Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 
I. kniha
V ZÁZEMÍ
1. kapitola
Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války 
     "Tak nám zabili Ferdinanda," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. 
    Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem. 
     "Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, "já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda." 
     "Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho:" 
     "Ježíšmarjá," vykřikl Švejk, "to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?" 
     "Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu:" 
     "Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak taková jízda automobilem může nešt'astné skončit. A v Sarajevu k tomu, to je v Bosně, paní Müllerová. To udělali asi Turci. My holt jsme jim tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát. Tak vida, paní Müllerová. On je tedy pan arcivévoda už na pravdě boží. Trápil se dlouho?" 
     "Pan arcivévoda byl hned hotovej, milostpane. To vědí, že s revolverem nejsou žádný hračky. Nedávno taky si hrál jeden pán u nás v Nuslích s revolverem a postřílel celou rodinu i domovníka, kterej se šel podívat, kdo to tam střílí ve třetím poschodí:" 
     "Někerej revolver, paní Müllerová, vám nedá ránu, kdybyste se zbláznili. Takovejch systémů je moc. Ale na pana arcivévodu si koupili jisté něco lepšího, a taky bych se chtěl vsadit, paní Müllerová, že ten člověk, co mu to udělal, se na to pěkně voblík. To vědí, střílet pana arcivévodu, to je moc těžká práce. To není, jako když pytlák střílí hajnýho. Tady jde vo to, jak se k němu dostat, na takovýho pána nesmíte jít v nějakých hadrech. To musíte jít v cylindru, aby vás nesebral dřív policajt." 
     "Vono prej jich bylo víc, milostpane:" 
     "To se samo sebou rozumí, paní Müllerová," řekl Švejk, konče masírování kolen, "kdybyste chtěla zabít pana arcivévodu, nebo císaře pána, tak byste se jistě s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono, a pak se dílo podaří, jak je to v tej naší hymně. Hlavní věcí je vyčíhat na ten moment, až takovej pán jede kolem. Jako, jestli se pamatujou na toho pana Lucheniho, co probod naši nebožku Alžbětu tím pilníkem. Procházel se s ní. Pak věřte někomu; vod tý doby žádná císařovna nechodí na procházky. A vono to čeká ještě moc osob. A uvidějí, paní Müllerová, že se dostanou i na toho cara a carevnu, a může být, nedej pánbůh, i na císaře pána, když už to začti s jeho strýcem. Von má, starej pán, moc nepřátel. Ještě víc než ten Ferdinand. Jako nedávno povídal jeden pán v hospodě, že přijde čas, že ty císařové budou kapat jeden za druhým a že jim ani státní návladnictví nepomůže. Pak neměl na útratu a hostinský ho musel dát sebrat. A von mu dal facku a strážníkovi dvě. Pak ho odvezli v košatince, aby se vzpamatoval. Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. To je zas ztráta pro Rakousko. Když jsem byl na vojně, tak tam jeden infanterista zastřelil hejtmana. Naládoval flintu a šel do kanceláře. Tam mu řekli, že tam nemá co dělat, ale on pořád vedl svou, že musí s panem hejtmanem mluvit. Ten hejtman vyšel ven a hned mu napařil kasárníka. Von vzal flintu a bouch ho přímo do srdce. Kulka vyletěla panu hejtmanovi ze zad a ještě udělala škodu v kanceláři. Rozbila flašku inkoustu a ten polil úřední akta." 
     "A co se stalo s tím vojákem?" otázala se po chvíli paní Miillérová, když Švejk se oblékal. 
     "Voběsil se na kšandě," řekl Švejk, čistě si tvrdý klobouk. "A ta kšanda nebyla ani jeho. Tu si vypůjčil od profousa, že prý mu padají kalhoty. Měl čekat, až ho zastřelejí? To vědí, paní Müllerová, že v takový situaci jde každému hlava kolem. Profousa za to degradovali a dali mu šest měsíců. Ale von si je nevodseděl. Utek do Švejcar a dneska tam dělá kazatele ňáký církve. Dneska je málo poctivců, paní Müllerová. Já si představuju, že se pan arcivévoda Ferdinand také v tom Sarajevu zmejlil v tom člověkovi, co ho střelil. Viděl nějakého pána a myslil si: To je nějakej pořádnej člověk, když mně volá slávu. A zatím ho ten pán bouch. Dal mu jednu nebo několik?" 
     "Noviny píšou, milostpane, že pan arcivévoda byl jako řešeto. Vystřílel do něho všechny patrony." 
     "To jde náramné rychle, paní Müllerová, strašné rychle. Já bych si na takovou věc koupil brovnink. Vypadá to jako hračka, ale můžete s tím za dvě minuty postřílet dvacet arcivévodů, hubenejch nebo tlustejch. Ačkoliv, mezi námi řečeno, paní Müllerová, že do tlustýho pana arcivévody se trefíte jistéjc než do hubenýho. Jestli se pamatujou, jak tenkrát v Portugalsku si postříleli toho svýho krále. Byl taky takovej tlustej. To víte, že král nebude přece hubenej. Já tedy teď jdu do hospody U kalicha, a kdyby někdo sem přišel pro toho ratlíka, na kterýho jsem vzal zálohu, tak mu řeknou, že ho mám ve svém psinci na venkově, že jsem mu nedávno kupíroval uši a že se teď nesmí převážet, dokud se mu uši nezahojí, aby mu nenastydly. Klíč dají k domovnici:" 
    V hospodě U kalicha seděl jen jeden host. Byl to civilní strážník Bretschneider, stojící ve službách státní policie. Hostinský Palivec myl tácky a Bretschneider se marně snažil navázat s ním vážný rozhovor. 
    Palivec byl známý sprosťák, každé jeho druhé slovo byla zadnice nebo hovno. Přitom byl ale sečtělý a upozorňoval každého, aby si přečetl, co napsal o posledním předmětě Victor Hugo, když líčil poslední odpověď' staré gardy Napoleonovy Angličanům v bitvě u Waterloo. 
     "To máme pěkné léto," navazoval Bretschneider svůj vážný rozhovor. 
     "Stojí to všechno za hovno," odpověděl Palivec, ukládaje tácky do skleníku. 
     "Ty nám to pěkně v tom Sarajevu vyvedli," se slabou nadějí ozval se Bretschneider. 
     "V jakým Sarajevu?" otázal se Palivec, "v tej nuselskej vinárně? Tam se perou každej den, to vědí, Nusle:" 
     "V bosenském Sarajevu, pane hostinský. Zastřelili tam pana arcivévodu Ferdinanda. Co tomu říkáte?" 
     "Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel," odpověděl slušně pan Palivec, zapaluje si dýmku, "dneska se do toho míchat, to by mohlo každému člověkovi zlomit vaz. Já jsem živnostník, když někdo přijde a dá si pivo, tak mu ho natočím. Ale nějaký Sarajevo, politika nebo nebožtík arcivévoda, to pro nás nic není, t 1 z toho nic nekouká než Pankrác:" 
    Bretschneider umlkl a díval se zklamané po pusté hospodě. 
     "Tady kdysi visel obraz císaře pána," ozval se opět po chvíli, "právě tam, kde teď visí zrcadlo:" 
     "Jó, to mají pravdu," odpověděl pan Palivec, "visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti. Copak to potřebuju?" 
     "V tom Sarajevu muselo to být asi ošklivý, pane hostinský." 
    Na tuto záludně přímou otázku odpověděl pan Palivec neobyčejně opatrně: 
     "V tuhle dobu bývá v Bosně a Hercegovině strašný horko. Když jsem tam sloužil, tak museli dávat našemu obrlajtnantovi led na hlavu." 
     "U kterého pluku jste sloužil, pane hostinský?" 
     "Na takovou maličkost se nepamatuju, já jsem se nikdy o takovou hovadinu nezajímal a nikdy jsem nebyl na to zvědavej," odpověděl pan Palivec, "přílišná zvědavost škodí:" 
    Civilní strážník Bretschneider definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve příchodem Švejka, který, vstoupiv do hospody, poručil si černé pivo s touto poznámkou: 
     "Ve Vídni dneska taky mají smutek." Bretschneidrovy oči zasvítily plnou nadějí; řekl stručně: 
     "Na Konopišti je deset černých práporů:" 
     "Má jich tam být dvanáct," řekl Švejk, když se napil. 
     "Proč myslíte dvanáct?" otázal se Bretschneider. 
     "Aby to šlo do počtu, do tuctu, to se dá lepší počítat a na tucty to vždycky přijde lacinějc," odpověděl Švejk. 
    Panovalo ticho, které přerušil sám Švejk povzdechem: 
     "Tak už tam je na pravdě boží, dej mu pánbůh věčnou slávu. Ani se nedočkal, až bude císařem. Když já jsem sloužil na vojně, tak jeden generál spadl s koně a zabil se docela klidně. Chtěli mu pomoct zas na koně, vysadit ho, a divěji se, že je úplně mrtvej. A měl taky avancírovat na feldmaršálka. Stalo se to při přehlídce vojska. Tyhle přehlídky nikdy nevedou k dobrýmu. V Sarajevě taky byla nějaká přehlídka. Jednou se pamatuji, že mně scházelo při takové přehlídce dvacet knoflíků u mundúru a že mě zavřeli za to na čtrnáct dní do ajnclíku a dva dni jsem ležel jako lazar, svázanej do kozelce. Ale disciplína na vojně musí být, jinak by si nikdo nedělal z ničeho nic. Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.` A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach." 
     "V tom Sarajevu," navazoval Bretschneider, "to udělali Srbové." 
     "To se mýlíte," odpověděl Švejk, "udělali to Turci, kvůli Bosně a Hercegovině:" 
    A Švejk vyložil svůj názor na mezinárodní politiku Rakouska na Balkáně. Turci to prohráli v roce 1912 se Srbskem, Bulharskem a fteckem. Chtěli, aby jim Rakousko pomohlo, a když se to nestalo, střelili Ferdinanda. 
     "Máš rád Turky?" obrátil se Švejk na hostinského Palivce, "máš rád ty pohanský psy? Vid' že nemáš:" 
     "Host jako host," řekl Palivec, "třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a sed' v hospodě a žvaň si, co chceš. To je moje zásada. Jestli to tomu našemu Ferdinandovi udělal Srb nebo Turek, katolík nebo mohamedán, anarchista nebo mladočech, mně je to všechno jedno." 
     "Dobře, pane hostinský," ozval se Bretschneider, který opět pozbýval naděje, že z těch dvou se dá někdo chytit, "ale připustíte, že je to velká ztráta pro Rakousko:" 
    Místo hostinského odpověděl Švejk: 
     "Ztráta to je, to se nedá upřít. Hrozná ztráta. Von se Ferdinand nedá nahradit nějakým pitomou. Von měl bejt jenom ještě tlustější." 
     "Jak to myslíte?" ožil Bretschneider. 
     "Jak to myslím?" odvětil spokojeně Švejk. "Docela jenom takhle. Kdyby byl bejval tlustější, tak by ho jistě už dřív ranila mrtvice, když honil ty báby na Konopišti, když tam v jeho revíru sbíraly roští a houby, a nemusel zemřít takovou hanebnou smrtí. Když to povážím, strýc císaře pána, a voni ho zastřelejí. Vždyť je to ostuda, jsou toho plný noviny. U nás před léty v Budějovicích probodli na trhu v nějaké takové malé hádce jednoho obchodníka s dobytkem, nějakého Břetislava Ludvíka. Ten měl syna Bohuslava, a kam přišel prodávat prasata, nikdo od něho nic nekoupil a každý říkal: ,To je syn toho probodnutýho, to bude asi také pěknej lump: Musel skočit v Krumlově z toho mostu do Vltavy a museli ho vytáhnout, museli ho křísit, museli z něho pumpovat vodu a von jim musel skonat v náručí lékaře, když mu dal nějakou injekci." 
     "Vy ale máte divná přirovnání," řekl Bretschneider významně, "mluvíte napřed o Ferdinandovi a potom o obchodníku s dobytkem." 
     "Ale nemám," hájil se Švejk, "bůh mě chraň, abych já chtěl někoho k někomu přirovnávat. Pan hostinský mne zná. Vid' že jsem nikdy nikoho k někomu nepřirovnával? Já bych jenom nechtěl být v kůži té vdovy po arcivévodovi. Co teď bude dělat? Děti jsou sirotkové, panství v Konopišti bez pána. A vdávat se zas za nějakého nového arcivévodu? Co z toho má? Pojede s ním zas do Sarajeva, a bude vdovou podruhé. To byl ve Zlivi u Hluboké před léty jeden hajný, měl takové ošklivé jméno Pindďour. Zastřelili ho pytláci a zůstala po něm vdova s dvěma dítkami a vzala si za rok opět hajného, Pepíka Šavlovic z Mydlovar. A zastřelili jí ho taky. Pak se vdala potřetí a vzala si zas hajného a povídá: ,Do třetice všeho dobrého. Jestli teď se to nepodaří, tak už nevím, co udělám.` To se ví, že jí ho zas zastřelili, a to už měla s těmi hajnými šest dětí dohromady. Byla až v kanceláři knížete pána na Hluboké a stěžovala si, že má s těmi hajnými trápení. Tak jí odporučili porybnýho Jareše z ražické bašty. A co byste řekli, utopili jí ho při lovení rybníka, a měla s ním dvě děti. Pak si vzala nunváře z Vodňan, a ten ji jednou v noci klepl sekyrou a šel se dobrovolně udat. Když ho potom u krajského soudu v Písku věšeli, ukousl knězi nos a řekl, že vůbec ničeho nelituje, a také řekl ještě něco hodně ošklivého o císaři pánovi." 
     "A nevíte, co o něm řekl?" otázal se hlasem plným naděje Bretschneider. 
     "To vám říct nemohu, poněvadž se to nikdo neodvážil opakovat. Ale bylo to prý tak něco strašlivýho a hrozný, že jeden rada od soudu, který byl při tom, se z toho zbláznil a ještě dodnes ho drží v izolaci, aby to nevyšlo najevo. To nebyla jenom obyčejná urážka císaře pána, jaká se dělá ve vožralství:" 
     "A jaké urážky císaře pána se dělají ve vožralství?" otázal se Bretschneider. 
     "Prosím vás, pánové, obraťte list," ozval se hostinský Palivec, "víte, já to nemám rád. Leccos se kecne a pak to člověka mrzí:" 
     "Jaké urážky císaře pána se dělají ve vožralství?" opakoval Švejk. "Všelijaké. Vopijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co začnete mluvit. Vymyslíte si toho tolik na císaře pána, že kdyby toho byla jen polovička pravda, stačilo by to, aby měl ostudu pro celý život. Ale von si to starej pán doopravdy nezaslouží. Vezměme si tohle. Syna Rudolfa ztratil v útlém věku, v plné mužské síle. Manželku Alžbětu mu propíchli pilníkem, potom se mu ztratil Jan Ort, bratra, císaře mexického, mu zastřelili v nějaké pevnosti u nějaké zdi. Teď zas mu odstřelili strýčka na stará kolena. To aby měl člověk železné nervy. A potom si vzpomene nějakej vožralej chlap a začne mu nadávat. Kdyby dnes něco vypuklo, půjdu dobrovolné a budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla." 
     Švejk se napil důkladně a pokračoval: 
     "Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce. Bude se to řezat:" 
     Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásné. Jeho prostodušná tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo vše tak jasné. 
     "Může být," pokračoval v líčení budoucnosti Rakouska, "že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není v světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od jedenasedmdesátého roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc vám neřeknu." 
    Bretschneider vstal a řekl slavnostně: 
     "Víc nemusíte povídat, pojdte se mnou na chodbu, tam vám něco povím:" 
     Švejk vyšel za civilním strážníkem na chodbu, kde ho čekalo malé překvapení, když jeho soused od piva ukázal mu orlíčka a prohlásil, že ho zatýká a ihned odvede na policejní ředitelství. Švejk snažil se vysvětlit, že se asi ten pán mýlí, on že je úplné nevinný, že nepronesl ani jednoho slova, které by mohlo někoho urazit. 
    Bretschneider mu však řekl, že se skutečně dopustil několika trestných činů, mezi kterými hraje roli i zločin velezrády. 
    Pak se vrátili do hospody a Švejk řekl k panu Palivcovi: 
     "Já mám pět piv a jeden rohlík s párkem. Teď mně dej ještě jednu slivovici a já už musím jít, poněvadž jsem zatčenej." 
    Bretschneider ukázal panu Palivcovi orlíčka, chvíli se díval na pana Palivce a pak se otázal: "Jste ženat?" 
     "Jsem." 
     "A může vaše manželka za vás vésti obchod po dobu vaší nepřítomnosti?" 
     "Může:" 
     "Tak je to v pořádku, pane hostinský," vesele řekl Bretschneider, "zavolejte sem svou paní, předejte jí to a večer si pro vás přijedem." 
     "Nic si z toho nedělej," těšil ho Švejk, "já tam jdu i jenom pro velezrádu." 
     "Ale pro co já?" zabědoval pan Palivec. "Já byl přece tak vopatrnej:" 
    Bretschneider se usmál a vítězoslavné řekl: 
     "Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy." 
    A Švejk opustil hospodu U kalicha v průvodu civilního strážníka, kterého, stihaje jeho tvář svým dobráckým úsměvem, se optal, když vyšli na ulici: 
     "Mám slézt z chodníku?" 
     "Jak to?" 
     "Já myslím, když jsem zatčenej, že nemám práva chodit po chodníku." 
    Když vcházeli do vrat policejního ředitelství, řekl Švejk: 
     "Tak nám to pěkně uteklo. Chodíte často ke Kalichu?" 
    A zatímco vedli Švejka do přijímací kanceláře, u Kalicha předával pan Palivec hospodu své plačící ženě, těše ji svým zvláštním způsobem: 
     "Neplač, neřvi, co mně mohou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána?" 
    A tak zasáhl dobrý voják Švejk do světové války svým milým, roztomilým způsobem. Historiky bude zajímat, že on viděl daleko do budoucnosti. Jestli situace vyvinula se později jinak, než jak on vykládal u Kalicha, musíme mít na zřeteli, že neměl průpravného diplomatického vzdělání.
2. kapitola
Dobrý voják Švejk na policejním ředitelství 
Sarajevský atentát naplnil policejní ředitelství četnými obětmi. Vodili to jednoho po druhém a starý inspektor v přijímací kanceláři říkal svým dobráckým hlasem: 
     "Von se vám ten Ferdinand nevyplatí!" 
    Když Švejka zavřeli v jedné z četných komor prvého patra, Švejk našel tam společnost šesti lidí. Pět jich sedělo kolem stolu a v rohu na kavalci seděl, jako by se jich stranil, muž v prostředních letech. 
     Švejk se počal vyptávat jednoho po druhém, proč jsou zavřeni. 
    Od těch pěti sedících u stolu dostal takřka úplné stejnou odpověď: 
     "Kvůli Sarajevu!" - "Kvůli Ferdinandovi!" - "Kvůli té vraždě na panu arcivévodovi!" - "Pro Ferdinanda!" - "Za to, že pana arcivévodu odpravili v Sarajevu!" 
     Šestý, který se těch pěti stranil, řekl, že s nimi nechce nic mít, aby na něho nepadlo nijaké podezření, on že tu sedí jen pro pokus loupežné vraždy na pantátovi z Holic. 
     Švejk si sedl do společnosti spiklenců u stolu, kteří si už podesáté vyprávěli, jak se do toho dostali. 
    Všechny to až na jednoho stihlo bud v hospodě, ve vinárně, nebo v kavárně. Výjimku dělal neobyčejně tlustý pán s brýlemi, s uplakanýma očima, který byl zatčen doma ve svém bytě, poněvadž dva dny před atentátem v Sarajevu platil u Brejšky za dva srbské studenty, techniky, útratu a detektivem Brixim byl spatřen v jich společnosti opilý v Montmartru v Řetězové ulici, kde, jak již v protokole potvrdil svým podpisem, též za ně platil. 
    Na všechny otázky při předběžném vyšetřování na policejním komisařství stereotypně kvílel: 
     "Já mám papírnický obchod:" 
    Načež dostával taktéž stereotypní odpověď: 
     "To vás neomlouvá." 
    Malý pán, kterému se to stalo ve vinárně, byl profesorem dějepisu a vykládal vinárníkovi dějiny různých atentátů. Byl zatčen právě v okamžiku, když končil psychologický rozbor každého atentátu slovy: 
     "Myšlenka atentátu jest tak jednoduchá jako Kolumbovo vejce:" 
     "Stejně jako to, že vás čeká Pankrác," doplnil jeho výrok při výslechu policejní komisař. 
    Třetí spiklenec byl předseda dobročinného spolku Dobromil v Hodkovičkách. V den, kdy byl spáchán atentát, pořádal Dobromil zahradní slavnost spojenou s koncertem. Četnický strážmistr přišel, aby požádal účastníky, by se rozešli, že má Rakousko smutek, načež předseda Dobromilu řekl dobrácky: 
     "Počkají chvilku, než dohrajou Hej, Slované:" Nyní seděl tu s hlavou svěšenou a naříkal: 
     "V srpnu máme nové volby předsednictva, jestli nebudu doma do tý doby, tak se může stát, že mě nezvolejí. Už jsem tím předsedou podesátý. Já tu hanbu nepřežiju." 
    Podivné si nebožtík Ferdinand zahrál se čtvrtým zatčeným, mužem ryzí povahy a bezvadného štítu. Vyhýbal se celé dva dny jakékoliv rozmluvě o Ferdinandovi, až večer v kavárně při mariáši, zabíjeje žaludského krále kulovou sedmou trumfů, řekl: 
     "Sedum kulí jako v Sarajevu." 
    Pátý muž, který, jak sám řekl, že sedí "kvůli té vraždě na panu arcivévodovi v Sarajevu", měl ještě dnes zježené vlasy a vousy hrůzou, takže jeho hlava připomínala stájového pinče. 
    Ten vůbec v restauraci, kde byl zatčen, nepromluvil ani slova, ba dokonce ani nečetl noviny o zabití Ferdinanda a seděl u stolu úplné sám, když přišel k němu nějaký pán, posadil se naproti a řekl k němu rychle: 
     "Četl jste to?" 
     "Nečetl." 
     "Víte o tom?" 
     "Nevím:" 
     "A víte, oč se jedná?" 
     "Nevím, já se o to nestarám:" 
     "A přece by vás to mělo zajímat:" 
     "Nevím, co by mne mělo zajímat? Já si vykouřím doutník, vypiji svých několik sklenic, navečeřím se a nečtu noviny. Noviny lžou. Nač se budu rozčilovat?" 
     "Vás tedy nezajímá ani ta vražda v Sarajevu?" "Mne vůbec žádná vražda nezajímá, at je třebas v Praze, ve Vídni, v Sarajevu, nebo v Londýně. Od toho jsou úřady, soudy a policie. Jestli někdy někde někoho zabijou, dobře mu tak, proč je trouba a tak neopatrný, že se dá zabít." 
    To byla jeho poslední slova v této rozmluvě. Od té doby opakoval jen hlasitě v pětiminutových i přestávkách: 
     "Já jsem nevinnej, já jsem nevinnej:" 
    Ta slova křičel i ve vratech policejního ředitelství, ta slova bude opakovat i při převezení k trestnímu soudu v Praze a s těmi slovy vstoupí i do své žalářní kobky. 
    Když vyslechl Švejk všechny ty strašné spiklenecké historie, uznal za vhodné vysvětlit jim veškeru beznadějnost jich situace. 
     "Je to s námi se všemi moc špatný," začal svá slova útěchy, "to není pravda, jak vy říkáte, že se vám, nám všem nemůže nic stát. Vod čeho máme policii než vod toho, aby nás trestala za naše huby. Jestli je taková nebezpečná doba, že střílejí arcivévody, tak se nikdo nesmí divit, že ho vedou na direkci. To se všechno dělá kvůli lesku, aby měl Ferdinand reklamu před svým pohřbem. Čím víc nás tady bude, tím to bude pro nás lepší, poněvadž nám bude veselejc. Když jsem sloužil na vojně, byla nás někdy zavřená polovina kumpačky. A co nevinnejch lidí bejvávalo odsouzeno. A nejen na vojně, ale i soudama. Jednou se pamatuji, jedna ženská byla odsouzena, že uškrtila svoje novorozená dvojčata. Ačkoliv se zapřísahala, že ne mohla uškrtit dvojčata, když se jí narodila jen jedna holčička, kterou se jí podařilo uškrtit docela bez bolesti, byla odsouzena přece jen pro dvojnásobnou vraždu. Nebo ten nevinnej cikán v Záběhlicích, co se vloupal do toho hokynářskýho krámu na Boží hod vánoční v noci. Zapřísáh se, že se šel vohřát, ale nic mu to nepomohlo. Jak už něco soud vezme do ruky, je zle. Ale to zle musí bejt. Třebas všichni lidi nejsou takoví darebáci, jak se to o nich dá předpokládat; ale jak poznáš dneska toho hodnýho od toho lumpa, zejména dnes, v takový vážný době, kdy toho Ferdinanda odpráskli. To u nás, když jsem sloužil na vojně v Budějovicích, zastřelili v lese za cvičištěm psa panu hejtmanovi. Když se o tom dověděl, zavolal si nás všechny, postavil a povídá, ať vystoupí každý desátý muž. Já, samo sebou se rozumí, byl jsem taky desátý, a tak jsme stáli habacht a ani nemrkli. Hejtman chodí kolem nás a povídá: ,Vy lumpové, padouchově, neřádi, hyeny skvrnitý, tak bych vám chtěl kvůli tomu psovi všem napařit ajnclíka, rozsekat vás na nudle, postřílet a udělat z vás kapra namodro. Abyste ale věděli, že vás nebudu šetřit, dávám vám všem na čtrnáct dní kasárníka.` Tak vidíte, tenkrát se jednalo o pejska, a teď se jedná dokonce o pana arcivévodu. A proto musí bejt hrůza, aby ten smutek stál za něco." 
     "Já jsem nevinnej, já jsem nevinnej;" opakoval zježený muž. 
     "Kristus Pán byl taky nevinnej," řekl Švejk, "a taky ho ukřižovali. Nikde nikdy nikomu na nějakým nevinným člověku nezáleželo. Maul halten und weiter dienen! - jako říkávali nám na vojně. To je to nejlepší a nejkrásnější:" 
     Švejk si lehl na kavalec a spokojeně usnul. 
    Zatím přivedli nové dva. Jeden z nich byl Bosňák. Chodil po komoře, skřípal zuby a každé jeho druhé slovo bylo: "Jebem ti dušu." Mučilo ho pomyšlení, že se mu na policejním ředitelství ztratí jeho kočebrácký košík. 
    Druhý nový host byl hostinský Palivec, který zpozorovav svého známého Švejka, vzbudil ho a hlasem plným tragiky zvolal: 
     "Už jsem tady taky!" 
     Švejk mu srdečné potřásl ruku a řekl: 
     "To jsem opravdu rád. Já jsem věděl, že ten pán bude držet slovo, když vám říkal, že si pro vás přijdou. Taková přesnost je dobrá věc:" 
    Pan Palivec poznamenal však, že taková přesnost stojí za hovno, a optal se Švejka tiše, jestli ti ostatní zavření páni nejsou zloději, že by mu to mohlo jako živnostníkovi škodit. 
     Švejk mu vysvětlil, že všichni, až na jednoho, který je tu pro pokus loupežné vraždy na pantátovi z Holic, patří k jich společnosti kvůli arcivévodovi. 
    Pan Palivec se urazil a řekl, že zde není kvůli nějakému pitomému arcivévodovi, ale kvůli císaři pánu. A poněvadž to ostatní počalo zajímat, vypravoval jim to, jak mouchy mu znečistily císaře pána. 
     "Zaneřádily mně ho, bestie," končil líčení své příhody, "a nakonec přivedly mne do kriminálu. Já to těm mouchám neodpustím," dodal výhrůžně. 
     Švejk šel opět spát, ale nespal dlouho, poněvadž pro něho přišli, aby ho odvedli k výslechu. 
    A tak, stoupaje po schodišti do III. oddělení k výslechu, Švejk nesl svůj kříž na vrchol Golgoty, sám ničeho nepozoruje o svém mučednictví. 
    Spatřiv nadpis, že plivati po chodbách se zakazuje, poprosil strážníka, aby mu dovolil plivnouti do plivátka, a záře svou prostotou, vstoupil do kanceláře se slovy: 
     "Dobrý večer přeju, pánové, všem vespolek." Místo odpovědi dloubl ho někdo pod žebra a postavil před stůl, za kterým seděl pán chladné úřední tváře s rysy zvířecké ukrutnosti, jako by byl právě vypadl z Lombrosovy knihy O typech zločinných. 
    Podíval se krvežíznivě na Švejka a řekl: "Netvařte se tak blbě:" 
     "Já si nemohu pomoct," odpověděl vážně Švejk, "já jsem byl na vojně superarbitrován pro blbost a prohlášen ouředně zvláštní komisí za blba. Já jsem ouřední blb:" 
    Pán s typem zločince zacvakal zuby: 
     "To, z čeho jste obviněn a čeho jste se dopustil, svědčí, že máte všech pět pohromadě:" A vyjmenoval nyní Švejkovi celou řadu různých zločinů, začínaje velezrádou a konče urážkou Jeho Veličenstva a členů císařského domu. Ve středu té skupiny skvělo se schvalování zavraždění arcivévody Ferdinanda, odkud vycházela větev s novými zločiny, mezi kterými zářil zločin pobuřování, poněvadž se to všechno stalo ve veřejné místnosti. 
     "Co tomu říkáte?" vítězoslavně otázal se pán s rysy zvířecí ukrutnosti. 
     "Je toho hodně," odpověděl nevinně Švejk, "všeho moc škodí." 
     "Nu vidíte, že to uznáváte:" 
     "Já uznávám všechno, přísnost musí bejt, bez přísnosti by se nikdo nikam nedostal. Jako když jsem sloužil na vojně . . :" 
     "Držte hubu!" rozkřikl se policejní rada na Švejka, "a mluvte, až když se vás budu na něco ptát! Rozumíte?" 
     "Jak bych nerozuměl," řekl Švejk, "poslušně hlásím, že rozumím a že se ve všem, co ráčejí říct, dovedu orientýrovat." 
     "S kýmpak se stýkáte?" 
     "Se svou posluhovačkou, vašnosti." 
     "A v místních politických kruzích nemáte nikoho známého?" 
     "To mám, vašnosti, kupuji si odpoledníčka Národní politiky, čubičky." 
     "Ven!" zařval na Švejka pán se zvířecím vzezřením. 
    Když ho vyváděli z kanceláře, Švejk řekl: 
     "Dobrou noc, vašnosti." 
    Vrátiv se do své komory, oznámil Švejk všem zatčeným, že takový výslech je legrace. "Trochu tam na vás křičí a nakonec vás vyženou. - Dřív," pokračoval Švejk, "to bejvávalo horší. Četl jsem kdysi jednu knihu, že obžalovaní museli chodit po rozžhaveným železe a pít roztavené olovo, aby se poznalo, jestli je nevinnej. Nebo mu dali nohy do španělský boty a natáhli ho na žebřík, když se nechtěl přiznat, nebo mu pálili boky hasičskou pochodní, jako to udělali svatému Janu Nepomuckému. Ten prej řval při tom, jako když ho na nože bere, a nepřestal, dokud ho neshodili z Eliščina mostu v nepromokavým pytli. Takovejch případů bylo víc a ještě potom člověka čtvrtili nebo narazili na kůl někde u Muzea. A když ho hodili jenom do lidomorny, to se takovej člověk cítil jako znovuzrozenej. - Dnes je to legrace, bejt zavřenej," liboval si Švejk dále, "žádný čtvrcení, žádný španělský boty, kavalce máme, stůl máme, lavici máme, nemačkáme se jeden na druhýho, polévku dostanem, chleba nám dají, džbán vody přinesou, záchod máme přímo pod hubou. Ve všem je vidět pokrok. Trochu, je pravda, k výslechu je daleko, až přes tři chodby o poschodí vejš, ale zato po chodbách čisto a živo. To vedou jednoho sem, druhého tam, mladýho, starýho, mužskýho i ženskýho pohlaví. Máte radost, že tady aspoň nejste sám. Každej jde spokojené svou cestou a nemusí se obávat, že mu v kanceláři řeknou: ,Tak jsme se poradili a zejtra budete rozětvrcenej nebo upálenej, podle vašeho vlastního přání: To bylo jisté těžký rozmýšleni a já myslím, pánové, že by mnohej z nás v takovej moment byl celej zaraženej. Jó, dneska už se poměry zlepšily k našemu dobru." 
    Právě dokončil obhajobu moderního věznění občanů, když dozorce otevřel dveře a zvolal: "Švejk, obléknou se a půjdou k výslechu:" 
     "Já se oblíknu," odpověděl Švejk, "proti tomu nic nemám, ale já se bojím, že to bude nějaká mejlka, já už byl jednou od výslechu vyhozenej. A potom se bojím, aby se ti vostatní páni, co jsou zde se mnou, na mne nehněvali, že jdu já dvakrát za sebou k výslechu a voni ještě ani jednou tam teď večer nebyli. Voni by mohli na mne žárlit." 
     "Lezou ven a nežvanějí," byla odpověď na džentlmenský projev Švejkův. 
     Švejk se opět ocitl před pánem zločinného typu, který beze všech úvodů se ho zeptal tvrdě a neodvratně: 
     "Přiznáváte se ke všemu?" 
     Švejk upřel své dobré modré oči na neúprosného člověka a řekl měkce: 
     "lestli si přejou, vašnosti, abych se přiznal, tak se přiznám, mně to nemůže škodit. Jestli ale řeknou: ,Švejku, nepřiznávejte se k ničemu,` budu se vykrucovat do roztrhání těla." 
    Přísný pán psal něco na aktech, a podávaje Švejkovi péro, vyzval ho, aby to podepsal. 
    A Švejk podepsal udání Bretschneidrovo i tento dodatek: 
Vše výše ukázaná obvinění proti mně zakládají se na pravdě.          Josef Švejk 
Když podepsal, obrátil se k přísnému pánovi: 
     "Mám ještě něco podepsat? Nebo mám přijít až ráno?" 
     "Ráno vás odvezou k trestnímu soudu," dostal za odpověď. 
     "V kolik hodin, vašnosti? Abych snad, prokristapána, nezaspal." 
     "Ven!" zařvalo to podruhé dnes na Švejka z druhé strany stolu, před kterým stál. 
    Vraceje se do svého zamřížovaného nového domova, Švejk řekl strážníkovi, který ho doprovázel: 
     "Všechno to jde tady jako na drátkách." Jakmile za ním zavřeli dveře, jeho spoluvězňové zasypali ho různými otázkami, na které Švejk odvětil jasně: 
     "Právě jsem se přiznal, že jsem asi zabil arcivévodu Ferdinanda." 
     Šest mužů schoulilo se uděšeně pod zavšivené deky, jediné Bosňák řekl: 
     "Dobro došli." 
    Ukládaje se na kavalec, řekl Švejk: 
     "To je hloupý, že nemáme tady budíček." 
    Ráno však ho vzbudili i bez budíčka a přesné v šest hodin Švejka odváželi v zeleném antonu k zemskému trestnímu soudu. 
     "Ranní ptáče dál doskáče," řekl Švejk k svým spolucestujícím, když zelený anton vyjížděl ze vrat policejního ředitelství.
3. kapitola
Švejk před soudními lékaři 
Čisté, útulné pokojíky zemského "co trestního" soudu učinili na Švejka nejpříznivější dojem bílené stěny, černě natřené mříže i tlustý pan Demartini, vrchní dozorce ve vyšetřovací vazbě s fialovými výložky i obrubou na erární čepici. Fialová barva je předepsaná nejen zde, nýbrž i při náboženských obřadech na Popeleční středu i Veliký pátek. 
    Vracela se slavná historie římského panství nad Jeruzalémem. Vězně vyváděli i představovali je před Piláty roku 1914tého dolů do přízemku. A vyšetřující soudcové, Piláti nové doby, místo aby si čestně myli ruce, posílali si pro papriku a plzeňské pivo k Teissigovi a odevzdávali nové a nové žaloby na státní návladnictví. 
    Zde mizela povětšině všechna logika a vítězil §, škrtil §, blbl §, prskal §, smál se §, vyhrožoval §, zabíjel §, a neodpouštěl. Byli to žongléři zákonů, žreci liter v zákonících, žrouti obžalovaných, tygři rakouské džungle, rozměřující sobě skok na obžalovaného podle čísla paragrafů. 
    Výjimku činilo několik pánů (stejně jako i na policejním ředitelství), kteří zákon nebrali tak vážné, neboť všude se najde pšenice mezi koukolem. 
    K jednomu takovému pánovi přivedli Švejka k výslechu. Starší pán dobromyslného vzezření, který kdysi vyšetřuje známého vraha Valeše, nikdy neopomenul jemu říci: "Račte si sednout, pane Valeš, právě je zde jedna prázdná židle:" 
    Když Švejka přivedli, požádal ho ve vrozené jemu roztomilosti, aby si sedl, a řekl: 
     "Tak vy jste tedy ten pan Švejk?" 
     "Já myslím," odpověděl Švejk, "že jím musím bejt, poněvadž i můj tatínek byl Švejk a maminka paní Švejková. Já jim nemohu udělat takovou hanbu, abych zapíral svoje jméno." 
    Laskavý úsměv přelétl po tváři vyšetřujícího soudního rady: 
     "Vy jste ale nadrobil pěkné věci. Vy toho máte mnoho na svědomí:" 
     "Já mám toho vždycky mnoho na svědomí," řekl Švejk, usmívaje se ještě laskavěji než pan soudní rada; "já mám toho, může bejt, ještě víc na svědomí, než ráčejí mít voni, vašnosti." 
     "To je vidět podle protokolu, který jste podepsal," neméně laskavým tónem řekl soudní rada, "nedělali na vás nějaký nátlak na policií?" 
     "Ale kdepak, vašnosti. Já sám jsem se jich optal, jestli to mám podepsat, a když hekli, abych to podepsal, tak jsem jich uposlechl. Přece se nebudu prát s nimi kvůli mýmu vlastnímu podpisu. Tím bych si rozhodné neposloužil. Pořádek musí bejt " 
     "Cítíte se, pane Švejku, úplně zdravým?" 
     "Úplné zdravým, to právě ne, vašnosti pane rado. Mám revma, mažu se opodeldokem:" 
    Starý pán se opět laskavé usmál: "Co byste tomu řekl, kdybychom vás dali prohlédnout soud nimi lékaři?" 
     "Já myslím, že to se mnou nebude tak zlý, aby ti páni ztráceli se mnou zbytečně čas. Mě už prohlédl nějakej pan doktor na policejním ředitelství, jestli nemám kapavku:" 
     "Víte, pane Švejku, my to přece jen zkusíme s těmi pány soudními lékaři. Sestavíme pěkně komisi, dáme vás dát do vyšetřovací vazby a zatím si pěkné odpočinete. Zatím ještě jednu otázku: Vy jste prý podle protokolu prohlašoval a rozšiřoval, že vypukne teď někdy brzy válka?" 
     "To prosím, vašnosti pane rado, vypukne co nejdřív." 
     "A nemíváte někdy občas nějaké záchvaty?" 
     "To prosím nemám, jen jednou málem byl by mne zachvátil nějakej automobil na Karlově náměstí, ale to už je řada let " 
    Tím byl výslech ukončen, Švejk podal panu soudnímu radovi ruku, a vrátiv se do svého pokojíka, řekl ku svým sousedům: 
     "Tak mé budou kvůli té vraždě na panu arcivévodovi Ferdinandovi prohlížet soudní lékaři." 
     "Já byl také už prohlíženej soudními lékaři," řekl jeden mladý muž, "to bylo tenkrát, když jsem se dostal kvůli kobercům před porotu. Uznali mne za slabomyslnýho. Teď jsem zpronevěřil parní mlátičku, a nemůžou mně nic udělat. Říkal mně včera můj advokát, že když už jednou jsem byl prohlášen za slabomyslnýho, tak že už z toho musím mít prospěch na celej život:" 
     "Já těm soudním lékařům nic nevěřím," poznamenal muž inteligentního vzezření. "Když jsem jednou padělal směnky, pro všechen případ chodil jsem na přednášky k doktoru Heverochovi, a když mne chytili, simuloval jsem paralytika právě tak, jak ho vyličoval pan doktor Heveroch. Kousl jsem jednoho soudního lékaře při komisi do nohy, vypil jsem inkoust z kalamáře a vydělal jsem se, s odpuštěním, pánové, před celou komisí do kouta. Ale za to, že jsem jednomu prokousl to lýtko, uznali mne za úplně zdravého a byl jsem ztracen." 
     "Já se prohlídky těch pánů úplně nic nebojím," prohlásil Švejk; "když jsem sloužil na vojně, tak mne prohlížel jeden zvěrolékař a dopadlo to docela dobře." 
     "Soudní lékaři jsou mrchy;" ozval se malý, skrčený člověk, "nedávno nějakou náhodou vykopali na mý louce kostru a soudní lékaři řekli, že ta kostra byla zavražděna nějakým tupým předmětem do hlavy před čtyřiceti léty. Mně je osmatřicet a jsem zavřenej, ačkoliv mám křestní list, výtah z matriky a domovský list." 
     "Myslím," řekl Švejk, "abychom se na všechno dívali z poctivější stránky. Von se každý může zmejlit, a musí se zmejlit, čím víc o něčem přemejšlí. Soudní lékaři jsou lidi, a lidi mají svoje chyby. Jako jednou v Nuslích, právě u mostu přes Botič, přišel ke mně v noci jeden pán, když jsem se vracel od Banzetů, a praštil mě bejkovcem přes hlavu, a když jsem ležel na zemi, posvítil si na mne a povídá: ,Tohle je mejlka, to není von: A dopálil se tak na to, že se zmejlil, že mě přetáhnul ještě jednou přes záda. To už je tak v přirozenosti lidský, že se člověk mejlí až do svý smrti. Jako ten pán, co našel v noci vzteklýho psa polozmrzlýho a vzal ho s sebou domů a strčil ženě do postele. Jakmile se pes vohřál a vokřál, pokousal celou rodinu a toho nejmladšího v kolíbce roztrhal a sežral. Nebo vám povím příklad, jak se zmejlil u nás v domě jeden soustružník. Votevřel si klíčem podolskej kostelík, poněvadž myslel, že je doma, zulse v sakristii, poněvadž myslel, že je to u nich ta kuchyně, a lehl si na voltář, poněvadž myslel, že je doma v posteli, a dal na sebe nějaký ty dečky se svatými nápisy a pod hlavu evangelium a ještě jiný svěcený knihy, aby měl vysoko pod hlavou. Ráno ho našel kostelník a von mu docela dobrácky povídá, když se vzpamatoval, že je to mejlka. ,Pěkná mejlka,` povídá kostelník, ,když kvůli takový mejlce musíme dát kostel znovu vysvětit: Potom stál ten soustružník před soudními lékaři a ti mu dokázali, že byl úplně příčetnej a střízlivej, poněvadž kdyby byl vožralej, tak by prej tím klíčem netrefil do toho zámku ve dveřích kostela. Potom ten soustružník zemřel na Pankráci. Taky vám dám příklad, jak se na Kladně zmejlil jeden policejní pes, vlčák toho známýho rytmistra Rottra. Rytmistr Rotter pěstoval ty psy a dělal pokusy s vandráky, až se Kladensku počali všichni vandráci vyhejbat. Tak dal rozkaz, aby stůj co stůj četníci přivedli nějakého podezřelého člověka. Tak mu přivedli jednou tak dost slušně ošaceného člověka, kterýho našli v lánských lesích sedět na nějakém pařezu. Hned mu dal uříznout kousek šosu od kabátu, ten dal očichat svými četnickými policejními psy a potom toho člověka odvedli do nějaký cihelny za městem a pustili po jeho stopách ty vycvičené psy, kteří ho našli a přivedli zase nazpátek. Pak ten člověk musel lézt po nějakém žebříku na půdu, skákat přes zeď, skočit do rybníka a psi za ním. Nakonec se ukázalo, že ten člověk byl jeden českej radikální poslanec, kerej si vyjel na vejlet do lánskejch lesů, když už ho parlament vomrzel. Proto říkám, že jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec. Mejlejí se i ministři."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Komise soudních lékařů, která měla rozhodovat, zdali duševní obzor Švejkův odpovídá či neodpovídá všem těm zločinům, pro které jest žalován, sestávala z tří neobyčejně vážných pánů s názory, z nichž názor každého jednotlivce lišil se znamenité od názoru jakéhokoliv druhých dvou. 
    Byly tu zastoupeny tři různé vědecké školy a názory psychiatrů. 
    Jestli v případě Švejkové došlo k úplné shodě mezi těmi protivopoložnými vědeckými tábory, dá se to vysvětliti čisté jediné tím ohromujícím dojmem, který na celou komisi učinil Švejk, když vstoupiv v síň, kde měl být prozkoumán jeho duševní stav, vykřikl, zpozorovav na stěně visící obraz rakouského mocnáře: "Ať žije, pánové, císař František Josef I.!" 
    Věc byla úplně jasnou. Spontánním projevem Švejkovým odpadla celá řada otázek a zůstaly jen některé nejdůležitější, aby z odpovědí potvrzeno bylo prvé mínění o Švejkovi na základě systému doktora psychiatrie Kallersona, doktora Heverocha i Angličana Weikinga. 
     "Jest rádium těžší než olovo?" 
     "Já ho prosím nevážil," se svým milým úsměvem odpověděl Švejk. 
     "Věříte v konec světa?" 
     "Napřed bych ten konec světa musel vidět," ledabyle odvětil Švejk, "rozhodně se ho ale zejtra ještě nedočkám:" 
     "Dovedl byste vypočítat průměr zeměkoule?" "To bych prosím nedovedl," odpověděl Švejk, "ale sám bych vám, pánové, dal také jednu hádanku: Je tříposchoďovej dům, v tom domě je v každém poschodí 8 oken. Na střeše jsou dva vikýře a dva komíny. V každém poschodí jsou dva nájemníci. A teď mně řekněte, pánové, v kerým roce zemřela domovníkovi jeho babička?" 
    Soudní lékaři podívali se významně na sebe, nicméně jeden z nich dal ještě tuto otázku: "Neznáte nejvyšší hloubku v Tichém oceáně?" "To prosím neznám," zněla odpověď, "ale myslím, že rozhodně bude větší než pod vyšehradskou skálou na Vltavě:" 
    Předseda komise se stručně otázal: "Stačí?", ale přece si ještě jeden z členů vyžádal tuto otázku: "Kolik je 12 897 krát 13 863?" 
     "729," odpověděl Švejk nemrkaje. 
     "Myslím, že to úplně postačí," řekl předseda komise, "můžete toho obžalovaného zas odvést na staré místo:" 
     "Děkuji vám, pánové," uctivě se ozval Švejk, "mně to také úplně stačí:" 
    Po jeho odchodu kolegie tří se shodla, že je Švejk notorický blb a idiot podle všech přírodních zákonů vynalezených psychiatrickými vědátory. 
    V relaci odevzdané vyšetřujícímu soudci stálo mezi jiným: "Nížepodepsaní soudní lékaři bazírují na úplné duševní otupělosti a vrozeném kretenismu představeného komisi výše ukázané Josefa Švejka, vyjadřujícího se slovy jako ,Ať žije císař František Josef I.`, kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav Josefa Švejka jako notorického blba. Nížepodepsaná komise navrhuje proto: 1. Zastaviti vyšetřování proti Josefu Švejkovi. 2. Odpraviti Josefa Švejka na pozorování na psychiatrickou kliniku ku zjištění, jak dalece jest jeho duševní stav nebezpečný jeho okolí." 
    Zatímco byla sestavována tato relace, Švejk vykládal svým spoluvězňům: "Na Ferdinanda nakašlali a bavili se se mnou o ještě větších pitomostech. Nakonec jsme si řekli, že nám to úplně stačí, o čem jsme si vyprávěli, a rozešli jsme se:" 
     "Já nikomu nevěřím," poznamenal skrčený malý člověk, na jehož louce náhodou vykopali kostru, "je to všechno zlodějna." 
     "I ta zlodějna musí bejt," řekl Švejk, ukládaje se na slamník, "jestli by to všichni lidi mysleli s druhými lidmi dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem:"
4. kapitola
Švejka vyhodili z blázince 
Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: "Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk tam může lezt nahej po podlaze, vejt jako šakal, zuřit a kousat. Jestli by to člověk udělal někde na promenádě, tak by se lidi divili, ale tam to patří k něčemu prachvobyčejnýmu. Je tam taková svoboda, vo kerej se ani socialistům nikdy nezdálo. Člověk se tam může vydávat i za pánaboha nebo za Panenku Marii, nebo za papeže, nebo za anglickýho krále, nebo za císaře pána, nebo za sv. Václava, ačkoliv ten poslední byl pořád svázanej a nahej a ležel v izolaci. Byl tam taky jeden, kerej křičel, že je arcibiskupem, ale ten nic jiného nedělal, než jen žral a ještě něco dělal, s odpuštěním, víte, jak se to může rýmovat, ale tam se žádnej za to nestydí. Jeden se tam dokonce vydával za svatýho Cyrila a Metoděje, aby dostával dvě porce. A jeden pán byl tam těhotnej a zval každýho na křtiny. Moc tam bylo zavřenejch šachistů, politiků, rybářů a skautů, sběratelů známek a fotografů amatérů. Jeden tam byl kvůli nějakým starým hrncům, kterým říkal popelnice. Jeden byl pořád ve svěrací kazajce, aby nemohl vypočítat, kdy bude konec světa. Taky jsem se tam sešel s několika profesory. Jeden z nich pořád chodil za mnou a vykládal, že kolíbka Cikánů byla v Krkonoších, a ten druhý mně vysvětloval, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna mnohem větší než ta vrchní. 
    Každej tam mohl mluvit, co chtěl a co mu slina právě přinesla na jazyk, jako by byl v parlamentě. Někdy si tam vypravovali pohádky a porvali se, když to s nějakou princeznou moc špatně dopadlo. Nejzuřivější byl jeden pán, kerej se vydával za 16. díl Ottova slovníku naučného a každého prosil, aby ho otevřel a našel heslo ,Kartonážní šička`, jinak že je ztracenej. Upokojil se teprv, když mu dali svěrací kazajku. To si liboval, že se dostal do knihařského lisu, a prosil, aby mu udělali moderní ořízku. Vůbec žilo se tam jako v ráji. Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, plakat, mečet, ječet, skákat, modlit se, metat kotrmelce, chodit po čtyřech, poskakovat po jedné noze, běhat dokola, tancovat, hopkat, sedět cele] den na bobku a lezt po stěnách. Nikdo k vám nepřijde a neřekne: ,Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to byste se mohl stydět, to jste vzdělanej člověk?` Je však také pravdou, že jsou tam úplné tichý blázni. Jako tam byl jeden vzdělanej vynálezce, který se pořád rýpal v nose a jenom jednou za den řekl: ,Právě jsem vynašel elektřinu: Jak říkám, moc pěkný to tam bylo a těch několik dní, který jsem strávil v blázinci, patří k nejkrásnějším chvílím mýho života." 
    A doopravdy, již samo uvítání, které očekávalo Švejka v blázinci, když ho odvezli na pozorování od zemského trestního soudu, předčilo jeho očekávání. Napřed ho svlékli do naha, pak mu dali nějaký chalát a vedli ho vykoupat, vzavše ho důvěrně pod paždí, přičemž jeden z ošetřovatelů bavil ho vypravováním nějaké anekdoty o židech. V koupelně ho potopili do vany s teplou vodou a pak ho vytáhli a postavili pod studenou sprchu. To s ním opakovali třikrát a pak se ho optali, jak se mu to líbí. Švejk řekl, že je to lepší než v těch lázních u Karlova mostu a že se velmi rád koupe. "Jestli mně ještě ostříháte nehty a vlasy, tak nebude nic scházet k mému ouplnému štěstí," dodal usmívaje se příjemně. 
    I tomu přání bylo vyhověno, a když ho ještě důkladně vydřeli houbou, zabalili ho do prostěradla a odnesli do prvého oddělení na postel, kde ho uložili, přikryli pokrývkou a poprosili ho, aby usnul. 
     Švejk ještě dnes vypravuje o tom s láskou: "Představte si, že mě nesli, docela vodnesli, mně bylo v tom okamžiku úplně blaze:" 
    A také na posteli blaženě usnul. Pak ho probudili, aby mu předložili hrnek mléka a housku. Houska byla již rozřezána na malé kousky, a zatímco jeden z ošetřovatelů držel Švejka za obě ruce, druhý namáčel kousky housky do mléka a krmil ho, jako krmí se husa šiškami. Když ho nakrmili, vzali ho pod paždí a odvedli na záchod, kde ho poprosili, aby vykonal malou i velkou tělesnou potřebu. 
    I o této pěkné chvíli vypravuje Švejk s láskou a nemusím jisté reprodukovat jeho slova, co s ním potom dělali. Zmíním se jedině, že Švejk říká: 
     "Von mě z nich jeden při tom držel v náručí:" 
    Když ho přivedli nazpět, uložili ho opět do postele a opětně ho poprosili, aby usnul. Když usnul, probudili ho a odvedli do vyšetřovacího pokoje, kde Švejk, stoje úplně nahý před dvěma lékaři, připomněl si slavné doby svého odvodu. Mimoděk splynulo mu ze rtů: 
     "Tauglich." 
     "Co povídáte?" ozval se jeden z lékařů. "Udělejte pět kroků kupředu a pět nazpátek." 
     Švejk udělal jich deset. 
     "Já vám přece říkal," pravil lékař, "abyste jich udělal pět " 
     "Mně na pár krocích nezáleží," řekl Švejk. 
    Nato ho lékaři požádali, aby si sedl na židli, a jeden ho klepal do kolena. Pak řekl k druhému, že reflexe jsou úplně správné, načež druhý zakroutil hlavou a počal Švejka sám klepat do kolena, mezitímco první rozevíral Švejkovi oční klapky a prohlížel jeho pupilu. Potom odešli ke stolu a prohodili několik latinských výrazů. 
     "Poslyšte, umíte zpívat?" otázal se jeden z nich Švejka. "Nemohl byste nám zazpívat nějakou píseň?" 
     "Bezevšeho, pánové," odpověděl Švejk. "Nemám sice ani hlas, ani hudební sluch, ale pokusím se o to, udělat vám to k vůli, když se chcete bavit." 
    A Švejk spustil: 
     "Což ten mladý mnich v tom křesle 
     čelo v ruku pravou kloní, 
    dvě hořké, žhavé slzy 
    po bledých Lících se roní... Dál to neumím," pokračoval Švejk. "Jestli chcete, tak vám zazpívám: 
    Jak je mi teskno okolo srdce, 
    co těžce, bolně zdvíhá ňádra má, 
    když tiše sedím, do dálky hledím, 
    tam, tam do dálky touha má . . . A také to dál neumím," vzdychl Švejk. "Znám ještě první sloku z ,Kde domov můj` a potom ,Jenerál Windischgr(tz a vojenští páni od východu slunce vojnu započali` a ještě pár takových národních písniček jako ,Zachovej nám, Hospodine` a ,Když jsme táhli k Jaroměři` a ,Tisíckrát pozdravujeme Tebe` . . ." 
    Oba páni lékaři se na sebe podívali a jeden z nich dal Švejkovi otázku: "Byl váš duševní stav již někdy zkoumán?" 
     "Na vojně," odpověděl Švejk slavnostně a hrdě, "byl jsem pány vojenskými lékaři úředně uznán za notorického blba." 
     "Mně se zdá, že jste simulant," rozkřikl se druhý lékař na Švejka. 
     "Já, pánové," hájil se Švejk, "nejsem žádný simulant, já jsem opravdovej blbec, můžete se zpravit v kanceláři jednadevadesátýho pluku v Českých Budějovicích nebo na doplňovacím velitelství v Karlíně:" 
    Starší z lékařů mávl beznadějné rukou, a ukazuje na Švejka, řekl k ošetřovatelům: "Tomuto člověku vrátíte jeho šaty a dáte ho na třetí třídu na první koridor, potom se jeden vrátí a odnese všechny spisy o něm do kanceláře. A řekněte tam, aby to brzy vyřídili, abysme ho tu dlouho neměli na krku: ` 
    Lékaři vrhli ještě jednou zdrcující pohled na Švejka, který uctivě couval pozpátku ku dveřím, ukláněje se zdvořile. Na otázku jednoho z ošetřovatelů, co to dělá za hlouposti, odpověděl: "Poněvadž nejsem voblečenej, jsem nahej a nechci na ty pány nic ukazovat, aby si nemysleli, že jsem nezdvořile] nebo sprostej: ` 
    Od toho okamžiku, kdy ošetřovatelé dostali rozkaz, aby vrátili Švejkovi jeho šaty, nejevili již o něho pražádnou péci. Poručili mu, aby se oblékl, a jeden ho odvedl na třetí třídu, kde měl po těch několik dní, než vyřídili v kanceláři písemný vyhazov o něm, příležitost konati svá pěkná pozorování. Zklamaní lékaři dali mu dobrozdání, že je "simulant mdlého rozumu", a poněvadž ho propouštěli před obědem, došlo k malému výstupu. 
     Švejk prohlásil, že když někoho vyhazují z blázince, že ho nesmí vyhodit bez oběda. 
    Výtržnosti učinil konec vrátným přivolaný policejní strážník, který Švejka předvedl na policejní komisařství do Salmovy ulice.
5. kapitola
Švejk na policejním komisařství v Salmově ulici 
Po krásných slunných dnech v blázinci přišly na Švejka hodiny plné pronásledování. Policejní inspektor Braun aranžoval scénu setkání se Švejkem s krutostí římškých pochopů doby roztomilého císaře Nerona. Tvrdé, jako tenkrát, když oni říkali: "Hoďte toho lumpa křesťana lvům," řekl inspektor Braun: "Dejte ho za katr!" 
    Ani o slovíčko více, ani méně. Jenom oči pana policejního inspektora Brauna zasvítily přitom zvláštní, perverzní rozkoší. 
     Švejk se uklonil a řekl hrdě: "Jsem připraven, pánové. Myslím, že katr znamená tolik co separace, a to není právě tak zlý." 
     "Moc se nám tady neroztahujou," odpověděl policejní strážník, načež se Švejk ozval: "Já jsem úplně skromnej a vděčnej za všechno, co pro mne uděláte." 
    V separaci na pryčně seděl zadumaně jeden muž. Seděl apaticky a na jeho vzezření bylo vidět, že nevěřil tomu, když zaskřípal klíč ve dveřích separace, že se mu otvírají dveře na svobodu. 
     "Má poklona, vašnosti," řekl Švejk, usedaje k němu na pryčnu, "kolik asi může být hodin?" "Hodiny nejsou mými pány," odvětil zadumaný muž. 
     "Zde to není špatný," navazoval dál Švejk rozmluv, "tahle pryčna je z hlazeného dříví:" 
    Vážný muž neodpověděl, vstal a počal rychle chodit v malém prostoru mezi dveřmi a pryčnou, jako kdyby spěchal, aby něco zachránil. 
     Švejk mezitím pozoroval se zájmem nápisy načmárané po stěnách. Byl tu nápis, ve kterém neznámý vězeň slibuje nebi zápas na život i na smrt s policií. Text zněl: "Vy si to vypijete: ` Jiný vězeň napsal: "Vlezte mně na záda, kohouti: ` Jiný opět prostě konstatoval fakt: "Seděl jsem zde 5. června 1913 a bylo se mnou slušně zacházeno. Josef Mareček, obchodník z Vršovic: ` A byl tu i nadpis otřásající svou hloubkou: "Milost, velký bože . . ." a pod tím: "Polibte mně p." Písmena "p" byla však přeškrtnuta a po straně napsáno velkými literami ŠOS. Vedle toho nějaká poetická duše napsala verše: "U potůčku zarmoucený sedím, slunko se za hory ukrývá, na pahorky ozářené hledím, tam, kde drahá milka přebývá " 
    Muž, který běhal mezi dveřmi a pryčnou, jako by chtěl vyhrát maratónský běh, se zastavil a udýchán se posadil opět na své staré místo, složil hlavu do dlaní a náhle zařval: "Puste mne ven!" 
     "Ne, oni mne nepustí," mluvil pro sebe, "nepustí a nepustí. Už jsem zde od rána od šesti hodin." 
    Dostal záchvat sdílnosti, vztyčil se a otázal se Švejka: "Nemáte náhodou u sebe řemen, abych s tím pokončil?" 
     "Tím vám mohu posloužit milerád," odpověděl Švejk odpínaje řemen, "já jsem ještě nikdy neviděl, jak se v separaci lidi věší na řemenu. - Jenom to je mrzuté," pokračoval rozhlížeje se kolem, "že tu není žádná skoba. Klika na okně vás neudrží. Ledaže byste se pověsil vkleče u pryčny, jako to udělal ten mnich v klášteře v Emauzích, co se oběsil na krucifixu kvůli jedný mladý židovce. Já mám sebevrahy moc rád, tak jen s chutí do toho: ` 
    Zachmuřený muž, kterému Švejk strčil řemen do ruky, podíval se na řemen, odhodil ho do kouta a dal se do pláče, rozmazávaje si slzy černýma rukama, přičemž vyrážel ze sebe skřeky: "Já mám dětičky, já jsem tu pro opilství a nemravný život, ježíšmarjá, moje ubohá žena, co mně řeknou v úřadě? Já mám dětičky, já jsem tu pro opilství a nemravný život" a tak dále až donekonečna. 
    Nakonec se přece jen trochu uklidnil, šel ke dveřím a počal do nich kopat a bušit na ně pěstí. Za dveřmi ozvaly se kroky a hlas: "Co chcete?" 
     "Puste mne ven!" řekl takovým hlasem, jako by mu nezbývalo už ničeho, aby žil. "Kam?" byla otázka z druhé strany. "Do úřadu," odvětil nešťastný otec, manžel, úředník, piják a nemrava. 
    Ozval se smích, příšerný smích v tichu chodby, a kroky se opět vzdálily. 
     "Jak se mně zdá, ten pán vás nenávidí, když se vám tak směje," řekl Švejk, zatímco beznadějný muž opět se posadil vedle něho. "Takovej strážník, když má zlost, dovede učinit moc, a když má ještě větší zlost, udělá všechno. Seďte jen klidné, když se nechcete oběsit, a čekejte, jak se věci vyvinou. Jste-li úředník, ženat a máte-li dítky, je to, přiznávám, strašný. Vy jste asi přesvědčenej, že vás pustí z úřadu, jestli se nemejlím." 
     "To vám nemohu říct," vzdychl, "poněvadž sám se nepamatuji, co jsem vyváděl, já jenom vím, že mne odněkud vyhodili a že jsem se tam chtěl vrátit, abych si zapálil doutník. Ale napřed to pěkně začlo. Přednosta našeho oddělení slavil jmeniny a pozval nás do jedné vinárny, pak se šlo do druhé, do třetí, do čtvrté, do páté, do šesté, do sedmé, do osmé, do deváté . . ." 
     "Nepřejete si, abych vám pomohl počítat?" otázal se Švejk. "Já se v tom vyznám, já byl jednou za , noc v osmadvaceti místnostech. Ale všechna čest, nikde jsem víc neměl než nanejvýš tři piva:" 
     "Zkrátka," pokračoval nešťastný podřízený přednosty, který slavil tak velikolepé své jmeniny, "když jsme přešli asi tucet těch různých pajzlíčků, zpozorovali jsme, že se nám přednosta ztratil, ačkoliv jsme si ho uvázali za špagát a vodili s sebou jako pejska. Tak jsme ho šli opět všude hledat a nakonec jsme se ztratili jeden druhému, až nakonec jsem se ocitl v jedné z nočních kaváren na Vinohradech, velmi slušné místnosti, kde jsem pil nějaký likér přímo z láhve. Co jsem potom dělal, na to se nepamatuji, jenom vím, že již zde na komisařství, když mne sem přivedli, hlásili oba páni strážníci raportem, že jsem se opil, choval nemravné, zbil jednu dámu, rozřezal kapesním nožem cizí klobouk, který jsem sňal z věšáku, rozehnal dámskou kapelu, obvinil vrchního číšníka přede všemi z krádeže dvacetikoruny, přerazil mramorovou desku u stolu, kde jsem seděl, a plivl neznámému pánovi u vedlejšího stolu zúmyslně do černé kávy. Víc jsem neudělal, alespoň se nedovedu upamatovat, že bych byl ještě něco provedl. A věřte mně, že jsem takový pořádný, inteligentní člověk, který na nic jiného nemyslí než na svou rodinu. Co tomu všemu říkáte? Já přece nejsem žádný výtržník!" 
     "Dalo vám to mnoho práce, než jste přerazil tu mramorovou desku," otázal se se zájmem Švejk místo odpovědi, "nebo jste ji přerazil naráz?" 
     "Naráz," odvětil inteligentní pán. 
     "Pak jste ztracenej," zádumčivě řekl Švejk. "Dokážou vám, že jste se na to připravoval pilným cvičením. A ta káva toho cizího pána, do které jste plivl, byla bez rumu nebo s rumem?" 
    A nečekaje na odpověď, vyjasňoval: 
     "Jestli byla s rumem, tak to bude horší, poněvadž je dražší. U soudu se všechno počítá, dává dohromady, aby to vylezlo nejmíň na zločin:" 
     "U soudu . . .," malomyslně zašeptal svědomitý otec rodiny, a svěsiv hlavu, upadl v nepříjemný stav, kdy člověka žerou výčitky svědomí. * 
     "A vědí doma," otázal se Švejk, "že jste zavřenej, nebo počkají, až to bude v novinách?" 
     "Vy myslíte, že to bude v novinách?" naivně otázala se oběť jmenin svého představeného. 
     "Je to víc než jistý," zněla přímá odpověď, neboť Švejk neměl nikdy ve zvyku skrývat něco před druhým. "Tohle o vás se bude všem čtenářům novin náramné líbit. Já taky čtu rád tu rubriku o těch vopilejch a jejich výtržnostech. Nedávno u Kalicha nevyvedl jeden host nic jinýho, než že sám sobě rozbil sklenicí hlavu. Vyhodil ji do vejšky a postavil se pod.ni. Odvezli ho, a ráno už jsme to četli. Nebo v Bendlovce jsem dal jednou jednomu funebrákovi facku a on mně ji vrátil. Abychom se smířili, museli nás oba zatknout, a hned to bylo v odpoledníčku. Nebo když v kavárně U mrtvoly rozbil ten pan rada dva tácky, myslíte, že ho šetřili? Byl taky na druhej den hned v novinách. Vy můžete jedině z vězení poslat do novin opravu, ,že zpráva, která byla o vás uveřejněná, se vás netýká a že s pánem toho jména nejste ani příbuznej, ani společnej, a domů psaní, aby vám tu vaši opravu vystřihli a, schovali, abyste si to mohl přečíst, až si vodsedíte trest. - Není vám zima?" otázal se Švejk pln účasti, když zpozoroval, že inteligentní pán se klepe. "Máme letos nějak moc studenej konec léta:" 
     "Já jsem nemožný," zalkal společník Švejkův, "já mám po postupu." 
     "To máte," ochotné přisvědčoval Švejk. ,"Jestli vás, až si trest odsedíte, nepřijmou nazpátek do úřadu, nevím, jestli tak brzo najdete druhý místo, poněvadž každej, i kdybyste chtěl sloužit u pohodnýho, žádá od vás vysvědčení zachovalosti. Ba, taková chvilka rozkoše, kterou jste si popřál, se nevyplácí. A má být vaše paní i s vašemi dětmi od čeho živa po tu dobu, co budete sedět? Nebo bude muset chodit žebrat a učit dítky různým neřestem?" 
    Ozval se vzlykot: 
     "Mé ubohé dítky, má ubohá žena!" 
    Nesvědomitý kajícník vstal a rozhovořil se o svých dítkách: Má jich pět, nejstaršímu je dvanáct let a je u těch skautů. Pije jen vodu a měl by být příkladem svému otci, který tohle provedl prvně ve svém životě. 
     "U skautů?" zvolal Švejk. "O těch skautech rád slyším. Jednou v Mydlovarech u Zlivi, okres Hluboká, okresní hejtmanství České Budějovice, právě když jsme tam měli jednadevadesátí cvičení, udělali si sedláci z okolí hon na skauty v obecním lese, kteří se jim tam rozplemenili. Chytli tři. Ten nejmenší z nich, když ho svazovali, kvílel, píštěl a naříkal, že my, otužilí vojáci, jsme se na to nemohli dívat a raději jsme odešli stranou. Při tom svazování ti tři skauti pokousali osm sedláků. Potom na trápení u starosty, pod rákoskou, doznali, že není ani jedna louka v okolí, kterou by nebyli zváleli, když se vyhřívali na slunci, dále že ten lán žita nastojatě, právě před žněmi, u Ražic, vyhořel čirou náhodou, když si v žité pekli na rožni srnku, ku které se přikradli s noži v obecním lese. V jejich doupěti v lese našli přes půl metráku vohlodanejch kostí drůbeže i lesní zvěře, ohromný množství pecek z třešní, spoustu vohryzků z nezralejch jablek a jinejch dobrejch věcí:" 
    Ubohý otec skauta nebyl však k upokojení. 
     "Co jsem to udělal?" bědoval, "já mám zničenou pověst." 
     "To máte," řekl Švejk s upřímností jemu vrozenou; "po tom, co se stalo, musíte mít zničenou pověst na celý život, poněvadž až to budou číst v novinách, ještě vaši známí k tomu něco přidají. To se tak vždy dělá, ale z toho si nic nedělejte. Lidí, kteří mají zničenou a zkaženou pověst, je ve světě aspoň desetkrát tolik než těch s čistou pověstí. To je pouhá a pranepatrná maličkost." 
    Na chodbě se ozvaly pádné kroky, klíč zarachotil v zámku, otevřely se dveře a policejní strážník vyvolal Švejkovo jméno. 
     "Odpuste," řekl rytířsky Švejk, "já jsem tu teprve od dvanáctí hodin v poledne, ale tenhle pán je tu už od šesti hodin ráno. Já tak nespěchám." 
    Místo odpovědi vytáhla Švejka na chodbu silná ruka policejního strážníka a mlčky ho vyvedla po schodech do prvního poschodí. 
    V druhém pokoji seděl u stolu policejní komisař, tlustý pán bodrého vzezření, který řekl k Švejkovi: 
     "Tak vy jste tedy ten Švejk? A jak jste se sem dostal?" 
     "Prachobyčejným způsobem," odpověděl Švejk; "přišel jsem sem v průvodu jednoho pana strážníka, poněvadž jsem si nechtěl dát líbit, aby mne z blázince vyhazovali bez oběda. To je, jako kdyby mne považovali za nějakou odkopnutou holku z ulice:" 
     "Víte co, Švejku," řekl vlídné pan komisař, "nač se zde, na Salmovce, máme s vámi zlobit? Nebude lepší, když vás pošleme na policejní ředitelství?" 
     "Vy jste, jak se říká," pravil Švejk spokojené, "pánem situace; projít se na policejní ředitelství teď k večeru je docela příjemná malá procházka: ` 
     "To jsem rád, že jsme se shodli," pravil vesele policejní komisař, "není lepší, když se domluvíme? Že je to pravda, Švejku?" 
     "Já se také s každým náramně rád radím," odvětil Švejk; "já vám, věřte mně, pane komisaři, nikdy nezapomenu na vaši dobrotu." 
    Ukloniv se uctivě, odcházel s policejním strážníkem dolů na strážnici a za čtvrt hodiny bylo již vidět na rohu Ječné ulice a Karlova náměstí Švejka v průvodu druhého policejního strážníka, který měl pod paždí objemnou knihu s německým nápisem Arrestantenbuch. 
    Na rohu Spálené ulice setkal se Švejk se svým průvodčím s tlupou lidí, kteří se tlačili kolem vyvěšeného plakátu. 
     "To je manifest císaře pána o vypovězení války," řekl policejní strážník k Švejkovi. 
     "Já to předpovídal," řekl Švejk, "ale v blázinci o tom ještě nic nevědí, ačkoliv by to měli mít z první ruky." 
     "Jak to myslíte?" otázal se policejní strážník Švejka. 
     "Poněvadž je tam zavřenejch mnoho pánů důstojníků," vysvětlil Švejk, a když přišli k nové tlupě tlačící se před manifestem, Švejk vykřikl: 
     "Císaři Františkovi Josefovi nazdar! Tuhle vojnu vyhrajem." 
    Někdo z nadšeného davu narazil mu klobouk přes uši a tak za sběhu lidu dobrý voják Švejk vkročil opětně do vrat policejního ředitelství. 
     "Tuhle vojnu vyhrajem docela určité, opakuji to ještě jednou, pánové!" s těmi slovy rozloučil se Švejk s davem, který ho vyprovázel. 
    A kdesi v dálných dálavách historie snášela se k Evropě pravda, že zítřek rozboří i plány přítomnosti. 
*Někteří spisovatelé užívají výrazu "hryžou výčitky svědomí". Nepovažuji ten výraz úplně přiléhajícím. i tygr člověka žere, a nehryže. 
6. kapitola
Švejk opět doma, proraziv začarovaný kruh 
Budovou policejního ředitelství vanul duch cizí autority, která zjišťovala, jak dalece je obyvatelstvo nadšeno pro válku. Kromě několika výjimek, lidí, kteří nezapřeli, že jsou synové národa, který má vykrvácet za zájmy jemu úplně cizí, policejní ředitelství představovalo nejkrásnější skupinu byrokratických dravců, kteří měli smysl jedině pro žalář a šibenici, aby uhájili existenci zakroucených paragrafů. 
    Přitom nakládali se svými obětmi s jízlivou vlídností, uvažujíce předem každé slovo. 
     "Je mně velmi líto," řekl jeden z těch dravců černožlutě žíhaných, když k němu přivedli Švejka, "že vy jste opět padl v naše ruce. Mysleli jsme, že se polepšíte, ale zklamali jsme se;" 
     Švejk němé přitakal hlavou a tvářil se tak nevinné, že černožlutý dravec pohlédl tázavě na něho a zdůraznil: 
     "Netvařte se tak pitomé:" 
    Přešel však ihned do laskavého tónu a pokračoval: 
     "Pro nás je jisté velmi nemilé držet vás ve vazbě a mohu vás ujistit, že podle mého mínění vaše vina není tak veliká, neboť při vaší malé inteligenci není pochyby, že jste byl sveden. Řekněte mně, pane Švejku, kdo vlastně vás svádí, abyste vyváděl takové hlouposti?" 
     Švejk zakašlal a ozval se: 
     "Já prosím o žádných hloupostech nevím." 
     "A to není hloupost, pane Švejku," řekl umělý otcovský tón, "když vy, podle udání policejního strážníka, který vás sem přivedl, způsobil jste sběh lidu před manifestem o válce nalepeným na nároží a když jste pobuřoval lid výkřiky ,Nazdar císaři Františkovi Josefovi. Tahle vojna je vyhrána!`?" 
     "Já nemoh zahálet," prohlásil Švejk, upíraje své dobré oči v zrak inkvizitora, "já jsem se rozčílil, když jsem viděl, že všichni čtou ten manifest o vojně a nejevějí žádnou radost. Žádný volání slávy, žádný hurrá, vůbec nic, pane rado. Tak jako kdyby se jich to vůbec netýkalo. A tu já, starý voják od jednadevadesátýho regimentu, nemoh jsem se na to dívat, a tak jsem vykřikl ty věty, a já si myslím, že kdybyste vy byl na mým místě, že byste to udělal zrovna jako já. Když je válka, musí se vyhrát a musí se volat sláva císaři pánu, to mně nikdo nevymluví:" 
    Překonán a zkrušen nesnesl černožlutý dravec zrak nevinného beránka Švejka, sklopil jej na úřední akta a řekl: 
     "Přiznávám plné vaše nadšení, ale kdyby se bylo projevilo za jiných okolností. Víte však sám dobře, že vás vedl policejní strážník, takže takový vlastenecký projev mohl a musel účinkovat na obecenstvo spíše ironicky než vážně:" 
     "Jestli vede někoho policejní strážník," odpověděl Švejk, "je to těžký moment v životě lidským. Ale jestli člověk ani v takovej těžkej moment nezapomíná, co se patří dělat, když je vojna, myslím, že takovej člověk není tak špatnej." 
     Černožlutý dravec zavrčel a podíval se ještě jednou Švejkovi do očí. 
     Švejk odpověděl nevinným, měkkým, skromným a něžným teplem svého zraku. 
    Chvíli dívali se ti dva upřené na sebe. 
     "Vem vás čert,. Švejku," řekla nakonec úřední brada, "jestli se sem ještě jednou dostanete, tak se vás vůbec nebudu na nic ptát a poputujete přímo l~ vojenskému soudu na Hradčany. Rozuměl jste?" 
    A nežli se nadál, Švejk přikročil k němu, políbil mu ruku a řekl: 
     "Zaplať vám pánbůh za všechno, kdybyste potřeboval někdy nějakého čistokrevného pejska, račte se obrátit na mne. Já mám obchod se psy." 
    A tak se ocitl Švejk opět na svobodě a na cestě k domovu. 
    Jeho uvažováni, má-li se stavit napřed ještě u Kalichu, skončilo tím, že otevřel ty dveře, odkud vyšel před časem v průvodu detektiva Bretschneidra. 
    Ve výčepu panovalo hrobové ticho. Sedělo tam několik hostů, mezi nimi kostelník od Svatého Apolináře. Tvářili se zachmuřené. Za výčepním pultem seděla hostinská Palivcová a tupě se dívala na pivní pípy. 
     "Tak už jsem se vrátil," řekl Švejk vesele, "dejte mně sklenici piva. Kdepak máme pana Palivce, je už také doma?" 
    Místo odpovědi dala se Palivcová do pláče, a soustřeďujíc své neštěstí ve zvláštním přízvuku na každém slově, zasténala: 
     "Dali - mu - deset - let - před - tejdnem." 
     "Nu vida," řekl Švejk, "tak už má sedum dní za sebou." 
     "On byl takovej opatrnej," plakala Palivcová, "sám to také vždycky o sobě tvrdil." 
    Hosté ve výčepu tvrdošíjné mlčeli, jako by tu bloudil duch Palivcův a nabádal je ještě k větší opatrnosti. 
     "Opatrnost matkou moudrostí," řekl Švejk, usedaje ke stolu za sklenici piva, ve které v pěné byly malé otvory, jak na pěnu kapaly slzy paní Palivcové, když nesla Švejkovi pivo na stůl, "dnešní doba je taková, že vona nutí člověka k opatrnosti." 
     "Včera jsme měli dva pohřby," zaváděl řeč na jiné pole kostelník od Svatého Apolináře. 
     "To patrně někdo umřel," řekl druhý host, načež třetí dodal: 
     "Byly ty pohřby s katafalkem?" 
     "Rád bych věděl," řekl Švejk, "jaký budou ve válce teď ty vojenský pohřby." 
    Hosté se zvedli, zaplatili a tiše odešli. Švejk osaměl s paní Palivcovou. 
     "To jsem si nepomyslil," řekl, "aby odsuzovali nevinnýho člověka na deset let. Že jednoho nevinnýho člověka odsoudili na pět let, to jsem už slyšel, ale na deset, to je trochu moc:" 
     "Když on se můj přiznal," plakala Palivcová, "jak to tady říkal o těch mouchách a o tom obraze, tak to opakoval i na direkci, i u soudu. Já byla na tom přelíčení jako svědek, ale co jsem mohla svědčit, když mně řekli, že jsem v příbuzenském poměru k svému muži a že se mohu vzdát svědectví. Já jsem se tak lekla toho příbuzenského poměru, aby snad ještě z toho něco nebylo, tak jsem se vzdala svědectví a on chudák stará se tak na mne podíval, do smrti na ty jeho oči nezapomenu. A potom, po rozsudku, když ho odváděli, vykřik jim tam na chodbě, jak byl z toho cele] pitomej: ,Ať žije Volná myšlenka!` " 
     "A pan Bretschneider už sem nechodí?" otázal se Švejk. 
     "Byl tady několikrát," odpověděla paní hostinská, "vypil jedno nebo dvě piva, ptal se mne, kdo sem chodí, a poslouchal, jak si hosti vypravují o fotbalu. Oni si vždycky, když ho vidí, vypravují jen o fotbalu. A on sebou cukal, jako kdyby každou chvilku chtěl běsnit a svíjet se. Za tu celou dobu dostal na lep jen jednoho čalouníka z Příčné ulice:" 
     "Je to věc výcviku," poznamenal Švejk, "byl ten čalouník hloupej člověk?" 
     "Asi jako můj muž," odpověděla s pláčem, "ptal se ho, jestli by střílel proti Srbům. A on mu řek, že neumí střílet, že byl jednou na střelnici a prostřílel tam korunu. Pak jsme všichni slyšeli, že pan Bretschneider řekl, vytahuje si zápisník: ,I hleďme, zase nová pěkná velezráda!`, a odešel s tím čalouníkem z Příčné ulice, který se již nevrátil." 
     "Ono se jich nevrátí víc," pravil Švejk, "dejte mně rum." 
    Právě si Švejk dával nalít rum podruhé, když do výčepu přišel civilní strážník Bretschneider. Vrhnuv zběžný pohled do výčepu i prázdného lokálu, přisedl k Švejkovi a poručiv si pivo čekal, co řekne Švejk. 
     Švejk sňal z věšáku nějaké noviny a prohlížeje zadní stranu inzerátů ozval se: 
     "Tak vida, tenhle Čimpera v Straškově číslo 5, pošta Račiněves, prodá hospodářství s třinácti korci vlastních polí, škola a dráha na místě." 
    Bretschneider nervózně zabubnoval prsty a obraceje se k Švejkovi řekl: 
     "To se divím, proč vás to hospodářství zajímá, pane Švejku." 
     "Ach, to jste vy," pravil Švejk, podávaje mu ruku, "já vás hned nemoh poznat, já mám velmi slabou paměť. Posledně jsme se rozešli, jestli se nemejlím, v přijímací kanceláři policejního ředitelství. Copak děláte od té doby, chodíte sem často?" 
     "Já jsem dnes přišel kvůli vám," řekl Bretschneider, "bylo mně sděleno na policejním ředitelství, že prodáváte psy. Potřeboval bych pěkného ratlíčka, nebo špice, nebo něco podobného:" 
     "To vám všechno mohu opatřit," odvětil Švejk, "přejete si čistokrevný zvíře nebo nějaké z ulice?" "Myslím," odpověděl Bretschneider, "že se rozhodnu pro čistokrevné zvíře." 
     "A což policejního psa byste si nepřál?" otázal se Švejk, "takovýho, kerej hned všechno vyslídí a přivede na stopu zločinu. Má ho jeden řezník ve Vršovicích a on mu tahá vozejk, ten pes se, jak se říká, minul se svým povoláním." 
     "Já bych chtěl špice," s klidnou umírněností řekl Bretschneider, "špice, který by nekousal:" 
     "Přejete si tedy bezzubého špice?" otázal se Švejk, "vím o jednom. Má ho jeden hostinský v Dejvicích:" 
     "Tak raději ratlíčka," rozpačitě ozval se Bretschneider, jehož kynologické schopnosti byly v samých začátcích, a kdyby byl nedostal ten rozkaz z policejního ředitelství, nikdy by se o psech byl ničeho nedověděl. 
    Ale rozkaz zněl přesně, jasné a tvrdě. Seznámit se důvěrněji se Švejkem na podkladě jeho obchodu se psy, ku kterémuž účelu měl právo vybrat si pomocníky a disponovat obnosy na nákup psů. 
     "Ratlíčkové jsou větší a menší," řekl Švejk, "vím o dvou menších a třech větších. Všech pět se dá chovat na klíně. Mohu vám je co nejvřeleji odporučit:" 
     "To by se mně zamlouvalo," prohlásil Bretschneider, "a co by stál jeden?" 
     "To přijde na velikost," odpověděl Švejk, "to záleží na velikostí. Ratlík není tele, u ratlíků je to právě naopak, čím menší, tím dražší:" 
     "Já reflektuji na větší, kteří by hlídali," odvětil Bretschneider, obávaje se, aby neztížil tajný fond státní policie. 
     "Dobrá," řekl Švejk, "větší vám mohu prodat po padesáti korunách a ještě větší po pětačtyřiceti korunách, ale přitom jsme zapomněli na jednu věc. Mají to být štěňata nebo starší psi, nebo psíci či feny?" 
     "Mně je to jedno," odpověděl Bretschneider, který měl tu co dělat s neznámými problémy, "zaopatřte mně je a já si zítra v sedm hodin večer k vám pro ně přijdu. Budou?" 
     "Přijdte, budou," suše odvětil Švejk, "ale v takovém případě jsem nucen požádat vás o zálohu třiceti korun." 
     "Bezevšeho," řekl Bretschneider, vypláceje peníze, "a teď' si dáme každý čtvrtku vína na moje konto:" 
    Když vypili, dal Švejk čtvrtku vína na svůj účet, potom Bretschneider, vyzývaje Švejka, aby se ho nebál, že dnes není ve službě a že se může mluvit dnes s ním o politice. 
     Švejk prohlásil, že on nikdy o politice v hospodě nemluví, že celá politika je pro malé děti. Bretschneider byl naproti tomu revolučnějších názorů a říkal, že každý slabý stát je předurčen k zániku, a ptal se Švejka, jaký je jeho názor v této věci. 
     Švejk prohlásil, že neměl se státem co dělat, ale že jednou měl na ošetřování slabé štěně bernardýna, které krmil vojenskými suchary, a že také chcíplo. 
    Když měli každý pátou čtvrtku, prohlásil se Bretschneider za anarchistu a ptal se Švejka, do které organizace se má dát zapsat. 
     Švejk řekl, že si jednou jeden anarchista koupil od něho leonbergra za sto korun a že mu zůstal poslední splátku dlužen. 
    Při šesté čtvrtce mluvil Bretschneider o revoluci a proti mobilizaci, načež Švejk naklonil se k němu a pošeptal mu do ucha: 
     "Právě přišel do lokálu nějakej host, tak ať vás neslyší, nebo byste mohl mít z toho nepříjemnosti...Vidíte, že hostinská už pláče:" 
    Paní Palivcová opravdu plakala na své židli za výčepním pultem. 
     "Proč pláčete, paní hostinská?" otázal se Bretschneider, "za tři měsíce vyhrajeme vojnu, bude amnestie, váš pán se vrátí a pak si dáme u vás do trumpety. - Nebo nemyslíte, že to vyhrajeme?" obrátil se k Švejkovi. 
     "Nač to pořád přežvykovat," řekl Švejk, "vyhrát se to musí, a basta, teď ale už musím jít domů: ` Švejk zaplatil útratu a vrátil se ku své staré posluhovačce paní Müllerové, která se velice lekla, když viděla, že muž, který si otvírá klíčem dveře do bytu, je Švejk. 
     "Já myslela, milostpane, že se vrátějí až za kolik roků," řekla s obvyklou upřímností, "já jsem si zatím vzala z lítosti na byt jednoho portýra z noční kavárny, poněvadž u nás byla třikrát domovní prohlídka, a když nic nemohli najít, tak říkali, že jste ztracenej, poněvadž jste rafinovanej." 
     Švejk se ihned přesvědčil, že neznámý cizinec zařídil se úplně pohodlně. Spal v jeho posteli a byl dokonce tak šlechetný, že se spokojil s polovicí postele a na druhou polovici umístil nějaké dlouhovlasé stvoření, které z vděčnosti spalo, objavši ho kolem krku, zatímco části pánské i dámské garderoby válely se smíchány kolem postele. Z toho chaosu bylo vidět, že se portýr z noční kavárny vrátil se svou dámou ve veselé náladě. 
     "Pane," řekl Švejk, třesa vetřelcem, "abyste nezmeškal k obědu. Mé by velice mrzelo, kdybyste o mně říkal, že jsem vás vyhodil, když už nikde jste nemoh dostat něco k obědu: ` 
    Portýr z noční kavárny byl velice rozespalý, a dlouho to trvalo, než pochopil, že se majitel postele vrátil domů a že si dělá nárok na ni. 
    Po zvyku všech portýrů z nočních kaváren i tento pán se vyjádřil, že každého ztluče, kdo ho bude budit, a pokusil se spát dál. 
     Švejk sebral mezitím části jeho garderoby, přinesl mu je k posteli, a zatřepav jím energicky, řekl: 
     "Jestli se neobléknete, tak vás zkusím vyhodit tak, jak jste, na ulici. Pro vás bude velkou výhodou, když vyletíte odtud oblečenej:" 
     "Já jsem chtěl spát do osmi večer," zaraženě ozval se portýr, navlékaje si kalhoty, "já platím denně z postele dvě koruny té paní a můžu si sem vodit slečny z kavárny. Mařeno, vstávej!" 
    Když si bral límeček a skládal kravatu, vzpamatoval se již do té míry, že mohl ujistit Švejka, že noční kavárna Mimóza jest opravdu jedna z nejslušnějších nočních místností, kam mají přístup jediné dámy, které mají policejní knížku v úplném pořádku, a zval Švejka srdečné, aby přišel na návštěvu. 
    Naproti tomu jeho společnice nebyla nijak spokojena se Švejkem a použila několika velice slušných výrazů, z nichž nejslušnější byl "Ty kluku velekněžská!" 
    Po odchodu vetřelců šel Švejk udělat pořádek s paní Müllerovou, ale nenašel po ní žádné jiné stopy kromě kousku papíru, na kterém tužkou byl načmárán rozházený rukopis paní Müllerové, která neobyčejně lehce vyjádřila své myšlenky týkající se nešťastné příhody s propůjčováním Švejkovy postele portýru z noční kavárny: 
     "Odpustějí, milostpane, že jich víckrát neuvidím, poněvadž skočím z okna." 
     "Lže," řekl Švejk a čekal. 
    Za půl hodiny vplížila se do kuchyně nešťastná paní Müllerová a bylo na její zdrceném výrazu tváře vidět, že čeká od Švejka slova útěchy. 
     "Jestli chcete skákat z okna," řekl Švejk, "jděte do pokoje, okno jsem otevřel. Skákat z kuchyňského okna bych vám neradil, poněvadž spadnete do zahrádky na růže a pomačkala byste keře a musela byste to platit. Z pokojského okna sletíte krásně na chodník, a když budete mít štěstí, zlomíte si vaz. Jestli budete mít smůlu, tak si přelámete jedině všechny žebra, ruce a nohy a budete muset platit nemocnici: ` 
    Paní Müllerová se dala do pláče, potichu odešla do pokoje, zavřela okno, a když se vrátila, řekla: "Vono to táhne a nebylo by to dobrý na milostpánův revmatismus: ` 
    Pak šla stlát postel, neobyčejně pečlivě uváděla všechno do pořádku a vrátivši se k Švejkovi do kuchyně se zaslzeným zrakem poznamenala: "Ty dvě štěňata, milostpane, co jsme měli na dvoře, chcíply. A ten bernardýn, ten nám utek, když tady dělali domovní prohlídku." "A prokristapána," vykřikl Švejk, "ten se může dostat do pěkný bryndy, toho teď jisté bude hledat policie:" 
     "On kousl jednoho pana policejního komisaře, když ho při prohlídce vytáhl zpod postele," pokračovala paní Müllerová, "napřed totiž jeden z těch pánů řek, že tam někdo je pod postelí, tak vyzvali toho bernardýna jménem zákona, aby vylezl ven, a když nechtěl, tak ho vytáhli. A on je chtěl spolknout, pak vyrazil ze dveří a víc se nevrátil. Se mnou také dělali výslech, kdo k nám chodí, jestli nedostáváme nějaké peníze z ciziny, a potom dělali narážky, že jsem hloupá, když jsem jim řekla, že peníze z ciziny chodějí jen zřídka, posledně od toho pana řídícího z Brna ta záloha šedesát korun na angorskou kočku, kterou jste inzeroval v Národní politice a místo který jste mu poslal v bedničce od datlí to slepé štěňátko foxteriéra. Potom se mnou mluvili velice vlídně a odporučili mně sem toho portýra z noční kavárny, abych se sama v bytě nebála, toho samýho, kerýho vyhodili..." 
     "Já už mám s těmi úřady smůlu, paní Müllerová, teď uvidíte, kolik jich sem přijde kupovat psy," povzdechl Švejk. 
    Nevím, jestli ti pánové, kteří po převratu prohlíželi policejní archív, rozšifrovali položky tajného fondu státní policie, kde stálo: B . . . 40 K, F . . . 50 K, L . . . 80 K atd., ale rozhodně se mýlili, že B, F, L jsou začáteční písmena nějakých pánů, kteří za 40, 50, 80 atd. korun prodávali český národ černožlutému orlu. 
    B znamená bernardýn, F foxteriér a L značí leonbergra. Tyto všechny psy přivedl Bretschneider od Švejka na policejní ředitelství. Byly to ohyzdné obludy, které neměly toho nejmenšího společného s nějakou čistokrevnou rasou, za kterou je Švejk Bretschneidrovi vydával. 
    Bernardýn byla směs z nečistokrevného pudla a nějakého pouličního čokla, foxteriér měl uši jezevčíka a velikost řeznického psa se zakroucenýma nohama, jako by prodělal andělskou nemoc. Leonberger připomínal hlavou chlupatou tlamu stájového pinče, měl useknutý ohon, výšku jezevčíka a zadek holý jako proslulí psíci naháčkové američtí. 
    Pak tam šel koupit psa detektiv Kalous a vrátil se s vyjevenou potvorou, připomínající hyenu skvrnitou, s hřívou škotského ovčáka, a v položkách tajného fondu přibyla nová: D . . . 90 K. 
    Ta potvora hrála roli dogy... 
    Ale ani Kalousovi se nepodařilo vyzvědět něco od Švejka. Dařilo se mu tak jako Bretschneidrovi. I nejobratnější politické rozhovory Švejk převedl na léčení psinky u štěňat a nejbystřejší záludné léčky končily tím, že si Bretschneider odváděl s sebou od Švejka opět novou nemyslitelně kříženou obludu. 
    A to byl konec slavného detektiva Bretschneidra. Když měl již ve svém bytě sedm takových ohav, uzavřel se s nimi v zadním pokoji a nedal jim tak dlouho nic jíst, dokud ho nesežraly. 
    Byl tak čestný, že ušetřil eráru za pohřeb. 
    V jeho služebním spisku na policejním ředitelství byla zanesena do rubriky "Postup ve službě" tato slova plná tragiky: "Sežrán vlastními psy." 
    Když se později dověděl Švejk o té tragické události, řekl: 
     "To mně jenom vrtá hlavou, jalo ho dají při posledním soudu dohromady."
7. kapitola
Švejk jde na vojnu 
V době, kdy lesy na řece Rábu v Haliči viděly utíkat přes Ráb rakouská vojska a dole v Srbsku rakouské divize jedna za druhou dostávaly přes kalhoty to, co jim dávno patřilo, vzpomnělo si rakouské ministerstvo vojenství i na Švejka, aby pomohl mocnářství z bryndy. 
     Švejk, když mu přinesli vyrozumění, že se má za týden dostavit na Střelecký ostrov k lékařské prohlídce, ležel právě v posteli, stižen opětné revmatismem. 
    Paní Müllerová vařila mu v kuchyni kávu. "Paní Müllerová," ozval se z pokoje tichý hlas Švejkův, "paní Müllerová, pojďte sem na chvilku:" 
    Když posluhovačka stála u postele, řekl Švejk opět takovým tichým hlasem: "Sedněte si, paní Müllerová." 
    V jeho hlase bylo něco tajuplně slavnostního. Když se paní Müllerová posadila, prohlásil Švejk, vztyčuje se na posteli: "Já jdu na vojnu!" 
     "Panenko Maria," vykřikla paní Müllerová, "co tam budou dělat?" 
     "Bojovat," hrobovým hlasem odpověděl Švejk, "s Rakouskem je to moc špatný. Nahoře nám už lezou na Krakov a dole do Uher. Jsme biti jako žito, kam se podíváme, a proto mě volají na vojnu. Já jim přece včera četl z novin, že drahou vlast vovinuly nějaké mraky." 
     "Ale vždyť se nemůžou hejbat." 
     "To nevadí, paní Müllerová, pojedu na vojnu ve vozejku. Znají toho cukráře za rohem, ten takovej vozejk má. Vozil v něm před lety svýho chromýho zlýho dědečka na čerstvej vzduch. Vy mne, paní Müllerová, v tom vozejku na tu vojnu odtáhnete:" 
    Paní Müllerová se dala do pláče: "Nemám, milostpane, doběhnout pro doktora?" 
     "Nikam nepudou, paní Müllerová, já jsem až na ty nohy úplně zdravej kanónenfutr a v tý době, když je to s Rakouskem vošklivý, každej mrzák musí bejt na svým místě. Vařte kávu klidné dál:" 
    A zatímco paní Müllerová, uplakaná a rozechvělá, cedila kávu, dobrý voják Švejk si zpíval na posteli: 
    Jenerál Windischgrätz a vojenští páni 
    od východu slunce vojnu započali 
    hop, hop, hop! 
    Vojnu započali, takto jsou zvolali: 
    Pomoz nám Kristus Pán s Panenkou Marií; 
    hop, hop, hop!
Uděšená paní Müllerová pod dojmem strašného válečného zpěvu zapomněla na kávu a třesouc se na celém těle uděšeně naslouchala, jak dobrý voják Švejk dál zpívá na posteli: 
    S Panenkou Marií a ty čtyry mosty 
    postav si Pimonte, silnější forposty; 
    hop, hop, hop! 
    Byla bitva, byla, tam u Solferina, 
    teklo tam krve moc, krve pod kolena; 
    hop, hop, hop! 
    Krve pod kolena a na fůry masa, 
    vzdyť se tam sekala vosumnáctá chasa; 
    hop, hop, hop! 
    Vosumnáctá chaso, neboj se ty nouze, 
    vždyť za tebou vezou peníze na voze; 
    hop, hop, hop! "Milostpane, proboha jich prosím," ozvalo se žalostivé z kuchyně, ale Švejk již končil svou válečnou píseň: 
    Peníze na voze a menáž v kočáře, 
    kerejpak regiment tohlencto dokáže? 
    Hop, hop, hop! Paní Müllerová vyrazila ze dveří a běžela pro lékaře. Vrátila se za hodinu, zatímco Švejk si zdříml. 
    A tak byl probuzen obtloustlým pánem, který mu chvíli držel ruku na čele a říkal: 
     "Nebojte se, já jsem doktor Pávek z Vinohrad ukažte ruku - tenhle teploměr si dejte pod paždí...Tak - ukažte jazyk - ještě víc - držte jazyk - na co zemřel váš pan otec a vaše matka?" 
    A tak v době, kdy Vídeň si přála, aby všichni národové Rakousko-Uherska dávali nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti, předepsal doktor Pávek Švejkovi proti jeho vlasteneckému nadšení bróm a doporučoval statečnému a hodnému vojínu Švejkovi, aby nemyslil na vojnu: 
     "Ležte rovně a zachovejte klid, já zítra opět přijdu. Když druhého dne přišel, ptal se v kuchyni paní Müllerové, jak se daří pacientovi. 
     "Je to s ním horší, pane doktore," odpověděla s opravdovým zármutkem, "v noci zpíval, s odpuštěním, když ho revma chytlo, rakouskou hymnu:" 
    Doktor Pávek viděl se nucena reagovat na tento nový projev loajality pacientovy zvýšenou dávkou brómu. 
    Třetího dne hlásila mu paní Müllerová, že je to se Švejkem ještě horší. 
     "Odpůldne, pane doktore, si poslal pro mapu bojiště a v noci ho chytla fantaz, že to Rakousko vyhraje:" 
     "A prášky užívá přesně podle předpisu?" 
     "Ještě si pro ně, pane doktore, ani neposlal." 
    Doktor Pávek odešel, když snesl na Švejka bouři výčitek s ujištěním, že nikdy více nepřijde léčit člověka, který odmítá jeho lékařskou pomoc s brómem. 
    Zbyly jen dva dny, kdy se měl objevit Švejk před odvodní komisí. 
    Za tu dobu učinil Švejk náležité přípravy. Předně poslal koupit paní Müllerovou vojenskou čepici a za druhé ji poslal vypůjčit si vozík od cukráře za rohem, na kterém kdysi cukrář vozil svého zlého chromého dědečka na čerstvý vzduch. Pak si vzpomněl, že potřebuje berle. Naštěstí cukrář choval též i berle jako rodinnou památku na svého dědečka. 
    Scházela mu ještě rekrutská kytka. I tu mu sehnala paní Müllerová, která za ty dny nápadné zhubla, a kudy chodila, tudy i plakala. 
    A tak v ten památný den objevil se na pražských ulicích případ dojemné loajality: 
    Stará žena, strkající před sebou vozík, na kterém seděl muž ve vojenské čepici s vyleštěným frantíkem, mávající berlemi. A na kabátě skvěla se pestrá rekrutská kytka. 
    A muž ten, mávaje poznovu a poznovu berlemi, křičel do pražských ulic: 
     "Na Bělehrad, na Bělehrad!" 
    Za ním šel zástup lidu, který stále vzrůstal z nepatrného hloučku shromáždivšího se před domem, odkud Švejk vyjel na vojnu. 
     Švejk mohl konstatovat, že policejní strážníci, stojící na některých křižovatkách, mu zasalutovali. 
    Na Václavském náměstí vzrostl zástup kolem vozíku se Švejkem na několik set hlav a na rohu Krakovské ulice byl jím zbit nějaký buršák, který v cerevisce křičel k Švejkovi: 
     "Heil! Nieder mit den Serben!" 
    Na rohu Vodičkovy ulice vjela do toho jízdní policie a rozehnala zástup. 
    Když Švejk revírnímu inspektorovi ukázal, že to má černé na bílém, že dnes musí být před odvodní komisí, byl revírní inspektor trochu zklamán a kvůli zamezení výtržností dal doprovázet vozík se Švejkem dvěma jízdními strážníky na Střelecký ostrov. 
    O celé této události objevil se v Pražských úředních novinách tento článek: 
    Vlastenectví mrzáka. Včera dopoledne byli chodci na hlavních pražských třídách svědky scény, která krásně mluví o tom, že v této veliké a vážné době i synové našeho národa mohou dáti nejskvělejší příklady věrnosti a oddanosti k trůnu stařičkého mocnáře. Zdá se nám, že se vrátily doby starých Řeků a Římanů, kdy Mucius Scaevola dal se odvésti do boje, nedbaje své upálené ruky. Nejsvětější city a zájmy byly včera krásně demonstrovány mrzákem o berlích, kterého stará matička vezla na vozíku pro nemocné. Tento syn českého národa dobrovolně nedbaje své neduživosti dal se odvésti na vojnu, aby dal svůj život i statky za svého císaře. A jestli jeho volání "Na Bělehrad!" mělo tak živý ohlas v pražských ulicích, jest to jen svědectvím, že Pražané skýtají vzorné příklady lásky k vlasti a k panovnickému domu. 
    Ve stejném smyslu psal i Prager Tagblatt, který končil. svůj článek slovy, že mrzáka dobrovolce vyprovázel zástup Němců, kteří ho svými těly chránili před lynčováním ze strany českých agentů známé Dohody. 
    Bohemie uveřejnila tuto zprávu žádajíc, aby mrzák vlastenec byl odměněn, a oznámila, že pro neznámého přijímá od německých občanů dárky v administraci listu. 
    Jestli podle těch tří časopisů nemohla země česká vydat ušlechtilejšího občana, nebyli téhož názoru páni v odvodní komisi. 
    Zejména ne vrchní vojenský lékař Bautze. Byl to muž neúprosný, který ve všem viděl podvodný pokus uniknout vojně, frontě, kulce a šrapnelům. 
    Známý jest jeho výrok: "Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande." 
    Za deset týdnů své činnosti vymýtil z 11 000 civilistů 10 999 simulantů a byl by se dostal na kobylku i tomu jedenáctitisícímu, kdyby nebyla toho šťastného člověka právě v tom okamžiku, když na něho zařval "Kehrt euch!", ranila mrtvice. 
     "Odneste toho simulanta!" řekl Bautze, když zjistil, že je muž mrtev. 
    A před ním stál v ten památný den Švejk jako ostatní v plné nahotě, zakrývaje cudně svou nahotu berlemi, o které se opíral. 
     "Das ist wirklich ein besonderes Feigenblatt," řekl Bautze, "takových fíkových listů v ráji nebylo." 
     "Superarbitrován pro blbost," poznamenal šikovatel, dívaje se do úředních listin. 
     "A co vám ještě schází?" otázal se Bautze. "Poslušně hlásím, že jsem revmatik, ale sloužit budu císaři pánu až do roztrhání těla," skromné řekl Švejk, "já mám oteklý kolena." 
    Bautze podíval se strašně na dobrého vojáka Švejka a zařval: "Sie sind ein Simulant!", a obraceje se k šikovateli, s ledovým klidem Tekl: "Den Kerl sogleich einsperren!" 
    Dva vojáci s bajonety odváděli Švejka do posádkové věznice. 
     Švejk šel o berlích a s hrůzou pozoroval, že jeho revmatismus začíná mizet. 
    Paní Müllerová, která čekala nahoře na mostě s vozíkem na Švejka, když ho viděla pod bajonety, zaplakala a odešla od vozíku, aby se vícekrát k němu nevrátila. 
    A dobrý voják Švejk šel skromné v průvodu ozbrojených ochránců státu. 
    Bajonety svítily v záři slunce a na Malé Straně obrátil se Švejk před pomníkem Radeckého k zástupu, který je vyprovázel: 
     "Na Bělehrad! Na Bělehrad!" 
    A maršálek Radecký snivě se díval ze svého pomníku za vzdalujícím se dobrým vojákem Švejkem s rekrutskou kytkou na kabátě, kulhajícím na starých berlích, zatímco sděloval nějaký vážný pán lidem kolem, že vedou dezentéra.
8. kapitola
Švejk simulantem 
V této velké době vojenští lékaři dali si neobyčejně záležet, aby ze simulantů vyhnali ďábla sabotáže a vrátili je opět do lůna armády. 
    Bylo zavedeno několik stupňů trápení simulantů a lidí podezřelých, že jsou simulanti, jakými byli: souchotináři, revmatikové, lidé s kýlou, ledvinovou nemocí, tyfem, cukrovkou, zánětem plic a jinými chorobami. 
    Trápení, kterému byli simulanti podrobeni, bylo systematizováno a stupně trápení byly tyto: 
    1. Naprostá dieta, ráno a večer po šálku čaje během tří dnů, přičemž se všem bez rozdílu toho, nač si stěžují, podává aspirin pro pocení. 
    2. Podává se, aby si nemysleli, že .je vojna med, v hojných porcích chinin v prášku, čili takzvané "lízání chininu". 
    3. Vyplachování žaludku dvakrát za den litrem teplé vody. 
    4. Klystýr, při použití mýdlové vody a glycerínu. 
    5. Zabalení do prostěradla namočeného ve studené vodě. 
    Byli lidé stateční, kteří přetrpěli všech pět stupňů trápení a dali se odvézt v prosté rakvi na vojenský hřbitov. Byli však lidé malomyslní, kteří, když došli ke klystýru, prohlásili, že už je jim dobře a že si nic jiného nepřejí než odejít s nejbližším maršovým bataliónem do zákopů. 
     Švejka v posádkové věznici uložili do nemocničního baráku právě mezi takové malomyslné simulanty. 
     "Už to nevydržím," řekl jeho soused na posteli, kterého přivedli z ordinačního pokoje, kde mu již podruhé vyplachovali žaludek. 
    Muž ten simuloval krátkozrakost. 
     "Zítra pojedu k pluku," rozhodoval se druhý soused po levé straně, který právě dostal klystýr, simuluje, že je hluchý jako pařez. 
    Na posteli u dveří umíral jeden souchotinář, zabalený do prostěradla namočeného ve studené vodě. 
     "To je už třetí tenhle týden," poznamenal soused po pravé straně, "a co tobě schází?" 
     "Já mám revma," odpověděl Švejk, načež následoval upřímný smích všech kolem. Smál se i umírající souchotinář simulující tuberkulózu. 
     "S revmatismem mezi nás nelez," vážné Švejka upozorňoval tučný muž, "revmatismus, ten tu platí tolik jako kuří oka; já jsem chudokrevný, mám pryč, půl žaludku a pět žeber pryč, a nikdo mně nevěří. Byl zde dokonce jeden hluchoněmý, čtrnáct dní ho balili každou půl hodiny do prostěradla namočeného ve studené vodě, každý den mu dávali klystýr a pumpovali žaludek. Už všichni saniťáci mysleli, že to vyhrál a že půjde domů, když mu tu předepsal doktor něco pro dávení. Mohlo ho to ztrhat, a tu on zmalomyslněl. ,Nemohu,` povídá, ,déle dělat hluchoněmého, vrátila se mně řeč i sluch: Marodi všichni mu domlouvali, aby se nehubil, ale on stál na svém, že slyší a mluví jako ostatní. A také to tak i hlásil ráno při vizitě:" 
     "Držel se dost dlouho," poznamenal muž simulující, že má jednu nohu kratší o celý decimetr, "ne jako ten, co simuloval, že ho ranila mrtvice. Stačily tři chininy, jeden klystýr a jednodenní půst. Přiznal se, a než došlo k pumpování žaludku, nebylo po mrtvici ani památky. Nejdéle se zde držel ten, co byl pokousán vzteklým psem. Kousal, vyl, to je pravda, to uměl znamenitě, ale nemoh nijak dostat dohromady tu pěnu u huby. Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli. Lechtali jsme ho kolikrát po celou hodinu do vizity, až dostal křeče a zmodral nám, ale pěna u huby se nedostavovala a také nedostavila. Bylo to něco hrozného. Když se vzdával takhle ráno při vizitě, tak nám ho bylo líto. Postavil se u postele jako svíčka, zasalutoval a řekl: ,Poslušné hlásím, pane obrarct, že asi ten pes, který mne krous, nebyl vzteklej.` Obrarct se na něho podíval tak nějak divně, že pokousaný se počal třást na celém těle a pokračoval: ,Poslušné hlásím, pane obrarct, že mne vůbec žádnej pes nekous, to jsem se já sám kous do ruky.` Po tom přiznání ho vyšetřovali pro sebezohavení, že si chtěl ukousnout ruku, aby nemusel do pole:" 
     "Všechny takové nemoci, kde se potřebuje, pěna u huby," řekl tučný simulant, "se dají špatně simulovat. Jako kupříkladu padoucnice. Byl zde také jeden s padoucnicí, ten nám vždy říkal, že mu na jednom záchvatu nezáleží, tak jich dělal třebas deset za den. Svíjel se v těch křečích, zatínal pěstě, vypuloval oči, maje je jako na šťopkách, bil sebou, vyplazoval jazyk, zkrátka vám řeknu, nádherná prvotřídní padoucnice, taková upřímná. Najednou dostal nežidy, dva na krk, dva na záda, a bylo po svíjení a bití sebou o podlahu, když nemohl hlavou hnout, ani sedět, ani ležet. Dostal horečku a v horečce na sebe při vizitě všechno pověděl. A dal nám s těmi nežidami co proto, poněvadž musel s nimi ležet ještě tři dny mezi námi a dostával druhou dietu, ráno kávu s houskou, k obědu polévku, omáčku a knedlík, večer kaši nebo polévku, a my se museli dívat s hladovými vypumpovanými žaludky s úplnou dietou, jak ten chlap žere, mlaská, funí a krká sytostí. Třema tím podrazil nohy, přiznali se také. Ti leželi na srdeční vadu." 
     "Nejlepší," mínil jeden ze simulantů, "dá se simulovat šílenství. Z našeho učitelského sboru jsou vedle v cimře dva, jeden neustále křičí dnem i nocí: ,Hranice Giordana Bruna ještě dýmá, obnovte proces Galileův!` a ten druhý štěká, na před třikrát pomalu: haf - haf - haf, potom pětkrát rychle za sebou: hafhafhafhafhaf, a zas pomalu, a tak to jde neustále. Už to vydrželi přes tři neděle. Já jsem původně také chtěl dělat blázna, náboženského šílence, a kázat o neomylnosti papežové, ale nakonec jsem si opatřil rakovinu žaludku od jednoho holiče na Malé Straně za patnáct korun." 
     "Já znám jednoho kominíka v Břevnově," poznamenal jiný pacient, "ten vám za deset korun udělá takovou horečku, že vyskočíte z okna:" 
     "To nic není," řekl druhý, "ve Vršovicích je jedna porodní bába, která vám za dvacet korun vymkne nohu tak pěkně, že jste mrzák nadosmrti: ` 
     "Já mám vymknutou nohu za pětku," ozvalo se z řady postelí u okna, "za pětku a tři piva." 
     "Mé ta moje nemoc stojí už přes dvě stovky," prohlásil jeho soused, vyschlá tyčka, "jmenujte mně jakýkoliv jed, kterého bych byl neužíval, nenajdete. Jsem živé skladiště jedů. Pil jsem sublimát, vdechoval rtuťové páry, chroupal arzén, kouřil opium, pil opiovou tinkturu, sypal si morfium na chleba, polykal strychnin, pil roztok fosforu v sirouhlíku i kyselinu pikrovou. Zničil jsem si játra, plíce, ledviny, žluč, mozek, srdce, střeva. Nikdo neví, co mám za nemoc:" 
     "Nejlepší je," vysvětloval někdo ode dveří, "vstříknout si petrolej pod kůži na ruce. Můj bratranec byl tak šťastný, že mu uřízli ruku pod loket, a dnes má s celou vojnou pokoj." 
     "Tak vidíte," řekl Švejk, "to všechno každej musí zkusit pro císaře pána. I to pumpování žaludku, i ten klystýr. Když jsem sloužil před léty u mýho regimentu, bejvalo to ještě horší. To takovýho maroda svázali do kozelce a hodili do díry, aby se vykurýroval. To nebyly žádný postele s kavalci jako zde nebo plivátka. Holá pryčna a na tej leželi marodi. Jednou měl jeden vopravdovskej tyfus a druhej vedle něho černý neštovice. Voba byli svázaní do kozelce a regimentsarct je kopal do břicha, že jsou prej simulanti. Pak když ty voba vojáci umřeli, přišlo to do parlamentu a bylo to v novinách. Ty noviny hned nám zakázali číst a dělali prohlídku v kufříkách, kdo má ty noviny. A jak už mám vždycky to neštěstí, u celýho regimentu je u nikoho nenašli než u mě. Tak mne vedli k regimentsraportu a náš obrst, takovej vůl, dej mu pánbůh nebe, začal na mne řvát, abych stál rovné a řek, kdo to do těch novin napsal, nebo že mně roztrhne hubu od ucha k uchu a dá mě zavřít, až budu černej. Potom přišel regimentsarct, šermoval mně pěstí pod nosem a křičel: ,Sie verfluchter Hund, Sie schäbiges Wesen, Sie unglückliches Mistvieh, ty kluku socialistická!` Dívám se všem upřímné do očí, ani nemrknu a mlčím, ruku na čepici a levou na faldě kalhot. Běhali kolem mne jako psi, štěkali na mne, a já pořád nic. Mlčím, vzdávám čest a levá ruka na faldě kalhot. Když tak řádili asi půl hodiny, rozběhl se obršt ke mně a zařval: ,Jsi blbec, nebo nejsi blbec?` - ,Poslušně hlásím, pane obrst, že jsem blbec.` - ,Jednadvacet dní tuhého vězení pro blbost, dva půsty týdně, měsíc kasárníka, osumačtyřicet hodin špangle, hned zavřít, nedat mu žrát, svázat ho, ukázat mu, že erár blbce nepotřebuje. My už ti, holomku, noviny vytlučem z hlavy,` rozhodl se po dlouhým lítání pan obršt. - Zatímco jsem seděl, děly se v kasárnách divy. Náš obršt zakázal vůbec vojákům číst, třebas by to byly i Pražské úřední noviny, v kantýně nesměli balit do novin ani párky, ani syrečky. Vod tý doby vojáci začti číst a náš regiment byl nejvzdělanější. Četli jsme všechny noviny a u každý kumpačky skládali veršíčky, písničky proti panu obrštovi. A když se něco u regimentu stalo, tak se vždycky našel mezi manšaftem nějakej dobrodinec, kerej to dal do novin pod názvem ,Tejrání vojáků`. A na tom neměli dost. Psali poslancům do Vídně, aby se jich ujmuli, a ti začali dávat interpelaci jednu za druhou, že je náš pan obršt zvíře a podobně. Nějakej ministr poslal k nám komisi, aby to vyšetřila, a nějakej Franta Henčlů z Hluboký dostal potom dva roky, poněvadž to byl ten, co se vobrátil do Vídně k poslancům kvůli tý facce, kerou dostal na cvičišti od pana obršta. Potom, když komise vodjela, dal si nás pan obršt všechny seřadit, celej regiment, a povídá, že voják je voják, že musí držet hubu a sloužit, jestli se mu něco nelíbí, tak že je to porušení subordinace. ,Tak jste si, lumpové, mysleli, že vám ta komise pomůže,` povídá pan obršt, ,drek vám pomohla. A teď bude každá kumpačka kolem mne defilírovat a opakovat hlasitě, co jsem řekl: - Tak jsme šli jedna kumpačka za druhou, rechtsšaut, kde stál pan obršt, ruku na řemeni flinty, a řvali jsme na něho: ,Tak jsme si, lumpové, mysleli, že nám ta komise pomůže, drek nám pomohla.` - Pan obršt se smál, až se za břicho popadal, až defilírovala jedenáctá kumpačka. Jde, dupe, a když přijde k panu obrštovi, nic, ticho, ani hlásku. Pan obršt se začervenal jako kohout a vrátil jedenáctou kumpačku, aby to ještě jednou opakovala. Defilíruje a mlčí, jen řada za řadou se drze dívá panu obrštovi do očí. - ,Ruht!` povídá pan obršt a chodí po dvoře, seká si bičíkem přes holinky, plivá, pak najednou se zastaví a zařve ,Abtreten!`, sedne si na svou herku a už je z brány venku. hekali jsme, co se stane s jedenáctou kumpačkou, a ono nic. hekáme jeden den, druhý den, celý týden, a ono pořád nic. Pan obršt se v kasárnách vůbec neobjevil, z čehož mělo mužstvo, šarže i důstojníci velkou radost. Potom jsme dostali nového obršta a o tom starém se povídalo, že je v nějakém sanatoriu, poněvadž napsal vlastnoruční dopis k císaři pánovi, že se jedenáctá kumpačka. vzbouřila." 
    Přiblížila se doba odpolední vizity. Vojenský lékař Grünstein chodil od postele k posteli a za ním sanitní poddůstojník se zápisní knihou. 
     "Macuna?!" 
     "Zde!" 
     "Klystýr a aspirin! - Pokorný?!" 
      "Zde!" 
     "Vypláchnout žaludek a chinin! - Kovařík?!" 
     "Zde!" 
     "Klystýr a aspirin! - Koťátko?!" 
     "Zde!" 
     "Vypláchnout žaludek a chinin!" 
    A tak to šlo, jeden za druhým, bez milosti, mechanicky, řízně. 
     "Švejk?!" 
     "Zde!" 
    Dr. Grünstein podíval se na nový přírůstek. 
     "Co vám schází'?" 
     "Poslušné hlásím, že mám revma!" 
    Dr. Grünstein po dobu své praxe přivykl být jemné ironickým, kterýž způsob působil mnohem vydatněji nežli křik. 
     "Aha, revma," řekl k Švejkovi, "to máte náramné těžkou nemoc. Je to opravdu náhoda, dostat revma v době, kdy je světová válka a člověk má jít na vojnu. Já myslím, že vás to musí strašné mrzet." 
     "Poslušně hlásím, pane obrarct, že mé to strašně mrzí:" 
     "Tak vida, ono ho to mrzí. To je od vás náramné hezké, že jste si s tím revmatismem právě teď na nás vzpomněl. V době míru běhá takový chudák jako kůzlátko, ale jak vypukne vojna, hned má revma a hned mu kolena neslouží. Nebolí vás kolena?" 
     "Poslušné hlásím, že bolí." 
     "A celé noci nemůžete spát, není-li pravda? Revma je velice nebezpečná, bolestná a těžká nemoc. My už tady máme s revmatiky dobré zkušenosti. Naprostá dieta a jiný náš způsob léčení se velice dobře osvědčil. Budete zde dřív zdravější než v Píšťanech a mašírovat budete na pozice, jen se za vámi zapráší:" 
    Obraceje se k sanitnímu poddůstojníkovi řekl: "Pište: Švejk, úplná dieta, dvakrát denně vypláchnout žaludek, jednou za den klystýr, a jak bude dál, uvidíme. Prozatím ho odveďte do ordinačního pokoje, vypláchněte mu žaludek a dejte mu, až se vzpamatuje, klystýr, ale pořádný, až bude volat všechny svaté, aby se to jeho revma leklo a vyběhlo:" 
    Obraceje se pak ku všem postelím, pronesl řeč plnou pěkných a rozumných sentencí: 
     "Nemyslete si, že máte před sebou nějakého vola, který si dá všechno nabulíkovat na nos. Mé vaše chování nijak nepřivede z rovnováhy. Já vím, že jste všichni simulanti, že chcete dezentýrovat z vojny. A podle toho s vámi jednám. Přežil jsem sta a sta takových vojáků, jako jste vy. Na těchto postelích ležely celé spousty lidí, kterým nic jiného nescházelo než vojenský duch. Zatímco jich kamarádi bojovali v poli, oni si myslili, že se budou válet na posteli, dostávat nemocniční stravu a čekat, až se válka přežene. To se ale zmýlili setsakramentsky, a i vy všichni se také setsakramentsky zmýlíte. Ještě za dvacet let budete křičet ze spaní, když se vám bude zdát, jak jste u mne simulovali." 
     "Poslušně hlásím, pane obrarct," ozvalo se tiše od postele u okna, "já už jsem zdravej, já už v noci pozoroval, že mne záducha přešla." 
     "Jmenujete se?" 
     "Kovařík, poslušně hlásím, mám dostat klystýr:" 
     "Dobře, klystýr dostanete ještě na cestu," rozhodl dr. Grünstein, "abyste si nestěžoval, že jsme vás tady neléčili. Tak, a teď všichni marodi, které jsem četl, za poddůstojníkem, aby každý dostal, co mu patří:" 
    A každý také dostal poctivou porci, jakou měl předepsáno. A jestli někteří snažili se na vykonavatele lékařského rozkazu působit prosbami nebo vyhrožováním, že se dají také k sanitě a může být, že jim oni také padnou jednou do rukou, Švejk se držel statečně. 
     "Nešetři mne," vybízel tuho pochopa, který mu dával klystýr, "pamatuj na svou přísahu. I kdyby zde ležel tvůj otec nebo vlastní bratr, dej jim klystýr, aniž bys mrkl okem. Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství je naše:" 
    Druhého dne při vizitě otázal se dr. Grünstein Švejka, jak se mu líbí ve vojenské nemocnici. 
     Švejk odpověděl, že jest to podnik správný a vznešený. Za odměnu dostal totéž co včera, kromě aspirinu a tří prášků chininu, které mu nasypali do vody, aby je ihned vypil. 
    Ani Sokrates nepil svou číši bolehlavu s takovým klidem jako chinin Švejk, na kterém vyzkoušel dr. Grünstein všechny stupně trápení. 
    Když balili Švejka do mokrého prostěradla u přítomnosti lékaře, odpověděl Švejk na jeho otázku, jak se mu to teď líbí: 
     "Poslušně hlásím, pane obrarct, že je to jako na plovárně nebo v mořských lázních:" 
     "Máte ještě revma?" 
     "Poslušné hlásím, pane obrarct, že se to nechce nijak lepšit." 
     Švejk byl podroben novému trápení. 
    V té době měla vdova po generálovi pěchoty baronka von Botzenheim velice mnoho starostí, aby vypátrala toho vojáka, o kterém uveřejnila nedávno Bohemie zprávu, jak dal se vozit, on, mrzák, na vozíku pro nemocné a křičel "Na Bělehrad!", kterýž vlastenecký projev dal původ redakci Bohemie k vyzvání čtenářů, aby konali sbírky ve prospěch loajálního hrdiny mrzáka. 
    Konečně poptávkou na policejním ředitelství zjištěno bylo, že to byl Švejk, a dále bylo už lehké pátrat. Baronka von Botzenheim vzala s sebou svou společnici a komorníka s košem a jeli na Hradčany. 
    Chuděrka paní baronka ani nevěděla, co to znamená, když někdo leží ve vojenské nemocnici posádkové věznice. Její navštívenka otevřela jí dveře věznice a v kanceláři se k ní chovali náramné vlídné, a za pět minut už věděla, že "der brave Soldat Švejk", po kterém se ptala, leží ve třetím baráku, postel číslo 17. Šel s ní sám dr. Grünstein, který byl z toho janek. 
     Švejk právě seděl na posteli po obvyklé denní kúře předepsané dr. Grünsteinem, obklopen skupinou vychrtlých a vyhladovělých simulantů, kteří se doposud nevzdali a houževnatě zápasili s dr. Grünsteinem na půdě úplné diety. 
    Kdo by je byl poslouchal, měl by dojem, že se octl ve společnosti kulinárů, ve vyšší kuchařské škole nebo na labužnických kursech. 
     "I ty sprosté lojové škvarky se dají jíst," vyprávěl právě jeden, který zde ležel se ,zastaralým katarem žaludku`, "jestli jsou teplé. Když se lůj škvaří, vymačkají se dosucha, posolí, opepří, a já vám říkám, že se husí škvarky jim nevyrovnají." 
     "Nechte husí škvarky být," řekl muž se ,žaludeční rakovinou`, "nad husí škvarky není. Kam se proti nim hrabou z vepřového sádla. To se rozumí, že musí být dozlata vyškvařeny, jako to dělají židi. Vezmou tučnou husu a stáhnou sádlo s kůží a škvařejí to." 
     "Víte, že jste na omylu, pokud se týká vepřových škvarků?" poznamenal Švejkův soused, "rozumí se samo sebou, že mluvím o škvarkách z domácího sádla, tak jak jim říkají domácí škvarky. Ne hnědé barvy a také ne žluté. Musí to být něco mezi těma dvěma odstíny. Takový škvarek nesmí být ani příliš měkký, ani příliš tvrdý. On nesmí chroupat, to je přepálen. Musí se rozplynout na jazyku a nesmíte mít přitom dojem, že vám teče sádlo po bradě." 
     "Kdo z vás jed škvarky z koňského sádla?" ozval se čísi hlas, na který však nikdo nedal odpovědi, poněvadž sem vběhl sanitní poddůstojník: "Všichni do postele, jde sem nějaká arcikněžna, ať nikdo neukazuje špinavé nohy z deky!" 
    Ani arcikněžna nemohla tak vážně vejít, jako to udělala baronka von Botzenheim. Za ní valil se celý průvod, ve kterém nescházel ani účetní šikovatel při nemocnici, který v tom všem viděl tajemnou ruku revize, která ho od tučného žlabu v týlu hodí napospas šrapnelům někam pod drátěné překážky pozic. 
    Byl bledý, ale ještě bledší byl dr. Grünstein. Jemu tancovala před očima malá vizitka staré baronky s titulem "vdova po generálu" a všechno to, co mohlo být spojeno s tím titulem, jako konexe, protekce, stížnosti, přeložení na frontu a jiné hrozné věci. 
     "Zde máme Švejka," řekl, zachovávaje umělý klid, veda baronku von Botzenheim ku Švejkově posteli; "chová se velice trpělivě:" 
    Baronka von Botzenheim posadila se na přistavenou židli k Švejkové posteli a řekla: 
     "Cešky fójak, toprá fójak, kriplfójak pýt tapferfójak, moc rát měl cešky Rakušan." 
    Přitom hladila Švejka po neholené tváři a pokračovala: "Já čist všekno f nófiny, já vám pšinest pápat, kousat, kuřit, cúcat, cešky fójak, toprá fójak. Johann, kommen Sie her!" 
    Komorník, připomínající svými ježatými licousy Babinského, přitáhl objemný koš k posteli, zatímco společnice staré baronky, vysoká dáma s uplakanou tváří, sedla si na Švejkovu postel a urovnávala mu slaměný polštář pod záda s fixní myšlenkou, že se to patří dělat nemocným hrdinům. 
    Baronka zatím vytahovala dárky z koše. Tucet pečených kuřat, zabalených do růžového hedvábného papíru a ovázaných černožlutou hedvábnou stužkou, dvě láhve nějakého válečného likéru s etiketou "Gott strafe England!" Na druhé straně byl na etiketě František Josef s Vilémem, jak se drží za ruce, jako by si chtěli hrát hru "Králíček v své jamce seděl sám, ubožátko, co je ti, že nemůžeš skákati". 
    Potom vytáhla z koše tři láhve vína pro rekonvalescenty a dvě krabice cigaret. Vše elegantně rozložila na prázdnou postel vedle Švejka, kam přibyla ještě pěkně vázaná kniha Příběhy ze života našeho mocnáře, kterou napsal nynější zasloužilý šéfredaktor naší úřední Československé republiky, který se ve starém Frantíkovi viděl. Potom se octly na posteli balíčky čokolády s tímž nápisem "Gott strafe England!" a opět s podobiznami rakouského i německého císaře. Na čokoládě už si nedrželi ruce a každý se udělal pro sebe a ukazovali na sebe záda. Pěkný byl dvouřadový kartáček na zuby s nápisem "Viribus unitis", aby každý, kdo si čistí zuby, vzpomínal na Rakousko. Elegantním a velice vhodným dárečkem do fronty a do zákopů byla souprava na čištění nehtů. Na krabici byl obrázek, jak praská šrapnel a nějaký člověk v šišáku se žene s bodákem kupředu. Pod tím: "Für Gott, Kaiser und Vaterland!" Bez obrázku byl balík sušenek, zato byl tam verš: 
    Osterreich, du edles Haus, 
    steck deine Fahne aus, 
    lalß sie im Winde weh`n, 
     Österreich muß ewig stehn!
s českým překladem umístěným na druhé straně: 
    Rakousko, vznešený dům, 
    vystrč prapor svůj, 
    nech ho ve větrech vlát, 
    Rakousko věčně musí stát!
Posledním dárkem byl bílý hyacint v kořenáči. 
    Když to všechno leželo vybaleno na posteli, baronka von Botzenheim nemohla se pohnutím udržet slz. Několika vyhladovělým simulantům tekly sliny z úst. Společnice barončina podpírala sedícího Švejka a také slzela. Bylo ticho jako v kostele, které přerušil náhle Švejk, sepjav ruce: 
     "Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé...pardon, milostpaní, tak to není, já jsem chtěl říct: Pane Bože, otče nebeský, požehnej nám těchto darů, které z Tvé štědrostí požívati budeme. Amen!" 
    Po těchto slovech vzal z postele kuře a pustil se do něho, sledován vyděšeným zrakem dr. Grünsteina. 
     "Ach, jak mu chutná, vojáčkovi," s nadšením šeptala dr. Grünsteinovi stará baronka, "on je jisté už zdravý a může jít do pole. Jsem opravdu velice ráda, jak mu to přišlo vhod:" 
    Potom chodila od postele k posteli a rozdávala cigarety a čokoládové pralinky a vrátila se ze své obchůzky opět k Švejkovi, pohladila mu vlasy se slovy "Behüt' euch Gott" a vyšla s celým průvodem ze dveří. 
    Nežli se dr. Grünstein vrátil zezdola, kam šel doprovodit baronku, Švejk rozdal kuřata, která byla zhlcena pacienty s takovou rychlostí, že místo kuřat našel dr. Grünstein jen hromadu kostí, ohlodaných tak čistě, jako by byla kuřata padla zaživa do hnízda supů a na jejich ohlodané kosti pražilo několik měsíců slunce. 
    Zmizel i válečný likér, i tři láhve vína. Ztratily se v žaludcích pacientů i balíčky čokolády, i balík sušenek. Někdo dokonce vypil i lahvičku politury na nehty, nalézající se v soupravě, a nakousl pastu na zuby, přiloženou ke kartáčku. 
    Když se dr. Grünstein vrátil, postavil se opět do bojovné pózy a měl dlouhou řeč. Kámen mu spadl ze srdce, že již návštěva odešla. Hromada ohlodaných kostí utvrdila ho v myšlence, že jsou všichni nenapravitelní. 
     "Vojáci," spustil, "jestli byste měli trochu rozumu, tak byste nechali to všechno ležet a řekli byste si, že jestli to sežerem, že nám pan obrarct nebude věřit, že jsme těžcí marodi. Vy jste tím sami dali sobě svědectví, že si nevážíte mé dobroty. Pumpuji vám žaludek, dávám vám klystýry, snažím se udržet vás při úplné dietě, a vy si mně přecpete žaludek. Chcete dostat žaludeční katar? To se mýlíte, dříve nežli se váš žaludek pokusí to strávit, vyčistím vám ho tak důkladně, že budete na to vzpomínat do nejdelší smrti a ještě svým dětem vypravovat, jak jste jednou sežrali kuřata a napráskali se různé jiné dobroty, ale jak to u vás nevydrželo ani čtvrt hodiny v žaludku, poněvadž vám vypumpovali ještě zatepla žaludek. A tak jeden po druhém za mnou, abyste nezapomněli, že nejsem žádný vůl jako vy, ale přece jen o trochu chytřejší než vy všichni dohromady. Kromě toho vám oznamuji, že zítra sem na vás pošlu komisi, poněvadž se už válíte tady moc dlouho a nic z vás nikomu neschází, když si umíte za těch pár minut zasvinit žaludek tak pěkně, jak jste to právě nyní dokázali. Tak pochodem póchod!" 
    Když došla řada na Švejka, podíval se dr. Grünstein na něho a jakási reminiscence na dnešní záhadnou návštěvu přinutila ho, že se otázal: "Vy znáte paní baronku?" 
     "Je to moje nevlastní matka," odpověděl klidně Švejk, "v outlém věku mne pohodila a teď' mne zas našla . . ." 
    A dr. Grünstein řekl stručně: "Potom dejte Švejkovi ještě klystýr." 
    Večer na kavalcích bylo smutno. Před několika hodinami měli všichni v žaludcích různé dobré a chutné věci, a nyní tam mají slabý čaj a skývu chleba. Číslo 21 se ozvalo od okna: "Věříte, kamarádi, že raději mám smažené kuře než pečené?" 
    Kdosi zabručel: "Dejte mu deku," ale byli všichni tak zesláblí po té nezdařené hostině, že se nikdo nehýbal. 
    Dr. Grünstein držel slovo. Dopoledne přišlo několik vojenských lékařů z proslulé komise. 
     Šli vážně řadami postelí a nic jiného nebylo slyšet než "Ukažte jazyk!" 
     Švejk vyplázl jazyk tak daleko, že jeho obličej udělal pitvornou grimasu a oči se mu zahmouřily: 
     "Poslušně hlásím, pane štábarct, že už delší jazyk nemám:" 
    Nastala zajímavá rozprava mezi Švejkem a komisí. Švejk tvrdil, že učinil tu poznámku, obávaje se, aby si nemyslili, že před nimi skrývá svůj jazyk. 
     Členové komise naproti tomu se rozcházeli znamenitě ve svých úsudcích o Švejkovi. 
    Polovina z nich tvrdila, že je Švejk "ein blöder Kerl", kdežto druhá, že je lotr, který si chce z vojny dělat legraci. 
     "To by v tom musel bejt hrom," zařval na Švejka předseda komise, "abychom na vás nevyzráli:" 
     Švejk díval se na celou komisi s božským klidem nevinného dítěte. 
    Vrchní štábní lékař přistoupil těsně k Švejkovi: "To bych rád viděl, vy mořské prase, co si asi teď' myslíte:" 
     "Poslušně hlásím, že já vůbec nemyslím:" 
     "Himldonrvetr," hulákal jeden z členů komise, břinkaje šavlí, "tak von vůbec nemyslí. Pročpak, vy jeden siamskej slone, nemyslíte?" 
     "Poslušné hlásím, že já proto nemyslím, poněvadž je to na vojně vojákům zakázáno. Když jsem byl před léty u 91. regimentu, tak nám náš pan hejtman vždycky říkal: ,Voják nesmí sám myslet. Za něho myslí jeho představení. Jakmile voják začne myslet, už to není voják, ale nějakej prachvšivej civilista. Myšlení nevede... ` " 
     "Držte hubu," přerušil Švejka zuřivě předseda komise, "o vás už máme zprávy. Der Kerl meint: man wird glauben, er sei ein wirklicher Idiot... 
     Žádnej idiot nejste, Švejku, chytrej jste, mazanej jste, lump jste, uličník, všivák, rozumíte..." 
     "Poslušné hlásím, že rozumím:" 
     "Už jsem vám říkal, abyste držel hubu, slyšel jste?" 
     "Poslušně hlásím, že jsem slyšel, abych držel hubu." 
     "Himlhergot, tak tu hubu držte, když jsem vám poručil, tak víte dobře, že nesmíte kušnit!" 
     "Poslušně hlásím, že vím, že nesmím kušnit." 
    Vojenští páni podívali se na sebe a zavolali šikovatele. 
     "Tohoto muže," řekl vrchní štábní lékař z komise, ukazuje na Švejka, "odvedete dolů do kanceláře a počkáte na naši relaci a raport. Na garnizónu už mu to kušnění vyženou z hlavy. Chlap je zdravej jako ryba, simuluje a ještě kušní a dělá si legraci ze svých představených. Myslí si, že jsou zde jen kvůli jeho zábavě, že je celá vojna legrace, špásovná věc. Oni vám to, Švejku, na garnizóně ukážou, že vojna není žádná sranda." 
     Švejk odcházel s šikovatelem do kanceláře a po cestě přes nádvoří bručel si: 
    Vždycky jsem si myslel, 
     že je vojna špás, 
     že tam budu tejden nebo dvě neděle, 
    přijdu domů zas...
A zatímco na Švejka řval v kanceláři důstojník mající službu, že takoví chlapi, jako je Švejk, se mají střílet, komise nahoře v nemocničních pokojích pobíjela simulanty. Ze sedmdesáti pacientů zachránili se jen dva. Jeden, který měl uraženou nohu granátem, a druhý s opravdovým kostižerem. 
    Jediné ti neslyšeli slůvko "tauglich", ostatní všichni, nevyjímaje ani tří umírajících souchotinářů, byli uznáni schopnými služby v poli, přičemž vrchní štábní lékař neodepřel si té příležitosti, aby si nezařečnil. 
    Jeho řeč byla propletena nejrozmanitějšími nadávkami a byla obsahově stručná. Všichni jsou dobytek a hnůj, a jediné budou-li bojovat statečně za císaře pána, mohou se vrátit do lidské společnosti a po válce jim bude odpuštěno, že se chtěli dostat z vojny a simulovali. On sám ale v to nevěří a myslí, že všechny čeká provaz. 
    Nějaký mladičký vojenský lékař, duše čistá doposud a nezkažená, požádal vrchního štábního, aby směl též promluvit. Jeho řeč lišila se od řeči jeho představeného optimismem a naivitou. Mluvil německy. 
    Mluvil dlouho o tom, že každý z těch, kteří opouští nemocnici, aby odešli ke svým plukům do pole, musí být vítězem i rytířem. On že jest přesvědčen, že budou zruční ve zbrani, na bojišti i čestní ve všech záležitostech válečných i soukromých. Že budou nepřemožitelnými válečníky, pamětlivými na slávu Radeckého i prince Eugena Savojského. Že zúrodní svou krví široká pole slávy mocnářství a vítězné dokonají úlohu, kterou jim předurčila historie. Ve smělé odvaze, pohrdajíce svými životy pořítí se kupředu pod rozstřílenými prapory svých regimentů k nové slávě, k novým vítězstvím. 
    Potom na chodbě řekl k tomu naivnímu muži vrchní štábní lékař: "Pane kolego, mohu vás ubezpečit, že je to všechno marné. Z těch lumpů by ani Radecký, ani ten váš princ Eugen Savojský nevychovali vojáky. Mluvit k nim andělsky nebo ďábelsky, to je všechno jedno. Je to banda:"
9. kapitola
Švejk na garnizóně 
Posledním útočištěm lidí, kteří nechtěli jít do války, byl garnizón. Znal jsem jednoho suplenta, který nechtěl střílet jako matematik u artilérie a kvůli tomu ukradl hodinky jednomu nadporučíkovi, aby se dostal na garnizón. Učinil tak s plnou rozvahou. Válka mu neimponovala a neokouzlovala ho. Střílet do nepřítele a zabíjet na druhé straně šrapnely a granáty stejné takové nešťastné suplenty, matematiky, považoval za blbost. 
     "Nechci být nenáviděn pro své násilnictví," řekl si a ukradl s klidem hodinky. Zkoumali zprvu jeho duševní stav, a když prohlásil, že se chtěl obohatit, dopravili ho na garnizón. Bylo takových lidí víc, kteří seděli na garnizóně pro krádež nebo podvody. Idealisté i neidealisté. Lidé, kteří považovali vojnu za zdroj příjmů, různí ti účetní poddůstojníci v týlu i na frontě, kteří páchali všemožné podvody s menáží, s žoldem, a potom drobní zlodějové, tisíckrát poctivější než ti chlapi, kteří je sem poslali. Dále na garnizóně seděli vojáci pro různé jiné delikty, čisté vojenského rázu, porušení disciplíny, pokus vzpoury, dezerce. Potom zvláštním typem byli političtí, z kterých osmdesát procent bylo úplně nevinných a z kterých opět devětadevadesát procent bylo odsuzováno. 
    Aparát auditorů byl velkolepý. Takový soudní aparát má každý stát před všeobecným politickým, hospodářským i mravním úpadkem. Zář bývalé moci a slávy zachovává soudy s policií, četnictvem a prodajnou chátrou donášečů. 
    V každé vojenské části mělo Rakousko své špicly, udávající své druhy, kteří s nimi spali na kavalcích a na pochodu dělili se s nimi o chleba. 
    Státní policie dodávala také na garnizón materiál - pánové Klíma, Slavíček & comp. Vojenská cenzura dopravovala sem autory korespondence mezi frontou a těmi, které doma zanechali v zoufalství. Sem vodili četníci i staré výměnkáře, kteří posílali psaní na frontu, a vojenský soud házel jim na krk za jich slova útěchy a líčení bídy domácí po dvanácti letech. 
    Z hradčanského garnizónu vedla také cesta přes Břevnov na motolské cvičiště. Napřed šel v průvodu bodáků člověk s řetízky na rukách a za ním vůz s rakví. A na motolském cvičišti úsečný povel: "An! Feuer!" A po všech regimentech a bataliónech četli plukovní rozkaz, že zas jednoho zastřelili pro vzpouru, když narukoval a pan hejtman sekl šavlí jeho ženu, která se nemohla od muže rozloučit. 
    A v garnizóně trojice: štábní profous Slavík, hejtman Linhart a šikovatel Řepa, přezvaný též "kat", vykonávali již svou úlohu. Kolik jich umlátili v samovazbě! Může být, že dnes hejtman Linhart i za republiky je dále hejtmanem. Přál bych si, aby mu byla započtena služební léta na garnizóně. Slavíček a Klíma od státní policie je započteny mají. Řepa se vrátil do civilu a vykonává dál své zaměstnání zednického mistra. Může být, že je členem vlasteneckých spolků v republice. 
     Štábní profous Slavík stal se zlodějem za republiky a je dnes zavřen. Nezakotvil se chudák v republice jako jiní vojenští páni.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je úplné přirozené, že štábní profous Slavík, když přejímal Švejka, vrhl na něho pohled plný němé výčitky: 
     "I ty máš porouchanou pověst, že jsi se dostal až sem mezi nás? My ti, chlapečku, pobyt zde osladíme, jako všem, kteří upadli v naše ruce, a ty naše ruce nejsou nějaké dámské ručky." 
    Aby pak dodal váhy svému pohledu, přiložil svou svalnatou, tlustou pěst Švejkovi pod nos a řekl: 
     "Čichni si, lumpe!" 
     Švejk si čichl a poznamenal: 
     "S tou bych nechtěl dostat do nosu, to voní hřbitovem." 
    Klidná, rozvážná řeč zalíbila se štábnímu profousovi. 
     "He," řekl, štouchaje Švejka pěstí do břicha, "stůj rovné, co máš v kapsách? Jestli máš cigareto, tak si ho můžeš nechat, a peníze dáš sem, aby ti je neukradli. Víc nemáš? Doopravdy nemáš? Nelži, lež se trestá." 
     "Kam ho dáme?" otázal se šikovatel Řepa. 
     "Dáme ho do šestnáctky," rozhodl se štábní profous, "mezi ty v podvlíkačkách, cožpak nevidíte, že je na spise napsáno panem hejtmanem Linhartem ,Streng behüten, beobachten!`? - Jojo," prohlásil slavnostně k Švejkovi, "s neřádama se jedná neřádsky. Jestli se někdo vzpouzí, tak si ho odtáhneme do ajnclíku a tam mu přelámeme všechny žebra a necháme ho tam ležet, dokud nechcípne. Na to máme právo. Jako jsme to udělali s tím řezníkem, víte, Řepo?" 
     "Inu, dal nám práce, pane štábní profous," odpověděl snivě šikovatel Řepa, "to bylo tělo! Šlapal jsem po něm přes pět minut, než mu začly praskat žebra a lejt se krev z huby. A ještě deset dní byl živ. Hotovej nezmar." 
     "Tak vidíš, lumpe, jak to u nás chodí, když se někdo vzpouzí," končil svůj pedagogický výklad štábní profous Slavík, "nebo když chce utéct. To je vlastně sebevražda, která se u nás taky tak trestá. Nebo nedej pánbůh, aby tě, hajzlíku, napadlo, až přijde inspekce, si na něco stěžovat. Když inspekce přijde a optá se: ,Máte nějakou stížnost?`, tak musíš, smrade, stát hapták, zasalutovat a odpovědět: ,Poslušně hlásím, že nemám, že jsem úplně spokojen.` - Jak to řekneš, hnuse, opakuj to!" 
     "Poslušně hlásím, že nemám, že jsem úplně spokojen," opakoval Švejk s takovým milým výrazem, že se štábní profous zmýlil a považoval to za upřímnou snahu a poctivost. 
     "Tak se vysvleč do podvlíkaček a půjdeš do šestnáctky," řekl vlídně, nepřidávaje ani lumpa, hnusa nebo smrada, jak měl ve zvyku. 
    V šestnáctce setkal se Švejk s devatenácti muži bez kalhot. To byli všichni, kteří měli na spisech napsanou poznámku "Streng behüten, beobachten!" a o které nyní pečovali velice starostlivě, aby jim neutekli. 
    Kdyby ty podvlékačky byly čisté a nebyly v oknech mříže, na první pohled dělalo by to dojem, že jste v šatně nějakých lázní. 
     Švejka přijal od šikovatele Řepy cimrkomandant, zarostlý chlap v rozhalené košili. Zapsal si jeho jméno na kousek papíru visícího na zdi a řekl k němu: 
     "Zejtra máme u nás divadlo. Povedou nás do kaple na kázání. My všichni v podvlíkačkách stojíme zrovna pod kazatelnou. To ti bude legrace!" 
    Jako ve všech věznicích a trestnicích, tak i na garnizóně těšila se domácí kaple velké oblibě. Nejednalo se o to, že by nucená návštěva vězeňské kaple sblížila návštěvníky s bohem, že by se vězňové více dověděli o mravnosti. O takové hlouposti nemůže být ani řeči. 
    Služby boží a kázání byly pěkným vytržením z nudy garnizónu. Nejednalo se o to, že jsou blíže bohu, ale že po cestě je naděje najíti na chodbách a cestou přes dvůr kousek odhozené cigarety nebo doutníku. Boha úplně zastrčil do ústraní malý špaček válející se beznadějně v plivátku nebo někde na zemi v prachu. Ten malinký páchnoucí předmět zvítězil nad bohem i nad spasením duše. 
    Potom ještě to kázání, ta zábava a legrace. Polní kurát Otto Katz byl přece jen roztomilý člověk. Jeho kázání byla neobyčejně poutavá, legrační , osvěžující tu nudu garnizónu. Uměl tak krásně žvanit o neskonalé milosti boží, sílit zpustlé vězně a muže zneuctěné. Uměl tak krásně vynadat z kazatelny i od oltáře. Uměl tak báječně řvát u oltáře své "Ite, missa est", celé bohoslužby provést originelním způsobem a přeházet celý pořádek mše svaté, vymyslit si, když už byl hodně opilý, úplně nové modlitby a novou mši svatou, svůj ritus, něco, co zde ještě nebylo. 
    A potom ta švanda, když někdy sklouzl a upadl s kalichem, s velebnou svátostí nebo s mešní knihou, a hlasitě obviňuje ministranta z trestanecké roty, že mu úmyslně podrazil nohu, a hned mu před samou velebnou svátostí napařuje ajnclíčka a špangle. 
    A postižený má radost, neboť to patří k celé té švandě v trestanecké kapli. On hraje velkou úlohu v kuse a důstojné se jí zhostil. 
    Polní kurát Otto Katz, nejdokonalejší vojenský kněz, byl žid. To ostatně není nic divného. Arcibiskup Kohn byl také žid a ještě k tomu Macharův kamarád. Polní kurát Otto Katz měl ještě pestřejší minulost než slavný arcibiskup Kohn. 
    Studoval obchodní akademii a sloužil jako jednoroční dobrovolník. A vyznal se tak dobře v směnečném právu a ve směnkách, že přivedl za ten rok obchodní firmu Katz a spol. k bankrotu tak slavnému a podařenému, že starý pán Katz odjel do Severní Ameriky, zkombinovav nějaké vyrovnání se svými věřiteli bez vědomí posledních i svého společníka, který odjel do Argentiny. 
    Když tedy mladý Otto Katz podělil firmou Katz a spol. nezištně Ameriku Severní i Jižní, octl se v situaci člověka, který nemá vůbec co dědit, neví, kam hlavu složit, a musí se dát na vojně aktivovat. 
    Předtím však vymyslil si jednoroční dobrovolník Otto Katz náramně slavnou věc. Dal se pokřtít. Obrátil se ke Kristu, aby mu pomohl udělat kariéru. Obrátil se k němu s naprostou důvěrou, že je to obchodní věc mezi ním a synem božím. 
    Křtili ho slavnostně v Emauzích. Sám páter Albán ho namáčel do křtitelnice. Byla to nádherná podívaná, byl u toho jeden nábožný major od pluku, kde Otto Katz sloužil, jedna stará panna z ústavu šlechtičen na Hradčanech a nějaký otlemený zástupce konzistoře, který mu dělal kmotra. 
    Důstojnická zkouška dopadla dobře a nový křestan Otto Katz zůstal na vojně. Zprvu se mu zdálo, že to půjde dobře, chtěl se dokonce dát na studování štábních kursů. 
    Ale jednoho dne se opil a šel do kláštera, zanechal šavle a chopil se kutny. Byl u arcibiskupa na Hradčanech a dostal se do semináře. Opil se namol před svým vysvěcením v jednom velmi pořádném domě s dámskou obsluhou v uličce za Vejvodovic a přímo z víru rozkoše a zábavy šel se dát vysvětit. Po vysvěcení šel k svému pluku o protekci, a když byl jmenován polním kurátem, koupil si koně a projížděl se po Praze a zúčastňoval se vesele všech pitek s důstojníky svého pluku. 
    Na chodbě domu, kde měl byt, velice často ozývaly se kletby neuspokojených věřitelů. Vodil si také do bytu holky z ulice nebo posílal si pro ně svého vojenského sluhu. Velmi rád hrával ferbla a byly jisté domněnky a předpoklady, že hraje falešně, ale nikdo mu nedokázal, že má schované eso v širokém rukávě své vojenské kleriky. V důstojnických kruzích zvali ho svatým otcem. 
    Na kázání se nikdy nepřipravoval, v čemž se lišil od svého předchůdce, který také navštěvoval garnizón. To byl člověk stižený utkvělou představou, že se mužstvo zavřené na garnizóně dá z kazatelny polepšit. Ten ctihodný kurát kroutil nábožně očima a vykládal zavřeným, že je nutna reforma nevěstek, reforma péče o neprovdanou matku, vypravoval o výchově nemanželských dětí. Jeho kázání byla abstraktního rázu a neměla nijaké spojitosti s přítomnou situací, nudila. 
    Naproti tomu polní kurát Otto Katz měl kázání, na která se všichni těšili. 
    Byl to slavnostní okamžik, když pokoj šestnáctku vedli v podvlékačkách do kaple, poněvadž oblékat je bylo spojeno s rizikem, že se někdo z nich ztratí. Postavili těch dvacet bílých podvlékaček a andělů pod kazatelnu. Někteří z nich, na které se štěstěna usmála, bagovali špačky, které našli po cestě, poněvadž neměli - jak přirozeno - kapsy a nebylo to kam schovat. 
    Kolem nich stáli ostatní vězňové garnizónu a libovali si pohledem na dvacet podvlékaček pod kazatelnou, na kterou vylezl polní kurát, břinkaje ostruhami. 
     "Habacht!" vykřikl, "k modlitbě, všichni za mnou, co já budu říkat! A ty vzadu, ty lumpe, nesmrkej do ruky, jsi v chrámu Páně, a to té dám zavřít. Jestlipak jste, vy syčáci, ještě nezapomněli otčenáš? Tak to zkusíme - - - Nu, já věděl, že to nepůjde. Kdepak otčenáš, takhle dvě porce masa a fazulový salát, napráskat se, lehnout si na břicho na kavalec, dloubat se v nose a nemyslit na pánaboha, nemám pravdu?" 
    Podíval se z kazatelny dolů na dvacet bílých andělů v podvlékačkách, kteří se náramné dobře, stejně jako všichni, bavili. Vzadu hráli maso! 
     "Je to moc dobrý," zašeptal Švejk svému sousedovi, na kterém lpělo podezření, že-za tři koruny usekl svému kamarádovi sekyrou všechny prsty na ruce, aby se ten dostal z vojny. 
     "Vono to ještě přijde," byla odpověď, "dnes je zas pořádně nalítej, to zas bude povídat o trnitej cestě hříchu." 
    Polní kurát byl opravdu dnes ve výtečné náladě. Sám ani nevěděl, proč to dělá, ale nakloňoval se neustále z kazatelny a byl by málem ztratil rovnováhu a přepadl. 
     "Zpívejte něco, hoši," křičel dolů, "nebo chcete, abych vás naučil nové písničce? Tak zpívejte za mnou: 
    Ze všech znejmilejší 
    svou milou já mám, 
    nechodím tam za ní sám, 
    chodí za ni jiných více, 
    milenců má na tisíce, 
    a ta moje znejmilejší 
    je Panenka Maria - - -
Vy se tomu, holomci, nikdy nenaučíte," pokračoval polní kurát, "já jsem pro to, všechny vás postřílet; rozumíte mně dobře?! Já to tvrdím z tohoto božího místa, ničemové, neboť bůh je něco, co se vás nebojí a co s vámi zatočí, až budete z toho pitomí, neboť vy váháte obrátit se ke Kristu a raději jdete po trnité cestě hříchu." 
     "Už je to tady, je správné nalítej," šeptal radostně soused Švejkovi. 
     "Trnitá cesta hříchu je, vy kluci pitomí, cesta boje s neřestmi. Vy jste marnotratní synové, kteří se raději válíte v ajnclíku, než byste se vrátili k otci. Jen dále a výše upřete svůj zrak do výsosti nebes, i zvítězíte a uhostí se pokoj ve vaší duši, vy uličníci. Já bych si vyprosil, aby si tam vzadu někdo odfrkával. Není kůň a není v maštali, je v chrámu Páně. Na to vás upozorňuji, miláčkové moji. Tak kdepak jsem to přestal. Ja, über den Seelenfrieden, sehr gut. Pamatujte si, vy dobytku jeden, že jste lidi a že se musíte dívat i skrze temný mrak v daleký prostor a vědět, že zde trvá všechno jen do času, však bůh že je navěky. Sehr gut, nicht wahr, meine Herren? Já bych se měl dnem a nocí za vás modlit, aby milosrdný bůh, vy kluci pitomí, vlil svou duši ve vaše studená srdce a svou svatou milostí smyl hříchy vaše, abyste byli jeho navěky a aby vás, vy darebáci, vždycky miloval. To se ale mýlíte. Já vás do toho ráje uvádět nebudu -" Polní kurát škytl. "A nebudu," opakoval umíněně, "nic pro vás neudělám, ani mne nenapadne, poněvadž jste nenapravitelní ničemové. Po cestách vašich vás nepovede dobrota Páně, dech lásky boží vás neprovane, poněvadž milému pánubohu ani nenapadne zabývat se s takovými lotry. Slyšíte to, vy tady dole v těch podvlékačkách?" 
    Dvacet podvlékaček podívalo se nahoru a řeklo jako jedním hlasem: 
     "Poslušně hlásíme, že slyšíme." 
     "Nestačí jenom slyšet," pokračoval ve svém kázání polní kurát, "temný mrak života, v němž žal vám boží úsměv nevezme, vy pitomci, neboť dobrota boží má také své meze, a ty mezku vzadu, se nekuckej, nebo tě dám zavřít, až budeš černej. A vy tam dole, nemyslete si, že jste v putyce. Bůh je nejvýš milosrdný, ale jen pro pořádné lidi, a ne pro nějaký vyvrhely lidské společnosti, která se nespravuje jeho zákony ani dienstreglamá. To jsem vám chtěl říct. Modlit se neumíte a myslíte si, že chodit do kaple patří k nějaké legraci, že je zde nějaké divadlo nebo kinoteátr. A to vám vyženu z hlavy, abyste si nemyslili, že jsem zde kvůli tomu, abych vás bavil a dal vám nějakou radost do života. Rozsadím vás po ajnclíkách, to vám udělám, lumpové. Ztrácím s vámi čas a vidím, že je to všechno dočista marné. Že kdyby zde byl sám polní maršálek nebo arcibiskup, že se nenapravíte, neobrátíte k bohu. A přece si jednou na mne vzpomenete, že jsem to s vámi myslel dobře:" 
    Mezi dvaceti podvlékačkami ozval se vzlykot. To se dal Švejk do pláče. 
    Polní kurát podíval se dolů. Tam stál Švejk a utíral si pěstí oči. Kolem bylo vidět radostný souhlas. 
    Polní kurát pokračoval, ukazuje na Švejka: 
     "Z toho člověka nechť si každý vezme příklad. Co dělá? Pláče. Neplač, povídám ti, neplač. Ty se chceš polepšit? To se ti, chlapečku, tak lehce nepodaří. Ted' pláčeš, a až se odtud vrátíš do cimry, zas budeš stejně takový lump jako předtím. To musíš ještě moc přemýšlet o neskonalé milosti a milosrdenství božím, moc se starat, aby tvoje hřešící duše mohla nalézt ve světě tu pravou cestu, po které má kráčet. Dnes vidíme, že se nám zde rozbrečel jeden muž, který se chce obrátit, a co děláte vy ostatní? Docela nic. Tamhleten něco žvýká, jako kdyby jeho rodiče byli přežvýkavci, a tamhle zas si hledají v chrámu Páně vši v košili. Copak se nemůžete škrábat doma a musíte si to právě nechat na služby boží? Pane štábsprofous, vy si taky ničeho nevšímáte. Vždyť jste všichni vojáci, a ne nějací pitomí civilisti. Máte se přece chovat, jak se sluší na vojáky, třebas jste byli v kostele. Puste se, krucifix, do hledání boha a vši si hledejte doma. Tím jsem končil, vy uličníci, a žádám od vás, abyste při mši chovali se slušné, aby se nestalo jako posledně, že si vzadu vyměňovali erární prádlo za chleba a žrali ho při pozdvihování:" 
    Polní kurát sestoupil z kazatelny a odešel do sakristie, kam se za ním odebral štábní profous. Za chvíli štábní profous vyšel, obrátil se přímo k Švejkovi, vytáhl ho ze skupiny dvaceti podvlékaček a odvedl do sakristie. 
    Polní kurát seděl velice pohodlně na ~ stole a kroutil si cigaretu. 
    Když Švejk vstoupil, řekl polní kurát: 
     "Tak vás tady mám. Já už jsem si všechno rozmyslil a myslím, že jsem vás prohlídl jaksepatří, rozumíš, chlape? To je první případ, aby se mně tady v kostele někdo rozbrečel." 
    Seskočil se stolu a cukaje Švejkovi za rameno křičel pod velkým, zasmušilým obrazem Františka Sáleského: 
     "Přiznej se, lumpe, žes brečel jen tak kvůli legraci?!" 
    A František Sáleský díval se tázavě z obrazu na Švejka. Z druhé strany, z jiného obrazu, díval se na Švejka vyjeveně nějaký mučedník, který měl právě v zadnici zuby od pily, jíž ho nějací neznámí římští žoldnéři pilovali. Na tváři mučedníka přitom nebylo znát žádného utrpení a též žádné radosti a mučednické záře. Tvářil se jen vyjeveně, jako by chtěl říct: Jakpak jsem vlastně k tomuhle přišel, copak to, pánové, se mnou děláte? 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát," řekl rozvážně Švejk, sázeje všechno na jednu kartu, "že se zpovídám bohu všemohoucímu i vám, důstojný otče, který jste na místě božím, že jsem brečel opravdu jen kvůli legraci. Já jsem viděl, že k vašemu kázání schází jeden polepšenej hříšník, kterýho jste marné hledal ve vašem kázání. Tak jsem vám chtěl vopravdu udělat radost, abyste si nemyslel, že se nenajdou ještě spravedliví lidi, a sobě chtěl jsem udělat legraci, aby se mně vodlehčilo:" 
    Polní kurát podíval se zkoumavě do prostodušné tváře Švejkovy. Sluneční paprsek zahrál si na zasmušilém obraze Františka Sáleského a teple ohřál vyjeveného mučedníka na stěně naproti. 
     "Vy se mně začínáte líbit," řekl polní kurát, sedaje opět na stůl. "Ke kterému regimentu patříte?" Počal škytat. 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát, že patřím i nepatřím k jednadevadesátýmu regimentu, že vůbec nevím, jak to vlastně se mnou je:" 
     "A proč zde vlastně sedíte?" otázal se polní kurát, nepřestávaje škytat. 
    Z kaple nesly se sem zvuky harmonia, které zastupovalo varhany. Hudebník, jeden učitel zavřený pro dezerci, kvílel na harmoniu v nejtesklivějších církevních melodiích. Se škytáním polního kuráta splývaly ty zvuky v novou dórickou stupnici. 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát, že opravdu nevím, proč tu sedím, a že si nestěžuji, že tu sedím. Já mám jenom smůlu. Já myslím vždycky všechno dobře a nakonec se mně to vždycky vobrátí k tomu horšímu, jako tamhletomu mučedníkovi na tom obraze." 
    Polní kurát podíval se na obraz, usmál se a řekl: 
     "Vy se mně opravdu líbíte, na vás se musím přeptat u pana auditora a dál se s vámi bavit nebudu. Už abych měl tu mši svatou z krku! Kehrt euch! Abtreten!" 
    Když se Švejk vrátil do rodné skupiny podvlékaček pod kazatelnou, odpověděl na otázky, co mu chtěl v sakristii polní kurát, velice suše a stručně: "Je vožralej:" 
    Nový výkon polního kuráta, mše svatá, byla sledována všemi s velkou pozorností a netajenými sympatiemi. Jeden se dokonce vsadil pod kazatelnou, že polnímu kurátovi vypadne monstrance z ruky. Vsadil celou svou porci chleba proti dvěma fackám a vyhrál to. 
    To, co v kapli plnilo duše všech při pohledu na obřady polního kuráta, nebyl mysticismus věřících či zbožnost pravých katolíků. Byl to pocit takový jako v divadle, když neznáme obsah kusu, děj se zaplétá a my s dychtivostí čekáme, jak se to vyvine. Pohroužili se v obraz, který jim poskytoval s velkou obětavostí ten pan polní kurát u oltáře. 
    Oddali se v estetické požívání ornátu, který si polní kurát oblékl naruby, a s vroucím porozuměním a roznícením pozorovali všechno, co se děje u oltáře. 
    Zrzavý ministrant, dezertér z kostelnických kruhů, specialista v drobných krádežích u 28. pluku, snažil se poctivě vybavovat z paměti celý postup, techniku i text mše svaté. On byl současně i ministrantem,, i nápovědou polnímu kurátovi, který s naprostou lehkomyslností přehazoval celé věty a místo obyčejné mše dostal se v mešní knize až na roráty, které začal zpívat ku všeobecné spokojenosti obecenstva. 
    Neměl ani hlasu, ani hudebního sluchu a pod klenbou kaple ozvalo se takové kvičení a ječení jako v prasečím chlívku. 
     "Ten je ale dneska vožralej," s plným uspokojením a radostí říkali před oltářem, "ten ji má. Toho to zas chytlo! To se jistě vožral někde u holek:" 
    A už asi potřetí ozýval se od oltáře zpěv polního kuráta "Ite, missa est!" jako válečný řev Indiánů, až se třásla okna. 
    Potom polní kurát podíval se ještě jednou do kalichu, nezbyla-li tam přece ještě kapka vína, učinil mrzutý posuněk a obrátil se k posluchačům: 
     "Tak teď už, lumpové, můžete jít domů, už je konec..Pozoroval jsem, že nejevíte tu pravou zbožnost, jakou máte mít, jste-li v kostele před tváří nejsvětější svátosti oltářní, vy uličníci. ,Tváří v tvář nejvyššímu bohu nestydíte se smát nahlas, kašlat a chrchlat, šoupat nohama, dokonce přede mnou, který tu zastupuji Panenku Marii, Krista Pána i boha otce, pitomci. Jestli se to příště bude opakovat, tak s vámi zatočím, jak se sluší a patří a abyste věděli, že není jenom to jedno peklo, o kterém jsem vám předposledně kázal, ale že je i peklo na zemi, a jestli byste se i mohli spasit před tím prvním, před tímhle se mně nespasíte. Abtreten!" 
    Polní kurát, který tak krásně v praxi vyložil zatraceně starou věc, vězně navštěvovati, odešel do sakristie, převlékl se, dal si nalít z demižónu do konvice mešní víno, vypil je a s pomocí zrzavého ministranta vsedl na svého jezdeckého koně na dvoře přivázaného, ale pak si vzpomněl na Švejka, slezl a šel do kanceláře k auditorovi Bernisovi. 
    Vyšetřující auditor Bernis byl muž společnosti, půvabný tanečník a mravní zpustlík, který se zde strašně nudila psal německé verše do památníků, aby měl pohotově vždy nějakou zásobu. Byl nejdůležitější složkou celého aparátu vojenského soudu, poněvadž měl tak hrozné množství restů a spletených akt, že uváděl v respekt celý vojenský soud na Hradčanech. Ztrácel obžalovací materiál a byl nucen vymýšlet si nový. Přehazoval jména, ztrácel nitě k žalobě a soukal nové, jak mu to napadlo. Soudil dezertéry pro krádež a zloděje pro dezerci. Pletl i politické procesy, které přitahoval ze vzduchu. Dělal nejrozmanitější hokuspokusy, aby usvědčil obžalované ze zločinů, o kterých se těm nikdy nezdálo. Vymýšlel si urážky veličenstva a vymyšlené inkriminované výroky přiřkl vždy někomu, jehož obžaloba či udání na něho se ztratilo v tom nepřetržitém chaosu úředních akt a přípisů. 
     "Servus," řekl polní kurát, podávaje mu ruku, "jak se daří?" 
     "Nevalné," odpověděl vyšetřující auditor Bernis, "přeházeli mně materiál, a pak se v tom ani čert nemůže vyznat. Včera jsem poslal nahoru už zpracovaný materiál o jednom chlapovi pro vzpouru, a vrátili mně to nazpátek, že v tom případě nejde o vzpouru, ale o krádež konzervy. A ještě jsem na to dal jiné číslo, ale jak na to přišli, to bůh suď." Auditor si odplivl. 
     "Chodíš ještě hrát karty?" otázal se polní kurát. "S kartami jsem to všechno prohrál; posledně jsme hráli s tím plešatým plukovníkem makao a hodil jsem mu to všechno do chřtánu. Ale vím o jedné žábě. A co ty děláš, svatý otče?" 
     "Já potřebuji burše," řekl polní kurát, "měl jsem posledně jednoho starého účetního bez akademického vzdělání, ale hovado první třídy. Pořád jen fňukal a modlil se, aby ho bůh chránil, tak jsem ho poslal s maršbataliónem na frontu. Povídá se, že ten baťák úplně rozsekali. Potom mně poslali jednoho chlapíka, který nic jiného nedělal, než že seděl v hospodě a pil na můj účet. To byl ještě snesitelný člověk, ale potily se mu nohy. Tak jsem ho poslal také s maršbataliónem. Dnes jsem našel při kázání jednoho chlapa, který se mně z legrace rozplakal. Takového člověka bych potřeboval. Jmenuje se Švejk a sedí na šestnáctce. Rád bych věděl, proč ho zavřeli a jestli by to nešlo nějak udělat, abych ho mohl vzít odtud:" 
    Auditor hledal v zásuvkách akta týkající se Švejka, ale nemohl jako vždy ničeho najít. 
     "Bude to mít hejtman Linhart," řekl po dlouhém hledání, "čertví kam se u mne ta všechna akta ztrácejí. Patrně jsem je poslal k Linhartovi. Hned tam zatelefonuji - - - Haló, zde nadporučík auditor Bernis, pane hejtmane. Já bych prosil, nemáte-li tam spisy týkající se jakéhosi Švejka... Že musí být Švejk u mne? To se divím... Že jsem to od vás přejímal? To se opravdu divím... Sedí na šestnáctce... Já vím, pane hejtmane, že šestnáctku mám já. Ale já myslil, že spisy o Švejkovi se tam někde u vás válejí... Že si vyprošujete, abych tak s vámi mluvil? Že se u vás nic neválí? Haló, haló..." 
    Auditor Bernis se posadil ke stolu a rozhořčeně odsuzoval nepořádky ve vedení vyšetřování. Mezi ním a hejtmanem Linhartem panovalo již dávno nepřátelství, v kterém byli velice důslední. Dostal-li se spis patřící Linhartovi do rukou Bernise, založil ho Bernis, že se nikdo v tom nevyznal. Linhart dělal totéž se spisy patřícími Bernisovi. Ztráceli si navzájem přílohy.* 
     (Spisy o Švejkovi byly nalezeny v archívu vojenského soudu teprve až po převratu s touto relací: "Hodlal odhodit pokryteckou masku a vystoupit veřejně proti osobě našeho panovníka a našemu státu." Spisy byly zastrčeny do spisů týkajících se jakéhosi Josefa Koudely. Na obálce byl křížek a pod ním "Vyřízeno" a datum.) 
     "Tak se mně Švejk ztratil," řekl auditor Bernis; "dám si ho zavolat, a jestli se k ničemu nepřizná, tak ho pustím a dám ho odvést k tobě a ty už si to vyjednáš u regimentu." 
    Po odchodu polního kuráta dal si auditor Bernis předvésti Švejka a nechal ho stát u dveří, poněvadž právě dostal telefonogram od policejního ředitelství, že vyžadovaný materiál k obžalovacímu spisu číslo 7267, týkající se pěšáka Maixnera, byl přijat v kanceláři číslo 1 za podpisem hejtmana Linharta. Mezi tou dobou prohlížel si Švejk auditorovu kancelář. 
     Že by činila velice příznivý dojem, zejména fotografiemi na stěnách, nedá se říci. Byly to fotografie různých exekucí, provedených armádou v Haliči i v Srbsku. Umělecké fotografie s vypálenými chalupami a se stromy, jichž větve se skláněly pod tíhou oběšených. Zejména pěkná byla fotografie ze Srbska s pověšenou rodinou. Malý hoch, otec i matka. Dva vojáci s bajonetem hlídají strom s popravenými a nějaký důstojník jako vítěz stojí v popředí a kouří cigaretu. Na druhé straně v pozadí vidět polní kuchyň v práci. 
     "Tak jak je to s vámi, Švejku?" otázal se auditor Bernis, když uložil telefonogram ad acta, "co jste provedl? Chtěl byste se přiznat, nebo čekat, až bude na vás sestavena žaloba? Takhle to dál nejde. Nemyslete si, že jste před nějakým soudem, kde vás vyšetřují pitomí civilisti. U nás jsou vojenské soudy, k. u. k. Militärgericht. Jediným vaším spasením od přísného a spravedlivého trestu může být, že se přiznáte:" 
    Auditor Bernis měl zvláštní metodu, když ztratil materiál proti obžalovanému. Jak vidíte, nebylo v tom zcela nic zvláštního a také se nesmíme divit, že výsledky takového vyšetřování a výslechu rovnaly se v každém případě nule. 
    A tu auditor Bernis cítil se být vždy tak prozíravým, že nemaje materiálu proti obviněnému, neznaje, z čeho ho viní, proč tu sedí na garnizónu, pozorováním chování a fyziognomie předvedeného k výslechu kombinoval, proč rasi toho člověka zavřeli na garnizón. 
    Jeho prozíravost a znalost lidí byla tak veliká, že jednoho tikána, který se dostal od svého pluku na garnizón pro krádež několika tuctů prádla (byl k ruce skladníkovi ve skladišti!), obvinil z politických zločinů, že prý někde v hospodě mluvil s vojáky o zřízení samostatného národního státu ze zemí koruny české a Slovenska se slovanským králem v čele. 
     "My máme dokumenty," řekl nešťastnému Cikánovi, "vám nezbývá než se přiznat, v které hospodě jste to mluvil a od jakého pluku byli ti vojáci, kteří vás poslouchali, a kdy to bylo:" 
    Nešťastný tikán si vymyslil i datum, i hospodu, i od kterého pluku byli jeho domnělí posluchači, a když šel od výslechu, utekl vůbec z garnizónu. 
     "Vy se nechcete přiznat k ničemu," řekl auditor Bernis, když Švejk hrobové mlčel, "vy nechcete říct, proč jste zde, proč vás zavřeli? Mně byste to alespoň mohl říct, než vám to řeknu sám. Upozorňuji vás ještě jednou, abyste se přiznal. Je to pro vás lepší, poněvadž to usnadní vyšetřování a zmírňuje to trest. To je stejné u nás jako u civilistů " 
     "Poslušně hlásím," ozval se dobrácký hlas Švejkův, "že jsem zde v garnizónu jako nalezenec:" 
     "Jak to myslíte?" 
     "Poslušně hlásím, že to mohu vysvětlit náramné jednoduchým způsobem. U nás v ulici je uhlíř a ten měl úplné nevinnýho dvouletýho chlapečka a ten jednou se dostal pěšky z Vinohrad až do Libně, kde ho strážník našel sedět na chodníku. Tak toho chlapečka odved na komisařství a zavřeli je tam, to dvouletý dítě. Byl, jak vidíte, ten chlapeček úplné nevinnej, a přece byl zavřenej. A kdyby byl uměl mluvit a někdo se ho ptal, proč tam sedí, tak by taky nevěděl. A se mnou je něco podobnýho. Já jsem taky nalezenec:" 
    Bystrý pohled auditorův přelétl Švejkovu postavu i obličej a rozbil se o ně. Taková lhostejnost a nevinnost zářila z celé té bytosti stojící před auditorem, že Bernis začal chodit rozčileně po kanceláři, a kdyby byl neslíbil polnímu kurátovi, že mu pošle Švejka, čertví jak by to se Švejkem bylo dopadlo. 
    Konečně se však zastavil opět u svého stolu. 
     "Poslyšte," řekl k Švejkovi, který se lhostejně díval před sebe, "jestli se ještě jednou s vámi setkám, tak na to budete pamatovat. - Odveďte ho!" 
    Když Švejka odváděli zpět na šestnáctku, dal si auditor Bernis zavolat štábního profousa Slavíka. 
     "Do dalšího rozhodnutí," řekl stručně, "posílá se Švejk k dispozici pana polního kuráta Katze. Vyhotovit propouštěcí papíry a odvést se dvěma muži Švejka k panu polnímu kurátovi." 
     "Dát mu řetízky na cestu, pane nadporučíku?" Auditor uhodil pěstí do stolu: 
     "Vy jste vůl. Řekl jsem vám přeci jasně vyhotovit propouštěcí papíry." 
    A všechno, co se nashromáždilo za den v duši auditorově, hejtman Linhart i Švejk, vylilo se jako dravá řeka na štábního profousa a končilo slovy: 
     "A nyní chápete, že jste korunovaný vůl?" 
    Má se sice tak říkat jen králům a císařům, ale ani prostý štábní profous, hlava nekorunovaná, nebyl s tím spokojen. Odcházeje od auditora, zkopal na chodbě trestance konkaře, dělajícího úklid na chodbě. 
    Co se týká Švejka, umínil si štábní profous, že Švejk musí alespoň jednu noc přespat ještě na garnizóně, aby také ještě něčeho užil. 
    - - - - - -
Noc strávená na garnizóně patří vždy k milým vzpomínkám. 
    Vedle šestnáctky byl ajnclík, ponurá díra - samovazba, odkud i tu noc ozývalo se vytí nějakého zavřeného vojáka, kterému šikovatel Ftepa pro nějaký disciplinární přestupek z rozkazu štábního profousa Slavíka lámal žebra. 
    Když vytí utichlo, bylo slyšet v šestnáctce praskání vší, které se dostaly mezi prsty vězňů při prohlídce. 
    Nad dveřmi v otvoru ve zdi petrolejová lampa, opatřená mřížovaným chránítkem, vydávala matné světlo a čoudila. Zápach petroleje mísil se s přirozenými výpary lidských nemytých těl a se zápachem kyblíku, který po každém upotřebení rozhrnul svou hladinu, aby vrhl novou vlnu zápachu do šestnáctky. 
     špatná výživa činila u všech obtížným proces trávení a většina trpěla na větry; které vypouštěli do nočního ticha, odpovídajíce si těmi signály navzájem za různých žertů. 
    Na chodbách bylo slyšet odměřený krok hlídek, občas otevřel se otvor ve dveřích a kukátkem se díval bachař. 
    Na středním kavalci ozývalo se tiché vypravování: 
     "Než jsem chtěl utéct a než mne potom sem dali mezi vás, byl jsem na čísle dvanáct. Tam jsou jako ti lehčí. Jednou vám tam přivedli jednoho člověka, odněkud z venkova. Dostal ten milý člověk čtrnáct dní, poněvadž u sebe nechával přespávat vojáky. Napřed se myslilo, že je to spiknutí, ale pak se vysvětlilo, že to dělal za peníze. Měl být mezi těma nejlehčíma zavřenej, ale poněvadž tam bylo plno, tak se dostal mezi nás. A co si ale všechno s sebou nepřines z domova a co mu ještě neposlali, poněvadž měl nějak dovoleno, že může se stravovat sám a sobě přilepšit. I kouřit měl dovoleno. Měl dvě šunky, takový obrovský pecny chleba, vejce, máslo, cigarety, tabák, nu zkrátka na co si člověk pomyslí, to měl s sebou ve dvou baťochách. A chlap si myslel, že to musí sežrat sám. Začali jsme na něm loudit, když se nedovtípil, že se musí s námi dělit, jako se dělili ti druzí, když něco dostali, ale on chlap lakomá, že prý ne, že bude čtrnáct dní zavřenej a že by si zkazil žaludek tou kapustou a shnilýma bramborama, co nám dávají na mináž. Prej nám dá celou svou mináž i komisárek, vo to prý nestojí, ať prej si to dělíme mezi sebou anebo po pořadě se střídáme. Řteknu vám, že to byl takovej fajnovej člověk, že si nechtěl ani na ten kyblík sedat a čekal až na druhej den na procházce, že to udělá na dvoře na latríně. Byl takovej rozmazlenej, že si dokonce přines s sebou klozetovej papír. Řtekli jsme mu, že se mu vykašlem na tu jeho porci, a trpěli jsme den, druhej, třetí. Chlap žral šunku, mazal si máslo na chleba, loupal si vajíčka, zkrátka žil. Kouřil cigarety a ani šluka nechtěl nikomu dát. My prej nesmíme kouřit, a kdyby to viděl bachař, že nám dává šluka, že prej by ho zavřeli: Jak říkám, my jsme trpěli tři 'dny. Na čtvrtý den v noci jsme to udělali. Chlap se ráno probudí, a to jsem vám zapomněl říct, že se vždycky ráno, v poledne i večer, než se začal cpát, modlil, dlouho modlil. Tak se pomodlí a hledá svoje baťochy pod pryčnou. Jó, baťochy tam byly, ale vysušený, scvrklý jako sušená švestka. Začal křičet, že je vokradenej, že mu tam nechali jen klozetovej papír. Pak zas myslel asi pět minut, že si děláme legraci, že jsme to někam poschovávali. Povídá ještě tak vesele: ,Já vím, vy jste šizuňkové, já vím, že mně to vrátíte, ale povedlo se vám to.` Byl tam mezi náma jeden Libeňák a ten povídá: ,Vědí co, přikryjou se dekou a počítají do deseti. A pak se podívají do těch svejch baťochů.` Přikryl se jako poslušnej chlapec a počítá: ,Jedna, dvě, tři...` A ten Libeňák povídá znova: ,To nesmějí tak rychle, to musejí hodně pomalu.` A tak von pod tou dekou počítá pomalu, v přestávkách: ,Jedna - dvě - tři...` Když přepočítal deset, vylez z kavalce a prohlíd si svoje baťochy. ,Ježíšmarjá, lidičky,` začal křičet, ,vždyť jsou prázdný, jako byly dřív!` A přitom ten jeho blbej obličej, mohli jsme všichni puknout od smíchu. Ale ten Libeňák povídá: ,Zkusejí to ještě jednou.` A věříte, že byl takovej blbej z toho ze všeho, že to ještě jednou zkusil, a když viděl, že zas tam nic nemá než ten klozetovej papír, začal mlátit do dveří a křičet: ,Vokradli mne, vokradli mne, pomóc, votevřte, prokristapána, votevřte.` Tak tam hned přilítli, zavolali štábního profousa a šikovatele Řepu. My všichni jeden jako druhý říkáme, že se zbláznil, že včera i dlouho do noci žral a že to všechno sežral. A von jen plakal a pořád říkal: ,Vždyť někde musejí bejt drobečky: Tak hledali drobečky a nenašli, poněvádž tak chytrý jsme byli taky. Co jsme sami nemohli sežrat, poslali jsme poštou na šňůře do druhýho poschodí. Nemohli nám nic dokázat, ačkoliv ten blbec pořád ved svou: ,Dyť ty drobečky někde musejí bejt.` Celej den vám nic nežral a dával pozor, jestli někdo něco nejí nebo nekouří. Druhej den se k obědu ještě také netknul mináže, ale večer mu šly ty shnilé brambory a kapusta k duhu, jenomže se už nemodlil jako dřív, než se dával do šunky a do vajíček. Potom tam jeden od nás dostal zvenčí ňákým způsobem dramky, a to začal s náma ponejprv mluvit, abychom prý mu dali šluka. Nedali jsme mu nic:" 
     "Já jsem měl strach, že jste mu toho šluka dali," poznamenal Švejk, "to byste zkazil celý vypravování. Takový šlechetnosti jsou jenom v románech, ale na garnizóně za takovejch okolností by to byla blbost " 
     "A deku jste mu nedali?" ozval se čísi hlas. "Na to jsme zapomněli." 
    Nastala tichá debata, měl-li dostat ke všemu deku či ne. Většina byla pro. 
    Vypravování pomalu zatichalo. Usínali, škrábajíce se pod paždí, na prsou a na břiše, kde se v prádle vši nejvíce drží. Usínali, dávajíce si zavšivené deky přes hlavu, aby je nerušilo světlo petrolejové lampy... 
    Ráno v osm hodin vyzvali Švejka, aby šel do kanceláře. 
     "Po levej straně u dveří kanceláře je plivátko, tam házejí špačky," poučoval Švejka jeden. "Potom v prvním poschodí jdeš také kolem jednoho. Metou chodby až v devět, tak tam něco bude." 
    Ale Švejk zklamal jejich naděje. Nevrátil se více do šestnáctky. Devatenáct podvlékaček kombinovalo a hádalo všelijaké věci. 
    Nějaký pihovatý voják od zeměbrany, který měl největší fantazii, rozhlásil, že Švejk střelil po svém hejtmanovi a že dnes ho odvedli na motolské cvičiště na popravu. 
*Třicet procent lidí, kteří seděli na garnizóně, sedělo tam přes celou válku, aniž by byli jednou u výslechu. 
10. kapitola
Švejk vojenským sluhou u polního kuráta 
1 Znovu počíná jeho odysea pod čestným průvodem dvou vojáků s bajonety, kteří ho měli dopravit k polnímu kurátovi. 
    Jeho průvodčí byli mužové, kteří se doplňovali navzájem. Jestli jeden z nich byl čahoun, druhý byl malý, tlustý. Čahoun kulhal na pravou nohu, malý voják na levou. Oba sloužili v týlu, poněvadž byli kdysi do války úplně zproštěni vojenské služby. 
     Šli vážně vedle chodníku a dívali se občas úkosem na Švejka, který kráčel uprostřed a salutoval kdekomu. Jeho civilní šaty ztratily se ve skladišti garnizónu i s jeho vojenskou čepicí, s kterou šel na vojnu. Nežli ho propustili, dali mu starý vojenský mundúr, který patřil nějakému břicháči a o hlavu většímu, než byl Švejk. 
    Do kalhot, které měl na sobě, byli by se vešli ještě tři Švejkové. Nekonečné faldy od noh až přes prsa, kam až sahaly kalhoty, mimovolně způsobovaly obdiv diváků. Ohromná blůza se záplatami na loktech, zamaštěná a špinavá, klátila se na Švejkovi jako kabát na hastrošovi. Kalhoty visely na něm jako kostým na klaunovi z cirku. Vojenská čepice, kterou mu též na garnizóně vyměnili, šla mu přes uši. 
    Na úsměvy diváků odpovídal Švejk měkkým úsměvem, teplem a něhou svých dobráckých očí. 
    A tak šli do Karlína, do bytu polního kuráta. 
    První promluvil na Švejka malý tlustý. Byli právě na Malé Straně dole pod podloubím. 
     "Odkud jseš?" otázal se malý tlustý. 
     "Z Prahy." 
     "A neutečeš nám?" 
    Do rozmluvy vmísil se Čahoun. Je to prazvláštní zjev, že jestli malí, tlustí bývají povětšině dobromyslnými optimisty, Čahouni, vytáhlí bývají naopak skeptiky. 
    A proto čahoun řekl k malému: "Kdyby moh, tak by utek." 
     "A proč by utíkal," ozval se malý tlouštík, "je tak jako tak na svobodě, venku z garnizónu. Tady to nesu v paketu:" 
     "A co tam je v tom paketu k polnímu kurátovi?" otázal se Čahoun. 
     "To já nevím." 
     "Tak vidíš, nevíš a mluvíš:" 
     Šli přes Karlův most za naprostého mlčení. V Karlově ulici promluvil opět malý tlustý na Švejka: 
     "Nevíš, proč tě vedeme k polnímu kurátovi?" 
     "Ke zpovědi," řekl ledabyle Švejk, "zítra mne budou věšet. To se vždycky tak dělá a říká se tomu duchovní outěcha." 
     "A proč tě budou jako tento...," otázal se opatrně čahoun, zatímco tlustý soustrastně se podíval na Švejka. 
    Oba byli řemeslníci z venkova, otcové rodin. 
     "Já nevím," odpověděl Švejk, usmívaje se dobrácky, "já o ničem nevím. Patrně to bude osud:" 
     "Asis se narodil na neštastné planetě," znalecky a se soucitem poznamenal malinký, "u nás v Jasenné u Josefova ještě za pruský války pověsili také tak jednoho. Přišli pro něho, nic mu neřekli a v Josefově ho pověsili:" 
     "Já myslím," řekl skeptický čahoun, "že pro nic a za nic člověka nevěší, že musí být k tomu vždycky nějaká příčina, aby se to mohlo odůvodnit " 
     "Když není válka," poznamenal Švejk, "tak se to odůvodňuje, ale ve válce se na jednoho člověka nebere zřetel. Má padnout na frontě, nebo bejt pověšenej doma. Pěšky jako za vozem." 
     "Poslouchej, nejsi ty nějakej politickej?" otázal se čahoun. V přízvuku jeho otázky bylo znát, že začíná být Švejkovi nakloněn. 
     "Politickej jsem až moc," usmál se Švejk. 
     "Nejsi národní socialista?" Nyní počal být malý tlustý opatrným. Vmísil se do toho. "Co je nám do toho," řekl, "je všude plno lidí a pozorujou nás. Aspoň kdybychom někde v průjezdě mohli sundat bodla, aby to tak nevypadalo. Neutečeš nám? My bychom měli z toho nepříjemnosti. Nemám pravdu, Toníku?" obrátil se k čahounovi, který potichu řekl: 
     "Bodla bychom mohli sundat. Je to přece náš člověk." 
      Přestal být skeptikem a duši jeho naplnila soustrast k Švejkovi. Hledali tedy vhodný průjezd, kde sňali bodáky, a tlustý dovolil Švejkovi, aby kráčel vedle něho. 
     "Kouřil bys, vid," řekl, "jestlipak..." Chtěl říct: "Jestlipak ti dají také zakouřit, než tě pověsí," ale nedokončil větu, vycituje, že by to byla beztaktnost. 
    Zakouřili si všichni a průvodčí Švejkovi počali sdělovat jemu o svých rodinách na Královéhradecku, o ženách, dětech, o kousku políčka, o jedné krávě. 
     "Já mám žízeň," řekl Švejk. 
     Čahoun s malým podívali se na sebe. 
     "Někam na jednu bychom také šli," řekl malý, vyciťuje čahounův souhlas, "ale někam, kde by to nebylo nápadný." 
     "Pojďme na Kuklík," vybízel Švejk, "kvéry si dáte do kuchyně, hostinský Serabona je sokol, toho se nemusíte bát. - Hrajou tam na housle a na harmoniku," pokračoval Švejk, "a chodějí tam pouliční holky a různá jiná dobrá společnost, která nesmí do Reprezenťáku." 
     Čahoun s malým podívali se ještě jednou na sebe a pak řekl čahoun: "Tak tam půjdem, do Karlína je ještě daleko." 
    Po cestě jim Švejk vypravoval různé anekdoty a v dobré náladě vstoupili na Kuklík a udělali to tak, jak Švejk radil. Ručnice uschovali v kuchyni a šli do lokálu, kde housle a harmonika naplňovaly místnost zvuky oblíbené písně "Na Pankráci, tam na tom vršíčku, stojí pěkné stromořadí..." 
    Nějaká slečna, která seděla na klíně vyžilému mladíkovi s hladce učesanou pěšinkou, zpívala chraplavým hlasem: "Měl jsem holku namluvenou, jinej mně za ní chodí." 
    U jednoho stolu spal opilý sardinkář, chvílemi se probouzel, uhodil pěstí do stolu, zabreptal: "Nejde to," a zas spal dál. Za kulečníkem pod zrcadlem seděly jiné tři slečny a pokřikovaly na nějakého konduktéra od dráhy: "Mladej pane, dají nám vermut." U hudby hádali se dva, že nějakou Mařku včera lízla patrola. Jeden to viděl na vlastní oči a druhý tvrdil, že šla s nějakým vojákem se vyspat k Valšům do hotelu. 
    U samých dveří seděl voják s několika civilisty a vykládal jim o svém zranění v Srbsku. Měl obvázanou ruku, plné kapsy cigaret, které od nich dostal. Říkal, že už nemůže pít, a jeden z té společnosti, plešatý dědek, neustále ho vybízel: "Jen pijte, vojáčku, kdoví jestli se ještě sejdem. Mám vám dát něco zahrát? Máte rád ,Osiřelo dítě`?" 
    To byla totiž píseň plešatého dědka a opravdu již za chvíli housle i harmonika zakvílely, přičemž dědkovi vstoupily slzy do očí a on zpíval třaslavým hlasem: "Když už rozum bralo, na mámu se ptalo, na mámu se ptalo..." 
    Od druhého stolu ozvalo se: "Nechaj si to. Jdou se vycpat. Pověsej si to na hřebík, Odprejsknou s tím sirotkem." 
    A jako poslední trumf počal nepřátelský stůl zpívat: "Loučení, ach loučení, mé srdéčko je celý zhroucený, zhroucený..." 
     "Franto," volali na raněného vojáka, když přezpívali, zahlušivše ,Osiřelé dítě`, "nech už je bejt a pojď si k nám sednout. Vykašli se už na ně a pošli sem cigarety! Budeš je bavit, nádivy." 
     Švejk se svými průvodčími dívali se se zájmem na to všechno. 
     Švejk vžil se ve vzpomínky, když tu často sedával do vojny. Jak sem chodil policejní komisař Drašner na policejní prohlídku a prostitutky jak se ho bály a skládaly na něho písničky s obsahem opáčným. Jak právě jednou zpívaly chórem: 
    Za pana Drašnera 
    stala se tu mela, 
    Mařena byla vožralá 
    a Drašnera se nebála.
Vtom přišel Drašner se svým průvodem, strašný a neúprosný. Bylo to, jako když střelí do koroptví. Civilní strážníci seřadili to všechno do houfu. I on, Švejk, byl tenkrát v tom houfu, poněvadž při své smůle řekl komisaři Drašnerovi, když ho vyzval, aby se legitimoval: "Mají na to povolení od policejního ředitelství?" 
     Švejk vzpomínal též na jednoho básníka, který tu sedával pod zrcadlem a v tom všeobecném ruchu Kuklíku, zpěvu a pod zvuky harmoniky psával básničky a pročítal je prostitutkám. 
    Naproti tomu u Švejkových průvodčí nebylo žádných podobných reminiscencí. Bylo to pro ně. něco zcela nového. Začínalo se jim to líbit. První z nich, který našel zde úplného uspokojení, byl malý tlustý, neboť tací lidé, kromě svého optimismu, mají velký sklon být epikurejci. Čahoun chvíli sám s sebou zápasil. A jako ztratil již svůj skepticismus, ztrácel pomalu i svou odměřenost a zbytek rozvahy. 
     "Já si zatancuji," řekl po pátém pivě, když viděl, jak tancují páry šlapáka. 
    Malý oddal se úplně požitkářství. Vedle něho seděla jedna slečna, mluvila oplzle, a oči mu jen hrály. 
     Švejk pil. Čahoun přetancoval a vrátil se se svou tanečnicí ke stolu. Potom zpívali, tančili, neustále pili, poplácávali své společnice. A v atmosféře prodejné lásky, nikotinu a alkoholu kroužilo nenápadně staré heslo "Po nás ať přijde potopa!" 
    Odpůldne k nim přisedl nějaký voják a nabízel se, že jim udělá za pětku flegmónu a otravu krve. Má s sebou injekční stříkačku a stříkne jim do nohy nebo do ruky petrolej.* Budou s tím ležet nejmíň dva měsíce, a jestli budou krmit ránu slinami, tak třebas půl roku, a musí je pustit úplné z vojny. 
     Čahoun, který úplné již ztratil všechnu duševní rovnováhu, dal si na záchodě od vojáka stříknout petrolej pod kůži do nohy. 
    Když se schylovalo již k večeru, navrhl Švejk, aby nastoupili cestu k polnímu kurátovi. Malý tlouštík, který už začal breptat, sváděl Švejka, aby ještě počkal. Čahoun byl také toho mínění, že polní kurát může čekat. Švejkovi se však přestalo již na Kuklíku líbit, a proto jim pohrozil, že půjde sám. 
    Tak šli, ale musel jim slíbit, že se všichni ještě někde zastaví. 
    Stavili se za Florencí v malé kavárničce, kde tlustý prodal své stříbrné hodinky, aby se mohli ještě dále veselit. 
    Odtamtud už je Švejk vedl pod paždí. Dalo mu to strašné mnoho práce. Neustále jim nohy pode klesávaly a chtěli stále ještě jít někam. Malý a tlustý byl by málem ztratil paket k polnímu kurátovi, tak byl Švejk nucen nésti paket sám. 
     Švejk je neustále musel upozorňovat, když šel naproti důstojník nebo nějaká šarže. Po nadlidském úsilí a namahání podařilo se Švejkovi přivléct je k domu v Královské třídě, kde bydlel polní kurát. 
    Sám jim nastrčil bajonety na ručnice a přinutil je dloubnutím pod žebra, aby ho vedli oni, a ne on je. 
    V prvém poschodí, kde byla navštívenka na dveřích bytu "Otto Katz, Feldkurat", přišel jim otevřít nějaký voják. Z pokoje ozývaly se hlasy a cinkot lahví a sklenic. 
     "Wir - melden - gehorsam - Herr - Feldkurat," řekl namahavě čahoun, salutuje vojákovi, "ein - Paket - und ein Mann gebracht." 
     "Lezte dál," řekl voják, "kdepak jste se tak zřídili? Pan feldkurát je taky..." 
    Voják si odplivl. Voják odešel s paketem. Lekali v předsíni dlouho, až se otevřely dveře a jimi nevešel, ale vletěl do předsíně polní kurát. Byl jen ve vestě, v ruce držel doutník. 
     "Tak už jste tady," řekl k Švejkovi; "a to vás přivedli. É - nemáte sirky?" 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát, že nemám." 
     "É - a proč nemáte sirky? Každý voják má mít sirky, aby si mohl zapálit. Voják, který nemá sirky, je . . . Co je?" 
     "Je, poslušně hlásím, bez sirek," odpověděl Švejk. 
     "Velice dobře, je bez sirek a nemůže nikomu připálit. Tak to by bylo jedno a teď to druhé. Nesmrdějí vám nohy, Švejku?" 
     "Poslušné hlásím, že nesmrdějí." 
     "Tak to by bylo to druhé. A teď to třetí. Pijete kořalku?" 
     "Poslušně hlásím, že kořalku nepiju, jenom rum." 
     "Dobře, podívejte se tady na toho vojáka. Toho jsem si vypůjčil na dnešek od obrlajtnanta Feldhubra, je to jeho pucflek. A ten nic nepije, je ab-ab-abstinent, a proto půjde s marškou. Po-poněvadž takového člověka nemohu potřebovat. To není pucflek, to je kráva. Ta pije taky jenom vodu a bučí jako vůl. - Ty jsi abstinent," obrátil se na vojáka, "že se ne-nestydíš, pitomče. Zasloužíš pár facek." 
    Polní kurát obrátil svou pozornost na ty, kteří Švejka přivedli a kteří ve snaze rovně stát klátili sebou, marné se opírajíce o své ručnice. 
     "Vy jste se o-opili," řekl polní kurát, "opili jste se ve službě a za to vás dám za-zavřít. Švejku, vy jim vezmete ručnice a odvedete je do kuchyně a budete je hlídat, dokud nepřijde patrola, aby je odvedla. Já hned zatelefonu-nu-nu-ju do kasáren." 
    A tak slova Napoleonova "Na vojně se mění situace každým okamžikem" došla i zde svého úplného potvrzení. 
    Ráno ho ti dva vedli pod bajonety a báli se, aby jim neutekl, pak je sám přived, a nakonec je musel hlídat sám. 
    Zprvu si dobře neuvědomili toho obratu, až když seděli v kuchyni a u dveří viděli stát Švejka s ručnicí a bajonetem. 
     "Já bych něco pil," povzdechl malý optimista, kdežto čahoun dostal opět záchvat skepticismu a řekl, že je to všechno mizerná zrada. Jal se hlasitě obviňovat Švejka, že je přivedl do toho postavení, a vyčetl mu, že prý jim sliboval, že bude zítra oběšenej, a teď že je vidět, že to je legrace i s tou zpovědí, i s tím oběšením. 
     Švejk mlčel a přecházel u dveří. 
     "Volové jsme byli," křičel čahoun. 
    Nakonec vyslechnuv všechna obvinění prohlásil Švejk: 
     "Nyní alespoň vidíte, že vojna není žádný med. Já konám svou povinnost. Já jsem se stejně do toho dostal tak jako vy, ale v obecnej řeči se říká, že se na mne štěstěna usmála." 
     "Já bych něco pil," opakoval zoufale optimista. 
     Čahoun vstal a šel ke dveřím vrávoraným krokem. "Pust nás domů," řekl Švejkovi, "kolego, neblbni." 
     "Jdi vode mě," odpověděl Švejk, "já vás musím hlídat. Teď se neznáme." 
    Ve dveřích objevil se polní kurát: "Já, já se nijak nemohu do těch kasáren dozvonit, tak jděte domů a pa-pamatujte si, že ve službě se chlastat ne-nesmí. Marš!" 
    Ku cti pana polního kuráta budiž řečeno, že do kasáren netelefonoval, poněvadž neměl doma telefonu a mluvil do stojanu na žárovku. 
2
Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a za tu dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta. 
    Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů. 
    Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá. 
    Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: "Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jsem zde." 
     "A co zde - chcete?" 
     "Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát." 
     "Vy tedy máte pro mne přijít - a kam půjdem?" 
     "Do vašeho bytu, pane feldkurát" 
     "A proč mám jít do svého bytu - copak nejsem ve svém bytě?" 
     "Poslušné hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě." 
     "A - jak - jsem - se sem dostal?" 
     "Poslušné hlásím, že jste byl na návštěvě." 
     "Na - ná-návštěvě jsem ne-nebyl. - To - se vy mý-mýlíte." 
     Švejk zdvihl polního kuráta a přistavil ho ke zdi. Polní kurát se mu kácel ze strany na stranu, navaloval se na něho, přičemž říkal: "Já vám upadnu. - Upadnu," opakoval ještě jednou usmívaje se pitomě. 
    Konečně podařilo se Švejkovi přimáčknout polního kuráta ke zdi, který v nové pozici počal opět dřímat. 
     Švejk ho probudil. "Co si přejete?" řekl polní kurát, dělaje marný pokus svézt se po zdi a posadit se na zem. "Co jste zač?" 
     "Poslušné hlásím," odpověděl Švejk, přidržuje polního kuráta opět ke stěně, "že jsem váš pucflek, pane feldkurát" 
     "Já žádného pucfleka nemám," řekl namáhavé polní kurát, dělaje nový pokus skácet se na Švejka, "já nejsem žádný feldkurát. - Já jsem prase," dodal s upřímností pijáka, "poste mne, pane, já vás neznám." 
    Malý zápas skončil naprostým vítězstvím Švejkovým. Švejk využil svého vítězství tím, že polního kuráta stáhl ze schodů do průjezdu, kde polní kurát kladl odpor, aby nebyl vytažen na ulici. ,"Já vás, pane, neznám," tvrdil neustále při zápase Švejkovi do očí. "Znáte vy Ottu Katze? To jsem já. - Já byl u arcibiskupa," hulákal, drže se vrat v průjezdu. "Vatikán se o mne zajímá, rozumíte?" 
     Švejk shodil "Poslušné hlásím" a mluvil s polním kurátem čistě důvěrným tónem. 
     "Pust se, povídám," řekl, "nebo té seknu přes tu pazouru. Jdeme domů, a basta. Žádné řeči." 
    Polní kurát pustil se vrat a navalil se na Švejka: "Pojďme tedy někam, ale k Šuhům nepůjdu, tam jsem dlužen." 
     Švejk vytlačil ho i vynesl z průjezdu a tahal se s ním po chodníku směrem k domovu. 
     "Copak je to za pána?" otázal se někdo z diváků na ulici. 
     "To je můj bratr," odpověděl Švejk, "dostal dovolenou, tak mne přijel navštívit a z radosti se opil, poněvadž myslel, že jsem mrtvej." 
    Polní kurát, který zaslechl poslední slova, pobručuje si nějaký motiv z operety, kterou by nikdo nepoznal, vztyčil se k divákům: "Kdo je z vás mrtvej, ať se přihlásí u korpskomanda během tří dnů, aby mohla být jeho mrtvola vykropena." 
    A upadl v mlčení, snaže se upadnout nosem na chodník, když ho Švejk pod paždím táhl domů. 
    Maje hlavu kupředu a nohy vzadu, kterými pletl jako kočka s přeraženým hřbetem, polní kurát pobručoval si: "Dominus vobiscum - et cum spiritu tuo. Dominus vobiscum." 
    U stanoviště drožkářů Švejk posadil polního kuráta ke zdi a šel vyjednávat s drožkáři o převoz. 
    Jeden z drožkářů prohlásil, že toho pána velice dobře zná, že ho vezl jen jednou a víckrát že ho nepoveze. 
     "Poblil mně to všechno," vyjádřil se přímo, "a nezaplatil ani za jízdu. Vozil jsem ho přes dvě hodiny, než našel, kde bydlí. Teprve za týden, když jsem byl u něho asi třikrát, dal mně na to všechno pět korun." 
    Po dlouhém vyjednávání odhodlal se jeden z drožkářů, že je poveze. 
     Švejk vrátil se k polnímu kurátovi, který spal. Tvrdý černý klobouk (neboť on chodil obyčejné v civilu) mu někdo zatím sňal s hlavy a odnesl. 
     Švejk ho vzbudil a za pomoci drožkáře dopravil do drožky. V drožce polní kurát upadl v úplnou otupělost a považoval Švejka za plukovníka Justa od 75. pěšího pluku a několikrát za sebou opakoval: "Nehněvej se, kamaráde, že ti tykám. Jsem prase." 
    Jednu chvíli se zdálo, že drkotáním drožky o dlažbu přichází k rozumu. To se posadil rovně a začal zpívat nějaký úryvek z neznámé písně. Může být též, že to byla jeho fantazie: 
    Vzpomínám na zlaté časy, 
    když mne houpal na klíně, 
    bydleli jsme toho času 
    u Domažlic v Merklíně.
Po chvíli však upadl opět do úplné otupělosti, a obraceje se k Švejkovi, otázal se, přihmuřuje jedno oko: "Jak se vám dnes daří, milostivá? Pojedete někam na letní byt?" řekl po krátké přestávce, a vida všechno dvojatě, otázal se: "Vy račte mít už dospělého syna?" Přitom ukazoval prstem na Švejka. 
     "Sedneš!" zakřičel na něho Švejk, když polní kurát chtěl vylézt na sedadlo, "nemysli si, že tě nenaučím pořádku." 
    Polní kurát ztichl a díval se malýma prasečíma očima ven z drožky, naprosto nechápaje, co se to vlastně s ním děje. 
    Ztratil úplně všechny pojmy, a obraceje se na Švejka, řekl tesklivě: "Paní, dejte mně první třídu." Učinil pokus spustiti si kalhoty. 
     "Hned se zapneš, svině!" rozkřikl se Švejk, "už té znají všichni drožkáři, poblil jsi se už jednou, a ještě teď tohle. Nemysli si, že zůstaneš zas něco dlužen jako posledně." 
    Polní kurát melancholicky opřel hlavu do dlaní a počal zpívat: "Mne už nemá žádnej rád..." Přerušil však okamžitě svůj zpěv a poznamenal: "Entschuldigen Sie, lieber Kamerad, Sie sind ein Trottel, ich kann singen, was ich will." 
    Chtěl patrné zahvízdat nějakou melodii, ale místo toho řinulo se mu z pysků takové mohutné prrr, až drožka stanula. 
    Když potom na výzvu Švejkovu pokračovali dál v cestě, polní kurát počal si zapalovat špičku na cigarety. 
     "Nehoří to," řekl zoufale, když vyškrtal krabičku zápalek, "vy mně do toho foukáte." 
    Ztratil však opět okamžitě nit k pokračování a dal se do smíchu. "To je legrace, my jsme sami v elektrice, že ano, pane kolego." 
    Počal se šacovat. 
     "Já jsem ztratil lístek!" křičel, "zastavte, ten lístek se musí najít!" 
    Máchl rukou rezignovaně: "Ať jedou..." 
    Potom breptal: "V nejčastějších případech... Ano, v pořádku... Ve všech případech... Vy jste na omylu... Druhé poschodí?... To je výmluva... Nejde o mne, ale o vás, milostivá paní... Platit... Mám černou kávu..." 
    Počal se v polosnění hádat s nějakým domnělým nepřítelem, který mu upírá právo sedět v restauraci u okna. Potom počal považovat drožku za vlak, a nahýbaje se ven, křičel do ulice česky a německy: "Nymburk, přestupovat!" 
     Švejk ho přitáhl k sobě a polní kurát zapomněl na vlak a počal napodobit různé zvířecí hlasy. Nejdéle se zdržel u kohouta a jeho kikeriki vítězně znělo z drožky. 
    Byl vůbec nějakou chvíli velmi čilý, neposedný a pokoušel se vypadnout z drožky, spílaje lidem, které drožka míjela, uličníků. Potom vyhodil z drožky kapesník a křičel, aby zastavili, že ztratil zavazadla. Potom začal vypravovat: "V Budějovicích byl jeden tambor. - Oženil se. - Za rok umřel." Dal se do smíchu: "Není to dobrá anekdota?" 
    Po celou tu dobu Švejk zacházel s polním kurátem s bezohlednou přísností. 
    Při různých pokusech polního kuráta o nějaký žertíček, jako vypadnout z drožky, ulomit sedátko, Švejk dával mu jednu pod žebra za druhou, což přijímal polní kurát s neobyčejnou tupostí. 
    Jen jednou učinil pokus se vzbouřit a vyskočit z drožky, prohlásiv, že dál již nepojede, že ví, že místo do Budějovic jedou do Podmoklí. Během minuty likvidoval Švejk jeho vzpouru úplné a přinutil ho vrátit se do první polohy na sedadlo, dávaje pozor, aby mu neusnul. Nejjemnější, co přitom pronesl, bylo: "Nespi, ty chcípáku." 
    Polní kurát dostal najednou záchvat melancholie a počal slzet, vyptávaje se Švejka, jestli měl matku. 
     "Já jsem, lidičky, na tom světě sám," křičel z drožky, "ujměte se mne!" 
     "Nedělej mně ostudu," napomínal ho Švejk, "přestaň, a to každý řekne, že jsi se namazal." 
     "Já nic nepil, kamaráde," odpovídal polní kurát, "já jsem úplné střízlivý." 
    Najednou však vstal, zasalutoval: "Ich melde gehorsam, Herr Oberst, ich bin besoffen. - Jsem čuně," opakoval desetkrát po sobě se zoufalou, upřímnou beznadějností. 
    A obraceje se na Švejka, prosil a žadonil vytrvale: "Vyholte mne z automobilu. Proč mne vezete s sebou?" 
    Posadil se a bručel: "Okolo měsíce kola se dělají. - Věříte, pane hejtmane, v nesmrtelnost duše? Může se kůň dostat do nebe?" 
    Počal se hlasité smát, ale za chvíli zesmutněl a apaticky se díval na Švejka, pronášeje: "Dovolte, pane, já vás již někde viděl. Nebyl jste ve Vídni? Pamatuji se na vás ze semináře." 
    Chvíli se bavil tím, že počal deklamovat latinské verše: "Aurea prima sata est aetas, quae vindice nullo - Dál to nejde," řekl, "vyholte mne ven. Proč mne nechcete vyhodit? Já si nic neudělám. - Já chci upadnout na nos," prohlásil rozhodným hlasem. 
     "Pane," pokračoval opět prosebným hlasem, "drahý příteli, dejte mně pohlavek." 
     "Jeden nebo několik?" otázal se Švejk. 
     "Dva." 
     "Zde jsou..." 
    Polní kurát počítal nahlas pohlavky, které dostával, přičemž se blaženě tvářil. 
     "Dělá to moc dobře," řekl, "je to kvůli žaludku, vytravuje to. Dejte mně ještě přes hubu! - Srdečný dík," zvolal, když mu Švejk rychle vyhověl, "jsem úplné spokojen. Roztrhněte mně vestu, prosím vás!" 
    Projevoval nejrozmanitější přání. Přál si, aby mu Švejk vyvrtnut nohu, aby ho chvílí škrtil, aby mu ostříhal nehty, vytáhl přední zuby. 
    Projevoval mučednické touhy, žádaje, aby mu utrhl hlavu a hodil v pytli do Vltavy. 
     "Mně by hvězdičky kolem hlavy slušely," mluvil s nadšením, "potřeboval bych jich deset." 
    Potom počal mluvit o dostihách a rychle přešel na balet, při kterém se též dlouho nezdržel. 
     "Tancujete čardáš," tázal se Švejka, "znáte medvědí tanec? Takhle..." 
    Chtěl poskočit a upadl na Švejka, který ho počal boxovat a potom uložil na sedadlo. 
     "Já něco chci," křičel polní kurát, "ale já nevím co. Nevíte, co chci?" Svěsil hlavu v naprosté rezignaci. 
     "Co je mně do toho, co chci," řekl vážně, "a vám, pane, také do toho nic není. Já vás neznám. Jak se opovažujete mne fixírovat? Umíte šermovat?" 
    Stal se na minutu výbojnějším a udělal pokus srazit Švejka ze sedadla. 
    Potom, když ho Švejk klidnil, dávaje mu bez ostychu znát svou fyzickou převahu, polní kurát se otázal: "Máme dnes pondělí nebo pátek?" 
    Byl také zvědav, není-li prosinec nebo červen, a projevil velkou schopnost klást nejrůznější otázky: ,"Jste ženat? Jíte rád gorgonzolu? Měli jste doma štěnice? Máte se dobře? MěI váš pes psinku?" 
    Stal se sdílným. Vypravoval, že je dlužen za jezdecké boty, bičík a sedlo, že měl před lety kapavku a že ji léčil hypermanganem. 
     "Na nic jiného nebylo času ani pomyšlení." Řekl škytaje, "může být, že se vám to zdá dosti trpkým. Ale řekněte, eah, eah, co mám dělat, eah? Už mně to musíte odpustit. - Autoterm," pokračoval, zapomínaje, o čem mluvil před chvílí, "nazývají se nádoby, které udržují nápoje a pokrmy v původní teplotě. Co soudíte, pane kolego, o tom, která hra je spravedlivější: ferbl nebo jedenadvacet? Opravdu, už jsem tě někde viděl," zvolal, pokoušeje se obejmout Švejka a políbit uslintanými rty, "my jsme spolu chodili do školy. - Ty dobráku jeden," říkal něžně, hladě si svou nohu, "jak jsi vyrostl od té doby, co jsem té neviděl. Ta radost, že tě vidím, vyrovná všechna utrpení." 
    Dostal básnickou náladu a počal mluviti o návratu do slunečního svitu šťastných tváří a vřelých srdcí. 
    Potom si klekl a počal se modlit Zdrávas Maria, směje se přitom na celé kolo. 
    Když zastavili před jeho bytem, bylo velice těžké dostat ho z drožky. 
     "Nejsme ještě na místě," křičel, "pomozte mně. Unášejí mne. Já si přeju jeti dál." Byl v pravém slova smyslu vytažen z drožky jako vařený plž z ulity. Jeden okamžik se zdálo, že ho přetrhnou, poněvadž se zapletl nohama za sedadlo. 
    Smál se však přitom hlasité, že je napálil. "Vy mne přetrhnete, pánové." 
    Pak byl vlečen průjezdem přes schody k svému bytu a v bytě hozen jako žok na pohovku. Prohlásil, že nebude platit za ten automobil, který si neobjednal, a trvalo to přes čtvrt hodiny, nežli mu vysvětlili, že to byla drožka. 
    Ani pak s tím nesouhlasil, namítaje, že jezdí jedině ve fiakru. 
     "Vy mne chcete napálit," prohlašoval polní kurát, mrkaje na Švejka i na drožkáře významné, "my jsme šli pěšky." 
    A náhle v návalu velkomyslnosti hodil tobolku drožkáři: "Vezmi si všechno, ich kann bezahlen. Mně na krejcaru nezáleží." 
    Správně měl říci, že mu nezáleží na šestatřiceti krejcařích, poněvadž víc v tobolce nebylo. Naštěstí drožkář ho podrobil důkladné prohlídce, mluvě přitom o fackách. 
     "Tak mě tedy uhoď," odpovídal polní kurát, "myslíš, že bych ji neunes? Pět jich snesu od tebe." 
    Ve vestě polního kuráta našel drožkář pětku. Odešel, proklínaje svůj osud i polního kuráta, že ho zdržel a že mu zkazil ryta. 
    Polní kurát pomalu usínal, poněvadž stále budoval nějaké plány. Chtěl podniknout všechno možné, hrát na klavír, jít do tanečních hodin a smažit si rybičky. 
    Potom sliboval Švejkovi svou sestru, kterou neměl. Také si přál, aby ho odnesli na postel, a nakonec usnul prohlásiv, že si přeje, aby v něm byl uznán člověk, stejně cenná jednotka s prasetem. 
3
Když ráno vstoupil Švejk do pokoje k polnímu kurátovi, našel ho ležet na pohovce úsilovně přemýšlejícího, jak se to mohlo stát, že ho někdo polil tak zvláštním způsobem, že se přilepil kalhotami ke kožené pohovce. 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát," řekl Švejk, "že jste se v noci..." 
    Několika slovy vysvětlil mu, jak se hrozně mýlí, že je polit. Polní kurát, který měl hlavu neobyčejně těžkou, byl ve stísněné náladě. 
     "Nemohu si vzpomenout," řekl, "jak jsem se dostal z postele na pohovku." 
     "Tam jste vůbec nebyl, hned jak jsme přijeli, tak jsme vás uložili na pohovku, dál už to nešlo." 
     "A co jsem vyváděl? Vyváděl jsem vůbec něco? Nebyl jsem snad opilý?" 
     "Pod obraz," odpověděl Švejk, "ouplně, pane feldkurát, přišlo na vás malinký delirium. Doufám, že vám pomůže, když se převléknete a umyjete:` 
     "Mně je, jako by mne někdo zmlátil," stěžoval si polní kurát, "potom mám žízeň. Nepral jsem se včera?" 
     "Nebylo to tak nejhorší, pane feldkurát. Žízeň je následkem včerejší žízně. Z toho se člověk nedostane tak brzy. Znal jsem jednoho truhláře, ten se ponejprv opil na Silvestra roku 1910 a prvního ledna ráno měl takovou žízeň a bylo mu tak špatné, že si koupil herynka a pil znovu, a to tak dělá denně už po čtyry roky a nikdo mu nepomůže, poněvadž si vždycky v sobotu koupí herynky na celej tejden. Je to takovej kolotoč, jako říkal jeden starej šikovatel u 91. pluku." 
    Polní kurát byl stižen dokonalou kočkou a naprostou depresí. V tom okamžiku, kdo by ho slyšel, musil by být přesvědčen, že chodí na přednášky dr. Alexandra Batěka "Vypovězme válku na život a na smrt démonu alkoholu, jenž nám vraždí muže nejlepší" a že čte jeho "Sto jisker etických". 
    Trochu, pravda, to pozměnil. "Kdyby," řekl, "člověk pil nějaké ušlechtilé nápoje, jako arak, marašino, koňak, ale to jsem včera pil borovičku. Divím se, že ji mohu tak chlastat. Chuť to má odpornou. Kdyby to byla aspoň griotka. Lidé si vymyslí různé svinstvo a pijí ho jako vodu. Taková borovička není ani chutná, nemá ani barvu, pálí v krku. A kdyby byla alespoň pravá, destilát z jalovce, jakou jsem jednou pil na Moravě. Ale tahle borovička byla z nějakého dřevěného líhu a olejů. Podívejte se, jak krkám. - Kořalka je jed," rozhodl se, "musí být původní originál, pravá, a nikoliv vyráběná ve fabrice na studené cestě od židu. To je jako s rumem. Dobrý rum je vzácností. - Kdyby zde byla pravá ořechovka," povzdechl, "ta by mně spravila žaludek. Taková ořechovka, jako má pan hejtman Šnábl v Brusce." 
    Počal se šacovat a prohlížet tobolku. 
     "Mám všeho všudy šestatřicet krejcarů. Což abych prodal pohovku," uvažoval, "co myslíte? Koupí někdo pohovku? Domácímu řeknu, že jsem ji půjčil nebo že nám ji někdo ukradl. Ne, pohovku si nechám. Pošlu vás k panu hejtmanovi Šnáblovi, aby mi půjčil sto korun. Vyhrál předevčírem v kartách. Jestli tam nepochodíte, tak půjdete do Vršovic, do kasáren k nadporučíkovi Mahlerovi. Nezdaří-1i se to tam, půjdete na Hradčany k hejtmanovi Fišerovi. Tomu řeknete, že musím platit futráž pro koně, kterou jsem propil. A jestli ani tam se vám to nepodaří, zastavíme klavír, ať se děje co děje. Já vám napíši povšechné pár řádek. Nedejte se odbýt. Řeknete, že potřebuji, že jsem úplně bez peněz. Vymyslete si, co chcete, ale nevracejte se s holýma rukama, nebo vás pošlu na frontu. Zeptejte se u hejtmana Šnábla, kde kupuje tu ořechovku, a kupte dvě láhve." 
     Švejk vyplnil skvěle svou úlohu. Jeho prostosrdečnost a poctivá tvář zjednala mu plné důvěry, že co mluví, je pravdou. 
     Švejk uznal za vhodné i před hejtmanem Šnáblem, hejtmanem Fišerem i nadporučíkem Mahlerem mluvit ne o tom, že polní kurát musí platit futráž pro koně, ale podepřít jeho prosbu prohlášením, že polní kurát musí platit alimenty. Dostal všude peníze. 
    Když ukazoval tři sta korun, vrátiv se čestně z výpravy, byl polní kurát, který se zatím umyl a převlékl, velmi překvapen. 
     "Já to vzal najednou," řekl Švejk, "abychom se nemuseli zejtra nebo pozejtří starat znova o peníze. Šlo to dost hladce, ale před hejtmanem Šnáblem jsem musel kleknout na kolena. Je to nějaká potvora. Ale když jsem mu řek, že máme platit alimenty..." 
     "Alimenty?" zděšeně opakoval polní kurát. 
     "No, alimenty, pane feldkurát, odbytné holkám. Vy jste říkal, abych si něco vymyslil, a já nemoh na nic jiného přijít. U nás jeden švec platil najednou pěti holkám alimenty a byl z toho celej zoufale] a taky si na to vypůjčoval a každej mu rád věřil, že je v hrozným postavení. Ptali se mé, co je to za holku, a já jsem řek, že je moc hezká, že jí není ještě patnáct let. Tak chtěli její adresu." 
     "To jste to pěkné proved, Švejku," povzdechl polní kurát a počal chodit po pokoji. 
     "To zas je pěkná ostuda," říkal, chytaje se za hlavu, "mě bolí tolik hlava." 
     "Já jim dal adresu na jednu starou hluchou paní u nás v ulici," vysvětloval Švejk. "Já to chtěl důkladné provést, poněvadž rozkaz je rozkaz, Nedal jsem se odbýt - a něco jsem si musel vymyslit. Potom čekají v předsíni na ten klavír. Já je přived, aby nám ho odvezli do zastavárny, pane feldkurát. To nebude špatný, když ten klavír bude pryč. Bude zde víc místa a budeme mít víc peněz pohromadě. A máme na nějaký den pokoj. A jestli se bude pan domácí ptát, co s tím klavírem chceme dělat, řeknu, že se v něm přetrhaly dráty a že jsme ho poslali do továrny ku správce. Domovnici už jsem to řekl, aby jí to nebylo nápadné, když budou ten klavír vynášet a nakládat. Také už mám kupce na pohovku. Je to můj známý obchodník se starým nábytkem a přijde sem odpůldne. Dneska se kožená pohovka dobře platí." 
     "Víc jste nic neproved, Švejku?" otázal se polní kurát, drže si stále hlavu v dlaních a tváře se zoufale. 
     "Přines jsem, poslušné hlásím, pane feldkurát, místo dvou lahví ořechovky, jakou kupuje pan hejtman Šnábl, lahví pět, aby byla u nás nějaká zásoba, abychom měli co pít. Mohou si jit pro ten klavír, a to nám zavřou zastavárnu?" 
    Polní kurát máchl beznadějně rukou a za chvíli nakládali již klavír na vozík. 
    Když se vrátil Švejk ze zastavárny, našel polního kuráta sedět před otevřenou láhví ořechovky a nadávajícího; že při obědě dostal nepropečený řízek. 
    Polní kurát byl opět v tom. Prohlašoval k Švejkovi, že od zítřka povede nový život. Pít alkohol že je sprostý materialismus a že je třeba žít duševním životem. Mluvil filosoficky asi půl hodiny. Když otevřel třetí láhev, přišel obchodník se starým nábytkem a polní kurát mu prodal za pakatel pohovku a vybídl ho, aby s ním pobesedoval, a byl velice nespokojen, když obchodník se omluvil, že jde kupovat ještě noční stolek. 
     "Škoda, že žádný nemám," řekl vyčítavé polní kurát, "člověk na všechno nepomyslí." 
    Po odchodu obchodníka se starým nábytkem polní kurát dal se do přátelské zábavy se Švejkem, s kterým vypil další láhev. Část jeho rozhovoru byla vyplněna osobním poměrem polního kuráta k ženám a ke kartám. 
    Seděli dlouho. I večer zastihl Švejka a polního kuráta v přátelské rozmluvě. 
    V noci se však poměr změnil. Polní kurát vrátil se do včerejšího stavu, popletl si Švejka s někým jiným a říkal mu: "Nikoliv, neodcházejte, pamatujete se na toho zrzavého kadeta od trénu?" 
    Tato idyla trvala až do té doby, kdy Švejk řekl polnímu kurátovi: "Už toho mám dost, teď polezeš do postele a budeš chrnět, rozumíš!" 
     "Lezu, miláčku, lezu - jakpak bych nelez," breptal polní kurát, "pamatuješ se, že jsme spolu chodili do kvinty a že jsem ti dělal úlohy z řečtiny? Vy máte vilu na Zbraslavi. A můžete jezdit parníkem po Vltavě. Víte, co je to Vltava?" 
     Švejk ho přinutil, aby si zul boty a vysvlékl se. Polní kurát uposlechl s protestem k neznámým osobám. 
     "Vidíte, pánové," mluvil ke skříni a ku fíkusu, "jak se mnou nakládají moji příbuzní. - Neznám svých příbuzných," rozhodl se náhle, ukládaje se do postele. "Kdyby se nebe i země spikly proti mně, neznám jich..." 
    A pokojem ozvalo se chrápání polního kuráta. 
4
V tyto dny spadá též návštěva Švejkova v bytě u jeho staré posluhovačky paní Müllerové. V bytě našel Švejk sestřenici paní Müllerové, která mu s pláčem sdělila, že paní Miilierová byla zatčena týž večer, když odvážela Švejka na vojnu. Starou paní soudili vojenskými soudy a odvezli, poněvadž jí nic nemohli dokázat, do koncentračního tábora do Steinhofu. Přišel již od ní lístek. 
     Švejk vzal tu domácí relikvii a četl: 
Milá Aninko! Máme se zde velice dobře, všichni jsme zdrávi. Sousedka vedle

na posteli má skvrnitý
 
a také jsou zde černé
 
. Jinak je vše

v pořádku. Jídla máme dost a sbíráme bramborové
 
na polívku.

Slyšela jsem, že je pan Švejk už
 
, tak nějak vypátrej, kde leží,

abychom po válce mohli mu dát ten hrob obložit. Zapomněla jsem ti říct,
že na půdě v pravém rohu je v bedničce jeden malej pejsek ratlíček,
štěňátko. Ale to už je kolik neděl, co nedostal nic žrát od tý doby, kdy si

pro mne přišli pro
 
. Tak myslím, že je už pozdě, a že už je ten

pejsek taky na pravdě
 
.
A přes celý lístek růžové razítko: Zensuriert. K. k. Konzentrationslager Steinhof. 
     "A doopravdy byl už ten pejsek mrtvej," zavzlykala sestřenice paní Müllerové, "a také ani byste svůj byt nepoznal. Mám tam švadleny na bytě. A oni si z toho udělaly dámskej salónek. Všude jsou módy po stěnách a kytičky ve voknech." 
    Sestřenice paní Müllerové nebyla k upokojení. Za stálého vzlykání a naříkání projevila nakonec obavu, že Švejk utekl z vojny a chce ještě i ji zkazit a přivést do neštěstí. Nakonec s ním mluvila jako se zvrhlým dobrodruhem. 
     "To je náramně žertovné," řekl Švejk, "to se mně báječně líbí. Tak aby věděli, paní Kejřová, mají ouplnou pravdu, že jsem se dostal ven. Ale to jsem musel zabít patnáct vachmistrů a feldvéblů. Ale neříkají to nikomu..." 
    A Švejk odešel ze svého domova, který ho nepřijal, prohlásiv: 
     "Paní Kejřová, v prádelně mám nějaké límečky a náprsenky, tak mně to vyzdvihnou, abych až se vrátím z vojny, měl se do čeho v tom civilu voblíknout. Taky dají pozor, aby se mně nedali v almaře do šatů moli. A ty slečinky, co spějí v mý posteli, že dám pozdravovat." 
    Pak se šel Švejk podívat ke Kalichu. Když ho paní Palivcová uviděla, prohlásila, že mu nenaleje, že asi utekl. 
     "Můj muž," počala rozmazávat starou historii, "byl takovej vopatrnej, a je tam, sedí chudák zavřenej pro nic a za nic. A takovýhle lidi chodějí světem, utečou z vojny. Už vás tady zas minule] tejden hledali. - My jsme vopatrnější než vy," končila svou rozmluvu, "a jsme v neštěstí. Každej nemá to štěstí jako vy." 
    Při té rozmluvě byl jeden starší pán, zámečník ze Smíchova, který šel k Švejkovi a řekl k němu: "Prosím vás, pane, počkejte na mne venku, já s vámi musím mluvit." 
    Na ulici se domluvil se Švejkem, kterého též považoval dle odporučení hostinské Palivcové za dezentéra. Sdělil mu, že má syna, který také utekl z vojny a je u babičky v Jasenné u Josefova. 
    Nedbaje toho, že Švejk ho ubezpečoval, že není dezentérem, vtiskl mu do ruky desítku. 
     "To je první pomoc," řekl, tahaje ho s sebou do vinárny na rohu, "já vám rozumím, mne se nemusíte bát." 
     Švejk vrátil se pozdě v noci domů k polnímu kurátovi, který ještě nebyl doma. 
    Přišel až k ránu, probudil Švejka a řekl: "Zítra pojedeme sloužit polní mši. Vařte černou kávu s rumem. Anebo ještě lepší, vařte grog." 
*Je to prostředek dosti osvědčený dostat se do nemocnice. Ale zápach petroleje, který zůstane i v otoku, prozrazuje. Benzín je lepší, poněvadž dříve vyprchá. Později si vstřikovali éter s benzínem a ještě později došli k jinému zdokonalení. 
11. kapitola
Švejk jede s polním kurátem sloužit polní mši 
1 Přípravy k usmrcování lidí děly se vždy jménem božím či vůbec nějaké domnělé vyšší bytosti, kterou si lidstvo vymyslilo a stvořilo ve své obrazotvornosti. 
    Nežli podřízli staří Féničané krk nějakému zajatci, sloužili stejně slavné bohoslužby jako o několik tisíc let později nové generace, než táhly na vojnu a hubily své nepřátele ohněm i mečem. 
    Lidožrouti ostrovu Guinejských i Polynésie, než sežerou slavnostně své zajatce či lidi nepotřebné, jako misionáře, cestovatele a jednatele různých obchodních firem či prosté zvědavce, obětují předtím svým bohům, vykonávajíce nejrozmanitější náboženské výkony. Poněvadž k nim nepronikla ještě kultura ornátů, ozdobují své hyždě věnci z pestrého péří lesního ptactva. 
    Než svatá inkvizice upálila své oběti, sloužila přitom nejslavnější bohoslužby, velkou mši svatou se zpěvy. 
    Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou přítomností delikventa. 
    V Prusku vodil pastor ubožáka pod sekyru, v Rakousku katolický kněz k šibenici, ve Francii pod gilotinu, v Americe kněz na elektrickou stolici, ve Španělsku na židli, kde byl důmyslným přístrojem uškrcen, a v Rusku bradatý pop revolucionáře a tak dále. 
    Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co tenhle musel zkusit. 
    Veliká jatka světové války neobešla se bez požehnání kněžského. Polní kuráti všech armád modlili se a sloužili polní mše za vítězství té strany, čí chleba jedli. 
    Při popravách vzbouřených vojáků objevil se kněz. Při popravách českých legionářů bylo vidět kněze. 
    Nic se nezměnilo od té doby, kdy loupežník Vojtěch, kterému přezděli "svatý", účinkoval s mečem v jedné a křížem v druhé ruce při vraždění a vyhubení Pobaltických Slovanů. 
    Lidi šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři a tak dále... 
    Dvakrát se sloužily polní mše. Když část odjížděla na pozici do fronty, a potom před frontou, před krvavými řežemi, ubíjením. Pamatuji se, že nám jednou při takové polní mši nepřátelský aeroplán pustil bombu právě do polního oltáře a z polního kuráta nezbylo nic než nějaké krvavé hadry. 
    Potom o něm psali jako o mučedníkovi, zatímco naše aeroplány připravovaly podobnou slávu polním karátům na druhé straně. 
    Měli jsme z toho nehoráznou švandu a na provizorním kříži, kde pochovali zbytky po polním kurátovi, objevil se přes noc tento hřbitovní nápis: 
    Co stihnout může nás, to stihlo také tebe. 
    Tys nebe sliboval nám, brachu, jistě. 
    Pak na tebe to spadlo při mši svaté z nebe. 
    Flek po tobě jen zůstal na tom místě. 
2
Švejk uvařil slavný grog, předstihující grogy starých námořníků. Takový grog mohli by pít piráti osmnáctého století a byli by spokojeni. 
    Polní karát Otto Katz byl nadšen. "Kde jste se naučil vařit takovou dobrou věc?" otázal se. 
     "Když jsem před léty vandroval," odpověděl Švejk, "v Brémách od jednoho zpustlýho námořníka, který říkal, že grog musí být tak silný, aby když někdo spadne do moře, přeplaval celý kanál La Manche. Po slabým grogu se utopí jako štěně." 
     "Po takovém grogu, Švejku, bude se nám dobře sloužit polní mše," uvažoval polní karát, "myslím, abych předtím pronesl několik slov na rozloučenou. Polní mše, to není taková legrace jako sloužit mši na garnizóně nebo mít kázání k těm lumpům. V tomhle případě musí mít člověk opravdově všech pět pohromadě. Polní oltář máme. Je skládací, kapesní vydání. - Ježíšmarjá, Švejku," chytil se za hlavu, "my jsme ale volové. Víte, kam jsem schoval ten skládací polní oltář? Do pohovky, kterou jsme prodali." 
     "Jó, to je neštěstí, pane feldkurát," řekl Švejk, "já ho sice znám, toho obchodníka se starým nábytkem, ale předevčírem potkal jsem jeho paní. On sedí kvůli nějaké ukradené almaře a naše pohovka je u jednoho učitele ve Vršovicích. To bude malér s tím polním oltářem. Nejlepší bude, když vypijeme grog a půjdeme jej shánět, poněvadž myslím, že bez polního oltáře se nedá mše sloužit " 
     "Schází nám opravdu jen ten polní oltář," řekl těžkomyslně polní kurát, "takhle už je na cvičišti všechno připraveno. Tesaři už tam udělali pódium. Monstranci nám půjčí z Břevnova. Kalich mám mít svůj, ale kde už je..." 
    Zamyslil se: "Řekněme si, že jsem ho ztratil. Tak dostaneme sportovní pohár od nadporučíka Witingra od 75. pluku. On kdysi před lety běhal o závod a vyhrál jej za Sport-Favorit. Byl to dobrý běžec. Dělal 40 kilometrů Vídeň-Mödling za i hodinu 48 minut, jak se nám vždycky chlubí. Mám to s ním včera již vyjednáno. Jsem hovado, že všechno odkládám na poslední chvíli. Proč jsem se, trouba, nepodíval do té pohovky." 
    Pod vlivem grogu zhotoveného podle receptu zpustlého námořníka počal si pustě nadávat a projadřoval v nejrozmanitějších sentencích, kam vlastně patří. 
     "Tak abychom už šli hledat ten polní oltář," vybízel Švejk, "je už ráno." 
     "Ještě si musím vzít uniformu a vypít ještě jeden grog." 
    Konečně vyšli. Po cestě k ženě obchodníka se starým nábytkem polní kurát vyprávěl Švejkovi, že včera vyhrál mnoho peněz v božím požehnání, a když to dobře dopadne, že vyptati klavír ze zastavárny. 
    Bylo to něco podobného, jako když pohani slibují nějakou oběť. 
    Od rozespalé ženy obchodníka se starým nábytkem dověděli se adresu učitele ve Vršovicích, nového majitele pohovky. Polní kurát projevil neobyčejnou štědrost. Štípl ji do tváře a zalechtal pod bradou. 
     Šli do Vršovic pěšky, když polní kurát prohlásil, že se musí projít na čerstvém vzduchu, aby dostal jiné myšlenky. 
    Ve Vršovicích v bytě pana učitele, starého nábožného pána, čekalo je nemilé překvapení. Naleznuv polní oltář v pohovce, starý pán domníval se, že je to nějaké řízení boží, a daroval jej místnímu vršovickému kostelu do sakristie, vyhradiv si na druhé straně skládacího oltáře nápis: "Darováno ku cti a chvále boží p. Kolaříkem, učitelem v. v. Léta Páně 1914." Zastižen jsa ve spodním prádle, jevil velké rozpaky. 
    Z rozmluvy s ním bylo patrno, že nálezu přikládal význam zázraku a pokynu božího. Že když koupil tu pohovku, že mu jakýsi vnitřní hlas pravil: "Podívej se, co je v pohovce, v šupleti." Viděl prý také ve snu nějakého anděla, který mu přímo velel: "Otevři šuple od pohovky." Uposlechl. 
    A když tam viděl miniaturní skládací třídílný oltář s výklenkem pro tabernákulum, že klekl před pohovkou a dlouho se vroucně modlil a chválil boha a že to považoval za pokyn z nebe, ozdobit tím kostel ve Vršovicích. 
     "To nás nebaví," řekl polní kurát, "takovou věc, která vám nepatřila, měl jste odevzdat na policii, a ne do nějaké zatracené sakristie." 
     "Kvůli tomu zázraku," dodal Švejk, "můžou mít ještě vopletání. Voni koupili pohovku, a ne žádnej voltář, kterej patří vojenskému eráru. Takovej pokyn boží jich může stát draho. Voni neměli dát nic na anděly. Jeden člověk ve Zhoři taky vyoral nějakej kalich na poli, kterej pocházel ze svatokrádeže a byl tam schovanej na lepší doby, až se na to zapomene, a považoval to taky za pokyn boží a šel, místo aby jej rozšmelcoval, k panu faráři s tím kalichem, že prý ho chce darovat kostelu. A pan farář myslel, že se v něm hnuly výčitky svědomí, poslal pro starostu, starosta pro četníky a on byl odsouzen nevinně pro svatokrádež, poněvadž žvanil pořád něco o zázraku. Von se chtěl zachránit a taky vypravoval o nějakém andělu a zaplet do toho i Panenku Marii a dostal deset let. Nejlepší udělají, když půjdou s námi ke zdejšímu faráři, aby nám vrátil erární majetek. Polní voltář není žádná kočka nebo fusekle, kterou mohou darovat, komu chtějí." 
    Starý pán se třásl po celém těle a oblékaje se drkotal zuby: "Já jsem opravdu nic zlého nebo špatného v úmyslu neměl a nechoval. Domníval jsem se, že mohu takovým božím řízením posloužiti k ozdobení našeho chudého chrámu Páně ve Vršovicích." 
     "Na útraty vojenského eráru, to se rozumí," řekl tvrdě a drsné Švejk, "zaplať pánbůh za takový boží řízení. Nějakej Pivoňka z Chotěboře považoval jednou také za boží řízení, když se mu do rukou připletla ohlávka s cizí krávou." 
    Ubohý starý pán byl z těchto řečí úplné popleten a přestal se vůbec hájit, staraje se co nejrychleji se obléknout a vyřídit celou záležitost. 
    Vršovický farář ještě spal, a jsa probuzen hlukem, počal láteřit, poněvadž v rozespalosti myslel, že má jít někoho zaopatřovat. 
     "Taky mají dát pokoj s tím posledním pomazáním," bručel, oblékaje se neochotné, "vzpomenou si lidi umírat, když je člověk v nejlepším spánku. i 63 A aby se potom s nima handrkoval o peníze." 
    V předsíni se tedy setkali. On, zástupce pánaboha mezi vršovickými civilisty katolíky, a druhý, zástupce boží na zemi při vojenském eráru. 
    Celkem však to byl spor mezi civilistou a vojákem. 
    Jestli farář tvrdil, že polní oltář nepatří do pohovky, polní kurát se zmiňoval o tom, že tím méně podle toho patří z pohovky do sakristie kostela, kam chodí samí civilisté. 
     Švejk činil přitom různé poznámky, že je lehko obohacovat chudý kostel na účet vojenského eráru. "Chudý" řekl v uvozovkách. 
    Nakonec šli do sakristie kostela a farář vydal polní oltář pod touto zápiskou: 
    Přijal jsem polní oltář, který se náhodou 
    dostal do chrámu ve Vršovicích. 
                                                          Polní kurát Otto Katz
Slavný polní oltář byl od jedné židovské firmy, Moritz Mahler ve Vídni, která vyráběla všemožné mešní potřeby a předměty náboženské, jako růžence a obrázky svatých. 
    Oltář skládal se ze tří dílů, opatřených hodné falešným pozlátkem, jako celá sláva církve svaté. 
    Nebylo také možno zjistit bez fantazie, co vlastně představují obrazy namalované na těch třech dílech. Jisto je, že to byl oltář, kterého by mohli stejně používat nějací pohani na Zambezi či šamání Burjatů i Mongolů. 
    Opatřen řvavými barvami, vypadal zdáli jako barevné tabule určené pro zkoumání daltonistů na železné dráze. 
    Vynikala jen jediná figura. Nějaký nahý člověk se svatozáří a nazelenalým tělem jako biskup husy, která už zapáchá a je v rozkladu. 
    Tomu svatému nikdo nic nedělal. Naopak, měl po obou stranách dva křídlaté tvory, kteří měli znázorňovat anděly. Ale divák měl dojem, že ten svatý nahý muž řve hrůzou nad tou společností, která ho obklopuje. Andělé vypadali totiž jako pohádkové příšery, něco mezi okřídlenou divokou kočkou a apokalyptickou příšerou. 
    Protějškem k němu byl obrázek, který měl znázorňovat trojici boží. Na holubici celkem vzato nemohl malíř ničeho zkazit. Namaloval nějakého ptáka, který mohl být stejně holubicí jako slepicí bílých wyandotek. 
    Zato však bůh otec vypadal jako loupežník Divokého západu, kterého představuje obecenstvu film nějakého napínavého krváku. 
    Syn boží byl naproti tomu veselý mladý muž, s pěkným bříškem, zahaleným něčím, co vypadalo jako plavky. Celkem dělal dojem sportsmana. Kříž, který měl v ruce, držel s takovou elegancí, jako kdyby to byla tenisová raketa. 
    Zdálky však to všechno splývalo a činilo dojem, že vlak vjíždí do nádraží. 
    Třetí obrázek nebylo vůbec možno ocenit, co představuje. Vojáci se vidy hádali a luštili ten rébus. Někdo myslel dokonce, že je to krajinka z Posázaví. 
    Byl však pod tím nápisy Heilige Maria, Mutter Gottes, erbarme unser. 
    Polní oltář naložil Švejk šťastně do drožky, sám si sedl k drožkáři na kozlík, polní karát dal si v drožce pohodlně nohy na trojici boží. 
     Švejk se bavil s drožkářem o vojně. 
    Drožkář byl rebelant. Dělal různé poznámky o vítězství rakouských zbraní, jako: "Ti vám to v Srbsku nahnuli" apod. Když přejížděli potravní čáru, ptal se zřízenec, co vezou. 
     Švejk odpověděl: 
     "Trojici boží a Panenku Marii s feldkurátem." Na cvičišti zatím netrpělivě čekaly pochodové setniny. A čekaly dlouho. Nebol ještě jeli pro sportovní kalich k nadporučíkovi Witingrovi a potom pro monstranci, ciborium a jiné příslušnosti ke mši do břevnovského kláštera, včetně i láhve mešního vína. Z toho je vidět, že není jen tak jednoduché sloužit polní mši. 
     "My to flákáme všelijak," řekl Švejk k drožkáři. A měl pravdu. Když totiž přijeli již na cvičiště a byli u pódia s dřevěným pažením a stolem, na který měl být postaven polní oltář, ukázalo se, že polní kurát zapomněl na ministranta. 
    Ministrovával mu vždy jeden pěšák od pluku, který se však dal přeložit raději k telefonu a odjel na frontu. 
     "To nevadí, pane feldkurát," řekl Švejk, "já to taky mohu zastat " 
     "A umíte ministrovat?" 
     "Nikdy jsem to nedělal," odpověděl Švejk, "ale zkusit se může všechno. Dneska je vojna, a ve válce dělají lidi věci, vo kterých se jim dřív ani nezdálo. To nějaký hloupý ,et cum spiritu tuo` na to vaše ,dominus vobiscum` taky svedu dohromady. A potom myslím, že to není nic těžkýho, chodit kolem vás jako kočka kolem horký kaše. A mejt vám ruce a nalejvat z konviček víno." 
     "Dobře," řekl polní kurát, "ale vodu mně nelejte. Raději si hned do té druhé konvičky nalejte také víno. Ostatně já vám vždycky řeknu, jestli máte jít napravo nebo nalevo. Jestli potichounku zapísknu jednou, to znamená napravo, dvakrát nalevo. S mešní knihou se nemusíte také mnoho tahat. Ostatně je to legrace. Nemáte trému?" 
     "Já se ničeho nebojím, pane feldkurát, ani ministrování." 
    Polní kurát měl pravdu, když se vyjádřil: Ostatně je to legrace. 
     Šlo všechno náramné hladce. 
     Řeč polního kuráta byla velice stručnou. 
     "Vojáci! Sešli jsme se zde, abychom před odjezdem na bojiště obrátili své srdce k bohu, aby nám dal vítězství a zachoval nás ve zdraví. Nebudu vás dlouho zdržovat a přeji vám všechno nejlepší." 
     "Ruht," zvolal starý plukovník na levém křídle. 
    Polní mši se říká proto polní, že podléhá témže zákonům jako vojenská taktika v poli. Při dlouhých manévrech vojsk za třicítileté války bývaly polní mše také neobyčejné dlouhé. 
    Při moderní taktice, kdy pohyby vojsk jsou rychlé a bystré, polní mše musí být také rychlou a bystrou. Tahle trvala právě deset minut a ti, kteří byli blíž, neobyčejné se divili, proč mezi mší polní kurát si pohvizduje. 
     Švejk bystře ovládal signály. Chodil na pravou stranu oltáře, opět byl na levé, a nic jiného neříkal než "et cum spiritu tuo". 
    Vypadalo to jako indiánský tanec kolem obětního kamene, ale dělalo to dobrý dojem, zaplašujíc nudu zaprášeného, smutného cvičiště s alejí stromů švestkových vzadu a latrínami, jejichž vůně zastupovala mystickou vůni kadidla gotických chrámů. 
    Všichni se náramné bavili. Důstojníci kolem plukovníka vypravovali si anekdoty a tak to šlo v úplném pořádku. Tu a tam bylo slyšet mezi mužstvem: "Dej mi štuka." 
    A jako obětní dým vycházely od rot k nebi modré obláčky tabákového dýmu. Kouřily všechny šarže, když viděly, že si i pan plukovník zapálil. 
    Konečně se ozvalo "Zum Gebet", zavířilo to prachem a šedivý čtverec uniforem sklonil svá kolena před sportovním kalichem nadporučíka Witingra, který on vyhrál za Sport-Favorit v běhu Vídeň-Mödling. 
    Kalich byl plný a všeobecný úsudek, který provázel manipulaci polního kuráta, bylo to, co šla řadami: "Ten to vyžunk." 
    Výkon ten byl opakován dvakrát. Pak ještě jednou "K modlitbě", nato kapela dala k lepšímu "Zachovej nám, Hospodine", seřazení a odchod. 
     "Seberte ty monatky," řekl polní kurát Švejkovi, ukazuje na polní oltář, "ať to můžem zase rozvézt, kam to patří!" 
    Jeli tedy se svým drožkářem, vrátili všechno poctivě, až na tu láhev mešního vína. 
    A když byli doma, poukázavše nešťastného drožkáře na velitelství, pokud se týká náhrady za ty dlouhé jízdy, řekl Švejk k polnímu kurátovi: "Poslušné hlásím, pane feldkurát, musí bejt ministrant toho samýho vyznání jako ten, kterýmu přisluhuje?" 
     "Zajisté," odpověděl polní kurát, "jinak by mše nebyla platnou." 
     "Pak se stal, pane feldkurát, vetkej omyl," ozval se Švejk, "já jsem bez vyznání. Já už mám takovou smůlu." 
    Polní kurát podíval se na Švejka, chvíli mlčel, pak mu poklepal na rameno a řekl: "Můžete vypít to mešní víno, co zbylo v láhvi, a myslete si, že jste vstoupil opět do církve."
12. kapitola
Náboženská debata 
Stávalo se, že Švejk po celé dny neviděl pěstitele vojenských duší. Polní kurát rozděloval své povinnosti s hýřením a přicházíval velice zřídka domů, umazaný, nemytý, jako kocour, když se mrňouká a dělá své výlety po střechách. 
    Při návratu, mohl-li se vyjadřovat, hovoříval ještě se Švejkem, než usnul, o vznešených cílech, o zápale, o radosti z myšlení. 
    Někdy také se pokoušel mluvit ve verších, citovat Heine. 
     Švejk sloužil s polním kurátem ještě jednu polní mši u zákopníků, kam byl omylem pozván ještě jeden polní kurát, bývalý katecheta, neobyčejně nábožný člověk, dívající se na svého kolegu velice udiveně, když ten mu nabízel ze Švejkovy polní láhve, kterou ten vždy nosil na takové náboženské úkony s sebou, doušek koňaku. 
     "Je to dobrá známka," řekl polní kurát Otto Katz, "napijte se a jděte domů. Já už to sám vyřídím, poněvadž potřebuji být pod širým nebem, mě dnes nějak bolí hlava." 
    Nábožný polní kurát odešel, vrtě hlavou, a Katz zhostil se, jako vždy, velmi skvěle své úlohy. 
    V krev Páně se tenkrát proměňoval vinný střik a kázání bylo delší, přičemž každé třetí slovo bylo a tak dále a zajisté. 
     "Vy dnes, vojáci, budete odjíždět na frontu a tak dále. Vy obracejte se nyní k bohu a tak dále, zajisté. Nevíte, co se s vámi stane, a tak dále a zajisté." 
    A dál hřmělo od oltáře a tak dále a zajisté, střídajíc se s bohem a všemi svatými. 
    V zápalu a v řečnickém rozmachu vydával polní kurát i prince Evžena Savojského za světce, který je bude chránit, až budou dělat mosty přes řeky. 
    Nicméně skončila polní mše beze všeho pohoršení, příjemně a zábavně. Zákopníci se bavili velice dobře. 
    Na zpáteční cestě nechtěli je pustit se skládacím polním oltářem do elektriky. 
     "Že tě praštím tím svatým přes hlavu," poznamenal Švejk k průvodčímu. 
    Když se konečně dostali domů, zjistili, že ztratili někde po cestě tabernákulum. 
     "To nevadí," řekl Švejk, "první křesťani sloužili mši svatou i bez tabernákula. Kdybychom to někde voznámili, tak by chtěl ten poctívej nálezce na nás vodměnu. Kdyby to byly peníze, tak by se snad nenašel žádnej poctívej nálezce, ačkoliv jsou ještě takoví lidi. U nás v Budějovicích u regimentu byl jeden voják, takový dobrý hovado, ten našel jednou šest set korun na ulici a odevzdal je na policii a v novinách se o něm psalo jako poctivým nálezci a měl z toho vostudu. Žádnej s ním nechtěl mluvit, každej mu říkal: ,Ty jeden pitomče, co jsi to vyved za hloupost. Vždyť té to musí do smrti mrzet, jestli máš ještě trochu cti v těle.` Měl holku, a ta s ním přestala mluvit. Když přijel domů na dovolenou, tak ho o muzice kvůli tomu kamarádi vyhodili z hospody. Počal chřadnout, brát si to do hlavy a nakonec se dal přeject vlakem. Jednou zas u nás v ulici našel jeden krejčí zlatý prsten. Lidi ho varovali, aby ho nevracel na policii, ale on si nedal říct. Přijali ho neobyčejně vlídně, že prý už je tam hlášena ztráta zlatého prstenu s briliantem, potom ale se podívají na kámen a říkají mu: ,Člověče, vždyť je to sklo, a ne briliant. Kolikpak vám za ten briliant dali? Takový poctivý nálezce my známe.` Nakonec se to vysvětlilo, že ještě jeden člověk ztratil zlatý prsten s falešným briliantem, nějakou rodinnou památku, ale krejčí seděl přece jen tři dny, poněvadž se z rozčilení dopustil urážky stráže. Dostal zákonitou odměnu deset procent, 1 K 20 hal., poněvadž ten šmejd měl cenu 12 korun, a on tu zákonitou odměnu hodil tomu pánovi do obličeje, a ten ho žaloval pra urážku na cti a krejčí dostal ještě deset korun pokuty. Potom všude říkal, že každej poctivej nálezce zaslouží pětadvacet, zřezat ho, až bude modrej, vysekat mu veřejné, aby si to lidi pamatovali a řídili se podle toho. Myslím, že naše tabernákulum nám nikdo nepřinese nazpátek, i když je vzadu značka regimentu, poněvadž s vojenskýma věcma nikdo nechce nic mít. Raději to zahodí někam do vody, aby s tím ještě neměl oplétání. Včera jsem mluvil v hospodě U zlatého věnce s jedním člověkem z venkova, je mu už šestapadesát let, a ten šel se optat na okresní hejtmanství do Nové Paky, proč mu rekvizírovali bryčku. Na zpáteční cestě, když ho z okresního hejtmanství vyhodili, díval se na trén, který právě přijel a stál na náměstí. Nějaký mladý muž poprosil ho, aby mu chvíli počkal u koní, že vezou pro vojsko konzervy, a víckrát už nepřišel. Když pak se hnuli, musel s nimi a dostal se až do Uher, kde někde poprosil taky někoho, aby mu počkal u vozu, a tím se jedině zachránil, a to by ho táhli do Srbska. Přijel celý vyjevený a víckrát nechce nic mít s vojenskejma věcma." 
    Večer dostali návštěvu nábožného polního kuráta, který chtěl také ráno sloužit polní mši zákopníkům. Byl to člověk fanatik, který chtěl každého přiblížit k bohu. Když byl katechetou, vyvíjel u dětí náboženský cit pohlavky a v různých časopisech občas uveřejňovány byly noticky o něm: "Katecheta surovec", "Katecheta, který pohlavkuje". Byl přesvědčen, že katechismus nejlépe si dítě osvojí pomocí rákoskového systému. 
    Kulhal trochu na jednu nohu, což bylo důsledkem toho, že ho vyhledal jeden otec žáka, kterému katecheta napohlavkoval, poněvadž školák jevil určité pochybnosti o trojici boží. Dostal tři pohlavky. Jeden za boha otce, druhý za boha syna a třetí za svatého ducha. 
    Dnes přišel svého kolegu Katze uvésti na pravou cestu a promluvit mu do duše, což začal tím, že poznamenal: "Divím se, že u vás nevisí krucifix. Kde se modlíte breviář? Ani jeden obrázek svatých nezdobí stěny vašeho pokoje. Co to máte nad postelí?" 
    Katz se usmál: "To je ,Zuzana v lázni` a ta nahá ženská pod tím je má stará známost. Napravo je japonérie, znázorňující sexuelní akt mezi gejšou a starým japonským samurajem. Pravda, něco velice originelního? Breviář mám v kuchyni. Švejku, přineste ho sem a otevřete na třetí straně." 
     Švejk odešel a z kuchyně ozvalo se třikrát za sebou vytáhnutí zátky z lahví vína. 
    Nábožný kurát byl zdrcen, když se na stole objevily tři láhve. 
     "Je to mešní lehké víno, pane kolego," řekl Katz, "velice dobré jakosti, ryzlink. Chutí podobá se moselskému." 
     "Nebudu pít," tvrdošíjné ozval se nábožný kurát, "přišel jsem vám promluvit do duše." 
     "To vám vyschne, pane kolego, v krku," řekl Katz, "napijte se a já poslouchám. Jsem člověk velice snášenlivý a mohu slyšet i jiné názory." 
    Nábožný kurát trochu upil a vytřeštil oči. 
     "Po čertech dobré víno, pane kolego, není-liž pravda?" 
    Fanatik tvrdě řekl: "Pozoruji, že vy klejete." 
     "To je zvyk," odpověděl Katz, "někdy se přistihnu dokonce, že se rouhám. Nalejte, Švejku, panu kurátovi. Mohu vás ubezpečit, že říkám také himlhergot, krucifix a sakra. Myslím, ai budete tak dlouho sloužit na vojně jako já, že se taky do toho vpravíte. Není to zcela nic těžkého, obtížného a nám duchovním je to velice blízké: nebe, bůh, kříž a velebná svátost, nezní to hezky a odborné? Pijte, pane kolego." 
    Bývalý katecheta mechanicky se napil. Bylo vidět, že by chtěl něco říct, ale nemohl. Sbíral myšlenky. 
     "Pane kolego," pokračoval Katz, "hlavu vzhůru, neseďte tak smutně, jako by vás měli za pět minut pověsit. Slyšel jsem o vás, že jste jednou v pátek omylem snědl v restauraci vepřovou kotletu, poněvadž jste myslel, že je čtvrtek, a že jste si na záchodě strkal prst do krku, aby to šlo ven, poněvadž jste si myslel, že vás bůh zahladí. Já se nebojím jíst v půstě maso a nebojím se ani pekla. Pardon, napijte se. Tak, už je vám lepší? Či máte pokrokový názor o peklu a jdete s duchem času a s reformisty? To jest místo obyčejných kotlů se sírou pro ubohé hříšníky papinské hrnce, kotle s velkou atmosférou, hříšníci se smaží na margarínu, rožně s elektrickým pohonem, po milióny let přejíždějí přes hříšníky stroje na válcování silnic, skřípání zubů obstarávají dentisti zvláštními přístroji, kvílení se zachycuje do gramofonů a desky se posílají nahoru do ráje k obveselení spravedlivých. V ráji účinkují rozprašovače kolínské vody a filharmonie hraje tak dlouho Brahmsa, že raději dáte přednost peklu a očistci. Andílkové mají v zadnici vrtuli od aeroplánu, aby se tolik nenadřeli se svými křídly. Pijte, pane kolego, Švejku, nalejte mu koňak, mně se zdá, že mu není dobře." 
    Když se nábožný kurát vzpamatoval, zašeptal: "Náboženství je rozumová úvaha. Kdo nevěří v existenci svaté trojice..." 
     "Švejku," přerušil ho Katz, "nalejte panu feldkurátovi ještě jeden koňak, ať se vzpamatuje. Řekněte mu něco, Švejku." 
     "U Vlašimě byl, poslušně hlásím, pane feldkurát," řekl Švejk, "jeden děkan a ten měl, když mu jeho stará hospodyně utekla s klukem i s penězi, posluhovačku. A ten děkan na stará kolena dal se do studování svatýho Augustina, kterýmu říkají, že patří mezi svaté Otce, a dočet se tam, že kdo věří v protinožce, má být prokletej. Tak si zavolal svou posluhovačku a povídá k ní: ,Poslouchejte, vy jste mně jednou povídala, že váš syn je strojní zámečník a odjel do Austrálie. To by byl mezi protinožci, a svatý Augustin přikazuje, aby každý, kdo věří v protinožce, byl proklet.` ,Jemnostpane,` povídá na to ta ženská, ,vždyť můj syn mně posílá z Austrálie psaní a peníze.` ,To je mámení ďábelské,` říká na to pan děkan, ,žádná Austrálie podle svatýho Augustina neexistuje, to vás jen ten antichrist svádí: V neděli je veřejně proklel a křičel, že Austrálie neexistuje. Tak ho rovnou z kostela odvezli do blázince. Vono by jich tam patřilo víc. U uršulinek mají v klášteře láhvičku s mlékem Panny Marie, kterým kojila Ježíška, a v sirotčinci u Benešova, když jim tam přivezli lurdskou vodu, dostali po ní sirotkové takovou běhavku, že to svět neviděl." 
    Nábožnému polnímu kurátu udělaly se mžitky před očima a vzpamatoval se novým koňakem, který mu vstoupil do hlavy. 
    Mžouraje očima, otázal se Katze: "Vy nevěříte v neposkvrněné početí Panny Marie, nevěříte, že palec svatého Jana Křtitele, který se chrání u piaristů, je pravý? Věříte vůbec v pánaboha? A když nevěříte, proč jste polním kurátem?" 
     "Pane kolego," odpověděl Katz, plácaje ho důvěrné po zádech, "dokud stát neuzná za dobré, že vojáci, než jdou mřít do bitvy, nepotřebují na to požehnání boží, je polní kurátství slušné honorovaným zaměstnáním, při kterém se člověk nepředře. Pro mne to bylo lepší než běhat po cvičištích, chodit na manévry... Tenkrát jsem dostával rozkazy od představených, a dnes si dělám, co chci. Zastupuji někoho, kdo neexistuje, a hraju sám úlohu boží. Jestli nechci někomu odpustit hříchy, tak mu je neodpustím, i kdyby mne prosil na kolenou. Ostatně posledních by se našlo sakramentsky málo." 
     "Já mám pánaboha rád," ozval se nábožný polní kurát, začínaje škytat, "moc ho mám rád. Dejte mně trochu vína. - Já si pánaboha vážím," pokračoval potom, "moc si ho vážím a ctím. Nikoho si tak nevážím jako jeho." 
    Uhodil pěstí do stolu, až láhve poskočily: "Bůh je vznešená povaha, cosi nadpozemského. Je čestný ve svých záležitostech, Je to slunný zjev, to mně nikdo nevyvrátí, I svatého Josefa si vážím, všechněch svatých si vážím, až na svatého Serapiona. Má takové ošklivé jméno." 
     "Měl by zažádat o změnu," poznamenal Švejk. 
     "Svatou Ludmilu mám rád, i svatého Bernardina," pokračoval bývalý katecheta, "ten zachránil moc poutníků ve Svatém Gotthardě. Má na krku láhev s koňakem a vyhledává zapadlé sněhem." 
    Zábava dostala jiný směr. Nábožný kurát počal mluvit páté přes deváté: "Mláďátek si ctím, mají svátek 28. prosince. Herodesa nenávidím. - Když spí slepice, tak nemůžete dostat čerstvá vajíčka." 
    Dal se do smíchu a počal zpívat "Svatý bože, svatý, silný". 
    Přerušil to však ihned, a obraceje se na Katze, otázal se ostře, vstávaje: "Vy nevěříte, že 15. srpna je svátek Nanebevzetí Panny Marie?" 
    Zábava byla v plném proudu. Objevily se ještě jiné láhve a chvílemi ozýval se Katz: "Řekni, že nevěříš v pánaboha, a to ti jinak nenaleju." 
    Zdálo se, že se vrací doby pronásledování prvních křesťanů. Bývalý katecheta zpíval nějakou píseň mučedníků z římské arény a řval: "Věřím v pánaboha, nezapřu ho. Nech si své víno. Mohu si sám pro ně poslat." 
    Nakonec ho uložili do postele. Než usnul, prohlásil, vztyčuje k přísaze pravici: "Věřím v boha otce, syna i ducha svatého. Přineste mně breviář." 
     Švejk mu vstrčil do ruky nějakou knihu ležící na nočním stolku, a tak nábožný polní kurát usnul s Dekameronem G. Boccaccia v ruce.
13. kapitola
Švejk jde zaopatřovat 
Polní kurát Otto Katz seděl zadumané nad cirkulářem, který právě přinesl z kasáren. Byl to rezervát ministerstva vojenství: 
     "Ministerstvo vojenství ruší po dobu války platné předpisy týkající se zaopatřování vojínů armády posledním pomazáním a ustanovuje tyto pravidla pro vojenské duchovní: 
     § 1. Na frontě se poslední pomazání zrušuje. 
     § 2. Není dovoleno těžce nemocným a raněným odebrati se do týlu kvůli poslednímu pomazání. Vojenští duchovní povinni jsou předávat takové lidi okamžitě příslušným vojenským úřadům k dalšímu stíhání. 
     § 3. Ve vojenských nemocnicích v zázemí možno jest udělit poslední pomazání hromadně na základě dobrozdání vojenských lékařů, pokud poslední pomazání nemá v sobě ráz obtěžování příslušné vojenské instituce. 
     § 4. V mimořádných případech může velitelství vojenských nemocnic v zázemí dovolit jednotlivcům přijati poslední pomazání. 
     § 5. Vojenští duchovní jsou povinni na vyzvání velitelství vojenských nemocnic udělovat poslední pomazání těm, které velitelství navrhuje." 
    Potom přečetl polní kurát ještě jednou předpis, ve kterém se mu oznamuje, že zítra má jít na Karlovo náměstí do Vojenské nemocnice zaopatřovat těžce raněné. 
     "Poslyšte, Švejku," zavolal polní kurát, "není to svinstvo? Jako kdyby v celé Praze byl jsem jen já jediným polním kurátem. Proč tam nepošlou toho nábožného kněze, který u nás posledně spal. Máme jít zaopatřovat na Karlák. Já už zapomněl, jak se to dělá." 
     "Tak si koupíme katechismus, pane feldkurát, tam to bude," řekl Švejk, "to je jako průvodčí cizinců pro duchovní pastýře. V Emauzích pracoval v klášteře jeden zahradnickej pomocník, a když chtěl vstoupit do řádu laiků a dostat kutnu, aby nemusel trhat svoje šaty, musel si koupit katechismus a učit se, kterak se dělá kříž, kdo jediný zůstal uchráněn hříchu dědičného a co je to, mít čisté svědomí, a jiné takové maličkostí, a potom jim prodal z klášterní zahrady pod rukou polovinu vokurek a odešel s hanbou z kláštera. Když jsem se s ním sešel, tak mně povídá: ,Vokurky jsem moh prodávat i bez katechismu.` " 
    Když přinesl Švejk koupený katechismus, polní kurát listuje se v něm řekl: "Vida, poslední pomazání může udělovat pouze kněz, a to jen olejem od biskupa posvěceným. Tak vidíte, Švejku, vy sám poslední pomazání udělovat nemůžete. Přečtěte mně, kterak se uděluje poslední pomazání." 
     Švejk četl: "Uděluje se takto: Kněz maže nemocného na jednotlivých smyslech, modle se zároveň: ,Skrze toto svaté pomazání a své předobrotivé milosrdenství odpustiž tobě Bůh, cokoliv jsi zavinil zrakem, sluchem, čichem, chutí, řečí, hmatem a chůzí.` " 
     "To bych rád věděl, Švejku," ozval se polní kurát, "co může člověk zaviniti hmatem, můžete mně to vysvětlit?" 
     "Moc věcí, pane feldkurát, hmátne třebas do cizí kapsy, nebo na tanečních zábavách, však mi rozumíte, jaký tam bývá představeni." 
     "A chůzí, Švejku?" 
     "Když začne pajdat, aby se nad ním lidi ustrnuli." 
     "A čichem?" 
     "Když se mu nějakej smrad nelíbí." 
     "A chutí, Švejku?" 
     "Když má na někoho chuť." 
     "A řečí?" 
     "To už patří se sluchem dohromady, pane feldkurát. Když někdo hodně žvaní a druhej ho poslouchá." 
      Po těchto filosofických úvahách polní kurát umlkl a řekl: "Potřebujeme tedy olej posvěcený od biskupa. Tady máte deset korun a kupte lahvičku. Ve vojenské intendantuře patrně takový olej nemají." 
     Švejk vypravil se tedy na cestu za olejem posvěceným od biskupa. Taková věc je horší než hledání živé vody v pohádkách Boženy Němcové. 
      Byl v několika drogériích, a jakmile řekl: "Prosím láhvičku oleje posvěceného od biskupa," dali se někde do smíchu a jinde skryli se uděšeni pod pultem. Přitom Švejk se tvářil neobyčejně vážně. 
    Umínil si tedy, že zkusí své štěstí v lékárnách. V první dali ho vyvést laborantem. V druhé chtěli telefonovat na ochrannou stanici a ve třetí mu řekl provizor, že firma Polák v Dlouhé třídě, obchod olejem a laky, bude mít rozhodně žádaný olej na skladě. 
    Firma Polák v Dlouhé třídě byla opravdu firma agilní. Nepustila žádného kupce, aby neuspokojila jeho přání. Chtěl-li balzám kopajvu, nalili mu terpentýn a bylo také dobře. 
    Když Švejk přišel a přál si za deset korun olej posvěcený od biskupa, řekl šéf k příručímu: "Nalejou mu, pane Tauchen, deset deka konopného oleje číslo tři." 
    A příručí, zabaluje lahvičku do papíru, řekl k Švejkovi čistě obchodně: "Je to první kvalita, budete-li si přát štětce, laky, fermež, račte se obrátit k nám. Obsloužíme vás solidně." 
    Zatím polní kurát si v katechismu zopakoval, co kdysi v semináři neutkvělo mu v paměti. Velmi se mu líbily neobyčejně duchaplné věty, kterým se upřímně zasmál: "Jméno ,poslední pomazání` pochází odtud, že toto pomazání obyčejně bývá posledním ze všech pomazání, jež církev člověku uděluje." 
    Nebo: "Poslední pomazání může přijmout každý katolický křesťan, který nebezpečně onemocněl a už přišel do rozumu." 
     "Nemocný má přijmouti poslední pomazání, možno-li, dokud ještě je při dobré pamětí." 
    Potom přišel ordonanc a přinesl paket, ve kterém se polnímu kurátovi oznamuje, že zítra bude při zaopatřování v nemocnici přítomno Sdružení šlechtičen pro náboženskou výchovu vojáků. 
    Toto Sdružení sestávalo z hysterických bab a rozdávalo po nemocnicích vojákům obrázky svatých a povídky o katolickém vojínovi, který umírá pro císaře pána. Byl na těch povídkách barevný obrázek představující bojiště. Všude se válí mrtvoly lidí a koní, převrácené muniční vozy a děla lafetami vzhůru. Na obzoru hoří vesnice a praskají šrapnely a v popředí leží umírající voják s utrženou nohou, nad kterým se sklání anděl a přináší mu věnec s nápisem na stuze: "Ještě dnes budeš se mnou v ráji." A umírající se blaženě usmívá, jako by mu nesli zmrzlinu. 
    Když Otto Katz přečetl obsah paketu, odplivl si a pomyslil si: "To bude zas zítra den." 
    Znal tu pakáž, jak ji nazýval, z chrámu od Ignáce, když před léty tam míval kázání pro vojsko. Tenkrát ještě vkládal do kázání mnoho a Sdružení sedávalo za plukovníkem. Dvě vytáhlé ženštiny v černých šatech s růžencem, které se jednou k němu přidaly po kázání a po dvě hodiny mluvily o náboženské výchově vojáků, dokud se nedopálil a neřekl jim: "Odpuste, mé dámy, na mne čeká pan hejtman s partií ferbla." 
     "Tak už máme volej," řekl slavnostně Švejk, když se vrátil od firmy Polák, "konopnej volej číslo tři první kvality, můžeme s ním namazat celej batalión. Je to solidní firma. Prodává taky fermež, laky a štětce. Ještě potřebujeme zvoneček." 
     "Na co zvoneček, Švejku?" 
     "Musíme po cestě zvonit, aby nám lidi smekali, když jdeme s pánembohem, pane feldkurát, s tím konopným volejem číslo tři. To se tak dělá, a bylo už mnoho lidí, kterým do toho nic nebylo, zavřenejch, že nesmekli. Na Žižkově jednou farář zmlátil jednoho slepýho, že při takovej příležitosti nesmek, a ještě byl zavřenej, poněvadž mu u soudu dokázali, že není hluchoněmej, a jenom slepej, a že slyšel cinkot zvonečku a budil pohoršení, ačkoliv to bylo v noci. To je jako o Božím těle. Jindy by si nás lidi ani nevšimli, a teď nám budou smekat. Jestli tedy, pane feldkurát, proti tomu nic nemáte, přinesu ho hned." 
    Obdržev svolení, Švejk přinesl za půl hodiny zvonek. 
     "Je od vrat zájezdní hospody U Křížků," řekl, "stál mne pět minut strachu a dlouho jsem předtím musel čekat, poněvadž se pořád trousili lidi." 
     "Půjdu do kavárny, Švejku, kdyby někdo přišel, ať počká." 
    Asi za hodinu přišel šedivý starší pán, přímého držení těla a přísného pohledu. 
    Z jeho celého vzezření čišela urputnost a zloba. Díval se tak, jako by byl poslán osudem zničit naši bídnou planetu a zahladit její stopy ve vesmíru. 
     Řeč jeho byla drsná, suchá a přísná: "Doma? Že šel do nějaké kavárny? Že mám počkat? Dobrá, budu čekat až do rána. Na kavárnu má, ale dluhy platit, to nikoliv. Kněz, fujtajxl!" 
    Odplivl si v kuchyni. 
     "Pane, neplivejte nám tady!" ozval se Švejk, dívaje se se zájmem na cizího pána. 
     "A ještě jednou si odplivnu, vidíte, takhle," řekl tvrdošíjně přísný pán, plivaje podruhé na podlahu, "že se nestydí. Vojenský duchovní, hanba!" 
     "Jste-li vzdělanej člověk," upozorňoval ho Švejk, "tak si odvyknete plivat v cizím bytě. Nebo myslíte, že když je světová válka, že si můžete všechno dovolit? Máte se chovat slušně, a ne jako votrapa. Máte jednat jemně, mluvit slušně a nepočínat si jako rošťák, vy jeden pitomej civilisto." 
    Přísný pán vstal ze židle, počal se rozčilením třást a křičel: "Co si to vy opovažujete, já že nejsem slušný člověk, co tedy jsem, mluvte..." 
     "Hajzlík jste," odpověděl Švejk, dívaje se mu do očí, "pliváte na zem, jako byste byl v elektrice, ve vlaku nebo někde ve veřejné místnosti. Pořád jsem se divil, proč tam všude visejí cedulky, že plivat na zem se zakazuje, a teď vidím, že je to kvůli vám. Voni vás asi všude musejí moc dobře znát " 
    Přísný pán počal měnit barvu v obličeji a snažil se odpovědít přívalem nadávek adresovaných na Švejka i na polního kuráta. 
     "Jste hotov se svým řečněním," otázal se klidně Švejk (když padlo poslední ,lumpové jste oba; jaký pán, taký krám`), "či chcete to ještě nějak doplnit, než poletíte ze schodnu?" 
    Poněvadž přísný pán se již tak dalece vyčerpal, že mu na mysl nepřišla již žádná hodnotná nadávka, a proto se zamlčel, považoval to Švejk za to, že by čekal marné doplňků. 
    Otevřel tedy dveře, postavil si přísného pána do dveří obličejem na chodbu, a za takový šut by se nestyděl ani nejlepší hráč nejlepšího mezinárodního mistrovského fotbalového mužstva. 
    A za přísným pánem se nesl na schody Švejkův hlas: "Podruhý, když jdou někam mezi slušný lidi na návštěvu, tak se chovají slušné: ` 
    Přísný pán chodil dlouho pod okny a čekal na polního kuráta. Švejk si otevřel okno a pozoroval ho. 
    Konečně se host dočkal polního kuráta, který ho odvedl do pokoje a posadil naproti sobě na židli. 
     Švejk mlčky přinesl plivátko a postavil před hosta. 
     "Co to děláte, Švejku?" 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát, že už tady byla s tím pánem malá nepříjemnost kvůli plivání na podlahu." 
     "Opuste nás, Švejku, my máme něco mezi sebou vyřizovat." 
     Švejk zasalutoval. 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát, že vás opouštím." 
    Odešel do kuchyně a v pokoji vedl se velice zajímavý rozhovor. 
     "Vy jste přišel pro peníze za tu směnku, nemýlím-li se?" otázal se polní kurát svého hosta. 
     "Ano, a doufám . . ." 
    Polní kurát vzdychl. 
     "Člověk přichází častokrát do takové situace, že mu zbývá jedině naděje. Jak krásné je to slůvko ,doufej` z toho trojlístku, který povznáší člověka z chaosu života: víra, naděje, láska." 
     "Já doufám, pane polní kuráte, že obnos..." 
     "Zajisté, ctěný pane," přerušil ho polní kurát, "mohu ještě jednou opakovat, že slovo ,doufat` posilňuje člověka v jeho zápase se životem. I vy neztrácíte naděje. Jak je to krásné, míti určitý ideál, být nevinným, čistým tvorem, který půjčuje peníze na směnku a má naději, že dostane včas zaplaceno. Doufat, neustále doufat, že vám vyplatím 1200 korun, když mám v kapse necelých sto." 
     "Vy tedy...," zakoktal host. 
     "Ano, já tedy," odpověděl polní kurát. 
    Obličej hostův nabyl opět urputného a zlostného výrazu. 
     "Pane, to je podvod," řekl vstávaje. 
     "Uklidněte se, ctěný pane..." 
     "Je to podvod," křičel tvrdošíjně host, "zneužil jste mé důvěry." 
     "Pane," řekl polní kurát, "vám rozhodně prospěje změna vzduchu. Zde je příliš dusno. - Švejku," volal do kuchyně, "tento pán si přeje vyjít na čerstvý vzduch." 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát," ozvalo se z kuchyně, "že jsem toho pána již jednou vyhodil." 
     "Opakovat," zněl rozkaz, který byl proveden rychle, bystře a krutě. 
     "To je dobře, pane feldkurát," řekl Švejk, když se vrátil z chodby, "že jsme to s ním skoncovali dřív, než nám zde vyved nějakou výtržnost. V Malešicích byl jeden šenkýř, písmák, který na všechno měl citáty z Písma svatýho, a když někoho pral bejkovcem, vždycky říkal: ,Kdo šetří metly, nenávidí syna svého; ale kdo ho miluje, včas jej tresce, já ti dám prát se mi v hospodě.` " 
     "Vidíte, Švejku, jak to dopadá s takovým člověkem, který nectí kněze," usmál se polní kurát. "Svatý Jan Zlatoústý řekl: ,Kdo ctí kněze, ctí Krista, kdo příkoří činí knězi, činí příkoří Kristu Pánu, jehož zástupcem právě kněz jest.` - Na zítřek musíme se dokonale připravit. Udělejte smažená vajíčka se šunkou, uvařte bordó punč a potom věnujeme se rozjímání, neboť jak je v modlitbě večerní: ,Odvráceny jsou milostí boží všechny úklady nepřátel o tento příbytek.` " 
    Na světě existují vytrvalci, mezi které patřil i muž dvakrát již vyhozený z bytu polního kuráta. Právě když byla večeře hotova, někdo zazvonil, Švejk šel otevřít, vrátil se za chvíli a hlásil: "Je tu zas, pane feldkurát. Zavřel jsem ho prozatím do koupelny, abychom se mohli spokojeně navečeřet." 
     "Nečiníte dobře, Švejku," řekl polní kurát, "host do domu, bůh do domu. Za dávných dob při hostinách dávali se obveselovat zrůdama. Přiveďte ho sem, ať nás pobaví." 
     Švejk vrátil se za chvíli s vytrvalým mužem, který hleděl zasmušile před sebe. 
     "Sedněte si," vybídl ho vlídně polní kurát, "právě dokončujeme večeři. Měli jsme humry, lososa, a teď ještě smažená vajíčka se šunkou. To se nám to hoduje, když nám lidi půjčují peníze." 
     "Doufám, že zde nejsem pro legraci," řekl zasmušilý muž, "jsem zde dnes již potřetí. Doufám, že nyní se vše vysvětlí." 
     "Poslušně hlásím, pane feldkurát," poznamenal Švejk, "že je to hotovej nezmar, jako nějakej Boušek z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili od Exnerů, a vždycky se jim tam vrátil, že tam zapomněl fajfku. Lez jim tam voknem, dveřma, z kuchyně, přes zeď do lokálu, přes sklep do výčepu a byl by se spustil snad komínem, kdyby ho byli hasiči nesundali se střechy. Takovej byl vytrvalej, že by se moh stát ministrem nebo poslancem. Udělali pro něj, co mohli." 
    Vytrvalý muž, jako by nedbal toho, co se mluví, tvrdošíjně opakoval: "Já chci mít jasno a přeji si, abych byl vyslechnut." 
     "To se vám povoluje," řekl polní kurát, "mluvte, ctěný pane. Mluvte, jak dlouho chcete, a my zatím budeme pokračovat v našich hodech. Doufám, že vám to nebude překážet ve vypravování. Švejku, neste na stůl." 
     "Jak je vám známo," řekl vytrvalec, "zuří vojna. Obnos půjčil jsem vám před vojnou, a kdyby nebylo vojny, nenaléhal bych na zaplacení. Mám však smutné zkušeností." 
    Vytáhl zápisník z kapsy a pokračoval: "Mám to všechno zapsáno. Nadporučík Janata dluhoval mně 700 korun, a odvážil se padnout na Drině. Poručík Prášek upadl na ruské frontě do zajeti, a je mně dlužen na dva tisíce korun. Hejtman Wichterle, dluhující mně stejný obnos, dal se zabit pod Ruskou Rávou vlastními vojáky. Nadporučík Machek zajat v Srbsku, dluhuje mně 1500 korun. Je zde víc takových lidí. Ten padne v Karpatech s mou nezaplacenou směnkou, ten jde do zajetí, ten se mně utopí v Srbsku, ten umře v Uhrách ve špitále. Chápete nyní mé obavy, že mne tato válka zahubí, nebudu-li energickým a neúprosným. Vy můžete mně namítnout, že u vás nehrozí žádného přímého nebezpečí. Podívejte se." 
    Přistrčil polnímu kurátovi svůj zápisník pod nos. "Vidíte: polní kurát Matyáš v Brně, zemřel v izolační nemocnici před týdnem. Já bych si rval vlasy. Nezaplatil mně 1800 korun, a jde do cholerového baráku zaopatřovat nějakého člověka, po kterém mu nic nebylo." 
     "To byla jeho povinnost, milý pane," řekl polní kurát, "já jdu také zítra zaopatřovat." 
     "A taky do cholerovýho baráku," poznamenal Švejk; "můžete jít s sebou, abyste viděl, co to znamená, vobětovat se." 
     "Pane polní kuráte," řekl vytrvalý muž, "věřte, že jsem v zoufalé situaci. Vede se válka kvůli tomu, aby sprovodila ze světa všechny mé dlužníky?" 
     "Až vás odvedou na vojnu a budete rukovat do pole," poznamenal opět Švejk, "tak vodsloužíme s panem feldkurátem mši svatou, aby bůh nebeský dal a první granát vás přeraziti ráčil." 
     "Pane, je to vážná věc," řekl nezmar k polnímu kurátovi, "žádám vás, aby váš sluha se do našich záležitostí nepletl, abychom to mohli ihned skoncovat." 
     "Dovolte, pane feldkurát," ozval se Švejk, "račte mně přikázat vopravdu, abych se do vašich záležitostí neplet, jinak budu hájit dál vaše zájmy, jak se na pořádného vojáka sluší a patří. Ten pán má ouplnou pravdu, von chce vodtud odejít sám. Já taky nemám rád nějaký výstupy, já jsem společenskej člověk." 
     "Švejku, mne už to začíná nudit," řekl polní kurát, jako by nepozoroval přítomnost hostovu, "myslel jsem, že nás ten člověk pobaví, bude nám vypravovat nějaké anekdoty, a on žádá, abych vám poručil, abyste se do toho nepletl, ačkoliv už jste měl s ním dvakrát co dělat. Večer, kdy mám před takovým důležitým náboženským úkonem, kdy mám obrátit všechny své smysly k bohu, obtěžuje mne nějakou pitomou historií o mizerných 1200 korunách, odvrací mne od zpytování svědomí, od boha, a chce, abych mu ještě jednou řekl, že mu teď nic nedám. Nechci s ním déle mluvit, aby tento posvátný večer nebyl zkažen. Řekněte mu sám, Švejku: Pan feldkurát vám nic nedá." 
     Švejk vyplnil rozkaz, zahulákav to hostu do ucha. Vytrvalý host zůstal však sedět dál. 
     "Švejku," vybízel polní kurát, "zeptejte se ho, jak dlouho myslí, že bude zde ještě okounět?" 
     "Nehnu se odtud, dokud nedostanu zaplaceno," tvrdošíjné ozval se nezmar. 
    Polní kurát vstal, šel k oknu a řekl: "V takovém případě odevzdávám ho vám, Švejku. Dělejte si s ním, co chcete." 
     "Pojďte, pane," řekl Švejk, uchopiv nemilého hosta za rameno, "do třetice všeho dobrého." 
    A opakoval svůj výkon rychle a elegantně, zatímco polní kurát bubnoval na okno pohřební pochod. 
    Večer věnovaný rozjímání prošel několik fází. Polní kurát tak zbožné a vroucné přibližoval se k bohu, že ještě ve dvanáct hodin v noci zněl z jeho bytu zpěv: 
    Když jsme mašírovali, 
    všechny holky plakaly...
S ním zpíval i dobrý voják Švejk.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Po posledním pomazání ve Vojenské nemocnici toužili dva. Jeden starý major a jeden bankovní disponent, důstojník v záloze. Oba dostali kulku do břicha v Karpatech a leželi vedle sebe. Rezervní důstojník považoval za svou povinnost dát se zaopatřit svátostí umírajících, poněvadž jeho představený toužil po posledním pomazání. Aby se nedal také zaopatřit, považoval za porušení subordinace. Nábožný major to dělal z chytrostí, domnívaje se, že modlitba víry uzdraví nemocného. Tu noc před posledním pomazáním oba však zemřeli, a když se dostavil ráno polní kurát se Švejkem, leželi s obličejem zčernalým pod prostěradlem jako všichni, kteří zemrou zadušením. 
     "Takovou slávu jsme dělali, pane feldkurát, a teď nám to zkazili," zlobil se Švejk, když jim v kanceláři oznámili, že ti dva už nepotřebují ničeho. 
    A to byla pravda, že dělali slávu. Jeli v drožce, Švejk zvonil a polní kurát držel v ruce lahvičku s olejem, zabalenou do ubrousku, kterým s vážnou tváří žehnal kolemjdoucím, kteří smekli. 
    Nebylo jich pravda mnoho, ačkoliv Švejk snažil se dělat se svým zvoncem obrovský rámus. 
    Za drožkou běželo několik nevinných pacholátek, z nichž jedno sedlo si vzadu, načež jeho druhové spustili unisono: "Za vozem, za vozem!" 
    A Švejk do toho zvonil, drožkář sekal bičem dozadu, ve Vodičkové ulici nějaká domovnice, členkyně mariánské kongregace, klusem dohnala drožku, dala si v jízdě požehnat, pokřižovala se, odplivla si poté: "Jedou s tím pánembohem jako všichni čerti! Člověk aby dostal souchotiny!" a vracela se udýchána na své staré místo. 
    Nejvíc hlas zvonku znepokojoval drožkářskou kobylu, které patrně musel něco připomínat z minulých let, poněvadž se stále ohlížela dozadu a občas učinila pokus zatancovat na dlažbě. 
    To byla tedy ta veliká sláva, o které mluvil Švejk. Polní kurát šel zatím do kanceláře vyřídit finanční stránku posledního pomazání a vypočítal již účetnímu šikovateli, že je mu vojenský erár dlužen na sto padesát korun za posvěcený olej a cestu. 
    Potom následoval spor s velitelem nemocnice a polním kurátem, přičemž polní kurát několikrát udeřil pěstí do stolu a vyjádřil se: "Nemyslete si, pane hejtmane, že je poslední pomazání zadarmo. Když důstojník od dragounů je komandýrován do hřebčince za koňma, tak se mu také platí diety. Opravdu lituji, že se ti dva posledního pomazání nedočkali. Bylo by to o padesát korun dražší." 
     Švejk čekal zatím dole na strážnici s lahvičkou svatého oleje, která mezi vojáky vzbuzovala opravdový zájem. 
    Někdo mínil, že by se s tím olejem daly velice dobře čistit ručnice a bodla. 
    Nějaký mladičký vojáček z Českomoravské vysočiny, který ještě věřil v pánaboha, prosil, aby se o takových věcech nevedly řeči a aby se svatá tajemství nezatahovala do debaty. Musíme křesťansky doufat. 
    Starý rezervista podíval se na zeleňáčka a řekl: "Pěkný doufání, že ti šrapnel utrhne hlavu. Bulíkovali nás. Jednou k nám přijel nějakej klerikální poslanec a mluvil o božím míru, který se klene nad zemí, a jak pánbůh si nepřeje války a chce, aby všichni žili v míru a snášeli se jako bratří. A vida ho, vola, jakmile vypukla válka, ve všech kostelích se modlí za zdar zbraní a o pánubohu se mluví jako o nějakém náčelníkovi jenerálního štábu, který tu vojnu řídí a diriguje. Z téhle vojenské nemocnice už jsem viděl pohřbů, a uříznutých noh a ruk vozí odtud vozy." 
     "A vojáky pochovávají nahý," řekl jiný voják, "a do toho mundúru voblíknou zas jinýho živýho a tak to jde napořád." 
     "Dokud to nevyhrajem," poznamenal Švejk. 
     "Taková fajfka chce něco vyhrát," ozval se z kouta desátník. "Na pozici s vámi, do zákopů, a hnát vás na bodáky o všechno pryč, na dráty, podkopy a minomety. Válet se v týlu, to dovede každej, a žádnýmu se nechce padnout " 
     "Já taky myslím, že je to moc hezký, dát se probodnout bajonetem," řekl Švejk, "a taky to není špatný, dostat kouli do břicha, a ještě pěknější, když člověka přerazí granát a člověk kouká, že jeho nohy i s břichem jsou nějak vod něho vzdálený, a je mu to tak divný, že z toho umře dřív, než mu to někdo může vysvětlit." 
    Mladičký voják vzdychl si upřímně. Litoval sám svůj mladý život, že se narodil v tak hloupém století, aby ho zařezali jako krávu na porážce. Pročpak je tohle všechno? 
    Jeden voják, učitel z povolání, jako by četl jeho myšlenky, poznamenal: "Někteří učenci vysvětlují válku objevením se skvrn na slunci. Jakmile taková skvrna se udělá, tak přijde vždy něco hrozného. Dobytí Kartága..." 
     "Nechaj si své učenosti," přerušil ho desátník, "a jdou raději zamést cimru, dneska je to na nich. Co je nám do nějaký pitomý skvrny na slunci. Kdyby jich tam bylo třeba dvacet, tak si za to nic nekoupím." 
     "Ty skvrny na slunci mají vopravdu velkej význam," zamíchal se Švejk, "jednou se vobjevila taková skvrna a ještě ten samej den byl jsem bit u Banzetů v Nuslích. Vod tý doby, jak jsem šel někam, vždycky jsem v novinách hledal, jestli se zas nevobjevila nějaká skvrna. A jakmile se vobjevila, sbohem, Máry, nešel jsem nikam, a jen tak jsem to přečkal. Když tenkrát ta sopka Mont Pelé zničila celý ostrov Martinique, jeden profesor psal v Národní politice, že už dávno upozorňoval čtenáře na velkou skvrnu na slunci. A vona, ta Národní politika, včas nedošla na ten vostrov, a tak si to tam, na tom vostrově, vodskákali." 
    Zatím polní kurát setkal se nahoře v kanceláři s jednou dámou ze Sdružení šlechtičen pro náboženskou výchovu vojáků, starou, protivnou ochechulí, která již od rána chodila po nemocnici a všude rozdávala obrázky svatých, které ranění a nemocní vojáci házeli do plivátek. 
    Při své obchůzce rozčilovala všechny svým hloupým žvaněním, aby srdečné litovali svých hříchů a opravdové se polepšili, aby po smrti milý bůh jim dal věčné spasení. 
    Byla bledá, když mluvila s polním kurátem. Jak ta vojna, místo aby zušlechťovala, dělá z vojáků zvířata. Dole na ni marodi vyplázli jazyka řekli jí, Že je maškara a nebeská koza. "Das ist wirklich schrecklich, Herr Feldkurat, das Volk ist verdorben." 
    A rozhovořila se, jak si představuje náboženskou výchovu vojáka. Jen tenkrát bojuje voják statečně za svého císaře pána, když věří v boha a má náboženský cit, pak se neleká smrti, poněvadž ví, že ho čeká ráj. 
     Žvanilka řekla ještě několik podobných hloupostí a bylo vidět, že je odhodlána nepustit polního kuráta, který však zcela negalantně se poroučel. 
     "Jedem domů, Švejku!" zavolal do strážnice. Na zpáteční cestě nedělali žádnou slávu. 
     "Ať si jede zaopatřovat příště, kdo chce," řekl polní kurát, "člověk aby se za každou duši, kterou chce spasit, s nimi handrkoval o peníze. Mají samé účetnictví, pakáž." 
    Vida v ruce Švejkové lahvičku s ,posvěceným` olejem, zachmuřil se: "Nejlepší uděláme, Švejku, když tím olejem mně a sobě namažete boty." 
     "Zkusím s tím namazat taky zámek," dodal Švejk, "strašné vrže, když v noci jdete domů." 
    Tak skončilo poslední pomazání, ke kterému nedošlo.
14. kapitola
Švejk vojenským sluhou u nadporučíka Lukáše 
1 Štěstí Švejkovo nemělo dlouhého trvání. Nelítostný osud přerval přátelský poměr mezi ním a polním karátem. Jestli polní karát až do té události byl osobou sympatickou, to, co nyní provedl, je s to strhnout z něho sympatickou tvářnost. 
    Polní karát prodal Švejka nadporučíkovi Lukášovi, čili lépe řečeno, prohrál ho v kartách. Tak dřív prodávali na Rusi nevolníky. Přišlo to tak znenadání. Byla pěkná společnost u nadporučíka Lukáše a hrálo se jednadvacet. 
    Polní karát prohrál všechno a nakonec řekl: "Kolik mně půjčíte na mého vojenského sluhu? Ohromný pitomec a zajímavá figura, něco non plus ultra. Ještě nikdy neměli jste takového vojenského sluhu." 
     "Půjčím ti sto korun," nabídl nadporučík Lukáš, "jestli pozítří je nedostanu, pošleš mně tu raritu. Můj pucflek je protivný člověk. Stále vzdychá, píše domů psaní, a přitom krade, na co přijde. Už jsem ho bil, ale to není nic platné. Pohlavkuji ho na potkání, ale nepomáhá to. Vyrazil jsem mu pár předních zubů, ale chlapa nenapravil." 
     "Tedy platí," řekl lehkomyslně polní karát, "bud pozítří sto korun, nebo Švejka." 
    Prohrál i těch sto korun a šel smutně domů. Věděl určité a také nijak o tom nepochyboval, že do pozítří nesežene těch sto korun a že vlastně Švejka mizerně a bídně prodal. 
     "Mohl jsem si říct o dvě stě korun," mrzel se, ale přestupuje na elektrické tramvaji na trať, která ho za chvíli měla odvézt domů, dostával záchvat výčitek a sentimentality. 
     "Není to ode mne hezké," pomyslil si, když zvonil u dveří svého bytu, "jak se podívám do jeho pitomých, dobráckých očí?" 
     "Milý Švejku," řekl, když byl doma, "dnes se stalo něco neobyčejného. Měl jsem takovou smůlu v kartách. Hopal jsem to všechno a měl jsem pod rukou eso, pak přišla desítka, a bankéř měl pod rukou kluka a dotáh to taky na jednadvacet. Líznul jsem si několikrát na eso nebo na desítku a vždy jsem měl stejně s bankéřem. Projel jsem všechny peníze." 
    Odmlčel se. "A nakonec jsem prohrál vás. Vypůjčil jsem si na vás sto korun, a jestli do pozítří je nevrátím, už budete patřit ne mně, ale nadporučíkovi Lukášovi. Mně je to opravdu líto..." 
     "Sto korun ještě mám," řekl Švejk, "mohu vám půjčit." 
     "Dejte je sem," ožil polní karát, "hned je zanesu Lukášovi. Nerad bych, opravdu, se s vámi loučil." Lukáš byl velice překvapen, když uviděl opět polního kuráta. 
     "Jdu ti zaplatit dluh," řekl polní karát, rozhlížeje se vítězoslavně, "dejte mně také kartu." 
     "Hop," ozval se polní karát, když byla řada na něm. "Jenom o oko," hlásil, "přetáh jsem." 
     "Tak tedy hop," řekl při druhém chodu, "hop bund." 
     "Dvacet brát," hlásil bankéř. 
     "Já mám celých devatenáct," tiše pronesl polní kurát, dávaje do banku posledních čtyřicet korun ze stovky, kterou mu půjčil Švejk, aby se vykoupil z nového nevolnictví. 
      Vraceje se domů, přišel polní kurát k přesvědčení, že je konec, že Švejka nemůže nic zachránit, že jest to předurčeno, aby sloužil u nadporučíka Lukáše. 
    A když mu Švejk otevřel, řekl k němu: "Všechno je marné, Švejku. Proti osudu se neubrání nikdo. Prohrál jsem vás i těch vašich sto korun. Dělal jsem vše, co bylo v mé moci, ale osud je silnější mne. Hodil vás do spárů nadporučíka Lukáše a přijde doba, že se musíme rozloučit." 
     "A bylo v banku hodné?" otázal se Švejk klidně, "nebo jste málokdy dělal forhonta? Když nepadá karta, je to velmi špatné, ale někdy je to mizérie, když to jde až příliš dobře. Na Zderaze žil nějakej klempíř Vejvoda a ten hrával vždy mariáš v jedné hospodě za Stoletou kavárnou. Jednou taky, čert mu to napískal, povídá: ,A což abychom si hodili jedníka o pětníček.` Hráli tedy pětníčkovýho jedníka a on držel bank. Všichni se ztropili a tak to rostlo do desítky. Starej Vejvoda chtěl popřát taky druhýmu něco a pořád říkal: ,Malá, špatná domů.` To si nedovedete představit, jakou měl smůlu. Malá špatná ne a ne přijít, bank rost, a už tam byla stovka. Z hráčů nikdo tolik neměl, aby to mohl hopnout, a Vejvoda už byl celej upocenej. Nebylo nic jinýho slyšet než jeho: ,Malá, špatná domů.` Přisazovali po pětce a spadali tam vždycky. Jeden kominický mistr se dopálil, šel si domů pro peníze, když tam bylo už přes půldruhý stovky, a hopnut to. Vejvoda chtěl se toho zbavit, a jak potom povídal, chtěl táhnout třebas až do třiceti, jen aby to nevyhrál, a místo toho dostal dvě esa. Dělal, že nic nemá, a schválné povídá: ,Šestnáct brát.` A ten kominickej mistr měl všeho všudy patnáct. Není to smůla? Starej Vejvoda byl celej bledej a neštastnej, kolem už nadávali a šuškali si, že dělá volty, že už jednou byl bit pro falešnou hru, ačkoliv byl to nejpoctivější hráč, a sypali tam korunku za korunkou. Už tam bylo pět set korun. Hostinský to nevydržel. Měl právě přichystaný peníze do pivovaru, tak je vzal, přised si, strčil napřed do toho po dvou stovkách, pak zahmouřil oči, otočil židli pro štěstí a řek, že to všechno, co je v banku, hopá. ,Hrajeme,` povídá, ,s votevřenýma kartama.` Starej Vejvoda byl by já nevím co dal za to, aby teď prohrál. Všichni se divili, když otočil a ukázala se sedma, a on si ji nechal. Hostinský se smál pod fousy, poněvadž měl jednadvacet. Přišla druhá sedma starýmu Vejvodovi, a on si ji taky nechal. ,Teď přijde eso nebo desítka,` řekl hostinský jízlivě, ,vsadím krk, pane Vejvodo, že budete trop: Bylo ohromný ticho, Vejvoda otočí, a vona se objeví třetí sedmička. Hostinskej zbledl jako křída, byly to jeho poslední peníze, vodešel do kuchyně a za chvilku přiběhne kluk, kterej se u něho učil, abychom šli pana hostinskýho uříznout, že prej visí na klice u okna. Tak jsme ho odřízli, vzkřísili a hrálo se dál. Už nikdo neměl žádný peníze, všechno to bylo v banku před Vejvodou, kterej jen říkal: ,Malá, špatná domů` a za živýho boha chtěl bejt trop, ale poněvadž musel votáčet svoje karty a vyložit na stůl, nemoh dělat žádnej podvod a schválně přetáhnout. Všichni byli už nad jeho štěstím blbí a udělali si to tak, že když už nemají peníze, že tam budou dávat svoje úpisy. Trvalo to kolik hodin a před starým Vejvodou rostly tisíce a tisíce. Kominickej mistr byl už do banku dlužen přes půldruhého miliónu, uhlíř ze Zderazu asi milión, domovník ze Stoletý kavárny 800 000 korun, jeden medik přes dva milióny. Jenom v pince bylo přes tři sta tisíc na samých útržkách papíru. Starej Vejvoda zkoušel to všelijak. Chodil pořád na záchod a vždycky to dal jinýmu, aby to vzal za něho, a když se vrátil, hlásili mu, že bral, že mu přišlo jednadvacet. Poslali pro nový karty, a zas to nebylo nic platný. Když se Vejvoda zastavil na patnácti, tak měl ten druhej čtrnáct. Všichni se dívali vztekle na starýho Vejvodu a nejvíc láteřil jeden dlaždič, kerej do toho všeho všudy dal na hotovosti vosum korun. Ten votevřeně prohlásil, že takovej člověk, jako je Vejvoda, by neměl chodit po světě a měl by se zkopat, vyhodit a utopit jako štěně. To si nedovedete představit to zoufalství starýho Vejvody. Konečně přišel na nápad. ,Já jdu na záchod,` povídá kominíkovi, ,vezměte to za mne, pane mistře: A jen tak bez klobouku vyběh na ulici a přímo do Myslíkovy ulice pro strážníky. Našel patrolu a oznámil jí, že v tej a tej hospodě hrajou hazardní hru. Strážníci ho vyzvali, aby šel napřed, že přijdou hned za ním. Vrátil se tedy a hlásili mu, že zatím medik prohrál přes dva milióny a domovník přes tři. Do pinky že dali úpis na pět set tisíc korun. Za chvíli vrazili tam strážníci, dlaždič vykřik: ,Spas se, kdo můžeš,` ale nebylo to nic platný. Zabavili bank, vedli všechny na policii. Uhlíř ze Zderazu se zprotivil, tak ho přivezli v košatince. V banku bylo v dlužních úpisech přes půl miliardy a na hotových penězích patnáct set. ,Tohle jsem ještě nežral,` řekl policejní inspektor, když viděl takový závratný sumy, ,tohle je horší než Monte Carlo.` Zůstali tam všichni až na starýho Vejvodu do rána. Vejvodu jako udavače pustili a slíbili, že dostane zákonnou jednu třetinu odměny ze zabaveného banku, asi přes sto šedesát miliónů, von se ale do rána z toho zbláznil a ráno chodil po Praze vobjednávat si nedobytný pokladny na tucty. Tomu se říká štěstí v kartách." 
    Potom šel Švejk vařit grog a dopadlo to tak, že polní kurát, když v noci podařilo se Švejkovi dopravit ho s námahou na postel, zaslzel a zaštkal: 
     "Prodal jsem tě, kamaráde; hanebně prodal. Proklínej mne, bij, držím. Hodil jsem tě napospas. Nemohu se ti podívat do očí. Drásej mne, kousej, nič. Nezasloužím nic lepšího. Víš, co jsem?" 
    A polní kurát, zabořuje uplakanou tvář do polštáře, řekl tiše, jemným, měkkým hlasem: "Jsem bezcharakterní padouch," a usnul, jako když ho hodí do vody. 
    Druhý den polní kurát, vyhýbaje se Švejkovu pohledu, odešel časně ráno a vrátil se až v noci s nějakým tlustým infanteristou. 
     "Ukažte mu, Švejku," řekl, vyhýbaje se opět Švejkovu pohledu, "kde co leží, aby byl orientován, a poučte ho, jak se vaří grog. Ráno se hlaste u nadporučíka Lukáše." 
     Švejk s novým mužem strávili příjemně noc vařením grogu. K ránu stál tlustý infanterista sotva na nohou a pobručoval si jen podivnou směs z různých národních písní, které se mu spletly dohromady: "Okolo Chodova teče vodička, šenkuje tam má milá pivečko červený. Horo, horo, vysoká jsi, šly panenky silnicí, na Bílé hoře sedláček oře." 
     "Vo tebe nemám strach," řekl Švejk, "s takovým nadáním se u feldkuráta udržíš." 
    Tak se stalo, že to dopoledne uviděl nadporučík Lukáš ponejprv poctivou a upřímnou tvář dobrého vojáka Švejka, který mu hlásil: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ten Švejk prohranej panem feldkurátem v kartách." 
2
Instituce důstojnických sluhů je prastarého původu. Zdá se, že již Alexandr Macedonský měl svého pucfleka. Jisto však je, že v době feudalismu vystupovali v té úloze žoldnéři rytířů. Čím byl Sandro Panza Dona Quijota? Divím se, že historie vojenských sluhů nebyla doposud nikým sepsána. Našli bychom tam, že vévoda z Almavíru snědl svého vojenského sluhu při obležení Toleda z hladu bez soli, o čemž vévoda sám píše ve svých pamětech, vypravuje, že jeho sluha měl maso jemné, křehké, vláčné, chutí se podobající něčemu mezi kuřecím a oslím. 
    Ve staré švábské knize o umění vojenském nalézáme též pokyny pro vojenské sluhy. Pucflek staré doby měl býti zbožný, ctnostný, pravdomluvný, skromný, statečný, odvážný, poctivý, pracovitý. Zkrátka měl to být vzor člověka. Nová doba na tomto typu změnila mnoho. Moderní fajfka nebývá obyčejně ani zbožný, ani ctnostný, ani pravdomluvný. Lže, podvádí svého pána a proměňuje velice často život svého velitele v pravé peklo. Je to lstivý otrok, vymýšlející si nejrůznější záludné triky, aby ztrpčil svému pánovi život. Mezi touto novou generací pucfleků nenajdou se tací obětaví tvorové, kteří by se dali sníst svými pány bez soli jako šlechetný Fernando vévody z Almavíru. Na druhé straně vidíme, že velitelé, zápasíce na život a na smrt se svými sluhy nové doby, používají nejrozmanitějších prostředků, aby udrželi svou autoritu. Bývá to jistý druh hrůzovlády. Roku 1912 byl v Štýrském Hradci proces, při kterém vynikající úlohu hrál jeden hejtman, který ukopal svého pucfleka. Byl tenkrát osvobozen, poněvadž to udělal teprve podruhé. V názorech těch pánů nemá život pucfleka žádné ceny. Je to předmět pouze, v mnohém případě fackovací panák, otrok, služka pro všechno. Není pak divu, že takové postavení vyžaduje od otroka, aby byl vychytralý, lstivý. Jeho postavení na naší planetě možno srovnat jen s utrpením pikolíků za starých dob, vychovávaných k svědomitosti pohlavky a mučením. 
    Bývají však případy, že pucflek vyšine se na favorita, a tu stává se hrůzou roty, bataliónu. Všechny šarže snaží se ho podplácet. On rozhoduje o dovolené, on se může přimluvit, aby to u raportu dopadlo dobře. 
    Tito favoriti bývali za války odměňováni velkými í malými stříbrnými medaliemi za statečnost a chrabrost. 
    U 91. pluku znal jsem jich několik. Jeden pucflek dostal velkou stříbrnou proto, že uměl báječně péct husy, které kradl. Druhý dostal malou stříbrnou, poněvadž z domova dostával nádherné zásilky aprovizace, takže jeho pán v době největšího hladu přecpal se tak, že nemohl chodit. 
    A návrh na jeho odměnění medaliemi stylizoval jeho pán takto: 
     "Za to, že v bojích, projevuje neobyčejnou statečnost a chrabrost, opovrhoval svým životem a neopouštěl svého důstojníka ani na krok pod silnou palbou nastupujícího nepřítele." 
    A on zatím někde v týlu plundroval kurníky. Válka změnila poměr pucfleka k pánovi a učinila z něho nejnenáviděnějšího tvora mezi mužstvem. Pucflek měl vždy celou konzervu, když jedna byla rozdávána pěti mužům. Jeho polní láhev byla vždy plna rumu nebo koňaku. Celý den takový tvor žvýkal čokoládu a žral důstojnické sladké suchary, kouřil cigarety svého důstojníka, kuchtil, vařil celé hodiny a nosil extrablůzu. 
    Důstojnický sluha byl s ordonancí v nejdůvěrnějším styku a uděloval mu hojné odpadky ze svého stolu a ze všech těch výhod, které měl. Do triumvirátu přibíral si ještě účetního šikovatele. Tato trojka, žijící v bezprostředním styku s důstojníkem, znala všechny operace i válečné plány. 
    Ten švarm byl vždy nejlépe informován, kdy to začne, jehož desátník kamarádil s důstojnickým sluhou. 
    Když ten řekl: "Ve dvě třicet pět budem brát roha," tak přesné ve dvě třicet pět rakouští vojáci začali se odpoutávat od nepřítele. 
    Důstojnický sluha byl v nejintimnějších stycích s polní kuchyní a potloukal se velice rád u kotle a poroučel si, jako by byl v restauraci a měl před sebou jídelní lístek. 
     "Já chci žebro," říkal ke kuchaři, "včera jsi mně dal oháňku. Přidej mně taky kousek jater do polívky, víš, že slezinu nežeru." 
    A nejvelkolepějším byl pucflek v dělání paniky. Při bombardování pozic srdce mu padalo do kalhot. Nalézal se v tu dobu se svými a svého pána zavazadly v nejbezpečnější blindáži a ukrýval hlavu pod deku, aby ho granát nenašel, a neměl jiného přání, než aby jeho pán byl raněn a on se dostal s ním do týlu, do zázemí, hodné hluboko. 
    Paniku pěstoval soustavné s jistým tajnůstkářstvím. "Mně se zdá, že skládají telefon," sděloval důvěrně po švarmech. A byl šťastný, když mohl říct: "Už ho složili." 
    Nikdo tak rád neustupoval jako on. V tom okamžiku zapomínal, že sviští mu nad hlavou granáty a šrapnely, a probíral se neúnavně se zavazadly ke štábu, kde stálo vozatajstvo. Měl rád rakouský trén a neobyčejné rád se vozil. Používal v nejhorších případech i sanitních dvoukolek. Když musel jít pěšky, dělal dojem nejzničenějšího člověka. V takovém případě nechal zavazadla svého pána v zákopech a táhl jen svůj majetek. 
    Stal-li se takový případ, že se důstojník zachránil útěkem před zajetím a on tam zůstal, neopomenul důstojnický sluha v žádném případě od vléknout do zajetí i zavazadla svého pána. Ona 209 přešla v jeho majetek, na kterém lpěl s celou duší. 
    Viděl jsem jednoho zajatého důstojnického sluhu, který od Dubna šel s druhými pěšky až do Dárnice za Kyjevem. Měl s sebou kromě svého bafochu a batochu svého důstojníka, který před zajetím utekl, ještě pět ručních kufříků různého tvaru, dvě pokrývky a polštář, kromě nějakého zavazadla, které nesl na hlavě. Stěžoval si, že mu kozáci dva kufry ukradli. 
    Nikdy nezapomenu toho člověka, který se tak mořil s tím celou Ukrajinou. Byl to živý špeditérský vůz a nemohu si vysvětlit, jak to mohl unést a táhnout kolik set kilometrů a potom jeti s tím až do Taškentu, opatrovat to a umřít na svých zavazadlech na skvrnitý tyf v zajateckém táboře. 
    Dnes jsou důstojničtí sluhové roztroušeni po celé naší republice a vypravují o svých hrdinných skutcích. Oni šturmovali Sokal, Dubno, Niš, Piavu. Každý z nich je Napoleonem: "Povídal jsem našemu obrstovi, aby telefonoval do štábu, že už to může začít " 
    Povětšině byli reakcionáři a mužstvo je nenávidělo. Někteří donášeli a bylo pro ně zvláštním potěšením, když se mohli dívat, jak někoho uvazují. 
    Vyvinuli se ve zvláštní kastu. Jich sobectví neznalo mezí. 
3
Nadporučík Lukáš byl typem aktivního důstojníka zchátralé rakouské monarchie. Kadetka vychovala z něho obojživelníka. Mluvil německy ve společnosti, psal německy, četl české knížky, a když vyučoval ve škole jednoročních dobrovolníků, samých Čechů, říkal jim důvěrné: "Bulme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky Čech." 
    Považoval češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe zdaleka se vyhnout. 
    Jinak byl hodný člověk a nebál se svých představených a pečoval o svou rotu na manévrech, jak se sluší a patří. Našel vždy pro ni pohodlné rozmístění po stodolách a často dal ze své skromné gáže svým vojákům vyvalit sud piva. 
    Měl rád na pochodu, když zpívali vojáci písničky. Museli zpívat, i když šli na cvičení, i ze cvičení. A jda vedle své roty, zpíval s nimi: 
    A když bylo v půlnoci, 
    voves z pytle vyskočí 
      žumtarijá bum!
Těšil se oblibě vojáků, poněvadž byl neobyčejné spravedlivým a neměl ve zvyku někoho týrat. 
     Šarže se před ním třásly a z nejsurovějšího šikovatele udělal za měsíc pravého beránka. 
    Uměl pravda křičet, ale nikdy nenadával. Používal vybraných slov a vět. "Vidíte," říkal, "opravdu nerad vás trestám, hochu, ale nemohu si pomoci, poněvadž na disciplíně záleží schopnost vojska, zdatnost, a bez disciplíny armáda je třtinou větrem se klátící. Jestli vy nemáte v pořádku svůj mundúr a knoflíky nejsou dobře přišity a schází, je vidět, že zapomínáte na své povinnosti, které máte k armádě. Může být, že zdá se vám to nepochopitelným, proč máte být zavřen kvůli tomu, že vám včera při přehlídce scházel jeden knoflík na blůze, taková malinká, nepatrná věc, která v civilu se úplné přehlídne. A vidíte, že takové zanedbání vašeho zevnějšku na vojně musí mít vzápětí trest. A proč? Zde nejde o to, že vám schází jeden knoflík, ale o to, že musíte si zvyknout na pořádek. Dnes si nepřišijete knoflík a začínáte lajdačit. Zítra už se vám bude zdát obtížným rozebrat flintu a vyčistit ji, pozítří zapomenete někde v hospodě bajonet a nakonec usnete na postu, poněvadž jste začal s tím nešťastným knoflíkem žít život lajdáka. Tak je to, hochu, a proto vás trestám, abych vás vyvaroval ještě horšímu trestu, za věci, které byste mohl provést, zapomínaje pomalu, ale jistě na své povinnosti. Zavírám vás na pět dní a přeji si, abyste o chlebu i vodě přemýšlel o tom, že trest není mstou, ale pouze prostředkem výchovným, sledujícím nápravu a polepšení trestaného vojáka." 
    Měl být už dávno hejtmanem a nepomohla mu jeho opatrnost v národnostní otázce, poněvadž vůči svým představeným vystupoval s opravdovou přímostí, neznaje ve služebním poměru žádného podlízání. 
    To bylo to, co zachoval z povahy sedláka na českém jihu, kde se narodil ve vesnici mezi černými lesy a rybníky. 
    Jestli vůči vojákům byl spravedlivým a netrýznil jich, byl v jeho povaze zvláštní rys. Nenáviděl své sluhy, poněvadž vždy měl to štěstí, že dostal nejprotivnějšího a nejpodlejšího pucfleka. 
    Bil je po hubě, pohlavkoval a snažil se je vychovávat domluvami i skutky, nepovažuje je za vojáky. Zápasil s nimi beznadějně řadu let, střídal je neustále a nakonec si vzdychl: "Opět jsem dostal podlé hovado:' Své vojenské sluhy považoval za nižší druhy živočišstva. 
    Neobyčejně rád měl zvířata. Měl harckého kanárka, angorskou kočku a stájového pinče. Všichni sluhové, které vystřídal, nakládali s těmi zvířaty ne hůře, než nadporučík Lukáš nakládal se svými sluhy, když mu provedli nějakou podlost. 
    Kanárka mořili hladem, jeden sluha angorské kočce vyrazil jedno oko, stájový pinč byl od nich práskán na potkání a nakonec jeden z předchůdců Švejka odvedl chudáka na Pankrác k pohodnému, kde ho dal utratit, nelituje dát ze své kapsy deset korun. Oznámil potom prosté nadporučíkovi, že mu pes utekl na procházce, a druhý den už mašíroval s rotou na cvičiště. 
    Když Švejk se přišel ohlásit k Lukášovi, že nastupuje službu, nadporučík Lukáš zavedl ho do pokoje a řekl k němu: "Vás odporučil pan polní kurát Katz a přeji si, abyste nedělal jeho odporučení hanbu. Měl jsem již tucet sluhů a žádný z nich se u mě neohřál. Upozorňuji vás, že jsem přísný a že strašně trestám každou podlost a každou lež. Přeji si, abyste mluvil vždy pravdu a vykonával bez reptání všechny mé rozkazy. Jestli řeknu: ,Skočte do ohně,` tak do toho ohně musíte skočit, i kdyby se vám nechtělo. Kam to koukáte?" 
     Švejk se zájmem díval se na stranu na zeď, kde visela klec s kanárkem, a nyní, upíraje své dobrácké oči na nadporučíka, odpověděl milým, dobráckým tónem: "Poslušné hlásím, pane nadporučíku, že je tam harcký kanár." 
    A přerušiv tak proud řeči nadporučíka, Švejk stál po vojensku, a ani nemrkaje, díval se mu přímo do očí. 
    Nadporučík chtěl říci něco ostrého, ale pozoruje nevinný výraz Švejkova obličeje, řekl jediné: "Pan polní kurát vás rekomandoval jako ohromného pitomce a myslím, že se nemýlil." 
     "Poslušné hlásím, pane nadporučíku, že se opravdu pan polní kurát nemýlil. Když jsem sloužil aktivně, byl jsem superarbitrován pro blbost, a ještě k tomu notorickou. Od regimentu nás kvůli tomu pustili dva, mé a ještě jednoho pana hejtmana von Kaunitz. Ten, s dovolením, pane nadporučíku, když šel po ulici, tak se současné pořád dloubal prstem levé ruky v levej nosní díře a druhou rukou v pravý dírce, a když šel s námi na cvičení, tak nás vždy postavil jako pří defílírungu a říkal: ,Vojáci, éh, pamatujte si, éh, že je dneska středa, poněvadž zejtra bude čtvrtek, éh.` " 
    Nadporučík Lukáš pokrčil rameny jako člověk, který neví a nenalézá ihned slov k vyjádření určité myšlenky. 
    Prošel se ode dveří k protilehlému oknu kolem Švejka a zas nazpět, přičemž Švejk podle toho, kde se právě nadporučík nalézal, dělal rechtsšaut a linksšaut s takovým důrazně nevinným obličejem, že nadporučík sklopil oči, a dívaje se na koberec, řekl něco, co bylo beze vší spojitosti se Švejkovou poznámkou o pitomém hejtmanovi: "Ano, u mé musí být pořádek, čistota a nesmí se mně lhát. Miluji poctivost. Nenávidím lež a trestám ji bez milosti, rozumíte mi dobře?" 
     "Poslušně hlásím, pane nadporučíku, že rozumím. Není nic horšího, než když člověk lže. Jak se začne zaplítat, tak je ztracenej. V jedný vesnici za Pelhřimovem byl nějaký učitel Marek a ten chodil za dcerou hajnýho Špery, a ten mu dal vzkázat, že jestli se bude s holkou scházet v lese, že mu, když ho potká, pustí do zadnice z ručnice štětiny se solí. Učitel mu dal vzkázat, že to není pravda, ale jednou zas, když se s holkou měl sejít, tak ho ten hajnej natrefil a už chtěl na něm udělat tu voperaci, ale on se vymlouval, že prej sbírá květinky, potom zas, že šel chytat nějaký brouky, a zaplítal se čím dál tím víc, až nakonec vodpřísáhnul, jak byl cele] ulekanej, že šel klást voka na zajíce. Tak ho milej hajnej spakoval a vodved na četnickou stanici, vodtamtud to šlo k soudu a učitel by byl býval málem zavřenej. Kdyby byl řek holou pravdu, tak dostal pouze ty štětiny se solí. Já jsem toho mínění, že je vždycky nejlepší se přiznat, být votevřenej, a když už něco provedu, přijít a říct: ,Poslušné hlásím, že jsem proved tohle a tohle: A co se týká tý poctivosti, je to vždycky moc hezká věc, poněvadž s ní člověk vždycky nejdál dojde. Jako když jsou ty závody v chůzi. Jak začne fixlovat a běžet, už je distancovanej. To se stalo mýmu bratranci. Poctívej člověk je všude váženej, ctěnej, spokojenej sám sebou a cítí se jako znovuzrozenej, když jde ležet a může říct: ,Dneska jsem byl zase poctívej.` " 
    Mezi tou řečí nadporučík Lukáš seděl již dlouho na židli, dívaje se Švejkovi na boty, a myslil si: "Můj bože, vždyť i já často stejné mluvím takové blbosti a rozdíl je jen ve formě, kterou to podávám." 
    Nicméně, nechtěje ztratit svou autoritu, řekl, když Švejk skončil: 
     "U mě musíte si čistit boty, mít svou uniformu v pořádku, knoflíky správné přišité a musíte dělat dojem vojáka, a ne nějakého civilního otrapy. Jest to zvláštní, že vy neumíte se žádný držet vojensky. Jen jeden měl ze všech těch mých sluhů bojovné vzezření, a nakonec mně ukradl parádní uniformu a prodal ji v Židech." 
    Zamlčel se a pokračoval, vysvětluje Švejkovi všechny jeho povinnosti, přičemž neopomenul klást hlavní důraz na to, že musí být věrný, nikde nic nemluvit, co se doma děje. 
     "Ke mně chodí dámy na návštěvu," podotkl, "někdy zde některá ostane přes noc, když ráno nemám službu. V takovém případě nosíte nám kávu do postele, když zazvoním, rozumíte?" 
     "Poslušně hlásím, že rozumím, pane obrlajtnant, kdybych přišel znenadání k posteli, tak by to mohlo být třebas některý dámě nepříjemný. Já jsem si jednou přived jednu slečnu domů a moje posluhovačka' nám přinesla, právě když jsme se náramné dobře bavili, kávu do postele. Lekla se a polila mně celá záda a ještě řekla: ,Dej pánbůh dobrýtro.' Já vím, co se sluší a patří, když někde spí dáma." 
     "Dobře, Švejku, vůči dámám musíme zachovávat vždy neobyčejný takt; ` řekl nadporučík, který dostával lepší náladu, poněvadž řeč přešla na předmět, který vyplňoval u něho prázdný čas mezi kasárnami, cvičištěm a kartami. 
     Ženy byly duší jeho bytu. Ony stvořily mu domov. Bylo jich několik tuctů a mnohé z nich snažily se po dobu svého pobytu vyzdobit jeho byt různými tretkami. 
    Jedna paní kavárníková, která žila u něho celých čtrnáct dní, než si pro ni pan manžel přijel, vyšila mu roztomilý přehoz na stůl, opatřila mu všechno spodní prádlo monogramy a byla by snad dokončila vyšívání nástěnného koberce, kdyby byl manžel nezničil tu idylu. 
    Jedna dáma, pro kterou za tři neděle přijeli rodiče, chtěla udělat z jeho ložnice dámský budoár, a rozestavila všude různé titěrnosti, vázičky a pověsila mu nad postel obrázek anděla strážce. 
    Ze všech koutů ložnice i jídelny vycitovala se ženská ruka, která vnikla i do kuchyně, kde bylo možno vidět nejrozmanitější kuchyňské nářadí a náčiní, velkolepý to dar jedné zamilované paní továrnice, která přivezla s sebou kromě své vášně řezací přístroj na veškerou kuchyňskou zeleninu a zelí, přístroj na strouhání žemličky, tření jater, kastroly, pekáče, pánve, vařečky a bůhví co ještě. 
    Odešla však za týden, poněvadž nemohla se smířit s myšlenkou, že má nadporučík kromě ní ještě asi kolem dvaceti jiných milenek, což zanechalo jisté stopy ve výkonnosti ušlechtilého samce v uniformě. 
    Nadporučík Lukáš vedl též obšírnou korespondenci, měl album svých milenek a sbírku různých relikvií, poněvadž poslední dva roky jevil sklon k fetišismu. Tak měl několik různých podvazků dámských, čtyry roztomilé dámské kalhotky s vyšíváním a tři průzračně jemné, tenké dámské košilky, batistové šátečky, dokonce jednu šněrovačku a několik punčošek. 
     "Mám dnes službu," řekl, "přijdu až v noci, opatrujte všechno a uveďte v pořádek byt. Poslední sluha pro svou ničemnost odjel dnes s marškou na pozici." 
    Uděliv ještě rozkazy týkající se kanárka a angorské kočky, odešel, neopomenuv ještě ve dveřích prohodit několik slov o poctivosti a pořádku. 
    Po jeho odchodu uvedl Švejk v bytě vše v nejlepší pořádek, takže když se nadporučík Lukáš v noci vrátil domů, mohl mu Švejk hlásit: 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že je vše v pořádku, jediné kočka dělala neplechu a sežrala vašeho kanára." 
     "Jak to?" zahřměl nadporučík. 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, takto: Já jsem věděl, že kočky nemají kanárky rády a že jim ubližujou. Tak jsem je chtěl dohromady seznámit a popřípadě, kdyby ta bestie chtěla něco podniknout, naprášit jí kožich, aby na to do smrti nezapomněla, jak se má chovat ke kanárkovi, poněvadž mám velice rád zvířata. U nás v domě je jeden kloboučník a ten tak vycvičil kočku, že mu sežrala dřív tři kanáry a teď ani jednoho a může ten kanár si třebas na ni sednout. Tak jsem to chtěl taky zkusit a vytáhl jsem kanárka z klece a dal jí ho vočichat, a vona, vopice, nežli jsem se vzpamatoval, ukousla mu hlavu. Já jsem vopravdu takovou sprostotu vod ní nečekal. Kdyby to byl, pane obrlajtnant, vrabec, ještě bych nic neřek, ale takovej péknej kanárek, harckej. A jak ho dychtivé žrala i s péřím a vrněla přitom vod samý radosti. Voni prý kočky nejsou hudebně vzdělaný a nemohou vystát, když kanárek zpívá, poněvadž tomu ty bestie nerozumějí. Já jsem tý kočce vynadal, ale bůh mě chraň, nic jsem jí neudělal a čekal na vás, až jak rozhodnete, co se jí má stát za to, potvoře prašivý." 
    Vypravuje toto, díval se Švejk tak upřímně nadporučíkovi do očí, že týž, přistoupiv zprvu k němu s jistým surovým úmyslem, odstoupil od něho, sedl si na židli a otázal se: 
     "Poslyšte, Švejku, jste opravdu takové boží hovado?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," odvětil slavnostně Švejk, "jsem! - Vodmalička mám takovou smůlu. Vždycky chci něco vopravit, udělat dobře, a nikdy nic z toho nevyjde než nějaká nepříjemnost pro mne i pro vokolí. Já jsem vopravdu chtěl ty dva seznámit, aby si rozuměli, a nemůžu za to, že vona ho sežrala a že bylo po známosti. V domě U Štupartů sežrala před léty kočka dokonce papouška, poněvadž se jí posmíval a mňoukal po ní. Voni ale mají kočky tuhej život. Jestli poručíte, pane obrlajtnant, abych ji vodpravil, tak ji budu muset trhnout mezi dveřmi, jinak nedodělá." 
    A Švejk s nejnevinnější tváří a milým dobráckým úsměvem vyložil nadporučíku, jak se popravují kočky, což by dle obsahu přivedlo jistě spolek proti týrání zvířat do blázince. 
    Jevil při tom odborné znalosti, že nadporučík Lukáš, zapomínaje na svůj hněv, se otázal: 
     "Vy umíte zacházet se zvířaty? Máte cit a lásku ke zvířatům?" 
     "Já mám nejradši psy," řekl Švejk, "poněvadž je to výnosnej obchod pro toho, kdo je umí prodávat. Já to nedoved, poněvadž jsem byl vždycky poctivej; ale ještě přeci lidi chodili na mne, že prej jsem jim prodal chcípáka místo čistokrevnýho a zdravýho psa, jako by všichni psi museli bejt čistokrevní a zdraví. A každej hned chtěl rodokmen, tak jsem si musel dát rodokmeny natisknout a dělat z nějakýho košířskýho voříška, kerej se narodil v cihelně, nejčistokrevnějšiho šlechtice z bavorskýho psince Armin von Barheim. A vopravdu, lidi hned byli rádi, že to tak dobře dopadlo, že mají doma čistokrevný zvíře, a že jsem jim moh nabídnout třebas vršovickýho špice za jezevčíka, a voni se jen divili, proč takovej vzácnej pes, kerej je až z Německa, je chlupatej a nemá křivý nohy. To se tak dělá ve všech psincích, to byste, pane obrlajtnant, teprve koukal na podvody s těmi rodokmeny, jaký se dělají ve velkých psincích. Psů, kerej by vo sobě moh říct: ,Já jsem čistokrevná potvora,` je vopravdu málo. Bud se mu zapomněla máma s nějakou vobludou, nebo jeho babička, nebo měl těch tatínků víc a vod každýho něco zdědil. Po tom uši, vod toho vocas, vod jinýho zas chlupy na držce, vod třetího čumák, vod čtvrtýho pajdavý nohy a vod pátýho velikost, a když měl takovejch tátů dvanáct, tak si můžete, pane obrlajtnant, pomyslit, jak takovej pes vypadá. Já jsem jednou koupil takovýho psa balabána, von byl po těch svých tátech tak vošklivej, že všichni psi se mu vyhýbali, a já ho koupil z lítosti, že je takovej vopušténej. A von sedával pořád doma v koutku, bejval takovej smutnej, až jsem ho musel prodat za stájovýho pinče. Nejvíc mně dalo práce ho přebarvit, aby měl barvu pepř a sůl. Tak se dostal se svým pánem až na Moravu a vod tý doby jsem ho neviděl." 
    Nadporučíka počal velice zajímat tento kynologický výklad, a tak mohl Švejk bez překážky pokračovat: 
     "Psi si sami nemůžou barvit vlasy, jako to dělají dámy, vo to se musí vždycky postarat ten, kdo je chce prodat. Když je pes takovej stařec, že je cele] šedivej, a vy ho chcete prodat za roční štěně, nebo ho dokonce vydáváte, dědečka, za devítiměsíčního, tak koupíte třaskavý stříbro, rozpustíte a namalujete ho načerno, že vypadá jako novej. Aby nabyl síly, tak ho krmíte jako koně utrejchem a zuby mu vyčistíte šmirglpapírem, takovým, co se s ním čistěji rezavý nože. A předtím, než ho vedete prodat nějakýmu kupci, tak mu do držky nalejete slivovici, aby se ten pes trochu vožral, a on je hned čilej, veselej, štěká radostně a kamarádí se s každým jako vopilej radní. Ale hlavní co je, to je to: do lidí se, pane obrlajtnant, musí mluvit, tak dlouho mluvit, až je kupec z toho úplně tumpachovej. Jestli si někdo chce od vás koupit ratlíčka a vy nemáte nic jinýho doma než nějakýho loveckýho psa, tak musíte umět toho člověka přemluvit, že si místo ratlíčka odvede s sebou toho loveckýho, a jestli náhodou máte doma jen ratlíčka a někdo si přijde koupit zlou německou dogu na hlídání, tak ho musíte tak zblbnout, že si vodnese v kapse toho trpasličího ratlíčka místo dogy. Když jsem já kdysi obchodoval se zvířaty, tak přišla jedna dáma, že prý jí uletěl papoušek na zahradu a že si tam právě nějací chlapečkové hráli před vilou na Indiány a že jí ho chytili a vytrhali mu všechna péra z vocasu a vokrášlili se jimi jako policajti. A ten papoušek že se z tý hanby, že je bezocasý, roznemoh a zvěrolékař že ho nějakejma práškama dorazil. Chce si tedy koupit novýho papouška, nějakýho slušnýho, žádnýho sprostýho, kerej umí jen nadávat. Co jsem si měl počít, když jsem žádnýho papouška doma neměl a vo žádným nevěděl. Měl jsem doma jen zlýho buldoga, úplně slepýho. Tak jsem, pane obrlajtnant, musel do tý paní mluvit od čtyř hodin odpůldne až do sedmi hodin večer, než koupila místo papouška toho slepýho buldoga. To bylo horší než nějaká diplomatická situace, a když vodcházela, tak jsem řek: ,Ať mu jen kluci zkusejí taky vytrhnout vocas,` a víc jsem s tou paní nemluvil, poněvadž se musela kvůli tomu buldogovi vystěhovat z Prahy, poněvadž pokousal celej dům. Věříte, pane obrlajtnant, že je to velice těžký, dostat pořádný zvíře?" 
     "Já mám velice rád psy," řekl nadporučík, "někteří moji kamarádi, kteří jsou na frontě, mají s sebou psy a psali mně, že jim ta válka ve společnosti takového věrného a oddaného zvířete velice dobře ubíhá. Vy znáte tedy dobře všechny druhy psů a doufám, že kdybych mél psa, že byste ho řádně ošetřoval. Jaký druh podle vašeho mínění je nejlepší? Myslím totiž psa jako společníka. Měl jsem jednou stájového pinče, ale nevím..." 
     "Podle mýho mínění, pane obrlajtnant, je stájový pinč velice milý pes. Každýmu se pravda nelíbí, poněvadž má štětiny a takový tvrdý vousy na tlamě, že vypadá jako propuštěnej trestanec. Je tak vošklivej, až je krásnej, a přitom je chytrej. Kam se na něj hrabe takovej pitomej bernardýn. Je ještě chytřejší než foxteriér. Já jsem znal jednoho..." 
    Nadporučík Lukáš podíval se na hodinky a přerušil Švejkův rozhovor: 
     "Už je pozdě, musím se jít vyspat. Zítra mám opět službu, tak můžete celý den věnovat tomu, abyste našel nějakého stájového pinče." 
     Šel spat a Švejk v kuchyni lehl si na pohovku a četl ještě noviny, které nadporučík s sebou přinesl z kasáren. 
     "Tak vida," řekl pro sebe Švejk, sleduje se zájmem přehled denních událostí, "sultán vyznamenal císaře Viléma válečnou medalií, a já nemám dosud ani malou stříbrnou." 
    Zamyslil se a vyskočil: "Málem byl bych zapomněl..." 
     Švejk šel do pokoje k nadporučíkovi, který již tvrdé usnul, a vzbudil ho: 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nemám žádný rozkaz stran tý kočky." 
    A rozespalý nadporučík v polosnění převrátil se na druhou stranu a zabručel: "Tři dny kasárníka!" a spal dál. 
     Švejk tiše odešel z pokoje, vytáhl nešťastnou kočku zpod pohovky a řekl k ní: "Máš tři dny kasárníka, abtreten!" 
    A angorská kočka si opět vlezla pod pohovku. 
4
Švejk se právě chystal, že se půjde poohlédnout po nějakém stájovém pinči, když mladá dáma zazvonila a přála si mluvit s nadporučíkem Lukášem. Vedle ní ležely dva těžké kufry a Švejk zahlédl ještě na schodech čepici posluhy scházejícího ze schodů. 
     "Není doma," řekl tvrdě Švejk, ale mladá dáma byla jíž v předsíni a kategoricky přikázala Švejkovi: "Odneste kufry do pokoje!" 
     "Bez svolení pana nadporučíka to nejde," řekl Švejk, "pan nadporučík přikázal, že nikdy nemám nic bez něho dělat." 
     "Vy jste se zbláznil," zvolala mladá dáma, "já jsem přijela k panu nadporučíkovi na návštěvu." 
     "O tom mně není docela nic známo," odpověděl Švejk, "pan nadporučík je ve službě, vrátí se až v noci a já dostal rozkaz najít stájového pinče. Vo žádných kufrech a vo žádný dámě nic nevím. Teď zavřu byt, tak bych prosil, abyste laskavě vodešla. Mně není nic voznámenýho a žádnou cizí osobu, kterou neznám, zde nemůžu nechat v bytě. Jako jednou u nás v ulici u cukráře Bělčickýho nechali jednoho člověka, a on si votevřel šatník a utek. - Já tím nemyslím nic zlýho o vás," pokračoval Švejk, když viděl, že mladá dáma se tváří zoufale a pláče, "ale rozhodně zde nemůžete zůstat, to přece uznáte, poněvadž celej byt je mně svěřenej a já jsem za každou maličkost zodpovědnej. Proto vás ještě jednou žádám velice laskavě, abyste se zbytečně nenamáhala. Dokud nedostanu rozkaz od pana nadporučíka, neznám bratra. Je mi opravdu líto, že musím s vámi takhle mluvit, ale na vojně musí být pořádek." 
    Mezitím se mladá dáma trochu vzpamatovala. Vytáhla z kabelky navštívenku, napsala několik řádků tužkou, vložila do roztomilé malé obálky a řekla stísněně: "Doneste to panu nadporučíkovi, já zde zatím počkám na odpověď. Zde máte pět korun od cesty." 
     "Z toho nekouká nic," odpověděl Švejk; uražen neústupností nenadálého hosta, "nechte si těch pět korun, jsou zde na židli, a jestli chcete, pojďte s sebou ke kasárnám, počkejte na mne, já to vaše psaníčko odevzdám a přinesu odpověď. Ale abyste zatím zde čekala, to rozhodně nejde." 
    Po těch slovech vtáhl kufry do předsíně, a rachotě klíči jako nějaký zámecký klíčník, řekl významně u dveří: "Zavíráme." 
    Mladá dáma beznadějně vyšla na chodbu, Švejk zavřel dveře a šel napřed. Návštevnice capala jako pejsek za ním a dohonila ho, až když Švejk si zašel kupovat cigarety do trafiky. 
     Šla nyní vedle něho a snažila se navázat rozhovor: 
     "Odevzdáte to jistě?" 
     "Odevzdám, když jsem řek." 
     "A najdete pana nadporučíka?" 
     "To nevím." 
     Šli opět vedle sebe mlčky, až za hodnou chvíli jeho společnice opět začala hovořit: 
     "Myslíte tedy, že pana nadporučíka nenajdete?" 
     "To nemyslím." 
     "A kde myslíte že by mohl být?" 
     "To nevím." 
    Tím byl na hodnou chvíli rozhovor přetržen, až opět bylo v něm pokračováno otázkou mladé dámy: "Neztratil jste to psaní?" 
     "Doposud jsem ho neztratil." 
     "Tedy ho jistě odevzdáte panu nadporučíkovi?" 
     "Ano." 
     "A najdete ho?" 
     "Už jsem řek, že nevím," odpověděl Švejk, "to se divím, jak můžou být lidi tak zvědaví a neustále se ptát na jednu věc. To je, jako kdybych já na ulici každýho druhýho zastavil a ptal se ho, kolikátýho je." 
    Tím byl nadobro ukončen pokus dohovořit se se Švejkem a další cesta do kasáren šla v naprostém mlčení. Jedině když již stáli u kasáren, Švejk vyzval mladou dámu, aby počkala, a dal se do hovoru s vojáky ve vratech o vojně, z čehož musela mít mladá dáma náramnou radost, poněvadž chodila nervózně po chodníku a tvářila se velice nešťastně, když viděla, že Švejk pokračuje ve svých výkladech s tak hloupým výrazem, jaký bylo možno vidět též na fotografii uveřejněné v té době v Kronice světové války: "Rakouský následník trůnu rozmlouvá se dvěma letci sestřelivšími ruský aeroplán." 
     Švejk posadil se na lavici ve vratech a vykládal, že v bitevní frontě karpatské se útoky vojska ztroskotaly, na druhé straně však že velitel Přemyšlu generál Kusmanek přijel do Kyjeva a že za námi zůstalo v Srbsku jedenáct opěrných bodů a že Srbové dlouho nevydrží utíkat za našimi vojáky. 
    Potom pustil se do kritiky jednotlivých známých bojů a objevil novou španělskou vesnici, že ze všech stran obklopený oddíl musí se vzdát. 
    Když se dost nahovořil, uznal za vhodné vyjít ven a zoufalé dámě říci, že hned přijde, aby nikam neodcházela, a šel nahoru do kanceláře, kde našel nadporučíka Lukáše, který právě jednomu poručíkovi luštil nějaké schéma zákopů a vytýkal mu, že neumí kreslit a nemá o geometrii ani ponětí. "Vidíte, takhle se to má nakreslit. Máme-li k dané přímce narýsovat přímku kolmou, musíme narýsovati takovou, která s ní tvoří pravý úhel. Rozumíte? V takovém případě povedete zákopy správně a nepovedete je k nepříteli. Zůstanete od něho šest set metrů. Ale jak vy jste to kreslil, vrazil byste naši pozici do nepřátelské linie a stál byste se svými zákopy kolmo nad nepřítelem, a vy potřebujete úhel vypouklý. To je přece tak jednoduché, není-liž pravda?" 
    A poručík v záloze, v civilu pokladník nějaké banky, stál nad těmi plány celý zoufalý, nerozuměl ničemu a opravdu si oddychl, když Švejk přistoupil k nadporučíkovi: 
     "Poslušné hlásím, pane nadporučíku, že nějaká dáma vám posílá toto psaní a čeká na odpověď." Přitom významně a důvěrné mrkal. 
    Co přečetl, neudělalo na nadporučíka příznivý dojem: 
    Lieber Heinrich! Mein Mann verfolgt mich. Ich 
    muß unbedingt bei Dir ein paar Tage gastieren. 
    Dein Bursch ist ein großes Mistvieh. Ich bin unglücklich. 
                                                                            Deine Katy
Nadporučík Lukáš vzdychl, zavedl Švejka vedle do prázdné kanceláře, zavřel dveře a počal chodit mezi stoly. Když se konečně zastavil u Švejka, řekl: "Ta dáma píše, že jste dobytek. Copak jste jí udělal?" 
     "Já jí nic neudělal, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, já jsem se choval velice slušně, ale vona se chtěla v bytě hned usadit. A poněvadž jsem nedostal od vás žádný rozkaz, tak jsem ji v bytě nenechal. Ještě ke všemu přijela se dvěma kufry jako domů." 
    Nadporučík vzdychl ještě jednou hlasitě, což opakoval též Švejk po něm. 
     "Cože?" vykřikl hrozivé nadporučík. 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že je to těžký případ. Ve Vojtěšské ulici před dvěma léty se nastěhovala k jednomu čalouníkovi nějaká slečna, a von ji nemoh vypudit z bytu a musel votrávit ji i sebe svítiplynem a bylo po legraci. S ženskýma je vobtíž. Já do nich vidím." 
     "Těžký případ," opakoval po Švejkovi nadporučík, a nikdy neřekl takovou holou pravdu. Milý Jindřich byl určitě v ošklivé situaci. Manželka pronásledovaná manželem přijede k němu na několik dní na návštěvu, právě když má přijeti paní Micková z Třeboně, aby po tři dny opakovala to, co mu pravidelně poskytuje každého čtvrtroku, když jede do Prahy dělat nákupy. Potom pozítří má přijít jedna slečna. Slíbila mu určité, že se dá svést, když se celý týden rozmýšlela, poněvadž se má až za měsíc vdávat za jednoho inženýra. 
    Nadporučík seděl nyní na stole se sklopenou hlavou, mlčel a přemýšlel, ale nevymyslil si prozatím ničeho, než že nakonec sedl ke stolu, vzal obálku, papír a napsal na úřední formát: 
    Drahá Katy! V službě do 9 hod. večer Přijdu 
    v deset. Prosím, bys se cítila u mne jako ve své 
    domácnosti. Co se týká Švejka, mého sluhy, dal 
    jsem mu již rozkazy aby Ti ve všem vyhověl. 
                                                            Tvůj Jindřich
"Toto psaní," řekl nadporučík, "odevzdáte milostivé paní. Přikazuji vám, abyste se k ní choval uctivě a taktně a vyplňoval všechna její přání, která vám musí být rozkazem. Musíte se chovat galantně a obsluhovat ji poctivé. Zde máte sto korun, které mně vyúčtujete, neboť třebas vás pro něco pošle, objednáte pro ni oběd, večeři a tak dále. Pak koupíte tři lahve vína, krabičku memfisek. Tak. Víc prozatím nic. Můžete jít a ještě jednou vám kladu na srdce, že musíte jí udělat, co jí vidíte na očích." 
    Mladá dáma již ztratila všechnu naději, že uvidí Švejka, a byla proto velice překvapena, když uviděla, že vychází z kasáren a zaměřuje k ní s dopisem. 
    Zasalutovav podal jí dopis a hlásil: "Podle rozkazu pana obrlajtnanta mám se k vám, milostivá paní, chovat uctivě a taktně a obsluhovat vás poctivé, udělat vám všechno, co vám vidím na očích. Mám vás nakrmit a koupit pro vás, co si budete jen přát. Dostal jsem na to vod pana obrlajtnanta sto korun, ale z toho musím koupit tři láhve vína a krabičku memfisek." 
    Když přečetla dopis, vrátila se jí její rezolutnost, která se vyjádřila tím, že poručila Švejkovi, aby jí obstaral fiakra, a když to bylo vyplněno, rozkázala mu, aby si sedl k fiakristovi na kozlík. 
    Jeli domů. Když byli v bytě, sehrála roli paní domu znamenitě. Kufry musel Švejk přenést do ložnice, koberce vyprášit na dvoře a nepatrná pavučina za zrcadlem uvedla ji do velkého hněvu. 
    Všechno zdálo se nasvědčovat tomu, že se chce na hodně dlouho zakopat na této vybojované pozici. 
     Švejk se potil. Když vyklepal koberce, vzpomněla si, že se musí sejmout záclony a vyprášit. Potom dostal rozkaz umýt okna v pokoji i v kuchyni. Nato počala přestavovat nábytek, což dělala velice nervózně, a když Švejk přetahal to všechno z kouta do kouta, nelíbilo se jí to a znovu kombinovala a vymýšlela si nové rozestavení. 
    Převrátila všechno v bytě naruby a pomalu se její energie v zařizování hnízda počala vybíjet a drancování přestávalo. 
    Z prádelníku ještě vyňala čisté ložní prádlo, povlékla polštáře a peřiny sama a bylo vidět, že činila tak s láskou k posteli, který předmět v ní vzbuzoval smyslné chvění chřípí. 
    Potom poslala Švejka pro oběd a pro víno. A nežli přišel, převlékla se v průzračné matiné, které ji činilo neobyčejně svůdnou a vábnou. 
    Při obědě vypila láhev vína, vykouřila mnoho memfisek a lehla si do postele, zatímco Švejk v kuchyni pochutnával si na komisárku, který namáčel do sklenice s nějakou sladkou kořalkou. 
     "Švejku," ozvalo se z ložnice, "Švejku!" 
     Švejk otevřel dveře a viděl mladou dámu v půvabné pozici na poduškách. 
     "Pojďte dál!" 
    Přikročil k posteli a tu ona se zvláštním úsměvem přeměřila jeho zavalitou postavu a silná stehna. 
    Odhrnujíc jemnou látku, která halila a skrývala všechno, řekla přísně: "Sundejte si boty a kalhoty. Ukažte..." 
    Tak se stalo, že dobrý voják Švejk mohl hlásit nadporučíkovi, když se ten vrátil z kasáren: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vyplnil všechna přání milostivé paní a obsloužil ji poctivě dle vašeho rozkazu." 
     "Děkuji vám, Švejku," řekl nadporučík, "měla těch přání moc?" 
     "Asi šest," odpověděl Švejk, "teď' spí jako zabitá od tý jízdy. Udělal jsem jí všechno, co jsem jí viděl na očích:" 
5
Zatímco masy vojsk, připnuté na lesích u Dunajce i Rábu, stály pod deštěm granátů a velkokalibrová děla roztrhávala celé setniny a zasypávala je v Karpatech a obzory na všech bojištích hořely od požárů vesnic i měst, prožíval nadporučík Lukáš se Švejkem nepříjemnou idylu s dámou, která utekla svému muži a dělala nyní domácí paní. 
    Nadporučík Lukáš, když odešla na procházku, konal se Švejkem válečnou poradu, jak by se jí zbavil. 
     "Nejlepší by bylo, pane obrlajtnant," řekl Švejk, "kdyby ten její muž, od kterýho utekla a který ji hledá, jak jste říkal, že je v tom psaní, který jsem vám přines, věděl o tom, kde je, aby si pro ni přijel. Poslat mu telegram, že se nalézá u vás a že si ji může vyzdvihnout. Ve Všenorech byl minule] rok takovej případ v jedný vile. Ale tenkrát si ten telegram poslala sama ta ženská svýmu muži a ten si pro ni přijel a nafackoval voboum. Voba byli civilisti, ale v tomto případě si na oficíra nebude troufat. Vostatně, vy nejste docela nic vinnej, poněvadž jste nikoho nezval, a když utekla, ták to udělala na svou pěst. Uvidíte, že takovej telegram udělá dobrou službu. Jestli i padne pár facek..." 
     "On je velice inteligentní," přerušil ho nadporučík Lukáš, "já ho znám, on obchoduje s chmelem ve velkém. Rozhodné s ním musím mluvit. Telegram pošlu." 
    Telegram, který odeslal, byl velice úsečný, obchodní: "Nynější adresa vaší choti je..." Následovala adresa bytu nadporučíka Lukáše. 
    Tak se stalo, že byla paní Katy velice nepříjemně překvapena, když se vhrnul do dveří obchodník s chmelem. Vypadal velice rozšafně a starostlivě, když paní Katy, neztrácejíc v tom okamžiku rozvahy, představila oba pány: "Můj muž - pan nadporučík Lukáš." Na nic jiného nevzpomněla. 
     "Račte se posadit, pane Wendler," vybídl přívětivě nadporučík Lukáš, vytahuje z kapsy pouzdro s cigaretami, "není libo?" 
    Inteligentní obchodník s chmelem vzal si slušně cigaretu, a vypouštěje z úst kouř, řekl rozvážně: "Pojedete brzy na pozici, pane nadporučíku?" 
     "Zažádal jsem o přeložení k 91. pluku do Budějovic, kam asi pojedu, jakmile budu hotov se školou jednoročáků. Potřebujeme spoustu důstojníků a dnes jest smutným zjevem, že mladí lidé mající nárok na právo jednoročního dobrovolníka nehlásí se k němu. Raději zůstane obyčejným infanteristou, než aby se snažil stát se kadetem." 
     "Válka poškodila hodně obchod s chmelem, ale já myslím, že nemůže mít dlouhého trvání," poznamenal obchodník s chmelem, dívaje se střídavě na svou ženu i nadporučíka. 
     "Naše situace je velice dobrá," řekl nadporučík Lukáš, "dnes již nikdo nepochybuje, že válka skončí vítězstvím zbraní centrálních mocností. Francie, Anglie i Rusko jsou příliš slabé proti rakousko-turecko-německé žule. Pravda, že jsme utrpěli nepatrné neúspěchy na některých frontách. Jakmile však prolomíme ruskou frontu mezi karpatským hřbetem a středním Dunajcem, není nijaké pochybnosti, že bude to znamenat konec války. Stejně Francouzům hrozí v nejkratší době ztráta celé východní Francie a vtržení německého vojska do Paříže. To je naprosto jisté. Kromě toho naše manévry na Srbsku pokračují velice úspěšně a odchod našich vojsk, který jest fakticky jen přesunutím, vykládají si mnozí zcela jinak, než jak toho vyžaduje naprostá chladnokrevnost ve válce. Co nejdříve uvidíme, že naše vypočtené manévry na jižním bojišti ponesou ovoce. Račte se podívat..." 
    Nadporučík Lukáš vzal obchodníka s chmelem jemně za rameno a odvedl k mapě bojiště, visící na stěně, a ukazuje mu jednotlivé body, vykládal: "Východní Beskydy jsou naším znamenitým opěrným bodem. V karpatských úsecích, jak vidíte, máme velkou oporu. Mocný úder na tuto linii, a nezastavíme se až v Moskvě. Válka skončí dřív, než se nadějeme." 
     "A co Turecko?" otázal se obchodník s chmelem, uvažuje přitom, jak začít, aby se dostal k jádru věci, pro kterou přijel. 
     "Turci se drží dobře," odpověděl nadporučík, uváděje ho opět ke stolu, "předseda turecké sněmovny Hali bej a Ali bej přijeli do Vídně. Vrchním velitelem turecké armády dardanelské jmenován maršálek Liman šlechtic Sanders. Goltz paša přijel z Cařihradu do Berlína a naším císařem byli vyznamenáni Enver paša, viceadmirál Usedom paša a generál Dževad paša. Poměrně hodně vyznamenání za tak krátkou dobu." 
    Seděli všichni chvíli mlčky proti sobě, až uznal nadporučík za vhodné přerušit trapnou situaci slovy: "Kdy jste přijel, pane Wendler?" 
     "Dnes ráno." 
     "To jsem velice rád, že jste mne našel a zastihl doma, poněvadž odpůldne jdu vždy do kasáren a mám noční službu. Poněvadž byt jest vlastně po celý den prázdný, mohl jsem nabídnout milostivé paní pohostinství. Není tu nikým obtěžována po dobu svého pobytu v Praze. Ze staré známosti..." 
    Obchodník s chmelem zakašlal: "Katy je jistě divná ženská, pane nadporučíku, přijměte můj nejsrdečnější dík za všechno, co jste pro ni udělal. Vzpomene si jeti do Prahy zčistajasna, že prý se musí léčit z nervózy, já jsem na cestách, přijedu domů, a dům prázdný. Katy pryč." 
    Snaže se dělat co nejpříjemnější obličej, pohrozil jí prstem, a nuceně se usmívaje, otázal se ženy: "Tys asi patrně myslela, že když já jsem na cestách, že i ty můžeš též cestovat? Ty jsi si ovšem nepomyslila..." 
    Nadporučík Lukáš, vida, že spád rozmluvy zabočuje do nepříjemností, odvedl opět inteligentního obchodníka s chmelem k mapě bojiště, a ukazuje na podtržená místa, řekl: "Zapomněl jsem vás upozornit na jednu velice zajímavou okolnost. Na tento veliký k jihozápadu obrácený oblouk, kde tvoří tato skupina hor veliké předmostí. Sem obrácena jest ofenzíva spojenců. Uzavřením této dráhy, která předmostí spojuje s hlavní obrannou linií nepřítele, musí být přerušeno spojení mezi pravým křídlem a severní armádou na Visle. Je vám to nyní jasné?" 
    Obchodník s chmelem odpověděl, že jest mu vše úplně jasné, a obávaje se ve své taktnosti, aby to, co řekl, nebylo považováno za narážku, zmínil se, vraceje se na své místo: "Náš chmel válkou ztratil odbytiště v cizině. Pro chmel je nyní ztracena Francie, Anglie, Rusko i Balkán. Ještě posíláme chmel do Itálie, ale obávám se, že se Itálie také do toho zamíchá. Ale pak, až to vyhrajem, budem si diktovat ceny za zboží my." 
     "Itálie zachovává přísnou neutralitu," těšil ho nadporučík, "to je..." 
     "Tak proč, nepřizná, že je vázána trojspolkovou smlouvou mezi Rakousko-Uherskem a Německem?" rozkatil se náhle obchodník s chmelem, kterému najednou přišlo všechno do hlavy, chmel, žena, válka, "já čekal, že Itálie vytáhne polem proti Francii a proti Srbsku. Pak by válka už byla u konce. Chmel mně ve skladištích hnije, uzávěrky domácí jsou slabé, export rovná se nule, a Itálie zachovává neutralitu. Proč Itálie obnovovala ještě v roce 1912 s námi trojspolek? Kde je italský ministr zahraničních záležitostí markýz di San Giuliano? Co dělá ten pán? Spí nebo co? Víte, jaký jsem měl do vojny roční obrat a jaký mám dnes? - Nemyslete si, že nesleduji události," pokračoval, dívaje se zuřivě na nadporučíka, který klidně vypouštěl z úst kolečka cigaretového dýmu, která stíhala jedno druhé a rozbíjela je, což sledovala paní Katy s velkým zájmem, "proč Němci odešli zpět ku hranicím, když byli již u Paříže? Proč zas se vedou mezi Mósou a Moselou prudké dělostřelecké boje? Víte, že v Combres a Wo(wru u Marche shořely tři pivovary, kam jsem posílal ročně přes pět set žoků chmele? A shořel i ve Vogézách Hartmansweilerský pivovar, je srovnán se zemí ohromný pivovar v Niederaspachu u Mylhúz. To máte ztráty 1200 žoků chmele pro mou firmu ročně. Šestkrát bojovali Němci s Belgičany o pivovar Klosterhoek, to máte ztrátu 350 žoků chmele ročně." 
    Nemohl dále rozčilením mluvit, jen vstal, přistoupil k ženě a řekl: "Katy, ty pojedeš okamžitě se mnou domů. Oblíkej se. - Mne všechny ty události tak rozčilují," řekl po chvíli omluvným tónem, "býval jsem kdysi úplně klidným." 
    A když odešla se obléknout, tiše řekl k nadporučíkovi: "Nevyvádí to ponejprv. Loni ujela s jedním suplentem a našel jsem je až v Záhřebu. Udělal jsem při té příležitosti v městském pivovaře v Záhřebě uzávěrku na šest set žoků chmele. Ba, jih byl vůbec zlatým dolem. Náš chmel šel až do Cařihradu. Dnes jsme napolo zničeni. Jestli vláda omezí výrobu piva, zasadí nám poslední ránu." 
    A zapaluje si nabídnutou cigaretu, řekl zoufale: "Jedině Varšava odbírala 2370 žoků chmele. Největší pivovar je tam augustiánský. Zástupce býval u mě na návštěvě každoročně, To je k zoufání. Ještě dobře, že nemám děti." 
    Tento logický závěr každoroční návštěvy zástupce augustiánského pivovaru z Varšavy způsobil, že se nadporučík jemné usmál, což obchodník s chmelem postřehl, a proto vykládal dál: "Uherské pivovary v Šoproni a ve Velké Kaniži odbíraly pro svá exportní piva, která vyvážely až do Alexandrie, u mé firmy ročně průměrem tisíc žoků chmele. Dnes odmítají jakoukoliv objednávku kvůli blokádě. Nabízím jim chmel o třicet procent lacinější, a neobjednávají ani jeden žok. Stagnace, úpadek, mizérie a ještě k tomu domácí starosti." 
    Obchodník s chmelem se odmlčel a mlčení přerušila paní Katy, připravená na cestu: "Jak to uděláme s mými kufry?" 
     "Přijedou pro ně, Katy," řekl spokojeně obchodník s chmelem, raduje se nakonec, že skončilo vše bez výstupu a pohoršlivé scény, "jestli chceš ještě obstarat nějaké nákupy, je nejvyšší čas, abychom šli. Vlak jede ve dvě dvacet." 
    Oba rozloučili se přátelsky s nadporučíkem a obchodník s chmelem byl tak rád, že už je to odbyto, že na rozchodu, v předsíni, řekl k nadporučíkovi: "Jestli, nedej bůh, byl byste na vojně raněn, přijeďte k nám na zotavenou. Budeme vás co nejpečlivěji opatrovat." 
    Vrátiv se do ložnice, kde paní Katy se oblékala na cestu, našel nadporučík na umyvadle 400 korun a tento lístek: 
    Pane nadporučíku! Nezastal jste se mne před tou 
    opicí, mým mužem, idiotem prvního řádu. Dovolil 
    jste, aby mne odvlékl s sebou jako nějakou věc, 
    kterou zapomenul v bytě. Přitom dovolil jste si 
    udělat poznámku, že jste mně nabídl 
    pohostinství. Doufám, že jsem vám nezpůsobila 
    větší útraty než přiložených 400 koruny o které 
    prosím byste se rozdělil se svým sluhou.
Nadporučík Lukáš chvíli stál s lístkem v ruce a pak jej pomalu roztrhal. S úsměvem podíval se na peníze ležící na umyvadle, a vida, že v rozčilení zapomněla hřebínek do vlasů na stolku, když si před zrcadlem upravovala vlasy, uložil jej mezi své fetišistické relikvie. 
     Švejk se vrátil po poledni. Šel hledat stájového pinče pro nadporučíka. 
     "Švejku," řekl nadporučík, "máte štěstí. Ta dáma, která u mne bydlila, je už pryč. Odvezl ji pan manžel. A za všechny služby, které jste jí prokázal, nechala vám na umyvadle 400 korun. Musíte jí pěkné poděkovat, respektive jejímu panu choti, poněvadž jsou to jeho peníze, které vzala s sebou na cestu. Já vám nadiktuji psaní." 
    Nadiktoval mu: 
     "Velectěný pane! Račte vyřídit nejsrdečnější dík za 400 korun, které mně darovala vaše paní choť za služby, které jsem jí prokázal při její návštěvě v Praze. Vše, co jsem pro ni udělal, učinil jsem ochotně, a proto nemohu přijmouti tento obnos a zasílám jej... - Nu jen pište dál, Švejku, copak sebou tak vrtíte? Kde jsem to přestal?" 
     "A zasílám jej...," řekl třesoucím se hlasem, plným tragiky, Švejk. 
     "Dobře tedy: zasílám jej nazpátek s ujištěním své nejhlubší úcty. Uctivý pozdrav a ruky políbení milostivé paní. Josef Švejk, důstojnický sluha u nadporučíka Lukáše. Hotovo?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, ještě schází datum." 
     "20. prosince 1914. Tak a teď napište obálku a vezměte těch 400 korun a odnesete je na poštu a pošlete na tuto adresu." 
    A nadporučík Lukáš počal si vesele pohvizdovat árii z operety Rozvedená paní. 
     "Ještě něco, Švejku," otázal se nadporučík, když Švejk odcházel na poštu, "co je s tím psem, kterého jste šel hledat?" 
     "Mám jednoho v pácu, pane obrlajtnant, náramně hezký zvíře. Ale bude to těžký ho dostat. Zejtra doufám že ho snad přece přivedu. Kouše." 
6
Posledního slova nadporučík Lukáš nezaslechl, a bylo přece tak důležité. "Kousala ta potvora o všechno pryč," chtěl ještě jednou opakovat Švejk, ale nakonec si pomyslil: "Co je vlastně nadporučíkovi do toho. Chce psa, tak ho dostane." 
    Není to ovšem lehkou věcí říci: "Přiveďte mně psa!" Majitelé psů jsou na své psy velice opatrní, a nemusí to být právě čistokrevný pes. I toho voříška, který nic jiného nedělá, než že nějaké stařence zahřívá nohy, má majitel rád a nedá mu ublížit. 
    Pes sám musí mít instinkt, zejména je-li čistokrevný, že jednoho krásného dne bude svému pánovi odcizen. Žije neustále ve strachu, že bude ukraden, že musí být ukraden. Pes se kupříkladu vzdálí od svého pána na procházce, je zpočátku veselý, dovádivý. Hraje si s druhými psy, leze na ně nemravně, oni na něho, očuchává patníky, vyzdvihuje nožičku na každém rohu i hokynářce na koš s brambory, zkrátka má takovou radost ze života a svět zdá se mu být jistě krásným jako jinochovi po šťastné maturitě. 
    Najednou však pozorujete, že veselost jeho mizí, že pes vycituje, že se ztratil. A nyní teprve přichází na něho ta pravá zoufalost. Pobíhá zděšeně po ulici, čenichá, skučí a v naprosté zoufalosti stáhne ohon mezi nohy, uši dá dozadu a mete si to uprostřed ulice kamsi do neznáma. 
    Kdyby mohl mluvit, tak by křičel: "Ježíšmarjá, mne někdo ukradne." 
    Byli jste někdy v psinci a viděli jste tam takové uděšené zjevy psí? Ti všichni jsou ukradeni. Velkoměsto vychovalo zvláštní druh zlodějů, kteří živí se výhradně krádežemi psů. Jsou malé druhy salónních pejsků, trpasličí, ratlíčkové, zcela nepatrná rukavice, vejdou se do kapsy u svrchníku nebo do dámského rukávníku, kde se nosí s sebou. I odtud vám ho chudáka vytáhnou. Zlou německou dogu skvrnitou, která hlídá zuřivě na předměstí vilu, ukradnou v noci. Policejního psa ukradnou detektivovi před nosem. Vedete si psa na šňůře, přestříhnou ji a už jsou se psem pryč a vy se pitomě díváte na prázdnou šňůru. Padesát procent psů, které na ulici potkáváte, měnilo několikrát své pány, a často po letech koupíte svého vlastního psa, kterého vám jako štěně ukradli, když jste s ním šel na procházku. Největší nebezpečí býti ukradenu hrozí psům, když je vyvádějí, aby vykonali malou i velkou tělesnou potřebu. Zejména při posledním aktu se jich nejvíc ztrácí. Proto se každý pes při tom opatrně kolem sebe rozhlíží. 
    Jest několik systémů, jak se kradou psi. Bud' přímo, něco na způsob kapesní krádeže, nebo podvodným vylákáním nešťastného tvora k sobě. Pes jest zvíře věrné, ale jen v čítance neb v přírodopise. Dejte očichat i nejvěrnějšímu psu smaženou koňskou uzenku, a je ztracen. Zapomene na pána, vedle kterého kráčí, otočí se a jde za vámi, přičemž mu z tlamy tekou sliny a v předzvěsti a tušení velké radosti nad uzenkou vrtí přívětivé ocasem a protahuje nozdry jako nejbujnější hřebec, když ho vedou ke klisně. 
Na Malé Straně u Zámeckých schodů je malý výčep piva. Jednoho dne seděli tam v šeru vzadu dva muži. Jeden voják a druhý civilista. Nakloněni k sobě šeptali si tajemně. Vyhlíželi jako spiklenci z dob Benátské republiky. 
     "Každej den ve vosum hodin," šeptal civilista vojákovi, "chodí s ním služka na roh Havlíčkovýho náměstí k parku. Ale von je potvora, kouše o všechno pryč. Nedá se pohladit." 
    A nakláněje se ještě víc k vojákovi, zašeptal mu do ucha: "Ani buřta nežere." 
     "Smaženýho?" otázal se voják. 
     "Ani smaženýho." 
    Oba si odplivli. 
     "Co tedy ta potvora žere?" 
     "Pánbůhví co. Voni jsou někteří psi rozmazlení a rozhejčkaní jako arcibiskup." 
    Voják s civilistou si ťukli a civilista dále šeptal: "Jednou ode mě jeden černej špic, kterýho jsem potřeboval pro psinec nad Klamovkou, nechtěl taky vzít buřta. Chodil jsem za ním po tři dny, až už jsem to nevydržel a přímo se zeptal té paní, co s tím psem chodila na procházku, co vlastně ten pes žere, že je tak pěknej. Paní to zalichotilo a řekla, že má nejradši kotlety. Tak jsem mu koupil řízek. Myslím si, to je ještě lepší. A vidíš, mrcha pes si ho ani nevším, že to bylo telecí. Byl udělanej na vepřový maso. Tak jsem musel mu koupit kotletu. Dal jsem mu ji očichat a běžím, pes za mnou. Paní křičela: ,Puntíku, Puntíku,` ale kdepak mile] Puntík. Za kotletou běžel až za roh, tam jsem mu dal řetízek na krk a druhej den už byl v psinci nad Klamovkou. Měl pod krkem pár bílejch chlupů, skupinku, tu mu zamalovali načerno a nikdo ho nepoznal. Ale vostátní psi, a že jich bylo hodně, všichni šli na koňskýho smaženýho buřta. Ty bys udělal taky nejlepší, kdybys se jí voptal, co ten pes nejraději žere; ty jsi voják, postavu máš a vona ti to spíš řekne. Já už jsem se jí ptal, ale ona se na mě podívala, jako kdyby mne chtěla probodnout, a řekla: ,Co je vám do toho: Vona není moc hezká, je to vopice, ale s vojákem bude mluvit." 
     "Je to opravdu stájovej pinč? Můj obrlajtnant jinýho nechce." 
     "Fešák stájovej proč. Pepř a sůl, dovopravdy čistokrevnej, jakože ty jseš Švejk a já Blahník. Mně jde vo to, co žere, to mu dám a přivedu ti ho." 
    Oba přátelé si opět ťukli. Ještě když Švejk se živil prodejem psů do vojny, Blahník mu je dodával. Byl to zkušený muž a vypravovalo se o něm, že kupoval pod rukou z pohodnice podezřelé psy a zas je prodával dál. Měl dokonce už jednou vzteklinu a v Pasteurově ústavu ve Vídni byl jako doma. Nyní považoval za svou povinnost nezištné vojákovi Švejkovi pomoci. Znal všechny psy v celé Praze i okolí, a mluvil proto tak tiše, aby se hostinskému neprozradil, poněvadž mu z hostince před půlrokem odnesl pod kabátem štěně, jezevčíka, kterému dal cucat mléko z dětské láhve, takže ho hloupé štěně patrně považovalo za mámu a ani nedutalo pod kabátem. 
    Kradl ze zásady jen čistokrevné psy a mohl být soudním znalcem. Dodával do všech psinců i soukromým osobám, jak se to dalo, a šel-li po ulici, tu na něho vrčeli psi, které kdysi ukradl, a když stál někde u výkladní skříně, často nějaký mstivý pes vyzdvihl u něho za zády nožičku a pokropil mu kalhoty.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V osm hodin ráno druhého dne bylo vidět dobrého vojáka Švejka chodit na rohu Havlíčkova náměstí a parku. hekal na služku se stájovým pinčem. Konečné se dočkal a kolem něho přeběhl vousatý pes, rozježený, ostrosrstý, s moudrýma černýma očima. Byl veselý jako všichni psi, když si odbyli svou potřebu, a hnal se k vrabcům snídajícím koňský trus na ulici. 
    Pak přešla kolem Švejka ta, která ho měla na starosti. Byla to starší dívka se způsobné do věnečku zapletenými vlasy. Hvízdala na psa a točila řetízkem a elegantním karabáčem. 
     Švejk ji oslovil: 
     "Dovolte, slečno, kudy se jde na Žižkov?" 
    Zastavila se a podívala se na něho, myslí-li to upřímně, a dobrácký obličej Švejkův jí řekl, že opravdu ten vojáček chce asi jít na Žižkov. Výraz její tváře změkl a ona ochotně mu vykládala, jak na ten Žižkov půjde. 
     "Já jsem teprve nedávno do Prahy přeloženej," řekl Švejk, "já nejsem zdejší, já jsem z venkova. Vy taky nejste z Prahy?" 
     "Já jsem z Vodňan." 
     "Tak jsme nedaleko od sebe," odpověděl Švejk, "já jsem z Protivína." 
    Tato znalost místopisu českého jihu, nabytá kdysi při manévrech v tom kraji, naplnila srdce dívky krajanským teplem. 
     "Tak znáte v Protivíně na náměstí řezníka Pejchara?" 
     "Jakpak bych ho neznal." 
     "To je můj bratr." 
     "Toho tam mají u nás všichni rádi," řekl Švejk, "von je moc hodnej, úslužnej, má dobrý maso a dává dobrou váhu." 
     "Nejste vy Jarešův?" otázala se dívka, začínajíc sympatizovat s neznámým vojáčkem. 
     "Jsem." 
     "A kterého Jareše, toho z Krče u Protivím, nebo z Ražic?" 
     "Z Ražic." 
     "Ještě rozváží pivo?" 
     "Pořád." 
     "Ale on už musí mít hodně přes šedesát?" 
     "Vosumašedesát mu bylo letos na jaře," odvětil klidné Švejk, "teď si zaopatřil psa a to se mu to jede. Pes mu sedí na voze. Zrovna takovej pes jako tamhleten, co honí ty vrabce. Hezkej pejsek, moc pěknej." 
     "To je náš," vysvětlovala mu jeho nová známá, "já sloužím zde u pana obršta. Vy neznáte našeho pana obršta?" 
     "Znám, to je pěknej inteligent," řekl Švejk, i "u nás byl v Budějovicích taky takovej jeden obršt." 
     "Náš pán je přísnej, a jak posledně se říkalo, že nám v Srbsku natloukli, tak přišel cele] vztekle] domů a sházel v kuchyni všechny talíře a chtěl I mně dát vejpověď." 
     "Tak to je tedy váš pejsek," přerušil ji Švejk, "to je škoda, že můj obrlajtnant nemůže žádnýho psa vystát, já mám velice rád psy." Odmlčel se a náhle vyrazil: "Každej pes ale taky všechno nežere." 
     "Náš Fox si strašně vybírá, jeden čas nechtěl vůbec jíst maso, až teď opět." 
     "A co žere nejradši?" 
     "Játra, vařená játra." 
     "Telecí nebo vepřový?" 
     "To je mu jedno," usmála se ,krajanka` Švejkova, považujíc poslední otázku za nepodařený pokus o vtip. 
    Procházeli se ještě chvíli, pak se k nim přidal i stájový pinč, který byl uvázán na řetízku. Choval se k Švejkovi velice důvěrné a pokoušel se roztrhnout mu alespoň náhubkem kalhoty, vyskakoval na něho a náhle, jako by vycitoval, co si o něm Švejk myslí, přestal skákat a šel smutně a zaraženě, dívaje se úkosem na Švejka, jako by chtěl říci: Tedy to na mne taky čeká? 
    Potom mu ještě řekla, že chodí též každý večer v šest hodin sem se psem, že nevěří žádnému mužskému z Prahy, že se dala jednou do novin a přihlásil se jeden zámečník za účelem sňatku a vylákal z ní 800 korun na nějaký vynález a zmizel. Na venkově jsou lidé rozhodně poctivější. Jestli by se vdala, vzala by si jediné venkovského člověka, ale až po válce. Válečné sňatky považuje za hloupost, poněvadž obyčejně taková ženská zůstane vdovou. 
     Švejk jí dal mnoho nadějí, že přijde v šest hodin, a odešel, aby sdělil příteli Blahníkovi, že pes žere játra jakéhokoliv druhu. 
     "Pohostím ho hovězíma," rozhodl se Blahník, "na ty jsem už dostal bernardýna továrníka Vydry, náramně věrný zvíře. Zejtra ti psa přivedu v pořádku." 
    Blahník splnil slovo. Když byl dopoledne Švejk hotov s uklízením bytu, ozval se za dveřmi štěkot a Blahník vtáhl do bytu vzpírajícího se stájového pinče, který byl ještě více rozježen, než ho rozježila příroda. Koulel divoce očima a díval se tak posupně, že připomínal hladového tygra v kleci, před kterou stojí vypasený návštěvník zoologické zahrady. Cvakal zuby, vrčel, jako by chtěl říct: Roztrhám, sežeru. 
    Uvázali psa ke kuchyňskému stolu a Blahník vylíčil postup odcizení. 
     "Šel jsem schválné kolem něho, drže zabalená vařená játra v papíru. Počal čenichat a vyskakovat na mne. Nedal jsem mu nic a šel dál. Pes za mnou. U parku jsem se votočil do Bredovské ulice a tam jsem mu dal první kousek. Žral to v chodu, aby mne neztratil z očí. Zabočil jsem do Jindřišské, kde jsem mu dal novou porci. Pak jsem ho, když se nažral, uvázal na řetízek a táh jsem ho přes Václavské náměstí na Vinohrady, až do Vršovic. Po cestě mně vyváděl pravé divy. Když jsem přecházel elektriku, lehl si a nechtěl se hnout. Snad se chtěl dát přeject. Přines jsem s sebou taky čistý rodokmen, který jsem koupil u papírníka Fuchse. Ty umíš padělat rodokmeny, Švejku." 
     "To musí bejt tvou rukou napsaný. Napiš, že pochází z Lipska ze psince von Bülow. Otec Arnheim von Kahlsberg, matka Emma von Trautensdorf, po otci Siegfried von Busenthal. Otec obdržel první cenu na berlínský výstavě stájových pinčů v roce 1912. Matka vyznamenána zlatou medalií norimberského spolku pro chov ušlechtilých psů. Jak myslíš že je starej?" 
     "Podle zubů dva roky." 
     "Napiš, že je půldruhýho." 
     "Je špatně kupírovanej, Švejku. Podívej se mu na uši." 
     "Tomu se dá pomoct. Zastříhneme mu je popřípadě, až si u nás zvykne. Teď' by se ještě víc zlobil." 
    Ukradenec vrčel vztekle, funěl, zmítal sebou, a pak si lehl a s vyplazeným jazykem, unaven, čekal, co se s ním stane dál. Pomalu stával se klidnějším, jen občas žalostné zakňučel. 
     Švejk mu předložil zbytek jater, která mu předal Blahník. On však se jich nevšiml a vrhl na ně jen trucovitý pohled a podíval se na oba s výrazem: Už jsem se jednou napálil, sežerte si to sami. 
    Ležel rezignovaně a přetvařoval se, že dřímá. Pak mu najednou něco vlezlo do hlavy, vstal a začal panáčkovat a prosit předníma tlapkama. Vzdával se. 
    Na Švejka tato dojemná scéna nijak neúčinkovala. 
     "Lehneš," zakřičel na ubožáka, který opět si lehl, kňuče žalostné. 
     "Jaký mu mám dát jméno do rodokmenu?" otázal se Blahník, "jmenoval se Fox, tak něco podobnýho, aby tomu hned rozuměl." 
     "Tak ho nazveme třebas Max, podívej se, Blahníku, jak zvedá uši. Vstaň, Maxi!" 
    Nešťastný stájový proč, kterému vzali i domov, i jméno, vstal a očekával další rozkazy. 
     "Já bych myslel, abychom ho odvázali;" rozhodl se Švejk, "uvidíme, co to bude dělat " 
    Když byl odvázán, první jeho cesta byla ke dveřím, kde zaštěkal třikrát krátce na kliku, spoléhaje patrně na velikomyslnost těch zlých lidí. Vida však, že nemají pochopení pro jeho touhu dostat se ven, udělal u dveří loužičku, přesvědčen, že ho vyhodí, jako to kdysi dělávali, když byl mlád a plukovník ho učil, řízně, po vojensku, být zimmerrein. 
    Místo toho poznamenal Švejk: "Ten je chytrej, to je kus jezovity," přetáhl ho páskem a namočil mu v loužičce čumák, že se nestačil olizovat. 
    Kňučel nad tou potupou a počal běhat po kuchyni, čenichaje zoufale svou vlastní stopu, pak zčistajasna šel ke stolu, sežral na zemi předložený zbytek jater, lehl si ke kamnům a usnul po tom dobrodružství. 
     "Co jsem ti dlužen?" otázal se Švejk Blahníka, když se s ním loučil. 
     "Nemluv o tom, Švejku," řekl měkce Blahník, "pro starýho kamaráda všechno udělám, zejména když slouží na vojně. Sbohem, hochu, a nevoď ho nikdy přes Havlíčkovo náměstí, aby se nestalo nějaký neštěstí. Kdybys potřeboval ještě nějakýho psa, tak víš, kde bydlím." 
     Švejk nechal Maxa spát hodné dlouho a koupil zatím u řezníka čtvrt kila jater, uvařil je a čekal, až se Max probudí, dav mu k čenichu kousek teplých jater. 
    Max se začal ze spaní olizovat, pak se protáhl, očichal játra a zhltl je. Pak šel ke dveřím a opakoval svůj pokus s klikou. 
     "Maxi!" zavolal na něj Švejk, "pojď ke mně!" 
     Šel s nedůvěrou, Švejk ho vzal na klín, hladil a ponejprv Max zbytkem svého kupírovaného ohonu zavrtěl přátelsky a jemně chňapl po Švejkové ruce, držel ji v tlamě a podíval se moudře na Švejka, jako by chtěl říci: Zde se nedá nic dělat, já vím, že jsem to prohrál. 
     Švejk ho dál hladil a počal mu vypravovat něžným hlasem: 
     "Tak byl jednou jeden pejsek, jmenoval se Fox a ten žil u jednoho obršta. Vodila ho služka na procházku a přišel jeden pán, ten Foxa ukrad. Fox se dostal na vojnu k jednomu obrlajtnantovi a dali mu jméno Max. 
    Maxi, dej pac! Tak vidíš, hovado, že budeme dobrýma kamarády, jestli budeš hodnej a poslušnej. Jinak budeš mít vojnu jako řemen." 
    Max seskočil Švejkovi z klína a počal na něho vesele dorážet. Do večera, kdy se vrátil nadporučík z kasáren, byli Švejk a Max nejlepšími kamarády. 
    Dívaje se na Maxe, pomyslil si Švejk filosoficky: "Když se to vezme kolem a kolem, je vlastně každej voják taky ukradenej ze svýho domova." 
    Nadporučík Lukáš byl velice příjemně překvapen, když uviděl Maxa, který též jevil velkou radost, že opět vidí muže se šavlí. 
    Na otázku, odkud je a co stojí, sdělil mu Švejk s naprostým klidem, že pes byl mu darován jedním kamarádem, který právě narukoval. 
     "Dobře, Švejku," řekl nadporučík, hraje si s Maxem, "na prvního dostanete ode mě padesát korun za psa." 
     "Nemohu přijmout, pane obrlajtnant " 
     "Švejku," řekl přísné nadporučík, "když jste nastupoval Službu, vysvětlil jsem vám, že musíte poslouchat na slovo. Když vám říkám, že dostanete padesát korun, tak je musíte vzít a propít. Co uděláte, Švejku, s těmi padesáti korunami?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je propiju podle rozkazu." 
     "A kdybych, Švejku, snad zapomněl na to, přikazuji vám, abyste mně hlásil, že mám vám dát za psa padesát korun. Rozumíte? Nemá ten pes blechy? Raději ho vykoupejte a vyčesejte. Zítra mám službu, ale pozítří s ním půjdu na procházku." 
    Zatímco Švejk koupal Maxa, plukovník, bývalý jeho majitel, strašné doma láteřil a vyhrožoval, že postaví toho, kdo mu psa ukradl, před válečný soud, že ho dá zastřelit, pověsit, zavřít na dvacet let a rozsekat. 
     "Der Teufel soll den Kerl buserieren," ozývalo se v bytě plukovníka, až se třásla okna, "mit solchen Meuchelmtirdern werde ich hald fertig." 
    Nad Švejkem i nadporučíkem Lukášem vznášela se ve vzduchu katastrofa.
15. kapitola
Katastrofa 
Plukovník Bedřich Kraus, mající též přídomek von Zillergut, po nějaké vesničce v Solnohradech, kterou jeho předkové prožrali již ve století osmnáctém, byl úctyhodným pitomcem. Když něco vypravoval, mluvil samé pozitivní věci, tázaje se přitom, zdali všichni rozumí nejprimitivnějším výrazům: "Tedy okno, pánové, ano. Víte, co je to okno?" 
    Nebo: "Cesta, u které po obou stranách jsou příkopy, nazývá se silnicí. Ano, pánové. Víte, co je to příkop? Příkop jest vykopávka, na které pracuje více lidí. Jest to prohlubenina. Ano. Pracuje se motykami. Víte, co je to motyka?" 
    Trpěl vysvětlovací mánií, což činil s takovým oduševněním jako nějaký vynálezce vypravující o svém díle. 
     "Kniha je, pánové, více různě nařezaných čtvrtek papíru, různého formátu, který jest potištěn a sestaven dohromady, svázán a sklížen. Ano. Víte, pánové, co je to klih? Klih jest lepidlo." 
    Byl tak nehorázné blbý, že se mu důstojníci zdaleka vyhýbali, aby nemuseli od něho slyšet, že chodník rozděluje ulici na jízdní dráhu a že je to vyvýšený dlážděný pruh kolem průčelí domu. A průčelí domu že je ona část, kterou vidíme z ulice nebo z chodníku. Zadní část domu z chodníku vidět nemůžeme, o čemž se okamžitě můžeme přesvědčit, jestli vstoupíme do jízdní dráhy. 
    Byl ochoten tu zajímavost ihned demonstrovat. Naštěstí však ho přejeli. Od té doby zpitoměl ještě víc. Zastavoval důstojníky a dával se s nimi do nekonečně dlouhých rozhovorů o amoletách, slunci, teploměrech, koblihách, oknech a poštovních známkách. 
    Bylo to opravdu podivuhodné, že ten blbec mohl poměrné dosti rychle postupovat a mít za sebou velice vlivné lidi, jako byl velící generál, který mu držel palec i při jeho naprosté vojenské neschopnosti. 
    O manévrech prováděl se svým plukem pravé divy. Nikdy nedorazil nikam včas, vodil pluk v kolonách proti strojním puškám, a kdysi před léty stalo se při císařských manévrech na českém jihu, že se úplně s plukem ztratil, dostal se s ním až na Moravu, kde se s ním potloukal ještě několik dní potom, když už bylo po manévrech a vojáci leželi v kasárnách. Prošlo mu to. 
    Jeho přátelský poměr s velícím generálem a jinými neměné blbými vojenskými hodnostáři starého Rakouska vynesl mu různá vyznamenání a řády, kterými byl neobyčejně poctěn, a považoval se za nejlepšího vojáka pod sluncem a teoretikem strategie i všech vojenských věd. 
    Při přehlídkách pluku dával se do hovoru s vojáky a ptal se jich vždy jedno a totéž: 
     "Proč se ručnici zavedené ve vojsku říká manlicherovka?" 
    U pluku měl přezdívku manlichertrotl. Byl neobyčejné mstivý, ničil podřízené důstojníky, když se mu nelíbili, a když se chtěli ženit, tu posílal nahoru velmi špatná odporučení jich žádosti. 
    Scházela mu polovička levého ucha, kterou mu usekl jeho protivník za mládí v souboji kvůli prostému konstatování pravdy, že Bedřich Kraus von Zillergut je prapitomý chlap. 
    Rozebereme-li jeho duševní schopnosti, dojdeme k přesvědčení, že nebyly o nic lepší těch, které proslavily otlemeného Habsburka Františka Josefa jako notorického idiota. 
    Týž spád jeho řeči, táž zásoba největší naivnosti. Na jednom banketu v důstojnickém kasině plukovník Kraus von Zillergut zčistajasna pronesl, když byla řeč o Schillerovi: "Tak jsem vám, pánové, včera viděl parní pluh hnaný lokomotivou. Považte si, pánové, lokomotivou, ale ne jednou, dvěma lokomotivami. Vidím kouř, jdu blíž, a ona to lokomotiva a na druhé straně druhá. Řekněte mně, pánové, není-liž to směšné? Dvě lokomotivy, jako by nestačila jedna." 
    Zamlčel se a po chvíli prohodil: "Dojde-li benzín, musí se automobil zastavit. To jsem také viděl včera. Potom se žvaní o setrvačnosti, pánové. Nejede, stojí, nehne se, nemá benzínu. Není-liž to směšné?" 
    Byl při své tuposti neobyčejně nábožný. Měl doma v bytě domácí oltář. Chodil často ke zpovědi a k přijímání k Ignáci a od vypuknutí války modlil se za zdar zbraní rakouských a německých. Míchal křesťanství se sny o germánské hegemonii. Bůh měl pomoci zabrat bohatství a území přemožených. 
    Strašně se vždy rozčiloval, když četl v novinách, že opět přivezli zajatce. Říkal: "K čemu vozit zajatce? Postřílet se mají všichni. Žádné slitování. Tancovat mezi mrtvolami. Všechny civilisty v Srbsku spálit do posledního. Děti ubít bajonety!" 
    Nebyl o nic horší než německý básník Vierordt, který uveřejnil za války verše, aby Německo nenávidělo a zabíjelo s železnou duší milióny francouzských ďáblů: 
    Ať až k oblakům nad hory 
    hromadí se lidské kosti a kouřící se maso... 
Ukončiv vyučování ve škole jednoročních dobrovolníků, vyšel si nadporučík Lukáš na procházku s Maxem. 
     "Dovoluji si vás upozornit, pane obrlajtnant," řekl starostlivě Švejk, "že na toho psa musíte bejt vopatrnej, aby vám neutek. Vono se mu třeba může zastesknout po starým domově a von by moh vzít roha, kdybyste ho odvázal ze šňůry. A taky bych vám neradil vodit ho přes Havlíčkovo náměstí, tam se potlouká jeden zlej řeznickej pes vod Mariánskýho obrazu, kterej je náramné kousavej. Jak uvidí ve svým rajóně cizího psa, hned je na něho žárlivej, aby mu tam něco nesežral. Von je jako ten žebrák vod Svatýho Haštala." 
    Max vesele vyskakoval a pletl se pod nohy nadporučíkovi, zatočil se šňůrou kolem šavle a projevoval neobyčejnou radost, že jde na procházku. 
    Vyšli na ulici a nadporučík Lukáš zaměřil se psem na Příkopy. Měl se setkat s jednou dámou na rohu Panské ulice. Byl zabrán v úřední myšlenky. O čem má zítra přednášet jednoročním dobrovolníkům ve škole? Jak udáváme výšku nějakého vrchu? Proč udáváme vždy výšku od hladiny mořské? Jak z výšek nad hladinou mořskou ustanovíme prostou výšku vrchu od jeho paty? Zatraceně, proč ministerstvo vojenství dává takové věci do školního programu. To je přece pro dělostřelectvo. A jsou přece mapy jenerálního štábu. Když nepřítel bude na kótě 312, nestačí obyčejně přemýšlet o tom, proč je výška toho kopce udána od hladiny mořské, nebo vypočítat si, jak je vysoký ten kopec. Podíváme se na mapu, a máme to. Z těch myšlenek byl vyrušen přísným "Halt!", právě když se blížil k Panské ulici. 
    Současně s "Halt!" snažil se mu pes vyškubnout i se šňůrou a s radostným štěkotem vrhl se na toho člověka, který řekl přísné "Halt!" 
    Před nadporučíkem stál plukovník Kraus von Zillergut. Nadporučík Lukáš zasalutoval a stál před plukovníkem, omlouvaje se, že neviděl. 
    Plukovník Kraus byl znám mezi důstojníky svou vášní anhaltovat. Považoval salutování za něco, na čem závisí úspěch války a na čem zbudována celá vojenská moc. 
     "Do salutování má voják vkládat duši," říkával. Byl to nejkrásnější kaprálský mysticismus. 
    Dbal o to, aby ten, který vzdává čest, zasalutoval podle předpisu do nejjemnějších podrobností, přesné a důstojně. 
     Číhal na všechny, kteří šli kolem něho. Od infanteristy až na podplukovníka. Infanteristy, kteří letmo zasalutovali, jako by chtěli říci, dotýkajíce se štítku čepice: "Těbůh," vodil sám přímo do kasáren k potrestání. 
    Pro něho neplatilo: "Já neviděl." 
     "Voják," říkával, "musí svého představeného hledat v zástupu a na nic jiného nemyslet, než aby dostál všem svým povinnostem, které jsou mu předepsány v dienstreglamá. Když padne na bojišti, má před svou smrtí zasalutovat. Kdo neumí salutovat, dělá, že nevidí, nebo salutuje nedbale, je u mě bestie:` 
     "Pane nadporučíku," hrozným hlasem řekl plukovník Kraus, "nižší šarže musí vždy vzdát čest vyšším. To není zrušeno. A za druhé: Odkdy si zvykli páni důstojníci chodit s ukradenými psy po promenádě? Ano, s ukradenými psy. Pes, který patří druhému, jest pes kradený." 
     "Tento pes, pane plukovníku...," namítl nadporučík Lukáš. 
     "...patří mně, pane nadporučíku," přerušil ho drsně plukovník, "je to můj Fox." 
    A Fox čili Max vzpomněl si na svého starého pána a nového vypudil úplné ze svého srdce, a vytrhnuv se skákal na plukovníka a projevoval takovou radost, jaké by byl schopen zamilovaný sextám když najde pochopení u svého ideálu. 
     "Chodit s ukradenými psy, pane nadporučíku, nesrovnává se s důstojnickou ctí. Nevěděl? Důstojník nemůže kupovat psa, nepřesvědčiv se, že ho může koupit bez následků," hřímal dál plukovník Kraus, hladě Foxa-Maxa, který z podlosti počal vrčet na nadporučíka a cenit zuby, jako by mu byl plukovník řekl, ukazuje na nadporučíka: "Vem si ho!" 
     "Pane nadporučíku," pokračoval plukovník, "považujete za správné jezdit na ukradeném koni? Nečetl jste inzerát v Bohemii a v Tagblattu, že se mně ztratil stájový proč? Vy jste nečetl inzerát, který dal váš představený do novin?" 
    Plukovník spráskl ruce. 
     "Opravdu, tihle mladí důstojníci! Kde je disciplína? Plukovník dá inzeráty, a nadporučík je nečte." 
     "Kdybych ti, ty dědku stará, mohl dát pár facek," pomyslil si nadporučík Lukáš, dívaje se na licousy plukovníka, které připomínaly orangutana. 
     "Pojďte s sebou na minutu," řekl plukovník. A tak šli a vedli velmi příjemný rozhovor: 
     "Na frontě, pane nadporučíku, se vám nemůže taková věc podruhé přihodit. V týlu se procházet s ukradenými psy je jistě velice nepříjemné. Ano! Procházet se se psem svého představeného. V době, kdy denně ztrácíme na bojištích sta důstojníků. A inzeráty se nečtou. To bych mohl inzerovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let!" 
    Plukovník se hlasitě vysmrkal, což bylo vždy u něho známkou velkého rozčilení, a řekl: "Můžete se dále procházet," otočil se a odcházel, sekaje zlostně jezdeckým bičíkem přes konce svého důstojnického pláště. 
    Nadporučík Lukáš přešel na druhý chodník a slyšel i tam poznovu "Halt!" Plukovník zadržel právě jednoho nešťastného infanteristu, záložníka, který myslel na svou mámu doma a přehlédl ho. 
    Plukovník vlastnoručně ho táhl do kasáren k potrestání, spílaje mu mořských prasat, 
     "Co s tím Švejkem udělám?" pomyslil si nadporučík. "Rozbiju mu hubu, ale to nestačí. I řemínky mu tahat z těla je na toho lumpa málo." Nedbaje, že se měl sejít s jednou dámou, zamířil rozčíleně k domovu. 
     "Já ho zabiju, pacholka," řekl k sobě, sedaje do elektriky.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mezitím byl dobrý voják Švejk pohřížen v rozmluvu s ordonancí z kasáren. Voják přinesl nadporučíkovi nějaké listiny k podpisu a čekal nyní. 
     Švejk hostil ho kávou a vypravovali si spolu, že to Rakousko projede. 
    Vedli ten hovor, jako by se to samo sebou rozumělo. Byla to nekonečná řada výroků, kde by každé slovo bylo jistě u soudu definováno jako velezráda a oba by byli oběšeni. 
     "Císař pán musí bejt z toho blbej," prohlásil Švejk, "von nikdy nebyl chytrej, ale tahle vojna ho jistě dorazí." 
     "Je blbej," s určitostí prohlásil voják z kasáren, "blbe] jako poleno. Von snad ani neví, že je vojna. Může bejt, že se mu to styděli říct. Jestli je podepsanej na tom manifestě k těm jeho národům, tak je to zlodějna. To dali do tisku bez jeho vědomí, von už vůbec nemůže na nic myslet." 
     "Von je hotovej," znalecky doplnil Švejk, "dělá pod sebe a musejí ho krmit jako malý dítě. Předešle vypravoval jeden pán v hospodě, že má dvě kojný a že každej den třikrát je císař pán u prsu." 
     "Kdyby už jen to bylo," povzdechl voják z kasáren, "a nařezali nám, aby už jednou Rakousko mělo pokoj." 
    A oba pokračovali dále v rozhovoru, až konečné Švejk odsoudil Rakousko nadobro slovy: "Taková blbá monarchie nemá ani na světě bejt," k čemuž, aby jaksi ten výrok doplnil v praktickém směru, dodal druhý: "Jak přijdu na.front, tak se jim zdejchnu." 
    Když oba potom ještě dále tlumočili názor českého člověka na válku, voják z kasáren opakoval, co dnes slyšel v Praze, že u Náchoda je slyšet děla a ruský car že bude co nejdřív v Krakově. 
    Potom si vypravovali o tom, že se obilí od nás vozí do Německa, němečtí vojáci že dostávají cigarety a čokoládu. 
    Pak si vzpomněli na doby starých válek a Švejk vážně dokazoval, že když házeli kdysi smradlavé hrnce do obleženého hradu, že to také nebyl žádný med, bojovat v takovém smradu. Že četl, jak jeden hrad někde obléhali tři roky a nepřítel že nic jiného nedělal, než že se denně s obleženými bavil takovým způsobem. 
    Byl by jistě řekl ještě něco zajímavého a poučného, kdyby jich hovor nepřerušil návrat nadporučíka Lukáše. 
    Vrhnuv strašný, zdrcující pohled na Švejka, podepsal listiny, a propustiv vojáka, kynul Švejkovi, aby ho následoval do pokoje. 
    Oči nadporučíka vysílaly strašlivé blesky. Usednuv na židli, přemýšlel, dívaje se na Švejka, kdy má začít s masakrem. 
     "Napřed mu dám pár přes hubu," myslel si nadporučík, "pak mu rozbiju nos a utrhnu uši a potom dál už se uvidí." 
    A naproti němu hleděl upřímné a dobrosrdečné na něho pár dobráckých, nevinných očí Švejkových, který odvážil se přerušit ticho před bouří slovy: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste přišel o kočku. Sežrala krém na boty a dovolila si chcípnout. Hodil jsem ji do sklepa, ale do vedlejšího. Takovou hodnou a hezkou angorskou kočku už nenajdete." 
     "Co s ním udělám?" mihlo se hlavou nadporučíkovi, "má, prokristapána, takový pitomý výraz." A dobrosrdečné, nevinné oči Švejkovy dál zářily měkkostí a něhou, kombinovanými výrazem naprosté duševní rovnováhy, že všechno je v pořádku a nic se nestalo, a jestli se něco stalo, že je to také v pořádku, že se vůbec něco děje. 
    Nadporučík Lukáš vyskočil, ale neudeřil Švejka, jak původně zamýšlel. Zamával mu pod nosem pěstí a zařval: "Vy jste, Švejku, ukradl psa!" 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že o žádným takovým případě za poslední dobu nevím, a dovoluji si, pane obrlajtnant, poznamenat, že s Maxem jste šel odpůldne na procházku, a tak jsem ho nemohl ukradnout. Mně to hned bylo nápadný, když jste přišel bez psa, že se asi muselo něco stát. Tomu se říká situace. Ve Spálený ulici je nějakej brašnář Kuneš a ten nemoh jít se psem na procházku, aby ho neztratil. Vobyčejně ho nechal někde v hospodě, nebo mu ho někdo ukrad, nebo si ho vypůjčil a nevrátil..." 
     "Švejku, dobytku, himllaudon, držte hubu! Bud' jste takový rafinovaný ničema, nebo jste takový velbloud a blboun nejapný. Jste samý příklad, ale povídám vám, se mnou si nehrajte. Odkud jste přived toho psa? Jak jste k němu přišel? Víte, že patří našemu panu plukovníkovi, který si ho odvedl, když jsme se náhodou potkali? Víte, že je to ohromná ostuda? Tak řekněte pravdu, ukrad jste ho nebo neukrad?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ho neukrad." 
     "Věděl jste o tom, že je to kradený pes?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem věděl, že je ten pes kradenej." 
     "Švejku, ježíšmarjá, himlhergot, já vás zastřelím, vy hovado, vy dobytku, vy vole, vy hajzle jeden. Jste tak blbej?" 
     "Tak, poslušně hlásím, pane obrlajtnant " 
     "Proč jste mně vodil ukradenýho psa, proč jste mně tu bestii nasadil do bytu?" 
     "Abych vám udělal radost, pane obrlajtnant." 
    A Švejkovy oči dobrácky a něžně podívaly se nadporučíkovi do tváře, který si sedl a zaúpěl: "Proč mne bůh trestá tímhle hovadem?" 
    V tiché rezignaci seděl nadporučík na židli a měl pocit, že nemá tolik síly nejen dát Švejkovi pohlavek, ale dokonce ukroutit si cigaretu, a sám nevěděl ani, proč posílá Švejka pro Bohemii a Tagblatt, aby si Švejk přečetl plukovníkův inzerát o ukradeném psu. S rozevřenými novinami na inzertní části vrátil se Švejk. Celý zářil a radostně hlásil: "Je to tam, pane obrlajtnant, tak vám pěkně popisuje pan obršt toho ukradenýho stájovýho pinče, jedna radost, a ještě dává vodměnu sto korun, kdo mu ho přivede. To je moc slušná vodměna. Vobyčejně se dává vodměna padesát korun. Nějakej Božetěch z Košíř, ten se jen tak živil. Ukrad vždycky psa, pak hledal v inzerátech, kdo se zaběh, a hned tam šel. Jednou ukrad pěknýho černýho špice, a poněvadž se majitel nehlásil v inzerátech, zkusil to a dal inzerát do novin sám. Proinzeroval celou pětku, až konečně se jeden pán přihlásil, že je to jeho pes, že se mu ztratil a že myslel, že by to bylo marný ho hledat. Že už nevěří na poctivost lidí. Teď ale že vidí, jak přece jen se ještě najdou poctiví lidi, což ho náramně těší. Je prej zásadně od toho, odměňovat poctivost, ale na památku že mu daruje svou knížku o pěstování květin doma i v zahrádce. Milej Božetěch vzal toho černýho špice za zadní nohy a otlouk ho tomu pánovi o hlavu, a vod tý doby se zařek, že nebude inzerovat. Radši psa prodá do psince, když se o něho nikdo v inzerátech nechce hlásit " 
     "Jděte ležet, Švejku," poručil nadporučík, "vy jste s to blbnout až do rána." Šel též spat a v noci se mu zdálo o Švejkovi, že Švejk ukradl také koně následníkovi trůnu, přivedl mu ho, a následník trůnu že toho koně při přehlídce poznal, když on, nešťastný nadporučík Lukáš, na něm jel před svou rotou. 
    Ráno bylo nadporučíkovi jako po prohýřené noci, ve které mu napohlavkovali. Neobyčejné těžká jakási duševní můra ho pronásledovala. Usnul ještě k ránu, vysílený strašným snem, a probudilo ho klepání na dveře, ve kterých se objevila dobrácká tvář Švejka s otázkou, kdy má pana nadporučíka vzbudit. Nadporučík zasténal v posteli: "Ven, dobytku, to je něco strašného!" 
    Když pak byl již vzhůru a Švejk mu přinesl snídani, byl nadporučík překvapen novou otázkou Švejka: "Poslušně hlásím, pane nadporučíku, nepřál byste si, abych vám zaopatřil nějakýho pejska?" 
     "Víte, Švejku, že bych měl chuť poslat vás před polní soud," s povzdechem řekl nadporučík, "ale oni by vás osvobodili, neboť něco tak kolosálně pitomého neviděli ve svém životě. Podívejte se na sebe do zrcadla. Není vám špatně nad vaším blbým výrazem? Vy jste nejpitomější hříčka přírody, kterou jsem kdy viděl. Nu, řekněte pravdu, Švejku: líbíte se sám sobě?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že se nelíbím, jsem v tom zrcadle nějakej takovej šišatej nebo co. Vono to není broušený zrcadlo. To jednou měli u toho Číňana Staňka vypouklý zrcadlo, a když se někdo na sebe podíval, tak se mu chtělo vrhnout. Huba takhle, hlava jako dřez na pomeje, břicho jako u napitýho kanovníka, zkrátka figura. Šel kolem pan místodržitel, podíval se na sebe, a hned to zrcadlo museli sundat." 
    Nadporučík se odvrátil, vzdychl a uznal za vhodné místo Švejkem obírat se raději bílou kávou. 
     Švejk šukal již v kuchyni a nadporučík Lukáš slyšel zpěv Švejkův: 
    Mašíruje Grenevil Prašnou bránou na špacír, 
     šavle se mu blejskají, hezký holky plakají...
Potom dál z kuchyně ozýval se zpěv: 
    My vojáci, my jsme páni, nás milujou holky samy 
    fasujeme peníze, máme se všudy dobře...
"Ty se máš jistě dobře, holomku," pomyslil si nadporučík a odplivl si. 
    Ve dveřích se objevila hlava Švejkova: "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsou tady pro vás z kasáren, máte jít okamžitě k panu plukovníkovi, je tady ordonanci ` A důvěrně dodal: "Snad to bude kvůli tomu pejskovi." 
     "Už jsem slyšel," řekl nadporučík, když se mu ordonanc v předsíni chtěl hlásit. Řekl to stísněným hlasem a odcházel, vrhaje na Švejka zničující pohled. 
Nebyl to raport, bylo to něco horšího. Plukovník seděl velice zachmuřeně v křesle, když nadporučík vstoupil do jeho kanceláře. 
     "Před dvěma léty, pane nadporučíku," řekl plukovník, "přál jste si být přeložen do Budějovic k 91. pluku. Víte, kde jsou Budějovice? Na Vltavě, ano, na Vltavě a vtéká tam Ohře nebo něco podobného. Město je velice, abych tak řekl, přívětivé, a jestli se nemýlím, má nábřeží. Víte, co je to nábřeží? To jest zeď vystavěná nad vodou. Ano. Ostatně to sem nepatří. Dělali jsme tam manévry." 
    Plukovník se zamlčel, a dívaje se do kalamáře, přešel rychle na jiné téma: "Ten můj pes se u vás zkazil. Nechce nic žrát. Vida, v kalamáři je moucha. To je zvláštní, že i v zimě padají mouchy do kalamáře. To je nepořádek." 
     "Tak už se, dědku mizerná, vyslov," pomyslil si nadporučík. Plukovník vstal a přešel několikrát po kanceláři. "Dlouho jsem přemýšlel, pane nadporučíku, co vlastně vám udělám, aby se to nemohlo opakovat, a vzpomněl jsem si, že jste si přál být přeložen k 91. pluku. Vrchní velitelství nedávno nám oznámilo, že jest u 91. pluku velký nedostatek důstojnictva, poněvadž to všechno Srbové pobili. Zaručuji se vám čestným slovem, že do tří dnů jste u 91. pluku v Budějovicích, kde se formují maršbatalióny. Nemusíte děkovat. Vojsko potřebuje důstojníky, kteří..." 
    A nevěda už, co by řekl, podíval se na hodinky a promluvil: "Je půl jedenácté, nejvyšší čas jít k regimentsraportu." 
    Tím byl příjemný rozhovor ukončen a nadporučíkovi se velice ulehčilo, když vyšel z kanceláře a šel do školy jednoročních dobrovolníků, kde oznámil, že v nejbližších dnech jede na frontu, a uspořádá proto večírek na rozloučenou v Nekázance. 
    Vrátiv se domů, řekl k Švejkovi významně: "Víte, Švejku, co jest to maršbatalión?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že maršbatalión je maršbaťák a marška je marškumpačka. My to vždycky zkracujem." 
     "Tak vám, Švejku," slavnostním hlasem řekl nadporučík, "oznamuji, že pojedete se mnou maršbaťákem, když máte rád takovou zkráceninu. Ale nemyslete si, že na frontě budete vyvádět podobné blbosti jako zde. Máte radost?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost," odpověděl dobrý voják Švejk, "to bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu..."
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 
II. kniha
NA FRONTĚ
1. kapitola
Švejkovy nehody ve vlaku 
V jednom kupé druhé třídy rychlíku Praha-České Budějovice byli tři, nadporučík Lukáš, naproti kterému seděl starší pán, úplně holohlavý, a Švejk, který stál skromné u dveří k chodbě a chystal se právě vyslechnout nový příval hromobití nadporučíka Lukáše, který, nedbaje přítomnosti holohlavého civilisty, hřímal Švejkovi do duše po celé trati, kterou projeli, že je boží dobytek a podobné. 
    Nešlo o nic jiného než o maličkost, o počet zavazadel, které Švejk opatroval. 
     "Ukradli nám kufr," vytýkal nadporučík Švejkovi; "to se jen tak řekne, holomku!" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," ozval se tiše Švejk, "dovopravdy ho ukradli. Na nádraží se vždycky potlouká moc takových šizuňků a já si to představuju tak, že jednomu z nich se nepochybně zamlouval váš kufr a ten člověk že nepochybně využitkoval toho, jak jsem vodešel vod zavazadel, abych vám vohlásil, že s našima zavazadlama je všechno v pořádku. Von moh ten náš kufr ukradnout právě jen v takovej příznivej okamžik. Po takovým okamžiku voni pasou. před dvěma léty na Severozápadním nádraží ukradli jedné paničce kočárek i s holčičkou v peřinkách a byli tak šlechetní, že holčičku vodevzdali na policejní komisařství u nás v ulici, že prej ji našli pohozenou v průjezdě. Potom udělaly noviny z tý ubohý paní krkavčí matku." 
    A Švejk důrazně prohlásil: "Na nádraží se kradlo vždycky a bude se krást dál. Jinak to nejde." 
     "Já jsem přesvědčen, Švejku," ujal se slova nadporučík, "že to s vámi jednou prachšpatně skončí. Pořád ještě nevím, děláte-li ze sebe vola nebo jste se už volem narodil. Co bylo v tom kufru?" 
     "Dohromady nic, pane obrlajtnant," odpověděl Švejk, nespouštěje očí z lysé lebky civilisty sedícího naproti nadporučíkovi, který, jak se zdálo, nejevil pražádný zájem o celou záležitost a četl si Neue freie Presse, "v celým tom kufru bylo jen zrcadlo z pokoje a železnej věšák z předsíně, takže jsme vlastně neutrpěli žádný ztráty, poněvadž zrcadlo i věšák patřily panu domácímu." 
    Vida hrozný posuněk nadporučíkův, pokračoval Švejk laskavým hlasem: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vo tom, že ten kufr bude ukradenej, napřed nic nevěděl, a co se týká toho zrcadla a věšáku, tak jsem to voznámil panu domácímu, že mu to vrátíme, až přijdem z vojny domů. V nepřátelskejch zemích je hodně zrcadel i věšáků, takže ani v tomhle případě nemůžeme utrpět s panem domácím žádnou ztrátu. Jakmile dobyjeme nějaký město..." 
     "Kušte, Švejku," strašlivým hlasem skočil do toho nadporučík, "já vás jednou předám k polnímu soudu. Rozvažte si dobře, jestli nejste nejprachpitomějším chlapem na světě. Některý člověk, kdyby žil tisíc let, nevyvedl by tolik pitomostí jako vy během těch několika neděl. Doufám, že jste to také pozoroval?" 
     "Poslušně hlásím, že jsem to, pane obrlajtnant, pozoroval. Já mám, jak se říká, vyvinutej pozorovací talent, když už je pozdě a něco se stane nepříjemnýho. Já mám takovou smůlu jako nějakej Nechleba z Nekázanky, který tam chodil do hospody V čubčím háji. Ten chtěl vždycky dělat dobrotu a vod soboty vést novej život, a vždycky na druhej den říkal: ,Tak jsem vám, kamarádi, k ránu pozoroval, že jsem na pryčně: A vždycky ho to stihlo, když si umínil, že půjde v pořádku domů, a nakonec se vysvětlilo, že porazil někde nějakou vohradu nebo vypřáh koně drožkářovi nebo si chtěl pročistit fajfku pérem z kohoutího chvostu nějaký policejní patroly. Von byl z toho cele] zoufale] a nejvíc mu to bylo líto, že se ta smůla táhne po celý generace. Jeho dědeček šel jednou na vandr..." 
     "Dejte mně pokoj; Švejku, s vašimi výklady." "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že všechno, co zde povídám, je svatosvatá pravda. Jeho dědeček šel na vandr..." 
     "Švejku," rozčílil se nadporučík, "ještě jednou vám přikazuji, abyste mně nic nevykládal, nechci nic slyšet. Až přijedeme do Budějovic, pak si to s vámi vyřídím. Víte, Švejku, že vás dám zavřít?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to nevím," měkce řekl Švejk, "ještě jste se vo tom nezmiňoval." 
    Nadporučíkovi bezděčně zacvakaly zuby, vzdychl si, vytáhl z pláště Bohemii a četl zprávy o velkých vítězstvích, o činnosti německé ponorky E na Středozemním moři, a když přišel na zprávu o novém německém vynálezu na vyhazování měst do povětří pomocí zvláštních bomb vrhaných z létadel, které vybuchují třikrát za sebou, byl vyrušen hlasem Švejka, který promluvil na holohlavého pána: 
     "Dovolte, vašnosti, neráčíte být pan Purkrábek, zástupce banky Slávie?" 
    Když holohlavý pán neodpovídal, řekl Švejk nadporučíkovi: 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem jednou četl v novinách, že normální člověk má mít na hlavě průměrně 60 až 70 tisíc vlasů a že černý vlasy bývají řidší, jak je vidět z mnohých případů." 
    A pokračoval neúprosně dál: "Potom říkal jednou jeden medik v kavárně U Špírků, že padání vlasů zaviňuje duševní pohnutí v šestinedělí." 
    A nyní se stalo něco hrozného. Holohlavý pán vyskočil na Švejka, zařval na něho: "Marsch heraus, Sie Schweinkerl," vykopl ho do chodby a vrátiv se do kupé uchystal malé překvapení nadporučíkovi tím, že se mu představil. 
    Byl to nepatrný omyl. Holohlavé individuum nebylo panem Purkrábkem, zástupcem banky Slávie, ale pouze generálmajorem von Schwarzburg. Generálmajor konal právě v civilu inspekční cestu po posádkách a jel překvapit Budějovice. 
    Byl to nejstrašnější inspekční generál, který se kdy narodil, a našel-li něco v nepořádku, vedl jen tuto rozmluvu s veliteli posádek: 
     "Máte revolver?" "Mám." "Dobše! Na vašem místě jisté bych věděl, co s ním dělat, nebol co zde vidím, to není posádka, ale stádo sviní." 
    A skutečné po jeho inspekční cestě se tu a tam vždycky někdo zastřelil, což generálmajor von Schwarzburg konstatoval se zadostiučiněním: "Tak to má být! To je voják!" 
    Vypadalo to tak, že nemá řád, když po jeho inspekci zůstal vůbec někdo naživu. Měl mánii přeložit vždy důstojníka na nejnepříjemnější místa. Stačilo to nejmenší, a důstojník se již loučil se svou posádkou a putoval na černohorské hranice nebo do nějakého opilého, zoufalého garnizónu v špinavém koutě Haliče. 
     "Pane nadporučíku," řekl, "kde jste navštěvoval kadetní školu?" 
     "V Praze." 
     "Vy jste tedy chodil do kadetní školy a nevíte ani, že důstojník je zodpověden za svého podřízeného. To je pěkné. Za druhé bavíte se se svým sluhou jako s nějakým svým intimním přítelem. Dovolujete mu, aby mluvil, aniž by byl tázán. To je ještě hezčí. Za třetí dovolíte mu urážet vaše představené. A to je to nejkrásnější, ze všeho toho vyvodím důsledky. Jak se jmenujete, pane nadporučíku?" 
     "Lukáš." 
     "A u kterého pluku sloužíte?" 
     "Byl jsem..." 
     "Děkuji, o to, kde jste byl, není řeči, chci vědět, kde jste teď." 
     "U 91. pěšího pluku, pane generálmajore. Přeložili mne..." 
     "Vás přeložili? To udělali velice dobře. Vám nebude na škodu podívat se co nejdřív s 91. pěším plukem někam na bojiště." 
     "O tom je již rozhodnuto, pane generálmajore." 
    Generálmajor měl nyní přednášku o tom, že pozoruje poslední léta, že důstojníci mluví se svými podřízenými familiérním tónem, a že v tom vidí nebezpečí šíření nějakých demokratických zásad. Voják má se držet v hrůze, musí se třást před svým představeným, bát se ho. Důstojníci musí držet mužstvo na deset kroků od těla a nedovolit mu, aby přemýšlelo samostatné nebo dokonce vůbec myslilo, v tom že je tragický omyl posledních let. Dřív se mužstvo bálo důstojníků jako ohně, ale dnes... 
    Generálmajor beznadějně máchl rukou: "Dnes většina důstojnictva mazlí se s vojáky. To jsem chtěl říct." 
    Generálmajor vzal opět své noviny a zahloubal se do čtení. Nadporučík Lukáš vyšel bledý na chodbu, aby si to se Švejkem vypořádal. 
    Našel ho stojícího u okna s tak blaženým a spokojeným výrazem, jaký může mít jen jednoměsíční robátko, které se napilo, nacucalo a nyní spinká. 
    Nadporučík se zastavil, kývl na Švejka a ukázal mu prázdné kupé. Vešel za Švejkem a uzavřel dveře. 
     "Švejku," řekl slavnostně, "konečně přišel okamžik, kdy dostanete pár facek, jakých svět neviděl. Pročpak jste napadl na toho plešatého pána? Víte, že je to generálmajor von Schwarzburg?" 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant," ozval se Švejk, tváře se jako mučedník, "že já vůbec nikdy v životě jsem neměl toho nejmenšího úmyslu někoho urazit a že vůbec nemám ponětí a zdání o nějakým panu generálmajoru. Von vopravdu je celej pan Purkrábek, zástupce banky Slávie. Ten chodil k nám do hospody a jednou, když u stolu usnul, tak mu na jeho pleš néjakej dobrodinec napsal inkoustovou tužkou: ,Dovolujeme si vám tímto dle připojené sazby IIIc zdvořile nabídnouti nastřádání věna a vybavení vašich dítek pomocí životního pojištění!` To se ví, že všichni vodešli, a já tam s ním zůstal sám, a poněvadž mám vždycky smůlu, tak von potom, když se probudil a podíval se do zrcadla, se rozčílil a myslel, že jsem to jemu udělal já, a chtěl mně dát taky pár facek." 
    Slůvko "taky" splynulo tak dojemné měkce a vyčítavé ze rtů Švejka, že nadporučíkovi sklesla ruka. 
    Ale Švejk pokračoval: "Pro takovou malou mejlku se ten pán nemusel rozčilovat, von má mít vopravdu 60 až 70 tisíc vlasů, jako to bylo v tom článku, co má všechno mít normální člověk. Mně nikdy v životě nenapadlo, že existuje nějakej plešatej pan generálmajor. To je, jak se říká, tragickej omyl, kerej se může každýmu přihodit, když člověk něco poznamená a ten druhej se hned toho chytí. To nám jednou před léty vypravoval krejčí Hývl, jak jel z místa, kde krejčoval ve Štýrsku, do Prahy přes Leoben a měl s sebou šunku, kterou si koupil v Mariboru. Jak tak jede ve vlaku, myslel si, že je vůbec jedinej dech mezi pasažírama, a když si u Svatýho Moříce začal ukrajovat z tý celý šunky, tak ten pán, co seděl naproti, počal dělat na tu šunku zamilovaný voči a sliny mu začaly téct z huby. Když to viděl krejčí Hývl, povídal si k sobě nahlas: ,To bys žral, ty chlape mizerná: A ten pán mu česky vodpoví: ,To se ví, že bych žral, kdybys mně dal.` Tak tu šunku sežrali společně, než přijeli do Budějovic. Ten pán se jmenoval Vojtěch Rous." 
    Nadporučík Lukáš podíval se na Švejka a vyšel z kupé. Když seděl opět na svém místě, objevila se za chvíli ve dveřích upřímná tvář Švejkova: 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsme za pět minut v Táboře. Vlak stojí pět minut. Nepřikážete objednat něco k snědku? Před léty zde mívali moc dobrou..." 
    Nadporučík zuřivě vyskočil a na chodbě řekl k Švejkovi: ,"leště jednou vás upozorňuji, že čím méně se ukazujete, tím jsem šťastnější. Nejraději bych byl, kdybych vás vůbec neviděl, a bulte ubezpečen, že se o to postarám. Neukazujte se mně vůbec na oči. Ztraťte se mně z dohledu, vy dobytku, pitomče." 
     "Dle rozkazu, pane obrlajtnant " 
     Švejk zasalutoval, otočil se vojenským krokem a šel na konec chodby, kde se posadil v koutku na sedátko průvodčího a zapředl rozmluvu s nějakým železničním zřízencem: "Mohu se vás prosím na něco zeptat?" 
     Železniční zřízenec, nejevící patrně žádné chuti do rozhovoru, slabě a apaticky kývl hlavou. 
     "Ke mně chodíval," rozhovořil se Švejk, "jeden dobrej člověk, nějakej Hofmann, a ten vždy tvrdil, že tyhle poplašný signály nikdy neúčinkují, že to zkrátka a dobře nefunguje, když se zatáhne za tuhle rukojeť. Já, spravedlivě řečeno, jsem se nikdy takovou věcí nezajímal, ale když už jsem si tady toho poplašného aparátu všiml, tak bych rád věděl, na čem jsem, kdybych náhodou toho někdy potřeboval." Švejk vstal a přistoupil s železničním zřízencem k poplašné brzdě "V nebezpečí". 
     Železniční zřízenec uznal za svou povinnost vysvětlit Švejkovi, v čem záleží celý mechanismus aparátu na poplach: "To vám správné řekl, že se musí zatáhnout za tuhle rukojeť, ale lhal vám, že to nefunguje. Vždy se vlak zastaví, poněvadž je to ve spojení přes všechny vagóny s lokomotivou. Poplašná brzda musí fungovat." 
    Oba měli přitom ruce na držátku rukojetě páky a je jistě záhadou, jak se to stalo, že ji vytáhli a vlak stanul. 
    Nemohli se také nijak oba shodnout, kdo to vlastně udělal a dal poplašný signál. 
     Švejk tvrdil, že on to nemohl být, že to neudělal, že není žádný uličník. 
     "Já se sám tomu divím," říkal dobrácky ke konduktérovi, "proč se vlak tak náhle zastavil. Jede, a najednou stojí. Mě to víc mrzí než vás." 
    Nějaký vážný pán postavil se na obranu železničního zřízence a tvrdil, že slyšel, jak ten voják první začal rozhovor o poplašných signálech. 
    Naproti tomu Švejk mluvil neustále cosi o své poctivosti, že nemá žádného zájmu na zpoždění vlaku, poněvadž jede do války. 
     "Pan přednosta stanice vám to vysvětlí," rozhodl konduktér, "to vás bude stát dvacet korun." Zatím bylo vidět, jak cestující vylézají z vagónů, vrchní průvodčí píská, nějaká paní zděšeně běží s cestovním kufrem přes trať do polí. 
     "To stojí dovopravdy za dvacet korun," rozšafně řekl Švejk, zachovávaje naprostý klid, "to je ještě moc laciný. Jednou, když byl císař pán návštěvou na Žižkově, tak nějakej Franta Šnor zastavil jeho kočár tím, že si před císařem pánem kleknut na kolena do jízdní dráhy. Potom ten policejní komisař z toho rajónu řekl k panu Šnorovi s pláčem, že mu to neměl dělat v jeho rajónu, že to měl udělat vo jednu ulici níž, co patří už pod policejního radu Krause, tam že měl vzdávat hold. Potom toho pana Šnora zavřeli." 
     Švejk rozhlédl se kolem, právě když vrchní průvodčí rozmnožil kruh posluchačů. 
     "Tak abychom zas dál jeli," řekl Švejk, "to není nic pěknýho, když se vlak vopozdí. Kdyby to bylo za míru, tak spánembohem, ale když je válka, tak má každej vědět, že v každým vlaku jedou vojenský osoby, generálmajorově, obrlajtnanti, buršové. Každý takový vopozdění je vošemetná věc. Napoleon se u Waterloo vopozdil vo pět minut, a byl v hajzlu s celou svou slávou..." 
    V tom okamžiku prodral se skupinou posluchačů nadporučík Lukáš. Byl příšerně bledý a nemohl nic jiného ze sebe vypravit než: "Švejku!" 
     Švejk zasalutoval a ozval se: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že na mé svalili, že jsem zastavil vlak. Železniční erár má náramné divný plomby u poplašnejch brzd. Člověk aby se k tomu ani nepřibližoval, jinak by mohl mít malér a mohli by na něm chtít dvacet korun, jako chtějí na mně." 
    Vrchní průvodčí byl již venku, dal signál a vlak se opět rozjel. 
    Posluchači šli na svá místa v kupé a nadporučík Lukáš nepromluvil víc ani slova a šel si též sednout. 
    Zůstal jen průvodčí vlaku se Švejkem a železničním zřízencem. Průvodčí vlaku vytáhl zápisní knížku a sestavoval relaci o celém případě. Železniční zřízenec nevraživé se díval na Švejka, který se klidně otázal: "Jste již dlouho u dráhy?" 
    Poněvadž železniční zřízenec neodpovídal, prohlásil Švejk, že znal nějakého Mlíčka Františka z Uhřiněvse u Prahy, který také jednou zatáhl za takovou poplašnou brzdu a tak se lekl, že ztratil na čtrnáct dní řeč a nabyl ji opět, když přišel k Vaňkovi zahradníkovi do Hostivaře na návštěvu a popral se tam a voni vo něho přerazili bejkovec. "To se stalo," dodal Švejk, "v roce 1912 v květnu." 
     Železniční zřízenec otevřel si dveře klozetu a zamkl se v něm. 
    Zůstal průvodčí se Švejkem a mámil na něm dvacet korun pokuty, zdůrazňuje, že ho musí v opačném případě předvést v Táboře k přednostovi stanice. 
     "Dobrá," řekl Švejk, "já rád mluvím se vzdělanejma lidma a mě to bude moc těšit, když uvidím toho táborskýho přednostu stanice." 
     Švejk vytáhl z blůzy dýmku, zapálil si, a vypouštěje ostrý dým vojenského tabáku, pokračoval: "Před léty byl ve Svitavě přednostou stanice pan Wagner. Ten byl ras na svý podřízený a tejral je, kde moh, a nejvíc si zalez na nějakýho vejhybkáře Jungwirta, až ten chudák se ze zoufalství šel utopit do řeky. Než to ale udělal, napsal psaní přednostovi stanice, že ho bude v noci strašit. A já vám nelžu. Proved to. Sedí v noci mile] pan přednosta u telegrafního aparátu, ozvou se zvonky a přednosta přijme telegram: ,Jak se máš, pacholku? Jungwirt.` Celej týden to trvalo a přednosta počal posílat po všech, tratích takovýhle služební telegramy jako odpověď tomu strašidlu: ,Odpusť mně to, Jungwirte: A v noci nato vyklapá mu aparát takovouhle odpověď: ,Oběš se na semaforu u mostu. Jungwirt.` A pan přednosta ho poslech. Potom kvůli tomu zavřeli telegrafistu ze stanice před Svitavou. Vidíte, že jsou věci mezi nebem a zemí, vo kterých nemáme ani ponětí." 
    Vlak vjel do táborského nádraží a Švejk, než v průvodu průvodčího vyšel z vlaku, ohlásil, jak se patří, nadporučíkovi Lukášovi: "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že mne vedou k panu přednostovi stanice." 
    Nadporučík Lukáš neodpověděl. Zmocnila se ho úplná apatie ke všemu. Problesklo mu hlavou, že je nejlepší vykašlat se na všechno. Stejné na Švejka jako na holohlavého generálmajora naproti. Sedět klidně, vystoupit v Budějovicích z vlaku, ohlásit se v kasárnách a ject na frontu s nějakou maršovou rotou. Na frontě se dát případně zabít a zbavit se toho mizerného světa, po kterém se potlouká taková potvora, jako je Švejk. 
    Když se vlak hnul, vyhlédl nadporučík Lukáš z okna a viděl na peróně stát Švejka, zabraného ve vážný rozhovor s přednostou stanice. Švejk byl obklopen zástupem lidu, mezi kterým bylo vidět též několik železničních uniforem. 
    Nadporučík Lukáš si povzdechl. Nebyl to povzdech lítosti. Bylo mu lehce u srdce, že Švejk zůstal na peróně. Dokonce i ten plešatý generálmajor nezdál se mu být takovou protivnou obludou.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vlak již dávno supěl k Českým Budějovicím, ale na peróně nádraží lidí kolem Švejka neubývalo. 
     Švejk mluvil o své nevině a přesvědčil zástup tak, že se vyjádřila jedna paní: "Zas tady jednoho vojáčka sekýrujou." 
    Zástup přijal toto mínění a jeden pán obrátil se na přednostu stanice s prohlášením, že zaplatí za Švejka dvacet korun pokuty. Je přesvědčen, že ten voják to neudělal. 
     "Podívejte se na něho," odvozoval z nejnevinnějšího výrazu na tváři Švejka, který obraceje se k zástupu pronášel: "Já jsem, lidičky, nevinnej." 
    Potom se objevil četnický strážmistr a vyvedl ze zástupu jednoho občana, zatkl ho a odváděl se slovy: "To si zodpovíte, já vám ukážu pobuřovat lidi, že když se takhle jedná s vojáky, že nikdo nemůže od nich žádat, aby to Rakousko vyhrálo." 
    Nešťastný občan nevzmohl se na nic jiného než na upřímné tvrzení, že je přece řeznický mistr od Staré brány a že to tak nemyslel. 
    Mezitím dobry muž věřící v nevinnost Švejkovu zaplatil za něho v kanceláři pokutu a odvedl si Švejka do restaurace třetí třídy, kde ho pohostil pivem, a zjistiv, že všechny průkazy i vojenský lístek na dráhu nalézají se u nadporučíka Lukáše, velkomyslně dal mu pětku na lístek i na další útratu. 
    Když odcházel, řekl důvěrné k Švejkovi: "Tak vojáčku, jak vám povídám, jestli budete v Rusku v zajetí, tak pozdravujte ode mne sládka Zemana v Zdolbunově. Máte to přece napsané, jak se jmenuji. Jen buďte chytrý, abyste dlouho nebyl na frontě." 
     "Vo to nemějte žádnej strach," řekl Švejk, "je to vždycky zajímavý, uvidět nějaký cizí krajiny zadarmo." 
     Švejk zůstal sám sedět za stolem, a zatímco propíjel tiše pětku od šlechetného dobrodince, sdělovali si lidé na peróně, kteří nebyli při rozmluvě Švejkově s přednostou stanice a viděli jenom zdáli zástup lidu, že tam chytli nějakého špióna, který fotografoval nádraží, což však vyvracela jedna paní tvrzením, že se o žádného špióna nejedná, že však slyšela, jak jeden dragoun posekal důstojníka u záchodu pro dámy, poněvadž ten důstojník tam lezl za jeho milou, která vyprovázela toho dragouna. 
    Těmto dobrodružným kombinacím, charakterizujícím nervozitu válečné doby, učinilo přítrž četnictvo, které vyklízelo perón. A Švejk dál tiše pil, vzpomínaje něžně na svého nadporučíka. Co ten asi bude dělat, až přijede do Českých Budějovic a v celém vlaku nenajde svého sluhu. 
    Před příjezdem osobního vlaku naplnila se restaurace třetí třídu vojákv i civilisty. Převládali vojáci od různých regimentů, formací a nejrůznější národnosti, které vichřice válečná zavála do táborských lazaretů, kteří nyní odjížděli znova do pole pro nová zranění, zmrzačení, bolesti a jeli si vysloužit nad svými hroby prostý dřevěný kříž, na kterém ještě po letech na smutných pláních východní Haliče bude se ve větru a dešti třepetat vybledlá rakouská vojenská čepice se zrezavělým frantíkem, na které čas od času si usedne smutný zestárlý krkavec, vzpomínající na tučné hody před lety, kdy býval tu pro něho nekonečný prostřený stůl lidských chutných mrtvol a koňských zdechlin, kdy právě pod takovou čepicí, na které sedí, bylo to nejchutnější sousto - lidské oči. 
    Jeden z těch kandidátů utrpení, propuštěný po operaci z vojenského lazaretu, v zamazané uniformě se stopami krve a bláta, přisedl k Švejkovi. Byl tak nějak zakrslý, vyhublý, smutný. Položil ši na stůl malý balíček, vytáhl rozbitou tobolku a přepočítával si peníze. 
    Potom se podíval na Švejka a otázal se: "Magyarul?" 
     "Já jsem, kamaráde, Čech," odpověděl Švejk, "nechceš se napít?" 
     "Nem tudom, barátom." 
     "To nevadí, kamaráde," pobízel Švejk, přistavuje svou plnou sklenici před smutného vojáka, "jen se pořádně napij." 
    Pochopil, napil se, poděkoval: "Köszönöm szivesen," a dál prohlížel obsah své tobolky a nakonec vzdychl. 
     Švejk pochopil, že by si ten Maďar dal rád pivo, a že nemá dost peněz, proto mu poručil jedno přinést, načež Maďar opět poděkoval a jal se vykládat něco Švejkovi pomocí posuňků, ukazuje na svou prostřelenou ruku, přičemž promluvil mezinárodním jazykem: "Pif, paf, puc!" 
     Švejk soustrastné kýval hlavou a zakrslý rekonvalescent sdělil ještě Švejkovi, nakláněje levici na půl metru od země a pozdvihuje potom tři prsty, že má tři malé děti. 
     "Nincs ham, nincs ham," pokračoval, chtěje říct, že nemají doma co jíst, a utřel si oči, ze kterých vytryskly slzy, špinavým rukávem svého vojenského pláště, ve kterém bylo vidět díru od kulky, která vlítla mu do těla pro uherského krále. 
    Nebylo to nic podivného, že při takové zábavě pomalu Švejkovi nezbývalo nic z oné pětky a že se pomalu, ale jisté odřezával od Českých Budějovic, ztráceje každou sklenicí piva, kterými hostil sebe i maďarského rekonvalescenta, možnost koupit si vojenský lístek. 
    Opět projel stanicí jeden vlak do Budějovic a Švejk stále seděl u stolu a poslouchal, jak Maďar opakuje své: "Pif, paf, puc! Három gyermek, nipcs ham, éljen!" 
    To poslední říkal, když si s ním Pukal. 
     "Jen pij, kluku maďarská," odpovídal. Švejk, "chlastej, vy byste nás tak nehostili..." 
    Od vedlejšího stolu řekl nějaký voják, že když přijeli do Segedina s 28. regimentem, že na ně Maďaři ukazovali ruce do výšky. 
    Byla to svatá pravda, ale tenhle voják se tím patrné cítil uražen, co potom bylo zjevem obyčejným u všech českých vojáků a co nakonec dělali Maďaři sami, když už se jim přestala líbit rvačka v zájmu uherského krále. 
    Pak si ten voják též přisedl a vyprávěl, jak to nahnuli v Segedině Maďarům a jak je vymlátili z několika hospod. Přitom s uznalostí pochválil, že se Maďaři umí také prát a že dostal jednu ránu nožem do zad, takže ho museli poslati do týlu se léčit. Teď ale, až se vrátí, že ho dá hejtman od jeho bataliónu patrné zavřít, poněvadž už neměl čas tu ránu tomu Maďarovi oplatit, jak se duši a patří, aby ten taky z toho něco měl a byla zachráněna čest celého regimentu. 
     "Ihre Dokumentem vaši tokúment?" tak pěkné začal na Švejka velitel vojenské kontroly, šikovatel, provázený čtyřmi vojáky s bajonety, "já fidět, šédet, nicht fahren, šédet, pit, furt pit, burš!" 
     "Nemám, miláčku," odpověděl Švejk, "pan obrlajtnant Lukáš, regiment No 91, je vzal s sebou a já zůstal zde na nádraží." 
     "Was ist das Wort milatschek?" obrátil se šikovatel k jednomu ze svých vojáků, starému landverákovi, který podle všeho dělal svému šikovateli všechno naschvál, poněvadž řekl klidně: 
     "Miláček, das ist wie Herr Feldwebel." Šikovatel pokračoval dál v rozmluvě se Švejkem: 
     "Tokúment kaštý foják, pes tokúment žávžit auf Bahnhofsmilitärkommando, den lausigen Bursch, wie einen tollen Hund." 
     Švejka odváděli na vojenské nádražní velitelství, kde na strážnici sedělo mužstvo, stejné vypadající jako ten starý landverák, který tak pěkné znal překládat slovo "miláček" do němčiny svému přirozenému nepříteli, šikovatelské vrchnosti. 
    Strážnice byla vyzdobena litografiemi, které v té době dalo rozesílat ministerstvo vojenství po všech kancelářích, kterými procházeli vojáci, stejně jako do škol i do kasáren. 
    Dobrého vojáka Švejka uvítal obraz znázorňující dle nápisu, jak četař František Hammel a desátníci Paulhart a Bachmayer od c. k. 21, střeleckého pluku povzbuzují mužstvo k vytrvání. Na druhé straně visel obraz s nadpisem: "Četař Jan Danko od 5. pluku honvédských husarů vypátrá stanoviště nepřátelské baterie." 
    Po pravé straně níže visel plakát "Vzácné vzory zmužilosti". 
    Takovými plakáty, jejichž text, s vymyšlenými vzácnými vzory, v kancelářích ministerstva vojenství skládali různí ti němečtí žurnalisté povolaní na vojnu, chtělo to staré pitomé Rakousko nadchnout vojáky, kteří to nikdy nečtli, a když jim takové vzácné vzory zmužilosti posílali na frontu brožované v knížkách, balili si do toho cigarety z tabáku do dýmky nebo upotřebili to ještě vhodněji, aby to odpovídalo ceně i duchu sepsaných vzácných vzorů odvahy. 
    Zatímco šikovatel šel shánět nějakého důstojníka, Švejk si přečetl na plakátu: 
VOZATAJEC JOSEF BONG
Vojáci zdravotního sboru dopravovali těžce raněné k vozům, připraveným v kryté úžlabině. Jakmile byl plný, odjelo se s ním na obvaziště. Rusové, vypátravše tyto vozy, počali je obstřelovati granáty. Kůň vozatajce Josefa Bonga od c. a k. 3. vozatajské švadrony byl usmrcen střepinou granátu. Bong bědoval: "Ubohý můj bělouši, je veta po tobě!" Vtom sám zasažen byl kusem granátu. Přesto vypřáhnul svého koně a odtáhl trojspřeží za bezpečný úkryt. Nato se vrátil pro postroj svého usmrceného koně. Rusové stříleli stále. "Jen si střílejte, zpropadení zuřivci, já postroj tady nenechám!" a snímal dál postroj s koně, bruče si ona slova. Konečně byl hotov a vláčel se s postrojem zpět k vozu. Zde mu bylo vyslechnouti hromobití od zdravotních vojínů pro jeho dlouhou nepřítomnost. "Nechtěl jsem tam nechat postroj, je skoro nový. Bylo by ho škoda, pomyslil jsem si. Nemáme nazbyt takových věcí," omlouval se statečný vojín, odjížděje k obvazišti, kde se teprve hlásil jako raněný. Jeho rytmistr ozdobil později prsa jeho stříbrnou medalií za statečnost. 
    Když Švejk dočetl a šikovatel se ještě nevracel, řekl k landverákům na strážnici: "Tohle je moc krásnej příklad zmužilosti. Takhle budou u nás v armádě samý nový postroje na koně, ale když jsem byl v Praze, tak jsem čet v Pražskejch úředních listech ještě hezčí případ vo nějakým jednoročním dobrovolníkovi dr. Josefu Vojnoví. Ten byl v Haliči u 7. praporu polních myslivců, a když to přišlo na bodáky, tak dostal kulku do hlavy, a když ho vodnášeli na obvaziště, tak na ně zařval, že kvůli takovému šrámu se nenechá obvázat. A zas chtěl hned se svou četou forykovat, ale granát mu usekl kotník. Zas ho chtěli vodnášet, ale von se počal belhat vo holi k bitevní čáře a holí se bránil proti nepříteli, a přilít novej granát a utrh mu tu ruku, ve kterej držel hůl. Von si tu hůl přendal do druhý ruky, zařval, že jim to nevodpustí, a bůhví jak by to s ním dopadlo, kdyby ho byl šrapnel za chvilku definitivně nezamordoval. Možná, že kdyby ho nakonec přece jen nevoddělali, že by byl taky dostal stříbrnou medalii za statečnost. Když mu to urazilo hlavu, tak, jak se kutálela, ještě vykřikla: ,Vždy povinnosti věrné spěch, byt vůkol vanul smrti dech.`" 
     "To toho v těch novinách napíšou," řekl jeden z mužstva, "ale takovej redaktor byl by za hodinu z toho tumpachovej." 
    Landverák si odplivl: "U nás v Čáslavi byl jeden redaktor z Vídně, Němec. Sloužil jako fénrich. S námi nechtěl česky ani mluvit, ale když ho přidělili k maršce, kde byli samí Češi, hned uměl česky." 
    Ve dveřích se objevil šikovatel, tvářil se zlostně a spustil: 
     "Wenn man být drei Minuten weg, da hört man nichts anderes als cesky, Cesi." 
    Vycházeje ven, patrně do restaurace, řekl kaprálovi landverákovi, ukazuje na Švejka, aby toho lumpa všivého hned zavedl k poručíkovi, až ten přijde. 
     "To se zas pan lajtnant baví s telegrafistkou na stanici," řekl po jeho odchodu desátník, "leze za ní už přes čtrnáct dní a je vždy náramně vzteklej, když přijde z telegrafního úřadu, a říká o ní: ,Das ist aber eine Hure, sie will nicht mit mir schlafen.`" 
    I tentokrát byl v takové vzteklé náladě, poněvadž když za chvíli přišel, bylo slyšet, že bouchá nějakými knihami po stole. 
     "Nic platný, hochu, k němu musíš," promluvil soustrastně desátník na Švejka, "jeho rukama už prošlo lidí, staří i mladí vojáci." 
    A již vedl Švejka do kanceláře, kde za stolem s rozházenými papíry seděl mladý poručík, tvářící se nesmírně zuřivě. 
    Když uviděl Švejka s desátníkem, velmi mnohoslibně pronesl: "Aha!" Načež zněl raport desátníka: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že ten muž byl nalezen na nádraží bez dokumentů." 
    Poručík kývl hlavou, jako by chtěl se vyjádřit, že to již předpokládal před léty, že opravdu v tento den a v tuto hodinu najdou na nádraží Švejka bez dokumentů, neboť kdo se v té chvíli podíval na Švejka, musel mít takový dojem, že to vůbec není možné, aby muž s takovou tvářností a postavou mohl mít nějaké dokumenty u sebe. Švejk v tom okamžiku vyhlížel, jako by spadl z nebe z nějaké jiné planety a nyní hledí s naivním údivem na nový svět, kde od něho žádají takovou neznámou dosud pro něho pitomost, jako jsou nějaké dokumenty. 
    Poručík chvíli uvažoval, dívaje se na Švejka, co mu má říct a na co se ho má otázat. 
    Konečně se optal: "Co jste dělal na nádraží?" "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že jsem čekal na vlak do Českých Budějovic, abych mohl se dostat k svému 91. regimentu, kde jsem buršem u pana obrlajtnanta Lukáše, kterého jsem byl nucen opustit, jsa předvedenej kvůli pokutě k přednostovi stanice, poněvadž jsem byl podezřelej, že jsem zastavil rychlík, ve kterém jsme jeli, pomocí vochrannej a poplašnej brzdy." 
     "Z toho jsem blázen," rozkřikl se poručík, "řekněte mně to nějak souvisle, krátce a nežvaňte nějaké voloviny." 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že již vod tý chvíle, jak jsme sedali s panem obrlajtnantem Lukášem do toho rychlíku, kterej nás měl odvézt a dopravit co nejrychleji k našemu 91. c. k. pěšímu regimentu, že jsme měli smůlu.'Napřed se nám ztratil kufr, potom zas, aby se to nepletlo, nějakej pán generálmajor, úplně plešatej..." 
     "Himlhergot," vzdychl poručík. 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že vono je třeba, aby to lezlo ze mé jako z chlupatý deky, aby byl přehled vo celý události, jak to vždycky říkal nebožtík švec Petrlík, když poroučel svýmu klukovi, než ho začal řezat řemenem, aby si svlíkl kalhoty." 
    A zatímco poručík supěl, pokračoval Švejk dál: "Tak jsem se nějak nezalíbil tomu panu plešatému generálmajorovi a byl jsem poslán ven na chodbu panem obrlajtnantem Lukášem, u kterého jsem buršem. Na chodbě potom byl jsem obviněnej, že jsem udělal to, jak už jsem vám říkal. Než se ta věc vyřídila, tak jsem zůstal na peróně sám. Vlak byl pryč, pan obrlajtnant i s kufry, í se všemi svýma, mýma dokumenty taky pryč, a já tu zůstal civět jako sirotek bez dokumentů." 
     Švejk podíval se tak dojemně něžné na poručíka, že tomu bylo teď úplně jasné, že je plnou pravdou, co zde slyší od toho chlapa, dělajícího takový dojem pitomce od narození. 
    Poručík vyjmenoval nyní Švejkovi všechny vlaky, které po rychlíku odjely do Budějovic, a položil mu otázku, proč zmeškal ty vlaky. 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk, dobromyslně se usmívaje, "že mne, mezitímco jsem čekal na ten nejbližší vlak, stihla ta nehoda, že jsem pil za stolem jedno piva za druhým." "Takového vola jsem neviděl," pomyslil si poručík, "přizná se ke všemu. Kolik už jsem jich tady měl, a každý zapíral, a tenhle si klidně řekne: ,Zmeškal jsem všechny vlaky, poněvadž jsem pil jedno pivo za druhým." Tyto úvahy shrnul v jednu vátu, s kterou se obrátil k Švejkovi: "Vy jste, chlape, degenerovanej. Víte, co je to, když se o někom řekne, že je degenerovaný?" 
     "U nás na rohu Bojiště a Kateřinský ulice, poslušně hlásím, pane lajtnant, byl taky jeden degenerovanej člověk. Jeho otec byl jeden polskej hrabě a matka byla porodní bábou. Von met ulice a jinak si po kořalnách nenechal říkat než pane hrabě." 
    Poručík uznal za dobré nějakým způsobem už to všechno ukončit, proto řekl důrazně: "Tak vám říkám, vy hlupáku, paznehte, že půjdete k pokladně, koupíte si lístek a pojedete do Budějovic. Jestli vás ještě tady uvidím, tak s vámi zatočím jako s dezertýrem. Abtreten!" 
    Poněvadž se Švejk nehýbal a stále držel ruku na štítku čepice, poručík zařval: "Marsch hinaus, neslyšel jste abtreten? Korporál Palánek, vezměte toho chlapa blbého ke kase a kupte mu lístek do Českých Budějovic!" 
    Desátník Palánek se za chvíli objevil opět v kanceláři. Pootevřenými dveřmi nakukovala za Palánkem dobromyslná tvář Švejkova. 
     "Co zas je?" 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," tajemně zašeptal desátník Palánek, "von nemá peníze na dráhu a já taky ne. Zadarmo ho nechtějí vozit, poněvadž nemá jako ty vojenský dokumenty, že jede k pluku." 
    Poručík dlouho nedal na sebe čekat se šalomounským rozřešením trudné otázky. 
     "Tak ať jde pěšky," rozhodl, "ať ho zavřou u pluku, že se opozdil; kdo se s ním tady bude tahat." 
     "Nic platno, kamaráde," řekl desátník Palánek k Švejkovi, když vyšel z kanceláře, "musíš jít, holenku, pěšky do Budějovic. Máme tam na vachcimře veku komisárku, tak ti ji dáme na cestu." 
    A za půl hodiny, když Švejka napojili ještě černou kávou a dali mu kromě komisárku balíček vojenského tabáku na cestu k regimentu, vyšel Švejk z Tábora za tmavé noci, kterou zněl jeho zpěv. Zpíval si starou vojenskou píseň: 
    Když jsme táhli k Jaroměři, 
    ať si nám to kdo chce věří... 
    A čertví jak se to stalo, že dobrý voják Švejk místo na jih k Budějovicům šel pořád rovné na západ. 
     Šel sněhy silnice, ve mraze, zahalen v svůj vojenský plášť, jako poslední z gardy Napoleonovy vracející se z výpravy na Moskvu, s tím toliko rozdílem, že si zpíval vesele: 
    Já jsem si vyšel na špacír 
    do háje zelenýho. 
    A v zasněžených lesích v nočním tichu hučelo to ozvěnou, až se po vesnicích rozštěkali psi. 
    Když ho zpěv omrzel, sedl si Švejk na hromádku štěrku, zapálil si dýmku a odpočinuv si šel dál, vstříc novým dobrodružstvím, budějovické anabazi.
2. kapitola
Švejkova budějovická anabaze 
Starověký válečník Xenofón prošel celou Malou Asii a byl bůhvíkde bez mapy. Staří Gótové dělali své výpravy také bez topografické znalosti. Mašírovat pořád kupředu, tomu se říká anabaze. Prodírat se neznámými krajinami. Být obklíčeným nepřáteli, kteří číhají na nejbližší příležitost, aby ti zakroutili krk. Když má někdo dobrou hlavu, jako ji měl Xenofón nebo všichni ti loupežní kmenové, kteří přišli do Evropy až bůhvíodkud od Kaspického nebo Azovského moře, dělá pravé divy na pochodu. 
    Tam někde na severu u Galského moře, kam až se také dostaly římské legie Caesarovy bez mapy, řekly si jednou, že se zas vrátí a pomašírujou jinou cestou, aby ještě víc toho užily, do Říma. A dostaly se tam také. Od té doby se říká patrné, že všechny cesty vedou do Říma. 
    Stejně vedou také všechny cesty do Českých Budějovic. O čemž byl plnou měrou přesvědčen dobrý voják Švejk, když místo budějovického kraje uviděl vesnice milevského: 
     Šel však nepřetržité dál, neboť žádnému dobrému vojákovi nemůže vadit takové Milevsko, aby přece jednou nedošel do Českých Budějovic. 
    A tak Švejk se objevil na západ od Milevska v Květově, když již vystřídal všechny vojenské písně, které znal o mašírování vojáků, takže byl nucen začít znova před Květovem s písní: 
    Když jsme mašírovali, 
    všechny holky plakaly...
Nějaká stará babička, která vracela se z kostela, zavedla na cestě od Květova do Vráže, což je neustále západním směrem, řeč se Švejkem křesťanským pozdravem: "Dobrý poledne, vojáčku, kampak máte namíříno?" 
     "Ale jdu vám, matičko, do Budějovic k regimentu," odpověděl Švejk, "do tej války." 
     "Ale to jdou špatně, vojáčku," ulekaně řekla babička, "to tam nikdy nepřijdou tímhle směrem přes Vráž, kdyby šli pořád rovně, tak přijdou na Klatovy." 
     "Já myslím," řekl Švejk odevzdaně, "že se í z Klatov člověk dostane do Budějovic. Je to pravda pěkná procházka, když člověk spěchá k svýmu regimentu, aby neměl ještě ke všemu za tu svou dobrou vůli bejt včas na místě nějaký nepříjemnosti." 
     "U nás byl taky jeden takovej nezbeda. Ten měl ject do Plzně k landvér, nějakej Toníček Mašků," povzdechla si babička, "von je vod mojí neteře přibuznej, a vodjel. A za tejden už ho hledali četníci, že nepřijel ku svýmu regimentu. A ještě za tejden se vobjevil u nás v civilu, že prej je pušténej domů na urláb. Tak šel starosta na četnictvo, a voní ho z toho urlábu vyzdvihli. Už psal z fronty, že je raněnej, že má nohu pryč." 
    Babička zadívala se na Švejka soustrastně: "Tamhle, vojáčku, v tom lesejčku počkají, já jim vod nás přinesu brambůrku, vona vás zahřeje. Je tá chalupa naše vodtuď vidět, právě za lesejčkem trochu vpravo. Přes tu naši vesnici Vráž nemůžou jít, tam jsou četníci jako vostříži. Dají se potom z lesejčka na Malčín. Vodtamtuď se vyhnou, vojáčku, Čížovej. Tam jsou četníci rasi a chytají dezentýry. Jdou přímo přes les na Sedlec u Horažďovic. Tam je moc hodnej četník, ten propustí každýho přes vesnici. Mají s sebou nějaký papíry? 
     "Nemám, matičko!" 
     "Tak ani tam nechodějí, jdou raději na Radomyšl, ale hledějí tam přijít kvečeru, to jsou všichni četníci v hospodě. Tam najdou v Dolejší ulici za Floriánkem takovej domek, dole modře natřenej, a ptají se tam na pantátu Melichárka. To je můj bratr. Že ho pozdravuju, a von jím už ukáže, kudy se jde na ty Budějovice." 
    V lesíku čekal Švejk na babičku přes půl hodiny, a když se zahřál bramborovou polévkou, kterou mu přinesla chudák stará v hrnci ovázaném polštářem, aby nevystydla, vytáhla ze šátku krajíc chleba a kus špeku, zastrčila to všechno Švejkovi do kapes, pokřižovala ho a řekla, že má tam dva vnuky. 
    Nato ještě důkladné mu opakovala, přes které vesnice má jít, kterým se má vyhnout. Nakonec vytáhla z kapsáře u jupky korunu, aby si koupil v Malčíné kořalku na cestu, poněvadž do Radomyšle je dlouhá mile. 
    Od Čížové šel Švejk dle rady babičky na Radomyšl na východ a pomyslil si, že se musí dostat do těch Budějovic z každé světové strany, ať je to jakákoliv. 
    Z Malčína šel s ním starý harmonikář, kterého našel tam Švejk v hospodě, když si kupoval kořalku na tu dlouhou míli k Radomyšli. 
    Harmonikář považoval Švejka za dezertýra a radil mu, aby šel s ním do Horažďovic, že tam má provdanou dceru, jejíž muž je taky dezertýr. Harmonikář v Malčíně očividně přebral. 
     "Má svýho muže už dva měsíce schovanýho v chlívě," přemlouval Švejka, "tak tebe tam taky schová a vy tam budete až do konce války. A když ta.m budete dva, tak vám nebude smutno." 
    Po zdvořilém odmítnutí Švejkové velice se rozčílil a dal se nalevo do polí, vyhrožuje Švejkovi, že ho jde udat na četnictvo do Čížový. 
    V Radomyšli Švejk našel kvečeru na Dolejší ulici za Floriánkem pantátu Melichárka. Když vyřídil mu pozdrav od jeho sestry ze Vráže, nijak to na pantátu neúčinkovalo. 
    Chtěl neustále na Švejkovi papíry. Byl to nějaký předpojatý člověk, poněvadž mluvil neustále něco o raubířích, syčácích a zlodějích, kterých se síla potlouká po celém píseckém kraji. 
     "Uteče to z vojny, sloužit to tam nechce, a tak to chodí po celým vokolí, a kde může, tak to krade," důrazné řekl Švejkovi do očí, "každej z nich vypadá, jako kdyby neuměl pět počítat. - Jó, ba jó, pro pravdu se lidi nejvíc hněvají," dodal, když Švejk se zvedal z lavice, "kdyby takovej člověk měl čistý svědomí, tak sedí a dá si prozkoumat papíry. Když je ale nemá..." 
     "Tak spánembohem, dědečku." 
     "I spánembohem a podruhý si přijdou na hloupějšího." 
    Když Švejk vyšel do tmy, pobručoval si dědek ještě hezkou chvíli: "Jde prej do Budějovic k svýmu regimentu. Z Tábora. A to jde, rošťák, napřed do Horaždovic a pak teprve na Písek. Dyť von dělá cestu kolem světa." 
     Švejk šel opět hnedle celou noc, až někde u Putimě našel v poli stoh. Odhrabal si slámu a slyšel zcela blízko sebe hlas: "Vod kterýho regimentu? Kam se neseš?" 
     "Vod 91. do Budějovic." 
     "Kam bys chodil?" 
     "Já tam mám svýho obrlajtnanta." 
    Bylo slyšet, že se vedle blízko nesměje jen jeden, ale tři. Když se smích utišil, optal se Švejk, od jakého regimentu jsou oni. Zjistil, že dva jsou od 35. a jeden že je od dělostřelectva, taktéž z Budějovic. 
    Pětatřicátníci že utekli před marškou před měsícem a dělostřelec že je od samé mobilizace na cestách. Je odtud z Putimě a stoh že patří jemu. Na noc vždy spí ve stohu. Včera je našel v lese, tak je vzal k sobě do svého stohu. 
    Všichni měli naději, že válka musí za měsíc, dva skončit. Měli představu, že Rusové už jsou za Budapeští a na Moravě. Všeobecně se to v Putimi povídá. K ránu, ještě než se rozední, přinese panímáma dragounova snídaní. Pětatřicátníci půjdou potom na Strakonice, poněvadž jeden z nich má tam tetu a ta zas má v horách za Sušicí nějakého známého, který má pílu, a tam že budou dobře schováni. 
     "A ty vod jednadevadesátýho, jestli chceš," vybídli Švejka, "můžeš jít taky s námi. Vyser se na svýho obrlajtnanta." 
     "To nejde jen tak zlehka," odpověděl Švejk a zabořil se, zalezl hluboko do stohu. 
    Když se ráno probudil, byli již všichni pryč a někdo mu, patrné dragoun, položil k nohám krajíc chleba na cestu. 
     Švejk šel lesy a u Štěkna setkal se s vandrákem, starým chlapíkem, který ho uvítal jako starého kamaráda douškem kořalky. 
     "V tomhle nechoď," poučoval Švejka, "to by se ti ta vojenská uniforma mohla někdy setsakramentsky vyplatit. Ted je všude plno četníků a žebrat v tomhle nemůžeš. Po nás ovšem dnes četníci už nejdou jako jindy, teď hledají jenom vás. - Jenom vás hledají," opakoval s takovou přesvědčivostí, že Švejk si umínil, že mu raději nebude nic říkat o 91. regimentu. Ať ho má za toho, jak si myslí. Nač kazit iluze dobrému starému chlapovi. 
     "A kam máš naměříno?" otázal se vandrák po chvíli, když si oba zapálili dýmky a pomalu obcházeli vesnici. 
     "Do Budějovic." 
     "Prokristapána," lekl se vandrák, "tam tě sbalejí za minutu. Ani se nevohřeješ. Civil musíš mít celej rozflákanej, musíš chodit a dělat ze sebe chromajzla. Neboj se ale nic, teď půjdem na Strakonice, Volyň, Dub, a to by v tom byl čert, abychom nějakej civil nesehnali. Tam u Strakonic jsou ještě takoví moc blbí a poctiví lidi, že ti nechají ještě leckdes přes noc votevříno a ve dne to vůbec nezamykají. Jdou někam teď v zimě k sousedovi si popovídat, a ty máš civil hned. Co ty potřebuješ? Boty máš, tak jen něco přes sebe. Vojenskej mantl je starej?" 
     "Starej." 
     "Tak ten si nech. V tom se na venkově chodí. Potřebuješ kalhoty a kabát. Až budeme mít ten civil, tak kalhoty a kabát prodáme židovi Herrmanovi ve Vodňanech. Ten kupuje všechno erární a zas to prodává po vesnicích. - Dnes půjdeme na Strakonice," rozvinoval dál svůj plán. "Odtud čtyry hodiny je starej švarcenberskej ovčín. Je tam můj jeden známe] ovčák, taky už starej dědek, tam zůstaneme přes noc a ráno se potáhnem na Strakonice, splašit tam někde ve vokolí ten civil." 
    V ovčíně našel Švejk příjemného dědečka, který pamatoval, jak zas jeho dědeček vypravoval o francouzských vojnách. Byl asi o dvacet let starší starého vandráka, a proto mu říkal jako Švejkovi: hochu. 
     "Tak vidíte, hoši," vykládal, když seděli kolem pece, ve které se vařily brambory na loupačku, "tenkrát můj dědeček taky dezentýroval jako ten tvůj voják. Ale dopadli ho ve Vodňanech a tak mu rozsekali prdel, že z ní cáry lítaly. A to moh ještě mluvit o štěstí. Z Ražic za Protivínem syn Jarešův, dědeček starýho Jareše, baštýře, dostal za zběhnutí prach a volovo v Písku. A před tím, než ho stříleli na píseckých šancích, běžel ulicí vojáků a dostal šest set ran holema, takže smrt byla pro něho vodlehčením a vykoupením. - A kdypak ty jsi Arch?" obrátil se uplakanýma očima na Švejka. 
     "Po mobilizaci, jak nás vodvedli do kasáren," odpověděl Švejk, pochopuje, že uniforma starému ovčákovi nemůže zklamat důvěru. 
     "Přelez jsi zeď?" zvědavě otázal se ovčák, maje patrně v paměti, jak vypravoval jeho dědeček, jak lezl také přes zeď kasáren. 
     "Jinudy nešlo, dědečku." 
     "A varta byla silná a střílela?" "Ano, dědečku." 
     "A kam teď máš namíříno?" 
     "Ale chyt ho rapl," odpověděl za Švejka vandrák, "chce mermomocí do Budějovic. To víš, člověk mladej, nerozumnej, sám leze do svý zkázy. Já ho trochu musím vzít do školy. Nějakej civil splašíme a už to půjde v pořádku. Do jara se nějak protlučeme a potom půjdem někam dělat k sedlákovi. Letos bude veliká nouze vo lidi, hlad, a vypravuje se, že letos budou vodvádět všechny vandráky na polní práce. Tak si myslím, radši jít potom dobrovolně. Lidí bude málo. Budou vytlučeni." 
     "To myslíš," otázal se ovčák, "že to letos neskončí? A máš, hochu, pravdu! Byly už dlouhý vojny. Ta napolionská, potom, jak nám vypravovávali, švédský vojny, sedmiletý vojny. A lidi si ty vojny zasloužili. Dyt se pánbůh už na to nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo. Už jim ani to skopový maso nešlo pod fousy, už vám ho, hoši, nechtěli žrát. Jindá sem chodívali procesím, abych jim nějakýho toho skopce prodal pod rukou, ale poslední léta, žrali by byli jen samý vepřový, drůbeř, všechno máslem nebo sádlem maštěný. Tak se pánbůh na ně rozhněval pro tu jejich pejchu a voni zas přijdou k sobě, až budou si vařit lebedu, jako to bejvalo za napolionský vojny. Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla co dělat. Starej pán kníže Švarcenberk, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu." 
    Voda na bramborách vařících se v peci bublala a starý ovčák po krátké pomlčce řekl prorocky: "A von tu vojnu náš císař pán nevyhraje. To není žádný nadšení do války, poněvadž von, jak říká pan učitel ze Strakonic, se nedal korunovat. Ať si maže teď, jak se říká, komu chce med kolem huby. Když jsi, lumpe starej, slíbil, že se dáš korunovat, tak jsi měl držet slovo." 
     "Může bejt," zmínil se vandrák, "že von teď to nějak udělá." 
     "Na to se mu, hochu, teď každej vykašle," rozdrážděně promluvil ovčák, "máš bejt při tom, když se sejdou sousedi dole ve Skočicích. Každej tam má někoho, a to bys viděl, jak ti mluvějí. Po tejhle válce že prej bude svoboda, nebude ani panskejch dvorů, ani císařů a knížecí statky že se vodeberou. Už taky kvůli takovej jednej řeči vodvedli četníci nějakýho Kořínka, že prej jako pobuřuje. Jó, dneska mají právo četníci." 
     "Voní ho měli i dřív," ozval se vandrák, "já pamatuju, že na Kladně bejval četnickým rytmistrem nějakej pan Rotter. Von vám najednou začal pěstovat tyhlety, jak jim říkají, policejní psy tý vlčí povahy, že všechno vyslídějí, když jsou vyučení. A měl ten pan rytmistr na Kladně těch svejch psích učeníků plnou prdel. Měl pro ně zvláštní domek, kde ti psi žili jako hrabata. A von si najednou vzpomněl, že bude s těma psema dělat pokusy na nás, na ubohejch vandrákách. Tak dal rozkaz, aby četnictvo po celým Kladencku sbíralo houževnatě vandráky a dodávalo je přímo do jeho rukouch. Já tak jednou štrekuju si to vod Lán a míhám se dost hluboko lesem, ale co platný, na tu hájovnu, kam jsem mél zamíříno, už jsem nedošel, už mé měli a vodváděli k panu rytmistrovi. A to si, lidičky, ani dobře nemůžete rozvážit a uvážit, co jsem u toho pana rytmistra s těma psema zkusil. Napřed mě dal všema vočichat, potom jsem musel lezt po žebříku, a když už jsem byl nahoře, tak pustili takovou jednu potvoru za mnou na žebřík a vona mě, bestie, vodnesla ze žebříku na zem, tam si na mne klekla a vrčela a cenila mně zuby do vobličeje. Potom tu potvoru vodvedli a mně řekli, abych se někde schoval, že můžu jít, kam chci. Vzal jsem to k údolí Kačáku do lesů, do jedný rokle, a za půl hodiny byli už dva ty vlčáci u mne, povalili mne, a zatímco jeden mne držel za krk, ten druhej běžel do Kladna, a za hodinu přišel sám pan rytmistr Rotter ke mně s četníky, zavolal na psa a dal mně pětikorunu a povolení, že můžu po celý dva dny na Kladencku žebrat. Ale kdepak já, běžel jsem, jako když mně hlavu zapálí, na Berounsko a víckrát jsem se na Kladencku neukázal. Tomu se vyhýbali všichni vandráci, poněvadž na všech dělal ten pan rytmistr svý pokusy. Von měl vůbec ty psy děsné rád. Vypravovali na četnických stanicích, že když von přišel na inspekci, tak kde viděl vlčáka, že tam vůbec inspekci nedělal a jen cele] den s vachmistrem z radosti chlastal." 
    A zatímco ovčák cedil brambory a nalíval do mísy kyselé ovčí mléko, dělil se dál vandrák se svými vzpomínkami na četnické právo: "V Lipnici bejval jeden strážmistr dole pod hradem. Bydlel přímo na četnické stanici a já, dobrák stará, pořád jsem byl všude v tý domněnce, že četnická stanice musí být přece někde na vystrčeným místě, jako na náměstí nebo podobně, a ne někde v zastrčenej uličce. Tak beru ty kraje městečka a nedívám se na nápisy. Beru to dům od domu, až přijdu v jednom takovým baráčku do prvního poschodí, votevřu dveře a voznámím se: ,Ponížené prosím, chudý vandrovní: Jó, panečku! Nohy mně zdřevěněly. Vona to četnická stanice. Pušky u stěny, krucifix na stole, lejstra na almárce, císař pán kouká zrovna na mě nad stolem. A nežli jsem moh něco bleptnout, přiskočil ke mně vachmajstr a dal mně takovou facku v těch dveřích, že jsem po těch dřevěnejch schodech letěl až dolů a nezastavil jsem se až v Kejžlicích. To je četnický právo." 
    Dali se do jídla a šli brzy spat v teplé sednici, rozloženi po lavicích. 
    V noci Švejk tiše se oblékl a vyšel ven. Vycházel měsíc na východě a v jeho probouzejícím se světle kráčel Švejk na východ, opakuje si: "To přece není možný, abych se do těch Budějovic nedostal." 
    Poněvadž napravo, když sestoupil z lesů, bylo vidět nějaké město, zabočil Švejk severněji, pak na jih, kde opět bylo vidět nějaké město. (Byly to Vodňany.) Vyhnul se mu obratně cestou přes luka a ranní slunce uvítalo ho v zasněžených stráních nad Protivínem. 
     "Stále kupředu," řekl si dobrý voják Švejk, "povinnost volá. Do Budějovic se dostat musím." 
    A nešťastnou náhodou místo od Protivím na jih na Budějovice Švejkovy kroky zaměřily k severu na Písek. 
    K polednímu uviděl Švejk před sebou nějakou vesnici. Sestupuje z malého návrší, pomyslil si Švejk: "Takhle dál už to nejde, zeptám se, kudy se jde do těch Budějovic." 
    A vcházeje do vesnice byl velice překvapen, vida označení vesnice na sloupu u prvního domku: Obec Putim. 
     "Prokristapána," vzdychl Švejk, "tak jsem zas v Putimi, kde jsem spal ve stohu." 
    Pak ale už nebyl vůbec ničím překvapen, když za rybníčkem z bíle natřeného domku, na kterém visela slepice (jak někde říkali orlíčku), vystoupil četník, jako pavouk, když hlídá pavučinu. 
     Četník šel přímo k Švejkovi a neřekl nic víc než: "Kampak?" 
     "Do Budějovic k svýmu regimentu." 
     Četník se sarkasticky usmál: "Vy jdete přece od Budějovic. Máte ty vaše Budějovice už za sebou," a vtáhl Švejka do četnické stanice. 
    Putimský četnický strážmistr byl znám po celém okolí, že jedná velice taktně a přitom bystře. Nikdy zadrženým nebo zatčeným nenadával, ale podroboval je takovému křížovému výslechu, že by se i nevinný přiznal. 
    Dva četníci na stanici přizpůsobili se k němu a křížový výslech konal se vždy za úsměvu celého četnického personálu. 
     "Kriminalistika záleží na chytrostí a vlídnosti," říkal vždy četnický strážmistr svým podřízeným, "řvát na někoho, to nemá žádný význam. Na delikventy a lidi podezřelé musí se jemné, ale přitom dbát na to, aby se utopili v přívalu otázek." 
     "Tak vás pěkné vítáme, vojáku," řekl četnický strážmistr, "sedněte si pěkné, beztoho jste se po cestě unavil, a vypravujte nám, kam jdete." 
     Švejk opakoval, že jde do Českých Budějovic k svému pluku. 
     "Pak jste si ovšem spletl cestu," usměvavě řekl strážmistr, "poněvadž vy jdete od Českých Budějovic. O čemž vás mohu přesvědčit. Nad vámi visí mapa Čech. Tak se podívejte, vojáku. Od nás na jih je Protivín. Od Protivína na jih je Hluboká a od ní jižně jsou České Budějovice. Tak vidíte, že jdete ne do Budějovic, ale z Budějovic." 
    Strážmistr podíval se laskavě na Švejka, který klidné a důstojné řekl: "A přece jdu do Budějovic." Bylo to víc než Galileovo "A přece se točí!" Poněvadž ten to musel říct patrně asi hodně vztekle. 
     "Víte, vojáku," stále se stejnou vlídností mluvil k Švejkovi strážmistr, "já vám to vymluvím, a vy sám nakonec také přijdete k tomu názoru, že každé zapírání jen ztěžuje přiznání!" 
     "To máte ouplnou pravdu," řekl Švejk, "každé zapírání ztěžuje přiznání a navopak." 
     "Tak vidíte, že sám, vojáku, také k tomu přijdete. Odpovězte mně dobrosrdečné, odkud jste vyšel, když jste šel do těch vašich Budějovic. Říkám schválně ,vašich`, poněvadž musí být patrně ještě jiné Budějovice, které leží někde severně od Putimi a doposud nejsou zanešeny na žádné mapě." "Vyšel jsem z Tábora." 
     "A co jste dělal v Táboře?" 
     "Čekal jsem na vlak do Budějovic." 
     "Proč jste nejel vlakem do Budějovic?" 
     "Poněvadž jsem neměl lístek na dráhu." 
     "A proč vám, jako vojákovi, nedali vojenský lístek zadarmo?" 
     "Poněvadž jsem při sobě neměl žádný dokumenty." 
     "Tady to je," řekl vítězoslavně četnický strážmistr k jednomu z četníků, "není tak hloupý, jak se dělá, začíná to pěkně zamotávat " 
    Strážmistr počal znova, jako by přeslechl poslední odpověď o dokumentech: 
     "Vy jste tedy vyšel z Tábora. Kam jste tedy šel?" 
     "Do Českých Budějovic." 
    Výraz tváře strážmistrovy nabyl trochu přísnosti a jeho zraky padly na mapu. 
     "Můžete nám ukázat na mapě, kudy jste šel do těch Budějovic?" 
     "Já si ta místa všechna nepamatuji a jenom na to se pamatuji, že jsem zde v Putimi byl už jednou." 
    Celý personál četnické stanice podíval se na sebe pátravě a strážmistr pokračoval: "V Táboře jste byl tedy na nádraží. Máte něco u sebe? Vyndejte to." 
    Když Švejka důkladně prošacovali a nenašli ničeho kromě dýmky a zápalek, otázal se strážmistr Švejka: "Řekněte mně, proč vůbec nic, ale prachnic u sebe nemáte?" 
     "Poněvadž nic nepotřebuju." 
     "Ach, můj bože," vzdychl strážmistr, "je to s vámi trápení! Vy jste řekl, že jste byl v Putimi už jednou. Co jste zde tenkrát dělal?" 
     "Šel jsem kolem Putimi do Budějovic." 
     "Tak vidíte, jak se pletete. Vy sám říkáte, že jste šel do Budějovic, a teď, jak jsme vás jisté přesvědčili, jdete od Budějovic." 
     "Patrně jsem musel udělat nějaký kruh." 
    Strážmistr opět vyměnil s celým personálem stanice významný pohled. "Ty vaše kruhy, to mně připadá, že se potloukáte po okolí. Zdržel jste se dlouho v Táboře na nádraží?" 
     "Do odjezdu posledního vlaku do Budějovic." 
     "A co jste tam dělal?" 
     "Rozmlouval s vojáky." 
    Nový velice významný pohled četnického strážmistra na personál. 
     "A o čem jste kupříkladu rozmlouval a na co jste se jich tázal?" 
     "Ptal jsem se jich, od jakého jsou pluku a kam jedou." 
     "Výborně. A neptal jste se jich, kolik mužstva má kupříkladu pluk a jak se rozděluje?" 
     "To jsem se neptal, poněvadž to už dávno vím nazpaměť." 
     "Vy jste tedy dokonale informován o složení našeho vojska?" 
     "Zajisté, pane strážmistře." 
    A poslední trumf vyhodil strážmistr, vítězoslavné rozhlížeje se na své četníky: "Umíte rusky?" 
     "Neumím." 
    Strážmistr pokynul závodčímu, a když oba vyšli do vedlejší komnaty, strážmistr s nadšením úplného svého vítězství a jistoty prohlásil, mna si ruce: "Slyšeli to? Neumí rusky! Chlap všemi mastmi mazaná! Všechno přiznal, až to nejdůležitější nepřiznal. Zítra ho budeme lifrovat do Písku, k panu okresnímu. Kriminalistika záleží na chytrostí a vlídnosti. Viděli to, jak jsem ho utopil přívalem otázek. Kdo by si to byl o něm myslel. Vypadá tak pitomě a hloupě, ale na takové lidi se právě musí zchytra. Ted ho někam usaďte a já půjdu sepsat o tom protokol." 
    A ještě odpůldne kvečeru četnický strážmistr sepisoval s líbezným úsměvem protokol, v němž v každé větě objevovalo se slovo spionageverdächtig. 
     Četnickému strážmistrovi Flanderkovi se situace, čím déle psal tou podivnou úřední němčinou, vyjasňovala, a když skončil: "So melde ich gehorsam, wird der feindliche Offizier heutigen Tages, nach Bezirksgendarmeriekommando Písek, überliefert," usmál se na své dílo a zavolal na četnického závodčího. "Dali tomu nepřátelskému důstojníkovi něco jíst?" 
     "Podle vašeho nařízení, pane vachmajstr, zaopatřujeme stravou jen ty, kteří jsou předvedeni a vyslechnuti do dvanácti hodin." 
     "Tohle je velká vyjímka," důstojně řekl strážmistr, "to je nějaký vyšší důstojník, nějaký štábní. To víte, že Rusové na špionáž sem nepošlou nějakého frajtra. Pošlou mu do hospody Na kocourku pro nějaký oběd. Jestli už nic není, ať uvaří něco. Potom ať uvaří čaj s rumem a to všechno ať sem pošlou. Neříkají nic, pro koho to je. Vůbec nezmiňujou se nikomu, koho u nás máme. To je vojenské tajemství. A co teď dělá?" 
     "Poprosil o trochu tabáku, sedí na vachcimře a tváří se tak spokojeně, jako kdyby seděl doma. ,Máte tady hezký teploučko,` povídá, ,a kamna vám nekouřejí? Mně se tady u vás moc líbí. A kdyby vám kamna kouřila, tak dejte protáhnout komín. Ale až odpůldne, ale nikdy ne, když stojí slunce nad komínem.`" 
     "Je to ale rafinovanost od něho," hlasem plným nadšení řekl strážmistr, "dělá, jako by se ho to netýkalo. A přece ví, že bude zastřelen. Takového člověka si musíme vážit, třeba je náš nepřítel. Takový člověk jde na jistou smrt. Nevím, jestli bychom to dovedli my. Třebas bychom zakolísali, popustili. Ale on klidně sedí a říká: ,Máte tady hezky teploučko a kamna vám nekouřejí: To jsou, pane závodčí, povahy. K tomu je třeba ocelových nervů u takového člověka, sebezapírání, tvrdostí a nadšení. Kdyby bylo v Rakousku takové nadšení... ale nechme toho raději. I u nás jsou nadšenci. Četli v Národní politice o tom obrlajtnantovi Bergrovi od dělostřelectva, který si vylezl na vysokou jedli a zřídil si tam na větvi beobachtungspunkt? Jak naši ustoupili, a on už nemohl slézt, jinak by byl upadl do zajetí. Tak čekal, až naši zas nepřítele zaženou, a celých čtrnáct dní to trvalo, než se toho dočkal. Celých čtrnáct dní byl nahoře na stromě, a aby nezemřel hlady, ohlodal celý vršek a živil se větvičkami a jehličím. A když naši přišli, byl tak zesláblý, že se už nemohl na stromě udržet, spadl dolů a zabil se, Byl po smrti vyznamenán zlatou záslužnou medailí za chrabrost." 
    A strážmistr vážně dodal: "To je obětavost, pane závodčí, to je hrdinství. - Vida, jak jsme se zas rozpovídali, doběhnou teď objednat ten oběd a pošlou ho zatím ke mně." 
    Závodčí přivedl Švejka a strážmistr mu přátelsky kynul, aby si sedl, a počal se ho zprvu vyptávat, má-li rodiče. 
     "Nemám." 
    Strážmistrovi ihned napadlo, že je to lepší, aspoň nebude toho nešťastníka nikdo oplakávat. Zadíval se přitom do dobrácké tváře Švejkovy a zaklepal mu náhle v záchvatu dobromyslnosti na rameno, naklonil se k němu a optal se ho otcovským tónem: "Nu, a jak se vám v Čechách líbí?" 
     "Mně se všude v Čechách líbí," odpověděl Švejk, "na svej cestě našel jsem všude velice dobrý lidi." 
    Strážmistr přitakal hlavou: "U nás je lid velice dobrý a milý. Nějaká ta krádež nebo rvačka, to nepadá na váhu. Jsem zde již patnáct let, a když to vypočítám, přijde na jeden rok asi tři čtvrtiny jedné vraždy." 
     "To myslíte nedokonalou vraždu?" otázal se Švejk. 
     "Nikoliv, to já nemyslím. Za patnáct let vyšetřovali jsme jenom jedenáct vražd. Loupežných z nich bylo pět a šest ostatních, takových obyčejných, které za moc nestojí." 
    Strážmistr se odmlčel a přešel opět ku své vyslýchací metodě: "A co jste chtěl dělat v Budějovicích?" 
     "Nastoupit službu u 91. regimentu." 
    Strážmistr vyzval Švejka, aby šel zas na strážnici, a rychle, aby nezapomněl, připsal do svého raportu na okresní četnické velitelství v Písku: "Ovládaje dokonale český jazyk, chtěl se v Českých Budějovicích pokusit vstoupit do 91. pěšího pluku." 
    Strážmistr radostně zamnul si ruce, raduje se z bohatosti sebraného materiálu a z přesných výsledků své vyšetřovací metody. Vzpomněl si na svého předchůdce strážmistra Bürgra, který se zadrženým vůbec nemluvil, na nic se ho netázal a hněd ho poslal k okresnímu soudu s krátkým raportem: "Dle udání závodčího byl zadržen pro potulku a žebrotu." Je to nějaký výslech? 
    A strážmistr dívaje se na stránky svého raportu se usmál se zadostiučiněním a vytáhl ze svého psacího stolu tajný rezervát zemského četnického velitelství v Praze s obvyklým "Přísně důvěrně" a přečetl si ještě jednou: 
     "Všem četnickým stanicím se přísné ukládá, aby s nesmírně zvýšenou pozorností sledovaly všechny osoby procházející jich rajónem. Přesunutí našich vojsk ve východní Haliči dalo původ k tomu, že některé ruské vojenské části; překročivše Karpaty, zaujaly pozice ve vnitrozemí naší říše, čímž fronta byla přesunuta hlouběji k západu mocnářství. Tato nová situace umožnila ruským vyzvědačům, při pohyblivosti fronty, vniknutí hlouběji do území našeho mocnářství, zejména do Slezska i Moravy, odkud dle důvěrných zpráv velké množství ruských vyzvědačů odebralo se do Čech. Je zjištěno, že mezi nimi jest mnoho ruských Čechů, vychovaných ve vysokých štábních vojenských školách Ruska, kteří ovládajíce dokonale český jazyk, jeví se býti zvláště nebezpečnými vyzvědači, neboť oni mohou a jisté provedou i mezi českým obyvatelstvem velezrádnou propagandu. Zemské velitelstvo nařizuje proto zadržet všechny podezřelé a zejména zvýšiti bedlivost v těch místech, kde v blízkostí nalézají se posádky, vojenská střediska a stanice s projíždějícími vojenskými vlaky. Zadržené podrobiti okamžité prohlídce a dopraviti k další instanci." 
     Četnický strážmistr Flanderka se opět spokojené usmál a uložil tajný rezervát, "Sekretreservaten", mezi ostatní do desek s nápisem "Tajná nařízení". 
    Bylo jich mnoho, které vypracovalo ministerstvo vnitra za součinnosti ministerstva zemské obrany, kterému podléhalo četnictvo. 
    Na zemském četnickém velitelství v Praze nestačili je rozmnožovat a rozesílat. 
    Byly tu: 
    Nařízení o kontrole smýšlení místního obyvatelstva. 
    Návod, jak sledovat v rozmluvách s místním obyvatelstvem, jaký vliv mají na jeho smýšlení zprávy z bojiště. 
    Dotazník o tom, jak se chová místní obyvatelstvo k vypsaným válečným půjčkám a sbírkám. Dotazník o náladě mezi odvedenými a těmi, kteří mají být odvedeni. 
    Dotazník o náladě mezi členy místní samosprávy a inteligenty. 
    Nařízení o bezodkladném zjištění, z jakých politických stran se skládá místní obyvatelstvo, jak silné jsou jednotlivé politické strany. 
    Nařízení o kontrole činnosti předáků místních politických stran a zjištění stupně loajality určitých politických stran, zastoupených mezi místním obyvatelstvem. 
    Dotazník o tom, jaké noviny, časopisy a brožurky docházejí do rajónu četnické stanice. Instrukce týkající se zjištění, s kým stýkají se osoby podezřelé z neloajálnosti, v čem jeví se jich neloajálnost. 
    Instrukce týkající se toho, jak získati z místního obyvatelstva placených donašečů a informátorů. Instrukce pro placené informátory z místního obyvatelstva, začíslené na službě při četnické stanici. 
    Každý den přinášel nové instrukce, návody, dotazníky a nařízení. Zaplaven tou spoustou vynálezů rakouského ministerstva vnitra, strážmistr Flanderka měl ohromnou spoustu restů a dotazníky zodpovídal stereotypně, že je u něho všechno v pořádku a loajalita že je mezi místním obyvatelstvem stupnice Ia. 
    Rakouské ministerstvo vnitra vynalezlo pro loajalitu a neochvějnost k mocnářství tyto stupnice: Ia, Ib, Ic-IIa, IIb, IIc-IIIa, IIIb, IIIc-Na, IVb, IVc. Tahle poslední římská čtverka znamenala ve spojení s a velezrádce a provaz, s b internovat, s c pozorovat a zavřít. 
    Ve stolku četnického strážmistra nalézaly se všemožné tiskopisy a rejstříky. Vláda chtěla vědět o každém občanu, co si o ní myslí. 
    Strážmistr Flanderka kolikrát zoufale lomil rukama nad těmi tiskovinami, které neuprosně přibývaly každou poštou. Jakmile uviděl známé obálky s razítkem "Portofrei - dienstlich", srdce mu vždy zabušilo a v noci, přemýšleje o všem, přicházel k přesvědčení, že se konce války nedočká, a že zemské četnické velitelství ho připraví o poslední špetku rozumu a že se nebude moci těšit z vítězství rakouských zbraní, poněvadž bude mít bud o kolečko víc, nebo míň. A okresní četnické velitelství bombardovalo ho denně dotazy, proč není zodpověděn dotazník pod číslem (72 345)/(721 a/5) d, jak vyřízena instrukce pod číslem (88 992)/(822 gfch) z, jaké jsou praktické výsledky návodu pod číslem (123456)/(1292 b/r) V. atd. 
    Nejvíce mu dala starostí instrukce, jak získati z místního obyvatelstva placené donášeče a informátory, nakonec, poněvadž uznal za nemožné, aby to mohl být někdo z místa, kde začínají Blata a kde je ten lid taková tvrdá palice, připadl na myšlenku vzít na tu službu obecního pasáka, kterému říkali "Pepku, vyskoč!" Byl to kretén, který vždy na tuto výzvu vyskočil. Jedna z těch ubohých, přírodou a lidmi zanedbaných postav, mrzák, který za pár zlatek ročně a za tu nějakou obživu pásl obecní dobytek. 
    Toho si dal zavolat a řekl k němu: "Víš, Pepku, kdo to je starej Procházka?" 
     "Méé." 
     "Nemeč, a pamatuj si, že tak říkají císaři pánu. Víš, kdo je to císař pán?" 
     "To je číšaš pán." 
     "Dobře, Pepku. Tak si pamatuj, že když někoho uslyšíš mluvit, když chodíš po obědech od domu k domu, že je císař pán dobytek nebo podobné, hned přijď ke mně a oznam mně to. Dostaneš šesták, a když uslyšíš někoho vykládat, že to nevyhrajeme, zas půjdeš, rozumíš, ke mně a řekneš, kdo to říkal, a dostaneš zas šesták. Jestli ale uslyším, že něco zatajuješ, tak bude s tebou zle. Seberu té a odvedu do Písku. A teď vyskoč!" Když vyskočil, dal mu dva šestáky a spokojené napsal raport na okresní četnické velitelství, že již získal informátora. 
    Druhý den přišel k němu pan farář a sděloval mu tajuplně, že dnes ráno potkal za vsí obecního pasáka Pepka Vyskoč a ten že mu vypravoval: "Mijostpane. Pan vachmajstr včera povídal, že je číšaš pán dobytek a že to nevyhrajeme. Méé. Hop!" 
    Po delším vysvětlení a rozmluvě s panem farářem dal strážmistr Flanderka zatknout obecního pasáka, který byl později na Hradčanech odsouzen na dvanáct let pro velezradu. Žaloba mu dokázala nebezpečné a velezrádné rejdy, pobuřování, urážku veličenstva a ještě několik zločinů a přečinů. Pepík Vyskoč choval se u soudu jako na pastvě nebo mezi sousedy. Na všechny otázky mečel jako koza a po vynesení rozsudku vyrazil ze sebe "Méé, hop!" a vyskočil. Byl za to disciplinárně potrestán tvrdým lůžkem o samovazbě a třemi posty. 
    Od té doby neměl četnický strážmistr informátora a musel se spokojit tím, že si vymyslil jednoho, udav fingované jméno, a zvýšil tak svůj příjem o padesát korun měsíčné, které propíjel v hospodě Na kocourku. Při desáté sklenici dostával záchvat svědomitosti a pivo mu hořklo v ústech a vždy slyšel od sousedů tutéž větu: "Dnes je náš pan strážmistr nějak smutnej, jako by nebyl ve svej náladě." Tu odcházel domů a po jeho odchodu vždy někdo řekl: "Naši to zas někde v Srbsku prosrati, že je vachmajstr takovej nemluva." 
    A strážmistr doma alespoň vyplnil opět jeden dotazník: "Nálada mezi obyvatelstvem: Ia." 
    Byly to často dlouhé bezsenné noci pro pana strážmistra. Neustále očekával inspekci, vyšetřování. V noci zdálo se mu o provaze, jak ho vedou k šibenici, a ještě naposled se ho sám ministr zemské obrany pod šibenicí táže: "Wachmeister, wo ist die Antwort des Zirkulärs No 1789678/23792 X. Y. Z?" 
    Až teď! Celou četnickou stanicí jako by ze všech koutů znělo staré myslivecké heslo "Lovu zdar!" A četnický strážmistr Flanderka nepochyboval, jak okresní velitel mu poklepá na rameno a řekne: "Ich gratuliere Ihnen, Herr Wachmeister." 
     Četnický strážmistr maloval si v duchu i jiné luzné obrazky, které vyrostly v nějakém záhybu jeho úřednického mozku. Vyznamenání, rychlý postup ve vyšší hodnostní třídu, ocenění jeho kriminalistických schopností, otvírajících mu kariéru. Zavolal závodčího a otázal se ho: "Dostali oběd?" 
     "Přinesli mu uzené se zelím a knedlíkem, polívka už nebyla. Vypil čaj a chce ještě jeden." 
     "Má ho mít!" velikomyslně svolil strážmistr, "až ten čaj vypije, pak ho přivedou ke mně." 
     "Jakpak? Chutnalo vám?" otázal se strážmistr, když závodčí za půl hodiny přivedl Švejka, nasyceného a spokojeného jako vždy. 
     "Bylo to ještě ucházející, pane vachmajstr, mělo bejt jen trochu víc toho zelí. Ale jakáž pomoc, já vím, že nebyli na to připraveni. Uzený maso bylo dobře vyuděný, muselo to bejt domácí uzený maso z domácího prasete. Čaj s rumem mně udělal taky dobře." 
    Strážmistr podíval se na Švejka a začal: "Pravda, že v Rusku se pije mnoho čaje? Mají tam také rum?" 
     "Rum je po celým světě, pane vachmajstr." 
     "Jen se nevykroucej," pomyslil si strážmistr, "měl jsi si dřív dát pozor na to; co povídáš." A otázal se důvěrně nakláněje se k Švejkovi: "Jsou v Rusku hezké holky?" 
     "Hezké holky jsou po celým světě, pane vachmajstr." 
     "I ty chlape," pomyslil si poznovu strážmistr, "ty bys se chtěl teď nějak rád z toho dostat." A strážmistr vyrazil s dvaačtyřicítkou: 
     "Co jste chtěl dělat u 91. regimentu?" "Chtěl jsem jít s ním na front " 
    Strážmistr se spokojené zadíval na Švejka a poznamenal: "To je správné. To je ten nejlepší způsob dostat se do Ruska. - Opravdu velice dobře vymysleno," zářil strážmistr, pozoruje, jaký účinek mají jeho slova na Švejka. Nemohl však z něho vyčíst nic jiného než naprostý klid. 
     "Ten člověk nehne ani brvou," hrozil se v duchu strážmistr, "to je jejich vojenská výchova. Já být v jeho situaci a mně tohle někdo říct, tak by se mně rozklepala kolena... - Ráno vás odvezeme do Písku," prohodil jako mimoděk, "byl jste již někdy v Písku?" 
     "V roce 1910 na císařských manévrech." 
     Úsměv strážmistrův byl po této odpovědi ještě příjemnějším a vítězoslavnějším. Cítil v duši, že svým systémem otázek překonal sám sebe. 
     "Prodělal jste celé manévry?" 
     "Zajisté, pane vachmajstr, jako infanterista." A zas se klidně jako dřív díval Švejk na strážmistra, který sebou vrtěl radostí a nemohl se již zdržet, aby to rychle nezanesl do raportu. Zavolal závodčího, aby Švejka odvedl, a doplnil svůj raport: "Jeho plán byl tento: Vplíživ se v řady 91. pěš. pluku, chtěl se ihned přihlásit na frontu a při nejbližší příležitosti dostat se do Ruska, neboť postřehl, že zpáteční cesta při bdělosti orgánů jest jinak nemožnou, Že by u 91. pěš. pluku mohl výborně prosperovat, jest plně pochopitelné, neboť dle jeho doznání, přiznal se po delším křížovém výslechu, že prodělal již v roce 1910 celé císařské manévry v okolí Písku jako infanterista. Z toho jest vidět, že jest ve svém oboru velice schopný. Podotýkám ještě, že sebraná obvinění jsou výsledkem mého systému křížového výslechu." 
    Ve dveřích objevil se závodčí: "Pane vachmajstr, on chce jít na záchod." 
     "Bajonett auf!" rozhodl strážmistr, "ale ne, přiveďte ho sem." 
     "Vy chcete jít na záchod?" laskavé řekl strážmistr, "není v tom něco jiného?" A upřel svůj zrak ve Švejkovu tvář. 
     "Je v tom opravdu jenom velká strana, pane vachmajstr," odpověděl Švejk. 
     "Jen aby v tom nebylo něco jiného," významně opakoval strážmistr, připínaje si služební revolver, "já půjdu s vámi." 
     "To je velice dobrý revolver," řekl po cestě k Švejkovi, "na sedm ran a střílí precizně." 
    Nežli však vyšli na dvůr, zavolal závodčího a tajemné k němu řekl: "Oni si vezmou bajonet auf a postavějí se, až bude vevnitř, vzadu u záchodu, aby se nám neprokopal misgrubnou." 
    Záchod byl malý, obyčejný domeček ze dřeva, stojící zoufale uprostřed dvora nad jámou s močůvkou vytékající z nedaleké kupy hnoje. 
    Byl to již starý veterán, v němž vykonávaly tělesnou potřebu celé generace. Nyní zde seděl Švejk, přidržuje jednou rukou za provázek dveře, zatímco vzadu okýnkem díval se mu závodčí na zadnici, aby se neprokopal. A jestřábí oči četnického strážmistra upřeny byly na dveře a strážmistr přemýšlel, do které nohy by ho měl střelit, kdyby se chtěl pokusit o útěk. 
    Ale dveře se klidně otevřely a vystoupil spokojený Švejk, poznamenávaje k strážmistrovi: "Nebyl jsem tam moc dlouho? Nezdržel jsem vás snad?" 
     "Ó nikoliv, nikoliv," odvětil strážmistr, pomysliv si v duchu: "Jací jsou to jemní, slušní lidé. Ví, co na něho čeká, ale všechna čest. Do poslední chvíle je slušný. Dokázal by to našinec na jeho místě?" 
    Strážmistr zůstal sedět na strážnici vedle Švejka na kavalci prázdné postele četníka Rampy, který měl do rána službu, obchůzku po vesnicích, a který v tu dobu klidně seděl u Černého koně v Protivíně a hrál s obuvnickými mistry mariáš, vykládaje v přestávkách, že to Rakousko musí vyhrát. Strážmistr zapálil si dýmku, dal nacpat Švejkovi, závodčí přiložil do kamen a četnická stanice proměnila se na nejpříjemnější místečko na zeměkouli, na klidný kout, teplé hnízdo za blížícího se zimního soumraku, kdy se drží černá hodinka. 
    Mlčeli však všichni. Strážmistr sledoval určitou myšlenku a nakonec se vyjádřil, obraceje se k závodčímu: "Podle mého názoru není správné Špióny věšet. Člověk, který se obětuje pro svou povinnost, za svou, tak řekněme, vlast, má být odpravený čestným způsobem, prachem a olovem, co myslíte, pane závodčí?" 
     "Rozhodné ho jen zastřelit a nevěšet," souhlasil závodčí, "řekněme, že by i nás poslali a řekli by nám: ,Musíte vypátrat, kolik mají Rusové strojních pušek ve svém maschinengewehrabteilungu.` Tak bychom se převlíkli a šli. A za to by mne měli věšet, jako nějakého loupežného vraha?" 
    Závodčí se tak rozčílil, že vstal a zvolal: "Já žádám, abych byl zastřelen a pochován s vojenskými poctami." 
     "Vono to má háček," ozval se Švejk, "jestli je člověk chytrej, tak mu nikdy nic nedokážou." 
     "A dokážou," vyjádřil se důrazně strážmistr, "jestli i oni jsou tak chytří a mají svou metodu. Vy se sám o tom přesvědčíte. - Přesvědčíte se," opakoval již mírným tónem, připojiv k tomu přívětivý úsměv, "u nás nikdo s vytáčkami nepochodí, pravda, pane závodčí?" 
    Závodčí kývl souhlasně a zmínil se, že u některých lidí je věc již prohraná předem, že ani maska naprostého klidu nepomůže, že čím víc někdo vypadá klidněji, že tím víc ho to usvědčuje. 
     "Oni mají mou školu, pane závodčí," prohlásil hrdé strážmistr, "klid, to je mýdlová bublina, umělý klid je corpus delicti." A přerušuje výklad o své teorii, obrátil se na závodčího: "Copak si dnes dáme k večeři?" 
     "Vy dnes nepůjdete, pane strážmistr, do hospody?" 
    Touto otázkou vyvstanul před strážmistrem nový těžký problém, jejž nutno ihned rozluštit. 
    Což kdyby, použiv jeho noční nepřítomnosti, ten prchl. Závodčí je sice spolehlivý člověk, opatrný, ale utekli mu již dva vandráci. Fakticky bylo tomu tak, že se s nimi nechtěl jednou v zimě tahat ve sněhu až do Písku, tak je u Ražic v polích pustil a vypálil ránu do vzduchu pro forma. 
     "Pošleme si naši bábu pro večeři a bude chodit se džbánem pro pivo," rozluštil strážmistr těžký problém, "ať se bába trochu proběhne." 
    A bába Pejzlerka, která jim posluhovala, se opravdu proběhla. 
    Po večeři se cesta mezi četnickou stanicí a hospodou Na kocourku netrhla. Neobyčejné četné stopy těžkých velkých bot báby Pejzlerky na té spojovací linii svědčily o tom, že strážmistr si vynahražuje plnou měrou svou nepřítomnost na Kocourku. 
    A když se konečné objevila bába Pejzlerka v šenkovně s tím vzkazem, že se dá pan strážmistr pěkně poroučet a že chce, aby mu poslali láhev kontušovky, praskla zvědavost hostinského. 
     "Koho tam mají?" odpověděla bába Pejzlerka, "nějakýho podezřelýho člověka. Právě než jsem odešla, oba ho drželi kolem krku a pan strážmistr ho hladil po hlavě a říkal mu: ,Ty můj zlatej kluku slovanskej, ty můj malinkej špiónku!"` 
    A potom, když bylo dlouho již přes půlnoc, závodčí spal, tvrdě chrápaje, natažen přes svůj kavalec, v celé uniformě. 
    Naproti seděl strážmistr se zbytkem kontušovky na dně lahve, držel Švejka kolem krku, slzy mu tekly po opálené tváři, jeho vousy byly slepeny kontušovkou a on jen breptal: "Řekni, že v Rusku nemají tak dobrou kontušovku, řekni, ať mohu klidně jít spát. Přiznej to jako muž." 
     "Nemají." 
    Strážmistr převalil se na Švejka. 
     "Potěšil jsi mne, přiznal jsi se. Tak to má být při výslechu. Jsem-li vinen, nač zapírat " 
    Zvedl se, a vrávoraje s prázdnou lahví do svého pokoje, mumlal: "Kdyby se byl nedostal na ne-nepravou drrráhu, tak to mohlo všechno jinak dó-dopadnout." 
    Nežli se svalil v uniformě na svou postel, vytáhl ze psacího stolu svůj raport a pokusil se ho doplnit tímto materiálem: 
     "Ich muß noch dazu beizufügen, daß die russische Kontuszówka na základě § 56..." Udělal kaňku, slízl ji, a usmívaje se pitomě, svalil se na postel a usnul jako špalek. 
    K ránu dal se četnický závodčí, ležící na posteli u protější stěny, do takového chrápání provázeného pískáním v nose, že to Švejka probudilo. Vstal, zatřásl závodčím a šel si opět lehnout. To již kohouti začali kokrhat, a když potom vyšlo slunce, přišla bába Pejzlerka, která také vyspávala to noční běhání, zatopit, tu našla dveře otevřené a všechno pohřížené v hluboký spánek. Petrolejová lampa na strážnici ještě koptila. Bába Pejzlerka udělala alarm, stáhla závodčího i Švejka z postele. Závodčímu řekla: "Že se nestydějí spát voblečenej, jako boží dobytek," a Švejka napomenula, aby si aspoň zapjal poklopec, když vidí ženskou. 
    Nakonec vybídla energicky rozespalého závodčího, aby šel vzbudit pana strážmistra, to že není žádný pořádek, když se tak dlouho hnípá. 
     "To padli do pěknejch rukou," bručela bába k Švejkovi, když závodčí budil strážmistra, "jeden větší kořala než druhej. Prochlastali by nos mezi očima. Mně jsou dlužni už třetí rok za posluhu, a když je upomínám, říká vždycky strážmistr: ,Mlčejí, bábo, nebo jich dám zavřít, my víme, že váš syn je pytlák a chodí na dříví do panskýho.` A tak se s nima trápím už na čtvrtej rok." Bába si hluboce vzdychla a dál pobručovala: "Zejména mají se na pozoru před strážmistrem, ten je takovej úlisnej, a zatím je to neřád prvního řádu. Kdekoho zkoupat a zavřít " 
    Strážmistr dal se velice těžko probudit. Závodčímu dalo mnoho obtíží přesvědčit ho, že je již ráno. Konečně prokoukl, mnul si oči a nejasně se začal upamatovávat na včerejšek. Najednou mu přišla na mysl hrozná myšlenka, kterou vyjádřil, dívaje se nejistě na závodčího: "On nám utek?" 
     "Ale kdepak, to je poctivý člověk." 
    Závodčí počal chodit po pokoji, podíval se z okna, zas se vrátil, utrhl kus papíru z novin na stole a žmoulal mezi prsty papírovou kuličku. Bylo vidět, že chce něco říct. 
    Strážmistr se nejistě po něm díval a konečně, chtěje nabýt úplné jistoty toho, co jen tušil, řekl: "Já jim, pane závodčí, pomůžu. Já zas musel včera řádit a provádět?" 
    Závodčí vyčítavě podíval se na svého představeného: "Kdybyste věděl, pane strážmistr, co všechno jste včera nepovídal, jaké řeči jste s ním nevedl." 
    Nakláněje se k uchu strážmistra, šeptal: "Že jsme všichni Češi a Rusové jedna slovanská krev, že Nikolaj Nikolajevič bude příští týden v Přerově, že se Rakousko neudrží, aby jen, až bude dál vyšetřován, zapíral a pletl páté přes deváté, aby to vydržel do té doby, dokud ho kozáci nevysvobodí, že už to musí co nejdřív prasknout, že to bude jako za husitských válek, že sedláci půjdou s cepy na Vídeň, že je císař pán nemocný dědek a že co nejdřív natáhne brka, že je císař Vilém zvíře, že mu budete do vězení posílat peníze na přilepšenou a ještě víc takových řečí . . ." 
    Závodčí odstoupil od strážmistra: "Na to všechno se dobře pamatuji, poněvadž jsem byl ze začátku jen málo stříknutý. Potom jsem se také zdělal a dál nevím nic." 
    Strážmistr pohleděl na závodčího. 
     "A já se zas pamatuji," prohlásil, "že oni říkali, že jsme proti Rusku kratinové, a že řvali před tou naší bábou ,Ať žije Rusko!` " 
    Závodčí počal nervózně chodit po pokoji. 
     "Řvali to jako bejk," řekl strážmistr, "pak se svalili přes postel a začti chrápat." 
    Závodčí se zastavil u okna, a bubnuje na ně, prohlásil: "Vy jste si také, pane strážmistr, nedal ubrousek na ústa před naší bábou a pamatuji se, že jste jí řekl: ,Pamatujou, bábo, že každý císař a král pamatuje jen na svou kapsu, a proto vede válku, ať je to třebas takový dědek jako starý Procházka, kterého nemohou už pustit z hajzlu, aby jim nepodělal celý Schönbrunn: " 
     "Tohle že jsem říkal?" 
     "Ano, pane strážmistr, tohle jste říkal, než jste šel ven na dvůr zvracet, a ještě jste křičel: ,Bábo, strčejí mně prst do krku!` " 
     "Oni se také pěkně vyjádřili," přerušil ho strážmistr, "kde jen přišli na takovou hloupost, že Nikolaj Nikolajevič bude českým králem?" 
     "Na to se nepamatuji," nesměle ozval se závodčí. 
     "Bodejť by se na to pamatovali. Byli jako napitý žok, měli prasečí očička, a když chtěli jít ven, tak místo do dveří lezli na kamna." 
    Oba umlkli, až dlouhé mlčení přerušil strážmistr. "Já jsem jim vždycky říkal, že alkohol je zhouba. Oni mnoho nesnesou a pijou to. Což kdyby byl jim ten náš utek? Jak bychom to odůvodnili? Bože, to mě třeští hlava. - Povídám, pane závodčí," pokračoval strážmistr, "že právě poněvadž neutek, je věc úplné jasná, co je to za nebezpečného a rafinovaného člověka. Až ho tam budou vyšetřovat, tak řekne, že bylo otevříno celou noc, že jsme byli opilí a že moh tisíckrát utect, kdyby se cítil vinným. Ještě štěstí, že takovému člověku se nevěří, a když my pod služební přísahou řekneme, že je to smyšlenka a drzá lež od toho člověka, tak mu ani pánbůh nepomůže a má ještě o jeden paragraf na krku víc. Při jeho věci to nehraje ovšem žádnou roli. - Kdyby mně jen tak ta hlava nebolela." 
    Ticho. Za chvíli ozval se strážmistr: "Zavolaj sem naši bábu." 
     "Poslouchají, bábo," řekl strážmistr k Pejzlerce, přísně se jí dívaje do obličeje, "seženou někde krucifix na podstavci a přinesou ho sem." 
    Na tázavý pohled Pejzlerky zařval strážmistr: "Koukají, ať už jsou tady." 
    Strážmistr vytáhl ze stolku dvě svíčky, na kterých byly stopy od pečetního vosku, jak pečetil úřední spisy, a když se konečně Pejzlerka přištrachala s krucifixem, postavil strážmistr kříž mezi obě svíce na okraj stolu, zapálil svíčky a vážné řekl: "Posadějí se, bábo." 
    Ustrnulá Pejzlerka zapadla na pohovku a vyjevené podívala se na strážmistra, svíčky i krucifix. Zmocnil se jí strach, a jak měla ruce na zástěře, bylo vidět, že se jí třesou i s koleny. 
    Strážmistr přešel vážně kolem ní, a zastaviv se podruhé před ní, promluvil slavnostně: 
     "Včera večer byla jste svědkem velké události, bábo. Může být, že to váš pitomý rozum nechápe. Ten voják, to je vyzvědač, špión, bábo." 
     "Ježíšmarjá," vykřikla Pejzlerka, "Panenko Maria Skočická!" 
     "Ticho, bábo! Abychom z něho něco dostali, museli jsme mluvit různé řeči. Slyšeli přece, jaké divné řeči jsme mluvili?" 
     "To jsem prosím slyšela," ozvala se třesoucím hlasem Pejzlerka. 
     "Ale ty všechny řeči, bábo, vedly jenom k tomu, aby se doznal, aby nám důvěřoval. Tak se nám to podařilo. Vytáhli jsme z něho všechno. Chňapli jsme ho." 
    Strážmistr na okamžik přerušil řeč, aby opravil knoty na svíčkách, a pak pokračoval vážně, hledě přísně na Pejzlerku: "Vy jste byla, bábo, při tom a jste zasvěcená do celého tajemství. Toto tajemství je úřední. O tom nesmíte nikomu se ani zmínit. Ani na smrtelné posteli, to by vás nesměli ani pochovat na hřbitově." 
     "Ježíšmarjájosefe," zabědovala Pejzlerka, "že jsem já nešťastná kdy sem vkročila." 
     "Neřvete, bábo, vstaňte, přistupte ke krucifixu, dejte dva prsty u pravé ruky nahoru. Budete přísahat. Říkejte za mnou." 
    Pejzlerka odpotácela se ke stolu za neustálého bědování: "Panenko Maria Skočická, že jsem sem kdy vkročila." 
    A z kříže díval se na ni utrápený obličej Krista, svíčky čoudily a všechno to připadalo Pejzlerce něčím příšerně nadpozemským. Ztrácela se v tom celá a kolena se jí klepala, ruce třásly. 
    Zvedla dva prsty do výše a četnický strážmistr důrazně a slavnostně předříkával: "Přísahám bohu všemohoucímu, i vám, pane strážmistr, že o tom, co jsem zde slyšela a viděla, nikomu se do své smrti nezmíním ani slovem, i kdybych snad od něho byla tázána. K tomu mně dopomáhej pánbůh." 
     "Polibte ještě, bábo, krucifix," poroučel strážmistr, když Pejzlerka za ukrutného vzlykotu odpřísáhla a pokřižovala se zbožně. 
     "Tak, a teď zas odnesou krucifix, odkud si ho vypůjčili, a řeknou, že jsem ho potřeboval k výslechu!" 
    Zdrcená Pejzlerka po špičkách vyšla s krucifixem z pokoje a bylo vidět oknem, že se neustále ohlíží ze silnice po četnické stanici, jako by se chtěla přesvědčit, že to nebyl jen sen, ale že skutečně právě před chvílí prožila něco hrozného ve svém životě. 
    Strážmistr zatím přepisoval svůj raport, který v noci doplňoval kaňkami, které rozlízal i s rukopisem, jako by na papíře byla marmeláda. 
    Nyní to úplně přepracoval a vzpomněl si, že se neoptal ještě na jednu věc. Dal si tedy zavolat Švejka a otázal se ho: "Umíte fotografovat?" 
     "Umím." 
     "A proč nenosíte s sebou aparát?" 
     "Poněvadž žádnej nemám," zněla upřímná a jasná odpověď. 
     "A kdybyste ho měl, tak byste fotografoval?" otázal se strážmistr. 
     "Kdyby, to jsou ty chyby," prostodušně odvětil Švejk a klidně snesl tázavý výraz v obličeji strážmistrově, kterému tak právě zas rozbolela hlava, že si nemohl vymyslit žádnou jinou otázku než tuto: "Je to těžké, fotografovat nádraží?" 
     "Lehčí než něco jinýho," odpověděl Švejk, "poněvadž se to nehejbá a pořád to nádraží stojí na jednom místě a člověk mu nemusí říkat, aby se tvářilo příjemně." 
    Strážmistr mohl tedy svůj raport doplnit: "Zu dem Bericht No 2172, melde ich..." 
    A strážmistr se rozepsal: "Mezi jiným při mém křížovém výslechu udal, že umí fotografovat, a to nejraději nádraží. Aparát fotografický sice u něho nalezen nebyl, ale jest domněnka, že ho někde skrývá, a proto s sebou nenosí, aby odvrátil od sebe pozornost, čemuž nasvědčuje i jeho vlastní doznání, že by fotografoval, kdyby měl aparát u sebe." 
    Strážmistr, maje těžkou hlavu po včerejšku, se stále více a více zaplétal do své zprávy o fotografování a psal dál: "Jisto je, že dle jeho vlastního doznání jediné to, že nemá aparát fotografický s sebou, zabránilo tomu, aby nefotografoval nádražní budovy a vůbec místa strategické důležitosti, a jest nesporné, že by byl tak učinil, kdyby byl měl dotyčný fotografický přístroj, který ukryl, při sobě. Jedině té okolnosti, že nebyl fotografický aparát při ruce, lze děkovati tomu, že u něho nebyly nalezeny žádné fotografie." 
     "To stačí," řekl strážmistr a podepsal se. Strážmistr byl úplné spokojen svým dílem a přečetl to závodčímu s velkou pýchou. 
     "To se povedlo," řekl k závodčímu, "tak vidějí, takhle se píšou berichty. Tam musí být všechno. Výslech, panečku, to není jen tak něco jednoduchého, a hlavní věcí je sestavit to pěkné do berichtu, aby tam nahoře na to čuměli jako jeleni. Přivedou sem toho našeho, ať to s ním skoncujeme. Tak vás nyní odvede pan závodčí," pronesl vážně k Švejkovi, "do Písku na bezirksgendarmeriekommando. Podle předpisu máte dostat želízka. Poněvadž však myslím, že jste slušný člověk, tak vám ty želízka nedáme. Jsem přesvědčen, že ani po cestě nebudete dělat pokus útěku." 
    Strážmistr, zřetelně pohnut pohledem na dobrodušnou Švejkovu tvář, dodal: "A nevzpomínejte na mne ve zlém. Vezmou ho, pane závodčí, tady mají bericht." 
     "Tak spánembohem," řekl Švejk měkce, "děkuji jim, pane vachmajstr, za všechno, co pro mne udělali, a když bude příležitost, tak jim budu psáti, a kdybych měl někdy ještě cestu kolem, tak se u nich zastavím." 
     Švejk vyšel se závodčím na silnici, a kdokoliv je potkal, jak byli zabráni v přátelský rozhovor, považoval by je za staré známé, kteří mají náhodou stejnou cestu do města, řekněme do kostela. 
     "To byl bych si nikdy nemyslil," vykládal Švejk, "že taková cesta do Budějovic je spojena s takovejma vobtížema. To mně připadá jako ten případ s řezníkem Chaurou z Kobylis. Ten se jednou v noci dostal na Moráň k Palackýho pomníku a chodil až do rána kolem dokola, poněvadž mu to připadalo, že ta zeď nemá konce. Byl z toho celej zoufalej, k ránu už nemoh, tak začal křičet ,Patról!`, a když policajti přiběhli, tak se jich ptal, kudy se jde do Kobylis, že už chodí podél nějaký zdi pět hodin a pořád že tomu není žádný konec. Tak ho vzali s sebou a von jim všechno v separaci rozbil: ` Závodčí na to neřekl ani slova a myslel si: "Co mně to vypravuješ. Zas začínáš vypravovat nějakou pohádku o Budějovicích." 
     Šli kolem rybníka a Švejk se zájmem otázal se závodčího, jestli je hodné pytláků ryb v okolí. 
     "Zde je to samý pytlák," odpověděl závodčí, "předešlého strážmistra chtěli hodit do vody. Porybný na baště střílí jim štětiny do zadnice, ale to není nic platné. Nosejí v kalhotech kus plechu." 
    Závodčí rozhovořil se o pokroku, jak lidi na všechno přijdou a jeden jak podvádí druhého, a rozvinul novou teorii, že tahle válka je veliké štěstí pro lidstvo, poněvadž v těch patáliích vedle hodných lidí budou odstřelováni také lumpové a darebáci. 
     "Je beztoho moc lidí na světě," pronesl rozvážně, "jeden už se mačká na druhého a lidstvo se rozplemenilo až hrůza." 
    Přiblížili se zájezdní hospodě. 
     "Setsakramentsky to dnes profukuje," řekl závodčí, "myslím, že nám štamprle nemůže škodit. Neříkejte nikomu nic, že vás vedu do Písku. To je státní tajemství." 
    Před závodčím zatančila instrukce centrálních úřadů o lidech podezřelých a nápadných a o povinnosti každé četnické stanice: "Vyloučiti ony ze styku s místním obyvatelstvem a přísné dbáti, aby nepřicházelo při dopravě k dalším instancím k zbytečným rozhovorům v okolí." 
     "To se nesmí prozradit, co jste zač," znova ozval se závodčí, "do toho nikomu nic není, co jste vyved. Panika se nesmí šířit. - Panika je v těchhle dobách válečných zlá věc," pokračoval, "něco se řekne, a už to jde jako lavina po celém okolí. Rozumíte?" 
     "Já tedy nebudu šířit paniku," řekl Švejk a zachoval se také podle toho, poněvadž když hospodský se rozhovořil s nimi, Švejk zdůrazňoval: "Zde bratr říká, že budeme v jednu hodinu v Písku." 
     "A to má váš pan bratr orláb?" otázal se zvědavý hostinský závodčího, který ani nemrkaje drze odpověděl: "Dnes mu už končí!" 
     "To jsme ho dostali;' prohlásil usmívaje se k Švejkovi, když hospodský někam odběhl, "jenom ne žádnou paniku. Je válečná doba." 
    Jestli závodčí před vstupem do zájezdní hospody prohlásil, že myslí, že Štamprle nemůže škodit, byl optimistou, poněvadž zapomněl na množství, a když jich vypil dvanáct, prohlásil zcela rozhodné, že do tří hodin je velitel okresní četnické stanice u oběda, že to je marné přijít tam dřív, kromě toho že začíná chumelenice. Když budou do čtyř hodin odpůldne v Písku, je času habaděj. Do šesti je času dost. To už půjdou ve tmě, jak ukazuje dnešní počasí. Je to vůbec jedno, jít teď nebo až potom. Písek nemůže utéct. 
     "Buďme rádi, že sedíme v teple," bylo jeho rozhodné slovo, "tam v zákopech za takové sloty zkusejí víc než my u kamen." 
    Veliká stará kachlová kamna sálala teplem a závodčí zjistil, že to vnější teplo lze doplnit výhodně vnitřním, pomocí různých kořalek sladkých i mocných, jak říkají v Haliči. 
    Hospodský na této samotě měl jich osm druhů, nudil se a pil při zvuku meluzíny, která hvízdala za každým rohem stavení. 
    Závodčí neustále vybízel hostinského, aby s ním držel krok, obviňuje ho, že málo pije, což byla očividná křivda, nebot ten stál již sotva na nohou a chtěl neustále hrát ferbla a tvrdil, že v noci slyšel od východu dělostřelbu, načež závodčí škytal: "Jenom ne žádnou paniku. Od toho jsou in-instrukce." 
    A dal se do výkladu, že instrukce je souhrn nejbližších nařízení. Přitom prozradil několik tajných rezervátů. Hospodský již ničeho nechápal, jenom se vzmohl na prohlášení, že instrukcemi se vojna nevyhraje. 
    Bylo již temno, když závodčí rozhodl, že se nyní vydají se Švejkem na cestu do Písku. V chumelenici nebylo vidět na krok a závodčí neustále říkal: "Pořád rovně za nosem až do Písku: ` 
    Když to řekl potřetí, hlas jeho nezněl již ze silnice, ale odněkud zdola, kam se svezl po stráni po sněhu. Pomáhaje si ručnicí, pracně vyškrábal se nahoru opět na silnici. Švejk slyšel, že se přidušeně směje: "Sklouzavka." Za chvíli však již ho opět nebylo slyšet, neboť sjel poznovu ze stráně, zařvav tak, až přehlušil vítr: "Upadnu, panika!" Závodčí proměnil se na pilného mravence, který když spadne odněkud, zas houževnaté leze nahoru. Pětkrát opakoval závodčí výlet ze stráně, a když opět byl u Švejka, řekl bezradně a zoufale: "Já bych vás mohl velice dobře ztratit." 
     "Nemají strachu, pane závodčí," řekl Švejk, "uděláme nejlepší, když se k sobě přivážem. Tak se nemůžem jeden druhýmu ztratit. Mají s sebou želízka?" 
     "Každý četník musí vždycky s sebou nosit želízka," důrazné řekl závodčí, klopýtaje kolem Švejka, "to je náš vezdejší chleba." 
     "Tak se tedy připnem," vybízel Švejk, "jen to zkusejí." 
    Mistrným pohybem připjal závodčí želízka Švejkovi a druhý konec sobě v zápěstí pravé ruky a nyní byli spolu spojeni jako dvojčata. Klopýtajíce po silnici nemohli od sebe a závodčí táhl Švejka přes hromádky kamenů, a když upadl, strhl Švejka s sebou. Přitom se jim želízka zařezávala do ruky, až konečně prohlásil závodčí, že to takhle dál nejde, že je musí opět odepjat. Po dlouhé a marné námaze zprostit sebe i Švejka želízek závodčí vzdychl: "My jsme spojeni na věky věkův." 
     "Amen," dodal Švejk a pokračovali v obtížné cestě. 
    Závodčího zmocnila se naprostá deprese, a když po hrozném utrpení pozdě večer dorazili do Písku k četnickému velitelství, na schodech' řekl úplně zdrceně závodčí Švejkovi: "Ted to bude hrozné. My od sebe nemůžem." 
    A opravdu bylo to hrozné, když strážmistr poslal pro velitele stanice, rytmistra Königa. 
    První slovo rytmistrovo bylo: "Dýchněte na mne." 
     "Ted' to chápu," řekl rytmistr, zjistiv nesporné situaci svým bystrým, zkušeným čichem, "rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková. - Pane strážmistr," obrátil se na svého podřízeného, "zde vidíte příklad, jak nemá četník vypadat. Takhle si počínat je takový přečin, že o tom bude rozhodovat vojenský soud. Svázat se s delikventem želízky. Přijít ožralý, total besoffen. Přilézt sem jako zvíře. Sundejte jim to." 
     "Co je?" obrátil se na závodčího, který volnou rukou obrácené salutoval. 
     "Poslušné hlásím, pane rytmistr, že nesu bericht " 
     "O vás půjde bericht k soudu," stručné řekl rytmistr, "pane strážmistr, zavřou oba muže, ráno je přivedou k výslechu, a ten bericht z Putimě proštudujou a pošlou mně do bytu." 
    Písecký rytmistr byl muž velice úřední, důsledný v pronásledování podřízených, znamenitý v byrokratických věcech. 
    Po četnických stanicích v jeho okresu nemohli nikdy říci, že odletěla bouřka. Ona se vracela každým přípisem podepsaným rytmistrem, který celý den vyřizoval různé výtky, napomenutí a výstrahy pro celý okres. 
    Od vypuknutí války visely nad četnickými stanicemi v píseckém okresu těžké chmůry. 
    Byla to pravá strašidelná, nálada. Hromy byrokratismu hřměly a bily do četnických strážmistrů, závodčích, mužstva, zřízenců. Pro každou pitomost disciplinární vyšetřování. 
     "Chceme-li vyhrát válku," říkal na svých inspekcích po četnických stanicích, "musí a být a b - b, všude musí být tečka na i." 
    Cítil se obklopen zradou a utvořil si přesný dojem, že každý četník na okrese má nějaké hříchy vyplývající z války, že každý má za sebou v té vážné době nějaké opomenutí ve službě. 
    A seshora ho bombardovali přípisy, ve kterých ministerstvo zemské obrany poukazovalo, že z píseckého okresu podle zpráv ministerstva vojenství přecházejí k nepříteli. 
    A honili jej pátrat po loajalitě v okresu. Vypadalo to strašidelné. Ženy z okolí šly doprovázet svoje muže na vojnu, a on věděl, že ti mužové určitě svým ženám slibují, že se, nedají zabít pro císaře pána. 
     Černožluté obzory počaly se zatahovat mraky revoluce. Na Srbsku, v Karpatech přecházely batalióny k nepříteli. 28. regiment, 11. regiment. V tom posledním vojáci z píseckého kraje a okresu. V tom předvzpourovém dusnu přijeli rekruti z Vodňan s karafiáty z černého organtýnu. Píseckým nádražím projížděli vojáci od Prahy a házeli nazpátek cigarety a čokoládu, kterou jim podávaly do prasečích vozů dámy z písecké společnosti. 
    Pak jel jeden maršový batalión a několik píseckých židů řvalo "Heil, nieder mit den Serben!" a dostalo takových pěkných pár facek, že týden se nemohli ukázat na ulici. 
    A mezitímco se dály tyto epizody, které jasné ukazovaly, že když po kostelích na varhany hrají "Zachovej nám, Hospodine", že je to jenom chatrné pozlátko a všeobecná přetvářka; z četnických stanic přicházely ty známé odpovědi na dotazníky á la Putim, že je všechno v nejlepším pořádku, agitace že se nikde nevede proti válce, smýšlení obyvatelstva římská jednička a, nadšení římská jednička a-b. 
     "Vy nejste četníci, ale obecní policajti," říkával na svých obchůzkách, "místo toho, abyste zbystřili svou pozornost o tisíc procent, stává se z vás pomalu dobytek." 
    Učiniv tento zoologický objev, dodával: "Válíte se pěkné doma a myslíte si: Mit ganzem Krieg kann man uns Arsch lecken." 
    Následoval pak vždy výpočet všech povinností nešťastných četníků, přednáška o tom, jaká je celá situace a jak je to třeba všechno vzít do ruky, aby to skutečně bylo tak, jak to má být. Po tom vylíčení zářícího obrazu četnické dokonalosti, směřující k posílení rakouského mocnářství, následovaly hrozby, disciplinární vyšetřování, přesazení a nadávky. 
    Rytmistr byl pevně přesvědčen, že stojí zde na stráži, že něco zachraňuje a že všichni ti četníci z četnických stanic, které jsou pod ním, že je to líná sběř; egoisté, podlci, podvodníci, kteří vůbec ničemu jinému nerozumí nežli kořalce, pivu a vínu. A poněvadž mají nepatrné příjmy, že se, aby mohli chlastat, dají podplácet a rozbíjejí pomalu, ale jisté Rakousko. Jediný člověk, kterému důvěřoval, byl jeho vlastní strážmistr na okresním velitelství, který však vždycky v hospodě říkal: "Tak jsem vám zas měl dneska srandu z našeho starýho mrťafy..."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rytmistr studoval bericht četnického strážmistra z Putimě o Švejkovi. Před ním stál jeho četnický strážmistr Matějka a myslel si, aby mu rytmistr vlezl na záda i se všemi berichty, poněvadž dole u Otavy čekají na něho s partií šnopsa. 
     "Posledně jsem vám říkal, Matějko," ozval se rytmistr, "že největší blbec, kterého jsem poznal, je četnický strážmistr z Protivína, ale podle tohohle berichtu přetrumfnul ho strážmistr z Putimi. Ten voják, kterého přivedl ten lotr kořala závodčí, s kterým byli svázaní jako dva psi, přece není žádný špión. Je to jistě praobyčejný dezertýr. Zde píše takové nesmysly, že každé malé dítě pozná na první pohled, že ten chlap byl ožralý jako papežský prelát. - Přivedte sem ihned toho vojáka," poručil, když ještě chvíli studoval raport z Putimě. "Nikdy v životě jsem neviděl takovou snůšku blbostí, a ještě ke všemu pošle s tím podezřelým chlapem takový dobytek, jako je jeho závodčí. Mě ty lidi ještě málo znají, já dovedu být prevít. Dokud se třikrát denně přede mnou strachy nepodělají, tak jsou přesvědčeni, že si dám na sobě dříví štípat " 
    Rytmistr se rozpovídal o tom, jak se četnictvo dnes chová odmítavé ke všem rozkazům a jak sestavuje berichty, že ihned je vidět, že ze všeho si dělá každý takový strážmistr legraci, jen aby ještě něco víc zapletl. 
    Když seshora se upozorní, že není vyloučena možnost, aby se nepotloukali vyzvědači po krajinách, četničtí strážmistři je začínají vyrábět ve velkém, a jestli bude válka ještě nějaký čas trvat, bude z toho velký blázinec. Ať v kanceláři dají telegram do Putimě, aby zítra přišel strážmistr do Písku. On už mu tu "ohromnou událost", o které píše na počátku svého raportu, vytluče z hlavy. 
     "Od kterého regimentu jste utekl?" uvítal rytmistr Švejka. 
     "Od žádnýho regimentu." 
    Rytmistr pohlédl na Švejka a uviděl v jeho klidné tváři tolik bezstarostnosti, že se otázal: "Jak jste přišel k uniformě?" 
     "Každej voják, když narukuje, dostane uniformu," odpověděl Švejk s mírným úsměvem, "já sloužím u 91. regimentu, a nejenže jsem od svýho regimentu neutek, nýbrž naopak." 
    Slovo naopak provázel takovým přízvukem, že se rytmistr zatvářil žalostně a otázal se: "Jak to naopak?" 
     "To je věc náramně jednoduchá," svěřil se Švejk, "já jdu k svýmu regimentu, já ho hledám, a neutíkám od něho. Já si nic jinýho nepřeju než se co nejdřív dostat k svýmu regimentu. Já už jsem taky z toho celej nervózní, že se patrné vzdaluju od Českých Budějovic, když si pomyslím, že tam na mne čeká cele] regiment. Pan strážmistr v Putimi ukazoval mně na mapě, že Budějovice jsou na jih, a on místo toho obrátil mne na sever." 
    Rytmistr máchl rukou, jako by chtěl říct: Ten vyvádí ještě horší věci než obracet lidi na sever. "Vy tedy nemůžete svůj regiment najít," řekl, "vy jste ho šel hledat?" 
     Švejk vysvětlil mu celou situaci. Jmenoval Tábor a všechna místa, kudy šel do Budějovic: Milevsko - Květov - Vráž - Malčín - Čížová - Sedlec - Horažďovice - Radomyšl - Putim - Štěkno - Strakonice - Volyň - Dub - Vodňany - Protivín - a zas Putim. 
    S ohromným nadšením vylíčil Švejk svůj zápas s osudem, jak se chtěl živou mocí, nedbaje překážek, dostat k svému 91. regimentu do Budějovic a jak všechno jeho úsilí bylo marné. 
    Mluvil ohnivě a rytmistr mechanicky kreslil tužkou na kus papíru mrtvý kruh, ze kterého se nemohl dostat dobrý voják Švejk, když se vypravil k svému pluku. 
     "To byla herkulovská práce," řekl konečně, když se zalíbením naslouchal Švejkovu líčení, jak ho to mrzí, že se nemohl tak dlouho dostat k pluku, "na vás musela být mohutná podívaná, když jste se kroutil kolem Putimi." 
     "Vono se to mohlo už tenkrát rozhodnout," zmínil se Švejk, "nebejt toho pana strážmistra v tom nešťastným hnízdě. Von se mě vůbec neptal ani na jméno, ani na regiment a bylo mu to všechno nějak tůze moc divný. Von mě měl dát vodvést do Budějovic a v kasárnách už by mu řekli, jestli jsem ten Švejk, kerej hledá svůj regiment, nebo nějakej podezřelej člověk. Dneska už jsem moh bejt druhej den u svýho regimentu a vykonávat svý vojenský povinnosti." 
     "Proč jste v Putimi neupozornil, že se jedná o omyl?" 
     "Poněvadž jsem viděl, že je to marný, s ním mluvit. To už říkal starej hostinskej Rampa na Vinohradech, když mu chtěl někdo zůstat dlužen, že přijde někdy na člověka takovej moment, že je ke všemu hluchej jako pařez." 
    Rytmistr se dlouho nerozmýšlel a pomyslil si jen, že taková okružní cesta člověka, který chce se dostat k svému regimentu, je známkou nejhlubší lidské degenerace, i dal vyklepat v kanceláři na stroji, šetře všech pravidel a krás úředního slohu: 
Slavnému velitelství c. k. pěšího pluku č. 91 v Českých Budějovicích 
    V příloze předvádí se Josef Švejk, dle dotyčného tvrzení býti pěšákem téhož pluku, zadržený na základě svého vyjádření v Putimi, okres Písek, četnickou stanicí, podezřelý ze zběhnutí. Týž uvádí, že se odebírá k svému výšeoznačenému pluku. Předvedený jest menší zavalité postavy, souměrného obličeje a nosu s modrýma očima, bez zvláštního znamení. V příloze B1 zasílá se účet za stravování dotyčného k laskavému převedení na účet min. zem. obrany s žádostí o potvrzení přijetí předvedeného. V příloze C1 zasílá se ku potvrzení seznam erárních věcí, které měl zadržený na sobě v době svého zachycení. 
Cesta z Písku do Budějovic ve vlaku ušla Švejkovi bystře a rychle. Jeho společníkem byl mladý četník, nováček, který nespouštěl ze Švejka oči a měl hrozný strach, aby mu Švejk neutekl. Po celé cestě luštil těžký problém: Kdybych teď musel jít na malou nebo na velkou stranu, jak to udělám? 
    Rozřešil to tím, že mu musel Švejk dělat kmotra. 
    Po celé cestě se Švejkem od nádraží do Mariánských kasáren v Budějovicích upíral své oči křečovitě na Švejka, a kdykoliv přicházeli k nějakému rohu nebo křižovatce ulic, jako mimochodem vypravoval Švejkovi, kolik dostávají ostrých patron při každé eskortě, načež Švejk odpovídal, že je o tom přesvědčen, že žádný četník nebude po někom střílet na ulici, aby neudělal nějaké neštěstí. 
     Četník se s ním přel a tak dostali se do kasáren. 
    Službu v kasárnách měl již druhý den nadporučík Lukáš. Seděl, ničeho netuše, za stolem v kanceláři, když k němu přivedli Švejka s papíry. 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opět zde," zasalutoval Švejk, tváře se slavnostně. U celé té scény byl praporčík Koťátko, který později vypravoval, že po tom hlášení Švejkově nadporučík Lukáš vyskočil, chytil se za hlavu a upadl naznak na Koťátko, a že když ho vzkřísili, Švejk, který po celou tu dobu vzdával čest, opakoval: "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opět zde!" A tu nadporučík Lukáš, celý bledý, třesoucí se rukou vzal papíry týkající se Švejka, podepsal, požádal všechny, aby vyšli, četníkovi že řekl, že je tak dobře, a že se se Švejkem uzavřel v kanceláři. 
    Tím skončila Švejkova budějovická anabaze. Je jisto, že kdyby byla popřána Švejkovi volnost pohybu, že by byl sám došel do Budějovic. Jestli úřady se mohly chvástat, že ony dopravily Švejka na místo služby, je to prosté omyl. Při jeho energii a nezmarné chuti bojovat zakročení úřadů v tom případě bylo házením klacků Švejkovi pod nohy.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Švejk a nadporučík Lukáš dívali se sobě do očí. 
    Nadporučíkovi oči svítily čímsi strašlivým a hrůzným a zoufalým, a Švejk díval se na nadporučíka něžně, láskyplně jako na ztracenou a opět nalezenou milenku. 
    V kanceláři bylo ticho jako v kostele. Vedle z chodby bylo slyšet, jak tam někdo přechází. Nějaký svědomitý jednoroční dobrovolník, který pro rýmu zůstal doma, což bylo znát na hlase, huhňal to, čemu se učil nazpaměť: jak se mají na pevnostech přijímat členové císařského domu. Bylo slyšet jasné: "Sobald die höchste Herrschaft in der Nähe der Festung anlangt, ist das Geschütz auf allen Bastionen und Werken abzufeuern, der Platzmajor empfängt dieselbe mit dem Degen in der Hand zu Pferde und reitet sodann vor." 
     "Držte tam hubu," zařval do chodby nadporučík, "vzdalte se ke všem čertům. Jestli máte horečku, tak zůstaňte doma ležet." 
    Bylo slyšet, jak se pilný jednoroční dobrovolník vzdaluje, a jako tichá ozvěna znělo sem z konce chodby huhňání: "ln dem Augenblicke, als der Kommandant salutiert, ist das Abfeuern des Geschützes zu wiederholen, welches bei dem Absteigen der höchsten Herrschaft zum dritten Male zu geschehen ist " 
    A opět se dál nadporučík se Švejkem mlčky pozorovali, až konečně řekl nadporučík Lukáš s drsnou ironií: "Pěkně vás vítám, Švejku, do českých Budějovic. Kdo má být oběšen, ten se neutopí. Už na vás vydali zatykač a zítra jste u regimentsraportu. Já se s vámi již zlobit nebudu. Natrápil jsem se s vámi dost a dost a moje trpělivost praskla. Když si pomyslím, že jsem mohl tak dlouho žít s takovým blbem jako vy..." 
    Počal chodit po kanceláři: "Ne, to je hrozné. Ted se divím, že jsem vás nezastřelil. Co by se mně stalo? Nic. Byl bych osvobozen. Chápete to?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to úplně chápu." 
     "Nezačínejte zas, Švejku, s těma vašima hovadinama, nebo se opravdu něco stane. Konečně vám zatneme žílu. Vy jste stupňoval svou pitomost donekonečna, až to všechno katastrofálně prasklo." 
    Nadporučík Lukáš zamnul si ruce: "Už je s vámi, Švejku, amen." Vrátil se ke svému stolu a napsal na kousek papíru několik řádků, zavolal na hlídku před kanceláří a poručil jí, aby odvedli Švejka k profousovi a odevzdali mu ten lístek. 
     Švejka odvedli přes nádvoří a nadporučík s netajenou radostí se díval, jak profous odmyká dveře s černožlutou tabulkou Regimentsarrest, jak Švejk mizí za těmi dveřmi a jak za chvíli vychází profous sám z těch dveří. 
     "Zaplať pánbůh," pomyslil si hlasitě nadporučík, "už je tam." 
    V tmavém prostoru lidomorny Mariánských kasáren Švejka uvítal srdečně tlustý jednoroční dobrovolník, provalující se na slamníku. Byl jediným vězněm a nudil se sám již druhý den. Na Švejkovu otázku, proč tam sedí, odpověděl, že pro maličkost. Napohlavkoval omylem jednomu poručíkovi od dělostřelectva v noci na náměstí v podloubí v opilém stavu. Vlastně ani nenapohlavkoval, srazil mu jenom čepici s hlavy. Stalo se to tak, že ten poručík od dělostřelectva stál v noci pod podloubím a patrně čekal na nějakou prostitutku. Byl obrácen k němu zády a jednoročnímu dobrovolníkovi připadal, jako by to byl jeho jeden známý jednoročák, Materna František. 
     "Ten je právě takové škorně," vyprávěl Švejkovi, "a tak jsem se pěkně zezadu připlížil a shodil jsem mu čepici a řekl jsem: ,Servus, Franci!` A ten chlap blbá hned začal pískat na patrolu a ta mne odvedla. - Může být," připouštěl jednoroční dobrovolník, "že při té tahanici padlo pár pohlavků, ale to myslím nic na věci nemění, poněvadž je to vyložený omyl. On sám přiznává, že jsem řekl: ,Servus, Franci,` a jeho křestní jméno je Anton. To je úplně jasné. Mně snad může škodit jenom to, že jsem utekl z nemocnice, a jestli to praskne s tím krankenbuchem... - Když jsem totiž narukoval," vypravoval dál, "tak jsem si předně najal pokoj v městě a snažil jsem si zaopatřit revmatismus. Třikrát za sebou jsem se namazal a pak jsem si lehl za město do příkopu, když pršelo, a zul si boty. Nepomáhalo to. Tak jsem se v zimě v noci koupal v Malši celý týden, a docílil jsem pravý opak. Kamaráde, já jsem se ti tak otužil, že jsem vydržel ležet ve sněhu na dvoře domu, kde jsem bydlel, celou noc a nohy jsem měl ráno, když mne domácí lidi probudili, tak teplé, jako kdybych nosil papuče. Kdybych byl alespoň dostal angínu, ale ono pořád nic nepřicházelo. Ba ani tu pitomou kapavku jsem nemohl dostat. Denně jsem chodil do Port Arthuru, někteří kolegové už dostali zánět varlat, řezali jim pauchy, a já jsem byl pořád imunní. Smůla, kamaráde, nekřesťanská. Až jsem se ti jednou u Růže seznámil s jedním invalidou z Hluboké. Ten mně řekl, abych jednou v neděli k němu přišel na návštěvu, a na druhý den že budu mít nohy jako konve. Měl doma tu jehlu i stříkačku, a já jsem opravdu sotva došel z Hluboké domů. Neoklamala mne ta zlatá duše. Tak jsem konečné přece měl svůj svalový revmatismus. Hned do nemocnice, a už bylo hej. A potom se na mne ještě štěstí usmálo podruhé. Do Budějovic byl přeložen můj pošvagřenec dr. Masák ze Žižkova a tomu mohu děkovat, že jsem se tak dlouho v nemocnici udržel. Byl by to se mnou dotáhl až k supravizitě, když jsem to ale tak zkazil s tím nešťastným krankenbuchem! Myšlenka to byla dobrá, znamenitá. Opatřil jsem si velkou knihu, nalepil na ni štítek, na který jsem namaloval ,Krankenbuch des 91. Reg.` Rubriky a všechno bylo v pořádku. Zapisoval jsem tam fingovaná jména, stupně horečky, nemoce a každý den odpůldne po vizitě šel jsem drze s knihou pod paždí do města. Ve vratech drželi vartu landveráci, takže i z té strany byl jsem úplně zabezpečen. Ukážu jim knihu a oni mně ještě zasalutovali. Pak šel jsem k jednomu známému úředníkovi od berního úřadu, tam jsem se převlékl do civilu a šel jsem do hospody, kde jsme vedli ve známé společnosti různé velezrádné řeči. Potom už jsem byl tak drzý, že jsem se ani do civilu nepřevlékal a chodil v uniformě po hospodách a po městě. Vracel jsem se na svou postel do nemocnice až k ránu, a když mě v noci zastavila patrola, ukázal jsem jí na svůj krankenbuch 91. regimentu a víc se mne nikdo na nic neptal. Ve vratech nemocnice opět mlčky ukázal jsem na knihu a nějak jsem se vždy do postele dostal. Tak stoupala moje drzost, že jsem myslel, že mně nikdo nemůže nic udělat, až došlo k osudnému omylu v noci na náměstí pod podloubím, k omylu, který jasně dokázal, že všechny stromy nerostou do nebe, kamaráde. Pýcha předchází pád. Všechna sláva polní tráva. Ikarus si spálil křídla. Člověk by chtěl být gigantem, a je hovno, kamaráde. Nevěřit náhodě a fackovat se ráno i večer s připomenutím, že opatrnosti nikdy nezbývá, a co je příliš moc, že škodí. Po bakchanáliích a orgiích dostaví se vždy morální kocovina. To je zákon přírody, milý příteli. Když povážím, že jsem si zkazil supravizitu, superarbitraci. Že jsem mohl být felddienstunfähig. Taková ohromná protekce! Mohl jsem se válet někde v kanceláři na doplňovacím velitelství, ale má neopatrnost mně podrazila nohy." 
    Svou zpověď zakončil jednoroční dobrovolník slavnostně: 
     "Došlo i na Kartágo, z Ninive udělali zříceniny, milý příteli, ale hlavu vzhůru! Ať si nemyslí, že když mne pošlou na front, že dám jednu ránu. Regimentsraport! Vyloučení ze školy! Ať žije c. k. kretenismus! Budu já jim dřepět ve škole a skládat zkoušky. Kadet, fénrich, lajtnant, obrlajtnant. Naseru jim! Offiziersschule. Behandlung jener Schüler derselben, welche einen Jahrgang repetieren müssen! Vojenská paralýza. Nosí se kvér na levém nebo pravém rameni? Kolik má kaprál hvězdiček? Evidenzhaltung Militärreservemänner! - Himlhergot není co kouřit, kamaráde. Nechcete, abych vás naučil plivat na strop? Podívejte se, to se dělá takhle. Myslete si přitom něco, a vaše přání se splní. Jestli rád pijete pivo, mohu vám doporučiti výbornou vodu tamhle ve džbáně. Máte-li hlad a chcete-li chutně pojíst, doporučuji vám Měšťanskou besedu. Mohu vám též rekomendovat, abyste psal z dlouhé chvíle básně. Já již zde složil epopej: 
    Je profous doma? On spí, hochu, klidně, 
    zde armády je těžiště, 
    než nový befel přijde opět z Vídně, 
     že ztraceno je celé bojiště. 
    Tu proti nepřítele vpádu 
    on z pryčen staví barikádu. 
    Z úst mu při té práci splyne, 
    když se mu to podaří: 
     ,Říš rakouská nezahyne, 
    sláva vlasti, císaři!`
Vidíte, kamaráde," pokračoval tlustý jednoroční dobrovolník, "pak ať někdo řekne, že mizí mezi lidem úcta k našemu milému mocnářství. Uvězněný muž, který nemá co kouřit a na kterého čeká regimentsraport, podává nejkrásnější případ příchylnosti k trůnu. Skládá ve svých písních hold své širší vlasti, ohrožené ze všech stran výpraskem. Je zbaven svobody, ale z jeho úst plynou verše neochvějné oddanosti. Morituri te salutant, Caesar! Mrtví tě pozdravují, císaři, ale profous je pacholek. Máš to pěknou čeládku ve svých službách. Předevčírem dal jsem mu pět korun, aby mně koupil cigarety, a on chlap mizerná dnes ráno řekl, že se zde nesmí kouřit, že by z toho měl opletání.a těch pět korun že mně vrátí, až bude lénunk. Ano, kamaráde, nevěřím dnes ničemu. Nejlepší hesla jsou zvrácena. Vězně okrádati! A ten chlap si ještě ke všemu celý den zpívá. ,Wo man singt, da leg' dich sicher nieder, böse Leute haben keine Lieder!` Ničema, uličník, padouch, zrádce!" 
    Jednoroční dobrovolník dal nyní Švejkovi otázku o jeho vině. 
     "Hledal regiment?" řekl, "to je pěkná túra. Tábor, Milevsko, Květou, Vráž, Malčín, Čížová, Sedlec, Horažďovice, Radomyšl, Putim, Štěkno, Strakonice, Volyň, Dub, Vodňany, Protivín, Putim, Písek, Budějovice. Trnitá cesta. I vy zítra k regimentsraportu? Bratře, na popravišti se tedy sejdeme. To zas má náš obrst Schröder pěknou radost. Nedovedete si ani představit, jak na něho účinkují plukovní aféry. Lítá po dvoře jako pominutý hafan a vysunuje jazyk jako mrcha kobyla. A ty jeho řeči, napomínání, a jak přitom plivá kolem sebe, jako uslintaný velbloud. A ta jeho řeč nemá konce a vy čekáte, že co nejdřív musí spadnout celé Mariánské kasárny. Já ho znám dobře, poněvadž již jednou jsem byl u takového regimentsraportu. Narukoval jsem ve vysokých botách a na hlavě jsem měl cylindr, a poněvadž mně krejčí včas nedodal uniformu, tak jsem přišel za školou jednoročáků na cvičiště i ve vysokých botách a v cylindru a postavil jsem se do řady a mašíroval s nimi na levém flangu. Obrst Schröder přijel na mne přímo na koni a div mne nepovalil na zem. ,Donnerwetter,` zařval, až to bylo slyšet jistě na Šumavě, ,was machen Sie hier, Sie Zivilist?` Odpověděl jsem mu slušně, že jsem jednoroční dobrovolník a že se zúčastňuji cvičení. A to jste měl vidět. FLečnil půl hodiny a teprve potom si všiml, že salutuji v cylindru. To už zvolal jen, že zítra mám jít k regimentsraportu, a hnal to na koni ze vzteku až bůhvíkam jako divoký jezdec, a zas přicválal, opět nanovo řval, zuřil, bil se v prsa a poručil mne okamžitě ze cvičiště odstranit a dát na hauptvachu. Při regimentsraportu mně napařil kasárníka na čtrnáct dní, dal mne obléct do nemožných hadrů ze skladiště, hrozil mně odpáráním štráfků. - ,Jednoroční dobrovolník,` blbl ten pitomec obrst nahlas, ,je cosi vznešeného, jsou to embrya slávy, vojenské hodnosti, hrdinové. Jednoroční dobrovolník Wohltat, byv po odbyté zkoušce povýšen na kaprála, dobrovolně přihlásil se na frontu a zajal patnáct nepřátel a při odevzdávání jich byl roztržen granátem. Za pět minut došel pak rozkaz, že jednoroční dobrovolník Wohltat je povýšen na kadeta. I vás by čekala taková skvělá budoucnost, postup, vyznamenání, vaše jméno bylo by zaneseno do zlaté knihy pluku.`" 
    Jednoroční dobrovolník si odplivl: "Vidíte, kamaráde, jaká hovada rodí se pod sluncem. Vykašlu se jim na jednoročácké štráfky i na všechna privilegia: ,Vy, jednoroční dobrovolníku, jste dobytek.` Jak to zní pěkně: ,Jste dobytek,` a ne to sprosté: ,Jsi dobytek.` A po smrti dostanete signum laudis nebo velkou stříbrnou medalii. C. k. dodavatelé mrtvol s hvězdičkami i bez hvězdiček. Oč je šťastnější každý vůl. Toho zabijou na porážce a netahají ho předtím pořád na execírák a na feldschießen." 
    Tlustý jednoroční dobrovolník převalil se na druhý slamník a pokračoval: "To je jisté, že tohle musí jednou všechno prasknout a že to nemůže trvat věčně. Zkuste pumpovat slávu do prasete, tak vám nakonec přece jen vybouchne. Kdybych jel na frontu, tak bych napsal na ešalon: 
    Lidskými hnáty zúrodníme lán. 
    Acht Pferde oder achtundvierzig Mann."
Otevřely se dveře a objevil se profous, přinášeje čtvrt porce komisárku pro oba a čerstvou vodu. 
    Aniž by vstal ze slamníku, oslovil jednoroční dobrovolník profousa touto řečí: "Jak jest to vznešené a krásné, vězně navštěvovati, svatá Anežko 91. regimentu! Bud vítán, anděli dobročinnosti, jehož srdce jest naplněno soucitem. Jsi obtěžkán koši jídel a nápojů, abys zmírnil naše hoře. Nikdy ti nezapomeneme prokázaného nám dobrodiní. Jsi zářící zjev v temném našem vězení." 
     "U regimentsraportu vám přejdou žerty," bručel profous. 
     "Jen se neštěť, křečku," odpovídal z pryčny jednoroční dobrovolník, "řekni nám raději, jak bys to udělal, kdybys měl zavřít deset jednoročáků? Nedívej se tak hloupě, klíčníku Mariánských kasáren. - Zavřel bys jich dvacet a deset pustil, sysle. Ježíšmarjá, já být ministrem vojenství, ty bys měl u mě vojnu! Znáš poučku, že úhel dopadu rovná se úhlu odrazu? O jedno tě jen prosím: Naznač a dej mně pevný bod ve vesmíru, a vyzdvihnu celou zem i s tebou, nádivo." 
    Profous vyvalil oči, otřásl se a práskl dveřmi. 
     "Vzájemně podporující se spolek na odstranění profousů," řekl jednoroční dobrovolník, rozděluje spravedlivě porci chleba na dvě části, "podle paragrafu 16 vězeňského řádu mají vězňové v kasárnách až do rozsudku opatřeni býti mináží vojenskou, ale zde panuje zákon prérie: kdo to vězňům dřív sežere." 
    Seděli se Švejkem na pryčně a hryzli komisárek. 
     "Na profousovi je nejlepší vidět," pokračoval ve svých úvahách jednoroční dobrovolník, "jak vojna zesuroví člověka. Jistěže náš profous, než nastoupil službu vojenskou, byl mladý muž s ideály, plavovlasý cherubín, něžný a citlivý ke každému, obhájce nešťastných, kterých se zastával vždy při rvačkách o holku na posvícení v rodném kraji. Není pochyby, že si ho všichni vážili, ale dnes... Můj bože, jak bych mu rád dal přes hubu, otloukl mu hlavu o pryčnu, shodil ho po hlavě do latríny. I to je, příteli, důkaz naprostého zesurovění mysli při vojenském řemesle." 
    Dal se do zpěvu: 
    Nebála se ani čerta, 
    vtom ji potkal kanonýr...
"Milý příteli," vykládal dál, "pozorujeme-li to všechno v měřítku naší milé monarchie, dospíváme neodvolatelně k tomu závěru, že je to s ní právě tak jako se strýcem Puškina, o kterém ten napsal, že nezbývá jen, poněvadž strýc je chcíplotina, 
    vzdychat i myslet pro sebe, 
    kdypak čert vezme tebe!"
Ozvalo se opět zarachocení klíče ve dveřích a profous na chodbě rozsvěcoval petrolejovou lampičku. 
     "Paprsek světla v temnotě," křičel jednoroční dobrovolník, "osvěta vniká do armády. Dobrou noc, pane profouse, pozdravujte všechny šarže a ať se vám něco hezkého zdá. Třebas o tom, že jste mně už vrátil těch pět korun, které jsem vám dal na zakoupení cigaret a které jste propil na mé zdraví. Spěte sladce, netvore!" 
    Bylo slyšet, že profous bručí něco o zítřejším regimentsraportu. 
     "Opět sami," řekl jednoroční dobrovolník, "věnuji nyní chvíle před spaním výkladu a přednášce o tom, jak se každodenně rozšiřují zoologické vědomosti šarží i důstojníků: Vytřískat nový válečný živý materiál a vojensky uvědomělá sousta pro jícny děl, k tomu je třeba důkladných studií přírodopisu .nebo knihy Zdroje hospodářského blahobytu, vydané u Kočího, kde vyskytuje se na každé stránce slovo dobytek, prase, svině. Poslední dobou vidíme však, že naše pokročilé vojenské kruhy zavádějí nová pojmenování nováčků. U 11. kompanie kaprál Althof používá slova engadinská koza. Svobodník Müller, německý učitel z Kašperských Hor, nazývá nováčky českými smradochy, šikovatel Sondernummer volskou žabou, yorkshirským kancem a slibuje přitom, že každého rekruta vydělá. siní tak přitom s takovou odbornou znalostí, jako by pocházel z rodiny vycpavačů zvířat. Všichni vojenští představení snaží se tak vštípit lásku k vlasti zvláštními pomůckami, jako je řev a tanec kolem rekrutů, válečný ryk, připomínající divochy v Africe připravující se ke stažení nevinné antilopy nebo k pečení kýty z misionáře připraveného ke snědění. Němců se to ovšem netýká. Jestli šikovatel Sondernummer mluví cosi o saubandě, přidá vždy k tomu rychle die tschechische, aby se Němci neurazili a nevztahovali to na sebe. Přitom všechny šarže u 1 i. kompanie koulí očima jako ubohý pes, který z hltavosti spolkne houbu namočenou v oleji a nemůže ji dostat z krku. Jednou jsem slyšel rozhovor svobodníka Müllera s kaprálem Althofem, týkající se dalšího postupu při výcviku domobranců. V tomto rozhovoru vynikala slova jako ein paar Ohrfeigen. Myslel jsem původně, že došlo mezi nimi k něčemu, že se trhá německá vojenská jednota, ale zmýlil jsem se znamenitě. Jednalo se opravdu jen o vojáky. ,Když takové české prase,` poučoval rozšafně kaprál Althof, ,nenaučí se ani po třiceti nýdr stát rovně jako svíčka, nestačí mu jen dát pár přes hubu. Rýpni ho pěkné jednou rukou pěstí do břicha a druhou naraž mu čepici přes uši, řekni: Kehrt euch!, a jak se otočí, tak ho kopni do zadnice, a uvidíš, jak se bude štrekovat a jak se bude fénrich Dauerling smát: Nyní vám, kamaráde, musím něco říct o Dauerlingovi," pokračoval jednoroční dobrovolník, "o něm si vypravují rekruti u 11. kompanie tak, jako nějaká opuštěná babička na farmě v blízkostí mexických hranic bájí o nějakém slavném mexickém banditovi. Dauerling má pověst lidožrouta, antropofága z australských kmenů, kteří požírají příslušníky druhých kmenů padší jim do rukou. Jeho životní dráha je skvělá. Zanedlouho po narození upadla s ním chůva a malý Konrád Dauerling uhodil se do hlavičky, takže ještě dnes je vidět na jeho hlavě takovou zploštěnost, jako kdyby kometa narazila na severní točnu. Všichni pochybovali, že z něho něco může být, jestli vydrží to otřesení mozku, jen jeho otec, plukovník, neztrácel naděje a tvrdil, že mu to nemůže nijak vadit, poněvadž, jak se samo sebou rozumí, mladý Dauerling, až povyroste, věnuje se vojenskému povolání. Mladý Dauerling, po hrozném zápase s čtyřmi třídami nižší reálky, které vystudoval soukromě, přičemž předčasně zešedivěl a zblbl jeho domácí učitel a druhý chtěl skočit v zoufalství ze svatoštěpánské věže ve Vídni, přišel do hamburské kadetní školy. V kadetce se nikdy nedbalo na předběžné vzdělání,, neboť to většinou nehodí se pro rakouské aktivní důstojníky. Vojenský ideál spatřoval se jediné ve hraní na vojáčky. Vzdělanost působí na zušlechtění duše, a toho se na vojně nemůže potřebovat. Čím hrubší důstojnictvo, tím lepší. 
     Žák kadetky Dauerling nevynikal ani v těch předmětech, které každý jakžtakž ovládal. I v kadetce bylo znát stopy toho, že si Dauerling v mládí narazil hlavičku. 
    Jeho odpovědi při zkouškách jasné hovořily o tom neštěstí a vynikaly takovou pitomostí, a byly považovány přímo za klasické pro svou hlubokou pitomost a popletenost, že profesoři kadetky jinak ho nenazývali než unser braver Trottel. Jeho hloupost byla tak oslňující, že byla největší naděje, že snad po několika desetiletích dostane se do tereziánské akademie či do ministerstva vojenství. 
    Když vypukla válka a všecky mladičké kadetíky udělali fénrichy, dostal se do archu hamburských povýšenců i Konrád Dauerling a tak se dostal k 91. regimentu." 
    Jednoroční dobrovolník si oddechl a vypravoval dál: "Vyšla nákladem ministerstva vojenství kniha Drill oder Erziehung, ze které vyčetl Dauerling, že rva vojáky patří hrůza. Podle stupňů hrůzy že má též výcvik úspěch. A v této své práci měl vždy úspěch. Vojáci, aby nemuseli slyšet jeho řvaní, hlásili se po celých cukách k marodvizitě, což však nebylo korunováno úspěchem. Kdo se hlásil marod, dostal tři dny verschärft. Ostatně, vy víte, co je to verschärft. Honí vás na cvičišti po celý den a na noc vás ještě zavřou. Tak se stalo, že u kumpanie Dauerlinga nebylo marodů. Kumpaniemarodi seděli v díře. Dauerling stále zachovává na cvičišti onen nenucený kasárenský tón, začínající slovem svině a končící podivnou zoologickou záhadou: svinským psem. Přitom je velice liberální. Ponechává vojákům svobodu rozhodnutí. Říká: ,Co chceš, slone, pár do nosu nebo tři dny verschärft?` Vybral-li si někdo verschärft, dostal k tomu přece jen dvě rány do nosu, k čemuž Dauerling přidává toto vysvětlení: ,Ty zbabělče, ty se bojíš o svůj rypák, a co budeš dělat potom, až spustí těžká artilérie?` 
    Jednou, když rozbil oko jednomu rekrutovi, vyjádřil se: ,Pah, was für Geschichte mit einem Kerl, muß so wie so krepieren: To říkal též polní maršálek Konrád z Hötzendorfu: ,Die Soldaten müssen so wie so krepieren.` 
    Oblíbeným a působivým prostředkem Dauerlingovým je, že svolává české mužstvo svou přednáškou, ve které mluví o vojenských úkolech Rakouska, přičemž vysvětluje všeobecné zásady vojenské výchovy od španglí až po pověšení a zastřelení. Na začátku zimy, než jsem šel do nemocnice, cvičili jsme na cvičišti vedle 11. kumpanie, a když byl rast, měl Dauerling řeč k svým českým rekrutům: 
     ,Já vím,` začal, ,že jste lumpové a že je vám třeba vytlouct z hlavy všechno bláznovství. S češtinou se nedostanete ani pod šibenici. Náš nejvyšší vojenský pán je taky Němec. Posloucháte? Himmellaudon, nieder!` 
    Dělá všechno nýdr, a jak tak leží na zemi, chodí před nimi Dauerling a řeční: 
     ,Nieder zůstane nieder, i kdybyste se, bando, v tom blátě rozkrájeli. Nieder bylo už ve starém Římě, tenkrát už museli všichni rukovat od sedmnácti do šedesáti let a sloužilo se třicet let v poli a neváleli se jako prasata v kasárnách. Byla tenkrát taky jednotná armádní řeč a velení. To by se na to byli páni římští důstojníci podívali, aby mužstvo mluvilo etrurisch. Já také chci, abyste všichni odpovídali německy, a ne tou vaší patlaninou. Vidíte, jak se vám to pěkně leží v blátě, a teď si pomyslete, že by se někomu z vás nechtělo dál ležet a že by vstal. Co bych udělal? Roztrhl bych mu hubu až po uši, poněvadž jest to porušení subordinace, vzpoura, zprotivení, provinění proti povinnostem řádného vojáka, porušení řádu a kázně, opovrhnutí služebními předpisy vůbec, z čehož vyplývá, že na takového chlapa čeká provaz a Verwirkung des Anspruches auf die Achtung der Standesgenossen.`" 
    Jednoroční dobrovolník se zamlčel a pak pokračoval, když si patrně v přestávce rozvrhl téma líčení poměrů v kasárnách: 
     "To bylo za hejtmana Adamičky, to byl člověk úplné apatický. Když seděl v kanceláři, tu se obyčejné díval do prázdna jako tichý blázen a měl takový výraz, jako by chtěl říct: Sežerte si mě, mouchy. Při batalionsraportu bůhví na co myslel. Jednou se hlásil k batalionsraportu voják od 11. kumpanie se stížností, že ho nazval fénrich Dauerling na ulici večer českým prasetem. Byl to v civilu knihař, uvědomělý národní dělník. 
     ,Tak se tedy věci mají,` řekl hejtman Adamička tiše, neboť on mluvil vždy velice tiše, ,to vám řekl večer na ulici. Třeba zjistiti, zdali jste měl dovoleno vyjít si z kasáren. Abtreten!` 
    Za nějaký čas dal si hejtman Adamička zavolat podavatele stížnosti. 
     ,Je zjištěno,` řekl opět tak tiše, ,že jste měl povolení vzdálit se ten den z kasáren do deseti hodin večer. A proto nebudete potrestán. Abtreten!` 
    O tom hejtmanovi Adamičkovi se pak říkalo, že má smysl pro spravedlnost, milý kamaráde, tak ho poslali do pole a namístě něho přišel sem major Wenzl. A to byl čertův syn, pokud se týkalo národnostních štvanic, a ten zaťal tipec fénrichovi Dauerlingovi. Major Wenzl má za manželku pešku a má největší strach z národnostních sporů. Když před lety sloužil jako hejtman v Kutné Hoře, vynadal jednou v opilosti v jednom hotelu vrchnímu, že je česká pakáž. Upozorňuji přitom, že ve společnosti mluvil major Wenzl výhradně česky, stejně jako ve své domácnosti, a že jeho synové studují česky. Slovo padlo, a už to bylo v místních novinách a nějaký poslanec interpeloval chování hejtmana Wenzla v hotelu ve vídeňském parlamentě. Měl z toho Wenzl velké nepříjemnosti, poněvadž to bylo právě v době povolení parlamentem vojenské předlohy, a teď jim do toho vleze takový ožralý hejtman Wenzl z Kutné Hory. 
    Potom hejtman Wenzl dozvěděl se, že tohle všechno mu nadrobil kadetštelfrtrétr z jednoročních dobrovolníků Zítko. Ten to dal o něm do novin, nebof mezi ním a hejtmanem Wenzlem panovalo nepřátelství od té doby, kdy Zítko v jedné společnosti u přítomnosti hejtmana Wenzla dal se do uvažování, že stačí poohlédnouti se po boží přírodě, pozorovat, jak mračna zakrývají horizont, jak na obzoru vysoko se tyčí hory a jak řve vodopád v lesích, jak ptáci zpívají. 
     ,Stačí,` povídal kadetštelfrtrétr Zítko, ,zamyslit se nad tím, co je každý hejtman proti velebné přírodě. Stejná nula jako každý kadetštelfrtrétr: 
    Poněvadž všichni vojenští páni byli tenkrát namazaní, chtěl hejtman Wenzl nešťastného filosofa Zítka zmlátit jako koně, a nepřátelství toto se stupňovalo a hejtman sekýroval Zítka, kde mohl, tím víc, poněvadž výrok kadetštelfrtrétra Zítka stal se pořekadlem. 
     ,Co je hejtman Wenzl proti velebné přírodě?` to znali po celé Kutné Hoře. 
     ,Já ho lumpa doženu k sebevraždě,` říkal hejtman Wenzl, ale Zítko šel do civilu a studoval dál filosofii. Od té doby trvá zběsilost majora Wenzla proti mladým důstojníkům. Ani poručík není jistým před jeho řáděním a zuřením. O kadetech a praporčících ani nemluvě. 
     ,Rozmačkám je jako štěnice,` říká major Wenzl, a běda tomu fénrichovi, který někoho pro nějakou malichernost by hnal před batalionsraport. Pro majora Wenzla je směrodatným jenom velké a hrozné provinění, jako když někdo usne u prachárny na vartě nebo když vyvede něco ještě hroznějšího, když například přelézá voják v noci zeď Mariánských kasáren a usne nahoře na zdi, dá se chytit landveráckou nebo dělostřeleckou patrolou v noci, zkrátka provede tak strašné věci, že dělá hanbu regimentu. 
     ,Prokristapána,` slyšel jsem ho jednou hulákat na chodbě, ,tak už ho potřetí chytla landverácká patrola. Hned ho, bestii, dejte do díry, a chlap musí od regimentu pryč, někam ku trénu, aby vozil hnůj. A ani se s nimi nesepral! To nejsou vojáci, ale metaři. Žrát mu dejte až pozítří, vezměte mu slamník a strčte ho do ajnclíku, a žádnou deku, drnorysovi!` 
    Nyní si představte, příteli, že ihned po jeho příchodu sem ten pitomý fénrich Dauerling hnal před batalionsraport jednoho muže, že prý ho ten zúmyslné nepozdravil, když Dauerling jel přes náměstí ve fiakru v neděli odpůldne s nějakou slečinkou! Tenkrát při batalionsraportu, jak vyprávěly šarže, bylo boží dopuštění. Šikovatel bataliónní kanceláře utekl až k chodbě s lejstrama a major Wenzl řval na Dauerlinga: 
     ,Já si to vyprošuji, himldonrvetr, já si to zakazuji! Víte, pane fénrich, co je to batalionsraport? Batalionsraport není žádný švajnfest. Jak mohl vás vidět, když jste ujížděl po náměstí? Nevíte, že jste sám učil, že vzdává se čest šaržím, s kterými se setkáváme, a to neznamená, jestli má voják se točit jako vrána, aby našel pana fénricha projíždějícího se přes náměstí. Mlčte, prosím vás. Batalionsraport je zřízení velice vážné. Jestli voják vám již tvrdil, že vás neviděl, poněvadž právě na korze vzdával čest mně, obrácen ke mně, rozumíte, k majorovi Wenzlovi, a že nemohl se dívat dozadu na fiakr, který vás vezl, myslím, že se tomu musí věřit. Příště prosím neobtěžovat mne s takovými maličkostmi.` 
    Od té doby Dauerling se změnil." 
    Jednoroční dobrovolník zívl: "Musíme se vyspat na regimentsraport. Chtěl jsem vám jenom částečně říct, jak to asi u regimentu vypadá. Plukovník Schröder nemá rád majora Wenzla, je to vůbec divný pavouk. Hejtman Ságner, který má na starosti školu jednoročních dobrovolníků, vidí v Schrödrovi pravý typ vojáka, ačkoliv plukovník Schröder nebojí se ničeho tak jako toho, kdyby měl jít do pole. Ságner je chlap všemi mastmi mazaný a stejné jako Schröder nemá rád rezervní důstojníky. Říká o nich, že jsou to civilní smradí. Na jednoročáky dívá se jako na divoká zvířata, ze kterých je třeba udělat vojenské stroje, přišít jim hvězdičky a poslat na frontu,, aby je vybili místo ušlechtilých aktivních důstojníků, které třeba zachovat na plemeno. - Vůbec," řekl jednoroční dobrovolník, ukrývaje se pod deku, "všechno v armádě smrdí hnilobou. Ted' se ještě vyjevené masy nevzpamatovaly. S vypoulenýma očima jdou se dát rozsekat na nudle a potom, když ho trefí kulička, zašeptá jen: Maminko... Neexistují hrdinové, ale jatečný dobytek a řezníci v jenerálních štábech. A nakonec se jim to všechno vzbouří, a to bude pěkná mela. Ať žije armáda! Dobrou noc!" 
    Jednoroční dobrovolník utichl a pak počal sebou vrtět pod dekou a otázal se: "Spíte, kamaráde?" 
     "Nespím," odpověděl Švejk na druhém kavalci, "přemejšlím." 
     "O čem přemýšlíte, kamaráde?" 
     "O velkej stříbrnej medalii za udatnost, kterou dostal jeden truhlář z Vávrovy ulice na Král. Vinohradech, nějakej Mlíčko, poněvadž byl první, kterému u jeho regimentu utrh na začátku války granát nohu. Dostal umělou nohu a počal se všude chvástat se svou medalií a že je vůbec první a nejprvnější mrzák od regimentu za války. Jednou přišel do Apolla na Vinohradech a tam se dostal do sporu s řezníky z porážky, kteří mu nakonec utrhli umělou nohu a praštili ho s ní přes hlavu. Ten, co mu ji utrh, nevěděl, že je to umělá noha, tak z toho leknutí omdlel. Na strážnici zas Mlíčkovi nohu přidělali, ale od té doby dostal Mlíčko zlost na svou velkou stříbrnou medalii za udatnost a šel ji zastavit do zastavárny a tam ho zadrželi i s medalií. Měl z toho opletání, a je nějaký takový čestný soud pro válečné invalidy, a ten ho odsoudil k tomu, že mu vzali tu stříbrnou medaili a pak ho odsoudili ještě ku ztrátě nohy..." 
     "Jak to?" 
     "Náramně prostě. Přišla jednoho dne k němu komise a oznámila mu, že není hoden nosit umělou nohu, tak mu ji vodepnuli a vodnesli. - Anebo," pokračoval Švejk, "taky je náramná legrace, když pozůstalí po někom, kerej pad ve válce, dostanou najednou takovou medalii s přípisem, že se jim ta medalie propůjčuje, aby ji někam pověsili na význačné místo. V Božetěchové ulici na Vyšehradě jeden rozzuřený otec, který myslel, že si z něho úřady dělají legraci, pověsil tu medalii na záchod a jeden policajt, který s ním měl na pavlači ten záchod společnej, udal ho pro velezrádu, a tak si to ten chudák odskákal." 
     "Z toho vyplývá," řekl jednoroční dobrovolník, "že všechna sláva polní tráva. Ted vydali ve Vídni Zápisník jednoročního dobrovolníka a tam je tento úchvatný verš v českém překladě: 
    Byl jednou jednoročák statný, 
    ten za vlast, krále svého pad 
    a příklad podal druhům zdatný, 
    jak za vlast třeba bojovat. 
    Hle, mrtvolu již na lafetě nesou, 
    na prsa hejtman dal mu řád, 
    modlitby tiché ku nebi se vznesou 
    za toho, který za vlast pad.
Tak mně připadá," řekl jednoroční dobrovolník po krátké pomlčce, "že duch vojenský v nás upadá, navrhuji, milý příteli, abychom v noční tmě, v tichu našeho vězení si zazpívali o kanonýrovi Jabůrkovi. To povznese vojenského ducha. Ale musíme řvát, aby to bylo slyšet po celých Mariánských kasárnách. Navrhuji proto, abychom se postavili ke dveřím." A z arestu ozval se za chvíli řev, až se na chodbě okna třásla: 
    ...A u kanónu stál 
    a pořád lálo - ládo... 
    a u kanónu stál 
    a pořád ládoval. 
    Přiletěla koule prudce, 
    utrhla mu obě ruce, 
    a von klidně stál 
    a pořád ládo - ládo... 
    u kanónu stál 
    a pořád ládoval...
Na nádvoří ozvaly se kroky a hlasy. 
     "To je profous," řekl jednoroční dobrovolník, "jde s ním lajtnant Pelikán, který má dnes službu. Je to rezervní důstojník, můj známý z České besedy, v civilu je matematikem v jedné pojišťovně. Od toho dostaneme cigarety. Rveme jen dál." 
    A opět ozvalo se: A u kanónu stál... 
    Když se otevřely dveře, profous, zřejmé rozčílený přítomností službu konajícího důstojníka, spustil ostře: 
     "Zde není žádná menažérie." 
     "Pardon," odpověděl jednoroční dobrovolník, "zde je filiálka Rudolfina, koncert ve prospěch uvězněných. Právě ukončeno první číslo programu: Válečná symfonie." 
     "Nechte toho," řekl poručík Pelikán naoko přísné, "myslím, že víte, že máte jít v devět hodin ležet a netropit hluk. Vaše koncertní číslo je slyšet až na náměstí." 
     "Poslušně hlásím; pane lajtnant," řekl jednoroční dobrovolník, "že jsme se nepřipravili náležitě, a jestli nějaká disharmonie..." 
     "Tohle dělá každý večer," snažil se popichovat na svého nepřítele profous, "chová se vůbec strašně neinteligentně." 
     "Prosím, pane lajtnant," řekl jednoroční dobrovolník, "chtěl bych s vámi mluvit mezi čtyřma očima. At profous počká za dveřmi." 
    Když to bylo splněno, jednoroční dobrovolník důvěrné řekl: 
     "Tak vysyp cigarety, Franto. - Sportky? A to jako lajtnant nemáš nic lepšího? Prozatím ti děkuji. Ještě sirky. - Sportky," řekl po jeho odchodu jednoroční dobrovolník opovržlivé, "i v nouzi má být člověk povznešen. Kuřte, kamaráde, na dobrou noc. Zítra nás čeká poslední soud." Jednoroční dobrovolník nežli usnul, neopomenul zazpívat "Hory, doly a skály vysoké jsou moji přátelé. To nám nenavrátí, co jsme měli rádi, děvčátka rozmilé..." 
    Jestli jednoroční dobrovolník vyličoval plukovníka Schrödra jako netvora, byl na omylu, neboť plukovník Schröder měl částečný smysl pro spravedlnost, který jasně vystupoval po těch nocích, kdy plukovník Schröder byl spokojen se společností, v jejíž středu trávil večery v hotelu. A nebyl-li spokojen? 
    Zatímco jednoroční dobrovolník pronášel zdrcující kritiku poměrů v kasárnách, plukovník Schröder seděl v hotelu ve společnosti důstojníků a poslouchal, jak nadporučík Kretschmann, který se vrátil ze Srbska s bolavou nohou (trkla ho kráva), vypravoval, jak se díval od štábu, ku kterému byl přidělen, na útok na srbské pozice: 
     "Ano, nyní vyletěli ze zákopů. Na celé délce dvou kilometrů lezou nyní přes drátěné překážky a vrhají se na nepřítele. Ruční granáty za pasem, masky, ručnici přes rameno, připraveni ku střelbě, připraveni k úderu. Hvízdají kulky. Padne jeden voják, který vyskakuje ze zákopu, druhý padne na vyhozeném náspu, třetí padne po několika krocích, ale těla kamarádů ženou se dále kupředu s hurá, kupředu do kouře a prachu. A nepřítel střílí ze všech stran, ze zákopů, z trychtýřů od granátů, a míří na nás kulomety. Zas padají vojáci. Švarm chce se dostat na nepřátelskou strojní pušku. Padnou. Ale kamarádi jsou již upředu. Hurrá! Padne jeden důstojník. Už není slyšet ručnice pěchoty, připravuje se něco hrozného. Zas padne jeden celý Švarm a je slyšet nepřátelské strojní pušky: ratatatata... Padne... Já, odpusťte, už dál nemohu, já jsem opilý..." 
    A důstojník s bolavou nohou se zamlčel a zůstal sedět tupé na židli. Plukovník Schröder se milostivě usmívá a poslouchá, jak naproti hejtman Spíra, jako kdyby se chtěl hádat, tluče pěstí do stolu a opakuje něco, co nemá žádného významu a čemuž není naprosto rozumět, co to vlastně má znamenat a co chce tím říct: 
     "Uvažte prosím dobře. Máme ve zbrani rakouské zeměbranecké hulány, rakouské zeměbrance, bosenské myslivce, rakouské myslivce, rakouské pěšáky, uherské pěšáky, tyrolské císařské střelce, bosenské pěšáky, uherské pěší honvédy, uherské husary, zeměbranecké husary, jízdní myslivce, dragouny, hulány, dělostřelce, trén, sapéry, sanitu, námořníky. Rozumíte? A Belgie? První a druhá výzva vojska tvoří operační armádu, třetí výzva obstarává službu v zádech armády..." 
    Hejtman Spíro udeřil pěstí do stolu. "Zeměbrana vykonává službu v zemi v čas míru." 
    Jeden mladý důstojník vedle horlivě se snažil, aby přesvědčil plukovníka o své vojenské tvrdostí, a velice hlasitě tvrdil k svému sousedovi: "Tuberkulózní lidi se musí posílat na frontu, udělá jim to dobře, a pak je lepší, když padnou nemocní než zdraví." 
    Plukovník se usmíval, ale náhle se zachmuřil a obraceje se na majora Wenzla řekl: "Divím se, že se nám nadporučík Lukáš vyhýbá, od té doby, co přijel, nepřišel ještě ani jednou mezi nás." 
     "On skládá básničky," posměšné se ozval hejtman Ságner, "sotva přijel, tak se zamiloval do paní inženýrově Schreiterové, s kterou se setkal v divadle." 
    Plukovník se zachmuřeně podíval před sebe: "Prý umí zpívat kuplety?" 
     "Už v kadetce nás velice bavil kuplety," odpověděl hejtman Ságner, "a anekdoty zná, jedna radost. Proč nejde mezi nás, nevím." 
    Plukovník smutně potřásl hlavou: "Dnes už není mezi námi to pravé kamarádství. Dřív, pamatuji se, že každý z nás, důstojníků, snažil se v kalině přispět něčím k zábavě. Jeden, pamatuji se, nějaký nadporučík Dankl, ten se svlékl do naha, lehl si na podlahu, zastrčil si do zadnice ocas ze slanečka a představoval nám mořskou pannu. Jiný zas, poručík Schleisner, uměl střihat ušima a řičet jako hřebec, napodobovat mňoukání koček a bzučení čmeláka. Pamatuji se také na hejtmana Skodayho. Ten vždy, když jsme chtěli, přivedl do kasina holky, byly to tři sestry, a měl je nacvičené jako psy. Postavil je na stůl a ony se začaly před námi obnažovat do taktu. Měl takovou malou taktovku, a všechna čest, kapelník byl znamenitý. A co s nimi prováděl na pohovce! Jednou dal přinést vanu s teplou vodou doprostřed místnosti a my jeden po druhém museli jsme se s těma holkama vykoupat a on nás fotografoval." 
    Při této vzpomínce plukovník Schröder se blaženě usmíval. 
     "A jaké sázky jsme dělali ve vaně," pokračoval, mlaskaje hnusně a vrtě sebou na židli, "ale dnes? Je to nějaká zábava? Ani ten kupletista se neobjeví. Ani pít dnes mladší důstojníci neumí. Není ještě dvanáct hodin, a už je za stolem, jak vidíte, pět opilých. Byly časy, že jsme seděli dva dny, a čím víc pili, tím byli střízlivějšími, a lili jsme do sebe nepřetržitě pivo, víno, likéry. Dnes to není již ten pravý vojenský duch. Čertví co je toho příčinou. Žádný vtip, jen samé takové povídačky bez konce. Poslouchejte jen, jak tam dole u stolu mluví o Americe." 
    Od druhého konce stolu bylo slyšet čísi vážný hlas: "Amerika se do války pouštět nemůže. Američani a Angličani jsou na nůž. Amerika není na válku připravena." 
    Plukovník Schröder vzdychl: "To je žvanění rezervních důstojníků. Ty nám byl čert dlužen. Takový člověk ještě včera psal někde v bance nebo dělal kornoutky a prodával koření, skořici a leštidlo na boty nebo vypravoval dětem ve škole, že hlad vyhání vlky z lesů, a dnes by se chtěl rovnat k aktivním důstojníkům, všemu rozumět a do všeho strkat nos. A když máme u nás aktivní důstojníky, jako je nadporučík Lukáš, tu pan nadporučík mezi nás nejde." 
    Plukovník Schröder v mrzuté náladě odešel domů, a když se ráno probudil, měl ještě horší náladu, poněvadž v novinách, které četl v posteli, několikrát našel větu ve zprávách z bojiště, že naše vojska byla odvedena na předem již připravené pozice. Byly to slavné dny rakouské armády, podobající se jako vejce vejci dnům u Šabace. 
    A pod tím dojmem přikročil v deset hodin ráno plukovník Schröder k tomu výkonu, který snad správně pojmenoval jednoroční dobrovolník posledním soudem. 
     Švejk s jednoročním dobrovolníkem stáli na nádvoří a očekávali plukovníka. Byly zde již šarže, službu konající důstojník, plukovní adjutant a šikovatel z plukovní kanceláře se spisy o provinilcích, na které čeká sekyra spravedlnosti - regimentsraport. 
    Konečně se objevil zachmuřený plukovník v průvodu hejtmana Ságnera ze školy jednoročních dobrovolníků, nervózně sekaje bičíkem přes holinku svých vysokých bot. 
    Přijav raport, přešel několikrát za hrobového mlčení kolem Švejka a jednoročního dobrovolníka, kteří dělali rechtsšaut nebo linksšaut, podle toho, na kterém křídle se plukovník objevil. vinili to s neobyčejnou důkladností, že si mohli krky vykroutit, poněvadž to trvalo hezkou chvíli. 
    Konečně se plukovník zastavil před jednoročním dobrovolníkem, který hlásil: "Jednoroční dobrovolník..." 
     "Vím," řekl stručné plukovník, "vyvrhel jednoročních dobrovolníků. tím jste v civilu? Studující klasické filosofie? Tedy ožralý inteligent... Pane hejtmane," zvolal na Ságnera, "přiveďte sem celou školu jednoročních dobrovolníků. - To se ví," hovořil dál k jednoročnímu dobrovolníkovi, "milostpán student klasické filosofie, s kterým se musí našinec špinit. Kehrt euch! To jsem věděl. Faldy na mantlu v nepořádku. Jako kdyby šel od děvky nebo se válel v bordelu. Já vás, chlapečku, roznesu." 
     Škola jednoročních dobrovolníků vstoupila na nádvoří. 
     "Do čtverce!" rozkázal plukovník. Obklopili souzené i plukovníka úzkým čtvercem. 
     "Podívejte se na toho muže," řičel plukovník, ukazuje bičíkem na jednoročního dobrovolníka, "prochlastal vaši čest jednoročních dobrovolníků, ze kterých má se vychovat kádr řádných důstojníků, kteří by vedli mužstvo k slávě na poli bitevním. Ale kam by vedl on své mužstvo, tento ochlasta? Z hospody do hospody. Všechen vyfasovaný rum by mužstvu propil. Můžete říct něco na svou omluvu? Nemůžete. Podívejte se na něho. Ani na svou omluvu nemůže nic říct, a v civilu studuje klasickou filosofii. Opravdu, klasický případ." 
    Plukovník pronesl poslední slova významně pomalu a odplivl si: "Klasický filosof, který v opilosti sráží důstojníkům v noci čepice s hlavy. Mensch! Ještě štěstí, že to byl jen takový důstojník od dělostřelectva." 
    V tom posledním byla soustředěna všechna zášť 91. regimentu proti dělostřelectvu v Budějovicích. Běda dělostřelci, který padl v noci do rukou patroly od pluku, a naopak. Zášť hrozná, nesmiřitelná, vendeta, krevní msta, dědící se z ročníku na ročník, provázená na obou stranách tradičními historkami, jak bud infanteristi naházeli dělostřelce do Vltavy, nebo opačně. Jak se seprali v Port Arthuru, u Růže a v jiných četných zábavních místnostech jihočeské metropole. 
     "Nicméně," pokračoval plukovník, "taková věc se musí bezpříkladně potrestat, chlap musí být vyloučen ze školy jednoročních dobrovolníků, morálně zničen. Máme už dost takových inteligentů v armádě. Regimentskanzlei!" 
     Šikovatel z plukovní kanceláře přistoupil vážně se spisy a s tužkou. 
    Panovalo ticho jako v soudní síni, kde soudí vraha a předseda soudu spustí: "Poslyšte rozsudek." 
    A právě takovým hlasem pronesl plukovník: "Jednoroční dobrovolník Marek odsuzuje se: 21 dní verschärft a po odpykání trestu do kuchyně škrábat brambory." 
    Obraceje se ke škole jednoročních dobrovolníků, dal plukovník rozkaz k seřazení. Bylo slyšet, jak rychle se rozdělují do čtyřstupu a odcházejí, přičemž plukovník řekl k hejtmanovi Ságnerovi, že to neklape, aby s nimi na nádvoří odpůldne opakoval kroky. 
     "To musí hřmít, pane hejtmane. A ještě něco. Málem bych byl zapomněl. Řekněte jim, že celá škola jednoročních dobrovolníků má po pět dní kasárníka, aby nikdy nezapomněli pna svého bývalého kolegu, toho lumpa Marka." 
    A lump Marek stál vedle Švejka a tvářil se úplné spokojeně. Lépe to už s ním dopadnout nemohlo. Je rozhodně lepší škrábat v kuchyni brambory, modelovat blbouny a obírat žebro než řvát s plnými kaťaty pod uragánním ohněm nepřítele: "Einzeln abfallen! Bajonett auf!" 
    Vrátiv se od hejtmana Ságnera, plukovník Schröder zastavil se před Švejkem a podíval se na něho pozorně. Švejkovu figuru v ten okamžik reprezentoval jeho plný, usměvavý obličej, zakrojený velkýma ušima vyčuhujícíma pod naraženou vojenskou čepicí. Celek dělal výraz naprostého bezpečí a neznalosti nějakého provinění. Jeho oči se ptaly: "Provedl jsem prosím něco?" Jeho oči mluvily: "Mohu já prosím za něco?" 
    A plukovník shrnul svá pozorování v otázku, kterou dal šikovateli z plukovní kanceláře: "Blb?" 
    A tu viděl plukovník, jak ústa toho dobráckého obličeje před ním se otvírají. 
     "Poslušně hlásím, pane obrst, blb," odpověděl za šikovatele Švejk. 
    Plukovník Schröder kývl adjutantovi a odešel s ním stranou. Pak zavolali na šikovatele a prohlíželi materiál o Švejkovi. 
     "Aha," řekl plukovník Schröder, "to je tedy ten sluha nadporučíka Lukáše, který se mu dle jeho raportu ztratil v Táboře. Myslím, že páni důstojníci mají si sami vychovávat své sluhy. Když už si pan nadporučík Lukáš vybral takového notorického blba za sluhu, ať se s ním trápí sám. Má na to dost volného času, když nikam nechodí. Že jste ho také nikdy neviděl v naší společnosti? Nu tak vidíte. Má tedy dost času, aby si mohl svého sluhu vycepovat." 
    Plukovník Schröder přistoupil k Švejkovi, a dívaje se na jeho dobrácký obličej, řekl: "Pitomý dobytku, máte tři dny verschärft, a až si to odbudete, hlaste se u nadporučíka Lukáše." 
    Tak se opět setkal Švejk s jednoročním dobrovolníkem v plukovním arestě a nadporučík Lukáš mohl se velice potěšit, když si ho dal plukovník Schröder k sobě zavolat, aby mu řekl: "Pane nadporučíku. Asi před týdnem, po svém příjezdu k pluku, podal jste mně raport o přidělení sluhy, poněvadž se vám váš sluha ztratil na nádraží v Táboře. Poněvadž se vrátil..." 
     "Pane plukovníku...," prosebné ozval se nadporučík Lukáš. 
     "...rozhodl jsem se," s důrazem pokračoval plukovník, "posadit ho na tři dny a pak ho zas pošlu k vám..." 
    Nadporučík Lukáš zdrceně se vypotácel z plukovníkovy kanceláře.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Během těch tří dnů, které.strávil Švejk ve společnosti jednoročního dobrovolníka Marka, bavil se velice dobře. Každého večera oba pořádali na pryčnách vlastenecky projevy. 
    Večer z arestu ozývalo se vždy "Zachovej nám, Hospodine" a "Prim Eugen, der edle Ritter". Přezpívali též celou řadu vojenských písniček, a když přicházíval profous, znělo mu na uvítanou: 
    Ten náš starej profous, 
    ten nesmí zemříti, 
    pro toho si musí 
     čert z pekla přijíti. 
    Příjde pro něj s vozem 
    a praští s ním vo zem, 
     čerti si s ním v pekle 
    pěkně zatopěj...
A nad pryčnu nakreslil jednoroční dobrovolník profouse a pod něho napsal text staré písničky: 
    Když jsem šel do Prahy pro jelita, 
    potkal jsem na cestě tajtrlíka. 
    Nebyl to tajtrlík, byl to profous, 
    kdybych byl neutek, byl by mne kous.
A zatímco oba tak dráždili profouse, jako v Seville andaluského býka dráždí červeným šátkem, nadporučík Lukáš s úzkostí očekával, kdy se objeví Švejk, aby hlásil, že nastupuje opět službu.
3. kapitola
Švejkovy příhody v Királyhidě 
Jednadevadesátý pluk se stěhoval do Mostu nad Litavou - Királyhidy. 
    Právě když po třídenním věznění měl být za tři hodiny Švejk propuštěn na svobodu, byl s jednoročním dobrovolníkem odveden na hlavní strážnici a s eskortou vojáků doprovozen na nádraží. 
     "To už se dávno vědělo," řekl k němu po cestě jednoroční dobrovolník, "že nás přeloží do Uher. Tam budou formírovat maršbatalióny, vojáci se vycvičí v polní střelbě, seperou se s Maďary a vesele pojedeme do Karpat. Sem do Budějovic přijedou Maďaři posádkou a budou se mísit plemena. Je už taková teorie, že znásilňovat dívky jiné národnosti je nejlepší prostředek proti degeneraci. Dělali to Švédové a Španělé za třicetileté války, Francouzi za Napoleona a teď v budějovickém kraji budou to dělat zase Madaři a nebude to spojeno s hrubým znásilňováním. Poddá se všechno během času. Bude to prostá výměna. Český voják vyspí se s maďarskou dívkou a ubohá česká děvečka přijme k sobě maďarského honvéda, a po staletích bude to zajímavé překvapení pro antropology, proč se objevily vysedlé lícní kosti u lidí na březích Malše." 
     "S tím vzájemným pářením," poznamenal Švejk, "je to vůbec zajímavá věc. V Praze je číšník černoch Kristián, jehož otec byl habešským králem a dal se ukazovat v Praze na Štvanici v jednom cirku. Do toho se zamilovala jedna učitelka, která psala básničky do Lady vo pastejřích a potůčku v lese, šla s ním do hotelu a smilnila s ním, jak se říká v Písmu svatým, a náramně se divila, že se jí narodil chlapeček úplně bílej. Jó, ale za čtrnáct dní začal chlapeček hnědnout. Hněd a hněd a za měsíc začal černat. Do půlroku byl černej jako jeho tatínek, habešskej král. Šla s ním na kliniku pro kožní nemoce, aby jí ho nějak vodbarvili, ale tam jí řekli, že je to vopravdová černá kůže mouřenínská a že se nedá nic dělat. Tak se z toho pomátla, začala se ptát v časopisech o radu, co je proti mouřenínům, a vodvezli ji do Kateřinek a mouřenínka dali do sirotčince, kde z něho měli náramnou legraci. Pak se vyučil číšníkem a chodíval tancovat po nočních kavárnách. Rodí se dnes po něm čeští mulati s velikým úspěchem, který už nejsou tak zabarveni jako von. Jeden medik, který chodíval ke Kalichu, nám jednou vykládal, že to ale není tak jednoduchý. Takovej míšenec zas rodí míšence a ti jsou už k nerozeznání vod bílejch lidí. Ale najednou v nějakém kolenu že se vobjeví černoch. Představte si ten malér. Vy se voženíte s nějakou slečnou. Potvora je úplně bílá, a najednou vám porodí černocha. A jestli před devíti měsíci se šla podívat bez vás do varieté na atletické zápasy, kde vystupoval nějakej černoch, tu myslím, že by vám to přeci jen trochu vrtalo hlavou." 
     "Případ vašeho černocha Kristiána," řekl jednoroční dobrovolník, "třeba promyslit i ze stanoviska válečného. Dejme tomu, že toho černocha odvedli. Je Pražák, tak patří k 28. regimentu. Přece jste slyšel, že dvacátý osmý přešel k Rusům. Jak by se asi Rusové divili, kdyby zajali i černocha Kristiána. Ruské noviny by jistě psaly, že Rakousko žene do války svá koloniální vojska, kterých nemá, že Rakousko sáhlo už k černošským rezervám." 
     "Vypravovalo se," prohodil Švejk, "že Rakousko má přece kolonie, někde na severu. Nějakou tu Zem císaře Františka Josefa..." 
     "Nechte si to, hoši," řekl jeden voják z eskorty, "to je moc nevopatrný, vypravovat dnes vo nějakej Zemi císaře Františka Josefa. Nejmenujte nikoho a uděláte lepší..." 
     "Tak se podívejte na mapu," vpadl do toho jednoroční dobrovolník, "že opravdu je země našeho nejmilostivějšího mocnáře císaře Františka Josefa. Podle statistiky je tam samý led a vyváží se odtud na ledoborcích patřících pražským ledárnám. Tento ledový průmysl je i cizinci neobyčejně ceněn a vážen, poněvadž je to podnik výnosný, ale nebezpečný. Největší nebezpečí panuje při dopravě ledu ze Země císaře Františka Josefa přes polární kruh. Dovedete si to představit?" 
    Voják z eskorty cosi nejasně zabručel a kaprál provázející eskortu přiblížil se a naslouchal dalšímu výkladu jednoročního dobrovolníka, který vážně pokračoval: "Tato jediná rakouská kolonie může ledem zásobit celou Evropu a jest znamenitým národohospodářským činitelem. Kolonizace pokračuje ovšem pomalu, poněvadž kolonisti dílem se nehlásí, dílem zmrznou. Nicméně úpravou klimatických poměrů, na které má velký zájem ministerstvo obchodu i zahraniční ministerstvo, je naděje, že budou náležitě využitkovány velké plochy ledovců. Zařízením několika hotelů přivábí se spousty turistů. Bude ovšem třeba vhodně upravit turistické stezky a cesty mezi ledovými kry a namalovat na ledovce turistické značky. Je divou obtíží jsou Eskymáci, kteří znemožňují našim místním orgánům jich práci... - Chlapi se nechtějí učit německy," pokračoval jednoroční dobrovolník, zatímco desátník se zájmem naslouchal. Byl to aktivní muž, v civilu býval čeledínem, byl pitomec a surovec, hltal všechno, o čem neměl zdání, a jeho ideálem bylo sloužit za supu. 
     "Ministerstvo vyučování, pane kaprále, zbudovalo pro ně s velkým nákladem a obětmi, kdy zmrzlo pět stavitelů..." 
     "Zedníci se zachránili," přerušil ho Švejk, "poněvadž se vohřáli vod zapálený fajfky." 
     "Ne všichni," řekl jednoroční dobrovolník, "dvěma stala se nehoda, že zapomněli táhnout a dýmky jim uhasly, tak je museli v ledu zakopat. - Ale nakonec byla přece škola vystavena z ledových cihel a železobetonu, což drží velice dobře pohromadě, ale Eskymáci rozdělali oheň kolem dokola z rozebraného dříví obchodních lodí zamrzlých v ledu a docílili, co chtěli. Led, na kterém škola vystavěna, se roztál a celá škola i s řídícím učitelem a se zástupcem vlády, který měl být druhého dne přítomen slavnostnímu vysvěcení školy, propadla se do moře. Bylo jen slyšet, že zástupce vlády, když už byl po krk ve vodě, vykřikl: Gott strafe England! Ted tam asi pošlou vojsko, aby udělalo s Eskymáky pořádek. To se ví, že bude s nimi těžká vojna. Nejvíc budou našemu vojsku škodit ochočení ledoví medvědi." 
     "Ještě to by scházelo," moudře poznamenal desátník, "beztoho už je různejch válečnejch vynálezů. Kupříkladu vezmeme si gázmasky na votravování plynem. Natáhneš si to na hlavu a jseš votrávenej, jak nám vykládali v unteroffiziersschule." 
     "Voni vás jen tak strašejí," ozval se Švejk, "žádnej voják se nemá ničeho bát. I kdyby v boji padl do latríny, tak se jen voblíže a jde dál do gefechtu, a na votravný plyny je každej zvykle] z kasáren, když je čerstvej komisárek a hrách s kroupama. Ale ted prej vynašli Rusové něco proti šaržím..." 
     "To budou asi zvláštní elektrické proudy," doplnil to jednoroční dobrovolník, "ty se sloučí s hvězdičkami na límci a ty vybuchnou, poněvadž jsou z celuloidu. To zas bude nová pohroma." 
    Ačkoliv byl desátník v civilu od volů, přece snad nakonec pochopil, že si z něho dělají legraci, a přešel od nich v čelo patroly. 
    Blížili se ostatně k nádraží, kde se loučili Budějovičáci se svým regimentem. Nemělo to oficielního rázu, ale náměstí před nádražím bylo naplněno obecenstvem, které očekávalo vojsko. 
    Zájem Švejkův soustředil se na špalír obecenstva. A jak tomu vždy bývá, i teď se stalo, že hodní vojáci šli vzadu, a ti pod bajonetem první. Hodní vojáci budou později namačkáni do dobytčáků, a Švejk s jednoročákem do zvláštního arestantského vozu, který byl vždy připjat k vojenským vlakům hned za štábní vagóny. V takovém arestantském voze je místa habaděj. 
     Švejk nemohl se udržet, aby nevykřikl do špalíru "Nazdar!" a nezamával čepicí. Působilo to tak sugestivně, že zástup to hlučné opakoval a "Nazdar!" šířilo se dál a zaburácelo před nádražím, kde daleko odtud se začalo říkat: "Už jdou." 
    Desátník z eskorty byl celý nešťastný a zařval na Švejka, aby držel hubu. Ale volání šířilo se jako lavina. Četníci zatlačovali špalír a razili cestu eskortě, a davy dál řvaly "Nazdar!" a mávaly čepicemi a klobouky. 
    Byla to pořádná manifestace. Z hotelu naproti nádraží z oken mávaly nějaké dámy kapesníky a křičely "Heil!" Do "nazdar" mísilo se "heil" i ze špalíru a nějakému nadšenci, který použil té příležitosti, aby vykřikl "Nieder mit den Serben", podrazili nohy a trochu po něm šlapali v umělé tlačenici. A jako elektrická jiskra dál se neslo: "Už jdou!" 
    A šli, přičemž pod bajonety přívětivé kýval Švejk rukou zástupům a jednoroční dobrovolník vážné salutoval. 
    Tak vešli na nádraží a šli k určenému vojenskému vlaku, když málem by byla ostrostřelecká kapela, jejíž kapelník byl vážné popleten nečekanou manifestací, spustila "Zachovej nám, Hospodine". Naštěstí v pravé chvíli objevil se v černém tvrdém klobouku vrchní polní kurát páter Lacina od 7. jízdecké divize a počal dělat pořádek. 
    Jeho historie byla prostinká. Přijel včera do Budějovic, on, postrach všech důstojnických mináží, nenažrané chlapisko, nedožera, a jakoby náhodou zúčastnil se malého banketu důstojníků odjíždějícího regimentu. Jed, pil za deset a ve víceméně nestřízlivém stavu chodil do důstojnické mináže loudit na kuchařích nějaké zbytky. Pohlcoval mísy s omáčkami a knedlíky, rval jako kočkovitá šelma maso od kostí a dostal se v kuchyni nakonec na rum, kterého když se nalokal, až krkal, vrátil se k večírku na rozloučenou, kde se proslavil novým ' chlastem. Měl v tom bohaté zkušenosti a u 7. jízdecké divize dopláceli vždy důstojníci na něho. Ráno dostal nápad, že musí dělat pořádek při odjezdu prvních ešalonů regimentu, a proto se potloukal po celé délce špalíru, účinkoval na nádraží tak, že důstojníci řídící dopravu pluku uzavřeli se před ním v kanceláři přednosty stanice. 
    Objevil se proto opět před nádražím v pravý čas, aby strhl taktovku kapelníka ostrostřelců, který už chtěl dirigovat "Zachovej nám, Hospodine". 
     "Halt," řekl, "ještě ne, až dám znamení. Ted' rút a já zas přijdu." Odešel do nádraží a pustil se za eskortou, kterou zastavil svým křikem: "Halt!" 
     "Kampak?" otázal se přísné desátníka, který nevěděl si rady v nové situaci. 
    Místo něho odpověděl dobrácky Švejk: "Do Brucku nás vezou, jestli chtějí, pane obrfeldkurát, můžou ject s námi." 
     "A to taky pojedu," prohlásil páter Lacina, a otáčeje se po eskortě, dodal: "Kdo říká, že nemůžu ject? Vorwärts! Marsch!" 
    Když se vrchní polní kurát ocitl v arestantském vagóně, položil se na lavici a dobrosrdečný Švejk svlékl si plášť a položil ho páterovi Lacinovi pod hlavu, k čemuž k uděšenému desátníkovi poznamenal tiše jednoroční dobrovolník: "Obrfeldkuráty ošetřovati." 
    Páter Lacina, pohodlně natažen na lavici, počal vykládat: "Ragú s hříbkami, pánové, je tím lepší, čím je víc hříbků, ale hříbky se musí napřed smažit na cibulce a pak se teprve přidá bobkový list a cibule..." 
     "Cibuli už jste ráčil dát předem," ozval se jednoroční dobrovolník, provázen zoufalým pohledem desátníka, který viděl v páterovi Lacinovi opilého sice, ale přece jen svého představeného. 
    Situace desátníka byla opravdu zoufalá. 
     "Ano," podotkl Švejk, "pan obrfeldkurát má ouplnou pravdu. tím víc cibule, tím lepší. V Pakoměřicích bejval sládek a ten dával i do piva cibuli, poněvadž prej cibule táhne žízeň. Cibule je vůbec náramné prospěšná věc. Pečená cibule se dává i na nežidy..." 
    Páter Lacina zatím na lavici mluvil polohlasné, jako ve snění: "Všechno záleží na koření, jaké koření se do toho dá a v jakém množství. Nic se nesmí přepepřit, přepaprikovat..." 
    Mluvil čím dál pomaleji a tišeji: "Pře-hře-bíčkovat, pře-citró-novat, pře-novo-oko-řenit, pře-mušká..." 
    Nedopověděl a usnul, hvízdaje chvílemi nosem, když občas přestal chrápat. 
    Desátník se strnule na něho díval, zatímco mužové z eskorty se tiše smáli na svých lavicích. 
     "Ten se tak brzo neprobudí," prohodil Švejk za chvíli, "je ouplné vožralej. - To je jedno," pokračoval Švejk, když mu dával desátník úzkostlivé znamení, aby mlčel, "na tom se nedá nic změnit, je vožralej, jak zákon káže. Von je v rangu hejtmana. Každej z těch feldkurátů, nižší nebo vyšší, už má takový nadání od boha, že se zežere při každý příležitosti pod vobraz boží. Já jsem sloužil u feldkuráta Katze a ten by byl propil nos mezi očima. Tohle, co vyvádí tenhle, to ještě nic není proti tomu, co vyváděl ten. Propili jsme spolu monstranci a byli bychom snad propili i samýho pánaboha, kdyby byl nám někdo něco na něho půjčil." 
     Švejk přistoupil k páteru Lacinovi, obrátil ho ke stěně a znalecky řekl: "Ten bude chrnět až do Brucku," a vrátil se na své místo, provázen zoufalým pohledem nešťastného desátníka, který poznamenal: "Abych to šel snad oznámit" 
     "To si dejte zajít," řekl jednoroční dobrovolník, "vy jste eskortenkomandant. Vy se nesmíte od nás vzdálit. A také podle předpisu nesmíte nikoho z provázející stráže pustit ven, aby to šel oznámit, dokud nebudete míti náhradníka. Jak vidíte, to je tvrdý oříšek. Abyste pak střelbou dal znamení, aby sem někdo přišel, to také nejde. Zde se nic neděje. Na druhé straně zas je předpis, že kromě arestantů a provázející jich eskorty nesmí v arestantském vagóně být cizí osoba. Nezaměstnaným vstup přísné zapovězen. Abyste pak chtěl smazat stopy svého přestupku a vrchního feldkuráta při jízdě vlakem chtěl shodit z vlaku nenápadným způsobem, to také nejde, poněvadž jsou zde svědci, kteří viděli, že jste ho pouštěl do vagónu, kam nepatří. Je to, pane kaprál, jistá degradace." 
    Desátník rozpačitě se ozval, že do vagónu vrchního polního kněze nepouštěl, že se on sám k nim přidal a že je to přece jeho představený. 
     "Zde jste představeným jedině vy," důrazně tvrdil jednoroční dobrovolník, jehož slova doplnil Švejk: "I kdyby se k nám chtěl přidat císař pán, tak jste to nesměl dovolit. To je jako na vartě, když přijde k takovému rekrutovi inspekční oficír a požádá ho, aby mu došel pro cigarety, a ten se ho ještě zeptá, jakej druh mu má přinést. Na takový věci je festunk." 
    Desátník nesměle namítl, že Švejk přece první řekl obrfeldkurátovi, že může ject s nimi. 
     "Já si to můžu, pane kaprál, dovolit," odpověděl Švejk, "poněvadž jsem blbej, ale od vás by to žádnej nečekal." 
     "Sloužíte už dlouho aktivně?" otázal se desátníka jako mimochodem jednoroční dobrovolník. "Třetí rok. Nyní mám být povýšenej na cuksfíru." 
     "Tak nad tím udělejte křížek," cynicky řekl jednoroční dobrovolník, "jak vám říkám, z toho kouká degradace." 
     "Vono je to úplné jedno," ozval se Švejk, "padnout jako šarže nebo jako sprostej voják - ale pravda, degradovaný prej strkají do první řady." 
    Vrchní polní kurát sebou pohnul. 
     "Chrní," prohlásil Švejk, když zjistil, že je s ním všechno v náležitém pořádku, "teď se mu asi zdá o nějaké žranici. Jenom se bojím, aby se nám zde nevydělal. Můj feldkurát Katz, ten když se vožral, tak se ve spaní necítil. Jednou vám..." 
    A Švejk počal vypravovat své zkušenosti s polním kurátem Otto Katzem tak podrobné a zajímavě, že ani nepozorovali, že se vlak hnul. 
    Teprve řev z vagónů vzadu přerušil vypravování Švejkovo. Dvanáctá kumpanie, kde byli samí Němci od Krumlovska a Kašperských Hor, hulákala: Wann ich kumm, wann ich kumm, wann ich wieda, wieda kumm.
A z jiného vagónu nějaký zoufalec řval ke vzdalujícím se Budějovicům: Und du, mein Schatz, bleibst hier Holarjó, holarjó, holo!
Bylo to takové hrozné jódlování a ječení, že ho museli kamarádi odtáhnout od otevřených dveří dobytčího vozu. 
     "To se divím," řekl jednoroční dobrovolník k desátníkovi, "že u nás se ještě neobjevila inspekce. Podle předpisu měl jste nás hlásit u komandanta vlaku hned na nádraží a nezabývat se nějakým opilým vrchním polním kurátem." 
    Nešťastný desátník mlčel tvrdošíjně a zarputile se díval na dozadu ubíhající telegrafní sloupy. "Když si pomyslím, že nejsme hlášeni u nikoho," pokračoval jízlivý jednoroční dobrovolník, "a že na nejbližší stanici k nám jistě vleze komandant vlaku, tu se ve mně vzepře vojenská krev. Vždyť my jsme jako..." 
     "...cikáni," vpadl do toho Švejk, "nebo vandráci. Mně to připadá, jako bychom se báli božího světla a nesměli se nikde hlásit, aby nás nezavřeli." 
     "Kromě toho," řekl jednoroční dobrovolník, "na základě nařízení ze dne 21. listopadu 1879 při dopravě vojenských arestantů vlaky je třeba zachovávati tyto předpisy: Za prvé: Arestantský vagón musí být opatřen mřížemi. To je jasné nad slunce a zde též provedeno dle předpisu. Nalézáme se za dokonalými mřížemi. To by bylo tedy v pořádku. Za druhé: V doplnění c. k. nařízení ze dne 21. listopadu 1879 má se nacházeti v každém arestantském vagóně záchod. Není-li takového, má být opatřen vagón krytou nádobou na vykonávání velké i malé tělesné potřeby arestantů i provázející stráže. Zde vlastně u nás se nemůže mluvit o arestantském vagóně, kde by mohl být záchod. Nalézáme se prostě v jednom přepaženém kupé, izolováni od celého světa. A také zde není oné nádoby..." 
     "Můžete to udělat z okna," prohodil pln zoufalství desátník. 
     "Zapomínáte," řekl Švejk, "že žádnej arestant nesmí k volenu." 
     "Potom za třetí," pokračoval jednoroční dobrovolník, "má být opatřena nádoba s pitnou vodou. O to jste se také nepostaral. A propos! Víte, v které stanici bude se rozdávat menáž? Nevíte? To jsem věděl, že jste se neinformoval..." 
     "Tak vidíte, pane kaprál," poznamenal Švejk, "že to není žádná legrace, vozit arestanty. Vo nás se musí pečovat. My nejsme žádný vobyčejný vojáci, který se musejí sami vo sebe starat. Nám se musí všechno přinést až pod nos, poněvadž jsou na to nařízení a paragrafy, kterejch se musí každej držet, poněvadž by to nebyl žádnej pořádek. ,Zavřenej člověk je jako dítě v peřince,` říkával jeden známe] syčák, ,ten se musí vopatrovat, aby se nenastudil, aby se nerozčílil, aby byl spokojenej se svým osudem, že se mu chudáčkovi neubližuje: - Vostatné," řekl po chvíli Švejk, dívaje se přátelsky na desátníka, "až bude jedenáct, tak mně laskavé řekněte." 
    Desátník se tázavě podíval na Švejka. 
     "Vy jste se mě, pane kaprál, patrně chtěl zeptat, proč mně máte říct, až bude jedenáct. Vod jedenácti hodin patřím do dobytčího vagónu, pane kaprál," důrazné řekl Švejk a pokračoval slavnostním hlasem: "Byl jsem odsouzen na tři dny u regimentsraportu. V jedenáct hodin jsem nastoupil svůj trest a dneska v jedenáct hodin musím bejt propuštěnej. Vod jedenácti hodin nemám tady co dělat. Žádnej voják nesmí bejt dýl zavřenej, než mu patří, poněvadž na vojně se musí zachovávat disciplína a pořádek, pane kaprál." 
    Zoufalý desátník po této ráně se dlouho nemohl vzpamatovat, až konečně namítl, že nedostal žádných papírů. 
     "Milý pane kaprále," ozval se jednoroční dobrovolník, "papíry nejdou samy k veliteli eskorty. Když hora nejde k Mahomedovi, musí jít velitel eskorty sám pro papíry. Vy jste se nyní ocitl před novou situací. Rozhodně nesmíte zadržovat nikoho, který má vyjít na svobodu. Na druhé straně nesmí nikdo opustit podle platných předpisů arestantský vagón. Opravdu nevím, jak se dostanete z této prožluklé situace. tím dál je to horší. Ted' je půl jedenácté." Jednoroční dobrovolník zastrčil kapesní hodinky: "Jsem velice zvědav, pane kaprále, co budete dělat za půl hodiny." 
     "Za půl hodiny patřím do dobytčího vagónu," opakoval snivě Švejk, načež desátník úplné popletený a zničený obrátil se k němu: 
     "Jestli vám to nebude nevhod, já myslím, že je to zde mnohem pohodlnější než v dobytčáku. Já myslím..." 
    Byl přerušen výkřikem ze spaní vrchního polního kuráta: "Více omáčky!" 
     "Spi, spi," řekl dobrácky Švejk, podkládaje mu pod hlavu cíp pláště, který padal z lavice, "ať se ti zdá zas pěkné dál o žrádle." 
    A jednoroční dobrovolník počal zpívat: Spi, děťátko, spi, zavři očka svý, pánbůh bude s tebou spáti, andělíček kolíbati, spi děťátko, spi.
Zoufalý desátník nereagoval již na nic. Díval se tupé do kraje a dal plný průběh naprosté dezorganizaci v arestantském kupé. 
    U pažení hráli vojáci z eskorty maso a na zadní tváře dopadaly svižné a poctivé rány. Když se tím směrem ohlédl, dívala se právě na něho vyzývavě zadnice jednoho pěšáka. Desátník si vzdychl a odvrátil se opět k oknu. 
    Jednoroční dobrovolník chvíli o něčem přemýšlel a pak se obrátil na zdrceného desátníka: "Jestlipak znáte časopis Svět zvířat?" 
     "Ten časopis," odpověděl desátník se zřejmým výrazem radosti, že hovor převádí se na jiné pole, "odbíral hospodský u nás ve vsi, poněvadž měl děsné rád Bánské kozy a všechny mu chcíply. Proto žádal v tom časopise o radu." 
     "Milý kamaráde," řekl jednoroční dobrovolník, "můj rozhovor, který bude nyní následovat, dokáže vám neobyčejné jasné, že chyb není nikdo ušetřen! Jsem přesvědčen, pánové, že vy tam vzadu přestanete hrát maso, neboť to, co vám nyní povím, bude velice zajímavé už tím, že mnohým odborným výrazům neporozumíte. Budu vám vypravovat povídku o Světě zvířat, abychom zapomněli na naše dnešní válečné trampoty: 
    Jak jsem se vlastně stal kdysi redaktorem Světa zvířat, onoho velice zajímavého časopisu, bylo pro mne nějaký čas hádankou dosti složitou do té doby, kdy jsem sám přišel k tomu názoru, že jsem to mohl provést jen ve stavu naprosto nepříčetném, ve kterém jsem byl sveden přátelskou láskou ku starému kamarádovi Hájkovi, který redigoval do té doby poctivě časopis, ale zamiloval se přitom do dcerušky majitele časopisu pana Fuchse, který ho vyhnal na hodinu pod tou podmínkou, že mu zaopatří redaktora pořádného. 
    Jak vidíte, byly tenkrát podivuhodné námezdní poměry. 
    Majitel listu, když jsem mu byl představen svým kamarádem Hájkem, přijal mne velice vlídně a otázal se mne, zdali mám vůbec nějaké ponětí o zvířatech, a byl velice spokojen mou odpovědí, že jsem si vždy velice zvířat vážil a viděl v nich přechod ke člověku a že zejména ze stanoviska ochrany zvířat respektoval jsem vždy jejich tužby a přání. Každé zvíře si nic jiného nepřeje, než aby bylo před tím, než je měděno, usmrceno pokud možno bezbolestně. 
    Kapr od samého svého narození chová utkvělou představu, že není hezké od kuchařky, když mu párá břicho zaživa, a zvyk stínání kohouta že je náběhem spolku pro ochranu zvířat nepodřezávat drůbež rukou neumělou. 
    Zkroucené postavy smažených mřínků svědčí o tom, že umírajíce protestují proti tomu, aby byli v Podole smaženi zaživa na margarínu. Hnát krocana... 
    Vtom mne přerušil a optal se, zdali znám drůbežnictví: psy, králíky, včelařství, rozmanitosti ze světa zvířat, vystřihovat z cizích žurnálů obrázky k reprodukci, překládat z cizozemských žurnálů odborné články o zvířatech, umím-li listovat v Brehmovi a mohl-li bych s ním psát úvodníky ze života zvířat se zabarvením katolických svátků, změny ročních počasí, dostih, honů, výchovy policejních psů, národních i církevních svátků, zkrátka mít situační novinářský přehled a využitkovat ho v krátkém obsažném úvodníčku. 
    Prohlásil jsem, že jsem již velice mnoho přemýšlel o správném vedení takovéhoto časopisu, jako je Svět zvířat, a že všechny ty rubriky a body dovedu plně reprezentovat, ovládaje zmíněné náměty. Mou snahou však že bude vyšinout časopis na nezvyklou výši. Reorganizovat obsahově i věcné. 
    Zavésti nové rubriky, například ,Veselý koutek zvířat`, ,Zvířata o zvířatech`, všímaje si přitom bedlivé politické situace. 
    Poskytnout čtenářům překvapení za překvapením, aby se od zvířete ku zvířeti nemohli vzpamatovat. Rubrika ,Ze dne zvířat` že se musí střídat s ,Novým programem řešení otázky domácího skotu` a ,Hnutím mezi dobytkem`. 
    Opět mne přerušil a řekl, že mu to úplné stačí, a jestli jen polovičku toho podaří se mně splnit, že mně daruje párek trpasličích wyandotek z poslední berlínské výstavy drůbeže, které obdržely první cenu a majitel zlatou medaili za výborné spáření. 
    Mohu říci, že jsem se vynasnažil a svůj vládní program v časopise dodržoval, pokud mé schopnosti stačily, ba dokonce přišel jsem k objevu, že mé články převyšují mé schopnosti. 
    Chtěje obecenstvu poskytnouti něco úplně nového, vymýšlel jsem si zvířata. 
    Vycházel jsem z toho principu, že například slon, tygr, lev, opice, krtek, kůň, čuně atd. jsou dávno již každému čtenáři Světa zvířat úplné známými tvory. Že třeba čtenáře rozrušit něčím novým. Novými objevy, a proto jsem to zkusil s velrybou sírobřichou. Tento nový druh mé velryby byl velikostí tresky a opatřen měchýřem naplněným mravenčí kyselinou a zvláštní kloakou, kterou má velryba sírobřichá s výbuchy vypouštěla na malé rybky, které chtěla pozřít, omamnou jedovatou kyselinu, které později dal anglický učenec... teď se již nepamatuji, jak jsem ho nazval, pojmenování kyseliny velrybí. Velrybí tuk byl již všem známý, ale nová kyselina vzbudila pozornost několika čtenářů, kteří se ptali na firmu vyrábějící tuto kyselinu. 
    Mohu vás ubezpečit, že jsou vůbec čtenáři Světa zvířat velice zvědaví. 
    Krátce za sebou objevil jsem po velrybě sírobřiché celou řadu jiných zvířat. Jmenuji mezi nimi blahníka prohnaného, savce z rodu klokanů, vola jedlého, pratypa to krávy, nálevníka sépiového, kterého jsem označil za druh potkana. 
    Přibývala mně nová zvířata každým dnem. Sám byl jsem velice překvapen mými úspěchy v těchto oborech. Nikdy jsem si nepomyslil, že je třeba zvířenu tak silně doplnit a že Brehm tolik zvířat mohl vynechat ve svém spise Život zvířat. Věděl Brehm a všichni ti, kteří šli po něm, o mém netopýrovi z ostrova Islandu, ,netopýru vzdáleném`, o mé kočce domácí z vrcholku hory Kilimandžáro pod názvem ,pačucha jelení dráždivá`? 
    Měli do té doby přírodozpytci zdání o nějaké bleše inženýra Khúna, kterou jsem našel v jantaru a která byla úplně slepá, poněvadž žila na podzemním prachhistorickém krtkovi, který také byl slepý, poněvadž jeho prababička se spářila, jak jsem psal, s podzemním slepým macarátem jeskynním z Postojenské jeskyně, která v té době zasahovala až na nynější Baltický oceán? 
    Z této nepatrné události vyvinula se veliká polemika mezi Časem a Čechem, poněvadž Čech v rozmanitostech ve svém fejetonu, cituje článek o bleše mnou objevené, prohlásil: ,Co Bůh činí, dobře činí: Čas přirozené čistě realisticky rozbil celou mou blechu i s velebným Čechem, a od té doby zdálo se, že mne opouští šťastná hvězda vynálezcova a objevitele nových stvoření. Abonenti Světa zvířat začali se znepokojovat. 
    Původ k tomu daly mé různé drobné zprávy o včelařství, drůbežnictví, kde jsem rozvinul své nové teorie, které způsobily pravé zděšení, poněvadž po mých jednoduchých radách ranila známého včelaře pana Pazourka mrtvice a vyhynulo včelaření na Šumavě i v Podkrkonoší. Na drůbež přišel mor a zkrátka chcípalo to všechno. Abonenti psali výhružné dopisy a odmítali časopis. 
    Vrhl jsem se na ptáky žijící na svobodě a ještě dnes se pamatuji na svou aféru s redaktorem Selského obzoru, klerikálním poslancem ředitelem Jos. M. Kadlčákem! 
    Vystřihl jsem z anglického časopisu Country Life obrázek nějakého ptáčka, který seděl na ořechu. Dal jsem mu název ořešník, stejné jako bych se nijak logicky nerozpakoval napsat, že pták sedící na jalovci je jalovník, případné jalovice. 
    I co se nestalo. Na obyčejném korespondenčním lístku napadl mne pan Kadlčák, že prý je to sojka a žádný ořešník, a že prý je to překlad Eichelhäher. 
    Poslal jsem dopis, ve kterém jsem celou svou teorii vyložil o ořešníku, propletaje dopis četnými nadávkami a vymyšlenými citáty z Brehma. 
    Poslanec Kadlčák odpověděl v Selském obzoru úvodním článkem. 
    Můj šéf, pan Fuchs, seděl jako vždy v kavárně a četl krajinské noviny, poněvadž poslední dobou náramně často hledal zmínky o mých poutavých článcích ve Světě zvířat, a když jsem přišel, ukázal na ležící na stole Selský obzor a řekl tiše, dívaje se na mne svýma smutnýma očima, který výraz měly jeho oči stále poslední dobou. 
     Četl jsem hlasitě před celou kavárenskou publikou: 
     ,Ctěná redakce! Upozornil jsem, že váš časopis zavádí názvosloví nezvyklé a neodůvodněné, že příliš málo dbá čistoty jazyka českého, vymýšlí si různá zvířata. Uvedl jsem doklad, že místo všeobecně užívaného starodávného názvu sojka zavádí váš redaktor žaludník, což má podklad v překladě německého názvu Eichelhäher - sojka.` 
     ,Sojka,` opakoval po mně zoufale majitel časopisu. 
     Četl jsem klidně dál: ,Nato jsem od vašeho redaktora Světa zvířat obdržel dopis nesmírně hrubého, osobního a neomaleného rázu, kde jsem byl nazván trestuhodně ignorantským hovadem, což zasluhuje pokárání důrazného. Tak se neodpovídá na~ věcné vědecké výtky mezi slušnými lidmi. Rád bych věděl, kdo je z nás obou větší hovado. Snad, pravda, neměl jsem činiti výtky dopisnicí a dopsati listem, ale pro nával práce nevšiml jsem si té malichernosti, ale nyní po sprostém výpadu vašeho redaktora Svět zvířat vedu na veřejný pranýř. 
    Váš pan redaktor se náramné mýlí, domnívaje se, že jsem nedoučené hovado, které nemá ani ponětí, jak se ten který pták jmenuje. Zabývám se ornitologií po léta, a nikoliv z knih, nýbrž studiemi v přírodě, maje v klecích víc ptáků, než viděl váš redaktor ve svém životě, zejména člověk uzavřený v pražských kořalnách a hospodách. 
    Než to jsou věci vedlejší, ač by zajisté nebylo na škodu, kdyby se váš redaktor Světa zvířat dříve přesvědčil, komu vytýká hovadinu, nežli nájezd vyjde z pera, třeba je určen na Moravu do Frýdlandu u Místku, kde byl do tohoto článku též odbírán váš časopis. 
    Nejde ostatně o osobní polemiku bláznivého chlapa, nýbrž o věc, a proto opakuji znova, že vymýšlet si z překladů názvy jest nepřípustné, když máme všeobecné známý domácí název sojka.` 
     ,Ano, sojka,` ještě zoufalejším hlasem pronesl můj šéf. 
     Čtu spokojeně dál nedaje se přerušovat. ,Je to darebáctví, když se to děje od neodborníků a surovců. Kdo kdy říkal sojce ořešník? V díle Naši ptáci na str. 148 jest latinský název: Garrulus glandarius B. A., je ten můj pták - sojka. 
    Redaktor vašeho listu zajisté uzná, že znám lépe svého ptáka, než ho může znát neodborník. Ořešník se nazývá podle dr. Bayera Mucifraga carycatectes B, a to B neznamená, jak mně psal váš redaktor, že je to začáteční písmeno slova blb. Čeští ptakopisci znají vůbec jenom sojku obecnou, nikoliv vašeho žaludníka, kterého vynašel právě ten pán, na kterého patří začáteční písmeno B podle jeho teorie. To jest neurvalý osobní nájezd, který na věci nic nezmění. 
    Sojka zůstane sojkou, i kdyby se redaktor Světa zvířat z toho podě..1, a zůstane to jen dokladem, jak lehkomyslně a nevěcně se leckdys píše, byt by se i on dovolával Brehma nápadně neurvale. Ten sprosťák píše, že sojka patří podle Brehma do čeledi krokodýlovitých, str. 452, kde se mluví o ťuhýku čili strakoši obecném (Lanius minor L.). Pak se tento ignorant, smím-li to jeho jméno zdrobnit, dovolává opět Brehma, že sojka patří do čeledi patnácté, a Brehm havranovité počítá do čeledi sedmnácté, k nimž druží se havrani, rod kavek, a jest tak sprostý, že i mne nazval kavkou (Colaeus) a rodem strak, vran modrých, podčeledí blbounů nejapných, ačkoliv na téže stránce jedná se o sojkách hájních a strakách pestrých...` 
     ,Sojky hájní,` vzdychl můj vydavatel časopisu, chytaje se za hlavu, ,dejte to sem, ať to dočtu: 
    Lekl jsem se, že mu ochraptěl hlas, kterým četl: ,Kolohříbek neboli kos turecký zůstane stejně v českém překladě kolohříbkem, jako zůstane kvíčala kvíčalou.` 
     ,Kvíčale se má říkat jalovečník nebo jalovice, pane šéf,` podotkl jsem, ,poněvadž se živí jalovcem.` Pan Fuchs uhodil novinami o stůl a vlezl pod kulečník, chroptě ze sebe poslední slova, která přečetl: ,Turdus, kolohříbek. - Žádná sojka,` řval pod kulečníkem, ,ořešník, koušu, pánové!` 
    Byl konečně vytažen a na třetí den skonal v rodinném kruhu na mozkovou chřipku. 
    Poslední slovo jeho bylo, v jeho poslední jasné chvilce: ,Nejedná se mně o osobní zájem, ale o dobro celku. Z toho stanoviska račte přijati můj posudek, tak věcně, jak...` - a škytl." 
    Jednoroční dobrovolník se zamlčel a řekl jízlivě k desátníkovi: 
     "Tím jsem jen chtěl říct, že každý člověk se octne někdy v choulostivé situaci a chybuje!" 
    Celkem vzato, desátník z toho pochopil jedině tolik, že je chybujícím; proto odvrátil se opět k oknu a zasmušile se díval, jak ubíhá cesta. 
    O něco větší zájem způsobilo vypravování na Švejka. Mužové z eskorty dívali se pitomě na sebe. 
     Švejk začal: "Na světě nezůstane nic utajeno. Všechno vyjde najevo, jak jste slyšeli, že i taková blbá sojka není žádnej vořešník. Je to vopravdu velice zajímavý, že se někdo dá na takovou věc chytit. Vymejšlet si zvířata je pravda věc těžká, ale ukazovat taková vymejšlená zvířata je vopravdu ještě těžší. Jednou před lety byl v Praze nějakej Mestek a ten vobjevil mořskou pannu a ukazoval ji na Havlíčkově třídě na Vinohradech za plentou. Ve plentě byl otvor a každej moh vidět v takovej polotmě prachvobyčejný kanape a na něm se válela jedna ženská ze Žižkova. Nohy měla zabalený do zelenýho gázu, co mělo představovat vohon, vlasy měla natřený nazeleno a na rukách rukavice a na nich přidělaný ploutve z papenteklu, taky zelený, na hřbetě měla provázkem upevněný nějaký kormidlo. Mládež do šestnácti let tam neměla přístupu a všichni, kterým bylo přes šestnáct let a zaplatili si vstupný, moc si libovali, že ta mořská panna má velikou zadnici, na který byl nápis ,Na shledanou!` Co se týká ňáder, to nebylo nic. Házely se jí až na pupek jako utahanej flundře. V sedum hodin večer pak Mestek zavřel panorámu a řek: ,Mořská panno, můžete jít domů,` vona se převlíkla a v deset večer už ji bylo vidět chodit po Táborskej ulici a zcela nenápadně každýmu pánovi, kterýho potkala, říkat: ,Hezoune, šel si to zafilipínkovat.` Poněvadž neměla knížku, tak ji při šťáře s druhejma podobnejma myšema pan Drašner zavřel, a Mestek měl po kšeftě." 
    Vrchní polní kurát vtom spadl z lavice a spal na zemi dál. Desátník se na to hloupě díval a pak za všeobecného ticha zvedal ho beze všeho přispění druhých na lavici sám. Bylo vidět, že ztratil všechnu autoritu, a když řekl slabým beznadějným hlasem: "Mohli byste mně také pomoct," tu všichni z eskorty dívali se strnule a nehla se ani živá noha. 
     "Měl jste ho nechat chrnět, kde byl," pravil Švejk, "já jsem to se svým polním kurátem jinak nedělal. Jednou jsem ho nechal spát na záchodě, jednou se mně vyspal nahoře na almaře, v neckách v cizím domě a bůhví kde se všude vychrněl." 
    Na desátníka přišel náhle nával odhodlanosti. Chtěl ukázat, že je zde pánem, a proto řekl hrubě: "Držte hubu a nekecejte! Každej pucflek se toho zbytečně nažvaní. Jste jako štěnice." 
     "Ano, zajisté, a vy jste bůh, pane kaprál," odpověděl Švejk s rovnováhou filosofa, který chce na celém světě uskutečnit zemský mír a pouští se přitom do hrozné polemiky, "vy jste matka sedmibolestná." 
     "Panebože," zvolal jednoroční dobrovolník, spínaje ruce, "naplň naše srdce láskou ke všem šaržím, abychom se na ně nedívali s odporem. Požehnej našemu sjezdu v této arestantské díře na kolejích." 
    Desátník zrudl a vyskočil: "Já si zakazuji všechny poznámky, voní jednoročáku." 
     "Vy za nic nemůžete," chlácholivým tónem mluvil dál jednoroční dobrovolník, "při mnohých rodech a druzích odepřela příroda živočichům všechnu inteligenci, slyšel jste někdy vypravovat o lidské hlouposti? Nebylo by rozhodné lepší, kdybyste se byl zrodil jako jiný druh savce a nenosil to blbé jméno člověk a kaprál? Je veliká mýlka, že si o sobě myslíte, že jste nejdokonalejším a nejvyvinutějším tvorem. Když v&m odpářou hvězdičky, tak jste nula, která se odstřeluje beze všeho zájmu po všech zákopech na všech frontách. Když vám ještě jednu frčku přidají a udělají z vás živočicha, kterému se říká supák, pak ještě to nebude s vámi v pořádku. Váš duševní obzor se vám ještě víc zouží, a když složíte někde na bojišti své kulturně zakrnělé kosti, po vás v celé Evropě nikdo nezapláče." 
     "Já vás dám zavřít," vykřikl zoufale desátník. Jednoroční dobrovolník se usmál: "Vy patrné byste mé chtěl dát zavřít proto, že jsem vám nadával. To byste lhal, poněvadž váš duševní majetek nemůže vůbec vystihnout nějakých urážek, a kromě toho vsadil bych se s vámi, o co byste chtěl, že si nepamatujete vůbec ničeho z celé naší rozmluvy. Kdybych vám řekl, že jste embryo, tak to zapomenete dřív, ne snad než přijedeme na nejbližší stanici, ale dřív, než se kolem nás mihne nejbližší telegrafní tyč. Jste odumřelý mozkový závin. Nedovedu si vůbec představit, že byste mohl někde souvisle vyložit všechno, co jste mé slyšel mluvit. Kromě toho můžete se kohokoliv zde optat, zdali v mých slovech byla jen sebenepatrnější narážka na váš duševní obzor a zdali jsem vás v něčem urazil." 
     "Zajisté," potvrdil Švejk, "vám zde nikdo neřek ani slůvka, který byste si mohl nějak křivé vykládat. Vono to vždycky špatně vypadá, když se někdo cítí uraženej. Jednou jsem seděl v noční kavárně v Tunelu a bavili jsme se vo orangutanech. Seděl tam s námi jeden mariňák a ten vyprávěl, že orangutana často nerozeznají od nějakýho vousatýho vobčana, že takovej orangutan má bradu porostlou chlupy jako...,jako,` povídá, ,řekněme třebas tamhleten pán u vedlejšího stolu.` Vohlédli jsme se všichni, a ten pán s tou bradou šel k mariňákovi a dal mu facku a mariňák mu rozbil hlavu flaškou od piva a ten bradatej pán se svalil a zůstal ležet bez sebe a s mariňákem jsme se rozloučili, poněvadž hned vodešel, když viděl, že ho přizabil. Potom jsme vzkřísili toho pána, a to jsme rozhodné neměli dělat, poněvadž hned po svým vzkříšení na nás všechny, kteří jsme přece s tím neměli prachnic co dělat, zavolal patrolu, která nás vodvedla na komisařství. Tam von pořád ved svou, že jsme ho považovali za orangutana, že jsme vo ničem jiným nemluvili než vo něm. A on pořád svou. My, že ne, že není žádnej orangutan. A von, že je, že to slyšel. Prosil jsem pana komisaře, aby mu to vysvětlil. A ten mu to zcela dobrácky vysvětloval, ale ani pak si nedal říct a řekl panu komisařovi, že tomu on nerozumí, že je s námi spolčenej. Tak ho pan komisař dal zavřít, aby vystřízlivěl, a my jsme se zas chtěli vrátit do Tunelu, ale už jsme nemohli, poněvadž nás taky posadili za katr. Tak vidíte, pane kaprál, co může bejt z maličkýho a nepatrnýho nedorozumění, které nestojí ani za řeč. V Okrouhlicích byl zas jeden občan a ten se urazil, když mu řekli v Německém Brodě, že je krajta tygrovitá. Vono je víc takovejch slov, který nejsou naprosto trestný. Například jestli bychom vám řekli, že jste ondatra. Mohl byste se za to na nás zlobit?" 
    Desátník zařičel. Nebylo možné říci, že zařval. Hněv, vztek, zoufalství, vše se slilo v řadu silných zvuků a toto koncertní číslo doplňovalo pískání, které nosem prováděl chrápající vrchní polní kurát. 
    Po tom zařičení nastoupila úplná deprese. Desátník posadil se na lavici a jeho vodové, bezvýrazné oči utkvěly v dálce na lesy a hory. 
     "Pane desátníku," řekl jednoroční dobrovolník, "vy mně připomínáte nyní, jak sledujete šumné hory a vonné lesy, postavu Dante. Tyž ušlechtilý obličej básníka, muže srdce a ducha jemného, přístupného šlechetnému hnutí. Zůstaňte, prosím vás, tak sedět, tak pěkně vám to sluší. S jakým oduševněním, beze vší strojenosti a škrobenosti vypulujete oči na krajinu. Jistěže si myslíte, jak to bude krásné, až na jaře místo těch pustých míst nyní rozloží se tu koberec lučních pestrých květin..." 
     "...kerej koberec vobjímá potůček," poznamenal Švejk, "a von pan desátník sliní tužku, sedí na nějakým pařezu a píše básničku do Malýho čtenáře." 
    Desátník stal se úplně apatickým, zatímco jednoroční dobrovolník tvrdil, že rozhodné viděl hlavu desátníka vymodelovanou na jedné výstavě sochařů: 
     "Dovolte, pane desátníku, nestál jste snad modelem sochaři Štursovi?" 
    Desátník podíval se na jednoročního dobrovolníka a řekl smutně: "Nestál." 
    Jednoroční dobrovolník umlkl a natáhl se na lavici. 
    Mužové z eskorty hráli karty se Švejkem, desátník ze zoufalství kibicoval a dovolil si dokonce poznamenat, že Švejk vynesl zelené eso a to že je chyba. Neměl si trumfovat a měl by sedmu na poslední hod. 
     "Bejvaly v hospodách," řekl Švejk, "takový pěkný nápisy proti kibicům. Pamatuji se na jeden: Kibic, drž tlamajznu, než té přes ní šmajznu." 
    Vojenský vlak vjížděl do stanice, kde inspekce prohlížela vagóny. Vlak se zastavil. 
     "To se ví," řekl neúprosný jednoroční dobrovolník, dívaje se významně na desátníka, "inspekce je již tady..." 
    Do vagónu vstoupila inspekce.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Velitelem vojenského vlaku byl štábem naznačen rezervní důstojník doktor Mráz. 
    Na takové hloupé služby vždy házeli rezervní důstojníky. Doktor Mráz byl z toho jelen. Nemohl se dopočítat pořád jednoho vagónu, ačkoliv byl v civilu profesorem matematiky na reálném gymnasiu. Kromě toho na poslední stanici hlášený stav mužstva z jednotlivých vagónů kolísal s číslem udaným po skončeném nástupu do vagónů na budějovickém nádraží. Zdálo se mu, když se díval do papírů, že kde se vzalo tu se vzalo o dvě polní kuchyně víc. Neobyčejné nepříjemné šimrání v zádech působilo mu konstatování, že se mu rozmnožili koně neznámým způsobem. V seznamu důstojníků nemohl se dopátrat dvou kadetů, kteří mu scházeli. V kanceláři pluku v předním vagóně hledali neustále jeden psací stroj. Z toho chaosu rozbolela ho hlava, snědl již tři aspirinové prášky a nyní revidoval vlak s bolestným výrazem v obličeji. 
    Když vstoupil do arestantského kupé se svým průvodcem, nahlédl do papírů, a přijav raport zničeného desátníka, že veze dva arestanty a má tolik a tolik mužstva, porovnal ještě jednou ve spisech pravost udání a rozhlédl se kolem. 
     "Kohopak to vezete s sebou?" otázal se přísně, ukazuje na vrchního polního kuráta, který spal na břiše a jehož zadní tváře vyzývavé se dívaly na inspekci. 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," zakoktal desátník, "že my tentononc..." 
     "Jaképak tentononc," zabručel doktor Mráz, "vyjádřete se přímo." 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," ozval se místo desátníka Švejk, "tento pán, který spí na břiše, je nějakej vopilej pan obrfeldkurát. Von se k nám přidal a vlez nám sem do vagónu, a poněvadž je to náš představenej, tak jsme ho nemohli vyhodit, aby to nebylo porušení superordinace. Von si patrné spletl štábní vagón s arestantským." 
    Doktor Mráz si vzdychl a podíval se do svých papírů. O nějakém vrchním polním kurátovi, který má jeti s vlakem do Brucku, nebylo v seznamu zmínky. Cukl nervózně okem. Na poslední stanici mu najednou přibývali koně, a nyní se mu dokonce rodí zčistajasna vrchní polní kuráti v kupé pro arestanty. 
    Nevzmohl se na nic jiného, než že vyzval desátníka, aby spícího na břiše obrátil, poněvadž z této polohy nebylo možno určit jeho identitu. 
    Desátník obrátil po delší námaze vrchního polního kuráta naznak, přičemž se ten probudil, a vida důstojníka před sebou, řekl: "Eh, servus, Fredy, was gibt's Neues? Abendessen schon fertig?", zamhouřil opět oči a obrátil se k stěně. 
    Doktor Mráz poznal ihned, že je to týž žrout od včerejška z důstojnického kasina, pověstný vyžirač všech důstojnických mináží, a tiše si vzdychl. 
     "Za to," řekl k desátníkovi, "půjdete k raportu." Odcházel, když ho vtom Švejk zadržel: 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že sem nepatřím. Mám být zavřenej jen do jedenáctý, poněvadž právě dnes vyšla moje lhůta. Byl jsem zavřenej na tři dny a teď už mám sedět s vostatníma v dobytčím voze. Poněvadž už je dávno jedenáct pryč, prosím vás, pane lajtnant, abych byl buď vysazenej na trať, nebo převedenej do dobytčího vagónu, kam patřím, nebo k panu obrlajtnantovi Lukášovi." 
     "Jak se jmenujete?" otázal se doktor Mráz, dívaje se opět do svých papírů. 
     "Švejk Josef, poslušně hlásím, pane lajtnant " "Ehm, vy jste tedy ten známý Švejk," řekl doktor Mráz, "vy jste měl opravdu vyjít o jedenácté. Ale pan nadporučík Lukáš mne žádal, abych vás nepouštěl až v Brucku, je prý to bezpečnější, alespoň na cestě nic nevyvedete." 
    Po odchodu inspekce nemohl desátník udržet se jízlivé poznámky: 
     "Tak vidíte, Švejku, že vám to hovno pomohlo, obracet se k vyšší instanci. Kdybych byl chtěl, mohl jsem vám oběma zatopit." 
     "Pane desátníku," ozval se jednoroční dobrovolník, "házet hovny je víceméně věrohodná argumentace, ale inteligentní člověk nemá užívat takových slov, je-li rozčilen nebo chce-li dělat výpady na někoho. Potom to vaše směšné vyhrožování, že jste nám mohl oběma zatopit. Proč jste to u všech čertů neudělal, když jste měl k tomu příležitost? Jeví se v tom jistě vaše veliká duševní vyspělost a neobyčejná delikátnost." 
     "Už toho mám dost," vyskočil desátník, "já mohu vás oba přivést do kriminálu." 
     "A kvůli čemu, holoubku?" otázal se nevinně jednoroční dobrovolník. 
     "To je moje věc," dodával sobě odvahy desátník. "Vaše věc," řekl jednoroční dobrovolník s úsměvem, "vaše i naše. Jako v kartách: moje teta vaše teta. Spíš bych řekl, že na vás působila zmínka o tom, že půjdete k raportu, a proto začínáte na nás hulákat, ovšem že neslužební cestou." 
     "Vy jste sprosťáci," ozval se desátník, nabíraje poslední odvahu tvářit se strašně. 
     "Já vám něco povím, pane kaprál," poznamenal Švejk, "já už jsem starej voják, sloužil jsem před válkou, a vono se to vždycky s těma nadávkama nevyplácí. Když jsem tenkrát sloužil před léty, pamatuju se, že u nás byl u kumpanie nějakej supák Schreiter. Von sloužil za supu, moh jít už jako kaprál dávno domů, ale byl, jak se říká, uhozenej. Tak ten člověk na nás vojácích seděl, lepil se nám jako hovno na košili, to mu nebylo recht, to zas bylo proti všem foršriftům, sekýroval nás, jak jen moh, a říkal nám: ,Vy nejste vojáci, ale vechtři: Mě to jednoho dne dožralo a šel jsem ke kumpanieraportu. ,Co chceš?` povídá hejtman. ,Mám, poslušně hlásím, pane hejtmane, stížnost na našeho pana feldvébla Schreitra, my jsme přece císařští vojáci, a ne žádní vechtři. My sloužíme císaři pánu, ale nejsme žádní hlídači ovoce: ,Koukej, hmyze,` vodpověděl mně hejtman, ,ať už tě nevidím: A já na to, že prosím poslušné přeložit mě k batalionsraportu. U batalionsraportu, když jsem to vysvětlil obrstlajtnantovi, že nejsme žádní vechtři, ale císařští vojáci, dal mne zavřít na dva dny, ale já jsem žádal, aby mne přeložili k regimentsraportu. U regimentsraportu pan obršt po mým vysvětlování na mě zařval, že jsem pitomec, abych táh ke všem čertům. Já zas na to: ,Poslušně hlásím, pane obršt, abych byl předveden k brigaderaportu.` Toho se lek a hned dal do kanceláře zavolat našeho supáka Schreitra a ten mě musel vodprosit přede všema oficírama za to slovo vechtr. Potom mne dohonil na dvoře a voznámil mně, že vole dneška mně nadávat nebude, ale že mě přivede na garnizón. Já jsem si vod tý doby dával na sebe největší pozor, ale neuhlídal jsem se. Stál jsem post u magacínu a na stěně každej post na zel vždycky něco napsal. Bud tam vykreslil ženský přirození, nebo tam napsal nějakej veršíček. Já jsem si na nic nemohl vzpomenout, a tak jsem se z dlouhý chvíle podepsal na stěnu pod název ,Supák Schreiter je hnát`. A ten pacholek supák hned to udal, poněvadž za mnou slídil jak červenej pes. Nešťastnou náhodou ještě nad tím nápisem byl jinej: ,My na vojnu nepůjdeme, my se na ni vyséreme,` a to bylo v roce 1912, když jsme měli jít do Srbska kvůli tomu konzulovi Procházkoví. Tak mě hned poslali do Terezína k landgerichtu. Asi patnáctkrát tu zel od magacínu s těma nápisama i s mým podpisem páni od vojenskýho soudu fotografovali, desetkrát mně dali napsat, aby zkoumali můj rukopis, ,My na vojnu nepůjdeme, my se na ni vyséreme`, patnáctkrát musel jsem psát před nimi ,Supák Schreiter je hnát`, a nakonec přijel jeden znalec písma a dal mně napsat: Bylo 29. července 1897, kdy Králový Dvůr nad Labem poznal hrůzy prudkého a rozvodněného Labe. ,To ještě nestačí,` povídal auditor, ,nám se jedná o to vysrání. Nadiktujte mu něco, kde je hodně s a r.` Tak mně diktoval: Srb, srub, svrab, srabařina, cherubín, rubín, holota. Von už byl z toho ten soudní znalec písma tumpachovej a pořád se vohlížel dozadu, kde stál voják s bajonetem, a nakonec řekl, že to musí do Vídně, abych napsal třikrát za sebou: Také začíná už slunko pálit, horko je znamenité. Vodpravili celej materiál do Vídně a nakonec vyšlo to tak, že pokud se týká těch nápisů, že to není moje ruka, podpis že je můj, na kterej jsem se přiznal, a že za to jsem vodsouzenej na šest neděl, poněvadž jsem se podepsal, když jsem stál na vartě, a nemoh jsem prej hlídat po tu dobu, co jsem se podpisoval na zdi." 
     "To je vidět," řekl desátník s uspokojením, "že přece jen nezůstalo to bez trestu, že jste pořádnej kriminálník. Já bejt na místě toho landgerichtu, napařil bych vám ne šest neděl, ale šest let " 
     "Nebuďte tak strašným," ujal se slova jednoroční dobrovolník, "a pomýšlejte raději na svůj konec. Právě nedávno vám řekla inspekce, že půjdete k raportu. Na takovou věc měl byste se připravovat velice vážně a rozjímat o posledních věcech desátníka. Co jste vlastně proti vesmíru, když povážíte, že nejbližší nám stálice je od tohoto vojenského vlaku vzdálena 275 000krát, než je Slunce, aby její paralaxa tvořila jednu obloukovou vteřinu. Kdyby vy jste se nacházel ve vesmíru jako stálice, byl byste rozhodně příliš nepatrným, aby vás mohly postřehnout nejlepší hvězdářské přístroje. Pro vaši nepatrnost ve vesmíru není pojmu. Za půl roku udělal byste na obloze takový maličký oblouček, za rok maličkou elipsu, pro vyjádření kteréž číslicemi není vůbec pojmu, jak je nepatrná. Vaše paralaxa byla by neměřitelnou." 
     "V takovým případě," poznamenal Švejk, "moh by být pan kaprál hrdej na to, že ho žádnej nemůže změřit, a ať to s ním u raportu dopadne jak chce, musí bejt klidnej a nesmí se rozčilovat, poněvadž každý rozčílení škodí na zdraví, a. tel ve vojně si musí každej zdraví šetřit, poněvadž ty válečný outrapy vyžadujou vod každýho jednotlivce, aby nebyl žádnej chcípák. - Jestli vás, pane kaprál, zavřou," pokračoval Švejk ,s milým úsměvem, "jestli se vám stane nějaký to příkoří, tak nesmíte ztrácet ducha, a jestli voní si budou myslet svoje, vy si taky myslete svoje. Jako jsem znal jednoho uhlíře, kerej byl se mnou zavřenej na začátku války na policejním ředitelství v Praze, nějakej František Škvor, pro velezrádu, a později snad taky vodpravenej kvůli nějakej pragmatickej sankci. Ten člověk, když se ho u vejslechu ptali, jestli má nějaký námitky proti protokolu, řek: Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.
Potom ho za to dali do temný komůrky a nedali mu nic jíst a pít po dva dny a zas ho vyvedli k vejslechu, a on stál na svým, že ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo. Může bejt, že šel s tím i pod šibenici, když ho potom dali k vojenskýmu soudu." 
     "Ted' prej toho hodně věšejí a střílejí," řekl jeden z mužů eskorty, "nedávno nám četli na execírplace befél, že v Motole vodstřelili záložníka Kudrnu, poněvadž hejtman sekl šavlí jeho chlapečka, kerej byl na ruce u jeho ženy, když se s ním v Benešově chtěla loučit, a von se rozčílil. A politický lidi vůbec zavírají. Taky už vodstřelili jednoho redaktora na Moravě. A náš hejtman povídal, že to na vostatní ještě čeká." 
     "Všechno má své meze," řekl jednoroční dobrovolník dvojsmyslně. 
     "To máte pravdu," ozval se desátník, "na takový redaktory to patří. Voni jen lid pobuřujou. Jako předloni, když jsem byl ještě jenom frajtrem, tak byl pode mnou jeden redaktor a ten mne jinak nenazýval než zkázou armády, ale když jsem ho učil klenkiibungy, až se potil, tak vždycky říkal: ,Prosím, abyste ve mně ctil člověka.` Já mu ale toho člověka ukázal, když bylo nýdr a hodně louží na dvoře v kasárnách. Zaved jsem ho před takovou louži a musel chlap do ní padat, až voda stříkala jako na plovárně. A vodpůldne už zas muselo se všechno na něm blejskat, mundúr musel bejt čistej jako sklo, a von pucoval a hekal a dělal poznámky, a druhej den zas byl jako svině vyválená v blátě a já stál nad ním a říkal jsem mu: ,Tak, pane redaktore, co je víc, zkáza armády, nebo ten váš člověk?` To byl pravej inteligent." 
    Desátník podíval se vítězoslavně na jednoročního dobrovolníka a pokračoval: "Von ztratil jednoroční pásky právě pro svou inteligenci, poněvadž psal do novin o tejrání vojáků. Ale jak ho netejrat, když takovej učenej člověk neumí u kvéru rozebrat fršlus, ani když mu to už podesátý ukazujou, a když se řekne linksšaut, von kroutí jako naschvál svou palici napravo a kouká přitom jako vrána a při kvérgrifech neví, zač má dřív chytit, jestli za řemen nebo za patrontašku, a čumí na vás jako tele na nový vrata, když mu ukazujete, jak má sjed ruka po řemenu dolů. Von ani nevěděl, na kterým rameni se nosí kvér, a salutoval jako vopice, a při těch vobratech, pomoz pánbůh, když se mašírovalo a učil se chodit. Když se měl votočit, to mu bylo jedno, jakou haxnou to udělal, cáp, cáp, cáp, třebas šest šritů ještě šel kupředu a pak se teprve točil jako kohout na vobrtlíku a při marši držel krok jako podagrista nebo tancoval jako stará děvka vo posvícení." 
    Desátník si odplivl: "Vyfasoval schválně hodně rezavej kvér, aby se naučil pucovat, dřel ho jako pes čubku, ale kdyby si byl koupil ještě vo dvě kila koudele víc, tak nepropucoval nic. tím víc ho pucoval, tím to bylo horší a rezavější, a u raportu šel kvér z ruky do ruky a každej se divil, jak je to možný, že to je samá rez. Náš hejtman, ten mu vždycky říkal, že z něho nebude žádnej voják, aby se šel raději vobésit, že žere zadarmo komisárek. A von pod svejma brejličkama jen tak mrkal. To byl pro něho vetkej svátek, když neměl verschärft nebo kasárníka. V ten den vobyčejné psával ty svoje článečky do novin vo tejrání vojáků, až jednou mu udělali prohlídku v kufříku. Ten tam měl knih, panečku! Samý knihy vo odzbrojení, o míru mezi národy. Za to putoval na garnizónu a vod tý doby jsme měli vod něho pokoj, až se nám zas vobjevil najednou v kanceláři a vypisoval fasuňky, aby se s ním manšaft nestýkal. To byl smutnej konec toho inteligenta. Von moh bejt jiným pánem, kdyby byl neztratil pro svou pitomost jednoroční právo. Moh bejt lajtnantem." 
    Desátník vzdychl: "Ani ty faldy na mantlu neuměl si udělat, až z Prahy si vobjednával vodičky a různý mastě na čistění knoflíků, a přece takovej jeho knoflík vypadal zrzavej jako Ezau. Ale kušnu uměl, a když byl v kanceláři, tu nic jinýho nedělal, než že se dával do samýho filosofování. Von už měl v tom zálibu dřív. Byl pořád, jak už jsem říkal, samej ,člověk`. Jednou, když tak uvažoval nad louží, do který musel při nýdr kecnout, tak jsem mu řekl: ,Když tak pořád mluvějí o člověku a vo blátě, tak si vzpomenou na to, že člověk byl stvořenej z bláta a muselo mu to bejt recht.`" 
    Nyní, vypovídav se, byl desátník sám sebou spokojen a čekal, co na to řekne jednoroční dobrovolník. Ozval se však Švejk: 
     "Pro tyhle samý věci, pro takový sekýrování, zapích před léty u pětatřicátýho regimentu nějakej Koníček sebe i kaprála. Bylo to v Kurýru. Kaprál měl v těle asi třicet bodnejch ran, z kterejch bylo přes tucet smrtelnejch. Ten voják se potom ještě posadil na mrtvýho kaprála a na něm se vsedě probod. Jinej případ byl před léty v Dalmácii, tam kaprála podřezali a dodnes se neví, kdo to udělal. Zůstalo to zahalený v tajnosti, jen se ví tolik, že ten podřezanej kaprál se jmenoval Fiala a byl z Drábovny u Turnova. Potom ještě vím o jednom kaprálovi od pětasedmdesátejch, Rejmánkovi..." 
    Příjemné vypravování bylo vtom přerušeno velkým hekáním na lavici, kde spal vrchní polní kurát Lacina. 
    Páter se probouzel v celé své kráse a důstojnosti. Jeho probouzení bylo provázeno těmitéž zjevy jako ranní probuzení mladého obra Gargantuy, jak to popisoval starý veselý Rabelais. 
    Vrchní polní kurát prděl a krkal na lavici a hřmotné zíval na celé kolo. Konečné se posadil a udivené se tázal: 
     "Krucilaudon, kde to jsem?" 
    Desátník, vida probuzení vojenského pána, velice devótně odpověděl: 
     "Poslušně hlásím, pane obrfeldkurát, že se ráčíte nalézat v arestantenvagónu." 
    Záblesk údivu přelétl po tváři páterově. Seděl chvíli mlčky a úsilovně přemýšlel. Marně. Mezi tím, co prožil přes noc a ráno, a probuzením se ve vagóně, jehož okna byla opatřena mřížemi, bylo moře nejasnosti. 
    Konečné se optal desátníka, stále ještě devótně před ním stojícího: "A na čí rozkaz, já, jako..." 
     "Poslušné hlásím, bez rozkazu, pane obrfeldkurát." 
    Páter vstal a počal chodit mezi lavicemi, pobručuje si, že je mu to nejasné. 
    Posadil se opět se slovy: "Kam to vlastně jedeme?" 
     "Do Brucku, poslušné hlásím." 
     "A proč jedeme do Brucku?" 
     "Poslušné hlásím, že je tam přeloženej náš celej jednadevadesátej regiment " 
    Páter počal opět úsilovně přemýšlet, co se to vlastně s ním stalo, jak se dostal do vagónu a proč vlastně jede do Brucku a právě s jednadevadesátým regimentem v průvodu nějaké eskorty. 
    Rozkoukal se již tak dalece ze své opice, že rozeznal i jednoročního dobrovolníka, a proto se obrátil na něho s dotazem: "Vy jste inteligentní člověk, můžete mně vysvětlit beze všeho, nezamlčujte ničeho, jak jsem se dostal k vám?" 
     "Milerád," kamarádským tónem řekl jednoroční dobrovolník, "vy jste se prostě ráno na nádraží při nastupování do vlaku k nám přidal, poněvadž jste měl v hlavě." 
    Desátník se přísně na něho podíval. 
     "Vlezl jste k nám do vagónu," pokračoval jednoroční dobrovolník, "a už to bylo hotovou událostí. Lehl jste si na lavici a to zde Švejk vám dal pod hlavu svůj plášť. Při kontrole vlaku na předešlé stanici byl jste zapsán do seznamu důstojníků nalézajících se ve vlaku. Byl jste, abych tak řekl, úředně objeven a náš kaprál půjde kvůli tomu k raportu." 
     "Tak, tak," vzdychl páter, "to abych na nejbližší stanici přešel do štábních vagónů. Nevíte, jestli se podával už oběd?" 
     "Oběd bude až ve Vídni, pane feldkurát," přihlásil se ke slovu desátník. 
     "Tedy vy jste mně dal pod hlavu mantl?" obrátil se páter na Švejka. "Děkuji vám srdečné." 
     "Já si žádnýho vděku nezasluhuju," odpověděl Švejk, "já jsem jednal tak, jak má každej voják jednat, když vidí svýho představenýho, že nemá nic pod hlavou a že je tentononc. Každej voják si má svýho představenýho vážit, třebas by ten byl i v jiným stavu. Já mám velký zkušenosti s feldkuráty, poněvadž jsem byl buršem u pana feldkuráta Otty Katze. Je to vesele] národ a dobrosrdečnej." 
    Vrchní polní karát dostal záchvat demokratismu z té kočky po včerejšku a vytáhl cigaretu a podával ji Švejkovi: "Kuř a bafej! - Ty," obrátil se na desátníka, "půjdeš prý kvůli mně k raportu. Nic se neboj, já už tě z toho vysekám, nic se ti nestane. - A tebe," řekl k Švejkovi, "vezmu s sebou. Budeš žít u mne jako v peřince." 
    Dostal nyní nový záchvat velkodušnosti a tvrdil, že všem udělá dobře, jednoročnímu dobrovolníkovi že koupí čokoládu, mužům z eskorty rum, desátníka že dá přeložit do fotografického oddělení při štábu 7. jízdní divize, že všechny osvobodí a že na ně nikdy nezapomene. 
    Počal rozdávat cigarety ze své tašky všem, nejen Švejkovi, a prohlašoval, že dovoluje všem arestantům kouřit, že se přičiní, aby všem byl zmírněn trest a oni opět vráceni do normálního vojenského života. 
     "Nechci," řekl, "abyste na mne vzpomínali ve zlém. Mám mnoho známostí a se mnou se neztratíte. Děláte vůbec na mne dojem slušných lidí, které má pánbůh rád. Jestli jste zhřešili, pykáte za svůj trest, a vidím, že rádi a ochotně snášíte, co bůh na vás seslal. - Na základě čeho," obrátil se k Švejkovi, "jste byl potrestán?" 
     "Bůh na mne seslal trest," odpověděl zbožné Švejk, "prostřednictvím regimentsraportu, pane obrfeldkurát, kvůli nezaviněnýmu vopoždění k regimentu." 
     "Bůh je nanejvýš milosrdný a spravedlivý," řekl slavnostně vrchní polní kurát, "on ví, koho má trestat, neboť tím ukazuje jenom svou prozíravost a všemohoucnost. A proč vy sedíte, vy jednoroční dobrovolníku?" 
     "Kvůli tomu," odpověděl jednoroční dobrovolník, "že milosrdný bůh ráčil na mne seslat revmatismus a já zpyšněl. Po odpykání trestu budu poslán na kuchyni." "Co bůh řídí, dobře řídí," prohodil páter nadšeně, slyše o kuchyni, "i tam může řádný člověk udělat kariéru. Právě na kuchyni by měli dávat inteligentní lidi, kvůli kombinacím, neboť nezáleží na tom, jak se vaří, ale s jakou láskou se to dává dohromady, úprava a jiné. Vezměte si omáčky. Inteligentní člověk, když dělá cibulkovou omáčku, tak vezme všechny druhy zeleniny a dusí je na másle, pak přidá koření, pepř, nové koření, trochu květu, zázvoru, ale obyčejný sprostý kuchař dá vařit cibuli a hodí do toho černou jíšku z loje. Vás bych opravdu viděl nejradši někde v důstojnické menáži. Bez inteligence může člověk žít v obyčejném nějakém zaměstnání a v životě, ale při kuchyni je to znát. Včera večer v Budějovicích v důstojnickém kasině podali nám mezi jiným ledvinky á la madeira. Kdo je dělal, tomu odpusť bůh všechny hříchy, to byl pravý inteligent, a také opravdu je v kuchyni tamější důstojnické menáže nějaký učitel ze Skutče. A tytéž ledvinky á la madeira jedl jsem v důstojnické mináži 64. landvérregimentu. Dali do nich kmín, jako když se dělají v obyčejné hospodě na pepři. A kdo je dělal, čím byl ten kuchař v civilu? Krmič dobytka na jednom velkostatku." 
    Vrchní polní kurát se odmlčel a potom převáděl rozhovor na kuchařský problém ve Starém i Novém zákoně, kde právě v těch dobách dbali velice na úpravu chutných krmí po bohoslužbách a jiných církevních slavnostech. Potom vyzval všechny, aby něco zazpívali, načež Švejk spustil jako vždycky nešťastně: "Ide Marína od Hodonína, za ní pan farář s bečicú vína." 
    Ale vrchní polní kurát se nerozhněval. 
     "Kdyby zde alespoň bylo trochu rumu, nemusela by být bečka vína," řekl usmívaje se v naprosté přátelské náladě, "a tu Marínu bychom si taky odpustili, beztoho to jen svádí ke hříchu." 
    Desátník opatrně sáhl do pláště a vytáhl odtud placatou láhev s rumem. 
     "Poslušně hlásím, pane obrfeldkurát," ozval se tiše, že bylo znát, jakou obět dělá sám sobě, "jestli byste se snad neurazil." 
     "Neurazím se, hochu," odpověděl rozjasněným hlasem a radostně páter, "napiji se na naše šťastné cestování." 
     "Ježíšmarjá," vzdychl pro sebe desátník, vida, že po důkladném loku zmizelo půl láhve. 
     "I vy jeden chlape," řekl polní kurát usmívaje se a mrkaje významně na jednoročního dobrovolníka, "ještě ke všemu sakrujete. To vás pánbůh musí potrestat." 
    Páter si poznovu přihnul z placaté láhve, a podávaje ji Švejkovi, velitelsky rozkázal: "Doraž to." 
     "Vojna je vojna," pravil Švejk dobrosrdečně k desátníkovi, vraceje mu prázdnou láhev, což ten potvrdil tak podivným zábleskem v očích, jaký se může objevit jen u choromyslného člověka. 
     "A teď si do Vídně ještě drobátko schrupnu," řekl vrchní polní kurát, "a přeji si, abyste mne probudili, jakmile přijedeme do Vídně. - A vy," obrátil se na Švejka, "vy půjdete do kuchyně naší mináže, vezmete příbor a přinesete mně oběd. Řeknete, že to je pro pana obrfeldkuráta Lacinu. Hleďte, abyste dostal dvojnásobnou porci. Jestli budou knedlíky, tak neberte od špičky, na tom se jenom prodělá. Potom přinesete mně z kuchyně láhev vína a vezmete s sebou esšálek, aby vám do něho nalili rumu." 
    Páter Lacina hrabal se v kapsách. 
     "Poslyšte," řekl desátníkovi, "nemám drobné, půjčte mně zlatku. - Tak, tady máte! Jak se jmenujete? - Švejk? - Tady máte, Švejku, zlatku od cesty! Pane desátníku, půjčte mně ještě zlatku. Vidíte, Švejku, tu druhou zlatku dostanete, když všechno obstaráte v pořádku. - Potom ještě, aby vám dali cigarety a doutníky pro mne. Jestli se bude fasovat čokoláda, tak tam sbalte dvojnásobnou porci, a jestli konzervy, tak hled'te, aby vám dali uzený jazyk nebo husí játra. Bude-li se fasovat ementálský sýr, tak se postarejte, aby vám nedali z kraje, a uherský salám, tak žádnou špičku, pěkně ze středu, aby byl vláčný." 
    Vrchní polní kurát se natáhl na lavici a za chvíli usnul. 
     "Myslím," řekl jednoroční dobrovolník k desátníkovi do chrápání páterova, "že jste úplně spokojen s naším nalezencem. Má se jak náležitě k světu. "Už je, jak se říká," ozval se Švejk, "vodstavenej, pane kaprál, už cucá z flašky." 
    Desátník chvíli zápasil sám s sebou a najednou ztratil všechnu poníženost a řekl tvrdě: "Je náramně krotkej." 
     "Von mně připomíná s těma drobnejma, který nemá," prohodil Švejk, "že je jako nějaký Mlíčko, zedník z Dejvic, ten taky neměl tak dlouho drobný, až se zasekal po krk a byl zavřenej pro podvod. Prožral velký a neměl drobný." 
     "U pětasedmdesátýho regimentu," ozval se jeden muž z eskorty, "prochlastal hejtman celou plukovní kasu před válkou a musel kvitovat z vojny, a teď je zas hejtmanem, a jeden felák, kterej vokrad erár vo sukno na vejložky, bylo ho přes dvacet balíků, je dneska štábsfeldvéblem, a jeden infanterista byl nedávno v Srbsku zastřelenej, poněvadž sněd najednou svou konzervu, kterou měl si nechat na tři dny." 
     "To sem nepatří," prohlásil desátník, "ale to je pravda, že vypůjčovat si vod chudýho kaprála dvě zlatky na diškereci..." 
     "Tu máte tu zlatku," řekl Švejk, "já se nechci vobohatit na vaše konto. A když mně dá ještě tu druhou zlatku, tak vám ji taky vrátím, abyste nebrečel. Vás má to těšit, když si nějakej váš vojenskej představenej vod vás vypůjčí peníze na outratu. Vy jste náramné sobeckej. Tady se jedná vo mizerný dvě zlatky, a já bych vás rád viděl, kdybyste měl vobětovat život za svýho vojenskýho představenýho, kdyby von ležel raněnej někde na nepřátelskej linii a vy jste ho měl zachránit a vodnest na svejch rukách a voni by stříleli po vás šrapnely a vším možným." 
     "Vy byste se podělal," bránil se desátník, "vy jedna fajfko." 
     "Je jich podělanejch víc v každým gefechtu," ozval se opět jeden muž z eskorty, "nedávno nám vypravoval jeden raněnej kamarád v Budějovicích, že když forykovali, že se podělal třikrát za sebou. Napřed, když lezli nahoru z dekungů na plac před dráthindrnisy, potom, když je začali stříhat, a potřetí že to pustil do kalhot, když se proti nim hnali Rusové s bajonety a řvali urá. Pak začali utíkat zas nazpátek do dekungů a z jejich švarmu nebylo ani jednoho, aby nebyl podělanej. A jeden mrtvej, kerej ležel nahoře na dekungu nohama dolů, kerýmu při forykungu šrapák utrhl půl hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním okamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata dolů do dekungů i s krví. A ta půlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane." 
     "Někdy," řekl Švejk, "se zas v gefechtu člověku udělá špatně, člověk si něco zvoškliví. Vypravoval v Praze na Pohořelci na Vyhlídce jeden nemocnej rekonvalescent od Přemyšlu, že tam někde pod festungem přišlo k útoku na bajonety a proti němu se vobjevil jeden Rus, chlap jako hora, a mazal si to na něho s bajonetem a měl pořádnou kapičku u nosu. Jak se mu von podíval na tu kapičku, na ten vozdr, že se mu hned udělalo špatně a musel jít na hilfsplac, kde ho uznali zamořenýho cholerou a odpravili do cholerovejch baráků do Pešti, kde se taky vopravdu nakazil cholerou." 
     "Byl to obyčejný infanterista, nebo kaprál?" otázal se jednoroční dobrovolník. 
     "Kaprál to byl," odpověděl Švejk klidně. 
     "To by se mohlo stát i každému jednoročákovi," řekl pitomě desátník, ale přitom podíval se vítězoslavně na jednoročního dobrovolníka, jako by chtěl říct: To jsem ti dal, co na to řekneš. 
    Ten však mlčel a lehl si na lavici. 
    Blížili se k Vídni. Ti, kteří nespali, pozorovali z okna drátěné překážky a opevnění u Vídně, což vyvolalo patrně v celém vlaku pocit jisté stísněnosti. 
    Jestli ozýval se ještě neustále z vagónů řev skopčáků od Kašperských Hor: "Wann ich kumm, wann ich kumm, wann ich wieda, wieda kumm," nyní umlkl pod nepříjemným dojmem ostnatých drátů, kterými byla Vídeň zadrátována. 
     "Všechno je v pořádku," řekl Švejk, dívaje se na zákopy, "všechno je v ouplným pořádku, jenomže si tady Vídeňáci na vejletech'mohou roztrhnout kalhoty. Tady musí bejt člověk vopatrnej. - Vídeň je vůbec důležité město," pokračoval, "jenom co mají divokejch zvířat v tej schtinbrunnskej menažérii. Když jsem byl před lety ve Vídni, tak jsem se nejradši chodil dívat na vopice, ale když jede nějaká osobnost z císařskýho hradu, tak tam nikoho nepouštěj přes kordón. Byl se mnou jeden krejčí z desátýho okresu a toho zavřeli, poněvadž chtěl mermocí ty vopice vidět." 
     "A byl jste taky ve hradě?" otázal se desátník. "Je tam moc krásně," odpověděl Švejk, "já tam nebyl, ale vypravoval mně jeden, kerej tam byl. Nejhezčí je z toho burgwache. Každej z nich prej musí bejt na dva metry vysokej a potom dostane trafiku. A princezen je tam jako smetí." 
    Přejeli nějaké nádraží, kde za nimi doznívaly zvuky rakouské hymny kapely, která sem přišla snad omylem, poněvadž teprve za hezkou dobu se dostali s vlakem na nádraží, kde se zastavili, byla mináž a bylo slavnostní uvítání. 
    Ale už to nebylo to jako na začátku války, kdy se vojáci cestou na front přejedli na každém nádraží a kdy je vítaly družičky v pitomých bílých šatech a ještě blbějšími obličeji a zatracené hloupými kyticemi a ještě hloupějším proslovem nějaké té dámy, jejíž manžel teď dělá náramného vlastence a republikána. 
    Uvítání ve Vídni sestávalo ze tří členkyň spolku Rakouského červeného kříže a ze dvou členkyň nějakého válečného spolku vídeňských paní a dívek, jednoho oficielního zástupce vídeňského magistrátu a vojenského zástupce. 
    Na všech těch tvářích bylo vidět únavu. Vlaky s vojskem jezdily dnem i nocí, sanitní vozy projížděly s raněnými každou hodinu, na nádražích přehazovali z koleje na druhou kolej každou chvíli vozy se zajatci a při všem tom museli být členové těch všech různých korporací a spolků. Šlo to ze dne na den a původní nadšení měnilo se v zívání. Střídali se v té službě, každý z nich, který se objevil na některém vídeňském nádraží, měl týž unavený výraz jako ti, kteří očekávali dnes vlak s budějovickým plukem. 
    Z dobytčích vagónů vykukovali vojáci s výrazem beznadějnosti, jako u těch, kteří jdou na šibenici. 
    K nim přistupovaly dámy a rozdávaly jim perník s cukrovými nápisy "Sieg und Rache", "Gott strafe England", "Der Österreicher hat ein Vaterland. Er liebt's und hat such Ursach fürs Vaterland zu kämpfen." 
    Bylo vidět, jak horáci od Kašperských Hor cpou se perníkem, přičemž je neopouštěl výraz beznadějnosti. 
    Potom byl rozkaz jít si pro mináž po rotách k polním kuchyním, které stály za nádražím. 
    Tam byla také důstojnická kuchyně, kam šel Švejk vyřídit poručení vrchního polního kuráta, zatímco jednoroční dobrovolník čekal, až ho nakrmí, poněvadž dva z eskorty šli pro celý arestantský vůz za mináží. 
     Švejk vyřídil správně poručení a přecházeje koleje uviděl nadporučíka Lukáše, který se procházel mezi kolejnicemi a čekal, jestli v důstojnické mináži na něho něco zbude. 
    Jeho situace byla velice nepříjemnou, poněvadž měli prozatím s nadporučíkem Kirschnerem jednoho burše. Chlapík se staral vlastně výhradně jen o svého pána a provozoval úplnou sabotáž, když šlo o nadporučíka Lukáše. 
     "Komu to nesete, Švejku?" otázal se nešťastný nadporučík, když Švejk položil na zem hromadu věcí, které vylákal v důstojnické mináži a které měl zabaleny do pláště. 
     Švejk se chvíli zarazil, ale okamžitě se vzpamatoval. Jeho obličej byl plný jasu a klidu, když odpověděl: 
     "To je pro vás, poslušně hlásím, pane obrlajtnant. Jenom nevím, kde máte svoje kupé, a potom taky nevím, jestli proti tomu, abych šel s vámi, nebude mít nic pan komandant vlaku. Von je nějaká svině." 
    Nadporučík Lukáš podíval se tázavě na Švejka, který však dobrácky důvěrně pokračoval: "Je to opravdu svině, pane obrlajtnant. Když byl na inspekci ve vlaku, já jsem mu hned hlásil, že už je jedenáct hodin a že mám vodbytej celej trest a že patřím bud do dobytčího vagónu, nebo k vám, a von mě vodbyl docela surově, abych prej jen zůstal, kde jsem, alespoň že vám, pane obrlajtnant, neudělám po cestě zas nějakou vostudu." 
     Švejk se zatvářil mučednicky: "Jako bych já vám, pane obrlajtnant, udělal vůbec někdy vostudu." 
    Nadporučík Lukáš si vzdychl. 
     "Vostudu," pokračoval Švejk, "jsem vám jisté nikdy neudělal, jestli se něco stalo, to byla náhoda, pouhý řízení boží, jako říkal starej Vaniček z Pelhřimova, když si vodbejval šestatřicátej trest. Nikdy jsem nic neudělal naschvál, páne obrlajtnant, vždycky jsem chtěl udělat něco vobratnýho, dobrýho, a já za to nemůžu, jestli jsme voba z toho neměli žádnej profit a jenom samý pouhý trápení a mučení." 
     "Jen tolik neplačte, Švejku," řekl nadporučík Lukáš měkkým hlasem, když se přibližovali k štábnímu vagónu, "já všechno zařídím, abyste už zas byl se mnou." 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nepláču. Mně to přišlo jen tolik líto, že jsme voba nejnešťastnější lidi v týhle vojně i pod sluncem a voba že za nic nemůžem. Je to hroznej vosud, když si pomyslím, že jsem takovej starostlivej vodjakživa!" 
     "Uklidněte se, Švejku!" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že kdyby to nebylo proti subordinaci, že bych řek, že se vůbec uklidnit nemůžu, ale takhle musím říct, že podle vašeho rozkazu jsem už úplné klidnej." 
     "Tak jen lezte, Švejku, do vagónu." 
     "Poslušné hlásím, že už lezu, pane obrlajtnant."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nad vojenským táborem v Mostě panovalo noční ticho. V barácích pro mužstvo třásli se vojáci zimou a v důstojnických barácích otvírali okna, poněvadž bylo přetopeno. 
    Od jednotlivých objektů, před kterými stály stráže, ozývaly se občas kroky hlídky, která si plašila chůzí spánek. 
    Dole v Mostě nad Litavou zářily světla z c. k. továrny na masité konzervy, kde se pracovalo dnem i nocí a zpracovávaly se různé odpadky. Poněvadž šel odtud vítr do alejí ve vojenském táboře, šel sem smrad z hnijících šlach, kopyt, paznehtů a kostí, které vařili do polévkových konzerv. 
    Od opuštěného pavilónku, kde dřív za času míru fotografoval nějaký fotograf vojáky trávící zde mládí na vojenské střelnici, bylo vidět dole v údolí u Litavy červené elektrické světlo v bordelu U kukuřičného klasu, který poctil svou návštěvou arcivévoda Štěpán při velkých manévrech u Šoproně v roce 1908 a kde se scházela denně důstojnická společnost. 
    To byla nejlepší vykřičená místnost, kam nesměli chodit prostí vojáci a jednoroční dobrovolníci. 
    Ti chodili do Růžového domu, jehož zelená světla byla též vidět od opuštěného fotografického ateliéru. Bylo to roztřídění jako později na frontě, kdy mocnářství nemohlo už svému vojsku ničím jiným pomoct než přenosnými bordely u štábů brigád, takzvanými "pufy". Byly tedy k. k. Offizierspuff, k. k. Unteroffizierspuff a k. k. Mannschaftspuff. 
    Most nad Litavou zářil, stejně jako na druhé straně za mostem svítila Királyhida, Cislajtánie i Translajtánie. V obou městech, uherském i rakouském, hrály cikánské kapely, zářily okna kaváren a restaurací, zpívalo se, pilo. Místní měšťáci i úřednictvo vodilo sem do kaváren a restaurací své paničky a dospělé dcery a Most nad Litavou, Bruck an der Leitha, a Királyhida nebyly nic jiného než jeden velký bordel. 
    V jednom z důstojnických baráků v táboře čekal v noci Švejk na svého nadporučíka Lukáše, který šel večer do města do divadla a doposud se nevrátil. Švejk seděl na odestlané posteli nadporučíkově a naproti němu seděl na stole sluha majora Wenzla. 
    Major se opět vrátil k regimentu, když byla v Srbsku konstatována jeho úplná neschopnost na Drině. Mluvilo se o tom, že dal rozebrat a zničit pontonový most, když měl ještě půl svého bataliónu na druhé straně. Nyní byl přidělen k vojenské střelnici v Királyhidě jako velitel a měl také co dělat s hospodářstvím v táboře. Mezi důstojníky se vypravovalo, že si major Wenzl nyní pomůže na nohy. Pokoje Lukáše i Wenzla byly na téže chodbě. 
    Sluha majora Wenzla Mikulášek, malinký chlapík od neštovic, klátil nohama a nadával: "Já se divím tomu mýmu starýmu pacholkovi, že ještě nejde. To bych rád věděl, kde se ten můj dědek celou noc fláká. Kdyby mně alespoň dal klíč od pokoje, leh bych si a čuřil. Má tam vína bezpočtu." "Von prej krade," prohodil Švejk, pohodlně kouře cigarety svého nadporučíka, poněvadž ten mu zakázal v pokoji bafat z dýmky, "ty přece musíš vo tom něco vědít, odkud máte víno." 
     "Já chodím tam, kam mně přikáže," tenkým hlasem řekl Mikulášek, "dostanu lístek vod něho a už jdu fasovat pro nemocnici, a nesu to domů." 
     "A kdyby ti poručil," otázal se Švejk, "abys ukrad plukovní kasu, udělal bys to? Ty zde za stěnou nadáváš, ale třeseš se před ním jako osika." 
    Mikulášek zamrkal malýma očima: "To bych si rozmyslil." 
     "Nic si nesmíš rozmejšlet, ty jedno upocený mládě," rozkřikl se na něho Švejk, ale umlk, poněvadž se otevřely dveře a vstoupil nadporučík Lukáš. Byl, jak se ihned mohlo pozorovat, ve velice dobré náladě, poněvadž měl čepici obrácené. 
    Mikulášek se tak lekl, že zapomněl seskočit se stolu, ale salutoval vsedě, zapomenuv ještě ke všemu, že nemá na hlavě čepici. 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je všechno v pořádku," hlásil Švejk, zaujav pevné vojenské vzezření dle všech předpisů, přičemž cigareta mu zůstala v ústech. 
    Nadporučík Lukáš si toho však nevšiml a šel přímo na Mikuláška, který vyvalenýma očima pozoroval každý pohyb nadporučíka a přitom dál salutoval a stále ještě seděl přitom na stole. 
     "Nadporučík Lukáš," řekl přistupuje k Mikuláškovi nepříliš pevným krokem, "a jak vy se jmenujete?" 
    Mikulášek mlčel. Lukáš přitáhl si židli před Mikuláška na stole, sedl si, dívaje se na něho nahoru, řekl: "Švejku, přineste mně z kufru služební revolver." 
    Mikulášek po celou dobu, co Švejk hledal v kufru, mlčel a jen se vyděšeně díval na nadporučíka. Jestli v té chvíli pochopil, že sedí na stole, byl jistě ještě zoufalejší, poněvadž jeho nohy dotýkaly se kolen sedícího nadporučíka. 
     "Jářku, jak se jmenujete, člověče?" volal nahoru na Mikuláška nadporučík. Ten ale mlčel dál. Jak později vysvětloval, dostal jakýsi druh strnutí při nenadálém příchodu nadporučíka. Chtěl seskočit, a nemohl, chtěl odpovědít, a nemohl, chtěl přestat salutovat, ale nešlo to. 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant," ozval se Švejk, "že revolver není naládovanej." 
     "Tak ho naládujte, Švejku!" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nemáme žádný patrony a že ho půjde těžko sestřelit se stolu. Já si dovolím podotknout, pane obrlajtnant, že je to Mikulášek, burš od pana majora Wenzla. Ten vždycky ztratí řeč, když vidí někoho z pánů oficírů. Von se vůbec stydí mluvit. Vono je to vůbec takový, jak říkám, upocený mládě, utahaný. Pan major Wenzl nechá ho vždy stát na chodbě, když jde někam do města, a ono se to žalostivě potlouká po burších v baráku. Kdyby mělo příčinu se leknout, ale vždyť vlastně nic nevyvedlo." 
     Švejk si odplivl a v jeho hlase a v tom, že mluvil o Mikuláškovi ve středním rodě, bylo slyšet úplné opovržení nad zbabělostí sluhy majora Wenzla a nad jeho nevojenským chováním. 
     "Dovolte," pokračovál Švejk, "abych si k němu čichl." 
     Švejk stáhl Mikuláška, neustále pitomě hledícího na nadporučíka, se stolu, a postaviv ho na zem, čichl mu ke kalhotám. 
     "Ještě ne," prohlásil, "ale začíná to. Mám ho vyhodit?" 
     "Vyholte ho, Švejku." 
     Švejk vyvedl třesoucího se Mikuláška na chodbu, zavřel za sebou dveře a na chodbě k němu řekl: "Tak jsem ti, pitomý chlape, zachránil život. Až se vrátí pan major Wenzl, at mně za to potichounku přineseš láhev vína. Bez legrace. Zachránil jsem ti opravdu život. Když je můj obrlajtnant vožralej, tak je zle. S tím to umím jen já a nikdo jiný." 
     "Já jsem..." 
     "Prd jseš," opovržlivě vyjádřil se Švejk, "sed' na prahu a čekej, až přijde tvůj major Wenzl." 
     "To je dost," uvítal Švejka nadporučík Lukáš, "že jdete, já chci s vámi mluvit. Nemusíte zas tak pitomě stát hapták. Sedněte si, Švejku, a nechte si to ,dle rozkazu`. Držte hubu a dávejte dobrý pozor. Víte, kde je v Királyhidě Sopronyi utca? Nechte si pořád to vaše: Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že nevím. Nevíte, tak řekněte nevím, a basta. Napište si na kousek papíru: Sopronyi utca číslo 16. V tom domě je železářský krám. Víte, co je to železářský krám? Hergot, neříkejte poslušně hlásím. Řekněte vím nebo nevím. Tedy víte, co je to železářský krám? Víte, dobře. Ten krám patří nějakému Malarovi Kákonyimu. Víte, co je to Malar? Tak himlhergot, víte nebo nevíte? Víte, dobře. Nahoře nad krámem je první patro a tam on bydlí. Víte o tom? Že nevíte, krucifix, tak já vám povídám, že tam bydlí. Stačí vám to? Stačí, dobře. Kdyby vám to nestačilo, tak vás dám zavřít. Máte poznamenáno, že se ten chlap jmenuje Kákonyi? Dobrá, tak vy, zítra ráno asi tak v deset hodin, půjdete dolů do města, najdete ten dům a půjdete nahoru do prvního patra a odevzdáte paní Kákonyiové toto psaní." 
    Nadporučík Lukáš otevřel náprsní tašku a dal zívaje Švejkovi do ruky bílou obálku se psaním bez adresy. 
     "Je to věc náramně důležitá, Švejku," poučoval ho dál, "opatrnosti nikdy nezbývá, a proto, jak vidíte, není tam adresa. Já se na vás úplné spoléhám, že odevzdáte to psaní v pořádku. Poznamenejte si ještě, že ta dáma se jmenuje Etelka, tedy zapište si ,paní Etelka Kákonyiová`. Ještě vám říkám, že musíte to psaní diskrétně doručit za všech okolností a čekat na odpověď. Že máte čekat na odpověď, o tom je už napsáno v dopise. Co ještě chcete?" 
     "Kdyby mně, pane obrlajtnant, nedali odpověď, co mám dělat?" 
     "Tak připomenete, že musíte dostat stůj co stůj odpověď," odpověděl nadporučík zívaje poznovu na celé kolo, "teď ale půjdu už spat, jsem dnes doopravdy unaven. Co jsme jen toho vypili. Myslím, že každý by byl stejně unaven po celém tom večeru a noci." 
    Nadporučík Lukáš neměl původně v úmyslu někde se zdržet. Šel kvečeru z tábora do města jen do maďarského divadla v Királyhidě, kde hráli nějakou maďarskou operetku s macatými židovkami herečkami v předních úlohách, jejichž báječnou předností bylo to, že vyhazovaly při tanci nohy do výše a nenosily ani trikot, ani kalhoty a kvůli větší přitažlivosti pánů důstojníků holily se dole jako Tatarky, z čehož ovšem neměla žádný požitek galérie, a zato tím větší důstojníci od dělostřelectva sedící dole v parteru, kteří si na tu krásu brali s sebou do divadla dělostřelecké triedry. 
    Nadporučíka Lukáše nezajímalo však to zajímavé svinstvo, poněvadž vypůjčené divadelní kukátko nebylo achromatické a místo stehen viděl jen v pohybu nějaké fialové plochy. 
    V přestávce po prvém jednání zaujala ho spíše jedna dáma, která provázena pánem v prostředních letech, táhla ho ke garderobě a vykládala mu, že ihned půjdou domů, že se na takové věci dívat nebude. Pronášela to dosti hlasitě německy, načež její průvodce odpovídal maďarsky: "Ano, anděli, půjdeme, souhlasím. Je to opravdu nechutná věc." 
     "Es ist ekelhaft," odpovídala rozhorleně dáma, když jí pán navlékal divadelní plášť. Oči jí přitom plály rozčilením nad tou nestoudností, velké černé oči, hodící se tak dobře k její pěkné postavě. Podívala se přitom na nadporučíka Lukáše a pronesla ještě jednou rozhodně: "Ekelhaft, wirklich ekelhaft." To rozhodlo o krátkém románku. 
    Obdržel informace od garderobiérky, že jsou to manželé Kákonyiovi, pán že má na Sopronyi utca číslo 16 železářský závod. 
     "A bydlí s paní Etelkou v prvním patře; ` řekla garderobiérka s podrobností staré kuplířky, "ona je Němkyně ze Šoproně a on je Maďar, zde je to všechno pomíchané." 
    Nadporučík Lukáš vzal si též z garderoby plášť a šel do města, kde setkal se ve velké vinárně a kavárně U arcivévody Albrechta s několika důstojníky od 9i. pluku. 
    Nemluvil mnoho a pil zato víc, kombinuje, co má vlastně napsat té přísné, mravné, hezké dámě, která ho rozhodně víc lákala než všechny ty opice na jevišti, jak se o nich vyjadřovali druzí důstojníci. 
    Ve velice dobré náladě odešel do malé kavárny U kříže sv. Štěpána, kde zašel do malého chambre séparée, vyhnal odtamtud nějakou Rumunku, která se nabízela, že se svlékne do naha a že si s ní může dělat, co chce, poručil si inkoust, péro a dopisní papír, láhev koňaku a napsal po bedlivé úvaze toto psaní, které se mu zdálo být vůbec nejhezčím, které kdy napsal: Milostivá paní! Byl jsem včera přítomen v městském divadle hře, která Vás rozhořčila. Sledoval jsem Vás již při celém prvním jednání, Vás i Vašeho pana manžela. Jak jsem pozoroval...
"Jen do něho," řekl si nadporučík Lukáš, "jaké má právo ten chlap mít takovou roztomilou ženu. Vždyť vypadá jako oholený pavián." 
    Psal dál: Váš pan manžel s nejlepším porozuměním díval se na oplzlosti prováděné na jevišti ve hře, která ve Vás, milostivá paní, působila odpor, poněvadž to nebylo umění, ale hnusné působení na nejintimnější city člověka.
"Ta ženská má poprsí," pomyslil si nadporučík Lukáš, "jen přímo do toho!" Odpusťte, milostivá paní že mne neznáte, ale přesto že jsem k Vám upřímný. Viděl jsem v životě mnoho žen, ale žádná na mne neučinila takový dojem jako Vy, neboť Váš úsudek a životní názor shoduje se úplně s mým názorem. Jsem přesvědčen, že Váš pan manžel je čistý sobec, který Vás tahá s sebou...
"To nejde," řekl k sobě nadporučík Lukáš a přeškrtl "schleppt mit" a místo toho psal: ...který v zájmu svém vodí Vás, milostivá, s sebou na divadelní představení odpovídající jedině jeho vkusu. Mám rád upřímnost, nevtírám se nijak ve Váš soukromý život, a přál bych si pohovořit s Vámi soukromě o čistém umění...
"Zde v hotelích to nepůjde, budu ji muset zatáhnout do Vídně," pomyslil si ještě nadporučík, "vezmu si komandýrovku." Proto osměluji se, milostivá paní, poprositi Vás o setkání, abychom se blíže čestně seznámili, což jistě neodřeknete tomu, jehož v nejkratší době očekávají svízelné válečné pochody a který, v případě Vašeho laskavého svolení, zachová si v bitevní vřavě nejkrásnější vzpomínku na duši, která ho stejně pochopila, jako ji on sám chápal. Vaše rozhodnutí bude mi pokynem, Vaše odpověď rozhodujícím okamžikem v životě.
Podepsal se, vypil koňak a poručil si ještě jednu láhev, a pije číšku za číškou, takřka po každé větě doopravdy zaslzel, když přečetl své poslední řádky.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bylo devět hodin ráno, když Švejk probudil nadporučíka Lukáše: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jste zaspal na službu a já už musím jít s vaším psaním do tý Királyhidy. Já už vás budil v sedm hodin, potom v půl osmý, pak v osm, když už šli kolem na cvičení, a vy jste se jen obrátil na druhou stranu. Pane obrlajtnant... Jářku, pane obrlajtnant..." 
    Nadporučík Lukáš totiž chtěl se, zabručev cosi, obrátit opět na bok, což se mu nepodařilo, poněvadž Švejk s ním nemilosrdně třásl a hulákal: "Pane obrlajtnant, já jdu tedy s tím psaním do Királyhidy." 
    Nadporučík zívl: "S psaním? Ja, s mým psaním je to diskrétnost, rozumíte, tajemství mezi námi. Abtreten..." 
    Nadporučík zabalil se opět do deky, ze které ho Švejk vytáhl, a spal dál, zatímco Švejk putoval dál do Királyhidy. 
    Najít Sopronyi utczu číslo 16 nebylo by bývalo tak těžké, kdyby ho náhodou nebyl potkal starý sapér Vodička, který byl přidělen k "štajerákům", jejichž kasárna byla dole v lágru. Vodička bydlíval před léty v Praze na Bojišti, a proto při takovém setkání nezbylo nic jiného, než že oba zašli do hospody U černého beránka v Brucku, kde byla známá číšnice Růženka, Češka, které byli všichni čeští jednoročáci, kteří kdy byli v lágru, nějaký obnos dlužni. 
    Poslední dobou sapér Vodička, starý partyka, dělal jí kavalíra a měl v seznamu všechny maršky, které odjížděly z tábora, a chodil v pravý čas Čechy jednoročáky upomínat, aby se neztratili bez zaplacení útraty ve válečné vřavě. 
     "Kam vlastně máš zaměříno?" otázal se Vodička, když se ponejprv napili dobrého vína. 
     "Je to tajemství," odpověděl Švejk, "ale tobě, jako starýmu kamarádovi, to svěřím." 
    Vysvětlil mu všechno dopodrobna a Vodička prohlásil, že je starej sapér a že ho nemůže opustit, a že půjdou psaní odevzdat spolu. 
    Bavili se znamenitě o minulých dobách a všechno se jim zdálo, když po dvanácté hodině vyšli od Černého beránka, přirozeným a snadným. 
    Kromě toho měli v duši pevný dojem, že se nikoho nebojí. Vodička po celé cestě do Sopronyi utca číslo 16 projevoval ohromnou nenávist vůči Maďarům a vypravoval neustále, jak se všude s nimi pere, kde se všude a kdy s nimi sepral a co mu kdy a kde zabránilo, aby se s nimi nepopral. 
     "Jednou ti už takovýho kluka maďarskýho držím za chřtán v Pausdorfě, kam jsme šli my saperáci na víno, a chci mu dát jednu überšvunkem přes kokos v tý tmě, poněvadž jsme hned, jak to začlo, praštili láhví do visací lampy, a von najednou začne křičet: ,Tondo, dyť to jsem já, Purkrábek, vod 16. landvér!` Málem by to byla bejvala mejlka. Zato jsme jim to tam, tajtrlíkům maďarským, vodplatili pořádně u Neziderskýho jezera, na který jsme se šli před třemi tejdny podívat. Leží tam ve vedlejší vsi nějaký oddělení strojních pušek nějakejch honvédů, a my jsme náhodou všichni zašli do jedný hospody, kde voni tančili ten svůj čardáš jako pominutý a roztahovali si držku na celý kolo se svým ,Uram, uram, biró uram` nebo ,Láňok, láňok, láňok a faluba.` My si sedneme naproti nim, jen jsme si überšvunky položili před sebe na stůl, a povídáme si: ,Vy pacholci, my vám dáme láňok,` a nějakej Mejstřík, kerej měl ploutev jako Bílá hora, se hned nabíd, že si půjde zatančit a že nějakýmu syčákovi vezme holku z kola. Holky byly setsakra fešandy, takový lejtkavý a prdelatý, stehnatý a vokatý, a jak se na ně ti maďarští pacholci mačkali, bylo vidět, že ty holky mají plný, tvrdý prsa jako půlmíče a že jim to dělá moc dobře a že se vyznají v tlačenici. Tak ten náš Mejstřík skočí do kola a tu největší fešandu chce brát jednomu honvédovi, kerej začal něco brebentit, a Mejstřík mu hned jednu hodil, ten se svalil, my už hned chytli überšvunky, votočili jsme si je kolem ruky, aby nám bajonety neulítly, skočili mezi ně, já jsem vykřik: ,Vinnej nevinnej, berte to po řadě!` a už to šlo jako na másle. Začli vyskakovat oknem, my je chytali ve voknech za nohy a zas stahovali do sálu. Kdo nebyl náš, ten dostal. Zaplet se tam do toho jejich starosta s četníkem, a už dostali na chrám páně. Hostinskej byl taky bit, poněvadž začal německy nadávat, že prej kazíme zábavu. Ještě jsme potom chytali po vesnici ty, kteří se chtěli před námi schovat. Jako jednoho jejich cuksfíru, toho jsme našli zahrabanýho v seně na půdě v jednom statku až dole pod vsí. Prozradila nám ho jeho holka, poněvadž von tam tancoval s jinou. Byla udělaná do našeho Mejstříka a šla s ním potom nahoru po cestě na Királyhidu, kde jsou pod lesem sušírny na seno. Zatáhla ho do jedný takový sušírny a chtěla potom na něm pět korun a von jí dal přes hubu. Potom nás dohonil až nahoře u samýho lágru a povídal, že vždycky myslel, že jsou Maďarky vohnivější, ale ta svině že ležela jako pařez a pořád jen něco brebentila. - Maďaři jsou, zkrátka řečeno, holota," zakončil starý sapér Vodička, načež Švejk poznamenal: "Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar." 
     "Jakpak by nemoh," rozčiloval se Vodička, "každej za to může, to je hloupost. To bych ti přál, aby dostali jednou tebe tak do párády, jako se mně stalo, když jsem první den sem přijel na kursy. Ještě to samý vodpůldne už nás sehnali jako stádo dobytka do školy a jeden takovej pitomec nám začal kreslit a vysvětlovat, co jsou to blindáže, jak se dělají základy, jak se to měří, a ráno prej, kdo to nebude mít nakreslený, jak von to vykládá, že bude zavřenej a uvázanej. ,Krucifix,` myslím si, ,proto jsi se na frontě přihlásil do těch kursů, aby ses ulil z fronty, nebo abys večer maloval do nějakých sešitků tužtičkou jako školáček?` Takovej vztek mne vzal, žádný stání jsem neměl, ani jsem se nemoh na toho blbouna, co nám to vykládal, podívat. Nejraději byl bych všechno rozmlátil, jak jsem byl vzteklej. Ani jsem nečekal na kafe a hned jsem šel z baráku do Királyhidy, a z toho vzteku jsem na nic jinýho nemyslel než najít si v městě nějakou tichou putyku, vožrat se tam a udělat tam kravál, dát někomu přes držku a jít vybouřenej domů. Člověk míní, ale pánbůh mění. Tam u řeky až mezi zahradami našel jsem vopravdu takovej lokál, tichej jako kaple, jako stvořenej pro kravál. Seděli tam jen dva hosti a bavili se mezi sebou maďarsky, což mne ještě víc namíchalo, a taky jsem byl ještě dřív a víc vožralej, než jsem si myslel, takže jsem v tý vopici ani nepozoroval, že vedle je ještě jeden lokál, kam mezi tou dobou, co jsem se činil, přišlo asi vosum husarů, kteří se do mne pustili, když jsem těm dvěma prvním hostům dal přes držku. Ti prevíti husaři tak ti mne zmordovali a honili mezi zahradama, že jsem vůbec netrefil domů, až k ránu, a hned jsem musel na marodcimru, kde jsem se vymluvil, že jsem spad do cihelny, a celej tejden mne balili do mokrýho prostěradla, aby se mně záda nepodbírala. To si přej, panečku, dostat se mezi takový lotry. To nejsou lidi, to je dobytek." 
     "Kdo čím zachází, tím schází," řekl Švejk, "taky se jim nesmíš divit, že jsou rozčílení, když musejí tam nechat stát všechno víno na stole a mají té honit po zahradách ve tmě. Voni si to měli s tebou vodbejt hned na místě v lokále, pak té vyhodit. Pro ně by to bejvalo bylo lepší a pro tebe taky, kdyby to s tebou skoncovali u stolu. Já jsem znal nějakýho kořalečníka Paroubka v Libni. Jednou se mu tam opil nějakej dráteník jalovcovou a začal nadávat, že je to slabý, že do toho leje vodu, že kdyby drátoval sto let a za celej vejdělek si koupil samou jalovcovou a vypil ji najednou, že by moh ještě chodit po provaze a nosit ho, Paroubka, v náručí. Potom ještě řekl Paroubkovi, že je huncút a šaščínská bestie, tak ho mílej Paroubek chyt, votlouk mu jeho pastě na myši a dráty vo hlavu a vyhodil ho ven a mlátil ho po ulici tyčí na stahování rolety až dolů na Invalidovnu a hnal ho, jak byl zdivočelej, přes Invalidovnu v Karlíně až nahoru na Žižkov, vodtud přes Židovský pece do Malešic, kde vo něj konečné tyč přerazil, takže se moh vrátit nazpátek do Libně. Jó, ale v tom rozčílení zapomněl na to, že má ještě asi to všechno obecenstvo v kořalně, že si tam asi budou ti syčani sami hospodařit. A taky se vo tom přesvědčil, když konečné se zas dostal do svý kořalny. U kořalny bylo napolovic stažený roló, u kterýho stáli dva policajti, taky silné nabraný, když dělali vevnitř pořádek. Dopolovic všechno vypitý, na ulici prázdnej soudek vod rumu, a pod pultama našel Paroubek dva vožralý chlapy,, kteří byli přehlédnutý policajty a kteří, když je vytáhl, chtěli mu platit po dvou krejcařích, víc prej žitný nevypili. Tak se trestá přenáhlenost. To máš jako na vojně. Napřed nepřítele porazíme a potom pořád a pořád za ním, a nakonec nestačíme sami utíkat " 
     "Já jsem si ty chlapy dobře zapamatoval," ozval se Vodička, "kdyby mně tak některej z těch husarů padl do cesty, já bych si to s ním vyrovnal. My saperáci jsme, když to do nás vjede, potvory. My nejsme jako ty železný mouchy. Když jsme byli na frontě u Přemyšlu, tak tam byl s námi hejtman Jetzbacher, svině, které nebylo rovno pod sluncem. Ten nás uměl tak sekýrovat, že nějakej Bitterlich od naší kumpačky, Němec, ale moc takovej hodnej člověk, se kvůli němu zastřelil. Tak jsme si řekli, že až to začne z ruský strany hvízdat, že taky náš hejtman Jetzbacher žít nebude. A hned taky, jak začali Rusové po nás střílet, dali jsme do něho při přestřelce pět šušů. Potvora byl ještě živ jako kočka, tak jsme ho museli dvěma ranama dorazit, aby z toho nic nebylo; jenom zamrněl, ale tak nějak směšné, moc legračně." 
    Vodička se zasmál: "To máš na frontě na denním pořádku. Vypravoval mně můj jeden kamarád, je teď taky u nás, že když byl jako infanterák pod Bělehradem, jejich kumpačka v gefechtu vodstřelila si svýho obrlajtnanta, taky takovýho psa, který zastřelil sám dva vojáky na pochodu, poněvadž už dál nemohli. Ten když dodělával, najednou začal hvízdat signál k vodstoupení. Mohli se prej všichni kolem uřehtat " 
    Za tohoto poutavého a poučného rozhovoru našel Švejk s Vodičkou konečně železářský krám pana Kákonyie na Sopronyi utca číslo 16. 
     "Měl bys přece jen radši zde počkat," řekl Švejk k Vodičkoví před průjezdem domu, "já jen seběhnu do prvního patra a odevzdám psaní, počkám si na odpověď a hned jsem zas dole." 
     "Já té mám vopustit?" podivil se Vodička, "ty neznáš Maďary, říkám ti to pořád. Tady musíme bejt na né vopatrní. Já ho plácnu." 
     "Poslouchej, Vodičko," řekl Švejk vážně, "zde se nejedná vo Maďara, zde se jedná vo jeho paní. Vždyť jsem ti to všecko, když jsme seděli s tou českou kelnerkou, vykládal, že nesu psaní vod svýho obrlajtnanta, že je to naprosté tajemství. Von mně přece můj obrlajtnant klad na srdce, že vo tom nesmí vědět žádná živá duše, a ta tvoje kelnerka sama přece povídala, že je to úplně správný, že je to diskrétní věc. Vo tom, že se nesmí nikdo dovědít, že si pan obrlajtnant dopisuje se vdanou ženskou. A ty sám jsi taky to chválil a přikyvoval na to hlavou. Vysvětlil jsem vám to přece, jak náleží a patří, že vykonám přesné rozkaz svýho obrlajtnanta, a ty najednou mermocí chceš jít s sebou nahoru." 
     "Ty mě ještě neznáš, Švejku," odpověděl též velice vážné starý sapér Vodička, "když jsem už jednou řek, že tě nevopustím, tak si pamatuj, že moje slovo platí za sto. Když jdou dva, je to vždycky bezpečnější." 
     "Z toho tě, Vodičko, vyvedu. Víš, kde je na Vyšehradě Neklanova ulice? Tam měl dílnu zámečník Voborník. Byl to člověk spravedlivej a jednoho dne, když se vrátil domů z flámu, tak si s sebou přived ještě jednoho flamendra spát. Potom ležel dlouho a dlouho a každej den, když mu jeho žena převazovala ránu na hlavě, tak mu říkala: ,Vidíš, Toníčku, kdybyste byli nepřišli dva, tak jsem ti jenom zahrála a nehodila ti na hlavu decimálku.` A von potom, když už moh mluvit, říkal: ,Máš pravdu, matko, podruhý až někam pudu, tak s sebou nikoho nepřitáhnu.` " 
     "To by tak ještě scházelo," rozdurdil se Vodička, "aby nám ještě ten Maďar chtěl hodit něco na hlavu. Já ho chytnu za krk a shodím ho z prvního poschodí dolů po schodech, že poletí jako šrapnel. Na ty kluky maďarský se musí jít vostře. Jakýpak s nimi cavyky." 
     "Vodičko, vždyť ty jsi přece tolik nevypil. Já měl vo dvě čtvrtky víc než ty. Rozvaž si jenom to, že nesmíme udělat žádnej škandál. Já jsem za to zodpovědnej. Jedná se přece vo ženskou." 
     "Plácnu taky ženskou, Švejku, mně je to jedno, to ještě neznáš starýho Vodičku. Jednou v Záběhlicích na Růžovým ostrově nechtěla se mnou jít jedna taková maškara tančit, že prej mám voteklou hubu. Měl jsem pravda hubu vopuchlou, poněvadž jsem právě přišel z jedný taneční zábavy v Hostivaři, ale považ si tu urážku vod tý běhny. ,Tak tu máte taky jednu, velectěná slečno,` řek jsem, ,aby vám to nebylo líto: Jak jsem jí tu jednu utrh, povalila celej stůl na zahradě i se sklenicema, za kterým seděla s tatínkem a s maminkou a s dvěma bratry. Ale nebál jsem se celýho Růžovýho ostrova. Byli tam známí z Vršovic a ty mně pomohli. Ztřískali jsme asi pět rodin i s dětma. Muselo to bejt slyšet až do Michle a potom to taky bylo v novinách o tej zahradní zábavě toho dobročinnýho spolku nějakejch rodáků ňákýho města. A proto jak říkám, jak mně jiní pomohli. tak i já vždycky každýmu kamarádovi pomůžu, když má k něčemu dojít. Za živýho boha se vod tebe nehnu. Ty Maďary neznáš... To mně přece nemůžeš udělat, abys mě vod sebe vodstrkoval, když se vidíme po tolika létech, a ještě za jakejch vokolností." 
     "Tak tedy pojď s sebou," rozhodl se Švejk, "ale vopatrně jednat, abychom neměli nějaký nepříjemnosti." 
     "Nestarej se, kamaráde," potichu řekl Vodička, když šli ke schodům, "já ho plácnu..." 
    A ještě tišeji dodal: "Uvidíš, že nám nedá ten kluk Maďarská žádnou práci." 
    A kdyby byl někdo v průjezdě a rozuměl česky, byl by zaslechl již že schodů hlasitěji pronesené Vodičkovo heslo "Ty Maďary neznáš...", heslo, ku kterému on došel v tichém lokále nad řekou Litavou, mezi zahradami slavné Királyhidy, obklopené vrchy, na které budou vojáci vzpomínat vždy s proklínáním při vzpomínkách na ty všechny übunky do světové války i za světové války, na kterých se cvičili teoreticky k praktickým masakrům a řežím.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Švejk s Vodičkou stáli před dveřmi bytu pana Kákonyiho. Než přitlačil na knoflík zvonku, poznamenal Švejk: "Slyšel jsi někdy, Vodičko, že vopatrnost je matkou moudrostí?" 
     "Já se vo to nestarám," odpověděl Vodička, "von nesmí mít ani čas votevřít hubu..." 
     "Já s ním taky nemám co jednat, Vodičko." Švejk zazvonil a Vodička řekl hlasitě: "Ajncvaj, a bude ze schodnu." 
    Dveře se otevřely, objevila se služka a tázala se maďarsky, čeho si přejí. "Nem tudom," řekl opovržlivě Vodička, "uč se, holka, česky." 
     "Verstehen Sie deusch?" otázal se Švejk. "A pischen." 
     "Also sagen Sie der Frau, ich will die Frau sprechen, sagen Sie, daß ein Brief ist von einem Herr draußen in Kong." 
     "Já se ti divím," řekl Vodička, vstupuje za Švejkem do předsíně, "že s takovým smradem mluvíš." Stáli v předsíni, zavřeli dveře na chodbu a Švejk jen poznamenal: 
     "Mají to tady pěkně zařízený, dokonce dva deštníky na věšáku, a ten vobraz toho Pána Krista taky není špatnej." 
    Z jednoho pokoje, odkud ozývalo se klepání lžic a zvonění talířů, vyšla opět služka a řekla k Švejkovi: 
     "Frau ist gesagt, daß sie hat ka' Zeit, wenn was ist, das mir geben und sagen." 
     "Also," řekl slavnostně Švejk, "der Frau ein Brief, aber halten Kuschen." 
    Vytáhl psaní nadporučíka Lukáše. 
     "Ich," řekl, ukazuje prstem na sebe, "Antwort warten hier in die Vorzimmer." 
     "Co si nesedneš?" ptal se Vodička, který již seděl na židli u zdi, "tamhle máš židli. Budeš stát tady jako žebrák. Neponižuj se před tím Maďarem. Uvidíš, že s ním budeme mít tahanici, ale já ho plácnu. - Poslyš," řekl po chvíli, "kde jsi se naučil německy?" 
     "Sám vod sebe," odpověděl Švejk. Opět bylo chvíli ticho. Pak bylo slyšet z pokoje, kam odnesla služka psaní, velký křik a hluk. Někdo uhodil něčím těžkým o zem, pak se dalo rozeznat jasně, že tam lítají sklenice a tříští se talíře, do čehož znělo hulákání: "Baszom az anyát, baszom az istenet, baszom a Krizstus Márját, baszom az atyádot, baszom a világot!" 
    Dveře se rozletěly a do předsíně vběhl pán v nejlepších letech s ubrouskem kolem krku, mávaje před chvilkou odevzdaným dopisem. 
    Nejblíže dveří seděl starý saperák Vodička a rozčilený pán se také první na něho obrátil. "Was soll das heißen, wo ist der verfluchte Kerl, welcher dieses Brief gebracht hat?" "Pomalu," řekl Vodička vstávaje, "ty nám zde moc neřvi, abys nevylít, a když chceš vědět, kdo ten dopis přines, tak se zeptej tamhle kamaráda. Ale mluv s ním slušně, nebo budeš za dveřma natotata." 
    Nyní bylo na Švejkovi, aby se přesvědčil o bohaté výřečnosti rozčileného pána s ubrouskem kolem krku, který míchal páté přes deváté, že právě obědvali. 
     "My jsme slyšeli, že obědváte," lámanou němčinou souhlasil s ním Švejk, dodávaje česky: "Mohlo nás to taky napadnout, že vás asi zbytečně vytrhnem vod oběda." 
    Neponižuj se," ozval se Vodička. 
    Rozčilený pán, kterému po jeho živé gestikulaci držel ubrousek již jen za jeden cíp, pokračoval dál, že napřed myslel, že se ve psaní jedná o vykázání nějakých místností pro vojsko v tomto domě, který patří jeho paní. 
     "Sem by se ještě vešlo hodně vojska," řekl Švejk, "ale vo to se v tom psaní nejednalo, jak jste se asi přesvědčil." 
    Pán se chytil za hlavu, přičemž spustil celou řadu výčitek, že byl taky rezervním lajtnantem, teď že by rád sloužil, ale že má ledvinovou nemoc. Za jeho časů že nebylo tak důstojnictvo rozpustilé, aby rušilo klid domácnosti. Že psaní pošle na velitelství pluku, do ministerstva vojenství, uveřejní je v novinách. 
     "Pane," řekl důstojné Švejk, "to psaní jsem psal já. Ich geschrieben, kein Oberleutnant. Podpis jen tak, falešný, Unterschrift, Name, falsch. Mně se vaše paní velice líbí. Ich liebe Ihre Frau. Já jsem do vaší paní zamilovanej až po uši, jak říkal Vrchlický. Kapitales Frau." 
    Rozčilený pán se chtěl vrhnout na Švejka, který stál klidně a spokojeně před ním, ale starý sapér Vodička, sledující každý jeho pohyb, podrazil mu nohu, vytrhl mu psaní z ruky, kterým stále mával, strčil do kapsy, a když se pan Kákonyi vzchopil, chytil ho Vodička, odnesl ke dveřím, otevřel si dveře jednou rukou, a už bylo slyšet, jak na schodech se něco válí. 
     Šlo to tak rychle jako v pohádkách, když si čert přijde pro člověka. 
    Po rozčileném pánovi zůstal jen ubrousek. Švejk ho zvedl, zaklepal slušně na dveře pokoje, odkud před pěti minutami vyšel pan Kákonyi a odkud bylo slyšet ženský pláč. 
     "Přináším vám ubrousek," řekl Švejk měkce k paní, která brečela na pohovce, "moh by se pošlapat. Moje úcta." 
    Srazil paty dohromady, zasalutoval a vyšel na chodbu. Na schodech nebylo znát tak dalece nijakých stop zápasu, zde dle předpokladů Vodičkových odehrávalo se vše úplně lehce. Jediné potom u vrat v průjezdě našel Švejk utržený nákrční Límeček. Tam se patrně, když pan Kákonyi zoufale se zachytil domovních vrat, aby nebyl vyvlečen na ulici, odehrával poslední akt této tragédie. 
    Zato na ulici bylo rušno. Pana Kákonyiho odtáhli do protějšího průjezdu, kde ho potívali vodou, a uprostřed ulice bil se starý sapér Vodička jako lev proti několika honvédům a hondvédhusarům, kteří se zastali svého krajana. Oháněl se mistrné bodlem na řemenu jako cepem. A nebyl sám. Jemu po boku bojovalo několik českých vojáků od různých regimentů, kteří právě šli ulicí. 
     Švejk, jak později tvrdil, ani sám nevěděl, jak se taky do toho dostal, a poněvadž neměl žádné bodlo, jak se mu do rukou dostala hůl nějakého uděšeného diváka. 
    Trvalo to hezkou chvíli, ale všechno pěkné má taky své konce. Přišel berajtšaft a sebral to všechno. 
     Švejk šel s holí, která byla komandantem berajtšaftu uznána jako corpus delicti, vedle Vodičky. 
     Švejk šel spokojeně, maje hůl jako flintu na rameni. 
    Starý sapér Vodička po celou cestu tvrdošíjně mlčel. Až teprve když vcházeli na hauptvachu, řekl zasmušile k Švejkovi: "Nepovídal jsem ti to, že Maďary neznáš?"
4. kapitola
Nová utrpení 
Plukovník Schröder se zalíbením pozoroval bledý obličej nadporučíka Lukáše, s velkými kruhy pod očima, který v rozpacích nedíval se na plukovníka, ale úkradkem, jako by něco studoval, díval se na plán dislokace mužstev ve vojenském táboře, který byl také jedinou ozdobou v celé kanceláři plukovníka. 
    Před plukovníkem Schrödrem bylo na stole několik novin s články zatrženými modrou tužkou, které ještě jednou přelétl plukovník zběžné, a řekl, dívaje se na nadporučíka Lukáše: 
     "Vy tedy již o tom víte, že váš sluha Švejk nalézá se ve vazbě a bude pravděpodobné dodán k divizijnímu soudu?" 
     "Ano, pane plukovníku." 
     "Tím ovšem," důrazné řekl plukovník, pase se nad bledou tváří nadporučíka Lukáše, "není celá záležitost ukončena. Jest jisté, že místní veřejnost byla pobouřena celým případem vašeho sluhy Švejka, a ona aféra uvádí se v souvislosti i s vaším jménem, pane nadporučíku. Z velitelství divize byl nám dodán již jistý materiál. Máme zde některé časopisy, které se zabývaly tímto případem. Můžete mně to přečíst nahlas." 
    Podal nadporučíkovi Lukášovi noviny se zatrženými články, který počal číst monotónním hlasem, jako by četl v čítance pro děti větu ,Med jest mnohem výživnější a snadněji stravitelnější než cukr`: "Kde je záruka naší budoucnosti?" 
     "To je v Pester Lloydu?" otázal se plukovník. 
     "Ano, pane plukovníku," odpověděl nadporučík Lukáš a pokračoval ve čtení: "Vedení války vyžaduje součinnost všech vrstev obyvatelstva rakouskouherského mocnářství. Chceme-li míti pod střechou bezpečí státu, všechny národy musí podporovati se navzájem a záruka naší budoucnosti je právě v té spontánní úctě, kterou jeden národ má před druhým. Největší oběti našich čackých vojínů na frontách, kde oni neustále postupují kupředu, nebyly by možny, kdyby týl, ona zásobovací i politická tepna našich slavných armád, nebyl sjednoceným, kdyby vyskytovaly se v zádech naší armády živly rozbíjející jednolitost státu a svou agitací a zlomyslností podrývaly autoritu státního celku a zaváděly v souručenství národů naší říše zmatky. Nemůžeme se v této dějinné chvíli mlčky dívati na hrstku lidí, kteří by chtěli se pokoušet z nacionálních místních důvodů rušit sjednocenou práci a zápas všech národů této říše o spravedlivé potrestání těch bídáků, kteří na říši naši bez příčiny napadli, aby ji zbavili veškerých kulturních i civilizačních statků. Nemůžeme mlčky opominout tyto hnusné zjevy výbuchů chorobné duše, která touží jen po rozražení jednomyslnosti v srdcích národů. Měli jsme již několikrát příležitost upozornit v našem časopise na ten zjev, jak vojenské úřady jsou nuceny se vší přísností zakročiti proti těm jednotlivcům od českých pluků, kteří nedbajíce slavné tradice plukovní, rozsívají svým nesmyslným řáděním v našich maďarských městech zlobu proti celému českému národu, který jako celek není ničím vinen a který vždy pevné stál za zájmy této říše, o čemž svědčí celá řada vynikajících českých vojevůdců, z nichž vzpomínáme slavné postavy maršálka Radeckého a jiných obranců rakousko-uherského mocnářství. Proti těmto světlým zjevům stojí několik darebáků zpustlé české lůzy, kteří použili světové války, aby se dobrovolné přihlásili do vojska a mohli uvésti zmatek v jednomyslnost národů monarchie, nezapomínajíce přitom na své nejnižší pudy. Upozornili jsme již jednou na řádění pluku No... v Debrecíně, jehož výtržnosti byly přetřásány i odsouzeny peštskou sněmovnou a jehož plukovní prapor později na frontě byl - Konfiskováno - Kdo má na svědomí ten ohavný hřích? - Konfiskováno - Kdo hnal české vojáky Konfiskováno - Co si troufá cizota v naší maďarské vlasti, o tom svědčí nejlépe případ v Királyhidé, maďarské výspě nad Litavou. K jaké národnosti patřili vojáci z nedalekého vojenského tábora v Brucku nad Litavou, kteří přepadli a ztrýznili tamějšího obchodníka pana Gyulu Kákonyie? Jest rozhodné povinností úřadů vyšetřiti tento zločin a optati se vojenského velitelství, které jisté již se touto aférou zabývá, jakou úlohu v tom bezpříkladném štvaní proti příslušníkům Uherského království hraje nadporučík Lukasch, jehož jméno uvádí se po městě ve spojitosti s událostmi posledních dnů, jak nám bylo sděleno naším místním dopisovatelem, který sebral již bohatý materiál o celé aféře, která v dnešní vážné době přímo křičí. Čtenáři Pester Lloydu jistě se zájmem budou sledovati vývin vyšetřování a neopomeneme je ujistit, že je blíže seznámíme s touto událostí eminentní důležitosti. Současné však očekáváme úřední zprávu o királyhidském zločinu, spáchaném na maďarském obyvatelstvu. Že se věcí bude zabývat peštská sněmovna, je nabíledni, aby nakonec se ukázalo jasné, že čeští vojáci, projíždějící Uherským královstvím na front, nesmí považovat zemi koruny svatého Štěpána, jako by ji měli v pachtu. Jestli pak někteří příslušníci toho národa, který v Királyhidé tak pěkné reprezentoval souručenství všech národů tohoto mocnářství, ještě dnes nechápou situaci, ať zůstanou hezky zticha, neboť ve válce takové lidi kulka, provaz, kriminál a bajonet naučí již poslouchat a podřídit se nejvyšším zájmům naší společné vlasti." 
     "Kdo je podepsán pod článkem, pane nadporučíku?" 
     "Béla Barabás, redaktor a poslanec, pane plukovníku." 
     "To je známá bestie, pane nadporučíku; ale dřív, nežli se to dostalo do Pester Lloydu, byl již tento článek uveřejněn v Pesti Hirlap. Nyní mně přečtěte úřední překlad z maďarštiny článku v šoproňském časopise Sopronyi Napló." 
    Nadporučík Lukáš četl nahlas článek, ve kterém redaktor dal si neobyčejně záležet na tom, aby uplatnil směs vět: "příkaz státní moudrostí", "státní pořádek", "lidská zvrhlost", "zašlapaná lidská důstojnost a cit", "kanibalské hody", "zmasakrovaná lidská společnost", "smečka mameluků", "za kulisami je poznáte". A dál to šlo, jako by Maďaři na vlastní půdě byli nejpronásledovanějším živlem. Jako by byli přišli čeští vojáci, porazili redaktora a šlapali mu bagančatama po břiše a ten by řval bolestí a někdo si to stenografoval. 
     "O některých nejdůležitějších věcech," pláče Sopronyi Napló, šoproňský deník, "se povážlivě mlčí a ničeho se nepíše. Každý z nás ví, co to je český voják v Uhrách i na frontě. My všichni víme, jaké věci Češi provádí, co je tu v činnosti a jak to u Čechů vypadá a kdo to způsobuje. Bdělost úřadů je ovšem upoutána jinými důležitými věcmi, které však musí být v náležité spojitosti s dozorem nad celkem, aby se nemohlo stát to, co se stalo v těchto dnech v Királyhidě. Včerejší náš článek byl na patnácti místech konfiskován. Proto nezbývá nám nic jiného než prohlásit, že ani dnes nemáme příliš příčiny z technických důvodů se široce zabývati s událostmi v Királyhidě. Námi vyslaný zpravodaj zjistil na místě, že úřady jeví opravdovou horlivost v celé aféře, vyšetřujíce plnou parou. Zdá se nám jedině podivným, že někteří účastníci celého masakru nalézají se dosud na svobodě. Toto se týká zejména jednoho pána, který se dle doslechu zdržuje doposud beztrestně ve vojenském táboře a stále ještě nosí odznaky svého papageiregimentu a jehož jméno bylo též uveřejněno předevčírem v Pester Lloydu a Pesti Napló. Jest to známý česlo šovinista Lükáš, o jehož řádění bude podána interpelace naším poslancem Gézou Savanyú, který zastupuje okres királyhidský." 
     "Stejně líbezně, pane nadporučíku," ozval se plukovník Schröder, "píše o vás též týdeník v Királyhidě a potom prešburské listy. To vás ale už nebude zajímat, poněvadž je to na jedno kopyto. Politicky dá se to odůvodnit, poněvadž my Rakušané, ať jsme Němci, nebo Češi, jsme proti Maďarům přece jen ještě hodně... Rozumíte mně, pane nadporučíku. Je v tom jistá tendence. Spíš by snad vás zajímal článek v Komárenském večerníku, kde se o vás tvrdí, že jste se pokoušel znásilnit paní Kákonyiovou přímo v jídelně při obědě u přítomnosti jejího manžela, kterého jste ohrožoval šavlí a nutil ho, aby zacpal ručníkem ústa své manželky, aby nekřičela. To je poslední zpráva o vás, pane nadporučíku." 
    Plukovník se usmál a pokračoval: "Úřady nevykonaly svou povinnost. Preventivní cenzura ve zdejších listech nalézá se též v rukou Maďarů. Dělají si s námi, co chtí. Náš důstojník není chráněn před urážkami takové civilní maďarské redaktorské svině, a teprve na základě našeho ostrého vystoupení, respektive telegramu našeho divizijního soudu, učinilo státní návladnictví v Pešti kroky, aby byla provedena nějaká zatčení ve všech zmíněných redakcích. Nejvíc si to odkašle redaktor Komárenského večerníku, ten na svůj večerník nezapomene do smrti. Mě pověřil divizijní soud, jako vašeho představeného, vyslechnouti vás a zasílá mně současně celé spisy týkající se vyšetřování. Všechno by bylo dopadlo dobře, kdyby nebylo toho vašeho nešťastného Švejka. Je s ním nějaký sapér Vodička, u kterého po rvačce našli, když je přivedli na hauptvachu, váš dopis, který jste poslal paní Kákonyiové. Ten váš Švejk tvrdil při vyšetřování, že prý to není vaše psaní, že psal to sám, a když mu bylo předloženo a on usvědčen, aby je opsal a byl porovnán jeho rukopis, sežral vaše psaní. Z kanceláře pluku byly potom poslány k divizijnímu soudu vaše raporty k porovnání rukopisu Švejkova a zde máte výsledek." 
    Plukovník přelistoval se ve spisech a ukázal nadporučíkovi Lukášovi na tento pasus: "Obžalovaný Švejk odepřel napsat diktované věty, provázeje to tvrzením, že zapomněl přes noc psát." 
     "Vůbec já tomu, pane nadporučíku, nepřikládám žádného významu, co u divizijního soudu povídá ten váš Švejk nebo ten sapér. Švejk i sapér tvrdí, že šlo jen o nějaký malý žertíček, kterému nebylo porozuměno, a že byli sami přepadeni civilisty a že se bránili, aby záchránili vojenskou čest. Vyšetřováním bylo zjištěno, že ten váš Švejk je vůbec pěkné kvítko. Tak například na otázku, proč se nepřizná, odpověděl dle protokolu: "1á jsem zrovna v takový situaci, jako se voctnul jednou kvůli néjakejm obrazům Panny Marie sluha akademického malíře Panušky. Ten taky, když se jednalo o nějaký vobrazy, který měl zpronevěřit, nemoh na to nic jinýho vodpovědět než: Mám blit krev?` Přirozené, že jsem se jménem velitelství pluku o to postaral, aby byla dána do všech novin jménem divizijního soudu oprava na všechny ty ničemné články zdejších novin. Dnes se to rozešle a doufám, že jsem učinil vše, abych napravil, co se stalo darebáckým chováním těch žurnalistických maďarských civilních potvor. 
    Myslím, že jsem to dobře stylizoval: 
    Divizijní soud čís. Na velitelství pluku čís. N 
    prohlašuje, že článek uveřejněný ve zdejším 
     časopise o domnělých výtržnostech mužstva 
    pluku čís. N nezakládá se v ničem na pravdě a od 
    první až do poslední řádky vymyšlen a že 
    vyšetřování zavedené proti oněm časopisům 
    přivodí přísné potrestání viníků.
Divizijní soud ve svém přípise na velitelství našeho pluku," pokračoval plukovník, "přichází k tomu mínění, že se vlastně o nic jiného nejedná než o soustavné štvaní proti vojenským částem přicházejícím z Cislajtánie do Translajtánie. A porovnejte přitom, kolik vojska odešlo na frontu od nás a kolik od nich. To vám řeknu, že mně je český voják milejší než taková maďarská sběř. Když si vzpomenu, že pod Bělehradem stříleli Maďaři po našem druhém maršbataliónu, který nevěděl, že jsou to Maďaři, kteří po nich střílí, a počal pálit do deutschmajstrů na pravém křídle, a deutschmajstři zas si to také spletli a pustili oheň po bosenském regimentu, který stál vedle. To byla tenkrát situace! Já byl právě u štábu brigády na obědě, den předtím museli jsme se odbýt šunkou a polévkou z konzerv, a ten den jsme měli pořádnou polévku ze slepice, filé s rýží a buchtičky se šodó, večer předtím jsme pověsili jednoho srbského vinárníka v městečku a naši kuchaři našli u něho ve sklepě třicet let staré víno. Dovedete si představit, jak jsme se všichni těšili na oběd. Polévku jsme snědli a pouštíme se právě do slepice, když najednou přestřelka, pak střelba, a naše artilérie, která ani neměla zdání, že to naše části střílejí po sobě, počala pálit po naší linii a jeden granát padl těsně vedle našeho štábu brigády. Srbové snad mysleli, že u nás vypukla vzpoura, tak začti ze všech stran do nás řezat a přepravovat se proti nám přes řeku. Brigádního generála volají k telefonu a divizionér spustil rámus, co je to za hovadinu v brigádním úseku, že právě dostal rozkaz od štábu armády začít útok na srbské pozice ve 2 hodiny 35 minut v noci na levém křídle. My že jsme rezerva a že se ihned má oheň zastavit. Ale kdepak v takové situaci chtít ,Feuer einstellen`. Brigádní telefonní centrála hlásí, že se nikam nemůže dozvonit, jenom že hlásí štáb 75. regimentu, že právě dostali od vedlejší divize rozkaz ,ausharren`, že se nemůže smluvit s naší divizí, že Srbové obsadili kótu 212, 226 a 327, žádá se o zaslání jednoho bataliónu jako svaz a spojení po telefonu s naší divizí. Přehodíme linku na divizi, ale spojení už bylo přerušeno, poněvadž Srbové se nám dostali mezitím do týla na obou křídlech a přesekávali náš střed do trojúhelníku, ve kterém zůstalo potom všechno, regimenty, artilérie i trén s celou autokolonou, skladiště i polní nemocnice. Dva dny jsem byl v sedle a divizionér padl do zajetí i s naším brigádníkem. A to všechno zavinili Maďaři tím, že stříleli po našem druhém maršbataliónu. Rozumí se samo sebou, že to sváděli na náš regiment." 
    Plukovník si odplivl: 
     "Sám jste se teď, pane nadporučíku, přesvědčil, jak využitkovali znamenitě vaší příhody v Királyhidě." 
    Nadporučík Lukáš rozpačitě zakašlal. 
     "Pane nadporučíku," obrátil se na něho důvěrně plukovník, "ruku na srdce. Kolikrát jste se vyspal s paní Kákonyiovou?" 
    Plukovník Schröder byl dnes ve velmi dobré náladě. 
     "Neříkejte, pane nadporučíku, že jste teprve začal korespondovat. Já, když jsem byl ve vašich letech, seděl jsem v Jágru na měřických kursech tři neděle, a měl jste vidět, jak jsem ty celé tři neděle nic jiného nedělal než spal s Maďarkami. Každý den s jinou. Mladé, svobodné, starší, vdané, jak to právě přišlo, žehlil jsem tak důkladně, že když jsem se vrátil k regimentu, sotva jsem pletl nohama. Nejvíc mne strhala paní jednoho advokáta. Ta ukázala, co dovedou Maďarky. Kousla mne přitom do nosu, celou noc mně nedala oka zamhouřit. - Začal korespondovat...," důvěrné plácl plukovník nadporučíka na rameno, "známe to. Neříkejte ničeho, já mám svůj úsudek o celé věci. Zapletl jste se s ní, její manžel na to přišel, ten váš pitomý Švejk... - Ale víte, pane nadporučíku, ten váš Švejk je přece jen charakter, když to tak proved s vaším dopisem. Takového člověka je opravdu škoda. Já říkám, že to je výchova. Mně se to velice líbí od toho chlapa. Rozhodné musí být v tomto ohledu vyšetřování zastaveno. Vás, pane nadporučíku, ostouzeli v novinách. Vaše přítomnost zde je úplně zbytečnou. Během týdne bude vypravena marška na ruský front. Jste nejstarším důstojníkem u 11. kompanie, pojedete s ní jako kompaniekomandant. Už je všechno zařízeno u brigády. Řekněte účetnímu feldvéblovi, aby vám našel nějakého jiného sluhu místo toho Švejka." 
    Nadporučík Lukáš vděčně pohlédl na plukovníka, který pokračoval: "Švejka přiděluji k vám jako kumpanieordonanc." 
    Plukovník vstal, a podávaje zbledlému nadporučíkovi ruku, řekl: 
     "Tím je tedy všechno vyřízeno. Přeji vám mnoho štěstí, abyste se vyznamenal na východním bojišti. A jestli se snad ještě někdy uvidíme, tak přijďte mezi nás. Ne abyste se nám vyhýbal jako v Budějovicích..." 
    Nadporučík Lukáš po celé cestě domů si opakoval: "Kompaniekomandant, kompanieordonanc." A jasné před ním vyvstávala postava Švejka. Účetní šikovatel Vaněk, když mu poručil nad poručík Lukáš, aby mu vyhledal nějakého nového sluhu místo Švejka, řekl: "Já myslel, že jsou, pane obrlajtnant, spokojenej s tím Švejkem." 
    Uslyšev, že Švejka naznačil plukovník ordonancí u 11. kumpanie, zvolal: "Pomoz nám pánbůh."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
U divizijního soudu, v baráku opatřeném mřížemi, vstávali podle předpisu v sedm hodin ráno a dávali do pořádku kavalce válející se v prachu po zemi. Pryčen nebylo. V jednom přepažení v dlouhé místnosti skládali podle předpisu deky na slamník, a kteří byli s prací hotovi, seděli na lavicích podle stěny a bud' si hledali vši, ti, kteří přišli z fronty, nebo se bavili vypravováním různých příhod. 
     Švejk se starým sapérem Vodičkou seděli na lavici u dveří ještě s několika vojáky od různých regimentů a formací. 
     "Podívejte se, hoši," ozval se Vodička, "na tamhletoho kluka maďarskýho u okna, jak se pacholek modlí, aby to s ním dobře dopadlo. Neroztrhli byste mu držku od ucha k uchu?" 
     "Ale to je hodnej člověk," řekl Švejk, "ten je zde proto, poněvadž nechtěl narukovat. Von je proti vojně, vod nějaký sekty, a je zavřenej proto, že nechce nikoho zabít, von se drží božího přikázání, ale voni mu to boží přikázání vosladějí. Před vojnou žil na Moravě nějakej pan Nemrava, a ten dokonce nechtěl vzíti ani flintu na rameno, když byl odvedenej, že prej je to proti jeho zásadě, nosit nějaký flinty. Byl za to zavřenej, až byl černej, a zas ho nanovo vedli k přísaze. A von, že přísahat nebude, že je to proti jeho zásadě, a vydržel to. 
     "To byl hloupý člověk," řekl starý sapér Vodička, "von moh přísahat a přitom se taky na všechno vysrat, i na celou přísahu." 
     "Já už třikrát přísahal," oznámil jeden infanterák, "a třikrát už jsem tady pro dezerci, a kdybych neměl to lékařský vysvědčení, že jsem před patnácti léty v choromyslnosti utlouk svou tetu, byl bych snad už potřetí na frontě vodstřelenej. Ale takhle mně moje nebožka teta vždycky pomůže z nouze a nakonec se přeci snad z tý vojny dostanu v pořádku." 
     "A proč jsi, kamaráde," otázal se Švejk, "utloukl svou tetičku?" 
     "Kvůli čemu se lidi utloukají," odpověděl příjemný muž, "každej si to může pomyslit, že kvůli penězům. Měla ta baba pět spořitelních knížek a zrovna jí poslali úroky, když jsem k ní přišel celej rozbitej a votrhanej na návštěvu. Kromě ní jsem neměl jiný duše na tom božím světě. Tak jsem ji šel poprosit, aby se mne ujala, a vona, mrcha, abych prej šel dělat, že prej takovej mladej, silnej a zdravej člověk. Slovo dalo slovo a já jsem ji uhodil jen tak několikrát přes hlavu pohrabáčem a tak jsem jí zřídil celej ksicht, že jsem nevěděl, je to tetička, nebo to není tetička. Tak jsem tam u ní seděl na zemi a pořád si říkám: ,Je to tetička, nebo to není tetička?` A tak mé našli u ní sedět druhý den sousedi. Potom jsem byl v blázinci ve Slupech, a když nás potom před válkou v Bohnicích postavili před komisi, byl jsem uznán za vyléčenýho a hned jsem musel jít dosluhovat na vojnu za ty léta, co jsem promeškal." 
    Kolem prošel hubený, vytáhlý voják, utrápeného vzezření, s koštětem. 
     "To je jeden učitel od poslední naší maršky," představil ho myslivec sedící vedle Švejka, "teď jde si vymect pod sebou. Je to náramně pořádnej člověk. Je tady kvůli jedné básničce, kterou složil. - Pojď sem, učitelskej," zavolal na muže s koštětem, který přiblížil se vážně k lavici. "Pověz nám to o těch vších." 
    Voják s koštětem odkašlal a spustil: 
    Vše zavšiveno, front se drbe celý, 
    veš po nás leze veliká. 
    Pan generál se válí na posteli 
    a každej den se převlíká. 
    Vším u vojska se velmi dobře daří, 
    i na šarže už přivyká, 
    s vší pruskou už se hbitě páří 
    ten starý všivák rakouský.
Ztrápený voják učitel si přisedl na lavici a povzdechl: "To je všechno, a kvůli tomu jsem již počtvrté vyslýchanej u pana auditora." 
     "Vono to skutečně nestojí ani za řeč," rozšafné řekl Švejk, "vono jen přijde na to, koho voni u soudu budou myslet tím starým všivákem rakouským. Ještě dobře, že jste tam dal vo tom páření, to je spletete, že budou z toho janci. Jen jim vysvětlete, že všivák je sameček od vši a že na samičku veš může lezt zase jenom sameček všivák. Jinak se z toho nevymotáte. Nepsal jste to jisté, abyste chtěl někoho urazit, to je jasný. Řekněte jen panu auditorovi, že jste si to psal pro svoje potěšení, a jako se říká samečkovi od svině kanec, tak se říká všude samečkovi od vši - všivák." 
    Učitel si povzdechl: "Když ten pan auditor neumí dobře česky. Já už jsem mu to také podobným způsobem vysvětloval, ale on na mne spustil, že sameček od vši se jmenuje česky vešák. ,Šádný fšivák,` povídal pan auditor, ,vešák. Femininum, Sie gebildeter Kerl, ist ten feš, also masculinum ist ta fešak. Wir kennen unsre Pappenheimer.`" 
     "Zkrátka a dobře," řekl Švejk, "je to s vámi vachrlatý, ale nesmíte ztrácet naději, jako říkal Cikán Janeček v Plzni, že se to ještě může vobrátit k lepšímu, když mu v roce 1879 dávali kvůli tý dvojnásobný loupežný vraždě voprátku na krk. A taky to uhád, poněvadž ho vodvedli v poslední okamžik vod šibenice, poněvadž ho nemohli pověsit kvůli narozeninám císaře pána, který připadly právě na ten samej den, kdy měl viset. Tak ho voběsili až druhej den, až bylo po narozeninách, a chlap měl ještě takový štěstí, že třetí den nato dostal milost a mělo bejt s ním obnovený líčení, poněvadž všechno ukazovalo na to, že to vlastně udělal jinej Janeček. Tak ho museli vykopat z trestaneckýho hřbitova a rehabilitovati ho na plzeňskej katolickej hřbitov, a potom se teprve přišlo na to, že je evangelík, tak ho převezli na evangelickej hřbitov a potom..." 
     "...potom dostaneš pár facek," ozval se starý sapér Vodička, "co si ten chlap všechno nevymyslí. Člověk má starosti s divizním soudem, a von chlap mizerná mně včera, když nás vedli k vejslechu, vykládal, co je to růže z Jericha." 
     "To ale nebyla moje slova, to vykládal sluha malíře Panušky Matěj jedné staré bábě, když se ho ptala, jak vypadá růže z Jericha. Tak jí povídal: ,Vemte suchý kravský hovno, dejte ho na talíř, polejte vodou a vono se vám krásně zazelená, a to je růže z Jericha,` " bránil se Švejk, "já jsem si tu blbost nevymyslil a přeci jsme si vo něčem museli povídat, když jdeme k vejslechu. Já jsem tě chtěl, Vodičko, jen potěšit..." 
     "Ty někoho potěšíš," odplivl si opovržlivě Vodička, "člověk má tu plnou hlavu starostí, aby se dostal z tý šlamastiky a vyšel ven, aby si to s téma klukama maďarskejma vyrovnal, a von chce člověka potěšit s nějakým kravským hovnem. 
    A jak to můžu splatit těm maďarskejm klukům, když sedím zavřenej, a ještě ke všemu se člověk musí přetvařovat a vykládat auditorovi, že nemá proti Maďarům žádnou zášt. To je, panečku, psí život. Ale až já jednou takovýho kluka dostanu do pazourů, tak ho uškrtím jako štěně, já jim dám ,Isten áld meg a Magyart`, já se s nima porovnám, vo mně se ještě bude mluvit " 
     "Nemějme žádnej vo nic starost," řekl Švejk, "všechno se urovná, hlavní věcí je vždycky u soudu mluvit nepravdu. Kerej člověk se dá vomámit, aby se přiznal, ten je vždycky ztracenej. Z toho nikdy nic pořádnýho nebude. Když jsem jednou pracoval v Mor. Ostravě, tak tam byl takovejhle případ: Jeden horník ztřískal tam inženýra mezi čtyřma vočima, takže to nikdo neviděl. A advokát, kerej ho hájil, pořád mu říkal, aby zapíral, že se mu nemůže nic stát, ale předseda senátu mu pořád klad na srdce, že přiznání je polehčující okolností, ale ten ved neustále svou, že se přiznat nemůže, tak byl osvobozenej, poněvadž dokázal svoje alibi. V ten samej den byl v Brné..." 
     "Ježíšmarjá," rozčílil se Vodička, "já už to nevydržím. Proč tohle všechno povídá, to nepochopuju. To byl včera s náma u vejslechu zrovna takovej člověk. Když se ho auditor ptal, čím je v civilu, tak říkal: ,Dejmám u Kříže.` A trvalo to přes půl hodiny, než auditorovi vysvětlil, že tahá měch u kováře Kříže, a když se ho potom zeptali: ,Vy jste tedy v civilu pomocnej dělník,` tak jim odpověděl: ,Kdepak ponocnej, ten je Franta Hybšů.`" 
    Na chodbě se ozvaly kroky a volání stráže "Zuwachs". "Zas nás bude víc," radostné řekl Švejk, "snad si schovali nějaké to báčko." 
    Dveře se otevřely a dovnitř všoupli jednoročního dobrovolníka, který seděl se Švejkem v Budějovicích v arestě a byl předurčen ke kuchyni nějaké maršové roty. "Pochválen Pán Ježíš Kristus," řekl vstupuje, načež Švejk za všechny odpověděl: "Až na věky amen." 
    Jednoroční dobrovolník spokojeně podíval se na Švejka, položil na zem deku, kterou s sebou přinesl, a posadil se na lavici k české kolonii, roztočil si kamaše a vyňal uměle v záhybech stočené cigarety, které rozdal, pak vytáhl z boty kousek třecí plochy od krabičky zápalek a několik sirek uměle rozřezaných v půli hlavičky. 
    Rozškrtl, opatrně zapálil si cigaretu, dal všem připálit a lhostejně řekl: "Já jsem obžalovanej pro vzpouru." 
     "To nic není," chlácholivě ,ozval se Švejk, "to je legrace." 
     "To se rozumí," řekl jednoroční dobrovolník, "jestli takovým způsobem to chceme vyhrát, pomocí různých soudů. Když sě chtějí se mnou mermomocí soudit, ať se soudí. Celkem vzato, jeden proces nic nemění na celé situaci." 
     "A jak jsi se vzbouřil?" otázal se sapér Vodička, dívaje se sympaticky na jednoročního dobrovolníka. 
     "Nechtěl jsem pucovat hajzly na hauptvaše," odpověděl, "tak mě vedli až k obrštovi. A to je pěkná svině. Začal na mne křičet, že prý jsem zavřen na základě regimentsraportu a že jsem obyčejný arestant, že se vůbec diví, že mne země nosí a nepřestane se točit nad tou hanbou, že v armádě se vyskytl člověk s právem jednoročního dobrovolníka, majícího nárok na důstojnickou hodnost, který však svým chováním může vzbudit jediné hnus a opovržení u svých představených. Odpověděl jsem, že rotace zeměkoule nemůže být přerušena objevením se na ní takového jednoročního dobrovolníka, jako jsem já, že zákony přírodní jsou silnější než štráfky jednoročních dobrovolníků a že bych si přál vědět, kdo mne může přinutit, abych pucoval nějakej hajzl, který jsem nepodělal, ačkoliv i na to bych měl právo po té svinské kuchyni u regimentu, po tom shnilém zelí a močeném skopovém mase. Potom jsem ještě obrstovi řekl, že je též jeho názor, proč mne zem nosí, trochu podivný, poněvadž kvůli mně přece nevypukne zemětřesení. Pan obrst po celou mou řeč nic nedělal než cvakal zuby jako kobyla, když ji studí zmrzlá řepa na jazyk, a potom na mne zařval: 
     ,Tak budete pucovat hajzl, nebo nebudete?` ,Poslušně hlásím, že žádného hajzlu pucovati nebudu: 
     ,Vy budete pucovat, Sie Einjähriger.` ,Poslušně hlásím, že nebudu.` 
     ,Krucityrkn, vy budete pucovat, ne jeden, ale sto hajzlů!` 
     ,Poslušně hlásím, že nebudu pucovat ani sto, ani jeden hajzl!` 
    A tak to šlo pořád: ,Budete pucovat?` ,Nebudu pucovat ` Hajzly lítaly sem a tam, jako by to bylo nějaké dětské říkadlo od Pavly Moudré. Obršt běhal po kanceláři jako pominutý, nakonec si sedl a řekl: ,Rozvažte si to dobře, já vás předám divizijnímu soudu pro vzpouru. Nemyslete si, že budete první jednoroční dobrovolník, který byl za této války zastřelen. V Srbsku jsme pověsili dva jednoroční dobrovolníky od 10. kompanie a jednoho od 9. jsme zastřelili jako jehně. A proč? Pro jejich paličatost. Ty dva, kteří byli pověšeni, zdráhali se propíchnout ženu a chlapce jednoho čúžáka pod Šabacem a jednoročák od 9. kumpačky byl zastřelen, poněvadž nechtěl jít kupředu a vymlouval se, že má oteklé nohy a že je platfus. Tak budete pucovat hajzl, nebo nebudete?` 
     ,Poslušně hlásím, že nebudu: 
    Obršt se na mne podíval a řekl: ,Poslyšte, nejste vy slavjanofil?` 
     ,Poslušně hlásím, že nejsem.` 
    Potom mne odvedli a oznámili mně, že jsem žalován pro vzpouru." 
     "Nejlepší uděláš," řekl Švejk, "když se budeš teď vydávat za blba. Když jsem seděl na garnizóně, tak tam s námi byt takovej chytrej člověk vzdělanej, profesor na obchodní škole. Ten dezentýroval z bojiště a měl bejt s ním náramně slavnej proces, aby byl pro postrach odsouzenej a oběšenej, a ten se z toho náramné jednoduše vyvlík. Začal dělat dědičně zatíženýho, a když ho štábní lékař prohlížel, tak prohlásil, že von nedezentýroval, že už vod mládí rád cestuje, že má vždycky touhu někam daleko zmizet. Že jednou se probudil v Hamburku a podruhý zas v Londýně, a že nevěděl, jak se tam dostal. Otec že byl alkoholik a zemřel sebevraždou před jeho narozením, matka že byla prostitutkou a opíjela se a zemřela na delirium. Mladší sestra že se utopila, starší že se vrhla pod vlak, bratr že skočí) z železničního mostu na Vyšehradě, dědeček že zavraždil svou ženu a polil se petrolejem a zapálil se, druhá babička že se toulala s Cikány a otrávila se ve vězení sirkami, jeden bratranec že byl několikrát souzen pro žhářství a podřezal si v Kartouzích žíly na krku kouskem skla, sestřenice z otcovy strany že se vrhla ve Vídni z šestýho patra, von sám že je strašně zanedbanýho vychování a do deseti let že neuměl mluvit, poněvadž ve věku šesti měsíců, když ho převazovali na stole a někam vodběhli, kočka ho stáhla se stolu a pádem že se uhodil do hlavy. Mívá též občasné silné bolení hlavy a v takových okamžicích že neví, co dělá, a v takovým stavu že taky vodešel z fronty do Prahy, a teprve když ho zatkla u Fleků vojenská policie, že přišel k sobě. Panečku, měli jste vidět, jak ho ještě rádi pustili z vojny, a asi pět maníků, kteří seděli s ním v cimře, všichni si to pro všechen případ napsali na papírek asi takhle: 
    Otec alkoholik. Matka prostitutka. 
    I. sestra (utopila) 
    II. sestra (vlak) 
      Bratr (z mostu) 
    Dědeček † ženu, petrolej, zapálil. 
    II. babička (cikáni, sirky) † atd. 
    A jeden, když to začal taky přednášet štábnímu lékařovi, už se nedostal ani přes bratrance a štábní lékař, poněvadž už to byl třetí případ, mu řekl: ,Ty chlape, a tvoje sestřenice z otcovy strany se vrhla ve Vídni z šestýho patra, ty jseš strašné zanedbaného vychování, a tak tě spraví korekce: Tak ho odvedli do korekce, svázali do kozelce, a hned ho přešlo strašně zanedbaný vychování, i otec alkoholik, i matka prostitutka a raději se přihlásil dobrovolně na front." 
     "Dnes," řekl jednoroční dobrovolník, "už na vojně nikdo nevěří v dědičné zatížení, poněvadž by to dopadlo tak, že by museli všechny jenerální štáby zavřít do blázince." 
    V okovaných dveřích zarachotil klíč a vstoupil profous: 
     "Infanterist Švejk a sapér Vodička k panu auditorovi." 
    Zvedli se a Vodička řekl k Švejkovi: "Vidíš je, lotry, každej den vejslech, a pořád žádnej vejsledek. Kdyby už nás radši, himlhergot, vodsoudili a netahali se s náma. Takhle se celý boží den válíme a těch maďarskejch kluků běhá vokolo..." 
    Pokračujíce na cestě k výslechu do kanceláří divizijního soudu, které byly umístěny na druhé straně v jiném baráku, sapér Vodička uvažoval se Švejkem, kdy vlastně přijdou před řádný soud. 
     "Pořád jenom samej vejslech," dopaloval se Vodička, "a kdyby z toho něco alespoň vylezlo. Spotřebujou haldy papíru a člověk ani ten soud neuvidí. Shnije za mřížema. Řekni upřímně, je ta supa k žrádlu? A to zelí se zmrzlejma bramborama? Krucifix, takovou blbou světovou vojnu jsem ještě nikdy nežral. Já jsem si to představoval docela jinak." 
     "Já jsem zas docela spokojenej," řekl Švejk, "to ještě před lety, když jsem sloužil aktivně, tak náš supák Solpera říkal, že na vojně musí bejt si každej vědom svejch povinností, a dal ti přitom takovou přes hubu, žes na to nikdy nezapomněl. Nebo nebožtík obrlajtnant Kvajser, když přišel prohlížet kvéry, tak vždycky nám přednášel, že každej voják má jevit největší duševní votrlost, poněvadž vojáci jsou jenom dobytek, kerej stát krmí, dá jim nažrat, napít kafe, tabák do fajfky a za to musí tahat jako volové." 
    Sapér Vodička se zamyslil a po chvíli se ozval: "Až tam budeš, Švejku, u toho auditora, tak se nesplet, a co jsi předešle při výslechu mluvil, tak to vopakuj, ať nejsem v nějaký bryndě. Tedy hlavně, že jsi viděl, že mě napadli ty kluci maďarští. Přece jsme to všechno podnikli na společnej účet." 
     "Nic se neboj, Vodičko," konejšil ho Švejk, "jen klid, žádný rozčilování, copak je to něco, bejt před nějakým takovým divizijním soudem. Tos měl vidět, jak před lety se takový vojenský soud vodbejval zkrátka. Sloužil ti u nás v aktivu učitel Herál a ten nám jednou na kavalci vykládal, když jsme všichni v cimře dostali kasárníka, že je v pražským muzeu jedna kniha zápisů takovýho vojenskýho soudu za Marie Terezie. Každej regiment měl svýho kata, který popravoval vojáky svýho regimentu, kus po kusu, za jeden tereziánskej tolar. A ten kat podle těch zápisů vydělal si někerej den až pět tolarů. - To se rozumí," dodal Švejk rozvážně, "tenkrát byly silný regimenty a pořád je po vesnicích doplňovali." 
     "Když jsem byl v Srbsku," řekl Vodička, "tak u naší brigády věšeli, kteří se přihlásili, čúžáky za cigarety. Kerej voják pověsil chlapa, ten dostal deset športek, za ženskou a za dítě pět. Potom začlo intendantstvo spořit a vodstřelovalo se to hromadně. Se mnou sloužil jeden Cikán a vo tom jsme to dlouho nevěděli. Bylo nám to jenom nápadný, že ho vždycky na noc někam volali do kanceláře. To jsme stáli na Drině. A jednou v noci, když byl pryč, tak někomu napadlo štourat se v jeho věcech, a pacholek měl v ruksaku celý tři krabičky po stovce športek. Potom se vrátil k ránu do naší stodoly a my jsme s ním udělali krátkej soud. Povalili jsme ho a nějakej Běloun ho uškrtil řemenem. Měl ten pacholek tuhej život jako kočka." 
    Starý sapér Vodička si odplivl: "Ne a ne ho uškrtit, už se nám podělal, voči mu vylezly, a pořád ještě byl žívej jako nedoříznutej kohout. Tak ho trhli jako kočku. Dva za hlavu, dva za nohy a zakroutili mu vaz. Potom jsme na něho navlíkli jeho ruksak i s cigaretama a hodili ho pěkně do Driny. Kdopak by takový cigarety kouřil. Ráno byla po něm sháňka." 
     "To jste měli hlásit, že dezentýroval," rozšafně podotkl Švejk, "že už se na to připravoval a že každej den říkal, že se ztratí." 
     "Ale kdo by na takový věci myslel," odpověděl Vodička, "my jsme svý udělali a vo věci ostatní jsme neměli žádnou starost. Tam to bylo úplně lehký. Každej den někdo zmizel, a ani už to z Driny nelovili. Plaval tam nadmutej čúžák vedle našeho rozflákanýho landveráka hezky po Drině do Dunaje. Někteří nezkušení, když to viděli ponejprv, tak dostali malinkou horečku." 
     "Těm měli dát chinin," řekl Švejk. 
    Vstoupili právě do baráku s kancelářemi divizijního soudu a patrola je ihned odvedla do kanceláře číslo 8, kde za dlouhým stolem s haldami spisů seděl auditor Ruller. 
    Před ním ležel nějaký díl zákoníku, na kterém stála nedopitá sklenice čaje. Po pravé straně na stole stál krucifix z napodobené slonoviny, se zaprášeným Kristem, který se zoufale díval na podstavec svého kříže, na kterém byl popel a oharky z cigaret. 
    Auditor Ruller oklepával si právě k nové lítosti ukřižovaného boha novou cigaretu o podstavec krucifixu a druhou rukou nadzvedal sklenici s čajem, která se přilepila na zákoník. 
    Vyprostiv sklenici z objetí zákoníku, listoval se dál v knize vypůjčené z důstojnického kasina. Byla to kniha Fr. S. Krause s mnohoslibným názvem Forschungen zur Entwicklungsgeschichte der geschlechtlichen Moral. 
    Zadíval se na reprodukci naivních kreseb mužského i ženského pohlavního ústroje s přiléhajícími verši, které objevil učenec Fr. S. Krause na záchodcích berlínského Západního nádraží, takže neobrátil pozornost na ty, kteří vstoupili. 
    Vytrhl se z pozorování reprodukcí teprve zakašláním Vodičky. 
     "Was geht los?" otázal se, listuje dál a hledaje pokračování naivních kresbiček, skic a náčrtů. "Poslušně hlásím, pane auditor," odpověděl Švejk, "kamarád Vodička se nastyd a teď kašle." Auditor Ruller teprve teď se podíval na Švejka a na Vodičku. 
    Snažil se dodati své tváři přísného výrazu. "Konečně že lezete, chlapi," řekl, štouraje se v haldě spisů na stole, "dal jsem vás předvolat na devátou hodinu a teď je pomalu jedenáct " 
     "Jak to stojíš, ty vole?" otázal se Vodičky, který si dovolil udělat pohov. "Až řeknu rút, tak si můžeš dělat s haksnama, co chceš." 
     "Poslušně hlásím, pane auditor," ozval se Švejk, "že von má revma." 
     "Ty drž radši hubu," řekl auditor Ruller, "až se tě na něco zeptám, tak teprv budeš odpovídat. Třikrát jsi byl u mne u výslechu a lezlo to z tebe jako z chlupatý deky. Tak najdu to nebo nenajdu? Mám já s vámi, vy chlapi mizerní, práci. Ale ono se vám to nevyplatilo, obtěžovat zbytečně soud. Tak se podívejte, parchanti," řekl, když vytáhl z haldy aktů obsáhlý spis s nápisem ,Schwejk & Woditschka`. "Nemyslete si, že se budete u divisionsgerichtu válet dál kvůli nějaké hloupé rvačce a vyhnete se na nějaký čas frontě. Kvůli vám jsem musel telefonovat až s armádním gerichtem, vy hňupi." 
    Vzdychl si. 
     "Netvař se tak vážně, Švejku, ono ti to na frontě přejde, prát se s nějakými honvédy," pokračoval, "líčení se s vámi oběma zastavuje a každý z vás jde k své části, kde budete potrestáni u raportu, a pak půjdete s marškou na frontu. Jestli vás ještě jednou dostanu do ruky, vy holomci, tak s vámi zatočím, že budete na to koukat. Zde máte propouštěcí blanket a chovejte se řádně. Odveďte je do čísla 2." 
     "Poslušné hlásím, pane auditor," řekl Švejk, "že si vaše slova vezmeme oba k srdci a že vám mockrát děkujeme za vaši dobrotu. Kdyby to bylo v civilu, tak bych si dovolil říct, že jste zlatej člověk. A zároveň vás musíme voba mockrát prosit za vodpuštění, že jste se s námi tolik musel abgébovat. My si toho vopravdu nezasloužíme."' 
     "Tak už táhněte ke všem čertům," rozkřikl se auditor na Švejka, "nebýt toho, že se za vás oba přimluvil pan obrst Schröder, tak nevím, jak by to s váma bylo dopadlo." 
    Vodička cítil se teprve starým Vodičkou až na chodbě, když šli s patrolou do kanceláře číslo 2. 
    Voják, který je vedl, bál se, že přijde pozdě na oběd, a proto se vyjádřil: 
     "Tak to trochu natáhněte, hoši, táhnete se jako vši." 
    Tu Vodička prohlásil, aby si moc neroztahoval kušnu a že může mluvit o štěstí, že je Čech. Kdyby byl Maďar, že by ho roztrhl jako slanečka. 
    Poněvadž v kanceláři šli si vojenští písaři pro mináž, byl nucen voják, který je vedl, přivést je prozatím nazpátek do vězení divizijního soudu, což se neobešlo bez proklínání z jeho strany, které adresoval na nenáviděnou rasu vojenských písařů. 
     "Kamarádi, mně zas seberou všechno mastný ze supy," zahořekoval tragicky, "a místo masa nechají mně šlachu. Včera jsem eskortoval taky dva do lágru a někdo mně sežral půl veky, kterou pro mne vyfasovali." 
     "Vy holt tady u divizijního soudu nemyslíte než na žrádlo," řekl Vodička, který již úplně okřál. 
    Když jednoročnímu dobrovolníkovi oznámili, jak to s nimi dopadlo, zvolal: "Tedy marška, přátelé! Je to jako v časopise českých turistů: ,Dobrý vítr!` Přípravné práce na cestu jsou již hotovy, vše slavnou vojenskou správou obstaráno a vykonáno. I vy jste objednáni připojiti se k výletu do Haliče. Nastupte cestu s myslí veselou a lehkým, radostným srdcem. Chovejte neobyčejnou lásku pro ty krajiny, kde budou vám představovat zákopy. Je to tam krásné a nanejvýš zajímavé. Budete se v dálné cizině cítiti jako doma, jako v příbuzném kraji, ba skoro jako v milé domovině. S city povznesenými nastoupíte pout do krajin, o kterých již starý Humboldt pravil: ,V celém světě neviděl jsem něco velkolepějšího nad tu blbou Halič: Hojné a vzácné zkušenosti, jichž nabyla naše slavná armáda na ústupu z Haliče při prvé cestě, budou našim novým válečným výpravám jistě vítaným vodítkem při sestavování programu druhé cesty. Jen pořád rovně za nosem do Ruska a z radosti vypalte do vzduchu všechny patrony." 
    Před odchodem Švejka a Vodičky po obědě do kanceláře přistoupil k nim neštastný učitel, který složil báseň o vších, a řekl tajemně, odváděje oba stranou: "Nezapomeňte, až budete na ruské straně, říct hned k Rusům: Zdrávstvujtě, ruskije bratja, my braťja čechi, my nět avstrijci." 
    Když vycházeli z baráku, tu Vodička, chtěje manifestačně vyjádřit svou nenávist k Maďarům a to, že ho nezdolala a nezviklala vazba v jeho přesvědčení, šlápl Maďarovi, který nechtěl sloužit na vojně, na nohu a zařval na něho: "Vobuj se, pahejle!" 
     "Měl mně něco říct," s nelibostí prohlásil potom sapér Vodička k Švejkovi, "měl se ozvat, tak bych mu jeho maďarskej šmakovák roztrh vod ucha k uchu. A von, kluk blbá, mlčí a dá si šlapat po botech. Hergot, Švejku, já mám takovej vztek, že nejsem vodsouzenej. Dyt to vypadá, jako kdyby se nám vysmívali, že to s těma Mad'arama nestojí ani za řeč. A přece jsme se bili jako lvi. To jsi zkazil ty, že nás nevodsoudili a že nám dali takový vysvědčení, jako bychom se ani neuměli pořádně prát. Co si vlastně vo nás myslí. Dyť to byl docela slušnej konflikt." 
     "Milej hochu," řekl Švejk dobrácky, "já dobře nechápu, jak tě to nemůže těšit, že nás divisionsgericht ouředně uznal za docela slušný lidi, proti kerým nic nemůže mít. Já jsem se u vejslechu, to je pravda, vymlouval všelijak, to se musí dělat, to je povinností lhát, jako říká advokát Bass svým klientům. Když se mě pan audior zeptal, proč jsme vtrhli do bytu toho pana Kákonyiho, tak jsem mu prostě řek: ,Já myslel, že se nejlépe s panem Kákonyim poznáme, když ho budem navštěvovat: Pan auditor se mě pak už na nic neptal a měl už toho dost. - To si pamatuj," pokračoval Švejk v úvaze, "že se před vojenskejma soudy žádnej nesmí přiznávat. Když jsem seděl u garnisonsgerichtu, tak se ve vedlejší cimře jeden voják přiznal, a jak se to vostatní dozvěděli, tak mu dali deku a poručili mu, že musí svý přiznání vodvolat." 
     "Kdybych udělal něco nečestnýho, tak bych se nepřiznal," řekl sapér Vodička, "ale když se mne ten kluk auditorská přímo zeptal: Pral jste se?, tak jsem řekl: Ano, pral jsem se. Ztýral jste někoho? Zajisté, pane auditore. Poranil jste při tom někoho? Ovšemže, pane auditore. Ať ví, s kým mluví. A to je právě ta vostuda, že nás vosvobodili. To je, jako kdyby nechtěl věřit tomu, že jsem přerazil vo ty kluky maďarský überšvunk, že jsem z nich udělal nudle, boule a modřiny. Tys byl přece při tom, jak v jeden moment jsem měl tři kluky madarský na sobě, a jak za chvilku válelo se to všechno na zemi a já šlapal po nich. A po tom po všem zastaví takovej usmrkanej auditorskej kluk s náma vyšetřování. To je, jako by mně řek: Kam se serete, vy a prát se. Až bude po vojně a budu v civilu, já ho vočumu někde najdu a pak mu ukážu, jestli se nedovedu prát. Potom přijedu sem do Királyhidy a udělám tady takový binec, že to svět neviděl a že se budou lidi schovávat do sklepa, až se dozvědí, že jsem se přišel podívat na ty rošťáky v Királyhidě, na ty lumpy, na ty pacholky."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V kanceláři bylo všechno odbyto velice rychle. Nějaký felák s hubou ještě zamaštěnou od oběda, podávaje Švejkovi a Vodičkoví papíry s náramně vážnou tváří, nedal si ujít té příležitosti, aby nepronesl k oběma řeč, ve které apeloval na jich vojenského ducha, proplétaje to, poněvadž byl Vasrpolák, různými pěknými výrazy svého nářečí, jako "marekvium", "glupi rolmopsie", "krajcová sedmina", "sviňa porýpaná" a "dum vám baně na mjesjnuckovy vaši gzichty". 
    Když se Švejk s Vodičkou loučil, poněvadž každého odváděli k jejich části, řekl Švejk: "Až bude po tý vojně, tak mé přijel navštívit. Najdeš mé každej večer od šesti hodin u Kalicha na Bojišti." 
     "To se ví, že tam přijdu," odpověděl Vodička, "bude tam nějaká sranda?" 
     "Každej den se tam něco strhne," sliboval Švejk, "a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nějak zařídíme." 
    Rozešli se, a když byli od sebe již hodně kroků, volal starý sapér Vodička za Švejkem: "Tak se ale jisté postarej vo nějakou zábavu, až tam přijdu." 
    Načež Švejk volal nazpět: "Přijel ale určitě, až bude konec týhle válce." 
    Potom se vzdálili a bylo slyšet zas za hodnou chvíli za rohem z druhé řady baráků hlas Vodičky: "Švejku, Švejku, jaký mají pivo u Kalicha?" 
    A jako ozvěna ozvala se Švejkova odpověď: "Velkopopovický." 
     "Já myslel, že smíchovský," volal z dálky sapér Vodička. 
     "Mají tam taky holky," křičel Švejk. 
     "Tedy po válce v šest hodin večer," křičel zezdola Vodička. 
     "Přijel' raděj vo půl sedmý, kdybych se někde vopozdil," odpovídal Švejk. 
    Potom ozval se ještě, již z velké dálky, Vodička: "V šest hodin nemůžeš přijít?" 
     "Tak přijdu tedy v šest," slyšel Vodička odpověď vzdalujícího se kamaráda. 
    A tak se rozešel dobrý voják Švejk se starým sapérem Vodičkou. "Wenn die Leute auseinander gehen, da sagen sie Auf Wiedersehen."
5. kapitola
Z Mostu nad Litavou k Sokalu 
Nadporučík Lukáš chodil rozčileně po kanceláři 11. maršové roty. Byla to tmavá díra v baráku roty, přepažená z chodby prkny. Stůl, dvě židle, baňka s petrolejem a kavalec. 
    Před ním stál účetní šikovatel Vaněk, který zde sestavoval listiny k výplatě žoldu, vedl účty kuchyně pro mužstvo, byl finančním ministrem celé roty a trávil tu celý boží den, zde též spal. 
    U dveří stál tlustý pěšák, zarostlý vousy jako Krakonoš. To byl Baloun, nový sluha nadporučíka, v civilu mlynář někde u Českého Krumlova. 
     "Vybral jste mně opravdu znamenitého pucfleka," mluvil nadporučík Lukáš k účetnímu šikovateli, "děkuji vám srdečně za to milé překvapení. První den si ho pošlu pro oběd do oficírsmináže, a on mně ho půl sežere." 
     "Rozlil jsem prosím," řekl tlustý obr. 
     "Dobře, rozlils. Tos moh rozlít jedině polívku nebo omáčku, ale ne frankfurtskou pečeni. Vždyť jsi mně přinesl jen takový kousek, co by se za nehet vešlo. A kams dal štrůdl?" 
     "Já jsem..." 
     "Ale nezapírej, tys ho sežral." 
    Nadporučík Lukáš pronesl poslední slova s takovou vážností a tak přísným hlasem, že Baloun mimoděk ustoupil o dva kroky. 
     "Já jsem se informoval v kuchyni, co jsme dnes měli k obědu. A byla polívka s játrovými knedlíčky. Kam jsi dal ty knedlíčky? Vytahal jsi je po cestě, to je jistá pravda. Potom bylo hovězí maso s okurkou. Cos s tím udělal? Taky jsi sežral. Dva plátky frankfurtské pečeně. A přines jsi jen půl plátku, he? Dva kousky štrůdlu! Kams ho dal? Nacpal jsi se, prase mizerný, ohavný. Mluv, kam jsi dal štrůdl? Že ti upad do bláta? Ty prevíte jeden. Můžeš mně ukázat to místo, kde leží v blátě? Že hned nějakej pes příběh jako na zavolanou, popad ho a odnes? Ježíšikriste, já ti tak nafackuju hubu, že budeš mít hlavu jako štandlík! Ještě mně, ta svině, zapírá. Víš, kdo té viděl? Zde rechnungsfeldvébl Vanék. Ten přišel ke mně a povídá: ,Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že to vaše prase, Baloun, vám žere oběd. Dívám se z okna a on se cpe, jako by nejedl celý týden.` Poslyšte, Sie Rechnungsfeldwebel, nemohli jste opravdu vybrat jiný dobytek pro mě než tohoto chlapa?" 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že se zdál Baloun z celé naší marškumpačky nejpořádnějším mužem. Je takový nemehlo, že si nepamatuje ani jeden kvérgrif, a dát mu flintu do ruky, ještě by udělal nějaké neštěstí. Při posledním cvičení blindpatronama byl by málem vystřelil oko sousedovi. Myslel jsem, že může alespoň takovouhle službu zastávat." 
     "A sežrat vždy celý oběd svému pánovi," řekl Lukáš, "jako by mu nestačila jeho porce. Nemáš snad hlad?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám pořáde hlad. Když někomu zbude chleba, tak ho odkoupím od něho za cigarety, a ještě to je všechno málo. Já už jsem takovej od přírody. Myslím vždycky, že už jsem sytej, a vono nic. Za chvilku zas, jako před jídlem, začne mně kručet v žaludku, a vida ho, von se už mrcha přihlašuje. Někdy si myslím, že už mám opravdu dost, že se už do mé nic nemůže vejít, ale toto. Vidím někoho, že jí, nebo ucejtím jen tu vůni, a hned je mně v žaludku jako po vymetení. Začne se žaludek hned zas hlásit o svoje práva a já bych potýkal hřebíky. Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že už jsem prosil, abych mohl dostávat dvojnásobnou porci; byl jsem kvůli tomu v Budějovicích u regimentsarcta a ten mě místo toho dal na tři dny na marodku a předepsal mně na den jen hrníček čistý polévky. Já prej tě, ty kanálie, naučím mít hlad. Přijd' sem ještě jednou, tak uvidíš, jak odtud vodejdeš jako chmelová tyčka! Já nemusím, pane obrlajtnant, vidět jen dobrý věci, i vobyčejný mě začnou dráždit a hned se mně dělají sliny. Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že uctivě prosím, aby mně byla povolena dvojitá porce. Jestli už masa nebude, tak alespoň ten příkrm, brambory, knedlíci, trochu vomáčky, toho vždycky zůstane..." 
     "Dobře, já jsem vyslech ty drzosti, Baloune," odpověděl nadporučík Lukáš. "Slyšel jste někdy, Sie Rechnungsfeldwebel, že dřív by byl voják tak drze] ještě ke všemu jako tento chlap? Sežere mně oběd a ještě chce, aby se mu povolila dvojitá porce. Já ti ale ukážu, Baloune, že vytrávíš. - Sie Rechnungsfeldwebel," obrátil se na Vaňka, "odveďte ho ke kaprálovi Weidenhofrovi, ať ho pěkně uváže na dvoře u kuchyně na dvě hodiny, až budou dnes večer rozdávat guláš. Ať ho uváže pěkně vysoko, aby jen tak se držel na špičkách a viděl, jak se v kotli ten guláš vaří. A zařiďte to tak, ať je ještě uvázána ta potvora, až se bude u kuchyně rozdávat guláš, aby mu sliny tekly jako hladové čubě, když čichá u uzenářského krámu. Řekněte kuchařovi, ať jeho porci rozdá!" 
     "K službám, pane obrlajtnant. Pojďte, Baloune!" 
    Když odcházeli, zadržel je ve dveřích nadporučík, a dívaje se do uděšené tváře Balounovy, zvolal vítězoslavně: "To sis pomoh, Baloune. Dobrou chuť přeji! A jestli mi to ještě jednou provedeš, pošlu tě bez milosti před polní soud." Když se vrátil Vaněk a oznámil, že Baloun je již uvázán, řekl nadporučík Lukáš: "Vy mne znáte, Vaňku, že takové věci nerad dělám, ale nemohu si pomoct. Za prvé uznáte, že když psovi berete kost, tak určí. Nechci mít kolem sebe podlého chlapa, a za druhé již ta okolnost, že je Baloun uvázán, má velký morální a psychologický význam pro celý manšaft. Ti chlapi si poslední dobou, když jsou u maršky a vědí, že zítra nebo pozítří pojedou do pole, dělají, co chtějí." 
    Nadporučík Lukáš vypadal velice utrápené a pokračoval tichým hlasem: "Předevčírem při nachtiibungu měli jsme, jak víte, manévrovat proti einjährigfreiwilligenschule za cukrovarem. První švarm, vorhut, ten šel ještě tiše po silnici, poněvadž ten jsem vedl sám, ale druhý, který měl jít nalevo a rozeslat vorpatroly pod cukrovar, ten si počínal, jako kdyby šel z výletu. Zpívali a dupali, že to muselo být slyšet až v lágru. Potom na pravém flangu šel rekognoscírovat terén třetí švarm pod les, to bylo vzdáleno od nás dobrých deset minut, a ještě na tu vzdálenost bylo vidět, jak chlapi kouří, samé ohnivé body ve tmě. A čtvrtý švarm, ten měl dělat nachhut, a čertví jak se to stalo, že se objevil najednou před naším vorhutem, takže byl považován za nepřítele, a já jsem musel ustupovat před vlastním nachhutem, který proti mně forykoval. To je jedenáctá marškumpanie, kterou jsem zdědil. Co z nich mohu udělat? Jak si budou počínat v opravdovém gefechtu?" 
    Nadporučík Lukáš měl přitom ruce sepjaty a tvářil se mučednicky a špička jeho nosu se protáhla. 
     "To si z toho, pane nadporučíku, nic nedělejte," snažil se ho upokojit účetní šikovatel Vaněk, "nelamte si s tím hlavu. Já už byl u třech maršek, každou nám s celým bataliónem rozflákali a šli jsme se formírovat znova. A všechny marškumpačky byla jedna jako druhá, žádná nebyla o chlup lepší než vaše, pane obrlajtnant. Nejhorší byla devátá. Ta s sebou odtáhla do zajetí všechny šarže i s kompaniekomandantem. Mé jenom to zachránilo, že jsem šel k regimentstrénu fasovat pro kumpačku rum a víno a oni to odbyli beze mne. - A to nevíte, pane obrlajtnant, že při tom posledním nachtiibungu, o kterém jste vypravoval, einjährigfreiwilligenschule, která měla naši kumpačku obejít, dostala se až k Neziderskému jezeru? Mašírovala pořád pryč, až do rána, a vorposty se dostaly až do bahna. A vedl je sám pan hejtman Ságner. Byly by snad přišly až do Šoproně, kdyby se nebylo rozednilo," pokračoval tajemným hlasem účetní šikovatel, který si liboval v takových případech a měl v evidenci všechny podobné události. 
     "A víte, pane obrlajtnant," řekl, důvěrně mrkaje, "že se má stát pan hejtman Ságner batalionskomandantem našeho maršbataliónu? Napřed, jak říkal štábsfeldvébl Hegner, se myslelo, že vy budete, poněvadž jste nejstarší důstojník u nás, batalionskomandantem, a potom prý přišlo od divize na brigádu, že je jmenován pan hejtman Ságner." 
    Nadporučík Lukáš zahryzl se do pysků a zapálil si cigaretu. Věděl o tom a byl přesvědčen, že se mu děje křivda. Hejtman Ságner ho již dvakrát přeskočil v postupu, ale neřekl nic jiného než: "Copak hejtman Ságner..." 
     "Já z toho nemám moc velkou radost," důvěrně se ozval účetní šikovatel, "vypravoval štábsfeldvébl Hegner, že pan hejtman Ságner v Srbsku na počátku války chtěl někde u Černé Hory v horách se vyznamenat a hnal jednu kumpačku svého baťáčku za druhou na mašíngevéry do srbských štelungů, ačkoliv to byla úplné zbytečná věc a infantérie tam byla starýho kozla co platná, poněvadž Srby odtamtud z těch skal mohla dostat jen artilérie. Z celého bataliónu zbylo jen 80 mužů, pan hejtman Ságner sám dostal handšús, potom v nemocnici ještě úplavici, a zase se objevil v Budějovicích u regimentu a včera prý večer vypravoval v kasiné, jak se těší na front, že tam nechá celý maršbatalión, ale že něco dokáže a dostane signum laudis, za Srbsko že dostal nos, ale teť že bud padne s celým maršbataliónem, nebo bude jmenován obrstlajtnantem, ale maršbaták že musí zařvat. Já myslím, pane obrlajtnant, že se takové riziko týká i nás. Vypravoval nedávno štábsfeldvébl Hegner, že příliš neladíte s panem hejtmanem Ságnerem a že on právě pošle naši 11. kumpačku první do gefechtu na ta nejhroznější místa." 
     Účetní šikovatel si vzdychl: "Já bych byl toho náhledu, že v takové válce, jako je tahle, kdy je tolik vojska a taková dlouhá fronta, že by se spíš mohlo docílit víc jenom pořádným manévrováním nežli nějakými zoufalými ataky. Já to viděl pod Duklou při 10. marškumpačce. Tenkrát se to všechno odbylo úplné hladce, přišel rozkaz ,Nicht schießen`, a tak se nestřílelo a čekalo, až se Rusové přiblížili až k nám. Byli bychom je zajali bez výstřelu, jenomže tenkrát měli jsme vedle sebe na levém flanku železné mouchy, a ti pitomí landveráci tak se lekli, že se k nám Rusové blíží, že se začali spouštět dolů ze strání po sněhu jako na klouzačce, a my jsme dostali rozkaz, že Rusové protrhli levý flank, abychom se hleděli dostat k brigádě. Já byl tenkrát právě u brigády, abych si dal potvrdit kompanieverpflegungsbuch, poněvadž jsem nemohl najít náš regimentstrén, když vtom začnou k brigádě chodit první z 10. maršky. Do večera jich přišlo sto dvacet, ostatní prý po sněhu sjeli, jak při ústupu zabloudili, někde do ruských štelungů, jako by to byl tobogan. Tam to bylo hrozné, pane obrlajtnant, Rusové měli v Karpatech štelungy nahoře i dole. A potom, pane obrlajtnant, pan hejtman Ságner..." 
     "Dejte mně už pokoj s panem hejtmanem Ságnerem," řekl nadporučík Lukáš, "já to všechno znám a nemyslete si, že když bude nějaký šturm a gefecht, že vy opět náhodou budete někde u regimentstrénu fasovat rum a víno. Byl jsem upozorněn, že vy strašně chlastáte, a kdo se podívá na váš červený nos, ten hned vidí, koho má před sebou." 
     "To je z Karpat, pane obrlajtnant, tam jsme to museli dělat, mináž k nám přicházela nahoru studená, zákopy jsme měli ve sněhu, oheň se nesměl dělat, tak nás držel jen ten rum. A nebýt mě, bylo by to dopadalo jako u jiných kumpaček, že ani ten rum nebyl a lidi mrzli. Zato u nás jsme měli všichni červené nosy od rumu, ale to mělo zas tu nevýhodu, že od bataliónu přišel rozkaz, aby na patroly chodil jen ten manšaft, který má červené nosy." 
     "Nyní máme zimu již za sebou," prohodil významně nadporučík. 
     "Rum je, pane obrlajtnant, v poli nezbytnou věcí v jakékoliv roční době, stejně jako víno. Působí, abych tak řekl, dobrou náladu. Za půl esšálku vína a čtvrt litru rumu budou se vám lidi prát s každým... Který dobytek to zas klepá na dveře, cožpak nečte na dveřích ,Nicht klopfen!`? Herein!" 
    Nadporučík Lukáš otočil se na židli ke dveřím a zpozoroval, že se dveře pomalu a tiše otvírají. A stejné tak tiše vstoupil do kanceláře 11. marškumpanie dobrý voják Švejk, salutuje již ve dveřích a patrně již tenkrát, když klepal na dveře, dívaje se na nápis "Nícht klopfen!" 
    Jeho salutování bylo plnozvučným doprovodem k jeho neskonale spokojené, bezstarostné tváři. Vypadal jako řecký bůh zlodějství ve střízlivé uniformě rakouského infanteráka. 
    Nadporučík Lukáš na okamžik přivřel oči před tím pohledem dobrého vojáka Švejka, který ho svým pohledem objímal a líbal. 
    Asi s takovým zalíbením se díval marnotratný, ztracený a opět nalezený syn, na svého otce, když ten k jeho poctě otáčel na rožni berana. 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opět zde," ozval se ode dveří Švejk s takovou upřímnou nenuceností, že rázem se nadporučík Lukáš vzpamatoval. Od té doby, kdy mu oznámil plukovník Schröder, že mu opět pošle Švejka na krk, nadporučík Lukáš si v duchu každý den oddaloval ono setkání. Každého rána si říkal: "On ještě dnes nepřijde, on tam snad něco provedl a oni si ho tam ještě nechají." 
    A ty všechny kombinace Švejk uvedl na pravou míru svým vstupem, provedeným tak mile a prostě. 
     Švejk podíval se nyní na účetního šikovatele Vaňka, a obraceje se k němu, podal mu s příjemným úsměvem papíry, které vytáhl z kapsy pláště: "Poslušně hlásím, pane rechnugsfeldvébl, že mám tyhle papíry, který mně napsali v regimentskanceláři, vodevzdat vám. Je to kvůli lénungu a zapsání mě na frpflégung." 
     Švejk pohyboval se tak volně společensky v kanceláři i 1. marškumpanie, jako by byl s Vaňkem nejlepším kamarádem, na což účetní šikovatel reagoval prostě slovy: "Položte to na stůl." 
     "Uděláte velice dobře, Sie Rechnungsfeldwebel, když nás necháte o samotě se Švejkem," s povzdechem řekl nadporučík Lukáš. 
    Vaněk odešel a zůstal stát za dveřmi, aby poslouchal, co ti dva si budou povídat. 
    Napřed neslyšel ničeho, neboť Švejk i nadporučík Lukáš mlčeli. Oba se dlouho na sebe dívali a pozorovali se. Lukáš se díval na Švejka, jako by chtěl ho hypnotizovat, jako kohoutek stojící proti kuřeti a chystající se na ně vrhnout. 
     Švejk, jako vždy, díval se svým vlahým, něžným pohledem na nadporučíka Lukáše, jako by chtěl mu říct: Opět pohromadě, má sladká duše, teď už nás nic nerozdvojí, můj holoubku. 
    A když dlouho se nadporučík neozýval, výraz očí Švejkových promluvil s lítostivou něhou: Tak řekni něco, můj zlatý, vyjádři se! 
    Nadporučík Lukáš přerušil toto trapné ticho slovy, do kterých snažil se vložit notnou porci ironie: "Pěkně vás vítám, Švejku. Děkuji vám za návštěvu. Vida, to jsou k nám hosti." 
    Nezdržel se však a zlost minulých dnů vybila se hroznou ranou pěstí do stolu, kde poskočil kalamář a vypryskl inkoust na lénungslistu. 
    Současně vyskočil nadporučík Lukáš, postavil se těsně k Švejkovi a zařval na něho: "Vy dobytku," a počal chodit v úzké prostoře kanceláře, přičemž si vždy před Švejkem odplivl. 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant," řekl Švejk, když nadporučík Lukáš nepřestával chodit a zuřivě odhazovat do kouta zmačkané chuchvalce papíru, pro který si vždy došel ke stolu, "že jsem psaní řádné odevzdal. Našel jsem šťastně paní Kákonyiovou a mohu říct, že je to velice hezká ženská, já ji sice viděl jenom, když plakala..." 
    Nadporučík Lukáš si sedl na kavalec účetního poddůstojníka a chraplavým hlasem zvolal: "Kdy bude tomu konec, Švejku." 
     Švejk odpověděl, jako by byl přeslechl: "Potom jsem tam měl malinkou nepříjemnost, ale vzal jsem všechno na sebe. Voni mně sice nevěřili, že si dopisuju s tou paní, tak jsem psaní raději spolkl při vejslechu, abych jim spletl každou stopu. Potom jsem se nějak čirou náhodou, jinak si to nemůžu vysvětlit, zapletl do nějaký malinký a velice nepatrný rvačičky. I z toho jsem se dostal a uznali mou nevinnost a poslali mé k regimentsraportu a zastavili u divizijního soudu celý vyšetřování. V regimentskanceláři byl jsem pár minut, až přišel pan obrst a ten mně trochu vynadal a řekl, že se mám ihned u vás, pane obrlajtnant, hlásit jako ordonanc, a poručil mně, abych vám oznámil, že vás žádá, abyste hned přišel k němu kvůli marškumpačce. Je už tomu víc než půl hodiny, ale von pan obrst nevěděl, že mne ještě potáhnou do regimentskanceláře a tam že budu sedět ještě přes čtvrt hodiny, poněvadž mám za tu celou dobu zadrženej lénunk a měl mně být vyplacen od regimentu, a ne od kumpačky, poněvadž jsem byl vedenej jako regimentsarestant. Vůbec mají to tam všechno pomíchaný a spletený, že by se člověk z toho zjančil..." 
    Nadporučík Lukáš řekl, oblékaje se rychle, když slyšel, že měl být již před půlhodinou u plukovníka Schrödra: "Vy jste mně, Švejku, zas pomohl na nohy." Řekl to tak zoufalým hlasem, plným beznadějnosti, že Švejk pokusil se ho uchlácholit přátelským slovem, které volal, když nadporučík Lukáš řítil se ze dveří: "Ale von pan obrst počká, von nemá beztoho co dělat " 
    Za chvíli po odchodu nadporučíkově vstoupil do kanceláře účetní šikovatel Vaněk. 
     Švejk seděl na židli a přikládal tím způsobem do malých železných kamínek, že házel kousky uhlí otevřenými dvířky dovnitř. Kamínka čoudila a smrděla a Švejk pokračoval dál v zábavě, nevšímaje si Vaňka, který chvíli pozoroval Švejka, pak ale kopl do dvířek kamen a řekl Švejkovi, aby se odtud klidil. 
     "Pane rechnungsfeldvébl," pravil důstojně Švejk, "dovoluji si vám prohlásit, že vašemu rozkazu nemůžu vyhovět při nejlepší vůli klidit se třebas z celýho lágru, nebot já podléhám vyššímu nařízení. - Já jsem totiž zde ordonanc," řekl hrdě dodatkem, "pan obršt Schröder mě sem přidělil k 11. marškumpačce k panu obrlajtnantovi Lukášovi, u kterého jsem byl pucflekem, ale svou přirozenou inteligencí jsem byl povýšenej na ordonanc. My jsme s panem obrlajtnantem už starý známý. Čímpak vy jste v civilu, pane rechnungsfeldvébl?" 
     Účetní šikovatel Vaněk byl tak překvapen tím familiérním sousedským tónem dobrého vojáka Švejka, že nedbaje své důstojnosti, kterou velice rád ukazoval před vojáky kumpanie, odpověděl, jako by byl Švejkův podřízený: 
     "Já jsem takto drogista Vaněk z Kralup." 
     "Já jsem se taky učil materialistou," řekl Švejk, "u nějakýho pana Kokošky na Perštýně v Praze. To byl náramnej podivín, a když jsem mu jednou vomylem ve sklepě zapálil sud benzínu a von vyhořel, tak mne vyhnal a grémium mne už nikde nepřijalo, takže jsem se kvůli pitomýmu sudu benzínu nemoh doučit. Vyrábíte také koření pro krávy?" 
    Vaněk zavrtěl hlavou. 
     "U nás se vyrábělo koření pro krávy se svěcenými obrázky. Von byl náš pan šéf Kokoška náramné nábožnej člověk a dočetl se jednou, že svatej Pelegrinus pomáhal při nafouknutí dobytka. Tak si dal natisknout někde na Smíchově obrázky sv. Pelegrinusa a dal je posvětit v Emauzích za 200 zl. A potom jsme je přikládali do balíčků toho našeho koření pro krávy. Krávě se to koření namíchalo do teplý vody, dalo se jí napít z dřezu a přitom se dobytku předčítala modlitbička k sv. Pelegrinovi, kterou složil pan Tauchen, náš příručí. To když byly ty obrázky sv. Pelegrina vytištěny, tak ještě na druhou stranu bylo potřeba natisknout nějakou modlitbičku. Tak si večer zavolal náš starej Kokoška pana Tauchena a řek mu, aby do rána sestavil nějakou modlitbičku na ten obrázek a na to koření, až přijde v deset hodin do krámu, že už to musí bejt hotový, aby to šlo do tiskárny, že už krávy čekají na tu modlitbičku. Bud', anebo. Složit ji pěkné a má zlatku na prkně, nebo může za čtrnáct dní jít. Pan Tauchen se celou noc potil a přišel ráno celý nevyspalý votvírat krám a neměl nic sepsanýho. Dokonce zapomněl, jak se ten svatej do toho koření pro krávy jmenuje. Tak ho vytrh z bídy náš sluha Ferdinand. Ten uměl všechno. Když jsme sušili na půdě heřmánkový thé, tak si tam vždycky vlez, zul si boty a naučil nás, že se přestanou nohy potit. Chytal holuby na půdě, uměl votvírat pult s penězma a ještě nás učil jinejm melouchům se zbožím. Já jako kluk jsem měl doma takovou lékárnu, kterou jsem si přines z krámu domů, že ji neměli ani u milosrdnejch. A ten pomoh panu Tauchenovi, jen řek: ,Tak to sem dají, pane Tauchen, at se na to kouknu,` hned mu poslal pan Tauchen pro pivo. A než jsem pivo přines, tak už náš sluha Ferdinand byl s tím napolovic hotov a už předčítal: 
    Z nebes říše přicházím, 
    blahou pověst přináším. 
    Kráva, tele, každý vůl 
    potřebuje jako sůl 
    Kokoškovo koření, 
    jež ho zbaví trápení...
Potom, když vypil pivo a pořádné si lízl tinktury amáry, šlo mu to rychle a dokončil to ve vokamžiku moc hezky: 
    Vynašel to Pelegrinus svatý, 
    jeden balík za dva zlatý. 
    Svatý Pelegrine, chraň nám naše stádo, 
    které tvé koření vždycky pije rádo. 
    Vděčný hospodář tě chvalozpěvem slaví, 
    svatý Pelegrine, chraň nám naše krávy...
Potom, když přišel pan Kokoška, pan Tauchen šel s ním do komptoáru, a když vyšel ven, ukazoval nám dva zlatníky, ne jeden, jak měl slíbeno, a chtěl se s panem Ferdinandem rozdělit napolovic. Ale sluhu Ferdinanda, když viděl ty dva zlatníky, chyt najednou mamon. Že prej ne, buď všechno, anebo nic. Tak tedy pan Tauchen mu nedal nic a nechal si ty dvě zlatky pro sebe, vzal mě vedle do magacínu, dal mně pohlavek a řek, že dostanu takových pohlavků sto, když se někde vopovážím říct, že on to nesestavoval a nespisoval, i kdyby si šel Ferdinand stěžovat k našemu starýmu, že musím říct, že sluha Ferdinand je lhář. Musel jsem mu to vodpřísáhnout před nějakým plucarem s estragonovým voctem. A ten náš sluha se začal mstít na tom koření pro krávy. Míchali jsme to ve velkých bednách na půdě, a tu von, kde moh smect myší hovínka, tak je přinášel a míchal je do toho koření. Potom sbíral po ulici koňský kobližky, sušil si to doma, roztloukal v hmoždýři na koření a házel to taky do koření pro krávy s obrazem sv. Pelegrina. A na tom ještě neměl dost. dural do těch beden, vydělal se do nich a rozmíchal to, že to bylo jako kaše s otrubami." 
    Ozvalo se zvonění telefonu. Účetní šikovatel skočil k nasluchátku a mrzutě je odhodil: "Musím jít do regimentskanceláře. Tak najednou, to se mně nelíbí." 
     Švejk byl opět sám. 
    Za chvíli ozval se opět telefon. 
     Švejk se počal dorozumívat: "Vaněk? Ten šel do regimentskanceláře. Kdo je u telefonu? Ordonanc od i 1. marškumpanie. Kdo je tam? Ordonanc od 12. maršky? Servus, kolego. Jak se jmenuji? Švejk. A ty? Braun. Nemáš příbuznýho nějakýho Brauna v Pobřežní třídě v Karlíně, kloboučníka? Že nemáš, že ho neznáš... Já ho taky neznám, já jsem jen jednou jel kolem elektrikou, tak mně ta firma padla do voka. Co je novýho? - Já nic nevím. - Kdy pojedem? - Já jsem ještě s nikým vo odjezdu nemluvil. Kam máme ject?" 
     "Ty hňupe, s marškou na front." 
     "Vo tom jsem ještě neslyšel." 
     "To jseš pěknej ordonanc, Nevíš, jestli tvůj lajtnant... 
     "Můj je obrlajtnant... 
     "To máš jedno, tedy tvůj obrlajtnant šel na bešprechunk k obrstovi?" 
     "Von si ho tam pozval." 
     "Tak vidíš, náš tam šel taky a vod 13. maršky taky, právě jsem mluvil s ordonancem vod ní po telefonu. Mně se ten kvalt nelíbí. A nevíš nic, jestli se pakuje u muziky?" 
     "Já vo ničem nevím." 
     "Nedělej ze sebe vola. Vid, že váš rechnungsfeldvébl dostal už wagonenavízo? Kolik máte manšaftu? 
     "Já nevím." 
     "Ty pitomče, copak tě sežeru. (Je slyšet, jak muž u telefonu mluví vedle: "Vem si, Franto, druhý sluchátko, abys viděl, jakou tam mají u 11. maršky blbou ordonanc.") - Haló, spíš tam nebo co? Tak vodpovídej, když se tě kolega ptá. Ty tedy ještě nic nevíš? Nezapírej. Neříkal nic váš rechnungsfeldvébl, že budete fasovat konzervy? Že jsi s ním vo takových věcech nemluvil? Ty blboune jeden. Že ti do toho nic není? (Je slyšet smích.) Jseš nějak praštěnej pytlem. Až budeš tedy něco vědět, tak nám to k 12. marškumpačce zatelefonuj, ty zlatej synáčku blbej. Vodkuď jseš?" 
     "Z Prahy." 
     "To bys měl bejt chytřejší... A ještě něco. Kdy šel váš rechnungsfeldvébl do kanceláře?" 
     "Před chvilkou ho zavolali." 
     "Vida, a napřed jsi to nemoh říct. Náš šel taky před chvilkou, to se něco peče. Nemluvil jsi s trénem?" 
     "Nemluvil." 
     "Pro Ježíše Krista, a to říkáš, že jseš z Prahy. Ty se vo nic nestaráš. Kde lítáš celý dni?" 
     "Já jsem teprve přišel před hodinou vod divizijního soudu." 
     "To je jiný žrádlo, kamaráde, to se ještě dnes přijdu na tebe podívat. Vodzvoň dvakrát " 
     Švejk si chtěl zapálit fajfku, když se opět ozval telefon. "Vlezte mně na záda s vaším telefonem," pomyslil si Švejk, "budu se s vámi bavit." 
    Telefon drnčel však neúprosně dál, takže Švejka konečně přešla trpělivost, on vzal sluchátko a zařval do telefonu: 
     "Haló, kdo tam? Zde ordonanc Švejk od 11. marškumpanie." 
    V odpovědi poznal Švejk hlas svého nadporučíka Lukáše: "Co tam děláte všichni, kde je Vaněk, zavolejte ihned Vaňka k telefonu." 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, nedávno zazněl telefon." 
     "Poslyšte, Švejku, já nemám času se s vámi bavit. Telefonní rozhovory na vojně, to není žádné tlachání po telefonu, když někoho zveme, aby nás šel navštívit k obědu. Telefonní rozhovory musí být jasné a krátké. Při telefonních rozhovorech odpadá i to ,poslušně hlásím, pane obrlajtnant`. Ptám se vás tedy, Švejku, máte při ruce Vaňka? Ať jde hned k telefonu." 
     "Nemám ho při ruce, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, byl před chvíli vodvolanej vodtud z kanceláře, může být tomu ani ne čtvrt hodiny, do regimentskanceláře." 
     "Až přijdu, tak si to s vámi, Švejku, spravím. Nemůžete se vyjadřovat stručně? Dejte si teď dobrý pozor na to, co vám povídám. Rozumíte jasné, abyste se potom nevymlouval, že to v telefonu chraptělo? Okamžité, jakmile pověsíte sluchátko..." 
    Pauza. Nové zvonění, Švejk bere sluchátko a je zasypán spoustou nadávek: "Vy dobytku, uličníku, lotře jeden. Co to děláte, proč přerušujete rozhovor?" 
     "Vy jste prosím řekl, abych pověsil sluchátko." 
     "Já jsem za hodinu doma, Švejku, a pak se těšte... Vy tedy hned se seberte, jděte do baráku a najděte nějakého cuksfíru, třebas Fuchse, a řekněte mu, že má ihned vzít deset mužů a jít s nimi do magacínu fasovat konzervy. Opakujte to, co má jít dělat?" 
     "Jít s deseti muži do magacínu fasovat konzervy pro kumpanii." 
     "Konečně jednou neblbnete. Já zatím budu telefonovat Vaňkovi do regimentskanclaje, aby šel také do magacínu a převzal je. Jestli přijde zatím do baráku, ať nechá všeho a běží laufšrit do magacínu. A teď zavěste sluchátko." 
     Švejk hezkou chvíli hledal marně nejen cuksfíru Fuchse, ale i ostatní šarže. Byli u kuchyně, obírali maso z kostí a těšili se pohledem na uvázaného Balouna, který stál sice pevné opřen nohama na zemi, poněvadž se nad ním slitovali, ale zato poskytoval zajímavý pohled. Jeden z kuchařů přinesl mu maso na žebru a strčil mu ho do huby a uvázaný vousatý obr Baloun, nemaje možnosti manipulovat rukama, opatrné posunoval kost v ústech, balancuje ji pomocí zubů a dásní, přičemž ohlodával maso s výrazem lesního muže. 
     "Kdopak je tady z vás cuksfíra Fuchs?" otázal se Švejk, když konečné je zastihl. 
     Četař Fuchs neuznal ani za vhodné se přihlásit, když viděl, že se po něm ptá nějaký obyčejný pěšák. 
     "Jářku," řekl Švejk, "jak dlouho se ještě budu ptát? Kdepak je cuksfíra Fuchs?" 
     Četař Fuchs vystoupil a pln důstojnosti začal nadávat všemožným způsobem, že on není žádný cuksfíra, že je pan cuksfíra, že se nemá říkat "Kde je cuksfíra?", ale "Poslušně hlásím, kde je pan cuksfíra?" U jeho cuku, když někdo neřekne "Ich melde gehorsam", že dostane hned přes držku. 
     "Pomalu," řekl rozvážně Švejk, "hned se seberou, jdou do baráku, vezmou tam deset mužů a laufšrit s nimi k magacínu, budete fasovat konzervy." 
     Četař Fuchs byl tak překvapen, že vypravil ze sebe jen: "Cože?" 
     "Žádný cože," odpověděl Švejk, "já jsem ordonanc jedenáctý marškumpanie a právě před chvílí jsem mluvil po telefonu s panem obrlajtnantem Lukášem. A ten řek: ,Laufšrit s deseti muži k magacínu.` Jestli nepůjdete, pane cuksfíra Fuchse, tak ihned jdu nazpátek k telefonu. Pan obrlajtnant si výhradně přeje, aby vy jste šel. Je to zbytečný vůbec vo tom mluvit. ,Telefonní rozhovor,` říká pan nadporučík Lukáš, ,musí bejt krátký, jasný. Když se řekne ,cuksfíra Fuchs jde`, tak von pude. Takový rozkaz, to není žádný tlachání po telefonu, jako kdybychom někoho zvali na oběd. Na vojně, zejména ve válce, je každý vopoždění zločin. Když ten cuksfíra Fuchs hned nepude, až mu to vohlásíte, tak mně to hned zatelefonujte a já už si to s ním spravím. Z cuksfíry Fuchse nezbyde ani památka.` Panečku, vy pana obrlajtnanta neznáte." 
     Švejk podíval se vítězoslavně po šaržích, kteří jeho vystoupením byli opravdu překvapeni i deprimováni. 
     Četař Fuchs zabručel cosi nesrozumitelně a rychlým krokem odcházel, přičemž Švejk za ním volal: "Mohu tedy telefonovat panu obrlajtnantovi, že je to všechno v pořádku?" 
     "Hned budu s deseti maníkama u magacínu," ozval se od baráku četař Fuchs, a Švejk nepromluviv již ani slova odcházel ze skupiny šarží, které byly stejně překvapeny jako četař Fuchs. 
     "Už to začíná," řekl malý desátník Blažek, "budeme pakovat."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se Švejk vrátil do kanceláře 11. marškumpačky, neměl opět času zapálit si dýmku, neboť ozval se opět telefon. Se Švejkem mluvil poznovu nadporučík Lukáš: 
     "Kde běháte, Švejku? Zvoním už potřetí a nikdo se mně neozve." 
     "Sháněl jsem to, pane obrlajtnant." 
     "Už tedy šli?" 
     "To se ví, že šli, ale ještě nevím, jestli tam budou. Mám tam snad doběhnout ještě jednou?" 
     "Našel jste tedy cuksfíru Fuchse?" 
     "Našel, pane obrlajtnant. Napřed na mě řek ,Cože?`, a teprve když jsem mu vysvětlil, že telefonní rozhovory musejí bejt krátký a jasný..." 
     "Nebavte se, Švejku...Vaněk se ještě nevrátil?" 
     "Nevrátil, pane obrlajtnant." 
     "Neřvete tak do telefonu. Nevíte, kde by moh bejt ten zatracený Vaněk?" 
     "Nevím, pane obrlajtnant, kde by moh bejt ten zatracenej Vaněk." 
     "V kanceláři u regimentu byl a někam odešel. Myslím, že bude asi v kantýně. Jděte tedy, Švejku, za ním a řekněte mu, aby hned šel do magacínu. Potom ještě něco. Najděte hned kaprála Blažka a řekněte mu, aby hned odvázal toho Balouna, a Balouna pošlete ke mně. Pověste sluchátko!" 
     Švejk se opravdu začal starat. Když našel desátníka Blažka a sdělil mu rozkaz nadporučíkův týkající se odvázání Balouna, zabručel kaprál Blažek: "Mají strach, když jim teče do bot." 
     Švejk šel se podívat na odvázání a doprovázel Balouna po cestě, poněvadž se šlo tím směrem současně ke kantýně, kde měl najít účetního šikovatele Vaňka. 
    Baloun se díval na Švejka jako na svého spasitele a sliboval mu, že se s ním rozdělí o každou zásilku, kterou dostane z domova. 
     "U nás teď budou zabíjet," mluvil Baloun melancholicky, "máš rád špekbuřt s krví nebo bez krve? Jen si řekni, já dneska večer píšu domů. Moje prase bude mít tak asi sto padesát kilo. Má hlavu jako buldok a takový prase je nejlepší. Z takovejch prasat nejsou žádný uhejbáci. To je moc dobrá rasa, která už něco vydrží. Bude mít sádla na vosum prstů. Když jsem byl doma, tak jsem si dělal jitrnice sám a vždycky jsem se tak naládoval prejtu, že jsem moh prasknout. Loňský prase mělo sto šedesát kilo. - Ale to bylo prase," řekl nadšeně, tiskna silně ruku Švejkovi, když se rozcházeli, "vychoval jsem ho jen na samých bramborech a sám jsem se divil, jak mu pěkně přibývá. Šunky jsem dal do slanýho láku, a takovej pěknej pečenej kousek z láku s bramborovejma knedlíkama, posypanejma škvarkama, a se zelím, to je pošušňáníčko. Po tom se pije pivičko. Člověk je takovej spokojenej. A to nám všechno vojna vzala." 
    Vousatý Baloun těžce vzdychl a odcházel k plukovní kanceláři, zatímco Švejk zamířil do kantýny starou alejí vysokých lip. 
     Účetní šikovatel Vaněk seděl mezitím spokojeně v kantýně a vyprávěl nějakému známému štábnímu šikovateli, kolik se mohlo vydělat před válkou na emailových barvách a cementových nátěrech. 
     Štábní šikovatel byl již nemožný. Dopoledne přijel jeden statkář od Pardubic, který měl syna v lágru, a dal mu slušný úplatek a celé dopoledne ho hostil dole ve městě. 
    Nyní seděl zoufale, že už mu nic nechutná, nevěděl ani, o čem mluví, a na rozhovor o emailových barvách vůbec nereagoval. 
    Obíral se svými vlastními představami a blábolil cosi, že by měla vést lokálka z Třeboně do Pelhřimova a zas nazpátek. 
    Když Švejk vstoupil, Vaněk ještě jednou snažil se štábnímu šikovateli vysvětlit v číslicích, co se vydělalo na jednom kilogramu cementového nátěru na stavby, načež štábní šikovatel odpověděl úplně z cesty: "Na zpáteční cestě zemřel, zanechal pouze dopisy." 
    Spatřiv Švejka, spletl si ho patrné s nějakým. jemu nemilým člověkem a počal mu nadávat, že je břichomluvec. 
     Švejk přistoupil k Vaňkovi, který byl též v kuráži, ale byl přitom velice příjemný a milý. 
     "Pane rechnungsfeldvébl," hlásil mu Švejk, "mají hned jít k magacínu, tam už čeká cuksfíra Fuchs s 10 maníky, budou se fasovat konzervy. Mají běžet laufšrit. Pan obrlajtnant dvakrát už telefonoval." 
    Vaněk se dal do smíchu: "A to bych byl blázen, miláčku. To bych sám sobě musel vynadat, můj anděli. Všechno má dost času, nehoří, dítě zlatý. Až pan obrlajtnant Lukáš bude tolikrát vypravovat marškumpačky jako já, pak teprve může o něčem mluvit a zbytečné nebude nikoho obtěžovat se svým laufšritem. 
    To já už dostal v regimentskanceláři takový rozkaz, že zítra pojedem, aby se pakovalo a šlo hned fasovat na cestu. A co jsem udělal, šel jsem pěkně sem na čtvrtku vína, sedí se mně tu pěkné a nechám to všechno běžet. Konzervy zůstanou konzervama, fasuňk fasuňkem. Já znám magacín lepší než pan obrlajtnant a vím, co se na takovým bešprechunku pánů oficírů u pana obršta mluví. To si pan obršt jen představuje ve své fantazii, že jsou v magacíně konzervy. Magacín našeho regimentu nikdy žádný konzervy neměl v zásobě a dostával je od případu k případu od brigády nebo si je vypůjčoval od jiných regimentů, s kterými se dostal do styku. Jenom benešovskému regimentu jsme dlužni přes tři sta konzerv. Cheche. Ať si říkají při bešprechunku, co chtějí, žádný kvalt. Však on jim magacinér, až tam naši přijdou, sám řekne, že se zbláznili. Ani jedna marška nedostala na cestu konzervy. - Viď, ty stará bramboro," obrátil se na štábního šikovatele. Ten však bud' usínal, nebo dostával nějaké malé delirium, poněvadž odpověděl: 
     "Když kráčela, držela nad sebou otevřený deštník." 
     "Nejlépe uděláte," pokračoval účetní šikovatel Vaněk, "když necháte všechno plavat. Jestli se dnes řeklo v regimentskanclaji, že se zítra pojede, tak tomu nesmí věřit ani malé dítě. Můžeme ject bez vagónů? Při mně se ještě telefonovalo na nádraží. Nemají tam ani jeden volný vagón. To bylo zrovna tak s poslední marškou. Stáli jsme tenkrát dva dny na nádraží a čekali, až se nad námi někdo smiluje a pošle pro nás vlak. A potom jsme nevěděli, kam pojedeme. Ani obršt to nevěděl, už jsme projeli potom celou Maďárii, a pořád nikdo nic nevěděl, jestli pojedeme na Srbsko nebo na Rusko. Na každé stanici se mluvilo přímo se štábem divize. A my byli jen taková záplata. Přišili nás konečné pod Duklu, tam nás rozflákali a my se jeli znovu zformírovat. Jen žádnej kvap. Všechno se během času vyjasní a na nic se nemusí spěchat. Jawohl, nochamol. - Víno mají zde dnes neobyčejně dobré," mluvil dál Vaněk, neposlouchaje ani, jak si breptá pro sebe štábní šikovatel: 
     "Glauben Sie mir, ich habe bisher wenig von meinem Leben gehabt. Ich wundere mich über diese Frage." 
     "Co bych si dělal zbytečné starosti s odjezdem maršbataliónu. To s první marškou, s kterou jsem jel, bylo to všechno v úplném pořádku za dvě hodiny. U druhých maršek našeho tehdejšího maršbataliónu chystali se na to už celé dva dny. Ale u nás byl kumpaniekomandantem lajtnant Přenosil, velký fešák, a ten nám řek: ,Nespěchejte, hoši,` a šlo to jako na másle. Dvě hodiny před odjezdem vlaku jsme teprve začti pakovat. Uděláte dobře, když se taky posadíte..." 
     "Nemohu," řekl s hrozným sebezapřením dobrý voják Švejk, "musím do kanceláře, což kdyby někdo telefonoval." 
     "Tak tedy jděte, moje zlato, ale pamatujte si pro život, že to není od vás hezké a že pravý ordonanc nesmí být nikdy tam, kde je ho třeba. Nesmíte tak příliš horlivé se hnát do služby. Není opravdu nic ošklivějšího nad splašeného ordonance, který by chtěl celou vojnu sežrat, dušinko milá." 
    Ale Švejk byl již za dveřma a spěchal do kanceláře své marškumpanie. 
    Vaněk zůstal opuštěn, poněvadž se rozhodně nemohlo říct, že by mu štábní šikovatel poskytoval společnost. 
    Ten se udělal úplné pro sebe a blábolil, hladě čtvrtku vína, prapodivné věci beze vší souvislosti česky i německy: 
     "Mnohokrát prošel jsem touto vesnicí a neměl jsem ani potuchy o tom, že je na světě. In einem halben Jahre habe ich meine Staatsprüfung hinter mir und meinen Doktor gemacht. Stal se ze mne starý mrzák, děkuji vám, Lucie. Erscheinen sie in schön ausgestatteten Bänden - snad je tu někdo mezi vámi, jenž se na to pamatuje." 
     Účetní šikovatel z dlouhé chvíle bubnoval si nějaký pochod, ale nemusel se dlouho nudit, neboť otevřely se dveře a vstoupil kuchař z důstojnické mináže Jurajda a přilepil se na jednu židli. 
     "My jsme dnes," zabreptal, "dostali rozkaz jít fasovat na cestu koňak. Poněvadž jsme neměli proutěnou láhev od rumu prázdnou, museli jsme ji vyprázdnit. To nám to dalo. S manšaftem u kuchyně to úplně seklo. Přepočítal jsem se o několik porcí, pan obršt přišel pozdě a na něho se nedostalo. Tak mu tam dělají teď omeletku. To je vám legrace." 
     "Je to pěkné dobrodružství," poznamenal Vaněk, kterému se při víně vždy velice líbila hezká slova. 
    Kuchař Jurajda se dal do filosofování, což fakticky odpovídalo jeho bývalému zaměstnání. Vydával totiž do vojny okultistický časopis a knihovnu Záhady života a smrti. 
    Na vojně ulil se k důstojnické kuchyni regimentu a velice často připálil nějakou pečeni, když se zabral do čtení překladu staroindických súter Pragnâ-Paramitâ (Zjevená moudrost). 
    Plukovník Schröder měl ho rád jako zvláštnost u regimentu, neboť která důstojnická kuchyně mohla se pochlubit kuchařem okultistou, který nazíraje do záhad života a smrti, překvapil všechny takovou dobrou svíčkovou nebo s takovým ragú, že pod Komárovem smrtelně raněný poručík Dufek volal stále po Jurajdovi. 
     "Ano," řekl zčistajasna Jurajda, který se držel sotva na židli a čpěl na deset honů rumem, "když se nedostalo dnes na pana obršta a když viděl jen dušené brambory, tu upadl do stavu gaki. Víte, co je to gaki? To je stav hladových duchů. I řekl jsem: ,Máte, pase obršt, dosti síly k překonání osudového určení, že s~ na vás nedostala telecí ledvina? V karmě je určeno, abyste, pane obršt, dostal dnes k večeři báječnou omeletu se sekanými a dušenými telecími játry.` - Milý příteli," řekl po chvíli tiše k účetnímu šikovateli, přičemž udělal mimovolně nějaký posuněk rukou, kterým převrhl všechny sklenice, které byly před ním na stole. 
     "Je nebytelnost všech zjevů, tvarů a věcí," řekl po tomto činu zasmušile kuchař okultista. "Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar. Nebytelnost není rozdílna od útvaru, útvar není rozdílný od nebytelnosti. Co je nebytelnost, to je útvar, co je útvar, to je nebytelnost." 
    Kuchař okultista zahalil se v roucho mlčení, podepřel si hlavu o ruku a díval se na mokrý, politý stůl. 
     Štábní šikovatel blábolil dále něco, co nemělo ani hlavy, ani paty: 
     "Obilí zmizelo z polí, zmizelo - in dieser Stimmung erhielt er Einladung und ging zu ihr - svatodušní svátky jsou na jaře." 
     Účetní šikovatel Vaněk bubnoval zas dál na stůl, pil a občas vzpomněl, že na něho čeká deset mužů s četařem u skladiště. 
    Při této vzpomínce se vždy usmál pro sebe a máchl rukou. 
    Když se pozdě vrátil do kanceláře 11. marškumpanie, našel Švejka u telefonu. 
     "Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar," vypravil ze sebe a vlezl si oblečený na kavalec a ihned usnul. 
    A Švejk seděl pořád u telefonu, poněvadž před dvěma hodinami s ním hovořil nadporučík Lukáš, že je stále ještě u bešprechungu u pana plukovníka, a zapomněl mu říct, že může od telefonu odejít. 
    Potom s ním mluvil po telefonu četař Fuchs, který po celou tu dobu čekal s deseti muži nejen marně na účetního šikovatele, ale dokonce shledal, že je skladiště zavřeno. 
    Nakonec někam odešel a deset mužů jeden po druhém vrátilo se do svého baráku. 
    Občas bavil se Švejk tím, že vzal sluchátko a naslouchal. Byl to telefon nějakého nového systému, který se zaváděl právě u armády, a měl tu výhodu, že bylo slyšet dosti jasně a zřetelně cizí telefonní rozhovory po celé lince. 
    Trén si nadával s dělostřeleckými kasárnami, saperáci vyhrožovali vojenské poště, vojenská střelnice vrčela na odděleni strojních pušek. 
    A Švejk seděl stále u telefonu... 
    Porada u plukovníka se prodlužovala. 
    Plukovník Schröder rozvíjel nejnonější teorie polní služby a zejména kladl důraz na vrhače min. 
    Mluvil páté přes deváté, o tom, jak stála fronta před dvěma měsíci dole i na východě, o důležitosti přesného spojení mezi jednotlivými částmi, o otravných plynech, o střelbě na nepřátelské aeroplány, o zásobování mužstva v poli, a pak přešel na vnitřní poměry ve vojsku. 
    Rozhovořil se o poměru důstojníků k mužstvu, mužstva k šaržím, o přebíhání na frontách k nepříteli a o politických událostech a o tom, že padesát procent českých vojáků je ,politisch verdächtig`. 
     "Jawohl, meine Herren, der Kramarsch, Scheiner und Klófatsch." Většina důstojníků si přitom myslela, kdy už přestane dědek cancat, ale plukovník Schröder žvanil dál o nových úkolech nových maršbataliónů, o padlých důstojnících pluku, o zepelínech, španělských jezdcích, o přísaze. 
    Při tom posledním si vzpomněl nadporučík Lukáš, že když celý maršbatalión přísahal, že se přísahy nezúčastnil dobrý voják Švejk, poněvadž v té době seděl u divizijního soudu. 
    A přišlo mu to najednou k smíchu. Bylo to jako hysterický smích, kterým nakazil několik důstojníků, mezi kterými seděl, čímž vzbudil pozornost plukovníkovu, který právě přešel na zkušenosti získané při ústupu německých armád v Ardenách. Popletl si to všechno a skončil: "Pánové, to není k smíchu." 
    Potom se všichni odebrali do důstojnického kasina, poněvadž plukovníka Schrödra volal štáb brigády k telefonu. 
     Švejk klímal u telefonu dál, když ho vtom probudilo zvonění. 
     "Haló," slyšel, "zde regimentskanclaj." 
     "Haló," odpověděl, "zde kanclaj 11. marškumpanie." 
     "Nezdržuj," slyšel hlas, "vezmi si tužku a piš. Přijmi telefonogram: 11. Marschkumpanie..." Nyní následovaly za sebou nějaké věty v podivném chaosu, poněvadž do toho mluvila 12. i 13. marškumpanie současně, a telefonogram úplně se ztratil v té panice zvuků. Švejk nerozuměl ani slova. Nakonec se to utišilo a Švejk porozuměl: "Haló, haló, tak tel' to přečti a nezdržuj." 
     "Co mám přečíst?" 
     "Co máš přečíst, vole? Telefonogram!" 
     "takej telefonogram?" 
     "Krucihiml, copak jseš hluchej? Telefonogram, co jsem ti diktoval, blboune." 
     "Já nic neslyšel, někdo zde do toho mluvil." 
     "Ty vopice jedna, copak myslíš, že se budu jen s tebou bavit? Tak přijmeš telefonogram, nebo ne? Máš tužku a papír? Že nemáš, ty hovado, že mám počkat, až to najdeš? To jsou vojáci. Tak co, bude to? Že už jseš připravenej? Konečně, že jsi se vyhrabal. Snad jsi se na to nepřevlík, člověče, tak poslouchej: 11. Marschkumpanie. Opakuj to!" 
     "11. Marschkumpanie..." 
     "Kumpaniekommandant, máš to? Opakuj to!" 
     "Kumpaniekommandant!..." 
     "Zur Besprechung morgen... Jseš hotov? Opakuj to!" 
     "Zur Besprechung morgen..." 
     "Um neun Uhr. - Unterschrift. Víš, co je to Unterschrift, vopice, to je podpis. Opakuj to!" 
     "Um neun Uhr. - Unterschrift. Víš - co - je to Unterschrift, vopice - to - je - podpis." 
     "Ty pitomče jeden. Tedy podpis: Oberst Schröder, hovado. Máš to? Opakuj to!" 
     "Oberst Schröder, hovado." 
     "Dobře, ty vole. Kdo přijmul telefonogram?" " 
     "Já. 
     "Himlhergot, kdo je to ten já?" 
     "Švejk. Ještě něco?" 
     "Zaplať pánbůh, už nic. Ale máš se jmenovat Kráva. - Co je u vás novýho?" 
     "Nic. Všechno při starým." 
     "To jseš rád, viď? U vás prej dneska někoho uvázali." 
     "Jenom pucfleka pana obrlajtnanta, sežral mu mináž. Nevíš, kdy se jede?" 
     "Člověče, to je otázka, to neví ani dědek. Dobrou noc! Máte tam blechy?" 
     Švejk položil sluchátko a počal budit účetního šikovatele Vaňka, který se zuřivě bránil, a když s ním začal Švejk třást, uhodil ho do nosu. Pak si lehl na břicho a kopal kolem do kavalce. 
     Švejkovi se však přece podařilo Vaňka tak dalece probudit, že ten protíraje si oči, obrátil se naznak a uděšeně se optal, co se stalo. 
     "Tak dalece nic," odpověděl Švejk, "já bych se jen rád s vámi poradil. Ted' právě jsme dostali telefonogram, že má zas zítra o 9. hodině přijít pan obrlajtnant Lukáš k bešprechungu k panu obrstovi. Já tel nevím, na čem jsem. Mám mu to jít vyřídit hned, nebo až ráno? Já jsem dlouho váhal, jestli vás mám probudit, když jste tak pěkně chrápal, ale pak jsem si myslel, nevídáno, radši se poradíš..." 
     "Proboha vás prosím, nechte mne spát," zaúpěl Vaněk, zívaje na celé kolo, "jděte tam až ráno a nebulte mne!" Převalil se na bok a okamžitě opět usnul. Švejk šel opět k telefonu, posadil se a počal klímat na stole. Probudilo ho zvonění. 
     "Haló, 11. marškumpanie." 
     "Ano, 11. marškumpanie, kdo tam?" 
     "13. marška. Haló. Kolik máš hodin? Já se nemůžu dovolat centrály. Mě nejdou nějak dlouho ablézovat." 
     "Nám to stojí." 
     "Tak jste na tom jako my. Nevíš, kdy se pojede? Nemluvil jsi s regimentskanclaj?" 
     "Tam vědí hovno, jako my." 
     "Nebulte sprostá, slečno. Už jste fasovali konzervy? Vod nás tam šli a nepřinesli nic. Magacín byl zavřenej." 
     "Naši taky přišli s prázdnem." 
     "To je vůbec zbytečná panika. Kam myslíš že pojedem?" 
     "Do Ruska." 
     "Já myslím, že spíš do Srbska. To uvidíme, až budem v Pešti. Jestli nás povezou napravo, tak z toho kouká Srbsko, a nalevo Rusko. Máte už brotsaky? Prej teď bude zvýšenej lénunk? Hraješ frische viere? Hraješ? Tak přijel zejtra. My to válíme každej večír. Kolik je vás tam u telefonu? Sám? Tak se na to vyflákni a jdi ležet. To máte u vás divný pořádky. Žes k tomu přišel jako slepej k houslím? Nu, konečně mé přišli ablézovat. Hnípej sladce." 
    A Švejk také u telefonu sladce usnul, zapomenuv zavěsit sluchátko, takže ho nikdo nerušil ze spánku na stole a telefonista v plukovní kanceláři láteřil, že se nemůže dozvonit k 11. marškumpanii s novým telefonogramem, aby do zítřka do dvanácti hodin se sdělil do plukovní kanceláře počet těch, kteří nebyli očkováni proti tyfu. 
    Nadporučík Lukáš seděl ještě zatím v důstojnickém kasině s vojenským lékařem Šanclerem, který sedě obkročmo na židli, tágem bil v pravidelných přestávkách o podlahu a přitom pronášel tyto věty za sebou: "Saracénský sultán Salah-Edin poprvé uznal neutralitu sanitního sboru. 
    Má se pečovat o raněné na obou stranách. 
    Mají se jim zaplatiti léky a ošetřování za náhradu výloh z druhé strany. 
    Má být dovoleno poslat jim lékaře a jejich pomocníky s pasy generálů. 
    Také mají zajatí ranění být posláni zpět pod ochranou a zárukou generálů nebo vyměněni. Ale sloužit mohou potom dál. 
    Nemocní na obou stranách nemají být zajímáni a utraceni, nýbrž dopraveni do bezpečí do špitálů a má být dovoleno ponechati jim stráž, která jako nemocní má se vrátit s pasy generálů. To platí i pro polní duchovní, lékaře, chirurgy, lékárníky, ošetřovatele nemocných, pomocníky a pro jiné osoby určené k obsluze nemocných, které nesmějí být zajaty, nýbrž týmž způsobem musí být poslány zpět." 
    Doktor Šancler zlomil přitom již dvě tága a stále ještě nebyl hotov se svým podivným výkladem o péči o raněné ve válce, vplétaje do výkladu neustále cosi o nějakých generálských pasech. 
    Nadporučík Lukáš dopil černou kávu a šel domů, kde našel vousatého obra Balouna, zaměstnaného tím, že si v koflíku smažil na lihovém přístroji nadporučíka Lukáše nějaký salám. 
     "Osměluju se," zakoktal Baloun, "dovoluji si, poslušně hlásím..." 
    Lukáš podíval se na něho. V tom okamžiku mu připadal jako velké dítě, naivní tvor a nadporučíkovi Lukášovi bylo najednou líto, že ho dal uvázat kvůli jeho velkému hladu. 
     "Jen si vař, Baloune," řekl, odpínaje si šavli, "zítra ti dám připsat ještě jednu porci chleba." 
    Nadporučík Lukáš sedl si ke stolu a byl v takové náladě, že začal psát sentimentální psaní své tetičce. 
    Milá tetičko! 
    Právě jsem dostal rozkaz, abych byl připraven se 
    svou marškumpanií k odjezdu na front. Může být, 
     že toto psaní jest poslední, které ode mne 
    dostaneš, neboť jsou všude kruté boje a naše 
    ztráty jsou veliké. Proto jest mně těžké ukončit 
    tento dopis slovem "Na shledanou!" Spíše se hodí 
    poslat Ti poslední sbohem!
"To ostatní dopíšu až ráno," pomyslil si nadporučík Lukáš a šel si lehnout. 
    Když Baloun viděl, že nadporučík tvrdé usnul, počal opět šmejdit a slídit po bytě jako švábi v noci. Otevřel kufřík nadporučíkův a nakousl jednu tabulku čokolády, lekl se však, když nadporučík sebou ze spaní trhl. Uložil spěšné nakousnutou čokoládu do kufříku a ztišil se. 
    Pak šel se podívat potichounku, co to psal nadporučík. 
    Přečetl a byl pohnut, zejména tím "posledním sbohem!" 
    Lehl si na svůj slamník u dveří a vzpomínal na domov a na zabíjačky. 
    Nemohl se zbavit živé představy, jak propichuje tlačenku, aby dostal z ní vzduchu, jinak že při vaření praskne. 
    A při vzpomínce na to, jak u sousedů jednou praskl celý špekbuřt a rozvařil se, usnul nepokojným spánkem. 
    Zdálo se mu, že si pozval nějakého nešiku řezníka a tomu že při nabíjení jitrnic praskají jitrnicová střívka. Potom zas, že řezník zapomněl udělat 269 jelita, že se ztratil ovar a že se nedostává špejlů na jitrnice. Potom se mu zdálo něco o polním soudu, poněvadž ho chytli, když tahal z polní kuchyně kus masa. Nakonec viděl sám sebe, že visí na jedné lípě v aleji vojenského tábora v Brucku nad Litavou.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se Švejk probudil s probouzejícím se jitrem, které přišlo ve vůni vařených kávových konzerv ze všech rotných kuchyní, mechanicky, jako by právě skončil telefonní rozhovor, pověsil sluchátko a podnikl po kanceláři malou ranní procházku, přičemž si zpíval. 
    Začal hned zprostředka textu písně, jak voják se převleče za holku a jde za svou milou do mlýna, kde ho položí mlynář k dceři, ale předtím volá na mlynářku: 
    Panímámo, dej večeři, 
    ať ta holka povečeří.
Mlynářka nakrmí podlého chlapa. A potom rodinná tragédie: 
    Mlynářovic ráno vstali, 
    na dveřích napsáno měli: 
     "Vaše dcera Anna Nána 
    už není poctivá panna."
Švejk vložil do konce písně tolik hlasu, že kancelář ožila, neboť se probudil účetní šikovatel Vaněk a tázal se, kolik je hodin. 
     "Právě před chvilkou odtroubili budíčka." 
     "To vstanu až po kafi," rozhodl se Vaněk, který měl vždy na všechno dost času, "beztoho tak jako tak zas nás budou dnes sekýrovat s nějakým kvaltem a budou člověka honit zbytečné, jako včera s těmi konzervami..." Vaněk zívl a optal se, zdali když přišel domů, dlouho neřečnil. 
     "Jen tak trochu z cesty," řekl Švejk, "pořád jste něco ze sebe vyrážel o nějakejch outvarech, že outvar není outvar a to, co není outvar, že je outvar a ten outvar že zas není outvar. Ale přemohlo vás to brzo a začal jste brzo chrápat, jako když řeže pilou." 
     Švejk se zamlčel, prošel se ke dveřím a zpět ke kavalci účetního šikovatele, před kterým se zastavil a prohodil: 
     "Co se mý osoby týká, pane rechnungsfeldvébl, když jsem to slyšel, co vy jste vo těch outvarech povídal, tak jsem si vzpomněl na nějakýho Zátku, plynárníka; von byl na plynární stanici na Letný a rozsvěcoval a zas zhasínal lampy. Byl to osvětovej muž a chodíval po všech možnejch putykách na Letný, poněvadž mezi rozsvěcováním a zhasínáním lamp je dlouhá chvíle, a potom k ránu na plynárenské stanici vedl zrovna takový hovory jako vy, jenže ten zas říkal: ,Kostka je hrana, proto je kostka hranatá.` Já to slyšel na vlastní voči, když mě jeden vožralej policajt předved pro znečištění ulice vomylem místo na policejní strážnici na plynárenskou strážnici. - A potom," řekl Švejk tiše, "to s tím Zátkou po čase skončilo moc špatné. Dal se do mariánský kongregace, chodil s nebeskýma kozama na kázání pátera Jemelky k Svatýmu Ignáci na Karlovo náměstí a zapomenul jednou zhasnout, když byli misionáři na Karláku u Svatýho Ignáce, plynový svítilny ve svým rajóně, takže tam hořel po ulicích plyn nepřetržitě po tři dny a noci. - To je velmi špatný," pokračoval Švejk, "když se najednou člověk začne plést do nějakýho filosofování, to vždycky smrdí delirium tremens. Před léty k nám přeložili od pětasedmdesátejch nějakýho majora Blühera. Ten vždy jednou za měsíc dal si nás zavolat a postavit do čtverce a rozjímal s námi, co je to vojenská vrchnost. Ten nepil nic jiného než slivovici. ,Každej oficír, vojáci,` vykládal nám na dvoře v kasárnách, ,je sám vod sebe nejdokonalejší bytost, která má stokrát tolik rozumu jako vy všichni dohromady. Nad oficíra si vůbec, vojáci, nic dokonalejšího nemůžete představit, i když byste na to mysleli po celej svůj život. Každej oficír je bytost nutná, kdežto vy jste, vojáci, jen bytosti pouze nahodilý, vy můžete existovat, ale nemusíte. Kdyby přišlo, vojáci, k vojně a vy jste padli za císaře pána, dobrá, tím by se moc nezměnilo, ale kdyby napřed pad váš oficír, teprve pak byste viděli, jak jste na něm závislí a jaká je to ztráta. Oficír musí existovat, a vy vlastně máte svou existenci jen vod pánů oficírů, vy od nich pocházíte, vy se bez oficírů neobejdete, vy se bez svý vojenský vrchnosti ani neuprdnete. Pro vás je oficír, vojáci, mravní zákon, at tomu rozumíte nebo ne, a poněvadž každej zákon musel mít svýho zákonodárce, vojáci, je to jen oficír, ke kterému se cítíte a musíte cítit být vším povinni a beze vší vyjímky plnit každý jeho nařízení, byt i se vám to nezamlouvalo: 
    Potom jednou, když ukončil, chodil kolem čtverce a ptal se jednoho po druhým: 
     ,Co pocituješ, když to přetáhneš?` 
    Dávali takový zmatený vodpovědi, jako že to ještě nepřetáhli nebo že je jim po každým přetáhnutí špatné vod žaludku, jeden pochoval kasárníka a tak dále. Ty všechny hned poroučel major . Blüher vodvádět stranou, že potom vodpůldne budou dělat klenkiibunky na dvoře za trest, že nedovedou se vyjádřit, co pocitujou. Než přišla řada na mě, vzpomněl jsem si, o čem on posledně s námi rozjímal, a když přišel ke mně, docela klidné jsem mu řek: 
     ,Poslušné hlásím, pane major, že když přetáhnu, pocituju v sobě vždy jakejsi nepokoj, strach ' a výčitky svědomí. Jestli však, když dostanu přes čas, vrátím se v pořádku včas do kasáren, tu se mé zmocňuje nějakej blaživej pokoj, leze na mne vnitřní spokojenost.` 
    Všechno se kolem smálo a major Blüher se na mne rozkřik: ,Po tobě leda, chlape, lezou štěnice, když chrníš na kavalci. Von si, chlap mizerná, ještě dělá legraci.` 
    A dostal jsem za to takový špangle, až jedna radost." 
     "Na vojně to jinak nejde," řekl účetní šikovatel, protahuje se líně na své posteli, "to už je tak vžitý, ať odpovíš jak chceš, ať děláš co děláš, vždy nad tebou musí viset mračno a hromy začnou bít. Bez toho není možná disciplína." 
     "Docela dobře řečeno," pravil Švejk. "Na to nikdy nezapomenu, jak zavřeli rekruta Pecha. Lajtnant od kumpanie byl nějakej Moc a ten si shromáždil rekruty a ptal se každýho, vodkud je. 
     ,Vy rekruti zelení, zatracení,` povídá k nim, ,vy se musíte naučit vodpovídat jasné, přesné a jako když bičem mrská. Tak to začnem. Odkud jste, Pechu?` Pech byl inteligentní člověk a vodpověděl: ,Dolní Bousov, Unter Bautzen, 267 domů, 1936 obyvatelů českých, hejtmanství Jičín, okres Sobotka, bývalé panství Kost, farní chrám svaté Kateřiny ze 14. století, obnovený hrabětem Václavem Vratislavem Netolickým, škola, pošta, telegraf, stanice české obchodní dráhy, cukrovar, mlýn s pilou, samota Valcha, šest výročních trhů.` A tu už po něm skočil lajtnant Moc a počal mu sázet jednu po druhý přes hubu a křičel: ,Tu máš jeden výroční trh, tu máš druhej, třetí, čtvrtej, pátej, šestej: A Pech, třebas byl rekrut, hlásil se k batalionsraportu. V kancelářích byla tenkrát taková veselá pakáž, tak napsala, že jde k batalionsraportu kvůli výročním trhům v Dolním Bousově. Batalionskomandantem byl major Rohell. ,Also, was gibt's?` otázal se Pecha a ten spustil: ,Poslušné hlásím, pane majore, že v Dolním Bousově je šest výročních trhů: Jak na něho major Rohell zařval, zadupal a hned ho dal odvést na magorku do vojenskýho špitálu, vod tý doby byl z Pecha nejhorší voják, samej trest " 
     "Vojáky je těžko vychovávat," řekl účetní šikovatel Vaněk zívaje. "Voják, který nebyl na vojně potrestán, není voják. To snad platilo v míru, že voják, který si odbyl bez trestu svou službu, měl potom přednost v civilní službě. Dnes právě ti nejhorší vojáci, kteří jindy v míru nevylezli z arestu, jsou ve válce nejlepšími vojáky. Pamatuji se u osmé maršky na infanteristu Sylvanusa. Ten měl dřív trest za trestem, a jaké tresty. Neostýchal se ukrást kamarádovi poslední krejcar, a když přišel do gefechtu, tak první prostříhal dráthindrnisy, zajmul tři chlapy a jednoho hned po cestě odstřelil, že prý mu nedůvěřoval. Dostal velkou stříbrnou medalii, přišili mu dvě hvězdičky, a kdyby ho byli později nepověsili pod Duklou, byl by už dávno cuksfírou. Ale pověsit ho museli, poněvadž po jednom gefechtu přihlásil se na rekognoscírunk a nějaká druhá patrola od jiného regimentu ho našla, jak šacoval mrtvoly. Našli u něho asi osm hodinek a mnoho prstenů. Tak ho pověsili u štábu brigády." 
     "Z toho je vidět," poznamenal moudře Švejk, "že každej voják si musí sám vydobejt svýho postavení." 
    Ozval se telefon. Účetní šikovatel šel k telefonu a bylo rozeznat hlas nadporučíka Lukáše, který se ptal, co je s konzervami. Potom bylo slyšet nějaké výčitky. 
     "Doopravdy nejsou, pane obrlajtnant," křičel do telefonu Vaněk, "kdepak by byly, to je jen fantazie seshora od intendantstva. To bylo úplné zbytečné, ty lidi tam posílat. Já vám chtěl telefonovat. - Že jsem byl v kantýně? Kdože to povídal? Ten okultista kuchař z oficírmináže? Dovolil jsem si tam zajít. Víte, pane obrlajtnant, jak nazýval ten okultista tu paniku s těmi konzervami? ,Hrůzy nezrozeného`. Nikoliv, pane obrlajtnant, jsem úplné střízliv. Co dělá ~vejk? Je zde. Mám ho zavolat? - ~vejku, k telefonu," řekl účetní šikovatel a dodal tiše: "A kdyby se vás ptal, jak jsem přišel, tak řekněte, že v pořádku." 
     Švejk u telefonu: "Švejk, poslušně hlásím, pane obrlajtnant " 
     "Poslyšte, Švejku, jak je to s těmi konzervami? Je to v pořádku?" 
     "Nejsou, pane obrlajtnant, ani potuchy po nich není." 
     "Přál bych si, Švejku, abyste se vždy u mne ráno hlásil, dokud jsme v lágru. Jinak budete stále u mne, až pojedeme. Co jste dělal v noci?" 
     "Byl jsem u telefonu po celou noc." "Bylo něco nového?" 
     "Bylo, pane obrlajtnant " 
     "Švejku, nezačínejte zas blbnout. Hlásil někdo odněkud něco důležitého?" 
     "Hlásili, pane obrlajtnant, ale až na devátou hodinu. Nechtěl jsem znepokojovat, pane obrlajtnant, byl jsem toho dalek." 
     "Tak mně ksakru už řekněte, co je tak důležitého na devátou hodinu?" 
     "Telefonogram, pane obrlajtnant." 
     "Já vám nerozumím, Švejku." 
     "Já to mám napsáno, pane obrlajtnant: Přijměte telefonogram. Kdo je u telefonu? Máš to? Čti, nebo nějak podobně." 
     "Krucifix, Švejku, s vámi je kříž. Řekněte mně obsah, nebo na vás skočím a dám vám takovou jednu. Tak co je?" 
     "Zas nějakej bešprechunk, pane obrlajtnant, dnes ráno v devět hodin u pana obršta. Chtěl jsem vás vzbudit v noci, ale pak jsem si to rozmyslel." 
     "To byste se byl moh také opovážit, burcovat mne kvůli každej hlouposti, když je na to dost času až ráno. Wieder eine Besprechung, der Teufel soli das alles buserieren! Pověste sluchátko, zavolejte mně k telefonu Vaňka." 
     Účetní šikovatel Vaněk u telefonu: "Rechnungsfeldwebel Vaněk, Herr Oberleutnant." 
     "Vaňku, najděte mně okamžité jiného pucfleka. Ten lotr Baloun mně do rána sežral všechnu čokoládu. Uvázat ho? Ne, dáme ho k saniterákům. Chlap je jako hora, tak může tahat raněné z gefechtu. Pošlu ho hned k vám. Vyřiďte to v regimentskanclaj a vraťte se hned ke kumpanii. Myslíte, že brzy pojedem?" 
     "Není žádný spěch, pane obrlajtnant. Když jsme měli ject s devátou marškumpanií, tak nás tahali celé čtyry dny za nos. S osmou jakbysmet. Jen s desátou to bylo lepší. To jsme byli felddienstfleck, v poledne jsme dostali rozkaz a večer jsme jeli, ale zato potom nás honili po celých Uhrách a nevěděli, jakou díru na kterém bojišti mají s námi ucpat." 
    Během celé té doby, kdy nadporučík Lukáš stal se velitelem jedenácté marškumpačky, ocitl se ve stavu zvaném synkretismus, to jest ve filosofii, že usiloval rozpory pojmové vyrovnávati pomocí ústupků až k smíšení názorů. 
    Proto také odpověděl: "Ano, může být, to už je tak. Nemyslíte tedy, že se dnes pojede? V devět hodin máme bešprechunk s panem obrštem. - A propos, víte o tom, že jste dienstführender? Já jen tak. Zjistěte mně...Počkejte, co byste mně měl zjistit...? Seznam šarží s udáním, odkdy slouží...Potom zásoby kumpanie. Nacionálnost? Ano, ano, to taky...Ale hlavně pošlete toho nového pucfleka...Co má dnes s manšaftem dělat fénrich Pleschner? Vorbereitung zum Abmarsch. Účty? Přijdu podepsat po mináži. Nikoho nepouštějte do města. Do kantýny v lágru? Po mináži na hodinu...Zavolejte sem Švejka!...Švejku, vy zůstanete zatím u telefonu." 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ještě nepil kafé." 
     "Tak si přinesete kafé a zůstanete tam v kanceláři u telefonu, dokud vás nezavolám. Víte, co je to ordonanc?" 
     "Běhá to, pane obrlajtnant." 
     "Abyste tedy byl na místě, když vás zavolám. Řekněte ještě jednou Vaňkovi, ať pro mne vyhledá nějakého pucfleka. Švejku, haló, kde jste?" 
     "Zde, pane obrlajtnant, právě přinesli kafé." "Švejku, haló!" 
     "Slyším, pane obrlajtnant, kafé je úplně studený." 
     "Vy už znáte dobře, co je to pucflek, Švejku. Prohlídněte si ho a potom mně to sdělte, co je to zač. Pověste sluchátko." 
    Vaněk, srkaje černou kávu, do které si přilil rum z láhve s nápisem ,Tinte` (kvůli vší opatrnosti), podíval se na Švejka a řekl: "Ten náš obrlajtnant nějak křičí do toho telefonu, rozuměl jsem každému slovu. Vy musíte, Švejku, být velmi dobře známý s panem obrlajtnantem." 
     "My jsme jedna ruka," odpověděl Švejk. "Jedna ruka druhou myje. My už jsme spolu moc toho prodělali. Kolikrát už nás chtěli vod sebe roztrhnout, ale zas jsme se sešli. Von se vždy na mě spoleh se vším, až se tomu kolikrát sám divím. Taky jste ted jisté slyšel, abych vám připomněl ještě jednou, že mu máte najít nějakýho novýho pucfleka a já že si ho musím prohlídnout a dát vo něm dobrozdání. Von pan obrlajtnant s každým pucflekem není spokojenej."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Plukovník Schröder, když si na konferenci zavolal všechny důstojníky pochodového praporu, učinil tak opět s velkou láskou, aby se mohl vymluvit. Kromě toho bylo nutno učinit nějaké rozhodnutí v aféře jednoročního dobrovolníka Marka, který nechtěl čistit záchody a byl pro vzpouru poslán plukovníkem Schrödrem k divizijnímu soudu. 
    Od divizijního soudu přibyl právě včera v noci na hauptvachu, kde byl držán pod stráží. Současně s ním dodán byl do plukovní kanceláře přípis divizijního soudu, nesmírné zmatený, ve kterém se poukazuje na to, že v tomto případě nejde o vzpouru, poněvadž jednoroční dobrovolníci nemají čistit záchody, nicméně že však jde o superordinationsverletzung, kterýžto delikt může být prominut řádným chováním v poli. Z těchto důvodů že se obžalovaný jednoroční dobrovolník Marek posílá zpět k svému pluku a vyšetřování o porušení kázně zastavuje se až do konce války a že bude obnoveno při nejbližším přestupku, který spáchá jednoroční dobrovolník Marek. 
    Potom byl ještě druhý případ. S jednoročním dobrovolníkem Markem dodán byl současně na hauptvachu od divizijního soudu falešný četař Teveles, který se nedávno objevil u regimentu, kam byl poslán z nemocnice v Záhřebě. Měl velkou stříbrnou medalii, odznaky jednoročního dobrovolníka a tři hvězdičky. Vyprávěl o hrdinských činech 6. maršové roty na Srbsku a že zbyl z ní jen sám. Vyšetřováním bylo zjištěno, že s 6. marškou na začátku války odešel skutečně nějaký Teveles, který však neměl práva jednoročního dobrovolníka. Vyžádána byla zpráva od brigády, ku které byla 6. marška přikomandýrována, když 2. prosince 1914 se utíkalo z Bělehradu, a zjištěno, že v seznamu navržených nebo vyznamenaných stříbrnými medaliemi není žádný Teveles. Byl-li však pěšák Televes povýšen v bělehradské válečné kampani za četaře, nedalo se naprosto zjistit, poněvadž celá 6. marškumpanie se ztratila u cerkve sv. Sávy v Bělěhradě i se svými důstojníky. U divizijního soudu hájil se Teveles tím, že opravdu mu byla slíbena velká stříbrná medalie a že si ji proto v nemocnici koupil od jednoho Bosňáka. Co se týká prýmků jednoročního dobrovolníka, ty že si přišil v opilství a že je nosil dál proto, poněvadž byl stále opilý, maje úplavicí zeslabený organismus. 
    Když tedy začal bešprechunk před projednáním těchto dvou případů, sdělil plukovník Schröder, že je nutné častěji se stýkat před odjezdem, který nedá na sebe dlouho čekat. Bylo mu sděleno z brigády, že očekávají se rozkazy z divize. Mužstvo ať je pohotově a kumpaniekomandanti ať bedlivě se starají o to, aby nikdo nescházel. Opakoval potom ještě jednou všechno to, co přednášel včera. Podal opět přehled válečných událostí a že nic nesmí potlačit ve vojsku bojovnou povahu a válečnou podnikavost. 
    Na stole byla připevněna před ním mapa bojiště s praporky na špendlíkách, ale praporky byly 281 přeházeny a fronty posunuty. Vytažené špendlíky s praporky válely se pod stolem. 
    Celé bojiště hrozně zřídil v noci kocour, kterého si chovali písaři v plukovní kanceláři a který, když se v noci vydělal na rakousko-uherské bojiště, chtěl lejno zahrabat, vytahal praporky a rozmazal lejno po všech pozicích, nacíkal na fronty a brückenkopfy a zaneřádil všechny armádní sbory. 
    Plukovník Schröder byl velice krátkozraký. 
    Důstojníci pochodového praporu se zájmem se dívali, jak prst plukovníka Schrödra blíží se k těm hromádkám. 
     "Odtud, pánové, k Sokalu na Bug," řekl plukovník Schröder věštecky a posunul ukazováček po paměti ke Karpatům, přičemž zabořil jej do jedné z těch hromádek, jak se kocour staral udělat mapu bojiště plastickou. 
     "Was ist das, meine Herren?" otázal se s údivem, když se mu cosi nalepilo na prst. "Wahrscheinlich Katzendreck, Herr Oberst," odpověděl za všechny velice zdvořile hejtman Ságner. 
    Plukovník Schröder vyrazil do kanceláře vedle, odkud bylo slyšet hrozné hřmění a hromování s příšernou hrozbou, že jim to dá všechno vylízat po kocourovi. 
    Výslech byl krátký. Zjistilo se, že kocoura před čtrnácti dny přitáhl do kanceláře nejmladší písař Zwiebelfisch. Po tomto zjištění sebral Zwiebelfisch svých pět švestek a starší písař ho odvedl na hauptvachu, kde bude tak dlouho sedět, až do dalšího rozkazu pana plukovníka. 
    Tím byla vlastně ukončena celá konference. Když se vrátil plukovník Schröder celý rudý v obličeji k důstojnickému sboru, zapomněl, že má ještě porokovat o osudu jednoročního dobrovolníka Marka a lžičetaře Tevelesa. 
     Řekl zcela krátce: "Prosím pány důstojníky, aby byli pohotově a vyčkávali další mé rozkazy a instrukce." 
    A tak zůstali dál jednoroční dobrovolník i Teveles pod stráží na hauptvaše, a když později k nim přibyl Zwiebelfisch, mohli si zahrát mariáš a po mariáši obtěžovat své strážce žádostí, aby jim vychytali blechy na slamníku. 
    Potom tam ještě k nim strčili frajtra Peroutku od 13. marškumpanie, který, když se včera rozšířila povést po lágru, že se jede na pozici, se ztratil a byl ráno patrolou objeven u Bílé růže v Brucku. Vymlouval se, že chtěl před odjezdem prohlédnout známý skleník hraběte Harracha u Brucku a na zpáteční cestě že zabloudil, a teprve ráno celý unavený že dorazil k Bílé růži. (Zatím spal s Růženkou od Bílé růže.)
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Situace byla stále nevyjasněnou. Pojede se, nebo se nepojede. Švejk u telefonu v kanceláři 11. maršky vyslechl nejrůznější názory, pesimistické i optimistické. 12. marškumpanie telefonovala, že prý někdo z kanceláře slyšel, že se bude čekat až na cvičení ve střelbě s pohyblivými figurami a že se pojede až po feldmäßigschießübungách. Tento optimistický názor nesdílela 13. marškumpačka, která telefonovala, že právě se vrátil kaprál Havlík z města a slyšel od jednoho železničního zřízence, že už vozy jsou na stanici. 
    Vaněk vytrhl Švejkovi sluchátko z ruky a křičel rozčileně, že ajznboňáci vědí starého kozla, teď že byl právě v plukovní kanceláři. 
     Švejk setrvával u telefonu s opravdovou láskou a na všechny otázky, co je nového, odpovídal, že se ještě nic určitého neví. 
    Takovým způsobem odpověděl též na otázku nadporučíka Lukáše: 
     "Co je u vás nového?" 
     "Ještě se nic určitého neví, pane obrlajtnant," stereotypně odvětil Švejk. 
     "Vy vole, pověste sluchátko." 
    Potom přišla řada telefonogramů, které Švejk přijal po delším nedorozumění. Předně ten, který mu nemohl být diktován v noci, když nezavěsil sluchátko a spal, týkající se očkovaných a neočkovaných. 
    Potom zas zpožděný telefonogram o konzervách, což bylo již včera večer vyjasněno. 
    Pak telefonogram po všech bataliónech, kumpaniích a částech pluku: 
    Kopie telefonogramu brigády No 75692 
    Příkaz po brigádě čis. 172 
    Při výkazech o hospodářství polních kuchyní 
    sleduje tento pořádek při vyjmenování produktů 
    spotřebovaných: 1. maso, 2. konzervy 3. Zelenina 
     čerstvá, 4. sušená zelenina, 5. rýže, 6. makaróny, 
    7. kroupy a krupice, 8. Brambory, 
    místo dřívějšího: 
    4. sušená zelenina, 5. čerstvá zelenina.
Když to přečetl Švejk účetnímu šikovateli, prohlásil Vaněk slavnostně, že takové telefonogramy se házejí do latríny: 
     "To si vymyslil nějaký blbec u štábu armády, a už to jde na všechny divize a brigády a pluky." Potom přijal Švejk ještě jeden telefonogram, který byl tak rychle diktován, že Švejk z toho zachytil na blok jen to, co vypadalo jako šifra: 
    In der Folge genauer erlaubt gewesen oder das 
    selbst einem hingegen immerhin eingeholet 
    werden.
"To jsou všechno zbytečnosti," řekl Vaněk, když se Švejk nehorázně divil, co napsal, a třikrát za sebou si to hlasitě předčítal, "samé hlouposti, ačkoliv čertví, může to být také šifrováno, ale na to nejsme u nás u kumpanie zařízeni. To se může také zahodit." 
     "Já si to taky myslím," řekl Švejk, "kdybych voznámil panu obrlajtnantovi že má ,in der Folge genauer erlaubt gewesen oder das selbt einem hingegen immerhin eingeholet werden`, ještě by se urazil. - Někdo je vám nedůtklivý až hrůza," pokračoval Švejk, zabořuje se opět ve vzpomínky. "Jednou jsem jel z Vysočan elektrikou do Prahy a v Libni k nám přised nějakej pan Novotný. Jakmile jsem ho poznal, šel jsem k němu na plošinu a dal jsem se s ním do hovoru, že jsme oba z Dražova. On se ale na mne rozkřik, abych ho neobtěžoval, že prý mne nezná. Já jsem mu to začal vysvětlovat, aby se jen upamatoval, že jsem jako malej hoch k němu chodil s matkou, která se jmenovala Antonie, otec že se jmenoval Prokop a byl šafářem. Ani potom nechtěl nic vědět o tom, že se známe. Tak jsem mu ještě řekl, bližší podrobnosti, že v Dražově byli dva Novotní, Tonda a Josef. On že je ten Josef, že mně psali o něm z Dražova, že postřelil svou ženu, když ho kárala z pití. A tu se vám von rozpřáh, já jsem se uhnul a on rozbil tabuli na přední plošině, tu velkou před řidičem. Tak nás vysadili, vodvedli a na komisařství se ukázalo, že byl proto tak nedůtklivý, poněvadž vůbec se nejmenoval Josef Novotný, ale Eduard Doubrava, a byl z Montgomery v Americe a zde byl navštívit příbuzný, ze kterých pocházela jeho rodina." 
    Telefon přerušil jeho vypravování a nějaký chraplavý hlas z oddílu strojních pušek se opět tázal, zdali se pojede. Je prý ráno bešprechunk u pana obršta. 
    Ve dveřích se objevil celý bledý kadet Biegler, největší blbec u kumpanie, poněvadž v jednoročácké škole se snažil vyniknout svými vědomostmi. Kývl Vaňkovi, aby za ním vyšel na chodbu, kde s ním měl dlouhou rozmluvu. 
    Když se Vaněk vrátil, usmíval se pohrdlivé. 
     "Je to kus vola," řekl k Švejkovi, "tady u naší maršky máme ale exempláře. Byl taky u bešprechungu, a když se rozcházeli, tak nařídil pan obrlajtnant, aby všichni cukskomandanti udělali kvérvizitu a aby byli přísní. A teď se mne přijde zeptat, jestli má dát uvázat Žlábka, poněvadž ten si vypucoval kvér petrolejem." 
    Vaněk se rozčílil. "Na takovou blbost se mne ptá, když ví, že se jede do pole. Však si to pan obrlajtnant včera dobře rozmyslil s tím uvázáním svého pucfleka. Taky jsem ale tomu mláděti řek, aby si dobře rozmyslil dělat z manšaftu zvířata." 
     "Když už mluvíte o tom pucflekovi," řekl Švejk, "nevíte snad, jestli jste už nějakého sehnal pro pana obrlajtnanta?" 
     "Mějte fištrón," odpověděl Vaněk, "na všechno je dost času, ostatně já myslím, že si pan obrlajtnant na Balouna zvykne, tu a tam mu něco ještě sežere a pak ho to taky pustí, až budem v poli. Tam často nebudou mít co žrát oba. Když řeknu, že Baloun zůstane, tak se nedá nic dělat. To je moje starost a do toho nemá pan obrlajtnant co mluvit. Jen žádný spěch." 
    Vaněk lehl si opět na svou postel a řekl: "Švejku, vypravujte mně nějakou anekdotu z vojenského života." 
     "To by šlo," odpověděl Švejk, "ale bojím se, že zas bude někdo na nás zvonit " 
     "Tak to vypněte, Švejku, odšroubujte vedení nebo sejměte sluchátko." 
     "Dobrá," řekl Švejk, snímaje sluchátko, "já vám povím něco, co se hodí do týhle situace, jenže tenkrát místo vopravdový vojny byly jen manévry a byla taky taková panika jako dnes, poněvadž se nevědělo, kdy vyrazíme z kasáren. Sloužil se mnou nějakej poříckej Šic, hodnej člověk, ale nábožnej a bojácnej. Ten si představoval, že manévry jsou něco hroznýho, že lidi na nich padají žízní a saniteráci že to sbírají jako padavky na marši. Proto pil do zásoby, a když jsme vyrazili na manévry z kasáren a přišli k Mníšku, tak říkal: ,Já to, hoši, nevydržím, mě může zachránit jen sám pánbůh: Potom jsme přišli k Hořovicům a tam jsme měli dva dny rast, poněvadž to byla nějaká mejlka a my jsme šli tak rychle kupředu, že bychom byli s ostatníma regimentama, který šly s námi po flíglech, zajali celej nepřátelskej štáb, což by byla bejvala vostuda, poněvadž náš armádní sbor měl to prosrat a nepřítel vyhrát, poněvadž u nepřátel bylo jedno utahaný arciknížátko. Tak ten Šic proved tohle: Když jsme lágrovali, sebral se a šel si něco koupit do nějaký vesnice za Hořovicema a vracel se k polednímu do lágru. Horko bylo, napařenej byl taky akorát, a tu uviděl na cestě sloup, na sloupu byla skřínka a v ní pod sklem docela malá soška sv. Jana Nepomuckýho. Pomodlil se před sv. Janem a povídá mu: ,To je ti horko, kdybys měl alespoň trochu se napít. Jseš tady na slunci, furt se asi potíš: Tak zatřepal feldflaškou, napil se a povídá: ,Nechal jsem ti taky lok, svatej Jene z Nepomuku.` Ale lek se, vyžunk to všechno a na svatýho Jána nezbylo nic. ,Ježíšmarjá,` povídá, ,svatej Jene z Nepomuku, tohle mně musíš prominout, já ti to vynahradím, já tě vezmu s sebou do lágru a napojím tě tak slavně, že nebudeš stát na nohou.` A milej Šic z lítosti nad sv. Janem z Nepomuku rozbil sklo, vytáhl sošku svatýho a strčil si ji pod blůzu a vodnes do lágru. Potom 's ním sv. Jan Nepomuckej spal na slámě, nosil ho s sebou na marších v teleti a měl velký štěstí v kartách. Kde jsme lágrovali, tam vyhrával, až jsme přišli na Práchensko, leželi jsme v Drahenicích a von všechno sakumpak prohrál. Když jsme ráno vyrukovali, tak na hrušce u cesty visel svatej Jan Nepomuckej oběšenej. Tak, to je ta anekdota, a teď zas zavěsím sluchátko." 
    A telefon opět odnášel si záchvěvy nového nervového života, kdy stará harmonie klidu v lágru byla porušena. 
    V tu dobu nadporučík Lukáš studoval ve své komnatě právě doručené jemu od štábu pluku šifry s poučením, jak je luštit, a současně sekrétní šifrovaný rozkaz o směru, kterým se bude ubírat maršbatalión na haličské hranice (první etapa). 
    7217 - 1238 - 457 - 2121 - 35 = Mošon 
    8922 - 375 - 7282 = Ráb 
    4432 - 1238 - 7217 - 35 - 8922 - 35 = Komarn 
    7282 - 9299 - 310 - 375 - 7881 - 298 - 475 7979 = Budapešť. 
    Luště tyto šifry povzdechl si nadporučík Lukáš: "Der Teufel soll das buserieren."
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 
III. kniha
SLAVNÝ VÝPRASK
1. kapitola
Přes Uhry 
Konečně se všichni dočkali toho okamžiku, kdy je nacpali do vagónů v poměru 42 mužů k 8 koním. Koním ovšem se jelo pohodlněji než mužstvu, poněvadž mohli spát vstoje, ale to nevadilo. Vojenský vlak vezl do Haliče opět novou skupinu lidí hnaných na jatky. 
    Celkem však se všem těm tvorům přece jen ulehčilo; bylo to něco již určitého, když se vlak hnul, ale předtím to byla jen trapná nejistota, panika, zdali se pojede již dnes, nebo zítra, či pozítří. Některým bylo jako odsouzeným k smrti, kteří očekávají se strachem, kdy si pro ně přijde kat. A potom nastane uklidnění, že už to bude odbyto. 
    Proto jeden voják řval z vagónu jako pominutý: "Jedeme, jedeme!" 
     Účetní šikovatel Vaněk měl úplnou pravdu, když říkal Švejkovi, že není žádný spěch. 
    Nežli se dospělo k tomu okamžiku, aby se lezlo do vagónů, uplynulo několik dní, a přitom se stále hovořilo o konzervách a zkušený Vaněk prohlásil, že je to jenom fantazie. Jaképak konzervy! Takhle ještě polní mše, poněvadž i při předešlé maršce tak bylo. Když jsou konzervy, tak polní mše odpadá. V opačném případě polní mše je náhražkou za konzervy. 
    A tak se objevil místo gulášových konzerv vrchní polní kurát Ibl, který zabil tří mouchy jednou ranou. Odsloužil polní mši najednou pro tři pochodové prapory, dvěma z nich požehnal do Srbska a jednomu do Ruska. 
    Měl přitom velice nadšenou řeč a bylo znát, že bral materiál z vojenských kalendářů. Byla to taková dojemná řeč, že když ujížděli na Mošon, Švejk, který byl pohromadě ve vagónu s Vaňkem v improvizované kanceláři, vzpomněl si na ten proslov a řekl účetnímu šikovateli: "To bude moc fajn, jak povídal ten feldkurát, až den se skloní k večeru a slunce se svýma zlatejma paprskama zapadne za hory a na bojišti bude slyšet, jak von říkal, ten poslední dech umírajících, hejkot kleslých koní a sténání raněných mužů a nářek vobyvatelstva, když mu hořejí chalupy nad hlavou. Já mám moc rád, když tak lidi blbnou na kvadrát." 
    Vaněk souhlasné kývl hlavou: "Byl to zatraceně dojemný případ." 
     "Bylo to moc hezký a poučný," řekl Švejk, "já si to pamatuju velmi dobře, a až se vrátím z vojny, tak to budu vypravovat u Kalicha. Von se, když nám to pan kurát vykládal, tak pěkně rozkročil, že jsem měl strach, aby mu jedna haksna neuklouzla a von nespad do polního oltáře a nerozbil si kokos vo monstranci. Von nám dával takovej pěknej příklad z dějin naší armády, když ještě sloužil Radeckej a s večerními červánky slučoval se voheň, jak hořely stodoly na bojišti, jako kdyby to byl viděl." 
    A týž den vrchní polní kurát Ibl byl již ve Vídni a opět tam jinému maršbataliónu vykládal dojemnou historii, o které se Švejk zmiňoval a která se mu tolik líbila, že ji nazval blbostí na kvadrát. 
     "Milí vojáci," řečnil vrchní polní kurát Ibl, "tak tedy si myslete, že je rok osmačtyřicátý a že vítězstvím skončila bitva u Custozzy, kde po desetihodinovém úporném boji musil italský král Albert přenechati krvavé bojiště našemu otci vojínů, maršálkovi Radeckému, jenž v 84. roce svého života dobyl tak skvělého vítězství. 
    A hle, vojáci milí! Na výšině před dobytou Custozzou zastavil se kmet vojevůdce. Kolem něho jeho věrní vojevůdcové. Vážnost okamžiku zmocnila se celého kroužku, neboť, vojáci, v nepatrné vzdálenosti od maršálka bylo pozorovat vojína, jenž se smrtí zápasil. S roztříštěnými údy na polí cti pocifoval zraněný praporečník Hrt, jak na něho hledí maršálek Radecký. Hodný zraněný praporečník ještě svíral v tuhnoucí pravicí zlatou medalii v křečovitém nadšení. Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi. ,Popřej si klidu, můj hodný vojíne,` zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. ,Nejde to, pane maršálku,` řekl umírající vojín, ,mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?` ,Docela, milý brachu,` pravil laskavě polní maršálek, ,škoda, že tvá radost je zkalena tvým zraněním.` ,Ovšem, vznešený pane, se mnou je konec,` temným hlasem řekl vojín, příjemné se usmívaje. ,Máš žízeň?` otázal se Radecký. ,Den byl parný, pane maršálku, měli jsme přes třicet stupňů horka.` Nato Radecký, chopiv se polní láhve svého pobočníka, podával ji umírajícímu. Tento se napil, učiniv mocný doušek. ,Zaplať bůh tisíckrát,` zvolal, namáhaje se políbiti ruku svému veliteli. ,Jak dlouho sloužíš?` otázal se tento. ,Přes čtyřicet let, pane maršálku! U Ošper dobyl jsem zlaté medalie. Také u Lipska jsem byl, dělový kříž mám rovněž, pětkrát jsem byl smrtelně raněn, ale teď je se mnou dočista konec. Ale jaké štěstí a blaho, že jsem se dožil dnešního dne. Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!` 
    V tom okamžiku, milí vojáci, zavzněly z tábora velebné zvuky naší hymny Zachovej nám, Hospodine, mocně a vznešené nesly se po bojišti. Padlý vojín, loučící se se životem, ještě jednou pokusil se vzchopit. ,Sláva Rakousku,` zvolal nadšené, ,sláva Rakousku! Nechť pokračuje se v té skvostné písni! Sláva našemu vojevůdci! Ať žije armáda!` 
    Umírající sklonil se ještě jednou k pravici maršálkové, kterou poceloval, sklesl a tichý poslední vzdech vydral se z jeho šlechetné duše. Vojevůdce stál tu s obnaženou hlavou před mrtvolou jednoho z nejhodnějších vojínů. ,Tento krásný konec je věru záviděníhodný,` pravil v pohnutí maršálek, skláněje obličej do sepjatých dlaní. 
    Milí vojíni, i já vám přeji, abyste se všichni dočkali takového krásného konce." 
    Vzpomínaje na tuto řeč vrchního polního kuráta Ibla, mohl ho opravdu nazvati Švejk, aniž by mu v nejmenším ubližoval, blbem na kvadrát. 
    Potom Švejk počal mluvit o známých rozkazech, které jim byly přečteny před vstoupením do vlaku. Jeden byl armádní rozkaz podepsaný Františkem Josefem a druhý byl rozkaz arcivévody Josefa Ferdinanda, vrchního velitele východní armády a skupiny, kteréž oba týkaly se událostí na Dukelském průsmyku dne 3. dubna 1915, kdy přešly dva batalióny 28. pluku i s důstojníky k Rusům za zvuků plukovní kapely. 
    Oba rozkazy byly jim přečteny třaslavým hlasem a zněly v českém překladu: 
    Armádní rozkaz ze dne 17. dubna 1915: 
    Přeplněn bolestí nařizuji, aby c. k. pěší pluk čís. 28 
    pro zbabělost a velezrádu byl vymazán z mého vojska. 
    Plukovní prapor budiž zneuctěnému pluku 
    odebrán a odevzdán do Vojenského muzea. Dnešním 
    dnem přestává existovat pluk, který otráven 
    mravně z domovu, vytáhl do pole, aby se dopustil 
    velezrady. 
                                                                František Josef 1.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
    Rozkaz arcivévody Josefa Ferdinanda: 
     České trupy během polního tažení zklamaly zejména 
    v posledních bojích. Zejména zklamaly při 
    obraně pozic, ve kterých se nalézaly po delší dobu 
    v zákopech, čehož použil často nepřítel aby navázal 
    styky a spojení s ničemnými živly těchto trup. 
    Obyčejně vždy směřovaly pak útoky nepřítele, 
    podporovaného těmito zrádci, proti těm oddílům 
    na frontě, které byly od takových trup obsazeny. 
     Často podařilo se nepříteli překvapit naše části 
    a takřka bez odporu proniknout do našich pozic 
    a zajmouti značný velký počet obránců. 
    Tisíckrát hanba, potupa i opovržení těmto bídákům 
    bezectným, kteří dopustili se zrady císaře i říše 
    a poskvrňují nejen čest slavných praporů naší slavné 
    a statečné armády, nýbrž i čest té národnosti, ku 
    které se hlásí. 
    Dřív nebo později zastihne je kulka nebo provaz kata. 
    Povinností každého jednotlivého českého vojáka, 
    který má čest v těle, je, aby označil svému komandantovi 
    takového ničemu, štváče a zrádce. 
    tak neučiní, je sám takový zrádce a ničema. 
    Tento rozkaz nechť je přečten všemu mužstvu 
    u českých pluků. 
    C. k. pluk čís. 28 nařízením našeho mocnáře jest 
      již vyškrtnut z armády a všichni zajatí přeběhlíci 
    z pluku splatí svou krví těžkou vinu. 
                                                      Arcivévoda Josef Ferdinand 
     "To nám to přečtli trochu pozdě," řekl Švejk k Vaňkovi, "velice se divím, že nám to četli až teď, když už císař pán ten befél vydal 17. dubna. To by mohlo tak vypadat, jako kdyby z nějakejch důvodů hned nám to nedali přečíst. Já bejt císařem pánem, tak bych si takový odstrkování nedal líbit. Když vydám befél 17. dubna, tak se taky sedmnáctýho musí číst u všech regimentů, i kdyby šídla padala." 
    Na druhé straně vagónu proti Vaňkovi seděl kuchař okultista z důstojnické mináže a cosi psal. Za ním seděli sluha nadporučíka Lukáše vousatý obr Baloun a telefonista přidělený k 11. marškumpačce Chodounský. Baloun přežvykoval kus komisárku a vykládal uděšeně telefonistovi Chodounskému, že za to nemůže, když v té tlačenici při nastupování do vlaku nemohl se dostat do štábního vagónu ku svému nadporučíkovi. 
    Chodounský ho strašil, že teď přestává legrace, že za to bude kulka. 
     "Kdyby bylo už jednou toho trápení konec," bědoval Baloun, "už jednou jsem měl namále na manévrech u Votic. Tam jsme šli vo hladu a žízni, a když k nám přijel batalionsadjutant, tak jsem vykřik: ,Dejte nám vodu a chleba.` Von votočil na mne koně a řek, že kdyby to bylo ve válce, že bych musil vystoupit z řady a že by mne dal vodstřelit, a teď že mne dá zavřít na garnizón, ale měl jsem veliký štěstí, poněvadž když jel to voznámit ke štábu, tak na cestě se mu splašil kůň, von spad a zlámal si, sláva bohu, vaz." 
    Baloun těžce vzdychl a zakuckal se soustem chleba, a když se vzpamatoval, žádostivě podíval se na dva vaky nadporučíka Lukáše, které opatroval. 
     "Fasovali, páni oficíři," řekl trudnomyslně, "játrové konzervy a uherský salám. Takhle kousíček." 
    Díval se přitom tak toužebné na ty dva vaky svého nadporučíka jako ode všech opuštěný pejsek, který je hladový jako vlk a sedí, vdechuje páry z vařící se uzeniny, u dveří uzenářského krámu. 
     "Neškodilo by," řekl Chodounský, "kdyby nás někde čekali s nějakým dobrým obědem. To když jsme my na začátku vojny jeli do Srbska, tak jsme se přežrali na každé stanici, jak nás všude hostili. Z husích stehýnek jsme vyřezávali špalíčky toho nejlepšího masa a hráli s nimi 'ovčinec na plátech čokolády. V Oseku v Charvatsku nám přinesli do vagónu dva páni od veteránů velký kotel pečeného zajíce, a to už jsme nevydrželi a vylili jsme jim to všechno na hlavu. Po všech tratích jsme nic jiného nedělali, než blili z vagónů. Kaprál Matějka v našem vagóně se tak přecpal, že jsme museli dát mu přes břicho prkno a skákat po něm, jako když se šlape zelí, a to mu teprve ulevilo a šlo to z něho horem dolem. Když jsme jeli přes Uhry, tak nám házeli do vagónů na každé stanicí pečené slepice. Z těch jsme nic jiného nejedli než mozeček. V Kapošfalvě házeli nám Maďaři do vagónů celé kusy pečených prasat a jeden kamarád dostal celou pečenou vepřovou hlavou tak do lebky, že potom toho dárce honil s überšvunkem přes tři koleje. Zato už v Bosně jsme ani vodu nedostali. Ale do Bosny, ačkoliv to bylo zakázané, měli jsme různých kořalek, co hrdlo ráčilo, a vína potoky. Pamatuji se, že na jedné stanici nás nějaké paničky a slečinky uctívaly pivem a my jsme se jim do konve s pivem vymočili, a ty jely od vagónu! 
    Všichni jsme byli jako v mátohách po celou cestu, já neviděl ani na žaludské eso, a než jsme se nadáli, najednou rozkaz, karty jsme ani nedohráli, a všechno ven z vagónů. Nějakej kaprál, už nevím, jak se jmenoval, ten křičel na svoje lidi, aby zpívali: ,Und die Serben müssen sehen, daß wir Österreicher Sieger, Sieger sind.` Ale někdo ho zezadu kop a on se převalil přes koleje. Potom křik, aby se daly ručnice do pyramid, a vlak hned otočil a jel nazpět prázdný, jen, to se ví, jak to v té panice bývá, odvezl nám s sebou frpflégunk na dva dny. A jako odtud k tamhletěm stromům, tam už začaly praskat šrapnely. Přijel z druhého konce batalionskomandant a svolal všechny na poradu, a potom přišel náš obrlajtnant Macek, Čech jako poleno, ale mluvil jen německy, a povídá, bledý jako křída, že se dál nemůže ject, trat že je vyhozena do povětří v noci, Srbové že se dostali přes řeku a jsou nyní na levém křídle. Ale to je ještě daleko od nás. My prý dostaneme posily a pak je rozsekáme. Nikdo aby se nevzdal, kdyby k něčemu došlo, Srbové prej zajatcům uřezávají uši, nosy a vypichují oči. Že nedaleko nás praskají šrapnely, z toho abychom si nic nedělali. To se prý naše artilérie nastřeluje. Najednou ozvalo se kdesi za horou tatatatatatatata. To prý nastřelují naši mašínengevéry. Potom bylo zleva slyšet kanonádu, my jsme to slyšeli ponejprv a leželi na břiše, přes nás přeletlo několik granátů a zapálily nádraží a z pravé strany nad námi začaly hvízdat kuličky a v dálce bylo slyšet salvy a rachocení ručnic. Obrlajtnant Macek poručil rozebrat pyramidy a ládovat kvéry. Dienstführender šel k němu a řekl, že to není vůbec možné, poněvadž nemáme s sebou žádnou munici, že přece ví dobře, že munici jsme měli fasovat až u další etapy před pozicí. Před námi že jel vlak s municí a ten že už patrné se dostal Srbům do rukou. Obrlajtnant Macek stál chvíli jako ze dřeva a pak dal rozkaz ,Bajonett auf`, aniž by věděl proč, jen tak ze zoufalství, aby se něco dělalo. Potom jsme zas stáli v pohotovosti hezkou chvíli, potom zas jsme lezli na pražce, poněvadž objevil se nějaký aeroplán a šarže řvaly: ,Alles decken, decken!` Pak se objevilo, že je to náš, a byl také omylem naší artilérií podstřelenej. 'tak jsme zas vstali, a žádný rozkaz, rút! Z jedné strany hnal se k nám nějaký kavalerista. Ještě zdaleka křičel: ,Wo ist Batalionskommando?` Batalionskomandant vyjel mu naproti, ten mu podal nějaký list a zase už odjížděl dál napravo. Batalionskomandant si to po cestě četl, a pak najednou jako když se zblázní. Vytasil šavli a letěl k nám. ,Alles zurück, alles zurück!` řval na důstojníky. ,Direktion Mulde, einzeln abfallen!` A tu to začalo. Ze všech. stran, jako by na to čekali, počali do nás pálit. Po levé straně bylo kukuřičné pole a to bylo jako jeden čert. My jsme se plížili po čtyrech do údolí, ruksaky nechali na těch zatracených pražcích. Obrlajtnant Macek dostal to ze strany do hlavy a neřek ani švec. Než jsme utekli do údolí, bylo plno zabitých a raněných. Ty jsme tam nechali a běželi jsme až do večera a krajina byla od našich již před námi jako vymetená. Jen jsme viděli vyrabovaný trén. Až konečné jsme se dostali na stanici, kde už se dostaly nové rozkazy, sednout do vlaku a ject nazpátek ku štábu, což jsme nemohli vykonat, poněvadž celý štáb padl den předtím do zajetí, o čemž jsme se dozvěděli až ráno. Pak jsme byli jako sirotci, žádný o nás nic nechtěl vědět a přidali nás k 73. regimentu, abychom s ním odstupovali, což jsme s největší radostí udělali, ale napřed jsme museli mašírovat kupředu asi den, než jsme přišli k 73. regimentu. Potom jsme..." 
    Nikdo ho již neposlouchal, nebol Švejk s Vaňkem hrál tahaný mariáš, kuchař okultista z důstojnické mináže psal dál obšírné psaní své manželce, která za jeho nepřítomnosti počala vydávat nový teosofický časopis, Baloun dřímal na lavici, a tak nezbylo telefonistovi Chodounskému než opakovat: "Ano, na to nezapomenu..." 
    Zvedl se a šel kibicovat k tahanému mariáši. "Aspoň kdybys mně zapálil fajfku," řekl Švejk přátelsky na Chodounského, "když už jdeš kibicovat. Tahaný mariáš je vážnější věc než celá vojna a než to vaše zatracený dobrodružství na srbský hranici. - Takovou blbost udělám, měl bych se fackovat. Že jsem ještě chvíli nepočkal s tím králem, zrovna teď mně přišel filek. Já hovado." 
    Kuchař okultista mezitím dokončil své psaní a přečítal si ho zřejmé uspokojen, jak to pěkně složil kvůli vojenské cenzuře. 
    Drahá ženo! 
    Až dostaneš tyto řádky, budu se nalézati již po 
    několik dni ve vlaku, poněvadž odjíždíme na 
    frontu. Netěší mě to příliš poněvadž ve vlaku 
    musím zahálet a nemohu být prospěšným, neboť 
    se nevaří v naší důstojnické kuchyni a jídlo se 
    dostane na staničních etapách. Rád bych býval 
    našim pánům důstojníkům uvařil mezi jízdou 
    Maďarskem segedínský guláš ale sklaplo mně. 
    Snad až přijedeme do Haliče, budu mít příležitost 
    uvařit šoule, pravé haličské, husu dušenou 
    v kroupách nebo v rýži. Věř mne`, drahá Helenko, 
     že se opravdu snažím co nejvíce zpříjemnit našim 
    pánům důstojníkům jich starosti a námahy. Byl 
    jsem od pluku přeložen k maršbataliónu, což bylo 
    mým nejvroucnějším přáním, abych mohl byl i ze 
    skromných prostředků, důstojnickou polní 
    kuchyni na frontě uvésti v nejlepší koleje. 
    Pamatuješ se, drahá Helenko, žes mně při 
    narukování k pluku přála, abych dostal hodné 
    představené. Tvé přání se splnilo, a nejenže si ani 
    v nejmenším nemohu naříkat, naopak všichni 
    páni důstojníci jsou našimi pravými přáteli 
    a zejména ke mně se chovají jako otec. Co 
    nejdříve Ti oznámím číslo naší polní pošty... 
Toto psaní bylo vynuceno okolnostmi, když kuchař okultista nadobro si rozlil ocet s plukovníkem Schrödrem, který mu dosud držel palec, ale na kterého se při večeři na rozloučenou s důstojníky maršbataliónu opět, neštastnou náhodou, nedostala porce rolované telecí ledviny, a plukovník Schröder ho poslal s marškumpačkou do pole, svěřiv důstojnickou kuchyni pluku nějakému nešťastnému učiteli z ústavu slepců na Klárově. 
    Kuchař okultista přelétl ještě jednou, co napsal a co se mu zdálo velice diplomatickým, aby se udržel přece jen trochu dál bojiště, poněvadž ať si říká co kdo chce, přece jen je to ulejvárna i na frontě. 
    Napsal sice, když byl ještě v civilu redaktorem a majitelem okultistického časopisu pro vědy záhrobní, velkou úvahu, že se nikdo nemá bát smrti, a úvahu o stěhování duší. 
    Přistoupil též dělat kibice k Švejkovi a Vaňkovi. Mezi oběma spoluhráči nebylo v tom okamžiku žádných rozdílů vojenské hodnosti. Nehráli již ve dvou, ale mariáš ve třech s Chodounským. 
    Ordonanc Švejk nadával sprosté účetnímu šikovateli Vaňkovi: "Já se vám divím, že můžete tak blbé hrát. Vidíte přeci, že von hraje betla. Já nemám žádný kule, a vy neobrátíte vosmičkou a házíte jako nejpitomější hovado žaludského spodka, a von to trouba vyhraje." 
     "To je řvaní pro jednoho prohraného betla," zněla slušná odpověd účetního šikovatele, "vy sám hrajete jako idiot. Já si mám vycucat z malíčku kulovou vosmu, když vůbec žádný kule taky nemám, já měl jen vysoký zelený a žaludy, vy hampejzníku." 
     "Tak jste měl hrát, vy chytráku, durcha," s úsměvem řekl Švejk. "To je zrovna tak jako jednou u Valšů, dole v restauraci, taky takovej jeden nekňuba měl durcha, ale nehrál ho a vodložil vždycky ty nejmenší do talónu a pustil každýho na betla. Ale jaký měl karty! Vod všech barev ty nejvyšší. Jako teď bych z toho nic neměl, když vy byste hrál durcha, tak taky tenkrát ne, a nikdo z nás taky nic, jak to šlo kolem, platili bychom mu furt. Já konečné povídám: ,Pane Herolde, jsou tak laskav, hrajou durcha a neblbnou.` Ale von se na mne utrh, že může hrát, co chce, abychom drželi hubu, von že má universitu. Ale to mu přišlo draze. Hostinský byl známej, číšnice byla s námi až moc důvěrná, tak jsme to tý patrole všechno vysvětlili, že je všechno v pořádku. Předně, že je to vod něho sprostý, rušit noční klid voláním patroly, když někde před hospodou sklouzne na náledí a jede po nose po něm, až ho má rozbitej. Že jsme se ho ani nedotkli, když hrál falešné mariáš, a když byl vodkrytej, že tak rychle vyběh, až sebou kecnut. Hostinskej i číšnice nám to potvrdili, že jsme se vůči němu chovali skutečné až moc džentlmensky. Von si taky nic jinýho nezasloužil. Seděl od sedmi hodin večer až do půlnoci při jednom pivě a sodovce a hrál si na bůhvíjakýho pána, poněvadž byl universitní profesor, a mariáši rozuměl jako koza petrželi. Tak kdo má teď rozdávat?" 
     "Zahrejme si kaufevika," navrhl kuchař okultista, "šesták a dva." 
     "To raději nám vypravujte," řekl účetní šikovatel Vaněk, "o stěhování duší, jako jste to vykládal slečně v kantýně, když jste si rozbil nos." 
     "Vo tom stěhování duší jsem už taky slyšel," ozval se Švejk. "Já jsem si také jednou umínil před léty, že se, jak se s vodpušténím říká, sám budu vzdělávat, abych nezůstal pozadu, a chodil jsem do čítárny Průmyslové jednoty v Praze, ale poněvadž jsem byl reztrhanej a svítily mně díry na zadnici, tak jsem se nemoh vzdělávat, poněvadž mne tam nepustili a vyvedli ven, poněvadž myslili, že jsem šel krást zimníky. Tak jsem si vzal sváteční šaty a šel jsem jednou do muzejní knihovny a vypůjčil jsem si takovou jednu knížku o tom stěhování duší se svým kamarádem, a tam jsem se dočetl, že jeden indickej císař se proměnil po smrti v prase, a když to prase zapíchli, že se proměnil v opici, z opice stal se jezevcem a z jezevce ministrem. Potom na vojně jsem se přesvědčil, že něco pravdy na tom musí bejt, poněvadž kdekdo vojáky, když měl nějakou hvězdičku, pojmenoval bud mořskými prasaty, nebo vůbec nějakým zvířecím jménem, a podle toho by se dalo soudit, že před tisíci léty tyhle sprostí vojáci byli nějakýma slavnejma vojevůdci. Ale když je vojna, tak je takový stěhování duší náramně hloupá věc. Čertví kolik proměn člověk prodělá, než se stane, řekněme, telefonistou, kuchařem nebo infanteristou, a najednou ho roztrhne granát a jeho duše vejde do nějakého koně u artilérie, a do celý baterie, když jede na nějakou kótu, praskne novej granát a zabije zas toho koně, do kterýho se ten nebožtík vtělil, a hned se přestěhuje ta duše do nějaké krávy u trénu, z který udělají guláš pro manšaft, a z krávy třebas hned se přestěhuje do telefonisty, z telefonisty..." 
     "Já se divím," řekl telefonista Chodounský, zřejmě uražen, "že zrovna já mám být terčem pitomých vtipů." 
     "Není ten Chodounský, co má soukromej detektivní ústav s tím vokem jako trojice boží, váš příbuznej?" otázal se nevinné Švejk. "Já mám moc rád soukromý detektivy. Já jsem taky jednou sloužil před léty na vojně s jedním soukromým detektivem, s nějakým Stendlerem. Ten měl tak šišatou hlavu, že mu náš feldvébl vždycky říkal, že už viděl moc šišatejch hlav vojenskejch za dvanáct let, ale takovou šišku že si ani v duchu nepředstavoval. ,Poslouchají, Stendlere,` říkal mu vždycky, ,kdyby nebyly letos manévry, tak by se vaše šišatá hlava ani na vojnu nehodila, ale takhle se bude alespoň podle vaší šišky artilérie nastřelovat, když přijdem do krajiny, kde nebude žádnej lepší punkt k orientaci.` Ten vod něho zkusil. Někdy, při marši, poslal ho na pět set kroků napřed a pak poručil: ,Direktion šišatá hlava: Von měl vůbec ten pan Stendler, i jako soukromej detektiv, náramnou smůlu. Kolikrát nám v kantýně o tom vyprávěl, jaký měl často trápení. Von dostával takový úlohy, jako kupřikladu vypátrat, zdali se manželka nějakýho klienta, který k nim přišel celej bez sebe, s jiným nesčuchla, a jestli už se sčuchla, s kým se sčuchla, kde a jak se sčuchla. Nebo 'zas naopak. Nějaká taková žárlivá ženská chtěla vypátrat, s kterou se její muž fláká, aby mu mohla doma dělat ještě větší rámus. Von byl vzdělanej člověk, mluvil jen vybraně o porušení manželský věrnosti a vždycky div neplakal, když nám vyprávěl, že všichni chtěli, aby zastih ji nebo jeho in flagranti. Jinej by se třebas z toho těšil, když najde takovej párek in flagranti, a voči by si moh vykoukat, ale ten pan Stendler, jak nám vyprávěl, byl z toho celej pryč. Von říkal velice inteligentně, že se už nemoh na ty voplzlý prostopášnosti ani koukat. Nám kolikrát tekly sliny z huby, jako když pes kaní, když kolem něho nesou vařenou šunku, když nám vyprávěl o všech těch různejch pozicích, jak ty párky natrefil. Když jsme měli kasárníka, tak nám to vždy kreslil. ,Takhle jsem,` povídá, ,viděl paní tu a tu s tím a tím pánem...` I adresy nám řek. A byl takovej smutnej. ,Těch facek,` říkal vždy, ,co jsem dostal vod vobojích stran; a to mne tak nemrzelo jako to, že jsem bral úplatky. Na jeden takovej úplatek nezapomenu do smrti. Von nahej, vona nahá. V hotelu, a nezarýglovali se, pitomci! Na divan se nevešli, poněvadž byli voba tlustí, tak laškovali na koberci jako koťata. A koberec byl celej prošlapanej, zaprášenej a po něm válely se nedopalky z cigaret. A když jsem vešel, tak voba vyskočili, von stál proti mně a ruku si držel jako fíkovej list. A vona se otočila zády ke mně a bylo vidět na kůži, že má vobtisknutej celej vzorek toho mřížkování z koberce a na páteři jednu přilepenou hilznu z cigarety. "Vodpuste," povídám, "pane Zemku, já jsem soukromej detektiv Stendler, vod Chodounskýho, a mám ouřední povinnost vás najít in flagranti na základě oznámení vaší paní manželky. Tato dáma, s kterou zde udržujete nedovolený poměr, jest paní Grotová." Nikdy jsem v životě neviděl takovýho klidnýho občana. "Dovolte," řekl, jako by se to samo sebou rozumělo, "já se obléknu. Vinna je jediné má manželka, která bezdůvodnou žárlivostí svádí mne k nedovolenýmu poměru, kteráž puzena pouhým podezřením uráží manžela předhůzkami a mrzkou nedůvěrou. Nezbývá-li však pochybnosti, že hanba nedá se víc zatajit... Kde mám podvlíkačky?" otázal se přitom klidné. "Na posteli." Zatímco na sebe natahoval podvlékačky, vykládal mně dál: "Jestli hanba se nedá zatajit, tak se řekne rozvod. Ale tím se skvrna příhany nezatají. Vůbec jest rozvod věcí povážlivou," mluvil dál, oblékaje se, "nejlepší je, když se manželka ozbrojí trpělivostí a nepodává podnět k veřejnému pohoršení. Ostatně dělejte, jak chcete, já vás zde nechám s milostpaní o samotě." Paní Grotová vlezla si zatím do postele, pan Zemek mně podal ruku a odešel: Já už se dobře nepamatuji, jak nám dál vykládal pan Stendler, co všechno potom mluvil, poněvadž von se bavil s tou paní v posteli velice inteligentně, že jako manželství není ustanoveno k tomu, aby každýho zhola přímo vedlo ku štěstí, a že každého je povinnost v manželství pokořit chtíč a tělesnou svou část vytříbit a oduševnit. ,A přitom jsem se,` vyprávěl pan Stendler, ,pomalu začal vodstrojovat, a když už jsem byl vodstrojenej a celej zmámenej a divokej jako jelen v říji, vešel do pokoje můj dohrej známej Stach, taky soukromej detektiv, z našeho konkurenčního ústavu pana Sterna, kam se vobrátil pan Grot o pomoc, co se týká jeho paní, která prý má nějakou známost, a víc neřek než: "Aha, pan Stendler je in flagranti s paní Grotovou, gratuluji!" Zavřel zas tiše dveře a odešel. "Teď už je všechno jedno," řekla paní Grotová, "nemusíte se tak rychle voblikat, máte vedle mne dost místa." "Mně se, milostpaní, právě jedná vo místo," řekl jsem a už jsem ani nevěděl, co mluvím, jenom se pamatuji, že jsem něco mluvil o tom, že panují-li sváry mezi manžely, že tím utrpí taky vychování dítek.` Potom ještě nám vyprávěl, jak se rychle voblíkal a jak vzal roha a jak si umínil, že to hned řekne svýmu šefovi panu Chodounskýmu, ale že se šel na to posilnit, a než přišel, že už to bylo s křížkem po funuse. Zatím že už tam byl ten Stach z nařízení svýho šefa pana Sterna, aby dal ránu panu Chodounskýmu, jaký to má zřízence svýho soukromýho detektivního ústavu, a ten zas nevěděl vo ničem lepším než poslat rychle pro manželku pana Stendlera, aby si to s ním spravila sama, když je někam poslán v úřední povinnosti a najdou ho z konkurenčního ústavu in flagranti. ,Vod tý doby,` říkal vždy pan Stendler, když na tohle přišla řeč, ,mám ještě šišatější palici.`" 
     "Tedy hrajeme pět - deset?" Hráli. 
    Vlak zastavil se na stanici Mošon. Byl již večer a nikoho nepouštěli z vagónů. 
    Když se hnuli, ozval se z jednoho vagónu silný hlas, jako by chtěl přehlušit rachocení vlaku. Nějaký voják z Kašperských Hor v nábožné náladě večera opěval hrozným řevem tichou noc, která 25 se blížila k uherským rovinám: 
    Gute Nacht! Gute Nacht! 
    Allen Müden sei's gebracht. 
    Neigt der Tag stille zur Ende, 
    ruhen alle fleiß'gen Hände, 
    bis der Morgen ist erwacht. 
    Gute Nacht! Gute Nacht!
"Halt Maul, du Elender," přerušil někdo sentimentálního zpěváka, který umlkl. 
    Stáhli ho od okna. 
    Ale pilné ruce neodpočívaly až do rána. Stejně jako všude ve vlaku pod světlem svíček, tak i zde ve světle malé petrolejové lampy, zavěšené na stěně, hráli dál čapáry a Švejk, kdykoliv někdo tam spadl při rabování, prohlašoval, že je to nejspravedlivější hra, poněvadž každý může si vyměnit tolik karet, kolik chce. 
     "Při kaufcviku," tvrdil Švejk, "musí se rabovat jenom eso a sedma, ale pak se můžeš vzdát. Vostatní karty rabovat nemusíš. To už děláš na svoje riziko." 
     "Dejme si zdravíčko," navrhoval za všeobecného souhlasu Vaněk. 
     "Červená sedma," hlásil Švejk, snímaje karty. "Každý po pětníku a dává se po čtyrech. Dělejte, ať něco uhrajem." 
    A na tváři všech bylo vidět takovou spokojenost, jako kdyby vojny nebylo a oni nenalézali se ve vlaku, který je veze k pozici do velkých krvavých bitev a masakrů, ale v nějaké pražské kavárně za hracími stoly. 
     "To jsem si nemyslel," řekl Švejk po jedné partii, "že když jsem šel na nic a měním všechny čtyry, že dostanu kočičáka (esol. Kampak jste se hrabali na mne s králem? Přebiju krále natotata." 
    A zatímco zde přebíjeli krále kočičákem, daleko na frontě králové mezi sebou přebíjeli se svými poddanými.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve štábním vagóně, kde seděli důstojníci pochodového praporu, panovalo ze začátku jízdy podivné ticho. Většina důstojníků byla zahloubána do malé knihy v plátěné vazbě s nadpisem "Die Sünden der Väter. Novelle von Ludwig Ganghofer" a všichni byli současně zabráni do čtení stránky 161. Hejtman Ságner, bataliónní velitel, stál u okna, v ruce držel tutéž knížku, maje ji taktéž otevřenu na stránce 161. 
    Díval se na krajinu a přemýšlel, jak vlastně by všem co nejsrozumitelněji vysvětlil, co mají s tou knihou dělat. Bylo to vlastně nejpřísněji důvěrné. 
    Důstojníci zatím přemýšleli o tom, že se plukovník Schröder zbláznil nadobro. Byl sice už dávno potrhlý, ale přec nedalo se očekávat, že ho to chytne tak najednou. Před odjezdem vlaku dal si je zavolat k poslednímu bešprechungu, při kterém jim sdělil, že každému patří po knize Die Sünden der Väter od Ludvíka Ganghofera, které dal odnésti do bataliónní kanceláře. 
     "Pánové," řekl se strašně tajuplným výrazem, "nezapomeňte nikdy na stránku 161!" Zahloubáni do té stránky, nemohli si z toho ničeho vybrat. Že nějaká Marta, na té stránce, přistoupila k psacímu stolu a vytáhla odtud nějakou roli a uvažovala hlasitě, že obecenstvo musí cítit soustrast s hrdinou role. Potom se ještě objevil na té stránce nějaký Albert, který neustále se snažil mluvit žertovně, což vytrženo z neznámého děje, který před tím předcházel, zdálo se takovou hovadinou, že nadporučík Lukáš překousl vzteky špičku na cigarety. 
     "Zbláznil se, dědek," myslili si všichni, "s ním už je konec. Ted ho přeloží do ministerstva vojenství. Hejtman Ságner se zvedl od okna, když si to v hlavě všechno dobře zkomponoval. Neměl přílišného pedagogického nadání, proto mu tak dlouho trvalo, než sestavil si v hlavě celý plán přednášky o významu stránky sto šedesáté prvé. 
    Než začal vykládat, oslovil je "Meine Herren", jako to dělal dědek plukovník, ačkoliv dřív, ještě než vlezli do vlaku, říkal jim "Kameraden". 
     "Also meine Herren..." A jal se přednášet, že včera večer dostal od plukovníka instrukce týkající se stránky 161 v Die Sünden der Väter od Ludvíka Ganghofera. 
     "Also meine Herren," pokračoval slavnostně, "zcela důvěrné informace týkající se nového systému šifrování depeší v poli." Kadet Biegler vytáhl zápisník a tužku a řekl neobyčejně přičinlivým tónem: "Jsem hotov, pane hejtmane." 
    Všichni se podívali na toho hlupáka, jehož přičinlivost ve škole jednoročních dobrovolníků hraničila s blbostí. šel dobrovolně na vojnu a vykládal hned při první příležitosti veliteli školy jednoročních dobrovolníků, když se seznamoval s domácími poměry žáků, že jeho předkové se psali původně Büglerové z Leutholdů a že měli v erbu čapí křídlo s rybím ocasem. 
    Od té doby ho pojmenovali po jeho erbu a "čapí křídlo s rybím ocasem" bylo krutě pronásledováno a stalo se rázem nesympatickým, poněvadž to nijak nešlo dohromady k poctivému obchodu jeho otce se zaječími i králičími kůžemi, ačkoliv ten romantický nadšenec se poctivě přičiňoval, aby sežral celou vojenskou védu, vynikl pilností a znalostí nejen všeho, co se mu k učení předkládalo, nýbrž ještě si sám hlavu zabedňoval čím dál tím více študiem spisů o vojenském umění a historii válečnictví, o čem vždy navazoval rozhovor, dokud nebyl usazen a zničen. V důstojnických kruzích považoval sám sebe za rovnocenného s vyššími šaržemi. 
     "Sie, Kadett," řekl hejtman Ságner, "dokud vám nedovolím mluvit, tak mlčte, poněvadž se vás nikdo na nic neptal. Ostatně vy jste zatraceně chytrý voják. Nyní vám předkládám zcela důvěrné informace, a vy si je zapisujete do svého zápisníku. Při ztrátě notesu očekává vás polní soud." 
    Kadet Biegler měl ještě ke všemu ten zlozvyk, že se vždy snažil každého přesvědčit nějakou výmluvou, že to myslí dobře. 
     "Poslušné hlásím, pane hejtmane," odpověděl, "že i při eventuelní ztrátě zápisníku nikdo nerozluští, co jsem napsal, neboť to stenografuji a mé zkratky nikdo po mně nepřečte. Užívám anglického systému stenografie." 
    Všichni se na něho podívali opovržlivě, hejtman Ságner máchl rukou a pokračoval ve své přednášce. 
     "Zmínil jsem se již o novém způsobu šifrování depeší v poli, a jestli vám snad bylo nesrozumitelným, proč právě vám byla odporučena z novel Ludvíka Ganghofera Die Sünden der Väter str. 161, jest to, pánové, klíč k nové šifrovací metodě, platné na základě nového nařízení štábu armádního sboru, ku kterému jsme přiděleni. Jak vám známo, je mnoho metod šifrování důležitých sdělení v poli. Nejnovější, které my používáme, jest číselná metoda doplňovací. Tím také odpadají minulého týdne doručené vám od štábu pluku šifry a poučení k jich odšifrování." 
     "Erzherzogs Albrechtsystem," zamumlal pro sebe snaživý kadet Biegler, "8922 = R, převzatý z metody Gronfelda." 
     "Nový systém jest velice jednoduchý," zněl vagónem hlas hejtmanův. "Osobně obdržel jsem od pana plukovníka druhou knihu i informace. 
    Máme-li například dostat rozkaz: ,Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten,` obdržíme, pánové, tuto depeši: ,Sache - mit - uns das - wir - aufsehen - in - die - versprachen - die - Martha - dich - das - ängstlich dann - wir - Martha - wir - den - wir Dank - wohl - Regiekollegium - Ende - wir versprachen - wir - gebessert - versprachen - wirklich - denke - Idee - ganz - herrscht - Stimme - letzten.` Tedy náramně jednoduché beze všech zbytečných kombinací. Od štábu po telefonu na batalión, batalión po telefonu na kumpanie. Obdržev velitel tuto šifrovanou depeši, rozluští ji tímto způsobem. Vezme Die Sünden der Väter, otevře si str. 161 a začne seshora hledat na protější straně 160 slovo Sache. Prosím, pánové. Poprvé jest Sache na str. 160 ve větním pořadí 52, slovem, tedy na protější straně 161 vyhledá se dvaapadesáté písmeno seshora. Všimněte si, že je to A. Dalším slovem v depeši je mit. Jest to na stránce 160 ve větním pořadí 7, slovo, odpovídající 7. hlásce na stránce 161, písmence u. Potom přijde uns, to jest, sledujte mě prosím bedlivě, 88. slovo, odpovídající 88. písmence na protější 161. straně, kterou jest f, a máme rozluštěno Auf. A tak pokračujeme, až zjistíme rozkaz: ,Na kótě 228 řídit oheň strojních pušek nalevo: Velice důmyslné, pánové, jednoduché a nemožné rozšifrovat bez klíče: 161. str., Ludvík Ganghofer: Die Sünden der Väter." 
    Všichni mlčky prohlíželi si nešťastné stránky a nějak se nad tím povážlivě zamyslili. Panovalo chvíli ticho, až najednou vykřikl ustaraně kadet Biegler: "Herr Hauptmann, ich melde gehorsam: Jesus Maria! Es stimmt nicht!" 
    A bylo to opravdu velice záhadné. 
    Ať se namáhali jak chtěli, nikdo kromě hejtmana Ságnera nenašel na stránce 160 ona slova a na protější straně 161, kterou začínal klíč, jemu odpovídající písmeny. 
     "Meine Herren," zakoktal hejtman Ságner, když se přesvědčil, že zoufalý výkřik kadeta Bieglera odpovídá pravdě, "co se to jen stalo? V mém Ganghoferovi Die Sünden der Väter je to, a ve vašem to není?" 
     "Dovolte, pane hejtmane," ozval se opět kadet Biegler. "Dovoluji si upozornit, že román Ludvíka Ganghofera má dva díly. Račte se prosím přesvědčit na první titulní straně: ,Roman in zwei Bänden`. My máme I. díl a vy máte II. díl," pokračoval důkladný kadet Biegler, "je proto nabíledni, že naše 160. i 161. stránka neodpovídá vaší. My tam máme zcela něco jiného. První slovo rozšifrované depeše má být u vás Auf, a nám vyšlo Heu!" 
    Všem bylo nyní zcela jasno, že Biegler není snad přece jen takový hlupák. 
     "Já mám II. díl ze štábu brigády," řekl hejtman Ságner, "a patrné se zde jedná o omyl. Pan plukovník objednal pro vás I. díl. Dle všeho," pokračoval tak, jako by to bylo přesné a jasné a on to věděl už dávno předtím, než měl svou přednášku o velmi jednoduchém způsobu šifrování, "spletli to ve štábu brigády. Neudali pluku, že jde o II. díl, a tak se to stalo." 
    Kadet Biegler se mezitím díval vítězně po všech a poručík Dub pošeptal nadporučíkovi Lukášovi, že to ,čapí křídlo s rybím ocasem` zjelo Ságnera jaksepatří. 
     "Podivný případ, pánové," ozval se opět hejtman Ságner, jako by chtěl navázat rozmluvu, poněvadž to ticho bylo velice trapné. "V brigádní kanceláři jsou obmezenci." 
     "Dovoluji si podotknout," ozval se opět neúnavný kadet Biegler, který opět se chtěl pochlubit svými rozumy, "že podobné věci důvěrného, přísné důvěrného rázu neměly by od divize jít kanceláří brigády. Předmět týkající se nejdůvěrnější záležitosti armádního sboru mohl by být oznámen přísně důvěrným oběžníkem jedině velitelům částí divizí i brigád, pluků. Znám systémy šifer, které byly používány ve válkách o Sardinii a Savojsko, v anglo-francouzské kumpanii u Sebastopolu, při povstání boxerů v Číně i za poslední rusko-japonské války. Systémy tyto byly předávány..." 
     "Nám starého kozla na tom záleží, kadete Bieglere," s výrazem opovržení a nelitosti řekl hejtman Ságner; "je jisto, že systém, o který šla řeč a který jsem vám vysvětloval, je nejen jeden z nejlepších, ale můžeme říct nedostižitelných. Všechna oddělení pro protišpionáž našich nepřátelských štábů mohou jíti na hrnec. Kdyby se rozkrájeli, nepřečtou naše šifry. Jest to něco zcela nového. Tyto šifry nemají předchůdce." 
    Snaživý kadet Biegler významně zakašlal. "Dovoluji si," řekl, "pane hejtmane, upozorniti na knihu Kerickhoffovu o vojenském šifrování. Knihu tu může si každý objednat ve vydavatelstvu Vojenského naučného slovníku. Jest tam důkladné popsána, pane hejtmane, metoda, o které jste nám vypravoval. Vynálezcem jejím je plukovník Kircher, sloužící za Napoleona I. ve vojsku saském. Kircherovo šifrování slovy, pane hejtmane: každé slovo depeše se vykládá na protější stránce klíče. Metoda ta zdokonalena nadporučíkem Fleissnerem v knize Handbuch der militärischen Kryptographie, kterou si každý může koupit v na, kladatelství Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Prosím, pane hejtmane." Kadet Biegler sáhl do ručního kufříku a vytáhl knížku, o které mluvil, a pokračoval: "Fleissner udává týž příklad, prosím račte se všichni přesvědčit. Týž příklad, jak jsme slyšeli: 
    Depeše: Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten. 
    Klíč: Ludwig Ganghofer: Die Sünden der Väter Zweiter Band. 
A podívejte se prosím dále: šifra ,Sache mit uns das wir aufsehen in die versprachen die Martha...` a tak dále. Právě jak jsme před chvílí slyšeli." 
    Proti tomu se nedalo nic namítat. To usmrkané ,čapí křídlo s rybím ocasem` mělo pravdu. 
    Ve štábu armády si někdo z pánů generálů ulehčil práci. Objevil Fleissnerovu knihu o vojenském šifrování, a už to bylo hotovo. 
    Po celou tu dobu bylo vidět, že nadporučík Lukáš přemáhá jakési divné duševní rozčilení. Kousal se do pysku, chtěl něco říct, ale nakonec počal mluvit o něčem jiném, než bylo jeho prvním úmyslem. 
     "Nesmí se to brát tak tragicky," řekl s podivnými rozpaky, "během našeho pobytu v lágru v Brucku nad Litavou změnilo se již několik systémů šifrování depeší. Nežli přijedeme na frontu, tak zas budou nové systémy, ale myslím, že v poli není čas na luštění takových kryptogramů. Než by kdokoliv z nás rozluštil podobný šifrovaný příklad, dávno už by bylo po kumpanii, bataliónu i po brigádě. Praktického významu to nemá!" 
    Hejtman Ságner velice nerad přikývl hlavou. "V praxi," pravil, "alespoň pokud se týče mých zkušeností ze srbského bojiště, neměl nikdo času na luštění šifer. Neříkám, že by šifry neměly významu při delším pobytu v zákopech, když se zakopáme a čekáme. Že se šifry mění, je také pravda." 
    Hejtman Ságner ustupoval na celé čáře: "Velkou část viny na tom, že se dnes od štábů na pozici čím dále tím méně používá šifer, je to, že naše polní telefony nejsou přesné a nereprodukují, zejména při dělostřeleckém ohni, jasné jednotlivé slabiky. Vy prostě neslyšíte ničeho a způsobuje to zbytečný chaos." Odmlčel se. 
     "Zmatek je to nejhorší, co může být v poli, pánové," dodal ještě prorocky a odmlčel se. 
     "Za chvíli," řekl dívaje se oknem, "jsme v Rábu: Meine Herren! Mužstvo zde dostane po patnácti dekách uherského salámu. Půl hodiny rast " 
    Podíval se na maršrútu: "Ve 4.12 se odjíždí. Ve 3.58 všechno ve vagónech. Tedy vystupuje se po kumpaniích. Jedenáctá a tak dále. Zugsweise, Direktion Verpflegungsmagazin No 6. Kontrola při vydávání: kadet Biegler." 
    Všichni se podívali na kadeta Bieglera s pohledem: Budeš mít vojnu, holobrádku. 
    Ale snaživý kadet Biegler vytáhl již z kufříku arch papíru, pravítko, nalinkoval si arch, rozdělil na maršové roty a tázal se velitelů jednotlivých rot po stavu mužstva, z kterých žádný to nevěděl nazpamět a mohli Bieglerovi dát požadované číslice dle nejasných poznámek ve svých notesích. 
    Hejtman Ságner mezitím počal ze zoufalství číst nešťastnou knihu Hříchy otců, a když vlak stanul na nádraží v Rábu, sklapl přečtené stránky a poznamenal: "Tenhle Ludwig Ganghofer nepíše špatně." 
    Nadporučík Lukáš první vyřítil se ze štábního vagónu a šel k vagónu, kde nalézal se Švejk.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Švejk i ostatní již dávno přestali hrát karty a sluha nadporučíka Lukáše Baloun měl již takový hlad, že se počal bouřit proti vojenské vrchnosti a vykládat, že ví velice dobře, jak páni oficíři si dávají do mouly. Je to horší, než když byla robota. Dřív že tomu tak na vojně nebylo. To že se ještě, jak jeho dědeček říkává doma na výměnku, oficíři za šestašedesáté války dělili s vojáky o slepice a chleba. Jeho nářku nebylo konce, až konečné Švejk uznal za dobré pochválit stav vojenský za nynější války. 
     "Ty máš nějakýho mladýho dědečka," řekl přívětivé, když dojeli Rábu, "kerej se dovede pamatovat jen na tu vojnu v 66. roce. To já znám nějakýho Ronovskýho a ten měl dědečka, kerej byl v Itálii ještě za roboty a sloužil tam svejch dvanáct let a domů přišel jako kaprál. A neměl žádnou práci, tak ho vzal, toho dědečka, jeho otec k sobě do služby. A tenkrát jednou jeli na robotu svážet pařezy a jeden takovej pařez, jak nám vykládal ten dědeček, co sloužil u svýho tatíka, byl jako habán, a tak s ním nemohli ani hnout. A von jako řek: ,Nechme ho tady, potvoru, kdo se s ním bude dřít.` A hajnej, který to slyšel, začal křičet a zdvih hůl, že musí ten pařez naložit. A ten dědeček toho našeho Ronovskýho neřek nic jiného než: ,Ty mlacáku jeden, já jsem starej vysloužilej voják.` Ale za tejden dostal vobsilku a musel rukovat zas do Itálie, a tam byl zas deset let a psal domů, že toho hajnýho, až se vrátí, bácne po hlavě sekyrou. To bylo jen štěstí, že ten hajnej umřel." Ve dveřích vagónu se vtom objevil nadporučík Lukáš. 
     "Švejku, pojďte sem," řekl, "nechte si vaše pitomé výklady a raději mně pojďte něco vysvětlit " 
     "Bezevšeho, poslušné hlásím, pane obrlajtnant " Nadporučík Lukáš odváděl Švejka a pohled, kterým ho sledoval, byl velice podezřívavý. 
    Nadporučík Lukáš během celé přednášky hejtmana Ságnera, která skončila takovým fiaskem, dopracoval se k jisté detektivní schopnosti, k čemuž nebylo třeba mnoho obzvláštních kombinací, neboť den před odjezdem hlásil Švejk nadporučíkovi Lukášovi: "Pane obrlajtnant, na batalióně jsou nějaký knížky pro pány lajtnanty. Vodnes jsem je z regimentskanclaje." Proto když přešli druhé koleje, nadporučík Lukáš přímo se otázal, když zašli za vyhaslou lokomotivu, která čekala již týden na nějaký vlak s municí: "Švejku, jak to bylo tenkrát s těmi knížkami?" 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že je to moc dlouhá historie, a vy se vždy ráčíte rozčilovat, když vám všechno dopodrobna vypravuju. Jako tenkrát, když jste mně chtěl dát ten pohlavek, když jste roztrhal ten přípis týkající se válečné půjčky a já vám vyprávěl, že jsem čet jednou v nějakej knížce, že dřív, když byla vojna, tak lidi museli platit z voken, za každý vokno dvacetník, z husí taky tolik..." 
     "Takhle bychom nebyli hotovi, Švejku," řekl nadporučík Lukáš, pokračuje ve výslechu, přičemž si předsevzal, že to nejpřísněji důvěrné musí být přirozeně úplné skryto, aby ten holomek Švejk nedělal zas z toho nějakou potřebu. "Znáte Ganghofera?" 
     "Čím má bejt?" otázal se Švejk se zájmem. 
     "Je to německý spisovatel, vy chlape pitomá," odpověděl nadporučík Lukáš. 
     "Namouduši, pane obrlajtnant," řekl Švejk s výrazem mučedníka, "já žádnýho německýho spisovatele osobně neznám. Já jsem znal jenom jednoho českýho spisovatele osobně, nějakýho Hájka Ladislava z Domažlic. Von byl redaktorem Světa zvířat a já mu jednou prodal takovýho voříška za čistokrevnýho špice. To byl moc veselej pán a hodnej. Chodil do jedný hospody a tam čet vždycky svoje povídky, takový smutný, až se všichni řehtali, a von potom plakal a platil za všechny v hospodě a museli jsme mu zpívat: Domažlická brána pěkné malůvaná, kdo tu bránu malůval, ten panenky milůval... ten huž tady není, huž je zahrabaný..." 
     "Vždyť nejste na divadle, řvete jako operní zpěvák, Švejku," ulekané ozval se nadporučík Lukáš, když Švejk zazpíval poslední větu ,ten huž tady není, huž je zahrabaný`. "Na to jsem se vás netázal. Chtěl jsem jen vědět, zdali jste si všiml, že ty knížky, o kterých jste se vy mně sám zmiňoval, byly od Ganghofera. - Co je tedy s těmi knížkami?" vybouchl zlostně. 
     "S těmi, co jsem odnesl z regimentskanclaje na batalión?" otázal se Švejk. "Ty byly vopravdu vod toho sepsaný, vo kterým jste se mé ptal, jestli ho neznám, pane obrlajtnant. Já jsem dostal telefonogram přímo z regimentskanceláře. Voni totiž chtěli ty knížky poslat na batalionskanclaj, ale všichni tam byli pryč i s dienstführendrem, poněvadž museli bejt v kantýně, když se jede na front, a poněvadž žádnej neví, jestli bude ještě někdy sedět v kantýně. Voni tedy tam byli, pane obrlajtnant, byli a pili, nikde po telefonu ani ode všech druhejch marškumpaček nemohli nikoho sehnat, ale poněvadž vy jste mně přikázal, abych zatím byl jako ordonanc u telefonu, než k nám přidělí telefonistu Chodounského, tak jsem seděl, čekal, až došla taky na mé řada. Z regimentskanclaje nadávali, že se nikde nemohou dozvonit, že je telefonogram, aby si maršbataliónskanclaj vyzdvihla v regimentskanclaj nějaký knížky pro pány oficíry od celého maršbaťáku. Poněvadž vím, pane obrlajtnant, že se na vojně musí jednat rychle, tak jsem telefonoval na regimentskanclaj, že sám ty knížky vyzvednu a že je odnesu do batalionskanelaje. Tam jsem dostal takový ranec, že jsem to stíží vodtáh k nám do kumpaniekanclaje, a prohlídl jsem si ty knížky. Ale to jsem si pomyslil svoje. Regimentsrechnungsfeldvébl v regimentskanclaj mně totiž povídal, že podle telefonogramu na regiment už vědí u bataliónu, co si mají z těch knížek vybrat, kerej díl. Voni totiž ty knížky byly vo dvou dílech. První díl zvlášť, druhej díl zvlášť. Nikdy v životě jsem se tak tomu nezasmál, poněvadž jsem už v životě přečet mnoho knih, ale nikdy jsem nezačal číst něco vod druhýho dílu. A von mně tam ještě jednou říká: ,Tady máte první díly a tady máte druhý díly. Kerej díl si mají číst páni oficíři, to už vědí.` Tak jsem si pomyslil, že jsou všichni vožralí, poněvadž když se má kniha číst vod začátku, takovej román, jakej jsem přines, vo těch Sünden der Väter, poněvadž znám taky německy, že se musí začít s prvním dílem, poněvadž nejsme židi a nečteni to pozpátku. Proto jsem se taky vás ptal, pane obrlajtnant, po telefonu, když jste se vrátil z kasina, a hlásil jsem vám to o těch knížkách, jestli snad teď na vojně je to převrácený a jestli se nečtou knihy v obráceným pořádku, napřed druhý a potom teprve první díl. A vy jste mně řek, že jsem vožralý hovado, když ani nevím, že v otčenáši je napřed ,Otče náš` a potom teprve ,amen`. - Je vám špatné, pane obrlajtnant?" otázal se se zájmem Švejk, když bledý nadporučík Lukáš zachytil se stupátka k vodojemu vyhaslé lokomotivy. 
    V jeho bledé tváři nejevil se žádný výraz zlosti. Bylo to něco zoufale beznadějného. 
     "Dál, dál, Švejku, už je to jedno, už je dobře..." 
     "Já jsem byl, jak povídám," zněl na opuštěné koleji měkký hlas Švejkův, "taky téhož mínění. Jednou jsem koupil krvák vo Róžovi Šavaňů z Bakonskýho lesa a scházel tam první díl, tak jsem se musel dohadovat vo tom začátku, a ani v takovej raubířskej historii se neobejdete bez prvního dílu. Tak mně bylo úplně jasný, že je to vlastně zbytečný, kdyby páni oficíři začli číst napřed druhý díl a potom první, a jak by to vypadalo hloupě, kdybych u bataliónu byl vyřídil to, co říkali v regimentskanclaj, že páni oficíři už vědí, kerej díl mají číst. Vono mně to vůbec s těma knížkama, pane obrlajtnant, připadalo strašné nápadný a záhadný. Já věděl, že páni oficíři vůbec málo čtou, a když je řvava válečná..." 
     "Nechte si blbiny pro sebe, Švejku," zasténal nadporučík Lukáš. 
     "Vždyť já jsem, pane obrlajtnant, se vás taky hned ptal po telefonu, jestli chcete hned voba díly najednou, a vy jste mně řek, zrovna jako teď, abych si nechal ty blbiny pro sebe, ještě prej se tahat s nějakejma knihama. A tu jsem si pomyslil, že když je to vaše mínění, že musejí taky ty vostatní páni tak se na to dívat. Zeptal jsem se taky na to našeho Vaňka, ten má přece už zkušenosti z fronty. Von povídal, že napřed každej z pánů oficírů myslel, že je celá vojna nějaká srandička, a vez si do pole celou bibliotéku jako na letní byt. Dostávali dokonce vod arcikněžen dárkem celý sebraný spisy vod různejch básníků do pole, takže pucflekové se pod tím prohejbali a proklínali den svýho narození. Povídal Vaněk, že ty knihy nebejvaly vůbec k potřebě, pokud se tejkalo kouření, neboť byly na moc pěkným papíře, tlustým, a na latríně že si člověk s takovejma básněma vodřel, s dovolením, pane obrlajtnant, celou zadnici. Na čtení nezbejvalo času, poněvadž se muselo pořád prchat, tak se to vodhazovalo, a potom byl už takovej zvyk, že jakmile bylo slyšet první kanonádu, že pucflek hned vyházel všechny zábavný knížky. Po tom, co jsem slyšel, chtěl jsem ještě jednou slyšet, pane obrlajtnant, vaše mínění, a když jsem se vás optal po telefonu, co má být s těmi knížkami, tak jste řek, že když mně něco vleze do mý blbý palice, tak že nepopustím, dokud nedostanu jednu přes hubu. Tak jsem tedy, pane obrlajtnant, vodnes do batalionskanclaje jenom ty první díly vod toho románu a druhej díl jsem nechal zatím v naší kompaniekanclaji. Měl jsem ten dobrej úmysl, až si páni oficíři přečtou první díl, že pak se jim vydá druhej díl, jako z knihovny, ale najednou přišlo to, že se jede, a telefonogram po celém bataliónu, že všechno zbytečný se má dát do regimentsmagacínu. Tak jsem se ještě zeptal pana Vaňka, jestli druhej díl toho románu považuje za něco zbytečnýho, a von mně řekl, že vod doby těch smutných zkušeností v Srbsku, v Haliti a v Uhrách se žádný knihy pro zábavu nevozejí na front, a ty schránky v městech, aby se sbíraly vodložený noviny pro vojáky, ty že jsou jedině dobrý, poněvadž do novin se dá balit dobře tabák nebo seno, co vojáci kouřejí v dekunkách. Na batalióně už rozdali ty první díly vod toho románu a ty druhý díly jsme vodnesli do magacínu." 
     Švejk se odmlčel a hned dodal: "Tam vám je různejch věcí, v tom magacíně, pane obrlajtnant, dokonce i cylindr budějovickýho regenschoriho, jak s ním narukoval k regimentu..." 
     "Já vám něco řeknu, Švejku," s těžkým povzdechem ozval se nadporučík Lukáš, "vy vůbec nejste si vědom dosahu svého jednání. Mně se samotnému už hnusí nadávat vám blbů. Pro vaši blbost není vůbec slova. Když vám řeknu blbe, tak vás nazývám ještě laskavým jménem. Vy jste provedl něco tak hrozného, že ty vaše nejstrašnější zločiny; kterých jste se dopustil za tu dobu, pokud vás znám, jsou proti tomu pravou andělskou hudbou. Kdybyste, Švejku, věděl, co jste udělal... Ale vy se toho nikdy nedozvíte... A jestli by snad někdy přišla řeč na ty knížky, tak se nevopovažujte kecnout, že já jsem vám po telefonu něco říkal, aby se ten druhý díl... Kdyby někdy přišla řeč na to, jak to bylo s tím prvním a druhým dílem, nevšímejte si toho. Vy o ničem nevíte, nic neznáte, na nic se nepamatujete. Ne abyste chtěl mne do něčeho zaplést, vy jeden..." 
    Nadporučík Lukáš mluvil takovým hlasem, jako by se o něho pokoušela horečka, a toho okamžiku, když umlkl, využitkoval Švejk k nevinné otázce: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, za prominutí, proč se nikdy nedozvím, co jsem vyved hroznýho. Já, pane obrlajtnant, jsem se vopovážil na to zeptat jenom kvůli tomu, abych se příště mohl takový věci vystříhat, když se všeobecně povídá, že se vod chyby člověk učí, jako ten slejvač Adamec z Daňkovky, když se vomylem napil solný kyseliny . . ." 
    Nedokončil, poněvadž nadporučík Lukáš přerušil jeho příklad ze života slovy: "Vy troubo jedna! Vysvětlovat vám nic nebudu. Vlezte si zas do vagónu a řekněte Balounovi, až bude Budapešť, aby mně přinesl do štábního vagónu nějakou housku a potom tu játrovou paštiku, kterou mám dole v kufříku ve staniolu. Potom řeknete Vaňkovi, že je kus mezka. Třikrát jsem ho žádal, aby mně udal přesný stav manšaftu. A když jsem to dneska potřeboval, tak jsem měl jen starý štand z minulého týdne." 
     "Zum Befehl, Herr Oberleutnant," zaštěkal Švejk a vzdaloval se pomalu k svému vagónu. Nadporučík Lukáš prošel se po trati, přičemž si pomyslil: "Měl jsem mu přece dát pár facek, a zatím se s ním bavím jako s nějakým kamarádem." 
     Švejk lezl vážně do svého vagónu. Měl sám před sebou úctu. To se každý den nestane, aby provedl něco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvědít, co to bylo.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
"Pane rechnungsfeldvébl," řekl Švejk, když seděl na svém místě, "pan obrlajtnant Lukáš zdá se mně dnes být ve velmi dobrý náladě. Dává vám po mně vzkazovat, že jste mezek kvůli tomu, že už třikrát vás žádal, abyste mu udal pravý stav manšaftu." 
     "Hergot," dopálil se Vaněk, "já těm cuksfírům zasolím. Copak já za to mohu, že každej takovej obejda cuksfíra dělá si, co chce, a neposílá mně štand cuku. Mám si štand vycucat z malíčku? To jsou poměry u naší kumpačky. To se může stát jenom u jedenácté marškumpačky. Ale já to tušil, já to věděl. Já o tom aní minutu nepochyboval, že jsou u nás nepořádky. Jeden den schází u kuchyně čtyry porce, druhý den zas přebývají tři. Kdyby mně ti lotři alespoň oznámili, jestli někdo není ve špitále. Ještě minulý měsíc ved jsem nějakého Nikodéma, a teprve při lénunku jsem se dozvěděl, že ten Nikodém zemřel v Budějovicích v nemocnici na rychlé souchotiny. A pořád se na něho fasovalo. Mundúr jsme na něho vyfasovali, ale je u boha, kam se to podělo. Potom mně ještě pan obrlajtnant řekne, že jsem mezek, když on sám nedovede dohlédnout na pořádek u své kumpanie." 
     Účetní šikovatel Vaněk chodil rozčileně po vagóně: "Já být kompaniekomandantem! To by všechno muselo klapat. O každém maníkovi bych měl přehled. Šarže by mně musely dvakrát denně podávat štand. Ale když šarže nejsou k ničemu. A nejhorší je u nás ten cuksfíra Zyka. Samý žert, samá anekdota, ale když mu oznamují, že je Kolařík odkomandován z jeho cuku k trénu, hlásí mně druhý den zas týž samý štand, jako by Kolařík dál se válel u kumpanie a u jeho cuku, A když se to má opakovat denně a potom ještě o mně říct, že jsem mezek... Takhle si pan obrlajtnant nezíská přátely. Rechnungsfeldvébl u kumpanie není žádný frajtr, s kterým si každý může vytřít..." 
    Baloun, který poslouchal s otevřenou hubou, pronesl nyní za Vaňka sám to pěkné slovo, které Vaněk nedořekl, čímž chtěl snad se také vmíchat do rozhovoru. 
     "Vy tam kušujte," řekl rozčilený účetní šikovatel. 
     "Poslyš, Baloune," ozval se Švejk, "tobě mám vyřídit, abys panu obrlajtnantovi, až přijedeme do Pešti, přines do vagónu nějakou housku a tu játrovou paštiku, co má pan obrlajtnant dole v kufříku ve staniolu." 
    Obr Baloun svěsil zoufale své dlouhé ruce šimpanze, prohnul hřbet a setrval v té pozici hezkou chvíli. 
     "Nemám," řekl tichým zoufalým hlasem, dívaje se na špinavou podlahu vagónu. 
     "Nemám," opakoval úryvkovité, "já jsem myslel... Já ji před odjezdem rozbalil... Já jsem k ní číchnul... , jestli není zkažená... - Já ji vochutnal," zvolal s takovým upřímným zoufalstvím, že všem bylo úplně jasno. 
     "Sežral jste ji i se staniolem," zastavil se před Balounem účetní šikovatel Vaněk, jsa tomu povděčen, že nemusí dál zastávat svůj názor, že není sám mezek, jak mu dal vzkázat nadporučík, ale že příčina neznámého kolísajícího štandu X má hlubší základy v jiných mezcích, a že nyní rozhovor se přesunul a točí se kolem nenažraného Balouna, kolem nové tragické události. Vaněk dostal takovou chut Balounovi říct něco nepříjemné mravoučného, když vtom ho předešel kuchař okultista Jurajda, který odložil svou zamilovanou knížku, překlad staroindických súter Pragná-Paramita, a obrátil se na zdrceného Balouna, který se ještě více shrbil pod tíhou osudu: "Vy, Baloune, máte bdíti sám nad sebou samým, abyste neztratí) důvěru v sebe samotného i důvěru v osud. Nemáte připisovat sobě na svůj účet to, co je zásluhou jiných. Kdykoliv se octnete před podobným problémem, který jste sežral, vždy se ptejte samého sebe: V jakém poměru jest ke mně játrová paštika?" 
     Švejk uznal za vhodné doplnit tuto úvahu praktickým příkladem: "Sám jsi mně, Baloune, předešle vykládal, že budou u vás zabíjet a udit, a jen co budeš znát, až budem na misté, číslo polní pošty, že ti hned pošlou kus šunky. Ted si představ, že by tu šunku z feldpošty poslali k nám do kumpačky a my jsme si s panem rechnungsfeldvéblem každej uřízli kousek, a vono by nám to zachutnalo, tak ještě kousek, až by to s tou šunkou dopadlo jako s jedním mým známým listonošem, nějakým Kozlem. Měl kostižer, tak mu napřed uřízli nohu pod kotník, potom pod koleno, potom stehno, a kdyby byl včas neumřel, byli by ho vořezali celýho jako prasklou tužku. Představ si tedy, Baloune, že bychom ti byli tu šunku tak sežrali, jako ty jsi panu obrlajtnantovi zblafnul játrovou paštiku." 
    Obr Baloun podíval se na všechny smutně. 
     "Jedině mým přičiněním a zásluhou," řekl účetní šikovatel k Balounovi, "zůstal jste buršem u pana obrlajtnanta. Měl jste být přeložen k sanité a odnášet raněné z gefechtu. Pod Duklou šli od nás saniteráci třikrát za sebou pro jednoho raněného fénricha, který dostal bauchšus před dráthindrnisama, a všichni tam zůstali, samý kopfšus. Teprve čtvrtý pár ho přines, ale než ho odnesli na hilfsplac, byl fénrich nebožtíkem." 
    Baloun se již nezdržel a hlasitě zavzlykal. 
     "Že se nestydíš," opovržlivě řekl Švejk, "to jseš voják..." 
     "Dyž já nejsem pro vojnu dělanej," zahořekoval Baloun, "já jsem pravda nenažranej, nedožranej, poněvadž jsem vytrženej z pořádnýho života. Vono je to u nás v rodu. Nebožtík tatínek, ten se sázel v Protivině v hospodě, že sní na posezení padesát buřtů a dva bochníky chleba, a vyhrál to. Já jsem jednou vo sázku sněd čtyry husy a dvě mísy knedlíků se zelím. Doma si vzpomenu po obědě, že bych chtěl ještě něco zakusit. Jdu do komory, uříznu si kus masa, pošlu si pro džbán piva a splivnu dvě kila uzenýho. Měl jsem doma starýho čeledína Vomela a ten mě vždycky napomínal, abych jen tak nepejchnul, necpal se, že von pamatuje, jak mu jeho dědeček vypravoval dávno vo jednom takovým nedožerovi. A potom když byla nějaká vojna, že se nerodilo nic po celejch vosum let a že pekli chleba ze slámy a z toho, co zůstalo z lněnýho semene; a to byl svátek, když mohli do mlíka nadrobit trochu tvarohu, když nebylo chleba. A von ten sedlák, hned jak nastala ta bída, za tejden umřel, poněvadž ten jeho žaludek nebyl zvyklej na takovou selskou bídu..." 
    Baloun zvedl svůj zarmoucený obličej: "Ale já si myslím, že pánbůh lidi potrestá, a přeci nevopustí." 
     "Pánbůh nedojedy přived na svět, a pánbůh se vo ně postará, poznamenal Švejk, "jednou užs byl uvázanej a teď bys zasloužil, aby tě poslali do první linie; když já jsem byl buršem u pana obrlajtnanta, tak se mohl na mne ve všem spolehnout a ani ho nikdy nenapadlo, že bych mu byl něco sežral. Když se něco fasovalo zvláštního, tak mně vždycky řek: ,Nechte si to, Švejku,` nebo: ,A co, já o to tolik nestojím, dejte sem kousek a s ostatním si dělejte, co chcete.` A když jsme byli v Praze a on mne poslal někdy pro oběd do restaurace, tak aby si snad nemyslil, že mu nesu malou porci, poněvadž jsem polovičku na cestě sežral, sám jsem ze svých posledních peněz, když se mně zdála být porce malou, přikoupil ještě jednu, aby se pan obrlajtnant najed a vo mně si nic špatnýho nemyslel. Až takhle jednou na to přišel. Musel jsem mu vždycky nosit z restaurace jídelní lístek a on si vybral. Tak si vybral ten den nadívané holoubě. Já jsem si myslel, když mně dali půlku, že by si snad mohl pan obrlajtnant myslet, že jsem mu druhou půlku sežral, tak jsem ještě jednu porci koupil ze svýho a přines takovou nádhernou porci, že pan obrlajtnant Šeba, který ten den sháněl oběd a přišel právě před polednem na návštěvu k mýmu obrlajtnantovi, se taky najed. Ale když se najed, povídá: ,Tohle mně neříkej, že je to jedna porce. Na celým světě nedostaneš na menu celý nadívaný holoubě. Když seženu dneska peníze, tak si pošlu do tý tvý restaurace pro oběd. Řekni to upřímně, že je to dvojnásobná porce.` Pan obrlajtnant se mě zeptal před ním, abych dosvědčil, že dal mně peníze jen na jednoduchou porci, poněvadž nevěděl, že přijde. Odpověděl jsem, že mně dal peníze na vobyčejný oběd. ,Tak vidíš,` řekl můj obrlajtnant, ,tohle ještě nic není. Předešle mně přines Švejk dvě husí stehna k obědu. Tedy si představ: polívka s nudlema, hovězí maso se sardelovou omáčkou, dvě husí stehna, knedlíků a zelí do stropu a palačinky!`" 
     "C-c ta-ta," mlaskl Baloun. 
     Švejk pokračoval: "To byl kámen ourazu. Pan obrlajtnant Šeba poslal skutečně druhýho dne svýho pucfleka pro oběd do tý naší restaurace, a von mu přines jako příkrm takovou malinkou hromádečku pilafu ze slepice, jako když se šestinedělní děťátko vykaká do peřinky, tak asi na dvě lžičky. A pan obrlajtnant Šeba na něho; že polovici sežral. A von, že je nevinnej. A pan obrlajtnant Šeba mu dal přes hubu a dával mne za příklad. Já že nosím porce panu obrlajtnantovi Lukášovi. A tak ten nevinnej zfackovanej voják se druhej den v restauraci, když šel pro oběd, na všechno vyptal, řek to svýmu pánovi, ten zas mýmu obrlajtnantovi. Sedím já večer za novinama a čtu si zprávy nepřátelskejch štábů z bojiště, když můj pan obrlajtnant vešel, celej hledej, a hned přímo na mne uhodil, abych mu řek, kolik těch dvojnásobnejch porcí jsem v restauraci platil, že ví všechno, že mně vůbec žádný zapírání nepomůže, že už dávno ví o tom, že jsem blbec, ale že byl bych blázen, to že mu nenapadlo. Udělal jsem prej mu takovou vostudu, že má největší chut zastřelit napřed mě a potom sebe. ,Pane obrlajtnant,` řekl jsem mu, ,když jste mě přijímal, ten první den jste o tom mluvil, že každej pucflek je zloděj a podlej chlap. A když v tej restauraci dávali vopravdu tak malinký porce příkrmu, tak byste si bejval moh pomyslit, že jsem vopravdu taky jeden z takovejch podlejch chlapů, že jsem vám to sežral...`" 
     "Můj bože na nebi." zašeptal Baloun a shýbl se pro kufřík nadporučíka Lukáše a odcházel s ním dozadu. 
     "Potom se nadporučík Lukáš," pokračoval Švejk, "počal šacovat po všech kapsách, a když to bylo marný, sáhl si do vesty a dal mně své stříbrně hodinky. Byl takovej pohnutej. ,Až dostanu gáži, Švejku,` řekl, ,tak mně sepište, kolík jsem vám dlužen... Tyhle hodinky si nechte zvlášť. A podruhý neblázněte.` Potom jednou udeřila na nás voba taková bída, že ty hodinky jsem musel vodnest do zastavárny..." 
     "Copak tam děláte vzádu, Baloune?" otázal se vtom účetní šikovatel Vaněk. 
    Místo odpovědi se nešťastný Baloun zakuckal. Otevřel si totiž kufřík nadporučíka Lukáše a cpal se jeho poslední houskou...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nádražím bez zastávky projel' jiný vojenský vlak odshora obsazený deutschmajstry, které posílali na srbský front. Ještě se nevzpamatovali ze svého nadšení při loučení s Vídní a řvali bez oddechu od Vídně až sem: 
    Prinz Eugenius, der edle Ritter, 
    vollt' dem Kaiser wiedrum kriegen 
    Stadt und Festung Belegrad. 
    Er ließ schlagen einen Brucken, 
    dala man kunnt' hinüberrucken 
    mit der Armee wohl für die Stadt
Nějaký kaprál s výbojné nakrouceným knírem, nahýbaje se ven, opřen jsa lokty o mužstvo, které klátilo ven z vagónu vystrčenýma nohama, dával takt a hulákal na celé kolo: 
    Als der Brucken war geschlagen, 
    daß man kunnt' mit Stuck und Wagen 
    frei passier'n den Donaufluß, 
    bei Semlin schlug man das Lager, 
    alle Serben zu verjagen...
Vtom však ztratil rovnováhu a vylítl z vagónu a plnou silou narazil v letu břichem na páku u výhybky, na které zůstal nabodnut viset, zatímco vlak jel dál a v zadních vagónech zpívali zase jinou. 
    Graf Radetzky, edler Degen, 
    schwur's des Kaisers Feind zu fegen 
    aus der falschen Lombardei. 
    In Verona langes Hoffen, 
    als mehr Truppen eingetroffen, 
    fühlt und rührt der Held sich frei...
Nabodnutý na hloupou výhybku, bojechtivý kaprál byl již mrtev a netrvalo dlouho, stál již u něho na stráži s bajonetem nějaký mladičký vojáček z mužstva nádražního velitelství, který pojímal svou úlohu velice vážné. Stál vzpřímen u výhybky a tvářil se tak vítězoslavně, jako by to bylo jeho dílo, naražení kaprála na výhybku. 
    Poněvadž byl Maďar, řval po celých kolejích, když přicházeli sem se dívat z ešalonu bataliónu 91. pluku: "Nem szabad! Nem szabad! Komision militär nem szabad!" 
     "Má už to vodbytý," řekl dobrý voják Švejk, který byl také mezi zvědavci, "a má to tu výhodu, že když už má kus železa v břiše, alespoň ví všichni, kde byl pohřbenej. Je to zrovna na dráze, a nemusejí jeho hrob shánět po všech bojištích. - Nabod se akorát," řekl ještě Švejk znalecky, obcházeje z druhé strany kaprála, "má střeva v kalhotech." 
     "Nem szabad, nem szabad!" křičel mladičký maďarský vojáček, "komision militär bahnhof, nem szabad!" 
    Za Švejkem ozval se přísný hlas: "Co tady děláte?" Před ním stál kadet Biegler. Švejk zasalutoval. "Poslušně hlásím, prohlížíme si nebožtíka, pane kadet " 
     "A co jste zde ved za agitaci? Co tady máte co dělat?" 
     "Poslušně hlásím, pane kadet," s důstojným klidem odpověděl Švejk, "že jsem nikdy žádnou zaagitaci neved." 
    Vzadu za kadetem se dalo několik vojáků do smíchu a kupředu vystoupil před kadeta účetní šikovatel Vaněk. 
     "Pane kadet," řekl, "pan obrlajtnant poslal sem ordonanc Švejka, aby mu řek, co se stalo. Byl jsem ted u štábního vagónu a batalionsordonanc Matušič vás hledá z nařízení pana batalionskomandanta. Máte hned jít k panu hejtmanovi Ságnerovi." 
    Všechno se rozcházelo do svých vagónů, když za chvíli ozval se signál k vstoupení do vagónů. 
    Vaněk jda se Švejkem, řekl: "Když je někde víc lidí, tak si nechte, Švejku, svoje rozumy. Mohlo by vás to mrzet. Mohlo by se stát, když ten kaprál byl od dajčmajstrů, že by se to mohlo vykládat, jako že máte z toho radost. Ten Biegler je strašný čechožrout" 
     "Vždyť já jsem níc neřek," odpověděl Švejk tónem, který vylučoval každou pochybnost, "než to, že se ten kaprál nabod akorát, měl střeva v kalhotech... Von moh..." 
     "Tak už o tom, Švejku, přestaňme mluvit " A účetní šikovatel Vaněk si odplivl. 
     "Vono je to jedno," poznamenal ještě Švejk, "mají mu lezt střeva pro císaře pána ven z břicha zde nebo tam. Von vykonal stejné svou povinnost... Von moh..." 
     "Podívejte se, Švejku," přerušil ho Vaněk, "jak si to zas nese batalionsordonanc Matušič k Štábnímu vagónu. To se divím, že se ještě nenatáh přes koleje." 
    Krátce předtím byla mezi hejtmanem Ságnerem a snaživým kadetem Bieglerem velice ostrá rozmluva. 
     "Já se vám divím, kadete Bieglere," mluvil hejtman Ságner, "proč jste mně hned nepřišel oznámit, že se nefasuje těch patnáct deka uherského salámu. To teprve musím já jít ven a sám se přesvědčit, proč se mužstvo vrací od skladiště. A páni důstojníci také, jako by rozkaz nebyl rozkazem. Řekl jsem přece: ,Do skladiště zugsweise po kompanii.` To znamenalo, když ve skladišti nic jsme nedostali, že se má také jít zugsweise po kompanii do vagónů. Vám jsem přikázal, kadete Bieglere, abyste hleděl udržet pořádek, ale vy jste nechal všechno plavat. Byl jste rád, že se nemusíte starat o počítání porcí salámu, a šel jste se klidné podívat, jak jsem viděl z okna, na nabodnutého kaprála od dajěmajstrů. A když jsem vás potom dal zavolat, tak nemáte nic jiného na práci než ze své kadetské fantazie žvanit o tom, že jste se šel přesvědčit, zdali se tam u nabodnutého kaprála nevede nějaká agitace..." 
     "Poslušně hlásím, že ordonanc od 11. kumpanie Švejk..." 
     "Dejte mně pokoj se Švejkem," zakřičel hejtman Ságner, "nemyslete si, kadete Bieglere, že budete dělat nějaké intriky proti nadporučíkovi Lukášovi. My jsme tam Švejka poslali... Tak se na mne díváte, jako byste si myslel, že jsem si na vás zased... Ano, zased jsem si na vás, kadete Bieglere... Když neumíte respektovat svého představeného, snažíte se ho blamovat, tak vám udělám takovou vojnu, že vy, kadete Bieglere, si vzpomenete na stanici Ráb... Chvástat se svými teoretickými vědomostmi... Počkejte, až budeme na frontě... Až vám poručím jít na offizierspatrolu přes drátěné překážky... Váš raport? Ani ten raport jste mně nedal, když jste přišel... Ani teoreticky, kadete Bieglere..." 
     "Poslušně hlásím, pane hejtmane,* že místo patnácti deka uherského salámu obdrželo mužstvo po dvou pohlednicích. Prosím, pane hejtmane..." 
    Kadet Biegler podal veliteli bataliónu dvě z těch pohlednic, které vydávalo ředitelství Vojenského válečného archívu ve Vídni, kde byl náčelníkem generál pěchoty Wojnowich. Na jedné straně byla karikatura ruského vojáka, ruského mužika se zarostlou bradou, kterého objímá kostlivec. Pod karikaturou byl text:
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Der Tag, an dem das perfide Rußland krepieren wird, wird ein Tag der Erlösung für ganze unsere Monarchie sein.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
    Druhá pohlednice pocházela z německé říše. Byl to dárek Němců rakousko-uherským vojínům. 
    Nahoře bylo "Viribus unitis" a pod tím obrázek, jak na šibenici visí Sir Edward Grey a dole pod ním vesele salutují rakouský i německý voják. 
    Básnička dole byla vzata z knížky Greinzovy Železná pěst. Žertíčky na naše nepřátele, o kterých říšské listy psaly, že verše Greinzovy jsou rány karabáčem, přičemž obsahují pravý nezkrocený humor a nepřekonatelný vtip. 
    Text pod šibenicí, v překladě: 
    GREY 
    Na šibenici v příjemné výši 
    měl by se houpat Edivard Grey, 
    je na to již nejvyšší čas, 
    však třeba upozornit vás, 
     že žádný dub své nepropůjčil dřevo 
    k popravě toho jidáše. 
    Na dřevě visí osiky 
    z Francouzské republiky. 
    Hejtman Ságner nebyl ještě ani hotov s přečtením těchto veršů "nezkroceného humoru a nepřekonatelného vtipu", když vrazil do štábního vagónu bataliónní ordonance Matušič. 
    Byl poslán hejtmanem Ságnerem do telegrafní centrály vojenského nádražního velitelství, jestli snad nejsou jiné dispozice, a přinesl telegram od brigády. Nebylo však třeba sahat k žádnému klíči šifer. Telegram zněl prosté, nešifrován: "Rasch abkochen, dann Vormarsch nach Sokal." Hejtman Ságner povážlivé zakroutil hlavou. 
     "Poslušné hlásím," řekl Matušič, "velitel stanice dá vás prosit k rozmluvě. Je tam ještě jeden telegram." 
    Potom byla mezi velitelem nádraží a hejtmanem Ságnerem rozmluva velice důvěrného rázu. První telegram musel být odevzdán, třebas měl obsah velice překvapující, když je batalión na stanici v Rábu: "Rychle uvařit a pak pochodem na Sokal." Adresován byl nešifrovaně na pochodový batalión 91. pluku s kopií na pochodový batalión 75. pluku, který byl ještě vzadu. Podpis byl správný: Velitel brigády Ritter von Herbert. 
     "Velmi důvěrné, pane hejtmane," řekl tajuplné vojenský velitel nádraží. "Sekrétní telegram od vaší divize. Velitel vaší brigády se zbláznil. Byl odvezen do Vídně, když rozeslal od brigády několik tuctů podobných telegramů na všechny strany. V Budapešti uvidíte jistě nový telegram. Všecky jeho telegramy patří přirozené anulovat, ale ještě jsme žádný pokyn v tom ohledu nedostali. Mám, jak říkám, jedině příkaz od divize, aby nešifrované telegramy nebyly brány v úvahu. Doručovat je musím, poněvadž v tom ohledu neobdržel jsem od svých instancí odpovědi. Prostřednictvím svých instancí informoval jsem se u velitelství armádního sboru a je se mnou zavedeno vyšetřování... - Jsem aktivní důstojník staré ženijní služby," dodal, "byl jsem při stavbě naší strategické dráhy v Haliči... - Pane hejtmane," řekl po chvíli, "s námi starými chlapy od piky jen na front! Dnes je těch civilistů inženýrů od dráhy s jednoroční zkouškou dobrovolnickou jako psů v ministerstvu vojenství... Ostatně vy za čtvrt hodiny zas jedete dál... Pamatuji se jenom na to, že jsem jednou v kadetce v Praze vám pomáhal na hrazdu jako jeden ze staršího ročníku. Tenkrát jsme oba nesměli ven. Vy jste se pral s Němci ve třídě? ** Tam byl s vámi také Lukáš. Vy jste bývali spolu nejlepší kamarádi. Když jsme sem dostali telegram se seznamem důstojníků maršbataliónu, kteří projíždějí stanicí, tak jsem si jasné vzpomněl... Je už to hezkých pár let... Kadet Lukáš býval mně tenkrát velice sympatickým..." 
    Na hejtmana Ságnera celá rozmluva učinila velice trapný dojem. Poznal velice dobře toho, který s ním mluvil a který vedl v kadetce opozici proti rakušáctví, což z nich později vytloukla snaha po kariéře. Nejvíc mu byla nepříjemnou zmínka o nadporučíkovi Lukášovi, který byl z jakéhokoliv důvodu proti němu všude odstrkován. 
     "Nadporučík Lukáš," řekl důrazně, "je velice dobrým důstojníkem. Kdy jede vlak?" 
    Velitel nádraží podíval se na hodinky. "Za šest minut " 
     "Jdu," řekl Ságner. 
     "Myslil jsem, že mně něco řeknete, Ságnere." 
     "Tedy nazdar!" odpověděl Ságner*** a vyšel před budovu nádražního velitelství.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se hejtman Ságner vrátil před odjezdem vlaku do štábního vagónu, našel všecky důstojníky na svém místě. Hráli ve skupinách čapáry (frische viere), jediné kadet Biegler nehrál. 
    Listoval se spoustou načatých rukopisů o válečných scénách, neboť chtěl vyniknout nejen na poli válečném, ale i jako literární fenomén, popisující válečné události. Muž podivných křídel "s rybím ocasem" chtěl být vynikajícím válečným spisovatelem. Jeho literární pokusy začínaly mnohoslibnými názvy, ve kterých se sice zrcadlil militarismus té doby, ale které nebyly ještě propracovány, takže na čtvrtkách zůstaly jen názvy prací, které měly vzniknout. 
     "Charaktery vojínů z velké války - Kdo počal válku? - Politika Rakousko-Uherska a zrození světové války - Válečné poznámky - Rakousko-Uhersko a světová válka - Naučení z války Populární přednáška o vypuknutí války - Válečné politické úvahy - Slavný den Rakousko-Uherska - Slovanský imperialismus a světová válka - Dokumenty z války - Dokumenty k dějinám světové války - Deník o světové válce - Denní přehled světové války - První světová válka Naše dynastie ve světové válce - Národové rakouskouherského mocnářství ve zbrani - Světový zápas o moc - Mé zkušenosti ve světové válce - Kronika mého válečného tažení - Jak bojují nepřátelé Rakousko-Uherska - Čí je vítězství? Naši důstojníci a naši vojáci - Pamětihodné činy mých vojáků - Z dob velké války - O bitevní vřavě - Kniha rakousko-uherských hrdinů Železná brigáda - Sbírka mých psaní z fronty Hrdinové našeho maršbataliónu - Příruční kniha pro vojáky v poli - Dny bojů a dny vítězství Co jsem viděl a zkusil v poli - V zákopech Důstojník vypravuje... - Se syny Rakousko-Uherska kupředu! - Nepřátelské aeroplány a naše pěchota - Po bitvě - Naše dělostřelectvo věrnými syny vlasti - I kdyby šli všichni čerti proti nám... - Válka obranná a útočná - Krev a železo - Vítězství nebo smrt - Naši hrdinové v zajetí." 
    Když hejtman Ságner přistoupil ke kadetovi Bieglerovi a prohlédl si všechno, optal se, proč to udělal a co tím myslí. 
    Kadet Biegler odpověděl s opravdovým nadšením, že každý ten nadpis znamená knihu, kterou sepíše. Kolik nadpisů, tolik knih. 
     "Přál bych si, když padnu v boji, aby po mně zůstala památka, pane hejtmane. Mým vzorem je německý profesor Udo Kraft. Narodil se roku 1870, nyní ve světové válce přihlásil se dobrovolné a padl 22. srpna 1914 v Anloy. Před svou smrtí vydal knihu Sebevýchova pro smrt za císaře."**** 
    Hejtman Ságner odvedl kadeta Bieglera k oknu. 
     "Ukažte, co ještě máte, kadete Bieglere, mne strašné zajímá vaše činnost," s ironií řekl hejtman Ságner, "jaký sešitek zastrčil jste za blůzu?" 
     "To nic není, pane hejtmane," s dětským uzarděním odpověděl kadet Biegler, "račte se prosím přesvědčit." 
    Sešitek měl nadpis: 
Schémata vynikajících a slavných bitev vojsk rakousko-uherské armády, sestavená dle historických studií c. k. důstojníkem Adolfem Bieglerem. Poznámkami a vysvětlivkami opatřil c. k. důstojník Adolf Biegler.
    Schémata byla strašné jednoduchá. 
    Od bitvy u Nördlingen 6. září 1634 přes bitvu u Zenty 11. září 1697, u Caldiera 31. října 1805, přes bitvu u Ašprů 22. května 1809 a bitvu národů u Lipska v 1813, přes St. Lucii v květnu 1848 a bitvu u Trutnova 27. června 1866 až po dobytí Sarajeva 19. srpna 1878. V schématech a nákresích plánů těch bitev nic se neměnilo. Všude nakreslil kadet Biegler obdélníčky na jedné straně prázdné, kdežto nepřítele znázorňovaly vyčárkované. Na obou stranách bylo levé křídlo, centr a pravé křídlo. Potom vzadu rezervy a šipky sem a tam. Bitva u Nördlingen stejně jako bitva u Sarajeva vypadala jako rozestavení hráčů na jakémkoliv fotbalovém zápase při zahájení hry a šipky, kam má ta která strana vykopnout míč. 
    To také ihned napadlo hejtmana Ságnera, který se otázal: "Kadete Bieglere, vy hrajete fotbal?" 
    Biegler se zarděl ještě víc a zamrkal nervózně, takže dělal dojem, jako když nabírá moldánky. 
    Hejtman Ságner s úsměvem listoval dál sešitkem a zastavil se na poznámce u schéma bitvy u Trutnova za prusko-rakouské války. 
    Kadet Biegler napsal: "Bitva u Trutnova neměla být svedena, poněvadž hornatá krajina znemožňovala rozvinutí divize generála Mazzuchelliho, ohrožené silnými pruskými kolonami, nalézajícími se na výšinách obklopujících levé křídlo naší divize." 
     "Podle vás bitva u Trutnova," řekl s úsměvem hejtman Ságner, vraceje sešitek kadetovi Bieglerovi, "mohla být svedena jediné v tom případě, kdyby Trutnov byl na rovině, vy budějovický Benedeku. 
    Kadete Bieglere, je velice hezké od vás, že jste se za tak krátkou dobu svého pobytu v řadách vojska snažil vniknout do strategie, jenže to u vás dopadlo, jako když si kluci hrajou na vojáky a dávají si tituly generálů. Sám jste se tak rychle povýšil, až jedna radost. C. k. důstojník Adolf Biegler! Než dojedeme do Pešti, tak z vás bude polní maršálek. Předevčírem jste ještě někde doma u tatínka vážil kravské kůže. K, u. k. Leutnant Adolf Biegler!... Člověče, vždyť vy ještě nejste žádný důstojník. Jste kadet. Visíte ve vzduchu mezi fénrichem a poddůstojníky. Jste vzdálen toho, jmenovat se důstojníkem, jako když si dá někde v hospodě říkat frajtr ,pane štábní šikovateli`. - Poslyš, Lukáši," obrátil se k nadporučíkovi, "máš kadeta Bieglera u své kumpanie, tak ho hocha cepuj. Podpisuje se, že je důstojník, ať si to v gefechtu zaslouží. Až bude trommelfeuer a my budem atakovat, ať se svým cukem stříhá dráthintrnisy, der gute Junge. A propos, dá tě pozdravovat Zykán, je velitelem nádraží v Rábu." 
    Kadet Biegler viděl, že je rozmluva s ním skončena, zasalutoval a celý červený v obličeji prošel vagónem, až se ocitl na samém konci v příčné chodbě. 
    Jako náměsíčník otevřel dveře klozetu, a dívaje se na německo-maďarský nápis "Upotřebení klozetu dovoleno pouze při jízdě", zavrněl, zaštkal a dal se do tichého pláče. Potom si sundal kalhoty... Potom tlačil utíraje si slzy. Potom upotřebil sešitku s nápisem "Schémata vynikajících a slavných bitev vojsk rakousko-uherské armády, sestavená c. k. důstojníkem Adolfem Bieglerem", který zmizel zneuctěn v díře, a dopadnuv na koleje, poletoval mezi kolejnicemi pod ujíždějícím vojenským vlakem. 
    Kadet Biegler umyl si v záchodku v umyvadle zardělé oči a vyšel na chodbu umiňuje si, že musí být silný, setsakramentsky silný. Bolela ho hlava a břicho již od rána. 
     Šel kolem zadního kupé, kde hrál batalionsordonanc Matušič se sluhou velitele praporu Batzerem vídeňskou hru šnopsa (šestašedesát). 
    Dívaje se do otevřených dveří kupé, zakašlal. Otočili se a hráli dál. 
     "Nevíte, co se patří?" otázal se kadet Biegler. "Nemoh jsem," odpověděl sluha hejtmana Ságnera Batzer svou strašnou němčinou od Kašperských Hor, "mi' is' d' Trump' ausganga. - Patřilo se mně hrát, pane kadet, s bubny," pokračoval, "s vysokými bubny, a hned nato nest zeleného krále... To jsem měl udělat..." 
    Kadet Biegler neřekl více ani slova a zalezl si do svého kouta. Když později k němu přišel fénrich Pleschner, aby mu dal připít z láhve koňaku, kterou vyhrál v kartách, podivil se, jak kadet Biegler pilně čte v knize profesora Udo Krafta Sebevýchova k smrti za císaře. 
    Než přijeli do Pešti, byl kadet Biegler tak opilý, že nahýbaje se z okna vagónu, křičel do pusté krajiny nepřetržité: "Frisch drauf! Im Gottes Namen frisch drauf!" 
    Potom ho na rozkaz hejtmana Ságnera batalionsordonanc Matušič odtáhl do kupé, kde ho se sluhou hejtmana Batzerem uložil na lavici, a kadet Biegler měl tento sen: 
SEN KADETA BIEGLERA PŘED BUDAPEŠTÍ 
    Měl signum laudis, železný kříž a byl majorem a jel na obhlídku účastku brigády, která mu byla přidělena. Nedovedl si sice vysvětlit, když má pod sebou celou brigádu, proč je neustále jen majorem. Měl podezření, že měl být jmenován generálmajorem a to "generál" že se někde v návalu na polní poště ztratilo. 
    Musel se v duchu smát tomu, jak ve vlaku, když jeli na frontu, hejtman Ságner mu vyhrožoval, že bude muset přeřezávat drátěné překážky. Ostatně hejtman Ságner byl už dávno na jeho návrh u divize přeložen k jinému pluku i s nadporučíkem Lukášem. K jiné divizi, k jinému armádnímu sboru. 
    Někdo mu také vypravoval, že oba bídné zahynuli někde v močále na útěku. 
    Když jel automobilem na pozici na obhlídku účastku své brigády, bylo mu všechno jasno. Byl vlastně vyslán z jenerálního štábu armády. 
    Kolem táhli vojáci a zpívali píseň, kterou četl ve sbírce vojenských rakouských písní Es gilt: 
    Halt' euch brav, ihr tapf 'ren Brüder, 
    werft den Feind nur herzhaft nieder, 
    Laßt des Kaisers Fahne weh'n...
Krajina měla týž ráz jako na obrázcích Wiener illustrierte Zeitung. 
    Po pravé straně bylo vidět u stodoly dělostřelectvo, jak střílí do nepřátelských zákopu vedle silnice, po které projížděl s automobilem. Vlevo stál dům, ze kterého se střílelo, zatímco nepřítel snažil se kolbami ručnic vypáčit dveře. Vedle silnice hořel nepřátelský aeroplán. Na obzoru bylo vidět jízdu a hořící vesnici. Potom zákopy pochodového praporu s malou vyvýšeninou, kde střílely do nepřátel strojní pušky. Dál potom táhly nepřátelské zákopy podél silnice. A šofér jede dál s ním k nepříteli po silnici. 
     Řve sluchátkem na šoféra: "Nevíš, kam to jedem? Tam je nepřítel." 
    Ale šofér klidné odpovídá: 
     "Pane generále, to je jediná pořádná cesta. Silnice je v dobrém stavu. Na těch vedlejších cestách by to pneumatiky nevydržely." 
     Čím více blíží se k pozicím nepřítele, tím se oheň stává silnější. Granáty vyhazují kolem dokola nad příkopy po obou stranách švestkovou alej. 
    Ale šofér klidné odpovídá do sluchátka: 
     "Tohle je výborná silnice, pane generále, po té se to jede jako po másle. Kdybychom odbočili do polí, tak nám zařve pneumatika. - Podívejte se, pane generále," křičí šofér do sluchátka, "tahle silnice je tak dobře stavěná, že ani třicetapůlcentimetrové hmoždýře nám nic neudělají. Silnice je jako mlat, ale po těch kamenitých cestách v polich zařvaly by nám pneumatiky. Vrátit se stejné nemůžeme, pane generále!" 
     "Bzzz - dzum!" slyší Biegler, a automobil udělal ohromný skok. 
     "Neříkal jsem vám, pane generále," řve šofér do sluchátka, "že je to po čertech dobře stavěná silnice? Teď právě těsně před námi vybouchla jedna osmatřicítka. Ale žádná díra, silnice je jako mlat. Ale zaject do polí, tak je po pneumatikách. Ted' na nás střílí z dálky 4 kilometrů." 
     "Kam to ale jedeme?" 
     "To se uvidí," odpověděl šofěr, "dokud bude stále takováhle silnice, já za všechno ručím." 
    Let, ohromný let, a automobil se zastavuje. "Pane generále," křičí šofér, "nemáte štábní mapu?" 
    Generál Biegler rozsvěcuje elektrickou lampičku. Vidí; že má štábní mapu na kolenou. Ale je to námořní mapa helgolandského pobřeží z roku 1864, ve válce rakousko-pruské proti Dánsku za Šlesvik. 
     "Je zde křižovatka," povídá šofér, "obě křižovatky vedou k nepřátelským pozicím. Mně jde o pořádnou silnici, aby neutrpěly pneumatiky, pane generále... Já jsem zodpovědný za štábní automobil..." 
    Potom rána, ohlušující rána, a hvězdy veliké jako kola. Mléčná dráha je hustá jako smetana. Vznáší se vesmírem na sedadle vedle šoféra. Celý automobil je těsně před sedadlem ustříhnutý jako nůžkami. Z automobilu zbývá jen výbojný, útočný předek. 
     "Ještě štěstí," povídá šofér, "že jste mně přes záda ukazoval mapu. Přelít jste ke mně a ostatní zařvalo. Byla to dvaačtyřicítka... Já jsem to hned tušil, že jakmile je křižovatka, tak silnice stojí za starou belu, Po osmatřicítce mohla to být jen dvaačtyřicítka. Nic jiného se dosud nevyrábí, pane generále." 
     "Kam to řídíte?" 
     "Letíme do nebe, pane generále, a musíme se vyhnout vlasaticím. Ty jsou horši než dvaačtyřicítka. - Ted' je pod námi Mars," řekl šofér po dlouhé pomlčce. 
    Biegler cítil se již opět klidným. 
     "Znáte dějiny bitvy národů u Lipska?" otázal se, "když polní maršálek kníže Schwarzenberg šel na Liebertkovice 14. října roku 1813 a když i6. října byl zápas o Lindenau, boje generála Merweldta, a když rakouská vojska byla ve Wachavě a když 19. října padlo Lipsko?" 
     "Pane generále," řekl vtom vážné šofér, "jsme právě u nebeské brány, lezte ven, pane generále! Nemůžeme project nebeskou branou, je zde mačkanice. Samé vojsko." 
     "Jen z nich někoho přejed," křičí na šoféra, "však se vyhnou." 
    A nahýbaje se z automobilu křičí: "Achtung, sie Schweinbande! Je to dobytek, vidí generála, a nemohou udělat rechtšaut." 
     Šofér klidně na to ho konejší: "Těžká věc, pane generále, většina má uraženou hlavu." 
    Generál Biegler teprve nyní zpozoroval, že ti, kteří se tlačí u nebeské brány, jsou nejrůznější invalidi, kteří přišli ve válce o některé části svého těla, které měli však s sebou v ruksaku. Hlavy, ruce, nohy. Nějaký spravedlivý dělostřelec, tlačící se u nebeské brány v rozbitém plášti, měl v baťochu složeno celé své břicho i s dolními končetinami. Z jiného baťochu nějakého spravedlivého landveráka dívala se na jenerála Bieglera půlka zadnice, kterou ztratil u Lvova. 
     "To je kvůli pořádku," ozval se opět šofér, projížděje hustým davem, "je to patrně kvůli nebeské supravizitě." 
    U nebeské brány propouštěli jedině na heslo, které ihned generálu Biegierovi napadlo: "Für Gott und Kaiser." 
    Automobil vjel do ráje. 
     "Pane generále," řekl nějaký důstojník anděl s křídly, když projížděli kolem kasáren s rekruty anděly, "musíte se hlásit na hlavním velitelství." 
    Jeli dál kolem nějakého cvičiště, kde se to jen hemžilo rekruty anděly, které učili křičet "Alelujá". 
    Jeli kolem skupiny, kde rezavý kaprál anděl měl právě jednoho nemotorného rekruta anděla v parádě, mlátil mu pěstí do břicha a řval na něho: "Rozevři lepší svou držku, svině betlémská. Takhle se volá ,Alelujá`? Jako kdybys měl knedlík v hubě. To bych rád věděl, který vůl tě sem, ty dobytku, pustil do ráje. Zkus to ještě jednou... Hlahlehiuhja? Cože, bestie, ještě nám tady v ráji huhňáš... Zkus to ještě jednou, cedre libanonský." 
    Ujížděli dál a za nimi ještě dlouho bylo slyšet úzkostlivé řvaní huhňavého anděla rekruta "Hla-hle-hlu-hjá" a křik anděla kaprála "A-le-lu-já, a-le-lu-já, ty krávo jordánská!" 
    Potom ohromná záře nad velkou budovou jako Mariánská kasárna v Českých Budějovicích a nad ní dva aeroplány, jeden po levé, druhý po pravé straně, a uprostřed mezi nimi natažené obrovské plátno s ohromným nápisem K. u k. Gottes Hauptquartier. 
    Generála Biegiera vysadili z automobilu dva andělé v uniformě polního četnictva, vzali ho za límec a odvedli ho do budovy, nahoru do prvního poschodí. 
     "Chovejte se slušně před pánembohem," řekli mu ještě nahoře před jedněmi dveřmi a strčili ho dovnitř. 
    Uprostřed pokoje, ve kterém po stěnách visely podobizny Františka Josefa a Viléma, následníka trůnu Karla Františka Josefa, generála Viktora Dankla, arcivévody Bedřicha a šéfa generálního štábu Konráda z Hötzendorfu, stál pánbůh. 
     "Kadete Bieglere," řekl pánbůh důrazné, "vy mne nepoznáváte? Já jsem váš bývalý hejtman Ságner od 11. marškumpanie." 
    Biegler zdřevěněl. 
     "Kadete Bieglere," ozval se opět pánbůh, "jakým právem jste si přisvojil titul generálmajora? Jakým právem jste se, kadete Bieglere, projížděl štábním automobilem po silnici mezi nepřátelskými pozicemi?" 
     "Poslušně hlásím..." 
     "Držte hubu, kadete Bieglere, když s vámi mluví pánbůh." 
     "Poslušně hlásím," zajektal Biegler ještě jednou. 
     "Tak vy tedy nebudete držet hubu?" rozkřikl se na něho pánbůh, otevřel dveře a vykřikl: "Dva andělé sem!" 
    Vstoupili dva andělé s ručnicemi zavěšenými přes levé křídlo. Biegler v nich poznal Matušiče a Batzera. 
    A z úst pánaboha zněl hlas: "Holte ho do latríny!" 
    Kadet Biegler někam padal do hrozného smradu...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Naproti spícímu kadetovi Bieglerovi seděl Matušič se sluhou hejtmana Ságnera Batzerem a hráli stále šestašedesát. 
     "Stink awer d' Kerl wie a' Stockfisch," prohodil Batzer, který pozoroval se zájmem, jak sebou spící kadet Biegler povážlivě vrtí, "muß' d' Hosen voll ha'n." 
     "To se může stát každému," řekl filosoficky Matušič, "nech ho být, převlíkat ho stejné nebudeš. Rozdej radši karty." 
    Nad Budapeští bylo již vidět záři světel a nad Dunajem přeskakoval reflektor. 
    Kadetovi Bieglerovi se již zdálo opět něco jiného, poněvadž mluvil ze spaní: "Sagen Sie meiner tapferen Armee, daß sie sich in meinem Herzen ein unvergängliches Denkmal der Liebe und Dankbarkeit errichtet hat." 
    Poněvadž se opět při těch slovech počal obracet, zavonělo to Batzerovi intenzívně pod nos, takže poznamenal odplivuje si: "Stink wie a' Haizlputza, wie a' bescheißena Haizlputza." 
    A kadet Biegler vrtěl sebou čím dál nepokojněji, a jeho nový sen byl velice fantastický. Obhajoval Linec ve válce o dědictví rakouské. 
    Viděl reduty, retranchementy a palisády kolem města. Jeho hlavní stan byl proměněn v ohromnou nemocnici. Všude kolem váleli se nemocní a drželi se za břicho. Pod palisádami města Lince projížděli se francouzští dragouni Napoleona I. 
    A on, velitel města, stál nad tou spoustou a držel se též za břicho a křičel na nějakého francouzského parlamentáře: "Vyřiďte svému císaři, že se nevzdám..." 
    Potom jako když to bolení břicha najednou z něho spadne, a on se řítí s bataliónem přes palisády ven z města na cestu slávy a vítězství a vidí, jak nadporučík Lukáš zachycuje svými prsty ránu palaše francouzského dragouna, která platila jemu, Bieglerovi, obránci obleženého Lince. 
    Nadporučík Lukáš umírá u jeho nohou s výkřikem: 
     "Ein Mann wie Sie, Herr Oberst, ist nötiger als ein nichtsnutziger Oberleutnant!" 
    Obránce Lince odvrací se s pohnutím od umírajícího, když vtom přiletí kartáč a uhodí Bieglera do sedacích svalů. 
    Biegler mechanicky sáhne si dozadu na kalhoty a cítí mokro, něco lepkavého se mu maže po ruce. Křičí: "Sanität! Sanität!" a padá s koně... 
    Kadeta Bieglera zvedl Batzer s Matušičem z podlahy, kam se svalil z lavice, a položili ho opět na jeho místo. 
    Potom došel Matušič k hejtmanovi Ságnerovi a oznámil, že se s kadetem Bieglerem dějí podivné věcí. 
     "Není to asi po tom koňaku," řekl, "mohla by to být spíš cholera. Kadet Biegler pil všude ve stanicích vodu. V Mošoni jsem ho viděl, že se..." 
     "To tak rychle s cholerou nejde. Matušič, řekněte vedle v kupé panu doktorovi, aby se šel na něho podívat." 
    K bataliónu byl přídělem ,válečný doktor`, starý medik a buršák Welfer. Znal pít, rvát se a přitom měl medicínu v malíčku. Prodělal medicínské fakulty v různých universitních městech v Rakousko-Uhersku, i praxi v nejrozmanitějších nemocnicích, ale doktorát neskládal prostě z toho důvodu. že v závěti, kterou zanechal jeho strýc svým dědicům, bylo to, že se má vyplácet studujícímu medicíny Bedřichu Welfrovi ročně stipendium do té doby, kdy obdrží Bedřich Welfer lékařský diplom. Toto stipendium bylo asi čtyřikrát větší než plat asistenta v nemocnicích a MUC Bedřich Welfer poctivě se snažil oddálit své jmenování doktorem všeho lékařství na dobu co nejvzdálenější. 
    Dědicové mohli se vzteknout. Prohlašovali ho za blba, dělali pokusy vnutit mu zámožné nevěsty, aby se ho zbavili. Aby je ještě víc dopálil, MUC Bedřich Welfer, člen asi dvanácti buršáckých spolků, vydal několik sbírek velmi slušných básní ve Vídni, v Lipsku, v Berlíně. Psal do Simplicissimu a studoval, jako kdyby se nechumelilo, dál. 
    Až přišla vojna, která vpadla MUC Bedřichovi Welfrovi hanebně vzad. 
    Básníka knih Lachende Lieder, Krug und Wissenschaft, Märchen und Parabeln zcela sprostě vzali na vojnu a jeden dědic v ministerstvu vojenství přičinil se o to, že bodrý Bedřich Welfer udělal "válečný doktorát". Udělal ho písemně. Dostal řadu otázek k vyplnění, které všechny zodpověděl stereotypně: "Lecken Sie mir Arsch!" Za tři dny oznámil mu plukovník, že dostal diplom doktora všeho lékařství, že už byl dávno zralý pro doktorát, že vrchní štábní lékař ho přiděluje k doplňovací nemocnici a na jeho chování že záleží rychlý postup, že sice měl v různých universitních městech souboje s důstojníky, to všechno že se o něm ví, ale že dnes ve vojně se na všechno zapomíná. 
    Autor knihy básní Džbán a véda kousl se do pysků a šel sloužit. 
    Po zjištění několika případů, že choval se k vojákům pacientům neobyčejně shovívavé, prodlužuje jich pobyt v nemocnici, pokud to bylo možné, kdy bylo heslo "Má se to válet v nemocnici, nebo chcípat raději v zákopech - má to chcípnout v nemocnici, nebo ve švarmlinii", doktora Welfera poslali s 11. pochodovým praporem na front. 
    Aktivní důstojníci u praporu považovali ho za něco méněcenného. Rezervní důstojníci si ho také nevšímali a nenavazovali s ním nijakého přátelství, aby se nerozšířila ještě více propast mezi nimi a aktivními důstojníky. 
    Hejtman Ságner cítil se přirozené strašné povýšen nad toho bývalého MUC, který zesekal za dob svých dlouholetých studií kolik důstojníků. Když doktor Welfer, "válečný doktor", prošel kolem něho, ani se na něho nepodíval a hovořil dál s nadporučíkem Lukášem o něčem zcela bezvýznamném, že se pěstují u Budapešti dyně, načež nadporučík Lukáš odpověděl, že když byl v třetím ročníku kadetky, že s několika kamarády "v civilu" byli na Slovensku a přišli k jednomu evangelickému faráři, Slovákovi. Ten že jim dal k vepřové pečeni zelí z dyně a potom že jim nalil vína a řekl: 
    Dyňa sviňa, 
    chce sa jej vína,
a on že se strašně urazil. ***** 
     "Z Budapešti mnoho neuvidíme," řekl hejtman Ságner, "vezou nás kolem. Dle maršrúty máme zde stát dvě hodiny." 
     "Myslím, že šíbují vagóny," odpověděl nadporučík Lukáš, "přijdeme na překládací nádraží. Transportmilitärbahnhof." 
    Kolem prošel ,válečný doktor` Welfer. 
     "Nic to není," řekl s úsměvem, "páni, kteří aspirují během času stát se důstojníky armády a kteří se vychlubovali ještě v Brucku svými strategicko--historickými znalostmi v kasině, měli by být upozorněni, že jest nebezpečno sníst najednou celou zásilku sladkostí, kterou mu maminka posílá do pole. Kadet Biegler, který od té doby, kdy jsme vyjeli z Brucku, snědl třicet kremrolí, jak se mně přiznal, a pil všude na nádražích jen převařenou vodu, pane hejtmane, připomíná mně verš Schillerův: ,Wer sagt von...`" 
     "Poslyšte, doktore," přerušil ho hejtman Ságner, "nejde o Schillera. Co je vlastně s kadetem Bieglerem?" 
     ,Válečný doktor` Welfer se usmál. "Aspirant na důstojnickou hodnost váš kadet Biegler se posral... Není to cholera, není to úplavice, prosté a jednoduché posrání. Vypil trochu více koňaku, váš pan a s p i r a n t n a d ů s t o j n i c k o u h o d n o s t,, a podělal se... Byl by se patrně podělal i bez vašeho koňaku. Sežral tolik kremrolí, které mu poslali z domova... Je to dítě... V kasině, jak vím, pil vždy jednu čtvrtku. Abstinent." 
    Doktor Welfer si odplivl. "Kupoval si linecké řezy." 
     "Tedy to není nic vážného'?" ozval se hejtman Ságner, "ale přece taková věc... kdyby se to rozšířilo." Nadporučík Lukáš vstal a řekl k Ságnerovi: "Děkuji za takového zugskomandanta..." 
     "Trochu jsem mu pomohl na nohy," řekl Welfer, kterého neopouštěl úsměv, "pan batalionskomandant zařídí další... To jest, předám zde kadeta Bieglera do nemocníce... Vydám vysvědčení, že je to úplavice. Těžký případ úplavice. Izolace... Kadet Biegler přijde do dezinfekčního baráku... - Jest to rozhodně lepší," pokračoval Welfer s tímže protivným úsměvem, "buď posraný kadet, nebo úplavicí stižený kadet..." 
    Hejtman Ságner obrátil se ke svému Lukášovi čistě úředním tónem: "Pane nadporučíku, kadet Biegler od vaší kumpanie onemocněl úplavicí a zůstane v ošetřování v Budapešti..." 
    Hejtmanovi Ságnerovi zdálo se, že Welfer se směje strašně výbojné, ale když se podíval na ,válečného doktora`, viděl, že týž se tváří strašně lhostejně. 
     "Tedy je vše v pořádku, pane hejtmane," odpověděl Welfer klidně, "aspiranti na důstojnickou..." Máchl rukou: "Při úplavici se každý podělá do kalhot " 
    Ták se stalo, že statečný kadet Biegler byl odvezen do vojenské izolační nemocnice v Uj Buda. 
    Jeho podělané kalhoty ztratily se ve víru světové války. 
    Sny o velkých vítězstvích kadeta Bieglera byly uzavřeny do jednoho nemocničního pokoje izolačních baráků. 
    Když se dověděl, že má úplavici, byl tím kadet Biegler opravdu nadšen. Má být raněn, nebo onemocnět pro císaře pána, vykonávaje svou povinnost? Potom se stala s ním malá nehoda. Poněvadž všechna místa pro onemocnělé úplavicí byla přeplněna, kadeta Bieglera přenesli do cholerového baráku. 
    Nějaký maďarský štábní lékař, když kadeta Bieglera vykoupali a dali mu teploměr pod rameno, zavrtěl hlavou: "37 stupňů!" Při choleře je nejhorším příznakem povážlivé klesnutí teploty. Nemocný stává se apatickým. 
    Kadet Biegler opravdu nejevil žádného rozčilení. Byl neobyčejné klidným, opakuje si v duchu, že stejně trpí za císaře pána. 
     Štábní lékař poručil vsunout teploměr kadetovi Bieglerovi do konečníku. 
     "Poslední stadium cholery," pomyslil si štábní lékař, "příznak konce, nejkrajnější slabost, kdy nemocný ztrácí smysl pro okolí a jeho vědomí je zastřeno. On se usmívá v předsmrtných křečích." 
    Kadet Biegler za této manipulace se opravdu usmíval mučednicky, dělaje hrdinu, když mu do konečníku strkali teploměr. Ale nehnul sebou. 
     "Příznaky," pomyslil si štábní lékař, "které při choleře vedou pozvolna k smrti, pasívní poloha..." Optal se ještě maďarského sanitního poddůstojníka, zdali kadet Biegler vrhl a měl průjmy ve vaně. 
    Obdržev zápornou odpověď, zadíval se na Bieglera. Když při choleře pominou průjmy a dávení, je to opět, jako předešlé příznaky, obraz toho, co se stává při choleře v posledních hodinách smrti. 
    Kadet Biegler, úplné nahý, vynesený z teplé vany na postel, pocítil chladno a zajektal zuby. Také mu vyskočila husí kůže po celém těle. 
     "Vidíte," řekl štábní lékař maďarsky, "velká jektace, končetiny jsou studené. To je konec." 
    Nakláněje se ke kadetovi Bieglerovi, optal se ho německy: "Also, wie geht's?" 
     "S-s-se-hr-hr gu-gu-tt," zajektal zuby kadet Biegler, "...ei-ne...ei-ne De-deck-ke -" 
     "Vědomí dílem zastřeno, dílem zachováno; ` řekl maďarsky štábní lékař, "tělo velice hubené, pysky a nehty mají být černé... To je třetí případ, kdy umřeli mně na choleru bez černých nehtů a pysků... 
    Naklonil se opět nad kadeta Bieglera a pokračoval maďarsky: "Druhá ozva nad srdcem přestala..." 
     "Ei-ei-ne-ne De-de-de-deck-ke-ke," zajektal kadet Biegler. 
     "To, co mluví, jsou jeho poslední slova," řekl štábní lékař k sanitnímu poddůstojníkovi maďarsky, "zítra ho pochováme s majorem Kochem. Ted upadne do bezvědomí. Listiny jsou o něm v kanceláři?" 
     "Budou tam," odpověděl klidně sanitní poddůstojník. 
     "Ei-ei-ne-ne De-de-de-deck-ke-ke," jektal za odcházejícími kadet Biegler. 
    V celém pokoji bylo na šestnácti lůžkách pět lidí. Jeden z nich byl nebožtíkem. Zemřel před dvěma hodinami, byl pokryt prostěradlem a jmenoval se jako objevitel cholerových bacilů. Byl to hejtman Koch, o kterém se štábní lékař zmiňoval, že bude míti zítra pohřeb s kadetem Bieglerem. 
    Kadet Biegler zvedl se na posteli a viděl ponejprv, jak se umírá za císaře pána na choleru, neboť ze čtyř zbývajících dva umírali, dusili se a modrali, přičemž vyráželi něco ze sebe, ale nebylo poznat, co a jakou řečí mluví, bylo to spíše chrčení potlačeného hlasu. 
    Druzí dva s nápadně bouřlivou reakcí na uzdravení připomínali lidi stižené tyfózním deliriem. Křičeli nesrozumitelné a vyhazovali z pokrývky hubené nohy. Nad nimi stál vousatý saniterák, mluvící štýrským nářečím (jak poznal kadet Biegler), a uklidňoval je: "Já už měl taky choleru, moje zlaté panstvo, ale nekopal jsem do pokrývky. Ted už je s vámi dobře. Dostanete dovolenou, až... - Neházej sebou tak," zařval na jednoho, který kopl tak do pokrývky, až se mu přehnula přes hlavu, "to se u nás nedělá. Bud rád, že máš horečku, aspoň té odtud s hudbou nepovezou. Už jste oba z toho venku." 
    Podíval se kolem sebe. 
     "Tamhle už zase dva umřeli. To jsme čekali," řekl dobrácky, "buďte rádi, že už jste z toho venku. Musím dojít pro prostěradla." 
    Vrátil se za chvíli. Přikryl prostěradly zemřelé s úplně černými pysky, vytáhl jim ruce s černými nehty, které si drželi v poslední agónii udušení na ztopořeném přirození, snažil se jim zastrčit jazyk do úst a pak si klekl u postelí a spustil: "Heilige Maria, Mutter Gottes..." A starý saniterák ze Štýrska díval se přitom na své uzdravující se pacienty, jejichž delirium znamenalo reakci k novému životu. 
     "Heilige Maria, Mutter Gottes," opakoval, když vtom mu nějaký nahý muž zaklepal na rameno. Byl to kadet Biegler. 
     "Poslyšte," řekl, "já jsem... se koupal... Totiž mé koupali... Já potřebu-ji pokrývku... Mně je zima." 
     "To je zvláštní případ," řekl půl hodiny nato týž štábní lékař ke kadetovi Bieglerovi, který odpočíval pod pokrývkou, "vy jste, pane kadete, rekonvalescent; zítra vás pošlem do záložní nemocnice do Tarnova. Vy jste nositelem cholerových bacilů... Pokročili jsme tak daleko, že to všechno známe. Vy jste od 91. regimentu..." 
     "13. pochodový prapor," odpověděl sanitní poddůstojník za kadeta Bieglera, "11. setnina." 
     "Pište," řekl štábní lékař: "Kadet Biegler, 13. pochodový prapor, 11. pochodová setnina, 91. pluk, na pozorování do cholerových baráků v Tarnově. Nositel cholerových bacilů..." 
    A tak se stal z kadeta Bieglera, nadšeného bojovníka, nositel cholerových bacilů. 2. kapitola
V Budapešti 
Matušič přinesl na vojenském nádraží v Budapešti hejtmanovi Ságnerovi z velitelství telegram, který poslal nešťastný velitel brigády dopravený do sanatoria. Byl téhož obsahu, nešifrován, jako na poslední stanici: "Rychle uvařit menáž a pochodem na Sokal." K tomu bylo připojeno: "Vozatajstvo začíslit u východní skupiny. Výzvědná služba se zrušuje. 13. pochodový prapor staví most přes řeku Bug. Bližší v novinách." 
    Hejtman Ságner odebral se ihned na velitelství nádraží. Uvítal ho malý tlustý důstojník s přátelským úsměvem. 
     "Ten vyváděl, ten váš brigádní jenerál," řekl, chechtaje se na celé kolo, "ale doručit jsme vám tu blbost museli, poněvadž ještě nepřišlo od divize nařízení, že se jeho telegramy nemají dodávat adresátům. Včera projel 14. pochodový prapor 75. pluku a velitel praporu měl zde telegram, aby bylo vydáno všemu mužstvu po šesti korunách jako zvláštní odměna za Přemyšl, a zároveň nařízení, aby z těch šesti korun každý muž složil zde v kanceláři dvě koruny na válečnou půjčku... Podle zaručených zpráv má váš brigádní jenerál paralýzu." 
     "Pane majore," otázal se hejtman Ságner velitele vojenského nádraží, "dle rozkazů pluku, dle maršrúty jedeme do Gödöllö. Mužstvo má zde dostat patnáct deka ementálského sýra. Na poslední zastávce mělo mužstvo dostat patnáct deka uherského salámu. Ale nedostalo ničeho." 
     "Patrně zde také z toho sejde," odpověděl major, stále se příjemné usmívaje, "nevím o podobném rozkazu pro pluky z Čech. Ostatně to není mou věcí, obraťte se na zásobovací komando." 
     "Kdy odjíždíme, pane majore?" 
     "Před vámi stojí vlak s těžkým dělostřelectvem do Haliče. Pustíme ho za hodinu, pane hejtmane. Na třetích kolejích stojí sanitní vlak. Odjíždí za 25 minut po dělostřelectvu. Na dvanácté koleji máme vlak s municí. Odjíždí deset minut po sanitním vlaku a za dvacet minut po něm jede váš vlak. - Jestli totiž nebudou nějaké změny," dodal opět usměvavě, takže se zprotivil úplně hejtmanovi Ságnerovi. 
     "Dovolte, pane majore," otázal se Ságner, "můžete mně dát vysvětlení o tom, že nevíte o žádném podobném rozkazu týkajícím se vydávání patnácti deka ementálského sýra pro pluky z Čech?" 
     "To je rezervát," odpověděl hejtmanovi Ságnerovi, stále se usmívaje, velitel vojenského nádraží v Budapešti. 
     "To jsem si dal," pomyslil si hejtman Ságner, vycházeje z budovy velitelství, "proč jsem ke všem čertům řekl nadporučíkovi Lukášovi, aby sebral všecky komandanty a šel s nimi do zásobovacího 87 oddílu s mužstvem pro patnáct deka ementálského sýra pro osobu." 
    Nežli velitel 11. kumpanie nadporučík Lukáš dle rozkazu hejtmana Ságnera vydal rozkazy týkající se pochodu mužstva bataliónu ke skladišti pro patnáct deka ementálského sýra na muže, objevil se před ním Švejk s nešťastným Balounem. Baloun se celý třásl. 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," řekl s obvyklou ohebností Švejk, "věc, o kterou jde, je nesmírné důležitou. Prosil bych, pane obrlajtnant, abychom mohli tu celou záležitost vyřídit někde vedle, jako říkal jeden můj kamarád, Špatina ze Zhoře, když dělal svědka na svatbě a chtělo se mu najednou v kostele..." 
     "Tak co je, Švejku?" přerušil ho nadporučík Lukáš, kterému se již zastesklo stejně po Švejkovi jako Švejkovi po nadporučíkovi Lukášovi, "pojďme tedy kousek dál." 
    Baloun je následoval. vzadu, nepřestávaje se třást. Tento obr ztratil úplně duševní rovnováhu a klátil rukama v hrozném, beznadějném zoufalství. 
     "Tak co je, Švejku?" optal se nadporučík Lukáš, když zašli vedle. 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant," řekl Švejk, "že je vždycky lepší se k něčemu přiznat dřív, než až to praskne. Vy jste dal určitej rozkaz, pane obrlajtnant, aby vám, až přijedeme do Budapešti, Baloun přines tu vaši játrovou paštiku a housky. Dostals ten rozkaz, nebo ne?" obrátil se Švejk na Balouna. 
    Baloun počal ještě více klátit rukama, jako by se chtěl ubránit proti dorážejícímu nepříteli. 
     "Tento rozkaz," řekl Švejk, "nemohl bejt, bohužel, pane obrlajtnant, vykonanej. Já jsem tu vaši játrovou paštiku sežral... - Sežral jsem ji," řekl Švejk, šťouchaje do zděšeného Balouna, "poněvadž jsem si myslel, že játrová paštika se může zkazit. Já jsem čet několikrát v novinách, že se celá rodina votrávila játrovou paštikou. Jednou na Zderaze, jednou v Berouně, jednou v Táboře, jednou v Mladé Boleslavi, jednou v Příbrami. Všichni tej votravě podlehli. Játrová paštika, to je nejhorší prevít..." 
    Baloun, celý se třesa, postavil se stranou a strčil si prst do krku a vrhl v krátkých přestávkách. "Co je s vámi, Baloune?" 
     "Ble-ble-ju, é-é pane obr... é-é obr-lajt-nant é-é," použivaje přestávek, volal nešťastný Baloun, "já-já ji sežra-é-é, sežra-éé-1-1-1, é-é, já-éé, sám-éé, ý-é -" Z nešťastného Balouna šly hubou ven i kousky staniolového obalu z paštiky. 
     "Jak vidíte, pane obrlajtnant," řekl Švejk, neztráceje ničeho ze své duševní rovnováhy, "vona taková každá sežraná paštika vyjde ven jako volej nad vodu. Já jsem to chtěl vzít sám na sebe, a von se pitomec takhle prozradí. Von je to docela hodnej člověk, ale sežere všechno, co je mu svěřený. Já jsem znal taky jednoho takovýho člověka. Byl sluha v jedný bance. Tomu mohli svěřit tisíce; jednou taky vyzvednut peníze zas v jiný bance a předali mu o tisíc korun a on to vrátil hned na místě, ale poslat ho za patnáct krejcarů pro krkovičku, tak polovičku na cestě sežral. Byl takovej chtivej na žrádlo, že když ho posílali úředníci za jitrnicema, tak je páral po cestě kapesním nožem a díry zalepoval englišflastrem, kerej ho stál při pěti jitrnicích víc než celá jitrnice." 
    Nadporučík Lukáš si vzdychl a odcházel. 
     "Račte mít nějaké rozkazy, pane obrlajtnant?" volal za ním Švejk, zatímco nešťastný Baloun neustále si strkal prst do krku. 
    Nadporučík Lukáš máchl rukou a odcházel k zásobovacímu skladišti, přičemž mu na mysl přišla podivná myšlenka, že když vojáci žerou svým důstojníkům játrové paštiky, že to Rakousko nemůže vyhrát. 
    Mezitím Švejk odváděl Balouna na druhou stranu vojenské trati. Přitom ho těšil, že se spolu podívají do města a přinesou odtamtud panu nadporučíkovi debrecínské párky, kterýž pojem uzenářské speciality sléval se u Švejka přirozené s pojmem hlavního města Uherského království. 
     "Von by nám moh uject vlak," bědoval Baloun, který při své nenažranosti spojoval též ohromnou lakotu. 
     "Když se jede na front," prohlásil Švejk, "tak se nikdy nic nezmešká, poněvadž každej vlak, kerej jede na front, si to moc dobře rozmyslí, aby přivez na konečnou stanici jenom půl ešalonu. Vostatně já ti dobře rozumím, Baloune. Máš zašitou kapsu." 
    Nešli však nikam, poněvadž ozval se signál k nastupování do vlaku. Mužstva jednotlivých rot vracela se od zásobovacího skladiště ku svým vagónům opět s prázdnem. Místo patnácti dekagramů ementálského sýra, který měl zde být rozdán, dostal každý po škatulce zápalek a jednu pohlednici, kterou vydalo komité pro válečné hroby v Rakousku (Vídeň XIX, 4, Canisiusgasse). Místo patnácti dekagramů ementálského sýra měl každý v ruce západohaličský hřbitov vojínů v Sedlisku s pomníkem nešťastných landveráků, zhotovených ulejvákem sochařem, jednoročním dobrovolníkem šikovatelem Scholzem. 
    U štábního vagónu panovalo též neobyčejné vzrušení. Důstojníci pochodového praporu shromáždili se kolem hejtmana Ságnera, který jim cosi rozčileně vykládal. Vrátil se právě z nádražního velitelství a měl v ruce velmi důvěrný skutečný telegram ze štábu brigády, sáhodlouhého obsahu, s instrukcemi a pokyny, jak si počínati v této nové situaci, ve které se ocitlo Rakousko dne 23. května 1915. 
    Brigáda telegrafovala, že Itálie vypověděla Rakousko-Uhersku válku. 
    Ještě v Brucku nad Litavou v důstojnickém kasině se často při obědech a večeřích s plnou hubou hovořilo o podivném jednání a chování Itálie, ale celkem vzato nikdo nečekal, že se splní prorocká slova toho idiota kadeta Bieglera, který jednou při večeři odstrčil talíř s makaróny a prohlásil: "Těch se najím až pod branami Verony." 
    Hejtman Ságner, prostudovav instrukce obdržené právě z brigády, dal troubiti alarm. 
    Když se všechno mužstvo pochodového praporu shromáždilo, bylo postaveno do čtverce a hejtman Ságner přečetl mužstvu neobyčejně vznešeným hlasem telegraficky mu dodaný příkaz po brigádě: 
     "Z bezpříkladné zrady a z lačnosti zapomněl italský král na bratrské závazky, kterými byl povinován jako spojenec našeho mocnářství. Od vypuknutí války, ve které se měl postaviti po bok našim statečným vojskám, hrál zrádný italský král roli maskovaného zákeřníka, chovaje se obojetně, udržuje přitom tajné vyjednávání s našimi nepřáteli, kteráž zrada vyvrcholila v noci z 22. na 23. květen vypovězením války našemu mocnářství. Náš nejvyšší velitel je přesvědčen, že naše vždy statečná a slavná vojska odpoví na ničemnou zradu nevěrného nepřítele takovým úderem, že zrádce přijde k poznání, jak, začav hanebně a zrádně válku, sám sebe zničil. V to důvěřujeme pevně, že s pomocí boží brzy nadejde den, kdy roviny italské opět uvidí vítěze od Santa Lucie, Vicenzy, Novary, Custozzy. Chceme zvítězit, musíme zvítězit, a jistě zvítězíme!" 
    Potom bylo obvyklé "Dreimal hoch!" a vojsko nasedlo opět do vlaku, jaksi zaraženo. Místo patnácti deka ementálského sýra mají na krku válku s Itálií.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve vagóně, kde seděl Švejk s účetním šikovatelem Vaňkem, telefonistou Chodounským, Balounem a kuchařem Jurajdou, rozpředl se zajímavý rozhovor o zasáhnutí Itálie do války. 
     "V Táborskej ulici v Praze byl taky takovej případ," začal Švejk. "Tam byl ňákej kupec Hořejší, kus vod něho dál naproti měl svůj krám kupec Pošmourný a mezi nima voběma byl hokynář Havlasa. Tak ten kupec Hořejší jednou dostal takovej nápad, aby se jako spojil s tím hokynářem Havlasou proti kupci Pošmournýmu, a začal s ním vyjednávat, že by mohli ty dva krámy spojit pod jednou firmou ,Hořejší a Havlasa`. Ale ten hokynář Havlasa šel hned k tomu kupci Pošmournýmu a povídá mu, že mu dává Hořejší dvanáct set za ten jeho hokynářský krám a že chce, aby s ním šel do kumpanie. Jestli ale von mu dá, Pošmourný, osmnáct stovek, tak že raději půjde s ním do kumpanie proti Hořejšímu. Tak se dohodli, a ten Havlasa ňákej čas pořád se oklouněl kolem toho Hořejšího, kerýho zradil, a dělal, jako by byl jeho nejlepším přítelem, a když přišla řeč na to, kdy to jako dají dohromady, říkal: ,Jó, to už bude brzo. Já jenom čekám, až přijedou partaje z letních bytů.` A když ty partaje přijely, tak vopravdu to už bylo hotový, jak von pořád sliboval tomu Hořejšímu, že se to dá dohromady. Ten, když šel jednou ráno votvírat krám, viděl velkej nadpis nad krámem svýho konkurenta, velikánskou firmu ,Pošmourný a Havlasa`." 
     "U nás," poznamenal pitomý Baloun, "byl taky jednou takový případ: chtěl jsem koupit vedle ve vesnici jalovici, měl jsem ji smluvenou a votickej řezník mně ji přebral pod nosem." 
     "Když už tedy zas máme novou vojnu," pokračoval Švejk, "když máme vo jednoho nepřítele víc, když máme zas novej front, tak se bude muset šetřit s municí. ,Čím víc je v rodině dětí, tím více se spotřebuje rákosek,` říkával dědeček Chovanec v Motole, kerej vyplácel rodičům v sousedství děti za paušál." 
     "Já mám jenom strach," řekl Baloun celý se třesa, "že kvůli tý Itálii budou menší porce." 
     Účetní šikovatel Vaněk se zamyslil a řekl vážné: "To všechno může být, poněvadž teď se to naše vítězství nějak protáhne." 
     "Teď bychom potřebovali novýho Radeckýho," prohodil Švejk, "ten už byl vobeznámenej s tamější krajinou, ten už věděl, kde je slabá stránka Taliánů a co se má šturmovat a vod který strany. Vono to není jen tak lehký, vlezt někam. To dovede každej, ale dostat se vodtamtud, to je pravý vojenský umění, Když už člověk někam vleze, tak musí vědět vo všem, co se kolem něho děje, aby se najednou nevoctnul před nějakou šlamastykou, kerej se říká katastrofa. To u nás jednou v domě, ještě na starým bytě, chytili na půdě zloděje, a von si chlap povšímnul, když tam vlez, že právě zedníci vopravujou světlík, von se jim tedy vytrh, skolil domovnici a spustil se po lešení dolů do světlíku a vodtamtud vůbec nemoh ven. Ale náš tatíček Radecký věděl vo každej cestě, nemohli ho nikde dostat. V jedný knížce vo tom jenerálovi bylo to celý popsaný, jak utek vod Santa Lucie a Taliáni jak taky utekli, a teprve jak druhej den vobjevil, že to vlastně vyhrál, když tam Taliány nenašel a neviděl dalekohledem, tak se vrátil a vobsadil vopuštěnou Santu Lucii. Vod tý doby byl menovanej maršálkem." 
     "Cožpak Itálie, to je pěkná země," prohodil kuchař Jurajda, "já sem byl jeďnou v Benátkách a vím, že Talián nazve každého prasetem. Když se rozčílí, je u něho každej porco maladetto. I papež je u něho porco, i ,madonna mia e porco`, ,papa e porco`." 
     Účetní šikovatel Vaněk naproti tomu velice sympaticky se vyjádřil o Itálii. Má v Kralupech při své drogérii výrobu citrónové šťávy, kterou dělá ze shnilých citrónů, a nejlacinější citróny a nejshnilejší vždy kupoval z Itálie. Ted bude konec s dopravou citrónů z Itálie do Kralup. Není pochyby, že válka s Itálií přinese různá překvapení, poněvadž se bude chtít Rakousko pomstít. 
     "Vono se řekne," usmál se Švejk, "pomstít se: Někdo myslí, že se pomstí, a nakonec to vodnese ten, koho si jako takovej člověk vybral za nástroj svý pomsty. Když jsem bydlel před lety na Vinohradech, tak tam bydlel v přízemí domovník a u toho na bytě byl jeden takovej malej ouředníček z ňáký banky, a ten chodil do jednoho výčepu v Krameriově ulici a pohádal se tam jednou s jedním pánem, kerej měl takovej ňákej ústav na Vinohradech pro analýzu moče. Ten pán vůbec na nic jinýho nemyslel a vo ničem jiném nemluvil a nosíval samé flaštičky s močí, každýmu to cpal pod nos, aby se taky vymočil a dal si prohlídnout moč, protože na takový prohlídce záleží štěstí člověka, rodiny a je to taky laciný, stojí to šest korun. Všichni, co chodili do výčepu, i hostinský a hostinská, dali si moč analýzovat, jenom ten úředníček se ještě držel, ačkoliv ten pán za ním lez pořád do pisoáru, když šel ven, a vždycky mu starostlivě říkal: ,Já nevím, pane Skorkovský, mně se ta vaše moč nějak nelíbí, vymočte se do lahvičky, dřív než bude pozdě!` Konečně ho přemluvil. Stálo to úředníčka šest korun a ten pán mu ten rozbor jak náležitě vosladil, jako to už udělal těm všem ve výčepu, nevyjímaje ani hostinskýho, kterýmu kazil živnost, poněvadž takovej rozbor vždycky provázel říkáním, že je to moc vážnej případ, že nikdo nesmí nic pít kromě vody, že nesmí kouřit, že se nesmí ženit a že má jíst jen samou zeleninu. Tak ten úředníček měl na něho jako všichni strašnej vztek a zvolil si domovníka za nástroj svý pomsty, poněvadž znal domovníka jako surovce. Tak jednou tomu pánovi, co prováděl tu analýzu moči, povídá, že ten domovník už se necejtí zdráv nějakej čas a že ho prosí, aby si zejtra ráno k sedmej hodině přišel k němu pro moč, že si ji dá prozkoumat. A von tam šel. Domovník ještě spal, když ho ten pán vzbudil a povídal mu přátelsky: ,Moje úcta, pane Málek, dobré jitro přeji. Tady prosím lahvička, račte se vymočit a dostanu šest korun: Ale to bylo boží dopuštění potom, jak ten domovník vyskočil v kafatech z postele, jak toho pána chyt za krk, jak s ním praštil vo almaru, až ho do ní zafasoval! Když ho vytáh z almary, popad bejkovec a už ho hnal dolů v katatech Čelakovskýho ulicí, a ten ječel, jako když šlápneš psovi na vocas, a na Havlíčkově třídě skočil do elektriky, a domovníka chyt strážník, sepral se s ním, a poněvadž byl domovník v katatech a všechno mu lezlo ven, tak ho kvůli takovýmu pohoršení hodili do košatinky a vodvezli na policii, a von ještě z košatinky řval jako tur: ,Vy pacholci, já vám ukážu mně analýzovat moč: Sěděl šest měsíců pro veřejný násilí a pro urážku stráže, a potom ještě po vyhlášení rozsudku dopustil se urážky panovnickýho domu, tak snad sedí ještě dnes, a proto říkám, chtít se někomu pomstít, že to vodnese nevinnej člověk." 
    Baloun mezitím úsilovně o něčem přemýšlel, až nakonec otázal se se strachem Vaňka: "Prosím, pane rechnungsfeldvébl, vy tedy myslíte, že kvůli tý válce s Itálií budem fasovat menší mináž?" 
     "To je nabíledni," odpověděl Vaněk. 
     "Ježíšmarjá," vykřikl Baloun, sklonil hlavu do dlaní a seděl tiše v koutku. 
    Tím skončila v tomto vagóně definitivně debata o Itálii.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve štábním vagóně rozhovor o nově utvořených válečných poměrech zasáhnutím Itálie do války byl by býval jisté velice fádní, když zde nebylo již slavného vojenského teoretika kadeta Bieglera, kdyby byl jaksi ho nezastoupil poručík Dub od třetí kumpanie. 
    Poručík Dub byl v civilu profesorem češtiny a již v té době jevil neobyčejný sklon k tomu, aby všude, kde jen to bylo možno, mohl vyjádřit svou loajálnost. V písemných pracech předkládal svým žákům témata z dějin rodu habsburského. V nižších třídách strašil žáky císař Maxmilián, který vlezl na skálu a nemohl slézt dolů, Josef II. jako oráč a Ferdinand Dobrotivý. Ve vyšších třídách byla ta témata ovšem spletenější, jako kupříkladu úloha pro septimány: "Císař František Josef I., podporovatel věd a umění", kteráž práce vynesla jednomu septimánovi vyloučení ze všech středních škol říše rakousko-uherské, poněvadž napsal, že nejkrásnějším činem tohoto mocnáře bylo založení mostu císaře Františka Josefa I. v Praze. 
    Velice dbal vždy toho, aby všichni jeho žáci při císařských narozeninách a jiných podobných císařských slavnostech zpívali~s nadšením rakouskou hymnu. Ve společnosti byl neoblíben, poněvadž o něm bylo jisto, že je též denunciantem mezi svými kolegy. V městě, kde vyučoval, byl jedním z členů trojlístku největších pitomců a mezků, který se skládal z něho, okresního hejtmana a ředitele gymnasia. V tomto úzkém kroužku naučil se politizovat v rámcích rakousko-uherského mocnářství. Též nyní počal vykládat své rozumy hlasem a přízvukem zkostnatělého profesora: 
     "Celkem vzato mé naprosto nepřekvapilo vystoupení Itálie. Čekal jsem to již před třemi měsíci. Je jisté, že Itálie značně zpyšněla poslední dobou, následkem vítězné války s Tureckem o Tripolis. Kromě toho příliš spoléhá se na své loďstvo i na náladu obyvatelstva v našich přímořských zemích a v jižním Tyrolsku. Ještě před válkou mluvil jsem o tom s naším okresním hejtmanem, aby naše vláda nepodceňovala iredentistické hnutí na jihu. Dal mně též úplné za pravdu, poněvadž každý prozíravý člověk, kterému záleží na zachování této říše, musel již dávno předpokládat, kam bychom dospěli s přílišnou shovívavostí vůči takovým živlům. Pamatuji se dobře, že asi před dvěma lety jsem prohlásil v rozmluvě s panem okresním hejtmanem, že Itálie, bylo to v době balkánské války při aféře našeho konzula Prohasky, čeká na nejbližší příležitost nás zákeřně napadnout. - A teď to máme!" vykřikl takovým hlasem, jako by se s ním všichni hádali, ačkoliv všichni přítomní aktivní důstojníci si při jeho řeči mysleli, aby jim ten civilista žvanil vlezl na záda. 
     "Je pravdou," pokračoval již mírnějším tónem, "že se ve většině případech i ve školních úlohách zapomínalo na náš bývalý poměr s Itálií, na ony veliké dny slavných vítězných armád i v roce tisíc osm set čtyřicet osm, i v roce tisíc osm set šedesát šest, o kterých se mluví ve dnešních příkazech po brigádě. Já jsem však ale vykonal vždy svou povinnost a ještě před ukončením školního roku, takřka na samém začátku války, dal jsem svým žákům slohový úkol: ,Unsre Helden in Italien von Vicenza bis zur Custozza, oder...`" 
    A blbeček poručík Dub slavnostně dodal: "...Blut und Leben für Habsburg! Für ein 0sterreich, ganz, einig, groß!`"... 
    - - - - - -
Odmlčel se a čekal patrně, že ostatní ve štábním vagóně též budou mluvit o nové utvořené situaci a on že jim ještě jednou dokáže, že to už věděl před pěti lety, jak se jednou zachová Itálie ku svému spojenci. Zklamal se však úplně, neboť hejtman Ságner, kterému přinesl batalionsordonanc Matušič ze stanice večerní vydání Pester Lloydu, řekl, dívaje se do novin: "Tak vida, ta Weinerová, kterou jsme viděli v Brucku vystupovat pohostinsky, hrála zde včera na scéně Malého divadla." 
    Tím byla zakončena ve štábním vagóně debata o Itálii.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kromě těch, kteří seděli vzadu, bataliónní ordonanc Matušič a sluha hejtmana Ságnera Batzer dívali se na vojnu s Itálií ze stanoviska čistě praktického, poněvadž, kdysi dávno před léty, ještě za aktivní služby, zúčastnili se oba nějakých manévrů v jižním Tyrolsku. 
     "To se nám to špatně poleze do těch kopců," řekl Batzer, "hejtman Ságner má těch kufrů hromadu. Já jsem sice z hor, ale je to docela něco jiného, když si člověk vezme flintu pod kabát a jde si vyhlídnout nějakého zajíce na panství knížete Švarcenberka." 
     "Jestli totiž nás hodí dolů na Itálii. Mně by se to taky nezamlouvalo, lítat po kopcích a ledovcích s rozkazy. Potom to žrádlo tam dole, samá polenta a olej," smutně řekl Matušič. 
     "A proč by zrovna nás nestrčili do těch hor," rozčiloval se Batzer, "náš regiment už byl v Srbsku, Karpatech, už jsem se tahal s kufry pana hejtmana po horách, dvakrát už jsem je ztratil; jednou v Srbsku, podruhé v Karpatech, v takové patálii, a může být, že mě to čeká potřetí na italské hranici, - a co se týká toho žrádla tam dole..." Odplivl si. Přisedl důvěrně blíže k Matušičovi: "Víš, u nás v Kašperských Horách děláme takové maličké knedlíčky z těsta ze syrových brambor, ty se uvaří, pak se obalejí ve vejci, posypou se pěkně houskou a potom se opíkají na špeku." Poslední slovo pronesl takovým tajemně slavnostním hlasem. 
     "A nejlepší jsou s kyselým zelím," dodal melancholicky, "to musí jít makaróny do hajzlu." 
    Tím i zde skončil rozhovor o Itálii... 
    - - - - - -
V ostatních vagónech, poněvadž vlak stál již přes dvě hodiny na nádraží, šel jeden hlas, že asi vlak obrátí a pošlou ho na Itálii. 
    Tomu by nasvědčovalo též to, že se zatím děly s ešalonem podivné věci. Opět všechno mužstvo vyhnali z vagónů, přišla inspekce s dezinfekčním sborem a vykropila pěkné všechny vagóny lyzolem, což bylo přijato, zejména ve vagónech, kde vezli zásoby komisárku, s velkou nelibostí. 
    Rozkaz je ale rozkaz, sanitní komise vydala rozkaz vydezinfikovati všechny vagóny ešalonu 728, proto zcela klidně postříkali hromady komisárku a pytle s rýží lyzolem. To už bylo přece znát, že se něco zvláštního děje. 
    Potom zas to všechno vehnali do vagónů a za půl hodiny zas to všechno vyhnali ven, poněvadž přišel si ešalon prohlédnout takový stařičký generál, takže Švejkovi ihned napadlo zcela přirozené pojmenování starého pána. Stoje vzadu za frontou poznamenal k účetnímu šikovateli Vaňkovi: "Je to chcípáček." 
    A starý generál procházel se dál před frontou, provázen hejtmanem Ságnerem, a zastavil se před jedním mladým vojákem, aby jaksi celé mužstvo nadchl, a otázal se ho, odkud je, jak je stár a má-li hodinky. Voják sice jedny měl, ale poněvadž myslel, že dostane od starého pána ještě jedny, řekl, že žádné nemá, načež stařičký chcípáček generál s takovým připitomělým úsměvem, jako to dělával císař František Josef, když oslovovával někde ve městech starosty, řekl: "To je dobře, to je dobře," načež poctil oslovením vedle stojícího kaprála, kterého se optal, je-li jeho manželka zdráva. 
     "Poslušné hlásím," zařval desátník, "že nejsem ženat," načež generál se svým blahosklonným úsměvem řekl opět své: "To je dobře, to je dobře." 
    Potom generál v stařecké dětinnosti požádal hejtmana Ságnera, aby mu předvedl, jak se vojáci sami počítají do dvojstupu, a za chvilku již znělo: "První-druhý, první-druhý, první-druhý." 
    To měl generál chcípáček velice rád. Měl dokonce doma dva burše, které si stavěl doma před sebe, a ti museli sami počítat: "První-druhý, první-druhý..." 
    Takových generálů mělo Rakousko hromadu. 
    Když tedy byla přehlídka šťastně odbyta, při čem generál neskrblil pochvalou před hejtmanem Ságnerem, bylo dovoleno mužstvu pohybovat se v obvodu nádraží, poněvadž přišla zpráva, že se pojede ještě až za tři hodiny. Mužstvo se tedy procházelo kolem a očumovalo, poněvadž bývá na nádraží dosti obecenstva, tu a tam přece jen některý voják vyžebral si cigaretu. 
    Bylo vidět, že jaksi to prvotní nadšení, vyjadřující se v slavném vítání ešalonů na nádražích, již hluboce kleslo a upadlo až na žebrotu. 
    K hejtmanovi Ságnerovi dostavila se deputace Spolku pro vítání hrdinů, sestávající ze dvou strašné utahaných dam, které odevzdaly dárek patřící ešalonu, totiž dvacet krabiček voňavých pastilek do úst, reklamy to jedné peštské továrny na cukrovinky. Krabičky ústních voňavých pastilek byly pěkně provedeny z plechu, na víčku byl namalován uherský honvéd, který tiskne ruku rakouskému landšturmákovi, a nad nimi září koruna svatoštěpánská. Kolem býl německý a madarský nápis: "Für Kaiser, Gott und Vaterland." 
    Továrna na cukrovinky byla tak loajální, že dala přednost císaři před pánembohem. 
    Každá krabička obsahovala osmdesát pastilek, takže asi celkem přibližně pět pastilek přišlo na tři muže. Kromě toho přinesly ustarané, utahané dámy veliký balík vytištěných dvou modliteb, sepsaných budapešťským arcibiskupem Gézou ze Szatmár-Budafalu. Byly německo-maďarské a obsahovaly nejstrašnější prokletí všech nepřátel. Psány byly tyto modlitbičky tak vášnivě, že tam jenom na konci scházelo řízné maďarské "Baszom a Krisztusmárját!" 
    Dle ctihodného arcibiskupa měl dobrotivý bůh Rusy, Angličany, Srby, Francouze, Japonce rozsekat na nudle a na paprikaguláš. Dobrotivý bůh měl se koupat v krvi nepřátel a pomordovat to všechno, jako to udělal surovec Herodes s mláďátky. 
    Důstojný arcibiskup budapešťský použil ve svých modlitbičkách například takových pěkných vět: "Bůh žehnej vašim bodákům, aby hluboko vnikly v břicha vašich nepřátel. Nechť nejvýš spravedlivý Hospodin řídí dělostřelecký oheň nad hlavy nepřátelských štábů. Milosrdný bůh dejž, aby se všichni nepřátelé zalkli ve své vlastní krvi, z ran, které vy jim nanesete!" 
    Proto je třeba ještě jednou opakovat, že k těmto modlitbičkám nakonec nic jiného nescházelo než to "Baszom a Krisztusmárját!" 
    Když to všechno obě dámy odevzdaly, projevily hejtmanovi Ságnerovi zoufalé přání, zdali by nemohly být přítomny při rozdávání dárků. Jedna dokonce měla takovou odvahu zmínit se, že by při té příležitosti mohla promluvit k vojínům, které jinak nenazývala nežli "unsere braven Feldgrauen". 
    Obě tvářily se strašně uražené, když hejtman Ságner zamítl jejich žádost. Prozatím tyto milodary putovaly do vagónu, kde bylo skladiště. Ctihodné dámy prošly řadou vojáků a jedna z nich neopomenula při té příležitosti popleskati jednoho zarostlého vojáka po tváři. Byl to nějaký Šimek z Budějovic, který neznaje ničeho o tom vznešeném poslání těch dam, prohodil k svým soudruhům po odchodu dám: "Jsou ale tady ty kurvy drzý. Kdyby aspoň taková vopice vypadala k světu, ale je to jako čáp, člověk nic jiného nevidí než ty haksny a vypadá to jako boží umučení, a ještě si taková stará rašple chce něco začínat s vojáky." 
    Na nádraží bylo velice živo. Událost s Italy způsobila zde jistou paniku, poněvadž byly zadrženy dva ešalony s dělostřelectvem a poslány do Štyrska. Byl zde též ešalon Bosňáků, který tu čekal již dva dny z nějakých neznámých příčin a byl úplně zapomenut a ztracen. Bosňáci již dva dni nefasovali mináž a chodili žebrat chleba po Nové Pešti. Také nebylo nic jiného slyšet nežli rozčilený hovor ztracených Bosňáků, živé gestikulujících, kteří vyráželi neustále ze sebe: "Jebem ti boga - jebem ti dušu, jebem ti majku." 
    Potom pochodový prapor jednadevadesátých byl opět sehnán dohromady a nastoupil místo ve svých vagónech. Za chvilku však bataliónní ordonanc Matušič vrátil se z nádražního velitelství se zprávou, že se pojede až za tři hodiny. Proto opět svolané mužstvo bylo puštěno z vagónů. Těsně před odjezdem vlaku vstoupil do štábního vagónu velice rozčileně poručík Dub a žádal hejtmana Ságnera, aby dal neprodlené Švejka zavřít: Poručík Dub, starý známý denunciant na svém působišti jako gymnasiální profesor, dával se rád do rozhovoru s vojáky, přičemž pátral po jejich přesvědčení, a zároveň, aby je mohl poučiti a vysvětliti, proč bojují, zač bojují. 
    Na své obchůzce viděl vzadu, za nádražní budovou, stát u lucerny Švejka, který se zájmem si prohlížel plakát nějaké dobročinné vojenské loterie. Ten plakát znázorňoval, jak rakouský voják připichuje vyjeveného vousatého kozáka ke zdi. 
    Poručík Dub poklepal Švejkovi na rameno a otázal se, jak se mu to líbí. 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk, "že je to blbost. Už jsem viděl hodně pitomejch plakátů, ale takovou hovadinu sem ještě neviděl." 
     "Copak se vám na tom nelíbí?" optal se poručík Dub. 
     "Mně se, pane lajtnant, na tom plakátu nelíbí to, jak ten voják zachází se svěřenejma zbraněma, dyť von může ten bajonet zlomit vo zeď, a potom je to vůbec zbytečný, byl by za to trestanej, poněvadž ten Rus má ruce nahoře a vzdává se. On je zajatej, a se zajatci se musí slušně zacházet, poněvadž je to marný, ale jsou to taky lidi." 
    Poručík Dub pátral tedy dále po Švejkově smýšlení a optal se ho: "Vám je tedy toho Rusa líto, že ano?" 
     "Mně je líto, pane lajtnant, vobou, i toho Rusa, protože je propíchnutej, i toho vojáka, protože by byl za to zavřenej. Dyť von, pane lajtnant, musel ten bajonet přitom zlomit, to je marný, dyť to vypadá jako kamenná zeď, kam to vráží, a vocel je křehká. To jsem vám jednou; pane lajtnant, ještě do vojny, v aktivní službě, měli jednoho pana lajtnanta u kumpanie. Ani starej zupák nedoved se tak vyjadřovat jako ten pan lajtnant. Na cvičišti nám říkal: ,Když je habacht, tak musíš vyvalovat voči, jako když kocour sere do řezanky.` Ale jinak byl moc hodnej člověk. Jednou na Ježíška se zbláznil, koupil pro kumpanii celej vůz kokosovejch vořechů, a vod tý doby vím, jak sou bajonety křehký. Půl kumpanie zlámalo si vo ty vořechy bajonety a náš obrstlajtnant dal celou kumpanii zavřít, tři měsíce jsme nesměli ž kasáren, pan lajtnant měl domácí vězení..." 
    Poručík Dub podíval se rozzlobené do bezstarostného obličeje dobrého vojáka Švejka a otázal se ho zlostně: "Znáte mne?" 
     "Znám vás, pane lajtnant." 
    Poručík Dub zakoulel očima a zadupal: "Já vám povídám, že mě ještě neznáte." 
     Švejk odpověděl opět s tím bezstarostným klidem, jako když hlásí raport: "Znám vás, pane lajtnant, jste, poslušně hlásím, od našeho maršbataliónu." 
     "Vy mě ještě neznáte," křičel poznovu poručík Dub, "vy mne znáte možná z té dobré stránky, ale až mne poznáte z té špatné stránky. Já jsem zlý, nemyslete si, já každého přinutím až k pláči. Tak znáte mne, nebo mne neznáte?" 
     "Znám, pane lajtnant " 
     "Já vám naposled říkám, že mne neznáte, vy osle. Máte nějaké bratry?" 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že mám jednoho." 
    Poručík Dub rozvzteklil se při pohledu na Švejkův klidný, bezstarostný obličej, a neovládaje se více, zvolal: "To také bude ten váš bratr takové hovado, jako jste vy. Čímpak byl?" 
     "Profesorem, pane lajtnant. Taky byl na vojně a složil oficírskou zkoušku." 
    Poručík Dub podíval se na Švejka, jako by ho chtěl probodnout. Švejk snesl s důstojnou rozvahou zlý pohled poručíka Duba, takže prozatím celá rozmluva mezi ním a poručíkem skončila slovem "Abtreten!" 
    Každý šel tedy svou cestou a každý si myslel svoje. 
    Poručík Dub si myslil o Švejkovi, že řekne panu hejtmanovi, aby ho dal zavřít, a Švejk si opět myslel, že viděl již mnoho pitomých důstojníků, ale takový, jako je poručík Dub, je přece u regimentu vzácností. 
    Poručík Dub, který zejména dnes si umínil, že musí vychovávat vojáky, našel si za nádražím novou obět. Byli to dva vojáci od pluku, ale od jiné roty, kteří tam smlouvali ve tmě lámanou němčinou s dvěma poběhlicemi, kterých se potloukaly celé tucty kolem nádraží. 
    Vzdalující se Švejk slyšel ještě zcela zřetelně ostrý hlas poručíka Duba: "Znáte mne?!... Ale já vám říkám, že mne neznáte!... Ale až mne poznáte!... Vy mne znáte třebas z té dobré stránky!... Já vám říkám, až mne poznáte z té špatné stránky!... Já vás přinutím až k pláči, oslové!... Máte nějaké bratry?... To budou také taková hovada, jako jste vy!... Čím byli?... U trénu?... Nu dobře... Pamatujte, že jste vojáci... Jste Češi?... Víte, že řekl Palacký, že kdyby nebylo Rakouska, že bychom ho musili vytvořit... Abtreten...!" 
    Obchůzka poručíka Duba neměla však celkem pozitivního výsledku. Zastavil ještě asi tři skupiny vojáků a jeho výchovná snaha "přinutit až k pláči" úplné ztroskotala. Byl to takový materiál, který byl odvážen do pole, že z očí každého jednotlivce vycitoval poručík Dub, že si všichni o něm myslí něco jistě velice nepříjemného. Byl uražen ve své pýše a výsledek toho byl, že před odjezdem vlaku žádal ve štábním vagóně hejtmana Ságnera, aby byl Švejk zavřen. Mluvil přitom, odůvodňuje nutnost izolace dobrého vojáka Švejka, o prapodivném, drzém vystupování, přičemž nazval upřímné odpovědi Švejkovy na svou poslední otázku jízlivými poznámkami. Kdyby to takhle šlo dál, ztrácí důstojnický sbor v očích mužstva veškerou vážnost, o čemž jistě z pánů důstojníků nikdo nepochybuje. On sám ještě před válkou mluvil o tom s panem okresním hejtmanem, že každý nadřízený musí hledět vůči svým podřízeným zachovati jistou autoritu. Pan okresní hejtman byl také téhož mínění. Zejména teď na vojně, čím více přibližuje se člověk k nepříteli, je třeba udržeti jakousi hrůzu nad vojáky. Proto tedy žádá, aby byl Švejk disciplinárně potrestán. 
    Hejtman Ságner, který jako aktivní důstojník nenáviděl všechny ty rezervní důstojníky od různých branží z civilu, upozornil poručíka Duba, že podobná oznámení mohou se díti jedině ve formě raportu, a ne takovým zvláštním hokynářským způsobem, jako když se smlouvá na ceně brambor. Pokud se týká samotného Švejka, první instancí, jejíž pravomoci Švejk podléhá, že je pan nadporučík Lukáš. Taková věc se dělá čistě po raportu. Od kumpanie že jde taková věc k bataliónu a to je snad panu poručíkovi známo. Jestli Švejk něco provedl, tak přijde před kumpanieraport, a když se odvolá, k batalionsraportu. Jestli si však pan nadporučík Lukáš přeje a považuje-li vypravování pana poručíka Duba za oficielní oznámení ku potrestání, že ničeho proti tomu nemá, aby byl Švejk předveden a vyslechnut. 
    Nadporučík Lukáš ničeho proti tomu nenamítal, jediné poznamenal, že z vypravování Švejkova ví sám velice dobře, že bratr Švejkův byl skutečně profesorem a rezervním důstojníkem. Poručík Dub se zakolísal a řekl, že on žádal za potrestání jedině v širším smyslu a že může být, že dotyčný Švejk se nedovede vyjádřit, a tak že jeho odpovědi činí dojem drzosti, jízlivosti a neúcty k představeným. Kromě toho že z celého vzezření dotyčného Švejka je vidět, že je mdlého rozumu. 
    Tím vlastně přešla celá bouřka přes hlavu Švejka, aniž by byl hrom uhodil. 
    Ve vagónu, kde byla kancelář a skladiště bataliónu, účetní šikovatel pochodového praporu Bautanzel velmi blahosklonně rozdal dvěma písařům od bataliónu po hrsti ústních pokroutek z těch krabiček, které se měly rozdat mezi batalión. To bylo obvyklým zjevem, že všechno, co bylo určeno pro mužstvo, muselo prodělat stejně manipulaci v bataliónní kanceláři jako nešťastné pokroutky. 
    To bylo všude něco tak obvyklého ve válce, že když někde se shledalo při inspekci, že se nekrade, byl přece jen každý z těch účetních šikovatelů ve všech možných kancelářích v podezření, že překročuje rozpočet a provádí zas jiné šmejdy, aby to klapalo. 
    Proto zde, když se všichni cpali těmito pokroutkami, aby aspoň toho svinstva užili, když už nebylo nic jiného, o co by se dalo mužstvo okrást, promluvil Bautanzel o smutných poměrech na této cestě: "Prodělal jsem už dva maršbatalióny, ale takovou bídnou cestu jako teď jsme nedělali. Panečku, než jsme přijeli tenkrát do Prešova, tak jsme měli haldy všeho, na co si člověk pomyslil. Měl jsem schováno deset tisíc memfisek, dvě kola ementálského sýra, tři sta konzerv, a potom, když už se šlo na Bardějov do zákopů, Rusové od Mušiny odřízli spojení na Prešov, potom se dělaly obchůdky. Odevzdal jsem z toho všeho naoko desátou část pro maršbatalión, že jsem to jako ušetřil, a rozprodal jsem to ostatní všechno u trénu. Měli jsme u nás majora Sojku, a to byla pěkná svině. On sice nebyl žádný hrdina a nejraději se potloukal u nás u trénu, poněvadž tam nahoře hvízdaly kuličky a praskaly šrapnely. A to vždycky přišel k nám pod záminkou, že musí se přesvědčit, jestli se pro mužstvo bataliónu vaří pořádné. Obyčejné přišel k nám dolů, když došla zpráva, že Rusové zas něco chystají; celý se třás, musel na kuchyni vypít rum a potom teprve dělal prohlídku ve všech polních kuchyních, které byly kolem trénu, poněvadž nahoru do pozic se nemohlo a mináž nahoru se nosila v noci. Byli jsme tenkrát v takových poměrech, že o nějaké důstojnické mináži nemohla být ani řeč. Jednu cestu, která ještě byla volná s týlem, měli obsazenu Němci z říše, kteří zadržovali všechno, co lepšího nám posílali z týlu, a sežrali to sami, takže na nás už nedošlo; my jsme všichni u trénu zůstali bez oficírsmináže. Za tu celou dobu nic víc se mně nepodařilo ušetřit pro nás v kanceláří než jedno prasátko, které jsme si dali vyudit, a aby ten major Sojka na to nepřišel, tak jsme ho měli uschované hodinu cesty u artilérie, kde jsem měl jednoho známého feuerwerkra. Tak ten major, když přišel k nám, začal vždy ochutnávat v kuchyni polévku. Pravda, masa mnoho se nemohlo vařit, jen tak co se sehnalo prasat nebo hubených krav v okolí. To nám ještě Prušáci dělali velkou konkurenci a dávali dvakrát tolik při rekvizici za dobytek. Za tu celou dobu, co jsme stáli pod Bardějovem, jsem si při nákupu dobytka neušetřil víc než něco málo přes dvanáct set korun, a to jsme ještě většinou namísto peněz dávali poukázky se štemplem bataliónu, zejména poslední dobou, když jsme věděli, že Rusové na východ od nás jsou v Radvani a na západ v Podolíně. Nejhůř se pracuje s takovým národem, jako je tam, který neumí číst a psát a podpisuje se jenom třemi křížky, o čemž naše intendantstvo velice dobře vědělo, takže když jsme posílali pro peníze na intendantstvo, nemohl jsem přiložit do přílohy padělané kvitance, že jsem jim vyplatil peníze; to se může dělat jenom, kde je národ vzdělanější a umí se podpisovat. A potom, jak už říkám, Prušáci nás přepláceli a platili hotově, a když jsme někam přišli, tak na nás pohlíželi jako na raubíře, a intendantstvo vydalo ještě k tomu rozkaz, že kvitance podepsané křížky předávají se polní účetní kontrole. A těch chlapů se jenom hemžilo. Přišel takový chlap, nažral se u nás a napil, a druhý den šel nás udat. Ten major Sojka chodil pořád po těch kuchyních, namouduši, věřte mně, vytáhl jednou z kotle maso pro celou čtvrtou kumpačku. Začal s vepřovou hlavou, o té řekl, že není dovařená, tak si ji dal ještě chvilku povařit; pravda, tehdy masa se mnoho nevařilo, na celou kumpanii přišlo asi dvanáct starých, poctivých porcí masa, ale on to všechno sněd, potom ochutnal polévku a spustil rámus, že je jako voda, co je to za pořádek, masová polévka bez masa, dal ji zapražit a hodil do ní moje poslední makaróny, co jsem ušetřil za tu celou dobu. Ale to mne tak nemrzelo jako to, že na tu jíšku praskly dvě kila čajového másla, které jsem vyšetřil ještě v té době, kdy byla důstojnická mináž. Měl jsem je na takové rechně nad kavalcem, on se na mé rozeřval, komu prý to patří. Já jsem mu tedy řekl, že podle rozpočtu na stravování vojáků, dle posledního příkazu po divizi, připadá na jednotlivého vojáka na přilepšení patnáct gramů másla nebo jednadvacet gramů sádla, poněvadž to nestačí, zůstávají zásoby másla stát tak dlouho, dokud se nebude moci přilepšit mužstvu másla v plné váze. Major Sojka se velice rozčílil, začal křičet, že asi patrné čekám, až přijdou Rusové a seberou nám poslední dvě kila másla, hned že to musí přijít do polévky, když je polévka bez masa. Tak jsem přišel o celou zásobu, a věřte mně, že ten major mně přinášel, jak se objevil, jen samou smůlu. On měl pomalu tak čich vyvinutý, že hned věděl o všech mých zásobách. Jednou jsem ušetřil na manšaftu hovězí játra a chtěli jsme si je dusit, když vtom šel pod kavalec a vytáhl je. Řekl jsem mu na jeho řvaní, že játra ta jsou určena k zakopání, že dopoledne to zjistil jeden podkovář od artilérie, který má veterinářský kurs. Major sebral maníka od trénu a potom s tím maníkem vařili si játra nahoře pod skalami v kotlíkách, a to byl také jeho osud, že Rusové viděli ten oheň, práskli do majora, do kotlíku osmnáctkou. Potom jsme se tam šli podívat, a člověk nerozeznal, jestli po těch skalách se válejí játra hovězí nebo játra pana majora."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Potom přišla zpráva, že se pojede ještě až za čtyři hodiny. Trať nahoře na Hatvan že je zastavena vlaky s raněnými. Také se rozšiřovalo po nádraží, že u Jágru srazil se jeden sanitní vlak s nemocnými a raněnými s vlakem vezoucím dělostřelectvo. Z Pešti že tam jedou pomocné vlaky. 
    Za chvíli pracovala již fantazie celého bataliónu. Mluvilo se o 200 mrtvých a raněných, o tom, že se ta srážka stala zúmyslně, aby se nepřišlo na podvody v zásobování nemocných. 
    To dalo podnět k ostré kritice o nedostatečném zásobování bataliónu a o zlodějích v kanceláři a ve skladišti. 
    Většina byla toho mínění, že účetní šikovatel bataliónu Bautanzel dělí se o všechno napolovic s důstojníky. 
    Ve štábním vagóně oznámil hejtman Ságner, že dle maršrúty mají být už vlastně na haličské hraniti. V Jágru že měli už vyfasovat na tři dny pro mužstvo chleba a konzervy. Do Jágru že mají ještě deset hodin jízdy. V Jágru že je opravdu tolik vlaků s raněnými z ofenzívy za Lvovem, že podle telegramu není v Jágru ani veky komisárku, ani jedné konzervy. Obdržel rozkaz vyplatit místo chleba a konzerv 6 K 72 h na muže, což má být vyplaceno při rozdávání žoldu za devět dní, jestli totiž dostane do té doby peníze od brigády. V pokladně je jenom něco přes dvanáct tisíc korun. 
     "To je ale svinstvo od regimentu," řekl nadporučík Lukáš, "pustit nás takhle bídně do světa." Nastal vzájemný šepot mezi fénrichem Wolfem a nadporučíkem Kolářem, že plukovník Schrtider za poslední tři neděle poslal na své konto do vídeňské banky šestnáct tisíc korun. 
    Nadporučík Kolář pak vyprávěl, jak se šetří. Ukradne se na regimentu šest tisíc korun a strčí se do své vlastní kapsy a s důslednou logikou dá se rozkaz po všech kuchyních, aby se denně na muže strhly v kuchyni tři gramy hrachu. 
    Za měsíc to dělá devadesát gramů na muže, a na kuchyni u každé kumpanie musí být nejmíň ušetřena zásoba 16 kilogramů hrachu a s tou se musí kuchař vykázat. 
    Nadporučík Kolář vyprávěl si s Wolfem jen povšechné o určitých případech, které zpozoroval. Jisto však bylo, že takovými případy byla přeplněna celá vojenská správa. Začínalo to účetním šikovatelem u nějaké nešťastné kumpanie a končilo to křečkem v generálských epuletách, který si dělal zásoby na poválečnou zimu. 
    Vojna vyžadovala udatnost i v krádeži. 
    Intendanti dívali se láskyplně na sebe, jako by chtěli říct: Jsme jedno tělo a jedna duše, kradem, kamaráde, podvádíme, bratře, ale nepomůžeš si, proti proudu je těžko plovat. Když ty nevezmeš, vezme druhý a ještě o tobě řekne, že proto už nekradeš, poněvadž sis už nahrabal toho dost. 
    Do vagónu vkročil pán s červenými a zlatými lampasy. Byl to opět jeden z generálů projíždějících se po všech tratích na inspekci. 
     "Sedněte si, pánové," pokynul vlídné, maje radost, že překvapil opět nějaký ešalon, o kterém nevěděl, že tam bude stát. 
    Když hejtman Ságner chtěl mu podati raport, mávl jen rukou: "Váš ešalon není v pořádku. Váš ešalon nespí. Váš ešalon má již spát. V ešalonech se má spát, když stojí na nádraží, jako v kasárnách - v devět hodin." 
    Mluvil úsečně: "Před devátou hodinou vyvede se mužstvo na latríny za nádražím - a potom se jde spát. Jinak mužstvo v noci znečistí trať. Rozumíte, pane hejtmane? Opakujte mně to. Nebo neopakujte mně to a udělejte mně to, jak si přeji. Odtroubit alarm, hnát to na latríny, zatroubit štrajch a spát, kontrolovat, kdo nespí. Trestat! Ano! Je to všechno? Večeři rozdat v šest hodin." 
    Mluvil nyní o něčem v minulosti, o tom, co se nestalo, co bylo jaksi za nějakým druhým rohem. Stál tu jako přízrak z říše čtvrté dimenze. 
     "Večeři rozdat v šest hodin," pokračoval dívaje se na hodinky, které ukazovaly deset minut po jedenácté hodině noční. "Um halb neune Alarm, Latrinenscheißen, dann schlafen gehen. K večeři zde v šest hodin guláš s brambory místo patnácti deka ementálského sýra." 
    Potom následoval rozkaz ukázat pohotovost. Opět dal tedy hejtman Ságner zatroubit alarm a inspekční generál, dívaje se na seřazování bataliónu do šiku, procházel se s důstojníky a neustále k nim mluvil, jako by to byli nějací idioti a nemohli to hned pochopit, přičemž ukazoval na ručičky hodinek: "Also, sehen sie. Um halb neune scheißen und nach einer halben Stunde schlafen. Das genügt vollkommen. V této přechodné době má beztoho mužstvo řídkou stolici. Hlavně kladu důraz na spánek. To je posila k dalším pochodům. Dokud je mužstvo ve vlaku, musí si odpočinout. Jestli není dosti místa ve vagónech, mužstvo spí partienweise. Jedna třetina mužstva ve vagónu si lehne pohodlně a spí od devíti do půlnoci, a ostatní stojí a dívají se na ně. Pak první vyspalí dělají místo druhé třetině, která spí od půlnoci do třetí hodiny ranní. Třetí partie spí od tří do šesti, pak je budíček a mužstvo se myje. Při jízdě z vagónů ne-se-ska-ko-vat! Postavit před ešalon patroly, aby mužstvo při jízdě ne-se-ska-ko-va-lo! Jestli vojákovi zláme nohu nepřítel...," generál poklepal si přitom nohu, "jest to něco chvalitebného, ale mrzačit se zbytečným seskakováním v plné jízdě z vagónů jest trestuhodné. - To je tedy váš batalión?" tázal se hejtmana Ságnera, pozoruje ospalé postavy mužstva, z nichž mnozí nemohli se udržet, a vyburcováni ze spánku, zívali na svěžím nočním vzduchu. "To je, pane hejtmane, zívající batalión. Mužstvo musí jít v devět hodin spat " 
    Generál se postavil před 1 i. kumpanii, kde stál na levém křídle Švejk, který zíval na celé kolo a držel si přitom způsobně ruku na ústech, ale zpod ruky ozývalo se takové bučení, že nadporučík Lukáš se třásl, aby generál nevěnoval tomu bližší pozornost. Napadlo mu, že Švejk zívá schválně. A generál, jako by to znal, otočil se k Švejkovi a přistoupil k němu: "Böhm oder Deutscher?" 
     "Böhm, melde gehorsam, Herr Generalmajor." 
     "Dobrže," řekl generál, který byl Polák a znal trochu česky, "ty rzveš na sena jako krawa. Stul pysk, drž gubu, nebuč! Býl jsi už na látrině?" 
     "Nebyl, poslušné hlásím, pane generálmajor." 
     "Proč jsi nešel šráť s ostatními menži?" 
     "Poslušně hlásím, pane generálmajor, na manévrech u Písku říkal nám pan plukovník Wachtl, když mužstvo v době rastu se rozlézalo po žitech, že voják nesmí pořád myslet jen na šajseraj, voják že má myslet na bojování. Ostatně, poslušně hlásím, co bychom tam na tý latríně dělali? Není z čeho tlačit. Podle maršrúty měli jsme už dostat na několika stanicích večeři, a nedostali jsme nic. S prázdným žaludkem na latrínu nelez!" 
     Švejk objasniv prostými slovy panu generálovi všeobecnou situaci, podíval se tak nějak důvěrně na něho, že generál vycítil žádost, aby jim všem pomohl. Když už je rozkaz jít na latrínu organizovaným pochodem, tak už ten rozkaz musí být také vnitřně něčím podepřen. 
     "Pošlete to všechno opět do vozů," řekl generál k hejtmanovi Ságnerovi; "jak to přijde, že se nedostala večeře? Všechny ešalony projíždějící touto stanicí musí dostat večeři. Zde je zásobovací stanice. To jinak nelze. Jest určitý plán." 
    Generál řekl to s takovou jistotou, která znamenala, že jest sice již k jedenácté hodině noční, večeře že měla být v šest hodin, jak již prve poznamenal, takže nic jiného nezbývá než zadržet vlak přes noc a přes den do šesti hodin večera, aby dostali guláš s bramborem. 
     "Nic není horšího," řekl s ohromnou vážností, "než ve válce zapomínat při dopravě vojsk na jich zásobování. Mou povinností je dovědět se pravdy, jak to vlastně v kanceláři nádražního velitelství vyhlíží. Neboť, pánové, někdy jsou vinni velitelé ešalonů sami. Při revizi stanice Subotiště na jižní dráze bosenské zjistil jsem, že šest ešalonů nedostalo večeři, poněvadž o ni zapomněli velitelé ešalonů žádat. Šestkrát se na stanici vařil guláš s brambory, a nikdo o něj nežádal. Vylévali ho na hromady. Byl to, pánové, učiněný krecht na brambory s gulášem, a tři stanice dál žebrali vojáci z ešalonů, které projely kolem hromad a kopců s gulášem v Subotišti, na nádraží o kus chleba. Zde, jak vidíte, nebyla vinna vojenská správa." 
    Mávl prudce rukou: "Velitelé ešalonů nedostáli svým povinnostem. Pojďme do kanceláře." 
    Následovali ho, přemýšlejíce o tom, proč se všichni generálové zbláznili. 
    Na velitelství se objevilo, že opravdu o guláši se nic neví. Měl se pravda zde vařit dnes pro všechny ešalony, které projedou, ale pak přišel rozkaz odečíst ve vnitřním účtování zásobování vojsk po 72 h za každého vojáka, takže každá část projíždějící má k dobru 72 h za muže, kteréž obdrží od svého intendantstva k výplatě k nejbližšímu rozdávání žoldu. Pokud se týká chleba, obdrží mužstvo ve Watianě na stanici po půl vece. 
    Velitel zásobovacího punktu se nebál. Řekl generálovi přímo do očí, že se rozkazy mění každou hodinu. Někdy mívá připravenu pro ešalony menáž. Přijede však sanitní vlak, vykáže se vyšším rozkazem, a je konec, ešalon stojí před problémem prázdných kotlů. 
    Generál souhlasné kýval hlavou a poznamenal, že poměry se rozhodné lepší, ze začátku války bylo mnohem hůř. Všechno nejde najednou, k tomu je rozhodně třeba zkušeností, praxe. Teorie vlastně brzdí praktiku. tím déle válka potrvá, tím více se všechno uvede do pořádku. 
     "Mohu vám dát praktický příklad," řekl s velikou rozkoší, že na něco znamenitého přišel. "Před dvěma dny ešalony projíždějící stanicí Hatvan nedostaly chleba, a vy ho tam zítra budete fasovat. Pojďme nyní do nádražní restaurace." 
    V nádražní restauraci pan generál počal opět mluvit o latríně a jak to nehezky vypadá, když všude po kolejích jsou kaktusy. Jedl přitom biftek a všem se zdálo, že se mu kaktus převaluje v hubě. Na latríny kladl takový důraz, jako by na nich záleželo vítězství mocnářství. 
    Vzhledem k nově vytvářené situaci s Itálií prohlásil, že právě v latrínách našeho vojska spočívá nepopíratelná naše výhoda v italské kampani. 
    Vítězství Rakouska lezlo z latríny. 
    Pro pana generála bylo všechno tak jednoduché. Cesta k válečné slávě šla dle receptu: v šest hodin večer dostanou vojáci guláš s brambory, o půl deváté se vojsko v latríně vykadí a v devět jde spat. Před takovým vojskem nepřítel prchá v děsu. 
    Generálmajor se zamyslil, zapálil si operas a díval se do stropu dlouho a dlouho. Vzpomínal, co by ještě řekl, když už je zde, a čím by poučil důstojníky ešalonu. 
     "Jádro vašeho bataliónu je zdravé," řekl náhle, když všichni čekali, že se bude ještě dál dívat do stropu a mlčet, "váš štand je v úplném pořádku. Ten muž, s kterým jsem mluvil, podává svou přímostí a vojenským držením nejlepší naděje za celý batalión, že bude zápasit do poslední krůpěje krve." 
    Odmlčel se a díval se opět do stropu opřen o lenoch židle, a pak pokračoval v téže pozici, přičemž jediný poručík Dub pod pudem své otrocké duše díval se s ním na strop: "Váš batalión potřebuje však toho, aby jeho činy nepřešly v zapomenutí. Batalióny vaší brigády mají již svou historii, ve které musí váš batalión pokračovat. A vám právě schází muž, který by vedl přesné záznamy a sepisoval dějiny bataliónu. K němu musí jít všechny nitky, co která kumpanie bataliónu vykonala. Musí to být inteligentní člověk, žádné hovado, žádná kráva. Pane hejtmane, vy musíte jmenovati v bataliónu batalionsgeschichtsschreibra." 
    Potom díval se na hodiny na stěně, jichž ručičky připomínaly celé ospalé společnosti, že už je čas se rozejít. 
    Generál měl na trati svůj inspekční vlak a požádal pány, aby ho šli doprovodit do jeho spacího vagónu. 
    Velitel nádraží si vzdychl. Generál si nevzpomněl, že má platit za biftek a láhev vína. Musí to zas zaplatit sám. Takových návštěv je denně několik. Už na to praskly dva vozy se senem, které dal zatáhnout na slepou kolej a které prodal firmě Löwenstein, vojenským dodavatelům sena, jako se prodává žito nastojatě. Erár zas ty dva vagóny od nich koupil, ale on je tam nechal pro jistotu dál stát. Snad je bude muset zas jednou odprodat firmě Löwenstein. 
    Zato však všechny vojenské inspekce projíždějící touto hlavní stanicí v Pešti říkaly, že se tam u velitele nádraží dobře pije a jí.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ráno stál ještě ešalon na nádraží, byl budíček, vojáci se myli u pump z esšálků, generál se svým vlakem ještě neodjel a šel revidovat osobně latríny, kam chodili dle denního rozkazu po bataliónu hejtmana Ságnera "Schwarmweise unter Kommando der Schwarmkommandanten", aby měl pan generálmajor radost. Aby pak měl také radost poručík Dub, sdělil mu hejtman Ságner, že má on dnes inspekci. 
    Poručík Dub dohlížel tedy nad latrínami. 
    Táhlá dlouhá latrína o dvou řadách pojmula dva švarmy jedné kumpanie. 
    A nyní vojáci pěkně jeden vedle druhého seděli na bobku nad vyházenými příkopy, jako vlaštovky na telegrafních drátech, když se chystají na podzim na cestu do Afriky. 
    Každému vyčuhovala kolena ze spuštěných kalhot, každý měl řemen kolem krku, jako kdyby se chtěl každou chvíli oběsit a čekal na nějaký povel. 
    Bylo v tom všem vidět vojenskou železnou disciplínu, organizovanost. 
    Na levém křídle seděl Švejk, který se sem připletl, a se zájmem si přečítal útržek papírku, vytrženého bůhví z jakého románu Růženy Jesenské: 
    ...dejším penzionátě bohužel dámy 
          em neurčité, skutečné snad více 
    ré většinou v sebe uzavřeny ztrát 
          h menu do svých komnat, aneb se 
    svérázné zábavě. A utrousily-li t 
                 šel člověk jen a pouze stesk na ct 
    se lepšilo, neb nechtěla tak úspěšně 
          covati, jak by samy si přály. 
    nic nebylo pro mladého Křičku
Když odtrhl oči od útržku, podíval se mimoděk k východu latríny a podivil se. Tam stál v plné parádě pan generálmajor od včerejška z noci se svým adjutantem a vedle nich poručík Dub horlivé jim cosi vykládaje. 
     Švejk rozhlédl se kolem sebe. Všechno sedělo klidně dál nad latrínou a jen šarže byly jaksi strnulé a bez hnutí. 
     Švejk vycítil vážnost situace. 
    Vyskočil, tak jak byl, se spuštěnými kalhotami, s řemenem kolem krku, upotřebiv ještě v poslední chvíli útržku papíru, a zařval: "Einstellen! Auf! Habacht! Rechts schaut!" A salutoval. Dva švarmy se spuštěnými kalhotami a s řemeny kolem krku se zvedly nad latrínou. 
    Generálmajor přívětivě se usmál a řekl: "Ruht, weiter machen!" Desátník Málek dal první příklad svému švarmu, že musí opět do původní pozice. Jen Švejk stál a salutoval dál, neboť z jedné strany blížil se k němu hrozivě poručík Dub a z druhé generálmajor s úsměvem. 
     "Vás já vidžel v noci," řekl k divné pozitúře Švejka generálmajor; načež rozčilený poručík Dub obrátil se ke generálmajorovi: "Ich melde gehorsam, Herr Generalmajor, der Mann ist blödsinnig und als Idiot bekannt, saghafter Dummkopf." 
     "Was sagen Sie, Herr Leutnant?" zařval najednou generálmajor na poručíka Duba a spustil na něho, že právě naopak. Muž, který zná, co se patří, když vidí představeného, a šarže, když ho nevidí a ignorují. To je jako v poli. Obyčejný voják přejímá v době nebezpečí komando. A právě pan poručík Dub měl sám dát komando, které dal tento voják: "Einstellen! - Auf! - Habacht! Rechts schaut!" 
     "Vytržel jsi si arš?" otázal se generálmajor Švejka. 
     "Poslušné hlásím, pane generálmajor, že je všechno v pořádku." 
     "Wiencej šrač nie bendzeš?" 
     "Poslušně hlásím, pane generálmajor, že jsem fertig." 
     "Dej si tedy hózny nahoru a postav se potom zas habacht!" Poněvadž to ,habacht` řekl generálmajor trochu hlasitěji, ti nejbližší počali vstávat nad latrínou. 
    Generálmajor přátelsky jim však kývl rukou a jemným otcovským tónem řekl: "Aber nein, ruht, ruht, nor weiter machen." 
     Švejk stál již před generálmajorem v plné parádě a generálmajor řekl k němu krátký německý proslov: "Úcta k představeným, znalost dienstreglamá a duchapřítomnost znamená na vojně všechno. A když se s tím ještě snoubí statečnost, není nepřítele, kterého bychom se museli báti." 
    Obraceje se k poručíkovi Dubovi řekl, šťouchaje prstem Švejka do břicha: "Poznamenejte si: tohoto muže při přibyti na front neprodleně befedrovat a při nejbližší příležitosti navrhnout k bronzové medalii za přesné konání služby a znalost... Wissen Sie doch, was ich schon meine... Abtreten!" 
    Generálmajor vzdaloval se z latríny, kde zatím poručík Dub, aby to generálmajor slyšel, dával hlasité rozkazy: "Erster Schwarm auf! Doppelreihen... Zweiter Schwarm..." 
     Švejk odešel zatím ven, a když šel kolem poručíka Duba, vysekl mu sice jak náležitě čest, ale poručík Dub přece řekl "Herstellt", a Švejk musel salutovat znova, přičemž musel opět slyšet: "Znáš mne? Neznáš mne! Ty mne znáš z té dobré stránky, až mne ale poznáš z té špatné stránky, já tě přinutím až k pláči!" 
     Švejk odcházel konečně k svému vagónu a přitom si pomyslil: Jednou byl, když jsme ještě byli v Karlíně v kasárnách, lajtnant Chudavý a ten to říkal jinak, když se rozčílil: "Hoši, pamatujte si, když mne uvidíte, že jsem svině na vás a tou sviní že zůstanu, dokud vy budete u kompanie." 
    Když šel Švejk kolem štábního vagónu, zavolal na něho nadporučík Lukáš, aby vyřídil Balounovi, že si má pospíšit s tou kávou a mléčnou konzervu aby opět pěkně zavřel, aby se nezkazila. Baloun totiž vařil na malém lihovém samovařiči ve vagóně u účetního šikovatele Vaňka kávu pro nadporučíka Lukáše. Když to šel Švejk vyřídit, seznal, že zatím za jeho nepřítomnosti pije celý vagón kávu. 
    Kávová i mléčná konzerva nadporučíka Lukáše byly již poloprázdné a Baloun, srkaje ze svého šálku kávu, hrabal lžičkou v mléčné konzervě, aby si ještě kávu zlepšil. 
    Kuchař okultista Jurajda s účetním šikovatelem Vaňkem slibovali navzájem, že až přijdou kávové a mléčné konzervy, že se to panu nadporučíkovi Lukášovi vynahradí. 
     Švejkovi byla též nabídnuta káva, ale Švejk odmítl a řekl k Balounovi: "Právě přišel rozkaz od štábu armády, že každý pucflek, který zpronevěří svému oficírovi mléčnou a kávovou konzervu, má bejt neprodleně během 24 hodin pověšen. To ti mám vyřídit od pana obrlajtnanta, kerej si tě přeje vidět okamžitě s kávou." 
    Ulekaný Baloun vytrhl telegrafistovi Chodounskému porci, kterou mu právě před chvílí nalil, postavil to ještě ohřát, přidal konzervovaného mléka a upaloval s tím do štábního vagónu. 
    S vypoulenýma očima podal kávu nadporučíkovi Lukášovi, přičemž mu hlavou kmitla myšlenka, že nadporučík Lukáš mu musí vidět na očích, jak hospodařil s jeho konzervami. 
     "Já jsem se zdržel," koktal, "poněvadž jsem je nemohl votevřít." 
     "Tos asi mléčnou konzervu prolil, vid?" otázal se nadporučík Lukáš, upíjeje kávu, "nebo jsi ji žral po lžících jako polévku. Víš, co tě čeká?!" 
    Baloun si vzdychl a zabědoval: "Mám tři děti, poslušně hlásím, pane obrlajtnant " 
     "Dej si pozor, Baloune, ještě jednou tě varuji před tvou hltavostí. Neříkal ti Švejk nic?" 
     "Do 24 hodin mohl bych být pověšen," smutně odpověděl Baloun, klátě celým tělem. 
     "Neklať se mně tady, hlupáku," řekl s úsměvem nadporučík Lukáš, "a polepši se. Vypusť už z hlavy tu žravost a řekni Švejkovi, aby se poohlédl někde po nádraží nebo v okolí po něčem dobrém k jídlu. Dej mu tady desítku. Tebe nepošlu. Ty budeš chodit až tenkrát, když už budeš nažranej k prasknutí. Nesežral jsi mně tu krabičku sardinek? Ty říkáš, žes nesežral. Přines mně ji ukázat!" 
    Baloun vyřídil Švejkovi, že mu posílá pan obrlajtnant desítku, aby mu sehnal někde po nádraží něco dobrého k jídlu, s povzdechem vytáhl z nadporučíkova kufříku krabičku sardinek a se stísněným pocitem nesl k prohlídce k nadporučíkovi. 
    Tak se chudák těšil, že snad nadporučík Lukáš už na ty sardinky zapomněl, a teď je všemu konec. Nadporučík si je asi nechá ve vagóně a připraví ho o ně. Cítil se okraden. 
     "Zde jsou, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, vaše sardinky," řekl s trpkostí, odevzdávaje je majiteli. "Mám je votevřít?" 
     "Dobře, Baloune, neotvírej nic a odnes je zas na místo. Chtěl jsem se jen přesvědčit, jestli jsi se do nich nepodíval. Tak se mně zdálo, když jsi přinesl kávu; že máš nějak mastnou hubu jako od oleje. Švejk už šel?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že už se vypravil," rozjasněné hlásil Baloun. "Řekl, že pan obrlajtnant bude spokojen a že panu obrlajtnantovi budou všichni závidět. Šel někam z nádraží a říkal, že to tady zná až za Rákošpalotu. Kdyby snad vlak bez něho odjel, že se přidá k automobilové koloně a dohoní nás na nejbližší stanici automobilem. Abychom byli o něj bez starosti, on ví, co je jeho povinnost, i kdyby si měl na svý outraty vzít fiakra a ject s ním za ešalonem až do Haliče. Dá si to potom strhovat z lénunku. Rozhodně nemáte prý mít o něho starost, pane obrlajtnant." 
     "Jdi pryč," řekl smutné nadporučík Lukáš. 
    Přinesli zprávu z kanceláře velitelství, že se pojede až odpůldne ve dvě hodiny na Gödöllö-Aszód a že se fasuje pro důstojníky na nádražích po dvou litrech červeného vína a láhev koňaku. Říkalo se, že je to nějaká ztracená zásilka pro Červený kříž. Ať se to mělo jak chce, spadlo to přímo z nebe a ve štábním vagóně bylo veselo. Koňak měl tři hvězdičky a víno bylo známky Gumpoldskirchen. 
    Jen nadporučík Lukáš byl stále nějak zaražen. Uplynula již hodina, a Švejk stále nešel. Potom ještě půl hodiny, a přibližoval se k štábnímu vagónu podivný průvod, který vyšel z kanceláře nádražního velitelství. 
    Napřed šel Švejk, vážné a vznešeně, jako první křesané mučedníci, když je táhli do arény. 
    Po obou stranách maďarský honvéd s nasazeným bodákem. Na levém křídle četař z velitelství nádraží a za nimi nějaká žena v červené sukni s varhánky a muž v čižmách s kulatým kloboučkem a podbitým okem, který nesl živou, křičící, vyděšenou slepici. 
    Všechno to lezlo do štábního vagónu, ale četař zařval maďarsky na muže se slepicí a s ženou, aby zůstali dole. 
    Uviděv nadporučíka Lukáše, Švejk počal velevýznamně mrkat. 
    Metař chtěl mluvit s velitelem 11. marškumpanie. Nadporučík Lukáš převzal od něho spis velitelství stanice, kde četl zblednuv: 
    Veliteli 11. marškumpanie N pochodového praporu 91. pěšího pluku k dalšímu řízení. 
Předvádí se pěšák Švejk Josef, dle udání ordonance téže marškumpanie N pochodového praporu 91. pěšího pluku, pro zločin loupeže, spáchaný na manželích Istvánových v Išatarča v rajóně velitelství nádraží.
Důvody: Pěšák Švejk Josef, zmocniv se slepice pobíhající za domkem manželů Istvánových v Išatarča v rajóně velitelství nádraží a náležející István manželům (v originále slavně utvořené nové německé slovo "Istvangatten") a zadržen jsa majitelem, který mu slepici odebrati chtěl, zabránil tomu, udeřiv majitele Istvána slepicí přes pravé oko, a zadržen přivolanou hlídkou, byl dopraven k své části, přičemž slepice vrácena majiteli. 
                                                                                Podpis důstojníka konajícího službu 
    Když nadporučík Lukáš podpisoval stvrzenku o přijetí Švejka, zatřásla se pod ním kolena. 
     Švejk stál tak blízko, že viděl, jak nadporučík Lukáš zapomněl připsat datum. 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," ozval se Švejk, "že je dnes dvacátýho čtvrtýho. Včera bylo 23. května, kdy nám Itálie vypověděla válku. Jak jsem teď byl venku, tak se vo ničem jiným nemluví." 
    Honvédi s četařem odešli a dole zůstali jen Istvánovi manželé, kteří chtěli stále lézt do vozu. 
     "Kdybyste měl, pane obrlajtnant, u sebe ještě pětku, tak bychom mohli tu slepici koupit. Von ten lump chce za ni patnáct zlatejch, ale do toho si počítá desítku za to svoje modrý voko," řekl Švejk vypravovatelským tónem, "ale já myslím, pane obrlajtnant, že deset zlatejch za takový pitomý voko je moc. To vyrazili u Starý paní soustružníkovi Matějů celou sanici cihlou za dvacet zlatejch, s šesti zubama, a tenkrát měly peníze větší cenu než dnes. Sám Wohlschläger věší za čtyry zlatky. - Pojď sem," kývl Švejk na muže s podbitým okem a se slepicí, "a ty, babo, tam zůstaň!" 
    Muž vstoupil do vozu. "Von umí trochu německy," poznamenal Švejk, "a rozumí všem nadávkám a také sám umí obstojně německy nadávat. - Also zehn Gulden," obrátil se na muže, "fünf Gulden Henne, fünf Auge. Öt forint, vidíš, kikiriki, tit forint kukuk, igen? Tady je štábsvagón, zloději. Dej sem slepici!" 
    Vstrčil překvapenému muži do ruky desítku, vzal mu slepici, zakroutil jí krk a pak ho vystrčil z vagónu, podav mu přátelsky ruku, kterou potřásl silně: "Jó napot, barátom, adieu, lez ku své bábě. Nebo tě srazím dolů. - Tak vidíte, pane obrlajtnant, že se dá všechno urovnat," řekl Švejk k nadporučíkovi Lukášovi, "nejlepší je, když se všechno obejde bez skandálu, bez velkých ceremonií. Nyní s Balounem vám uvaříme takovou slepičí polévku, že ji bude cítit až do Sedmihradska." 
    Nadporučík Lukáš již nevydržel a vyrazil Švejkovi nešťastnou slepici z ruky a pak se rozkřikl: "Víte, Švejku, co zaslouží ten voják, který v době války loupí mírné obyvatelstvo?" 
     "Čestnou smrt prachem a olovem," slavnostně odpověděl Švejk. 
     "Vy ovšem zasloužíte provaz, Švejku, neboť vy jste první začal loupit. Vy jste, chlape, já nevím opravdu, jak vás mám nazvat, zapomněl na svou přísahu. Mně se může hlava roztočit." 
     Švejk podíval se na nadporučíka Lukáše tázavým pohledem a rychle se ozval: "Poslušně hlásím, že jsem nezapomněl na přísahu, kterou náš válečný lid má učinit. Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsem přísahal slavně svému nejjasnějšímu knížeti a pánu Františku Josefovi L, že věren a poslušen budu také generálů Jeho Veličenstva a vůbec všech svých představených a vyšších poslouchati, je ctíti a chrániti, jejich nařízení a rozkazy ve všech službách plniti, proti každému nepříteli, bud kdo bud a kdekoliv toho požádá vůle Jeho císařského a královského Veličenstva, na vodě, pod vodou, na zemi, ve vzduchu, ve dne i v noci, v bitvách, útocích, zápasech i v jakýchkoliv jiných podnicích, vůbec na každém místě..." 
     Švejk zvedl slepici se země a pokračoval stoje vzpřímen a dívaje se nadporučíkovi Lukášovi do očí: "...každého času a při každé příležitosti udatně a zmužile bojovati, že svých vojsk, praporů, korouhví a dél nikdy neopustím, s nepřítelem nikdy v nejmenší srozumění nevejdu, vždy tak se chovati budu, jak toho vojenské zákony žádají a hodným vojákům přísluší, tímto způsobem že chci se ctí žíti a umříti, k čemuž mně dopomáhej bůh. Amen. A tu slepici jsem, poslušně hlásím, neukradl, neloupil jsem a choval jsem se řádně, vědom své přísahy." 
     "Pustíš tu slepici, dobytku," zařval na něho nadporučík Lukáš, uhodiv Švejka spisy přes ruku, kde držel nebožku, "podívej se na tato akta. Vidíš, tady to máš černé na bílém: ,Předvádí se pěšák Švejk Josef, dle udání ordonance téže marškumpanie... pro zločin loupeže...` A teď mně řekni, ty marodére, ty hyeno - ne, já tě přece jen jednou zabiju, zabiju, rozumíš - řekni mně, pitomče loupežnická, jak jsi se tak spustil." 
     "Poslušné hlásím," řekl přívětivé Švejk, "že se rozhodné nemůže vo nic jinýho jednat než vo mejlku. Když jsem dostal ten váš rozkaz, abych vám někde zaopatřil a koupil něco dobrýho k snědku, tak jsem počal uvažovat, co by tak asi bylo nejlepšího. Za nádražím nebylo vůbec nic, jenom koňský salám a nějaké sušené oslí maso. Já jsem si, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, všechno dobře rozvážil. V poli je třeba něco velmi výživného, aby se mohly lépe snášet válečný útrapy. A tu jsem vám chtěl udělat horizontální radost. Chtěl jsem vám, pane obrlajtnant, uvařit polévku ze slepice." 
     "Polévku ze slepice," opakoval po něm nadporučík, chytaje se za hlavu. 
     "Ano, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, polívku ze slepice, koupil jsem cibuli a pět deka nudlí. Zde je to prosím všechno. Zde je v té kapse cibule a v této jsou nudle. Sůl máme v kanceláři a pepř taky. Nezbývalo již nic jiného než koupit slepici. Šel jsem tedy za nádražím do Išatarči. Je to vlastně vesnice, jako by to nebylo žádný město, ačkoliv je tam napsáno v první ulici Išatarča vároš. Projdu jednu ulici se zahrádkami, druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, až v třinácté ulici na samém konci, kde za jedním domkem už začínaly trávníky, páslo se a procházelo stádo slepic. Šel jsem k nim a vybral jsem tu největší, nejtěžší, račte se na ni podívat, pane obrlajtnant, je to samý sádlo, nemusí se ani vohledávat a pozná se to hned na první pohled, že jí museli sypat hodně zrní. Vzal jsem ji tedy, zcela veřejně, u přítomnosti obyvatelstva, které na mne cosi maďarsky křičelo, držím ji za nohy a ptám se několika lidí, česky i německy, komu patří ta slepice, abych ji mohl od něho koupit, když vtom vyběhne z toho domku na kraji muž s ženou a počne mně napřed nadávat maďarsky a pak německy, že jsem mu ukradl za bílého dne slepici. Řekl jsem mu, aby na mne nekřičel, že jsem poslán, abych ji vám koupil, a vyprávěl jsem mu, jak se věci mají. A ta slepice, jak jsem ji držel za nohy, najednou počala mávat křídly a chtěla vyletět, a jak jsem ji jen tak lehce držel v ruce, vyzvedla mně ruku a chtěla se usadit svýmu pánovi na nose. A von hned začal křičet, že prý jsem ho slepicí fláknut přes hubu. A ta ženská něco ječela a pořád křičela na slepici ,puta, Auta, puta, puta`. Vtom ale už nějací blbci, kteří tomu nerozuměli, přiváděli na mne patrolu, honvédy, a já jsem je sám vyzval, aby šli se mnou na bahnhofkomando, aby vyšla moje nevina jako volej nad vodu. Ale s tím panem lajtnantem, který měl tam službu, nebyla žádná řeč, ani když jsem ho prosil, aby se vás zeptal, je-li to pravda, že jste mne poslal, abych vám koupil něco dobrýho. Ještě se na mne rozkřik, abych držel hubu, že prý mně beztoho kouká z očí silná větev s dobrým provazem. Von byl patrně v nějakej moc špatnej náladě, když mně povídal, že takhle vypasenej může bejt jen voják, kerej loupí a krade. Vono prej už je na stanici víc stížností, předevčírem prej se ztratil někde vedle někomu krocan, a když jsem mu řekl, že jsme tu dobu byli ještě v Rábu, tak řekl, že taková vejmluva na něho neplatí. Tak mé poslali k vám a ještě se tam na mne rozkřikl, když jsem ho neviděl, jeden frajtr, jestli prej nevím, koho mám před sebou. utek jsem mu, že je gefreiter, kdyby byl u myslivců, že by byl patrollführer a u dělostřelectva oberkanonier." 
     "Švejku," řekl za chvíli nadporučík Lukáš, "vy už jste měl tolik zvláštních náhod a nehod, tolik, jak vy říkáte, ,mejlek` a ,vomylů`, že vám přece snad jen jednou pomůže z těch vašich malérů silný provaz kolem krku s celou vojenskou poctou ve čtverci. Rozumíte?" 
     "Ano, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, čtverec z takzvaného geschlossene Batalion sestává ze čtyř, výjimečné také ze tří nebo pěti setnin. Poroučíte, pane obrlajtnant, dát do polévky z této slepice více nudlí, aby byla hustší?" 
     "Švejku, já vám poroučím, abyste už zmizel i se slepicí, nebo vám ji otluču o hlavu, blbče jeden..." 
     "Dle rozkazu, pane obrlajtnant, ale celer jsem, poslušně hlásím, nenašel, mrkev také ne! Dám bram..." 
     Švejk nedořekl ,bor` a vyletěl i se slepicí před štábní vagón. Nadporučík Lukáš vypil najednou vinnou odlivku koňaku. 
     Švejk zasalutoval před okny vagónu a odcházel.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Baloun chystal se právě po šťastné skončeném duševním boji, že otevře přece jen krabičku se sardinkami svého nadporučíka, když se objevil Švejk se slepicí, což vzbudilo přirozený rozruch u všech přítomných ve vagóně, a všichni se na něho tak podívali, jako by chtěli s určitostí říct: Kdes to ukradl? 
     "Koupil jsem ji pro pana obrlajtnanta," odpověděl Švejk, vytahuje z kapes cibuli a nudle. "Chtěl jsem mu vařit z ní polévku, ale von už ji nechce, tak mně ji daroval." 
     "Nebyla chcíplá?" otázal se podezřívavé účetní šikovatel Vaněk. 
     "Já jsem jí sám zakroutil krk," odpověděl Švejk vytahuje z kapsy nůž. 
    Baloun vděčné a zároveň s výrazem úcty podíval se na Švejka a počal mlčky připravovat lihový samovařič nadporučíkův. Pak vzal koflíky a doběhl s nimi pro vodu. 
    K Švejkovi přiblížil se telegrafista Chodounský a nabídl se, že mu ji pomůže škubat, přičemž mu zašeptal do ucha intimní otázku: "Je to daleko odtud? Musí se přelejzat na dvůr, nebo je to ve volnu?" 
     "Já jsem ji koupil." 
     "Ale mlč, to jsi kamarád, my jsme viděli, jak tě vedli." 
    Zúčastnil se však horlivě škubání slepice. K velkým, slavným přípravám přidružil se i kuchař okultista Jurajda, který nakrájel brambory a cibuli do polévky. 
    Peří vyhozené z vagónu vzbudilo pozornost poručíka Duba, který obcházel vagóny. 
    Zavolal dovnitř, aby se ukázal ten, který škube slepici, a ve dveřích objevil se spokojený obličej Švejkův. 
     "Co je to?" rozkřikl se poručík Dub, zvedaje se země uříznutou slepičí hlavu. 
     "To je, poslušně hlásím," odvětil Švejk, "hlava slepice druhu černých vlašek. Jsou to, pane lajtnant, velmi dobré nosnice. Snáší až 260 vajec do roka. Račte se prosím podívat, jakej měla bohatej vaječník." Švejk držel poručíkovi Duboví před nosem střeva i druhé vnitřnosti ze slepice. 
    Dub si odplivl, odešel a za chvíli se vrátil: "Pro koho bude ta slepice?" 
     "Pro nás, poslušně hlásím, pane lajtnant. Podívejte se, co má sádla." 
    Poručík Dub odcházel bruče: "U Filippi se sejdeme." 
     "Cože ti říkal?" obrátil se k Švejkovi Jurajda. "Ale dali jsme si schůzku někde u Filipy. Voní tihle vznešení páni bejvají obyčejně buzeranti." 
    Kuchař okultista prohlásil, že jediné estéti jsou homosexuelní, což vyplývá již ze samé podstaty estetismu. 
     Účetní šikovatel Vaněk vyprávěl potom o zneužívání dítek pedagogy ve španělských klášteřích. 
    A zatímco se voda v kotlíku na lihu počala vařit, Švejk se zmínil o tom, jak jednomu vychovateli svěřili kolonii opuštěných vídeňských dětí a ten vychovatel celou kolonii zneužil. 
     "Vona je to kolt vášeň, ale nejhorší je to, když to přijde na ženský. V Praze II byly před léty dvě vopuštěný paničky, rozvedený, poněvadž to byly coury, nějaká Mourková a Šousková, a ty jednou, když kvetly třešně v aleji u Roztok, chytly tam večer starýho impotentního stoletýho flašinetáře a vodtáhly si ho do roztockýho háje a tam ho znásilnily. Co ty s ním dělaly! To je na Žižkově pan profesor Axamit a ten tam kopal, hledal hroby skrčenců a několik jich vybral, a voní si ho, toho flašinetáře, vodtáhly do jedný takový vykopaný mohyly a tam ho dřely a zneužívaly. A profesor Axamit druhej den tam přišel a vidí, že něco leží v mohyle. Zaradoval se, ale von to byl ten utejranej, umučenej flašinetář vod těch rozvedenejch paniček. Kolem něho byly samý nějaký dřívka. Potom ten flašinetář na pátej den umřel, a voní ty potvory byly ještě tak drzý, že mu šly na pohřeb. To už je perverze. - Vosolils to?" obrátil se Švejk na Balouna, který použil všeobecného zájmu nad vypravováním Švejkovým a cosi schovával do svého baťochu, "ukaž, co tam děláš? - Baloune," řekl Švejk vážné, "co chceš s tím slepičím stehnem? Tak se podívejte. Ukradl nám slepičí stehno, aby si ho potom tajně uvařil. Víš, Baloune, cos to proved? Víš, jak se trestá na vojně, když někdo okrade kamaráda v poli. Přiváže se k hlavní děla a chlap se vystřelí kartáčem. Ted už je pozdě vzdychat. Až potkáme někde na frontě artilérii, tak se přihlásíš u nejbližšího oberfeuerwerkra. Prozatím ale budeš cvičit za trest. Lez z vagónu." 
    Nešťastný Baloun slezl a Švejk, sedě ve dveřích vagónu, komandoval: "Hatit Acht! Ruht! Hatit Acht! Rechts schaut! Hatit Acht! Dívej se opět přímo! Ruht! - Ted' budeš dělat pohyby těla na místě. Rechts um! Člověče! Voni jsou kráva. Jejich rohy mají se octnout tam, kde měli dřív pravý rameno. Herstellt! Rechts um! Links um! Halbrechts! Ne tak, vole! Herstellt! Halbrechts! No vidíš, mezku, že to jde! Halblinks! Links um! Links! Front! Front, blbe! Nevíš, co je to front? Gradaus! Kehrt euch! Kniet! Nieder! Setzen! Auf! Setzen! Nieder! Aufl Nieder! Auf! Setzenl Auf! Ruht! Tak vidíš, Baloune, to je zdravý, aspoň vytrávíš!" 
    Kolem se počali seskupovat v masách a propukávat v jásot. 
     "Udělejte laskavě místo," křičel Švejk, "von bude mašírovat. Tedy, Baloune, dej si pozor, abych nemusel herštelovat. Nerad zbytečně manšaft trápím. Tedy: Direktion Bahnhof! Koukej, kam ukazuju. Marschieren marsch! Glied - halt! Stůj, ksakru, nebo tě zavřu! Glied - halt! Konečně, že jsi se, pitomče, zastavil. Kurzer Schritt! Nevíš, co je to kurzer Schritt? Já ti to ukážu, až budeš modrej! Voller Schritt! Wechselt Schritt! Ohne Schritt! Bůvole jeden! Když řeknu Ohne Schritt, tak překládáš haksny na místě." 
    Kolem už byly aspoň dvě kumpanie. Baloun se potil a o sobě nevěděl a Švejk velel dál: 
     "Gleicher Schritt! Glied rückwärts marsch! Glied halt! Laufschritt! Glied marsch! Schritt! Glied halt! Ruht! Hatit Acht! Direktion Bahnhof! Laufschritt marsch! Halt! Kehrt euch! Direktion Wagon! Laufschritt marsch! Kurzer Schritt! Glied halt! Ruht! Teď si odpočineš chvilku! A pak začneme nanovo. Při dobré vůli se všechno zmůže." 
     "Co se to zde děje?" ozval se hlas poručíka Duba, který přiběhl znepokojeně. 
     "Poslušné hlásím, pane lajtnant," řekl Švejk, "že se tak trochu cvičíme, abychom nezapomněli na execírku a zbytečně neprováleli drahocennej čas." 
     "Slezte z vagónu," poroučel poručík Dub, "už toho mám opravdu dost. Předvádím vás k panu batalionskomandantovi." 
    Když se ocitl Švejk ve štábním vagóně, odešel nadporučík Lukáš druhým východem z vagónu a šel na perón. 
    Hejtman Ságner, když mu hlásí! poručík Dub o podivných alotriích, jak se vyjádřil, dobrého vojáka Švejka, byl právě ve velmi dobré náladě, poněvadž gumpoldskirchen bylo opravdu znamenitě. 
     "Tedy vy nechcete zbytečné proválet drahocennej čas," usmál se významně. "Matušič, pojďte sem!" Bataliónní ordonanc obdržel rozkaz zavolat šikovatele od 12. kumpanie Nasákla, který byl znám jako největší tyran, a zaopatřit ihned Švejkovi ručnici. 
     "Zde tento muž," řekl hejtman Ságner k šikovateli Nasáklovi, "nechce zbytečně proválet drahocenný čas. Vezměte ho za vagón a hodinu s ním cvičte kvérgrify. Ale beze všeho milosrdenství, bez oddychu. Hlavně pěkné za sebou, setzt ab, an, setzt ab! - Uvidíte, Švejku, že se nebudete nudit," řekl k němu na odchodu. A za chvíli již ozýval se za vagónem drsný povel, který slavnostně se nesl mezi kolejnicemi. Šikovatel Nasáklo, který právě hrál jednadvacet a držel bank, řval do božího prostoru: "Beim Fuß! - Schultert! Beim Fuß! Schultert!" 
    Pak na chvíli to utichlo a bylo slyšet hlas Švejkův, spokojený a rozvážný: "To jsem se všechno učil v aktivní službě před léty. Když je Beim Fuß!, tak flinta stojí vopřena na pravým boku. Špička pažby je v přímý linií se špičkou nohou. Pravá ruka je přirozené napnuta a drží flintu tak, že palec vobjímá lauf, ostatní prsty musejí svírat pažbu na předku, a když je Schultert!, tak je flinta volné na řemenu na pravým rameni a laufmündunk nahoru a laufem nazad..." 
     "Tak už dost toho žvanění," ozval se opět povel šikovatele Nasákla. "Hatit Acht! Rechts schaut! Hergot, jak to děláte..." 
     "Jsem schultert a při Rechts schaut! sjede moje pravá ruka po řemeni dolů, obejmu krk pažby a hodím hlavou napravo, na to Hatit Acht! vezmu opět pravou rukou řemen a moje hlava hledí před sebe na vás." 
    A zas zněl hlas šikovatelův: "In die Balanz! Beim Fuß! In die Balanz! Schul-tert! Bajonett auf! Bajonett ab! Fállt das Bajonett! Zum Gebet! Vom Gebet! Kniet nieder zum Gebet! Laden! Schießen! Schießen halbrechts! Ziel Stabswagon! Distanz 200 Schritt... Fertig! An! Feuer! Setzt ab! An! Feuer! An! Feuer! Setzt ab! Aufsatz normal! Patronen versorgen! Ruht!" Šikovatel si kroutil cigaretu. 
     Švejk si mezitím prohlížel číslo na ručnici a ozval se: "4268! Takový číslo měla jedna lokomotiva v Pečkách na dráze na 16. koleji. Měli ji odtáhnout do depo v Lysý nad Labem, ku správě, ale vono to tak lehce nešlo, poněvadž, pane šikovateli, ten strojvůdce, který ji tam měl odtáhnout, měl velmi špatnou paměť na čísla. Tak ho traťmistr zavolal do svý kanceláře a povídá mu: ,Na T6. koleji je lokomotiva číslo 4268. Já vím, že máte špatnou paměť na číslice, a když se vám nějaký číslo napíše na papír, že ten papír ztratíte. Dejte si ale dobrý pozor; když jste tak slabej na číslice, a já vám ukážu, že je to velice lehký, zapamatovat si jakýkoliv číslo. Podívejte se: Lokomotiva, kterou máte odtáhnout do depo v Lysý nad Labem, má číslo 4288. Tedy dávejte pozor: První číslice je čtyřka, druhá dvojka. Tedy si pamatujte už 42, to jest dvakrát 2, to je v pořadí zepředu 4, děleno 2 = 2, a zas máte vedle sebe 4 a 2. Ted se nelekejte. Kolikrát jsou dvakrát 4, vosum, není-liž pravda? Tak si vryjte v paměť, že vosmička je z čísla 4268 poslední v řadě. Zbývá ještě, když už si pamatujete, že první je 4, druhá 2, čtvrtá vosum, nějak chytře si zapamatovat tu šestku, co jde před osmičkou. A je to strašné jednoduchý. První číslice je 4, druhá dvojka, čtyři a dvě je šest. Tedy už jste si jistej, druhá od konce je šestka, a už nám ten pořad čísel nikdy nevymizí z paměti. Máte utkvěno v hlavě číslo 4268. Nebo můžete také dojít k týmuž vejsledku ještě jednodušejc...`" 
     Šikovatel přestal kouřit a vytřeštil na něho oči a jenom zabreptal: "Kappe ab!" 
     Švejk vážné pokračoval: "Von mu tedy začal vykládat ten jednodušší způsob, jak by si zapamatoval číslo lokomotivy 4268. Vosum bez dvou je 6. Tedy už zná 68. 6 bez 2 jsou 4, už tedy zná 4-68, a tu dvojku do toho je 4-2-6-8. Není také příliš namáhavé, když se to udělá ještě jinak, pomocí násobení a dělení. To se dojde taky k takovýmu výsledku. ,Pamatujte si,` povídal ten traťmistr, ,že dvakrát 42 je 84. Rok má 12 měsíců. Vodečte se tedy 12 od 84, a zbývá nám 72, od toho ještě dvanáct měsíců, to je 60, máme tedy už jistou šestku a nulu škrtneme. Tedy víme 42 68 4. Když jsme škrtli nulu, škrtneme i tu čtyřku vzadu, a máme velice klidné zase 4268, číslo lokomotivy, která patří do depo v Lysý nad Labem. Taky, jak říkám, s tím dělením je to lehké. Vypočítáme si koeficient podle celního tarifu.` Snad vám není špatně, pane feldvébl. Jestli chcete, tak já začnu třebas s General de charge! Fertig! Hoch an! Feuer! Hrome! Neměl nás pan hejtman posílat na slunce! Musím pro nosítka." 
    Když přišel lékař, tak konstatoval, že je to bud úžeh sluneční, nebo akutní zánět mozkových blan. 
    Když přišel šikovatel k sobě, stál vedle něho Švejk a řekl: "Abych vám to tedy dopověděl. Myslíte, pane šikovateli, že si to ten strojvůdce zapamatoval? Von si to poplet a znásobil to všechno třema, poněvadž si vzpomněl na trojici boží, a lokomotivu nenašel, ta tam ještě stojí na trati číslo 16." 
     Šikovatel zavřel opět oči. 
    A když Švejk se vrátil do svého vagónu, na otázku, kde byl tak dlouho, odpověděl: "Kdo jiného laufšrit učí, dělá stokrát schul-tert!" Vzadu se ve vagónu třásl Baloun. Sežral za nepřítomnosti Švejkovy, když se část slepice již uvařila, půl Švejkovy porce.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Před odjezdem vlaku dohonil ešalon smíšený vojenský vlak s různými částěmi. Byli to opozdilci nebo vojáci ze špitálů, dohánějící své části, i jiná podezřelá individua, vracející se z komandýrovek nebo z arestů. 
    Z toho vlaku vystoupil také jednoroční dobrovolník Marek, který byl obžalován tehdy pro vzpouru, že nechtěl čistit záchody, ale divizijní soud ho osvobodil, vyšetřování s ním bylo zastaveno, a jednoroční dobrovolník Marek objevil se proto nyní ve štábním vagóně, aby se hlásil u batalionskomandanta. Jednoroční dobrovolník nepatřil totiž doposud nikam, poněvadž ho vodili z arestu do arestu. 
    Hejtman Ságner, když uviděl jednoročního dobrovolníka a přijal od něho listiny týkající se jeho příchodu s velmi sekrétní poznámkou "Politisch verdachtig! Vorsicht!", nebyl příliš potěšen a naštěstí si vzpomněl na latrinengenerála, který tak zajímavé odporučoval doplnit batalión batalionsgeschichtsschreibrem. 
     "Jste velice nedbalý, vy jednoroční dobrovolníku," řekl k němu, "ve škole jednoročáků byl jste pravou metlou, místo toho, abyste hleděl vyniknout a získat hodnost, která vám náleží dle vaší inteligence, potuloval jste se z arestu do arestu. Regiment se za vás musí hanbit, vy jednoroční dobrovolníku. Můžete však napravit svou chybu, když řádným plněním svých povinností ocitnete se opět v řadě těch dobrých vojínů. Věnujte své síly bataliónu s láskou. Zkusím to s vámi. Jste inteligentní mladý muž a jistě máte i schopnosti psát, stylizovat. Povím vám něco. Každý batalión v poli potřebuje muže, který by vedl chronologický přehled všech událostí válečných dotýkajících se přímo vystoupení bataliónu na poli válečném. Jest třeba všechna vítězná tažení, všechny významné slavné chvíle, jichž batalión se zúčastňuje, při nichž hraje vedoucí a vynikající roli, popsati, pomalu sestavovati příspěvek k dějinám armády. Rozumíte mně?" 
     "Poslušné hlásím, ano, pane hejtmane, jde o epizody ze života všech částí. Batalión má své dějiny. Regiment na základě dějin svých bataliónů sestavuje dějiny regimentu. Regimenty tvoří dějiny brigády, dějiny brigád dějiny divize a tak dále. Vynasnažím se ze všech sil, pane hejtmane." 
    Jednoroční dobrovolník Marek dal si ruku na srdce. 
     "Budu zaznamenávati s opravdovou láskou slavné dny našeho bataliónu, zejména dnes, kdy je ofenzíva v plném proudu a kdy to přijde do tuhého, kdy pokryje náš batalión svými hrdinnými syny bojiště. Svědomitě zaznamenám všech událostí, které se musí dostavit, aby stránky dějin našeho bataliónu byly naplněny vavříny." 
     "Budete se nalézati u štábu bataliónu, jednoroční dobrovolníku, budete si všímati, kdo byl navržen k vyznamenání, zaznamenávat - ovšem dle našich poznámek - pochody, které obzvláště by upozornily na vynikající bojechtivost a ocelovou disciplínu bataliónu. Není to tak lehké, jednoroční dobrovolníku, ale doufám, že máte tolik pozorovacího talentu, abyste; dostávaje ode mne určité direktivy, náš batalión povznesl nad ostatní skupiny. Odesílám telegram na pluk, že jsem vás jmenoval batalionsgeschichtsschreiber. Hlaste se u účetního šikovatele Vaňka od 11. kumpanie, aby vás tam umístil ve vagóně. Tam je tak ještě nejvíc místa, a řekněte mu, aby sem ke mně přišel. Ovšem začíslen budete u štábu bataliónu. To se 155 provede rozkazem po bataliónu."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kuchař okultista spal. Baloun se stále třásl, poněvadž už otevřel i nadporučíkovy sardinky, účetní šikovatel Vaněk šel k hejtmanovi Ságnerovi a telegrafista Chodounský splašil někde na nádraží tajně láhvičku borovičky, vypil ji, byl nyní v sentimentální náladě a zpíval: 
    Dokud v sladkých dnech jsem bloudil 
    věrným se mně všechno zdálo, 
    tu dýchala má hruď vírou 
    a mé oko láskou plálo. 
    Však když zřel jsem, celá země 
     že je zrádná jako šakal, 
    zvadla víra, zvadla láska 
    a já poprvé jsem plakal.
Potom se zvedl, šel ke stolu účetního šikovatele Vaňka a napsal na kus papíru velkými písmeny: 
     Žádám tímto zdvořile, abych byl jmenován 
    a befedrován na batalionshornistu. 
                                          Chodounský, telegrafist
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hejtman Ságner neměl příliš dlouhou rozmluvu s účetním šikovatelem Vaňkem. Upozornil ho jedině na to, že prozatím batalionsgeschichtsschreiber, jednoroční dobrovolník Marek, bude se nalézati ve vagóně se Švejkem. 
    Mohu vám říct jen tolik, že ten muž Marek jest, abych tak řekl, podezřelý. Politisch verdächtig. Můj bože! To není dnes tak dalece nic divného. O kom se to neříká. Jsou takové různé domněnky. Vy mně přece rozumíte. Tedy vás jenom upozorňuji, abyste ho, kdyby snad mluvil něco, co by, nu rozumíte, hned ho zarazil, abych já snad také neměl nějaké nepříjemnosti. Řekněte mu prostě, aby zanechal všech řečí, a tím to bude již spraveno. Já ale nemyslím, abyste snad ke mně hned běžel. Vyřiďte to s ním přátelsky, taková domluva je vždycky lepší než nějaké hloupé udání. Zkrátka, já si nepřeji nic slyšet, poněvadž... Rozumíte. Taková věc zde padá vždycky i na celý batalión." 
    Když se tedy Vaněk vrátil, vzal stranou jednoročního dobrovolníka Marka a řekl k němu: "Člověče, vy jste podezřelý, ale to nic nevadí. Jen mnoho tady nemluvte zbytečnýho před tím Chodounským, telegrafistou." 
    Sotva to dořekl, Chodounský se přivrávoral a padl účetnímu šikovateli do náruče, vzlykaje opilým hlasem, což snad měl býti zpěv: 
    Když mne všechno opustilo, 
    já k tvým prsům hlavu sklonil 
    na tvém vřelém, čistém srdci 
    bolestné jsem slzy ronil. 
    A tvým okem zaplál oheň 
    jako hvězda třpytem lesklým, 
    korálová ústa šeptla: 
    Já tě nikdy neopustím.
"My se nikdy nevopustíme," hulákal Chodounský, "co uslyším u telefonu, hned vám řeknu. Vyseru se na přísahu." 
    V koutě se Baloun hrůzou pokřižoval a počal se hlasitě modlit: "Rodičko boží, nezamítej mé prosebné volání, nýbrž vyslyš milostivé, potěš mne laskavě, pomoz mně bídnému, jenž k Tobě volám s živou vírou, pevnou nadějí a horoucí láskou v slzavém údolí tomto. Ó, královno nebeská, učiň přímluvou svou, abych také v milosti boží a pod Tvou ochranou až do konce života svého setrval..." Blahoslavená Panna Maria se opravdu za něho přimluvila, nebol ze svého chudého baťochu vytáhl za chvíli jednoroční dobrovolník několik krabiček sardinek a rozdal každému po jedné. 
    Baloun neohroženě otevřel kufřík nadporučíka Lukáše a vrátil tam z nebe spadlé sardinky. 
    Když pak všichni si otevřeli olejovky a pochutnávali si na nich, Baloun přišel do pokušení a otevřel kufřík i sardinky a hltavě je schlemstnul. 
    A tu nejblahoslavenější a nejsladší Panna Maria se od něho odvrátila, nebol právě když dopíjel olej z plechovky, objevil se před vagónem bataliónní ordonanc Matušič volaje nahoru: "Baloune, máš přinést svýmu obrlajtnantovi ty sardinky." 
     "Těch facek," řekl šikovatel Vaněk. 
     "S pustejma rukama raděj tam nechoď," radil Švejk, "vem si aspoň s sebou pět prázdnejch plechovek." 
     "Co jste asi udělal, že vás bůh tak trestá," poznamenal jednoroční dobrovolník, "ve vaší minulosti musí být nějaký velký hřích. Nedopustil jste se snad svatokrádeže a nesněd jste vašemu farářovi šunku v komíně? Nevypil jste mu ve sklepě mešní víno? Nelez jste snad jako kluk na hrušky do farské zahrady?" Baloun se odklátil se zoufalým výrazem v obličeji, plným beznadějnosti. Ted jeho uštvaný výraz mluvil srdcervoucné: Kdy už bude konec toho trápení? 
     "To je to," řekl jednoroční dobrovolník, který zaslechl slova nešťastného Balouna, "že vy jste; příteli, ztratil spojitost s pánembohem. Vy se neumíte dobře pomodlit, aby vás pánbůh co nejdřív sprovodil ze světa." 
     Švejk k tomu dodal: "Von se Baloun nemůže pořád k tomu vodhodlat, aby svůj vojenský život, svoje vojenské smýšlení, slova, skutky i smrt svoji vojenskou vodporučil dobrotě mateřského srdce nejvyššího pánaboha, jako to říkával ten můj feldkurát Katz, když už začínal přebírat a vomylem strčil na ulici do nějakého vojáka." 
    Baloun zaúpěl, že už ztratil důvěru v pánaboha, poněvadž už kolikrát se modlil, aby mu dal tolik síly a nějak mu ten jeho žaludek sesevrknul. 
     "To se nedatuje vod týhle vojny," zabědoval, "to už je stará, nemoc, tahle moje žravost. Kvůli ní chodila žena s dětma na pout do Klokot." 
     "To znám," poznamenal Švejk, "to je u Tábora a mají tam bohatou Panenku Marii s falešnejma briliantama, a chtěl ji vokrást jeden kostelník, vodněkud ze Slovenska. Moc nábožnej člověk. Tak tam přijel a myslel si, že se mu to snad lepší povede, když bude napřed vočištěnej ze všech starejch hříchů, a vyzpovídal se taky z toho, že chce zejtra vokrást Panenku Marii. Neřek ani švec, a než se pomodlil těch tři sta otčenášů, který mu pan páter dal, aby mu zatím neutek, už ho vyváděli kostelníci přímo na četnickou stanici." 
    Kuchař okultista začal se s telegrafistou Chodounským hádat, jestli je to do nebe volající prozrazení zpovědního tajemství anebo jestli to stojí za řeč, když šlo o falešné brilianty. Nakonec však Chodounskému dokázal, že to byla karma, tedy předurčený osud z daleké neznámé minulosti, kdy snad byl ten nešťastný kostelník ze Slovenska ještě hlavonožcem na nějaké cizí planetě, a stejné že osud již dávno předurčil, když snád byl ten páter z Klokot ještě třebas ježurou, nějakým vačnatým, dnes už vyhynulým savcem, že musí on porušit zpovědní tajemství, ačkoliv z právnického stanoviska dává se dle kanonického práva absoluce, i když jde o klášterní jmění. 
    K tomuto připojil Švejk tuto jednoduchou poznámku: "Ba jo, žádnej člověk neví, co bude vyvádět za pár miliónů let, a ničeho se nesmí vodříkat. Obrlajtnant Kvasnička, když jsme ještě sloužívali v Karlíně u erkencukskomanda, ten vždycky říkal, když držel školu: ,Nemyslete si, vy hovnivárové, vy líní krávové a bagounové, že vám už tahle vojna skončí na tomhle světě. My se ještě po smrti uhlídáme, a já vám udělám takovej vočistec, že z toho budete jeleni, vy svinská bando.`" 
    Mezitím Baloun, který jsa v úplném zoufalství stále myslel, že se jen nyní o něm povídá, že se všechno týká jeho, pokračoval ve své veřejné zpovědi: "Ani Klokoty proti mé žravosti nepomáhaly. Přijde žena s dětmi z pouti a už začne počítat slepice. Schází jedna nebo dvě. Ale já jsem si nemohl pomoc, já jsem věděl, že jsou v domácnosti potřeba kvůli vejcím, ale vyjdu ven, zakoukám se na ně, najednou vám cejtím v žaloudku propast, a za hodinu už je mně dobře, už je slepice vobraná. Jednou když byly v Klokotech, aby se za mě modlily, aby tatínek zatím doma nic nesežral a neudělal zas novou škodu, chodím po dvoře, a najednou mně vám pad do voka krocan. Tenkrát jsem to moh vodpykat životem. Uvázla mně z něho v krku stehenní kost, a nebejt mýho práška, takovýho malýho chlapce, který mně tu kost vytáh, tak už jsem tu dnes s vámi neseděl a ani se tý světový vojny nedočkal. - Ba, ba. Ten můj prášek, ten byl čipera. Takovej maličkej, baculatej, zavalitej, sádelnatej - " 
     Švejk přistoupil k Balounovi: "Ukaž jazyk!" Baloun vyplázl na Švejka svůj jazyk, načež Švejk obrátil se ke všem, kteří byli ve vagónu: "To jsem věděl, sežral i toho svýho práška. - Přiznej se, kdys ho sežral! Když byli zas vaši v Klokotech - viď." 
    Baloun zoufale sepjal ruce a zvolal: "Nechte mne, kamarádi! Ještě tohle ke všemu vod svejch kamarádů." 
     "My vás proto neodsuzujeme," řekl jednoroční dobrovolník, "naopak je vidět, že z vás bude dobrý voják. Když Francouzi za napoleonských válek obléhali Madrid, tu španělský velitel Madridu, nežli by vydal pevnost z hladu, snědl svého adjutanta bez solí " 
     "To už je vopravdu voběť, poněvadž nasolenej adjutant byl by rozhodné požívatelnější - Jakpak se jmenuje, pane rechnungsfeldvébl, ten náš adjutant od našeho bataliónu? - Ziegler? To je ňákej takovej uhejbáček, z toho by se neudělaly porce ani pro jednu marškumpačku." 
     "Podívejme se," řekl účetní šikovatel Vaněk, "Baloun má v ruce růženec." 
    A opravdu, Baloun ve svém největším hoři hledal spásu v drobných kuličkách z klokočí od firmy Moritz Ltiwenstein ve Vídni. 
     "Ten je taky z Klokot," řekl smutně Baloun. "Než mně ho přinesly, zařvala dvě housata, ale to není žádný maso, to je měkkotina." 
    Za chvíli nato přišel rozkaz po celém vlaku, že se za čtvrt hodiny pojede. Poněvadž tomu nikdo nechtěl věřit, stalo se to, že se, přes veškerou ostražitost, někdo leckams zatoulal. Když se vlak hnul, scházelo osmnáct maníků, mezi nimi šikovatel Nasáklo od 12. marškumpanie, který se ještě, když vlak už dávno zmizel za Išatarčou, hádal v malém akátovém lesíku za nádražím v nehlubokém úvalu s nějakou běhnou, která chtěla na něm pět korun, kdežto on navrhoval odměnu za vykovanou již službu korunu nebo pár facek, ke které- 161 muž poslednímu vyrovnání pak nakonec také došlo s takovou vehemencí, že na její řev počali se tam sbíhat z nádraží.
3. kapitola
Z Hatvanu až na hranice Haliče 
Po celou dobu železniční přepravy bataliónu, který měl sklízet válečnou slávu, až projde pěšky od Laborce východní Haličí na front, vedly se ve vagónu, kde byl jednoroční dobrovolník a Švejk, opět podivné řeči, víceméně velezrádného obsahu, v menším měřítku, ale můžeme říct povšechné, dělo se tak i v jiných vagónech, ba i ve štábním vagónu panovala jakási nespokojenost, poněvadž ve Füzesabony přišel rozkaz po armádě od pluku, ve kterém se porce vína snižovala důstojníkům o jednu osminku litru. Ovšem že přitom nebylo zapomenuto na mužstvo, kterému se snižovala dávka sága o jeden dekagram na muže, což bylo tím záhadnějším, že nikdo nikdy na vojně sága neviděl. 
    Nicméně bylo to třeba oznámiti účetnímu šikovateli Bautanzlovi, který se tím cítil strašné uražen a okraden, což vyjádřil také tím, že ságo je dnes vzácná věc a že by za kilo dostal aspoň osm korun. 
    Ve Füzesabony přišlo se také na to, že jedna kumpanie ztratila polní kuchyni, poněvadž konečně se měl na této stanici vařit guláš s bramborama, na který kladl velký důraz latrinengenerál. Pátráním vyšlo najevo, že nešťastná polní kuchyně vůbec s sebou z Brucku nejela a že asi dodnes tam někde stojí za barákem 186, opuštěná a vychladlá. 
    Kuchyňský personál patřící k té polní kuchyni byl totiž den před odjezdem zavřen na hauptvaše pro bujné chování ve městě a dovedl si to tak zařídit, že seděl ještě dál, když už jeho marškumpačka projížděla Uhry. 
    Kumpanie bez kuchyně byla tedy přidělena k druhé polní kuchyni, což se neobešlo ovšem bez hádky, poněvadž mezi přiděleným mužstvem z obou kumpanií ku škrábání bramborů došlo k takovým kontroverzím, že jedni druhým tvrdili, že nejsou taková hovada, aby se dřeli na druhého. Nakonec se vlastně ukázalo, že s tím gulášem s bramborama je to vlastně manévr, aby si vojáci zvykli na to, až v polí před nepřítelem bude se vařit guláš, najednou přijde rozkaz "Alles zurück!", guláš z kotlů se vyleje a žádný nedostane ani líznout. 
    Tohle byla tedy jakási průprava, ne tak do důsledků tragická, ale přece jen poučná. Když totiž se měl již guláš rozdávat, přišel rozkaz "Do vagónů!" a už se jelo na Miškovec. Ani tam se nerozdal guláš, poněvadž na trati stál vlak s ruskými vagóny, proto se mužstvo nepustilo ven z vagónů a ponechalo se mužstvu volné pole k fantazii, že se bude guláš rozdávat, až se vyleze už v Haliči z vlaku, kde bude uznán guláš zkysaným, k požívání neschopným, a pak že se vyleje. 
    Potom vezli guláš dál na Tiszaltik, Zombor, a když už nikdo nečekal, že se bude guláš rozdávat, zastavil se vlak v Novém Městě pod Šiatorem, kde se znova rozdělal oheň pod kotli, guláš se ohřál a byl konečné rozdán. 
    Stanice byla přeplněna, měly být napřed odeslány dva vlaky s municí, za nimi dva ešalony dělostřelectva a vlak s pontonovými oddíly. Vůbec možno říct, že zde se shromáždily vlaky s trupami všech možných částí armády. 
    Za nádražím měli honvédhusaři v parádě dva polské židy, kterým vyrabovali nůši s kořalkou, a nyní místo platu, v dobré náladě, bili je po hubě, což patrně měli dovoleno, poněvadž docela blízko stál jejich rytmistr a příjemné se na celou scénu usmíval, zatímco za skladištěm několik jiných honvédhusarů sahalo pod sukně černookým dceruškám bitých židů. 
    Byl zde též vlak s oddělením aeroplánů. Na druhých kolejích stály na vagónech tytéž předměty jako aeroplány a děla, jenže v rozbitém stavu. Byly to podstřelené létací stroje, roztrhané hlavně haubic. Zatímco všechno svěží a nové jelo tam nahoru, tyhle zbytky slávy jely do vnitrozemí k opravám a k rekonstrukcím. 
    Poručík Dub ovšem vojákům, kteří se kolem rozbitých dél a aeroplánů shromáždili, vykládal, že je to válečná kořist, a také zpozoroval, že kousek dál stojí opět ve skupině Švejk a něco vykládá. Přiblížil se tedy k tomu místu a slyšel rozšafný hlas Švejkův: "Ať si se to vezme jak chce, je to přece jen válečná kořist. Vono je to sice na první pohled vošemetný, když tady někdo čte na lafetě K. u k. Artilleriedivision. Ale vono.to bude asi tak, že to dělo padlo do rukou Rusů a my jsme si ho museli zas nazpět vydobýt, a taková kořist je mnohem cennější, poněvadž... - Poněvadž," řekl slavnostně, když zpozoroval poručíka Duba, "nepříteli se nesmí nechat nic v rukou. To máte jako s Přemyšlem, nebo s tím vojákem, kerýmu při gefechtu vytrh nepřítel feldflašku. To bylo ještě za napoleonských válek, a ten voják v noci odebral se do nepřátelskýho ležení a přines si zas feldflašku nazpátek a vydělal ještě přitom, poněvadž nepřítel na noc fasoval kořalku." 
    Poručík Dub řekl pouze: "Koukejte, ať už zmizíte, Švejku, ať vás zde už podruhé nevidím!" 
     "Dle rozkazu, pane lajtnant " A Švejk odcházel k druhé skupině vagónů, a kdyby ho byl poručík Dub slyšel, co ještě dodal, byl by jistě vyskočil z uniformy, ačkoliv to bylo zcela nevinné biblické rčení: "Maličko, uzříte mne, a opět maličko, a neuzříte mne." 
    Poručík Dub po odchodu Švejkově byl ke všemu ještě tak pitomý, že vojáky upozorňoval na jeden sestřelený rakouský aeroplán, na jehož kovovém ráfu bylo zřetelné vyznačeno Wiener Neustadt. 
     "Ten jsme Rusům sestřelili u Lvova," řekl poručík Dub. Tato slova, zaslechl nadporučík Lukáš, který se přiblížil a hlasitě dodal: "Přičemž oba ruští letci uhořeli." 
    Pak odcházel dál beze slova, pomysliv si, že poručík Dub jest kus dobytka. 
    Za druhými vagóny setkal se se Švejkem a hleděl se mu vyhnout, poněvadž na tváři Švejkově při pohledu na nadporučíka Lukáše bylo vidět, že ten muž toho má mnoho na srdci, co mu chce říci. 
     Švejk šel přímo k němu: "Ich melde gehorsam, kompanieordonanc Švejk prosí o další rozkazy. Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vás již hledal ve štábním vagóně." 
     "Poslyšte, Švejku," řekl nadporučík Lukáš tónem naprosto odpuzujícím a nepřátelským. "Víte, jak se jmenujete? Už jste zapomněl, jak jsem vás nazval?" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že sem na takovou věc nezapomněl, poněvadž já nejsem nějakej jednoroční dobrovolník Železný. To jsme tenkrát, ještě dávno před válkou, byli v karlínskejch kasárnách a tam byl nějakej obrst Fliedler von Bumerang nebo tak nějank." Nadporučík Lukáš se mimoděk usmál tomu ,nějank` a Švejk dál vyprávěl: "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že ten náš obrst byl půl vaší vejšky, nosil plnovous jako kníže Lobkovic, takže vypadal jako vopice, a když se rozčílil, vyskakoval dvakrát tak vysoko, jak byl,sám vysokej, takže jsme mu říkali kaučukovej dědek. Tenkrát byl nějakej První máj a my jsme měli berajčaft, a von k nám držel předtím večer na nádvoří velikou řeč, že proto zejtra musíme vostat všichni v kasárnách a nehnout se ven, abychom mohli na nejvyšší rozkaz, v případě potřeby, všechnu tu socialistickou bandu postřílet. Proto taky, kterej voják má dneska přesčas a nevrátí se do kasáren a natáhne to až na druhej den, ten že proved zemězradu, poněvadž takovej vožralej chlap netrefí ani jednoho člověka, když budou salvy, a ještě bude střílet do vzduchu. Tedy ten jednoročák Železný vrátil se do cimry a povídá, že měl přeci jen kaučukovej dědek dobrej nápad. Dyť vono je to celkem pravda, zejtra přece nikoho do kasáren nepustěji, tak je nejlepší vůbec nepřijít, a taky to, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, uskutečnil jako jedno víno. Ale ten obrst Fliedler, to vám byl taková potvora mizerná, dej mu pámbu nebe, že chodil druhej den po Praze a hledal někoho, kdo se vodvážil z našeho regimentu vylézt z kasáren, a někde u Prašný brány potkal taky šťastně Železnýho a hned na něho spustil: ,Já ti tám, já ti náučím, já ti dvakrát oslatím!` Řekl mu toho ještě víc a spakoval ho s sebou do kasáren a po celý cestě mu říkal leccos vošklivýho, výhružnýho a ptal se ho pořád, jak se jmenuje. ,Šélesnej, Šelesny, ty to odsrat, já rát, še chytit, já ti ukášat den ersten Mai. Šélesny, Šélesny, ty bejt můj, závžit, fajn závžit!` Železnýmu už to bylo všechno jedno. Tak jak šli přes Poříč, kolem Rozvařilů, Železný skočil do průjezdu a ztratil se mu průchodem a zkazil kaučukovýmu dědkovi tu velikou radost, až ho bude sázet do arestu. Obrsta to tak rozčílilo, že mu utek, že ze vzteku zapomněl, jak se ten jeho delikvent jmenuje, poplet si to, a když přišel do kasáren, začal skákat do stropu, strop byl nízkej, a ten, co měl bataliónku, divil se, proč dědek mluví najednou lámané česky a křičí: ,Méděnej závšít, Méděnej né závšít, Ólófénej závšít, Cínofej závšít!` A takhle dědek trápil den ze dne a ptal se pořád, jestli už chytli Měděnýho, Olověnýho a Cínovýho, a taky dal vyrukovat cele] regiment, ale oni už Železnýho, vo kterým se to všeobecně vědělo, dali na marodku, poněvadž byl zubní technik. Až takhle jednou vod našeho regirnentu podařilo se jednomu probodnout jednoho dragouna v hospodě u Bucků, kterej rnu chodil za holkou, a tu nás seřadili do čtverce, museli vyjít všichni, i marodka, kdo byl moc marod, toho dva drželi. Tak taky nebylo to nic platný, musel Železný vyrukovat na dvůr a tam nám četli rozkaz po regimentu asi v tom smyslu, že dragouni jsou taky vojáci a že je zakázáno je probodávat, protože jsou to naši kriegskamaraden. Jeden jednoročák to překládal a náš obrst koukal jako tygr. Napřed prošel před frontou, potom zas šel dozadu, obcházel čtverec, a najednou objevil Železnýho, který byl jako hora, takže to, pane obrlajtnant, bylo strašné komický, když ho přitáh dovnitř čtverce. Jednoročák přestal překládat a náš obrst začal vyskakovat před Železným, jako když pes doráží na kobylu, a přitom řval: "Ták ty mně neujít, ty mně nejít nikam neutéct, teď zas žíkat, žeš šélesný, a já furt Žíkat Médený, Cínofý, Olófěný, von je Šélesný, a von je ten parchant Šélesný, já ti náučím Olófěný, Cínofý, Médený, iy Mistvieh, du Schwein, du Šélesný!` Pak mu napařil za to měsíc, ale potom se mu ňák. za čtrnáct dní rozbolavějí zuby, a von si vzpomněl, že Železný je zubní technik, tak ho dal přivést z arestu na marodku a chtěl si dát vod něho vytrhnout zub, a Železný mu ho trhal asi půl hodiny, takže dědka asi třikrát vomejvali, ale dědek ňák zkrot a vodpustil Železnýmu těch druhejch čtrnáct dní. To je tedy tak, pane obrlajtnant, když představenej zapomene na jméno svýho podřízenýho, ale podřízenej na jméno svýho představenýho nesmí nikdy zapomenout, jako nám právě říkal ten pan obrst, že ani po letech nezapomeneme, že jsme měli jednou obrsta Fliedlera. - Nebylo to snad příliš dlouhé, pane obrlajtnant?" 
     "Víte, Švejku," odpověděl nadporučík Lukáš, "čím dále vás poslouchám, tím více přicházím k přesvědčení, že si svých představených vůbec nevážíte. Voják má ještě po letech o svých bývalých představených mluvit jenom dobře." 
    Bylo vidět, že nadporučík Lukáš se začíná bavit. "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," vpadl mu do toho Švejk omluvným tónem, "dyť von už je pan obrst Fliedler dávno mrtvej, ale když si, pane obrlajtnant, přejete, budu o něm mluvit samou chválu. Von byl vám, pane obrlajtnant, učiněnej anděl na vojáky. Von byl vám tak hodnej jako svatej Martin, kterej rozdával martinský husy chudejm a hladovejm. Von se dělil vo svůj vobéd z oficírsmináže s nejbližším vojákem, kterýho potkal na dvoře, a když už se nám všem přejedli blbouni, tak nám dal dělat na mináž grenadýrmarš s vepřovým masem, a o manévrech, to teprve se vyznamenal se svou dobrotou. Když jsme přišlí do Dolních Křálovic, tak dal rozkaz vypít celej dolnokrálovickej pivovar na jeho útraty, a když měl svátek nebo narozeniny, tak dal pro cele] regiment navařit zajíce na smetaně s houskovejma knedlíkama. Von byl takovej hodnej na manšaft, že vám jednou, pane obrlajtnant..." 
    Nadporučík Lukáš klepl jemné Švejka přes ucho a řekl přátelským tónem: "Tak jdi už, potvoro, nech už ho být." 
     "Zum Befehl, Herr Oberleutnant!" Švejk odcházel k svému vagónu, zatímco před ešalonem bataliónu, tam, kde ve vagóně byly zavřeny telefonní přístroje a dráty, odehrávala se tato scéna: Stál tam post, poněvadž všechno z nařízení hejtmana Ságnera muselo být feldmäßig., Posti se tedy rozestavili podle cenností ešalonu po obou stranách a dostali feldruf a losung z kanceláře bataliónu. 
    Ten den byl feldruf "Kappe" a losung "Hatvan". Post, který si to měl u telefonních aparátů pamatovat, byl nějaký Polák z Kolomyje, který nějakou divnou náhodou se dostal k 91. regimentu. 
    Kdepak aby věděl, co je to Kappe, ale poněvadž měl v sobě nějaký zárodek mnemotechniky, tak si přece jen zapamatoval, že to začíná s k, a hrdé odpověděl poručíkovi Dubovi, který měl bataliónku a ptal se ho, přibližuje se k němu, na heslo ode dne: "Kafe." Bylo to ovšem velice přirozené, poněvadž Polák z Kolomyje pořád ještě vzpomínal na ranní a večerní kávu v táboře Brucku. 
    A když zařval ještě jednou "Kafe", a poručík Dub se neustále k němu přibližoval, tu on, pamětliv na svou přísahu a na to, že je na stráži, zvolal hrozivě: "Halt!", a když poručík Dub udělal k němu ještě dva kroky a stále chtěl na něm feldruf, namířil na něj ručnici, a neznalý dokonale německého jazyka, užil podivné směsi polštiny s němčinou, křiče: "Benže šajsn, benže šajsn." 
    Poručík Dub pochopil a počal couvat nazpátek, křiče: "Wachkommandant, Wachkommandant!" 
    Objevil se četař Jelínek, který Poláka zaváděl na stráž, a ptal se ho sám po heslu, potom poručík Dub, na kteréž otázky odpovídal zoufalý Polák od Kolomyje křikem, který se rozléhal po nádraží: "Kafe, kafe." Co tam bylo ešalonů, počali z nich vojáci vyskakovat s esšálkama a byla hrozná panika, která skončila tím, když odzbrojeného poctivého vojáka odvedli do arestantvagónu. 
    Ale poručík Dub choval určité podezření na Švejka, kterého viděl prvního s esšálkem vylízat z vagónu, a byl by dal za to krk, že ho slyšel volat: "S esšálkama ven, s esšálkama ven." 
    Po půlnoci vlak se hnul na Ladovce a Trebišov, kde ho ráno uvítal na stanici veteránský spolek, poněvadž si tenhle maršbatalión spletl s maršbataliónem 14. honvéd, maďarského pluku, který projel stanicí hned v noci. Jisto bylo, že veteráni byli namazaní, a svým řevem "Isten áld meg a királyt" probudili ze spaní celý ešalon. Několik uvědomělejších naklonilo se z vagónů a odpovědělo jim: "Polibte nám prdel. Éljen!" 
    Načež veteráni zařvali, až se okna nádražní budovy otřásala: "Éljen! Éljen a tizennegyedik regiment (čtrnáctý regiment)!" 
    Za pět minut jel vlak dál na Humenné. Zde již byly jasně a zřetelně znát stopy bojů, když Rusové táhli do údolí Tisy. Po stráních táhly se primitivní zákopy, tu a tam bylo vidět vypálenou usedlost, kolem které narychlo zbudovaná bouda znamenala, že se majitelé opět vrátili. 
    Potom, když k polednímu přišla stanice Humenné, kde nádraží jevilo také zbytky bojů, vykonány byly přípravy k obědu a mužstvo ešalonu zatím mohlo nahlédnout do veřejného tajemství, jak úřady po odchodu Rusů jednají s místním obyvatelstvem, které bylo řečí i náboženstvím příbuzné ruským vojskům. 
    Na peróně, obklíčena uherskými četníky, stála skupina zatčených uherských Rusů. Bylo tam několik popů, učitelů a sedláků z širokého dalekého okolí. Všichni měli ruce svázané dozadu provazy a po párech přivázáni k sobě. Většinou měli rozbité nosy a boule na hlavách, jak dostali hned po zatčení výprask od četníků. 
    Kousek dál hrál si jeden maďarský četník s jedním popem. Uvázal mu provaz kolem levé nohy, který držel v ruce, a nutil ho kolbou, aby pop tančil čardáš, přičemž trhal provazem, takže pop upadl na nos, a maje ruce svázané dozadu, nemohl vstát a dělal zoufalé pokusy obrátit se na záda, aby se snad tak mohl zvednout se země. četník se tak tomu upřímné smál, až mu slzy tekly z očí, a když už pop se zvedal, trhnul provazem a pop byl opět na nose. 
    Konečné učinil tomu přítrž četnický důstojník, který poručil, aby zatčené odvedli, zatím než přijede vlak, za nádraží do prázdné kůlny a tam je bili a mlátili, aby to nikdo neviděl. 
    O této epizodě rozhovořili se ve štábním vagónu a celkem možno říct, že většina to odsuzovala. 
    Fénrich Kraus mínil, že když už jsou velezrádci, mají se hned na místě oběsit beze všeho týráni, zato však poručík Dub s celým výjevem naprosto souhlasil a převedl to hned na sarajevský atentát a vysvětlil to tak, že ti maďaršti četníci na stanici Humenné mstí smrt arciknížete Františka Ferdinanda a jeho choti. Aby dodal váhy svým slovům, řekl, že odbíral časopis (Šimáčkův Čtyřlístek) a tam že ještě před válkou v červencovém čísle bylo o tom atentátu napsáno, že bezpříkladný zločin sarajevský zanechává v lidských srdcích nadlouho nezhojitelnou ránu, tím bolestnější, že zločinem nebyl jen zahlazen život představitele výkonné moci státu, nýbrž i život jeho věrné a milované družky, a že zničením těch dvou životů rozvrácen šťastný, příkladný rodinný život a sirotami učiněny všemi milované děti. 
    Nadporučík Lukáš jen zamručel k sobě, že asi zde v Humenném četníci odebírali Šimáčkův Čtyřlístek s tím dojemným článkem. Vůbec se mu počalo vše najednou hnusit a cítil jenom potřebu opít se, aby ho opustil světobol. Vyšel tedy z vagónu a šel vyhledat Švejka. 
     "Poslyšte, Švejku," řekl k němu, "nevíte o nějaké láhví koňaku? Mně není nějak dobře." 
     "To dělá všechno, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, změna počasí. Může bejt, až budeme na bojišti, že vám bude ještě hůř. Čím víc se člověk vzdaluje vod svý původní vojenský bázy, tím mu bejvá mdlejc. Strašnickej zahradník, nějakej Josef Kalenda, ten se taky jednou vzdálil z domova, šel ze Strašnic na Vinohrady, stavil se na Zastávce v hospodě, ale to mu ješt`e nic nebylo, ale jakmile přišel do Korunní třídy k vodárně, bral v Korunní třídě až za kostel svaté Ludmily hospodu za hospodou a cítil už malátnost. Nedal se však tím odstrašit, poněvadž se vsadil předtím ten večer v Strašnicích v hospodě U remízy s jedním řidičem vod elektriky, že udělá pěšky cestu kolem světa za tři neděle. Počal se tedy dál a dál vzdalovat vod svýho domova, až se přivalil do Černýho pivovaru na Karlově náměstí, a vodtamtuď šel na Malou Stranu k Sv. Tomáši do pivovaru a odtamtud přes restaurací U Montágů a ještě vejš přes hospodu U krále brabantskýho, pak na Krásnou vyhlídku, odtud do Strahovskýho kláštera do pivovaru. Ale to už mu změna podnebí přestala svědčit. Dostal se až na Loretánský náměstí a tam dostal najednou takový stesk po domově, že sebou praštil na zem, počal se válet po chodníku a křičel: ,Lidičky, já už dál nepůjdu. Já se na cestu kolem světa,` s dovolením, pane obrlajtnant, ,vykašlu: Jestli však si přejou, pane obrlajtnant, tak jím nějaký koňak seženu, jenom se bojím, abyste mně dřív nevodjelí." 
    Nadporučík Lukáš ho ujistil, že dřív se odtud nepojede až za dvě hodiny a že koňak prodávají hned za nádražím potajmu v láhvích, hejtman Ságner že tam už Matušiče poslal a ten že mu přines za patnáct korun láhev zcela obstojného koňaku. Tady má patnáct korun, a už aby šel, a jen ať nikomu neříká, že je to pro nadporučíka Lukáše nebo že on ho posílá, poněvadž je to vlastně zakázaná věc. 
     "Buďte ubezpečenej, pane obrlajtnant," řekl Švejk, "že to bude všechno v pořádku, poněvadž já mám moc rád zakázaný věci, poněvadž jsem se vždycky octnul v něčem zakázaným, aniž bych byl vo tom věděl bejval. Jednou v karlinskejch kasárnách nám zakázali..." 
     "Kehrt euch - marschieren marsch!" přerušil ho nadporučík Lukáš. 
     Švejk šel tedy za nádraží, opakuje si po cestě všechny složky své výpravy: že koňak musí být dobrý, proto ho musí napřed ochutnat, že je to zakázané, proto musí být opatrný. 
    Když právě zahýbal za perón, srazil se opětně s poručíkem Dubem. "Co se zde flákáš?" otázal se Švejka. "Znáš mne?" 
     "Poslušně hlásím," odpověděl Švejk salutuje, "že si vás nepřeji poznat z té vaší špatné stránky." Poručík Dub ustrnul leknutím, ale Švejk stál klidně, drže stále ruku na štítku čepice, a pokračoval: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že vás chci poznat jen z té dobré stránky, abyste mne nepřinutil až k pláči, jak jste mně posledně říkal." 
    Poručíkovi Dubovi zakroutila se nad takovou drzostí hlava a vzmohl se jen na rozhorlený výkřik: "Táhni, mizero, my si spolu ještě promluvíme!" 
     Švejk odešel za perón a poručík Dub vzpamatovav se vydal se za ním. Za nádražím, hned u silnice, stála řada nůší postavených dnem nahoru, na kterých byly ošatky a na ošatkách různé laskominy zcela nevinně vypadající, jako kdyby ty všechny dobroty byly určeny pro školní mládež někde na výletě. Ležely tam kousky tažených bonbónů, trubičky z oplatek, hromada kyselých pokroutek, tu a tam ještě na některé ošatce krajíčky černého chleba s kouskem salámu, zcela určitě koňského původu. Vevnitř však nůše obsahovaly různý alkohol, flašky s koňakem, rumem, jeřabinkou a s jinými likéry a kořalkami. 
    Hned za příkopem silnice byla bouda a tam se vlastně všechny tyhle obchody s nedovolenými nápoji prováděly. 
    Vojáci to napřed vyjednali u nůší a pejzatý žid vytáhl zpod nůše tak nevinně vypadající kořalku a přinesl ji pod kaftanem do dřevěné boudy, kde už si ji voják nenápadně schoval někam do kalhot nebo pod blůzu. Sem tedy Švejk zaměřil, zatímco od nádraží poručík Dub se svým detektivním talentem ho pozoroval. 
     Švejk to vzal hned přímo u první nůše. Napřed si vybral bonbóny, které zaplatil a strčil do kapsy, přičemž pán s pejzy mu zašeptal: "Schnaps hab' ich such, gnädiger Herr Soldat." 
    Vyjednávání bylo rychle skoncováno, Švejk odešel do boudy, a dříve nedal peníze, dokud pán s pejzy láhev neotevřel a Švejk neochutnal. Byl ale s koňakem spokojen a vracel se na nádraží, zastrčiv si láhev pod blůzu. 
     "Kdepak jsi byl, mizero?" zastoupil mu cestu k perónu poručík Dub. 
     "Poslušné hlásím, pane lajtnant, že jsem si šel koupit bonbóny." Švejk sáhl do kapsy a vytáhl hrst špinavých, zaprášených bonbónů: "Jestli by se pan lajtnant neštítil - Já už je okoušel, nejsou špatný. Mají takovou příjemnou, zvláštní chuť, jako vod povidel, pane lajtnant." 
    Pod blůzou rýsovaly se kulaté obrysy lahve. Poručík Dub poplácal Švejkovi po blůze: "Co to tady neseš, ty jeden mizero. Vytáhni to ven!" 
     Švejk vytáhl láhev s nažloutlým obsahem, se zcela jasnou a zřetelnou etiketou Cognac. 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk neohroženě, "že jsem si byl do prázdný flašky od koňaku napumpovat trochu vody k pití. Já mám ještě vod toho guláše, co jsme měli včera, strašnou žízeň. Jenže voda je tam u tý pumpy, jak vidíte, pane lajtnant, nějaká žlutá, to bude asi nějaká železitá voda. Takový vody jsou moc zdravý a užitečný." 
     "Když máš takovou žízeň, Švejku," řekl poručík Dub, ďábelsky se usmívaje a chtěje co nejdéle prodloužit tu scénu, ve které to Švejk nadobro prohraje, "tak se napij, ale pořádné. Vypij to všechno najednou!" 
    Poručík Dub zkombinoval si už předem, jak Švejk udělá pár hltů a dál už nebude moci a jak on, poručík Dub, nad ním slavně zvítězí a řekne: "Podej mi taky láhev, ať se trochu napiji, já mám také žízeň." Jak se bude asi ten lump Švejk v tom hrozném okamžiku pro něho tvářit, a potom dál raport a tak dále. 
     Švejk odzátkoval láhev, přiložil k ústům a hlt za hltem se ztrácel v jeho hrdle. Poručík Dub zkameněl. Švejk před jeho očima vypil celou láhev, aniž by hnul brvami, a prázdnou láhev hodil přes silnici do rybníka, odplivl si a řekl, jako by byl vypil skleničku minerální vody; "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že ta voda měla vopravdu železitou příchuť. V Kamýku nad Vltavou jeden hostinskej dělal pro svý letní hosty železitou vodu takovým způsobem, že do studny házel starý podkovy." 
     "Já ti dám starý podkovy! Pojď mně ukázat tu studni, odkud měls tu vodu!" 
     "To je kousek vodtud, pane lajtnant, hned tady za tou dřevěnou boudou." 
     "Jdi napřed, ty mizero, ať vidím, jak držíš krok!" 
     "To je opravdu zvláštní," pomyslil si poručík Dub. "Na tom bídném chlapovi není docela nic znát " 
     Švejk šel tedy napřed, oddán do vůle boží, ale stále mu něco říkalo, že tam studna musí být, a taky ho nikterak nepřekvapilo, že tam byla. Dokonce tam byla pumpa, a když k ní došli, tu Švejk zapumpoval, tekla z ní nažloutlá voda, takže mohl slavnostně prohlásit: "Tady je ta železitá voda, pane lajtnant" 
    Uděšený muž s pejzy se přiblížil a Švejk mu řekl německy, aby přinesl nějakou skleničku, že se pan lajtnant chce napít. 
    Poručík Dub tak z toho úplně zblbl, že vypil celou sklenici vody, po které se mu v ústech převalovala chuf koňské moče a hnojůvky, a úplně zpitomělý tím, co zažil, dal pejzatému židovi za tu sklenici vody pětikorunu, a obraceje se na Švejka, řekl k němu: "Co zde čumíš, táhni domů." 
    Za pět minut Švejk objevil se ve štábním vagónu u nadporučíka Lukáše a tajemným posuňkem vylákal ho z vagónu a venku mu sdělil: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že za pět, nanejdýl za deset minut budu úplně vožralej, ale budu ležet ve svým vagóně, a prosil bych vás, abyste mé alespoň, pane obrlajtnant, na tři hodiny nevolal a žádný poručení mi nedával, dokud se z toho nevyspím. Vše je v pořádku, ale mé chyt pan lajtnant Dub, já mu řekl, že je to voda, tak jsem musel před ním tu celou flašku koňaku vypít, abych mu dokázal, že je to voda. Všechno je v pořádku, nic jsem neprozradil, jak jste si přál, a vopatrnej jsem byl taky, ale teď už, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že už to cejtím, začínají mně ňák brnět nohy. Ovšem, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že jsem zvykle] chlastat, poněvadž s panem feldkurátem Katzem..." 
     "Odejdi, bestie!" zvolal nadporučík Lukáš, ale beze všeho hněvu, zato však poručík Dub stal se u něho o padesát procent nesympatičtější než předtím. 
     Švejk vlezl opatrně do svého vagónu, a ukládaje se na svůj plášť a baťoch, řekl k účetnímu šikovateli a k ostatním: "Jednou se vám jeden člověk vožral a prosil, aby ho nebudili..." Po těch slovech převalil se na bok a počal chrápat. 
    Plyny, které vyvozoval krkáním, záhy naplnily celou místnost, takže kuchař okultista Jurajda, saje atmosféru nozdrami, prohlásil: "Sakra, tady voní koňak." 
    U skládacího stolu seděl jednoroční dobrovolník Marek, který konečné po všech těch útrapách dotáhl to až na batalionsgeschichtsschreibra. 
    Nyní sestavoval do zásoby hrdinné skutky bataliónu a bylo vidět, že mu to dělá velké potěšení, ten pohled do budoucna. 
     Účetní šikovatel Vaněk se zájmem sledoval, jak jednoroční dobrovolník pilně píše a směje se přitom na celé kolo. Proto také vstal a naklonil se nad jednoročním dobrovolníkem, který mu počal vysvětlovat: "To máte strašnou legraci, psát dějiny bataliónu do zásoby. Hlavní věcí je, aby se postupovalo systematicky. Ve všem musí být systém." "Systematický systém," poznamenal účetní šikovatel Vaněk s úsměvem víceméně opovržlivým. 
     "Ano," řekl ledabyle jednoroční dobrovolník, "systematizovaný, systematický systém při psaní dějin bataliónu. Napřed nemůžeme vyrukovat hned s velkým vítězstvím. To všechno musí jít pomalu, podle určitého plánu. Náš batalión nemůže vyhrát najednou tuhle světovou vojnu. Nihil nisi bene. Hlavní věcí je pro důkladného historika dějin, jako jsem já, udělat si zprvu plán našich vítězství. Kupříkladu zde líčím, jak náš batalión, to snad bude asi za dva měsíce, málem překročí ruské hranice, velice silně obsazené, řekněme donskými pluky nepřítele, zatímco několik nepřátelských divizí obchází naše pozice. Na první pohled se zdá, že náš batalión jest ztracen, že nás rozsekají na nudle, když vtom dá hejtman Ságner tento rozkaz po našem bataliónu: ,Bůh nechce, abychom tu zahynuli, prchejme!` Náš batalión dá se tedy na útěk, ale nepřátelská divize, která nás už obešla, vidí, že se vlastně na ni ženem, počne zděšené utíkat a padne bez výstřelu do rukou rezervám naší armády. Tím tedy vlastně celá historie našeho bataliónu začne. Z nepatrné události, abych mluvil prorocky, pane Vaňku, vyvinou se dalekosáhlé věci. Náš batalión jde od vítězství k vítězství. Zajímavé bude, jak náš batalión přepadne spícího nepřítele, k čemuž ovšem je potřeba slohu Ilustrovaného válečného zpravodaje, který vycházel u Vilímka za rusko-japonské války. Náš batalión přepadne tábor spících nepřátel. Každý náš voják vyhledá si jednoho nepřítele, vší silou vrazí mu bodák do prsou. Znamenitě nabroušený bajonet vjede jako do másla a jen tu a tam zapraská žebro, spící nepřátelé trhají celým tělem, na okamžik vypoulejí udivené, ale již nic nevidoucí oči, zachroptějí a natáhnou se. Spícím nepřátelům objevují se na rtech krvavé sliny, tím je věc odbyta a vítězství je na straně našeho bataliónu. Nebo ještě lepší to bude asi tak za tři měsíce, to náš batalión zajme ruského cara. O tom si ale povíme, pane Vaňku, až později, mezitím si musím připravit do zásoby malé epizody, svědčící o bezpříkladné hrdinnosti. Bude mně třeba vymyslit si zcela nové válečné termíny. Jeden jsem si již vymyslil, budu psát o obětavé odhodlanosti našeho mužstva, prošpikovaného střepinami granátů. Výbuchem nepřátelské miny přijde jeden z našich četařů, řekněme dvanácté nebo třinácté kumpanie, o hlavu. - Á propos," řekl jednoroční dobrovolník, uhodiv se do hlavy, "málem bych zapomněl, pane rechnungsfeldvébl, čilí po občansku řečeno, pane Vaněk, musíte mně zaopatřit seznam všech šarží. Jmenujte mně nějakého šikovatele od dvanácté kumpanie. - Houska? Dobrá, tak tedy Houska přijde o hlavu s tou minou, hlava mu odletí, tělo však udělá ještě několik kroků, namíří si a sestřelí ještě nepřátelský aeroplán. To se samo sebou rozumí, že ohlasy těchto vítězství musí být v budoucnosti oslaveny v rodinném kruhu v Schönbrunnu. Rakousko má velice mnoho bataliónů, ale jediný batalión, to je náš, který se vyznamená, že jediné kvůli němu uspořádá se malá rodinná intimní slavnost císařského domu. Představuji si to tak, jak vidíte v mých poznámkách, že arcivévodská rodina Marie Valérie přesídlí kvůli tomu z Wallsee do Schönbrunnu. Slavnost je čistě intimní a koná se v sále vedle mocnářovy ložnice, kteráž je osvětlena bílými voskovicemi, neboť jak je známo, u dvora nemilují elektrických žárovek kvůli krátkému spojení, vůči kterému jest stařičký mocnář zaujat. O šesté hodině večerní začíná slavnost ku cti a chvále našeho bataliónu. V tu dobu uvedeni jsou vnukové Jeho Veličenstva do sálu, jenž vlastně náleží ke komnatám zvěčnélé císařovny. Ted je otázka, kdo bude přítomen kromě císařské rodiny. Musí tam být a bude tam generální adjutant mocnáře hrabě Paar. Poněvadž při takových rodinných a intimních hostinách bývá. občas někomu mdlo, čímž ovšem nemyslím, že se hrabě Paar snad poblije, je vyžadována přítomnost osobního lékaře, dvorního rady dr. Kerzla. Kvůli pořádku, aby si snad dvorní lokajové nedovolili nějaké důvěrnosti ku dvorním dámám přítomným na hostině, objevuje se nejvyšší hofmistr baron Lederer, komoří hrabě Bellegarde a vrchní dvorní dáma hraběnka Bombellesová, která hraje mezi dvorními dámami stejnou úlohu jako madam v bordelu u Šuhů. Když se vznešené panstvo shromáždilo, byl o tom uvědomen císař, který se pak objevil v průvodu svých vnuků, posadil se za stůl a pronesl přípitek na počest našeho maršbataliónu. Po něm se ujala slova arcivévodkyně Marie Valérie, která se zejména pochvalně zmiňuje o vás, pane rechnungsfeldvéble. Ovšem že podle mých poznámek náš batalión utrpí těžké a citelné ztráty, poněvadž batalión bez mrtvých není žádným bataliónem. Bude třeba ještě zhotovit nový článek o našich mrtvých. Dějiny bataliónu nesmí se skládat jenom ze suchých fakt o vítězství, kterých mám už napřed asi dvaačtyřicet poznamenáno. Vy například, pane Vaňku, padnete u malé říčky a tadyhle Baloun, který na nás tak divně čumí, ten zahyne docela jinou smrtí než kulí, šrapnelem nebo granátem, Bude uškrcen lasem vymrštěným z nepřátelského aeroplánu právě v tom okamžiku, kdy bude požírat oběd svého obrlajtnanta Lukáše." 
    Baloun odstoupil, zoufale máchl rukama a prohodil sklíčené: "Když já za svou povahu nemůžu. Ještě když jsem sloužil v aktiv, tak jsem se třebas třikrát vobjevil u kuchyně pro mináž, dokud mne nezavřeli. Jednou jsem měl třikrát k obědu žebro, za kterýžto seděl jsem měsíc. Děj se vůle Páně." 
     "Nebojte se, Baloune," utěšoval ho jednoroční dobrovolník, "v dějinách bataliónu nebude o vás zmíňka, že jste zahynul pří žrádle cestou od oficírsmináže do zákopů. Budete vyjmenován pohromadě se všemi muži našeho bataliónu, kteří padli za slávu naší říše, jako například účetní šikovatel Vaněk." 
     "Jakou smrt mně určujete, Marku?" 
     "Jen tolik nespěchejte, pane rechnungsfeldvébl, tak rychle to nejde." 
    Jednoroční dobrovolník se zamyslil: "Vy jste z Kralup, není-liž pravda; tedy pište domů, do Kralup, že zmizíte beze stopy, ale pište nějak opatrně. Nebo si přejete býti těžce raněn, zůstat ležet za dráthindrnisama? Ležíte si tak pěkně s přelámanou nohou celý den. V noci nepřítel reflektorem osvětluje naši pozici a zpozoruje vás; myslí, že konáte výzvědnou službu, počne do vás řezat granáty a šrapnely. Vy jste vykonal ohromnou službu pro vojsko, poněvadž na vás nepřátelské vojsko vypotřebovalo takové množství munice jako na celý batalión, a vaše součástky plující volně vzduchem po všech těch výbuších nad vámi, prorážejíce rotací vzduch, zpívají píseň velkého vítězství. Zkrátka a dobře, na každého dojde a každý se vyznamená z našeho bataliónu, takže slavné stránky našich dějin budou přeplněny vítězstvími - ačkoliv bych velice nerad to přeplňoval, ale nemohu si pomoct, všechno musí být provedeno důkladné, aby po nás zbyla nějaká památka, nežli, řekněme v měsíci září, nezbude z našeho bataliónu dočista nic než jenom ty slavné stránky dějin, které budou mluvit do srdcí všech Rakušanů, že je jisto, že všichni z těch, kteří nespatří už svůj domov, bili se stejné statně a udatně. Konec toho již jsem sestavil, víte, pane Vaňku, toho nekrologu. Čest památce padlých! Jejich láska k mocnářství je láskou nejsvětější, neboť vyvrcholila ve smrt. Jejich jména nechť jsou s úctou vyslovována, jako například Vaněk, Oni pak, jichž se ztráta živitelů dotkla nejcitelněji, ať si hrdě utrou slzy, neboť padlí - byli hrdinové našeho bataliónu." 
    Telefonista Chodounský a kuchař Jurajda s velkým zájmem naslouchali výklad jednoročního dobrovolníka o chystaných dějinách bataliónu. 
     "Pojďte blíže, pánové," řekl jednoroční dobrovolník, listuje ve svých poznámkách, "stránka 15: ,Telefonista Chodounský padl 3. září současné s kuchařem od bataliónu Jurajdou.` Slyšte dále mé poznámky: ,Bezpříkladná hrdinnost. První s nasazením života zachraňuje telefonní drát ve své blindáži, nejsa již po tři dny u telefonu vystřídán. - Druhý, vida hrozící nebezpečí od nepřítele obejitím z flanky, s kotlem vařící polévky vrhá se na nepřítele, rozsévaje hrůzu a opařeniny u nepřítele. - Krásná smrt obou. První roztrhán minou, druhý udušen jedovatými plyny, které mu strčili pod nos, když již neměl se čím bránit. Oba hynou s výkřikem: Es Tebe unser Batalionskommandant!' Vrchní velitelství nemůže nežli denně přinášet nám díkůvzdání ve způsobě rozkazu, aby i jiné části naší armády znaly udatnost našeho bataliónu a vzaly si z nás příklad. Mohu vám přečíst výňatek z armádního rozkazu, který bude čten po všech oddílech armády, který se velice podobá onomu rozkazu. arcivévody Karla, když stál se svým vojskem roku 1805 před Paduou a den po rozkazu dostal slušný nátěr. Poslyšte tedy, co se bude číst o našem bataliónu jako o příkladném hrdinném tělese pro všechna vojska: ,Doufám, že celá armáda vezme si příklad z výše uvedeného bataliónu, zejména že osvojí si onoho ducha sebedůvěry a sebestatečnosti, pevné nezdolnosti v nebezpečí, oné příkladné hrdinnosti, lásky a důvěry ku svým představeným, kteréžto ctnosti, jimiž batalión vyniká, vedou ho k obdivuhodným činům, ku blahu a vítězství naší říše. Všichni za jeho příkladem!`" 
    Z místa, kde ležel Švejk, ozvalo se zívnutí a bylo slyšet, jak Švejk mluví ze spaní: "To mají pravdu, paní Müllerová, že jsou si lidi podobný. V Kralupech stavěl pumpy nějaký pan Jaroš a ten se podobal hodináři Lejhanzovi z Pardubic, jako když mu z voka vypadne, a ten zas byl tak nápadné podobnej jičínskýmu Piskorovi a všichni čtyři dohromady neznámýmu sebevrahovi, kterýho našli voběšenýho a úplné zetlelýho v jednom rybníku u Jindřichova Hradce, zrovna pod dráhou, kde se asi vrhnul pod vlak." - Ozvalo se nové zívnuti a potom ještě dodatek: "Potom ty všechny vostatní vodsoudili k vetkej pokutě, a zejtra mně udělají, paní Müllerová, cezený nudle -" Švejk převalil se na druhý bok a chrápal dál, zatímco mezi kuchařem okultistou Jurajdou a jednoročním dobrovolníkem nastala debata týkající se věcí v budoucnu. 
    Okultista Jurajda mínil, že třebas na první pohled zdá se to být nesmyslem, když člověk píše z legrace o něčem, co bude v budoucnosti, ale je jisto, že i taková legrace velice často obsahuje prorocká fakta, kdy duševní zrak člověka překonává, pod vlivem tajemných sil, záclonu neznáma budoucnosti. Od toho okamžiku byl Jurajda ve své řeči samá záclona. Ob větu objevovala se jeho záclona budoucnosti, až konečné přešel dokonce na regeneraci, to jest na obnovování lidského těla, vrazil do toho schopnost obnovování těla u nálevníků, skončil prohlášením, že každý člověk může utrhnout ještěrce ocas a ten že jí opět naroste. 
    Telefonista Chodounský k tomu poznamenal, že by si lidi medili, kdyby to u nich bylo možné jako s tím ocasem u ještěrky. Jako řekněme například na vojně, někomu to utrhne hlavu nebo jiné části těla, a pro vojenskou správu byla by taková věc strašné vítanou, poněvadž by nebyli žádní invalidi. Takový jeden rakouský voják, kterému by pořád rostly nohy, ruce, hlavy, byl by jistě cennější než celá brigáda. 
    Jednoroční dobrovolník prohlásil, že dnes, díky vyspělé válečné technice, možno je s úspěchem nepřítele rozpůlit třebas i na tři příčné díly. Existuje zákon o obnovení těla mrskavek z rodu nálevníků; každá rozpůlená část obnovuje se, dostává nové ústrojí a roste samostatné jako mrskavka. V analogickém případě po každé bitvě by se rakouské vojsko zúčastnivší se této bitvy ztrojnásobilo, zdesateronásobilo, ke každé noze by se vyvinul nový svěží infanterista. 
     "Kdyby vás tak slyšel Švejk," poznamenal účetní šikovatel Vaněk, "ten by nám uvedl aspoň nějaký příklad." 
     Švejk reagoval na své jméno a zamumlal: "Hier," a chrápal zase dál, vydav ze sebe tento projev vojenské disciplíny. 
    V pootevřených dveřích vagónu objevila se hlava poručíka Duba. 
     "Je zde Švejk?" otázal se. 
     "Spí, poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl jednoroční dobrovolník. 
     "Když se ptám po něm, vy jednoroční dobrovolníku, máte ihned skočit a zavolat ho." 
     "To nejde, pane lajtnant, on spí." 
     "Tak ho vzbuďte! Já se divím, že vám to, jednoroční dobrovolníku, hned nenapadlo? Máte přece projevovat více ochoty vůči svým představeným! Vy mne ještě neznáte. - Ale až mne poznáte -" 
    Jednoroční dobrovolník začal budit Švejka. 
     "Švejku, hoří, vstávej!" 
     "Když tenkrát hořely Odkolkovy mlejny," zabručel Švejk, obraceje se opět na druhý bok, "přijeli hasiči až z Vysočan..." 
     "Račte vidět," řekl vlídné jednoroční dobrovolník poručíkovi Duboví, "že ho budím, ale že to nejde." 
    Poručík Dub se rozzlobil. "Jak se jmenujete, jednoroční dobrovolníku? - Marek? - Aha, to jste ten jednoroční dobrovolník Marek, který seděl pořád v arestě, že ano?" 
     "Ano, pane lajtnant. Prodělal jsem jednoroční kurs tak řečeno v kriminále, a byl jsem redegradován, to jest po svém propuštění od divizního soudu, kde moje nevina vyšla najevo, jmenován batalionsgeschichtsschreibrem s ponecháním hodnosti jednoročního dobrovolníka." 
     "Vy jím dlouho nebudete," řval poručík Dub, celý červený v obličeji, kterýžto přechod z barvy do barvy dělal dojem, že mu nabíhají tváře po fackách, "o to se přičiním já!" 
     "Prosím, pane lajtnant, abych byl předveden k raportu," řekl vážně jednoroční dobrovolník. "Vy sí se mnou nehrajte," řekl poručík Dub. "Já vám dám raport. My se ještě spolu setkáme, ale pak vás to bude setsakramentsky mrzet, poněvadž mé poznáte, když mé teď ještě neznáte!" 
    Poručík Dub odcházel hněvivě od vagónu, zapomenuv v rozčilení na Švejka, ačkoliv měl před chvílí ten nejlepší úmysl zavolat Švejka a říct mu: "Dejchni na mě!" jakožto sáhnutí k poslednímu prostředku ku zjištění Švejkova nezákonného alkoholismu. Ted bylo však již pozdě, poněvadž když se opět za půl hodiny vrátil k vagónu, rozdali mezitím pro mužstvo černou kávu s rumem, Švejk byl již vzhůru a na volání poručíka Duba vyskočil jako srnka z vagónu. 
     "Dýchni na mne!" zařval na něho poručík Dub. Švejk vydechl na něho celou zásobu svých plic, jako když horký vítr nese do polí vůni lihovaru. 
     "Co je z tebe, chlape, cítit?" 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, ze mé je cítit rum." 
     "Tak vidíš, chlapečku," vítězně zvolal poručík Dub. "Konečně jsem té dostal." 
     "Ano, pane lajtnant," řekl Švejk beze všeho výrazu znepokojení. "Právě jsme fasovali rum do kafe a já jsem napřed vypil rum. Jestli však, pane lajtnant, je ňáký nový nařízení, že se má pít napřed kafe a pak teprv rum, prosím za odpuštění, příště se to již nestane." 
     "A proč jsi chrápal, když jsem byl před půlhodinou u vagónu? Vždyť tě nemohli vzbudit " 
     "Já jsem, poslušně hlásím, pane lajtnant, celou noc nespal, poněvadž jsem si vzpomínal na ty doby, když jsme ještě dělali manévry u Vesprimu, Tenkrát suponovanej první a druhej armádní sbor šel přes Štyrsko a západníma Uhrama vobklíčil náš čtvrtej sbor, kterej byl na lágru ve Vídni a v okolí, kde jsme měli všude festunky, ale voni vobešli nás a dostali se až na most, kterej dělali pionýři z pravýho břehu Dunaje. My jsme měli dělat ofenzívu a nám na pomoc měly přijít vojska vod severu a potom taky vod jihu vod Voseka. To nám četli v rozkaze, že nám táhne na pomoc třetí armádní sbor, aby nás nerozbili mezi tím Blatenským jezerem a Prešpurkem, až budeme forykovat proti druhýmu armádnímu sboru. Ale nebylo to nic platný; když jsme měli vyhrát, tak se vodtroubilo a vyhráli to s bílejma páskama." 
    Poručík Dub neřekl ani slova a rozpačitě odešel, vrtě hlavou, ale hned se opět vrátil od štábního vagónu a řekl k Švejkovi: "Pamatujte si všichni, že přijde čas, kdy budete přede mnou kňučet!" Na víc se nevzmohl a opět odešel ke štábnímu vagónu, kde hejtman Ságner právě vyslýchal jednoho nešťastníka od 12. kumpanie, kterého předvedl šikovatel Strnad, poněvadž voják začal již nyní pečovat o svou bezpečnost v zákopech a odněkud ze stanice přitáhl dvířka prasečího chlívku, pobitá plechem. Stál tu nyní vyjevený, vypoulený, omlouvaje se, že to chtěl vzít s sebou do dekunků proti šrapnelům, že se chtěl frsichrovat. 
    Toho použil poručík Dub k velkému kázání o tom, jak se má voják chovat, jaké jsou jeho povinnosti vůči vlasti a mocnáři, který je nejvyšším velitelem a nejvyšším vojenským pánem. Jestli ovšem jsou v bataliónu takové živly; ty že je potřeba vymýtit, potrestat a zavřít. To žvanění bylo tak nevkusné, že hejtman Ságner poklepal provinilci na rameno a řekl k němu: "Jen když jste to dobře myslel, příště to nedělejte, to je hloupost od vás, ty dvířka dejte zase nazpátek, kde jste je vzal, a táhněte ke všem čertům!" 
    Poručík Dub zahryzl se do rtů a umínil si, že na něm vlastně závisí celá záchrana rozkládající se disciplíny v bataliónu. Proto obešel ještě jednou celé nádražní prostranství a nalezl u jednoho skladiště, kde byl veliký nápis maďarsko-německý, že se tam nesmí kouřit, nějakého vojáka, který tam seděl a četl si noviny, kterými byl tak zakryt, že nebylo vidět jeho výložky. Vykřikl na něho "Hatit Acht", poněvadž to byl nějaký muž od maďarského regimentu, který v Humenném stál v rezervě. 
    Poručík Dub s ním zatřásl, maďarský voják vstal, ani neuznal za dobré zasalutovat, strčil jen noviny do kapsy a odcházel směrem k silnici. Poručík Dub šel za ním jako v mátohách, ale maďarský voják zrychlil krok, a potom se obrátiv, dal posměšně ruce vzhůru, aby poručík Dub nebyl ani na okamžik v pochybnostech, že on ihned poznal jeho příslušnost k jednomu z českých pluků. Potom se hned Maďar klusem ztratil mezi blízkými chalupami za silnicí. 
    Poručík Dub, aby jaksi ukázal, že nemá s touto scénou nic společného, majestátně vešel do malého krámku u silnice, zmateně ukázal na velkou cívku černých nití, a zastrčiv si je do kapsy, zaplatil a vrátil se do štábního vagónu, kam si dal bataliónní ordonancí zavolat svého sluhu Kunerta, kterému odevzdávaje nitě, řekl: "Abych se o všechno staral, já vím, že jste na nitě zapomněl." 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že jich máme celý tucet " 
     "Tak mně je hned ukažte; a ať jste hned s nimi tady. Myslíte, že vám věřím?" 
    Když se Kunert vrátil s celou krabicí cívek, bílých i černých, řekl poručík Dub: "Vidíš, ty chlape, všimni si dobře těch nití, co jsi ty přines, a téhle mé veliké cívky! Vidíš, jak tvoje nitě jsou tenké, jak se lehce přetrhnou, a teď se podívej na moje, co dají za práci, než je přetrhneš. V poli nepotřebujeme žádných hadrů, v poli musí býti všechno důkladně. Tak zas ty všechny nitě vezmi s sebou a čekej na moje rozkazy a pamatuj si, podruhé nic nedělej samostatně ze své hlavy a přijel' se mne zeptat, když něco kupuješ! Nepřej si mne poznat, ty mne ještě neznáš z tý špatný stránky." 
    Když Kunert odešel, obrátil se poručík Dub k nadporučíkovi Lukášovi: "Můj burš je velice inteligentní člověk. Sem tam udělá nějakou chybu, ale jinak velice dobře chápe. Jeho hlavní věcí jest jeho naprostá poctivost. Dostal jsem do Brucku zásilku z venkova od svého švagra, několik pečených mladých husí, a věříte, že se jich ani netkl, a poněvadž jsem je rychle nemohl pojísti, raději je nechal zasmrádnout. To ovšem dělá disciplína. Důstojník si musí vojáky vychovat." 
    Nadporučík Lukáš, aby dal najevo, že neposlouchá žvanění toho pitomce, odvrátil se k oknu a řekl: "Ano, dnes jest středa." 
    Poručík Dub obrátil se tedy, cítě potřebu vůbec něco mluvit, na hejtmana Ságnera, ke kterémužto zcela důvěrným, kamarádským tónem řekl: "Poslyšte, hejtmane Ságnere, co soudíte..." 
     "Pardon, na moment," řekl hejtman Ságner a vyšel z vagónu.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mezitím Švejk vypravoval si s Kunertem o jeho pánovi. 
     "Kdes byl po celou dobu, že tě ani nebylo vidět?" otázal se Švejk. 
     "Ale to víš," řekl Kunert. "S tím mým starým bláznem je pořád práce. Ten té každou chvilku volá k sobě a ptá se na věci, do kterých ti nic není. Taky se mé ptal, jestli jsem tvůj kamarád, a já jsem řek, že se moc málo vidíme." 
     "To je moc hezký vod něho, že se na mě ptá. Já ho mám moc rád, toho tvýho pana lajtnanta. Von je takovej hodnej, dobrosrdečnej a na vojáky jako pravej otec," řekl Švejk vážné. 
     "Jó, to si myslíš," odporoval Kunert, "to je pěkná svině, a blbej je jako hovno. Já ho mám už po krk, pořád mě jen sekýruje." 
     "Ale jdi pryč," divil se Švejk, "vždyť já myslil, že je to takovej vopravdu hodnej člověk, ty ňák divné mluvíš vo svým lajtnantovi, ale to už je vrozený u všech pucfleků. Jako máš toho burše majora Wenzla, ten vo svým pánovi jinak neřekne, než že je to kus zatracenýho, idiotskýho blbouna, a pucflek obrsta Schródra, ten když o svém pánovi mluvil, jinak ho nenazval než pochcanou potvorou a smradem smradlavým. To máš vod toho, že se to každej burš naučí vod svýho pána. Kdyby pán sám nenadával, tak by to po něm pucflek nevopakoval. V Budějovicích byl za aktiva lajtnant Procházka, ten zas mnoho nenadával, jen svému pucflekovi říkal ,ty spanilá krávo`. Jinou nadávku ten pucflek, nějakej Hibman, vod něho neslyšel. Von si to ten Hibman tak navyk, že když přišel do civilu, říkal tatínkovi, mamince a sestrám ,ty spanilá krávo`, a řek to taky své nevěstě, ta se s ním rozešla a žalovala ho pro urážku na cti, poněvadž to řek jí, jejímu tatínkovi i mamince na nějaké taneční zábavě zcela veřejně. A nevodpustila mu to a před soudem taky udala, že kdyby ji nazval krávou někde stranou, že by třebas šla na smír, ale takhle že je to evropská ostuda. Mezi námi řečeno, Kunerte, to bych si na tvýho lajtnanta nikdy nepomyslil. Na mé udělal už tenkrát takovej sympatickej dojem, když jsem s ním prvně mluvil, jako čerstvě vytažený buřty z udírny, a když jsem s ním mluvil podruhý, tak se mi zdál velice sečtělej a nějak takovej voduševnělej. Vodkud vlastně seš? Přímo z Budějovic? To chválím, když je někdo přímo vodnékud. - A kde tam bydlíš? - Pod podloubím? To je dobře, tam je aspoň v letě chládek. Máš rodinu? - Ženu a tři děti? - To seš štastnej, kamaráde, aspoň té bude mít kdo voplakávat, jako to říkal vždycky v kázání můj feldkurát Katz, a vono je to taky pravda, poněvadž jsem jednou slyšel takovou řeč jednoho obršta k záložníkům v Brucku, který jeli odtamtud do Srbska, že kterej voják zanechá doma rodinu a padne na bojišti, že sice roztrhá všechny rodinný styky - totiž von to řek takhle: ,Když je mrtfol, ot ródiny mrtfol, ródiny svázek pšetrhnuta, fíc být ajn helt, pónevadž hat geopfert svůj šivota za fétší famílii, za Vaterland: Bydlíš ve čtvrtým poschodí? - V přízemí? - To máš pravdu, ted' jsem si vzpomněl, že tam, na budějovickém náměstí, není ani jeden čtyřposchoďovej dům. Už tedy odcházíš? - Aha, tvůj pan oficír stojí před štábním vagónem a kouká se sem. Když tedy se tě snad zeptá, jestli snad jsem také o něm nemluvil, tak mu bezevšeho řekni, že jsem o něm mluvil, a nezapomeň mu říct, jak pěkně jsem o něm mluvil, že jsem málokdy potkal takového oficíra, který by se tak přátelsky a otcovsky choval jako on. Nezapomeň mu říct, že se mi zdá velice sečtělým, a řekni mu taky, že je velice intelikentní. Hekni mu taky, že jsem tě napomínal, abys byl hodnej a dělal mu všechno, co mu na očích vidíš. Pamatuješ si to?" Švejk vlezl do vagónu a Kunert s nitěma šel zas do svého pelechu. 
    Za čtvrt hodiny se jelo dál na Novou Čabynu přes vypálené vesnice Brestov a Veliký Radvaň.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 
    Bylo vidět, že zde to již šlo do tuhého. 
    Karpatské stráně a svahy byly rozryty zákopy jdoucími z údolí do údolí podél trati s novými pražci, po obou stranách veliké jámy od granátů. Někde přes potoky tekoucí do Laborce, jehož horní tok dráha sledovala, bylo vidět nové mosty a ohořelé trámy starých mostových přechodů. 
    Celé údolí na Medzilaborce bylo rozryto a přeházeno, jako kdyby zde pracovaly armády obrovských krtků. Silnice za říčkou byla rozryta, rozbita a bylo vidět zdupané plochy vedle, jak se vojska valila. 
    Přívaly a deště odkrývaly na pokraji jam způsobených granáty roztrhané cáry rakouských stejnokrojů. 
    Za Novou Čabynou na staré ohořelé borovici ve spleti větví visela bota nějakého rakouského pěšáka s kusem holené. 
    Bylo vidět lesy bez listí, bez jehličí, jak tu řádil dělostřelecký oheň, stromy bez korun a rozstřílené samoty. 
    Vlak jel pomalu po čerstvé zbudovaných náspech, takže celý batalión mohl důkladně vnímat a ochutnávat válečné radosti a při pohledu na vojenské hřbitovy s bílými kříži, které se bělaly na planinkách i na svahu zpustošených strání, připravovat se pomalu, ale jistě na pole slávy, která končí zablácenou rakouskou čepicí třepetající se na bílém kříži. 
    Němci od Kašperských Hor, kteří seděli v zadních vagónech a ještě v Milovicích na stanici hulákali při vjezdu "Wann ich kumm, wann ich wieda kumm...", od Humenného silně ztichlí, poněvadž nahlíželi, že mnozí z těch, jejichž čepice jsou na hrobech, zpívali totéž o tom, jak to bude pěkné, až se opět vrátí a zůstane pořád doma se svou milou. 
    V Medzilaborci byla zastávka za rozbitým, vypáleným nádražím, z jehož začouzených stěn vyčnívaly zkroucené traverzy. 
    Nový dlouhý barák ze dřeva, namísto vypáleného nádraží rychle postavený, byl pokryt nalepenými plakáty ve všech řečích: "Upisujte rakouskou válečnou půjčku!" 
    V jiném dlouhém baráku byla i stanice Červeného kříže, odkud vyšly s tlustým vojenským lékařem dvě sestřičky a smály se na celé kolo tlustému vojenskému lékaři, který k jich obveselení napodoboval různé zvířecí zvuky a nepodařeně chrochtal. 
    Pod železničním náspem, v údolí potoka, ležela rozbitá polní kuchyně. Ukazuje na ni, řekl Švejk k Balounovi: "Podívej se, Baloune, co na nás v krátký budoucnosti čeká. Právě se měla rozdávat mináž, vtom přilít granát a takhle ji spořádal." 
     "To je hrozný," vzdychl Baloun, "já jsem si nikdy nepomyslil, že mé čeká něco podobnýho, ale to byla vinna ta má pejcha, dyt já jsem si, potvora, koupil v Budějovicích poslední zimu rukavice z kůže. Už mně bylo málo nosit na svejch selskejch pazourách pletený starý rukavice, jako nosil nebožtík táta, a já jen pořád stonal po těch koženejch, městskejch. - Táta žral pučálku, a já hrách ani vidět, jen samou drůbeř. Vobyčejná vepřová mně taky nešla pod nos; panímáma mně ji musela dělat, netrestej mé pámbu, na pivu." 
    Baloun s naprostým zoufalstvím začal vyznávat generální zpověď: "Já jsem se vám rouhal svatejm i světicím božím, na Malši v hospodě a v Dolním Zahájí ztřískal jsem kaplana. V boha jsem ještě věřil, to nezapírám, ale o svatým Josefovi jsem pochyboval, Všechny svatý jsem vytrpěl ve stavení, jenom vobrázek svatýho Josefa, ten musel pryč, a tak mě teď pánbu potrestal za všechny ty moje hříchy a za mou nemravnost. Co jsem se těch nemravností na mlejnici napáchal, jak jsem svýmu pantátovi často nadával a vejminěk mu ztrpčoval a svou ženu sekýroval." 
     Švejk se zamyslil: "Vy jste mlynář, že jo? - Tak jste moh vědět, že mlejny boží melou pomalu, ale jisté, když kvůli vám vypukla ta světová válka." 
    Jednoroční dobrovolník se vmísil do rozhovoru: "S tím rouháním, Baloune, a nepřiznáváním všech svatých a světic jste si rozhodné špatné posloužil, poněvadž musíte znát, že mase rakouská armáda, jest již od let armádou čisté katolickou, majíc nejskvělejší příklad v našem nejvyšším vojenském pánovi. Jak se můžete vůbec opovážit jít s jedem nenávisti vůči některým svatým a světicím božím do boje, když ministerstvem vojenství zavedeny byly pro posádková velitelství jezuitské exhorty pro pány důstojníky a když jsme viděli slavnost vojenského vzkříšení. Rozumíte mně dobře, Baloune? Chápete, že vy vlastně provádíte něco proti slavnému duchu naší slavné armády? Jako s tím svatým Josefem, o kterým jste se zmínil, že jeho obrázek nesměl viset u vás ve světnicí. Vždyť on je, Baloune, vlastně patronem všech těch, kteří se chtějí dostat z vojny. On byl tesařem, a znáte přece heslo ,Koukejme, kde tesař nechal díru`. Kolik lidí už šlo s tím heslem do zajetí vidouce nezbytí, když obklíčeni ze všech stran, hleděli zachránit nikoliv snad sebe z egoistického stanoviska, nýbrž sebe jako člena armády, aby potom, až přijdou ze zajetí, mohli říct císaři pánu: My jsme zde a čekáme na další rozkaz! Rozumíte tedy tomu, Baloune?" 
     "Nerozumím," povzdychl Baloun, "vůbec já mám tupou palici. Mně aby se všechno vopakovalo desetkrát " 
     "Neslevíš?" otázal se Švejk, "tak já ti to vysvětlím ještě jednou. Tady si slyšel, že se musíš držet podle toho, jakej duch panuje v armádě, že budeš věřit v svatýho Josefa, a když budeš vobklíčenej vod nepřátelů, že budeš koukat, kde tesař nechal díru, abysi zachránil sebe pro císaře pána, pro nový vojny. Ted' tomu snad rozumíš a uděláš dobře, když se nám vyzpovídáš trochu důkladněji, jaký si ty nemravnosti páchal na tý mlejnici, ne ale abys potom vypravoval něco podobnýho, jako je v té anekdotě vo té děvečce, která se šla zpovídat k panu faráři a potom, když už různý hříchy pověděla, začala se stydět a řekla, že každou noc páchala nemravnosti. To se ví, že jak tohle pan farář uslyšel, hned mu začaly téct sliny z papuly a řek: ,No, nestyd' se, milá dcero, já jsem přec na místě božím, a vypravuj mně pěkně dopodrobna vo svejch nemravnostech.` A vona se mu tam dala do pláče, že se stydí, že je to taková hrozná nemravnost, a von ji zas upozorňoval, že je otec duchovní. Konečné vona po dlouhým zdráhání začala s tím, že se vždycky svlíkla a vlezla si do postele. A zas z ní nemoh dostat ani slovo a jen se ještě víc rozeřvala. Von tedy zas, aby se nestyděla, že je člověk hříšná nádoba vod svý přirozenosti, ale milost boží že je neskonalá. Vona se tedy vodhodlala a s pláčem povídala: ,Když jsem si teda lehla svlečená do postele, tak jsem si počala vybírat špínu mezi prsty u nohou a čichala jsem k tomu.` To byla tedy ta celá její nemravnost. Já ale doufám, Baloune, žes tohle na mlejnici nedělal a že nám povíš něco vopravdovějšího, nějakou skutečnou nemravnost." 
    Objevilo se, že Baloun, dle svého vyjádření, páchal nemravnosti ve mlejnici se selkami, kterážto nemravnost záležela v tom, že jim míchal mouku, což ve své prostotě duševní nazýval nemravností. Nejvíce byl zklamán telegrafista Chodounský a ptal se ho, jestli opravdu neměl nic se šelkama ve mlejnici, na pytlech mouky, načež Baloun odpovídal klátě rukama: "Na to jsem byl moc hloupej." 
    Mužstvu bylo oznámeno, že oběd bude za Palotou v Lupkovském průsmyku, a také vyšli do obce Medzilaborce bataliónní účetní šikovatel s kuchaři od kumpanií a poručíkem Cajthamlem, který měl na starosti hospodářství bataliónu. K nim byli přiděleni čtyři mužové jako patrola. 
    Vrátili se za necelé půl hodiny se třemi prasaty uvázanými za zadní nohu, řvoucí rodinou uherského Rusa, kterému prasata byla rekvírována, a tlustým vojenským lékařem z baráku Červeného kříže, který cosi horlivé vykládal poručíku Cajthamlovi, krčícímu rameny. 
    Před štábním vagónem celý spor dosáhl vrchole, když vojenský lékař počal do očí tvrdit hejtmanovi Ságnerovi, že ta prasata jsou určena pro hospitál Červeného kříže, o čemž zas sedlák nechtěl nic vědět, a žádal, aby mu byla prasata navrácena, že je to jeho poslední majetek a že rozhodně nemůže je dát za tu cenu, co mu vyplatili. 
    Strkal přitom peníze, které měl za prasata v hrstí, hejtmanovi Ságnerovi, kterého držela selka za druhou ruku, líbala mu ji v té poníženosti, kterou tento kraj vždy vynikal. 
    Hejtman Ságner byl z toho celý polekán a chvíli trvalo, nežli se mu podařilo odstrčit starou selku. Nebylo to však nic platné, místo ní přišly mladé síly, které se mu jaly znova cucat ruce. 
    Poručík Cajthaml hlásil však zcela obchodním tónem: "Ten chlap má ještě dvanáct prasat a dostal vyplaceno zcela řádně, podle posledního rozkazu po divizi číslo 12420, hospodářská část. Dle toho rozkazu, § 16, jest kupovati vepřový dobytek v místech válkou nestižených ne dráže než 2 K 16 haléřů za jeden kilogram živé váhy; v místech válkou postižených přidati na jeden kilogram živé váhy 36 haléřů, platiti tedy za jeden kilogram 2 K 52 haléře. K tomu poznámka: Byly-li zjištěny případy, že v místech válkou postižených ucelena zůstala hospodářství s plným stavem vepřového bravu, který může býti odeslán k zásobovacím účelům procházejících částí, vypláceti za odebrané vepřové maso jako v místech válkou nestižených, se zvláštním příplatkem 12 haléřů na jeden kilogram živé váhy. Není-li tato situace úplně jasnou, sestaviti komisi ihned na místě z interesenta, velitele procházejícího vojenského oddílu a toho důstojníka nebo účetního šikovatele (jde-li o menší formace), jimž svěřena hospodářská část." 
    Všechno toto přečetl poručík Cajthaml z kopie rozkazu po divizi, který nosil neustále s sebou a takřka už uměl nazpamět, že se na frontovém území zvyšuje odměna za jeden kilogram mrkve na 15,30 h a pro offiziersmenageküchenabteilung za karfiól v území při frontě na 1 korunu 75 haléřů za jeden kilogram. 
    Ti, kteří to vypracovávali ve Vídni, představovali si frontové území jako zemi oplývající mrkví a karfiólem. 
    Poručík Cajthaml přečetl to ovšem rozčilenému sedlákovi německy a tázal se ho taktéž, jestli tomu rozumí; když ten zavrtěl hlavou, zařval na něho: "Chceš tedy komisi?" 
    Ten rozuměl slovu komise, proto zakýval hlavou, a zatímco jeho prasata už před chvílí byla odvlečena k polním kuchyním na popravu, obstoupili ho přidělení k rekvizici vojáci s bajonety a komise se vypravila do jeho statku, aby se zjistilo, má-li dostat 2 K 52 haléře za jeden kilogram anebo jen 2 K 28 haléřů. 
    Nevyšli ještě ani na cestu vedoucí k obci, když vtom ozval se od polních kuchyní trojnásobný smrtelný kvikot prasat. 
    Sedlák pochopil, že je všemu konec, a zoufale zvolal: "Davajtě mně za každyju svinju dva rýnskija!" 
     Čtyři vojáci ho těsněji obklopili a celá rodina zastavila cestu hejtmanovi Ságnerovi a poručíku Cajthamlovi, kleknuvši si do prachu silnice. 
    Matka se dvěma dcerami objímaly kolena obou, nazývajíce je dobrodinci, až je sedlák zakřikl a zvolal ukrajinským dialektem uherských Rusů, aby vstaly, ať si vojáci prasata sežerou a chcípnou po nich. 
    Tak sešlo z komise, a poněvadž sedlák se najednou vzbouřil, hrozil pěstí, dostal od jednoho vojáka kolbou, až to o jeho kožich zadunělo, a celá jeho rodina se pokřižovala a dala se i s otcem na útěk. 
    Za deset minut potom bataliónní účetní šikovatel pochutnával si již s bataliónním ordonancem Matušičem na vepřovém mozečku ve svém vagóně, a cpaje se udatně, jízlivě ob chvíli říkal písařům: "To byste žrali, co? Jo, hoši, to je jenom pro šarže. Kuchařům ledvinky a játra, mozeček a ovárek pánům rechnungsfeldyéblům, a písařům jen dvojité porce masa pro manšaft." 
    Hejtman Ságner dal již též rozkaz týkající se důstojnické kuchyně: "Vepřové na kmíně; vybrat to nejlepší maso, aby to nebylo příliš tučné!" 
    A tak se stalo, že když v Lupkovském průsmyku rozdávala se mužstvu menáž, v každém vojenském kotlíku ve své porci polévky našel jednotlivec dva malé kousíčky masa, a ten, který se narodil ještě na horší planetě, našel jenom kousek kůže. 
    Panoval u kuchyní obvyklý nepotismus vojenský, rozdávající všem, kteří byli blízko k vládnoucí klice. Pucflekové objevili se v Lupkovském průsmyku se zamaštěnýma hubama. Každá ordonanc měla břicho jako kamínek. Děly se věci do nebe volající. 
    Jednoroční dobrovolník Marek způsobil u kuchyně skandál, poněvadž chtěl být spravedlivým, a když mu kuchař s poznámkou "To je pro našeho geschichtsschreibra" dával do kotlíku s polévkou pořádný řízek vařené kýty, tu on prohlásil, že jsou si na vojně všichni rovni z mužstva, což způsobilo všeobecný souhlas a zavdalo příčinu k nadávání kuchařům. 
    Jednoroční dobrovolník hodil kus masa nazpátek, zdůrazňuje, že nechce žádnou protekcí. U kuchyně to však nepochopili a domnívali se, že batalionsgeschichtsschreiber není spokojen, a kuchař mu řekl po straně, aby přišel až potom, až se rozdá mináž, že mu dá kus nohy. 
    Písařům se také leskly tlamy, saniteráci odfukovali blahobytem a kolem toho božího požehnání všude dokola neuklizené ještě památky poslednich bojů. Všude válely se jímky na patrony, plechové prázdné krabice od konzerv, cáry z ruských, rakouských í německých uniforem, části rozbitých vozů, zakrvácené dlouhé pruhy gázových obvazů a vaty. 
    Do staré borovice u bývalého nádraží, ze kterého zůstala jen hromada sutin, byl vražen granát, který nevybuchl. Všude bylo vidět střepiny granátů a někde v bezprostřední blízkostí museli patrně pochovat mrtvoly vojáků, poněvadž zde strašně páchlo hnilobou. 
    A jak tudy procházela vojska a tábořila zde kolem, všude bylo vidět kopečky lidských lejn mezinárodního původu, od všech národů Rakouska, Německa i Ruska. Lejna vojáků všech národností a všech náboženských vyznání ležela vedle sebe či vrstvila se na sobě, aniž by se mezi sebou poprala. 
    Polorozbořený vodojem, dřevěná budka železničního hlídače a vůbec vše, co mělo nějakou stěnu, bylo provrtáno kulemi z ručnic jako řešeto. 
    Kvůli úplnějšímu dojmu vojenských radostí za nedalekým vrchem vystupovaly hory dýmu, jako by tam hořela celá vesnice a byl střed velkých vojenských operací. To tam spalovali cholerové a úplavicové baráky k velké radosti těch pánů, kteří měli co dělat se zařizováním onoho hospitálu pod protektorátem arcikněžny Marie a kteří kradli a nabíjeli si kapsy předkládáním účtů za neexistující cholerové a úplavicové baráky. 
    Teď si to odnášela jedna skupina baráků za všechny ostatní a ve smradu hořících slamníků vznášela se k obloze celá zlodějna arciknížecího protektorátu. 
    Za nádražím na skále pospíšili si již Němci z říše postavit pomník padlým Brandeburákům s nápisem "Den Helden von Lupkapaß", s velikou říšskoněmeckou orlicí vylitou z bronzu, přičemž na podstavci bylo výslovné podotknuto, že ten znak je vyroben z ruských děl ukořistěných při osvobození Karpat říšskoněmeckými pluky. 
    V této podivné a dosud nezvyklé atmosféře odpočíval batalión po obědě ve vagónech, a hejtman Ságner s bataliónním adjutantem ještě se stále nemohli dohovořit šifrovanými telegramy s brigádní bází o dalším postupu bataliónu. Zprávy byly tak nejasné, že to vypadalo asi tak, že by ani neměli do Lupkovského průsmyku přijeti a měli jeti zcela jiným směrem od Nového Města pod Šiatorem, poněvadž v telegramech byla nějaká řeč o místech: Csap - Ungvár, Kis-Berezna Uzsok. 
    Za deset minut se objevuje, že tam v brigádní bázi sedící štábní důstojník je nějaký mamlas, poněvadž přichází šifrovaný telegram, zdali mluví 8. maršbatalión 75. regimentu (vojenská šifra G 31. Mamlas v brigádní bázi je udiven odpovědí, že jde 0 7. pochodový prapor 91. pluku, i táže se, kdo dal rozkaz jeti na Munkačevo, po vojenské trati na Stryj, když maršrúta je přes Lupkovský průsmyk na Sanok do Haliče. Mamlas se strašné diví, že se telegrafuje z Lupkovského průsmyku, a posílá šifru: Maršrúta nezměněna, na Lupkovský průsmyk - Sanok, kde další rozkazy. 
    Po návratu hejtmana Ságnera rozvinuje se ve štábním vagóně debata o jisté bezhlavosti a činí se určité narážky, že kdyby nebylo říšských Němců, že by byla východní vojenská skupina úplné bezhlavou. 
    Poručík Dub pokouší se obhajovat bezhlavost rakouského štábu a kecá něco o tom, že zdejší krajina byla dosti zpustošena nedávnými boji a trať nemohla být uvedena ještě do náležitého pořádku. 
    Všichni důstojníci se na něho dívají soustrastně, jako kdyby chtěli říct, ten pán za svou blbost nemůže. Nenalézaje odporu, poručík Dub rozežvanil se dál o nádherném dojmu, kterým na něho působí tato rozbitá krajina, svědčící o tom, jak dovede bít železná pěst našeho vojska. Opět mu nikdo neodpovídá, načež on opakuje: "Ano, zajisté, ovšem, Rusové zde ustupovali v úplné panice." 
    Hejtman Ságner si umiňuje, že pošle poručíka Duba při nejbližší příležitosti, až bude situace nejvýš nebezpečnou v zákopech, jako oficírspatrolu za drátěné překážky k rekognoskování nepřátelských pozic, a šeptá nadporučíkovi Lukášovi, s kterým jsou vykloněni z okna vagónu: "Tyhle civilisty byl nám taky čert dlužen. Čím větší inteligent, tím větší hovado." 
    Zdá se, že poručík Dub vůbec nepřestane mluvit. Vykládá dál všem důstojníkům, co četl v novinách o těch bojích karpatských i o zápase o karpatské průsmyky za rakousko-německé ofenzívy na Sanu. 
    Vypravuje o tom tak, jako by se nejen těch bojů zúčastnil, nýbrž dokonce všechny operace sám řídil. 
    Zejména jsou neobyčejné protivné jeho věty takovéhoto smyslu: "Potom jsme šli na Bukovsko, abychom měli pojištěnou linii Bukovsko-Dynov, majíce spojení s bardějovskou skupinou u Velké Polanky, kde jsme rozbili samarskou divizi nepřítele." 
    Nadporučík Lukáš již nevydržel a poznamenal poručíkovi Duboví: "O čemž jsi již před válkou patrné mluvil se svým okresním hejtmanem." 
    Poručík Dub podíval se nepřátelsky na nadporučíka Lukáše a vyšel z vagónu. 
    Vojenský vlak stál na náspu a dole pod svahem, několik metrů, ležely různé předměty zahozené ustupujícími ruskými vojáky, kteří patrně ustupovali tímto příkopem. Bylo zde vidět zrezavělé čajníky, nějaké hrnce, tašky na patrony. Také se zde válely vedle nejrůznějších předmětů kotouče ostnatého drátu a opět ty zakrvácené pruhy gázových obvazů a vaty. Nad tímto příkopem na jednom místě stála skupina vojáků a poručík Dub ihned zjistil, že mezi nimi stojí Švejk a něco jim vykládá. 
     Šel tedy tam. 
     "Co se zde stalo?" ozval se přísný hlas poručíka Duba, přičemž postavil se přímo před Švejka. "Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk za všechny, "že se díváme." 
     "A na co se díváte?" rozkřikl se poručík Dub. "Poslušné hlásím, pane lajtnant, že se díváme dolů do příkopu." 
     "A kdo vám dal k tomu svolení?" 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že je to přání našeho pana obršta Schrödra z Brucku. Když von se s náma loučil, když jsme jeli teď na bojiště, tak ve svý řeči řek, abychom všichni, když budem procházet vopuštěnými bojišti, všeho si dobře všímali, jak se bojovalo a co by nám mohlo bejt na prospěch. A my teď tady vidíme, pane lajtnant, v tejhle muldě, co všechno musí voják vodházet na svým outěku. My tady vidíme, poslušně hlásím, pane lajtnant, jak je to hloupý, když voják táhne s sebou všelijaký zbytečnosti. Von je tím zbytečné zatíženej. Von se tím zbytečné unaví, a když takovou tíhu vleče s sebou, von nemůže lehce bojovat " 
    Poručíkovi Dubovi zasvitla náhle naděje, že konečně dostane Švejka před válečný polní soud pro antimilitaristickou velezrádnou propagandu, a proto otázal se rychle: "Vy tedy myslíte, že má voják odhazovat patrony, které se tady válejí v muldě, nebo bajonety, jak támhle vidím?" 
     "Ó nikoliv né, poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk, usmívaje se příjemné, "ráčejí se podívat tady dolů na ten vodhozenej plechovej nočník." 
    A vskutku, pod náspem válel se vyzývavě nočník s potlučeným emailem, rozežraný rzí, mezi střepinami hrnců, kteréžto všechny předměty, nehodící se již pro domácnost, ukládal zde přednosta nádraží, patrně jako materiál k diskusím archeologů budoucích věků, kteří, až objeví toto sídlisko, budou z toho magoři, a ve školách budou se děti učit o věku emailovaných nočníků. 
    Poručík Dub zadíval se na tento předmět, ale nemohl nežli prosté zjistit, že je to opravdu jeden z těch invalidů, kteří své svěží mládí trávili pod postelí. 
    Na všechny to působilo ohromným dojmem, a když poručík Dub mlčel, ozval se Švejk: "Poslušné hlásím, pane lajtnant, že s takovým nočníkem byla jednou pěkná legrace v lázních Poděbradech. Vo tom se u nás vypravovalo na Vinohradech v hospodě. Tenkrát totiž začali vydávat v Poděbradech časopejsek Nezávislost a poděbradskej lekárník byl toho hlavní hlavou, a redaktorem tam udělali ňákýho Ladislava Hájka Domažlickýho. A ten pan lekárník, to vám byl takovej podivín, že sbíral starý hrnce a jiný takový drobotiny, až byl samej muzeum. A von si jednou, ten Hájek Domažlickej, pozval na návštěvu do poděbradskejch lázní jednoho kamaráda, kterej taky psal do novin, a vožrali se tam spolu, poněvadž se už přes tejden neviděli, a ten mu slíbil, že mu za to pohoštění napíše fejton do tý Nezávislosti, do toho nezávislýho časopisu, ve kterým von byl vodvislej. A von mu ten jeho kamarád napsal takovej fejton vo takovým jednom sběrateli, jak našel v písku na břehu Labe starej nočník plechovej a myslel, že to přilbice svatýho Václava, a udělal s tím takovej rozruch, že se tam na to přijel podívat biskup Brynych z Hradce s procesím a s korouhvema. Ten lekárník poděbradskej myslil, že to padá na něho, a tak byli vobá, von a ten pan Hájek, ve při." 
    Poručík Dub byl by nejraději srazil Švejka tam dolů, opanoval se však a rozkřikl se na všechny: "Já vám povídám, abyste zde zbytečně nečuměli! Vy mě všichni ještě neznáte, ale až mne poznáte! - Vy zde zůstanete, Švejku," řekl hrozným hlasem, když Švejk s ostatními chtěl odejíti k vagónům. 
    Zůstali sami stát proti sobě a poručík Dub přemýšlel, co má říct strašného. 
     Švejk ho však předešel: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, kdyby nám aspoň tohle počasí vydrželo. Ve dne není moc horko a noci jsou taky docela příjemný, takže je to nejpříhodnější doba k válčení." 
    Poručík Dub vytáhl revolver a otázal se: "Znáš to?" 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, znám. Pan obrlajtnant Lukáš má nemlich takovej." 
     "Tak si to tedy, ty pacholku, pamatuj!" vážně a důstojně řekl poručík Dub, zastrkuje opět revolver; "abys věděl, že by se ti mohlo stát něco velice nepříjemného, kdybys pokračoval v těch svých propagandách." 
    Poručík Dub odcházel, opakuje si: "Teď jsem mu to nejlépe řekl: v propagandách, ano, v propagandách!..." 
    Nežli Švejk vstoupí opět do svého vagónu, prochází se ještě chvíli a bručí k sobě: "Kam ho mám jenom zařadit`?" A čím dále tím jasněji vybavuje se Švejkovi pojmenování tohoto druhu: poloprďoch. 
    Ve vojenském slovníku slovo prďoch bývalo odedávna používáno s velkou láskou, a hlavně toto čestné nazvání patřilo plukovníkům nebo starším hejtmanům a majorům a bylo to jisté stupňování používaných slov "dědek prevítská". Bez toho přídavného jména slovo dědek bylo laskavým oceněním starého plukovníka nebo majora, který hodně řval, ale přitom měl svoje vojáky rád a chránil je vůči jiným regimentům, když šlo hlavně o cizé patroly, které jeho vojáky vyzdvihovaly z putyk, když neměli přesčas. Dědek se staral o své vojáky, mináž musela být v pořádku, ale míval vždy nějakého koníčka; na něco si zased, a proto byl "dědek". 
    Když ale dědek zbytečné sekýroval přitom mužstvo i šarže, vymýšlel si noční cvičení a podobné věci, byl "dědek prevítská". 
    Z "prevítského dědka", jako vyšší s~peň vývinu neřádnosti, sekatury a blbosti, stal se "prďoch". To slovo znamenalo všechno, a veliký jest rozdíl mezi prďochem v civilu a prďochem na vojně. 
    První, civilní, jest též představeným a také ho tak všeobecně nazývají v úřadech sluhové i podřízení úředníci. To je filistr byrokrat, který vytýká například, že koncept není dobře vysušen pijákem a podobně. Je to vůbec blbé hovadský zjev v lidské společnosti, poněvadž přitom dělá takový mezek rozšafu, všemu chce rozumět, všechno dovede vyložit a nade vším se urazí. 
    Kdo byl na vojně, chápe ovšem ten rozdíl mezi tímto zjevem a prďochem v uniformě. Zde to slovo představovalo dědka, který byl "prevít", skutečný prevít, šel na všechno ostře, ale zastavil se přesto před každou překážkou; vojáky neměl rád a zápasil s nimi marně, nedovedl si získat žádné autority, které se těšil "dědek" i "dědek prevítská". 
    U některých posádek, jako například v Tridentu, místo prďoch říkalo se "náš starej hajzl". Ve všech případech šlo 0 osobu starší, a jestli Švejk nazval v duchu poručíka Duba poloprďochem, vystihl naprosto logicky, že jak do stáří, tak do hodnosti a vůbec do všeho schází poručíkovi Duboví do prďocha ještě padesát procent. 
    S těmi myšlenkami vraceje se ke svému vagónu, potkal pucfleka Kunerta, který měl opuchlou tvář a cosi nesrozumitelně breptal, že se právě srazil se svým pánem, poručíkem Dubem, který mu zčistajasna nafackoval, poněvadž prý má zjištěná fakta, že se stýká se Švejkem. 
     "V tomto případě," řekl klidně Švejk, "půjdeme k raportu. Rakouskej voják musí se dát fackovat jenom v určitejch případech. Ale von ten tvůj pán překročil všechny meze, jako to říkal starej Evžen Savojskej: ,Potud až votud: Ted ty musíš jít sám k raportu, a jestli nepudeš, tak ti sám nafackuju, abys věděl, co je to disciplína v armádě. V karlínskejch kasárnách bejval ňákej lajtnant Hausner a ten měl taky burše, a taky ho fackoval a kopal. Jednou byl ten burš tak zfackovanej, že byl z toho pitomej a hlásil se k raportu a u raportu vohlásil, že byl zkopanej, poněvadž von si to všechno plet, a ten jeho pán taky vopravdu dokázal, že on lže, že von ho v ten den nekopal, ale jenom fackoval, tak toho milýho burše pro křivý nařčení zavřeli na tří neděle. - Ale to na celý věci nic nemění," pokračoval Švejk, "to je zrovna to samý, vo čem vždycky vypravoval medik Houbička, že je to jedno, rozřezat v patalogickým ústavě ňákýho člověka, který se voběsil nebo votrávil. A já jdu s tebou. Pár facek dělá na vojně moc." 
    Kunert úplné zpitoměl a dal se vést Švejkem k štábnímu vagónu. 
    Poručík Dub zařval, vykláněje se z okna: "Co tady chcete, pacholci?" 
     "Chovej se důstojné," napomínal Švejk Kunerta a strkal ho napřed do vagónu. 
    V chodbě objevil se nadporučík Lukáš a za ním hejtman Ságner. 
    Nadporučík Lukáš, který už měl tolik se Švejkem, strašlivě se udivil, nebol' Švejk netvářil se jíž tak dobromyslné vážně, jeho tvář neměla známý dobromyslný výraz, spíš znamení nových nepříjemných událostí. 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," řekl Švejk, "věc jde k raportu." 
     "Jenom zas neblbni, Švejku, já už toho mám také dost " 
     "Račte dovolit," řekl Švejk, "jsem ordonancí vaši kumpanie, vy, račte dovolit, ráčíte být kompaniekomandantem jedenáctky. Já vím, že to vypadá děsné divné, ale já vím taky, že pan lajtnant Dub nalézá se pod vámi." 
     "Vy jste se, Švejku, vůbec zbláznil," vpadl do jeho řeči nadporučík Lukáš, "vy jste vožralej, uděláte nejlepší, když odejdete! Rozumíš, ty blbe, ty hovado." 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant," řekl Švejk, strkaje před sebou Kunerta, "vono to vypadá zrovna tak, jako když se jednou v Praze dělal pokus s ochranným rámem proti přejetí elektrikou. Ten pan vynálezce se sám na ten pokus vobětoval a potom muselo město platit jeho vdově odškodný." 
    Hejtman Ságner, nevěda co říci, kýval přitom souhlasné hlavou, zatímco nadporučík Lukáš tvářil se zoufale. 
     "Všechno musí jít po raportu, poslušné hlásím, pane obrlajtnant," pokračoval neúprosné Švejk, "ještě v Brucku jste mně říkal, pane obrlajtnant, že když jsem ordonancí u kumpanie, že mám ještě jiný povinnosti než nějaký rozkazy. Že mám bejt vo všem, co se děje u kumpanie, informovanej. Na základě toho nařízení dovoluji si vám oznámit, pane obrlajtnant, že pan lajtnant Dub nafackoval mirnikstirniks svýmu buršovi. Já bych to, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, třebas neříkal. Když já však vidím, že pan lajtnant Dub je přidělen pod vaše komando, tak jsem si umínil, že to musí jít po raportu." 
     "Tohle je divná záležitost," řekl hejtman Ságner, "proč sem strkáte, Švejku, toho Kunerta." "Poslušné hlásím, pane batalionskomandante, že všechno musí jít po raportu. Von je pitomej, von byl zfackovanej panem lajtnantem Dubem, a von si to nemůže dovolit, aby sám šel k raportu. Poslušné hlásím, pane hauptmane, kdybyste se na něj podíval, jak se mu třesou kolena, von je celej nežívej, že musí jít k tomu raportu. A nebejt mě, tak by se k tomu raporiu snad vůbec nedostal, jako ten Kudela z Bytouchova, kterej za aktivní služby tak dlouho chodil k raportu, až byl přeloženej k maríně, kde se stal kornetem, a byl na ňákým vostrově potom, v Tichým oceánu, vyhlášenej jako dezertýr. Von se tam potom voženil a mluvil taky s cestovatelem Havlasou, kterej vůbec nepoznal, že to není domorodec. - Je to vůbec moc smutný, když má jít někdo kvůli takovejm pár blbejm fackám k raportu. Ale von vůbec sem nechtěl jít, poněvadž říkal, že sem nepude. Von je vůbec takovej ufackovanej burš, že ani neví, vo kterej facce se tady jedná. Von by sem byl vůbec nešel, von vůbec nechtěl jít k raportu, von si dá namlátit kolikrát ještě víc. Poslušně hlásím, pane hauptman, podívají se na něj, von už je z toho celej posranej. A na druhý straně zas, von si měl hned stěžovat, že dostal těch pár facek, ale von se nevodvážil, poněvadž věděl, že je to lepší, jako napsal ten jeden básník, bejt skromnou fialkou. Von totiž slouží u pana lajtnanta Duba." 
    Strkaje Kunerta před sebe, řekl k němu Švejk: "Netřes se pořád jako dub ve vosice!" 
    Hejtman Ságner otázal se Kunerta, jak se to vlastně stalo. 
    Kunert však prohlásil, třesa se na celém těle, že se mohou zeptat pana lajtnanta Duba, že mu ten vůbec nenafackoval. 
    Jidáš Kunert, stále třesa celým tělem, prohlásil dokonce, že si to Švejk vůbec vymyslil. 
    Této trapné události učinil konec poručík Dub, který se náhle objevil a rozeřval se na Kunerta: "Chceš ještě dostat novejch pár facek?" 
    Věc byla tedy úplně jasnou a hejtman Ságner prostě k poručíkovi Dubovi prohlásil: "Kunert ode dneška je přidělen k bataliónní kuchyni, a pokud se týká nového burše, obrat se na rechnungsfeldvébla Vaňka." 
    Poručík Dub zasalutoval a jenom při odchodu řekl k Švejkovi: "Sázím se, že budete jednou viset:" Když odešel, obrátil se Švejk k nadporučíkovi Lukášovi jemným, přátelským tónem: "V Mnichově Hradišti byl taky takovej jeden pán a taky tak s tím druhým mluvil, a von mu vodpověděl: ,Na popravišti se sejdeme.`" 
     "Švejku," řekl nadporučík Lukáš, "vy jste ale blbej, a neopovažte se mně říct, jak vy to máte ve zvyku: Poslušně hlásím, že jsem blbej." 
     "Frapant," ozval se hejtman Ságner nakláněje se v okně a byl by tak rád od okna odstoupil, ale neměl jíž času, neboť zjevilo se to neštěstí: poručík Dub pod oknem, 
    Poručík Dub začal s tím, že velice lituje toho, jak hejtman Ságner odešel, nevyslechnuv jeho důvody o ofenzívě na východní frontě. 
     "Máme-li porozuměti obrovské ofenzívě," volal poručiti Dub nahoru do ókna, "musíme si uvědomit, jak se vyvinula ofenzíva koncem dubna. Museli jsme prolomit ruskou frontu a našli jsme nejvýhodnějším místem pro tento průlom frontu mezi Karpaty a Vislou." 
     "Já se s tebou o to nehádám," odpověděl suše hejtman Ságner a odešel od okna. 
    Když se za půl hodiny nato pokračovalo v jízdě na Sanok, hejtman Ságner natáhl se na sedadlo a dělal, že spí, aby poručík Dub zatím zapomněl na své otřepané vývody o ofenzívě. 
    Ve vagóně se Švejkem scházel Baloun. Vyprosil si totiž dovolení vytřít chlebem kotel po guláši. Nalézal se nyní na voze s polními kuchyněmi v nepříjemné situaci, poněvadž přitom, jak se vlak hnul, vletěl po hlavě do kotle a nohy mu čouhaly přes kotel. Zvykl si však na tuto situaci a z kotle ozývalo se mlaskání, jako když ježek honí šváby, a později Balounův prosebný hlas: "Prosím vás, kamarádi, proboha, hocYte mi sem kousek chleba, ještě je tady moc vomáčky." Tato idyla trvala až do nejbližší stanice, kam přijeli již s kotlem 1 t. kumpanie vyčištěným, že se pocínování jen lesklo. 
     "Zaplať vám to pámbu, kamarádi," děkoval Baloun srdečné. "Vod tý doby, co jsem teď na vojně, ponejprv se na mé štěstí usmálo." 
    A bylo také vskutku co říct. V Lupkovském průsmyku dostal se Baloun ku dvěma porcím guláše, nadporučík Lukáš projevil též svou spokojenost nad tím, že mu Baloun přinesl z důstojnické kuchyně netknutou mináž, a zanechal pro něho dobrou polovičku. Baloun byl úplně šťasten, klátil nohama, které vystrčil z vozu, a najednou se mu celá tahle vojna zdála býti něčím teplým, rodinným. 
    Kuchař kumpanie počal si z něho dělat legraci, že až se přijede do Sanoku, že se bude vařit večeře a ještě jeden oběd, poněvadž tu večeři a oběd mají k dobru za tu celou cestu, když to nedostali. Baloun jen souhlasně kýval hlavou a šeptal: "Uvidíte, kamarádi, že nás pámbu neopustí." 
    Všichni se tomu upřímné smáli a kuchař sedě na polní kuchyni zazpíval: 
     Župajdijáh župajdá, 
     šak nás pánbůh nezandá. 
    Zandá-li nás do bláta, 
     šak nás zaseje vydrápá... 
    Zandá-li nás do houště, 
     šak nás zase vykouše. 
     Župajdijá, župajdá, 
     šak nás pánbůh nezandá...
Za stanicí Ščavne počaly se objevovat opět v údolích nové vojenské hřbitůvky. Pod Ščavne bylo vidět z vlaku kamenný kříž s bezhlavým Kristem Pánem, který ztratil hlavu při odstřelu trati. 
    Vlak zrychloval svou rychlost, žena se dolů údolím k Sanoku, obzory se rozšiřovaly a tím i četnějšími stávaly se celé skupiny rozbitých vesnic po obou stranách do kraje. 
    U Kulašné bylo vidět dole v říčce z železničního náspu zřícený, rozbitý vlak Červeného kříže. 
    Baloun vytřeštil na to oči a zejména se podivil na rozházené dole části lokomotivy. Komín byl zaražen do železničního náspu a vyčuhoval z něho ven jako osumadvacítka. 
    Tento zjev vzbudil též pozornost ve vagóně, kde byl Švejk. Nejvíce se rozčílil kuchař Jurajda: "Copak se smí střílet do vagónů Červeného kříže?" 
     "Nesmí, ale může," řekl Švejk, "šusa to byla dobrá, a von se pak každej vomluví, že to bylo v noci a že ten červenej kříž není vidět. Vono je vůbec moc věcí na světě, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět. Hlavní věc, aby to každej zkusil, jestli se mu to povede, když to nesmí, aby to moh. Vo císařskejch manévrech na Písecku přišel takovej rozkaz, že se nesmějí vojáci na pochodu vázat do kozelce. Ale náš hejtman na to přišel, že se to může, poněvadž takovej rozkaz byl strašné sméšnej, to moh každej lehko pochopit, že do kozelce svázanej voják nemůže mašírovat. Tak von vlastně ten befel nevobcházel, dával jednoduše a rozumně svázaný vojáky do kozelce házet do vozů vod trénu a mašírovalo se s nima dál. Nebo takovejhle případ, co se stal v naší ulici před pěti šesti lety. Tam bydlel nějakej pan Karlík v prvním patře. O poschodí vejš moc hodnej člověk, nějakej konzervatorista Mikeš. Von měl moc rád ženský a taky mezi jinejma počal chodit za dcerou toho pana Karlíka, kterej měI špeditérství a cukrářství a taky měl někde na Moravě knihařství pod ňákou docela cizou firmou. Když se ten pan Karlík dověděl, že ten konzervatorista mu chodí za dcerou, tak ho navštívil v byté a řek mu: ,Vy si mou dceru nesmíte vzít, vy jeden votrapo. Já vám jí nedám!` ,Dobrá,` vodpověděl mu pan Mikeš; ,když si. ji nesmím vzít, co mám dělat, mám se roztrhat?` Za dva měsíce přišel pan Karlík znova a přived si svou manželku a voba mu řekli jednohlasné: ,Vy pacholku, vy jste připravil naši dceru vo čest: ,Zajisté,` odpověděl on jim na to, ,dovolil jsem si ji zkurvit, milostivá paní: Ten pan Karlík začal na něj zbytečně řvát, že mu přece říkal, že si ji nesmí vzít, že mu ji nedá, ale von mu docela správně vodpověděl, že si ji taky neveme, a tenkrát že nebyla vo tom žádná řeč, co s ní může dělat. Že se vo tom nejednalo, von že drží slovo, aby byli bez starosti, že von ji nechce, že je charakter, že není kam vítr, tam plášť, a že drží slovo, že když něco řekne, že je to svatý. A jestli bude kvůli tomu pronásledovanej, tak že si z toho taky nic nedělá, poněvadž má svědomí čistý a jeho nebožka maminka ještě na smrtelný posteli ho zapřísahala, aby nikdy v životě nelhal, a von že jí to slíbil rukoudáním a taková přísaha že je platná. V jeho rodině že vůbec nikdo nelhal a von měl taky vždycky ve škole z mravnýho chování nejlepší známku. Tedy tady vidíte, že se leccos nesmí, ale může, a že cesty můžou býti rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou." 
     "Milí přátelé," řekl jednoroční dobrovolník, který si dělal horlivě poznámky, "všechno špatné má i dobrou stránku. Tento do povětří vyhozený, polospálený a z náspu svržený vlak Červeného kříže obohacuje slavné dějiny našeho bataliónu o nový hrdinný čin budoucnosti. Představuji si, že asi tak 16. září, jak jsem si již učinil poznámku, přihlásí se od každé kumpanie našeho bataliónu několik prostých vojínů pod vedením kaprála, že vyhodí pancéřový vlak nepřítele, který nás ostřeluje a brání našemu přechodu přes řeku. Čestně vyplnili svůj úkol, převléknuti za sedláky - - Co to vidím," zvolal jednoroční dobrovolník, dívaje se do svých poznámek. ,"Jak se mně sem dostal náš pan Vaněk? - Poslyšte, pane rechnungsfeldvébl," obrátil se na Vaňka, "jaký krásný článeček bude o vás v dějinách bataliónu. Tuším, že už jste tam jednou, ale tohle bude rozhodné Lepši a vydatnější." Jednoroční dobrovolník četl povýšeným hlasem: "Hrdinná smrt účetního šikovatele Vaňka. K odvážnému podniku, vyhození nepřátelského pancéřového vlaku, přihlásil se též účetní šikovatel Vaněk, jsa převlečen jako ostatní v selský kroj. Přivozeným výbuchem byl omráčen, a když se probral z mrákot, viděl se obklopena nepřítelem, který ho okamžitě dopravil do štábu nepřátelské divize, kde tváří v tvář smrti odepřel jakéhokoliv vysvětlení o postavení a síle našeho vojska. Poněvadž nalézal se v převlečeni, byl odsouzen jako vyzvědač k oběšení provazem, kterýžto trest, vzhledem k jeho vysoké hodnosti, byl mu změněn k smrti zastřelením. Exekuce byla ihned vykonána u hřbitovní zdi a statečný účetní šikovatel Vaněk žádal, aby mu nebyly zavázány oči. Na otázku, má-li nějaké přání, odpověděl: ,Vyřiďte prostřednictvím parlamentáře mému bataliónu můj poslední pozdrav a že umírám s přesvědčením, že náš batalión bude pokračovati na své vítězné cestě. Dále vyřiďte panu hejtmanovi Ságnerovi, že podle posledního rozkazu po brigádě zvyšuje se porce konzerv denně na dvěapůl konzervy na jednoho muže: Tak umřel náš účetní šikovatel Vaněk, vzbudiv svou poslední větou panický strach u nepřítele, který se domníval, že bráně našemu přechodu přes řeku, odřezuje nás od zásobovacích bodů, způsobuje nám brzké vyhladovění a tím i demoralizaci v našich řadách. - O jeho klidu, s kterým hleděl smrti vstříc, svědčí ta okolnost, že hrál s nepřátelskými štábními důstojníky před svou popravou cvika. ,Mnou vyhraný obnos odevzdejte ruskému Červenému kříži,` řekl, stoje již před hlavněmi ručnic. Tato šlechetná velkomyslnost pohnula přítomné vojenské zástupce až k slzám. - Odpusťte, pane Vaňku," pokračoval jednoroční dobrovolník, "že jsem si dovolil disponovat s vašimi vyhranými penězi. Přemýšlel jsem o tom, má-li se to snad odevzdat rakouskému Červenému kříži, ale konečně předpokládám, že ze stanoviska lidskosti je to jedno, jen když se to odevzdá humánní instituci." 
     "Moh to ten náš nebožtík," řekl Švejk, "vodevzdat polívkovýmu ústavu města Prahy, ale takhle je to přeci jen lepší, von by si třeba pan starosta za ten vobnos koupil jitrnici na gábl." 
     "Inu, krade se všude," řekl telefonista Chodounský. 
     "Hlavně se krade u Červeného kříže," s velkou zlostí prohlásil kuchař Jurajda. "Měl jsem v Brucku známého kuchaře, který vařil pro séštřičky v baráku, a ten mně říkal, jak představená těch sestřiček a vrchní ošetřovatelky posílají domů celé bedny malaga a čokolády. To nese sama sebou příležitost, to je sebeurčení člověka. Každý člověk prodělává ve svém nekonečném životě nesčíslné přeměny a jednou musí se objevit na tomto světě jako zloděj, v určitých obdobích své činnosti. Sám jsem již prodělal toto jedno období." 
    Kuchař okultista Jurajda vytáhl ze svého baťochu láhev koňaku. 
     "Zde vidíte," řekl, otvíraje láhev, "neomylný důkaz mého tvrzení. Vzal jsem ji před odjezdem z důstojnické mináže. Koňak jest nejlepší známky a mělo se ho používati k cukrovým polevům na linecké dorty. Byl však předurčen k tomu, abych ho ukradl, stejně jako já jsem byl předurčen státi se zlodějem." 
     "A taky by to nebylo špatný," ozval se Švejk, "kdybychom byli předurčeni k tomu, abychom byli vašema spoluviníkama, já alespoň mám takový tušení." 
    A předurčení se opravdu ukázalo. Láhev šla kolem přes protest účetního šikovatele Vaňka; který tvrdil, že se má pít koňak z esšálku a spravedlivě rozdělit, poněvadž je jich všech dohromady na láhev pět, takže při lichém čísle se lehce může stát, že se někdo určité o jeden lok z láhve víc napije nežli ti druzí, k čemuž podotkl Švejk: "To je pravda, jestli chce mít pan Vaněk sudý číslo, tak ať vystoupí ze spolku, aby nebyly žádný nepříjemnosti a hádky." 
    Vaněk tedy odvolal svůj návrh a podal jiný, velkodušný, aby se dárce Jurajda umístil do takového pořadí, aby se mohl napíti dvakrát, což způsobilo bouři odporu, poněvadž se již Jurajda jednou napil, ochutnávaje koňak při otevírání lahve. 
    Konečné byl přijat návrh jednoročního dobrovolníka pít podle abecedy, což odůvodnil tím, že jest to též jisté předurčení, jak se kdo jmenuje. 
    Láhev dorazil Chodounský, prvý v abecedě, provázen hrozivým zrakem Vaňka, který si vypočítával, že když je poslední, že bude mít o jeden lok víc, což byla hrubá matematická chyba, poněvadž bylo jednadvacet loků. 
    Potom hráli obyčejného cvika ze tří karet; objevilo se, že jednoroční dobrovolník používá přitom při každém rabování nábožných propovídek z Písma svatého. Rabuje spodka, zvolal: "Pane, ponechejž mně tohoto spodka i tohoto léta, ať jejž okopám a ohnojím, ať mně přinese ovoce." 
    Když mu bylo vytýkáno, že dokonce se odvážil rabovat osmičku, zvolal hlasem velikým: "Ale žena některá, mající grošů deset, ztratila-li by jeden groš, zdaliž nezazže svíce a nehledá pilně, dokud nenalezne? A když nalezne, svolá sousedy a přítelkyně, řkouc: ,Spolu radujte se se mnou, neboť rabovala jsem osmičku a v kartách přikoupila trumfového krále s esem!` - Tak sem dejte ty karty, spadli jste tam všichni " 
    Jednoroční dobrovolník Marek měl opravdu velké štěstí v kartách. Zatímco druzí přebíjeli si trumfy navzájem, on bil jejich přebité trumfy vždy nejvyšším trumfem, takže tam jeden za druhým padali a on bral sázku za sázkou a volal k poraženým: "A zemětřesení veliká budou po místech, a hladové a morové hrůzy a zázrakové z nebe velicí." Konečně už toho. měli dost, přestali hrát, když telefonista Chodounský prohrál svůj žold na půl roku napřed. Byl nad tím zdrcen a jednoroční dobrovolník žádal na něm úpisy, že při vyplácení žoldu účetní šikovatel Vaněk vyplatí žold Chodounského jemu. 
     "Neboj se, Chodounský," těšil ho Švejk. "Když budeš mít štěstí, tak padneš při prvním gefechtu a Marek utře hubu vo tvoje lénungy, jen mu to podepiš." 
    Zmínka o padnutí dotkla, se Chodounského velice nepříjemně, takže řekl s určitostí: "Já nemůžu padnout, protože jsem telefonista, a telefonisti jsou vždycky v blindáži a dráty se natahujou nebo chyby se hledají vždycky až po gefechtu." 
    Jednoroční dobrovolník zmínil se, že telefonisti právě naopak vydáni jsou velkému nebezpečí a že hlavně na telefonisty má spadeno vždy nepřátelské dělostřelectvo. Žádný telefonista není jist ve své blindáží. Kdyby bytí deset metrů pod zemí, tak ho tam nepřátelská, artilérie přece najde. Že telefonisti hynou jako kroupy v dešti v létě, o tom svědčí, že když opouštěl Bruck, tak právě tam otvírali 28. kurs pro telefonisty. 
    Chodounský díval se před sebe utrápeně, což pohnulo Švejka k přátelskému, dobrému slovu: "Máš to zkrátka pěknej švindl." Chodounský odpověděl vlídné: "Kušte, tetičko." 
     "Podívám se na písmenu Ch ve svých poznámkách o dějinách bataliónu... Chodounský - Chodounský, hm, aha, tady to máme: ,Telefonista Chodounský, zasypán minou. Telefonuje ze své hrobky na štáb: Umírám a gratuluji svému bataliónu k vítězství!`" 
     "To ti musí stačit," řekl Švejk, "nebo chceš ještě něco k tomu doplnit? Pamatuješ se na toho telefomstu z Titaniku, kterej, když už loď se potápěla, pořád telefonoval dolů do zatopený kuchyně, kdy už bude voběd?" 
     "Mně na tom nesejde," řekl jednoroční dobrovolník, "popřípadě se může předsmrtný výrok Chodounského doplnit tím, že on nakonec zvolá do telefonu: ,Pozdravujte ode mne naši železnou brigádu!`"
4. kapitola
Marschieren marsch! 
Objevilo se, když se přijelo do Sanoku, že vlastně na tom voze s polní kuchyní jedenáctky, kde prděl blahem nasycený Baloun, měli celkem pravdu, že bude večeře, a dokonce kromě večeře že tam bude rozdáván nějaký komisárek za všechny ty dny, kdy nedostal batalión ničeho. Objevilo se také, že vlastně v Sanoku, když vylezli z vagónů, nalézá se štáb železné brigády, ku které batalión 91. regimentu patřil podle svého křestního listu. Ačkoliv odtud bylo spojení železniční neporušeno pod Lvov i severně na Veliké Mosty, bylo vlastně záhadou, proč štáb východního úseku udělal tyto dispozice, aby železná brigáda se svým štábem soustřeďovala pochodové prapory sto padesát kilometrů v týlu, když šla v té době fronta od Brodů na Bug a podél řeky severně k Sokalu. 
    Tato velice zajímavá strategická otázka byla strašně jednoduchým způsobem rozluštěna, když šel hejtman Ságner v Sanoku hlásit do štábu brigády o přibytí maršbataliónu. 
    Ordonančním důstojníkem byl adjutant brigády hejtman Tayrle. 
     "Já se velice divím," řekl hejtman Tayrle, "že vy jste nedostali určité zprávy. Maršrúta je jistá. O linii vašeho pochodu měli jste nám oznámit přirozeně předem. Podle dispozic hlavního štábu přijeli jste o dva dny dříve." 
    Hejtman Ságner se trochu zarděl, ale nenapadlo mu opakovat všechny ty šifrované telegramy, které dostával po celé cestě. 
     "Já se vám divím," řekl adjutant Tayrle. "Myslím," odpověděl hejtman Ságner, "že si všichni důstojníci tykáme." 
     "Budiž," řekl hejtman Tayrle, "řekni mně, jseš aktivní nebo civilista? Aktivní? - To je docela něco jiného... člověk se v tom nevyzná. Tady už ti projelo takových blbů rezervních lajtnantů. Když jsme ustupovali od Limanova a od Krasníku, všichni ti takélajtnanti ztratili hlavu, jakmile uviděli kozáckou patrolu. My ve štábu nemáme rádi takových příživníků. Pitomý chlap s inteligentkou dá se nakonec aktivovat nebo v civilu udělá oficírskou zkoušku a blbne zas dál v civilu, a když přijde vojna, tak je z něho ne lajtnant, ale poseroutka!" 
    Hejtman Tayrle si odplivl a důvěrně poplácal hejtmana Ságnera: "Zdržíte se tady asi dva dny. Já vás všechny provedu, zatančíme si. Máme tady takové hezké kurvičky, engelhuren. Máme zde dceru jednoho generála, která dřív pěstovala lesbickou lásku. To se ti všichni převlékneme do ženských šatů, a uvidíš, co ona umí! Je ti to taková hubená svině, že bysi si snad ani nic nepomyslel. Ale zná to, kamaráde. Je to taková potvora ostatně to poznáš. - Pardon!" zarazil se; "musím se zas vyblit, je to dnes již potřetí." 
    Když se potom vrátil, sdělil hejtmanovi Ságnerovi, aby dokázal, jak je tu veselo, že jsou to následky včerejšího večera, na kterém bral účast i stavební oddíl. 
    S velitelem tohoto oddílu, který byl též v hodnosti hejtmana, seznámil se hejtman Ságner velice brzo. Do kanceláře vpadl totiž uniformovaný dlouhán s třemi zlatými hvězdičkami a jaksi v mátohách, nepozoruje přítomnosti hejtmana Ságnera, zcela důvěrně oslovil Tayrle: "Co děláš, svině? Tys nám včera pěkné zřídil naši hraběnku." Posadil se na židli, a t1uče se tenkou rákoskou přes lýtka, smál se na celé kolo: "Když si vzpomenu, jak jsi se jí vyblit do klína..." 
     "Ano," řekl Tayrle, "bylo to včera velmi veselé." Pak teprve seznámil hejtmana Ságnera s důstojníkem s rákoskou a všichni vyšli kanceláří administračního oddělení brigády ven do kavárny, která náhle vyrostla z bývalé pivnice. 
    Když šli kanceláří, hejtman Tayrle vzal si od velitele stavebního oddílu rákosku a uhodil na dlouhý stůl, kolem kterého na povel postavilo se do fronty dvanáct vojenských písařů. Byli to vyznavači klidné, bezpečné práce v týlu armády s velkými, spokojenými břichy v extra uniformách. 
    A těmto dvanácti tlustým apoštolům ulejvandy hejtman Tayrle řekl, chtěje se vyznamenati před Ságnerem i druhým hejtmanem: "Nemyslete si, že vás tady mám jako na krmníku. Prasata! Méně žrát a chlastat, ale více běhat. - Teď vám ukáži ještě jinou drezúru," oznámil Tayrle svým společníkům. 
    Uhodil poznovu rákoskou na stůl a otázal se těch dvanácti: "Kdy prasknete, čuňata?" 
    Všech dvanáct odpovědělo unisono: "Dle vašeho rozkazu, pane hejtmane." 
    Směje se vlastní blbosti a pitomosti, vyšel hejtman Tayrle z kanceláře. 
    Když seděli všichni tři v kavárně, poručil Tayrle přinésti láhev jeřabinky a zavolat nějaké slečny, které jsou volné. Objevilo se, že kavárna vlastně není nic jiného než vykřičený dům, a poněvadž žádná ze slečen nebyla volnou, rozčílil se hejtman Tayrle na nejvyšší stupeň a v předsíni vynadal sprostě madam a křičel, kdože je u slečny Elly. Když dostal za odpověď, že je tam nějaký poručík, láteřil ještě víc. 
    U slečny Elly byl pan poručík Dub, který, když maršbatalión byl už ve svých ubikacích v gymnasiu, zavolal si celý svůj šik a upozorňoval jej v dlouhé řeči, že Rusové při svém ústupu zakládali všude bordely s personálem pohlavně nakaženým, aby způsobili rakouské armádě tímto svým trikem velké ztráty. Varuje tedy tímto vojáky před vyhledáváním podobných místností. Sám se osobně přesvědčí v těch domech, jestli jeho rozkazu nebylo uposlechnuto, poněvadž jsou již ve frontovém pásmu; každý, který bude přistižen, bude postaven před polní soud. 
    Poručík Dub šel se osobně přesvědčit, zdali jeho rozkaz nebyl překročen, a proto patrně za východisko své kontroly vybral si pohovku v Ellině pokojíku v prvém patře takzvané "městské kavárny", na kteréžto pohovce se velice dobře bavil. 
    Mezitím již hejtman Ságner odešel ku svému bataliónu. Tayrlova společnost byla totiž rozpuštěna. Hejtmana Tayrleho hledali z brigády, kde se sháněl již přes hodinu brigádník po svém adjutantovi. Přišly nové rozkazy od divize a bylo nutno určit definitivně maršrútu pro přibyvší 91. pluk, poněvadž jeho původním směrem dle nových dispozic má jít pochodový prapor 102. pluku. 
    Bylo to všechno velice spletené, Rusové ustupovali na severovýchodním cípu Haliče velíce rychle, takže se tam některé rakouské části navzájem promíchaly, do čehož místy jako klíny vnikaly části německé armády, kterýžto chaos doplňovalo přibývání na front nových pochodových praporů a jiných vojenských těles. Totéž bylo i při frontových úsecích, které byly ještě dále v týlu, jako zde v Sanoku, kam najednou přibyly rezervy německé hannoverské divize pod vedením plukovníka s tak ošklivým pohledem, že brigadýr byl uveden do naprostého zmatku. Plukovník rezerv hannoverské divize ukazoval totiž dispozice svého štábu, že má ubytovat své mužstvo v gymnasiu, kde právě nyní byli ubytováni jednadevadesátníci. Pro umístění svého štábu žádal vyklizení domu krakovské banky, ve kterém právě byl štáb brigády. 
    Brigadýr spojil se přímo s divizí, kde vylíčil přesně situaci, potom s divizí mluvil uhrančivý Hannoverák, v důsledcích čehož přišel na brigádu rozkaz: "Brigáda vystupuje z města v šest hodin večer na Turovu-Wolsku - Liskowiec - Starasol - Sambor, kde další rozkazy. S ní vystupuje pochodový prapor 91, tvořící ochranu, rozdělení, které vypracovat v brigádě dle schémy: Přední voj vystupuje o půl šesté na Turovu, mezi jižní a severní poboční ochrannou vzdálenost třiapůl kilometru. Zadní ochranný voj vystupuje ve čtvrt na sedm!" 
    Tak nastal tedy v gymnasiu velký ruch a scházel ku poradě důstojníků bataliónu jen poručík Dub, kterého vyhledat bylo poručeno Švejkovi. 
     "Doufám," řekl k němu nadporučík Lukáš, "že vy ho najdete beze všech obtíží, poněvadž vy máte stále něco mezi sebou." 
     "Poslušné hlásím, pane obrlajtnant, že prosím o písemný rozkaz vod kumpanie. To je právě kvůli tomu, že mezi náma je právě vždycky to něco." 
    Zatímco nadporučík Lukáš ve své zápisní knížce kopíroval na útržkovém listě, aby se poručík Dub ihned dostavil do gymnasia k poradě, Švejk hlásil dál: "Ano, pane obrlajtnant, vy můžete být, jako vždycky, bez starosti. Já ho najdu, poněvadž je vojákům zakázáno chodit do bordelu, a von bude jistě v jednom, aby se přesvědčil, jestli vod jeho cuku žádnej se nechce dostat před polní soud, kterým von obyčejně vyhrožuje. Von sám prohlásil před manšaftem svýho cuku, že projde všechny bordely, a pak že bude běda a voni že ho poznají z té špatné stránky. Ostatně já vím, kde je. Je tady zrovna naproti v tej kavárně, poněvadž všechen ten manšaft se za ním díval, kam nejdřív jde." 
     ,Spojené zábavní místnosti a městská kavárna`, podnik, o kterém se Švejk zmiňoval, byly rozděleny také na dvě části. Kdo nechtěl jít přes kavárnu, šel zadem, kde se vyhřívala na slunci nějaká stará paní, která mluvila německy, polsky a maďarsky asi v tomto smyslu: "Pojďte, vojáčku, máme zde pěkné slečinky." 
    Když vojáček vstoupil, vedla ho chodbou do jakési přijímací předsíně a zavolala na jednu ze slečen, která přiběhla ihned v košili; napřed chtěla peníze, kterýž obnos hned na místě, zatímco si vojáček odepínal bajonet, inkasovala madam. 
    Důstojnictvo chodilo kavárnou. Cesta pánů důstojníků byla trudnější, poněvadž vedla přes šámbry vzadu, kde byl výběr z druhé partie, určené pro důstojnické šarže, a kde byly krajkové košilky a pilo se víno nebo likéry. Madam zde také ničeho netrpěla, to se všechno konalo nahoře v pokojíkách, kde se provaloval na divanu v jednom takovém ráji plném štěnic v podvlékačkách poručík Dub, zatímco slečna Ella mu vypravovala vymyšlenou, jako to vždy v těchto případech bývá, tragédii svého života, že otec její byl továrníkem a ona profesorkou na lyceu v Pešti a tohle že udělala z nešťastné lásky. 
    Vzadu za poručíkem Dubem na dosah ruky na malém stolku byla láhev jeřabinky a sklenky. Poněvadž láhev byla poloprázdnou a Ella i poručík Dub mluvili již z cesty, bylo zatěžkací zkouškou, že poručík Dub ničeho nesnese. Podle jeho řeči bylo vidět, že si to již všechno popletl a že považuje Ellu za svého sluhu Kunerta; také ji tak oslovoval a vyhrožoval domnělému Kunertovi dle svého zvyku: "Kunerte, Kunerte, ty bestie, až ty mne poznáš z mé špatné stránky..." 
     Švejk měl být podroben téže samé proceduře jako všichni ostatní vojáčkové, kteří chodili zadem, on však se vlídně vytrhl nějaké košilaté holce, na jejíž pokřik přiběhla polská madam, která Švejkovi zapřela drze do očí, že by zde měli nějakého pana lajtnanta hostem. 
     "Moc na mé neřvete, milostpaní," řekl vlídné Švejk, usmívaje se přitom sladce, "nebo vám dám přes držku. U nás jednou v Platnéřské ulici zmlátili jednu madam tak, že nevěděla o sobě. To tam syn hledal svýho otce, nějakýho Vondráčka, obchod s pneumatikami. Vona se ta madam jmenovala Křovánová, když ji vzkřísili a ptali se jí na záchrannej stanici, jak se jmenuje, řekla, že nějak vod Ch. A jaké je vaše ctěné jméno?" 
    Ctihodná matróna dala se do děsného řvaní, když ji Švejk po těchto slovech odstrčil a vážné stoupal po dřevěných schodech do prvního poschodí. 
    Dole se objevil sám majitel nevěstince, nějaký zchudlý polský šlechtic, který vyběhl za Švejkem po schodech a počal ho tahat za blůzu, přičemž křičel na něho německy, tam nahoru že vojáci nesmí, tam že je to pro pány důstojníky, pro vojsko že je to dole. 
     Švejk ho upozornil, že sem přichází v zájmu celé armády, že hledá jednoho pana poručíka, bez kterého se nemůže armáda vydat do pole, a když ten počínal si stále výbojněji, Švejk ho srazil dolů ze schodů a pokračoval nahoře v prohlídce místností. Přesvědčil se, že všechny pokojíky jsou prázdny, až teprve na samém konci pavlače, když zaklepal, vzal za kliku a pootevřel dveře, ozval se kvikavý hlas Elly: "Besetzt" a vzápětí nato hluboký hlas poručíka Duba, který myslel snad, že je ještě ve svém pokoji v lágru: "Herein!" 
     Švejk vstoupil, přistoupil k divanu, a odevzdávaje blokový útržek kopie poručíkovi Dubovi, hlásil, dívaje se úkosem na části uniformy rozházené v rohu postele: "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že se mají voblíknout a dostavit se hned podle toho rozkazu, který jim dodávám, do našich kasáren v gymnasiu, máme tam velkou vojenskou poradu!" 
    Poručík Dub vytřeštil na něho oči s malinkými panenkami, ale připamatoval si, že přece jen není tak namazán, aby nepoznal Švejka. Napadlo mu ihned, že mu Švejka posílají k raportu, a proto řekl: "Hned si to s tebou spravím, Švejku. Uvidíš - jak - to - s tebou - dopadne... - Kunerte," zvolal na Ellu, "nalej - mně - ještě - jednu!" 
    Napil se, a trhaje písemný rozkaz, smál se: "To je - omluvenka? U - nás - žádné omluvenky neplatí. My jsme - na - vojně - a ne - ve škole. Tak - tě - tedy - chytli - v bordelu? Pojil - ke - mně - Švejku - blíž - já ti - dám - pár - facek. - Ve - kterém - roce - Filip Macedonský - porazil - Římany, to ty - nevíš - ty - hřebče!" 
     "Poslušné hlásím, pane lajtnant," pokračoval neúprosně Švejk, "je to nejvyšší rozkaz z brigády, aby se páni důstojníci voblíkli a šli na bataliónní bešprechunk, my totiž vyrazíme, a ještě teprve se teď bude rozhodovat, která kumpanie bude forhút, sajtnhút nebo nachhút. Už se bude teď vo tom rozhodovat a já myslím, pane lajtnant, že voni taky mají do toho co mluvit " 
    Tato diplomatická řeč trochu vzkřísila poručíka Duba, takže počínal nyní nabývati jistoty, že přece není v kasárnách, ale ještě z opatrnosti se optal: "Kde to jsem?" 
     "Ráčíte být v bordeláku, pane lajtnant. Voni jsou ty cesty Páně rozličné." 
    Poručík Dub těžce vzdychl, slezl z divanu a počal shánět svoji uniformu, přičemž mu Švejk pomáhal, a když konečně se oblékl, vyšli oba ven, ale za chvíli se Švejk mžiknutím vrátil a nedbaje Elly, která jeho návratu přikládala zcela jiného významu, z nešťastné lásky hned lezla na postel, vypil rychle zbytek jeřabinky v láhvi a šel zas za poručíkem. 
    Na ulici se to poručíkovi Dubovi vrazilo zas do hlavy, poněvadž bylo velké parno. Vykládal Švejkovi nejrůznější nesmysle bez jakékoliv spojitosti. Mluvil o tom, že má doma poštovní známku z Helgolandu a hned po ukončení maturity že šli hrát biliár a nepozdravili třídního profesora. Ku každé větě dodával: "Myslím, že mně dobře rozumíte". 
     "Zajisté že vám úplně rozumím," odpověděl Švejk. "Vy mluvíte podobné jako klempíř Pokorný v Budějovicích. Ten, když se ho lidi optali: ,Koupal jste se už letos v Malši?`, vodpovídal: ,Nekoupal, ale zato bude letos hodné švestek.` Nebo se ho zeptali: ,Jed jste už letos hříbky?` a von na to vodpověděl: ,Nejed, ale tenhle novej sultán marockej má prej bejt moc hodnej člověk.`" 
    Poručík Dub se zastavil a vypravil ze sebe: "Marocký sultán? To je odbytá veličina, utřel si pot z čela, a dívaje se zakalenýma očima na Švejka, zabručel: "Takhle jsem se ani v zimě nepotil. Souhlasíte s tím? Rozumíte mně?" 
     "Rozumím, pane lajtnant. K nám do hospody ke Kalichu chodíval jeden starej pán, nějakej rada vod zemskýho výboru ve výslužbě, a ten zrovna tohle tvrdil. Von vždycky říkal, že se diví, jakej je rozdíl mezi temperaturou v letě a v zimě. Že je mu to moc divný, proč lidi ještě na to nepřišli." 
    Ve vratech gymnasia opustil Švejk poručíka Duba, který se motal po schodech nahoru do sborovny, kde se konala vojenská porada, a také hned hlásil hejtmanovi Ságnerovi, že je úplně opilý. Celou poradu seděl s hlavou sklopenou a při debatě se občas zvedl, aby zvolal: "Váš názor je správný, pánové, ale já jsem úplně opilý." 
    Když byly vypracovány všechny dispozice a kumpanie nadporučíka Lukáše měla jít jako přední ochrana, trhl sebou najednou poručík Dub, vstal a řekl: "Pamatuji se, pánové, na našeho třídního profesora v primě. Sláva mu, sláva mu, sláva mu!" 
    Nadporučíkovi Lukášovi přišlo na mysl, že nejlépe bude, když dá prozatím uložiti poručíka Duba jeho sluhou Kunertem do fyzikálního kabinetu vedle, kde byla stráž u dveří, aby někdo nedokradl snad již polorozkradené sbírky minerálií v kabinetu. Na to stále také z brigády upozorňovali procházející oddíly na pochodu. 
    Toto opatření datovalo se od té doby, kdy jeden prapor honvédů, ubytovaný v gymnasiu, počal rabovat kabinet. Zejména se honvédům líbila sbírka nerostů, pestré krystaly a kyzy, které si nastrkali do svých baťochů. 
    Na vojenském hřbitůvku je také na jednom z bílých křížů nápis "László Gargany". Tam spí věčný sen jeden honvéd, který při onom rabování gymnasiálních sbírek vypil všechen denaturovaný líh z nádoby, ve které byli naloženi různí plazové. 
    Světová válka vybíjela lidské pokolení dokonce i kořalkou z hadů. 
    Nadporučík Lukáš, když se již všichni rozešli, dal zavolat sluhu poručíka Duba Kunerta, který odvedl a uložil na pohovku svého poručíka. 
    Poručík Dub byl najednou jako malé dítě; vzal za ruku Kunerta, počal prohlížet dlaň, přičemž říkal, že uhodne z jeho dlené jméno jeho budoucí choti. 
     "Jak vy se jmenujete? Vytáhněte mně z náprsní kapsy u blůzy zápisník a tužku. Vy se jmenujete tedy Kunert; tak sem přijďte za čtvrt hodiny a já vám tady nechám lístek se jménem vaší paní manželky." 
    Sotva to dořekl, dal se do chrápání, ale opět se z toho jaksi probudil a počal čmárat do svého zápisníku; co napsal, to vytrhl, hodil na zem, a tajemné přiloživ prst na ústa, řekl blábolivě: "Ted ještě ne, až za čtvrt hodiny. Nejlépe bude hledati papírek se zavázanýma očima." 
    Kunert byl takové dobré hovado, že přišel skutečně za čtvrt hodiny, a když rozbalil papírek, četl z těch klikyháků poručíka Duba: "Jméno vaší budoucí manželky zní: paní Kunertová." 
    Když to za chvíli ukazoval Švejkovi, řekl mu Švejk, aby si jen dobře ten papírek schoval, že takových dokumentů od vojenských pánů si má každý vážit, to že dřív za aktivní vojny nebylo, aby si dopisoval důstojník se svým sluhou a říkal mu pane.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když byly vykonány přípravy k tomu, aby se vyrazilo dle daných dispozic, brigádní generál, kterého vystrnadil tak pěkně hannoverský plukovník, dal shromáždit celý batalión do obvyklého čtverce a měl k němu řeč. Ten muž totiž velice rád řečnil, mlel páté přes deváté, a když už neměl dál co říct, vzpomněl si ještě na polní poštu: 
     "Vojáci," hřmělo z jeho úst do čtverce. "Nyní blížíme se k frontě nepřítele, od kterého nás dělí několik denních pochodů. Doposud na svém marši neměli jste, vojáci, příležitosti udati svým milým, které jste opustili, své adresy, aby věděli vaši vzdálení, kam vám mají psát, abyste se potěšili dopisy od svých milých pozůstalých." 
    Nějak se z toho nemohl dostat, opakoval to nesčíslněkrát za sebou: "Milí vzdálení - drazí příbuzní - milí pozůstalí" a tak dále, až konečně vyrazil z toho kola mohutným zvoláním: "Od toho máme polní pošty na frontě!" 
    Jeho další řeč vypadala tak, jako by všichni tihle lidé v šedivé uniformě měli se dát s největší radostí zabít jediné kvůli tomu, že jsou na frontě zařízeny polní pošty, a že když někomu granát utrhne obé nohy, že se mu to musí krásně umírat, když si vzpomene, že jeho polní pošta má číslo 72, kde snad leží psaní z domova, od vzdálených milých, se zásilkou obsahující kus uzeného masa, špeku a domácích sucharů. 
    Potom, po té řeči, když brigádní hudba zahrála císařskou hymnu, provolána byla sláva císaří, vydaly se jednotlivé skupiny toho lidského dobytka, určeného na jatky někde za Bugem, postupné na pochod podle udělených dispozic. 
    11. kumpanie vystoupila o půl šesté na Turowu-Wolsku. Švejk táhl se vzadu se štábem kumpanie, se sanitou a nadporučík Lukáš objížděl celou kolonu, přičemž každou chvíli zajel dozadu, aby se přesvědčil u sanity, kde na vozíku pod plachtami vezli poručíka Duba k novým hrdinným činům do neznámé budoucnosti, a přitom aby také si ukrátil cestu rozmluvou se Švejkem, který nesl svůj baťoch a ručnici trpělivě, vyprávěje si s účetním šikovatelem Vaňkem o tom, jak se to před lety pěkné mašírovalo na manévrech u Velkého Meziříčí. 
     "To byla docela taková krajina, jako je tady, jenomže my jsme nešli tak feldmésik, poněvadž ten krát ještě jsme ani nevěděli, co jsou to rezervní konzervy, když jsme nějakou konzervu fasovali, tak jsme ji u našeho cuku hned při nejbližším noclehu sežrali a místo toho dávali jsme si do baťochu cihlu. V jedný vesnici přišla inspekce, vyházeli nám všechny cihly z baťochu a bylo jich tolik, že si tam z nich jeden člověk vystavěl potom rodinnej domek." 
    Za chvíli nato šel Švejk rázné vedle koně nadporučíka Lukáše a vykládal o polních poštách: "Hezká ta řeč byla a vono jisté každýmu je moc milý, když dostane na vojnu nějaký pěkný psaní z domova. Ale já, když jsem sloužil před lety v Budějovicích, tak jsem dostal na vojnu jen jedno psaní do kasáren a to mám ještě schovaný " 
     Švejk vytáhl z ušpiněné kožené tašky zamaštěný dopis a četl, zachovávaje krok s koněm nadporučíka Lukáše, který se dal do mírného poklusu: "Ty pacholku mizernej, ty jeden vrahu a bídáku! Pan kaprál Kříž přijel do Prahy na urláb a já jsem s ním tančila u Kocanů, a von mně povídal, že prej ty tancuješ v Budějovicích u Zelený žáby s nějakou pitomou flundrou a že jsi mě už úplně vopustil. Aby jsi věděl, píšu toto psaní na hajzlu na prkně vedle díry, mezi náma je konec. Tvoje bejvalá Božena. Abych nezapomněla, ten kaprál to umí a bude té ještě sekýrovat, já jsem ho vo to pro9ila. A ještě abych nezapomněla, nenajdeš mě už mezi živejma, až přijedeš na urláb. - To se ví," pokračoval při mírném poklusu Švejk, "že když jsem přišel na urláb, že byla mezi živejma, a ještě mezi jakejma živejma. Našel jsem ji taky u Kocanů, voblíkali ji dva vojáci vod cizího regimentu a jeden z nich byl tak moc žívej, že jí šahal docela veřejně pod živůtek, jako kdyby chtěl, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, vytáhnout odtamtud pel její nevinnosti, jak říká Věnceslava Lužická nebo jak to podobně jednou řekla jedna mladá dívka asi šestnáctiletá v tanečních.hodinách jednomu gymnasistovi hlasitě s pláčem, když ji štípl do ramena: ,Vy jste, pane, setřel pel mého panenství: To se ví, že se všichni smáli a její matinka, která ji tam hlídala, že ji vodvedla na chodbu v Besedě a že tu svou blbou nánu zkopala. Já přišel, pane obrlajtnant, k tomu názoru, že přece jenom ty venkovský holky jsou upřímnější než ty takový utahaný městský slečinky, který chodéjí do nějakejch tanečních hodin. Když jsme před lety stáli lágrem v Mníšku, tak jsem chodil tancovat do Starýho Knína, namluvil jsem si tam nějakou Karlu Veklovou, ale moc jsem se jí nelíbil. Jednou večer v neděli jsem ji doprovázel k rybníčku, tam jsme si sedli na hráz a ptal jsem se jí, když zapadalo slunce, jestli mě má taky ráda. Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že byl vzduch tak vlahej, všichni ptáci zpívali, a vona mně vodpověděla s příšerným smíchem: ,Já mám tě tak ráda jako pazdero v prdeli, vždyť jseš blbej: A já byl taky vopravdu blbej, tak strašné blbej, že jsem vám, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, předtím chodíval mezi polma, mezi vysokým vobilím v liduprázdnej prostoře, ani jsme si jednou nesedli, a já jí jen ukazoval po tom božím požehnání, a pitomec, tej selskej holce vykládám, že tohle je žito, tohle že je pšenice a tohle že je voves." 
    A jako na potvrzení toho ovsa kdesi vpředu doznívaly sebrané hlasy vojáků kumpanie v pokračování písně, s kterou šly už české regimenty krvácet za Rakousko k Solferinu: 
    A když bylo půl noci, 
    voves z pytle vyskočí, 
     župajdijá, župajdá 
    každá holka dá!
Do čehož opět vpadli druzí: 
    A dá,a dá a dá, 
    a proč by nedala, 
    a dá ti dvě hubičky 
    na obé tvářičky. 
     Župajdijá, župajdá, 
    každá holka dá! 
    A dá,a dá,a dá, 
    a proč by nedala...
Potom počali Němci zpívat tutéž píseň německy. 
    Je to tak stará vojenská píseň, kterou snad již zpívala soldateska za napoleonských bitek ve všech jazycích. Nyní zněla jásavé po zaprášené silnici na Turovu-Wolsku, v haličské rovině, kde po obou stranách silnice až tam k zeleným chlumům na jihu byla pole zdeptána a zničena pod kopyty koní a pod podešvemi tisíců a tisíců vojenských těžkých bot. 
     "Takhle jsme to jednou podobně zřídili," ozval se Švejk, rozhlížeje se kolem, "na manévrech u Písku. Byl tam s námi jeden pan arcivévoda, to byl takovej spravedlivej pán, že když se se svým štábem projížděl ze strategickejch důvodů obilím, tak hned za ním tu celou škodu vodhadoval adjutant. Nějakej sedlák Pícha neměl žádnou radost z tý návštěvy a nepřijmul vod eráru osmnáct korun náhrady za zdupanejch pět měr pole, chtěl se vám, pane obrlajtnant, soudit a dostal za to osmnáct měsíců. 
    Já myslím, pane obrlajtnant, že moh vlastně bejt rád, že někdo z císařského rodu ho navštíví na jeho pozemku. Jinej sedlák, kterej by byl uvědomělej, tak by voblík všechny své holky do bílejch šatů jako drůžičky, dal by jim kytice do ruky a rozestavil by je na svým pozemku a každá by z nich musela vítat vysokého pána, jako jsem čet vo Indii, kde se dávali poddaní nějakýho panovníka vod toho slona rozšlápnout " 
     "Co to mluvíte, Švejku?" volal na něho s koně nadporučík Lukáš. 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že já myslím toho slona, kterej nes na svým hřbetě onoho panovníka, vo kterým jsem čet." 
     "Jen když dovedete, Švejku, všechno správně vysvětlit," řekl nadporučík Lukáš a rozjel se kupředu. Tam se již kolona trhala, nezvyklý pochod po odpočinku ve vlaku, v plné, dokonalé výzbroji, působil, že všem počala bolet ramena a každý si pohovoval, jak mohl. Přendavali ručnice z jedné strany na druhou, většina už je nenesla na řemeni, ale přehozené jako hrábě nebo vidle. Někteří mysleli, že si lépe vyhoví, když půjdou příkopem nebo po mezi, kde se jim zdála půda pod nohama přece jen měkčí než na zaprášené silnici. 
    Většina šla s hlavou k zemi sklopenou a všichni trpěli velkou žízní, poněvadž přesto, že již slunce zapadlo, bylo stejné takové dusno a parno jako v poledne a nikdo neměl již ani kapky vody v polní láhvi. Byl to první den pochodu a tato nezvyklá situace, která byla jaksi vstupem do větších a větších útrap, činila všechny čím dál tím více malátnými a zemdlenými. Přestali také zpívat a navzájem si mezi sebou odhadovali, jak mají asi daleko na Turovu-Wolsku, kde mysleli, že se bude noclehovat. Někteří poposedávali v příkopu, a aby to tak nevypadalo, rozvazovali si boty a dělali na první pohled vzezření člověka, který si špatné složil onučky a snaží se je složit tak, aby ho netlačily na dalším pochodu. Jiní opět zkracovali si nebo prodlužovali řemen na ručnici, nebo rozvinovali baťoch a překládali předměty v něm umístěné, namlouvajíce si sami sobě, že tak činí z ohledu na správné zatížení, aby pásy baťochu netáhly jim jedno či druhé rameno. Když se k nim blížil postupně nadporučík Lukáš, tu vstávali a hlásili, že je něco tlačí nebo podobné, jestli předtím kadeti nebo četaři, když viděli z dálky kobylu nadporučíka Lukáše, je nehnali kupředu. 
    Nadporučík Lukáš, projížděje kolem, vybízel je zcela vlídně, aby jen vstávali, že do Turovy-Wolsky jsou ještě tři kilometry, tam že bude odpočinek. 
    Mezitím se poručík Dub vzpamatoval neustálým třesením na sanitní dvojkolce. Nevzpamatoval se sice ještě úplně, ale mohl se již zvednout a vyhnouti se z dvojkolky a volat na štáb kompanie, který se volné pohyboval kolem, poněvadž si všichni, počínaje Balounem a konče Chodounským, dali svoje baťochy do dvojkolky. Jedině Švejk šel neohrožené kupředu i s baťochem, maje ručnici po dragounsku přes prsa na řemen, kouřil z dýmky a zpíval si do pochodu: 
    Když jsme táhli k Jaroměři, 
    ať si nám to, kdo chce, věří, 
    přišli jsme tam asi právě k večeři...
Více než pět set kroků před poručíkem Dubem zvedaly se po silnici kotouče prachu, z něhož vynořovaly se postavy vojáků; poručík Dub, kterému se opět vrátilo nadšení, naklonil hlavu z dvojkolky a počal řvát do silničního prachu: "Vojáci, váš vznešený úkol je těžký, nastávají vám obtížné pochody, nejrůznější nedostatky na všem a štrapáce všeho druhu. Ale s plnou důvěrou hledím vstříc vaší vytrvalosti a vaší síle vůle." 
     "Ty vole," zabásnil si Švejk. 
    Poručík Dub pokračoval: "Pro vás, vojáci, není žádná překážka tak mocnou, abyste ji nepřekonali! Ještě jednou, vojáci, opakuji vám, že vás nevedu k lehkému vítězství. Bude to tvrdý oříšek pro vás, ale vy to dokážete! Vás bude slavit historie věků." 
     "Strč si prst do krku," zabásnil znovu Švejk. 
    A jako by byl poručík Dub poslechl, počal vrhnout najednou, jak měl skloněnou hlavu, do prachu silnice, a když se vyblil, vykřikl ještě: "Vojáci, kupředu," svalil se poznovu na baťoch telegrafisty Chodounského a spal až do Turowy-Wolsky, kde ho konečně postavili na nohy a sundali z vozu na rozkaz nadporučíka Lukáše, který s ním měl velice dlouhou a velice obtížnou rozmluvu, nežli se poručík Dub ze všeho tak dalece vzpamatoval, že konečné mohl prohlásit: "Logicky soudě, provedl jsem hloupost, kterou vynahradím před tváří nepřítele." 
    Nebyl ovšem ještě úplně zcela při sobě, poněvadž řekl nadporučíkovi Lukášovi, když odcházel ke svému šiku: "Vy mě ještě neznáte, ale až mě poznáte!" 
     "Můžete se informovat o tom, co jste prováděl, u Švejka." 
    Poručík Dub šel tedy dříve než k svému šiku k Švejkovi, kterého našel ve společnosti Balouna a účetního šikovatele Vaňka. 
    Baloun vykládal právě o tom, že u nich ve mlýně měl vždy v studni láhev piva. Pivo že bylo tak studené, až zuby trnuly. Jinde ve mlýnech že večer se takovým pivem zapíjela rozhuda, ale on že ve své žravosti, za kterou ho teď pánbu potrestal, po rozhudě ještě vždycky spolkl pořádný kus masa. Ted že boží spravedlnost potrestala ho teplou smradlavou vodou ze studní v Turowé-Wolské, do které musí všichni sypat kvůli choleře kyselinu citrónovou, kterou právě před chvilkou rozdávali, když se po švarmech fasovala voda ze studní. Baloun projevil názor, že tahle kyselina citrónová je asi patrné kvůli vyhladovění lidí. Je sice pravda, že se v Sanoku trochu najedl, že dokonce obrlajtnant Lukáš mu opět přepustil půl celé porce telecího, které mu přinesl od brigády, ale že je to hrozné, že myslel přece jen, když přijdou sem a bude rast s noclehem, že se zas bude něco vařit. Už byl o tom také přesvědčen, když nabírali feldküchři vodu do kotlů. Šel se hned otázat ke kuchyním co a jak, a oni mu odpověděli, že je jenom rozkaz nabrat zatím vodu, a za chvíli že může přijít rozkaz opět tu vodu vylít. 
    Vtom právě přišel poručík Dub, a poněvadž byl sám velice nejistý vůči sobě, otázal se: "Bavíte se?" 
     "Bavíme se, pane lajtnant," odpověděl za všechny Švejk, "u nás je zábava v plným proudu. Vono je vůbec nejlepší se vždycky dobře bavit. Teď se právě bavíme o kyselině citrónový. Bez zábavy nemůže bejt žádnej voják, von aspoň lepší zapomíná na všechny štrapáce." 
    Poručík Dub mu řekl, aby šel kus s ním; že se chce na něco zeptat. Když byli tedy stranou, řekl k němu strašně nejistým hlasem; "Nebavili jste se o mně?" 
     "Nikoliv, nikdy ne, pane lajtnant, jenom vo tý kyselině citrónový a vo uzeným mase." 
     "Říkal mně obrlajtnant Lukáš, že prý jsem já jako něco prováděl a že vy o tom velice dobře víte, Švejku." 
     Švejk velice vážně a důrazně řekl: "Nic jste neprováděl, pane lajtnant, byl jste jenom na návštěvě v jednom vykřičeným domě. Ale to byl asi nějakej vomyl. Klempíře Pimpra z Kozího plácku taky vždycky hledali, když šel kupovat plech do města, a našli ho také vždycky v podobnej místnosti, bud u Suhů, nebo u Dvořáků, jako já vás našel. Dole byla kavárna a nahoře v našem případě byly holky. Vy jste byl, pane lajtnant, asi na vomylu, kde se to vlastně nacházíte, poněvadž bylo horko, a když člověk není zvyklej pít, tak se v takovým teplu vopije i vobyčejným rumem, natož vy jeřabinkou, pane lajtnant. Tak jsem dostal rozkaz vám doručit pozvání k bešprechunku, než jsme vyrazili, a taky jsem vás tam našel u tý holky nahoře; z toho horka a jeřabinky jste mě ani nepoznal a ležel jste tam na kanapí vysvlečenej. Nijak jste tam neřádil, ani jste neříkal ,Vy mě ještě neznáte`, ale taková věc se může stát každýmu, když je horko. Někdo na to strašně trpí, jinej zas do toho přijde jako stepej k houslím. Kdybyste byl znal starýho Vejvodu, políra z Vršovic, ten vám si, pane lajtnant, umínil, že nebude pít žádný nápoje, po kterých by se vopil. Tak si dal ještě štamprle na cestu a vyšel z domova hledat ty nápoje bez alkaholu. Zastavil se tedy napřed v hospodě Na zastávce, dal si tam čtvrtičku vermutu a počal se nenápadně vyptávat hostinskýho, co vlastně pijou ti abstinenti. Von docela správně soudil, že čistá voda je i pro abstinenty přece jen krutej nápoj. Hostinskej mu tedy vysvětlil, že abstinenti pijou sodovky, limonády, mlíko a potom vína bez alkaholu, studenej oukrop a jiný lihuprostý nápoje. Z toho se starýmu Vejvodovi přece jen zamlouvala ta lihuprostá vína. Optal se ještě, jestli jsou také lihuprosté kořalky, vypil ještě jednu čtvrtičku, pohovořil si s hostinským vo tom, že je to vopravdu hřích se často vožírat, načež mu hostinskej řekl, že všechno na světě snese, jenom ne vožralýho člověka, kterej se jinde vožere a přijde k němu vystřízlivět flaškou sodovky a ještě udělá kravál. ,Vožer se u mne,` povídá hostínskej, ,pak jseš můj člověk, ale jinak tě neznám.` Starej Vejvoda tedy dopil a šel dál, až vám přišel, pane lajtnant, na Karlovo náměstí do obchodu s vínem, kam také někdy zacházel, a optal se tam, jestli nemají lihuprostá vina. ,Lihuprostá vína nemáme, pane Vejvodo,` řekli mu, ,ale vermut nebo šery.` Starýmu Vejvodoví bylo nějak hanba, tak tam vypil čtvrtku vermutu a čtvrtku šery, a jak tak sedí, seznámí se vám, pane lajtnant, s nějakým takyabstinentem. Slovo dalo slovo, pijou ještě po čtvrtce šery, a konečně se domluvili, že ten pán zná místo, kde se čepují lihuprostá vína. ,Je to v Bolzánově ulici, jde se tam po schodech dolů a mají tam gramofon.` Za tuhle dobrou zprávu dal starej Vejvoda celou láhev vermutu na stůl a potom se voba vypravili do Bolzánový ulice, co se tam jde dolů po schodech a co tam mají gramofon. A skutečně, tam se čepovala samá ovocná vína, nejen lihuprostá, ale dokonce i bez alkaholu. Napřed si každej dal půl litru angreštovýho vína, potom půllitr rybízovýho vína, a když vypili ještě půl litru angreštovýho lihuprostého vína, počaly je brnět nohy po všech těch vermutech a šery předtím, počali křičet, aby jim přinesli úřední potvrzení, že co tady pijou, je lihuprostý víno. Voní že jsou abstinenti, a jestli jim to hned nepřinesou, že to tady všechno rozsekají i s gramofonem. Potom je policajti museli oba tahat po těch schodech nahoru do Bolzánovy ulice, museli je dát do truhly a museli je hodit do separace voba dva museli bejt vodsouzený pro vožralství jako abstinenti." 
     "Proč mně to povídáte," vykřikl poručík Dub; který touto řečí úplně vystřízlivěl. 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, že vono to vlastně k sobě nepatří, ale když už si tak povídáme..." 
    Poručíkovi Dubovi v tom okamžiku napadlo, že ho Švejk opět urazil, poněvadž již byl jaksi úplně při sobě, i křičel na něho: "Ty mě jednou poznáš! Jak to stojíš?" 
     "Poslušné hlásím, že stojím špatně, já jsem, poslušně hlásím, zapomněl srazit paty k sobě. Hned to udělám." 
     Švejk již opět stál v nejlepší frontě. 
    Poručík Dub přemýšlel, co má ještě říct, ale nakonec řekl jen: "Dej si na mne pozor, abych ti to nemusel říkat naposled," k čemuž jako dodatkem opravil své staré pořekadlo: "Ty mě ještě neznáš, ale já tě znám." 
    Když poručík Dub odcházel od Švejka, pomyslil si v své kocovině: "Může být, že by na něho lépe účinkovalo, kdybych mu byl řekl: Já té, chlape, už dávno znám z té špatné stránky." 
    Potom poručík Dub dal si zavolat sluhu Kunerta a poručil mu, aby sehnal džbán vody. 
    Ku cti Kunerta budiž řečeno, že sháněl dlouho po Turowě-Wolsce džbán i vodu. 
    Džbán se mu nakonec podařilo ukrást panu plebánovi a do džbánu načerpal z jedné studně, úplně pobité prkny, vodu. Za tím účelem musel ovšem vytrhnout několik prken, poněvadž ta studně byla tak opatřena, že v ní byla voda podezřelá jako tyfúzní. 
    Poručík Dub vypil však celý džbán vody beze všech dalších následků, čímž potvrdil přísloví "Dobré prase všechno snese".
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Všichni se velice mýlili, když se domnívali, že v Turowé-Wolské budou snad nocovati. Nadporučík Lukáš zavolal telefonistu Chodounského, účetního šikovatele Vaňka a kurýra kumpanie Švejka a Balouna. Rozkazy byly jednoduché. Všichni nechají výzbroj u sanity, vyrazí ihned na Malý Polanec polní cestou a potom podél potoka dolů jihovýchodním směrem na Liskowiec. 
     Švejk, Vaněk a Chodounský jsou kvartýrmajstry. Všichni musí obstarat noclehy pro kumpanii, která přijde za nimi za hodinu, nanejvýš za půldruhé hodiny. Baloun musí mezitím na místě, kde bude noclehovat on, nadporučík Lukáš, dát upéct husu, a všichni tři musí dát pozor na Balouna, aby jí polovičku nesežral. Kromě toho musí Vaněk se Švejkem koupit prase pro kumpanii, podle toho, kolik připadá masa na celou kumpanii. V noci bude se vařit guláš. Noclehy pro mužstvo musí být řádné; vyhýbat se zavšiveným chalupám, aby si mužstvo náležitě odpočinulo, poněvadž kumpanie vystupuje z Liskowiec již o půl sedmé hodině ranní přes Kroscienku na Starasol. 
    Batalión totiž už nebyl chudobný. Brigádní intendantstvo v Sanoku vyplatilo bataliónu zálohy na budoucí jatka. V pokladně kumpanie bylo přes sto tisíc korun a účetní šikovatel Vaněk dostal již rozkaz, až budou někde na místě, což se rozumělo v zákopech, před smrti kumpanie, vyúčtovat a vyplácet za nedodaný komisárek a mináž mužstvu nesporné patřící obnosy. 
    Zatímco se všichni čtyři vypravili na cestu, objevil se u kumpanie pan místní plebán a rozdával vojákům dle jich národnosti lísteček s "Lurdskou písní" ve všech jazycích. Měl těch písní balík, který mu zde zanechal na rozdávání procházejícím vojenským oddílům nějaký vysoký vojenský církevní hodnostář, projíždějící se zpustošenou Haličí na automobilu s nějakými děvkami. 
Kde v údolí ku řece hora má sklon,
všem poselství andělské zvěstuje zvon.
Ave, ave, ave, Maria! - Ave, ave, ave, Maria! 
Aj, Bernardu, dívenku, nebeský duch
tam ku břehu provodí v zelený luh. - Ave! 
1 spatřila na skále hvězdovou zář,
v ní postavu velebnou, přesvatou tvář - Ave! 
Ji rozmile zdobí šat liliový
a prostinký světlý pás oblakový. - Ave! 
A na rukou sepjatých růženec má
ta Paní a Královna přemilostná. - Ave! 
Aj Bernardě mění se nevinná tvář
tvář krášlí jí podivná nadzemská zář - Ave! 
Již klečí a modlí se, Vládkyni zři,
řeč nebeskou Královna promlouvá s ní. - Ave! 
"Věz dítě, já bez hříchu počala jsem,
já ochranou přemocnou chci býti všem! - Ave! 
Sem v průvodech putuj můj nábožný lid!
Mně vzdávej jen poctu a hledej svůj klid - Ave! 
Buď svědkem zde národům z mramoru chrám,
že na tomto místě já stánek svůj mám. - Ave! 
Ten pramen však, který se rozproudil zde,
tenť lásky mé zárukou k sobě vás zve. - Ave! 
Ó sláva ti, údolí přemilostné,
to obydlí Matičky přeradostné. - Ave! 
Tam ve skále zázračná jeskyně Tvá,
ráj dalas nám, Královno dobrotivá. - Ave! 
Co nastal ten přeslavný radostný den,
ctí Tebe tam průvody mužův i žen. - Ave! 
Ty chtělas mít zástupy ctitelů svých,
viz také nás, prosících za časů zlých. - Ave! 
Ó hvězdo Ty spasná, Ty před námi choď,
Ty ke trůnu božímu věrné nás voď! - Ave! 
Ó přesvatá Panno, Ty v lásce nás měj
a mateřskou milost svou dítkám svým dej!
V Turowé-Wolské bylo mnoho latrín a všude po latrínách válely se papírky s Lurdskou písní. 
    Kaprál Nachtigal, někde od Kašperských Hor, sehnal láhev kořalky od ustrašeného žida, shromáždil několik kamarádů a nyní všichni jali se dle německého textu zpívat Lurdskou píseň bez refrénu Ave! na melodii písně Prince Eugena. 
    Byla to zatracené ošklivá cesta, když se setmělo a ti čtyři, kteří měli se postarat o nocleh pro 11. kumpanii, dostali se do lesíka nad potokem, který měl jít na Liskowiec. 
    Baloun, který se poprvé octl v situaci, že jde kamsi do neznáma, a kterému se všechno: tma, že jdou hledat napřed kvartýry, zdálo neobyčejně tajemným, pojal náhle strašlivé podezření, že to není jen tak. "Kamarádí," řekl tiše, klopýtaje na cestě nad potokem, "voní nás vobětovali." 
     "Jak to?" potichounku zařval na něho Švejk. 
     "Kamarádi, nehulákejme tolik," prosil potichu Baloun, "já už to cítím v kříži, voní nás uslyší a začnou hned po nás střílet. Já to vím. Voní nás poslali napřed, abychom vypátrali, jestli tam není nepřítel, a když uslyší střelbu, tak hned budou vědět, že se nesmí dál. My jsme, kamarádi, folpatrola, jak mé tomu učil kaprál Terna." 
     "Tak jdi tedy napřed," řekl Švejk. "My půjdeme pěkně za tebou, abys nás chránil svým tělem, když seš takovej obr. Až budeš střelenej, tak nám to voznam, abychom mohli včas udělat nýdr, Seš to ale voják, von se bojí, že budou do něho střílet. To právě má mít každej voják náramně rád, každej voják musí vědět, že čím víckrát po něm nepřítel vystřelí, tím se také nepříteli tenčeji zásoby munice. Každou ranou, kterou dá nepřátelskej voják proti tobě, se vochuzuje jeho bojeschopnost. Von je přitom rád, že může po tobě střílet, poněvadž nemusí se aspoň tahat s patronama a lehčeji se mu to běží." 
    Baloun těžce vzdychl: "Když já mám doma hospodářství." 
     "Vykašli se na hospodářství," radil mu Švejk, "raději padni za císaře pána. Copak tě to na vojně neučili?" 
     "Voní se vo tom jenom zmiňovali," řekl pitomý Baloun. "Voní mě jenom vodili na execírplac a potom už jsem nikdy vo nic podobným neslyšel, poněvadž jsem se stal buršem... Kdyby nás aspoň císař pán lepší krmil..." 
     "Ty jsi ale zatracená nenasytná svině. Vojáka před gefechtem vůbec nemají krmit, to už nám před lety vykládal ve škole hejtman Untergriez. Ten nám vždycky říkával: ,Kluci zatracený, kdyby došlo někdy k válce, přišlo se do gefechtu, né abyste se před bojem přežrali. Kdo bude přežranej a dostane ránu do břicha, tak bude hotovej, poněvadž všechna supa a komisárek po takovej ráně vylezou ze střeva, a takovej voják je hned hotovej na zápal. Když ale nemá v žaloudku nic, tak taková rána do břicha je pro něho jako nic, jako když štípne vosa, jedna radost." 
     "Já rychle trávím," řekl Baloun, "u mé toho v žaloudku nikdy mnoho nezůstane. Já ti třebas, kamaráde, sežeru celou mísu knedlíků s vepřovou a se zelím, a za půl hodiny víc ti ze všeho toho nevyseru jak tak na tři polívkový lžíce, vostatní se ti ve mně ztratí. Někdo kupříkladu říká, že když sní lišky, že z něho vyjdou tak, jak byly, jen je vyprat a dělat je zas znova nakyselo, a u mě navopak. Nažeru se ti lišek, že by jinej prasknut, a když potom jdu na záchod, tak ti vyprdnu jen trochu žlutý kaše, jako vod dítěte, vostatní se taky ve mně ztratí. - Ve mně se ti, kamaráde," důvěrně sděloval Baloun Švejkovi, "rozpouštějí kosti vod ryb a pecky ze švestek. Jednou jsem to schválně počítal. Sněd jsem sedumdesát švestkovejčh knedlíků s peckama, a když přišla moje chvíle, šel jsem za humna, štoural jsem se v tom dřevíčkem, dával pecky stranou a počítal. Ze sedumdesáti pecek rozpustilo se ve mně přes polovičku." 
    Z Balounových úst vydral se tichý táhlý povzdech: "Moje panímáma dělala švestkové knedlíky z bramborovýho těsta, do kterýho přidávala trochu tvarohu, aby byly vydatnější. Měla vždycky raději sypaný mákem než se syrečkem a já zas navopak, takže kvůli tomu jsem ji jednou zfackoval ... Já jsem si nedoved vážit svýho rodinnýho štěstí." 
    Baloun se zastavil, zamlask, přejel jazykem po patře a řekl smutně a měkce: "Víš, kamaráde, že teď, když to nemám, tak mně připadá, že měla žena přece jen pravdu, že jsou s tím jejím mákem lepší. Tenkrát se mně pořád zdálo, že mně ten mák leze do zubů, a teď si myslím, jen kdyby lez... Zkusila moje žena se mnou častý a velký protivenství. Kolikrát vona se naplakala, když jsem chtěl, aby dávala víc marjánky do jitrnic, a přitom jsem jí vždycky nějakou vrazil. Jednou jsem ji chudáka ztřískal tak, že ležela dva dni, poněvadž mně nechtěla k večeři zaříznout krocana, že prej mně stačí kohoutek. - Ba, kamaráde," rozplakal se Baloun, "kdyby teď byla jitrnice bez marjánky a kohouti... Rád jíš koprovou vomáčku? Vidíš, kvůli tej bejval kravál, a dnes bych ji pil jako kafe." 
    Baloun pomalu zapomínal na představu domnělého nebezpečí a v tichu noci, ještě když sestupovali dolů na Liskowiec, dál neustále vykládal s pohnutím Švejkovi, čeho si dřív nevážil a co by teď jed, až by oči plakaly. 
    Za nimi šel telefonista Chodounský s účetním šikovatelem Vaňkem. 
    Chodounský vykládal Vaňkovi, že dle jeho názoru je světová válka blbost. Nejhorší při ní je, že když se někde přetrhne telefonní vedení, tak že musíš to jít v noci spravovat, a ještě horší při tom je to, že dřív, když byla nějaká vojna, neznali reflektory. Ale teď, právě když spravuješ ty zatracené dráty, nepřítel najde tě hned reflektorem a pustí do tebe celou artilérii. 
    Dole ve vsi, kde měli vyhledat nocleh pro kumpanii, byla tma a rozštěkali se všichni psi, což přinutilo výpravu zastaviti se a uvažovati o tom, jak čeliti těmto potvorám. 
     "Což abychom se vrátili," zašeptal Baloun. 
     "Baloune, Baloune, kdybychom to udali, tak bys byl vodstřelenej za zbabělost," řekl na to Švejk. 
    Psi štěkali čím dál tím více, a dokonce i na jihu za řekou Ropou, rozštěkali se i v Kroscience a v několika jiných vesnicích, neboť Švejk řval do nočního ticha: "Lehneš - lehneš - lehneš," jako kdysi řvával na své psy, když ještě s nimi obchodoval. 
    Psi se rozštěkali ještě víc, takže účetní šikovatel Vaněk řekl Švejkovi: 
     "Neřvete na ně, Švejku, nebo nám rozštěkáte celou Halič." 
     "Něco podobného," odpověděl Švejk, "se nám stalo na manévrech v táborském kraji. Přitáhli jsme tam v noci do jedný vesnice a psi začali dělat ohromnej rámus. Všude je vokolí pěkně zalidněný, takže ten psí štěkot šel od vesnice k vesnici, pořád dál a dál, a ti psi v naší vesnici, kde jsme lágrovali, když už umlkli, zas uslyšeli z dálky štěkot, třebas odněkud až od Pelhřimova, tak se dali zas do štěkotu, a za chvíli vám štěkalo Táborsko, Pelhřimovsko, Budějovicko, Humpolecko, Třeboňsko a Jihlavsko. Náš hejtman, to byl takovej nervózní dědek, ten nemoh vystát psí štěkot, nespal celou noc, neustále chodil sem tam, ptal se patroly: ,Kdo štěká, co štěká?` Vojáci poslušné hlásílí, že psi štěkají, a vono ho to tak dopálilo, že za to ti, co byli tenkrát na patrole, dostali kasárnika, když jsme se vrátili z manévrů. Potom vždycky vybral ,psí komandu` a poslal ji napřed. Ta měla za účel oznámit obyvatelstvu ve vesnici, kde jsme měli noclehovat, že žádnej pes nesmí v noci štěknout, nebo že bude utracen. Já jsem byl taky v takový komandě, a když jsme přišli do jedný vesnice na Milevsku, tak jsem si to splet a voznámil jsem starostovi obce, že každej majitel psa, kterej v noci zaštěká, bude utracen ze strategických důvodů. Starosta se polekal, hned zapřáh a jel na hlavní štáb prosit za celou vesnici o milost. Tam ho vůbec nepustili, posti by ho byli málem zastřelili, tak se vrátil domů, a než jsme přitáhli do vesnice, vovázali všichni na jeho radu psům kolem držky hadry, až se tři z nich vztekli." 
    Sestupovali do vsi, když bylo přijato všeobecné ponaučení Švejka, že se psi bojí v noci vohýnku ze zapálené cigarety. Naneštěstí cigarety z nich nikdo nekouřil, takže tato rada Švejkova neměla pozitivních výsledků. Ukázalo se však, že psi štěkají z radosti, poněvadž si vzpomínali s láskou na procházející vojska, která jim vždy zanechala něco k snědku. 
    Cítili již zdaleka, že se blíží ti tvorové, kteří po sobě zanechávají kosti a zdechliny koní. Kde se vzali tu se vzali kolem Švejka čtyři hafani, kteří jali se na něho přátelsky dorážet s ohony vyzdviženými nahoru. 
     Švejk je hladil, poplácával a mluvil s nimi ve tmě jako s dětmi: 
     "Tak už jsme tady, přišli jsme se k vám vyhajínkovat, napaputínkat, dáme vám kostičky, kůrčičky a ráno potom zas půjdeme dál na nepřítele." 
    Ve vsi po chalupách počali rozžíhat světla, a když u první chalupy počali bušit do dveří, aby se dověděli, kde bydlí starosta, ozval se zevnitř vřískavý a ječivý hlas ženský, který ne polsky, a také ne ukrajinsky oznamoval, že ona má muže na vojně, že má děti nemocné na neštovice a že Moskali všechno zabrali a že muž, než šel na vojnu, jí nakazoval, aby v noci nikomu neotvírala. Teprve když zdůraznili útok na dveře s ujišťováním, že jsou kvartýrmachři, otevřely se dveře nějakou neznámou rukou, a když vešli dovnitř, objevilo se, že zde vlastně bydli starosta, který marné snažil se Švejkovi vymluvit, že on nenapodoboval ten vřískavý ženský hlas. Omlouval se, že spal na seně a že jeho žena, když ji někdo náhle probudí ze spaní, že neví, co mluví. Pokud se týká noclehu pro celou kumpanií, že je vesnice tak malinká, že se do ní ani jeden voják nevejde. Není vůbec kde spát. Ke koupi zde také není ničeho, Moskali vše zabrali. 
    Kdyby pánové dobrodzejové tím nepohrdli, odvedl by je do Kroscienky, tam jsou veliké statky, je to jen tři čtvrté hodiny odtud, místa je tam dost, každý voják bude se moc přikrýt ovčím kožichem, mají tam tolik krav, že každý voják dostane esšálek mléka, je tam dobrá voda, páni důstojníci mohou tam spát v zámečku, ale tady v Liskowci? Bída, svrab a vši. On sám měl kdysi pět krav, ale Moskali mu všechny zabrali, takže on sám, když chce mléko pro své nemocné děti, musí chodit až do Kroscienky. 
    Jako na důkaz toho zabučely vedle u něho v chlévě krávy a bylo slyšet ječivý ženský hlas, který okřikoval nešťastné krávy a přál jim, aby je cholera zkroutila. Starostu však to nezmátlo a pokračoval obouvaje si vysoké boty: 
     "Jedinou krávu tady má soused Vojciek, kterou jste ráčili slyšet, moji páni dobrodinci, teď zabučet. Je to kráva nemocná, tesklivá. Moskali od ní telátko odebrali. Od té doby mléko nedává, ale hospodáři je ji líto zařezat, myslí si, že Matka boží Čenstochovská opět vše přivede k lepšímu." 
    Za této své řeči navlékl na sebe kantuš: 
     "Půjdeme, páni dobrodinci, do Kroscienky, ani tři čtvrtě hodiny nebude, co já hříšný povídám, půl hodiny nebude. Znám cestu přes potok, potom přes březový háječek kolem dubu... Ves je to veliká, i bardzo dužo mocna vodka v propinacyach. Půjdeme, pánové dobrodinci! Nač otálet? Pánům vojákům od vašeho slavného regimentu je třeba, aby se uložili v pořádku, v pohodlí. Pán císařský a královský voják, který se bije s Moskaly, potřebuje rozhodné čistý nocleh, pohodlný nocleh... A u nás? - Vši, svrab, neštovice-a cholera. Včera u nás, v proklaté naší vsi, tři chlopi od cholery zčernali... Nejmilosrdnější bůh proklel Liskowiec..." 
    Vtom Švejk majestátně pokynul rukou. 
     "Pánové dobrodinci," řekl, napodobuje starostův hlas. "Čet jsem jednou v jedný knížce, že za švédských válek, když byl rozkaz nakvartýrovat se v takovej a v takovej vesnici a starosta se nějak vymlouval a nechtěl jim být na ruku, že ho pověsili na nejbližším stromě. Potom mně dneska vypravoval v Sanoku jeden polskej kaprál, že když přijdou kvartýrmajstři, musí starosta svolat všechny radní, a ted se chodí s nimi po chalupách a řekne se prostě: Sem se vejdou tři, sem čtyři, na faře budou páni oficíři a musí to být za půl hodiny všechno připravený. - Pane dobrodinče," obrátil se Švejk vážně na starostu, "kde máš tady nejbližší strom?" 
    Starosta nerozuměl, co to znamená strom, a proto mu Švejk vysvětlil, že to je bříza, dub, hruška, jabloň, zkrátka všechno, co má silné větve. Starosta opět tomu nerozuměl, a když slyšel jmenovat některé ovocné stromy, lekl se, poněvadž třešně již zrály, a řekl, že o ničem takovém neví, jenom že má dub před stavením. 
     "Dobrá," řekl Švejk, dělaje rukou mezinárodní znak věšení, "my tě tady pověsíme před tvou chalupou, poněvadž ty musíš bejt si toho vědomej, že je vojna a že my máme rozkazy spát tady, a ne v ňákej Kroscience. Ty nám, chlape, nebudeš měnit naše strategický plány, nebo se budeš houpat, jako je to v tý knížce vo švédskejch vojnách... To vám byl, pánové, takovej případ jednou na manévrech u Velkýho Meziříčí..." 
    Vtom přerušil Švejka účetní šikovatel Vaněk: 
     "To nám povíte až potom, Švejku," a obraceje se na starostu, řekl: "Tak teď alarm a kvartýry!" 
    Starosta se počal třást, koktal cosi o tom, že to s pány dobrodinci myslel nejlepší, ale když to jinak nejde, že se ve vesnici přece snad něco najde, aby byli všichni páni spokojeni, že hned přinese lucernu. 
    Když odešel ze světnice, kterou velice spoře osvětlovala malá petrolejová lampička pod obrazem nějakého svatého, který se na obraze kroutil jako největší mrzáček, zvolal najednou Chodounský: "Kampak nám zmizel Baloun?" 
    Ještě však nežli se mohli dobře rozhlédnout, otevřely se tiše dvířka za pecí, vedoucí kamsi ven, a jimi protáhl se Baloun, rozhlédl se kolem sebe, jestli tam není starosta, a řekl huhňavě, jako by měl největší rýmu: 
     "Jhá jshem bhyl vhe sphyhýrně, hhráb jshem dho nečehho, nhabral jshem si thoho dho hhuby, a theď she mhi tho vhecko lhepí nha phatro. Nhení to slhaný ani shladký, jhe tho thěsto nha chlebha." 
     Účetní šikovatel Vaněk posvítil si na něho elektrickou svítilnou a všichni zjistili, že v životě ještě neviděli tak zamazaného rakouského vojáka. Potom se lekli, neboť viděli, že se blůza Balounovi tak nadula, jako by byl v největším stupni těhotenství. 
     "Co se ti to stalo, Baloune," otázal se soustrastně Švejk štouchaje ho do nadmutého břicha. 
     "To jsou vokurky," chrčet Baloun, duse se těstem, které nešlo ani nahoru, ani dolů, "vopatrně, to jsou slaný vokurky. Sněd jsem v kalupu tři a vostatní jsem vám přines." 
    Baloun počal vytahovat ze záňadří okurku za okurkou a podával je kolem. 
    Na prahu stál již starosta se světlem, který vida tu scénu, pokřižoval se a zakvílel: 
     "Moskali zabrali, i naši zabirajom." 
    Všichni vyšli do vsi, provázeni tlupou psů, kteří se nejhouževnatěji drželi kolem Balouna a nyní mu doráželi na kapsu u kalhot, kde měl Baloun kus špeku, taktéž získaný ve spižírně, ale z chamtivosti zrádně zapřený kamarádům. 
     "Co tak za tebou psi lezou," otázal se Švejk Balouna. Baloun odpověděl po delším rozmyšlení: 
     "Voní ve mně cejtějí dobrýho člověka." 
    Přitom ale neřekl, že má ruku v kapse na špeku a že jeden pes mu pořád chňapá zubama po ruce... 
    Na obchůzce za ubytováním bylo zjištěno, že Liskowiec je veliká osada, která však skutečně byla hodně již vyždímaná válečnou vřavou. Neutrpěla sice požáry, obě válčící strany jako zázrakem nevzaly ji do sféry válečných operací, zato však bylo zde usídleno obyvatelstvo nedalekých zničených vesnic z Chyrówa, z Grabówa a z Holubly. V některé chatě žilo i osm rodin v největší bídě, po všech těch ztrátách, které utrpěly loupežnickou válkou, jejíž jedna epocha přeletěla přes né jako dravé proudy povodně. 
    Bylo nutno umístit kumpanii v malém zpustošeném Lihovaru na druhém konci vesnice, kam se do kvasírny vešlo půl roty. Ostatní po deseti mužích byli umístěni v několika statcích, kde zámožní šlachtici nepřipustili k sobě chudou holotu ožebračených bezzemků. 
     Štáb kumpanie se všemi důstojníky, účetním šikovatelem Vaňkem, s vojenskými sluhy, telefonistou, sanitou, kuchaři a se Švejkem usadil se u pana plebána na faře, který taktéž nepřijal k sobě ani jednu zničenou rodinu z okolí, takže měl tam hodně místa. 
    Byl to vysoký, hubený starý 'pán ve vybledlé a zamaštěné klerice, který ze samé lakoty takřka nejedl. Byl odchován svým otcem ve velké nenávisti proti Rusům, kterouž nenávist však najednou ztratil, když Rusové ustoupili a přišla rakouská vojska, kteráž mu sežrala všechny husy a slepice, které mu Rusové nechali na pokoji, a bydlelo u něho několik ježatých zabajkalských kozáků. 
    Potom zanevřel na rakouská vojska ještě více, když přišli do vesnice Maďaři a vybrali mu všechen med z úlů. Díval se nyní s velikou nenávistí na své nenadálé noční hosty a dělalo mu to velice dobře, když mohl chodit kolem nich, krčit rameny a opakovat: "Nic nemám. Jsem úplný žebrák, nenajdete u mne, pánové, ani krajíček chleba." 
    Nejsmutněji přitom ovšem se tvářil Baloun, který se div nerozplakal nad takovou bídou. V hlavě měl neustále takovou nejasnou představu o nějakém podsvinčeti, jehož kůžička jako měď chrupe a voní. Baloun přitom klímal v kuchyni pana faráře, kam občas nahlédl vytáhlý výrostek, který dělal panu faráři čeledína i kuchařku zároveň a měl přísné nařízeno dávat všude pozor, aby se nekradlo. Baloun také v kuchyni ničeho nenašel než v papírku na slánce trochu kmínu, který si nacpal do huby, jehož aróma vzbudilo u něho chuťové halucinace o podsvinčeti. 
    Na nádvoří malého lihovaru za farou planuly ohně pod kotli polní kuchyně a vařila se již voda, a v té vodě se nevařilo nic. 
     Účetní šikovatel s kuchaři běhali po celé vesnici, sháněli prase, ale nadarmo. Všude dostávali tutéž odpověď, že Moskali všechno snědli a zabrali. 
    Probudili také žida v krčmě, který si počal rváti pejzy a projevovat lítost nad tím, že nemůže pánům vojákům posloužit, a nakonec je nutil, aby koupili od něho jednu starou, stoletou krávu, hubeného chcípáka, která nebyla nic jiného nežli kost a kůže. Chtěl za ni horentní sumu, trhal si vousy a přísahal, že takovou krávu nenajdou v celé Haliči, v celém Rakousku a Německu, v celé Evropě a na celém světě, přitom vyl, plakal a dušoval se, že je to nejtlustší kráva, která kdy z poručení Jehovy přišla na svět. Zaklínal se všemi praotci, že na tu krávu se jezdí dívat až od Woloezysky, že se o té krávě mluví v celém kraji jako o pohádce, že to ani kráva není, že to je nejšťavnatější buvol. Nakonec klekl před nimi, a objímaje kolena jednoho po druhém, volal přitom: 
     "Zabte raději starého ubohého žida, ale bez krávy neodcházejte!" 
    Pomátl všechny tak svým jekem, že konečně tu mrchu, které by se každý ras štítil, odtáhli k polní kuchyni. Pak ještě dlouho, když již měl peníze v kapse, před nimi plakal a naříkal, že ho úplné zahubili, zničili, že sám se ožebračil, když takovou nádhernou krávu jim prodal tak lacino. Prosil je, aby ho pověsili za to, že na stará kolena udělal takovou hloupost, pro kterou se jeho otcové musí v hrobech obrátit. 
    Když se ještě před nimi vyválel v prachu, setřásl ze sebe najednou všechnu lítost, odešel domů, kde řekl v komůrce své ženě: 
     "Elsalébn, vojáci hloupí a tvůj Náthan moc chytrý." 
    S krávou bylo mnoho práce. Chvílemi se zdálo, že se kráva nedá vůbec stáhnout. Při stahování přetrhli několikrát kůži, pod kterou se objevilo svalstvo zkroucené jako vyschlé lodní lano. 
    Zatím odněkud přitáhli pytel brambor a počali beznadějně vařit ty šlachy a kosti, zatímco vedle u menší kuchyně kuchař kuchtil v plném zoufalství z kusu té kostry důstojnickou mináž. 
    Tato nešťastná kráva, možno-li vůbec nazvati onen přírodní zjev kravou, utkvěla všem účastníkům v živé paměti, a je téměř jisto, že kdyby později před bitvou u Sokalu byli velitelé připomněli mužstvu krávu z Liskowiec, že by se byla jedenáctá kumpanie za hrozného řevu vzteku vrhla s bajonetem na nepřítele. 
    Kráva byla taková nestyda, že nešlo z ní vůbec udělat hovězí polévku. Čím déle se maso vařilo, tím více zůstalo sedět na kostích, tvoříc s nimi jeden celek, zkostnatělo jako byrokrat, který se půl věku pase v úředních šimlech a žere jen akta. 
     Švejk, který jako kurýr udržoval stálé spojení mezi štábem a kuchyní, aby zjišťoval, kdy už to bude uvařeno, hlásil nakonec nadporučíkovi Lukášovi: 
     "Pane obrlajtnant, už je z toho porculán. Ta kráva má tak tvrdý maso, že se s ním může řezat sklo. Kuchař Pavlíček, když okoušel maso s Balounem, vylomil si přední zub a Baloun zadní stoličku." 
    Baloun vážně přistoupil před nadporučíka Lukáše a podal mu, zajíkaje se, v Lurdské písni zabalený svůj vylomený zub: 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem dělal, co jsem mohl. Von je ten zub vylomenej u oficírsmináže, když jsme zkoušeli, jestli by se z toho masa přeci dal udělat biftek." 
    U okna zvedla se po těchto slovech z lenošky nějaká smutná postava. Byl to poručík Dub, kterého přivezli sanitní dvojkolkou jako úplné zničeného člověka: 
     "Prosím o ticho," řekl zoufalým hlasem, "mně je špatně!" 
    Sedl si opět do starého křesla, kde v každé štěrbině bylo tisíce vajíček štěnic. 
     "Jsem unaven," řekl tragickým hlasem, "jsem churav a nemocen, prosím, aby se přede mnou nemluvilo o vylomených zubech. Moje adresa je: Smíchov, Královská 18. Nedočkám-li se jitra, prosím, aby má rodina byla o všem šetrně zpravena a aby nebylo opomenuto poznamenati na mém hrobě, že jsem byl též před válkou c. k. gymnasiálním profesorem." 
    Dal se do jemného chrápání a neslyšel již, jak Švejk prohodil verš z písně za zemřelé: 
    Marii jsi hřích sňal mile, 
    lotru dal jsi dojít cíle, 
    i mne spasit Tvá bud' píle.
Nato bylo zjištěno účetním šikovatelem Vaňkem, že znamenitá kráva se musí vařit ještě dvě hodiny v důstojnické kuchyni, že není ani řeči o nějakém bifteku a že místo bifteku se bude dělat guláš. 
    Bylo usneseno, že než se zatroubí k mináži, mužstvo si schrupne, poněvadž stejně bude večeře hotova až k ránu. 
     Účetní šikovatel Vaněk přitáhl odněkud otýpku sena, položil si ji pod sebe ve farské jídelně, kroutil si nervózně knír a řekl tiše k nadporučíkovi Lukášovi, který odpočíval nad ním na staré pohovce: "Věřte mně, pane obrlajtnant, že takové krávy jsem ještě za celé války nežral..." 
    V kuchyni seděl před rozsvíceným oharkem kostelní svíce telefonista Chodounský a psal domů psaní do zásoby, aby se tím nemusel namáhat, až konečně budou mít určené číslo polní pošty. Psal:
Milá a drahá ženo, nejdražší Boženko!
Je noc a já neustále vzpomínám na Tebe, moje zlato, a vidím Tě, jak ty taky na mě vzpomínáš, když pohlédneš na prázdnou postel vedle sebe. Musíš mně odpustit, že mně přitom leccos přijde na mysl. Víš dobře, že už jsem od samýho začátku války v poli a že už jsem Leccos slyšel od svých kamarádů, kteří byli raněni, dostali dovolenou, a když přišli domů, tak by byli raději viděli se pod zemí, než aby byli svědky toho, že jim nějaký rošťák chodí za ženou. Je to pro mě bolestný když Ti drahá Boženko, musím tohle psát. Já bych Ti to ani nepsal, ale Ty víš sama dobře, že jsi se mně svěřila, že já nejsem první, který s Tebou měl vážnou známost, a že Tě přede mnou měl už pan Kraus z Mikulášské třídy. Ted' když si na to vzpomenu v téhle noci že ten mrzák by si mohl dělat ještě na Tebe za mé nepřítomnosti nějaké nároky, tu si myslím, že bych ho, drahá Boženko, uškrtil na místě. Dlouho jsem to držel v sobě, ale když si pomyslím, že by zas mohl lézt za Tebou, tak se mně srdce svírá, a upozorňuji Tě jenom na jedno, že nestrpím vedle sebe nějakou svini, která by se kurvila s každým a dělala ostudu mému jménu. Odpust mně, drahá Boženko, moje příkrá slova, ale dej si pozor, abych se o Tobě nic špatnýho nedozvěděl. Jinak byl bych nucen Vás oba vykuchat, poněvadž jsem již na všechno odhodlaný i kdyby mě to mělo stát život. Tisíckrát Tě Líbá pozdravuje tatínka i maminku 
                                                                                            Tvůj Tonouš.
N. B. Nezapomeň, že jsem Ti dal svoje jméno! 
Pokračoval ve psaní dopisů do zásoby: 
Má nejmilejší Boženko!
Až tyto řádky dostaneš, věd že máme po velké, bitvě, ve které se štěstí válečné obrátilo na naši stranu. Mezi jiným sestřelili jsme asi deset nepřátelských aeroplánů a jednoho generála s velkou bradavicí na nose. V největším boji, kdy nad námi vybuchovaly šrapnely myslel jsem na Tebe, drahá Koženko, co asi děláš, jak se máš a co je doma novýho? Vždycky si přitom vzpomínám, jak jsme byli spolu u Tomáše v pivovaře a jak jsi mě vedla domů a jak Tě druhý den ruka bolela od té námahy. Nyní jdeme opět kupředu, takže nezbývá mně již více času pokračovati ve psaní. Doufám, že jsi mně zůstala věrnou, poněvadž víš dobře, že v tomto ohledu jsem neřád. Leč již jest čas k pochodu! Líbám Tě tisíckrát, drahá Koženko, a doufej, že to všechno dobře dopadne. 
                                                                                            Tvůj upřímný Tonouš 
Telefonista Chodounský počal klímat a usnul nad stolem. Farář, který nespal a chodil neustále po faře, otevřel dveře do kuchyně a ze šetrnosti sfoukl dohořívající oharek kostelní svíce vedle Chodounského. 
    V jídelně kromě poručíka Duba nikdo nespal. Účetní šikovatel Vaněk, který dostal v Sanoku v brigádní kanceláři nový rozpočet týkající se zásobování vojska produkty, studoval ho pečlivé a shledával, že vlastně, čím více se vojsko blíží k frontě, se mu snižují dávky. Dokonce musel se usmáti nad jedním paragrafem rozkazu, ve kterém se zakazuje používati při úpravě polévky pro mužstvo šafránu a zázvoru: Byla tu též v rozkaze poznámka, že při polních kuchyních mají se sbírat kostí a posílat do týlu, do skladišť divizí. Bylo to trochu nejasné, poněvadž se nevědělo, o jaké kosti jde, zdali o lidské nebo z jiného jatečného dobytka. 
     "Poslouchejte, Švejku," řekl nadporučík Lukáš, zívaje nudou, "nežli dostaneme něco jíst, mohl byste mně vyprávět nějakou událost." 
     "Ó jé," odpověděl, "nežli dostaneme jíst, to bych vám, pane obrlajtnant, musel vypravovat celý dějiny národa českýho. Já znám zatím jenom moc krátkou historii vo jedný paní poštmistrový ze Sedlčanska, která po smrti svýho muže dostala tu poštu. Mně to vo ní napadlo hned, jak jsem slyšel mluvit vo polních poštách, ačkoliv to nemá docela nic společnýho s feldpostama." 
     "Švejku," ozval se z pohovky nadporučík Lukáš, "vy zas začínáte strašně blbnout." 
     "Zajisté, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, vono je to skutečně strašné blbá historie. Já sám nevím, jak mně mohlo tak něco blbýho napadnout, vo něčem takovým mluvit. Buď je to vrozená blbost, anebo jsou to vzpomínky z mládí. Voni jsou, pane obrlajtnant, na naší zeměkouli různý povahy, a von měl přece jen pravdu ten kuchař Jurajda, jak byl tenkrát v Brucku vožralej, když upad do rigolu a nemoh odtamtud se vyškrábat, že křičel vodtamtuď: ,Člověk je určenej a povolanej k tomu, aby poznal pravdu, aby von vládl svým duchem v nějakej harmonii věčnýho všehomíra, aby se stále vyvinoval a zdělával, postupné vcházel do vyšších sfér, inteligentnějších a láskyplnějších světů.` Když jsme ho chtěli odtamtud vytáhnout, tak škrábal a kousal. Myslel, že je doma, a teprve když jsme ho tam znova shodili, tak teprve začal škemrat, abychom ho vodtamtuď vytáhli." 
     "Co je ale s tou poštmistrovou?" zvolal zoufale nadporučík Lukáš. 
     "To byla moc hodná ženská, ale když byla přece jenom prevít, pane obrlajtnant, vona zastávala všechny svý povinnosti na poště, ale měla jen jednu chybu, že myslela, že ji všichni pronásledujou, že mají na ni spadýno, a proto po denní práci podávala na ně oznámení k ouřadům podle toho, jak se všechny ty okolnosti sešly. Jednou šla do lesa ráno sbírat houby a velice dobře si všimla, že když šla kolem školy, že byl pan učitel již vzhůru a že ji pozdravil a ptal se jí, kam jde tak časně zrána. Když mu řekla, že jde na houby, povídal jí, že přijde za ní. Z toho usoudila, že měl s ní, se starou bábou, nějaký nekalý záměry, a potom, když ho viděla, že opravdu vystupuje z houští, lekla se, utekla a napsala hned oznámení k místní školní radě, že ji chtěl znásilnit. Učitele dali do disciplinárního vyšetřování, a aby snad z toho nebyla ňáká veřejná ostuda, přijel sám školní inspektor to vyšetřovat, kterej vobrátil se na četnickýho strážmistra, aby ten dal úsudek o tom, jestli snad ten učitel je schopnej takovýho činu. Četnickej strážmistr podíval se do aktů a řek, že to není možný, poněvadž už jednou ten učitel byl farářem obviněnej, že mu chodil za jeho neteří, s kterou ten farář spával, ale že ten učitel vzal si od okresního lékaře vysvědčení, že je impotentní od šesti let, když spadl obkročmo z půdy na voj žebřiňáku. Tak vona ta potvora udělala voznámení na četnickýho strážmistra, na okresního doktora i na školního inspektora, že jsou všichni podplacený vod toho učitele. Voni ji všichni žalovali a byla vodsouzená, a vona se vodvolala, že je nepříčetná. Byla taky prohlédnutá soudními lékaři, a ti jí dali dobrozdání, že je sice blbá, ale že může zastávat jakoukoliv státní službu." 
    Nadporučík Lukáš vykřikl: "Ježíšmarjá," k čemuž ještě dodal: "Já bych vám něco řek, Švejku, ale nechci si kazit večeři," načež Švejk pronesl: 
     "Já vám říkal, pane obrlajtnant, že co vám budu vypravovat, je něco strašně blbýho." 
    Nadporučík Lukáš máchl jen rukou a řekl: "Od vás jsem se už těch chytrostí dověděl." 
     "Každej nemůže bejt chytrej, pane obrlajtnant," řekl přesvědčivě Švejk, "ti hloupí musejí dělat výjimku, poněvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na světě tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk úplně blbej. Kdyby například, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, znal každej zákony přírodní a doved by si vypočítat vzdálenosti nebeský, tak by jenom vobtěžoval svoje okolí, jako ňákej pan upek, kterej chodil ke Kalichu do hospody a v noci vždycky vyšel z výčepu na ulici, rozhlížel se po hvězdnatej vobloze, a když se vrátil, chodil vod jednoho k druhýmu a říkal: ,Dneska krásně svítí Jupiter, ty nevíš, pacholku, ani, co máš nad hlavou. To jsou vzdálenosti, kdyby tě, lumpe, vystřelili z děla, tak bys tam rychlostí dělový kule letěl milióny a milióny let.` Bejval přitom tak sprostej, že potom vobyčejně vyletěl z hospody sám, vobyčejnou rychlostí elektrický tramvaje, asi tak, pane obrlajtnant, deset kilometrů za hodinu. - Nebo máme například, pane obrlajtnant, brabence..." 
    Nadporučík Lukáš se vztýčil na pohovce a sepjal ruce: 
     "Musím se divit sám sobě, že se s vámi vždycky, Švejku, bavím, znám vás přece, Švejku, takovou dobu - -" 
     Švejk kýval přitom souhlasně hlavou: 
     "To je na zvyku, pane obrlajtnant, to leží právě v tom, že už se spolu dávno známe a že jsme spolu už něco toho prodělali. My už jsme toho spolu vytrpěli, a vždycky jsme přišli do toho jako slepej k houslím. Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že je to vosud. Co císař pán řídí, dobře řídí, von nás dal dohromady, a já si taky nic, jinýho nepřeji, než abych vám moh bejt někdy hodně moc užitečným. - Nemáte hlad, pane obrlajtnant?" 
    Nadporučík Lukáš, který se zatím opět natáhl na starou pohovku, řekl, že poslední otázka Švejkova je nejlepším rozuzlením trapné zábavy, aby se jen šel optat, co je s mináží. Bude rozhodně lepší, když se Švejk podívá trochu ven a opustí ho, poněvadž ty blbiny, které od něho slyší, unavují ho víc než celý pochod od Sanoku. Rád by na chvíli usnul, ale nemůže. 
     "To dělají štěnice, pane obrlajtnant. To už je stará pověra, že faráři rodějí štěnice. Nikde nenajdete tolik štěnic jako na farách. Na faře v Horních Stodůlkách farář Zamastil napsal dokonce vo štěnicích celou knížku, voni po něm lezly i při kázání." 
     "Tak co jsem řek, Švejku, půjdete ke kuchyni, nebo ne?" 
     Švejk odcházel a za ním z rohu jako stín po špičkách vyšel Baloun...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když vyrazili ráno z Liskowiec na Starasol, Sambor, vezli s sebou v polní kuchyní nešťastnou krávu, která se ještě neuvařila. Bylo usneseno, že ji budou vařit po cestě a sní se, až bude odpočinek na půl cestě z Liskowiec na Starasol. 
    Na cestu se mužstvu uvařila černá káva. Poručíka Duba táhli opět na sanitní dvojkolce, poněvadž mu po včerejšku bylo ještě hůř. Nejvíce s ním zkusil jeho sluha, který musel neustále běžet vedle dvojkolky, přičemž na něho poručík Dub stále křičel, že se o něho včera vůbec nic nestaral, a až přijdou na místo, že si to s ním spraví. Každou chvíli žádal, aby mu byla podána voda, kterou když vypil, opět ihned zvrátil. 
     "Komu - čemu se smějete?" křičel z dvojkolky. "Já vás naučím, vy si se mnou nehrajte, vy mne poznáte!" 
    Nadporučík Lukáš jel na koni a měl vedle sebe ve společnosti Švejka, který kráčel bystře kupředu, jako by se nemohl dočkati toho okamžiku, kdy se srazí s nepřítelem. Přitom vypravoval: 
     "To jste si vším, pane obrlajtnant, že někteří naši lidé jsou vopravdu jako mouchy? Nemají ani třicet kilo na zádech, a už to nemůžou vydržet. Voni by se jim měly dělat přednášky, jako nám je dělával nebožtík pan obrlajtnant Buchánek, kterej se zastřelil kvůli kauci, kterou si vybral na ženění vod svýho budoucího tchána a kterou von utratil s cizejma děvkama. Pak si zas vzal druhou kauci vod druhýho budoucího tchána, s tou už si ved víc hospodářsky, tu pomaloučku prohrával v kartách a holčičky nechal stranou. Taky mu to dlouho nevydrželo, takže musel sáhnout k třetímu budoucímu tchánovi vo kauci. Z tý třetí kauce si koupil koně, arabskýho hřebce, nečistokrevnýho..." 
    Nadporučík Lukáš seskočil s koně. 
     "Švejku," řekl hrozivým tónem, "jestli ještě budete mluvit o čtvrté kauci, tak vás shodím do příkopu." 
    Vyskočil opět na koně a Švejk vážné pokračoval: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že vo čtvrtý kauci nemůže být ani řeči, protože von se po třetí kauci zastřelil." 
     "Konečné," řekl nadporučík Lukáš. 
     "Abychom tedy nezapomněli řeč," mluvil dál Švejk, "takový přednášky, jaký nám držel vždycky pan obrlajtnant Buchánek, když už na pochodu vojáci padali, měly by se podle mýho skromnýho názoru držet všemu mužstvu, jako von to dělával. Von udělal rast, shromáždil nás všechny jako kuřata kolem kvočny a začal nám vykládat: ,Vy holomci, vy si vůbec nedovedete vážit, že mašírujete po zeměkouli, poněvadž jste taková nevzdělaná banda, že je to k blití, když se člověk na vás podívá, takhle vás nechat mašírovat po Slunci, kde člověk, kterej na naší bídný planetě má váhu šedesát kilo, váží přes sedumnáct set kilogramů, to byste chcípali, to by se vám to mašírovalo, kdybyste měli v teleti přes dvě stě osmdesát kilogramů, na tři metráky, a kvér by byl půldruhýho metrickýho centu těžkej. To byste hekali a vyplazovali jazyky jako uhoněný psi.` Byl tam mezi námi jeden nešťastnej učitel, ten se vopovážil přihlásit se taky ke slovu: ,S dovolením, pane obrlajtnant, na Měsíci váží šedesátikilogramovej člověk jenom třináct kilogramů. Na Měsíci by se nám to lepší mašírovalo, poněvadž naše tele by tam vážilo jenom čtyři kilogramy. Na Měsíci bychom se vznášeli a nemašírovali.` ,To je hrozný,` povídá na to nebožtík pan obrlajtnant Buchánek, ,ty si, chlape mizerná, loudíš vo facku, buď rád, že ti dám jenom vobyčejnou pozemskou facku, kdybych ti dal takovou tu měsíční, tak bys při své lehkostí letěl až někam na Alpy a rozplác by ses vo ně. Kdybych ti dal tu těžkou sluneční, tak by se na tobě mundúr proměnil na kaši a hlava by ti ulítla někam do Afriky.` Dal mu tedy tu vobyčejnou pozemskou facku, všetečka se dal do pláče a mašírovali jsme dál. Po celou dobu na marši brečel a mluvil vám, pane obrlajtnant, vo ňáký lidský důstojnosti, že se s ním zachází jako s ňákou němou tváří. Potom ho pan obrlajtnant poslal k raportu, zavřeli ho na čtrnáct dní a dosluhoval ještě šest neděl, ale nedosloužil je, poněvadž měl brůch a voni ho ňák nutili, aby se točil v kasárnách na hrazdě, a von to nevydržel a zemřel jako simulant v nemocnici." 
     "Je to opravdu zvláštní, švejku," řekl nadporučík Lukáš, "že vy, jak jsem vám již kolikrát říkal, máte ve zvyku zvláštním způsobem zlehčovat důstojnický sbor." 
     "To nemám," s upřímností odpověděl Švejk. "Já vám chtěl jenom vyprávět, pane obrlajtnant, vo tom, jak dřív na vojně se lidi přiváděli sami do neštěstí. Von si ten člověk myslel, že je vzdělanější nežli ten pan obrlajtnant, chtěl ho s tím Měsícem snížit v očíčh manšaftu, a taky když dostal tu jednu pozemskou přes hubu, tak si vám tak všichni voddechli, nikoho to nemrzelo, navopak, všichni měli radost, že pan obrlajtnant udělal takovej dobrej vtip s tou pozemskou fackou; tomu se říká zachráněná situace. Člověka musí hned něco na padnout, a je už dobře. Naproti karmelitánům v Praze měl, pane obrlajtnant, před lety krám s králíky a jiným ptactvem pan Jenom. Ten si udělal známost s dcerou knihaře Bílka. Pan Bílek, ten tý známosti nepřál a taky prohlásil veřejné v hospodě, že kdyby pan Jenom přišel žádat o ruku jeho dcery, že ho srazí ze schodnu, že to svět neviděl. Pan Jenom se na to napil, a přece jen šel k panu Bílkoví, kterej ho v předsíni uvítal s velkým nožem, kterým ořezávají ořízku, který vypadá jako žabikuch. Zařval na něho, cože tu chce, a vtom se vám mílej pan Jenom upšouk tak silně, až se pendlovky na stěně zastavily. Pan Bílek se dal do smíchu, hned mu podal ruku a byl jen samé: ,Račte dále, pane Jenom - račte se posadit - snad jste se nepokakal - vždyť já nejsem tak zlej člověk, je pravda, že jsem vás chtěl vyhodit, ale teď vidím, že jste docela příjemný pán, vy jste člověk originál. Jsem knihař, pročet jsem mnoho románů a povídek, ale v žádnej knížce jsem nečet, že by se ženich takhle představoval.` Smál se přitom, až se za břicho popadal, a povídal s náramnou radostí, že mu to připadá, jako by se znali vod narození, jako by to byli rodní bratři, snášel mu hned doutník, poslal pro pivo, pro taliány, zavolal ženu, představil jí ho se všema podrobnostma toho upšouknutí. Ta si vodplivla a šla pryč. Potom zavolal na dceru a povídá jí: ,Tenhle pán přišel požádat o tvoji ruku za takovejch a takovejch okolností: Dcera se dala hned do pláče a prohlásila, že ho nezná, že ho nechce ani vidět, tak nezbejvalo nic jinýho, než aby vobá vypili pivo a snědli taliány a rozešli se. Potom pan Jenom měl ještě vostudu v tej hospodě, kam chodil pan Bílek, a nakonec se všude po cele] čtvrti mu jinak neříkalo než ,posránek Jenom` a všude si vypravovali, jak chtěl zachránit situaci. - Život lidský, poslušné hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr. - K nám, do hospody ke Kalichu na Bojišti, chodíval ještě před válkou jeden policejní nadstrážník, nějakej pan Hubička, a jeden pan redaktor, kterej sbíral zlámaný nohy, přejetý lidi, sebevrahy a dával je do novin. To byl tak veselej pán, že bejval víc na policejní vachcimře než ve svý redakci. Ten jednou vopil toho pana nadstrážníka Hubičku a proměnili si šaty v kuchyni, takže nadstrážník byl v civilu a z pana redaktora stal se policejní nadstrážník, jenom si ještě zakryl číslo revolveru a vydal se do Prahy na patrolu. V Resslový ulici, za bejvalou Svatováclavskou trestnicí, potkal v nočním tichu staršího pána v cylindru a v kožichu, kterej šel zavěšen se starší paní v kožešinovém plášti. Voba spěchali domů a nepromluvili ani slova. Von na ně vypad a zařval tomu pánovi do ucha: ,Neřvete tolik, nebo vás předvedu!` Představte si, pane obrlajtnant, to jejich leknutí. Marně mu vykládali, že to bude asi nějaká mejlka, poněvadž voba jedou z hostiny u pana místodržitele. Ekvipáž že je dovezla až za Národní divadlo a nyní že se chtí provětrat a bydlí nedaleko, na Moráni, on že je vrchní místodržitelskej rada s chotí. ,Vy mě nebudete bulíkovat,` rozeřval se dál na něho převlečený redaktor, ,to se musíte stydět, když jste, jak vy říkáte, nějakej vrchní místodržitelskej rada a chováte se přitom jako kluk. Já vás pozoruju už moc dlouho, jak jste třískal holí do roló všech krámů, který vám byly na cestě, a při tom vám vaše, jak vy říkáte, choť pomáhala.` ,Vždy já žádnou hůl, jak vidíte, nemám. To snad byl někdo před náma.` ,Bodejtr byste ji měl,` povídá na to převlečenej redaktor, ,když jste ji přerazil, jak jsem viděl, támhle za rohem o jednu bábu, která chodí po hospodách s pečenejma bramborama a kaštanama.` Ta paní už ani plakat nemohla a pan vrchní místodržitelský rada rozčílil se tak, že začal mluvit něco vo sprostáctví, načež byl zatčen a předveden k nejbližší patrole v rajónu komisařství v Salmově ulici, které řekl převlečený redaktor, aby ten párek odvedli na komisařství, on že je od Sv. Jindřicha a byl za služební cestou na Vinohradech, oba dopadl pří rušení nočního klidu, při noční rvačce, a zároveň že ještě spáchali přestupek urážky stráže. On že si vyřídí svou věc na komisařství u Sv. Jindřicha a za hodinu že přijde na komisařství do Salmovky. Tak je voba patrola vodtáhla s sebou, kde seděli až do rána a čekali na toho nadstrážníka, který zatím voklikama se vrátil ke Kalichu na Bojiště, tam vzbudil nadstrážníka Hubičku a se vší šetrností mu sdělil, co se stalo a jaký bude z toho vyšetřování, jestli nebude držet hubu..." 
    Nadporučík Lukáš zdál se být již unaven rozhovorem, nežli však pobídl koně ke klusu, aby předhonil předvoj, řekl k Švejkovi: 
     "Kdybyste mluvil až do večera, tak to bude čím dál blbější." 
     "Pane obrlajtnant," volal za odjíždějícím nadporučíkem Švejk, "nepřejete si vědět, jak to skončilo?" 
    Nadporučík Lukáš přidal do trysku. 
    Stav poručíka Duba se tak zlepšil, že vylezl ze sanitní dvojkolky, shromáždil vedle sebe celý štáb kumpanie a jako v mátohách jal se je poučovat. Měl k nim ohromně dlouhou řeč, která všechny více tížila nežli munice a ručnice. 
    Byla to směs různých podobenství. 
    Začal: "Láska vojáků k pánům důstojníkům činí neuvěřitelné oběti možnými, a na tom nezáleží, a naopak, není-li tato láska ve vojákovi urozena, musí se vynutit. V civilním životě nucená láska jednoho k druhému, řekněme školníka k profesorskému sboru, tak dlouho vydrží jako moc vnější, která ji vynucuje, na vojně však vidíme pravý opak, poněvadž nesmí důstojník povolit vojákovi ani toho sebemenšího uvolnění oné lásky, která poutá vojáka k jeho představenému. Tato láska není jenom obyčejnou láskou, ale je to vlastně úcta, strach a disciplína." 
     Švejk po celou tu dobu šel vedle po levé straně, a jak poručík Dub mluvil, byl neustále k němu obličejem otočen rechtsšaut. 
    Poručík Dub zprvu toho jaksi nepozoroval a pokračoval dál v řeči: 
     "Tato disciplína a povinnost poslušenství, povinná láska vojína k důstojníkovi jeví velikou stručnost, poněvadž poměr mezi vojákem a důstojníkem jest zcela jednoduchý: jeden poslouchá, druhý poroučí. Již dávno jsme četli v knihách o vojenském umění, že vojenský lakonismus, vojenská jednoduchost je právě tou ctností, kterou si má osvojiti každý voják, milující, chtěj nechtěj, svého představeného, který v jeho očích musí být pro něho největším, hotovým, vykrystalizovaným předmětem pevné a dokonalé vůle." 
    Nyní teprve zpozoroval Švejkův rechtsšaut, jak ho sleduje, bylo mu to strašně nepříjemné, poněvadž vycitoval jaksi najednou sám, že se ve své řeči nějak zaplétá a že nemůže nikam vyjet z toho úvozu lásky vojína k představenému, proto se rozkřikl na Švejka: 
     "Co na mne čumíš jako tele na nová vrata?" "Dle rozkazu, poslušně hlásím, pane lajtnant, vy jste mé ráčil sám jednou upozornit, že když mluvíte, že mám svým zrakem sledovati vaše ústa. Poněvadž každej vojín musí vyplniti rozkazy svého představeného a zapamatovati si je i pro všechny budoucí časy, byl jsem k tomu nucen." 
     "Dívej se," křičel poručík Dub, "na druhou stranu, jenom se, ty pitomej chlape, nedívej na mne, víš že to nemám rád, že to nesnesu, když tě vidím, já si tak na tebe zasednu..." 
     Švejk udělal hlavou obrat nalevo a kráčel tak dál vedle poručíka Duba tak strnule, že poručík Dub vykřikl: 
     "Kam se to koukáš, když s tebou mluvím?" "Poslušné hlásím, pane lajtnant, že jsem dle vašeho rozkazu linksšaut." 
     "Ach," vzdychl si poručík Dub, "s tebou je kříž. Koukej se přímo před sebe a mysli si o sobě: Já jsem takový hlupák, že mě nebude žádná škoda. Pamatuješ si to?" 
     Švejk hleděl před sebe a řekl: 
     "Poslušné hlásím, pane lajtnant, mám na tohle odpovědít?" 
     "Co si to dovoluješ," zařval na něho poručík Dub. "Jak to se mnou mluvíš, co si tím myslíš?" "Poslušné hlásím, pane lajtnant, že si tím myslím jenom na ten váš rozkaz na jedný stanici, kde jste mě káral, abych vůbec nevodpovídal, když vy ukončíte řeč." 
     "Máš tedy ze mé strach," řekl rozradostněte poručík Dub, "ale ještě jsi mé nepoznal. Přede mnou se třásli jiní lidé, nežli jsi ty, pamatuj si to. Dovedl jsem zkrotit jiné chlapíky, proto drž hubu a zůstaň hezky vzadu, abych té neviděl!" 
    Tak Švejk zůstal vzadu u sanity a jel pohodlné s dvojkolkou až na místo určené k odpočinku, kde konečné všichni se dočkali polévky a masa z nešťastné krávy. 
     "Tu krávu měli naložit alespoň na čtrnáct dní do octa, a když už ne tu krávu, tak toho člověka, kterej ji kupoval," prohlásil Švejk. 
    Od brigády přicválal na koni kurýr s novým rozkazem pro 11. kumpanii, že maršrúta se mění na Felštýn, Wojalyče a Sambor nechat stranou, neboť tam není možno ubytovat kumpanii, poněvadž jsou tam dva poznaňské pluky. 
    Nadporučík Lukáš učinil okamžité dispozice. Účetní šikovatel Vaněk se Švejkem vyhledají pro kumpanii nocleh ve Felštýně. 
     "Ne abyste, Švejku, něco proved na cestě," upozorňoval ho nadporučík Lukáš. "Hlavně chovejte se slušně k obyvatelstvu!" 
     "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že se vynasnažím. Měl jsem sice vošklivej sen, když jsem si trochu k ránu zdříml. Zdálo se mně vo neckách, který tekly přes celou noc na chodbě v domě, kde jsem bydlel, až vytekly a promočily strop u pana domácího, kterej mně hned ráno dal vejpověď. Von byl už, pane obrlajtnant, takovej případ ve skutečnosti; v Karlíně, za viaduktem..." 
     "Dejte nám pokoj, Švejku, s vašimi hloupými řečmi a dívejte se raději s Vaňkem na mapu, kudy máte jít. Tak tady vidíte ty vesnice. Od téhle vesnice dáte se napravo k říčce a podél toku říčky až zas k nejbližší vesnici, a odtamtud, kde vlévá se do ní první potok, který vám bude po pravé ruce, dáte se polní cestou nahoru, přesně na sever, a nikam jinam nemůžete zabloudit než do Felštýna! Pamatujete si to?" 
     Švejk vydal se tedy s účetním šikovatelem Vaňkem podle maršrúty. 
    Bylo po poledni; krajina těžce oddychovala ve vedru a špatně zaházené jámy s pochovanými vojáky vydávaly hnilobní zápach. Přišli do krajiny, kde byly svedeny boje na postupech k Přemyšlu a kde strojními puškami byly skoseny celé batalióny. V malých lesících u říčky bylo znát řádění artilérie. Na velkých plochách a úbočích čněly místy místo stromů jakési pahýly ze země a tuto poušt brázdily zákopy. 
     "Tady to vypadá jinak než u Prahy," řekl Švejk, aby přerušil mlčení. 
     "U nás už máme po žních," řekl účetní šikovatel Vaněk. "Na Kralupsku začínáme nejdřív." 
     "Tady bude po válce moc dobrá ouroda," řekl po chvilce Švejk. "Nebudou si tu muset kupovat kostní moučku, to je moc výhodný pro rolníky, když jim na poli zpráchniví celej regiment; je to zkrátka vobživa. Jenom vo jedno mám starost, aby ti rolníci nedali se vod nikoho nabulíkovat a neprodávali ty kosti vojáků zbytečně na špódium do cukrovarů. To bejval v karlínskejch kasárnách obrlajtnant Holub, ten byl tak učenej, že ho všichni u kumpanie považovali za blba, poněvadž von kvůli svý učenosti se nenaučil nadávat na vojáky a vo všem jenom rozjímal z vědeckýho stanoviska. Jednou mu vojáci hlásili, že vyfasovanej komisárek není k žrádlu. Jinej oficír by se rozčílil nad takovou drzostí, ale von né, von zůstal klidnej, neřek nikomu ani prase, ani svině, ani nedal nikomu přes držku. Svolal jenom všechny svoje maníky a povídá jim svým takovým příjemným hlasem: ,Předně si, vojáci, musíte uvědomit, že kasárna nejsou žádnej delikatessenhandlung, abyste tam mohli vybírat marinovaný ouhoře, volejový rybičky a vobložený chlebíčky. Každej voják má bejt tak inteligentním, aby sežral bez reptání všechno, co vyfasuje, a musí mít v sobě tolik disciplíny, aby se nepozastavoval nad kvalitou toho, co má sežrat. Představte si, vojáci, že by byla vojna. Tej zemi, do který vás po bitvě pochovají, je to úplně lhostejný, jakým komisárkem jste se před svou smrtí napráskli. Vona vás matička země rozloží a sežere i s botama. Ve světě se nic nemůže ztratit, z vás vyroste, vojáci, zas nový vobilí na komisárky pro nový vojáky, kteří třeba zas, jako vy, nebudou spokojený, půjdou si stěžovat a narazejí na někoho, kterej je dá zavřít až do aleluja, poněvadž má na to právo. Ted' jsem vám to, vojáci, všechno pěkně vysvětlil, a nemusím vám snad víckrát připomínat, že kdo si bude příště stěžovat, že si toho bude moc vážit, až bude zas na božím světle.` ,Kdyby nám aspoň nadával,` říkali vojáci mezi sebou a všechny ty jemnosti v přednáškách pana obrlajtnanta je hrozně mrzely. Tak mě jednou zvolili z kumpačky, abych mu to jako řek, že ho všichni mají rádi a že to není žádná vojna, když nenadává. Tak jsem šel k němu do bytu a prosil jsem ho, aby zanechal všeho vostejchání, vojna že má bejt jako řemen, vojáci že jsou zvyklí na to, aby se jim každej den připomínalo, že jsou psi a prasata, jinak že ztrácejí úctu k svým představeným. Von se napřed bránil, mluvil něco vo inteligenci, vo tom, že se dnes už nesmí sloužit pod rákoskou, ale nakonec si přeci dal říct, nafackoval mě a vyhodil mě ze dveří, aby stoupla jeho vážnost. Když jsem voznámil výsledek svýho vyjednávání, měli všichni z toho velkou radost, ale von jim to zas zkazil hned druhej den. Přijde ke mně a přede všema povídá: ,Švejku, já jsem se včera přenáhlil, tady máte zlatku a napijte se na moje zdraví. S vojskem se musí umět zacházet.`" 
     Švejk se rozhlédl po krajině. 
     "Myslím," řekl, "že jdeme špatně. Pan obrlajtnant nám to přece dobře vysvětloval. Máme jít nahoru, dolů, potom nalevo a napravo, pak zas napravo, potom nalevo - a my jdeme pořád rovně. Nebo už jsme to všechno prodělali mimochodem mezi řečí? Já rozhodně tady vidím před sebou dvě cesty k tomu Felštýnu. Já bych navrhoval, abychom se teď dali po tej cestě nalevo." 
     Účetní šikovatel Vaněk, jak už to bývá zvykem, když se dva octnou na křižovatce, počal tvrdit, že se musí jít napravo. 
     "Ta moje cesta," řekl Švejk, "je pohodlnější nežli ta vaše. Já půjdu podél potůčka, kde rostou pomněnky, a vy se budete flákat někde suchopárem. Já se držím toho, co nám řekl pan obrlajtnant, že vůbec nemůžeme zabloudit, a když nemůžem zabloudit, tak co bych lez někam do kopce; půjdu pěkně po lukách a dám si kvíteček za čepici a natrhám celou kytici pro pana obrlajtnanta. Ostatně se můžeme přesvědčit, kdo z nás má pravdu, a doufám, že se tady rozejdem jako dobří kamarádi. Tady je taková krajina, že všechny cesty musejí vést do toho Felštýna." 
     "Neblázněte, Švejku," řekl Vaněk, "tady právě podle mapy musíme jít, jak říkám, napravo." 
     "Mapa se taky může mejlit," odpověděl Švejk, sestupuje do údolí potoka. "Jednou šel uzenář Křenek z Vinohrad podle plánu města Prahy od Montágů na Malé Straně domů v noci na Vinohrady a dostal se až k ránu do Rozdělova u Kladna, kde ho našli celýho zkřehlýho k ránu v žitě, kam upad únavou. Když si tedy nedáte říct, pane rechnungsfeldvébl, a máte svou hlavu, tak se holt musíme rozejít a sejdeme se až na místě ve Felštýně. Podívají se jenom na hodinky, abychom věděli, kdo tam bude dřív. A kdyby jim snad hrozilo nějaký nebezpečí, tak jen vystřelejí do vzduchu, abych věděl, kde jsou." 
    Odpůldne Švejk došel k malému rybníku, kde se setkal s jedním uprchlým ruským zajatcem, který se tu koupal a při spatření Švejka dal se nahý, jak vylezl z vody, na útěk. 
     Švejk byl zvědav, jak asi by mu slušela ruská uniforma, která se zde válela pod vrbičkama, svlékl svou a oblékl si ruskou uniformu nešťastného nahého zajatce, který utekl od transportu ubytovaného ve vesnici za lesem. Švejk přál si, aby sebe viděl důkladně zrcadlit ve vodě, proto chodil tak dlouho po hrázi rybníka, až ho tam našla patrola polního četnictva, která hledala ruského zběha. Byli to Maďaři a Švejka přes jeho protesty odtáhli na etapu v Chyrówě, kde ho zařadili do transportu ruských zajatců určených pracovat na opravě železniční trati směrem ku Přemyšlu. 
    Všechno to se zběhlo tak rychle, že teprve druhý den Švejk si uvědomil situaci a napsal na bílou zeď školní světnice, kde ubytovali část zajatců, kouskem oharku ze dříví:
Zde spal Josef Švejk z Prahy, kompanieordonanc
11. marškumpačky 91. regimentu, který jako kvartýrmachr
upadl omylem do rakouského zajetí pod Felštýnem.
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války 
IV. kniha
POKRAČOVÁNÍ SLAVNÉHO VÝPRASKU
1. kapitola
Švejk v transportu ruských zajatců 
Když tedy Švejk, považovaný omylem v ruském plášti a ve furažce za ruského zajatce, uprchlého z vesnice před Felštýnem, psal své zoufalé výkřiky uhlem na stěny, nikdo si toho nevšímal, a když chtěl v Chyrówě na etapě všechno dopodrobna vysvětlit nějakému důstojníkovi, který šel právě okolo, když jim rozdávali kousky tvrdého kukuřičného chleba, tu ho jeden z maďarských vojáků, hlídající transport zajatců, uhodil kolbou do ramene s poznámkou: "Baszom az élet, lezeš do řady, ruská svině!" 
    Tohle všechno bylo v rámci, jak zacházeli Maďaři s ruskými zajatci, jejichž řeči nerozuměli. 
     Švejk se tedy vrátil do řady a obrátil se k nejbližšímu zajatci: 
     "Von ten člověk koná svou povinnost, ale vydává sebe sám v nebezpečí. Což kdyby náhodou měl nabito a votevřenej fršlús? Tak by se mu mohlo lehce stát, že jak mlátí člověka do ramene a lauf má proti sobě, že by moh kvér spustit a celej náboj by mu vletěl do huby, a von by zemřel ve vykonávání své povinnosti. Na Šumavě v jedněch lomech kradli skaláci dynamitový zápalky, aby měli zásobu na zimu na trhání pařezů. Hlídač v lomech dostal rozkaz, když jdou skaláci z práce, každýho šacovat, a von to dělal s takovou láskou, že chyt hned prvního skaláka a začal mu plácat tak náruživě po kapsách, až tomu skalákovi dynamitový zápalky v kapse vybouchly, a voba i s hlídačem vyletěli do povětří, takže to vypadalo, jako by se ještě v poslední chvíli drželi kolem krku." 
    Ruský zajatec, kterému to Švejk vyprávěl, díval se na něho s plným porozuměním, že z celé řeči nerozumí ani slova. 
     "Ne ponymat, já krymsky tatárin, Allah achper." Tatar sedl si, zkříživ nohy, na zem, složiv ruce na hrud', začal se modlit: "Allah achper - Allah achper - bezmila - arachman - arachim - málinkin mustafír." 
     "Tak ty seš tedy Tatar," soustrastně řekl Švejk, "ty jsi se vydařil. Pak mně máš rozumět a já tobě, když seš Tatar. Hm - znáš Jaroslava ze Šternberka? To jméno neznáš, ty kluku tatarská? Ten vám natřel prdel pod Hostýnem. To ste vod nás jeli, vy kluci tatarský, z Moravy svinským krokem. Patrně vás ve vašich čítankách neučejí, jako nás to učívali. Znáš hostýnskou Panenku Marii? To se ví, že neznáš - ta byla taky při tom, však voni vás, kluky tatarský, tady v zajetí pokřtějí." 
     Švejk obrátil se na druhého zajatce: "Ty seš taky Tatar?" Oslovený porozuměl tomu slovu Tatar, zavrtěl hlavou: "Tatárin net, čerkes, rodneja čerkes, golovy režu." 
     Švejk měl vůbec štěstí, že se octl ve společnosti různých příslušníků východních národů. Byli tu v transportu Tataři, Gruzíni, Osjetínci, Čerkesové, Mordvíni a Kalmykové. Tak měl Švejk neštěstí, že se nemohl dohovořiti s nikým, a s ostatními vlekli ho na Dobromil, odkud se měla spravovati dráha přes Přemyšl na Nižankovice. 
    V Dobromilu, na etapě v kanceláři, jednoho po druhém zapisovali, což šlo velice ztěžka, poněvadž ze všech 300 zajatců, které do Dobromilu přihnali, nikdo nerozuměl ruštině šikovatele, který tam seděl za stolem a který se přihlásil kdysi, že umí rusky, a jako tlumočník vystupoval nyní ve východní Haliči. Dobře před třemi nedělemi objednal si německo-ruský slovník a konverzaci, ale dosud mu to nepřišlo, takže mluvil místo rusky lámanou slovenčinou, kterou si bídně osvojil, když jako zástupce vídeňské firmy prodával na Slovensku obraz svatého Štěpána, kropenky a růžence. 
    Nad těmito podivnými postavami, s kterými se vůbec nemohl smluvit, byl celý vyjeven. Vyšel tedy ven a zařval do skupiny zajatců: "Wer kann deutsch sprechen!" 
    Ze skupiny vystoupil Švejk, který se hnal s radostnou tváří k šikovatelovi, který mu řekl, aby šel hned za ním do kanceláře. 
     Šikovatel posadil se za lejstra, za haldu blanketů o jménu, původu, příslušenství zajatců, a nyní začal zábavný německý rozhovor: 
     "Ty jseš žid, viď?" začal na Švejka. Švejk zavrtěl hlavou. 
     "To nemusíš zapírat," pokračoval s určitostí šikovatel tlumočník, "každý z vás zajatců, který uměl německy, byl žid, a basta. Jak se jmenuješ? Švejch? Tak vidíš, co zapíráš, když máš takové židovské jméno? U nás se nemusíš bát přiznat se k tomu. U nás v Rakousku se nedělají pogromy na židy. Odkud' jsi? Aha, Prága, á, to znám, to znám, to je u Varšavy. Taky jsem tu měl před týdnem dva židy z Prágy od Varšavy, a tvůj pluk, jaké má číslo? 91?" Šikovatel vzal schematismus, listoval se v něm: "Jednadevadesátý pluk je erivanský, Kavkaz, kádr má v Tiflisu, to koukáš, co, jak my tady všechno známe." 
     Švejk opravdu koukal na tu celou historii a šikovatel pokračoval s velkou vážností, podávaje Švejkovi napolo dokouřenou svou cigaretu: "To je jiný tabák než ta vaše machorka. - Já jsem zde, židáčku, nejvyšším pánem. Když já něco řeknu, tak se všechno musí třást a zalízat. U nás ve vojsku je jiná disciplína než u vás. Váš car je ksindl, ale náš car je otevřená hlava. Teď ti něco ukážu, abys věděl, jaká je u nás disciplína." 
    Otevřel dveře do vedlejší místnosti a zavolal: "Hans Lófler!" Ozvalo se "Hier!" a dovnitř vstoupil volatý voják, Štajeráček, s výrazem ubrečeného kreténa. To byla na etapě holka pro všecko. 
     "Hans Lófler," poručil šikovatel, "vezmi si tamhle mou dýmku, strč si ji do huby, jako když pes aportuje, a budeš po čtyřech běhat kolem stolu tak dlouho, dokud neřeknu Halt! Přitom musíš štěkat, ale tak, aby ti fajfka z huby nevypadla, nebo tě dám uvázat." 
    Volatý Štajeráček dal se do lezení po čtyřech a do štěkání. Šikovatel vítězoslavně podíval se na Švejka: "Co, neříkal jsem ti to, židáčku, jaká je u nás disciplína?" A šikovatel s potěšením díval se na tu němou vojenskou tvář z nějaké alpské salaše. "Halt!" řekl konečně, "nyní panáčku] a aportuj dýmku. - Dobře, a teď zajódluj." 
    Místností ozval se řev: "Holarijó, holarijó..." 
    Když bylo po představení, šikovatel vytáhl ze zásuvky 4 Sportky a velkomyslně je daroval Hanzimu, a tu jal se Švejk lámanou němčinou vykládat šikovatelovi, že u jednoho regimentu měl jeden důstojník takového poslušného sluhu, že ten udělal všechno, co si jeho pán přál, a když se ho jednou optali, jestli by sežral lžící, kdyby mu jeho pán poručil, i to, co vykadí, že řekl: "Kdyby mně to můj pan lajtnant poručil, sežral bych to dle rozkazu, ale nesměl bych v tom najít vlas, to si strašně ekluju, to by se mi udělalo hned špatně." 
     Šikovatel se zasmál: "Vy židi máte podařené anekdoty, ale to bych se chtěl vsadit, že disciplína ve vašem vojsku není jako u nás. Abychom tedy přišli k jádru věci, já tě ustanovuji nad transportem! Do večera sepíšeš mně jména všech druhých zajatců! Budeš pro ně fasovat mináž, rozdělíš je po deseti mužích a ručíš za to, že nikdo neuteče! Kdyby ti někdo utek, židáčku, tak tě zastřelíme!" 
     "Já bych chtěl, pane šikovateli, si s váma promluvit," řekl Švejk. 
     "Jen nesmlouvej," odpověděl šikovatel. "To já nemám rád, nebo tě pošlu do lágru. Náramně brzo jsi se u nás v Rakousku nějak aklimatizoval. - Chce si se mnou soukromě promluvit... Čím je člověk na vás zajatce hodnější, tím je to horší... Tedy se hned seber, tady máš papír a tužku a piš seznam...! Co chceš ještě?" 
     "Ich melde gehorsamst, Herr Feldwebel..." 
     "Hleď se ztratit! Vidíš, co mám práce!" Obličej šikovatelův vzal na sebe výraz člověka úplně přepracovaného. 
     Švejk zasalutoval a odešel k zajatcům, přičemž si pomyslil, že trpělivost pro císaře pána nese ovoce. 
    Horší to ovšem bylo se sestavováním seznamu, než pochopili zajatci, že mají jmenovat své jméno. Švejk prožil mnoho v životě, ale přece jen tahle tatarská, gruzínská a mordvinská jména mu nešla do hlavy. "To mně nikdo nebude věřit," pomyslil si Švejk, "že se někdy někdo moh tak jmenovat jako ti Tataři kolem: Muhlahalej Abdrachmanov - Bejmurat Allahali - Džeredže Čerdedže - Davlatbalej Nurdagalejev a tak dále. To u nás máme přeci lepší jména, jako ten farář v Židohoušti, kterej se jmenoval Vobejda." 
    Zas chodil dál vystrojenými řadami zajatců, kteří postupně vykřikovali svá jména a příjmení: "Džindralej Hanemalej - Babamulej Mirzahali" a tak dále. 
     "Že si nepřekousneš jazyk," říkal každému z nich s dobráckým úsměvem Švejk. "Jestlipak to není lepší, když se u nás jmenuje někdo Bohuslav Štěpánek, Jaroslav Matoušek nebo Růžena Svobodová." 
    Když konečně Švejk po hrozném utrpení sepsal všechny ty Babula Halleje, Chudži Mudži, umínil si, že to zkusí ještě jednou a vysvětlí tlumočníkovi šikovatelovi, že se stal obětí omylu a jak už několikrát po cestě, když ho hnali mezi zajatci, marně se dovolával spravedlnosti. 
     Šikovatel tlumočník, který již předtím nebyl úplně střízlivý, mezitím pozbyl úplně soudnosti. 
    Měl před sebou rozloženou inzertní část nějakých německých novin a zpíval inzeráty na notu Radeckého pochodu: "Gramofon vyměním za dětský kočárek! - Skelné střepy, bílé tabulové i zelené, kupuji! - Účtovati i bilancovati naučí se každý, kdo prodělá písemný kurs účetnictví" a tak dále. 
    Na některý inzerát nehodil se pochodový nápěv, šikovatel však to chtěl vší mocí přemoct, proto mlátil si pěstí do taktu do stolu a dupal nohama. Oba jeho kníry, slepené kontušovkou, trčely po obou stranách tváře, jako kdyby mu vrazili do každé strany zaschlé štětce od arabské gumy. Jeho opuchlé oči zpozorovaly sice Švejka, ale nenásledovala žádná reakce na tento objev, jenom to, že šikovatel přestal tlouct pěstí a dupat nohama. Přebubnovával si na židli na nápěv "Ich weiß nicht, was soll's bedeuten..." nový inzerát: "Karolina Dreger, porodní babička, doporučuje se ct. dámám v každém případě." 
    Přezpěvoval si to tišeji a tišeji a tichounce, až konečně umlkl, nehybně se zadíval na celou velkou plochu inzerátů a dal příležitost Švejkovi, aby se rozpovídal o svém neštěstí, ku kterémuž povídání Švejkovi dostačovaly jen taktak věty v lámané němčině. 
     Švejk začal tím, že měl přeci jen pravdu, jít na Felštýn podél potoka, ale že za to nemůže, když jeden neznámý ruský voják uteče ze zajetí a jde se vykoupat do rybníka, kolem kterého on, Švejk, musel jít, poněvadž to byla jeho povinnost, když šel nejkratší cestou na Felštýn jako kvartýrmachr. Rus jakmile ho uviděl, utekl a nechal všechnu svou uniformu ve křoví. On, Švejk, že slýchával, jak třebas na pozici používá se k výzvědné službě uniformy padlých nepřátel, a proto že na zkoušku se převlékl do zanechané uniformy, aby se přesvědčil, jak by se mu v takovém případě v cizí uniformě chodilo. 
    Vysvětliv tento svůj omyl, tedy Švejk seznal, že mluvil úplně zbytečně, poněvadž šikovatel již dávno spal, ještě než došel k tomu rybníku. Švejk důvěrně přikročil k němu a dotkl se jeho ramene, což úplně stačilo, aby šikovatel spadl ze židle na zem, kde spal klidně dál. 
     "Vodpustějí, pane šikovatel," řekl Švejk, zasalutoval a vyšel z kanceláře. 
     Časně ráno změnilo vojenské stavební velitelství dispozice a usneslo se, že ona skupina zajatců, ve které byl Švejk, bude dopravena přímo do Přemyšlu k obnovení trati Přemyšl-Lubaczów. 
    Zůstalo tedy vše při starém a Švejk pokračoval ve své odyseji mezi ruskými zajatci. Maďarské hlídky hnaly to všechno bystrým tempem kupředu. 
    V jedné vesnici, kde byl oddych, srazili se na návsi s oddělením trénu. Před skupinou vozů stál důstojník a díval se na zajatce. Švejk vyskočil z řady, postavil se před důstojníka a zvolal: "Herr Leutnant, ich melde gehorsamst." Víc ale neřekl, neboť hned tu byli dva maďarští vojáci, kteří ho pěstěmi do zad vrazili mezi zajatce. 
    Důstojník hodil za ním nedopalek cigarety, který jiný zajatec rychle zvedl a kouřil dál. Potom důstojník vykládal vedle stojícímu kaprálovi, že v Rusku jsou němečtí kolonisté a ti že také musí bojovat. 
    Potom už se po celé cestě do Přemyšlu nevyskytla Švejkovi příležitost někomu si postěžovat, že je vlastně kompanieordonanc 11. marškumpanie 91. regimentu. Až teprve v Přemyšlu, když je navečer zahnali do jedné rozbité pevnůstky ve vnitřním pásmu, kde byly uchovány stáje pro koně pevnostního dělostřelectva. 
    Byla tam navrstvena tak zavšivená sláma, že krátkými stébly vši pohybovaly, jako by to nebyly vši, ale mravenci, odtahující materiál ku stavbě svého hnízda. 
    Také jim rozdali trochu černé špíny z čisté cikorky a po kusu trupelovitého kukuřičného chleba. 
    Potom je přejímal major Wolf, vládnouti tou dobou nad všemi zajatci pracujícími na opravách v pevnosti Přemyšlu a okolí. To byl důkladný člověk. Měl u sebe celý štáb tlumočníků, kteří vybírali ze zajatců specialisty ku stavbám podle jejich schopností a předběžného vzdělání. 
    Major Wolf měl utkvělou představu, že ruští zajatci zapírají svou gramotnost, poněvadž se stávalo, že na jeho přetlumočenou otázku: "Umíš stavět železnice?" odpovídali všichni zajatci stereotypně: "O ničem nevím, o ničem takovém jsem neslýchal, žil čestně a poctivě." 
    Když tedy stáli již sešikováni před majorem Wolfem a celým jeho štábem, otázal se zprvu major Wolf německy zajatců, kdo z nich umí německy. 
     Švejk rázně vykročil, postavil se před majora, hodil mu čest a hlásil, že on umí německy. 
    Major Wolf, zřejmě potěšen, ihned se Švejka optal, zdali není inžinýrem. 
     "Poslušně hlásím, pane majore," odpověděl Švejk, "že inžinýrem nejsem, ale ordonancí 11. marškumpanie 91. regimentu. Upadl jsem do našeho zajetí. To se stalo takhle, pane majore..." 
     "Cože?" zařval major Wolf. 
     "Poslušně hlásím, pane majore, že se to má takhle..." 
     "Vy jste Čech," řval dál major Wolf. "Vy jste se převlékl do ruské uniformy." 
     "Poslušně hlásím, pane majore, že to všechno úplné souhlasí. Já jsem opravdu rád, že pan major se hned vžil do mý situace. Možná, že už naši někde bojují, a já bych tady zbytečné proflákal celou vojnu. Abych jim to, pane majore, ještě jednou po pořadě vysvětlil." 
     "Dost," řekl major Wolf a zavolal na dva vojáky s rozkazem, aby ihned toho muže odvedli na hauptvachu, a sám ještě s jedním důstojníkem ubíral se pomalu za Švejkem, přičemž rozhazoval v rozhovoru s důstojníkem rukama. V každé jeho větě bylo něco o českých psech a zároveň z jeho řeči vycitoval druhý důstojník velkou radost majorovu, že svým bystrozrakem objevil jednoho z těch ptáčků, o jejichž velezrádné činnosti za hranicemi vydávány byly již po kolik měsíců velitelům vojenských částí tajné rezerváty, že totiž je zjištěno: jak někteří přeběhlíci od českých regimentů, zapomínajíce na svou přísahu, vstupují do řad ruského vojska a slouží nepříteli, prokazujíce mu zejména platné vyzvědačské služby. 
    Rakouské ministerstvo vnitra tápalo ještě ve tmách, pokud se týkalo zjištění nějaké bojovné organizace z přeběhlíků na ruskou stranu. Neznalo ještě nic určitého o revolučních organizacích v cizině a teprve v srpnu na linii Sokal Milijatin - Bubnovo obdrželi velitelé bataliónů důvěrné rezerváty, že bývalý rakouský profesor Masaryk utekl za hranice, kde vede proti Rakousku propagandu. 
    Nějaký pitomeček od divize doplnil rezervát ještě tímto rozkazem: "V případě zachycení předvésti neprodlené k štábu divize!" 
    Toto tedy připomínám panu presidentovi, aby věděl, jaké nástrahy a léčky byly na něho kladeny mezi Sokalem - Milijatinem a Bubnovou. 
    Major Wolf v té době ještě neměl zdáni o tom, co vlastně všechno chystají Rakousku přeběhlíci, kteří později, setkávajíce se v Kyjevě a jinde, na otázku: "Co tady děláš?" odpovídali vesele: "Zradil jsem císaře pána." 
    Znal jenom z těch rezervátů o těch přeběhlících špiónech, z nichž jeden, kterého odvádějí na hauptvachu, tak lehce mu padl do pasti. Major Wolf byl trochu ješitný člověk, představoval si z vyšších míst pochvalu, vyznamenání za svou ostražitost, opatrnost a nadání. 
    Nežli došli k hauptvaše, byl přesvědčen, že tu otázku: "Kdo zná německy?" dal schválně, poněvadž se mu již hned, jak zajatce prohlížel, právě ten zdál podezřelým. 
    Důstojník jej provázející kýval hlavou a řekl, že bude třeba oznámiti zatčení na velitelství posádky k dalšímu řízení a převedení obžalovaného k vyššímu vojenskému soudu, poněvadž to rozhodné nejde, jak říká pan major, vyslechnout ho na hauptvaše a pak ho hned za hauptvachou pověsit. On bude pověšen, ale právní cestou podle vojenského soudního řádu, aby docíleno bylo spojitosti s podobnými jinými zlosyny podrobným výslechem před pověšením. Kdoví co se ještě z toho nevyklube. 
    Major Wolf byl jat náhlou neústupností, vjela do něho doposud skrytá zhovadilost, takže prohlásil, že toho přeběhlíka špióna dá ihned po výslechu pověsit na své riziko. On si to ostatně může dovolit, poněvadž má vysoké známosti, a jemu že je to všechno úplné jedno. Je to zde jako na frontě. Kdyby ho byli chytli a objevili hned za bojištěm, tak by ho byli vyslechli a také hned pověsili a nedělali by s ním taky žádných cavyků. Ostatně přece snad zná pan hejtman, že velitel ve válečném území, jakýkoliv velitel od hejtmana nahoru, má právo všechny podezřelé lidi věšet. 
    Major Wolf si to ovšem trochu popletl, pokud se týká právomoci vojenských hodností na věšení. 
    Ve východní Haliči, čím blíže k frontě, tím více tato právomoc sestupovala na nižší a nižší šarže, až konečné stávaly se případy, že třebas kaprál vedoucí patrolu dal pověsit dvanáctiletého kluka, který mu byl podezřelý tím, že v opuštěné a vydrancovaně vesnici vařil si v rozbořené chatě slupky od brambor. 
    Také hádka mezi hejtmanem a majorem se stupňovala. 
     "Nemáte na to práva," křičel rozčileně hejtman. "Ten bude pověšen na základě soudního rozsudku vojenského soudu." 
     "Bude pověšen bez rozsudku," sípal major Wolf. Švejk, kterého vedli napřed a slyšel celý zajímavý rozhovor, neřekl nic jiného svým průvodčím než: "Pěšky jako za vozem. To jsme se vám jednou v hospodě Na Zavadilce v Libni hádali mezi sebou, jestli máme nějakýho kloboučníka Vašáka, kerej vždycky dělal při zábavě neplechu, vyhodit, hned jak se vobjeví ve dveřích, nebo ho vyhodit, až si dá pivo, zaplatí a dopije, nebo mu vyndat boty, až přetančí první kolo. Hostinskej, ten zas navrhoval, abysme ho vyhodili až v půli zábavě, až bude mít nějakou útratu, pak že musí zaplatit a hned že musí ven. A víte, co nám ten lump proved? Nepřišel. Co tomu říkáte?" 
    Oba vojáci, kteří byli odněkud z 'Drol, odpověděli současně: "Nix böhmisch." 
     "Verstehen Sie deutsch?" otázal se klidně Švejk. "Jawohl," odpověděli oba, načež Švejk poznamenal: "To je dobře, aspoň se mezi svejma neztratíte." 
    Během těchto přátelských rozmluv došli všichni na hauptvachu, kde major Wolf pokračoval dále s hejtmanem v debatě o Švejkově osudu, zatímco Švejk seděl skromně vzadu na lavici. 
    Major Wolf konečně přece jen přiklonil se k hejtmanově názoru, že tento člověk musí viset až po delší proceduře, které se říká roztomile: právní cesta. 
    Kdyby se byli Švejka optali, co on o tom soudí, byl by řekl: "Mně je to moc líto, pane majore, poněvadž voni mají vyšší šarži než pan hejtman, ale pan hejtman má pravdu. Vona každá ukvapenost škodí. U jednoho okresního soudu v Praze se jednou zbláznil jeden soudce. Dlouho na něm nebylo nic pozorovat, až to takhle u něho propuklo při líčení pro urážku na cti. Nějakej Znamenáček řekl kaplanovi Hortíkovi, kerej při náboženství nafackoval jeho klukovi, když ho potkal na ulici: ,Vy vole, ty černá potvoro, ty nábožnej blbečku, ty černý prase, ty farní kozle, ty przniteli učení Kristova, ty pokrytče a šarlatáne v kutně!` Ten bláznivej soudce byl moc nábožnej člověk. Měl tři sestry a ty všechny byly farskejma kuchařkama a jejich všem dětem byl za kmotra, tak ho to tak rozčílilo, že pozbyl najednou rozum a zařval na obžalovanýho: ,Jménem Jeho Veličenstva císaře a krále odsuzujete se k smrti provazem. Proti rozsudku není odvolání. - Pane Horáček!` zavolal potom na dozorce, ,vezmou tady tohodle pána a pověsejí ho tam, vědí, kde se klepají koberce, a potom sem přijdou, dostanou na pivo!` To se rozumí, že pan Znamenáček i ten dozorce zůstali stát jako zkoprnělí, ale on si na ně dup a rozkřikl se: ,Poslechnou, nebo ne!` Ten dozorce se tak lek, že táh už pana Znamenáčka dolů, a nebejt obhájce, kerej se do toho vložil a zavolal záchrannou stanici, nevím, jak by to bylo dopadlo s panem Znamenáčkem. Ještě když pana soudce sázeli do vozu záchranné stanice, křičel: ,Nenajdou-li provaz, pověsejí ho na lajntuchu, potom to vyúčtujem v půlročních výkazech...`" 
     Švejk byl tedy pod eskortou dopraven na velitelství posádky, když byl podepsán protokol sestavený majorem Wolfem, že jako příslušník rakouské armády vědomě, beze všeho nátlaku převlékl se do ruské uniformy a byl za frontou zadržen polním četnictvem, když Rusové ustoupili. 
    To všechno byla svatá pravda a Švejk, jako poctivec, nemohl proti tomu protestovati. Když se pokusil pří sepisování protokolu doplniti protokol nějakým výrokem, který by snad mohl objasnit blíže situaci, byl zde hned pohotové rozkaz pana majora: "Držte hubu, na tohle se vás neptám! Věc je úplné jasná." 
     Švejk potom vždy zasalutoval a prohlásil: "Poslušné hlásím, že držím hubu a že je věc úplně jasná." 
    Potom, když ho přivedli na velitelství posádky, odvedli ho do nějaké díry, kde bylo dřív skladiště rýže, zároveň penzionát pro myši. Byla zde ještě všude po podlaze roztroušena rýže a myši se nikterak Švejka nebály a vesele běhaly kolem, paběrkujíce zrnka. Švejk si musel dojít pro slamník, a když se ve tmě rozhlédl, shledal, že se do jeho slamníku stěhuje ihned celá rodina myší. Nebylo žádné pochyby, že si zde chtějí udělat nové hnízdo, ve troskách slávy zpuchřelého rakouského slamníku. Švejk počal bouchat na zamčené dveře, přišel nějaký kaprál, Polák, a Švejk ho žádal, aby byl převeden do jiné místnosti, poněvadž by mohl zalehnout myši ve svém slamníku a udělat škodu vojenskému eráru, poněvadž co je ve vojenských magacínech, je všechno jeho majetkem. 
    Polák částečné porozuměl, zahrozil Švejkovi pěstí před uzavřenými dveřmi, a zmíniv se ještě něco o "dupě zasrane", vzdálil se, bruče něco rozčilené o choleře, jako by ho bůhvíjak Švejk neurazil. 
    Noc strávil Švejk klidně, poněvadž myši nečinily si veliké nároky na Švejka a patrné měly svůj noční program, který dodržovaly ve vedlejším skladišti vojenských plášťů a čepic, které prokousávaly s velkou jistotou a s bezpečím, poněvadž až teprve za rok vzpomněla si intendantura a zavedla do vojenských skladišť erární kočky, bez nároku na penzi, které byly vedeny v intendanturách pod rubrikou "K. u. k. Militärmagazinkatze". Tato kočičí hodnost byla vlastně jen obnovením této staré instituce, která byla zrušena po válce v šestašedesátém roce. 
    Dříve, ještě za Marie Terezie, v dobách válečných zaváděny byly též kočky do vojenských skladišť, když páni z intendantstva sváděli všecky své šmejdy s mundúry na nešťastné myši. 
    C. k. kočky v mnohých případech nekonaly však svou povinnost, a tak stalo se, že jednou za císaře Leopolda ve vojenském skladišti na Pohořelci, na základě výnosu vojenského soudu, bylo oběšeno šest koček přidělených k vojenskému skladišti. Já vím, že se tenkrát pěkně usmívali pod vousy všichni ti, co měli s tím vojenským skladištěm...
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
S ranní kávou strčili k Švejkovi do díry nějakého člověka v ruské furažce a v ruském vojenském plášti. 
    Muž ten mluvil česky, s polským přízvukem. Byl to jeden z těch ničemů sloužících v kontrašpionáži při armádním sboru, jehož velitelství nalézalo se v Přemyšlu. Byl to člen vojenské tajné policie a nedal si ani příliš záležet na nějakém rafinovaném přechodu k vyzvídání na Švejkovi. Začal zcela jednoduše: "To jsem se dostal do penkneho svinstva svou neopatrností. Já jsem sloužil u 28. regimentu a hned jsem vstoupil k Rusům do služby, a pak se dám tak hloupé chytit. Přihlásím se Rusům, že půjdu na forpatrolu... Sloužil jsem u 6. kyjevské divize. U kterého ruského regimentu jsi ty sloužil, kamaráde? Tak se mi zdá, že jsme se někde v Rusku museli vidět. Já jsem v Kyjevě znal mnoho dechů, kteří šli s námi na front, když jsme přešli do ruského vojska, nemůžu si teď ale vzpomenout na jejich jména a odkud' byli, snad ty si vzpomeneš na někoho, s kým si se tam tak stýkal, rád bych věděl, kdo tam je od našeho 28, regimentu?" 
    Místo odpovědi sáhl mu Švejk starostlivé na čelo, pak mu prozkoumal tepnu a nakonec ho odvedl k malému okénku a požádal ho, aby vyplázl jazyk. Celé té proceduře se ničema nijak nebránil, domnívaje se, že se snad jedná o určitá spiklenecká znamení. Potom Švejk počal bušit na dveře, a když se ho hlídka přišla zeptat, proč dělá rámus, žádal česky i německy, aby ihned zavolali doktora, poněvadž toho muže, kterého mu sem dali, chytá se fantaz. 
    Nebylo to však nic platné, pro toho muže si hned nikdo nepřišel. Zůstal tam zcela klidné a blábolil dále cosi o Kyjevu a že Švejka tam rozhodně viděl, jak mašíroval mezi ruskými vojáky. 
     "Voní se museli rozhodné napít bahnitý vody," řekl Švejk, "jako ten mladej Tyneckej od nás, člověk jinak rozumnej, ale jednou se pustil na cesty a dostal se až do Itálie. Taky vo ničem jiným nemluvil než vo tej Itálii, že jsou tam samý bahnitý vody a nic jinýho památnýho. A taky dostal z tý bahnitý vody zimnici. Chytalo ho to čtyřikrát do roka. Na Všechny svatý, na sv. Josefa, na Petra a Pavla a na Nanebevstoupení Panny Marie. Když ho to chytlo, tak všechny lidi, úplně cizí a neznámý, poznával zrovna jako voní. Třebas v elektrice oslovil kdekoho, že ho zná, že se viděli na nádraží ve Vídni. Všechny lidi, který potkával na ulici, viděl bud na nádraží v Miláně, nebo s nimi seděl ve Štýrském Hradci v radničním sklepě při víně. Když v tej době, kdy přišla na něho ta bahenní horečka, seděl v hospodě, tu všechny hosty poznával, všechny viděl na tom parníku, kterým jel do Benátek. Proti tomu nebyl však žádnej jinej lék, než jako to udělal ten novej ošetřovatel v Kateřinkách. Dostal na starost jednoho nemocnýho na hlavu, kterej celej boží den nic jinýho nedělal, než že seděl v koutě a počítal: ,Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest,` a zas od začátku: ,Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest.` Byl to nějakej profesor. Ten ošetřovatel moh zlostí vyskočit z kůže, když viděl, že ten blázen se přes šestku nemůže dál dostat. Začal to napřed s ním po dobrým, aby řekl: sedem, vosum, devět, deset. Ale kdepak! Ten profesorskej na to nedbal ani za ~má,k. Sedí si v koutečku a počítá: "leden, dva, tři, čtyři, pět, šest,` a zas: ,Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest!` Tak se dožral, skočil na svýho ošetřovance a dal mu, když řekl šest, pohlavek. ,Tady je sedem,` povídá, ,a tady je vosum, devět, deset ` Co číslice, to pohlavek. Ten se chyt za hlavu a optal se, kde se nalézá. Když mu řek, že v blázinci, upamatoval se již na všechno, že se dostal do blázince kvůli nějaký kometě, když vypočítával, že se objeví napřesrok 18. července v šest hodin ráno, a voni mu dokázali, že ta jeho kometa shořela už před několika milióny let. Toho ošetřovatele jsem znal. Když se profesor úplně vzpamatoval a byl propuštěn, vzal si ho k sobě za sluhu. Von neměl nic jinýho na práci než každý ráno vysázet panu profesorovi čtyry pohlavky, což on vykonával svědomitě a přesně." 
     "Já znám vaše všechny známé z Kyjeva," neúnavně pokračoval zřízenec protišpionáže, "nebyl tam s vámi takový tlustý a jeden takový hubený? Ted' nevím, jak se jmenovali a od kterého byli regimentu..." 
     "Z toho si nic nedělejte," těšil ho Švejk, "to se může každýmu stát, že si nezapamatuje všechny tlustý a hubený lidi, jak se jmenujou. Hubený lidi je ovšem těžší si zapamatovat, poněvadž je jích většina na světě. Voni tedy tvořejí většinu, jak se říká." 
     "Kamaráde," ozval se naříkavě c. k. padouch, "ty mně nevěříš. Vždyť nás čeká stejný osud." 
     "Vod toho jsme vojáci," řekl Švejk nedbale, "kvůli tomu nás matky porodily, aby nás rozsekali na hadry, až nás oblíknou do mundúru. A my to rádi děláme, poněvadž víme, že naše kosti nebudou zadarmo práchnivět. My padneme za císaře pána a jeho rodinu, za kterou jsme vybojovali Hercegovinu. Z našich kostí se bude vyrábět špódium pro cukrovary, vo tom už nám před lety vykládal pan lajtnant Zimmer. ,Vy svinská bando,` povídá, ;vy nevzdělaní kanci, vy zbytečný, indolentní vopice, vy těma haksnama pletete, jako by neměly žádnou cenu. Kdybyste padli jednou ve vojně, tak z každého vašeho hnátu udělají půl kilogramu špódia, z muže přes dva kilogramy, hnáty i pazoury dohromady, a budou skrz vás filtrovat v cukrovarech cukr, vy idioti. Vy ani nevíte, jak ještě po smrti budete užitečný svým potomkům. Vaši kluci budou pít kafe voslazený cukrem, kerej šel skrz vaše hnáty, hňupové: Já jsem se zamyslel, a von na mne, vo čem přemejšlím. ,Poslušně hlásím,` povídám, ,tak si myslím, že špódium z pánů oficírů musí bejt vo hodně dražší než ze sprostejch vojáků ` Dostal jsem za to tři dny ajnclíčka." 
     Švejkův společník zatloukl na dveře a vyjednával cosi se stráží, která volala do kanceláře. 
    Za chvíli přišel nějaký štábní šikovatel pro Švejkova společníka a Švejk byl opět sám. 
    Při odchodu řekla stvůra hlasitě k štábnímu šikovateli, ukazujíc na Švejka: "Je to můj starý kamarád z Kyjeva." Celých 24 hodin zůstal Švejk o samotě kromě těch chvil, kdy mu přinesli jíst. 
    V noci dospěl k tomu přesvědčení, že ruský vojenský plášť je teplejší a větší než rakouský, a že očichává-li myš v noci ucho spícího člověka, že to není nic nepříjemného. Švejkovi to připadalo jako něžný šepot, ze kterého ho ještě za šera probudili, když přišli pro něho. 
     Švejk nedovede si dnes představit, jaká vlastně soudní formace to byla, před kterou ho to smutné ráno vlekli. Že to je vojenský soud, o tom nebylo žádné pochybnosti. Zasedal dokonce nějaký generál, pak plukovník, major, nadporučík, šikovatel a nějaký pěšák, který vlastně nic jiného nedělal, než druhým zapaloval cigarety. 
     Švejka se také na mnoho netázali. 
    Ten major mezi nimi jevil o něco větší zájem a mluvil česky. 
     "Vy jste zradil císaře pána," vybafl na Švejka. "Ježíšmarjá, kdy?" vykřikl Švejk, "já že jsem zradil císaře pána, našeho nejjasnějšího mocnáře, pro kterého jsem už tolik trpěl?" 
     "Nechte hloupostí," řekl major. 
     "Poslušně hlásím, pane majore, že zradit císaře pána není žádná hloupost. My lid vojenský přísahali jsme císaři pánu věrnost, a přísahu, jak zpívali v divadle, co věrný muž jsem splnil." 
     "Zde to je," řekl major, "zde jsou důkazy vaší viny a pravdy." Ukázal na objemný svazek papírů. 
    Muž, kterého posadili k Švejkovi, dodal hlavní materiál. 
     "Vy se tedy ještě nechcete přiznat?" otázal se major. "Vy jste přece již potvrdil sám, že jste se dobrovolně převlékl do ruské uniformy jako příslušník rakouské armády. Ptám se vás ještě naposled: Byl jste k tomu někým nucen?" 
     "Udělal jsem to bez přinucení." 
     "Dobrovolné?" 
     "Dobrovolně." 
     "Bez nátlaku?" 
     "Bez nátlaku." 
     "Víte, že jste ztracen?" 
     "Vím, vod 91. regimentu mne už jistě hledají, ale jestli dovolíte, pane majore, malou poznámku vo tom, jak se lidi dobrovolně převlíkají do cizích šatů. Roku 1908, někdy v červenci, koupal se knihař Božetěch z Příčný ulice v Praze na Zbraslavi ve starým rameni Berounky. Šaty si dal do vrbiček a náramně si liboval, když později vlez k němu do vody ještě jeden pán. Slovo dalo slovo, škádlili se, stříkali po sobě, potápěli se až do večera. Potom ten cizí pán vylez z vody napřed, že musí k večeři. Pan Božetěch ještě chvíli zůstal sedět ve vodě a pak si šel pro šaty do vrbiček a našel tam místo svých rozbitý vandrácký šaty a lístek: ,Dlouho jsem se rozmejšlel: mám - nemám, když jsme se spolu tak krásně bavili ve vodě, tak jsem utrh kopretinu a poslední otrhaný lístek bylo: mám! Proto jsem si s nimi hadry vyměnil. Nemusejí se bát vlézt do nich. Vodvšivený jsou před tejdnem u okresu v Dobříši. Podruhý si dají lepší pozor na toho, s kým se koupají. Ve vodě vypadá každej nahej člověk jako poslanec, a je to třeba vrah. Voni taky nevědí, s kým se koupali. Za vykoupání to stálo. Teď je voda navečír nejlepší. Vlezou si tam ještě jednou, aby se vzpamatovali.` - Panu Božetěchovi nic jiného nezbývalo než čekat, až se zešeří, a pak se oblékl do těch vandráckých hadrů a namířil si to ku Praze. Vyhýbal se okresní silnici a šel přes luka po pěšinkách a setkal se s četnickou patrolou z Chuchle, která vandráka zatkla a odvedla druhého dne ráno na Zbraslav k okresnímu soudu, neboť to by moh říct každý, že je Josef Božetěch, knihař z Příčný ulice v Praze, číslo 16." 
    Zapisovatel, který více česky nerozuměl, pochopil, že obžalovaný udává adresu svého spoluviníka, a proto se ještě jednou otázal: "Ist das gemu, Prag, No 16, Josef Bozetech?" 
     "Jestli tam ještě bydlí, to nevím," odpověděl Švejk, "ale tenkrát tam v roce 1908 bydlel. Náramně hezky svazoval knihy, ale dlouho, poněvadž je napřed musel přečíst a podle obsahu je vázal. Když dal na knihu černou ořízku, to už to nikdo ani nemusel číst. To hned věděl, že to moc špatné v tom románě dopadlo. Přejete si snad ještě něco bližšího? Abych nezapomněl, sedával denně u Fleků a vyprávěl obsah všech knih, které právě si dali k němu vázat " 
    Major přistoupil k zapisovateli a šeptal si s ním, ten potom ve spisech přeškrtával adresu nového domnělého spiklence Božetěcha. 
    Potom pokračoval tento podivný soud na způsob náhlého soudu, který aranžoval předsedající generál Fink von Finkenstein. 
    Jako má někdo koníčka sbírat krabičky od sirek, tak zase koníčkem tohoto pána bylo organizovat náhlé soudy, ačkoliv ve většině případů bylo to proti vojenskému soudnímu řádu. 
    Tento generál říkával, že žádných auditorů nepotřebuje, že to sezve dohromady a za tři hodiny že každý chlap musí viset. Dokud byl na frontě, tak u něho o náhlý soud nikdy nebyla nouze. 
    Jako někdo pravidelně musí si denně zahrát partii šachu, kulečníku nebo mariáš, tak tento znamenitý generál sestavoval denně náhlé polní soudy, předsedal jim a hlásil s velkou vážností a radostí mat obžalovanému. 
    Kdyby člověk chtěl být sentimentálním, tak by napsal, že tento člověk měl na svědomí hodně tuctů lidí, zejména tam na východě, kde zápasil, jak říkal, s velkoruskou agitací mezi haličskými Ukrajinci. Z jeho stanoviska nemůžeme však mluvit, že by měl někoho na svědomí. 
    To u něho neexistovalo. Když dal pověsit učitele, učitelku, popa nebo celou rodinu na základě rozsudku svého náhlého soudu, vracel se klidně do své ubikace, jako když se spokojené vrací z hospody domů vášnivý hráč mariáše a přemýšlí o tom, jak mu dali flek, jak on dal re, oni supre, on tuti, oni boty, a jak on to vyhrál a měl sto a sedmu. Považoval věšení za něco prostého a přirozeného, za jakýsi denní chléb a při rozsudcích dosti často zapomínal na císaře pána a už ani neříkal: "Jménem Jeho Veličenstva odsuzujete se k smrti provazem," ale pronášel: "Odsuzuji vás." 
    Někdy nalézal ve věšení i komickou stránku, o čemž také jednou psal své manželce do Vídně: "...nebo například, má drahá, nedovedeš si představit, jak jsem se předešle nasmál, když před několika dny odsoudil jsem jednoho učitele pro vyzvědačství. Mám vycvičeného člověka, který to věší, má již větší praxi, je to jeden šikovatel, a ten to dělá ze sportu. Byl jsem ve svém stanu, když po rozsudku přišel ten šikovatel ke mně a ptá se mne, kde má toho učitele pověsit. Řekl jsem mu, že na nejbližším stromě, a nyní si považ tu komičnost situace. Byli jsme uprostřed stepi, kde do nedozírna nic jiného jsme neviděli než trávu a na míle cesty ani stromečku. Rozkaz je rozkaz, proto šikovatel vzal učitele s sebou s eskortou a jeli hledat strom. Vrátili se až večer, opět s učitelem. Šikovatel přišel ke mně a ptá se mne opět: ,Na čem mám pověsit toho chlapa?` Vynadal jsem mu, že přece můj rozkaz byl: na nejbližším stromě. Řekl, že se tedy ráno o to pokusí, a ráno přišel celý bledý, že učitel do rána zmizel. Připadalo mně to tak směšné, že jsem všem odpustil, kteří ho hlídali, a ještě jsem udělal vtip, že se ten učitel patrně sám šel poohlédnout po nějakém stromě. Tak vidíš, má drahá, že se zde nijak nenudíme, a řekni malému Viloušovi, že ho tatínek líbá a že mu brzo pošle živého Rusa, na kterém bude Viloušek jezditi jako na koníčkovi. Ještě ti, má drahá, si vzpomínám na jeden směšný případ. Věšeli jsem onehdy jednoho žida pro vyzvědačství. Chlap se nám připletl do cesty, ačkoliv tam neměl co dělat, a vymlouval se, že prodává cigarety. Tedy visel, ale jen několik vteřin, provaz se s ním přetrhl a on spadl dolů, hned se vzpamatoval a křičel na mne: ,Pane generále, já jdu domů, už jste mě pověsili, a podle zákona nemohu být za jednu věc dvakrát pověšen.` Dal jsem se do smíchu a žida jsme pustili. U nás je, má drahá, veselo..." 
    Když se generál Fink stal velitelem posádky pevnosti Přemyšlu, neměl již tolik příležitosti pořádat podobné cirkusy, proto s velkou radostí chopil se Švejkova případu. 
     Švejk tedy stál před tím tygrem, který sedě v popředí za dlouhým stolem, kouřil cigaretu za cigaretou, dával si překládat výpovědi Švejkovy, přičemž souhlasně kýval hlavou. 
    Major podal návrh, aby telegraficky byl učiněn dotaz na brigádu kvůli zjištění, kde se nyní nalézá 11. pochodová setnina 91. pluku, ku které obžalovaný patří dle jeho údajů. 
    Generál proti tomu vystoupil a prohlásil, že se tím zdržuje náhlost soudu a pravý význam tohoto zařízení. Je zde přece úplné doznání obžalovaného, že se oblékl do ruské uniformy, potom jedno důležité svědectví, kde se přiznal obžalovaný, že byl v Kyjevě. Navrhuje tudíž, aby se odebrali k poradě, aby pronesen mohl býti rozsudek a ihned vykonán. 
    Major trval však na svém, že je třeba zjistit totožnost obžalovaného, poněvadž celá záležitost jest neobyčejné politicky důležitou. Zjištěním jeho totožnosti může se přijít na další styky obviněného s jeho bývalými kamarády z oddílu, ku kterému patřil. 
    Major byl romantický snílek. Mluvil ještě o tom, že vlastně se hledají jakési nitky, že nestačí člověka odsoudit. Odsouzení že je jediné výslednicí určitého vyšetřování, které zahrnuje v sobě nitky, kteréžto nitky... Nemohl se z těch nitek dostat, ale všichni mu rozuměli, souhlasně kývali hlavou, dokonce i pan generál, kterému se ty nitky tak zalíbily, že si představoval, jak na majorových nitkách visí nové náhlé soudy. Proto také již více neprotestoval, aby u brigády bylo zjištěno, zdali Švejk skutečné přísluší k 91. pluku a kdy asi přešel k Rusům, v době kterých operací 11. marškumpanie. 
     Švejk po tu celou dobu debaty byl střežen na chodbě dvěma bajonety, potom byl opět přiveden před soud a ještě jednou otázán, ke kterému pluku vlastně patří. Potom ho přestěhovali do garnizónního vězení.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když se generál Fink vrátil po nezdařeném náhlém soudu domů, lehl si na pohovku a přemítal, jak by vlastně urychlil celé jednání. 
    Byl pevně přesvědčen, že odpověď zde bude brzo, ale že už to přece nebude ta rychlost, kterou jeho soudy vynikaly, poněvadž ještě potom přijde duchovní útěcha odsouzence, čímž se rozsudek zbytečně zdrží o dvě hodiny. 
     "Je to jedno," pomyslil si generál Fink, "můžeme mu poskytnout duchovní útěchu napřed, před rozsudkem, ještě než přijdou zprávy z brigády. Viset bude stejné." 
    Generál Fink dal zavolat k sobě polního kuráta Martince. 
    Byl to jeden nešťastný katecheta a kaplan, odněkud z Moravy, který měl takového neřáda faráře nad sebou, že se raději dal na vojnu. Byl to doopravdy nábožensky založený muž, který s lítostí v srdci vzpomínal na svého faráře, který pomalu, ale jistě propadá zkáze. Vzpomínal, jak jeho farář chlastal slivovici jako duha a jak mu jednou v noci mermomocí strkal do postele nějakou potulnou Cikánku, kterou našel za vesnicí, když se potácel z vinopalny. 
    Polní kurát Martinec představoval si, že jsa ve službách duchovní útěchy raněným a umírajícím na bojišti, vykoupí i hříchy svého zpustlého faráře, který vraceje se v noci domů, nesčíslněkráte ho vzbudil a vypravoval mu: 
     "Jeníčku, Jeníčku! Macatá děvka, to je můj celý život " 
    Jeho naděje se nesplnily. Házeli ho po garnizónách, kde vůbec neměl nic jiného na práci než v garnizónním chrámu jednou za čtrnáct dní před mší kázat vojákům z posádky a odolávat pokušení, které vycházelo z důstojnického kasina, kde vedly se takové řeči, že v porovnání s nimi byly macaté děvky jeho faráře nevinnou modlitbičkou k andělu strážci. 
    Obyčejně teď býval volán ke generálu Finkovi v době velikých operací na bojišti, kdy se mělo slavit nějaké vítězství rakouské armády, tu se stejnou zálibou jako náhlé soudy aranžoval generál Fink slavné polní mše. 
    Potvora Fink byl takový rakouský vlastenec, že se nemodlil za vítězství říšskoněmeckých zbraní nebo tureckých. Když říšští Němci někde vyhráli nad Francouzi nebo Angličany, opomenul to úplným mlčením od oltáře. 
    Nepatrná vítězná rakouská šarvátka výzvědné rakouské hlídky s ruskou přední stráží, kterou nafoukl štáb na ohromnou mýdlovou bublinu porážky celého armádního sboru, dala podnět generálu Finkovi k slavnostním bohoslužbám, takže nešťastný polní kurát Martinec měl dojem, že generál Fink je současné též nejvyšší hlavou katolické církve v Přemyšlu. 
    Generál Fink také rozhodoval o tom, jaký pořad bude mít při takové příležitosti mše, a nejraději by si byl vždy přál něco na způsob Božího těla s oktávou. 
    Měl též ve zvyku, že když při mši bylo již ukončeno pozdvihování, přicválal na cvičiště na koni k oltáři a zvolal třikrát: "Hurá - hurá - hurá!" 
    Polní kurát Martinec, duše zbožná a spravedlivá, jeden z těch málo, kteří ještě věřili v pánaboha, nerad chodíval ke generálovi Finkovi. 
    Po všech instrukcích, které mu dával velitel garnizónní posádky, dával vždycky generál Fink něco ostrého nalít a potom mu vypravoval nejnovější anekdoty z nejblbějších svazečků, které pro vojsko byly vydány v Lustige Blätter. 
    Měl celou knihovnu takových svazečků s pitomými názvy jako Humor v tornistře pro oči i uši, Hindenburgovy anekdoty, Hindenburg v zrcadle humoru, Druhá tornistra plná humoru, naládovaná Felixem Schlemprem, Z našeho gulášového kanónu, Šťavnaté granátové třísky ze zákopů, nebo tyto hovadiny: Pod dvojitým orlem, Vídeňský řízek z c. k. polní kuchyně. Ohřál Artur Lokesch. Někdy mu také předzpěvoval ze sbírky veselých vojenských písní Wir müssen siegen, přičemž naléval neustále něco ostrého a nutil polního kuráta Martince, aby pil a hulákal s ním. Potom vedl oplzlé řeči, při kterých kurát Martinec se steskem v srdci vzpomínal na svého faráře; který si v ničem nezadal generálovi Finkovi, pokud se týkalo tlustých slov. 
    Kurát Martinec pozoroval s hrůzou, že čím více chodí ke generálovi Finkovi, tím více mravně upadá. 
    Počaly nešťastníkovi lahodit likéry, které tam pil u generála, a také generálovy řeči začaly se mu pomalounku zamlouvat, dostával zpustlé představy a kvůli kontušovce, jeřabince a pavučinám na lahvích starého vína, které mu předkládal generál Fink, zapomínal na pánaboha a mezi řádkami breviáře tancovaly mu holky z vypravování generálova, Odpor k návštěvám u generála pomalu se zmírňoval. 
    Generál oblíbil si kuráta Martince, který se mu prvně představil jako nějaký svatý Ignác z Loyoly a pomalu přizpůsoboval se generálovu okolí. 
    Jednou pozval generál k sobě dvě sestřičky z polního špitálu, které tam vlastně ani nesloužily, jenom byly tam připsány kvůli platu a zvětšovaly si své příjmy lepší prostitucí, jak to bývalo zvykem v těch těžkých dobách. Dal zavolat polního kuráta Martince, který již upadl tak dalece do osidel ďábla, že po půlhodinové zábavě vystřídal obě dámy, přičemž tak říjel, že poslintal celou podušku na pohovce. Potom dlouhou dobu vyčítal si toto zpustlé jednání, ačkoliv to nemohl ani napraviti tím, když tu noc, vraceje se domů, klečel omylem v parku před sochou stavitele a starosty města, mecenáše pána Grabowského, který získal si velké zásluhy o Přemyšl v letech osmdesátých. 
    Jenom dupot vojenské hlídky míchal se do jeho vroucích slov: 
     "Nevcházej v soud se služebníkem svým, neboť nižádný člověk nebude ospravedlněn před tebou, nedáš-li ty mu odpuštění všech hříchů jeho, nechat mu tedy, prosím tebe, není těžký výrok tvůj. Pomoci tvé žádám a odporučuji v ruce tvé, pane, ducha svého." 
    Od té doby učinil několikrát pokus, kdykoliv ho zavolali ke generálovi Finkovi, zřeknouti se všech pozemských rozkoší a vymlouval se přitom na zkažený žaludek, považuje tuto lež za nutnou, aby jeho duše nezakusila pekelných útrap, neboť současné nahlížel, že disciplína vojenská vyžaduje, když feldkurátovi řekne generál: "Chlastej, kamaráde," aby ten chlastal již ze samotné úcty k představenému. 
    Někdy se mu to ovšem nepodařilo, zejména když generál po slavných polních bohoslužbách pořádal ještě slavnostnější žranice na účet garnizónní pokladny, kde potom v účtárně to všelijak stloukali dohromady, aby také z toho něco trhli, tu si vždy potom představoval, že je morálně pohřben před tváří Hospodinovou a třesoucím se učiněn jest. 
    Chodil potom jako v mátohách, a neztráceje při tom chaosu víru v boha, zcela vážně už začal přemýšlet o tom, zdali by se neměl každodenně pravidelné mrskat. 
    V podobné náladě dostavil se i nyní na pozvání generála. 
    Generál Fink vyšel mu vstříc celý rozzářený a rozradostnělý. 
     "Slyšel jste již," volal mu jásavé vstříc, "o mém náhlém soudu? Budeme věšet jednoho vašeho krajana." 
    Při slově ,krajana` podíval se polní kurát Martinec utrápeně na generála. Již několikráte odmítl domněnku, že by byl Čechem, a vysvětlil již bezpočtukráte, že k jejich moravské farnosti patří dvě obce, česká i německá, a že on kolikrát musí jeden týden kázat pro G`echy a druhý pro Němce, a poněvadž v české obci není žádná česká škola, jenom německá, proto že on musí vyučovat v obou obcích německy, a proto on není žádný dech. Tento logický důvod dal jednou podnět jednomu majorovi u stolu k poznámce, že ten polní kurát z Moravy je vlastně obchod se smíšeným zbožím. 
     "Pardon," řekl generál, "zapomněl jsem, není to váš krajan. Je to dech, přeběhlík, zrádce od nás, sloužil Rusům, bude viset. Zatím však jaksi kvůli formě zjišťujeme jeho identitu, to nevadí, viset bude hned, jakmile dojde telegrafická odpověď." 
    Usazuje polního kuráta vedle sebe na pohovku, pokračoval generál vesele: "U mé když je náhlý soud, musí odpovídat také skutečné náhlosti tohoto soudu, to je můj princip. Když jsem byl ještě za Lvovem na počátku války, docílil jsem toho, že jsme chlapa pověsili za tři minuty po rozsudku. To byl ovšem žid, ale jednoho Rusína jsme oběsili za pět minut po naší poradě." 
    Generál se dobromyslně zasmál: "Oba náhodou nepotřebovali duchovní útěchy. Žid byl rabínem a Rusín popem. Tento případ je ovšem jiný, zde se jedná o to, že budeme věšet katolíka. Přišel jsem na kapitální myšlenku, aby se to potom nezdržovalo, že mu poskytnete duchovní útěchu napřed, jak říkám, aby se to nezdržovalo." 
    Generál zazvonil a poručil sluhovi: "Přines dvě z té včerejší baterie." 
    A naplňuje za chvíli polnímu kurátovi sklenici na víno, pravil přívětivé: "Utěšte se trochu před duchovní útěchou..." 
Ze zamřížovaného okna, za kterým seděl Švejk na kavalci, ozýval se v tento hrozný čas jeho zpěv: 
    My vojáci, my jsme páni 
    nás milujou holky samy 
    my fasujem peníze, 
    máme se všady dobře... 
    Cárárá... Ein, zwei...
2. kapitola
Duchovní útěcha 
Polní kurát Martinec v pravém slova smyslu nepřišel k Švejkovi, ale veplul k němu jako baletka na jevišti. Nebeské touhy a láhev starého gumpoldskirchen činily ho v této dojemné chvíli lehkým jako pírko. Zdálo se mu, že se přibližuje v této vážné a posvátné chvíli blíže k bohu, zatímco se přibližoval k Švejkovi. 
    Zavřeli za ním dveře, zanechali oba o samotě a on nadšeně řekl k Švejkovi, který seděl na kavalci: "Milý synu, já jsem polní kurát Martinec." 
    Toto oslovení zdálo se mu po celé cestě sem nejvhodnějším a jaksi otcovsky dojemným. 
     Švejk vstal ze svého pelechu, potřásl bodře rukou polnímu kurátovi a řekl: "Mě velice těší, já jsem Švejk, ordonanc 11. marškumpanie 91. regimentu. Nedávno nám přeložili kádr do Brucku nad Litavou, tak si pěkné sednou vedle mne, pane feldkurát, a vypravujou mně, proč voní sou zavřenej. Voní sou přece v ranku oficíra, tak jim gebíruje oficírskej arest při garnizóně, kdepak tady, vždyť je na tom kavalci plno vší. Někdy ovšem se stává, že někdo neví, kam vlastně arestem patří, ale to se splete v kanceláři nebo náhodou. Jednou jsem vám seděl, pane feldkurát, v arestě v Budějovicích u pluku a přivedli ke mně jednoho kadetštelfrtrétra. Takovej kadetštelfrtrétr, to bylo něco podobnýho jako feldkuráti, ani prase, ani myš, řval na vojáky jako oficír, a když se něco stalo, tak ho zavírali mezi sprostej manšaft. Byli to vám, pane feldkurát, takoví bastardi, že je nepřijímali na mináž do untroficírský kuchyně, na mináž pro manšaft neměli právo, to byli vejš, a oficírsmináž jim zase negebírovala. Měli jsme jich tam tenkrát pět a ze začátku vám to žralo v kantýně samý syrečky, poněvadž mináž nikde nedostali, až tam na ně přišel takhle jednou obrlajtnant Wurm a zakázal jim to, poněvadž prej se to nesrovnává se ctí kadetštelfrtrétrů, chodit do kantýny pro manšaft. Ale co měli dělat, do oficírskantýny je nepouštěli. Tak viseli ve vzduchu a prošli za několik dní takovou cestou utrpení, že jeden z nich skočil do Malše a jeden zběh od pluku a za dva měsíce do kasáren psal, že je v Maroku ministrem vojenství. Byli čtyři, poněvadž toho z Malše vylovili živýho, poněvadž von v rozčileni zapomněl, když tam skákal, že umí plavat a že udělal zkoušku v plavectví s výborným prospěchem. Dodali ho do nemocnice a tam si s ním zas nevěděli rady, jestli ho mají přikrejt oficírskou dekou anebo vobyčejnou pro manšaft. Tak našli tedy cestu a nedali mu vůbec žádnou deku a zabalili ho jenom do mokrýho prostěradla, takže von za půl hodiny prosil, aby ho pustili zpátky do kasáren, a to byl právě ten, kterýho zavřeli ke mně ještě celýho mokrýho. Seděl tam asi čtyři dni a liboval si, poněvadž tam dostával mináž, arestantskou sice, ale mináž, byl na svým jistým, jak se říká. Pátej den si pro něho přišli a von se potom za půl hodiny vrátil pro čepici a plakal vám radostí. Povídá mně: ,Přišlo konečně vo nás rozhodnutí. Vode dneška budeme kadetštelfrtrétři zavíráni na hauptvaše mezi oficírama, na mináž budeme si připlácet do oficírský kuchyně, a až se oficíři najedí, tak teprve dostanem my jíst, spát budeme s manšaftem a kafe budem dostávat taky vod manšaftskuchyně a fasovat budem tabák taky s manšaftem.`" 
    Teprve nyní se tak dalece vzpamatoval polní kurát Martinec, že přerušil Švejka větou, která svým obsahem nepatřila nijak předcházejícímu rozhovoru: 
     "Ano, ano, milý synu! Jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých sluší uvažovati s vroucím srdcem a s plnou důvěrou v nekonečné milosrdenství boží. Přicházím, milý synu, poskytnouti ti duchovní útěchy." 
    Zamlčel se, poněvadž to všechno se mu jaksi nehodilo. Po cestě již si sestavoval celý náčrtek řeči, ve které nešťastníka přivede k rozjímání o jeho životě a jak mu bude odpuštěno tam nahoře, když se bude kát a projeví účinnou lítost. 
    Nyní přemýšlel, jak dál navázat, ale předešel ho Švejk otázkou, jestli má cigaretu. 
    Polní kurát Martinec nenaučil se doposud kouřit. To bylo také jediné, co si vlastně zachoval ze životosprávy, než sem přijel. Někdy u generála Finka, když už měl trochu v hlavě, zkoušel kouřit britanika, ale hned mu všechno šlo ven, přičemž měl dojem, že mu andělíček strážce výstražně lechtá v krku. 
     "Nekouřím, milý synu," odpověděl Švejkovi s neobyčejnou důstojností. 
     "To se divím," řekl Švejk. "Znal jsem mnoho feldkurátů a ti kouřili jako špirituska na Zlíchově. Feldkuráta si vůbec nemůžu představit, aby nekouřil a nepil. Jenom jednoho jsem znal, kterej nešlukoval, ale ten zas raději místo kouření žvejkal tabák a při kázání poplival celou kazatelnu. - Vodkudpak sou, pane feldkurát?" 
     "Od Nového Jičína," skleslým hlasem ozval se c. k. dp. Martinec. 
     "To snad znali, pane feldkurát, nějakou Růženu Gaudrsovou, byla předloni zaměstnána v jedný vinárně v Platnéřský ulici v Praze a žalovala vám najednou osmnáct lidí pro paternitu, poněvadž se jí narodily dvojčata. To jedno z, těch dvojčat mělo jedno voko modrý a druhý hnědý, to druhý dvojče mělo jedno voko šedý a druhý černý, tak vona předpokládala, že už jsou v tom angažovaný čtyři páni s podobnejma vočima, kteří tam do tý vinárny chodili a něco s ní měli. Potom to jedno z dvojčat mělo chromou nožičku jako jeden magistrátní rada, který tam taky chodil, a to druhý zas mělo šest prstů na jedný noze jako jeden poslanec, kterej tam bejval denním hostem. A teď si představějí, pane feldkurát, že takovejch hostů tam chodilo vosumnáct, a ta dvojčata vod každýho měla nějaký znamínko, vod všech těch vosumnácti, s kerejma vona chodila buď na privát, nebo do hotelu. Nakonec soud rozhod, že otec při takovej tlačenici je neznámý, a vona to nakonec svedla na vinárníka a žalovala vinárníka, u kterýho sloužila, ale ten dokázal, že je už přes dvacet let impotentní na základě operace při nějakým zánětu dolejších vokončetin. Voni ji pak šupovali, pane feldkurát, k vám do Novýho Jíčína, z toho je nejlepší vidět, že kdo baží vo moc, dostane vobyčejně starýho kozla. Vona se měla držet jednoho a netvrdit před soudem, že jedno .dvojčátko je vod pana poslance a druhý vod pana magistrátního rady anebo vod toho a vod toho. Každý narození dítěte se dá lehce spočítat. Tolikátýho a tolikátýho jsem s ním byla v hotelu a tolikátýho a tolikátýho se mně to narodilo. To se ví, když je to normální porod, pane feldkurát. V takovejch abštajglách vždycky se najde za pětku ňákej svědek, jako podomek nebo pokojská, étery' to vodpřísáhnou, že tam skutečně tu noc s ní byl a vona že mu řekla. ještě když šli dolů po schodech: ,A co když něco z toho bude?` a von že ji na to vodpověděl: ,Neboj se, kanimůro, vo dítě se postarám.`" 
    Polní kurát se zamyslil a celá duchovní útěcha připadala mu nyní nějak těžkou, třebasže měl již předtím celou osnovu vypracovanou, co a jak bude s milým synem mluvit. O tom nejvyšším milosrdenství v den posledního soudu, kdy vstanou všichni vojenští zločinci z hrobů s oprátkou na krku, a poněvadž se káli, přijati jsou na milost stejně jako ten lotr z Nového zákona. 
    Měl připravenu snad jednu z nejhezčích duchovních útěch, která měla sestávat ze tří částí. Napřed chtěl pojednat o tom, že je smrt oběšením lehká, když je člověk úplně usmířen s bohem. Vojenský zákon že trestá provinilce pro jeho zradu spáchanou na císaři pánu, který je otcem svých vojínů, takže na sebemenší poklesek jejich sluší se dívati jako na otcovraždu, potupení otce. Potom chtěl dál rozvinout svou teorii, že císař pán jest z milosti boží, že jest bohem ustanoven k řízení světských záležitostí, tak jako papež jest ustanoven k řízení duchovních věcí. Zrada spáchaná na císaři jest zradou spáchanou na samotném pánubohu. Čeká tedy vojenského zločince kromě oprátky trest na věčnosti a věčné zatracení zlolaje. Jestli však světská spravedlnost nemůže vzhledem k vojenské disciplíně zrušit rozsudek a musí oběsit zločince, není ještě všecko ztraceno, pokud se týká druhého trestu na věčnosti. Člověk to může parírovat výborným tahem, pokáním. 
    Polní kurát představoval si tu nejdojemnější scénu, která jemu samotnému tam nahoře prospěje k vymazání všech poznámek o jeho činnosti a působení v bytě generála Finka v Přemyšlu. 
    Jak na něho, odsouzence, potom v úvodě zařve: Kaj se, synu, klekněme si spolu! Opakuj za mnou, synu! 
    A jak potom touhle smradlávou, zavšivenou celou bude se ozývati modlitba: Bože, jehož vlastností jest smilovávati se vždycky a odpouštěti, snažně tě prosím za duši vojína tohoto, kteréž jsi rozkázal odejíti z tohoto světa na základě rozsudku náhlého vojenského soudu v Přemyšlu. Dejž infanteristovi tomuto pro jeho úpěnlivé a úplné pokání, aby pekelných útrap nezakusil, ale věčných radostí požíval. 
     "S dovolením, pane feldkurát, už sedějí pět minut jako zařezanej, jako by jim ani do hovoru nebylo. Na nich člověk hned pozná, že jsou ponejprv v arestě." 
     "Přišel jsem," řekl vážné polní kurát, "kvůli duchovní útěše." 
     "To je zvláštní, co pořád mají, pane feldkurát, s tou duchovní útěchou. Já, pane feldkurát, necejtím se bejt tak silnej, abych jim mohl nějakou útěchu poskytnout. Voní nejsou ani první, ani poslední feldkurát, kerej se dostal za mříže. Vostatně, abych jim řekl pravdu, pane feldkurát, já nemám tu vejřečnost, abych mohl někomu poskytovat útěchu v jeho těžkým postavení. Jednou jsem to zkusil, ale nedopadlo to příliš dobře, hačnou si pěkně vedle a já jim to povím. Když jsem bydlel v Opatovickej ulici, tak jsem tam měl jednoho kamaráda, Faustýna, vrátnýho z hotelu. Byl to moc hodnej člověk, spravedlivej a přičinlivej. Znal kdejakou holku z ulice, a mohli by přijít, pane feldkurát, kterejkoliv čas noční do hotelu k němu a říct mu jen: ,Pane Faustýne, potřebuje nějakou slečnu,` a von vám hned svědomitě se optal, jestli blondýnku, brunetu, menší, vyšší, tenkou, tlustou, Němkyni, Češku nebo židovku, svobodnou, rozvedenou nebo vdanou paničku, inteligentní nebo bez inteligence." 
     Švejk přitulil se důvěrně k polnímu kurátovi, a objímaje ho v pasu, pokračoval: "Řekněme tedy, pane feldkurát, že by řekli: ,Potřebuju blondýnu, nohatou, vdovu, bez inteligence,` a za deset minut byste ji měl v posteli i s křestním listem." 
    Polnímu kurátovi počalo být horko, a Švejk mluvil dál, tiskne k sobě mateřsky polního kuráta: "Ani by neřekli, pane feldkurát, jakej měl pan Faustýn smysl pro mravnost a poctivost. Vod těch ženskejch, kerý dohazoval a dodával do pokojů, nevzal vám ani krejcar diškerece, a když se někdy některá z těch ženštin zapomněla a chtěla mu něco podstrčit, měli vidět, jak se rozčílil a začal na ni křičet: ,Ty svině jedna, když prodáváš svoje tělo a pášeš smrtelnej hřích, nemyslí si, že ten tvůj nějakej šesták mně pomůže. Já nejsem žádnej kuplíř, nestoudná běhno. Já to dělám jedině z outrpnosti k tobě, abys, když už ses tak spustila, nemusela svou hanbu veřejně vykládat kolemjdoucím, aby tě někde v noci chytla patrola a tys musela potom tři dni mejt na direkci. Takhle seš aspoň v teple a nikdo nevidí, kam až jsi klesla.` Von si to vynahražoval na hostech, když nechtěl brát peníze jako pasák. Měl svou sazbu: modrý voči stály šesták, černý patnáct krejcarů, a von to všechno vypočet přímo dopodrobna jako oučet na kousek papíru, kerej podal hostovi. Byly to velmi přístupné ceny za zprostředkování. Na ženskou bek inteligence byla přirážka šesták, poněvadž von vycházel z tý zásady, že taková sprostá nádoba víc pobaví než taková vzdělaná dáma. Jednou kvečeru přišel ke mně pan Faustýn do Opatovickej ulice náramně rozčilenej a nesvůj, jako by ho právě byli před chvilkou vytáhli zpod ochrannýho rámu vod elektriky a ukradli mu přitom hodinky. Napřed vůbec nic nemluvil, jen vytáhl z kapsy láhev rumu, napil se, podal mně a řekl: ,Pij.` Tak jsme nemluvili nic, až když jsme tu láhev vypili, von najednou povídá: ,Kamaráde, bud tak laskav, udělej mně něco k vůli. Otevři vokno na ulici, já si na vokno sednu a ty mě chytíš za nohy a shodíš mě z třetího patra dolů. Já už v životě nic jinýho nepotřebuju, já mám tuhle poslední outěchu, že se našel dohrej kamarád, kerej mne sprovodí ze světa. Já dál na světě bejt živ nemůžu, já poctívej člověk sem žalovanej pro kuplířství jako ňákej pasák ze Židů. Náš hotel je přeci prvotřídní, všecky tři panský i moje žena mají knížky a nejsou dlužni panu doktorovi za vizitu ani krejcar. Máš-li mne jen trošku rád, shod mne z třetího patra, dej mně tu poslední outěchu; hekl jsem mu, aby si tedy vylezl na okno, a shodil jsem ho dolů na ulici. - Nelekají se, pane feldkurát." 
     Švejk vystoupil na pryčnu, přičemž vytáhl s sebou polního kuráta: 
     "Podívají se, pane feldkurát, já jsem ho tedy takhle chytil a šup s ním dolů." Švejk vyzvedl polního kuráta, spustil ho na podlahu, a zatímco poděšený polní kurát se sbíral se země, hovořil Švejk dále: "Tak vidějí, pane feldkurát, že se jim nic nestalo, a jemu taky ne, paňu Faustýnovi, vono to bylo asi jenom vo třikrát vejš. Von byl totiž ten pan Faustýn úplně vožralej a zapomněl, že já bydlím v Opatovickej ulici docela v nízkém přízemí, a ne ve třetím patře iako před rokem, když jsem bydlel v Křemencovej ulici a von ke mně chodil na návštěvu." 
    Polní karát se země poděšené podíval se na Švejka, který stoje nad ním na pryčně, rozkládal rukama. 
    Kurátovi napadlo, že má co dělat se šílencem, proto koktaje: "Ano, milý synu, nebylo to ani třikrát tak vysoko," šoupal se pomalu pozpátku ku dveřím, na které začal tak náhle bušit a přitom tak strašně ječet, že mu hned otevřeli. 
     Švejk viděl zamříženým oknem, jak polní karát spěšné kráčí přes nádvoří v průvodu stráže, přitom živé gestikuluje. 
     "Teď ho vedou asi na magorku," pomyslil si Švejk, seskočil z pryčny, a procházeje se vojenským krokem, zpíval si: 
    Ten prstýnek, cos mi dala, ten já nosit nebudu. 
    Prachsakra, pročpak ne. 
    Až já přijdu k svému regimentu, 
    do kvéru ho nabiju... Polního kuráta za několik minut nato ohlašovali u generála Finka.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
U generála bylo opět jedno velké shromáždění, ve kterém vynikající úlohu hrály dvě příjemné dámy, víno a likéry. 
    Bylo zde z důstojnického sboru celé sestavení ranního náhlého soudu, kromě obyčejného infanteristy, který ráno jim zapaloval cigarety. 
    Polní karát veplul opět tak pohádkově jako příšera do shromáždění. Byl bledý, rozechvělý a důstojný jako člověk, který je si vědom, že byl nevinně zfackován. 
    Generál Fink, počínající si poslední dobou velice důvěrně k polnímu karátoví, stáhl ho k sobě na pohovku a napařeným hlasem otázal se kuráta: "Co je s tebou, duchovní útěcho?" 
    Přitom jedna z veselých dam hodila po kurátovi memfiskou. "Pijte, duchovní útěcho," řekl ještě generál Fink, nalévaje vína polnímu kurátovi do velikého zeleného poháru. Poněvadž ten ihned se nenapil, začal ho sám vlastnoručně generál napájet, a kdyby nebyl karát statečně lokal, byl by ho celého pobryndal. 
    Potom nastalo teprve dotazování, jak se při poskytování duchovní útěchy choval odsouzenec. Polní karát vstal a řekl hlasem plným tragiky: "Zešílel." 
     "To musela být znamenitá duchovní útěcha," zasmál se generál, načež se všichni dali do hrozného chechtotu, přičemž obé dámy začaly opět házet na kuráta memfisky. 
    Na konci stolu klímal v křesle major, který již trochu přebral, nyní se probudil ze své apatie, nalil rychle do dvou vinných sklenic nějakého likéru, rozrazil si cestu přes židle k polnímu kurátovi a přinutil zmámeného božího sluhu vypít to s ním na bratrství. Potom se zas odvalil na své místo a tloukl špačky dál. 
    Tímto přípitkem na bratrství upadl polní karát do osidel ďábla, který natahoval na něho svou náruč ze všech lahví na stole i z pohledů a úsměvů veselých dam, které si daly naproti němu nohy na stůl, takže na polního kuráta koukal Belzebub z krajkoví. 
    Do poslední chvíle neztrácel polní karát přesvědčení, `že se hraje o jeho duši a on sám že je mučedníkem. 
    Vyjádřil to také rozjímáním, které pronesl k dvěma vojenským sluhům generála, kteří ho odnášeli do vedlejších pokojů na pohovku: "Smutné sice, ale vznešené divadlo otvírá se před vašima očima, když nepředpojatou a čistou myslí vzpomenete si na tolik proslavených trpitelů, kteří stali se obětmi pro víru a jsou známi pod jménem mučedníků. Na mně vidíte, jak člověk nad všeliká utrpení cítí se povýšen, když v jeho srdci obývá pravda a ctnost, které ho ozbrojují k dobytí slavného vítězství nad nejstrašnějším utrpením." 
    Tu ho obrátili obličejem ke stěně a on ihned usnul. 
    Měl neklidný spánek. 
    Zdálo se mu, že ve dne vykonává funkce polního kuráta a večer že je vrátným v hotelu namístě vrátného Faustýna, kterého Švejk shodil z třetího poschodí. 
    Přicházely na něho ze všech stran ke generálovi žaloby, že místo blondýny přivedl hostovi brunetu, místo rozvedené paní s inteligencí že dodal vdovu bez inteligence. 
    Probudil se ráno zpocený jako myš, měl žaludek jako na vodě a připadalo mu, že ten jeho farář na Moravě je proti němu anděl.
3. kapitola
Švejk opět u své marškumpanie 
Onen major, který dělal auditora při včerejším dopoledním líčení se Švejkem, byla tatáž figura, která večer u generála pila na bratrství s polním kurátem a klímala. 
    Jisto bylo, že nikdo nevěděl, kdy a jak major v noci od generála odešel. Všichni byli v takovém stavu, že nikdo nezpozoroval jeho nepřítomnosti, generál si dokonce pletl, kdo vlastně ze společnosti mluví. Major nedlel již přes dvě hodiny ve společnosti, ale generál přesto kroutil si vousy, pitomě se usmívaje volal: "Dobře jste to řekl, pane majore." 
    Ráno nemohli majora nikde najít. Jeho plášť visel v předsíni, šavle byla na věšáku, scházela jen jeho důstojnická čepice. Domnívali se, že snad usnul někde na záchodě v domě, prohledali všechny záchody, ale nenašli ho nikde. Místo něho objevili v druhém patře jednoho spícího nadporučíka ze společnosti generálovy, který spal vkleče, maje hubu v díře, jak ho tu spánek zastihl, když zvracel. 
    Major jako kdyby do vody zapadl. 
    Kdyby však byl se někdo podíval zamřížovaným oknem, kde byl zavřen Švejk, uviděl by, jak pod Švejkovým ruským vojenským pláštěm spí dvě osoby na jednom kavalci, jak zpod pláště vykukují dva páry bot. 
    S ostruhami patřily majorovi, bez ostruh Švejkovi. 
    Oba leželi k sobě přituleni jako dvě koťata. Švejk měl pracku pod majorovou hlavou a major objímal Švejka za pasem, tule se k němu jako štěně k fence. 
    Nebylo v tom nic záhadného. Bylo to prostě uvědomění si svých povinností ze strany pana majora. 
    Stalo se vám jistě někdy, že jste s někým seděli a pili po celou noc až do druhého dne dopoledne, a najednou váš spolubesedník chytne se za hlavu, vyskočí a vykřikne: "Ježíšmarjá, já měl být v osm hodin v úřadě." To je takzvaný záchvat povinnosti, který se dostavuje jako jakýsi odštěpený produkt výčitek svědomí. Takového člověka, kterého chytne tento šlechetný záchvat, nic neodvrátí od jeho svatého přesvědčení, že musí okamžité vynahradit v úřadě to, co zameškal. To jsou ta zjevení bez klobouků, která vrátní v úřadech zachycují na chodbě a ukládají ve svém pelechu na pohovku, aby se prospala. 
    Podobný záchvat dostal i major. 
    Když se probudil v křesle, najednou mu napadlo, že musí okamžitě vyslechnouti Švejka. Tento záchvat úřední povinnosti vynořil se najednou tak rychle a byl proveden bystře a odhodlaně, že vůbec nikdo nezpozoroval zmizení pana majora. 
    Zato však tím pádněji pocítili přítomnost majorovu na strážnici vojenského arestu. Vpadl jim tam jako puma. 
     Šikovatel mající službu spal u stolu a kolem všude dřímalo ostatní mužstvo v nejrůznějších polohách. 
    Major s čepicí na stranu spustil takovou bandurskou, že ve všech zarazil zívání, takže jejich obličeje nabyly šklebivého výrazu a na majora díval se zoufale a pitvorně ne houf vojáků, ale houf sešklebených opic. 
    Major mlátil pěstí do stolu a řval na šikovatele: "Vy indolentní chlape, já už vám tisíckrát říkal, že vaše lidi jsou zasranou svinskou bandou." Obraceje se na vyjevené mužstvo, křičel: "Vojáci! Vám kouká blbost z očí, i když spíte, a když se probudíte, tak se, chlapi, tváříte, jako by každý z vás sežral vagón dynamitu." 
    Následovalo potom dlouhé a vydatné kázání o povinnostech všeho mužstva na strážnici a konečně vyzvání, aby mu otevřeli ihned arest, kde je Švejk, že chce delikventa podrobiti novému výslechu. 
    Tak se tedy dostal v noci major ke Švejkovi. Přišel tam v tom stadiu, kdy se to v něm všechno, jak se říká, rozleželo. Posledním jeho výbuchem bylo, že poručil, aby klíče od arestu byly mu odevzdány. 
     Šikovatel odmítl v jakémsi posledním zoufalém připamatování si svých povinností, což na majora působilo najednou velkolepým dojmem. 
     "Vy zasraná svinská bando," křičel do nádvoří, "kdybyste mi tak dali klíče do ruky, já bych vám ukázal." 
     "Poslušně hlásím," odpověděl šikovatel, "že jsem nucen vás zamknouti a postaviti kvůli vaší bezpečnosti k arestantovi stráž. Až si budete přát vyjít, račte, pane majore, zabouchat na dveře." 
     "Ty pitomečku," řekl major, "ty paviáne jeden, ty velbloude, ty myslíš, že já se bojím nějakého arestanta, abys mně k němu stavěl stráž, když ho budu vyslýchat. Krucihimldonrvetr, zamkněte mne a ať už jste venku!" 
    V otvoru nade dveřmi v zamřížované lucerně vydávala petrolejová lampa s přitáhnutým knotem matně světlo, které sotva stačilo k tomu, aby major našel probuzeného Švejka, étery' trpělivě vyčkával, stoje ve vojenském postoji u svého kavalce, co se vlastně vyvine z této návštěvy. 
     Švejk si vzpomněl, že bude nejlepší odevzdat panu majorovi raport, proto zvolal rázně: "Poslušně hlásím, pane majore, jeden zavřenej muž a jinak se nic nestalo." 
    Major si najednou nemohl vzpomenout, proč sem vlastně přišel, proto řekl: "Ruht! Kde máš toho zavřeného muže?" 
     "To jsem, poslušně hlásím, pane majore, já," řekl hrdě Švejk. 
    Major však nedbal této odpovědi, neboť generálovo víno a likéry vyráběly v jeho mozku poslední alkoholickou reakci. Zívl tak strašně, že by se každému civilistovi vykloubily sanice. U majora však toto zívnutí přemístilo jeho myšlení v ty mozkové záviny, kde lidstvo chová dar zpěvu. Zapadl zcela nenuceně na Švejkův kavalec na pryčně a takovým hlasem, jaký vyráží podřezané podsvinče před svým skonem, ječel: 
    Oh, Tannenbaum! Oh, Tannenbaum, 
    wie schön sind deine Blätter!
což opakoval několikrát za sebou, vplétaje v tu píseň nesrozumitelné skřeky. 
    Potom se převalil na záda jako malé medvídě, skulil se do kotouče a začal hned chrápat. 
     "Pane majore," budil ho Švejk, "poslušně hlásím, že dostanou vši." 
    Nebylo to ale nic platné. Major spal, jako když ho do vody hodí. 
     Švejk podíval se něžně na něho a řekl: "Tak tedy spinkej, ty kořalo," a přikryl ho pláštěm. Později si vlezl k němu, a tak je tedy k sobě stulené našli ráno. 
    K deváté hodině, když sháňka po majorovi nabyla vrcholu, Švejk vylezl z kavalce a uznal za vhodné probudit pana majora. Zatřásl s ním několikrát velice důkladně, odstranil z něho ruský plášť, až konečné major se na kavalci posadil, a dívaje se tupé na Švejka, hledal u něho rozluštění záhady, co se to s ním vlastně stalo. 
     "Poslušně hlásím, pane majore," řekl Švejk, "že zde byli již několikrát z vachcimry se přesvědčit, jste-li ještě naživu. Proto jsem si.dovolil vás nyní probudit, poněvadž já nevím, jak obyčejné dlouho spíte, abyste snad nepřespal. V pivovaře v Uhřiněvsi byl jeden bednář. Ten spal vždycky do šesti hodin ráno, když ale přespal, třebas jen čtvrt hodinky do čtvrt na sedm, tak už potom spal až do samého poledne, a to dělal tak dlouho, až ho vyhodili z práce, a von jim potom ze zlosti dopustil se urážky církve a jednoho člena našeho panujícího rodu." 
     "Ty bejt blbej, vid'?" řekl major ne bez přídechu jakéhosi zoufalství, poněvadž měl hlavu po včerejšku jako křáp a nijak nenacházel ještě odpovědi na to, proč zde vlastně sedí, proč sem chodili ze strážnice a proč ten chlap, který stojí před ním, žvaní takové hlouposti, které nemají ani hlavy, ani paty. Připadalo mu to všechno tak strašně podivné. Nejasně si vzpomínal, že zde již jednou v noci byl, ale proč? 
     "Já zde už v noci bejt?" otázal se s poloviční jistotou. 
     "Dle rozkazu, pane majore," odpověděl Švejk, "jak jsem vyrozuměl, poslušně hlásím, ze řeči pana majora, pan major mě přišel vyslechnout " 
    A tu se majorovi rozbřesklo v hlavě a podíval se na sebe, pak za sebe, jako kdyby cosi hledal. "Neračte se o nic starat, pane majore," řekl Švejk. "Probudil jste se zrovna tak, jak jste sem přišel. Přišel jste sem bez pláště, bez šavle a s čepicí. Čepice je támhle, já jsem vám ji musel vzít z ruky, poněvadž jste si ji chtěl dát pod hlavu. Parádní oficírská čepice, to je jako cylindr. Vyspat se na cylindru, to doved jenom nějakej pan Karderaz v Loděnici. Ten se natáhl v hospodě na lavici, dal si cylindr pod hlavu, on totiž zpíval na pohřbech a na každej pohřeb chodil v cylindru, dal si cylindr pěkné pod hlavu a vsugeroval si, že ho nesmí promáčknout, a celou noc se jaksi nad ním nepatrnou tíhou těla vznášel, takže to cylindru vůbec nic neuškodilo, ještě spíš prospělo, poněvadž von, když se vobracel ze strany na stranu, tak ho svýma vlasama pomalu kartáčoval, až ho vyžehlil." 
    Major, který si již tedy uvědomil co a jak, nepřestával se dívat tupě na Švejka a jenom opakoval: "Ty blbnout, viď? Já tedy být zde, já jít odtud." Vstal, šel ke dveřím a zabouchal. 
    Nežli přišli otevřít, řekl ještě k Švejkovi: "Jestli telegram nepřijít, že ty jseš ty, tedy ty viseti" "Děkuji srdečné," řekl Švejk, "vím, pane majore, že se velice o mne staráte, ale jestli snad, pane majore, jste zde nějakou na kavalci chyt, bulte přesvědčen, že když je malinká a má načervenalej zadeček, tak že je to sameček, jestli je jenom jeden a nenajde se taková dlouhá šedivá s načervenalými proužky na bříšku, tak je dobře, jinak by to byl páreček, a voni se ty potvory úžasné rozmnožujou, ještě víc než králíci." 
     "Lassen Sie das," řekl sklesle major k Švejkovi, když mu otvírali dveře. Major na strážnici nedělal už žádných výstupů, zcela odměřeně poručil, aby došli pro drožku, a za drkocání drožky po mizerném dláždění Přemyšlu měl v hlavě jen ty představy, že delikvent je blbec prvního řádu, ale že to bude patrně přece jen nevinné hovado, a pokud se týká jeho, majora, že mu nic jiného nezbývá, než aby se bud zastřelil ihned, jak přijede domů, nebo aby si poslal pro plášť a šavli ke generálovi a jel se vykoupat do městských lázní a po vykoupání zastavil se ve vinárně u Vollgrubera, spravil si povšechně chuť a na večer objednal si po telefonu lístek na představení do městského divadla. 
    Nežli dojel k svému bytu, rozhodl se pro to druhé. 
    V bytě čekalo ho malé překvapení. Přišel právě včas... 
    Na chodbě jeho bytu stál generál Fink, držel za límec jeho burše, děsné si s ním počínal a řval na něho: "Kde máš svého majora, dobytku? Mluv, ty zvíře!" 
    Zvíře však nemluvilo, poněvadž modralo v obličeji, jak ho generál škrtil. 
    Major ještě při vstupu k této scéně postřehl, že nešťastný burš pevně pod paždí svírá jeho plášť a šavli, které patrně přinesl z předsíně od generála. 
    Tato scéna počala majora velice bavit, proto zůstal stát v pootevřených dveřích a díval se dál na utrpení svého věrného sluhy, který měl tu vzácnou vlastnost, že majorovi ležel už dávno v žaludku pro různé zlodějiny. 
    Generál na okamžik pustil zmodralého burše, jedině kvůli tomu, aby vytáhl z kapsy telegram, kterým potom počal mlátit majorova sluhu přes hubu a přes pysky, přičemž křičel: "Kde máš svého majora, dobytku, kde máš svého majora auditora, dobytku, abys mu mohl odevzdat telegram v úřední záležitosti?" 
     "Zde jsem," zvolal major Derwota ve dveřích, kterému kombinace slov ,major auditor` a ,telegram` připomněla poznovu jeho jisté povinnosti. 
     "Ach," vykřikl generál Fink, "ty se vracíš?" V přízvuku bylo tolik jízlivosti, že major neodpověděl a zůstal nerozhodné stát. 
    Generál mu řekl, aby šel s ním do pokoje, a když se posadil za stůl, hodil mu omlácený telegram o burše na stůl a řekl mu tragickým hlasem: "cti, to je tvoje dílo." 
    Zatímco major četl telegram, vstal generál ze židle, běhal po pokoji, porážel židle a taburetky, křičel: "A přeci ho pověsím!" 
    Telegram byl tohoto znění: 
    Pěšák Josef Švejk, ordonanc 11. pochodové roty, 
    ztratil se 16. t. m. na přechodu Chyrów - Felštýn na 
    služební cestě jako zaopatřovač bytů. Neprodleně 
    dopravit pěšáka Švejka na brigádní velitelství do 
    Wojalycze. 
    Major otevřel si stůl, vytáhl mapu a zamyslel se nad tím, že Felštýn je 40 kilometrů jihovýchodně od Přemyšlu, takže jevila se zde hrozná záhada, jak přišel pěšák Švejk k ruské uniformě v místech vzdálených přes sto padesát kilometrů od fronty, když pozice táhnou se v linii Sokal - Turze Kozlów. 
    Když to major sdělil generálovi a ukázal mu na mapě místo, kde se Švejk ztratil před několika dny dle telegramu, generál řval jako býk, poněvadž vyciťoval, že se všechny .jeho naděje o náhlém soudu rozplynuly vnivec. Šel k telefonu, spojil se se strážnicí a dal rozkaz, aby okamžité k němu, do majorova bytu, přivedli arestanta Švejka. 
    Nežli byl rozkaz vyplněn, generál nesčíslněkrát za hrozného proklínání projevoval svou nelibost nad tím, že ho měl dát na své riziko ihned pověsit beze všeho vyšetřování. 
    Major oponoval a mluvil něco o tom, že právo a spravedlnost si podávají ruce, a řečnil vůbec ve skvělých periodách o spravedlivém soudu, o justičních vraždách a vůbec o všem možném, co mu slina přinesla na jazyk, neboť měl po včerejšku nehoráznou kočku, která potřebovala se vymluvit. Když konečně předvedli Švejka, major žádal na něm vysvětlení, jak to bylo tam u Felštýna a co vlastně je s tou ruskou uniformou. 
     Švejk to náležitě vysvětlil, podepřel to několika příklady ze svých dějin lidských trampot. Když se ho potom major zeptal, proč to již neřekl při výslechu před soudem, Švejk odpověděl, že se ho na to vlastně nikdo neptal, jak se dostal do ruské uniformy, ale že všechny otázky byly: "Přiznáváte se, že jste se dobrovolně a beze všeho nátlaku oblékl do uniformy nepřítele?" Poněvadž to byla pravda, že nemohl nic jiného říct: "Ovšem - ano - zajisté - tak jest - bezesporu." Proto také přece odmítl s rozhořčením nařčení, které padlo u soudu, že zradil císaře pána. 
     "Ten muž je naprostý idiot," řekl generál k majorovi. "Převlékat se na hrázi rybníka do nějaké ruské uniformy, kterou tam bůhvíkdo zanechal, dát se vřadit do partie ruských zajatců, to může udělat jenom blbec." 
     "Poslušně hlásím," ozval se Švejk, "že opravdu sám na sobě někdy pozoruju, že sem slabomyslnej, zejména takhle kvečeru..." 
     "Kuš, vole," řekl mu major a obrátil se ke generálovi s otázkou, co tedy se má stát se Švejkem. "Ať si ho oběsí u jeho brigády," rozhodl generál. Za hodinu nato vedla eskorta Švejka na nádraží, aby ho doprovodila do štábu brigády do Wojalycze. 
    V arestě zanechal Švejk po sobě malou památku, vyškrábav na stěně kouskem dřívka ve třech sloupcích seznam všech polívek, omáček a příkrmů, které jedl v civilu. Byl to jakýsi protest proti tomu, že během 24 hodin nedali mu ani do úst. 
    Se Švejkem šel současně tento papír na brigádu: 
    Na základě telegramu číslo 469 dodává se pěšák Josef Švejk, zběhlý od i i. pochodové roty, k dalšímu řízení v štáb brigády. 
    Sama eskorta, sestávající ze čtyř mužů, byla směsí národností. Byl v ní Polák, Maďar, Němec a Čech, který eskortu vedl a měl hodnost frajtra a naparoval se vůči krajanovi arestantovi, dávaje mu najevo svou hroznou nadvládu. Když totiž Švejk na nádraží projevil přání, by dovoleno mu bylo se vymočit, řekl mu frajtr docela hrubě, že bude močit, až přijede k brigádě. 
     "Dobrá," řekl Švejk, "to mně musejí dát písemně, aby se vědělo, až mrvě praskne močovej měchýř, kdo mně to udělal. Na to je zákon, pane frajtře." 
    Frajtr, chlap od volů, se lekl toho močového měchýře, a tak slavnostně na nádraží celá eskorta vedla Švejka na záchod. Frajtr vůbec po celé cestě dělal dojem sveřepého člověka a tvářil se tak nafoukaně, jako kdyby hned zítra měl dostat přinejmenším hodnost velitele armádního sboru. 
    Když seděli ve vlaku na trati Přemyšl - Chyrów, poznamenal k němu Švejk: 
     "Pane frajtr, když se na nich koukám, tak si vzpomínám vždycky na nějakýho frajtra Bozbu, kterej vám sloužil v Tridentu. Toho když jmenovali frajtrem, tak hned ten první den najednou začal přibejvat do vobjemu. Začínaly mu votýkat tváře a břicho se mu tak nafouklo, že druhej den už mu ani erární kalhoty nestačily. A co bylo to nejhorší, že mu začaly růst uši do délky. Tak ho dali na marodku a regimencarct povídal, že se to stává všem frajtrům. Ze začátku že se nafouknou, u některýho že to brzo přejde, ale tohle že je takovej těžkej případ, že by moh puknout, poněvadž mu to de vod tý hvězdičky na pupek. Aby ho zachránili, museli mu tu hvězdičku vodříznout, a von zas splasknul." 
    Od té chvíle Švejk marně se snažil udržet s frajtrem rozhovor a vysvětlit mu přátelsky, proč se povšechné říká, proč je frajtr neštěstím kumpanie. Frajtr na to neodpovídal kromě temných výhružek, kdo se asi z obou bude smát, až přijdou k brigádě. Krajan se zkrátka neosvědčil, a když se ho Švejk optal, odkud je, odpověděl, že mu do toho nic není. 
     Švejk to zkoušel s ním všelijak. Vypravoval mu, že to není ponejprv, co ho vedou eskortou, ale že se vždycky přitom dobře bavil se všemi, kteří ho provázeli. 
    Frajtr ale mlčel dál a Švejk pokračoval: "Tak se mně zdá, pane frajtr, že jich muselo potkat ve světě neštěstí, když ztratili řeč. Znal jsem mnoho smutnejch frajtrů, ale takový boží neštěstí, jako jste vy, pane frajtr, vodpustějí a nehněvají se, jsem ještě neviděl. Svěřejí se mně, co jich trápí, a může bejt, že jim poradím, poněvadž voják, kterýho vodějí eskortou, ten má vždy větší zkušenosti než ti, co ho hlídají. Nebo vědí co, pane frajtr, aby nám cesta lepší utíkala, vypravujou něco, třebas jak to u nich vypadá v okolí, jestli tam mají rybníky, nebo třebas je tam nějaká zřícenina hradu, tak by nám mohli vyprávět, jaká pověst se k tomu víže?" 
     "Už toho mám dost," vykřikl frajtr. 
     "To sou šťastnej člověk," řekl Švejk, "některej člověk nemá toho nikdy dost " 
    Frajtr zahalil se v naprosté mlčení, když byl promluvil své poslední slovo:"Voni ti to u brigády vytmavějí, ale já se s tebou abgébovat nebudu." 
    V eskortě bylo vůbec velice málo zábavy. Maďar se bavil s Němcem zvláštním způsobem, jelikož znal z němčiny jenom jawohl a was? Když Němec mu cosi vykládal, Maďar kýval hlavou a říkal Jawohl, a když se Němec zamlčel, řekl Maďar Was? a Němec spustil znova. Polák z eskorty se držel aristokraticky, nikoho si nevšímal a bavil se sám pro sebe tím, že smrkal na zem, používaje k tomu velice dovedné palce pravé ruky, pak to zádumčivé na zemi roztíral kolbou ručnice a pak způsobně si utíral zasviněnou kolbu o kalhoty, přičemž si neustále pobručoval: "Svatá Panno." 
     "To toho moc neumíš," řekl k němu Švejk. "Na Bojišti bydlel v jednom sklepním bytě metař Macháček, ten se vysmrkal na vokno a rozmazal to tak dovedné, že z toho byl vobraz, jak Libuše věští slávu Prahy. Za každej takovej vobraz dostal vod ženy takový státní štipendium, že měl hubu jako žok, ale von toho nenechal a pořád se v tom zdokonaloval. Byla to taky jediná jeho zábava." 
    Polák mu na to neodpovídal a nakonec celá eskorta byla v hlubokém mlčení, jako by jela na pohřeb a přemýšlela s pietou na nebožtíka. 
    Tak se blížili ku štábu brigády do Wojalyzce.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mezitím se u štábu brigády zběhly jisté velice podstatné změny. 
     Řízením štábu brigády byl pověřen plukovník Gerbich. To byl pán velkých vojenských schopností, které se mu vrazily do nohou ve formě podágry. Měl však v ministerstvu velice vlivné osobnosti, které způsobily, že nešel do penze a potloukal se nyní po různých štábech větších vojenských formací, bral zvýšené služné s nejrozmanitějšími válečnými doplatky a zůstával tak dlouho na místě, dokud v záchvatu podágry nevyvedl nějakou blbost. Potom ho zase přeložili jinam a obyčejně bylo to vlastně jakési povýšení. S důstojníky při obědě obyčejné o ničem jiném nemluvíval než o svém oteklém palci na noze, který nabýval občas hrozivých rozměrů, takže musel nosit zvláštní velikou botu. Při jídle bylo jeho nejmilejší zábavou vypravovat všem, jak mu palec mokvá a neustále se potí, takže jej musí mít ve vatě, a ty výpotky že jsou cítit jako zkysaná hovězí polévka. 
    Proto také se vždycky s ním celý důstojnický sbor s velkou upřímností loučil, když odcházel na jiné místo. Jinak byl velice žoviální pán a choval se zcela přátelsky k nižším důstojnickým šaržím, kterým vykládal, co toho dřív, dokud ho ještě tohle nechytlo, dobrého vypil a snědl. 
    Když dopravili Švejka na brigádu a dle rozkazu službu konajícího důstojníka předvedli ho s patřičnými listinami k plukovníkovi Gerbichovi, seděl u něho v kanceláři poručík Dub. 
    Za těch několik dní od pochodu Sanok - Sambor poručík Dub prodělal opět jedno dobrodružství. Za Felštýnem potkala totiž 11. pochodová setnina transport koní, které vedli k dragounskému pluku do Sadowe-Wisznie. 
    Poručík Dub ani sám vlastně nevěděl, jak se to stalo, že chtěl ukázat nadporučíkovi Lukášovi své jezdecké umění, jak vyskočil na jednoho koně, který s ním zmizel do údolí potoka, kde později našli poručíka Duba pevně zasazeného v malém močálu, že by jej snad ani nejdovednější zahradník nedovedl tak zasadit. Když ho vytáhli pomocí smyček, poručík Dub nestěžoval si na nic, jenom tiše sténal, jako kdyby dodělával. Tak ho přivezli ke štábu brigády, jak táhli kolem, a složili ho tam v malém lazaretu. 
    Za pár dní se vzpamatoval, takže lékař prohlásil, že ještě dvakrát nebo třikrát mu namažou záda a břicho jódovou tinkturou a že potom může směle zas dostihnout svůj oddíl. 
    Nyní seděl tedy u plukovníka Gerbicha a vypravoval si s ním o nejrůznějších nemocech. 
    Když spatřil Švejka, zvolal hlasem velikým, neboť mu bylo známo o záhadném zmizení Švejka před Felštýnem: "Tak už tě zas máme! Mnozí jako potvory putují a ještě horší šelmy se vracejí. Ty jsi taky jeden z nich." 
    Kvůli doplnění sluší ještě poznamenati, že poručík Dub při svém dobrodružství s koněm utrpěl slabý otřes mozku, proto se nesmíme divit, že přistupuje těsněji k Švejkovi, křičel ve verších, vyzývaje boha k zápasu se Švejkem: "Otče, hle, vzývám tě, dýmem halí mne dunivá děla, děsivě míhá se svištivá střela, řediteli bitev, vzývám té, Otče, ty doprovod' mne na tohodle lumpa... Kdes byl tak dlouho, pacholku? Jakou to máš uniformu na sobě?" 
    Ještě sluší dodati, že plukovník stižený dnou měl ve své kanceláři všechno velice demokraticky zařízeno, když právě neměl záchvatu. Střídaly se u něho všechny možné šarže, aby vyslechly jeho názory na oteklý palec s příchutí zakyslé hovězí polévky. 
    V dobách, kdy plukovník Gerbich netrpěl záchvaty, bývalo v jeho kanceláři vždy plno nejrůznějších šarží, neboť on v takových mimořádných případech byl velice veselý a hovorný a rád měl kolem sebe posluchače, kterým by vypravoval sviňácké anekdoty, což mu dělalo velice dobře a ostatním působilo tu radost, že se nuceně smáli nad starými anekdotami, které snad byly už v oběhu za generála Laudona. 
    Služba u plukovníka Gerbicha byla v takových dobách velice lehká, všichni si dělali, co chtěli, a kdekoliv v nějakém štábu objevil se plukovník Gerbich, tam bylo jisto, že se krade a dělají skopičiny všeho druhu. 
    Také nyní nahrnulo se s předvedeným Švejkem do kanceláře plukovníka šarží nejrůznějšího druhu a čekalo, co se bude dít, mezitímco plukovník studoval přípis ke štábu brigády, sestavený majorem z Přemyšlu. 
    Poručík Dub však pokračoval v rozmluvě se Švejkem svým obvyklým, roztomilým způsobem: "Ty mne ještě neznáš, ale až mne poznáš, tak strachy zcepeníš." 
    Plukovník z listiny majorovy byl jelen, poněvadž major v Přemyšlu diktoval ten spis ještě pod vlivem slabouninké otravy alkoholem. 
    Plukovník Gerbich byl však přesto v dobré náladě, poněvadž včera i dnes pominuly mu nepříjemné bolesti a jeho palec choval se tiše jako beránek. 
     "Tak co jste vlastně provedl," otázal se Švejka tak laskavým tónem, a poručíka Duba píchlo u srdce a přinutilo ho, aby místo Švejka sám odpověděl: 
     "Muž ten, pane plukovníku," představoval Švejka, "dělá ze sebe blba, aby kryl svým idiotstvím svá darebáctví. Nejsem sice obeznámen s obsahem dodaného s ním spisu, nicméně domnívám se, že ten chlap zase něco provedl, ale ve větším měřítku. Kdybyste dovolil, pane plukovníku; abych se mohl seznámiti s obsahem spisu, mohl bych vám rozhodně dáti eventuelně určité direktivy, jak s ním naložit." 
    Obraceje se na Švejka, řekl k němu česky: "Ty mně piješ krev, viď?" 
     "Piju," odpověděl důstojně Švejk. 
     "Tak si ho představte, pane plukovníku," pokračoval německy poručík Dub. "Nemůžete se ho na nic optat, nemůžete s ním vůbec promluvit. Jednou musí padnout kosa na kámen a bude třeba ho příkladně potrestat. Dovolte, pane plukovníku..." 
    Poručík Dub zahloubal se do spisu sestaveného majorem z Přemyšlu, a když dočetl, zvolal slavnostně k Švejkovi: "Teď je s tebou amen, kam jsi dal erární uniformu?" 
     "Nechal jsem ji na hrázi rybníka, když jsem zkoušel tyhle hadry, jak se v nich ruskejm vojákům chodí," odpověděl Švejk, "vono to vlastně není nic jiného než vomyl." 
     Švejk počal vyprávět poručíkovi Dubovi, co všechno zkusil kvůli tomu omylu, a když skončil, zařval na něho poručík Dub: 
     "Ted mě teprv poznáš. Víš, co to je, ztrácet erární majetek, víš, co to znamená, ty lotře, přijít ve válce o uniformu?" 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk, "že když voják ztratí uniformu, že musí vyfasovat novou." 
     "Ježíšmarjá," vykřikl poručík Dub, "ty vole, ty zvíře jedno, ty si budeš tak dlouho zahrávat se mnou, že budeš po válce sto let dosluhovat " 
    Plukovník Gerbich, který doposud seděl klidně a rozšafně za stolem, nešklebil se najednou strašlivě, neboť jeho doposud klidný palec u nohy z mírného a klidného beránka proměnil se záchvatem dny na řvoucího tygra, na elektrický proud o 600 voltech, na úd drcený pomalu kladivem na štěrk. Plukovník Gerbich mávl jenom rukou a zařval hrozným hlasem člověka pomalu pečeného na rožni: "Všechno ven! Podejte mi revolver!" 
    Tohle už všichni znali, a proto vyrazili ven i se Švejkem, kterého odtáhla stráž na chodbu. Jediné poručík Dub zůstal a chtěl ještě v této chvíli, která se mu zdála tak příhodnou, nasadit na Švejka a řekl šklebícímu se plukovníkovi: "Dovoluji si upozorniti, pane plukovníku, že tento muž..." 
    Plukovník zamňoukal a hodil po poručíkovi kalamářem, načež zděšený poručík Dub zasalutoval a řekl: "Ovšem, pane plukovníku," a zmizel ve dveřích. 
    Potom dlouho ozýval se z plukovníkovy kanceláře řev a vytí, až nakonec bolestné úpění umlklo. Palec plukovníkův proměnil se najednou opět v klidného beránka, záchvat dny pominul, plukovník si zazvonil a poručil, aby přivedli k němu opět Švejka. 
     "Tak co je vlastně s tebou," otázal se plukovník Švejka, jako by z něho všechno nepříjemné spadlo a kterému bylo tak volně a blaze, jako by se povaloval v písku na břehu mořském. 
     Švejk, usmívaje se přátelsky na plukovníka, vyprávěl mu celou svou odyseu, jak je ordonancí 11. marškupanie 91. regimentu a jak neví, co si tam bez něho počnou. 
    Plukovník se také usmíval a potom vydal tyto rozkazy: "Vyhotovit Švejkovi vojenský lístek přes Lvov na stanici Zóltance, kam má zítra dorazit jeho pochodová setnina, a vydat mu ze skladiště nový erární mundúr a 6 korun 82 haléře v záměnu mináže na cestu." 
    Když potom Švejk v novém rakouském mundúru opouštěl štáb brigády, aby se vydal na nádraží, civěl u štábu poručík Dub a byl nemálo překvapen, když Švejk ohlásil se přísně vojensky u něho, ukázal mu dokumenty a optal se ho starostlivě, má-li něco vyřídit od něho panu nadporučíkovi Lukášovi. 
    Poručík Dub se k nijakému jinému vyjádření nedostal než ke slůvku Abtreten! A když se díval za vzdalujícím se Švejkem, tak si jenom mumlal pro sebe: "Ty mne ještě poznáš, ježíšmarjá, ty mne poznáš..."
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve stanici Zóltance bylo shromáždění celého bataliónu hejtmana Ságnera až na nachhút ze 14. kumpanie, který se někde ztratil, když obcházeli Lvov. 
    Při vstupu do městečka Švejk ocitl se úplně v novém prostředí, neboť zde již bylo pozorovat ze všeobecného ruchu, že není tak příliš daleko na pozici, kde se to řeže. Všude leželo kolem dělostřelectvo a vozatajstvo, z každého domu vystupovali vojáci nejrůznějších pluků, mezi těmi jako elita chodili říšští Němci a aristokraticky rozdávali Rakušanům cigarety ze svých hojných zásob. U říšskoněmeckých kuchyní na náměstí byly dokonce sudy s pivem, kde se vojákům točilo pivo do odměrek k obědu a k večeři, kolem kterých sudů ploužili se jako mlsné kočky zanedbaní rakouští vojáci s nabobtnalými břichy od špinavého odvaru slazené cigorky. 
    Skupiny pejzatých židů v dlouhých kaftanech ukazovaly si na mraky kouře na západě, šermovaly rukama. Křičelo se všude, že to hoří na řece Bugu, Uciszków, Busk a Derewiany. 
    Slyšet bylo zřetelně dunění děl. Tu zas křičeli, že Rusové bombardují z Grabové Kamionku Strumilowu a že se bojuje podél celého Bugu, a vojáci že zadržují běžence, kteří se už chtěli vrátit za Bug opět do svých domovů. 
    Všude panoval zmatek a nikdo nevěděl nic jistého, zdali Rusové nepřešli opět k ofenzívě a nezarazili svůj nepřetržitý ústup po celé frontě. 
    Na hlavní velitelství městečka vodily hlídky polních četníků každou chvíli nějakou ustrašenou židovskou duši pro obvinění z rozšiřování nepravých a klamných zpráv. Tam bili potom nešťastné židy do krve a propouštěli je s rozsekanou zadnicí do jejich domovů. 
    Do toho zmatku přišel tedy Švejk a pátral v městečku po své marškumpanii. Již na nádraží byl by se málem dostal do konfliktu na etapním velitelství. Když přišel ke stolu, kde se podávaly informace vojákům hledajícím své části, nějaký kaprál se na něho od stolu rozkřikl, jestli snad nechce, aby mu šel jeho marškumpačku vyhledat. Švejk mu řekl, že chce jenom vědět, kde je zde v městečku rozložená 11. marškumpanie 91. regimentu takového a takového maršbataliónu. 
     "Pro mne je to velice důležitý," zdůrazňoval Švejk, "abych věděl, kde je 11. marškumpanie, poněvadž já jsem vod ní ordonanc." 
    Ke všemu neštěstí seděl u vedlejšího stolu nějaký štábní šikovatel, který vyskočil jako tygr a zahulákal na Švejka: "Zatracený prase, ty seš ordonanc a nevíš, kde je tvá marškumpanie?" 
    Nežli mohl Švejk odpovědět, zmizel štábní šikovatel v kanceláři a za chvíli přiváděl odtamtud tlustého nadporučíka, který vypadal tak důstojně jako majitel nějaké velkořeznické firmy. 
    Etapní velitelství bývala též padáky na potloukající se zdivočilé vojáky, kteří by snad přes celou válku hledali své části a potloukali by se po etapách a nejraději by čekali ve frontách u stolů na etapních velitelstvích, kde byl nápis Minagegeld. 
    Když tlustý nadporučík vstoupil, tu vykřikl šikovatel "Habt Acht!" a nadporučík otázal se Švejka: "Kde máš dokumenty?" 
    Když mu je Švejk předložil a nadporučík se přesvědčil o správnosti jeho maršrúty od štábu jeho brigády do Zóltance k jeho kumpanii, odevzdal je opět Švejkovi a řekl blahosklonné ke kaprálovi u stolu: "Dejte mu informace," a opět se zavřel vedle do kanceláře. 
    Když za ním zapadly dveře, vzal štábní šikovatel Švejka za rameno, a odváděje ho ke dveřím, podal mu tuto informaci: "Koukej, smrade, ať zmizíš!" 
    A tak se Švejk ocitl opět v tom zmatku a pátral nyní po někom známém z bataliónu. Chodil dlouho po ulicích, až konečně vsadil na jednu kartu. 
    Zastavil jednoho plukovníka a svou lámanou němčinou ho prosil, jestli snad nezná, kde leží jeho batalión s jeho marškumpanií. 
     "Se mnou můžeš mluvit česky," řekl plukovník, "já jsem také z Čech. Tvůj batalión je rozložen vedle ve vesnici Klimontówě za drahou, a do městečka se nesmí, poněvadž se od vaší jedné kumpanie poprali na náměstí s Bavoráky, hned jak přišli." 
     Švejk vydal se tedy do Klimontówa. 
    Plukovník na něho zavolal, sáhl do kapsy a dal Švejkovi pět korun, aby si za ně koupil cigarety, poznovu se s ním laskavě rozloučiv, vzdaloval se od Švejka a myslel si v duchu: "Jaký to sympatický vojáček." 
     Švejk pokračoval na své cestě do vesnice, a přemýšleje o plukovníkovi, dospěl k tomu úsudku, že před dvanácti lety byl v Tridentu nějaký plukovník Habermaier, který se také tak laskavé choval k vojákům, a nakonec vyšlo najevo, že je homosexuelní, když chtěl v lázních u Adiže zprznit jednoho kadetaspiranta, vyhrožuje mu dienstreglamá. 
    Za těchto ponurých myšlenek došel Švejk pomalu do nedaleké vesnice a nedalo mu mnoho práce najít štáb bataliónu, neboť třebas vesnice byla velice rozsáhlá, byla tam jen jedna slušná budova, veliká obecná škola, kterou v tomto čistě ukrajinském kraji postavila haličská zemská správa k vydatnému popolštění obce. 
     Škola ve válce prodělala několik fází. Bylo zde umístěno povícero ruských štábů, rakouských štábů, jeden čas byl z tělocvičny zřízen operační sál v dobách velikých bitev, rozhodujících osud Lvova. Zde řezali nohy i ruce a prováděli trepanace lebek. 
    Za školou ve školní zahradě byla veliká trychtýřovitá jáma, způsobená výbuchem granátu velikého kalibru. V rohu zahrady stála silná hruška, na jejíž jedné větvi visel kus přeříznutého provazu, na kterém visel nedávno místní řeckokatolický farář, pověšený na udání místního polského řídícího učitele, že byl členem skupiny starorusů a že za ruské okupace sloužil v kostele mši za vítězství zbraní ruského pravoslavného cara. Nebylo to sice pravda, poněvadž v té době obviněný vůbec nebyl v místě přítomen, jsa na léčení kvůli svým žlučovým kamínkům v malých lázních nedotčených válkou, v Bochníe Zamurowane. 
    V pověšení řeckokatolického faráře hrálo úlohu několik složek: národnost, náboženský spor a slepice. Nešťastný farář těsně před válkou zabil totiž ve své zahradě jednu z učitelových slepic, které mu vybíraly zasazená zrna melounů. 
    Po nebožtíkovi řeckokatolickém faráři zůstala farní budova prázdnou a možno říct, že každý si vzal po panu faráři něco na památku. 
    Jeden polský sedláček odnesl si domů dokonce i staré piano, jehož vrchní desky použil ku spravení dvířek u prasečího chlívka. pást nábytku rozštípali vojáci, jak to bylo zvykem, a šťastnou náhodou zůstala neporušena veliká kamna v kuchyni se znamenitou plotnou, neboť řeckokatolický farář nelišil se nikterak od svých ultrakolegů a rád papal a měl rád mnoho hrnců a pekáčů na plotně i v troubě. 
    Tu stalo se jakousi tradicí, že všechny procházející části vojsk vařily zde v kuchyni pro důstojníky. Nahoře pak, ve velkém pokoji, bývalo jakési důstojnické kasino. Stol~r a židle sesbírali u obyvatelstva vesnice. 
    Dnes právě důstojníci z bataliónu uspořádali si slavnostní večeři, složili se a koupili si prase, a kuchař Jurajda dělal prasečí hody pro důstojníky, obklopen různými příživníky z řad důstojnických sluhů, nad kterými vynikal účetní šikovatel, který dával rady Jurajdovi, jak má dranžírovat prasečí hlavu, aby na něho zbyl kus rypáčku. 
    Nejvíc vyvalené oči ze všech měl nedožera Baloun. 
    Tak asi se dívají lidožrouti s laskominami a chtivostí, jak z misionáře pečeného na rožni teče tuk, vydávaje příjemnou vůni při škvaření. Balounovi bylo asi tak jako mlékařskému psu táhnoucímu vozík, kolem kterého nese uzenářský pomocník na hlavě koš s čerstvými uzenkami z udírny, přičemž řetěz uzenek visí mu z koše po zádech, takže jen skočit a chňapnout, kdyby nebylo toho protivného řemeni, do kterého je ten ubohý pes zapřažen, a mizerného náhubku. 
    A jitrnicový prejt, prodělávající první období zrození, jitrnicové ohromné embryo na hromadě na vále vonělo pepřem, mastnotou, játry. 
    A Jurajda s vykasanými rukávy byl tak vážným, že by mohl sloužit za model k obrazu, jak bůh z chaosu tvoří zeměkouli. 
    Baloun se nezdržel a zavzlykal. Jeho vzlykot stupňoval se do usedavého pláče. 
     "Co řveš jak bejk?" otázal se ho kuchař Jurajda. "Tak jsem si vzpomněl na domov," odpověděl se vzlykotem Baloun, "jak jsem bejval vždycky doma při tom a jak jsem nikdy ani svýmu nejlepšímu sousedovi nechtěl poslat vejslužku, jen jsem chtěl vždycky všechno sežrat sám a taky sežral. Jednou jsem se tak naprásk jitrnic, jelit a ovaru; že všichni mysleli, že prasknu, a honili mne kolem dokola s bičem po dvoře, jako když se kráva nafoukne po jeteli. - Pane Jurajda, dovolejí mně hrábnout do toho prejtu, a potom ať jsem uvázanej, jinak já to trápení nepřežiju." 
    Baloun vstal z lavice, a potáceje se jako opilý, přikročil ke stolu a natáhl svou pracku směrem k hromadě prejtu. 
    Nastal urputný zápas. Stěží ho zmohli všichni přítomní, aby se nevrhl na prejt. Jen to mu nemohli zabránit, když ho vyhazovali z kuchyně, aby nehrábl v zoufalství do hrnce s močenými střevy na jitrnice. 
    Kuchař Jurajda byl tak rozčilen, že za prchajícím Balounem vyhodil celý svazek dřívek a zařval za ním: "Nažer se špejlů, potvoro!" 
    V tu dobu byli již nahoře shromážděni důstojníci bataliónu, a zatímco očekávali slavnostně to, co se rodilo dole v kuchyni, pili z nedostatku jiného alkoholu sprostou samožitnou kořalku, zabarvenou odvarem cibule nažluto, o které tvrdil židovský kupec, že je to nejlepší a nejpůvodnější francouzský koňak, který zdědil po svém otci, a ten že ho měl ještě od svého dědečka. 
     "Ty chlape," řekl mu při té příležitosti hejtman Ságner, "jestli ještě řekneš, že ho tvůj pradědeček koupil od Francouzů, když utíkali od Moskvy, tak tě dám zavřít, až ten nejmladší z tvé rodiny bude nejstarší." 
    Zatímco po každém doušku proklínali podnikavého žida, Švejk seděl již v kanceláři bataliónu, kde nebyl nikdo kromě jednoročního dobrovolníka Marka, který jako historik bataliónu použil zdržení se bataliónu u Zóltance, aby do zásoby popsal některé vítězné boje, které se strhnou patrné v budoucnosti. 
    Prozatím dělal si určité náčrtky, a měl právě napsáno, když Švejk vstoupil: "Jestli před naším duševním zrakem objeví se všichni ti hrdinové zúčastnivší se bojů u vesnice N, kde po boku našeho bataliónu bojoval jeden batalión pluku N a druhý batalión pluku N, vidíme, že náš n-tý batalión projevil nejskvělejší strategické schopnosti a přispěl nepopíratelné k vítězství n-té divize, mající za účel upevniti definitivně naše pozice v úseku N." 
     "Tak vidíš," řekl Švejk k jednoročnímu dobrovolníkovi, "už jsem zde zas." 
     "Dovol, ať tě očuchám," řekl mile dojat jednoroční dobrovolník Marek, "hm, opravdu smrdíš kriminálem." 
     "Jako vobyčejné," řekl Švejk, "bylo to jenom malinký nedorozumění; a co ty děláš?" 
     "Jak vidíš," odpověděl Marek, "házím na papír hrdinné záchrance Rakouska, ale nějak mi to nechce jít dohromady a je to samé enóno. Podtrhuji v tom n, kteréžto písmeno dospělo k neobyčejné dokonalosti i v přítomnosti, i v budoucnosti. Kromě předešlých schopností objevil ve mně hejtman Ságner neobyčejný matematický talent. Musím kontrolovat účty bataliónu a dospěl jsem dopósud k takové uzávěrce, že batalión je naprosto pasívní a že čeká jen na to, jak by udělal nějaké vyrovnání se svými ruskými věřiteli, poněvadž se po porážce i po vítězství nejvíce krade. Ostatně je to všechno jedno. I kdybychom byli potřeni na hlavu, jsou zde dokumenty o našem vítězství, poněvadž v úloze batalionsgeschichtsschreibra jsem poctěn tím, že mohu psát: ,Poznovu se otočit proti nepříteli, který již se domníval, že vítězství je na jeho straně. Výpad našich vojínů a útok s bodáky bylo dílem okamžiku. Nepřítel v zoufalství prchá, vrhá se do vlastních zákopů, bodáme ho bez milosti, takže v nepořádku opouští své zákopy, zanechávaje v našich rukách zraněné i nezraněné zajatce. Jest to jeden z nejslavnějších okamžiků.` Kdo to všechno přečká, píše domů polní poštou lístek: ,Dostali přes prdel, drahá ženo! Jsem zdráv. Odstavilas už našeho fakana? Jenom ho neuč, aby říkal cizím lidem táta, poněvadž by to bylo pro mé těžký.` Cenzura potom škrtne na lístku ,Dostali přes prdel`, poněvadž se neví, kdo to dostal, a mohlo by se různě kombinovat, poněvadž bylo vyjádření nejasné." 
     "Hlavně jasně mluvit," prohodil Švejk. "Když byli misionáři u Svatýho Ignáce v Praze v roce 1912, tak tam byl jeden kazatel, a ten povídal z kazatelny, že se asi s nikým neshledá v nebi. A byl na té exercici večerní jeden klempíř, Kulíšek, a ten po tý pobožnosti povídal v hospodě, že ten misionář musel asi moc věcí provést, když v kostele vohlašoval, jako při veřejný zpovědí, že s nikým se neshledá na nebi; proč takový lidi posílají na kazatelnu. Má se vždycky mluvit jasné a zřetelně, a ne v žádných takových, oklikách. U Brejšků byl před léty jeden sklepmistr a ten měl ve zvyku, když byl v ráži a šel po práci domů, stavět se přitom v jedný noční kavárně a připíjet si s cizími hosty a vždycky při přípitku říkat: My se na vás, vy se na nás . . . Za to dostal jednou od nějakýho slušnýho pána z Jihlavy takovou přes hubu, že kavárník ráno, když vymetli ty zuby, zavolal svou dcerušku, která chodila do pátý vobecný školy, a zeptal se jí, kolik má dospělý člověk v hubě zubů. Poněvadž to nevěděla, tak jí vyrazil dva zuby, a na třetí den dostal přípis vod toho sklepmistra, ve kterým se mu ten omlouval za všechny nepříjemností, který mu způsobil, že nechtěl nic říct sprostýho, ale že ho veřejnost nepochopuje, poněvadž vono je to vlastně tak: My se na vás, vy se na nás hněváte? Kdo mluví nějaký dvojsmyslný řeči, musí si je napřed rozvážit. Přímej člověk, který mluví, jak mu zobák narost, málokdy dostane přes hubu. A jestli už se mu to stane pokolikrát, pak si vůbec dá pozor a radši ve společnosti drží kušnu. Je pravda, že vo takovým člověku každej myslí, že je potouchlej a bůhví jakej, a že kolikrát taky ho zřežou, ale to už nese s sebou jeho rozvaha, jeho sebeovládání se, poněvadž musí počítat, že von je sám a proti němu že je moc lidí, kteří se cítějí bejt uraženými, a kdyby se začal s nima prát, že by dostal ještě dvakrát tolik. Takovej člověk musí bejt skromnej a trpélivej. V Nuslích je nějakej pan Hauber, toho jednou v neděli v Kundraticích na silnici píchli omylem nožem, když šel z výletu od Bartůňkovýho mlejna. A von s tím nožem v zádech přišel až domů, a když mu žena svlíkala kabát, tak mu ho pěkné vytáhla ze zad a dopoledne už s tím nožem rozkrajovala maso na guláš, poněvadž byl ze solingenský vocele a pěkné nabroušenej a voni měli doma všechny nože pilkovatý a tupý. Vona potom chtěla mít celou soupravu do domácnosti z takovejch nožů a posílala ho vždycky v neděli do Kundratic na vejlet, ale von byl tak skromnej, že nešel nikam než k Banzetovům do Nuslí, kde věděl, že když sedí v kuchyni, že ho dřív Banzet vyhodí, než může na něho někdo sáhnout " 
     "Ty jsi se nijak nezměnil," řekl k němu jednoroční dobrovolník. 
     "Nezměnil," odpověděl Švejk, "já jsem na to neměl čas. Voni mě dokonce chtěli zastřelit, ale to by nebylo ještě to nejhorší, já jsem ještě nedostal nikde lénunk vod dvanáctého." 
     "U nás ho teď nedostaneš, poněvadž my jdeme na Sokal a lénunk se bude vyplácet až po bitvě, musíme šetřit. Jestli počítám, že se to tam strhne za čtrnáct dní, tak se ušetří na každým padlým vojákovi i s culágama 24 K 72 hal." 
     "A co je jinak novýho u vás?" 
     "Předně se nám ztratil nachhút, potom důstojnický sbor má na faře prasečí hody a mužstvo rozlezlo se po vesnici a provádí nejrůznější nemravnosti s místním ženským obyvatelstvem. Dopoledne uvázali jednoho vojáka od vaší kumpanie za to, že lezl na půdu za sedmdesátiletou bábou. Ten člověk je nevinen, poněvadž v denním rozkaze nic nebylo, do kolika let je to dovoleno." 
     "To bych si taky myslel," řekl Švejk, "že ten člověk je nevinnej, poněvadž když taková bába leze nahoru po žebříku, tak jí člověk do vobličeje nevidí. To byl zrovna takovej případ na manévrech u Tábora. Náš jeden cuk kvartýroval v hospodě a nějaká ženská drhla v předsíni podlahu a nějakej Chramosta se k ní přitočil a poplácal ji - jak bych ti to řekl - po sukních. Voňa měla moc vyvinutý sukně, a když ji tak přes né plácl, tak vona nic, plácne ji podruhý, plácne ji potřetí, vona zase nic, jako by se jí to netejkalo, tak von se vodhodlal k činu a vona klidné dál drhla kolem podlahu, a potom se na něho votočí plným vobličejem a povídá: ,To jsem vás dostala, vojáčku: Té bábě bylo přes sedmdesát let a vypravovala to potom po celý vesnici. - A nyní dovolil bych se vás otázati, zdali jste za mé nepřítomnosti nebyl též zavřen." 
     "Nebylo k tomu příležitosti," omlouval se Marek, "ale zato, pokud se týká tebe, musím ti sdělit, že batalión vydal na tebe zatykač." 
     "To nevadí," podotkl Švejk, "to udělali úplně správné, to musel batalión udělat a vydat na mé zatykač, to byla jejich povinnost, poněvadž se o mně nevědělo po takovou dobu. To nebylo žádné přenáhlení vod bataliónu. - Tys tedy povídal, že všichni oficíři jsou na faře na prasečích hodech? To tam musím jít a představit se, že jsem zase zde, beztoho měl pan obrlajtnant Lukáš vo mě velkou starost " 
     Švejk vyrazil k faře pevným vojenským krokem, přičemž si zpíval: 
    Podívej se na mne, 
    potěšeni moje, 
    podívej se na mne, 
    jak sou udělali 
    ze mne pána...
Pak vstoupil Švejk do fary po schodech nahoru, odkud ozývaly se hlasy důstojníků. 
    Mluvilo se o všem možném a právě mleli brigádu, jaké nepořádky tam panují u štábu, a adjutant brigády položil též polínko pod brigádu, poznamenávaje: "Telegrafovali jsme přece kvůli tomu Švejkovi, Švejk..." 
     "Hier!" zvolal za pootevřenými dveřmi Švejk, a vstupuje dovnitř, opakoval: "Hier! Melde gehorsam, Infanterist Švejk, Kumpanieordonanz 11. Marschkumpanie!" 
    Vida zaražené obličeje hejtmana Ságnera a nadporučíka Lukáše, v nichž zračilo se jakési tiché zoufalství, nečekal na otázku a zvolal: "Poslušně hlásím, že mé chtěli zastřelit, že jsem zradil císaře pána." 
     "Pro Ježíše Krista, co to mluvíte, Švejku?" vykřikl zoufale bledý nadporučík Lukáš. 
     "Poslušně hlásím, to bylo takhle, pane obrlajtnant..." 
    A Švejk počal zevrubně líčit, jak se to vlastně s ním stalo. 
    Dívali se na něho s vytřeštěnými zraky, on vypravoval se všemi možnými podrobnostmi, dokonce nezapomněl poznamenati, že na hrázi toho rybníka, kde se mu to neštěstí stalo, rostly pomněnky. Když potom jmenoval tatarská jména, s kterými se seznámil na své pouti, jako Hallimulabalibej, ke kterýmž jménům přidal celou řadu jmen vytvořených jím samým, jako Valivolavalivej, Malimulamalimej, nezdržel se již nadporučík Lukáš poznámky: "Že vás kopnu, vy dobytku. Pokračujte krátce, ale souvisle!" 
    A Švejk pokračoval dále se svou důsledností, a když přišel až k náhlému soudu a generálovi a majorovi, zmínil se o tom, že generál šilhal na levé oko a major že měl modré oči, "...které po mně točí," dodal potom v rýmu. 
    Od 12. kumpanie velitel Zimmermann hodil po Švejkovi hrníčkem, z kterého pil mocnou kořalku od žida. 
     Švejk pokračoval dál zcela klidné, jak potom došlo k duchovní útěše a jak major spal do rána v jeho objetí. Potom obhájil skvěle brigádu, kam ho poslali, když si ho batalión vyžádal jako ztraceného. Předkládaje pak dokumenty před hejtmana Ságnera, že jak je vidět, byl tou vysokou instancí brigády osvobozen z jakéhokoliv pode zření, připomenul: "Dovoluji si poslušné hlásit, že pan lajtnant Dub nalézá se u brigády s otřesením mozku a dá vás všechny pozdravovat. Prosím o lénunk a tabáksgelt." 
    Hejtman Ságner s nadporučíkem Lukášem vyměnili mezi sebou tázavé pohledy, ale vtom již otevřely se dveře a dovnitř nesli v jakémsi džberu kouřící se jitrnicovou polévku. 
    To byl začátek všech těch rozkoší, na které čekali. 
     "Vy jeden zatracenej chlape," řekl hejtman Ságner k Švejkovi, jsa v příjemné náladě před blížícími se požitky, "vás zachránily jenom prasečí hody." 
     "Švejku," dodal k tomu nadporučík Lukáš, "jestli se stane ještě něco, tak bude s vámi zle." "Poslušně hlásím, že musí bejt se mnou zle," zasalutoval Švejk, "když je člověk na vojně, musí vědět a znát..." 
     "Zmizte!" zařval na něho hejtman Ságner. 
     Švejk zmizel a odebral se dolů do kuchyně. Tam se vrátil opět zdrcený Baloun a žádal, aby mohl obsluhovati svého nadporučíka Lukáše při hodech. 
     Švejk dostavil se právě k polemice kuchaře Jurajdy s Balounem. 
    Jurajda používal přitom dosti nesrozumitelných výrazů. 
     "Jsi hodule žravá," říkal Balounovi, "žral bys, až by ses potil, a kdybych ti dal nést nahoru jitrnice, tak by ses s nimi pekelil na schodech." 
    Kuchyně měla nyní jinou tvářnost. Účetní šikovatelé od bataliónu i od setnin mlsali podle hodností, dle rozpracovaného plánu kuchaře Jurajdy. Písaři od bataliónu, telefonisti od kumpanií a několik šarží jedli chtivé z rezavého umývadla rozředěnou jitrnicovou polévku horkou vodou, aby se na ně též něco dostalo. 
     "Nazdar!" řekl účetní šikovatel Vaněk ku Švejkovi, ohlodávaje jeden pazouřek. "Byl zde před chvílí náš jednoročák Marek a oznámil, že jste opět zde a máte na sobě nový mundúr. Vy jste mne teď přived do pěkné šlamastiky. On mne postrašil, že teď ten mundúr nevyúčtujeme s brigádou. Váš mundúr se našel na hrázi rybníka a my už to oznámili přes batalionskanclaj na brigádu. U mne jste veden jako utopený při koupání, vy jste se vůbec nemusel vracet a dělat nám nepříjemnosti s dvojím mundúrem. Vy ani nevíte, co jste proved bataliónu. Každá část vašeho mundúru je u nás zaznamenána. Nalézá se v seznamu mundúrů u mě, u kumpanie, jako přírůstek. Kumpanie má o jeden úplný mundúr víc. O tom jsem učinil oznámení k bataliónu. Ted dostaneme z brigády vyrozumění, že jste tam dostal nový mundúr. Poněvadž batalión mezitím ve výkazech 0 ošacení oznámí, že je přírůstek jednoho kompletu... Já to znám, z toho může být revize. Když se jedná o takovou maličkost, přijedou k nám z intendantstva. Když se ztratí dva tisíce párů bot, o to se nikdo nestará... - Ale nám se ztratil ten váš mundúr," řekl tragicky Vaněk, saje z kosti, která mu padla do ruky, morek a vydloubávaje zbytek zápalkou, kterou si čistil v zubech místo párátka; "kvůli takové maličkostí rozhodné sem přijde inspekce. Když jsem byl v Karpatech, přišla k nám inspekce kvůli tomu, že nebylo dodrženo nařízení, aby se zmrzlým vojákům stahovaly boty bez poškození. Stahovaly se, stahovaly, a na dvou přitom praskly a jeden měl je už rozbité před smrtí. A malér byl hotov. Přijel jeden plukovník z intendantstva, a nebýt toho, že dostal, hned jak přijel, z ruské strany jednu do hlavy a že se svalil do údolí, nevím, co by z toho bylo." 
     "Stáhli s něho taky boty?" otázal se Švejk se zájmem. 
     "Stáhli," řekl zádumčivé Vaněk, "ale nikdo nevěděl kdo, takže jsme ani plukovníkovy boty nemohli dát do výkazu." 
    Kuchař Jurajda se opět vrátil seshora a první jeho pohled padl na zničeného Balouna, který seděl zarmoucené a zničené na lavici u kamen a díval se se strašným zoufalstvím na své vyhublé břicho. 
     "Ty bys patřil mezi sektu hesychastů," s lítostí řekl učený kuchař Jurajda, "ti také hleděli celé dny na svůj pupek, až se jim zdálo, že jim kolem pupku zasvitla svatozář. Pak se domnívali, že dospěli třetího stupně dokonalosti." 
    Jurajda sáhl do trouby, vzal odtamtud jedno jelítko. "Žer, Baloune," řekl přívětivě, "nažer se, až pukneš, udav se, nenažranče." 
    Balounovi vstoupily slzy do očí. 
     "Doma, když jsme zabíjeli, tak jsem napřed," podotkl plačtivé Baloun, požíraje malé jelítko, "snědl pořádný kus ovaru, celej rypák, srdce, ucho, kus jater, ledvinu, slezinu, kus boku, jazyk a potom..." 
    A tichým hlasem dodal, jako když se vypravuje pohádka: "A potom přišly jitrnice, šest, deset kousků, a bachoratá jelita, kroupová i housková, že nevíš ani, do čeho dřív kousnout, do houskovýho, nebo kroupovýho. Všechno se rozplývá na jazyku, všechno voní, a člověk žere a žere. - Tak si myslím," hořekoval dál Baloun, "že mě koule ušetří, ale hlad dorazí, a že už vícekrát v životě nepřijdu dohromady s takovým pekáčem jelitovýho prejtu jako doma. - Sulc, ten jsem nemíval tak rád, poněvadž se to jen třese a nic to nevydá. Žena, ta se zas mohla pro sulc utlouct, a já jí do toho sulce nepřál ani kus ucha, poněvadž chtěl jsem všecko sám sežrat, tak, jak mně to nejlepší chutnalo. Nevážil jsem si toho, tý lahody, toho blahobytu, a tchánovi, vejminkáři, upřel jsem jednou prase a zabil, sežral, a ještě mně bylo ke všemu líto poslat mu, chudákovi starýmu, třebas jen malou vejslužku - a von mně potom prorokoval, že chcípnu jednou hlady." 
     "A už je to tady," řekl Švejk, kterému dnes mimoděk splývaly z úst samé rýmy. 
    Kuchaře Jurajdu opustil již náhlý záchvat soucitu s Balounem, poněvadž Baloun přitočil se nějak rychle k plotně, vytáhl z kapsy kus chleba a pokusil se celý krajíc namočit do omáčky, která ve velkém pekáči tulila se ze všech stran k velké hroudě vepřové pečeně. 
    Jurajda uhodil ho přes ruku, takže Balounův krajíc chleba spadl do omáčky, jako když plavec skáče na plovárně z můstku do řeky. 
    Nedaje mu příležitosti, aby mohl vytáhnouti lahůdku z pekáče, chytil ho a vyhodil ze dveří. 
    Zdrcený Baloun viděl ještě oknem, jak Jurajda vytahuje vidličkou ten krajíc chleba, který se dohněda nasákl omáčkou, a jak jej podává Švejkovi a přidává k tomu ještě kousek seříznutého masa z povrchu pečené se slovy: 
     "Jezte, můj skromný příteli!" 
     "Panenko Marjá," zabědoval za oknem Baloun, "můj chleba je v hajzlu." Klátě dlouhýma rukama, šel shánět něco na zub do vsi. 
     Švejk, pojídaje šlechetný dar Jurajdy, promluvil plnými ústy: "To jsem opravdu rád, že jsem zas mezi svýma. Moc by mé to mrzelo, kdybych nemoh prokazovat kumpanii dál svoje platný služby." Otíraje si s brady z krajíce steklé kapky omáčky a sádla, dokončil: 
     "Nevím, nevím, co byste si tady beze mne počali, kdyby mne tam byli někde zdrželi a válka by se ještě prodloužila o pár roků." 
     Účetní šikovatel Vaněk se otázal se zájmem: "Jak myslíte, Švejku, že bude vojna dlouho trvat?" 
     "Patnáct let," odpověděl Švejk. "To jest samozřejmý, poněvadž jednou už byla třicetiletá válka, a teď jsme o polovičku chytřejší než dřív, tedy 30:2=15." 
     "Pucflek našeho hejtmana," ozval se Jurajda, "vypravoval, že slyšel, jakmile obsadíme hranice Haliče, že se dál nepotáhne. Potom Rusové začnou vyjednávat o mír." 
     "To by nestálo za to ani válčit," řekl důrazně Švejk. "Když vojna, tak vojna. Já rozhodné dřív vo míru mluvit nebudu, dokud nebudeme v Moskvě a v Petrohradě. Přeci to nestojí za to, když je světová vojna, prdelkovat se jenom kolem hranic. Vezměme si například Švejdy, za tý třicetiletý vojny. Vodkud až nepřišli, a dostali se až k Německýmu Brodu a na Lipnici, kde událi takovou paseku, že ještě dodneška se tam mluví v hospodách po půlnoci švédsky, takže si navzájem nikdo nerozumí. Nebo Prušáci, ty taky nebyli jen přespolní, a na Lipnici je po nich Prusů habaděj. Dostali se až do Jedouchova a do Ameriky a zas nazpátek." 
     "Ostatně," řekl Jurajda, kterého dnes vepřové hody úplné přivedly z rovnováhy a popletly, "všichni lidé povstali z kaprů. Vezměme si, přátelé, vývojovou teorii Darwina..." 
    Další jeho uvažování přerušeno bylo vpádem jednoročního dobrovolníka Marka. 
     "Zachraň se, kdo můžeš," zvolal Marek; "poručík Dub přijel před chvílí automobilem ke štábu bataliónu a přivezl s sebou toho posraného kadeta Bieglera. - Je to s ním hrozné," informoval dál Marek, "když vylezl s ním z automobilu, vpadl do kanceláře. Víte dobře, jak jsem šel odtud, jak jsem říkal, že si trochu schrupnu. Natáhl jsem se tedy v kanceláři na lavici a začal jsem pěkné usínat, když vtom na mě skočil. Kadet Biegler zařval ,Habacht!`, poručík Dub postavil mé na nohy a teď spustil: ,To se divíte, co, jak jsem vás překvapil v kanceláři při nedodržování povinností? Spí se až po odtroubení,` k čemuž dodal Biegler: ,Oddělení 16, paragraf 9 kasárenského řádu: Nato bouchl poručík Dub pěstí do stolu a rozkřikl se: ,Snad jste se mé chtěli u bataliónu zbavit, nemyslete si, že to byl otřes mozku, má lebka něco vydrží: Kadet Biegler listoval si přitom na stole a přečetl k tomu nahlas pro sebe z jedné listiny: ,Příkaz po divizi číslo 280!` Poručík Dub myslel, že si dělá z něho legraci kvůli poslední jeho větě, že mu lebka něco vydrží, počal mu vytýkat jeho nedůstojné a drzé chování vůči starším důstojníkům, a teď ho vede sem k hejtmanovi, aby si na něho stěžoval." 
    Za chvíli přišli do kuchyně, kterou se muselo projít, když se šlo nahoru, kde seděl celý důstojnický sbor a kde po vepřové kýtě zpíval baculatý praporčík Malý árii z opery Traviata, krkaje přitom po zelí a mastném obědě. 
    Když poručík Dub vstoupil, zvolal Švejk: "Habacht, všechno vstát!" 
    Poručík Dub těsné přistoupil k Švejkovi, aby mu přímo do obličeje zvolal: "Teď se těš, teď je s tebou amen! Já té dám vycpat na památku pro 91. regiment." 
     "Zum Befehl, pane lajtnant," zasalutoval Švejk, "jednou jsem četl, poslušně hlásím, že byla jednou jedna veliká bitva, ve který pad jeden švédský král se svým věrným koněm. Vobě zdechliny dopravili do Švédska, a teď ty dvě mrtvoly stojejí vycpaný v štokholmským muzeu." 
     "Odkud máš ty vědomosti, pacholku," rozkřikl se poručík Dub. 
     "Poslušně hlásím, pane lajtnant, vod svýho bratra profesora." 
    Poručík Dub se otočil, odplivl si, strkaje před sebou kadeta Bieglera nahoru, kudy se šlo do síně. Přece však mu to nedalo, aby se ve dveřích neotočil po Švejkovi a s neúprosnou přísností římského Césara, rozhodujícího osud raněného gladiátora v čirku, neučinil posunek palcem pravé ruky a nevykřikl na Švejka: "Palce dolů!" 
     "Poslušně hlásím," křičel za ním Švejk, "že už je dávám dolů!"
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kadet Biegler byl jako moucha. Za tu dobu prodělal několik cholerových stanic a zvykl si plným právem po všech manipulacích, které s ním jako cholerou podezřelým zaváděli, že už počal zcela nevědomky neustále pouštět do kalhot. Až se konečné dostal do rukou na jedné takové pozorovací stanici nějakému odborníkovi, který v jeho výmětech nezjistil cholerových bacilů, utužil mu střeva taninem jako švec dratví rozbité čochty a poslal ho na nejbližší etapní velitelství, uznav kadeta Bieglera, který byl jako pára nad hrncem, frontdiensttauglich. 
    Byl to srdečný člověk. 
    Když ho kadet Biegler upozorňoval, že se cítí velice slabým, řekl k němu s úsměvem: "Zlatou medaili za statečnost ještě unesete. Vždyť jste se přihlásil přece dobrovolně na vojnu." 
    A tak se kadet Biegler vydal za zlatou medailí. 
    Jeho utužená střeva nevrhala již řídkou tekutinu do kalhot, ale zůstalo mu přece jen časté nucení, takže od poslední etapy až na štáb brigády, kde se setkal s poručíkem Dubem, byla to vlastně manifestační cesta po všech možných záchodech. Několikrát zmeškal vlak, poněvadž seděl na nádražích v klozetech tak dlouho, dokud vlak neodjel. Několikrát zameškal ve vlaku přesedání, sedě ve vlaku na záchodě. Ale přesto, přes všechny záchody, které mu byly v cestě, kadet Biegler přec jen se přibližoval k brigádě. 
    Poručík Dub měl být tenkrát přece ještě několik dnů v ošetřování u brigády, ale téhož dne, když Švejk odjel k bataliónu, štábní lékař si to s poručíkem Dubem rozmyslel, když se dověděl, že odpůldne tím směrem, kde leží batalión 91. pluku, odjíždí sanitní automobil. 
    Byl velice rád, že se zbavil poručíka Duba, který jako vždy dokládal svá různá tvrzení slovy: "O tom jsme již před válkou u nás mluvili s panem okresním hejtmanem." 
     "Mit deinem Bezirkshauptmann kannst du mir Arsch lecken," pomyslil si štábní lékař a velice děkoval té náhodě, že sanitní automobily jedou nahoru na Kamionku Strumilowu přes Zóltance. 
     Švejk tam u brigády neviděl kadeta Bieglera, poněvadž týž přes dvě hodiny seděl opět na jednom splachovacím zařízení pro důstojníky u brigády. 
    Možno říct směle, že kadet Biegler na podobných místech nikdy neztrácel času, poněvadž si opakoval všechny slavné bitvy slavných rakouskouherských vojsk, počínaje bitvou u Nördlingen dne 6. září 1634 a konče Sarajevem 19. srpna 1878. 
    Když tak nesčíslněkráte tahal za šňůru splachovacího klozetu a voda se s hlukem řítila do mísy, tu přimhouřiv oči, představoval si řev bitvy, útok jízdy a hukot děl. 
    Setkání poručíka Duba s kadetem Bieglerem nebylo příliš půvabné a bylo jistě příčinou nakyslosti v jich budoucím poměru ve službě i mimo služby. 
    Když totiž již počtvrté poručík Dub dobýval se na záchod, dopáleně vykřikl: "Kdo je tam?" 
     "Kadet Biegler, 11. marškumpanie, batalión N, 91. regiment," zněla hrdá odpověď. 
     "Zde," představoval se konkurent přede dveřmi, "poručík Dub od téže kumpanie." 
     "Hned jsem hotov, pane poručíku!" 
     "Čekám!" 
    Poručík Dub díval se netrpělivě na hodinky. Nikdo by nevěřil, jaké je třeba energie a houževnatosti k tomu, vydržet v takové situaci přede dveřmi nových patnáct minut, potom ještě pět, a pak dalších pět, a dostával na klepání, tlučení a kopání stále tutéž odpovědi "Hned jsem hotov, pane poručíku." 
    Poručíka Duba zmocnila se horečka, zejména když po nadějném šustění papíru uplynulo dalších sedm minut, aniž by se dveře otevřely. 
    Kadet Biegler byl ke všemu ještě tak taktní, že nespouštěl ještě neustále vodu. 
    Poručík Dub v slabé horečce počal přemýšlet, jestli si snad nemá stěžovat veliteli brigády, který, může být, dá rozkaz vylomit dveře a vynést odtamtud kadeta Bieglera. Také mu napadlo, že snad je to porušení subordinace. 
    Poručík Dub teprve po dalších pěti minutách vlastně zpozoroval, že by tam za dveřmi neměl už nic co dělat, že už ho to dávno přešlo. Setrvával však před klozetem z jakéhosi principu, kopaje dále do dveří, za kterými se ozývalo stále totéž: "In einer Minute fertig, Herr Leutnant" 
    Konečné bylo slyšet, jak Biegler spouští vodu, a za chvíli setkali se oba tváří v tvář. 
     "Kadete Bieglere," zahřměl na něho poručík Dub, "nemyslete si, že jsem zde byl za týmže účelem jako vy. Přišel jsem kvůli tomu, že jste se mně při svém příchodu k štábu brigády neohlásil. Neznáte předpisy? Víte, komu jste dal přednost?" 
    Kadet Biegler srovnával chvíli ve své paměti, jestli se přece snad nedopustil něčeho, co by se nesrovnávalo s disciplínou a s nařízeními týkajícími se styků nižších důstojnických šarží s vyššími. 
    V jeho vědomostech v tomto ohledu byla nehorázná mezera a propast. 
    Ve škole jim nikdo o tom nepřednášel, jak se má v takovém případě zachovat nižší důstojnická hodnost vůči druhé, vyšší; zdali má nedokadit a vyletět ze dveří záchodu, přidržuje si jednou rukou kalhoty a druhou vzdávaje čest. 
     "Nuže odpovězte, kadete Bieglere!" vyzývavě zvolal poručík Dub. 
    A tu kadet Biegler si vzpomněl na zcela jednoduchou odpověď, která to rozluštila: "Pane poručíku, neměl jsem vědomosti po svém přibytí do štábu brigády, že se zde nalézáte, a vyřídiv své záležitosti v kanceláři, odebral jsem se ihned na záchod, kde jsem setrval až do vašeho příchodu." 
    K čemuž dodal slavnostním hlasem: "Kadet Biegler hlásí se panu poručíkovi Dubovi." 
     "Vidíte, že to není maličkost," s trpkostí řekl poručík Dub, "podle mého názoru měl jste ihned, kadete Bieglere, jakmile jste se dostal do štábu brigády, otázati se v kanceláři, zdali náhodou není zde též přítomen nějaký důstojník od vašeho bataliónu, od vaší kumpanie. O vašem chování rozhodneme u bataliónu. Odjíždím k němu automobilem, a vy pojedete s sebou. - Žádné ale!" 
    Kadet Biegler totiž namítl, že má z kanceláře štábu brigády vypracovanou maršrútu po Železnici, kterýžto způsob cestování zdál se mu být mnohem výhodnějším vzhledem ku chvění jeho konečníku. Každé dítě přece ví, že automobily nejsou zařízeny na takové věci. Než proletíš sto osmdesát kilometrů, máš už to dávno v kalhotech. 
     Čertví co se to stalo, že otřesy automobilu neměly zprvu, když vyjeli, tak dalece žádného vlivu na Bieglera. Poručík Dub byl celý zoufalý, že se mu nepodaří provésti plán pomsty. 
    Když totiž vyjeli, poručík Dub si v duchu myslel: "Jen počkej, kadete Bieglere, jestli to na tebe přijde, myslíš, že dám zastavit." 
    V tomto směru také, pokud to bylo možno pro rychlost, kterou polykali kilometry, navazoval příjemnou rozmluvu o tom, že vojenské automobily, mající vyměřenou určitou dráhu, nesmí plýtvati benzínem a zastavovat se nikde. 
    Kadet Biegler proti tomu namítl zcela správné, že když automobil někde čeká na něco, nespotřebuje vůbec benzínu, poněvadž šofér vypne motor. 
     "Má-li," pokračoval neodbytně poručík Dub, "přiject ve vyměřený čas na své místo, nesmí se nikde zastavovat " 
    Ze strany kadeta Bieglera nenásledovalo více žádné repliky. 
    Tak řezali vzduch přes čtvrt hodiny, když vtom poručík Dub cítil, že má nějak nafouklé břicho a že by bylo záhodno zastavit automobil, vylézt ven a vstoupit do škarpy, sundat kalhoty a hledat ulehčení. 
    Držel se jako hrdina až na 126. kilometr, kdy rázně zatáhl šoféra za plášť a vykřikl mu do ucha: "Halt!" 
     "Kadete Bieglere," řekl poručík Dub milostivě, seskakuje rychle z automobilu ,ke škarpě, "teď máte také příležitost " 
     "Děkuji," odpověděl kadet Biegler, "nechci zbytečně zdržovat automobil." 
    A kadet Biegler, který měl též už na krajíčku, řekl si v duchu, že se raději podělá, než by propustil krásnou možnost blamovat poručíka Duba. 
    Než dojeli do Zóltance, dal poručík Dub ještě dvakrát zastavit a po poslední zastávce řekl urputně k Bieglerovi: "Měl jsem k obědu bikoš po Polsku. Od bataliónu telegrafuji stížnost na brigádu. Zkažené kyselé zelí a znehodnocené k požívání vepřové maso. Smělost kuchařů převyšuje všechny meze. Kdo mne ještě nezná, ten mne pozná." 
     "Feldmaršálek Nostitz-Rhieneck, elita rezervní kavalérie," odpověděl na to Biegler, "vydal spis Was schadet dem Magen im Kriege, ve kterém nedoporučoval při válečných útrapách a svízelích vůbec jísti vepřového masa. Každá nestřídmost na pochodu škodí." 
    Poručík Dub neodpověděl na to ani slova, jenom si pomyslil: "Tvou učenost srovnám, chlape." Potom si to rozmyslil a přece se jen ozval Bieglerovi s úplně hloupou otázkou: "Vy tedy myslíte, kadete Bieglere, že důstojník, vedle kteréhož vy musíte se pokládati dle své šarže býti jemu podřízeným, nestřídmě jí? Nechtěl jste snad říct, kadete Bieglere, že jsem se přežral? Děkuji vám za tu sprostotu. Bulte ubezpečen, že si to s vámi vyrovnám, vy mne ještě neznáte, ale až mne poznáte, tak si vzpomenete na poručíka Duba." 
    Byl by si při posledním málem překousl jazyk, poněvadž přeletěli na silnici nějaký výmol. 
    Kadet Biegler neodpovídal zase ničeho, což popudilo opět poručíka Duba, takže se hrubě otázal: "Poslyšte, kadete Bieglere, myslím, že jste se učil, že máte na otázky svého představeného odpovídat " 
     "Ovšem," řekl kadet Biegler, "jest takový pasus. Nutno ovšem předem rozebrati náš vzájemný poměr. Pokud mně známo, nejsem nikam ještě přidělen, takže odpadá tím úplně řeč o mé bezprostřední podřízenosti k vám, pane poručíku. Nejdůležitějším ovšem jest, že odpovídá se na otázky představených v důstojnických kruzích jediné ve věcech služby. Jak my zde dva sedíme v automobilu, nepředstavujeme žádnou bojovnou složku určité válečné manipulace. Mezi námi není žádného služebního poměru. Jedeme oba stejně ku svým oddílům a nebylo by rozhodně žádným služebním vyjádřením se odpověď na vaši otázku, zdali jsem chtěl snad říct, že jste se přežral, pane poručíku." 
     "Už jste domluvil?" zařval na něho poručík Dub, "vy jeden..." 
     "Ano," prohlásil pevným hlasem kadet Biegler, "nezapomeňte, pane poručíku, že o tom, co se mezi námi stalo, rozhodne patrné čestný důstojnický soud." 
    Poručík Dub byl téměř bez sebe zlostí a vztekem. U něho bylo zvláštním zvykem, že když se rozčílil, mluvil ještě větší pitomosti a hlouposti nežli v klidu. 
    Proto také zabručel: "O vás bude rozhodovat vojenský soud." 
    Kadet Biegler použil této příležitosti, aby ho dorazil úplně, a proto řekl takovým nejpřátelštějším tónem: "Ty žertuješ, kamaráde." Poručík Dub vykřikl na šoféra, aby zastavil. 
     "Jeden z nás musí jít pěšky," zablábolil. 
     "Já se vezu," klidně na to 'řekl kadet Biegler, "a ty si dělej, kamaráde, co chceš." 
     "Jeďte dál," hlasem jako v deliriu houkl poručík Dub na šoféra a zahalil se potom v důstojné mlčení jako Julius Caesar, když se k němu přibližovali spiklenci s dýkami, aby ho probodli. Tak přijeli do Zóltance, kde našli stopu bataliónu.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mezitímco poručík Dub s kadetem Bieglerem se ještě na schodech hádali o tom, zdali kadet, který není ještě nikam zařazen, má nárok na jitrnici z onoho množství, které připadá na důstojnictvo jednotlivých kumpanií, dole v kuchyni zatím byli již syti a rozložili se po rozlehlých lavicích a rozhovořili se o všem možném, přičemž bafali ostošest z dýmek. 
    Kuchař Jurajda prohlásil: "Tak jsem vám dnes udělal báječný vynález. Myslím, že to udělá úplný převrat v kuchařství. Ty přece víš, Vaňku, že jsem nemohl nikde v této proklaté vesnici najít marjánku do jitrnic." 
     "Herba majoranae," řekl účetní šikovatel Vaněk, vzpomínaje na to, že je drogistou. 
    Jurajda pokračoval: "Je neprozkoumané, jak lidský duch chápe se v nouzi nejrůznějších prostředků, jak se mu jeví nové obzory, jak začíná vynalézat všechny nemožné věci, o kterých se lidstvu dosud ani nesnilo... Hledám tedy po všech staveních marjánku, běhám, sháním se, vysvětluji jim, k čemu to potřebuji, jak to vypadá..." 
     "To jsi měl ještě popsat vůni," ozval se z lavice Švejk, "měl jsi říct, že marjánka voní tak, jako když čicháš k lahvičce inkoustu v aleji rozkvetlých agátů. Na vrchu Bohdalci u Prahy..." 
     "Ale Švejku," přerušil ho prosebným hlasem jednoroční dobrovolník Marek, "nech dokončit Jurajdu." 
    Jurajda mluvil dál: "V jednom statku přišel jsem na jednoho starého, vysloužilého vojáka z doby okupace Bosny a Hercegoviny který vysloužil vojenskou službu v Pardubicích u hulánů a ještě dnes nezapomněl česky. Ten se se mnou začal hádat, že v Čechách se nedává do jitrnic marjánka, ale heřmánek. Nevěděl jsem tedy doopravdy, co si tedy počnu, neboť opravdu každý rozumný a nepředpojatý člověk musí považovat marjánku mezi kořením, které se dává do jitrnic, za princeznu. Nutno bylo nalézti rychle takóvou náhražku, která by dodala rázovité kořeněné chuti. A tak jsem našel v jednom stavení pod obrazem nějakého svatého pověšený svatební myrtový věneček. Byli to novomanželé, větvičky myrty na věnečku byly ještě dosti svěží. Tak jsem dal myrtu do jitrnic, ovšem že jsem musel celý svatební věneček třikrát pařit ve vařící vodě, aby lístky změkly a pozbyly příliš štiplavé vůně a chuti. To se rozumí, že když jsem jim bral ten svatební myrtový věneček do jitrnic, že bylo mnoho pláče. Rozloučili se se mnou s ujištěním, že za takové rouhání, poněvadž věneček byl svěcený, nejbližší koule mne zabije. Vy jste jedli přece mou jitrnicovou polévku a nikdo z vás nepoznal, že místo marjánkou voní myrtou." 
     "V Jindřichově Hradci," ozval se Švejk, "byl před lety uzenář Josef Linek a ten měl na polici dvě krabice. V jedné měl směs všeho koření, které dával do jitrnic a jelit. V druhé krabici měl prášek na hmyz, poněvadž ten uzenář už několikráte zjistil, že rozkousali jeho kunšofti v buřtě štěnici nebo švába. Von vždycky říkal, pokud se týká štěnice, že má kořennou příchuť po hořkých mandlích, které se dávají do bábovek, ale švábi že v uzeninách smrdějí jako stará bible prolezlá plísní. Proto von držel na čistotu ve svý dílně a zasejpal všude ten prášek na hmyz. Takhle jednou dělá jelita a měl přitom rýmu. Popadne tu krabici s práškem na hmyz a vsypal to do prejtu na jelita, a vod tý doby v Jindřichově Hradci chodili pro jelita jen k Linkovi. Lidi se mu tam přímo hrnuli do krámu. A von byl tak chytrej, že přeci na to přišel, že to dělá ten prášek na hmyz, a vod tý doby objednával si na dobírku celé bedničky s tím práškem, když byl předtím upozornil firmu, od které to bral, aby na bedničku napsali ,Indické koření`. To bylo jeho tajemství, s ním šel do hrobu, a nejzajímavějším bylo to, že z těch rodin, kde brali jeho jelita, vodstěhovali se všichni švábi a štěnice. Vod tý doby patří Jindřichův Hradec k nejčistším městům v celejch Čechách." 
     "Už jsi skončil?" otázal se jednoroční dobrovolník Marek, který chtěl patrně též vmísiti se do rozhovoru. 
     "S tím bych už byl hotov," odpověděl Švejk, "ale znám podobný případ v Beskydách, ale vo tom vám povím, až budeme v gefechtu." 
    Jednoroční dobrovolník Marek se rozhovořil: "Kuchařské umění nejlépe se pozná ve válce, zejména na frontě. Dovolím si učiniti malé přirovnání. V míru četli jsme a slýchali o takzvaných ledových polívkách, to jest polívkách, do nichž přidává se led a které jsou velice oblíbeny v severním Německu, Dánsku a Švédsku. A vidíte, přišla válka, a letos v zimě v Karpatech měli vojáci tolik zmrzlé polévky, že ji ani nejedli, a je to přece specialita." 
     "Zmrzlý guláš dá se jíst," namítl účetní šikovatel Vaněk, "ale ne dlouho, tak nanejvýš týden. Kvůli tomu naše devátá kumpanie pustila pozici." 
     "Ještě za míru," s neobyčejnou vážností řekl Švejk, "točila se celá vojna kolem kuchyně a kolem nejrozmanitějších jídel. Měli jsme vám v Budějovicích obrlajtnanta Zákrejse, ten se točil pořád kolem důstojnický kuchyně, a taky, když ňákej voják něco proved, tak si ho postavil hapták a pustil se do něho: ,Ty pacholku, jestli se to bude ještě jednou opakovat, ták udělám z tvý huby důkladně naklepanou roštěnku, rozšlápnu té na bramborovou kaši a pak ti to dám sežrat. Poteče z tebe kaldoun s rejží, budeš vypadat jako prošpikovanej zajíc na pekáči. Tak vidíš, že se musíš polepšit, jestli nechceš, aby lidi mysleli, že jsem z tebe udělal fašírovanou pečeni se zelím." 
    Další výklad a zajímavý rozhovor o používání jídelního lístku pro vychování vojínů před válkou byl přerušen velikým křikem nahoře, kde končil slavnostní oběd. 
    Ze zmatené směsi hlasů vynikal křik kadeta Bieglera: "Voják má již v míru znát, čeho vyžaduje válka, a ve válce nezapomínat, čemu se naučil na cvičišti." 
    Potom bylo slyšet supění poručíka Duba: "Prosím, aby bylo konstatováno, že jsem již potřetí uražen!" 
    Nahoře děly se velké věci. 
    Poručík Dub, který choval známé záludné úmysly s kadetem Bieglerem před tváří batalionskomandanta, byl hned při vstupu uvítán důstojníky velkým řevem. Účinkovala znamenitě na všechny židovská kořalka. 
    Tak volali jeden přes druhého, narážejíce na jezdecké umění poručíka Duba: "Bez štolby to nejde! - Splašený mustang! - Jak dlouho jsi se, kamaráde, pohyboval mezi kovboji na Západě? Krasojezdec!" 
    Hejtman Ságner rychle do něho vrazil odlivku prokleté kořalky a uražený poručík Dub zasedl za stůl, Přistavil si starou rozbitou židli k nadporučíkovi Lukášovi, který ho uvítal přátelskými slovy: "Všechno jsme již snědli, kamaráde." 
    Smutná postava kadeta Bieglera byla jaksi přehlédnuta, přesto, že kadet Biegler přesně dle předpisu hlásil se kolem stolu hejtmanovi Ságnerovi služebné a druhým důstojníkům, opakuje kolikrát za sebou, ačkoliv ho všichni viděli a znali: "Kadet Biegler přibyl do štábu bataliónu." 
    Biegler vzal si plnou sklenici, usedl potom zcela skromně k oknu a čekal na vhodný okamžik, aby mohl hodit do povětří některé své znalostí z učebnic. 
    Poručík Dub, kterému ty hrozné přiboudliny lezly do hlavy, klepal prstem o stůl a zčistajasna obrátil se k hejtmanovi Ságnerovi: 
     "S okresním hejtmanem jsme vždy říkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Připomínám si to zejména dnes, když naše vojska v dohledné době překročí hranice."

Charleville - Dětství

Roku 1852, rok po bonapartistickém převratu, padla v Charleville u muziky do oka osmatřicetiletého Frédérica Rimbauda sedmadvacetiletá Vitalie Cuifová a jelikož se oběma chtělo do manželství, tak spolu 8.února 1853 uzavřeli sňatek Frédéric Rimbaud byl kapitánem dělostřelectva a stěhoval se svou jednotkou z místa na místo. Nutno říci že se ke své hodnosti tvrdě vypracoval z prostého vojína. Manželé spolu měli děti, ale to hlavní – společný život – jim bylo odepřeno. První z dětí se narodilo 2.listopadu 1853 a byl to chlapec který dostal jméno po otci - Frédéric. Frédéric nebyl příliš inteligentní. Život měl na rozdíl od bratra velice průměrný a skončil jako průvodčí omnibusu. Na podzim 20.října 1854 v šest hodin ráno se narodilo druhé dítě – Jean Nicolas Arthur Rimbaud. Po něm přišla na svět Vitalii a dcera která brzy po narození zemřela. Po narození třetí dcery Isabely v roce 1860, dal majitel jejich domu v Chrleville Rimbaudovým z domu výpověď. To už otec Frédéric u rodiny nebyl. Do roku 1862 bydleli v Bourbonské ulici. Poté našla paní Rimbaudová konečně slušný byt na dlouhé třídě která spojuje Charleville a Mézierés.
V říjnu nastoupili oba chlapci jako externisté do devítky Rossatova ústavu v rue de ´lArquebuse. Informace o jejich prospěchu nejsou známi, ale Arthur jistě vinikal, protože se našlo několik knižních cen, které mu byli uděleny. Protože matka nebyla s Rossatovým ústavem spokojená, dala chlapce na vhodnější gymnázium. Arthur byl skvělý žák a dokonce přeskočil jednu třídu, zatímco Frédéric jednou opakoval.
Roku 1867 se seznámil s Ernestem Delahayem – méziérským externistou, který se stal jeho přítelem a který Arthura velice obdivoval. Už tehdy Arthur během chvilky „spíchl“ několik porcí nejen francouzských, ale i latinských veršů. . Ve svých 14-ti letech se ve své školní úloze (rozvedení úryvku Horatia) ztotožňuje s Horatiovou představou a dokáže improvizovat latinské verše. Budeš básníkem, píše o sobě. Tato úloha byla zveřejněna v roce 1869 - první Rimbaudův text. Nejednou za své verše vyhrál školní cenu.
Roku 1870 přichází do charlevillské gymnázia dvaadvacetiletý profesor rétoriky Georges Izambard, který byl Rimbaudem doslova ohromen. Brzy se stali s Arthurem blízkými přáteli.
S Izambardem dělal veké pokroky k buřičství. Jeho texty do školské soutěže v latinských verších byli přehlíženy, což Arthura velice pobouřilo a v jeho rebelství stále více utvrzovalo, což je na jeho básních a sonetech z této doby na první pohled zřejmé.



Útěky

V létě 1870 odjíždí Izambard s přítelem Deverriérem na prázdniny do Douai, odkud pocházel. Arthur dostává k disposici jeho byt s rozsáhlou knihovnou. Přečetl si knihu Paula Verlaina Galantní slavnosti, která ho více než uchvátila.
Kvůli necnášenlivosti ke svému rodnému městu, odjíždí Arthur přes Brusel do Paříže. Protože neměl dostatek peněz na lístek, koupil si jízdenku jen do Saint-Quentinu. Po příjezdu do Paříže o zatýká pařížská policie. Arthur je umístěn do vyšetřovací vazby, odkud píše Izambardovi a své matce. Izambard se za svého žáka v dopise zaručil a poslal také třináct fraků. Asi 8.září přijíždí Arthur za svým učitelem do Douai, ale21.září dostává Izambard dopis od paní Rimbaudové, ve kterém ho matka žádá o navrácení syna. Učitel odvezl svého žáka do Charleville matce. Rimbaud se v té době přátelí stále více s Ernestem Delahayem. Další útěk na sebe nenechal dlouho čekat. Arthurova se zastavila za Izambardem a poprosila ho aby se vydal Arthura hledat do Belgie. Rimbaud se mezitím dostal do Charleroi. Ač byl na ulici směle veršoval o svém putování. Cesta jej inspirovala k napsání řady obdivuhodných básní a sonetů. Kdo by neznal Mou bohému, malé veledílo hořké něhy. Izambard mu šel stále v patách ale neuspěl. Nakonec se Arthur objevil u Izambarda doma v Douai. Po několika dnech ho na přání Rimbaudovy matky odevzdává policii. Gymnázium mělo být znovu otevřeno což Arthura příliš nepotěšilo. Na rozdíl od Delahayeho neměl do studia vůbec chuť. Kvůli matce, která ho nutila vrátit se do školy, se vydává do Paříže. Po návratu je chvilku v Charleville ale po 18.březnu 1871 kdy byla vyhlášena Komuna a zákonná vláda uprchla do Versaille, Rimbaud opět odjíždí do Paříže. Nejdříve vstoupil do partyzánské armády, ale brzy ho to omrzelo a vrátil se pěšky domů. Následné rozdrcení komuny jej inspirovalo k několika básním. V rodném městě se pár měsíců jen tak potuloval. Do práce se mu nechtělo. Jednoho dne získává od Bretagnea adresu Paula Verlaina a ihned mu posílá dopis i s několika ukázkami ze svého díla (Vyjevené děti, Dřepění, Seďáci, Opilý koráb aj.) – dohromady šest básní. Verlainova odpověď přišla 9.září 1871. Byla nadšená a obdivná. Verlaine žádá aby za ním Arthur přijel do Paříže. Rimbaud je nadšený. V den kdy odjížděl s ním na nádraží šel i Delahaye. A Před vlakem mu předpověděl velkou budoucnost.





Paříž – setkání s Verlainem

Verlainovi bylo roku 1871 šestadvacet let. Rok před tím si vzal za ženu šestnáctiletou Matyldu Mautéovou, nevlastní sestru jednoho ze svých dobrých přátel. Verlainovi žili s rodiči Matyldy v jednom domě číslo 14 rue Nicolet. Manželství pro něj bylo vysvobozením z bouřlivého mládí a náklonosti k alkoholu. Sbírky Saturnské básně a Galantní slavnosti ho proslavily, takže byl na předním místě mezi mladými nadějemi parnasistické školy. Jeho přátelé sdíleli jeho úžas při čtení Rimbaudových veršů, které jim poskytl. Paul byl v té době zaneprázdněn hledáním bytu, zaměstnáním, chováním se jako otec rodiny, protože se zanedlouho očekávalo první dítě. A právě teď do jeho života vstoupil mladý básník Arthur Rimbaud. Verlaine mu šel v den jeho příjezdu naproti, ale na nádraží ho nenašel. Když se vrátil domů, viděl Arthura u nich v jídelně, jak se baví s Matyldou a její matkou. Rimbaudovo chování ho více než zaskočilo, stejně jako jeho přítele Charlese Crose. Byl značně nepřívětivý, bez jakéhokoli zájmu ke konverzaci. Ale i Arthur byl Verlainovým rodinným životem nepříjemně překvapen. Mladý básník se rozhodl že Verlaina svede z vyšlapané cestičky a ukáže mu skutečnou velikost světa.
Chodili spolu na dlouhé procházky a Paul se směle opájel Arthurovými představami o povalení rodiny, vlasti a společnosti. Společná závrať se začala.
Paul zavedl Arthura na schůzku parnasiastů, kteří si u kávy četli verše. Mladý básník tu přečetl svou mistrovskou báseň „Opilý koráb“. Všichni byli doslova unešeni nejen jeho básní, ale hlavně jeho vzhledem – špinavý tulák s tváří dítěte.
Protože se Verlainovi vracel tchán z lovu a v domě by jistě nerad našel mladého bouřlivého básníka, musel Paul Arthura ubytovávat postupně u svých přátel. Rimbaud toto žití moc dlouho netrpěl a dobrovolně žil jako tulák v ulicích Paříže. Verlaine trávil hodně času se svým mladým přítelem a rodinu zanedbával. Domů se vracel opilý a jednou těhotnou Matyldu dokonce fyzicky napadl. Nicméně mu přinesla na svět syna Georgese. Jednoho dne Rimbaud zmizel. Verlain, který jím byl úplně posedlý, ho jel okamžitě hledat. Našel ho jako zbídačeného tuláka. Na Verlainovo přání ho u sebe ubytoval tehdejší básník Théodore de Banville. Verlaine byl teď se svým přítelem víc než často. Dával mu okázale najevo své přátelství. To stačilo k tomu aby se začalo šuškat o intimních stycích mezi nimi. Bůhví co na tom bylo pravdy. Každopádně novinář a Verlainův přítel Edmond Lepelletier na to několikrát narážel a to dokonce i ve svých článcích. Tím se stal u Rimbauda značně neoblíbeným. nepřátelství to ale bylo vzájemné. Tou dobou byl založen “Kroužek cifiks“ kam oba básníci docházeli. Ale Rimbaud psal málo. Za zmínku stojí snad jen slavný sonet „Samohlásky“.




Verlaine rozházel za dva měsíce dva tisíce franků a to vše kvůli Arthurovi. Bylo to více než co předtím vydělával na radnici. Podnikl tedy cestu do Belgie aby si trochu přilepšil z dědictví po tetě. Cestou zpátky se zastavil v Charleville, aby se setkal s Delahayem kterého poznal, když se Delahaye stavil u Rimbauda v Paříži.
Rimbaud v té době bydlel v malé mansardě naproti montparnasskému hřbitovu. Verlaine opět fyzicky napadl nejen svou manželku, ale dokonce i malého syna. Mathylda poté na přání svých rodičů odchází do Périgueux, odkud pocházel její otec. Paul prosí o její návrat, ale ona mu odepíše že buď ona, nebo Rimbaud, ale Varlaine jí sdělí, že to není v jeho moci, poslat přítele pryč. Matylda na přání své matky zažádala o rozvod, protože to byl jediný způsob, jak dostat Paula z moci mladého bouřliváka. Verlaine padl do hlubokého zoufalství. Rimbaud, který byl velice rozzuřený na Paula, ale hlavně na Matyldu, konečně odjíždí do Charleville. Matylda se se synem vrací zpět k manželovi.
Rimbaud chodil v Charleville na procházky s Delahayem. Dává se znovu do práce a stále více se věnuje próze (Iluminace). Stále si však s Verlainem dopisuje. Verlaine opět propadá alkoholu a koná na ženě další násilí. To byl signál změny – Arthurův návrat do Paříže. Psal se květen 1872. Rimbaud trávil dny po pařížských hospodách. Verlaine si našel místo u pojišťovací agentury. Jednoho dne, když bylo jeho manželce zle, odešel pro doktora. Už se nevrátil. Potkal totiž Rimbauda. Ten ho udolal, aby s ním odešel do Belgie.

Belgie

Odjeli večerním vlakem do Arrasu. Dorazili sem 8.července 1872, ale hned večer uháněli vlakem na Charleville a Givet. Zastavili se i u Bretagne, který jim zajistil kočár. Nakonec dojeli do Bruselu, kde si najali pokoj v hotelu naproti Severnímu nádraží. Matylda mezitím hledala svého manžela po celé Paříži, ale neúspěšně. Ale Verlaine ji brzy poslal psaní. Netrvalo dlouho a Matylda pochopila že se její muž vrátil k Arthurovi. Rozhodla se tedy vydat s matkou do Bruselu a Paula vyrvat ze sporů „démona“. Verlaine byl ale ostražitý a ihned se přestěhoval do jiného hotelu. Nakonec se však se ženou sešel. Ta ho udolala, aby se s ní vrátil do Paříže. Na celnici však zmizel z vlaku. Nastoupil do jiného vlaku, ve kterém na něj čekal Rimbaud.
Arthurova matka požádala policii o pomoc při hledání svého syna a Matylda uvedla do pohybu rozvodové řízení. Oba „psanci“ trávili léto na belgickém venkově. V sobotu 7.září nastoupili na loď do Doveru. Po příjezdu do Anglie hned uháněli do Londýna. Nutno říci že si Londýna opravdu užívali a sbírali inspirace pro svá další díla. Žili z podpor Verlainovy matky a to nestačilo na slušné živobytí. Paní Rimbaudová doporučuje synovi, aby se vrátil do Charleville. Arthur nakonec svolí. Zanedlouho mu však přijde od Paula dopis, že je nemocný. Odjíždí tedy zpět do Londýna, je květen 1973. Verlaine po jeho příjezdu doslova „ožívá“. Kvůli problémům s policií odjíždějí do bezpečné Belgie. Na Velký pátek se Arthur objevil u Rimbaudů na statku v Roche. Na statku se spíše nudil, než aby pracoval. Snažil se hlavně psát. Nakonec se s Paulem dohodli, že se vrátí do Londýna. Aleh hádky mezi nimi byly stále častější. Třetího července kalich přetekl a po hádce Verlaine odjíždí z Londýna s tím, že se vrací k manželce a že Rimbauda nechce už v životě vidět. Netrvalo to však dlouho. Po krátkém odloučení přijíždí Arthur za Paulem do Bruselu. Verlaine však připouští že by se rád vrátil k manželce do ulice Nicolet v Paříži. Ale Rimbaud chtěl také do Paříže. To Verlaina rozzuřilo tak že si šel koupit revolver. Po další hádce nemilosrdně vytáhl na Rimbauda pistoli a vystřelil. U incidentu byla přítomná též Verlainova matka. Nakonec všichni tři odešli do nemocnice, kde byl Arthur ošetřen. Mluvili přirozeně o nehodě. Matka Verlaina nakonec přemluví, aby poslal mladíka pryč. Paulovi se to nelíbí a znovu vytáhne zbraň. Arthur ho nakonec udává policii. Verlaine je zatčen a obviněn. Rimbaud je propuštěn z nemocnice. Podepisuje, že nemá na žalobě zájem a odjíždí k rodině do Roche.
Jeho sestra udává že padal do hlubokých depresí a měl výčitky svědomí, ale prý dál tvořil. Napsal svou autobiografii „Sezóna v pekle“. První vydání této knihy mělo 500 výtisků a stálo 1 frank. Jednu knihu dokonce poslal Verlainovi do vězení. Kvůli prezentaci své knihy odjel do Paříže, ale pobyl zde jen krátkou dobu a nakonec se vrátil do Roche. Po chvílích strávených na rodinném statku Rimbaud opět odjíždí, tentokráte se svým přítelem Germaniem Nouveauem do Londýna, kde žili z Germaniových úspor. Arthurův přítel však zanedlouho odjíždí a on zůstává zase sám. Odhodlal se že bude cestovat po Británii. Nakonec se na Vánoce 1974 vrací do Roche.


Cesty

16.ledna 1875 vychází Paul Verlaine z vězení. Žil osamělý na okraji Paříže. Rimbaud měl touhu, naučit se německy, a tak se vydává do Stuttgartu. Verlaine žádá na Arthurových přátelích, aby mu dali jeho adresu.Přijel za Rimbaudem do Německa, ale jejich setkání skončilo pěstním soubojem. Po incidentu Paul odjíždí do Anglie. Pro Rimbauda bylo přátelství s Verlainem uzavřené. Živil se jako učitel v bohatších rodinách, chvíli putoval po Itállii a Španělsku. 6.října se vrátil do Charleville. Se svým přítelem Dalehayem chodil na procházky a začal se učit hrát na klavír. Začal se učit i nejobtížnější cizí jazyky (arabština ruština, amharština). Na Verlainovy dopisy neodpovídal. Po smrti sestry Vitalie si dal oholit lebku. Začíná znovu cestovat, tentokrát do Vídně. Chvíli se tu živil jako kamelot, ale moc dlouho u toho nevydržel. Rozhodl se, že se stane žoldnéřem na Jávě. 19.července 1876 přistál na Sumatře. Po několika týdnech však zběhl a nastoupil na loď zpět do Evropy. Po krátkých cestách po Skandinávii, se vrací do Roche. Delahaye průběžně informoval Verlaina o Arthurových cestách, ale oba básníci se už nikdy nesetkali. Po krátké návštěvě Švýcarska se Rimbaud vydává 29.listopadu 1878 do Alexandrie. Chvíli pracoval jako vedoucí na stavbě na Kypru, ale onemocněl tyfem a vrátil se do Roche. Rok poté se vrátil na Kypr, a roku 1880 odjel do Afriky.

Afrika – Život obchodníka

Najít práci v Africe nebylo pro Arthura vůbec snadné. V Adenu získal práci písaře, která mu příliš nevyhovovala. Brzy byl však povýšen, a tak získal práci v Hararu, jako zástupce firmy Viannay-Bradley. Vinou nepříjemných tahanic s ředitelstvím, dává v září 1881 výpověď. V Adenu získává zpět práci písaře. Nakonec se vrací k jednatelství firmy Viannay-Bradley v Hararu. Měl nového koníčka – fotografování. Firma však brzo došla k likvidaci a Rimbaud se byl počátkem dubna 1884 nucen vrátit do Adenu. Dál pracoval u Alfreda Bradleyho a dokonce si našel dívku – neznámou Habešanku. Počátkem října 1885 se dovídá, že se dá zbohatnout na dovozu zbraní do Šoa a ihned se do toho vrhá. Avšak je to podnikání více než riskantní, které si žádá hodně trpělivosti. Problémy s dodávkami ho provázeli od začátku do konce. V roce 1888 začal podnikat s Césarem Tianem, ale stále více se nudil. Mnoho se psalo o Rimbaudově obchodu s otroky, jsou to spíše legendy. Svým přátelům psal, že tvoří, ale pokud to byla pravda, zůstaly rukopisy v Africe. Žádné se totiž neobjevily.

Nemoc

20.února 1891 rodině prozradil že je nemocen. Zpočátku si myslel že se jedná o křečové žíly a revmatismus, ale později se objevil na koleni nádor. Nejdříve vyúčtoval s Tianem, a poté se rozhodl, že se vrátí do Francie. Nechal si postavit speciální nosítka, na kterých ho nosiči odnesli do Adenu odkud pokračoval lodí. Po prohlídce v nemocnici Početí v Marseille se dovídá šokující zprávu: nohu je nutno okamžitě amputovat. Ihned píše matce, která za ním přijíždí. K operaci došlo 25.května 1891. Necelý měsíc po operaci je „oficiálně“ zdráv. Stále však naříká na bolesti, které ho sužují. V červenci se rozhodne vrátit se do Roche. Sestra Isabela o něj usilovně pečovala, ale jeho stav byl stále horší a horší. Jeho přání bylo vrátit se do nemocnice v Marseille. 23.srpna tedy se sestrou vyrazili. Byla to pro něj ukrutná cesta plná bolesti. Po měsíci se lékaři shodli že je s Arthurem konec. Nedožije se konce roku. Každý den mu bylo hůř. Padal do bezvědomí. Jeho sestra Isabela s ním byla do poslední vteřiny. V úterý 10.listopadu vydechl Jean-Nicolas Arthur Rimbaud naposledy. Bylo mu sedmatřicet let.Charleville - Dětství

Roku 1852, rok po bonapartistickém převratu, padla v Charleville u muziky do oka osmatřicetiletého Frédérica Rimbauda sedmadvacetiletá Vitalie Cuifová a jelikož se oběma chtělo do manželství, tak spolu 8.února 1853 uzavřeli sňatek Frédéric Rimbaud byl kapitánem dělostřelectva a stěhoval se svou jednotkou z místa na místo. Nutno říci že se ke své hodnosti tvrdě vypracoval z prostého vojína. Manželé spolu měli děti, ale to hlavní – společný život – jim bylo odepřeno. První z dětí se narodilo 2.listopadu 1853 a byl to chlapec který dostal jméno po otci - Frédéric. Frédéric nebyl příliš inteligentní. Život měl na rozdíl od bratra velice průměrný a skončil jako průvodčí omnibusu. Na podzim 20.října 1854 v šest hodin ráno se narodilo druhé dítě – Jean Nicolas Arthur Rimbaud. Po něm přišla na svět Vitalii a dcera která brzy po narození zemřela. Po narození třetí dcery Isabely v roce 1860, dal majitel jejich domu v Chrleville Rimbaudovým z domu výpověď. To už otec Frédéric u rodiny nebyl. Do roku 1862 bydleli v Bourbonské ulici. Poté našla paní Rimbaudová konečně slušný byt na dlouhé třídě která spojuje Charleville a Mézierés.
V říjnu nastoupili oba chlapci jako externisté do devítky Rossatova ústavu v rue de ´lArquebuse. Informace o jejich prospěchu nejsou známi, ale Arthur jistě vinikal, protože se našlo několik knižních cen, které mu byli uděleny. Protože matka nebyla s Rossatovým ústavem spokojená, dala chlapce na vhodnější gymnázium. Arthur byl skvělý žák a dokonce přeskočil jednu třídu, zatímco Frédéric jednou opakoval.
Roku 1867 se seznámil s Ernestem Delahayem – méziérským externistou, který se stal jeho přítelem a který Arthura velice obdivoval. Už tehdy Arthur během chvilky „spíchl“ několik porcí nejen francouzských, ale i latinských veršů. . Ve svých 14-ti letech se ve své školní úloze (rozvedení úryvku Horatia) ztotožňuje s Horatiovou představou a dokáže improvizovat latinské verše. Budeš básníkem, píše o sobě. Tato úloha byla zveřejněna v roce 1869 - první Rimbaudův text. Nejednou za své verše vyhrál školní cenu.
Roku 1870 přichází do charlevillské gymnázia dvaadvacetiletý profesor rétoriky Georges Izambard, který byl Rimbaudem doslova ohromen. Brzy se stali s Arthurem blízkými přáteli.
S Izambardem dělal veké pokroky k buřičství. Jeho texty do školské soutěže v latinských verších byli přehlíženy, což Arthura velice pobouřilo a v jeho rebelství stále více utvrzovalo, což je na jeho básních a sonetech z této doby na první pohled zřejmé.



Útěky

V létě 1870 odjíždí Izambard s přítelem Deverriérem na prázdniny do Douai, odkud pocházel. Arthur dostává k disposici jeho byt s rozsáhlou knihovnou. Přečetl si knihu Paula Verlaina Galantní slavnosti, která ho více než uchvátila.
Kvůli necnášenlivosti ke svému rodnému městu, odjíždí Arthur přes Brusel do Paříže. Protože neměl dostatek peněz na lístek, koupil si jízdenku jen do Saint-Quentinu. Po příjezdu do Paříže o zatýká pařížská policie. Arthur je umístěn do vyšetřovací vazby, odkud píše Izambardovi a své matce. Izambard se za svého žáka v dopise zaručil a poslal také třináct fraků. Asi 8.září přijíždí Arthur za svým učitelem do Douai, ale21.září dostává Izambard dopis od paní Rimbaudové, ve kterém ho matka žádá o navrácení syna. Učitel odvezl svého žáka do Charleville matce. Rimbaud se v té době přátelí stále více s Ernestem Delahayem. Další útěk na sebe nenechal dlouho čekat. Arthurova se zastavila za Izambardem a poprosila ho aby se vydal Arthura hledat do Belgie. Rimbaud se mezitím dostal do Charleroi. Ač byl na ulici směle veršoval o svém putování. Cesta jej inspirovala k napsání řady obdivuhodných básní a sonetů. Kdo by neznal Mou bohému, malé veledílo hořké něhy. Izambard mu šel stále v patách ale neuspěl. Nakonec se Arthur objevil u Izambarda doma v Douai. Po několika dnech ho na přání Rimbaudovy matky odevzdává policii. Gymnázium mělo být znovu otevřeno což Arthura příliš nepotěšilo. Na rozdíl od Delahayeho neměl do studia vůbec chuť. Kvůli matce, která ho nutila vrátit se do školy, se vydává do Paříže. Po návratu je chvilku v Charleville ale po 18.březnu 1871 kdy byla vyhlášena Komuna a zákonná vláda uprchla do Versaille, Rimbaud opět odjíždí do Paříže. Nejdříve vstoupil do partyzánské armády, ale brzy ho to omrzelo a vrátil se pěšky domů. Následné rozdrcení komuny jej inspirovalo k několika básním. V rodném městě se pár měsíců jen tak potuloval. Do práce se mu nechtělo. Jednoho dne získává od Bretagnea adresu Paula Verlaina a ihned mu posílá dopis i s několika ukázkami ze svého díla (Vyjevené děti, Dřepění, Seďáci, Opilý koráb aj.) – dohromady šest básní. Verlainova odpověď přišla 9.září 1871. Byla nadšená a obdivná. Verlaine žádá aby za ním Arthur přijel do Paříže. Rimbaud je nadšený. V den kdy odjížděl s ním na nádraží šel i Delahaye. A Před vlakem mu předpověděl velkou budoucnost.





Paříž – setkání s Verlainem

Verlainovi bylo roku 1871 šestadvacet let. Rok před tím si vzal za ženu šestnáctiletou Matyldu Mautéovou, nevlastní sestru jednoho ze svých dobrých přátel. Verlainovi žili s rodiči Matyldy v jednom domě číslo 14 rue Nicolet. Manželství pro něj bylo vysvobozením z bouřlivého mládí a náklonosti k alkoholu. Sbírky Saturnské básně a Galantní slavnosti ho proslavily, takže byl na předním místě mezi mladými nadějemi parnasistické školy. Jeho přátelé sdíleli jeho úžas při čtení Rimbaudových veršů, které jim poskytl. Paul byl v té době zaneprázdněn hledáním bytu, zaměstnáním, chováním se jako otec rodiny, protože se zanedlouho očekávalo první dítě. A právě teď do jeho života vstoupil mladý básník Arthur Rimbaud. Verlaine mu šel v den jeho příjezdu naproti, ale na nádraží ho nenašel. Když se vrátil domů, viděl Arthura u nich v jídelně, jak se baví s Matyldou a její matkou. Rimbaudovo chování ho více než zaskočilo, stejně jako jeho přítele Charlese Crose. Byl značně nepřívětivý, bez jakéhokoli zájmu ke konverzaci. Ale i Arthur byl Verlainovým rodinným životem nepříjemně překvapen. Mladý básník se rozhodl že Verlaina svede z vyšlapané cestičky a ukáže mu skutečnou velikost světa.
Chodili spolu na dlouhé procházky a Paul se směle opájel Arthurovými představami o povalení rodiny, vlasti a společnosti. Společná závrať se začala.
Paul zavedl Arthura na schůzku parnasiastů, kteří si u kávy četli verše. Mladý básník tu přečetl svou mistrovskou báseň „Opilý koráb“. Všichni byli doslova unešeni nejen jeho básní, ale hlavně jeho vzhledem – špinavý tulák s tváří dítěte.
Protože se Verlainovi vracel tchán z lovu a v domě by jistě nerad našel mladého bouřlivého básníka, musel Paul Arthura ubytovávat postupně u svých přátel. Rimbaud toto žití moc dlouho netrpěl a dobrovolně žil jako tulák v ulicích Paříže. Verlaine trávil hodně času se svým mladým přítelem a rodinu zanedbával. Domů se vracel opilý a jednou těhotnou Matyldu dokonce fyzicky napadl. Nicméně mu přinesla na svět syna Georgese. Jednoho dne Rimbaud zmizel. Verlain, který jím byl úplně posedlý, ho jel okamžitě hledat. Našel ho jako zbídačeného tuláka. Na Verlainovo přání ho u sebe ubytoval tehdejší básník Théodore de Banville. Verlaine byl teď se svým přítelem víc než často. Dával mu okázale najevo své přátelství. To stačilo k tomu aby se začalo šuškat o intimních stycích mezi nimi. Bůhví co na tom bylo pravdy. Každopádně novinář a Verlainův přítel Edmond Lepelletier na to několikrát narážel a to dokonce i ve svých článcích. Tím se stal u Rimbauda značně neoblíbeným. nepřátelství to ale bylo vzájemné. Tou dobou byl založen “Kroužek cifiks“ kam oba básníci docházeli. Ale Rimbaud psal málo. Za zmínku stojí snad jen slavný sonet „Samohlásky“.




Verlaine rozházel za dva měsíce dva tisíce franků a to vše kvůli Arthurovi. Bylo to více než co předtím vydělával na radnici. Podnikl tedy cestu do Belgie aby si trochu přilepšil z dědictví po tetě. Cestou zpátky se zastavil v Charleville, aby se setkal s Delahayem kterého poznal, když se Delahaye stavil u Rimbauda v Paříži.
Rimbaud v té době bydlel v malé mansardě naproti montparnasskému hřbitovu. Verlaine opět fyzicky napadl nejen svou manželku, ale dokonce i malého syna. Mathylda poté na přání svých rodičů odchází do Périgueux, odkud pocházel její otec. Paul prosí o její návrat, ale ona mu odepíše že buď ona, nebo Rimbaud, ale Varlaine jí sdělí, že to není v jeho moci, poslat přítele pryč. Matylda na přání své matky zažádala o rozvod, protože to byl jediný způsob, jak dostat Paula z moci mladého bouřliváka. Verlaine padl do hlubokého zoufalství. Rimbaud, který byl velice rozzuřený na Paula, ale hlavně na Matyldu, konečně odjíždí do Charleville. Matylda se se synem vrací zpět k manželovi.
Rimbaud chodil v Charleville na procházky s Delahayem. Dává se znovu do práce a stále více se věnuje próze (Iluminace). Stále si však s Verlainem dopisuje. Verlaine opět propadá alkoholu a koná na ženě další násilí. To byl signál změny – Arthurův návrat do Paříže. Psal se květen 1872. Rimbaud trávil dny po pařížských hospodách. Verlaine si našel místo u pojišťovací agentury. Jednoho dne, když bylo jeho manželce zle, odešel pro doktora. Už se nevrátil. Potkal totiž Rimbauda. Ten ho udolal, aby s ním odešel do Belgie.

Belgie

Odjeli večerním vlakem do Arrasu. Dorazili sem 8.července 1872, ale hned večer uháněli vlakem na Charleville a Givet. Zastavili se i u Bretagne, který jim zajistil kočár. Nakonec dojeli do Bruselu, kde si najali pokoj v hotelu naproti Severnímu nádraží. Matylda mezitím hledala svého manžela po celé Paříži, ale neúspěšně. Ale Verlaine ji brzy poslal psaní. Netrvalo dlouho a Matylda pochopila že se její muž vrátil k Arthurovi. Rozhodla se tedy vydat s matkou do Bruselu a Paula vyrvat ze sporů „démona“. Verlaine byl ale ostražitý a ihned se přestěhoval do jiného hotelu. Nakonec se však se ženou sešel. Ta ho udolala, aby se s ní vrátil do Paříže. Na celnici však zmizel z vlaku. Nastoupil do jiného vlaku, ve kterém na něj čekal Rimbaud.
Arthurova matka požádala policii o pomoc při hledání svého syna a Matylda uvedla do pohybu rozvodové řízení. Oba „psanci“ trávili léto na belgickém venkově. V sobotu 7.září nastoupili na loď do Doveru. Po příjezdu do Anglie hned uháněli do Londýna. Nutno říci že si Londýna opravdu užívali a sbírali inspirace pro svá další díla. Žili z podpor Verlainovy matky a to nestačilo na slušné živobytí. Paní Rimbaudová doporučuje synovi, aby se vrátil do Charleville. Arthur nakonec svolí. Zanedlouho mu však přijde od Paula dopis, že je nemocný. Odjíždí tedy zpět do Londýna, je květen 1973. Verlaine po jeho příjezdu doslova „ožívá“. Kvůli problémům s policií odjíždějí do bezpečné Belgie. Na Velký pátek se Arthur objevil u Rimbaudů na statku v Roche. Na statku se spíše nudil, než aby pracoval. Snažil se hlavně psát. Nakonec se s Paulem dohodli, že se vrátí do Londýna. Aleh hádky mezi nimi byly stále častější. Třetího července kalich přetekl a po hádce Verlaine odjíždí z Londýna s tím, že se vrací k manželce a že Rimbauda nechce už v životě vidět. Netrvalo to však dlouho. Po krátkém odloučení přijíždí Arthur za Paulem do Bruselu. Verlaine však připouští že by se rád vrátil k manželce do ulice Nicolet v Paříži. Ale Rimbaud chtěl také do Paříže. To Verlaina rozzuřilo tak že si šel koupit revolver. Po další hádce nemilosrdně vytáhl na Rimbauda pistoli a vystřelil. U incidentu byla přítomná též Verlainova matka. Nakonec všichni tři odešli do nemocnice, kde byl Arthur ošetřen. Mluvili přirozeně o nehodě. Matka Verlaina nakonec přemluví, aby poslal mladíka pryč. Paulovi se to nelíbí a znovu vytáhne zbraň. Arthur ho nakonec udává policii. Verlaine je zatčen a obviněn. Rimbaud je propuštěn z nemocnice. Podepisuje, že nemá na žalobě zájem a odjíždí k rodině do Roche.
Jeho sestra udává že padal do hlubokých depresí a měl výčitky svědomí, ale prý dál tvořil. Napsal svou autobiografii „Sezóna v pekle“. První vydání této knihy mělo 500 výtisků a stálo 1 frank. Jednu knihu dokonce poslal Verlainovi do vězení. Kvůli prezentaci své knihy odjel do Paříže, ale pobyl zde jen krátkou dobu a nakonec se vrátil do Roche. Po chvílích strávených na rodinném statku Rimbaud opět odjíždí, tentokráte se svým přítelem Germaniem Nouveauem do Londýna, kde žili z Germaniových úspor. Arthurův přítel však zanedlouho odjíždí a on zůstává zase sám. Odhodlal se že bude cestovat po Británii. Nakonec se na Vánoce 1974 vrací do Roche.


Cesty

16.ledna 1875 vychází Paul Verlaine z vězení. Žil osamělý na okraji Paříže. Rimbaud měl touhu, naučit se německy, a tak se vydává do Stuttgartu. Verlaine žádá na Arthurových přátelích, aby mu dali jeho adresu.Přijel za Rimbaudem do Německa, ale jejich setkání skončilo pěstním soubojem. Po incidentu Paul odjíždí do Anglie. Pro Rimbauda bylo přátelství s Verlainem uzavřené. Živil se jako učitel v bohatších rodinách, chvíli putoval po Itállii a Španělsku. 6.října se vrátil do Charleville. Se svým přítelem Dalehayem chodil na procházky a začal se učit hrát na klavír. Začal se učit i nejobtížnější cizí jazyky (arabština ruština, amharština). Na Verlainovy dopisy neodpovídal. Po smrti sestry Vitalie si dal oholit lebku. Začíná znovu cestovat, tentokrát do Vídně. Chvíli se tu živil jako kamelot, ale moc dlouho u toho nevydržel. Rozhodl se, že se stane žoldnéřem na Jávě. 19.července 1876 přistál na Sumatře. Po několika týdnech však zběhl a nastoupil na loď zpět do Evropy. Po krátkých cestách po Skandinávii, se vrací do Roche. Delahaye průběžně informoval Verlaina o Arthurových cestách, ale oba básníci se už nikdy nesetkali. Po krátké návštěvě Švýcarska se Rimbaud vydává 29.listopadu 1878 do Alexandrie. Chvíli pracoval jako vedoucí na stavbě na Kypru, ale onemocněl tyfem a vrátil se do Roche. Rok poté se vrátil na Kypr, a roku 1880 odjel do Afriky.

Afrika – Život obchodníka

Najít práci v Africe nebylo pro Arthura vůbec snadné. V Adenu získal práci písaře, která mu příliš nevyhovovala. Brzy byl však povýšen, a tak získal práci v Hararu, jako zástupce firmy Viannay-Bradley. Vinou nepříjemných tahanic s ředitelstvím, dává v září 1881 výpověď. V Adenu získává zpět práci písaře. Nakonec se vrací k jednatelství firmy Viannay-Bradley v Hararu. Měl nového koníčka – fotografování. Firma však brzo došla k likvidaci a Rimbaud se byl počátkem dubna 1884 nucen vrátit do Adenu. Dál pracoval u Alfreda Bradleyho a dokonce si našel dívku – neznámou Habešanku. Počátkem října 1885 se dovídá, že se dá zbohatnout na dovozu zbraní do Šoa a ihned se do toho vrhá. Avšak je to podnikání více než riskantní, které si žádá hodně trpělivosti. Problémy s dodávkami ho provázeli od začátku do konce. V roce 1888 začal podnikat s Césarem Tianem, ale stále více se nudil. Mnoho se psalo o Rimbaudově obchodu s otroky, jsou to spíše legendy. Svým přátelům psal, že tvoří, ale pokud to byla pravda, zůstaly rukopisy v Africe. Žádné se totiž neobjevily.

Nemoc

20.února 1891 rodině prozradil že je nemocen. Zpočátku si myslel že se jedná o křečové žíly a revmatismus, ale později se objevil na koleni nádor. Nejdříve vyúčtoval s Tianem, a poté se rozhodl, že se vrátí do Francie. Nechal si postavit speciální nosítka, na kterých ho nosiči odnesli do Adenu odkud pokračoval lodí. Po prohlídce v nemocnici Početí v Marseille se dovídá šokující zprávu: nohu je nutno okamžitě amputovat. Ihned píše matce, která za ním přijíždí. K operaci došlo 25.května 1891. Necelý měsíc po operaci je „oficiálně“ zdráv. Stále však naříká na bolesti, které ho sužují. V červenci se rozhodne vrátit se do Roche. Sestra Isabela o něj usilovně pečovala, ale jeho stav byl stále horší a horší. Jeho přání bylo vrátit se do nemocnice v Marseille. 23.srpna tedy se sestrou vyrazili. Byla to pro něj ukrutná cesta plná bolesti. Po měsíci se lékaři shodli že je s Arthurem konec. Nedožije se konce roku. Každý den mu bylo hůř. Padal do bezvědomí. Jeho sestra Isabela s ním byla do poslední vteřiny. V úterý 10.listopadu vydechl Jean-Nicolas Arthur Rimbaud naposledy. Bylo mu sedmatřicet let.Osnova:

Úvod: stručné pojednání o 2. světové válce

Stať: a) cizí literatura – vlastní četba (A. Seghers, Sedmý kříž)
b) česká literatura – vlastní četba (O. Pavel, Smrt krásných srnců)

Závěr: jak zapůsobila válka lidi a jak na mě působí přečtená literatura



2. Světová válka
Světová válka proběhla v letech 1939 – 1945. Zapojil se do ní téměř celý svět.Válku zorganizovaly fašistické země v čele s hitlerovským Německem. V září 1939, kdy Nacisté rozpoutali druhou světovou válku, rostl hospodářský potenciál Německa především obsazováním a vykořisťováním dalších území, vraždění, týrání a znevažování lidí jiných než „čisté rasy“ a nebo lidí nesouhlasící s nacistickými a fašistickými ideologiemi. Válka skončila poražením fašistických velmocí 8. května 1945, kdy Německo kapitulovalo, ale také obrovskými materiálovými škodami a lidskými životy.
Protifašističtí autoři ve svých dílech líčili strach z války, rozebírali psychiku jedince. Na válku se dívali i pod jiným úhlem, a tak vznikaly satirické a humoristické romány z války, kde autoři zesměšňovali nejen nepřítele, ale i vlastní řady.

Cizí literatura

Anna Seghers
"Nepíšeme proto, abychom psali,
ale abychom tím, že píšeme, měnili svět."

Anna Seghers (narozena 1900), vlastním jménem Netty Radvanyi, patří k zakladatelům německé proletářské a socialistické literatury a její prózy patří k vrcholům světového písemnictví 20. století. Celé její dílo je velkou obžalobou fašismu. Je to autorka románů, novel, povídek a esejí. Její život ovlivnily významné události 20. století, od třídních bojů ve dvacátých letech a teroru v období vlády fašistů až po
výstavbu socialistického německého státu.
Nejvíce ji proslavil román Sedmý kříž. Napsala jej v emigraci roku 1939. Toto slavné dílo, umělecky nejvýznamnější protifašistický román a jeden předních moderních románů vůbec, je širokým obrazem fašistického Německa.
Kniha byla roku 1944 v USA zfilmována Fredem Zinnemannem.
Anna Seghers v této knize, která ji proslavila po celém světě, a za niž obdržela v roce 1947 Büchnerovu cenu, dokazuje, že všemocná diktatura fašistů není všemocná, že mezinárodní antifašistická solidarita je silou, která zvítězí.

Sedmý kříž
Sedmý kříž zůstane prázdný a stane se pro vězně symbolem odhodlání k odporu proti fašismu a solidarity, kterou nemůže potlačit ani největší teror. Hlavní hrdina prochází jako štvanec Porýním, snaží se hledat pomoc u svých přátel, kteří mu převážně ochotně pomáhají, i když si jsou vědomi nebezpečí, které na sebe jeho ukrytím přebírají. Autorka líčí obyčejný život v německých vesnicích i městech, množství nejrůznějších lidí, zastrašených i statečných. Tímto hledá autorka odpověď na otázku, jak hluboko pronikla nacistická ideologie do nitra německého národa, jaké revoluční síly v Německu existují a jaké jsou možnosti protifašistického odboje. Zdařilý útěk Georga Heislera symbolizuje autorčinu víru, že moc
nacistického režimu v Německu není neomezená.

V Sedmém kříži prostupuje mnoho paralelních dějů (osudy Heislerovy bývalé ženy Elli, přítele Franze Marneta, ostatních uprchlých vězňů). Všechny dějové a časové roviny se však protínají v jediném průsečíku, jímž je Heislerův osud. Metaforický titul románu navozuje představu Kristova utrpení a obsahuje magické číslo sedm; smrt šesti uprchlých vězňů na křížích je paralelou biblického ukřižování; sedm kapitol knihy odpovídá sedmi dnům Heislerova útěku a zároveň sedmi dnům stvoření světa.

Děj se odehrává na podzim 1937 v Porýní v Hesensku, kde z politického koncentračního tábora ve Westhofenu uprchne sedm vězňů, mezi kterými je hlavní postava Georg a jeho blízký přítel Wallau, ve kterém vidí svůj vzor a obrací se na něj s radami, které mu Wallau v duchu dává. Uteče přes les, stoku a pole na silnici, po které jde se starou, nic netušící paní a malou holčičkou. Když kolem přejíždí hlídka, rychle přeleze střepy posázenou zeď a s poraněnou rukou zaleze do skleníku místní školy. Tam si vezme manšestrový kabát jednoho ze studentů a odchází dál do polí k vesnici v Buchenau. Jen co tam dorazí, je vesnicí slyšet hvízdot a rozkaz, ať jdou všichni domů. Georg tedy vklouznul do nejbližších vrat a tam se schoval za hromadu dříví. Za nedlouho je dopaden jeden z vězňů, který byl schovaný v psí boudě. Mezitím se ve škole zjistilo, že byl ukraden kabát, boty a vytrhnutá podšívka ze staré bundy, což bylo ihned nahlášeno. Dále se zjistilo, že ten uprchlík, který měl školákův kabát, musí být zraněn, protože našli stopy od krve na zdi a ve skleníku. Georg pokračoval do Mohuče, kam potřeboval za doktorem. Noc strávil v kostele. Ráno ho doktor ho ošetřil a Georg pokračoval ve své cestě k Rýnu, kde potkal rybáře, kterých tam bylo hodně. S jedním si vyměnil manšestrovou bundu za teplý svetr. Další noc strávil v kůlně, kde měli noční schůzku dva milenci. Ráno vyrazil dál. Potkal hlouček mladých chlapců a s nimi a jejich učitelem přeplaval řeku. Měl namířeno k Leni, jeho bývalé lásce. Ve Westhofenu se mezitím dozvěděli od jednoho muže, že jeden člověk se zraněnou rukou byl v ordinaci doktora a potom pokračoval směrem k Rýnu. Rybáři, co s ním Georg vyměnil vršek byl kabát zabaven a všichni svědci šli k výslechu. Byl předvolán i majitel kabátku, mladý Fritz. Ten však z nějakého důvodu řekl, že kabát není jeho. Tím nemohlo pátrání pokračovat, protože šlo zřejmě o jinou osobu. Zatím Georg vystoupil z loďky, prošel kolem hlídky, rozloučil se s chlapci a vydal se cestou do Wiesbadenu. Toho dne zatkli Wallaua, což bylo pro vězně hrozné, vězni v táboře byli zoufalí a zděšení. Wallau byl chycen jako třetí a byl pověšen na třetí kříž ve Westhofenu. Georg kráčel do města. Kolem jezdilo hodně aut, tak se rozhodl jedno „stopnout“. Zamával na cizince, který ho s úsměvem přijal. Když dorazil k Leni, otevřela mu mladá žena a říkala, že tu žádná Leni nebydlí. Georg ji ale poznal, a když mu odmítala pomoci, vzal si od ní alespoň jídlo a odešel. Dorazil na adresu, kterou mu dal jeden z uprchlých, kde mu obtloustlá paní dala nové oblečení. Dnešní noc chtěl strávit s jakoukoliv prostitutkou, která mu jako první přijde do cesty. –Byla hrozná, řekl jí, že bude spát. V noci ho něco probudilo, dal si dohromady, že ho ta žena mohla udat, a tak vyskočil z postele i okna a utíkal pryč. Zbytek noci strávil v křoví. Dalšího dne byl chycen jeden z vězňů, byla předvolána paní, která Georgovi prodala nové oblečení, a u které našli ranec s Georgovými starými věcmi. Ráno se Georg najedl a napil v bufetu. Byli tam i dva mladí hoši a jeden z nich Georga poznal. Řekl tomu druhému: „Bože“ Mohl sis vydělat.“ „Mohl? A ty ne?“ Podívali se na sebe a řekli si, že by to neudělali, že by ho neudali. Sbalili své brašny a odešli. Georg odjížděl tramvají z města. Když vystoupil z tramvaje, uviděl jednoho z vězňů. Ten ho vzal kousek dál a říkal mu, že se jde přihlásit a přemlouval i Georga, ať jde s ním. Ale Georg nešel. Místo toho začal přemýšlet nad svými starými známými a přáteli, kteří by mu mohli pomoci. Rodina – hlídaná, Elli (jeho manželka) – hlídaná, Werner, farář Seitz – všichni hlídaní. Potom si vzpomněl na svého starého přítele Franze, ale o tom neměl informace, kde by mohl být. Nakonec se rozhodl pro Paula Rödera, jeho dobrého kamaráda z dětství. Když stál před jeho domem, ptal se sám sebe, jestli smí vůbec dovnitř, kde ho přijmou, jestli svým příchodem smí rozmetat tuto rodinu do vězení, polepšovny, na smrt? Zazvonil. Paul ho s nadšením přivítal. Večer strávil s Rödrem, jeho ženou Liesel a jejich dětmi. Večer, když šla žena i děti spát, se mu Georg svěřil s tím, jak na tom je. Paul se nabídl, že Georgovi pomůže, jak jen bude moci. Mezitím stará žena sedí ve svém křesle a přemýšlí o svém synovi. Jak se zachová, přijde-li k nim domů? Když bude stát u okna a uvidí ho, jak se blíží, vykřikne na upozorněnou „Gestapo!“ Jinde zase mladý Fritz zjistil, že už chytli pět ze sedmi uprchlíků – co když chytli toho „jeho“? Co když řekne, že ta bunda je jeho? –Cítí se sám. Paul další ráno vstal a šel za Sauerem, o němž mu Georg řekl, že by mu mohl pomoci, ten mu však nevěřil – bál se, že je z Gestapa, a že by potom všechno, co řekne bylo obráceno proti němu. Proto se Paul rozhodne hledat pomoc u svého kolegy z práce. Fiedlera. Šestý ze sedmi uprchlých vězňů došel na kopec, odkud měl výhled jak na vesnici, tak i na svůj domek, kde žila jeho rodina. Sedl si pod lískový strom a díval se dolů. Najednou se mu zatemnělo před očima. Po chvíli ho našlo jedno z dětí, kteří si byli natrhat lískové ořech, jak tam leží – byl mrtev. Paul se rozhodl, že zaměstná Georga u své tetičky místo svého bratrance. Georg tam pracoval den, když pro něj Paul přišel, ať počká na modré auto u jedné hospody. Georg nevěděl, o koho jde, jestli je ten člověk, co si ho má vyzvednout, spolehlivý. Říkal si, že by ho Paul nezradil, ale kdyby ho mučili, že mu nemůže mít za zlé, že ho prozradil. Další den tedy nasedl do auta. Řidič s ním celou cestu nepromluvil. Dojeli do bytu, kde je uvítala paní středního věku. Byla to žena řidiče. Jmenovali se Kressovi. Paula mezitím předvolali a vyslýchali. U Kressů zůstal přes noc, když mu další den dal pan Kress do ruky obálku s jízdenkou, novým pasem a několika markami, kterou mu předala žena Fiedlera – Paulového spolupracovníka. Georga odvezl Kress k přístavu. Jeli opět beze slova. Georg vystoupil, poděkoval a řekl si, že noc přečká na tomto břehu Rýnu. Sedl si do hospody na zahrádku a objednal si mošt. Servírka mu byla sympatická, a tak jí později požádal, jestli by nevěděla o nějakém noclehu. Nos strávil u ní v pokoji. Několikrát se v noci vzbudil – řval. Ráno ho potom servírka probudila a on se vydal za deště přes hlídky na most, kde ho čekala loď. Hlídkám ukázal pas a pokračoval. Uviděl „svou“ loď – Wilhemina a na ní muže s kulatým obličejem, který ho již očekával, který leccos riskuje….
Je to týden, kdy uprchlo sedm vězňů z tábora ve Westhofenu. Sedm platanů bylo poraženo. Nastoupil nový velitel.


Česká literatura

Ota Pavel

Ota Pavel (narozen 2. července 1930 v Praze), vlastním jménem O. Popper byl novinář (sportovní reportáže Dukla mezi mrakodrapy, Pohádka o Raškovi) a spisovatel (autobiograficky laděné lyrické prózy Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby, Pohár od Pánaboha, Syn celerového krále). V době, kdy byli jeho bratři a otec v koncentračních táborech, žil se svou matkou na Kladensku, kde pracoval jako havíř. Po válce navštěvoval obchodní školu v Praze a věnoval se sportu. C roce 1949 nastoupil jako sportovní redaktor do Čs. rozhlasu. V roce 1964 v Rakousku těžce duševně onemocněl. V té době byly oceněny jeho knihy ze sportovního prostředí a napsal prózy. 31. března 1973 zemřel.

Smrt krásných srnců

Tato kniha je souborem sedmi povídek.
První povídka Nejdražší ve střední Evropě je o tom, jak tatínek koupil rybník. Nebyl to ale ledajaký rybník, tatínek ho sháněl, kde jenom mohl, až jednou v Kročehlavech jeho známý, pan doktor Václavík, mu nabídl rybník. Byl skoro přesně takový, jak si ho tatínek vysnil: obklopený vrbami, sem tam srdcovitý stulík a ve vodě lesknoucí se od paprsků slunce velicí kapři. Pan doktor před ním na ukázku hodil žemli do rybníka a chvíli po ní vyskočil kapr. Byl obrovský, měl šest kilo. Tatínek dal spokojeně panu doktorovi deset tisíc korun a už se těšil na výlov svého nového rybníka. Když ale přišel den výlovu, zjistilo se, že v rybníku je pouze onen šestikilový kapr. Tatínek si to chtěl s doktorem Václavíkem vyřídit ihned ručně, ale zjistil, že odjel i se ženou do Itálie, kam vždycky toužila maminka jet. K večeři měli kapra – „byl to pravděpodobně nejdražší kapr nejen v Československu, ale v celé střední Evropě“. Utekla řada let a tatínek prodával ledničky a vysavače, jezdil na ryby. Najednou, když seděl v kanceláři, někdo zaklepal. Byl to pan Václavík. Tatínek zatnul zuby a usměvavě přivítal pana doktora. Ten se ho ptal, jestli by mu mohl doporučit nějakou ledničku. Tatínek mu nabídl jednu s mramorovou deskou. Stála deset tisíc třistapadesát korun. Václavík mu je s díky předal a odjel. Tatínek, aby mu vrátil to s těmi kapry, vzal starou lednici, nechal vyndat vnitřek, přidal mramorovou desku a poslal ji do Kročehlav za Václavíkem. Když pan doktor dostal ledničku a zjistil, co s ní je, telefonoval mu a řval na něj, že nemá vnitřek a že ho podfoukl, tatínek na to jenom řekl: „Jó, pane doktore, to se nenechá nic dělat. To je jako s tím rybníkem. Ten taky neměl vnitřek a jinak vypadal moc hezky.“ A položil sluchátko. A tak stejně jako tatínek koupil nejdražšího kapra v Evropě, tak si i pan doktor Václavík pořídil nejdražší klec na králíky.
Druhá povídka Ve službách Švédska pojednává o tatínkově kariéře ve firmě Elektrolux a jeho tajné lásce, paní Irmě. Tatínek zaznamenával nevídané úspěchy: stal se mistrem republiky v prodeji a brzy dosáhl i světového titulu. Jeho život se od základů změnil. Nakupoval drahé oblečení a „jezdil“ v americkém autě. To proto, aby
se zalíbil Paní Irmě, manželce generálního ředitele Fr. Korálka. Jednou se tatínek seznámil s proslulým malířem Vratislavem Nechlebou. Když na jednom z banketů firmy padlo jeho jméno a tatínek ho označil za svého přítele, porostl tak v očích pánů kolegů i na společenském žebříčku, protože jméno Nechleba bylo pojmem nejen v ČSSR. Paní Irma nesmírně toužila po tom, aby jí Nechleba zhotovil portrét, tatínek začal veškerý čas trávit nad knihami umění a v ateliéru, jen aby přítele přemluvil, aby namaloval paní Irmu. To však nebylo vůbec jednoduché, Nechleba ženy téměř vůbec nemaloval, jenom slavnou Lukrécii. Tatínek o Irmě neustále básnil, o její nadpozemské kráse. Malíř si nechal nakonec paní Irmu předvést, ale její umělá krása
se mu nelíbila, a tak se rozhodl, že ji malovat nebude. Po tomto nezdaru se tatínek přestal zabývat uměním a vrátil se ke své profesi.
Další povídka nese název Smrt krásných srnců. Autor vypráví o kraji za hradem Křivoklát, kam všichni kluci rádi jezdili. Přespávali v jednom hostinci, ale protože tam bylo moc rušno od výletníků, jeli na škuneru hledat přístřeší jinde. Tam narazili na Karla Proška, ke kterému jezdili od té doby pořád. Prošek si opatřoval srnčí tajným způsobem. Jednou si pořídil psa, Holana. Byl to vlčák s vlčími geny. Ochotně chodil s panem Proškem na stráň, ve které nebylo žádné kamení. Byla to krásná stráň porostlá trávou, na kterou se chodila pást zvěř. Jinak to ale byla zahrada smrti. Když chtěl pan Prošek ulovit srnu, vzal Holanovi hlavu do rukou, ukázal na hnědou tečku na stráni a řekl: „Holane, běž!“ A Holan vždycky vyrazil, plížil se, plazil se, až skočil zvěři po krku, překousl tepnu a zvíře zabil. Prošek naložil srnce do ohromného batohu a ve stodole ho stáhl a všechno ostatní kromě masa spálil. Jednou ale hajní začali počítat kromě stromů i srnčí a nemohli se dopočítat. Vzpomněli si, že pan Prošek je známý pytláctvím. Když ho našli, viděli i psa Holana a bylo jim jasné, že to dělá on. Ale pan Prošek jim řekl, že si jenom hraje a poslal psa ohlídat krávu. Jednoho dne zabubnoval policajt Karel Kovařík na červený bubínek: „Na vědomost se dává, že se v této zemi zřizuje Protektorát Böhmen und Mähren.“ Tatínek a celá rodina to nesla těžce, nesměli na Křivoklát a bratři Hugo a Jirka byli povoláni do koncentračního tábora. Tatínek rozhodl, že kluci potřebují před odjezdem maso. Tak se vydal na kole ke Křivoklátu. Šel za svým kamarádem, doktorem Quidem Jeřábkem, který mu napsal, že je nemocný a nemůže na šachtu, odpáral hvězdu a vydal se na cestu. Když dojel k domku pana Proška, políbili se, tatínek dal kolo do stodoly a šel na ostrov chytat ryby. Ale byla špatná noc, a tak nic nechytil. Ráno řekl Karlovi Proškovi, ať mu půjčí Holana. A tatínek šel na lov se psem. Dlouho se nic nedělo, a tatínek už ztrácel naději, když viděl na stráni nádherného srnce. Dal povel Holanovi, a ten vyběhl, skočil po srncovi, ale protože už dlouho takhle nelovil, minul. Srazil srnce až na podruhé. Když si pro srnce šel, viděl dva muže, jak odhánějí psa – byli to rybáři. Dýkami stahovali srnce, jako by jim patřil. Tatínek se vrátil k panu Proškovi s prázdným batohem. Když mu tatínek vylíčil, co se stalo, Prošek i přes svůj strach z pytlačení, řekl tatínkovi, ať jde horem, že on půjde spodem, jako že něco hledají. Když už byli skoro u místa, kde rybáři vykuchávali srnce, zavolali jako, že jsou nadlesní a rybáři utíkali pryč. Srnce zabalili do batohu, hlavu si pan Prošek pověsil nad dveře, a tatínek jel na kole zpátky domů. Jednu kýtu srnce dali pekaři Bláhovi, jednu do statku Burgrovým – byli k nim za války moc hodní – a zbytek maminka rozdělila mezi brášky. Hugo se vrátil celkem v pořádku, ale Jirka měl jen 40 kilogramů a půl roku trpěl a umíral od hladu. Moc o tom nemluvil, jenom jednou řekl: „Možná, že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná, že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“ Strýček Prošek umřel po válce krátce po Holanovi. Ležel v rakvi s knírky, jako měl Adolf Hitler se žlutou merunou, podmáslím, nakládanými rybami, srnčím, psa Holana, pražskými buřty a gramofonovou deskou TISÍC MIL, která vždycky vyhrávala z okna sněhobílého domku strejdy Proška.
Povídka Kapři pro wehrmacht vypráví příběh ze začátku okupace, kdy tatínkovi vzali buštěhradský rybník, protože Žid přece nemůže chovat kapry, jak mu řekl starosta. Tatínek ten rybník miloval, miloval i kapry v něm. Chodil je krmit žemlemi, přikrmovat mlátem a kapříci vypadali jak buchtičky. Jednou, když už rybník nebyl jeho, šel k němu, ale stáli tam čtyři muži v zelených uniformách. Esesmani měli hloupé narážky na jeho židovský původ a pak vzali jednoho kapra a hodili ho do bahna, kde kapřík pomalu umíral, protože se propadal hlouběji a hlouběji. Tatínek se otočil a vzpřímeně odešel. Okupace v Buštěhradě byla opravdu zlá. Zkáza Lidic zasáhla všechny, i oni slyšeli Lidice křičet, maminka musela chodit pracovat na pole a často se vracela uplakaná. „My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček černej hákovej kříž.“ Tatínka to sebralo a už nedoufal, že kapři z jeho rybníku budou ještě někdy jeho. Bráškové museli do koncentračního táboru. Zbylí tři členové rodiny sháněli peníze na balíky pro bráchy. Chodili po statkách, někde jim něco málo dali, jinde ani neotevřeli. Jednou přišlo gestapo k nim domů a chtěli vidět pušky, ale Popperovi měli jenom tu bystu, co tatínek za poslední peníze koupil. Museli ji rozbít. Ještě ten samý den tito muži vystříleli dvě židovské rodiny. Další den si udělali předvánoční večeři, protože tatínek měl taky odjet do koncentračního tábora. V noci s ním najednou tatínek zatřásl a řekl mu, ať jde ven, maminka ho oblékla a poslala za tatínkem, který už čekal se sekyrou a pytli. Mířili k Buštěhradskému rybníku, kde tatínek vysekal pro kapry díru, aby mohli dýchat, chvíli se s nimi mazlil, potom je nabral naběrákem a spolu s Otou odnesli postupně všechny kapry domů. Byl jich plný dům. Ráno odprovodili tatínka na autobus do Prahy. Měl poprvé svěšená ramena, ale Ota si ho vážil, za tu noc ještě víc. Ještě ten den začali vyměňovat kapry s maminkou za jídlo. Najednou se v každých dveřích objevil úsměv. Kapři byli dobře krmení, a tak je vyměnil za hodně jídla. Ted byl dům plný sádla, uzeného, moukou a jinými druhy jídla. Byly to Otovy nejštědřejší válečné Vánoce. Příští rok přijeli ten rybník vylovit, bylo kolem toho moc slávy, na hrázi hrála muzika, ale kapři tam nebyli žádní. Tehdy si Ota uvědomil, že ta muzika hraje na počest jeho tatínkovi, který s Davidovou hvězdou vypálil Němcům rybník.
V další povídce Jak jsme se střetli s Vlky se vypráví o tom, když přijeli do Luhu k panu Proškovi, aby lovili štiky. První den přivezli osm štik. Hned, jak se to rozkřiklo, došlo k nevypsané soutěži mezi Vlkovými a rodinkou Popperových. Vlkovi byli dobří rybáři, žili tu dlouho, a tak věděli všechno o řece. Ale tatínek stejně všude prohlašoval, že je přemůžou a uloví lepší a víc štik. Odpoledne skončili s lovem – měli tři štiky, jen jedna z toho byla větší. Po cestě k Vlkovým si na ty štiky vzali vozík, když dojeli k jejich domku, viděli na drátech pět velkých štik. Tak se sklopenou hlavou dorazili k Vlkovým a ti jim beze slova podle tatínka dali „na prdel“.
Otázka hmyzu vyřešena. Po válce se vrátil už jen otec, nyní pouze tří členná rodina se opět usadila Na Luhu. Tatínek opět propadá rybaření. Posléze se vrací i k obchodu. Jeden obchodník mu nabídl super věc – mucholapky. Tatínkovi se opět daří. I svého syna zasvěcuje do tajů obchodu a sní o tom, že sám se bude specializovat na oblast Čech a syna vyšle na Moravu. Když tatínek umí tak dobře prodávat zboží, všichni to koupí, ale obchodníci tento talent nemají, proto náhle přichází zvrat, obchod se bortí, tatínkova kariéra obchodního zástupce končí v nenávratnu. Jednou Ota potká toho obchodníka znovu, který mu řekl, že nakonec stejný výrobek prodávají Holanďané, a že na tom vydělávají.
Poslední povídka Králíci s moudrýma očima je o tatínkovi posledním obchodováním. Za ušetřené peníze si postavili Popperovi nový domek u Radotína. Tatínek se rozhodl obchodovat s králíky. Nejdřív je jenom kupoval, prodával nebo rozdával. Pracoval jako nikdy v životě, i maminka pracovala. Postavili králíkárny se záclonkami, tatínek chodil každé ráno a navečer pro trávu, aby měli králíci pořádné jídlo. Takhle to trvalo asi deset let. Tatínek se znal se zahradníky, ti mu dali růže, ale zapomněl, jak se jmenují, a tak je pojmenoval podle prezidentů a svých kamarádů. Růže byly nádherné. V zimě zase dělal pasti na havrany a pak z nich dělal polévku. Nakonec dostal typ, že může dát králíky tetovat a s nimi potom vyhrát řadu cen a ocenění. Za poslední peníze si objednal náklaďák, bedýnky a jel na výstavu. Jenomže jim neudělal řádnou manikúru a pedikúru, což byl vážný nedostatek, a tak jim nemohly být uděleny žádné ceny. Tatínek se naštval a venku králíky pustil, těm se ale pryč od tatínka nechtělo, musel jim utéct. Neměl už žádné peníze, tak šel podél řeky pěšky domů. Najednou v řece uviděl velkou a starou štiku, o níž říkal, že se šla podívat, jak umírá, protože za svůj život zabil hodně ryb. Ráno došel domů, podlamovaly se mu nohy a držel se za srdce, než ho maminka odvedla k sanitce do nemocnice, dal na dveře cedulku: „PŘÍJDU IHNED“. Ale nikdy už nepřišel.


Závěr

Podle mého názoru byla 2. světová válka, válka „nelidská“. Nemůžu pochopit, co A. Hitlera a jeho přívržence vedlo k tomu, že lidé neárijského původu musí být mučeni, týráni, zabiti, nebo byli nuceni rozhodnout, jakého člena rodiny zabijí prvního. A to ještě ve velkém počtu v koncentračních táborech a plynových komorách. Zabíjeni byli i lidé, kteří s těmito ideologiemi nesouhlasili nebo dokonce byli aktivně proti nim. Také mi hodně vadí, že i padesát let po pádu fašismu a nacismu se stále objevují a přibývají skupiny a organizace, které jsou fašisticky a nacisticky orientovány! A i když jsou dělány akce proti těmto skupinám, přesto je fašismus stavěn, množstvím současných médií, ať už jde o tisk, rozhlas nebo televizní zpravodajství, do roviny politické síly, která je schopná a dostatečně silná svým myšlenkovým potenciálem nahradit současný „demokratický režim“ a vyřešit tak množství společenských problémů a nejistot, které pracujícím s sebou přináší systém volného trhu. Ale zpět k fašismu za druhé světové války. Líbí se mi, že byli i autoři, kteří přestože věděli, že budou za svá díla odsouzeni, knihy stejně psali a většinou vydávali, i když převážně v zahraničí. Válka změnila životy lidí stejně jako každá jiná válka. V díle od A. Seghers byl odstavec o jednom z kapitánů v koncentračním táboře, který se nemohl vrátit mezi „normálně“ žijící lidi. Nedokázal si představit, že zase bude celý den orat pole, poslouchat svoji sedřenou, už nehezkou ženu a děti, kterých bylo stejně jako jeho návštěv doma. Ale není to nic proti těm lidem, kteří třeba několik let v koncentračních táborech prožili, vraceli se s poloviční váhou, a to ještě byli rádi, že přežili. I když spíš rádi nebyli, protože já bych s tím nejspíš vůbec nemohla žít.


Nejdřív si přišli pro Židy
- a já neříkal nic, protože nejsem Žid

Pak si přišli pro komunisty
- a já neříkal nic, protože nejsem komunista

Pak si přišli pro odboráře
- a já neříkal nic, protože nejsem odborář

A pak si přišli pro mě
- a nezůstal nikdo, kdo by se ozval
konec 19. století = literární moderna, poezie – symbol., mystická, dekad., impresion., novoklas., unamistická, civilistní, metafyz.
· dosavadní úspěšný rozvoj společnosti umožňoval optimistický pohled na skutečnost
· koncem století – změna : rychlé životní tempo, konkurenční boj, katastrofické představy, chaos a dezorientace
· růst napětí, neshod a kritické pozornosti ke každodenní realitě, odmítnutí hodnot a ideálů měšťanské společnosti 19. století
· pesimistický životní pocit, beznaděje, obdiv k silnému jedinci, jeho vůli k moci, odmítnutí demokracie, útok na křesťanství
· nový životní pocit souvisí i s vlnou spiritualismu
· odraz v literatuře – proměny směrů, zvláště v poezii ( hledání nového uměleckého slohu, cest ), vyjádření odporu spisovatelů ke společnosti, její morálce a vkusu, zdůrazňování svobody jedince ( individualismus ), prosazování nových estetických
norem – rozmanitost stylů, směrů, žánrů a různá východiska, idealistické teorie, náboženské představy, radikálně revoluční názory
· společné rysy - soustředění na vnitřní život člověka, jeho senzibilitu ( citlivost smyslů a nervů na podněty )
- právo na osob. vidění světa, pravdivé, nezastřené vyjádření os. zkušeností, prožitků, nálad bez falešných ohledů, zábran morálky
- symbolika, mystika, čisté umění ( lartpourlartismus ), destrukce, ale i bohatá metaforičnost a rýmy


IMPRESIONISMUS
· z latinského impressio = dojem, původně malíři Monet, Renoir, Degas, sochař Rodin, skladatel Debussy
· malířství – jasné, čisté barvy, vystižení bezprostředního dojmu, nálady( hra světel a stínů ), mozaika barev, neurčité kontury
· Monetův obraz Omprese – zachycuje východ slunce na mořské hladině
· v literatuře – sdělení bezprostředního subjektivního dojmu, vyjádření okamžité nálady, neopakovatelné chvíle ( smutek, radost,
melancholie, nostalgie ), potlačení rozumové účasti na obsahu, volné řazení zrakových a sluchových dojmů
( melodičnost ), v popředí lyrika, zvláště přírodní, lyrizace prózy ( uvolnění kompozice, oslabení příběhu )
· Verlaine, Sova, Hlaváček, Šrámek

SYMBOLISMUS
· reakce na realismus, naturalismus i impresionismus
· vyjádření pomocí náznaků, symbolů, obrazových pojmenování ( přenášení významů, vyslovení abstraktní nebo skryté představy, nečekané spojování představ – rozvoj básnické obraznosti ), důraz na hudebnost verše, podmanivá působivost, snaha vsugerovat pocit, volný verš
· Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé, Březina, Sova, Hlaváček

DEKADENCE
· z francouzského décadence = úpadek, úsilí o „ čisté umění “ ( lartpourlartismus – umění pro umění )
· zalíbení v náladách smutku, skepse, nudy, marnosti, opovržení životem, pocity rozkladu a smrti ( únik z reálného světa, který básníkům připadal těsný, úzký, nedokonalý, do světa snů, k mystice – víra v nadpřirozený svět, v Boha )
· Verlaine, Mallarmé, Wilde, Hlaváček, Karásek ze Lvovic



FRANCIE - „ prokletí básníci “ ve své době nepochopeni ( tvorbou a živ. postojem pobuřovali měšť. morálku ), otvírali cestu nové poezii

CHARLES BAUDELAIRE – básník, překladatel, kritik, do češtiny přeložen Vrchlickým, protiměšťácký postoj, bohémský život v Paříži
· lyrická sbírka KVĚTY ZLA ( odsouzena z mravnostních důvodů k pokutě ), titul – spojení představy krásy a zla ( oxymóron )
· provokující otevřenost, pobuřující cynismus – hledá krásu i v ošklivosti
· b. ZDECHLINA – syrový obraz rozkladu, hniloby x závěr : skutečná krása mrtvých lásek, kontrast život x smrt, krása je v pravdě
· b. O´, JÁ TĚ ZBOŽNUJI – zoufalství, milostná zklamání x uctívání krásy, láska x pohrdání, láska přináší radost, ale i zklamání
· b. VZTAHY – vztah člověka k přírodě = harmonie, bohatá obrazotvornost, fantazie, citlivost, dojmy sluchové, čichové, vizuální
· posmrtně byly vydány MALÉ BÁSNĚ V PRO´ZE
· B. přínos – hledání harmonie, čistoty x skutečný svět, touha po kráse a jejím pravdivém, citlivém vyjádřením, bohatá
obrazotvornost, fantazie, lyrismus, vytříbená forma, cynismus a otevřenost pobuřuje měšťáky

PAUL VERLAINE – představitel symbolismu, bohémský způsob života, toulky Evropou s Rimbaudem, za jeho postřelení vězněn
· b. BÁSNICKÉ UMĚNÍ – programová, obohatil paletu moderní poezie o nové pocity a odstíny, vyzdvihl improvizaci a hudebnost
· formulace principů symbolické poezie : obsahová neurčitost, básnění náznakem a odstínem, vnitřní opravdovost, citovost,
subjektivita, hudebnost, představivost a sen, vsugerovat čtenáři pocit – nálada okamžiku
· SATURNSKÉ BÁSNĚ, GALANTNÍ SLAVNOSTI, MOUDROST
· b. PODZMNÍ PÍSEN – přelož. mnoha básníky, pocit vzbuzené podzimní přírodou – nejistota, beznaděje, symboly, rytmus verše

JEAN ARTHUR RIMBAUD – „ božský rošťák “, dokonalé básnické dílo vytvořil ve svých 15-19 letech, uveřejněno jen v časopisech
· pokusy dosáhnout obnovy básnické inspirace, dospět k nové básnické řeči, zákl. u. prostředek – protiklad, sen se prolíná s realitou
· ILUMINACE – posmrtně vydal Verlaine
· b. MÉ BOHÉMSTVÍ – výraz odporu k soudobé společnosti, básníkův životní postoj, tuláctví, pocit spokojenosti, štěstí a klidu
· b. VEČERNÍ MODLITBA – bohémství, tuláctví – snaha šokovat čtenáře, sonet
· b. OPILÝ KORÁB – snová b. – fantazie, obrazotv., obraz bouřlivé plavby, metafory – symbolický obraz básníka totožného s lodí
· b. SAMOHLÁSKY – zvuk každé samohlásky spojuje s barvou
· R. poezie – bezprostř. osobní zážitek, fantazie, metafory, zvukomalba, spisov. jazyk i obraty z periferie, kritika města, otevřenost

STÉPHANE MALLARMÉ – hudební koncepce poezie, nejen libozvučnost hlásek, ale hudebnost poezie v její podstatě
· FAUNOVO ODPOLEDNE

PAUL VALÉRY – básník a esejista, žádá od poezie formální dokonalost a básnickou čistotu
· svou symbolistickou abstraktně intelektuální poezii vytvářel v duchu novoklasicismu, MLADÁ PARKA, HŘBITOV U MOŘE
BELGIE

ÉMILE VERHAEREN – obraz průmyslov. velkoměsta, venkova, symbolismus, civilismus – sociální revolta, obavy o člověka i budoucnost
· sbírka CHAPADLOVITÁ MĚSTA

MAURICE MAETERLINCK – dramatik a básník píšící francouzsky, Nobelova cena
· prvotina SKLENÍKY – člověk není schopen rozhodovat o vlastním životě, je hříčkou v rukách osudu
ANGLIE

OSCAR WILDE – dramatik, básník, prozaik, představitel anglické dekadence
· BALADA Z ŽALÁŘE V READINGU, DE PROFUNDIS – umělcova pokorná zpověď


USA

WALT WHITMAN – průkopník civilismu, severoam. básník, publicista, hlasatel demokracie ( b. O SOBĚ ZPÍVÁM )
· sbírka STÉBLA TRÁVY – nový obsah – moderní život, civilizace, volný verš, oslava všedních věcí, přírody, lidské práce
· rozmanitost světa a života, protiklady, nové pojetí krásy a pravdivosti, nová forma – pásmo dojmů a představ – lyrika, hudba slov


NĚMECKO

RAINER MAIRA RILKE – rodák z Prahy, vývoj od impresionismu, dekadence k hymnickým meditacím , moderní poezii
· KNIHA HODIN, ELEGIE Z DUINA, SONETY ORFEOVI, NOVÉ BÁSNĚ – o životě, lásce, utrpení, smrti

CHRISTIAN MORGENSTERN – básník, poezie „ kouzla se slovy i fantazií “, představivost, dobový humor, ironie, intelektuální protest
· ŠIBENIČNÍ PÍSNĚ – vyplývají ze složky jazykové, PALMSTROM – těžiště v obsahu


RUSKO

ALEXANDER ALEXANDROVIČ BLOK – symbolista, prvotina VERŠE O KRÁSNÉ DÁME, poema DVANÁCT ( po říjnové revoluci 1917 )




ČESKÁ LITERATURA
· prohloubení politické krize ( nedořešen boj za politickou svobodu národa, sociální rozpory ) – rozchod kultury s vládnoucí společností, pocity hořkého zklamání a osamocenosti --- program negace dosavadních společenských a uměleckých ideálů
· Generace 90. let – zformulovala MANIFEST ČESKÉ MODERNY, popírali dosavadní tradiční umění, chtěli něco zcela nového
· Machar, sova, Březina, Mrštík, Šlejhar, Krejčí, Šalda
· bez jednotného uměleckého programu ( různorodost zaměření spisovatelů ), nonkonfirmus, odlišnost od předchozí generace, individualismus, právo na osobité pojetí tvorby, senzualita, „ otvírání oken do Evropy “
· umělecké směry – česká moderna – impresionismus, symbolismus, vitalismus
protispolečenští buřiči – satanismus
moderní revue – dekadence, lartpourlartismus
nový kult – anarchismus ( úsilí o neomezenou svobodu člověka, odmítnutí autority státu )
antimilitarismus ( hnutí odmítající válku ), civilismus ( oslava moderní technicky a civilizace )
vitalismus ( oslava života, přírody, radost, citové a smyslové prožitky )

ČESKÁ MODERNA

JOSEF SVATOPLUK MACHAR - autor Manifestu Č. m., mluvčí generace Čes. mod., představitel reali. subjektivní a politické lyriky, satirik
· úředník ve Vídni, ale podíl na českém politickém a kulturním životě; před 1.světovou válkou nepřítel prázdného vlastenectví a klerikalismu; po válce názorové rozpory, stoupenec krajně pravicové pozice
· raná tvorba – sbírka CONFITEOR I. – III. ( z latinského zpovídám se, vyznávám ) – společenská a politická lyrika
· polemické zaměření, pocit zklamání, rozchod s dosavadní literaturou, soustředění na vlastní nitro, nálady, subjektivní obsah poezie, provokativní otevřenost, kritika měšťáctví, falešné morálky, frázovitého vlastenectví, ironie, výsměch
· sbírka ČTYŘI KNIHY SONETŮ – tón zklamání, vyjádření pocitů generace
· b. SONET O SOBĚ – individualismus, nelhostejnost, charakterizuje smysl své tvorby
· b. SONET O DĚJINÁCH SONETU – char. předchůdců, proti bohaté metaforičnosti a zdobnosti, významová stránka poezie
· sbírka TRISTIUM VINDOBONA ( žalozpěvy z Vídně ) – inspirace Ovidiem, kritika české politiky, skepse do budoucnosti
· sbírka ZDE BY MĚLY KVÉST RŮŽE – kritika měšťanské společnosti – pokrytectví, zbabělosti, osudy žen, ironie, sarkasmus
· totéž v románě ve verších MAGDALÉNA
· pozdní lyrika – obrat : hledá pozitivní východiska, ideály – nachází je v antice – básn. cyklus SVĚDOMÍM VĚKŮ
· přínos : kritika měš. společnosti, církve, realistický, střízlivý, otevřený, strohý provokující pohled na skutečnost, subjektivní a politická lyrika, veršovaná epika, forma – satira, ironie, sarkasmus, nadsázka, záliba v sonetu, prozaizace poezie


ANTONÍN SOVA – představitel Č. m., impresionista a symbolista, básník české krajiny ( rodného kraje )
· impresionistická přírodní lyrika – KVĚTY INTIMNÍCH NÁLAD – b. U ŘEK – krajinomalba, zachycení okamžiku, odstíny
· Z MÉHO KRAJE – citlivý vztah k rodnému kraji, barevnost, smysl pro odstíny, vnímavost
· SOUCIT A VZDOR – výraz revolty, odporu, vzpoury, hudebnost
· ZLOMENÁ DUŠE – rozpor snu a skutečnosti, volný verš
· symbolistická poezie – JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME – 2 okruhy motivů ( sad, plavba) určeny ročním obdobím ( jaro,podzim )
· symbolické obrazy pro vyjádření duševního stavu lyrického hrdiny ( smutek, hořkost, nemožnost uskutečnit krásné a velké životní představy ), ne přírodní, ale intimní lyrika, forma vyjádření – střídání tázacích a oznamovacích vět
· ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ – vrchol individualismu, vidina budoucí společnosti – šťastná země soc. vykoupení, motiv poutníka – básník se z hor snů vrátil k zemi, návrat do reálného světa – ne uklidnění, ale disonance, patetický verš
· ZPĚVY DOMOVA – reakce na první světovou válku, vyznání vztahu k národu, domovu, odpor k válce
· přínos : citlivý vztah k rodnému kraji, básnický impresionismus a symbolismus, lyrika přírodní a intimní, obrazy krajin, sociální cítění a patos aktivního boje, vzdoru, mnohotvárnost a tvůrčí proměnlivost, patetický verš i píseň

OTOKAR BŘEZINA – představitel Č. m., symbolista, myšlenkový vývoj od pochmurných nálad až k sociální humanitě, kontakt s duchovnem
· TAJEMNÉ DÁLKY – b. MOJE MATKA – hymnický výraz, patos, ústřední postava = sám básník, vztah k mrtvé matce, samoty
· SVÍTÁNÍ NA ZÁPADĚ – oxymóron, západ – smrt je vykoupením z pozemského utrpení
· b. TYS NEŠLA – neurčitost tématu, obraz duševního stavu lyrického hrdiny, osobitý výraz, široký proud obraznosti
· VĚTRY OD PO´LŮ – vrchol abstrakce, filosofie smyslu života, soucit, bolest, láska
· STAVITELÉ CHRÁMU, RUCE – spojení člověka s vesmírem, optimističtější víra v budoucnost, mlhavá představa o sbratření
· 2 knihy esejí – HUDBA PRAMENŮ, SKRYTÉ DĚJINY
· přínos : bezmezné obrazové bohatství, zhuštěný, hymnický ráz, patos, citovost, kosmické vizionářství, bohatý jazyk, hudebnost


MODERNÍ REVUE

KAREL HLAVÁČEK – představitel č. dekadence, skupina kolem časopisu MODERNÍ REVUE
· POZDĚ K RÁNU – neskutečná krajina, snový pohádkový měsíc, přelom mezi nocí a dnem, melancholie, zmar, marnost
· MSTIVÁ KANTILÉNA – vzpurné revoltující tóny, symbol odboje – motiv gézů ( nizozemský odboj proti Španělům )
· b. SVOU VIOLU JSEM NALADIL CO MOŽNO NEJHLOUBĚJI, HRÁL KDOSI NA HOBOJ
· tematická neurčitost, snovost krajiny pozdě k ránu, smutek, marnost, úzkost, monotónnost, hudebnost, melodičnost

JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC – iniciátor a představitel č. dekadence kolem Moderní revue, vůdčí básník č. dekadence
· ZAZDĚNÁ OKNA – b. SPLÍN – vše je chmurné, smutní, šedí, země je znavena


ANARCHISTIČTÍ BUŘIČI

VIKTOR DYK – největší ironik, romantik, reflexivní lyrik, právník a politik, výraz negace, vzpoury, skepse, odmítavý individualista
· A PORTA INFERI, SÍLA ŽIVOTA, MARNOSTI – osobitý výraz, ironie, sebeironie, úsečnost, sevřenost, pointa i paradox
· SATIRY A SARKASMY, POHÁDKY Z NAŠÍ VESNICE – satiry, ironicky komentuje dobové dění, prodejnost politiků
· MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ – balada o lásce, žárlivosti, zradě a pomstě, anarchismus, lyrické postavy, dialogy, vášeň a síla
· LEHKÉ A TĚŽKÉ KROKY, ANEBO, OKNO, POSLEDNÍ ROK – „ válečná tetralogie “ – 1. sv. v., myšlenka národa a státní samostatnosti, výzvy k odvaze, činu – vliv na národní sebevědomí v době vzniku sbírky i později, obavy o osud národa
· b. ZEMĚ MLUVÍ – těžký osud lidí, utrpení, odsouzení lhostejnosti a nečinnosti, výzva k obraně vlasti, k boji za svobodu,
varování před zradou, nutnost oběti – zrada je zkázou národa
· DEVÁTÁ VLNA – alegorická sbírka, rozpor ideálů skutečnosti, melancholie, předtucha smrti

FRANTIŠEK GELLNER – žurnalistický satirik, bohémský způsob života ( anarchistická revolta )
· AT PO NÁS PŘIJDE POTOPA, RADOSTI ŽIVOTA – doba antiliterárního stylu
· využití dobových forem lidové zábavy, pravidelný verš, popěvek, písně, neobrazné vyjadřování, přímé pojmenování, velkoměsto
· zdánlivě cynický výsměch, ironie, otevřenost až šokující, věcnost, racionální pohled, forma osobní zpovědi – lyrický hrdina

FRÁNˇA ŠRÁMEK – vězněn za antimilitaristické postoje, hluboký vztah k rodnému kraji
· ŽIVOTA BÍDO, PŘEC TĚ MÁM RÁD – vztah k životu, buřičství, výsměch, b. CURRICULUM VITAE, PÍŠOU MI PSANÍ
· MODRÝ A RUDÝ – anarch. útok na společnost, na rakouský militarismus, b. RAPORT – vojenské hlášení, protiválečný protest
· SPLAV – milostná lyrika, vyjádření vztahu člověka k přírodě, radost ze života, odraz válečných hrůz, oslava domova, vitalismus
· RÁNY, RŮŽE – verše z doby konce 1. republiky a okupace – vlastenectví a odpor k fašismu
· přínos : smyslová obraznost, impresionismus, vitalismus, oslava životních hodnot

KAREL TOMAN – redaktor Národních listů, bohémský život, toulky po Evropě, projev vzdoru proti omezenosti, v cizině si uvědomil svou
náležitost k rodné zemi – návrat, cesta k smíru a harmonii, chvále života, přísná autokritika, hluboký osobní prožitek
· POHÁDKY KRVE – vliv dekadence a symbolismu, láska k ženě a životu x kritika měšťáctví, b. PÍSENˇ - obraznost, kontrasty
· TORZO ŽIVOTA – boj s individualismem, životní aktivita, sen o svobodném životě, soucit s trpícími, harmonizující tendence
· MELANCHOLICKÁ POUTˇ, SLUNEČNÍ HODINY – prožitky z cest, tulácká zkušenost, sociální motivy i touha po domově
· VERŠE RODINNÉ A JINÉ – převaha harmonie, vrchol – MĚSÍCE – 12 básní s obrazy proměn přírody a lidské práce
· HLAS TICHA, STOLETÝ KALENDÁŘ – meziválečné období, koloběh života, b. VLASTNÍ PODOBIZNA
· přínos : vyjádření hloubky prožitku, vývoj od bohémství, tuláctví a neklidu k harmonii, přilnutí k rodné zemi, strohý výraz

S. K. NEUMANN – složitý básnický vývoj od dekadence a symbolismu přes anarchismus, civilismus,… až ke komunismu, proletářům, …
· redaktor časopisu NOVÝ KULT, ČERVEN
· JÁ APOŠTOL NOVÉHO ŽITÍ, APOSTROFY HRDÉ A VÁŠNIVÉ, SATANOVA SLÁVA MEZI NÁMI – symb,dekad,satanis
· SEN O ZÁSTUPU ZOUFAJÍCÍCH – cesta od individualismu k lidské společnosti, od symbolů ke konkrétním pojmenováním
· KNIHA MLÁDÍ A VZDORU – projev anarchismu
· KNIHA LESŮ VOD A STRÁNÍ – přírodní a milostná lyrika ( vitalismus, naturismus ), parafráze modliteb
· NOVÉ ZPĚVY – oslava civilizace, techniky, moderního života, velkoměsta, tematická novost, obraznost, prolínání motivů

PETR BEZRUČ – syntéza všech proudů poezie přelomu století – realismus, symbolismus, impresionismus i sociální proud
· SLEZSKÉ PÍSNĚ – obraz sociálního a národnostního útisku na Ostravsku, výzva k odboji, bída havířů, beskydských horalů
· Úvodní báseň ČERVENÝ KVĚT – obraz kaktusu s jediným rudým květem = symbol vzpoury, vlastního osudu, jediné sbírky
· nový typ sociální balady b. MARYČKA MAGDO´NOVA, b. KANTOR HALFAR
· básníkova autostylizace – b. JÁ, b. TY A JÁ, HORNÍ, OSTRAVA ( výraz vzdoru, nenávisti ) ,b. ŠKAREDÝ ZJEV ( dekadence ),
· přínos : prolínání lyričnosti, epičnosti a dramatičnosti, ironie, útočnosti i melancholie, sociální poezie, jazyk – nářeční prvky, forma – obsahová hutnost – krátké, úsečné verše, rým, převaha daktylského rytmu, vzrušené apostrofy, hyperbola, otázky, ironieŽivot lorda Byrona
André Maurois
(z anglického originálu přeložil Jaroslav Zaorálek, vydala Mladá fronta Praha 1970)

Tato kniha je životopisem George Gordona lorda Byrona, který se narodil 22.1.1788 v Londýně.
Jeho matce, Kateřině Gordnové-Byronové, bylo tehdy 23 let. Byla dědičkou slavného jména a velikého jmění. Gordonové pocházeli z Gightu, byl to starý rod, známý svou odvahou, prudkostí a drsnou povahou, především však barbarskými mravy. Někteří předci byli totiž vrahové (ale všichni byli nějak nebezpeční).
Otec malého George, John Byron, byl ze známého rodu Byronů. Ti měli své sídlo v Newsteadu. Neměli také moc dobrou pověst (byli to také vrahové), byli známí svou divokou povahou, nerozvážností, netrpělivostí, tvrdohlavostí a rozhazovačností. Všichni Byroni prožili dramatický život a jejich rodové heslo bylo Crede Byron (Věř Byronům). Johnu Byronovi bylo tehdy 33 let, měl za sebou již jedno nevydařené manželství a z něj jednu dceru Augustu-Mary Byronovou. O tu se před narozením George starala Kateřina, pak si ji vzala babička.
John Byron byl jeden z těch zlých lordů, Kateřinu si vzal pro peníze, veškerý majetek prohýřil, zapadal do dluhů a o svého syna se moc nezajímal. Kateřina šetřila kde mohla, aby za svého milovaného manžela zaplatila aspoň část dluhů.
Malý George byl po svém otci velice krásný, byl přítulný, ale prchlivý, velmi rozumný, nadaný, ale měl jeden handicap - kulhal. Za to se vždy, i v dospělosti, velmi styděl a byl to jeden z důvodů, proč byl již odmalička takový tvrdohlavý. Malý Byron měl mstivou paměť, odmala se zajímal o náboženství, byl vychováván ke kalvinismu. Doma trpěl, vyrůstal v duchu hádek, výčitek a nářků. Jeho otec zemřel, když mu byli 3 roky. Nikdy však na něj nezapomněl. Znal ho spíše z vyprávění a obdivoval se mu. Jeho matka byla nešťastná. Když byl malý, litoval ji a kvůli vrtkavé povaze se jí bál.
Roku 1798 se stal po smrti svého dědečka lordem, a jak se slušelo jeho stavu, začal r. 1801 chodit do velké školy. Matka a rodinný právník Hanson zvolili Harrow. Byron byl vzdělaný, ale lenivý, měl své kouzlo, kterému postupně podlehli všichni. Byron byl sice kulhavý, ale nestál o soucit a dokázal se prát. Chránil své slabší spolužáky a držel nad nimi ochrannou ruku. Vždy, i později v Cambridgi, si vyhlídl ty slabší, dával jim peníze a pomáhal jim. Připadal si tím silnější a schopnější a zapomínal na svůj handicap. V létě roku 1803 prožil svou první lásku - miloval Mary-Ann Chaworthovou, která bydlela v Annesley, panství vedle Newsteadu, který Byron zdědil. Mary byla ale starší a nebrala toho kulhavého hocha vážně. Byron tak pochopil nebezpečí lásky, poznal ženy a opovrhoval jimi, nedůvěřoval lidem. V této době si začal také důvěrně psát se svou sestrou Augustou, kterou nikdy neviděl.
Pak studoval na Trinity College v Cambridgi. Rozhazoval peníze, měl dluhy a i zde si našel přátele. Psal rád verše ve kterých vzpomínal na Mary-Annu, koupal se, jezdil na koni, šermoval učil se zápasnictví a měl svoji milenku. Pak se vrátil k matce do Southwellu. Jejich vztahy byly čím dál horší. Zde pracoval, vytiskl si malý svazeček „Drobné básně“, v lednu 1807 „Poems on various occasions“. Ty se některým líbili, ale southwellanům ne. Zůstal zde tedy jen proto, aby mohl dokončit nové - rozšířené vydání svých básní, jejichž titul změnil - „Hodiny zahálky od nezletilého G. G. lorda Byrona“. Díky nim se stal trochu známým. Místo rozloučení s Cambridge se sem však vrátil a poznal nové přátele - Matthewse, Hobhouse a Daviese.
Paní Byronová, když viděla, jaký život vede její syn, obávala se velice jeho plnoletosti. Věděla, že je to Byron každým coulem. Bála se ho stejně jako předtím manžela, zbožňovala ho a proklínala ho. Po studiích se Byron usadil v Newsteadu, navštívil Mary - viděl jejího manžela a dítě a byl z toho smutný. Pak mu ještě zemřel pes a jeho přítel Long, který se utopil. Byron tedy oslavil 22.1.1809 svou plnoletost, vydal své satiry - „Anglické bardy a skotské kritiky“, kde kritizoval většinu anglických básníků, dokonce i Thomase Moora, svého budoucího přítele. Ty měly velký úspěch.
Byron, velice zadlužený, si pak půjčil peníze a 26.6.1809 odjel společně s Hobhousem do Orientu. Nacházel se v hrozném duševním stavu: „Jsem člověk nešťastný, neboť myslím, že jsem se nenarodil se srdcem zlým, ale mé srdce bylo tak sraženo, ždímáno a šlapáno, že je teď tvrdé jak pata skotského horala.“ Byron jel nejdříve do Lisabonu, pak do Sevilly, na Maltu, do Albánie a pak do Řecka. Během cesty neustále přemítal o svém nevydařeném mládí. Proč by tedy nenapsal báseň o této pouti? Vymyslel si hrdinu Childa Buruna (později Harolda), byl to však ten zoufalý, zklamaný Byron. V Albánii pak začal psát jeho dobrodružství.
Byron se velice zamiloval do Řecka. Potom cestovali do Smyrny, kde přeplaval Helespont (přeplaval z Evropy do Asie), na což byl velice pyšný, dále následoval Cařihrad a cesta na východ. Během cestováním si Byron uvědomil, že náboženství je pro něj silným vnitřním zážitkem.
R. 1811 se pak rozhodl, že se vrátí domů, i když se tam netěšil - neměl totiž na koho. Nejprve však byl 2 týdny v Londýně, protože za matkou na Newstead se mu ještě nechtělo. Zde se dozvěděl, že matka je mrtvá - zemřela během toho týdne, co se poflakoval po Londýně. Byron byl nešťastný, zjistil, že měl v matce jedinou přítelkyni, kterou nyní ztratil. Přes prudké hádky si k ní uchovával pocit pevného pouta, vytvořeného podobností jejich povah. Za dva dny se zase dozvěděl, že zemřel Mathews - přítel z Cambridge. To byl tedy návrat! Nepochyboval o nepřátelství Osudu a byl si jist, že každá bytost, k níž přilnul byla jeho láskou odsouzena.
Smutný opravoval Childa Harolda a opět si začal psát s Augustou. Pak se spřátelil s Moorem a konečně vydal Childa Harolda, o jehož hodnotě silně pochyboval. Ale všechny obavy byly zbytečné, neboť toto dílo mělo obrovský úspěch. Anglická společnost ho konečně po těch letech začala brát, všichni se s ním chtěli seznámit, celý Londýn mluvil jenom o něm.
Dříve měl Byron bránu do světa společnosti uzavřenou. Svou odvahou a omrzelostí a potřebou úniku náležel k rase lidí zrozených k činu, ale jeho noha ho odsuzovala k životu neslavnému. On se za ni styděl, byl prudký a neduživý; začal život velikou láskou, ta však ztroskotala a on měl od té doby potřebu citového rozruchu. Nejprve byl jinošsky sentimentální a tato obrovská rána způsobila, že ve společnosti opovrhoval ženami a navrstvil na sebe drsný a ironický humor. K anglické společnosti pociťoval vědomý odpor a zároveň podvědomou úctu - chtěl, aby ho obdivovali; byl to zkrátka podivín.
Nyní se díky své popularitě seznámil se spoustou zajímavých lidí, především žen s kterými prožíval různé románky. Seznámil se tak i s Annabelou Milbankovou, kterou požádal o ruku. Ta ho však odmítla.
V té době přijela do Londýna Augusta, Byronova nevlastní sestra. Byron k ní měl vždycky silné citové pouto. Augusta mu byla nejen nesmírně podobná povahově, ale byla i krásná. Zkrátka se do sebe ti dva zamilovali. Augusta byla žena, která byla jeho přítelkyní a zároveň milenkou, tak jak si to vždycky představoval. Ona pak otěhotněla a odjela pryč z Londýna. Byron potom napsal báseň o incestu, o vztahu mezi jím a Augustou - Nevěsta z Abydu. Potom napsal ještě orientální báseň Korzár - ta mu opět přinesla slávu, stal se básníkem všech buřičů a vzpurníků. 15.4.1814 se pak narodila Augustě Byronova dcera Medora.
Byron vzpomínal na krásnou Annabelu Milbankovou, která si ho kdysi dovolila odmítnout. Vzpomínal na její ctnosti, vysnil si ji jako senzační rádkyni, chvílemi ji i miloval a tak ji požádal o ruku a ona souhlasila. Nebral si ji pro peníze, to ne. Jenže jak ji spatřil, zjistil, že není tak krásná a vůbec není taková jak myslel. Chtěl tedy svatbu ještě zrušit, ale ona do něj byla tak zamilovaná. Vzali se(2.1.1815).
Jenže Byron byl na ni zlý, ona byla naivní, zhýčkaná, nevěděla nic o životě. Tvrdil ji, že se oženil ze msty což nebyla pravda, zesměšňoval ji, pil a neovládal se. Ona tedy po narození jejich dcery Ady, odjela k rodičům a s ním se rozvedla. Byron, ač nerad na rozvod přistoupil. Ty nesváry připisoval svojí nemoci - měl nemocná játra.
Po rozvodu vydal Domácí básně, ve kterých velebil Napoleona, nazýval ho „synem svobody“ a oslavoval válku ve Francii. Anglická společnost mu také vyčítala rozvod s lady Byronovou - ta cudná, diskrétně mlčící žena byla symbolem všech britských ctností a Londýňané tak měli proti Byronovi konečně nějaká obvinění, vypadal jako buřič. Byron se cítil jako štvaná zvěř. Celá Anglie byla proti němu. Kvůli němu pomlouvali i tolik milovanou Augustu.
Byron byl velice smutný, a tak po románku s Karolínou Clairmontovou - budoucí matkou jeho dítěte - opět odjel ze země. Do Německa, Belgie, Švýcarska. Usadil se u Ženevského jezera, kde potkal i Kláru a seznámil se s P.B.Shelleym. Ti se ihned stali nejlepšími přáteli.
Byron pak vydal Chillonského vězně, a pokračoval v Childovi Haroldovi, začal také psát Dona Juana.
Byron neustále psal Augustě, ta mu ale odpovídala pouze banálními dopisy. Po jeho odjezdu se jí totiž ujala lady Byronová, donutila ji, ať se přizná k onomu incestu a přeruší své styky s Byronem, a že pak jí bůh odpustí.
Byron pak vydal povídku Manfred a seznámil se s W. Scottem. Manfred způsobil ještě větší propad Byrona v očích anglické společnosti. Ten pak odjel do Benátek, kde si šťastně užíval.
12.1.1817 se pak Kláře narodila další Byronova dcera - Allegra; Byron napsal Beppo.
A po prodání Newsteadu se jako 1 z nejbohatších lidí Itálie seznámil s hraběnkou Guiccioliovou, s tou měl 4 roky poměr. Během těch 4 let, co žil v s Terezou, pomáhal s italským politickým hnutím, stal se karbonářem. Svou dceru Allegru dal na výchovu do kláštera a své anglické čtenáře opět zklamal dílem Sardanapal a mystériem Nebe a země. Poté se dozvěděl o smrti své dcerky Allegry, což ho hluboce zasáhlo. Napsal „Přetvořeného znetvořence“, pokračoval v Donu Juanovi a po smrti nejdražšího P.B. Shelleyho (zemřel v bouři na moři), odjel do Janova. Dokonce přemýšlel, že by se vrátil do Anglie k Annabele - rozněžňoval se nad ní ve své italské osamocenosti.
Tereza se pak až nerada vrátila k manželovi a Byron se 13.6.1823 vydal na lodi Herkules do Řecka, pomoci s povstáním, o které se zajímal už 2 roky. Nechtělo se mu tam moc, ale chtěl dokázat všem v Anglii, že to s tou řecko věcí myslí vážně, protože mu nikdo nevěřil. Ale tak, jak to pak Řecku probíhalo si to Byron určitě nepředstavoval. Řekové se mezi sebou nedokázali dohodnout, jejich vůdci neměli strategii, a tak se velení ujal Byron. Bylo to ale náročné a jeho to zeslabovalo. Za tři roky zde utratil 59 000 dolarů a žádný výsledek nebyl vidět.
R. 1824 se při projížďce na koni za bouřky nachladil, pak dostal horečku a revmatické bolesti a velice vážně onemocněl. Lékaři nevěděli co s ním mají dělat. On však věděl, že umírá - „Musím umřít; cítím to. Nebojím se smrti, protože do Řecka jsem přišel dokončit trapný život. Dal jsem Řecku peníze a čas. Teď mu dávám také život.“ V posledních chvílích myslel na svou rodinu: „Jsem přesvědčen o štěstí rodinného života. Není na zemi člověka, který by si počestné ženy vážil víc, než jak to dělám já, a myšlenka nato, že bych mohl v Anglii žít někde v ústraní se svou ženou a s Adou, mě obdařuje takovou představou štěstí, jakou jsem ještě nikdy neměl.“Nakonec v Mesolingionu 19.4.1824 zemřel.
Těsně před svou smrtí mu došli dopisy, které si nikdy nepřečetl - ač se to Byron nikdy nedozvěděl, Anglie mu odpustila.
Byron si v posledních týdnech svého života myslil, že umřel nadarmo a že Řecko nebude osvobozeno. Anglie však nakonec Řeky v boji proti Turkům podpořila a oni zvítězili. A to vše díky Byronovi, který řecké povstání podepřel svým jménem a svou smrtí.

Pozn. Byron zemřel ve věku 36 let, stejně jako jeho otec, a stejně tak zemřely i jeho dcery Ada a Medora a všichni Byroni.

G.G. lord Byron prožil poměrně krátký, ale pestrý život a právem ho řadíme mezi přední světové romantiky.AGATHA CHRISTIE
Agatha Christie (1891-1976) jako „první dáma zločinu“ rozvíjí tradici anglického detektivního žánru ve 20. století po významných anglických spisovatelích jako jsou Doyle a Chesterton.Tato anglická spisovatelka po Shakespearovi nejpřekládanější autorka všech dob, byla taktéž nositelka řádu britského impéria.Po Doylovi zdědila metodu perfektního logického uvažování i zálibu v příbězích z aristokratického prostředí, s Chestertonem sdílela slabost pro obyčejnou, nenápadnou či mírně komickou figuru detektiva. Je jím jednak Hercule Poirot, v Anglii žijící penzionovaný belgický detektiv s knírem a s hruškovitou hlavou, mluvící špatně anglicky, jednak stará slečna Jane Marplová. Oba jsou nadáni mimořádným postřehem,nechybí jim intuice, znalost životních poměrů v prostředí vraždy ani citlivost pro vnímání atmosféry tohoto prostředí.

Christie napsala na 80 knih, pod pseudonymem Mary Westmacott a čtyři knihy pod jménem Agatha Christe Mallowan ( kolem 70 románů a 20 knih povídkových ) svých nezřídka sentimentálních příběhů s detektivní zápletkou. K nejzajímavějším patří Vražda na faře (1930), Vraždy podle abecedy (1936), Deset malých černoušků (1940), dále například: Vražda v Orient Expressu či divadelní hra Past na myši (1952).Tato hra se v londýnském divadle Ambassadors Theatre hraje nepřetržitě od roku 1952 a na svém kontě má v tuto chvíli již téměř 3000 repríz. V loňském roce ji nastudovalo i Městské divadlo v Karlových Varech.

ATRAKCE & STATISTIKA
Když se hrála tato detektivka 17. sezónu, byla uvedena tato čísla:6800 představení zhlédlo na půl milionů diváků.V 8 rolích se vystřídalo 113 herců.Garderobiérky vyžehlili 43 km košil, odhozené předměty proděravěly na jevišti už 4 koberce, bylo prodáno 11 km programů.Vedení divadla vyměnilo sedadla, oponu i kulisy. Režisér představení Peter Saunders o „Pasti na myši“ prohlásil, že se stala britskou institucí. Američtí turisté v seznamu pamětihodností mají tuto hru hned za Buckinghamským palácem a Towerem. Agatha Christie byla popularitou této hry poněkud zaskočena:“Myslím, že je to opravdu výjimečné ,“ řekla „ale konec konců je pořád spousta penzionů a spousta vražd…


Deset malých černoušků
Příběh o ostrovu, který leží v Devonské části Anglie, a o kterém se vedou mezi lidmi klepy, jako že ho koupila po nějakém milionáři nějaká hollywoodská hvězda či naopak.Sem jsou přizváni lidé, za účelem práce, či pobavení.Každému z těchto deseti lidí, přijde dopis, ve kterém se pisatel či pisatelka vyjadřuje, co by od kterého člověka požadovala.Veře Claythornové přijde dopis od Nancy Zasu Namyové, aby dělala v jejich domě o prázdninách chůvu.Staré panně Emily Brentové přijde dopis od N.Z.N. a v něm se ukazuje, že se stará paní s N.Z.N. již setkala o minulých prázdninách.Kapitánu Philipu Lombardovi přijde nabídnout práci jistý žid Isaac Morrison a to, aby měl na ostrově přehled o všem, co se děje.Generálu Macarthurovi přijde dopis od Normana Zachariase Namyho, který ho vyzývá na Černochův ostrov kvůli pobavení s jeho starými přáteli.Mladý muž Tony Marston se přijel pobavit.Bývalý inspektor Blore je pověřen úkolem vyšetřit vše neobvyklé, co se na ostrově stane.Dále je přizván doktor Armstrong, soudce Wargrave a služebnictvo pan Rogers a paní Rogersová.
Při večeři se z gramofonu ozvou tato obvinění: „Vznáším proti Vám tyto žaloby:Edwarde Georgi Armstrongu, dne 14. března roku 1925 jste zavinil smrt Louisy Mary Cleesové.Emily Carolino Brentová jste zodpovědná za smrt Beatrice Taylorové, k níž došlo 5. listopadu roku 1931.Williame Henry Blore, dne 10. října 1928 jste způsobil smrt Jamesovi Stephenu Landorovi.Vero Elizabeth Claythornová, 11. srpna 1935 jste zabila Cyrila Ogilvieho Hamiltona.Philipe Lombarde, nesete vinu na smrti jedenadvaceti mužů, příslušníků jednoho východoafrického kmene, kteří zahynuli v únoru roku 1932.Johne Gordone Macarthure, 14. ledna 1917 jste s rozmyslem poslal na smrti milence své ženy Arthura Richmonda.Anthony Jamesi Marstone, 14. listopadu loňského roku jste se provinil zavražděním Johna a Lucy Combesových.Thomasi Rogersi a Ethel Rogersová, 6. května roku 1929 jste zavinili smrt Jennifer Bradyové.Lawrenci Johne Wargrave, 10. června 1930 jste spáchal vraždu na Edwardu Setonovi.Obžalovaní, můžete říci něco na svou obhajobu?“.Od téhle chvíle začali lidé umírat přesně podle říkanky, která visela u každého zločince v pokoji nad krbem.Zněla asi takto:
Deset malých černoušků hostil děda Vševěd, jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.(Marston)
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům, jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osm.(Rogersová)
Osm malých černoušků vyšlo si hrát před dům, jeden z nich se potloukl zbylo jich jen sedm.(Macarthur)
Sedm malých černoušků šlo naštípat klest, jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.(Rogers)
Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med, čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět.(Brentová)
Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří, jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři.(Wargrave)
Čtyři malí černoušci nechali všech pří, jeden z nich šel pasti klást, zbyly jenom tři.(Armstrong)
Tři malincí černoušci šli ulovit lva, medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva.(Blore)
Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny, jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný.(Lombard)
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný, proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný…(Claythornová).

Avšak, kdo zavinil tyto vraždy, když se zjistilo, že nikdo jiný na ostrově není…Byl to soudce Wargrave, který se domluvil s Armstrongem, že budou spolu pátrat po pachateli, a že jen on bude vědět, že je stále na živu.Soudce Wargrave pak ale sám Armstronga zabil.Byl to velký oříšek pro detektivy, když zjistili, že na ostrově jsou všichni mrtví a nejsou zde žádné důkazy…Vysvětlení přišlo až dopisem v láhvi, který poslal soudce Wargrave a popsal tam všechny vraždy.Aby bylo vražd deset musel zabít i Morrise, to udělal tak, že mu dal oplatku na zažívání a dal do ní více než malé množství cyankál.Ale je tu ještě jedna nezodpovězená otázka, jak se mohla slečna Claythornová oběsit?Když zabila na skále Lombarda, přišla do pokoje a tam byla již připravená smyčka, soudce hrál na psychiku, a tak když Vera uviděla smyčku, sama si odkopla židli a oběsila se.Wargrave pak přiskočil a židli zase zarovnal.Proto bylo pro detektivy tak těžké zjistit, kdo to všechno spáchal.Soudce se přiznal k tomu, že chtěl vždycky soudit lidi, které nebylo možné odsoudit normálně, protože se jim nedalo nic dokázat.ALEXANDREIS - STAROČESKÁ ALEXANDREIDA

Staročeská Alexandreida je veršovaný epos pocházející pravděpodobně z přelomu 13. a 14. století. Hlavní postavou je Alexandr Makedonský. Makedonského krále Alexandra Velikého pokládájí dějepisci vedle Hannibala, Caesara a Napoleona za největší dějinný zjev. Narodil se roku 356 př. n. l. a po smrti svého otce Filipa II. Makedonského nastoupil v roce 323 na trůn. Téhož roku podnikl válečnou výpravu proti Persii. Ovládl rozsáhlá území v Egyptě, Asii, Evropě i Africe. Posedla jej vidina světovlády, ale v Babylóně propadl orgiím, malárie ho srazila na smrtelné lože a dne 11. června r. 323 př. n. l. náhle zemřel.
Dějinný hrdina nabýval odstupem času legendárních příkras, zejména v Orientě a ve středověku. Ve středověku tak vznikl bezpočet alexandrovských básní. Opíraly se o historický základ daný Curtiem Rufem, ale i o fantastické prvky, které do alexandrovské historie vnesl ve 2. století po Kristu neznámý řecký skladatel, t. ř. Pseudokallisthenes.
Ze Slovanů nejhodnotnější a nejstarobylejší Alexandreidu máme my Češi, z konce 13. století. Každá země a každý národ se slovesně dotkl velkého
makedonského krále a vybral si z nepřehledné nastřádané látky o něm to, co vyhovovalo jeho povaze. Králova antická podoba nabyla při tom i mnoho křesťansko-rytířských rysů a odstínů. Z řeckého pohana stával se tu poznenáhla symbolický hrdina křižáckých zápasů se Saracény a s pohany, rytíř v dobovém pojetí a zabarvení, bojovník za křesťanský ideál na této zemi. Nebylo lákavější básnické látky nad tuto.
Nejvíce Alexandreid vzniklo ve 12. a 13. století. Jeden z autorů je i Gualterus ab Insulis de Castellione (1135 - 1200), francouzský básník píšící latinsky. Psal ostré satiry proti kléru i světským panovníkům. Proslul právě eposem Alexandreis o deseti knihách psaných v hexametru. Tento epos se stal předlohou pro české zpracování Alexandreidy. Jméno skladatele neznáme, ale jeho povýšený postoj k měšťanům i opovržení k sedlákům, záliba v lovu a znalost odborných rytířských a válečných výrazů svědčí o tom, že byl příslušníkem vysoké šlechty.
Svou Alexandreis založil staročeský skladatel sice na latinské Alexandreidě Gualtera Castellionského, ale není jen jejím překladem. Český básník pracoval samostaně a nezávisle. Je to patrno i na tom, že vůči Gualterovi má četné odchylky, naprosto samostatná pojetí i svou vlastní techniku. Biblické prvky měl přímo z Bible. Ve své básni postupoval úměrně k okolnostem a k událostem v době vzniku jeho díla. Hlavní zájem však věnoval především svému hrdinovi. Pojal jej jako vzor bojovníka proti východním pohanům, jako ideál středověkého rytíře. O Alexandrovi mluvil náš skladatel tak, jak bylo tehdy možno mluvit o českém středověkém králi. Pozměnil antickou látku na křesťansko-rytířskou a prosákl ji na úkor pravděpodobnosti duchem své doby. Alexandr v jeho podání má i četné lidské rysy, je laskavý ke svým vojákům, nakládá milosrdně s nepřítelem. I Alexandrův protivník byl vykreslen jako živá bytost. Staročeský skladatel oživoval epos přímou řečí, dialogy a zvoláními a prokládal jej svými zkušenostmi a zážitky. Měl i dobrou techniku verše a rýmu.
V naší básni se odrážejí i dobové poměry. Pod Alexandrovou maskou vystupuje český král Přemysl Otakar II., jenž podobně jako makedonský král pronikal do cizích území a své výboje zaplatil na Moravském poli zradou svých pánů. Jak tu pronikla česká myšlenka usilovně, je vidět i z toho, že skladatel přimísil do Alexandrova průvodu i české panoše nebo že se zastavil pohnutě u bídy země v době braniborského bezvládí.
Staročeská Alexandreis je vlastně báseň historická, někde i česky historická. Má blízko k českým kronikám a zanechala ohlas i v některých jiných památkách, např. v Mastičkáři. Veliký makedonský král zapůsobil na naše písemnictví mimo staročeskou Alexandreidu ještě několikrát - v 2. pol. 14. století u nás vznikla prozaická povídka o Alexandru Velikém a makedonský vladař byl zpodoben i v Kronice o sedmi mudrcích.
Ze Staročeské Alexandreidy známe jen její menší část, a to podle sedmi rukopisných zlomků, což jsou pravděpodobně opisy původního díla. Jsou nestejně velké a nestejně staré a mají tyto názvy: svatovítský, jindřichohradecký, vídeňský, budějovický, budějovicko-musejní, musejní a Šafaříkův. Největší z těchto zlomků je rukopis svatovítský, obsahuje 2 460 veršů a shoduje se s 1., 2., 3., a se začátkem
4. knihy Gualterovy latinské Alexandreidy. Jeho rukopis je svým způsobem nejmladší ze všech zlomků. Zlomek jindřichohradecký obsahuje tři nesouvislé listy se 12 sloupci a s 492 verši, shodnými s 2. a se začátkem 3. knihy Gualterovy, tedy i s textem zlomku svatovítského. Zlomek vídeňský z poloviny 14. století obsahuje na dvou souvislých listech 109 veršů. Zlomek budějovický obsahuje dva nesouvislé listy s 342 verši, paralelními s 4., 5. a 6. knihou latinské Alexandreidy Gualterovy. Pravopisně i jazykově má starobylý ráz. Zlomek budějovicko-musejní obsahuje dva souvislé listy se 346 verši, přimykajícími se k 6. a 7. knize básně Gualterovy. Zlomek musejní o dvou nesouvislých, mezerovitých listech obsahuje 124 veršů paralelních
k 6. a 7. knize básně Gualterovy. Zlomek Šafaříkův obsahuje dva souvislé listy se 118 verši místy setřenými a nečitelnými, celkem asi s 91 verši čitelnými, paralelními s 9. knihou Gualterovy Alexandreidy.
Alexandreis vznikla asi v letech 1306 - 1310, t. j. v téže době jako kronika Dalimilova, anebo již dříve, koncem 13. století. Dochované zlomky však pocházejí z doby asi o 20 až 100 let mladší.
Podle těchto sedmi dochovaných rukopisů se ze staročeské Alexandreidy dochovalo 3 363 veršů, jež se jeví jako zpracování asi dvou pětin latinské básně Gualterovy. Tři pětiny staročeské básně o Alexandrovi se ztratily. Celá naše báseň měla podle toho asi 8 500 veršů. Z deseti knih Gualterových se v českém podání sedm knih zachovalo víceméně, z deváté jen drobty a z osmé a desáté nic.
Pro všechna podání staročeské Alexandreidy je charakteristický stejný verš, sylabický, osmislabičný - poměrně vzácné úchylky v počtu slabik lze přičíst na vrub přepisovačům. Ve všech zlomcích se opakují některé dosti zvláštní a charakteristické obraty, jako např.: střely letie jakžto krópě z deště létě, podobně na vše strany letie jakžto krópě z búře létě. Slovník Alexandreidy charakterizuje významně především vrstva slov ze života šlechtického nebo vojenského, např. typické rytířské termíny jako čest, čsnost, zbožie apod. Celkem obsahuje slovník Alexandreidy mnoho jinak velmi vzácně doložených slov, např.: krkle (znamená hrdlo, chřtán) nebo oškludnúti (vyhladovět, zhubnout). Vcelku můžeme říct, že jazyková stránka básně je na svou dobu vzácně dokonalá.
Hodnota básně je velmi značná. Nevíme sice, kdo byl původcem staročeské Alexandreidy, ale z jeho díla poznáváme, že to byl vynikající znalec českého jazyka a znamenitý veršovec.

Alois Mrštík ( 1861 – 1925 )
Starší bratr Viléma Mrštíka, narodil se v Jimramově 14. 10. 1861, jako osmiletý se s rodiči přestěhoval do Ostrovačic u Brna. Vystudoval brněnskou reálku a učitelský ústav a pak působil jako učitel na jihomoravském venkově. Když se r. 1889 stal správcem školy v Divákách u Hustopeče, poskytl domov celé své rodině včetně bratra Viléma. Pod jeho vedením a po jeho boku pronikal do literatury., s ním později redigoval Moravskoslezskou revui ( 1907 – 10 ), která měla čelit pražskému centralismu a rozvíjet tradice tzv. moravské literatury. Vzájemnou náklonnost obou bratří utužovalo nejen dlouholeté soužití na zapadlé vesnici, která se k nim nechovala právě přátelsky, a nejen úspěšná literární spolupráce. Zemřel v Brně 24. 2. 1925. Knižní prvotinou A. Mrštíka byla sbírka povídek
Dobré duše ( 1893 )jsou to povídky, které realisticky, ale ovšem s básnickým posvěcením, zachytil v rámci moravské přírody charakteristické figurky moravského venkova s jejich bolestmi a strastmi i tužbami v okamžicích jasných i chmurných. V jeho povídkách se promítají také místa jeho působení. Spolu s Vilémem vydali knížku
Bavlnkovy ženy a jiné povídky ( 1897 ). Bavlnkovy ženy je smutným příběhem chalupníka Bavlnky. Byl šťastně ženat se svojí Josefkou, kterou nad srdce miloval a měli spolu dceru Sefku, žili spolu šťastně v té krásné malované chaloupce, dokud se bavlnka nedozvěděl, že jeho žena čeká dítě už jeden porod měla komplikovaný a sám musel rozhodnout, kdo přežije. V zimě mu žena na těžký porod zemřela. Začal chátrat a i jeho maličká Sefka si na něho odvykla. Sousedi mu začali říkat ať se ožení. Tak začal bavlnka hledat. Rozhodl si vzít Verunu Dostálovou, i když se o ní říkalo, že si občas ráda zavdá, ale pracovitá byla tj. pravda. Svatba byla a v chaloupce se zase pěkně žilo, ale vše netrvá dlouho. Veruna to už bez pití nemohla vydržet a tak posílala Sefku do hospody pro kořalku. Jednoho dne se to dozvěděl Bavlnka a doma bylo zle. Naštěstí se pak udobřily a Veruna si dlouho na pití ani nepomyslila, později ji přeci jenom přemohl chtíč k pití a začala pít tajně. Peníze na pití získávala tak, že ubírala z úspor a později rozprodávala drůbež, Bavlnka něco tušil, ale na nic jí přijít nemohl, protože Veruna už byla opatrnější a pití schovávala. Vše se jí dařilo dokud Bavlnka nenašel lahvičku s kořalkou. Hrubě se pohádali a od té doby ignorovali jeden druhého a Veruna již začala pít veřejně a bez ostychu. Při vinobraní zůstala Veruna sama doma, protože ji nikdo nepozval jen Sefka jí donesla hrozny po kterých ji ale chytla žáha. Proto se napila a přehnala to. Vzpomněla si, že by se Bavlnka mohl vrátit domů, proto šla rozdělat oheň. Pak už se po vsi řinul křik a dým. Bavlnkova chalupa v plamenech a každý se snažil uhasit požár. Bavlnka přišel v té chvíli o vše. Žena mu uhořela a chalupa vzpomínka na drahou Sefku také. Dceru nechal u kmocháčků a vydal se hledat službu, kterou našel v martinickém dvoře. Bydlel jen ve skrovné komůrce kam za ním chodila Madlena z hospody a nosila mu jídlo. Bavlnkovi se to moc nelíbilo, ale nechal to tak. Ani nevěděl jak začal na ni myslit. Věděl, že v mládí měla hodně záletů a špatnou pověst, ale co bylo, bylo, říkal si. A tak byla svatba jeho štěstí, již ale netrvalo dlouho nesli se zvěsti, že mu Madlena zahýbá a taky to byla pravda. Celá ves pak zhanobila Madlenu a exekutora, který u ní byl. Bavlnka se s ní tedy odstěhoval do Brna, kde mu ale zahýbala s vojáky. Nechal ji tam a vrátil se domů. Madlena se vrátila z Brno a odprošení, ale záhy zemřela na zápal plic. Jak sám Bavlnka říkal první žena byla od Boha, druhá od lidu a třetí od samotnýho ďábla. Další dílo na kterém měl větší podíl jeho bratr bylo drama
Maryša ( 1894 ) premiéra Maryši v národním divadle se dlouho odkládala, nakonec se konala v odpoledním představení pro lidové publikum. Sympatie diváků a spory kritiků zahájili úspěšný a zatím trvalý život Maryši na českém jevišti. Část dobové kritiky vytýkala autorům, že hrdinka jedná v závěru nepřirozeně a netypicky, že projevuje neúctu k náboženství. Časový odsun dal za pravdu hlasům, které již po prvním uvedení pokládali Maryšu za vyvrcholení snah o české realistické venkovské drama. Alois Mrštík také odmítá tvrzení, že Maryša je kopií skutečnosti. Podkladem pro práci mu bylo donucování k sňatku, jako to bývá ve skoro každé venkovské dědině. Děj dramatu je rozdělen do pěti jednání.
První jednání expozice – úvod celé hry.
Výstup první odehrává se na vsi při loučení s rekruty mezi kterými je i chudý chalupník Francek. Mezitím dochází k rozhovoru mezi Lízalem a Vávrou. Vávra vdovec a mlynář usiluje, aby dostal Lízalovu dceru Maryšu za ženu. Jemu ale nejde o sňatek z lásky, ale že to je jen finanční záležitost, která mu má pomoci z peněžních nesnází, smlouvá totiž o Maryšino věno.
Výstup druhý- loučení rekrutů
Výstup třetí – Francek se loučí se svojí matkou starou Horačkou a chce se jít rozloučit i s Maryšou. Lízal mu v tom ale zabrání str. 19 – 20 od jeviště rázem utichne po smích hluk a zpěv.
Výstup čtvrtý – Vávra uklidňuje rozčileného Lízala.
Výstup pátý šestý – rozčilený Lízal si zavolal Maryšu a řekne jí jakou má pro ni nabídku ke sňatku od Vávry. Maryša to nejprve bere jako hloupí vtip, ale hned si uvědomí do jaké se dostala situace a vzít si vdovca se třemi dětmi, toho co utrápil svoji první ženu bylo něco naprosto nepřípustného a ještě když milovala Francka.
Výstup sedmí – přiběhl obecní sluha Hrdlička a tvrdí Lízalovi, že je v hospodě mela ať tam jde udělat pořádek.
Výstup osmí Lízal odešel a Hrdlička řekl Maryši, že to byla lest.
Výstup devátý desátý str. 28 – 30
Výstup jedenáctý – Francek se rozloučí s Maryšou a to furiantským způsobem, když ji nechtěli pustit za ním šel on tedy za ní a to tak, že vypáčil dveře a objal ji a tak před tváří celé vesnice Francek projeví svou lásku k Maryši. Když Francek odjíždí s rekruty do Brna, kde bude tři roky zní za ním ironický Lízalův výsměšek. „ Šak s ju měl, kluku naposled.!“ A těmito slovy končí první jednání ve kterém jsme poznali všechny hlavní postavy i základní zápletku dramatu.
Druhé jednání - kolize odehrává se v Lízalově statku
Výstup první, druhý, třetí - tetka Strouhalka naléhá na Maryšu, aby si Vávru vzala. Po dobrém i zlém má být Maryša přivedena k povolnosti.Maryša však všechny Strouhalčiny důvody vyvrací, zejména odmítá pomluvu o Franckově nevěře na vojně. Přece se rozpláče a vyběhne ze světnice.
Výstup čtvrtý, pátý – Strouhalka se dohaduje s Lízalkou o Maryši. Lízalka posílá Maryšu, aby se šla připravit na katechismus – předsvatební duchovní pohovor. Maryša odmítá a pustí se s matkou do hádky. Ta jí připomíná, aby ctila svých rodičů a teprve potom, že se jí bude dobře žit. Maryša slibuje, že přestane myslit na Francka, když ji přestanou nutit do svatby s Vávrou.
Výstup šestý – jediná babička ji lituje
Výstup sedmý – přemlouvá a prosí otce Bože, dybych snad do toho kameňa mluvila spíš by se ustrnul.
Výstup osmý – Lízal jíž kolísá a ví, že s ním Maryša šťastná nebude, ale Lízalka mu oponuje s tím, že když se nevdá teď tak by ji stejně pak museli dat Franckovi, takže musí z chalupy dokavaď je Francek na vojně.
Výstup devátý, desátý – přichází Vávra je vítán Marišiinými rodiči.
Výstup jedenáctý – str. 48 – 49
Výstup dvanáctý – odejde se oblékat, ale nechce nikoho vidět
Výstup třináctý - str.51
Výstup čtrnáctý a patnáctý – odcházejí
Třetí jednání - kolize - odehrává se venkovské hospodě a dva roky později než jednání první
Výstup první - Hospodský, který je Franckův poručík, domlouvá Franckovi, aby si šel najít práci a na Maryšu již nemyslil
Výstup druhý – soused Fraňek vejde a posílá Francka ke starostovi.
Výstup třetí – do hospody vejde Maryša –Vávrová, která přišla pro maso. Do hospody přijde i Francek a začne rozmlouvat s Vávrovou, která ho ale odbývá. Hospodská zpozorovala v okně, že Francek Maryšu doprovází až k mlýnu, tím chtěl Francek nejen podráždit Vávru, ale také ukázat, že na Maryšu nezapomněl
Výstup čtvrtý - V hospodě sedí i Lízal, který na sobě nenechává nic znát. Str. 58
Výstup pátý - Do hospody vejde horačka Franckova matka a všichni jí zavdávají. Začínají si také utahovat z Lízala, jak zkazil dceři život. Lízal si je toho vědom a ubíjí svůj žal v alkoholu.
Výstup šestý – Do hospody vejde soudní sluha a přináší Lízalovi soudní obsílku ve které ho Vávra žaluje, že nedostal slíbené věno, které on nakonec připsal Maryši. Lízal se rozhodl, že vezme dceru zpátky domů, každému nalévá a platí.
Výstup osmý – do hostince vchází Vávra. Spatří ho Lízal, který se sním okamžitě pustí do hádky. Jejich hádka se přiostří, že proti němu použije téměř i násilí jen sousedé zabrání, aby tchána neuhodil.
Výstup devátý – Francek se vrátil do hospody a před Vávrou se chlubí, že vyprovázel Maryšu k mlýnu. Str. 68 od VÁVRA po výstup desátý – konec
Jednání čtvrté - krize – odehrává se v mlýně
Výstup první – Lízal přemlouvá Maryšu, aby se k nim vrátila. Ta mu ale odvětila, že věděla jak to dopadne a když je prosila tak ji nic neposlouchali, vždyť to mají tak jak chtěli. Lízal s nepořízenou rozhořčen odchází.
Výstup druhý, třetí, čtvrtý – přijde služka Rozára z muziky, aby poklidila. Do světnice přijde Francek, kterého pustila Rozára.
Výstup pátý - Ta odejde a Francek jí řekne o svém úmyslu vzít ji s sebou do Brna str. 79 od VÁVROVÁ
Výstup šestý- Rozára jí připomene, že se Vávra brzy vrátí. Francek se má k odchodu a řekl jí že na ni o jedenácté čeká u splavu. Maryša mu ale dává na srozuměnou, že nikam nepřijde.
Výstup sedmý, osmý – Rozára odchází na muziku
Výstup devátý – Přijde Vávra, který Rozáře zakázal jít do hospody. Začal se Maryši vyptávat koho tu měla ta
Mu ale nic neřekla.
Výstup desátý – zavolal Rozáru, aby mu pověděla víc. Ta váhá a ohlíží se po Maryši tak na ni Vávra vytáhl karabáč. Str. 88 – 89 .
Maryša ho prosí, ale vše marno. V tu chvíli přetrhala k Vávrovi všechna pouta, která je svazovala. Ozvou se dva výstřely. Rozára s Maryšou se třesou strachy, dokud neuslyší Franckův výsměch. Vávra se vrací s nepořízenou domů a Maryša posílá Rozáru za Franckem, že jej zítra vyprovodí, ale ne dnes. Vávra kleje o tom jak zastřelí Francka, ale Maryša mu odvětí, že to neudělá, protože je tu ještě ona.
Jednání páté - katastrofa – u Vávrů v mlýně.
Výstup první, druhý – Vávra rozděluje ve mlýně práci
Výstup třetí – Vávra chce po Maryši snídani a odchází str. 95 - 99
Nejvýznamnější jeho samostatné dílo je
Rok na vsi ( 1903 – 03 ) má podtitul Kronika moravské dědiny. Výchozí časovou jednotkou je zemědělský rok počínající podzimní setbou a vrcholící sklizní. Dobu mezi tím člení autor po způsobu kronikáře na měsíce, uvnitř nich pak na význačné dny svátky a slavnostní chvíle, jejichž střídání se všedními dny vytváří venkovský ustálený rytmus. Vypravěč vypovídá o tom jak jeho vesnice Habrůvka tráví svůj čas. Mrštíkova dědina lpí na svých dávných tradicích, žije koloběhem přírody a zemědělské práce. Z postupujícího mravního rozkladu vesnice viní autor město. Každé vybočení z ustáleného rytmu a mravních norem se v Roku na vsi trestá. Vypravěč – učitel, který své mnohaleté působiště dobře zná, ale vypráví o něm s odstupem a to nejen tím, že používá spisovného jazyka. Velikost a síla venkovského lidu spočívá v tom, že se podrobuje nárokům přírodního času. Tím se zároveň uzavírá před časovými proměnami, které poznamenávají okolní svět.

Vilém Mrštík (1863 - 1912 )
Pocházel z početné nezámožné rodiny ( narozen v Jimramově 14. 5. 1863 ) otec byl ševcem s existenční nejistotou se potýkal celý život. Byl výbušné, nepokorné povahy a přibývající zkušenost v něm zamlada posilovala dobyvatelskou vůli, bohémskou pózu a rebelantství. Po nezdaru v Brně maturoval v Praze v r. 1885 a jeho první pražská léta nebyla byla vůbec úspěšná. Z mladého studenta práv, návštěvníka Masarykova „ ruského kroužku“ rostl uznávaný znalec a postupně i překladatel Tolstého, Dostojevského, Pisemskeho, Garšina, Gorkého. Ale již na jaře 1889 po krátkém pokusu zajistit si pravidelný příjem úřednickým místem v pražské úrazové pojišťovně přijal s povděkem útočiště u bratra Aloise v Divákách u Hustopeče. Odloučení od pražského literárního centra v něm posilovalo pocit osamělého vyděděnectví i kritický vztah vůči poměrům v nichž žil a působil. To ho také spojovalo s iniciátory České moderny, jejichž manifest podepsal. Brzký rozpad tohoto seskupení a návštěva Francie pak urychlili jeho příklon k hodnotám národním a tradičním. Návštěva carského Ruska v r. 1896 ho přivedla k názoru, že nejsvébytnější slovanskou zemí je Morava. K jejímu kulturnímu povznesení a uplatnění v celonárodním měřítku později orientoval časopis Moravskoslezská revue ( 1907- 10 )
Dlouholetá nemoc a tvůrčí krize vyústily 2. 3. sebevraždou.
Prozaik, dramatik a literární kritik, příslušní generace 90. let. V kritice prosazoval a současně ve vlastní beletrii pěstoval smysl pro skutečnou podobu života, zájem o výjimečně citlivého a odbojně naladěného jedince. Propagoval ruský realismus a Zolu, překládal ruskou prózu.
Nejprve se pokoušel o Zolův naturalismus a to dramatem
Paní Urbanová ( 1889 ) hra byla tak ostrou kritikou rozvráceného manželství z ženiny viny, že ji cenzura ani nepřipustila na scénu. Teprve v diváckém prostředí našel Vilém aspoň trochu zdánlivého klidu ke své literární práci. Výsledky se dostavily brzy byla to
Pohádka máje ( 1892 ) viz. Papír
Tento optimistický pohled na život již nemá druhý Vilémův román
Santa Lucia ( 1893 ) Je to obraz trpkého osudu chudého moravského studenta Jiřího Jordána, který si do Prahy přijíždí pro smrt z nemoci chudých tuberkulózy. Jiří sní o volném životu a vše co si představuje ve svých snech si spojuje s Prahou. Touhu po Praze v něm povzbuzuje náhodně zaslechnutá píseň Santa Lucia vyjadřující lásku Itala k Neapoli. S obavami o další osud svého nespokojence svolí nakonec rodina k jeho studiu v Praze. Jordánův přítel a spolubydlící, cynický světák, zámožný student Hégr pak provází jeho pražskou pouť. Je svědkem a ironickým komentátorem Jordánova nadšení z královského města a z jeho architektury i pak jeho hladovění a putování za výdělkem. Zklamání v lásce i blouznivých úvah o nespravedlivém světě. Uprostřed nich k vysílenému, ale do posledního dechu nepokořenému buřiči přichází nakonec smrt.
V tomto díle se také Vilém doznal ke své velké lásce Praze, zejména k jejím starobylým částem. Za jejich záchranu bojoval proti příliš prakticky zaměřené správě hlavního města království v brožuře Bestia triumphans (1897) což je jako triumfující saň. Její soubor pojal do souboru svých literárních statí a kritik Moje sny Pia Pedestria. V Divákách vznikla i Maryša. Zlomky studentského románu Zumři ( 1912 )ALOIS JIRÁSEK
23.8.1851 Hronov - 12.3.1930 Praha

Narozen ve východočeském Hronově u Náchoda, vystudoval v Broumově a Hradci Králové gymnázium a na pražské univerzitě historii. Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu. Pak přešel do Prahy, kde pokračoval v pedagogické práci i literární tvorbě. Obnovil osobní styky s Alšem a se spisovateli lumírovského kruhu- Sládkem, Vrchlickým, Thomayerem, navázal přátelství s Wintrem, Raisem, Šimáčkem, trvalé kontakty měl s mladšími- Macharem, Kvapilem, Nejedlým. Od roku 1909 byl v penzi a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých povídek a románů. Ve shodě s charakterem svého celoživotního díla jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 Manifest českých spisovatelů, významné prohlášení podporující politické úsilí o státní samostatnost českého národa.
Jirásek vytvářel velké časové údobí. Začínal v 70. letech, přímo za časů ruchovců, pracoval však ještě ve 20. letech našeho století.Jeho prvním větším literárním pokusem byla rozsáhlejší historická povídka Skaláci (1875), posledním dílem se stal nedokončený román Husitský král.

Více než 50 let psal J. povídky (Povídka z hor, 1878, Z bouřlivých dob, Rozmanitá próza). Rozpětí Jiráskova historického záběru je obdivuhodně široké. Zahrnuje období bájné, předdějinné (Staré pověsti české), které pro svou veršovanost vstoupily do četby pro děti a mládež, kde po desetiletí úspěšně působily.Podobně šťastný osud měly zhruba 100 stránkové balady, idyly a romance, vyhledávané vydavateli, ilustrátory a potom i filmem (Filozofská historie, 1878, Maryla, 1887, Zahořanský hon, 1889, Balada z rokoka, 1905).

První cyklus doby pobělohorské v jednosvazkových příběhů komponovaných v duchu novel (Skaláci, 1875, Skály, 1887, Poklad, 1885, Na dvoře vévodském, 1881),. Jako dobrodružný román (V cizích službách, 1885), či jako povahopisný obraz (Psohlavci). Hlavní postavy reprezentují časové myšlenky, postavy epizodické utvářejí místní prostředí v jeho všednodennosti.

Druhý cyklus obrazů z českých dějin má ráz románových epopejí a kronik. Obsáhly proměny Čech od počátků husitství po jeho rozpad ( v rozlehlých románech Mezi proudy 1-3, 1891, Proti všem, 1894, Bratrstvo 1-3, 1900-09), tlak rekatolizace (Temno, 1915), vzestup Čech od sklonku 18. století po 1848 (F. L. Věk 1-5, 1890-1907, U nás 1-4, 1897-1904). Husitský král 1-2, (1920-1930) o panování Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.

Ve svých žánrově rozmanitých pracích podává tak podstatný průřez téměř celými českými dějinami, s důrazem ovšem na ty jejich úseky, z jejichž obrazům lze vytěžit důležité poznání minulosti i její odkaz přítomnosti. Tyto široké obrazy se zajímají o rozrůsněnost hromadných hnutí i o morální příčiny jejich rozpadu. Nejobětavější hrdinové se stávají obětí hnutí, v němž hledají své poslání (např.: Zdena z Hvozdna z epopeje Proti všem). Přírodní a krajinné prostory s stávají součástí děje (bratrstvo lze číst jako oslavu Slovenska, jeho krajin i kultury, první díly F. L. Věka ukazují na Prahu kolem R. 1800). Divadelně úspěšné hry ze současné vesnice, přispívají k prosazování realismu na jevišti (Vojnarka, 1891, Otec, 1895). I hry historické (Emigrant, 1898, Jan Žižka, 1903, Jan Hus, 1911, Jan Roháč, 1914). Trvalou součástí repertoáru domácích divadel se stala pohádkově laděná Lucerna, 1905.

Vyrovnaného dojmu dosahuje Jirásek už tím, že jeho postavy většinou neznají životní krajnost a že nám je vykresluje s umírněnou pozornosti k jejich zevnějšku i nitru. Nabývají sice vlastní tváře jako jedinci, ale přinejmenším stejnou měrou jsou představiteli své společenské vrstvy a součástí lidského kolektivu. Vedle bouřlivosti lidských osudů, válečných vichřic a chodů dějin se u Jiráska vyskytuje poklid a idyla, vedle společenských rozporů snaha o stmelování lidí do blízkého společenství, o názorovou snášenlivost a lidské porozumění. Autor nezastírá existenci dobrých lidí, nepoctivosti, zrady a zla.

V tomto duchu a s převahou realismu nad romantikou píše J o obrození raného období v 5-ti dílné kronice F. L. Věk (postupně vydané 1890- 1907), opřené o životní příběh vzdělaného vlasteneckého měšťanstva z Dobrušky, a ve svém vrcholném díle, 4- dílné kronice z Náchodska U nás (postupně vydané 1897- 1904) odehrávající se v druhé třetině 19. století. Toto J působivé dílo se místy rozlévá do šířky a zahrnuje i události většího významu českého i evropského, ale vždy znovu se vrací do ústředního dějiště Hronov a k jednání a osudu hlavního hrdiny osvíceného kněze Havlovického, celoživotně usilujícího o národně obrozenské i osvícensky hospodářské povznesení kraje. Jeho ušlechtilé snahy přinášejí i spory, nevraživost prohry, nakonec však se jim dostane všeobecného uznání a ocenění. V kronice U nás též zvlášť charakteristickou podobu prozaikova, leč trpělivého vyprávěčství. Toto vyprávěčství spolu s obecně přijatelným hodnocením významných etap národní historie se stalo důležitým zdrojem obliby Jiráskova díla v širokých čtenářských vrstvách. Podobně jako v mnoha jiných J dílech se odhodlával k pracovně stále náročnějším uměleckým výtvorům.O tom svědčí zejména román Temno (1915) vydaný uprostřed 1. světové války. Obraz pobělohorského období z 20. let 18. století zvlášť zapůsobil ve smyslu protihabsburského národního hnutí.Málokterý český spisovatel se setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek. Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Jeho dílo ale bylo podloženo studiem pramenů (jako profesor historie k tomu Jirásek měl všechny předpoklady), ačkoli si z nich autor vybíral především ta fakta, která zapadala do jeho vlastenecky výchovných záměrů. Nelze mu také upřít, že obzvláště v těžkých dobách obou světových válek měly Jiráskovi romány velký význam pro povzbuzení českého národa.

Alois Jirásek se narodil 23. 8.1851 ve východočeském Hronově ve staré selské rodině. Jirásek studoval na německém gymnáziu v Broumově a na českém v Hradci Králové. Po ukončení gymnázií se musel rozhodnout, zda se bude dále věnovat své lásce – malířství, nebo historii, která ho rovněž lákala a navíc slibovala pozdější lepší uplatnění, a tedy i hmotné zabezpečení. Historie zvítězila a Jirásek se po ukončení filozofické fakulty fakulty v Praze stal středoškolským profesorem v Litomyšli. Ta mu byla druhým domovem celých čtrnáct let a poskytla mu také náměty či alespoň prostředí pro několik děl, z nichž nejznámější jsou Malostranské Historie (1890), tři novely, původně vydané časopisecky. Jsou to tři obrázky z litomyšlské minulosti: U rytířů, Na staré poště a nejznámější Filosofská historie Svéráznou poctou Litomyšli a její slavné rodačce a také dramatická hříčka M. D. Rettigová (1901).

Kromě Litomyšle inspirovalo Jiráska také Náchodsko. Odehrává se tu také děj novely Skaláci (1875) o vzpouře lidu proti cizímu panstvu – Piccolominiům;v románu Na dvoře vévodském (1877) Jirásek vylíčil život na náchodském zámku v době osvícenství a snahy o zrušení roboty.

V Litomyšli se také pustil do žánru, který mu byl jako historikovi nejbližší a který ho také nejvíce proslavil: do historického románu. Jiráskův záběr je velmi široký, od českého dávnověku až po obrozenskou dobu. Jeho Staré pověsti české (1894), zamýšlené původně jako četba pro mládež, se pro většinu národa staly na několik generací hlavním pramenem vědomostí o českých bájích a pověstech.

Snad nejzamilovanějším obdobím bylo pro Jiráska husitství, v němž viděl dobu největší slávy národa českého a jemuž věnoval některá ze svých nejvýznamnějších děl. Trilogie Mezi proudy [dvojí dvůr (1887), Syn Ohnivcův (1888), Do tří hlasů (1890)] líčí dobu bezprostředně přecházející vzniku husitského hnutí. Jirásek pomocí širšího spektra převážně lidových postav kreslí složitou a vzájemně propojenou kroniku doby. Další trilogie proti všem [Skonání věků, Kruciata, Boží zástup(1893)] už je husitským dílem se vším všudy. Jirásek tu opět formou široké kroniky zachycuje husitství ne jako jednotný proud , jak ho s odstupem míváme tendenci vidět dodnes ,ale jako složitý propletenec názorových proudů které se na někdy potírají i navzájem. Za zmínku stojí i to, že z další husitské, či spíše pohusitské trilogie Bratrstvo [Bitva u Lučence (1899), Mária (1904), Žebráci(1909)] - jednou z mála skutečně prokreslených a plnokrevných ženských hrdinek, které kdy Jirásek vytvořil. Husitskou tématikou se zabývá i trilogie divadelních her Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903) a Jan Roháč (1914).

Dalším jeho oblíbeným tématem byla doba „temna“ (termín proslavený právě Jiráskem), doba pobělohorská. Sem patří jak oblíbení Psohlavci (1883), tak Temno (1913), jeden z nejlepších Jiráskových románů, vyprávějící o beznadějném boji posledních zbytků nekatolíků s protireformačními snahami.

Třetí oblíbenou historickou dobou bylo pro Jiráska národní obrození. Jemu věnoval další dvě rozsáhlé – a nutnou přiznat, že docela čtivé, i když pro dnešního člověka poněkud zdlouhavé – kroniky. Jednak je to pěti dílný román F. L. Věk (1888-1906) a jednak čtyřdílná próza U nás [Úhor (1896), Novina (1898), Osetek (1902, Zeměžluč (1903)]. V obou čerpal Jirásek náměty i hrdiny z rodného kraje: Věk je vlastně dobrušský kupec František Vladislav Hek, hrdina kroniky U nás farář Havlovický je ve skutečnosti buditelský kněz Josef Regner. Ovšem zatím co U nás je dílo oslavující hlavně neznámé venkovské obrozence, ve Věkovi se uvádí Jirásek na scénu celou plejádu historických vlastenců z Boudy (prvního českého divadla) a jejich přátel.

Když Jirásek v roce 1888 přišel do Prahy, kde začal učit na gymnáziu v Žitné ulici, byl už uznávaným autorem. V Praze obnovil řadu přátelství ze studentských let (M. Aleš, J. V. Sládek, J. Thomayer) a navázal nová (K. V. Rais, Z. Winter, ale z mladší generace také J. S. Machar, J. Kvapil a V. Dyk). Hlavně pod vlivem Kvapilovým se začal věnovat také divadla a i tady uspěl. Jiráskovi hry ze současnosti, především Vojnarka (1890) a Otec (1894), poskytly herecké příležitosti mladé herecké generaci, seskupené kolem Kvapila, zvláště Eduardu Vojanovi. Takřka pohádková Lucerna (1905) je dodnes oblíbená nejen mezi profesionálními herci, ale i mezi ochotníky; je tedy jen logické, že po Jiráskovi byl pojmenován i náš největší festival amatérského divadla Jiráskův Hronov.

Vážnost, kterou si Jirásek získal svým dílem, dotvrdil i politickou činností. V roce 1917 byl jedním z prvních, kdo podepsal Manifest českých spisovatelů, požadující národní samostatnost. V nově vzniklé Československé republice se stal senátorem za národně demokratickou stranu a ve funkci setrval, dokud mu činnost i literární neznemožnila nemoc. Zemřel v Praze roku 12. 3. 1930.

Anglická literatura do konce 19. století

Osnova:
I. Počátky psané literatury
II. Epos o Beowulfovi
III. Latinsky psaná staroanglická literatura
IV. Rytířské romány
V. John Wycliff
VI. Geoffrey Chaucer
VII. Renesance
VIII. Thomas More
IX. Alžbětinská doba (William Shakespeare)
X. John Milton
XI. Osvícenství
XII. Daniel Defoe
XIII. Jonathan Swift
XIV. Jane Austenová
XV. Preromantismus
XVI. Walter Scott
XVII. George Gordon Byron
XVIII. Percy Bysshe Shelley
XIX. Wollstonecraft Shellyová
XX. Viktoriánská doba (realismus)
XXI. Charles Dickens
XXII. Henry Fielding
XXIII. Emily Bronteová a její sestry
XXIV. Zhodnocení vývoje

„Nekonečné bohatství na malém prostoru“ takto stručně vyjádřil svůj obdiv k anglické literatuře renesanční básník Christopher Marlow. Do roku 410 byla Anglii pod římskou okupací, potom jí ovládli Anglosasové, proto se také někdy starověké období tvorby nazývá anglosaské. Dějiny anglické literatury se začaly odvíjet od příchodu civilizace na Britské souostroví, ale do 7. století nebylo rozšířeno písmo, a proto se příběhy a legendy tradovaly pouze ústně. Z kontinentu bylo do Anglie přeneseno runové písmo, avšak s příchodem křesťanství postupně zaniklo a zůstalo pouze latinské obohacené o některé runové znaky.
První staroanglické literární památky se zachovaly v několika rukopisech, z nichž nejvýznamnějšími jsou Exeterská kniha, která obsahuje skladbu Widsith, a Cotton Vitellius A. XV, v němž se dochovala Píseň o Beowulfovi (The song of Beowulf). Tento hrdinský epos byl pravděpodobně napsán někdy v letech 675-850, obsahuje na 3200 veršů a ve třech celcích líčí osudy švédského knížete Beowulfa. V první části Beowulf plaví navštívit dánského krále Horthgara, ze se dozví,že nad královským zámkem slídí každou noc obrovský netvor Grendel,který požírá návštěvníky hodovní síně, Beowulf se mu postaví a v souboji ho smrtelně zraní. Horthgar oslavuje jeho neuvěřitelnou sílu, ale mezitím už Grendelova matka spřádá plány na pomstu, což je náplní druhá části spisu. Hrdina se po naléhavé žádosti krále s pomocí zázračného meče pustí do boje s vodní čarodějnicí. V bitvě kouzelný meč selže a Beowulf je odkázán sám na sebe, přesto v bitvě zvítězí. V poslední třetí části se navrací do Švédska, kde se stane králem, ale klidu mu nebylo dopřáno a jeho zemi začne ohrožovat nebezpečný drak, v těžkém zápase bylo drakovi i Beowulfovi, který byl zraněn jedovatým zubem, souzeno zemřít. Hlavní autorovou myšlenkou bylo vytvořit hrdinský vzor a všichni muži by se podle něj měli chovat.
V této době se také hojně rozvíjela latinsky psaná duchovní literatura, z velké řady spisovatelů zmiňme autory Gregoriánských evangelií canterburského arcibiskupa Theodora z Tarsu a opata Hadriána. Mezi nimi ještě vynikl Beda Venerabilis se svým dílem Církevní dějiny anglického lidu (Historia Ecclesiastica Gentis Anglorum), z nichž potom čerpalo mnoho anglických kronikářů. Důležitou osobností se stal i západosaský král Alfréd Veliký, který podnítil napsání Anglosaské kroniky (The Anglo-Saxons Chronicle) a nechal přeložit „některé nejnutnější knihy,které by měl každý znát“.
Středověké rozpory Anglie s Francií, složitá jazyková situace, nespokojenost s církví i samotné spory o trůn to všechno ovlivnilo orientaci středoanglické literatury. Po normanském záboru nastal dlouhý zápas anglického jazyka,aby si vydobyl opět své místo ve společnosti, náměty se hlavně čerpaly z latinských a francouzských zdrojů a až do 13.století byla literatura trojjazyčná. S příchodem renesance ustupuje francouzský vliv a začínají se projevovat i vlivy italské a španělské. Do nejvýraznější oblasti středoanglické literatury patří dvorské (rytířské) romány opěvující hrdinské činy často obohacené o milostný prvek. Hlavním hrdinou bývá chrabrý rytíř prožívající až neuvěřitelná dobrodružství, neslouží již jen svému pánu, ale i paní svého srdce. Nejznámější je artušovský cyklus, který se šířil na keltském území mezi 6.-12. stoletím. Tématikou krále Artuše a jeho družiny se zabývalo mnoho spisovatelů. Zřetelné rysy dostává postava krále z vyprávění Geoffreyho z Monmouthu podle něho byl Artuš synem Uthera a Gorloisy z Cornwallu zplozen tajně pomocí čaroděje Merlina. Když v patnácti letech se stane Britským králem, ožení s Gueneverou, pomocí zázračného meče Excaliburu porazí Sasy, Skoty a seveřany. Při tažení na kontinent proti Římanům,nechal svou zemi pod správou svého synovce Mordreda, který se násilně zmocní trůnu a svede jeho ženu, to vedlo k následné vzpoře Artuše proti němu a vyvrcholí až v bitvě v Cornwallu, Mordred zde umírá a Artuš se odebírá do Avalonu.Dílo bylo nadále rozšiřováno a další příběhy, hlavně o osudech rytířů kulatého stolu.
Kritikou církve a její nápravou se zabýval reformátor John Wycliffe. Terčem jeho nespokojenosti bylo obohacování církve, jeho dílo O království božím ( De Dominio Divino),bylo chápáno jako ohrožení církve, a proto na něj byla papežem Řehořem XI. Uvalena klatba, ale papežské schizma ho podnítilo k další tvorbě Wycliffovo učení bylo prohlášeno za kacířské, a proto se ke konci života uchýlil do Lutterworthu, kde zemřel.
Nejvýraznější osobností 14. století byl Geoffrey Chaucer. Básník pocházel z měšťanské kupecké rodiny, jako mladý muž se zúčastnil války proti Francii, vstoupil do královských služeb a účastnil se různých diplomatických poselství, za nichž se také seznámil s díly Dantovými, Petrarcovými a Boccacciovými. Zejména vliv Boccacciova Dekameronu je patrný v jeho veršovaných Canterburských povídkách (Canterbury Tales). Pestrá společnost, většinou drobni měšťané, kteří konají pobožnou pout, zpříjemňují si cestu tím, že si vyprávějí různé příběhy. Chaucer dovede výstižně vylíčit vitalitu svých hrdinu, prostých lidiček, zasazených do reálného prostředí. Jeho povídky charakterizuje jemná ironie a oproštění od pout středověkých náboženských představ. V jeho dílech se zračí obrovská univerzálnost a obrovský talent.I když jeho romány a povídky neoplývají vybroušeným jazykem,ani příliš vykonstruovaným dějem,jsou dnes známy po celém světě.
Počátkem 15. století se začala v Evropě šířit renesance,která s sebou přinášela změnu v myšlení a také se velmi výrazně projevila v literatuře a umění vůbec. Renesance přejala ideály starého Říma, pozemský život se stává pouhou přípravou na život posmrtný, ke slovu se dostávají otázky víry a úlohy církve, je to i doba velkých objevů a vědeckých bádání. Humanisté studují klasickou latinskou literaturu a starověké jazyky.Výtvarnou scénu ovládli italští malíři jako byl například slavný Leonardo da Vinci se svým obrazem Mona Lisa. Šíření literatury usnadnil roku 1450 vynález Johanese Gutenberga knihtisk.
Thomas More se stal představitelem raně renesanční prózy díky své knize s názvem Utopie (The Utopia) , která obsahovala vizi spravedlivého uspořádání společnosti, později bylo zjištěno, že se nechal inspirovat ze zprávami donesenými portugalskými mořeplavci o říši Inků.Základ tohoto díla tvořily Platonovy spisy Ústava a Zákony.
Obrovský kulturní rozkvět zaznamenala Anglie za vlády královny Alžběty I., proto bývá tato doba označována jako Alžbětinská renesance. Zde lze uvést jen jediného představitele, který ovšem zastínil všechny své současníky ba dokonce i mnohé dnešní dramatiky. William Shakespeare se narodil v roce 26. dubna 1564 ve Stradfordu nad Avonou, byl nejstarším z osmi dětí, vzal si o osm let starší ženu Annu Hathway. Na svou dobu se mu dostalo poměrně vysoké vzdělanosti zobrazované v jeho dramatech, projevuje se jako znalec mravů vysoké i nízké společnosti. Brzy po roce 1590 odešel do Londýna, kde založil proslulé divadlo The Globe, v němž se hrály jeho dramata, na sklonku života se vrátil do Stradfordu a dne 23.dubna 1616 zde umírá. Během svého života napsal nad 40 děl a dodnes se jich hraje více jak 30. . Do roku 1600 se zabýval především komediemi a historickými hrami z anglických dějin. Jeho dílo nenese ani stopy po antické osudovosti nebo po středověké podřízenosti víře, naopak je světské, jeho neobyčejně rozmanití hrdinové jsou sami strůjci svého osudu, jejich činy vyplývají z jejich charakteru. Nejsou to také jen nositelé idejí, ale složité a často rozporné, živoucí povahy. Z historických her lze uvést třídílné drama Jindřich VI., Richard III., nebo dílo Král Jan. Pod pojmem Shakespearovská tragédie si snad každý představí celou plejádu vynikajících výtvorů. Příkladem může být třeba tragický osud milenců Romea a Julie a jako jedna z nejlepších je uváděna tragédie Hamlet, kralevic dánský. Děj se odehrává v Dánsku na hradě Elesenor, Hamletův otec, dánský král, zemřel za podezřelých okolností. Všechno nasvědčuje tomu, že byl zavražděn svým bratrem Claudiem, který se oženil s ovdovělou královnou. Jedné noci se zjeví Hamletovi otcův duch a potvrdí jeho dohady. Hamlet se rozhodne pomstít otcovu smrt. Aby nebyl podezřelý, předstírá šílenství. Prožívá těžké duševní stavy, uvažuje o smyslu lidské existence, je naplněn ideály humanismu, současně však trpí pesimismem. Podlost světa jej deprimuje natolik, že myslí na sebevraždu. Aby nabyl jistoty o Claudiově zločinu, inscenuje s potulnými herci divadelní představení, jehož děj zobrazuje události, jež se staly při otcově vraždě. Král je zděšený, tuší však, že Hamlet šílenství jen předstírá, a proto jej posílá do Anglie. Po nějakém čase se Hamlet z Anglie vrací a jeho mečem náhodně umírá dvořan Polonius, otec Hamletovy milé - Ofélie. Ofélie se pomate a utopí, její bratr Laertes vyzve Hamleta na souboj. Král využije této příležitosti a potře Laertův meč jedem. Když Hamlet zjistí zradu, vytrhne Laertovi otrávený meč a probodne jím Laerta i krále. Současně umírá i královna, protože se napila z číše otráveného vína, připraveného pro Hamleta. Hyne však i Hamlet, zraněný na začátku souboje.Velmi úspěšnými jsou i komedie a pohádkové příběhy, jež Shakespeare napsal v závěrečné fázi své tvorby z nejznámějších jmenujme Sen noci svatojánské, Zimní pohádka, Komedie plná omylů.
Po renesanci nastupuje v Anglii buržoazní revoluce během ní a těsně po ní vytvořil řadu svých děl anglický básník, dramatik a prozaik, autor protiroajalistických traktátů a pamfletů John Milton. Zakladatel moderního eposu, ideolog a mluvčí anglické revoluce. Po studiích na Cambridgi podnikl studijní cesty po Francii a Itálii. Po návratu stoupenec a rádce revolučního vůdce Olivera Cromwella. a po popravě krále díky jeho jazykovým znalostem měl povinnost obhajovat revoluci v zahraničí. Celkem napsal 25 anglických a latinských traktátů zabývajících se revolučními reformami a obhajujících svobodu tisku, rozvod, popravu Karla I., revoluci, nedogmatické křesťanství nebo přednosti republikánského zřízení. V důsledku vysilující práce oslepl a po obnovení monarchie vytvořil v ústraní své největší dílo, epos Ztracený ráj ( Paradise Lost), v němž spojil příběh o pádu člověka založený na biblickém mýtu, jenž zahrnuje podrobné líčení Satanovy vzpoury, která je alegorií anglické revoluce.S reflexívní poezií, jež zachycuje mytologické postavy v psychologické hloubce (Satan, Eva), problematizující božskou autoritu, odpor proti ní i samotnou povahu zla (Satan) vytvořil nový básnický obraz kosmu, jehož součástí jsou lidská srdce, rozum a obraznost. Další dílo Ráj znovu nabytý ( Paradise Regained) zpracovává biblický námět Kristova pokušení. Hrdinská tragédie čerpá ze Starého zákona a vytváří paralelu mezi hrdinovým osudem a básníkovou nezdolností v utrpení. Vedle epických a dramatických děl napsal Milton mnoho pozoruhodných lyrických básní v angličtině a latině (sonety, ódy, idyly, reflexívní básně, elegie). Ovlivnil zejména poezii romantiků. Zemřel v roce1674 v rodném Londýně.
V 18. století nastupuje nová kulturní epoch zvaná osvícenství, projevuje se hlavně v Anglii a Francii, s ním přichází nový kult rozumu a odmítnutí zakotvených tradic, zaměřují se především na současné otázky společnosti, předmětem studií je člověk, pokročilo i historiografické umění. Spisovatelé se snažili vnést do historie filozofického ducha.
Za otce anglického románu je považován Daniel Defoe, syn londýnského svíčkaře. Rodiče z něj chtěli mít duchovního, ale on se dal na obchodní podnikání, když se mu na této dráze nevedlo, začal se věnovat žurnalistice, založil časopis Přehled (The Review). Rozvinul tradice španělských pikareskních románů a cestopisů. Psal i o politice, ekonomii, morálce a náboženství, kvůli němuž nemohl studovat na univerzitě. Za ironický článek v novinách navrhující řešení konfliktů mezi anglikánskou církví a puritány byl odsouzen na pranýř, poté získán do státních služeb. V roce 1707 připravoval jako tajný agent sjednocení parlamentů Anglie a Skotska. Vystihl ekonomické myšlení jednotlivce v době začínajícího kapitalismu, ve svých příručkách se zase snažil o kulturní povznesení měšťanstva. Proslavil se románem Robinson Crosoe. V 1. osobě vyprávěný příběh trosečníka, který po 28 let obývá pustý ostrov. Robinson Crusoe (vlastním jménem Kreutznauer) prožije po odchodu z domova motivovaném touhou po dobrodružství řadu příhod na moři, upadne do otroctví, po útěku se v Brazílii věnuje plantážnictví a obchodu s otroky. Při plavbě do Afriky jeho loď ztroskotá a Robinson, který se jediný zachránil na pustém ostrově, začíná vlastníma rukama s minimem prostředků zajišťovat svou existenci. Postupně se rozvíjející civilizovanost Robinsonova života na ostrově vyvrcholí v 25. roce pobytu, kdy se objektem hrdinova civilizačního úsilí stává i lidská bytost (vzdělávání zachráněného divocha Pátka). Do vlasti se Robinson vrací po 35 letech na anglickém korábu, jehož kapitánovi pomůže potlačit vzpouru. Po 7 letech pobytu v Anglii shledává při opětovné návštěvě ostrova, na němž byli zanecháni vůdci vzbouřenců, že tu civilizace pokročila do stadia soukromého vlastnictví půd.
Jonathan Swift se narodil roku 1667 v Dublinu jako pohrobek, proto zůstal společně s matkou na starost bohatému strýci.Díky jeho štědrosti vystudoval a celý život těžce snášel postavení chudého příbuzného, což v něm patrně mohlo vypěstovat satirické sklony.je znám knihou Gulliverovy cesty (Travels into Several Remote Nations of the World by Lemuel Gulliver)s podtitulem Cesty k rozličným dalekým národům světa vypráví ranhojič Semuel Gulliver příhody, která prožil při svých cestách. Kniha je rozdělena do Čtyř částí.V prví části popisuje příhody, které zažil na ostrově Liliputu, kde žili lidé dvanáctkrát menší než on sám. Tam má být obžalován z velezrady, a proto utíká do sousedního Blefusku, odtud pak domů - do Anglie. V druhé části vypráví o cestě do země obrů - Brobdingnagu, kde se od sedláků dostane ke královskému dvoru. Tam seznamuje královnu s poměry v Anglii a bojuje s nelibostí "královského trpaslíka". Pomáhá mu zde jeho opatrovatelka Glumdalkič. Třetí část - Cesta do Laputy, Balnibarbi Luggnaggu, Glubbdubdribu a Japonska. Je o létajícím ostrově Laputě, o dolním ostrově Barnibarbi, o zbytečných výzkumech v Lagadě, a o setkání s historickými osobnostmi v Glubbdubdribu. Poslední část - Cesta do země Houyhnhnmů je o moudrých koních Houyhnhnmech a bytostech podobných lidem - o zdivočelých Jahůanech.
Posledním velkým osvícenským spisovatelem byla Jane Austenová, ačkoliv již žila a tvořila v době romantismu, zůstala tímto hnutím nedotčena.Dostalo se jí dobrého vzdělání a velmi dobře znala venkovský život. Od mládí psala povídky a svá díla mnohokrát předělávala, je známa romány Rozum a citovost (Sense and Sensibility) a Pýcha a předsudek (Pride and Prejudice).
Z období preromantismu pocházejí méně významná díla. Nový směr v literatuře začal počátkem 19. století udávat romantismus. Vyznačoval se individualitou hrdinů se subjektivním pohledem na svět, kteří se snažili hledat ideální prostor, kde by se jejich sny a tužby naplnily. Častými náměty byly příběhy z minulosti, i když byly z velké části domýšleny, v tehdejší době sklízely velký úspěch. Autorova fantazie rozvíjela komplikované zápletky a nahodilý sled událostí, většina děl se vyznačovala rozsáhlými popisy prostředí. Romantičtí spisovatelé jsou závislí pouze na ohlasu publika.
Skotský básník, prozaik a sběratel lidové slovesnosti, jeden z tvůrců moderní skotské kultury Walter Scott, pocházel z rodiny významného edinburského právníka. Nejvýznamnější představitel romantické prózy, zakladatel historického románu, autor výpravné poezie a překladatel německých básníků (např. Goetha). Jeho prózy jsou plné cti, hrdinství, mravní ušlechtilosti a vlasteneckého nadšení. Význam jeho tvorby spočívá v novém pojetí dějinných událostí jako jevů formujících životy všech společenských vrstev. Román Ivanhoe má základ v reálných historických postavách z konce12. století, ale děj je smyšlený, najdeme tu tajemné osobnosti, které svůj původ odhalují až na konci příběhu.
Scestovalým romantikem byl George Gordon Byron, jeho cesty po Evropě se odrážejí v dílech.Nejvíce ho zaujalo centrum antické vzdělanosti Itálie a s tím souvisí i povídka Džaur, kde hlavní hrdina pochází právě z Itálie. Lyrickoepická báseň Childe Haroldova pouť se skládá ze čtyř zpěvů, protože vzdání dvou prvních zpěvů mu přineslo slávo, pokračoval ve psaní, které mu nedělalo žádné problémy, těžil z rychlosti a lehkosti, s níž uměl vytvářet taková dílka. Byl nucen odejít do vyhnanství, kde s psaním Childa Harolda pokračoval. Do hlavní postavy další básně Manfréda vložil Byron vlastní touhu po nalezení země, kde nebudou panovat společenské rozpory, proto sestupuje do podsvětí, kde mu je odpuštěno, ale jeho sen zůstane vždy nenaplněn.
Anglický revolučně romantický básník, dramatik a literární teoretik Percy Bysshe Shelleyl pocházel ze zámožné rodiny, jeho otec byl členem parlamentu. Napsal teoretický esej o podstatě a společenské funkci poezie. Nenáviděl společenské předsudky, pokrytectví, státní a náboženskou tyranii i sociální nespravedlnosti. Měl pohnutý život, pro své názory musel opustit univerzitu v Oxfordu, jeho první žena spáchala sebevraždu a on sám měsíc před svými třicátými narozeninami tragicky zahynul na rozbouřeném moři nedaleko italského Livorna. Jeho nejvýznamnějším dílem je Odpoutaný Prométheus, v němž vykreslil Prométhea jako bytost, která s ohněm přinese i kulturu a za má potíže s Jupiterem.
Mary Wollstonecraft Shelleyová anglická romantická spisovatelka. Druhá manželka Percyho B. Shelleyho, dcera Williama Godwina a spisovatelky Mary Wollstonecraftové. Nejvýznamnějším dílem je román, kombinující prvky gotické a vědecko-fantastické prózy,Frankenstein. V dalším díle vylíčila zkázu lidstva morem v 21. století. Kromě rozsáhlého žurnalistického díla redigovala manželovy spisy. Shelleyové komentáře spolu s dopisy a s deníky jsou cennými biografickými a literárně-historickými prameny. Zemřela v rodném Londýně.
V románové tvorbě se viktoriánské období vyznačovalo velkolepým rozmachem realismu, humoru a satiry v zachycování mravů, studiem společenských a průmyslových problémů a okrajovým využitím historického žánru a napínavých kriminálních příběhů. Důležitou roli hrálo i dokonalé psychologické vykreslení povahy hlavních hrdinů. Autoři se snaží upozornit na stále se prohlubující krizi, v níž se stále více lidí dostávalo na okraj společnosti.
Příkladem takového člověka je i sám autor realistických děl Charles Dickens, který pocházel z chudé rodiny a sám jako malý musel tvrdě pracovat, díky dluhům se jeho rodina dostala do vězení, ale měla povolení si na vlastní živobytí vydělávat a tím splatit i své dluhy. Po propuštění se Dickens dostal do školy, byl už na ni starý, a proto se raději vzdělával sám, naučil se těsnopis a stal se parlamentním zapisovatelem londýnského tisku. Jeho osobní zkušenost se promítá v tvorbě, píše o chudých dětech, nejdříve příběhy vycházely jako seriály na pokračování v novinách, po té byly vydány jako souhrnné dílo. Nejoblíbenějším byl a je Oliver Twist. Děj se odehrává v 19. století v Anglii. Oliver se narodil v chudobinci a při porodu mu zemřela matka. Nějakou dobu se o něj staraly sestry v chudobinci, ale pak ho daly vychovat do útulku k paní Mannové. Poté byl dán na vyučení k pohřebníkovi, ale od toho utekl. Původně měl namířeno do Londýna, ale cestou potkal Jacka Dawkinse, který ho zavedl k židovi Faginovi. Když zjistí, že je to zloděj je už pozdě a ocitne se u pana Brownlowa, který se o něj stará. Když ho ale jednou pan Bownlow pošle s knihami, potká ho jedna známá Fagina a dovede ho k němu. Od něho je pak poslán ke zloději Williamu Sikesovi, kterému má pomoci při loupeži, ale Oliver je při loupeži postřelen, ale podařilo se mu dostat k paní Maylieové, kde se o něj postarají a vezmou ho na léto s sebou do letní vilky. Na konci knihy se Oliver dozví, že jeho otec se jmenoval Edwin Leeford a jeho matka Agnes Flemingová a že má nevlastního bratra, který si říká Monks.
Stejným námětem chudých a opuštěných dětí se zabýval Henry Fielding v díle Příběh nalezence Toma Jonese (The History of Tom Jones, a Foundling).
Emily Bronteová se narodila roku 1818 na faře v yorskhirských vřesovištích v zapadlé vesničce Hawort v severní Anglii. Společně se svými pěti sourozenci pocházela z rodiny konzervativního a panovačného kaplana. Otec nechtěl, aby se jeho děti stýkaly s nevzdělanými sousedy, a proto se jejich svět skládal pouze z uzavřeného kruhu osob- otce,tety a staré hospodyně. Všechny sestry byly poslány studovat do ústavu pro dcery duchovních. Zde zažily hroznou bídu, špatné podmínky a strašné zacházení. Dvě dívky se už odsud nevrátily a ostatní odnesly studium podlomeným zdravím i pošramocenou psychikou. Po celý život se Bronteovy děti scházely v dětském pokoji, kde se věnovaly studiu, četbě malování, ale především si hrály s figurkami, kterým dávali různá jména a prožívali s nimi složité a velmi propletené situace. Hra je upoutala, a proto si s přibývajícím věkem vymýšlely stále komplikovanější zápletky. Hra je inspirovala natolik, že mohly vzniknout stěžejní romány anglické literatury, které napsaly sestry Emily, Charlotta a Anna. Tyto ženy se věnovaly intelektuální činnosti, byly vzdělané. Takový postoj ženy v první polovině 19. století nebyl vůbec myslitelný, a proto vydaly sbírku společné poezie pod mužským pseudonymem. Dále každá vydala nejméně jeden samostatný román. Charlotta Janu Eyrovou, Anna Agnes Greyovou a Emily na větrné hůrce.
Do konce 19. století se v Anglii objevuje celá řada vynikajících děl s náměty z mnoha prostředí a velmi různým zpracováním. Do některých děl zasahují politické a společenská krize tehdejší doby. Angličtí spisovatelé se stali celosvětově uznávanými a čtenáři oceňovanými, což svědčí o jejich veliké vyzrálosti.Řecké kmeny přišly na Balkánský poloostrov v 2. tis. Př. Kr. Díky stykům s orientálními kulturami se jejich vlastní kulturní tradice rychle rozvíjela. Řecký stát byl první na území Evropy a jeho kultura významně ovlivnila rozvoj evropské vzdělanosti.

1. archaické období – do 6. stol. př. Kr.

Nejstaršími dochovanými slovesnými památkami ř. literatury jsou dva eposy, připisované podle tradice básníku HOMÉROVI – Illias a Odyssea. Pocházejí asi z 8. stol. př. Kr.

ILLIAS je inspirována skutečnou událostí – dobýváním města Tróje ( Illionu) Řeky. Syn trojského krále Priama Paris totiž unesl manželku spartského krále Meneála Helenu. Z desetiletého boje o město vypráví Illias jen krátkou epizodu o hněvu předního bojovníka Řeků, Achillea. Velitel Agamemnon vzal Achilleovi jeho kořist, dceru kněze Brísea. Uražený Achilles odmítá bojovat, a proto jde místo něj v jeho brnění přítel Patroklos, aby zahnal Trójany. Je však zabit Hektorem, Priamovým synem. Achilles je smrtí přítele hluboce zasažen a vydá se zpět do boje. V souboji zabije Hektora, sám je však ještě před koncem války zabit. Trója je nakonec lstí dobyta – díky dřevěnému koni, kterého Řekové postaví před hradby a dají se na ústup. Trójané koně vtáhnou do města, ale v jeho útrobách se skrývají řečtí bojovníci, kteří město dobyjí.

Na Illias navazuje druhý epos – ODYSSEA, která líčí útrapy Odyssea, účastníka Trojské války, na jeho cestě domů. Odysseus unikne nástrahám kyklopa, kouzelnice Kirké i sirén,na cestě ztratil loď i své přátele a nakonec, za několik let, se vrátil domů, kde přemmohl nápadníky své manželky Penelopy. Odyssea je umělečtější a složitější než Illias a popisuje vítězství nad přírodou i vlastním osudem.

Ze stejného období pocházejí také tzv. HOMÉRSKÉ HYMNY a MARGITÉS, parodie na Odysseu. Jejím obsahem je hlavně oslava řeckých božstev.
Vedle Homéra známe z tohoto období také HESIODA, který sepsal rady zemědělcům v díle Práce a dni.

Na přelomu 7. a 6. stol. se díky společenským změnám začíná více uplatňovat lyrika před homérskou epikou.
Elegická lyrika vychází z lidové písně. Elegie byly skladby vážného charakteru, často žalozpěvy. Představitelem této lyriky je ARCHILOCHOS. Představitelkou monodické lyriky je básnířka SAPFÓ. Pochází z ostrova Lesbos, kde založila tzv. „Školu Múz“. Je zakladatelkou milostné lyriky a její básně jsou velmi něžné. Básně ANAKREONTA oslavuj lásku, víno a životní radosti.
Tradici měla v Řecku také sborová lyrika. Její představitel PINDAROS slavil ve svých Ódách řecké aristokraty a vítěze řeckých olympijských her.
V tomto období vznikají i první bajky, které v příbězích o zvířatech s lidskými vlastnostmi podávaly určité životní zkušenosti, vyznívají v poučení. Většina řeckých bajek byla připisována pololidovému vypravěči AISÓPOVI a většina z nich se udržela v evropských kulturách až do novověku.


2. klasické období – 5.-4. stol. př. Kr.

Řekové konávali každoročně slavnosti, zasvěcené bohu vína Dionýsovi. Z obřadních mimických her, provázených zpěvy a tanci, se postupně vyvinuly tragédie ( v pův. smyslu „píseň kozlů“). Měly vzbudit lítost a hrůzu. Hlavními tématy byla mytologie a vztah k bohům. Hráli maximálně tři herci, a to vždy pouze vysoce postavení muži. Tragédie byla spojením mluveného slova, zpěvu, tance a významnou úlohu měl také sbor.
Nejslavnějšími tragiky jsou Aischylos, Sofokles a Euripides. ( období 6. a 5. Stol. př. Kr. )

AISCHYLOS je první světový dramatik, který ve svých hrách řeší lidské mravní konflikty. Čerpá z řecké mytologie a uctívá božský řád, jehož porušení má za následek smrt. V konfliktech postav se promítají konflikty starých a nových náboženských, mravních a právních principů, kdy vždy vítězí ty nové. Aischylos také zavedl ve hře druhého herce.
Z jeho tvorby se zachovalo jen několik dramat – ORESTEIA, Prosebnice, Sedm proti Thébám, Spoutaný Prométheus a Peršané. V Orestei zpracoval Aischylos látku z okruhu trojských pověstí.
Agamemnón, jeden z hrdinů trojské války, je po svém návratu do vlasti zavražděn nevěrnou manželkou Klytaimestrou a jejím milencem Aigisthem, který se chce zmocnit vlády. Po létech se vrací Agamemnónův syn Orestés, aby z příkazu boha Apollóna matku a Aighista zabil. Avšak Orestés propadá výčitkám svědomí a utíká, pronásledován bohyněmi pomsty, Erínyjemi, k Apollónovi. Spor mezi Erínyjemi a Oresteem má rozhodnout Athéna, avšak ta ustanoví z nejlepších athénských občanů soudní sbor, který rozhodne o Oresteově nevině. Vítězí tedy soudní právo nad právem rodové společnosti.

SOFOKLES pal své hry své hry jednodušším jazykem a přirozenou mluvou. Zavedl postavu třetího herce, jeho hry mají rychlejší spád a jsou založeny na silných kontrastech. Podle Sofokla se bohové mýlí a mají i špatné. Lidé by je neměli milovat, ale pouze uctívat. Je to humanista a vyznává lidské hodnoty. Náměty volí z okruhu trojských bájí a pověstí o thébském královském rodu. Zachovaly se hry Antigone, Král Oidipus, Oidipus na Kolónu, Filoktétes, Trachýňanky, Aiás, Slídiči a ELEKTRA.
Drama Elektra nese jméno po Oresteově sestře, kterou Sofokles postavil do středu děje. Elektra žije se svou matkou Klytaimestrou a jejím milencem, avšak stále zachovává věrnost mrtvému otci a vzdor vůči jeho vrahům. Celý její život je příprava na pomstu proti nim. Její jedinou oporou je naděje na příchod bratra a pomstu. Ta se ztratí ve chvíli, kdy dostane mylnou zprávu o jeho smrti. Rozhodne se, že vykoná trest sama, avšak Orestés se vrací v přestrojení , dává se jí poznat a trestá vrahy svého otce.
Největší slávu si ve starověku získal Sofoklův KRÁL OIDIPUS. Oidipův otec, thébský král Laia, se po narození syna dozvídá, že ho syn zavraždí a ožení se se svou matkou. Oidipus je rodiči zavrhnut a vyrůstá v cizí zemi. Na cestě do Théb potká cizince a v hádce ho zabije. Netuší, že zabil vlastního otce. Théby zachrání od pohromy a stává se manželem královny Iokasty. Po létech postihne město mor a podle Apollóna nepřestane, dokud bude v zemi žít vrah Laiův. Oidipus po vrahovi pátrá a nakonec se od věštce dozvídá, že on zavraždil Laia, který byl jeho otcem, a Iokasta jeho matkou. V zoufalství si vypíchne oči a odchází do vyhnanství na Kolón.


Tragedie ANTIGONE zobrazuje konflikt mezi proměnlivými zákony vládců a věčnými příkazy morálky. Hrdinka tragédie, Oidipova dcera Antigone je nositelkou a obětí tohoto rozporu. Když Oidipus odešel do vyhnanství, dostali se jeho synové Eteoklés a Polyneikés do sporů o vládu. Polyneikés si najde spojence v cizině a vypraví se s vojskem proti rodnému městu. O sporu obou bratrů vypráví Aischylova hra SEDM PROTI THÉBÁM. Bratři ve vzájemném boji zahynou a králem se stává Kreón. Přikáže, aby Polyneikova mrtvola nebyla pohřbena, protože se dopustil vlastizrady. Antigone ho však přesto podle nepsaných zákonů tajně pohřbí. Na příkaz Kreónta má být tedy potrestána a zaživa zazděna do hrobky. Bohové však žádají, aby byl trest odvolán. Kreón chce vrátit Antigoně svobodu, ale najde už ji oběšenou. Kreóntův syn Haimon, Antigonin snoubenec, spáchá sebevraždu, stejně jako jeho matka. Kreón nakonec žádá bohy, aby ho zbavili života.
Hra OIDIPUS NA KOLÓNU je pokračováním Krále Oidipa, kdy Oidipus a Antigone odcházejí na Kolón, ostrov bohyň pomsty, a dozvídají se o sporu obou bratrů.
EURIPIDES je vrcholným dramatikem řecké tragédie. Je zastáncem demokracie a v jeho hrách nejsou bohové nejsou zárukou spravedlnosti. Líčí lidi takové, jací doopravdy jsou, snaží s e zkoumat pohnutky k jejich činům. První mluví o lidské zodpovědnosti, hledá křivdy, spáchané na lidech.
K jeho nejlepším hrám patří MEDEIA, jejíž děj zpracovává pověsti o mytologických Argonautech a zlatém rounu. Kouzelnice Medeia pomohla vůdci Argonautů Iásonovi zmocnit se zlatého rouna. Oklamala otce a utekla s Iásonem, do kterého se zamilovala. Ožení se s ní, avšak v Korintu se zamiluje do Glauky, dcery krále Kreónta. Chce si ji vzít za ženu a opustit Medeiu, ta se mu však pomstí. Zavraždí Glauku a pak i děti, které měla s Iásonem. K tomuto činu se Medeia odhodlává až v krajním zoufalství po těžkých vnitřních konfliktech, jako trpící žena, zrazená ve své velké lásce.
V Athénách, kde měla žena podřadné postavení, bylo toto zpracování odvážným novátorským činem. Euripides byl první, kdo vytvořil ženskou hrdinku.
Jeho dalšími díly jsou např. Trójanky, Ifigénie na Taulidě, Faidra nebo Andromaché.

Také řecká komedie byla původně spojena s kultem boha Dionýsa. Obyčejní lidé se vysmívali aristokratům, pranýřovali různé neřesti a špatné vlastnosti a komedie měly často charakter bajek. Zpočátku byly parodiemi na tragedie, později už nesouvisejí s dionýsovskými slavnostmi. Líčí všední život a objevují se tu typické postavy jako lakomý otec, vychloubačný voják, lehkomyslný syn, vychytralý otrok nebo hádavá manželka.
Nejslavnějším představitelem tzv. staré komedie (5. stol. př. Kr. ) je ARISTOFANÉS. Byl současníkem Euripida, avšak ve svých hrách často kritizuje myšlenkové a umělecké novátorství. Jeho komedie často připomínají frašky a ve výsměchu se nezastavil před nikým a před ničím. Zesměšňuje válku, například ve hře LYSISTRÁTÉ, ve které se ženy postavily proti válčícím mužům. Jeho dalšími díly jsou Jezdci, Žáby (zde kritizuje Euripida ), Ženský sněm nebo PTÁCI, neboli Kukačkov nad mraky, o městě, kde vládnou ptáci.
Představitelem helénistické, nové komedie, je MENANDROS. Byl Aristotelovým žákem a napsal přes 100 komedií. Hry jsou založeny na ostrém dialogu a ironii. Jsou psány pro tři herce. Z Menandra vyšel v novověku např. Moliér. Mezi jeho díla patří Zmýlená neplatí, Dědek, Hledá se otec, Je libo svatbu nebo pohřeb?. Na rozdíl od Aristofána nejsou jeho hry politické a osobní, ale líčí všední život a využívá již charakteristických postav.

Historická literatura se psala formou prózy.
HERODOTOS ve svých historiích vylíčil dějiny řecko-perských válek. THÚKYDIDÉS je ve svých dějinách o peloponéských válkách téměř objektivní, protože vyloučil bohy. Na rozdíl od Thúkydida, historik XENOFÓN, autor Řeckých dějin, bohy z dějin nevyloučil,ale počítal s jejich zásahy. Jeho jazyk je však vytříbenější.
Antické řečnictví (rétorika) se vyznačovalo formální dokonalostí. Nejvýznamnějším řeckým řečníkem byl DÉMOSTHÉNÉS Z ATHÉN, proslulý polemikami proti makedonskému vůdci Filipovi II., tzv. filipikami.

Řecká filozofie dosáhla vrcholu v dílech Aristotela a Platóna.
PLATÓN je zakladatelem idealistické teorie – podle této filozofie byly základem světa ideje, které jediné jsou neměnné. Svoje díla psal formou dialogu, vymyšleného rozhovoru mezi učitelem a žákem, kdy se ujasňují a vyvracejí názory. Plató kritizoval demokracii a obraz ideálního společenského uspořádání popsal v rozsáhlém dialogu ústava.
ARISTOTELES, Platónův žák, byl na rozdíl od něj materialista – základem světa je podle něj příroda. Ve svém díle shrnul všechno vědění starověku. Jeho dvoudílná POETIKA stanovuje některé zásady slovesného umění, zejména pravidlo, že dramatické dílo se má odehrávat na jednom místě, v jedné době a má mít jeden dějový proud. Tyto zásady se považovaly ještě do 17. stol. za závazné.

3. helénistické období - 3.–1. stol. př. Kr.

Vyznačuje se úpadkem a návratem ke staré literatuře.
Básník THEOKRITOS je zakladatelem tzv. pastýřs1. přírodní filosofie – hledání pralátky
Tháles – (635-545) Voda, Mílétská škola
Anaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská škola
Pýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osy
Parmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská škola
Zenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská škola
Hérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“
Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie
2. atomismus
Démokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí … pohyby atomů nejsou náhodné, ve vesmíru panuje přísný determinismus. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Rozum opravuje nedokonalé vjemy smyslů. Směřování od nižších (smyslových) rozkoší k rozkoším ušlechtilým. Demokracie ideální zřízení
3. sofisté – moudří ^ umění klamat
relativita pravdy
Protágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.
Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“
4. rozkvět antické filosofie
Sokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu.
Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elity
Aristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny.



přírodní filosofie – hledání pralátkyTháles – (635-545) Voda, Mílétská školaAnaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská školaPýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osyParmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská školaZenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská školaHérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie atomismusDémokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Demokracie ideální zřízení sofisté – moudří ^ umění klamatrelativita pravdyProtágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“rozkvět antické filosofieSokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu. Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elityAristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny. přírodní filosofie – hledání pralátkyTháles – (635-545) Voda, Mílétská školaAnaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská školaPýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osyParmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská školaZenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská školaHérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie atomismusDémokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Demokracie ideální zřízení sofisté – moudří ^ umění klamatrelativita pravdyProtágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“rozkvět antické filosofieSokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu. Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elityAristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny.
přírodní filosofie – hledání pralátkyTháles – (635-545) Voda, Mílétská školaAnaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská školaPýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osyParmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská školaZenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská školaHérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie atomismusDémokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Demokracie ideální zřízení sofisté – moudří ^ umění klamatrelativita pravdyProtágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“rozkvět antické filosofieSokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu. Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elityAristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny. přírodní filosofie – hledání pralátkyTháles – (635-545) Voda, Mílétská školaAnaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská školaPýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osyParmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská školaZenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská školaHérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie atomismusDémokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Demokracie ideální zřízení sofisté – moudří ^ umění klamatrelativita pravdyProtágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“rozkvět antické filosofieSokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu. Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elityAristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny.
přírodní filosofie – hledání pralátkyTháles – (635-545) Voda, Mílétská školaAnaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská školaPýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osyParmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská školaZenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská školaHérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie atomismusDémokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Demokracie ideální zřízení sofisté – moudří ^ umění klamatrelativita pravdyProtágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“rozkvět antické filosofieSokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu. Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elityAristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny. přírodní filosofie – hledání pralátkyTháles – (635-545) Voda, Mílétská školaAnaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská školaPýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osyParmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská školaZenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská školaHérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie atomismusDémokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Demokracie ideální zřízení sofisté – moudří ^ umění klamatrelativita pravdyProtágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“rozkvět antické filosofieSokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu. Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elityAristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny.
přírodní filosofie – hledání pralátkyTháles – (635-545) Voda, Mílétská školaAnaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská školaPýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osyParmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská školaZenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská školaHérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie atomismusDémokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Demokracie ideální zřízení sofisté – moudří ^ umění klamatrelativita pravdyProtágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“rozkvět antické filosofieSokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu. Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elityAristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny. přírodní filosofie – hledání pralátkyTháles – (635-545) Voda, Mílétská školaAnaximandros - (610-546) protiklady, svět původně voda a její vysycháním vznikla země, Mílétská školaPýthágoras – (580-500) číslo, zakládá sektu, stěhování duší, učení žákům X uč. Veřejnosti, matematické poučky, země je kulatá a denní oběh kolem osyParmenidés - (540-470) bytí musí být jediné, plné, neomezené, nepodléhající vzniku ani zániku, prostě nehybné => koule, elejská školaZenón - (490-430) bytí podle Parmenida může být jen jedno nevzniklé a především nehybné, snažil se snést důkazy o nemožnosti pohybu (letící šíp stojí, atd.) zakladatel paradoxů APÓRIÍ, elejská školaHérakleitos – (535-475) oheň, „vše je v pohybu (panta rhei)“, „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, „totéž živé a mrtvé, bdící a spící, mladé a staré, neboť toto změnivší se je oním a ono zase změnivší se tímto“Empedoklés – (500-428) oheň voda vzduch a zem, vývojová teorie atomismusDémokritos – (460-360) nauka o skladbě všeho jsoucího z nejmenších nedělitelných částic; existence věčného jsoucna (eleťané), které se skládá z atomů a prázdného prostoru (rozpor s eleťany). Atomy se liší tvarem a velikostí. Lidská duše je strukturou ohnivých atomů. Demokracie ideální zřízení sofisté – moudří ^ umění klamatrelativita pravdyProtágoras – (485-410) Vše je v procesu neustálé změny a že tedy lze míti o jedné věci dva protikladné avšak stejně věrohodné názory.Gorgiás – (483-380) „Nic neexistuje, a kdyby něco existovalo, bylo by to nepochopitelné, a i kdyby to bylo člověku pochopitelné, bylo by to nevyslovitelné a nesdělitelné.“rozkvět antické filosofieSokratés - (469-399) Neučí pomocí sdělování faktů, ale snaží se žáka přimět k dialogu. Platón - (428-347) „V jeskyni žijí lidé od dětství spoutaní a vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru cesta, podél níž je postavena nízká zeď. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a dřeva.“, první idealistická fil.: hmota je druhořadá, vláda moudré elityAristotelés - (384-322) Každá konkrétní věc a bytost má tvar (princip její určitosti a vymezenosti) a látku (princip její proměnlivosti). Svět je věčný a ve stálém pohybu, jehož prvotním zdrojem je nehybná čirá skutečnost. Dění v přírodě chápal teleologicky (vše, co se děje podle přirozenosti věci, má svůj účel). Pokládal štěstí za cíl. Ideálem mu je občan s plně rozvinutými schopnostmi a ctnostmi, zapojený do života obce. Jako první vyčlenil z filosofie různé vědecké disciplíny.ANTICKÁ LITERATURA
- položila základy evropské literatury

1. ŘECKÁ LITERATURA
1) podmínky vzniku:
a) bohatství řecké společnosti – otrokářské zřízení
b) svobodní občané se mohli věnovat kultuře, umění, politice, protože za ně otroci pracovali
c) demokratické zřízení , svobodné myšlení, což vedle lidí k větší vynalézavosti
d) kontakty s jinými kulturami = Řekové přijímali podněty od jiných kultur v koloniích
e) nezávislost Řeků
2) Periodizace (rozdělení na časová období)
a) Archaické 8. – 6. stol. př. n. l.
b) Attické (Attika – Athény a okolí) od 5. – 4. stol. př. n. l.
c) Helenistické (Helénové = Řekové)
- řecká kultura se stala „světovou“ , doba Alexandra Makedonského
- od konce 4. – 1. stol. př. n. l.

A: ARCHAICKÉ OBDOBÍ
- nejstarší období, píše se zde pouze poezie

1. HOMÉROVY EPOSY: Ilias, Odyssea
děj: Ilias je o bojích Řeků proti Trojanům. Příčinou bojů byl únos krásné Heleny, kterou nechal unést Paris.
Odyssea vypráví o 10letém plutí Odyssea po moři. Zažil mnoho dobrodružství a když se vrátil domů, zabil všechny nápadníky své ženy Penelopy, která na něj čekala 20 let.
autor: jeho jméno znamená slepý, do dnešní doby se vede spor, jestli je Homér opravdu autorem tohoto díla
Znaky : a) epická šíře: text je dějově bohatý, hodně událostí, příběh je vyprávěn zeširoka, události prokládány popisy, které pozdržují děj.
b) hrdinové eposů jsou výjimeční, zvláštní, dokonalí, jejich osud je předurčen bohy
fatalismus = osudovost
c) drsné mravy, ale jednoduché a přehledné
d) psáno časoměrným veršem – do češtiny se překládá jako daktyl nebo trochej
e) původně určeny k přednesu, šířily se ústně a až později byly zapsány

2. LYRICKÁ POEZIE
O milostná
Sapfó – žila na ostrově Lesbos, kde stála v čele skupiny dívek, jejichž posláním bylo uctívání múz a bohyně Afrodity (lásky a krásy). Těmto dívkám jsou přisuzovány lesbické vztahy. V její poezii se objevuje určitá náklonnost k dívkám
O didaktická
Hesiodos
Práce a dni – autor se zde obrací ke svému bratrovi, který vyhrál soudní (dědický) spor, protože podplatil soudce. Dává mu rady do života.
- je to první dílo Evropy vyjadřující životní filosofii, odmítá násilí, nepoctivost, sobectví a honbu za penězi,oceňuje se zde lidská práce.
- „Práce není hanbou, hanbou je nepracovat.“
Původ bohů – řeší jako první otázku vzniku světa. Je tu zachycena veškerá oddanost bohům a vztahy mezi nimi (jejich rodokmeny).
O anakreonská
Anakreón
Na to, co mám rád – oslavuje lásku, krásné dívky, radost, víno …..

3. EZOPOVY BAJKY
Bajka = dílo prozaické nebo básnické
- vystupují zde zvířata jednající jako lidí
- dává mravní poučení
- alegorické dílo
Vrána a liška, Závistivý pes

B: ATTICKÉ OBDOBÍ
I. DRAMA
- vznik v březnu se v Řecku konaly náboženské oslavy na počest boha Dionýsa. Při těchto oslavách vystupovali lidé oblečení do oslích kůží, kteří představovali satiry – veselé druhy Dionýsovi. Přednášeli tzv. dithyramby – písně o životě Dionýsa doprovázené tancem. Později se vyčlenili dva sólisté – dialog a později se přidal třetí a to už bylo drama
- nejdříve vznikla tragédie (píseň kozlů). Komedie vzniká déle. Jeden z příkladů je píseň veselého původu. Původ komedie je nejasný.
Řecké divadlo: kamenné, pod širým nebem (v Athénách – Epidauros = nejzachovalejší divadlo, kde se stále ještě hraje)
Znaky: hlediště půlkruhové, orchestra , skéné = budova za jevištěm.
- přestavení měla formu soutěže. Hrálo se víc představení za den. Divadlo financovali bohatí občané a stát, který to platil chudým a otrokům, aby mohli divadlo navštívit. V divadle hráli pouze muži – i ženské role. 1 herec hrál i více rolí. Uplatňoval se zde už i potlesk. Herci hráli v maskách
- Neužívala se opona. Kulisy byly velmi jednoduché.
- děj se odehrával na jednom místě v omezeném čase.

a) tragédie: psána vznešeným jazykem, veršovaným
- týkala se řecké mytologie = náměty byli známé divákům. Divák se mohl soustředit i na uměleckou stránku a na filosofické úvahy o mravních otázkách (mezilidských vztahů, dobra a zla, spravedlnosti, viny a trestu …..)
Aischilos - první přestavitel tragédie = otec tragédie
hra: Oresteia
hl. hrdina je Orestes, který pomstil smrt svého otce Agamena tak, že zavraždil svou matku a jejího milence, kteří otce zabili. Měl výčitky svědomí a tak požádal Athénu o pomoc a ta ho svěřila do rukou rady starších. Ti ho osvobodili, protože jeho čin byl chápán jako spravedlivý trest.
Aischylovi hrdinové jsou plně podřízeni bohům – ty určují jejich osud.
Sofokles
hra: Elektra
- sestra Orestea, která svému bratrovi pomáhá v pomstě otcovy smrti.
hra: Král Oidipus
- věštba předurčí jeho osud a osud se naplnil: Oidipus zavraždí svého otce a oženil se se svou matkou, aniž by věděl, že je to jeho matka a jeho otec – když se vše dozvěděl, oslepl a odešel do vyhnanství a jeho matka (žena) spáchala sebevraždu
- rozhoduje zde božská vůle
- oidipovský komplex = vztah syna k matce jako k ženě
hra: Antigona
- chce proti vůli krále pohřbít svého mrtvého bratra. Její sestra Isména má názor, že nemá smysl vzdorovat králi. Nechce objevovat svůj život. Antigona je ochotna zemřít. Chce ctít příkaz bohů – pohřbívat mrtvé. Antigona byla nakonec zazděna, král ji chtěl později osvobodit, ale ona spáchala sebevraždu – přišel pozdě.
Někteří Sofoklovi hrdinové jsou nezávislý a samostatnější, pokoušejí se o vzpouru, ale jsou neúspěšní.
Eupíridés
Sofokles řekl. „Já ukazuji lidé, jací mají být, ale Eurípidés ukazuje lidi takové, jací jsou.“
- realismus
- v jeho dílech vystupují obyčejní lidé, kteří mají vlastnosti dobré i zlé, vystupují zde i otroci. Jednání je přirozené, normální
- bohové vstupují do děje, když hrdinové nejsou schopni problémy řešit.
- „deus ex machina“ = bůh ze stroje = herec, který hrál boha byl spouštěn na jeviště strojem a dnes se tak označuje nečekaný zásah do vývoje událostí.
tragédie: Médeia
tragický osud ženy, která byla zrazena manželem (Jáson) a probudilo se v ní zlo. Zavraždila nevěstu svého muže i vlastní děti.

b) komedie
Aristofanés
- psal politické satiry, kritizoval a zesměšňoval athénské politiky
- žil v době demokracie
hry: Žáby, Vosy, Ptáci, Oblaka …

II. PRÓZA
a) filosofie:
Sokrates
- nepsal spisy, ale jen mluvil
- autorem o Sokratovi je J. Toman
- nejvýznamnější filosof, který se zajímá o člověka a ne o přírodu
Platón
- zakladatel idealistické filosofie
Aristoteles
- vychoval Alexandra Makedonského
- byl všestranný
- zakladatel mnoha vědeckých oborů
spis: Poetika
- smyslem poezie a literatura je popisovat to, co se může stát
b) historie (dějepisectví):
Hérodotos
- zakladatel historie
- ovlivněn mytologií, v jeho díle se objevuje kombinace reality s pohádkami
- jeho přístup nebyl vědecký
- jako první historik se pokusil vytvořit filosofii dějin. Snažil se najít smysl lidských ději. Smyslem podle něj je hledání rovnováhy lidské společnosti
Thukydides
- zakladatel vědeckého dějepisectví
- práce vychází z ověřených pramenů
- téma peloponéských válek
c) řečnictví
Perikles
- athénský politi, žil v rozkvětu Athén a k rozkvětu přispíval
Démosthenés
- považován za autora filipiky = útočná polemická řeč proti někomu nebo něčemu
- od vystupoval proti Filipu Makedonskému, když Makedonie začala ohrožovat Řecko

C. HELÉNISTICKÉ OBDOBÍ
- řecká literatura se stala celosvětovou – kosmopolitní
- „celosvětová“ – říše Alex. Makedonského a nástupnických států po jejím zániku
doba: 334 – 30 let př. n. l.
- podmanění posledního státu Římem
- nové kulturní centrum byla Alexandrie (v Egyptě)
§ hosp. centrum,přístav
§ velkoměsto – půl milionu obyv.
§ Múseion = chám múz (patronky vědních oborů)
§ zoo, pitevny, školy, vědecký ústav …
Literatura: upadá, je omezena na užší vrstvy vzdělanců
próza je naučná, zábavná – píší se romány, novely, dobrodružné knihy
poezie: epos ustupuje, psát se začínají kratší básně
Idylická poezie – venkov (bezproblémová)
drama: div hry z každodenního života


2. ŘÍMSKÁ LITERATURA

Znaky: 1) čerpá z Řecké = navazuje na ni, ale není tak originální a rozsáhlá
2) společně s latinou, římským právem a poznatky o správě státu jsou hlavními hodnotami římské civilizace
3) římská liter. zprostředkovala Evropě literaturu Řeckou (v době Renesance a Humanismu)
Periodizace: 1) Staré = 3. – 2. stol. př. n. l.
2) Klasické = 1. stol. př. n. l.
3) Postklasické = do r. 476 n. l.

A: STARÉ OBDOBÍ
Plautus – první autor, je to dramatik
- milostné zápletky
- lidový jazyk, hudební čísla (dnešní opereta)
dílo: Komedie o hrnce
- podle této hry napsal Moliér hru Lakomec

B: KLASICKÉ OBDOBÍ
- rozvoj prózy
Cicero – římský státní politik a spisovatel prózy
- nejlepší římský řečník
- nepsal, za díla považujeme jeho slovní projevy, řeči, obhajoby, korespondence
- napsal několik spisů o řečnictví (rétorika)
- jeho styl byl považován za perfektní a jeho latina byla vzorem pro humanisty
Caesar – římský politik, vojevůdce, spisovatel a řečník
- měl jiný styl než Cicero = strohý a přesný
spisy: Zápisky o válce galské
- války a podmanění v Galii(římská provincie), kde byl Caesar správcem
Zápisky o válce občanské
- Pompeius byl protivník Caesara. Vedli spolu občanskou válku. Hranice mezi jejich územími byla řeka Rubico – když jí Caesar překročil, dal podklad k válce
Titus Livius – historik Augustovy doby, měl velmi poutavý styl
dílo: Od založení města
mělo to dříve 142 knih, ale dokonalo se jich pouze 35. Nejsou historicky věrohodné, ale přesto mají své hodnoty (poutavost, kvalitní jazyk, snaha o výchovu čtenáře)
- rozvoj poezie
- za vlády Oktaviána Augusta
- jeho přítel Maecenas – bohatý římský šlechtic, který podporoval básníky. Měl kolem sebe skupinu nejznámějších umělců:
Vergilius
dílo: Zpěvy rolnické venkovský život, příroda
Zpěvy pastýřské oslava lidské práce
Ovidius – psal o lidských citech
dílo: Umění milovat
- o ženách: Tajné krášlící prostředky: zeny se mají krášlit, ale ne před očima jiných „Leccos je při vzniku hnusné, hotové líbí se však.“
- o mužích: Ne hejskovství, ale prostá elegance: čistota a upravenost, pěstovat si dlouhé vlasy, nedbalá a přirozená elegance
Metamorfózy (proměny)
- 250 antických bájí, společný motiv je proměna
- příběh o Pygmalionovi (sochař), který se zamiloval do sochy dívky. Poprosil bohyni Afroditu, aby ji ožila a stalo se tak. Podle toho napsal J. B. Shaw Pygmalion
Horatius – jiný druh než Ovidius
- úvahový, přemýšlivá poezie: „Cesta ke štěstí vede v životě zlatým středem.“ (Zlatá střední cesta)

C: POSTKLASICKÉ OBDOBÍ (STŘÍBRNÉ)
Petronius – básník, který žil u dvora císaře Nerona
- měl vytříbený vkus = soudce krásy
- romány z Nerovy doby: Není římského lidu (Loukotková), Quo vadis (Sinkiewicz)
román: Satyricon
- dobrodružný a satirický román o 2 mladících cestujících po Itálii)
Marcus Aurelius – filosof na trůně
dílo: Hovory k sobě
- přemýšlení o problémech
Seneca – Neronův vychovatel a filosof – stoicismus = „stoický klid“ = zachování vnitřní rovnováhy
Tacitus – nejvýznamnější římský historik
- poutavý styl, dobrá znalost pramenů (není to ale na 100 %)Anton Pavlovič Čechov se narodil 17. ledna 1860 v Taganrogu, provinční osadě na jihu Ruska. Jeho otec Pavel Jegorovič Čechov vlastnil menší obchod se smíšeným zbožím. Se svojí manželkou Jevgenijí Jakovlevnou Morozovovou měl šest dětí, sedmé, dcerka Jevgenija, zemřela ve věku dvou let. Všechny děti byly velice nadané. Například, nejstarší syn Alesandr se živil jako novinář a beletrista, jeho bratr Nikolaj byl malíř a velký bohém a Michail psal knihy pro děti. Avšak už od jinošských let byl pokládán za skutečnou hlavu rodiny právě Anton Pavlovič Čechov, budoucí světoznámý povídkář a dramatik. Sourozenci Čechovi rozhodně nežili blahobytně, ale také netrpěli nouzí, jejich otec jim chtěl zajistit co nejvyšší vzdělání. Všichni synové P.J. Čechova navštěvovali gymnázium i soukromé hodiny francouzštiny - otec si totiž přál, aby alespoň někdo z nich udělal pořádnou kariéru. K tomu bylo ale zapotřebí peněz, jejich se nedostávalo, a tak Anton měl jít na krejčovinu. On si totiž ve svých studií nevedl moc dobře, ve třetí třídě propadl z aritmetiky a zeměpisu, pak v páté z řečtiny, takže maturitu složil až v 19 letech s velice průměrným prospěchem.

Když Antonovi bylo 16 let, udělal jeho otec bankrot a nemilou situaci vyřešil dobrodužným útěkem na zapřenou do Moskvy. Za ním se postupně rozjeli starší synové a pak i žena s dětmi; v Taganrogu nakonec zůstal jen Anton. Doučoval tu studia navštěvoval taganrožskou divadelní scénu. Jeho tísnivé životní dilema ho přimělo napsat první rozsáhlou literární práci. Bylo to drama Darebák Platonov a bylo uveřejněno až v roce 1923, tedy 19 let po jeho smrti. Nalezneme zde bezpočet motivů a témat z jeho budoucího díla.

Po maturitě odjel za rodiči do Moskvy a z veskrze praktických důvodů vystudoval v letech 1879 - 1884 lékařství na moskevské univerzitě. Zároveň rozvíjel své literární ambice. Už v Taganrogu se sourozenci vydával satiristický rodinný časopis. Ale za počátek své literární činnosti pokládal 24. prosince 1879, kdy byla v tisku otištěna jeho první miniatura, parodující otcův mentorský styl. Slovo mentorský - bych také mohla nahradit slovem poučovatelský, kárný. Podepsal ji pseudonymem Antoša Čechonta a takových miniatur či žertovných povídek napsal kolem šesti set. Jinak miniatura je drobné umělecké dílo, to jen pro upřesnění. Anton si musel vydělávat na studia a podporoval matku a mladší sourozence, neboť otec odešel od rodiny, a tak psal humoristické texty a dokonce působil jako reportér ze soudní síně. V té době s u něj projevily první příznaky tuberkulózy. Chtěl se také dvakrát ženit. Poprvé požádal o ruku Duňu Efrosovou, ale jelikož byla Židovka, rodiče tomu zabránili. Druhá jeho spřízněná duše byla Lilja Markovová, ale s ní zůstal jen u milostné korespondence.

Do roku 1886 obnovil v ruské literatuře po Gogolovi žánr hořkých humoresek, zde bych připomněla jeho první povídkovou sbírku Pohádky Melpomeny. Také začal publikovat v petrohradských časopisech. Bylo to: Nová doba, Severní posel, Ruské myšlení.

Ve věku 28 let dostal Puškinovu prémii Akademie věd a začala mu nová, zralá etapa tvorby. Díla začíná už podepisovat svým jménem. Poprvé také opouští svůj „komediální“ rukopis a to v tragické skice Spát a spát. Novely Step a Nudná historie přinesly uznání veřejnosti. Rok 1889 byl pro Čechova velmi smutným. Zemřel mu bratr Nikolaj a musel se vyrovnat z jeho další láskou k Liky Mizinovové, která se provdala za jiného muže. Východisko z této situace nalézá o rok později v cestě na ostrov Sachalin, kde studuje poměry vězňů a vyhnanců. Po čtvrtletním pobytu se vrací s velmi podlomeným zdravím do Moskvy. Intenzivně pracuje na knize o Sachalinu, která byla vydaná až roku 1895 pod názvem Ostrov Sachalin.

V roce 1892 si zakoupil usedlost v Melichově a začal psát svá nejlepší prozaická díla, jako je například novela Pavilon č. 6 či Mužici. Dále píše i hodně povídek, připomenu jen některé z nich: Adriana, O lásce, Vražda atd. V téže době se soustřeďuje na diagnózy společenské psychologie. Čechovovi posmutnělí a skeptičtí hrdinové si uvědomují prázdnotu vlastní existence a duchovní nedostatečnost doby. Spisovatel vyzrál ve vrcholnému představitele ruského klasického humanismu a důsledně prosazoval bytostně demokratická stanoviska. Již za Čechovova života byly jeho povídky v evropských zemích hojně překládány, mj. od sklonku století i do češtiny.

Od konce 80. let se Anton pokouší psát dramata. Mezi jeho první hry patří Ivanov a Lesní duch, ty se ve své době neprosadily, dále napsal dramatickou etudu Na hlavní silnici, která byla carskou cenzurou zakázána. Teprve dramatické kvarteto Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad dosáhlo celoruského a pak i světového uznání. Po druhé světové válce Čechovova díla ovlivnila vývoj anglické a americké dramatické tvorby.

V říjnu 1898 se ze zdravotních důvodů usadí v Audce poblíž Jalty, dnes již proslulé „Bílé vile“. První dny pobytu mu přinášejí zprávu od triumfální premiéře Racka v Moskevském uměleckém divadle. Jen pro zajímavost chci říci, že před dvěma roky v petrohradském Alexandrinském divadle zcela propadla. Anton se seznámil s kolektivem herců z Moskevského divadla a našel zalíbení v mladé Olze Leonardovně Knipperové. Mezitím Čechov prodal usedlost v Melichově a do Jalty za ním přesídlila matka a sestra.

Roku 1900, tedy ve svých čtyřiceti letech, byl jmenován čestným členem ruské Akademie věd v oboru krásné literatury, dva roky nato se však titulu vzdává na protest proti vyloučení policejně stíhaného Maxima Gorkého z této instituce.

Také se začíná scházet s Olgou a své pocity a dojmy ze společné cesty po Černém moři vtělil do milostné povídky Dáma s psíčkem. 25. května 1901 se s ní v moskevském kostele na Vozdvižence téměř inkognito žení.

Čechův zdravotní stav se čím dál tím víc zhoršuje a v červnu 1904 odjíždí spolu s Olgou do jihoněmeckých lázní Badenweiler, kde v noci na 6. července umírá. Je mu pouhých 44 let.autor
Jean-Nicolas Arthur Rimbaud se narodil 20. října 1854 v Charleville. Bylo to šest let poté, co byl Ludvík Bonaparte zvolen prezidentem, tři roky po bonapartistickém převratu (2. prosince 1851) a dva roky po vyhlášení druhého císařství - hospodářská prosperita, rozvoj průmyslu, ale i potlačení demokratických svobod (odstranění svobody tisku, zrušení přednášek filosofie a současných dějin na univerzitě). Rimbaudův otec, Frédéric Rimbaud, byl kapitánem dělostřelectva a stěhoval se se svou jednotkou z místa na místo. Matka, Vitalie Cuifová, dcera nepříliš bohatých vlastníků půdy v Ardenách, měla vrozený sklon poroučet. Její manžel ji časem opustil. Měli spolu pět dětí: Frédérica (o 1 rok staršího než Arthur), Vitalii (1858), Isabellu (1860) a dceru, která však brzy zemřela.

V roce 1861 byl zapsán jako externí žák do Rossatova ústavu. Rimbaudova matka o sobě mluvila jako o vdově, aby zachránila pověst rodiny. V 1865 Rimbaud a jeho bratr Fréderic vstupují do charlevillské koleje, protože matka nebyla spokojena s výukou náboženství na předchozí škole. Ve svých 14-ti letech se ve své školní úloze (rozvedení úryvku Horatia) ztotožňuje s Horatiovou představou a dokáže improvizovat latinské verše. Budeš básníkem, píše o sobě. Tato úloha byla zveřejněna v roce 1869 - první Rimbaudův text. Nastává krátké období intenzivní tvorby. V roce 1870 navazuje přátelství s dvaadvacetiletým profesorem rétoriky Georgesem Izambardem.

V roce 1871 Rimbaud posílá dva dopisy Verlainovi, o deset let staršímu básníkovi. Do druhého přikládá Mé malé milenky, Pařížskou orgii a První přijímání. Verlainovou odpovědí je pozvání Rimbauda do Paříže včetně peněz na cestu. („Přijeďte, drahá velká duše, voláme vás, čekáme na vás!“). Zprvu bydlí Rimbaud u Verlainovi ženy, ale po čase je jeho přítomnost nežádoucí, a tak přebývá u Verlainových přátel (Ch. Cros, Forain, Banville). Zúčastňuje se schůzek básníků; při svém prvním vystoupení přečte Opilý koráb. Rimbaudova agresivní povaha nevyvolávala mezi jeho přáteli sympatie, byl dokonce i vyhoštěn.

Od roku 1872 se Rimbaud a Verlain toulají po kavárnách Latinské čtvrti. Jejich prostopášný život vzbudí hněv u Verlainovi ženy Mathilde (o deset let mladší než Verlaine – při svatbě jí bylo šestnáct), která Verlainovi porodila syna krátce po příjezdu Rimbauda. Nakonec je Rimbaud nucen odjet do Arden, aby se Verlain mohl udobřit se svou ženou. Jejich vztah se sice urovná, ale Verlain stále myslí na Rimbauda a posílá mu žádostivé dopisy. Nakonec se Rimbaud vrací zpět (napíše: Řeku u Cassis, Komedii žízně, Dobrou ranní myšlenku); jejich vztah už není jen čistě platonický. Sedmého července jde Verlain ženě pro lékaře, ale potká Rimbauda, který chce odjet do Belgie, a tak nakonec odjede s ním. Mathilde vyžaduje návrat Verlaina, který sice svolí, ale na hranicích se jí vytratí. Tehdy vidí Verlaina naposledy.

Sedmého září odplouvají do Anglie, kde studují angličtinu a bloudí Londýnem. Žijí v nouzi. Nakonec se Rimbaud vrací do Charleville, kde se však k smrti nudí. Zatím mu docházejí dopisy od Verlaina, který píše o svých depresích. Rimbaud tedy přijíždí zpět, ale po čase touží Verlain po usmíření se ženou, tak odjede do Bruselu, kde marně žádá svojí ženu o kontakt. Rimbaud, ve finanční tísni, odjíždí na statek v Roche, kde začne psát Sezónu v pekle.

Oba básníci se několikrát setkají na francouzsko-belgické hranici a nakonec opět odjíždějí do Anglie. Pokojný život v Londýně netrvá dlouho. Verlainovo zoufalství a touha po usmíření s ženou Rimbauda rozčiluje, avšak je to Verlaine, který se rozhodne pro rozchod a zanechá Rimbauda bez peněz v Londýně. Rimbaud touží po návratu Verlaina, setkají se v Bruselu odkud chce Verlaine jet za svou ženou. Dojde k hádkám mezi básníky, které vrcholí, když Verlaine střelí Rimbauda do zápěstí a je odsouzen k dvěma letům vězení.

Rimbaud pilně studuje jazyky a hodně cestuje.

V roce 1875 odjíždí Rimbaud do Německa, kam za ním přijede již propuštěný Verlaine, který se ve vězení dal na víru. Poté Rimbaud stále cestuje – Švýcarsko, Itálie a pokračuje dále na jih se záměrem dostat se do Afriky. Vrací se však do Paříže a do Charville.

V roce 1876 cestuje do Vídně, kde je kraden a nakonec vyhoštěn. Odjíždí proto do Holandska. O rok později se vydává do Brém a Hamburku, kde pracuje jako tlumočník cirkusu, s nímž projíždí Švédsko a Dánsko. Do roku 1888 se plně věnuje obchodu, vyskytuje se střídavě doma i v zahraničí (zejména v Africe). Roku 1891 je Rimbaud postižen nádorem rakovinového původu v koleni, stíženým ještě starou syfilidou. Vrací se do Marseille, kde mu 25. května 1891 amputují nohu. Rimbaud je zoufalý:“Náš život je mizérie, nekonečná mizérie. Proč tedy existujeme?“ V Roche se o něj stará sestra Isabelle, stále ale touží po návratu do Afriky. Vrací se do Marseille, ale jeho stav se velice zhoršuje, tak je nucen vrátit se do nemocnice. Umírá 10. listopadu 1891 ve věku 37 let, 14. listopadu je pohřben na hřbitově v Charville. Pohřební průvod tvoří matka a Isabelle.


styl a obsah jeho tvorby

V Rimbaudově poezii je zvláště výrazné hledání společenského sebevědomí, které se nachylovalo střídavě k revoltě i ke snu. Měl přepjatou představu o vyšším poslání básníka a trýznil sám sebe z vlastní podřazenosti, což ho nakonec donutilo zcela opustit básnickou tvorbu, jelikož v ní nenacházel tolik potřebné sebevědomí. Je z těch básníků, kteří utekli od poezie k praktickému životu, jelikož nemohli přenést přes srdce nesmiřitelný svár poezie a praxe.

Rimbaud byl básníkem toužící po poznání; opojení a vzdor se prolínají celou jeho tvorbou. Jeho dílo je záležitostí 5-ti let napsané ve věku 16. a 20. roku života – jako by Rimbaud vyčerpal všechny své vnitřní pocity najednou v této krátké době, které tak o to získávají větší intenzitu. Proti své vůli vymydlený a navlečený do naškrobené košile, vystupoval proti všem přijatým hodnotám.

Rozhodne se hledat Krásu, napíše několik předčasně zralých veršů a utíká z domova. Chtěl by poznat nepoznané, a přitom musí sedět doma a číst bibli. Čeká ho spořádaná budoucnost, ale to se mu z duše protiví…revolta jej vedla k provokacím a skepse k útěkům od iluzí. Poezie, která mu sloužila k jejich odhalování, je mu cestou deziluzí, avšak nikdy nerezignuje docela. Jeho vnitřní síla jej hnala k dalšímu poznání. Opojení ho provázelo od počátku – opojení přírodou, poezií, absintem i drogou.

Nejdříve se domníval, že z dusivého sevření maloměsta lze uniknout do světa básnických představ; ze špinavých ulic do čisté poezie. Bláto a hvězdy, špína a vidiny ho přitahovaly po celé básnické období života.

Musí si člověk, který chce vidět hvězdy, opravdu lehnout do bláta? Musí se ten, kdo chce spatřit světlo, dívat ze tmy? Kdo chce pít, musí mít žízeň? Kdo chce vnímat pohyb, musí se zastavit? Zdá se, že ano. Poezie bývá zastavením v letu, v pádu, v pohybu…(A. Pohorský)

Rimbaud se cítil nucen obhajovat svou důležitost, když tvrdí, že básnické tvoření je také práce -„Ruka s perem se vyrovná ruce s pluhem“- prohlašuje ve Zlé krvi. Tuší propast mezi vytvářením (production) a tvořením (création). Podmínkou produkování je zručnost, podstatou tvoření je objevování východiska a následné vyjadřování. Mezi tvůrci a provediteli pociťoval Rimbaud napětí. Určujícím znakem Rimbaudova básnického vidění bylo váhání mezi pocitem nadřazenosti a podřazenosti.

Ve společnosti se cítí prokletý. Rimbaudovy provokace jsou výkřiky mladíka, který není ochoten se přizpůsobit, vmetené do tváře maloměšťákům, matce i salónním básníkům. Jeho stanovisko má rysy anarchismus, je to revolta proti veškerému pořádku. A tak Rimbaud utíká…

Jelikož je jeho poezie plná vnitřních pocitů a myšlenek, hraničí často se srozumitelností. Čtenář je zaplaven řetězem požitků.

Šalda o něm píše: „Rimbaud dovedl sjednotit obojí pól byť na vteřinu – pánové, tady se smeká čepice; a hezky hluboko“…


kompozice

Celou knihou nás provázejí úryvky jiných básníků, kteří se vyjadřují k Rimbaudově tvorbě (např. F. X. Šalda – z „Šaldova zápisníku“, V. Nezval, P. Verlaine…), úryvky z dopisů či přímé proslovy autora a mnoho dalších záznamů. Svědectví a vyprávění osob, které se přímo či nepřímo setkali s Rimbaudem a jeho tvorbou.

zde jsou některé ukázky:

Byl-li kdy básník dynamický, básník energetický, básník dionýský, byl to Rimbaud. Jeho básně jsou napsaná kataklyzmata; jsou stavěny z vírů a z výbuchů, nemají účelem ustředovati se na něčem, nýbrž rozbíjeti každý střed.
(Šaldův zápisník II)



Vypůjčil jsem si svazek Rimbaudova kompletního díla.
- Nerozumím jazyku, a přesto v něm s rozkoší listuji.
(Vítězslav Nezval, 1929)



Zato jeho Opilá loď –
toť orgie zvuků,
potácení se opilce v noci,
blábolení génia – všecko,
jenom ne smysl a rozum.
(Jaroslav Vrchlický, 1892)


Kniha začíná úryvkem ze Zlé krve – Mám po svých galských předcích… Celé dílo se dělí na pět útěků včetně posledního:
ÚTĚK PRVNÍ: IDEÁLNÍ KRÁSA A LYRICKÉ ESENCE
- např. Slunce a tělo (V. Nezval), Faunova hlava (F. Hrubín), Antická (A. Pohorský), Ples oběšenců (F. Hrubín), Ofélie (V. Nezval), Co se říká básníkovi o květech (V. Nezval)…

ÚTĚK DRUHÝ: Z MALOMĚSTA…
- např. Vyjevenci (V. Janovic), Sedmiletí básníci (V. Nezval), U muziky (V. Nezval), Vzrušení (V. Nezval), Pocit (F. Hrubín), Má bohéma (V. Nezval), Mé tuláctví (F. Hrubín), Večerní motlitba (F. Hrubín), Tartuffův trest (V. Nezval), Milosrdné sestry (V. Nezval)…

ÚTĚK TŘETÍ:…DO PAŘÍŽE
- např. Opilý koráb (K. Čapek, V. Nezval, F. Hrubín), Demokracie (A. Pohorský), Skvělé vítězství u Sarrebrücku (V. Nezval), Válka (A. Pohorský), Spáč v úvalu (V. Nezval), Pařížský válečný zpěv (J. Žáček), Popravené srdce (J. Zábrana)

ÚTĚK ČTVRTÝ: VIDINY, BLÁTO A HVĚZDY
- vedle básní jsou zde různé postřehy psané v próze (básnickým jazykem) z Rimbaudova života:
např.

Ach! ten život mého dětství, silnice za každého počasí, nadpřirozeně strohý, lhostejnější než nejlepší z žebráků, hrdý, že nemám ani vlast ani přátele, taková pitomost. – A teprve teď jsem si toho všiml.
– Právem jsem pohrdal těmi panáky, co by neztratili ani jednu příležitost k laskání, příživníky čistoty a zdraví našich žen, dnes, kdy jsou s námi v tak malé shodě.
Měl jsem pravdu ve svém opovržení: a tak prchám!
Prchám!
(Nemožné)

- dále např. Je můj… (Alchymie slova, A. Pohorský), Nesmírné množství halucinací… (Pekelná noc, A. Pohorský), On byl málem dítě… (Pošetilá panna, A. Pohorský), Nudu už nemám v lásce… (Zlá krev, A. Pohorský), Spolkl jsem pořádný doušek jedu… (Pekelná noc, A. Pohorský)
- objevují se zde tyto básně: Odjezd (A. Pohorský), Michal a Kristýna (V. Nezval), Věčnost (V. Nezval), Mladá domácnost (V. Nezval), Génius (A. Pohorský)

ÚTĚK POSLEDNÍ
- je zde uveden dopis, který diktoval Rimabaud své sestře v předvečer své smrti (dopis pro ředitele námořní dopravy, kde se ptá, v kolik hodin se má dostavit na loď do Afriky), bibliografie a ediční poznámky


několik vybraných básní
POCIT
Za modrých večerů pod letní oblohou
Trávou si vyběhnu, ať šimrají mě klasy;
a zasněn svěží chlad ucítím na nohou
a vítr na spáncích, jak půjdu prostovlasý.

Vše z hlavy vypudím a mlčky půjdu dál,
duši však nesmírným snem lásky naplněnou;
a půjdu dál a dál, jak cikán by se bral,
Přírodou, blažený a šťastný jako s ženou.
(Fr. Hrubín)

FAUNOVA HLAVA
V listnaté schránce rozkmitaných duh
a zlatých skvrn, kde políbení dřímá,
v zářivých květech, laskajících v vzduch,
bujný faun trhá krajky před očima,

bílými zuby rudé květy rve,
vyjeveně se dívá, pysky tlemí,
zahnědlé jak staré víno, krvavé,
a jeho smích se nese pod větvemi.

Jak veverka pak zmizel pod listy,
Které se s chvěním dosud smíchu brání.
Poplašen drozdem, dál se zlatistý
Polibek Lesa hrouží v zadumání.

rozbor básní
Je velmi těžké rozebrat Rimbaudovi básně, protože občas sama nerozumím obsahu a nechávám se jen unášet pocity. Je velmi zajímavé, že i když přesně neumím popsat jeho básně, cítím z nich tu sílu a vnitřně jim rozumím. Rimbaud zaplavuje čtenáře nesčetnými pocity a zvukomalebností, jeho básně jsou dynamické a impulzivní.
V Rimbaudově básni Pocit cítím, jako bych sama chodila trávou a má na mě velmi uklidňující účinek.
V básni Faunova hlava si přesně dokáži vybavit atmosféru, slyším smích, intenzivně cítím všechna jeho slova.
Jeho tvorba má velký počet témat, která se ničemu nevyhýbají. Svědčí o jeho povaze. Nenáviděl pravidla a konvence, ptal se na všechno a o všem psal. Jeho básně jsou vzdorovité až anarchistické. Ústředními tématy je život, smrt, boje proti společnosti (měšťáctví), láska, nenávist a mnoho dalších. Objevují se i sonety. Ve většině básní používá střídavý rým a ohromují nás svou eufonií.
Používá spisovný jazyk psaný střídavě v ich-formě a er-formě. Používá mnoho zdobných i stálých epitet (např. chemické štěstí, jasmínové řapíky, hnilobný polibek atd.), zvukomalebných spojů (např. jiskří na střevících, vzlyk lkavých harmonik atd.) a používá kladně i záporně zabarvená slova.rozvíjejí se hlavně mezi dvěma světovými válkami, navazují na umělecké směry konce 19. století
· opět důraz na hledání nových cest, na tvůrčí individualismus, umělec je ovlivněn moderní dobou, ale i hrozbou válek

VITALISMUS
· z latinského vita = život, směr v české literatuře, reakce na válku, vyjádření radosti z nejprostších maličkostí, z pouhé existence
· jednoduchost, prostý a srozumitelný obraz

CIVILISMUS
· obraz technických vymožeností, moderního života a světa, oslava všedních věcí, lidské práce
· má optimistický tón, snažili se o nadosobní chápání reality, překonává dekadentní pocity konce století

EXPRESIONISMUS
· z latinského expressio = výraz, protiklad pozitivismu, naturalismu a impresionismu, literární + výtvarný a divadelní směr
· umění výrazu, vyjádření obavy o osud člověka, chápání reality zevnitř, ne zvenčí, vyjádření duševních pocitů – děs, hrůza z násilí

FUTURISMUS
· do umění přítomnosti a budoucnosti proniká moderní život, obraz světa v pohybu, který je zachycen rozložením do časově následných fází, osvobození slov a vět zdůrazňuje rychlost pohybu, výrazná grafická podoba básně, odstraněná interpunkce
· zakladatel F. T. Marinetti, obdiv k válce – Nietzschceho teorie nadčlověka – nacismus
· „ bořme knihovny “ – začneme od začátku, očistí nás válka, MANIFEST FUTURISMU

KUBISMUS
· v malířství, úsilí postihnout podstatu věcí – rozklad skutečností na jednotlivé prvky, geometrické tvary, mnohopohledovost
· tlumené barvy, Picasso, Braque
· literární kubismus převzal z výtvarné oblasti postup – jazyková realita se rozloží na základní „ stavební “ prvky a z nich se vytvoří nová básnická skutečnost, např. Francouz Jean Cocteau

KUBOFUTURISMUS
· spojení futuristického dynamismu a kubistické mnohopohledovosti, zachycení složité skutečnosti z mnoha úhlů pohledu
· polytematičnost ( uvolnění dějových souvislostí, spontánní proud představ ), prolínání časových rovin
· zdůraznění grafické podoby básně – obrazové básně ( kaligramy ), zakladatel G. Apollinaire

DADAISMUS
· vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života, zdůrazňuje uměleckou absurditu, primitivitu ( dada = hračka )
· princip náhodnosti věcí a nesmyslnosti vztahů, zakladatel – francouzská básník rumunského původu – T. Tzara
· úsilí šokovat, burcovat, provokovat, 1916 v Curychu – kabaret Voltaire
· MANIFEST : DADA NEZNAMENÁ NIC

POETISMUS
· výlučně český avantgardní směr, Karel Teige – autor Manifestů poetismu, měsíčník ReD ( Revue Devětsilu )
· skupina Devětsil – literáti, kritici, výtvarníci, hudebníci, dramatici
· využití obraznosti, fantazie, princip lyrismu, kompoziční metoda volné asociace představ, narušena logická stavba básně
· odstraněna interpunkce, inspirační zdroj – lidová zábava, odmítnutí původního tendenčního umění
· úsilí poznat krásy světa – „ umění žít “, obohacení výrazové stránky poezie ( experimenty se slovy ), emocionální
· vychází z hesla CARPE DIEM = užívej dne

SURREALISMUS
· nadrealismus, zakladatel A. Breton, využití obraznosti, fantazie, psychický automatismus, vliv Freudovy psychoanalýzy
· vyjádření bezprostředních subjektivních dojmů, fantazie a snu, obohacení citové stránky poezie
· proti logice a zkušenosti staví představivost, důraz na nesmyslnost, vzrušenost, MANIFEST SURREALISMU

EXISTENCIALISMUS
· z francouzského existence = bytí, jsoucno, vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného a odcizeného jedince
· obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami, v mezních situacích životního ohrožení prožívají beznaděj, zoufalství, pocit hnusu
· snaha osvobodit se, život chápán jako směřování k smrti

IMAŽINISMUS
· směr v ruské poezii porevolučního období


TRISTAN TZARA – MANIFEST : DADA NEZNAMENÁ NIC
· princip nahodilosti, spontánnosti, nelogické hříčky, chtěli se bavit, šokovat, odpor proti válce, zrušení logiky
· zrušení jakékoli sociální hierarchie a rovnice, které naši sluhové zřídili pro hodnoty, zrušení paměti, archeologie
· nechtěli se líbit, zavděčit měšťákům, byli proti jakýmkoli směrům a penězům ( komerčnímu umění )
· logika znamená složitost, je vždy klamná
· báseň – NÁVOD NA DADAISTICKOU BÁSENˇ - „… rozstříháme článek ma slova, dáme do pytlíku a vytáhneme, postupně zapisujeme“ – báseň se nám bude podobat

FILIPPO TOMMASSO MARINETTI – MANIFEST FUTURISMU
· jediný očistec je válka, krása je již jenom v boji, budeme opěvovat továrny–je v tom umění, lásku k nebezpečí, technika je úžasná
· chtějí velebit útočný neklid, demolovat galerie, knihovny, potírat moralismus, opovržení k ženě
FRANCIE

GUILLAUME APPOLLINAIRE
· vliv na moderní světovou poezii, básník, prozaik, dramatik, představitel kubofuturismu
· rysy jeho poezie – vliv války, obdiv k moderní technice, civilizaci, městu, krása je v nejvšednějším životě, obraznost, fantazie, volná asociace představ, polytematičnost, sbírky ALKOHOLY, KALIGRAMY
· b. PÁSMO = polytematická báseň, spontánní proud představ, obrazů, skutečnost zachycena z mnoha pohledů, prolínání časových
rovin ( tempo moderního světa ), narušena logická souvislost veršů, bez interpunkce, stírají se rozdíly mezi lyrikou a epikou
· KALIGR. – básně obrazy, text spojen s grafickým uspořádáním v optický celek – vizuální lyrismus ( působivost )
· ve snaze spojit malířství s poezií vytvořil tzv. ideogramy

ANDRÉ BRETON
· básník, esejista, zakladatel surrealismu, kladl důraz na svobodu osobnosti, její cit, využíval psychického automatismu
· MAGNETICKÁ POLE, BĚLOVLASÝ REVOLVER, BLÁZNIVÁ LÁSKA

PAUL ELUARD
· básník, nejprve dadaista, poté surrealista, jeho poezie je jímavá, hluboká a prostá, autor protiválečných básní
· moderní básník lásky, svobody a lidské sounáležitosti
· POEZIE A PRAVDA, VEŘEJNÁ RŮŽE, ŘÍKÁM CO JE PRAVDA, NEPŘERUŠENÁ POEZIE

TRISTAN TZARA
· básník, esejista a dramatik rumunského původu, zakladatel dadaismu, zabýval se psychoanalýzou, zejména zkoumáním snů
· KALENDÁŘNÍ BIOGRAF ABSTRAKTNÍHO SRDCE, DVACET PĚT BÁSNÍ


RUSKO

VLADIMIR MAJAKOVSKIJ
· vývoj od kubofuturismu k socialisticky orientované poezii, umělecký novátor a experimentátor
· za první světové války napsal poemu OBLAK V KALHOTÁCH ( vlastní prožitky a postoje ), SPRÁVNÁ VĚC ( víra v revoluci )
· FLÉTNA–PÁTEŘ, VOJNA A SVĚT – do nich vložil své intimní prožitky spolu s občanskými postoji a vírou v příchod revoluce
· uk. PLNÝM HLASEM – revoluční, agitační poezie, forma – rozděluje verš do stupínků – chce aby poslední slovo vyniklo

VELEMIR CHLEBNIKOV
· „prezident zeměkoule“, největší slovní experimentátor, jako futurista hledal cestu k „ zaumnému jazyku “ = řeč za hranicemi umu
· tvořil nová slova a nové rýmy, zabýval se větnou skladbou a zákony jazyka
· uk. ZAKLETI SMÍCHEM – překládal komunista Jiří Taufer

SERGEJ JESENIN
· básník vesnice, jeho představy byly subjektivní, imažinista,lyrika – přírodní, milostná
· do rodné vesnice se vrací ve sbírce SLAVNOST ZA MRTVÉ, občanská válka – PÍSEN O VELIKÉM POCHODU
· bohém – ZPOVĚD CHULIGÁNA, KRČEMNÁ MOSKVA, básnická skladba DOPIS MAMINCE, RUSKO MIZEJÍ, PERSKÉ MOTIVY
· Isidore Duncan – baletka, do které se zamiloval, vzali se, odjeli do Ameriky, ale on neuměl ani slovo anglicky, nikdo ho tam neznal, vystupoval jen jako muž slavné Isidore, neunesl to, rozvedli se, on se vrátil do Ruska, ale zastřelil se


ANGLIE

THOMAS STEARNS ELIOT
· anglický básník amerického původu, ovlivněn francouzskými symbolisty a americkými imažinisty
· nejslavnější báseň PUSTINA – přesvědčení o vyprahlosti života v moderním světě, prolínání mýtů s přítomností, paralely z různých historických epoch, citáty, parafráze
· Eliot sám nazval svou kompoziční metodu „ juxtapoziční “, neboť kladl vedle sebe různé motivy a obrazy
· ČTYŘI KVARTETY – vyvrcholení jeho lyričnosti, vztah člověka k času


ŠPANĚLSKO

FEDERICO GARCÍA LORCA
· lidová slovesnost rodné Andalusie se v jeho tvorbě prolíná s podněty moderní meziválečné avantgardy
· CIKÁNSKÉ ROMANCE, dramata o lidech a přírodě – KRVAVÁ SVATBA, PLÁNKA, DŮM DONI BERNARDY ALBY











JAROSLAV SEIFERT
· básník zpěvného verše, jeho poetistické období představují sbírky NA VLNÁCH T.S.F., SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ
· částečně i POŠTOVNÍ HOLUB
· ve 30. letech je tvorba prezentována osobitou intimní poezií soustředěnou na drobný detail, vzpomínající na uplynulou dobu dětství a mládí, poetizující nejprostší věci a všední skutečnosti
· JABLKO Z KLÍNA, RUCE VENUŠINY, JARO SBOHEM
· na tento proud poezie navazují i sbírky reagující na mnichovské události a na ohrožení naší země i na osvobození
· ZHASNĚTE SVĚTLA, VĚJÍŘ BOŽENY NĚMCOVÉ, SVĚTLEM ODĚNÁ, KAMENNÝ MOST, PŘILBA HLÍNY


VÍTĚZSLAV NEZVAL
· nejvýraznější představitel české meziválečné avantgardy, je to mnohostranná básnická osobnost, básník renesančního typu
· první sbírka MOST – lze pozorovat ještě různé vlivy
· 1.období N. básnické tvorby spadá do období poetismu – PODIVUHODNÝ KOUZELNÍK – uveřejněna ve sborníku Devětsilu
· za tvůrčí manifest poetismu je označována sbírka PANTOMIMA, do této linie patří i ABECEDA, BÁSNĚ NA POHLEDNICE, MENŠÍ RŮŽOVÁ ZAHRADA, NÁPISY NA HROBY
· vrcholem poetistické tvorby jsou sbírky z konce 20.let – AKROBAT, EDISON, ty později vyšly i s dalšími sbírkami v cyklu BÁSNĚ NOCI – znamenají dovršení poetismu a obrat jiným směrem
· společně s Teigem vytvořil ještě MANIFESTY POETISMU – závěr poetistického období v české literatuře
· počátkem 30.let se jeho tvorba rozbíhá několika směry
· předzvěst surrealismu – HRA V KOSTKY, SNÍDANĚ V TRÁVĚ, SKLENĚNÝ HAVELOK, ZPÁTEČNÍ LÍSTEK – zde se uplatňuje revoluční tendence poezie
· výrazem šťastného vztahu ke světu je lyrická sbírka SBOHEM A ŠÁTEČEK
· nejvlastnější fázi surrealismu představují sbírky ŽENA V MNOŽNÉM ČÍSLE, PRAHA S PRSTY DEŠTĚ, ABSOLUTNÍ HROBAŘ
· souběžně vznikají i sbírky sociálního tónu o studentu Robertu Davidovi
· koncem 30.let zesiluje vědomí národa, národní tradice a kolektivismu – PRAŽSKÝ CHODEC, MATKA NADĚJE, PĚT MINUT ZA MĚSTEM, HISTORICKÝ OBRAZ
· krásou slova a verše působí hra MANON LESCAUT


KONSTANTIN BIEBL
· básník výrazu skromného a tlumeného
· první sbírka se strýčkem Arnoštem Rážem – CESTA K LIDU
· sbírka spjatá s Jiřím Wolkerem – VĚRNÝ HLAS – věnována drahé památce Jiřího Wolkera
· obdobné ladění i sbírky ZLOM, ZLODĚJ Z BAGDADU
· konec 20.etl znamená poetistické období – hravá a humorná obraznost, i prožitek války a sociální tragiky
· ZLATÝMI ŘETĚZY, S LODÍ JEŽ DOVÁŽÍ ČAJ A KÁVU , NOVÝ IKAROS – vrchol poetistického období, polytematické pásmo, které se vyrovnává s autorovým dosavadním životem a soudobým světem
· surrealismus – ZRCADLO NOCI, poslední knížka BEZ OBAV – shrnul do ní verše za 10 let – různorodá a členitá


FRANTIŠEK HALAS
· básník životních protikladů a hledání
· v první sbírce SÉPIE jsou patrné vlivy dvou směrů – proletářského umění a poetismu
· další sbírky KOHOUT PLAŠÍ SMRT, TVÁŘ, HOŘEC, STARÉ ŽENY – lyrika myslitelská, filosofická, otázky života a smrti, smyslu básnické tvorby, světa a jeho rozpory, verše expresivní, silně významově zatížené a bohatě metaforické
· druhá fáze je tvorby je vymezena sbírkou DOKOŘÁN – dává svou poezii do služeb společenského zápasu
· TORZO NADĚJE, NAŠE PANÍ BOŽENA NĚMCOVÁ, V ŘADĚ – mobilizace 1938 a nástup německého fašismu
· návrat do dětství, lyrická sbírka LADĚNÍBAROKNÍ KULTURA, LITERATURA DOBY POBĚLOHORSKÉ

Česká literatura v době pobělohorské
Po roce 1620 nastává složitá situace (1627-28 - nucený odchod zejména vzdělaných lidí nekatolíků). Klesá kul-turní potenciál pro český národy, přicházejí cizí vlivy e zahraničí, ve městech poněmčování a vědecké a odborné práce se píší v jiných jazycích než v češtině - němčina, latina. Česky tištěná tvorba je omezena na lidové čtení a náboženství propagující literaturu. Do pol. 17. st. zaniká česky psaná literatura. Vestfálský mír - omezuje vznik literatury, těžiště české tvorby se přesouvá na vesnici - lidová slovesnost. 50. léta se stávají hranicí ve vývoji české literatury.
Do 50. let - zachovává se tradice české literatury v zahraničí - J. A. Komenský, Jiří Vranovský. Slovensko - tvor- ba splývá s prostředím - Pavel Stránský, P. Skála ze Zhoře.
Po 50. letech - tradice s předbělohorskou tvorbou přetržena, těžiště české lidové tvorby se přesouvá do lidového prostředí - tvorba lidová, pololidová

Lidová a pololidová tvorba
17. - 18. st. - potlačování české tvorby, těžiště tvorby přechází do lidové slovesnosti a pololidové tvorby.
Pololidová tvorba - přechodný styl mezi oficiální českou a lidovou tvorbou. Píše se v ní o lidu nebo o národu, ale lidové prostředí bývá zobrazeno relativně pravdivé, lidový hrdina bývá často kritizován (zesměšňován). Autoři nejsou ani bohatí ani nejchudší - jsou ze středu. K pololidové tvorbě patří zábavné čtení - velice oblíbené (autoři byli amatéři).
Interludia - skladby vznikají v 17. st., drobné hříčky (frašky), jež vznikaly z dílen měšťanstva a kritizovali sedláka + jejich ženy (např. František Kocmánek).
Ústní lidová slovesnost - písně, epika, lyrika, drama, próza - vznikají na venkově i ve městě, tyto skladby se udr-žovali dlouho v podvědomí. Obsahuje milostné písně, o životě, o smrti, téma sociální, lidé si stěžují na robotu.
- Ve městech - byla dávána přednost pololidové tvorbě, ale jsou dochovány z lidové slovesnosti také pověsti k památným domům.
Městská lidová slovesnost se nedá měřit s lidovou slovesností na venkově, protože se nerozšířila do takového širokého podvědomí.
Pohádky - realisticky zachyceny vztahy mezi lidmi. Podporuje to postava Hloupého Honzy - sebevědomí. Čert - komická úlohy, symbolizuj pány. Má dobrý konec - optimistický.
Pověsti - reálný základ (proroctví, události min., ...) - pověst O Žižkovi, O Brunclíkovi, O Daliborovi, O Kosino-vi, O Blanických rytířích
Lyrika - písňová tvorba, přísloví, pranostiky, hádanky, dětská říkadla, anekdoty
Lidové drama - pol. 18. st., pololidové, nový dramatický druh - lidová hra se zpěvy - vznikla v souvislosti s operami, které provozovala šlechta na venkovských divadlech - účinkovali kantoři a nevolníci. Na působení lidových her působila jezuitská dramata a tradice duchovních her.
Loutkové divadlo - pol. 17. st., nejstarší repertoár - O Faustovi, Donu Juanovi. Později pro loutkové divadlo zpracována a hrána česká dramata. Hlavním představitelem je Matěj Kopecký - loutkař, jeho dílem přechází lout-kové divadlo do obrození.

Tvorba písmáků
- na rozhraní mezi lidovou ústní slovesností a písemnictvím. Písmáci žili ve městech, zobrazovali život drobných měšťanů, řemeslníků. V době temna slábla tvorba vycházející ze šlechtických a měšťanských vrstev, ale slovesná kultura lidu na venkově a ve městech žila - nabývala na šíři a kvalitě.
Satira na čtyři stavy - rozsáhlá, veršovaná, útočí na duchovní, šlechtu, vzdělance a řemeslníky.
Verše o pernikářství - 20 kapitol, každá kapitola končí tovaryšskou hymnou a prozaickým závěrem.
Jiří Volný - skládal nenáročné zábavné písně
Václav Hanka - vydal jejich soubor - Veselé písně
František Jan Novák - napsal cenné paměti
Tomáš Kuzník - kantor, snažil se zobrazit skutečný život soudobého člověka.

Literatura českého baroka
Rozhodující vliv na literární tvorbu měl Jezuitský řád. Pracoval na podpoře snad o nové konsolidování předrefor-mačních vztahů. Literatura se snažila navazovat na domácí katolickou tradici přerušenou husitstvím. Východisko se hledalo v době Karla IV. Protilidovost zaměření jezuitské literatury se projevovalo ve zdůrazňování pověr a mystiky. Kazatelství a duchovní básnictví - cíl: udržet nekatolické kancionály, oblast zábavné a mravoučné litera-tury - legenda - líčení nadpřirozena, hlavní postavou se stává světec. Jezuitské drama - získalo publikům, užívalo honosné scénické výpravy, o zpracování lásky z české historie 2. pol. 17. st. - jezuité vyvinuli literární činnost - usilovali o založení nové literární tradice v proreformním duchu. Snahy o vytvoření oficiální literatury se potkali s nepřekonatelnými překážkami. Oblast básnictví - duchovní lyrika a epika v duchu barokní literatury.
Bedřich Briedel - pěstoval filosofickou lyriku, epik, překladatel, prozaik.
Co bůh? Co člověk? - báseň
Život sv. Ivana - veršovaná epika
Felix Kadlinský - uváděl do literatury idealismus
Zdoroslavíček - vytiskl ji F. M. Pelcl na prahu národního obrození, působila na obrozenecké spisovatele
Bohuslav Balbín (1621 - 1688), studoval minulost, byl vášnivým vlastencem, vášnivě bránil českou řeč. Psal díla výlučně latinsky (v českém jazyce by pro svou poměrnou náročnost těžko nalezla čtenářstvo).
Dissertatio opologetica pro lingua slovanica, praecipue Bohemica - Rozprava na obranu jazyka slovanské-ho, zvláště českého - nemohla vyjít tiskem, byla známá v kroužku pokrokových vzdělanců.

Počátkem 18. st. je literatura na nejnižším bodě sestupného vývoje, doba od 20. let do poč. obrození se nazývá doba temna. Vyvrcholil feudální útisk a protireformace. Jezuité opouštěli od pokusů o vytvoření odbornější litera-tury v českém jazyce, zaměřovali se na propagační spisky určené lidovým masám. Ztrácelo se povědomí potřeby kultivovaného literárního jazyka a stupňoval se úpadek spisovné češtiny - přispívala censura - omezení svobodné tvořivosti, ničení nekatolických knih, klesaly nároky publika na literární projev, zakázané knihy se pálili => bedlivé uschování a tajné čtení.

Antonín Koniáš - dovedl vystihnou lidový vkus, formu slovesného projevu i jako hudební skladatel
Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající - posloužil jako bibliografická pomůcka předbělohorské literatury
Postila
Zpěvník
Adam Michna z Otradovic - varhaník, jeho písně měli značný ohlas mezi lidem
Česká mariánská muzika - sbírka, radostná i žalostná, oficiální proud literární odporu u lidu, u části vzdělanců spjatých s kulturními tradicemi měšťanstva.Světové baroko
Španělsko
Tereza z Ávily (1515-1582)
- reformátorka řádu karmelitek;autorka prozaických textů v kterých dává návod na správný klášterní život; důležitá hlavně její milostná ježíšovská lyrika;
Jan z Kříže (1542-1591)
- karmelitán; byl ovlivněn Terezou;ve své poezii popisuje zásnuby duše s Kristem v podobě mileneckého příběhu;
Pedro Calderon de la Barca (1600-1681)
- španělský dramatik a lyrik; poslední z autorů španělského dramatu zlatého věku;napsal přes dvě stě her (např. dramatizace mystérií katolické víry, filozoficko-etická díla a milostné dobrodružné komedie)
- Život je sen – hl.hrdina princ Segismundo je vězněn kvůli věštbě dle které má být tyranem, král mu chce dát šanci, princ se rozezlí když zjistí pravdu o svém životě, král ho znovu uvězní, princ je osvobozen vojskem, ale přemůže v sobě zlo a před králem se pokoří
- Lékař své cti, Nejnestvůrnější žárlivost, Soudce Zalamejský
Luis Gongora y Argote(1561-1627)
- typický představitel španělské barokní poezie;poezie hýřící metaforami, někdy až nesrozumitelná(kryptogramy)
- dle jeho stylu poezie jako výtvoru který má smysl sám pro sebe byla názvána odnož barokní poezie gongorismus
Itálie
Torquato Tasso(1544-1595)
- nejvýznamnější autor italského baroka
- Osvobozený Jeruzalém – nábožensko-hrdinská epopej o dvaceti zpěvech;děj se odehrává na přelomu 11. a 12.st.při obléhání Jeruzaléma křižáky;obsahuje mnoho epizod(především příběh nešťastné lásky rytíře Tankreda a pohanky Klorindy);pohled na pohany je až mystický jsou spolčeni s peklem a mají tajemné schopnosti
Anglie
John Donne(1572-1631)
- anglikánský kazatel, satirik a lyrik; psal milostné i duchovní lyrické verše; tzv. metafyzický básník(zaměřený na základní otázky lidského bytí)
- Písně a sonety
John Milton(1608-1674)
- jeden z největších básníků světového baroka; autor elegií a sonetů; epicky zpracovává pojetí zla jako zkoušky svobody
- Ztracený ráj - Děj probíhá ve dvou plánech, lidském a kosmickém. První popisuje příběh pádu Adama a Evy. Druhý zachycuje hlavní příčinu prvotního hříchu – Satanovu vzpouru proti Bohu, jeho porážku Mesiášem a pokus o odvetu. Je do něj zahrnuta i historie lidstva od stvoření až po založení křesťanské církve a alegoricky až do autorovi současnosti. Zoufalství z vyhnání je nakonec zmírněno, že přes všechny hrůzy světa je přesto možno dojít k ideálnímu stavu věcí a světa.
- k správnému pochopení díla je nutno znát jeho spis O křesťanské nauce;na Ztracený ráj navazuje epos Ráj znovu nabytý
Francie
Pierre Corneille(1606-1684)
- autor barokních dramat, takzvaných dramat lásky a cti
- Cid – veršovaná tragikomedie navazující na španělský příběh Rodriga Díaze de Vivar, který v 11.st. bojoval proti Arabům. Hlavním bodem příběhu je rozpor mezi povinností a láskou u dvou hlavních hrdinů. Don Fodrigo miluje Chimenu, ale před svatbou její otec urazí Rodrigova a Rodrigo se pomstí a tchána zabije. Po mnoha peripetiích je král nucen vydat rozhodnutí, že je Chiména povinna si Rodriga vzít.

Německo
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshusen(1621-1676)
- Dobrodružný Simplicius Simplicissimus – román psaný v ich formě, odehrává se v německu třicetileté války, prostoduchý hrdina je vychováván zbožným poustevníkem (ve skutečnosti šlechticem a vlastním otcem) po jeho smrti prochází válčící Evropou, nejdříve jako blázen potom jako dobrodruh milovník a bojovník, ale nakonec se znechucen světem vrací k životu poustevníka
- toto východisko – odloučenost a co největší izolovanost od zkaženého světa je pro barokní duchovní romány zcela typická
- dalšími jeho díly jsou Divous Skočdopole a Poběhlice Kuráž
Andreas Gryphius(1616-1664)
- patetický básník a dramatik
- Horribilicribrifax – komedie inspirovaná Plautovým Chlubným vojínem

Čechy
Jan Amos Komenský(1592-1670)
- poslední biskup Jednoty bratrské;zakladatel novodobé pedagogiky,myslitel, básník a teoretik
- kvůli pobělohorskému pronásledování nekatolíků emigroval do polského Lešna, byl v Anglii a Švédsku, konec života strávil v Nizozemí
- Didactica to jest umění umělého vyučování – jeho nejvýznamnější pedagogický spis (dříve vyšla latinská verze Didactica Magna) – prosazuje známé zásady, že v učení se má jít od snazšího k těžšímu a nemá být jen memorováním, ale především rozvíjením rozumu, učitel má být k žákovi mírný, ale přísný;dílo je prodchnuto náboženskými názory
- Labyrint světa a ráj srdce – alegorický román, který líčí cestu poutníka a jeho dvou průvodců Všudybuda a Mámení, poutník dostává od Mámení brýle, ale má je špatně nasazené a proto se mu při procházení symbolickým městem rozděleným dle povolání a stavů daří vidět, že je vše zkažené;spásu nachází poutník až v hradu který je sídlem samotného Boha(který je opět mimo pomyslný svět – tradiční barokní východisko)
- další díla jsou např. Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, Svět viditelných věcí v obrazech nebo jazyková učebnice Brána jazyků otevřená, rukopis jeho rozsáhlého latinsko-českého slovníku shořel při požár v Lešně
Adam Michna z Otradovic(1600-1676)
- jindřichohradecký varhaník a hudebník psal duchovní písně k nimž tvořil slova i melodii
- sbírky : Česká mariánská muzika, Loutna česká a Svatoroční muzika
Bedřich Bridel(1619-1680)
- básník, překladatel, profesor rétoriky, člen jezuitského řádu;řídil jezuitskou tiskárnu v Klementinu
- Život svatého Ivana, prvního v Čechách poustevníka a vyznavače – prozaicko-veršovaná adaptace starších legend o svatém Ivanovi
- báseň Co Bůh? Člověk? – dlouhá báseň, zabývající se kontrastem boží dokonalosti a nicotnosti lidského života, která pomocí mohutného patosu dává jediné východisko – upnutí se k Bohu
Bohumír Hynek Josef Bilovský(1659-1725)
- kazatel; pro barokního člověka bylo nejsnazším způsobem jak přijít v kontakt s literaturou kázání, souborné vydání nebo tištěná kázání nazýváme postily, obecně se o kázání mluví jako o homiletikách
- Doctrina Christiana, křesťanské cvičení dušem k spasení, potěšení a naučení
- dalším autorem postil byl např. jezuita Matěj Václav Šteyer(Postila katolická)
Jan Ignác Dlouhoveský(1638-1701)
- autor oblíbených exempel, krátkých moralizujících příběhů které se zařazovali do kázání(počátky v 11.st. pod vlivem evangelií a antických příběhů, ve středověku měla spíše podobu duchovních textů v baroku přešla do moralistní podoby až se nakonec vyvinula v lidová vyprávění a zábavnou prózu)
- Strom života uprostřed ráje českého království
Matěj Vierius(1634-1680)
- jezuita misionář
- Christoslaus aneb Život Kristoslava knížete – líčí životní osudy vzorového křesťanského panovníka, který zvítězí nad nekatolíky, dá zajmout nekatolické kněze a obyvatele obrací ke katolické víře;hodně se zaobírá odpověďmi na „odpory sprostého lidu nekatolického“
Bohuslav Balbín(1621-1688)
- spisovatel, historik a literární teoretik
- encyklopedie Rozmanitosti z historie Království Českého
- příručky a učebnice např.Nástin humanitních disciplín, Otázky řečnické
- apologie Obrana jazyka slovanského, zvláště českého
Václav Jan Rosa(1621-1689)
- milostná lyrika s příznaky barokního směšování pastýřské idyly a antické mytologie6. BAROKNÍ UMĚNÍ A ČESKÁ LITERATURA V DOBĚ POBĚLOHORSKÉ


Atmosféra doby
- období válek (třicetiletá válka 1618 – 1648) a nejistot, nerovnoměrnost a protikladnost vývoje v Evropě
- růst autority katolické církve a absolutistické moci panovníka
- člověk se zaměřuje na Boha, důraz kladen na citovost
- zásada kontrastu = zlo x dobro, chudoba člověk x nádhera chrámů
- člověk si má připadat nicotný oproti nádheře staveb

v architektuře
- kostely, chrámy, měšťanské domy (štíty)
- křivky, vlnění, oblouky, kopule (místo pravoúhlých tvarů)
- mohutnost, velkolepost staveb, vynikající akustika
- vnitřní výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, přemíra ozdob, sochy, morové sloupy na náměstích
- Kryštof a Kilián Dienzenhoferové (Loreta, chrám sv. Mikuláše), Jan Santini

v sochařství
- sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost, patetická gesta, Matyáš Braun (sochy neřestí a ctnost na Kuksu), Fredinand Brokoff

v malířství
- šerosvit (kontrast světla a stínu), vlámský malíř Rubens, holandský Rembrandt, v Čechách Karel Škréta (portréty), Petr Brandl (oltáře), Slovák Ján Kupecký

v hudbě
- varhaní hra, opera, J. S. Bach, G. F. Händel, J. V. Stamic, J. Mysliveček – předchůdci Mozartovi, chrámové skladby F. X. Brixiho, J. J. Ryby

v literatuře
- aktualizace typických středověkých žánrů: legenda, duchovní píseň, epos, traktát, reflexivní lyrika, využití obraznosti, alegorie symbolů


Itálie

Torquato Tasso (1544 – 1595)
- básníkem pozdní renesance
- v jeho díle se odráží rozpor mezi renesanční smyslovostí a dobovým náboženským prožitkem
- celý život byl pronásledován výčitkou, že jeho dílo není nábožensky bezúhonné, strach z kacířství jej dohnal až k šílenství

DÍLO:
Osvobozený Jeruzalém – hrdinský epos věnující se tématu křížové výpravy
Dobytí Jeruzaléma – už nemá původní uměleckou hodnotu


Španělsko

Pedro Calderón de la Barca (1600 – 1681)
- pocházel z aristokratické rodiny. Stal se kaplanem v Toledu.
- psal komedie a posléze náboženské hry. Barokní prvky v jeho tvorbě se projevují ve formální stavbě (křiklavé kontrasty) a stylistických protikladech (hyperboly, antiteze)

DÍLO:
Život je sen – drama nastolující základní otázky smyslu a obsahu života, lidské existence a svobody člověka, veškeré rozpětí hry se uskutečňuje v nitru hlavní postavy
Zalamejský rychtář – je drama cti a žárlivosti


Anglie

John Milton (1608 – 1674)
- syn puritánského právníka a bankéře. Studoval v Cambridge. Byl bystrým pozorovatelem politického dění v Anglii. Podnikl cestu po Evropě, ale vrátil se do Anglie, aby bojoval za svobodu. Byl tajemníkem Olivera Cromwella a obhajoval revoluci i popravu krále před celou Evropou.
- psal poezii (sonety, elegie), ale i prózu (pamflety). Za své spisy byl i vězněn.

DÍLO:
Ztracený ráj – duchovní epos, psán jako oslava revoluce, působivý je v něm nářek nad vlastní slepotou, děj probíhá ve dvou plánech – lidském a kosmickém, osou prvého je příběh pádu Adama a Evy (použití zapovězeného ovoce Stromu poznání), druhý zachycuje hlavní příčinu prvotního hříchu (Satanovu vzpouru proti Bohu), zdůrazňuje svobodu lidského rozhodování proti zásahům osudu a boží vůle.


Česká pobělohorská literatura
po porážce na Bílé hoře 1620:
- potrestáni účastníci odboje, konfiskace majetku, nucený exil
- hospodářský rozvrat => utužení nevolnictví
- rekatolizace, germanizace

1) Emigrantská literatura (nekatolická inteligence)

Pavel Skála ze Zhoře (1538 – 1640)
DÍLO:
Chronologie církevní, Historie církevní – obhajoba, kritická analýza stavovského povstání


Pavel Stránský (1583 – 1657)
- po Bílé hoře odešel do Německa

DÍLO:
O státě českém – latinský spis, ve kterém hájil předbělohorské Čechy


Jan Amos Komenský (1592 – 1670)
- nejdůležitější postava českého baroka svým významem daleko přesahující tuto éru. Filozof, pedagog, historik a překladatel, originální básník a poslední biskup jednoty bratrské.
- narodil se na Jižní Moravě (v Nivnici, Komni nebo Uherském Brodě). Vzdělání nabyl ve Strážnici, v Přerově a v něm. Herbonu a Heidelbergu. Působil jako učitel v Přerově a ve Fulneku. Od roku 1620 se skrýval, v roce 1628 odešel do exilu (do vlasti se již nikdy nevrátil, vestfálský mír z r. 1648 pohřbil jeho poslední naděje). Pobýval v polském Lešně (třikrát, při třetím pobytu mu shořela většina připravovaných knih i osobních věcí), v Anglii, ve Švédsku, v Uhrách a v Nizozemsku. Zemřel v Amsterdamu, pohřben je v Naardemu.
- ve svém díle (asi 250 titulů) obsáhl mnoho oborů: pedagogiku, filozofii, teologii, český jazyk a literaturu aj. Jeho nadčasové myšlenky tvoří základ dnešní pedagogiky.

DÍLO:
1. filozoficko-náboženská díla
Listové do nebe – fiktivní list chudých Kristovi, kde autor opět kritizuje společnost, a listy Krista lidem, v nichž nabádá ke smírnému řešení
Labyrint světa a ráj srdce – rozsáhlá alegorická skladba, motiv poutníka, je ostrou kritikou soudobé společnosti
Kšaft umírající matky jednoty bratrské – pastýřský list, v němž nechává svoji církev promlouvat jako umírající matku, měl přinést útěchu v těžké situaci (kšaft = závěť)
Centrum securitatis (Hlubina bezpečnosti) – čím více se člověk vzdaluje od středu jistoty – Boha, tím víc propadá zmatkům a točí se v hlubokém kruhu
Přemyšlování o dokonalosti křesťanské

2. pansofická díla
Všeobecná porada o nápravě věcí lidských – autor věří, že poznáním je možno dospět k životu v míru, lásce, moudrosti a harmonii
Cesta světla – zde stanoví prameny formování moudrosti: přístupné a srozumitelné knihy, všem, dostupné školské vzdělávání, vytvoření společného jazyka

3. pedagogická díla
Didaktika česká – později rozšířena na lat. verzi Didactica magna (Velká didaktika) – nejznámější a nejpřekládanější dílo obsahující všechny zásady moderní pedagogiky a promyšlenou soustavu výchovy a vzdělávání
Informatorium školy mateřské – první dílo soustředěné na výchovu dětí v předškolním věku v rodině, jako jeden z prvních pedagogů upozornil na význam předškolní výchovy
(zejm. estetické)
Brána jazyků otevřená – první moderní učebnice latiny, kde pojmům odpovídají slova a věty
Orbis pictus (Svět v obrazech) – původně učebnice latiny, později první ilustrovaná učebnice cizích jazyků vůbec
Schola ludus (Škola hrou) – netradiční učebnice latiny dramatickou formou


Labyrint světa a ráj srdce
obsah:
Poutník (autor – toužící po poznání) prochází městem bludištěm (světem). Jeho průvodci. Všezvěd Všudybud (zosobnění lidské zvídavosti) a Mámení (přejímá bez uvažování cizí názory), mu nasazují růžové brýle. On ale všude rozpoznává jen podvod a klam. Východiskem je zoufalství a jedinou útěchou je mu Bůh.
Dílo je typickou barokní alegorií, je psáno pózou, i když skladba má básnický ráz.


2) Domácí literatura
Byla psána česky nebo latinsky, později převažuje němčina. V popředí stojí duchovní literatura (vznikají legendy, nábož. dramata, životopisy slavných, duchovní písně). Hlavní vliv na literaturu má jezuitský řád.

dělí se na: a) oficiální, jezuitská
b) pololidovou
c) ústní lidovou slovesnost

a) oficiální, jezuitská

Bedřich Bridel (1619 – 1680)
- člen jezuitského řádu, řídil tiskárnu v pražském Klementinu. Byl významným tvůrcem duchovní lyriky. Píše česky

DÍLO:
Co Bůh? Člověk? – rozsáhlá básnická skladba, veršovaná meditace, která je velkolepým řetězcem metafor nicoty lidské existence ve srovnání s božskou dokonalostí


Adam Michna z Otradovic (? 1600 – 1670)
- jindřichohradecký měšťan, hudební skladatel a varhaník.
- nejčastějším námětem jeho tvorby je duchovní láska, a to v několika podobách (něha k dětskému Ježíškovi, láska Panny Marie ke Kristu, mariánský kult, touha lidské duše po Bohu)

DÍLO:
Česká mariánská muzika radostná i žalostná (písně Hajej, můj andílku, Pod našima okny, Chtíc, aby spal), Loutna česká – kancionály


Václav Jan Rosa (asi 1620 – 1698)
- filolog a teoretik časoměrné prozódie, právník

DÍLO:
Discurus Lypirona aneb Mluvnice jazyka českého – nejrozsáhlejší milostná báseň českého baroka
Čechořečnost – latinsky psaná jazyková příručka, podal v ní pravidla časoměrného básnictví



Bohuslav Balbín (1621 – 1688)
- člen jezuitského řádu. Učil na řádových školách, později byl řádovým historikem. Básník, dramatik, teoretik humanitních disciplín. Psal výhradně latinsky.

DÍLO:
Rozmanitosti z historie Království českého – encyklopedické dílo shromažďuje rozsáhlý vlastivědný materiál dějepisné, etnografické a zeměpisné povahy
Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého – vyjadřuje moderní myšlenku práva národa na vlastní jazyk, obhajuje češtinu jako kultivovaný jazyk využitelný ve všech oblastech písemnictví, dílo bylo vydané až na počátku národního obrození F. M. Pelclem a ovlivnilo generaci Josefa Dobrovského

Antonín Koniáš (1691 – 1760)
- kazatel a misionář. Jezuita, s jehož jménem je spojeno hromadné ničení českých, zejména nekatolických knih (ve snaze zamezit vlivu protestantismu)

DÍLO:
Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající – soupis nedovolených knih

b) pololidová
- přechod mezi oficiální literaturou a lidovou slovesností
- literatura o lidu, ale z pozic na lidových ani panských, ale měšťanských, znalost lidového prostředí

Václav František Kocmánek (1607 – 1679)
- kantor, autor 7 inerludií (interluium – fraška z lidového života pro drobné měšťanstvo, často výsměch sedlákovi, nevybírává kritika s vulgarismy)

DÍLO:
skladba Lamentatio rusticana (Lamentace venkovanů) se selským otčenášem, tj. skladbou o selském životě, sloky končí vždy veršem modlitby

- zábavná literatura:
kramářská nebo jarmareční píseň –
o zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy), zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků, prodávali texty písní

- písemnické paměti např. Františka Jana Vaváka -
psaná česky, dochovávají dokumentárně přesné zprávy, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí, praktické rady pro všední život

c) ústní lidová slovesnost
- tvorba lidu, zvl. venkovského, bohatství tematické a žánrové, doklad tvořivosti a uměleckého cítění lidu, obraz jejich životních zkušeností, např. písně, pohádky, lidové balady (Osiřelo dítě), pověsti, hry se zpěvy, loutkové hry (Don Šajn)
- inspirační zdroj pro literaturu, zvl. v období národního obrozenísituace v Evropě:
v této době se nachází v úpadku
(1618 – 1648) Třicetiletá válka zakončená Vestfálským mírem
Třicetiletá válka začala v květnu 1618 jako náboženský a politický konflikt v Čechách, pokračovala jako střetnutí mezi habsburským katolickým císařem a německými protestantskými knížaty, aby se v konečné fázi stala především velmocenským sporem mezi Habsburky a Francií. Zároveň je možné ji charakterizovat jako konflikt mezi stavovským principem a sílící absolutistickou státní doktrínou.

Vestfálský mír představuje významný mezník v evropských dějinách. Svatá říše římská národa německého a Španělsko ztratily své dominantní postavení na kontinentě. Do čela nastoupily Francie a v roli nové velmoci Švédsko. Tyto země byly zároveň garanty mírových úmluv. Oba státy zaznamenaly i územní zisky. Švédsko získalo vysněnou kontrolu nad Baltem. Mír potvrdil suverénní postavení severního Nizozemí (na úkor španělských Habsburků). Rakouští Habsburkové si naopak upevnili moc ve svém středoevropském soustátí.
1621 Poprava českých pánů na Staroměstském náměstí
Bitva na Bílé hoře - konec Stavovského povstání
- Habsburkové získávají dědičně titul krále v Českých zemích
- nástup REKATOLIZACE (Protireformace)

Před Bílou horou bylo zhruba 88–90 % obyvatelstva českých zemí nekatolického vyznání.

Ihned po Bílé hoře se navrátili jezuité, kteří byli vypovězeni roku 1618; své postavení posilovaly i staré řády: benediktýni, premonstráti, cisterciáci ad. Během první poloviny 17. století přišly i nové řády, jako piaristé, irští františkáni – hiberni, černí benediktýni monserratští a další.
KONČÍ SNAHY O REFORMACI NÁBOŽENSTVÍ

Patenty proti nekatolíkům
1624 - vyšly první patenty proti nekatolíkům, které zakazovaly obyvatelům měst a venkova vyznávat nekatolickou víru, šlechticům hlásícím se k jiné než římské církvi zabraňovaly ve volném disponování majetkem.
1627 - další patent, který přikazoval i šlechtě buďto se přihlásit ke katolické víře, nebo do šesti měsíců opustit zemi. Obnovené zřízení zemské z téhož roku uznávalo jako jediné platné katolické vyznání.

Téměř celé Čechy a Morava se staly postupem doby věrně katolickými zeměmi.
Nevelké zbytky nekatolíků zůstaly v pohraničních podkrušnohorských oblastech a v Ašském výběžku (luteráni) i v pohorských regionech východních Čech a Moravy (čeští bratři). Zde potom vznikaly i nové heretické sekty, které měly vesměs jen lokální význam. Agitace ze zahraničí po skončení třicetileté války nenalézala příliš velkou odezvu.
Nicméně i tyto nevelké kacířské skupiny budily pozornost vídeňské vlády, hlavně po oživení luteránství ve Slezsku. Proto státní orgány od roku 1717 opakovaně vydávaly patenty proti nekatolíkům, stanovící tresty pro kazatele, kteří přicházeli ze zahraničí, a sankce za přechovávání zakázané literatury. Příručku ke zjišťování závadných knih sestavil jezuita Antonín Koniáš (1729) pod názvem Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající, k vykořenění zamykající. U koho se takové knížky nalezly, byl podroben výslechu a většinou až po opakovaném přestupku potrestán vězením, při těžkých deliktech a větší neústupnosti nucenými pracemi. Tresty smrti byly užívány jen zřídka, a to i navzdory tomu, že hrdelní řád Josefa I. vydaný roku 1707 ukládal za kacířství trest nejvyšší.
Zaslouží připomenout, že Koniášův Klíč nezavrhoval všechny knihy, jejichž autoři byli „kacíři“, bez rozdílu. Kupř. Komenského Brána jazyků byla vydávána jako učebnice i v jezuitských tiskárnách.
Útlak náboženský spojen s útlakem fyzickým a národnostním (Čechy součást Rakouska-Uherska)
V této době : ČARODĚJNICKÉ PROCESY
- popraveno více než 200 000 lidí

Zklamání z NENAPLNĚNÍ HUMANISTICKÝCH IDEÁLU
Obrat k BOHU - Nicotnost pozemského života ve srovnání s životem věčným
- Malost a bezvýznamnost lidské existence oproti nedostižnému
nadzemskému světu


Baroko pochází z portugalského slova barocco, jímž klenotníci v 16. století označovali nepravidelně utvářenou perlu. Jeho pojmenování není náhodné. Nepravidelná perla navozuje představu nepravidelných forem, které jsou charakteristické pro barokní umění, stejně jako vnitřní napětí, neklid a smysl pro dramatičnost.
Za nepravidelností, rozevlátostí a okázalou rozdychtěností se ovšem skrývá pevný řád.

Kolébkou nového stylu byl Pyrenejský (Iberský) poloostrov a poloostrov Apeninský.
Baroko se zrodilo na evropském jihu jako reakce na uměřenost humanismu a renesance, jako výraz nejistoty doby i jako vyjádření snah obrozeného a exaltovaného (vypjatého) katolicismu.

UMĚNÍ :
sochařství : Matyáš Bernard Braun (1684–1738), jehož sochy jsou k vidění v Kuksu a okolí
malířství : Petr Brandl (1668–1735), Jan Kupecký (1667–1740) a Václav Vavřince Reiner (1689–1743)
Rubens , van Dyck , Rembrant - Holanďané
malují se - portréty, krajiny, oltářní malby – využívají: živé barvy, energický pohyb
architektura : Chrám sv. Mikuláše , St. Paul´s Cathedral (Londýn)

náměty : oslava Boha
silně přitahuje téma smrti
sugestivní stupňování lidské bídy
síla hrůzy je přímo úměrná síle poutající k životu

LITERATURA:

EVROPSKÁ LITERATURA:
Itálie : Torquanto Tasso – Osvobozený Jeruzalém
- nábožensko-hrdinská epopej (téma křížové výpravy)
Španělsko : Pedro Calderón de la Barca – Život je sen
- Lékař ze cti, Soudce zalamejský
Anglie : John Milton – Ztracený ráj
náboženský epos – zdůrazňuje svobodu lidského rozhodování proti zásahům vyšší moci
Německo : Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen – Dobrodružný Simplicius
Simplicissimus
- Nejprostší prostoduchý
- obraz hrůz třicetileté války z pohledu prosťáčka
Andreas Gryphius – básník

ČESKÁ POBĚLOHORSKÁ LITERATURA:
1. emigrační směr (pol. 17. Století) :
emigranti - mají většinou ještě humanistické ideály, díla vycházejí z Veleslavínské doby
- polemizují s církví, opěvují český stát, národní svobodu, český jazyk
Pavel Skála ze Zhoře – zabývá se Husem a církevní reformací
Pavel Stránský – O státě českém (latinská obhajoba předbělohorských Čech)
Jiří Třanovský – Cithara Sanctorum někdy nazýváno Tranoscius (kancionál vydaný v Levoči)

Jan Amos Komenský (1592–1670)
- vychováván v rodině jednoty bratrské
- poslední biskup jednoty bratrské, evangelický teolog
- filosof, teoretik pedagogiky, všestranný vzdělanec a výborný spisovatel.
- vyšel z evropského humanismu, čemuž odpovídá i forma jeho raných prací, aby v pozdějším období
dospěl k výrazu odpovídajícímu evropskému baroku.
- jeho život je naplněn prací až hektickou, vedle svého kněžského poslání, činnosti vědecké a umělecké
se angažoval i v politickém dění.
- usiloval o navrácení práv českým a moravským nekatolíkům , bezvýsledně
- velký propagátor mírových idejí
-odchod do vyhnanství (roku 1628) znamenal v osobním životě Jana Amose velký otřes, který se
projevil i v jeho literárních pracích.
- poslední polyhistor lidstva


1628 - odešel do polského Lešna
1640 – pozván do Anglie (založit akademii věd), pak působil ve Švédsku (učebnice)
1648 – Vestfálský mír – konec nadějí na návrat do vlasti
dílo : Kšaft umírající matky jednoty bratrské – alegorická forma závěti
1650 – v Šarišském potoku – Uhry
1654 – v Lešně – při požáru shořel materiál ke slovníku Poklad jazyka českého
1656 – Holandsko, kde také r. 1670 v Naardenu zemřel (území hrobu patří ČR)

Dílo :
a) Před odchodem z vlasti
Labyrint světa a ráj srdce (2 části)
- satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka- vzdělance (autor)
- průvodci : Vševěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizp. se nedostatkům)
- prohlížejí všechny stavy a zaměstnání – realistický obraz doby, smýšlení a lidí
- ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, klam,podvod,války…)
- 2.část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (- záchrana)
- názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma,bohatý jazyk
Listové do nebe
- patří do tzv.útěšných spisů
- 5 fiktivních dopisů chudých Kristovi

b) Pedagogické práce „ učitel národů“
spisy teoretické (latinsky):
Velká didaktika (Didactica magna)
- zásady moderního vyučování a výchovy
- důraz na praxi; názornost vyučování; tělesnou výchovu; poznávání přírody; kázeň
- obsahuje i názor na koncepci vzdělání – rozdělení na 5 šestiletých cyklů
1. období školy mateřské – působení matky
- nejdůležitější období
- i dívky by měly chodit do školy – schopny poskytnout vzdělání svým dětem
- dílo : Informatorium školy mateřské – rady pro výchovu
v tomto období
2. obecná škola
- výuka a učebnice v národním jazyce (nikoli memorování
latinských textů
- trivium a kvadrium
- společné chlapecké a dívčí třídy
- názorné vyučování; učení vlastními zkušenostmi a nést odpovědnost za své skutky ( proti těles. trestům!)
- učebnice : ORBIS PICTUS – Svět v obrazech
- 1. obrázková učebnice na světě
JANUA LINGUARUM RESERATA - Brána jazyků otevřená
SCHOLA LUDUS – Škola hrou
- rozvíjí smyslové schopnosti
3. klášterní vzdělání
- nejsou v každé obci
- více náboženský charakter
- výchova je oddělena
- vyučování v latině a řečtině
4. univerzitní vzdělání
- není dívkám přístupné
5. vědomosti získané cestováním

c) Encyklopedické práce – navazuje na Štítného, Blahoslava. Veleslavína
PANSOFIE
- úsilí shrnout výsledky vědění (7 dílný celek) – nedokončeno
- práce na slovníku mateřštiny
- pojednání O POEZII ČESKÉ ( propaguje časomíru)
- PANHARMONIE – úsilí o dorozumění mezi národy, o věčný mír
- doufal, že vzdělání povede ke sbratření lidstva


2. domácí literatura:
a) oficiální , jezuitská
- téma : náboženské
- převažují agitační spisy (přesvědčují o správnosti konání jezuitů)
- životopisy svatých, postily – příprava kázání, nábož. Rozjímání
alegorie na svatých „obrazná pojmenování“
Svatováclavská bible – náhrada bible Kralické
Bohuslav Balbín (1621 – 1688)
- jezuita, vlastenec, historik, autor hagiografických prací (tj. prací oslavujících světce), zeměpisec
- psal latinsky
- Učené Čechy – literární a kulturní dějiny
Hlavním Balbínovým historickým dílem je Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých) a významná je i obsáhlá poutavá vlastivěda Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie království Českého). Jeho nejčastěji připomínanou prací je vroucí obhajoba českého jazyka, adresovaná příteli Tomáši Pešinovi z Čechorodu (napsaná roku 1672). Vydal ji až František Martin Pelcl roku 1775 pod názvem Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecique Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého). Známý je krásný závěr tohoto spisu, který pěkně objasňuje zaměření Balbínova patriotismu:
„Ty! Ó patronů země české nejpřednější a největší, Václave. Vratislavem budiž a Čechám svým navrať slávu dávnou... v pokoře prosíce toto opakujeme: Nedej zahynouti nám, ni budoucím!“

Balbín psal svá díla výhradně latinsky, zatímco jeho přítel Tomáš Pešina z Čechorodu (1629–1680) zpracoval moravské dějiny česky: Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu (1663). Stejně tak v národním jazyku tvořil jezuita Jan Kořínek (Staré paměti Kutnohorské, 1675) nebo křížovník
Jan František Beckovský (Poselkyně starých příběhů českých, 1700).
- adaptace Hájkovy kroniky
duchovní lyrika :
Adam Michna z Otradovic (cca 1600–1676)
- Jindřichohradecký básník a skladatel
- Česká mariánská muzika
- Dovedně dokázal využít obratů lidové řeči, čerpal při tom ze svého okolí, zejména v půvabných sbírkách Loutna česká a Svatoroční muzika
Bedřich Bridel (1619–1680)
- Byl překladatelem, psal i díla prozaická
- Vytvořil jednu z nejlepších poetických skladeb našeho baroka Co Bůh? Člověk?, lyrickou skladbu, která se vyrovná zahraničním mystickým výtvorům. Je plna skvělých metafor (metafora byla základním stavebním kamenem barokní poetiky). Bridel postihl vylíčení nicoty pozemské lidské existence v protikladu k nedosažitelné velikosti Boha
- vánoční poezie Jesličky

Matěj Václav Šteyer – Brus jazyka českého
Václav Jan Rosa – Čechořečnost
- latinsky psaná gramatika a stylistika
- snaha o násilné očištění českého jazyka(tzv. purismus
z lat. Purus=čistý ), tvořením novotvarů
( čistonosopléna, břinkoklapka..)

b) Pololidová
- přechod mezi oficiální literaturou a lidovou slovesností
- literatura o lidu. Ale z pozic měšťanských
- znalost lidového prostředí




Václav František Kocmánek
- autor 7 interludií = fraška z lidového života pro drobné měšťanstvo,
často výsměch sedlákovi, kritika s vulgarismy
- Lamentario Rustikana = Lamentace venkovanů
se selským otčenášem, sloky končí vždy veršem modlitby
kramářská nebo jarmareční píseň
– o zajímavých příhodách (požáry, nešťastné lásky, vraždy)
- zpěv za doprovodu flašinetu, obrázkový seriál,prodej textů
písmácké paměti
- např. Františka Jana Vaváka
- psané česky, dokumentárně přesné zprávy, záznam veršov. skladeb,
ohlasy soudobých událostí, praktické rady...

c) Ústní lidová slovesnost
- umění slova - bajky, pohádky, písně, pověsti, básně, rozpočitadla, mýty..
- nejsou zaznamenávány – předávány ústně – měněny
- není znám autor, ale možno poznat dobu a prostředí
- udržení jazyka během poněmčování
- odtud- rytmus české poezie pro moderní literaturu
- doklad tvořivosti, cítění lidu, životních zkušeností

námět : strach z vojny, ze ztráty blízké osoby, z nemocí, smrti
láska – jak mateřská tak partnerská


milostná lyrika – pastýřské písněBohumil Hrabal

(* 28. března 1914 - 3. února 1997)

Úvod
Bohumil Hrabal patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům XX. století. Jeho dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Stejně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho většinou krátkých próz je prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými sentencemi, lidová moudra s poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatnou fabuli, ale strhují právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé proudy české literatury.
Životopis
Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně - Židenicích Marii Kiliánové (*1894), otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala (*1889), se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. Školní docházka neprobíhala nikterak hladce, Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal, pozoroval dění a poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval, zejména když nymburský pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela získal a chlapec k němu přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z Pepina, to je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav, které Bohumil Hrabal dal literatuře.
Literární začátky
K literatuře se dostal až po nelehké maturitě, zato poté jejímu mámivému světu propadl docela. Vedle staršího výtvarníka (a básníka) Antonína Frýdla seznamuje Bohumila Hrabala s moderní literaturou především o rok mladší hudebník (a básník) Karel Marysko. Spolu si půjčují knihy, spolu diskutují, spolu navštěvují fotbal i pohostinství, spolu si čtou své první básnické pokusy. Malé městečko poskytuje mladým básníkům vše potřebné, u místního knihkupce jsou vždy k mání poslední novinky. Objevují surrealismus, dadaismus, poetismus. V intenzivním objevování moderního umění pokračuje Bohumil Hrabal v Praze - po ročním soukromém studiu latiny se 7. října 1935 zapisuje jako řádný posluchač právnické fakulty University Karlovy. Z této doby pocházejí i první básnické pokusy: jako tisíce jiných se snaží vyslovit své myšlenky, city, nálady. Publikuje některé z nich v Nymburských místních novinách, v Občanských listech a v Nymburských listech. Určitě se ty básninky ničím nevymykají tvorbě jiných mladíků všech časů, ozvláštňuje je až budoucnost...
Studia a zaměstnání
Studia a život studentský vůbec patří k nejkrásnějším obdobím života, dvojnásob jsou-li naplněny tak usilovným a obsažným poznáváním. Absolutorium, vystavené 30. října 1939, obsahuje soupis všech přednášek, které v letech 1935 až 1939 (8 semestrů) Bohumil Hrabal absolvoval. Měl za sebou i státní zkoušku historicko-právní, k dalším zkouškám však již nedošlo. Pohřeb Jana Opletala a následné uzavření českých vysokých škol - realita odložila konec studia o šest let. Od 1. prosince 1939 do 31. srpna 1940 pracoval JUC Bohumil Hrabal u notáře Josefa Možuty v Nymburce, od 4. září 1940 do 31. ledna 1941 navštěvuje Soukromou obchodní školu Eckertovu v Praze a dostává vysvědčení třídy první s vyznamenáním. Zároveň s tímto studiem byl veden od 10. 9. 1940 do 15. 8. 1941 jako úředník Spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců v Nymburce, potom nastoupil do služby v železniční stanici Kostomlaty u Nymburka. Práce na dráze, ať už jako skladník, dělník na trati nebo (po absolvování kursu v Hradci Králové) jako výpravčí, to je další velké téma, které poskytl život prozaikovi Bohumilu Hrabalovi. Věci musely samozřejmě uzrát, záškolák Hrabal byl stále ještě okouzlený básník, píšící své lyrické verše na psacím stroji v šeru pivovarské kanceláře. Ale jeho paměť, ta obrovská, nevšední a originální skládka příběhů a událostí, se začala plnit.
Konec války
Po skončení války využívá jednatřicetiletý Bohumil Hrabal možnosti ukončit vysokoškolská studia, 22. března 1946 je promován doktorem obojího práva. Jedna kapitola se uzavírá. Zbývá ještě základní vojenská služba, do té chvíle stále odkládaná. Je celkem krátká (1. 4. až 31. 8. 1946), 16. září?ÁI? ?? ? ? ?
???? ? ? ? ? ? ? ? ? ] ö ö ö ö ö ö ö Y Y Y Y Y
? Y ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? $ ? ? ? J % ! ö ? ? ? ? ? % it, částečně však je třeba vidět reálnou situaci vysokoškoláka v Kristových letech, svobodného, bez závazků, který váhá: nalézt zajištěné postavení, založit rodinu a žít poklidným životem na malém městě (před tím jej přátelé, zejména Marysko, důrazně varují) anebo celý život věnovat a obětovat umění (k tomu jej přátelé, zejména Marysko, důrazně vyzývají). Toto dilema zůstávalo zatím nevyřešeno. Dál se plnila paměť bizarními příběhy, dál vznikaly básně... Snadno však nahlédneme, že Hrabalova básnická tvorba se zde již odklání (jistě vlivem zaměstnání) od náladové lyriky a poetistických kreací k realitě. A tou bude později inspirována především jeho próza, což básník ještě neví. Sestavuje ze svých básní sbírku Ztracená ulička a pokouší se ji vydat v nymburské tiskárně Hrádek nákladem vlastním. Po necelém roce nastupuje mladý právník dráhu obchodního cestujícího. Od 9. září 1947 je zaměstnancem velkoobchodní firmy H. K. Klofanda, nabízí kartáčnické a drogistické zboží... A dál píše na psacím stroji všemi deseti ?ÁI? ?? ? ? ?
  ???? ? ? ? ? ? ? ? ? ] ö ö ö ö ö ö ö Y Y Y Y Y
? Y
? ? ?
? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? $ ? ? ? J % ! ö ? ? ? ? ? % ří zoufalci stále ještě šplhali výš, většina však tiše klouzala dolů. Tiskárna Hrádek končí a s ní i naděje na publikování prvotiny (vyjde až v roce 1991). Firma H. K. Klofanda byla zlikvidována. Obchodní cestující se stal likvidátorem, přechází pod hlavičku národního podniku Obchodní domy a v červnu 1949 se hlásí dobrovolně na brigádu do SONP Kladno. Zlomila se epocha, zlomil se básník. Teprve odchodem na Kladno se Bohumil Hrabal definitivně rozhoduje. Rozchází se s Nymburkem, bydlí na svobodárně v Kladně, později v Libni, v ulici Na Hrázi č. 24. Kladno a Libeň - to jsou dva mohutné zdroje inspirace. Na Kladně se potkává s Vladimírem Boudníkem, který se v prosinci 1950 k němu stěhuje do Libně. Jeden čas tu bydlí také Karel Marysko. Dochází Egon Bondy, bratři Vávrové. Čtou si navzájem své texty, chodí na pivo. Hrabal píše a píše, konečně zaznamenává nekonečné štrůdly řečí strýce Pepina, píše o Kladně. Na podzim roku 1950 má hotové dvě skvělé poémy - Bambino di Praga a Krásnou Poldi. Na jaře 1952 vzniká slavná Jarmilka...
Po úrazu
10. července 1952 utrpěl Bohumil Hrabal na Kladně těžký pracovní úraz. Po nemocniční léčbě následuje dlouhá pracovní neschopnost, měsíc rehabilitace v sanatoriu ve Vráži u Písku, konečně 7. dubna 1953 je uznán schopným k lehčí práci. Všechno je však najednou jinak, jen osudové spojení života s literaturou je již nevratné. Protože nemůže vykonávat těžkou práci, opouští Kladno a nastupuje 8. října 1954 ve Sběrných surovinách - typicky hrabalovský paradox, práce s tunami starého papíru je úmorná dřina. A po dřině psací stroj. A hospoda. Předtím, potom, během toho. Ve Spálené ulici, v té dnes již zrušené sběrně starého papíru, potkává Bohumil Hrabal svou druhou velkou postavu - bývalého vzpěrače, skokana o tyči a ragbistu Jindřicha Peukerta, zvaného Haňťa. Píše o něm povídku, která později vyjde pod názvem Baron Prášil, ale stále více se s ním propojuje a prolíná, až po dvaceti letech v Příliš hlučné samotě nacházíme monumentálního Haňťu, jednu z velkých postav současné literatury. Strojopisy Hrabalových textů se pomalu dostávají do oběhu, objevuje je Jiří Kolář a další literáti. Právě Jiří Kolář s Josefem Hiršalem vydávají v roce 1956 strojopisný almanach Život je všude, kde je pět Hrabalových próz, z nichž dvě vycházejí téhož roku nákladem 250 výtisků jako Příloha Zpráv spolku českých bibliofilů. Texty z tohoto období jsou obsaženy ve 2. a 3. svazku Sebraných spisů.
60. léta
Přičiněním přátel získává Bohumil Hrabal půlroční stipendium Českého literárního fondu na dokončení sbírky povídek. Opět paradox - toto ocenění vede k jeho propuštění ze Sběrných surovin. Rozvázání pracovního poměru oboustrannou dohodou je podepsáno 16. února 1959. 18. února 1959 nastupuje literární stipendista jako kulisák v divadle S. K. Neumanna v Libni. Knihu povídek Skřivánek na niti sice připraví, je dovedena dokonce ke stránkovým korekturám, ale nakonec přece jen vyjít nesmí. Bohumil Hrabal pracuje v divadle, žije se svou ženou Eliškou (vzali se v roce 1956) pár kroků od pracoviště, v těsném sousedství bydliště má nejméně pět oblíbených hospod... Příliš v té době nepíše, doba je stále na šikmé ploše a naděje na publikování jsou malé. Nakonec opět zasahuje Jiří Kolář - na jeho popud se od 1. ledna 1962 Bohumil Hrabal stává spisovatelem na volné noze. Povídky vycházejí v časopisech a konečně koncem ledna 1963 první kniha - Perlička na dně - a napřesrok další - Pábitelé (1964).
První film podle Hrabala
První dvě povídkové sbírky vznikly na základě zamítnuté knihy Skřivánek na niti a ta zase vznikla přepracováváním textů z padesátých let. Četné přepisování a přizpůsobování požadavkům nakladatelských redaktorů setřelo mnoho z původní syrovosti "totálně realistických" textů, zespisovnilo hovorovou řeč a uzpůsobilo formální stránku povídek. Přesto působily ve své době jako senzační novinka a měly okamžitý ohlas. Skupina mladých režisérů (Juraj Herz, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, Jiří Menzel, Jan Němec, Ivan Passer a Evald Schorm) vytvořila podle nich filmové povídky, které jsou programovým nástupem "nové vlny" českého filmu.
Další povídky
Prostředí povídek Bohumil Hrabal zná zcela důvěrně - malé městečko, pražská periferie, kladenské hutě, sběrna papíru. Také postavy mají konkrétní živé předobrazy a jejich jazyk je přesně odpozorován. Jsou to vesměs úplně obyčejní lidé s úplně obyčejnými starostmi, na nevelké ploše povídek se řadí jednotlivé anekdotické příběhy bez podstatných dějových prvků. Pokud některý text má náznak děje (např. rozsáhlejší Bambini di Praga 1947), vznikl ex post jako šňůrka, na niž jsou navlečeny korálky dříve samostatných historek. Ani pointa není podstatnou součástí Hrabalových textů - především a v první řadě jde o lidský hovor. Bibliofilské vydání dvou povídek z roku 1956 mělo ostatně symbolický titul: Hovory lidí. Tituly a podtituly jsou vůbec u Hrabala vždy podstatné a nápovědné. Jeho hrdinové jsou lidé svobodní jako skřivánek na nedohledném oraništi, ale jejich vzlet je osudově omezen pevnou nití společenských konvencí a direktiv. Jsou to lidé prostí a obyčejní, ale na dně duše jednoho každého z nich září netušená perla, která jej činí výjimečným a jedinečným. Jejich košaté řeči jsou samy sobě smyslem věci, ti lidé jsou prostě pábitelé, což je slovo, které Bohumil Hrabal udomácnil v češtině a trvale je propojil se svou osobou.
Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Princip nekonečného a nekončícího hovoru dovedl Bohumil Hrabal ad finitum ve své třetí knize Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), která je přepracovanou verzí textu Utrpení starého Werthera z roku 1949. Jde o jednu nekonečnou větu, kterou pronáší bezejmenný starý muž (strýc Pepin) pro potěchu a poučení slečny Kamily. Tento monolog ctitele evropské renesance, Havlíčka, Mozartka a Pohlavní zdravovědy páně Batisty je uveden citátem z filozofa Ladislava Klímy "Vítězství se sestává jen z bití" a v tomto smyslu mluvčí znovu a znovu vítězí kamkoli přijde. Všechny charakteristické rysy povídek jsou platné i pro tuto jednovětou novelu, která je pro autora i celé jeho dílo zásadní. Srovnání s dochovanými prvotními texty ukazuje detailně Hrabalovy klíčové postupy - střih, montáž, překvapivé řazení a následné neotřelé asociace. Plně zde autor uplatňuje i všechny tematické okruhy, které jej proslaví, ale zároveň učiní terčem mnoha až hysterických výtek - hospodská historka, sexualita a pudovost člověka, kontrast "vznešených" a "nízkých" pohnutek a jejich dvojjedinost, historie, filozofie a politika interpretované pohledem zdola, citáty z nejrůznějších zdrojů, včetně odposlechnutých hovorů, zařazené do provokativních souvislostí... A opět: nepodstatný děj, nepodstatná pointa.
Ostře sledované vlaky
Ve své čtvrté knize, v novele Ostře sledované vlaky (1965), se pokusil Bohumil Hrabal o jinou, tradičnější formu. Genezí se Vlaky podobají všem jeho prózám publikovaným v šedesátých letech. Za základ vzal autor existenciální povídku Kain z roku 1949, z krátké povídky Fádní stanice pochází slavná razítkovací scéna, vše převyprávěno a přestavěno do sevřeného klasického tvaru. Mladý hrdina Miloš Hrma se zaškoluje v malé železniční stanici na výpravčího - druhá světová válka je v posledním tažení a dějiny kulminují, on má ale své osobní problémy s eiaculatio praecox. Pokusil se o sebevraždu a teď se vrací do staniční kanceláře, kde jej zaškoluje zkušený výpravčí Hubička, který má právě na krku aféru s orazítkovanými hýžděmi telegrafistky Zdeničky Svaté. Vyšetřovací komise v čele s radou Zednickem zbaví pana přednostu nadějí na "inspektorskou zahrádku". Do této atmosféry přijíždí v noci na stanici odbojová spojka Viktoria Freie - přiváží výbušninu k likvidaci ostře sledovaného vojenského transportu a při té příležitosti zlikviduje i Milošův problém. Miloš druhý den vynese nálož na stožár semaforu a odtud ji shodí na vagon plný střeliva - sám však při této úspěšné diverzní akci umírá. Napohled tradiční vypointovaný baladický příběh s postavami typizovanými i jejich jmény si ponechává všechny atributy Hrabalova stylu, včetně humoru, konfrontačního střihu a latentně všudypřítomného sexu. Téma velké epochy konce války je zobrazeno pohledem malých nevýznamných lidí, válka se vlastně vyskytuje jen zprostředkovaně v mnoha detailech, malovaných místy nepochybně surrealistickou paletou. Patos válečného stroje je konfrontován s pohledem nehrdinských hrdinů, dějiny se sunou dál na kolečkách marginálních osudů... Dobová kritika většinou přivítala Hrabalův vývoj směrem k tradičnějším formám, někteří (především Jan Lopatka) však ihned postřehli úskalí této cesty. To ostatně cítil i autor a žádné jeho další dílo už takto konvenční není. Stavba Ostře sledovaných vlaků má velice blízko k filmovému příběhu, také se dočkaly zfilmování velice záhy (premiéra byla v listopadu 1966) - a byl to neobyčejně zdařilý film, z mnoha cen jmenujme velkou cenu města Mannheimu 1966, Oscara 1967a státní cenu K. Gottwalda 1968.
Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet
Vrcholem prvního publikačního období Bohumila Hrabala je komponovaná povídková sbírka Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Každý ze sedmi textů této knihy vznikl úporným přepracováváním starších znění, do prozaické podoby jsou tu převedeny i rozsáhlé eposy i drobnější lyrické básně, celek je pak rámován autobiografickou postavou se symbolickým jménem Kafka. Podstatný posun lze najít (při konstatování všech podstatných stylotvorných prvků předchozích knih) v rovině politické konfrontace. Odhalení Stalinova kultu sice trochu uvolnilo dusné ovzduší padesátých let, přesto však psát pravdu o tak problematických otázkách, jako bylo postavení monumentální Stalinovy sochy nad Prahou a její téměř okamžitá demolice, nebo práce "třídních nepřátel" na "dobrovolné" brigádě v těžkém průmyslu, to vyžadovalo osobní odvahu jak autora, tak nakladatelství. Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet se stal jedním z podstatných krůčků na cestě k Pražskému jaru 1968.
Začátek roku 1968
Všechny knihy, které Bohumil Hrabal v té době vydal, se staly událostí a dotiskovaly se a vycházela nová vydání. V roce 1966 vyšel v masové edici Máj nákladem 102 000 výtisků rozsáhlý výbor Automat svět se zásadním doslovem Emanuely Frynty a ilustracemi Jiřího Koláře. O rok později kniha Bohumil Hrabal uvádí..., jakási čítanka jeho oblíbených autorů, a textová koláž s fotografiemi Miroslava Peterky Toto město je ve společné péči obyvatel, která zahájila ediční řadu HU+SA (Humor a satira) nakladatelství Československý spisovatel. Popularita a sláva, které Bohumil Hrabal tak rychle a v tak obrovské míře získal, měly ovšem také svůj rub - nebyl čas na psaní, nic nového nevznikalo. Autor nakonec opět sáhl do zásobárny starších věcí a sestavil knihu Morytáty a legendy (1968). Úpravy a sestřihy jsou v této sbírce již spíše jen formální, chybí však jednotící prvek. Vedle koláží z dopisů, hovorů a literatury jsou zde i původní texty bez úprav a také další mnohokrát obměňované povídky (např. Legenda o krásné Julince). Jako celek působí kniha roztříštěně a nedaří se jí zakrýt poněkud "zbytkový" původ. Tvorba šedesátých let je shrnuta do 4. a 5. svazku Sebraných spisů.
Po roce 1968
21. srpna 1968 obsadila Československo spřátelená vojska. Ještě rok se všichni kojili různými nadějemi, než bylo jasné, že všechno je pryč. Bohumil Hrabal měl v nakladatelství Mladá fronta dvě knihy (Poupata a Domácí úkoly), obě byly vytištěny, svázány, zabaleny a ... odeslány do Sběrných surovin. Do těch Sběrných surovin, ve kterých před deseti lety balil starý papír. Do těch Sběrných surovin, ve kterých jeho manželka Eliška právě v té době pracovala - a opatřovala náklady zakázaných knih dopravními doklady. Potměšilost a ironie osudu. Bohumil Hrabal je náhle persona non grata. Stahuje se do ústraní, většinou žije v Kersku. A zase paradoxně - právě v této době vznikají jeho nejlepší texty.
Postřižiny
Již od poloviny šedesátých let Bohumil Hrabal mluvil o vzpomínkové próze, v níž se vrátí do Nymburka svého dětství a mládí, do pivovaru a ke strýci Pepinovi. Prvním takovýmto textem jsou Postřižiny (1970). Autor nahlíží někdejší maloměsto očima své matky, manželky správce pivovaru. Jazyk vyprávění je košatější a obraznější, proud řeči pozvolný a klidný. Děj není podstatný, podstatné jsou obrazy, postavy a situace. Maminka se navždy stává Maryškou, tatínek Francinem a strýc Pepin dominantní figurou celého Hrabalova díla. Zajímavé je, že s marnotratně uvolněným jazykem této novely si neporozuměli ani samizdatoví editoři, kteří jej opisovali s četnými úpravami, stylistickými posuny a slovoslednými vylepšeními. Hrabal se totiž dopracoval stylu plného násobných, často synonymických přívlastků, návratných motivů, nadměrných souřadících spojek a monotonního opakování oblíbených slov či obratů. Jeho psaní stále více připomíná impresionistickou malbu nebo symfonickou tvorbu z přelomu století. Zde je nezbytné se zmínit o technice Hrabalova psaní, kterou sám mnohokrát popsal a komentoval. Základem je neuvěřitelně rozsáhlá a detailní paměť, do níž autor ukládá příběhy, historky, motivy nebo i jen zaslechnutá slova. Tento materiál se v hlavě hromadí, kumuluje a zcela nepopsatelným způsobem také navzájem reaguje, váže se a pořádá. Děje se tak všude, tvůrčí dílna chodí s autorem po hospodách, jezdí autobusem či chodí po lese... až najednou přijde okamžik, kdy text musí ven a je vychrlen přímo do psacího stroje rychlostí osm stran za hodinu. Vzniklý prvopis pak čekají nůžky a lepidlo a následný přepis, který už je možné svěřit redaktorům. Počínaje Postřižinami ustupuje Bohumil Hrabal od neustálého přepisování a "vylepšování" textů. Stále více se přiklání k textům vzniklým á la prima.
Obsluhoval jsem anglického krále
To je také případ románu Obsluhoval jsem anglického krále (1971), který údajně vznikl během tří letních týdnů v Kersku a je ponechán v prvotním stavu. Pět kapitol je vždy uvedeno slovy "Dávejte pozor, co vám teďka řeknu" a končí také vždy stejně: "Stačí vám to? Tím dneska končím." Tímto jednoduchým způsobem je dána základní stylová poloha - jde o vyprávění, ještě přesněji: povídání. K tomu ostatně odkazuje i zdánlivě matoucí podtitul Povídky, jde totiž nepochybně o román, poddtitul jen zvýrazňuje okolnost, že vše čtenáři povídá jeden vypravěč: nejprve pikolík, později číšník, poté majitel hotelu a úplně nakonec cestář. Tento vzrůstem i osobností malý člověk je vlastně bezejmenný a je to záměr. V prvních třech kapitolách nepadne o jménu či příjmení vypravěče ani zmínka, teprve s příchodem nacistů a jejich rasových požadavků se dozvídáme, že jeho dědeček se jmenoval Johann Ditie, později z kontextu vysvitne, že on sám nosil do té doby příjmení Dítě. Symbolika tohoto příjmení je stejně nepřehlédnutelná jako fakt, že v poslední kapitole je opět důsledně (možno-li: ještě důsledněji) bezejmenný. Román se odehrává v Čechách v období kolem druhé světové války a společenské a politické události jsou jednou z podstatných vrstev příběhu, i když nejsou explicitně středem vypravěčova povídání. Z hlediska vylíčení česko-německých vztahů jde patrně o nejpřesvědčivější umělecké ztvárnění tohoto tématu v české literatuře. Vlastní život vypravěče probíhá v románu víceméně souvisle a chronologicky, od vyučení v hotelu Zlatá Praha přes číšnická léta v hotelích Tichota a Paříž, až k "německé" čtvrté kapitole, kdy poprvé se cítí malý pingl velikým, neboť už mu neříkají Piňďo a Prcku, ale oslovují ho Herr Ditie. Vyvrcholením románu je pak poslední, nejrozsáhlejší kapitola. Vypravěč po válce dostal sice půl roku podle malého dekretu, ale potom postavil na kraji Prahy hotel a splnil se mu jeho sen - stal se milionářem. A tak, když byla vyhlášena milionářská dávka, trpí tím, že po něm nikdo peníze nechce, že není uznaným milionářem, a když si své milionářství vymůže, přichází převrat a on je internován s ostatními milionáři, ale ani tady není uznán za rovného s nimi, a tak nakonec, když si má vybrat mezi vězením a lesní brigádou, odchází do pohraničí, kde končí jako cestář, který rok po roce znovu a znovu obnovuje jednu jedinou cestu. Román Obsluhoval jsem anglického krále je dalším krokem vpřed v Hrabalově tvůrčím vývoji. Má všechny přednosti předchozích děl, navíc má zřetelnou dějovou linku a promyšlenou soustavu symbolů, metafor a podobenství. Z čtenářského hlediska jde zřejmě o nejvděčnější dílo Bohumila Hrabala. V Sebraných spisech vyšlo jako 7. svazek.
Městečko, kde se zastavil čas
Městečko, kde se zastavil čas (1973) pokračuje ve vzpomínkové linii Postřižin. Jde opět o Nymburk, před válkou i po ní, tentokrát viděný chlapeckýma očima autora. Maminka, Francin a Pepin jsou opět hlavními postavami jednotlivých kapitol, novela je ovšem zalidněna mnoha dalšími svéráznými figurami. Velmi sugestivně je vylíčen konec války a znárodnění pivovaru, což ovšem byla právě témata, která v období "normalizace" nebylo možné publikovat. Zde je namístě také všeobecnější poznámka o faktografické autenticitě textů Bohumila Hrabala. Povšechně lze říci, že se autor drží skutečnosti do nejmenších detailů, možná že právě detaily považuje za nejpodstatnější. Je-li to však v zájmu textu, změní cokoli a jakkoli, pokud to prospěje vyznění metafory či hyperboly. A tak v závěru Městečka Francin odhazuje cyranovským gestem do Labe slavnou "námořní čepici" umírajícího strýce Pepina a po příchodu domů reaguje na zprávu o Pepinově smrti slovy "Ano, vím to", ačkoli ve skutečnosti byl v té době sám již téměř rok mrtvý...
Něžný barbar
Současně s Městečkem pracoval Bohumil Hrabal na souboru textů Něžný barbar (1973). Kniha je věnována výtvarníkovi Vladimírovi Boudníkovi při příležitosti pátého výročí jeho předčasné smrti. Jde opět o vzpomínky, tentokrát hlavně na Libeň padesátých let. Přísný faktograf by opět nalezl nějaké odchylky od skutečnosti, smysl knihy však byl v předání Vladimírova poselství, což se bezezbytku podařilo. Vladimír Boudník je nejen stále uznávanějším novátorem výtvarných technik, ale je i jednou z nejdůležitějších postav díla Bohumila Hrabala. Vzpomínkové prózy první poloviny sedmdesátých let tvoří 6. svazek Sebraných spisů.
Slavnosti sněženek
V první polovině sedmdesátých let psal Bohumil Hrabal také povídky. Shrnul je do sbírky Slavnosti sněženek (1975). Povídky jsou věnovány především Kersku a lidem tam žijícím, sbírka však obsahovala i stěžejní texty tohoto období, jako např. Variace na téma jedné slečny, Družička, Rukověť pábitelského učně. Bohužel v oficiálním vydání (1978) právě tyto povídky chybějí. Původní podoba Slavností sněženek vyšla až v rámci Sebraných spisů jako 8. svazek.
Příliš hlučná samota
Vyvrcholením celého díla Bohumila Hrabala je novela Příliš hlučná samota. Autor ji dokončil v červenci 1976, ale pracoval na ní minimálně od roku 1974. Existuje mnoho přípravných skic a tři definitivní variace - první psaná apollinairovským veršem, druhá v hovorové češtině a třetí psaná spisovným jazykem. Se vznikem Hlučné samoty úzce souvisí i lyrická báseň Adagio lamentoso. Hrdina Příliš hlučné samoty, dělník ve sběrně starého papíru Haňťa, pracuje pětatřicet let ve sklepení sběrny u stařičkého lisu. Z hromad starého papíru zachraňuje vzácné knihy a shromažďuje je ve svém pokojíku, čte si v nich a tak je "proti své vůli vzdělán". Celá novela je vlastně vnitřní Haňťův monolog, psaný sonátovou formou se spoustou stále se vracejících motivů. Čtenář se seznámí s Haňťovou první láskou Mančinkou i cikánkou Ilonkou, která zmizela v koncentračním táboře. Je svědkem každodenního zápasu s horami papíru i s nekonečnými džbány piva, vyslyší Haňťovy citace filozofů i jeho sny o důchodu, do kterého si odvede i vysloužilý mechanický lis. Práce je pro Haňťu rituál, balíky slisovaného papíru jsou umělecká díla, v jejichž útrobách se nacházejí poklady ducha. Moderní sběrna, kterou Haňťa navštíví, jej děsí neosobností a sterilitou, nedovede si takovou práci představit, proto, když je přeřazen do sběrny čistého papíru, kde již nebude moci objevovat krásné knihy, je zoufalý až k sebevraždě... Haňťa v Hlučné samotě je samozřejmě jiný než Haňťa v Baronovi Prášilovi. Ve skutečnosti je to Haňťa jen podobou, uvnitř je beze zbytku sám autor. A Příliš hlučná samota je vrcholná a svrchovaná autorská výpověď. V 9. svazku Sebraných spisů jsou obsaženy všechny tři variace.
70. a 80. léta
V lednu 1975 přinesl týdeník Tvorba půlstránkový rozhovor, ve kterém Bohumil Hrabal v podstatě řekl, že bude volit kandidáty národní fronty a že má rád fotbal. To mu mělo umožnit návrat do české literatury - celkem vzato však tento rozhovor ničemu nepomohl. Mohly sice zase vycházet Hrabalovy knihy, ale ne tak, jak je napsal. Městečko, kde se zastavil čas se změnilo přepracováním v Krasosmutnění (1979), další momenty z něj obsahují Harlekýnovy miliony (1981). Tyto dva texty jsou v 10. svazku Sebraných spisů. Zcela změněná Příliš hlučná samota vyšla jako koláž prostřihů s Něžným barbarem pod názvem Kluby poezie (1981), v roce 1982 vycházejí Domácí úkoly z pilnosti, ovšem redakčně škrtané a upravené. Život bez smokingu (1986) přinesl několik nových textů, opět redakčně měněných, autor tuto knihu uvítal hlavně proto, že zde vyšla novela Autíčko, která redakční zásahy ještě celkem přežila. Dále vycházely především neustále další a další výbory ze starých textů, které snad měly čtenáře ujistit, že autor nic nového netvoří...
Božena Němcová se postupně stala symbolem i patronkou českého jazyka, literatury, kultury a národní existence. Stále jí patří náš obdiv z několika důvodů: Kdo měl těžší život a více bídy a kdo byl statečnějším hrdinou v tomto nerovném boji? Kdo s tak malým vzděláním (dvoutřídní obecná škola) se vypracoval ve vynikající spisovatelku a ve vzdělanou osobnost?
O jejím životě už toho bylo napsáno mnoho. Spousta „historiků“ se už zabývalo jejím původem, avšak mnozí postupovali nehistoricky a nelogicky, někteří se dokonce snažili toto téma popularizovat, jiní zase přenášeli dnešní formy společenského života, předpisy i zákony do počátku 19. století, kdy platily normy jiné.
Zdá se, že nejvíce tajů a záhad visí nad dětstvím a mládím Barbory Panklové, proto bych se chtěl zaměřit na toto údobí jejího smutného života. Cílem mé práce je vyvrátit domnělé tvrzení, že Barunka Panklová není dcerou Terezie Novotné a Johana Pankla.



Tajná svatba
Podle starého latinského pořekadla je vždy matka jistá, ale otec nejistý. V případě Němcové však někteří „badatelé“ dospěli k absurdnímu závěru, že u ní prý není jistá ani matka. Božena Němcová byla původem (narozením) vídeňská Češka, jako desetitisíce jiných dětí (manželských i nemanželských).
Rodiče Barbary Panklové měli ve skutečnosti dvě svatby. Němcová se ke konci života zajímala o prehistorii manželství svých rodičů. Podle otcova vyprávění pořídila dokumentární záznam Urozený a neurozený a Neveselá svatba.1) Můžeme z něho čerpat, neboť Němcové nešlo o umělecké ztvárnění, ale o faktografické vyprávění.
Terezie Novotná otěhotněla s Panklem asi začátkem května roku 1819. Aby ji Pankel zachránil před zoufalstvím, že zůstane svobodnou matkou, dal se s ní tajně oddat na přímluvu či naléhání Hauptmannových, v jejichž hostinci byla Terezie zaměstnána. Barbora Hauptmannová, Barunčina kmotra, nabídla, že bude Terezii dočasně živit. Ve svém vyprávění se Pankel netajil tím, že se mu do svatby nechtělo. Tehdy pracoval jako panský kočí u hraběte Rudolfa von der Schulenburga. Ve vyprávění Johana Pankla Boženě Němcové je tato významná pasáž: „Ve starém kostele (pravděpodobně chrám Altenlerchenfeldský) na Nové Vídni měl jsem oddavky onoho osudného rána, kdy Vaše Milost nakvap odjela na venkov…“. Když se Johan přiznal, že si bez dovolení vypůjčil koně a kočár, hrabě mu odpustil a pomohl. Dohodl se s chotí, že Terezii zaměstnají jako panskou pradlenu v Ratibořicích, kde sice bude mít malou mzdu, ale dostatek naturálií, aby uživila sebe a děti. Zaměstnavatelé se nepředali. Schulenburg odhadl, že Pankel, když měl dítě před svatbou, bude jich mít více po svatbě a že by bylo drahé živit jeho rodinu ve Vídni nebo v Zaháni. Na českém venkově a v naturáliích to přijde mnohem levněji.
Terezčina smlouva s náchodským panstvím ze dne 3. července 1820 obsahovala bohatý výčet naturálií a ustanovení, že „žena kočího Pankla zůstane nadále pod dohledem správcové v Ratibořicích jako panská pradlena.“ Důležitá byla formulace „žena kočího Pankla“ před sňatkem v České Skalici, což je důkazem, že vrchnost uznávala tajnou svatbu z Vídně a tím i Pankla za právoplatného otce.2) Práce a obživa byla zajištěna, ale za nezvyklé podmínky odloučení obou manželů, což znamenalo pro Terezii trpký život bez mužovy přítomnosti, pomoci a fyzické i duševní podpory.
Oficiální sňatek se konal opožděně až po narození dítěte nikoliv proto, že se musel pro svobodnou matku Terezii Novotnou najít ženich, jak se domnívají někteří interpreti, ale z toho důvodu, že odvedenému rekrutovi Johanu Panklovi hrozila čtrnáctiletá vojenská služba. Pravomoci vojenských úřadů přestal podléhat až ve svých 26 letech. Opožděné sňatky svobodných matek byly častým sociálním jevem. Nejedna taková žena musela čekat, až se otec dítěte domůže místa a platu, aby uživil rodinu. Často se stávalo, že svobodná matka, čekající na oddavky, musela být služkou do doby, až otec dítěte našel zaměstnání, které by uživilo rodinu, a teprve potom mohla odejít ze služby. Tajné sňatky se nezapisovaly do oficiálně používaných svatebních matrik. Fara pro ně měla zvláštní „tajnou“ knihu, z níž neposkytovala údaje. Kdyby se tento záznam našel, byl by to další pádný důkaz anulující domněnku o šlechtickém původu dítěte.
V Ratibořicích a v okolí se sice vynořovaly bajky o ohromné sumě peněz, údajně šlechtou zaplacených za utajení šlechtického původu Barunky, ale neexistuje o nich jediný platný důkaz nebo dokument. Barunčina sličnost se vysvětlovala tím, že byla nemanželskou dcerou kněžninou.
K tomu mohla přispět okolnost, že Barunku přivezl z Vídně do Ratibořic pravděpodobně jeden z kočárů suity paní kněžny. Jistě neseděla Terezie s Barunkou v náručí s paní kněžnou v témže povoze, ale když kněžna mohla vozit s sebou dvě tři komtesy, proč by nemohla přivést i své novorozeňátko? Tak soudilo okolí, ale „hercóčka“ byla zřejmě srozuměna s tím, že Barunka byla předmanželským dítětem Terezie Novotné a Johana Pankla a že se tito rodiče asi za půl roku vezmou. Šlo tedy o provizorium, nikoliv o podvod, jak se domnívají někteří životopisci, neznalí dřívějších způsobů života.


Kdy se vlastně Barunka narodila?
Protože kněz Herrmann Praxmarer, jenž dítě pokřtil, zapsal do matriky datem křtu pátek 5. února 1820, nikoliv ale den narození, dal tím zbraň do rukou pozdějších vykladačů. Ti, kdo z chybějícího dne narození Barunky vyvozují falzifikaci křestního zápisu, nevědí nic o historii, zvláště matrikářství, kromě toho si ani nepřečetli českoskalické matriční zápisy o narození dalších Panklových dětí. Žádné z těchto dětí narozených od roku 1821 (Johan Josef) do roku 1833 (Adelheit I.) nemá uvedeno datum narození. Za tehdejší velké dětské úmrtnosti se novorozenci zpravidla křtili hned druhý den po narození, aby nezemřeli jako tak zvané „nekřtěňátka“. Pokřtěním se novorozeně stalo údem katolické církve, což bylo pro ně důležitější než samotné datum narození. Později byla tato dobová norma jen doplněna (rozšířena) o novou směrnici a začala se zapisovat i data narození. Poslední tři Panklovy děti již mají v matrice zapsána obě data. Vídeňský kněz zaznamenal nemanželský původ děvčátka, neboť se narodilo svobodné matce. Přes všechny snahy a pátrání nebyl nalezen dokument, který by dosvědčil a nezvratně potvrdil šlechtický původ Barunky Panklové.
Již v 80. letech 18. století byly za Josefa II. vydány patenty, zaručující křestním, svatebním a úmrtním matrikám právní platnost veřejných listin. Už z toho důvodu nelze pokládat za falzum zápis o Barunčině křtu ze dne 5. února 1820 ani o jejím sňatku dne 12. září 1837, kdy byl zaznamenán nevěstin věk 17 let. Oddávající kněz by nemohl toto stáří zapsat, kdyby Barunka byla narozena dříve, čili oba dokumenty na sebe navazují a vyvracejí domněnky o jakékoliv falzifikaci.
V roce 1831 si Panklovi vyžádali Barunčin křestní list. Vídeňský farář v něm potvrdil, že Johan Pankel a Terezie Novotná zplodili dceru Barbaru, jež byla pokřtěna dne 5. února 1850 (datum narození opět uvedeno nebylo). Chyběla jakákoliv zmínka o manželském či nemanželském původu dítěte, což někteří stoupenci šlechtického původu pokládají za jakýsi druh podvodu, přitom ale nemají ponětí o rodinném právu a nevědí, že nemanželské dítě nesmělo dědit po svém otci, i když byl znám, a muselo mít poručníka. Proto byl zaveden právní akt, zvaný legitimace, jímž bylo dítě posuzováno jako manželské a nabylo práva dědit i po otci. Němcové toto právo nepomohlo, neboť její otec zemřel téměř nemajetný.


Má Božena Němcová šlechtický původ?
Zastaralý a třídně motivovaný předsudek, že chudí lidé nemohou mít nadané a pěkné děti, byl nesčíslněkrát vyvrácen životem i statistikami. Většina našich umělců a vědců pocházela z malých poměrů. Všechny Panklovi děti byly pěkné a inteligentní. Za důkaz také nelze považovat náhodnou podobu Dorothey, nejmladší vévodkyně Zaháňské, a Němcové. Jedná se zde o ztvárnění podobizny různými umělci, kteří se je často snažili idealizovat podle módy tehdejší doby. Navíc je vědecky dokázáno, že existence dvojníka je možná. Mnoho lidí si je navzájem podobných a přece nejsou pokrevními příbuznými. Důležitý je také fakt, že dcera se často podobá spíše otci než matce. Jak je tedy možné že se Němcová podobá svým sourozencům a její syn je podobný na svého dědu?
Zastánci šlechtické teorie si vytvořili jednoduchou fikci: Podle nich bylo novorozeně adoptováno Panklovými, aby byl zamaskován jeho šlechtický původ (Helena Sobková dokonce uvádí věk tří let jako nejvhodnější), kdy dítě snadno zapomene na původní rodiče. Vůbec si nedělají starosti s tím, zdali se počátkem 19. století prováděly adopce (ani dnes to není snadné). Tehdy však platil přísnější zákon a jiné podmínky. Tehdejší norma by ani Panklovým osvojení neumožnila. Navíc argumentují různými nepřímými svědectvími a majetkovými doklady (v nichž není nikdy jmenována Barbara Panklová), které by se daly vyložit jako odměny za to, že Panklovi přijali do rodiny cizí šlechtické dítě a vydávali je za vlastní.
V časovém sledu figurují na prvním místě zlaté náušnice, svatební dar od Kateřiny Zaháňské, dále domek „panklovna“ a do třetice náhrobní kříž Johanu Panklovi na hřbitově v Zaháni (Sagan ve Slezsku, dnes Zagań) od Dorothey.
Uvedené tři dary jsou označovány za důkaz, že Barunka byla nemanželskou dcerou vévodkyně Kathariny Frederiky Zaháňské (1781-1839) a rakouského kancléře Klemense Lotara Wenzela Metternicha (1773-1859). Kromě tohoto vlivného milence (v letech 1813-1815) měla „paní kněžna“ tři manžely: Byli jimi Louis Ferdinand Rohan v období 1800-1805, Vasilij Trubeckoj v dvouletí 1805-1806 a Karl Rudolf von der Schulenburg v letech 1819-1828, ale s žádným z těchto čtyř mužů děti neměla.
Podle pověsti (podtrhl Jan Pleskač) měl Pankel dostat od Metternichovy kanceláře peníze na výchovu a výživu Barunky, když ji po svatbě adoptoval. V dopise dr. Fanderlíka do Evropy se mluví o 1800 zlatých. Podle záznamu Beresdorfa Chancelora dostala vévodkyně Kateřina začátkem roku 1838 vyděračský anonymní dopis, v němž se vymáhalo 30000 zlatých?4) Tento neúplný údaj není zaznamenán pamětníkem, ale jeho potomkem se stoletým zpožděním. Text vyděračského dopisu nebyl zveřejněn, takže tuto událost nemůžeme spojovat s domnělým nemanželským původem Boženy Němcové. Také se nedovídáme, jak Metternich záležitost konkrétně urovnal. Z těchto důvodů nemůžeme informaci, získanou a opřenou o úvodní „podle fámy“ brát v úvahu. I kdyby Metternich Panklovi zaslal oněch 1800 zlatých, nemuselo by to být důkazem, že byl pravým otcem. Při svých služebních cestách si rád Pankel přivydělal, takže uvedený obnos mohl být odměnou za nějakou jinou službu, nejspíše za dopravu, odvoz a podobně. Domněnky o vysokých finančních odměnách za mlčenlivost jsou nelogické. Vždyť se stejně říkalo, že Barunka je dítětem Kateřiny Zaháňské a kancléře Metternicha. Proto by šlechta zbytečně neutrácela vysoké sumy, které by stejně nemohli umlčet šířící se fámu. Není dokázáno, že by paní kněžna Barbaru porodila. Poměr s Metternichem trval údajně asi dva roky (1813-1815), takže dítě s Metternichem by musela Kateřina porodit jen v letech 1814-1816, čili Barunka by musela být starší o 4 až 6 let.
Svého času se tradovalo, že Barunčina matka vyzvedla v náchodské lékárně lék pro nemocnou dcerušku, aniž jej zaplatila. Prý to bylo opovážlivé počínání matky, která chtěla zneužít a využít toho, že dítě mělo šlechtické rodiče ze Zaháňského rodu, takže to bylo pokládáno za důkaz, že Barunka není dítětem svých rodičů. Přitom byla zamlčena druhá polovina pravdy: vrchnostenská kancelář odmítla totiž lék platit a účet za něj předepsala k úhradě Panklovi. Matka se bála o zdraví a život dítěte, a když neměla peníze, nemohla postupovat jinak, když pracovala pro vrchnost. Je nespravedlivé kvalifikovat její počínání jako drzost a nevzít v úvahu její obavy, které ji donutily k cestě do Náchoda a zpět. (Pěšky?)
Podezření z mateřství Barunky Panklové se přeneslo na Dorotheu a jejího milence, rakouského diplomata a důstojníka Karla Jana Nepomuckého Clam-Martinice (1792-1840). Dorothea Zaháňská se naposled setkala se svým milencem 21. ledna 1816. V její korespondenci jsou pasáže, dokazující, že byla těhotná, ale chybí kardinální důkaz, že tímto dítětem byla Barunka Panklová.
Není žádného důkazu o tom, že by Carl Johan Nepomucký Calm-Martinic něco Barunce dal v penězích nebo v naturáliích. Přitom se šlechtičtí otcové zpravidla snažili alespoň z části nebo na určitou dobu „levobočky“ podpořit nebo existenčně zajistit. Proč také Barunka nebyla přijata mezi kněžniny a jiné šlechtické schovanky na vychování do zámku Löbichau (Libišov) u Gery. V tomto exkluzivním zámeckém prostředí byly vychovávány nemanželské děti šlechtického původu (v hudbě, zpěvu, malování a kreslení i v literatuře).
Odpovídaly vůbec dary obrovskému jmění rodiny, jíž patřilo náchodské panství se zámkem, Ratibořice, Chvalkovice, Zaháň a další bohatství ve Vídni? Tehdejší cena zlatých náušnic představovala pro paní kněžnu pouhý pakatel. Jinak za celý svůj život nedostala Božena Němcová od zaměstnavatelů svých rodičů žádný dar. Proč Pankel dostal stavení právě v roce 1840? Při svých dalekých a rychlých jízdách „paní kněžna“ (vévodkyně) Kateřina Zaháňská potřebovala obratného, vynikajícího vozataje i jezdčíka a ošetřovatele koní, jakým byl právě Johan Pankel. Ovdovělý hrabě Schulenburg tyto sportovní záliby (někdy až výstřednosti) nesdílel a proto štolbu penzionoval. Tím Pankel ztratil služební příjem, ale penzi nezískal. V takových případech bylo zvykem odškodnit penzionovaného zaměstnance darem trvalé ceny. Proto Panklovi dostali domeček na stráni. Jednalo se o malinké stavení, do kterého by se Panklova početná rodina nevešla.
V Kubkově a Novotného publikaci najdeme také náčrt Panklova pomníčku, tak zvaného „třetího daru“. Byla to spíše zednická, než sochařská práce, mohl ji zhotovit některý řemeslník panství v rámci svých služebních povinností, o materiál nebylo v zaháňském dvoře nouze. Karl Rudolf von der Schulenburg si vážil Panklovy pracovitosti a poctivosti, a proto ho doporučil své švagrové Dorothee Zaháňské, aby Pankla reaktivovala a spolu s ním zaměstnala i členy jeho rodiny (to se uskutečnilo v roce 1845).
Kdyby platila starší domněnka, že Barunka byla dítětem Kateřiny Zaháňské a Metternicha, přiváděla by ji babička na zámek k vlastní matce, kdyby platila domněnka o nejmladší kněžně Zaháňské jako matce Barunčině, vedla by ji babička k tetě. Kdyby tomu tak bylo, pak by byla návštěva zámku nežádoucí, neboť by posílila mezi lidem domněnku, že Barunka je šlechtickým dítětem. V rozporu s tím byl i fakt, že šlechtičtí „příbuzní“ nechali děvče s celou Panklovou rodinou bydlet v nádvorním brlohu (po přestěhování ze starého bělidla).
Je tu možnost, že si návštěvu na zámku Němcová vymyslela, aby demonstrovala, jak vážnou a vlivnou osobností byla její babička, prostá žena z lidu a aby ukázala možnost harmonického soužití, jak sociálního, tak národnostního.
Z mnoha set českých spisovatelů ani jeden nebyl oboustranného šlechtického původu, takže i počet pravděpodobnosti nasvědčuje „normálnímu“ společenskému původu Boženy Němcové. Dohady o šlechtických rodičích vznikly proto, že Barunčin otec a zčásti i ona sama žili ve styku nebo alespoň v sousedství šlechtické společnosti.


Byla si Božena Němcová vědoma toho, že mohla být dcerou šlechticů?
Je pravda, že Dorothea Zaháňská se s Němcovou znala: Ve spisovatelčině pozůstalosti byla nalezena vévodkynina odpověď na děkovný dopis B. Němcové. Vévodkyně v něm děkuje za přátelské blahopřání, které činí Němcové čest a jí radost, vděčně je opětuje a dodává, že literární dar (který spisovatelka k dopisu přiložila) jí přišel vhod, neboť obohatil její knihovnu a usnadnil jí pohled na originální poezii, která by jí jinak zůstala cizí. Psaní končí vřelým přáním: „Meine besten Wünsche für ihr wohl, liebes Kind, verden Sie stets begleiten; mögen sie Ihnen Glück und Segen bringen: Dorothea H.[erzogin] v. Sagan.“ Dorothea Zaháňská popřála tedy Němcové blaha naštěstí, ale neposlala jí ani zlatku. Tehdy nikoho nenapadlo vykládat oslovení „liebes Kind“ jako důkaz skutečného mateřství. Bylo spíše výrazem shovívavého, blahosklonného vztahu na základě vzájemné známosti při rozdílu asi dvaceti let věku, navíc tu šlo o zaměstnavatelčin kladný vztah k členům Panklovy rodiny. Přitom ale Němcová psala 24. července 1856 synu Karlovi do Zaháně, kde pracoval v zámeckém zahradnictví:
„A konečně jestli to hrabě a kněžna ví, co z toho? Dali a dají nám kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali. Jestli otci čeho udělali, on si to musel trpce vysloužit, chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nenechal ani krejcaru, na nimž by lpěla nepoctivost; a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčná, proto jestli snad mým bratrem někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání? Matka co má, musí si vysloužit. Babičce se to musí ale odpustit, protože nezná všecky ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry (Verhältnisse) - z čeho celá věc povstala, a pak že nemají naši to národní uvědomění (nationales Selbstbewuztsein), nejsou Němci ani Češi - všude dobře, kde je dobře. - Ovšem člověk je všude člověk - a já cítím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší, a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začnout od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země, a pak teprv přijde do všeobecného světa, a kdo nemiluje svého, nemiluje i cizého, kdo nectí svou národnost, nezná ctít i jinou. To ale naši neznají, a proto zdá se jim to zbytečnost, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci snad dokonce trpěl, to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. - Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, a kdyby byl opravdu Němec, jako se jen jmenuje, - byl na vyšším místě. - To všecko naši nevědí. - A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smejšlím, jak víš.“3)
Tón dopisu je roztrpčený a krajně rozhořčený. Proto je nutné skončit s opakovaným bezdůkazným podezíráním, že Božena Němcová je vlastně lhářka, rovněž tak její rodiče i kněz, jenž vyhotovil křestní zápis a doplnil, že otcem byl vrchnostenský kočí, ve skutečnosti ale že rodiče byli šlechtici a Barunka pouhou schovankou Panklových!


Pokud se někdo domnívá, že Němcová byla o několik let starší, než ve skutečnosti na základě záznamů ze školy, nebere v úvahu chaos v těchto záznamech vůbec. Barunka byla pravděpodobně ve škole zapsána už ve svých čtyřech letech. Tehdy se totiž zápisu děti ani rodiče přímo nezúčastňovali, a tak mohlo dojít k chybě. Barbara pak nastoupila do školy jako starší, než ve skutečnosti byla. Tento chybný záznam nebyl poopraven po celou dobu školní docházky Barbory. Terezie Panklová pravděpodobně nechtěla moc upozorňovat na nemanželský zrod dítěte.
Účelem mé práce nebylo přinést nové poznatky, či důkazy, ale spíše shrnout okolnosti hovořící pro nešlechtický původ Němcové.



Poznámky:
1) Božena Němcová, sborník statí o jejím životě a díle 1820/1862. Redakcí Václava Černého vydala Učitelská jednota Komenský v Náchodě. Praha 1912, s.25

2) Masarykův slovník naučný, 5. díl (1931), s.106

3) Božena Němcová: Listy 2, 1952, s 214-215

4) Mir. Ivanov: Paní Božena mýtů (ne)zbavená. Rozhovor s Blankou Kovaříkovou. Tvorba, č. 52, 28. 12. 1988, s. 12-13
doba ovlivněná 1. Světovou válkou (1914 – 1918)
- 1917 – říjnová revoluce v Rusku (7. listopadu)
- 28. října 1918 vznik ČSR
- do roku 1920 boj o charakter republiky (vznik poetismu)
- polovina 20. let – obdiv revolučních nálad (vzniká poetismus)
- 1929 hospodářská krize, stávky a demonstrace
- 30. léta surrealistická skupina
- 2. polovina 30. let – varování proti fašismu
- 1938 Mnichovská dohoda
- 15. 3. 1939 vznik protektorátu Čechy a Morava

Proletářská poezie – reakce na revoluční události v Evropě i u nás. Hlavní hrdinou je dělník (proletář), který bojuje za spravedlivý svět a to především revolucemi a svou prací vytváří trvalé hodnoty.

POEZIE

Jiří Wolker (1900 – 1924)

- vyrůstal v Prostějově. V Praze studoval práva, současně navštěvoval přednášky na filozofické fakultě. Účastnil se činností v Literární skupině a v Devětsilu, obě sdružení později opouští pro jejich odklon od proletářského umění. S Konstantinem Bieblem odjel do Jugoslávie, propuká u něho tuberkulóza, léčí se v Tatranské poliance, nemoc se zhoršuje. V roce 1923 si ho matka převáží domů a v lednu 1924 umírá. Plně si uvědomoval co se děje, vše se odráží v básních, ve kterých se loučí.

Dílo:
1. „Těžká hodina“ – básnická sbírka, je výrazem proletářské poezie, od osobně laděných veršů směřuje k širší, obecně platné výpovědi o světě, využívá formy balady, monumentalizace, vážný podtón (smutek, bolest, bojové odhodlání).

2. „O snu“ – balada, Jan se procházel městem a pozoruje rozdíly. Rozdělení světa na bohaté a chudé.

3. „O nenarozeném dítěti“ – balada, bída, která zabrání narození dítěte.

4. „O očích topičových“ – balada, dělník který celý život pracoval v továrně přichází o zrak, ale práce po něm zůstává a on umírá.

5. „Těžká hodina“ – chtěl napsat knihu balad, tyto balady a poslední básně z doby nemoci jsou zařazeny do pozůstalosti. Autor se staví do pozice dítěte, jehož očima hledí na svět po první světové válce. Hrozí se jejího násilí, zbytečné krutosti a zloby. Wolker se vrací do prostředí svého bezstarostného mládí, klidných zákoutí a pokojné přírody. Z celé sbírky vyznívá tón radosti a lásky mladého člověka.

6. „Z nemocnice“ – balada z doby nemoci, muž má představu když by na jeho postel svítilo slunce, tak by se uzdravil. Chce aby nemocný pod oknem zemřel, uškrtí ho. Chtěl jsem žiti kamaráde proto jsem tě uškrtil. 2 dny slunce nesvítilo, 3 den ano.

7. „O námořníku“ – balada z doby nemoci. O lásce (věrnosti) a nevěře. Námořník se oženil z lásky a musí odjet na moře. Ona chce aby odjel, on říká aby na něho myslela a byla věrná. On přijíždí do Marseye. Ona na něho čeká. Děvče se mu připomíná. Říká jí, že miluje jen svou ženu. Každá mu byla dobrá. Ta dívka, která na něho čekala se utopila. On se vrací a žena mu byla nevěrná. Psa zabil. Mikuláš je na lodi, je u majáku. Strážce majáku zemřel. Mikuláš nastupuje místo něho.

Jindřich Hořejší (1886 – 1941)

- narodil se v pražské proletářské rodině. Roku 1905 odešel bez finančního zajištění do Paříže. Za války se ocitl na ruské frontě. Pracoval jako úředník a redaktor.

Dílo:
1. „Hudba na náměstí“, „Korálový náhrdelník“, „Den a noc“ – sbírky

Josef Hora (1891 – 1945)

- pracoval jako redaktor v Právu lidu, narodil se v Dobříně u Roudnice. Vystudoval právnickou fakultu, byl členem komunistické strany, ale roku 1929 se s ní rozešel. Redigoval časopisy Plán, České slovo a Postavy a dílo. Překládal z ruštiny.

Dílo:
1. „Pracující den“, „Srdce a vřava světa“, „Bouřlivé jaro“ – sbírky

Jaroslav Seifert (1901 – 1986)

- narodil se na pražském Žižkově v dělnickém prostředím jeho otec byl vyučený zámečník. Nedostudoval gymnázium, věnoval se žurnalistice. Pracoval v „Rudém právu“, v brněnské „Rovnosti“, redaktor satirického časopisu „Sršatec“ a obrázkového týdeníku „Reflektor“, který převzal od S. K. Neumanna. Byl spoluzakladatelem Devětsilu. V roce 1949 zanechal novinářské činnosti. Překládal Bolka, Apollinaira atd. Od roku 1950 se věnoval zejména literární činnosti. Měl těžkou chorobu pohybového ústrojí. Byl předsedou Svazu československých spisovatelů. V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.

Dílo:
I. Proletářská poezie
1. „Město v slzách“ – básnická prvotina vzbudila u čtenářů pozornost upřímností a zachycením atmosféry doby (tuto sbírku věnoval S. K. Neumannovi), vyznačuje se záměrnou jednoduchostí, křiklavou nadsázkou a naivismem.

2. „Samá láska“ – sbírka ovlivněná smutkem nad dosavadním světem plným zášti a nenávisti, ilustruje přechod od proletářské k poetistické poezii, spisovatel se opájí novodobou civilizací, dychtí po poznání všech krás světa, vzývá svou „lyru elektrickou a železnou píseň chce kamennému mostu pět“.


Konstantin Biebl (1898 – 1951)

- narodil se v Lounech. Za války sloužil na Balkáně, pak studoval medicínu. Navštívil Alžír, Tunis, Sumatru a Jávu. Přátelil se s Wolkrem. Byl členem Devětsilu a Brněnské literární skupiny.

Dílo:
1. „Věrný hlas“ – sbírka věnovaná Wolkrově památce.
2. „Zlom“, „Zloděj z Bagdádu“ – sbírky

Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947)

- narodil se v rodině pražského advokáta. Po přerušení středoškolských studií se plně věnuje literatuře. Pracuje na Almanachu secese, zakládá anarchistický časopis Nový kult, spolupracuje s Lidovými novinami, připravuje Almanach pro rok 1914. 1. sv. válku tráví na frontě. Po válce vstupuje do České strany socialistické a v roce 1921 do KSČ, v roce 1929 vystupuje proti novému vedení v KSČ v čele s Klementem Gottwaldem. Prošel složitým uměleckým vývojem od anarchismu, dekadence a symbolismu přes civilismus a kritický realismus až k proletářské poezii.

Dílo:
1. „Rudé zpěvy“ – sbírka

2. „Nové zpěvy“ – civilizační poezie

3. „Láska“ – intimní poezie

POETISMUS

Ryze český básnický směr, program mladé generace, která chce žít naplno proti odříkání a zdrženlivosti se chtějí přenést do krásného světa bez rozporů. Poezie plná obraznosti, humoru, hravosti, převažující exotické a cirkusové náměty, proti logice staví fantazii. Svými básněmi chtěli vyvolávat cit.

Vítězslav Nezval (1900 – 1958)

- narodil se v učitelské rodině v Biskoupkách u Třebíče. Po maturitě na gymnáziu krátce studoval práva v Brně a následně v Praze filozofickou fakultu. Převážnou část života působil jako spisovatel z povolání. Experimentuje ve všech literárních formách.

Dílo:
1. „Most“ – sbírka, básnický debut, smyslová poezie využívající cit pro barvy a tvary.

2. „Pantomima“ – sbírka složená. Má 3 části:
a) „Abeceda“
b) „Podivuhodný kouzelník“ – vyjadřuje zde své chápání, kouzelník je lyr. hrdina, který hledá štěstí a rovnováhu. Člověk může být osvobozen revolucí a ta je chápána jako dobrodružství, radost a štěstí.
c) „Papoušek na motocyklu“ – pestrost peří papouška připomíná bohatost lidského myšlení. Je to próza.
3. „Exotická láska“, „Milenci z kiosku“, „Rodina harlekýnů“ – sbírky

4. „Básně noci“ – sbírka, obsahuje skladby:
a) „Edison“ – má 5 částí. Začíná líčením básníkových toulek po pražských mostech a okouzlením světly noční Prahy. Nachází v novinách Edisonův životopis. Píše o mládí vynálezce a jeho tvůrčím úsilím, vyjadřuje obdiv k moderní technice. Závěr je optimistický, největším štěstím je touha přetvářet a objevovat přírodu. Pocit radosti.
b) „Akrobat“ – má 3 části. Akrobat je zázračný spasitel a vykupitel, který má schopnost uzdravovat nemocné a dávat štěstí nešťastným. Kráčí po pomyslném laně ve světě, ale zřítí se. Jeho úkol je nesplnitelný, nešťastných lidí na světě je příliš mnoho. 2 část básně se jmenuje vyznání. Má autobiografický charakter. Autor se vyznává ze svého dosavadního života, vzpomíná na dětství, mládí, válku. Hledá smysl života. Uvědomuje si, že život je krásný a především život svobodný.

Jaroslav Seifert (1901 – 1986)

Dílo:
Poetismus - odraz jeho cest do Francie a SSSR

1. „Na vlnách T.S.F. (později jako „Svatební cesta“) – sbírka obsahuje básně – obrazy které působí nejen slovem, ale i vizuálně, střídají se různé typy písma, charakteristickými znaky jsou volné asociace a radostná hravost.

2. „Slavík zpívá špatně“, „Poštovní holub“ – sbírky plné neproblematického vidění světa, krásy života, poetizace všedních věcí, ale i neklidu, hledání jistot či smutku, užívá v nich hravou lyrickou obraznost a překvapivé metafory.

Konstantin Biebl (1898 – 1951)

Dílo:
1. „S lodí, jež dováží čaj a kávu“ – sbírka

2. „Nový Ikaros“ – skladba, má 4 zpěvy, obrazy z tropů, zážitky z dětství, milostné vzpomínky, smutek tíha života, básník – mýtický mořeplavec Ikaros, vznáší se v prostoru času.

SURREALISMUS

André Breton (1896 – 1966)

- francouzský básník, studoval medicínu a zabýval se neuropsychiatrií. Byl ovlivněn symbolismem, S. Freudem a H. Bergsonem.

Dílo:
1. „Magnetická pole“ – próza formulovaná společně s P. Soupaultem s použitím metody automatického záznamu.

2. „Bláznivá láska“ – sbírka.


Jaroslav Seifert (1901 – 1986)

Dílo:
I. Období 30. let
1. „Jablko z klína“, „Ruce Venušiny“, „Jaro sbohem“ – sbírky naplněné subjektivní lyrikou, stesk nad uplývajícím časem a kouzlo vzpomínky, zmizela exotika a mnohomluvnost a vystřídaly je střídmé, pravidelné verše, poezie je intimní, má ráz zpovědi, je založena na opakování a melodičnosti.

2. „Zhasněte světla“ – aktuální poezie, sbírky reagují na tragické dění kolem mnichovské dohody.

3. „Osm dní“ – cyklus elegií k úmrtí T. G. Masaryka.

II. Doba okupace
1. „Světlem odění“ – verše se obracely ke zdroji naděje a trvalým jistotám pro každodenní lidskou existenci, k Praze.

2. „Kamenný most“ – alegorická protiokupační poezie

3. „Vějíř Boženy Němcové“ – sbírka napsaná ke 120. výročí spisovatelčina narození, vycházel z jejího intimního života, hledal v ní především ženu, ale i symbol českého jazyka a domova.

Vítězslav Nezval (1900 – 1958)

Dílo:
1. „Žena v množném čísle“, „Absolutní hrobař“ – sbírky ovlivněné surrealismem „automatické texty“, vychází ze světa dětských zážitků, ze snových a halucinačních stavů.

2. „Praha s prsty deště“ – sbírka, prolínání minulosti a přítomnosti.

3. „52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida“ – sbírky sociálně a revolučně vyhrocených básní, inspirace villonskou baladou.

4. „Matka naděje“, „Pět minut za městem“ – sbírky odrážejí obrovskou míru vlastenectví, která pramení z vyhrocené politické situace (1938 – 1940).

5. „Manon Lescaut“ – divadelní hra je oslavou českého jazyka (jako předloha sloužil román francouzského spisovatele 18. stol. A. Prévosta). Tragický příběh mladé dívky Manon (16) a rytíře, kteří se milují, ale nemají peníze. Manon svého rytíře nesmírně miluje, ale miluje také šperky. Proto se seznámí se starším mužem, který jí dává dárky, ale nakonec ji obviní z krádeže a prostituce. Manon je odsouzena a má odejít na ostrov, ale onemocní a umírá v náruči svého milého.

František Halas (1901 – 1949)

- narodil se v Brně v dělnické rodině, dětství prožil v bídě, vyučil se knihkupcem. S Jiřím Mahenem a Bedřichem Václavkem redigoval časopisy vydávané brněnským Devětsilem.

Dílo:
1. „Sépie“, „Kohout plaší smrt“ – sbírky, motivy zániku, smrti, samoty, úzkosti a zmaru.

2. „Tvář“, „Hořec“ – sbírky, melodičtější výraz, úsilí zbavit se pocitu hrůzy.

3. „Doznání“ – báseň, útěk do vlastního nitra a samoty

4. „Staré ženy“ – báseň, snaha postihnout bolestnost stárnutí.

5. „Dokořán“ – sbírka představuje přelom v Halasově tvorbě, verše inspirované pobytem československých interbrigadistů ve Španělsku (1936), Halas si uvědomuje nutnost zaměřit poezii proti bezpráví a násilí.

6. „Torzo naděje“ – reaguje na události roku 1938, sbírka

7. „Praze“ – báseň, výzva k boji s fašismem.

8. „Mobilizace“ – báseň, reakce na mnichovskou zradu

9. „Zpěv úzkosti“ – báseň

10. „Naše paní Božena Němcová“ – vyzdvihuje lásku k mateřštině, vzdává hold české patronce, je symbolem vlastenectví, osobní statečnosti, hrdosti a síly.

11. „V řadě“ – sbírka, po válce, oslavuje bojovníky z pražského povstání.

12. „A co?“ – úzkostné, skeptické verše, zadrhávané, sbírka, po válce, vydána posmrtně, oslava budoucnosti naší země a národa.

Vladimír Holan (1905 – 1980)

- narodil se v Praze, překládal z francouzštiny, němčiny, polštiny, úředník v penzijním ústavu.

Dílo:
1. „Triumf smrti“, „Vanutí“, „Oblouk“, „Kameni, přicházíš“ – sbírky, v dílech první etapy své tvorby tíhne Holan k veršům plným zámlk, ostrých hran, vyhledává nezvyklá slova i slovní spojení, tvoří řadu jazykových novotvarů (např. kráčivec, loučenec, obsvětí, nicočára).

2. „Havraním brkem“ – sbírka, ve které reaguje na ohrožení národní existence, tvoří ji skladby „Září 1938“, „Odpověď Francii“, „Zpěv tříkrálový“ a „Sen“, směřuje k epičnosti.

LITERATURA
a) tradiční : lidová slovesnost - pranostiky,přísloví, zaříkávadla, zaklínadla, horoskopy, písničky, pohádky, povídky
b) psaná


ROMÁNSKÝ SLOH
přišel z jížní Evropy
Architektura : tlusté zdi z kamenných kvádrů ( pevnostni charakter)
půdorys : a) kulatý - převládá ( oltář v apsidě je vždy na východ)


rotundy: sv. Jiří na Řípu, Vyšehrad, sv. Kateřiny ve Znojmě
b) hranatý - basiliky sv. Jiří na Hradě, v Třebíči
mohou mít i více lodí


Malířství : typy maleb a) Fresky - malba na čerstvou vlhkou omítku
( Sixtinská kaple 16. st. Michelangelo )
b) Iluminace - v knihách drobnomalby , první písmeno je velké - výjevy ze života ( Vyšehradský kodex 11. st. )

Sochařství : není tak výrazná výzdoba
strnulé postavy, hlava vystrčená dopředu ( kostel sv. Jakuba )


VZNIK ČESKÉ LITERATURY
počátky psané literatury na našem území - 9. stol., souvisí se šířením křesťanství
r. 862 poslal velkomoravský kníže Rastislav posly k byzantskému císaři Michalovi s prosbou, aby na Velkou Moravu poslal učitele křesťanství, kteří by hlásali víru v řeči lidu srozumitelné a položili základy vzdělanosti (Rastislav tím sledoval cíle náboženské i politické (ochrana před Východofranskou říší), Velká Morava byla poměrně vyspělý stát s pokročilou zemědělskou a řemeslnou výrobou, byla první slovanský stát ležící na hranici 2 vlivů - Z latinská a V byzantská kultura)
r. 863 přišli na Velkou Moravu 2 bratři z řecké Soluně - KONSTANTIN (později měl mnišské jméno Cyril) a METODĚJ - na Velkou Moravu přinesli již hotové překlady náboženských a bohoslužebných textů :
Y EVANGELIA Z NOVÉHO ZÁKONA - předmluva k překladu je veršovaná PROGLAS - vysvětlují účel své mise
Y PATERIK - životopisy svatých

jazyk, do kterého překládali = STAROSLOVĚNŠTINA (stará církevní slovanština)
písmo, ve kterém byly texty psány = HLAHOLICE (vytvořili ji z řecké abecedy, později z hlaholice bylo vytvořeno zjednodušené písmo cyrilice, které se stalo základem azbuky)
na činnost Konstantina a Metoděje navázali JEJICH ŽÁCI - napsali TZV. MORAVSKO - PANONSKÉ LEGENDY (životopisy bratří) :
Y ŽIVOT KONSTANTINŮV - spíše filozofický
Y ŽIVOT METODĚJŮV - spíše popisuje život na Velké Moravě
KYJEVSKÉ LISTY-zbytky hlaholského textu, nalez. v Kyjevě, ale původ u nás 9/10. st.
PRAŽSKÉ ZLOMKY - asi napsány v Sázavském klášteře , 12. st

význam působení Konstantina a Metoděje :
F staroslověnština uznána jako jeden z kulturních evropských jazyků
F texty sloužily nejen k náboženským účelům, ale i k obraně slovanského jazyka a slovanské literatury, sloužily i světské moci
F všeslovanský význam - spisovný jazyk se rozšířil i k jiným slovanským národům - společné kulturní východisko

po smrti Metoděje a rozpadu Velké Moravy se střediskem vzdělanosti, státu i kultury staly PŘEMYSLOVSKÉ ČECHY
staroslověnština zde ještě nějakou dobu přežívá (nejdéle z okolních zemí), ale postupně je vytlačována latinou; posledním místem, kde se staroslověnština udržela byl Sázavský klášter (zal. 1032, proslul působením opata Prokopa)
na české půdě vzniklo několik významných staroslověnských památek :
Y LEGENDA O SV. VÁCLAVU
Y ŽIVOT A UMUČENÍ SV. VÁCLAVA A SV. LUDMILY, JEHO BABIČKY - překlad z latiny, autorem mnich KRISTIAN (KŘIŠŤAN - někdy název Kristianova (Křišťanova) legenda), nejde o legendu v pravém slova smyslu, větší důraz je položen na činy knížete Václava
LEGENDA = epický útvar obsahující vypravování (bez nároků na historickou přesnost) o životě posvátných osob monoteistických náboženství

KRONIKY
chronos = čas chronica = dějepisná kniha
® zachycuje události v časovém sledu ( tak jak se staly )

KOSMAS (asi 1045 - 1125)
první kronikář a zakladatel českého dějepisectví, po studiích (Lutych - Belgie) se stal knězem a později kanovníkem, děkanem pražské kapituly u sv. Víta byl velmi vzdělaný, znal i antickou kulturu
KOSMOVA KRONIKA (CHRONICA BOËMORUM) - začal ji psát r. 1119, je psána latinsky (svědčí to o vítězství latiny, dokonce zamlčuje jakékoliv zmínky o staroslověnské vzdělanosti), zachycuje osudy celého národa (tím se odlišuje od provinčních kronikářů - ti popisovali jen události místního významu), kronika má 3 části (knihy) :
3 prameny ® báje a mýty (nejstarší české dějiny,předávané ústníí tradicí)
® zprávy hodnověrných lidí ( končí smrtí Vratislava 1092 )
® události a zkušenosti, které sám zažil
je psána vtipně, živě ® vzor Vergilius, Homér, Livius
kronika je zaměřena vlastenecky s cílem posílit jednotu národa a panovnického rodu

Kosmovi pokračovatelé :
Y kanovník vyšehradský - 1126 - 1142
Y mnich sázavský - do r. 1162
Y Zbraslavská kronika - 14. stol.
Glosy : české vpisky v lat. textu (svatojířské, svatořehořské, Mater verborum-slova matky
Bohemika : pronikání češtiny do latiny, české výrazy hlavně vlastní jména
1057 - první souvislá česká věta, nalezena v Litoměřicích ( odkaz majetku )
jazyky 1)latina používá se v církvi, ve vědě a na úřadech
2) čeština objevuje se ve 13. st. texty, které nemají autory ®®
Y ALEXANDREIS (přelom 13. a 14. stol.) - veršovaný epos o řeckém králi Alexandru Velikém - ale je to alegorie - na starověké látce líčí poměry na českém královském dvoře po smrti krále Přemysla Otakara II.; dílo je sice anonymní, ale podle zaujímaných postojů lze určit, že autorem byl příslušník vysoké šlechty a vlastenec
DALIMILOVA KRONIKA - první česká veršovaná kronika, vznikla na počátku vlády Jana Lucemburského, jméno Dalimil dal neznámému autorovi kronikář Václav Hájek z Libočan v 16. stol., autor byl demokratického a vlasteneckého smýšlení, zřejmě nižší šlechtic
od příchodu praotce Čecha až do r. 1314( nástup Jana Lucemburského na trůn )
nevěrohodná, měla zvednout sebevědomí, čerpá z Kosmovy, Zbraslavské, Opatovické
3) němčina souvisí s rozvojem měst a s novým životním stylem ® Rytířství

vznik měst, tam kde byly naleziště stříbra
u nás pevná měna - Pražský groš (za Václava II )

1) Duchovní lyrika city, pocity, nemá děj
nejstarší česká duchovní píseň(11.st) HOSPODINE, POMILUJ NY! - obsahuje ještě staroslověnské výrazy (ny, mira, spase, žizn), byla určena lidu a ten ji zpíval při slavnostních příležitostech (funkce první české národní hymny)
ve 12. stol. - druhá nejstarší česká píseň SVATÝ VÁCLAVE, VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ - také plnila funkci hymny, byla nejoblíbenější českou duchovní písní
kolem r. 1300 - KUNHUTINA MODLITBA - duchovní píseň, z breviáře abatyše Kunhuty

2) Duchovní epika má děj
legendy : APOKRYF O JIDÁŠOVI psána česky a rýmuje se

3) Dvorská epika tvořila ji šlechta
hrdina často Alexandr Veliký
TRISTAN A IZOLDA - veršovaný rytířský epos, děj v Anglii
+ DALIMILOVA KRONIKA , ALEXANDREIS ,
ZBRASLAVSKÁ KRONIKA - napsána latinsky Ottou a Pavlem Žitavskými , končí r.1337

4) Dvorská lyrika šlechta opěvuje lásku k ženám ( pocity ) vychází z rytířství
žánry : a) epistola : milostný dopis
b) pastorela pastýřská milostná píseň
c) alba svítáníčka ® loučení za raního rozbřesku



OBDOBÍ VLÁDY KARLA IV

za vlády “otce vlasti” nastal nebývalý rozvoj hospodářského, společenského a kulturního života, Čechy se staly centrem Římské říše a Praha měla kontakty s celou kulturní Evropou
došlo k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství (1344), k založení pražské univerzity 1348(4 fakulty - filosofická, právnická, teologická, artistická) r. 1409 byla počeštěna

® rozvoj vědecké literatury
Historie
· Vita Caroli psáno Karlem IV latinsky
Právnictví
· Maiestas Carolina soubor státního trestního práva , psáno latinsky
· Výklad na právo země české autor Ondřej z Dubé
Slovníky
· Klaret 1.slovník
autor Claretus de Solentia
Cestopisy
· Cestopis tak řečeného Mandevilla
· Marco Polo

stavby za Karla IV ® Karlštejn, Karlův most, Karlova univerzita, Nové město - Karlovo náměstí

manželky Karla IV ® Blanka z Valois
Anna Falcká
Anna Svídnická
Eliška Pomořanská

Y LEGENDA O SV. KATEŘINĚ (ŽIVOT SV. KATEŘINY) - vypráví o lásce Kateřiny Alexandrijské, sv. Kateřina byla patronkou artistické fakulty pražské univerzity
Y LEGENDA O SV. PROKOPU - zachycuje život sv. Prokopa - prvního opata Sázavského kláštera

SATIRA

kritika ® má za úkol zesměšňovat
Žákovská poezie
(žáci = studenti VŠ, vaganti = studenti, kteří chodili od města k městu a vydělávali si na studia)
a) milostná Dřevo se listem odievá
b) pijácká
c) satirická ® česky, latinsky, makaronsky (střídání čes a lat veršů)
Y PODKONÍ A ŽÁK - nejznámnější skladba žákovské poezie, formou sporu mezi žákem a panským sluhou , hádají se kdo to má lepší autor asi Smil Flaška z Pardubic


SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC - zemský písař Nová rada - rozsáhlá zvířecí alegorie (sněm zvířat, pomlouvají krále
HRADECKÝ RUKOPIS - neznámý autor, používá jadrný jazyk
Y Satiry o řemeslnících a konšelích nevěrných
Y Desatero prikázanie božie
Y Bajka o lišce a džbánu první bajka u nás

Drama
ve Francii rozvoj ve 12.st.
v Čechách ve 14.st.

MASTIČKÁŘ - nejstarší české světské drama, vyvinulo se z mastičkářské scény náboženské
velikonoční hry O třech Mariích potom se hra rozšířila ® ukazuje chytráka, který vydělává na touze lidí užít si zdraví
Gotika
vznikla ve Francii ® k nám přišla z Německa
Gotika ® dříve hanlivý výraz, podle barbarského kmene gótů

Raná gotika přelom 13. - 14.st.
bohatá kružba v oknech
portály jsou zdobeny sochami
Malířství : fresky
iluminace · Cestovní brechýř biskupa Jana ze Štítného ® 15kg
deskové malby ® malovali na dřevěné desky
kult Madon a Jezulátek autoři : Mistr zlatokorunského oltáře, třeboňského oltáře, roudnický, vyšehradský,
Mistr Theodorik :jediný známý, 40 obrazů pro kapli Svatého kříže
Hudba : vícehlasý zpěv
Sochařství : Madony ® Panna Marie s Jezulátkem
Piety ® Panna Marie s mrtvým Jezulátkem
Pert Perléř : busty královské rodiny, arcibiskupů (chrám sv. Víta)
socha sv. Václava ve Svatojířské kapli
typické esovité prohnutí
Architektura : ostře lomený oblouk, špičaté věže
fiály : součást opěrného systému
stavby: Karlštejn, Kost, Zvíkov, Bezděz
Anežský klášter (Brno), chr.sv. Víta, Týnský kostel
kostel sv. Gotharda ve Slaném
Architekti: Matiáš z Arassu
Petr Parléř
Pozdní gotika
architektura : ostře lomený oblouk se snižuje
stavby: Velvarská brána, Prašná brána, portál Staroměstské radnice
vladislavská sál, chrám sv. Barbory v Kutné HořeČESKÁ LITERATURA DO 15. STOLETÍ

VELKOMORAVSKÁ LITERATURA

První doklady o existenci písemné literární tvorby na území Čech a Moravy máme z druhé poloviny 9. stol., tedy z období Velkomoravské říše. Existenci ústní slovesnosti můžeme předpokládat z jejího pozdějšího záznamu v psané literatuře, legendách a kronikách.
Velká Morava byla zpočátku pod náboženským (a tím i kulturním) vlivem východofranské říše, která této záminky využívala i pro získávání vlivu politického. Ke změně dochází až za vlády knížete Rastislava, který se osamostatněním církevní organizace pokusil vymanit Velkou Moravu z této závislosti. Roku 862 požádal byzantského císaře Michala III., aby vyslal na Moravu misii, jejímž úkolem by bylo hlásat víru v řeči srozumitelné místnímu lidu. Věrozvěsti Konstantin a Metoděj si za tento jazyk zvolili staroslověnštinu, jim známé nářečí z oblasti kolem Soluně, odkud pocházeli. Sestavili k němu také abecedu-Hlaholici a přeložili do něj základní liturgické texty. Slovesné texty vytvářené jimi i jejich žáky sloužily především náboženským obřadům, ale už i v nich se objevují určité vztahy ke společenskému životu, úvahy o povinnostech vládců, o jejich poměru k poddaným a především obrana slovanského jazyka a slovanské literatury. Vedle textů prozaických vznikaly i veršované, např. Konstantinova předmluva k evangeliu Proglas, kde je kladen důraz na právo člověka na mateřský bohoslužebný jazyk. K dalším literárně vyspělým dílům staroslověnského písemnictví patří legendy o obou bratřích označované jako Život Konstantinův (pravděpodobně od Metoděje) a Život Metodějův (autorem je jeden z jeho žáků).

STAROSLOVĚNSKÁ LITERATURA V ČECHÁCH

Staroslověnská literatura ovlivňovala české území již ve Velkomoravské době, k jejímu výraznějšímu rozvoji dochází ale až po Metodějově smrti, kdy byli jeho žáci vypuzeni a odešli do Čech. Přesto zde staroslověnština nezískala významnější postavení než latina. Většina těchto literárních památek zpracovává životy českých světců. Legendy byly věnovány např. sv. Václavu- Legenda o sv. Václavu, O životě a umučení sv. Václava a babičky jeho sv. Ludmily, sv. Vojtěchovi- zakladateli Břevnovského kláštera nebo sv. Prokopovi- zakladateli Sázavského kláštera. Ve všech legendách představuje ústřední postava světce náboženský ideál, kromě toho obsahují i cenné zprávy o naší nejstarší historii, i když zcela jistě ovlivněné autoritou právě vládnoucích knížat. Staroslověnsky psané jsou i kancionály- zpěvníky náboženských písní, bohatě zdobené iniciály a iluminacemi. Naše nejstarší píseň Hospodine, pomiluj ny byla zpívána při slavnostních příležitostech a měla funkci hymny.

ČESKÁ LITERATURA PSANÁ LATINSKY

Legendy 10.stol. jsou prvním krokem ke středověké dějepisné próze. Její nejvýznamnější část představují především kroniky. Prvním kronikářem zachycujícím české dějiny byl kanovník u sv. Víta Kosmas. Svou kroniku českou napsal latinsky ve verších. Sám ji rozděluje do tří částí: bájná vyprávění starců, vyprávění hodnověrných svědků a vlastní zážitky (do roku 1125).

VZNIK ČESKÉ PSANÉ LITERATURY

Ačkoli čeština vzniká kolem 10.stol., její použití je zpočátku omezeno jen na tzv. glosy- poznámky k latinsky psaným textům. Souvislé česky psané literární památky se objevují až o 200 let později. Jednou z těchto prvních památek je duchovní chorál Svatý Václave, vévodo České země. Za nejvýznamnější světská díla můžeme považovat Alexandreidu a kroniku tzv. Dalimila. Veršovaný epos Alexandreis je dílem neznámého autora, pravděpodobně šlechtice. Je to oslava Alexandra Velikého, který je zde zobrazen jako ideál feudálního panovníka. Postava Alexandra tu patrně zastupuje českého krále Přemysla Otakara II. A jeho otec Filip Václava II. I když se nezachovala celá (asi třetina z 9000 veršů), představuje klíčové dílo, svědčící o tom, že se již ve 14.stol. dokázala česká literatura vyrovnat západoevropské. Neurčitého autora má i Dalimilova kronika. Dalimilovi, svého času boleslavskému kanovníkovi, byla omylem přisouzena v 17. stol. Přestože byl tento omyl později vysvětlen (Dobrovský), jméno této kronice již zůstalo. Dílo je veršované a popisuje dějiny od praotce Čecha do roku 1314, které jsou ale většinou historicky nespolehlivé.

LITERATURA ZA KARLA IV.

Situace se do značné míry začala měnit od poloviny 14. Stol., kdy se hlubšího vzdělání dostává větší části populace a vzniká tak širší okruh potencionálních čtenářů. Do historické literatury přispěl sám Karel IV. svou latinskou autobiografií Vita Caroli, která byla brzy přeložena do češtiny. Zároveň podporoval i tvorbu kronik a legend, které již neslouží jen náboženskému vzdělání lidu, ale mají i zábavný ráz (např.Legenda o sv. Prokopu, Legenda o sv. Kateřině- inspirovaná eposem o Tristanovi a Izoldě). Se založením Karlovy university roku 1348 souvisí vznik žákovské poezie. Tato většinou satirická tvorba si brala na mušku šlechtu a církev, ale i bídu sociálního postavení studentů (Píseň veselé chudiny, Podkoní a žák). Žákovská poesie je většinou psaná latinsky, některé básně jsou psány tzv. makarónským veršem, kde se rýmují latinské verše s českými. Z dramatizací evangelií hraných kněžími v klášterech již od 12. stol. se postupně vyvinulo středověké drama. Nejznámější je bezesporu Mastičkář, který vznikl zařazením původně samostatné frašky do církevní hry o ukřižování a vzkříšení Krista. Měšťanská literatura se zabývá hlavně satirou na ostatní vrstvy společnosti a kritikou jejich vad a zlozvyků. Takový styl má i jedno z nejčastěji připomínaných děl Hradecký rukopis, vydaný kolem roku 1340. Má několik součástí:Desatero kázání božích (kritika šlechty a duchovenstva), Satiry o řemeslnících a konšelích (odsouzení nepoctivosti a nesvědomitosti), O lišce a džbánu (jedna z prvních českých bajek).

HUSITSKÁ LITERATURA

Přelom 14. a 15. stol. se vyznačuje narůstajícími rozpory ve společnosti. Šlechta a města usilují o větší moc, kterou má v této době hlavně církev. Ta své bohatství získává zdaňováním obyvatel desátky, prodejem odpustků a většinou falešných ostatků svatých. Tyto postupy pochopitelně vyvolávají snahy o napravení církve- reformaci. Česká společnost našla mluvčího kritiky církve v Mistru Janu Husovi, jehož úspěch spočíval v tom, že dokázal své myšlenky vycházející z učení anglického reformátora Jana Viklefa zpřístupnit prostému lidu stejně jako měšťanům nebo šlechtě. Základní body své kritiky katolické církve shrnul do latinského spisu O církvi. Svůj postoj k odpustkům vyjádřil též v latinsky psaném pojednání Rozprava o odpustcích a v menším českém díle Knížky o svatokupectví. Když tím vyvolal v Praze pouliční bouře, uvalil na něj papež roku 1412 klatbu. Uchýlil se proto na Kozí Hrádek a Krakovec, kde pokračoval v kázáních stejně jako předtím v Betlémské kapli. Svá kázání zároveň zachycuje do souboru pod názvem Postila, aby je tak přiblížil svým pražským příznivcům. Velmi důležité je také dílo O českém pravopise, kde popisuje systém tzv. nábodeníček vedoucí k odstranění spřežek v češtině. Na jaře roku 1414 byl císařem Zikmundem pozván do Kostnice, aby zde obhájil své učení. Byl ale nařčen z kacířství a 6.7.1415 upálen. Jeho smrt vyvolala v Čechách obrovský ohlas, stal se symbolem husitského hnutí, což dokládá jeho životopis Zpráva o Mistru Janu Husovi v Kostnici sepsaná jedním z jeho žáků. Kromě Husa vedli český lid i další kazatelé jako byl Jeroným Pražský, Jakoubek ze Stříbra a Jan Želivský, radikální vůdce pražské chudiny. Husitská literatura je především literaturou lidovou. Zvláště se to týká písňové tvorby, která je soustředěna v Jistebnickém kancionálu. Nejznámější píseň v něm uvedenou je bojový chorál Kdož jsú boží bojovníci a píseň Povstaň, povstaň, veliké město Pražské. Zatímco byla většina národa vtažena do husitských bojů, zeman Petr Chelčický odsuzoval válku i celou společnost. Ve spise O trojiem lidu zavrhuje feudální rozdělení společnosti a hlásá rovnost všech lidí. Své radikální názory na církev jako zbytečnou instituci sepsal do děl Postila a Sieť viery. Jeho názory však postrádají smysl pro historickou realitu, a proto je můžeme zařadit mezi utopii.Česká literatura po roce 1948

Společenské podmínky: - k vládě se dostávají komunisté
- změna charakteru republiky budování socialismu
- proběhlo ve 3 etapách znárodňování: 1.) menší podniky
2.) větší podniky
3.) všechny zbývající podniky a ty největší – 1948
= toto znárodnění proběhlo centralizovaně – tedy celo republikově
= na venkově proběhlo bouřlivěji než ve městech – vznikla Družstva – proběhla kolektivizace a združstevnění vesnic – někde se i střílelo a lidé se nechtěli svého majetku vzdát
- v Pardubicích byl nějvětší dům Hybských
- kdo měl kádrový profil – kdo měl rodiče dělníky – dostal se na VŠ snadno
- ale bylo zde omezení u těch, kteří byli bohatší a rodiče vzdělaní
Literatura: - tyto změny se promítli v literatuře
- makladatelství a tisk – byly zestátněny
- odpovědnost za vydávání přebírá stát – cenzura
- mnoho spisovatelů emigrovalo – Blatný, Hostovský – v r. 1948
- mnoho spisovatelů bylo ve vězení – Zahradníček
1949 – probíhá sjezd spisovatelů – prosazovali to, že jednou uznávanou metodou, kterou modou spisovaté psát – je socialistický realismus
(dříve byly – popisný realismus a kritický realismus, který ukazoval nedostatky a a nyní socialistický r.)
Témata v literatuře: = pracující lid vedený dělnickou třídou
= o vítězství dělnické třídy
= o SSSR a Stalinovi
= o budování socialismu
= o šťastné budoucnosti, krásných zítřcích pro všechny
= velmi omezená témata
Literatura: - nebyla vrstevnatá
- spisovatelé se museli přizpůsobit podmínkám doby – Nezval, Seifert X ti co nechtěli museli
emigrovat – ale v 50. letech už ani nemohli – byla totiž doba „stalinismu“


Poezie

Vítězslav Nezval
„Stalin“ – báseň, poéma k 70-tým narozeninám Stalina, oslava Stalina jako Boha, ale on byl glorifikován až příliš – i za zásluhy, které me nepatřily; Stalina byl národní hrdina SSSR, ale na druhou stranu bylo zjištěno, že právě za Stalina bylo vykováno hodně poprav
„Hymna komunistické straně“ – oslava komunistické strany = dala dělníkům práci, kteří díkytomu žijí lepší život, = dělní se stává vlastním pánem, = vrátila národu naěji a víru, = sjednotila lid – svět bez sociálních tříd. Symboly komunistické strany – rudá pěticípá hvězda – „ … která zazářila ze SSSR …“ a lípa
„Zpěv míru“ – je to tendenční skladba – všichni chtějí mír – ale autor myslí, že je možno jej dosáhnout jenom prostřednictvím a za pomoci komunismu a Sovětského svazu.
- v ukázce v posledních 2 verších ztotožňuje mír – se SSSR
„ … miliony hlasů, tvořící nespočetnou masu, které se všecko podaří …“
„ … volám vás lidé k boji za mír, v němž ční jak nebetyčný Pamir – Sovětský svaz …“
- na básni se nám ale líbí to, že tyto verše jsou z části pravdivé, protože mír chceme v každé době a tudíž i dnes
„DNES JEŠTĚ ZAPADÁ SLUNCE NAD ATLANTIDOU“ –varuje před zneužitím atomové pumy

Josef Kainar

Konstantin Biebel
- tragicky na psaní v této době doplatil – spáchal sebevraždu – neunesl to, že se dal na cestu komunismu
„BEZ OBAV“ – vyzdvihuje velikost února 1948
- zdůrazňuje jméno Klementa Gottwalda

Jaroslav Seifert – jako jeden z prvních básníků odsoudil tendence sjezdu spisovatelů v r. 1949
- chce, aby literatura byla umělecký prostředek – za to byl pronásledován a jeho knížky nebyly vydávány. Píše v této době intimní lyriku.
„MAMINKA“
„PÍSEŇ O VIKTORCE“ (1950)- tématem je stesk, vzpomínka na minulost, láska. Do osudu Viktorky – se promítá postava Boženy Němcové, o které psal za okupace
- obě sbírky – vyzařují nepřátelství pro komunismu – Zachránil ho z toho Nezval – který hrál na obě strany = bránil básníky, kteří psali proti komunismu, ale zároveň na venek souhlasil a spal v duchu komunismu

Oldřich Mikulášek (1910 – 1985)
- patří mezi nové spisovatele – píše osobitou peizii – začal tvořit za okupace
- nepřidává se k režimu– neuměl se rozhodnout – jde si vlastní cestou, sám se ještě hledá.
- patřil k brněnské skupině – „HOST DO DOMU“
- vystudoval OA
- nejdéle pracoval v Lidových novinách – dále měl mnoho povolání
- pro poezii jsou příznačné opakující se motivy – symboly
1. symbol krve
- krev je symbolem aktivity, života, lidé podle krevních skupin – čím více krve proudí – tím aktivnější
„PULSY“ – sbírka – vyjadřuje kontrast mezi životem a smrtí
- měl by si života vážit – je to dar – abychom se ze života mohli radovat – musíme si život užít a žit naplno
„ORTELY A MILOSTI“ – „ROZSUDKY A ODPUŠTĚNÍ“
- o lidech, kteří svůj život mají jako zvyk – žijí stereotypně
- snaží se k tomu něco přidat
- Idea – člověk by si měl najít nějaký cíl a tohoto cíle se snažit dosáhnout, měl by za tímto cílem jít
- vyzívá k plnému životu – a ten spojuje s láskou
- píše drsnější poezii

2. symbol trávy
„DIVOKÉ KAČENY“
„Tráva“ – báseň
Proč si volí tento symbol a co sama o sobě tráva symbolizuje?
- trávu nazývá sestrou, chtěl by být tránou.
Symbolizuje – sílu života; odolnost, houževnatost – roste totiž všude, chce přežít v každém kousku;
- chuť k životu, podobenství k člověku – člověk se nemá nechat zdolat a přežít všechny nepříjemné události;
- národ i člověk má být jako tráva – neměl by se nechat zlomit a měl by být věčný a nepřemožitelný
- verše jsou krátké – ale větné celky jsou celkem dlouhé
- autor používá pomlčky – naznačují neukončení myšlenky a přechod na jinou myšlenku

3.) sedmdesátá léta
„AGOGH“ – tato sbírka vznikla 25. 9. 1970
- zachycuje dobu „normalizace“ – a reaguje na ni
- tato sbírka u nás nemohla vyjít – vyšla tedy v zahraničí a u nás až po roce 1990
- je to moderní obdoba žalmu - je pesimistická – díky formě žalmu, v této době nemohli lidé vyjadřovat své názory
- Agogh – autor má k postavě blízko – je to král smutku, deprese i básník
- autor používá autostilizaci – přirovnání sama sebe k Agoghovi
- verše často přerušuje promluvami, které jsou časté u Shakespeara
- pomocí promluv se zamýšlí nad podstatou existence – on bojuje proti nicotě, prázdnotě, bytí – v té době to bylo těžké

autor – moderně založený
dílo – básně přinášely něco nového a evokujícího
- verše krátké – větné celky dlouhé
- pracuje se symboly a abstraktnímy výrazy
- verše střídavé i obkročné

František Hrubín (1910 – 1971)
- narodil se v Praze a žil v Lešanech v Posázaví
- pracoval v knihovně, redaktor, v nakladatelství „Československý spisovatel“
- tvůrce moderní poezie pro děti
- pracoval v časopisech „Mateřídouška“ a „Malý čtenář“
- jmenován zasloužilým národním umělcem
- píše lyriku, vztah k rodné zemi
30. léta
„KRÁSNÁ PO CHUDOBĚ“

okupace
„VČELÝ PLÁST“
- vyzdvihuje motiv země, vztah k domovu

poválečná tvorba – 50. léta
„HIROŠIMA“ (1948)
- sbírka bylo přijata špatně
- byl odsouzen za to, že je sbírka moc pesimistická
- tématem je hrozba atomové války, obával se vzniku nové války – byla doba Studené války
- 1. a 3. části motiv pádu
„PROMĚNA“ (1956)
- znovu se vrací k tématům Hirošimy
- je rozdělena na 2 plány:
1.) obraz klidného nedělního odpoledne na štvanici v Praze – odpočívají tu bezstarostně lidé
2.) přináší antické báje o Ajdálovi a Ikarovi
- vybavuje si znovu nebezpečí v Hirošemě, na základě novinoného článku, o tom, že se atom. zbraně stále zkoušejí – klid je iluzivní
„MŮJ ZPĚV“
- tématicky se vrací k rodnému kraji
„Zpěv lásky k životu“ – uvědomuje si, že život pro každého jednou skončí a on se tedy už dopředu loučí
„ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU“ (26. srpna 1930 – listopad 1960)
- lyricko-epická skladba
- je příběhem první básníkovy lásky – ke dvěma dívkám
- jednotlivá obdoví, o kterých píše, jsou přesně datována
Děj: Román se odehrává v Lešanech. František (20) se stará o umírajícího dědečka a je zaplaven láskou k Terině (15) – dívce od kolotoče, na kterou dohlíží Viktor – její budoucí partner. František má i vztah k živelné Tonce, ale jenom erotický – ona ho totiž zaškolovala – byla starší. Potom se děj odehrává po 3 letech. Terina a František se setkají, ale toto setkání končí roztržkou a Terina odjíždí. Po 20 letech se setká František s Viktorem a ten Františkovi povídá, že Terina zemřela na záškt. Je to ale už dlouho – v době, kdy byla ještě mladá asi 19. Oba na ni s láskou vzpomínají. František v Lešanech dospívá v muže – prožívá totiž první lásku a také se poprvé setkává se smrtí – dědeček totiž o těch osudných prárdninách zemřel. To na něj mělo vliv i na básníka.
- je to napsáno zvláštně – středání časových rovin – střídá se přítomnost, minulost i budoucnost – z důvodu konfrontace vztahů

drama – v 60. letech
„SRPNOVÁ NEDĚLE“ (1958)
- lyrická hra
- děj se odehrává v jižních Čechách
- dějem je to, že do města přijíždějí hlavní postavy a povídají si
- děj není moc důležitý, ale napětí spočívá v odhalování charakteru postav
- hl. postavou je redaktor Morák, který přijíždí k jihočeským rybníkům za svou přítelkyní paní Mixovou. Chce jejich vztah ukončit, protože paní Mixová má totiž pocit, že nenaplnila svůj život. To Moráka unavuje. On je intelektuál, je jízlivý a tím se snaží být vtipný. Tyto 2 postavy jsou slabé, aby udělaly ve svém životě změnu. Každý je zaujat sám sebou.
X
Proti nim stojí mladí lidé bez předsudků, komplexů, zatrpklosti – jsou přirození. Autor naznačuje, že tito mladí lidé mají před sebou více šancí prožít život jinak a veseleji než ti 2 starší měšťáci.
- objevují se zde útržkovité a zdařílé dialogy – v nich je tendence k monologům – tedy to znamená, že postavy vlastně mluví sami se sebou – jsou to sobci.

„KŘIŠŤÁLOVÁ NOC“
- tato hra vypráví o tvrdém vesnickém sobectví
- vztah k majetku a práci


Próza v 50. letech
- specifickým rysem byl budovatelský román
- autoři psaly i kladném hrdinovy – bylo jim to zadáno
- kladným hrdinou byl: = dělník budující novou společnost
= rolník
= funkcionář
=propagátor
- všichni byli členové KSČ
- schéma románu: Uvědomělý, zcela dokonalý hrdina někma přijíždí, aby oblast přebudoval a řešil problémy, případně přitáhl lidi ke KSČ a přemohl nepřátele socialismu. Román končí happy endem – hrdina problémy vyřeší a nepřátelé přemůže.
- většina románů byla stejná, ale některé se odlišují – k lepším průměrům patří:

Bohumil Říha
„ZEMĚ DOKOŘÁN“ – hl. hrdina je čeledín, který se odstěhuje z vnitrozemí, kde žili v bídě do Orlických hor, kde získává chalupu a jiné životní podmínky
- hrdina se snaží jednat a myslet samostatně

Jan Otčenášek
„PLNÝM KROKEM“ – čerpá z vlastní zkušenosti – v továrně na šamot

Zdeněk Pluhař
„MODRÉ ÚDOLÍ“

Václav Řezáč (5. 5.1901 – 22. 6. 1956)
- úředník a redaktor
1940 – „Lidové noviny“
1949 – ředitel „Československého spisovatele“
1954 – „Práce“
- ve 30. letech psal psychologické romány – nejznámější
„Černé světo“ „Svědek“
„Rozhraní“ „Slepá ulička“
- v 50. telech:
„NÁSTUP“
- 3 hlavní postavy – Bagár, Rejsek, Antoš a Trnec. Román se odehrává v roce 1945. Bagár a ostatní přicházejí do pohraničí znovu ho osídlit a odsunout Němce. Bagár se snaží obnovit správu Potočné (Grunbach) a převést lidi na komunistické smýšlení. Němci utíkají i s dobytkem přes hranice nebo dobytek tráví.
Bagár – komunista, chce vyřešit problémy, typický hrdina románů, kladná postava, uvědomělý, přesvědčený.
Nesprávná typizace – kladné hrdinové s kladnými vlastnostmi,
- primitivní kompozice – všechny romány stejné
- vše končí šťastně, moc detailů
- román byl zfilmován Otakarem Vávrou v roce 1952

Jan Otčenášek
„OBČAN BRYCH“

Josef Sekera (1897)
- zaměřuje se na téma romských lidí, narodil se u Čáslavi
„DĚTI Z HLINĚNÉ VESNICE“ – píše o cikánech a jejich dětech – hlavně
- z období 1. republiky (za demokracie) a později (socialismus) – ukazuje výhody soc. výchovy – pionýrské tábory, začlenění do společnosti, starost o děti
Česká literatura v letech 1945 – 1948
Spol. podmínky: - první vlna poválečné literatury, která spontánně reaguje na okupaci, válku, porážku fašismu. Únorové události roku 1948 výrazně poznačily kulturní orientaci republiky na 40 let
- svoboda umělecké tvorby byla potlačena, byli pronásledování umělci vycházející z křesťanské ideologie a ti spisovatelé, kteří nebyli ochotni podřídit svou tvorbu záměrům vládnoucí moci.
- autoři odešli do exilu (Ivan Blatný, Egon Hostovský), někteří byli uvězněni (Jan Zahradníček) zastaveny nekomunistické časopisy (Kritický měsíčník Václava Černého) a zavedena cenzura.
- za této situace dochází k rozštěpení české literatury na literaturu vydávanou v československých nakladatelstvích – literaturu oficiální a literaturu šířenou buď ve strojopisných opisech nebo v publikacích exilových vydavatelství – samizdatová.
- základní principy, jimiž se měla řídit oficiální literatura, byly zásady socialistického realismu. Jeho charakteristickými znaky byly dogmatismus, přeceňování aktuální tematiky a výchovného působení díla, a tedy nedocenění estetické funkce umělecké tvorby a tvůrčí individuality.

Próza
- spol. situace, tuhé pol. poměry, silná cenzura se nejtíživěji projevovala v české próze do poloviny 50. let. Díla jsou poznamenána schematismem, hrdinové knih se přes noc stávají uvědomělými družstevníky a úderníky, hlavním motem literatury této doby je, že život se stává školou umění.
- velkou společenskou prózou představují tzv. budovatelské (výrobní) romány, v nichž se na epickém ději zdůrazňují dramatičnost a proměny doby, zachycováno prostředí velkých staveb, dále problematika osídlování českého pohraničí, venkovská problematika.
Schematické řešení má obvykle tyto rysy:
- hrdinové bývají do prostředí zasazeni, na stavbu přijíždí nový pracovník, na vesnici funkcionář apod.
- vyskytuje se velké množství postav, takže schází prostor k jejich hlubšímu prokreslení
- hrdinové jsou příliš dokonalý
- děj je prosycen výkladovými poučujícími pasážemi, obvykle z úst hrdiny

1945 – 1948 – reportáže, povídky, dokumenty – usilující o pravdivost
- tématem je válka, život v koncentračních táborech a v různých věznicích

Julius Fučík – reportér komunistů, konfident gestapa – asi mu gestapo zaplatilo cestu do Brazílie nebo byl gestapem popraven – nic se neví o jeho smrti jistě
REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE
- ve svém díle zachycuje pocity vězně v nepřátelském prostředí, výslechy gestapa,
poměrně objektivně podává reportáž o vězeňském životě (způsobech výslechu, vězni byli spolu a dodávali si odvahu)
Zdeněk Pluhař: TOUHA, CHLÉB MŮJ– forma reportáže, výpověď o věrni, který touží po návratu – chce se dostat zpět do normálního života, pravdivý obraz války, velmi realisticky
Milan Jariš: ONI PŘIJDOU – povídka
Jiří Marek: MUŽI JDOU VE TMĚ – i zfilmováno, je to o českých a slovenských vojácích – měli připravit – napomáhat – atentát na Heidrycha – malá jednotka – zlikvidována gestapem

Jan Drda (1915 – 1970)– narodil se v Příbrami a působil tam, zaměřoval se na podstatu lidského
humoru, zasáhla ho smrt matky – žil jenom s otcem, předseda svazu československých spisovatelů.
- novinář, prozaik, dramatik
MĚSTEČKO NA DLANI(1940)
- přijato čtenáři s nadšení, popisuje osudy městečka „Rukapáň“ = Příbram, vykresluje
s humorem obyčejné lidi, je to jeho prvotina
NĚMÁ BARIKÁDA (1946)
- celkem 11 povídek, nazývá se podle poslední povídky
- většinou zachycuje obyčejné české lidi, kteří jsou proti odboji – jenom v jedné povídce
lidé se stávají hrdiny až v situaci, když se do ní dostanou, aby odvrátili nebezpečí
„Hlídač dynamitu“ – Milec je odvážný, že kradl dynamit, měl sice strach- když přišli gestapáci, byl požádán kamarády, aby kradl, a dělal to jenom pro ně, moc nevěděl co dělá,
Běla – měl a více odvahy a osobní statečnosti, dala dynamit na kamna – věděla, že všichni zemřou – a oni dva zemřeli ruku v ruce.
- uvědomují si, že není žádné jiné východisko – než to co udělají – zemřou sami, ale také zabijí ty Němce. Lidé rozhodují v posledním momentě – až když přijde gestapo
„Vyšší princip“ „Němá barikáda“ „Včelař“

LISTY Z NORIMBERKA – zápisky a reportáže z procesu s největšími zločinci
ČESKÉ POHÁDKY – atypický hrdina – český Honza – vše zvládne s humorem a nadhledem. V pohádkách se objevuje humor, metafory, lidový jazyk.
Dramata: HRÁTKY S ČERTEM
DALSKABÁTY HŘÍŠNÁ VES, ANEB ZAPOMENUTÝ ČERT – vdova Plajznerka polidští čerta
a už o něj ani v pekle nestojí – měl by vliv na ostatní čerty

1956 – začíná – snaží se o střízlivou a věcnou interpretaci, snaží se podat obraz války co nejobjektivněji, ve vzpomínkách se k ní stále vrací – není možné na válku zapomenout, záměrně se k ní vracejí , aby jí připomněli

Norbert Frýd (1913 – 1976)
- vystudoval filologii – jazyky a porovnávání, za války – archivář a dělník – vězněn a v Terezíně v kon. Táborech, v Osvětimi a Dachau, přišel o manželku, dítě, bratra – celá rodina – tyto kruté zážitky potom zpracoval
- po válce pracoval ve velvyslanectví v USA a Mexiku – hodně cestoval a věnoval se novinařině a spis. činnosti, psal literaturu faktu a vydal asi 40 knih.
1. literatura faktu – objektivní zpravodajství z cest, reportáže
MEXIKO JE V AMERICE
USMĚVANÁ QUATEMALA
S PIMPRLATY DO KALKATY
2. autobiografické dílo
KRABICE ŽIVÝCH– zobrazuje vlastní prožitky a pocity, bolest ze ztráty blízkých
3. historická tématika: CÍSAŘOVNA

Jiří Weil (1900 – 1959) – studoval filologii a srovnávání jazyků, publicista a redaktor, žid - musel se skrývat – jeho dílo odráží problematiku židů a je řazen k představitelům experimentální prózy
MOSKVA – HRANICE – ukázka: mladá žena Ri jede za svým mužem Robertem z Prahy do SSSR. Zde Robert pracuje jako smluvní inženýr. V ukázce je popisována Riina cesta vlakem – její obavy a očekávání z toho, co uvidí v SSSR, o které nic nevěděla, jenom to, co ji psal Robert. Vezla si sebou kávu. Potom se stala v SSSR dělnicí v továrně.
NA STŘEŠE JE MENDELSSOHN
ŽIVOT S HVĚZDOU – nejznámější, vypráví o společenské izolaci člověka v době 2. svět. války,
autobiografické prvky. Hlavní postavou je žid bankovní úředník Josef Roubíček – je to pasivní jedinec, nezajímavý, nemá rodinu asi lásku, asi přátele. Židé byli sledování v této době – měli hvězdy (Davidova hvězda, podle prince Davida) – Josef se uzavírá a bojí o svůj život, žije jenom se svým kocourem, aby se zabavil, vede si imaginární rozhovory – v nich vystupuje jeho bývalá přítelkyně Růžena. Ve společnosti – odchody židů na transport – on taky čeká. Dojde u něj ale k přerodu – doví se totiž o smrti Růženy a už nechce jenom čekat a odporuje – snaží se utéci.
- hodně psychologických rysů
- neřeší jenom společenské problémy, ale i ty intimní problémy – nedostatek lásky a přátel
BARVY – povídky – tématicky čerpají z okupace, zapsány na útržcích papíru – vznikly jako dokumentární záznam – psal je tam, kde se skrýval – v nemocnici, v ilegálních bytech.
„Hnědá a bílá“ – autor si tyto barvy spojuje s: bílá – sníh, krvelačné zuby zlých zvířat, hnědá – listí, zvířata – barvy přírody a barvy pojící se s pronásledovateli, kteří mají „hnědé“ psy, potom chtěl být také liškou a zajícem – hnědí. Autor utíká – pomoc u nikoho nehledá – utíká přírodou, popis hlavně jeho pocity – musí najít řeku, protože ho honí lidé se psy – aby ztratili stopu. Silně autobiografické – strach ze smrti, pronásledovatelů, raději by byl někde mršinou – už nechtěl chvíli být pronásledován, ukazuje ale i jeho statečnost, touhu po svobodě – nepoddat se a jít dál životem – hlavně přežít, živil se zmrzlými bramborami, řepou.
POVÍDKY věnovat živým a mrtvým vězňům a všech těm pronásledovaným židům.

Jan Otčenášek (1924 – 1979) – prozaik, filmový scénárista, dramatik
ROMEO, JULIE A TMA – novela, Pavel a Ester
KULHAVÝ ORFEUS – Pavel je nasazen na nucené práce do Německa, ukazuje, že tato generace – nasazená do továren se zbraněmi – měla velmi složitý život:
= dospívali – problémy sami se sebou a doba – místo krásného života vyráběli zbraně
- žili v provizorním světě
- i zfilmováno „Svatba bez prstýnků“ –když se dva zvali – nemuseli na nucené práce
- název znamená tajnou organizaci, která dělal záškodnickou činnost. Ve výrobně zbraní dělali špatné zbraně – nemohlo to být navenek vidět, ale byly nefunkční – poškozování zbraní
OBČAN BRYCH – váhání intelektuála po únoru 1948
KDYŽ V RÁJI PRŠELO – odehrává se v českém pohraničí, mladá manželská dvojice, která chce vybudovat na odlehlém místě typické české pohostinství – hospodu – odchází z Prahy na Šumavu, ale v hospodě se jim moc nedaří.
Televizní a filmové scénáře:
LÁSKA MEZI KAPKAMI DEŠTĚ, ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU,SVATBA BEZ PRSTÝNKŮ,BYL JEDNOU JEDEN DŮM…

Jiří Mucha (1915 – 1991) – adoptivní syn Alfonse Muchy, prozaik, publicista, dramatik, filmový
scénárista, překladatel, studoval gymnázium, Španělsko, od 1937 v Paříži, kde tvořil jeho otec – zde studuje (podporován otcem) medicínu – spolupracoval s „Lidovými novinami“
- ve 2. svět. válce – ve fr. armádě – do Anglie – důstojník letectva – pracoval v západním odboji, jeho zprávy vysílala BBC – žádaný informátor,
- v 50tých letech byl vězněn – pracoval v uranových dolech a byl odsouzen na 6 let, ale po 4 letech propuštěn. Byl v klubu, který založil Karel Čapek – „PENKLUB“
1. válka: VÁLKA POKRAČUJE – hlavní postava chce emigrovat – protože nesouhlasí s politickými poměry v zemi. Pohybuje se v pohraničí – našel úkryt u jedné obyčejné rodiny, u které se skrývá na půdě. Bydlí tam muž, se kterým se baví. Je to bývalý čeledín. Konflikt mezi mužem a jeho ženou. Žena totiž chce, aby ho manžel udal státní bezpečnosti. Žena má totiž velký strach v této době. Ale čeledín o této době smýšlí jinak – říká o tom, že válka pokračuje v pohraničí se totiž ještě bojovalo – u německých hranic. Režim českoslov. státu – nechtěli, aby se emigrovalo – proto jsou zesílené stráže na hranicích a je prováděna záškodnická činnosti ze strany Němců.
Osu románu tvoří vyprávění – hlavní postavou je příslušník českoslov. armády na západě, který se po válce vrátil domů, ale byl zklamán poměry v zemi a znovu tedy ilegálně odchází na západ. Snažil se získat důvěru toho muže tak, že mu vyprávěl o zážitcích z 2. svět. války. Vypráví mu svůj osu. Žena na něj velice naléhá. Situace se komplikuje, když je zastřelena malá dívenka (10 let) Němci. Emigrant se nyní – v tento nevhodný okamžik, když všude jsou Němci – utéci – je postřelen – vrátí se do domu čeledína, 2 až 3 dny zde přežívá, ale potom na následky zranění umírá.Před útěkem se uprchlík ptá muže, kterou cestou má pokračovat . Muž mu řekne, že jsou dvě cesty – je na je krátká, ale hodně nebezpečná a druhá je delší, ale bezpečná. Uprchlík se rozhodne pro první z nich. Ukázka, kterou jsme četli nebyla vůbec dramatická – je to jenom lehké převyprávění události, bez žádné dramatické události. Jenom komentování faktů, nezúčastněné, lidé si uvědomují, že ve vojenské mašinerii nic nezmůžou. Uprchlík mluví o fotografiích – člověk by měl svůj život prožívat čestně, aby ta minulost, když se k ní vrací, ho nemusela děsit a nemusel se za nic stydět.
KNIHA REPORTÁŽÍ,OHEŇ PROTI OHNI
2. autobiografické prvky, 60tá léta:
PRAVDĚPODOBNÁ TVÁŘ – deník vězně, vrací se k válce
3. 80tá léta
PODIVNÉ LÁSKY – román v dopisech o vztahu skladatele Bohuslava Martinů k jedné ženě
Česká literatura po roce 1948

Společenské podmínky: - k vládě se dostávají komunisté = změna charakteru republiky budování socialismu, proběhlo ve 3 etapách znárodňování: 1.) menší podniky
2.) větší podniky
3.) všechny zbývající podniky a ty největší – 1948
= toto znárodnění proběhlo centralizovaně – tedy celorepublikově
= na venkově proběhlo bouřlivěji než ve městech – vznikla Družstva – proběhla kolektivizace a združstevnění vesnic – někde se i střílelo a lidé se nechtěli svého majetku vzdát
- v Pardubicích byl největší dům Hybských
- kdo měl kádrový profil (kdo měl rodiče dělníky) dostal se na VŠ snadno, ale bylo zde omezení u těch, kteří byli bohatší a rodiče vzdělaní
Literatura: - tyto změny se promítli v literatuře
- nakladatelství a tisk – byly zestátněny
- odpovědnost za vydávání přebírá stát – cenzura
- mnoho spisovatelů emigrovalo – Blatný, Hostovský – v r. 1948
- mnoho spisovatelů bylo ve vězení – Zahradníček
1949 – probíhá sjezd spisovatelů – prosazovali to, že jednou uznávanou metodou, kterou mohou spisovatelé psát – je socialistický realismus
(dříve byly – popisný realismus a kritický realismus, který ukazoval nedostatky a a nyní socialistický r.)
Témata v literatuře: = pracující lid vedený dělnickou třídou
= o vítězství dělnické třídy
= o SSSR a Stalinovi, o budování socialismu
= o šťastné budoucnosti, krásných zítřcích pro všechny
= velmi omezená témata
Literatura: - nebyla vrstevnatá
- spisovatelé se museli přizpůsobit podmínkám doby – Nezval, Seifert X ti co nechtěli
museli emigrovat – ale v 50. letech už ani nemohli – byla totiž doba „stalinis


Próza v 50. letech
- specifickým rysem byl budovatelský román
- autoři psaly i kladném hrdinovy – bylo jim to zadáno
- kladným hrdinou byl: = dělník budující novou společnost
= rolník, funkcionář, propagátor - všichni byli členové KSČ
- schéma románu: Uvědomělý, zcela dokonalý hrdina někam přijíždí, aby oblast přebudoval a řešil problémy, případně přitáhl lidi ke KSČ a přemohl nepřátele socialismu. Román končí happyendem – hrdina problémy vyřeší a nepřátelé přemůže.
- většina románů byla stejná, ale některé se odlišují – k lepším průměrům patří:

Bohumil Říha: ZEMĚ DOKOŘÁN – hl. hrdina je čeledín, který se odstěhuje z vnitrozemí, kde žili v bídě do Orlických hor, kde získává chalupu a jiné životní podmínky
- hrdina se snaží jednat a myslet samostatně

Jan Otčenášek: PLNÝM KROKEM – čerpá z vlastní zkušenosti – v továrně na šamot

Zdeněk Pluhař: MODRÉ ÚDOLÍ

Václav Řezáč (5. 5.1901 – 22. 6. 1956) - úředník a redaktor
1940 – „Lidové noviny“
1949 – ředitel „Československého spisovatele“
1954 – „Práce“
ve 30. letech psal psychologické romány – nejznámější
ČERNÉ SVĚTLO, SVĚDEK,
ROZHRANÍ, SLEPÁ ULIČKA


v 50. telech:
NÁSTUP
- 3 hlavní postavy – Bagár, Rejsek, Antoš a Trnec. Román se odehrává v roce 1945. Bagár a
ostatní přicházejí do pohraničí znovu ho osídlit a odsunout Němce. Bagár se snaží obnovit správu Potočné (Grunbach) a převést lidi na komunistické smýšlení. Němci utíkají i s dobytkem přes hranice nebo dobytek tráví.Bagár – komunista, chce vyřešit problémy, typický hrdina románů, kladná postava, uvědomělý, přesvědčený.
Nesprávná typizace – kladné hrdinové s kladnými vlastnostmi,
- primitivní kompozice – všechny romány stejné
- vše končí šťastně, moc detailů
- román byl zfilmován Otakarem Vávrou v roce 1952

Jan Otčenášek
OBČAN BRYCH
– hl. postavou je inteligent (úředník se středoškolským vzděláním), který není politicky
vyhraněný – má výhrady k politice komunistické strany, ale není jejím nepřítelem.
- občan „na půl cesty“ – ani komunista ani kapitalista - po únoru 1948 – převrat – neví kam
děj: začátek v roce 1948 – Brych je nepřipraven a neorientuje se v politické situaci, má vnitřní potřebu spravedlnosti – a v únorových událostech vidí jenom násilí a ohrožení demokracie – v politice jsou spíš kariéristé – takový byl i jeho strýček. Brych byl napaden za to, že prý kritizuje komunisty a tak se rozhodl emigrovat – přemluvil ho přítel Ráž (dříve mu ale Ráž odloudil dívku) – těsně na hranicích poznává, že skupina, se kterou chce uprchnout, jsou vesměs kapitalisté, kteří chtějí rozvrat v Československu. Situacese komplikuje – Brych se rozhodl na poslední chvíli, že neemigruje, a tak se rozhodla i Rážova žena Irena (původně Brychova přítelkyně – ta odlouděná) – Brych se vrací zpět a je potrestán – ale on stále neví, kam se přiklonit.
závěr: psychologický román o vývoji člověka, který se nemůže ztotožnit s komunistickým převratem a
dlouho hledá své místo ve společnosti.
= postavy váhají – ani kladné a ani záporné
= nepatří k budovatelským románům
= vývoj hl. postavy je podán přesvědčivě, psychologicky propracován, není členění na kladné a záporné postavy.

Josef Sekera (1897)
- zaměřuje se na téma romských lidí, narodil se u Čáslavi
DĚTI Z HLINĚNÉ VESNICE – píše o cikánech a jejich dětech – hlavně
- z období 1. republiky (za demokracie) a později (socialismus) – ukazuje výhody soc. výchovy – pionýrské tábory, začlenění do společnosti, starost o děti

Česká literatura v 60. letech

60. léta – 3. vlna poválečné literatury
- odráží jenom osudy židů a jejich život a utrpení v koncentračních táborech
- především psychologická próza,
- drobné útvary – povídky, reportáře

Próza
Ludvík Aškenázy (1921 – 1986)
- vystudoval slavistiku – za války voják v sovětské jednotce – po osvobození pracoval v rozhlase a věnoval se výhradně literatuře
- 1968 – odchází do emigrace – žil v Mnichově a později v severní Itálii a tam zemřel v roce 1986
- oženil se s dcerou Heinricha Manna
- psal především povídky a reportáže
KVĚTNOVÉ HVĚZDY (1955) - povídky, reaguje na osvobození, vítá svobodu
DĚTSKÉ ETUDY(1955)-humorně laděné povídky, nejznámější, lehký lyrický styl
UKRADENÝ MĚSÍC


drama:
RASPUTIN,CK STÁTNÍ ŽENICH

reportáže:
VŠUDE JSEM POTKAL LIDI – je to soubor lyrických reportáží
- je napsána stylem reportáže – umělecký styl, prvky vypravování, útržkovitý popis, lehký styl – jako konverzace
- autor používá prostředky – přímá řeč, uvozovací obraty – přibližuje se čtenáři – přilákal pozornost čtenářů. Kdysi jej rámovaly ulice. Používá ukazovací zájmena.
- poetická reportáž – není to detailně popsané
- vypráví ve 3. osobě j. č. – ER – FORMA
Děj: autor ještě s někým přijde do zpustošeného kraje
Tématem je vyhlazování židů ve Varšavě
Ukázka: Odehrává se v bývalém ghettu, které bylo zničeno. Je to zvláštní krajina – rozházené věci – stolky, lidské kosti, bujná zeleň – kopřiny. Hraje si tam malá holčička Marysia, která si představuje, že bude mít v této krajině zahrádku s tulipány a ředkvičkami. Autor je rád, že si i v této době někdo hraje.

Arnošt Lustig (1926)
- byl velmi ovlivněn pobytem v koncentrančím táboře – byl v několika - potom byl pronásledován – během války se ukrývalv Praze - 1945 – 48 politické studium na VŠ v Praze – 1948 se stal zpravodajem v Izraeli.
- rozhlas, noviny, film po návratu
1968 – emigroval – potom se stal profesorem literatury na washingtonské univerzitě
- většinu svých děl zasvětil židovské tématice
- jeho díla vyšla i v zahraničí
povídky:
DÉMANTY NOCI – povídky o utrpení židů za války
- zfilmovány
romány:
DITA SAXOVÁ
NIKOHO NEPONÍŽÍŠ
MOTLITBA PRO KATEŘINU HOROWITZOVOU – novela
- děj se odehrává v roce 1943 na dvou místech – ve vlaku = transportu a v koncentračním táboře
Děj: Nacisté v Itálii zatkli skupinu bohatých židů, kteří se vraceli předčasně do zemí svého původu a nacisté jim namluví, že pokud jsou ochotni zaplatit, vymění je za své (německé) zajatce. Židé souhlasí a tak nacisté vozí skupinu židů v uzavřeném vlaku v Německu a ukážou jim v Hamburku loď, která je přeplaví do Ameriky, ale za všechno si stále nechávají platit. Situace se komplikuje ve chvíli, kdy Němci skupinu židů převezou do koncentračního tábora a tam se jim představí velitel téhle záhadné akce (spočívala v tom, že židy klamali, vozili je všude možně pod příslibem navrácení do vlasti, ale to samozřejmě neměli v úmyslu –chtěli, aby jim za vše platili.) Bedřicha Brenského. Mluvčí rukojmých Cohen přemluví Brenského, aby se k nim mohla připojit Kateřina Horowitzová. Brenský s tím souhlasí, s tím, že mu za to židé musí opět zaplatit. Jednoho dne jsou Židé přivedeni k plynovým komorám, nacisté jim ale řekly, že to jsou umývárny a že se půjdou všichni hromadně umýt. Kateřina na všechno ale přišla – na to že byli podvedeni a čeká je smrt. Podařilo se jí zmocnit pistole a zastřelí 2 německé důstojníky. Celá skupina je zastřelena.
Ukázka: Němci mrtvoly židů házeli na hromadu – stříhali jim vlasy – hlavně ženám a dělali z nich sítě, matrace a látky + popel užívali jako hnojivo + vyškvařovali jim tuk z těla = dokázali je ekonomicky využít – svědčí to o cynismu a bezcitnosti nacistů.
Je to novela o cynické hře nacistů, o jejich neomezené moci, krutosti a bezcitnosti.

exilová literatura:
NEMILOVANÁ (1976) – podtitul: Z DENÍKU PERLY SCH.
- kniha vznikla na základě deníku 17-leté Perly
- děj se odehrává v Terezíně v koncentračním táboře. Hrdinka zde byla 2 roky – vězenkyně a prostitutka. Velice podrobně si zaznamenávala své zákazníky, co jí za to dávali atd. Němci i přátelé byli její zákazníci. Dívka končí tragicky – jeden dozorce ji fyzicky týrá – ona ho zastřelí před tím, než má odjet na transport a je za to zabita. Ona to řemeslo vykonávala proto, že ona těm ostatním chtěla udělat radost. Chce přinést okamžiky štěstí v nelidských podmínkách. Zastřelila ho, protože už dále nechtěla být týrána a ponižována jako K. Horowitzová.
Ladislav Fuks (1923)
- živil se literární činností – v té době byl uznávaný i v zahraničí
- nepodrobil se komunistickému režimu – jenom 2x popisoval uznávané komunistické osobnosti – přesto byl u nás vydáván – komunisté neměli dostatek odvahy jeho díla zakázat, když ho znali i v zahraničí.
- knihy vycházely ve velkých nákladech
témata: postavení židů za války
PAN TEODOR MUNDSTOCK (1963)
- psychologicko – alegorický román z doby protektorátu
- převládá líčení, děj tam skoro žádný není
- popisuje přípravu pana Mundstocka do koncentračního tábora
Děj: Dříve byl Mundstock úředník, ale potom byl převelen na jinou práci. Trpěl rozštěpením osobnosti -= schizofrenie. Vytvořil si dvojníka – druhou stránku jeho osobnosti na nazval ji MON. Při čekání na transport se snaží pomáhat všem ostatním. uvědomuje si, že židé nemají vůbec šanci na přežití.
Má sousedy Šternovi – šli na transport a on se staral o jejich syna Šimona. I ten nakonec musel jít na transport, a tak ho pan Mundstock všechno naučil. Např. vymyslel vozík – prkénko na kolečkách, na který by si dal ten těžký kufr; jak by bylo nejlepší chodit do vlaku – ne jenom ve dvojstupech nebo trojstupech, ale rovnou v sedmistupech nebo osmistupech, aby mohl jít uprostřed a nedostal by žádnou ránu od nacistů, kteří nástupy do vlaku kontrolovali a popoháněli. Nakonec byl odvolán na transport také pan Mundstock, ale ten když šel k vlaku a soustředil se na předem vypočítané a vymyšlené správné kroky – přejelo ho auto.
- román je převyprávěn ER- FORMOU – ale je podáván z hlediska hlavní postavy – vše je podáváno jeho očima – on nás (jeho názory) nás ovlivňují.
VARIACE PRO TEMNOU STRUNU (1966)
- námět čerpal z povídkové knížky: „Mí černovlasí bratři“
- vypráví o dospívání židovského chlapce v době okupace
Děj: Chlapec byl z bohaté rodiny. Žil v izolaci bez kamarádů, rodiče se o něj bojí, ale chovají se k němu chladně a chlapec uvolňuje svět fantazie a do skutečného světa přechází postavy nereálné, se kterými se povídá – např. chlapcova babička – z obrazu, která mu dříve nejvíce rozuměla, medvěd, soška tanečnice. Z reálných postav mu rozuměla služka Růžena.
- střídáním reálných a nereálných postav je tvořena tajemná a mnohoznačná atmosféra
- autorovi se podařilo do děje včlenit i historické události – nepokoje v pohraničí, mobilizace, Mnichov, obsazení Sudet Němci v roce 1938.

židovské romány, ale s hororovou tématikou
SPALOVAČ MRTVOL (1967)
- novela s hororovými prvky – psychologický horor
Děj: Pan Kopfrkingl je hlavní postavou románu. Je zaměstnanec pražského krematoria. Je typický maloměšťák – žije automatizovaným způsobem života. Je přizpůsobivý, bázlivý. Zpočátku si myslí, že smyslem jeho života je práce – řídí sežehnutí zbytků těl. Má manželku – říká jí Lakmé a 2 děti – dceru a syna. Stává se udavačem, aniž si to sám uvědomuje, vlivem svého nadřízeného. Nakonec se stává stoupencem fašistické strany. Ten nadřízený mu naznačuje, že si musí udělat pořádek v rodině – že Kopfrkinglova rodina není čisté německé rasy – jeho žena je totiž židovka a tak děti mají 1 krve německé a 1 krve židovské.
Ukázka: Pan Kopfrkingl ví, že je mu tedy znemožněn postup je straně a tak se rozhodne jednat. Zalákal svou ženu do koupelny – udělal na ni podfuk – a tam ji uškrtil. Potom přivedl svého syna Miliho do krematoria, kde mu všechno ukazoval. Potom Miliho umláti železnou tyčí a dal ho do rakve vysokého Esesmana. Namlouval si tak, že syn bude mít alespoň důstojný pohřeb. Chtěl zabít také svou dceru, ale ta mu utekla. Nakonec byl dán
p. Kopfrkingl do léčebny a ani nebyl více potrestán.
- autor líčí zvláštně hlavní postavu – jako milého, hodného pána, který působí na své okolí jako přátelský muž.

Bohumil Hrabal
OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY
-zfilmován – získal Oskara
- hl. postavou je železniční elév (nováček) Miloš Hrma. Je zde řada dalších postav – výpravčí Hubička, pan Přednosta, telegrafička Zdenička.
- děj: Odehrává se v období 2. svět. války v malé železniční stanici. Začíná vzpomínkami Miloše a pradědečka. Miloš se vrací po nepovedené sebevraždě – podřezal si žíly – protože on vždycky při milování selhal. Ale tento pokus se mu nevydařil. Tyto myšlenky ho opouštějí jenom v pracovním shonu.
- děj není dramatický
- Hrabal zpracovává různé příhody – se Zdenečkem – razítko na zadek – přednosta je za to postaven před soud; - s Milošem – zatčen, velitel si všiml zápěstí – ze soucitu ho pustil.
- vrchol díla – Miloš dostane za úkol vyhodit plně sledovaný ozbrojený vlak do povětří – pomocí semaforu. Voják si toho všiml a zastřelil Miloše. Miloš ho ale střelil taky – paralela – umírají vedle sebe.
- Hrabal chce ukázat hrdinství obyčejných lidí v 2. svět. válce, činí tak ale nepateticky – nenápadně – válka stojí v pozadí.

Ota Pavel (1930 – 1973)
- vl. jménem Popper
- za války žil s maminkou – koníř, otec a bratři byli v KSČ
Sportovní reportáže – hned po válce – 60. léta
DULKA MEZI MRAKODRAPY, POHÁDKA O RAŠKOVI,PLNÁ BEDNA ŠAMPAŇSKÉHO,VÝSTUP NA EIGER

Vzpomínková próza – rodinný, životopisný charakter
SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – vzpomínka na dětství
- vyzdvihuje osobu svého tatínka, bratry, maminku, otcův zástupce p. Elektrolux, snílek a dobrodruh
- sled drobných příhod
ukázka: Jak se tatínek zachoval, když zjistil, že synové jdou do tábora.
- sháněl pro ně maso – zastřelil srnce, 2 rybáři mu ho chtěli vzít, ale on je společně s Prokopem převezl.
- přesná pojmenování s metaforickými – přechod mezi nimi
JAK JSEM POTKAL RYBY – soubor 7 povídek, které jsou soustředěny okolo Pavlova tatínka.
- v podstatě jsou to povídky tragické, za jejich jemným a vážným úsměvem se rýsuje zlá historie poslední válečné katastrofy, dobrodružství rybářského zaujetí X krutý osud otce
- příroda, řeka, všechny se odehrávají u vody – v soužití s přírodou se člověk učí jejímu koloběhu


HISTORICKÁ PRÓZA

Miloš Václav Kratochvíl (1904 – 1988)
- vystudoval historii a práce v archivech – psal objektivně
- historickou látku zpracovával jako beletrista – umělecky – ale také jako odborník
- zaměřil se na dobu husitskou, dobu 30leté války a dobu 1. svět. války
- psal i filmové scénáře
LÁSKY KRÁLOVSKÉ – povídkový soubor
- životný osudy 3 českých královen – El. Přemyslovny, Kunhuty, Elišky Rejčky
- ukazuje, jak svůj osobní život přizpůsobovaly politice
EVROPA TANČILA VALČÍK, EVROPA V ZÁKOPECH
- romány na sebe navazují – je to vlastně 1 román - je to o 2. světové válce
- konfrontace fabulovaného příběhu a autentických dokumentů
- jsou tam např. skutečné pravdivé povolávací rozkazy – objektivní a zasvěcený pohled
KRÁL OBLÉKÁ HALENU – o Václavu IV. a nerozhodnosti, jak se postavit husitskému hnutí

Bohumil Říha
pro děti:HONZÍKOVA CESTA“
Trilogie: PŘEDE MNOU POKLEKNI – postava Jiřího z Poděbrad – snaží se sjednat české království po husitském hnutí; Hlavní postavou je kupecký synek Marek z Týnce – dává se do služeb Jiřího z Poděbrad
ČEKÁNÍ NA KRÁLE – čekání na vládu krále Ladislava Pohrobka
A ZBYL JEN MEČ – do popředí vystupuje postava Marka – stává se hejtmanem – těžce nese to, jak je země po válkách zničena, bojuje proti Uhrům a snaží se udržet trůn pro českého krále


Václav Kaplický (1895 – 1982)
1966 – prohlášen zasloužilým umělcem
1978 – prohlášen národním umělcem
KLADIVO NA ČARODĚJNICE
Popisuje inkviziční procesy s čarodějnicemi v 17. století na Šumpersku.
- založeno na skutečné historické události – podle archivu všechny skutečné postavy
- odehrává se na severní Moravě na panství Velké Losiny
Hlavní postavou je děkan Lautner. Ženě nedojí kráva, podle rad potřebuje posvícenou hostii, žebračka Schuchovka ji slíbí, že ji sežene, je však chycena – viděl ji ministrant. Soudce v Šumperku není, a proto je zavolán z Olomouce pan Boblig, který ji obviňuje z čarodějnictví. Farář Schmidt, inkvizitor Boblig a kněžna vedou proces proti čarodějnictví. Používají sadistické praktiky – tvrdá tortura– tvrdé fyzické tresty – mučení, měla různé stupně. Přiznávají se skoro všichni občané Losin. Po osmi letech přijíždí původní soudce. Procesy byly zakázány císařem. Boblig zmizel neznámo kam. Dnes – děkan Lautner byl nedávno očištěn od trestu.
- děkan Lautner byl upálen proto, že se přimlouval za lidi, kteří byli upalováni.
- Kaplický naráží na procesy bezpráví v 50. letech (vymyšlené procesy, obvinění, výslechy)
- Konflikt dobra (Lautner) a zla (Boblig). Vlivní lidé zůstávají neteční k procesu, vzniká davová psychóza (každý podezřívá každého)
- je to román historický se znaky společenského románu, protože se zabývá otázkou zvůle a zneužití moci- co se týče církevních hodností – Lautner stál nad Bobligem, ale při procesu byl Boblig výš.

Vladimír Neff (1909 – 1983)
- Autor převážně historické beletrie. Do literatury vstupuje už v 30. letech, ale slavným se stal po 2. světové válce. - Dějiny nelíčí jako sled velkých událostí, které by doplňoval konkrétními osudy, ale vychází z konkrétních osudů a
na jejich chování, jednání vytváří dobové dějiny.
SRPNOVŠTÍ PÁNI – román (50. léta – jeho vstup do literatury)
- Ironicky až satiricky zaměřený román, pokouší se vysvětlit zrod lidového kacířského hnutí ve 14. století,
Pentalogie: SŇATKY Z ROZUMU, CÍSAŘSKÉ FIALKY, ZLÁ KREV, VESELÁ VDOVA, KRÁLOVSKÝ
VOZATAJ
Další díla
TRAMPOTY PANA HUMBLA – konfrontační próza, čecháček převléká kabáty podle režimu (kolaboruje s fašismem)
TŘINÁCTÁ KOMNATA – popisuje rozklad měšťanské společnosti
Překlady – němčina, francouzština, ruština
Styl – patří mezi naše nejvýznamnější příběhy
- rozvíjí rovinu reálnou (historické skutečnosti) i fabulovanou (příběhy)
- píše s ironií a nadhledem

Jarmila Loukotková
- vstoupila do literatury ve 40. letech
- zájem především o římské dějiny
NENÍ ŘÍMSKÉHO LIDU SPARTAKUS
SMRTÍ BOJ NEKONČÍ NAVZDORY BÁSNÍK ZPÍVÁ – román o Francoa Vilonovi
Česká literatura po roce 1945
Pro naše písemnictví rozhodující rok 1948-komunistický převrat v únoru zdeformoval přirozený literární vývoj a na celá další desetiletí se vše muselo podřizovat arogantní a všemocné politické mašinérii.
Politické čistky a likvidace inteligence:
Zasílání do komunistických lágrů kohokoliv bez soudního řízení,řádily Akční výbory-desítky univ.profesorů a studentů byly vyloučeny ze škol,některé ústavy úplně uzavřeny (MU Brno), komunisté provedli čistky v Syndikátu česk.spisovatelů-vyloučeni legionářští spis.,katoličtí spis., aut.skautských knih, surrealisté, kritik Václav Černý, Prokůpek ad.
1949 Syndikát zrušen a administrativně nahrazen Svazem českých spisovatelů
Procesy a popravy v 50.letech:
Většina spisovatelů obviněno ze špionáže,hospodářského diverzantství apod.-seznam z knihy Žaluji (A.Kratochvíl) uvádí celkem 56 českých spisovatelů a intelektuálů,kteří byli zatčeni a vězněni
Někteří spisovatelé a intelektuálové byli ubiti při výsleších(prof.Josef Koutný), jiní zemřeli v žalářích (Vladimír Sís), mnoho dalších zemřelo na následky věznění po propuštění (Jan Zahradníček). Největší nesouhlasnou reakci vyvolala poprava literárního kritika, historika a esejisty Záviše Kalandry
Zákazy v oblasti tisku:
Po převratu bez oficiálního zdůvodnění byly zakázány mnohé kulturní, literární a jiné týdeníky a časopisy (Dnešek, Obzory, Archa, Listy, Český život, Vyšehrad, Blok..)
1952 zastaveno vydávání Lidových novin
Zakázáno vydávání moderní západoevropské a americké literatury-beletristické, dětské i odborné
Knihovny:
Odstraněna díla předních českých státníků, filozofů, spisovatelů, kteří se nevešli do parametrů socialistického realismu-např.Karel Čapek, Jiří Orten,legionáři,surrealisté,katolíci,Jaroslav Foglar, Franz Kafka a další, např.Karel May
Z klášterních a zámeckých knihoven organizovány svozy knih určených ke spálení, zlikvidovány desítky knihoven-starobylá knihovna teologické fakulty v Olomouci
Psychický teror a emigrace:
Po uvěznění nekomunistických spisovatelů nastaly čistky i v řadách spisovatelů komunistických –pronásledování,obviňování a udávání mnoha spisovatelů
Psychický tlak vyvíjený ze strany Státní bezpečnosti-sebevraždy a tragédie komun.spisovatelů a umělců
-Biebl, Teige, Frejka, Honzl
Emigrace-politické a rasové důvody-) komunistický antisemitismus –Pavel Tigrid, Jan Čep, Egon Hostovský

Schematická literatura - bezduchá, ideologická, nenávistivá, plná patetických gest, frází, výhrůžek, budovatelské romány, oslavné agitky, frézizmus, estetická funkce utlačována
Socialistický realismus-jednotná norma, snaha o vytvoření nového uměleckého směru

Ladislav Štoll-marxistický vůdce, kritik –dílo-Třicet let bojů za českou socialistickou poezii-přinášela definici socialistického realismu
Václav Kopecký-ministr financí a kultury, nedovzdělaný, více řečí než myšlenek,odpůrce Čapka
Zdeněk Nejedlý-historik,nejvzdělanější,propagátor Jiráska,současně ho ale cenzuroval a upravoval texty podle kampaní

Uvolňování:
1956-oficiální odsouzení stalinských praktik a zlom v literárním prostředí, konal se II.sjezd spisovatelů, kde byly předneseny památné projevy Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta, oba svou formou patetické a vznosné-)kritika schematismu v literatuře,útlak, proti jednoduchému chápání literatury ve Štollově pojetí,požadovali osobní svobodu umělce

60.léta v literatuře-konec nadějných vyhlídek:
Moc ve státě byla nárokována jednou stranou,přesto významné postavení filmu 60.let,snahy o obrodu,svobodné vydávání literatury,nedemokratický politický princip,který vylučuje svobodu v širším slova smyslu,lidem představována iluzorní představa,že komunismus může být správou perspektivou, přitom nade vším dohlíží všemocná státní bezpečnost
Rehabilitace:
Politické:
1960 -první velká amnestie,na svobodu se dostala řada nekomunistických spisovatelů
1966-67 -vlastní rehabilitace-Nejvyšší soud v Praze nebo Krajský soud v Brně znovu přezkoumal obžaloby z 50.let a většinou zprostil spisovatele obžaloby v plném rozsahu (Fučík, Knap, Křelina, Prukůpek, Zahradníček, Kalista a další)
Literární:
Ani 60.léta nebyla ke čtenářům upřímná.Nebyla např.povolena Čapkova esej Proč nejsem komunistou , nesměly vyjít Hovory s T.G.M., cenzura Halasových veršů,především jeho politické Závěti. U mnohých autorů vyšly jen okleštěné výbory či díla ideologicky nejméně sporná (Durych,Deml,Zahradníček, L.Klíma)

Obrodný proces a Pražské jaro:
Konec 60.let nespokojenost s vedením strany ortodoxními marxisty
Červen 1967-IV. Sjezd spisovatelů-vystoupilo několik slavných osobností-M.Kundera,V.Havel,Ludvík Vaculík-)roztržka mezi spisovateli a vedením strany-ohradili se proti mnohaletému kulturnímu útlaku
1968-velká úloha v dějinách státu,obd.tzv.Pražského jara-od ledna stanul v čele strany Alexander Dubček, v březnu se stal prezidentem Ludvík Svoboda
Mohutné přeměny a euforická víra v nové pořádky vyvrcholily ostrou kritikou dosavadního komunistického systému ve slavném provolání Dva tisíce slov –červen 1968-autor Ludvík Vaculík-text podepisovali umělci, dělníci, zemědělci, vědci, prostě všichni, kdož cítili ohrožení demokratického vývoje v zemi

Literatura v letech 1968 – 1989
Co následovalo po roce 1968:
21.srpen 1968-vpád vojsk Varšavské smlouvy definitivně pohřbil veškeré naděje z jara 1968, pokus o humanizaci a demokratizace komunistického řádu se ukázal neproveditelným
od roku 1969-normalizační proces-namířen proti výsledkům reformního úsilí 60.let-)literární podoba v textu Poučení z krizového vývoje brožurka-modla komunistů zastávajících tvrdou linii ve společnosti a přinesla na dvě desetiletí nesvobody jak po stránce politické,tak po stránce kulturní
CHARTA 77-prohlášení z roku 1977 bylo jednou z mála iniciativ,jež měly celonárodní dosah, prvními mluvčími Charty se stali Václav Havel, filozof Jan Patočka a bývalý ministr školství,posléze zahraničí Jiří Hájek -) v textu uveden požadavek, aby soudobý režim dodržoval své vlastní zákony, jimiž se zavázal respektovat Listinu základních práv a svobod
Signatáři Charty,jež tajně kolovala po republice a svými dalšími získanými podpisy se stala pro režim nebezpečnou, byli následně stíháni a dokonce i vězněni
Důsledky normalizace:
-postupná likvidace všech nekomunistických periodik
-opět zákaz publikování mnohých autorů (Kundera,Havel,Tigrid,L.Vaculík,A.Lustig,Škvorecký…)
říjen 1970-vydán první seznam zakázaných autorů a knih, obecně se tomu říkalo „index“ , miliony knih
vyřazených z knihoven a 130 filmů se stalo nevyhovujícími
-postupné odchody spisovatelů do emigrace (Škvorecký,Tigrid,Kundera,Kohout,Lustig,Salivarová..)
-přecházení nevyhovujících,ale neemigrujících spisovatelů do literární ilegality,kde vznikala samizdatová
literatura (tajně vydávána v malých vlastních nákladech)
-vytvořena exilová nakladatelství
rok 1972-definitivní rána pro literaturu,kdy se do čela Svazu česk. Spisovatelů dostal ambiciózní Jan Kozák (po smrti Jana Kainara), který ostře vystupoval proti všem,kteří se odmítli podřídit normalizačnímu diktátu,i někteří spisovatelé dokázali z nové polit. situace vytěžit maximum pro svou kariéru,ediční programy ostře hlídány
Reakce literatury v normalizačním období:
Násilné přerušení přirozeného vývoje veškeré kultury se v literární oblasti projevilo okamžitě:
-v novém svazu českých spisovatelů zůstala asi jen šestina původní členské základny
Česká literatura měla nakonec několik základních podob:
Literatura oficiální: literatura,ktr. Mohla vycházet v husákovském normalizačním období, kategorie velice široká, neboť vedle čítankových příkladů zprofanovaných spisovatelů jsou zde vynikající autoři (V.Páral,Ota Pavel, B.Hrabal),které buď zákazy záhadným způsobem minuly,nebo mohli svá díla vydávat v době ústupku režimu
Literatura samizdatová: díla,která vyšla v exilu, nebo po určitých úpravách i oficiálně, zrod samizdatu je spojen se jménem Ludvíka Vaculíka- koncem roku 1972 se rozhodl se svými přáteli,že texty odmítnuté v oficiálních nakladatelstvích budou přepisovat na stroji a vázat v knihařstvích, případně svépomocí
Literatura exilová: nejen literatura exulantů,ale i knihy domácích spisovatelů, kteří neměli jinou publikační možnost

U nás se vytvořil specifický okruh umělců , které řadíme do tzv. undergroundu –především literatura a hudba

Přehled exilových nakladatelství :
Sixty-Eight Publishers
Založeno 1971 v kanadském Torontu manželi Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým,vyniká kvalitou a počtem vydaných titulů, největší úspěch:Škvoreckého Tankový prapor , dále vyšly knihy Kundery, Hrabala, Škvoreckého, vycházely memoárové publikace-Václav Černý, Jaroslav Seifert, Martina Navrátilová atd.) mimořádným počinem bylo vydání Slovníku českých spisovatelů-Jiří Brabec a kolektiv, nakladatelství ukončilo činnost roku 1993
Rozmluvy
Londýn 1982, založil Alexandr Tomský,vydáno kolem 70 titulů,první exilové nakladatelství,které po roce 1989 začalo působit v Praze, vycházela vyhraněná tvorba esejistická a beletristická (Ivan klíma,V.Havel,Bohuslav Reynek)
Index
1971 v Kolíně nad Rýnem,politologicky orientovaná literatura převažovala
Konfrontace
1973 v Curychu, především literatura faktu,nebo původní domácí humoristická próza
Poezie mimo domov
Polovina 70.let v Mnichově-poezie Diviše, K.Kryla a tvorba Václava Havla
Arkýř
1980 v Mnichově Karlem Jadrným, především esejistika – Patočka,Černý,Kalista

Samizdatové edice
Petlice
1972 založeno Ludvíkem Vaculíkem,vycházela nová díla I.Klímy, L.Vaculíka, J.Seiferta, E.Kantůrkové, Jana Patočky, Havla, Václava Černého, Zdeňka Rotrekla a dalších
Edice Expedice
Polovina 70.let, existence spojena se jmény manželů Havlových,orientace na esejistiku,politologii,filozofii
Česká expedice
1978 založil básník a publicista Jaromír Hořec,poezie,historické a literární studie vydávány
Pražská imaginace
Založena v polovině 80.let Václavem Kadlecem, soustředil se na vydávání děl Bohumila Hrabala

Nejdůležitější exilové časopisy
-útočištěm nezávislé literatury se stala různá periodika
Svědectví-politologický čtvrtletník vydávaný v Paříži od roku 1956 publicistou Pavlem Tigridem
Listy-politologický časopis vydávaný v Římě od roku 1970 – J.Pelikán-roční almanach listů-Čtení na léto
Proměny-čtvrtletník, vydáván v USA od 60.let,zaměřený kulturu,literaturu a poesii

Samizdatové časopisy
Vokno-od 1979 pro prezentaci českého Undergroundu
Revolver Revue-od r.1985-Jáchym Topol,Saša Vondra, pův.tvorba mladých autorů,kvalitní překlady
Po roce 1989-memoárové a faktografické tituly – Pavel Kohout, Václav Černý, Jaroslav Seifert-memoáry
17.

ČESKÁ MEZIVÁLEČNÁ POEZIE


- doznívají válečné zážitky
- zároveň se často objevuje radost a optimismus

Proletářská poezie

- velký vliv Velké říjnové revoluce (1917)
- nenávist k válce a sociálnímu útlaku
- byla určena především k recitaci (s tím vědomím byly voleny jazykové prostředky)

Jiří Wolker

- 1900 – 1924 (zemřel na TBC)
- studoval práva
- nejvýznamnější představitel proletářské poezie
- oslovoval hlavně mladé lidi
- dílo
o Svatý kopeček
o Těžká hodina (Balada o očích topičových)
o Host do domu
o O milionáři, který ukradl slunce (pohádka)
o O kominíkovi (pohádka)
o Proletářské umění (programová úvaha)
o vlastní epitaf
§ „Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív, než moh’ srdce k boji vytasit, zemřel mlád, dvacet čtyři let.“


Stanislav Kostka Neumann

- básník, prozaik, publicista a překladatel
- jeho tvorba prochází všemi literárními proudy přelomu 19. a 20. století
- spolupracoval s časopisy Moderní revue a Nový kult
- ovlivnil rozkvět proletářské a symbolistické poezie
- dílo řadící se k proletářské poezii
o Rudé zpěvy


Josef Hora

- studoval práva
- věnoval se literatuře a novinářství
- nejprve se patřil do proletářské poezie
- později se ubíral vlastním směrem
- dílo
o Pracující den
o Srdce a vřava světa
o Bouřlivé jaro


Poetismus

- ryze český směr
- rozvíjí se téměř současně s proletářskou poezií
- radost z krásných a zábavných věcí
- radost z práce
o Vítězslav Nezval
o Karel Teige
§ napsali společně Manifesty poetismu



Surrealismus

- hlavní představitelé
o Vítězslav Nezval
o Karel Teige
§ napsali společně v r. 1934 vydán Manifest surrealismu v ČSR
o Konstantin Biebel
- v r. 1938 rozpad skupiny

Vítězslav Nezval

- studoval práva v Brně
- představitel poetizmu a surrealismu
- inspiroval se Guillaumem Apollinairem
- dílo
o první období tvorby – poetismus
§ Most
§ Podivuhodný kouzelník
§ Pantomima
· Abeceda
· Depeše na kolečkách
· Panoptikum
§ Básně noci
· Edison
· Akrobat
· Neznámá ze Seiny
· Smuteční hrana za Otokara Březinu
o surrealismus
§ Hra v kostky
§ Snídaně v trávě
§ Kronika z konce tisíciletí
§ Skleněný havelok
§ Zpáteční lístek
§ Sbohem a šáteček
§ Žena v množném čísle
§ Praha s prsty deště
§ Absolutní hrobař


Jaroslav Seifert

- žurnalista
- r. 1984 získal Nobelovu cenu
- psal proletářskou poezii a poetismus, ale dále se vydal vlastní cestou
- jeho dílo je především lyrické
- témata rodiny, maminky, lásky a vlasti
- vytvořil jedinečný typ poezie
- dílo
o proletářská poezie
§ Děti z předměstí
o poetismus
§ Na vlnách T.S.F.
§ Slavík zpívá špatně
§ Poštovní holub
o intimní poezie
§ Jablko z klína
§ Ruce Venušiny
§ Jaro, sbohem
o před druhou světovou válkou psal o ohrožení země
§ Zhasněte světla
§ Vějíř Boženy Němcové
§ Kamenný most


Konstantin Biebel

- hodně cestoval
- zemřel tragicky
- dílo
o poetismus
§ Zlatými řetězy
§ Nový Ikaros


surrealismus – jde do podvědomí, vynáší na povrch skryté věci, automatické psaní, základy
položil Sigmund Freud knihou Teorie psychoanalýzy


Četba

J. Seifert: Maminka
F. Hrubín: Romance pro křídlovku (film)
ČESKÁ MEZIVÁLEČNÁ PRÓZA
Ve 20. letech převažují menší prozaické žánry: próza lyrická, utopická a reportážní. V 30. letech dominantní postavení prózy, zvláště románu společenského, psychologického a historického, zesílení epičnosti, tradiční žánr balady (baladická próza).
Přehled meziválečné prózy
· pokračují realisté (A. Jirásek, Z. Winter, K. V. Rais, T. Nováková, A. Stašek), naturalisté (Mrštíkové, K. M. Čapek-Chod), vrchol impresionismu (F. Šrámek)
· obraz války (F. Šrámek, R. Weiner, J. John, J. Hašek, K. Konrád), legionářská literatura (R. Medek, J. Kopta, F. Langer, J. Kratochvíl)
· vliv expresionismu (L. Klíma, R. Weiner, J. Weis)
· demokratický proud (K. Čapek, K. Poláček, E. Bass)
· katolicky orientovaná linie (J. Durych)
· společenská, sociální próza (I. Olbracht, M. Majerová, K. Nový, M. Pujmanová)
· ruralisté (J. Knap, F. Křelina, V. Prokůpek, V. Martínek, A. C. Nor, J. Vrba)
· psychologická próza (J. Havlíček, E. Hostovský, R. Weiner, J. Glazarová, B. Benešová, A. M. Tilschová)
· historická próza (J. Durych)
Dělení z hlediska ideového:
· literatura demokratická (demokratického středu) – skupina autorů sympatizujících s Masarykem (bratři Čapkové, K. Poláček, E. Bass, M. Glazarová)
· literatura konzervativní (zpátečnická)
· literatura socialistická
a. proletářská próza (M. Majerová, I. Olbracht)
b. avantgardní próza - odpovídá poetismu

SPOLEČENSKO-KRITICKÁ PRÓZA (sociální)
IVAN OLBRACHT (1882 – 1952)Mistr psychologické analýzy, jazyka. Představitel socialistické prózy (proletářské – v některých dílech).Vlastním jménem Kamil Zeman, syn advokáta Antonína Zemana (pseudonym Antal Stašek), Pochází ze Semil, studie práv nedokončil. Živil se jako novinář v levicových novinách - Právo lidu, Rudé právo. I. etapa – počáteční období
O zlých samotářích – povídková kniha. Hrdiny jsou lidé z okraje společnosti, všichni prošli životním neúspěchem, reakcí na toto je osamění, lhostejnost. Izolace v nich probouzí zlo. Důraz není kladen na děj, ale na studii určitého typu člověka a na popis prostředí.
Žalář nejtemnější – psychologický román. Hlavním hrdinou je osleplý muž, který není schopen se s tím smířit. Své utrpení obrací na ostatní, žárlí na svou ženu, ztrácí zdravý rozum.Jeho žena ho opouští.
Podivné přátelství herce Jesenia – psychologický román. Líčí osud dvou přátel – herců, kteří jsou úplně odlišní. Jesenius je intelektuál a citlivý. Objevuje se problematika herectví, mravů, války, vztahů k válce.
II. etapa – znamení reportáží
Anna proletářka – socialistický román
Anna přichází z venkova sloužit do Prahy, nejprve ušlápnutá Anna se postupně mění v sebevědomou dívku, zamiluje se do chlapce, který ji přivede do strany.
Cesta za poznáním – přímé reportáže z Ruska, zaměřil se na dělnickou třídu.
Zamřížované zrcadlo – reportáže
Z vězení v Ostravě. Je to napůl zpověď a napůl se zamýšlí nad vinou a trestem
III. etapa
Tvorba 30. let byla inspirována pobytem v Podkarpatské Rusi ve vesnici Koločavě. Byl zde okouzlen překrásnou přírodou, zapůsobila na něj chudoba, národností a náboženská pestrost.
Hory a staletí – publicistické reportáže a črty
Všímá si zde kultury a sociální problematiky této oblasti.
Nikola Šuhaj loupežník - román
Olbrachta inspiroval skutečný osud vojenského zběha na konci první světové války a legenda, lidový mýtus o loupežníkovi Oleksovi Dovlušovi, který bohatým bral a chudým dával. Nikola a jeden voják utekli z války, zastavili se u čarodějnice, u které vypili kouzelný nápoj, který jim dal nezranitelnost, čarodějnice jim chtěla dát své dcery za ženy, a proto utíkají, Nikola se vrátil do Koločavé (v této vesnici se skutečně Nikola Šuhaj narodil), ve vesnici se vše změnilo, proto se dává na zbojnický život, lidé ho považovali za hrdinu. Nakonec ho jeho přátelé pod tlakem odměny zradili a utloukli sekyrou.
Nikola Šuhaj je zde líčen jako jednoznačně kladný hrdina, silný, odvážný, spravedlivý – takováto charakteristika je typická pro lidové vyprávění a pohádky.
Ukázka: Autor líčí kraj jako divoký, krásný, nezničený, kraj hlubokých tichých lesů, zvrásněných hor, všechno působí tajemně mysticky.
Olbracht překomponoval fakta skutečného příběhu o nový umělecký útvar, lidovou pověst o nezranitelném hrdinovi . Dále rozvinul . Dílo připomíná baladu v próze.
Básnický jazyk – je charakteristický nezvyklými slovními spojeními i skladbou vět, i hebrejských slov.
Všímá si i složení obyvatelstva, významnou složku tvořili Židé a ti byli rozděleni. Bohatí x chudí. Olbracht odkrývá pohled na dějiny židů.
Golet v údolí - povídková kniha
Golet = země zaslíbená. Líčí život židovské komunity, kde platí přísná pravidla, obyčeje a zvyky.
Obrazy ze soudobého Ruska - reportáže z pobytu v Rusku
Literatura pro děti (věnuje se jí především v období 2. světové války)
Biblické příběhy - převyprávěl příběhy ze Starého zákona, upravená verze této knihy - Čtení z Bible kralické
Ze starých letopisů - převyprávěné příběhy z české historie
Zázrak s Julčou, O smutných očích Hany Karadžičové
O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách – indické bajky
MARIE PUJMANOVÁ (1893 – 1958)
Narodila se v pražské intelektuální rodině (otec profesor na UK). Provdala se za režiséra Národního divadla. Začínala novinářskou činností, literárními kritikami a eseji.
Povídky z městského sadu – povídková kniha
Lidé na křižovatce – román, 1. díl trilogie
Román je založen na příbězích tří rodin z různých společenských vrstev: Kazmarovi – velkopodnikatel (mezigenerační konflikt otce a dcery), Urbanovi – domovnice (matka se dvěma dospívajícími dětmi přichází do Prahy), Gamzovi (levicově založená rodina, otec je intelektuál - advokát). Jejich osudy se prolínají.
Cílem bylo zachytit českou společnost doby prvních poválečných let až po hospodářskou krizi. Určitá deziluze o baťovském podnikání.
Hra s ohněm – 2. díl trilogie
Sleduje lipský proces s Jiřím Dimitrovem (kvůli zapálení říšského sněmu, zachycuje období Mnichova.
Předtucha - novela
Spíše psychologicky laděný text. Hlavní postava Jarmila - patnáctiletá dívka, líbí se jí devatenáctiletý samotář Toufar. Jarmilina parta jí od něj zrazovala. Jarmile se Toufar líbil, ale stále odmítá pozvání na schůzku – není si jistá. Jarmile se zdál sen, že se rodičům něco stane. Druhého dne rodiče odjíždějí do ciziny. Téhož dne odpoledne se rozhodne jít na první schůzku s Toufarem, ale cestou zaslechne z rádia, že na trati, po které měli jet i její rodiče došlo k nehodě. Na schůzku nedošla, ale běžela domů, s bratrem chtěla jet do Prahy pro pasy a pak do ciziny, ale Cilka (chůva) je od toho zrazovala. Druhý den přišel telegram od rodičů, že ten vlak nestihli a jeli dalším.
KAREL NOVÝ
Vyrůstal v chudých podmínkách v Benešově, spolužák a přítel Vladislava Vančury (Vančurův román Pekař Jan Marhaul byl inspirován tragickým osudem otce Karla Nového)
Železný kruh – románová trilogie
Děj se odehrává na Konopišťském panství, situována do doby před, během a po 1. světové válce.
Rytíři a lapkové – historický román
Protifašistické zaměření, situován do doby husitské - boj českých zemanů proti Rožmberkům.
MARIE MAJEROVÁ (1882 – 1967)
Představitelka socialistické prózy s dělnickou tématikou (ne celé dílo), věnuje se problematice žen.
Vyrůstá na Kladně v proletářském prostředí. V mládí sympatizuje s anarchismem, účastní se dělnického hnutí, přispívá do dělnických časopisů a novin (Rudé právo, časopis Ženské listy, dětský časopis Kohoutek). Členka Sociální demokracie, pak KSČ. Hodně cestovala např. do Itálie, Dalmácie, Sovětského svazu, USA, Číny – odtud píše své reportáže.
1. období tvorby
Píše povídky s tématikou života žen ze střední vrstvy (měšťanské prostředí), žena je líčena jako trpitelka, která snáší různé zlo - nedůstojné postavení žen.
Mučenky (povídka), Povídky z pekla (povídková kniha), Plané milování (povídka),
Panenství (povídka) – Mladá dívka má přítele, který je na smrt nemocný. Nemají peníze na léčení a tak se rozhodne prodat své tělo, aby dostala peníze. Ale nedojde k tomu. Rozmyslí si to a uvědomí si, že by se duševně a mravně zpronevěřila. Když její přítel zemře – má možnost si vzít bohatého muže, ale odmítne ho a rozhodne se pro smrt.
Nejkrásnější svět – román – hrdinka už není klasickou trpitelkou, je samostatnější
2. období tvorby - ve znamení anarchismu
Náměstí republiky – román
O životě francouzských a ruských anarchistů, dospívá k odmítnutí anarchismu.
3. období tvorby - próza socialistická
Siréna - román
Rozsáhlé dílo, vzniku předchází sbírání materiálů a dobových dokumentů.
Líčí osudy dělnické rodiny Hudců od 2. poloviny 19. století do roku 1918 – generační román s prvky kroniky, popisuje rodinu na dobových událostí, zvláštně z dělnického prostředí a hnutí (např. velká stávka v roce 1900). Ústřední postava je Hudcovka – typ silné ženy, která se nevzdává, politicky se uvědomuje. Je kladen důraz na třídní konflikty (mezi lidmi různých společenských vrstev). Zachycuje událost z několika různých pohledů – autorská řeč, vzpomínky postav a autentické texty z novin.
Havířská balada - román
Volné pokračování Sirény. Lidí další osudy Rudolfa Hudce a jeho rodiny od začátku století do 30. let. Hudec se vrací z Porýní zpět do Čech, líčí těžké začátky, nemá práci. Častým motivem je smrt (válka a neštěstí v dole), přesto ale nepůsobí pesimisticky. Hudec jako typický dělník, který nemá práci, zažívá mnohá ponížení, přesto se snaží zachovat si lidskou důstojnost, má rád život, lidi kolem sebe, svou práci, pomáhá mu rodinná soudržnost a dělnická solidarita.
Román má originální kompozici – vícepohledovou.
· vyprávění Rudolfa Hudce
· vyprávění autorky (věcné a nezúčastněné)
· vyprávění manželky Rudolfa – Milky – velmi výrazná a silná žena, dokáže se vyrovnat se vším
Pohled na události není tak třídní jako v Siréně, dívá se na ně z hlediska lidského, nevyznívá tak ideologicky.
Ukázka z 3. části: Manžel Milky nemohl sehnat práci, chodili žebrat, manžel se styděl - potupení, pocit méněcennosti. Jeho žena ho podporuje, hráli na gramofon. Někteří jim něco dali, jiní jimi opovrhovali (pustili na ně psi, na žebráky sváděli lidé své neúspěchy). Poznávají žebrácký svět a jeho solidaritu, předávají si informace. Nakonec ji manžel zakáže chodit s nim, nechce, aby musela žebrat taky a aby ho při žebrání viděla.
Próza pro děti a mládež:
Robinsonka - povídka
Hlavní hrdince umírá matka, zůstává sama s otcem a přebírá všechny její povinnosti. dělá chyby, musí se mnohému naučit, je jako v “ostavení Robinsona” – stále něco nového objevuje.
PSYCHOLOGICKÁ PRÓZA
a) klasická
EGON HOSTOVSKÝ (1908 – 1973)
Žid. Narodil se v Hronově, vystudoval filosofickou fakultu na UK. Většinu života prožil v diplomatických službách ve Francii, USA, Norsku, dvakrát žil v exilu (za války, po r. 1948 definitivně do USA)
Jeho postavy jsou z židovského prostředí, odlišní od ostatních, trpí depresemi, existencionální pocity – nikam nepatří, pocit vykořenění, viny a úzkosti
Ghetto v nich – román, téma emigrace; Listy z vyhnanství – povídková kniha, hlavní hrdinové jsou emigranti
Žhář – román (1935)
Hlavní hrdina Kamil je v období dospívání. Trpí tím, že je ošklivý. Je fixován na svoji matku, má snížené sebevědomí, myslí si, že nic neumí, je citlivý. Zamiluje se do Dory, která přijíždí za jeho sestrou Eliškou. Matka je k nim úplně chladná, žije si ve svém vlastním světě, je podivínská, děti a jejich problémy ji nezajímají. Proto Eliška utíká z domu. Dora svádí a provokuje Kamila, ponižuje ho, chce po něm, aby udělal něco velkého. Ve vesnici vyhoří dům, Kamil toho využívá a píše dva výhružné dopisy, že shoří další domy (ale sám nepodpaluje). Kamil se bojí a svěří se své matce. Matka jím nejprve opovrhuje. Eliška se vrací a matka ji políbí a mění se.
Oheň – symbolizuje strach, hrůzu, vášeň (Kamil a Dora). Strach sbližuje lidi, ale jen na začátku.
BOŽENA BENEŠOVÁ (1873 – 1936)
V povídkách vykreslila postavy mladých lidí, poznávajících s bolestnou deziluzí citovou a mravní prázdnotu a pokrytecké konvence maloměšťáckého prostředí.
Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová
b) psychologická próza se sociálními aspekty
JARMILA GLAZAROVÁ (1901 – 1977)
Pochází z oblasti Trutnovska, provdala se za staršího muže, přesto prožívali harmonický, překrásný vztah, odešla s ním do oblasti Ostravy. Začíná psát až po smrti manžela
Má cit pro sociální problematiku a různé životní problémy, těžký život žen v oblasti Moravskoslezských Beskyd.
Vlčí jáma – psychologický román
Hlavní postavy: Jana - mladá dívka, Klára Rýdlová, Robert Rýdl. Vlčí jámou se rozumí dům, ve kterém Jana žije s pěstouny Robertem a Klárou, Klára je starší než Robert, nechtěla už děti, berou si Janu, aby po nich nedědili manželovi příbuzní, jejich manželství je velice zvláštní, Robert se Kláře velmi podřizuje, Klára je panovačná a zlá žena. Jana si v domě připadá jako ve tmě, po čase se zamiluje do Roberta, který dostává nové místo v Olomouci. V den stěhování umírá Klára a po chvíli i Robert. Jana zůstává opět sama. V románu jde hlavně o popis psychiky postav, pocitů a vztahů.
Advent - román
Odehrává se v době adventu během jednoho dne. O hrdinčině příběhu se dozvídáme formou retrospektivy. Hlavní hrdinka se zabije její milenec při nehodě, se kterým čekala dítě. Stává se svobodnou matkou, což ji vyřazuje na okraj společnosti. Provdává se za majetného statkáře Juru – nebere si ho úplně z lásky, ale chce zajistit synovi Metodovi dobré živobytí. Od začátku ji dával najevo, že není rovnoprávná s ostatními, vzal ji jen na milost. Využívá ji spíše jako obyčejnou služku. Sám má poměr se služebnou Rozinou – měla lepší postavení v rodině než Františka. Metoděj utekl z domova, protože se mu nelíbilo u sedláka, který ho využíval jako čeledína, nakonec se chlapec vrací úplně vyčerpaný. Františka se s ním ocitla na seníku, najednou se ji zdálo, že opět vidí Juru se služebnou, hodila po přeludu lucernu a zapálila seník. Sama se synem uprchla, ale její muž a Rozina uhořeli v domě.
Najdeme zde i lyričtější pasáže – popisuje průběh senoseče a obraz přírody. Užívá zde nářečí v řeči postav a někdy i v autorské řeči.
VÁCLAV ŘEZÁČ (1901 – 1956)
Vlastním jménem Václav Voňavka. Vyrostl v chudé čtvrti Na Františku, nenávidí svého nevlastního otce. Stává se úředníkem, později novinářem a redaktorem Lidových novin.
Tvorba pro děti:
Poplach v kovářské uličce, Kluci, hurá za ním
Čarovné dědictví – alegorická pohádka, skrytým tématem je kolaborace
Tvorba pro dospělé: psychologické romány z doby okupace
Černé světlo – psychologický román
1. díl – Sleduje vývoj hlavního hrdiny Karla - slabé, často nemocné dítě, vychovává ho pouze matka, která žije spíše ve světě románů než ve skutečném životě (podle toho je i vychováván a rozmazlován), Karla ovlivní příhoda, kdy je svědkem jak řezník u nich na dvorku honí potkana a velmi drasticky ho ubije, pak jím zamává Karlovi před nosem, řezník je pro něj ztělesněním síly, kterou on sám nemá, začíná ji nenávidět a postupně proti takto silným lidem začíná bojovat jinými prostředky (podvody, intriky)
2. díl – o několik let později pracuje u svého strýce (hudebního nakladatele), chtěl si vzít jeho dceru (svou sestřenku), ovládnout rodinu a zdědit jejich majetek, jí intrikami pokazí přátelství s chlapcem, vezme si ji, rodina ho však prohlédne. Rozhodne se spáchat sebevraždu, ale jenom se zmrzačí, nakonec jím lidé jako mrzákem opovrhují, dochází k závěru, že měl špatný život.
Ukázka: Karlík má rád svého učitele, je to pro něj vzor, na 1. Apríla předstírá učitel bolest nohy a pošle Karlíka pro komáří sádlo, ten se však vrací s nepořízenou, a když to učiteli vysvětluje, třída i on se mu vysmějí (aprílový žertík), Karla se to velmi dotkne, ztrácí k němu důvěru, utvrdí ho to v jeho podezíravosti a nenávisti vůči dominantním lidem
Svědek – román
Obraz člověka, který s představou, že by mohl ovládat jiné, slídí po tajemství sousedů, podněcuje jejich slabosti a vášně, aby tak zaplnil vlastní samotu.

Rozhraní
Román o vzniku románu, má dvě dějové linie – 1. příběh hlavní postavy (spisovatele); 2. prolínání s osudy literární postavy – románová postava začne ovlivňovat samotného autora a pomáhá mu přemáhat vnitřní slabost.
c) psychologická próza filosoficky laděná
KAREL ČAPEK (1890 – 1938) – noetická trilogie (viz. dále)
RICHARD WEINER
Ovlivněn expresionismem, surrealismem a existencialismem. Typičtí rozpolcení hrdinové, nenormální, zaměřuje se na jejich podvědomí.
JAN WEISS (1892 1972)
Autor psychologicko-fantastických próz založených na prolínání snu a skutečnosti. Dům o tisíci patrech.
LADISLAV KLÍMA
Hlavně filosof, autor řady odborných filosofických spisů a studií, píše i beletrii.
Utrpení knížete Sternenhocha
Hlavní hrdina se pohybuje na hranici šílenosti, svět je líčen jako žalář plný zla, bídy, bojů a pesimismu.
Slavná Nemesis a jiné příběhy
d) psychologická próza s prvky naturalismu
JAROSLAV HAVLÍČEK
Neviditelný - psychologický román
Analýza příslušníka horních vrstev společnosti, který se přes sňatek s bohatou dívkou sice dostává k majetku, ale zároveň do rodiny šílenců (strýc jeho ženy si myslí, že je neviditelný, všichni mu to trpí, jednou znásilní ženu hlavního hrdiny a ta se potom také zblázní). Autorův nejpesimističtější román, vrchol naší meziválečné psychologické prózy.
Petrolejové lampy
Hlavní postava Štěpka Kiliánová, pochází z bohaté rodiny, ale stále se nemůže vdát (i když po tom velmi touží), je výstřední, lidé na maloměstě ji kritizují, nakonec si bere svého bratrance, který ji chce jen kvůli penězům, nestaral se o domácnost, pil, měl syfilis – probudila v sobě životní sílu, vyrovná se s životem, sama se začíná starat o hospodářství. Autor oslavuje životní sílu a vitalitu. Zfilmováno Jurajem Herzem.
Helimadoe
Pět dcer venkovského lékaře se musí starat o dům, vychovává je mimo město. Dora se snaží vymanit z otcova domova a utíká z kouzelníkem. Helimadoe = zkratka z počátečních slabik pěti dívek.
VENKOVSKÁ PRÓZA A RURALISMUS
Venkovská próza se rozvíjí ve 2. polovině 19. století v období realismu, v tomto období pokračují (K. V. Rais, T. Nováková, A. Jirásek, Mrštíkové)
Ruralismus (lat. ruralis = venkovský)
Názorově vyhrazená skupina autorů blízkých agrární straně - vyzdvihovali venkovský život (oproti městskému životu), vztah člověka k půdě, sepjetí člověka s přírodou
JAN VRBA
Pochází z Klenčí pod Čerchovem (Šumava), píše prózu spjatou se Šumavou.
VOJTĚCH MARTÍNEK
Spjat s Ostravskem a jeho venkovem. Autor literárněhistorických studií např. o Petru Bezručovi.
Černá země – trilogie – osudy několika generací na Ostravsku
Kamenný řád – trilogie – osudy několika generací na Ostravsku
FRANTIŠEK KŘELINA
Uplatňuje ruralismus, píše historické prózy a prózy z venkovského prostředí. Jeho tvorba bývá přirovnávána ke Karolíně Světlé – píše také o Podještědí a klade důraz na mravní otázky
Dcera královská – román
Skutečná historická postava z rodu Přemyslovců - sv. Anežka Česká, celý život obětovala charitě
Každý své břímě - román
Lidický farář se dobrovolně spolu s občany Lidic rozhodne jít na smrt (podle skutečné události)
HISTORICKÁ PRÓZA
Rozvíjí se hlavně v období okupace, nepřímé vyjadřování k současnosti = alegorie
JIŘÍ MAŘÁNEK
Volná trilogie “pětilisté růže” - znak Rožmberků
Barbar Vok, Petr Kajícník, Romance o Závišovi - o slavných představitelích Rožmberského rodu
MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL
Osamělý rváč - román z doby Rudolfa II.
Král obléká halenu - román o Václavu IV., formou alegorie přibižuje okupační atmosféru osamění, bezmocnosti a marnosti
FRANTIŠEK KUBKA
Karlštejnské vigilie - cyklus novel
Vigilie = den před významným církevním svátkem nebo bohoslužba konající se o tomto svátku
Palečkův úsměv, Palečkův pláč - populární dvoudílný román z doby Jiřího z Poděbrad
FRANTIŠEK KOŽÍK (1909 - 1997 )
Největší z Pierotů - román
Hlavní hrdina Kašpar Deberau [debiró] se narodil v Čechách, odchází v dětství s rodiči do Francie za dob Napoleona. Má několik sourozenců, kteří jsou artisté, ale jemu to nejde, živil se jako šašek, rodina získává angažmá ve známém francouzském divadle, stává se tam z něho uznávaný mim, ožení se s Desireé, žádoucí sebevědomou ženou, opustí ho, navazuje vztah s obyčejnou dívkou Margot, která mu je věrná do jeho smrti. Jeho syn ho následuje v profesi, ale doba cirkusů už pomalu pomíjí.
JAROSLAV DURYCH (1886 – 1962)
Katolický autor, vyznavač a obdivovatel baroka (doba temna)
Bloudění
Tzv. větší valdštejnská trilogie, téma “bloudění” střední Evropy od Bílé hory do smrti Albrechta z Valdštejna, osudy velkého množství historických postav (v popředí příběh španělské katoličky Andělky a českého nekatolíka, emigranta Jiřího, který zosobňuje “bloudění” českých protestantů. Záchranu autor vidí v rekatolizaci (ostatní autoři naopak vidí rekatolizaci negativně, např. Jirásek).
Rekviem
Tzv. menší valdštejnská trilogie, téma třicetileté války - tři povídky z období po pádu Albrechta z Valdštejna, považováno za vrcholné dílo
HUMORISTICKY A SATIRICKY LADĚNÁ PRÓZA
KAREL POLÁČEK (1892 – 1944)
Náš přední humorista. Pochází z židovské rodiny z Rychnova nad Kněžnou. Redaktor Lidových novin, píše soudničky (fejeton na kriminální téma), zakladatel sloupků (vtipné komentáře na aktuální události), významný publicista, novinář, spisovatel a kritik. Umírá v Osvětimi v roce 1944.
1. díla podávající úsměvný pohled na maloměšťáctví:
Typické postavy jsou úředníci, drobní živnostníci, obchodníci; typická témata: každodenní život (rodina, záliby, slabosti).
Muži v ofsajdu – povídka
Líčí osudy fotbalových fanoušků, soupeření Viktorky a Slávie
2. satirické prózy s maloměšťáckou tématikou, úsměvný, ale smutnější pohled
Dům na předměstí - román
Hlavní postavou je strážník Jak Faktor, kterému se podaří sehnat peníze a postaví dům, aby mohl pronajímat byty a vydělávat peníze, to vše v něm vyvolalo vlastnické pudy, ve vlastních očích nabyl na důležitosti a na významu, svým nájemníkům sužuje život, trápí je různými vyhláškami, pronásleduje je a kontroluje, takto despoticky se začal chovat i ve své rodině, což mu vyvolalo řadu problémů.
Michelup a motocykl
Hlavní hrdinou je pan Michelup a jeho rodina, pan Michelup se vyžívá ve výhodných nákupech, nakupuje levně spoustu věcí, které vůbec nepotřebuje, nakonec koupí i motocykl, který začne vnášet do rodiny spoustu zmatku, chce motocykl prodat, ale to mu dělá problémy - příklad jak věci vládnou nad člověkem
3. vyvrcholením Poláčkovy tvorby je nedokončená pentalogie, vyšly pouze 4 díly: Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno
Okresní město – stereotyp na malém městě
Hlavním tématem je život malého města Rychnova nad Kněžnou, před, během a po 1. světové válce, okresní město líčí jako negativní, lidé jsou pohodlní, omezení, do tohoto života zasahuje 1. světová válka (2. díl), ukazuje, jak se lidé dokázali rychle válce podřídit a přizpůsobit se - podvody, rabování. Uplatňuje se tu Poláčkova slovní kritika, mluva odpovídá charakteristice lidí – frázemi vyjadřuje omezenost, nedostatek myšlenek, neumí nic vyjádřit sám; podobné prostředky i v autorské řeči naznačují neměnnost a zatuchlost malého města.
4. Bylo nás pět – nepatří do žádné skupiny
Poláček píše toto dílo v době, kdy čeká na odvezení do koncentračního tábora, přesto knížka působí pohodově, humorně, vrací se do dětství, svět vidí dětskýma očima, hlavní postavou je chlapec Petr Bajza (autobiografická postava, vypravěč), jde o nejrůznější příběhy kluků, kteří procházejí z rozličných společenských vrstev, zvláštní styl vypravování, komika, jazykový humor, obecná čeština
5. díla s židovskou tématikou: Povídky izraelského vyznání (povídková kniha), Židovské anekdoty (sbírka anekdot)
6. publicistická tvorba
35 sloupků - sbírka sloupků
Žurnalistický slovník - motivem je boj proti frázím, předmluvu napsal K. Čapek
EDUARD BASS (1888 – 1946)
Novinář, humorista, spisovatel. Vlastním jménem Eduard Schmidt. Narodil se v rodině pražského obchodníka, sám k tomu říká: “Narodil jsem se s trojím dobrým aspektem, na Nový rok, v neděli a na Malé Straně. V datu byly za sebou tři jedničky a tři osmičky.” Proslavil se jako autor textů v kabaretu Červená sedma a jako konferenciér a novinář Lidových novin.
Rozhlásky – soubor 200 nejlepších rozhlásků, veršované komentáře k aktuálním událostem
Kázáníčka – soubor nejlepších sloupků
Klapzubova jedenáctka – čtení pro děti
Vypráví o světoznámé fotbalové jedenáctce, kterou tvoří 11 synů chudého českého chalupníka, vychovává je ke smyslu pro sportovní čest.
Lidé z maringotek
Tzv. artistický Dekameron. Jedné noci si 10 artistů vypráví 10 milostných příběhů, vyznačuje se shovívavým humorem a smyslem pro tragické stránky života.
Cirkus Humberto – román
Líčí osudy tří generací cirkusu Humberto, životní příběh Václava Karase, který s otcem (zedníkem) hledal práci – vydali se z pošumavské vesnice do ciziny. Byli zaměstnáni u cirkusu Humberto v Hamburku (otec jako hudebník v kapele a stavěč, syn u zvěřince). Vašek jde všemi stupni výcviku v manéži, zvládne brzy krasojízdu a stane se artistou i krotitelem, nakonec sňatkem s dcerou ředitele cirkusu Helenkou Berwitzovou se stane ředitelem cirkusu. Zažívá období slávy i úpadku. Za hospodářské krize rezignuje, prodá cirkus, podřídí se vkusu doby a stane se ředitelem evropsky nejúspěšnějšího pražského varieté. V jeho kariéře pokračuje vnučka jako tanečnice.
LITERATURA S UTOPICKÝMI NÁMĚTY
KAREL ČAPEK (1890 – 1938)
Narodil se v harmonické rodině v Malých Svatoňovicích, měl šťastné dětství, jeho otec byl lékařem, sourozenci - mladší Helena, starší Josef, později se stěhuje do Prahy, získává doktorát z filosofie, umírá uštván pro svá demokratická přesvědčení.
Prozaik, dramatik světového jména, významný novinář (Národní listy, Lidové noviny), velký humanista (sympatizuje s Masarykem, svoboda, demokracie), jeden ze zakladatelů PEN klubu (1921 – Londýn) – klub má prosazovat svobodu projevu, zakládá české centrum tohoto klubu (zrušeno za totality, 1994 obnoveno)
1. období - do r. 1920
a. poznamenáno spolupráci s bratrem Josefem
Krakonošova zahrada - soubor krátkých povídek, téma technické civilizace
Zářivé hlubiny - povídka, inspirována zkázou Titaniku, objevuje se zde nedůvěra v pokrok lidské civilizace
b. pracuje samostatně
Boží muka – soubor filosofických povídek
Nemají příliš děj, řešení záhady, zabývá se smyslem života, jedna z nejznámějších povídek Šlépěj – dva muži vidí uprostřed pole samotnou šlépěj, nemohou pochopit, jak se tam dostala.
Trapné povídky – soubor povídek, rozvinutější děj, podávání výkladu více možností řešení
Loupežník - drama
Drama, je postaveno na střetu konzervativních názorů s radikalismem mladých (mladý muž usiluje o dobře vychovanou dceru z rodiny profesora Mimi, on se jim vůbec nezamlouvá, varují dceru Mimi před zkušeností, protože už jejich starší dcera narazila.
1. období – ve znamení “Člověka a techniky” - 1920 - 1927
Čapek opouští povídky a přesouvá se do románových a dramatických utopií. Hlavní téma: člověk objeví vynález, který jde velmi rychle kupředu, avšak přináší zkázu.
R. U. R. - drama
Čapek vymyslel slovo ROBOT, později všeobecně přejímané po celém světě. Lidstvo vymyslí nový vynález - robota, který se později začíná obracet proti lidem.
Ukázka: Krize nastává, když chce vědec Alkvist pitvat robota Helenu. Robot Primus to nechce připustit, protože mezi nimi vznikla láska. Alkvist je tedy propouští, protože zjišťuje, že mezi dvěma roboty byla nad nenávisti navršena láska a díky ní může být lidstvo zachráněno.
Továrna na absolutno - román
Objev karburátoru, který spaluje hmotu a přitom uvolňuje absolutno, Dochází k obrovské nadprodukci, absolutno ovlivňuje myšlení lidí - dochází k náboženskému fanatismu, konečným důsledkem je válka proti všem.
Věc Makropulos - drama
Čapek přebírá toto téma do Shawova díla Zpět k Methusalemovi. Zabývá se myšlenkou dlouhověkosti a nesmrtelnosti.
Hlavní postava Emilie Makropulová, která je známá herečka, nechce nikdy zemřít, získá tajný recept na prodloužení lidského života, žije již 300 let a je stále přitažlivá, ale dlouhým životem je unavená a vnitřně vyprahlá, když má recept znovu obnovit, tak to neučiní a věnuje ho své známé dívce, která ho spálí.
Ze života hmyzu - komedie
Na hmyzu ukazuje špatné lidské vlastnosti, nejprve vychází jako soubor próz psaných pro noviny.
Krakatit - román
Řeší problém odpovědnosti vědce za jeho vynálezy. Krakatit je třaskavina (podle indické sopky Krakátoa), kterou vynalezne Ing. Prokop, ředitel vojenské továrny chce od Prokopa jeho vynález odkoupit, Prokop se za ním vydává, ale je zajat a pomocí princezny Wille prchá do Itálie, tam se střetává s Daimonem, který kus krakatitu ukradl a hodlá zničit svět, dochází k výbuchu, když Prokop prchá z Itálie, potkává tajemného dědečka, který mu naznačuje, že užitečný čin je mnohem lepší než velký vynález.
2. období - novinářské 1928 – 1933
Píše především články do novin, později byly vydány jako próza, mistr fejetonu a sloupku.
Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy – soubor krátkých povídek
Krátké povídky, ve kterých je řešena zápletka, někdy i kriminální, psány v 1. osobě, každá povídka má jiného vypravěče, Čapek jako zastánce relativismu, který říká, že možnosti poznání jsou omezeny, psáno hovorovým jazykem.
Cestopisy a cestopisné fejetony: Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska
Dášenka čili život štěněte – povídková knížka pro ději, na knížce spolupracoval se svým bratrem
Zahradníkův rok - využívá zde svých zálib
Devatero pohádek a jedna od Josefa Čapka nádavkem – pohádky
Kniha apokryfů
Jak se co dělá – přibližuje výrobu novin, filmu, divadlo; používá nadsázek, humorné.
3. období – noetická trilogie 1933 – 1935
Noetika = nauka o poznání. Romány spolu nesouvisí, spojuje je pouze pohled na poznávaného člověka.
Hordubal
Sedlák se vrací z Ameriky s trochou peněz, zjišťuje ale, že ho jeho žena mezitím podváděla s čeledínem, Hordubala to trápí, nedokáže tuto krizi překonat, onemocní a téměř umírá, nakonec je zavražděn. Horduba = citová krize. Má dva hlavní pohledy - očima Hordubala (1. část); očima četníků (2. část), očima soudu(3 část).
Povětroň
V nemocnici leží těžce nemocný (pasažér zříceného letadla), nikdo o něm nic neví, nenašly se žádné dokumenty, jeptiška, jasnovidec a básník se snaží rekonstruovat jeho osud, jejich názory se velmi liší, každý člověk uvažuje jinak. Čapek se zabývá otázkou poznání člověka – je velmi těžké, málokdo se odkryje druhému, jaký skutečně je
Obyčejný život
Bývalý železničář hodnotí svůj život - v podstatě kladně.
4. období - nástup fašismu 1935 - 1938
Čapek vystupuje proti fašismu - neuznával systémy, které své zásady vydávali za absolutní pravdu, shodoval se s T. G. M.
Bílá nemoc - drama
Čapek v této hře varuje před válkou a rozpínavostí fašismu, před jeho skrytým nebezpečím.
V zemi, ve které se válčí, vypuká epidemie, doktor Galén vynalézá lék, ale odmítá léčit bohaté a mocné lidi, dokud vláda nevyhlásí mír (vládnoucí vrstvě to zatím nevadí, protože se domnívají, že jde o nemoc pouze chudých lidí), maršál však nechce ustoupit a válčí dál, hlavní zbrojař Krug je nakažen a chce mír, ale maršál s ním nesouhlasí, jeho dcera jej však nakonec donutí – maršál uzavírá mír, když jde Galén za nemocným Krugem s lékem, je před budovou umačkán zfanatizovaným davem lidí, kteří chtějí válku, lék je rozdupán a Galén umírá.
Hovory s T. G.Masarykem
Některé rozhovory jsou fiktivní. Zachycuje postoj prezidenta republiky k nejrůznějším tématům (politika, kultura, náboženství) a vzpomínky na období jeho života. Čapek se velmi dobře znal s TGM, oba zastávali demokratické postupy.
Válka s mloky - tzv. “román fejeton”
Lidé začnou využívat mloky jako levnou pracovní sílu, což se zanedlouho obrací proti nim.
Více symbolických znaků:
· odlidštění pracujícího člověka
· obraz moderního zmanipulovaného člověka
· rozvoj kapitalismu a jeho možnosti
· motiv nebezpečí fašismu
Utopistický román, satira kapitalistické společnosti.
Matka – drama
Fiktivní rozhovor matky se svým mrtvým manželem a svými třemi syny. Matka ztratila 3 syny, dva z nich Kornel a Petr zemřeli v občanské válce každý na jiné straně, poslední zemřel při překonávání leteckých rekordů.
Konflikt mezi matkou a Tonym, který chce odejít do války a ona mu to nechce dovolit, má strach, že o něj přijde - je pro ni ještě maličký. Konflikt mezi matkou (ženský pohled) a zemřelými (mužský pohled); matka se nemůže s válkou smířit, ale zemřelí chtějí bojovat, aby porazili nepřítele, aby byl mír, jsou s válkou smířeni. Matka se nakonec rozhodne poslat syna do války (když se dozvěděla, že ve válce se střílí do malých bezbranných dětí).
VLADISLAV VANČURA (1891- 1942)
Narodil se v Háji u Opavy. Studoval na umělecko-průmyslové škole, ale potom se dal na medicínu, stal se lékařem ve Zbraslavi. Působil ve spolku Devětsil, byl členem ilegálního odboje, aktivním členem KSČ, za války odsouzen a popraven.
Vančurova žena napsala o jeho životě knihu Dvacet krásných let
Měl v oblibě renesanční autory, byl výborným vypravěčem, užívá archaismy a neologismy.
Pekař Jan Marhoul - román
Hlavní postava pekař je okolím chápán jako dobrý a poctivý člověk, který se snaží ostatním pomoci. Nemá vztah k majetku, stále jenom rozdává a pomalu se dostává na mizinu. Příběh končí jeho smrtí – vina hlavně těch lidí, kteří ho v jeho dobrotě zneužívali.
Pole orná a válečná - román
Vystupuje větší množství postav, má složitější děj. Hlavní postava je zlý vesnický blázen František Řeka – zemědělec, který se dopouští loupeže a vraždy, což vyjde najevo, je odveden na vojnu a ve válce umírá, je pochován jako bezejmenný hrdina. Vančura zde vyslovuje protest proti válce.
Rozmarné léto - novela
Humoristická parodie na maloměšťáky. V malém městečku Krokovy Vary je plovárna Antonína Důry, je špatné počasí, proto je na plovárně pouze major Hugo, abbé Roch a atlet Antonín Důra, do městečka přijíždí kouzelník Arnoštek a jeho chráněnka Anna, která se zalíbí všem 3 mužům, Důrova žena Kateřina se naopak zalíbí Arnoštkovi, která se poté, co přistihne svého manžela na plovárně s Annou, přestěhuje k Arnoštkovi, Hugo a Roch chtějí také strávit večer s Annou, ale Arnoštek už jim to nedovolí a odjede s ní pryč, život se vrací do starých kolejí.
Markéta Lazarová - román
Děj se odehrává ve středověku a je soustředěn na osudy dvou rodin loupeživých rytířů Kozlíka a Lazara, syn Kozlíka Mikoláš unese krásnou dceru Lazarovu Markétu, která byla zaslíbena klášteru, ale do svého únosce se zamilovala, otec se snaží svou dceru dostat zpátky. Mikoláš je popraven a Markéta nosí pod srdcem jeho dítě, Markéta se snaží oba rody usmířit.
Není to historický román, doba není přesně určena (zřejmě ve středověku).
Jazyk: archaický, velmi složitá větná stavba, autor se jako vypravěč obrací i ke čtenáři a říká mu svůj názor.
Útěk do Budína - román
Příběh vysokoškolačky ze současnosti, která se zamiluje do maďarského statkáře a utíkají spolu do Budína, končí tragicky, neboť nejde o pravou lásku, román velmi kritizován pro monumentální psaní
Luk královny Dorotky – soubor 6 povídek s historickou tématikou
Obrazy z dějin národa českého
Napsal pouze 1. díl, měla velký politický a vlastenecký dosah, vychází ze skutečných historických událostí, zdůrazňuje slavnou českou minulost, optimismus, víra v lepší budoucnost.
Kubula a Kuba Kubikula - pro děti
FRANZ KAFKA (1883 - 1924)
Jeho prózy působí velmi ponuře, pesimisticky - odrážejí jeho život, osamělost a pesimismus.
Židovského původu, mluvil německy, po celý život žil v Praze, neměli pro sebe s otcem porozumění. Kafka byl přecitlivělý a umělecky založený. Byl jako právník zaměstnán v dělnické úrazové pojišťovně - velmi to na něj působilo, onemocněl a umřel na tuberkulózu. Žil v době, která byla ztrátou hodnot - válka
Nepřál si, aby byla jeho díla vydána, vydal je jeho přítel Max Brod po Kafkově smrti.
Uplatňuje typického hrdinu: ztroskotance, bez domova, lidé beze jména - neznáme jejich jméno ani minulost. Užívá er-formy, ale líčí prostředí očima hrdiny. Prostředí: není blíže určené, neskutečné, fantastické, ponuré, tajemné.
Amerika, Zámek – romány, Proměna - povídka
Proces - román
Hrdinou je prokurista banky Josef K., v den 30. narozenin je zatčen bez udání důvodu, je pozván k soudu v ponurém činžáku, neví z čeho ho obviňují, snaží se bránit s pomocí advokáta, aniž by pochopil za co a kdo je jeho soudcem je popraven. Tento román předjímá události pozdějšího fašistického a komunistického teroru.
K jeho dílu se hlásí nejrůznější směry a prohlašují ho za svého předchůdce, jeho díla jsou jimi vykládána všemožně.Pokračují diskuse nad klasickým realismem 19. století
Vztahy mezi mladší a starší literární generací se vyhrocují v momentě, kdy se Machar uveřejnil článek, v němž se vyslovuje proti zavedenému mínění o básnické velkosti Hálka (dovolil si tvrdit, že si - tehdy velmi uznávaného - Hálka váží mnohem méně než Nerudy)
-> mezi mladými to vyvolalo snahy o jakési skupinové sjednocení a vytvoření vlastního programu
-> vzniká tedy Česká moderna a roku 1895 vydává svůj manifest
hlavním autorem tohoto programového prohlášení - J. S. Machar, přihlásili se k němu i další autoři - básníci A. Sova, O. Březina; prozaikové V. Mrštík, J. K. Šlejhar; kritikové F. X. Šalda, F. V. Krejčí a další méně významní

manifest české moderny:
- prosazuje právo na svobodu tvorby
- pro kritiku žádají právo na otevřené vyslovení kritického názoru
- v umění se domáhají originality
- důraz na individualitu člověka
- zavržení frází a konvencí
- zamítnutí tvorby ruchovců a lumírovců
- dále svobodu sdružování dělníků v nadnárodním měřítku
- staví se do opozice proti vládnoucí mladočeské straně, která přivedla českou politiku do slepé uličky
· skupina se okamžitě stala předmětem bouřlivých diskusí a sporů -> tyto půtky a polemiky zase zjednávaly živnou půdu pro zrod české moderní kritiky (začíná mít hlubší odborný základ a vcelku povýšila na úroveň srovnatelnou s uměleckou tvorbou)
· k moderně se však řadili autoři tak různorodí, že došlo zákonitě k jejímu brzkému rozpadu, autoři se postupně rozešli do různých literárních časopisů, často se také podíleli na překladech zahraničních děl, takže na českou literaturu opět působí vlivy cizích literatur a oživují původní domácí tvorbu


JOSEF SVATOPLUK MACHAR
- Hlásí se k odkazu Jana Nerudy
- kritickým komentátorem dění v českých zemích - jeho kritika velmi jízlivá, břitká
- sklony k parodii
- vyjadřování přímé, oproštěné od básnických obrazů a symbolů, někdy až surová pojmenování
- politicky angažovaná; po rozchodu s Masarykem se stal názorově blízkým fašismu

sbírky:
Confiteor (I. - III.)
- vylíčil svůj vnitřní citový život, nálady, postoje = zpověď
- už zde počátky kritiky
Čtyři knihy sonetů
- pozornost ke každodennímu životu
- formálně vybroušené, ale bez básnických příkras, styl skoro až prozaizovaný
Tristium Vindobona (I. - XX.)
- politické verše, převažují pocity zklamání a stálým pochyb
- nadsázka, reakce na Ovidiovy žalozpěvy
- vlastenecké postoje
- projevuje názor, že umění může vychovávat lidi
Zde by měly kvést růže
- epické verše
- dramata žen různého spol. postavení
- kritika poměrů, v nichž je nucena žít většina žen, zejména se staví proti nerovnoprávným poměrům mezi muži a ženami
- líčí postavy typických žen té doby, ženy trpitelky, smířené se svým osudem, obětované…
samostatná báseň:
Magdaléna
- opět se zabývá ženskou problematikou
politická satira
Boží bojovníci
- proti mladočechům


V pozdějších pracích se odvrací od tvrdé kritiky a přiklání k pozitivnímu chápání současnosti, ale hlavně antické minulosti
- Následují sbírky, kde vyjadřuje sympatie významným osobnostem římského státu, obdivuje charakterové rysy antických hrdinů, lidskou důstojnost a názorovou pevnost
Golgata
Svědomí věků
V záři helénského slunce
Jed z Judey
Nástup křesťanství bere jako společenský pokles - to se projevuje v jeho prózách:
Řím
Antika a křesťanství


FRANTIŠEK XAVER ŠALDA
- považován za zakladatele české kritiky
- oplýval velkými znalostmi z historie, nesmírně sečtělý, informovaný o kulturním dění své doby
- dokázal vyhmátnou, co je nové, zařadit to do systému, dokázal velmi dobře rozeznat, co je skutečně hodnotné

- ovlivněn francouzskými básníky (jeho první sbírka v tomto stylu - společností nepřijata)
- na to odpovídá další sbírkou, kde vyslovuje své vysoké požadavky na umělce i na kritika
- hledá rovnováhu mezi subjektivní a objektivní kritikou

- pro českou literaturu tvůrcem eseje
Boje o zítřek: eseje
(esej - žánr postavený na slohovém postupu úvahovém, přičemž využívá i postupů výkladových)
- zamýšlí se nad společenskou funkcí umění
- zdůrazňuje subjektivní umělcův prožitek a dojem
- čtivé - intelektuálská spojení, doplňuje živými obrazy z denního života (viz. Marcipánoví panáci)
- kritika líčí jako člověka dokonalého, vzdělaného, přirovnává ho ke koníku, který vede saně, ale zároveň uznává, že kritik nemusí být dobrý básník a naopak

- Duše a dílo
- Literární portréty osobností celé světové literatury
- Začíná u Rousseausa -> Mácha -> Němcová -> Sova, Březina a další
- Oceňuje talent a osobitost, odsuzuje líbivost a podbízení
- Mladé spásy
- sbírka
- Kritika Vrchlického (který v té době zažíval literární krizi)
- Naopak podporuje Březinu a Sovu
- O nejmladší poesii české
- Věnováno meziválečné literatuře
- Strom bolesti
- Inspirováno nenaplněným vztahem k Růženě Svobodové
- Zástupové a dítě
- Mravokárná hra o nemanželském mateřství

- Překlady z francouzštiny


skupina kolem Moderní revue:
- skupina autorů symbolistů
- O. Březina, K. Hlaváček, dočasně A. Sova, (na čas i někteří z buřičů - S. K. Neumann, K. Toman,
- V. Dyk)
- Prosazovali anarchistické a individualistické postoje



OTOKAR BŘEŽINA
- bytostný pesimista; ovlivněn filosofií A. Schopenhauera a také nečekanou smrtí obou rodičů
- přemítá o náboženství, přičemž se snaží odhalit "Tajemství"
- blízce spřízněn s Františkem Bílkem
- začíná vlasteneckou lyrikou, přechází k melancholicky laděným sbírkám rozebírající jeho osobní tragické zážitky, později se dostává k symbolické abstraktní poesii a končí poesií poněkud optimističtějšího rázu

Tajmené dálky
- první opravdová básnická sbírka
- pochmurný ráz, prodchnuto smutkem po dálkách, motivy smrti, bolestné motivy
- přesto přijímá svůj úděl, nestěžuje si
Svítání na západě
- symbolistická obraznost
- vyjadřuje svůj názor na smrt - nevnímá ji jako něco, čeho by se lidé měli bát, ale vidí ji jako novou naději, bere ji jako možnost dalšího - možná i kvalitnějšího - pokračování
- volný verš, hymnický patos
Větry od pólů
- mění se Březinovo vnímání světa - více optimistické
- poesie nabývá abstraktního charakteru, těžká, často nesrozumitelná, nabitá symboly
- uvažuje o těch nejobecnějších záležitostech, snaží se zodpovědět otázky existence člověka základními zákony
Stavitelé chrámů
- opět prosvětleno prvky optimismu
- úvahová poesie
- své původně osobní zážitky přenáší na skupiny lidí
- i prostí lidé usilují o to, aby se lidstvo vyvíjelo lepším směrem
- volný verš, obtížně srozumitelné - ale i přesto už míň abstraktní něž Větry od pólů - tady už se Březina opět navrací k člověku
Ruce
- vliv křesťanské ideologie
- ruka vnímána jako symbol pro vytváření hodnot
- "spadá opět na zem" - vrací se k člověku

2 knihy esejů
- Skryté dějiny
- Hudba pramenů


KAREL HLAVÁČEK
- charakter jeho veršů ovlivnilo studium cizích literatur
- psal i kritiky a věnoval se ilustracím

Sokolské sonety
- napsal ještě dříve, než se připojil k Moderní revue, ale ještě než vyšly, je zatratil
Pozdě k ránu
- symbolická, snová, neskutečná krajina
- přírodní jevy - obraz nitra básníka
- melancholie, smutek
Mstivá kantiléna
- vzdor proti úctě a nouzi
- stylizuje se do role holandského bojovníka proti španělské okupaci v 16. stol.
- Kromě obvyklého pocitu stesku a marnosti vyslovuje i vzdor jedince proti bídě a útlaku
- Tato práce patří k vrcholům českého symbolismu
Žalmy
- Nedokončená


ANTONÍN SOVA
- od předchůdců kolem moderní revue se liší rozsahem díla a i jeho větší rozmanitostí
- k umění vychováván otcem, ovlivněn sestrami J. Vrchlického - takže se podrobně seznámil i s lumírovci
- od realismu přechází k přírodní lyrice, pak k dekadenci, k vizionářské poesii, dostane se i k poesii milostné a pokusu o román



- r e a l i s m u s:
Realistické sloky
- p ř í r o d n í l y r i k a:
Květy intimních nálad
- subjektivní nálady, imprese
- čerpá z dojmů ze svého rodného kraje (podle hesla: "Krajina je obrazem duše")
- obdobně zvukomalebné jako u Verlaina
- neurčité sladkobolné, žádné jasné obrysy ) jako u impresionistických malíř
Z mého kraje
Soucit a vzdor
- v podstatě stejný typ poesie jako Květy intimních nálad
- d e k a d e a c e:
Zlomená duše
- sen versus skutečnost
- lyricko - epická
- vyjadřuje nespokojenost člověka ve společnosti, kritizuje malost českého prostředí a přespřílišný nacionalismus
Smetanovo kvarteto Z mého života
- proti společnosti
- zamýšlí se nad postavením nadaného člověka, který má tragický osud
- bere v potaz i to, jak se Smetana s nepřízní života vyrovnával -> zobecňuje
- vyznívá jako obrovská oslava B. Smetany
- v i z i o n á ř s k á p o e s i e:
Vybouřené smutky
- od pochmurného kritického vnímání světa se dostává k vizím (jde o vize positivních hodnot)
- vybouření a zklidnění
- symbol poutníka
- skutečnost x fantastické krajiny
- zdůrazňuje pomíjivost okamžiku
Údolí nového království
- pokračuje se svými vizemi
- nadále se dostává k myšlenkám na sbratření všech lidí a překonání všech překážek
- písňová forma, volný verš
Dobrodružsví odvahy
- dále rozvíjí myšlenku sbratření se, dostává se až ke kolektivnímu splynutí
- reflexivní společenská poesie
Ještě jednou se vrátíme
- návrat do krajiny mládí
- m i l o s t n á p o e s i e:
Lyrika lásky a života
- komorní balady
- bolest osobního prožitku
- p r ó z a:
Ivův román

Česká oficiální próza po 2. svět. válce


8. května 1945 – osvobození ČSR

1. 1945 – 48
2. 1948 – pol. 50. let
3. 60. léta – 1968
4. 70. – 80. léta

1945 – 48
- radost z ukončení války, snaha vybudovat samostatné svobodné Českoslovenkso
- prezident Dr. E. Beneš do parlamentu, zasedají všechny politické strany
- 1948 zlom ve vývoji ČSR

Literatura 45 – 48
- odstranění cenzury, všichni mohou svobodně vydávat svá díla
- hlavně vychází ta díla, která byla zakázaná
- později vychází literatura bezprostředně reagující na osvobození – poezie
- jsou vydávány nové časopisy
- uplatňuje se pluralita názorů – autoři mohou psát pod vlivem surrealismu, realismu

Próza 45 -48
reaguje pomaleji, přesto i tak se vrací k zážitkům 2. sv. války, je vydávaná

a) lit. dokumentární
- vznikala v nacistických věznicích, koncentračních táborech a tajnou cestou se dostávala ven, nebo ji napsali lidé, kteří popisují tyto hrůzné vzpomínky, nebyli to spisovatelé, ale přímí účastníci, jednou z autorů je dívka Maruška Kudeříková – psala dopisy svým rodičům – byly vydány

JULIUS FUČÍK – Reportáž psaná na oprátce
- umělecká reportáž o životě ve fašistické věznici, sugestivní, umělecká výpověď x ideologické vyznění

JIŘÍ MUCHA – osudy vojáků za 2. sv.v. na západní frontě

b) lit. exilová
- v USA zachycovala vztah emigrantů k novému bydlišti, souhrn po vzdálení vlasti i nemožnost zakotvit v novém prostředí bez rodiny, bez přátel

EGON HOSTOVSKY – Cizinec hledá byt




c) beletrie umělecká lit. u nás

JIŘÍ MAREK – Muži jdou ve tmě

JIŘÍ WEIL – Život s hvězdou

JAN DRDA – Němá barikáda (některé povídky zfilmoval Otakar Vávra, Vyšší princip zfilmoval J. Krejčí)

Próza 48 – 50. léta
měla zobrazovat budovatelksé úsilí lidí ve městě i na venkově, hl. hrdiny dělníci – uvědomělí – budují společnost, socialismus, zemědělec člen družstva
proti těmto kladným postavám stojí postavy záporné
černobílé vidění světa – schématismus
tomuto typu románu se říká budovatelský román – toto schéma se snažili autoři změnit nebo překonat, podařilo se to Janu Otčenáškovi – r. Občan Brych – hrdina – nerozhodný intelektuál, váhá zda má emigrovat nebo se dát na castu, kterou určovali komunisti, milostný příběh, prvky dobrodtužství – má blízko k psychologické próze

60. léta
próza
existenční

antiromán = nový román
vznikl v 60. letech ve francii, je psán moderně
znaky:
- není přeně znán vypravěč
- prolínají se časová rozmezí (přít. min., budouc.)
- zdůraznění psychologických postav
- silně potlačená dějová složka
A. ROBBLE – Grillet
NATHALIE SARRAUTOVÁ

2. vlna okupační prózy
- píše ji mladší generace
- nezobrazují válečné události, sustřeďují se vyléčení jedince ve 2. svět. válce
- hla. hrdiny jsou hlavně děti, mladí lidé i starší lidé
- důraz na psychologii postav
- zabývají se také tím, jak minulost, to co člověk prožije ovlivňuje jeho budoucí život

JAN OTČENÁŠEK – Romeo, Julie a tma
Kulhavý Orfeus

FILIP JÁNSKÝ – Nebezpeční jezdci

VLADIMIR KÖRNER – Adelheid




JAN PROCHÁZKA
nejvýznam. představitel pražského jara
r. Ať žije republiky – režie K. Kachyňa
Kočár do Vídně - režie K. Kachyňa

LADISLAV FUKS
židovského původu
autor, který se podílel na modernizaci románu
r. Spalovač mrtvol – režie Juraj Herz, hlavní hr. pan Kopfrkingel – spaluje murtvoly, kvůli židovského původu jeho rodiny ji zabije
povídky: My černovlasý bratři
Variace pro temnou strunu
román: Pan Mundstock – starý bank. úředník se připravuje „ na pobyt v koncentrčním táboře“, jeho představy jsou nepoměrné se skutečností, z části propadá schizofrenickému vidění (dvojník), paradoxně končí svůj život pod koly auta

LADISLAV GROSSMAN
r. Obchod na Korse – zfilmován, získal Oskara, hl, téma židovská problematika

Další typy prózy 60. let
rozuzněná a tématicky bohatá, ovlivněná moder. svět. proudy a politickým charakterem vzhledem k událostem kolem r. 1968

1. Historická próza
navazuje na Jiráskovou tradici – celiství obraz dějiných událostí

MILOŚ V. KRATOCHVÍL –zabývá se středověkem, 1. sv. v. a osobností Komenského

VÁCLAV KAPLICKÝ – r. Kladivo na čarodějnice

moder. typ historické prózy
osud jedince v určitých historických zvratech

JIŘÍ ŠOTOLA - Kuře na rožni
Tovaryšstvo Ježíšovo – (jezuité)
Svatý na mostě – sv. Jan

VLADIMÍR NEFF
kombinace obou 2 postupů
r. Pentalogie – Sńatky z rozumu
osudy dvou rodin, jejich vzestup a pád od doby NO až do r. 45 – Vornovi a Nedobylovi
vedle osudu jednotlivých postav autora zajímají otázky malých národů, vztahy čes. nár. k Evropě apod., dochází k závěru, že peníze a moc neznamenají vše

2. Konfrontační próza
pr. 60. let, ale vrací se do období 2. sv. války a do 50. let, často vyjadřuje zklamání a dezilizi z nenaplněných ideálů, které sliboval socialismus


LUDVÍK VACULÍK- r. Sekera – autobiografické rysy, autor se po studiích vrací na rodnou Moravu – změna vesnice- lidé se snaží přiblížit se k městu

EVA KANTŮRKOVÁ - r. Smuteční slavnost

MILAN KUNDERA – r. Žert

3. Humoristická próza
- nevzniká mnoho děl

JAN WERICH – cestopis – Italské prázdiny
pohádky – Fimfárum

MIROSLAV HORNÍČEK – Dobře utajené vlaky – rodinné příhody s přáteli

FRANTIŠEK NEPIL – Makový mužíček
- několik večeníčků


4. Vědecko-f., sci-fi
zakl. Jakub Arbes – Májovci

K. ČAPEK – odmítá pojmenovat vědecko-f., prý píše současnost

JOSEF NESVADBA
píše na evropské úrovni, vnáší do vědecko-f., něco, co tam nepatří – míšení žánrů, např. detektivky, cestopisy
Tarzanova smrt
Einsteinův mozek
Dialog s dr. Dongem
autor scénářů např. Ó pane, vy jste vdova

LUDVÍK SOUČEK
lékař, sci-fi začal psát později
Cesta slepých ptáků – otázky DNA, mimozemská civilizace

5. Detektivní literatu
řada autorů, díla různé úrovně, významná sfénáristická práce

JAN ZÁBRANA (spolupráce J. Škvorecký)
detektiv. Vražda pro štěstí
Vražda se zárukou
Vražda zastoupení

VÁCLAV ERBEN – Kapitán Exner, Nahá pastýřka, Poklad

detektivky – rýchlý spád, překvapivá poenta



6. Literatura faktu
-stojí na pomezí umělecké a věcné lit., používá uměleckých prosředků k vylíčení skutečné události a nebo života významné osobnosti
-je založena na holých faktech, pravdivosti, neuchyluje se k fantazii
-má řadu žánrů – biografie, memoár, dopisy, deníky, cestopisy, román, reportáž

60. léta – MIROSLAV IVANOV
formou detektivního pátrání rekostruluje a vykládá různé historické události – středověk,
zavraždění Václava III.
19.století – NÁRODNÍ DIVADLO - zkoumá vypuknutí požáru
2. světová válka – události kolem atentátu kolem R. Heindricha
ČESKÁ POEZIE 1. 1/2 20. LET - PROLETÁŘSKÁ

Česká poezie 20. a 30. let
Wolker, Hora, Hořejší, Seifert, Halas, Nezval
- zážitky z války, radost ze vzniku samostatné vlasti, snahy o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti - proletář-ská poezie (20. - 25. léta). (Nezval se v této době neprojevuje jako autor poezie.) Rozvoj končí úmrtím Wolkera.

Jiří Wolker (1900 - 1924), epitaf napsaný Wolkerem umístněný na jeho vlastním hrobě:
Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít, dřív než mohl srdce k boji vyta-sit, zemřel mlád - 24 let.
Pocházel z Prostějova z průměrné rodiny, dětství ovlivněno 1. světovou válkou (14 - 18). Působili na něho nepokoje, bída, stávky, demonstrace. Stal se svědkem střetnutí českého dělnictva s četníky. Absolvoval gymnázium, vystudoval v Praze práva, byl soudce - neměl čas práci vykonávat, projevoval zájem o literaturu, navštěvoval přednášky F. X. Šaldy, kritiku J. Nejedlého. 1921 - vstoupil do sdružení umělců Devětsil. Po založení strany KSČ vstupuje i do ní. Po ukončení studií onemocněl tuberkulózou => 2x v Tatrách, průběh choroby prudký a umírá v Prostějově. Počáteční básnickou činnost neovlivňovala politika, ale Šrámek jako vitalista.
Host do domu (1921), vyjádřil chlapeckou představu o ideálním světě: svět plný lásky, porozumění, čisté mezilidské vztahy, používá personifikace - zosobňování neživých věcí. Neutíká od problémů současného světa, věděl, že špatní lidé se vždy najdou, vyjadřoval víru v jejich nápravu, pokoření přírodě. Básně: Pokora - lyrická, citová, vyjadřuje vztah k přírodě. Člověk je ve srovnání s přírodou malý. Svatodušní svátky - lyricko-epické, pocity mladého člověka, jeho přátelé ho opouštějí, nemůže je z finančních důvodů následovat, musí se smířit s osudem.
Těžká hodina - jediná sbírka z doby proletářského umění, osobní problémy spojuje s problémy společenskými. Dobro je dobrem pouze tehdy, pokud je dobrem pro všechny lidi. Láska je naplněna, když nezpůsobí bolest jiným. Básně jsou převážně epické => „Lyrika je stav, epika je čin.“. Báseň Těžká hodina - přechod z mladého člověka v dospělého muže, uvědomuje si, že končí doba bezstarostného mládí. Jádrem jsou 3 balady:
¨ Balada o nenarozeném dítěti - píše o milencích, má se jim narodit dítě, soc. situace je špatná a rozhodují se, že dítě na svět nepřivedou
¨ Balada o očích topičových - muž je dělníkem v elektrárně, přikládá do pece bez ochranných pomůcek => ztrácí zrak ale svou prací dává světlo jiný „člověk je smrtelný, práce je živá“.
¨ Balada o snu - příběh dvou lidí - Jana a Marie, mají své sny - on o lepším světě, ona o milenci. Ona zabíjí sen a realizuje ho, to samé radí jemu.
Svatý kopeček - polytematická báseň, poutní místo u Olomouce, častě navštěvované místo, má autobiografické prvky, sní dětský svůj sen, že až bude větší, tak svět přetvoří. „Na modré pasece mi chlapci se shodli, že světe uzdravíme tě.“ „Chlapecké srdce mi zemřelo a sám v rakvi je vynáším... jedno srdce jsem pohřbil a druhé ještě nemám.“
Další sbírku nenapsal, píše jen básně z období nemoci - Na nemocniční post padá svět - nejsou to básně pesimistické „Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého“.
Pohádky: umělecké pohádky, nevycházejí z lidové slovesnosti, pohádkové postavy jsou nahrazeny reálnými lidmi ze života - lékař, listonoš, knihař.
O kominíkovi
O milionáři, který ukradl slunce
Odborné stati: O proletářském umění

Josef Hora (1891 - 1945), začínal vitalistickou poezií, ve 20. letech představitel proletářského umění. Názory ovlivněny dětstvím a životem - levicově orientován. Náměty stejné, básník se musí účastnit společenského života, boje za lepší život. Byl členem KSČ, po r. 1929 - 5. sjezd - nové volby J. Jílek odvolán, na jeho místo zvolen K. Gottwald, orientace na SSSR - stalinismus. Hora + 6 umělců (Seifert, Hořejší, Olbracht, Nezval) sepsali Manifest sedmi spisovatelů - formulovali názor, proč ze strany vystupují. Nemění své názory. Za války pracuje pro časopisy. Reaguje sbírkou Domov na Mnichov 1938. Věnoval se překládání, patří do dneška k nejlepším a nejvýznamnějším překladatelům ruských spisovatelů - romantici (Puškin, Lermontov, Pasternak).
Pracující den
Srdce a vřava světa

Jindřich Hořejší (1886 - 1941), začínal vitalismem, hlavní část patří do proletářského umění - Hudba na náměstí, Korálový náhrdelník. Věnuje se tomuto typu i ve 30. letech. V závěru přistoupil k intimní lyrické poezii - citová, milostná, zajímavá. Překládal francouzskou literaturu - Apollinaire, Barbusse a prokleté básníky.

Jaroslav Seifert (1901 - 1986), pocházel z Prahy - Žižkov, proletářské umění, náměty podobné - sny, ideály o lepší budoucnosti člověka, přímý vztah k životu, ke světu. Vkládal do básní více intimních, uměleckých a romantických prvků. Obdržel r. 1984 Nobelovu cenu za celoživotní dílo - přejímána v nemocnici.
Samá láska - převládá láska k člověku, srdečnosti, dobrota a romantický vzdor proti společnosti
Ukončil sociální náměty, začíná doba intimní lyriky, tvorba pro děti: Jaro sbohem, Sviť sluníčko sviť
Koncem 30. let reaguje na společenské dění - Mnichov - Zhasněte světla
Za války lyrická poezie, apeluje na vztah k vlasti, domovu a druhému člověku - Vějíř Boženy Němcové
V 50. letech se inspiroval u dvou malířů: Šel malíř chudě do světa (M. Aleš), Chlapec a hvězdy (J. Lada)
Bíti básníkem

František Halas (1901 - 1949), těžce žil, nepatřil k básníkům proletářského umění, chudé prostředí, dětství prožil na Českomoravské vysočině, matka mu brzy zemřela, otec byl bouřlivák, často zavřen - R-U - stávky, nemohl vystudovat => vyučil se knihkupcem, všimnul si ho J. Mahen - jeho učitel, usměrňoval jeho tvorbu. Seznámil se s Devětsilem, ale nestal se jeho členem. Prosadil se jako redaktor v Praze. Poezie má sloužit podle jeho názoru pouze umění, ne politice. Svůj názor musel přehodnotit po návštěvě Španělska (pol. 30. let) prožívajícího občanskou válku. Za války píše proti fašismu. Po válce pracoval v ministerstvu. Stal se předsedou Syndikátu čs. spisovatelů. Navštívil Rusko a přehodnocuje názory - odpor vůči stalinismu.
Kohout plaší smrt, Tvář - z období do 1. 1/2 30. let.
Dokořán - zážitky ze Španělska, vysvětluje změnu svého názoru
Torzo naděje (1938) - dokazuje, že poezie může i při splnění estetických požadavků posloužit k vyjádření názoru na věci společensko-politické. Vyjadřuje zbytek naděje ve vyjasňování situace českého národa. Básně:
¨ Praze - obrací se k těm, kteří nevěří, že budou zase Čechy české.
„Jenom ne strach 2x
takovou fugu nezahrál sám S. Bach.
Co mi tu zahrajem
až přijde čas!“
„Myslete na chorál!“
¨ Mobilizace - líčení pocitů, chování českých lidí, vojáků, kteří 100% reagovali na rozkaz. Svým chováním vyjádřili rozhodnost bránit svou zem, ale zároveň smutek z demobilizace po Mnichovu. Nevidí situaci ale tragicky.
¨ Zpěv úzkosti - připomíná postavení Čechů v Evropě, zrada spojenců vůči naši zemi.
„Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon,
čí ruce ho rozhoupali,
Francia sladká, hrdý Albion,
a my jsme je milovali.“
Za války v jeho básních je hlavní téma vztah k domovu, k vlasti =>
Já se tam vrátím - vyvolání vztahů a představ, návrat k dětství, vzpomínky na bezstarostné chvíle
Naše paní Božena Němcová - připomíná ženu, spisovatelku, která dokázala sama se vyrovnat se všemi příkořími, osudem, životem a přitom její vůle dokázala, že i v nejtěžších chvílích se nepodlomila a starala se i o ostatní - příklad síly člověka.
V řadě - básnický obraz konce války, pražské osvobození, povstání, první období po válce. Naplnění z r. 1938 (Torzo naděje).
A co - po smrti, vydána J. Skácelem

Jiří Orten (1919 - 1941), vlastním jménem J. Ohrenstein, narozen v Kutné Hoře, studoval gymnázium, dramatickou konzervatoř v Praze, 1939 - z rasových důvodů vyloučen. V den 22 narozenin ho porazilo německé auto a na následky umírá. V r. 1936 v Haló novinách debutoval ve 4 sbírkách vydaných pod cizími jmény:
Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice - projevil se konflikt radostně důvěřivého, družného mládí, teprve počínajícího objevovat krásy života, lásku a svět, který mu připravuje utrpení a smrt. Připomíná vitalistické počátky Wolkera. Přímé životní ohrožení jej zahání k pocitům osamocenosti i k marnému hledání smyslu života. Jeho verše nejsou zdaleka všechny rozlomeny zoufalstvím z nedosažitelnosti krásy, svobody, spravedlnosti, z některých svítá naděje. V básni narůstá vědomí, že oběť toho, který se nepoddává, není nikdy marná. Hlasovské tvůrčí východisko se projevilo v pečlivé Ortenově práci se slovem.
Deníky J. Ortena, Elegie - vydaná po 2. svět. válce, z pozůstalosti.ČESKÁ POVÁLEČNÁ PRÓZA A POEZIE


- r. 1945 přináší mír, nové naděje a plány do budoucna
- literatura se vyrovnává s útrapami a prožitky z války
- objevují se také témata míru a znovunabyté svobody
- k zásadním změnám v literatuře však dochází po roce 1948

Poezie

- reagovala nejrychleji na společenské změny
- Josef Čapek
o Básně z koncentračního tábora (1946)
- poezii ovlivňuje stále i meziválečná generace (Nezval, Biebl a další)

Skupiny

- Skupina 42
o 1942 – 1948
o chtěli zachytit „svět, v kterém žijeme“
o sledovali svět z nezúčastněné pozice
o představiteli byli básnící, výtvarníci i teoretici
§ Jiří Kolář
§ Josef Kainar
§ Ivan Blatný
§ Jan Hanč
§ Jiřina Hauková
§ Jindřich Chalupecký – teoretik
§ Kamil Lhoták (vývarník)
- poezie všedního dne
o Jiří Šotola
o Karel Šiktanc
o Miroslav Holub
- budovatelská poezie
- meditativní poezie
- katoličtí básníci
o Jan Zahradníček


Jednotliví představitelé

- Jaroslav Seifert
o narozen v Praze na Žižkově
o v r. 1984 získal za své dílo Nobelovu cenu
o dílo
§ poválečné sbírky
· Šel malíř chudě do světa
· Píseň o Viktorce
· Maminka
· Chlapec a hvězdy
§ 60. – 80. léta
· Halleyova kometa
· Odlévání zvonů
§ próza
· Všechny krásy světa
- další viz. otázka č. 17


František Halas

- pocházel z Brna
- působil jako redaktor v Brně a Praze
- dílo
o Sépie (vliv proletářské poezie a poetismu)
o Torzo naděje
o Naše paní Božena Němcová
o Já se tam vrátím (lyrická próza)


František Hrubín

- narodil se v Praze
- dětství prožil v Lešanech v Posázaví
- pracoval v městské knihovně v Praze
- od r. 1946 spisovatelem z povolání
- dílo
o Zpíváno z dálky
o Země sudička (ohrožení země)
o Jobova noc (ohrožení země)
o Hirošima
o Proměna
o Romance pro křídlovku
o Srpnová neděle (drama)
o Křišťálová noc (drama)
o Říkejte si se mnou (pro děti)
o Špalíček pohádek (pro děti)


Vladimír Holan

- je považován za čtenářsky nejnáročnějšího básníka 20. st.
- dílo
o Triumf smrti
o Kameni, přicházíš . . .
o Terezka Planetová
o Panychida
o Rudoarmejci
o Noc s Hamletem
o Noc s Ofélií


Jiří Kolář

- člen skupiny Devětsil
- od 60. let do r. 1989 zakázán
- dílo
o Křestný list
o Dny v roce
o Vršovický Ezop


Josef Kainar

- kvůli válce nedostudoval filosofii na UK (uzavření vysokých škol v r. 1939)
- spojoval básně s hudbou
- psal i texty písní
- dílo
o Příběhy a menší básně
o Nové Mýty
o Osudy
o Český sen
o Člověka hořce mám rád
o Moje blues


Jan Zahradníček

- po r. 1948 neměl publikovat
- v 50. letech byl odsouzen
- 8 let vězněn
- rehabilitován
- dílo
o Pokušení smrti Svatý Václav
o La Saletta
o Čtyři léta (vyšlo posmrtně)
o Znamení moci (vyšlo posmrtně)


Próza

Julius Fučík

- komunistický spisovatel a novinář
- levicový politik
- popraven během 2. světové války
- dílo
o Reportáž psaná na oprátce (jedna ze světově nejčtenějších českých knih)
Adolf Branald

- dílo
o Stříbrná paruka
o Severní nádraží
o Lazaretní vlak
o Vizita
o Důvod k zabití


Egon Hostovský

- ovlivněn existencionalismem
- židovský původ
- 2x emigroval
- dílo
o Zavřené dveře
o Dům bez pána
o Listy z vyhnanství
o Dobročinný večírek


Jan Drda

- redaktor Lidových novin
- předseda Svazu československých spisovatelů
- odsoudil okupaci Československa v r. 1968
- ovlivněn tvorbou Karla Čapka
- dílo:
o Městečko na dlani
o Putování Petra Sedmilháře
o Němá barikáda (zfilmováno)
o Hrátky s čertem (film)
o Dolskabáty, hříšná ves (film)
o Posvícení v Tramtárii


Jan Otčenášek

- dílo
o Plným krokem
o Občan Brych
o Romeo, Julie a tma (doba okupace, zfilmováno)
o Když v ráji pršelo


Vladimír Neff

- autor historické beletrie
- psal o rozmachu a úpadku českého měšťanstva od bol. 19. st. do konce druhé světové války
- dílo
o Sňatky z rozumu
o Císařské fialky
o Zlá krev
o Veselá vdova
o Královský vozataj
- zfilmováno


Arnošt Lustig

- židovský původ
- židovská tematika jeho děl
- v letech 1942 – 1945 byl v koncentračním táboře
- v r. 1945 utekl z transportu smrti a do konce války se skrýval
- po válce zpravodaj z Izraele
- rozhlas
- noviny
- film
- po roce 1968 emigroval do USA
- přítel Oty Pavla
- dílo
o Noc a naděje
o Démanty noci
o Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou
o Dita Saxová
o Hořká vůně mandlí


Ladislav Mňačko

- * 29.1.1919 Valašské Klobouky (okres Zlín)
- † 24.2.1994 Bratislava
- od dětství žil v Martině
- vyučil se drogistou
- v r. 1938 chycen při pokusu o útěk na západ
- uvězněn v koncentračním táboře Hunswikl
- utekl na Moravu, kde se zapojil do partizánských akcí proti Němcům
- původně komunista z přesvědčení, později svůj názor mění
- 1945-1953 redaktorem Rudého práva a Pravdy
- 1960` věnoval se literární práci
- 1967 emigroval do Izraele
- 1968 návrat do Československa, po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy emigroval do Rakouska, kde žil a pracoval až do listopadu 1989
- až do své smrti byl však „Čechoslovák“
- jeho díla byla přeložena do mnoha jazyků
- dílo
o poezie, próza, drama, ale zejména publicistika
o Partyzáni (drama)
o Smrt si říká Engelchen (zfilmováno – režiséři Kadár a Klos)
o U-2 sa nevracia
o Já, Adolf Eichman
o Kde končí prašné cesty
o Opožděné reportáže
o Dlouhá bílá přerušovaná čára
o Jak chutná moc
o Soudruh Münchhausen
o Agresoři
o Siedma noc
o Smrť ministra
o Slávnostný prejav
o Gigant aneb tajemství ostrova věčné lásky
o Kam nevodí Inturist


Ladislav Fuks

- častým námětem jeho děl 2. světová válka
- totálně nasazen
- po válce studoval FF UK
- debutoval v časopise Květen
- dílo
o Pan Theodor Mundstock
o Mí černovlasí bratři
o Spalovač mrtvol (zfilmováno)
o Příběh kriminálního rady
o Nebožtící na bále


Ota Pavel

- vl. jménem Ota Popper (po válce se jeho rodina rozhodla změnit jméno)
- prozaik
- novinář
- sportovní reportér
- pracoval
o v dole
o v Českém rozhlasu
o v časopisech
§ Stadion
§ Československý voják
- měl těžkou duševní poruchu
- zemřel na infarkt
o Dukla mezi mrakodrapy
o Plná bedna šampaňského
o Pohár od Pánaboha
o Syn celerového krále
o Pohádka o Raškovi
o Fialový poustevník
§ Jak jsem potkal ryby (o jeho dětství, zfilmováno)
§ Smrt Krásných srnců (o jeho dětství, zfilmováno)
o Jak jsem se zbláznil


Českoslovenští letci z Anglie

- vzpomínky na 2.světovou válku
- letci působící za této války v anglickém letectvu
- František Fajtl
o Sestřelen
o První doma
o Vzpomínka na padlé kamarády
o Boje a návraty
o Hrdina století
- Jiří Osolsobě
o Zbylo nás devět


Četba

L. Fuks: Spalovač mrtvol (film)
L. Mňačko: Smrt si říká Engelchen
L. Mňačko: Jak chutná moc
L. Mňačko: Opožděné reportáže
K. Kryl: Bratříčku zavírej vrátka (audio kazeta)
K. Kryl: Rakovina (audio kazeta)
K. Kryl: Dopisy (audio kazeta)
ČESKÁ PRÓZA 20. - 30. LET - TENDENČNÍ PROUD

Témata tvorby: doznívání války, vznik republiky, oslava vzniku vlasti, sociální, obovy z fašismu, reakce na Mnichov, sudety, protektorát
tendenční proud - aktuelní dění (ideologicky orientované) politické dění, autoři levicově zaměření:
V. Vančura, I. Olbracht, M. Pujmanová, M. Majerová
demokratický proud - politicky neangažovaní spisovatelé:
K. a J. Čapek, K. Poláček, E. Bass
J. Hašek - mezi proudy

Vladislav Vančura (1891 - 1942), pocházel z Opavska (Háje), mládí v Čechách, studoval v Benešově u Prahy, lékařskou fakultu v Praze nedostudoval, seznámil se zde se svojí manželkou, 1921 - založili si spolu lékařskou praxi. Do literatury vstupuje v pol. 20. let jako zralý dospělý člověk s jasnými představami o životě. Neprocházel změnami o smyslu života, byl jeden ze zakladatelů Devětsilu. Kromě literatury se věnuje také filmu, spolupracoval s I. Olbrachtem na filmu Naši furianti, Před maturitou. 1929 - podepsal manifest sedmi spisovatelů. Za války dělal ilegální práce, po heydrichiádě zatčen, vyslýchán a odsouzen ke smrti zastřelením v Kobylisích.
Pekař Jan Marhoul - první román se sociální tématikou, živnostník, z pohledu své povahy půjčuje lidem na úvěr, není natolik silný, aby v konkurenčním boji obstál.
Pole orná a válečná - román, odsuzuje války, vraždění, pásmo příběhů z fronty a ze zázemí, statkářská rodina a jejich zaměstnanci => střet v otázce dvou pohledů na nutnost války nebo nesmyslnost.
Rozmarné léto - novela, optimistické dílo, typické poetistickým nadhledem, jemná kritika maloměšťáka. Hl. postava - plavčík A. Důra, p. lékárník a abbé. Probírají spolu běžné politické události. Využívá komičnosti pomocí patetického jazyka. Poklid městečka naruší příjezd provazolezců Arnoštka a jeho ženy. Všichni se snaží užít si s provazolezkyní. Pí. Důrová se zamiluje do Arnoštka. Poklid do městečka se vrací po jejich odjezdu.
Markéta Lazarová - příběh zařazen do středověku, příběh dvou znepřátelených rodů, obrat nastává ve chvíli, kdy se Markéta zamiluje do zbojníka z druhého rodu a jejich lásky zachraňuje rody.
Obrazy z dějin národa českého - záměr velkého monumentálního cyklu inspirovaného dějinami s uměleckým pohledem. Vycházel z nejmodernějších poznatků, připomíná neslavnější období prokládané povídkami (s historickým podtextem). Nedokončen.
Jezero Ukerere (Viktoriino), drama, příběh s protikoloniálním zaměřením.

Ivan Olbracht (1882 - 1952), vlastním jménem Kamil Zeman, syn spisovatele Antonína Zemana (Antala Staška). Pocházel ze Semil, absolvoval gymnázium a pokoušel se o studia na vysoké škole. Nedokončil ji a později se věnoval novinařině. Byl člen KSČ. Podepsal Manifest 7 spisovatelů => vystupuje ze strany. 30. léta - žije na Ukrajině. Za války pobývá v Jižních Čechách, člen ilegálního hnutí. Po válce je ve správní funkci, národní umělec.
1. období (do r. 1918) - věnoval se beletrii souběžně politické a publicistické za samostatnost, postavami jsou tzv. zlý samotáři - člověk na okraji společnosti, tulák, komediant. Opovrhuje měšťáckou morálkou, touží po svobodě, ze společnosti je vyvržen.
O zlých samotářích - cyklus povídek
Žalář nejtemnější - psychologický, studie člověka, hlavní postava - policejní komisař Mach, tragicky oslepne, začínají se vyjevovat jeho negativní vlastnosti, žárlivost, myslí si, že se k němu chovají sobecky, zajímá ho jen vlastní osud
Podivné přátelství herce Jesénia - psychologický
2. období (1918 - 20. léta) - publicistická díla:
Obrazy ze soudobého Ruska, Devět veselých povídek z Rakouska a republiky
Anna proletářka - příběh dívky, která odchází pracovat do města do rodiny. Nachází zalíbení v dělníku Toníkovi.
3. období (20. léta - 30. léta) - ovlivněná pobytem na Zakarpatské Rusi.
Nikola Šuhaj loupežník - děj se odehrává ve 20. letech 20. st. na Zakarpatské Ukrajině. Nikola je zběh z 1. světové války. Líčená cesta do rodné vsi Koločavy. Žení se s Eržikou. Utíká do hor před četníky. V horách přežívá s bratrem Jurajem. Začínají loupit a okrádat bohaté a chudým dávat. Na Nikolu je vypsána peněžní odměna => je zabit svými přáteli.
Golet v údolí - golet = místo po vyhnání z židovské vlasti

Během války nemohl publikovat svá díla, zaměřil se na adaptaci starších příběhů z českých dějin. Převyprávěl některé legendy (O Kristiánovy z Kosmovy kroniky, z Kroniky české => Ze starých letopisů. Biblické příběhy, bajky (orientální) - O mudrci Bidpayovi a jeho zvířátkách
Dobyvatel - román, dějiny dobytí Mexika. Hlavní postava - Cortéz - španělský dobyvatel. Měl vyvolat analogii s Hitlerem (fašismus). Obyvatelstvo Ameriky se mu brání, poutavě vypráví.

Marie Majerová (1892 - 1967), představitelka prózy v minulém období, pochází z Kladenska
Siréna - příběh 4 generací rodiny Hudců
Havířská balada - volné pokračování Sirény, věnuje se jednomu z rodiny
Dojmy z Americky, Africké vteřiny, Zpívající Čína - publicistické práce
Robinzonka - příběh dívky, která po smrti matky zůstává s otcem, v malém věku má na starost domácnost
Bruno - příběhy malého německého chlapce na české vesnici

Marie Pujmanová (1893 - 1958), pocházela z bohaté pražské rodiny, absolvovala soukromé školy, seznámila se s F. X. Šaldou, vdala se za F. Pujmana - režisér opery ND. Studie o osobnostech naší i světové literatury, původně psala pro všechny noviny, začala se zajímat o práci v textilních továrnách =>
Lidé na křižovatce - trilogie, největší román, navštěvuje podniky pro inspiraci, zachycuje období od 20. let a je ukončeno Pražským povstáním v r. 1945. Hlavní postava - Ondřej Urban.
1. díl - Lidé na křižovatce - od 20. let do 1933
2. díl - Hra s ohněm - 30. léta v Německu - nástup fašismu, Lipský proces (zapálení Říšského sněmu), historická freska
3. díl - Život proti smrti - od vzniku války přes heydrichiádu, Lidice, květnové povstání - objevují se postavy z obou dílů, seznamuje čtenáře s koncentračním táborem, Stalingrad

Po r. 1968 došlo k velké cenzurovanosti literatury v rámci normalizační politiky. Cenzura se obrátila především na literáty aktivní v r. 1968. Něktreří byli nuceni opustit republiku-Škvorecký, Salivarová, k nim se později přidali -Kundera, Kohout, Gruša. Ti poté tvoří exilovou literaturu. Mnoho spisovatelů však přesto zůstalo, byli pod stálým tlakem i policejní kontrolou-Vaculík, Klíma, Kliment, Pecka, Kutík. Jejich texty mohly vycházet pouze v samizdatech.

Jednotliví autoři:
Milan Kundera (1929)
Životopis-viz referát
Tvorba
Do literatury vstoupil v 50. letech jako básník-sbírky Člověk zahrada širá, Monology,Poslední máj. Dále napsal 3 divadelní hry- Majitelé klíčů, Jakub a jeho pán a Ptákovina. První jmenovaná má námět z 2. svět. války, je ovlivněna absurdním dramatem. Prózu se věnuje ve svých knihách- Směšné lásky, Druhý sešit směšných lásek, Třetí sešit směšných lásek. Následuje román Žert (viz referát), který byl převeden i do filmové podoby. Po Žertu už nesmí publikovat, r. 1975 emigroval. Ještě před odchodem do ciziny stihl napsat dva romány- Život je jinde byl dokončen r. 1970, ve Francii vyšel r. 1973, poprvé česky v Torontu r. 1979;román Valčík na rozloučenou (viz referát) byl dopsán r. 1972, ve Francii vyšel r. 1976, česky v Torontu r. 1979.
Kundera emigroval do Francie, kde také od té doby vyházejí jeho romány- Kniha smíchu a zapomnění (1979 francouzsky, 1981 Toronto), Nesnesitelná lehkost bytí (1985 Toronto), Nesmrtelnost (1990 ve Francii, 1993 česky), Pomalost (zatím jen ve Francii).
Kunderova tvorba se hlásí k evropské racionalistické tradici a ke klasikům románového žánru (Rabelais, Diderot, Voltaire), nesporná je inspirace francouzskými existencionalisty (Sartre, Camus). Typickými rysy je hravost, parodický, ironický a nedůvěřivý přístup k zavedeným hodnotám a obecně uctívaným mýtům. Patří mezi světové postmodernisty.


Josef Škvorecký (1924)
Narodil se v Náchodě a s tímto městem je spjata většina jeho autobografických próz. Zde maturoval a byl i totálně nasazen do zbrojní továrny. Na UK vystudoval angličtinu a filozofii, živil se jako učitel. Překládal americkou literaturu. Po r. 1968 emigroval, od. r. 1969 působí jako profesor na univerzitě v Torontu.
Jeho prvotinou je román Zbabělci (1958), ve kterém se poprvé setkáváme s postavou nesoucí autobiografické rysy-Dannym Smiřickým. S ironií vypráví o konci války. V centru dění je Danny a jeho přátelé z jazzové kapely. Židovské tematice se věnuje v povídkovém souboru Sedmiramenný svícen (1964) a románě Lvíče (1969). Novela Legenda Emöke (1963) je příběhem osudové lásky pražského redaktora a maďarské rekreantky, nerealizované z důvodů nestatečnosti hlavního protagonisty a závisti okolí.
V Kanadě založil nakladatelství 68-Publishers. Jeho autobiografická postava Danny Smiřický se objevuje v dalším jeho románu- Tankový prapor (1971 v Torontu, česky 1990). Dílo čerpá z autorových vlastních zážitků na vojně v letech 1951-1953. Prima sezóna (1975 Toronto, česky 1990)je soubor 6 částečně autobiografických příběhů z doby autorva dospívání, odehrává se v Náchodě. Následují 2 politické romány- Mirákl (1971 Toronto, 1991 česky) a Příběh inženýra lidských duší (1977, 1992). Opět je prostupuje postava Danny Smiřického.
Romány Scherzo capriccioso.Veselý sen o Dvořákovi (1984, 1991) a Nevěsta z Texasu se vrací do historie. První vypráví o A.Dvořákovi, druhý o občanské válce v USA. Napsal i řadu detektivek- Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky, Návrat poručíka Borůvky, Hříchy pro pátera Knoxe.

Pavel Kohout (1928)
Prozaik, básník, dramatik. Debutoval v 50. letech oslavnými básněmi na komunismus- Verše a písně, Čas lásky a boje. Od toho ustupuje a věnuje se psaní her- Dobrá píseň (stále ještě poplatné době), Zářijové noci, Taková láska, Sbohem, smutku. Adaptoval pro divadlo některé prózy-Cesta kolem světa za 80 dní (Verne), Válka s Mloky (Čapek), Josef Švejk (podle Haška). Poslední hra před nucenou emigrací je August, August, august (1967). Jeho autobiografie o událostech r. 1968 Z deníku kontrarevolucionáře (1969) už vyjít nesměla. O Chartě 77 píše v memoárrománu Kde je zakopán pes (1987). Román Katyně je příběhem dívky, která absolvuje střední školu pro katy, čímž chtěl parodovat praktiky StB. Bílá kniha o cause Adama Juráčka a Nápady svaté Kláry jsou humoristické romány s politickým podtextem. Další díla-Sněžím, Hvězdná hodina vrahů, Konec velkých prázdnin, Ta dlouhá vlna za kýlem, Ecce Constantia.

Ivan Klíma (1931)
Jako malý chlapec prošel koncentračním táborem (je židovského původu). Je velkým znalcem díla K.Čapka a F. Kafky- významná esejistická práce K.Čapek, kafkovsky nazvaná hra Zámek.
Debutoval souborem reportáží ze Slovenska Mezi třemi hranicemi (60). Na Slovensko situoval děj ještě dvou svých próz - románu Hodina ticha (1963) a knize povídek Bezvadný den. Od r. 1963 působil jako redaktor Lidových novin. Zaujal svým povídkovým souborem Milenci na jednu noc, Milenci na jeden den. Další povídkové soubory- Má veselá jitra, Moje první lásky, Moje zlatá řemesla. Román Láska a smetí vypráví o životě disidentů u nás. Stojí, stojí šibenička je první název stěžejního Klímova díla, které přepracoval pod názvem Soudce z milosti. Další romány- Čekání na tmu, čekání na světlo; Milostné léto.
Autor divadelních her-Cukrárna Miriam, Ministr a anděl, Ženich pro Marcelu, Klára a dva páni.

Eva Kantůrková (1930)
Debutovala souborem psychologicky zaměřených povídek Jen si tak maličko povyskočit (1966). V románu Smuteční slavnost rozebírá události smrti dvou lidí-jedoho funkcionáře a jednoho rolníka, kterého kolektivizace připravila o všechen majetek. Oba pohřby se konají zároveň a občané svou účastí na jednom z nich dávají najevo svůj názor na soudobou politiku.
V románu Pán z věže se snažila vyrovnat Bulgakovovu dílu Mistr a Markétka. Významnjěší jsou její faktograficky pojaté knihy- rozhovory se ženami vězněných chartistů a známými disidentkami Sešly jsme se v této knize a záznamy o náhodných známých vězenkyně Přítelkyně z domu smutku.

Ludvík Vaculík (1926)
Zpočátku sympatuzant komunismu, posléze jeho velký odpůrce. Pracoval jako dělník u Bati, vystudoval Vysokou škoulu politickou a sociální. Působil jako vychovatel, redaktor Rudého práva a později Lidových novin. Jeho první beletristickou prací je kniha Rušný dům. Román Sekyra (1966) je spolu s Kunderovou knihou Žert řazen k vrcholným dílům snažícím se o postižení krize tehdejší společnosti. V r. 1968 vydal prohlášení 2000 slov, kterým se postavil proti komunismu. Poté již nesměl publikovat. Román Morčata odstartoval činnost Edice Petlice. Dílo Český snář je psáno formou deníkových zápisů nočních snů od 22.1. 1979 do 2.2.1980. Usiloval v něm o co nejvěrohodnější vystižení soudobé společnosti.
Deníkovou formu má i román Jak se dělá chlapec (1993). Inicioval vydávání sborníků fejetonů, sám je mistrem fejetonu- Šálek kávy s mým vyšetřovatelem, Jaro je tady.

Václav Havel (1936)
Stejně jako Vaculík přispěl k zvýšení úroveně fejetonůvého žánru, Havel obohatil českou oblast esejistiky a reflexivní publicistiky. Dílo O lidskou identitu bylo uspořádáno V.Prečanem a A.Tomským. Obsahuje eseje Moc bezmocných, Dopis Gustavu Husákovi, polemiku s Kunderovou statí Český úděl, Vaculíkovými fejetony;řadu protestů, apelů a prohlášení.
Na něj navázal svazek Do různých stran shrnující esje a články z let 1983-1989, úvahový charakter má i Dálkový výslech, jde o rozhovar Václava Havla s Karlem Hvížďalou o vlastním životě, důležitých momentech. Dopisy Olze jsou skutečné dopisy z vězení, kde byl Havel držen čtyři roky v souvislosti s událostmi okolo Charty 77.

Egon Bondy (1930)
Jeho knihy byly zakázány už v 60. letech. Inspiroval český underground, jehož byl součástí. Román Invalidní sourozenci- o současné společnosti; Sklepní práce, Bratři Ramazovi, Mníšek, Šaman, Nový věk..

Karol Sidon (1942)
V 60. letech napsal 2 novely- Sen o mém otci a Sen o mně. V 70. letech se zajímá o judaismus, studuje judaistiku v SRN, v současnosti je vrchní rabín pro české země. Jeho náboženství mělo vliv na jeho tvorbu- Evangelium podle Josefa Flavia, kde vykládá vlastní verzi Kristova života a učení. Je autoem i několika dramat- Latríny, Shapira, Labyrint.

Jiří Gruša (1938)
Aktivně působil při zakládání časopisu Tvář a Sešity. Spolupracoval při vydávání samizdatů v Edici Petlice. Účastnil se přípravy Slovníku českých spisovatelů. Do literatury vstoupil sbírkou Torna. Poté vydal ještě 2 sbírky, od konce 60. let se věnuje próze. V samizdatu vydal pod pseudonymem Lewis Samuel román Mimmer ane Hra o smrďocha.Atmar tin Kalpadotia a Dámský gambit aneb Il ritorno d'Ulise in Patria:dramma in musica. Jde o fantasmagorická vyprávění. Věhlas si získal románem Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele.

Zdena Salivarová (1932, provdaná Škvorecká)
Upozornila na sebe souborem povídek Pánská jízda, v nichž polemizovala s Kunderovou knihou Směšné lásky. Značný ohlas měl její autobiografický román Honzlová.Protestsong. Jde o kritiku funkcionářů, StB, využívá pohádkové prvky a postupy. Novela Nebe, peklo, ráj.Lavestory vypráví o příběhu lásky mezi pražskou dívkou a lotyšským chlapcem, které však nepřejí poměry 50. let. Historii nakladatelství 68 Publishers popsala v knize Samožerbuch (spolu se Škvoreckým a Ulčem).

Alexandr Kliment (1929)
Prozaik, autor psychologické prózy, básník. Prvotina Marie vypráví o rozpadu obyčejné rodiny, vyniká psychologickou prokresleností postav. Soubor povídek Setkání před odjezdem je stejného rázu. Hodinky s vodotryskem vypráví o vykolejení z ustáleného běhu věcí, které má za následek odhalení skrývané podstaty věcí. Jeho další 2 romány už nesměly vyjít- Nuda v Čechách a Basic love. Hrdinové si v nich vytváří vlastní soukromý svět, kterým se snaží odhradit od toho skutečného.

Vladimír Škutina (1931)
Již r. 1962 byl odsouzen za urážku prezidenta Novotného na 10 měsíců do vězení. Poté působil v televizi, za což byl na 5 let uvězněn. To podlomilo jeho zdraví, r. 1978 se vystěhoval do Švýcarska. Signatář Charty 77.
Kniha Prezidentův vězeň je souborem zážitků z vězení a v uvolněné atmosféře konce 60. let mohla vyjít. Vzpomínky na televizní spolupráci s Janem Werichem vydal v knize Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu. Svůj další pobyt ve vězení spracoval v knize Na hradě plném bláznů. V emigraci vydal okolo 20 knih- převážně vzpomínkových a humoristických- Svět jako skleněná duhová kulička, Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci.

Jan Trefulka (1929)
Jeho prvotinou je novela Pršelo jim štěstí vyprávějící kriticky o mládeži v období stalinismu. Obdobně je tomu i v knize Třiatřicet stříbrných křepelek. Jeho další práce vycházely v samizdatu nebo exilu- Velká stavba, Zločin pozdvižení, O bláznech jen dobré.

Ferdinand Peroutka (1895-1978)
Patří mezi nejvýznamnjěší české žurnalisty 20. století. Šéfredaktor Lidových novin a Přtomnosti. Jeho intelektuální články byly shrnuty do svazku Budování státu. Celou 2. svět. válku strávil v koncentračním táboře Buchenwald. Své zážitky shrnul do úspěšné divadelní hry Oblak a valčík, ke kterému se později vrátil a přetvořil do prozaické podoby, vyšlo u manželů Škvoreckých. Emigroval r. 1948. Dále napsal hru Šťastlivec Sulla a román Pozdější život Panny, vystavěný na nápadu zachránění Jany z Arku.

Viktor Fischl (1912)
2. svět. válku přežil v Anglii, většina jeho příbuzných zahynula v koncentračních táborech. V Anglii pobýval s ministrem zahraničí Janem Masarykem, z čehož vznikly čapkovské Hovory s Janem Masarykem. Napsal jímavou novelu Píseň o lítosti, drobné příběhy z předválečného období. Po únoru 1948 emigroval do Izraele, přijal jméno Avigdor Dagan. Román Dvorní šašci líčí osudy 4 vězňů z koncentračního tábora. Jeruzalémské povídky vypovídají o jeho zakotvení v nové vlasti.

Egon Hostovský (1908-1973)
Psychologická próza, vrcholu dosahuje v exilu. Téma emigrace a svobody se v jeho díle pořád vrací- Sedmkrát v hlavní úloze, Nezvěstný, Půlnoční pacient, Dobročinný večírek, Cizinec hledá byt. Cena Egona Hostovského byla každoročně udělováva nejlepšímu prozaickému dílu exilové produkce.
V exilu a samizdatu vycházela i některá díla oficiálních autorů- Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem anglického krále, Městečko, kde se zastavil čas, Něžný barbar, Příliš hlučná samota.
Samizdatové edice působí od r. 1970 a do r. 1989 jich bylo asi 70-Edice Petlice byla první a také nejprestižnější, založil ji L. Vaculík. Další- Edice Popelnice, Expedice, Kvart. Vyvházely i samizdatové časopisy- Spectrum, Zebra, Vokno, Váhy, Prostor.
Exilová nakladatelství jsou většinou založena českými emigranty a jsou na tom finančně lépe- 68-Publishers (Škvorečtí-Toronro, Kanada), Index (Kolín nad rýnem, Německo), Poezie mimo domov (Mnichov, Německo), Konfrontace (Švýcarsko), Rozmluvy (Londýn), Křesťanská akademie (Řím, Itálie).ČESKÁ PRÓZA PO ROCE 1945

Jan Drda (1915 - 1982), narozen v Příbrami, absolvent filosofické fakulty, před dokončením odešel a pracoval v redakci Lidových novin. Byl žák Karla Čapka.
Městečko na dlani - odehrává se v Rukapáni (Příbram). Pohlíží na svět očima dospívajícího člověka. Popis všech vrstev obyvatel (havíři, voraři, vinaři). Události veselé i smutné, spojené se starostou. Drda se představuje jako vynikající vypravěč děje, postav, ...
Hrátky s čertem - nejznámější dílo, vyjádření odporu vůči okupaci, jinotaje natolik jasné - censura za války, dílo uváděno až po ní. Pekelné mocnosti představují nacismu, Kabát = český člověk/národ.
Němá barikáda - historicky významná kniha (doba okupace, odboj, květnové povstání). Soubor povídek, zachy-cuje události velice živě, hrdinou se postava stává díky okolnosti, někdy proti své vůli, ale jejich charakterové vlastnosti je donutí k činu. Neobjevuje se patos.
- Pancéřová pěst - chlapec zastavuje tank pancéřovou pěstí
- Včelař - včelař ukrývá v úlu vysílačku a varuje ty, kdo vysílají, sám se obětuje
- Hlídač dynamitu - dělník v lomu předává dynamit odbojářům. Při domovní prohlídce jeho žena dává hrnec s dynamitem na horkou plotnu.
- Vyšší princip - profesor a studenti zesměšňují Heydricha - jeho „vylepšenou“ fotografii schovají do kamen. Gestapo po prohlídce zatýká studenty. „Z hlediska vyššího principu vražda na tyranovi není zločin.“
České pohádky - nevycházejí přímo z lidové slovesnosti, nejsou moderní, ponechány feudální motivy, zdůrazňo-val sociální motiv a aktuální morální problémy, postavy vítězí nad zlem pomocí svého charakteru.
Dalskabáty hříšná ves, aneb zapomenutý čert - text

Ladislav Fuks (1923 - 1993), vystudoval KU, pracoval jako dělník v papírnách, později začal působit v povoláních odpovídajících jeho úrovni.
Mí černovlasí bratři - vyprávění 14-ti letého chlapce, děj se odehrává za okupace, on sleduje studenty židovské-ho původu na gymnáziu. Ztělesněním zla je profesor zeměpisu - český fašista, psychopat. Při každé příležitosti šikanuje židovské žáky (náznaky jejich osudu).
Pan Theodor Mundstock - román získal uznání kritiky čtenářů. Hrdina původem žid, starý osamělý, ale vnitřně silný. Ví, co ho čeká. Je s tím smířen. Připravuje se na koncentrační tábor. Likviduje nábytek, spí na tvrdé posteli, připravuje se psychicky i fyzicky. Když přichází na shromaždiště, je poražen autem. V románu se autor snaží vyjádřit utrpení židů. Každá diskriminace je tvrdá a nespravedlivá.
Spalovač mrtvol - označil ji za horor (psychologický), snaha vyvolat ve čtenáři pocity strachu a hrůzy. Příběh člověka, který se z původního obyč. člověka stává vrah. Hlavní postava p. Kopfrkingel - zaměstnance pražského krematoria, obyč. člověk žijící ve šťastné spokojené rodině se Zinou (12) a Milivojem (10), spořádaný slušný člověk, dobrý manžel, abstinent, užívá nadnesené výrazy, miluje své povolání, vykonává je s láskou a odpověd-ností a vytváří si svou filosofii smrti. Smrt je podle něho osvoboditelka z utrpení. Začínají se u něho projevovat pokrytecké sklony (milostné zájmy, pití). Následuje prudký rozvoj děje. Má německé předky (jméno). Začíná válka. Kamarád, který se stane nacistou ho donutí, aby se přihlásil k německé národnosti a do nacistické strany => nové známosti mocných lidí, vybírá si ty nej. Chce pokračovat výš ve své funkci. Udává, vytlačí ředitele kremato-ria. Je mu nabídnuta hlavní funkce projektu na likvidaci mrtvých těl ve velkém. Jeho přítel přijde se zprávou, že v jeho původu je židovská krev. Začíná uvažovat o své rodině chladnokrevně. Přemýšlí nad řešením - oběsí man-želku, svého syna umlátí. Dcerka utíká a zachrání se. Kpfrkingel zešílí.
Celý román je studií, jakým způsobem jsou v člověku probouzen dispozice ke zlu o kterých sám neví. Zneužití moci může člověka dovést na pokraj zločinu.

Bohumil Hrabal (1914 - 1997), narodil se u Brna v Židenicích. Dětství prožil s rodiči v Nymburce, otec správce pivovaru. Do rodiny patřil strýc Pepin, přijel na pár dní a zůstal 40 let. Proslul obrovskou výřečností a uměním vyprávět. Později se stal Hrabalovou múzou. Hrabal studoval po gymnáziu práva, neměl je jednoduchá (uzavřené školy), dokončil je po válce. Za války prošel řadou zaměstnání, pracoval u otce, naplacený úředník notářství, na železnici. Po promoci se z něho stal obchodní agent, pojišťovák, kladenské hutě a sběrné suroviny.
Hovory lidí - prvotina - 250 ks
Skřivánci na niti
Perlička na dně - 1963, od tohoto r. se stává profesionálním spisovatelem. „Mí hrdinové místo na schůze chodí do hospody ...“
Pábitelé - lidi „zažraní“ do své věci
Taneční hodiny pro starší a pokročilé
Ostře sledované vlaky - Miloš Hrma přijede pracovat na nádraží v Kostomlatech. Výpravčím je zde Hubička. Rozhodne se vyzkoušet sexuální život - neúspěšně. Pokouší se o sebevraždu, podřeže si žíly. Občas projíždějí ostře sledované vlaky, nesměli nikde zastavovat, hrdina chce udělat hrdinský čin, shodí na vlak ze semaforu pumu. Je při tom zastřelen.
Inzerát na dům ve kterém už nechci bydlet
Automat svět
Obsluhoval jsem anglického krále
Příliš hlučná samota
Něžný barbar

Milan Kundera (1929), spisovatel, básník, dramatik, autor próz, literárně-vědecké studie, publicista. Pochází z Brna, absolvoval JAMU a filosofickou fakultu, stal se docentem světových literatur. Do literatury se dostal poč. 50. let jako básník - Člověk zahrada širá - zaměřil se na kritiku přehnaných socialistických idejí, prosazuje právo poezie v soc. na pravdivější zachycení života, zbavení se omezování ideologií. Poč. 70, let emigroval do F, USA. Po revoluci pobývá občas v ČR.
Monology (1957), vydány po 20. sjezdu KSS, kritická sbírka, mohla být bez obav přijata, vrátil do poezie eroti-ku, neobvyklost zařazení tématu, byl kritizován za erotiku pro erotiku (bez lásky). Přestal po téhle sbírce psát básně.
Majitelé klíčů - divadelní hra, příběh odehrávající se za 2. svět. války. Hl. hrdina Jiří (nedostudoval architekturu), byl členem ilegální komunistické organizace. Je vyšetřován na gestapu, po fyzických útrapách propuštěn. Zbytek války chce prožít v ústraní. Oženil se, dcera maloměšťáka. Objevuje se jeho bývalá spolubojovnice, která je pro-následovaná. Ukrývá ji. Domovník ji odhalí, chce ji udat, Jiří ho zbije. Zapojuje se znovu do ilegálního boje. Řeší se problém, zda bylo morální, že zavinil smrt 3 lidí.
Žert - epicky propracovaný román, děj založen na žertu - série žertů procházejících dílem. Děj se odehrává na poč. 50. let mezi svazáky, dva zamilovaní lidé, členové SSM, dívka dogmatická komunistka, chlapec ji chce po-zlobit v podobě pohledu, který ji pošle. Jeho pohlednice se dostává do nepravých rukou. Rozběhne se mašinérie typická pro svou dobu. Vypátrán odesilatel, schůze, autor potrestán - vyloučen ze strany, fakulty, nastupuje na vojnu k PTP. I zde se snaží o humorné akce. Po vojně (jiná doba) se dostává k možnosti dostudovat, vědecká dráha. Rozhodl se k dalšímu žertu proti svému bývalému kamarádovi. Končí absurdně. Snaží se při každé příleži-tosti věnovat manželce kamaráda. V pravé chvíli se má vše dozvědět. Vše dle jeho plánu probíhá. Při nejbližší příležitosti přichází vše najevo. Kamarád má ale jinou - vítá jeho svedení ženy. Tragikomický konec.
Prózy, poezie i dramata mají intelektuální charakter. Intelekt - živá voda literatury. Tvorba známa mezi lidmi ze středním vzděláním. Před odchodem do zahraničí byl progresivním publicistou, před 20. sjezdem KSS - kritik poměrů, ne odpůrce. Překládal francouzské literární poezie. vydavatel básní Gelnera, Nezvala, Apollinaireho.

Arnošt Lustig (1926), spisovatel židovské národnosti, narozen v Praze, první literatura se kterou se setkal byly rodokapsy, vztah k lit. rozšiřoval, poznával pravdy života. V roce 1939 na ZŠ ho postihly 1. říšské zákony, šel do učení, 1942 - transport s rodinou do Terezína, odtud (z getha) do koncentračního tábora - Buchenwald, Osvětim. Měl štěstí - žije. 1945 - pochody smrti na západ, jaro - hloubkové nálety, L. utekl, dostal se do Prahy k lidem, kteří ho schovali až do povstání, vystudoval VŠ - žurnalistiku, začal se věnovat židovské otázce. 1947 - vznik Izraele, od r. 1948 - 1. válka mezi židy a araby. Stal se válečným zpravodajem, kvalitní reportáže, návrat do ČR. Redaktor MS, rozhlas, reportér a byl i u filmu. V prvních knihách shrnul zážitky z posledních 3 roků války. Emig-ruje N, F, USA.
Noc a naděje - terezínské getho
Démanty noci - povídky, koncentrační tábory. Chtěl ukázat lidem způsob, jak být lidmi. Hrdinové jsou děti, do-spívající a staří lidé. Bílý - děj se odehrává v koncentráku, hrdinové děti, chlapec a dívka. On ji chce udělat radost, ukradne králíka, zatím však dívka umírá. Sousto - v gethu v židovské rodině umírá otec. Nejstarší syn cítí zodpo-vědnost za rodinu. Vyrazí otci zlatý zub a vymění ho za jídlo.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou - novela,TV, námět ze skutečné události, děj téměř identický, za války. Němci se rozhodli získat finance na poč. války od skupiny bohatých židů. Tento děj postavil L. do konce války. Židé před válkou emigrovali do USA, po kapitulaci Itálie se vrací do Evropy. Dostávají se do rukou němců, veli-tel Breňsky si vymyslí plán. Kromě tajné úplaty je chtějí vyměnit za zajatce spojenců. Jeden z židů vidí krásnou židovku na nádraží. Chce ji zachránit. Breňsky souhlasí a způsobuje komplikace (fiktivní), židé se dostávají do vyhlazovacího tábora. Tam zahynou v plynové komoře. Kateřině se podaří zabít jednoho strážného, ale přesto umírají.
Dita Saxová - jedna z mála židovských dívek, které přežili válku v sirotčinci. Přemýšlí o jejich zařazení do svo-bodného života. Některé si chtějí užít, vdávají se. Dita hledá štěstí. Odjíždí do Švýcarska na návštěvu ke známým. Později tam emigruje. Stále se vrací k negativním zážitkům. Spáchá sebevraždu.
Bílé břízy - novela
Hořká vůně mandlí - nazvána podle vůně v Osvětimi.

Jan Otčenášek (1924 - 1979), pocházel z Prahy ze Žižkova, byl jedním ze stovek postižených (ročníky 1920-24 - lidé totálně nasazení). Pracoval v Čakovicích, kde se vyráběli součástky pro letadla. Po válce pracoval jako dělník v továrnách, byl členem svazu čs. spisovatelů, do stal se do funkce tajemníka, do své smrti byl spisovatelem z povolání. Nenapsal velké množství knih. Pečlivě je zpracovával, námětově a obsahově. Nevyhnul se nekvalitní-mu období 50. let - budovatelský román
Plným krokem - děj se odehrává mezi mladými lidmi v továrně na výrobu šamotu
Občan Brych (1955), TV, průkopnický román napsaný rok před 20. sjezdem SSS. Zrušil černobílé vidění - vidění hrdinů vyloženě kladných a záporných. Nový hrdina, příslušník inteligence, právník, není nepřítel, prožívá své životní peripetie, ani v závěru hrdina nevstupuje do strany. Patřil ke čteným dílům a ovlivnil vývoj prózy. Brych pochází ze Žižkova, díky matce se udržel na studiích. Tam se spřátelil se spolužákem Rážem - synem velkoob-chodníka. Po válce pracuje v podniku a v účtárně. Další děj r. 1948 - politický převrat, poprvé se hrdina setkává se způsobem nabírání do strany. Příčí se mu to, ale je vůči tomu loajální. Ráž se rozhodně k emigraci společně s Brychem. Na jedné chatě se setkávají s ostatními lidmi ochotnými emigrovat. Brych se rozhoduje, že zůstane.
Romeo, Julie a tma - novela, zabývá se židovskou otázkou. Vypovídá o vztahu dvou lidí za války. Pavel a Ester se náhodou setkávají, ona židovka. Ester dostává povolání do transportu. Ztratila odvahu. Pavel projevuje soucit , nabízí ji úkryt v komůrce a stará se o ni. Dojde mezi nimi k citovému vzplanutí. Zpozoruje to udavač žijící v domě. Je doba heydrichiády - stanné právo, nebezpečí pro ně i příbuzné. Pavel ji chce nadále ukrývat. Ester tajně odchází s vědomím, že jde na smrt. Pavel ji najde v den, kdy němci objevují atentátníky Heydricha a v tento den umírá.
Kulhavý Orfeus - příběh odehrávající se za války. Obsahuje vlastní Otčnáškovy zkušenosti z totálního nasazení - mladí lidé v továrně. Prostředí: nikdo z nich není členem odboje, nevystupují proti režimu, ale nejsou to kolabo-ranti. Pasivně vyčkávají. Z této skupiny se vyčleňuje 5-ti členná skupina. Zakládají sabotážní skupinu Orfeus. Po krátkém čase skupina odhalena, zatčeni a odvedeni k výslechu. Autor chtěl ukázat, že existovali mezi mládeží odvážní lidé. Umělecká hodnota není vysoká. Je to dokument o životě lidí za okupace.
Mladík z povolání
Když v ráji pršelo - příběh mladých lidí po válce na venkově v pohraničí. Přijíždí sem plnit své ideály.
Pokušení Katarina - nedokončen

Vladimír Páral (1932), narodil se v Ústí nad Labem, prožil tam celý život, absolvoval vysokou školu chemicko-technologickou - zdroj povídek. Nastoupil do textilky, pracoval v laboratoři, vložil do děje racionální jádro a promyšlenou stavbu. Byl někdy až nemilosrdně pravdivý a všímal si v dílech zejména odhalování rysů života dneš-ních lidí. V průběhu života se z osobnosti stává součást společenského mechanismu, který je snadno manipulova-telný. Z automatizovaného života upadá do stereotypu. Děj se odehrává v rámci města, kde povaha člověka vy-plývá na povrch. Od 60. let je spisovatel z povolání. Nikdy neemigroval.
Veletrh splněných přání - hlavní hrdina je Milan Renč, inteligentní mladý, sympatický, zdravý a pohledný muž, pracuje v textilce v laboratoři, vypadá jako úspěšný mladý muž o kterého je zájem u žen a žije vyrovnaným živo-tem. Postupem času se dovídáme skutečnost. Většina dne je mechanická a formální. Kritizuje vedení podniku - vyžadování poslušnosti a disciplíny. Návrhy na zlepšení jsou smeteny ze stolu. V soukromí si neužívá, také je zmechanizováno a probíhá vše ve stejném kolotoči. Jeden den týdnu je vyhrazen na sex. Nepříjemně nese, že se do něho jedna zamiluje. Vadí mu změna stereotypu. Zbavuje se svého citu, ale jí se nemůže zbavit => znásilní ji.
Soukromá vichřice aneb laboratorní zpráva ze života hmyzu - pod mikroskop postupně klade 8 lidí jako před-chozí M. Renč - 2 manželské páry ve středním věku a 2 milostné dvojice. Mají jedno společné. Jsou zaměstnanci chemické laboratoře jednoho velkého podniku. Je to průzkumná sonda osmi maloměšťáků v socialismu. Vztah k životu je totálně konzumní. Život je naprogramovaný, stereotypní. „Funguje nám to bezvadně.“ Od předchozího Renče se někteří snaží prolomit bludný kruh - Áda Vinšů. Jako prostředek je zvolen sex. Chce jinou ženu, ta chce jiného. Promísí se páry. Najednou zjistí, že je vše jak dříve. Opět dochází ke změně.
Katapult aneb jízdní řád - hrdina je chemikem - Jacek Jošt. Bouří se hned na začátku vůči stereotypu. Má rád svoji dcerku Lenku. Touží po změně v životě. Naváže kontakt se sedmi ženami na trati Ústí nad Labem - Brno. Znenadání si ho všechny chtějí vzít. Všechna nová hnízdečka se začínají podobat domovu. Rozváže pracovní poměr. Má provinilý pocit. Pomocí inzerátu hledá ženě přítele. Zaplétá se do lží a podvodů. Najednou zjišťuje, že má svou rodinu rád, že potřeboval pouze něco na odreagování. Při letu z Brna do Ústí je při přistání zabít.
Milenci a vrazi - umělecky hluboké dílo. Odehrává se v Ústí nad Labem. Děj zařazen do 60. let do továrny Ko-tex. Hlavním hrdinou je Borek Trojan. Postavy rozdělil na červené a modré. Červení - nebydlí (podnájem, řadový zaměstnanci). Děj červení se snaží protlačit mezi modré vzdělaní (kličky, podvody, ...). Ti, kteří se prodrali mezi modré ztratili svou čest. Paradoks - ti, kdo se tlačí nahoru mají svoje ideály a když se tam dostanou, chtějí pouze udržet své postavení. Až naturalistickými prostředky chce probudit svědomí lidí, kteří se na tomto prostředí podí-lejí.
Profesionální žena - TV, nápady se zdají být vyčerpané. Děj se odehrává v Lbc. Děj je chaotický.
Mladý muž a bílá velryba - novela, TV, úspěšnější. Hlavní postava je Ing. Panc. Ing. Beringová přijíždí do Ústí za Pancem, aby její projekt na výrobu přizpůsobil do provozu. Pancovi se do toho nechce. Dělá, jako že něco dělá. Laborant Břéťa se zamiluje do inženýrky. Pří výrobě dochází k úniku plynů. Jako indikátor používají ptáčka. Když Břéťa přichází na řešení, je otráven plyny.
Radost až do rána - vyumělkované dílo, novela. Páralovi se podařilo zachytit přerod vagabunda v pracujícího občana.
Generální zázrak = láska = východisko z pracovního i erotického stereotypu. Poprvé uniká Páral erotice. Bylo nutné hledat jiné téma - sci-fi. V této oblasti nepřinesl nic nového:
Pokušení A-ZZ, Válka s mnohozvířetem - nejlepší sci-fi, varuje před ekologickou katastrofou, smogem a dro-gami.
Romeo a Julie 2300, Země žen - nejslabší díla
Dekameron 2000 aneb láska v Praze - eroticky zaměřené
Playgirls I,II - erotický román
- podařilo se mu umělecky zachytit negativní stránky života 60-70 let. Stal se příkladem.

Josef Škvorecký (1924), narozen v Náchodě, po gymnáziu studoval filosofickou fakultu na KU - Anj, filosofie. Prošel rigorózní zkouškou. Zaměřil se na Anj a literaturu. Pracoval ve státním nakladatelství v oddělení anglo-americkém - časopisy, překladatel detektivní literatury. Po pražském jaru emigroval do Kanady (Toronto), oženil se (Zdena Salivarová-Škvorecká), založil nakladatelství 68 publisher. Vydával v něm své knihy, exilové autory a to v angličtině i v češtině. Nyní žije střídavě tam a zde.
Zbabělci - román, napsán v r. 1948, ale vydáno o 10 let později, květnové povstání v r. 1945 v Náchodě. Hlavní hrdina - Danny Smiřický (jedna z nejpopulárnějších postav české poválečné literatury, z velké části autobiografic-ká postava). Nesnižuje význam osvobození SSSR. V prvních dnech byla revoluce v rukou místní honorace, která se chtěla očistit - zbabělci. Sleduje skupinu těchto lidí. Ukazuje skutečné motivy. Smiřický pochází z dobře situo-vané rodiny, středoškolák (kritizována volba hrdiny). Po celou válku se zajímal o jazz a o holky. Kritika myslila, že Danny je plodem společnosti a rodičů, což není v románě zaznamenáno. Reakce na protektorát a na chování dětí: mladí nemají v nikom oporu, rodiče = zbabělci (kvůli dětem a svým zájmům), škola = protektorátní škola (učila lži, češi chtěli protektorát, ...). Lidé neměli možnost vytvořit hodnotový systém. Jazz byl zakázán. Mladí jej tajně poslouchali a hráli. Živnost dodává hovorový jazyk, slangová mluva - páskovství (nový útvar v literatuře).
Prima sezóna aneb o nejdůležitějších věcech životních - 6 povídek, TV, vydána v Torontu v r. 75. Autor se o ni vyjádřil v tom smyslu, že mu je nejbližší jeho srdci. Děj je situován ve válce. Danny - septimán, 1 rok je zachycen od zimy do podzimu. Hrdina sestavuje plán na ulovení dívky. Nevychází mu to. Danny = symbol mládí, předváděl se.
Tankový prapor (1954), poprvé vydána v Kanadě. U nás kolovala ve formě samizdatu. Danny nastupuje na vojnu po vysoké škole, je rotný a velitel tanku. Děj roku 1951 u nejmenované osádky. Kritizuje důstojníky. Proti nim stojí jako soupeř vojáci. Vyprávění je založeno na humoru. Kolorit dotváří mluva.
Mirátl (Zázrak), (1972), politická detektivka, vydán v Torontu. Danny se snaží objasnit politickou vraždu, která se udála v souvislosti s Čihošským případem. Danny se snaží vypátrat, jak k událostem došlo, jací lidé se podílely na případu. Román je psán neobvyklou metodou. Pomocí střihu několika časovými rovinami se dovídáme příběhy, které s Čihošským případem souviseli. Zachycuje období 25 let s postavami (atmosféra 50. a 60. let). Všechny veřejně známé postavy jsou popisovány pod pseudonymy, ale každý ví, o koho se jendá.
Příběh inženýra lidských duší - hlavní hrdina Danny v dospělém věku. Obraz cestování časem mezi Kostelcem u Náchoda a Torontem. Vystupuje tu řada emigrantů.
Legenda Emöke
Sedmiramenný svícen (židovský svícen), děj za války, ústřední postavou je židovská dívka Rebeka.
Detektivní příběhy - poručík Borůvka - citlivý, ohleduplný, chytrý, případy řeší s elegancí
Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky, Návrat poručíka Borůvky
Nápady čtenáře detektivek - úvahy o představitelích, autorech světové detektivky
Hříchy pro pátera Knoxe
Filmová tvorba: Zločin v dívčí škole, Zločin v šantánu, Farářův konec, Flirt se slečnou Stříbrnou, Šest čer-ných dívek aneb kam zmizel zajíc

Ota Pavel (1930 - 1937), vlastním jménem Ota Popper, žid, náměty - Křivoklát, Berounka, Branov - vesnice u Křivoklátu. Prožil tam dětství, rád na něj vzpomínal. Za války pracoval na Kladně. Otec odešel s jeho bratry do koncentračního tábora a na něm zbyl úkol živit matku. Onemocněl duševní chorobou a za dva roky odešel do invalidního důchodu. Až do své smrti psal většinou přírodní tématiku. Do 60. let se věnoval novinářské tvorbě - sport, po 60. letech psal povídky (zaměřené na sport a přírodu). Podařilo se mu propojit přírodní motivy s poznáním člověka, jeho životních problémů. Tvorba spojena přímo s jeho životními osudy. Náměty - dětství (syn obchodního cestujícího od firmy elektrolux). Postavy skutečné - bratři, Prošek. Jako redaktor navštívil SSSR, F, SCH a USA - Dukla mezi mrakodrapy (1964) od té doby bojoval s duševní chorobou o svůj život.
Pohádka o Raškovi
Plná bedna šampaňského
Syn celerového krále
Smrt krásných srnců (1971) vybrané povídky => Fialový poustevník
Jak jsem potkal ryby - výbor => Velký vodní tulák
- autobiografické příběhy z jeho života nebo z okruhu známých. Dominuje postava otce (renesanční typ, život chtěl žít naplno), kontrast tvoří matka - citlivá, jemná; přítel tatínka p. Prošek - převozník z Přívozu pod Vrano-vem; příroda
1) Období před 2. světovou válkou - humor, dětství
2) Příroda - lyricko-epické povídky o řece, rybářích a přírodě, osobní zážitky
3) Balady - o důsledcích okupace pro jeho rodinu
Smrt krásných srnců - TV, nazvána podle ní sbírka povídek, odehrává se na křivoklátsku. Hrdinové jsou tu Prošek, otec, rodina Holan - pes (cvičen k lovu srnců). Zážitky do okupace. Židovská rodina => zakázán pohyb, označeni žlutou hvězdou, 3 roky od počátku války jsou povoláni k odjezdu do koncentračního tábora. Otec pro ně chce sehnat maso. Lékař otci napsal neschopenku a tajně odjíždí na Berounku. Žádnou rybu nechytí. Uprosí Proška, aby mu Holan ulovil srnce. (Pytláctví trestáno smrtí nebo koncentrákem.) Srnec je uloven. Otec je pře-svědčen, že toto maso pomohlo synům přežít koncentrák.
Kapři pro vermacht - příběh z Buštěhradu. Před válkou jim patřil rybník, který nestačili vylovit. Otík chodí tajně na ryby. Na vánoce se rozhodne rybník vylovit a rozvést po sousedech. Nacisti vyloví pouze jednoho.
Můžou tě i zabít - příběh z doby, kdy jsou bratři s otcem v koncentráku. Chodí tajně pytlačit a z toho jim posílá jídlo.
Zlatí úhoři - TV, vzpomíná na svého otce, má zvláštní styl vyprávění, pozitivní vztah k přírodě, člověku, huma-nismus. V lyrických pasážích se neobjevují složité metafory, přirovnání pomocí přídavných jmen a příslovcí. Jiné způsoby používá pouze účelově, ve vyvrcholení se dočkáváme zvratu v ději.Výjevy ze života svatých
· Probudit v lidech vlastenectví
· Čeština
· Seznámit s historií

Hra o třech Mariích
Mastičkář
Matěj Kopecký – loutkářství
1. stálá scéna v Praze – Divadlo v Kotcích
1. česká hra – Kníže Honzík – překlad německé veselohry (1771)
1783 – založeno Nosticovo divadlo ® později Stavovské divadlo (také Tylovo) – hrálo se převážně německy, zřídka česky
Bouda – první české divadlo
- na Koňském trhu (dolní část Václavského náměstí)
- dřevěné divadlo
- přeložené hry i nové české hry
- Václav Thám – režíroval, psal hry …
- historické hry: Břetislav a Jitka
Vlasta a Šárka
Ignác Thám – bratr Václava Tháma
- působil také v Boudě
Prokop Šedivý – frašky z pražského prostředí: Masné krámy
Pražští sládci
Po zboření Boudy se pak česká představení hrála ve Stavovském divadle a U Hybernů.
Jan Nepomuk Štěpánek – hry zábavné, komické scény i jazyk
- náměty z venkova nebo z menších měst ® kritický pohled na různé typy lidí
- autor i historických her
- Obležení Prahy od Švédů – historická hra
- Břetislav I. – historická hra
- Čech a Němec - veselohra
Václav Kliment Klicpera – z Chlumce nad Cidlinou
- profesor na gymnasiu v Hradci Králové, pak v Praze
- jeho žákem byl Josef Kajetán Tyl
- hry historické, rytířské, ale i pohádkové i ze současnosti
- největší úspěch měli jeho veselohry
- Soběslav, kníže selské – historická hra
- Rohovín Čtverrohý – veselohra
- Rohovín se posmíval 3 malířům. Ti se s ním vsadí, že Rohovína nepustí s jeho jménem do Drážďan. Rohovín sázku o 100 dukátů přijal. Malíři Rohovína předjedou a dojedou do Drážďan jako první. Představí se u hranic jako Jednorohý, Dvourohý, Třírohý. Stráž je rozzlobená. Potom přijede i Rohovín Čtverrohý, který je zatčen. Jeden z malířů se u stráže přimluví a Rohovín je propuštěn na svobodu. Rohovín tedy sázku prohrál a musí zaplatit 100 dukátů.
- Divotvorný klobouk - veselohra
- Lakomý strýc koupí od svého přestrojeného synovce klobouk, protože je mu řečeno, že když si klobouk nasadí, nemusí v hospodě platit. Klobouk ale nefunguje, a tak chce strýc vrátit peníze. Synovec se odmaskuje a vysvětlí svému strýci, jak je lakomý. Strýc potom synovci peníze nechá.
- Veselohra na mostě – veselohra
- Hadrián z Římsů – veselohra
- Pán na Čelákově – rytíř Světislav – chce provdat svou jedinou dceru Ruměnu za Hadriána z Římsů. Ona však miluje Želmíra, který se o ni pro svůj neurozený původ bojí ucházet. Do příběhu vstupuje Želmírův přítel Soběbor a chce Želmírovi a Ruměně pomoci. Převléká se za falešného Hadriána. V dramatu se pak objeví ještě jeden nepravý Hadrián. Skutečný Hadrián z Římsů sedí mezitím ve vězení, kde se mu zjeví duch. Řekne mu, že by jej sňatek s Ruměnou stál život. Ruměnu si tedy nakonec vezme Želmír a Hadrián z Římsů se ožení se Světislavovou sestrou Jenovefou.
Josef Kajetán Tyl – dramatik, novinář, prozaik, literární kritik
- z Kutné Hory
- studoval v Hradci Králové (jeho učitelem byl V. K. Klicpera) ® studium filozofie v Praze ® kočovná herecká společnost
- pracoval u vojenské správy – úředník, hlavně se věnoval divadlu a literatuře
- byl dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle ® revoluce v 1848 se zúčastnil jako novinář ® po porážce revoluce hrál opět u kočovné společnosti a zemřel ve velké bídě v Plzni
- *1808 – 1856
- hrál v Hořicích s kočovným divadlem ® hospoda U Slovanské lípy – dnes komerční banka
- dramaturg – připravuje hru
- novinářská činnost – vydával Květy, Vlastimil, Sedlské noviny, Pražský posel
- PRÓZA: - povídky s historickými náměty i ze současnosti – mají výchovný ráz ® láska k vlasti, jazyku a svobodě
- zobrazoval umělecké prostředí
- Dekret kutnohorský – historický námět
- vydání 1409 ® 3 hlasy ve prospěch Čechů na univerzitě a 1 hlas cizinců
- povídka
- Rozina Ruthardová – povídka s historickým námětem
- Pouť českých umělců - povídka
- v některých povídkách polemizuje s romantickými postoji až zkresluje romantické typy
- Rozervanec – povídka ve které až karikaturně zobrazil Máchu
- Poslední Čech - povídka
- kritizoval ji K. H. Borovský
- Tyl chce získat šlechtu pro národní věc, což Havlíček v této době již odmítá
- DRAMA: 1. DRAMATICKÉ BÁCHORKY – často z venkovského prostředí, vykreslení lidových postav, vykreslení nadpřirozených sil
- trocha satiry a kritiky na chování lidí
- Strakonický dudák aneb hody divých žen
- obsah v čtenářském deníku
- Jiříkovo vidění – Čeledín Jiří je nespokojený se vším na světě. On usne a zdá se mu sen o tom, čím by mohl být. Nelíbí se mu to. Probudí se a je na světě šťasten se svou Kačenkou.
- Lesní panna
- Tvrdohlavá žena
- charakteristika postav i jazykem
2. HRY HISTORICKÉ – historický námět spojen s ohlasem revolučních událostí v 1848 ® aktualizace – spojení historické látky s novou dobou
- Jan Hus – historicky nepřesné
- vedle historického námětu jsou zde vyjádřeny i myšlenky roku 1848 (bratrství, rovnoprávnost…)
- Kutnohorští havíři – 1. sociální drama v naší literatuře
- děj se odehrává v Kutné Hoře koncem 15. století, boj havířů za zlepšení sociálních podmínek, jejich vzpoura je paralelou se vzpourou dělníků (textiláků) ve 40. letech 19. století
- Jan Žižka z Trocnova
- Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové
- Staré Město Pražské a Malá Strana
3. HRY ZE SOUČASNOSTI
- dramatické obrazy ze života
- Pražský flamendr
- Paličova dcera – Zadlužený piják Valenta posílá svou dceru Rozárku, aby šla sloužit ke svobodnému a bohatému koňaři. Rozárka ale nechce. Valenta ze zlosti zapálí svou chalupu. Rozárka vezme vinu na sebe. Valenta se přizná, že to zapálil on, a Rozárka – paličova dcera- odjíždí se svým milým do Ameriky.
- Paní Marijánka, matka pluku
- Fidlovačka aneb žádný hněv a žádna rvačka – vzor měl Tyl ve Vídeňské frašce – veseloherní zaměření, satira – hra se zpěvy
- Děj se odehrává se v Praze a soustřeďuje se na pouť, která se koná v místě Fidlovačka (Na Fidlovačce). Na slavnosti zpívá slepý mládenec Mareš píseň Kde domov můj (hudba František Škroup). Zobrazen život lidových vrstev, hlavně pražských ševců.

Situace v českém divadle v době národního obrození. Májovci byli v dramatické tvorbě neúspěšní. Od 60. let je zde snaha o vybudování stálého českého divadla. Jsou zde různé názory – divadlo ještě není natolik vyspělé (ti co nesouhlasili). Vznikl Sbor pro zřízení Národního divadla (předsedou Palacký).
1862 – Prozatimní divadlo
1. představení: Vítězslav Hálek – Král Vukašín
1868 – položen základní kámen Národního divadla
1881 – otevření Národního divadla ® v létě vyhoření ® opravy a rekonstrukce
1883 – definitivní otevření Národního divadla – 1. představení: Bedřich Smetana - Libuše
sbírka Národ sobě
Generace Národního divadla – umělci, kteří se podíleli na stavbě a výzdobě divadla a obohacovali repertoár Národního divadla
Architekt: Josef Zítek
Autor opony: Vojtěch Hynais + nápis na oponě Národ sobě
Hlavní tvůrce lunetů: Mikoláš Aleš
Sochař: Josef Myslbek
Obrazy: Václav Brožík, František Ženíšek
Další busty: Hrušínský, Kemr
Hudebníci: Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich
Dramatici: Jaroslav Vrchlický – Hippodamie
Alois Jirásek – Lucerna – pohádkové motivy
- povinnost poddaných sloužit vrchnosti
- pohádkový svět + reálný svět
Julius Zeyer – Radúz a Mahulena – pohádkový námět ze Slovenska
- divadelní hra o 4 dějstvích
Nový dramatici: Ladislav Stroupežnický
Vilém a Alois Mrštíkovi
Gabriela Preissová
Ladislav Stroupežnický – dramatik i první dramaturg Národního divadla
- Nejdříve psal jednoaktovky
- Zvíkovský rarášek - *
- Paní mincmistrová - *
* - hlavní postavou je Mikuláš Dačický z Heslova (básník a vlastenec)
- Naši furianti – komedie z jihočeské vesnice
- Jde o obsazení místa ponocného v Honicích. O místo se uchází vysloužilý voják Bláha a krejčí Fiala. Mezi uchazeči nastane boj. Objeví se anonymní dopis – jestliže nebude zvolen Bláha, bude vesnice vypálena. Za každým uchazečem stojí jeden bohatý sedlák – starosta Dubský, radní Bušek. Ti jsou pyšní a nafoukaní (furianti). Vztahy se promítají do svatby jejich dětí. Na svatbě zpívá dědeček Dubský „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…“ a vzpomíná na to, jak vezl za Napeonských válek císaře a dostal za to zlaťáky. Ty dává na svatbě mladým.
Gabriela Preissová – náměty z venkova - Slovácko
- Gazdina roba – tragédie
- Eva má ráda Mánka, ale každý má jiné náboženské vyznání a nejsou si rovni majetkem. Eva se vdá za Samka, kterého ale nemá ráda. Samko nepustí ke své dceři Katušce doktora a dcera zemře. Eva utíká s Mánkem do Rakous. Mánka matka přesvědčí, že rozvod stojí spoustu peněz, a tak se Mánek nerozvede a nevezme si Evu. Ta se stává pouhou gazdinou robou. Lidé ji odsuzují a ona spáchá sebevraždu.
® opera: J. B. Foerster – Eva
- Její pastorkyňa – Jenůfa se zamiluje do Štefy, který je mladý a divoký a kostelničce se nelíbí. Laco má rád Jenůfu a chce, aby ho políbila. Laco ji řízne do tváře. Štefo ji nechce, ale má s ním dítě. Lacovi se Jenůfa líbí pořád. Dítě je pro kostelničku ostudou, a tak ho utopí.
® opera: Leoš Janáček – Její pastorkyňa
Alois a Vilém Mrštíkové - tvořili samostatně i společně, společným dílem je Maryša
- Maryša - z prostředí vesnice, v ní autoři odhalují tragické následky vynuceného manželství, Maryša Lízalová je donucena vzdát se milého Francka a provdat se za bohatého vdovce Vávru, který svou nebožku ženu prý utýral. Manželství je nešťastné, Maryša Vávru otráví. Drama má 5 dějství a je vyvrcholením snah o české realistické drama. V závorkách (jiným typem písma) jsou uvedeny scénické poznámky, týkají se výtvarné stránky (jeviště, pohybů, výrazu tváře jednajících postav).
- Autoři uplatnili slovácké (horňácké nářečí), dialog má působit jako záznam hovorové řeči.Čechy

NÁRODNÍ OBROZENÍ = klasicismus + osvícenství + preromantismus v českých zemích
1789 dobytí Bastily Ţ začíná chaos v Evropě (ne v Č.)
Ţ doba osvícených panovníků
Marie Terezie
- reformuje školství
- 1773 ruší jezuitský řád
Josef I.
- toleranční patent
- ruší nevolnictví
Ţ negativa Ţ Josef II. – kulturní “poleno”
- podporoval germanizaci Ţ navazuje na úpadek ČJ
- od Bílé Hory – česky se mluví jen na venkově
- vznikaly patvary (mezi č. a n.)
- nutnost reformy Ţ
Ţ formace novodobého českého národa:
- chce používat krásnou češtinu, zabývá se její stavbou
- díla obrozených autorů posilují sebevědomí Čechů
- česká literatura se dostává na úroveň evropských literatur

Ţ 2 části národního obrození :
1. generace autorů národ. obrození
2. generace autorů národ. obrození
1. snaha vytvořit nové základy české kultury
2. navazuje na 1. generaci, tvoří její nadstavbu a otevírá se Ţ !!vlastenectví!!
Vlastenectví
1. generace Ţ fáze obranná
- 70. léta 18. st. – poč. 19. st.
- spjata s osvícenstvím Ţ rozvoj vědy a kultury
Ţ 1775 soukromá společnost Nauk
- sílení vlastenectví Ţ přejmenování 1790
Královská česká společnost Nauk
literatura Ţ fce výchovná, vzdělávací
- vydávají se literární památky napsané před Bílou Horou
- jazykovědci se snaží o uzákonění spisovného jazyka
historie:
Gelasius Dobner
- zakladatel českého kritického dějepisu Ţ zabývá se kronikou Václava Hájka z Libčan
- studuje prameny této kroniky a poukazuje na nespolehlivost
František Martin Pelcl
- pokračovatel G.D. – učitel dějepisu na UK
- také práce s kronikou V.H. z L. Ţ nová kronika Ţ Nová kronika česká
- oba autoři psali německy – Pelcl na konci života začíná psát česky

Jazykověda:
- vznikají obrany českého jazyka proti němčině
- jedna z nejstarších (Obrana B. Balbína)

Josef Dobrovský

- kněz
- vždy hledal pravdu
- nepsal česky (nevěřil v cíl NO)
- vystudoval teologii Ţ vychovatel ve šlechtických rodinách, pak pracuje jako vědec Ţ literární historik, jazykovědec
Dílo:
p Geschichte der bóhmischer Spache und Literatur – Dějiny českého jazyka a literatury
- souběžně zachycuje vývoj jazyka a literatury

p Zevrubná mluvnice jazyka českého - Ausfüholiches Lehrgehäude der böhmischer Sprache
- dílo významné pro ustálení čes. jazyka

p Dvojdílný německo-český slovník
p Základy jazyka staroslověnského
- základní dílo slavistiky – zabývá se staroslověn.
- zakladatel české liter. historie a Slavistiky
- zakladatel nové spisovné jazykové normy

Vzdělávací a výchovná próza:
- oriunteje se na lidové čtenáře a osvětovou tvorbu
Václav Matěj Kramerius
- měl nakladatelství a knihkupectví – Česká expedice = 1. spol. a liter. centrum českých vlastenců
- sjíždějí se z celých Čech, debatovali o aktuálních problémech
- Pražské poštovské noviny Ţ přejmenovány na Kramerisovy C.K. vlastenecké noviny (1. české noviny)

Počátky poezie:
Václav Thám
- vydává sborník Básně v řeči vázané
- vynikající překladatel (poezie)
Antonín Jaroslav Puchmajer
- uspořádal 5 almanachů – básně s tématem lásky, vína, přírody, Boha – vlastenecké verše
Dílo:
p Óda na jazyk český
p Óda na Jana Žižku
Šebastián Hněvkovský
- byl v Pulchmajerově skupině
Dílo:
p Vnislav a Běla – balada
p Děvín – komický epos
- Pulchmajerova skupina se blíží evropské poezii, tvorba těchto autorů dala podklad pro vznik náročné poezie

Počátky divadla v Čechách
- první hry německy
- ochotnická divadla, pevné scény (hl. v Praze)
1738 – stálé divadlo v Kotcích – německé divadlo – činohra i opera
1771 – 1. česká hra (v Kotcích) – kníže Honzík
1783 – stavovské divadlo – původně německé
1786 – 9 – hraje se na Václavském náměstí v tzv. Boudě
- dřevěné, 1. české divadlo
- působil zde Václav Thám
- vlastenecké hry (píše Václav Thám)
- Vlasta a Šárka
- Břetislav a Jitka
Prokop Šedivý
- frašky:
- Pražští sedláci
- Masné krámy

2. generace národního obrození
- začátek 19. stol. – konec 20. léta 19. století
vyšší cíle:
- prosazování čes. jazyka ve veřejném životě
- prosazování umělecky náročné literatury
- vytvořit základy české vědy
Bachův absolutismus
Metternichův absolutismus brzdí snahy obrozenců, ale naopak hnutí stále sílí
- ve městech přibývá lidí mluvících česky a vlastenců
Josef Jungmann
- vynikající organizátor
- iniciátor řady akcí
- sjednocuje vědce a umělce 2. gen. národního obrození
- psal česky
Dílo:
p Rozmlouvání o jazyku českém
- stať - staví se proti poněmčování ve školách
- program – zavedení Čj do škol a úřadů
- chce dosáhnout co největší literární úrovně českých děl
- má být na stejně vysoké úrovni, jako literatura evropská
- chce navázat kulturní styky s ostatními slovanskými národy
p O klasičnosti literatury a důležitosti její
- stať – literatura má vyjadřovat zájmy čes. společnosti = typický rys 2. generace národního obrození
- překládá:
- z francouzštiny – Chateaubriandovu Atalu
- z angličtiny – Ztracený ráj Johna Miltna
- z němčiny – Heřman a Dorota – idylický epos – napsal J.W.Goethe
- překlady dokazuje bohatost Čj
p Historie literatury české
- sleduje vývoj české literatury
- působí jako jazykovědec
- od r. 1816 se smí Čj vyučovat na gymnáziích
Ţ v důsledku toho píše Slovesnost * – teorie literatury a slohová čítanka
f Česko – německý slovník – 5 dílů
- na další představitele NO působí Jungmann svou obětavou prací pro národ
*Slovesnost = překládání cizích slov, přejímání cizích slov
- Josef Jungmann byl vůdčí osobností skupiny básníků a vědců
- vytváří 2 skupiny
- básnická družina – snaží se o krásnou, vybroušenou češtinu
- členové: Milota Zdirad Polák – dílo – Vznešenost přírody
- vědecká družina – přispěli k počeštění názvosloví mnoha oborů
- členové:
- Jan Svatopluk Presl – geologie
- Karel Bořivoj Presl – mineralogie, chemie
- Jan Evangelista Purkyně – fyziologie

Chybějící historický dávnověk (hrdinský)
f Rukopis královedvorský – „nalezení“ r. 1817
- původ označen na 13. století Ţ falzifikát
- obsahovalo 14 básní
- 6 epických
- 2 lyrickoepických
- 6 lyrických
f Rukopis zelenohorský – 1818
- anonymně zaslán Národnímu muzeu
- původ označen na 10. století
- obsahuje převážně skladby epické

Ţ oba rukopisy byly podrobeny důkladnému vědeckému studiu – v 80. letech 19. století profesoři prohlašují rukopisy za falzifikáty
- Jan Gebauer – historik
- T. G. Masaryk – sociolog
- Jaroslav Goll – historik
- Otakar Hostinský – estetik
Ţ nacházejí jednoznačný vztah – vazba na byliny a jihoslovanské eposy
Ţ nacházejí myšlenky, které v té době neexistovaly (př. o demokracii)
- nejvážnější nedostatky v oblasti jazykové – špatná znalost staročeštiny
„Pozitivní“ význam
- podvrhy ve své době posílily národní sebevědomí a staly se inspirací mnoha umělců
- spisovatelům
- malířům – Josef Mánes, Mikoláš Aleš
- skladatelům – Bedřich Smetana (Libušin Soud)
Negativní význam
- falzifikát

Padělatelé: Václav Hanka a Josef Linda (není to 100%)
Václav Hanka
- knihovník a archivář Českého muzea
- vlastenec
- v kontaktu s mnoha vědci slovan. nár.
- vydavatel staročeských památek a slovanských lid. písní
- jako básník byl průměrný
Josef Linda
- novinář
- spisovatel
- čerpal z Hájkovy kroniky fakta o nejstarší české historii
- román: Záře nad pohanstvem

Dalšími osobnostmi 2. gen. NO, které požadovaly vznešenou literaturu a poezii byli:
František Palacký
Pavel Josef Šafařík
- anonymně vydávají spis na Slovensku – Počátkové českého básbictví, obzvláště prozódie
- prosazují užívání časomíry po vzoru řeckých a římských básníků
- vystupují proti Josefu Dobrovskému, který prosazuje zásady přízvučné poezie

Přízvučná poezie
příklady přízvučného verše
a) trochej - Č
- přízvučná
Č nepřízvučná

Př.
TROCHEJE PAK AŤ JSOU PRAVÉ JAKO ZVONY KOLÉBAVÉ
÷ - Č ÷ - Č ÷ - Č ÷ - Č÷ - Č ÷ - Č ÷ - Č ÷ - Č ÷

- čtyřstopý trochej

b) jamb Č - (nepřízv., přízvuč.)

Př.
AŤ JAMBUS ZNÍ JAK JARNÍ DECH A PROBÍHÁ JAK VLNKA V BŘEH.
÷ Č - ÷ Č - ÷ Č - ÷ Č - ÷ Č - ÷ Č - ÷ Č - ÷ Č - ÷

c) daktyl - Č Č (přízv., nepřízv., nepřízv.)

Př.
PŘIJDOU – LI DAKTYLY, AŤ KAŽDÝ KRÁČÍ, JAKO TA KŮZLATA Z KOPEČKA SKÁČÍ.
÷ - Č Č ÷ - Č Č ÷ - Č Č ÷ - Č ÷ - Č Č ÷ - Č Č ÷ - Č Č ÷ - Č

- oblíbené střídání daktylu s trochejem

ZEMŘELA MATKA A DO HROBU DÁNA, SIROTY PO NÍ ZŮSTALI.
÷ - Č Č ÷ - Č ÷ - Č Č ÷ - Č÷ - Č Č÷ - Č÷ - Č Č÷

Ţ prosazuje Josef Dobrovský

Palacký a Šafařík prosazují časomíru

Časomíra
- střídání dlouhých ( - ) a krátkých ( Č ) slabik
- je jí psaná řecká a římská poezie
- dlouhé slabiky:
- brána – dlouhá samohláska
- pouze
- Č Č
- len kvete – po krátké samohlásce (e) následují nejméně 2 souhlásky (nkv)
- časomírou je psána Kollárova Slývy dcery – časomírou psán pouze předzpěv

Př.
- Č Č˝- - ˝ - Č Č˝- - ˝ - Č Č˝- Č ˝ - Č Č ˝ - Č Č˝-
AJ, ZDE LEŽÍ ZEM TA PŘED OKEM MÝM SLZY RONÍCÍM NĚKDY KOLÉBKA, NYNÍ
- ˝ - Č - Č Č˝-
NÁRODU MÉHO RAKEV.
Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím někdy kolébka, nyní národu mého rakev. Stůj, noho! Posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš, k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled. Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časů.

dubiskoŢ Rusko

hexametr – šestistopý verš dvojverší Ţ elegické distichon
pentametr – pětistopý verš
- šestistopý daktyl (může být nahrazen spondejem) + 2 stejné části tvořené 2ma daktyly a třetí neúplnou stopou

Př. Elegického dist.

HOSPODSKÝ VĚTRÁČEK VLÍDNÝ SVÝM KLAPOTEM NA PIVO ZVE TĚ.
˝ - Č Č ˝ - Č Č ˝ - Č Č ˝ - Č Č ˝ - ČČ ˝ - - ˝


PĚNA SE BĚLOSTNĚ STKVÍ, NÁPOJ TEN ZLATAVĚ PLÁ.
˝- Č Č˝ - Č Č ˝ - ˝ - Č Č ˝ - Č Č˝ -

Ţ přes snahu Palackého a Šafaříka časomíra nezvítězila

Prozódie = nauka o využití zvukových prvků ve verši v čes. a přel. Poezii se setkáváme s 5 typy proz. Systémů

· Sylabotónický – verše mají pravidelný počet slabik a přízvuků, a dochází k vnitřnímu dělení
na stopy (trochej, jamb, daktyl)
· Časoměrný
· Sylabický – založen na počtu slabik ve verši
- př. Alexandrýn (12-ti slabičný verš), většina francouzské poezie
· Tónický – založen na pravidelném počtu přízvuků ve verši
· Volný verš – od 90. Let 19. Století

Rukopis Královedvorský – na dřevo kreslil Josef Mánes


František Palacký (1798 – 1876)
- „otec národa“ (pozn. „otec vlasti“ – Karel IV.)
- nejvýznamnější historik NO
- působil vyrovnaným životem
- působil jako redaktor časopisu českého muzea
- 40 let stál v popředí českého veřejného života
Díla:
f Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě
- celoživotní dílo, psal ho 40 let
- nejprve německy, potom česky
- od počátků českého národa do r. 1526
- na zákl. rukopisů idealizuje slovanský pravěk
- husictví považuje Palacký za protifeudální boj za svobodu myšlení
- ovlivnilo historickou prózu minulého století

Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861)
- Slovák
- kontrastní postava k Palackému
- přítel Františka Palackého
- působil jako univerzitní knihovník v Praze
- dostal nabídku z Moskvy – jako univerzitní profesor
- vynikající slavista – znalec slovanské jazykovědy a literatury
- působil ve veřejném životě
- pronáší památnou řeč na slov. sjezdu, v níž se dovolává svobody slovanských národů v rámci Rakouska
- z r. 1848
Díla:
f Slovanské starožitnosti
- nejvýznamnější Šafaříkovo dílo
- popisuje v nich nejstarší dějiny slovanských národů do konce tisíciletí
- Slovany řadí ke spolutvůrcům evropské kultury

Jan Kollár (1793 – 1852)
- Slovák, stejně jako Šafařík
- představitel myšlenky slovanské vzájemnosti Ţ kulturní program slovanských národů
- studoval evangelické bohosloví v Německu, kde se seznamuje s dcerou evangelického pastora Vilemínou Šmitovou Ţ Mína
- poznává v Německu hnutí mládeže
- vnímá povýšenost Němců ke Slovanům
Ţ Kollára lákal život v Německu Ţ odmítá místo pastora Ţ vrací se domů Ţ z Prahy odchází do Pešti (Budapešť) – po 16-ti letech si přivádí Mínu – pouhá vzpomínka na lásku
- v r. 1821 – píše sbírku básní
Díla:
f Básně
- subjektivní
- dva motivy:
1) poklidný život v přírodě
2) láska je neustálý neklid
Ţ na základě těchto básní vzniká Slávy dcera
f Slávy dcera
- mohutná alegorie slovanstva – sbírka znělek s časoměrným předzpěvem
- obsahuje předzpěv + 5 částí
Předzpěv
1) Sála – vzniká ve Vídni
2) Labe – píše o pobytu v Čechách
3) Dunaj – pobyt na Slovensku
4) Léthé – slovanské nebe
5) Acheron – představa pekla
Předzpěv – patetický žalozpěv nad slovanskou minulostí
- „Křivda spáchaná na slovanských národech je skvrnou lidstva“

František Ladislav Čelakovský
- psal tzv. ohlasovou poezii Ţ ohlas poezie národní
- poezie chápána jako obraz národní duše
- poezie – zpěvná, idilická
- pocházel ze Strakonic
- studoval filozofii – vyhodili ho
- studoval v Linzi, Praze Ţ studia nakonec nedokončil
- pracoval jako vychovatel, redaktor pražských novin – příloha – Česká včela Ţ vyhozen
- vynikající slavista – ve 40-ti letech – profesorem slavistiky v Polsku, poté v Praze
- studoval slovanské jazyky a lidovou slovesnost těchto národů
- sebral a vydal lid. poezii sl. národů
1) v originále
2) v českém jazyce
Díla:
f Slovanské národní písně – v originále + v českém překladu
f Mudrosloví národu slovanského v příslovích
- básně měly znět tak, jako by je napsal lidový básník, nikoli umělec
- původně chtěl napsat ohlasy všech slovanských národů, ale nakonec vznikly jen ohlasy poezie české a ruské
f 1. sbírka – Ohlas písní ruských
- epické (dějové) básně převažují nad lyrikou
- čerpal z ruských bylin
- báseň:
- Bohatýr Murovec
- Dívčino plesání
- Rusové na Dunaji
f 2. sbírka – Ohlas písních českých
- převaha lyriky nad epikou
- zachyceje ráz českého lidového života
- básně:
- Toman a lesní panna
- Sňatek
- Radost a žalost
- Český sedlák
- Stasa čarodějnic

- současně s českým ohlasem vzniká sbírka Růže staletá Ţ autobiografický cyklus básní, který věnoval historii své lásky
- sbírka epigramů - Kvítí

Divadlo ve 20. století
- velký rozkvět českého divadla
- hraje se česky
- české představení se hraje v Německém stavovském divadle – hrají se pravidelně

Ve stavovském divadle
- hraje amaterský soubor, který se ve 20. letech profesionalizuje
- soubor vede Jan Nepomuk Štěpánek Ţ cíl – pobavit diváka
- jazyková a situační komika
- nejvíce psal komedie, historické hry s náměty českých dějin
Komedie
- byly schématické
- všechny „stejné“
f Milostný příběh – romantický příběh, kde o dívku usiluje ještě jiný „ctitel“ – spekulant, úředník Ţ satira maloměšťáka
f Čech a Němec
Historická díla:
f Obležení Prahy od Švédů

Václav Kliment Klicpera
- rodák z Chlumce nad Cidlinou
- působil jako profesor na Hradeckém gymnáziu
- působil také v Praze
- psal hry – pohádkové, historické, ze součastnosti
- vynikající improvizátor
- nedodržoval stavbu díla – nechával prostor hercům
- v dílech – zdůraznění záporných vlastností společnosti Ţ maloměšťáctví, přetvářka
Hry:
f Divotvorný klobouk – touha po penězích a společenském postavení
f Rohovín čtverrohý
Satira:
f Každý něco pro vlast
- vlastenecký námět
- vysmívá se prospěchářskému vlastenectví
Historické hry:
f Blaník
f Božena

3. FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ – 30. – 50. LÉTA 19. STOLETÍ

vyvrcholení obrozeneckých snah

- doznívání ideálů národního obrození a počátky realistické literatury v Čechách

1) Poezie

v Karel Jaromír Erben (1811 – 1870)
- navazuje na F. L. Čelakovského
- ovlivněn pohádkami bratří Grimmů
- pochází z Miletína z Podkrkonoší
- gymnázium studoval v Hradci králové
- studoval práva a filozofii v Praze
- spolupracoval s Františkem Palackým
- pracoval jako archivář a sekretář českého muzea města Prahy
- umírá v Praze
- zabýval se českým národopisem Ţ Kytice, pohádky

„Potud národ svůj, pokud šetří svých památek.“

- vliv také K. H. Mácha
- sblížil se s Máchou a se Sabinou ( díky Sabinovi si zapisoval své sny)
- postupně se stává jejich uměleckým protichůdcem
- Erben nachází řád ve folklóru
- obdivoval a uznával lidové podání pohádek, písní, říkadel Ţ pro určité tajemství v něm skryté
- působil jako sběratel a pohádkář
- věnoval pozornost epickým písním (balada) Ţ zapisoval si nápěvy a varianty textů
· Písně národní v Čechách Ţ rozšířené v Prostonárodní české písně a říkadla – 2200 písní – komentované
- pohádkář – ovlivněn bratry Grimmy
- snaha o působivé podání
- v r. 1905 – vychází Erbenovy pohádky – až po jeho smrti
- nepsal ohlasy (na rozdíl od Čelakovského), ale umělecky přepracoval látku lidové slovesnosti

Díla:
¦ sbíral báje – hl. slovenské Ţ vydal v původních jazycích a později česky Ţ Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských

¦ Kytice z pověstí národních
- jediná sbírka básní
- původní celý název Kytice
- vychází v roce 1853
- jedna z nejslavnějších a nejoblíbenějších knih české literatury
- sbírka národních hororů (ne všechny končí absolutně tragicky)
- motiv viny a trestu
- všechny příběhy mají smutný děj

Holoubek
Dceřina kletba končí absolutně tragicky

Vodník
Polednice končí napůl tragicky


Poklad
Svatební košile končí „dobře“

- před Erbenem psali balady:
· F. L. Čelakovský
· Hněvkovský

Motivy v Kytici:

1) láska matky k dítěti Ţ lásku nemůže zrušit ani smrt (Kytice, Vrba, Poklad, Zlatý kolovrat)
2) láska muže, ženy, dítěte – Polednice
3) láska – muž, žena, dítě, vlastní matka – Vodník, Dceřina kletba
4) vědomí, že včasným pokáním a modlitbou může člověk odvrátit svou zkázu – Svatební košile
5) pokud je člověk obtížen špatným svědomím, zůstane se svou vinou sám, uzoufá se a ani po smrti se mu nedostane odpuštění – Holoubek

Nadpřirozené bytosti v Kytici:
- Polednice
- Vodník
- Kouzelný stařeček (Zlatý kolovrátek)

Kouzelné předměty:
- přeslice
- Kouzelný kolovrátek

Kouzelné rostliny:
- vrba
- lilie

Význam Kytice:
- významný Ţ ovlivnila řadu autorů (Neruda), vytvarníků, hudebníků (Zdeněk Fibich)

Kytice je mistrovské dílo s vysokou hodnotou jazykovou a obsahovou



v K. H. Borovský (1821 – 1856)
- umírá ve 35 letech - TBC
- spolu s B. Němcovou je zakladatelem české realistické literatury 19. století
- satirik, kritik – soudobé společnosti a jejích hodnot
- nebyl „planým vlastencem“, ale programově pracoval pro národ
- vlastní jméno – Karel Havlíček – narozen v Borové u Přibyslavi Ţ přídomek Borovský
- tatínek byl kupec, přestěhovali se do Neměckého Brodu = Havlíčkův Brod
- vliv měl farář Brůžek – stal se jeho vzorem
- studoval filozofii a teologii v Praze po gamnáziu v Německém Brodě
- ze semináře vyloučen – sklon k ironii a sarkazmu
- chtěl vyučovat na gymnáziu Ţ nebyl přijat (nedokončené vzdělání)
- v poč. 40. letech – odchází jako vychovatel do Ruska (zůstává zde rok)
- v Rusku musí čelit silnému rusofilství = láska k Rusku (Kollár, Čelakovský – idealizace Ruska)

Díla:
· Obrazy z Rus
- po návratu
- vychází v roce 1845
- kritika cara, vlády
- vzhledem k rusofilství Ţ nucen psát méně kriticky

· Poslední Čech
- kritika prózy J. K. Tyla („miláčka národa“)
- 1848
- málo zdařilá
- kritika planého vlastenectví Ţ ve 24 letech se dostává do podvědomí českých literátů

· Tyrolské elegie
- báseň
- satirický žalozpěv
- cesta do Brixenu


· Epištoly kutnohorské
- proticírkevní polemika


F. Palacký doporučuje Borovského jako redaktora Pražských novin Ţ Borovský je po 2 roky vede – novinář
- od r. 1848 – vydává vlastní noviny – Národní novinyŢ po revoluci musel vydávání novin zastavit Ţ
Ţ odchází do Kutné Hory Ţ 1850 – 51 vydává časopis Slovan – proticírkevní polemika, stačil je samostatně vydat Ţ Epištoly kutnohorské

- studoval slovanské jazyky, lid. písně, Bibli (chtěl se stát kazatelem)
- zdatný epigramik – proticírkevní epigramy – zmínka o Jezuitech
- novinář
- přispěl k vytříbění publicistického stylu
- překonává knižnost
- spojuje lidovou mluvu s klasickou vzdělaností
- odchází do Německa – zatčen a odsouzen – „vyhnanství“ v Brixenu - 1851
- píše Tyrolské elegie, Král Lávra, Křest sv. Vladimíra
- trpěl odloučením od své rodiny a vlasti
- nesympatizoval s „plody rozervanosti“ = plané vlastenectví, ale chtěl: citace
„Přinutit lidi k smíchu nad tím, čeho se jinak bojí, neb aspoň neradi o tom slyšejí.“

1855 – zřekl se veškeré veřejné činnosti Ţ propuštěn z Brixenu kvůli nemocné ženě (mezitím umírá)
- v Praze pod policejním dohledem
- umírá v roce 1856 na tuberkulózu
- stal se autoritou Ţ pohřeb – manifestační záležitost

satirik
- vychází z Voltairových povídek (některé přeložil)
- přeložil i satirický román Mrtvé duše (Gogol)
- satiru vyjadřoval veršem
- vychází z jednoduchosti lidových písní Ţ zužitkovává lidové písně pro moderní básnictví
- skládá aktuální texty na nápěvy lidových písní
- měl sklon útočit na to, co se mu nelíbilo smíchem, sám o tom říká:
„To je již můj obyčej,
o nesnázích nemohu jinak mluviti,
než žertem, poněvadž jest nejlépe v smíchu s nimi zápasit.“


· Epigramy
- nejmenší žánr satiry
- vznikají v roce 1845
- zůstaly v rukopisech
- jednotlivé oddíly jsou adresovány:
1) církvi
2) vlasti
3) králi
4) můzám
5) světu
- užívá nářečí, němčinu, latinu
- užívá i obhroublé výrazy, které do té doby byly tabuizovány
- před ním psali epigramy: Martialis, Jan Kollár, F. L. Čelakovský

· Křest sv. Vladimíra
- myšlenka vzniká už v Rusku (církev podřízená carovi)
- nebyl nikdy dokončen
- inspiroval se Nestorovým Letopisem ruským
travestie = komické, satirické dílo, které podává obsah vážného díla zesměšňující formou
- za jeho života se šíří jen v opisech (nebyl vydán)
- později přeložen do mnoha jazyků

· Tyrolské elegie
- líčí cestu do Brixenu (vzpomínky na Čechy)
- ironický žalozpěv

· Král Lávra
- podle staré irské pověsti o králi Midasovi s oslíma ušima (Kukulín)
- míněno na Čechy – jejich povahu

Borovský x Brixen
- píše bratrovi, že se má dobře
- nějakou dobu i s manželkou a dcerou Zdenkou
- četník Dedera mu dával cigarety
- Zdenka – stala se dcerou národa, po smrti rodičů Ţ lidé – sbírky na Zdenčino věno


v Zdenka Havlíčková
- „dcera národa“
- dcera K. H. Borovského
- * 23. 12. 1848
- byla také chvíli v Brixenu se svou matkou Julií – tuberkulóza Ţ vrací se do Prahy
- maminka umírá dříve, než se Borovský vrátil z Brixenu
- po smrti rodičů žila u své tety
- ústav
- Jarošovi (teta) byli chudí – vlastenci na Zdenku pořádají sbírku – vlastenecká povinnost
- Quido Bataglia – Polák – poručík, považován za odpůrce vlastenectví
- jejich vztah se zdál nevhodný Ţ musela opustit Prahu
- od té doby pomluvy – „nevhodná dcera národa“
- před svatbou s Antonínem Svobodou umírá na TBC

3) Próza

v Božena Němcová
- Barbora Panklová
- na svou dobu – výjimečná žena
- sporné:
- datum narození
- rodiče – panský kočí Johan Pankl (Rakušan) + česká služka Tereza Novotná (u vévodkyně Zaháňské)
- mohou být adoptivní rodiče B.N.
- snad - sestra kněžny Zaháňské byla její matkou
- Panklovi dali zapsat datum osvojení jako datum narození
- jako nejstarší dítě Panklových si s maminkou nerozuměla
- poslána na vychování do Chvalkovic
- měla mít dobré vychování (dobrou němčinu)
- nachází knihovnu – začíná „zběsile“ číst
- velmi půvabná (zamiloval se do ní chval. pán) Ţ jeho žena ji vyhodila
- vrací se k rodičům
- maminka se jí chtěla zbavit – provdána
- za úředníka finanční stráže Josefa Němce (vlastenec), byl o 10 let starší
- manželství prý nefungovalo, ale 4 děti
- v závěru života odešla od rodiny do Litomyšle Ţ manžel se stará o děti
- díky manželovi (vlastenec) si počešťuje jméno na Božena
- díky J. Němcovi poznává vlastenectví a čes. jazyk
- životoposci B.N. – Novotný, Tille
· Ratibořická idila Ţ záznamy o matce B.N.

- B.N. – Červený Kostelec, Josefov, Litomyšl, Polná, Praha Ţ stává se tvůrčí emancipovanou ženou = osoba, kterou si společnost žádá
- doktor Staněk přivádí B.N. do intelektuální společnosti (Palacký, Čelakovský, Tyl, Erben, Borovský, Nebeský)
- z korespondence Boženy Němcové – nešťastné manželství Ţ řada lásek

Díla:

- začíná básněmi:
· Ženám českým – sbírka 1845
- 1848 odjíždí do Chodska (sbírá příběhy a píše pohádky) Ţ Nymburk, Liberec
- 1851 – znovu Praha
- situace se změnila – literáti se již neschází v salónech Ţ cítí se osamělá
- seznámení – Karolína Světlá, Sofie Podlipná
- v pol. 50. let se podílí na vydání almanachu - Lada Niola
- 51 – 55 – navštívila 4x svého manžela v Uhrách Ţ na Slovensku zkoumá pohádky, slov. dějiny, řeč
· Slovenské pohádky a pověsti

- v Praze žila pod policejním dohledem, v chudobě
- zemřel její syn Hynek
- uvažovala o emigraci do USA
- 1861 – rozhodla se opustit rodinu Ţ odchod do Litomyšle Ţ nemocná – mažel ji přivezl zpět do Prahy
- její život objasnila její korespondence (monografie: V. Tille)
- dopisy mají dvě hodnoty: svědeckou a uměleckou
- vynikající vypravěčka

Pohádky:
· Národní báchorky a pověsti (např. Chytrá horákyně)
· Slovenské pohádky a pověsti
Národopisné studie:
· Obrazy z okolí domažlického (život chodského lidu, kultura, zvyky, kroje,…)
Publicistická tvorba:
· Selská politika
Povídky:
- ve všech povídkách postava všestranně dobrého člověka
· Divá Bára
- dcera pastýře Jakuba
- nový typ dívky (nezávislost na muži, nepodřízenost)
Eliška z fary (smělá, statečná, zdánlivě drsná, v jádru ušlechtilá, v zájmu přítelkyně se postaví proti celé obci)
· Chudí lidé
· Dobrý člověk
· Pan učitel
· Chýše pod horami
· Pohorská vesnice – novela
· V zámku a podzámčí
- Nymbursko
- novela
- zámek: Skočdopolovi, pes Joli, mamsel Sára,…
- podzámčí: vdova Karásková s dětmi
- doktor – zná obě prostředí
- hlavní kontrast (sobectví na zámku x obětavost v podzámčí, přepych x chudoba)
tzv. obrazy venkovského života:
· Babička
- vznik po smrti Hynka (1855)
- cíl: ukázat harmonický život prostých lidí, vzor dokonalosti člověka
- postavy:
Magdalena Novotná - babička
Proškovi (Panklovi) – zpanštělá matka + srdečný otec
Barunka (autor), Jan, Vilém a Adélka
lid. typy: mlynář
panský svět: paní kněžna, komtesa Hortenzie
- kompozice - 2 dějová pásma
o příjezd babičky, popis jejího všedního dne, hosté
o od 8. kapitoly – rámec Staré bělidlo v proměnách, roč. období
prolog – vzpomínka na babičku, přímá oslovení
epilog – poslední léta babičky, pohřeb

v Magdalena Dobromila Rettigová
- * 1785
- autorka vlasteneckých a mravoučných příběhů pro dívky
- působila buditelsky
Díla:
· Domácí kuchařka aneb Pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcery české a moravské
- kuchařka
- VRAŽ DO TOHO... (hodně kalorické)
- tatínek – purkrabí – zemřel – jí 7 let
- přežila jako jediná ze 6 dětí
- vášnivá čtenářka – naučila se česky
- vlastenectví, šťastné manželství
- Litomyšl - + 1845
3) Drama

v Josef Kajetán Tyl
- dramatik
- novinář
- povídkář (prozaik)
- * 1808 – Kutná Hora
- + 1856 – Plzni
- gymnázium studoval v Praze, dokončil v Hradci Králové
- nedostudoval práva, úředník ve voj. účtarně v Praze
- celý život, od útlého mládí se věnoval divadlu
- herec, režisér, dramaturg, kritik, překladatel, autor
- 1851 – prohlášen za politicky nespolehlivého Ţ nedostal divadelní koncesi Ţ opustil Prahu Ţ kočoval s divadlem (chudý)
novinář:
- 1833 – 45 časopis Květy – mapoval společenský a umělecký život v Čechách
- 1846 – 49 dvouměsíčník - Posel z Prahy - lidovýchovný
- psal ho většinou sám se zřetelem k venkovskému čtenáři
- zajímavá forma: rozhovor mezi autorem a čtenářem
- úryvky z div. her
- objasňoval cizí slova
- oblíbený – 2500 výtisků
- získal důvěru široké veřejnosti Ţ
- 1848 – zvolen poslancem za říšský sněm
- 1849 – noviny Sedlské – vydává pro venkovany – vysvětlení, jak se mají v nových, porevolučních podmínkách chovat
- žije ve finanční tísni, ale slavný a uctívanýŢ „miláček národa“
- problémy v rodině – obdivoval herečku, pak se s ní oženil, ale děti mel s její sestrouŢ zděšení – začal být roztěkaný, nesoustředěný Ţ projevení i v tvorbě
- poškození dráhy „miláčka národa“
- 1952 – 89 – jeho dílo podrobeno hodnocení a byl prohlášen za NÁRODNÍHO KLASIKA

Díla:
Povídkář:
· Dekret kutnohorský
- historická povídka
- napětí mezi Čechy a cizinci na KU za vlády Karla IV.
- Češi – viděni kladně
· Vlast a matka
- vlastenecká povídka
- příběh z venkovského prostředí
- syn se tzv. „zkazí“ ve městě vlastenectvím
- konflikt – rodině velmi dlouho trvalo, než pochopí, že syn má kromě nich také rád svou vlast
- generační konflikt (kvůli lásce k vlasti se člověk nesmí odcizit rodině)
- sentimentální
· Pomněnky z Roztěže
- cestopisná
- hlavní hrdina se setkává s přáteli v hospodě, vysvětluje, proč mluví a píše česky, v něm spočívá hodnota lidových písní a vysvětluje myšlenku slov. vzájemnosti
- zmínka o Máchovi – staví se záporně
citát: „Nepoznán zemřel,
jakož on se nehlásil k světu,
nehlásil se také svět k němu.“

· Rozervanec
- odsuzuje K. H. Máchu
- 2 bratři – Karel a Hynek (ten horší)
- mají velké problémy, Karel je zvládne
- Hynek – zničí, co může a umře
- zachycení Mách. života
- Tyl je toho názoru, že člověk má problémy překonávatslužbou k vlasti
· Kusy mého srdce
- představuje sám sebe jako příkladného spisovatele
citát: „kusy mého srdce, jež jsem do posledního
vzdechnutí národu zaslíbil“
· Poslední Čech
- mezník ve vývoji vlastenecké povídky
- Tyl lichotí české šlechtě
- starý hrabě Velenský uvažuje, že vydědí syna, protože není dostatečný vlastenec
- po hádce – otec se synem se vydávají na cestu po Čechách, aby poznal, jak lid žije
- vlastenectví mezi lidem – ideální konec
- řada postav – tajemný původ
- obrovský úspěch – oblíbená ještě u čtenářů v druhé pol. 19. století
- Karolína Světlá – navazuje – vlasteneckou prózou
- román První Češka
- vrcholí kariéra „Miláčka národa“

Dramatik:

· Fidlovačka
- jedna z nejhorších her, které napsal
- premiéra ve Stavovském divadle – 1834 Ţ neúspěch
- až v 1917 – Vinohradské divadlo Ţ velký úspěch
- hymna – píseň: Kde domov můj
- nemá příběh, ale ideu Ţ Čech má mluvit česky
- švec Kroutil – vlastenec – syn Jeník
- vdova Mastílková – stydí se mluvit česky, mluvuí německy
- neteř Liduška
- dohazovač Kozelka – téměř zbytečný
- slepý houslista Mareš – zpívá
- hudba – Škroup
- lokální fraška, Fidlovačka = slavnost pražských ševců
- zachycení života pražských lidových vrstev

veselohry: - báchorky – častým vzorem módní vídeňská fraška
· Pražský flamendr
· Bankrotář
· Paličova dcera

· Strakonický dudák
- kouzelné dudy
- národní pohádka
- doba neurčitá, český venkov
- dudák Švanda (kladné i záporné vlastnosti českého člověka – citovost, podnikavost, touha po bohatství)
- láska Dorotka + Švanda Ţ otec Dorotky – myslivec, nepřeje jejich lásce, protože Švanda nemá ani peníze, ani zaměstnání Ţ vydává se do světa, chce vydělat peníze
- jazyk postav:
- lidové – Kalafuna, Švanda
- světácký – Pantaleon Vocilka
- strojený – princezna Zulika
- poetický – víly (víla Rosava)
úryvek:

„Peníze jsou pány světa,
dudák to je pravý rek,
a co někdy skotku umí,
to by člověk sotva řek.

Peníze jsou hever světa,
silou svojí pravý div,
bez nich darmo cíle hledáš,
třeba jsi byl sto let živ.

Jen až půjdem ku armádě
s tichým srdcem do nebes,
ano, jen v tom jednom pádě
dojdem cíle bez peněz.“

· Tvrdohlavá žena – odpor k feudálnímu útlaku

historické hry:
· Kutnohorští havíři
- první sociální drama u nás
- vznik před 1848 – výzva k boji v nadcházející zápas národa o svobodu
· Jan Hus
- nebyla obrazem Husova života
- vkládá Husovi do úst program revol. roku 1848 požadavky, cíle
- J. Žižka se setkávás Husem v Kostnici (smyšlené)
· Jan Žižka z Trocnova a bitva u Sudoměře
- naplněné opět idejemi revol. roku 1848Český romantismus

- začíná se rozvíjet ve 30. letech 19. stol. - končí druhá fáze NO
- v r. 1830 - v řadě evropských zemích došlo k revolucím
- v Čechách - vzpoura pár jedinců, měšťanská společnost značně konzervativní, cítila nechuť k novotám ? vzpoura odsouzena k nezdaru a nepochopení
- ustálen spisovný jazyk, vytvořena věda v národním jazyce, zřízeny základní instituce pro rozvoj literárního a vědeckého života ? úsilí o vytvoření soudobé literatury
- převažuje lidovýchovná, didaktická literatura nad uměleckou ? Máchova romantická poezie
- převažujícím typem české společnosti - šosák - odráží i v soudobé literatuře, typy drobných lidiček s malichernými zájmy, spory, šarvátkami, a nenáročnými zábavami

Karel Hynek Mácha (1810 - 8/11/1836) - křestní jméno Ignác počeštil na Hynek
* Praha, Malá Strana

Život:
- matka - pocházela z rodiny hudebníků ? citlivost, hudebnost
- otec - z venkova, mlynářský pomocník ? zdravá energie
- vliv rodičů se spojuje u Karla Hynka v podivuhodnou uměleckou osobnost
- jako student novoměstského gymnázia poznal Jungmanna
- jako posluchač filozofie a práv četl vše, co mu přišlo do ruky (rytířské romány, Goetha, Shakespeara, Byrona,…..)
- v Praze na něj dýchá česká minulost ? město je napůl německé, čeština se pozvolna dobývá svých
práv, českým hrám vyhrazena dopoledne
- mladí vlastenci cítí revoluční závany z Evropy, pomáhají polským utečencům, kteří po nezdaru revoluce procházejí našimi zeměmi
- v kroužku Máchových přátel znějí revoluční písně, čtou se básně polských romantiků
- navštěvuje česká představení ve Stavovském divadle, později v Kajetánském divadle
- při zkouškách poznává Lori (Eleonora Šomková) - ? mučivé milostné drama
- nemohla pochopit jeho umělecké sklony
- zklamání - Lori nesplňuje jeho vysněný ideál ženy
- častá nedorozumění ? rozchody - útěk do přírody nebo k přátelům
- nakonec se k ní vždy vrátil
- hodně cestoval (pěšky) - výlety na osamělé hrady,zříceniny….…až do severní Itálie a Benátek
- po dokončení právnických studií ? advokátní koncipient v Litoměřicích
- starosti - nedostatek peněz, Lori čeká dítě
- po narození dítěte se chystá k svatbě ? onemocní nakažlivou nemocí ? ? 8.listopadu 1836 (26 let)
- pochován na litoměřickém hřbitově ? 1939 - převezeny jeho ostatky na vyšehradský hřbitov

Dílo: počáteční tvorba - německé básně - vliv starší německé romantiky (hřbitovní scény, duchové …)

MÁJ (1836) - vrchol tvorby, základní dílo moderní české poezie
- lyrickoepická báseň: 4 zpěvy + 2 intermezza - prolínání uměl. forem, typické pro hudbu
- dějiště: hrad Bezděz, okolí Doks - rybníky, hory
- prostý děj: Milenci Jarmila a Vilém zahynuli cizí vinou. Jarmilu svedl Vilémův otec. Vilém zavraždí svůdce ,aniž tuší,že zabil svého otce. Za tento čin je uvržen do vězení a příští den popraven. Jarmila hyne sebevraždou ve vlnách jezera.
- tragédie 3 lidí ? tragédie lidská, obžaloba společnosti, protože nežije v souladu s řádem přírody
1. zpěv - obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie
2. zpěv - znázornění času: věčnost přírody ? doba do popravy zločince Viléma, přemýšlí o řetězci náhod, které zničily jeho život
3. zpěv - vrchol básně - krása příroda ? lidský osud; Vilém přemýšlí o posmrtném životě, bojí se nicoty a prázdnoty po smrti, poslední pozdrav zemi (nejen Máchovo vyznání lásky k zemi,ale i jeho víry v konečné splynutí člověka s hmotou-zemí) - kolébka, hrob, matka, vlast
nehledá útočiště v náboženské víře, nechce si nic nalhávat
vzpomínka na dětství - nejkrásnější období života
4. zpěv - básník se ztotožňuje se svým hrdinou i poutníkem, který se vrací na místo Vilémovy popravy po 7 letech = autostylizace "Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!"

- 2 intermezza: 1. půlnoční popraviště
2. obraz horské přírody

umělecké prostředky: obraz přírody - citově podmanivý, dynamický, barvitý popis
- pastelové barvy: světle zelená, bledá…..
kompoziční princip - kontrast ( v rovině tématické i jazykové)
- dramatický vzestup: vrchol (3.zpěv) a sestup (jako drama)
básnické obrazy - oxymóron - typické pro romantismus
např. zborťené harfy tón umřelé hvězdy svit
zašlé bludice pouť mrtvé milenky cit
zašlého věku děj pradávných bojů hluk
- personifikace - 2. nejčastější básn.obraz
např. o lásce šeptal tichý mech
jezero zvučelo tajný bol
rytmus - vzestupný (jamb - viz zač. 1.a 2.zpěvu) a trochej
zvukomalba - např. nocí řinčí řetězů hřmot

dobový ohlas: nepochopen svými současníky, Máj zcela odsouzen a zkritizován

Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí -
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář -
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá -
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.

Próza: mnoho lyrických i dramatických prvků, hudebnost
soubor povídek, dokončil pouze dvě - Obrazy ze života mého:
Večer na Bezdězu - cestovní dojmy
Marinka (1834) - obraz pražské chudiny Na Františku
- Marinka = ideál krásy ? drastická skutečnost, prostředí chudoby

román - Cikáni (1835) - rozpor snu a skutečnosti
- do pol. 20. let cikáni symbol svobody, nespoutanosti
Pouť krkonošská - obraz přírody, básnická próza

historické náměty: - čtyrdílný román Kat : Křivoklad - stačil dokončit pouze tento díl,
Valdek líčí krále Václava IV. jako zajatce českých
Vyšehrad odbojných pánů na Křivokláťe, jeho
Karlštejn osvobození a návrat do Prahy

- jeho dílo přijala nadšeně mladá básnická generace Jana Nerudy a Vítězslava Hálka - almanach Máj
- vykladači jeho díla: Karel Sabina, Jakub Arbes
- později se hlásí k Máchovu dílu téměř každá básnická škola až do současnosti - Josef Hora,
Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert, František Hrubín
Vítězslav Nezval: Moderní básnické směry - podle něj začala moderní poezie Máchou








Karel Sabina (1813-1877)
- Máchův oddaný stoupenec, první vykladač jeho díla
- rozsáhlá tvorba
- libreta k operetám: Prodaná nevěsta Braniboři v Čechách
Na poušti (1863) - nejzdařilejší z jeho románů
Oživené hroby (1870) - povídka inspirovaná autorovými vězeňskými zážitky
- obraz života a osudů několika politických vězňů
1848 - patří k radikálně demokratické skupině, účastnil se s ruským anarchistou Michailem Bakuninem příprav k povstání ? zatčen, odsouzen k smrti a 8 let vezněn
od 1859 - dodával tajné policii zprávy o české kultuře a politice ? usvědčen jako zrádce národa

Václav Bolemír Nebeský (1818-1882) - vycházel z Máchy
Protichůdci (1844) - lyrickoepická skladba
- přítel (možná i milenec) Boženy Němcové - základní vzdělání, potřebovala nadané mladé studenty

Josef Václav Frič (1829-1890) - opožděný romantik
1848 - vůdce pražského studentstva, bojovník na barikádách
Písně z bašty - politická lyrika
Paměti - líčící jeho osudy v revolučních letech

Karel Jaromír Erben (1811-1870)
* Miletín - v podkrkonošské řemeslnické a písmácké rodině
- studie filozofie a práva v Praze - seznámil se Františkem Palackým - celoživotní spolupráce
- sekretář Českého muzea - sbíral ve venkovských archivech studijní materiál
- zabýval se národopisem a vydáváním staročeských literárních památek
- umělecké přepracování látek lidové slovesnosti ? dávné představy lidu o životě a světě
- 1848 - delegát národního výboru
- 1867 - člen výpravy českých vlastenců do Moskvy
- ? 21. listopadu 1870
Dílo:
sbírky Prostonárodní písně a říkadla (1864)
soubor českých pohádek: Tři zlaté vlasy děda Vševěda
Zlatovláska
Dlouhý, Široký a Bystrozraký
O žabce královně
Boháč a chudák

Kytice (1853) - původní Erbenova básnická kniha, jedna z nejslavnějších a nejoblíbenějších knih české lit.
- jednotlivé básně vycházely nejprve časopisecky (první Poklad - 1838)
- látkový základ - české báje, smutné, končí tragicky
- hrdinové v neurčitém čase, z různých společenských prostředí
- dramatický konflikt vyplývá z povahových vlastností, z porušení základních lidských vztahů
- problém viny a trestu ? hrdinové se nebouří proti trestu, trest je jim samozřejmý ? Mácha obžalovává
společnost za viny
- nad vším děním vládne nezaměnitelný zákon - osud
- překročení zákonů přírody, nadpřirozených sil, touha zasáhnout do osudu ? lidská zkáza
- chyby se dají napravit pokáním ? Mácha - vina musí být potrestána

obsah: 13 básní Kytice - erbovní báseň
Poklad - pohanská
Svatební košile - křesťanská, dívčina víra vítězí,střet pozem. a záhrobního života
Polednice - nepřátelská nadpřirozená bytost
Zlatý kolovrat - zveršov. pohádka, macecha zabije nevlastní dceru pro štěstí vlastní
Štědrý den - zvyky, obyčeje, zvědavost jak bude vypadat budoucnost
Holoubek - romantická kresba přírody, krása české krajiny
Záhořovo lože - polemika s Máchou o vině a odpuštění - Erbenův hrdina vykoupen
Vodník - střetnutí dvou matěřských lásek, střet dvou světů
Vrba
Lilie
Dceřina kletba - matka - pocit viny za postiženou dceru, dopřává ji volnost
Věštkyně
Forma: většinou forma klasické balady, sevřenost děje, rychle spěje k tragickému konci
jazykové prostředky: stručný, strohý popis malá, hnědá, tváře sivé
vyšla babice kůže a kost
zvukomalba na topole podle skal zelený mužík zatleskal
dynamická slovesa, citoslovce v platnosti slovesa
věty jednočlenné, krátké, zvolací
přímá řeč, dialogy
metafory, metonymie, přirovnání

Karel Jaromír Erben: Kytice
Zemřela matka a do hrobu dána, Mateří-douško vlasti naší milé,
siroty po ní zůstaly; vy prosté naše pověsti!
i přicházely každičkého rána Natrhal jsem tě na dávné mohyle-
a matičku svou hledaly. komu mám tebe přinésti?

I zželelo se matce milých dítek; Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
duše její se vrátila, ozdobně stužkou ovinu;
a vtělila se v drobnolistý kvítek, do širých zemí cestu ti ukážu,
jímž mohylu svou pokryla. kde příbuznou máš rodinu.

Poznaly dítky matičku po dechu, Snad že se najde dcera mateřina,
poznaly ji a plesaly; jíž mile dech tvůj zavoní.
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu, Snad že i najdeš některého syna,
mateří-douškou nazvaly. Jenž k tobě srdce nakloní!








Slovenský romantismus
- na Slovensku (od ranýho středověku patří k Uhrám) do 40.let 19.stol jako spisovný jazyk - čeština
- pokusy o vytvoření vlastního spisovného jazyka
- v 2.pol.18.stol. - Josef Ignác Bajza
- konec 18.stol. - Anton Bernolák - bernolákovština (na základě západoslovenského nářečí, katoličtí autoři např. Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík) ? bibličtina (čeština Bible kralické)
- ve 40.letech 19.stol. - vznik celoslovenského spisovného jazyka (na základě středoslovenského nářečí)
- tzv. štúrovština - Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža

Ľudovít Štúr (1815-1856)
- pronásledovaný maďarskou vládou pro panslavistické smýšlení
jazykověda:
Nárečja slovenskuo alebo písaňja v tomto nárečí (1846) - povinností každého slovanského národa je vytvoření vlastní osobité kultury
Náuka reči slovenskej (gramatika slovenštiny)
poezie:
sbírka Zpevy a piesne (vlastenecké a milostné verše)



Michal Miloslav Hodža (1811-1870)
- také pronásledovaný maďarskou vládou hlavně za účast v povstání 1848-1849
Hlasové o potřebě jednotného spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky (1846) - 30 českých i slovenských spisovatelů se postavilo proti jazykové odluce např. Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík


Jozef Miloslav Hurban (1817-1888)
- potřeba nového jazyka
Olejkár (1846) - historická novela - ústřední hrdina Matouš Čák z Trenčína


Samo Chalupka (1812-1883)
- balady v lidovém duchu - Mor ho! - oslav národní hrdosti a boje za svobodu


Janko Kráľ (1822-1876) - revolucionář
Zakliata panna vo Váhu a divný Janko - balada v lidovém tónu
Výlomky z Jánošíka - romantický epos, téma odboje lidu
Dráma sveta - filozofická úvaha
Zverbovaný - báseň, zbojnická tradice


Ján Botto (1829-1881)
- psal balady (Žltá Ľalia, Margita a Besná)
Smrt Jánošíkova (1862) - epická skladba, baladický charakter
- úvod + 9 zpěvů
- Jánošíka nepředstavuje jako vůdce loupežníků nýbrž jako hrdinu slovenského lidu
- bohatý popis, připomíná epos
- obsah odpovídá Máji - před popravou přemýšlí, jednou bude mít veškerá práva lid
- Jánošík nevydal naloupené poklady, patří slovenskému lidu
- Jánošík se mohl nechat naverbovat k Turkům ? Vilém musel být popraven
- stal se po smrti manželem královny víl, symbolicky neumřel, žije dál v tradicích ? Vilém odsouzen
k věčnému nebytí


Andrej Sládkovič (1820-1872)
Marína (1846) - epická skladba, ideál slovenské dívky
- oslava lásky, krásy a mladosti
- básníkova láska k Maríně (osobní cit) + láska k lidu (vlastenectví)
- rodiče ji přinutí vdát se za bohatého nápadníka, stává se nedosažitelnou ? zříká se lásky, vlasti
Vlasť drahú ľúbiť v peknej Maríne,
Marínu drahú v peknej otčine,
a obe v jednom objímať!
Detvan (1853) - lyrickoepická skladba s historickým námětem z 15.století


Ján Kalinčiak (1822-1871)
Reštavrácia (1860) - novela, obraz voleb do uherského sněmu 30.let
Daniel Defoe se narodil v r. 1661 v Londýně a zemřel tamtéž r. 1731. Původně se měl stát duchovním, a proto se v mládí učil latinu a cizí jazyky. Se studií ale sběhl a stal se obchodníkem, novinářem a politikem, byl autorem dlouhé řady knih a spisů, které však znají už jen literární historikové. Jeho Robinson Crusoe jediný přežil všechny tyto slovesné výtvory a zůstal klasickou postavou neproměnné lidské hodnoty. Zůstal důvodem, pro který neupadá v zapomenutí ani jeho tvůrce.

Daniel Defoe byl voják, novinář i pamfletista (skladatel výsměšných veršů). Jako protestant se bouřil proti katolickému králi Jakubovi a proti jeho politice, která usilovala o to, aby se Anglie stala katolickou zemí. Roku l685 se účastnil mohutného lidového povstání drobných sedláků a tkalců, vedeného vévodou Monmouthem. Po porážce tohoto povstání se musel skrývat. Již za tři roky se ale znovu přidal k armádě Viléma Oranžského, který se přeplavil z Holandska do Anglie, aby katolického krále Jakuba zbavil moci. Jakub II. prchl
do ciziny a Vilém Oranžský se stal prvním anglickým králem z rozhodnutí parlamentu.

Mladý Defoe, který se oženil s dcerou obchodníka, se vrátil k obchodu. Navázal obchodní styky a prodával své zboží i v cizině. Koráb, který převážel jeho zboží, ale v bouři ztroskotal a Defoe musel vyhlásit úpadek. Dluh, který obnášel 17.000 liber, se zavázal splatit do konce života. Protože byl odvážný, podnikavý, pracovitý a vytrvalý, zkusil štěstí v novém oboru. Zařídil výrobu cihel a tašek. Za deset roků zaplatil všechny své dluhy.

Díky zkušenostem ze své práce a upřímné snaze o zlepšení společenského života napsal Defoe roku 1697 knihu Esej o projektech, která je nejzajímavější knihou toho druhu v XVII. století. Už tenkrát, před více než třemi sty lety, v ní přemýšlel o pojištění lidí, kteří jsou v případě pracovní neschopnosti ponecháni svému osudu. Myslel i na pojištění proti požáru a na ústavy pro lidi duševně choré. Navrhoval, aby se peněžní prostředky na tyto ústavy opatřovaly pořádáním dobročinných loterií a využitím sázkařské vášně. Protože sám bez vlastní viny zkrachoval, vymýšlel opatření na ochranu nevinných dlužníků, kteří se dostávají do vězení pro dlužníky, odkud zpravidla není záchrany. Navrhoval i reformy vzdělání, jehož se mělo dostávat také dívkám, a doporučoval věnovat pozornost slovesnosti a čistotě spisovného jazyka.

Daniel Defoe se octl také na pranýři. V ostrých náboženských sporech, které vznikly po smrti krále Viléma III., napsal anonymní pamflet, který však nepochopila ani jedna z obou stran, jichž se týkal. Když byl autor odhalen, postavili jej na tři dny na náměstí s hlavou a rukama v potupné kládě. K pranýřovanému Defoeovi se však seběhly zástupy londýnského lidu a zasypaly jej květinami.

Po návratu z vězení založil noviny nazvané Přehled (Review), které po celých deset let sám řídil a většinou i sám psal.

Defoe se lišil od ostatních politiků svou lidskostí, ušlechtilými snahami svých projektů, humanismem, který vyzařoval z jeho knih.

Bylo mu bylo 60 let, když začal psát svého Robinsona. Za základ příběhu mu nepochybně posloužilo vyprávění o skotském námořníku Alexandru Selkirkovi, který byl r.1705 za trest vysazen z lodi. Na ostrově v Tichém oceánu prožil čtyři roky a čtyři měsíce, než byl náhodou nalezen a dopraven zpátky do Anglie. Příběh vzbudil obrovský zájem, mluvilo se o něm i psalo. Daniel Defoe jej rozpracoval do knihy, nad níž pravděpodobně netušil, že založí jeho světovou slávu. Psal však svoji knihu v době přelomu feudalismu a kapitalismu. Stranil pánům, kapitánům a bohatým kupcům a díval se svrchu na těžce pracující námořníky. Pro barevné lidi měl pohrdání, které tehdy nikoho nepohoršovalo. O mnoho let později pak v různých zemích tuto knihu přepracovávali různí autoři, takže se kniha Robinson Crusoe v různých zemích v některých detailech liší. U nás je nejznámější zpracování spisovatele Josefa Věromíra Plevy. Pleva umístil děj na ostrov Tobago.Poučen o životě, myšlení a způsobech bukanýrů, vymyslil příběh tak, aby Robinson jako poctivý muž a dobrý člověk pomáhal těm, jimž se děla křivda. Posádka nebyla složena z utlačovaných námořníků, nýbrž ze živlů, vedených touhou po bohatství a moci. A tak Robinson, třebaže pomáhal kapitánovi, měl sympatie všech čtenářů. Stejně tak se spisovateli podařilo dát Robinsonovi zcela přirozeně moderní lidský postoj a bratrský vztah k barevným lidem. V Defoeově knize strávil Robinson na pustém ostrově celých dvacet sedm let. Avšak moderní lékaři usoudili, že po tak dlouhé době naprosté osamocenosti, ve svízelích primitivního boje o život, by člověk musel docela zdivočet. Možná, že by zapomněl i mluvit. A tak Pleva nechal Robinsona na ostrově jedenáct let. Zcela sám, před Pátkových příchodem, prožil 6 let. Defoeův Robinson nenašel po svém návratu na živu ani otce, ani matku. Odešel znovu do světa. Ve druhém díle románu došel na obchodních cestách do Pekingu a vrátil se do vlasti po souši přes Tatarsko, Sibiř a Rusko po jedenácti letech jako dvaasedmdesátiletý stařec. Své stáří prožil jako bohatý obchodník v Yorku. V německých úpravách se Robinson vrátil po sedmnácti letech a setkal se ještě s otcem. Spisovatel Pleva však vycházel z předpokladu, že maminka byla mnohem mladší, než tatínek. Její mateřské srdce tak pevně věřilo v synův návrat a tak vroucně v něj doufalo, že nebylo možno způsobit oběma tak krutou bolest a nedopřát jim šťastného shledání.

Román Robinson Crusoe se stal prvním vzorem realistického románu, čerpajícího ze skutečné pravdy života.

Světová rada míru, která každoročně vyhlašuje světová kulturní výročí, udělila r. 1960 nejvyšší poctu právě Danielu Defoeovi, narozenému právě před 300 lety a vděčně připoměla všem národům spisovatele, který daroval dětem Robinsona Crusoea.Úvod

Denis Diderot byl jedním z největších osvíceneckých filozofů své doby. Podobná myšlenka asi napadne každého, kdo se zabývá francouzskou literaturou 18. století. V Diderotově díle se odráží vysoká vzdělanost a inteligence, ale nikdo z nás se nenarodil vzdělaný a s utvořeným názorem na svět. Ten si vytváříme až postupem času z prožitých situací od nejútlejšího dětství až do stáří. Po celý život člověka ovlivňuje velké množství nejrůznějších vlivů a i sebemenší událost v nás může zanechat hluboké následky, jak negativní, tak pozitivní. Ráda bych se pokusila trochu nahlédnout právě do života Diderotova a odhalila alespoň některé události,jež se později otiskly do jeho tvorby v podobě opravdu vyhraněných názorů.



Rodina a vzdělání

Nejprve několik slov o poměrech v rodině. Denis Diderot se narodil roku 1713 v malém městě severovýchodní Francie. Jeho otec patřil k takzvanému ,,třetímu stavu“ tehdy, za vlády Ludvíka XIV. , sužovanému velkým množstvím daní. V Devíti letech odešel Diderot do jezuitské koleje a dále pokračoval ve studiu v církevní škole v Paříži. 1) Přestože do školy odešel především na nátlak svého otce, získal zde mimo základního vzdělání zkušenosti, které ho v ovlivňovaly už po celý život. V tomto případě se, bohužel pro Diderota, a bohudík pro všechny jeho budoucí čtenáře jedná o zkušenosti negativní. Měl možnost zblízka vidět poměry vládnoucí v církvi. Studium náboženských textů, místo aby z něj vychovalo další poslušnou ovečku, slepě jdoucí za diktátem církve,ho přesvědčilo o nesmyslné církevní dogmatice. Diderotův silně nábožensky založený otec si představoval, že ze syna bude kněz, ale překvapivě díky jím placeným církevním studiem získal Diderot nechuť a odpor ke všemu, co s náboženstvím souvisí.
Nachází se zde ale jedna věc, kterou je třeba podotknout. Díla ze začátků jeho tvorby ještě nejsou tak názorově vyhraněná jako ta z pozdějších údobí života. Klíčový okamžik teprve přijde. Okamžik…. Poněkud nadnesené, jedná se zhruba o následujících 30 let života souvisejících s prací na Encyklopedii. Ze začátku měl Diderot možnost čerpat spousty informací od mnoha literárních velikánů své doby a později se jím stal sám.




Práce na Encyklopedii


Jednou z příležitostných zakázek po opuštění školy se staly překlady anglických slovníků. Když je přijímal mohlo se zdát, že se jedná pouze o rutinní práci na několik týdnů pro vydělání trochy peněz, ale není tomu tak. Diderota neuspokojoval ,,strojový“ překlad, zamýšlel se nad smyslem díla, opatřoval jej svými poznámkami a v místech, se kterými nesouhlasil klidně oponoval autorovi. Překladatelská práce na slovnících ho očividně tolik inspirovala, až dospěl k závěru o potřebnosti vytvořit ucelené objektivní dílo, kde by se objevil soupis všech doposud známých objevů, pracovních postupů, historických faktů a mnoha dalšího z kulturního dědictví lidstva. To vše neovlivněné náboženskou ideologií a cenzurou. Na mnohasvazkové Encyklopedii čili Výkladovém slovníku věd, umění a řemesel pracoval spolu s dalšími desítkami autorů, ale právě na Diderotovi ležely všechny starosti s obstaráváním tisku a organizováním práce. Touhu odstranit všechny omyly, vznikající pod vlivem církevní cenzury dokazuje nepřerušení práce na encyklopedii i ve velmi těžkých chvílích, často bez finančních prostředků a přízně přátel. Tato touha po zjednání nápravy se ostatně vyskytuje ve všech jeho dílech. A jako snad v každé době, měl Diderot s bez okolků vyjádřenou pravdou, kritizující vládnoucí stav, problémy. Dokonce strávil nějaký čas ve vězení. Na takové ponížení nikdy nezapomněl, zde nalézáme snad odpověď na otázku proč neuveřejnil díla, která tvoří jeho posmrtnou slávu. Odpověď se nachází alespoň z části v těchto zkušenostech, jež ho dohnaly na pokraj šílenství a málem přiměly, aby zradil přátele a spolupracovníky. 2)




Díla vznikající po Encyklopedii


V posledních letech práce na Encyklopedii a po jejím dokončení vznikala krátká, ale to neznamená špatná, díla. Je v nich koncentrovaně vyjádřené Diderotovo filozofické smýšlení. V počátcích jeho literární tvorby nelze ještě zachytit tak obrovskou důvěru v sílu přírody a vůli člověka, jako v těchto krátkých textech. Zde dospěl k nejradikálnějšímu vyjádření materialismu a ateismu, jaké vůbec u Diderota najdeme.
Nyní také vznikly v dnešní době jeho nejslavnější romány s výrazným filozofickým podtextem. Tento charakter měl rovněž velmi známý román Jeptiška3), kde je nevinná dívka v podstatě dodržující všechny křesťanské zásady, mučena a trýzněna jen kvůli nechuti podrobit se nesmyslným církevním příkazům. Diderot opět ,,staví na pranýř“ církev a náboženský fanatismus.
Jeptišku se spolu s ostatními romány z téže doby ani nepokoušel vydat. Za jeho života se dostaly k přečtení jen několika vyvoleným lidem.



Závěr

Diderot byl zcela oddán své literární práci, byl ochoten pokračovat v psaní a stát si za svými názory, i když mu vládnoucí kruhy rozhodně nebyly nakloněny. Přestože jsou jeho nejcennější myšlenky ztvárněny v nepříliš rozsáhlých pracích a v některých statích psaných pro Encyklopedii,4) Diderota to nijak nezbavuje místa mezi předními francouzskými i světovými klasiky.



První české gymnázium v Karlových Varech
Vývoj osobnosti Denise Diderota v jeho životě a díle
Školní rok 2000/2001 Kateřina Králová 1.b
D i v a d l o J á r y C i m r m a n a

Že má národ nového velikána, a že se jmenuje Jára Cimrman, se národ dozvěděl z rozhlasu. Bylo to přesně 23. 12. 1966. Pořad se jmenoval „Nealkoholická vinárna U pavouka“. Autory byli Jiří Šebánek a Zdeněk Svěrák, režírovala jej Helena Philippová. Stálými hosty tu byli Dr. Evžen Hedvábný (vl. jm. Karel Velebný) a ing. Artuš Lefler (vl. jm. Oldřich Unger). Pořad byl založen na mystifikaci a pseudovědeckosti, samozřejmě ve službách humoru.

Původcem myšlenky založit divadlo byl Jiří Šebánek. Na myšlenku přišel v restauraci, do které pronikaly ozvěny z vedlejší místnosti, kde bylo baráčnické divadlo. Často kladenou otázkou bývá, proč je DJC vyloženě pánským divadlem. Vysvětlení jsou dvě. To první: prof. Vondruška přivedl do souboru vdanou dívku, která se všem členům divadla nesmírně líbila. Zároveň odpadly problémy s prezencí na zkouškách, účast byla 100%, zkoušky probíhaly téměř nepřetržitě. Vznikly zvláštní formy zkoušení, s individuálnějším přístupem: zkoušel herec – herečka, 2 herci – herečka, režisér – herečka, 2 režiséři – herečka a její kamarádka atd. Hru se nepodařilo přivést k premiéře. Doc. Weigel přišel s nápadem, zda by nebylo lepší angažovat herečku, která by se netěšila tak široké oblibě, v ideálním případě, která by se nelíbila vůbec nikomu. Dokonce takovou herečku znal, přivedl ji mezi nás. Byla to jeho sestra, ale nikomu z herců se do hraní nechtělo.
Druhým vysvětlením je to, že mužům chybí místo, kam by se v sobotu uchylovali, jako jejich „dědové, když se v sobotu umyli, navoněli a vydali se hrát kuželky“. Mělo vzniknout místo respektované ženami, pánské divadlo. I této teorie byl tvůrcem Jiří Šebánek. Ten se také 29. 10. 1966 s nápadem svěřil Miloni Čepelkovi, Ladislavu Smoljakovi a Zdeňku Svěrákovi. Bylo také rozhodnuto, že ke spolupráci budou přizváni K. Velebný, O. Unger a H. Philippová, která se později velmi zasloužila o založení divadla – sehnala větší část finančních prostředků a pány Šebánka a Svěráka dotlačila ke konečným krokům. Stála i u založení divadel Semafor či divadla Na zábradlí.
Aby byl výsledek schůze konkrétnější, zavázali se Šebánek a Svěrák , že do konce roku napíší každý jednu jednoaktovou hru.
Na 19. 6. 1967 bylo H. Philippovou dohodnuto předváděcí představení pro Státní divadelní studio (SDS), zda k němu bude moct být divadlo přiřazeno.Začala se zkoušet první hra – AKT (od Zdeňka Svěráka). Zajímavostí také je, že semináře před hrami vznikly spíše z nutnosti než z plánovitého uvedení na scéně. Při premiéře před SDS měly být totiž uvedeny 2 aktovky, ale Domácí zabíjačka ještě nebyla dokončena. Východiskem bylo zavedení semináře o géniovi v jedné polovině večera a představení sehrané týmiž odborníky v polovině druhé.
Druhá sezóna (1968 – 9) je v mnoha směrech zlomová. Herci mají na repertoáru 3 představení a zkoušejí další – Hospodu na mýtince. Nová hra má premiéru 17. 4. 1969, tedy v den, kdy Dubčeka vystřídal Husák. DJC prožívá ale také svoji vnitřní krizi. Zatímco navenek je v přísluní zájmu obecenstva, osobní a umělecké neshody vedou k tomu, že dva z jeho zakládajících členů – Jiří Šebánek a Helena Philippová – s koncem druhé sezóny divadlo opouštějí. Autonehoda pak z jeviště vyřazuje i Karla Velebného.
S operetou HOSPODA NA MÝTINCE přicházejí do divadla další osoby – skladatel Jan Klusák a dirigent Pavel Vondruška. Svou hereckou příležitost získává i první kulisák Petr Brukner. V této operetě se také poprvé představil Jaroslav Vozáb, v civilu překladatel „ze všech jazyků do všech jazyků“. Svou první velkou roli také získává Miloň Čepelka, dnes jedna z hlavních opor divadla. Hospodou na mýtince také začíná spolupráce Svěráka a Smoljaka na hrách. Je to také první hra, která byla hrána i jeden než v Praze. Všude byla přijata vřele, jen ve Františkových Lázních čekali diváci klasickou operetu a divadlo muselo velmi narychlo odjet.
Pro třetí divadelní sezónu (1969 – 70) byla sepsána hra VRAŽDA V SALÓNNÍM COUPÉ. Nápad představit Cimrmana jako kriminalistu vznikla v hlavě grafika Jaroslava Weigla. Za odměnu dostal roli továrníka Bierhanzla. I on se stal stálicí DJC, dovoluji se říct, že se jedná o nejlepší postavu celého ansáblu. On dal také podobu všem plakátům, programům, …
Roku 1971 měla premiéru hra NĚMÝ BOBEŠ. Je top hra vymykající se z ostatních svojí stavbou. Seminář se totiž proplétá se samotnou hrou a herci – odborníci komentují jednotlivé scény okamžitě.
Roku 1973 mělo premiéru představení CIMRMAN V ŘÍŠI HUDBY. O rok později (17. 10. 1974) mělo premiéru představení DLOUHÝ, ŠIROKÝ A KRÁTKOZRAKÝ. Zajímavostí je také to, že roku 1976 nastupuje do divadla Jiří Menzel jako herec, který však po několika letech odchází. V tuto sezónu vzniká na požadavek Pražského kulturního střediska hra, která by byla aktuální – VIZIONÁŘ a POSEL SVĚTLA. K premiéře došlo 20.4.1977. Dobré je také zmínit část kolektivu techniků, kteří touto dobou působí v DJC. Byl to např. Jan Kašpar, Václav Kotek, Jan Hraběta či Geňa Rumlena.
Sezóna 78 / 79 nezačíná šťastně – Oldřich Unger emigruje do Kalifornie a další z herců – František Petiška dostal srdeční infarkt. Role obou herců, i Jana Klusáka okamžitě přebírá již zmiňovaný osvětlovač Jan Hraběta, který se již nadobro stává hercem.
Další hra – původním názvem Herberk – čekala na své schválení 2 roky. Konečně 12.11.1981 byla hra předvedena schvalovací komisi. Musí však být přejmenována – na Lijavec, tovaryši s onucemi se musí říkat vandrovník, trestnice na Borech musí být nahrazena jinou, nejlépe rakouskou, zde Salzburgem.
Roku 1983 je do divadla přijat nový člen, Bořivoj Penc. Bude hrát roli náčelníka v chystaném Dobytí severního pólu. Alternovat s ním bude Jan Kašpar, někdější kulisák. Také Genadij Rumlena a Václav Kotek již dávno nejsou kulisáky a hrají ve všech rolích. V. Kotek je navíc ředitelem DJC. DOBYTÍ SEVERNÍHO PÓLU má premiéru 17. 10. 1985 v Brně.
Roku 1988 (3.4.) umírá Jaroslav Vozáb. Okamžitě po jeho pohřbu spadne ze stromu Jan Kašpar a ochrne na obě dolní končetiny. Začíná hrát tzv. sedací role. V chystané hře BLANÍK je již role Smyla Fleka z Nohavic psána přímo pro něj. Tato hra má premiéru 16.5.1990. Sezóna 1994 / 95 je zahájena již 11. hrou – ZÁSKOKem (27.3.1994).
30. výročí DJC je oslavováno další novou hrou. Ta se jmenuje ŠVESTKA (4.10. 1997). Nejnovější hrou, sepsanou k 35. Výročí je hra AFRIKA (4.10.2002). Nad každou minutou představení strávili Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak hodinu a půl čistého času.
Národní obrození = široké kulturní hnutí, jehož počátky spadají do konce 18. st., a které pokračovalo v 1. pol. 19. st.
· příčina: po bitvě na Bílé hoře dochází k úpadku češtiny (asi na 200 let) – čeština je vytlačována ze škol, úřadů, divadel, literatury, tisku, …
· začínají se vydávat česky psané knihy, proces sebeuvědomování, do češtiny se začíná překládat, …….., začíná se česky psát ! ! !
· hnacím motorem pro znovuobnovení češtiny je LITERATURA
· poměrně klidné období – nežádají se politické změny
· CÍL: pozvednout a zviditelnit český národ
· cíle pouze vlastenecké, ne politické

1. etapa NO = přípravná fáze

Změny ve společnosti:
· začíná se rozvíjet průmysl ( vznik manufaktur)
· zrušeno nevolnictví ? lidé se mohou volně pohybovat ( stěhovat) ? velký příliv česky mluvících lidí do velkých měst (hl. do Prahy)
· omezuje se cenzura
· zavedení povinné školní docházky; školství přechází z církve na stát
· obhajuje se čeština, zabývání se jazykem, všechno se teprve připravuje
· lit. se obrací na prostý lid

Literatura:
· českých knih je málo
· rozbory starších textů, slovníkové texty (první byly psány německy)
· později: vznik nové původní literatury a počátky překladů

1) tzv. Obrany jazyka českého
Balbínova obrana – díky cenzuře stažena z prodeje
Karel Ignác Thám – Obrana jazyka českého

2) Kritický dějepis
Gelasius Dobner – odhalil vědeckou nepřesnost Hájkovy kroniky
- psal latinsky, ale hl. německy
František Martin Pelcl – historik; 1. profesor češtiny na KU
- začínal psát německy nebo latinsky, ale ke konci života psal už i česky
Nová kronika česká

3) Jazykovědná díla
- slovníky, mluvnické a jazykovědné příručky
- navazovalo se na češtinu z doby veleslavínské
Josef Dobrovský (1753-1829)
- nejvýraznější osobnost počátku NO
- vědec ? hledal fakta z nichž vytvořil teoriii
- psal pouze německy nebo latinsky
- kritizován za malou míru vlastenectví
- nevěřil v budoucnost češtiny
- formuloval zásady české „prozódie“ = rady básníkům, jak psát
- zakladatel slavistiky = věda o slovanských kulturách a jazycích
Instutiones linguae slavicae = Základy jazyka slovanského
Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur – spojuje vývoj jazyka s vývojem české literatury
Ausführliches Gebäude der böhmischen Sprache = podrobná mluvnice . . .
- systém, zákonitosti a pravidla češtiny
- navazoval na veleslavínskou dobu
Dvoudílný německo-český slovník

4) Literatura jako prostředek osvěty
- především zábavná lit.
Václav Matěj Kramérius (1753-1808)
- nebyl spisovatelem, pouze vydavatelem, nakladatelem a knihkupcem
- jeho knihkupectví bylo střediskem těch, kteří měli zájem o českou lit.
- vydával hl. starou českou lit., dále noviny:
Kramériusovy ck. Vlastenecké noviny = jejich posl. Název

5) Počátky divadla
1738 – v Praze vzniklo první divadlo ( V Kotcích) – bylo německé
1783 – vybudováno Stavovské divadlo - protože to německé nevyhovovalo
– bylo taky německé, ale později tu byla možnost 1x týdně hrát česky
– hrály se lidové frašky (větš. překlady z němčiny), ale i Schiller nebo Shakespeare
– chodili sem spíše chudší lidé
1786 – vzniklo první opravdu české divadlo: Bouda (na Václaváku)
Václav Thám
- vůdčí osobnost Boudy
- zkoušel psát i překládat
- především česká historická témata (hl. z pověstí)
Prokop Šedivý
- současná témata ze života praž. Občanů
Pražští sládci, Masné krámy

6) Poezie
- kladla si vysoké umělecké cíle (na rozdíl od divadla)
- módní anakreontská témata (víno, ženy, láska) – lyrika
- vycházely almanachy – více autorů v celé knize
Sebrání básní a zpěvů – almanach básnické skupiny v čele s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem
- celkem 5 almanachů
- téměř všechny oblíbné slovesné druhy a formy (láska, víno, Bůh, příroda, …)
Václav Thám
- odvrátil se od náboženské lit.
Básně v řeči vázané – pouze to vydal
- různí autoři
- měl dokázat dřívější existenci české poesie
Šebestián Hněvkovský
Děvín – epos (humorná parodie z českého dávnověku)





2. etapa národního obrození
(1805 – 1830)

Společnost:
· Čechy jsou součástí R-U (doba kancléře Metternicha)
· do českých měst přichází stále více lidí
· roste vrstva české inteligence
· stále více lidí hovoří česky
· už není snaha získat podporu šlechty
· Jungmannovská generace

Jungmannova generace
· důležitá myšlenka slovanské jednoty (čeština patří do velké skupiny jazyků)
· změna v pojetí vlastenectví – dříve bylo spojováno s územím, nyní s jazykem
· návrat k časoměrné poesii (příbuzenství Čechů se starými Řeky a Indy)

Tvorba:
· stále se píší jazykovědná, vědecká a publicistická díla
· původní literatura vzniká už ve větším rozsahu
· čeština se dostává do všech oblastí kultury i vědy ? vznik nových terminologických slovníků
· bohatší je i literární čeština (obs. i slova přejatá z jiných slovanských jazyků nebo ze soudobé češtiny – už ne jen veleslavínský základ)
· od r. 1815 se povoluje výuka češtiny na gymnáziích
· přechod od časoměrného verše k silabotónickému
· 1846 – Slovanský sjezd v Praze

1) Jungmannova škola
= skupina vědců a literátů, jejichž cílem bylo vyzdvihnout češtinu na úroveň běžně užívaného jazyka
Jan Presl (biologie), Jan Evangelista Purkyně (biologie), Antonín Marek (logika), Milota Zdirad Polák

Josef Jungmann (1773-1847)
= vůdčí osobnost této generace
- (jazyko)vědec, publicista, překladatel, profesor češtiny na gymnáziu
- do lit. vstoupil jako básník „Puchmajerovské“ generace
- psal česky
Atala, Ztracený ráj, Heřman a Dorota – překlady (z fr., angl., něm.)
Slovesnost – učebnice češtiny pro gymnázia (teorie i čítanka v jednom)
Historie literatury české – tvrdí, že čeština má budoucnost (psáno česky)
Slovník česko-německý – pětidílný, na svou dobu velice kvalitní
- obsahuje „neologismy“ = nově vytvořená slova
Zápisky – jeho názory na vlastenectví
- neměly být publikovány, psal je jen pro sebe

2) Rukopisy Královédvorský (1817) a Zelenohorský (1818)
- spory o pravdivost
- RK měl pocházet ze 13. stol.; RZ z 9. stol.
- za autory označováni: Václav Hanka, Josef Linda



3) František Palacký (1798-1876)
- nazýván „otcem českého dějepisu“
- učitel, zastánce austroslavismu (chtěl českou autonomii v rámci R-U)
- psal verše, věnoval se estetice
Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie – napsáno společně s Šafaříkem
- prosazovali „časomíru“
Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě – jeho celoživotní vědecké dílo (jednotlivé díly vycházely postupně)
- končí nástupem Habsburků na trůn (1526)
- český vývoj vidí v souvislosti s Německem
- další autoři na toto dílo museli vyjádřit svůj
názor

4) Ostatní autoři
Pavol Jozef Šafařík (1795 – 1861)
- nejbližší přítel a spolupracovník Palackého
- začínal jako básník, věnoval se dějinám literatury
- redaktor, profesor, ředitel univerzitní knihovny
Tatranská Múza s lýrou slovanskou – slovenská sbírka básní
Dějiny slovanských literatur – srovnává slovanské literatury, hledá společné prvky
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích – ukazuje typické znaky
Slovanské starožitnosti – dějepisné dílo (cesta až do slovanské prehistorie)

Jan Kollár (1793-1852)
- patří k nejvýzn. básníkům NO
Básně – sbírka o 4 částech (původně byla rozsáhlejší, ale některé jeho svobodomyslné básně nebyly vydány)
Slávy dcera – soubor jednotlivých básnických znělek
- 4 části: Předzpěv (=alegorie o minulosti a budoucnosti Slovanů), Sála, Labe, Dunaj
- stále nebyl spokojen ? neustále přidával nové sonety i celé části: Vltava, Rén, Léthé, Acheron (pozdější části už nikdy nebyly tak kvalitní)
- hl. hr. prochází všemi částmi s průvodci Mílekem a Mínou (- dcera Slávy, jeho láska)
- napsal k tomu velmi složitý komentář
František Ladislav Čelakovský (1799-1852)
- především básník (je idyličtější a ne tak patetický jako Kollár)
- sběratel lidové slovesnosti (vydával jí) ? navázal vědeckou činností
- studia nedokončil kvůli zakázané četbě
- vychovatel, redaktor (musel odejít za kritiku cara), profesor na univerzitě
- psal „ohlasovou“ poezii – autor ustupuje do pozadí, snaží se vyzdvihnout lidovou poezii
Ohlas písní ruských – epické dílo inspirované ruskými národními příběhy
- hrdinské písně (např. Bohatýr Muromec)
Ohlas písní českých – lyrická sbírka s epickými prvky
- nemá velké hrdiny, ale obyčejného českého vlastence
Slovanské národní písně
Mudrosloví národu slovanského v příslovích

5) Divadlo ve 20. letech
- hl. scéna německého Stavovského divadla (čes. představení) – dramaturg J. N. Štěpánek (soupeř V.K.Klicpery)
- hl. témata: rytířské hry (nízké úrovně), z národních dějin (veselohry, . . .), český venkov, milostné příběhy
Jan Nepomuk Štěpánek
- snaha pobavit diváky (hl. zápornou postavou vrchnostenského úředníka)
Čech a Němec – veselohra
Český Achilles, Břetislav – historická dramata
Václav Klement Klicpera
- vyspělejší tvorba: historické rytířské hry, ale i ze současnosti, pohádková témata
- podílel se i na vývoji české prózy – ovlivněn W. Scottem
- snaha o vystižení politické atmosféry – Př.: Král Jan Slepý
Divotvorný klobouk – o lakomém obchodníku Koliášovi
- kritika lakomých a po majetku toužících lidí
Každý něco pro vlast – konverzační hra
- satirický popis společnosti, výsměch prospěchářským vlastencům
Jan za chrta dán – historická hra zpracující kronikářskou látku
 Moskvy jel jsem (1. května) na Kalugu, Bělev a Orel a vykonal jsem takovým způsobem 200 zbytečných verst; zato jsem viděl Jermolova 9.1. Žije v Orlu, u něhož se nalézá jeho vesnice. Přijel jsem k němu v 8 hodin ráno a nezastal jsem ho doma. Můj vozka mně pravil, že Jermolov k nikomu nechodívá leč k svému otci, prostému, zbožnému starci; že nepřijímá toliko městských úředníků, ale že každému jinému je přístup k němu volný. Po  hodině přijel jsem k němu znova. Jermolov mě přijal se svou obvyklou líbezností. Na první pohled nenašel jsem na něm ani nejmenší shody s jeho podobiznami, kreslenými obyčejně z profilu. Obličej okrouhlý, ohnivé, šedé oči, ježaté vlasy. Tigří hlava na Herkulově torsu. Úsměv nepříjemný, protože nepřirozený. Jestliže se však zamyslí a zamračí, stává se překrásným a výrazně připomíná poetický portrét, kreslený Dovem. Měl na sobě zelený čerkesský čekmen. Na stěnách jeho kabinetu visely šavle a kinžaly - upomínka na jeho vládu na Kavkaze. Snáší patrně s netrpělivostí svou nečinnost. Několikráte začal hovořit o Paskevičovi a vždycky jízlivě: mluvě o snadnosti jeho vítězství srovnával ho s Navinem, před nímž zdi padaly zvukem trub, a nazýval hraběte Erivanského - hrabětem Jerišským. "Ať jen přijde na pašu - ne moudrého, ne zkušeného, ale jen úporného jako na příklad na pašu, který velel v Šumle - a Paskevič bude v koncích." Citoval jsem Jermolovu slova hraběte Tolstého, že Paskevič v perské výpravě působil tak krásně, že rozumný člověk by potřeboval jenom nepůsobit hůře, aby nad něho vynikl. Jermolov se zasmál ale nesouhlasil. "Bylo by možno uspořiti lidí i peněz", pravil. Myslím, že píše nebo chce psáti své zápisky. Není spokojen s Dějinami  Karamzinovými: přál by si, aby ohnivé péro vylíčilo přechod ruského národa z nicoty k slávě a moci. O zápiskách knížete Kurbského hovořil con amore. Němci dostali. "Za 50 let", pravil, "budou mysliti, že při nynějším tažení byla pomocná pruská nebo rakouská armáda vedená takovými německými generály." Strávil jsem u něho dvě hodiny; byl rozmrzen na sebe, že si nezapamatoval mého plného jména. Rozprava několikrát dotkla se literatury. O verších Gribojedova říkal, že z jejich čtení bolí čelisti. O vládě a politice nebylo ani slova.

Měl jsem před sebou cestu přes Kursk a Charkov, ale vyhnul jsem se jim přímo na Tifliskou silnici, vzdávaje se tím dobrého oběda v Kurském hostinci (což na našich cestách není maličkost) a nejsa zvědav navštíviti Charkovskou universitu, která se nevyrovná Kurskému hostinci. Do Jelce jsou cesty úžasné. Několikráte vázl můj vůz v blátě, důstojném bláta Oděsského. Přihodilo se mi, že jsem za celých 24 hodin neujel více než 50 verst. Dívaje se na manevrování postilionů parodoval jsem z dlouhé chvíle Američana Coopera v jeho popisech námořních evolucí. Konečně oživily mé putování Voroněžské stepi. Volně jsem projel zelenou rovinou a šťastně jsem přibyl do Novočerkaska, kde jsem našel hraběte Vl. Puškina, jedoucího taktéž do Tiflisu. Zaradoval jsem se z něho srdečně a umluvili jsme se, že pocestujeme spolu. Jede v ohromné bryčce. Je to jakýsi druh malé pevnůstky; nazvali jsme ji Útěchou. V severní části její uložena jsou vína a zásoby potravin; v jižní - knihy, uniformy, klobouky etc. etc. Se strany západní a východní ochráněna jest ručnicemi, pistolemi, mušketami, šavlemi a j. Na každé stanici vynoří se část severních zásob a tak trávíme čas, že nelze lépe.

Přechod z Evropy do Asie bodinu od hodiny stává se znatelnějším: lesy mizí, chlumy stávají se hladkými, tráva houstne, jeví větší sílu vzrůstu; ukazují se ptáci, neznámí v našich lesích; orlové sedí na hromadách označujících hlavní dráhu, jako na stráži a hrdě pohlížejí na poutníka. Kalmykové rozkládají se okolo staničních chat. U jejich kibitek 12.1 pasou se šeredné, kosmaté kozy, známé vám z přec krásných nákresů Orlowského.

V těch dnech navštívil jsem kalmyckou kibitku (síťovité pletivo, obalené bílou plstí).

Celá rodina shromažďovala se k snídaní; uprostřed vařilo se v kotli a dým vycházel otvorem, udělaným na vrchu kibitky. Mladá Kalmyčka, sama sebou dosti hezká, šila a kouřila tabák. Posadil jsem se vedle ní. "Jak ti říkají?" - *** - "Kolik je ti let?" - Osmnáct. "Co to šiješ?" - Portku. - "Komu?" - Sobě. - Podala mně svou dýmku a jala se snídat. V kotli se vařil čaj se skopovým lojem a solí. Postavila přede mne svůj hrneček. Nechtěl jsem odmítnout a srkl jsem, zarážeje dech. Nemyslím, že by jiná národní kuchyně mohla upraviti něco ohavnějšího. Poprosil jsem o něco k zajedení. Dali mně kousek sušeného kobylího masa, byl jsem i tomu rád. Kalmycké koketství mě vyhnalo; rychle jsem se vzdálil z kibitky a ujel jsem od stepní Kirky.

V Stavropoli spatřil jsem na kraji nebes oblaka, která překvapila můj zrak stejně jako před devíti roky. Byla stále tatáž, stále na témž místě. Byly to sněžné vrcholy Kavkazského pásma.

Z Georgievska zajel jsem do teplých lázní. Zde jsem našel velikou změnu. Za mých dob nacházely se vany v chaloupkách, na rychlo vystavěných. Prameny, větší částí ve své prvotní podobě, šplýchaly; kouřily a stékaly s hor různými směry, zanechávajíce po sobě bílé a červenavé sledy. Čerpali jsme vřelou vodu koflíkem z kůry nebo dnem rozbité láhve. Nyní zřízeny jsou velikolepé vany i domy. Boulevard, posázený lipkami, veden po svahu Mašuka. Všude čisťounké pěšinky, zelené lavičky, pravidelné záhony, můstky, pavillony. Zřídla jsou upravena, vyložena kamením; na stěnách van připevněny policejní předpisy, vsudc pořádek, čistota, krása ...

Přiznávám, Kavkazské lázně poskytují nyní více pohodlí; ale mně bylo líto dřívějšího divokého stavu; bylo mně líto příkrých, kamenitých stezek, keřů a neohrazcnýh propastí, nad kterými jsem se drápával. Se smutkem opustil jsem lázně a vrátil se do Georgievska. Brzo nastala noc. Čisté nebe poselo se miliony hvězd; jel jsem po břehu Podkumska. Zde kdysi sedával se mnou Al. Rajevský, naslouchaje melodii vod. Velebný Beštu, černaje se víc a více, rýsoval se v dálce, obklíčen horami, svými vasaly, a konečně zmizel v mraku.

Druhého dne vypravili jsme se dále a přibyli v Jekaterinograd, kdysi náměstkovo sídlo.

22. května. Ve Vladikavkaze.

Z Jekaterinbirgu začíná vojenská gruzínská silnice; poštovní díl se končí. Najímají se koně do Vladikavkazu. Dává se průvod kozáků, pěchoty a jednoho děla. Pošta se vypravuje dvakrát týdně a cestující se k ní připojují; to se nazvvá okazií. My jsme nečekali dlouho. Pošta přišla na druhý den a třetího jitra v 9 hodin byli jsme připraveni dáti se na cestu. Na shromáždišti sešla sc celá karavana, skládající se asi z pěti set lidí. Uduřili v buben. Hnuli jsme se. Napřed jelo dělo, obklíčené pěšími vojáky. Za ním táhly kolesky, bryčky, kibitky vojenských žen, přejíždějících z jedné pevnosti do druhé; za nimi zaskřípal oboz dvoukolých arb. Po stranách běžela stáda koní a volů. Okolo nich skákali Nogajští průvodčí v burkách 15.1 a s lasy. To všechno se mi napřed velice líbilo, ale brzo omrzelo. Dělo jelo krokem, lunt kouřil a vojáci jím zapalovali dýmky. Pomalost našeho pochodu (první den jsme urazili jen 15 verst), nesnesitelný žár, nedostatek zásob, konečně neustávající skřipot Nogajských arb, přemohly mou trpělivost. Tataři se honosí tím skřipotem říkajíce, že oni jezdí jako čestní lidé, nemající potřeby se skrývati. Tím způsobem bývalo by mně příjemnejší cestovati ne v tak ctěné společnosti. Cesta je dosti jednotvárná: rovina, po stranách chlumy. Na pokraji nebes vrcholy Kavkazu, jevící se každého dne vyššími a vyššími. Pevnosti, dostatečné pro zdejší kraj, s příkopem, který by každý z nás za starých časů přeskočil bez rozběhu, s rezovitými děly, ze kterých se nevystřelilo od času hrabčte Gudoviče 16.1, s pobořeným náspem, po němž se toulá garnisona slepic a hus. V pevnostech několik chalup, kde stěží možno dostati nějakých 10 vajec a kyselého mléka.

První pozoruhodné město jest pevnost Minaret. Přibližujíc se k ní jela naše karavana překrásnou dolinou mezi kurhany porostlými lipami a platany. To jsou mohyly několika tisíců lidí, zemřelých morem. Z pravé strany zářil sněžný Kavkaz, vpředu zvedala se ohromná, lesnatá hora, za ní nacházela se pevnost; okolo ní byly patrny stopy rozbořeného aulu, nazvaného Tatartub, kdysi hlavního aulu ve Velké Kabardě. Lehký, osamělý minaret svědčí o životě zmizevšího sídla. Ladně se zvedá mezi hromadami kamení na břehu vyschlého potoka. Vnitřní schody nebyly ještě zbořeny. Vystoupil jsem po nich na plošinu, se které už se neozývá hlas mulův. Tam nalezl jsem několik neznámých jmen, načmáraných na cihlách od slávychtivých cestovatelů.

Naše cesta stala se malebnou. Hory táhly se nad námi. Na jejich vrcholcích pohybovala se sotva viditelná stáda a zdála se býti hmyzem. Rozeznali jsme i pastýře, možná že Rusa kdysi zajatého a sestárnuvšího v poddanství. Našli jsme ještě kurhany, ještě rozvaliny. Dva, tři náhrobní pomníky stály na kraji cesty. Tam, dle čerkeského obyčeje, pochováni jsou jejich loupežní jezdci. Tatarský nápis, obraz šavle, tanga, v kameni vytesaný, zanechány loupeživým vnukům na památku po loupeživém předku.

Čerkesové nás nenávidí. Vytlačili jsme je z pohodlných pastvin, jejich auly jsou rozrušeny, celá plemena zničena. Co chvíli zabírají se dále do hor a odtud konají své vpády. Přátelství mírných Čerkesů není spolehlivé; jsou vždycky hotovi přispěti svým bujným soukmenovcům. Duch divokého jejich rytířství vůčihledě poklesl. Zřídka přepadají kozáky v stejném počtu, nikdy pěchotu a dávají se na útěk, spatří-li dělo. Zato nikdy nepropasou příležitosti přepadnouti slabý oddíl nebo člověka bez ochrany. Není skoro žádného způsobu upokojiti je, dokud nejsou odzbrojeni, jako byli odzbrojeni Krymští Tataři, což je neobyčejně nesnadno provésti pro panující mezi nimi dědické spory a krevní mstu. Kinžal a šavle jsou části jejich těla a dítě začíná jimi vládnouti dříve než bláboliti. Vražda u nich je pouhým pohybem tělesným. Zajatců šetří v naději na výkup, ale zacházejí s nimi s úžasnou nelidskostí, nutí je pracovati nad síly, živí je syrovým těstem, bijí, kdy jim napadne a staví k nim na stráž své chlapce, kteří mají právo za jediné slovo porubati je svými šavlemi. Nedávno chytili mírného Čerkesa, jenž vystřelil na vojáka. Omlouval se tím, že jeho ručnice již příliš dlouho byla nabita. Co dělat s takovým národem? Třeba však přece očekávati, že dobytí krajin východně od Černého moře ležících odříznuvši Čerkesy od obchodních styků s Tureckem, donutí sblížiti se s námi. Vliv kulturního pohodlí může blaze působiti k jejich zkrocení: samovar by byl vážnou novotou. Konečně jest prostředek silnější, mravnější, přiměřenější osvícenosti našeho věku: zvěstování evangelia; ale o tomto prostředku Rusko dosud ani nepřemítalo. Snášelivost sama sebou je velmi krásná věc - ale je snad apoštolování s ní neslučitelné? Byla nám snad pravda proto dána, abychom ji skryli pod kbelec? Jsme obklíčeni národy plížícími se v temnotách dětských bludů a nikdo z nás ještě nemyslil na to opásati se a jíti s mírem a křížem k ubohým bratřím, zbaveným dosud světla pravdy. Tak plníme povinnost křesťanskou? Kdo z nás, muž víry a pokory, připodobní se svatým starcům, bloudícím v pustinách Afriky, Asie, Ameriky, v hadrech, často bez obuvi, bez krovu i potravy, ale oživeným vroucí horlivostí? Jaká odměna je čeká? Obrácení sestárlého rybáře, putující rodiny divochů nebo chlapce a pak nouze, hlad, mučednická smrt. Zdá se, že pro naši chladnou lenost je lehčí místo živého slova vylévati mrtvé písmeny a posýlati němé knihy lidem neznajícím čísti, než podnikati práce a nebezpečí po příkladu starých apoštolů a novějších římsko-katolických misionářů. Umíme klidně blýskati se ve velikolepých chrámech nádhernými řečmi. Čítáme světské knihy a vážně shledáváme v prázdných výplodech závadné výrazy. Předvídám úsměch na mnohých ústech. Mnozí, srovnávajíce mé sbírky veršů s tímto čerkeským rozhorlením, pomyslí, že ne každý má právo mluviti jazykem vyšší pravdy. Já nejsem takového mínění. Pravda, jako Molierovo dobro, bere se tam, kde se na ni přijde. Čerkesové přijali mahomedánskou víru před časem ne tak dlouhým. Byli strženi činným fanatismem apoštolů koranu, mezi nimiž vynikal Mansur, člověk neobyčejný, jenž dlouho bouřil Kavkaz proti ruské vládě a konečně, byv od nás zajat, zemřel v Soloveckém klášteře. Kavkaz čeká křesťanských misionářů.

Dostihli jsme Vladikavkazu, dřívějšího Kopkoje, předsíně hor. Jest obklíčen osetinskými auly. Navštívil jsem jeden z nich a přišel jsem na pohřeb. Okolo sakly 20.1 hromadil se lid. Na dvoře stále arba, do níž zapřaženi dva voli. Příbuzní a přátelé zemřelého sjížděli se se všech stran a s hlasitým pláčem vcházeli v saklu, bijíce se pěstmi do hlavy. Ženštiny stály klidně. Mrtvého vynesli na plášti . . . .

    like a warrior taking his rest
    with his martial cloak around him 20.2, 

položili ho na arbu. Jeden z hostů vzal ručnici nebožtíkovu, sfoukl s pánve prach a položil ji podle těla. Voli se hnuli. Hosté jeli za nimi. Tělo mělo být pohřbeno v horách, třicet verst od aulu. Bohužel nikdo mi nemohl objasniti těchto obřadů.

Osetínci jsou nejbídnější plémě mezi národy obývajícími na Kavkaze, jejich ženy jsou překrásny a, jak se praví, velmi laskavy k poutníkům. U vrat pevnosti potkal jsem ženu a dceru uvězněného Osetince. Nesly mu oběd. Ohě se zdály klidné a smělé; leč při mém přiblížení se obě sklonily hlavu a zakryly se svými rozedranými čadrami. V pevnosti viděl jsem čerkeské rukojmí, bujné a krásné hochy. Dovádějí každé chvíle a vybíhají z pevnosti. Jsou držáni v žalostném stavu. Chodí v hadrech, polonazí a v odporné nečistotě. Některé jsem viděl v dřevěných kládách. Je patrno, že rukojmí, ponechaní na volnosti, nemrzí se na svůj pobyt ve Vladikavkazu.

Dělo nás opustilo. Odešli jsme s pěchotou a kozáky. Kavkaz nás pojal do své svatyně. Zaslechli jsme hluchý šumot a spatřili jsme Terek, rozlévající se různými směry. Jeli jsme po jeho levém břehu. Šumné jeho vlny uvádějí v pohyb kola nízounkých osetínských mlýnů, podobných psím boudám. Čím dále jsme se zabírali do hor, tím užší stávala se roklina. Stísněný Terek s hukotem vrhá své kalné vlny přes útesy, zahražující jeho cestu. Roklina vine se dole při jeho toku. Kamenné paty hor obemknuty jsou jeho vlnami. Šel jsem pěšky a každé chvíle zastavoval jsem se uchvácen pochmurnou krásou přírody. Čas byl pošmourný; těžká oblaka táhla se okolo černých vrcholů. Hrabě Puškin i Š. pohlížejíce na Terek vzpomínali na Imatru 21.1 a dávali přednost "řece, na severu hřímající". Ale já jsem s ničím nemohl srovnati divadla, jež se rozkládalo přede mnou.

Nevcházeje do Larsu zůstal jsem za průvodem zpět, zahleděv se na ohromné skály, mezi nimiž šplouchá Terek s nepopsatelnou bujarostí. Náhle běží ke mně voják volaje z dálky: "Nezdržujte se, vaše Blahorodí, zabijou vás." Tato výstraha svou nezvyklostí zdála se mi neobyčejně podivnou. Příčina její byla v tom, že osetínští loupežníci, bezpeční v tomto úzkém místě, střílejí přes Terek na cestovatele. Den před naším přechodem přepadli takovým způsobem generála Bekoviče, který projel mezi jejich výstřely. Na skále viděti rozvaliny nějakého zámku; jsou polepeny chatrčemi klidných Osetínců jako hnízdy vlašťovek.

V Larsu jsme se zastavili na nocleh. Našli jsme tam cestovatele Francouze, který nám nahnal strachu z nastávající cesty. Radil nám, abychom v Kobi opustili kočáry a jeli koňmo. S ním pili jsme po prvé kachetínské víno z páchnoucího budrjuku, vzpomínajíce na hostinu v Iliadě:

    "a v kozím měchu víno, útěchu naši". 

Zde jsem našel umazaný exemplář "zajatce Kavkazského" 22.1 a, přiznávám se, přečetl jsem ho s velikou zálibou. Je to všechno slabé, mladé, málo plné, ale mnoho uhodnuto a vvsloveno věrně.

Druhého dne zjitra vypravili jsme se dále. Turečtí zajatci upravovali cestu. Stěžovali si na potravu jim podávanou. Nemohli nijak přivyknout ruskému černému chlebu. To mi připomnělo slova mého přítele Š., když se vrátil z Paříže. "Zle se žije, bratře, v Paříži, není tam co jíst: černého chleba se nedoprosíš!"

Sedm verst od Larsu nalézá se Darialská strážnice. Roklina má totéž jméno. Skály s obou stran stojí jako rovnoběžné stěny. "Zde je tak úzko", píše jakýsi cestovatel, "že nejen vidíš, ale jak se ti zdá, i cítíš těsnost." Pruh nebe, jako stužka, modrá se nad vaší hlavou. Ručeje, padající s horní výšiny tenkými, rozstříknutými proudy, připomínaly mně zvláštní obraz Rembrandtův, "Uloupení Ganymedovo" 23.1. Také roklina je osvětlena úplně dle jeho vkusu. Na jiných místech Terek podmývá i samý základ skal a na cestu, jako zábradlí, navaleny jsou kameny. Nedaleko strážnice je směle přes řeku vržen můstek. Na něm stojíš jako ve mlýně. Celý můstek se právě tak třese, a Terek šumí, jako kolo, pohybující žernovem. Proti Darialu na příkré skále patrny rozvaliny pevnosti. Podání oznamuje, že v ní ukrývala se nějaká královna Daria, jež dala roklině své jméno: pohádka. Darial znamená v staroperském jazyku: brána. Dle svědectví Pliniova nacházela se zde brána Kavkazská, chybně nazývaná Kaspickou. Roklina byla uzavřena skutečnými vraty, dřevěnými, pobitými železem. Pod nimi, píše Plinius, teče řeka Diriodoris 24.1. Tu byla i zřízena pevnost k zastavení útoků divokých plemen atd. (v. Cestopis hraběte Potockého, jehož učené výzkumy jsou právě tak zajímavy, jako jeho španělské romány) 24.2.

Z Darialu vypravili jsme se ke Kazbeku. Viděli jsme Trojickou bránu (oblouk, vytvořený výbuchem prachu); pod ní šla kdysi cesta, ale nyní tam protéká Terek, jenž často mění své řečiště.

Nedaleko osady Kazbeku přejeli jsme přes Divoký úval, propasť, která v době silných dešťů se mění v prudký potok. V tu dobu byl úplně suchý a divoký toliko svým jménem.

Vesnice Kazbek nalézá se na úpatí hory Kazbek a patří knížeti Kazbekovi. Kníže, muž pětačtyřicetiletý, je postavou vyšší než Preobraženský fliglman 25.1. Našli jsmě jej v duchaně (tak se nazývají gruzinské jídelny, které jsou daleko bídnější a o nic čistší než ruské). Ve dveřích ležel nafouklý burdjuk (měch z volské kůže), roztahuje své čtyry nohy. Velikán táhl z něho čichir a položil mi několik otázek, na něž jsem odpovídal s uctivostí příslušnou jeho povolání a vzrůstu. Rozešli jsme se v dobrém přátelství.

Dojmy se rychle seslabují. Sotva minul jeden den a již šumot Tereka i jeho šeredné vodopády, již útesy a propasti nepoutaly mé pozornosti. Ovládla mě výlučně netrpělivost, dojeti do Tiflisu. Tak lhostejně jsem jel mimo Kazbek, jako jsem kdysi plul mimo Čatyrdag 25.2. Ovšem také pravda, že deštivý, mlhavý čas bránil mně spatřiti jeho sněhovou hmotu, podpírající, dle básníkových slov, klenbu nebes.

Očekávali Perského prince. V nějaké vzdálenosti od Kazbeku přišlo nám vstříc několik kolesek a znesnadnily úzkou cestu. Mezitím, co se rozjížděly ekvipáže, zjevil nám důstojník průvodu, že provází dvorního perského básníka a na mé přání představil mě Fazil-chanovi. Já jsem začal pomocí tlumočníka vzletné, orientálské přivítání; ale jak mi bylo trapno, když na mou nepřípadnou vynalézavost Fazil-chan odpovídal prostou, rozumnou uctivostí řádného člověka. "Nadál se, že mě uvidí v Petrohradě; lituje, že naši známost nelze prodloužiti" atd. Se studem přinucen jsem byl zanechati vážně žertovného tónu a zabočil jsem v obvyklé evropské fráze. To byla lekce pro naši ruskou posměvačnost. Budoucně nebudu posuzovati člověka podle jeho beranní čepice a červeně pomalovaných nehtů.

Stanice Kobi nalézá se u samé paty Krestové (Křížové) hory, přes kterou nám bylo přejíti. Zůstali jsme tam na nocleh a jali jsme se přemítati, jakým způsobem bychom dokončili ten úžasný podnik: máme-li zanechati ekvipáží a vsednouti na kozácké koně, či poslati pro osetínské voly? Pro všechen případ napsal jsem jmenem celé naší karavany oficielní prosbu Č., který byl náčelníkem zdejšího kraje, a ulehli jsme v očekávání přípřeže.

Na druhý den okolo 12 hodin zaslechli jsme šum, křik a spatřili jsme neobvyklé divadlo: 18 párů hubených, malých volů, pobízených tlupou polonahých Osetinců usilovně táhlo lehkou vídeňskou kolesku mého přítele O***. Toto divadlo ihned rozptýlilo mé pochybnosti. Rozhodl jsem se vypraviti svou těžkou Petrohradskou kolesku zpět do Vladikavkazu a jeti koňmo do Tiflisu. Hrabě Puškin nechtěl následovati mého příkladu. Rozhodl se raději zapřáhnouti celé stádo volů do své bryčky, obtížené zásobami všeho druhu, a přejel slavnostně přes sněžný hřbet. Rozešli jsme se a já jsem jel s plukovníkem Og***, jenž přehlížel zdejší cesty.

Dráha šla přes lavinu, svalivší se ku konci června r.1827. Takové případy stávají se obyčejně každých 7 let. Nesmírná spousta svalivši se zasypala údolí na celou verstu a nadržela Terek. Stráže stojící níže slyšeli úžasný rachot a spatřili, že řeka rychle opadávala a za čtvrt hodiny zcela utichla a zmizela. Terek prorval se lavinou ne dříve než za dvě hodiny. Ale pak byl hrozný!

Stoupali jsme příkře výše a výše. Naše koně vázli v sypkém sněhu, pod nímž šuměly stružky. Patřil jsem s udivením na cestu a nechápal jsem, jak je tu možná jízda kočárem.

V té chvíli zaslechl jsem dunivý rachot. "To je lavina", pravil mně pan Og***. Ohlédl jsem se a spatřil jsem stranou sněhovou hroudu, která se sesypala a zvolna sjížděla s příkrého svahu. Malé laviny nejsou zde řídky. V minulém roce jel ruský vozka po Krestovoj hoře; lavina se utrhla: strašná spousta svalila se na jeho vůz, pohltila tělegu, koně i mužíka, převalila se přes cestu a skácela se do propasti se svou kořistí. Dostihli jsme samého vrcholu hory. Zde postaven žulový kříž, starý pomník, obnovený generálem Jermolovem.

Zde cestující obyčejně vystupují z kočárů a jdou pěšky. Nedávno jel tudy nějaký cizozemský konsul: byl tak sláb, že kázal sobě zavázat oči; vedli ho pod paží a když mu sňali pásku, padl na kolena, děkoval bohu atd., což jeho průvodčí naplnilo náramným podivením.

Okamžitý přechod z hrozného Kavkazu k líbezné Gruzii je uchvacující. Jižní vzduch začíná náhle ovívati poutníka. S výše Gutgory objevuje se Kajšaurská dolina se svými obydlenými skalami, se světlou Aragvou, vinoucí se jako stříbrná stuha; a vše to ve zmenšeném zjevu, na dně tříverstové propasti, po které vede nebezpečná cesta.

Sestupovali jsme v dolinu. Mladý měsíc ukázal se na jasném nebi. Večerní vzduch byl tichý a teplý. Nocoval jsem na břehu Aragvy v domě pana Č. Druhého dne rozloučil jsem se s laskavým hostitelem a vypravil se dále.

Zde začíná Gruzie: Světlé doliny, porosené veselou Aragvou, nastoupily místo pošmurných roklin a hrozného Tereku. Namísto holých útesů viděl jsem okolo sebe zelené hory a ovocné stromy. Vodovody dokazovaly přítomnost vzdělanosti. Jeden z nich překvapil mě dokonalým optickým klamem: voda, zdá se, teče po hoře zdola vzhůru.

V Pajsanauru zastavil jsem se k vůli výměně koní. Tu jsem se setkal s ruským důstojníkem, provázejícím Perského prince. Brzy jsem zaslechl zvuk zvonečků a celá řada mulů, přivázaných jeden k druhému a obtěžkaných nákladem prošla po silnici. Šel jsem pěšky, nedočkav se koní, a půl versty od Ananura při záhybu silnice potkal jsem Chozrev-Mirzu. Jeho kočáry stály. On sám vyhlédl ze své kolesky a kynul mi hlavou. Několik hodin po našem setkání přepadli prince horalé. Zaslechnuv svištění kulí Chozrev vyskočil ze svého kočáru, sedl na koně a ujel. Rusové, kteří byli u něho, podivili se jeho odvaze. Příčina byla v tom, že mladý Asiat nezvyklý kočáru viděl v něm spíše pasť nežli útočiště.

Došel jsem do Ananura necítě žádné únavy. Moji koně nepřicházeli. Řeklo se mi, že do města Dušeta nezbývá více než 10 verst a já jsem se zase vypravil pěšky. Ale nevěděl jsem, že cesta jde do kopce. Těch deset verst vydalo za dobrých dvacet.

Nastal večer; šel jsém ku předu stoupaje stále výše a výše. Zblouditi s cesty nebylo možno; ale hlinité bláto, tvořené prameny, sahalo mně místy po kolena. Unavil jsem se nesmírně. Temnoty přibývalo. Slyšel jsem vytí a štěkot psů a radoval jsem se představuje si, že město je nedaleko. Ale mýlil jsem se: štěkali to psi gruzínských pastýřů a vyli šakali, zvířata v tom kraji obyčejná. Proklínal jsem svou netrpělivost, ale nebylo pomoci. Konečně i spatřil jsem ohně a okolo půlnoci ocitl jsem se u domů, zastíněných stromy. První člověk, kterého jsem potkal; nabídl se, že mě dovede k veliteli města a žádal za to ode mne abaz. Mé objevení se u městského velitele, starého gruzínského důstojníka, vyvolalo velké účinky. Žádal jsem, předně, pokoj, kde bych se mohl svléci, za druhé, sklenici vína, za třetí abaz pro svého průvodce. Velitel nevěděl, jak mě má přijmout a díval se na mne rozpačitě. Vida, že nepospíchá splniti mých proseb, začal jsem ae před ním svlékati, prose za odpuštění "de la liberte grande". Na štěstí našel jsem v kapse poukázku na přípřež, která dokazovala, že jsem pokojný cestovatel a nikoliv Rinaldo Rinaldini. Blahoslavený papír měl ihned své účinky: pokoj mně byl vykázán, sklenice vína přinesena a vydán abaz mému průvodci s otcovskou domluvou za jeho zištnost, urážlivou pro gruzínské pohostinství. Vrhl jsem se na divan doufaje, že po svém statečném výkonu usnu bohatýrským snem, ale ani pomyšlení! Blechy, které jsou daleko nebezpečnější šakalů, přepadly mne a po celou noc mi nedaly pokoje. Zrána objevil se u inne můj sluha a oznámil, že hrabě Puškin šťastně se přepravil pomocí volů přes sněhové hory a přibyl do Dušetu. Bylo třeba si pospíšit! Hrabě Puškin i Š. navštívili mě a navrhli, abychom se vypravili zase společně na cestu. Opustil jsem Dušet s příjemnou myšlenkou, že budu nocovati v Tiflisu.

Cesta byla také příjemná a malebná, ačkoliv jsme zřídka spatřili stopy lidských sídel. Několik verst od Garciskala překročili jsme Kuru po starém mostě, památníku římských pochodů, a rychlým klusem, časem i tryskem jeli jsme k Tiflisu, kde jsme se nepozorovaně ocitli v jedenáct hodin večer. Tiflis. - Lidové lázně. - Beznosý Hassan. - Gruzínské mravy. - Písně. - Kachetínské víno. - Příčina vedra. - Drahota. - Popis města. - Odjezd z Tiflisu. - Gruzínská noc. - Pohled na Arménsko. - Dvojí přechod. - Arménská ves. - Gergery. - Gribojedov. - Bouře na horách. - Nocleh v Gumrách. - Ararat. - Hranice. - Turecké pohostinství. - Kars. - Arménská rodina. - Odjezd z Karsu. - Tábor hr. Paskeviče.

Zůstal jsem v hostinci; druhého dne vypravil jsem se do slavných Tifliských lázní. Město se jevilo lidnatým. Asiatské stavby a bazar připomínaly Kišeněv. Po úzkých, křivých uliuích běželi osli s nákladními koši; arby se zapřaženými voly zahrazovaly cestu. Arméni, Gruzinci, Čerkesové, Peršané tísnili se na nepravidelném náměstí; mezi nimi projížděli mladí ruští úředníci na karabašských hřebcích. Při vchodu do lázní seděl držitel, starý Peršan. Otevřel mi dvéře; vešel jsem v rozsáhlou síň, a co jsem spatřil? Více než padesát ženštin, mladých a starých, polooblečených a zcela neoblečených, scdíce i stojíce svlékaly se, oblékaly se na lavicích, rozestavených okolo stěn. Zastavil jsem se. "Pojďme, pojďme", pravil mně hospodář: "dnes je úterek, ženský den. Nic nevadí, žádné neštěstí." Ovšem, žádné neštěstí, odvětil jsem mu, naopak. Objevení se mužů nezpůsobilo žádného dojmu. Smály se a hovořily dále mezi sebou. Ani jedna nespěchala zakryti se svou čardou; ani jedna nepřestala se svlékat. Zdálo se, jako bych byl vešel neviditelný. Mnohé z nich byly opravdu překrásny a odůvodňovaly fantasii T. Moora:

    - a lovely Georgian maid,
    with all the bloom, the freshened glow
    of her own country maiden's looks,
    when warm they rise from Teflis brooks. 33.1

Za to neznám nic odpornějšího nad gruzinské stařeny: to jsou čarodějnice.

Peršan mě uvedl do lázní: vřelý pramen železosirnatý tekl v hlubokou vanu, vytesanou ve skále. Jak živ jsem nespatřil ani v Rusku ani v Turecku ničeho rozkošnějšího nad Tifliské lázně. Popíšu je dopodrobna.

Majitel přenechal mě k obsluze tatarskému lázeňskému. Musím přiznat, že byl bez nosu, ale to nebránilo, aby byl mistrem ve svém povolání. Hassan (tak se nazýval beznosý Tatařín) započal tím, že mě rozložil po teplé kamenné podlaze, načež mi začal lámat údy, vytahovat klouby, bíti mě silně pěstí: necítil jsem ani nejmenší bolesti, nýbrž podivné ulehčení. (Asiatští lazebníci přitom bývají někdy jako u vytržení: skáčí vám na plece, klouzají nohama po bedrách, a tančí vám po zádech na bobku e sempre bene.) Potom dlouho mě třel srstnatou rukavicí a silně popleskav teplou vodou začal mě umývat namydleným, plátěným měchýřem; pocit nepopsatelný: horké mýdlo vás oblévá jako vzduch! NB. Srstnatá rukavice a plátěný měchýř musí se bez odporu přijati do ruských lázní; znalci budou za takové nové zařízení vděčni.

Po měchýři pustil mě Hassan do vany; a tím se ceremonie skončila.

V Tiflise doufal jsem nalézti Rajevského; ale seznav, že pluk jeho se dal již na pochod, rozhodl jsem se prositi hraběte Paskeviče o dovolení přijeti k armádě.

V Tiflise jsem strávil okolo dvou neděl a seznámil se s tamnější společností: Sankovskij, vydavatel "Tifliských vědomostí" vypravoval mi mnoho zajímavého o zdejším kraji, o knížeti Cicianovi, o A. P. Jermolovi a j. Sankovskij miluje Gruzii a věští jí skvělou budoucnost.

Gruzie dala se pod ochranu Ruska r. 1783, což nezabránilo slavnému Agovi Mohamedu dobýti a zbořiti Tiflis a odvésti 20.000 obyvatel do zajetí (r. 1795). Gruzie přešla pod žezlo císaře Alexandra r. 1802. Gruzinci jsou národ bojovný. Dokázali svou statečnost pod našimi prapory. Jich duševní vlohy čekají lepšího vzdělání. Jsou vůbec povahy veselé a společenské. O svátcích muži pijí a toulají se po ulicích. Černoocí hoši zpívají, skáčí a metají kozelce; ženštiny tančí lezginku.

Hlas gruzínských písní je příjemný; přeložili mně jednu z nich slovo za slovem: je složena, jak se zdá, v novější době; jest v ní jakýsi orientalský nesmysl, který má svou poetickou důstojnost. Zní takto:

"Duše, nedávno zrozená v ráji! Duše, stvořená k mému štěstí! Od tebe, nesmrtelná, očekávám života.

Od tebe, vesno kvetoucí, luno dvounedělní, od tebe, můj strážný anděle, od tebe očekávám života.

Ty svítíš lícem a obveseluješ úsměvem. Nežádám si vládnouti světem, žádám tvého pohledu. Od tebe očekávám života.

Horská růže, osvěžená rosou! Vyvolená milenko přírody! Tichý, utajený poklade! Od tebe očekávám života!"

Gruzínci pijí - ale ne po našem způsobu a jsou podivuhodně silni. Jejich vína nesnesou vývozu a rychle se kazí; ale na místě jsou znamenitá. Kachetínské a karabašské se několikrát vyrovná burgundskému. Víno chovají v maranach, ohromných to džbánech, zapuštěných do země. Odkrývají je se slavnostními obřady. Nedávno ruský dragon, odkryvši tajně takový džbán, upadl do něho a utonul v kachetínském víně jako nešťastný Clarence v sudě malagy 36.1.

Tiflis nalézá se na březích Kury v dolině, obklíčené kamenitými horami. Zakrývají jej se všech stran proti větrům a rozpálí-li se na slunci, nezahřívají ale vaří nehybný vzduch. To je příčina nesnesitelného vedra, panujícího v Tiflise, nehledě k tomu, že město leží také jen na 41. stupní šířky. Samo jeho jméno (Tbimikalar) znamená horké město.

Větší část města vystavěna asiatsky: nízké domy, ploské střechy. V severní části zvedají se domy evropské architektury a okolo nich začínají se tvořiti pravidelná náměstí. Bazar je rozdělen na několik řad; krámky jsou plny tureckých a perských výrobků, dosti levných, posuzujeme-li podle všeobecné drahoty. Zbraň tifliská se na celém východě draho cení. Hrabata S. a V., kteří zde mají pověst bohatýrů, obyčejně zkoušeli zde své nové šavle přetínajíce jedním rozmachem na dvé berana nebo utínajíce hlavu býku.

V Tiflisu hlavní část obyvatelstva tvoří Arméni: v r. 1825 bylo jich tu do 2500 rodin. V době nynějších válek jejich číslo se ještě zvětšilo. Gruzínských rodin počítá se do 1500. Rusové se nepokládají za zdejší obyvatele. Vojáci, následkem své povinnosti, žijí v Gruzii, protože jim tak rozkázáno. Mladí titulární radové přijíždějí sem za úřadem asesorským, tak vytouženým. Tito i oni dívají se na Gruzii jako na místo vyhnanství. Tifliské ponebí, říká se, není zdrávo. Zdejší horečky jsou hrozné. Léčí se rtutí, jejížto užívání je neškodno pro vedro. Lékaři krmí jí své nemocné beze všeho svědomí. Generál S., praví se, zemřel z toho, že jeho domácí lékař, jenž přijel s ním z Petrohradu, lekl se dose, navrhované zdejšími lékaři, a nedal ji nemocnému. Zdejší zimnice podobají se krymským a multánským a léčí se stejným způsobem.

Obyvatelé pijí kurskou vodu, kalnou ale příjemnou. Ve všech pramenech a studních voda silně páchne sírou. Ostatně se zde tak všeobecně užívá vína, že nedostatek vody by se ani nezpozoroval.

V Tiflise naplnila mě podivem malá cena peněz. Projev povozem dvěma ulicemi a propustiv vozku po půlhodině, musil jsem mu zaplatit dva rubly ve stříbře. Myslil jsem zpočátku že chtěl využíti neznalosti nového příchozího; ale řekli mně, že cena je přesně taková. Vše ostatní je v stejném poměru drahé.

Jezdili jsme v německou kolonii a tam jsme obědvali. Pili jsme pivo tam vyráběné, chuti velmi nepříjemné a platili jsme velice draho velmi špatný oběd. V mém hostinci živili mě také draho a špatně. P.S., známý gastronom, pozval mě jednou na oběd; na neštěstí u něho roznášeli jídla dle úředních hodností a za stolem seděli angličtí důstojníci v generálských epauletách. Sluhové obnášeli jídlo kolem mne s takovou horlivostí, že jsem vstal od stolu hladov. Vem čert tifliského gastronoma. Čekal jsem netrpělivě rozhodnutí o mém zúčastnění se. Konečně dostal jsem lístek od Rajevského. Psal mně, abych pospíšil ke Karsu, protože za několik dní vojsko musí táhnouti dále. Vyjel jsem tedy na druhý den.

Jel jsem koňmo, vyměňuje koně na kozáckých strážnicích. Okolo mne byla země spálená žárem. Gruzínské vesnice zdály se mi z dálky překrásnými zahradami, ale přijížděje k nim viděl jsem několik bídných saklí, zastíněných zaprášenými topoli. Slunce zapadlo, ale vzduch byl stále ještě horký:

    Noci žárné!
    Hvězdy čarné!

Měsíc svítil; vše bylo ticho; jedině dusot mého koně rozléhal se noční tišinou. Jel jsem dlouho nepotkávaje známek života. Konečně jsem spatřil osamělou saklu. Začal jsem klepati na dvéře. Vyšel hospodář. Požádal jsem o vodu, zprvu rusky, pak tatarsky. Nerozuměl mi. Podivná bezstarostnost! "Třicet verst od Tiflisu a na cestě do Persie a do Turecka nerozuměl ni slova ani rusky ani tatarsky. Přenocovav na kozácké strážnici vypravil jsem se za svítání dále. Cesta vedla horami a lesem. Potkal jsem cestující Tatary; mezi nimi bylo několik ženštin. Seděly na koních obaleny čadrami; bylo jim viděti jenom oči a podpatky.

Začal jsem stoupati na Bezobdal, horu dělící Gruzii od staré Armenie. Široká cesta, zastíněná stromy, vine se okolo hory. Na vrcholu Bezobdalu projel jsem malou roklinou, nazvanou, tuším, Vlčí branou, a ocitl jsem se na skutečné hranici Gruzie. Objevily se mi nové hory, nový obzor; pode mnou rozkládaly se travnaté, zelené nivy. Pohlédl jsem ještě jednou na opálenou Gruzii a začal jsem sjížděti po srázném sklonu hory k svěžím rovinám Armenie. S nepopsatelnou radostí jsem zpozoroval, že vedro se náhle zmírnilo: bylo to jiné ponebí.

Můj sluha s nákladními koňmi zůstal zpátky za mnou. Jel jsem v kvetoucí pustině, obklíčené v dálce horami. V roztržitosti projel jsem mimo strážnici, kde jsem měl vyměniti koně. Minulo více než šest hodin a začal jsem se diviti vzdálenosti stanice. Spatřil jsem stranou hromady kamení podobné saklám a vypravil jsem se k nim. Vskutku, přijel jsem do arménské vesnice. Několik ženštin v pestrých hadrech sedělo na ploché střeše podzemní sakly. Vyjevil jsem jim jaksi taksi své myšlenky. Jedna z nich sestoupila do sakly a přinesla mi sýra a mléka. Oddychnuv sobě několik minut pustil jsem se dále a na vysokém břehu řeky viděl jsem proti sobě pevnost Gergery. Tři potoky s šumem a s pěnou vrhaly se dolů s vysokého břehu. Přejel jsem přes řeku. Dva voli, zapřažení v arbu, vystupovali po příkré cestě. Několik Gruzínů doprovázelo arbu. "Odkud jedete?" otázal jsem se jich. Z Teheránu. - "Co vezete?" - Gribojeda. - Bylo to tělo zabitého Gribojedova, které provázeli do Tiflisu.

Nepomyslil jsem si, že setkám se ještě někdy s naším Gribojedovem! Rozloučil jsem se s ním minulého roku v Petrohradě před jeho odjezdem do Persie. Byl smuten a měl zvláštní předtuchy. Chtěl jsem ho tenkráte upokojit, on mně pravil: "Voas ne connaisse pas ces gens-la: vous verrez qu'il faudra jouer des couteaux 41.1." Předpokládal, že příčinou krveprolití bude smrt šachova a nesvornost jeho sedmdesáti synů. Ale přestárlý šach jest ještě živ a prorocká slova Gribojedova se splnila. Zahynul pod perskými kinžály jako oběť nevědomosti a věrolomnosti. Znešvařené jeho tělo, byvši tři dny hříčkou Teheránské luzy, bylo poznáno jen podle ruky, jež jednou prostřelena byla kulí z pistole.

Seznámil jsem se s Gribojedovem r. 1817. Jeho melancholická povaha, rozlobená mysl, jeho dobrodušnost, slabosti a vady, jež nezbytně provázejí člověka - všechno na něm bylo neobyčejně poutavé. Jsa od narození stejně ctižádostiv jako nadán byl dlouho opleten sítěmi drobných nesnází a neznámostí. Schopnost státnická zůstávala v něm neupotřebena; nadání básnické nebylo uznáno; ba i jeho chladná a skvělá chrabrost zůstávala nějaký čas v podezření. Několik druhů znalo jeho cenu a vídali nedůvěřivý úsměv, ten hloupý, nesnesitelný úsměv, když se jim událo mluviti o něm jako o čluvěku neobyčejném. Lidé věří toliko slávě a nechápou, že se mezi nimi může nacházeti nějaký Napoleon, jenž nevelel ani jedné četě myslivců nebo druhý Descartes, jenž nenapsal ani jedné řádky do "Moskevského telegrafu". Ostatně naše uznání za slavné vyplývá snad ze samolibosti: ke vzniku slávy přispívá i náš hlas.

Život Gribojedův byl zatemněn některými mraky : následky prudkých vášní a mocných poměrů. Pocítil nevyhnutelnost súčtovati jednou na vždy se svou mladostí a přeměnil náhle svůj život. Rozloučil se s Petrohradem a s prázdnou roztržitostí odejel do Gruzie, kde strávil osm let v osamělé, nepřetržité práci. Jeho návrat do Moskvy r. 1824 byl převratem v jeho osudu a začátkem nepřetržitých úspěchů. Jeho rukopisná veselohra Gore ot uma způsobila nepopsatelný účinek a postavila jej náhle vedle našich prvních básníků. Po nějakém čase na to jeho dokonalá znalost toho kraje, kde se začíuala válka, otevřela mu novou dráhu; byl označen za vyslance. Přijev do Gruzie oženil se s tou, kterou miloval ... Neznám ničeho závidění hodnějšího mad poslední léta bouřlivého jeho života. Sama smrt, zastihnuvší jej uprostřed smělého, nerovného boje, neměla pro Gribojedova nic hrozného, nic trapného 43.1. Byla okamžitá a překrásná. Jaká škoda, že Gribojedov nezanechal svých zápisků! Napsati jeho biografii bylo by dílem pro jeho soudruhy; ale vynikající lidé u nás mizí, nezanechávajíce po sobě stop. Jsme líni a málo zvědavi.

V Gergerách jsem potkal B., který, jako já, jel k armádě. B. cestoval se všemi možnými libůstkami. U něho jsem poobědval jakoby v Petrohradě. Ustanovili jsme cestovati společně; ale demon netrpělivosti mne zase ovládl. Můj sluha prosil mne o dovolení, aby si mohl oddechnouti. Vypravil jsem se bez průvodce. Cesta byla stále stejná a úplně bezpečna.

Přejev přes horu a sestupuje v dolinu, zastíněnou stromovím, spatřil jsem minerálný pramen, tekoucí napříč přes cestu. Zde setkal jsem se s arménským knězem, jedoucím do Achalciku z Erivaně. "Co nového v Erivani?" otázal jsem se ho. - V Erivani je mor, odpovídal on; - a co je slyšeti o Achalciku? - "V Achalciku je mor" odpovídal jsem mu já. Vyměnivše tyto příjemné zprávy rozešli jsme se.

Jel jsem středem úrodných niv a kvetoucích luhů. Obilí se vlnilo, čekajíc na srp. Liboval jsem si v krásné zemi, jejížto úroda vešla na východě v přísloví. K večeru jsem dorazil do Perniky. Tam byla kozácká strážnice. Úředník mi předpověděl bouři a radil, abych zůstal na nocleh; ale já jsem chtěl každým pádem téhož dne dostihnouti do Gumrů.

Nastával mně přechod přes nevysoké hory, přirozenou hranici Karsského pašalíku. Nebe pokryto bylo mraky; doufal jsem, že vítr, který od hodiny k hodině se vzmáhal, je rozežene. Ale déšť začal krápati a padal stále prudčeji a hustěji. Od Perniky do Gumrů čítá se dvacetsedm verst. Přitáhl jsem řemeny své burky, natáhl bašlík přes čepici a poručil se Prozřetelnosti.

Uplynulo více než dvě hodiny. Déšť nepřestal. Voda proudem se lila z mého pláště, jemuž přibylo váhy, i z bašlíku, napitého deštěm. Konečně chladný potůček začal se prodírati za můj krční šátek a brzy mě promočil déšť do poslední niti. Noc byla tmavá. Kozák jel napřed, ukazuje cestu. Začali jsme stoupati na hory. Mezi tím déšť ustal a mraky se rozptýlily. Do Gumrů zbývalo deset verst. Vítr volně dující byl tak silný, že za čtvrt hodiny mě dokonale osušil. Myslel jsem, že neujdu horečce. Konečně jsem dostihl Gumrů okolo půlnoci. Kozák mě přivedl přímo k strážnici. Zastaviti jsme se u stanu, do něhož jsem spěšně vešel. Tu našel jsem dvanáct kozáků, spících jeden vedle druhého. Učinili mně místo: já převalil jsem se na burku necítě sebe sama od únavy. Ten den jsem projel 75 verst. Usnul jsem jako zabitý.

Kozáci mě zbudili zjitra. První mou myšlenkou bylo: neležím-li v zimnici? Ale pocítil jsem, že jsem, chvála Bohu, zdráv; nebylo ani stopy nejen po bolesti ale ani únavy. Vyšel jsem ze stanu na svěží, jitřní vzduch. Slunce vycházelo. Na jasném nebi bělala se sněhová dvojhlavá hora. "Jaká je to hora?" otázal jsem se, protahuje údy, a uslyšel jsem za odpověď: To je Ararat. Jak silný účinek má zvuk slova! Dychtivě hleděl jsem na biblickou horu, viděl koráb, přirazivší k jejímu vrcholu s nadějí na obnovení a život, - i havrana a holubici vylétající, symboly trestu a smíření ... .

Kůň můj byl připraven. Vyjel jsem s průvodcem. Jitro bylo překrásné. Slunce svítilo. Jeli jsme po širokém luhu, po husté, zelené trávě, porosené rosou i krůpějemi včerejšího deště. Před námi blyštila se říčka, přes kterou jsme se museli přepraviti: "To je Arpačaj", pravil mně kozák. Arpačaj! Naše hranice! To nebylo méně významné než Ararat. Cválal jsem k řece s nevyslovitelným citem. Neviděl jsem ještě nikdy cizí země. Hranice měla pro mne něco tajemného; od dětských let cestování bylo mým oblíbeným snem. Dlouho jsem vedl potom život kočující, bloudil brzo po jihu, brzo po severu a nikdy ještě jsem se nevyrval s území neobsáhlého Ruska. Vesele jsem vjel do významné řeky a dobrý kůň vynesl mě na Turecký břeh. Ale ten břeh byl už vydobyt; nalézal jsem se stále ještě v Rusku.

Do Karsu zbývalo mi ještě 75 verst. K večeru doufal jsem spatřiti náš tábor. Nezastavoval jsem se nikde. V polovici cesty v arménské vesnici, vystavěné v horách na břehu říčky, snědl jsem místo oběda proklatý čjurek, arménský chléb, upečený v podobě buchty, na polo s popelem, po němž tak toužili turečtí zajatci v Darjalské roklině. Byl bych draze zaplatil kousek ruského, černého chleba, který jim byl tak protivný. Provázel mě mladý Turek, úžasný mluvka. Po celou cestu žvanil po turecku nestaraje se o to, zdali mu rozumím čili nic. Napínal jsem pozornost, abych ho uhodl. Zdálo se, že spílal Rusům a přivyknuv vídati je všechny v uniformách, pokládal mě dle šatu za cizince. Náhodou přijel nám vstříc ruskv důstojník. Jel z našeho táhora a zjevil mně, že armáda se již hnula od Karsu. Nemohu popsati svého zoufalství: myšlenka, že se musím vrátiti do Tiflisu, nadarmo se týrav v pustém Arménsku, mě dočista ubíjela. Důstojník odejel svým směrem. Turek začal opět svůj monolog; ale mně už málo bylo po něm. Přeměnil jsem poklus v rychlý cval a s večerem přijel jsem do turecké vesniee, nacházející se dvacet verst od Karsu.

Seskočiv s koně chtěl jsem vejíti v první saklu; ale ve dveřích objevil se hospodář a odstrčil mě s nadávkou. Odpověděl jsem na jeho přivítání bičíkem. Turek se rozkřiknul, lid se sběhl. Můj průvodce, jak se zdá, zastal se mne. Ukázali mně karavanseraj; vešel jsem ve velikou saklu, podobnou chlévu. Nebylo místa, kde bych mohl rozestřít svou burku. Jal jsem se žádati koně. Přišel ke mně turecký stařešina. Na všechny jeho nesrozumitelné řeči odpovídal jsem jenom: verbana at (dej mi koně). Turci nesouhlasili. Konečně jsem se dovtípil ukázati jim peníze (čímž jsem měl započíti). Kůň byl hned přiveden a dali mně průvodce.

Jel jsem širokou dolinou, obklopenou horami. Brzy jsem zahlédl Kars, bělající se na jedné z nich. Můj Turek ukazoval mi na něj opakuje: "Kars, Kars!" a pustil svého koně tryskem; jel jsem za ním, trápen neklidem; mé účastenství mělo se rozhodnouti v Karsu. Tam musel jsem poznati, kde se nachází náš tábor a budu-li míti ještě možnost dohoniti armádu. Mezitím pokrylo se nebe mračny a déšť znova začal; ale já jsem ho už nedbal.

Vjeli jsme do Karsu. Dojížděje ke bráně zdi zaslechl jsem ruský buben: bili čepobití. Voják na stráži přijal ode mne bilet a odešel k veliteli. Stál jsem v dešti okolo půlhodiny. Konečně mne pustili. Kázal jsem průvodci, aby mě přímo vedl do lázní. Projeli jsme křivými a příkrými ulicemi; koně klouzali po bídné turecké dlažbě. Zastavili jsme se u jednoho domu dosti šeredného vzezření. To byly lázně. Turek slezl s koně a jal se tlouci na dvéře. Nikdo neodpovídal. Déšť lil se na mne proudem. Konečně z blízkého domu vyšel mladý Armén a pohovořiv s mým Turkem pozval mě k sobě vyjadřuje se dosti čistou ruštinou. Vedl mě po úzkých schodech do druhého patra svého domu. V komnatě, opatřené nízkými divany a vetchými koberci seděla stařena, jeho matka. Přistoupila ke mně a políbila mně ruku. Syn kázal jí rozdělati oheň a připraviti mně večeři. Svlékl jsem se a usedl jsem před ohněm. Vešel mladší bratr hospodářův, hoch sedmnáctiletý. Oba bratří bývali v Tiflise a pobývali v něm po několik měsíců. Pravili mně, že naše vojska odtáhla den předtím a že náš tábor se nalézá dvacet pět verst od Karsu. Upokojil jsem se zúplna. Stařena mně brzy připravila. skopovinu s cibulí, která se mi zdála býti vrcholem kuchařského umění. My všichni jsme ulehli k spánku v jedné komnatě; já jsem se rozložil proti uhasínající peci a usnul jsem v příjemné naději, že druhý den uvidím tábor hraběte Paskeviče.

Zrána šel jsem prohlížet město. Mladší z mých hostitelů podjal se úlohy býti mým ciceronem. Prohlížeje opevnění a citadellu, vystavěnou na nepřístupné skále, nechápal jsem, jak jsme se mohli zmocniti Karsu. Můj Armén vykládal mi, jak uměl, válečné události, kterých sám bvl svědkem. Zpozorovav při něm zálibu ve válce navrhl jsem mu, aby se mnou jel k armádě. Souhlasil ihned. Poslal jsem ho pro koně. Za půl hodiny vyjel jsem z Karsu a Artemij (tak nazýval se můj Armén) už poskakoval vedle mně na tureckém hřebci, s pružným kopím v ruce, s kinžalem za pasem, blouzně o Turcích a bitvách.

Jel jsem zemí, všude osetou obilím; vůkol bylo viděti vesnice, ale byly pusty: obyvatelé se rozutekli. Cesta byla překrásná, v bahnitých místech vydlážděna; přes ručeje zřízeny byly kamenné mosty. Země se znatelně zvedala; přední chlumy hřbetu Sagan-lu (dřevního Tauru) začínaly se objevovati. Minuly asi dvě hodiny. Vyjel jsem na příkrou vyvýšeninu a náhle jsem spatřil náš tábor, rozložený na břehu Kars-čaje; za několik minut byl jsem už ve stanu Rajevského. Přechod přes Sagan-lu. - Přestřelka. - Život v táboře. - Jazidové. - Utkání se seraskirem Arzrumským. - Rozbořená sakla.

Přijel jsem včas. Téhož dne (13. června) obdrželo vojsko rozkaz táhnouti kupředu. Obědvaje u Rajevského slyšel jsem mladé generály posuzovati postup, který jim byl předepsán. Generál Burcov byl odeslán vlevo po hlavní silnici arzrumské přímo proti tureckému táboru, kdežto všechno ostatní vojsko mělo táhnouti pravou stranou k obklíčení nepřítele.

V pět hodin vojsko vytáhlo. Jel jsem s nižegorodským dragounským plukem hovoře s Rajevským, s kterým jsem se už několik let neviděl. Nastala noc; zastavili jsme se v dolině, kde celé vojsko mělo odpočinek. Zde jsem měl čest býti představen hraběti Paskevičovi.

Našel jsem hraběte doma, před táborovým ohněm, obklopeného svým štábem. Byl vesel a přijal mě vlídně. Neobeznámen s uměním vojenským neměl jsem tušení, že osud pochodu rozhodoval se v tu minutu. Zde jsem spatřil našeho Volchovského, zaprášeného od noh do hlavy, zarostlého vousem, unaveného starostmi. Našel nicméně čas pobesedovat se mnou jako starý soudruh. Zde jsem viděl i M. P., raněného v předešlém roce. Jest milován a vážen jako slavný druh a statný voják. Mnozí z mých starých přátel mě obklopovali. Jak se změnili! Jak rychle ubíhá čas.

    Heu fugaces, Posthume, Posthume
    labuntur anni... 51.1

Vrátil jsem se k Rajevskému a přenocoval u něho ve stanu. Uprostřed noci vzbudily mě hrozné křiky: bylo možno si pomyslit, že nepřítel učinil nenadálé přepadnutí. Rajevský poslal seznat příčinu poplachu. Několik tatarských koní, přetrhavše provazy, běhalo po táboře a muselmané (tak se říká Tatarům, sloužícím v našem vojsku) je chytali.

Za svítání se vojsko zvedlo. Jeli jsme k horám, porostlým lesem. Vjeli jsme do rokliny. Dragouni hovořili mezi sebou: "Dívej se, bratře, drž se - jak do nás pustí kartáče." Skutečně, poloha byla přízniva zálohám; ale Turci, odvráceni na druhou stranu pohybem generála Burcova, nevyužili své výhody. Prošli jsme šťastně nebezpečnou roklinu a stanuli jsme na vrcholu Sagan-lu, deset verst od nepřátelského tábora.

Příroda kolem nás byla zasmušilá. Vzduch byl chladný, hory pokryty smutnými sosnami. Sníh ležel v propastech.

    ... nec Armeniis in oris,
    amice Valgi, stat glacies iners
    menses per omnes ... . 52.1

Sotva jsme stačili si oddechnout a poobědvat, když jsme zaslechli střelbu z pušek. Rajevský poslal vyzvědět. Donesli mu zprávu, že Turci začali přestřelku proti našim předním piketám. Jel jsem se Semičevem podívat se na nový pro mne obraz. Potkali jsme raněného kozáka: seděl, kolébaje se v sedle, bled a zakrvácen. Dva kozáci ho podpírali. Mnoho Turků? otázal se Semičev. - "Jak prasat se jich valí, vaše blahorodí", odpovídal jeden z nich. Projevše roklinou spatřili jsme náhle na svahu hory okolo dvou set kozáků, sestrojených v útočnou linii a nad nimi kolem pěti set Turků. Kozáci zvolna ustupovali; Turci útočili s velikou odvahou, mířili na dvacet kroků a vystřelivše uháněli zpět. Jejich vysoké čalmy, krásné dolomany a blyštící se postroj koní činily ostrý kontrast s modrými uniformami a prostým postrojem kozáků. Patnáct našich lidí bylo už raněno. Podplukovník Basov poslal pro pomoc. V té době on sám byl raněn do nohy. Kozáci na chvíli uvedeni ve zmatek, ale Basov sedl opět na koně a zůstal ve svém velení. Posila přichvátala. Turci spatřivše ji ihned zmizeli zanechávajíce na hoře nahý trup kozáka s usečenou hlavou a údy. Turci posýlají usečené hlavy do Cařihradu a smočivše si dlaně v krvi otiskují je na svých praporech. Výstřely utichly. Orlové, průvodci vojsk, zvedli se nad horu vyhlížejíce sobě s výše kořisť. V tom čase ukázal se dav generálů a důstojníků: hrabě Paskevič přijel a vypravil se na horu, za kterou se Turci skryli. Byli podepřeni čtyřmi tisíci jezdci, ukrytými v houští a roklinách. S vrcholu hory objevil se nám turecký tábor, oddělený od nás roklinami a vyšinami. Vrátili jsme se pozdě. Projížděje naším táborem viděl jsem naše raněné, z nichžto pět zemřelo též noci a na druhý den. Večer navštívil jsem mladého Osten-Sakena, raněného téhož dne v jiné bitvě.

Život v táboře se mi velice zalíbil. Za svítání probouzelo nás dělo. Spánek ve stanu je podivuhodně zdravý. Při obědě zapíjeli jsme asiatský šašlík anglickým pivem a šampaňským, ochlazeným v taurském sněhu. Naše společnost byla rozmanitá. Ve stanu generála Rajevského scházeli se begové muselmanských pluků a besedovalo se prostřednictvím tlumočníka. V našem vojsku nacházeli se i národové našich zakavkazských oblastí a obyvatelé zemí, nedávno vydobytých. Mezi nimi pozoroval jsem se zvědavostí Jazidy, kteří na východě mají pověst ctitelů ďáblových. V počtu okolo tří set rodin obývají na úpatí Araratu. Uznali vládu ruského císaře. Jejich náčelník, vysoký, šeredný muž v červeném plášti a černé čepici přicházel někdy s poklonou ku generálu Rajevskému, náčelníku vší jízdy. Snažil jsem se poznati od Jazuda pravdu o jejich víře. K mým otázkám odpovídal, že vypravování, jakoby Jazidové se klaněli satanu, je prázdná báchorka; že oni věří v jediného boha, že podle jejich zákona proklínati ďábla, pravda, pokládá se za neslušné a nevděčné, neboť on je nyní nešťasten, ale časem může být osvobozen, neboť nelze klásti hranic milosrdenství Allahovu. To objasnění mne uspokojilo. Byl jsem náramně rád, že Jazidové se neklaní satanu a jich poblouzení se mi zdálo již mnohem odpustitelnější.

Můj sluha objevil se v táboře tři dny po mně. Přijel spolu s vozatajstvem, které před očima nepřátel šťastně se spojilo s armádou. NB. Po celou dobu pochodu ani jedna arba z našeho mnohopočetného obozu nebyla uchvácena od nepřítele. Pořádek, s jakým oboz následoval za vojskem, byl v skutku podivuhodný.

17. června ráno zaslechli jsme opět střelbu a za dvě hodiny spatřili jsme Karabašský pluk vracející se s osmi tureckými prapory; plukovník Frideriks utkal se s nepřítelem, jenž se ohradil za kamennými valy, vypudil jej a zahnal; Osman-paša, ktery velel jízdě, sotva se mohl zachránit.

18. června tábor se hnul na jiné místo. 19., sotvaže nás dělo zbudilo, uvedeno vše v táboře v pohyb. Generál odejel ke svým strážím. Pluky se řadily; důstojníci se postavili ke svým oddělením. Zůstal jsem sám, nevěda v kterou stranu jeti a pustil jsem koně nazdařbůh. Potkal jsem generála Burcova, který mě vzal na levé křídlo. "Co je to levé křídlo?" pomyslil jsem si a jel jsem dále. Spatřil jsem generála Muravjeva, rozestavujícího děla. Brzy ukázali se delibaši a zatočili se v dolině, střílejíce vzájemně na naše kozáky. Mezi tím hustý dav jejich pěchoty táhl houštinou. Generál Muravjev kázal střílet. Kartáče dopadly v samý střed tlupy. Turci vrhli se stranou a skryli se za vyvýšeninou. Spatřil jsem hraběte Paskeviče, obklíčeného svým štábem. Turci obcházeli naše vojsko, oddělené od nich hlubokou roklinou. Hrabě poslal P. obhlédnout roklinu. P. odkvapil. Turci pokládali jej za útočníka a dali po něm salvu. Všichni se zasmáli. Hrabě kázal rozestaviti děla a pálit. Nepřítel se rozptýlil po hoře i po křovinách. Na levém křídle, kam mě zval Burcov, nastala horká práce. Před námi, proti centru hnala se turecká jízda. Hrabě poslal proti ní generála Rajevského, který vedl k útoku svůj Nížegorodský pluk. Turci zmizeli. Naši Tataři obstupovali jejich raněné a spěšně je svlékali, zanechávajíce je nahé uprostřed pole. Generál Rajevský zastavil se na kraji rokliny. Dvě eskadrony, oddělivše se od pluku, zajely daleko při svém pronásledování; byly vyproštěny plukovníkem Simoničem.

Srážka utichla. Turci před našima očima začali kopati zemi a tahati kameny, opevňujíce se po svém zvyku. Nechali jsme jich na pokoji. Sestoupili jsme s koní a jali se obědvat, co Bůh dal. V té době přivedli k hraběti několik zajatých. Jeden z nich byl těžce raněn. Vyslýchali je. Okolo šesté hodiny vojska dostala opět rozkaz jíti proti nepříteli. Turci pohnuli se za svým valem, přijali nás výstřely z děl a rychle začali ustupovat. Naše jízda byla vpředu; začali jsme sjížděti v roklinu. Země se vyrývala a sypala pod nohama koní. Můj kůň mohl každé minuty upadnout a pak by byl shromážděný hulánský pluk přejel přese mne. Ale s pomocí boží jsem vyjel vzhůru. Sotva jsme se dostali na širokou cestu, vedoucí horami, když celá naše jízda rozjela se plnou prudkostí. Turci dali se na útěk; kozáci šlehali nagajkami do děl, pohozených na cestě, a hnali se mimo. Turci vrhali se v propasti, nalézající se po obou stranách dráhy; přestali na prosto střílet, ani jedna kule nezasvištila kolem mých uší. První v pronásledování byly naše tatarské pluky, jichžto koně se vyznamenávají rychlostí a silou. Můj kůň, zahryznuv se do uzdy, nezůstával za nimi: s velikým úsilím mohl jsem ho zadržet. Zastavil se před trupem mladého Turka, ležícím přes cestu. Bylo mu, jak se zdálo, osmnáct let: bledá, dívčí tvář nebyla znešvařena; jeho turban válel se v prachu; oholený zátylek byl prostřelen kulí. Jel jsem krokem, brzo mne dohonil Rajevský. Napsal tužkou na kousek papíru zprávu hraběti Paskevičovi o dokonané porážce nepřítelově a jel dále. Sledoval jsem za ním z dálky. Nastala noc. Unavený můj kůň zastavoval se a klopýtal při každém kroku. Hrabě Paskevič kázal neustávat v pronásledování a sám je řídil. Kolem mne se hnaly oddíly naší jízdy. Spatřil jsem plukovníka Poljakova, velitele kozáckého dělostřelectva, jež v ten den hrálo vážnou úlohu a přibyl jsem spolu s ním v opuštěnou osadu, kde se zastavil hrabě Paskevič, ukončiv pronásledování za příčinou nastalé noci.

Našli jsme hraběte na střeše podzemní sakly, před ohněm. Přiváděli k němu zajaté. Nalézali se tu skoro všichni vůdcové. Kozáci drželi jich koně za uzdy. Oheň osvětloval obraz, hodný Salvatora Rosy; říčka šuměla v temnu. V tu dobu donesli hraběti, že ve vsi schovány zásoby prachu a že třeba se obávati výbuchu. Hrabě se vší svou suitou opustil saklu. Jeli jsme k našemu táboru, jenž nalézal se už třicet verst od místa, kde jsme nocovali. Cesta byla plna jízdných oddílů. Sotva jsme přibyli na místo, když náhle se nebe osvětlilo jako meteorem a uslyšeli jsme dunivý výbuch. Sakla, kterou jsme opustili před čtvrt hodinou, vyletěla do povětří; nalézala se v ní zásoba prachu. Rozmetané kamení zabilo několik kozáků.

To je vše, co jsem v té době mohl viděti. Večer dověděl jsem se, že v té bitvě přemožen byl Arzrumský seraskir, jenž táhl s 30.000 vojáky spojit se s Haki-pašou. Seraskir utekl k Arzrumu; jeho vojsko, vržené za Sagan-lu, bylo rozptýleno, artilerie vzata, a jedině Haki-paša nám ještě zbýval. Hrabě Paskevič nedal mu času, aby se spořádal. Utkání s Haki-pašou. - Smrt Tatarského bega. - Hermafrodit. - Zajatý paša. - Araks. - Most pastuchův. - Hassan-kale. - Horký pramen. - Pochod k Arzrumu. - Vyjednávání. - Vzetí Arzrumu. - Turečtí zajatci. - Derviš.

Druhého dne v pět hodin probudil se tábor a obdržel rozkaz vytrhnouti. Vyšed ze stanu, potkal jsem hraběte Paskeviče, jenž vstal dříve než všichni. Zahledl mě. "Etes-vous fatigué de la journée d'hier?" - Mais un peu, m. le Comte. - "J'en suis faché pour vous, car nous allons faire encore une marche pour joindre le pacha, et puis il faudra poursuivre l'ennemi encore une trentaine de verstes." 59.1

Hnali jsme se a k osmé hodině přišli jsme na výšinu, s níž tábor Haki-pašův byl zřejmý jako na dlani. Turci zahájili neškodnou palbu ze všech svých baterií. Mezi tím bylo v jejich táboře patrno velké pohnutí. Únava a ranní horko donutily mnohé z nás slézti s koní a ulehnouti na svěží trávu. Omotal jsem si uzdu okolo ruky a usnul jsem sladce v očekávání rozkazu postupovati vpřed. Po čtvrthodině mě vzbudili. Vše bylo v pohybu. S jedné strany kolony táhly proti tureckému táboru; s druhé jízda chystala se pronásledovati nepřítele. Jel jsem za Nížegorodským plukem; ale můj kůň kulhal a zůstal jsem pozadu. Mimo mne přehnal se hulánský pluk. Tak projel Volchovský s třemi děly. Ocitl jsem se sám v lesnatých horách. Vstříc přijel mi dragoun, který zjevil, že les je naplněn nepřáteli. Vrátil jsem se. Potkal jsem generála Muravjeva s pěším plukem. Odpravil jednu setninu do lesa, aby ho vyčistili. Dojížděje ke křovinám spatřil jsem neobvyklý obraz. Pod stromem ležel jeden z našich tatarských begů, smrtelně raněn. Vedle něho naříkal jeho oblíbenec. Mulla, kleče na kolenou, četl modlitby. Umírající beg byl neobyčejně klidný a díval se nepohnutě na svého mladého druha. V houštině sebráno bylo pět set zajatých. Několik raněných Turků zvali mě znameními pokládajíce mě patrně za lékaře a žádajíce o pomoc, které jsem jim nemohl poskytnouti. Z lesa vyšel Turek tisknoucí svou ránu zakrvaveným hadrem. Vojáci přistoupili k němu s úmyslem skoliti ho, možná že z útrpnosti. To mě velice rozčililo; zastal jsem se ubohého Turka a stěží jsem jej dovedl, schváceného a krvácejícího, k zástupu jeho druhů. U nich byl plukovník A. Kouřil kamarádsky z jejich dýmek nehledě nic na to, že se proslýchalo o moru, který prý vypukl v tureckém táboře. Zajatí seděli klidně mezi sebou hovoříce. Skoro všichni byli mladí lidé. Oddychnuvše si pustili jsme se dále. Po celé cestě ležela těla. Patnáct verst dále našel jsem Nížegorodský pluk, jenž zastavil se na břehu říčky uproštřed skal. K večeru přišli jsme na dolinu obklopenou hustým lesem a mohl jsem se konečně vyspat podle chuti, projev za ty dva dny více než 80 verst.

Druhého dne vojska, pronásledovavší nepřítele, obdržela rozkaz navrátiti se do tábora. Tu jsme se dověděli, že mezi zajatci se nachází hermafrodit. Rajevský na mou prosbu rozkázal jej přivésti. Spatřil jsem vysokého, dosti tlustého mužíka s tváří staré Čuchonky s ohrnutým nosem. Prohlédli jsme ho za přítomnosti lékařovy: erat vir mammosus ut femina, habebat testiculos non evolutos, penemque parvum et puerilem. Quaerebamus, sitne exsectus? - Deus, respondit, castravit me 61.1. Tato chorobnost, jež známa byla Hippokratovi, vyskytuje se dle svědectví cestovatelů často u kočujících Tatarů a Turků. Koos jest turecký název pro tyto domnělé hermafrodity.

Naše vojsko stálo v tureckém táboře, vzatém den před tím. Stan hraběte Paskeviče stál blíže zeleného stanu Haki paše, kterého naši kozáci zajali. Šel jsem k němu a nalezl jsem jej obklíčeného našimi důstojníky. Seděl na svých nohou a kouřil dýmku. Zdál se býti čtyřicetiletým. Vážnost a hluboký klid jevily se v jeho překrásné tváři. Vzdav se prosil, aby mu dali koflík kávy a aby ho ušetřili otázkami.

Stáli jsme v dolině. Sněžné a lesnaté pohoří Sagan-lu bylo už za námi. Postoupíli jsme vpřed, nenalézajíce nikde nepřítele. Osady byly pusty, okolí smutné. Spatřili jsme Araks, bystře tekoucí mezi svými kamenitými břehy. Patnácte verst před Hasan-kale nalézá se most krásně a směle zbudovaný na sedmi nestejných obloucích. Podání připisuje staybu jeho zbohatlému pastýři, jenž zemřel jako poustevník na vrcholu chlumu, kde dosud ukazují jeho mohylu, zastíněnou dvěma osamělými sosnami. Sousední obyvatelé scházejí se k ní prokázat mu poctu. Most, nazývá se Čabankepri (most pastuchův). Za ním leží cesta do Tebrizu.

Několik kroků od mostu navštívil jsem temné rozvaliny karavansaraje. Nenašel jsem v něm nikoho kromě chorého osla zanechaného zde bezpochyby prchajícími osadníky.

24. června zrána odešli jsme ku Hasan-kale, bývalé pevnosti, den před tím obsazené knížetem Bekovičem. Byla 15 verst vzdálena od místa našeho noclehování. Dlouhé přechody mě unavovaly. Doufal jsem, že si oddechnu; ale dopadlo to jinak.

Prvé nežli naše jízda vyrazila, objevili se v našem táboře Arméni, bydlící v horách, žádajíce ochrany proti Turkům, kteří před třemi dny odehnali jejich skot. Plukovník A. neporozuměv dobře, co chtěli, představil si, že turecký oddíl se nachází v horách a odkvapil s jednou eskadronou hulánského pluku stranou, zkázav Rajevskému, že 3000 Turků se nalézá v horách. Rajevský vypravil se v patách za ním, aby jej podepřel pro případ nebezpečí. Já jsem se považoval za přiděleného k Nížegorodskému pluku a s velikou zlostí jel jsem k osvobození Arménů. Projevše 20 verst vjeli jsme do vesnice a spatřili jsme několik opozdilých hulánů, kteří sesednuvše s koní s vytasenými šavlemi honili slepice. Tu jeden z osadníků vyložil Rajevskému, že se jedná o 3000 volů, které Turci před třemi dny odehnali a které bude velmi snadno za dva dny dohonit. Rajevský rozkázal hulánům ukončiti pronásledování slepic a poslal plukovníkovi A. rozkaz vrátiti se. Jeli jsme zpět a vybravše se z hor přibyli jsme pod Hassan-kale. Ale takovým způsobem učinili jsme okliku 40 verst, abychom zachovali život několika arménským slepicím, což se mi naprosto nezdálo zábavným.

Hassan-kale se pokládá za klíč Arzrumu. Město je vystavěno na úpatí skály, korunované pevností. Nacházelo se v něm na sto arménských rodin. Náš tábor ležel na široké rovině, rozkládající se před pevností. Tu jsem navštívil kulatou, kamennou budovu, v níž se nalézá horký, železosirnatý pramen.

Okrouhlý bassin má tři sáhy v průměru. Přeplaval jsem ho dvakráte a pocítil jsem náhle závrať a nevolnost, sotva jsem měl sil vystoupiti na kamenný okraj pramene. Tyto vody jsou na východě proslulé ale obyvatelé, nemajíce řádných lékařů, užívají jich nazdařbůh a bezpochyby bez velikého úspěchu.

Pod hradbami Hassan-kale teče řeka Murg; její břehy pokryty jsou železitými prameny, které vyrážejí z pod kamení a stékají v řeku. Nejsou tak příjemné chuti jako kavkazský Narzan a mají příchut měděnou.

25. června v den narozenin císařových v našem táboře, pod hradbami pevnosti, vyslechly pluky bohoslužbu. Mezi obědem u hraběte Paskeviče, když se pilo na zdraví císařovo, prohlásil hrabě pochod k Arzrumu. V pět hodin odpůldne dalo se již vojsko na pochod.

26. června stáli jsme v horách, pět verst od Arzrumu. Hory ty slují Ak-dag (bílé hory); jsou křídové. Bílý, zžíravý prach štípal nás do očí: jich smutný vzhled činil teskný dojem. Blízkost Arzrumu a přesvědčení, že výprava se skončí, nás utěšovaly.

Večer jezdil hrabě Paskevič obhlížeje polohu místa. Turečtí útočníci, kteří po celý den kroužili před našimi piketami, začali po něm střílet. Hrabě několikráte jim pohrozil nagajkou, nepřestávaje rozvažovati s generálem Muravjevem. Na jejich výstřely neodpovídali.

Mezitím odehrál se v Arzrumu veliký zmatek. Seraskir přikvapivší po své porážce do města, rozšířil pověst o úplném roztříštění Rusů. V patách za ním propuštění zajatci oznámili obyvatelstvu vyzvání hraběte Paskeviče. Uprchlíci usvědčili seraskira ze Iži. Brzy přišla zpráva o rychlém přiblížení Rusů. Lid začal mluviti o vzdání se. Seraskir a vojsko pomýšleli na obranu. Povstaly bouře. Několik Franků bylo zabito rozezlenou lůzou.

V táboře našem objevili se (26. ráno) vyslanci od lidu i seraskira. Den minul ve vyjeduávání; v 5 hodin večer vyslanci vypravili se v Arzrum a s nimi generál kníže Bekovič, znající dobře asijské jazyky a obyčeje.

Na druhý den zrána naše vojsko hnalo se vpřed. S východní strany Arzrumu, na výšině Top-dag, nalézala se turecká baterie. Pluky přiblížili se k ní, odpovídajíce na tureckou palbu bubnováním a hudbou. Turci dali se na útěk a Top-dag byl obsazen. Přijel jsem tam s básníkem Jusefovičem. Na zanechané baterii našli jsme hraběte Paskeviče s celou jeho suitou. S vrcholu hory v roklině otvíral se zrakům Arzrum s celou citadelou, se zelenými střechami, nalepenými jedna na druhou. Hrabě seděl na koni. Před ním na zemi seděli turečtí vyslanci, kteří přijeli s klíči města. Ale v Arzrumu bylo pozorovati ruch. Náhle na městském valu kmitl oheň, zakouřilo se, a koule letěly k Top-dagu. Několik jich proletělo nad hlavou hraběte Paskeviče. "Voyez les Tures" pravil mně, "on ne peut jamais se fier d eux." 66.1 V tu minutu přikvapil na Top-dag kníže Bekovič, který se nalézal od včerejšího dne v Arzrumu na vyjednávání. Vysvětlil, že seraskir i lid dávno svolili vzdáti se, ale že několik neposlušných Arnautů pod vedením Topči-paše, zmocnili se městských baterií a jsou ve vzpouře. Generálové přijeli k hraběti prosíce za dovolení, aby směli umlčeti turecké baterie. Arzrumští hodnostáři, kteří seděli v ohni svých vlastních děl, opakovali touž prosbu. Hrabě nějaký čas váhal, konečně dal rozkaz řka: "At už přestanou tropit hlouposti." Hned vyvezli děla, začali střílet a nepřátelská palba znenáhla utichla. Naše pluky vešly v Arzrum a 27. června, ve výroční den bitvy u Pultavy 67.1, v šest hodin večer ruský prapor se rozvinul nad arzrumskou citadelou.

Rajevský jel do města; já jsem se vypravil s ním. Vjeli jsme do města, jež skytalo podivuhodný obraz. Turci s ploských střech svých zírali na nás zamračeně. Arméni se hlučně hromadili v těsných ulicích. Jejich hoši běhali před našimi koni znamenajíce se křížem a opakujíce: "Křesťan! Křesťan!" Zajeli jsme k pevnosti, kudy vjížděla naše artilerie. S největším podivením potkal jsem tu svého Artemia, který už se projížděl po městě nedbaje přísného předpisu, že nikdo nemá se vzdalovati z tábora bez zvláštního dovolení.

Ulice města jsou těsné a křivé, domy dosti vysoké. Lidu množství; krámy byly zavřeny. Stráviv v městě dvě hodiny vrátil jsem se do tábora; seraskir a čtyři pašové, kteří byli zajati, se tam již nacházeli. Jeden z pašů, hubený stařík, úžasný mluvka hovořil živě k našim generálům. Spatřiv mne ve fraku, otázal se, kdo jsem. P. dal mně titul básníka. Paša složil ruce na prsa a poklonil se mi, promluviv skrze tlumočníka: "Blahoslavena hodina, kdy potkáváme básníka. Básník je bratr dervišův. On nemá ani vlasti ani pozemských statků a přece, co my, bídní, se sháníme po slávě a pokladech, on se vyrovná vladařům země a jemu se lidé klanějí." Orientálské přivítání pašovo se nám všem velice líbilo. Šel jsem se podívat na seraskira. Při vchodu do jeho stanu potkal jsem jeho oblíbeného pážete černookého, čtrnáctiletého hocha, v bohatém šatě arnautském. Seraskir, šedý stařec, praobyčejného zevnějšku, seděl v hluboké sklíčenosti. Okolo něho byl zástup našich důstojníků.

Vycházeje z jeho stanu spatřil jsem mladého, polonahého člověka v beranici, s holí v ruce a měchem na plecích. Křičel plným hrdlem. Řekli mi, že to je "můj bratr derviš", jenž přišel uvítat vítězů. Stěží dal se odehnati.

Arzrum.- Asiatská nádhera. - Klima. - Hřbitovy. - Satirické verše. - Seraskirův dvorec. - Harem tureckého paši. - Mor. - Smrt Burcova. - Odjezd z Arzrumu. - Zpáteční cesta. - Ruský žurnál.

Arzrum (nepravidelně nazývaný Arzerum, Erzrum, Erzron) byl založen okolo r. 415 v době Theodosia II. a nazván Theodosiopolis. Žádná historická vzpomínka nepojí se k jeho jménu. Věděl jsem o něm jen to, že zde podle svědectví Hadži-Baby, podány byly perskému vyslanci, zadostiučiněním za nějakou urážku, telecí uši místo lidských.

Arzrum je pokládán za hlavní město v asiatském Turecku. Počítalo se v něm do jednoho statisíce obyvatel; ale zdá se, že číslo to je velice přehnáno. Domy jsou v něm kamenné, střechy pokryty drnem, což dodává městu neobyčejně divného vzezření, díváme-li se na ně s výše.

Hlavní pozemní obchod mezi Evropou a Východem vede se přes Arzrum. Ale zboží se v něm prodá málo; ani se zde nevykládá, což poznamenal i Tournefort, píšící, že v Arzrumu může nemocný umříti pro nemožnost, dostati lžíci rebarbory, kdežto v městě se jí nalézají celé pytle.

Neznám výrazu, který by byl nesmyslnější, než slova "asiatská nádhera". Ten výraz patrně vznikl v době křižáckých výprav, kdy chudí rytíři, opustivše holé stěny a dubové židle svých zámků spatřili po prvé červené divany, pestré koberce a kinžaly s barevnými kaménky na rukověti. Nyní možno mluviti o "asiatské bídě, asiatské nečistotě" atd., ale nádhera, ovšem, je vlastnost evropská. V Arzrumu za žádné peníze nelze koupiti to, co najdete v drobném krámku jakéhokoliv újezdného městečka Pskovské gubernie.

Ponebí arzrumské je drsné. Město vystavěno v úžlabině zvedající se nad mořem na sedm tisíc stop. Hory, obkličující je, jsou pokryty sněhem větší část roku. Země bez lesů ale úrodná. Je svlažena množstvím pramenů a se všech stran proťata vodovody. Arzrum je oslavován pro svou vodu. Eufrat teče tři versty za městem; ale studní je všude množství. U každé visí plechový pohár na řetězu a dobří muselmané pijí a nemohou se vynachválit. Dříví dopravuje se ze Sagan-lu.

V arzrumském arsenále našli jsme množství starodávných zbraní, přilbic, brnění, šavlí, rezavějících bezpochyby ještě z dob Godfriedových.

Mečety jsou nízké a tmavé. Za městem nalézá se hřbitov. Náhrobky záležejí obyčejně v sloupech, okrášlených kamenným turbanem. Hroby dvou nebo tří pašů vynikají větší strojeností; ale není v nich nic znamenitého: žádného vkusu, žádné myšlenky ... . Jeden cestovatel píše, že ze všech asijských měst jedině v Arzrumu našel věžní hodiny a ty byly pokaženy.

Novoty, zamýšlené sultánem, ještě nepronikly do Arzrumu. Vojsko nosí ještě svůj malebný, východní kroj. Mezi Arzrumem a Cařihradem existuje soupeřství jako mezi Kazaní a Moskvou. Takto zní začátek satirické básně, složené janičarem Aminem-Oglu:

    Ďaur město Stambul nyní chválí
    a zítra tvrdým podpatkem
    jak zmiji, jež se v písku válí,
    jej rozšlápne a pryč se vzdálí.
    Spí Stambul před svým zánikem.

    Zář, z Orientu jež se lila,
    lesť Západu mu zatemnila,
    Proroku Stambul nevěren.
    Slasť mrzká Stambul opojila,
    meč s modlitbou jím zavržen,
    boj Stambulu už nezvyklý je,
    v čas modlitby on víno pije.

    V něm plamen víry - uhašen,
    v něm na hřbitov si ženy chodí
    a kuplířských jim péče žen
    v harémy cizí muže vodí,
    a eunuch dříme - podplacen.

    Ne tak náš Arzrum v horské výši
    náš Arzrum v četných ulicích.
    Nás rozkoš mrzká neutiší
    a nehledáme v bujné číši
    my z vína oheň, rozvrat, smích.

    My postíme se; žízeň schladí
    vod posvátných se v nápoji
    a džigitové naši mladí
    vrou smělou touhou po boji.
    Náš harém nepřípustnou věží
    jej eunuch nepodplatný střeží,
    dlí ženy skromně v pokoji. 

Bydlil jsem v seraskirském paláci, v komnatách, kde býval harém. Celý den bloudil jsem z komnaty do komnaty, se střechy na střechu, ze schodů na schody. Palác vypadal vypleněn: seraskir, zamýšleje dáti se na útěk, vyvezl z něho vše, co jen mohl. Divany byly roztrhány, koberce s nich sňaty. Když jsem se procházel městem, Turci mne zvali k sobě a ukazovali mně jazyk. (Pokládají každého Evropana za lékaře.) To mě omrzelo - byl jsem ochoten odpovídat jim stejným způsobem. Večery jsem trávil s rozumným a roztomilým Suchorukovem; podobnost našeho zaměstnání nás zbližovala. Vyprávěl mi o svých literárních plánech a svém historickém bádání, započatém kdysi s takovou horlivostí a s takovým úspěchem. Skromnost jeho přání a požadavků je vskutku dojemná. Žel, nebudou-li splněny.

Palác seraskirův představoval obraz věčně oživený: tam, kde zasmušilý paša mlčky kouřil mezi svými ženami a otroky, tam jeho vítěz přijímal zprávy o vítězstvích svých generálů, rozdával pašaliky, hovořil o nových románech. Mušský paša přijel k hraběti Paskevičovi, aby u něho vyprosil místa pro svého bratrance. Chodě po paláci zastavil se vážný Turek v jedné z komnat, s živostí promluvil několik slov a upadl potom v zádumčivost: v téže komnatě byl sťat jeho otec na rozkaz seraskirův. Dojem čistě orientálský! Slavný Bey-bulat, postrach Kavkazu, přijel do Arzrumu s dvěma starosty čerkesských dědin, kteří se vzbouřili v době poslední války. Obědvali u hraběte Paskeviče. Bey-bulat je muž pětatřicetiletý, malé postavy, širokých plecí. Nemluví rusky nebo tváří se, jakoby nemluvil. Jeho příjezd do Arzrumu mě velice potěšil: byl mně už zárukou, že cesta přes hory a Kabardou bude bezpečna.

Osman paša zajatý před Arzrumem a odeslaný do Tiflisu, spolu se seraskirem, prosil hraběte Paskeviče za ochranu svého harému, který zanechával v Arzrumu. V prvních dnech na něj zapomněli. Jednou při obědě mluvě o klidu muselmanského města, obsazeného deseti tisíci vojáků a ve kterém ani jeden obyvatel ani jednou si nestěžoval do násilí ruského vojáka, vzpomněl si hrabě na harém Osmana paši a rozkázal panu A., aby zajel do domu pašova a zeptal se jeho žen, jsou-li spokojeny a nestala-li se jim nějaká urážka. Žádal jsem o dovolení doprovoditi pana A. Vypravili jsme se. Pan A. vzal sebou za tlumočníka ruského důstojníka, jehož historie je zajímava. Jsa osmnáctiletým upadl do perského zajetí .... přes dvacet let sloužil eunuchem v harému jednoho ze synů šachových. Vypravoval o svém neštěstí za pobytu v Persii s dojímavou prostotou. Se stanoviska fysiologického jeho výpovědi byly velmi cenné.

Přišli jsme k domu Osmana paši; uvedli nás v otevřenou komnatu, velmi řádně, ba vkusně upravenou; na barevných oknech byly nápisy, vzaté z koranu. Jeden z nich zdál se mi příliš důmyslným pro muselmanský harém: "tobě náleží svazovati a rozvazovati". Přinesli nám kávu v koflíkách, lemovaných stříbrem. Stařec s bílou, úctyhodnou bradou, otec Osmana paši, přišel jménem žen poděkovat hraběti Paskevičovi, ale pan A. pravil s rozhodností, že je poslán k ženám Osmana paši a že je chce vidět, aby od nich samých měl potvrzeno, že jsou v nepřítomnosti manželově ve všem spokojeny. Sotva že to všechno perský zajatec přetlumočil, mlaskl stařec, na znamení nevole, jazykem a objevil, že nikterak nemůže přivoliti k naší žádosti a že, jestliže paša po svém návratu zví, že cizí muži viděli jeho ženy, dá i jemu, starci, i všem sluhům harému srazit hlavu. Sluhové, mezi nimiž nebylo ni jednoho eunucha, potvrdili slova starcova; ale pan A. byl neúprosný. "Vy se bojíte svého paši", pravil jim; "a já svého seraskira a neodvážím se neposlechnouti jeho rozkazů." Tu se nedalo nic dělat. Vedli nás zahradou, kde byly dva tenké vodotrysky. Přiblížili jsme se k malinké kamenné budově. Stařec postavil se mezi nás a dveře, nepouštěje závory z ruky; spatřili jsme ženštinu pokrytou od hlavy až do žiutých střevíců bílou čadrou. Náš tlumočník opakoval ji otázku: zaslechli jsme sipění sedmdesátileté stařeny; pan A. přerušil ji: "To je pašova matka", pravil, "ale já jsem poslán k ženám, přiveďte jednu z nich."

Všichni se podivili důvtipu ďaurů; stařena odešla a za minutu se vrátila s ženštínou, pokrytou tak jako ona - z pod pokryvky ozýval se mladý, příjemný hlásek. Děkovala hraběti za jeho pozornost k ubohým vdovám a chválila chování Rusů. Pan A. znal se v umění zavésti s ní další rozhovor; já zatím, dívaje se kolem sebe, spatřil jsem náhle nad samými dveřmi okrouhlé okénko a v tom okrouhlém okénku pět nebo šest okrouhlých hlaviček s černýma, zvědavýma očima. Chtěl jsem svůj objev sděliti panu A., ale hlavičky se pohnuly, zakývaly a několik prstíčků mně začalo hrozit, naznačujíce, abych mlčel. Podrobil jsem se a nesdělil jsem svůj nález. Byly všechny příjemné tváře ale ani jedna nebyla krasavicí; ta, která hovořila u dveří s panem A., byla patrně velitelkou harému, pokladnicí srdcí, růží lásky - alespoň já jsem si tak představoval. Konečně pan A. ukončil své otázky. Dvéře se zavřely. Tváře v okénku zmizely. Prohlédli jsme si zahradu i dům a vrátili jsme se velice uspokojeni svým poselstvím.

Takovým způsobem jsem spatřil harém: to se podařilo málokterému Evropanu. Zde máte látku k orientálnímu románu.

Zdálo se, že válka je skončena. Chystal jsem se na zpáteční cestu. Dne 14. července šel jsem do lidových lázní ale zkazil jsem si den. Proklínal jsem nečistotu prostěradel, špatnou obsluhu atd. Jak možno srovnati lázně Arzrumské s Tifliskými?

Navraceje se do paláce dověděl jsem se od K., stojícího na strážnici, že v Arzrumu propukl mor. Představil jsem si hned hrůzy karantény a téhož dne rozhodl jsem se opustiti armádu. Myšlenka o přítomnosti moru je velice nepříjemna z nezvyklosti. Hledě zahladiti tento dojem šel jsem se procházet po bazaru. Zastaviv se před krámem zbrojířovým jal jsem se prohlížeti nějaký kinžal, když mne nenadále kdosi udeřil do plece. Ohlédnul jsem se: za mnou stál hrozný žebrák. Byl bled jako smrt; z jeho červených, zahnojených očí tekly slzy. Myšlenka na mor kmitla opět mou fantasií. Odstrčil jsem žebráka s pocitem nevysvětlitelného odporu a vrátil jsem se domů, velice nespokojen svou procházkou.

Než zvědavost zvítězila; druhého dne vypravil jsem se s lékařem do tábora, kde se nacházeli nemocní morem. Neslezl jsem s koně a zachoval jsem opatrnost, abych stál po větru. Ze stanu vyvedli nám nemocného; byl neobyčejně bled a potácel se jako opilý. Druhý nemocný ležel bez vědomí. Prohlédnuv si nemocného a přislíbiv nešťastníkovi rychlé uzdravení obrátil jsem pozornost na dva Turky, kteří ho vedli pod paží, svlékali, ohmatávali, jako by mor nebyl nic jiného než rýma. Přiznávám se, zastyděl jsem se za svou evropskou bázlivost u přítomnosti takového duševního klidu a rychle jsem se vrátil do města.

19. července přišed rozloučit se s hrabětem Paskevičem nalezl jsem jej silně rozhořčeného. Přišla zpráva, že generál Burcov byl zabit pod Bajburtem. Škoda bylo statečného Burcova, než ta příhoda mohla býti trapnou i pro celé naše mnohočetné vojsko, které zašlo hluboko do cizí země a bylo obklíčeno nepřátelskými národy, hotovými povstati při zprávě o prvém neúspěchu. A tak se válka obnovila! Hrabě mi navrhoval, abych byl svědkem dalšich podniků; ale já spěchal do Ruska ... Hrabě obdařil mne na památku tureckou šavlí. Chovám ji u sebe jako upomínku své pouti po stopách jasného heroa ve vydobytých pustinách Arménských. Téhož dne jsem opustil Arzrum.

Jel jsem zpět do Tiflisu cestou mně už známou. Místa, oživená ještě nedávno přítommostí 15.000 vojska, byla tichá a smutná. Přejel jsem přes Sagan-lu a sotva jsem poznal místo, kde byl náš tábor. V Gumrech jsem přestál třídenní karanténu. Zase jsem spatřil Bezobdal a vyjel jsem z vysokých planin chladné Armenie do horké Gruzie. Do Tiflisu jsem dorazil 1. srpna. Zde zůstal jsem několik dní v příjemné a veselé společnosti. Několik večerů jsem strávil v sadech při zvucích hudby a gruzínských písní. Vypravil jsem se dále. Můj přechod přes hory byl pro mne pozoruhodný tím; že blíže Kobi přepadla mne v noci bouře. Zrána projížděje mimo Kazbek viděl jsem čarovný pohled; bílé, rozedrané mraky táhly se přes vrchol hory a osamělý klášter, ozářený paprsky slunečními, plul, jak se zdálo, ve vzduchu, nesen jsa na oblacích. Divoká Balka taktéž se mi jevila ve vší své velikoleposti: roklina, naplnivši se dešťovou vodou, převyšovala ve své zběsilosti sám Terek, tamtéž hrozně burácejicí. Břehy byly rozrušeny, nesmírné kameny zvednuty z místa a zatarasovaly proud. Množství Osetínců upravovalo cestu. Přepravil jJem se šťastně. Konečně vyjel jsem z těsné rokliny na veselé, širé roviny Velké Kabardy. Ve Vladikavkazu našel jsem D. a P. Oba jeli do lázní léčit se z ran, které utrpěli v nynějším tažení. U P. našel jsem na stole ruské žurnály. Prvá stať, na kterou jsem přišel, byl rozbor jedné z mých prací. Tupili tam vším možným způsobem mne i moje verše. Začal jsem ji čísti nahlas. P. mne přerušil žádaje, abych četl s větším uměním deklamatorským. Třeba věděti, že rozbor byl okrášlen obvyklými výmysly naší kritiky: byl to rozhovor mezi kostelním zpěvákem, vdovou duchovního a korrektorem typografie, "Rozumářem" té malé komedie. Žádost P.-ova zdála se mi tak zábavnou, že zlost, kterou ve mně vzbudilo čtení žurnalistické stati, úplně zmizela a rozchechtali jsme se z upřímného srdce.

Takové bylo mé první přivítání v milé vlasti. Zlatá doba měst českých

Do 13. věku nebylo v Čechách měst. Byly tu slovanské osady, větší, menší, osady lidí řemeslných i rolnických, lidská sídliště pod hrady, při dvorech, při klášterech, byly v nich konány i trhy; nejznamenitější byla osada a tržiště pražské mezi dvěma vrchy a hrady - Vyšehradem a Hradčany -, ale to nebyla města.

Aby se stalo z takového podhradí město, k tomu bylo nejprve potřebí, aby sobě osadní koupili v dědičné vlastnictví půdu v osadě a kolem osady a slíbili dosavadnímu majiteli, ať to byl král či zeman či biskup nebo klášter, platiti roční činži neboli ourok. Za to osadníci obdrželi několik důležitých výsad a výhradných práv. Nejprve to, že mohou osadu ohraditi zdmi k obraně a branami uzavírati ji; druhé, že řemesla, živnosti a trhy provozovati možno jen v ohradě, takže na míli cesty v okolku nesmí usaditi se řemeslník ani jiný živnostník; třetí, že osadníci, kteří slovou odtud měšťany, spravovati budou svou obec sami, a to výborem ze svých členů (autonomie; výborem tím jsou konšelé), a že budou souzeni od spoluměšťanů doma, v ohradě městské, a nebudou již náležeti k soudům v kraji ani k soudu vrchnosti vládnoucí na hradě.

Ale těchto znamenitých práv králové čeští z rodu Přemyslova - Přemyslem I. (zemř. 1230) počínajíc - nedávali lidu českému v podhradích. Toho domácího lidu zanechávali v nesvobodě, poněvadž nebyl s to, aby sobě půdu za hotový groš kupoval. Králové, nedočkavě toužíce po rychlém, bezpečném, stálém a hromadném důchodě, dávali práva a výsady cizincům, německým příchozím kolonistům, kteří na ten konec byli k nám jako do Polska a jinam dílem voláni, dílem potom bez volání přicházeli sami, vidouce ve svém podniku větší své užitky a prospěchy, nežli měli doma, v Němcích, kdež právě tou dobou také vznikala města podle vzorů románských. Přibyl tedy německý podnikatel (civitatis locator), přivedl s sebou společnost sourodáků, bezpochyby ani ne četnou, ani ne všecku zámožnou, přivedl řemeslníky a dělníky, přinesl žádaný peníz, koupil domy a půdu, rozdělil ji v lány mezi své, kteří tím právem zákupným čili purkrechtním stali se dědičnými držiteli, a tak přeměněna dosavadní slovanská osada v město. Mohl-li některý český člověk zúčastniti se zákupu, bezpochyby odmítnut nebyl; jináče stali se čeští lidé v nových městech buď obyvateli podružnými, nebo nuceni vystěhovati se před brány, kdež vznikala předměstí, pod ochranou města stojící. Ovšem musili pak za ochranu (Schutz, zčeštěno v šos) ti "šosovní" lidé přispívat k městským financím, musili "s městem trpět". Stalo se bohužel také, když měněna Malá Strana v Praze v město (r. 1257), že král Přemysl Otakar II. uvedl cizí a vyhnal své, jakž mu vyčítá Dalimil.

Podnikatel německý stal se za odměnu své práce v novém městě rychtářem (judex), koupil si v dědičné vlastnictví rychtu; s tou souviselo, že bral užitky z poplatků na trzích, konaje dohled i soud tržní. K rychtáři hned v první době přistoupil výbor z měšťanů - konšelé (jurati, consules), kteří přísahali tomu, na jehož půdě město založeno, a tak byli judex a jurati úředními zástupci nového městského útvaru. Konšelé s rychtářem soudili nad měšťany podle svých zvyklostí a práv z Němec přinesených. Těm soudním a správním zvyklostem cizím - na severu Čech saským, v Praze a jinde jihoněmeckým, norimberským - podléhali ovšem také městští obyvatelé čeští, což jich zpočátku asi tuze netěšilo. Která města založena jsou na půdě králově, slula královská; užitky z některých takových měst brala paní králová, kterážto králová dostala se i do jména městského (Hradec Králové, Dvůr Králové). Města královská založena do vymření Přemyslovců (r. 1306) třicet dvě. Praha stala se městem teprv asi kolem r. 1234, kteréhož roku začala se stavba zdí. Na obrázku (2) jest Kutná Hora 16. století, město královské, velikostí a důležitostí první po Praze.

Podle vzoru králova a z týchž finančních příčin i panstvo světské a duchovní proměňovalo své slovanské osady v města a v městečka právem zákupu. Tak vznikala města panská, poddanská, biskupská a jiná, většinou rázu rolnického. Ale taková města mívala vždy méně svobod nežli města královská. Některá nebyla ani tak pevně hrazena jako královská. Vizte na obrázku (3) Sedlčany, poddanské město rožmberské (znak růže); tu pozorujete, že pořádně jako pevnost ohrazen jest jen kostel, což stejně tak, jako bývalo zpočátku v Rakovníce. To znamená, když hrozí městu nebezpečenství, měšťané musí uchýliti se za hradby kostelní a tu se brániti.

Města poddanská mívala za všechen čas dosti povinností k vrchnosti; měšťané musili k hradu a ke dvoru panskému robotovati ve žních, při senoseči; pomáhati při lovu (Rakovničtí byli povinni na Křivoklát k lovům, k nimž se panstvo scházelo, i peřiny posílati); mnozí měšťané města poddanského byli nuceni ročně odváděti slepice, vejce a kdoví co všecko. Praze nejbližší poddanské městečko byly Hradčany, jejichž obyvatelé povinnost měli trávu kliditi v Ovenci a hlídati vězně v Daliborce, což bývalo časem velice protivno. Arci mohli se z těch povinností jednotliví měšťané poddaní také vykoupiti. Některé městečko nemívalo ani volnosti přijímati a propouštěti měšťany; pán, jsa stále nablízce, viděl do hospodářské činnosti města a pletl se do všeho svými rozkazy a zákazy.

Je patrno, že města panská jsou nový útvar, jenž stanul tak na půl cestě mezi českou vsí a královským městem. Proto bývalo v pozdější době touhou takového města, jakmile hospodářsky vzrostlo a zesílilo, že snažilo se i velikými penězi vykoupiti se u vrchnosti ze všeho poddanstva a ucházeti se u krále a u sněmu českého za titul a právo města královského. Ta výplata stála Rakovník r. 1588 3556 kop grošů míšeňských (což vydá v našich penězích asi 71 120 korun). Vážní badatelé vidí v zakládání měst u nás sic hospodářský pokrok, ale zároveň původ pozdějších nevraživostí a zápasu dvou národů na půdě naší české.

Němečtí kolonisté čili "hosté" svým rychtářem a konšely, svým bohatstvem po některý čas vládli v městech královských sami nad českými podruhy, jichž byla asi většina. Ale přirozeného vzrostu a rozvoje těch podruhů nezastavili. České obyvatelstvo hlásilo se časem také k životu. Čechové vnikali povlovně do všech řemesel a živností městských; za Karla IV. již dosti znamenitý počet českých mistrů byl mezi malíři, zlatníky, kameníky, řemesly to nejpřednějšími; v pražské knize bratrstva malířského jest od r. 1348 do 1420 zapsáno 60 českých mistrů a jen 30 německých, což mluví řečí jasnou. Již v 14. věku v městech vznikají řeznické krámy výslovně "české" podle krámů "německých"; z městských knih patrno, že ten onen český člověk zmohutněv hospodářsky, koupil si dům a měšťanství, a proto nedivno, že Karel IV., otec vlasti naší, nařídil r. 1367 staroměstským konšelům, aby soudy konali také po česku a konšelem aby nebyl, kdo neumí česky. Tedy Čechové již v 14. věku v městech rostli vzhůru. Také r. 1348 vzniká Nové Město pražské, již ryze české.

V městských knihách pražských první český zápis podle latinských a německých vyskytuje se r. 1401; král Václav IV. r. 1413 vydává rozkaz Staroměstským, kde se Němci drželi při nadvládě nejtužeji, aby polovice konšelů byla vybírána z Čechů. Za téhož krále již dokonce zčeštila se královská města Žatec, Ústí, Plzeň a jiná ještě. Husitská bouře, která byla náboženská i národní, dokončila rázem přirozený vzrůst český. Nechtějíce přijímati z kalicha husitského, Němci stěhovali se z měst, oslavujíce svoji nadvládu dosavadním českým měšťanům. Arci že doufali, že Zikmund a křižáci je do českých měst násilně uvedou zase, ale nezdařilo se. Náhlým jejich odchodem, který městům neublížil, ukázalo se, kterak jen povrchní vrstvou byli vládnoucí dosud mužové. Od té doby, od ukončení husitských vojen, jest zlatá doba českých měst; 15. věk jest doba květu a síly české i uvědomění. Města jsou od té doby česká i na zevnějšek. Císař Zikmund uznal a prohlásil, že v Čechách jen Čech může býti v úřadech; český jazyk zavládl všude v městech, všude měl místo a přednost, z měst našich psáno po česku i za hranice. Litoměřičtí r. 1516 píší knížeti saskému do Míšně po česku, upřímně oznamujíce, že činí tak pro nedostatek jazyka německého, a věru byli konšelé, že ani jeden z nich nerozuměl po německu. Dokonalým zčeštěním města přiblížila se k dvěma dosavadním stavům zemským, k pánům a rytířům, kteří německá města pokládali za živel v Čechách cizí; teď zvykli sobě hleděti na česká města jako na stav třetí; vyslanci měst v pohnuté době, která nutila Čechy k svornosti, obdrželi hlas na sněmích (od r. 1421). V ty časy konšelé se zbavili také královských rychtářů; sebravše a - bylo-li nutno - skoupivše rychty, proměnili úřad rychtářský ve svůj úřad služebný; rychtář městský stal se úřadem policejním nižšího rázu. Města vedla správu svými konšely, z nichž první slul primas (ze slova primus). Vládla v městě již jen radnice, a ne rychta.

Města již za vojny husitské mohutněla hospodářsky a průmysl v nich zřejmě utěšeně rozkvétal. Odchodem německých lidí není znáti úpadek ani na chvíli. Ihned všecka řemesla, umělecká i sprostnější, zastoupena jsou mistry českými. V Praze již za vojny počítají se 42 řemesla pod třinácti korouhvemi. A celé 15. století až do r. 1526 jest doba české práce. Zapsánotě v pražských knihách z uměleckých kameníků a zedníků (dnes bychom řekli stavitelů) nad půl třetího sta mistrů, z nichž jediný Vlach a 28 Němců. A což to byli mistři! Mistr Václav a mistr Rejsek, kteří stavěli krásnou bránu "prašnou" v Praze (od r. 1475), což to byli umělci! V téže nadepsané době zapsáno v Praze zlatníků 70 a v nich jen sedm bylo z národa německého. Zvonařů zapsáno sto a jsou mezi nimi jen dva němečtí; malířů nad sto, z nich asi jen sedm německých. A když v polou století vynalezen v Němcích knihotisk a vydána tam první kniha latinská r. 1452, pospíšili si naši a předhonivše Angličany i Francouze vydali v Plzni r. 1468 první knihu v jazyce národním, v jazyce svém (Kroniku trojánskou). Vzápětí po vzniku tiskárny plzeňské zaraženy tiskárny v Praze, v Hoře, v Litomyšli, v Boleslavi Mladé a v Bělé, z čehož přec patrno, kterak Čechové se zápalem chytali se kultury a sami ji horlivě rozhojňovali.

V století následujícím, 16., páni a rytíři pokusili se na tom obraze, jak tu zlatá doba českých měst líčena, způsobiti nepříjemnou proměnu. Začali měšťany honiti k soudu zemskému, který byl vlastně jejich; to bylo proti měšťanské svobodě a výsadě, že měšťan má souzen býti jenom na svém rathouze od svých konšelů. Mimoto páni a rytíři pojednou upírali měšťanům právo hlasu na sněmích a posléze začali se plésti v měšťanskou živnost vaření piva. Byly z toho spory, zápasy, ba násilnosti krvavé za kolik let, až r. 1517 smlouvou věci urovnány tak, že měšťané si uhájili svůj soud a jeho pravomoc i hlas na sněmě, ale u vaření piv nuceni povoliti oběma vyšším stavům. Tím ovšem z nejvýnosnějších živností městských - pivovarství - zkráceno. Obyvatelé panských statků a vsí byli napotom povinni kupovati pivo z panského pivovaru, a ne z města.

Když tyto spory ulehly a proběhly tři desítky let, dotekla se měst českých změna druhá, horší. Byla zlou ranou do jejich samostatnosti. Král Ferdinand I. po nezdařené vzpouře českých stavů r. 1547 potrestal nejvíc a nejtužeji města, která byla méně vinna nežli oba vyšší stavové. Král odňal městům na mnoho let privilegia čili výsady a dosadil do měst svého dohližitele; téměř při konci života svého Ferdinand dovolil, aby si města své výsady vykupovala, ale dohližitel jim zůstal navždy. Slul rychtář královský nebo také císařský, neboť Ferdinand a jeho nástupcové na trůně českém byli také císaři v říši. Měla tedy od těch dob města po dvou rychtářích, jednoho, který hlídal zájmy panovníkovy a byl mocný pán, a druhého, který velel drábům policejním. Ta rána samosprávě městské zdělaná časem zmírňovala se tím, že císařským rychtářem býval vždy některý z předních měšťanů, a ten, třeba byl dozorcem nade všemi, byl-li srdečnější člověk, nepodezíral, neudával, neutiskoval svých spolusousedů, maje svoje rodné město, svoji patrii rád. V pražských městech nad královským rychtářem dosazen ještě královský hejtman, šlechtic "pro uvarování budoucích takových neřestí (vzpoury) a aby poddanost, poslušnost a věrnost králi byla zachována".

Velmi důkladná změna v českém živobytí 16. věku nejen v stavu městském, ale ve všech stavech dotýkala se povahy. Čechové jako by se byli husitskými vojnami vysílili. Nadto patrně bohatěli v době celkem klidné a to je uspávalo; namnoze z nich mizela podnikavá mužnost, zlenošili v dobrém bydle a v klidu, z něhož občas a místem vyrušovaly je neurovnané poměry a srážky čtyř náboženstev v Čechách. V tom zlenošení a v lhostejnosti českých lidí městských i urozených zchystala se v městech zlatého věku čtvrtá proměna, nad pomyšlení pronikavá. Zase přibývalo do měst obyvatelstvo cizí, zvláště německé. Čechové vlastně ani v husitské době nebyli proti německým lidem. Čechům věru dle Veleslavína žádný nemůže připsati nevlídnost a divokost mravů; pravdivěji se může říci, že sami sobě přílišnou vlídností, přízní a dobrotou škodí. Čechové se neuzavírali a nemohli se uzavírati, jsouce německou cizinou ze tří stran obklíčeni. Řemeslníci a obchodníci vždy procházeli sem i tam a dosti záhy po vojnách němečtí příchozí stáli o měšťanství v českých městech. Čeští konšelé je zprvu přijímali v měšťany, když slíbili srovnati se u víře kališné a naučiti se do jisté lhůty česky. Časem arci v tom obojím slevovali. Zvláště když vešlo do Čech z Němec protestantství a nastala tím mezi Němci, bývalými pro víru nepřáteli, a mezi Čechy přátelská srovnalost, vzrostlo stěhování Němců do Čech nad bývalou míru. V Praze také dvůr, jenž byl od r. 1526 německý, lákal i podporoval německé stěhování do Čech. Tak se stalo, že od r. 1549 až po r. 1621, tedy v 72 letech, do jediného Starého Města přijati 1694 němečtí měšťané z 2574, tedy skoro dvě třetiny! Přírůstek německý i v městech venkovských touž dobou všude byl značný.

V Praze a v některých městech venkovských s novým uměním renesančním usazovali se asi od r. 1535 za celé století vlaští řemeslníci, jmenovitě zedníci a kameníci. Práce umělecká a řemeslná v 16. věku přívalem německých a vlaských lidí již není tou měrou česká, jako byla v 15. věku, kdy ji pořizovali Čechové ve všech oborech téměř sami. Vlaši, kteří ze severní Itálie byli od krále Ferdinanda I. voláni ke stavbě letohradu královnina, obsáhli potom u nás všecko nádhernější stavitelství. Od r. 1526 do 1620 počítá se sice v Praze stavitelských mistrů (zedníků a kameníků) 237 českých, 121 vlaských, 79 německých, ale to jisto, že k znamenitější práci stavebné Čech ani Němec se nedostal, vyjma snad Beránka (t 1609), který bezpochyby robil a stavěl staroměstskou kašnu mramorovou, a z Němců Bonifáce Wohlmuta (zemř. 1579), architekta nad jiné dovednějšího, od něhož jsou stavby na Hradě. Také v městech venkovských, zvláště na císařských panstvích, usadili se Vlaši kameníci, vedle nichž - skoro div - v Lounech pronikl český kameník Vincenc Strašryba (zemř. 1590), jenž tam postavil znamenitou kašnu a do chrámu sv. Víta v Praze stesal náhrobek Jana z Lobkovic (1581).

Stavitelství a sochařská práce v 16. století nese ráz italský, i když ji české ruce vypracovaly. Spíš je znáti českou práci v malířství. V Praze spočítáno od r. 1526 až 1620 mistrů českých 136, německých 75. Obzvláště drobné malířství v kostelních knihách zpěvných (v kancionálech) bylo českou zvláštností až do svého zahynutí koncem 16. věku. Kdož by neznal znamenitého Fabiána Pulíře, pražského mistra (zemř. 1562), Jana Táborského (zemř. 1572) a Jana Kantora (zemř. 1582), kteří pořizovali ohromné kancionály do celého království. Slavný byl náš český Ornys (t 1600), chrudimský Radouš (od r. 1570), lounský Vrtilka (1538), kteří malovali obrazy tabulové; slavný byl i krumlovský Beránek (zemř. 1622) a Třebochovský (zemř. 1639), kteří uměli malovat všecko. To jsou mistři naši, jejichž prací se české umění smí honositi. Také černé umění - knihtiskařství - zůstávalo v 16. věku v rukou českých, teprve v druhé půli toho století ujali tu práci také někteří Němci přistěhovalí. Na venkově po r. 1547 tiskáren nebylo. Král je zakázal. Teprv ke konci věku hlásí se k životu tiskárna v Litomyšli a v Hradci Králové.

Nade všecky knihtiskárny největší a jako všechněm vzor byla impresí Jiřího Melantricha (od r. 1552), kterou ujal pak zeť jeho slavný Daniel z Veleslavína. Z té tiskárny vycházely tisky, které se nejlepším cizím vyrovnají. R. 1606 bylo ve skladě veleslavínské tiskárny spočítáno nad 39 000 knih; kdybychom knihu ke knize brali jen po deseti groších a tehdejší groš za našich 25 haléřů, vydalo by to množství knih dnešními penězi počítáno asi 98 000 korun, peníz i na dnešní poměry veliký. Z toho počtu také patrná kulturní zásluha melantrišsko-veleslavínské tiskárny, která tisíce knih školních, slovníků, biblí, herbářů, historií rozeslala do národa.

Jeden kus uměleckého průmyslu zůstal i v 16. století skoro tak ryze českým, jako byl u věku předtím. Je to zvonařství a kovolijectví cínařské. Od r. 1526 do r. 1620 bylo v Praze usazeno úhrnem 144 zvonařů a cínařů a jen 20 z nich byli národa německého. V čele českého zvonařství byl rod zvonařů z Cinperka, jehož zakladatel Bartoš (zemř. 1530) lil králi Ludvíkovi ohromný zvon na Hrad pražský, vážící 236 centů. Ale ten velikán, když ho vezli na hrad, spadl z mostu a rozbil se. Nejslavnější z té rodiny zvonařské byl mistr Brikcí (zemř. 1599), jehož zvony zvoní do té chvíle aspoň na stu věžích po všem království. K slavným mistrům našim náleží též Tomáš Jaroš, Brňan, jenž lil králi Ferdinandovi pušky i zvony. Pověstný zvon Zikmund na věži svatovítské v Praze jest od něho; je dva metry vysoký, půl třetího metru široký, největší zvon v Čechách. Také v městech venkovských bylo za onoho času dosti zvonařů výborných. Slavné bylo zvonařství v Hoře, v Boleslavi Mladé a v Hradci Králové.

Do ostatních řemesel vniklo všude mnoho mistrů německých a jiných, zvláště po r. 1547, kdy byli královští úředníci vládnoucí Němcům více nakloněni než lidem domácím. I mezi krejčími pražskými spočítáno vedle 266 českých mistrů 251 Němců a jiných národů, kteří k nám vnášeli cizí módy. Ba některá řemesla za panování Rudolfova (od r. 1576) měla cizích mistrů víc nežli českých, ačkoli čeští nebyli nikde potištěni, protože se nedali. Z těch řemesel, která byla na skoku zněmčiti se již v 16. věku, byli zlatníci, zámečníci a truhláři. Kromě jiného byl v tom i následek tehdejšího kroužení průmyslových sil; v Němcích zase pracovali francouzští, vlaští, ba i čeští lidé. Řemesla umělecká stala se tím skoro mezinárodní.

Pestré obrazy mezinárodního života uměleckého, řemeslného i společenského poskytuje dvůr císaře Rudolfa II. v Praze (1576-1612), kamž se sbíhali vzácní lidé i ledajací ze vší Evropy a kamž Rudolf volal umělce a řemeslníky, aby se těšil jejich pracemi. Byli to malíři, sochaři, rytci, řezáči dřev i kamení a skla, stavitelé z Vlach, z Nizozemí a odevšad. U dvora samý cizinec. Mezi dvorskými umělci není Čecha mimo malíře Hutského z Křivoklátu (zemř. 1599). To pravda jest, že nejeden z cizích tu zdomácněl a důkladně se zčeštil. Z těch je slavný pražský malíř Bartoloměj Spranger (zemř. 1611), který si vedl po česku až do konce života, kdy napsal český kšaft o svém jmění. Ze zajímavějších dvorských řemeslníků jest hodinář a mechanik Jošt Burgi, Švýcar (v Praze od r. 1604), který jest vděčně povědom každému studentovi; vždyť on to byl, jenž zvelebil decimální počty zlomkové a vypočetl i seřadil a v Praze vytiskl první logaritmy (1620). Význam nemalý má z dvorských řezáčů Kašpar Lehman, který začal tvrdé české sklo řezati a brousiti, a tím dopomohl tomu sklu, nad něž žádné nepředčí čistotou, leskem ani tvrdostí, na trhy světové, kdež brzo vítězně závodilo i se sklem benátským. Smrtí císařovou (1612) většina dvorských umělců a řemeslníků rozběhla se. Ale jejich stálá přítomnost, téměř po čtyřicet let trvající, a jejich hojné práce, které vnikaly i do vrstev měšťanských, nemohly býti bez pokrokového působení a účinku.

Za panování Rudolfa císaře přihrnulo se i do měst venkovských mnoho cizinců. Ba některé venkovské město, jmenovitě na severu českém, právě tehdáž osazeno německými měšťany a řemesly tak mocně, že Čechové potištěni. Tak ztracen právě za onoho času český Most, Ústí Labské, Teplice aj. Bylo z toho všeho zděšení takové, že r. 1615 sněm český ujal se jazyka českého, těžce vyčítaje, že na oko se spatřuje, kterak víc a více do země cizinců přibývá, kteříž se zde osazují, své živnosti vedou, statků docházejí, a v městech do rady dosazeni bývají mnozí, neumějíce ani tří slov českých. Ale tenkrát již strojilo se ještě hůře. Pět let po té sněmovní obraně jazyka a národa bitva bělohorská učinila konec zlaté době, jejíž zlato arci bledlo již léta předtím.Město jako hrad

Jako páni a rytíři měli své hrady obrněné zdmi, věžemi, baštami, příkopy, rovněž tak již v první době města chtěla míti svoje obrnění. Král Václav, zakládaje města, povoloval hrazení buď zděné, buď dřevěné. Většina měst ohradila se zdmi, ale Kutná Hora ještě po dlouhá léta spokojovala se hradbou dřevěnou. Král Přemysl Otakar II. nařizoval, aby se města nového založení ohrazovala tím způsobem jako město Kolín, který měl ohrazení po způsobe vlaském. (Viz obrázek 17.) V tom vzorném ohrazení byla zeď čili hradba dvojí. Jedna vyšší s ozubenou obrubou se střílnami a s baštami; ve zdi byly ke vchodu do města tři brány ke třem světa stranám obrácené. Na čtvrté straně byla místo brány jen fortna.

Nad každou branou stála věž. Druhá zeď město objímající byla nižší. Mezi oběma zdmi rozkládal se příkop 20 loket široký a v něm postaven plot, jemuž jméno dali parkán. Časem potomním všecek příkop slul parkánem. Před nižší zdí byl vyhlouben příkop druhý, a bylo-li třeba větší ochrany, i příkop třetí. Viz podobu pravděpodobnou úplných hradeb na obrázku (18). Arci kde příroda, vrch nebo voda pomáhala hájiti města, tu nebývalo potřebí dvojí zdi. Takž příkladem budiž Praha. Staré Město směrem proti Novému Městu, kdež byla pole a vesničky, po svém vysazení za město hrazeno bylo r. 1250 dvěma zdmi z opukového kamene a příkopem; směrem však k Vltavě hrazeno pouze zdí jedinou. Nebyla ani po nařízení Otakarově stejnost v opevnění měst nikdy. Opevnění řídilo se vždy polohou města a nákladem čili stavem městské pokladnice a ochotou měšťanů ke sbírkám. Mnoho také záviselo na blízkosti nebo vzdálenosti lomů kamenných. Proběhem 14.věku síla hradeb městských posešla; v době husitské vojny v začátek 15. věku a potom podruhé v době Vladislava krále v konec 15. věku za tehdejšího krvavého nepřátelství pánů a rytířů k městům musily býti hradby a věže nově zpevňovány a lépe upravovány. Největší počet bran a věží městských, pokud jich nerozvážlivci nedali strhnouti, pochází z doby krále Vladislava. Proběhem 16. věku opevnění městská zase zchátrala a v té zchátralosti překvapila je vojna třicetiletá, která ovšem vynutila nové opravy a stavby.

Přihlédněmež k městským hradbám zevrubněji. Po mostku přešel jsi první příkop a vrátky dostal jsi se cestou nad příkop druhý a nad parkán. V parkaně měli někde vodu za ochranu, jinde a obyčejněji rostla v něm tráva, byla tu křoví, vrby, stromy, vinice i zahrady; v klidné době 16. věku pracoval tu soukeník na rámě, provazník soukal tu svoji koudel na provaz; ve dni nedělské byla tu střelba z kuší a z ručnic do terče. Po zdvihacím mostě, na řetězech visutém, přešed parkán, člověk dostal se k velikým a těžkým vratům brány městské, železem a hřeby pobité. V těch vratech byla vykrojena dvířka malá, kudy se propouštěli chodci v čas večerní, když musila veliká vrata zůstávati zavřena.

V bráně bývala v starší době zavěšena železná mříže, kterou na řetěze spouštěli, když bylo nebezpečenství. Ta mříž dostala se do všech městských znaků. Nad vraty mnohá brána a věž nad ní zdvižená mívaly na sobě pro ozdobu erby, českého lva, v kameni tesané nebo malované, kromě toho též jiná světská a duchovní malování zdobila městské brány; byly na nich české i latinské nápisy, modlitebné a též jiné, připomínající některou důležitou událost městskou. Na bráně často nakresleny byly sluneční hodiny. V patře nad branou někde sloužívala místnost za měšťanské vězení, v němž sedali měšťané pro dluhy a městští synkové, nedobře chovali, pro svoje nemravy a rozpustilosti. Nahoře na věži při obrubě, která bývala začasté pěkně ozdobena kamenickým dílem, pod střechou šindelovou nebo prejzovou hlásný nebo trubač a jejich rodiny měli svoji světničku. Obyvatelé ti na skřipci a po provaze tahali svoje potřeby zdola nahoru, takže nutno městskou bránu a věž oživiti tím provazem shůry dolů spuštěným. Také jest si všimnouti, že hlásného žena věší prádlo vyprané na pavláčku a na okraj věže, odkudž její muž, když hořelo, dával červeným praporcem znamení nebo v noci vystrkoval lucernu v tu stranu, kde požár. Na té pavlači někde visíval v hranici dřevěné cimbál, na němž hlásný vytloukal hodiny; tu také trubači (pozaunáři) o slavnostech a k uvítání cizích hostí troubívali. V bráně mohl jsi zhlédnouti po straně světničku branného; on sám nebo jeho žena, branná, vyšli tobě příchozímu vstříc vyptat se, kdo jsi, co v městě chceš, ke komu se bereš. Chodce žebravého branný měl od vrat pryč hnáti. Přijel-li vůz jakýkoli, branný bral mýto branné. Kde na to mýto visela v bráně skřínka, branný pozoroval, aby vozataj nevhodil do ní knoflík nebo něco jiného nevhodného místo peníze. Přivezl-li kdo zboží jakékoli, branný vpustil, ale chtěl-li týž vůz potom z brány vyjeti, branný nepustil, leč vozataj položil známku kovovou za důkaz, že zboží prodal na trhu a ne pokoutně a že tudíž zaplatil tržné clo. Kovovou známku obdržel od úředníka na trhu. Pivo nepustil branný z města bez cedulky purkmistrovy. Byl-li trhový den, bývalo nařizováno do brány víc hlídačů oštěpy ozbrojených. Nejlépe hlídány byly brány o jarmarce. V obyčejné časy o první hodině na noc, tedy hodinu po slunce západě, branný byl povinen bránu zavříti. Klíče branní odváděli na noc tomu nebo těm z úřadu konšelského, jimž to poručeno od obce. Otevříti za tmy branný nesměl bez jejich dovolení. A což tu bývalo okolků a průtahů, nežli dveře otevřeny! Kolikráte se před branou ozývalo láteření, když to byl některý z předních měšťanů, který se vně opozdil. Král Ferdinand se zlobil r. 1549, že v Čechách ani jeho poštám neotvírá se v noci spěšně. A okolky ještě se zmnožily, když počátkem 16. věku stavové činili na město útoky. V Pardubicích v onen čas nařízeno (r. 1515), že k otvírání musí choditi úřadující konšel sám šestý, a přezví-li hlásný, že před mostem někdo stojí podezřelý, aby to vznesl na úředníka pardubského zámku. Což se tu načekal příchozí, nežli to všecko vyjednáno a než ho vpustili, zvláště klepal-li na bránu Pražskou, která je na jednom konci města, kdežto zámek stojí na druhém, protivném. Vrchnost pardubská tenkráte také poručila, aby v neděli za oběda brány se zavřely a po obědích otevřely. Toho příčinou patrně veliký strach ze sousedních měst. Přitom snad i chvalitebná snaha nedati se z dobrého oběda panského vytrhovati. Na obrázku (19) jest Pražská brána v Kouřimi. Jest naskrze gotická i prejzovou vysokou střechou. Do patra vedou schody zevně. Pavlače, byly-li jaké, zmizely. Na obrázku (20) jest podána Velvarská brána ve Slaném, jest mladší a má nad vchodem kamenné ozdoby.

Na zdech byly bašty již od dob prvního opevnění. Byly to nevysoké věže polokruhové, někde docela okrouhlé a jinde zase hranaté, jak zříti na obrázku. Na té vodňanské baště schází dřevěná pavlač, která tam na trámech byla. Onoho velikého okna původně tam nebylo, toť patrně nově proraženo. V Hradci Jindřichově nastavěli si na zdech 37 bašt. Bašty bývaly od sebe vzdáleny, co by šípem dostřelil, někde počítá se mezera mezi nimi na 50 metrů. V baště byly jako na branách otvory pro střelbu prachovou, pro tarasnice, švihovky, píšťaly a jiné střelby v ložích upevněné a na kolečkách i bez nich. Zajisté že při drahotě a tudíž i vzácnosti těch zbraní střelných nelze domnívati se, že byly jimi bašty a brány osazeny hojně. Náchodští měli na branách v 15. věku jen po dvou tarasničkách a píšťalách měděných a železných. V týž čas soběslavské opevnění mělo 17 hákovnic. V 16. věku byly doby, kdy se měšťané o střelbu na hradbách a baštách pranic nestarali; do bašt nastěhovali se všelijací nájemníci, obyčejně prachař, který robil střelný prach. Karel IV. však již r. 1360 usadil pro obranu Prahy na věže a hradby Nového a Menšího Města sbor střelců, kteří měli v pokojných časech živiti se řemeslem. Dělali luky a kuše čili samostříly. (Viz luk a kuši, která se natahuje klikou, na obrázku.) Časem rozmnožili se a nastavěli si domků a děr do hradeb, takže za celé 16. století jsou do nich tuhé žaloby, že jsou hradbám ke škodě a k ostudě, že mají pelechy a z nich nečistoty ven házejí. R. 1596 bylo 52 rodin střeleckých.

Přijel-li král do města královského nebo pán do města svého poddaného, byly klíče jako znamení poddanstva neseny jemu vstříc. A jako klíče byly znamením poddanosti, tak hradby a jmenovitě brána byla znakem měšťanské svobody. I protož král Ferdinand I., chtěje Žatecké potrestati pro vzpouru r. 1547, poručil, aby všecky jejich brány byly strženy, hradby zbořeny a příkopy vyrovnány, tak aby město na věčné časy stálo otevřeno. Než potom spokojil se tím, že dal Žateckým odníti klíče a vrata. Teprve po smrti králově (1564) vrata s klíči jsou vrácena a Žatec město smělo se zase zavírati. Brána pokládána za místo posvátné a pokojné; větší trest stihl toho, kdo se v bráně pral, než toho, kdo rval se v ulici. R. 1514 Novoměstští odsoudili kohosi k trestu i jen proto, že v bráně "proti svobodě městské" zbraň obnažiti směl. Také hradby městské byly posvátny. Dokázalo-li se někomu, že zlezl nešlechetně městskou zeď, šlo mu o hrdlo. Člověk počestný chodí vraty.

Vysvítá z dosavadního líčení, že opevnění měst nelze oživiti ani utvrditi stálou nějakou vojenskou posádkou. Po celá léta bývalo na hradbách ticho jako v kostele. Když uhodilo zle, ovšem byli měšťané povinni vojensky brániti svého města. Na pražském rynku ještě v 15. věku stály korouhve čtyři, kdyby vzešel pokřik, aby každá čtvrt města pod svou korouhev se postavila. Na ten konec mívali měšťané doma zbraně a také v rychtě a na radním domě chovány zásoby zbroje i zbraní pro vojenské příhody. Když tedy zvonem dáno znamení, měšťané, tovaryši, podruzi a kdekdo mladý popadli zbroj a zbraň a běželi "na plac" a odtud na hradby. Nebylo-li nebezpečí náhlé, nýbrž strojilo-li se k válečnému příběhu povlovně, upravila se městská hotovost válečná lépe, spořádaněji, "aby až do přemožení a vynaložení statkův a hrdel svých stáli a sebe, manželek a dítek svých uhájila". Zvoleni tu strážmistři, ti přidáni k čtvrtním hejtmanům, voleny osoby za vůdce a jeden z obce vybrán za nejvyššího. A těm vůdcům dáno právo, jakmile poznají potřebu, ihned aby část hotovosti neb i všecku obec vyzdvihli. Na jejich rozkaz každý obyvatel měl pomáhati, hájiti, brániti, jakž věrnému sousedu náleží. Za doby zlaté, doby celkem klidné, málokdy byla příležitost, aby domobrana městská volána byla k boji a k ochraně města. Bylo to za vlády Jiřího z Poděbrad proti křižákům německým, kteří mnoho obránců v severních městech českých vyvraždili, bylo to potom za krále Vladislava, když vyšší stavové zbraněmi tísnili městský stav. Tenkrát se (r. 1500) města smluvila, že budou sobě všecka navzájem pomocná, kdyby kdožkoli z lidí smrtelných chtěl proti všem městům, anebo proti jednomu co začínati a je utiskati. Ale potom zavládl klid a jím rozhostila se v měšťanech nechuť k vojenství, z které poněkud vytrženi byli nepokojnými ději, které vedly k bitvě bělohorské.

Při vpádu pasovských zlotřilých vojáků do Prahy dosti ochotně a rychle vydali pražští měšťané ze sebe dle řemesel od deseti mužů ozbrojených až po sto; sto ozbrojenců postavili pivovarníci, padesát osob řezníci, čtyřicet ševci atd. Ti mistři a tovaryši ozbrojeni ručnicemi, oštěpy nebo halapartnami a rozestaveni po hradbách a branách. Brány na Újezdě bohužel chránili špatně, neboť právě tudy vnikli nepřátelé do Malé Strany a tu loupili a vraždili. Zato domobrana u staroměstské věže mostecké byla čilejší a šťastnější. Ta právě včas spustila železnou mříž v bráně nepřátelům takřka na hlavy a zabránila jejich vpádu.

Jestliže měšťané jevili ochotu obhajovati svého města - a ovšem i sebe -, nemívali skoro žádné chuti vojensky účastniti se hotovosti zemské, která je volala z města ven podle snesení sněmovního a rozkazu králova. Pravda, od té doby, co Maďaří vyprosili si proti Ferdinandovi I., králi svému, pomoc tureckou a Turci, přišedše, sebrali velikou část uherské země pro sebe, naplatili se Čechové na stálé vojny a nebezpečí turecké dost a dost, a mají tudíž zásluhy největší, ale měšťané, majíce zúčastniti se vojenské výpravy osobně, raději poslali a platili místo sebe - žoldnéře. Jen ten, který nemohl za sebe na svůj groš postaviti nikoho, musil jíti sám, když na něho povinnost připadla. Rychtář dal vybubnovati, aby k zemské hotovosti se přihlásil, kdo by se chtěl dáti potřebovati za žoldnéře. Hlásili se i domácí mladí lidé k tomu, ale přicházeli i žoldnéři vojenští, jimž bylo vojenství řemeslem. Ti byli nekalá cháska, lidem nemilá a každému protivná. Půjčila-li jim obec zbraň, zvláště střelnou, prodali ji; kudy šli, kradli a loupili, pokládajíce to za své vojenské právo. Například vypravuje kronikář plzeňský, že r. 1595 rejtaři táhnoucí do Uher zastavili se v Plzni. Řekněme, tedy přátelé. Ale ti dobří přátelé tak si vedli, že se lidem s takovými hosty stejskalo; všude hospodářům klíče vytrhše, pokojů se zmocnili, truhlice zodmýkali, a co nalezli, pobrali; na peníze se vytazovali, přikládajíce kordy obnažené i ručnice k srdci ubohým lidem. Z hospodářů zbraní vynucovali pro sebe a ženy své lepší stravu. Kronikář slánský žalostně vypravuje r. 1591 o žoldnéřském vojšté, které táhlo na Turka přes Slaný. Byli Němci a první vítání jejich bylo, že chtěli purkmistra zastřeliti. Ouřad musil, aby se jich zbavil, dáti jim na cestu 180 kop. Končí kronikář: "Nebylo tu spravedlnosti, ta byla tehdáž v nebi." Z toho lze tušiti, jak bylo Čechům, když po bitvě bělohorské přišli žoldnéři trestat! Když nebylo válečné práce a žoldnéř propuštěn, stal se z něho žebrák a pobuda.V ulicích

Hradbami město objato po svém založení a vysazení. V té ohradě byla stavení starší slovanské osady (pokud nezaloženo město na místě zhola novém). Ze starých asi prostičkých staveb strženo, co se nehodilo. Nové domy stavěny v ohradě městské již zpočátku zajisté dle pravidla, aby kdesi na příhodném místě bylo středisko města - rynk - a k němu aby od tří bran a fortny, tedy od čtyř stran, sbíhaly se hlavní ulice, pokud možno do každého rohu dvě. Pravidelné takové založení náměstí a ulic měla Plzeň a Budějovice. Kde již bylo trhové podhradí slovanské s domy, tu ovšem nedělo se všecko dle pravidla. Také ráz půdy, její nerovnost, stoupání a pokles, sklon k vodě měl v tom svoje rozhodující slovo a měnil pravidlo. Celek dopadl obyčejně harmonicky, snad nechtíc.

Proti pravidlu jsou ze znamenitých českých měst dvě pořízena, jedno staré z 13. věku, druhé mladší z věku 15.: Kutná Hora a Tábor. Starého Tábora ulice svědčiti se zdají, že město zřízeno z vojenského tábora a k vojenské obraně připraveny i ulice. Stará Hora Kutná jest labyrint plácků a uliček sem tam se rozbíhajících, jež ukazují, že město vzniklo z hromádky havířských osad a sídel různo postavených a posléze nějakou hradbou objatých.

Ulice starých měst byly podle našich pojmů dnešních ouzky. Širší ulice vznikají teprve pokrokem času, větší vzdělaností, pocházející z hutnějšího života hospodářského. Viděti to na pražském Městě Novém, od Karla IV. zřízeném. Tu jsou ulice proti staroměstským hlavním ulicím dvénásob široké. Co však Karel IV. pokládal za dostatečnou šířku ke komunikaci, to poznati jest na pražském slavném jeho mostě, který jako každý most jest pokračováním ulice. Založen r. 1357. Dnešnímu životu jest Karlův most až běda úzký a našim potomkům asi brzo budou úzky mosty dnes budované. A starší most písecký jest ještě užší nežli Karlův.

Ulice starých měst bývaly klikatý a křižovaly se často. V takové křižovatce vstavováno na některém nárožním domě ve výklenku posvátné znamení, soška, boží muka, obraz, jako tak dosud na silničních křižovatkách. Volá se tím pomoc boží proti zlým příhodám na cestě. Po obou stranách ulice vlekly se stružky, do nichž z domů vylévána špína; do nich také voda kapaličná sváděla se ze žlabů dřevěných, z domů daleko ven nepěkně čouhajících. Cesta mezi stružkou a domem náležela k domu, byla stezkou; jsouc asi lépe ubitá, byla zajisté pramateří nynějších chodníků. Ostatek ulice mezi oběma stružkami byl určen vozům a náležel obci.

Chodcům na úzké stezce při domě překážel často svah, častěji kamenné lávky a dřevěné krámce na domech položené i kůly do země vpravené, po nichž sudy spouštěny do sklepů. Musil tedy chodec začasté zajíti si na obec, do bláta. A že i vůz nelíbezně zavaditi mohl o domy a uraziti kus rohu, toho důkazem jsou ochranné paty - patníky - tu a tam dosud zachované.

Jako mosty jsou prodloužením čili pokračováním ulic, tak loubí neboli podsíně jsou rozšířením ulic a náměstí. Zvykem italských měst již v starší době vznikalo loubí proto, aby za deště trhovci i obecenstvo mohlo se krýti. Podsíně přispívají k malebnosti městských pohledů. (Viz obrázky č. 43, 65, 122.)

Dlouho do nové doby nebyly v městech všecky ulice dlážděny. Paříž dláždili konec 12. věku. V Němcích nezačali dříve než ve 14. věku. A tak i u nás. Prahu začali dlážditi za krále Jana r. 1329. V Lounech snad dláždili o něco dřív. Toť se ví, že nejprve dlážděn rynk a po něm čtyři hlavní ulice, byť ne celé. Ostatek necháván budoucnosti a potomkům. Pražany k tomu kulturnímu pokroku nutívali občas králové vždy týmž důvodem, který již Karel IV. jim pověděl, aby totiž vydlážděním pominuly smrady a bláta. Proto králové poskytovali měšťanům právo vybírati od vozů dlažebné. Dláždění nebývalo tak rovné, jako se snaží v některých přednějších ulicích býti dnes. Do písku vbito a natlačeno kamenů a kaménků všech forem a hran a beranem železným to kamení tak urovnáno, že by chůze dnešním botám a botičkám byla nadmíru nepříjemná. Ale ať bylo hrbolaté jak bylo, zdravotní pokrok to byl.

Jináče i při dláždění bývalo v starodávných městech k ohyzdě mnoho jiných věcí, tou měrou u nás dnes nemožných. Naši předkové například čistotu sobě nařizovali za všecky časy, ale neuměli v městě poříditi to, aby skutečně bylo čisto. Cožpak to vydá, když město se úředně čistí jen čtyřikrát za rok? Čistili obyčejně před svátky, po jarmárce, a měl-li přijeti královský zástupce dosazovat konšelů. Stružky byly i po vydláždění pořád plny a nevoněly, zvláště ne za parného léta; měšťané zvykli sobě, že to, čeho nechtěli míti doma, to chutě vyhazovali a vylévali oknem, takže zvláště v noci nebylo radno kráčeti podél domů. Řemeslnické nečistoty, zvláště řezníkovy, mydlářovy, jirchářovy a jiných, tlačily se obyčejně samy do ulice, jindy jim obyvatelé ochotně pomáhali. Ba úředně bylo nařízeno měšťanům, když je déšť, aby hnoje z domů tlačili do ulic. Je jisto, že i v dlážděných ulicích - natož v nedlážděných - vždy bylo bláta dosti. Za onoho času bylo to jak tak snesitelno, poněvadž nejezdilo po ulicích tolik vozů jako dnes. Tenkráte páni i měšťané jezdili, když kam musili, spíš na koni. Nejhůř ovšem bylo v blátě těžkému nákladnímu vozu. Dámy vznešené v Praze dávaly se nositi na nosítkách a nosiči snažili se proniknouti se svým naloženým vzácným domečkem po stezce při domech. A o těch stezkách, když se blátem naplnily, bylo nařízeno pravidlo, aby hořejší soused hrnul bláto k sousedovi, ten měl hrnouti dále a tak i ostatní sousedé po řadě. Když pak hromada narostla, že jí soused již nepohnul, zanechal ji a tak poležela kupa bláta a smetí až do deště nebo do úředního čištění, kdy z radnice vysláni lidé a vozy s koni na to.

Před pivovary po celý rok válely se haldy dřev dlouhých pivovarských, na kterých se děti batolily a dováděly. Nočně na těch haldách spávali pobudové všelijací. Byly však ještě jiné úhony. Ulici města Pražského a ovšem venkovského třeba také oživiti vepříkem, který se zatoulal, husami, slepicemi. Vepříti vbíhali i ke kostelu a na hřbitov u kostela i ke škole. Litoměřičtí teprve r. 1545 usnesli se, kdo by chtěl chovati svině a vepře, aby jich na rynk ani na ulici nevypouštěl pod pokutou, a žákům uložili, kdyby spatřili vepře na hřbitově, aby jej bez odporu zajali a ve škole snědli. Lze sobě představiti tu honbu žákovskou, když takový pitomý tvoreček přišel se na školu podívat.

Řezníci a jiní sousedé chovali v městech také veliký dobytek a pasáci jejich co den vyháněli krávy a ovce na pastvu. Tak i v pražských městech.

Když světlo denní zhaslo slunce západem, ulice potemněly a tmavé ulice neosvěcovány. Zato chodec noční byl povinen míti lucernu svou nebo svítící louč. Kdo šel beze světla, byl podezřelý. Praze teprve císař Rudolf nařídil, aby smolnice kladeny byly na pánve železné při nárožních domech připevněné. To potom zavedeno i leckde v městech venkovských. Domky v ulicích bývaly co do podoby, velikosti a výpravnosti nestejný. Na rynku byly největší, kamenné a slohem své nebo předešlé doby nejparádnější, však čím dále od náměstí, tím skrovnější domů výstavnost; bývají také jen ze dřeva, až naposled k městským zdem nejedná ocitla se v ulici chalupa po selsku roubená, ba i chatrč, v jejichž oknech malinkých byly po starodávnu ještě pergamenové mázdry, a ne drahé sklo.

Obmezenost městské ohrady zvláště ve starších městech vynutila, že domy, aby se jich na obmezený prostor vešlo více, nemohly stavěny býti do šíře. Zato hnány spíš do výšky a do hloubky. Čelem domu, do ulice obráceným, byla tedy užší strana domu. Poněvadž při zakládání Nového Města pražského Karlem IV. bylo místa drahně - bylo tu množství polí -, nebylo potřebí stavěti domy úzké; novoměstské domy měly od počátku většinou čela neboli průčelí široká. To bylo tenkrát tedy město moderní. Jenže bylo stavěno velmi rychle a nenákladně. Uvnitř v domech byly místnosti již v 14. věku rozděleny tak, že za vraty obyčejně byla prostornější síň, které říkali dolejší mázhauz. Z té šlo se do dvora a po schodech vystupovalo se na mázhauz hořejší, uzavřitý.

V dolejším mázhauze byly po jedné nebo po obou stranách dvéře do komor klenutých. Také tu byly padací dvéře, jež vedly do sklepa pod zem, do sklepa vlhkého (do lochu, do pivnice). Z hořejšího mázhauzu chodilo se do hlavní světnice, která bývala osvětlena aspoň dvěma okny, a do komor po jednom okně. Jedna z komor byla na spaní, přestože všecky bývaly cihlami dlážděny, a ne prkny. I ty komory, byly-li klenuty, sluly sklepy.

Bylo-li v domě druhé patro, to mělo v sobě spíš jen samé komory. Někdy arci bylo rozvržení místností v patrech stejné. Rozvrh světnic a komor byl zvenčí domu patrn na oknech; dvě okna blízko sebe značí světnici a okno osamělé trochu podál náleží komoře. Staří stavěli si byty zvnitř na venek, dbajíce svého pohodlí a nedbajíce toho, aby okna všecka, jako dnes se děje, byla souměrně ve zdi rozdělena, ať to v bytě pohodlno, či ne.

Sloh a umělecká nastrojenost domu shrnovala se zevně na průčelí. Od prvních dob městských až téměř do půlky 16. věku jest sloh a ráz domů gotický. V první době přísně gotický, od hrany 15. věku vybujněle. Gotika přišla s městy. Přišla z Francie do Němec a jinam. Nejprve se jí uchopily kostely, zalíbil se její lomený nebo hrotitý oblouk, klenba křížová na žebrech spočívající a vůbec celá konstrukce (kostra) i s opěracími pilíři, které držely stavbu tak pevně, že zdi mohly se směle ztenčiti a hnáti i s okny do veliké výšky. Měšťané na svých domech, které se nehnaly do vzdušných výšek, uváděli jen vnější drobnosti gotického slohu, nejspíš ostění dveří a oken. Jako konstruktivní část nového slohu do měšťanských domů dostala se křížová klenba, tu hrubší, tu jemnější a ozdobná, jako známe takovou sličnou klenbu hvězdovou v jednom domě Malého náměstí staroměstského. Hrubší silná klenbová žebra gotická jsou dosavade na některých nejstarších podsíních nebo loubích.

Za vlády Jiřího a Vladislava rozmohla se u nás gotika posledního rozvoje, gotika pozdní, vybujnělá. I malíři pomáhali té bujnosti. Jen vizte, kterak neklidně malíř vymaloval trůn králi Vladislavovi na obrázku; vizte, jak obě fialy trůnu se ohýbají, klidně, rovně státi nemohouce. Staviteli a představiteli té bujné gotiky jsou u nás Rejsek* a Beneš z Pistova, onen svou monumentální Prašnou branou v Praze, tento svým Vladislavským sálem (1483), který jest z nejkrásnějších "paláců" v Evropě. Těm mistrům se nelíbily pravidelné formy dosavadní, byly jim strnulé, ba i chudé, začali tedy sloh přeplňovati kamennými zdobami, do oken chrámových dávali spletitější kružbu, z jednoho pramene u nich i tři žebra vyrůstají a splétají se v sítě oku velmi vděčné. Ostění dveří skládají z prutů, žlábků na koncích se protínajících, jakž zříti na portále chrudimském. Vznikají z kamenných ozdob pletiva jako ze suchých větví skládaná, čehož vzor na orloji v Praze a na královské oratoři u Sv. Víta. V té době na hraně sto letí 15. a 16. bylo všude množství domů městských přestavováno v malebném tom slohu Rejskově. Přitom v oblibu vešlo stavěti arkýře při domech, pokojíčky to ze zdi vystupující; zdvíhaly se buď na pilíři zděném již od země do výše stavěném, buď vydány byly na krakorcích ze zdi vypuštěných.

Štíty na vrcholu domů byly za celou dobu gotickou buď podoby trojce, v obryse hladkého nebo ozubeného. Ozubený štít z gotické doby zachoval se do té chvíle v Praze jediný, a to nad týnskou farou. Dobře si ho všiml malíř Aleš a nakreslil ho na obrázku (78), kdež ho čtoucí musí trochu hledati, ale najde ho. Hladký štít gotický trojhranný býval dosti často ani ne všecek z cihel, ale skládali ho ze zdiva hrázděného, trámy prokládaného, jak to zříti na domech města Budyně. V době pozdní gotiky, která v dekoraci hýřila, dostaly se na domovité štíty ozdoby kamenné ve formě oblouků a obloučků, preclíků a pruhů, čímž se dodnes pochloubati mohou některé vzácné domy v Plzni a na Táboře. Štíty gotické byly vždy vysoký, neboť staří stavěli vysoké, strmé krovy, aby ze střechy snáze padal sníh a netížil ji.celistvých domů gotických zachovalo se mála Z těch pravzácných staveb jest kamenný dům v Hoře z konce 15. věku. Nad arkýřem zdvíhá se tu gotický štít hrotitý, jehož základna a strany jsou zdobeny ratolestmi, lupeny; v nich honí se zvířata podivná. Ramena štítu krášlena jsou dvanácti dračími hlavami. Dole v rozích jsou dva jezdci, kteří se chystají k boji. Nad jezdci pnou se ve štítě tři gotická okna s ozdobnými římsami; nad nimi z gotických ozdob vynikají znaky Slez a Moravy. Český lev, jenž byl uprostřed, zmizel. K vrcholku umístěn jest strom rajský s Adamem a Evou. Pod okny zdobí plochy znaky havířů i znak města z doby krále Jiřího, v níž bezpochyby dům vznikl. Ze znamenitého gotického domu Sokola z Mor v Lounech, postaveného mezi lety 1470 až 1480, zvenčí na průčelí zůstal arkýř, v jehož podstavci zaklenutém do lomeného oblouku jest vchod do domu. Vpředu v arkýři jsou dvě okna obroubená po goticku kraby (hrbolky) a liliemi; nad každým oknem je trojhranná lomenice. Podobná okna jsou i po stranách arkýře. Nahoře konec zdi zdobí ozubená římsa, nad kterouž se pne sedlová střecha gotická, ale nová. Uvnitř toho domu zbyl vlastně jen veliký pokoj s gotickou klenbou, na níž se dvakrát křižují žebra, vybíhající od samé podlahy. Klenbu sprostnější uvnitř domu z téže doby pozdní gotiky viz na obrázku (38). Je tu znázorněna světnice jednoho domu v Hradci Jindřichově.

V 16. věku berou na sebe městské domy jiný umělecký ráz. Vešla do Čech z Itálie renesance, kterou tam Vlaši pěstovali již o celé století dřív. Byl to sloh, v němž užito řeckých a římských forem (sloupů, kládí, oblouků) k novým konstruktivním zásadám stavitelským, dle nichž harmonicky kupily se hmoty, žádající prostor větších a více světla. Tím slohem novým ustupovaly hranaté a lomené formy gotické obloukům okrouhlým a liniím vodorovným, žebrové klenby ustoupily klenutí valenému. V umění veškerém renesance vůbec značí veselejší názor na svět a snahu po přirozené, oku lahodné formě.

U nás renesance uváděna za mnoho let jen po kouscích. Toť právě její povaha, že jednotlivé ozdobné kusy mohou samy o sobě obstáti i třeba na stavbě starého slohu gotického. Pokud povědomo, první renesanční památka u nás jest z r. 1494 na oknech Vladislavského sálu v Praze, což mimochodem svědčí, že slavný mistr Beneš z Pistova nebyl nepřítelem nových nebo moderních forem.

Zpočátku naši zedníci a kameníci uváděli novou módu, nový sloh sami, a to podle rytin, které z Itálie docházely přes Alpy čím dál víc. Je také na těch prvních pracích našich (proto renesance) znáti jakous neobratnost, nezvyklost. Zvláště hlavice korintských sloupů bývají nemotorny. Ale kolem r. 1530 Jan z Pernštejna volal do Pardubic vlaské mistry a tovaryše, tedy hotové odborníky v novém slohu, aby mu přestavěli zámek. V týž čas volal Petr z Rožmberka k sobě Vlachy. Potom hned r. 1535 vlaští mistři přišli na královo zavolání do Prahy, aby tu nad městem postavili Belvedér, letohrad královně, který se do té chvíle stkví v plné kráse čistého umění vlaského. Vlaši pak bez přetrží za celé 16. století (i dále) chodili k nám ze severních končin Itálie, od tamějších jezer ("jezerní Vlaši") i od švýcarských hor příležících. Ale ta renesance, kterou Vlaši a při nich i naši mistři ustrojili na půdě našeho království, jest - vyjma Belvedér - poněkud jiná nežli ryze vlaská; jest změněná a přizpůsobená zdejším stavebním a podnebním poměrům. Vlaši byli jmenovitě přinuceni přibrati do svého lombardského slohu dosavadní české vysoké štíty domovité, které ovšem přeformovali renesančně. Hlavně pro tyto štíty, jakožto znamení nejpatrnější, zove se ta renesance "českou", arci ne tím rozumem, že každý její kus byl výrazem českého ducha. Skutkem je to "vlaská renesance v Čechách". Vlaši postavili proběhem 16. století několik velikých monumentálních zámků* (nyní Schwarzenberský v Praze r. 1545-1563, zámek v Litomyšli 1568-1573), plzeňskou radnici (r. 1554), která jest jako palác, a posléze okrouhlý altán v Hradci Jindřichově (r. 1579-1593). Tyto jmenované stavby jsou typické a staly se "české renesanci" pro okolí daleko široko vzorem aspoň v jednotlivostech.

K přestavbě celých domů na renesanční způsob došlo v Praze větší měrou teprve po velikém požáru malostranském r. 1541. Také venkovských měst domy předělávány ne dřív nežli kolem půlky 16. století. Litoměřičtí konšelé byli bezpochyby z prvních, kteří r. 1541 rozkázali svým měšťanům, aby stavěli štíty pro ozdobu města. To mínili štíty módy nové, renesanční, místo dosavadních prostých trojhranů. Při přestavbě měšťanských domů ve způsob renesanční však nečekejme množství světla v domech ani valného rozšíření místností. Obyčejně zůstávalo stavební městiště v původním obmezení, na dolejší gotickou část domu stavitel postavil dům renesanční, kolik tu mohl prostor rozšířiti? To bylo možno jen při panských zámcích, kteréž stavěny zgruntu a na velikých plochách. Sem vstěhovala se renesance s plným svým jasem a vzduchem. V městě to bylo poněkud možno jen tu, kde majitel, získav staré domy dva podle sebe, oba strhl a na jejich místo postavil jediný. Městské domy renesanční tedy většinou zůstaly úzky a místnosti uvnitř zůstaly v starodávném rozdělení a rozložení, jen to zajisté změněno na lepší, že okna proražena obšírnější, tedy že přece vcházelo pak světla víc, a že přidáno domu namnoze patro druhé, vyšší.

Nejvýraznější znak české renesance na městských domech jsou štíty. Nejrozšířenější po všem království i na Moravě jsou štíty obrysů zvonových a štíty se závity (voluty) o rozmanitých formách. Jeden takový zvonový lze aspoň ze strany poznati na obrázku (41). Obrázek ještě jináče zajímavý; jednak tím renesančním arkýřem, který visí na rohu jako vlaštovčí hnízdo, pak tím, že v tomto domě v Litomyšli bývala slavná bratrská tiskárna, a naposled i tím, že tu bydlil slavný spisovatel Jirásek, který před zbořením domu toho učinil si náčrtek, dle něhož pořízen tento obrázek.

Plocha těch zvonových a volutových štítů dělena byla vodorovnými římsami, pásy v několik pater a polopilířky (pilastry) ji dělily v pole souměrná a často velmi pěkně a vtipně skládaná. Bohatější štíty bývají o třech i čtyřech stupních neboli patrech a obyčejně každé patro mívá svoje voluty neb aspoň linii prohnutou, jakož pěkně se nese na dvou štítech obrazu. Jsou to štíty ve Voticích. Snadno spočítáš na podstavci (na atice) tři patra, z nich nejdolejší rozděleno v šest polí, hořejší ve čtyři a nejvyšší ve dvě. Na vrcholu i na koncích každého patra v štítě bývají kamenné makovičky, vázy nebo jiná ozdoba, jež obrys oživuje.

V Plzni Vlaši oblíbili sobě dávati na štíty lehké korouhvičky ple chové. Na jihu našeho království vyskytují se domovní štíty mimo volutové ještě jiné, zvláštní, dvojího rázu. Jeden takovýto: Na vy sokém podkladě, který jest na pohled jakoby pokračování prů čelní zdi, rozložen jest štít ozubený jako nějaká pevnost a ozdobený věžicemi se střílnami falešnými. Prapodivný to nápad a ne ošklivý. Dokonalý vzor takového štítu mají v Třeboni na domě U koníčka, který jest z r. 1544. Podobné štíty byly a ještě jsou v Budějovicích, v Prachaticích, v Sušici, v Pelhřimově a oklikou přes Moravu dostal se ten jihočeský štít až do Německého Brodu.

Druhého způsobu jihočeský štít je složen z oblouků; buď jsou to polokruhy vedle sebe a na sobě stojící, což velmi malebně se nese, nebo jsou to oblouky vyzdvižené na vysokých přímkách a pilastrech. Obrázek ukazuje vzorek takového obloukového štítu, jenž složen v průčelí i po stranách chrámové předsíně v Třeboni vždy ze tří oblouků, z nichž prostřední vyšší nežli oba jeho sousedé. Na tento štít zabloudily také dvě věžice s falešnými střílnami. Takové štíty byly domovem hlavně na Táboře, v Třeboni, Veselí. Volyni, Štíty toho rázu přeneseny na sever přes Prahu až k Lounům na jedné straně a k Pardubicům na druhé. V Praze dosavad pěkně zdobí před chrámem Týnským dům, který býval školou. V Pardubicích štíty tytéž mají na Zelené bráně tamější.

Renesance domů měšťanských užila též sloupových pavlačí neboli arkád (lodžií), jejichž první přesličný vzor Pražané spatřili na královském letohradě Annině (Belvedéru), Hlavice sloupů a pilířů na těch arkádách a také jinde i na portálech nejčastěji bývají známě jónské závitky, ale od polovice 16. věku oblibují se sloupy rázu dórskěho a v dekoraci metopy. Jenže Vlaši sobě mísovitou hlavici dórského sloupu přeměnili v obrouček, který se jim lépe líbil nežli přísná hlava dórská pecníku chleba ne nepodobná. Arkády bývaly umístěny v domě obyčejně na straně do dvora. Viz takové dvorové arkády s toskánskými sloupy v Jindřichově Hradci na obrázku (49). Ale znamenitý dům Mydlářovský v Chrudimi (obr. 50) má dvě patra arkád na samém průčelí, tedy obrácená do ulice, což bylo i za onoho času vzácností, vzniklou zajisté příkladem a vlivem zámku v Litomyšli. Dům stavěn r. 1573.

Dům je o třech patrech. Oblouky arkád pnou se v prvém a v druhém patře na šesti sloupech štíhlých; zábradla jsou velmi uměle stesána z pískovce. Na zábradle dolejší galerie jsou na devíti polích povydané* obrazy alegorické, zobrazující opatrnost, střídmost, spravedlnost, statečnost, mír, vojnu, lásku, bedlivost a moc nebo sílu. Pod těmi vytesanými obrazy jest po celé šířce domu nápis český z bible vzatý. Také podklady této pavlače ozdobují kamenné plastiky, mimo několik růží je tu jelen, býk, tatrman a jméno Kristovo. Zábradlí druhého patra jest bez obrazů, jen sloupky, kuželky je vyplňují. Na třetí galerii bývaly arkády a zábradlo zase bohaté plastikami, ale to všecko již odstraněno; na místě toho je tu galerie dřevěná, bezcenná. Bývalo v Chrudimi víc takových domů s vlastními pavlačemi v průčelích, ale domácí páni v novém věku pro větší zisk je dali zazdíti. I architektura dřevěná v městech východočeských (například v Sobotce) oblíbila sobě otevřené lodžie podle vzoru kamenných domů. Arci robila je ze dřeva.

Z forem ryze vlaských domovitá renesance česká přibrala také kuklice čili lunety. Je to řada hrotitých výklenků u střechy v římse. Bývaly kuklice pěkně zdobeny obyčejně kresbami a malbami. Na oko působí velmi účinně svým světlem a stínem. Obrázek (51) podává kuklice v bechyňském zámku. Zdobeny jsou ty lunety černým listovím a žlutým ovocem, pletenci listovými a uvnitř kuklic hlavami lidskými. Oblibovány v české renesanci kvádrované portály vlaské, z nichž jeden (z města Stříbra) zobrazen na obrázku (52). Viděti na obrázku, kterak dovedně složeny jsou ty kvádry nestejné formy a nestejné velikosti v pěkný celek. Jest z roku 1585.

Některý měšťan na okrasu svého domu věnoval až tolik peněz, že mu kameníci postavili portál, který byl skoro jako samostatné dílo sochařské. Složili ho ze sloupů, na něž vložili antického způsobu kladí, architráv, vlys s figurami. Takový umělecký portál dal sobě zhotoviti také slavný knihtiskař Melantrich v Praze. Dům Melantrichův nedávno zbourán, ale portál zachován, aby potomci viděli, že naši staří zdobili si domy umělečtěji, nežli se děje namnoze dnes.

Na renesančních domech stavitele obnovili podvojná okna, která znala již gotika. Ovšem že takové sdružené okno mělo římsu teď renesanční, jak viděti jest na obrázku. Na témž obrázku pod okny zříti jest dvě řady kvádrů. Ale to nejsou v skutečnosti kameny, než jsou to jen kamenů obrazy, do malty vyškrábané čili vrejsované. K ozdobě zdí Vlaši přinesli k nám ze své vlasti rejsování čili, jak říkali tomu, sgraffito. Barva, obyčejně černá (ze sazí), červená i modrá dala se do omítky. Na to položena omítka bílá. Také obráceně se dělo: bílá dospodu, barevná omítka navrch. A na té vrchní se obraz vyškrábal.

Nejprostější rejsování bylo to, jímž naznačena rustika čili kvádry kamenné. Oblíbena byla rustika diamantová, jako ukazuje obrázek ze zámku Bystrého. Na prostou škrábaninu čar stačil vlaský i náš dovednější zedník. Ale byly vyškrabovány i kusy umělecké, k nimž výkres pořizoval mistr malíř. Z figur byly oblíbeny v sgrafitech alegorie rozličných ctností, osoby z bible, z dějin římských, z mytologie, králové čeští, scény ze života. K dekoraci sloužila uměle skládaná listoví a karyatidy, kdež ruce a nohy vousaté karyatidy přecházejí v listy. Toto rejsování jest v Přerově u Českého Brodu.

Přední místo po stránce domovních maleb a sgrafit zajímají domy v Prachaticích. Tehdejší uměnímilovní konšelé čeští dali si na pivovar bitvu vyrejsovati na vápně červeném. Posléze jest připomenouti, že vlaskou renesancí u nás také vznik měly zvonovité báně, jimiž kryty při domech arkýře a věže. Ty zvonovité střechy byly pobíjeny plechem a barvou i hodně křiklavou natírány.

Od r. 1570 pozorovati na stavbách českých měst, že vluzují se do renesance dosavadní nové formy. Neklidným malířům a sochařům a po nich i stavitelům zdála se býti renesance již poněkud střídmou asi rovné tak, jako kdysi přísná, pravidelná gotika upadla mistrům týchž umění v nemilost, takže protrhli pravidla a vymyslili si gotiku divočejší. To se teď opakovalo. Nejprve malíři a po nich ostatní začali bráti ze severu německého a nizozemského a také z druhé strany z Itálie formy bujnější. Doneseny k nám začátky baroka, kteréž jméno skoro donedávna bylo novému slohu přezdívkou.

V těch nových formách k nám uvedených vévodí na předním místě kartuše, kterouž ozdobu Nizozemci a Němci měli na stavbách již od polu 16. věku. Kartuše jest vlastně rámec neb orámování, utvořené jakoby ze schlípené kůže nebo z plechu v koncích a v rozích stočeného nebo zahnutého. Na portále stříbrském jest nesmělou, prostičkou kartuši zříti v klenáku vprostřed oblouku nad vraty. Prosté dvě kartuše ohledej na obrázku (110). To jsou kartuše na dvou malbách v kancionále litomyšlském z. r. 1561, tedy asi nejstarší kartuše u nás. Hledej je v nejhořejší části obou obrázků; jsou to orámování nápisu. Nádherně skládanou kartuši a umělecky propracovanou viz na obrázku (62), Je ta kartuše v kancionále mladoboleslavském z r. 1571; stojí v ní energický lev jakožto erb města Boleslavě. Za všimnutí stojí na tom obraze též obě alegorické figury a andělíčkové s křídly motýlími.

Ty kartuše staly se známkou baroka a knihy malované i tištěné jsou jimi plny. A tu také svoji ozdobnou úlohu dobře plní. Ale nelze říci, že by to byla forma nějak zvláště sličná a pěkná a že by se zvláště na stavby hodila.

Kromě kartuší dostaly se na stavby naše také hojně masky, z nichž dvě viz na témž obrázku, věnce, pyramidky a mušle. Takové mušle prvního baroka viz na portále domovitém v Rokycanech z konce 16. věku (obr. 63). Barokním nápadem sloupy a pilastry, které byly dotud hladky nebo také někdy drobně žlábkovány, obdržely po celém dříku svém pásy, jakož vidíš na bráně v Náchodě. Také již začínají se sloupy kroutiti a vrtěti nepokojně. Hrot domovitého štítu dosavadního v témž barokním neklidu byl rozťat a vykrojen, aby do výkrojku mohla býti postavena pyramidka nebo váza, jak to patrno na barokním domě z konce 16. věku v Budějovicích. Dům ten již zbořen. Obrys závitků na štítě také nenechán na pokoji. I ten nucen na některém místě ze své dosavadní měkké a okrouhlé linie povyskočiti a ve špičku se zlomiti. Touž snahou po neklidné linii baroko proměnilo se na arkýřích a věžicích domovitých, stejně jako na věžích veřejných staveb městských dosavadní zvonovité báně změněny ve formu cibule nebo ve štíhlejší formu hrušky. To tak asi byly hlavní změny, jež u nás na domech prováděny do konce "zlaté doby". Jest již patrno, že umělcům šlo o pohyb linií a větší život; později přenesli neklid čar i na půdorysy staveb, a tu vzniklo pak dokonalé baroko, hotový celistvý sloh 17. století.

Nelze odejíti od měšťanských domů bez povšimnutí ještě některých drobnějších věcí do oka bijících. Dvéře domovní bývaly začasté mistrnou prací truhlářskou, byly-li plechem pobity, i tu zámečník snažil se v plechu vybíti ozdoby. Na dveřích důležitý nástroj byl klepák kovový. Byly sic v Praze i na venkově v městech tu a tam zvonce u vrat, ale častěji nočnímu chodci bylo domů dobývati se klepáním. A na to byl klepák na vratech přibitý a vždy aspoň poněkud ozdobný.

Nad vraty nutno všimnouti si světlíku; bývala to železná mřížka, kterouž propouštěno světlo zvenčí. Mřížka ta bývala obyčejně kovářská práce dobrá, druhdy i umělecky výborná; v době čiré renesance pracovány všecky její pruty v jedné ploše, v době barokní aspoň některá zdoba nebo prut z plochy vystoupil. Viz pěkně skládanou mříž renesanční na obrázku (137).

V některých živějších ulicích bývaly v přízemí domu dílny řemeslnické, jež spolu sloužily za krám. Nade dveřmi a oknem takové dílny krámné upevňovali stříšku, obyčejně šindelovou, aby déšt dovnitř nezamrskoval. Konšelé chtívali, aby ty stříšky nepřekážely jezdcům, aby sobě o ně hlav nenaráželi.

Domy městské nebyly číslovány jako dnes; číslovati začali teprve v století l8. Od starodávna sloužil k označení domu znak vytesaný nebo na zdi, či také na tabuli malovaný. K znakům vybíráni živočichové nejrozmanitějších rodu a velikostí, od blechy až po slona a báječného jednorožce. Také rostliny oblibovány. Aniž spokojovali se lide s barvou přirozenou; byl na domě bílý jelen, černý lev, zlatá husa, modrý medvěd, zlatý kocour, modrá štika, černá růže aj. Za některým jménem tajila se osoba, příhoda, vtip. Říkali U Turků, U mouřenína, U smrti, U černého ševce, U černé Důry, U vlka. jenž husím piští, a všelijak jináče. Též nápisy bývaly na domech, zhusta dosti nenápadně v kameni vryté nad vraty. Víc do oka bily nápisy na zdli psané. Bývaly to nápisy druhdy mravoučné i modlitebné, zbožné. V Prachaticích na jednom dome pod obrázkem psíka na provázku vedeného čte se: "Mládež z mládí vésti". Myšlenka dobrá, správná, ale ten psík jakožto symbol mládeže by dnes urazil i malé chlapce.

Dřevěně žlaby, dlouze do ulice trčící, zůstávaly v městech venkovských tu a tam za všecku dobu: v Praze se jich sic dokonce nezbavili též, ale již začátkem 16. století je řezali, zkracovali, pokládajíce je za ohyzdu města. Již r. 1508 konšele pražští nařídili, aby žlabové dlúzí, na něž lidé nečistoty lejí, trpěni nebyli, než místo nich aby trúby dolu při zdech byly dělány jak od starodávna.

Střechy domu měšťanských i v Praze byly kryly většinou šindelem, řidčeji taškami a kůrkami cihelnými. Proto když vypukl kdekolivěk požár, při nejmenším větru ihned hořela všecka ulice. Pro takové hrozné ohně musíme si k starodávné ulici městské ještě přimysliti louže, které konšelé schválně udržovali, aby po ruce byla voda k hašení. I v Praze při věži sv. Jindřicha na trhu senném byly dvě lakové louže nepěkné. V každém domě neb aspoň v určitých domech visely řebříky a kožené košíky na vodu. I před domy stávaly sudy s vodou, jimiž také nutno ulici starodávnou oživiti. Že ty sudy s vodou nočním časem rozpustilcům překážely, toť rozumí se skoro samo sebou. Mívali bujní lidé dětinskou radost, když některého soudruha v sudě namočili nebo když sud převrhli.

Na rynku byly domy nejvýstavnější. Nade všecky arci vynikal chrám a radní dům. Ty však navštívíme až v příštích kapitolách. Teď se poohlédneme po prostoře, která bývala v městech nejlépe upravena, poněvadž to byla prostora honosná, k níž se připínaly zvláštní úkoly; proto býval rynk také dřív než ulice dlážděn. Arci v městech malých, poddanských podobal se rynk leckdy návsi, na níž ani veliká louže ani klády nescházely. Z měst velikých nejostudnější náměstí mělo Nové Město pražské. Toť bylo dlážděno jen u samého radního domu, a ohromný ostatek až k Emauzům byla samá jáma, samý hrb, roští, haldy dřev a všelijaké boudy. Krásný malý gotický chrámek Božího těla jako by sem, kde se konaly trhy dobytčí, ani nepatřil dobře. Zajímavý rynk města prachatického viz na obrázku (68). Je to rynk sic kreslený r. 1816, ale má patrně podobu ještě touž. jakou měl v 16. věku.

Jináče na ryncích úpravných děla se veliká shromáždění sousedů, tu se sbíralo a scházelo měšťanské i žoldnéřské vojsko, tu děly se vojenské prohlídky (mustruňky), tu vítáni cizí hosté a vzácní; na ryncích menších měst konány masopustní a jiné zábavy, slavnostní průvody a tance i kolby. Takž na plzeňském rynku r. 1555 konány kolby urozených pánů, jimž vůdcem byl arcikníže Ferdinand. Vždy se rozjeli dva jezdci proti sobě a lámali dřevce. Tenkrát se všickni potloukli, jednomu div že oko nevyraženo. Sám arcikníže obdržel dřevcem ránu. že mu ruka podhěhla krví. Na témž náměstí podnikli kolbu r. 1573 dva měšťané o cenu 500 tolarů. V Lounech r. 1606 kláli dva tovaryši, hrnčíř a kovář: lámali dřevce soubojem o děvče, oba na koni a po rytířsku. Při každém sokovi drželo po třiceti sousedech. Hrnčíř, malý, suchý, hrdinsky zvítězil nad statným kovářem, ale kronikář lounský vypravuje, že kovář naposledy přece pannu dostal. Na Staroměstském rynku pražském přijímal u veliké slávě přísahy všeho měšťanstva král Zikmund i Albrecht a Ladislav, jeho syn. Tu r. 1621 vykonána i ona hrozná poprava českých lidí předních na vysokém theatrum.

Ohledáme všední, obyčejné vzezření městských rynků.

Na Kašně rynkovní ulpí oko divákovo nejprve. Do kašen mistr rúrák neboli rourník hnal vodu po rourách dřevěných a ovšem i cínových. Kašny prvotně bvly sprostné, dřevěné. Takové měla malá města i v dobách pozdějších. Ba v některém městě místo obšírné kašny vidíš na obrázcích studnici s rumpálem a pod přístřeškem, jako by na vsi bylo. V poddanském městě Příbrami ještě v 16. věku měli místo kašny nějakou studnici a u ní dlouhou tyč, váhu na vážení vody. Ale tu a tam v městech bohatších již od 15. věku stavěny kašny umělecké práce. Takové kašny byly pomníkem a ozdobou rynku a zvány klenotem města. Kašna gotické práce umělecké stávala od r. 1470 v Hradci Králové. Nemilosrdně ji strhli věkem sešlou r. 1782. Její mladší sestra gotická z r. 1480 stojí do té chvíle v Kutné Hoře na trhu obilném, ačkoli draci, kteří vodu chrlili. dávno jsou titam. Kašna ta je zdobena fiálami, mezi nimiž jsou široce rozloženy arkády gotické s kružbami bohatými. (Viz obrázek 71.)

V renesanční době 16. věku nastaveno kašen pěkných víc. Z nejkrásnějších byla prachatická, práce vlaská: lounská, práce českého mistra kameníka Strašryby z r. 1572. Tu Louňané, když jim zestárla, zničili. Obrubu její zdobilo dvanácte biblických obrazů, vytesaných v pískovci a vystavujících historie vody se týkající: byl tam Tobiáš s rybou, Petr na moři, svatba v Káni, Jonáš s velrybou atd. Kromě toho byly na ní plasticky podané obrazy faunů, satyrů, figur alegorických i svatých. Čtoucí zajisté věří, že kamenné kašny takto vystrojené byly u nás (jako jinde) na místě nynějších pomníků. Nade všecky vynikala pražská kašna z růžového mramoru, zhotovená rukou českou kolem r. 1593. Tuším, že ji postavil mistr Pražák čili Beránek. Myšlenkou i slohem kašna ta podobná byla lounské. Bohatost forem zdobných, masky, kartuše, ovoce v tlustých věncích ukazují už ke směru barokovému. V roubení té kašny nádherné bylo vytesáno dvanácte znamení zvířetníka; v třináctém pluly dvě sirény a dva delfíni vodu vymrskující. V čelo kašny rozprostíral se velnu nápadně erb Václava Krocína, jenž byl na onen čas primátorem. Byl tu také znak města, sv. Václav a četná společnost figur mytologických. Ta kašna byla časem potomním povědomá jménem kašny Krocínovy, ačkoli primátor sotva čím na ni přispěl. On zapisoval jen outratu obecního nákladu. Stržena a rozházena byla velmi nešetrně r. 1862. (Obrázek 12.)

Za zmínku stojí ještě také zvláštní druh kašen obklopených železnou klecí neboli mřeží. Ze znamenitých jedna jest v Praze na Malém náměstí. Mříž její má jedenáct polí a v nich vždy nové a nové obrazce dekorační ukul dovedný, mistrný zámečník nebo kovář. Nahoře pne se zlacený český lev v smělém postoji. Kašna ta je z doby Rudolfovy; naštěstí stojí dosud. Kterakou podobu má železná mříž nad kašnou, to lze poněkud pochopiti z obrázku (73) .

U kašny na rynku bývalo vždy dost života. Sedaly tu ženy, které posluhovaly donášením vody, sem chodily dívky s putnami a džbery pro vodu; za nimi sem přicházeli mladíci a bývalo tu zvláště pod večer mnoho veselého hlaholu.

Zvláštností velikého trojměstí pražského byly veřejné kuchynky, které stály na ryncích všech tří měst. Byla to ohniště boudou kryta, na nichž v kotlích a v hrncích vařeny plíčky a jiné laciné potraviny. Hladoví lidé přicházeli do kuchynky přes tu chvíli, ale největší stok lidí tu býval k desáté hodině dopolední a v podvečer, kdy lid nádenní tu obědval a večeřel. Ty smrduté boudy nebyly rynku nikterak na ozdobu, ba byly na překážku i na nebezpečenství. Vždyť právě z malostranské kuchyně rynkovní r. 1541 rozžat tak ohromný požár, že nesl se až na zámek na Hradčany.

Ne pro ozdobu, ale pro trest a strach na rynku města kdekterého stával kamenný pranýř, k němuž trestanci byli na čas přikováni pro hanbu světskou. Na obrázku tulí se prostý kamenný pranýř k radnímu domu. Bývaly však pranéře pro větší posměch vystrojeny směšnými, nemotornými hlavami a "maňasy", jazyk vyplazujícími a barvami křiklavě natřenými. Někde měli za pranýř dokonce srub, budku průhlednou, do níž viník posazen.

V Praze r. 1551 z poručení arciknížete Ferdinanda postaven pranýř na způsob drátěné klece, do níž sázeni nemravní a zlolajní lidé. Císař Rudolf kázal k tomu ještě přistavěti dřevenou poloušibenici na výstrahu cizinským rváčům a banditům, kteří v Praze nočně loupili. Poloušibenicí byl trám jeden, na němž nahoře upevněn trámec druhý, tedy podoba polovice písmeny T. Celá šibenice bývala stavba ze dvou i ze čtyř trámu. Stálá poloušibenice na pražskěm rynku vedle nádherné kašny byla zajisté ohava.

Obyčejného všedního vzezření rynkům městským dodávaly krámy a krámečky, jež umístěny byly na zdech domovitých, ba i na zdi rathouzní, na pilířích při loubích. I na dvéře kostelní boudník neboli boudní kramář položil svou boudu, drobná obchodnice postavila krámnou stolici, stůl nebo také jen putnu a nůši se zbožím, kdekolivěk jí ukázal úředník městský. Rozumí se, že noční rozpustilci boudníkům boudy krámné odnášeli a na jiná místa přehazovali, což jim činilo zábavu, boudníkům ráno zlost. A což pestří byli takoví drobní prodavači na staropražském rynku! Pod slavným orlojem prodávala od jara vždy některá ředkvářka rudé ovoce své; někdy se tu vyskytla i melounářka, když čas urodil melouny. Prodáváno tu při radním domě i sekané zelí, pálenka, žemličky, omastek a kdoví co všecko. O sv. Mikuláši a vůbec v čas vánoční sedávali tu po dvě neděle soustružníci s truhličkami, panáčky a s jinými dárky. Takové pestrosti stálého prodeje drobného na ryncích venkovských měst nebývalo.

Nade všecko rynk hyzdily veliké a hromadné krámy uprostřed náměstí stojící nebo od radního domu do rynku se táhnoucí. Byly to budovy ze dřeva sroubené na podezdívce a šindelem kryté. Bývaly to krámy pekařské, suknářské a řeznické čili masné. Ty svou ohyzdností a nečistotou bývaly nejhorší. Onačejší města časem pokročilejším kázala takovým krámům vystěhovati se z rynku v postranní ulici. Na Novém Městě pražském však nikdy nezbavili se ohromné boudy, která stála v rynku k prodeji ryb slaných. Nápodobně v Litoměřicích, v Hradci Králové aj. měli na rynku kotce rybí a trpěli je. V Prachaticích stávaly na rynku kotce, v nichž skládány bečky čili prostice soli z Rakous přivážené.

Na Starém Městě pražském dosti brzy jinam odstavili kotce hromadné a ohyzdné, ale několika krámů mosaznických v nevysokém stavení pospolu v řadě umístěných pod kaplí radního domu konšelé i obec nechávali s pokojem. V těch krámech prodávány zvonce, svícny mosazné, stříkačky, kotlíky, formy na pečivo, kalamáře, mlýnky na pepř a jiné drobotiny mosaznické (čili, jak ošklivě říkali, rodšmidské).

Na rynku a ovšem i v čelnějších ulicích tu a tam bývaly stálé krámy též v přízemí domů některých. Ty krámy byly zároveň dílnami řemeslníků. Již zastara vyvinulo se pravidlo, aby stejné řemeslo co možná bylo v téže ulici určité pro snadnější dohled úřední a cechovní. Tak ocitla se na ryncích řemesla tichá, v ulicích řemesla hlučná. Vchod do takové místnosti krámné a řemeslnické býval rozdělen ve dvě půle. Jednou půlí. která měla dveře, vcházelo se. Druhou půli zajímala nevysoká zídka, na níž položena deska kamenná a na té vykládán (ale teprve od l6. věku hojněji) výrobek řemeslníkův. Jináče byla tato půle kryta oknem skelným a pravé jenom ta půlka s plotnou býval všecek krám, na němž vyloženo zboží, uvnitř byla dílna a sklad. Nápodobně pořízeny měli své krámy čili sklepy obchodní živnostníci. Do některého krámu nahlédneme. U stříbrné růže v Praze měl r. 1598 takový krám zlatník. Na krámnou desku postavil si mistr "krámek nosicí", všecek odrátovaný a zasklený i připevněný k oknu, aby ho zloděj neodnesl snadno. V nosícím čili v přenosném krámku mistr vystavil na odiv tři koflíky pozlacené, ženský pás ozdobný, lžíce, zoubek ve stříbře, několik knoflíčků stříbrných, zlatou růžičku s rubínkem za klobouk mužský, několik prstenů, některé s diamantem českým, jiné s orientským. Český diamant byl patrně nějaký křišťál. Uvnitř v krámě mistr měl měch, nakovadlí a všecko řemeslné nádobí, jímž pracoval spolu s tovaryšem.

Krám hodinářský v koncích 16. věku nelišil se od krámu nynějších drobnějších hodinářů jinač nežli onou plotnou krámnou. Tu měl mistr za sklem hodiny visuté, stojatě, štočky s budíčky, hodiny bicí. Uvnitř v krámě byl měch, ampuzy, pilníky, kladiva a jiné nářadí drobnější. Na desce cukrářského krámu, jenž jest v městech ještě v 16. věku velmi vzácný, bylo vyloženo v škatulkách pocukrované koření všelijaké, zvláště koliandr, anýz; také ukázali se tu někteří panáčkové čili maňáskové z těsta cukrového a vstavena sem i některá sklenice se sladkými "safty". Uvnitř krámu na policích a v almarách byly složeny krabice s týmiž sladkými věcmi a nádobí k řemeslu: kotlíky, trychtýře, hmoždíře mramorové na tlučení mandlí; tu také stály sudy se zásobou mandlí, koření a jižního ovoce.

Skoro stejně takovou podobu mela apatyka. Bývala obyčejně v rynku jakožto nejvzhlednější krám. Na plotně ve dveřích apatyky stávaly na odiv a lákanou tytéž věci sladké, jako měl cukrář. Byly tu krabice s ovocem a kořením ocukrovaným, marcipány a vždy nějaké sklenice se sladkými zavařeninami čili konfekty. Uvnitř v apatyce býval rozdíl od kramářského sklepa v tom, že apotečník si lépe uspořádal a do řádek postavil nádoby, v nichž choval materie lékárnické. Pražska apatyka některá v 16. věku až i 900 nádobek měla. Tu stály na policích v řadě jako vojáci pušky (nádoby) dřevěné, cínové, plechové a džbány hliněné. Tu zase pravidelně složeny krabice pomalované nebo papírem pozlaceným polepené a všecko s nápisy. V puškách nality byly šťávy z rostlin, sirupy, lektvaře (electauria). šťávy purgírující a posilňující; v krabicích složeny prachy a prášky, pilule, flastry, sloní kost, rakovy oči, skořepiny, vepřovy zuby, kosti z mořského pavouka, sušené žáby, španělské mouchy, kůžky slepičích žaludků, sádlo psí a též člověčí, kocouří, medvědí, hadí a ještě všelico jiného, čím pověrčivý čas mínil lidské nemoci uhojiti. Také apatykář měl v láhvích na prodej pálené vody. V truhle stojaté složeny bývaly suché byliny, křída, barvy, kadidlo, síra, houby, perník i sýr cizí. Uvádí se ze sýrů vlaských parmazon. Nékde v koutě apatykář měl složeny k prodeji také fakule, které strojil sám ze smoly. V konec století najdeš v soupisech pražských apatyk už také listí tabákové, ale jen jako lékařství. Lot tabákového listí prodáván po čtyřech krejcarech, což dnes vydá asi naši korunu: tabák tedy dosti drahá medicína.

V krámě krom všech těch a podobných věcí apatykář míval mramorový stůl, na něm váhy a vetší, menší hmoždíře, obyčejně pěkně rýsované i plasticky ozdobené. Veliké hmoždíře stály stranou, některý byl postaven na rynku před krámem a tovaryš apotečnický nebo učedník tloukal přes tu chvíli v něm vysokou palicí všeliká koření.

Nástroje řemesla svého, formy k marcipánúm. trychtýře, sítka, alembíky a jiné podobné skleněné nádoby chemické i alchymické apatykář choval v sklípku vedlejším, v němž léky vařil a vody destiloval.

Apatykáři kupovali své látky u materialistů, kteří za onoho času byli proti apatykářúm velkokupci. Kdybychom však vstoupili do krámu čili do sklepa takového velkokupcc a materialisty, lákáni jsouce velrybou dřevěnou pěkně omalovanou, mořským pavoukem, mořskou pannou, kteréžto znaky zámořského zboží visely nad krámem, nepochytili bychom v krámě nic poutavého; stála a válela se tu v zdánlivém nepořádku samá bedna a bečka, samá truhla a pytel, neboť kupci, obyčejně cizinci a hostě, jimž říkáno těž ležáei. nesměli nic prodávati na drobnou váhu, nýbrž všecko jen na celo a na veliké kusy. Proto také neshledáš v jejich krámech nebo sklepích ani loktů ani vah. Nesměli jich míti.

Chceme-li věděti, co v pytlích a bečkách kupec má, musili bychom s ním do ústřední královské celnice, která dosavad v Praze stojí jako pevnost za kostelem Týnským. Je to starodávný Ungelt. Sem přijížděly fůry velkokupců z obchodních středisk, hlavně z Norimberka, z Augšpurka nebo přímo z Benátek. Tu kupec byl povinen rozvazovati a ukazovati; písaři, měřiči, vážní vážili, měřili, zapisovali, počítali. A co vypočítali, kupec platil jakožto clo neboli ungelt. Odtud jméno domu dáno. A tu "v kupeckém Týně" bychom poxnali. že ležáci nejčastěji rozvazovali cizí látky, nejprve hedvábné. Hedvábí přiváženo rozmanité jakosti a barvy a dle toho i nejrozmanitějších a prapodivných jmen (uvádějí se například cendeliny, damašky. feřtaty, harasy, tafaty, atlasy, brokáty či zlatohlavy a stříbrohlavy. aksamity aj.); vožena sem cizí drahá sukna (z nichž často se jmenuje brykyš - dle města Brügge, lindyš - prý dle města Leydenu), látky polobavlněné (barchany) i ze srsti velbloudí tkané (šamlat z camelo). Přivážena cizí plátna, z nichž nejlepší slulo kment (dle města Gentu).

Stále a hojně přivozované zboží kupecké bylo koření, jižní ovoce, a to jablka pomorančí. citróny, limouny (citrón v octě naložený), kaštany, chléb sv. Jana, hrozinky čili řecké víno, fíky, datle (jimž říkali daktyly), cukr (z cukrové třtiny robený: jiného nebylo). Kupci v Ungelte rozvazovali také sklo benátské, papír z Vlach, mýdla cizí a většinu z těch věci. které dnes prodává materialista, jakožto barvy, kamfr, kadidlo aj. Vozili k nám také olovo, cín, měď, cizí vína, vlnu a od konce 16. věku i bavlnu.

Fůry kupecké, které dojížděly od severu a od východu, přivážely do Ungeltu slané ryby. kožešiny a kůže. Takž tohle všecko, co tu praveno, kupci mívali v sklepech na velikou váhu. Podotknouti jest, že také naši lidé dováželi si k obchodu některé z uvedeného zboží, s nímž obchodovali zvláště.

Navštivme honem ještě kupce obyčejného, kupce v nynějším způsobě, jehož zvali staří vždy spíše kramářem nežli kupcem. Ach! Což v jeho krámě strakatina proti nynějšímu zboží v krámech kupeckých! U "kupce" tehdejšího bývalo na prodej nejen všecko koření a jižní ovoce, které kramář bral u velkokupce, ale byly u něho i látky všeliké, košile, klobouky, čepce, punčochy, rukavice, váčky, tkanice, nože, trouby, brýle ("skelné oči"), oplatky a ještě jiná michanice a všehochuť. Tak v Praze. Naproti tomu venkovský kupec měl sic všeho méně, ale nad pražskou míchanici prodával ještě také ovoce, cibuli, okurky, železné a mosazné zboží i školní knihy.

Krámů ševcovských ani krejčovských, v nichž dnes vyvěšenv a vyloženy parádní kusy ve vkusném sestavení, nehledejme, nečekejme v starých městech, Švec a krejčí valnou většinou šili na objednávku a ne na stálý krám v domě. Teprve ke konci 16. věku bývají větší zásoby po ruce. Také domovitý krám pekařův nebyl dnešního rázu chlubného. Pekař spustil z okna svého přízemního bytu prkno a na to prkno položil dvě tři žemle, chléb a tím bylo dosti učiněno. Však to dělají pekaři v malých obcích venkovských dosavad.

Na rynku konaly se pravidelné týdenní a výroční trhy. V Praze a ve větších městech (Plzni. Hradci Králové) arci ne všecky týdenní trhy konány na rynku: některé zboží mívalo v určité dny trhy na prostranstvích jiných mimo rynk. Takž slují v pražských městech některá prostranství dosavad trhem senným, ovocným, zeleným, koňským, uhelným (kdež prodáváno uhlí dřevěné; kamenné uhlí v 16. věku poznali, ale obecně ještě ho neužívali). Ale týdenní trh živobytných potřeb snad všude býval konán na rynku. Z takových trhu v Praze na Starém Městě býval nejživější trh čerstvých ryb, k němuž scházeli se rybářky a rybáři z dalekého okolí pražského. Část toho trhu zobrazil na základě historických zpráv náš umělec Aleš. Nelze sobě toho trhu představiti ani jináč. Na takových trzích týdenních - nejjasněji na venkově - jevilo se, že město a venkovské, veské okolí jeho jsou pospolu souvislý hospodářský celek; útvar hospodářský k sobě náležitý: venkovan zemědělec vozil a donášel do města plody své práce a pěstění, suroviny, obilí, drůbež a vůbec, co hospodářství selské přebytkem poskytovalo, a od měšťanů zase nakoupil sobě výrobků průmyslových, které na vsích nesměly nebo aspoň neměly býti vyráběny. Tak odkázán druh na druha, město na vsi, vsi na město, závislost byla vzájemná a zájem oboustranný. Proto byl trh týdenní dosti volný cizím trhovcům. Takž řezníci městští o trhu masném, který všude konán v sobotu, museli trpěti, když z okolí přiváželi na vozejku (na huntu) venkovští huntýři kusy hovězího masa na trh: též tak pekaři mlčky snášeli, že venkovské ženy v nůších chléb na trh donášely a tu jej na plachtách vykládaly, od čehož sluly plachetnicemi. Jináč sluly pecnářky. Konšelé viděli huntýře i plachetnice na trhu rádi pro zdravou soutěž s domácími řezníky a pekaři, kteří bývali začasté velmi sobečtí a šidili, jak uměli.

Týdenní trh začínal se znamením na tyči. Tím znamením byl vích, praporec, ruka s mečem; na paměť, aby se v trhu nikdo pod velikým trestáním nepral. Také se zvoncem rathouzním trhu začátek oznamoval. Když trh skonán, zvonilo se zase a znamení strženo. Dokud znamení stálo, sousedé a sousedky právo měli kupovati. Překupníci a zvláště židé směli kupovati tepně po stržení praporce nebo víchu, neboť na překupníky se právem svádělo a svádí, že jsou vinni zdražením věci. V trhu prodávalo se dle sazeb městským úřadem posazených a veřejně vyvěšených.

Všecky řády trhové policie městské zakazují v trhu láti, nadávati, hádati se, kupce k sobě volati a je tahati. Ale ovšem proti tomu všemu hřešilo se. Trhovci sarni mezi sebou hašteřívali se, rvali se o místo, zlostně žárlili na sebe pro větší odbyt, hádali se s obecenstvem, takže rychtář o trhu vždy míval hojnou práci. I soudy z trhu bývaly na radním domě, které se končívaly tresty a nejednou i zapovědí obchodu. Takž například Rakovničtí r. 1588 zapověděli Lídě Vrbové prodej v trhu s důvodem, že bližní své tupila a na nich, jak přísloví jest, za peníz cti nenechala jako lidé zlí, ponuknutí majíce od ďábla.

V trhu týdenním přiházely se šitby začasté. Vůbec falšovalo se všecko zboží již tenkrát stejně jako dnes. Naříká Veleslavín: "Ačkoli ve všech zemích veliký neřád jest v tom, že se všelijaká kupectví falšují, takže téměř žádné zboží tak chatrné není, aby na prodej ve své celosti a upřímnosti přišlo, ale vždy musí nějak smícháno býti, však satan všecky kupce, kramáře, handlíře, obchodníky, hokynáře, měšťany i sedláky v tom posedl, že na takovém zfalšování dosti nemají, ale ještě k tomu užívají falešných loktů, měr, závaží, aby nebozí chudí lide dvojnásobně byli oklamáni." Již tehdáž - bylo to r. 1525 - nalezeno na pražském trhu máslo falšované lojem; kupci do pepře tlučeného dávali kůru chlebovou, vosk míchán hrachem, sůl vápnem.

R. 1479 venkovan prodal na pražském trhu zajíce. ale pak objevilo se, že ze zajíce byla jen hlava, kůže a nohy, maso náleželo lišce. Pošlého lososa rybáři na trhu zbarvovali krví jiné ryby, aby kupujícího oklamali, a takž dlouho bylo by ještě lze vyčítati úskoky lakotných obchodníků a obchodnic.

A což neradno bylo říci prodavači, že má zboží zlé! Zvláště řezníci takovou kritiku přijímali velmi nemilostivě. Když r. 1578 kterýs den v Praze služebná dívka řekla řezníkovi, že ty játry jsou škaredy, že jich nesmí paní své domů přinésti, mistr rozzlobil se a házeje těmi játry volal ustrašenému děvčeti: "Psí kůže, vari mi od krámu, táhni s celou hlavou!" Ten mistr slul, jako by to ironie byla, Matěj Dobrý a věru nebyl ještě ani z nejhorších, neboť on jen pouze nezdvořácky mluvil, skutku se neodváživ. Jsou páni mistři v soudních knihách městských, že se skutku odvážili.

Největší trh městský byl výroční, jarmark. Města mívala darováním královým obyčejně výroční trhy dva, jeden na jaře, druhý na podzim, tedy jarmark teplý a studený. Zvláště král Jan Lucemburský, vždy peněz potřebný, býval tou příčinou štědrý velmi a rád udílel právo k jarmarkům. Výroční trh byl trh nejsvobodnější, a to tak. že k němu směli trhovci všech živností, všech řemesel, odkudkoli, i z měst a míst nejvzdálenějších, ba i ze zahraničních měst. V některých městech i žid směl místo v trhu zajmouti, ale jen zadnější. Než i to je důkaz svobody veliké, neboť židé nebyli obyčejně nikde a v ničem laskavě trpěni. Také v tom byla svoboda nemalé ceny, že o jarmárce cizí příchozí nesměl býti pro dluhy své ani pro dluhy svých kterýchkoli spoluměšťanů zatčen, což jindy se s chutí dělávalo; když totiž například některý Berouňan byl dlužen Rakovničanu a zdráhal se platiti, Rakovničané zatkli kteréhokoli Berouňana, jenž přišel do jejich města za jakoukoli příčinou.

O jarmarce nesměli takový nátlak činiti. Jarmarkem dělo se dvakráte i třikráte do roka široké spojení s obchodním světem, byla v něm příležitost k velikým nákupům a prodejům cizích výrobků, kterých v městě neděláno. Jarmarky měly svou velikou obchodní úlohu, které dnes, pokud se kde zachoval, za bystré komunikace a rychlé dopravy z měst nejvzdálenějších nemůže již míti.

Výroční trhy byly místní slavností. Kněžím farním, učitelům ve škole, chudým žákům, úředníkům městským a písařům na radnici dostávalo se v ten čas příplatku jarmarečního. Ti všichni zajisté těšívali se na jarmark, těšívali se i měšťané z rozmanitých příčin, a proto lze pochopiti onen veliký smutek, když pro mor nemohl některý jarmark býti konán a když konšelé byli nuceni psaními a posly varovati obchodníky, aby do města morem navštíveného nejeli.

Jarmarky trvaly někde po celý týden, ha i po čtrnácte dní. Několik dní před zahájením tesaři městští stavěli na rynku z prken a latí stany, stolice, boudy jarmarečné stejného rázu a způsobu, jako dnes bývají boudy o jarmarcích a poutích. V městech větších, kamž hnal se nával jarmarečníků, i do ulic stavěny boudy, ba někde trhovci, jmenovitě soukeníci, rozbíjeli svůj stan i v průjezdě měšťanských domů, zvláště šlo-li jim o to, aby stáli se svým zbožím v bezpečném suchu.

Také zavčas najati žoldnéři k jarmareční hlídce; kromě toho mistři všech městských řemesel vy/váni, aby zbrojně vystrojili své tovaryše, kteří by pomáhali stráži v branách i na trhu. když sběhne se tak valný stok lidí všelikterakých i nebezpečných. Na věže městské na ten čas posláni zvláštní hlásní, aby hlídali shůry město a jeho okolek a v nebezpečný čas jarmareční aby ponocovali pilně. Den, dva dni před jarmarkem ze všech stran sjížděly se vozy plachtami kryté, sudy a bečkami naložené a kramáři i řemeslnými mistry obsazené, i velkokupci pražští vysílali své faktory po jarmarcích. Poznati bylo takového zástupce kupeckého ihned, neboť, kdežto jiné vozy byly trhovci plny, seděl faktor ve voze sám, maje kolem sebe již jen sudy a bedny drahými látkami a jiným vzácným zbožím naplněné.

Na vozech jarmarečních bývalo hlučno, zvláště na těch. které opanovaly pražské ženy. jež prodávaly mosazné a jiné drobotiny, jimž říkáno zkomoleným německým jménem šmejd (z Geschmeide). Ty šmejdířky mívaly vždy dost hovorů i hádek. Též pražští knihkupci a knihtiskaři, též apatykáři z měst jezdívali se svými výrobky na jarmarky stejně jako jiní kramáři. Silnice k městu plnila se množstvím dobytka velikého i drobného, jenž hnán k městu. Všecka ta návštěva kramářů a obchodníků brala se v městě k určitým hospodám, kde již hospodář nebo šenkýř své staré známé i nové příchozí vítal. Někde však měli proti šmejdířkám nechuť takovou, že jich nechtěli pod střechu přijímati. Vypravuje r. 1564 kterýsi soused pražský, že v městech venkovských jest několik hospodářů (rozuměj hospodských), kteří nechtějí šmejdířkám dáti hospody; i "my muži se jich varujeme, a kde jsou hospodou, tu my nejdeme pro jich velikou nezbednost!"

Zboží vzácnější na noc schovávali trhovci na radní dům pro větší bezpečnost.

Před zahájením jarmarku losem rozdělovány jednotlivé krámy. V které řadě které řemeslo státi má, to bylo již dávným zvykem určeno, los jen rozhodl, komu připadne krám přednější. I o to byly hádky a tahanice. Některá prodavačka, než ujala krám, skropila si ho svěcenou vodou pro lepší štěstí. Trh zahájen zvonem i praporcem na rynku a na věžích vystrčeným. Od rána lidé přespolní hrnuli se do trhu, naplňovali uličky mezi boudami, a byl ruch a pohyb všude, jenž se na nejvyšší míru zvířil potom odpoledne. Měštané i venkované prohlíželi, zkoušeli, smlouvali, kupovali. Mládež dospělá i drobná v tom víru lidí držela se krámů sladkých; maminky kupovaly dětem perníčky, hoši děvčatům perníková srdce a cukrové maňásky. Přes tu chvíli razí sobě ucpanou uličkou cestu kůň, kráva, býček, kterého jeden prodal, druhý koupil; teď jdou pít do hospody litkup a jest skoro jisto, že od litkupu se nehnou dřív, až se opijí.

Jest sic o jarmarce plná svoboda trhová, smí přijíti se zbožím kdekdo, třeba z Norimberka, ale všichni příchozí musili dopustiti prohlídku svého zboží. Již Karel IV. určil, že se všecko smí na svobodném trhu prodávati, jenom trhovci nesměji vykládati zboží falešné (merces falsas et sophisticas). Tedy domácí mistři rozličných řemesel, k prohlídce nařízení, chodívali o jarmarce krám od krámu a hledali okem pátravým i kritickým zboží "sofistického". Čím větší byla domácích mistrů závistivá nepřízeň k cizím mistrům příchozím, tím přísnější a bystřejší jejich oko. Když shledali něco zlého, arci bez milosti sebrali za velikého nářku i vzdoru potrestaného obchodníka. Vybraní konšelé městští chodívali ohledávat také lokte a váhy. Byla však s tím potíž veliká, i když míry nebyly falešny, neboť v Čechách ani jinde v zemích sousedních neužíváno všude týchž měr. Na jarmarky do měst východočeských trhovci přijížděli s měrami moravskými a bezpochyby každý s jinou; jinam vnášeny lokte rakouské a německé. Ani ve všech třech městech pražských nebyly lokte stejny. Také míry suté se iišilv. Korec pražský byl jiný než korec, jímž chtěl měřiti sedlák německý; i korec mělnický byl jinačí než pražský. Tu bylo tedy dosti nesnadnou prací převáděti v samém trhu míru cizí na obvyklou míru domácí, při čemž zbíhalo se hádek a křiků vždy dosti, a rychtář měl co urovnávati; podvodní kramáři užívali začasté loktů dvojích; jedním kratším měřeno obecenstvu, druhý delší byl pánům z ouřadu, když přišli ohledávat.

Jarmark měl býti místem pokojným, privilegovaným, ale lidé z rozličných míst se potkávali přátelsky i nepřátelsky. Sokové přespolní s domácími často při nejmenším podnětu se popadali. Drobná šlechta ze sousedství vylévala vzájemné hněvy a zlosti své na jarmárce krvavými půtkami, přičemž nejeden bujný zeman okrvaven, ba ochromen. Některý zeman byl tak nezbedný, že tloukl i do jiných lidí, sobe zhola neznámých, jen proto, že mu vběhli do cesty. Na plzeňském jarmarce r. 1554 Jiřík Strojetický ze Strojetic bil lidi pěstí a rval je, takže ukazovali vyrvané vousy naříkajíce, že by v tak slavném městě v čas frejdu (míru) jarmarečného se to díti nemělo.

Kdož by se posléze podivoval, že při jarmarečném shonu lidí vyskytovali se i zlodějové "měšcořezci", kteří řezali váčky paním a pannám i mužům. Když zloděje obecenstvo samo chytilo, byl mnohými pěstmi téměř ihned utlučen, Lapil-li ho rychtář, bylo mu na tu chvíli lépe. ale po jarmarce dostal se na šibenici.

Konec jarmarku ohlášen zase zvonem a odnesením praporců z rynku a z věží. Trhovci se rozjížděli; někteří ještě v týž večer, jiní ráno. Tesaři složili a odvezli prkna. A rynk vzal na sebe všední podobu.V radním domě

V prvních dobách života městského, kdy královský rychtář byl v obci první osobou, konšelé nestavěli radních domů, scházeli se kdekoli v bytě některého konšela. Radní dům jest v 14. století ještě vzácností. Na Starém Městě pražském konšelé koupili sobě kdys po roce 1338 k svým schůzím hotový dům v rynku, r. 1381 vystrojili si ho po goticku skvěle, jakož o tom svědčí překrásná kaple v arkýři dosavad zachovaném. Když dlením doby rathouz nestačil rostoucím pracím konšelským, které ovšem zase souvisely s rostoucím obyvatelstvem, konšelé přikupovali k rathouzu domy sousední a upravovali k potřebám úřadu městského. Když pak posléze konšelé rychty skoupili a dědičné rychtáře zrušili - tedy v 15. věku - postavili si pak rathouz již všude. Zpočátku ještě skrovný, ale v době pozdní gotiky, kdy se rathouzy opravovaly a také nově stavěly, vznikají v městech přednějších radnice již znamenité. V ty doby i pražský dům radní obdržel svůj rázovitý portál a okno vedle vrat. což je po tu chvíli tomu domu k nemalé okrase. V téže době též táborská radnice ozdobena třemi hrotitými štíty, vkusně pruty vyplněnými: stejné tak i novoměstská v Praze, kteréžto štíty, v potomních časech stržené, nedávno dle obrázků věrně jsou obnoveny.

A zase doba renesanční připravila rathouzům opravy, doplňky, ba i novostavby. Tak vznikla r. 1539 nová radnice litoměřická s renesančními štíty, když shořela stará, ale vznikla na základech starých. I podsíně a kus zdi staré musil posloužiti. Tehda přestavěna podobně i mostecká. Žateckým, jejichž město bylo na onen čas ryze české, český mistr Všetečka pořídil radní dům nový. Podobně jinde. Nade všecky nejnádhernější dům radní postaven od Vlacha Jana de Statia r. 1554 v Plzni. Je to rázovitý od hlavy do paty celistvý renesanční palác. Vlaským vkusem i komíny vystrojeny podobou tulipánových kalichů. Volutové štíty ve výkrojcích po stranách ozdobeny kamennými vázami a korouhvičkami plechovými, což dojímá něžně.

Na čelních zdech městských rathouzů bývalo zdobou malování, sgrafita, nápisy, erby městské a řemeslnické znaky. Nápisy nejčastěji dotýkají se významu města, úloh konšelských, jmenovitě činnosti soudní, napomínajíce k spravedlnosti. Na staropražské radnici bylo latině psáno, že to místo nenávidí nešlechetnosti, miluje pokoj, trestá zločiny, šetří práv a ctí počestné lidi, což po humanisticku takto rozstrkané vyjádřeno: Hic locus odit, amat, punit, conservat, honorat: nequitium, pacem, crimina, iura, probos. Rozumí se samo, že tento nápis nebyl na domě jediný. V Nymburce i to na domě radním psáno, že konšelé nemají bráti darů. Podobně i na radnici prachatické psáno: ..Kdož pro dary křivě soudí chudého, vytrhnu tě z soudu i lidu mého." Ale i přes tuto biblickou výstrahu připouští jiný nápis na téže radnici satirickou štipkou, že nikterak není stejno, souzen-li člověk mocný a člověk chuďas. Pravíť:

    Právo pavučině se přirovnává,
    již brouk prorazí, muška v ní zůstává.

Týmž smyslem nesly se i figury i scény na zdi rathouzní malované nebo rýsované. Byly to alegorie spravedlnosti, víry, moudrosti, lásky. Často malován soud Šalamounův.

Většina radních domů měla věž, v době gotické se střechou stanovou nebo hrotitou, v 16. věku s bání zvonovité formy renesanční. Z r. 1557 pochází baňatá věž v Klatovech na rathouze; v téže době obdržela v Mladé Boleslavi věž dvě báně nad sebou. Později sázeny na ty věže báně podoby cibulovité a hruškovité, jakož svrchu při věžích domovitých již zmíněno. Někde rathouz spokojil se také jen vížkou zprostřed zdi rathouzní na střeše vystupující. Na hrotě věžní báně byla makovice s hrotem, někdy některé znamení hvězdářské, lvíček český. V době Rudolfově ochotně vstavovali na hroty orla císařského. Takového o dvou hlavách měla věž staroměstská, až r. 1617 orel spadl, urazil si křídlo a nohu.

Prostý vzor rathouzu města venkovského jest na obrázku (81). Byl to radní dům v Hradci Jindřichově. Už ho zbořili. Tak, jak se tu vidí na obrázku, byl upraven v 17. věku. Původně zajisté byl zdoben malbami a sgrafity. Z maleb něco mu zůstalo. Z radní síně vedou schody na pavlač, z níž se obci hlásily věci úřední. Odtudž vedly dolů schody vně na zdi upravené. Sloup při zdi vedle vrat byl pranýř.

Již v 15. věku dostaly se strojové hodiny na rathouzy, dřív tam bývaly pouze slunečné. Vzácnější orloj rázu astronomického býval umístěn dole, aby mohl býti dobře spatřován. Takový orloj jako zázrakem zachovali si Pražané po tu dobu pod rathouzní věží staroměstskou. Orloj ten jest asi z. r. 1480. Pořídil ho mistr Hanuš. Je to pověstný orloj "slepého mládence". Ciferník těch hodin, velmi obšírný kruh, zdoben byl malbami, cifry jsou na něm po staročesku od hodiny jedné po dvacátou čtvrtou, kteráž padla se západem slunce, a poněvadž západ slunce se za celý rok proměňuje v čase svém, patrno. že měl správce orloje již tím práci daleko nepohodlnější, nežli má dnes s našimi hodinami, které jsou "německé", počítající jen do dvanácti. Na staročeském orloji staroměstském byly a jsou dosud zobrazeny pohyby těles nebeských; Země naše stojí dle tehdejších názorů uprostřed, takže se kolem té malé slečinky všecek ostatní svět musil otáčeti.

Podobné orloje astronomské měli v Slaném, v Hradci Jindřichově a snad těž jinde, ale dávno je zahodili do starého železa, když měnili staročeské hodiny v německé. Však i staropražskému šlo nejednou o život. Bylo vůbec k jeho řízení potřebí mechanika v astronomii vzdělaného. Když ho v některou dobu nebylo, nebo když neobratný správce někde v složitém ústrojí některé kolečko nebo páku pošinul, orloj se zastavil někdy na léta a pokryl se pavučinami, prachem a hynul, až mu zase ke zdraví pomohl některý hodinář. A byl ten orloj "slepého mládence" věru podivná práce umělá. Přišel hodinář r. 1537 z Norimberka, kde hodinářství kvetlo; byl to odborný orlojník - a pražskému orloji nerozuměl, což poctivě vyznal. R. 1551 konšelé najali pražského hodináře Hanuše, k němuž měli důvěru, ale ten podržel klíče od orloje jen s večera do rána. Ráno je vrátil, tvrdě, že by se z orloje toho zbláznil. Po kolik let (od 1552 až 1572) ho spravoval geniální Jan Táborský, písař kancionálů, všeuměl, který v mladosti poslouchal na české universí přednášky o astronomii. Po jeho smrti orloj hynul zase.

Nahoře na věžích rathouzních visel cimbál často ven z vikýře: na cimbále hlásný vybíjel hodiny. Býval tu kdes také zvonec, který volal konšely i obec do shromáždění.

Uvnitř v domech radních mimo veliký mázhauz, kde se obec scházela, byla hlavní světnice ta, ve které městská rada zasedala. Tato síň radních pánů bývala co možná nejpěkněji vystrojena, stěny její začasté byly malovanými lištami obkládány, na jejichž římsách někde i sochy postaveny. Na zdi radní síně malovány obrazy a nápisy zbožné a mravoučné. Nebyl-li král Šalamoun, moudře soudící, na zdi rathouzní vně, tož zajisté namalovali si ho do síně. Ke konci l6.věku již také věšeli hustěji obrazy v rámech na zeď. Lavice či lávy konšelské stávaly po třech stranách stola, jakož patrno na obraze, kdež na třech lávách zasedá dvanácte konšelu třebenických. Obrázek jest z r. 1571. Konšelé však zasedali také beze stolu v půlkruhu, jako svědčí obrázek představující konšely pražské v r. 1536. V tom případě postaven stůl stranou.

Na stole konšelé mívali kříž, na němž se přísahalo, a přesýpací hodiny na měření času a poznání, o kolik kdo přisel do rady pozdě. Přesýpací hodiny zříti jest na obou obrázcích (82 a 84) a kdo chce jejich formu lépe ohledati, viz obrázek další (85). Tu jsou hodiny ze 16. věku, v Turnově chované.

Pulpit čili stůl písařů postaven býval proti konšelům, za nimiž ve dnech soudních stávaly strany a jejich přátelé s advokáty. Rozumí se, že písařové sedali zády k obci, tváří ke konšelům. Před radní síní na radnici staroměstské stála katedra, z které hospodář rathouzní (domovník) volal na strany, jsou-li přítomny, aby vešly do světnice k přelíčení. Kdo "nestál", když voláno, propadl se svou pří.

Nekonaly se v síni radního domu jen věci vážného práva. Konšelé dosti často, než pustili se v ouřední jednání, osladili si práci pitím; i to dovolovali, aby svatební veselí měšťanských dcer oslavilo a odtancovalo se na radní síni nebo na mázhauze jejím. V novoměstské radnici v Praze studenti provozovali r. 1534 také divadelní kus. Byl to Plautův Miles gloriosus. Jestliže hráli na mázhauze, to zajisté světnice radní byla shromaždištěm veselých mladistvých herců.

Mimo hlavní síň každý rathouz míval v sobě kancelář písařskou, v Praze i několik kanceláři: také určeny zvláštní komory na zbroj a zbraně, byla sklepem' s truhlami na majestáty a privilegia. Bývaly ty komory leckde vlhky; neboť dosti často konšelé platí od vyčištění zrzavých zbraní a v určitý čas roční konšelé sami vyndávají z truhel privilegia pergamenová a vysušují je.

Často na radním domě sloužila některá místnost za lehké "měšťanské" vězení; na staroměstské radnici bylo toto poctivější vězení v patře za mřeží; vězňové stávali u mříže a hovořívali se známými, kteří se brali na rathouzy za svými potřebami. Při zemi a pod zemí byly žaláře těžké, které mívaly svá jména směšná, Kaše, Špinka aj.

Konšelů bylo obyčejně dvanácte. V Praze na Starém a na Novém Městě i v Hoře bylo konšelů po osmnácti. V menších městech poddaných (například na Hradčanech) i jen šest. Každý z dvanácti jeden měsíc úřadoval a stal se na ten čas purkmistrem. Bývalo tedy za rok dvanáct purkmistrů. Který byl prvý, slul primas. V Kutné Hoře, kdež bylo konšelů osmnácte, sluli ti, kteří po sobě přicházeli v purkmistři, zvláštní německou zkomoleninou šepmistry (ze Schöpfenmeister), latině praetores. Purkmistr byl předsedou v schůzích, u něho se děly žaloby, on uváděl v skutek. o čem se usnesli konšelé. Na řetěze drahém nosíval městskou pečeť. V staré době při ztrátě pečeti šlo mu o hrdlo; v dobách mladších byla z toho jen mrzutost, a to pochopitelná, neboť se ztracenou pečetí, dostala-li se clo rukou nepovolaných, mohly se díti rozmanité podvody.

Primas měl na péči hlavně hospodářskou stránku města.

Pražští konšelé mívali odedávna tu přednost, že je z měšťanstva vybíral a dosazoval do konšelstva sám král nebo nejvyšší úředníci zemští, krále zastupující. Kutnohorské dosazoval čili "sázel" králův mincmistr, v Hoře bytující; v ostatních městech královských volbu konšelu prováděl podkomoří králův nebo také jen hofrychtéř. Konšely měst poddanských sázela vrchnost sama neb také jen svým některým úředníkem zámeckým. Den sázení konšelského město oslavovalo. Žáci zpívali "na nové konšely", trubači na věži a potom i pod okny rathouzu troubili na pana podkomořího a na nově posazené konšely; učitelé robili verše latinské k oslavě; farář konal slavnou bohoslužebnost a všecka obec sešla se k valné schůzi na radní dům.

Odstupující konšelé měli právo navrhovati konšely nové, ale také mohli navrhnouti sebe. A ten, kdo je sázel, mohl se návrhů držeti, ale nemusil. Tím právě lze vysvětliti, kterak mohla se některá města na severu Čech již v 16. století na zevnějšek zněmčiti, neboť podkomoří Prekl, ať čeští konšelé navrhli sebe nebo jiné Čechy, úmyslně dosazoval přistěhovalce německé za konšely a ti již dovedli zjednati svému národu přednost.

Na konec slavnosti byl hodokvas nových konšelů s podkomořím nebo s jiným pánem, který sázel. Tomu bylo potom také ještě za sázení nemalou sumu zaplatiti jakožto "poctu". Stříbrští například platí od půlky 16. věku podkomořímu ročně po 66 kopách míšeňských grošů. To by dnes vydalo skoro tolik jako 2000 korun. A tíž Stříbrští za hodokvas při obnově úřadu vydávali ročně 40-50 kop. což by vydalo nad 1000 korun.

Co činil podkomoří Prekl (Pröckl) na severu v Čechách, touž měrou toho jinde se neopovážil, a proto pravidelně odstupující konšelé působili u volbu nových, a tak se vyvinula v městech jakás aristokracie patriciů proti chudým sousedům, kteří se do konšelstva nikdy nedostali. Zvláště zámožní soukeníci, kteří obchodovali s cizími sukny, kupci, bohatí řezníci, sladovníci opanovali radu, v mnohých městech byla rada městská všecko strýc, švagr, kmotr, což nebývalo městskému hospodářství ani spravedlnosti k duhu, neboť vždy se vyskytl některý, jenž se snažil spíš o svůj prospěch nežli o zdar celku. V městech i za zlaté doby pro takové sobce nejedna zdvižena bouře zlá.

Konšelé nesloužili obci zadarmo. Mívali příjem z pokut od viníků vybíraných; brávali poplatky za úřední služby, jmenovitě za vpisování do knihy; tento důchod byl zvláště znamenitý, když kdo dům prodával. Konšelé chodívali na kšafty a na odhady pozůstalostní, z čehož, také byl jim důchod. Ba v Nymburce konšelé posílali za sebe i manželky, aby pošacovaly peřiny v pozůstalostech, tedy i paničky konšelské vydělávaly z ouřadu. V starší době leckde konšelé na útraty obce oblékali se. Za jistý příjem konšelský klásti jest také ono časté hodování na rathouze. V Lounech konšelé mívali každou sobotu večeři po starobylém způsobě.

Kromě pravidelných hodokvasů při každém zasednutí do rady a do soudu, při dosednutí purkmistrově, tedy dvanáctkráte za rok, o jarmarky, při slavnostech chrámových konšelé kdejakou případnost ujali ochotně k tomu, aby na útraty obce jedli a pili. Píjeli, když hosté přišli přespolní a vzácnější, když sedláci šosovní přinášeli úrok (roční plat), kdykoli rybník se měl loviti, když přivezena sůl k obecnímu prodeji, když konšelé šli na obecní les honit, když se někteří z nich na úřední cestu strojili nebo z jízdy úřední se vraceli, když se konal úřední počet z příjmů a vydání, ba pili i při tom, když služebníci vysušovali zvlhlá privilegia. V městě Boleslavi Mladé utraceno úředními hodokvasy za rok 1593 úhrnem 197 kop grošů míšeňských a ještě některý drobný groš nad to. Ty kopy by dnes při koupi některých věcí vydaly 2700-2800 korun.

V tom počtě jsou poučny "svačiny" při soudě, neboť dovídáme se, nač páni měli chuť a co jedli. Jedli vepřové, konfekty (sladké zavařené ovoce), vejce, máslo, perník, koření, paštiky, koroptve, ptáky, kapouny, kapry, štiky, koláče a klobásy. V malých městech poddanských arci bylo všecko úřední hodování na skrovné míře. jednak nebylo dosti peněz, a pak byl strach z vrchnosti, která sedíc při městě, viděla svými úředníky a donašeči měšťanům do kapes i do žaludků.

Těch hodokvasů na útraty obce, dnes tou velikou měrou, jako bývalo, již nemožných, nevyčítejme. Je to lidská slabost. Většina lidí odjakživa, když byla příležitost, ráda si zakvasila a podnes u mnohých radostná ochota k činu souvisí s radostí, kterouž předtím zažil jejich žaludek. Zvláště když host přišel, od prvních dob lidských vítán byl jídlem. Vždyt už i patriarcha Abraham uctil anděla hodokvasem. A což měklo nepřátelství při hodokvase! Kdo ví, když před třemi tisíci lety Priamos přišel si k Achillovi pro mrtvolu Hektorovu. byl-li by ji dostal, kdyby oba protivníci předtím nebyli se najedli jehněčího masa a napili rudého vína. A své milé mlsné předky městské povinni jsme také omluviti z toho přesvědčení, že doba byla až příliš srdečná a sousedská. Však to poznati i po tom zvyku, že například o vánocích na útraty obecní v Praze obdržely po vánočce všecky osoby k rathouzu náležité od primasa až po tu "zadní zběř" (jakž o tom zápis zní), "bez níž město býti nemůže", po kata a pohodného. Tu srdečnost doby ještě více znáti v tom. že takové vánočky z rathouzu posílány i rektoru vysoké školy, všem farářům a nejvyšším pánům na Hrad pražský. Dnes by se zajisté například pan arcibiskup urazil, kdyby se do jeho paláce staroměstský servus přistrkal s vánočkou. Tak se časy mění. Něžné bylo, že i vězňům vánočky dávány. R. 1612 rozdáno tím způsobem z rathouzu na Starém Městě 326 vánoček čili húscí.

Nejsme však s důchodem konšelským ještě u konce. Konšel, když na něho měsíc připadl, aby purkmistroval, brával za to plat. Ten důchod byl v královských městech ke konci století od 4 do 15 kop. Kop patnáct dáváno purkmistrům pražským. Počítáme-li tehdejší kopu tím, co za ni koupiti bylo lze tehda a dnes, tedy asi o K) až 15 korunách, vydal by plat 15 kop našich 150 až 225 korun. K platu svému purkmistr někde míval ještě důchod z piva, jehož si směl navařiti a prodati víc nežli jiní sousedé; dávali mu také bečku soli a ryby. V Praze náležela paní purkmistrové od starodávna z každého rybího trhu ze všech prodaných lososů "střevíčka čili droby". Ovšem nutno oznámiti, že purkmistr, měl-li jako v Praze - poněkud lepší plat, byl povinen držeti a živiti purkmisterské služebníky čili servusy.

Konšelé měli se scházeti k úřednímu jednání v témdni několikráte krom o žních, o vinobraní a o svátcích. V den schůze, když purkmistr do světnice radní vešel, ihned obrátil přesýpací hodiny, aby písek pršel; který z konšelů se nedostavil dřív, nežli se prosypala nebo vypršela určitá část písku, platil pokutu jako zmeškalý. Pokutou byl obyčejně groš český (nebo dva míšeňské), ale nezřídka i více grošů si ukládali. Jindřichohradečtí snesli se r. 1604 o patnácti groších pokuty s dodatkem veselým, co by se koli takových pokut sešlo, po obnovení rady aby to všickni ze spolka propili.

Šlo-li v schůzi o nějaké usnesení, hlasovalo se. Čemu dnes říkáme hlasovati, staří zvali "vydávati přímluvy", neboť každý musil promluviti či k věci přimluviti, a byť nepověděl víc než: "Já přimlouvám rovně tak jako soused Bárta." V některých městech začínaly se přímluvy od primasa a starších konšelů jakožto nejzkušenějších, jinde zase naopak začínalo se od nejmladších, v čemž jest zajisté víc svobody. Větší počet přímluv přemáhal počet menší. Tedy princip majority platil a vyjádřen byl zásadou, že menší strana má větší straně povoliti. Vyskytovali se v schůzích zvláště při vydávání přímluv také prázdní mluvkové, jako jsou dotud v každé společnosti někteří, kteří mají veliký dar jazyka, proti nim naopak bývali za starodávna i dnes lidé, kteří promluviti neuměli. Vskakovati v řeč bylo zapověděno.

O čem se v radě projednávalo, to mělo zůstávati tajemstvím; vyzraditi tajemství rady trestalo se až i hrdlem. Obecenstvo ke konšelům bylo povinno chovati se slušně, ano uctivě. Říkati se jim mělo Vaše Milosti, pane purkmistře. Se zbraní nesměl nikdo před konšely předstupovati. Za urážku konšela, zvláště když purkmistroval, byly tresty větší a tužší než za urážku jiných sousedů. V Němcích za starší doby měli dokonce ten obhroublý trest, že člověk, který radního urazil, musil na pranýři sám se v ústa bíti po několik nedělských dní, když lidé chodili do kostela. Toť se ví, že úst sám sobě nerozbil, ale ostuda a snížení člověka to bylo nemilosrdné.

Znalcem práva a tudíž hlavním pomocníkem konšelů v radě byl radní písař (protonotarius, přední radní písař), jemuž říkali v Praze kancléř. V kterém městě bývalo práce víc, tu najímán písař druhý, třetí. Na Starém Městě pražském bylo jich v 16. věku do třiceti! Dle rozmanitých prací a úloh na radnici byly časem pořizovány rozmanité knihy, do nichž vpisováno, co se náleželo, kdežto v první době lecco poznamenáváno jen na škartice, a když konečně koupena drahá kniha, psalo se do ní všecko. Radnímu písaři přednímu náleželo zapisovati soudní svědky; jejich svědectví čili svědomí bral k svému péru a věrně, jak mluveno, zapisoval do "knihy svědomí". Při soudním řízení měl pak knihu svědomí na svém pultě nebo na stole, aby z ní svědectví četl; vedle položil sobě manuální knihu, do níž zapisoval, co se v soudě jednalo. Je to zaměstnání písařské dobře znáti na obrázku (84), kdež jsou na to písaři dva. Na tom obrázku béře přední písař nějaké psaní od posla: toť béře zajisté písemné svědectví některého pána nebo rytíře.

Písařové nižší (ingrossátoři) opisovali z manuálníku všecka jednání na čisto. V starších knihách psali krasopisně, že radost se podívat, začátečná písmena zdobili perokresbami, ba i malováním. Přednímu písaři příslušelo zapisovati smlouvy; chodívaje s konšely psával také poslední vůle, což vše pak čistě přepisováno do knih smluvních (libri contractuum) a do knih kšaftovních (libri testamentorum). V menších městech musil zapisovati berně, důchody a vydání městská. V starších knihách psáno všecko latinsky. To byla úřední řeč písemná. Němčina se objevuje řídko. Čeština řidčeji. Když pak němčina husitskými převraty zmizí z knih, zápasí čeština s latinou, ale jazyk domácí přirozený zvítězí teprve v 16. věku dokonale. Nejdéle udržela se latina v knihách městských počtů (libri rationum), při čemž někdy člověk se nemůže než zasmáti, neboť u nás a všude jinde (v Polště i v Němcích) písaři sobě obvykli, čeho neuměli říci latinsky, to napsali míchaninou latiny s jazykem svým přirozeným. Například v kouřimské knize čteš v jedné položce oučetní tuto směs: "A vectura nádob his, qui laborant na splavu." Nebo v stříbrské knize r. 1522: "Muratoribus za kopu provazů." Podobné čteš v polských oučtech královských r. 1544: "A labore petlicz" nebo: ,,Pro l lotto (za lot) serici, pro 17 petlicz ad hasukam."

Měniti něco v knize městské, což bylo jednou zapsáno jakožto věc správná a pověřená, nesměl písař žádným způsobem, na ten čin byl trest hrdla. Ale zato také ztrátou hrdla hrozilo se tomu, kdo nařekl písaře a knihy z falšování, a nedokázal.

V 14. věku písař přední míval v Praze 40 kop českých roční služby a oblek. Za českou kopu v 14. věku mohls koupit některých živobytných věcí tolik, co bys jich dnes pořídil za 100 korun. Rovnal by se tedy onen plat 40 kop dnešním snad 4000 korunám. Konec 16. věku mel přední písař pražský ročně nad 50 českých kop; tenkrát již tolik nekoupil za ně; tenkrát měla kopa sotva polovičku bývalé kupní síly. Arci písař mel k platu tomuto stálému ještě hojné příměnky čili důchody případné. Obecenstvo bylo povinno mu platiti za každé hnutí pera dle sazby. Venkovský písař míval důchod hubenější. Lze průměrně říci, že brával ročně 12 kop, což v 16. století vydalo by asi našich 700 korun. K tomu ovšem byly mu také příměnky.

Samospráva městská po všech směrech byla v rukou a na radách konšelů. Ale ti zvláště v starší době bez valné schůze všeho měšťanstva nic důležitějšího nebrali před se. Obec chtívala o všem věděti a rozhodovati. Od dob krále Ferdinanda I. (zvláště od r. 1547), který valným schůzím sousedů městských nepřál, pokládaje hromady takové za příležitost k bouřce, byla obec málokdy na radní dům volána. Stalo se zvyklostí, že obec již po obnově rady dávala konšelům plnou moc jednati obecné dobré všelikého času. Aby nebyly valné schůze časty, o to pečoval již královský rychtář (po r. 1549), dohližitel nade vším městem.

Přesto však bývaly i řídké ty hromady, z nutnosti svrchované volané, velmi často bouřlivy, zvláště šlo-li o to, aby sousedé něco platili. V Nymburce o valné hromadě měšťanstva r. 1565, když jednáno o berni, jeden volal: "Chcem věděti, co kdo platí, nebo někdo má na tisíce statku - jako pan rychtář císařský, a nevím, co platí!" Toho zvědavého muže konšelé udali v Praze za buřiče - patrně návodem císařského rychtáře. V Litoměřicích smělejší řečníky konšelé druhý den po valné schůzi volávali na radní dům a tu je zavírali. R. 1515 jim jeden takto nenadále potrestaný - soused Průša - řeže výčitkou: "Kdybych neměl v obci mluviti, mohl bych dobře doma býti." Je patrno, že někdy a někteří konšelé, ačkoli při potazu ve valné schůzi každý měl a směl pověděti svoje mínění, pokládali mínění sobě protivné za vzpouru, za bouři.

Nelze říci, že vždy a všude za zlaté doby měst platila svoboda mínění. Bdělý rychtář královský a úzkostliví konšelé nečekávali na valnou schůzi, aby se tu dověděli věcí nemilých: mívali své donašeče a udavače, a těmi zvěděvše o náladě bouřlivé, předcházeli bouři rychlým zatýkáním a vypovídáním nepokojných měšťanů dávno dřív, nežli zavolali obec. Jest tou příčinou význačná příhoda na Táboře r. 1562. Tam konšelé vypověděli jednoho mlynáře z města a druhého odsoudili k smrti, prý "poněvadž jiných v této obci pozdvíhati bouřlivě mínili". Ale oba mlynáři se odvolali do Prahy k vyššímu soudu na Hradě pražském a ten změnil krutý ortel ve vazbu čtyřnedělní, neboť oba mlynáři dopustili se jen "některého nenáležitého mluvení v hospodě".

Konšelé mívali na péči hlavně tři obšírné odbory v městské samosprávě. Nejprve správu policejní, pak správu finanční a posléze soud. V první příčině vydávali řády o veřejné bezpečnosti, mravnosti, čistotě, chudinství, o trzích, o ochraně spotřebitelů kupujících, ledy zakazovali nositi zbraň, určovali dobu, do které se smí nočně sedati v hospodě, hrozili pokutami těm, kteří by v neděli a ve svátek provinili se prací hmotnou, obmezovali a zapovídali hry kostek a kartu, dávali honiti tuláky a tulačky a vůbec lehké lidi, pečovali o městský špitál, hlídali a tříbili žebráky, zatýkali podezřelé cizince, pořádali honby na zloděje a loupežníky po okolí, kázali čistiti město a začasté velikou starost a práci mívali s mory, dosti často zuřícími, snažili se svými nařízeními předcházeti požáry, uspořádali hasičstvo dle čtvrtí městských, dávali hlídati trhy a trhovce, aby nešidili, stanovili sazby k trhům, aby obecenstvo bylo drahot chráněno, přičemž mívali všude největší a stálé nesnáze s pekaři a řezníky, jimž bývaly sazby nemily a snad někdy i právem nemily, neboť trh se měnil, a sazby zůstávaly vždy na delší čas stejny. Ve všech policejních těch úlohách byl konšelům k ruce městský rychtář s písařem "rychtářským" a pacholky neb pochopy, také škaryanty, habarty, biřici, tehdejší policejní stráží. K městskému rychtářství pro nepříjemnou i nebezpečnou práci býval obyčejně volen statný soused některý, kterýž silák nebál se zatýkati zoufalé zločince. Znak jeho pravomoci byl palcát neboli žíla, také slul ten palcát rukou (a měl její podobu), slul regimentem a také jen "právem rychtářským". Na noční službu rychtář chodil ozbrojen jako rytíř. Když ho úřad omrzel, nevyčkav roku, vrátil konšelům žílu, jestli se konšelům nelíbil v úřadě, vzali mu ji sami. Rychtáři příslušelo také souditi o malé dluhy a nevalné přestupky i o rvačky, které neskončily se krvavě. Od rychtáře bylo lze odvolati se ke konšelům.

Rychtář i písař jeho měl právo zatýkati. Zatčeného pacholci rychtářští vázali na řemen a vedli za sebou na řemeně. Šlechtice však zatknouti nesměl jeden ani druhý, a zatknul-li přec - byť z nepovědomosti -, měl z toho těžkost, poněvadž urození hned vysoce žalovali, kteraká se jim stala na cti a na erbu urážka. A což bylo hůře, raněn-li šlechtic při zatýkání, což velmi snadno se přiházelo tím, že bujný pán urozený hned tasil kordisko a oháněl se a tu nezbylo rychtáři nežli brániti se a při tom již mohla některá ranka o šlechtice zavaditi krvavě. R. 1602 musil proto staroměstský rychtář - ač se zbraní jen bránil - na Hrad do vazby, jeden z jeho pochopů rozkazem císaře Rudolfa byl z města vyhnán a druhý vymrskán. Že městský rychtář nesměl do šlechtického domu ani přes práh, to vysvítá již samo. Utekl-li mu zločinec do takového domu, nastalo vždy dlouhé jednání o to, jak by právo takového člověka dosáhlo. Naproti tomu však, kdo z neurozených se rychtářskému právu vzepřel nebo dokonce rychtáře a písaře ranil, v starší době ztratil hrdlo bez milosti, v 16. věku usekli mu ruku. Ale již také ne každému. Měšťan nebo jeho rozpustilý synek pro tu vinu nebyl na zdraví trestán, tu se obyčejně nějaká přímluva o milost nalezla, takže vina spravena penězi, arci ne malými.

Nebezpečno bylo rychtáři zatýkati rozpustilé Vlachy a jiné cizince, kterých seběhlo se do Prahy v době Rudolfově drahně. Některý ten člověk z jižních krajin vedl si u nás, když se mu krev rozpálila, jako pošetilý. R. 1603 kterýs den běhal jeden Francouz v Kaprově ulici, vybízeje všecky sousedy, aby se potýkali s ním. A když se nikdo k souboji neměl, bodal zuřivcc kolem sebe a před sebe. až probodl člověka, Po tom činu zbaběle utíkal, ale Židé za ním. Házeli po něm. co kdo popadl, až ho přirazili ke zdi a tu ho rychtář ne bez namáhání svázal. R. 1592 dobývali se Vlaši od papežské pošty na kterýs pražský dům, kam se jim utekl nějaký jejich sok. Vlezli do okna, dveře vyrazili, sesekali, jeden rozťal veliký rendlík se zelím, od něhož ovšem kuchařka záhy utekla, a když nikoho v domě nenalezli, vytloukli kdeco a šli. Co s takovou divou chasou rychtář? Zvláště měl-li některý ze zuřivců u sebe zákeřnou zbraň střelnou, panditku, "tajnou ručničku". kterou k nám uvedli Vlaši.

Asi dosti nepříjemná práce byla rychtáři, že musil prohlížeti hospody po večerním vyzvonění a vyháněti pijany, kteří se nechtěli od pivních konvic hnouti. Na noční takové sedání byly pokuty peněžité až i po dvou kopách grošů; někdy konšelé přidali i ten trest, že provinilec nesmí do hospody choditi třeba rok. V Kadani r. 1559 odsoudili jednoho takového nehybného pitele, aby do hospody nechodil, vsedl tedy u večer na osla a dojel si tam. Za tento vtip pak poseděl v šatlavě dosti dlouho.

Při noční službě ncjčastěji se přiházelo, že rychtář lidi tuze bil svým palcátem nebo žilou, zvláště lidi sprostější, ačkoli r. 1568 i nezvedenému synkovi rakovnického primátora Rubina rychtářským palcátem v noci vyraženy tři zuby. I život bitím rychtářským nemírným byl ohrožen druhdy. R. 1576 v Praze rychtář Taubman přepadl nějakou veselou společnost, která se ihned po domě rozprchla - pod krov, do sklepů, do peci, do komor, na dvůr i přes zeď. Než pacholci rychtářští provinilce rozběhlé shledali a pobrali, hospodář Tříska byl tak bit žilou rychtářskou, že sedmého dne potom sešel ze světa.

Za práci rychtář měl stálý plat nevalný, ale vedlejších příjmů drahně. Přes tu chvíli lidé volali ho k něčemu na pomoc. I na to, aby nájemníka činži neplatícího vyházel z domu. Zadarmo arci neudělal nic. I kopu brával za to, že zatkl "nebezpečného člověka". Druhou prací konšelů bylo dbáti důchodů obecních. K těm náležel roční výtěžek z gruntů obci náležitých, plat z krámů, mýto, tržné, obyčejně i zisk z prodeje soli, zisk z pivovaru a z mlýna obecního a z jiných závodů obecních, z rybníků, z lesů městských. Často i vesnice s lidmi náležely městu a vesňané byli povinni k obci platit a robotovati. Ke každému většímu důchodu byli od konšelů voleni ročně nejméně po dvou sousedech, kteří příjem a vydání zapisovali a z toho počet činili. Aby obec nebrala škody v hospodářství svém, na to všude bývali ročně voleni jakožto vrchní dohližitelé finanční obecní starší, jichž bývalo obyčejně dvanáct. Bez jejich vědomosti konšelé většího vydání učiniti neměli.

Výroční počty konány obyčejně tak, že primas pozval starší, za prvních dob městských přicházela i všecka obce; přišli konšelé a po bouři r. 1547 přisedl i císařský rychtář a ti všickni "zasedli na počet". I předstupovali ti, kdož který důchod spravovali, se svými zápisy a vyčítali, co přijali, co vydali. Když takový jednotlivý počet vykonán bez ourazu, propuštěn jest měšťan se soudruhem svým s díkem a s pochvalou, že se v tom počtě zachovali spravedlivě, jakož na dobré náleží. Na konec i konšelé sami z počtu všeho jsou s poděkováním propuštěni.

Stávalo se arci též, že starší obecní nebo císařský rychtář činili "vejstavky", to jest vytýkali v počtech chyby; buď jim byl příjem malý, nebo outraty veliké. I to přiházelo se, že nejeden soused, jenž ten onen počet spravoval, zůstal nakonec přebytek dlužen. V městě Rakovníce r. 1543 při valném počtě pojednou někdo ukradl rejstra s berními počty. Viněn byl z toho vzatku sám primas Rubín a byly z toho dlouhé soudy v Praze, aniž se cos spravilo. Zloděj neusvědčen, a registra zmizela navždy.

Z neupřímných počtů zvláště v 15. věku zdvíhány bouře. Z krvavých byla r. 1483 bouře pražská. Obec vyčítala konšelům, že dělají mistrné počty, když utratí kopu, že napíší do register pět nebo deset. Rozzlobení lidé vběhli do radního domu staroměstského, probodli purkmistra a v trůkách odnesli ho pod pranéř na rynk. I na Novém Městě v touž dobu zabit písař, konšelé smetáni z oken a purkmistr sťat, vše pro neupřímnost v počtech a vykořisťování obce. V 16. století také msty pro nehospodářstvo již se nedaly. Křiků dost, ale již ne zabíjení.

Třetí úlohou konšelů bylo souditi. Soudili věci sporné mezi stranami, soudili věci trestné. Prvotně po založení měst konšelé soudili dle práv a zvyků, které přinesl podnikatel z Němec. Takž uvedeny do měst českého severu, do Litoměřic, do Loun aj., zvyky práva saského. V Praze na Starém Městě a též jinde platilo zpočátku právo jihoněmecké (norimberské). Pokračujíce životem, domácími vlivy a případy i českým právem zemským a zajisté i pomocí práva římského konšelé pražští vyvinovali proběhem časů právo své, právo pražské, jímž se pak řídila v Čechách většina měst. Města "horní" (báňská, například Kutná Hora) brávala radu u práva v Jihlavě. Když slovutný Pavel Koldín r. 1579 sestavil a vytiskl práva městská, po velikých odporech, jež děly se na sněmě proti právu saskému jakožto cizinskému, pohynuly i na severu českém právní zvyky saské a konšelé, soudíce, nahlédali do Koldínovy knihy.

Hlavní rozdíl mezi způsobem obojích práv byl ten, že na soudě při právě pražském užíváno krátké formy protokolu, lidé mluvili a písař jejich výroky psal. Mluvili mu k péru. Ale při soudech, jež držely se způsobů saských, všecko dělo se "na spisích". Tedy žaloba podána na spise; odpověď na žalobu učiněna také na spise. Odpověď na tu odpověď bylo zase dáti spisem a tak dělo se čtyřikrát, šestkrát za sebou, než došlo vlastně k soudu. A ty spisy bývaly takřka nekonečny, psal-li je přítel právní čili advokát mnohomluvný a výdělku dychtivý. V knize města Touškova ke konci 16. věku jest popsáno prostou soudní pří, kterou byl by písař dle práva pražského vyplnil sotva tři listy, čtyřicet listů veliké knihy, a pře není ještě skončena. Již zapsáno v knize, že jedna strana je pro ten soud na mizině.

U jiných soudů se mluvilo velmi mnoho zbytečně; advokát chtíval všude vydělati, ale písař nebyl povinen "holých" řečí zapisovati. Zřetelně a poučně zapsal r. 1564 na Mělníce písař městský do knihy soudní kritiku: "Ta rozepře v dlouhých a příliš nepotřebných řečech jest vznikla a sem do těchto knih pro dlouhost a zbytečnost není zapsána, než toliko ortel." Pak se divme, že sněm český a kdekdo rozumný byl pro to, aby v soudech plátno bylo jediné právo, a to nikoli saské. To zašlo.

Soudy za onoho času nejen městské, ale i zemský soud měly do sebe tu chybu, že byly samá lapačka. Kdo vinil druhého ze dvou věcí najednou, propadl; kdo pojmenoval v žalobě věc kuse, například vinil-li někoho ze sta kop a nedoložil jakých kop, propadl, neboť ihned protivná strana bránila se, že neví, jakých kop, zda hřebíků, štětek či ořechů. R. 1571 sami konšelé staroměstští propadli ve vyšším soudě pro takovou malichernost. Napsali: Purkmistr a rada Starého Města viní purkmistra a radu Menšího Města. Měli prý správně napsati: Purkmistr a konšelé i všecka obec viní atd. Bylo-li v žalobě před křestním jménem položeno příjmení, žalobce propadl, a byť jeho pře byla nejspravedlivější. Napsal-li zkráceně Zich místo Zikmund, Lexa místo Alexander, propadl.

Důkazy se vedly svědky. Svědkové od každé strany vedení a od ní placení svá svědectví říkali, jakož svrchu dotčeno, písaři a ten je psal v knihu. Svědectví jediné osoby neneslo platnosti. Jeden svědek, žádný svědek. Málo platilo svědectví ženské. Pravíť dokonce jurista Koldín ve svém Právě městském, že pro vratkost mysli nemá žena svědčiti, v čemž ho soudové ani ženy neposlechli. Též bylo pravidlem, že jeden svědek očitý jest jistější nežli deset "ušitých" (to jest takových, kteří jen o věci slyšeli).

Při přelíčení svědkově z knihy čteni. Protivná strana je vyvracela, a když byla v úzkých, vyžádala sobě odklad k opatření nových důkazů. Těmi odklady táhly se pře i na léta a lidem prázdnily měšce. Konečné "ve jménu božím" konšelé učinili výpověď (rozsudek).

V starší době rozsudkem nejhorší úraz mohl se straně přihoditi, když jí konšelé uložili, aby svou věc stvrdila přísahou. Bylatě totiž obvykla přísaha s kléskou, to jest přísahající říkal slovo za slovem, jakž mu písař četl, a zmýlil-li se jen maloučko, vynechal-li slova "a", řekl-li místo "všickni" "všecky", bylo to kléska, pokles, ztráta pře a druhá strana vyhrála. Také bylo kléskou, sáhl-li přisahající na kříž jináče, nežli měl, neb odtrhnul-li ruku dřív z kříže, než mu kázali. Tento nesmyslný způsob právní města saského práva držela déle nežli jiná.

Kdo nebyl spokojen s rozsudkem konšelů, směl odvolati se k vyššímu právu. Z měst v prvních našich dobách odvolání dělo se do ciziny. To Václav IV. r. 1381 zakázal. Odvolávali se tedy z měst některých do Litoměřic jakožto do střediska saského práva a z jiných měst do Prahy; z Kutné Hory bylo právní odvolání ke konšelům jihlavským až do r. 1467.

Odvolání bývalo dosti draho. Tím se znemožňovalo chudším lidem. Po bouři Ferdinand I. zřídil r. 1548 soud odvolací pro všecka města v Čechách na Hradě pražském, ale ani soud ten lacině nesoudil.

V trestním a v hrdelním soudě konšelé vedli sobě podstatně stejnou cestou jako v soudě, kdež stály proti sobě sporné strany. Přijali žalobu, zapisovali a čísti dávali svědky a nakonec vyřekli ortel. Bez žaloby nebylo trestního soudu ani trestání. Tím se liší soud staré doby od trestních soudů našich. Dnes když dopustí se někdo zločinu, jest tu státní zástupce, jenž jménem státu, jménem uražené společnosti žaluje, i když soukromého žalobníka není. Státního žalobníka za oněch časů nebylo. Konšelé nesoudili, ani když o zločinu věděli a provinilce znali: obyčejně čekávali, přijde-li někdo z poškozených žalovat, neboť kdo žaloval, musil za obžalovaného zatčení, za stravu ve vězení i za provedení trestu platiti ze svého měšce, a takové útrapy konšelé neradi na sebe brali. Výjimkou byly jen ty případy trestné, při kterých šlo o pokutu královskou. Tu konšelé nebo královský rychtář neopomíjeli žalovati. Polapen-li zločinec při "horkém" skutku, tu ovšem konšelé, nemohouce zavírati očí, také soudili, ale byl-li polapený zločinec člověk sprostný, tulák, soudívali stručně a mrzívalo je, že musili nakonec sami platiti kata; byl-li to člověk selský, poddaný, a hlásil-li se po svém zatčení k své vrchnosti, nastalo zdržování soudu; dopisovalo se tam sem a zhusta se přiházelo, že vrchnost svého člověka vyrvala z rukou městského práva. Byl-li zatčenec člověk domácí, a dokonce i zámožný, provedeno přelíčení zdlouhavou pomocí advokátovou se všemi odklady a průtahy, a některý viník cestou křivolakou vyvázl i z hrdelní pře s hrdlem zdravým a celým.

Nebezpečné i nesprávné pravidlo v tehdejším trestním právě bylo to, že kdo jednou zlý. vždycky zlý. Užívajíce toho pravidla, konšelé byli přesvědčeni, že člověk, který něco zlého vykonal, nemůže se polepšiti. Tato zásada stála mnohého podezřelého chuďasa život. Když nebylo světlých důkazů o vině, soud pomáhal si mučením obviněného; při vraždě nebo zabití, kde nebylo svědků, konšelé ještě v 16. století někde, byť řídko, oživovali starodávný ,,soud boží": domnělý vrah přiveden k mrtvole s rozkazem, aby dva prsty vložil na ránu zabitého člověka. Ukázala-li se krůpěj krve při doteku (což je při některé ráně snadně možno), pokládán domnělý vrah za usvědčeného a propadl trestu; nevyronila-li se krůpěj, puštěn jakožto nevinný. Takové svědectví mrtvoly v staré Praze ještě r. 1600 vykonali; tenkráte krev vytryskla, ale obviněnému neuškodila, neboť ve vyšším soudě nalezli se lidé moudří, kterým takový důkaz nebyl za nic.

Jsou-li takové bláhové případy vzácné, naproti tomu mučiti obviněné, aby se přiznali, bývalo pravidlem, jernuž říkali "právo útrpné". Mělo nahrazovati svědky. Právo útrpné byl ošklivý, klamavý, nelidský zvyk právní, vyšlý z Itálie a rozšířený po vší Evropě. Podezřelý člověk měl se přiznati sám, ale řekl-li, že se "přizná bez mučení", mučili ho přec, aby zvěděli, setrvá-li při svém přiznání, nebo poví-li ještě víc na sebe a na jiné. Městské právo ukládalo konšelům, aby dali mučiti jen člověka, na kterého jest domnění čili "půtahy", to jest odůvodněné podezření. To však byla věc velmi ošidná: jedněm konšelům stačilo velmi málo za "půtah", a ti byli rychlí a velmi snadní mučiti člověka; druhým nestačila hned kdejaká podezřelost a ti byli s útrpným právem váhaví; byli lidštější.

Mladík do sedmnácti let, děvče do patnácti let nesmělo dostati se katu na mučidla. Mučení prvního stupně dělo se železnými palečnicemi, v nichž přitahováním šroubů palce tištěny. Horší bylo "útrpné tažení za sucha". Člověku zavázány ruce nazad, provaz od rukou veden přes kladku (skřipec) a na tom skřipci člověk vytažen do výše, což nemohlo se díti jináče než vyvrácením rukou z kloubů. Třetí, nejhorší muka bývala, když kat lojovou svěcí rozžatou pálil boky nešťastného mučence. Útrpné tázání městský rychtář řídil a krevní písař psal vyznání mučeného člověka do knihy černé neboli smolné, jejíž desky bývaly počerněny.

Jest jisto, že zmučenci, aby ukrátili sobě trápení, pověděli na sebe všecko a pověděli i víc nad to; lhali na sebe, nuceni jsouce k otázkám určitým odpovídat. Když se ptali například mučeného tuláka, ví-li také něco o vraždě neb o kladeném ohni v Senomatech, byť jakživ v Senomatech nebyl, když kat přiložil svíčku, tulák o ohni i o vraždě věděl, sám při tom pomáhal, a když páni chtěli věděti, kdo ještě byli při tom, jmenoval jména nejrozmanitějších tuláků a žebráků po světě se potloukajících.

Ale vyskytují se v smolných knihách muži, ba ještě spíše ženy, které na mukách nejhroznějších nevyznaly nic. Takové statečné ubožce kat byl povinen zhojiti, a když zapsali se na radním domě, že se nebudou pro útrpné právo nad městem mstíti, propuštěni jsou.

Po vykonaném několikerém mučení nebo po provedeném líčení se svědky konšelé vyřekli ortel, ale šlo-li v trestním právě o hrdlo, pražská apelace musila ortel stvrditi neb napraviti.

Tresty v orteli vyřčené - celkem souzeno - bývaly kruty. Arci že nejen tak u nás. Byly jinde (například v Uhrách) tresty ještě surovější. Právo chtívalo se trestem dokonale odemstíti a od příštích zločinů odstrašiti. Za nejmírnější a čestnější trest hrdla pokládána odprava mečem; hanebnější bylo pověšení, kterýmžto trestem stínána někdy i nevalná krádež. Nejeden člověk pro kus železa ukradeného uvisnul na šibenici. Hroznější smrtí - upálením - trestáni obyčejně žháři a čarodějníci; nutno však oznámiti, že u nás v zlaté době měst bláhových žen, z čár podezřelých, nikde smrtí netrestali tak zhusta, jako v Němcích se dělo a jinde. Vždyť právě u nás dřív než u jiných národů r. 1588 kněz Štelcar dokazoval v knize, že čarodějnice nic nedovedou. Vražda dítěte trestána zahrabáním vrahyně zaživa. Byly však i smrtelné tresty, skládané všelijak s přehroznou až i lidožroutskou fantazií. Který zmučenec na sebe vyznal hromadu vražd, tomu ztížena smrt tak, že hrozno čísti. To byla smrt násobná; kat čtvrtil tělo, kosti nohou vozovým kolem přeráženy a nakonec tělo do kola vpleteno a vyzdviženo. Udrželo se dodnes úsloví: Jdi na kolo! Kdo užívá těch slov, neví, co hrůzy a surovosti lidské se v nich tají.

Jest jisto, že ani hrdelné tresty tehdejší neodstrašovaly. Vypravuje očitý svědek (r.1613): "Nedávno se trefilo, když odpravovali tři zloděje a lidé tlačili se, že jednomu několik kop z kapsy a druhé ženě peníze s taškou uřezali, nic na to nedbajíce, že pro takové zlodějství před jejich očima kat se s nimi natahoval."

Jest pro dobu význačno, že i hrdelný trest nejednou byl sleven ve vyhnanství neb i dokonce odpuštěn, když na radní dům paní měštky přišly prosit za odsouzence. Viděti v tom srdečnost našich lidí, která jest protiváhou k nesrdečnosti a krutosti, s kterou ukládáno útrpné právo. Ale se spravedlivostí potýká se ten právní zvyk, že z rozmanitých trestů provinilec mohl se vykoupiti penězi. To zaráží, zvláště když i o zabití člověka bylo možno smluviti se se žalobci. Když surový člověk zabil ve rvačce muže, manželku zabitého obyčejně přemluvili, aby spokojila se několika kopami na odškodněnou. Jen to někdy i při smlouvě "o hlavu" neb o zabití ukládalo se viníkovi, aby učinil veřejné pokání; obyčejně mu poručili, aby po několik nedělských dní, když lidé chodili do kostela, stál před vraty s mečem v rukou a někdy i v košili. Tím mínili všickni, že zákonu božímu stalo se zadosti.

Na jiná všeliká přestoupení trestná bývalo ukládáno vězení. Vězení v radním domě bývala dvojího rázu, lehčí a těžší. Těžší bylo v sklepě pod zemí. Do některého takového "kabátu" býval vězeň spouštěn po provaze děrou v stropě. Vězení lehká, měšťanská, někde slula také "přední šatlavou" i vězením poctivým, čímž se míní, že neztrácí cti, kdo v něm poseděl. V některých městech poctivé vězení nebylo v radním domě; posloužila i brána městská nějakou místností, kdež sousedům bylo poseděti. Sedali zde pro menší viny.

Nejobyčejnější obyvatelé šatlav lehkých byli dlužníci. Neplatiti dluhu pokládáno vůbec všude za provinění, arci rázu spíš jen morálního: dlužník dluže se slíbil platiti, a teď nestojí v slově, není muž slova, prohřešil se. Ať tedy sedí a šatlavou se na něm vynutí, aby platil, več se uvázal slibem. Dnes trestají jen dlužníka podvodného, staří trestali každého, koho jim věřitel do vazby poslal. Někdy vězení měšťanské bylo naplněno lidmi chudými, kteří tu polehávali po lavicích i po zemi a naříkali, že dluhu zde nevysedí. Přicházely do vazby dlužnické i ženy s malými dětmi, kterýchž doma nemohly zanechati. R. 1553 vypravuje v soudě žena hospodáře rathouzního na Starém Městě, že byla pohnuta, vidouc, kterak chudá dlužnice i s dítětem v kolíbce stěhuje se do šatlavy. Ale naopak někdy zase, když za dlužníkem přišli veselí přátelé, neboť navštěvovati vězně jest jeden ze skutků milosrdenství, rozhlaholila se v šatlavě veselost, neboť přátelé přinášeli víno a pivo. V staroměstské šatlavě hospodář si upravil tak živou hospodu, že r. 1598 musili konšelé kárati. Vyčetli mu s pohrůžkou, kterak velikých neřádů se v tom výsadním domě dopouští, piva nahoru sobě táhnouti dává a tam šenkuje; kuchyni že sobě zarazil, vězňům hody strojil, a majíce oni v střídmosti na ty cesty pomysliti, jak by sobě z vězení pomoci mohli (totiž zaplacením dluhu), jeho příčinou ne jako vězňové, ale jako páni sobě tam počínají.V kostele

Na rynku nebo nedaleko odtud stála nejznamenitější stavba městská - kostel.

Kde klášterníci usadili se, tu bývalo kostelů víc. Před založením měst ve slovanských osadách stavěny chrámy slohem románským, okrouhlé stavby i podlouhlé baziliky s apsidami. Se zakládáním měst skoro zároveň vznikaly u nás kostely slohu nového, gotického, původem francouzského. Zdi gotického kostela proti nízkým, těžkým a silným zdem románským velmi ztenčeny a hnány do výšky; jim pomáhaly opěrací pilíře, aby unesly vysoký krov. Opěrací pilíře zvenčí postavené činí každý gotický chrám tak malebným. Ty pilíře jsou jako chrámová kostra, v nich vězí konstrukce gotická, jejich pomocí možno bylo postaviti chrámy nebývalé výšky. Při takové konstrukci bylo možno zaměniti malá a nízká okna románská okny vysokými, velikými.

Gotická okna končí se hrotitým obloukem a bývají v hořejší části zdobena kružbami. Krásnou kružbu viz na obrázku. Jest to kamenická práce jihočeského mistra; zdobí chrám sv. Jana v Hradci Jindřichově, postavený v 14. století. Rozvinutější jsou kružby na mladších stavbách v 15. století, z nichž jednu z chrámu ve Vysokém Mýtě (viz obrázek 89). Jest podivuhodná fantazie, s jakou kameníci se snažili vytvořiti každé okno téhož kostela o kružbě jinačí.

Uvnitř kostela klenba se nese na žebrech kamenných, opřených o sloupy a pilíře.

První kostely rané gotiky jsou sestrojeny ještě dosti prostě, nesměle, nepnou se do výše valné, jakož viděti na chrámě sv. Anežky v Praze (z r. 1230 ). Ale již za vlády Přemysla II. vyskytuje se gotika ryzí. V konec 13. věku cistercienští mnichové začali stavěti vlivem francouzského stavitelství nad jiné znamenitý chrám v Sedlci o pěti loděch, mohutný, vysoký, který dnes bohužel nemá své původní skvělé podoby. V téže době vznikly chrámy v Nymburce a v Hradci Králové tím zajímavé, že jejich zdi postaveny z cihel neomítaných, což u nás v Čechách nezvyklo. Za Karla IV. stavěno mnoho gotikou i velmi nádhernou, vkusně zdobenou fiálami, křížovými kytkami, bohatými kružbami a všelikou dekorací kamenické práce umělecké. Románská malá stavba chrámu Spytihněvova na Hradě pražském musila ustoupiti veliké, nádherné katedrále sv. Víta, kterou stavěti začal r. 1344 Matěj z Arrasu, francouzský mistr; v stavbě pak pokračoval Petr Parléř, původu nejistého, ale po francouzsku vyškolený mladý muž. Od něho jest hořejší část stavby, ona řada přípor o dvojím oblouce, pořízená stejně tak jako ve Francii na kostele v Narbonne a chrám našich králů tak znamenitě zdobící, že i dnes umělce uvádí v nadšení.

Pod vlivem stavitelské huti na Hradě pražském zajisté i naši domácí mistři stavěli. Tak vznikly začátky chrámu Týnského na Starém Městě v Praze (asi r. 1360); r. 1400 hotov bohatý jeho portál postranní. Parléř, který v Praze zdomácněl docela, stavěl též v Kolíně na kostele; od něho postaveny jsou ony opěráky s fiálami a oblouky, svatovítským podobné. Za těch dob také začátek vzal (asi r. 1388) slavný chrám sv. Barbory v Hoře. Stavěno též jinde, zvláště v jižních Cechách, stavěno mnoho s chutí patrnou. Vojny křižácké proti Čechům stavební činnost přervaly na léta.

Když se slavné války husitské skončily neslavnou bitvou u Lipan (1434), kde "bratr rubal bratra", Čech Čecha, nastal v zemi klid. V tom klidu bylo možno, ba nutno kostely nedostavěné dostavovati, a co ve vojně pobořeno, napravovati. Jen tu zanechávána zřícenina bez pomoci, k níž se klášterníci, od husitů vyhnaní, nevrátili. Tou příčinou jest nejpovědomější chrám Panny Marie Sněžné v Praze, který skoro dvě stě let zůstával beze střechy a slul vůbec "kostelem ssutým". Jináče již od r. 1435, kdy postaven chrám ve Vodňanech, stavitelský ruch všude po Čechách se rozvíjí s takovým výsledkem, že Vlach Sylvius (pozdější papež Pius II.), očitý svědek, mohl napsati, že žádného království ve vší Evropě není, v kterémž aby tak mnoho, tak slavných, tak krásných, nákladných a ozdobných chrámů bylo jako v Čechách; a ti chrámové jsou náramně vysoce stavěni a prostranní jsou ku podivu. Kdybychom i uznali, že zdvořilý Vlach chválu přemršťoval, byla by našim předkům i skrovnější část té chvály s pochlubou.

Rozvoj kostelního stavitelství dosáhl vrcholu za Jiřího krále a za Vladislava, kdy vznikla a vybujněla gotika pozdní, vynikající * Petr Parléř, národností Němec, pocházel z města Schwabisch-Gmünd. Do Čech přišel na pozvání Karla IV. roku 1356, aby vystřídal v roce 1353 zemřelého architekta Matyáše z Arrasu. Po Parléřově smrti (1399) pokračovali ve stavbě Svatovítského dómu jeho synové. liniemi divočejšími, hojnější dekorací a smělejší skladbou stavebních částí. Na dokončení chrámu sv. Víta v Praze nestačila pokladnice krále Vladislava, ale znamenité okrasy dostalo se mu královskou oratoří (viz obrázek č. 32), kterou zbudoval vybujnělou gotikou mistr Beneš, začež mu král dal erb z Pístova. Z téže y Benešovy (asi do r.1510) jsou sličné helmice týnských věží v Praze, helmice tak zvláštní, že jim není nikde rovných. Čtyři oží dvou týnských věží jsou zdobena jehlanovitými věžicemi, spojenými "krancem" pozdní gotiky. Nad obrubu zdvíhá se vysoký jehlan, jejž uprostřed zdobí zase čtyři věžice. Celek jest elegantně štíhlý (viz obrázek). Slavný Beneš z Pistova dokončil mimo jiné i v Kutné Hoře chrám sv. Barbory. Předchůdce jeho, Rejsek, sklenul r. 1489 vysoký kůr toho kostela a Beneš klenul lodi a postavil trojdílnou střechu. Podobnou a podivnou trojdílnou střechu vstavil také na chrám v Lounech, jenž po ohni roku 1517 byl opravován a dostavován. A tak budováno a opravováno ještě drahně kostelů na rozličných místech. Bylatě doba krále Vladislava poslední, v níž se stavělo tak hojně, že v dalších letech 16. století již vzniklo nových chrámů pramálo. A jest podivno, že co kostelního až do konce zlaté doby městské stavěno neb opravováno, všecko drželo se gotiky. I hřbitovní kostely, které na konci doby stavěny velmi zhusta vlaskými mistry zadnějšího řádu, pořizovány všude ještě po goticku. Vlach se do gotiky nutil a je patrno, že našim předkům v té době, kdy renesance při stavbách světských opanovala pole úplně, gotika byla slohem náboženského rázu.

Ale to pravda, že na gotickou stavbu i starých kostelů doptávaly se občas formy renesanční, tu dvéře se vší ozdobou vlaskou, tu štít na střechu upravený "českou renesancí". Takž například, když r. 1559 vysoký krov starobylého kostela na Táboře shořel, postavili krov nový, nižší a obstavili ho renesančními vysokými štíty, sestavenými z polokruhů a zátočin (volut). Také na prastarý gotický chrám v Plzni u střechy postaveny štíty renesanční. Kterak se nese renesanční štít v průčelí kostela, toho příklad podává velvarský chrám hřbitovní (viz obrázek 92). Ten štít vypíná se na podstavci o čtyřech patrech, dělených římsami, a je zdoben pyramidami, ale jináče jest prostý a prázdný a na kostele jako přilepený.

Renesance dostala se i do kostela a na kostel sv. Víta na Hradě pražském. V kostele postavena renesanční kruchta k ohromným varhanům a na věž dána r. 1564 dvojí renesanční helmice mědi krytá, kteráž, byvši později poněkud barokně proměněna, kryje věž dosavad.

Zvláštní myšlenku vlaští stavitelé v Praze pojali tu, že na dvou svých stavbách, dotud stojících, snažili se nějak důkladněji nežli dosavad oba slohy, renesanční a gotický, smísiti spolu v celé stavbě, a ne aby jeden sloh byl druhého přílepkem. Z tohoto podivného úmyslu vznikl chrámek sv. Rocha na Strahově (1612) a veliký kostel u sv. Salvátora na Starém Městě (1614). Obě stavby mají opěrací pilíře po goticku i hrotitá vysoká okna, ale ostatek všecko renesančního jest rázu.

První, kteří si postavili chrám skoro naveskrz renesančně všecek, byli čeští bratří v Brandýse a v Boleslavi Mladé. Brandýský jest přestavěn, chrám či "sbor" boleslavský stojí a jest po těžkých osudech upraven teď v muzeum (viz obrázek 93). Uvnitř stavby jest veliká síň s postranními kruchtami renesančně sklenutá. Na stěnách byly malby a nápisy, na průčelí zdobou byla sgrafita. Jiných okras renesančních sbor bratrský neměl a nechtěl. Jináče vlaským slohem jezuité vystavěli v Praze chrám. Ti byli druzí, kteří k stavbě chrámové užili renesančního způsobu. Mezi lety 1578-1659 postavili si totiž kostel sv. Salvátora u pražského mostu. Užili vzoru římského a přitom projevili snahu po nádherných dojmech. Vlaská kaple, oválná stavbička v sousedství jezuitského kostela sv. Salvátora, postavena r. 1600. Víc kostelních staveb renesančních není.

Než vejdeme dovnitř chrámu, nutno napřed dorozuměti se o tehdejších společnostech církevních a zvláště o jejich zásadách stran bohoslužebnosti, neboť dle toho vnitřek chrámu se nese. Čechové u veliké většině pokládali upálení oblíbeného a statečného tečného mistra Jana z Husince za nespravedlivé násilí, za urážku a zmazání českého národa a zástupcové národa oznámili koncilu v Kostnici, že budou uznávati autoritu papežovu, jen pokud shoduje se s biblí. Toť byl začátek strany husitské, kališné, strany podobojí čili utrakvistů. Jiní však - menšina - odtrhli se od Říma naprosto. Ti byli táboři. Přijímání krve Páně z kalicha bylo oběma stranám hlavním znakem, ač ani tu nevěřili obojí stejně. Táboří však různili se od kališných po mnohých stránkách pronikavěji. Nedrželi o svátostech mimo křest, ale křtili vodou kteroukoli. Neměli mše, neklekali, neuctívali svatých. Byli bez oltáře, beze světel, bez varhan, bez umělých zpěvů; bohoslužebnost konal kněz bez obřadného roucha pouze v šatě "chodícím" u prostého stolu. Říkal Otčenáš, podával nakrájený chléb a víno v kalichu, ale také v jiných všedních nádobách. Při bohoslužebnosti kněz kázal a lid zpíval po česku. Táboří učili o sociální rovnosti lidí, latinským školám nepřáli, o učenost a latinu nestáli, ale české školy zřizovali. Většinou táboři byli v jižních Čechách; v jiných končinách českých ještě třináct měst se počítá, v nichž byla jejich sídla.

Když poraženo vojsko táborské u Lipan (1434), český sněm deset let potom (1444) odsoudil učení táborské a r. 1452 učinil konec straně táborské král Jiří. Ale již skoro v týž čas, co radikálná strana husitská se ničí, vzniká nová jednota náboženská, čeští bratří. Z r. 1457 jest první osada jejich povědomá v Kunvaldě. Též bratří odtrhli se od římské církve katolické naprosto a přijali většinu zásad táborských; pramenem víry byla jim jen biblí; ze svátostí drželi jen křest; podávali podobojí, chléb a víno, zamítali oltáře, mši; svatých ani jejich obrazů a soch neuznávali, držíce se jen biblického Desatera na tabuli psaného; nebylo-li chrámů, sloužili leckde v domech i v přírodě. Při bohoslužbě kněz kázal a modlil se, lid zpíval a u štola přijímal chléb a víno bez svěc a ceremonií jako u táborů. Od táborů se však bratří lišili hlavně tím, že byli proti všemu násilí; meč neměl tasen býti ani na obranu víry; křesťanská láska a mravnost byla jim předním heslem a úlohou. Zpočátku byli proti učenosti jako táboři, ale časem se v tom proměnili, neboť bylo hájiti se spisy proti spisům, a to mohli s úspěchem podnikati jen lidé vystrojení tehdejší vzdělaností literní. Pronásledováni byli od počátku tvrdě a krutě.

Valná většina národa byli husité, kteří se od církve katolické neodtrhli a od ní se děliti nechtěli ani tenkrát, když je zamítala, Měli na počátku všeliké reformní úmysly, ale naposled zbylo ze všeho jen to za rozdíl od církve římské, že přijímali podobojí, že svátost oltářní podávali dětem nemluvňatům, že při mši četli epištolu a evangelium po česku a že ctili mistra Jana za mučedníka božího. Že nebývalou měrou uváděli český zpěv do kostela, to byla zásluha všech husitských stran, v čemž je katolíci brzo následovali. Jináče utrakvisté či podobojí drželi všecky obřady jako katolíci a kněze své chtěli míti svěcené od biskupa oprávněného. Koncil v Basileji po ukončení vojen, v kterých Čechové slavně vítězili, přijal Čechy podobojí přijímající za pravé syny církve. Přijal je na základě povědomých čtyř článků (kompaktát), jimž bohužel každá strana rozuměla jináče. A v tom bylo Čechů neštěstí a příčina všech pozdějších náboženských zmatků. Králové čeští na ony články přísahali, že Čechy při nich neporušeně zachovají, a tudíž byla strana podobojí v Čechách jako zákonem uznána.

Naproti tomu nebyla v zemi uznána nová, čtvrtá strana náboženská, kteráž se přidržela zásad Lutherových, z Němec k nám |od r. 1519 stále donášených. Přijímali protestantské zásady Čechové podobojí tím ochotněji, čím nepřátelštěji se k nim chovali zástupcové církve římské. Luther kázal, aby kalich byl podáván všem věřícím; kalich tedy spojil Čechy s novou věrou nejdřív a nejpevněji. Také nebyla neznámou a cizí ani nemilou Čechům luterská zásada, že bohoslužba všecka se má konati jazykem mateřským. Protestantství německé sic zavrhlo mši, ceremonie, varhany, monstrance, ornáty, oltáře, ale těchto radikálních změn čeští protestanté, když se odtrhli od církve římské, která, dokud byli husity podobojí, je odstrkovala od sebe, nemohli plně přijmouti, neboť nejsouce jakožto protestanté v zemi uznáváni, nuceni jsou schovávati se za stranu podobojí k obapolné škodě své. Čeští protestanté pod pláštěm utrakvistů nuceni jsou na zevnějšek činiti ústupky, omlouvajíce se u sebe tím, že na ceremoniích spasení nezáleží. Aby se tedy uchránil pronásledování, kněz jejich nejeden sloužil v ornátě, nebo vzal aspoň komži na sebe; jednotlivé částky mše držel i s pozdravováním slovy "Pán s vámi" (Dominus vobiscum); svátostné žehnání chleba a vína před příjímáním byl by protestantský kněz rád říkal jako bratrský a kdysi táborský kněz obrácen jsa tváří k lidu (obrátka); některý sic tak činil a byl pro "obrátku" trestán, ale zase nejeden činil ústupek ten, že obracel se jen půl tělem, a jiný neobrátil se zhola. Kázání mělo své hlavní místo i při bohoslužebnosti protestantské. Také zpčv český hlaholil, ale čeští protestanté stejně jako utrakvisté smířili se s latinou v kostele nátlakem měšťanů, kteří aspoň poněkud zavadili o latinskou školu. U nás luterští knězi i podobojí trpěli v kostele i hudbu instrumentů, kterou bratří ze sboru vymítali, poněvadž Kristus pištce a hudce z chrámu vyhnal.

Nejméně zakrývali se protestanté vyznání Kalvínova, kterých u nás koncem 16. věku přibylo drahně. Ti - pokud bylo možno - snažili se míti chrám tak prázdný jako bratří. Teprve když r. 1609 stavové podobojí získali od krále Rudolfa majestát na svobodu náboženství, zbavovali se protestanté luterští a ovšem tím chutěji též kalvínští všeho, co upomínalo na bohoslužbu katolickou a utrakvistů, kteří do té doby již skoro vesměs stali se protestanty.

Strana podjednou neboli katolíci po vypuknutí bouří husitských, a když většina národa od nich odpadla, měli za všecken potomní čas mocný počet přívrženců v Plzni, v Budějovicích a širokém okolku těch měst. Také na severu Čech bylo dosti katolíků, ale jinde, zvláště v Praze, patrně hynuli. Teprve prací krále Ferdinanda I., který povolal r. 1556 jezuity do Prahy a r. 1562 obnovil zašlé arcibiskupství pražské, katolictví v Praze a potom též jinde v zemi se vzpamatovalo, ožilo a rozšířilo se. Arciže jezuité svými urozenými vychovanci, kteří se dostali k nejvyšším úřadům v zemi a do rady královy, vzbudili boj mezi náboženskými stranami na život a na smrt, A smrt zastihla po bitvě na Bílé hoře všecka nekatolická vyznání, kterážto hrozná česká tragédie jest světu známa.

Bohoslužebnosti katolické držely se starodávných symbolických a obřadných způsobů i jazyka latinského. Hlavní úkon ovšem byla mše svatá, při níž katolický kněz po vzoru kališného kněze konečně i ten ústupek lidu činil, že po přečtení latinské epištoly a evangelia přečetl ty kusy i po česku. Stejně tak dostalo se i české zpívání valem do katolických chrámů. Knězi viděli radostný účinek přirozeného jazyka při bohoslužebnostech a nemohli se mu rozumně brániti.

Možno po těchto stručných výkladech vstoupiti dovnitř chrámu, o něž se věřící šestero náboženstev v Čechách dělili.

V chrámě bojovných táborů i bratří a kalvínů bývalo po našem smysle prázdno. Věcí k bohoslužbě nebylo mnoho potřebí. Stačil, jakož svrchu dotčeno, stůl, u něhož přijímala obec klečíc nebo sedíc. Stůl byl vždy ubrusem kryt. Nádoby byly zvláště u bratří zprvu schválně sprostné, dřevěné a nanejvýše cínové. Jedna nádoba pro obec byla veliká. Později knězi mívali kalichy z kovů dražších. O monstrancích na vystavení svátostního těla Kristova nemůže býti při těch jmenovaných církvích řeči, jen mírnější z táborů - zvláště knězi Žižkovi - nosívali monstranci dřevěnou hvězdné formy a na tyči upevněnou. Jináče v chrámě nedovoleny ozdoby nijaké, aby neodváděly mysl od pobožnosti, i májové stromky, které hoši donesli k ozdobě, kněz bratrský kázal kdysi z chrámu ihned vynésti.

Ve sboře bratrském i v chrámě karvínském - a řekněme hned v kterémkoli jiném - stávali a sedali muži zvlášť a ženy též tak. Kde kalvíni ujali chrám husitský nebo katolický, tu byly oltáře dosavadní zrušeny a na mensu oltářní vstavena obyčejně tabule, na níž napsáno Desatero, někde Otčenáš, jinde Věřím. Nebylo-li v bratrském nebo v karvínském kostele kazatelnice, kněz stával u stolu kázaje. Před stolem postaveny pulpity se žaltáři nebo kancionály, z nichž muži zpívali. České bratry zpívající z kancionálu i z menších knih zpěvných viz na obrázku (97). Obrázek jest vyňat z bratrských "Písní duchovních", r. 1576 tištěných. Onen muž v těžké šubě může býti kněz. Noha pulpitu na obrázku jest bohatě renesanční; pulpit jest kryt také nějakou šatkou bohatě krumplovanou; tu tedy přec něco parádnějšího i v prostém sboře bratrském.

V chrámě vyznavačů podobojí (kališníků), k nimž dle českých poměrů zvláštních počítáme i luterské protestanty, a v chrámech katolíků bylo celkové vystrojení všude stejné, neboť kališní utrakvisté, jakž svrchu řečeno, nechtěli se od římské církve rázně odděliti a luterané se pod pláštěm jejich skrývali; nemohli tedy kostel po svém smyslu proměňovati. První, co vpadne v oko v takových chrámech, jest oltář hlavní v kůru neboli v kněžišti; mimo ten bývají po stranách v lodích oltáře poboční.

Oltáře byly pořizovány jakožto díla umělecká. Až téměř do poloviny 16. století byly to gotické archy dřevěné či skládací oltáře, na nichž stávaly ve vyřezávané architektuře sochy a sošky na podstavcích a pod baldachýnky, nebo místo soch byly do architektury gotických fiál a oblouků a pilířků vpraveny tabulové obrazy. Byl větší hlavní obraz uprostřed archy a užší obrazy po stranách čili na křídlech archy, kteráž křídla bylo lze zavírati. Pro ten případ byly obrazy i vzadu na křídlech, aby i zavřená archa pěkně se podobala. Vzor prosté archy, ale velmi sličné, viz na obrázku (98). Je to archa na Smečně. Obrazy jsou v rámech pozdní gotiky a architektury téměř není.

Byly archy veliké i nádherné. Archa u sv. Jakuba v Kutné Hoře stála r. 1515 350 kop českých, což může se rovnati dnešním 20 000 - 30 000 korun. Ačkoli v 16. století renesance neuchytila se chrámů našich po stránce stavební valnou měrou, uvnitř však přetvořila ve svůj způsob nejeden bohoslužebný kus. Tak i oltář. Do gotických kostelů dostaly se oltáře renesanční, jež nakonec vystřídány oltáři barokními, z nichž jeden - ze Srbice na Domažlicku - z počátku 17. věku uveden jest na obrázku. Že to umělecká práce truhlářská barokní, to prozrazují kroucené sloupy neklidné, jichž přísná renesance neznala. Starodávnou formu zavírací archy velmi snadno postihneš i na tom obrázku, třebaže po stranách stojí tu sochy místo úzkých tabulových obrazů.

Na oltářích renesančních a barokních stavební formy vždy vynikají. Bývají to sloupy, které nesou na svých hlavicích trámoví a římsy stejně jako na stavbách kamenných. A jsou ty oltářní stavby čím dále tím vyšší a větší, takže již v 17. věku některý oltář svou velikou stavbou co do šíře a výšky vyplňuje všecken prostor kněžského kůru.

Tabulové obrazy oltářní bývají namnoze dobrým důkazem o zdatnosti českého malířství. Zachovalo se několik tabulových obrazů gotického malování; ukazují sic tu a tam na předlohy cizí, které bloudily světem, ale v zevrubnostech a v barvě bývá český malíř vždy svůj. Z doby renesance, z r. 1558, uveden jest příklad renesanční tabule na obrázku (101). Obraz visí v chrámě Černého Kostelce u Brodu Českého. Je tu pozoruhodné, kterak dovedně český malíř skupil na úzkou plochu šest osob, totiž pět apoštolů a Krista, který jednomu myje nohu v míse. Tváře apoštolů jsou výrazné, Kristův šat je podán v pěkných záhybech. Jenom nahá noha, kterou Kristus myje, poněkud jest nemotorná. Za všimnutí stojí krajinka, kterou zříti oknem otevřeným; i při drobnosti té krajiny jest patrno, že malíř výborně kreslil do hloubky.

Z nádob kostelních nejvýznačnější a nejznamenitější byla monstrance na vystavování těla Páně. Monstrance vznikly v církvi katolické k procesí Božího těla o svátek r. 1264 založený. V době, o níž se tu píše, sic nejeden chrám katolický a podobojí měl monstranci jen prostou, mosaznou nebo měděnou, ale většina kostelů snažila se míti monstranci drahocennou a co možná velikou. Někde si pořídili tak ohromnou, že ji o slavnosti brali na nosítka, neboť kněz by ji byl neunesl. Kutnohorská monstrance byla z 121 hřiven stříbra urobena a široká jako muž s rozpřaženýma rukama a vysoká tak, že muž rukou vzhůru napjatou stěží dosáhl jejího vrcholu. Kutnohorští ovšem si takový přepych mohli připustiti, pokud doly stříbra dávaly hojně. Prostičkou typickou formu gotické monstrance (bronzové) z Tožice viděti na obrázku. Křišťálovou neb skleněnou nádobku na hostii objímá gotický rámec, jenž se na obou stranách rozšiřuje fiálami, pilířky, oblouky v křídla architektonického rázu. Je to jako malý oltář gotický, na noze se rozevírající. Na bohatších monstrancích bývají také sošky pod lomenými kružbami a baldachýnky jako na oltářích. Renesanční a zvláště barokní monstrance dokola zdobené paprsky špičatými jsou dosavad v kostelech obyčejny a známy.

Kalichů ke mši měl každý chrám několik. V chrámě kališných ovšem bylo o ten kalich víc, z něhož podáváno víno lidu. Byl to kalich z povětších, měl na okraji řápek, proto mu také říkali "řepice". Byla k němu i lžička, kterou se víno nebo krev Páně nabírala a podávala. I kalichy byly zhotoveny z mědi, z cínu, z bronzu, ale většina byla ze stříbra pozlaceného a skoro vždy to byly kusy uměleckého zlatnictví jako mostrance. Jenže zlatník, shrnul-li při monstranci většinu svého umění na hořejší část, u kalicha zdobil spíš podstavec neboli nohu. Kterakou podobu měl kalich gotický, to ukazuje obrázek (103). Dole na noze lalokaté jest ozdobné gotické mřežoví, ořech nebo jablko, knoflík je hranatý, číše je holá. Jeden z prvních kalichů renesančních jest na obrázku. Je v Drahobudicích u Kolína; laločná noha ozdobena perlovcem renesančním a číši od kořene do třetiny zdobí sličný dekor téhož slohu. Kalichy 16. století byly zdobeny perlami, emailovými obrázky, erby dárců, šmelcovanými slovy. Kalichy barokní jsou ještě hustěji a výše zdobeny, jakž sloh přinášel.

Kalichu podobny byly ciboře, v nichž ukrývány hostie. Místo nich také sloužívaly truhličky, pušky (pixides) pěkně upravené. Monstrance, pušky a křižmáře, v nichž chovány posvěcené oleje, měly svou skrýš vedle oltáře ve zdi pod ozdobným uzavřením; někde bylo takové sanktuarium obzvláštní kamenný, plastický kus, samostatně při zdi stojící.

Z ostatních nádob kostelních jsou konvičky čili koflíky na vodu a víno a nádoby k umývání rukou knězových, kaditelnice aj. Všeho chápal se umělecký zlatník nebo stříbrník a při chudším chrámu také jen cínař nebo konvář, aby ty věci svým uměním nějak ozdobil.

Na oltáři stávaly svícny, na nichž při bohoslužbě zapalovány voskové svíce. Lojovky zapovídány, poněvadž lůj je z hovada, vosk od čisté včeličky. V starší době stačily svícny dva, ale v 16. století jich přibylo všude. Největší počet švec a svícnů na oltáři měli jezuité. Svícny byly nejvíce cínové, ale i mosazné, dřevěné a železné. Podobu gotických svícnů z Nebužel a ze Všerub, kterých se málo naší době dochovalo, viz na obrázcích. Všerubský svícen jest podoben podstavci kalicha; má laločnou patu i gotický knoflík uprostřed. Svícen renesanční v Pelhřimově jest vznosnější, než byly gotické, a umělecky působí hlavně svou sličnou a měkkou linií v obryse. Na obrázku jest proveden ze Stanětic svícen barokní, jehož podstavec ozdobou přeplněný je barokně vykrojen a renesanční tyč olepena dekorací.

Z bohoslužebních rouch nutno ještě zmíniti se o kasuli čili ornáte kněžském. Nejstarší ornát podobal se střihem svým zvonu obšírné sukně ženské. Kteraké byl podoby takový starý zvonový ornát ještě koncem 15. věku, to zříti na obrázku (109). Kříž vyšitý na zádech ornátu jest ještě úzký. Aby se divák netrudil výkladem, co na obrázku znamená mládenec bosý, nutno mimochodem vysvětliti, že je to sv. František, který byv pohnut zbožností, svléká ze sebe šat švihácký, ba i obuv, a chce býti klášterníkem, bosákem. Zahazuje pás a provazem se chce opásati. Jeť zakladatelem františkánského řádu.

Nutno podotknouti, že kasule v 15. věku již mívaly na zádech kříže široké, i vyšívanými figurami a obrázky zdobené.

Nynější forma ornátu, jenž na zádech se zaokrouhlil a popředu převzal obrys basy, bezpochyby vznikla v době renesanční; vyšívání bralo na se tenkrát také formu plastickou, ornát stal se tvrdým. Vzal-li kde kněz protestantský ornát ze strachu, nechtíval na něm míti vzadu kříž; ten prý náleží knězi podjednou, ne knězi podobojí. Ornáty byly šity z hedvábů drahých, ale vyskytovaly se i soukenné, kožené, ba i z plátna barevného. Knězi oblékali pod ornát albu z plátna, pasem spjatou, katoličtí přibírali ještě jiné kusy šatu bohoslužebného, symbolického, jako dnes činí. Kněz protestantský v Čechách, pokud směl, nejraději vystupoval v komži čili v rochetě plátěné.

U samého kněžiště, ale již v lodi kostelní po všecken čas, obzvláště v 16. století, stával na stupni pulpit a na něm veliký latinský kancionál, z něhož při bohoslužbě zpívali literáti kůru latinského nebo kůru českého zpěvy chorální při varhanách. České kancionály jsou teprve v 16. století. Skupení literátů viděti na obrázku (110), vyňatém z kancionálu litomyšlského, malovaného Matoušem Ornysem v letech 1561-1563. Na obrázku vadí pravdě jen to, že pět z osmi literátů mají čepice a klobouky na hlavách a že kancionál nemohl býti k oltáři otevřený, nýbrž naopak; malíř měl pulpit i knihu obrátit k oltáři zády; takhle by pěvci do kancionálu neviděli.

Druhý obraz pod pěvci jest povědomé Svatoplukovo lámání prutů. Je v barvách pěkné, i skupení osob je živé. Kresba předních tří osob není k druhým přiměřená.

Dosti četný sbor literátů u pěti partesů shromážděných viz na dalším obrázku (111). Jsou to literáti v Prachaticích r. 1604. Literáti latinští byli vybraná společnost městská, latinskými školami prošlá, byli honorací a předním spolkem v městě. Členem literátů prachatických byl i pan Vilém z Rožmberka. Literáti latinští provozovali také zpěvy figurálně, jakž patrno na obrázku literátů prachatických, kdež 33 osoby u pěti pultů svědčí o pěti hlasech zpěvných a tudíž o zpěvu umělém.

Někdy pomáhaly literátům některé hudební nástroje, nejspíš basa, ale i cink pískací, i viola. Instrumenta hudební větší měrou zaváděli k bohoslužbě jezuité. V Praze byl při každém farním chrámě český sbor a skoro všude též latinský. Při mši se oba kůry zpěvem střídaly. Stávali a zpívali také na kruchtách dvou, z nichž nižší byla česká, vyšší latinská.

Kancionály jsou podnes chloubou českého umění. Objednávaly je obce, skládala se na ně jednotlivá řemesla i jednotliví sousedé. Práce jest v nich písařská a malířská. Písaři krásným písmem a notami se mohli chlubiti a naši malíři svými iniciálami, zlatem pokládanými, obrazy svěže skládanými a okrajky listů květinových, vše živými, skvostnými barvami malovanými. Je to drobná, mistrovská práce umělecká; neomylné znamení české vzdělanosti, neboť ty kancionály jsou naše, rázovitě české.

Na poznanou, jakou formu měly skvostné listy kancionálu, viz obrázky (112, 113). Jsou tu podány dva listy z pergamenového latinského kancionálu mladoboleslavského, jejž v konci 15. věku (asi r. 1500) maloval Janíček Zmilelý z Písku. Černé noty na obou listech jsou po tehdejším zvyku psány na 4 liniích červených. V iniciálce jedné (R) vymalováno Kristovo vzkříšení, dole jest Kristus s Marií. Na druhém listě v iniciále nějaký biskup. Figury přirozené, s řasami šatu měkkými a přirozenými. Po straně prvého listu jsou upraveny rozviliny; listy a květy bodlákové s motýly. Na druhém listě je orámování na všechny čtyři strany, na dvou lehounké, elegantní linie s listy kadeřavými, na dvou stranách hustá spleť rozvilin, hustší nežli na listu prvém. V rozvilinách měkkých lístečků kadeřavých a větvic jsou namalovány figury rozmanité, všeliké i pitvorné. Barvy jsou také u jiných prací českých svěží.

Na přirovnanou k českým pracím jest přiložen obrázek (114), představující vkusný, krásný list kancionálu francouzského, asi z hrany století 15. Na první mžik je to jiné než naše.

Ještě několika věcí nutno sobě všimnouti v chrámích. Především kazatelnice. Bývala opřena o pilíř po levé straně kostela.

Krásné kazatelnice všech forem a slohů zachovaly se nám po tu chvíli. Jsou to díla řezbářská i díla uměleckých kameníků. Kazatelnice na Náměti v Kutné Hoře jest šestiúhelná, z opuky tesaná, reliéfy na ní (obrazy povydané) jsou jako z kovu ostré. Reliéfy se nejčastěji zobrazovali na kazatelnicích čtyři evangelisté.

Za všimnutí stojí též křtitelnice. Bývaly kamenné, většinou však cínové. Jsou to díla uměleckého cínaře, podoby obyčejně zvonové, na nichž zdoby jsou rejsovány nebo i reliéfem povydány. Z nejznamenitějších jest křtitelnice ve Vysokém Mýtě (z r. 1499) litá kutnohorským Ondřejem Ptáčkem a okrášlena 12 světci v gotických obloucích. Týž Ptáček ulil i do Kolína křtitelnici, kterou se tamější chrám smí chlubiti po tu chvíli. Na obrázku jest pro poučení podána křtitelnice v Nové Páce z r. 1545. Je renesančního rázu. Stojí jako jiné křtitelnice na třech nohách, ale zde nohy se začínají ženskými hlavami, kdežto u jiných křtitelnic obyčejně jsou vousáči.

Nelze nevšimnouti si v kostele náhrobních tabulí, které byly položeny na zemi i stávaly při zdi. Na těch kamenných tabulích kameník vytesal nápis a někdy jen erb toho, jenž (za peníze) pochován v kostelní půdě, ale jindy častěji vytesal jeho figuru. Ty kamenické práce často jsou neumělé, postavy na nich nepřirozené, stlačené, ale někde jsou to znamenité práce sochařské. Takovou jednu viz na obrázku (117). Tu v renesanční arkádě stojí paní Anna Mandalena Vencelíková z Malovic (zemř. 1615), u nohou majíc erb a symbol smrti. Ta tabule jest v Kamenici nad Lipou.

Byla-li osoba nebožcova vzácná, postavili v době starší do kostela sarkofág kamenný. To časem přestalo. Z renesanční doby za nejznamenitější sarkofág v Čechách položiti jest ten, jejž zhotovil Nizozemec Alexander Collin z Malina králům českým (viz obrázek 118). Je to opravdu královský sarkofág, nádherná práce sochařská z bílého mramoru, postavená v kostele sv. Víta v Praze r. 1589. Na víku toho sarkofágu leží socha Ferdinanda I., Anny, choti jeho, Maximiliána II. Po straně jsou poprsí Karla IV., jeho čtyř manželek, Václava IV., Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad. Ozdobami jsou kartuše, pletence a děti. Královský sarkofág obstoupen jest velmi umělou mřeží, kterou dělal Němec, dvorní zámečník.

Místo sarkofágu v 16. století urození spíš sobě pořizovali do kostela epitafia, náhrobníky, jako malé oltáříky; bohatší měšťané však menším nákladem dávali si epitafia do kostela malovati. Byly to náhrobní obrazy tabulové, na nichž obyčejně malován kříž nebo vzkříšení Páně a pod tím klečící osoba, která umřela, nebo i celá rodina až do nejmenších dětí, čímž dostával obraz význam votivní. Takové obrazy mají ráz a cenu větších podobizen, kdežto jináče dlouho do 16. století byly samostatné podobizny měšťanské velmi vzácny.

Obrázek představuje všecku rodinu řezníka Střížky ve Stříbře z r. 1585, 13 osob; řezník s chlapci na jedné straně klečí, žena s děvčaty na druhé. Mužští jsou v pláštích černých, od nichž světle se odráží bílé okruží u krku. Takové okruží mají také dvě z dívek. Paní jsou zahaleny zavitím, jež sahá asi po bradu. Na mužské straně je karakteristika tváří znamenitě podána, každá tvář jiný ráz. Ženské tváře hladké se malíři tou měrou nepodařily.

Konečně nutná zmínka o varhanách. Skromné jsou v kostelích již ve 13. století jistě. Pevné vymyslili teprve v 15.věku. Nebyly ani v 16. věku veliky. Na obrázku prachatických literátů napočítal jsem na varhanách jen 19 cínových píšťal. Největší v Čechách byly u Sv. Víta. Dokončeny r. 1567 měly 40 rejstříků a na měchy jejich vydalo se 300 koží.

Nejvíce lidí scházelo se k nedělské bohoslužbě na hrubou mši. Nejedni, zvláště mladí lidé, stávali v hovorech před kostelem leckdy tak dlouho, až je rychtář žilou do kostela vehnal. V kostele sedali muži a ženy zvlášť. Městská rada a starší obecní usedli do presbytáře, kdež mívali v některém městě lavice řemeslně řezané, erby a sochami zdobené. Nepokládali konšelé za nic neslušného, než bohoslužebnost se začala, že někteří postáli

v hloučku a bavili se. Lomnický, básníř a mravokárce, tepe i obecenstvo, že se v kostele vítají, jazykem melou, až bolí uši, táží se vespolek, kdo jak spal, povídají si noviny.

Jináče však věříme, že byla v tehdejší době zbožnost větší a obecnější nežli dnes. Obzvlášť uctivě se měli ku přijímání těla a krve Páně. Když první kněz přijal, poklekla na stupně oltářní obec, ženy podle sebe, muži též pospolu. Farář podával chléb po jedné straně, kaplan v rochetě podával z kalicha na straně druhé, jak to na obrázku kancionálu mladoboleslavského.

Méně lidí bývalo na nešpoře, který se konával odpoledne v neděli i o všední dny. V neděli býval při tom katechismus mládeži vykládán. I při nešporu bývalo kázání. Vůbec kázalo se za oněch dob víc než dnes.

O svátcích bývala bohoslužba hojnější a ceremonií víc, jmenovitě o Veliké noci. O Květnou neděli svěceny ratolesti a jehnědy, zpívány pašije. Král Ferdinand r. 1528 zavedl u nás románský zvyk mytí nohou chudým starcům. V ten čas strojen boží hrob v kostele, k němuž konáno kolem kostela třikrát procesí s monstrancí. Ta konečně vložena do hrobu jako tělo Kristovo za zpěvu literátů a žáků. Kněz protestantský, i když procesí musil vykonávati, kladl raději kalich do božího hrobu než monstranci, z čehož ovšem bývala nevole mezi lidmi. Jezuité zavedli u nás boží hrob bohatý, fantasticky vystrojený malbou, světly, sochami, figurami živými. Také o Velký pátek v procesí nosili kříže, trnové koruny na hlavě a bičovali se navzájem veřejně. O Bílou sobotu i utrakvisty pálen Jidáš; vlastně na hraničce pod kostelem spalovány zbytky svěcených olejů. V ten den trčela z kazatelnice tyč, na níž byla přivázána koudel, té říkali Jidášova brada. Kněz ukazuje na tu koudel jal se zpívati: "Pohleďte, jak sláva tohoto světa pomine." O jitřní na neděli slaveno vzkříšení; kostel byl celou noc otevřen.

Při procesí v tu noc nikdy naši otcové nezapomněli prositi Boha za hojnost obilí. Ráno pak svěcena vejce, plece, sýry, koláče, beránky, jeřábky. Jeřábka někde konšelé jídali veřejně na rynku. Veliký svátek katolický byl den Božího těla. To bylo slavné procesí v ulicích; kde byl strach z protestantů, konáno procesí jen okolo kostela. Slavnost byla samý květ a věnec, družičky i cechy řemeslné se zúčastňovaly průvodu, začasté i trubači. Procesí konali za mnoho let i husité podobojí, ale vzrostem protestantismu zůstávalo to procesí Božího těla jen katolíkům a řemesla městská i rady někde dávaly k němu nutiti i tresty.

K zvláštní pobožnosti vedl tehdejší lidi zvon, když jím zvoněno klekání. Skutečně klekali na ulici, v dílnách, doma, kdekoli zvon zaslechli. Klekání se zvonilo třikrát denně k poctě boží mateře; husité zvonívali prý jen ráno a večer. Ale pouliční klekání k poctě P. Marie přestávalo časem. Zato vzniklo nové klekání pouliční, přísně nařízené r. 1566 rozkazem krále Maximiliána. Jakmile zazněl v pátek zvon z kostelní věže, každý musil kleknouti, ať byl kdekoliv, a modliti se, aby Bůh chránil křesťanů Turka krvežíznivého.

Ke kostelu náležel farní dům s farářem. Na faře byl kříž znamením. Stavení to bylo lepší, ač ne všude a ne v každý čas. Když stavení zpustlo, konšelé neradi opravovali.

O výchovu ku kněžskému stavu musila každá církev u nás starati se sama, což byla těžká věc. U nás v univerzitě nebylo teologie.

I u katolíků až do příchodu jezuitů, kteří výchovu knězi katolických vzali do rukou, musil kandidát kněžství přestati na tom, čemu ho naučila latinská škola městská, a praxi získal pak u faráře. Svěcení došel snadno, když měl na cestu k biskupovi. Od r. 1561 měli katolíci arcibiskupa svého v Praze, jenž kněze světil. Kandidátům husitským čili podobojí a protestantským musila stačiti univerzita česká, která neměla teologie.

Stran svěcení měl kandidát podobojí svízel zlou, musil za hranice, často až do Itálie, do Benátek, a tam biskup za peníze posvětil, jen když kandidát zřekl se kalicha. Byl to tedy pokoutní způsob svěcení a morální škoda a posměch stran protivných. Protestantští kandidáti chodívali pro své stvrzení na kněžství do Němec, co možná blízko, nejčastěji do Wittenberka, a dosahovali ho dosti snadno; ale poněvadž protestantská církev u nás až do r. 1609 zákonem neuznána, dosti často se stávalo, že také jejich knězi nebyli uznáváni za kněze, zvláště byli-li ženati. Jest v těch poměrech a v jejich rozmanitých následcích nejhorší stránka zlaté doby městské.

Platy kněžské byly nestejné, ale nikdy ne valné. V konec 15. století 40-60 kop českých ročně (což našich asi 2000-3000 K) a k tomu hrách, máslo, trochu obilí, palivo, leckde mléko, pivo. Někde měl louku, les, chmelnici, pole. Ale na to musil živiti kaplana a dva tři učitele ze školy. Plzeňský arciděkan měl r. 1561 250 kop českých (nad 5000 našich K), k tomu 60 kbelců obilí, 20 věrtel piva a jiné drobotiny; konšelé mu koupili také 3 krávy, ale za to byl povinen živit čtyři kaplany, školního rektora, kostelníka, zvoníka a čeleď! Přední fary týnské farář měl počátkem 17. století 200 kop míšeňských (naše 2000-3000 K) a nějakou pomoc do kuchyně. Je vidět, že ty platy drží se po 200 let na stejné výši co do kupní síly.

Něco kněz vykoledoval, chodě dům od domu sám nebo s kostelníky, žáky a učiteli. Některý nemnohý groš (2-8) bral od pohřbů, křtu a oddavek, ale tu konšelé bděli, aby lidí "nešacoval". V Bělé v polovině 16. století neměl od vesničanů víc brát, než od pohřbu 2 groše a od křtu nejvýš slepici, od veselky koláč nebo nejvýš jen slepici.Škola

Škola stávala u kostela, často na hřbitově, kterýž byl v samém městě také u kostela. To bylo ještě z doby, kdy školy náležely k církvi. Dům školní býval z lepších, ba jmenován i klenotem města. Ale ne vždy a všude vypadal jako klenot. Dlouho byly malé, skrovné i jen dřevěné. Po bouři husitské mnohé školy zgruntu nově stavěny a proti bývalým malým zvětšeny, mnohé opravovány. Poněvadž proběhem století 15. školní stavení zase zvetšela a sešla, někdy také oheň pomohl, v 16. století nastala zase doba nových školních staveb a oprav. Tu vznikaly renesanční stavby školní se štíty, stavby na zdech malováním a rejsováním zdobené. R. 1550 obdržela chrudimská škola dokonce dvě patra a dva štíty. Kutnohorská škola všecka od kamene a vůkol štíty okrášlená vznikla v r. 1596 na místě děravé dřevěné; pěkný kus plastické práce na ní jest portál mramorový. Na obrázku č. 2 jest tu školu viděti pod kostelem. Ale kreslíř přemrštil co do počtu renesančních štítů, které školu korunují, nakreslil jich tam hromadu, kdežto dnes stojí na škole jen dva a víc se jich tam nevejde. Ta škola byla z největších (je v ní 30 oken). Stála 1475 kop, což by dnes vydalo asi za 22 000 korun. Dnes slouží za děkanství.

Proti dnešnímu stavu jsou největší školy 16. věku malé. K největším náleželo gymnázium před kostelem Týnským (viz obrázek 122), a což je to proti dnešním školním budovám poměrně malý domek o jediném patře se šesti okny do rynku! Obrázek (123) představuje bývalou školu v Písku z r. 1565. To celé stavení po délce s osmi okny a celá zeď byla kvádry porýsována; vedle toho průčelí, které mělo čtyři okna, bylo všecko až na vrchol renesančního štítu figurami porýsováno; byly tu zobrazeny alegorické osoby Fides, Justitia, Spes a Víra s kalichem a mečem, Goliáš a David, žena s dítětem, tabule s latinskou abecedou, bitva. Škola ta zbořena.

Uvnitř nebývalo místností mnoho. Obyčejně veliká světnice školní, druhá menší; jedna nebo dvě světničky, ba i jen komory jako byt učiteli, a jizba, v níž bydlili žáci. V hlavní síni, která slula auditoř, lektoř i muzeum, stávala při zdi katedra jako kazatelnice, s příhradami, v nichž učitelé měli knihy. V chudší škole místo katedry byl jen stoleček. Podle katedry visely obyčejně dvě tabule černé, jedna ku psaní, druhá k notám, ke zpěvu. Ostatek síně naplněn lavicemi nízkými a bez lenochů. Nynějším škamnám se nepodobaly. Psáti se na nich nemohlo, leč psal-li žák na kolenou svých. Proto býval ve škole dlouhý stůl, kolem něhož žáci na lavicích i na stoličkách sedali. Někde také několik menších stolů se stoličkami vyplnilo světnici. Na těch stolech žáci sobě lekce psali. Nezbední studenti nožíky řezávali často do tabulí a lavic svoje fantazie.

Sousedského rázu dodávala auditoři kamna, v nichž zasazen byl hrnec - kakabus slul - na ohřívání vody a vaření polívky. Kol kamen byla lavice jako v selských chalupách; i tu žáci sedali, když bylo učení. Ta kamna rozpustilým žákům také často překážela, leckdy vyrazili kachlík a musili pak ucpávati. Na zdi auditore visela někde skrovná mapa a někde při zdi stály malé varhánky pro učení zpěvu.

V 16. století už všude ve školách měli v oknech skla. Předtím bývaly mázdry. Ale skla byla tak cenná, že měšťané, uvádějíce do školy učitele, vždy mu zvlášť odevzdávali skla. Tehdejší okno, složené z malých koleček, olovem spojených, bývalo studentům příliš křehké - když vylomili kolečka, musili je zvláště v zimě hadry ucpávat, na což asi pěkný pohled nebyl.

Našemu názoru o školním domě nejvíc odporuje nářadí a nádobí k hospodářství žákovskému ve škole náležité; na chodbě před auditorem byly pohotově mísy, talíře, škopy, putny, vany, hrnce, truhly na chléb, na hrách a kroupy a na jiné vařivo, konve na mytí hlav a noh. Záchodek čili "zadní pokoj" ve škole samé jak tak upravený za onoho času byl vzácnou věcí - žáci obyčejně běhávali za hřbitov na hnůj k žumpě.

Školství tehdejší bylo jináče zřízeno nežli dnešní. Dnes kdo poznal ráz a způsob jedné školy obecné, jednoho gymnázia, jedné reálky, zná vlastně způsob všech škol obecných, všech gymnázií, všech reálek, neboť ty školy jsou všude stejně zřízeny a řídí se stejnými řády a zákony. Tak nebývalo za starodávna. Škola při kostele ani v témž městě nebývala nic stálého; dočasný ráz škol i závisel na tom, jaké učitele univerzita pražská do školy podala, kterak byli učitelé s výživou spokojeni a jací žáci kdy přišli. Takž byla táž škola jednou nižší, jindy vyšší; a když se nepodařilo získati některý rok do té školy učitele schopného, nebylo školy žádné do té doby, nežli ji zase vzkřísili.

Městské školství tehdejší lze děliti zhruba ve tři stupně. Nejnižší byla škola "dětinská", "malá", "česká", elementární; tu děti se učily číst a psát. Někde byla spojena se stupněm vyšším, se školou latinskou, ale jinde vykonával její úlohu pokoutní učitel nebo v bytech učitel domácí, soukromý, a u dívek nejčastěji ta žena, která je učila šíti. U takové švadlí učily se i čísti a psáti, což bylo tehdejších dívek všecko vzdělání.

Škola latinská, pokud se v ní učilo gramatice, byla stupněm druhým a na tom přestával největší počet městských škol (schola minor). Nejvyššího stupně byla škola, v níž učeno logice, rétorice a začátkům filozofie, tedy tomu, co plnou měrou náleželo univerzitě. Taková škola vlastně slula gymnázium a lyceum. Tu také nerozdělovala městských škol od univerzity pevná čára; vždyť v Praze v dobách, kdy byl nedostatek univerzitních studentů, zváni bývali žáci nejvyššího stupně ze všech jiných škol, aby chodili i na univerzitu do přednášek.

Proti univerzitě, která chovala všecku učenost, latinská škola městská slula partikulární, poněvadž poskytovala té učenosti jen část (partem).

Ty tři stupně byly rozděleny v třídy (classes), ale ani těch nebylo všude stejně: jedna škola přestávala v gramatice dosti nízko, druhá šla výše a měla tudíž tříd víc. Nejobyčejnější forma latinské školy městské jsou tři třídy, řídko čtyři. Kde byly všecky tři stupně pospolu, tu v gymnáziu bývalo pět i šest tříd. Taková vskutku vyšší gymnázia bývala stáleji v Žatci, Hradci Králové, Litoměřicích, v Lounech, v Kutné Hoře. Třídy se počítaly od nejvyšší. Ta byla všude prima, tak jako dosud v Němcích počítají. Primáné byli tedy nejvyšší, nejstarší studenti ve škole. Učitelů obyčejně nebývalo ani tolik, kolik tříd. Na školu trojtřídní najímáni učitelé dva. V Lounech bývalo učitelů pět na šest tříd. Když bylo učitelů méně než tříd, vždy spoléháno, že některý ze vzrostlých studentů bude v nejnižší třídě pomáhat v učení.

Ale pozorlivý čtoucí řekne: "Jak to, že se mluví o třech, pěti ba i o šesti třídách - a svrchu bylo řečeno, že v domě školním byly obyčejně jen dvě světnice k vyučování? Jak to možno?" Tu zase musí čtoucí pustit z mysli dnešní školu, v níž každé třídě jest určena světnice. Tenkráte seděly dvě i tři třídy ve světnici jedné společně - a to buď zároveň pracovalo se žáky učitelů víc, nebo jeden učitel trmácel se s třídami několika pospolu. Vedli si ti učitelé přitom arci tak, že když jedna třída četla, druhá třída počítala, třetí něco psala. Jináče to nejde. Co mohly obě třídy slyšet společně, povídalo se jim oběma společně, při opakování pak žádal učitel od dospělejší třídy víc, od nižší méně, aby mohl se zabývati oběma najednou.

Jináče také nebývalo v třídách našich protestantských a husitských škol, zejména ve vyšších, žáků tolik jako dnes. Přední gymnázium pražské, u svatého Jindřicha, mělo r. 1585 jenom 5 primánů (nejvyšší třída), 14 sekundánů, 30 terciánů, kteří ve škole bydlili. Tedy úhrnem 49 studentů - k nim ovšem do školy přicházeli ještě hoši z měšťanských domů. A těch nemohlo býti mnoho. V školství tehdejším v školských řádech při vší jejich nestejnosti pronikal úmysl vésti studenty k zbožnosti. Ve škole na ráno, jak se žáci probudili a umyli, znělo nařízené modlení a zpěv. Denně dvakrát byla bohoslužba v kostele, při které žáci povinni byli zpívati a posluhovati; kostelní zpívání vřaděno mezi předměty učebné. Pěstována "muzika" teoreticky i prakticky, cvičeny chorály i zpěv vícehlasý. Na to byl zvláštní učitel, jenž slul kantor, a pomocník jeho sukcentor. Bylo to dědictví nejstarších dob; škola musila sloužit kostelu.

Písně zbožné, žalmy zpívány i mezi hodinou, zpěvem začínalo se vyučování denní a končívalo se. Kněz sic do školy nechodil učit jako dnes, katechismus vykládal v neděli v kostele, kamž žáci byli povinni jíti; v době protestantské (16. století) však dostal se latinský katechismus do škol našich po vzoru německém (bratři měli ho ve školách od prvopočátku). I na něm se malí chlapci učívali slabikovati a na vyšším stupni žáci se mu učili nazpaměť. V sobotu učitel psal na tabuli evangelium latině s výkladem.

Hlavním předmětem všech škol od jejich počátků byla latina. Latina byla řeč církve, diplomacie, až do 16. věku řeč úředních knih, tedy skoro jako řeč živá, ký div, že jí věnována péče největší. Arci v 15. století byla to latina, jak jí psali církevní otcové, jak jí mluvil středověk, v 16. století však, v době humanistické, byla to latina klasická, v níž vévodil Cicero a Vergil. Ciceronova latina pokládána za nejčistší, z básníků Vergil byl vzorem všech formálních krás. Ovšem ani potom latinská bible nezanedbávána, čtena ve škole jako klasikové; vždyť i náš Komenský byl přesvědčen, že náhradou za spisy klasické jest bible a že lze na ní naučiti se latině.

Sotvaže se žák v první třídě naučil poněkud čísti, již nastoupila latina, ba latinský Otčenáš svou službu konal již při slabikování; děti slabikovaly "Pater noster", třebaže mu nerozuměly. Když žák odešel od slabikáře a uměl poněkud psáti, přistoupila k němu latina aspoň slovíčky. V první třídě učitel diktoval žákům ze své skarty nebo z knížky a tak dlouho ústně opakoval, až uměli zpaměti latinské slovíčko i český jeho význam. Žáci psali v deníky neboli diaria. Ty deníky jich pak neopustily až do konce studia, neboť v každé následující třídě nařízeny byly deníky, do nichž psáno, a látka v nich rozhojňována. Rozumí se, že psali si jména, namnoze věcí nepoznávajíce. Učilo se slovům bez věcí, bez obrázků, bez názoru, což naše škola zakazuje. V prvé třídě již také diktována kratičká přísloví latinská a mravná naučení. Na to brávána sbírka Katonova (Cato z 3. století před Kr.), vytištěná pod titulem Moralissimus Cato r. 1518. Z těch slovíček i z naučených průpovídek zkoušel v určitou hodinu žák žáka, což slulo certace, concertace, disputace. Takové vzájemné zkoušení žáků pak opakuje se ve všech třídách, měníc se ovšem dle látky, čím výš, tím nesnadnější. V žácích budilo to ctižádost, ale zajisté také závist a hněvy.

V téže 1. třídě učilo se poznávati cifry a jejich sečítání. V třídě druhé cvikem a zvykem mělo naučeno býti latinskému sklánění a časování. Pravidlo diktováno však latinsky a z gramatiky dle obecného zvyku veršované. Verše byly pro usnadnění paměti, ale Komenský se velmi zlobil, že pravidla mluvnická, beztoho dosti zatmělá, podávají se verši ještě zatmělejšími. V té třídě diktována ze slovníku zase latinská jména věcí; žáci plní si těmi slovci diaria, také přísloví přibývá, čte se Cicero, ale jen proto, aby z něho vybírány byly příklady z mluvnice a fráze k mluvení. Přitom se ovšem překládalo na česko. V té způsobe musil Cicero a jiní klasikové sloužiti i ve vyšších třídách. Že se Cicero předkládá malým žáčkům, na to se Komenský také hněval; prý Cicero jedná o věcech státních, čemuž útlí chlapci nerozumějí; toť prý tak, jako by do nemluvněte místo mléka cpal zelí a slanečky. V té třídě ukládány kratičké úlohy. Bylo několik řádek přeložiti na latinu. Úlohy opravoval učitel ve škole, jemu pomáhali čipernější žáci; oprava konána s každým žákem zvlášť, což byla věc velmi zdlouhavá.

Z počtů dostala se do druhé třídy multiplikace a cvičena skoro pořád násobilka, které žáci říkali "jednou jedna", nebo také "mensa Pythagorica", stoleček pythagorejský. Jméno stoleček vzali snad z formy, kterou psána násobilka. Ta byla například při násobení pěti takováto:
	5-25
	6-30	Když obrázek obrátíš, je to
5	7-35	stolek, na němž leží pětka.
	8-40
	9-45

V třetí třídě dokončena gramatika latinská probráním nesklonných částic - příklady hledány i v básních Vergiliových; přitom bylo všímati si prozódie, začátků skladby jazyka latinského. Jména věcí a celé fráze diktovány jako v třídách předešlých, pravopisné cvičení v latině nařizováno denně. Úlohy již ukládány samostatnější, zejména překlady. Žák už měl uměti tolik frází a průpovědí, že mohl v latině již něco skládati sám. V té třídě již naprosto nesměl žák ve škole ani se spolužákem mluvit mateřským jazykem, na to byl trest všude, nejen u nás. Žák byl nucen mluviti latině, ať ji drmolil, jak drmolil. V počtářství dostala se na řadu regula de tri. Trojtřídných škol s programem uvedeným bývalo v Čechách i v Německu nejvíc. Kde měli třídu čtvrtou, v té ukládali všecku gramatiku. Tu musí prý žák znáti jak své prsty. Aby žák osvojil si sloh a rozmnožil slova i obraty řeči, čteni klasikové, tu ti, jinde jiní, obyčejně Cicero a Vergil, věrní přátelé školy. Stačil-li učitel, měl v té třídě začíti i od řečtiny. Nejprv naučit čísti a pak ihned diktovati mluvnici. Z počtářství dostala se do školy "čísla zlámaná" (zlomky), postrach studentů, ale to také bylo již nejvyšší počtářství na gymnáziu, a nejen u nás, než i ve Francii a jinde!

Do třídy čtvrté někde dostal se i dějepis jakožto nový předmět, ale nebylo v něm nic soustavného, obyčejně čteno něco z Historického kalendáře.

V poslední, nejvyšší třídě, v páté, latina pěstována jako v předešlé, opisovány fráze, k čemuž posluhovaly knihy schválně na to dělané (Elegantiae), z nichž učitel vybíral a diktoval žákům do diárií. V té třídě přistoupila k cvičení i deklamace samostatných latinských skládání - i veršovaných. Dějepis doporučován obšírnější, ale především domácí. Výborně dí Kodicill ve svém řádě: "Žáci by měli znáti knihy o historiích domácích, ve vlasti zběhlých, bez jich povědomosti čísti historie jiných národů což jiného jest, než venku moudřeti a doma slepnouti?"

Z nových předmětů v nejvyšší třídě jest především logika, učení zákonům správného myšlení, a rétorika, kteráž byla vlastně učením o slohu. Učilo se v ní o ozdobné řeči, o tropech, figurách, o ladném uspořádání každé řeči a o jejím přednesu.

Do nejvyšší třídy vkládány také nějaké začátky měřictví pod jménem "astronomie" nebo "de sphaera", vykládáno o tom, co je koule, osa její, střed, kruh, východ, západ, rozdíl dne a noci, zatmění Slunce a Měsíce. To bylo vše. Přitom žáci učili se kalendáři; na prstech uměli počítati svátky stálé a pohyblivé. Měli na to verše, označující, kdy který svátek, a těm učili se nazpaměť. Byla-li škola menší, učili se kalendáři v třídě poslední, ať byla škola kterákoli.

Při vyučování žáci většinou nemívali knih; bylytě knihy, i když je tiskli, drahé. Gramatika, Vergil, Ovid aj. byly po 12 až 18 groších, což činí skoro 4-6 našich korun, kdybychom groš v druhé půli 16. století počítali jen za 30-40 haléřů. Kolikpak studentů mohlo se tak drahými knihami hojně opatřiti? Proto se ve školách mnoho proti dnešku diktovalo do deníků. Chyba byla, že i tu chudý žák musil šetřit papírem, neboť byl drahý - jeden arch byl po l penízi, což vydá v našich penězích 3-4 haléře. Při takové drahotě se papírem neplýtvá a zdá se, že bylo dost žáků bez diárií, beze vší pomoci.

Učení své snažila se městská škola žáku vštěpiti každodenním vyučováním ráno a po obědě po třech hodinách; jen ve středu a v sobotu slevovali někde po hodině odpoledne, nebo dali dokonce prázdno, což slulo pokoj, quies. Vyučovací hodiny se řídily hodinami přesýpacími, někde zazvonilo se po každé hodině. Dopolední učení začínávalo v létě již po naší páté nebo kolem šesté hodiny ranní. Oběd býval v 10 hodin, tedy poobědní vyučování mohlo začít už ve 12 hodin v poledne. V sobotu se opakovalo, co za týden učeno.

Učitelé pomáhali si při učení a výchově tresty. Z trestů žákovských nejobyčejnější bylo po vší Evropě ve všech školách "signum". Byla to tabulka, na níž lecco na posměch bylo malováno nebo psáno. Ta tabulka pověšena žákovi provinilému na prsa. Někde to byla hlava oslí, na zdi namalovaná, a pod tu hlavu viník musil se postaviti nebo sednouti ("seděl pod oslem") jako na pranýř. Někde signum byl věnec ze slámy, jenž vstaven viníkovi na hlavu. Signum dáváno těm, kteří přišli pozdě do školy, kteří se provinili nezdvořilostí, nepozorností při učení, byli v nedbalosti přistiženi, kteří napovídali, kteří mluvili česky, majíce hovořiti latině. Když bylo v týž den vyučovací popadeno provinilců víc, odevzdával signum druh druhu, jak po sobě šli, a ten, u koho uvízlo naposled, vytrpěl trest; buď byl povinen něco opisovat, odsouzen seděti na zemi, měl-li peníze, musil něco zaplatit nebo - a to nejčastěji - vyplácelo se signum bitím.

Jiný trest bylo pozavírání, karcer; tím stíháni žáci dospělejší. Kteří zhola neprospívali a byli jen na pohoršení, mohli trestem vyloučeni býti ze školy - poena excommunicationis -, ale toho trestu užito málokdy.

Bití čili šilink nebo pardus byl oblíbený školní prostředek všude. I na školách jezuitů, kteří bývali co do trestů velmi opatrní, u českých bratří, kteří byli něžní, náleželo bití k prostředkům vychovávacím. Hůl byla znakem učitele v starověku stejně jako ve středověku, učitel zobrazován vůbec s holí nebo s metlou v ruce, biti byli žáci i od soukromých pedagogů na hradech a zámcích. Na nejstarším vyobrazení legendy o sv. Václavu stojí učitel nad sv. Václavem, svým žáčkem, s pořádnou metlou; i děti císařské ještě v 16. století byly bity od preceptorů. Viz učitele na obrázku (126) z r. 1619; děti tu stojí jako po modlitbě, mají odříkávat něco z bible otci svému, a učitel tu s holí! Tehdejší tvrdší plémě sneslo tvrdou kázeň. Ani náš velký reformátor školy Komenský nebyl proti metle, jenom chtěl, aby bití bylo pro nemravnost, závist, pýchu, nadutost, a ne pro neumění ve škole. Ovšem už v těch dobách byli mužové, kteří tvrdili, že učitel, který bije rád, měl by od školy býti odehnán. Toť se rozumí, že naopak zase byli rodiče, kteří pro nejmenší ranku běhali do školy a učiteli nadávali. Byli a jsou dosavad rodičové často velmi nedůtkliví.

O výsledcích ve škole během roku (od října do půl července) měli se přesvědčovati dva i více vzdělaných měšťanů, volených za inspektory od konšelů, a v konec roku školního (v srpnu) zkouška veřejná, slavnostní, k níž scházela se městská honorace, též poněkud poskytovala důkaz toho, čemu se žáci naučili. Od půl července do Bartoloměje bylo prázdno, dies caniculares, vakace. O svátcích bývalo prázdno i po 10 dnech.

Školu vedli učitelé, jimž společným jménem říkali oficiálové, oficíři. Byla-li škola trojtřídní - a těch bylo nejvíce -, musili jí stačiti oficiálové tři, z nichž prvý byl té školy správcem, a poněvadž obec městská snažila se k správcovství své školy získati z pražské univerzity některého bakaláře, říkávali správci školnímu obyčejně "bakalář", ať jím byl, ať nebyl.

Univerzita vysílala učitele ke školám, začež obec musila něco platiti; univerzita pozdvihovala studenty na bakaláře. V starých dobách musil student, než mu dali titul a hodnost bakaláře, trvati v univerzitě za kolik semestrů a poslouchati určité přednášky. Aby se studentům živobytí v Praze usnadnilo, byli přijímáni do nadačních domů (do kolejí), kde žili společně a byli z nadání stravováni. V 15. a 16. století zchudnutím posluhovala již jen jediná kolej ze šesti bývalých, a ta mohla živiti studentů jen málo. Proto potloukal se student dospělý raději po městských školách jako žák nejvyšší třídy nebo jako podučitel, a chtěje dosíci titule bakalářského, přibyl do Prahy jen na půl roku přednášek. Profesoři to viděli neradi, ale v nouzi nebylo pomoci, jen když zaplatil taxy; udělili hodnost, ale ovšem po zkouškách.

Univerzita naše měla v 15. a 16. věku jen jedinou fakultu, řekněme filozofickou (říkali jí fakulta svobodných umění, artes). Když Karel IV. založil univerzitu, byly v ní fakulty čtyři, z nich teologická, právnická a medická byly vyššími korporacemi, fakulta artistická nižší, a to tak, že byla průchodiskem k fakultám vyšším. Naproti tomu Ferdinand I. privilegiem r. 1562 jezuitům pražským dovolil, aby směli udíleti grady ve filozofii i v teologii. Měla tedy jezuitská univerzita o fakultu víc. Tedy učitelé české univerzity mohli dosíci bakalářství jen filozofického. Jméno té hodnosti bráno bacca laurea od zrna vavřínového.

Zkoušeli čtyři profesorové. Zkoušeli z latiny, začali od pravopisu, z logiky ptali se po pojmech a závěrech, z Aristotelovy Fyziky tázán kandidát o soustavě světa, jehož středem pokládána Země, o živlech, o živočišstvu. Také podnikl zkoušku ze slohu čili, jak říkali, z rétoriky. Po r. 1609, když nabyli protestanté svobody náboženské, vstaveny do zkoušky bakalářské i otázky z katechismu.

Po zkoušce byla všech kandidátů společná slavná promoce v sále starobylého Karolina a tu vyhlášeni za bakaláře; obdrželi mimo jiné kusy právo nositi bakalářský biret (placatý) a i sukni čili kápi nebo filozofickou reverendu, to jest obšírný, dlouhý svrchník, v starší době s kapuci malou, v 16. století jen s límcem širokým. Barva bakalářské reverendy sic nebyla určena, ale bývala obyčejně černá. Bakaláři 16. věku ovšem se v životě společenském reverendám vyhýbali, vždyť to byli mladíci 18-20letí, kteří se raději fintili, než aby se halili do šatu skoro duchovenského.

Takový nějaký bakalář, proti němuž jest dnešní maturant hotový a všestranný učenec, byl tedy správcem městského gymnázia. Jemu poddán na trojtřídní škole "kolega", to jest učitel druhý, a zmíněný již "kantor", který měl pomocníka v "sukcentorovi". Kantora si obyčejně vybírali a najímali konšelé bez univerzity. Kantoři bývali i starší lidé a směli se ženiti, kdežto školní oficiálové ostatní všickni musili býti neženatí. I kantor, který o univerzitu obyčejně ani nezavadil, strojil se v šat bakalářovu podobný, jak viděti na obrázku z kancionálu klatovského. Kantorem arci nemohl býti člověk zhola nevzdělaný, a proto nedivno, že při školním vyučování mu ukládána povinnost učiti v 1. třídě, a stačil-li, i v třídě vyšší.

Při gymnáziu pětitřídním, tedy škole nejvyšší, měšťané chtívali, aby školu spravoval ne bakalář, ale mistr. Mistrovství bylo v univerzitě hodnost nejvyšší. Toť jako dnes doktorát. Za rok, za dva po zkoušce bakalářské přicházeli kandidáti ke zkoušce misterské. Bylí povinni předtím poslouchati určité přednášky a znáti knihy, z nichž se zkoušelo, ale to bývalo možno zpravidla jen těm, kteří jakožto bakaláři byli představeni kdes na škole pražské. Ti nejspíš mohli odběhnouti od své školy do přednášky v univerzí. Zkouška k misterství byla přísnější. Zkoušeno z veškeré logiky, z Aristotela zase dávány otázky o soustavě světa a o rozličných zjevech přírodních (fyzika), o látce a formě, o prostoru, pohybech, čase (metafyzika), o povinnostech a ctnostech (etika). Až sem zvala se zkouška "tentamen". Odtud byl "examen". Dotýkal se psychologie (de anima), dotazováno o ústavních formách (politika); jen povrchně dávány otázky nakonec z muziky (což náleží k matematice). Po dobytí svobody náboženské (r. 1609) měl kandidát zkoumán býti i z náboženství. Potom vykonal veřejnou přednášku o tématě sobě uloženém a byl slavně vyhlášen za mistra s právem nositi biret hedvábný (v staré době i kožešinou lemovaný) a sukni čili talár. Ten byl o slavnostech červený, v staré době dosti úzký a klerikálný; od rukávů visela křídla, u krku míval mistr kožešinný kolář nebo límec, i hranostajový, jak zříti na obrázku. Ještě mistr Hus se tak strojil o slavnosti po starodávnu, z čehož pak se styděl za tu parádu a naříkal: "Pohříchu také jsem měl ty sukně s křidlami i kápě s běliznami, neb tak sú zahradili to mistrství, že nelze k němu přijíti, nebude-li těch přístrojóv míti." V 16. století již birýt i sukně misterská měla jinou, novou módu. Birýt byl placatý, široký, o úzké střeše. Sukně byla řasnatá velmi a rukávů širokých i límce širokého, jakž viděti na obrázku, jenž zpodobuje mistra Marka Bydžovského z Florentina, který náležel univerzitě jako profesor do r. 1604, uče historii a vykládaje Aristotela i Cicerona. Skládal i souvěkou historii ze všelikých novin, letáků a výtahů z r. 1525-96.

Rozumí se, že k takovému gymnáziu pětitřídnému, jež spravoval mistr, bylo potřebí učitelů víc. Vyskytují se tito pomocníci pod všelijakými jmény; kterým říkali kolegové, ti byli z univerzity, arci jen absolvovaní studenti, ač první z nich mohl býti i bakalář. Pak byli v řadě řečení již kantor s sukcentorem a v nejdolejší třídě učitel "pátý", "infimus", "preceptor" čili "kustos, kumpán, lokát", to býti mohl také z univerzity student, ale začasté to byl z téže školy nejstarší žák 5. třídy.

Nade všemi měl dohled mistr jakožto ředitel; on schvaloval učení každé třídy a pokrok cvičení pozoroval; nařizoval hodiny oficiálům a určoval, čemu mají učiti. Správce školy byl povinen faráře ptáti se po nedělních služebnostech, aby nařídil zpěvy; někde měl i dohled nad zvoněním.

Stravu míval správce i některý kolega na faře, byt měli ve škole. S jídlem na faře nebývali vždy spokojeni a byly z toho nevole, zvláště když špatné a nemastné jídlo kaženo bylo ještě hněvy z rozdílů náboženských, když byl farář podobojí, učitelé protestanti nebo naopak. Tu býval mezi farou a školou stálý svár až do rozloučení jedné nebo druhé strany. Bytem ve škole míní se obyčejně komůrka. Ve školách pramalých (například v Hradišti nad Jizerou, v Kostelci nad Labem) neměli ani té a bakalář musil spáti v učebné síni spolu se žáky.

Oficiálové měli plat, ale nebyl snad ani ve dvou městech stejný, a to tím, že někde přidávali k platu větší neb menší deputát (plat a plodiny od sedláků, výtěžek z louky atd.). Býval ten plat v době krále Rudolfa mezi 20-24 kopami grošů (dnes 400- 480 K) se stravou farní, 40-60 kopami beze stravy na faře. Dnes 800-1000 K. K učitelským důchodům pravidelným náležely školní platy přerozmanité, "případné", "příměnky", které žáci v určité časy pod rozmanitými tituly přinášeli. Nejprve byl to plat "pretium", "pretiales", který žáci přinášeli každého čtvrt roku. Byl dle měst nestejný, ale vždy jen o málo groších. Z toho bral správce dvě třetiny, o ostatní dělili se druzí. Když žák vstupoval do školy, platil "introitales", o jarmarku nosili žáci učiteli "jarmarkales", o Hromnicích "hromničkales", o Dušičkách "dušičkales", o Řehoři "gregorales", o Bílou sobotu "paškales", o Velký pátek "ovací" na vejce, o masopustu "masopustales", na křídu přinášeli "kretales", od obřezávání per brkových brali učitelé "pennales", na světlo v zimě žáci platili "kandelales". Na skla nosili "vitrales". Kantor a sukcentor co týden vybírali "sobotales"; kantor nebo ten, jenž učil v 1. třídě, bral od učení na slabikáři "čtenales".

A byly ještě jiné platy, ne všudy stejné, některé z nich jsou i nevysvětlitelné. Ale je patrno, že učitelé užili kdejaké příležitosti, aby získali některý nemnohý grošík. K těm poplatkům připojiti jest "koledu", ono žebrání, které podnikali učitelé dům od domu ročně v době od Všech svatých do Tří králů. Je to žebrota, za kterou by se dnes i nejnižší zřízenci úřední styděli, ale za onoho času lidé jí byli zvyklí a nikdo se tím neurážel. Jenom že učiteli byla to práce obtížná a že přitom s žáky promařili množství času. Také výtěžek nebýval podle námahy; sousedé platili koledy i jen po 2 penězích, ba i jen po 1 "malém", jakých do groše šlo 7! Celkem ovšem sešla se přece hromádka grošů, v Jaroměři r. 1596 oznamuje správce školy, že ze sedmi koled mu přichází 12-14 kop.

Některý peníz připadl učitelům, když poslali na radní dům malovaných několik kalendářů čili "minucí" s přáním nového roku všem. Párali se tím kolik neděl, sami kolorovali figury, rám i desky těch kalendářních knížek, žáci pomáhali v tom malování, při čemž zanedbávali školní učení. Za minucí dostávali učitelé průměrně l i 2 kopy, což koncem 16. století vydá v našich penězích asi 14-20 K. Některý důchod měli školní oficiálové z pohřbů. Platívalo se jim průměrně po 4-6 groších do poloviny 16. století; potom víc, půl kopy i kopu. Za zpívání o slavnostech také připadl učiteli nejeden groš.

Důchod svůj učitelé rozmnožovali si všude tím, že nechávali žáků ze zámožných rodin měšťanských po škole a opakovali s nimi učení, což slulo "privát". Takoví žáci sluli "privátníci". Privát udržel se až do nové doby. Teď právem zapověděn. Kdybychom všecek důchod peněžitý i případný (beze stravy) úhrnem a ovšem jen přibližně spočítali na penězích, měl v 16. století správce při hojné škole asi kolem 80 kop (což vydá v síle kupní dnes 1600 korun). Druzí oficiálové po stupních dolů značně méně. Že správce školy chudé měl daleko pod průměr 80 kop, toť světle patrno.

Však také většina tehdejších učitelů s platy a důchody byla nespokojena; vždy a v každém městě učitelé činili pokusy o zvýšení svých příjmů. Nuzně jim postačovaly jen tou okolností, že učitelé vesměs, od mistra ředitele počínajíc až do kantora, byli mladí a neženatí lidé, kteří pokládali svůj stav za dočasný, přechodný. Jen kantor obyčejně nepospíchal ze školy, ten se směl ženiti, žena pomáhala pak v živnosti a kantor mohl při škole zestárnouti.

Ostatní učitelé však snažili se pryč. Mistři a bakaláři stávali se v městě předními písaři, a přiževnivše se k domu, stávali se měšťany, kteří svým vzděláním dosti brzo dostávali se do městských rad a na přední místo v obci. Některý mistr došel profesury v univerzitě; ale poněvadž ani tam do r. 1609 nesměli se ženiti, musili trvati v společném bytě a při společném stole jako klášterníci. Mimo to - majíce z vesnic k univerzitní koleji náležitých důchody čím dál menší, tudíž existenci hubenou, odtud utíkali brzo, když který svatbou získal dům a měšťanství, jakž známo o Veleslavínovi, jenž byv profesorem v univerzitě, přiženil se k tiskárně Melantrichově, která ho učinila slavným.

Dosti často dávali se učitelé na kněžství; pobyvše nějaký čas na faře v cvičení, stali se kaplany za krátký čas, jen když sehnali peníz na svěcení. Někdy i obec mladíkovi půjčila na cestu za kněžstvím.

Některý učitel, zvlášť v Praze, otevřel samostatnou pokoutní školu, která byla vždy městským učitelům nemilá. Do pokoutních škol menší šlechtici dávali své děti raději než do městské. R. 1545 Jan Jeníšek z Újezda dal dva synky do učení k Jiříku bakaláři od Tří studnic v Praze a platil mu za učení, stravu a byt 9 kop míšeňských čtvrtročně (toť asi našich 300 korun). Děti vyšší šlechty a měšťanů měly preceptory doma.

Stran žákovstva vypozoroval čtoucí z dosavadního líčení zajisté již sám některý rozdíl. Nutno představiti nynějším studentům žáky starých gymnázií městských zevrubněji. Hoši velcí, prostřední i malí - pětiletí - stávali se žáky, když je přijal školní správce. Ten pozkoušel žáka, až zvěděl, do které třídy ho dáti, vzal od něho plat vstupný, introltales; dal sobě slíbiti přísahou, že bude poslušný ve všem dobrém, věrně že zachová zákony školské a pilně bude pěstovati svobodné umění.

Jen jeden druh žáků podobá se nynějším v tom, že z domu rodičů nebo pěstounů chodil do školy. To byli "domestici", děti městské nebo cizí žáci bydlící v městě na stravě. Jiný druh žáků byli "expendenté", kteří bytovali ve škole na útraty svých přespolních rodičů. Platili "expensí". Rodiče posílali také o svátcích učiteli dary, máslo, vejce, ptáky, zvěřinu "na přilepšenou expense". Když šel správce bakalář od školy, expendenté šli s ním; čím víc jich přivedl, tím víc pochluby a slávy.

Které žáky z těch dvou druhů správce dovedl pohnouti k tomu, aby s ním sjeli do Prahy a tu k univerzitě se dali připsati, ti měli právo na jméno "studenta". Všichni ostatní sluli jen "scholarové", "žáci" i "školníci". To připsání v soupis univerzity konáno ročně a slavnostně.

Ta slavnost slula "beanie". K ní se sjížděli žáci v srpnu z celých Čech. Vykládalo se - nejen u nás, než všude v Evropě od starodávna -, že žák, má-li se státi studentem, musí složit selské hrubé mravy, než je složí, že jest bean "animal nesciens vitam studiosorum". Ty hrubé mravy jest složiti ze sebe zkouškou trpělivosti. Tu zkoušku všude konali studenti způsobem velmi neomaleným, byť za dohledu profesorů univerzitních. Bean byl drbán jako dřevo, nasadili mu rohy, které hned potom uráželi z hlavy, dřevěným mečem usekávali mu dlouhé uši, které mu předtím nastrčili, přitom ho napomínali, aby studoval a nezůstal oslem, vytahovali mu dřevěnými kleštěmi kančí zub dřív do úst vpravený, položili ho na lavici a hoblovali, myli mu zašpiněnou tvář, přitom vtipy dělali všelijaké. Také na dřevěného kozla posazen beán. Ta neomalenost byla dědictví starodávných univerzit a je význačno, že i Luther, když se ho tázali, mají-li se beánie zrušit, vzkázal, aby se jen mládež učila trpělivosti, v živobytí že každý pak zakusí beánií víc, a horších; až bude kdo ze studentů později v ouřadě, což tu přijde naň lidí, aby mu rohy navěsili a otloukali! Každý student zapsaný obdržel o beánii vysvědčení. Teď mohl si dát student jiné jméno. Tak vznikala latinská jména i řecká: ze Zoubka stal se Dentulinus, z Fouska Crinitus, z Červenky Erythraeus dle módy humanistů. Plat byl za tu depozici 6-10 grošů českých.

Třetí druh žáků byl ubohý. Byli to žebráčkové, "mendikanti", "mendíci", "mendlíčkové". Ti měli ve škole byt, ale ostatní skoro všecko, stravu, šaty a střevíce, musíli sobě po domech vyžebrati. Když se správce škol stěhoval ze školy do školy, mendíci šli s ním a za ním, ale ovšem vybírali přece nejraději tu školu, kde bylo mendíkům podpor víc a kde měšťané měli pověst lidí nelakomých. A to ovšem ti školní tuláci dobře věděli. A když se mendíci omýlili stran podpor a srdečnosti měšťanů, utíkali v polou semestru pryč do světa a vandrovali po školách. Některý mendík byl věru spíš tulák než student. Potulná žebrota mu byla živností, škola ničím. Některý mendík se vydařil až i na lotříka. Pro takovou chasu nebylo ve škole nic bezpečno. V Slavkově ještě 1607 musily knihy chudých, mendíkům přístupné, býti na řetízku ukovány, aby jich některý poberta neodnesl. Ale takových nekalých žáků bývalo přece jen pořídku, víc bylo slušných.

Žebrání nebylo v 16. věku hanbou. Mendíkové byli povinni čistiti, mésti školu (školometi), i kostel, v kostele darmo zpívati, štípali dříví a jeden z nich topil. To byl "kaleš, kalefaktor". Tomu možnější žáci nosili za štípání plat "sekyrales" a za topení "kalefakturu". Jeden jim býval vystaven za pátera čili vůdce a hlídače i učitele, měl pilně hledět, aby nebyli odrbaní a neměli špíny na těle ani vší. Ke školám dobrodinci odkazovali často dary, peníze na stravu; to byla mendíků z těch odkazů občasných podpora za kostelní zpívání. Konšelé posílali do školy někde chléb, pivo, maso, hrách a jiné věci, šatstvo, obuv, drva jakožto expenzi neboli na výživu, obyčejně však posílali týdně několik grošů jakožto expenzi peněžitou, aby žákovstvo při škole se drželo a služeb božích se neumenšovalo. Býval ten příspěvek prvotně o málu groších, ale žáci, vyhýbajíce se takové škole málo nadané, vynutili vzrost expenze. Z nejznamenitějších expenzi byla v Králové Hradci 40 grošů míšeňských týdně, v Nymburce však jen 8 grošů týdně.

Tu expenzi žáci rozmnožili si žebráním dvakrát třikrát v týdnu. Sotvaže ráno odzpívali v kostele, ihned vydávali se do města, ba i do vsí, aby si vyprosili příspěvky k stolu, na papír a jiné potřeby. S sebou měli košíky na vaření, pikslu na peníze. To žebrání slulo "rekordací". V Praze sběhali všechny krámy. Zanedbali tím učení.

Málokde si žáci vařili sami ve škole. Někdy jim, jmenovitě večer, uvařila hrobnice, bydlící pod školou, na hřbitově. Jinač byl snad všude zvyk, že sousedé po řadě, jak seděli v domech, žákům do školy vařili. Žebrácký páter v určitý den přišel do měšťanského domu upomenout. Mendíci, měli-li zásobu vařiva, donesli do domu v košících. Jináče ovšem donesli jen peníze, které vyžebrali nebo z radnice obdrželi na expenzi. Sousedé jen oběd doplňovali a, co bylo potřebí, omastili.

A žáci pak si s hrnci a okříny oběd odnesli do školy, kdež nižší učitelé jídali s nimi. Asi hodně často a do omrzení mívali školní žáci hrách. Bylo-li málo masa, losovali o porci!

A jak už tak lidé odjakživa jsou jedni dobrého srdce a štědří, druzí lakotní, tak jedni vařili studentům rádi, ochotně, jiní se všelijak z povinnosti vytáčeli nebo ji konali nedostatečně. Nebyl Koubek, měšťan lounský (1577), jediný měšťan venkovský, nebyl Němec Ermpach jediný měšťan pražský (1590), který vyhnal žáky, když přišli pro oběd. Proti takovému Koubkovi v témž městě Lounech r. 1592 připomíná se koláčnice Dorota s pochvalou, že od ní žáci mnoho koláčů mastných snědli. Tedy matka žákovská, zajisté v Čechách také ne jediná. Jináče je význačno, že v městech, například v Litoměřicích, konšelé r. 1550 hrozili trestem 10 grošů českých, kdyby soused, když na něho dojde řada, nevařil žákům. Také v Praze r. 1600 stanovena pokuta 10 grošů míšeňských. Některý měšťan, když naň došlo, dal raději několik grošů žákům místo vaření - ale to bývalo se škodou tou, že starší žáci peníze propíjeli a malí měli ten den hlad. Kutnohorští r. 1559 učinili pokus, aby se místo sousedského vaření vařilo žákům na faře. Ale tu vařeno tak špatně, že pokusu zanecháno. Stal se r. 1576 druhý pokus s obecnou kuchyní. Ale poznali konšelé, že masa od žáků přineseného bylo tak namále, že sotva kousku jediného žákům se dostávalo. Musili tedy sousedé vařiti zase sami. Bylo s vařením soužení na obě strany.

A jako měli učitelé své koledy, takž i žáci drželi se od vánoc do Tří králů toho slavnostnějšího žebrání, jež slově koleda. Chodívali se zpěvem, a aby vydělali víc, rozdělovali se na několik tlup, větší žáci o sobě, menší též o sobě. To bylo arci velmi nepříjemno měšťanům, kteří neradi dávali jednomu sboru studentů, natož dvěma. Aby se zavděčili, zpívali žáci po koledě i satirické popěvky pro obveselení obecenstva, strojíce se v maškary, přičemž zvláště kalefaktor, kaleš dělával ze sebe kašpárka směšného, sotvaže byli na dveře domu napsali kříže a pokouřili kadidlem ("chodili s kališem"). Obyčejně byli mendíci s maškarou brzo hotovi. Oblékli přes kabát košili, tu opásali zlaceným nebo barevným papírem, a byla maškara.

Obecná byla koleda o sv. Mikuláši. Ta předcházela koledu vánoční. Bývala v Praze nejšumnější, řídili ji učitelé sami a také užitek z ní brali bezpochyby sami.

Vybírali jednoho z žáků za biskupa a žáky domácí z bohatých domů oděli za rytíře. Biskup jel ve voze, rytíři v pozlacených a postříbřených šatech jeli na koních; rodiče sami si vystrojovali své děti za takové rytíře. Mendíci při té jízdě biskupské a rytířské, ustrojení za čerty, anděly, blázny, pohany, Turky a za medvědy, tvořili průvod, někteří provozovali hudbu při tom. Na některém místě otevřeném postál průvod, biskup žehnal, mendíci s kalefaktorem zpívali nejprve zbožně, pak tropili švandy a žáčkové zatím sbírali po domech. Potom rytíři druh po druhu vedeni domů - a rodiče za tu rytířskou čest musili platiti koledu.

O masopustě byla zase koleda s maškarním průvodem, "kassatum", žáci dostávali po domech pivo množstvím, které jim dobře nesvědčilo. O sv. Řehoři (12. března) opět koleda s maškarami. Žáci chodili po domech lákat malé chlapce do školy. Některého přilákali dárkem, od rodičů napřed podstrčeným, jiného honili po domě marně. Bylo výročně jistě kolik příležitostí ke koledám žebravým a k průvodům. Bez nich nevykonal se ani jarní ani letní výlet žáků. Žáci chodívali i po žních do okolních vsí žebrat chleba a vaření ("villatum"). A nepřestávali žáci na svém městě a okolních všech. Chodívalitě za koledou i do jiných měst, tak až do Stříbra chodili koledovat žáci z Klatov a do Mělníka žáci z Litoměřic.

Lze posouditi, jak kusé bylo vyučování v době koled. A na žáky což to při tom číhalo ourazů. Bývali od všelikých sprosťáků týráni. Když r. 1584 vraceli se kouřimští žáci z vesnic, kde vyžebrali 3 chleby, přepadl je šafář v Třebovli, sebral jim pecny, házel po nich sekyrou a nadal jim partyk. Chápeme, že r. 1600 v Praze snažil se ouřad koledy obmezit aspoň tak, aby žáci nechodili do cizích far, neboť obtěžují lidi a mezi sebou se o koledu perou. Ale univerzita se bránila. Mistr Marek Bydžovský psal do radnice, že co předkové ustanovili, to se teď boří, a poněvadž se dobrodiní umenšují, budou se i školy umenšovat; když mládež nebude, nebudou studiózi, nebudou rektorové škol, ba ani knězi a tak chrámy Páně hynouti budou. Tu zajisté mistr, jehož energickou tvář viz na obrázku, silně přesolil a přepjal.

Ale učitelé škol psali, že je strach, kdyby koledy se opustily, že by žákovstvo se rozplašilo ze škol. Tenkrát snad přece něco obmezeno, neboť Krocín primas drsně vzkázal do univerzity, že žáky postižené na koledě v cizí osadě dá zavřít do šatlavy.

Dobrý výdělek žáci mívali z pohřbů a ze zpívání při veselých případnostech. Jenže tu býval úraz disciplíně ten, že při smutných i veselých případnostech dostávali hojně píti. Tvrdé ustanovení měli konšelé v Slavkově (Schlaggenwald), že i v moru musí učitel zůstati v městě a choditi s žáky na pohřby. Asi nebyli slavkovští Němci jediní, kteří tak chtěli, jeť známo, že v morech leckde mřeli žáci valem. Toť věru krušný výdělek pohřební. A často byla svízel, jestliže se žáček rozstonal! Kde měl ležet, zvláště kde všichni žáci spávali v školní síni?

Byl-li to expendent zámožných rodičů, rektor škol dal ho do soukromého bytu po čas nemoci. Ale což mendík, za něhož nikdo neplatil? Někdy se nad ním smilovala hrobnice, v jejíž jizbě ulehl. Nemocného studenta byli spolužáci povinni v nemoci obsluhovati. Byl-li chud, léky platili konšelé.

Přes všecky vylíčené okolnosti, které nemohly disciplíně školní jíti k duhu, patrno přec, že žáci tehdejších městských škol latinských byli vedeni k ušlechtilým mravům. Pravidla slušného chování bývala ve škole čítána a do žáků vpravována. Bylo předepsáno, kterak se chovat ve škole, při jídle, mimo školu. Žáci sobě rovní říkali si "pane tovaryši", učitele oslovovali "vaše milosti", z čehož povstalo "vašnosti". Za vyučování toulati se (mimo koledy a funusy) nesměli, učitel přesvědčoval se, když žák nepřišel do školy, nelíčí-li nemoc strojenou, "pestem scholasticam". V párech chodili ze školy, kteří bydlili v městě, a učitelé měli za nimi hleděti, aby se nervali tabulkami a penály. Starší osoby byli všichni žáci povinni pozdraviti smeknutím.

Čistota těla doporučována. Někdy dal dobrodinec žákům chudým na lázeň, ale obyčejné si ohřáli vodu v školním kakabusu občas sami, pradlena propůjčila vanu a žáci myli se. Koupati se v řece někde v městě nedovoleno naprosto, jinde toho neviděli učitelé rádi, a to tudy, že je koupání to nebezpečné pro hloubky zrádné a také pro zlé duchy. Žáci arci neposlechli; také bylo nesnadno poslechnouti, když jim zakazovali klouzati se v zimě. Hry všude pojaty v školní řád; nařízeno, aby aspoň jednou týdně hráli v míč, v koule čili "ráže". Podnikány vycházky do lesa s bubny, píšťalami.

Učitelé volívali z lepších žáků "úředníky", kteří jim při kázni žákovské pomáhali. Dávali jim rozmanitá jména latinská dle úloh na ně vložených. "Nomenklátor" choval soupis žáků a na rozkaz učitelův četl jména a znamenal, kdo schází; "klaviger" nebo "ekonom", klíčník, zavíral a otvíral dům školní. Knihonoš, "librophorus", obstarával knihy v kostele, "korycaei", špehouni, chytali provinění žáků proti mravnosti a spolu také udávali žáky, kteří nemluvili latinsky, než po česku. A byli ještě podobní "úředníci" dle míst a měst rozliční. Ty úřady byly pro buzení ctižádosti v mladých lidech, ale sváděly k žalování, udavačstvu a nemohou se schvalovati. Udavačství je vždy věc hanebná.

Zdá se však, že škody při výchově ze žákovského hlídání a žalování nebyly veliké, neboť třeba tehdejší vůdčí pedagogové zřejmě neoznamovali, že škola má vychovávati charaktery, oni tu povinnost cítili, a poznávajíce škody, snažili se je, pokud uměli, napravovati. Tak všechny své úředníky studentské za krátký čas sesazovali, aby nezpyšněli, a volili nové. Není pozorovati, že by školy utrakvistů a protestantů českých byly ústavy ustrnulé, smutné, ve školách bylo vždy veselosti dost a mladistvého volného života víc než v školách jiných věr. Ba nutno žalovat, že přes vše hlídání nekázeň leckde strašila a také vždy byl nadbytek žákovských nezbedností. Kolik všude bývalo žalob, že ze školy házejí kamení, že seprali toho onoho řemeslníka, tovaryše, když šel mimo školu, že ze školy vybíhali i na jiné lidi a posmívali se jim, což jim lidé rádi zase opláceli. Nejeden tovaryš krvavě posekal žáky. Mendíci dosti často viněni, že někomu vlezli na hrušky, že střásli ovoce; byla-li zima, brali sousedům dříví. To jsou skoro jen mlsnoty, rozpustilosti, a ne vzatky. V mendících školy vychovaly samostatné lidi, kteří si umívali pomoci v protivenstvích života.

Školy jezuitské, v 16. století u nás zřizované (v Praze gymnázium r. 1556, v Krumlově r. 1588, v Chomutově r. 1591, v Hradci Jindřichově r. 1594), nebyly na jiných základech než školy protestantské. Ale jezuité znali všechny řády cizích škol a vybrali sobě vždy způsob nejlepší, nejosvědčenější a byli ve škole neobyčejně pilni. Jim na školách mnoho záleželo, neboť oni školstvím vedli zápas s protivníky náboženskými. Všude, zvláště v Praze, měli brzo množství žactva katolického, ale víc jinověrců, jež namnoze přilákali tím, že učili zadarmo. Mnozí rodiče husitští a protestantští poslali synka k jezuitům také proto, že tam byla tužší kázeň. R. 1583 počítají jezuité v pražském svém gymnáziu do čtyř set žáků.

Jezuité nechovali mendíků, kteří stále žebrali; oni stejně jako čeští bratří ve svých školách chovali žáky (pokud kteří nechodili do školy z domů měšťanských a panských) v konviktech. Bohaté, urozené, kteří platili, chovali zvláště, chudé živili, šatili, knihami opatřovali v konviktě chudých (domus pauperum) a počtem jen tolik, na kolik stačily jezuitům prostředky, sbírané od příznivců. Žádný žák jezuitů, ani nejchudší, tedy nežebral; také nesháněli jezuitští žáci po městě stravy, obědy jim uvařil kuchař jezuitský doma.

Jezuité o školu dětinskou nestáli. Zakládali nejraději gymnázia o 5 třídách, z nichž tři nižší sluly gramatické, čtvrtá poezie a pátá rétorika. V těch třídách učili od r. 1586 všude dle stejného řádu; před tím rokem připouštěli tytéž neustálené způsoby učení, jako měly školy protestantské. I ta nesnáz byla u jezuitů, že v jedné síni sedaly třídy dvě. Snaha jezuitského učení nesla se hlavně k latině, řečtina měla místo podřízené a jiné předměty mimo rétoriku a katechismus neměly v jezuitských školách vůbec místa. Způsob učení byl stejný jako u protestantů; rozdělení hodin bylo pravidelné tak, že den co den mimo sobotu učilo se dopoledne 2 1/2 hodiny a po obědě zase tak. V první hodině opakovali, odříkávali žáci, v druhé hodině byla nová lekce a v poslední půlhodině disputace, certace žáků, a tak i odpoledne. Úlohy opravoval učitel ve škole s každým žákem jako u protestantů. V sobotu dopoledne opakována látka celého týdne a učeno katechismu. Jedno půldne bylo prázdno.

Zkoušející učitel byl povinen psáti známky v katalog, do něhož každý člen řádu mohl nahlédnouti. Známkami byly číslice, kterých užívají školy ještě dnes, od 1-6. Jednotka byla výtečně. Předchozí denní zkoušky prováděli "dekurionové", ze žáků volení měsíčně; ti vyslýchali, co uloženo, sbírali úlohy, dávali zprávy učiteli. Nad nimi byl vrchní dekurio, který zkoušel dekuriony a sám odříkával úlohu svou učiteli. Dekurionové byli povinni tajně udávati své spolužáky, dopustil-li se který nějaké viny, kromě toho měl každý žák ještě svého soka nařízeného, s kterým se navzájem stále stíhali, opravovali a napomínali. Úhrnem bývalo ve školách jezuitských tajných dohledačů žáků nad žáky víc než ve školách jiných, ba vrchní dekurio byl povinen i řediteli (prefektovi) dávati o škole zprávy, čímž bezpochyby ředitel i o učitelích se dovídal.

Na povzbuzenou pilnosti jezuité si vymyslili zvláštní prostředek. Shrnovali osvědčené žáky ve spolky, jimž dali jméno akademie. V jedné akademii byli vybraní žáci tříd gramatických, v druhé byli humanisté. Akademie měly své úřady studentské, svou knihovnu, zvláštní schůze nedělské, kde závodili disputací o naučených věcech, nebo vykládali si nesnadná místa z klasiků. Akademie konaly i slavnostní schůze s přizváním hostí. Pojmenuje-li dnes někdo veřejnou slavnost neb koncert akademií, toť vypůjčil si jméno od jezuitů a jejich žákovských akademií. Jináče byly u jezuitů obecné zkoušky a certace veřejné; při nich třída zápasila s třídou. Ke všemu zváni rodiče a obecenstvo.

Také šumnými divadly latinskými jezuité sháněli své škole čest a slávu i reklamu. Žáci venkovských škol protestantských spíš hrávali kusy českým jazykem, aby se obci zavděčili. Jenže v Praze divadlo spíš pořizovali jezuitští studenti univerzitní a s nimi tu divadlem zápasila univerzita Karlova, strojíc divadla ze svých studentů, z mistrů a bakalářů pražských škol a ovšem z dospělejších žáků pražských gymnázií. Ale co do šumnosti a nádhery divadelní protestantská představení studentská nemohla se vyrovnati divadlům jezuitským, k nimž přičiňovali velcí páni i dvůr císařský svou pomocí.

Při výchově na jezuitských školách zaváděny vycházky a hry jako na protestantských. Ale zajímavo, že mezi hrami nacházejí se šachy a dáma; urození vedeni k šermu, k tanci, k jízdě na kůslech čili bruslích, ač i klouzání v starých řádech jezuitských zakazováno. Že bití i u jezuitů bylo pedagogickým prostředkem, to již řečeno; při bití měli žáka trestaného pevně držeti spolužáci, jako se dělo na protestantských školách. R. 1560 zvolili si jezuité v Praze nějakého krejčího, aby byl korektorem a biřicem, který vyplácí metlou. Ale rodiče jezuitských žáků zdvihli se proti tomu; prý to hanba, aby děti jejich měly bity býti od "sprostšího" člověka, prý ať je mrská magister. Tedy je mrskal zase magister. Školy českých bratří bývaly při sborech; jedny byly jako nějaké semináře pro vychování mládenců ke kněžství; tu se učili číst, psát, Písmo vykládati, zpívat a kázat. K latinské učenosti v prvních dobách nehleděno, zbožnost a mravnost byla nad učenost. Přitom nezanedbávány ruční práce, neboť příští kněz měl živiti se prací rukou svých. Mimo takové semináře měli bratří školy dětské, obecné, české, takové, jako měli táboři, zárodek škol národních. I nízké školy dívčí bývaly při sbořích, k nimž navržena žena, aby děvčata učila číst, psát, šít a pomáhala v katechismu.

V bratrských školách docházela naše krásná řeč česká největší vážnosti a pěstování. K vyššímu školství - k latině - bratří konečně z nutnosti dostali se též, ale bratří křesťané nepřilnuli tuze k latinským pohanům. Něco z latiny dostalo se po r. 1528 do hlavní bratrské školy mladoboleslavské, která do r. 1542 byla už hotovým gymnáziem. Když ustalo pronásledování bratří, vzbuzené bouří stavů r. 1547, vedením znamenitého Blahoslava rozšířen humanismus (latinské vzdělání) mezi mládeží bratrskou a upraveno několik gymnázií s latinou a s trochou řečtiny. V Čechách obnoveno boleslavské; na Moravě (kde nebylo r. 1547 bouře a tedy ani pronásledování) vyzdviženo později gymnázium v Ivančicích, pak i v Meziříčí a Přerově. Zřízení těch latinských škol nebylo v podstatě jinačí než na gymnáziích protestantských. To bylo u bratří škodou, že byli pořád na nejistotách; jak udeřilo pronásledování (a to bylo časté), hned bylo načas veta po škole a zápas s utrakvisty a protestanty pořád je dusil. Po vydání majestátu na svobodu náboženskou založeno r. 1610 přízní Petra Voka z Rožmberka gymnázium podobojí i pro bratry v Soběslavi, které však smrtí zakladatelovou nedošlo daleko od začátků svých a živořilo. Také v Praze založili bratří partikulární školu při Betlémské kapli (1612). Osm let po tom byla bitva na Bílé hoře; zahynula protestantská univerzita česká a všechny protestantské i bratrské školy. Zato školy jezuitů rozmnoženy. Bývalá městská gymnázia latinská snížena na školy nízké, vedl je kantor, zmizeli bakaláři a mistrové.Řemeslo

Města při svém založení stala se shromaždištěm, sídlem řemesel a živností. Ve zdech městských v bývalém podhradí slovanském zůstali svobodní řemeslníci slovanští a fundátor města přivedl z ciziny do nového města řemeslníky německé. Zámožnější koupili si tu domy, stali se měšťany. Chudší dali se pod ochranu městskou, ale všichni pospolu tvořili svobodné řemeslo městské. Řemeslník obdržel právo k samostatné práci a k trhu již samým přijetím svým do městské společnosti; město mělo pravomoc živnosti a o tu se opíral řemeslník, netrpě, aby na míli cesty kolem města někdo jal se provozovati jeho řemeslo.

Nebylo by správno mysliti, že zánovní města byla řemeslem a živností přeplněna. Zpočátku zajisté byli tu řemeslníci jen nezbytní a v skrovném poctě. Teprv vzrostem obyvatelstva a kultury se vše množilo a šířilo. To jisto, že vznikem měst vznikla i řemesla nová.

Z těch nejprve soukeníci: že z vlny robili látky naši lidé již před zřízením měst, to jisto; ale do nových měst vešli soukeníci s pokročilou dovedností, ačkoli česká vlna nevyrovnala se vlně cizozemské, a proto za všecken čas potom cizí sukna do Čech vožena. Ti, co sukna (zvláště cizí) prodávali, sluli sukna kroječi. Kteří řemeslníci sukna rozkrájená sešívali na oděv, byli krejčí. Také ti vznikali městy. Předtím v slovanských osadách, pokud šatu nerobily ženské, sešívali šaty, zvláště z kozí, sešívači čili ševci. Těm v nových městech zůstalo sešívati obuv, k níž si kůže vydělávali po dlouhou dobu sami.

Nové řemeslo v městech byli řezníci, ale podle nich ještě za dlouhou dobu měšťan si nedal vzít právo chovati dobytčata a zabíjet je sám. Časem ovšem řezníci obsáhli právo na práci řeznickou sami a stali se předním řemeslem v každé obci, ani ne tak pro řemeslo, jako pro bohatství svých mistrů a jejich množství. V Praze na Starém a Novém Městě za Karla IV. bylo na 200 řeznických krámů. V městech venkovských počítá se tou dobou po 30-40 krámech! V 15. století v Praze počítá se na 18 domů jeden řezník. Když zakládána později města panská, vždy snažilo se zánovní město nejprve míti řezníka. Je v tom asi také nemírná obliba masité stravy tehdejších měšťanů.

Řemeslo pekařské nebylo v městech docela nové, ale městy se rozšířilo. Před založenám měst a dlouho potom hospodyně pekly si chleba samy; proto pekařské řemeslo rozšiřovalo se jen zvolna.

Nově vzniklo a rozšířilo se v městech řemeslo sladovnické a pivovarnické, ale teprv časem. Dlouho totiž si měšťané dělali slady a vařili pivo ve svých domech sami; ovšem bylo to vaření skrovné na malé pánvi. Ale časem některý soused začal větší měrou vařiti, pořídil si větší pánev, také konšelé zřídili leckde větší podnik várečný a tak vzrostem a zlepšením produkce vzniklo odborné řemeslo. Sladovníci a sládkové buď najímali od sousedů, buď od samostatných majitelů sladovny a pivovary. Sousedé pak docházeli se svými slady a vary k nim, nikdy nevzdávajíce se práva sami vařiti; odtud až podnes slují "právovárečníky". Vzrostem obyvatelstva arciže měšťané obmezovali počet právovárečníků a jen určité domy, kterýchž majitel sladoval a vařil po pořádku, po třídě, podržely právo vařiti.

S pivovarnictvím vyvinulo se řemeslo bečvářské a vznikla živnost šenkéřů a krčmářů.

Mlynářské řemeslo zůstávalo odvislým; když město získalo mlýn k obci, mlynář po dlouhé časy byl pouhým nájemcem mlýna nebo dokonce jen městským zřízencem. Bylo zařízení mlýna jednak nákladná věc, jednak nepustily vrchnosti snadno z rukou mlýnů svých starodávných, v městě stojících. Teprve v 15. a 16. věku mlynářů přibylo a osamostatňovali se. V Praze počítá se v konec 16. věku mlýnů a malých mlýnců na lodích úhrnem 21, kol moučných 76. Při venkovských městech bývalo u každého města po 4-5 mlýnech průměrně.

Ze starých slovanských řemesel ocitají se v nových městech kožišníci, provazníci, hrnčíři a konvář neb cínař, z něhož brzo vyvinul se zvonař. Přibyl též kovář, který nerobil jen podkov; zhotovoval v první době všecko, co se ze železa kovalo, jako mříže, části zámků, závěsy na dveře i zbraně.

S kovářem vešel do města starodávný tesař, který pomáhal při stavbě nových měst nejen na krovech, ale i uvnitř, hotově prosté ještě nářadí.

Umění malířské, plastické, stavitelské i zlatnické bývalo u nás před založením měst, ale podnikali je klášterní bratří hlavně pro ozdobu chrámu. V nových městech objevují se světští malíři, zedníci a kameníci i zlatníci.

Záhy přivtěleni k městu lazebníci, kteří nebyli právě nové řemeslo; staří naši předkové mívali lázně před zřízením měst.

Poslední řemeslo, jež do měst se dostalo ze staré doby, byli tkalci plátna; dlouho provozováno to řemeslo v horách a od žen. Z některých těchto uvedených řemesel základních dřív nebo později odštěpovala se řemeslná odvětví nová, a to takovou někdy měrou, že to drobení jest klásti za význačné znamení doby. Arci v prvních dobách městských byla některá štěpení nutná, poněvadž se práce zušlechťovala, zjemňovala, ale časem tříštilo se řemeslo až zbytečně, a nejen u nás. V cizině někdy badatelé neumějí těch jmen ani vysvětliti. K některým přihlédnouce poznáme ihned, která zaměstnání řemeslná se odštěpila, aby pak žila samostatně a byla východiskem k jiným novým řemeslům, a poznáme také, která odštěpná zaměstnání nemohla se nadlouze udržet a byla možná jen v Praze, kde byl pro množství lidí silný odbyt.

Od soukeníků oddělili se postřihači, kteří sukno těžkými nůžkami nakonec upravujíce postřihovali, dalším štěpením vznikali kloboučníci, rukavičníci, kteří šili rukavice z vlny, čepičáři, biretníci, kteří učeným lidem robili hedvábné a sametové birety. Od kloboučníků oddělili se v 16. století (v Praze as od r. 1523) k samostatnosti šmukýři a pernaři, kteří zdobili klobouky mužské i ženské hedvábnými i zlatými "šmuky" a peřím; jim příbuzní byli ohanečníci, kteří ženskému pohlaví strojili z peří oháňky (fochry). Poslední ze soukeníků vznikli punčocháři, kteří robili punčochy pletené, kdežto dosavad byly sešívané (vyskytují se první v Praze r. 1570).

Od základního řemesla krejčovského odloučili se k speciální práci hacníci čili krejčí kalhot, pláštníci, kabátníci, kytléři (šili kytle), župičáři (župice), ornátníci, měšečníci, váčkáři, toboláři. Krejčí sami mezi sebou dělili se, že jedni oprávněni šíti nové šaty, druzí šaty jen spravovali. Sluli vetešníci.

Od ševců oddrobili se koželuzi, ačkoli na venkově ještě vždy v nouzi švec vydělával si kůže na obuv sám. Dále sedláři, řemenáři, uzdaři, pasíři, knihaři čili knihvazači, kteří vázali knihy v dřevěné desky kozí potahované. Také ševci sami mezi sebou časem velice přísné rozdělili se v noviníky (novilníky, nováky, novětníky) a vetešníky; jedni dělali novou obuv, druzí záplatovali starou. Od koželuhů zase časem odděleni pergameníci a jircháři, kteří vydělávali kůže tříslem solním na bělo, kdežto koželuh ji robil rostlinným tříslem na červeno. Vznikli i samostatní barvíři kože, z nichž nové odštěpení byli zámišníci, kteří barvili na žluto.

Velmi široké příbuzenstvo rozvinulo se z kovářů; byli to mečíři, nožíři, platnéři, helméři, brníři, kteří hotovili drátěné brně, osirožníci, kteří robili jezdcům ostrohy, kosaři, nožíkáři (nůžky), šípán, jehlan, hřebičníci, zámečníci, z kterých v době Karla IV. >!-- kytle - volná sukně z hrubé látky. : župice - spodní sukně nebo kabát. --> vyšli orlojníci čili hodináři hodin velkých, v době husitské ručnikáři nebo puškaři, aniž zámečník přestal míti právo robit ručnice i hodiny nadále. Na počátku 16. věku odštěpili se od hodinářů velkých hodin hodináři "malí", kteří dělali hodiny malé, umožněné teprve francouzským vynálezem péra hodinového r. 1480. Z kovářů vyšli ti, co kovali a robili nádoby a lucerny z plechu, tedy flašnýři (ars flaškariorum). Těch bylo v 15. století v Praze tolik, že po nich zvána ulice flašnéřskou (dnes Spálená). Od flašnéřů oddrobili se klempíři, kteří pracovali plechem bílým, a od těch zase struhadlníci. Z toho širokého příbuzenstva brníři od poloviny 15. století hynou, neboť zbroj složená z kroužků a pletiva železného zanikala.

Prvotní obrabitel dřeva, tesař, proběhem časů vídal kolem sebe stejně rozvětvené příbuzenstvo jako kováři. Asi nejdřív vznikl stolař čili truhlář. Slabším jejich odvětvím byli postelníci, neckaři, stoličníci, kolebečníci: vzácným byl stolař, který uměle dělal varhany, tedy varhaník. K samostatnému živobytí dospěli šindeláři a koláři neb koloději, lukaři a kušaři, jenže ti v 16. století hynou, poněvadž zbraň střelná zatlačila luky a kuše; viz luk (arcus) a kuši (ballista) na obrázku (23, 24); jiné odštěpení od truhlářů byli lištaři, kteří první vykládali pokoje a stropy, řezbáři, kteří jsou umělci v plastice, štítaři, soustružníci, od nichž oddrobili se kolovrátníci, kteří robili paním a pannám kolovraty, lůžkaři, kteří dělali lůžka čili pažby k puškám, a také houslaři, ačkoliv i truhláři dělávali po venkově housle a loutny.

Z kovolitců, konvářů a zvonařů záhy v městech vznikli kotláři, kteří lili i tepali měď a mosaz (sloučenina mědi s zinkem). Již v 15. věku bývají jmenováni německým zvukem rodšmídy. Dělali všecko z mědi a mosazi, nač si vzpomeneš, i kotle, mísy, pánve, svícny, stříkačky, váhy, čepy, přezky, hmoždíře, svícny i hudební trouby.

Zbytečné drobení pozorovati jest u pekařů. Odtrhují se od nich mazanečníci, koláčníci, oplatečníci, kobližníci; v první době vyskytuje se také pekař boží, jenž pékal hostie do chrámu. Těm, co směli péci jen chleby velké, hrubé, říkali pecnáři; ti byli v obchodě velmi obmezeni. Nové řemeslo pekařské vzniklo počátkem 14. věku - byli to pernikáři (pernicatores) neb caletníci (calta), kteří mouku zadělávali medem. V Praze zvána prý po nich ulice Caletnou, ač pekaři také pekli calty, ovšem bez medu.

Od pernikářů vyloupli se na počátku 16. století cukráři a brzo i konfektáři, kteří medem, z ovoce, cukrem a moukou strojili konfekty; těch nebylo nikdy mnoho a překáželi jim apatykáři, kteří robili konfekty také. Cukráři strojili hlavně cukrem všelijaká koření a ovoce, dělali tatrmánky z cukru čili maňásky cukrové.

Že se oddělili od hrnčířů kamnáři, je dosti přirazeno. Zbytečným drobením práce však vznikli měďaři a rendlikáři.

Z řemesla tkadlecího vznikají tkaničkáři, šnoraři, stuhaři, šlojířnice čili roušnice, barchantníci, kteří snovali len s bavlnou, kolem r. 1600 vznikli mezuláníci, kteří tkali pevné hrubé plátno, tkané po vlásku (mezzolana).

Bylo také přirozeno, že dosti záhy od lazebníků, kteří v lázni lidem sloužili nejen koupelí teplou a parní a přitom pivem a vínem, ale také stříhali vlasy a brady a hojili rány na těle, v 15. století oddělili se bradýři, a z těch bradýřů, jimž říkáme obyčejně "barbíři", nejeden sloužil již jen jako ranhojič, chirurg.

Podle řemeslníků, kteří se odštěpovali od staršího kmene a leckdy zajisté jen k živobytí nedlouhému, vznikala v městech řemesla zbrusu nová. Volala je v život potřeba nebo kulturní pokrok i přepych. Z těch řemesel nových jsou dlaždiči. Objevují se u nás poprvé v ranní době lucemburských králů v 14. věku, když města začala se dlážditi. Bylo však dlaždičů vždy málo, neboť města s dlažbou nepospíchala.

Nové městské řemeslo byli svíčníci a mydláři. Vznikli větší kulturou. Dosti dlouho robily svíčky lojové a mýdlo hospodyně samy. Pomáhal i řezník. V 15. věku však hned na začátku doby husitské jsou tu samostatní mydláři a o něco později svíčníci. Jenže ti nelili do forem jen svíce z loje, ale hotovili též svíce z vosku. Asi před polou století 15. po ukončení války husitské hlásí se k životu nové řemeslo, které je do té chvíle některým slabochům zkázou. Ti řemeslníci zahříváním a ochlazováním lihových par z piva nebo vína dělali kořalku, sluli vinopalníci, vínapaliči i pivopaliči a jejich výrobek slul žžené víno, pálené víno.

Umělecké řemeslo krumplířů převzalo v městech práci klášterních panen, které odedávna vyšívaly obrazy a zdoby zlatem a stříbrem, perlemi na rozmanitých látkách, hlavně ovšem kostelní. Objevují se v době Karla IV. a pak nemizejí a vyšívají též kostýmy, koltry (koberce) do panských a měšťanských bytů, závodíce s malíři barvami a kresbou, ovšem ne vždy šťastně.

Sklářství drželo se hor českých, ale r. 1443 jest skelná huť i v Praze. V tom patrný pokrok kulturní. Skla přibývalo a zapuzovalo kožené mázdry v oknech.

Nové řemeslo, které pomohlo a pomáhá kultuře nade všecka jiná řemesla - knihotisk -, vzniklo v Němcích v polou století 15. a u nás toto "černé umění" r. 1468 se prohlásilo první knihou v Plzni. A dosti brzo potom - r. 1499 - čteme ponejprv o papírné ve mlýně na Zbraslavi. Tedy opět nové řemeslo z kulturní potřeby.

Proti němu arci skoro bezcenné jest nové řemeslo paštyťařů nebo paštikářů, které vzniklo z přepychu doby Rudolfovy. Ti pekli paštiky, do těsta sekané maso, ale robili i dorty a jiné kusy z koření a cukru; byli to v první době Francouzi a Vlaši. Rozbíhali se po šlechtických zámcích.

Důležitější jest z téže doby Rudolfovy nové řemeslo kominické. Do té doby čistila komíny domácí čeleď, jak dovedla. Komináři čili mestkomíné, kteří vytírali komíny, vyskytují se v Praze od r. 1560 na Hradě, ale teprve r. 1598 obdržel Vlach Marian jakožto kominický podnikatel od císaře výsadu na Hradě a na Malé Straně a jeho nástupce pak měl právo kominické po Čechách, čímž bylo to řemeslo velmi obmezeno.

Prací a děl těchto uvedených řemeslníků a jiných pro obmezenost místa neuvádím, pokud sloužily všedním potřebám; zmizely dávno ze světa, neboť doslouživše, zahynuly. My jen víme o jejich jakosti některou zprávu. Takž například všeobecně se vychvalují česká sukna, která uměli nejlépe dělat v Broumově, Pardubicích, Táboře, Mýtě, Žatci, Litomyšli, v Plzni, v Bělé a leckde jinde. Odtamtud je vyváželi do obchodu. Česká sukna jdou jmenovitě často do Polska. Ale před koncem 16. věku soukenictví naše klesá rostoucím dovozem suken cizích, jemnějších a pestřeji barvených. Našim českým parádníkům bylo české sukno už nevzhledné. Nynější soukenictví je fabričné, staré bývalo rukodělné a udrželo se až k letům 1830-1850.

Víme dále, že výborné pivo vařívali naši sládkové, a to z pšenice bílé, z ječmene tmavé čili staré a hořké. Znamenitou pověst i přespolní odbyt mělo pivo rakovnické, turnovské, žatecké aj.

K řemeslu náleželo v oněch dobách umění, jež slově vysokým. Je to stavitelství, malířství, sochařství. Malíři teprv privilejem císaře Rudolfa 1595 obdrželi jméno umělců. Pracím jmenovaných umění obdivujeme se do té chvíle, neboť přes všecku zlobu času a lidí dosti se zachovalo. V předešlých kusech této knihy položena o vysokém umění nejedna zmínka.

Též z prací uměleckého průmyslu po muzeích dosti na obdiv i poučenou je zachováno. Některých uměleckých prací řemeslných všimneme si. Zlatníci robili přerozmanité kusy mužského a ženského přepychu, prsteny s kamením i bez něho, zdoby na hlavy, na ruce, náramky, zdoby k uším, pásy se zvonci a s jablky, do nichž se dávalo pižmo; na hrdlo paní robili křížky, srdéčka, zápony, řetězy, vybíjeli zlatem a stříbrem krunýře, uzdy aj., robili stříbrné lžíce a nádoby picí, koflíky, číše nejrozmanitějších forem, obkládali křišťálové číše zlatem a stříbrem, v době Rudolfově i pštrosí vejce zlatem vroubili a v číše proměňovali.

Na obrázku jsou podány rozmanité číše, jež hotovil zlatník v době renesanční.

Číše ty jsou shromážděny na Hluboké. Za všimnutí stojí číše Panna. Ta drží nad hlavou malý koflíček, jejž při poctě vypila paní, pak se obrátila číše tak, že přišla hlava panny dolů i s koflíkem dámským a do sukně, kteráž není nic jiného než kalich, nalilo se víno, jež vypil pán.

Nejznamenitější práce své zlatníci strojili kostelu, kalichy, monstrance (viz obrázky č. 102-105), kaditelnice, vše slohem vládnoucím a buď z vlastní fantazie, nebo dle předloh tištěných, po světě rozšiřovaných. Byl tehdejší zlatník všeuměl, on tepal, lil, dělal k ozdobám email a maloval, byl plastikem, neboť robil sošky, byl klenotníkem, kterýž rozuměl kamení a věděl, kam který a ke kterému se hodí. Pozlacovat stříbro směl, pozlatiti však měď nikoli, to kladeno za těžký zločin. Bylo-li potřebí ozdobu vyrýsovat do kovu drahého, zlatník vyrýsoval, proto také nejednou zlatník ryl pečeti jako rytec. Pečetidel zachovalo se mnoho, města i kdejaké řemeslo chtěla osvědčovat své právo pečetí, a ty pečeti při vší spletitosti ornamentu byly skladby jednotné, zřetelné. Viz pečeť turnovského města (obrázek 136).

Z děl kovářských a zámečnických uměleckou cenu mají železné mříže, jež v kostele ohrazovaly hrobky, oltáře, v domech zastavovaly okna, zdobily schody, obstupovaly kašny.

Bývá to často div, že z látky tak nepoddajné, jako je železo, dovedli ti lidé vyrobiti tak bohaté a sličné tvary, berouce si vzor ze slohů stavebních, z gotických kružeb, růží, plaménků a v době renesanční nutíce železné pruty v přebujnou dekoraci rozvinutých a zase propletených linií. Mříže gotické a renesanční bývají v stejné ploše; mříže barokní, vystupujíce dosti zhusta z plochy, vypínají se obloukem ven, jak to na obrázku (81) radnice hradecké. Pěknou mříž renesanční viz na obrázku (137). Jest z Hradce Králové.

Umělecké kusy prováděl kovář také na závěsech dveří, na plechu, jímž dveře někdy pobíjeny. Co to do nich vytepal všelijakých figur, písmen, erbíků, což znamenitě byly komponovány ty klepáky na vratech, což sličně vytepal zámečník v plechové krytiny a štíty zámků! S vkusem robil kovář vývěsní štíty a znaky řemeslné.

Jen vizte na obrázku (140) znak kovářů samých. Na kytce visí podkova a na ní v obou koncích zavěsili malé podkůvky.

Mistrnou práci pořídil kovář nebo zámečník na veliké kleci v Jindřichově Hradci (viz obrázek č. 73); skoro každé pole má jinou dekoraci. Velikou dovednost měl také zhotovitel mříže, která obstupuje hrobku královskou u sv. Víta (viz obrázek č. 118). Co tu pražský mistr Schmidhammer (1575) ukázal rozmanitosti v kresbě! Každá část mříže jinačí a všecko provedeno z hrubého i těžkého materiálu, jako by to byly elastické drátky!

Přitom zajímavo, že objednatel neplatil za vtip a formu umělci, nýbrž hotová mříž zvážila se a zaplaceno od centu neb od libry, konec 16. století cent po 18 kopách, což dnes vydá asi 220 až 240 korun. Zlatníkovi placeno od lotu hotové práce.

Z prací mečířových dosti po muzeích zachováno kusů, jmenovitě parádní meče dvojručí. Nové formy v 15. století jsou kordy a kratší korduláče a také šablice, která k nám přišla asi z Polska a tam zas přišla z východu, bývala u nás již v 15. století oblíbena. Sudlice starodávné dělány v době husitské s ušima čili s postranními háky, také na ně přidávána sekyra, čímž vzniká v 16. století halapartna i v českém vojště oblíbená.

Brníři pletli brně z ocelového drátu, ale koncem 15. věku nošeny spíš obojky z plátů a pletivo brnířů odkládáno. Vůbec do konce 15. věku celý člověk vojenský obalil se pláty, což dřív tou plnou měrou nebývalo. Na prsou měl krunýř, který platnéři nýtovali z jednotlivých kusů, nebo přední plech; záda kryl zadní plech, ke krunýři přibyl "šorc" z plátů na řemenech zavěšených a stehna kryjících, ruce kryty železnou rukavicí, lokty kryty "myškami", na nohou byly železné holyně, slovem celý muž byl ze železa. V 15. věku bylo to odění gotické, vše spělo do špice, v 16. se všecko zaokrouhlovalo.

Cínaři neboli konváři měli v Čechách cínu dost, tím podporována snaha naplňovati dům i kostel nádobami cínovými. Není to kov docela příhodný pro uměleckou práci, neboť měkký kov ten podává plastické ozdoby měkce, bez ostrých rysů, jako by z těsta byly. Nicméně cínař se o pěknou práci snažil a lidé v domech mívali na centy cínového nádobí, ozdobeného vypouklými nebo vyrývanými zdobami. Křtitelnici kostelní a konvici viz na obrázku (116 a 141); plastická ozdoba je na víku a uchu. Na plášti jsou zdoby vyrývané.

Prací zvonařských z 15. a ještě více ze 16. století zachovalo se tolik, že nutno položiti ta století za dobu nejlepší zvonařské produkce naších předků. Do té chvíle známe již nad 70 zvonů z jediné huti pražského zvonaře Brikcího (1550-1599) a jeho huť nebyla jediná v Praze. Také pilně zaměstnány byly dobropověstné dílny zvonařské v Hoře, Boleslavi Mladé a v Králové Hradci, aniž to byly dílny v Čechách osamělé. Zvonař lil zvony ze zvonoviny, složené ze čtyř dílů mědi a jednoho dílu cínu. Ještě dlouho v 15. století bývalo na zvonech ozdobných nápisů a povydaných obrazů málo. Byla tu jen hezká forma zvonu, na čepci nahoře bývá úzký proužek s nápisy. Časem jali se zvonaři zdobiti hořejší pás listy dle formy jetelovými a rovněž tak dolejší obrubu zvonu. Na plášť dostaly se ke konci doby gotické povydané obrazy kříže a světců i obraz mistra Husí; v 16. století nápisy se dloužily a podle prvotních latinských objevují se od poloviny 15. století české, v nápisích bývají texty biblické, modlitby, zprávy o tom, kdo dal zvon líti. Renesance přinesla na zvony okrouhlé písmo a zdoby akantových listů i lecco jiného z dekorace renesanční. Zvonaři lili též pušky a roury k vodovodům městským.

Hrnčířské práce české měly dobrou pověst a zaslouženou, jakž viděti z kachlíků naplněných figurami a nádob ladných tvarů, pěkné polívaných sklovinou (glazurou) z leštěnce olovnatého, do té chvíle zachovaných. Na vývoz svého zboží hrnčířského vzmohli se mimo jiné Českobrodští, Kutnohorští a Berounští, kteří koncem století 16. uměli dělati i vkusné přepychové nádobí malované (majoliky).

V uměleckém průmyslu pracovali i naši truhláři. Snad každý čipernější truhlář byl řezbářem zároveň, a tak vzniklo jejich prací vkusné nářadí měšťanských a panských bytů, truhly, jarmary, stoly, jež jsou chloubou muzeí. Truhly a jarmary zhotovovány slohovým způsobem jako v architektuře. V době gotické po goticku užíváno kružeb, fial; v době renesanční a barokové obliboval truhlář na svých výrobcích zdobné oblouky, sloupy, jakž ukazuje obrázek truhly na Zelené Hoře, a ozdobené vkusným prokládáním dřev světlejších a jinobarvých, čímž vznikaly obrázky, jakž viděti na truhle na Hrubé Skále. Obě jsou z hrany 16. a 17. věku - slohem již barokní.

Stoly také nejčastěji prokládány dřevy jinými (dílo to "intarzie" slove). Při postelích, které bývaly obyčejně daleko obšírnější nežli dnes, truhlář bohatěji strojil 4 sloupy, na nichž byla nebesa, neboť nebesa bývala obyčej tehdejší.

Bylo by lze najíti ještě u jiných řemeslníků práce, které jevily umělecký vkus, vždyť snad každý se snažil i věci k nejvšednější potřebě určené zhotoviti oku vděčně.

V první době městského života rychtář a konšelé hlídali a řídili řemeslníky sami, vydávajíce jim nařízení stran práce a trhu. Ale již ke konci 13. věku začali se řemeslníci stejných nebo příbuzných řemesel družiti v spolky rázu náboženského a humanitního, v bratrstva, která náležela k některému oltáři a jehož členové měli pojištěnu podporu a pohřeb. Ta bratrstva dosti brzo přibrala k svým úkolům povinnost hájiti zájmů řemesla samého, i vyvinul se z bratrstva cech, který strhl na sebe a své členy oprávněnost k práci, k nákupu surovin a k prodeji hotových výrobků. Tedy kdo nebyl v cechu, nesměl nic toho podnikat, a podnikl-li přec, trestali ho a nadali mu neřádných čili nepořádných "stolířů" (v pozdější době "fušerů"), snad že pracoval pokoutně při cizím stole.

Spolku dáno jméno cech z německého Zeichen, neboť Němci v městech v oné době vládli na radnici, naši později říkávali cechu též pospolnost, pořádek, latině societas; řezníci přerovští si říkali "universitas". Statuta cechovní v prvních dobách dávali konšelé a řídko král, v 16. století obyčejně král, řídko konšelé. V poddaných městech vrchnosti stvrzovaly statuta.

Nejstarší povědomá u nás statuta čili zřízení cechu jsou v Praze z r. 1318. Byl to cech krejčí; druzí, kteří si vyžádali stvrzení statut, byli zlatníci z r. 1324; první statuta z venkovských měst jsou pekařská z Netolic a potom již vzniká cech za cechem všude. V 16. století již skoro všecko řemeslnictvo cechovné se vázalo. Jen knihtiskaři, apatykáři a švadlinky neměli cechovního zřízení a sluli tudíž řemeslem svobodným, to jest neorganizovaným řemeslem, podléhajícícm ve všem všudy konšelům, což arci není žádnou předností, neboť cechovníci se spravovali sami a ta samospráva byla jejich chloubou. Ránu utrpěla dotčená samospráva cechovní, když po bouři stavovské r. 1547 Ferdinand cechům na čas odňal hlavní kusy samosprávy; potom vracel zase, ale uvázal si je k větší poslušnosti.

Na čele cechů byli cechmistři čili starší, obyčejně dva, ti chovali cechovní pokladnici, která měla uctivé jméno "matka pokladnice". Konšelé pak propustili jim pravomoc soudní nad členy spolkovými, ovšem jen ve věcech řemesla. Cechmistrům (magistři cecharum) přiznán dohled nad dobrotou práce mistrů, ale byli konšelům také za zlou práci členstva odpovědni, neboť konšelům šlo o to, aby obecenstvo nebylo šizeno. Cechmistři předsedali valným hromadám, v nichž se mistři usnášeli o věcech řemesla. V nich se konal i soud. Pokud v schůzi byla otevřena matka pokladnice, musil každý chovati se slušně.

Přístup do cechu zpočátku byl těm, kdož srovnali se u víře s husity a stali se měšťany, dosti snadný, platilo se skrovné vstupné; když však počet mistrů brzo vzrostl, zvětšen peníz vstupný, ale jen střídmě, a již r. 1357, aby nedostal se do cechu nedouk pro hanbu řemesla, ukládá se kandidátu, aby ukázal mistrovský kus, ukládá se tedy zkouška. Bylo tak arci všude jinde v cizině.

Řemesla dbala cti, proto musil kandidát přinésti list o poctivém rodě svém. Od počátku platila zásada slušná, aby řemeslo živilo všechny mistry stejně, aneb aspoň aby každému pojistilo výnos práce. V cechovním řízení od prvopočátku platí zásada, že syn mistrův, když vstupuje do cechu, má po otci půl práva nebo celé. To jest: jiný kandidát musil vyplnit všechny podmínky přístupu, a syn mistrův plnil jich jen polovici. Tedy, bylo-li v 15. století v městě venkovském do některého cechu složiti průměrem 30 grošů míšeňských přístupného a 2 libry vosku a ukládala-li zkouška mistrovská kandidátu, aby zhotovil výrobky svého řemesla čtverý, syn mistrův platil při "půl právě" pouze 15 grošů, l libru vosku a vykonal jen dvojí kus, při "plném" právu neplatil nic a nedělal nic, což proti jiným kandidátům bývala křivda a pro řemeslo samo nemohl v tom býti užitek, dostal-li se do cechu synek, který neuměl nic nebo málo. Že i dcera mistrova měla v cechu výhody, jež přenášela na ženicha, byl-li z řemesla, toť již důsledek práva synova, a že vdova po mistrovi směla provozovati řemeslo, toť spravedlivo, ale všecka ta rodinná nadprodukce vedla k sobecké dědičnosti cechovní, a ta jest nespravedlivá, neboť zabraňuje cestu jiným, kdo nejsou syny, kdo nepřiženili se k dceři nebo k vdově mistrovské, V tom bývali řezníci nejlakotnější.

Proběhem času však všechny ostatní svrchupsané zásady cechovní měly v sobě zárodek k škodnému zhoršení, vzbuzený sobeckou snahou mistrů. Aby překazili vstup většímu počtu do cechu, ukládali vstupný plat až nemírně vysoký. Bylo-li průměrně v 15. století 30 grošů až 1 kopa přístupu - v 16. zvětšen plat až do 16-30 kop. Kolik chudých tovaryšů mohlo s takový plat býti? A nadto ukládali mistři nově příchozímu mistru, aby strojil svačinu čím dál tím hojnější. Zkouška mistrovství, prvotně jen neurčitě naznačená, proběhem času se určuje, zmnožuje se ve víc kusů a ztěžuje.

Švec v 15. století býval povinen čtverým kusem - měl urobiti za mistrovský kus škorně příčné, škorně telecí, střevíce a punčoch kožený veliký, v 16. století někde mu ukládali jich už 9. Nožíři chtívali (r. 1525), aby kandidát zhotovil dokonce 77 nožů a nožíků. - Nejde tu naspoled ani o práci velikou tak jako o veliký náklad na takové kusy. Že také listy o cti rozmnoženy, aby totiž kandidát dokázal, že jest řádně oddán v manželství, že jest osobně svoboden a ne člověk poddaný, to by nebylo ani ztížení, ale horší je, že cech přemršťoval pojem cti; kdo zabil psa, kdo se dotekl umrlého zvířete třeba vzteklého, kdo se dotekl prstem šibenice, ztratil čest a buď ho v cech nepřijali, nebo byl-li v něm, vypudili ho.

Dobrá sociální snaha, aby všickni mistři v cechu měli pojištěný výdělek a byli sobě rovni, vedla k tomu, že obmezováni jednotlivci v činnosti čilejší, pokrokoví, udušena soutěž v práci jako v prodeji, vůbec obmezena práce na malovýrobu; určeno, kolik kusů výroby smí mistr udělat a na trh vynést. V městech zlaté doby kapitalistická velkovýroba nemá místa. Z té příčiny určen byl počet, kolik tovaryšů a učňů smí mistr míti; některá řemesla suroviny (zejména kůže) kupovala společně a rozdělovala mezi mistry ze snahy, aby nekoupil si druh nad druha víc. Ale přesto nerovnost byla už v staré době; byl-li mistr statkem požehnán, měl-li dům, grunty, snáz koupil sobě, čeho potřeboval do řemesla, kdežto mistr chudý, nemaje leckdy zač koupiti, buď "světil" (tj. nepracoval), nebo pracoval z přineseného od lidí materiálu. "Zlaté dno" řemesla již v 16. věku plně neplatí, již nelze říci, že řemeslo živí každého mistra spolehlivě, a hospodářská rovnost lidí ani v prostých poměrech není možná.

Tovaryši, tehdejší dělnický stav, vandrem přicházeli do měst a vstupovali do díla k mistrům. Tovaryš musil míti list, dokazující, že je vyučen, a některý nástroj svého řemesla. Bez listu a nástroje pokládán za tuláka. Když pak v 16. století měli tovaryši své spolky a snad všude svoje tovaryšské hospody, vešel příchozí tovaryš do hospody a poptal se, který mistr na tu chvíli by potřeboval tovaryše. Hospodský nebo hospodská mluvili ke každému tovaryši "pane synu", začež tovaryši musili říkati hospodskému "pane otče" a jeho ženě "paní matko". Vida, že má pan syn filce a listy, hospodský poslal pro starší tovaryše a ti po obřadném přivítání, jež kořeněno řemeslnými hesly a příslovími, a po připití dovedli vandrovního příchozího k mistru, jemuž příchozí musil vinšovati štěstí a se poctivě poručiti. Pak se smluvili o čas služby a mzdu. Tovaryš byl přijat tím do rodiny. Toť nejsrdečnější stránka tehdejšího řemesla, tím liší se nejvíc od dnešních poměrů, kde dělníci jsou podnikateli cizí a on jim; onoho času sedal mistr u oběda a večeře se svými tovaryši za jedním stolem a pracoval s nimi v téže dílně. Poučuje o tom řemeslném přátelství obrázek. Tu mistr mečíř Vávra v Brodě Německém dal se r. 1557 vyobraziti se svými tovaryši při práci. Přitom stojí za všimnutí frňousy ohromné, které má tovaryš pod nosem.

Aby se zjednal tovaryš na celý rok, toť případ pravzácný. Obyčejno bylo zjednávati se jen na několik neděl s týdenní výpovědí; před svátky a jarmarky však byla nutná výpověď třínedělní. Utekl-li bez výpovědi, cech psal za ním, a byl tudíž psancem, kterého nikde, kam psáno, nepřijali. Odcházel-li po dobrém, zas ho tovaryši provodili z města. Ale začasté zpivše se tropili přitom neplechu rvačkami. R. 1570 mečířští tovaryši při takovém provázení škopky před domy převraceli a toho, kterého provázeli, zsekali a hned bezmála půl hlavy mu uťali.

Týdenní mzda tovaryšská byla v 15. věku při stravě průměrně po 6-8 groších míšeňských. Za to koupils tehda 28 pinet piva nebo 9-11 liber masa, což bys dnes pořídil za 9-12 korun, a to pivo bys dnes koupil za 10 korun. Měl tedy tehda groš větší cenu než naše koruna. Ty mzdy zůstávaly leckde i na sto let stejný, třebaže peníze kupní silou klesaly vždy více. Přesto však někde mistr nucen přidati k týdenní mzdě, takže koncem 16. století průměrně lze počítati 15 grošů míšeňských za mzdu obyčejně beze stravy. Ale kolik za to koupil? Silou kupní se to rovná 5-6 korunám, to tedy skutečně o polovic méně než v 15. věku! Za mzdu, kterou nelze pokládat za valnou, tovaryš byl povinen pracovat v létě od východu slunce do západu - 17 hodin, v zimě 14 hodin. Zimní práci při světle začínali v říjnu a pro lepší náladu tovaryšům mistrová v ten večer dala pečeni při svíčkách - svíčkovou, kteréžto jméno zůstalo nejlepšímu kusu dobytčího masa po tu chvíli, ač si na tovaryše už při tom nikdo nevzpomíná. Trochu úlevy měli tovaryši v mnohých tehdejších svátcích; krom toho velmi záhy obvykli si nic nedělat v pondělí odpoledne. U nás to byl "sváteční" čili "dobrý" pondělek, v Němcích mu říkali modré pondělí - a mistři všude se naň hněvali. Lenochům hrozil trest peněžitý, vězení i bití od mistra, byl-li >!-- * pinta - stará míra na tekutiny nebo sypké hmoty, máz, necelý litr a půl. --> mistr rukama silnější. Podle tehdejšího řádu bíti tovaryše směl.

Tovaryši již na počátku 15. věku jeví nespokojenost se mzdami, ta nespokojenost roste časem, když čím dál víc poznávali, že se jim překáží, aby stali se mistry, tedy že navždy jsou odsouzeni sloužiti. Poměr srdečný mezi mistry a dělníkem se kalí. Roste počet ženatých tovaryšů, kterým se dávalo jméno "kárníků", poněvadž vandrovali s ženami, vozíce s sebou na káře chudičké svršky a děti své. Začíná se tu jakýsi stav řemeslných proletářů, které mistři neradi přijímali do díla. Zároveň roste počet nepořádných dělníků, fušařů, kteří pokoutně, jmenovitě na vsech, pracují a tím mistrům velikou újmu činí. Ti byli také proletáři své doby.

Tovaryši, kteří u mistrů pracovali, sdružovali se ještě za válek husitských (od r. 1432) ve spolky, "menší pořádky", pro zprostředkování práce a péči o nemocné. K schůzi vyvolili si určitou hospodu. Mistři jen s nedůvěrou povolovali ty hospody. A skutečně tovaryši ve spolcích nejednou smlouvali se o svépomoc proti mistrům. Vznikaly tovaryšské stávky a vzpoury. Stávka provedena obyčejně tak, že tovaryši vyvstali od mistra a nedopustili žádnému jinému, aby za ně vstoupil do díla. První stávku, ještě před zřízením spolků, podnikli provazníci pražští r. 1410. Tenkrát a také potom nazvali mistři stávku "šibalstvem" a nepočestným svazkem. R. 1451 se srotili všichni kožešničtí tovaryši na Novém Městě, aby vymohli svátečné pondělí na svých mistrech. Mistři žalovali, konšelé trestali, ale zase a zase, tu a tam i v městech venkovských, propukaly nové stávky.

Od dob silnější vlády Ferdinanda I. byly stávky řidší. Bylo mnoho hlídání, jež dusilo zárodky "tovaryšského puntování". Vůdcům šlo o hrdlo aneb aspoň o trest zmrzačení, jako se stalo r. 1601 v Praze. Po bouřce pekařských tovaryšů byly těm, kteří první přísahali, že budou při sobě státi, prsty katem uťaty. Hromadné "vyvstání z díla" bylo ještě nejspíš možno na venkově, jak to podnikli tovaryši všech řemesel v Landškrouně r. 1584. Náhle vyšli houfem z města, aniž kdo dovedl zabránit. Tedy secese, jako plebejové v Římě.

Na nejnižším stupínku v cechovním sdružení byli učedníci. Za učedníky přijímáni chlapci obyčejně vzrostlejší, ale také i jen pětiletí. Mistr nesměl učedníka přijmouti soukromě. Byl povinen tak učiniti před cechmistry všelijakými obřady a řečmi a po složení sazby v penězích a vosku. Jak dlouho se učiti, to nebývalo v řemeslech stejné určeno, což přirozeno, neboť není každá práce stejně nesnadná. Ale to nejde dobře na rozum a uráží cit spravedlnosti, že ani v témž řemesle nebylo stejno; který otec mohl mistru zaplatiti (až 30 korun), toho syn vyučil se o polovici času dřív, ba učil se i jediný jen rok, chudý chlapec učil se a sloužil až i osm let.

Poslední léta, když už něco uměl, prací nahrazuje mistrovi, že ho živí a šatí. Že neuteče před vyplněním těch let, za to musil někdo ručiti nejméně 2 kopami. Mistra i mistrovou musil poslouchati "beze všeho odbreptování". Co se doma zběhne, o tom neměl vynášet. Mistr měl k učňovi otcovské právo, směl ho trestati bitím, nejvýš do dvaceti ran.

Nebylo pochybno, že množství a snad většina mistrů vychovávala chlapce k řemeslu velmi otcovsky. Ale o hladu a nerozumném bití je zpráv také dosti; netloukl jen mistr, mistrová, syn, bil i tovaryš. Rodiče učedníkovi přicházeli na soudy městské, viníce mistra z ran smrtelných, chlapci udělaných. Nedivno, že učedníci od hrubých mistrů utíkali. Útěk byl nebezpečný svým následkem, neboť už jím ztratil řemeslnickou čest. Rozumí se při nestejnosti lidí, že také některý chlapec nestál za nic a dobré slovo žádné se ho nechopilo.

Když se učedník doučil, mistr oznámil v cechu, že poctivě svůj čas uložený vystál, že mu dává za vyučenou, což zapsáno v knihy. Přitom byli všickni mistři v cechu tázáni, vědí-li co zlého o tom vyučenci. Potom cechmistr k němu promluvil řeč napomínací, jak se má chovati, stana se tovaryšem. Nesmí býti pyšným, má uctivě klobouk smekati neobávaje se, že mu vrabci vyletí, má býti u mistra v jídle nevybíravý, nesmí ho pomlouvat, co není jeho, má nechat ležeti. Když slíbil vše, otázáni tovaryši, zdali ho mezi sebe přijímají.

Potom obdržel tovaryšské jméno, které mohl změniti s příjmením otcovským, chtěl-li. R. 1567 měl zvonař Brikcí tovaryše Marka, jemuž dali tovaryšské jméno Neřád. U sládků se vyskytuje často jméno Točpivo, Hřejpivo. Od mistra svého obdržel novotný tovaryš některý groš, ale musil dáti mistru svačinu. Potom ho vzali tovaryši do své hospody a tu z něho snímali hrubé mravy učednické stejně tak, jako studenti v univerzitě dělali beánu. Začínali obyčejně políčkem. Dal ho starší tovaryš slovy "To ode mne vytrp, udeří-li tě jiní, braň se!" Potom ho bili, hoblovali a nečistou vodou křtili. Někde, například v Kutné Hoře, mladíky do obecní kašny namáčeli. Nakonec ho napomenuli, aby se pokládal za vyšší stav a neměl nic s učedníkem, svěřili mu hesla, pozdravy, přípovědi, kterých musí užívat na vandru, aby byl přátelsky přijat ve svém řemesle. List za vyučenou mohl si zaplatiti a vzíti hned nebo po čase.Mrav a zvyk

Měšťané byli pyšni svým stavem. Nebyla ta pýcha stavovská pouze měšťanskou vlastností. Všecky tři stavy, panský, rytířský a městský, oplývaly pýchou stavu svého a byli druh ke druhu velmi nedůtklivi v příčině stavovské cti; a byly z toho hněvy i žaloby, když nižší stav vyššímu stavu třeba omylem nedal toho titulu, který byl příslušný a obvyklý. Ihned vyčítali měšťanům: "Ujímáte nám, co nám přidati nemůžete." Aby se nestala snadno mýlka, vydávány tiskem tituláře, do nichž každý městský písař pilně nahlédal, když psal vyššímu stavu. V jednom tituláři čte se, že "ježí a zlobívají se někteří tak, jako by jim otce zamordoval". Ale chtěje od nižšího stavu úctu, vyšší stav nižšího nevážil; a oba vyšší stavové - páni a rytíři - spatra pohlíželi na měšťany, v hněve zovouce je chlapy, to jest sedláky. A ovšem jen ráz doby to byl, že také měšťan pohrdal sedlákem, který za onoho času vůbec nebyl stavem nižádným.

Sedlák byl člověk poddaný, z jehož roboty a ročních platů stavové měli důchod. Proto byl selský lid jen počítán, a ne vážen. Příčinou nesmyslné pohrdavosti mezi stavy nejen v Čechách bylo přesvědčení, že vyšší stav je "lepší" nižšího. Když tedy někdy v demokratickém mysli pohnutí řekl měšťan rytíři: "Já jsem tak dobrý jako ty" - nebo když rytíř řekl některému z panstva: "Já jsem tak dobrý jako ty" -, byla z toho smrtelná urážka a začasté ihned krvavé bití. Firšic z Nabdína proto zsekal měšťana v Čáslavi a za obranu kladl, že to slovo je neřádné a že měšťan proti stavu vyššímu té rovnosti užíti nemůže.

Byli páni a rytíři k sobě navzájem i k měšťanu přívětiví; ale byli, kteří všedše do města, pravidelně vedli sobě pyšně. Nelze jim to tuze vyčítati, byltě v tom ráz doby a heslo rovnosti, které ani dnes cele neplatí, nebylo ještě na světě. Horší však, že z pýchy vyššího stavu zrodila se začasté nezbednost, kterou proviňovala se proti měšťanům zvláště šlechta nižší. Nejednou došlo k výtržnostem, ba všecko město bylo vzhůru, zvonilo se k šturmu, zavíraly se brány a nejeden zeman byl od měšťanů zbit, z čehož ovšem vznikly dlouhé soudy a útraty i tresty.

Ačkoliv stav pohrdal stavem, nicméně nižší po vyšším opičil se ve způsobu živobytí a zvláště co do módy krojové a přepychu.

Vyšší stav vždy začal od nějaké módy cizinské; aby se pánům vyrovnali, popadli módu rytíři, až na ty zemany, kteří žili v ústraní se sedláky na venkově; ti ještě nejspíš staročeský kroj drželi, ale v napodobení panstva nejčipernější byli mladší měšťané bohatí. V době lucemburské přibyla k nám móda francouzská. Karel IV. sám obliboval šat dosti prostý, ale dvořeníné, šlechta, měšťanstvo a zvláště ženské pohlaví se chytali té módy. Ta móda zúžovala všecko, co se zúžit dalo; sukně ženská zúžena, její parukávy dolů visuté jsou úzké jako stuhy, mužské nohavice ani užší již býti nemohly a nadto šíří se bláznivá snaha parádníků, aby každá nohavice měla jinou barvu, nač se zlobí i v 15. století Chelčický. Vznikly také kabáty, šat po pás, kratičký to oděv mužský i ženský, spínaný mnohými knoflíky nebo šněrováním. Krejčí musil mladým parádníkům kabáty vycpávat, aby měly pěknější formu, což se Štítnému nelíbilo ani Husovi. Takový módní kroj viz na obrázku z rukopisu muzejního (Zrcadlo spasení). Kabátec panoval pak ještě po dvě století; zříš jej na obrázku, který představuje Šimona Lomnického, veršotepce, z r. 1594 a na obrázku z r. 1614, na němž týž Lomnický vystaven. Kabátec nezahyne ani potom, ale ztrativ rukávy, stal se otcem nynější vesty. Jenže v 16. století slušný člověk nesměl choditi v krátkém kabátci bez pláště nebo svrchního šatu, což stejno jako dnes, že lidé ve vestě po ulici nechodí. Proto také nejsou obrázky podávající Lomnického úplné. Tak, jak tu zobrazen bez pláštíku, na ulici ani do společnosti nesměl.

Není třeba dokazovat, že podle té módy francouzské oblékali se naši staří i v kroj starodávný, jehož ráz byl v dlouhosti a širokosti a v střídmých barvách.

V 15. věku dívky chodívaly po starodávnu prostovlasy, majíce na hlavě pentlíky, perlovce; vdané paní zavíjely si hlavu až i pod bradou. Ale francouzská móda popadla i ženské. Sukně, jež šity v jediném kuse od krku až dolů, zdloužily se u vlečky. Vznikly a dlouho držely se zvlášť u vyšších stavů ženské chomouty, to jest čepce s dvěma cípy a rohy. Roh byl kužel, z něhož vlál šlojíř, jakož zříti na obrázku z bible Kutnohorské z 15. století.

Francouzská móda vše prodlužovati a úžiti postihla i obuv ješitných lidí obou pohlaví. Natažena tak, že jí dáno jméno zobáků, špicí, nosů. Byly to zobáky u nás i v cizině tak dlouhé, že musily býti podkládány trepkami. (Viz obrázek.) Kdož nepřiklonili se k této bláznivé módě docela, učinili jí zadost aspoň potud, že nosili obuv obdloužní a špičatou. A když ty módy zbujněly všude po Evropě tou měrou, že už nebylo možno přemršťovati dál, stal se začátkem 16. věku návrat ke krojům jiným, širším, pohodlnějším. Zahozeny špice a obouvány střevíce krátké, ale široké. Zříš je na obrázku. (Život svatých Otců, 1516.) Všimni si také obuvi na obrázku (84) městského soudu českého. I ta nepěkná forma německá se u nás zalíbila, kterou má na tom obrázku posel, jemuž písař psaní podává. Je to forma obuvi u prstů velmi rozšířené, Němci jí říkali kraví huba. Kabáty prodlouženy, prosekávány na rukávech i na prsou a jinou světlejší látkou provlačovány; mužské sukně (jako naše převlečníky, svrchníky) i od mladých lidí oblékány zase (viz obrázek č. 155, Život svatých Otců, 1516).

Nohavice barvou merhované (mřížované) a šachované zůstaly lidem lehčího rázu, "žertéřům", ale i tovaryši některých řemesel rádi se strojili do barev rozmanitých. Byli to jmenovitě krejčí, na obrázku (145) zříme, že tak oděn byl i tovaryš mečíř v Německém Brodě.

Na počátku 16. věku ve Francii starodávné mužské nohavice rozdělily se ve dvě půlky, hořejší půle, jež sahala až ke kolenům, obdržela jméno "kalhot" z francouzského culotte, dolejší půle stala se punčochou; viz obrázek (111) literátů prachatických. Tento způsob, který dnes vídáš u těch, kteří jezdí na velocipédu, přerychle se ujal nejen u nás, ale všude v Evropě a potrval až do francouzské revoluce, kdy začali revoluční lidé nositi zase dlouhé nohavice, ale ne tak plasticky k tělu přiléhavé, jako naši staří mívali, nýbrž ony šeredné futrály, které nosíme po tu chvíli.

Skoro v stejnou dobu, co vznikl kalhot, i ženská sukně, jsoucí jediný kus od hlavy až do paty, rozdělena v životek a v sukni nynější podoby. Z Němec přijaty u nás birety jako mísy. I ženské je nosily.

Od polovice 16. století vyšší stavové začali oblibovati módu španělskou a brzy líbila se alespoň některým kusem i měšťanům. Pravá móda španělská byla prkenná, ztuhlá. Kabát zase zkrácen a nadit koudelí. K němu vymyšlen kratičký pláštík. Kalhoty zkráceny a dána jim forma bubnů, z té příčiny musily punčochy krýti zase skoro celou nohu. Vznikly pletené, hedvábné, harasové i jiné punčochy dlouhé. K té módě nehodil se dobře meč, i vymyšlen rapír.

Ohyzdnější byla španělská móda u našich paní. Vznikla prkenná šněrování, sukně kladena na obruče velikých průměrů, "kortukál" i "partykál" (krinolína 19. století). Kněz Štelcar r. 1588 líčí, že mají paní partykál ve způsob zvonu, na němž leží sukně divně premovaná, drahým kamením a jinými věcmi krumplovaná; mnohé panny a paní na sebe naberou sukní, že sotva v tom se obrátiti mohou. Jen podívejte se na obrázek panny šumné, nádherné, jak se strojila asi kol r. 1600. A ta panna v knize Paprockého zobrazená nemá kortukál ještě ani největší.

Všimněte si, že má několikerou sukni, a čím spodnější, tím nádhernější, v jedné ruce drží šátek (facalit), v druhé oháňku (vějíř). U sukní zase obnovili vlečku, té říkali staří "vlak, sukně s vlakem". Od druhé půle 16. století ujaly naše ženy módu nositi i na ulici zástěrky. Arci byly to zástěry honosné, pěkně vyšité, parádní. Z cizích mód dosti obecně ve všech stavech ujalo se okruží čili krejzl. Byl to obojek plátěný s třepením, s krajkou, nabíraný, dvojnásobný i trojný, škrobený. Začal se ke konci panování Ferdinanda I., a to velmi skromně. Ale v době krále Rudolfa již obojky rostou, takže musí býti drátěnými podpínadly podporovány. Mravokárci zvali je "čapími hnízdy". Na obrázku (82) v radě třebenické jen dva konšelé z dvanácti hoví nové módě, ale okruží jejich je maličké. To byli mladoboleslavští sousedé větší parádníci. Na obrázku (121) z pěti mužů, kteří r. 1572 přijímají svátost, čtyři mají okruží, sic ještě střídmé, ale patrné. To snad zavinila blízkost Prahy. Kterak vyrostlo okruží do r. 1585, to zhlédněte na obrázku (119), na epitafe Střížkově. Naposled vizte (111) literáty prachatické z r. 1604, ti už mají krejzle, které naprosto neslušejí; současná panna však na obrázku (156) má krejzl největší.

Nebudiž však zapomínáno, že podle každé módy cizinské u nás vždy držel se poctivý kroj obdloužný - jmenovitě u lidí vážných a starších. Byly to dlouhé svrchní sukně mužské a šuby kožichové, jak je zříme na obrázku (110).

Ale už v touž dobu hlásila se proměna. Móda zase dospěla vrcholu, změna tedy nutná: krejzl se zjednodušil, jak zříti na obrázku (150) Lomnického z r. 1614, a pak položil se na ramena.

Také vlasy českých lidí městských a vousy podléhaly módě. V 15. století muži bývali o vlasech dlouhých (často s chocholkou uprostřed, jako zříti na obrázku). V 16. století naši mužové oblibovali "pačesy" do čela. Když způsobu pačesového vyšší stavové zanechali (po 1540), držel se potom u měšťanů a sedláků dlouho. Děvčata v obou stoletích bývala nejraději prostovlasá, toť bylo jich panenské právo. Ženy v obou stoletích však vlasy kryly všelijak. Matróny obyčejně zavitím kmentovým nebo jen sprostným plátěným. (Viz obrázky č. 119, 126, 151.)

Že Čechové na sebe brali ochotně cizí módy, na to naříkali mravokárci přes tu chvíli slovy ani ne vždy zdvořilými. Obyčejně mínili, že pod nebem není národu, který by se v oděvu častěji měnil a potvořil jako Čechové. Ale to nebylo spravedlivé, od Gibraltaru až po Vislu všickni národové vedli si tak jako Čechové. Ostatně čtoucí již postřehl zajisté, že jen některá móda popadla všechny naše lidi, jiná držela se jen bohatších vrstev. A naši lidé městští byli za oněch dob namnoze velmi bohatí.

A poněvadž tehda nebyl znám princip moderní, že peníze musí uložením v spořitelnách, v akciích a jináče vydělati již samy o sobě zase peníze, skoro nezbývalo bohatým lidem nic jiného než oddati se kulturnímu, uměleckému přepychu, kupovati si z drahých kovů nádobí, na sebe navěsiti šperků, zvelebiti zevnějšek i vnitřek svého domu. Nelze vypsati všecku zlatou a stříbrnou parádu a hojnost v prstenech, pásech, v řetězích již v době gotické, a jestliže v 15. věku, v němž dlouho vládla z husitské zbožnosti prostota, naši lidé tu a tam odepřeli sobě něčeho v přepychu, v 16. století nahrazovali to. I na mužské klobouky dostaly se zlaté šňůry a pozlacené kytky a peří drahé.

Kterak měšťané brzy po vojnách husitských nešetřili peněz při stavbách svých domů a kterak sobě v 16. století přestavovali domy nákladně na vlašský způsob, o tom byla řeč již svrchu. A což uvnitř domů! Světnice dávali sobě ozdobně táflovati vyřezávanými lištami, tabulemi, stropy, pokud neměly gotického žebroví, kryli uměle zhotovenými čtverci, malovanými prkny a trámy. Všecko nářadí musilo míti pěkný vzhled, bylo malováno a prokládáno; i hrnčíř přinucen, aby byl umělcem stavitelským i sochařským při velikých kamnech, na jejichž kachlích mimo Adama a Evu bývaly v 16. století kusy mytologie řecké, scény z bible a ze života, sv. Jiří se saní, husitský kalich, Meluzína, český lev. Na policích a římsách v světnici hospodyně vstavila pro pochlubu malované mísy, talíře a džbánky, benátské sklenice, nádobí cínové a z kovů drahých. Čím blíž ke konci 16. věku, tím víc knih pevně a ozdobně vázaných, tím víc všelikých obrazů umělecky malovaných, zvlášť podobizen, vyskytuje se v bytech měšťanských.

Lze úhrnem říci, že veliký byl počet našich předků, kteří peníze své vkládali v díla umělecká a na okrasu a potěšení tohoto života. Ale ovšem, poněvadž byli a jsou lidé povahami svými nestejní, vždycky se v tehdejší společnosti městské vyskytl ten onen bohatý soused, který nedal nic, nekoupil nic, vždy raději stříbrné groše schoval v hrnci a ve džbáně v tajné místo, do zdi pod podlahu a jinam, kdež to lidé po jeho smrti našli nebo ještě dnes nacházejí.

Byli-li naši měšťanští předkové pochváleni, že štědře podporovali umění, umělecký průmysl pro ozdobu svou a svého domu a bytu, projevuje se po stránce veřejných zájmů ve všech stavech veliká opatrnost, ba dokonce i lakomstvo. Vždyť hlavní příčinou nezdaru obou povstání českých proti králi (1547, 1618) bylo, že stavové nechtěli hnouti měšci; vítěz potom nalezl všude peněz dosti. Než přesto vždy se lidé našli, kteří měli smysl alespoň pro sociální veřejnost v městě samém, což se jeví nejvíc v tom, kterak snažili se ulevovati bídě chudiny. Bezpočetné jsou peněžité odkazy na jídlo a šaty chudých lidí, odkazy na to, aby chudým občas vytopena byla lázeň, aby jim byly myty hlavy a v lázni aby se jim dostalo drobet piva, a to vše "pro Bůh" a za duši odkazovatele.

V 16. století tu a tam některý dobrodinec odkázal obci peníze, aby chudí lidé, kteří dětí mnoho mají a statku málo a živiti se chtějí prací rukou svých, z těch peněz byli zakládáni - tož tedy první záložna u nás. Zvláště mnoho záloženských odkazů mívaly řemeslné cechy. Pražský měšťan Matouš Zbytek r. 1560 všecko své jmění odkázal radě staroměstské, aby bez úroků půjčovala těm chudým, kteří by sobě chtěli založiti živnost, ale nejsou ani opilci ani marnotratníci. Kdyby konšelé s tím pokladem hospodařili špatně, měl dodán býti dvěma městům venkovským. A zase v Novém Městě r. 1605 odkazuje kdosi, aby zakládáni byli chudí tovaryši, kteří by neměli košile nebo střevíce. V Hradci Králové r. 1615 zakládá měšťanka Altmannová záložnu na pomoc řemeslníků při zakupování surovin - a tak na všecko, co mohlo bolet chuďasa řemeslného, vzpomínali dobří lidé.

Od starodávna stavěny z odkazů měšťanských špitály zestárlým a chudým lidem. Těch odkazů, které činili bohatí lidé, bylo někdy naposled tolik, že špitál mohl k výživě chudých koupiti grunty a byl zámožný. Byla města, že chovala špitálníky i v několika špitálech. Dorota Hroznová r. 1612 v Praze založila špitál dokonce pro chudé žáky a nemocné vdovy. Někde ovšem špitálníci měli stravu hubenou, jinde měli jen byt, ostatek si musili vyžebrat.

Žebrání bylo v oněch dobách v městech řádem spořádáno a nemělo ostudy jako dnes. Oprávnění žebráci byli přikázáni ke kostelu určitému, kde směli žebrati, ležíce třeba na peřině na zemi. I ve věži pražského mostu leželi žebráci. V Kutné Hoře již r. 1443 měli žebráci kostelní a jiní svůj cech.

V Praze bývali žebráci domácí i cizí v 16. věku občas shromažďováni a tříbeni; kdo mohli pracovati, jsou vytříbeni, vyloučeni, ostatním dána známka, na kterou směli žebrat. Od každého města přicházeli přes tu chvíli chodci neboli žebráci cizí a velmi pestří a jest pravda, že dostávali hojně almužny svaté, ale měšťané chtívali viděti napřed listy fedrovní. Přicházeli žebrat vojáci propuštění, poutníci z daleka, pohořelí měšťané cizí, knězi chudí z Uher, malomocní jdouce do Karlových Varů, zajatci turečtí, žebrajíce na své vyplacení ze zajetí, zemané, kteří o všecko přišli. V Lounech r. 1520 i nějací mniši z Indie si požebrali. Přicházeli také lidé s falešnými listy a se strojeným mrzáctvem. Těm šlo o hrdlo. Když takového oběsili, dali mu na prsa onen falešný list.

Zlatá doba měst naplněna byla zbožností, v 15. věku obecnější, upřímnější, v 16. ustydlejší a již ne obecnou. Všecko denní konání v rodině i v úřadě začínalo se modlitbou. Nežli šli konšelé do rady, pobyli u mše v kostele nebo v radniční kapli. Žáci začínali ve škole od modlení a před třetí hodinou dopoledne modlili se zase. Když bratří čeští získali vliv u věcech veřejných, i sněm český začínal se zpěvem zbožným, jejž stavové vykonali na kolenou klečíce. Ale již byli mezi nimi lidé, kteří se tomu posmívali. Často se čte zpráva, že hosté v hospodě si zpívali zbožné písničky při pivě. Neděle svěcena někde tak přísně, že nedovoleno ani v kuželky hrát. Arci přibývalo lidí, kteří pro nesvěcení svátečního dne byli zavíráni.

Vedle zbožnosti všeobecnou vlastností u nás a všude jinde byla pověra. Pověrečni byli vzdělanci všech vrstev a stavů a ovšem i sprosťáčkové. Pověru provázely dobré i zlé úmysly. Když se stavěl dům od základu, vpravili do něho živého tvorečka nebo vejce s úmyslem, aby dům byl pevný. Když se dítě narodilo, prorokovali mu osud i povahu z postavení hvězd; i o lidech nemocných a jmenovitě těch, kteří trpěli padoucnicí, věřili obecně, že jsou posedlí zlým duchem, a ten byl z nich vyháněn zaklínáním a říkáním všelijakým. Také jiné nemoci vyháněny. Pán nepán věřili pevně, že zlý člověk může kostmi, vlasy, kouskem košile, jehlou, kterou šit byl rubáš umrlému, rozmanitým kořením kouzelným způsobiti, aby druhý člověk schnul a zhynul, nebo aby aspoň na časy pozbyl rozumu a zešílel. I vylitím vody zvláště strojené a zaklínané mohl člověk býti uveden v nemoc, když takovou louži překročil. Slavný slévač Jaroš, od něhož kašna u Belvederu, žaloval svou kuchařku, že svými kouzly ženu jeho připravila o rozum a že i doktoři o tom tak soudí, že nemoc její není přirozená, než že jest jí uděláno. Věřili, že může se koním učarovati i kravám. Ale i tomu věřili, že táž osoba, která učarovala, když ji pohnou prosbou nebo penězi, může odčarovati a napraviti.

Čarodějníci, kteří uměli čísti, mívali k čarám knížky s texty a kouzelnými říkáními; a což uměli se chlubiti uměním kouzelným pastuchové a rasové a často i starožitné ženy. R. 1555 v Kouřimi pravil pastucha, že ďáblové ve způsobě vlků uměním jeho lidem dobytek dávili, a r. 1591 vypravuje na Táboře stará žena jakás, že přelévala hlavou člověčí vodu a tou vodou sušila lidi, s kterými se pohádala, dva prý umořila i kuchařku, která jí byla nadala chromé baby.

Svrchu při soudě řečeno, že u nás v zlaté době zacházeno s čaroději daleko mírněji a rozumněji nežli v Němcích, kdež ihned s chutí sahali takovým bláhovcům na život; uvedeno, že náš český kněz Štelcar, předhoniv svou dobu, vytiskl v knize, že čarodějnice samy o sobě nic nedovedou (1588). Ale i ten osvícený Štelcar psal rok po tom, že v mrtvém těle jedné paní seděly dvě žáby, kdo by byly než ďáblové? Byl pověrou za onoho času takřka všecek vzduch naplněn.

O výchovu dětí svých měšťané starali se přemnozí velmi pilně. Nebylo-li v městě dostatečné příležitosti k tomu, děti vyslány přes pole s nemalými útratami. I děvčata posílána na výměnu, aby se v cizím městě učila šití, počtům, mravům a zbožnosti. Jinač bývaly děvčatům vzorem matky, z nichž většina bývaly rozšafné hospodyně, vládnoucí v domě obyčejně i manželem svým, přestože tehdejší doba pokládala ženu za "pohlaví mdlé". Dům a v něm kolovrat byl i urozeným paním svatyní a trůnem. Tu domohly se praktické rovnoprávnosti se silnějším pohlavím.

Rozumno bylo, že nejeden otec naroveň kladl vzdělání k řemeslu jako vzdělání školské. Takž se dostávalo množství mladíků do praktického života, ač nelze popírati, že vždy bylo ještě dosti synků, kteří se toulali po školách, majíce k praktickému životu nechuť. Jináče byla výchova dětí v tvrdším ovzduší tehdejším tvrdá. Metla a hůl stále visely na zdi, aby děti je měly na očích. Přesto však také dosti bylo rodičů, zvláště matek, slabých, které dítkám ponechávaly všecku zvůli. Z takového vychování vycházeli oni prázdní synkové bohatých rodičů, kteří byli na tomto světě jen pro ostudu. Někdy takové nekalé kloučky toulavé a bouřlivé sami konšelé byli přinuceni trestati, ale jindy zase zavírali oči pro známost s pány otci.

Přísní rodičové žádali od dětí neobmezenou uctivost. Otci bylo říkati "pane otče", matce "paní matko". Neposlušnost u dospělých dětí trestána nejednou vyděděním, jakož o tom dosti zachováno posledních vůlí i dost zapsáno soudních žalob, podaných od synů a dcer po smrti rodičů.

Za zvláštnost oné doby lze pokládati všeobecnou snahu vychovati lidi k slušnému, pěknému chování. Řády slušného chování dostaly se do škol, kde jim učeno; dostaly se do tovaryšských sdružení řemeslných, dostaly se i do statut cechů mistrovských, všude mladým i starým přímo nařizováno, kterak se chovati, aby byl člověk milý a příjemný. Rady dotýkaly se všelikých způsobů a nezpůsobů, které na pohled jsou malé váhy, ale i na dnešních lidech vidíme, kterak jsou nechutný. Řády například zapovídaly, aby žádný nevskakoval v řeč mluvícím, aby, chce-li mluviti, neřval, aby nos vytíral ne prsty, ale šátkem odvrátě se, ze zubů aby vybíral zbytky jídel páradlem, a ne nožem, nože ani lžíce aby neolizoval, aby při jídle nehledal kosti zuby, aby nemlaskal, aby nepil jako kůň srkaje, aby si neutíral nos do ubrusu atd. Řemeslníci měli nadto své zvláštní řády slušnosti. Mistrům ukládáno, aby do schůze chodili v slušném šatě; dokud se jednalo, nesměl mistr šprýmovati, trestán byl, kdo neposlouchal, když se mluvilo, trestán, kdo mluvil věci zbytečné, bezpotřebné (bože, co by dnes bylo trestů na to!), trestán, kdo druhému našeptával, kdo s řečí vyrazil dřív, než na něho řada došla, když by mluvil sedě (měl státi). Tovaryš nesměl do schůze pouze v kabátě, musil míti plášť a obojek, plášť ne na jednom rameni furiantsky, ne bez bot, nesměl na stůl naléhati, libovolně bez dovolení od stolu vyvstávati, při soudě cechovním hlavou vrtěti, konvicí klapati; byl trestán, vylil-li piva víc, než co dlaní přikryl. Když tovaryš nechtěl držeti se slušných mravů, mistři ho odsoudili k tomu, aby se provandroval a jinde nabyl lepších móresů, což není prostředek špatný.

K ušlechtilým způsobům tehdejší lidé připínali při rozličných příležitostech nemírnou obřadnost s mnohými zbytečnými řečmi. Což to trvalo, než přátelé, byvše k nějakému jednání vysláni, vyřídili, proč vlastně přišli. Několikrát vždy po čtvrt letě musil tovaryš oznámit v schůzi, že chce být mistrem. Univerzitní ohlášky podle renesanční módy byly vlastně hotová historická pojednání, ačkoli to, oč šlo, mohlo se říci dvěma řádky. Všude a při všem ceremonie a tuze mnoho řečí.

Nelze pochybovati, že většina lidí měla slušné chování, ale té výtky nelze našich ani jiných evropských lidí 16. věku zbaviti, že byli rvaví. Je těch případů v soudních knihách příliš mnoho, aby jich badatel nemohl neviděti a za ráz doby nepočítati. Rvali se doma, v hospodě, na ulici, na silnici nejen měšťané, ale i rytíři a urození páni. Lazebníci čili barbíři (chirurgové) všech měst mívali s ranami bodnými a sekanými přečasto práci a výdělek byl jim z toho největší. Pro málo, pro slovo, a již byli v sobě! Například r. 1579 seděli koželuzi v hospodě na Poříčí v Praze. Vešel host a bez příčiny prý vrazil do jednoho z koželuhů; z toho bitva tak zlá, že jednomu potom lazebník osm kostí z hlavy dobýti musil. Hněvníci měšťanští volali na sebe do oken, vyzývajíce se k souboji: "Sejdi dolů, jsi-li dobrý své mateře syn, aby zbraní ses se mnou pokoštoval."

Řvavost tehdejších lidí snažili se konšelé krotiti jednak tím, že některá místa prohlásili za pokojná, a to tak, že se do nich se zbraní nesmí anebo že vyšší pokuta na to, kdo by tam zbraň tasil. Takové místo byl rathouz, most, trhy aj. Jednak konšelé snažili se soudem a pokutami mírniti rvavou bujnost mladých i starých. Někdy zavřeli jen toho, kdo začal, i když byl bit. Jindy zavřeli všecky, kdož byli přítomni, aby je podruhé zašla chuť k bitvě. Jen tenkrát zavírali pouze jediného rváče, když před rvačkou bral všecku odpovědnost za rány na sebe, volaje: "Bijte na mé na všecko!" Ale zdá se, že řvavost přece jen zase podporovali tím, že mohl rváč ránu uštědřenou zaplatiti, podle toho, jak se s raněným smluvil o ránu, o strast, o léky a lazebníka. Jen tehdy, když nebyl s to, aby zaplatil, nastupovalo biblické právo "odměnné": za useknutý ve rvačce nos kat uřezal nos; za ochromenou ruku odňal rváči ruku, jak se čte v jednom pražském orteli r. 1559: "Poněvadž Albrecht ze Slavkova beze vší příčiny Jindřichu ruku uťal a oudu jednoho z předních, kterýž od Boha člověku k dobývání chleba jest dán, ho [zbavil], pro takové ruky utětí podle práva odměnného ruka jemu uťata býti má."

Naši staří, když je popadl hněv, ulevovali sobě velmi rádi a hned nadávkami. Měli nadávky svého výmyslu, nejčastěji je brali z říše živočichů. Z nadávek, vyčítajících mravní úhonu, nejhorší byla "lháři, v hrdlo lžeš", kterážto nadávka, když ji Češi tak těžce vážili, dobře svědčí o jejich pravdomluvnosti a tudíž mravnosti. Některé nadávky však přijali od sousedů Němců a příchozích Vlachů. Od Němců přijali slovo "šelma", které bylo zlou nadávkou, ale proběhem doby ztratilo to slovo ostří skoro všecko, a dnes je "šelma, šelmička" skoro lichotkou. Od Vlachů vzato slovo "bestia", jež si Čechové zčeštili na "beštak". V době Rudolfově se u nás vyskytuje vlašské klení "od svátosti", od sakramentů. Co si prvotně při tom myslil zlolajce, to vysvítá z klení Němce Bruna v Budějovicích 1591, jenž volal komusi, "aby tě boží sedm sakramenta neboližto svátosti vzaly". Klna tak zlolajce dnes sobě na svátosti ani nevzpomene. Jeden chlapecký nezpůsob stal se v 16. století zvykem těch, kteří chtěli drážditi a nevážnost k druhému projevovati. Oni bekali. Otevírajíce ústa říkali "bé", jako by chtěli říci "ty hloupá ovce". Člověk dnešní ani nechápe, že takové neslušné dětinství za oněch časů i páni vyšších stavů provozovali.

Naši staří bývali rádi veselí. Toužívali po zábavě, což jest snaha ovšem přirozená, zábava jest nutnou změnou všedního života a práce. Zábav bývalo co do počtu i rázu svého daleko méně nežli dnes, a čím se bavil předek upřímně a k čemu se sbíhalo všecko město, tím by se smlsaný potomek dnes pranic nepohnul. Některé zábavy držely se výročních slavností a svátků chrámových. Už to, že o vánocích chodíval "kaleš" se spolužáky po domech a tropil veselé kousky, bylo zábavou městským lidem. O velikonoci ožily domy i ulice městské mladíky, kteří ozdobenými pruty šlehačkou, mrskačkou honili a šlehali děvčata po celý den.

Zábavou o velikonoci bylo i veřejné požívání beránka. Konšelé tak činili na rynku, pražští jedenkráte i na ledě vltavském. O letnicích konány slavnostní střelby za branou. Spolky střelecké střílely z kuší k dřevěnému ptáku, a který střelec se osvědčil nejlepším, tomu panna podala dar neboli cenu a byl na celý rok králem. Občas střelci městští pořádali i střelecké závody s cizími pozvanými.

Za velikého sběhu diváků páleny ohně o sv. Janě Křtiteli i také na počest mistra Jana Husi, při čemž v Praze trubač z mostní věže troubil a z mostu stříleno z velikých pušek (1517).

Posvícení slaveno všude velmi šumně všelikými zábavami, zvláště tancem.

V konec masopustu byli zábavou maškaři po městě i po domech chodící a bakchus vycpaný, jenž nakonec po učiněném přelíčení jakožto zástupce rozpustilého masopustu byl k utopení odsouzen.

Zábavou v Praze obyčejnou byla nedělská představení šermířů. Ty zápasy, na dvoře některého domu strojené, řídil cech nožířů, ale zápasili šermíři domácí i cizí kteříkoli. Obecenstvo sedělo na pavlačích i stálo kolem jeviště.

Také obyčejnou zábavou i v soukromí bývalo honění ke kroužku - člověk rozběhnuv se, měl visutý kroužek nabrati holí. Věc prostinká, ale oblíbená.

Řidčejší zábavou bylo studentské divadlo, na venkově české, v Praze obyčejně latinské. Diváci děj pochopili, neboť ho znali z bible. Nejvíc diváků jezuité přilákali do Klementina, neboť jezuité, majíce od vysokých pánů podporu, uměli divadlo vystrojovati šumněji nežli česká univerzita.

To není jen českou vlastností, když staří oslavovali kdejakou slavnostní případnost mnohým jídlem a pitím. Tenť zvyk byl všude a nevymřel do té chvíle, jenže dnes i hojná hostina bývá pořádána s jakous jemnou vybraností, kdežto naši staří stoly přeplňovali pestrým množstvím krmí, ač nelze popírati, že při hodokvasech vznešených kuchař přece přemítal, která jídla po kterých mají následovat, aby žaludek obtížení svého hned nečil. Při hodokvasech měšťanů pojednou vstaveno na stůl množství mís s krměmi masitými v polévkách, na každé míse byla vidlice veliká, kterou si hosté brali kusy z mísy na svůj talíř. Na talíři pak pracovali nožem a prsty, malých vidliček nebylo. Když hosté byli hotovi, přinesen druhý přínos. Zase množství mís vstaveno na stůl s pečeněmi. A tak se opakovalo - když se řekne hostina o třech stolech, tedy je to mís plných při skrovnosti aspoň do padesáti. Tak se jídalo o svatbách, křtinách a svátcích, o posvíceních i o pohřbech. Ale i k všedním obědům lidé tehdejší všech stavů jídali víc, než dnes obyčejno. Hospodský oběd v Praze r. 1562 záležel v šesti krmích. Pan Jiří z Lobkovic, když byl r. 1605 vězněn, dostával k obědu i k večeři po šesti jídlech, jakž byl zvyklý. Tovaryšům pekařským v České Kamenici r. 1483 určeno dávati k jídlu sedm kusů masa nebo ryb, příkrm a 2 peníze na pivo; večer 4 kusy masa nebo ryb a 1 peníz na pivo. To se ví, že jinde nebylo jináče. Očití svědkové cizí, kteří v Čechách pobyli, vypravují, že Čechové jedí mnoho, i obyčejný lid v poledne a večer sotva méně než čtverou krmi pojídá.

Za sprostné jídlo nejobyčenější sloužil hrách, čočka, pohanka, mrkev a jiné zeleniny, jimž všem společně říkáno vaření. Také mouka sloužila k šiškám, nudlím, plackám, koláčům jako teď. Rejže byla vzácnou, drahou mlsotou a dávali ji skoro jen k hodům. Zato herynk svým množstvím a lácí zastupoval dnešní brambory. Všude a v každý čas ho jídali i pečeného. Hovězí maso nebývalo vždy lacino. Na počátku 16. století 5 peněz libra, na konci až 10 krejcarů, toť silou našich peněz od 40 haléřů po 2 koruny. Měšťané masa pojídali mnoho. Také zvěřina se do měst dostala někdy. Ze zvěřiny jídány i veverky i medvěd. Zajíc byl drahá věc. R. 1510 stál 23 grošů, tož jako našich 5 korun. Z ptáků jídány i hrdlice a vrabci a bohužel též zpěvní ptáčkové všickni. Ryby bývaly oblíbeny. Úhoře se však báli, že je nezdravé jídlo.

Masa všecka bývala buď vařena v jíše, buď pečena na rožni, buď stloukána a zsekána do šišek. A přečasto strojena sladce. I do smaženého kuřete dávali med. Cukrem sladili málokdo, byl drahý, neboť jej vozili ze zámoří. Postní jídla maštěna olejem lněným, makovým, dřevěným. Ale nechutnal nikomu. Proti dnešku - a toť ráz kuchyně starých - kořenilo se všecko nad míru moudrou. Do některé krmě nasypány všecky druhy koření.

A to bezpochyby svádělo k nemírnému pití tehdejšímu. Butzbach, Němec, jenž v 15. století trávil v Čechách mládí své, vypravuje ve svých pamětech, že Čechové mnoho jedí, ale nepijí tolik jako Němci. V 16. století píjel obojí národ stejně. Bylo tu dost lákadel, pivo české slulo blahoslavené, vína domácího bývalo hojně a na konci 16. století začali páliti kořalku z obilí, čímž její výroba rozmnožena; dokud pálena ze zkaženého piva nebo vína, nebyla škodná, od konce 16. století stala se nápojem prokletým. Mnoho lidí našich 16. století posedla vášeň pijanská, která každého, koho posedá, na zdraví ničí dosti brzo.

Jináče o zdraví své jednotlivci pečovali úzkostlivěji nežli konšelé o zdravotnictví všeho města. Vlastně nesmíme jich pomlouvati, rozkazů o čištění vydávali dost, ale tehdejší prostředky nestačily a lidé také ve všem neposlechli, nepokládajíce smrduté strouhy před domem, hnoje na dvorech a na ulicích, latríny přeplněné za nic tak škodného. Tudy pocházely z nečisté vody časté "hlavní nemoci" (tyfus) a jiné nemoci nakažlivé, které brávaly na sebe ráz moru. Jednou to byl kašel, kterým lidé hynuli, častěji to byly hlízy, které se na těle tu a tam vyvrhly, někdy neštovice.

Ovšem lidé i učení sváděli mor nejspíše na zlý vliv hvězd. Bohužel někdy byl příčinou i hlad, když v neúrodných letech lidé jedli otruby, žaludy, kůru a zahozené maso. Což málo platná byla obrana tím, že do města nepouštěni lidé z kraje a z města nakaženého. Židé jsou ihned zavíráni do svých ulic, trhy zapovídány, i hudby a tance, nařizováno čistiti peřiny a šaty, vykuřovati byty a domy, zasypávati hroby na hřbitovech, které byly v městě, zakazováno prodávati nezralé ovoce a houby. Také rozněcovány ohně na ryncích pro vyčištění povětří.

V domech v dobu morní páleno kadidlo, růže, skořice, kamfori, sosnové dříví, jalovec. Lidé bohatí drahé prsteny se zázračnými kameny věšeli si na hrdla, hospodyně vařily lektvaře dle všelijakých návodů; zajímavo, že mnozí pili vodu jen svařenou, ač nevěděli tenkráte nic o bacilech. Někdy a někde dům, kdež umřel kdos morem, zapečetěn, aby lidé nemohli ven, a označen znamením, aby se mu lidé vyhnuli. Ale když z toho vzešly strachy po městě, omezeno zapečetění jen na pokoj, kde nemocný pobyl. Šaty po nemocném nebyly spalovány, nýbrž po moru zase oblékány.

V obyčejném živobytí měšťané snažívali se udržeti zdraví častými lázněmi. V každém městě měli lázeň a někde i tři, čtyři; v těch lázních myli se lidé v teplé vodě, pařili se v lázni "poticí" čili parní. Lazebník páru vzbuzoval rozpálenými železy nebo horkými kameny. Řemeslníci mívali ve svých statutách povinnost aspoň za 14 dní jednou čistiti se v lázni.

Druhý prostředek nemoc předejíti bylo pouštění krve dvakráte za rok, v dubnu a v září. Lazebník baňkami pouštěl krev řídkou, tlustým lidem pouštěl hrubším nástrojem, pušťadlem. Obyčejně otvírali krevnou žílu na rameni, ale také jinde na těle, dle toho, nač sobě člověk stěžoval.

Když přišla nemoc, první vzata na pomoc zkušenost, kniha lékařská a herbář, který mívali v onačejších domácnostech v 15. století psaný a v 16. tištěný. Hned také volána bába žehnačka, zaklínačka. I když volali lékaře, bába žehnačka zažehnávala po straně, aby výsledek byl jistější. Dopouštěli se toho bláhovstva i vysocí a urození páni. Lékařem byl v městech především lazebník (barbíř); byl sic na rány (lékař ranný), ale lazebníci hojívali též nemoci vnitřní všelikými traňky a prachy (prášky), ať se zdařilo, ať nic. Mimo lazebníky a apatykáře, kteří rádi pomáhali nemocnému lidstvu nejen svými lektvary, ale i léčením, byla nepřehledná řada všelijakých lidí obojího pohlaví, kteří oddali se "svobodnému umění lékařskému", hojili všecko všudy. Zvali se bez ostychu lékaři a lékařkami. K tituli tomu přišli obyčejně tím, že s prvním člověkem, kterého se jim podařilo vyléčiti, přišli na radní dům a tu za plat vyprosili sobě úřední svědectví, že toho a toho lékařsky vyléčili. S tím listem pak se oháněli a hojili všecko. Někdy ovšem se hojení nezdařilo, pacientu sdělána škoda a lékař zavřen do šatlavy. Vyšed však, otřepal se a hojil jinde a dál, získávaje nová a nová vysvědčení ovšem té ceny, jako dnes jsou vysvědčení o působení zázračných léků.

Pravých doktorů medicíny se vzděláním univerzitním bývalo všude poměrně málo. U nás nebylo v 15. a 16. věku fakulty medické, medik byl nucen jíti do ciziny a to byla věc drahá. Lékaři i doktoři, než dali se do léčení, obyčejně učinili s nemocným smlouvu o zaplacení. Léčení tehdejší dalo se hlavně odvary bylin nejrozmanitějších, roztlučenými nerosty i zvířecími látkami, vpravenými do pilulí a prášků. Dávalo se pro pocení a velmi často lektvaře (electuaria) "život otvírající", purgirující. A aby nemoc byla rázně popadena, podáváno vždy několik léků najednou o předlouhých receptech apatykářských a často tak nechutných, že sami učení doktoři uznávali, že s těžkostí který člověk neduživý jest tak zmužilý a žaludku záživného, aby mohl jich užívati bez ošklivosti a stýskání.

Když bylo zle, nemocný naveden k tomu, aby dělal kšaft čili poslední vůli, neučinil-li ji už předtím za zdravého života. Přišli páni z radnice jako svědkové, s nimi písař a nemocný mluvil k péru. K umírajícímu přišla žehnačka a obnášela postel svěcí hromničkou, nedala-li by se smrt odehnati. A když umřel, přicházeli sousedé a sousedky loučit se s mrtvým a tu noc modlily se zjednané ženy u mrtvoly, obyčejně na zemi složené. A hned nazejtří - tedy druhého dne - býval pohřeb.

Bohatí lidé mívali pohřeb šumný. Byla v tom lidská pýcha jako dnes, jenže formy byly jiné. V Praze zvonilo se při několika kostelích, z několika škol žáci, kteří o nebožci snad jak živi neslyšeli, šli na pohřeb, arci ne zadarmo. Za koho zaplaceno v Praze průměrně 50 kop grošů míšeňských, ten uložen pod podlahu kostela, jiný pochován - čili jak říkali "schován" - na hřbitově do prachu země, aby tu očekával svého vzkříšení o soudném dni.II.
Marinka

Vale lásko ošemetná!
Adieu! - Lebe wohl!
Stará píseň;1 má známou notu. 
Ouvertura
"Vzešel máj! Hlubokých muži želů!
    tvou proč bledost ještě kryje tvář?
    V přírodu jdi, - zlatá slunce zář
    růže lícím, poklid vrátí čelu!"
Vyjdu v slunce. Nad luhy zkvětlými
    na západu jeho zář se skvěla;
    i tvář má se v jeho lesku rděla,
    zdobená co růžemi novými.
Sklesna v prach za sluncem rozstru ruce;
    borů šum, slavíka klokotání
    k němu nesou mojí touhy lkání;
Konec zdál se blízký mojí muce.
    Zašlo slunce. Tma splynula šedá,
    a má tvář jak jindy byla bledá.
Dějství první
Máji! o máji! - krásný máji!! - V obejmutí tvém plesá znovu živoucí země! Však běda, že žádný cit tak čistý není, aby nebyl smíšený s citem sobě odporným! - Jako v potěšení pocestného, vidoucího ponejprve rozkošnou při cestě své krajinu, se mísí žalost brzkého s ní rozloučení; jako v sladkost prvního políbení ihned hořkost posledního vplyne: tak i při vší radosti a plesu země z příchodu tvého, krásný máji! tvář její jeví smutek a bol brzkého s tebou se rozestání, a srdce mé jí co ozvěna zhluboka odpovídá! - - 
Jaké to hemžení lidstva rozličného? Strakatý ženský šat míhá se temným oblekem mužským. - Vpravo vlevo pozdravování a poklony. - Kanálská zahrado!2 tvá sláva znovu se zdvihá obživlými stromy; krásotinky pražské znovu k obvyklým se do tebe hrnou schůzkám! Tuto hrdě si vykračuje dáma v opéřeném klobouku po boku štíhlého jonáka, zakrucujícího si mladá, krátká vousiska a řinkajecího dlouhýma ostruhama, které u večer po návratu odsud mnohá ženština proklínati bude, svlíkajecí se z jediného svého svátečního šatu; dále ještě hrději se prochází nějaká paní děvečka ve velikém čepci po straně vojákově; zde zas hustým tlumem se tlačí, malinkou hlavu vstrčenou majíc v ještě větším děveččina čepce klobouku, městská dcerka s řeznickým tovaryšem, ohlížejíc se za davem študentů, který se za dlouhou řadou nastrojených dívek valí. Právě podle vůle své v největší tlačenici dostíhnou študenti řadu dívek a jedenkaždý z nich považuje se za šťastného, jestli aspoň o šat neb o ruku své milenky lehkým dotknutím mohl zavaditi. - 
Jaké to hemžení lidstva rozličného? - A nad celým tímto sborem láska rozprostírá peruť svou, jako hudba, po celý den uprostřed rozlehlého místa před kafírnou hrající, poslední názvuk nad obsazenými stoly; jako jasný večer, růžové červánky nad zelenými zahrady stíny po přešlém, parném dni. 
Ruka mne bolí od smekání klobouku; poodejdu stranou ze sklepení stromoví toho pod modré klenutí večerního nebe. - Jsem sám. 
Nad polouschlou travou širokých mezí zní melancholické bzučení večerních much; slunce zachází za temnozesinalý Petřín. Šumot zahradou se procházejících jen co dalekých hučení vod se nese večerním tichem. Bezoví a květoucí jasmín jakoby umírající sladce zavání, z jehožto stínu brzo slaběji, ba hlasněji3 se ozývají písně slavíka opěvajícího lásky žel. Kráčím při záhonech vedrem denním zpražených květin cizokrajných, které ze svého podnebí v cizí kraje přenešeny, přátelsky korunku svou tulí v lůno neznámé jim matky, v chladný hrob na cizí zemi; neb půda jim nepříměřená neživí smutný květ. Vzdálené, prodloužené zvuky rohů lesních, zaznívajících z procházek Wimmerovských4, kolébají se nad ními a večerní zvonění ze sto věží rozlehlé Prahy bije smutně v ucho mé. 
Jaká to směšná postava!? - Dlouhý vyzáblý muž, v červený veliký kabát starého kroje a v takovétéž až po kolena sahající spodky oblečen, sedí na mezi osamělé pěšiny. Obuv jeho, krátké široké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy; - dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozeny. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu. Před ním na zemi ležel třirohý klobouk, po pravé straně slaměná mošna a na ní housle. - On žebral. 
Proč ale sem zasedl? - Tudy málokdo šel; touto osamělou pěšinou - kdo sem zabloudil? Tam mezi stromovím tolik lidstva, a on zde? - Snad se domýšlel, že v procházejícím se davu každý, spatřiv žebrajícího, sám k sobě praví: "Mne neprosí; jest nás zde mnoho; nedám-li já mu, dá mu jiný!" a tak jeden s druhým bez udělení dost malé almužny že přejde; kdežto naproti tomu zde, kam jen časem jeden po druhém přicházel, on jednoho každého zvlášť mohl prositi, v kterémžto pádu z většího dílu každý, třeba ne z dobrosrdečnosti, třeba jen, že studem jakýmsi neb některým jiným citem puzen, něco mu poskytne? - Snad se styděl veřejně žebrati? - Či snad věděl, že na osamělou tuto stezku citlivější z procházejících se nastoupí, a takový že, má-li sám co, zajisté dá, a rád dá? - 
Celá postava jeho, vyzáblý, dlouhý obličej, pravily to první; - vysoké, hrdé čelo to druhé; - než modré veliké oči jevily, to poslední že jest příčinou oddálenosti jeho ode davu cituprázdných měšťáků v tuto tichosti a citlivosti říši. 
Pozoruje ho, zůstal jsem za nějakou chvílku opodál státi. Kdykoliv někdo se blížil, upřel podivný žebrák tento bystré oko své v oko mimojdoucího; buďto vzal housle do rukou, buď ne; a nikdy se nezmejlil. Hrál-li na housle, vždy něco dostal, nehrál-li, nedostal ničeho. Zpozorovav to, byl jsem na rozpacích, mám-li kolem něho jíti neb ne, nemaje ničeho, co bych mu, jakkoliv rád bych to byl učinil, mohl dáti; a viděti člověka, který poníživ se žebrá, neobdarovaného, bylo mi odjakživa velmi odporné, aniž se mohu dosti vyjádřiti, - podivné. 
Uzpurniv, jak daleko jsem mohl, oko své,5 kráčím vpřed, strachuje se, zdali po houslích sáhne. - Proti obyčeji svému neopřel na obličej můj oko své; ani na mne nepohledna, hledal pilně cosi v kapsách vesty své. Jdu okolo něho. On zvedna hlavu, volá na mne jménem mým. Zaražený obracím se k němu, a vyzáblá, kostnatá ruka jeho podává mi složený papír. Vezmu, jdu dále; on zvedne housle své, na kterýchžto dříve vždy jen jakž takž skřípal, a několik velmi smutně pronešených, čistých, jakoby prosících zvuků neslo se lahodně večerním zápachem tiché krajiny. 
Já se ohlédnu; nikdo nepřicházel, on hleděl za mnou; tedy mne se týkala prosba tvá, pomyslím, a sotva zajdu v nízké křovísko, již jsem otevřel obdržený lístek. Vydržený, třesoucí se zvuk houslí jeho končil smutnou píseň, co jednoduchá, celé hudby hodna dohrávka. 
List byl ženskou rukou čistě psaný; na druhé straně bylo někdy něco rejsováno, což se píšící list tento jen tak daleko smazati zdařilo, že nebylo více k rozeznání, co tam rejsováno bylo. Psala v následující smysl: Někým, snad některým z mých známých neb jakým jiným způsobem dostaly se jí, hudbu nade všecko milující, některé z mých písní v rukopisu, dále po vůli její i některé jiné ze spisů mých obdržela; a tak z mých prací mne poznavši, žádala si též i osobně mě poznati. Již dlouho neuzdravitelně na souchotiny nemocná neznala jiného prostředku, nežli že mne listem tímto - od otce jejího, jak pravila, doručeným - žádala, bych ji zítra v bytu jejím navštivil. Udaný byt byl na Františku za klášterem svaté Anežky; nízký domek v ouzké uličce, druhý od rohu. Celý list byl plod hlubokého smutku a nesmírné ve mne důvěry, že vyslyším žádosti v něm vyřknuté; musila mě dobře, velmi dobře znáti. - Zasmutnělý zůstana státi, hledím v list v rukou sevřený pevným okem, bez hnutí těla, možno i bez myšlenek; aneb snad probudiv se z nich, o nich jsem zapomněl. Zvuky houslí provázely mne po stezkách zapomenutí mého. 
"Ei! da haben wir ja unsern Malkontenten!"6 ozvaly se hlasy a sbor známých študentů valil se ke mně. 
"Bei Gott! ein Liebesbrief. La sehen!"7 zvolá jeden chápaje se listu. 
"Nech státi!" vzkřiknu, a chopiv ho za prsa i mrštiv daleko všetečným, spěchám domů. Mně byl list tento svatý. - Vítězné zvuky hudby a smích pozůstalých nesou se za mnou. Přijdu domů a samoten sedím hlavou o stůl opřený v hlubokých myšlenkách. 
(Opona noci spadne) 
Intermezzo
Temná noci! jasná noci! obě k želu mne budíte. Temná noc mne v hloubi tiskne, jasná noc mě vzhůru vábí; temné hlubiny se hrozím, ach! a k světlu nelze jíti. Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! k vám já toužím tam světla ve říši, ach a jen země je má! Člověkem jsem; než člověk pohyne; ve své mě lůno zas země přivine, zajme, promění a v postavě jiné8 matka má, země, zas mě vydá! Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! k vám budu toužiti světla ve říši, ach a jen země bude má! Květinou-li mne životu navrátí, list můj i květ můj se k světlu obrátí; však ach, jen země zas tma mne uchvátí, světla ve stány jíti nedá! Vy hvězdy jasné! - Vy hvězdy ve výši! - 
Dějství druhé
Noc přešla a uplakané jitro vzešlo nad probuzenou Prahou. Já jsem ještě za tmy vstával, chystaje se k návštěvě, o jaké se mi, na rukou u stolku spícímu, po celou noc snilo. Srovnal jsem si vlasy, přičesal licousy kolem obličeje a načernil jsem vousiska nad i pod pyskama. Bylo osm hodin na Staroměstské rádnici dne 10.srpna 1833, kdy jsem, přecházeje Staroměstské náměstí, k Františku se blížil. 
Za čtvrt hodiny byl jsem na Františku; deštivé oblaky přešly a jasné slunce, slibující parný den, hrálo po vlnách Vltaviných. Kolem někdejšího kláštera svaté Anežky přišel jsem brzy na místo naznačené. 
Byl to malý, nízký domek v ouzké, zábradlím přepažené uličce, v kterou po malém kopečku vyšlapaná cestička vedla. Hluboká, široká strouha táhla se uličkou před tím domkem a jednotlivé prkno sloužilo, jako zdvihací most v pevný hrad, za přechod v nízká dvírka jeho. Přespříč uličky od toho domku k jinému, jemu podobnému na protější straně byl provaz natažen a parné slunce hrálo po rozvěšeném na něm prádle, které však již velmi sešlé bylo. 
Několik uličníků spouštělo jednoho z druhů svých, na provaze jako závaží se houpajícího, v hlubokou strouhu pro mič, který jim opodál hrajícím do ní byl zapadl. Vtom z domku toho vystoupila polonahá ženština, jedinou sukni přes rozhrnutou košili a na hlavě plachetku proti slunci zavázanou majíc; i spatřivši, jak hlučný sbor naději její v hlubokou strouhu vpouští, hnala se po ouzké lávce, nerázným hrozíc koštětem dobyvatelům pokladu svého, kteří blízké, ne sice hromo-, ale přece bití uhlídavše, na outěk se dali, nešťastné závaží v strouhu pustivše, které ihned až po krk v strouze se pohroužilo. 
Rozlícená matka naději svou, pro lepší zdar pohnojenou, jako psíka na provaze vysmejkla, a za hromosvod elekteričnosti své jej považujíc, co Jupiter druhý blesky svými do něho mlátila, až kolem stříkajecí z něho bláto vyvěšené prádlo jí nečistě vybílilo. Posléze se nebohému hromosvodu přece zdařilo utrhnouti se, který ihned dosáhnuté svobody ne zle užívaje do řeky pospíchal. - Utichlé jsem se doptával po příbytku dívčiny mně píšící a maně9 jsem nalezl v ní matku její, která právě poblátěného bratříčka mého přes noc utvořeného ideálu vybivši, nemohla pochopiti, proč by takovýto pán, kterého pro neobyčejný oděv za cizince držela, se po té, jak se s důmyslným usmáním vyjádřila, nedochcíplé děvce doptával. Nehrubě s takovou odpovědí spokojený kráčel jsem po houpajícím se prknu v nízký domek a brzo se na lehké klepání moje u malých dveří jemné "Vstupte" ozvalo. 
Stál jsem v malém pokojíku. Na měkkém sedadle, s hlavou v ruku opřenou, seděla ona. Ano, to byla ona! - to byla Marinka! - Kdo viděl Goethovu Mignonu 10 od Schadowa11 malovanou? - Tak byla Marinka, rovně tak! - a jména Marinka i Mignon hrála na neurčitých pyskách mojich, kterým bych ji z jmen těchto měl pojmenovati. Já neviděl nic kolem sebe než ji; - tak byla se mi zjevila ve snách mých, tak žila v duchu mém; tak jsem uvykl ji milovati v obraze Mignony. 
Černé, prosté vlasy padaly v těžkých kadeřích kolem bledého, vyzáblého obličeje, který znak veliké krásy nesl, na bílý čistý šat, jenž nahoře až ke krku zapjat, dole až k malé lehounké nožce dosahoval, vysokou, štíhlou jevě postavu. Černý opasek svíral outlé tělo a černá sponka přepínala krásné, vysoké bílé čelo. Nic ale nedosáhlo krásy plamenných černých, hluboko pod čelem ležících očí; ten výraz smutku a touhy žádné péro nenaznačí. 
Zaražený zůstanu u dveří státi; - ona lehko pozdvihla hlavu, a smutným mě pozdravujíc usmáním, pravila: "Já vás již znám. Neviděla jsem vás sice nikdy, ale oko vaše v této chvíli všecko mi praví, cokoliv kdy ruka vaše psala." Dost možná, že tomu tak bylo; neb já v této chvíli nevěděl jsem, co oko mé činí, - já jsem neviděl ničeho a obyčejná smělost zcela mne opustila. Po chvíli k sobě přišedšímu pokynula mi k sezení, a já vezma nízkou stoličku, posadím se; - o, já bych byl před ní klekl! 
Teď teprva ohlídnu se po sednici. Smutně to zde vyhlíželo, a dlouho jsem nemohl bídné vůkolí s postavou, pohledem a oblekem jejím srovnati. Roztlučené okno bylo papírem zalepeno a nad rozlámaným stolkem rozestřel malý pavouček jemné sítě své po zčernalé mokré stěně. V koutě stála třinohá židlička mimo stolice bez lenochu, u polozbořených kamen jediné prázdné sedadlo. Vzadu stálo zpukřelé, bídné lůžko rozestláno a několik hliněných bílých talířů, zeleně a temně přibarvených, na malé poličce nade dveřmi bylo ostatní nářadí, naproti kterému velké, nákladné fortepiano, blíž okna postavené, mě u velikou pochybnost postavilo, zdaž dívku tuto za chudou považovati, čili dle obleku jejího posuzovati mám. 
Mluvili jsme málo, ale pevně jeden na druhého hleděl; onen hudebník, - proč se vzpouzí péro mé to psáti? - onen - žebrák v Kanálské zahradě byl jí otcem, otcem dobrotivým. - Někdy bohatý, sklesl bezvinně v tak velkou chudobu; - a jsa vdovcem i domnívaje se, že by žádný jeho nemocné Marince tak věrně neposloužil, oženil se po druhé; než macecha její, s kterou jsem při vchodu mluvil, jen samých nátisků jí činila a nešťastná Marinka neměla pro potěchu svou nic než z někdejšího bohatství pozůstalé fortepiano, a jak mně pravila, spisy mé. Po chvíli jsem seděl při ní na malé stoličce a ona mi rozhrnovala lehkým prstem vlasy s čela. My jsme se znali dávno, my jsme rozuměli jeden druhému i beze slova promluvení. Ona mi vyřkla svou dávnou touhu mě seznati, leč jen vědomí, že zítra již dalekou cestu chci nastoupiti, a blížící se do honu12 konec života jejího donutil ji, ač mě a povahu mou dobře znala, ku kroku smělšímu. Ona věděla, určitě věděla čas, v kterém nevyhnutelně pojíti13 musí; čas ten nebyl daleko, a přece mi vyjevila, jak náramně miluje život tento, jak trudno jí v tak mladém věku tak krásnou opustiti zem. 
Já nebyl v stavu ani slzy umořiti, a proto tím hůře svírala bolest prsa má. Stranou skloniv hlavu na sepjaté ruce, zůstal jsem velmi smutný ležeti; - ona vstavši blížila se zdlouhavým mdlým krokem k fortepianu, jehožto libý zvuk až posud nevychází z mysli mé. - Hrála! - o jak smutně! jak smutně! - Hra její zdála se mi býti úvodem k některé písni; zvedna hlavu ohlídnu se po ní. Obraz nezapomenutý. Až posud vidím bílý její šat, černou sepjatý páskou; až posud mi v očích tkví outlá nožka její, řídící silnější neb jemnější zvuk stroje; až posud a vždy zřím bledý, smutný, krásný obličej tento, tyto černé kadeře, padající kolem velebného čela, přepjatého černou sponkou, a o tom smutném výrazu černého oka i v hrobě někdy sníti se mi bude. Outlé prsty sotva se dotýkaly jí spřízněného stroje a struny, jak by jí rozuměly, mluvily tak smutně - tak smutně - co oko její. Ona zpívala. - Mou píseň. Tato postava, líbozvuk fortepiana, krásný hlas a píseň, kterou jsem, sám nejhlouběji cítě, psal, - kdo to pochopí, zná bouři citů mých, jaká tenkráte hrozila rozbíti prsa má. 
Sladké, líbezné zvuky provázely následující zpěv: 
Tam na hoře holoubátko
    smutně sobě štěhotá:
"Komu, komu to poupátko,
    komu smutné zakvětá!"
Odpovídá keř růžový,
    líbá vůně jehoť hlas:
"Komu vzejde květ májový,
    (Velmi smutně) nežli z hrobu, z hrobu zas?"
Hlas jí nestačil pro bolest srdce; neplakala však. Po malé přestávce zpěvu, vyplněné truchlými zvuky fortepiana, zpívala takto: 
"Sotva slunce že zapadne
    modravé tam za hory,
    též i kvítek můj uvadne
    bledé lůně navzdory."
Zaplakalo holoubátko,
    zavrkalo večerem;
    klonilo hlavu poupátko,
    sklonilo ji za šerem.
A kdy pozdě pominula
    jasna slunce krásná moc,
    též i poupě obvinula
    pustohustá, čírá noc.
Žalostivě končilo fortepiano, temněji a temněji, až posléz jako by usnul smutný jeho hlas. Já jsem se probudil z hloubí zapomenutí svého; polomrtvý spěchám odtud, mně nelzelo14 zde vydržeti. "Hynku!" zvolá její jemný hlas; obrátím se k ní, ona rozepjala ruce za mnou, v krásných očích ani slzy nebylo; sklesnu zpět k nohoum jejím, vřelé čelo kryje v jejím klínu, cítil jsem rámě její kolem šíje mé. 
"Tys jediný, co se mnou cítí!" zašeptla. "Ty jediná, co mi rozumí!" chtěl jsem odpovědíti, ale nelzelo mi slova vyříci; násilím se vztýčiv, spěchám odtud. "Přijď opět! přijď ještě dnes! přijď jistě!" volala za mnou. 
Za strouhou poroučela se mi rozdrchaná matka její, zapírajíc postříkané prádlo; bratříček s ostatními hráli na špačka. 
Přešel den a večer nastával, večer před odchodem mým na pouť v hory krkonošské. Po druhé dnes přicházel jsem po řece na František a za Svatou Anežku. Bylo opět po bouři, jednotlivé těžké krápěje tvořily maličká kolečka po hladké Vltavě a bouřlivé mraky zapadaly, zlatě broubeny zacházejícím sluncem, za protější kopce. Baby vynášely ve velikých nůších hlíněné nádobí z právě připloulé lodě od řeky nahoru; a chlapci, nedbajíce na vysoké bláto, hráli obvyklým způsobem až po lokte a kolena vyhrnutí v mič, s velikým křikem a hřmotem se smějíce, kdykoliv některý z nich na kluzké půdě v blátě se povalil. 
Několik bab, které ve dne žebrajíce u večer, nežli do svých děr k spaní zalezou, dobrodince své přetřepávají, vynášelo z ouzké uličky dlouhé lavice, sesedajíce se na prostranném místě k večerní rozprávce; dobře jsem rozeznal mezi nimi matku Marinky, rozcuchanou a umazanou; na nerozčesanou hlavu měla nasazenou černou kukli s potrhanými krajky, na špinavé, bosé nohy měla natažené krátké mužské boty a cíp od šátku na krku visel přes levé rameno, nepřikrývaje ani černý krk ani na zádech velikou v koši díru. Právě počínala jedna z bab s velikou živostí sen svůj vypravovati. Byla to vysoká postava, stářím trošku nakřivená a shrbená; jednou rukou o malou berličku podepřená stála na malém kopečku o něco výše nade druhými; ostatně byla bosa, rozhalená, jedinou, roztrhanou, velikým šátkem jako turbanem obvinuté padaly šedivé vlasy kolem vyzáblé, vraskovité, vousaté tváře. Tak stála v záři zapadajícího slunce. - Právě když jsem okolo přicházel, vztýčila se rovně vzhůru a třesoucím se, ale silným hlasem slyšel jsem ji nasledující slova pronésti: "Zajisté! zajisté pravím vám, že jí neuhlídáte více!", co zatím matka Marinky, k výkladu přihotovené přehýbajíc karty, dutým, osudným hlasem volala: "To samé, to samé se i mně zdálo!" "To je jedenáctka a čtyrycet plná, 15 paní Ančíčko! ať nerodím, jestliže ne!" volala jiná babice na konci lavice; "já přisadím groš!" - "Já také!" - "Já také!" zvolal sbor bab. Z uličky zněly zvuky fortepiana a hlas Marinky zpíval: 
Komu vzejde květ májový, nežli z hrobu, hrobu zas? 
Přes kluzké prkno vešel jsem v dům a v sednici. Marinka - Mignon - Marinka, seděla jako ráno při fortepianu zpívajíc píseň: 
Tam na hoře holoubátko. 
Právě končila; - já jsem sedl beze slova promluvení u Marinky, položiv hlavu v její klín; lehkým pohlazením přejela bílá ruka její tvář mou a pak opět budila hlas odpovídajících jí strun, přecházejíc v píseň jinou. 
Já jsem byl velmi smutný; ona zpozorovavši to, přestala v hrání tázajíc se mne, co mi schází? 
"Zítra odcházím na dalekou pouť, abych prošel temné doliny nebenosných hor; kdo ví, kdy se vrátím, a ty se tážeš?" - odpovídám jí. 
"Ty jdeš na dalekou pouť!" praví ona; "na dalekou pouť - a já - - Co tě tam vábí?" 
"Dané slovo mě váže jíti k příteli nemocnému, který mne tam u paty hor očekává." 
"Kdy půjdeš?" 
"Dříve než slunce vyjde." 
"Než slunce vyjde," opakovala ona. "O jak by mi blaze bylo," mluvila dále, "jíti s tebou; tam v klínu přírody, v stínu nebenosných hor, při spádu jarých vod neb ve věčné tichosti říši po straně tvé vidět planoucí zoře mladého jitra, aneb spatřiti, jak v růžových červáncích umírá mdlý den, rozesílaje růžové věnce po zsinalých čelách mrtvých velikánů -" 
Já jsem se stal vždy smutnějším. "Marinko!" pravím, "Marinko! - slunce je hluboko pod námi! musím jíti! - Vycházející slunce mne musí viděti daleko za Prahou. Až se vrátím, snad ještě v měsíci tomto, navštivím opět tento byt -" 
"A cizí," doložila ona, "neznámá tvář přicházejícího zarazí poutníka a podiví se, že hledá té, které již dávno není; s neurčitým usměchem uhlídá slzu v oku outrpného příchozího a bez citu hledí potěšiti zsmutnělého s obvyklým: "Dnes mně, zítra tobě!" 
"Marinko!" zvolám a vzhlednu k ní; měsíc právě vystoupil nad protější dům a světlo jeho padalo roztlučeným oknem na postavu Marinky; bílý její šat byl co stinný oděv ducha, co sněhobílá zář, a černé vlasy její co temná mlha na vrcholku sněžných kopců. 
"Marinko! kde ty budeš?" táži se. Ona sáhla v struny a mdlým polouduseným hlasem zpívala sloku z národní písně: 
Tam za horou, za lesíčkem
    zpívají v sboru kněží;
    tři kroky za kostelíčkem -16
Poslední řádku sloky té nelzelo jí dozpívati, jen fortepiano proneslo nápěv písně té, ona dutým, hlubokým hlasem dokončila: 
v hrobě tvá milá leží - 
a sklesnouc v náruč mou položila tvář svou na horoucí čelo mé; ona věděla pevně, že se neuvidíme více. 
"Marinko, buď s Bohem!" pravím namáhaje se pokojně vyhlížeti. 
"S Bohem!" odpoví ona a jaksi slavně stojí přede mnou v celé kráse své; já se shýbnu k ruce její, než ona sehne se na prsa má, a první i poslední políbení hořelo na rtech mých. Fortepiano, jako by samo od sebe počalo, hrálo píseň: 
Tam na hoře holoubátko. 
V pablesku měsíce seděl při něm dlouhý vyzáblý muž, v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahajecí spodky oblečený. Obuv jeho, krátké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy; - dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozené. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu. Byl to otec Marinky; jeho dlouhé vyzáblé prsty čarodějné vábily zvuky ze strun fortepiana. 
Jako omámený vyběhnu po ouzké lávce, podrazím nohu lavice a rokující baby valí se v hromadu jednu; vrávoraje překotím opodál stojící hrnky hlíněnými naplněnou nůši a ta se kácí za babou, která ji právě z lodě vynesla, sypajíc střepiny, a valí se s kopce nazpět dolů k řece; já pak pustiv peníz za náhradu určený běžím odtud. 
"Proklatý flamendr! - Ztřeštěnec čertový!" - a mnohem horší přezdívky nesou se zároveň se sborem při matkách dříve usedlých a zdřímajecích uličníků; jeden z nich hodil po mně mičem, za nímž brzo mnozství bláta a kamení nasledovalo. - Třetí den byl jsem na horách. - 
Kdo 6ho září roku 1833 při slunce západu byl na novoměstském svatém poli, 17 bude se pamatovati na mladého pocestného, který v šedivý pocestní oděv oblečený, černými vousy zarostlý a hlavou o svůj vak opřený ležel na zdi hřbitovní. To jsem byl já; - vracuje se z hor krkonošských a domnívaje se, že Marinka již zde v tichém odpočívá snu, odpočinul jsem též, rozesílaje zraky na náhrobky posledními pablesky slunce zbarvené. 
Blíže zdi byl nový zvláštní hrob otevřen, v který ozdobnou černou vpouštěli rakev; mnozství příbuzných plakalo zemřelého.18 
Opodál byla šachta. Malá dětská rakev při ní ležela a několik malých dětí hrálo si po ní; jen jedno z nich mělo hlavinku na ní položenou, jako by poslouchalo, jestli se bratříček tam uzavřený nehýbá. Po přikrytí hrobu při zdi odešel kněz dětskou při šachtě rakev pokropiti; poučené přítomnou ženštinou házely dítky malé hrstě hlíny na spuštěnou rakev. - 
Teď novou rakev přinášeli hrobníci k šachtě; směšná postava, dlouhý vyzáblý muž v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahajecí spodky oblečen kráčel za ní, rukou sevřenou buď prach, buď slzu stíraje s opálené tváře. Pod pravým paždím mačkal třirohý klobouk, pod levým měl slaměnou mošnu a v ní housle. 
Sprostou, žlutou rakev nepokropenou vpustili v šachtu, a jako by někdo šeptal v ucho mé, znělo mi hluboko v duši: "Ona tebe očekávala!" Skočiv se zdi, spěchám nastávajícím šerem do procházek Wimmrovských a Žitnou branou19 v temnou Prahu. - Za několik dní slyšel jsem o starém muži, který na novoměstském hřbitově tak smutně na housle hrává; a po měsíci roznesla se pověst po Praze, že na Dolejších loďkách20 vytáhli mlynárští utopeného. Ležel před sedmým21 na lavičkách. Dlouhý vyzáblý muž v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahajecí spodky oblečený. Obuv jeho, krátké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy; - dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozené. Veliké cípy bílého šátku visely na modrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu. Před ním na zemi ležel třirohý klobouk, po pravé straně slaměná mošna a na ní rozmoklé housle. Žádný se k němu nehlásil, a zapomenutého bez rakve zakopali v šachtu. 
Finale

Vale lásko ošemetná!
Adieu! - Lebe wohl!
Stará píseň;1 má známou notu. 
Dobrou noc, o lásko! zlatá číše,
    naplněná smrtonosnou slastí!
    Tvoje krásná, klamuplná říše
    nebude již nikdy mojí vlastí!
    Miloval jsem na noc vzešlé světy -
    jasné světy z jitra doplanuly.
    Miloval jsem z jara krásné květy -
    bujné větry pryč je zavanuly.
    A tak vše, co radosti mi neslo,
    láskou mojí v brzkou zkázu kleslo!
Ještě jednou v mladosti mé kraje
    zpět mě vedlo mdlého slunce zlaté;
    v snů mých říši, ony stíny svaté,
    kde jsem bloudil, jako dítko hraje.
    Mrtvo kolem - pustota jen pouhá.
    "Vše mladosti mé uvadlo kvítí?"
    ""Bez slunce květ nemá vzniku, žití; 
    slunce zašlo a noc byla dlouhá!""
Pláči hořce. "Proč, o slunce jasné!
    an tě sotva mdlý můj zrak uhlídá,
    již tvá záře zase mi zahasne?!"
    ""Hasne, hasne!"" ohlas odpovídá;
    a již tma se kolem rozprostřela.
    Chtěl jsem kvítí - noc jen slzy měla.
Teď jsem tichý; harfa bezestrunná
    zavěšena v kobce otců přešlých;
    tichý, jak v zásvitu světů vzešlých
    nade hroby noc je stříbrolunná.
    Však co chová harfa v zpustlém klínu?
    Kdo mi tajné její žely poví? -
    Kdo vyřekne a kdo ustanoví,
    co noc tichá v bledém tají stínu?
Větřík vzdychne v harfy lůno duté,
    a ta, ač již struny žádné nemá,
    zalká zvuky nezapomenuté!
    Vzplanou noci zraky žalonosné,
    šírou zemi kryje slza němá!! -
    Či ne slza? - snad jen kapky rosné!
1
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vždy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! – 
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
 
2
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl.
Kol bílé věže větry hrají,
při níž si vlnky šepotají.
Na bílé zdě stříbrnou zář
rozlila bledá lůny tvář;
však hluboko u věži je temno pouhé;
neb jasna měsíce světlá moc
uzounkým oknem u sklepení dlouhé
proletši se změní v pološerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou noční. Z venku větru vání
přelétá zvražděných vězňů co lkání,
vlasami vězně pohrává.
Ten na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá;
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá.
Po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou;
myšlenka myšlenkou umírá.
„Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! –
Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona – jak v můj první den –
vesele, jasně vzplane.“
Umlknul; po sklepení jen,
jenž nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
až – jakby hrůzou přimrazen –
na konci síně dlouhé
usne v temnotě pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zpět vábí časy pominulé,
a vězeň ve svých snách dny mladosti
zas žije dávno uplynulé.
To vzpomnění mladistvých let
mladistvé sny vábilo zpět;
a vězně oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; –
marná to touha v zašlý svět.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam – zdá se mu – si v temném boru
posledně dnes co dítko hraje.
Od svého otce v svět vyhnán,
v loupežnickém tam roste sboru.
Později vůdcem spolku zván,
dovede činy neslýchané,
všude jest jméno jeho znané,
každémuť: „Strašný lesů pán!“
Až poslez láska k růži svadlé
nejvejš roznítí pomstu jeho,
a poznav svůdce dívky padlé
zavraždí otce neznaného.
Protož jest u vězení dán;
a kolem má být odpraven
již zítra strašný lesů pán,
jak první z hor vyvstane den.
Teď na kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
v hloub myšlenek se zabírá;
po měsíce tváři jak mračna jdou,
zahalil vězeň v ně duši svou,
myšlenka myšlenkou umírá.
„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,
on svůdce dívky mojí! –
Neznámý mně. – Strašný můj čin
pronesl pomstu dvojí.
Proč rukou jeho vyvržen
stal jsem se hrůzou lesů?
Čí vinu příští pomstí den?
Čí vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! – V života sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestliže jsem vůli svou
nejednal tak, proč smrtí zlou
časně i věčně hynu? –
Časně i věčně? – věčně – čas –“
Hrůzou umírá vězně hlas
obražený od temných stěn;
hluboké noci němý stín
daleké kobky zajme klín,
a paměť vězně nový sen.
„Ach – ona, ona! Anjel můj!
Proč klesla dřív, než jsem ji znal?
Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?
Má kletba –“ Léč hluboký žal
umoří slova. Kvapně vstal;
nocí řinčí řetězů hřmot
a z mala okna vězně zrak
zalétá ven za hluky vod. –
Ouplný měsíc přikryl mrak,
než nade temný horní stín
vychází hvězdy v noci klín;
i po jezeru hvězdný svit,
co ztracené světlo se míhá.
Zrak vězně tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolný vodí cit.
„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!
Jak světlo – stín se střídá!
Ach – zítra již můj mrtvý hled
nic více neuhlídá!
A jako venku šedý mrak
dál – dál se rozestírá:
tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,
řetězů řinčí hřmot, a pak
u tichu vše umírá.
Již od hor k horám mraku stín –
ohromna ptáka peruť dlouhá –
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.
„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
„Temnější noc! – – – Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí – – tam – jen pustý stín,
tam žádný – žádný – žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl –
vše bez konce – tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. –
Tam žádný – žádný – žádný cíl –
bez konce dál – bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé – nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. –
Bez konce ticho – žádný hlas –
bez konce místo – noc – i čas – – –
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.
A než se příští skončí den,
v to pusté nic jsem uveden. – – –“
Vězeň i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode věží,
s nimi si vlnky šepotají,
vězně uspávati se zdají,
jenž v hlubokých mrákotách leží.
Strážného vzbudil strašný hřmot,
jejž řetězů činí padání;
se světlem vstoupil. – Lehký chod
nevzbudil vězně z strašných zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
vzdy bledší – bledší její kmit,
až vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Leč nepohnutý vězně zrak –
jak by jej ještě halil mrak –
zdá se, že nic nezírá;
ač strážce lampy rudá zář
ubledlou mu polila tvář,
a tma již prchla čírá.
On za kamenný složen stůl
hlavu o ruce opírá,
polou sedě a kleče půl
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu šepot mdlý,
že trapnýť jeho sen i zlý.
„Duch můj – duch můj – a duše má!“
Tak slova mu jednotlivá
ze sevřených ust plynou.
Než však dostihne ucho hlas,
tu slova strašná ničím zas –
jakž byla vyšla – hynou.
Přistoupí strážce, a lampy zář
před samou vězně vstoupí tvář.
Obličej vězně – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté
jak v neskončenost napnuté, –
po tváři slzy – pot a krev;
v ustech spí šepot – tichý zpěv.
Tu k ustům vězně ucho své
přiklonil strážce bázlivé;
a jak by lehký větřík vál,
vězeň svou pověst šepce dál.
A strážný vzdy se níž a níž
ku vězni kloní – blíž a blíž,
až ucho s usty vězně spojí.
ten šepce tíše – tíš a tíš,
až zmlkne – jak by pevně spal.
Leč strážný nepohnutě stojí,
po tváři se mu slzy rojí,
ve srdci jeho strašný žal. –
Dlouho tak stojí přimrazen,
až sebrav sílu kvapně vstal,
a rychlým krokem spěchá ven.
On sice – dokud ještě žil –
co slyšel, nikdy nezjevil,
než navzdy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strážným opět temný stín
zahalil dlouhé síně klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svým pádem opět měřil čas.
A vězeň na kamenný stůl
složený – klečí – sedí půl.
Obličej jeho – strašný zjev –
oko spočívá nehnuté,
jak v neskončenost napnuté,
po tváři slzy – pot – a krev.
A ustavičně kapky hlas
svým pádem dále měří čas.
A kapky – vod i větrů zpěv
vězňovi blízký hlásá skon,
jenž myšlenkami omdlívá. –
Z dálky se sova ozývá,
a nad ním půlnoc bije zvon.
 
Intermezzo I
Půlnoc
(krajina)
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
„V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži – co druzí spí –
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby.“
Jeden hlas
„Teď pravý čas! – připravte stán –
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden.“
Sbor duchů
(sundávaje lebku)
„Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas.“
Lebka
(mezi nimi kolem se točíc)
„Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. – Můj nový sen! –“
Jeden hlas
„Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Sbor duchů
„Připraven jestiť jeho stán.
Až zítra půlnoc nastane,
vichr nás opět přivane.
Pak mu buď slavný pohřeb dán.“
Jeden hlas
„Rozlehlým polem leť můj hlas;
pohřeb v půlnoční bude čas!
Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“
Čekan s kolem
„Mrtvému rakví budu já.“
Žáby z bažiny
„My odbudem pohřební zpěv.“
Vichr po jezeru
„Pohřební hudbu vichr má.“
Měsíc v zenitu
„Já bílý příkrov tomu dám.“
Mlha po horách
„Já truchloroušky obstarám.“
Noc
„Já černá roucha doručím.“
Hory v kolo krajiny
„Roucha i roušky dejte nám.“
Padající rosa
„A já vám slzy zapůjčím.“
Suchopar
„Pak já rozduji vonný dým.“
Zapadající mračno
„Já rakev deštěm pokropím.“
Padající květ
„Já k tomu věnce uviji.“
Lehké větry
„My na rakev je donesem.“
Svatojánské mušky
„My drobné svíce ponesem.“
Bouře z hluboka
„Já zvonů dutý vzbudím hlas.“
Krtek pod zemí
„Já zatím hrob mu vyryji.“
Čas
„Náhrobkem já ho přikryji.“
Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
„My na pohřební přijdem kvas.“
Jeden hlas
„Slavný mu pohřeb připraven.
Ubledlý měsíc umírá,
Jitřena brány otvírá,
již je den, již je den!“
Sbor duchů
„Již je den, již je den!“
(zmizí)
 
3
Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha – bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude bílé dvory
se skvějí; až – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však modré temeno hor
brunatné slunce rudě zasvitnulo,
tu náhle ze sna všecko procitnulo,
a vesel plesá vešken živý tvor.
V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,
a lehkých člůnků běh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na břehu jezera borový šumí háj,
z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv
mísí se u hlasy dolem bloudících děv;
veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.
A větru ranního – co zpěvu – líbé vání
tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,
tam řídí nad lesy divokých husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –
Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.
Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,
z nějž města malého i bílé věže stín
hlubokoť stopený v zelený vody klín,
náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,
a valný zástup se z bran mala města valí.
Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –
vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk;
nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk.
Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,
povolným krokem on zločince doprovází,
jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl množství hluk – leč znovu počne zas,
a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:
„To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí!
Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“
Tak lidem ode všech voláno bylo strán;
a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –
čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.
Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,
z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.
Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.
Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí,
na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.
Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném průvodu ku kapli přišel sbor;
všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.
Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,
by ještě popatřil do lůna temných hor,
kde druhdy veselý dětinství trávil věk;
by ještě jedenkrát v růžový nebe klín
na horu vyveden, před bílé kaple stín,
nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.
Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,
a srdce každého zajímá vážný cit.
V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory výš,
kde nyní zločinec, v přírody patře říš,
před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář
zločince bledou barví tvář,
a slzy s oka stírá,
jenž smutně v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásný dol,
temné jej hory broubí kol,
lesů věnec objímá.
Jasné jezero dřímá
u středu květoucího dolu.
Nejblíž se modro k břehu vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá
až posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkém kolu
sem tam jezera broubí břeh.
V jezeru bílých ptáků sbor,
a malých člůnků rychlý běh,
až kde jezero v temno hor
v modré se dálce níží.
Loďky i bílé v břehu dvory –
věž – město – bílých ptáků rod –
pahorky v kolo – temné hory –
vše stopeno v lůno vod,
jak v zrcadle se zhlíží.
Tam v modré dálce skály lom
květoucí břeh jezera tíží,
na skále rozlehlý je strom –
starý to dub – tam – onen čas,
kde k lásce zval hrdliččin hlas,
nikdy se nepřiblíží. –
Nejblíže pahorek se zdvíhá,
na něm se kůl a kolo míhá.
Po hoře – na níž stojí – háj
mladistvý hučí – smutný stesk –
nad šírým dolem slunce lesk,
a ranní rosa – jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel,
to vše, jež nyní opustiti měl,
a hluboký srdce mu žel uchvátí;
hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –
ještě jednou – posledně – vše probíhá,
pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
a smutný vězeň takto mluví k nim:
„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! –
A až běh váš onu skálu uhlídá,
kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“
Umlkl již, slza s slzou se střídá.
Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk
širokou stezkou v středu mlada borku,
doleji – dole – již jsou na pahorku –
a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí,
jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,
pohlédl vůkolím – povzdechl – pak
spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.
Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den
nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;
teprv až k západu schýlivši slunce běh
veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,
utichl jezera šírý – večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední požár plál;
v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,
stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář
i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.
Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,
přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,
v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!
Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“
 
Intermezzo II
Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozestupují –
v temné dálce, něco blíže
než hory se sestupují,
takže siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár – bledší – bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozesmutnivši zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –
Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“
 
4
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,
a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas,
podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;
až mnohá léta již přenesl časů let.
Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;
hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok
právě se počínal. V vůkolí pevný sen,
jen blíže jezera slyšeti koně krok.
Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;
a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel přestrašný lesů pán,
po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.
Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,
co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.
V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého koně oužil.
A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,
i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:
starý mi hospodský ku pahorku ukázal,
a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.
Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,
mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;
leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,
až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,
nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;
smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,
až tam, kde po horách mlha plynula šedá.
Byl opět večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.
Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář
i mou i lebky té bledší činila tvář,
a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá
po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.
Časem se z daleka žežhulčino volání
ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;
z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.
V kol suchoparem je koření líbá vůně,
pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.
Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;
a mušky svítivé – co hvězdy létající –
kol kola blysknavé u hře si kola vedou.
Časem si některá zasedši v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“
To odpoledne začínalo opravdu slibně, jako jedno z těch nádherných odpolední, která slouží výlučně k tomu, aby byla trávena v dlouhém, spokojeném far niente, až do sladké únavy z lenošení. Samozřejmě, že takové blaženosti nedosáhnete jen tak, bez přípravy a bez planu, když se svalíte do horizontální polohy, kdekoli vás napadne. Ba ne, vážení, vyžaduje to nezanedbatelou předchozí aktivitu jak intelektuální, tak i fyzickou. Nicnedělání, abych tak řekl, je nutno si tvrdě odmakat.
Abych tedy neztrácel ani jednu z vzácných chvilek, z nichž se tato odpoledne škládají, pustil jsem se do práce. Vydal jsem se do lesa, aniž bych si dělal starosti s výstražnou tabulkou BEWARE THE JABBERWOCK stojící na jeho okraji. Bez v takových chvílích absolutně nepřípustného spěchu jsem vyhledal strom vyhovující všem kánonům umění odpočinku a vyšplhal jsem na něj. Následně jsem provedl výběr náležité větve, při němž jsem vzal v úvahu teorii o revolutionibus orbium coelestium... Příliš učeně? Řeknu to prostě: zvolil jsem si větev, na které mi mohly sluneční paprsky po celé odpoledne vyhřívat kožíšek.
Sluníčko hřálo, kůra voněla živící, hmyz bzučel a ptáci zpívali své odvěké písně. Uložil jsem se na větvi, malebně svěsil ocas dolů a opřel si čenich o přední tlapky. Zrovna jsem měl v úmyslu upadnout do blahodárné letargie a dát najevo svou bezbřehou lhostejnost vůči celému světu, když jsem si všiml tmavého bodu daleko na obzoru.
Bod se rychle přibližoval. Zvedl jsem hlavu. V normálních podmínkách bych se nikdy nesnížil k tomu, abych svou pozornost věnoval něčemu takovému, neboť v normálních podmínkách bývají letící tmavé body v drtivé většině případů pouze obyčejní ptáci. Ovšem v Kraji, jenž jsem toho času obýval, nepanovaly normální podmínky. Zde mohl být po nebi letící tmavý bod při bližším pohledu třebas klavír.
Nicméně statistika se i tentokrát ukázala jako královna věd. Blížící se bod sice, po pravdě řečeno, nebyl pták v pravém slova smyslu, nicméně ke kla
víru měl ještě dál. Povzdechl jsem si, protože klavír by mně byl v tomto případě vítanější. Piáno totiž, pokud neletí oblohou zároveň se stoličkou a na ní sedícím Mozartem, je úkazem rychle pomíjejícím a nedráždícím sluch. Naopak Radecký - neboť to byl právě on, kdo ke mně přilétal - byl hlučný, dotěrný a protivný. Neříkám to z nějaké zaujatosti, ale v zásadě to bylo všechno, co Radecký dokázal.
"Rády kočky netopýry?" zavřískl a zakroužil nad mou hlavou a mou větví. "Rády kočky netopýry?" "Odprejskni, Radecký."
"Ty jsi ale vulgární, Chestere. Ha - hááá! Do cats eat bats? Rády kočky netopýry? Anebo občas rádi kočky netopýři?"
"Hádám, že mi chceš něco říct. Udělej to a urychleně se vzdal."
Radecký zatnul drápky do tenké větvičky, zavěsil se hlavou dolů a složil blanitá křídla. Přijal tak v mých očích poněkud sympatičtější podobu myši od protinožců.
"Já něco vím!" zapištěl pronikavě.
"Konečně. Matka Příroda dokáže být nekonečně laskavá."
"Návštěvník!" vypískl netopýr a zhoupl se jako akrobat. "Do Kraje zavítal návštěvník! Veselý nám nastal den! Máme hosta, Chestere, skutečného hosta!"
"Viděls ho na vlastní oči?"
"Nee...," přiznal neochotně, zastříhal velkýma ušima a legračně zahýbal černým knoflíkem nosu. "Neviděl. Ale řekl mi o něm Johny Houseňák."
V první chvíli jsem měl chuť Radeckému nevybíravými výrazy vynadat za rušení mé siesty nepotvrzenými klevetami, ale zarazil jsem se. Za prvé: Houseňák Johny "Blue" Caterpillar měl spoustu nectností, avšak sklon k vymýšlení a fantazírování mezi nimi nefiguroval. Za druhé: návštěva v Kraji byla událostí relativně vzácnou a obvykle rozčilující, leč víceméně pravidelnou. Věřte nevěřte, jednou se tady dokonce objevil opravdový Inka úplně oblbnutý kokou anebo nějakým jiným předkolumbovským ksindlem. S tím jsme si fakt užili! Motal se po okolí, všechny otravoval, ve svém nesrozumitelném nářečí nejdřív něco blábolil, potom křičel, prskal a plival šťávu z kokového listí a rozháněl se obsidiánovým nožem. Ale zakrátko nás opustil, odešel navždy jako všichni ostatní. Jeho odchod ze scény proběhl efektně - krutě a krvavě. Postarala se o něj královna Mab. A její suita, která se honosně tituluje "Vládcové Srdcí". Já jim říkám prostě Les C'urs - Hercky.
"Musím letět," přerušil Radecký moje zamyšlení. "Musím to oznámit ostatním. O návštěvníkovi, víš? Měj se, Chestere."
Natáhl jsem se na své větvi a neobtěžoval se s odpovědí. Nezasluhoval si takovou poctu. Jsem přece kocour, a on jenom létající myš, marně se snažící vypadat jako miniaturní hrabě Dracula.

*

Co může být horší než hlupák v lese?
Kdo z vás ukvapeně vykřikl, že nic, neměl pravdu. Je něco horšího než hlupák v lese.
Je to hlupačka v lese.
Hlupačku v lese, dávejte pozor, můžete rozpoznat podle následujících indicií: slyšíte ji na půl míle, nahlas si prozpěvuje, mluví sama se sebou, každé tři čtyři kroky nešikovně poskočí a snaží se nakopnout všechny na pěšině ležící šišky, ovšem ani jednu netrefí.
A když vás zahlédne ležet na větvi, řekne "Jú" a zůstane na vás nezdvořile okounět.
"Jú," řekla hlupáčka, zvedla hlavu a zůstala na mě nezdvořile okounět. "Číčo."
Zašklebil jsem se. Hlupačka, už tak nezdravě bledá, zbledla ještě více a založila ruce za záda. Určitě proto, aby nebylo vidět, jak se jí třesou.
"Dobrý den, paní Kočko," vyhrkla a předvedla neohrabané pukrle.
"Bonjour, ma fille," odvětil jsem, nepřestávaje se šklebit. Franština, jak se správně domýšlíte, měla hlupačku zmást. Ještě jsem se nerozhodl, co s ní provedu, ale nedokázal jsem si odepřít trochu zábavy. A zmatená hlupačka je neobyčejně zábavná.
"Ou est ma chatte?" vypískla hlupačka překvapivě.
Jistě se opět domýšlíte, že to nebyla žádná konverzace. Byla to první věta z její francouzské učebnice. Nicméně tahleta reakce mne zaujala.
Změnil jsem svou polohu. Pomalu, abych hlupačku nepolekal. Jak jsem se už zmínil, zatím jsem se nerozhodl. Nebál jsem se znepřátelit si Les Coeurs, kteří si činili výsadní právo na likvidaci návštěvníků a dokázali se tvrdě mstít opovážlivci, jenž by si dovolil jejich nárok zpochybnit. Jsem kocour, na jejich zákon jsem přirozeně kašlal. Jsem kocour, kašlu na všechny zákony. Z toho důvodu jsem míval nezřídka konflikty s Les Coeiirs a jejich královnou, rudovlasou Mab. Nebál jsem se jich, naopak, provokoval jsem je, kdykoliv se mi zachtělo. Ted' se mi sice nijak zvlášť nechtělo, avšak svou polohu jsem změnil. Kdybych se nakonec rozhodl, chtěl jsem záležitost ukončit jediným skokem, a ne se honit za hlupačkou po celém lese.
"Nikdy v životě," řekla dívenka mírně rozechvělým hlasem, "jsem neviděla kočku, která by se takhle šklebila. Takovým způsobem."
Zahýbal jsem uchem na znamení, že mě to nepřekvapuje.
"Já mám taky kočku," pokračovala. "Jmenuje se Micka. Jak se jmenuješ ty? Šklíba?"
"Ty jsi tady host, slečinko. Měla by ses představit jako první."
"Promiň," trhla sebou a sklonila zrak. Škoda, oči měla černé a na člověka velmi hezké. "Máš pravdu, bylo to neslušné, měla jsem se představit sama. Jmenuji se Alenka. Alenka Liddellová. Jsem tady, poněvadž jsem spadla do králičí díry. Běžela jsem za Králíkem s červenýma očima. Měl na sobě vestu a v kapse u vesty hodinky."
Inka, pomyslel jsem si. Mluví srozumitelně, neprská a neplive, nemá obsidiánový nůž. Ale je to Inka.
"Kouřilas trávu, holka?" otázal jsem se žoviálně. "Polykalas barbituráty? Nebo to byl amfetamin? Ma foi, dneska s tím děti začínají zatraceně brzy."
"Nerozumím ti, kočko," zavrtěla hlavou. "Nepochopila jsem ani slovo. Ani slovíčko. Ani slovíčečko." Mluvila divně. Oblečená byla také divně, teprve ted' jsem si toho všiml. Sukénka s volány, krátké, nabírané rukávy, zástěrka, kulatý límeček, punčochy... Na mou duši, punčochy a střevíčky na přezku. Fin de siécle, aby mě šlak trefil. Drogy a alkohol tedy nepřipadaly v úvahu. Pokud to, co měla na sobě, nebyl kostým. Mohla se do Kraje přenést rovnou z vystoupení školního divadla, kde hrála malou Miss Muffet. Anebo z následného feťáckého mejdanu, na němž nezletilý ansámbl oslavovál úspěch představení. To mohlo být docela pravděpodobné.
"Co sis to tedy šlehla?" vyptával jsem se dál. "Jakápak substance ti umožnila dosáhnout změněného stavu vědomí a přenést se do říše snů? Nebo to byl jenom zteplalý gin and tonic a tys prostě přebrala?"
"Já?" zrudla jako pivoňka. "Nic jsem nepila... I když... Ale to byl jenom jeden malý, malinký hlt... No, možná dva... Nebo tři... Ale ta lahvička měla přece na hrdle cedulku s nápisem krásně vytištěným velkými písmeny: VYPIJ MĚ. To mi přece v žádném případě nemohlo uškodit."
"Jako bych slyšel Janis Joplin." "Prosím?"
"To nic."
"Měla bys mi povědět, jak se jmenuješ?" "Předně nejsem kočka, nýbrž kocour. Mé jméno je Chester. K službám."
"Chester leží v hrabství Cheshire," oznámila důležitě. "Nedávno jsme se o tom učili ve škole. Nejsi tedy kočka Šklíba, ale kocour z Cheshiru. Jenže k jakým službám? Můžeš pro mě udělat něco milého?"
"Neudělám ti nic nemilého," ušklíbl jsem se a vycenil zuby. Definitivně jsem se rozhodl ponechat ji k dispozici Mab a Les Coeurs. "Ber to jako službu. Ale nepočítej s ničím dalším. Na shledanou."
"Hmmm...," zarazila se. "Dobrá, půjdu... Ale nejdřív... Prozraď mi, co děláš na tom stromě?" "Ležím v hrabství Cheshire. Na shledanou." "Ale já... Nevím, jak se odtud dostanu pryč." "Šlo mi jen o to, abys už šla," vysvětlil jsem. "Protože pokoušet se odtud dostat je zbytečná námaha, Alenko Liddellová. Odtud se dostat pryč nedá." "Cože?"
"Odtud neunikneš, ty hloupá. Měla ses podívat na rubovou stranu cedulky na lahvičce."
"To není pravda."
Mávl jsem ocasem, což u nás, koček, znamená totéž, jako u lidí pokrčení rameny.
"To není pravda," opakovala paličatě. "Projdu se a pak se vrátím domů. Musím. Chodím do školy, nemohu zameškat vyučování. Taky mamince by se po mně stýskalo. A Micce. Micka je moje kočka, neříkala jsem ti to? Na shledanou, kocoure z Cheshiru. Byl bys ještě tak laskav a řekl mi, kam vede tahle stezka? Kam po ní dojdu? Kdo tam bydlí?"
"Tím směrem," neznatelně jsem pohnul hlavou, "bydlí Archibald Haigha, pro přátele Archie. Je ztřeštěný jako březnový zajíc, proto mu říkáme Zajíc Březňák. Tamhle zas bydlí Bertrand Russell Hatta, který je bláznivý jako švec, a proto mu říkáme Švec. Jdi si ke kterému chceš, oba jsou potrhlí." "Ale já nechci mezi potrhlíky."
"Málo platné," řekl jsem, "tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlý, ty jsi taky potrhlá."
"Jak to víš, že jsem potrhlá?"
"To je jisté," vysvětloval jsem už trochu znuděně. " Jinak bys sem nechodila."
"Mluvíš v hádankách," začala, ale najednou vykulila oči. "Jejda... Co se s tebou děje? Kocoure z Cheshiru! Neztrácej se! Neztrácej se, prosím!"
"Milé dítě," pravil jsem procítěně. "To se neztrácím já, to jen tvůj mozek přestává pracovat, už není schopen ani blouznit. Jeho činnost ustává. Jinými slovy..."
Nedokončil jsem větu. Nějak jsem se nedokázal přinutit dokončit větu. Vysvětlit jí, že umírá. "Zase tě vidím!" zvolala triumfálně. "Znovu jsi.
Nemusel by ses tak najednou objevovat a zase mizet. Je to hrozné, točí se mi z toho hlava."
"Já vím." . "Musím už jít. Nashledanou, kocoure z Cheshiru." "Sbohem, Alenko Liddellová."

*

Předběhnu události. Toho dne jsem si víc nezalenošil. Zburcován ze spánku, vytržen ze sladké le
targie, nedokázal jsem se již dostat do předešlého rozpoložení. Tenhle svět se obrací vepsí. Nikdo nemá žádné ohledy k odpočívajícím a spícím kočkám. Kde jsou ty časy, kdy prorok Mohamed jednoho dne, právě když se chystal jíti do mešity, zjistil, že v rukávě jeho šatu usnula kočka. Aby ji neprobudil, uřízl rukáv nožem. Vsadím se, oč chcete, že žádný z vás by se nezmohl na tak šlechetný čin. A proto, abyste věděli, se nikdo z vás nestane prorokem, třebas by běhal z Mekky do Medíny, jak je rok dlouhý.
Inu, jak Mohamed kočce, tak kočka Mohamedovi. Nerozmýšlel jsem se ani hodinu. Potom - upřímně udiven svým jednáním - jsem slezl ze stromu a bez přehnaného spěchu jsem se vydal úzkou lesní pěšinou k bydlišti Archibalda Haighy, řečeného Zajíc Březňák. Kdybych chtěl, mohl bych se pochopitelně k Zajícovi přenést v jediném okamžiku, avšak uznal jsem to za laciný počin, jenž by mohl vyvolat dohady, že mi na něčem záleží. Snad mně i trochu záleželo, ale nehodlal jsem to dávat najevo.
Červené prejzy na střeše Zajícova domku pěkně ladily se žlutým a okrovým listím, kterým se na podzim přioděly koruny okolních stromů. A moje uši zaslechly příjemnou hudbu. Někdo tiše hrál a zpíval "Zelené rukávy", melodii tak báječně se hodící do tohoto času a na toto místo:
Alas, my love, you do me wrong To cast me out discourteously And 1 have loved you so long Delighting in your company...
Na dvorku před domem stál čistým ubrusem prostřený stůl: Na stole stály šálky a podšálky, veliká konvice na čaj a láhev whisky Chivas Regal. Za stolem seděl hospodář, Zajíc Březňák, a jeho hosté: Švec, který tady přebýval takřka trvale, a Pierre Dormouse, který jak zde, tak kdekoliv jinde, býval zřídkakdy. Nu a v čele stolu trůnila černooká Alenka Liddellová, s dětskou nenuceností usazená v proutěném křesle a držící oběma rukama šálek. Nezdála se být vyvedena z míry skutečností, že při dnešní five o'clock whisky and tea má tak neobvyklou společnost: zajíce s naježenými vousisky, skřítka se směšným cylindrem, tuhým límečkem a puntíkovaným motýlkem a tlustého plcha dřímajícího s hlavou na stolní desce. Archie, Zajíc Březňák, si mne všiml první.
"Vizte, kdo k nám přichází," zvolal a témbr jeho hlasu jasně odhalil, že na tomto dýchánku pila čaj pouze Alenka. "Kdo se to blíží? Nešálí mne zrak? Zdaliž to není, abych citoval proroka Jeremiáše, nejpřednější ze všech zvířat, jež má ušlechtilý krok a vznešenou chůzi?"
"Snad nebyla zlomena sedmá pečeť?" připojil se Švec a lokl si z porcelánového šálku, v němž evi
dentně nebyl čaj. "Pohleděl jsem, a aj, kocour plavý - a peklo šlo za ním."
"Slyšte, pravím vám," řekl jsem bez patosu, "že duníte jako prázdné nádoby."
"Posad' se, Chestere," vybídl mne Zajíc Březňák. "Nalij si. Jak vidíš, máme hosta. Tato dívenka nás právě baví vyprávěním příhod, které ji potkaly od příchodu do našeho Kraje. Dovol, abych ti představil..."
"Už jsme se seznámili."
"Samozřejmě," přisvědčila Alenka s roztomilým úsměvem. "My se známe. To on mi ukázal cestu do vaší pohostinné chaloupky. Je to kocour z Cheshiru."
"Cos tomu dítěti namluvil, Chestere?" zahýbal Archie vousy. "Znovu ses vytahóval, abys dokázal svoji intelektuální převahu nad ostatními tvory? Co, kocoure?"
"Já mám doma kočičku," oznámila z ničeho nic Alenka. "Jmenuje se Micka."
"Tos už říkala."
"Jenže tenhle kocour," ukázala na mě nevychovaně prstem, "občas mizí. Tak, že zůstává jenom jeho škleb, ten ještě chvíli trvá. Kocoura bez šklebu, to už jsem viděla kolikrát, ale škleb bez kocoura! Něco tak zvláštního jsem jakživa neviděla. Brrr!"
"Neříkal jsem to?" zvedl Archie hlavu a zastříhal ušima, na kterých ještě stále visela stébla trávy. "Jako obvykle se vytahoval."
"Nesuďte," ozval se Pierre Dormouse celkem bděle, i když měl hlavu stále položenou na ubruse, "abyste nebyli souzeni."
"Mlč, Plchu," zamával prackou Zajíc Březňák. "Spi a nepleť se nám do řeči."
"A ty pokračuj, pokračuj, dítě," pobídl Alenku Švec. "Chceme si poslechnout o tvých dalších dobrodružstvích a čas kvapí."
"A jak kvapí," podotkl jsem a podíval se mu zpříma do očí. Archie to uviděl, ale bezstarostně odfrkl. "Dneska je středa," řekl. "Královna a Les Coeurs
hrají ten svůj pitomý kroket. Vsadím se, že o naší návštěvnici ještě nic nevědí."
"Podceňuješ Radeckého."
"Já tvrdím, že máme dost času. Využijme jej. Taková zábava se nenaskytne každý den."
"Co v tom, smím-li se zeptat, shledáváte zábavného?"
"To poznáš. A ty, drahá Alenko, povídej. Jsme jedno velké ucho."
Alenka Liddellová na něj vykulila černé oči, jako by čekala, že se skutečně promění v nějaké ucho. "U čeho jsem přestala?" zavzpomínala, když se
nedočkala žádné metamorfózy. "Aha, už vím. U koláčku ve skleněné krabičce. Byl na něm krásný nápis z hrozinek: SNĚZ MĚ. Ach, ten byl dobrý, panečku, měl kouzelnou chuť! Asi proto, že to byl
opravdu kouzelný koláček. Když jsem ho snědla, žačala jsem růst, až jsem měřila přes devět stop... Taková to byla kouzla. Rozumíte?"
"Rozumíme," přisvědčil Švec a zamnul si ruce. "Tak, Archie, je řada na tobě. Posloucháme." "Záležitost je jasná," oznámil sebevědomě Zajíc
Březňák. "Jedná se o halucinace se zřetelně erotickým podtextem. Jezení koláčku je výrazem typicky dětských orálních projevů dosud zárodečného stádia sexuality. Bezmyšlenkovitě sát a lízat je příznačné pro prepubertální období, třebaže je nutno připomenout, že leckteří jedinci z toho nevyrostou ani v pokročilém věku. Stran překotného růstu, údajně způsobeného snědením koláčku, nebudu, domnívám se, daleko od pravdy, připomenu-li mýtus o Prokrustovi a jeho loži. Jde o podvědomou tužbu zúčastnit se mystéria zasvěcení a vstoupit tak do světa dospělých. Rovněž zde nacházím sexuální pozadí. Děvčátko touží..."
"Tohle je tedy vaše povyražení," konstatoval jsem. "Hrajete si na psychoanalýzu, pomocí které byste zdůvodnili, jakým zázrakem se tady objevila. Háček je v tom, že ty, Archie, nacházíš sexuální posadí úplně za vším. To je celkem typické u zajíců, králíků, lasic, nutrií a jiných hlodavců, kteří myslí jenom na to jedno. Nicméně opakuji svou otázku: Co v tom nacházíte zábavného?"
"Při každé zábavě," odvětil Švec, "je nejzábavnější zabíjení nudy."
"A skutečnost, že někoho to nebaví, v žádném případě nedokazuje, že ten dotyčný je vyšší či nadřazenou bytostí," zavrčel Archie. "Neušklíbej se, Chestere, svým šklebem tady nikomu nezaimponuješ. Kdy konečně vezmeš na vědomí, že ať se budeš naparovat sebevíc, nikdo ze zde přítomných ti nehodlá vzdávat božské pocty? Nejsme ve staroegyptském Bubastis, nýbrž v Kraji..."
"Kraji kouzel?" skočila mu do řeči Alenka, prohlížejíc si nás jednoho po druhém.
"Divů," opravil ji Švec. "Krajina kouzel je Faérie. Toto je Wonderland - Kraj divů."
"Sémantika," zahuhlal do ubrusu Plch. Nikdo si ho nevšímal.
"Pokračuj, Alenko," pobídl ji Švec. "Co bylo dál, po koláčcích?"
"Hrozně jsem chtěla najít toho Bílého Králíka, co nosí kozinkové rukavice a vestu a v kapse u vesty hodinky. Myslela jsem si, že jestli ho najdu, určitě trefím i k té jámě, co jsem do ní spadla. Že se budu moci králičí dírou vrátit zpátky... Domů."
Všichni jsme mlčeli. Tahle část vyprávění žádná dodatečná vysvětlení nevyžadovala. Každému z nás bylo jasné, co je a co představuje černá díra, hluboká jáma a pád, dlouhý, nekonečný pád. Všichni jsme věděli, že v celém Kraji se nevyskytuje nikdo, kdo by se třebas vzdáleně mohl podobat
Bílému Králíkovi nosícímu rukavice, vestu a hodinky.
"Chtěla jsem otevřít dvířka, za kterými jsem předtím viděla divukrásnou zahradu s kvetoucími záhonky a chladivými vodotrysky," pokračovala tiše Alenka Liddellová, "ale uklouzla jsem a žbluňk! Byla jsem až po krk ve slané vodě. Nejprve mě napadlo, že jsem snad spadla do moře, ale brzy jsem přišla na to, že jsem v kaluži slz, které jsem naplakala, když jsem měřila devět stop. Hodně jsem plakala, poněvadž jsem se nemohla dostat ven. Bála jsem se a myslela jsem si, že už nikdy nenajdu Králíka a králičí díru. Z té kaluže mě vytáhla jedna Myš, která do ní taky náhodou spadla. Vytáhly jsme se navzájem, trošku pomohla Myš mně a trošku jsem já pomohla Myši. Chudinka byla úplně promočená a měla dlouhý ocásek..."
Archie na mne povýšeně pohlédl.
"Bez ohledu na to, co si o tom myslí kočky," prohlásil a vycenil svoje žluté řezáky, "je myší ocásek jednoznačným falickým symbolem. Mimo jiné to vysvětluje panický strach, jenž pociťují některé ženy při pohledu na myš."
"Vážně jste potrhlí," řekla přesvědčeně Alenka. Nikdo na to nereagoval.
"A slané moře," posmíval jsem se, "symbolizuje slzy prolité kvůli mužské sexuální dominanci? Co, Archie?"
"Samozřejmě! Píše o tom Freud i Bettelheim. Zejména Bettelheim by nám mohl pomoci, jelikož právě on se zabýval dětskou psychikou."
"V žádném případě," zamračil se Švec. "Nechej oba pány requiescat in pace. Ta flaška stačí akorát pro nás čtyři, comme il faut, nikoho dalšího tady nepotřebujeme. Pokračuj, Alenko."
"Potom...," zavzpomínala Alenka Liddellová. "Potom jsem potkala lokaje. Jenže když jsem se podívala lépe, zjistila jsem, že to není lokaj, ale veliká žába oblečená v livreji."
"Nahá!" zajásal Zajíc Březňák. "Žába! Vlhký tvor, jenž se při podráždění nadýmá, zvětšuje své rozměry! Čeho by to mohl být symbol, co myslíte? Přece penisu!"
"Pochopitelně;" přikývl jsem. "Čeho jiného. Tobě všechno připomíná penis anebo vagínu, Archie." "Nejste jenom potrhlí," uvážila Alenka, "ale i neslušní."
"To je pravda, každý to ví," přisvědčil Plch, zvedl hlavu a ospale se rozhlédl. "Och, ona je ještě tady? Ještě pro ni nepřišli?"
Švec se znepokojeně zahleděl k lesu, odkud doléhal nějaký praskot a skřípot. Protože jsem kocour, slyšel jsem ty zvuky dávno předtím, než se přiblížily. Nebyli to Les Coeurs, byly to selvy, které slídily v huňastém podrostu po něčem k žrádlu.
"Tak, tak, Archibalde," ani mne nenapadlo uklidňovat Zajíce, který polekaně zastříhal ušima.
"Měl by sis pospíšit se svou psychoanalýzou, jinak ji Mab dokončí za tebe."
"Tak mně pomoz," zježil vousy Zajíc. "Jakožto nadřazená bytost musíš přece dopodrobna znát veškeré mechanismy psychických pochodů. Bezpochyby nám můžeš vysvětlit, proč umírající dcerka děkana Christ Church neodejde v pokoji, ale aniž by se probrala z agónie, potlouká se po Kraji."
"Christ Church," potlačil jsem údiv. "Tedy Oxford. Který rok?"
"Tisíc osm set šedesát dva," řekl Archie. "Noc ze sedmého na osmého července. Záleží na tom?" "Nijak zvlášť. Seznam nás se závěry své analýzy.
Určitě jsi už k nějakým výsledkům dospěl." "To se rozumí."
"Hořím zvědavostí."
Švec nalil, Archie se napil, pohledem mi dal najevo svou intelektuální převahu, odkašlal si a poté začal slavnostně a důležitě přednášet:
"Máme co do činění s klasickým případem konfliktu, jehož se účastní id, ego i superego. Jak je váženým kolegům jistě známo, v lidské psychice představuje id všechno to, co je nebezpečné, impulzívní a nesrozumitelné. Toto neovladatelné podléhání tendenci bezmyšlenkovitě uspokojovat bezprostřední tužby se daná osoba, jak jsme se před chvílí mohli přesvědčit, snaží omlouvat imaginárními instrukcemi typu ,vypij mne' anebo ,sněz mne', což má licoměrně předstírat, že se id nachází pod kontrolou racionálního ega. Ego dané osoby totiž formovaly viktoriánské zásady konkrétnosti; reálnosti, nutnosti podrobit se dobovým příkazům a zákazům. Přísná domácí výchova, barvitá, leč tvrdá realita ,Young Misses Magazine', jediné četby toho dítěte..."
"To není pravda!" ohradila se rázně Alenka Liddellová. "Četla jsem také ,Robinsona Crusoea'! A sira Waltera Scotta!"
"A to vše," nevšímal si Zajíc jejích protestů, "se bezvýsledně snaží ovládnout nerozvinuté superego dotyčné a - sit licentia verbo - zde přítomné osoby. Ovšem superego, byť nedostatečné, rozhoduje také o schopnostech fantazie. Proto se snaží převádět probíhající procesy na obrazy a vize. Vivere cesse, imaginace necesse est, pokud mi vážení kolegové dovolí parafrázi..."
"Vážení kolegové," řekl jsem, "si radši dovolí připomínku, že tvoje hypotéza, byť teoreticky správná, nic nedokazuje a nevysvětluje, stanoví tedy klasický příklad akademického blábolu."
"Neurážej se, Archie," podpořil mě nečekaně Švec, "ale Chester má pravdu. Stále nevíme, jak se sem Alenka dostala."
"Protože jste hlupáci," zamával tlapami Zajíc. "Vždyť jsem to říkal jasně. Přinesla ji sem erotismem nasycená fantazie. Její podvědomí. Její tajná přání vyvolaná drogou..."
Zarazil se a zahleděl se na něco za mými zády. Teď jsem i já uslyšel zašumění křídel. Zaslechl bych je už dříve, nebýt toho hlasitého proslovu.
Na stole, přesně mezi lahví a konvicí, přistál Edgar. Edgar je havran. Edgar hodně létá a málo mluví, proto jej v Kraji zaměstnávají coby kurýra. Bylo tomu tak i tentokrát, neboť Edgar držel v zobáku velkou obálku ozdobenou korunkou a iniciálami MR.
"Prokletá banda," zašeptal Švec. "Všivá teatrální banda."
"To je pro mě?" podivila se Alenka. Edgar pokýval hlavou, zobákem i dopisem.
Po obálce však beze všech cirátů chňapl Archie, zlomil pečeť a začal číst:
"Její Královská Výsost Mab etc. etc. zve tímto adresátku na partii kroketu, která se bude konat..." Podíval se na nás.
"Dneska," naježil vousy. "Tak se to dověděli. Ten zatracený netopýr to vyžvanil."
"To je krása!" zatleskala nadšeně Alenka Liddellová. "Partie kroketu! S královnou! Mohu už jít? Nebylo by zdvořilé opozdit se."
Švec si hlasitě odkašlal. Archie obrátil dopis v prstech. Plch zachrápal. Edgar mlčel a čechral si černé peří.
"Zadržte ji tady, jak dlouho to půjde," rozhodl jsem se a vstal. "Vrátím se co nejdřív."
"Neblázni, Chestere," řekl Archie. "Nic s tím nenaděláš, i kdyby ses tam dostal - a o tom pochybuji. Je už pozdě: Mab o ní ví, nedovolí jí odejít. Nezachráníš ji, není to možné."
"Vsadíme se?"

*

Vítr času a prostoru mi ještě stále svištěl v uších a ježil srst a země pod mýma nohama se za nic na světě nechtěla přestat houpat. Avšak neúprosná realita záhy a důsledně zahnala horror vacui, který mne doprovázel v několika posledních chvílích. Mrákoty neochotně ustupovaly, oči se pozvolna přizpůsobovaly euklidovské geometrii. Rozhlédl jsem se.
Zahrada, v níž jsem přistál, byla typicky anglická - to znamená zarostlá křovím a všemožným plevelem jako džungle. Zleva jsem cítil pach bahna a dolehlo ke mně i zakejhání, takže zde nechyběl ani rybník. A nedaleko před sebou jsem viděl osvětlená okna patrového domu porostlého břečťanem.
V podstatě jsem neměl žádné pochyby, že jsem se dostal na správné místo a do správného času, avšak chtěl jsem se ujistit.
"Je tu někdo, u všech ďasů?" zeptal jsem se netrpělivě.
Nečekal jsem dlouho. Z šera se vynořil žíhaný zrzavý tulák. Nevypadal jako majitel zahrady, tře
baže se tak usilovně vypadat snažil. Hloupý ale rozhodně nebyl a zjevně byl jako kotě poučen o savoir vivre, protože když mě spatřil, zdvořile pozdravil, posadil se a způsobně si ovinul tlapky ocasem. Ha, chtěl bych vidět někoho z vás, lidí, reagujícího stejně klidně na zjevení některé z bytostí vaší mytologie. Přesněji démonologie.
"S kým mám tu čest?" zeptal jsem se formálně. "Russet Fitz-Rourke Třetí, Your Grace." "Tohle," ukázal jsem pohybem ucha, co mám na mysli, " je zajisté Anglie."
"Zajisté." "Oxford." "Velmi správně."
Takže jsem nezabloudil. Kachna, kterou jsem prve slyšel, tedy neplavala po rybníku, nýbrž po Temži anebo Cherwellu. A věž, kterou jsem zahlédl při přistání, musela být Carfax Tower. Problém byl však v tom, že Carfax Tower vypadala naprosto stejně i během mé poslední návštěvy Oxfordu - a to bylo roku 1645, nedlouho před bitvou u Naseby. Radil jsem tehdy králi Karlovi, aby se na všechno vykašlal a utekl do Francie.
"Kdo v tomto čase vládne Británii?"
"V Anglii Merlin z Glastonbury, ve Skotsku..." "Neptám se na kočky, tupče!"
"Omlouvám se, Vaše Milosti. Královna Viktorie." Naše dobrotivá stará paní. Na druhou stranu bába panovala čtyřiašedesát let: 1837 až 1901. Stále existovala možnost, že jsem drobátko minul, přestřelil anebo nedostřelil. Mohl jsem se zrzka zeptat rovnou na datum, ale jak sami chápete, nedělalo by to dobrý dojem. Mohlo by ho dokonce napadnout, že nejsem vševědoucí. Prestiž, jak se říká, liber alles.
"Komu patří ten dům?"
"Veneře Whiteblack...," začal, ale okamžitě se opravil. "Tedy lidským majitelem je děkan Henry George Liddell."
"Má nějaké děti? Nemyslím Venera Whiteblack, ale děkan Liddell."
"Tři dcerky."
"Jmenuje se některá z nich Alenka?" "Prostřední."
Pokradmu jsem si oddychl. Zrzek rovněž. Byl přesvědčen, že ho nezpovídám, ale zkouším. "Jsem ti zavázán, sire Russete. Dobrý lov." "Děkuji, Your Grace."
Neopětoval přání dobrého lovu. Znal legendy, věděl, jaký druh lovu může znamenat můj příchod do jeho světa.
Procházel jsem zdí, stěnami polepenými křiklavou květovanou tapetou, nábytkem. Procházel jsem pachem prachu, léků, jablek, sherry, tabáku a levandule. Procházel jsem hlasy, šepoty, vzdechy
i vzlyky. Nepozorován jsem prošel přes osvětlený living room, ve kterém manželé Liddellovi rozmlouvali se štíhlým, lehce se hrbícím brunetem s bujnými vlasy. Vystoupil jsem po schodech. Minul jsem dvě dětské ložnice dýchající mladým, zdravým spánkem. U dveří třetí ložnice jsem narazil na Stráž.
"Přicházím v pokoji," řekl jsem chvatně, couvaje před varovným syčením, zuby, drápy a vztekem. "V pokoji."
Na prahu ležící Venera Whiteblack sklopila uši a počastovala mě další vlnou nenávisti. Pak zaujala bojový postoj.
"Ovládni se, kočko!"
"Apage!" zasyčela, aniž by změnila pozici. "Pryč! Žádný démon nepřestoupí práh, na němž ležím já!" "Ani takový," ztratil jsem trpělivost, "který té nazve Micka?"
Zachvěla se.
"Ustup mi z cesty," požádal jsem. "Ustup, Micko, kočko Alenky Liddellové."
"Vaše Milost?" zírala na mne nevěřícně. "Tady?" "Chci vstoupit dovnitř. Pusť mne. Ne, ne, neodcházej. Pojď tam semnou."
Podle dobové módy byl pokoj přímo zavalen nábytkem. I tady pokrývala stěny tapeta s ohavným květinovým motivem. Nad komodou visela nepříliš zdařilá grafika mající představovat, pokud bylo možno věřit popisku, nějakou Mrs. Westovou v roli Desdemony. A v posteli ležela Alenka Liddellová - v bezvědomí, zpocená a bledá jako duch. Blouznila tak silně, že jsem v povětří nad ní málem viděl červenou prejzovou střechu domku Zajíce Březňáka a slyšel "Greensleeves".
''Pluli loďkou po Temži, ona, její sestry a pan Charles Lutwidge Dodgson," předběhla Venera Whiteblack mou otázku. "Alenka spadla do vody, nachladila se a dostala horečku. Přišel doktor, předepsal jí léky, dávali jí také něco z domácí Lékárničky. Nešťastnou náhodou se mezi medikamenty připletla lahvička, ve které bylo laudanum. Ona ji vypila a od té doby je v takovém stavu."
Zamyslel jsem se.
"Ten nezodpovědný Charles je ten chlapík s účesem pianisty, který dole hovoří s děkanem LiddeIlem? Když jsem procházel salónem, cítil jsem jeho myšlenky. Emanoval z něho pocit viny."
"Ano, to je on. Rodinný přítel. Matikář, ale snesitelný člověk. A nevytýkala bych mu nezodpovědnost, na loďce to nebyla jeho vina. Mohlo se to přihodit každému."
"Bývá často v Alenčině blízkosti?"
"Často. Ona ho má ráda a on má rád ji. Když se na ni dívá, přede. Vymýšlí a vypráví jí roztodivné neuvěřitelné historky. Ona to zbožňuje."
"Aha," zastříhal jsem ušima. "Neuvěřitelné historky. Fantazie. A laudanum. Tak jsme doma, pun
non intendet. Ale teď se postarejme o to dítě. Je mým přáním, aby se uzdravilo. Urychleně."
Kočka přimhouřila zlaté oči a naježila vousy, což u nás, koček, znamená bezbřehý údiv. Nicméně se vzápětí ovládla. Neřekla nic. Věděla, že ptát se na moje motivy by bylo ukrutně netaktní. Věděla, že bych na takovou otázku vůbec neodpovídal. Děláme vždycky to, co chceme, a nemusíme nikomu skládat účty.
"Je mým přáním," zopakoval jsem důrazně, "aby nemoc opustila slečnu Alenku Liddellovou." Venera se posadila, zamručela a zahýbala ušima.
"Je to privilegium Vaší Milosti," řekla pokorně. "Já... Já mohu leda poděkovat... Je to pocta. Miluji to dítě."
"To neměla být pocta. Tak neděkuj a dej se do práce."
"Já?" div nevyskočila úžasem. "Já ji mám vyléčit? Obyčejným kočkám je to přece zakázáno! Myslela jsem, že se Vaše Milost sama uráčí.. Vždyť bych ani neuměla..."
"Za prvé, nejsou obyčejné kočky. Za druhé, já mohu zrušit jakýkoliv zákaz. Tímto ho ruším. Pusť se do toho."
"Ale...," upřela na mne Venera oči, ve kterých se náhle objevil strach. "Přece... Jestli z ní vypředu nemoc, tak já sama..."
"Ano," přisvědčil jsem lhostejně. "Zemřeš namísto ní."
Prý to dítě miluješ, pomyslel jsem si. Dokaž to. Domnívala ses, že stačí ležet na klíně, nechat se hladit a spokojeně příst? Podporovat názor, že kočky jsou falešné, že nepřilnou ke člověku, nýbrž výlučně k místu, kde je jim dobře?
Pochopitelně, že říkat Veneře Whiteblack takové banality bylo pod mou úroveň. A navíc by to bylo veskrze zbytečné. Byl jsem zosobněním autority, jediné autority, kterou je kočka ochotna akceptovat.
Venera zamňoukala, vyskočila na Alenčina prsa a tlapkami silně stiskla pokrývku. Slyšel jsem tiché škrábání drápků zachytávajících se damašku. Jakmile kočka vycítila správné místo, uložila se a začala nahlas příst. Navzdory evidentnímu nedostatku zkušeností to dělala bezchybně. Takřka jsem cítil, jak každým zamručením vytahuje z nemocné to, co bylo nutno vytáhnout.
To se rozumí, že jsem ji nevyrušoval. Hlídal jsem jenom, aby ji nerušil ani nikdo jiný. Ukázalo se, že má opatrnost byla na místě.
Dveře se nehlučně otevřely a do pokojíku vstoupil ten bledý brunet, Charles Ludwig anebo Ludwig Charles, nevzpomínal jsem si přesně. Vešel se sklopenou hlavou, zkroušený a plný žalu a pocitu viny.
Ihned spatřil Veneru Whiteblack na Alenčině hrudi a ihned ho napadlo, že má na koho vinu svalit.
"Huš, kkko... kočko," vykoktal. "Kšá! Ať už jsi PPP... pryč!"
Udělal dva kroky, podíval se na křeslo, na němž jsem ležel. A uviděl mne - anebo možná ne zrovna mne, ale můj úsměv visící v povětří. Nemám potuchy, jak to dokázal, ale uviděl. Zesinal. Potřásl hlavou. Protřel si oči. Olízl si rty. A potom ke mně vztáhl ruku.
"Dotkni se mě," prohlásil jsem medovým hlasem. "Jen se mě opovaž dotknout, chrapoune, a nadosmrti si budeš utírat nos protézou."
"Kdo jjj. .," zajíkl se, "jjj. . jsi?"
"Mých jmen je nespočet," utrousil jsem ledabyle. "Pro přátele jsem Malignus, princeps potestatis aeris. Jsem jedním z těch, kdož putují a rozhlížejí se, quaerens quem devoret. Máte štěstí, že ze všeho, co můžeme lovit a žrát, dáváme nejraději přednost myším. Ale na tvém místě bych na to přehnaně nespoléhal."
"To nnn...," zajíkl se tentokrát tak prudce, že mu oči div nevylezly z důlků. "To nnneee..."
"Možné, možné," ujistil jsem ho, stále s bělostným, břitkým úsměvem. "Stůj tam, kde stojíš. Omez svou aktivitu na minimum a vyvázneš se zdravou kůží: Parole d'honneur. Pochopil jsi, co jsem ti řekl, dvounožče? Můžeš hýbat pouze očima a víčky. No, jsou přípustné rovněž opatrné nádechy a výdechy."
Ale... "Žvanit jsem ti nedovolil. Mlč a nehýbej se, jako kdyby na tom závisel tvůj život. Protože závisí, abych pravdu řekl."
Pochopil. Stál, mlčel a potil se, civěl na mne a intenzivně přemýšlel. Měl velice, velice zmatené myšlenky. U matematika bych takové namouduši nečekal. Mezitím Venera Wtiiteblack plnila svůj úkol, až vzduch vibroval magií jejího předení. Alenka se pohnula a vzdychla. Kočka ji upokojila pohlazením tlapkou po tváři. Charles Lutwidge Dodgson - rozpomenul jsem se na jeho jméno - se při tom pohledu zachvěl.
"Klid," řekl jsem neobyčejně mírně. "Tady se léčí. To je terapie. Buďtrpělivý."
Chvíli si mne prohlížel.
"Jsi mmm... moje halucinace," vysoukal ze sebe nakonec. "Nemá smysl, abych s ttt... tebou hovořil." "Sám bych to nevyjádřil lépe."
"To," ukázal lehkým pohybem hlavy k lůžku, "to má být ttt... terapie? Kočičí terapie?"
"Správně." "Though this be madness, " pro~aesl kupodivu bez zakoktání, 'ýet there is method in't."
"Ani to bych nedokázal vyjádřit lépe."
Čekali jsme. Konečně přestala Venera Whiteblack příst, položila se na bok, zívla a přihladila si kožíšek růžovým jazykem.
"Asi jsem už vypředla všechno," oznámila nejistě. "Jed, chorobu i horečku. Měla ještě něco
v kostní dřeni, nevím, co to bylo, ale pro jistotu jsem to taky odstranila."
"Bravo, My Lady." "Your Grace?" "Poslouchám." "Jsem pořád naživu."
"Snad jsi nečekala," usmál jsem se sebevědomě, "že tě nechám zemřít?"
Kočka přimhouřila oči v němém poděkováni. Charles Lutwidge Dodgson, který již drahnou chvíli sledoval neklidným pohledem naše počínání, si nahlas odkašlal. Pohlédl jšem na něj.
"Mluv," dovolil jsem mu velkomyslně. "Jen se snaž nekoktat, smím-li prosit."
"Nemám tušení, jaký rituál se to tady odehrává," začal tiše, "ale jsou věci mezi nebem a zemí..."
. "Přejdi rovnou k těm věcem." "Alenka je stále v bezvědomí."
Ha. Měl pravdu. Zdálo by se, že se operace nezdařila, leč zdálo by se to výlučně lékařům. Medice, tura te ipsum, pomyslel jsem si. Dával jsem si na čas s odpovědí, třebaže jsem na sobě cítil tázavý pohled kočky a neklidný pohled učitele matematiky. Rozvažoval jsem různé možnosti. Jednou z nich bylo pokrčit rameny a odejít pryč. Avšak už jsem se přespříliš angažoval v té historii, nemohl jsem jen tak vycouvat. Láhev, o kterou jsem se vsadil s Březňákem, to je jedna věc, ovšem prestiž...
Intenzívně jsem přemýšlel. Byl jsem však vyrušen. Charles Lutwidge najednou vyskočil a Venera Whiteblack prudce zvedla hlavu. Na květinových ornamentech viktoriánské tapety zatančil pohyblivý, rychlý stín.
"Ha - hááá!" zapištět ten stín a zakroužil okolo lustru. "Rády kočky netopýry?"
Venera sklopila uši, zasyčela, prohnula hřbet a zlostně zaprskala. Radecký se prozíravě zavěsil na stínidlo lampy.
"Chestere!" zavolal shora a roztáhl jedno křídlo. "Archie mě poslal vyřídit, abys sebou hodil! Je zle! Les Coeurs sebrali to děvče! Pospěš si, Chestere!"
Zaklel jsem nadmíru ohavně, avšak staroegyptsky, takže mi nikdo nerozuměl. Mrkl jsem na Alenku. Dýchala klidněji a na jejích lících jsem rozeznal dokonce nádech ruměnce. Jenže, kat aby to spral, pořád se neprobírala.
"Ona stále sní," objevil Charles Lutwidge Ameriku. "Obávám se však nejhoršího: že to vůbec není jen její sen."
"Také já se toho obávám," pohlédl jsem mu do očí. "Teď ale není čas na teoretizování. Musíme ji probrat z komatu, dokud nedojde k něčemu, co by již nešlo změnit. Radecký! Kde je děvče nyní?"
"Na Wonderland Meadows!" vypískl netopýr. "Na kroketovém hřišti! S Mab a Les Coeurs!" "Leťme."
"Leťte," vysunula drápky Venera Whiteblack. "Já tady budu hlídat."
"Okamžik," zamnul si čelo Charles Lutwidge. "Nerozumím všemu... Nevím, kam a proč chcete letět, ale... Neobejdete se beze mne... To já musím vymyslet konec toho příběhu. Abych to mohl učinit... By Jove! Musím jít s vámi."
"Ty šprýmaři," vyprskl jsem pohrdavě. "Nevíš, o čem mluvíš."
"Vím. Toto je má vlastní fantazie." "Už ne."
Na zpáteční cestě byl horror vacui ještě horší. Poněvadž jsem spěchal. Stává se, že při podobných cestách je spěch zhoubný. Drobná chybila ve výpočtu a je možno zabloudit do F'lorencie roku 1348 během epidemie černé smrti. Anebo do Paříže, do té vražedné noci ze dvacátého třetího na dvacátého čtvrtého srpna 1572.
Buď ak buď jsem měl štěstí. Dostal jsem se tam, kam jsem potřeboval.

*

Švec se nemýlil, když tu chamraď nazval všivou, teatrální bandou. Oni opravdu všechno dělali s efektem a pro efekt. Za všech okolností. Teď také.
Trávník mezi akáty měl napodobovat hřiště na kroket, pro efekt na něm byly rozestaveny dokonce obloukovité branky zvané v hráčském žargonu arches. Les Coeurs, bylo jich asi deset, třímali v rukou rekvizity - palice čili mallets. Kolem nich se válely předměty, které měly vůčihledně imitovat míčky, ovšem daleko více připomínaly do klubíčka svinuté ježky. V čele bandy samozřejmě stála rudavlasá Mab vystrojená v karmínovém atlasu a ověšená křiklavými šmuky. Zvýšeným hlasem a panovačnými gesty přidělovala svým poskokům místa, která měli zaujmout. Jednu ruku však neustále držela na rameni Alenky Liddellové. Dívenka přihlížela přípravám s živým zaujetím a planoucími tvářemi. Očividně jí ani nepřišlo na mysl, že se zde nechystá zábava, nýbrž sadistická, teatrální exekuce.
Moje nečekané zjevení vyvolalo jako obvykle rozruch a zmatek mezi Les Coeurs, který však Mab obratem uklidnila.
"Lituji, Chestere," oslovila mne chladně, muchlajíc Alenčin rukáv prsty ozbrojenými zlatými prsteny. "Je mi nesmírně líto, ale máme již kompletní družstvo hráčů: Mezi jinými též z toho důvodu jsi neobdržel pozvání."
"Nevadí," zívl jsem, abych jim demonstroval řezáky, tesáky, trháky, premoláry, amoláry, zkrátka celou působivou sestavu své zuboviny a skloviny.
"Nevadí, Vaše Výsosti, i tak by mi nezbylo než odmítnout. Nejsem fanoušek kroketu, dávám přednost jiným hrám a kratochvílím. A co se týče vašeho družstva, tuším, že máte i záložníky."
"Odkdy tě zajímá," přimhouřila oči Mab, "co máme a co ne?"
"Jsem totiž nucen vzít odtud tuto Miss. Navzdory tomu, že vám překazím zábavu."
"Aha," oplatila mi Mab demonstraci chrupu, nepřesvědčivě imitujíc úsměv. "Rozumím. Vysvětli mi však, proč se naše odvěké spory o hegemonii mají projevovat vzájemným kradením hraček? To se musíme vážně chovat jako děti? Nemůžeme si stanovit čas a místo, abychom v klidu vyřídili to, co máme vyřídit? Čekám na tvé vysvětlení, Chestere."
"Mab," odtušil jsem. "Chceš-li diskutovat, urči čas i místo. Ale v náležitém předstihu, protože dnes opravdu nemám náladu na disputace. Kromě toho tví hráči čekají. Beru si tedy slečnu Liddellovou a mizím. Nehodlám vám nadále překážet."
"Na kýho šlaka," upadla Mab do hrubiánského argotu - jako vždy, když se rozčílila. "Na kýho čerta potřebuješ toho fracka, prašivej kocoure? Proč ti na něm tolik záleží? Možná ti vůbec nejde o tu usmrkanou holku, co? Odpověz!"
"Řekl jsem, že nemám náladu na disputace. Týká se to rovněž odpovídání na vlezlé otázky, Pojď sem, Alenko."
"Ani se nehni, smrade!" Mab zaťala prsty do Alenčina ramena, až se dívčina tvář zkřivila a zbledla bolestí. Z výrazu jejích černých očí jsem usoudil, že se konečně začala domýšlet, jaká hra se zde měla hrát.
"Vaše Výsost," rozhlédl jsem se a zpozoroval, že mě Les Coeurs začali pozvolna obkličovat, "ráčí laskavě sejmout svoji půvabnou ručku z ramene toho dítěte. Okamžitě. Rovněž se Vaše Výsost uráčí instruovat své lokaje, aby vycouvali na protokolem předepsanou vzdálenost."
"Skutečně?" ukázala Mab opět zuby. "A smím vědět, co se stane, pokud se neuráčím?" "Samozřejmě že smíš, šelmo ryšavá. Já se taky zachovám neprotokolárně a s tou tvojí mizernou sebrankou škaredě zatočím."
A tak skončil náš rozhovor. Les Coeurs se na mě vrhli, aniž by čekali, až dozní královnin křik a její oprstenovaná ruka dokončí vladařské gesto. Sesypali se na mne všichni, co jich tam bylo. Hromadně.
Byl jsem však připraven. Z jejich pláštíků zdobených karetními symboly rázem létaly cáry. Létaly cáry z nich samotných. Ze mne sice také, ovšem nesrovnatelně méně. Převalil jsem se na hřbet. Poněkud to omezilo mou pohyblivost, ale mohl jsem z nich dělat fašírku rovněž drápy zadních tlap. Mé úsilí se začalo vyplácet: někteří Les Coeurs, řádně pocuchaní mými zuby a drápy, vzali nohy na ramena, neohlížejíce se na vřískot své velitelky, která jim nevybíravými slovy poroučela, co a odkud mně mají vytrhnout.
"Kdo by se vás vlastně měl bát?" vykřikla zčistajasna Alenka a vnesla tak do všeobecného řevu nový tón.'~Tždyťjste jen karty! Nic víc než souprava karet!" .
"Vážně?" zaječela Mab a zacloumala s ní. "Na co ty nepřijdeš?"
Jeden z Les Coeurs, kudrnatý mladík, podle znaku na prsou křížový spodek, mne chytil oběma rukama za ocas. Nesnáším takové důvěrnosti, tak jsem mu utrhl hlavu. Ale to už na mně seděli a leželi další a hlasitě funěli, jak mě zpracovávali pěstmi, podpatky a kroketovými palicemi. Byli tvrdí, jenže já také. Po chvíli jsem si vybojoval trochu místa, mohl jsem přejít od pozičního boje k manévrování. Země pod nohama už byla pekelně červená a pekelně kluzká.
Alenka kopla vší silou Mab do holeně. Její Královská Výsost ošklivé zaklela a s rozmachem uhodila děvče do obličeje. Alenka upadla rovnou na jednoho z mých protivníků, který se právě snažil vstát. Než ze sebe Alenku shodil, vyškrábl jsem mu jedno okó. Tomu, co se mi v tom snažil zabránit, jsem vyškrábal obě. Dva další se dali na útěk, a tak jsem se mohl postavit.
"Nu, milá Queen of Hearts? Nebylo toho pro dnešek už dost?" vydechl jsem a olízl si krev z nosu a vousů. "Nedokončíme to někdy příště, když předem stanovíme čas a místo?"
Mab mne počastovala předlouhým souvětím, v němž výraz "mourovatý čubčí syn" patřil spíše k mírnějším, třebaže nejčastěji se opakujícím.'Očividně neměla v úmyslu odkládat řešení našeho konfliktu na jiný termín. Několik Les Coeurs se vzpamatovalo z prvního šoku a chystalo se k dalšímu útoku. A já jsem byl už trochu unaven a mimo vší pochybnost jsem měl též zlomené žebro. Zakryl jsem svým tělem Alenku.
Mab triumfálně zaječela. Akátové mlází se rozestoupilo jako Rudé moře před Izraelity a z něj, povzbuzován halekáním Les Coeurs, vyběhl Pentlochňap. Přesněji: nechutně přerostlý exemplář Pentlochňapa. Vzteklitého Pentlochňapa.
"Nechám si z tebe ušít čapku, Chestere!" vřískla Mab, ukazujíc Pentlochňapovi, po kom má skočit. "Pokud z tebe zůstane dost kožešiny na jednu čepici!"
Jsem kocour, mám devět životů. Nevím, jestli jsem se někdy zmínil o tom, že osm jsem už spotřeboval.
"Utíkej, Alenko," sykl jsem. "Utíkej."
Jenže strachem ochroméná dívenka se ani nepohnula. Nijak zvlášť jsem se jí nedivil. Pentlochňap hrábl pazoury do země, jako by chtěl vykopat stanici metra anebo tunel pod Mont Blankem. Zježil černorudou srst, takže se dvojnásobně zvětšil, ačkoliv i tak už byl zatraceně velký. Svaly pod jeho kůží zahrály Devátou symfonii a v očích mu zaplál pekelný oheň. Otevřel tlamu do šíře, která by za jiných okolností jistě zalichotila mému velikášství. A vrhl se na mne.
Bránil jsem se urputně. Dal jsem ze sebe všechno. Ale on byl větší a setsakramentsky silný. Než se mi ho podařilo setřást a odrazit, pořádně mi pustil žilou.
Ledva jsem se držel na nohou. Krev mi zalévala oči a stydla na bocích, ostrý konec jednoho z několika zlomených žeber se usilovně snažil najít něco v mé pravé plíci. Alenka pištěla, až v uších zaléhalo. Pentlochňap si otřel varlata o trávu, vztyčil zbytky uší, pohlédl na mě zpod rozdrásaných víček a přes krvácející čenich. Znovu otevřel tlamu. A naprosto nečekaně ji zase zavřel. Místo aby skočil a na místě mě dorazil, zůstal stát v němém zachmurdění.
Instinktivně jsem se ohlédl a ztuhl jsem. Řeknu vám: něco podobného jsem viděl naposledy ve slavném Griffithově filmu "Zrození národa". Mezi stromy se ke mně blížila pomoc. Jenže to nebyla U. S. kavalérie ani Ku-Klux-Klan; byl to můj známý, jistý Charles Lutwidge Dodgson. Řeknu vám: vyhlížel jako svatý Jiří na Carpacciově obraze a ozbrojen byl mečem šaršounem planoucím oslnivými záblesky.
Věřte nevěřte, ale Pentlochňap se dal na útěk jako první. Za jeho staženým chvostem upalovali ti z Les Coeurs, kteří se ještě udrželi na nohou. Jako poslední opouštěla bitevní pole královna Mab, zápolíc s dlouhou atlasovou róbou. To jsem užasle viděl jako přes akvárium naplněné šťávou z červené řepy. A o chvilku později...
Slibte mi, že se nebudete smát.
O chvilku později jsem spatřil Králíka s červenýma očima, an se dívá na ciferník hodinek, které si vytáhl z kapsičky u vesty. Pak jsem padal do černé, bezedné díry.
Pád trval dlouho.
Jsem kocour. Vždycky dopadnu na všechny čtyři. Dokonce i tehdy, když o tom nevím.

*

"Ach," promluvil Charles Lutwidge Dodgson, opíraje se loktem o proutěný košík s obloženými chleby. "Jestlipak znáš, drahý kocoure z Cheshiru, ten omamný pocit rozespalosti, jenž setrvává po procitnutí za letního jitra, kdy vzduch rozeznívá cvrlikání ptáčat, osvěžující větřík vane otevřeným oknem a ty ležíš a přivřenýma očima jako v pokračujícím snu vidíš líně se pohupující zelené větvičky nad zlatými vlnkami čeřenou hladinou vody? Ach, kocoure, to je nevýslovná slast hraničící zároveň s hlubokým smutkem, rozkoš, jež vhání slzy do očí jako krásný obraz či verš..."
Věřte nevěřte, ale ani jednou se nezakoktal. Piknik se vydařil. Alenka a její sestry si hrály na břehu Temže, střídavě nastupujíce na připoutanou loďku a skákajíce z ní na břeh. Pokud při tom některá z děvčat šplouchla do mělké vody, pronikavě pištěla a vysoko zvedala sukénku. V těch okamžicích se můj společník Charles Lutwidge viditelně červenal.
"And 1 have loved you so long," zanotoval jsem si pod vousy. Dospěl jsem k závěru, že na tom, co tvrdil ten potrhlý Zajíc Březňák, bylo přece jen něco pravdy.
"Prosím?" ",Zelené rukávy'. Nevšímej si toho. Víš co, drahý Charlesi? Napiš o tom všem. Pohádka nám vyrostla jako veliká budova a je plná neobyčejných postav. Je načase, abys ji přenesl na papír. Tím spíše, že ty jsi ji začal."
Mlčel. A nedokázal odtrhnout zrak od vesele výskající Alenky Liddellové, jež právě zvedala sukni tak vysoko, že bylo zřetelně vidět i kalhotky.
"Je mezi námi půlka života," řekl tiše. "A čas dál kvapně a bezcitně se žene. V letech rozpuku mládí si ona již na mne nevzpomene."
"Navrhoval bych radši prózu," nevydržel jsem. "Poezie nejde na odbyt."
Podíval se na mne a svraštil obočí.
"Mohl by ses více... hmmm... zmaterializovat?" zeptal se. "Znervózňuje mne vidět tvůj úsměv visící v prázdnotě."
"Dnes, drahý Charlesi, ti nemohu nic odepřít. Mám u tebe příliš velký dluh."
"Nemluv o tom," řekl v rozpacích a sklopil zrak. "Každý na mém místě... Nemohl jsem přece dovolit, aby ji... a tebe... zahubila moje vlastní fantazie."
"Díky, žes nedovolil. A jenom tak mezi námi: odkudpak jsi, ty chloubo jízdy i pěchoty, vzal meč šaršoun harcoslavný?"
"Odkud jsem vzal co?"
"Forget it, Charlesi, uhýbáme od tématu." "Knížka popisující to všechno?" zamyslel se znovu. "Opravdu nevím, zda bych dokázal..."
"Dokázal bys. Tvoje fantazie má sílu, která dokáže lámat žebra."
"Hm," udělal pohyb, jako kdyby mě chtěl pohladit, ale včas si to rozvážil. "Hm, kdo ví? Snad by se jí... zalíbila taková knížka? Krom toho by nebylo špatné vydělat si pár liber, moje příjmy jsou poněkud omezené... Pochopitelně bych ji musel vydat pod pseudonymem. Moje místo na univerzitě...
"Nezbytně potřebuješ pořádné nom de plume, Charlesi," zívl jsem. "Nejen kvůli tvým představeným. Tvoje občanské jméno se v žádném případě nehodí na obálku knihy. Zní, jako by umírající s rozedmou plic diktoval závěť."
"No dovol," předstíral pobouření. "Máš něco lepšího? Nějaké jméno, co zní lépe?"
"Jasně. William Blake." "Posmíváš se."
"Nebo Emily Bronteová."
Tentokrát se uraženě odmlčel a dlouho nic neřekl. Sestry Liddellovy našly na břehu prázdnou škebli. Jejich štěbetání ani na chvilku neutichalo.
"Spíš, kocoure z Cheshiru?" "Pokouším se."
"Tedy spi, tygře planoucí v hloubi noci. Nebudu tě rušit."
"Ležím na rukávu tvého žaketu. Co se stane, až budeš chtít vstát."
Usmál se: "Rukáv uříznu."
Dlouho jsme mlčeli a bloudili očima po řece, na které plavaly kachny a potápky.
"Literatura," ozval se náhle Charles Lutwidge, jako kdyby se probudil ze spánku. "Literatura je dnes již mrtvé umění. Přijde dvacáté století a to bude věkem obrazu."
"Máš na mysli tu zábavu, kterou vymyslel monsieur Louis Jacques Mandé Daguerre?"
"Ano," odvětil. "Myslím fotografii. Literatura je fantazie, a tedy klam. Spisovatel klame čtenáře, předkládaje mu jako realitu vlastní imaginaci. Slova bývají často dvojsmyslná anebo mnohosmyslná. Fotografie alespoň nelže..."
"Vážně?" pohnul jsem konečkem ocasu, což u nás, koček, někdy znamená posměch. "Fotografie že nemůže být dvojsmyslná? Ani taková, která ukazuje asi dvanáctiletou dívenku v rozkošných
nedbalkách, kterak leží na pohovce v možná dvojsmyslné, leč dostatečně výmluvné póze?"
Polil ho ruměnec.
"Nemáš se zač stydět," pohnul jsem znovu špičkou ocasu. "Všichni máme rádi krásu. I mne, drahý Charlesi, fascinují mladičké kočičky. Kdybych se zabýval fotografováním jako ty, nehledal bych si jiné modelky. A na konvence se vykašli."
"Nikdy jsem nikomu nnn... neukázal ty fotografie," začal nečekaně opět zadrhávat. "A nikdy je nikomu nnn... neukážu. I když se ti musím přiznat, že byla taková ddd... doba, kdy jsem měl s fotografováním jisté plány do bbb...budoucna. Finančního rázu."
Usmál jsem se. Nemohl tušit, co ten úsměv znamená. Nemohl tušit, nač jsem myslel. Věděl jsem totiž, že za sto třicet čtyři roky, v červenci 1996, čtyři jeho snímky zachycující děvčátka od jedenácti do třinácti let, všechna v romantickém a vzrušujícím viktoriánském prádélku, všechna ve dvojznačných, nicméně eroticky sugestivních pózách, budou draženy v Sotheby's a prodány za čtyřicet osm tisíc liber šterlinků. Za čtyři papírky opracované technikou koloidního procesu to je jistě slušná sumička. Ale nemělo smysl o tom mluvit.
Zaslechl jsem zašumění křídel. Na blízké vrbě usedl Edgar. Významně zakrákal. Nebylo to nutné, věděl jsem, že už je čas.
"Pro mne dnešní piknik končí," zvedl jsem se. "Bud' zdráv, Charlesi."
Neprojevil údiv.
"Jsi schopen jít? Tvoje zranění..." "Jsem kocour."
"Málem bych zapomněl. Jsi kocour z Cheshiru. Setkáme se ještě někdy? Co myslíš?"
Neodpověděl jsem.
"Setkáme se ještě někdy?" zopakoval. "Nevermore, " řekl Edgar.

*

A to, mí drazí, by bylo v podstatě všechno. Závěr bude tedy stručný.
Když jsem se vrátil do Kraje, odpoledne ještě neskončilo, protože čas u nás ubíhá poněkud jinak než u vás. Nezamířil jsem však za Zajícem ani za Ševcem, abych si vyzvedl láhev vyhranou v sázce a pochválil se dalším - po tom tvrdohlavém Shakespearovi - úspěchem při napravování světové literatury. Nevyhledal jsem Mab, abych se pokusil urovnat náš konflikt nějakou banální, ale komplimenty prošpikovanou konverzací. Šel jsem do lesa, abych si poležel na větvi, olízal si rány a vyhřál si kožich na sluníčku.
Tabulku s nápisem BEWARE THE JABBERWOCK někdo ulomil a hodil do křoví. Pravděpodobně to byl sám
Tlachapoud osobně. K smrti rád děsí kolemjdoucí a výstražná tabulka mu kazí efekt překvapení.
Má větev byla tam, kde jsem ji zanechal. Vylezl jsem si na ni. Ocas jsem malebně svěsil dolů. Pohodlně jsem se uložil, když jsem se předtím přesvědčil, že se nikde nablízku nevyskytuje Radecký.
Sluníčko hřálo. Vetchaří hadroušci hlasitě klápali zobáky v korunách tumtumů. Selvy syštěly. Lysperní jezeleni něco dělali v mokřavě, ale neviděl jsem co, poněvadž to bylo dost daleko.

Něco víc
Andrzej Sapkowski



I.

Když na trámoví mostu náhle zaduněla kopyta koní, Yurga dokonce ani nezvedl hlavu. Pouze tiše zavyl, pustil obruč kola, s níž se potýkal a vlezl pod vůz tak rychle, jak jen to šlo. Roztažený jako žába otíral se hřbetem o zablácený spodek vozu, přerušovaně vzdychal a celý se třásl strachy.
Kůň se pomalu přiblížil k vozu. Yurga viděl, jak opatrně našlapuje po nahnilých trámech mostu.
“Vylez,“ řekl neviditelný jezdec. Yurga zajektal zuby a vtáhl hlavu mezi ramena. Kůň zafrkal a udeřil kopytem o trámoví mostu.
“Jen klid, Klepno,“ řekl jezdec. Yurga uslyšel, jak poplácává koně po šíji. „Vylez, člověče. Neublížím ti.“
Kupec tomu, co neznámý řekl, vůbec nevěřil. Avšak v jeho hlase bylo něco, co uklidňovalo a zároveň i vzrušovalo, i když to v žádném případě nebyl hlas, který by mohl být pokládán za příjemný. Yurga, mumlaje si v duchu modlitby přinejmenším ke dvanácti božstvům najednou, vystrčil opatrně hlavu zpod vozu.
Jezdec měl vlasy bílé jako mléko, stáhnuté na čele koženou čelenkou a černý, vlněný plášť spadající na hřbet jeho kaštanově hnědé kobyly. Na Yurgu ani nepohlédl. Nachýlený kupředu, drže se hrušky sedla, díval se na kolo vozu, které bylo do poloviny zapadlé mezi ztrouchnivělými trámy mostu. Náhle zvedl hlavu, přejel po kupci svým pohledem a s nehybnou tváří si začal prohlížet křoviska rostoucí nad břehy úvozu.
Yurga se vydrápal zpod vozu, zamrkal a otřel si rukou nos, rozmazávaje si přitom po celé tváři kapku kolomazi. Jezdec na něm spočinul svýma tmavýma, přivřenýma, pronikavýma, jak trny ostrýma očima. Yurga mlčel.
„Sami dva ho nevytáhneme,“ řekl konečně neznámý a ukázal přitom na kolo uvázlé mezi trámy. „Jel jsi sám?“ 
„Se svými sluhy, pane,“ vyjekl Yurga. „Ale utekli, psi...“ 
„Vůbec se jim nedivím,“ řekl jezdec, dívaje se pod most na dno hlubokého úvozu. „Domnívám se, že bys měl udělat totéž, co oni. Je na to nejvyšší čas.“
Yurga nechtěl následovat pohyb cizincových očí. Nechtěl se znovu dívat na hromadu lebek, žeber a jiných kostí rozházených mezi kamením a sem tam vyčnívajících zpod listů lopuchů a kopřiv rostoucích na dně vyschlé říčky. Bál se, že stačí ještě jeden jeho pohled do prázdných očnic lebek, na vyceněné zuby a popraskané hnáty, aby v něm všechno prasklo, aby poslední zbytky jeho rozpačité odvahy z něj unikly jako vzduch z proděravělého rybího měchýře, aby se tryskem nerozběhl zpátky nahoru, zalykaje se přitom strachem, stejně jako to učinili jeho vozka a pacholek zhruba před hodinou.
„Na co čekáš?“ zeptal se tiše jezdec a pomalu obrátil koně. „Na soumrak? Pak už bude pozdě. Oni si pro tebe přijdou sotva se setmí. Možná, že ještě dříve. Dělej, vyskoč za mě na koně. Padáme odtud, a to co možná nejrychleji!“ 
„A můj vůz, pane?“ zavyl silným hlasem Yurga, nevěda, zda strachy nebo vztekem. „A co moje zboží? Raději chcípnu! Nenechám to všechno tady! Nenechááám!“ 
„Zdá se mi, příteli, že stále ještě nevíš, kam ses to vlastně dostal,“ řekl klidně neznámý a natáhl ruku směrem k příšernému pohřebišti pod mostem. „Říkáš, že tady nechceš nechat svůj vůz? A já ti zase říkám, že až se setmí, nezachrání tě ani poklad krále Desmoda, natož tvůj prašivý vůz! K čertu, co tě to napadlo, aby sis zkrátil cestu právě přes toto začarované místo? Nevíš, co se tady po válce usídlilo?“
Yurga zakroutil hlavou na znamení, že neví.
„Nevíš,“ pokýval neznámý několikrát hlavou. „Ale to, co leží dole, jsi viděl, ne? To jsou všichni ti, kteří si tudy zkracovali cestu. A ty říkáš, že tady nenecháš svůj vůz! Máš v něm snad něco zajímavého?“
Yurga neodpovídal. Díval se mlčky na jezdce a přemýšlel, zda má říci „veteš“ anebo se rozhodnout pro označení „jakési haraburdí“.
Jezdec však ani v nejmenším nebudil zdání, že by ho příliš zajímala jeho odpověď na otázku. Uklidňoval svou kaštanově hnědou kobylu hryzající neklidně udidlo a potřásající živě hlavou.
„Pane,“ vysoukal ze sebe kupec nakonec, „pomozte mi. Zachraňte mě. Do konce svého života vám za to budu vděčný... Nenechávejte mě tady samotného! Dám vám všechno, oč si řeknete ... Zachraňte mě, pane!“
Neznámý se k němu rychle otočil, přidržuje se přitom oběma rukama hrušky svého sedla.
„Cos to řekl?“
Yurga se se široce otevřenými ústy vytřeštěně díval na cizince.
„Dáš mi opravdu to, oč tě požádám? Zopakuj to ještě jednou!“ Yurga mlaskl, zavřel ústa a zalitoval toho, že nemá vousy, aby si do nich mohl naplivat. V hlavě mu vířily nejfantastičtější představy o odměně, jakou po něm bude cizinec požadovat za to, že ho zachrání, včetně toho, že ho požádá o jeho vlastní mladou ženu, která mu bude muset být každý týden zcela k dispozici. V porovnání se ztrátou vozu však ani tato představa nevypadala tak strašně a už vůbec ne tak úděsně, jako možnost spočinutí vlastních ostatků na dně úvozu v podobě další vybělené kostry. Jeho obchodnický duch ho přinutil k bleskové kalkulaci. Jezdec, i když v žádném případě nevypadal na otrhance, pobudu, ulejváka či prázdného žvanila, jichž byly po válce na cestách celé spousty, zcela rozhodně nebyl velmož, ani jeden z těch hrdých rytířů, kteří si sami sebe vysoce považovali a jediné své potěšení nalézali v olupování svých bližních. Yurga ho odhadoval na ne více než na dvacet hřiven zlata. Jeho obchodnická povaha mu však zabránila, aby vyslovil jakoukoliv cenu. Omezil se pouze na blekotání o „doživotní vděčnosti“.
„Ptal jsem se tě,“ připomněl mu neznámý opět klidně svou otázku, „zda mi dáš to, oč tě požádám?“
Z této situace neexistovalo východisko. Yurga polkl slinu, sklonil hlavu a několikrát přikývl na znamení souhlasu. Neznámý se navzdory jeho očekávání potutelně nezasmál. Právě naopak. Vůbec nevypadal na to, že by byl potěšen triumfem, jehož se mu podařilo v tomto jednání dosáhnout.
Nachýlil se v sedle a plivl dolů do hlubokého úvozu. 
„Co to vlastně dělám?“ pronesl temným, zastřeným hlasem. „Co to jen, u bohů, dělám... Nu což, dobrá. Pokusím se tě z toho dostat, i když vlastně nevím, zda to pro nás oba neskončí osudně.Jestliže se nám to však podaří, pak ty za odměnu...
Yurga se s pláčem na krajíčku celý schoulil do sebe. 
„Dáš mi to,“ zarecitoval náhle rychle jezdec v černém plášti, „co nalezneš ve svém domě po svém návratu a co vůbec neočekáváš, že bys tam mohl nalézt. Slibuješ, že mi to dáš?“ 
Yurga zaječel a rychle přikývl.
„Dobrá,“ řekl neznámý. „A teď ustup stranou. Nejlepší by bylo, kdyby sis znovu vlezl pod vůz. Slunce za chvíli zapadne.“
Jezdec seskočil z koně a stáhl si z ramenou plášť'. Yurga spatřil, že neznámý nosí meč na zádech, na řemeni, našikmo obepínajícím hrud'. Měl nejasný pocit, že již někdy slyšel o lidech nosících zbraň podobným způsobem.Černá, kožená kazajka, sahající do pasu, s dlouhými, stříbrnými cvoky pobitými manžetami, by mohla svědčit o tom, že neznámý pochází z Novigradu nebo z jeho okolí. Na druhé straně však mohl pocházet odkudkoliv, protože tato móda se v poslední době velice rozšířila, zvláště mezi mladými. Jezdec však v žádném případě nebyl mladík.
Jezdec se, shodiv na zem cestovní vaky ze hřbetu svého oře, otočil k Yurgovi. Na prsou se mu na stříbrném řetízku kolébal kulatý medailón. Pod paží držel nevelký, okovaný kufřík a podlouhlý balíček, omotaný kůží a několika řemínky.
„Ještě nejsi pod vozem?“ zeptal se neznámý a přistoupil, blíže k Yurgovi. Yurga spatřil, že na medailónu je zobrazena vlčí lebka s otevřenou, hroznými tesáky vyzbrojenou tlamou. Náhle si vzpomněl, o koho jde.
„Oni jsou ... oni jsou zaklínač, pane?“ 
Neznámý pokrčil rameny.
„Uhodls. Zaklínač. A teď už běž. Na druhou stranu úvozu. Nevycházej odtud a bud' zticha. Musím být na chvíli sám.“ Yurga ho poslechl. Sedl si ke kolu vozu a přikryl se pokrývkou. Nechtěl se dívat na to, co dělá neznámý na druhé straně vozu, a už vůbec ne na kosti ležící na dně úvozu. Díval se tedy na své boty a na zelené, sametové misky mechu rostoucí na shnilých trámech mostu.
Zaklínač. 
Slunce pomalu zapadalo. Nastával soumrak. 
Yurga uslyšel kroky.
Neznámý vyšel velice pomalým krokem zpoza vozu a postavil se doprostřed mostu. Byl k němu obrácen zády. Yurga uviděl, že meč na jeho zádech není týž meč, který viděl předtím. Nyní to byla nádherná zbraň - její hlavice, jílec a kovová pochva se třpytily jako hvězdy. Dokonce i v panujícím přítmí odrážely světlo, i když to již nebylo světlo jako takové. Zmizela i zlatooranžová záře, která ještě před chvílí svítila nad lesem.
„Pane...“ 
Neznámý k němu otočil hlavu. Yurga jen s největším úsilím zadržel výkřik deroucí se mu z úst.
Zaklínačova tvář byla křídově bílá. Bílá a děravá - byla pórovitá, jako sýr prolisovaný přes plátno.A jeho oči... Bohové! zavylo něco v Yurgově vědomí. Jeho oči...
„Běž za vůz. Rychle!“ vychroptěl ze sebe cizinec. Nebyl to hlas, který Yurga slyšel ještě před chvílí. Kupec náhle ucítil, že má plný měchýř a že se potřebuje vymočit. Neznámý se otočil a odešel dále na most.
Zaklínač. 
Kůň přivázaný k žebroví vozu zafrkal a několikrát hrábl kopytem o trámoví mostu.
Nad Yurgovým uchem zabzučel komár. Kupec se neodvážil pohnout byť jen prstem, aby ho odehnal. Vzápětí mu zabzučel u ucha druhý komár. V křovinách na druhé straně úvozu bzučela komárů celá hejna.
Bzučela.
A vyla.
Yurga, až k bolesti zatínající zuby, pochopil, že to nejsou komáři.
Za stále více houstnoucího soumraku se na zarostlém úbočí úvozu vynořily malé, ne víc než čtyři lokty vysoké, úděsně vyzáblé, zkroucené postavy. Vypadaly jako kostlivci. Vešly na most podivnou čapí chůzí, zvedajíce přitom vysoko do vzduchu svá souchotinářská kolena. Oči, umístěné těsně pod svraštělými čely, jim žlutě svítily: V široce rozevřených žabích tlamách výhrůžně svítily ostré špičáky. Pomalu se blížily, tiše přitom syčíce.
Neznámý, stojící jako socha uprostřed mostu, náhle zvedl pravou ruku s podivně zkroucenými prsty. Příšerní skřeti se zastavili, ustoupili o několik kroků zpátky, hlasitěji zasyčeli, ale hned vzápětí vykročili znovu směrem k zaklínači. Pohybovali se mnohem rychleji, zvedajíce přitom vysoko nad hlavu své dlouhé, vyzáblými pařáty zakončené tlapy.
Na trámech mostu se z,novu ozval charakteristický skřípot drápů. Najednou zpod mostu vyskočila další nestvůra, zatímco ty, co již byly na mostě, se vrhly dopředu neskutečně podivnými poskoky. Neznámý se podivně zkroutil na místě, vzduchem zasvištěl meč vytažený neznámo jak a neznámo kdy. Hlava bytosti, škrábající se na most, vyletěla vysoko do vzduchu, táhnouc za sebou dlouhý ohon krve. Bělovlasý se skokem vrhl doprostřed skupiny jí podobných příšer, mávaje přitom mečem na všechny strany. Příšery divoce mávaly svými pařáty a hlasitě vyly. Vrhly se na něho ze všech stran, vůbec se neohlížejíce na lesknoucí se a jako břitva ostrý meč. Yurga se celý vyděšený přitiskl k vozu.
Něco spadlo přímo pod jeho nohy, obhazujíc ho jakousi lepkavou tekutinou. Byla to dlouhá, kostnatá tlapa, zakončená čtyřmi drápy.
Kupec vykřikl hrůzou.
Ucítil, jak se kolem něho něco plíží. Přikrčil se, chtěje se skrýt pod vůz, ale právě v tomto okamžiku mu přistálo něco podobně odporného na krku, zatímco ohyzdný pařát ho uchopil za skráň a tvář. Zavřel rychle oči a rozeřval se na celé kolo. Třásl přitom prudce hlavou. Rychle se postavil na nohy a vrávoravým krokem se dopotácel doprostřed mostu, zakopávaje o mrtvoly příšer ležící na něm. Na mostě zuřila bitva. Yurga téměř nic neviděl. Slyšel pouze hluk urputného boje, zběsilý sykot a občas zahlédl tmavé obrysy zmítajícího se klubka příšer, z něhož jen občas blýsklo ostří zaklínačova meče.
„Pomóóóc!“ zavyl Yurga, cítící,jak mu ostré tesáky pronikají kapucí a zatínají se do šíje.
„Skloň hlavu!“ 
Yurga zabořil bradu do hrudi, snaže se přitom zrakem zachytit záblesk ostří zaklínačova meče. Zaklínačova čepel vzápětí zasvištěla vzduchem a letmo pohladila kupcovu kapuci. Yurga uslyšel odporné, vlhké křupnutí, po kterém mu na záda dopadla hustá, lepkavá tekutina, jako kdyby na něj někdo vylil celé vědro vody. Yurga upadl na kolena, stahován k zemi již bezvládným tělem visícím na jeho rameni.
Přímo před jeho očima vyskočily zpod mostu další tři příšery, směšně poskakujíce na svých vyzáblých končetinách jako nějaké luční kobylky, přiskočily k neznámému a zakously se mu do nohou. Jedna z nich, zasažená krátkým seknutím zaklínačova meče do tlamy, se prudce zapotácela a svalila na trámoví mostu. Druhá, zasažená koncem meče, spadla na zem, kde se začala svíjet v prudkých křečích. Zbylé příšery obstoupily bělovlasého zaklínače jako mravenci svoji kořist a zatlačily ho k okraji mostu. Další nestvůra vyletěla vysokým obloukem z klubka zápasících, prohnutá dozadu,stříkající na všechny strany krví a vyjící jal:o celá smečka vlků. V témže okamžiku se celé klubko zápasících těl překulilo přes okraj mostu a spadlo do hlubokého úvozu. Yurga se svalil na trámoví mostu a zakryl si rukama tvář.
Zpod mostu se ozval triumfální pískot a syčení příšer, které se však rychle změnily v bolestné výkřiky, vrčení a v překvapené, krev v žilách mrazící skřeky, přerušované svistem zaklínačova meče.
A pak už bylo jen ticho, rušené pouze křikem vyplašeného ptáka někde v hloubi lesa. Potom utichli i ptáci.
Yurga polkl, zvedl hlavu a jen s velkými obtížemi vstal. Stále bylo hluboké ticho. Ani listí stromů nešumělo jako obvykle. Celý les jakoby oněměl hrůzou. Velká, roztrhaná mračna zakryla celou oblohu.
„Hej!“
Yurga se otočil a instinktivně si zakryl rukama tvář. Zaklínač stál před ním, nehybný, celý černý, s lesknoucím se mečem, který držel ve své volně dolů visící ruce. Yurga však zpozoroval, že stojí nějak nakřivo, jako kdyby se nakláněl na bok. 
„Pane, co je jim?“
Zaklínač mu neodpověděl. Velice těžce a nešikovně udělal pár kroků, nakláněje se na levou stranu. Natáhl opatrně ruku a opřel se o vůz. Yurga uviděl černou, hustou krev, pomalu stékající po pilířích a trámoví mostu.
„Jsou zraněni, pane!“
Ani tentokrát mu zaklínač neodpověděl. Náhle se zapotácel, hledě přímo do kupcových očí, křečovitě se zachytil pažení vozu a pomalu klesl na most.


II.

„Opatrně, pomalu... Pod hlavu... Podržte mu někdo hlavu!“
„Tady, tady na vůz!“
„Bože, vždyť on vykrvácí! Pane Yurgo, krev mu teče i skrz obvaz!“
„Nekecejte zbytečně! Rychle, dělejte! Trochu pohybu do toho umírání! Přikryj ho kožešinou! Velle, copak nevidíš, jak se třese zimou?“
„Možná, že by pomohlo, kdybychom mu do úst nalili trochu kořalky.“
„Když je v bezvědomí? Určitě ses pomátl, Velle. Ale podej mi kořalku. Musím se napít. Vy prašiví psi, vy podlí tchoři! Tak zrádně zdrhnout a nechat mě tady samotného!“
„Pane Yurgo! On něco říká!“ Cože? Co říká?“
„Éééé, něco nesrozumitelného... jakoby nějaké jméno.“ „Jaké?“
„Yennefer...“ 


III.

„Kde... to jsem?“ ,
„Klidně ležejí, pane, nehýbají se, protože jim to znovu všechno popraská a popuká. Až na kost jich pokousaly ty bestie, vyteklo z nich hodně krve... Nepoznávají mě? Jsem Yurga! To mne zachránili na mostě, cožpak si už nevzpomínají?“
„Aha ..“
„Nemají žízeň? Nechtějí se napít?“ 
„Jak tisíc čertů ..“
„Jen pijí, pane, jen ať klidně pijí. Stravuje jich horečka.“
„Yurgo... kde to jsme?“ „
„Jedeme vozem. Nemluvějí, pane a nehýbají se. Musíme se dostat z lesa k lidským příbytkům. Musíme najít někoho,kdo se vyzná v léčení. To, že jsem jim ovázal nohu, nemusí stačit aby se uzdravili. Stále krvácejí...“
„Yurgo ...“ „Ano, pane?“
„V mém kufříku... Flakón... Se zelenou pečetí. Strhni pečeť a dej mi z něho napít. V nějakém poháru... Pohár pak dobře vymyj, nedovol, aby se flakónů někdo dotýkal, je-li vám život milý... Rychle, Yurgo. K sakru, jak ten vůz kodrcá... Flakón, Yurgo...“
„Ano, už ... Pijou...“
„Díky ... A teď dávej pozor. Za chvíli usnu. Budu sebou přitom házet a mluvit nesmysly. Pak budu ležet, jako bych byl po smrti. Ale to nic není... neboj se.“
„Klidně ležejí, pane, nebo se rána znovu otevře a zase jim začne téct krev.“
Zaklínač se položil na kůže a několikrát prudce zahýbal hlavou. Cítil, jak ho kupec přikrývá silnou kožešinou a přikrývkou páchnoucí koňským potem. Vůz silně kodrcal po cestě, každý otřes vyvolával prudkou bolest v ráně na noze a na boku.Geralt stiskl bolestí zuby. Viděl nad sebou miliardy hvězd. Byly tak blízko, až se zdálo, že na ně může dosáhnout rukou. Hned nad jeho hlavou, těsně nad vrcholky stromů.
Cestu, po které šel, si starostlivě vybíral tak, aby se vyhýbal záři ohnišť, světlu a místům plných tajuplných stínů. Nebylo to vůbec jednoduché - všude kolem plály hranice z jedlového dřeva, vystřelující k obloze tmavě rudou záři protkanou snopy jisker. Poznamenávaly temnotu a kolem nich tančící postavy světlejšími oblaky dýmu a praskaly a vybuchovaly v zářivých gejzírech jasu.
Geralt se na chvíli zastavil, aby udělal místo rozjásanému, divoce křičícímu zástupu tanečníků, stojícímu mu v cestě. Někdo ho chytil za rameno a pokoušel se mu vtlačit do roky dřevěný, pěnou pocákaný pohár. Lehce, ale rozhodně ho odmítl a prudce od sebe odstrčil muže cákajícího kolem sebe pivem z malého soudku, který držel pod paží. Nechtěl pít.
Ne tuto noc.
Na nedalekém lešení, postaveném z březových polen, majestátně se tyčícím nad ohromným ohništěm, líbal světlovlasý Májový král s věnečkem na hlavě rusovlasou Májovou královnu, zatímco jí rukama hnětl přes tenkou, propocenou tuniku těžká prsa. Monarcha byl opilý, celý se třásl a jen tak tak udržoval rovnováhu tím, že objímal Královnu kolem krku rukou, v níž držel korbel piva. Královna, stejně opilá jako on, s věnečkem, padajícím do očí, objímala Krále kolem krku rukama, zatímco nohama mu objímala boky. Vlnící se dav lidí pod lešením zpíval, křičel a mával žerděmi ozdobenými girlandami květů a zeleně.
„Belleteyn!“ vykřikla přímo do Geraltova ucha mladá, nepříliš vysoká dívka. Tahajíc ho silně za rukáv, přinutila ho, aby se několikrát otočil na místě uprostřed jásajícího průvodu. Několikrát zatleskala a rozjařeně potřásla svou sukní, pohazujíc přitom rozverně svými hustými vlasy plnými květů. Dovolil jí, aby s ním několikrát zavířila v kole, opatrně se přitom vyhýbaje dalším tančícím párům.
„Belleteyn! Májová Noc!“
Kolem nich tlačenice, pískot, jekot, nervózní smích další dívky, kterou navzdory jejímu odporu unášel jakýsi chlapec pryč z pruhu světla někam do tmy.
Zástup lidí, zpívající jakousi píseň, se jako had proplétal mezi hořícími hranicemi. Někdo v zástupu najednou upadl na zem, přerušujíc tím řetěz rukou a rozdělujíc zástup na několik částí.
Dívka, sledující Geralta zpod listí zdobící její čelo, se k němu nečekaně rychle přitiskla, prudce přitom oddechujíc. Chytil ji poněkud silněji než původně zamýšlel. V dlaních, přitisknutých na její záda, cítil horoucí vlhkost těla, jež k němu pronikala přes tenký len její tuniky. Dívka zvedla hlavu. Měla zavřené oči, zuby se jí vyzývavě leskly zpod zvednutého horního rtu. Voněla potem, dýmem, trávou a touhou.
Proč ne, pomyslel si Geralt, hladil přitom rukou její tuniku a záda a vychutnával na svých prstech její mokré teplo. Dívka nebyla jeho typ - byla příliš malá a poněkud při těle. Pod prsty nahmatal místa, kde se příliš těsná tunika zařezávala do jejího těla a rozdělovala tak její záda na dvě hmatem zcela zřetelné obliny v místech, kde by rozhodně neměly být. Proč ne, pomyslel si, během takové noci...
Belleteyn ... Plameny ohňů dosahovaly až k horizontu. Belleteyn, Májová Noc.
Nejbližší hranice s praskotem pozřela přihozené suché klestí a explodovala vzápětí zlatou září zalévající celé okolí. Dívka otevřela oči, dívala se nahoru, přímo do Geraltovy tváře. Uslyšel, jak prudce dýchá, cítil, jak se protahuje, jak mu vzrušeně pokládá ruce na hruď. Geralt ji okamžitě pustil. Na okamžik zaváhala. Odtáhla se od něho na vzdálenost lehce pokrčených rukou, aniž by se ho však přestala dotýkat klínem. Sklonila hlavu, pak pomalu sundala ruce z jeho prsou, udělala krok dozadu a dívala se přitom stranou.
Oba dva chvíli nerozhodně stáli, dokud je vracející se chorovod znovu nepohltil. Dívka se rychle otočila a utekla, pokoušejíc se přitom neobratně přidat k tanečníkům. Ohlédla se. Jenom jednou...
Belleteyn... 
Co já tady vlastně dělám '?
Ve tmě zasvítila hvězda, zajiskřila a vzápětí zase zhasla.Medailón na Geraltově šíji se zachvěl. Zaklínač podvědomě rozšířil zornice. Bez velkých problémů pronikl svým zrakem tmou.
Ta žena nebyla vesničanka. Vesnické ženy nenosí černé, aksamitové pláště. Vesničanky, odnášené nebo zatahované muži do houštin, křičely, chichotaly se, kopaly nohama a zmítaly se jako pstruzi vytahovaní z vody. Žádná z nich nedávala tak znatelně najevo, že to právě ona vede do tmy vysokého, světlovlasého mládence v rozepnuté košili.
Vesničanky nikdy nenosily kolem krku náhrdelníky s obsidiánovými hvězdami posázenými diamanty.
„Yennefer.“ 
Náhle rozšířené, fialkové oči v hořící, bledé, trojúhelníkové tváři.
„Geralt ...“
Žena pustila ruku světlovlasého cherubína s hrudí lesknoucí se potem jako kus měděného plechu. Chlapec se zapotácel a upadl na kolena. Udiveně se kolem sebe rozhlížel a nevěřícně přitom mžoural očima. Pak pomalu vstal, zmateně na ně pohlédl, načež klopýtavě odešel k ohništím. Čarodějka se za ním dokonce ani nepodívala. Pozorně si prohlížela zaklínače, zatímco rukou se křečovitě držela okraje svého pláště.
„Jsem ráda, že tě znovu vidím,“ řekla uvolněně. Geralt okamžitě vycítil, jak klesá napětí, jež mezi nimi viselo ještě před okamžikem.
„Ovšem,“ usmála se vzápětí. Zdálo se mu, že v tom úsměvu bylo něco nuceného, nebyl si tím ale zcela jist. „Celkem příjemné překvapení, nepopírám. Co tady děláš,
Geralte? Ach... Prosím, promiň mi mou neomalenost. Samozřejmě, děláš tady totéž, co já. Vždyť je Belleteyn. Až na to, že jsi mě nachytal takříkajíc přímo při činu.“
„Vyrušil jsem tě.“
„Přežiji to, neměj obavy,“ zasmála se Yennefer. „Noc však pokračuje. Když budu chtít, svedu někoho jiného.“ 
„Škoda, že já to nedokážu,“ řekl Geralt a jen s velkými obtížemi předstíral lhostejnost. „Právě před chvílí mi jedna laň pohlédla do očí a utekla.“
„K ránu,“ řekla Yennefer, usmívaje se přitom stále strojeněji, „když se pořádně rozdivočí, na to už nebudou brát ohled. Ještě si nějakou najdeš, uvidíš...
„Yen...“ Další slova mu uvízla v hrdle. Dlouze se na sebe dívali, velice dlouho. Po tvářích jim tančily rudé jazyky. Yennefer najednou vzdychla a skryla oči za závojem dlouhých řas.
„Ne, Geralte. Opravdu ne. Nezačínejme...“
„Jenže je Belleteyn,“ přerušil ji. „Zapomněla jsi na to?“ 
Yennefer k němu pomalu přistoupila, položila mu ruce na ramena a něžně se k němu přitulila, spočívajíc přitom opatrně svým čelem na jeho prsou. Geralt hladil její havraní vlasy, rozprostřené v dlouhých, hadovitých loknách na jejích ramenou.
„Věř mi,“ zašeptala a zvedla k němu svou hlavu. „Neváhala bych ani okamžik, kdyby šlo pouze o... Jenže to nemá smysl. Všechno začne znovu a skončí tak, jako předtím. Nemá to smysl, abychom...“
„Copak všechno musí mít nějaký smysl? Dnes je přece Belleteyn!“
„Belleteyn,“ řekla Yennefer a odvrátila od něho hlavu. „A co má být? Něco nás přitáhlo k těm ohništím, k těm rozjásaným lidem. Chtěli jsme tančit, jásat, bláznit, prostě využít příležitost zúčastnit se každoročních oslav svátku volnosti, spojených se svátkem pravidelně se opakujícího přírodního cyklu. A co se nestane, narazíme na sebe po... Kdy to vlastně bylo, co... jsme se viděli naposled? Před rokem?“ 
„Před rokem, dvěma měsíci a osmnácti dny.“ 
„Vzrušuješ a dojímáš mě. Děláš to záměrně?“
„Jistě.“
„Yen...“
„Geralte,“ přerušila jej Yennefer, prudce ho od sebe odstrčila a vzdorovitě pohodila hlavou. „Řekněme si to otevřeně. Já nechci.“
Geralt kývl hlavou na znamení, že je mu to zcela jasné. Yennefer si přehodila plášť přes rameno. Měla pod ním tenkou, lněnou košilku a černou sukni, stáhnutou páskem ze stříbrných knoflíčků.
„Nechci,“ zopakovala znovu své rozhodnutí, „znovu začínat. Když si jen pomyslím, že bych s tebou dělala to, co jsem chtěla dělat s tím blonďáčkem... Podle týchž zásad... Ta představa, Geralte, mi připadá poněkud nechutná, ponižuje jak mě, tak i tebe. Chápeš mě?“
Geralt znovu kývl hlavou. Podívala se na něho zpod svých přivřených řas.
„Neodejdeš?“ 
„Ne.“
Yennefer chvíli mlčela a pak neklidně pohodila rameny. 
„Zlobíš se?“
„Ne.“
„Tak pojď, posadíme se někde dál od té vřavy a chvíli si spolu popovídáme. Budeš se asi divit, ale jsem moc ráda, že jsme se zase setkali. Opravdu. Posaďme se spolu na chvíli. Jsi pro?“
„Dobře, Yen.“
Odešli spolu do tmy, kousek dále na vřesoviště, na okraj černé lesní stěny, opatrně se vyhýbali na zemi ležícím párům. Aby si našli klidné místečko, kde by byli zcela sami, museli urazit pěkný kus cesty. Suchý pahorek s jalovcovým keřem připomínajícím cypřiš se stal místem jejich schůzky. 
Čarodějka si rozepjala brož na svém plášti, několikrát s ním zatřepala a rozložila ho na zemi. Geralt se posadil těsně vedle ní.Toužil ji obejmout, ale nakonec to s lítostí přece jen neudělal. Yennefer si upravila svou košilku s hlubokým výstřihem, pronikavě se na něho podívala, vzdechla a objala ho. Mohl to očekávat. Kdyby chtěla uhodnout jeho myšlenky, musela by se namáhat. Instinkty a přání cítila podvědomě. 
Mlčeli.
„Ech, k čertu,“ řekla náhle Yennefer a odtáhla se od Geralta. Zvedla ruku a vykřikla zaklínadlo. Nad jejich hlavami se objevily červené a zelené koule vybuchující vysoko na obloze, vytvářející různobarevné, ochmýřené květy. Od ohnišť k nim doletěl smích a radostné výkřiky.
„Belleteyn,“ řekla hořce. „Májová Noc... Cyklus se opakuje. Ať se baví... jestliže mohou.“
Někde poblíž byli ještě jiní čarodějové. O něco dále vystřelily k obloze tři pomerančově oranžové blesky. Na druhé straně, přímo u černé hradby lesa, explodoval gejzír duhových, prudce vířících meteoritů. Lidé při ohništích hlasitě vykřikli údivem. Geralt zkroušeně hladil Yennefeřiny lokny a vdechoval vůni šeříku a angreštu, jimiž voněly. Jestliže bude po ní tak silně toužit, pomyslel si Geralt v duchu, vycítí to a urazí se. Zbystří svou pozornost, naježí se a odstrčí mě od sebe. Zeptám se jí klidně, co je nového.
„Nic není nového,“ řekla Yen a v jejím hlase se něco zachvělo. „Nic, co by stálo za řeč.“
„Nedělej mi to, Yen. Nečti ve mně. Musím se pak stydět.“
„Promiň. Je to instinkt. A co je nového u tebe, Geralte?“ 
„Nic. Nic, co by stálo za řeč.“
Pak zase oba mlčeli.
„Belleteyn!“ zavrčela náhle Yen. Ucítil, jak její rámě, které bylo přitisknuto k jeho hrudi, tuhne a narovnává se. „Baví se. Oslavují odvěký cyklus obnovující se přírody. A my? Co my tady děláme? My, relikty, odsouzené vymření, ke zkáze a k zapomenutí? Příroda se obnovuje, cyklus se opakuje. Ale my ne, Geralte. My se nemůžeme opakovat. Byli jsme zbaveni této možnosti. Bylo nám pouze umožněno provádět ve shodě s přírodou neobvyklé věci a některé dokonce odporují jejím zákonům. Zároveň nám však bylo vzato to, co je v přírodě nejprostší a nejpřirozenější. Co máme z toho, že žijeme déle než oni? Po naší zimě již nenastane jaro. Neobnovíme se. To, co končí, skončí spolu s námi. Ale jak tebe tak i mne něco přitahuje k těm ohništím, a to i navzdory tomu, že naše přítomnost zde je vlastně zlomyslným a kacířským výsměchem tohoto světa.“
Geralt mlčel. Nelíbilo se mu, když Yen upadala do takové nálady. Velice dobře věděl, co bylo toho příčinou. Zase, pomyslel si, zase ji to začíná trápit. Byly doby, kdy se zdálo, že na to již zapomněla, že se s tím, stejně jako ostatní, smířila. Objal ji kolem ramen, přitulil se k ní a začal s ní jemně kolébat, jako s malým dítětem. Dovolila mu to. Nedivil se tomu. Věděl, že to potřebuje. 
„Víš, Geralte,“ řekla náhle již zcela klidná, „nejvíce mi scházelo tvoje mlčení.“
Geralt se jemně dotkl jejích vlasů a jejího ucha. Chci tě, Yen, pomyslel si v duchu, vždyť to víš. Vždyť to přece víš, Yen. 
„Vím,“ zašeptala.
„Yen...“ 
Znovu vzdychla.
„Jen dnes,“ řekla a dívala se na něho široce rozevřenýma očima. „Pouze tuto noc, která brzy skončí. Nechť to bude náš Belleteyn. Ráno se rozloučíme. Prosím, abys s ničím víc nepočítal. Nemohu, nemohla bych... Promiň. Jestli jsem tě urazila, polib mě a odejdi.“
„Jestli tě políbím, neodejdu. „Počítala jsem s tím.“
„Naklonila se k němu. Geralt se svými ústy dotkl jejích pootevřených rtů. Opatrně. Nejdříve horního a pak dolního. Omotal si její lokny kolem prstů, dotkl se jejího ucha, briliantové náušnice, její šíje... Yennefer opakovala jeho polibek. Vzápětí se k němu přitiskla a její zkušené prsty si jistě a rychle poradily se sponami jeho haleny.
Položila se naznak na plášť rozložený na měkkém mechu. Svými rty něžně uchopil její ňadro. Ucítil, jak bradavka pomalu tvrdne a stává se viditelnou pod tenkou tkaninou její košilky. Yen přerývaně dýchala.
„Yen...“ 
„Nic neříkej...Prosím...“
Dotyk její nahé, hladké a chladné kůže doslova elektrizoval Geraltovy prsty. Od ohnišť k nim doléhal křik, zpěv, hvízdot a gejzíry jisker na pozadí purpurového dýmu. Něžné dotyky. Její. Jeho. Třesavka. A netrpělivost. Pozvolné dotyky jejích štíhlých končetin objímajících jeho boky pomalu spoutávaly a svíraly jako tesařská svěrka.
Belleteyn. 
Dech roztrhaný na cáry vzdechů. Záblesky pod víčky, vůně šeříku a angreštu. Májová královna a Májový král? Kacířský výsměch? Zapomenutí?
Belleteyn! Májová Noc!
Sténání. Její? Jeho? Černé lokny na očích, na ústech. Navzájem propletené prsty roztřesených dlaní. Křik. Její? Černé řasy. Vlhké. Steny. Jeho?
Ticho. Celá věčnost ticha. 
Belleteyn...Ohně až k samému horizontu...
„Yen?“
„Ach, Geralte!“ 
„Yen, ty pláčeš?
„ Ne!“
„Yen... Přísahal jsem...Přísahal...“ 
„Nic neříkej. Není to zapotřebí. Není ti zima?“ 
„Ano.“
„A teď?“
„Je mi tepleji.“
Odstrašujícím tempem začalo svítat. Černá hradba lesa zaostřila své obrysy. Z beztvarého mraku se stala výrazná, zubatá linie vrcholků stromů. Zpoza ní se plížící příslib svítání se rozlil podél horizontu, zhášeje lampy hvězd. Udělalo se mnohem chladněji. Geralt k sobě Yen silněji přitiskl. Vzápětí ji celou zahalil pláštěm.
„Geralte?“ 
„Mhm?“ 
„Za chvíli bude svítat“
„Vím. 
„Ublížila jsem ti.“
„Trochu.“
„Začne to všechno zase znova od začátku?“ 
„Nikdy to přece neskončilo.“ 
„Prosím tě...Je to kvůli tobě, že se cítím...“ 
„Nic neříkej, všechno je v pořádku.“ 
Vůně dýmu plížícího se vřesovištěm. Vůně šeříku a angreštu.
„Geralte?“ 
„Ano?“
„Pamatuješ se na naše setkání v Poštolčích Horách? A na toho zlatého draka... Jakže se to jen jmenoval?“
„Tři Kavky. Pamatuji si na to.“
„Řekl nám...“ 
„Vzpomínám si na to, Yen.“
Políbila ho v místě, kde krk přecházel v trup. Pak si na ně položila svou hlavu, lechtajíc ho přitom svými vlasy.
„Byli jsme stvořeni jeden pro druhého“ zašeptala tiše. „Nebo jsme snad byli sobe předurčeni? Jenže nic z toho se přece neuskuteční. Škoda, ale když nastane úsvit, my dva se rozejdeme. Nemůže to být jinak. Musíme se rozejít, abychom si navzájem neublížili. My, kdož jsme si určeni. My, kteří jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Škoda. Ten nebo ti, kdo nás stvořili pro sebe, by se měli také postarat ještě o něco navíc. Samotný osud nestačí, je to pň7iš málo. Je třeba ještě něco víc.Odpust' mi to. Musela jsem ti to říct.“
„Vím.“ 
„Věděla jsem, že nemá žádný smysl, abychom se milovali.“
„Mýlila ses. Mělo. Navzdory všemu.“
„Jeď do Cintry, Geralte. Jed' tam, tentokrát neváhej. Neudělej to, cos udělal tehdy... Když jsi tam byl...“
„Odkud to víš?“ 
„Vím o tobě úplně všechno. Cožpak jsi zapomněl? Jed'co možná nejrychleji do Cintry. Přicházejí zlé časy, Geralte. Moc zlé. Musíš stihnout...“
„Yen...“
„Nic neříkej, prosím.“
Chladněji, stále chladněji. A stále více světla. 
„Neodcházej ještě, prosím. Počkejme do úsvitu...“ 
„Dobrá, počkejme...“


IV.

„Nehýbají se, pane. Musím jim udělat převaz, protože rána jim mokvá a noha hrozně puchne. Bohové, vypadá to příšerně... Bylo by zapotřebí najít nějakého ranhojiče…
„Jdi k čertu s ranhojičem,“ zasténal zaklínač. „Podej mi můj kufřík, Yurgo. Podívej se, tady ten flakónek. Neboj se, vylij jeho obsah přímo do rány. Ááá, k sakru!!! Ne, nic mi není, nalej ještě... Ooooch! Dobrá. Pořádně mě zabal a přikryj…“
„Celou nohu mají hrozně opuchlou, pane. A stravuje jich horečka...
„Čert vem horečku. Yurgo?“ 
„Ano, pane?“
„Zapomněl jsem ti poděkovat...“
„Ne oni pane, ale já jim musím poděkovat. To oni mě zachránili a při mé obraně k újmě přišli. Že člověka raněného v mdlobách jsem ošetřil, na vůz položil a vydechnout naposled nenechal? To je úplně samozřejmé, pane zaklínači.“
„Ne, to vůbec není normální, pane Yurgo. Byl jsem již mnohokrát ponechán... v podobných situacích... jako pes... 
Kupec svěsil hlavu a mlčel.
„Ano. Inu, hanebný svět nás obklopuje, je všude kolem nás,“ zamručel konečně. „Ale to přece není důvod, abychom byli ještě hanebnější. Dobro nám chybí, to potřebujeme. To mi říkal můj otec a k tomu já nyní vedu své syny.“
Zaklínač mlčel, pozoroval větve stromů sklánějící se nad cestou a pohybující se podle toho, jak vůz pokračoval v cestě. Jeho noha pulzovala. Necítil bolest.
„Kde to jsme?“
„Přebrodili jsme řeku Trávu, nyní jsme v Mechových Lesích.To už není Temerie, ale Sodden. Prospali hranici, když celníci řádili na voze. Musím jim říct, že se nesmírně podivovali, když jich viděli. Jejich velitel jich však znal a okamžitě jim poručil, aby jich propustili.“
„Znal mě?“ 
„Nepochybně ano. Geraltem jich nazval. Tak to řekl Geralt z Rivie. To je jejich jméno?“
„Ano .. „ 
„Ten celník mi slíbil, že se pokusí sehnat nějakého medikuse. Dal jsem mu něco do ruky, aby na to nezapomněl. 
„Děkuji ti, Yurgo.“
„Ne, pane zaklínači. Jak jsem jim již řekl, to já jim děkuji. Dohodli jsme se... Co je jim pane? Je jim mdlo?“ 
„Yurgo... Flakón se zelenou pečetí...“
„Pane... Znovu budou... Tak hrozně tehdy křičeli ze sna...“
„Musím, Yurgo...“
„Jak si přejí. Počkají, naleju jim to do poháru. Pane bože, ranhojiče je zapotřebí, čím dříve, tím lépe, jinak...
Zaklínač odvrátil hlavu na druhou stranu. Slyšel křik dětí, hrajících si ve vyschlé fontáně uprostřed hradních zahrad. Malí fakani dělali nebetyčný rámus, překřikovali se navzájem tenkými, vzrušenými hlasy, které se často lámaly a přecházely do falsetu. Běhali po dně fontány tam a zpátky jako hejno malých, rychlých rybek, měnících bleskově a naprosto neočekávaně směr svého běhu, neustále se však drželi pohromadě. Jako obvykle, za skupinou rozjařených, jako strašáky na vrabce vyzáblých starších chlapců, běžel zadýchaný hošík, který jim v žádném případě nestačil.
„Je jich hodně,“ konstatoval zaklínač.
Myšilov se kysele pousmál, poškrábal se na bradě a pokrčil rameny.
„Ano, hodně.“
„A který z nich... Který z těchto hochů je to slavné Překvapení?“
Druid se podíval na Geralta.
„Nemohu, Geralte.“
„Calanthé?“ 
„Samozřejmě. Snad sis nemyslel, že ti chlapce vydá jen tak? Poznal jsi ji přece. Ta žena je ze železa. Řeknu ti něco, co bych ti neměl říkat. Doufám, že to pochopíš a že jí to neřekneš.“
„Mluv.“ 
„Když se před šesti léty to dítě narodilo, pozvala mě Calanthé k sobě a přikázala mi, abych tě vyhledal a zabil.“ 
„Samozřejmě, žes to odmítl.“
„Calanthé se přece nedá odmítnout,“ řekl vážně Myšilov,dívaje se mu přitom přímo do očí. „Byl jsem již připraven na cestu, když mě podruhé pozvala k sobě a bez jakéhokoliv vysvětlení odvolala svůj dřívější rozkaz. Bud' opatrný, když s ní budeš hovořit“
„Budu, Myšilove. Pověz mi, jak se to stalo s Dunnym a Pavettou?“ 
„Pluli ze Skellige do Cintry. Překvapila je bouře. Z jejich lodě nebyla nalezena ani tříska. Geralte... To, že dítě tehdy s nimi nebylo na palubě, je setsakramentsky divná věc. Měli je vzít s sebou na loď, ale v poslední chvíli rozhodnutí změnili. Nikdo neví, proč. Pavetta nikdy neopouštěla své...“
„Jak to Calanthé snášela?“ 
„Co si myslíš?“ 
„Asi vím jak.“
Hulákajíce jako tlupa goblínů, se chlapci vyškrábali nahoru a proběhli kolem nich. Geralt postřehl, že na čele rozskotačeného stádečka utíká dívenka, stejně hubená a hlučná jako chlapci. Na rozdíl od nich však za ní vlál dlouhý, blonďatý cop. S divokým řevem se hromádka křiklounů znovu skutálela po příkrém okraji fontány na její dno. Polovina z nich, včetně dívenky, sjela na dno fontány po zadku. Nejmenší chlapec, stále jako poslední, se na dně bazénu několikrát převrátil, zavzlykal a vzápětí se hlasitě rozplakal, drže se přitom za rozbité koleno. Jiní chlapci ho obstoupili a začali se mu posmívat. Za chvíli se zase rozběhli pryč. Dívenka poklekla k malému chlapci, objala ho, utírala mu slzy, rozmazávajíce mu po celé tváři špínu.
„Pojď, Geralte. Královna tě již očekává.“
„Pojďme, Myšilove.“
Calanthé seděla na velké lavičce s opěradlem, zavěšené na řetězech na silné větvi obrovské lípy. Zdálo se, že dřímá, ale krátké pohyby její pravé nohy, ale od času uvádějící houpačku do pohybu, svědčily o opaku. Byly s ní tři mladé ženy. Jedna seděla na trávě vedle houpačky. Její na zeleném trávníku rozprostřená sukně zářila jako hromádka sněhu. Dvě zbývající ženy opodál vesele štěbetaly a opatrně rozhrnovaly větve na malinových keřích.
„Paní,“ řekl Myšilov a hluboce se uklonil.
Královna zvedla hlavu Geralt poklekl na pravé koleno. 
„Zaklínač,“ řekla Calanthé suše.
Stejně jako dříve, královna se zdobila smaragdy, které se hodily k její zelené sukni...a k jejím zeleným očím. Jako dříve nosila v popelavě šedých vlasech úzkou, zlatou čelenku. Ale její ruce, které si tak dobře pamatoval, bílé a krásně štíhlé, byly již mnohem méně štíhlé, než tehdy před léty. Calanthé ztloustla.
„Buď pozdravena Calanthé z Cintry.“
„Vítej, Geralte z Rivie. Vstaň. Čekala jsem na tebe. Myšilove, příteli, doprovod dámy do hradu.“
„Jak si přeješ, královno.“
Zůstali sami.
„Šest let,“ ozvala se Calanthé, aniž se usmála. „Jsi mrazivě přesný, zaklínači.“
Geralt její slova nijak nekomentoval.
„Bývaly chvíle, co říkám, bývaly roky, kdy jsem se bláhově domnívala, že zapomeneš, že budeš mít tolik práce, že nebudeš moci přijet. Ne, nepřála jsem si, aby se ti něco stalo, ale musela jsem vzít v potaz tvé nebezpečné povolání. Ř'kají, že smrt ti kráčí v patách, Geralte z Rivie, ale ty se nikdy neotáčíš. A pak, později... Když Pavetta... Víš to už?“
„Vím,“ sklonil Geralt svou hlavu. „Hluboce s tebou cítím...“
„Ne,“ přerušila ho Calanthé. „To bylo již tak dávno. Jak vidíš, už nedržím smutek. Držela jsem ho dostatečně dlouhou dobu. Pavetta a Dunny. Byli si souzeni. Až do konce. Jak může člověk nevěřit v sílu osudu?“
Oba dva mlčeli. Calanthé pohnula nohou a znovu rozhoupala svou houpačku. 
„A tak tedy po šesti předem dohodnutých letech se zaklínač opět vrátil,“ řekla Calanthé a na jejích rtech se objevil podivný úsměv. „Vrátil se a požádal o splnění slibu. Co si mysli3, Geralte, budou právě tak nějak po několika stech letech o tomto našem setkání vyprávět pohádkáři? Já se domnívám, že právě tak. Až na to, že ho patřičným způsobem podbarví. Zahrají na city a emoce posluchačů. Ano, oni to dokonale dovedou. Dovedu si to živě představit. Poslouchej mě, prosím. A krutý zaklínač řekl: „Splň svůj slib, královno, neboť jinak na tebe dopadne kletba.“ A královna, zalykající se slzami, klesla před zaklínačem na kolena a vykřikla: „Milost! Neber mi mé dítě! Zůstalo mi již jen ono!“ 
„Calanthé...“
„Nepřerušuj mě,“ řekla Calanthé ostrým hlasem. „Vyprávím pohádku, cožpak jsi to nepoznal? Poslouchej dál. Zlý, ukrutný zaklínač zadupal zlostně nohama, zamával rukama a vykřikl: „Měj se na pozoru, věrolomnice, před pomstou osudu. Jestliže nedodržíš svůj slib, trest tě nemine. A královna odpověděla: „Dobrá tedy, zaklínači. Nechť se stane, co se má stát. Hle, podívej se, tam si hraje deset dětí. Jestliže poznáš, které z nich je ti souzeno, vezmeš si je a zanecháš mě zde s puklým srdcem.“
Zaklínač mlčel.
„V pohádce,“ úsměv Calanthé byl stále více zlověstnější, „by královna, podle mého názoru, dovolila zaklínači, aby třikrát hádal. Ale my nejsme v pohádce, Geralte. Jsme tady, ve skutečnosti, ty a já a náš problém. A náš osud. To není pohádka, to je život. Prokletý, zlý, těžký, omyly, křivdami, žalem, rozčarováními a neštěstími nešetřící život, nevyhýbající se nikomu, ani zaklínačům, ani královnám. A proto, Geralte z Rivie, bude hádat jenom jednou.“
Zaklínač stále nic neříkal.
„Pouze jednou, jedinkrát,“ zopakovala Calanthé. „Ale, jak jsem řekla, to není pohádka, ale život, který si my sami musíme zaplňovat štěstím, protože nelze spoléhat na to, že to za nás udělá sám osud. Proto, nehledě na výsledek tvé volby, neodejdeš odtud s prázdnou. Odvezeš si s sebou jedno dítě. To, které si vybereš. Dítě, ze kterého pak uděláš zaklínače, pokud, samozřejmě, vydrží Zkoušku jedů.“
Geralt prudce zvedl hlavu. Královna se usmála. Znal ten zlý, krutý, pohrdavý, i když ne strojený úsměv krásné panovnice z Cintry.
„Udivilo tě to, vid“?“ konstatovala Calanthé. „Inu, trochu jsem studovala. Protože Pavettino dítě by se mohlo stát zaklínačem, dala jsem si s tím práci. Mé zdroje, Geralte, však nic nehovoří o tom, kolik dětí z deseti Zkoušku jedů vydrží. Nebyl bys tak laskav a neukojil v tomto ohledu mou zvědavost?“
„Královno,“ odkašlal si Geralt, „zajisté jsi vynaložila dostatek úsilí na to, aby ses dozvěděla, že kodex a přísaha mi brání byť jen vyslovit název této zkoušky, natož pak' o ní diskutovat.“
Calanthé prudce zastavila houpačku tím, že zabořila nohu do země. „Tři, nejvíce však čtyři z deseti,“ řekla vzápětí pokyvujíc hlavou v předstíraném zamyšlení. „Tvrdá selekce, řekla bych, že velice tvrdá, a to v každé její fázi. Nejdříve Výběr, pak Zkoušky. A pak Změny. Kolik výrostků nakonec získá medailóny a stříbrné meče? Jeden z deseti? Jeden z dvaceti?“
Zaklínač mlčel.
„Hodně dlouho jsem o tom přemýšlela,“ pokračovala dále Calanthé již bez úsměvu, „a došla jsem k závěru, že výběr kandidátů ve fázi Výběru má jen nepatrný význam. Není důležité, Geralte, zda nějaké dítě zemře nebo se zblázní z předávkování narkotiky? Není důležité, zda se něčí mozek roztrhne na dvě části neustálým blouzněním, zda něčí oči prasknou a vytečou místo toho, aby se z nich staly kočičí oči? Není vůbec důležité, že mnoho dětí zemře ve vlastní krvi a ve vlastních zvratcích bez ohledu na to, zdaje opravdu vybráno osudem nebo jen naprostou náhodou? Odpověz mi, Geralte.“
Zaklínač si položil ruce na prsa, aby nebylo vidět,jak se mu třesou.
„Proč bych ti měl odpovědět? Opravdu si myslíš, že ti odpovím?“
„Nemyslím si to,“ řekla královna a znovu se usmála. „Jako obvykle, se ve svých závěrech nemýlíš. Kdo ví, možná, že aniž bych čekala, že mi odpovíš, chtěla bych místo toho laskavě věnovat trochu pozornosti tvým, mnou nevynuceným, upřímným slovům. Slovům, která, kdož ví, bys ze sebe chtěl dostat a spolu s nimi to, co tíží tvé svědomí? Ne-li, tedy ne.Dejme se tedy do díla. Musíme přece poskytnout pohádkářům a vypravěčům vhodný materiál.Pojď si vybrat dítě, zaklínači.“
„Calanthé,“ řekl Geralt, dívaje se jí přímo do očí. „Je zbytečné mít obavy z toho, že vyprávěči nebudou mít dostatek materiálu pro svá vyprávění. Budou-li mít k dispozici autentický materiál, sami si ho vyšperkují a zatraktivní. Jak jsi sama správně postřehla, není to pohádka, ale sám život. Proklatý, zlý život. Ale, k čertu, pokusme se ho normálně a dobře prožít. Snížíme tím počet jiným lidem činěných křivd na nezbytné minimum. V pohádce musí, samozřejmě, královna prosit zaklínače, ten zase chce do sáhnout svého a bude přitom dupat nohama. V normálním životě může královna prostě říci: - Neber mi, prosím tě, mé dítě. A zaříkávač jí odpoví: - Když mě tak pěkně prosíš, nevezmu si je. A odjede k zapadajícímu slunci. Přímo ze života. Ale za takové zakončení svého vyprávění by vyprávěč nedostal od svých posluchačů ani vindru, nejvýše tak kopanec do zadku. Protože by bylo příliš fádní a nudné.“
Calanthé se přestala usmívat. V jejích očích se zablesklo něco, co již kdysi viděl.
„Jaké že by to bylo zakončení?“ zasyčela královna. 
„Nehoňme se stále dokola kolem keře, Calanthé. Stejně víš, co mám na mysli. Odjedu stejně jako jsem přijel. Mám si vybrat dítě? A k čemu by mi bylo? Myslíš si, že mi na něm až tak záleží? Že jsem jel tady do Cintry, hnán představou, že ti vezmu vnuka? Ne, Calanthé. Možná, že jsem se chtěl jen podívat na to dítě, podívat se osudu přímo do očí... Protože sám nevím... Nemusíš se ale bát. Nevezmu si ho, postačí mi, když mě poprosíš...“
Calanthé prudce seskočila z koupačky na zem. V jejích očích se rozhořel zelený oheň.
„Poprosit tě?“ zasyčela vztekle. „Tebe? Bát se? Já bych se měla tebe bát, ty prokletý čaroději? Odvažuješ se házet mi do tváře svou pohrdavou lítost? Utěšovat mě svým soucitem? Vytýkat mi zbabělost a pochybovat o mé vůli? Díky mé vlídnosti ses stal nesmírně drzý a opovážlivý! Měj se přede mnou na pozoru!“
Zaklínač se rozhodl, že nepokrčí rameny. Usoudil, že bude lepší, když poklekne a skloní hlavu. Nemýlil se.
„Ano,“ zasyčela Calanthé, stojící přímo nad ním. Ruce měla volně spuštěné podél těla, prsty plné prstenů měla zaťaté v pěst. „No konečně! To je ta správná pozice. Z pokleku se odpovídá královně, když ti královna položí otázku. A jestliže to nebude otázka, ale rozkaz, tak ještě níž skloníš hlavu a okamžitě ho půjdeš vykonat. Rozuměls?“
„Ano, královno.“
„Výborně. Vstaň.“
Zaklínač vstal. Calanthé se na něho podívala a kousla se do spodního rtu.
„Hodně tě urazil můj výbuch? Hovořím o jeho formě, nikoliv o obsahu.“
„Ne.“
„Dobrá. Budu se snažit, aby se to neopakovalo. Jak jsem již tedy říkala, tam ve fontáně si hraje deset dětí. Jedno z nich si vybereš, to, které ti bude připadat nejvhodnější a nejpřiměřenější pro tvé záměry. Odvedeš si je a uděláš z něj zaklínače, protože to chce sám osud. A jestli to nechce osud, tak věz, že to chci já.“ 
Zaklínač sejí podíval do očí a hluboce se uklonil. 
„Královno,“ řekl, před šesti léty jsem ti dokázal, že některé věci jsou mnohem silnější než královská vůle. U všemohoucích bohů, jestli takoví opravdu existují, ještě jednou ti to dokáži. Nenuť mě, abych se rozhodl k něčemu, co v žádném případě nechci udělat. Omlouvám se za formu, ne za obsah toho, co jsem ti právě řekl.“
„Ve sklepeních mého hradu jsou velké a temné cely. Varuji tě, ještě jedno slovo a shniješ v nich.“
„Žádné z dětí, hrajících si ve fontáně se nehodí k tomu, aby se z něho stal zaklínač,“ řekl pomalu. „A není mezi nimi Pavettin syn.“
Calanthé zavřela oči. Zaklínač se ani nepohnul. 
„Pojď,“ řekla konečně královna, obracejíc se na patě. Zaklínač se vydal za ní. Šli mezi dlouhou řadou květy obsypaných keň5 a živých plotů. Královna vešla do růžového altánku. Byla v něm čtyři velká, z vrbového proutí upletená křesla, postavená kolem malachitového stolu. Na žilkované stolní desce, podpírané čtyřmi gryfy, stál džbán a dva stříbrné poháry.
„Posaď se a nalej.“
Řekla mu to přímo, ostře, jako muž muži. Zaklínač jí odpověděl stejným způsobem, aniž by se však posadil. „Posad' se,“ zopakovala královna. 
„Chci si s tebou promluvit“
„Poslouchám.“
„Jak to, že jsi věděl, že mezi dětmi není Pavettin syn není?“
„Nevěděl jsem to,“ rozhodl se Geralt pro upřímnost. „Prostě jsem to jen tak plácl.“
„Aha. Mohla jsem si to domyslet. A to, že žádné z nich se nehodí na zaklínače? To je pravda? Jak to můžeš tvrdit? Jak jsi to zjistil? Pomocí magie?“
„Calanthé,“ řekl tiše zaklínač, „nemusel jsem to ani zjišťovat ani potvrzovat. V tom, cos řekla před chvílí, byla pravda. Každé dítě se hodí na zaklínače. O všem rozhodne až selekce. Později.“
„U bohů moře! jak říká můj věčně nepřítomný muž,“ zasmála se královna. „Tak tedy to všechno není pravda? Celý ten Zákon překvapení? Ty legendy o dětech, o nichž nikdo nevěděl i o těch, jež první vítaly toho, kdo se vracel domů? Myslela jsem si to! Je to všechno jen hra! Hra s náhodou, zábava s osudem! Ale to je ďábelsky nebezpečná hra, Geralte.“
„Vím to, královno.“
„Hra s něčí křivdou. Řekni mi, Geralte, proč jsou rodiče nebo opatrovníci nuceni k tak obtížným a těžkým slibům? Proč se jim odebírají děti? Vždyť přece existuje spousta dětí, které se nikomu nemusejí odebírat. Po cestách se potulují celé houfy sirot a dětí bez střechy nad hlavou. V každé vsi je možné levně koupit jakékoliv dítě, každý rolník nebo vesničan rád prodá své dítě, protože pro něj není žádný problém ihned si udělat další. Proč tedy to všechno? Proč jsi vynutil na Dunnym přísahu, stejně jako na Pavettě a na mně? Proč se znovu objevuješ přesně po šesti letech od narození dítěte? A proč ho, k čertu, nechceš? Proč jsi říkal, že už tě nezajímá?“
Zaklínač mlčel. Calanthé několikrát kývla hlavou.
„Nic neříkáš,“ konstatovala a opřela se o proutěné opěradlo klesla. „Zamysleme se, proč mlčíš a nic neříkáš. Logika je matkou všeliké vědy. Co nám tedy na to říká? Oč tedy jde? Koho to tady máme? Zaklínače, hledajícího osud, který je ukrytý ve velice podivném a bezesporu pochybném Zákonu náhody. Zaklínač nachází onen osud. Ale náhle ho přestává zajímat. Nechce, jak sám říká, Dítě překvapení. Má kamennou tvář, v jeho hlase zvučí kov a je z něj cítit chlad... Domnívá se, že královna - ať tak či onak žena - se dá oklamat, podlehne jeho tvrdé, mužné síle. Ne, Geralte, nebudu tě šetřit. Vím, proč ses vzdal volby dítěte, proč sis nechtěl vybrat žádné dítě. Rezignoval jsi proto, že nevěříš na osud. Protože si tím nejsi zcela jistý. A když si nejsi zcela jist.... tak se začínáš bát. Ty se bojíš, Geralte.“
Zaklínač pomalu postavil na stůl svůj pohár. Pomalu, aby cinknutí stříbra o malachitovou desku stolu neprozradilo, jak se mu třese ruka.
„Nepopíráš to?“ 
„Ne.“
„Naklonila se k němu a uchopila ho za ruku. Pevně. „Stoupl jsi v mých očích,“ řekla královna a usmála se. Byl to velice hezký úsměv. Proti tvé vůli, určitě proti tvé vůli, odpověděl jí úsměvem.
„Jak sis to domyslela, Calanthé?“ 
„Nic jsem si nedomyslela,“ stále nepouštěla jeho ruku. ,Prostě jsem to jen tak plácla.“
Oba dva najednou se zasmáli. Pak mlčky seděli uprostřed zeleně a vůně řeřichy, uprostřed tepla a bzukotu včel.
„Geralte?“
„Ano, Calanthé?“
„Nevěříš na osud?“
„Nevím, zda vůbec něčemu věřím. A pokud se týká toho osudu... Obávám se, že jen on sám nestačí, že je zapotřebí něco víc.“
„Musím se tě na něco zeptat. Co je s tebou? Vždyť i ty sám jsi přece byl Překvapením. Myšilov tvrdí...“
„Ne, Calanthé. Myšilov tím myslel něco docela jiného. Myšilov... On to pravděpodobně ví. Ale používá jen to, co se mu hodí. Není pravda to, že jsem tím, koho je možné zastat v domě, aniž by byl můj příchod očekáván. 
Také není pravda to, jako kdybych se měl právě kvůli tomu stát zaklínačem. Jsem docela obyčejný sirotek, Calanthé. Nechtěný bastard jisté ženy, na niž si již nepamatuji. Vím ale, kdo to je.“
Královna na něj pronikavě pohlédla. Zaklínač však už dál nepokračoval.
„Cožpak všechny příběhy o Zákonu překvapení jsou pouze legendy?“
„Ano, všechny. Náhodu lze jen velice obtížně pokládat za osud.“
„Ale vy, zaklínači, ho nepřestáváte hledat?“
„Ne, nepřestáváme. Ale nemá to žádný smysl. Nic nemá smysl.“
„Věříte, že Dítě osudu projde zkouškami bez jakéhokoliv rizika?“
„Věříme, že takové dítě žádné zkoušky absolvovat nebude muset“
„Ještě jednu otázku, Geralte. Hodně osobní. Mohu?“ Zaklínač pomalu přikývl na znamení souhlasu.
„Jak je všeobecně známo, nejideálnějším způsobem přenosu dědičných vloh je způsob přirozený. Ty jsi absolvoval zkoušky a přežil jsi. Jestliže ti tedy záleží na dítěti, které má speciální vlohy a je odolné... proč si tedy nenajdeš ženu, která... Jsem netaktní, vid?“ Ale zdá se, že jsem trefila hřebík na hlavičku, že ano?“
„Jako vždy,“ usmál se zaklínač smutně, jsi bezohledná ve svých závěrech,Calanthé. Samozřejmě,že máš pravdu. To, o čem ses zmínila, je pro mě nedosažitelné.“
„Promiň,“ řekla Calanthé a úsměv zmizel z její tváře. „Inu, je to lidské.“
„To není lidské.“
„Ach, tedy žádný zaklínač...“
„Žádný. Zkouška Jedů, Calanthé, je strašná. A to, co se s chlapci děje během doby Proměn, je ještě mnohem horší. A nezvratné.“
„Jen se tady moc nevzrušuj,“ mrkla na něho královna.
„To jsi celý ty. Není důležité, co s tebou bylo. provedeno. Vidím pouze výsledek. Jak na můj vkus, celkem obstojný výsledek. Kdybych si mohla být opravdu jista tím, že Pavettino dítě by se jednou stalo tím, čím jsi ty, ani na chvíli bych neváhala.“
„Riziko je příliš vysoké,“ řekl rychle zaklínač. „Ano, jak jsi řekla, přežijí pouze čtyři z deseti.“
„K čertu, cožpak je nebezpečná jen Zkouška jedů'? Cožpak riskují jen budoucí zaklínači? Sám život je plný rizika, v životě je také plno tvrdé selekce, Geralte. O všem rozhoduje zlá náhoda, nemoc, válka. Postavit se osudu je stejně nebezpečné, jako oddávání se do jeho rukou. Geralte... Dala bych ti své dítě, ale i já se bojím.“
„Nevzal bych si tvé dítě. Nemohl bych na sebe vzít takovou zodpovědnost. Nechtěl bych, aby tížila i tebe. Nechtěl bych, aby to dítě na tebe někdy vzpomínalo jako na... jako na...“
„Nenávidíš tu ženu, Geralte?“
„Mou matku? Ne, Calanthé. Domnívám se, že stála před volbou... Anebo že by neměla možnost volby? Ne, měla, víš přece, že by stačila patřičná kletba nebo elixír... Volba. Volba, kterou je třeba chránit, protože to je svaté a neoddiskutovatelné právo každé ženy. Emoce zde nehrají vůbec žádnou roli. Měla nezadatelné práva rozhodnout. Rozhodla se. Ale domnívám se, že kdybych se s ní setkal... výraz její tváře, který by měla... Bylo by to pro mě něco ve smyslu perverzní radosti, jestli víš, co tím myslím.“
„Vím přesně, co tím myslíš,“ pousmála se Calanthé. „Máš ale jen minimální šanci na splnění této radosti.Nedovedu odhadnout, kolik je ti let, zaklínači, ale domnívám se, že jsi mnohem starší, než na první pohled vypadáš. S ohledem na tuto skutečnost musí být ta žena...“
„Ta žena,“ přerušil ji chladně zaklínač, „určitě vypadá, že je mnohem mladší, než já.“
„Je to čarodějka?“ 
„Ano.“
„Zajímavé. Myslel jsem si, že čarodějky nemohou...“ 
„Ona si to určitě také myslela.“
„Určitě. Nediskutujme však o právu ženy na vlastní rozhodnutí, protože to je věc, překračující rámec této diskuse. Vraťme se k našemu problému. Nevezmeš si tedy s sebou to dítě? Neodvolatelně?“
„Neodvolatelně, královno.“
„A jestliže... jestliže osud není jen pouhý mýtus? Co když opravdu existuje? Nebojíš se, že se ti může pomstít?“ 
„Jestliže bude chtít se mstít, tak jedině na mně,“ řekl zaklínač klidně. „To já proti němu otevřeně vystupuji. Ty jsi přece splnila vše, co jsi slíbila. Jestliže by totiž osud nebyl jen legenda, musel bych si vybrat mezi tebou nabídnutými dětmi to pravé. Pavettino dítě je mezi těmi dětmi, že ano?“
„Ano, je., Calanthé pomalu sklonila hlavu. „Chceš je vidět? Chceš se podívat do očí osudu?“
„Ne, nechci. Rád se vzdám tohoto potěšení. Zříkám se toho děcka, nechci se dívat do očí osudu, protože v něj nevěřím. Protože vím, že když se mají sejít dva lidé a pak spojit své životy, sám osud k tomu nestačí. Je k tomu třeba něco víc, než jen předurčení. Kašlu na takový osud, nepůjdu za ním poslušně jako nějaký naivní slepec, vedený za ruku, který ničemu nerozumí. Je to mé neodvolatelné rozhodnutí, Calanthé z Cintry.“
Královna vstala. Usmála se. Zaklínač nedokázal uhodnout, co se za tím skrývá.
„Budiž, Geralte z Rivie. Možná, že tvým osudem bylo přijít sem a vzdát se toho, co ti náleželo, kdož ví? Domnívám se, že tomu tak opravdu bylo. Věz, že kdyby sis vybral, kdyby sis správně vybral, zjistil bys, že osud, kterému se vysmíváš, by si s tebou krutě zahrál.“
Zaklínač se podíval do jejích jedovatě zelených očí. Calanthé se usmála. 
Za žádnou cenu ten úsměv nedokázal rozluštit. Vedle altánku rostl růžový keř. Zaklínač ulomil jednu růži, poklekl na jedno koleno a se skloněnou hlavou ji obouruč podal Calanthé.
„Škoda, že jsem tě nepoznala dříve, bělovlasý zaklínači,“ zavrněla tiše, berouc z jeho rukou růži. „Vstaň. Zaklínač vstal.
„Jestliže změníš svůj názor,“ řekla Calanthé, přibližujíc růži ke své tváři, „jestliže se rozhodneš... vrať se do Cintry. Budu na tebe čekat. A tvůj osud zde bude na tebe čekat také. Ne nekonečně dlouho, ale nějakou dobu zcela určitě.“
„Buď sbohem, Calanthé.“
„Sbohem, zaklínači. Dávej na sebe pozor... Mám... Měla jsem před chvílí předtuchu... Podivnou předtuchu... že tě dnes vidím naposled.“.
„Sbohem, královno.“


V.

Probudil se a s údivem zjistil, že bolest stravující jeho nohu pominula. Zdálo se mu také, že se již přestal ozývat pulzující otok, napínající málem až k prasknutí kůži na jeho poraněné noze. Chtěl si na ni sáhnout rukou, přesvědčit se, že se nemýlí, ale nemohl se ani hnout. Než zjistil, že je to kvůli ohromné tíži kůží a přikrývek, které měl na sobě, vklouzl mu do žaludku ohavný pocit strachu a zaťal své krahujčí spáry do jeho střev. Zatínal a zase povoloval své prsty a v duchu si neustále říkal: Ne, ne, nejsem ochrnutý.“
„Probudil ses.“
Konstatování, ne otázka. Tichý, ale výrazný, měkký hlas. Žena. Zcela určitě mladá žena. Otočil hlavu, vyjekl bolestí, pokoušeje se zvednout.
„Nehýbej se. Alespoň ne tak prudce. Bolí tě to?“ Nne...“ nálet na jeho rtech se konečně uvolnil. „Nne. Rána mě už nebolí... Záda...“
„Proleženiny.“ Strohé, chladné konstatování, vůbec se nehodící k tomu měkkému altu. „Poradím si s tím. Tady máš, napij se. Pomalu, malými doušky.“
V tekutině převládala jalovcová chuť a vůně. Stará známá věc. Jalovec nebo máta, oba bez účinku, jen kvůli tomu, aby zamaskovaly skutečné složení. Kromě toho rozpoznal plicm1c a šalvěj. Ano, zcela určitě plicník. Plicníkem se neutralizují toxiny a čistí krev při gangrénách nebo otravách krve.
„Pij. Vypij to všechno až do dna. Ale pomaleji, nebo se udusíš.“
Medailón na jeho krku se začal lehce chvět. Takže v nápoji byly i čáry. S velkým úsilím pořádně otevřel oči. Nyní, když zvedla hlavu, mohl se na ni pozorně podívat. Měla velice drobnou postavu. Nosila mužský oděv. Její malá, bledá tvář doslova zářila ve tmě.
„Kde to jsme?“
„Na mýtině smolařů.“
Ano, ve vzduchu byla cítit výrazná vůně pryskyřice. Slyšel hlasy, zalétající sem od ohniště. Někdo na ně právě hodil suché chrastí. Plamen hned vzápětí prudce vyrazil vzhůru. Světlo z ohniště mu dovolilo prohlédnout si ji lépe. Vlasy měla sepnuté čelenkou z hadí kůže. Její vlasy...
Dusivá bolest v krku a v hrtanu. Ruce křečovitě sevřené v pěst. Měla rusé, jasem ohně podbarvené, krvavě rudé vlasy. Bolí tě něco?“ ucítila jeho pohyb, ale nezřetelně.“
„Hned... Okamžik...“ Náhle ucítil prudký náraz tepla plynoucí z jejích rukou, pomalu se rozlévající po zádech a stékající dolů až k hýždím.
„Obrátím tě,“ řekla. „Nezkoušej to sám. Jsi příliš zesláblý. Hej, mohli byste mi pomoci?“
Kroky od ohniště, stíny, siluety. Někdo se k němu naklonil. Yurga.
„Jak se cítějí, pane? Je už jim lépe?“ 
Pomozte mi ho obrátit na břicho,“ řekla žena. „Opatrně, pomalu. Ano, tak je to dobře. Děkuji vám.“
Nemusel se už na ni dívat. Ležel na břiše a nemusel se už bát toho, že se bude muset dívat do jejích očí. Uklidnil se natolik, že se mu již netřásly ruce. Mohla to cítit. Slyšel, jak vrzají popruhy její torny, jak cinkají flakóny a porcelánové nádobky. Slyšel její dech, cítil teplo sálající z jejích končetin. Klečela přímo u něho.
„Moje rána,“ ozval se, protože nemohl snést ticho, „vypadala moc ošklivě?“
„Ano, trochu.“ Chlad v jejím hlase. „Jako každá jiná rána po zubech. Nejhroznější a nejkomplikovanější druh ran. Ale to pro tebe, zaklínači, jistě není žádná novinka.“
Ví to, prohrabuje se v mé paměti. Čte v ní. Asi ne. A já vím proč. Má strach.
„Ano, asi to není pro tebe žádná novinka,“ zopakovala znovu, chrastíc přitom skleněnými nádobkami. „Viděla jsem, že máš několik jizev... Zvládla jsem to. Jak vidíš,jsem čarodějka a zároveň i léčitelka. To je můj obor.“
Souhlasí, pomyslel si v duchu. Neřekl na to ani slovo. „Abych se vrátila k ráně,“ pokračovala klidně dál, „tvůj tep, který je čtyřnásobně nižší než tep normálního člověka, ti zachránil život. Jinak bys nepřežil. Mohu to zcela zodpovědně potvrdit. Viděla jsem to, čím jsi měl ovázanou ránu. Mělo to napodobit ošetření, bohužel zcela bezúspěšně.“
Mlčel.
„Později,“ pokračovala, vyhrnujíc mu košili ke krku, „se k tomu přidala otrava, jak je to zcela běžné při takovém kousnutí. Samozřejmě, tvůj zaklínačský elixír. Velice ti pomohl. Nechápu však, proč jsi současně bral i halucinogeny? Naposlouchala jsem se vrchovatě tvého blouznění, Geralte z Rivie.“
Čte, pomyslel si zaklínač, přece jen čte. Anebo že by jí Yurga řekl,jak Se jmenuji? Nebo jsem se sám prozradil, když jsem byl pod vlivem „černého racka“? K čertu, ví... Ale k čemu jí bude to, že ví, jak se jmenuji? K ničemu. Neví, kdo vlastně jsem. Nemá ani zdání, s kým má co do činění.
Ucítil, jak mu jemně vtírá do zad studenou, hojivou mast s ostrým zápachem kafru. Měla velice malé a měkké ruce. „Promiň mi to, že to dělám takhle, klasicky,“ řekla žena omluvně. „Mohla bych ti odstranit proleženiny pomocí magie, ale trochu jsem se vyčerpala, když jsem ti ošetřovala tu ránu na noze. Necítím se zrovna nejlépe... Ránu jsem důkladně vyčistila a zavázala. Už ti nic nehrozí. Během nejbližších dvou dnů však rozhodně nevstávej. I magicky sešité cévy rády praskají. Měl bys s tím hrozné problémy. Samozřejmě, že ti na noze zůstane jizva. Další do tvé sbírky.“
„Děkuji ti,“ řekl zaklínač a přitiskl tvář do kůží, aby změnil svůj hlas, aby zamaskoval jeho nepřirozenou barvu. „Mohl bych se dozvědět, komu vděčím za...?“
Neřekne to, pomyslel si. Anebo bude lhát. 
„Jmenuji se Visenna.“
Já vím, pomyslel si.
„Těší mě,“ řekl pomalu, stále s kůží na tváři. „Jsem rád, že naše cesty se opět setkaly, Visenno.“
„Inu, náhoda,“ řekla chladně, položila mu košili na záda a přikryla ho kožešinami. „Zprávu o tom, že mě je zapotřebí, jsem dostala od celníků na hranici. Když někdo potřebuje mou pomoc, vždy nasednu na koně a jedu. Takový už mám divný zvyk. Poslouchej, tu mast nechám kupci, popros ho, aby tě s ní každý den ráno a večer natíral. Tvrdí, že jsi mu zachránil život, má tedy možnost se ti odvděčit.“
„Děkuji ti, Visenno, za tvou pomoc i za radu. Děkuji to... za všechno...“
Vyhrabal své ruce zpod kožešin a nahmatal její kolena. Zachvěla se, načež mu vložila do dlaně svou ruku a lehce ji stiskla. Opatrně povolil stisk a přejel svými prsty po její ruce až k rameni.
Samozřejmě. Hladká pokožka mladé dívky. Ještě silněji se zachvěla, ale neodtáhla ruku pryč. Pomalu se vrátil k její dlani a znovu ji jemně stiskl.
Medailón na jeho hrudi se zachvěl a nepatrně se pohnul.
„Děkuji ti, Visenno,“ zopakoval, těžce přitom ovládaje pohnutí. „Jsem rád, že se naše cesty opět zkřížily.“
„Náhoda,“ řekla dívka tiše.
Tentokrát však v jejím hlase nebyl chlad. „Anebo osud?“ zeptal se zaklínač, divě se přitom, protože vzrušení a nervozita náhle beze stopy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. „Věříš v osud, Visenno?“
„Ano,“ odpověděla po delší době. „Věřím.“
„Věříš tomu,“ pokračoval zaklínač, „že lidé, kteří jsou si určeni osudem, se vždy sejdou?“
„Ano, také tomu věřím... Co to děláš? Neotáčej se… Chci se ti podívat do tváře... Visenno. Chci se ti podívat do očí. A ty, ty se musíš podívat do mých očí...“
Udělala pohyb, jako kdyby chtěla vstát. Ale neudělala to. Zůstala u něj. Pomalu se k ní otočil, tiskna k sobě rty bolestí. Bylo zase mnohem více světla, někdo znovu hodil chrastí do ohně.Nepohnula se. Obrátila pouze hlavu na stranu, aby lépe viděl, jak se chvějí její rty. Silně mu stlačila ruku, velice silně. Díval se na ni.Byla jiná. Měla zcela jiný profil. Malý nos. Malou bradu. Mlčela. Pak se náhle sklonila a podívala se mu přímo do očí. Zblízka. Beze slova.
„Jak se ti 1íbí,“zeptal se zaklínač klidně, „moje vyspravené oči? Takové... neobvyklé. Zdalipak víš, co se dělá s očima zaklínačů, aby se vyspravily? Víš, že se to vždy nemusí povést?“
„Přestaň,“ řekla měkce. „Přestaň, Geralte.“
„Geralt...“ Náhle ucítil, jak se v něm cosi trhá na kusy. „To jméno mi dal Vesemír. Geralt z Rivie! Naučil jsem se dokonce i rivijskému přízvuku! Asi kvůli vnitřnímu pocitu vlastnictví domova. I když vymyšleného. Vesemír... mi dal to jméno. Vesemír mi také prozradil tvé jméno. Dost neochotně.“
„Tiše, Geralte, tiše.“
„Řekla jsi, že věříš v osud. A tehdy... tehdy jsi v něj také věřila? Ale jistě, muselas věřit. Muselas věřit, že osud nám přikazuje, abychom se setkali. Jen jemu vděčíš za to, že jsme se zase potkali. Sama jsi po tomto setkání příliš netoužila.“ Visenna mlčela.
„Vždy jsem si přál... Přemýšlel jsem o tom, co ti řeknu, až se zase konečně sejdeme. Přemýšlel jsem o otázce, kterou ti položím. Domníval jsem se, že mi to přinese zvrácený pocit radosti...“
To, co se zatřpytilo na její tváři, byla veliká slza. Zcela určitě. Ucítil, jak se mu prudce stahuje hrdlo až téměř k bolesti. Cítil, že je velmi unaven. Ospalý. Slabý.
„Na denním světle... „ vyjekl, „zítra se ti v záři slunečních paprsků podívám do očí, Visenno... A položím ti svou otázku.
Anebo ti ji nepoložím, protože už je pozdě. Osud? Ó ano, Yen měla pravdu. Nestačí jen předurčení. Je třeba ještě něco víc... Zítra se ti podívám do očí... V záři slunečních paprsků...
„Ne,“ řekla něžně, tiše, sametově se chvějícím hlasem, který nekompromisně třásl s poklady paměti, paměti, která již neexistovala, která nikdy neexistovala, ale přece jen byla.
„Ano!“ zaprotestoval. „Ano. Chci...!“
„Ne. Teď musíš spát. A až se probudíš, tak to už nebudeš chtít. Proč se máme na sebe dívat v záři slunečních paprsků? Co to změní? Nemůžeme už nic vrátit zpátky, nemůžeme nic změnit. Jaký smysl má, Geralte, kladení otázek? Opravdu ti skutečnost, že ti na ně nebudu umět odpovědět, způsobí perverzní radost? Co nám oběma dá, když si budeme navzájem způsobovat bolest? Ne, nebudeme se na sebe dívat na denním světle. Spi, Geralte. A jen tak mezi námi, nebyl to Vesemír, kdo ti dal jméno. I když to nic nezmění a také nic nevrátí zpátky, chci, abys to věděl. Bud' zdráv a dávej na sebe pozor. A nesnaž se mě hledat...“
„Visenno...“ 
„Ne, Geralte. Ted' ne. Já... jsem byla tvůj sen. Bud' zdráv.“
„Ne! Visenno!“
„Spi.“ V jejím sametovém hlase bylo možné vycítit tichý příkaz lámající jeho vůli, trhající ji na cáry. Náhlé teplo sálající z její dlaně.
„Spi.“
Usnul.


VI.

„Jsme už na Záříčí.“
„Yurgo?“
„Už od včerejška, pane Geralte. Zakrátko narazíme na řeku Jarugu. Za ní už bude mé rodiště. Podívají se, i koně rázněji jdou a vesele pohazují hlavami. Cítí, že jsou blízko domova.“
„Domov... Bydlíš v tvrzi?“ , Ne. Mám svůj dům.“
„Zajímavé,“ řekl zaklínač a rozhlédl se kolem sebe. „Téměř nikde nejsou vidět stopy po válce. Slyšel jsem, že tato země byla hrozně zničena.“
„Ano,“ řekl Yurga. „Nevím, co tím myslí, ale ruiny nám zde rozhodně nechyběly. Podívají se trochu pozorněji na každou malou chalupu. V téměř každé zahradě je možné najít stopy po čerstvém vápně. A za řekou, jak uvidějí, to bylo ještě horší. Všechno tam bylo spáleno do základů... Ale což, válka je válka, je třeba žít dál. Přežili jsme velkou smršť, když Černí zpustošili naši zemi. Je pravda, že to tady vypadalo na to, že se všechno promění v jednu velkou pustinu. Většina z těch, kteří tehdy utekli, se už nevrátili. Ale do jejich chalup se nastěhovali noví majitelé. Musí se žít dál.“
„Máš pravdu,“ zabručel Geralt. „Je třeba žít. Není důležité co bylo. Je třeba žít...“
„Správně jste to řekli. No, tady to mají! Obléknou si to. Sešil jsem jim a zalátal kalhoty. Budou jako nové. Je to s nimi jako s touto zemí, pane Geralte. Válka ji zle potrhala, rozpárala a zkrvavila. Byla přeorána jako pole železnými bránami. Dokonce i ti, co v ní shnili, jí přinesou užitek tím, že ji zúrodní. Velice těžce se teď orá, protože všude na polích je velké množství kostí a železa, ale země si i s železem poradí...“
„Nebojíte se, že se Nilfgaarďané... že se Černí vrátí Už jednou nalezli v horách cestu...“
„Ano, mám z toho strach. Ale co z toho? Máme si sednout a plakat, třást se jako osiky? Je třeba žít. A co se má stát, to se stane. Před tím, co se má stát, přece nelze utéct.“
„Věříš v osud?“
„Jak bych mohl nevěřit? Po tom, co jsme se potkali na mostě a kdy mi pak zachránili život? Ach, pane zaklínači, uvidějí, moje Zlatonožka jim padne k nohám...“
„Dej už s tím pokoj. Abych ti pravdu řekl,já jsem ti mnohem více vděčen. Tam na mostě... Vždyť to je moje práce, Yurgo, moje zaměstnání. Já přece chráním lidi za peníze. Ne proto, že mám dobré srdce. Přiznej se, Yurgo, určitě jsi slyšel, co všechno si lidé vykládají o zaklínačích. Že se vlastně neví, zda sami nejsou horší než ti, které zabíjejí...“
„To není pravda, pane. Nevím, proč to říkají. Cožpak nemám oči? Jsou přece slepeni z téže hlíny jako já nebo ta léčitelka...“ '
„Visenna... „
„Nevyzpovídala se nám, jak se jmenuje. Ale ihned se u nás objevila, protože věděla, že ji někdo potřebuje. Věnovala se jim hned, jak seskočila ze sedla. Ó pane, co se jen natrápila s tou jejich nohou! Samou magií až praštělo ovzduší. My všichni jsme ze strachu utekli do lesa. A jí se potom z nosu spustila krev. Ó, s jakou láskou a péčí je pak ošetřovala. Určitě jako...“
„Jako moje matka?“ Geralt stiskl zuby. „Ano. Správně to řekli. A když jste usnuli…“
„Ano, Yurgo?“
„Sotva se držela na nohou. Byla bledá jako plátno. Ale přišla k nám a zeptala se nás, zda někdo z nás něco nepotřebuje. Vyléčila smolařovy ruce, které mu zle pošramotil velký kmen. Nevzala si za to ani groš, místo toho nám tady nechala spoustu léků. Ne, pane Geralte, vím, že se o zaklínačích a čarodějích vede spousta řečí. Ale ne u nás. My z Horního Soddenu a lidé ze Záříčí víme své. Za mnohé vděčíme čarodějům, proč bychom tedy nevěděli, jací jsou? Vzpomínky na ně nekolují u nás v pomluvách, ale jsou vytesány do kamene. Sami to uvidějí, jen co vyjedeme z tohoto háječku. Konec konců, sami to vědí nejlépe. Tak o té válce věděl téměř celý svět? Teprve rok uplynul od jejího skončení. Museli jste o ní slyšet „ 
„Nebyl jsem tady,“ zamručel zaklínač. „Téměř celý rok. Byl jsem na severu. Ale slyšel jsem o ní... Druhá bitva o Sodden...“ 
„Všechno uvidějí, pahorek i skály. Kdysi dávno jsme tomu místu říkali Kání Hora, ale teď jí všichni říkají Hora čarodějů nebo Hora Čtrnácti. Protože dvacet a ještě dva jich bylo na tomto pahorku, dvacet a dva se tam zúčastnilo bitvy. Čtrnáct jich přitom padlo. Byla to strašná bitva, pane Geralte. Země duněla, oheň padal z nebe jako déšť, hromy bily... Lilo tak, že člověk byl okamžitě celý promočený až na kůži. Ale nakonec přemohli čarodějové Černé, zlomili Moc, která je vedla. Čtrnáct jich celkem padlo v té bitvě. Čtrnáct jich položilo své životy...“ 
„Co je jim, pane? 
„Nic, pokračuj dál, Yurgo.“ 
„Strašná to byla bitva. Oj, kdyby nebylo těch čarodějů z hor, kdo ví, možná, že bychom teď tady spolu nehovořili na cestě do domu, který by možná také nestál, nebyl bych tady já a možná, že ani oni... Ano, za všechno vděčíme čarodějům. Čtrnáct jich zahynulo, když bránili lidi ze Soddenu a Záříčí. Ha, samozřejmě, že i jiní se tam bili, vojáci a šlechtici. Také rolníci. Kdo mohl, ten vzal vidle a kosu, nebo třeba jen silný kyj. Všichni odvážně bojovali. Mnoho jich bylo zabito. Ale čarodějové... Pro vojáka není žádné umění padnout v boji, protože to je přece jeho povolání. Kromě toho život je i tak krátký. Ale čarodějové mohou přece žít jak dlouho chtějí. Ani na okamžik neváhali.“
„Neváhali,“ opakoval zaklínač a přetřel si rukou čelo. „Neváhali. A já jsem byl zatím na severu... „
„Je jim něco, pane?“ 
„Ne, nic mi není.“
„Ano... Proto my všichni z širokého okolí tam přinášíme vždy v máji květy, na ten pahorek, právě nyní, v tento májový čas, během Belleteynu. Pokaždé tam hoří velké ohně. A budou plát až na věky. Věčně bude žít těch čtrnáct čarodějů v paměti lidí. A takový život v paměti lidí, to je přece…To je něco víc! Víc, pane Geralte!“ „Máš pravdu, Yurgo:“
„Každé naše dítě zná jména těch čtrnácti čarodějů, vytesaných do kamene, který bude stát navěky na vrcholu toho pahorku. Nevěří mi? Tak poslouchají: Axel zvaný Raby, Triss Ranuncul, Atlan Kerk, Vanielle z Brogge, Dagobert z Vole...“ 
„Přestaň, Yurgo.“ 
„Co je jim, pane? Na smrt jste zbledli!“ 
„To nic není.“


VII.

Zvolna šel nahoru, ostražitě, soustředěný na práci svých stehen a svalů v místě zázračně vyléčené rány. I když rána vypadala, že je úplně zahojená, stále si poraněnou nohu šetřil. V žádném případě na ni nenašlapoval celou svou vahou. Bylo mu horko. Vůně trav mu stoupala do hlavy. Byl celý jako omámený. Bylo to však velice příjemné omámení.
Obelisk nestál přesně uprostřed plochého vrcholu pahorku, byl postavený poněkud vzadu, za kruhem ostrých kamenů. Kdyby sem přišel těsně před západem slunce, ukazoval by stín menhiru, dopadající na kamenný kruh, směr, kterým se dívali čarodějové během bitvy.Geralt se podíval tím směrem, k neúpravným, hornatým polím. Jestliže ještě nyní na nich spočívaly kosti zabitých, a zcela určitě na nich ještě ležely, nebyly vidět, protože je zakrývala vysoká tráva. Nad poli kroužil jestřáb, zatáčející široké kruhy na svých dlouhých, široce rozevřených křídlech. Jediný pohyblivý bod uprostřed horkem se zalykající krajiny.
Obelisk byl velice široký. Pět lidí by mělo co dělat, aby ho pomocí rozpažených rukou objalo. Na první pohled bylo zřejmé, že bez pomoci magie by nikdy nebyl vytažen až na samotný vrchol. Plochá strana menhiru, obrácená ke kamennému kruhu, byla hladce otesána. Byly na ní vidět vytesané runy.
Jména těch čtrnácti, kteří zahynuli.
Zaklínač se k němu pomalu blížil. Yurga měl pravdu. Pod obeliskem leželo velké množství květů - obyčejného, polního kvítí - máky, pomněnky, kopretiny, chrpy.
Jména těch čtrnácti.
Pomalu je četl odshora dolů. Před očima se mu objevovaly tváře těch, které znal.
Tmavovlasá Triss Ranuncul, veselá, smějící se prakticky čemukoliv, vypadající jako nějaké pachole. Měl ji rád. A ona jeho taky.
Lawdor z Murivelu, se kterým se kdysi málem popral ve Wyzimě, kde ho načapal, jak pomocí telekineze švindluje při kostkách.
Lytta Neyd, nazývaná Korál. Její přezdívka pocházela od barvy rtěnky, již používala. Lytta ho kdysi pomluvila u krále Belohunema a to tak, že šel na týden do vězení. Když ho pustili, přišel k ní, aby se jí zeptal, co ji k tomu vedlo. Ani nevěděl jak a kdy, skončil v její posteli, kde strávil další týden.
Starý Gorazd, který mu chtěl zaplatit sto marek za umožnění prohlídky jeho očí a tisíc marek za možnost vykonání pitvy, „nemusí to být zrovna dnes,“ jak se tehdy vyjádřil.
Zbyla tři jména.
Uslyšel za sebou tichý šelest. Rychle se otočil.
Byla bosá, v prosté, ¨lněné tunice. Ve svých dlouhých, světlých vlasech, jež jí volně splývaly na ramena a záda, měla položený věneček ze sedmikrásek.
„Vítej,“ řekl.
Pozvedla k němu své studené, modré oči. Neodpověděla mu. Zjistil, že není opálená. Bylo to divné, nyní, na konci léta, kdy vesnická děvčata byla obvykle do bronzova opálená. Její tvář a ramena měly pouze jemně nazlátlou barvu. 
„Přinesla jsi květy?“
Usmála se a sklopila řasy. Ucítil chlad. Beze slova ho minula, poklekla před menhirem, dotýkajíc se přitom dlaní chladného kamene.
„Já nepřináším květy,“ řekla a vzápětí zvedla hlavu. „Ty, které tady leží, jsou určeny pro mne.“
Díval se na ni. Klečela před menhirem tak, že zakrývala poslední jméno, jež do něj bylo vyryto. Byla bílá, nepřirozeně bílá na temném pozadí kamene.
„Kdo jsi?“ zeptal se zvolna.
Usmála se. Znovu ucítil závan chladu. „Ty to nevíš?“
Vím, pomyslel si, dívaje se do studeného blankytu jejích očí. Ano, zdá se, že vím kdo jsi. Byl klidný. Nemohl být jiný. Už ne. 
„Vždy jsem byl zvědavý jak vypadáš, paní.“
„Nemusíš mě tak titulovat,“ odpověděla tiše, „tak dlouho se již přece známe.“
„Známe,“ potvrdil její konstatování. „Říkají, že mi kráčíš v patách.“
„Ano, kráčím. Ale ty se nikdy neotáčíš. Alespoň dodnes ne. Dneska ses za sebe ohlédl poprvé.“
Mlčel. Neměl co říct. Byl unavený.
„Jak... Jak k tomu dojde?“ zeptal se konečně, chladně a bez jakéhokoliv vzrušení.
„Vezmu tě za ruku,“ řekla, dívajíc se mu přímo do očí , „vezmu tě za ruku a povedu tě přes louku mokrou, studenou mlhou.“
„A co bude dál? Co je za tou mlhou?“ 
„Nic,“ usmála se. „Dál pak není nic.“
„Stále jsi mě všude doprovázela, jeden jediný krok za mnou,“ řekl. „Dopadla jsi pokaždé jen ty, které jsem já cestou míjel. Proč? Šlo ti o to, abych zůstal sám, viď? Abych se konečně začal bát? Řeknu ti pravdu.Vždy jsem se tě bál, vždy. Neotáčel jsem se dozadu za sebe, protože jsem měl strach. Z obavy, že tě uvidím, kráčející těsně za mnou. Vždycky jsem se bál. Celý můj život uplynul ve strachu. Bál jsem se... až do dnešního dne.“
„Do dnešního dne?“ 
„Ano, do dnešního dne. Stojíme tváří v tvář proti sobě a já necítím žádný strach. Všechno jsi mi vzala. I ten strach jsi mi vzala.“
„Proč jsou tedy, Geralte z Rivie, tvé oči plné strachu? Třesou se ti roce, jsi celý bledý, proč? To se tak bojíš toho posledního jména, vyrytého do obelisku? Jestli chceš, řeknu ti, jak zní to jméno.“
„Nemusíš. Vím, jaké jméno to je. Kruh se uzavírá, had zatíná zuby do vlastního ocasu. Musí to tak být. Ty a to jméno. A květy. Pro ně a pro tebe. Čtrnácté jméno vyryté v kameni, které jsem vyslovoval uprostřed noci i v záři slunečních paprsků, za mrazu, za horka i v dešti. Ne, nebojím se ho nyní vyslovit“
„Tak je vyslov.“
„Yennefer... Yennefer z Vengerbergu.“ 
„A květiny jsou pro mě.“
„Přestaňme s.tím,“ řekl namáhavě. „Vezmi... Vezmi mě za ruku“
Vstala, přistoupila k němu. Ucítil prudký chlad bijící do jeho těla. Ostrý, pronikavý chlad.
„Ne dnes,“ řekla, „někdy příště. Ale ne dnes.“ 
„Všechno jsi mi vzala...“
„Ne,“ přerušila ho. „Já si nic neberu. Já pouze beru za ruku. A to jen proto,aby ani pak nikdo nebyl sám. Sám v mlze... Na shledanou, Geralte z Rivie. Někdy příště.“
Neodpověděl jí. Otočila se a pomalu odešla. Zmizela v mlze, která náhle klesla na celý vrcholek pahorku, v mlze, v níž všechno zmizelo, v bílé, mokré mlze, v níž se rozpustil obelisk, u jeho úpatí ležící květy a všech čtrnáct na něm vyrytých jmen.
Nic nebylo, byla jen mlha a mokré, díky drobným kapičkám vody se třpytící stébla trav pod nohama. Trávy pronikavě voněly, těžce, sladce, omamně, až do morku kostí, až do zapomění, k únavě...
„Pane Geralte! Co je jim? Usnuli jste? Říkal jsem jim, že jsou ještě zesláblí. Proč jste lezli na ten pahorek?“
„Usnul jsem,“ přetřel si zaklínač rukou obličej a několikrát prudce zamrkal očima. „Usnul jsem, k čertu... To nic, Yurgo, to to horko...“
„Ano, mají zase horečku. Musíme jet, pane. Pojďte, pomohu jim sejít z té sutě.“
„Nic mi není.“
„Nic jim není! Zajímalo by mě, proč v tom případě mají pěnu u úst? Co je to napadlo, lézt na ten pahorek po otravě krve v takovém horku? Mohl jsem jim všechno říct. Co je jim?“
„Nic mi není, Yurgo. Opravdu si pamatuješ všechna jména?“
„Určitě.“ 
„Přesvědčím se, jak to vypadá s tvou pamětí... Poslední čtrnácté jméno. Jaké jméno to je?“
„Ale jsou pořádný nedůvěřivec, pane Geralte. Ničemu nevěří. Chtějí se přesvědčit, zda mám pravdu? Ř'kal jsem jim přece, že ta jména u nás zná každé malé dítě. Poslední, říkají? Ano, poslední jméno je Yoel Grethen z Carreras. Neznali ho?“
Geralt si přetřel hřbetem ruky víčko. A podíval se na menhir. Na všechna jména.
„Ne,“ řekl. „Neznal jsem ho.“


VIII.

„Pane Geralte?“
„Ano, Yurgo.“
Kupec sklonil hlavu, nějakou dobu mlčel, omotávaje si kolem prstu zbytek tenkého řemínku, kterým spravoval zaklínačovo sedlo. Konečně se zvedl a lehce poklepal pacholkovi jedoucímu s vozem na rameno.
„Běž dozadu, Pokwite. Teď pojedu já. Posadějí se na kozlík, pane Geralte.A co ty se tady pořád pleteš pod nohama, Pokwite? Vyskoč z vozu. Chceme si spolu promluvit a tvoje uši k tomu vůbec nepotřebujeme.“
Klepna, kráčející za vozem, zaržála a zaškubala postraňky, závidějíc Pokwitově kobylce její pravidelný krok.
Yurga pohodil opratěmi a popohnal koně lehce bičem. 
„Ano,“ řekl Yurga, „věci se mají tak, pane. Slíbil jsem jim tehdy... tam na mostě... složil jsem jim přísahu... „Není třeba,“ přerušil ho rychle zaklínač. „Není třeba, Yurgo.“
„Je to třeba,“ řekl ostře kupec. „Mé slovo není dým. To, co nečekám, že doma naleznu, bude jejich.“
„Dej pokoj. Nic od tebe nechci. Jsme vyrovnáni.“
„Ne, pane. Jestliže něco takového doma naleznu, pak to je vůle osudu. A jestliže bych se měl vysmívat osudu nebo mu lhát, pak mě tvrdě potrestá.“
Vím, pomyslel si zaklínač. Vím to. 
„Ale, pane Geralte...“
„Copak, Yurgo?“
„Ve svém domě nenaleznu nic, co nečekám. Opravdu nic a zcela určitě ne to, na co jste se spoléhali. Pane zaklínači, Zlatonožka, moje žena, už nikdy nemůže mít děti. Proto ať 'se stane, co se stane, dítě v domě nebude. Špatně jste se, jak vidím, strefili.“
Geralt neodpověděl.
Yurga rovněž mlčel. Klepna znovu zaržála a pohodila hlavou.
„Ale mám dva syny,“ řekl náhle rychle Yurga, dívaje se před sebe. „Dva zdravé, silné a chytré pořízky. Musím je přece někde dát do služby. Jeden z nich... Myslel jsem, myslel jsem, že se bude se mnou učit kupectví. A druhý ...“ 
Geralt mlčel.
„Co tomu říkají?“ Yurga se obrátil k zaklínači a podíval se na něho. „Požádali jste mě na mostě o slib. Chtěli jste děcko do jejich zaklínačské školy. Proč by to mělo být neočekávané dítě? A očekávané ne? Mám dva, jeden z nich ať se učí. Řemeslo jako řemeslo. Ani lepší, ani horší.“
„Jsi si zcela jistý,“ ozval se Geralt, „že není horší, než jiné?“
Yurga přimhouřil oči.
„Chránit lidi, zachraňovat jim životy, jaká to je podle jejich názoru věc? Dobrá nebo špatná? Těch čtrnáct na pahorku, oni na tom mostě. Co jste činili, pane? Dobro nebo zlo?“
,Nevím,“řekl zaklínač pomalu, „opravdu nevím, Yurgo. Občas se mi zdá, že to vím. A někdy mám zase pochybnosti. Opravdu bys chtěl, aby také tvůj syn měl tytéž pochybnosti?“
„Jen ať je klidně má,“ řekl vážně kupec. „Je to dobrá věc, sloužící lidem.“
„Co?“ 
„Pochybnosti. Pouze zlo, pane Geralte, nikdy o ničem nepochybuje. A svému osudu nikdo neunikne.“
Zaklínač na to neřekl nic.
Cesta se prudce stáčela pod vysoký břeh, na kterém rostly břízy, které se bůhví jakým zázrakem držely na strmém úbočí. Břízy měly žluté listí. Podzim, pomyslel si Geralt, zase podzim. Dole se leskla řeka. Bílá střecha strážní věžičky. Střechy chalup, otesané trámy přístavu. Někde skřípal kolovrat. Prám přirážel ke břehu, rozrážeje vodu svým tupým nosem, rozhrnujícím na hladině slámu a listí uvězněné v hustém kožichu špíny. Skřípěla lana, vytahovaná převozníky. Na břehu shromážděný dav lidí hlasitě hlučel.V tom ruchu bylo možné slyšet vše: ženský křik, kletby mužů, dětský pláč, ryk dobytka, ržání koní, bečení ovcí. Jednolitá, basová hudba strachu.
„Ustupte z cesty! K čertu, ustupte!“ řval jezdec s hlavou ovázanou zakrváceným kusem jakéhosi hadru. Až po břicho ve vodě ponořený kůň se prudce vzpínal na zadních nohou, vysoko zvedaje přední nohy v gejzírech vody do vzduchu.
V přístavišti velký křik, strážci se štíty v rukou nemilosrdně rozhánějící dav, tlukoucí bezlítostně kolem sebe násadami svých oštěpů.
„Pryč od prámu!“ křičel podkoní, mávaje nad sebou mečem. „Pouze vojáci! Odstupte nebo vám rozsekám kebule!“ 
Geralt přitáhl uzdu a zastavil kobylu tančící na samém kraji úvozu. Úvozem, v řinčení výstroje a zbraní, cválali v mračnech prachu těžkooděnci. Kopyty koní zvířený prach téměř zahaloval za koňmi běžící štítonoše.
„Geraltééé!“ 
Zaklínač se podíval dolů. Na opuštěném, dolů z cesty shozeném, dřevěnými klecemi naloženém voze poskakoval a prudce mával rukama štíhlý muž v červeném kabátci a v malém klobouku s volavčím perem. V klecích třepetaly křídly, kdákaly a syčely husy a slepice.
„Geraltééé, to jsem já!“ „Marigolde! Pojď sem!“
„Odstupte! Odstupte od prámu!“ řval v přístavišti jezdec s ovázanou hlavou. „Prám je určen pouze pro vojáky! Chcete na druhý břeh, vy psi? Tak se chopte seker a hajdy do lesa pro stromy na prám! Prám je pouze pro vojáky!“
„Proboha, Geralte,“ sípal básník, škrábající se po strmém břehu úvozu, „vidíš, co se to tady děje? Ti ze Soddenu nepochybně prohráli bitvu.
Začal ústup. Co to říkám? Jaký ústup? To je prachsprostý útěk! I my bychom měli odtud co možná nejrychleji zmizet, Geralte. Na druhý břeh Jarugy...“
„Co tady děláš, Marigolde? Kde ses tady vzal?“
„Co tady dělám'?“ vykřikl bard. „Utíkám stejně jako ostatní. Celý den se kodrcám na tom prokletém voze! Nějaký zkurvysyn mi v noci ukradl koně. Geralte, prosím tě, vytáhni mě z toho pekla! Říkám ti, každou chvíli tady mohou být Nilfgaarďané! Kdo se nedostane na druhou stranu Jarugy, bude na kousky rozsekán! Rozsekán, chápeš?“
„Marigolde, nedělej zbytečnou paniku.“
Dole v přístavišti ržání koní, tahaných násilím na prám, splašeně dupoucích po trámech. Křik. Tlačenice. Gejzíry vody, když jeden vůz spadl do vody. Ryk volů držících své tlamy těsně nad hladinou řeky. Geralt uviděl, jak bedny a skříně z vozu se pod vodou obrátily, udeřily do prámu a pomalu začaly plout po proudu. Křik, kletby a nadávky. V úvozu oblaka prachu a dusot koní.
„Pěkně popořádku!“ vykřikoval ovázaný jezdec, najížděje svým koněm do davu lidí, deroucích se na prám. „Nedělejte paniku! Pěkně popořádku!“
„Geralte,“ vyjekl Marigold a uchopil rukou otěže jeho koně. „Vidíš, co se to tam dole děje? Ani ve snu se nám nepodaří dostat se na ten prám. Vleze na něho tolik vojáků, kolik jich unese a na druhé straně řeky ho spálí, aby nemohl posloužit Nilfgaarďanům. Tak se to obvykle dělá, no ne?“
„Máš pravdu,“ kývl hlavou zaklínač. „Tak se to obvykle dělá. Nechápu však, odkud se bere ta panika? Cožpak jde o první válku? Jako kdyby předtím žádná jiná válka nebyla.Jako obvykle všechno skončí tak, že obě 
královské družiny se navzájem pokočkují, pak se oba králové dohodnou, podepíší smlouvu a oba se nakonec spolu opijí. Pro ty, kdož si ještě v této chvíli navzájem lámou žebra v přístavišti. se v zásadě nic nezmění. Proč tedy celý ten zmatek?“
Marigold se na něho pozorně podíval, nepouštěje z rukou otěže.
„Asi máš velice špatné informace, Geralte,“ řekl. „Anebo nechápeš jejich obsah. Toto není obyčejná válka o trůn nebo zájmy země. Toto není potyčka dvou feudálů, kterou jejich poddaní pozorují, aniž by přerušili senoseč.“
„Co to tedy je? Vysvětli mi to, protože asi opravdu nevím, oč tady běží. Jen tak mimochodem, mezi námi, příliš mě to nezajímá, byl bych ale rád, kdybys mi to přece jen objasnil.“
„Ještě nikdy nedošlo k takové válce,“ řekl vážně bard. „Nilfgaardská armáda nechává za'sebou spálenou zemi a celé hromady mrtvol. Celá pole posetá mrtvolami. To je totální vyhlazovací válka. Nilfgaard proti všem. Ukrutnosti...“
„Žádná válka se neobejde bez ukrutností,“ přerušil ho zaklínač. „Přeháníš, Marigolde. Je to jako s tím prámem: tak se to obvykle dělá. Je to taková, jak bych to řekl, vojenská tradice. Co svět světem stojí, zemí táhnoucí vojska zabíjejí, drancují, vypalují a znásilňují, jen s tím rozdílem, že ne vždy v tomto pořadí.Tak se to obvykle dělá. Co svět světem stojí, vesničané spolu se svými ženami, dětmi a dobytkem se schovávají po lesích a když všechno skončí, vracejí se zpátky...“
„Ale ne v této válce, Geralte. Až tato válka skončí, nebude nikdo, kdo by se mohl vrátit a také nebude kam se vrátit. Nilfgaard za sebou zanechává spáleniště, jeho vojsko postupuje jako láva, která nemilosrdně ničí vše, co 
se jí postaví do cesty. Šibenice a kůly se táhnou podél cest na míle daleko, dým se valí k obloze a zakrývá celý obzor. Řekl jsi, co svět světem stojí, nebo něco podobného. Vypadá to na to, že Nilfgaarďané sestoupili z hor, aby náš svět zničili!“
„To je nesmysl. Komu by záleželo na ničení světa? Války se nevedou kvůli ničení. Války se vedou ze dvou důvodů: Jedním z nich je touha po moci, druhým důvodem jsou peníze.“
„Nefilosofuj, Geralte! To, co se děje, nezměníš filosofickými úvahami! Copak to nevidíš? Proč mi nevěříš? Uvěř mi, Jaruga Nilfgaarďany nezadrží. V zimě, až zamrzne, půjdou dál. Říkám ti, musíme utíkat na Sever. Tam snad nedojdou. Ale kdyby i tam nakonec došli, náš svět už nikdy nebude takový, jaký býval. Geralte, nenechávej mě tady! Sám si neporadím! Nenechávej mě tady!“
„Tobě asi přeskočilo, Marigolde,“ řekl zaklínač a předklonil se v sedle. „Pravděpodobně jsi strachy zešílel, když si myslíš, že bych tě tady mohl nechat. Podej mi ruku a vyskoč si za mě do sedla. Tady nemáš co pohledávat, na prám by ses tak jako tak stejně nedostal. Odvezu tě proti proudu řeky, kde se pokusíme najít nějakou loď nebo prám.“
„Padneme do rukou Nilfgaarďanů. Jsou už velice blízko. Viděl jsi ty jezdce? Jdou přímo z bitvy. Jeďme po proudu řeky, k ústí Iny.“
„Přestaň krákat. Proklouzneme, neboj se. Po proudu řeky jsou davy lidí, při každém prámu se bude dít totéž, co tady. Všechny lodě jsou už dávno pryč. Vydáme se proti proudu. Neboj se, dostanu tě na druhou stranu řeky, i kdyby třeba na holé kládě.“
„Ale vždyť druhý břeh řeky je odtud sotva vidět!“ 
„Nežvaň. Řekl jsem. že tě přepravím.“
„A ty?“
„Vyskoč si za mě na koně. Promluvíme si cestou. Hej, k čertu, ale ne s tím vakem! Chceš, aby Klepně praskl hřbet?“ 
„To je Klepna? Klepna byla hnědá a tohle je ryzka.“ 
„Každý můj kůň se jmenuje Klepna, dobře to víš. A nezdržuj. Řekl jsem, bez vaku. Co to v něm, k sakru, máš? Zlato?“ 
„Rukopisy! Verše! A trochu jídla...“
„Hod to všechno do řeky. Napíšeš nové verše. A o jídlo se s tebou rozdělím.“
Marigold udělal kyselý obličej, dlouho se ale nerozmýšlel. Velikým obloukem hodil vak do vody. Vyskočil na koně, trochu se zavrtěl a chytil se zaklínačova opasku.
„Jedeme, jedeme,“ pobízel netrpělivě. „Neztrácejme zbytečně čas, Geralte. Zapadněme do lesa, dřív než...“
„Přestaň, Marigolde, protože tvůj strach začíná pomalu přecházet také na Klepnu.“
„Nedělej si ze mne legraci, k sakru. Kdybys viděl to, co já...“
„K čertu, zamkni tu svou klapačku! Jedeme, ještě před večerem bych chtěl mít tvou přepravu z krku.“
„Mou? A co ty?“ 
„Já mám ještě na tomto břehu řeky nějakou práci.“
„Ty jsi snad zešílel, Geralte. Není ti život milý? Jakou práci?“
„To tě nemusí zajímat. Jedu do Cintry.“ 
„Do Cintry? Už není žádná Cintra.“
„Co to říkáš?“
„Už není žádná Cintra. Zbylo z ní spáleniště a hromada sutin. Nilfgaarďané...“
„Sesedej, Marigolde.“ 
„Cože?“
„Sesedej!“ zaklínač se rychle obrátil v sedle. Trubadúr se podíval na jeho tvář a sletěl z koně dolů, jako kdyby spatřil samotnou smrt. Ustoupil o krok dozadu, zakopl a málem spadl na zem.
Geralt pomalu sesedl. Přehodil otěže kobylce přes hlavu, chvíli nerozhodně stál na místě, pak si přejel rukou s nataženou rukavicí po tváři. Posadil se na kraji vývratě, pod rozložitý keř hlohu s tmavě červenými plody.
„Pojď tady ke mně, Marigolde,“ řekl. „Posad'se. A řekni mi všechno, co víš o Cintře. Všechno.“
Básník si k němu přisedl.
„Nilfgaarďané se tam dostali průsmykem,“ začal po chvíli odmlčení. „Byly jich tisíce. Obklíčili cintryjská vojska v Marnadalském údolí. Bitva trvala celý den, od úsvitu až do půlnoci. Cintřané statečně bojovali, ale skoro všichni byli nakonec pobiti. Jejich král také padl, zatímco jejich královna... Calanthé.“
„Ano. Nedovolila, aby se Cintřané rozutekli. Sebrala kolem sebe a své korouhve všechny, kdo přežili, probili se přes obklíčení a stáhli se za řeku, směrem k městu. Všichni, kdo toho byli schopni.“
„A Calanthé?“ 
„S hrstkou rytířů hrdinně bránila převoz a celý ústup. Říká se, že se bila jako muž, vrhala se jako šílená do největší vřavy. Nakonec byla probodena několika oštěpy, když zaútočila na nilfgaardskou pěchotu. Těžce raněnou ji odvezli do města. Co máš v té lahvi, Geralte?“
,Kořalku. Chceš?“ 
„Asi ano.“
„Mluv, mluv dál, Marigolde. Řekni mi všechno, co víš!“ 
„Město se prakticky vůbec nebránilo. Nešlo o klasické obležení. Nebylo totiž nikoho, kdo by se postavil na hradby. Rytíři, kteří přežili, spolu se svými rodinami, velmoži a královnou... se zabarikádovali v hradu. Nilfgaarďané dobyli hrad za pochodu. Jejich čarodějové rozdrtili na prach bránu a část hradeb. Bránila se pouze bašta, zřejmě zabezpečená kouzly a čáry, protože dlouho hrdinně odolávala nilfgaardské magii. Navzdory tomu vtrhli Nilfgaarďané po čtyřech dnech do hradu. Nikoho tam nenašli živého. Nikoho. Ženy zabily děti, muži ženy a ti, kdo přežili, se vrhli na meče útočníků nebo... co je ti, Geralte?“
„Pokračuj dále, Marigolde.“
„Nebo... jako Calanthé... hlavou dolů... ze samého vrcholu hradní věže... Říká se, že poprosila, aby ji... Ale nikdo nechtěl. Doplazila se tedy na vrchol hradní věže a... hlavou dolů. Hrozné věci pak byly prováděny s jejím tělem... Co je ti, Geralte?“
„Nic... Marigolde... nic mi není. V Cintře byla... Dívenka... Vnučka Calanthé. Měla kolem deseti, jedenácti let. Jmenovala se Ciri. Neslyšel jsi něco o ní?“
„Ne. Ale v hradu a jeho okolí došlo ke strašlivé řeži. Téměř nikdo se nezachránil. Z těch, co bránili věž, se také nikdo nezachránil. Ale to už jsem ti říkal. Většina žen a dětí z vážených rodů byla právě tam.“
Zaklínač mlčel.
„Ta Calanthé,“ zeptal se Marigold. „Znal jsi ji?“ 
„Ano, znal.“
„A tu dívenku, na kterou ses ptal? Ciri?“ 
„Ano, i tu jsem znal.“
Od řeky zafoukal vítr. Zvrásnil vodu a zacloumal větvemi stromů, ze kterých začalo padat listí jako zimou se chvějící déšť. Podzim, pomyslel si zaklínač, opět podzim.
Vstal. 
„Věříš v osud, Marigolde?“
Trubadúr zvedl hlavu a podíval se na něho široce otevřenýma očima.
„Proč se ptáš?“
„Odpověz mi.“ 
„No... věřím.“
„A zdalipak víš, že jen samotný osud je příliš málo? Že je zapotřebí ještě něco víc?“
„Nerozumím ti, Geralte.“
„Nejenom ty. Ale opravdu to tak je. Je zapotřebí něco víc. Problém je v tom, že já... že já se již nikdy nedovím, co.“ 
„Co je ti, Geralte?“
„Nic mi není, Marigolde. Pojď, vyskoč do sedla. Jedeme. Bylo by škoda, kdybychom ztratili celý den. Kdo ví, jak dlouho nám zabere hledání lodi. A budeme potřebovat velkou loď. Nenechám tady přece Klepnu.“
„Přepravíme se spolu?“ zaradoval se básník.
„Ano. Na této straně řeky už nemám co pohledávat.“


IX.

„Yurgo!“ 
„Zlatonožko!“
Běžela k němu od brány, křičela a klopýtala vzrušením. Její dlouhé, zpod šátku vyčnívající vlasy za ní dlouze vlály. Yurga hodil opratě vozkovi, seskočil z vozu na zem a vyběhl jí v ústrety. Chytil ji pevně v pase, zvedl ze země a několikrát se s ní zatočil na místě.
„Jsem zase tady, Zlatonožko! Vrátil jsem se!“
„Yurgo!“
„Vrátil jsem se. Ej, rychle otevřete vrata! Hospodář se vrátil! Ech, Zlatonožko!“
Byla celá mokrá, voněla mydlinami. Právě prala. Postavil ji na zem, ale ani pak ho nepustila, celá vzrušená, roztřesená, horoucí.
„Zaved' mě do domu, Zlatonožko.“
„Bohové, ty ses vrátil! Celé noci jsem probděla. Yurgo... kolik nocí jsem ani nezamhouřila oka...“
„Vrátil jsem se. Ech, vrátil jsem se! Vrátil jsem se bohatý! Zlatonožko, vidíš ten vůz? Hej! Vjeď s tím vozem dovnitř! Vidíš ten vůz? Zlatonožko, hodně toho přivážím, aby...“
„Yurgo, nezajímá mě cos přivezl... Vrátil ses... Živ a zdráv.“
„Říkám ti, že jsem se vrátil bohatý. Až uvidíš...“
„Yurgo? A kdo je to? Ten černě oděný muž? A, bohové, s mečem?“
Kupec se otočil. Zaklínač sesedl z koně, odvrácený na druhou stranu, předstírající, že upravuje postroj a otěže svého koně. Nedíval se na ně.
„Řeknu ti to později. Ach, Zlatonožko, kdyby ne on... A kde jsou děti? Jsou zdravé?“
„Zdravé, Yurgo, zdravé. Šly na pole odhánět vrány, ale sousedi jim určitě řeknou, že jsi doma. Všechny přiletí jako vítr, všechny tři...“
„Tři? Slyšel jsem dobře, Zlatonožko? Můžeš...“
„Ne, ale musím ti něco říci... Nebudeš se zlobit?“
„Já? Na tebe?“
„Přijala jsem děvčátko, Yurgo. Vzala jsem si je od druidů, víš, od těch,co po válce děti zachraňovali... Sbírali je v lesích, ty sirotky a ty,které se ztratily... Sotva živé... Yurgo? Ty se zlobíš?“
Yurga si položil ruku na čelo. Ohlédl se. Zaklínač šel pomalu za vozem. Za uzdu vedl svého koně. Nedíval se na ně, stále nenápadně odvracel hlavu.
„Yurgo?“
„Ó bohové,“ vyjekl kupec. „Ó bohové! Zlatonožko... Něco co nečekáš, že nalezneš! Ve svém domě !“
„Nehněvej se, Yurgo... Uvidíš, že ji budeš mít rád. Je to hrozně milá, chytrá a pracovitá dívenka, i když trochu podivná. Nechce mluvit o tom, odkud je, hned se potom rozpláče. Tak se jí na to neptám. Yurgo, vždyť víš, jak jsem vždy chtěla mít dcerušku... Co je ti?“
„Nic,“ řekl tiše. „Nic. Osud. Celou cestu mluvil ze spánku, v horečce neblábolil o ničem jiném, než o osudu. Osud, osud, osud... Proboha... To není nic pro nás, Zlatonožko, na to náš rozum nestačí. Nemůžeme chápat to, o čem přemýšlejí takoví, jako on. O čem sní. Na to náš rozum nestačí...“ 
„Táta! ! !“
„Nadbore! Suliku! Vy jste ale vyrostli, jste silní jako býčci! Tak pojďte ke mně, děti moje...“
Najednou se zarazil. Uviděl malou, štíhlou bytůstku s popelavě plavými vlasy, pomalu kráčející za chlapci. Dívenka se na něho podívala. Uviděl velké oči, zelené jako jarní tráva a třpytící se jako dvě malé hvězdičky. 
Děvčátko se však najednou rozběhlo. Yurga viděl, jak dívenka rychle běží, jak... Uslyšel, jak tenkým, pronikavým hláskem křičí:
„Geralte!“
Zaklínač se bleskově odvrátil od svého koně. A rozběhl se vstříc malé holčičce. Nikdy by nevěřil, že člověk může utíkat tak rychle.
Setkali se uprostřed dvorku. Dívenka s popelavě plavými vlasy v šedé sukénce a bělovlasý zaklínač s mečem na zádech, celý v černé, kožené haleně, lesknoucí se stříbrem. Zaklínač měkkými skoky, dívenka drobnými krůčky. Zaklínač na kolenou, dívčiny ruce kolem krku, popelavě plavé, myší vlasy na rameni. Zlatonožka hluše vykřikla. Yurga ji objal a beze slova ji k sobě přitiskl. Druhou rukou objal oba chlapce a přitulil je k sobě.
„Geralte!“ opakovala stále dokola dívenka, tulící se k zaklínači. „Našel jsi mě! Věděla jsem to! Vždycky jsem to věděla! Věděla jsem, že mě najdeš!“
„Ciri,“ řekl zaklínač.
Yurga neviděl jeho tvář, ukrytou v popelavých vlasech. Viděl pouze ruce v černých rukavicích, objímající záda a ramena malého děvčátka.
„Našel jsi mě! Ach, Geralte! Pořád jsem na tebe čekala! Tak hrozně dlouho! Teď už budeme spolu, že ano? Budeme už jen a jen spolu? Ano? Odpověz mi, Geralte! Řekni, že ano! Navždy spolu!“
„Navždy, Ciri.“
„Tak, jak to říkali, Geralte. Tak jak to říkali... Jsem tvůj osud? Řekni! Jsem tvůj osud?“
Yurga uviděl zaklinačovy oči. A velice se podivil. Slyšel tichý Zlatonožčin pláč, cítil, že se jí třesou ramena. Díval se na zaklínače, celý napjatý a zvědavý na jeho odpověď. Věděl, že ji nepochopí, ale přesto na ni čekal. A dočkal se.
„Jsi něco víc, Ciri. Něco víc.“

Bylo zlaté odpoledne. Blížil se svačvečer. Tesknoskuhravý, jak to už u nás bývá.
Koneckonců, přečtěte si o tom sami. V originálu. Anebo v kterémkoliv z překladů.
Je jich přece tolik.Michael Leki Lekovski 

 

Lou Vaňken zlostně praštil pěstí do stolu. Jak už ostatně poněkolikáté během rozmluvy se zaklínačem.

„S vámi, vážený pane, s vámi se vážně nedá rozumě domluvit! Sto a padesát je moje poslední slovo! Kasa je prázdná! Musel bych to strhnout dozorcům z platu! A to ani náhodou nehodlám udělat!“

                Linarfin Aladal seděl mlčky a pozoroval rozčilujícího se mladého muže zpod přivřených víček. Asi třiadvacetiletý mladík sedící za masivním dubovým stolem měl delší vlasy, které nemohly zakrýt odstávající uši. Vysoké čelo, na levé straně lehce promáčknuté, jako po zásahu válečným kladivem, husté obočí, nos  připomínající supí zobák a bledé úzké rty mírně se chvějící rozčílením. K celkově nevábnému vzhledu jako by nepatřily bystré modré oči. Nehodily se k padavce, na které se příroda vyřádila do sytosti.

                Ovšem… Každý, kdo by onoho mladíka neopatrně podcenil pro jeho věk a vzhled, by krutě narazil.

                Lou Vaňken byl správcem Gornodolní věznice. Nemanželský syn novigradského prokurátora, který zde našel smysl svého života. Napravovat nenapravitelné za vydatného využívání všech možností, které se tady nabízely. A že jich tady bylo dostatek.

               Kdo se dostal do Gornodolu neměl naději na milost. Nejtěžší hrdelní zločinci si odpykávali své mnohdy doživotní tresty v studených kobkách staré pevnosti, stojící vysoko v horách.

               Linarfin si vybavil pohled, který se mu naskytl, když jí přijel na dohled. Černý masív hradeb, jejichž cimbuří, rýsující se proti šedivému nebi, připomínalo pařáty nějaké příšery snažící se rozpárat těžká oblaka mlhy valící se po štítech okolních hor. Vítr lapený mezi jejími stěnami vil jako monstrum z nočních můry a drobné sněhové vločky bolestivě píchaly do tváře všechny, kteří se neskryli před nepříznivým počasím panujícím tu po většinu roku. Bylo to místo odkud nebylo úniku. Kde i ti nejtěžší trestanci dřív nebo později začali svých činů litovat.

               Na zaklínače tady čekala práce.

+ + +

             „Jak to jde Sakmare?“

„Dobře pane. Vězni pracují bez vážnějších problémů. Počítám ještě tak deset, dvanáct dní a budeme hotoví.“

            „To rád slyším. Mají sem zase přeložit na padesát odsouzených. Jako bych už dvakrát neupozorňoval prokurátora, že praskáme ve švech,“ mávl rukou, „Ale jak oba víme, v Novigradu nikoho nezajímají problémy na periferii. Bylo mi řečeno to, co vždycky.“

             Sakmar Haur dělal dozorce už sedmnáct let. Tento mladík byl jeho třetí nadřízený. Když jej poprvé uviděl, považoval jeho jmenování správcem za nějaký omyl. Rychle však pochopil, že tomu tak není.

            „Máte malou úmrtnost,“ Lou se ušklíbl. „Prostě podle pánu v Novigradu málo věšíme, stínáme, škrtíme, nabodáváme na kůly… zapomněl jsem na něco?“

            „Upalování, pane, ale to bejvalo ještě za dob váženého pana Juozity, Vašeho předchůdce. Vy jste to ráčil s nástupem do funkce zrušit, páč se vám to ráčilo zdát nehumánní.“ 

            „Ano je to nehumánní. A ovšem taky nevím, proč bysme měli plýtvat dřevem, které můžeme využít na zátop v ložnicích posádky?“

            „Svatá pravda, pane,“ přitakal dozorce. „My budeme klepat kosu pod kravskými houněmi a ti zkur… eh… odsouzení si budou na hranici libovat, jak je jim teplo.“

            „Hmm. Jakmile dokončíte zajištění této chodby, pusťte se do úpravy sklepení. Dodávka veškerého železa má dorazit za tři dny. Trpaslíci bývají přesní, tak ať jsme na ně připraveni. Necháme si to od nich zrovna všechno zabudovat. Když to stojí takové peníze, tak ať to dodají s kompletním servisem.“

            „Máte pravdu, pane. Je to jak ří… Pozor, pane!“

            Staré zdivo povolilo pod údery krumpáčů a zřítilo se v oblaku prachu, který rozkašlal všechny přítomné.

            „Kurva, říkal sem opatrně, vy hovada!“ zařval Sakmar. „Sme v nejstarších chodbách! Chcete aby nám to všecko spadlo na hlavu!?“

            Důtky zasvištěly vzduchem.

            „Stokrát jsem vám říkal že máte pořádně podpírat a zajišťovat strop, než pudete dál!“

„Tripe, ty hajzle!“ Obořil se jeden z vězňů, držící lopatu na vychrtlého chlapíka s těkavýma očima a šíleneckým šklebem ve tváři. „Udělals to schválně! Chtěls nás tady všecky oddělat!“

               Zvedl lopatu obouruč, jako sekeru. Dozorci zareagovaly pomalu, nebo nechtěli zareagovat rychle. Trip zaječel a chabě se snažil pozvednout vyhublé kostnaté ruce na obranu.

Rezavé železo mu vzápětí rozpoltilo hlavu jediným sekem a krev zastříkala všechny poblíž. Muž s lopatou se znova napřáhl, ale zasadit další úder už nestihl. Sakmarovy důtky se mu se svistem ovinuly kolem krku a strhly ho zpět. Upustil lopatu a snažil se bojovat s náhlým nedostatkem kyslíku. Vcelku bezvýsledně. Sípal, obracel bělma očí a kopal divoce nohama. Záda se mu pokryla krvavými šrámy, když jej dozorce táhl k sobě po kamenné podlaze, kam až to dovoloval řetěz, kterým byl připoutaný k ostatním.

„Tak už dost,“ řekl správce a dokončil oprašování oděvu.

Křik, všech přítomných, který doprovázel doposud veškeré dění, utichl jako když utne. Všichni už věděli, že když mluví Lou Vaňken, tak mluví jen Lou Vaňken. Jedinými zvuky, které bylo možno zaslechnout byl přerušovaný dech přiškrceného vězně a vzteklé supění Sakmara, který jej držel.

„Tu mrtvolu okamžitě uvolněte z řetězů a do Jámy s ní. A tohoto odsouzeného…“ kopl lehce špičkou boty do muže ležícího mu u nohou. „ Hmm… zdá se že má plno sil a blaho ostatních mu leží na srdci. Nechejte ho kopat ještě s odpolední a noční směnou. Když se zastaví, hoďte ho taky do Jámy. Živého.“

Lou se vzápětí otočil na patě a vydal se za doprovodu dvou dozorců ke schodišti vedoucímu vzhůru. Samar počkal až blikavé světlo jejich pochodní zmizí a pak se otočil k vězňům.

„Vy zavšivená bando! Okamžitě do práce!“ zkušeným pohybem uvolnil důtky z mužova krku. „Máte štěstí, že měl pan správce tak dobrou náladu! Já bych vás nejraději naházel do Jámy všechny!“

Kopl do mrtvoly nepřirozeně zkroucené na kamenné podlaze.

„Vy dva!“ kývl na poblíž stojící pomocníky. „Okamžitě tu mršinu odtáhněte! A nezapomeňte vzít i tu půlku hlavy! Nerad bych do toho svinstva šlápl! To by mě fakt nasralo! A víte jaký jsem, když se naseru!“

               Všichni to věděli. Ale ani po několika minutách usilovného hledání se nepodařilo chybějící kus lebky najít. Tehdy se rozhodl Samar hodit tělo do Jámy tak jak bylo a na to, že ho kus schází raději nemyslet.

+ + +

               Linarfin zopakoval to, co řekl toho dne už třikrát a byl si jistý, že to není naposled.

„Pane správce, vy máte problém. Já jsem tady proto, abych se ten problém pokusil vyřešit. Moje cena je sto zlatých. Za to, že jsem sem přijel. Zbytek mi doplatíte podle toho, oč půjde. Nemůžu s vámi uzavřít dohodu na pevnou cenu sto padesáti zlatých, když nevím, co ode mne budete chtít.“

               Správce se zarazil.

„Proklatě! V tom je právě zakopaný pes. Já nevím, co se děje. Ale taky se s vámi nemůžu dohodnout tak, jak požadujete. Vaše cena by mohla přesáhnout naše finanční možnosti. To by bylo nemilé pro obě strany. Já jsem čestný člověk a velmi by mě mrzelo, kdybych vám za vaši práci nemohl zaplatit sumu, kterou by jste mohl požadovat.“

               Vstal od stolu a začal přecházet sem a tam po místnosti. Lin tomu nevěnoval příliš pozornosti. Věděl, že lidé jsou v jeho přítomnosti občas nesví. Nenápadně si proto prohlížel správcovu kancelář. Dominoval jí těžký stůl a několik prostých masivních židlí. Na stole úhledně srovnané listiny, kalamář, dva husí brky, počítadlo…

„Už osm dní se žádný z mých mužů neodváží sejít dolů do nižších pater žaláře. Vězni nedostali najíst, nemají vodu, nic. Ale na to je jich spoust zvyklá… Horší je, že nevím, co se stalo…“

               Starý oprýskaný obraz neznámého umělce visící vedle krbu ve kterém hořela velká buková polena. Dřevo muselo být odněkud dovezené. Takhle vysoko v horách bukový les nerostl. U krbu na věšáčku byly pověšené pohrabáče. Žádný popel mimo ohniště. Správce měl evidentně rád věci tak jak mají být.

„… co se stalo s mými muži. Zůstali dole. A já je chci odtud dostat! Hned jak se mi doneslo, že se v nižších patrech něco děje, poslal jsem tam část druhé směny, aby pomohla udělat pořádek a zajistit viníky…“

+ + +

 „Měl jsem ještě dvě hodiny spát, k sakru!“ odplivl si Jarkyn Mulk. „Doufám, že správce vyplatí alespoň nějaké odměny.“

                Jeho kolega Dylin Kelvar si dopínal kožený nárameník a snažil se probudit. Moc mu to nešlo, vzhledem k tomu, že hrál dlouho do noci kostky s tím novým klukem, co nedávno nastoupil do služby. Fritz Bagr vypadal jako nic moc kumpán do nepohody, ale včera večer se po několika panácích slušně rozjel a Dylin ho začal mít rád.

„Nežvaňte a pohyb, dole je nějaký bordel a čím dřív ho uklidíme, tím dřív se vrátíme do tepla!“

Velitel směny, zavelel a dvacet rozladěných mužů nastoupilo do dvojřadu. Zběžně si je prohlédl, jestli mají kompletní vystroj, nechybí jim knoflík, nebo se náhodou nezapomněli oholit. Tohle sice byla věznice a nikoli armáda, ale správce vyžadoval od svých podřízených vše, co bylo napsáno v řádech. Umývat se pravidelně, mít čistý stejnokroj, zakázal pít ve službě a vůbec zavedl řadu nepopulárních opatření. Dozorci ho za to zpočátku neměli vůbec v lásce. Ale pak přijel povoz naložený dívkami madam Mileny. Ke všemu na voze bylo mimo dívek ještě pár soudků medoviny. Za dobrou práci následovala dobrá odměna. Správce byl přísný, ale spravedlivý. Pochopili to rychle a přizpůsobili se.

               Velitel spokojeně pokýval hlavou. I když je vzbudil před deseti minutami, všichni vypadali tak, jak měli. Zavelel pohov a spustil:

„Takže stručně. Chlapci dole mají nějaký průšvih a potřebují s tím pomoct. Mek Giber seděl na dvojce, když mu někdo začal mlátit na dveře. Byl to Krakorec. Neschopný pořádně vysvětlit, co se děje. Ono se totiž bez spodní čelisti blbě mluví.“

Dosud ještě víceméně spící dozorci rychle procitli.

„Krakorec stihl vlastní krví postříkat půlku chodby, o Mekovi nemluvě, a umřel. Byl to dobrej chlap a je ho škoda. To víme všichni. Mek zabarikádoval dveře, protože najednou slyšel zespoda řev a zavolal troubou nahoru, že je zle. Vypadá to, že pár muklů se nám dostalo z cel a dělaj problémy. Naši chlapi asi právě zažívaj peklo a my je z toho musíme dostat. Je to všem jasné ?!“

„Ano pane!“

„Tak se mi to líbí! Pozór! Vpravo v bok! Za mnou poklusém… klus!“

                Směna vyběhla z ložnice přes chodby ven na nádvoří, zatočila mezi ploty oddělující nástupiště a popraviště a zamířila  k velkým vratům v protější zdi. Správce Vaňken je pozoroval ze svého okna, dokud mu nezmizeli v černém ústí vstupu do žaláře. Mohl být spokojený. Dozorci, které zde našel při svém příjezdu byli bandou opilců a neschopných lemplů, kroutící si léta služby na konci světa. Ti muži tam dole byli teď výborně sehranou jednotkou strážců nebezpečných zločinců. Metoda chleba a biče, kterou používal byla v tomto případě velmi účinná. Byl si jistý, že komplikace ve spodním patře budou jistě brzy vyřešeny.

+ + +

 „Ozbrojení obušky a biči sešli do třetího patra. Máme tam uvězněnu tu nejhorší sebranku…“ správce se vrátil ke stolu a otevřel šuplík. „Konečně, tady vám to můžu, ukázat, ať máte trochu představu.“

                Rozložil na stůl několik pergamenů, které vyndal ze šuplíku. Linarfin se zvedl ze židle a se zájmem sklonil hlavu nad plánkem věznice. Chodby se křižovaly jedna s druhou na první pohled velmi chaoticky. Správci však orientace zjevně nečinila problémy.

„V této části je schodiště, tady vstup do rozpracovaného čtvrtého patra. Jeho předběžné schéma vidíte tady. Snažím se využít stávajících chodeb, aby se dalo zbudovat s co nejnižšími náklady. Abyste to správně pochopil, toto je velmi stará pevnost, kterou přestavěli do dnešní podoby, aby sloužila jako věznice. Využilo se tehdy prvních tří pater a nižší byly zazděny. Dnes ovšem tato tři patra nestačí a proto jsme otevřeli nižší sklepení a pustili do jeho přestavby využívajíc našich vězňů jako levné pracovní síly. Ze čtvrtého patra je zakreslena pouze jeho část, protože dál jsme se zatím nedostali. Orientujete se doufám, když tak zpomalím.“

               Zaklínač mírně zmaten z toho, jak správce rychle ukazoval a mluvil jen zakýval hlavou a něco zamručel. Správce to pochopil po svém.

„Problémy nastaly ve třetím a čtvrtém patře… a nejedná se o vězeňské nepokoje… proto jste tady.“

+ + +

 „Proboha…“

               Světlo pochodní mihotavým plamenem osvětlovalo hrůzné scény v třetím patře žaláře.

Krví potřísněné stěny chodeb. V okovech uvězněná noha, utržená v koleně. Ruka bez prstů ležící opodál… Vnitřnosti roztahané po podlaze, visící na držácích pochodní. Něčí hlava zohavená k nepoznání. Jen kusy obličejových svalů a úsměv odhalených žlutých zubů. Kůže a jedno oko schází…

               Někdo z dozorců se pozvracel a hned nato další. Ti otrlejší jen nevěřícně zírali a zakrývali si nos a ústa.

„Pozor, chlapi, toto vypadá na těžký průser.“ Velicí dozorce Pool Herger se snažil, aby se mu hlas nechvěl, ale nešlo to. Studený pot my vyrazil na zátylku a hrdlo měl sevřené hnusem. A strachem. Za celou svou službu nezažil žádnou vězeňskou vzpouru, která by měla takovéto následky. Jistě, věděl, co dokážou udělat rozvášnění trestanci, když se jim dostane za podobné situace do rukou dozorce. Ale tohle… Tohle by nedokázal žádný člověk. Ani šílenec, a že jich tu měli dost. Nohy mu pomaličku začali vypovídat službu. Přestaly ho poslouchat. Hlava se mu lehce zatočila. Opřel se o stěnu, ale ruka mu sklouzla po krvavé šmouze. Skoro upadl. Pak někdo příšerně zakřičel. Někdo vzadu. Výkřik se zasekl do srdcí všech přítomných jako kus ledu.

               Tam někde hluboko v černočerné tmě. Tam, kam nedosáhlo slabé světlo pochodní, se něco pohnulo.

+ + +

 „Jste profesionál. Přiznám se, že k vám nechovám velké sympatie, ale na druhou stranu mi nevadíte. Koneckonců, vám se zase nemusí líbit mé povolání, ale tolerujete ho, že ano…“

Linarfin se snažil pochopit kresbu na pergamenu a zapamatovat si klíčová místa. Správce nečekal na odpověď a pokračoval.

„Něco tam dole je, a vy zjistíte co a případně uděláte co budete muset. Za to dostanete řádně zaplaceno. Ovšem né víc než sto a padesát zlatých. Taková je dohoda.“

Zaklínač zvedl oči od plánů.

„Řekněte mi všechno, co ještě víte, pane správce.“

+ + +

               Jarkyn Mulk se třásl neovladatelným strachem.

                Byl sám ve tmě. Sám ve studené tmě, ve které číhalo něco, z čeho měl příšernou hrůzu. Věděl, že to něco cítí jeho krev bušící mu v tepnách. Věděl, že to něco si pro něj už jde. Jeho zmučená mysl už nemohla dál. Zhroutil se přitisknutý ke  studené stěně a začal se tichounce smát.

 + + +

               Xavier Darmoh poprvé zabil v sedmi letech. Utloukl dřevěnou palicí spícího žebráka. Od té doby byly jeho obětmi vždy bezbranní lidé. Stařeny, starci, mrzáci… Zaživa je řezal na kusy a opájel se pocitem obrovské eufórie, zatímco umírali v strašných mukách.

               Xavier Darmoh toho dne zažil na vlastní kůži to, co jeho oběti.

+ + +

               Správce pokrčil rameny.

„Bohužel, pane zaklínači. Všechno co vím je to, že polovina mých mužů je někde tam dole. Druhá skupina, kterou jsem tam za nimi poslal odmítla sejít po schodech, a abych pravdu řekl, ani jsem se těm chlapům nedivil…“.

+ + +

                „Nikdo mě tam nedostane, ani za zlaté prase!“

Jurgen Darf pomalu ustupoval od schodiště vedoucího do třetího patra. Ostatní couvali s ním a ani je nenapadlo s ním nesouhlasit. Bajcho Sado začal dávit to co před pár minutami snědl. Správce Lou Vaňken zblednul. Kdosi byl tak duchapřítomný, že těžké železné dveře zabouchl a zajistil závorou.

 + + +

„Hned za dveřmi ležel dozorce Kelvar. Přesněji řečeno půlka dozorce Kelvara. Ten muž neměl nohy. Jen krvavé kosti, ze kterých bylo strhané veškeré svalstvo. Než zemřel, tak se musel vydrápat nahoru po schodišti jen za pomocí svých paží…“

               Linarfin se zachmuřil.

„Řeknu vám na rovinu, abyste nepočítal s tím, že je tam dole ještě někdo naživu. Pokud je situace taková jak mi ji popisujete, je velmi nepravděpodobné…“

„Rozumím, co se mi snažíte naznačit. Chci alespoň nechat mrtvé vynést a řádně pochovat. A taky musí být dole bezpečno. Je potřeba dokončit čtvrté patro. Za pár dnů sem mají přesunout další odsouzené. Musíme být připraveni. A to něco, co má na svědomí události ve sklepeních musí být odstraněno.“

                Bělovlasý muž kývl.

„Dobrá tedy. Navrhuji vám to udělat takto. Když bude moje cena do stopadesáti zlatých, vyplatíte mi je. Když to bude víc, domluvíme se po práci. Koneckonců, je zbytečné ztrácet dále drahocenný čas smlouváním. Může se stát, že odtamtud nevylezu a všechno to smlouvání pak bude k ničemu. Souhlasíte?“

               Správce se ušklíbl zaklínačovu šibeničnímu humoru. Pak rozhodil ruce a pravil:

„Koneckonců, proč ne. Jsme dohodnuti.“

„Dobrá. Teď mi prosím ukažte kudy dolů.“

+ + +

               Mravenčení pominulo. Napjaté svaly se uvolnily. Zaklínač vydechl a otevřel oči. Byl připraven. Zvedl se z meditačního sedu a uložil všechny elixíry do truhličky s bílou runou na víku. Zajistil ji proti otevření nepovolanou osobou a odložil k dalším věcem do strážnice stojící u vstupu do třetího patra. Pak přistoupil k těžkým železným dveřím, za kterými jej čekala práce. Odjistil závoru a otevřel je.

 + + +

 „Jak je to dlouho?“

„Asi pět hodin, pane.“

„Možná jsme měli ještě nějakou dobu počkat. Možná by přijel ještě další. Tenhle je ke všemu mrzák.“

„I tak bych se mu bál postavit, pane.“

„Hmm. Bude se mu ale bát postavit i to, co číhá tam dole?“

+ + +

               Šouravé kroky ve tmě. Slyšel je, jak přicházely.

Vyrazil jim v ústrety. Normální člověk by spatřil v hluboké tmě jen svítící žluté oči, slyšel by hrdelní chrapot. Zaklínač viděl shrbené postavy pomalu se blížící chodbou. Cítili oběť. Toužili zabíjet.

               Živí mrtví.

Tlačli se jeden přes druhého v úzké chodbě, v touze po čerstvé krvi.

Zaklínač roztočil meč a vrhl se vpřed proti nepříteli.

Jako už mnohokrát předtím.

 + + +

„Pane, pane, je tady další!“

               Lou Vaněken vyskočil ze židle tak prudce, že skoro shodil věci ze stolu.

„Hned ho sem přiveď!“

               Než to dořekl, tak se dveře rozletěli. Správce zapomněl zavřít pusu. Viděl už hodně podivných individuí, ale takovéhle ještě ne. Mocný hlas zaburácel, tak, že Lou měl pocit, že se stará věž, ve které úřadoval, zřítí.

„Su tady, vašnosto, ale jak sa tak dívám, pozdě idu. To ogařisko hlůpé nepočkalo a vlezlo do ďůry samo. Ukažte ně hnedka, kadyma sa tam dostanu!“    

                Na prahu stál trpaslík oblečený do černé kůže pobité železem. Ohnivě rudé vlasy spletené do silného copu, obtočeného kolem krku a vous stejné barvy střižený do licousů, přecházejících do mohutného, naježeného kníru. Měl obří nos, viditelně několikrát zlomený a pod hustým ježatým obočím pronikavé oči.

Oči hada.

+ + +

               Zaklínač bojoval nekonečně dlouho. Stříbrná čepel zpívala a přinášela smrt už jednou mrtvým.

Ne dost rychle.

               Příliš mnoho paží se natahovalo k jeho rychle tlukoucímu srdci. Zombie, kterou před chvílí přeťal v pase se k němu plazila s monotónní úporností, přitahujíc se kousek po kousku jednou paží. Druhá byla utržená v rameni a ležela kdoví kde.

+ + +

 „Slyšíte?“

Sakmar Haur sedící v koutě místnosti zvedl hlavu. Všichni kdo byli s ním otočily hlavy k zabarikádovaným dveřím. Byli zavřeni v malém skladišti už několik dnů. Nikdo nevěděl kolik přesně. Čas tu nešlo měřit. Věděli jen, že je to dlouho.

                Prchali tehdy před hrůzou, která číhala někde v chodbách žaláře. Slyšeli strašlivý vřískot těch, kteří neměli tolik štěstí jako oni. Potáceli se přes těla, která někdo ještě před malou chvílí trhal na kusy. Muž běžící před Sakmarem neznal žalář jako on. Běžel v panice naprosto chaoticky. A roztříštil si hlavu o kamenný překlad dveří do skladu. Upadl a začal ječet. Bolestí i strachem. Nikdo se jím nezdržoval. Zabouchly dveře a zatarasili vším, co bylo po ruce. Fošny z polic, stará dřevěná skříň, násady krumpáčů a lopat, pytle obilí… Skoro to nestačilo.

                 Dveře skřípěli pod náporem zla stojícího za nimi. Dagro Noe, násilník a vrah, se poprvé v životě začal modlit k Velké Matce. Pak nápor ustal a praštění dřeva vystřídaly mlaskavé zvuky. Něco začalo hodovat na těle, nešťastníka, který zůstal ležet venku.

Sakmarovi při té vzpomínce přeběhl mráz po zádech.

               Teď po dlouhé době ticha, které následovalo po křiku plném hrůzy se venku zase něco začalo dít.

„Je to tady zase! A tentokrát to neodejde! Já to cítím!“, hlesl mladík, jménem Fritz Bagr. Tohle byla jeho první služba. Ani v těch nejčernějších snech ho nenapadlo, že by mohla mít takovýto průběh.

Muži v místnosti se začali nervózně vrtět.

               S výjimkou toho, co mu říkali Němý, protože od okamžiku, kdy se tady ocitli neřekl ani slovo a jen seděl nehybně v koutě.

               A toho, kterému začali říkat před pár hodinami Tuhý.

                Před pár hodinami se totiž tehdy ještě Jopseh Morf v hodnosti starší strážný,  zbláznil. Pokusil se v záchvatu hysterie otevřít dveře a utéct. Rána krumpáčem rychle vyřešila jeho problém.

+ + +

               Linarfin ustupoval krok za krokem.

Už jen dvě. Přesto ustupoval. Účinky elixírů začaly odeznívat v ten nejnevhodnější okamžik. Sekl mečem napříč, aby uťal natažený pařát, ale příliš pomalu. Musel udělat další krok pozpátku. Tak tak se vyhýbajíc druhé zrůdě.

               Pak se to stalo.

               Rychle a nečekaně.

               Z jedněch dveří lemujících chodbu na něj skočila další. Neměl už čas uhnout. Otočil se v piruetě tísněn úzkým prostorem a zombie vzápětí naběhla na meč, který jí nastavil. Čepel jí pronikla do hrudního koše až po jílec.

               Příliš hluboko. Pokusil se ji hned vytáhnout, ale bezvýsledně.

               Skonávající monstrum po něm ještě natáhlo pařáty. Musel meč pustit, aby ho nepotrhala, udělat krok stranou, aby se vyhnul těm dvěma, na které na okamžik zapomněl. Zasažený nemrtvý nato padl a ti dva jej lhostejně překročili. Byli teď mezi zaklínačem a jeho ztracenou zbraní. Ten uskočil bleskově sáhnul do boty pro dýku, aby vzápětí vztekle zaklel, protože pouzdro bylo prázdné. Musel ji vytratit někde během boje v studených chodbách.

 + + +

               „Dobře ogare. Teď mažeš zdrhat, až se budeš kopat patama do řiti. Včil už si poradím sám.“

„Jo, jo, dobře pořiďte, pane Maxime!“, řekl mladík, který dostal za úkol ukázat trpaslíkovi cestu a otočiv se na patách rychle zmizel.

„No, trošku poseroutka, ale ináč charakter, tyž ně popřál hodně štěstí“, uchechtl se rudovous. Nahlédl do strážnice, poznal, komu patří odložené věci a zaklel. Sundal vak ze zad a vyndal z něho kovanou truhličku.

„Line, Line, chlapče, do čehos to strčils nos?“

Otevřel ji a  sáhnul dovnitř. Vyndal jeden flakónek a odzátkoval ho. Zvedl k ústům, ale nevypil. Místo toho zlostně praštil pěstí v stříbrem pobité rukavici do podlahy.

„Do řiti, na toto včil není času…“

Zavřel flakón a vrátil ho zpět. Z vaku vyndal láhev pálenky a zubama ji otevřel. Nalil si do krku pořádného loka.

„Eh.. Do frasa. Toto je stejnak nejlepší dryák.“

Protáhl si paže a sundal druhý předmět, který měl pověšený na zádech. Podíval se ke dveřím vedoucím do podzemí, na vteřinku se zamyslel a pak vybalil z měkkých kožešin svázaných koženým řemínkem stříbrné ostří.

+ + +

                Dveře zapraštěli pod strašlivým úderem. Sakmar vyskočil a hmátl po krumpáči. Dva muži se vrhly vpřed a zapřeli se o desky. Další popadli co bylo po ruce. Motyka, krumpáč, lopata…

Jediné zbraně na obranu holých životů.

Další rána. Panty skoro nevydržely, prkna se prohnula, jedno prasklo.

Kapičky potu se zatřpytily na dozorcově čele, když to něco venku vydalo příšerný hrdelní zvuk. Klouby na křečovitě sevřených prstech zbělaly.

Něco venku zaúpělo.

Sakmar prkenně ustupoval od dveří.

Něco venku proneslo odporným hlasem: „Padni!“

Vtom se doposud sedící Němý postavil.

To by Sakmar ještě dokázal pochopit.

To že se postavil i Tuhý, bylo ale na něj už moc.

+ + +

 Tam někde ve tmě se bojovalo.

               Oproti Linarfionvi měl trpaslík výhodu. Nemusel procházet dlouhé chodby a pátrat po skrytém nepříteli. Stačilo běžet přímo za zvuky zuřivé bitky. A Maximus Urgan běžel jako vítr.

+ + +

               Sakmar chtěl co nejdál od oživlého mrtvého, ale nešlo to. Zády se opíral o kamennou stěnu místnosti a vyděšeně pozoroval, jak se Tuhý pomalu otáčí ke dveřím a nevšímajíc si mužů snažících se dostat z jeho dosahu, se o ně zapírá.

               Němý najednou začal vyslovovat nepřirozeným hlasem slova, kterým nikdo nerozuměl.

Klató! Véráta! Niktó!

               Sakmar proklel okamžik, kdy se rozhodl vzít tuhle práci.

               Pak dveře vybuchly. Dřevěné trosky vlétli do místnosti a roztříštily se společně s Tuhým o stěnu. Kus jejích kovaní se mu zaryl do hrudi a přišpendlil ho ke zdi. Společně s dveřmi bylo na kusy trháno ještě nějaké další stvoření, které nepatřilo do tohoto světa. Než stihl kdokoli určit původ krvavých kusů masa a kostí, louč zhasla a vše se ponořilo do tmy. Poslední co mohli lidé v záblesku světla vidět bylo, že za otvorem, kde před chvílí byly dveře se rýsuje černá silueta bělovlasého muže s levicí nataženou před sebe a Němý s vyceněnými zuby stojící proti němu v dřevěných troskách.

+ + +

Tma.

Chraplavý hlas pronášející morbidní slova:

„Rež a rubaj do krve, nebude to poprvé…“

Odpověď unaveného muže:

„Maxi…“

„Su to já, chlapče. Uhni nabok, sotva stojíš!“

A nelidský hlas třetí osoby.

„Zadrž, zaklínači!“

+ + +

               Správce Vaňken ukončil psaní vzkazu rázným podpisem a zvedl hlavu k pomocníkovi stojícímu u dveří.

„Dáme jim čas do rozbřesku. Potom pošli s tímto vzkazem holuba do Novigradu. Budou sem muset poslat speciální komando a možná i čaroděje,“ předal mladíkovi tenkou rouličku pergamenu a založil si ruce na prsou.

„Mám špatný pocit, že jsme narazili na něco, co přesahuje hranice našich možností. Byla možná chyba spoléhat, že to jeden čí dva zaklínači vyřeší.“

 + + +

               Třepotavé světlo nově zapálené louče osvětlovalo skladiště, ve kterém stála skupinka mužů. Mihotavé záblesky tančily po kamenných stěnách i troskách inventáře rozházeného všude po podlaze. Ozařovalo tváře všech přítomných, ve kterých byl strach, vztek, bezmoc…

„Máš enom málo času, vampe, tož honem mluv!“

               Trpaslík stál rozkročen před tím, jehož nazývali milně Němým, se stříbrnou sekerou připravenou k úderu.

„Hsss… Je to prosté zaklínači. Žiju tady už strašně dlouho a je logické, že jsem se zachoval tak jak jsem se zachoval, když z tohoto místa udělali to co udělali.“

Linarfin už zase pevně držící v levici svůj meč, ledově doplnil.

„Jistě. Podzemí, žádné přirozené světlo, plné kobky vězňů. Když to s některým z nich přeženu, tak ho dozorci hodí do Jámy. Koho zajimá, na co zemřel nějaký vězeň. Hlad, vlhko, tma… Kdo by pátral po prokousnuté tepně. Široko daleko žádný chlapík s kusem stříbra v ruce…“

„Ó áno… je to přesně tak… Prostě jsem se stal jedním z vězňů. Vycházet jednou za čas z kobky a vybírat si krevní skupinu, na kterou máš chuť… Co si můžeš víc přát.“

                Sakmar Haur, doposud mlčky přihlížejíc dialogu, sprostě zaklel. Dagro Noe si bezděčně začal ohmatávat krk. Trpaslík odpověděl se sevřenými rty:

„Dobře sis to zařídil pizizube, ale potom sa něco posralo. Vybul šecko co víš, dokáď eště su ochotný ťa poslůchat!“

„Css, css… Já nevím, co to jé.“, vycenil upír zuby na zaklínače, „Vím, jenom, že se toho bojím stejně jako všichni. Přišlo to z nejhlubších kořenů Gornodolu a teď je to tam někde ve tmě.“

 „Ti nemrtvý jsou tvoje práce. Jsi jeden z vyšších. Tvá vůle je tak silná, že jsi je probudil zpět k životu. Tvoji ochránci…“, Lin si odplivl, „Zoufalý pokus… „

„Jeden zaklínač zlikviduje celou tvou armádu nemrtvých a nedá mu to až zas tolik práce.Tss…“, Němý zakroutil hlavou v posměšném gestu, „To jsi chtěl říct Jednoruký? Jsi hloupější, než vypadáš. Oni neměli bojovat s tamtou věcí! Měli ji zabavit. Stejně jako zabavili tebe. Hodiny hodíš chodbami a zabíjíš jednu zombii za druhou. Víš, já nemám nejmenší chuť tady zemřít. Tamto pronásledovalo a zabíjelo mé loutky stejně jako ty, a nemělo čas pátrat po mě! Už to chápeš?“

               Lin gestem zadržel trpaslíka, pro kterého konverzace evidentně byla u konce a chystal se začít věnovat svému řemeslu.

„Myslím, že nám chce ještě něco říct, Maxime.“

               Upír, který se přikrčil před očekávanou ránou, se uchechtl. Dlouhé špičáky se zaleskly ve třepotavém světle louče.

„Ano, ano, zaklínači, máš pravdu. Jak už jsem řekl. Střetnutí s tou věcí ve tmě je pro jednoho smrtelné a pro dva přinejmenším velmi, velmi nebezpečné. Tss…“, upír vztyčil významně ukazováček, „Tři už ovšem mají nějakou šanci. Ke všemu, když mají schopnosti jaké máme my, tak bych řekl velkou šanci. Navrhuji proto obchod. Pomůžu vám a vy mě za to necháte jít.“

Trpaslík chtěl něco odpovědět, ale nedostal se k tomu. Chodbami prolétlo táhlé zavití, při kterém stydla krev v žilách. Upír se přikrčil ještě víc. Maximus uskočil od díry po dveřích a otočil se k ní se sekerou nad hlavou. Linarfin udělal totéž, jen na druhé straně otvoru. Sakmarovi vypadl krumpáč z rukou a Dagro Noe se rozklepal. Nikdo nevěnoval pozornost loužičce, které se začala tvořit vedle jeho bosé nohy.

+ + +

               Počasí se změnilo náhle a nečekaně, tak, jak to vysoko v horách bývá. Nebe zčernalo a těžké bouřkové mraky se valily přes zubaté hradeby prastaré pevnosti jako temná armáda duchů. Správce zavřel okno věže a pak nařídil vyslat okřídleného posla dřív než měl původně v úmyslu.

Sotva bílá holubice nesoucí vzkaz vzlétla nad hradby udeřil do pevnosti první blesk. Úlomky kamení doprovázeny rachotem, který se mísil se zvukem hromu, dopadly na její nádvoří.

 + + +

  „Nemože to byt horší, jak uplácat z hovna kulu!“ odplivl si Max na konci asi dvouminutového napjatého čekání a sklonil sekeru. „Nejvyšší čas vypadnůt, myslím. Ale nějak sem ztratil hen tu orientacu. Víš kadyma sa dostanem k těm schodom?“

„Jak jsem rubal kámoše, našeho obchodního partnera, tak jsem nějak neměl část obdivovat krásy okolní krajiny.“, Lin se rozhlídl a pak mečem máchl k jedné z chodeb. „Podle všeho jsme v nějakém skladu ve třetím patře a cesta ven je někam tímhle směrem.“

„Moment, pánové, ehm,  ještě moment,“ zapojil se upír do rozhovoru. Lin si uvědomil, že vamp zase vztyčil káravě ukazováček. Začínal být na to alergický.

„Ještě jednou tohle udělej, a useknu ti ho!“

„Hss,“ zasyčel skrze prodloužené špičáky upír, ale ruku stáhl. „Tuhý by mohl být naše prodloužená ruka, jen potřebuje trošku pomoct.“ Významně se podíval na zombii přišpendlenou ke stěně, která se marně snažila uvolnit.

               Jednorukému zaklínači zableskly hadí oči.

   „Bez obav, já mu hned pomůžu.“

                Přistoupil k nemrtvému a několikrát do něho ťal mečem, až sliz stříkal na všechny strany. Kriticky zhodnotil na své dílo – na stěně zůstal viset bezhlavý trup s odsekanými končetinami – zle se ušklíbl a otočil se k překvapeným přihlížejícím a pokrčil rameny:

„Bohatě mě stačí přítomnost někoho, kdo se pořád olizuje při pohledu na vaše strachem naběhlé žíly.“

               Upír se nadechl a chtěl protestovat.

„Drž už hubu, pizizube,“ řekl mu Maximus a pak kývl na Sakmara. „Ty chlape vypadáš rozumně. Natuty to tady máš celé v malíku, tož sa zkus dat do kopy a fofrem nás odsaď dostaň. Nebudu sa naháňat s nejaků mrchů a přitom mjet takovů partyju za řiťů. To bysme raz dva šli do kytek všeci.“

               Dozorce, který si uvědomil, že mluví na něj se najednou probral ze strnulosti a horlivě přitakal. Upír nazvaný pizizubem však nehodlal ještě domluvit.

„Jmenuji se Ardulak z Atrkap, zaklínaču!“ zaprskal. „A to že mám delší špičáky je u mého druhu normální! Je to geneticky…“

„Na genetiku ti seru!“ skočil mu do řeči trpaslík. „Nepatříš do tohoto světa, si parazit a měl bych ťa hned přetáhnůt přes květák. To akorát Linarfin zasej vidí věci ináč, a aj když je mladší jak já, oplatí sa občas ho poslechnůť.“

               Sotva trpaslík dokončil větu a chystal se začít další, rozlehl se zase chodbami ten příšerný zvuk co prve. Tentokrát však byl jeho původce podstatně blíž. Všichni ztuhli a pak Sakmar vyrazil ven z místnosti. Rozhlídl se vlevo, vpravo a nato se rozběhl chodbou vedoucí ke schodišti, bez výjimky těsně následován ostatními.

+ + +

               Ruce. Špinavé ruce v cárech oblečení natažené z oken ven, kam až to dovolovaly mříže. Křik, ztrácející se v hřmění hromu. Viděl to a slyšel všechno ze svého okna. Procedil mezi zuby kletbu a vrátil se ke stolu.

„Krysy, které vědí, že se loď potápí.“

Lou Vaňken se chopil pera a napsal několik rozkazů. Pomocník, který je vzápětí měl doručit se po zběžném mrknutí na první řádky zarazil a nevěřícně se podíval na svého nadřízeného.

„Ale, pane…“

Správce jej však pohybem ruky zarazil.

„Jdi.“

+ + +

               Dargova mrtvola se skutálela ze schodiště dolů, aby pod ním zůstala ležet s polámanými končetinami zkroucenými v nepřirozené podobě.

               Sakmar to všechno pozoroval neschopen pohybu. Právě vyběhl z chodby a schody byly na dosah, když náhle jej něco odhodilo stranou, až se bolestivě uhodil u stěnu. Byl to Dargo Noe, který ho odstrčil. Běžel mu celou dobu v patách a teď se chtěl dostat co nejrychleji pryč. Hnal se jak nejrychleji dokázal  k spásnému schodišti a byl už skoro nahoře, když se to stalo.

               Noe chytil kliku a zalomcoval s ní. Bezvýsledně. Dveře se neotevřely. Zoufale se otočil k ostatním, kteří stáli dole a pak ztuhl. Ve stínu u stropu místnosti, pár sáhů od něho se něco pohnulo. Dargo zařval a začal zoufale bušit do dveří, ale nebylo mu to nic platné. To co Sakmar viděl jako neurčitý stín zahalený temnotou, se vrhlo na svou oběť za příšerného hrdelního skřeku.

„Da ty ebam krvta!“ zaklel v kdovíjakém jazyce Maximus a ustoupil o krok.

Linarfin ustoupil stranou s mečem připraveným k úderu a nespouštěl z nepřítele oči. Mutace mu dovolovala rozeznat to, co obyčejný člověk v slabém svitu pochodní nemohl vidět.

               Tvora vzdáleně připomínající člověka jak se vrhá na Dagra a noří do jeho hrudníku pařáty. Zahryzává se mu do hrdla a saje z ještě žijící oběti krev. Trvalo to sotva pár vteřin a pak ji pustil. Než se tělo zřítilo až k nohám přihlížejících, skočil tvor na strop a zahalen tmou přeběhl po čtyřech do opačného kouta. Lidem se ztratil z dohledu, ale zaklínači viděli, jak se připravuje k dalšímu útoku.

               V tom Sakmar křikl:

„Za mnou!“. Skočil ke schodišti, ale místo aby po něm vyběhl nahoru, vydal se dolů. Na zlomek vteřiny zůstali ostatní překvapeně stát, ale pak jej následovali. Monstru, které vidělo, že mu jeho kořist uniká vztekle zařvalo a vrhlo se za nimi. Ale Sakmar byl bachař, který znal své pracoviště jako své boty. Na konci schodiště byly ty samé železné dveře jako nahoře, jenomže otevřené. Proběhli jimi do nedokončené strážnice číslo čtyři.

               Zrůda se jim řítila v patách, když Linarfin křikl na trpaslíka :

„Maxime! Aard!“ otočil se na patě a složil prsty do znamení. Vedle něho stojící trpaslík učinil totéž. Tvor se v plné rychlosti srazil se zdvojeným znamením. Zavřeštěl a odletěl zpátky, zasypán kusy kamení,které síla zaklínadla vytrhla ze stěn, podlahy a stropu chodby. Sakmar zabouchl těžké dveře a chtěl je zajistit. Zaklel, když zjistil, že závora je jen z venkovní strany – vrata měla udržet lidi vevnitř, ne venku. Opřel se plnou váhou a stiskl zuby. První náraz bestie ještě dokázal udržet, ale druhý by mu byl osudný, nebýt Fritze Bagra, který s nadlidským úsilím zvedl těžký trám sloužící k podpírání nových chodeb a nezapřel jím vrata.

                Všichni vydechli, jen Ardulak stál ztuhle opodál. Nijak se nezapojil do horečné snahy udržet to něco venku. Asi věděl, proč to dělá.

                Kovové pláty dveří se po dalším útoku toho tvora prohly, jen tak tak odolávající strašnému náporu.

 „Asi bysme měli zmizet, dokud máme trochu času,“ odhadl situaci Fritz. Ostatní pohlédli na mladíka, který pronesl tato slova a uvědomili si, že má pravdu.

„Gurva, Line, ogar má pravdu!“ řekl trpaslík. „Viděls to co já, na toto sami nemáme...“

Sakmar otevřel ústa a naprázdno polkl, přejíždějíc pohledem z jednoho zaklínače na druhého.

„Co... co... co tím chce říct? Co tím myslí!“ hlas se mu chvěl rozrušením.

Další rána prohnula kovové dveře.

„Co je tam venku?“ zeptal se ledovým hlasem Fritz Bagr.

„Prastarý,“ odpověděl mu stejným tónem Ardulak z Atrkap. „Můj tvůrce.“

+ + +

               Hromy burácely a blesky jako kladiva nebeských kovářů bušily do věží a hradeb věznice.

Písař musel skoro křičet, aby ho správce slyšel.

„Zabednili jsme dveře do třetího patra, pane, jak jste přikázal!“

„Dobrá. Nemůžeme riskovat, že zaklínači selžou. Kdyby se to něco dostalo ze spodních pater nahoru...“

„Ano, pane, máte pravdu!“

„Co druhý rozkaz?“

„Vzkaz už je na cestě, pane! Pokud holubice doletí a pan Tigrian Erlor pošle své muže ihned, mohly by tu být ráno!“

„Pak doufejme, že to tak bude,“ řekl správce, ale spíše sám sobě.

Vzápětí udeřil do věže další blesk. Polena hořící v krbu vyletěla a jiskry se rozprskly po celé místnosti.

                Bouře ještě neřekla své poslední slovo.

+ + +

               „Spal u kořenů Gornodolu, dokud ho neprobudili rány krumpáčů a lopat. Nikdy jste neměli zajít tak hluboko!“ upír sevřel pěst v zcela neupírském gestu. „Je mnohokrát mocnější než já! A to ještě nedosáhl své plné velikosti! Dlouho nesál krev a jeho tělo bylo slabé, teď však s každou kapkou krve roste a sílí! Už teď je téměř nesmrtelný!“

               Linarfin si odplivl.

„Musíme ho zabít, dokud to ještě jde.“

               Trpaslík však nesouhlasně zakroutil hlavou „Myslím chlapče, že tentokrát ne, jediné co možeme udělat je utéct...“

„Není kam utíkat, Maxi, tamto je jediný východ,“ kývl Lin ke dveřím, které celé pokřivené odolávaly dalším a dalším dopadajícím ránám.

Sakmar si začal nervózně mnout bradu a pak řekl:

„Možná, že tu jedna šance je, ale raději si pospěšme.“

+ + +

               Dveře vyletěly se strašlivým rachotem z pantů a do místnosti skočilo monstrum zahalené tmou. Prastarý byl připraven zabíjet. Chtěl trhat těla těch směšných lidí, kteří pro něj nebyli ničím jiným než potravou. Pařáty s dlouhými drápy se svíraly a rozevíraly v touze po krvi a špičatý jazyk olizoval rudé rty lemující upírské špičáky.

               Místnost však byla prázdná.

+ + +

               Sakmar to odhadl dobře. Chodba číslo dvanáct vedla směrem k ní. Potmě, vedeni zaklínači klopýtali na její konec jak nerychleji dokázali. Když zahnuli za poslední zatáčku zůstal Linarfin překvapeně stát. Chodba končila.

„To nic,“ řekl přerývaným hlasem starší z dozorců. „Je to jen cihlová zeď. Fuxa Jurgen co měl dvanáctku na starosti špatně určil směr a prokopal se do chodby vedoucí až k Jámě. Vlastně je to stará pevnostní studna, která dávno vyschla a toto byla původně nějaká revizní chodba. Teď do Jámy házíme mrtvé a proto jsme ji museli zazdít. Stačí probourat zeď a jsme v ní. Pak stačí vyšplhat...“

                Řev který se nato rozlehl chodbami dával tušit, že dveře povolily.

„... nahoru,“ dokončil Sakmar.

„Chápu. Podrž mi to Maxime,“ řekl Lin a podal trpaslíkovi meč.

               Ustoupil několik kroků, lehce se nahrbil a pak se rozběhl plnou silou přímo proti zdi. Když už to vypadalo, že do ní narazí složil prsty do znamení. Vlna energie se opřela do stěny a narušila maltu spojující cihly. Zaklínač vzápětí vlastním tělem dokončil zbytek. Cihly se rozletěly na všechny strany a Linarfin se jen tak tak zachytil železné skoby zatlučené ve stěně studny a sloužící jako žebřík.

„To jsem ho naučil já...“ s úšklebkem poznamenal trpaslík směrem k dozorcům, kteří údivem otevřeli ústa a pověsil si meč k pasu. „Šplhej chlapče, ideme hnedka za tebů.“

+ + +

               Cítil je. Cítil pach jejich těl. Už jsou blízko.

Prastarý se hnal chodbami opojen touhou po krvi jako honící pes po stopě raněné laně.

 + + +

               „Doufám, že nahoře není den,“ zkonstatoval Ardulak a chytil se skoby. Hned však ruku se syknutím stáhl, „Och. Vypadá to, že dnes nemám šťastný den...“

Ostatní šplhali nahoru jak nejrychleji to šlo. Upír se z ústí chodby díval, jak se sáh po sáhu vzdalují než ucítil něčí přítomnost.

Rychleji, než dokázalo lidské oko postřehnout se otočil a skočil na svého protivníka. Věděl, že nemá šanci, ale nechtěl prodat svou kůži zadarmo. Boj trval sotva několik vteřin, když byl Ardulak mrštěný strašlivou silou vyhozen probouraným otvorem do studny. Dopadl bezvládně na její dno a byl by zůstal ležet vyčerpán krátkým, ale strašlivým bojem, kdy mu jeho tvůrce řekl, že se pro něj ještě vrátí. Byl by tam zůstal ležet, nebýt toho, že mu jedna z kostí válejících se všude kolem, probodla hrudník a strašlivá bolest ho nedonutila začít v agónii řvát.

               Lin už byl nahoře a kapky deště ho během chvilky promočili skrz na skrz. Podal ruku Fritzovi a za rachotu hromu mu pomohl přes okraj. Společně pak vytáhli Sakmara, který zůstal vyčerpaně ležet v blátě. Pak uslyšeli Ardulákův řev. Zaklínač se naklonil přes okraj studny a natáhl ruku, aby chytil trpaslíka, pro kterého byly skoby příliš daleko od sebe a špatně se mu šplhalo.

               Maximus se usmál a chtěl sevřít nabízenou paži, když se dole pod ním vynořil Prastarý. Lezl jako pavouk zasekávajíc se drápy do stěn studny. Lin zbledl a vykřikl.   Monstrum se odrazilo a skočilo. Maximovy ztuhla tvář v bolestné grimase. Z úst mu vytryskla krev. Linarfin se slyšel, jak křičí, křečovitě svírajíc přítelovu paži. Cítil, jak mu kožená rukavice vyklouzává z ruky.

               Prastarý se chtěl zakousnout do trpaslíkova hrdla, ale v poslední chvíli se zarazil. Tento tvor neměl krev, kterou by mohl pít. Zlostně zachrčel a jedinou ranou zlomil zaklínači vaz. Lin v ten okamžik odletěl několik sáhů od okraje Jámy, pozpátku padajíc do všudypřítomného bláta. V ruce křečovitě svíral Maximovu stříbrem pobitou rukavici.

„Nééé...!“

               Prastarý shodil bezvládné tělo dolů a skočil přes kamenný okraj studně přímo před dozorce. Trpaslíkovo tělo dopadlo na dno v tu samou chvíli. Sakmar ležící v blátě plivl zrůdě do tváře. Vzápětí byl roztrhán na kusy.

                Linarfin se zvedal a bezmocně pozoroval, jak pár kroků od něj skonává v náručí smrti i Fritz Bagr. Upír ho vysával s odpornými mlaskavými zvuky a mladíkovo tělo se třáslo v poslední křeči.

               Udeřil blesk a osvětlil hrůzostrašnou scenérii. Prastarý odhodil bezvládné tělo a zaklonil hlavu. Z krvavých úst se vydral strašlivý řev jako odpověď na burácení hromu. Bestie se začala měnit. Ze zad jí začala růst obrovská blanitá křídla, pařáty zakončeny železnými drápy se začali protahovat a zakrvavené upíří tesáky se zableskly .

               Linarfin věděl, že teď je pozdě na cokoliv. Bezbranný a vyčerpaný pomaličku ustupoval od bestie a h hlavě mu zněla Ardulakova slova: „...ještě nedosáhl své plné velikosti! Dlouho nesál krev a jeho tělo bylo slabé, teď však s každou kapkou krve roste a sílí! Už teď je téměř nesmrtelný...“

               Prastarý, znovuzrozený a vědomý si své síly se pomalu vydal k zaklínači. Teď už nemusel zabíjet pro neukojitelný hlad, teď mohl zabíjet i pro radost.

Lin ustupoval, až narazil zády do opocení. Nebylo kam uniknout. Neměl čím bojovat. U pasu se mu houpal jen tenký asi tři sáhy dlouhý stříbrný řetěz. Zvedl levici, aby se pokusil srazit monstrum znamením, ale už neměl tolik sil. Zůstal stát rozkročený v blátě čekajíc na smrt.

               Upír se zachechtal a postavil se před zaklínače, ceníc výsměšně své tesáky. Linarfinovi se však nepohnul ve tváři jediný sval, když se Prastarý napřáhl, aby jej zabil. Drápy se zaleskly v záři blesku. Prastarý se usmál. Pak mu hrudí se syčením projela stříbrná čepel Linarfinova meče. Monstrum zachroptělo a toporně se otočilo. Za ním stál Maximus Urgan, který pustil jílec meče, který již nepotřeboval a ze zad strhl svoji sekeru. Vamp s nechápajícím vytřeštěným pohledem ustoupil. Linarfin mu zezadu vytrhl meč z hrudi a sekl jej přes kolenní vazy pravé nohy. Upír upadl, ale přesto křídlem jednorukého zaklínače srazil k zemi. Trpaslík v tom okamžiku zvedl sekeru aby zasadil rozhodující úder.

               Ostří však nedopadlo. Maximus ztuhl, sekera mu vypadla z rukou a on sám vzápětí padl jako podťatý. V ten samý okamžik skonal i Ardulak, jehož vůle přivedla Maximovu duši na krátký okamžik zpět.

               Prastarý měl ještě šanci. Mohl ještě uniknout stříbrné čepeli. Odrazil se od země a zamával křídly. Podařilo se mu to, ano! Podařilo se mu to! Unikne. A pak se přijde pomstít!

Náhlá palčivá bolest, která jej donutila řvát, se mu zahryzla do nohy.

               Linarfin odhodil meč do bláta a strhl z opasku stříbrný řetěz. Jeho konec se omotal zrůdě kolem kotníku. Prastarý se mocnými rozmachy křídel snažil osvobodit, ale zaklínač jej držel ze všech sil. Přesto věděl, že to nevydrží dlouho. Lin upadl a létavec jej vláčel blátem k hradbám, které chtěl přeletět. Zaklínač do kamenné zdi narazil takovou silou, že si vykloubil rameno. Z úst plných bláta vydal zoufalý sten. Musel řetěz chtě nechtě pustit.

               Upír, který ucítil, že vyhrál, vzlétl nad hradby s vítězným řevem.

Linarfin viděl černou netopýří siluetu, jak se vznesla na pozadí bouřkových mračen.

A pak přišel oslnivý záblesk z nebes doprovázený duněním hromu.

Do bláta k zaklínačovým nohám dopadlo na uhel spálené tělo Prastarého.

Jednoruký muž chvíli stál a pak se sklonil pro řetěz, který měl upír omotaný kolem nohy.

„Tohle si vezmu zpátky, patří to mně ...“ zvedl hlavu a podíval se na stříbrnou sekeru ležící opodál. „...pizizube.“

Po tváři mu stékaly pramínky dešťové vody.

Zaklínači nemají emoce.

Zaklínači nepláčou.Mandala

 


Hrobové ticho na moment přerušilo tiché hučení klimatizačního systému, který z místností odčerpával atmosféru. Několik hodin starý vzduch byl v několika sekundách nahrazen zcela novým, čistým. Když se systém vypnul, na venkovním panelu u dveří se slabě rozzářilo zelené světélko a ze sotva viditelného otvoru nad ním se ozval uvolněný, ale až poníženě uctivý hlas.

»Místnosti byly připraveny, je možno vstoupit.«

»Otevři!« řekla Lena unaveným hlasem.

Deska dveří, která až dosud nerozeznatelně splývala s okolní stěnou se bezhlučně otevřela. Lena vstoupila dovnitř. Z ramene se jí svezl řemen, jehož konce byly připevněny k téměř krychlovému boxu. Těsně před jeho dopadem na zem ho Lena zachytila a opatrně položila. Přešla ke křeslu a malátně se do něj usadila. Zvrátila hlavu dozadu a ruce pohodlně položila na opěradla. Chvíli odpočívala se zavřenýma očima a poté chvíli bezmyšlenkovitě upírala zrak na jednotvárný šedivý strop.

Moment poté se natáhla pro vizor, který byl položen na stolku barvy stropu. Již s mnohem uvolněnějším výrazem ve tváři si ho nasadila a spustila nervové ovládání. To se v mžiku spojilo s čipem v Lenině mozku a začalo si s ním vyměňovat informace.

Leně se před očima zobrazila hlavní nabídka. Zvolila si zprávy. Pozorovala, jak virtuální hlasatel oznamuje, že byla objevena další planeta vhodná pro osídlení. Kolikátá již tento měsíc, pomyslela si. Lousinův park otevíral velkolepou letní zahradu s létajícími pravěkými plazy. Vrchní letecké velitelství se konečně dohodlo s obyvateli Plejád na zastavení blokád průletového koridoru. Na Alfě 3 byla zadržena žena, která svým výstředním chováním pobuřovala ctihodné spoluobčany. Jiný zločinec byl podle práva popraven za zamlčování faktů policii.

Lenu napadlo, proč to vůbec někteří zkoušejí. Pokoušet velmi důmyslný a výkonný vyšetřovací systém standardně využívající Barnových senzorů. Zařízení, díky jemuž si mohl pověřený policista počíst v mysli kohokoli jako v otevřené knize. Stejně jako stovky miliard jiných lidí byla přesvědčená, že trest smrti je přiměřenou penalizací, pokud někdo škodí Veřejnému blahu.

Od té doby, co se zpravodajských služeb zmocnily soukromé koncerny, nestály zprávy za nic. Lena vizor sejmula z hlavy, vypnula ho a položila na naprosto stejné místo, odkud ho prve vzala. Znovu zavřela oči. Zamyslela se nad prací a nakrátko usnula. Z podřimování ji probralo ledové pípnutí.

»Ano,« zívla ospale a mžourajícíma očima zaostřovala na obrazovku nad dveřmi. Byl na ní starší muž menšího vzrůstu.

»Paní Lena D.?« zeptal se muž, čtouce jméno z venkovního ovládacího panelu.

»Ano, přejete si?«

»Rád bych s vámi mluvil. Jsem prodejce.«

»Čekejte,« odpověděla úsečně Lena.

Omámeně se zvedla z křesla, prohlédla se v zrcadle visícím na zdi naproti a pokročila směrem ke dveřím.

»Otevři!«

Dveře zmizely ve stěně a na Lenu zamrkal vousatý mužík.

»Pěkný den přeji. Nezdržím vás dlouho. Nabízím pár velmi starých a cenných kousků výtvarného umění. Byly vytvořeny ještě před sjednocením,« odříkal spíše mechanicky muž a ukázal Leně několik obrázků, znázorňujících nejrůznější výjevy měst, domů nebo také předmětů, které Lena neznala. Nakonec také pár abstraktních kreseb.

Lena si vzpomněla na hodiny ve škole, kde jim vzdělávací projektor ukazoval několik rekonstruovaných obrazů z oné doby. Dozvěděla se tehdy, že onehdá ještě nebyl vzduch vyráběn, ale byl celoplanetárně produkován specifickými organismy. Již velmi dávno nabité poznatky ji však splývaly v nejistou mozaiku podivných obrazů a tak nechala vzpomínaní. Upoutala jí úplně poslední kresba. Byla to velmi stará mandala. Okouzlující kombinace všech barev duhy jí učarovala. Chvíli si jí prohlížela. Rozhodla se ke koupi.

Poté co jí muž podal účet, poděkovala mu a chvíli pozorovala, jak se ztrácí mezi unitárními bloky obytných buněk. Teprve po chvíli zavřela dveře a odebrala se do malé praktické kuchyňky, kde si připravila během několika okamžiků večeři. Jídlo kvapně snědla.

Usadila se opět do křesla, do ruky uchopila obrázek a prohlížela si ho. Chvíli jí připadalo, že se kresba zvětšuje a zmenšuje podle rytmu tlukotu jejího srdce. Po chvíli dostala pocit, že červená barva z obrazu vystupuje a vytváří jakýsi tunel, který ji pomalu, ale jistě pohlcoval. Nechala se iluzí odnášet jako zrnko písku v příbojové vlně.

Zjistila, že stojí na rozmezí zelené louky a bukového lesa. Nepotřebovala znát názvy. Přestože nic podobného ještě nikdy nespatřila, byla by s naprostou jistotou odpřísáhla, že to zde zná. Instinktivně přikrčila obočí před řezavým slunečním světlem. Otočila se k louce, jež byla někde v dáli lemována nekonečnou řadou stromů. Poté zpět k lesu. Stromy majestátného vzezření se nad ní tyčily do úctyhodné výšky. Začala se cítit malá, slabá. Po duši ji přešel stín. Pohlédla vzhůru k nebi, kde se snoubila krajka tvořená zářivě zelenými listy s místy modrou a místy bělavou oblohou. Snažila se rozeznat, zda vystupuje listová klenba z modře nebo zda je tomu naopak. Vyrušilo ji dunivé bzučení, jež se jí ozvalo u ucha, ale když se otočila, spatřila už pouze malý letící bod, jež se jí, stejně jako i teplý plný zvuk ztrácel někde v chvějícím se těžkém vzduchu.

»Dobré ráno. Do zaměstnání budete dopravena za Osmdesát minut. Přeji úspěšný den.«

Lena se, ještě napůl ve spánku, protáhla v křesle. Ještě několik okamžiků odpočívala, ale po druhém napomenutí se již zvedla a vydala se za svými povinnostmi.

Vzrušení z předešlé noci jí nedovolilo soustředit se ani na ty nejjednodušší úkony v práci. Cítila se jako kdysi dávno, když prvně vstoupila do Akademie. Nadšení těšícího se dítěte už dlouho nezažila, proto byla, když to na sobě zpozorovala, trochu zaskočena. Celý den se těšila, až se dostane domů. Až bude moci opět upřít oči na ten záhadný obrázek, který byl tak vyrovnaný a tak tichý, ale přesto jí měl tolik co říci.

Doma se skoro až rozběhla k zásuvce, do které ráno kresbu ukryla.

Hltajícím pohledem ukrajovala každičký kousek barevného kouzla. S překvapením zjistila, že dnes jsou barvy na kresbě jiné než byly včera. Červená již nebyla ta červená ze včerejšího dne. Vybarvila se více do ruda. I ostatní barvy ztmavly, jakoby zestárly. Jenom vrásky na nich nebyly vidět. Černé kroužky se začaly rozprostírat po celém papíře a nakonec pohltily všechny ostatní barvy. Nebyly však temné. Jiskřily zlatou a stříbrnou, jakoby v sobě ukrývaly miliony malých prskavek nebo miliony vlnek chladným nočním vánkem zvlněné mořské hladiny.

Jiskřičky se změnily ve hvězdy. Byly všude okolo. Vepředu, vzadu. Vpravo vlevo. Nahoře i dole. Jenom malé prostranství, na kterém stála jimi nebylo poseto. Zářily a blyštily se. Třpytící se hvězdná klenba byla rázem tak blízko, že kdyby natáhla ruku, mohla by všechny hvězdy po jedné vzít a otrhat je jako zralé ovoce. Utápěla se v lesknoucí se tmě. Na lících ucítila studený vítr. Jakoby bezděky máchla jen tak do prostoru rukou. Začala se cítit lehká, tak lehká, že kdyby roztáhla ruce, vánek by ji zvednul ze země a unášel by ji mezi stříbrnými a zlatými hvězdami a černočernou tmou. Lehce se bosými špičkami chodidel odrazila od rosou pokropené trávy. Vznesla se a zem pod nohama ji brzy zmizela v dálce. Proplouvala mezi hvězdami hned tam a hned zase jinam. Prožívala neskutečný pocit svobody a volnosti. Na chvíli hvězdám záviděla. V dáli před ní se začalo rozjasňovat. Hvězdy postupně uhasínaly v denním světle. Už i ty okolo ní začaly ztrácet svůj lesk, až nakonec úplně vybledly a zmizely.

Seděla v křesle a chvíli se vzpamatovávala. Místností se již podruhé rozlehl mužský hlas.

»Tady je policie. Otevřete prosím. Provádíme vyšetřování.«

»Jistě. Ano. Už jdu, moment,« odpověděla Lena a urychleně ukryla obrázek do zásuvky. Měla tak lepší pocit.

Když se otevřely dveře, policista zvednul hlavu od seznamu.

»Dobrý den. Vyšetřujeme zločin. Hledáme muže, který po domech prodává obrázky. Jsou, totiž ty obrázky, nebezpečné. Nebyl zde u vás?«

»Muž s obrázky…?« Lena se lehce zachvěla, ale pak naprosto přesvědčivě odpověděla. »Ne. O nikom takovém nevím.«

»Děkujeme. Nashledanou,« policista se otočil a jistým krokem zamířil ke svému kolegovi, který na něj čekal u vozu.

Lena ještě dlouho stála na místě a přemýšlela proč to vlastně udělala. Poté se ale otočila a vrátila se ke své mandale.

  WILLIAM SHAKESPEARE:
ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY

PETRUCCIO:
Buďte tak laskav! Počkám na ni tady -
a budu se jí dvořit jako vzteklý.
Ať si jen láteří! Já prohlásím,
že klokoce, ach, jako slavík v houští.
Ať kouká jako vrah! Já k předjitřní
ji růži budu rovnat orosené.
Ať mlčí jako zařezaná! Já
se budu kořit její švitornosti
a říkat, že je ženský Cicero.
Řekne-li "Táhni!", já jí poděkuji,
jako by chtěla, abych zůstal týden,
a jestli mi dá košem, optám se,
kdy chce mít ohlášky a kdyže svatbu. -
Však tady jde. A teď, Petruccio, mluv!
(Vystoupí Kateřina.)
Dobrýtro Kačenko!
Tak se prý jmenujete, jak jsem slyšel.
KATEŘINA:
To jste si seděl na uších.
Kdo mluví o mně, říká Kateřina.
PETRUCCIO:
Kdež! Jenom Kačka! Kačka jako lusk,
a někdy taky jedovatá Káča.
Leč, Káčo Kačenko všech Kačenek,
Kačenko z Káčic, Nad- a Velekáčo,
Kačičko, kočičko, ty koketko,
slyš, co ti povím, Kačenko mé touhy!
Zvěst o tvé lahodě a dobrotě
a kráse, hlaholící po všech vlastech -
ač proti skutečnosti chabá -, tak
mnou pohnula, že tě chci za manželku.
KATEŘINA:
Když jste tak pohnut, pohněte se zas,
a hybaj, pohyblivý svršku jeden!
Jste dřevo, to je vidět.
PETRUCCIO
Jaké?
KATEŘINA
Truhlík.
PETRUCCIO
Výborně! Sedněte si na mne!
KATEŘINA
Osli
jsou, aby nosili.
PETRUCCIO
A ženské teprv
jsou, aby nosily.
KATEŘINA
Co mne se týče,
já takovouhle verbež nenosím.
PETRUCCIO
Nic, Katuško, se neboj! Nadlehčím se.
Jsi ještě mladinká a křehounká -
KATEŘINA
- a chrapoun jako vy mě nepolapí.
Leč ruku zato mám už pádnou dost.
PETRUCCIO
Mlč, holubičko!
KATEŘINA
Nezván, sokolíku!
PETRUCCIO
Chceš, aby sokolík tě uchvátil?
KATEŘINA
Žel, doposud jím nejsem uchvácena.
PETRUCCIO
I jdi, ty voso! Pročpak jsi tak zlá?
KATEŘINA
Nu, že jsem vosa. Pozor na žihadlo!
PETRUCCIO
To nezbývá, než vyškubnout je hned.
KATEŘINA
Jen kdyby, chudák, věděl, kde je skryto.
PETRUCCIO
To každé děcko ví, že v zadečku.
KATEŘINA
Kdež, v jazyku.
PETRUCCIO
V mém, nebo ve tvém?
KATEŘINA
Ticho,
sic bude ve vašem - a poroučím se!
PETRUCCIO
S mým jazykem v své vosí zbrojnici
chceš odejít? No dovol, Kateřino!
Jsem přece šlechtic.
KATEŘINA
To hned uvidíme, (udeří ho)
PETRUCCIO
Ty! Dej si pozor! Že ti jednu dám!
KATEŘINA
Kdo bije dámu, není kavalír.
Co máte v erbu, pane z Hulvátova?
Podávky? kančuch? nebo koště snad?
PETRUCCIO
Ty sbíráš erby? Tak si zapiš můj,
ať vím, že u tebe jsem dobře zapsán.
KATEŘINA
Tak co tam máte? Oslí uši asi.
PETRUCCIO
Kohoutka, budeš-li mou slepičkou.
KATEŘINA
Děkuji, nechci. Kdáče jako kapoun.
PETRUCCIO
Pojď, Katuško, a nekysel se tak!
KATEŘINA
Když vidím padavce, chtíc nechtíc musím.
PETRUCCIO
Vždyť žádné nevidíš.
KATEŘINA
Jakpak by ne!
PETRUCCIO
Tak mi je ukaž!
KATEŘINA
Nemám zrcadýlko.
PETRUCCIO
Můj obličej?
KATEŘINA
Tak mladičký a už
tak ostrovtipný?
PETRUCCIO
Pro tebe jsem mladý.
KATEŘINA
Leč sešlý.
PETRUCCIO
Žalem.
KATEŘINA
Já vás oželím.
PETRUCCIO
Prr! Počkat! Tak mi neujdeš, má milá!
KATEŘINA
Pusťte mě! Darmo bych vás dopálila.
PETRUCCIO
Mě? Ale kdež! Jsem tebou okouzlen.
Teď vidím, jak mi bohapustě lhali,
kdo říkali, žes protivná a zlá.
Vždyť ty jsi roztomilá šelmička,
sic trochu skoupá na slovo, leč sladká
jak z růže květ. Ty ani nedovedeš,
jak jiné ženské, mračit se a šklebit
a odmlouvat a ohrnovat nos.
Ty s nápadníky vlídně porozprávíš,
jak něhyplný vánek ševelíc.
A proč mi namlouvali, že jsi chromá?
Jsou mi to utrhači! Katuška
je jako lískovka a snědolící
jak oříšek a sladší nežli on.
Že nekulháš! Ukaž, jak umíš chodit!
KATEŘINA
Svým slouhům, tatrmane, poroučej!
PETRUCCIO
Zda Diana kdy zdobila svůj háj
jak ty svou božskou chůzí tento pokoj?
Ach, Diana je proti Káče Káča
a zabeč bez duše a bez manýr.
KATEŘINA
Kde jste se naučil těm vzletným řečem?
PETRUCCIO
Jsou s patra. Najed jsem se vtipné kaše.
KATEŘINA
Leč zdá se, že jste si jí sotva zob.
PETRUCCIO
Což nemám vtipu dost?
KATEŘINA
Až moc! Běžte se ohřát,
aby vám nezamrz!
PETRUCCIO
To právě chci,
Katuško zlatá, s tebou na postýlce.
A proto bez dalšího řečňování,
zkrátka a dobře: tatínek je svolný
tě provdat za mne, věno umluveno,
a chtěj si nebo nechtěj, budeš má!
Jsem pro tebe jak stvořen, Kateřino,
a při sluníčku, jež mi ukazuje
tvou krásu, pro kterou ti musím přát,
nikoho jiného než mne si neber!
Já, jenom já tě zkrotím, Kateřino,
a z Káči-kočky Káčou-kočičkou
tě udělám, tak hodnou jako jiné.
Hle, tatínek! Neříkej, že mě nechceš!
Já chci a dostanu tě za ženu!
Vrátí se Baptista, Gremio a Tranio.
BAPTISTA
Tak co, siňore? Jak jste pochodil?
PETRUCCIO
Jak jinak nežli dobře? Jakpak jinak?
Já věděl hned, že se s ní domluvím.
BAPTISTA
A co ty, dcero, že nic neříkáš?
KATEŘINA
Dcero mi říkáte? Jen co je pravda,
jste otec k pohledání pečlivý,
když surovci, z dvou třetin šílenému,
a otevřhubovi mě chcete dát,
jenž, blázen, myslí, že to spraví klením.
PETRUCCIO
Nic, otče. Věc je ta: i vy, i jiní,
kdo mi ji líčili, se spletli v ní.
Když třeští, dělá to jen z politiky.
Vždyť není vzteklá, beruška to je.
Krev horkou nemá, jitřním chladem dýše.
Trpělivostí je to Griselda
a druhá Lukrécie dívčím studem.
A zkrátka: už je ruka v rukávě
a v neděli se spolu dáme oddat.
KATEŘINA
Spíš budeš viset tuhle neděli!
GREMIO
Slyšíte, Petruccio? Spíš budete prý viset.
TRANIO
Takhle jste pochodil? No pozdrav bůh!
PETRUCCIO
Já si ji beru. A když mně a jí
to hoví, pánové, co vám je po tom?
My jsme se smluvili, že před lidmi,
tak jako dosud, bude dělat zpupnou.
Leč jinak je až k víře nepodobno,
jak mě má ráda. Ty má zlatá Káčo!
Popadla mě a tolik hubiček
mi vysázela, slibujíc mi lásku,
že si mě podmanila jedna dvě.
Jste nováčci. To byste koukali,
jak zkrotne ženská, když je s mužským sama:
tu bačkorovi žere z ruky saň.
Podej mi ruku! Jedu do Benátek
si koupit výstroj, Katuško. A vy
chystejte svatbu, otče! Kateřino,
až přijdou hosté, ať jsi hezounká!
BAPTISTA
Tak nevím. Ale podejte si ruce.
Bůh s tebou, Petruccio, a měj si ji!
GREMIO A TRANIO
Tak staň se, amen! My to dosvědčíme.
PETRUCCIO
Otče a ženo a vy, páni, sbohem!
Mám naspěch. Musím honem do Benátek
si šatstva nakoupit a tobě dárek.
Pojď, dej mi pusu! V neděli jsme párek!
Odejdou Petruccio a Kateřina, každý jinudy.
GREMIO
Ráz na ráz! Ten to umí! Všechna čest!
BAPTISTA
Jak spekulant jen jednu naděj mám:
buď šťastně prodat, nebo zavřít krám.
TRANIO
Vždyť to byl ležák. Takhle vám to zboží
buď přinese zisk, buď utone v moři.
BAPTISTA
Zisk nezisk! Budou-li jen klidně žít.
GREMIO
To jistě! Petruccio to zkrátka chyt!
Však teď se vraťme k vaší mladší dceři!
Den spásy nadešel. Jsme sousedé
a já jsem první ucházel se o ni.
TRANIO
A já ji horoucněji miluji,
než slova vypoví, než rozum pojme.
GREMIO
Chlapečku, jako já ji nemiluješ!
TRANIO
Dědoušku, studíš!
GREMIO
A ty připaluješ!
Zpět! Ustup, holobrádku! Věk jen živí.

(…)

BAPTISTA
Zánovní novinu? Jak je to možné?
BIONDELLO
No, není to snad novina, když se dovíte, že Petruccio už jede?
BAPTISTA
Přijel?
BIONDELLO
To ne. To zase ne.
BAPTISTA
Tak co to povídáš?
BIONDELLO
Že už jede.
BAPTISTA
A kdy tu bude?
BIONDELLO
Až bude stát, kde stojím já, a vás až uvidí tamhle.
TRANIO
A proč je ta novina zánovní?
BIONDELLO
To máte tak: Petruccio sem jede v novém klobouce a v staré kamizole, kalhoty má oblýskané, třikrát obrácené, boty, které už sloužily za lucerny, jednu na přezku a jednu šňěrovací. Kord asi ukradl z městské zbrojnice: je rezatý, jílec vejpůl a špička dole čouhá z pošvy. Koně má ztrženého, sedlo od molů prožrané a třmeny každý jiný. Krom toho ta nešťastná kobyla je stižená vozhřivkou a na hřbetě jí roste mech. V hubě má houbu, po těle plno puchýřů a nádavkem prašivinu. Je pryč na nohy, třepe se žloutenkou a za každým
uchem má bouli jako pěst. Motolice s ní hází, červy ji žerou, lopatky jí lezou ze zad, v kříži ji loupá a na přední nohy napadá. Udidlo má zohýbané a náhlavek ze skopovice ustavičným přitahováním, aby neklopýtala, zpřetrhaný a zase svazovaný na uzel. Podpěnku šestkrát nastavovanou a podocasník sametový, od dámského sedla, s monogramem bývalé majitelky půvabně sestaveným ze stříbrných cvočků, a tu a tam vyspravovaný špagátem.
BAPTISTA
Kdo je s ním?
BIONDELLO
Ani se neptejte! Jeho lokaj, na chlup vymóděný jak ten kůň. Na jedné noze má punčochu a na druhé vlněnou kamaší a místo podvazků kus modrého a kus červeného ostřižku. Na hlavě má širák hanba povídat, a na něm třapec ze strakatých klůcků místo pera. Jako strašák vypadá, jen ho postavit do zelí, a ne jako křesťanský lokaj nebo panský sluha.
TRANIO
Sám pánbůh ví, co ho to napadlo,
ač na výstroj si nikdy nepotrpěl.
BAPTISTA
Čert vezmi parádu! Jen když už jde!
BIONDELLO
Ale on nejde.
BAPTISTA
Vždyť jsi řek, že přišel.
BIONDELLO
Kdo? Petruccio?
BAPTISTA
Kdo jiný?
BIONDELLO
Já jen řek,
že jeho kobyla sem zvolna kráčí
s ním na zádech.
BAPTISTA
To přece jedno značí.
BIONDELLO
Kdež! Sázím troník,
že jezdec a koník
dva nejsou sic,
ale pořád víc
než jeden moník!
Vystoupí Petruccio a Grumio.
PETRUCCIO
Hej holá, kavalíři! Kde jste kdo?
BAPTISTA
Dovolte mi, abych vás přivítal!
PETRUCCIO
Leč nekoukáte zrovna přívětivě.
TRANIO
Proč jste se neustrojil slušněji?
PETRUCCIO
Mně pro spěch na to nevybylo času.
Leč kde je Katuška, má nevěstička?
A jak se máme, otče? Pánové,
pročpak se mračíte? Proč na mne civí
ta vzácná sešlost jako na obludu
či na kometu nebo jiný div?
BAPTISTA
Propána, máte přece svatbu dnes!
Napřed jsme měli strach, že nepřijdete;
teď, když jste přišel, zase z vás jde strach.
Shoďte ty hadry! Vám jsou pro ostudu,
nám trnem v oku v tento slavný den.
TRANIO
A povězte nám, co se stalo, proč
jste nevěstu tak dlouho nechal čekat
a přijel teď tak nepodoben sobě?
PETRUCCIO
Proč? Pro slepičí kvoč! A buď jak buď,
já přijel, abych dostál svému slovu,
ač, bohužel, jsem nucen poněkud
pozměnit program, což, až se to hodí,
vysvětlím tak, že budu mít váš souhlas.
Leč kde je Kačka? Už abych byl u ní -
nejvyšší čas - a honem do kostela!
TRANIO
Snad byste v těchto hadrech nešel k ní?
Zaskočte ke mně! Přestrojte se do mých!
PETRUCCIO
Já? Ani nápad! Půjdi k ní, jak jsem.
BAPTISTA
Leč k oltáři přec nepůjdete takhle?
PETRUCCIO
Už jsem vám řekl: Tak, jak jsem, a dost!
Vždyť mne si bere snad a ne ty šaty!
Kdybych, co na mně strhá, spravit moh
tak snadno, jako vzít si nový kabát,
to by se Káča měla a já s ní!
Však já tu s vámi žvaním, hlupák jeden,
a ona čeká, abych zpečetil
svůj nárok medu sladším políbením!
Odejdou Petruccio a Grumio.
TRANIO
Že se tak zpotvořil, v tom něco vězí!
Snaď se dá přemluvit a ustrojí se
slušněji trochu aspoň do kostela.
BAPTISTA
Jdu za ním, podívat se, jak to skončí.
Odejdou Baptista, Gremio a čeládka.
TRANIO
Však teď jde o to získat k slečnině
i přízeň otcovu. A proto musím,
jak jsem vám řekl, sehnat náhradníka -
teď ihned, ber kde ber, a buď kdo buď,
však už ho naučíme, co má dělat -,
jenž by nám Vincenzia z Pisy hrál
a tady v Padově nám ručil za to,
co já jsem slíbil, nebo ještě za víc.
Tak bez obav si užijete lásky
a její otec ještě bude rád.
LUCENZIO
Kdyby můj kolega, ten kytarista,
tak Blanku nešpehoval, bůh to suď,
dal bych se tajně oddat s ní. A pak
by třeba celý svět moh říkat: Ne!
už by mi nevzal, co by bylo mého.
TRANIO
Však na to všechno vyzrajem a vše
krok za krůčkem v svůj prospěch obrátíme.
Všechny je doběhneme: dědka Grémia,
tatínka hnidopicha Minolu,
i Licia, kantůrče to milující,
aby moh Lucenzio Blanku vzít si!
Vrátí se Gremio.
TRANIO
Už z kostela, siňore Gremio?
GREMIO
A rád, jak ze školy jsem utíkával!
TRANIO
A manžel s manželkou už taky jdou?
GREMIO
Žel je té holky, co má za manžela!
Ten chlap je sprostý jako pohůnek.
TRANIO
Než ona hubatější? Není možná!
GREMIO
Čert je to, ďábel, arcisatanáš!
TRANIO
A ona satanáška, jeho bába!
GREMIO
Kdež! Proti němu je to beruška,
hrdlička, putička. - Když se ho farář ptal,
zda Katušku si bere za manželku,
řek: "Ano, krucinál!" a začal klít,
až farář samou hrůzou pustil knihu;
a když se shýbl, aby knihu zvěd,
ten sprosťák vám tak strčil do chudáka,
že po zemi se válel taky kněz!
"Dobře mu tak!" on na to, "proč tam lez!"
TRANIO
Co řekla Katuška, když zase vstal?
GREMIO
Nic. Jen se třásla. Neboť klel a dupal,
že, šelma jeden, farář prý ho šidí.
Když konečně pak bylo po obřadech,
vzal pohár vína, zavřeštěl: "Ať žijem!",
jako by po bouři si na palubě
připíjel s kamarády, vyzunk muškát
a hodil plný talíř koláčů
do tváře kostelníkovi jen proto,
že svými hladovými vousisky
prý po celou tu dobu na něm loudil.
Pak přede všemi Kateřinu popad
a dal jí pusu na rty, až to mlasklo,
div kostel nespad, jaký to byl zvuk.
Když jsem to viděl, utekl jsem raděj,
a ostatní už, myslím, taky jdou.
To byla svatba! Blázinec to byl! -
Slyšíte? Muzikanti! Už tu budou.
Je slyšet hudbu.
Vrátí se Petruccio, Kateřina, Blanka, Baptista, Hortensic
Grumio a čeládka.
PETRUCCIO
Dík, přátelé a hosté, za pozornost!
Vím, že bych teď měl s vámi hodovat
a že jste uchystali skvělou slavnost.
Však bohužel! Mám naspěch, musím pryč,
a proto tady už se s vámi loučím.
BAPTISTA
Vy na noc chcete odtud? Není možná!
PETRUCCIO
Kdež na noc? Ve dne ještě musím pryč.
Už je to tak. A kdybyste znal důvod,
sám byste naléhal, abych už jel.
A proto, páni, kdož jste přišli shlédnout,
jak tělem duší jsem se zasvětil
své roztomilé paní, mějte díky!
Hodujte s tchánem! Pijte na mé zdraví!
Já musím odtud. Sbohem vespolek!
TRANIO
Nechtě se uprosit! Zůstaňte s námi!
PETRUCCIO
To nejde!
GREMIO
Aspoň přes oběd se zdržte!
PETRUCCIO
Ne! Nejde to!

(…)

LUCENZIO
A k čemu je to všechno?
BIONDELLO
To nevím. Já jen vím, že zatím co budou smolit ten podvůdek, vy byste měl koukat, abyste slečnu dostal pravoplatně, cum privilegio ad imprimendum solum, s výhradním právem tisku toho arcidílka. Seberte kněze, dva hodnověrné svědky a notáře, a hajdy do kostela! Když nechcete, tak tedy ne, už nemám, co bych řekl.
Však rozlučte se s Blančinkou, an jste to všecko spletl.
LUCENZIO
Počkej, Biondello -
BIONDELLO
Vyloučeno. Já mám naspěch. Ale znal jsem jednu dívčinu, ta se vám vdala jednou po poledni, když šla na zahrádku natrhat petržele do nádivky. Udělejte to taky tak! Spánembohem zatím! Musím s vyřízením k panu faráři, aby byl po ruce, až tam přijdete se svou doložkou.
Odejde Biondello.
LUCENZIO
Ba, přijdu, bude-li jen ona chtít.
Proč pochybuji? Půjde se mnou ráda.
A vůbec: Chtěj si nebo nechtěj, dítě,
to by v tom čert byl, Cambio vezme si tě.
Odejde Lucenzio.
[IV, 5]
SILNICE
Vystoupí Petruccio, Kateřina, Hortensio a služebnictvo.
PETRUCCIO
Tak spánembohem vzhůru k tvému otci!
Že ale svítí dnes ten měsíček!
KATEŘINA
Snad slunce. Copak ve dne svítí měsíc?
PETRUCCIO
A já ti povídám, že svítí měsíc.
KATEŘINA
A já vám povídám, že svítí slunce.
PETRUCCIO
A jako že jsem syn své matky, měsíc,
či kometa, či co si vyvzpomenu,
to musí být, než pojedeme k vašim.
Odveďte koně domů! Ne a ne
a ne s tím věčným odmlouváním přestat!
HORTENSIO
Řekněte měsíc, nebo nepojedem!
KATEŘINA
Když už jsme tady, jedme, prosím vás,
ať slunce, měsíc nebo co chce svítí!
A libo-li vám tvrdit: "Je to louč!"
i pro mne, přísahám, to bude loučí.
PETRUCCIO
Měsíček je to.
KATEŘINA
Ano, je to měsíc.
PETRUCCIO
Vždyť je to boží slunko. Pročpak lžeš?
KATEŘINA
Tak tedy spánembohem: boží slunko!
Leč jenom libo-li vám, jinak ne.
Jak vás to omrzí, hned zase měsíc.
Čím vy to zrovna zvete, tím to je
a bude pro mne do nejdelší smrti.
HORTENSIO
Petruccio, jedem! Naši vyhráli!
PETRUCCIO
Ba jedem, jedem. Tak má koule běžet
a ne tak bohapustě křivolako. 0
Však počkat, počkat! Kdopak to sem kráčí?
Vystoupí Vincenzio.
(Vincenziovi) Dobrého jitra, děvo spanilá! -
Katuško, řekni, vidělas už někdy -
mluv pravdu - líbeznější dívčinu?
Svěžejší líčko jako krev a mléko?
Kdy jaké hvězdy nebi slušely
jak tyto oči této rajské tváři? -
Překrásná panno, vítej! - Katuško,
běž, obejmi ji za tu její krásu.
HORTENSIO
Ten pán se zjeví. Dělá z něho ženskou.
KATEŘINA
Panenko, krasotinko, poupátečko,
kam spěješ, andílku, a kde jsi doma?
Šťastni tví rodičové, sličné dítě!
Šťastnější muž, jenž s tebou, spanilá,
z úradku nebes bude sdílet lože.
PETRUCCIO
Co mluvíš, Katuško? Máš vlčí mhu?
Vrásčitý, sešlý, vetchý stařec je to,
a žádná panenka, jak povídáš.
KATEŘINA
Odpusťte, otče! Nelítostné slunce
tak oslnilo citlivý můj zrak,
že všechno vidím zeleně a mladě.
Však teď jsem prohlédla. Jste moudrý kmet
a prominete mi mou pošetilost.
PETRUCCIO
Dědoušku, učiň to! A pověz nám,
kam cestuješ! Jestliže tam, co my,
jeď s námi, starce, uděláš nám radost!
VINCENZIO
Ctný panáčku a milá paninko,
jež jste mne žertem svým tak vyděsila,
jsem Vincenzio, Vincenzio z Pisy,
a jedu do Padovy za svým synem,
s nímž jsem se neviděl už celou věčnost.
PETRUCCIO
Jakpak si říká?
VINCENZIO
Lucenzio, pane.
PETRUCCIO
To jsme se sešli! To je náhodička!
Teď smím ti nejen pro důstojný věk,
leč taky podle práva říkat otče.
Vždyť se sestrou mé choti, této dámy,
tvůj syn je ženat! Nic se tomu nediv,
nic toho nezel! Je to hodná dívka,
z výborné rodiny a bohatá
a způsobilá výchovou i krásou
být ženou šlechticovou. Vincenzio,
nechtě se obejmout! A nyní vzhůru,
nejdražší otče, do Padovy k synu,
jenž bude nadšen, až se objevíte.
VINCENZIO
Však je to pravda? Nebo zase žert,
jak člověk už tak někdy na silnici
má chuť si dobrat, koho zrovna potká?
HORTENSIO
Pravdoucí pravda je to. Na mou čest!
PETRUCCIO
Tak pojďte! Přesvědčte se o tom sám,
když pro ten žertík nám už nevěříte.
Odejdou všichni kromě Hortensia.
HORTENSIO
Teď, Petruccio, mám kuráž pokrotit
svou vdovičku. A jak ji chytne zpupnost,
z tvé školy vím, co zmůže neústupnost.
Odejde Hortensio.

(…)

je jiný člověk. Já ji nepoznávám.
PETRUCCIO
A vyhraju svou sázku ještě líp
a další důkazy vám, páni, podám
té její nové moudrosti a kázně.
Už zpupné manželky vám přivádí
co zajatce své ženské výmluvnosti.
Vrátí se Kateřina s Blankou a Vdovičkou.
Ten čepec, Katuško, ti nesluší.
Pryč, zahoď ho! A pošlapej tu hučku!
Kateřina to udělá.
VDOVIČKA
Kéž naříkat si nemám nikdy proč,
než, nedej bože, taky takhle zhloupnu!
BLANKA
To že je kázeň? To je nepříčetnost!
LUCENZIO
Proč nejste aspoň trochu nepříčetná?
Ta vaše zatrolená příčetnost
mě dnes už připravila o sto zlatých.
BLANKA
Kdopak vám kázal na mne sázet, blázne?
PETRUCCIO
Katuško, pouč tyto neposluchy,
co dlužný jsou svým manželům a pánům!
VDOVIČKA
I dejte pokoj! Kázat nám! To tak!
PETRUCCIO
Spusť, Katuško! A s touhle saní začni!
VDOVIČKA
Nic nezačne.
PETRUCCIO
Jen jí to řekni! Spusť!
KATEŘINA
Fuj! Rozjasni to podmračené čílko
a nesrš pohledy, jež zraňují
tvé kníže, tvého vládce, tvého pána!
Jak louku mráz to spaluje tvou krásu
a jako vítr květy cuchá to
tvé dobré jméno, aniž tím co získáš.
Jak rozvířený pramen nepohledná
| je žena, když se zlobí: pranikoho,
ať žízní sebevíce, nenapadne
tu hnusnou, hustou, kalnou břečku pít.
Tvůj manžel je tvůj pán, tvůj šafář, tvoje duše,
tvůj mocnář pečlivý, ten, kdo tě nedá
a pro tvou obživu hned na moři,
hned na souši své tělo týrá prací,
noc v bouřích trávě, na mraze svůj den,
co zatím ty si doma hovíš v teple;
a nevymáhá za to jinou daň
než trochu lásky, vlídnosti a kázně:
ví bůh, že málo na tak velký dluh!
Čím občan povinen je vladařovi,
tím žena povinna je svému choti;
a je-li zpupná, mrzutá a zlá
a neposlušná jeho moudrých přání,
co jiného pak je než ohavný,
nevděčný velezrádce lásky samé?
Stydím se za ženy, jak hloupé jsou,
že válčí, kde by měly žebrat o mír,
a chtějí vládu, velení a moc,
kde mají sloužit, milovat a mlčet.
Proč jsme tak slabé, útlé, křehounké,
neschopné samy probíjet se světem,
než aby něha líbezného těla
i v něze duší se nám obrážela?
Vy červíčci, jak bezmocní, tak zpupní!
Já byla hrdá aspoň jako vy,
aspoň tak odvážná a spíše v právu,
když zlobně křikem splácela jsem křik.
Však nyní vím: je třtina naše zbroj
a naše síla přelud. Zdání klame:
tím slabší jsme, čím víc ji předstíráme.
Vždyť je to marné! Co jste dlužný, plaťte,
a pod nohy svých mužů ruce klaďte!
Když mému choti se ta služba hodí,
zde je má ruka! Nechať po ní chodí! PUBLIUS OVIDIUS NASO: PROMĚNY

SALMAKIS A HERMAFRODÍTOS

...
Bohyně Afrodíté kdys Hermovi zrodila syna.
Najády vychovávaly pak na Ídě hošíka toho,
který podobu měl, již v otci i matce lze spatřit,
proto on Hermafrodítos své jméno po obou dostal.
Jakmile dospěl pak patnácti roků, sám opustil hory,
jež mu domovem byly, a s nimi i pěstounky ídské.
Po městech neznámých bloudil, rád vídával neznámé řeky,
neboť záliba v chůzi mu menšila útrapy cesty.
Došel až do Lykie a k sousedícím s ní Kárům.
V Kárii uvidí pramen, jenž vodou čistou až na dno
tvořil rozkošnou tůň, v níž nerostlo rákosí bažin,
ani sítiny žádné, ni vodní neplodné býlí.
Voda je průhledná zcela, kol dokola po krajích tůně
bujný se rozkládá trávník a rostliny, zelené stále.

Víla zde bydlí, však neschopna je zvěř lovit a střílet,
nezvyklá napínat luk, ni s družkami závodit v běhu,
jediná z Najád a Dryad je neznámá Dianě rychlé.
Častokrát víly, jak vypráví pověst, ji povzbuzovaly:
"Salmakis, kopí se chop neb toulce malovaného,
přeruš nečinnost svou a otuž se obtížným lovem!`
Ale ta nevzala kopí a nevzala barevný toulec,
ani obtížnou honbou čas prázdný nevyplňuje.
Časem své spanilé údy si omývá pramenem čistým,
hřebenem zimostrázovým si častokrát česává vlasy,
dívá se v zrcadlo vody a táže se, zda jí to sluší.
Jindy v průhledný šat si zahalí panenské tělo,
lehne si na měkkou trávu neb na měkkou podušku listí.

Často květiny trhá. I tehdy je trhala právě,
když v tom spatřila hocha a hned ho toužila míti.
K němu ač spěchala přijít, dřív přece však nepřišla k němu,
pokud se neupravila a na šat se nepodívala,
tvář dokud nenaladila a nebyla hodna slout krásnou.
Pak jej osloví teprv: ,Ó hochu, jenž nejspíše bohem
měl by ses zdát, a jsi-li již bohem, jsi Cupido jistě.
Jsi-li však smrtelník jen, pak šťastni jsou rodiče tvoji,
šťasten bratr je tvůj a sestra, máš-li snad jakou,
stejně i pěstounka tvá, jež obě jsou šťastny tvou krásou.
Daleko blaženější však nad všecky byla by jistě
budoucí nevěsta tvá, již uznal bys za hodnou sňatku.
Máš-li nevěstu již, pak popřej mi rozkoše tajné,
nemáš-li, ať jsem to já, a do jedné ložnice vstupme!`

Potom umlkla víla a jinoch se uzarděl studem,
nevěděl, co je to láska; však ruměnec studu mu slušel.
Barvu tu jablka mají, jež visí na slunném stromě,
nachem zbarvená sloň neb narudlý bělostný měsíc,
jemuž nadarmo pomáhá k lesku hřmot kovových puklic.
Polibků sesterských aspoň když od něho žádala víla
a když kol bělostné šíje mu ovíjela už ruce,
,Přestaň, sic prchnu,` jí řekl, ,a opustím tebe i místo.`

V leknutí Salmakis praví: ,To místo ti, cizinče, nechám
volné!` Pak obrátí krok a naoko odchází, ale
přitom se dívala zpět a sotvaže v dohledu byla,
skryla se v houští a klekla si tam. I myslil si jinoch,
že je už sám a nikdo ho nevidí, proto tam běhá
po měkké trávě sem tam a chvilkami do hravých vlnek
špičky namáčí nohou, pak po kotník ponoří nohy,
brzy však příjemnou vlahostí vody jsa do tůně lákán,
jemný si z něžných údů šat svlékne a odloží stranou.
Tehdy se obzvlášť jí líbil. I zaplála Salmakis touhou
po jeho nahé kráse; i oči jí třpytivě planou,
tělo tím průzračným proudem mu prosvítá, tak jako pod sklem
obraz ze sloní kosti či lilií bělostné květy.
Salmakis netrpělivá jen stěží teď může se zdržet
ve své šílené touze a nestisknout jinocha na hruď.

Zatím si Hermafrodítos už pošplíchal dlaněmi tělo,
rychle do vody skočí a s rozkoší pažemi máchá.
,Vyhrála jsem, tys můj!` tak vykřikne nymfa a ihned
daleko odhodí šat, hned vrhne se do vln a chlapce
drží, ač se jí brání, a v zápase polibky krade,
podkládá pod něho ruce a přesmoc se dotýká prsou,
hned sem, hned zase tam se ovíjí okolo něho.
Konečně, když se tak vzpínal a chtěl se jí vymanit z loktů,
obemkne chlapce jak had, jenž unášen Iovovým orlem
od země do výše k nebi, i hlavy i nohy mu opne,
sevře mu ocasem pružným i mohutně rozpjatá křídla,
nebo jak břečťan kol vysokých stromů se dokola vine,
aneb jak polyp když soupeře svého, jejž pod vodou chytne,
chapadly roztaženými blíž k sobě ze všech stran svírá.
Jinoch však vzdoruje dál a odpírá touženou rozkoš
nymfě; ta naléhá stále, naň celým svým tělem se tiskne,
tulí se k němu a praví: ,A třeba se vzpírej, zlý chlapče,
nemůžeš uniknout přec! To rozkažte, bozi, ať nesmí
odloučit žádný den jej ode mne, od něho mne zas!`

Bohové splnili prosbu a spletená obou jich těla
v jediné tělo se spojí a obdrží podobu jednu,
jakou vidívá ten, kdo větev roubuje s větví:
obě srůstají spolu a s růstem pospolu sílí.
Jakmile objetím pevným se jejich sloučily údy,
oni už nejsou dva, však mají podobu dvojí,
nejsou již muž ani žena, hned tím, hned oním se jeví.
Když tedy viděl, že vodou, kam sestoupil ještě jsa mužem,
stal se pak hermafrodítem, že údy mu zženštily v proudu,
pozdvihl ruce a volal, však hlasem už nikoli mužským:
,Otče Herme a Venuše matko, mně učiňte kvůli,
mně, jenž po vás jméno jsem po obou obdržel, aby
kdokoli z mužů vejde v ty proudy, jak polomuž vyšel,
naráz ať zženštilým je, kdo touto zde vodou se smočí.`
Rodiče vyslechli prosbu a synovi dvoupohlavnímu
splnili přání: ten pramen hned napustí nečistým kouzlem."    	 JIŘÍ ORTEN: ŽIVOT

Už rozsvítili lustry
a muzikanti ladí,
nevědí o písni,
    již nedovedou hrát,
    už krásné šaty šustí
    a tvoji kamarádi
    učí se brát, k tanci a tobě brát.

    Sklenice ve výčepu
    potají nalévané,
    trnitá cesta smutných promenád,
    horečka v cizím tepu
    a cizí radost, tvá ne,
    tvá u těch poloprázdných
    sklenic snad,

    vír, strašný vír a dýka
    hluboko u tušení,
    to je ten bál, jehož ses tolik bál,
    roztáčí se a říká,
    zatímco stud ti plení:
    kam odejdeš, až bude pustý sál?


	 
MICHAL VIEWEGH: ŠVÉDSKÉ STOLY ANEB JACÍ JSME

"Povaha každého národa je více méně živým tajemstvím... Českou národní povahu jsme sami dlouho hledali jako nějaký rukopis založený v knihovně. Hledali jsme ji tu v lidové písni, tu v obrázcích na skle, v truhlách, v Národopisném muzeu, hledali jsme se složitě a namáhavě v Českých bratřích, splétali jsme emblémy z ocasů lva na našem znaku, hlásali jsme připojení na českou duchovní tradici, o které jsme dobře nevěděli, jaká je a v čem spočívá," napsal Ferdinand Peroutka už v roce 1923. "Moderní sociolog, který chce být hoden toho jména a který už přestal si představovat Čechy, ani sedí pod šumícími lípami, musí se rozhlédnout po živém, přítomném národě kolem, jak proudí ulicemi, pracuje v továrnách, kupuje, prodává a baví se."

A jak se chová na zájezdech, dovolil bych si dodat po mnoha osobních zkušenostech. Jsem totiž bytostně přesvědčen, že kdyby moderní sociologové jezdili na organizované turistické zájezdy tak často jako já, už dávno bychom o našem národním charakteru věděli všechno. Jeden jediný zájezd se stravováním formou takzvaných švédských stolů - a bylo by po tajemstvích. Z pozorování Čechů před švédskými stoly by moderní sociologové mohli načerpat veškeré potřebné poznatky. Zbavili bychom se tak konečně některých odvěkých mýtu - například o naší údajně nebojovné, ba přímo holubičí povaze; tvrdím, že člověk, který alespoň jednou zažil Čechy v situaci, kdy během snídaně začala docházet šunka, by takový nesmysl nikdy nevyslovil. K zbourání jiného známého mýtu - o slovanské vzájemnosti - zase úplně stačí být náhodným svědkem toho, jak ruští manželé předběhnou českou rodinu ve frontě na vejce na slanině.

S Ferdinandem Peroutkou je nicméně nutno v mnohém souhlasit, chování Čechů u snídaně či večeře leckteré jeho vývody nepřímo potvrzuje. Ano, naše zeměpisná poloha nás opravdu vydává všanc nejrůznějším vlivům: proč bychom se jinak nutili do nízkotučných jogurtů a do těch nechutných corn flakes, když ve skutečnosti bychom vůbec nejraději posnídali tradiční ostravskou klobásu s kremžskou hořčicí? Takže si dáme nejprve klobásku, a hned potom corn flakes a jogurt... Velikost našich snídaní ostatně výmluvně vypovídá o odvěké nejistotě naší národní existence. Francouzi nebo Američané, národy velké a silné, si mohou nandat okázale málo, ale Čech nikoliv. Radši se, Máňo, pořádně najez, kdo ví, co bude zejtra... Čím křehčí dějiny, tím bytelnější porce. A i kdybychom nakrásně žádnou hladovou zkušenost v genech neměli, je tu jiný podstatný argument: ten jogurt je úplně zadarmo! Čili ho buďto musíme sníst, nebo ho propašovat na pokoj (a k němu pro jistotu ještě dvě bábovky, talíř pršutu, ementál, máslo, pět housek a dva pomeranče).

Je to opravdu tak zlé? Jsme opravdu takhle neomalení, sobečtí, vypočítaví a tak dále? Možná namítnete, že vaše zkušenost je jiná, že vy jste u švédských stolů viděli i Čechy zdvořilé, ohleduplné - ale nemylte se. Věřte člověku, kterému dva krajané zrovna minulý týden vyfoukli před nosem poslední oříškovou nutelu: Češi jsou smějící se bestie.

Co říkáte? Co ti zdrženliví Češi, které jste viděli?

Nesmysl. Ti už byli určitě po jídle. 	 OTOKAR BŘEZINA: MOJE MATKA

Šla žitím matka má jak kajícnice smutná,
den její neměl vůně, barev, květů, jasu:
plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,
bez osvěžení trhala ze stromu času.

Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal
a řezal do očí a v slzách zánět hasil,
jak samum v závějích se v její cesty sléhal
a ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl.

Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji,
žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal,
smrt svoji líbala a v těžké agónii
ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.

Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění
v hrobových vůních voskovic a před oltáři
a vonných útěch déšť i vizi vykoupení
v své duše kalich chytala jak rosnou záři.

O matko má, dnes v světlo proměněná,
ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska
Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména
na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!

Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem,
jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal:
chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem
a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.

A půlnoc zelená když svítí nočním tiším,
ta z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš;
v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším
a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.

V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,
tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,
žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,
v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.

A jako tvoje kdys i moje cesta smutná:
bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;
plod žití jen, jenž jako popel chutná,
tvým stínem ovíván se stromu trhám času. MICHAIL BULGAKOV: EGYPTSKÁ MUMIE
(Vyprávění odboráře)

Jeli jsme s předsedou našeho závodního výboru na služební cestu do Leningradu. Když jsme si odbyli úřední jednání, předseda mi povídá:
    "Víš co, Vasjo? Pojďme do Lidového domu." 
    "Zapomněl jsem tam snad něco?" ptám se.
    "Blázínku," odpovídá předseda, "v Lidovém domě si odpočineš a zdravě se pobavíš, jak to odpovídá 98. článku pracovního zákoníku (zná nazpaměť všechny články, takže ho všichni považují skoro za zázrak přírody)."
    Dobrá. Šli jsme. Zaplatili jsme vstupné, jak se sluší, a začali jsme v praxi naplňovat 98. článek. Nejdřív jsme se uchýlili ke kolu smrti. Je to obyčejné obrovské kolo a uprostřed hůl. Z neznámého důvodu se kolo neuvěřitelnou rychlosti začne otáčet a shodí ke všem čertům každého odboráře, který si na ně sedne. Náramně legrační věc, ale záleží na tom, jak vyletíte. Já jsem vyskočil strašně legračně přes nějakou slečnu a roztrhl jsem si kalhoty. Předseda si originálně vymkl nohu a se zděšeným jekem zlomil jednomu občanovi hůlku z mahagonového dřeva. Jak letěl, všichni se káceli, protože náš předseda je těžká váha. Stručně řečeno, když upadl, pomyslel jsem si, že budeme muset volit nového předsedu. Ale on se čile vztyčil jako socha svobody a naopak občan se zlomenou hůlkou začal kašlat krev.
    Pak jsme zamířili do sálu kouzel, kde byl otáčivý strop a podlaha. Tady mi vypadly láhve bavorského piva, které jsme pili předtím v bufetu. V životě jsem tolik nezvracel jako v tom zatraceném sálu; předseda to snášel bez úhony.
    Když jsme vyšli ven, řekl jsem mu:
    "Kamaráde, zříkám se tvého článku. Ať všecky ty zábavy č. 98 veme čert!"
    Ale on na to:
    "Když už jsme sem šli a zaplatili jsme si, musíš ještě vidět slavnou egyptskou mumii."
    Přišli jsme do dalšího sálu. V modravém světle se vynořil mladík a oznámil:
    "Teď, soudruzi, uvidíte nevídaně vzácný fenomén - pravou egyptskou mumii, která byla přivezena před 2 700 léty.
    Předpovídá minulost, přítomnost i budoucnost, odpovídá na otázky, poskytuje rady v těžkých životních situacích a důvěrné rady těhotným."
    Všichni vyjekli hrůzou i nadšením a opravdu, považte, objevila se mumie v podobě ženské hlavy a kolem ní egyptské písmo. Strnul jsem úžasem, když jsem viděl, že mumie je ještě docela mladá; takhle nevypadá nejen člověk starý 2500 let, ale ani stoletý.
    Mladík zdvořile vybídl diváky: 
    "Dávejte jí otázky. Nějaké jednodušší." 
    Předseda vystoupil a zeptal se:
    "A jak se jí mám ptát? Neumím egyptsky." 
    Mladík bez rozpaků odpověděl:
    "Zeptejte se rusky."
    Předseda si odkašlal a zeptal se:
    "Pověz, drahá mumie, cos dělala před únorovým převratem?"
    Mumie zbledla a odpověděla: 
    "Studovala jsem."
    "Tak, prosím. A pověz, drahá mumie, bylas za sovětské vlády souzená, a jestli ne, proč?"
    Mumie zamžikala a mlčela. 
    Mladík vykřikl:
    "Proč trápíte pro 15 kopejek mumii, soudruhu?" 
    Ale předseda pokračoval v prudké palbě:
    "Jaký je tvůj vztah k vojenské povinnosti, milá mumie?" 
    Mumie se rozplakala.
    "Byla jsem milosrdná sestra."
    "A co bys dělala, kdybys viděla komunisty v kostele? A kdo to byl soudruh Stučka? Kde teď žije Marx?"
    Mladík viděl, že mumie je v úzkých, a zavolal: 
    "Marx? Ten umřel!"
    Předseda vyštěkl:
    "Omyl! Žije v srdci proletariátu!"
    Světlo zhaslo, mumie se propadla se vzlykotem do podzemí a obecenstvo provolávalo předsedovi slávu
    "Hurá! Díky za prověrku falešné mumie!"
    A chtělo mu dát na počest hobla. Ale předseda se tomu vyhnul a vyběhli jsme z Lidového domu. Za námi s křikem táhl dav proletářů. 
IVAN BLATNÝ: MIKULÁŠSKÁ NOC

Možný je všecko přišel povídá
Málo platný už prej to nejde von už šel
Takovejch deset minut ve středu po poledni
Prej cosi tbc byly to souchotě
Anežko co ste hned smutná cizí člověk
Na malou chvíli       Ke mně Anežko
Vochutnejte tady sem vám dones
Každý ovoce je dobrý Anežko
Jak se to rozloupne To je jak třeba hrušky
Ne žádný jádro to je čistě kost.
Takový dreky já nejím. Nemá to žádnou cenu.
A jak se jmenoval?       Počkejte       Souchotě
Copak vám na tym       To sem neviděl
A tady někdo sakra zase drobil
Pod malým okénkem vedoucím na chodbu
          kde právě Mikuláš
Krvavé chuchchch chuch val chuch
Mikuláš s griotkou kapající z dlouhých bílých vousů
Prej cosi tbc
Prosím vás kam mám dát ten talíř ještě věří
Podívej se taťko co pré sem koupila naší Lenynce
Takový děcko bambulatý pěkný
Co už má na knížce hned jak se narodila
Košíček pěknou pannu to pré pod stromek
Proč jsem tak nešťastná že nemám žádný děcko!

Fanynko zaplať Nedám ti ani grécar
Kam ty peníze dáváš Žereš je nebo co?
To na mě neplatí ten tvůj šmajchl sbohem
Cigáne jeden Cigánské prolhané
Co já se nazmrzám To není žádné med
Vonedá přídu dom Co von tam sviňa dělal
Pré vod Koruny Ňákó finétlu
Tak já to zaplatím Kolik seš dlužné lumpe
Co já se nazmrzám Co já se natento!
Zavřete už tu bódu! A děte spat. JAN BLAHOSLAV: FILIPIKA PROTI MISOMUSŮM

Ale již tuto snad někdo dí, že já učené a učení chválím. Ano, tak jest, že chválím to obé, i učení neb umění i umělé lidi, ale nechválím těch, ješto učení neb umění zle užívají. Příkladně dím: chválíme víno a chválíme i pití neb užívání vína, ale opilství a opilých nechválíme a sumou nechválíme zlého užívání dobrých, od boha daných věcí. Abusus non tollit rem - dobrý jest meč, avšak někomu dobře, jinému velmi zle posloužiti může.

Ještě díš snad: "Příliš mnoho tomu umění a učeným připisuješ, ano dobří muži někteří říkají, že skrze učené v církev zavedení přišlo, že by se snad i jednotě to přihoditi mohlo." Respondeo: Ten příliš mnoho umění a učení připisuje, kdož by se domníval, že bez umění sedmera etc. nemůže pravda boží, to jest sv. evangelium kázáno býti, aneb že by na těch uměních neb učeních záleželo spasení. Ale kdož to praví? Však by musil velmi prostý býti.

Jáť za to mám, že těm zajisté, kteříž v slovu božím pracovati mají, potřebí daru božího k tomu zvláštního, jenž slove výmluvnost, tj. aby uměli předkládati, učiti, napomínati, vystříhati etc. Dával z počátku pán dary své, výmluvnost, vykládání řeči etc. sluhám svým tak zázračně, že se nebylo potřebí tomu učiti; ale potom přestali divové a zázrakové. A poněvadž duch páně znal, že výmluvnost jest potřebná v církvi, tedy i té výmluvnosti neškodí se příučiti, když a komuž možná, leč by kdo chtěl očekávati, až mu zázračně bůh s nebe svrže výmluvnost, jako by sedlák nesel a neoral, ale čekal, až mu bude s nebe manna pršeti.

A což jiného mládenci naši dělají, když se kázati učí? Co jiného, pravím, dělají, než učí se jakož pobožnosti a pravdy boží známosti, tak i výmluvnosti? Jakož pak na oko se to vídá, že takéž mládenci někteří mnohem jsou umělejší v řeči a výmluvnější, latině nic neumějíce, nežli někteří dosti učení latiníci. Ačkoli jisté jest, kdyby k tomu ještě i latině uměli, dialektiky a rhetoriky povědomi byli, žeť by mnohem bystřejší, způsobilejší a ke všemu hotovější a tak i užitečnější byli. Příklad suď! Kámen drahý nebo perla, křtaltovně a mistrovsky řezaný a vypulérovaný, jak jest velmi rozdílný od toho, kterýž není řezán, ani hlazen neb pulérován!

K smíchu podobné jest některých našich marné mudrování, těch totiž, kteříž chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal, jako hloupá sekta mikulášencův nejraději těch poslouchá kazatelův, kteříž netoliko nejsou učení, ale hned ani čísti neumějí: nebo prý ti ne z litery, ale z ducha káží. Ale těmť není divu; nebo pokrm beránkův a oveček božích nevelmi se trefuje sviním: svině radše mláto nebo cosi nevonného jedí než trávu.

Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. sobě i jiným šíti, avšak krajčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl a potupoval. Mnoho-li by takový mudrák provedl? Kdo tomu nerozumí? A ten, kdož by tomu nekrajčímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho získal? Zvěděl by tudíž! Leč by snad na to přišlo, že by ti všickni krajčí umělí a v řemesle tom zvyklí se zbláznili a vztekli, takže by každému, kdož by jich užívati v čem chtěl, jedné škodu činili. Tuť by se musil člověk jinam obrátiti a se, jakž by mohl, opatřiti.

Na ty pak řeči některých lidí bezpotřebné, tak že by učení lidé byli příčina zavedení a že by se bylo potřebí báti učených, aby v jednotě této téhož nezpůsobili, na to není potřebí široké odpovědi. Mluví takoví lidé leccos, čemuž nerozumějí a o čemž nevědí. Kdyby měli to ukázati, kdy se stalo zavedení, které osoby čím tím byly neb nebyly vinny, učení-li byli či neučení, nevěděli by se kam díti, mlčeti by museli s hanbou, leč by se toho na někom učeném doptali.

A byť pak i tak bylo, totiž že by umělí lidé zle umění užívali, což by tím vinno bylo umění? Ano někdo moci světa od boha sobě svěřené zle užívá, když, maje zlé trestati a ochraňovati dobré, i trápí dobré a lotry ochraňuje, proto-liž by pak moc světa zlá byla?
   	 JAKUB DEML: ZAPOMENUTÉ SVĚTLO (ukázky)

Pane B.M.P., básníku mého rodného kraje, nevím, máte-li ještě trpělivost provázet mne mým rodným krajem, když já na každém místě musím se zastavovat a nohy už mně neslouží, mé drahé, k zulíbání milé nohy mne zradily a opustily a potupily a zapřely, a já z veliké vděčnosti a z velikého porozumění toužil líbati jejich stehna – mé drahé nohy! Ale o 3 hodinách v noci konečně vezou moji selku do nemocnice, za 4 hodiny tam budou – – a hvězdy svítí, ty hvězdy, kterým jsem věřil mnohem víc nežli Bohu: a tyto hvězdy mne zapřely, zradily, opustily a ke všemu ještě hanebně potupily. Bůh je mi svědek, sur mon Dieu*, takového opovržení jsem si nezasloužil.

Pane B.M.P., vidíte, že stále žertuji. Neboť konec konců štalmeistr a šofér nelíbají stehna jinak než kněz, který má na zemi před sebou krucifix.

Když jsem od té své milé umírající selky (já neměl odvahy říci jí, že by bylo mnohem lépe, kdyby umřela než takový sviňský a prasečí život!) – nikdo nemá odvahy, říci mně do očí, že by bylo mnohem lépe, kdybych náhle a okamžitě umřel, než takový sviňský a prasečí život – když jsem od té umírající, jako já krev chrlící selky přišel k paní Anežce Nožičkové do Kočičiny, neboť tak se jmenuje předměstí Třebíče – ona nebyla doma, ale lidé mají rádi Anežku Nožičkovou jako sebe, lidé jedné městské čtvrti poznají svého člověka a mají ho rádi, a já nebydlím v žádné městské čtvrti, ale naložili mně velkou, pětilitrovou, okurkovou láhev třešněmi a dolili to všecko líhem, špiritusem, čistým tedy alkoholem, stálo to za mým oknem několik týdnů na slunci, a už to nestojí, protože ten čistý špiritus jsem začal pít a už jsem jej i dopil. Přítel Karel Veselý, pokladník Živnostenské banky v Karlových Varech, ze všech lidí světa mně nejmilejší člověk, poněvadž miluje Dalmácii a moře jako já a poněvadž miluje svou dceru Maryon, moji budoucí milenku, až budu v hrobě, neboť já věřím v život věčný a vím, že všechna stehna z hrobu povstanou a mezi nimi také dvě stehna, která jsem toužil líbati a Bůh mi je přiřkne, poněvadž je spravedlivý a moje věčná blaženost bude pozůstávati v tom, že se mně na věky dovolí líbati tato dvě stehna, docela nahoře, docela u kořenů, poněvadž jsem básník a katolický kněz a prokletý člověk. (str. 59-60)
*) na mou duši

V Tasově 23. IX. 1934.

Paní Zezulová zase vychrlila chuchvalec černé krve. Svíjí se bolestí jak červ, tvář se jí mukou všecka křiví, horní ret a nos se vyhrnuje, obnažují se zuby, mezi nimiž se černá krev. „Kolik je hodin?“ ptá se.

Jedenáct.

– Ve dne, či noci?

V noci, paní Zezulová.

Oddechla si, že už je tak pozdě, že je tedy blíže k ránu, neboť nejvíc děsí se noci. Tak jako já. Jenže já se děsím i jitra. Není v co věřit, není v co doufat, není co milovat. My jsme obětovali všecko, nakonec i své srdce a nám se na ně vysrali. Ta hovna jsou ještě teplá, což je dobré v těchto hvězdnatých, studených nocích, člověk přece jen se zahřeje na něčem lidském.

Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty, jak šílený král Lear. Hlupák mne bude podezřívat, že nenávidím Jaroslava Durycha, anebo pražského arcibiskupa, kdežto já se za oba tajně jen stydím. Jest zajisté skutkem tělesného milosrdenství, daruje-li se 10 000 Kč pozůstalým po důlní katastrofě, ale distinguendum est:

1. Majitelka dolů, jakási ta kartelová zatracená společnost, věnovala na týž účel 100 000 Kč;

2. kdejaká čsl. banka věnovala na týž účel tolik a tolik Kč;

3. země česká věnovala na týž účel tolik a tolik Kč;

4. ministerstvo to a ono věnovalo na týž účel tolik a tolik Kč;

5. ten a ten závod a jednotlivec věnoval na týž účel tolik a tolik Kč;

6. Červený kříž a Sociální péče vykonaly na týž účel tolik a tolik Kč;

7. i na ty děti polosirotky se pamatovalo tolika a tolika Kč.

To je všecko dobře, ale jest otázka, není-li vážnou povinností arcibiskupa, když už má vydati na dobrý účel nějaký ten peníz, aby opatrně rozlišoval veřejné mínění a vůli Kristovu, sentimentalitu a spravedlnost, účel vyšší a tedy přednější a účel nižší a tedy časově a prostorově zadnější. Praví-li Spasitel apoštolům: „a žádného cestou nepozdravujte neminem per viam salutaveritis“, už tím je dokonale naznačeno, že arcibiskupové nemají nikterak respektovat žurnalistiku, která se rozbrečí jak stará kurva nad každým neštěstím, ale sama nehne ani prstem, tak jako kdysi touto ničemnou žurnalistikou svedení katoličtí kněží konali sbírky a činili veliké odkazy Ústřední Matici Školské, aby skrze tuto šlechetnost ďábel si naplnil své dršťky v menšinových územích rouháním, jidášstvím a nádivkou z betlémských Nemluvňátek. Aspoň od arcibiskupův křesťan právem může očekávat a žádat, aby nedávali tam, kde je dáno, aby nedávali tam, kam dávají všichni, nýbrž aby svou dukátovou setbou osívali „zázračná místa, zpustošená šílenstvím davu“, políčka a nivy Ducha Svatého. Řeknu to v obraze a podobenství: poklesem morálky upadne populace a národ má vyhynout; aby se toto neštěstí odvrátilo, napadne velepastýři, že na opuštěných ženách bude vykonávati povinnost sedmé svátosti, čili že bude manželem jednoho milionu žen. Takovýto velepastýř pojal svůj úřad fysicky, nikoli podle ducha, nýbrž podle litery, maje býti veleotcem tělesným. Jeho pohlavním údem je S L O V O a na to on ve farisejském pojetí (Auffassung) svého vysokého úřadu zapomněl. Řekněme si o tom ještě podobenství toto:

Pan arcibiskup daruje 10 000 Kč postiženým katastrofou. Ale on těchto peněz nemá, i musí si je vypůjčiti, tak jako si musel vypůjčiti oněch 5 000 Kč, jež daroval na stavbu chrámu svatého Josefa v Sarajevě.

Předně, od arcibiskupa dar 10 000 Kč je směšně malý, už proto neměl býti darován. Ale kdyby pan arcibiskup ročně daroval 10 000 Kč Josefu Florianovi, anebo Jakubu Demlovi, což jsou jediné, od Ducha Svatého jemu ustanovené duchovní manželky, žádné důlní neštěstí by se nestalo a na stavbu chrámu svatého Josefa v Sarajevě nemuselo by se žebrat, poněvadž by se věřilo svatému Josefu. Keomě toho, ale právě jen skrze Josefa Floriana a Jakuba Demla pan arcibiskup by měl ve svém tajném fondě tolik milionů švýcarských franků, že by sochař František Bílek nestačil kresliti plány na stavbu chrámů a tesati sochy a nebylo by potřeba v Praze, v Brně, v Hradci Králové, v Karlových Varech a jinde stavěti moderní kostely, za které už dnes každý poctivý křesťan do hloubi duše se stydí. Ten tajný milionový fond je živá víra a láska věřícího národa, a ty ohavné železobetonové, rovnostropé, hluché a slepé a prázdné kostely nejsou-liž jen božským filmovým promítnutím ducha, jaký sedí a vládne na dnešních stolcích apoštolských?drama je syžetový žánr zaměřený především na jevištní předvádění, děj je podáván aktuální přítomnou formou a prostřednictvím dialogu (výjimečně i monologu), námětem bývá vyhrocený konflikt, člení se na jednání, oddělená přestávkou (akty), na scény (výměna jednajících osob) a výstupy (změna počtu osob), hlavní žánry jsou tragédie a komedie

Antická literatura – řecké drama – z obřadních her (oslava boha Dionýsa), 1 herec a chór (sbor), pak 2-3 herci (vždy muži)
· tragédie – AISCHYLOS – náměty z oblasti morálky, cti, konflikt člověka a bohů, např. ORESTEIA (Orestés povinen pomstít
smrt svého otce Agamemnóna, tj. zabít svou matku)

SOFOKLÉS – ANTIGONA – plní mravní příkaz – pohřbí přes zákaz bratra Polyneika, odsouzena ke kruté smrti
KRÁL OIDIPUS – hlavní hrdina trestán za činy, jichž se dopustil nevědomky

EURIPIDÉS – kritický poměr k mýtu, zájem o skutečné lidi, téma lásky, psychologie ženy, MÉDEA, ELEKTRA
zavádí na scénu „ deus ex machina “ – nadpřirozený zásah božstva, náhlé nemotivované řešení

- znaky antické tragédie – čerpá z mytologie (téma), hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí, konflikt se
silnějšími (osud, bohové, společenské zákony) končí tragicky (hrdina fyzicky podléhá, ale
mravně vítězí), forma – verš, existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění), jednota času, děje a
místa, děj se nečlení na dějství, spojení mluveného slova, zpěvu, tance

· komedie – ARISTOFANÉS – JEZDCI, MÍR, ŽÁBY – řeší aktuální politické otázky, názory, kritika přetvářky, podlosti

· znaky antické komedie – veselohra, komický účinek, zesměšňuje jevy života, šťastný, smírný konec, útok na politické poměry,
soudobou morálku, nevázaný žert, dialog
· helénistické období - tzv. „ nová komedie “ – MENANDROS

Římská literatura
· komedie – PLAUTUS – vliv Menandra, čerpá ze života obyčejných lidí (otroci, vojáci, milenci)
KOMEDIE O HRNCI (o lakomci, vliv na Moliera), PSEUDOLUS (o prohnaném otroku)

Středověk – objevuje se náboženské drama – mysterie (hry pašijové – o Kristově utrpení) a miracula (zázračné hry)
- souběžně vzniklo i drama světské – sotie (hry satirického zaměření)

Renesance – Anglie – WILLIAM SHAKESPEARE – světový dramatik, básník, autor asi 36 her
· historické hry - z dějin antických, anglických, francouzských - JULIUS CAESAR, JINDŘICH VI.
· komedie ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY, SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ, zvláště energické, optimistické ženy
· tragédie – HAMLET KRALEVIC DÁNSKÝ – rozpornost hrdiny, touha uskutečnit ideály x pocit
povinnosti potrestat zlo – touha po činu, ale nerozhodnost, úvahy o smyslu života, lidské
existence, pochybnosti
OTHELLO – typ žárlivce a typ sobce (intrikána, kariéristy Jaga)
ROMEO A JULIE – o nešťastné lásce dvou mladých lidí (Monteci a Kapuletové), boj o právo
člověka na lásku, život, samostatné určení osudu
· znaky jeho dramat – neomezenost lásky, času, místa, obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností,postavy žen a lidové postavy, příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda, komické prvky nejsou ostře rozděleny od tragických, jazyk veršovaný se střídá s prózou, lidový jazyk, vliv antického dramatu trvá (existence chóru), motivy řeckého bájesloví, blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš

Španělsko – MIGUEL DE CERVANTES Y SAAVEDRA, LOPE DE VEGA – OVČÍ PRAMEN

Baroko – Španělsko – PEDRO CALDERÓN DE LA BARCA – autor filosofických her – ŽIVOT JE SEN, LÉKAŘ SVÉ CTI

Klasicismus – Francie – tragédie – PIERRE CORNEILLE
· CID – základní konflikt : povinnost a čest x cit a láska, Rodrigo (smysl pro čest, mravní čistotu, vznešenost a odvaha) x Xiména (přes lásku k Rodrigovi nucena pomstít smrt svého otce)
· alexandrin – rýmovaný jambický 12slabičný verš s přerývkou po 6. slabice se střídá a 13slabičným veršem Jean Racine
· FAIDRA – osudová vášeň, láska k nevlastnímu synovi, důraz na psychologii postav

komedie – MOLIERE
· klasik světové komedie, kritický pohled na skutečnost, satirický obraz nedostatků, výsměch lidským slabostem, smírné řešení konfliktu, hrdinové pojati satiricky i humorně (sympatie diváků), politická satirická hra
· TARTUFFE – na pokrytectví a církev, hlavní postavy : bohatý měšťák a důvěřivý slaboch Orgon, bezcharakterní a zištný pokrytec a podvodník Tartuffe („ svatoušek “), Klerantes – prozíravý bratr Orgonovy ženy
· jazyk – verš i próza, prostá mluva, kritika záporných lidských vlastností
· LAKOMEC – lichvář Harpagon, schopný pro peníze obětovat všechno
· DON JUAN – pokrytecký šlechtic, kritika rozmařilosti
· MISANTROP – nepřítel lidí, kritika vypočítavosti šlechty
· ZDRAVÝ NEMOCNÝ – útok na šarlatánství, sobectví, pokrytectví lékařů


Itálie – tzv. commedia dell´arte – národní veselohra, všední problémy zachyceny ironicky, výstižně zobrazeno měšťanské prostředí, herci
měli jen tzv. scénář, na scéně improvizovali, dialog doplňován pantomimou, stále stejné postavy (masky)

CARLO GOLDONI – POPRASK NA LAGUNĚ, MIRANDOLINA


Preromantismus – Německo – JOHANN WOLFGANG GOETHE – vrchol tvorby – dvojdílná filosofická báseň v dramatické podobě
FAUST
· tradiční námět : pověst o doktoru Faustovi, který prodal v touze po poznání s štěstí svou duši ďáblu
· nová umělecká podoba i smysl : Faust postaven mezi dobro a zlo, původně rebelant proti starým konvencím a zaostalosti se mění na představitele činorodého lidstva (chce dobývat pravdu a přetvářet svět) hledá cesty k cíli i přes utrpení, nachází smysl života v aktivitě pro dobro lidstva, Mefistofeles – skepse
· IFIGENIE NA TAURIDĚ, TORQUATO TASSO

FRIEDRICH SCHILLER – v popředí problematika svobody člověka, odpor k pokrytectví
· drama LOUPEŽNÍCI – Karel Moor – hraběcí syn, připraven intrikami bratra o otcovu důvěru, snoubenku i dědická práva – touží pomstít se, odčinit křivdy (jako vůdce loupežníků), ušlechtile motivované buřičství, jeho činy hraničí se zločinem, bojuje za svobodu, proti pokrytectví, útlaku, konservativismu, zištnosti, despotismu
· DON CARLOS

Anglie – LORD BYRON – filosofické drama MANFRED, KAIN
PERCY BYSSHE SHELLEY – titánský vzdor v ODPOUTANÝ PROMÉTHEUS

Francie – VICTOR HUGO – CROMWELL

Rusko – PUŠKIN – historické drama BORIS GODUNOV


Realismus – Francie - v divadle docházelo k rozvoji společenských her
· tendence k realismu
o se začala projevovat u francouzského dramatu od 60. let – ALEXANDER DUMA ML. – DÁMA S KAMÉLIEMI
o vrcholila ve skandinávském a ruském dramatu -
ANTON PAVLOVIČ ČECHOV – zakladatel lyrického a psychologického dramatu
· lyrické drama – potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, patos, jemné dialogy, emocionálnost; děj nemá tradiční kompozici,
dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav; hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačeny
perspektivy šťastného života
· drama RACEK, STRÝČEK VÁŇA, TŘI SESTRY, VIŠŇOVÝ SAD
· autor. účast s lidským osudem, pochopení pro smutek, různé vrstvy ruské intelig. – rozčarování životem, diskuse o lepším světe

NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL – komedie ŽENITBA, HRÁČI, REVIZOR

HENRIK IBSEN – Nor (Peer Gynt), obžaloba měšťácké morálky – OPORY SPOLEČNOSTI, NORA, NEPŘÍTEL
LIDU, symbolismus – STAVITEL SOLNESS, HEDDA GABLEROVÁ, KDYŽ MY MRTVÍ
PROCITNEME


ČESKÉ DIVADLO
· drama je jedním z literárních žánrů, které výrazně ovlivnily kulturní život v českém prostředí
· počátky českého dramatu sahají do konce 12.století a jsou náboženského původu
· v některých klášterech se dramatizovaly latinské texty evangelií, postupně se předvádění účastnily i osoby světské

Vznik česky psané literatury – počátky dramatu – MASTIČKÁŘ – zlomek velikonoční hry (latinský podklad), fraška
- námět : 3 Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat tělo Kristovo
- obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků
- postavy : mastičkář Pustrpalk (vzdělaný, zištný) a pomocník Rubín (lidový, výřečný – vychvaluje léky)
- charakteristika jazykem (knižní x hovorový, až vulgární)
- střídání veršů českých a latinských – makaronismy

· v dalších staletích se české drama většinou rozvíjelo jako žánr pololidový, který si lid dále adaptoval a udržoval
· asi v polovině 17.století se objevilo divadlo loutkové, nejstarší repertoár tvořily hry s mezinárodními náměty
· O FAUSTOVI, O DONU JUANOVI, nejznámějším českým loutkářem byl MATĚJ KOPECKÝ

· zajímavým dramatickým činem byly dramatické pokusy KOMENSKÉHO, které měly zaměření didaktické a měly prohloubit znalost latiny u žáků, napsal soubor her SCHOLA LUDUS
· v polovině 18.století vzniká nový dramatický druh – lidová hra se zpěvy, lidové drama vytváří nový druh – hru dobrodružnou
· KOMEDIE O TURECKÝ VOJNĚ





Národní obrození – počátky obrozeneckého divadla – působivost mluveného slova
· úkol – zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce, vytvořit české hry, vliv na národní uvědomování lidu
· první scény – v Kotcích, ve Stavovském divadle – česky se hrálo jen výjimečně, ve Vlasteneckém divadle – Bouda – na Koňském trhu (dnes Václavské náměstí)

DIVADLO – v počátcích NO určeno spíše lidovému divákovi (mluvené slovo silnější než psané)
· od r. 1738 – stálé německé divadlo v Kotcích – 1. česká hra – KNÍŽE HONZÍK z r. 1771
· od r. 1783 – německé Stavovské divadlo – později se zde hrálo česky
· 1. českým divadlem – Bouda na Václavském náměstí (pův. Koňský trh) v letech 1786 – 89 – generace v čele v V.Thámem
· přechodně se české hry uváděly také v divadle U hybernů
· VÁCLAV THÁM (1765 – 1816) – herec, autor her, překladatel, dramaturg, náměty čerpal z českých dějin
- VLASTA A ŠÁRKA, BŘETISLAV A JITKA
· PROKOP ŠEDIVÝ (1764 – 1810) – oblíbený autor frašek z pražského prostředí, MASNÉ KRÁMY, PRAŽŠTÍ SLÁDCI
· K. I. THÁM … = „ vlastenci z Boudy “


DIVADLO – 20. léta 19. století – rozkvět českého divadla, ve Stavovském divadle se hraje česky
· JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK – ujal se vedení ochotnického souboru, ze kterého se stal soubor profesionální, dramaturg
- své komedie situuje na český venkov nebo do menších měst, veselohra ČECH A NĚMEC, též
historické hry OBLEŽENÍ PRAHY OD ŠVÉDŮ, BŘETISLAV I.,…
· VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792 – 1859) – představuje vrchol dramatické tvorby 20. let 19. století, psal hry
rytířské, historické, pohádkové i hry ze současnosti
DIVOTVORNÝ KLOBOUK, ROHOVÍM ČTVERROHÝ, KAŽDÝ NĚCO PRO VLAST – komické, satirické hry ze současnosti
BLANÍK, JAN ZA CHRTA DÁN – historické hry, čerpá z kronik
TOČÍK, PŘÍCHOD KARLA IV. DO ČECH – též průkopníkem ve vývoji preromantické prózy


· JOSEF KAJETÁN TYL – dramatik – vlastenec, divadlo má vychovávat k vlastenectví, žák Klicperův, zakladatel moderní
české dramatiky, novinář, prozaik, režisér a šéf ochotnické skupiny
FIDLOVAČKA ANEB ŽÁDNÁ HNĚV A ŽÁDNÁ RVAČKA
– hra se zpěvy (písňové texty nepodléhaly cenzuře), fidlovačka = ševcovská slavnost, závěrečná
píseň slepého houslisty Mareše „ Kde domov můj “ – národní hymna, hudba František Škroup
30. léta – Tyl se věnuje novinářské činnosti – zakládá časopis Květy, Vlastimil, Selské noviny – redaktor a
kritik, národně buditelská činnost ( píše vlastenecké články )
1834 – 37 působí v Kajetánském divadle, 1846 dramaturg českých představení ve Stavovském divadle
1. – soudobé hry ze života – PANÍ MARJÁNKA MATKA PLUKU ANEB ŽENSKÉ SRDCE, PRAŽSKÝ
FLAMENDR, PALIČOVA DCERA, BANKROTÁŘ, CHUDÝ KEJKLÍŘ
2. – dramata s historickým pozadím – JAN HUS – politické, vlastenecké drama, Hus = současný člověk,
který bojuje za pravdu a češství
KUTNOHORŠTÍ HAVÍŘI – soc. drama, horníci proti mincmistrovi = Němec, Češi proti Němcům
KRVAVÉ KŘTINY ANEB DRAHOMÍRA A JEJÍ SYNOVÉ
3. – báchorky a pohádky – STRAKONICKÝ DUDÁK, TVRDOHLAVÁ ŽENA, JIŘÍKOVO VIDĚNÍ,
ČERT NA ZEMI, LESNÍ PANNA
STRAKONICKÝ DUDÁK – dramatická báchorka opěvující lásku k vlasti, milostnou, mateřskou
postavy – Švanda, Kalafuna + Kordula, Dorotka, hajný Trnka, Koděra, Vocilka –
průvodce, princezna Zulika, princ Alamir, královna víl Rosava – hovoří ve
verších
Tylova próza – historické povídky – DEKRET KUTNOHORSKÝ, ROZINA RUTHARDOVA
vlastenecké - ROZERVANEC
§ záměr – oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti, vlastenectví, varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích

· úsilí o další rozvoj českého divadla představuje v 2.polovině 19.stol. snaha vybudování stálého českého divadla
· roku 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo, prvním představením byla Hálkova historická tragédie KRÁL VUKAŠÍN
· významným činem bylo uvedení her Shakespeara
· významné hry od FR. JEŘÁBKA SLUŽEBNÍK SVÉHO PÁNA, veselohry ZKOUŠKA STÁTNÍKOVA, SVĚTA PÁN V ŽUPANU od EMANUELA BOZDĚCHA

· roku 1868 byl položen základní kámen Národnímu divadlu, generaci, která ho vyzdobila se říká Generace Národního divadla a byli to malíři (M. Aleš, F. Ženíšek, V. Brožík, V. Hynais), sochaři (J.V. Myslbek, B. Snirch) a další
· bylo dokončeno roku 1881, ale téhož roku vyhořelo, definitivně bylo otevřeno roku 1883 a stalo se střediskem českého divadelního života
· skladatelé – Bedřich Smetana – je považován za tvůrce české národní hudby a české opery - BRANIBOŘI V ČECHÁCH,
PRODANÁ NEVĚSTA – obe libreta vytvořil Karel Sabina, DALIBOR, LIBUŠE – opera
zahajující operní představení v ND, DVĚ VDOVY, HUBIČKA, TAJEMSTVÍ, ČERTOVA
STĚNA – tři poslední libreta vytvořila Eliška Krásnohorská
· Antonín Dvořák – JAKOBÍN, ČERT A KÁČA, RUSALKA
· Zdeněk Fibich – tvůrce moderního scénického melodramatu, HIPPODAMIE, vycházející z textu J. Vrchlického, opery
NEVĚSTA MESSINSKÁ, ŠÁRKA




Lumírovci – JAROSLAV VRCHLICKÝ
- dramata – z českých dějin – komedie – NOC NA KARLŠTEJNĚ – zápletky vyplývají ze zákazu přístupu žen na hrad,
RABÍNSKÁ MOUDROST (Rudolfínská Praha)
tragédie – trilogie BRATŘI, DRAHOMÍRA, KNÍŽATA
z cizí historie – tragédie – souhrnný název HIPPODAMIE, trilogie – melodram Z. Fibicha, čerpá z řecké mytologie
- NÁMLUVY PELOPOVY, SMÍR TANTALŮV, SMRT HIPPODAMIE
komedie – V SUDU DIOGENOVĚ, POMSTA CATULLOVA
renesance – SOUD LÁSKY

JULIUS ZEYER - drama – RADÚZ A MAHULENA – královna Runa nepřeje lásce mladých lidí, mstí se, končí to
šťastným setkáním obou milenců, na Slovensku, melodrama – J. Suk
Realismus – LADISLAV STROUPEŽNICKÝ – veselohra NAŠI FURIANTI – z jihočeské vesnice, zápletka, spor o to, kdo má být ve
vsi ponocným, autorův ironický a kritický postoj k vztahům mezi lidmi na vesnici, složité charaktery
postav, jejich furiantství ( starosta obce Dubský, nejbohatší sedlák, švec Habršperk a voják Bláha,
poznali svět – životní moudrost ), veselohry ZVÍKOVSKÝ RARÁŠEK, PANÍ MINCMISTROVÁ

GABRIELA PREISSOVÁ – otřesné tragédie ze slovácké vesnice – GAZDINA ROBA, JEJÍ PASTORKYNA
· lidské vztahy ovládány majetkem a vnějším pokrytectvím, psychologická kresba postav, hudební zpracování : Foerster – opera Eva, Janáček – Její pastorkyňa

ALOIS A VILÉM MRŠTÍKOVÉ – realistická tragédie MARYŠA ( 5 jednání ) – ze slovácké vesnice, obraz sociálních
rozdílů, úloha peněz na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě
· Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou ( věková nerovnost, ale majetek ) x citový vztah Maryšin k chudému Franckovi
· kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie : expozice ( základní situace, naznačena zápletka – spor Lízala a Vávry o věno ), kolize ( Maryšin odpor k sňatku ), krize ( Franckův návrat z vojny, přemlouvá Maryšu, Vávrova střelba, vrcholí spory o věno ), peripetie ( Maryšino rozhodnutí ), katastrofa ( Vávrova smrt )
· funkce slováckého nářečí : charakteristika postav a prostředí
Edgar Allan Poe

- nejoriginálnější a nadčasový americký spisovatel
- vynalezce detektivky a hororu
- syn herců pocházejících z Anglie
Poeova matka zemřela když mu byli dva, proto si ho adoptoval richmondský obchodník, který měl bezdětnou ženu.
Poe byl poslán do Anglie na střední školu. V patnácti šel na univerzitu do Virginie, ale jeho nevlastní otec ho přestal financovat, protože prohrál peníze v hazardních hrách. Zde také vydal svoji první sbírku poet.V důsledku nouze byl nucen nastoupit do armády, ale protože jeho nevlastní matka umřela, jeho nevlastní otec se nad ním slitoval, vykoupil ho z armády a dostal ho na prestižní vojenskou akademii.
Po krátké době ho vyhodili, protože se na celý týden v akademii neukázal.
Poté šel do Baltimoru, kde se mu dařilo psát úspěšnou kritiku do místních novin.
Zde se ve svých 25 oženil za svoji sestřenici, které bylo 13 let.
Následovalo vyhození z novin za pití alkoholu při práci.
Kdosi o něm řekl: „K tomu, aby pobavil společnost, stačila Poevi pouze jedna sklenička, ale byla to taky ta samá sklenička, která byla počátkem celonočního řádění“. Poe prošel v životě těžkou zkouškou, jelikož žena, kterou miloval trpěla težkou turkulozy již od jejich svadby. Z tohoto pohledu je jeho sklon k piti pochopitelnejší.
Přestěhoval se do New Yorku, kde pracoval jako editor v několika novinách (od 30 do 36) Během této doby napsal také svoji báseň Havrana, kterou si vysloužil celostátní popularitu. Jeho jméno bylo, ale pošpiněno skandálem o nevěře (asi se jednalo o pomluvy).
Jeho žena rok nato umírá na tuberkulozu.
Poe žil po dva roky hýřivým životem. Nechal se vydržovat od svých přítelkyň. Napsal také pár zajímavých knih, jako například Eureka, což je nadpřirozené vysvětlení vesmíru, které je jedněmi bráno jako „blábol“ a druhými jako geniální dílo.
Na konci léta roku 1949 na oslavě narozenin v Baltimoru u jedné ze svých přítelkyň cítil předzvěst smrti.
Poté co se s ní vyspal se velmi opil. Dostal infarkt a ještě na oslavě zemřel.


Poe [pou] Edgar Allan, * 19. 1. 1809 Boston, † 7. 10. 1849 Baltimore, americký spisovatel; jeden z nejoriginálnějších amerických básníků a povídkářů. První básnickou sbírku Tamerlane and Other Poems (Tamerlán a jiné básně) vydal ještě za pobytu v armádě. Významné jsou jeho pozdější básně Lenora, Heleně, Havran, Ulalume nebo Zvony pro svou působivou obraznost, hudebnost a symboličnost. Ačkoliv jeho poezie zachycuje především zjitřené city a nálady, v eseji Filozofie básnické skladby Poe doložil na genezi básně Havran, že vznikla na základě racionálního principu, přesně odvažujícího dávky smutku, melancholie a tragické ironičnosti. Poe je však také mistrem krátké prózy. Jeho první tištěná próza, novela Příběhy Arthura Gordona Pyma, je založena na postupné kumulaci hrůz během námořní výpravy. Na malé ploše jsou okamžiky hrůzy předváděny v povídkách, např. Jáma a kyvadlo, Předčasný pohřeb, Sud vína amontilladského, Černý kocour, které jsou považovány za předchůdce moderních hororů. Mistrovsky je v nich zachycen stav vypravěčovy mysli, jemuž odpovídá i jeho okolí (Zánik domu Usherů). Jiné povídky lze považovat za první ukázky science fiction (Von Kempelen a jeho objev, Příběh z rozeklaných hor); důležitou součástí díla jsou i povídky humoristické (Muž, který se rozpadl, Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, Vrah jsi ty!). Povídky Vraždy v ulici Morgue, Odcizený dopis, Zlatý brouk jsou pro deduktivní, přísně logický postup hrdinů při odkrývání tajemství považovány za první detektivky a francouzský vyšetřovatel Dupin za prvního “velkého detektiva”. Poe značně ovlivnil evropskou literaturu, zejména francouzské symbolisty.Egypťan Sinuhet
15 knih ze života lékaře
Mika Waltari

Kniha má asi 800 stran a je rozdělena do 15 kapitol, tzv. knih.
Obsah: Vesetský (Veset - hl. město starověkého Egypta) lékař Senmut a jeho žena Kipa najdou při každoročních záplavách Nilu v rákosové lodičce malé dítě. Ujmou se ho a přijmou za vlastní. Dají mu jméno Sinuhet. I přes svou chudobu ho pošlou rodiče do školy, kde se naučí číst a psát. Později, na přímluvu otcova přítele Ptahhora, je přijat do Domu života v chrámu Amona. Dům života je něco jako lékařská akademie. Během jeho studia umírá stávající faraón Amenhotep III. a proto jako poslední naděje je k němu povolán královský otvírač lebek Ptahhor. Ten si vybírá Sinuheta za svého pomocníka. Faraón sice zemře, ale Sinuhet získává na vážnosti. Poprvé se setkává s novým panovníkem, Amenhotepovým synem Amenhotepem IV. Též se potkává se svým budoucím přítelem Haremhebem, který se chce stát faraónovým vojákem.
Po vyučení pracuje Sinuhet jako lékař, jakž takž mu to i něco vynáší, dokonce si může dovolit koupit otroka Kaptaha. Je ale okouzlen ženou Nefernefernefer (tzn.nejkrásnější) a za "obveselení se s ní" na ni přepíše veškerý svůj majetek, ale i dům a hrobku svých rodičů (nakonec si stejně moc neužije…). Jeho rodiče, když se dovědí, že přijdou o dům, poslední noc spáchají sebevraždu - udusí se kouřem. Sinuhet, nešťasten a zostuzen, se rozhodne uprchnout z Vesetu a z Egypta vůbec. Společně s Kaptahem nasedá na první loď a zdrhá pryč. Tady je takový první větší zlom v ději knihy. Sinuhet cestuje léta po předním východě, vždy se zastaví na pár týdnů či měsíců v některém městě a opět cestuje dál. Získává spoustu nových lékařských poznatků a zkušeností a jeho sláva a věhlas rostou. Po letech se setkává opět s Haremhebem, který je, coby velitel faraónovy armády, na válečném tažení. Sinuhet s Haremhebem uzavírají dohodu, že Sinuhet bude při svých toulkách dělat Haremhebovi vojenského zvěda a zaznamenávat pro něj politickou situaci okolních zemí, vybavení jejich armád apod.
V Babylónii se Sinuhet seznamuje s krétskou dívkou jménem Minea. Pomůže jí uprchnout z harému krále Babylónie, kam byla přivlečena jako otrokyně a rozhodne se ji doprovodit zpět na Krétu, kam se ona chce za každou cenu vrátit. Oba se do sebe zamilují, ale nemohou spolu mít nic…ehm…vážnějšího, protože Minea musí zůstat pannou. Na krétě je totiž uctíván bůh, který má prý podobu býka a žije uvnitř jedné hory v tzv. temném domě a nikdo, kdo jednou vstoupil do jeho zdí, se nevrátil zpět. Prý proto, že se mu ve společnosti boha tak zalíbilo, že už nechtěl zpět. Vždy jednou za měsíc musí vstoupit do temného domu neposkvrněný mladík či dívka, kteří jsou k tomu připravováni po celý život. Minea je právě jednou z těchto vyvolených a i ona má být zasvěcena krétskému bohu. Sinuhet je z toho nešťastný, protože ví, že o Mineu přijde. Ta mu sice slíbí, že se k němu do tří dnů z temného domu vrátí, ale Sinuhet tuší, že ji líbá naposled. Mineu tedy doprovodí nejvyšší krétský kněz Minotaurus do útrob temného domu. Po třech dnech čekání zoufalý Sinuhet s Kaptahem vnikají tajně do temného domu. Temný dům je velký labyrint chodeb. Všude jsou ohlodané lidské kosti. Místo boha nacházejí obrovského mrtvého hada a opodál i probodnutou Mineu. Sinuhet pochopí, že tento had představoval boha kréty a právě jemu byly obětovány nejhezčí dívky a chlapci Kréty, aby si Kréta i nadále udržela nadvládu nad mořem. Ale had zřejmě chcípnul a aby se Kréťané nedověděli pravdu o svém bohu (neboť by nastala veliká panika a chaos), dál byly přiváděny dívky a chlapci do temného domu, kde je místo hada zabíjel kněz Minotaurus, aby nemohli vyprávět o tom, co uvnitř spatřili. Právě jeho rukou zemřela Minea. Mineina smrt je nejsmutnějším místem knihy a je i zároveň dalším zlomem v příběhu. Sinuhet, nešťastný z Mineiiny ztráty, se vrací zpět do Egypta do "rodného" Vesetu. Egypt se ale za jeho nepřítomnosti hodně změnil. Stávající faraón Amenhotep IV. si změnil jméno na Achnaton (Z Atona zrozený) a začal namísto vždy uctívaného boha Amona uctívat boha Atona. Už jenom vyslovení jména Amon vyvolávalo respekt, strach i úctu k tradicím, kdežto Aton byl bůh srdce, znamenal svobodu, spravedlnost a mír, rovnoprávnost bohatců, chudých i otroků v jejich právech apod. Jenže egyptskému lidu uvyklému na útlak a tvrdý život se to celé nějak nezdálo. A když se Achnaton rozhodl svrhnout Amona, uzavřít jeho chrám a zakázat jeho uctívání, vypukla ve Vesetu revoluce. Musel zasáhnout Haremheb a krvavě ji potlačit. Když to vše viděl pacifisticky založený Achnaton, rozhodl se založit nové město zaslíbené jen Atonovi. Se skupinkou nejvěrnějších a Sinuhetem včetně, se vydává po Nilu, kde zakládá město Achetaton. Achetaton vypadá sice pohádkově, ale je zvláštně až mrtvolně tiché, smích i veselí je tam jakoby nucené. Navíc jeho výstavba stojí téměř celé egyptské jmění. Sinuhet zde stráví 10 let. Po 10 letech se vrací Sinuhet podívat do Vesetu. Zjišťuje, jak špatně na tom Egypt je. V Achetatonu je všechno krásné, ale za jeho územím se rozprostírá bída a chudoba. Díky faraónovy bláznění s Atonem jde obchod, zemědělství a vůbec všechno od deseti k pěti. Sinuhet potkává svou přítelkyni Merit, kterou poznal před deseti lety ve Vesetu. Obveselují se spolu a Sinuhet zplodí dítě. Merit porodí během Sinuhetovy nepřítomnosti (zase se někde na faraonuv příkaz toulá) syna, ale Sinuhetovi neřekne, že je to jejich dítě. Ten nemá o ničem ani páru. Merit mu řekne, že to je syn její přítelkyně, která zemřela. Nenávist vůči faraonovi zatím dosahuje vrcholu. Veset se rozdělil na dva tábory - vyznavače Atona a příznivce Amona. Opět vybukají boje, loupeže, lynčování apod. Během těchto bojů je před Sinuhetovýma očima probodena Merit a jeho synovi Thovtovi rozpolcena lebka. Též Sinuhetův nejlepší přítel Thutmose přichází pro faraona o život. Sinuhet se až teď dovídá, že Thovt byl jeho syn a že vlastně přišel o rodinu, aniž by ji vůbec měl. Achnaton, když se to vše dovídá, co svým Atonem způsobil, dobrovolně přijímá od Sinuheta víno s jedem. Sinuhet nyní, pohrdaje vlastním životem, se vydává s Haremhebem do války proti chetitům, dělajícím si zálusk na Egypt. Po třech letech je válka vyhrána a Haremheb se Sinuhetem se vracejí do zbídačelého Egypta. Sinuhet dostává za úkol zavraždit chetitského prince, který si chce vzít egyptskou princeznu a tak připojit Egypt k Chetitské říši mírovou cestou. Sinuhetovi se to nelíbí, ale úkol nakonec splní, otráví prince a tak se stává úkladným vrahem. Haremheb si během dalších let získá přízeň lidu, už tak dost vysokou záchranou Egypta před Chetity a prohlašuje se za faraona. Nechava vymazat z historie veškeré zmínky o Achnatonovi i jeho bohu Atonovi a začne s obnovou Egypta. Sinuhet je znechucen životem ve strachu a lži a káže po Vesetu pravdu a spravedlnost. To vše příliš připomíná zapomenutého Atona a tak je nakonec Haremhebem vyhnán z Egypta kamsi na samotku…, kde má v přepychu a bohatství dožít, nicméně už nikdy nebude moci spatřit vody Nilu a rodný Egypt.

Hl. postavy -

Sinuhet - Sinuhet zjišťuje ve stáří, že je pravděpodobně synem faraona Amenhotepa III. a Mitaanské princezny.
Kaptah - Sinuhetův jednooký otrok a věrný přítel, strašně ukecaný a rád si vymejšlí a miluje víno a zlato.
Haremheb - Ctižádostivý muž, který to dotáhl z venkovana na velitele faraonovy armády a později i na faraona.
Nefernefernefer - Nádherná žena, která svedla Sinuheta a oškubala ho o vše, co měl i neměl
Thutmose - Sinuhetův nejlepší přítel z dětství, stal se královským malířem a umělcem. Zemřel při bojích ve Vesetu
Minea - Sinuhetova jediná a největší láska. Oklamána a zavražděna v krétském chrámu knězem Minotaurem
Achnaton - Faraon, trpící duševní chorobou, vidinami a halucinacemi, ze kterých vznikl bůh Aton.
Merit - Sinuhetova přítelkyně se kterou měl syna Thovta, aniž o tom věděl. Oba před jeho zraky zavražděni.Erich Maria Remarque
(Osnabrück 22. 6. 1898 - Locarno 25. 9. 1970)


Německý spisovatel a dramatik, vlastním jménem Erich Paul Remark se narodil v Osnabrűcku, v rodině knihvazače. V osmnácti letech (ihned po ukončení školy v roce 1916) narukoval jako dobrovolník do armády, kde byl v roce 1918 (několikrát) zraněn. Nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Přestože se narodil v 'kolébce fašismu', popisuje ho jako "rakovinu tohoto století".
Po demobilizaci vystřídal řadu různých povolání, například působil jako redaktor v berlínském plátku "Sport im Bild", pracoval jako učitel, agent firmy s náhrobními kameny, účetní, obchodní příručí, automobilový závodník, reklamní agent a v neposlední řadě se stal světoznámým spisovatelem.
V roce 1925 se oženil s Jeanne Zambonovou (Jutta Zambona). Jejich manželství však trvalo pouze do roku 1932, kdy emigroval do Švýcarska.
Po nástupu nacismu v r. 1933 byly jeho knihy vyhlášeny za "zvrhlé umění" a veřejně páleny, on sám byl vroce 1938 zbaven německého občanství.
V roce 1939 emigroval do USA. (V následujících letech žil střídavě v Americe a ve Švýcarsku)
Po 2.světové válce se vrátil do Švýcarska a usadil se v Porto Roncu na jezeře Maggiore.
V roce 1958 se znovu oženil s americkou filmovou hvězdou Paulette Goddard, bývalou manželkou Charlieho Chaplina.
Po vydání svého románu Na západní frontě klid se rázem stal jedním z nejčtenějších autorů 20. století. (Jen tak pro zajímavost se během 3 let prodalo 3.5 milionů výtisků.) Kniha se již rok po jejím vydání dočkala filmového zpracování režisérem Lewisem Milestonem.
I jeho další romány o Německu, emigraci a 2. světové válce tuto oblibu ještě vystupňovaly, ale už nedokázaly překonat stín jeho prvního a přece veleúspěšného díla. Přes nesmírnou popularitu Remarquova díla, nelze pominout i jeho zřejmé nedostatky. Někdy až příliš vycházel vstříc vkusu průměrného čtenáře: využíval postupu triviální literatury, často opakoval motivy, uměle konstruoval dějové konflikty a nevyhnul se ani laciné sentimentalitě.

Dílo:
· NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID (1929) (Motto: Kniha je pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům.)
· CESTA ZPÁTKY (1931) (kde Remarque líčí politický a mravní rozklad v poraženém Německu)
· TŘI KAMARÁDI (1938)
· Miluj bližního svého (1941)
· JISKRA ŽIVOTA (1951) (o hrůzách koncentračních táborů)
· VÍTĚZNÝ OBLOUK (1946)
· ČAS ŽÍT, ČAS UMÍRAT (1954)
· Černý obelisk (1956)
· Bůh měří všem stejně
· NEBE NEZNÁ VYVOLENÝCH (1961)
· Noc v Lisabonu (1962)
· Stíny ráje (1971)
· drama Poslední dějství


Na západní frontě klid
Krátký popis z knihy:
Vypravěčem (v 1. Osobě singuláru i plurálu) a zároveň hlavním hrdinou románu je bývalý gymnasista, dnes frontový voják Pavel Bäumer. Představuje se nám v okamžiku, kdy jeho jednotka odpočívá v zázemí po návratu z boje. V mozaice epizod je pak popisován jeho minulý i současný život. Po vypuknutí války se Bäumer se svými spolužáky z gymnázia přihlásil dobrovolně do armády. Po výcviku plném šikanování s nimi prodělává zákopové boje na západní frontě. Z dialogů a vzpomínek vojáků, z úvah nad absurditou vzájemného zabíjení i z poznání hodnoty kamarádství vzniká v románu obraz životního pocitu, s nímž se Remarquova generace musela vyrovnávat. V závěru knihy, který je psán v er-formě, je konstatováno, že Bäumer padl v říjnu 1918 a v den jeho smrti byl podle hlášení "na západní frontě klid".

Jiný krátký popis knihy:
Vypravečem a zároveň hlavním hrdinou románu Na západní frontě klid je jeden ze skupiny gymnazistů, kteří narukovali na válečnou frontu. Vypravování v 1. os. (singuláru, ale i plurálu) jakoby bezprostředně reprodukovalo prožívané děje, zážitky válečného strádání, smrti kamarádů. Z dialogů vojáků, z jejich vzpomínek na civilní život, z úvah nad absurditou vzájemného zabíjení mladých lidí i z poznání hodnoty kamarádství, které je snad to jediné, "to nejlepší, co válka přinesla", vzniká v románu obraz životního pocitu, s nímž bylo i následujícím generacím určeno se vyrovnávat. Román s určitými znaky reportážní nebo věcné dokumentaristické prózy, zároveň však i živé a barvitě stylizované dějové vypravování, vrcholí výmluvně tragickým závěrečným momentem, kdy hlavní hrdina umírá, aby pak nastal (podle vojenského hlášení) "na západní frontě klid".

Můj Popis Knihy:
Na západní frontě klid - válečný román, který popisuje situaci za 1. sv. války, konkrétně na západní frontě z pohledu prostých německých vojáků. Hlavním hrdinou je Pavel Bäumer, který studuje na gymnáziu se svými kamarády, jejich třídní profesor je Kantorek, který jim tak dlouho vtloukal do hlavy pojmy jako vlastenectví, až všichni odešli na vojenské velitelství, kde se přihlásili na frontu. Brzy poznali, že to všechno není tak, jak jim bylo řečeno. Všichni toužebně očekávají konec války, ale postupně jich ubývá, až všichni padnou a to i včetně Pavla B., který umírá jako poslední až ke konci války.


Tři kamarádi
Krátký Popis Děje:
Tři kamarádi - Robby, Otto, Gottfried jsou přátelé z 1. sv. války, jako demobilizovaní vojáci, kteří se dokáží postarat o dívku jednoho z nich, když ztratí zaměstnání a těžce onemocní.
Ukázka z knihy:
Venku jsem si číslo hned poznamenal. Dívali jsme se, jak Binding odjel, a potom jsme vypili poslední sklenku.
Pak jsme našlápli Karla. Uháněl lehkou březnovou mlhou, rychle jsme dýchali, město se blížilo, ohnivé a mihotající se v parách, z nichž se pak jako osvětlená pestrá loď vynořil Fredyho bar. Zakotvili jsme s Karlem.
Koňak tekl jako zlato, džin svítil jako akvamarín a rum byl sám život. Jako přikovaní jsme seděli na barových židličkách, hudba šuměla, život byl jasný a silný; rozpaloval nás, bezútěšnost nevlídných nájemních pokojů, jež nás očekávaly, a zoufalství bytí byly zapomenuty, barový pult se proměnil ve velitelský můstek života a my jsme bouřlivě vyplouvali do budoucnosti.


Cesta zpátky
Z Knihy:
Mnoho vody uplynulo od konce první světové války. Malokdo je jejim pamětníkem, malokdy o ni vycházejí knihy. Dnes by válka probíhala úplně jinak. Byla by pravděpodobně daleko zhoubnější, s dalekosáhlými důsledky pro celou planetu. Byla by ale také rychlejší a na pohled relativně méně drastická. V lidech, kteří by ji přežili, by však zanechala stejně pocity hrůzy, ztrát a zoufalství, jaké pocižovali mladíci navrátivší se do rodného Německa v roce 1918. Osud teto generace zachytil Erich Maria Remarque ve své knize Cesta zpátky. Přestože je děj knihy zasazen již do mírového prostředí, vrací se válka neúprosně v nejrůznějších podobách - mrtví kamarádi, usoužené matky, neodbytné vzpomínky. I ti, kteří vyvázli bez tělesného zranění, mají po čtyřech letech strávených na bojišti svou mladou duši natolik zmrzačenou, že se jen s velkými nesnázemi navracejí do života civilního občana. Chlapci maji příliš daleko ke každému, kdo válku na frontě neprožil. Nechápou je rodiče, kteří v nich vidí stále ještě děti, nerozumí jim učitelé pronášející bombastická slova o hrdinství a statečnosti, vrátka do jejich bezstarostného, násilně přerušeného mladí jsou navždy zavřena. Snad právě kontrastem míru a válečných vzpomínek se příběh stává jedním z nejpůsobivějších děl protiválečné literatury a může nás oslovit i dnes.

Můj popis:
Cesta zpátky - nepřímo navazuje na Na Západní frontě klid, román začíná na konci 1. sv. války, kdy se všichni chystají na návrat do civilu, i když tomu nemůžou věřit. Příběh vypráví Arnošt Birkholz. V Německu je neklidná doba, rozbouřená dělnická hnutí, šmelina o jídlo. Po návratu do civilu se začínají projevovat rozdíly mezi kamarády, které na frontě nevadily. Zjišťují, že jim vojna vzala vše a že už to nikdy nebude jako dřív. Vše vrcholí, když jeden jeho kamarád stojí před soudem za vraždu, je smířen s osudem, ale jeho společníci se ho zastanou a obviňují soud (jako vládu), že za to nesou zodpovědnost oni.


Černý obelisk
Děj tohoto románu se odehrává v roce 1923, kdy se republika zmítá ve vlnách inflace, hospodářské, ale i společenské krize. Hlavní hrdina románu Ludvík Bodner, který prožil válku, bývalý učitel, který se protlouká životem coby zaměstnanec firmy prodávající náhrobky.
Obraz lidí v malém německém městečku platí pro tehdejší celé Německo.


Čas žít, čas umírat
Román má mnoho společného s Na západní frontě klid, ale dějiny se posunuly do 2. sv. války (Nacisté a Hitler). Hlavní hrdina je Ernest Graeber.

Jiskra života
Odehrává se v koncentračním táboře. Hlavním hrdinou je č. 509, který se snaží tohle peklo přežít.Ernest Hemingway
(hemingvej), Ernest (Miller), 21.7. 1899 Oak Park (Illinois) – 2.7. 1961 Ketchum (Idaho), romanopisec, povídkář, žurnalista.

Vyrůstal jako jedno z šesti dětí chicagského lékaře, milovníka přírody, lovce a vášnivého rybáře;matka, citlivá a zbožná žena, byla výborná hudebnice.Letní období trávila rodina u Wallonského jezerav Michiganu, kde se formovali i H-ovy celoživotní lovecké záliby a důvěrný vztah k přírodě.H.byl dlouho jediným synem početné rodiny a otec bral chlapce s sebou nejen na lovy, ale i na cesty za pacienty mezi místní indiány.MladéhoH-e nelákala studia, ale praktický život.Po ukončení střední školy, kde se intenzivně věnoval sportu a zároveń se pokoušel o verše, povídkové črty (po vzoru Ringa Lardnera st.---) a sloupky do novin, odjel do Kansas City. Tam se roku 1917 stal reportérem Kanadského listu Star, avšak již na jaře 1918 odjel jako dobrovolník ambulantních sborů červeného kříže na frontu do Itálie.Na piavském Bojišti byl těžce raněn. Po válce po návratu do USA, se H. věnoval novinářské práci a 1921 se oženil s Hadley Richardsonovou (s ní měl 1923 nejstaršího syna Johna, zvaného "Bumby". S Hadley odjel jako zahraniční dopisovatel do Evropy, do Paříže odkud zajížděl do Švýcarska, Itálie i poprvé do Španělska. Tehdy se také začal usilovně věnovat Literatůře. Trpké a bolestné zkušenosti z ital. fronty posílily u mladého a sebevědomého H-e humanistický odpor k válce i sklony k filozofii hloubání nad motivy statečnosti a nezdolnosti člověka.V Paříži strávil H. valnou část poválečných žurnalistických let. Jaku jiní intelektuálové hledá tam rověž nové životní jistoty nové cesty v umění a literatuře. Nesporně na jeho začátcích zapůsobi bořitel iluzí o idyle amer maloměštan Sh. Anderson (--- ; později možná až příliš tvrdě, se odpoutává od svého učitele v parodické knize The Torrents of Spring, 192, Jarní přívaly).I potřeby účinného žurnalistického projevu působily na H-e, který si vytváří vlastní, výrazně osobní, tzv. „objektivní“ styl.Již od prvních povídek je patrný H-ův dar zmocnit se i na malé ploše určité vyhraněné situace, napsat „živý“dialog, který jakoby přirozeně tryskal z hovorového jazyk.První H-ovou vydanou knihou jsou Three Stories and Ten Peoms (1923, tři povídky a deset básní).O následující rané prózy H. přišel, když byl jeho ženě Hadley odcizen na nádraží kufr s rukopisy, a H. musel ztracené povídky psát znovu.V H.povítkách jsou vložena tzv. intermezza; konfrotuje dětské prožitky, mladistvé objevování života s tragickýmí pocity válečné generace.První H-oův román byl The Sun Also Rises (1926, I slunce vychází; v Anglii byl vydáván s názvem Fiesta, č.1966).Jeho hrdina Jake Barnes, kterému válečné zmrzačení brání v naplnění jeho lásky k lady Brett, marně hledá, jak žít.Pro depresivní životní podmínky vyjádřené v tomto románo se snad nejlépe hodila slova G. Steinové, která pro H-ovy vrstevníky užila poprvé slovo o „ztracené genraci“.Její více méně náhodná slova se později stala charakteristickýmoznačením pro zůžený obzor mladých intelektuálů, kteří se po osobní válečné skušenosti těško propracovávaly k širšímu společenskéhoo pohledu.H.ze skušenosti z 1. svěové války vytěžil svůj první slavný román A Farewell (1929 Sbohem armádo, č.1958, 1974), příbě romantické a tragicky končící lásky poručíka amerického ambulantního sboru Henryho Fredericka a anglické ošetřovatelky Catherine.H. píše také další povídky a vydává dva soubory:Men Without Women (1927, muži bez žen) a Winer Take Nothing (1933, Vítěz nebere nic).H. v této době hodně cestoval, lovil ve Wyomingu, dvakrát zajel do Španělska,kde se stal ctitelem býčích zápasů.Už ve 20.letech začal pracovat na knize svých pozorování a úvah o býčích zápasech Death in the Afternoon (1932, Smrt odpoledne).V pol.30. let podnikl nákladné safary v Africe.Literárním výsledkem bylo několik povýdek a nekonvenční knížka loveckých zážitků Green Hills of Africa (1935, Zeléne pahorky africké, č. 1963, 1974).Vyprávění v němž se H. projevuje jako nadšený a náročný lovec a nesentimentální obdivovatel přírody.Jak důsledky krize, tak nástup fašizmu v Evropě burcují společ. vědomí amer. spisovatelů. V r. To Have and Have Not (1937, Mít a nemít, č.1946, 1979).Roku 1937 odjíždí H. do Španělska, kde až do roku 1938 působí jako zahraniční korespondent North American Newspapaer Alliance na republikánské straně.Spolupracuje tam rovněž na dokumentárním filmu o válce a zemědělské reformě ve Španělsku. Ještě na šp. půdě vzniká jeho jediná hra The Fifth Column (1938, Pátá kolona, č. 1964, 1968).Na jaře 1938 píše povídku Old Man at the Bridge (Stařec u mostu), která je předzvěstí nového r.Začíná na ně m pracovat na Kubě 1939.Postupně vzniká r.dotvrzující H-ovo humanistické, antifašistické životní krédo.Jeho hrdina je opět výrazný jedinec.H je totiž z rodu těch spisovatelů, u nichž je subjektivní zážitek, osobní zkušenost hrají primární úlohu.Většina jeho hrdinů nese stopy autora samého, jsou to hrdinové intelektuální, vyhraněné idividuality, postavy obdařené nefalšovanou věrohodností, jaká tryská jen z bezprozředních skušeností.Nový nejdelší H-oův román For Whom the Bell Tolls (1940, Kmu zvoní hrana, č. 1946, 1977).Ještě ve Španělsku se H. sbližuje se svou další , třetí ženou, reportérkou i spisovatelkou Marthou Gellhornovou. H. navštívil rovněž jako válečný dopisovatel Čínu a 1944 odjel jako reportér časopiso Collier s do Londýna.Odtud podnikal výpravy na fronty v Normandii a účastnil se osvobození Paříže a bitvy v Ardennách.V této době poznal rovněž svou čtvtou ženu Mry Welshovou.Prvním poválečným dílem, po desetileté odmlce, je román Across the River and Into the Trees (1950, Přes řeku a do lesů, č.1978).Světový ohlas po válce vzbudila až rozsahem nevelká, vybroušená n. The Old Man and the Sea (1952, Stařec a moře, č. 1956, 1972), oslava věčného zápasu člověka s přírodou, kterou si stále musí podmaňovat, i hold lidské statečnosti a družnosti.Vydání n. přispělo k tomu , že roku 1954 byla H-ovy uělena Nobelova cena. V poválečných letech se H.věnoval řadě svých celoživotních zálib, sportovních, loveckých, rybářských, znovu odjel do Afriky, kde 1953 při letecké havárii téměř zahynul, navštěvoval Španělsko, kam ho stále přitahovalo umění toreádorů.Nebyl však již dost zdráv, stále více zápolil se zdravotnímy potížemi i rostoucímy stavy deprese, a třebaže často hovořil o svých literárních plánech a psal, žádné větší dílo až do své tragické smrti (zastřeil se) nevydal.Sám připravil před smrtí do tisku jen knihu vzpomínek na optimistická pařížská léta svého mládí, ke kterým se rád vracel, A Moveable Feast (1964, Pohyblivý svátek, č.1966, 1978; druhé číslo vydání v jednom sv. s r.Přes řeku do stínu stromů).V pozůstalosti H-ově zůstala řada rukopisů, z nichš byl vybrán a připraven k tisku román s mnoha autorovy motivy Island in the Stream(1970, Ostrovy uprostřed proudu, č.1972).Své tři povídky H. shrnul a a doplnil o nové povídky (jako např. The Snows of Kilimanjaro, Sněhy na Kilimanžáro).„Hemingwayovský hrdina“, „Hemingwayovský podtext“, tzv.„teorie ledovce“(smysl příběhu, jeho celá šíře je skryta pod hladinou, nad niž ční jen zlomek ledovce: prosté holé věty, prostá holá fakta), „objektivní styl“.H. patří i k nejpřekládanějším autorům (k nejstarším č. překladům patří p.Five Grands, Pět stováků, č.1933).Nejpodrobnější biografií o E-o H-ovi je kniha Carlose Bakara, Ernest Hamingway: A Life Story (1968, E. H., Životní příběh).

EVROPSKÁ RENESANCE

1.ITÁLIE

Dante Alighieri
- narodil se ve Florencii
- měl šlechtický původ
- byl v rozepři s papežem
- podporoval svobodu měst => vypovězen z Florencie (mimo žil do své smrti)
dílo – Božská komedie
- toto dílo, které napsal v posledních letech svého života je jeho nejvýznamnější
- má 3 části : peklo, očistec a ráj
- hlavním hrdinou je sám autor
- bloudí v lese, kde ho pronásledují 3 šelmy (lev, vlčice, pardál) = 3 velké hříchy (pýcha, zištnost, rozmařilost)
- pomáhá mu básník Vergilius – provádí autora peklem a očistcem, ale do ráje už vstoupit nesmí
- v ráji ho doprovází Beatrice
- alegorická skladba o 100 zpěvech psaná v tercinách
- autor má staronové myšlení

Francesco Petrarca
- mladší než Dante Alighieri, což se odrazilo i v jeho díle
- inspirací mu byla jeho milá Laura
- na rozdíl od Danteho, Petrarca svou milou Lauru chápe, jako ženu se všemi chybami
- věnoval jí sonety - básnická forma, která má schéma 4+4+3+3
- má 4 sloky, první 2 po 4 verších, další 2 po 3 verších
-v poslední sloce myšlenka vrcholí
- sonety vyšly pod názvem „Zpěvník“ a u nás pod názvem „100 sonetů Lauře“
- byl vzdělaný (studoval práva a teologii)
- rád cestoval (navštívil Prahu a promluvil s Karlem IV., který byl proti Renesanci)

Giovanni Boccaccio
- zakladatel moderní italské prózy a novely
- novela - kratší prozaický útvar než povídka
- má sevřenější kompozici
- končí pointou s překvapivým závěrem
dílo – Dekameron
- obsahuje 100 novel, které si vypráví mladí lidé (7 šlechtičen a 3 šlechtici), kteří prchají před morem z Florencie
- každý den si vypráví 10 příběhů na různá témata
- jsou to příběhy, v nichž se odráží běžný život
- touha po ůspěchu, po lásce, zachycuje nevěry . . .

2.FRANCIE 15.-16.st.

Francois Villon
- byl to nalezenec, pěstouni mu umožnili vysokoškolské vzdělání
- jeho život byl velmi bohémský
- opovrhoval postavením ve společnosti
- žil tuláckým životem a byl 2x ve vězení
- byl vypovězen z Paříže
- podlehl alkoholu a umřel jako ubožák
- zařazuje se mezi první moderní básníky, tzv. prokleté básníky
- je tvůrcem Villonské balady
- inspiroval Voskovce a Wericha k napsání Balady z hadrů
- Velký a Malý testament = závěť
dílo – Velký testament
- píše ho jako 30-ti letý
- zamýšlí se nad svým životem a hříchy, které omlouvá svou chudobou
dílo - Malý testament
- má ironický a satirický obsah
- souvisí s pohledem na život a společnost

Francois Rabelais
- mnich, lékař, satirik, kritik
dílo - proslavil se 5-tidílným satirickým románem Gargantua a Pantagruel
- vysmívá se v něm scholastickým středověkým přežitkům
- důkaz na výchově malého Gargantua, který se ve škole musel bezduše biflovat
- v románu jsou filosofické úvahy


Michel de Montaigne
- psal eseje = útvar na rozhraní uměleckého a filosofického stylu
- představitel moderního myšlení



3.ŠPENĚLSKO 16.-17.st. = zlatý věk písemnictví

Lope de Vega
- autor asi 1800 dramat s velkým počtem postav
dílo – Fuente ovejuna (ovčí pramen)
- dodnes se hraje
- vesnice se zbouřila proti konturovi Gomerovi
- neprozradila jména organizátorů vzpoury
- při výslecho všichni odpovídali jménem vesnice

Miguel de Cervandes y Saavedra
dílo – Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (2 díly)
- Don Quijote - snílek
- chtěl obnovit slávu rytířů
- vydává se do boje proti zlu a je ochoten zemřít
- Dulcinea - jeho milá
- měla být symbolem dokonalosti
- Sancho Panza - sluha
- je protipólem Dona Quijota
- měl životní zkušenost
- Rocinante - „kůň“ Dona Quijota

4.ANGLIE

Geofrey Chauser
- byl ovlivněn Dekameronem
dílo – Canterburské povídky
- napsal je pod vlivem Dekameronu
- do města jedou měšťané na pouť a cestou si vykládají různé příhody

William Shakespeare
- autor sonetů a dramat
- patří mezi největší světové dramatiky
- narodil se ve Stratfordu
- odešel do Londýna k divadlu
- pracoval jako herec, dramatik, nakonec se stal spolumajitelem divadla
- uvádí se 36-(37?) jeho her
- do roku 1600 vytváří rysy energických žen : Zkrocení zlé ženy, Sen noci Svatojánské, Mnoho povyku pro nic
- dále píše hry s historickými tématy
- čerpá z antiky – Julius Caesar, Antonius a Kleopatra
- z anglické historie – Jindřich VI., Richard III.
- nakonec píše tragédie Romeo a Julie
- proti sobě stojí dva znepřátelené rody (Kapuleti x Montekové)
- zbytečná smrt jejich dětí nastolila mír (R.M., J.K.)
- znaky - nemusí se dodržovat jednota času, místa a děje
- hrdinové jsou kladní i záporní ze života, a za svůj život si ručí sami
- není psáno ve verších,neexistuje osudovost
Hamlet
- nejdelší tragédie
- Místo děje na hradě Elsinor v Dánsku
- Hamlet, kralevic dánský, ukazuje svým životním postojem na zkaženost světa
- Odhaluje zlo, a v nerovném boji se proti němu postaví
- Klaudius se stává králem po smrti Hamletova otce
- Polonius otec Ofélie (Hamletova milá) a Laerta
- Hra obsahuje filosofické úvahy a běžný život
- Autor použil hovorový jazyk, ale i básnické vzjadřování
- Autor má nadčasovou platnost
Othelo
- další tragédie
- je to typ žárlivce, který uvěří pomluvám o své ženě Desdemóně a uškrtí ji
dílo - Mackbath
- Král Lear

a) literatura oficiální – podřízen programům sjezdů stranických a spisovatelských
b) literatura samizdatová – edice Petlice – Ludvík Vaculík
edice Expedice – manželé Havlovi
edice Kvart – Jan Vladislav
Česká expedice
Krameriova expedice
Vycházeli i strojopisné časopisy – Vokno, Kritický Sborník, Revolver revue, Prostor, Spektrum, Zebra, Váhy
c) literatura exilová – literatura vycházející za hranicemi. Exilová nakladatelství – CCC Books v Mnichově a Haarlemu, Sixty – Eight Publishers v Torontu, Index v Kolíně nad Rýnem, Konfrontace v Curychu, Poezie mimo domov v Mnichově, Křesťanská akademie v Římě. Časopisy – Svědectví v Paříži, Obrys v Mnichově, Listy v Římě.

POEZIE:
-oficiální
JIŘÍ ŽÁČEK
sb. Ráno moudřejší večera
sb. Napjatá struna
sb. Anonymní múza
sb. Okurková sezóna
sb. Ptákoviny

LENKA CHYTILOVÁ – básnířka
sb. Dopisy
sb. Třetí planeta
sb. Průsvitný Sisyfos

MARKÉTA PROCHÁZKOVÁ – autorka lehké dívčí lyrické poezie
Sny bez přestání, Vítání světa, Na prahu lásky¨

-samizdatová a exilová
IVAN WERNISK – básník, překladatel
sb. Zimohrádek
sb. Druhý břeh - vyšli v Praze
sb. Loutky
sb. Zasuté zahrady – vyšla v Londýně, vysněné krajiny

IVAN DIVIŠ – od roku 1969 v exilu v Mnichově, jako student byl v Německu
sb. První hudba bratřím
sb. Uzlové písmo
sb. Rozpleť si vlasy
sb. Sursum
sb. Teorie spolehlivosti – vyšla v Mnichově
sb. Noc vypouští krkavce – vyšla v Torontu
sb. Braník na sněhu – vyšla v Mnichově
sb. Obchod s Čechy – vyšla v Mnichově, vrcholné dílo, je poznamenáno apokalyptickými úzkostnými vidinami

PETR KOLÁŘ – řídil literární měsíčník Sešity, pracoval jako noční hlídač
sb. Čára na dlani
sb. Zahrady naboso - reflexivní lyrika, vyšly v Praze
sb. Mrtvá sezóna
sb. Obyvatelná těla
sb. Skanzeny
sb. Pěší věc - vyšli v edici Petlice
sb. Těžítka

JAROSLAV SEIFERT
sb. Deštník z Piccadilly
sb. Morový sloup

OLDŘICH MIKULÁŠEK
sb. Agogh

JAN SKÁCEL
sb. Chyba broskví – vydána v Torontu
sb. Oříšky pro černého papouška

KAREL ŠIKTANC
sb. Český orloj –vydána v exilu
Písničkáři – protestní písně (obžaloba a výsměch brutální totalitní moci omezující člověka)

KAREL KRYL – písničkář a básník, pracoval v Mnichově pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa
Kniha Hraje a zpívá Karel Kryl
Deska Bratříčku, zavírej vrátka
Kniha Knížka Karla Kryla
Kniha Slovíčka

JAROSLAV HUTKA – básník, písničkář
sb. Dvorky – vyšla v Torontu
verše Klíč pluhu
sb. fejetonů Požár v bazaru

SKUPINA UNDERGROUNDU
-antipoetičnost, drsnost výrazu, vulgarismy
EGON BONDY – básník, prozaik, filosof, vlastním jménem Zbyněk Fišer
sb. Totální realismus
sb. Trapná poezie
sb. Velká kniha

ANDREJ STANKOVIČ
sb. Osvobozený Babylon
sb. Kecybely

IVAN MARTIN JIROUS
Magor – ironická, sarkastická, ale i expresivní poezie, byl opakovaně vězněn (8 let)
sb. Magorův ranní zpěv
sb. Mládí nevykouřené
sb. Magorovi labutí písně – texty vznikly ve věznici

JÁCHYM TOPOL – básník, prozaik, redaktor REVOLVER REVUE
sb. Náhodnejch 23
sb. V úterý bude válka
sb. Miluju tě k zbláznění – lyrická montáž prostředků a pocitů
r. Sestra – drsně naturalistický i poetický text, téma lásky a podnikání

PRÓZA:
-próza intelektuální
MILAN KUNDERA – prozaik, dramatik i básník, vystudoval filosofii na KU a film na AMU, odešel do Francie, byl zbaven občanství
sb. Poslední máj
- nepříliš úspěšné básnické sbírky
sb. Člověk – zahrada širá
Drama Majitelé klíčů – pojaté filosoficky, odehrává se během jediné hodiny za stanného práva za okupace. Hl. hrdina Jiří Nečas zabije kolaborantského domovníka, který se dozvěděl o pomoci, kterou poskytl Jiří člence ilegální skupiny. Hrdina je postaven před těžké rozhodnutí. Nemůže totiž už zachránit před smrtí rodinu své ženy (přizpůsobivé maloměšťáky) a sebe zároveň. Nakonec si vybere 2.možnost a volí další ilegální boj.
Komedie Ptákovina – černá komedie o zrůdnosti hloupé moci
Kniha povídek Směšné lásky,kterou postupně doplnil o Druhý a Třetí sešit směšných lásek.
r.Žert – nevinný vtip v dopise své dívce,hlavního hrdinu Ludvíka Johna stojí vyloučení ze studií a je poslán k černým baronům. Později se chce pomstít bývalému spolužáku Pavlu Zemánkovi, který měl podíl na jeho pádu. Plán na svedení jeho ženy mu vyjde, ale Zemánek mu za to ještě poděkuje, neboť se s ní už dlouho nestýká.
r. Život je jinde – v emigraci, popisuje osudy mladého básníka Jaromila, který se v únoru 1948 nechá zlákat novou propagandou a stává se udavačem i bratra své dívky.
r.Valčík na rozloučenou – hl. hrdinka lázeňská sestra Růžena, chce získat slavného trumpetistu Klímu tím, že mu přiřkne otcovství očekávaného dítěte.
Ten se snaží z křivého obvinění uniknout přiměním Růženy k interrupci.Mezitím přijíždí do městečka intelektuál Jakub rozloučit se s přáteli před odchodem do emigrace. Potkává se s Růženou a nešťastnou náhodou (záměna tablety v tubě léků) zaviní její smrt. Do děje vstupuje žárlivá manželka Klímy a bohatý Američan.
Soubor příběhů Kniha smíchu a zapomnění – o „vymazávání hlav“ českého národa a vymazávání nepohodlných osobností z historie.“Smích“ je dělen na andělský, souhlasný se světem a ďábelský.
r. Nesnesitelná lehkost bytí – chirurg Tomáš odjíždí se svou ženou Terezou do Švýcarska. Na její žádost se ale vrací zpět a Tomáš odmítá odvolat protikomunistické názory, které otiskl ve svém článku. Přichází o místo a spolu s Terezou pokusí usadit na venkově. Oba však zahynou při autonehodě.
r. Nesmrtelnost – na pozadí několika příběhů uvažuje nad složitostí současného světa. Objevují se tu ve fiktivních setkáních významné postavy dějin

PAVEL KOHOUT – básník, dramatik, prozaik, od roku 1968 měl zákaz publikovat, odešel do emigrace.
sb.Verše a písně a Čas lásky a boje = dobový optimismus a budovatelské nadšení.
hra Taková láska – příběh o milostném zklamání hl. hrdinky
kniha Z deníku kontrarevolucionáře – popisuje zážitky od konce války do Pražského jara
r. Katyně – příběh dívky studující „střední katovské učiliště“ je zároveň satirou na praktiky StB
r. Kde je zakopán pes – kritizuje události související s Chartou 77
r. Konec velkých prázdnin – o emigraci na západě, velké prázdniny tu znamenají dobu, než si člověk zvykne na nové prostředí
hra Ubohý vrah – podle Andrejevových povídek
hra Ruleta - - // -
hra Amerika - podle F. Kafky
hra Atest, Marat a Safari

LUDVÍK VACULÍK – během války pracoval ve Zlíně u Bati, studoval novinářství, byl vychovatelem, novinářem, redaktorem a od roku 1969 spisovatelem z povolání. Byl organizátorem edice Petlice
r. Sekyra – protiklad oficiálních vizí na soudobé vesnici
r. Morčata – v samizdatu a exilu, kritika současnosti
r. Český snář – edice Petlice, otevřená dokumentární výpověď o životě hlavních představitelů neoficiální kultury 70. let, forma deníkových záznamů
r. Jak se dělá chlapec – reaguje na Smolnou knihu Lenky Procházkové – motiv nevěry a žárlivosti

GENERAČNÍ PSYCHOLOGICKÝ ROMÁN:
JOSEF ŠKVORECKÝ – narodil se v Náchodě, nasazen ve zbrojní továrně, po válce studoval na KU filozofii, stal se učitelem. Založil nakladatelství Sixty – Eight Publishers
r. Zbabělci – autobiografický hrdina Danny Smiřický, děj se odehrává v Kostelci (ve skutečnosti Náchod) ke konci 2.WW. Kritizuje přizpůsobivost lidí vždy současné „správné“ ideologii
novela Konec nylonového věku – postava Dannyho, období po únoru 1948
novela Legenda Emöke – milostný vztah pražského redaktora a Maďarky z Košic, která je zničena vinou spolubydlícího, přízemního učitele
sbírky: Sedmiramenný svícen ; Babylonský příběh a jiné povídky – povídky s židovskou tématikou
r. Lvíče – detektivní zápletka, obraz poměrů v nakladatelství
r. Tankový prapor – postava Dannyho, zde vystupuje jako rotný a velitel tanku. Zobrazuje tu vojenskou byrokracii, omezenost důstojníků a rozpad kázně u vojáků základní služby. Román je rozdělen do 9 částí s drsným vojenským humorem i svérázným jazykem
r. Mirákl – politická detektivka, Danny se snaží objasnit politickou vraždu. Spíše se tu však jedná o časové nesouvislí popis stalinismu a události 68 roku, kdy jsou skutečné postavy zastoupeny průhlednými pseudonymy.
Soubor povídek Prima sezóna – chápavý obraz Dannyho nešťastných látek
r. Příběh inženýra lidských duší – děj se odehrává v Kostelci (Náchodě) a v Torontu kam Danny emigroval a kde působí jako učitel literatury na univerzitě
r. Nevěsta z Texasu – popisuje českou účast ve válce Severu proti Jihu
Nápady čtenáře detektivek – teoretické úvahy o příčině obliby detektivek
Cyklus Smutek poručíka Borůvky
Konec poručíka Borůvky
Návrat poručíka Borůvky
Kniha Hříchy pro pátera Knoxe – detektivní příběhy, filmově zpracována
Bůh do domu – satirická fraška na současnost
Kniha Na barikádě – napsaná spolu s Antonínem Brouskem, kniha prózy a poezie

ZDENA SALIBAROVÁ – manželka Josefa Škvoreckého, zpívala a hrála v divadle Paravan a zároveň studovala AMU, odešla se svým mužem do exilu
kniha povídek Pánská jízda
r. Honzlová – vyšla v Torontu
r. Nebe, peklo, ráj – Toronto

IVAN KLÍMA
kniha povídek Milenci na jednu noc
knihy povídek Milenci na jeden den
r. Stojí, stojí šibenička

O ODCIZENÍ ČLOVĚKA:
KAREL PECKA
r. Velký slunovrat
r. Horečka
r. Motáky nezvěstnému

ALEXANDR KLIMENT – autor psychologické prózy
r. Marie – sonda do rodinného prostředí
r. Nuda v Čechách – rozhodování architekta mezi komfortním způsobem života nebo emigraci a možnosti seberealizace

O LIDECH NA OKRAJI SPOLEČNOSTI:
JAN TREFULKA
novela Pršelo jim šestí – o mládeži v období stalinismu
r. O bláznech jen dobré – Toronto

EVA KANTURKOVÁ – vystudovala filozofickou fakultu, byla obžalována z rozvracení republiky
Jen si tak maličko povyskočit – soubor psychologicky zaměřených povídek
r. Smuteční slavnost
r. Po potopě
r. Černá hvězda
kniha portrétů Přítelkyně z domu smutku
sb. Člověk v závěsu - psychologické povídky
r. Pán věže
románová studie - Jan Hus
časová koláž - Památník

Úvod
Existencionalismu je směr úzce propojený stejnojmennou filozofií, vzniklou v první polovině 20. století. Inspiruje se díly Franze Kafky, Fjodora Michajloviče Dostojevského a Jamese Joyce. Také se odkazuje na některé romantiky a dekadenty. Vůdčím žánrem je filosofický román ( Albert Camus, Jean -Paul Sartre, S. Beauvoirová ) dále takzvaný vídeňský román ( R.Musil, H. Broch) a absurdní drama ( E. Ionesco, Samuel Beckett ). Existencionalismus ovlivnil i filmovou tvorbu, například Ingmara Bergmana.
K vysvětlení pojmu existencionalismu nejlépe poslouží definice významu klíčového slova existence. Existencí se nazývá holé bytí něčeho, pouhé konstatování přítomnosti nebo výskytu nějakého objektu bez dalšího určení. Pojem existence je pro svou abstraktnost víceméně neuchopitelný, není možné vyjádřit, zda se jedná o bytí faktické či předpokládané, a proto se ve filosofii používá jako klenoucí spojka mezi reálnou, materiální a ideální, možnou skutečností.
Existencialiostická filozofie proti sobě staví objektivní pravdy vědy a obecné normy společnosti proti subjektivnímu prožitku jedince. Zkoumá odcizení člověka a krizi jeho hodnot.
Zabývá se přijímáním, či odmítáním boha a bytím jako takovým. Otázka Boha dělí existencialismus na náboženský ( L. Šestov, G. Marcel, Karl Jaspers) a ateistický ( M. Heidedegger, J. P. Sarte, A. Camus). Přejímá filosofii života Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietscheho. Zde vzniká takzvaný " paradox transparentního ateismu", neboť prvotní výrok "Bůh je mrtev" je podmíněn nutným připuštěním jeho tímto odmítané existence .
Zdůrazňuje aktivitu člověka při vytváření života, volbu sebe sama, to zamená subjektivně chápanou svobodu. Osud si člověk určuje sám, každý zvrat, či událost je podmíněna jeho jednáním. Povyšuje na úroveň základních filosofických problémů stavy úzkosti, beznaděje, ztroskotání, viny a zodpovědnosti vůči sobě samému.
Výraznou součátí je též snaha postihnou vztah jedince ke společnosti. Člověk je staven mašinérií osudu, či okolí do jakési vytčené role a on se s touto rolí potýká. Existencionalismus vyzdvihuje krajní momenty vzpoury, či rezignace, lhostejnosti, opovržení a zachycuje psychiku a činy člověka v těchto mezních situacích. Tím se skrze absolutní osobitost a bezprostřednost zaznamenaného prožitku snaží dobrat absolutních hodnot lidského bytí.
Mnozí existencialisté po dvou světových válkách, které zcela převrátily jak vnější, tak vnitřní veškerý lidský svět, vidí samu existenci člověka - jedince v tomto soukolí - jako absurdní a jedinou životní jistotou shledávají smrt.



Albert Camus - Cizinec
O autorovi
Albert Camus se narodil 7.11.1913. Byl francouzským spisovatelem, publicistou, dramatikem a filosofem. Jako jeden z čelních filosofů existencionalismu prošel vývojem od nihilistické "filosofické absurdity" k humanismu s výrazným moralizačním důrazem. Ztrátu víry v tradiční hodnoty, symbolizované tragickým pocitem prázdnoty po "smrti Boha" a pocit nesmyslnosti života a absurdnosti zaběhnutého řádu okolního světa se pokouší překonat romány nejprve lhostejností a nezájmem v Cizinci ( 1942 ) a poté revoltou, cílenou vzpourou v Moru ( 1947 ). Následně dochází k filosofii povinnosti a soucitu, kterou on sám nazývá "zbožností bez Boha". Rozpor mezi pocitem, absurdity, lhostejné odevzdanosti, rezignace, revolty, vzbouření se a humanistických ideálů se odráží i v jeho povídkách ( Exil a království ), dramatech (Caligula, Nedorozumění, Spravedliví ) a filosofických esejích ( Mýtus o Sysifovi, Ľ Homme revolté - Člověk revoltující ). V jeho díle postupně dochází k prolínání idividualismu s humanismem. Přijmutím "paradoxu transparentního ateismu", se se svou vírou v mrtvého Boha zařadil k ateistické části existecialistů. Během druhé světové války patřil k intelektuálům působícím v odboji. Za své dílo byl v roce 1957 oceněn Nobelovou cenou za literaturu.
Roku 1960, 4. ledna umírá na silnici blízko Pařížě při náhodné autonehodě.

Cizinec
Děj se odehrává v neurčité části 20. stol. ve francouzském Alžíru. Příběh je uveden tím, že hlavnímu hrdinovi Meursaultovi umírá matka v útulku pro staré lidi, kam ji odložil, neb si nemohl dovolit platit ošetřovatelku a protože, jak říká,"se mnou neměla o čem mluvit a samotné jí byla dlouhá chvíle". Mersault přijíždí na její pohřeb. Ředitel se k němu chová s úřední laskavostí a zavádí ho k rakvi. Při té příležitosti mu oznámí, že zařídil církevní pohřeb, dle domněnky, že si to nebožka přála. Mersault to přijímá.
Následně šokuje správce rozhodnutím, že nechce vidět tělo. Po chvíli mlčení, odevzdaně sám zahajuje formální rozhovor. Ve společnosti chovanců útulku a správce stráví nad rakví noc. Nijak neprojevuje žádné zvláštní emoce. Pohřeb prožívá s odstupem, všedně vnímá obyčejné věci, jako bolest v kříži, okolní smuteční hosty, či barvu rakve.
Den po pohřbu si jde zaplavat do zálivu, kde se potkává s Marií Cardonovou, bývalou písařkou od něj z kanceláře, na kterou si myslel, ale odešla o nich dřív, než se tačil vyjádřit. Při vodních hrátkách se sblíží. Pozve ji na večer do biografu. V kině se ještě více sblíží a poté s ním jde Mariie do bytu.
Když se probudí, Marie je už pryč, musela totiž k tetě, a tak zbytek neděle stráví pozorováním běžného života na ulici.
V pondělí jde do kanceláře . Po návratu z práce potkává na schodech souseda Salamana, který řeší problémy se svým psem, a Raymonda Sintése, o němž se říká, že se živí ochranou padlých žen. Raymond má potíže, neboť bije svou arabskou dívku, protože na ni žárlí.
Dále pokračuje jeho vztah s Marií. Jednou, když je u něj na návštěvě, jsou svědky toho, jak na Raymonda přijde četník kvůli jeho násilnictví. Když Marie odejde, jde Mersault s Raymondem do města a spřátelí se. Večer se u něj zastaví Salamano, je nešťastný a pláče, protože se mu ztratil jeho pes.
Druhý den mu Raymond zavolá do práce a pozve ho na chatu, a při tom mu řekne, že na něj číhá bratr jeho dívky - Arab. Potom si ho zavolá šéf, aby s ním promluvil o plánu zřídit pobočku v Paříži, a ptá se ho, jestli by chtěl změnit svůj život a vést ji. Mersault odpovídá, že ano, ale že mu na tom v podstatě nezáleží.(ukázka 1.)
V neděli odjíždí s Marií k Raymondovi na chatu k moři. Zde čekají Raymondův přítel Masson se ženou.Koupají se a potom obědvají. Po obědě se jdou muži projít. Je vražedné horko. Proti nim se na pláži objeví dva Arabové. Jden z nich je bratr Raymondovy dívky. Dojde k potyčce, při níž Arab vytáhne nůž a zraní Raymonda. Několik chvil poté, co je Raymond ošetřen, potkávají Araby znova u pramene. Raymond má revolver a chce Araba zastřelit. Mersault mu to rozmluví a sebere mu jej. Všichni se vrátí do chaty. Jen Mersault se jde projít. Protože jej bolí hlava ze slunce, rozhodne se jít napít pramene. Tam opět ale narazí na Araby.Když jeden z nich vytáhne nůž a namíří jej na něj ve slunci, Mersault zmačne spoušť revolveru, který měl v kapse saka. Poté do nehybného těla vystřelí ještě čtyřikrát."Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí."

Nyní nastává druhá úvahová část - ich forma.

Je zatčen. Ze začátku, jako by si neuvědomoval osudovost dění kolem, a spíše je pouze lhostejně přijímá jako únavný, nutný, nicméně vcelku otravný sled událostí. Od samého začátku je jeho čin posuzován v kontextu s úmrtím matky. To, že na pohřbu neplakal, ani nijak nedal znát jakékoli pohnutí. Jeho advokát se z něj snaží dostat nějaké doznání lítosti, ale on odpovídá, že si odvykl zpytovat své pocity a nerad by se k tomu jakkoli vyjadřoval.
Je předveden před vyšetřujícího soudce. Byl popsán jako člověk zamlklý. Na to odpověděl, že ho nikdy nenapadá nic moc zvláštního.Je nucen opakovat svou výpověď stále dokola, což ho unavuje, a proto získává neochotu i ke komunikaci se soudem. Soudce na něj apeluje s autoritou Boha. Mersault ho zdrtí popíráním jeho existence.
Mersault popisuje své pocity v pobytu v cele. Popisuje postupnou rezignaci na touhu po svobodě, atributy volnosti ( chuť proběhnout se po pláži )postupně nahrazuje přijetí všednosti anonymní jednolitosti dnů v cele.
V pelesti objeví kus novin, kde je zachycen příběh Čechoslováka. Kdysi se jeden Čechoslovák vydal do světa za bohatstvím. Po letech se vrátil i se ženou. Chtěl překvapit svou matku se setrou, které vedly místní hostinec. Ubytoval ženu u konkurence a sám se vydal na zapřenou k matce. Ubytoval se a netajil se penězi.
V noci ho utloukly kladivem a tělo hodily do řeky. Ráno manželka přišla a bezděky prozradila, kdo neznámý byl.Matka se oběsila, sestra skočila do studně.
Mersault to komentuje slovy- "nocležník si to zasloužil, myslím, že si člověk nemá zahrávat."
Ve vězení ho navštíví Marie. Poté pokračují výslechy a soud. Obžaloba je postavena na zdůrazňování jeho "bezcitnosti". Je stále znova a znova probírán pohřeb jeho matky. Prokurátor působí na manipulovatelný dav. Vyčleňuje Mersaulta ze společnosti, vydává jej za hrozbu a příklad vadného charakteru. Jeho advokát se snaží marně strhnout pozornost k racionálnímu jádru věci, k činu. Mersault je souzen za své chování, za své postoje.
Nakonec je odsouzen jménem fracouzského lidu ( společnosti ). Vnitřně se vysmívá tomu hodnocení, jaký má na jeho popravě lid. Zabývá se i svou budoucí popravou při čekání na milost, smířen s tím, že nepřijde.
Nakonec si nechá zavolat kaplana, ten je ale opět šokován Mersaultovým odmítáním boha. A proto se celá diskuze zvrhne na debatu o bohu. Ta buldočí vytrvalost, se kterou se mu kaplan snaží vnutit víru, jej rozčilí, a proto kaplana vyhodí.- Osamělá revolta proti Bohu. Nakonec se klidně odevzdává smrti.

Existenciální shrnutí díla
Cizinec je zřejmě nejvýznačnější a nejtransparentnější dílo literárního existencialsimu. Mersault je zosobnění člověka, jenž se se existencionalisticky staví vůči světu. Vidí jej chladně, zbavený emocí. Tak jak na něj působí, tak se k němu staví. Pokrytecká společnost se však děsí zcela zjevného a upřímného odcizení, které odmítá skrývat. Mersault celou dobu není souzen za svůj čin, ale za své postoje.
Můj osobní názor je ten, že Mersault je vědomým rebelem. Všechny jeho činy jsou důsledkem volby. V každé situaci svého života volí dle svého přesvědčení a z toho vyplývá jeho další osud.
Druhý pohled na věc, obecně rozšířený, je ten, že Mersault se zmítá v soukolí osudu, náhody a společnosti. Je napadán a tlačen okolím do předem vymezené pozice, již pouze nepatrně ovlivňuje drobnými rozhodnutími na základě své vůle.
Zde se ovšem nabízí otázka, kdo potom v tomto světě je hybatelem.
Mersault volí, dle mého názoru svobodně, a i když je "odsouzen ke svobodě"
v mantinelech žití, které však já vnímám, nikoli jako omezení, nýbrž jako strohé hranice možného, hraje hru svého života.
Lze život sám brát jako omezení, které nás svazuje a odsuzuje k nesvobodě? Nebo jej budeme vnímat spíše jako nepopiratelný dogmatický výchozí bod, který se prostě konstatuje a přejímá jako absolutní pole naší působnosti a svobody. Neb budeme-li se držet strohého faktického vnímání světa ( bez připuštění paralelních světů, posmrtného života, reinkarnace atd.) je život, tento svět, nikoli omezení, ale jediné možné - status quo.
Pokud si toto stanovíme, a tento prvotní předpoklad je jeden ze základních prvků existecionalismu, Mersault a člověk jsou svobodní a život se utváří na základě jejich ( naší ) svobody. Člověk je hybatelem.
Pokud to však odmítneme a budeme trvat na akademické definici svobody, jakési anarchii všeho možného bytí, pak Merasult podlehl osudu, byl zavražděn svou nemohoucností a absurdním sledem náhod. Věru pěkné vyhlídky pro člověka.





Postavy
Mersault - Samostatný, odcizený, emocionálně zcela nezávislý na okolní společnosti
pohrdá její pokryteckou morálkou, a proto se bouří ( viz. výše.)
Marie - obyčejná, žena, miluje Mersaulta, i ona pozná jeho povahu, když od něj mar-
čeká vyznání lásky, které on považuje za pokryteckou formalitu




Jean - Paul Sartre, - Nevolnost

Jean - Paul Sartre se narodil 21.6.1905 . Tento spisovatel, dramatik, filosof byl hlavním představitelem francouzského ateistického existencialismu. Ve svém složitém a rozporuplném vývoji vždy zůstaval extrémním subjektivistou a individualistou.
V hlavním filosofickém traktátu Bytí a nicota ( 1943 ) skloubil idee Heideggerovy, Husserlovy a Hegelovy vlivy karteziánského dualismu a fichteovské filosofie aktivity a svobody. Sartre vyznával názor, že člověk je "odsouzen k svobodě" .Subjektivismus u něj vedl k roztržce mezi svobodou a nutností, kolektivem a individualitou, a mezi ideologiemi Západu, jemuž vyčítal imperialsismus, mezitřídní rozdíly, konzervatismus a marxismus, který odmítal pro dogmatismus a kolektivistickou organizovanost dělnické třídy. Po celý život preferoval individuální revoltu směřující k revoluci. V poválečné vlně existencionalismu vystupoval jako jeho vůdčí a určující představitel. Snad nejvíce z ex. prezentoval své idee beletristicky, romány, - Nevolnost,Cesty ke svobodě a hlavně v dramatech Špinavé ruce, Mouchy, Počestná děvka, S vyloučením veřejnosti,Holá pravda. Sartre vždy vystupoval jako politicky činný. Ve 2.svět.v. i v odboji. Později jako angažovaný exist. filosof vytvářel světonázor, při čemž podporoval radikální levici Nobelova cena mu byla udělena 1964, nicméně v duchu své filosofie ji s pohrdáním odmítl.

Nevolnost
Hlavní hrdina je inteklektuál Roquentin. Je zcestovalý, poznal velký svět, lásky, a nyní marní život v přímořském městečku Bouville. Pokouší se napsat monografii o diplomatu napoleonské éry Rollebonovi. Z pocitu marnosti však pramení postupná psychická krize, která mu brání psát. Zažívá pocity docizení. Román je psán jako deník, sled všech depresivních událostí, příležitostná setkání s místní figurkou Autodiadakta, styky s majitelkou hostince, návštěvy kavárny a jeho úvah. Dále vzpomínky na daleké cesty a na jeho velkou lásku, k herečce Anny, s níž se znovu v Paříži setkává. Upíná se na jednu píseň, snaží se definovat její kouzlo. Z okolního světa ho jímá hnus, ze všednosti, odcizení a úzkost. Rozhodne se vzdorovat činem. Napíše novou knihu.

Existenciální shrnutí díla.
Toto literární ztvárnění existencialismu je spíše filosofickým modelem absolutního existencilaismu, neb ačkoli hlavnímu hrdinovi nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, působí celé dílo depresivně zoufalým dojmem. Je záznamem beznaděje vnitřně zničeného člověka. Dny bez smyslu, stránky bez příběhu a z toho všeho pramenící pocit nevolnosti.
Jediné, co ve veškéré bídě, zoufání, nudě a prázdnotě světa dokáže Roguentina vytrhnout z letargie, je píseň. Nikoliv však píseň jako nějaké noty, nástroje a interpret. Ale nálada hlasu, prožitek dané chvíle, to nedefinovatelné kouzlo mezi deskou, jehlou a uchem posluchače. To je jediné krásné ve všem - intenzivní prožitek

Postavy
Roguentin - světoběžník, intelektuál uvyklý žít intenzivním životem, se trápí životem v ospalém maloměstě, zhnusen okolním světem a celým životem pociťuje hnus snad ze všeho, na co si vzpomene
Autodiadakt - místní podivínský intelektuál, má rozsáhlou knihovnu, kterou si načítá metodicky od A..





Alberto Moravia - Nuda
(pseudonym, Alberto Pincherle)
(1907 - 26. 9. 1990)
Italský novinář, prozaik, dramatik a esejista. Narodil se v Římě, v devíti letech těžce onemocněl kostní tuberkulózou a dlouhá léta se léčil v alpských sanatoriích. Byl vzděláván soukromými učiteli (vynikal ve čtení a psaní). Jako spisovatel dokázal ve třicátých letech vzdorovat fašistické cenzuře. Pro svůj židovský původ měl za války omezené publikační možnosti a musel se skrývat. Zatčení s vyhnul odjezdem na jih Itálie, kde poznal život nižších sociálních vrstev, což se projevilo v jeho díle. V poválečném období se pro své nekonformní názory dostal do sporu s církví. V počátcích byla tzv. "intuitivním existencilaistou"Počínaje románem Lhostejní (1931) bylo Moraviovo prozaické dílo spojováno s literárním existencialismem ("intuitivní existencialista"). Světové proslulosti dosáhly především romány Římanka (1947), Pohrdání (1954), Horalka (1957), která byla roku 1960 zfilmována režisérem Vittorio de Sica se Sophií Loren v hlavní roli. Dva svazky Římských povídek (1954, 1959), které se svou poetikou hlásily k italskému neorealismu. Milostná tématika umožnila postihnout psychologii jednotlivých postav v románech Marné ctižádosti (1935), Nešťastná milenka (1943), Láska manželská (1949), Nuda (1960), Já a on (1971) a v povídkách Automat (1963). (Řada jeho románů byla zfilmována.) Jeho hlavní parketou byl neorealismus- filmový střih.

Nuda
Hlavním hrdinou je malíř Dino, pochází ze zámožné rodiny, ale revoltuje proti morálce společnosti, v níž byl vychován. Ta je symbolizována jeho konzervativní matkou. Odchází od ní a žije sám ve svém ateliéru. Nyní však zažívá tvůrčí krizi. Zmítá se v pochybnostech o sobě samém a o okolním světě. Přijíždí k matce oslavit své narozeniny. Zde si znova potvrdí svou nechuť k pokrytecké morálce společnosti. Vrací se do ateliéru. Tam zjišťuje, že jeho kolega Ballistieri zemřel.
Po nějaké době se setkává s jeho milenkou Cecílií. Během rozhovoru s ní se snaží dobrat podstaty vztahu mladé krásky a starého malíře. A nakonec se s Cecilíí pomiluje. Cecílie se tedy stává jeho milenkou. Cecílie jako osobnost vyznívá dvojace. Na jednu stranu, co se týče psychologické rafinovanosti, vyznívá velmi jednoduše. Vnímá pouze přítomnost, není schopná nějakých složitých intrik, či zahrávání si. Na druhou stranu přímo oplývá živočišnou rafinovaností. To, že má kromě Dina ještě jiného milence, nevnímá jako vůbec nic špatného, protože si užívá naplno života až do poslední kapky.Sex s ní mu přináší uspokojení a ventilaci svých depresí, využívá ho jako únik od reálného světa. Domnívá se ale, že tak, jako vše v životě, ho i ona později začne nudit. Teprve až když objeví důkazy o existenci jiného muže v jejím životě, začne ho doopravdy zajímat. Začne po ní toužit, právě proto že ji nemůže už zcela mít, a snaží se jí připoutat k sobě sňatkem a penězi . Nepodaří se mu ji však k sobě připoutat, a proto propadá beznaději, debresím pocitu prázdnoty. Nedokáže ji však opustit a nedokáže dokonat ani vlastní sebevraždu.
Leží samotný v nemocnici a trápí se zda na něj Cecílie vzpomíná, zatímco ona si užívá jím financovanou dovolenou s milencem. Čeká na její návrat.

Existenciální shrnutí díla
Konflikt Nudy je založen na střetu hýčkaného itelektuála a živočisné jednoduché dívky.
Dino žije v přepychu a z pocitu marnosti ho přepadá zoufalá nuda. Doufá, že ho nuda dokáže vyburcovat k činu. V tomto bloumání se střetává se zcela proti kladnou povahou - Cecílií. Poživačná, pudová dívka ždímající život do poslední kapky, tak paradoxně sráží "chytřejšího" Dina až k absolutní závislosti na ní.

Postavy
Dino - hýčkaný intelektuál, prožívající tvůrčí krizi, pramenící z nudy, již se pokouší překonat sexuálním poměrem s prostou dívkou, které však nečekaně zcela propadá, a stává se na ní závislým
Cecílie - prostá, jednoduchá, modelka, která však dokáže svou živočišností zcela ovládnout intelektuálně vyspělejší muže a zcela si je podmanit



Závěr
Tyto tři knihy jsou reprezentativními ukázkami ztvárnění existenciální filosofie v literatuře. Zvláštní pozornost je věnována románu Cizinec, neboť je dílem nejtransparentnějším a literárně nejzdařilejším.
Camus rozehrává napínavý příběh, při čemž ovšem důsledně předkládá existencialistické prvky a vkládá je do příběhu nenásilně a snadno rozpoznatelně.
Jeho hrdina si je vědom své plné odpovědnosti, za to co dělá. Má rád svůj ( ač nijak zvláš výborný ) život.
Sartre předkládá hrdinu, který snad jen nedopatřením ulehá každý večer do postele, aniž by si přeťal žíly. Nevolnost má též tu nevýhodu, že Sartre natolik lpěl na filosofii díla, až se stalo jen těžko stravitelným.
O proti tomu Nuda se čte spíše jako zábavný román, byť vysoké úrovně, ale spíše než by zachytil podstatu bytí svádí k sympatiím s hlavním hrdinou a nenáročnému hltání, dalších osudů.
Proto se tato práce soustředí na dílo Cizinec, které je vynikající syntézou všech existenciálních složek a trvale aktuání perlou světové literatury.

Fran¸ois Villon

Fran¸ois Villon je pseudonymem Fran¸ois de Montcorbiera, nebo také Fran¸ois des Loges- muže, který se narodil kolem roku 1431 a zemřel po roce 1463. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských lyrických básníků. Františkův (dále v textu budu používat již jen tuto počeštěnou verzi jména) život byl však plný kriminálních výstřelků, kterými je také dobře znám, a především kvůli nimž musel strávit podstatnou část svého života buď ve vězení, nebo jako vyhnanec z Paříže. Jeho hlavními díly jsou Odkaz (Le Lais), nazývaný spíše Malou závětí (Le Petit Testament), Velká Závěť (Le Grand Testament) a mnoho chansonů, rondeaux a balad.

Villonův život
Otec Františkovi zemřel, když byl ještě malé dítě a tak se dostal do opatrování kanovníka Guillaume de Villona, kaplana v Saint-Benoît-le-Bétourné. Záznamy na Fakultě svobodných umění pařížské univerzity evidují, že v březnu 1449 získal Franišek Bakalářský titul a asi v květnu roku 1452 titul Mistra. V dobách svých studií vedl František poměrně bouřlivý akademický život - poznával možnosti a kouzla Paříže.
V červnu 1455 došlo k hádce v Saint-Benoît mezi Františkem, několika jeho druhy a knězem Philippe Sermoisem, kterého František zabil. Poté byl vyhoštěn z města, ale v roce 1456 králem omilostněn. Ještě téhož roku, před Vánocemi se však zapletl do velké loupeže korun z College de Navarre a byl opět nucen Paříž opustit.
Přibližně v této době napsal svůj Odkaz (Le Lais), jehož název byl změněn vydavateli na Malou závěť(Le Petit Testament). Malá závěť sestává z jakýchsi (ironicky pojatých) odkazů, které věnuje svým přátelům a známým před nuceným opuštěním města. Svému holiči např. odkazuje ústřižek svých vlasů, třem nejznámějším lichvářům v kraji pár drobných atp.
Po opuštění Paříže se zřejmě zastavil na několik týdnů v Angers, zcela jistě jel do Blois, kde pobýval v usedlosti Karla, vévody z Orleans, který sám byl také básníkem. Zde byl opět kvůli kriminálním deliktům odsouzen a měl být i uvězněn. Tentokrát ho však omilostnila generální amnestie, udělená při příležitosti narození dcery vévody Karla Orleánského v roce 1457. Na básnické soutěži, organizované princem, zvítězil Villon svou baladou „Je meurs de soif aupres de la fontaine" („Já u pramene jsem a žízní hynu"). Je možné, že vévoda převáděl některé z Františkových básní do svých vlastních rukopisů (např. „Dopis" věnovaný malému dítěti"-„ "Épître a Marie d'Orléans"). Je známo, že o něco později se František zdržoval v Bourges a v Burbonu - zřejmě ve městě Moulins. V létě 1461 se však opět ocitl ve vězení. Nebyl propuštěn dříve než v říjnu, kdy byla všechna vězení vyprázdněna kvůli průjezdu krále Ludvíka XI.

Po propuštění napsal František své nejdelší dílo - Velkou závěť (Le Grand Testament). Toto dílo obsahuje 2023 osmislabičných veršů ve 185 osmiveršových strofách (tzv. huitains). Tyto osmiveršové strofy jsou prokládány množstvím básní přesných středověkých francouzských forem, především se jedná o balady a chansony, z nichž některé složil Villon již dříve. Ve Velké závěti bilancuje, posuzuje svůj život a ukazuje svou hrůzu z nemocí, věznění, staroby a svůj strach ze smrti. Především z tohoto díla je patrná i jeho lítost nad ztraceným mládím a promrhaným talentem. Opět zde vyvolává atmosféru hospůdek a nevěstinců pařížské spodiny, odvolává se na své staré známé, kterým věnoval „odkazy" již ve své „Malé závěti". Teď je však jeho tón ještě jedovatější, než v jeho první práci a píše s ještě výraznějším ironickým odstupem.
Krátce po propuštění z vězení v Meung-sur-Loire byl roku 1462 opět zadržen za loupež a umístěn do vězení Châtelet v Paříži. V listopadu téhož roku byl sice propuštěn, strávil však i část následujícího roku ve vězení za účast v pouliční rvačce na Rue de la Parcheminerie. Tentokrát byl odsouzen k smrti oběšením. V čase po vynesení rozsudku složil svou skvělou Ballade des pendus („Baladu oběšenců", známou také jako "L'Épitaphe Villon"-„Villonův epitaf"), ve které si představuje sebe sama oběšeného a hnijícího, kterak vznáší námitky Bohu proti lidské „spravedlnosti". V této době píše Villon i své známé pokroucené čtyřverší "Je suis Françoys, dont il me poise". Také napsal dopis francouzskému.Parlamentu (soudu), ve kterém žádá o milost. Ta mu byla v roce 1463 skutečně udělena a jeho trest byl zmírněn na desetileté vyhoštění z Paříže. Další informace o jeho životě již neexistují - pravděpodobně ještě nějaký čas strávil na venkově.

Villonova poezie

Františkův život plný zločinů by mohl zakrýt fakt, že byl učencem, jenž vystudoval na velmi prestižní pařížské univerzitě. Ačkoliv jsou jeho básně především velmi upřímné a emotivní, je také pravdou, že ukazují neobyčejnou kontrolu rytmu a propracované kompozice, vyžadují hlubokou znalost středověkých forem a nemohou být pouze dílem náhody. Např. balada "Fausse beauté, qui tant me couste chier" („Nepravá krása, za kterou jsem zaplatil tak mnoho"), která je adresována jeho přítelkyni - ženě lehké a prodejné, zachovává nejen rytmus, ale je také akrostichem, kdy první písmeno každého verše ve dvou strofách dává dohromady jména Françoys a Marthe. Zřejmě i strofy podléhají ve Villonových básních přesně určenému řádu, který je však velmi těžké odhalit a určit. Jistojistě však není dílem pouhé šťastné náhody. Villonovy technické kvality by patrně byly ještě více ceněny, kdybychom znali pravidla a způsoby tehdejší kompozice.
Pohled na Villonův život, jako na jakýsi druh středověkého bohémského života ( vie de boheme) - to je představa, která byla znovu uvedena v život v 19.století Arthurem Rimbaudem - symbolistickým básníkem, který Villona viděl jako jednoho z „prokletých básníků". Tento pohled byl zpochybněn moderními kritickými studiemi. Otevřenou otázkou zůstává, zda jsou správné např. analýzy Davida Kuhna, který Villonovo dílo dlouhou dobu zkoumal. „Velkou závěť" chápe jako báseň s mnoha skrytými významy, jejichž výklad je možný na různých úrovních. Např. strofa č.33 - to je také Kristův věk - dle Kuhna, poukazuje přímo na Ježíše Krista, což je podle něj nemožné vnímat jako náhodnou inspiraci „ztraceného dítěte" a bohéma. Kritik Pierre Guiraud vidí básně jako jakýsi kód, který rozluštěn odkrývá satiru Burgundského duchovenstva namířenou proti sboru soudců a advokátů v Paříži.

To, že byl Villon mužem, který vnímal tradiční poezii a minulost vůbec jako velmi důležitou, je jasné již z jeho básní. Složil baladu ve staré francouzštině, parodující jazyk třináctého století. Velká závěť naplňuje tradici Congés (loučení) Jehana Bodela - jedná se o poezii, kterou básníci jako Adam de la Halle a Bodel skládali dříve, než vyrazili na cesty. Snad nejlepší je "Ballade des dames du temps jadis" ("Balada o paních dávných časů", obsažená ve Velké závěti), se svým slavným refrénem "Mais ou sont les neiges d'antan?" ("Ale kde ty loňské sněhy jsou?").
Každopádně je jasné, že básník, kterému se dostalo takového vzdělání, mohl své dílo naplnit myšlenkovou a významovou hloubkou. Tento rozumový přístup k Villonovu dílu by však neměl odvrátit pozornost od jeho spalující upřímnosti ani protiřečit akceptované víře, že věrnost a pravost, často bolestné osobní zkušenosti byla zdrojem drsné inspirace, s jejíž pomocí osvětlil z větší části tradiční témata: hořkost ztracené či neopětované lásky, lítost nad ztracenou minulostí, ztrátu iluzí a především ohromný strach ze smrti, který je možno tak často nalézat v literatuře a umění období morů, útrap, masakrů a válek.
Villon je považován za jednoho z největších francouzských lyrických básníků. Jeho přímočarost , s kterou mluví o lásce a smrti, odkrývá hluboké pochopení pro trpící lidstvo. Nenapodobitelně hovoří o lítosti nad ztracenou minulostí. Jeho dílo značí konec epochy odcházejícího středověku a je běžně uváděno jako inspirace „ztraceného dítěte". Ale jak se časem dozvídáme více informací o tradicích a vědě jeho časů, zdá se tento výklad neadekvátním. Jak řekl jeden kritik: „Je buď příliš brzy nebo již příliš pozdě, abychom mohli pochopit Villonovo dílo a život".





Velká závěť je dílo, které napsal Francois Villon v roce 1461 a je také jeho dílem posledním. Villon v něm s nadhledem a moudrostí zkušeného muže hodnotí život svůj vlastní a život vůbec, věnuje se lidem, jejich vlastnostem, slabostem, neřestem a citům. Velkou závěť však nelze shrnout několika větami - obsahuje totiž tolik myšlenek, postřehů a básnického vtipu, že je zhola nemožné dílo nějak zobecnit. Myslím si proto, že bude nejlepší, uvedu-li zde spíše určité pasáže Velké závěti, které mě samotného zaujaly, či které mají ve svázanosti s Francoisem Villonem zvláštní význam. Villon vnímá pomíjivost a marnost všeho - mládí, lásky, věhlasu a především - majetku.

Kdyby mým skonem zájmy lidu
získaly prospěch,třeba malý
sám s ortelem své smrti přijdu,
Nesuďme, zač čí skutky staly,
ať chybil mladý nebo zralý,
ať živ či mrtev, nechejme ho:
z místa se přece nehnou skály
vpřed ani nazad pro chudého.

V pradávnu Alexandru králi
v poutech byl předán Diomed,
pirát a zloduch samé svaly,
vyvrhel, hrůza pohledět,
co řádil v moři řadu let.
Proč lodě přepadá a drtí,
s lotrem král výslech začal hned,
odsoudit chtěl ho k trestu smrti.

I táže se král spoutaného:
„Proč stal ses mořským pirátem?"
Ten opáčí mu beze všeho:
„Proč spíláš mi, že pirát jsem?
Že brázdím moře tam a sem
jen v ubožáckém člunu malém?
Jak ty já velet lodím stem,
jak ty bych nazýván byl králem.

Co chceš? To jen můj bídný osud-
a za ten nemohu, jak víš-
mě špatnou cestou vláčel dosud
a vložil na mě tenhle kříž.
Neodpustíš či odpustíš...
Věz jen, kde sídlí hlad a bída-
a to si píská každá myš-
útlocitu se nedohlídá."

Když Diomedes domluví,
odpoví Alexandr král:
„V dobrý já změním los tvůj zlý,
abys moh ve cti žíti dál."
I stalo se, jak císař přál:
poctivec stal se z loupežníka.
Ten příběh se nám dochoval
z knih latinského historika.

Mně kdyby Alexandra krále
Bůh seslal ve svém dobrodiní,
a já bych v neřesti žil dále,
přestože měl bych vše, co jiní,
a nejen bídu jako nyní,
pak zasloužil bych provaz dát.
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad.


Poslední dvouverší je pravdou, která by mohla být vytesána do kamene. Ač staré téměř sedm století, je přesto velmi aktuální a dává odpověď na mnohé otázky. Myslím, že nejen Villon, ale i mnoho dalších lidí, ať už v 15. století nebo dnes, by rádo nastoupilo cestu změny, tak jako v básni Diomed. Proč nemají všichni lidé právo na šťastný a spokojený život, ač jsou si rovni, proč jsou jedni velmi bohatí a jiní chudí, jak kostelní myš - to jsou otázky, které Villona trápí. Věří v možnost nápravy ztracenců, kterým mimochodem ve Velké závěti věnuje jednu baladu.

Villon cítil s nuznými silnou sounáležitost, jelikož svůj život z větší části prožil také poměrně chudý, a proto chudobu a nuzotu vnímá a zachycuje velmi sugestivně a důvěryhodně.


Jako další ukázku uvádím úryvek z balady Nářek krásné zbrojířky.

Tak taky stará zbrojmistrová
na krutý úděl žehrá v pláči
a přeje si být mladá znova
v jeden směr pořád řeč svou stáčí:
„Ty stáří zlé, ty tlamo dračí,
proč jsi mě pozřela tak brzy?
Proč neskončím už život radši?
Nic netěší a všecko mrzí


Tatam je moc, co měla jsem
pro krásu, svůdnost, pohled sladký
jak nad kupcem, tak nad knězem:
byl každý mužský na mě krátký,
rád zlatku dal a nechtěl zpátky,
i když mu zítra bylo těžce.
Já potom dala za ty zlatky,
co dneska ani vandrák nechce.


Obraz ženy, které nemilosrdný čas ukradl vše, co měla - mládí a krásu, ponechajíc ji svému osudu, starou , nepěknou a nechtěnou, je jen ukázkou marnosti a pomíjivosti obého. Podle mého názoru Villon, ač byl velkým milovníkem, věděl, že pouhá krása je příliš povrchní hodnotou, kterou je čas schopen změnit k nepoznání

V návaznosti na úryvek o pomíjivosti krásy a mládí připojuji ještě úryvek o pomíjivosti bohatství, moci a titulů...

Kdo byli dřív ty lebky tady
v hromadě kostí zetlelých?
Výběrčí, ouřad nad ouřady,
pokladník, který v bance zpych,
žalobce, sudí, kupec, mnich?
Cokoli o nich napíši,
ať lampář, biskup, hnidopich,
stejně se dneska neliší.

Hlavy, co klaněly se snad
kdys jedna druhé, dokud žily,
tyhle tu směly kralovat,
otrocké tamty byly síly,
dnes tady čas i nečas bílí,
z těla je jen kostra pohozená.
Titul jim červi uchvátili:
teď chám ni velmož nemá jména.

Tyto velmi silné verše jsou ukázkou Villonova pobavení nad lidskou domýšlivostí a pýchou. Smrt, která všechny lidi až nevídaně sjednotí a spodobní, jako by se bavila spolu s Villonem.
Ironie a nadhled - co se týče tématu smrti( ale i jiných témat, kterých se dotýká)- je poměrně neobvyklý. U Villona však působí nenuceným dojmem, který je zřejmě dán upřímností autora, který prošel neobvyklým a místy zřejmě dost drsným životem.
Item kdo víc než otec vším,
mistr mi Vilém Villon byl,
nad matku chůvu něžnějším,
když jsem se v plenkách batolil:
vytáh mě z mnoha perných chvil,
a já mu radost nepřinesl.
Kéž by mi jednou dovolil,
bych na kolena vděčně klesl.


Subjektivita, obrovská a nedocenitelná výhoda zkušenosti z prožitého, dodává Villonovým veršům sílu, hovoří - li například o chudobě, či jiných problémech, které vnímali i jeho současníci. Subjektivita dostává však úplně jiný rozměr, rozepíše -li verše o svém vlastním životě - o svých láskách, dívkách, o lidech které má rád (v úryvku např. o svém opatrovníku Vilému Villonovi) a které miluje a o těch, které z celé duše nenávidí. Těmto lidem píše obvykle odkazy, které vyjadřují jeho vztah k nim. Píše - li o sobě, spíše přemítá - často lituje, vysvětluje a bilancuje. Subjektivita a způsob, jakým svázal své dílo s životem, který prožil, byl ohromnou novinkou a dá se říci, že se to podařilo Villonovi jako prvnímu.

Poznal jsem na své krušné pouti,
že v zoufalství a beznaději,
bolestí když se srdce rmoutí,
víčka se v hořkém pláči chvějí,
že prací člověk bezpečněji
zaostří mysl k nové síle
a život dá víc ve svém ději
než školy textem v řeckém díle.

V tomto úryvku, dle mého názoru osvětluje Villon, proč strávil velkou část svého života sbíráním zkušeností na svých cestách a poutích místo na akademické půdě. Jeho ( dá - li se tak nazvat) „dobrodružný život na okraji společnosti, vyčlenění se, odmítnutí běžných norem a to vše spojené a pronikavou inteligencí, všímavostí a akademickým vzděláním jej činilo a stále činí velmi zajímavým. Bývá někdy zařazován ke skulině „Prokletých básníků", kteří vyznávali podobné ideály a žili životem ne nepodobným tomu Villonovu, ovšem až o několik století později.

Není u nás žádného básníka ani umělce, který by za svůj krátký život dokázal převrátit celé dění v zemi vzhůru nohama pošťourat se vněm přeměnit ho a dát celé poezii nový směr a nakonec v největším rozkvětu odejít a prostě zmizet ze světa. Mimo jednoho. Jmenoval se František Gellner. Líbí se mi jeho pohled na svět a básně typu Všichni mi lhali. Jeho život byl plný hospod, bohémského života a nečekaných zvratů, které se velice odrazily v jeho dílech a tím mu pomohly přeskočil své soudobé vrstevníky a spisovatele.

Životopis
Moderní poezie vyrůstala z procesu, v němž si básník uvědomoval svou lidskou individualitu, svou sílu, svou chuť bojovat proti soudobé společnosti, chuť projevit se a dát světu něco zcela nového a ukázat na nedostatky politické i celé společnosti. Tito básníci, ale i spisovatelé se nazývali BUŘIČI. Scházeli se kolem Stanislava Kostky Neumana v jeho starém žižkovském domě.
Na přelomu19. Století se u nás anarchismus začal dělit na několik druhů, podle toho na čím učení byl postaven. Jako například anarchismus náboženský, tolstojovský, individualistický, kolektivistický, či komunistický. Básníků a spisovatelů anarchistů bylo opravdu mnoho, ale mezi ty, co se nejvíce zapsali patřili hlavně: S. K. Neuman, Fráňa Šrámek, Marie Majerová, F. Buriánek, K. Toman, J. Mohen, V. H. Brummer a hlavně básník, satirik a povídkář, který ovlivnil mnoho v české literatuře se jménem František Gellner.
Je označen za jednoho z nejúžasnějších a nejupřímnějších básníků naší doby, který dokázal navodit bezvýchodnou atmosféru špinavých ulic, ztracených a zatracených skutků a životů tak autenticky, že nejeden kritik zůstal ohromen a okouzlen nevinnou upřímností Gellnerových slov.

Rodina
Narodil se 19.června 1881 v Mladé Boleslavi. Jeho otec Karel Gellner byl mladoboleslavský nezámožný obchodník a podnikatel. Jednou však přišla krize a on velmi zchudl. Udržel si pouze malý krámek a od té doby prodával pouze na poutích a tržnicích. František Gellner žil a vyrůstal pod jeho velmi silným vlivem. Karel Gellner se stejně tak, jako později sám František neuzavíral před bohémským způsobem života a jeho nepřizpůsobivé názory měly i zásadní dopad na pozdější synův ostrý náhled na svět. Vždyť právě díky svému otci se František Gellner poprvé dostal k moderním literárním časopisům s anarchistickými tendencemi jakými byly zejména časopisy Moderní revue a Nový kult . Svůj vztah k otci ostatně Gellner nejlépe vyjádřil ve skvělé básni Otec a syn.

Střední školy
Od otce se František Gellner učil milovat společenský život v hospodách a kavárnách. U něho se učil nejen lásce k pozemským radostem, mezi které patřil i alkohol, ale také k sympatiím k socialistickým myšlenkám. Na každém kroku byl srážel mladý rozhled, udílel tvrdé lekce o síle vládnoucího řádu a vládnoucí morálky a rozbíjel jednu iluzi po druhé. Bylo možné buď jít s proudem a nechat se jím zanést do idylických mělčin šosáckého života, a nebo jít proti proudu a dostat se do konfliktu s celým společenským pořádkem.
Po ukončení měšťanské školy vystudoval gymnázium v Mladé Boleslavi a již na gymnáziu začal plodit své první verše, satirické povídky a první malířské počiny. Pročítal filozofická díla Nietzscheho a Stirpera a překládal Goetha a Heina. Jako již patnáctiletému, mu byla otištěna ve studentském, humoristickém časopise první báseň. Tuto báseň ale otiskl ještě pod pseudonymem J. Štika. Z této doby pochází též Gellnerovo velké přátelství s Josefem Macharem, se kterým později mnohdy spolupracoval. Už v této době svých středoškolských studií byl revoltujícím postrachem všech kantorů a stal se nejvíce zakazovaným kamarádem svých spolužáků.

Anarchismus
Po úspěšném absoluhování maturity, ho poslala jeho rodina, v rozporu s jeho zájmy, studovat techniku do Vídně. Pilnému studiu se ale příliš nevěnoval. Podléhá bohémskému životu a seznamuje se s pro něj novými myšlenkami a názory. Stává se členem anarchistického spolku sdruženého kolem Stanislava Kostky Neumana a jeho proslavené olšanské vily. Právě zde vidíme Františka Gellnera ve světle, které na něj vrhají jeho vlastní básně. V alkoholovém opojení pobíhá po anarchistických schůzkách, hospodách a objevuje krásy žen, užívá života a navazuje kontakty s Novým kultem, kde mu později vychází první básně a karikatury. Žádný jiný časopis té doby nechtěl jeho básně a karikatury otiskovat, protože pro ně byly nenormální a neumělecké.

Vyspělejší Gellnerův výklad svobody, kvůli kterému byl vlastně řazen k anarchismu, měl dost spolehlivý ekonomický i materiální základ. Ale pokud šlo o politické řešení otázky, jak dojít k novému a opravdovému společenskému pořádku, Gellner nešel dál než za mlhavé představy anarchistů, a ani neviděl nutnost revoluce.

Jedním z největších problémů Gellnerova života se stala láska. Můžeme tu mluvit o anarchistické teorii „volné lásky.“ František Gellner ji ale později, již svým střízlivým rozumem odsoudil.
Také díky vážná událost někde mezi Vídní a Příbrami potkala Gellnera. Která se hluboce odrazila v jeho osobnosti a dílech. Nakazil se totiž velmi vážnou, v té době hodně rozšířenou pohlavní chorobou-syfilidou. Zmiňuje se o tom například v básni Píseň zhýraného jinocha. Stal se básníkem smutné erotiky se zcela odhalenou sexualitou. A teď Vám přednesu výše zmíněnou známou báseň.

Dělnické revoluční hnutí procházelo právě na přelomu století hlubokou krizí a český politický boj o národní svobodu a demokratická práva podával žalostný obraz. Politické kupčení předáků české buržoazie nemohlo získat mladé hlavy a mladá srdce. A tak zůstali František Gellner a jeho druzi osamoceni, bez pevné opory a bez jasné budoucnosti, uprostřed všeobecného rozkladu staré společnosti, kdy přestávaly platit staré hodnoty a nové se teprve hledaly. Bylo možno podlehnout různým iluzím, které slibovaly řešit palčivé otázky doby i vlastního života. Gellner však iluzím podlehnout či se jim dokonce vzdát nemohl a ani nechtěl. Jeho rozum byl příliš pronikavý na to aby jim podlehl.

Po studijně dvou neúspěšných rocích ve Vídni se František Gellner, přesunuje do Příbrami, kde studuje báňskou akademii a opět žije bohémským životem studentské mládeže. Ta je určována jednak temperamentem mladých intelektuálů, zvídavostí života a touhou „vybouřit se“, ale také snahou bojovat proti měšťácké a šosácké společnosti a proti pořádku, hlídaného policajty a cenzurou projevu a vyjádřit svůj odpor k morálce i celému společenskému řádu.

První tvorba
V roce 1901 vychází Františkovy Gelnerovy první básnická sbírka s názvem Po nás ať přijde potopa. Ostrá reakce oficiální kritiky však nemohla sílu Gellnerovy poezie umlčet. A tak o dva roky později mu vyšla další básnická sbírka s názvem Radosti života. Tyto dvě první sbírky jsou zpovědí o bohémském životě, ale také je o svědectví, že za provokativním gestem se ukrývá bolestně zraněné srdce, nesplněná, nebo zraněná touha po lásce, hořké poznání vlastních slabostí a ošklivosti světa.
František Gellner dokázal pojmenovat pravými jmény věci, které byly v té době tabu pro společnost i pro básnickou tvorbu. Tak otevřel poezii pouliční erotice, zhnuseným náladám prohýřených nocí a věcem všedním, spojeným s moderní civilizací. Sám se hlásí k zásluze, že jako první uvedl do naší poezie slova jako pivo, viržínka, areoplán anebo zástavní lístky.
Motivy z kavárenského a hospodského života, porovnávání maloměšťácky spořádaného a bohémského života, stejně jako lidové výrazy a obraty, někdy i s nádechem vulgarity. Zesměšňoval vznešené autority i politickou demagogii. Gellner se snažil jít zásadně jinou cestou, než například tehdy oblíbený Březina se svou symbolickou tvorbou, chtěl jít cestou upřímnosti a zpovědi vlastní osobnosti.

V Příbrami František Gellner opět nedokončil studia a tak odešel roku 1904 na vojnu do Litoměřic. Tam sklízel plody svých předchozích anarchistických aktivit. Protože se zdál pro vojáky jako anarchista nebezpečný, byl raději po roce propuštěn z vojny domu. Své zkušenosti z vojny uložil v několika humorných fejetonech. A od roku 1905 do roku 1911 žije v Paříži. Poznával anarchistické hnutí roztříštěné nesmyslně v různé skupiny a svou neschopnost organizovat síly k útoku proti stávajícímu společenskému řádu. Poznával velikost rozporů mezi bohatstvím a bídou. František Gellner sám poznal bídu tohoto města přepychu a rozkoší a nedal se obloudit jeho jedem. Naopak napsal verše, ve kterých s dojetím myslí na svůj domov.

Návrat do Čech
Roku 1911 se František Gellner opět vrací do Čech a zakotvuje, pomocí Stanislava Kostky Neumanna v redakci brněnských Lidových novin, pod pseudonymem Norbert Čížek. Lidové noviny se zprvu sice obávaly jeho minulosti, ale nakonec se stal jejich redaktorem. V Této době psal hodně veršované satiry a fejetony.V nich František Gellner adresně napadá politické strany, vtipně odhaluje volební hry a útočí proti vojnám a válkám. Na to také několikrát zle doplatil. Nejčastěji je trnem v oku Františka Gellnera církev, kněží, politický život, politický směr a demokratičtí vůdcové. Je to ovšem poezie psaná pro noviny a určená nejširšímu lidovému publiku. Hlavním prostředkem jak zaujmout čtenáře je vtip, vynalézavé rýmy a často i s autorovými kresbami vsunutými přímo do textu. Gellnerova grafická tvorba začíná mít plynulost a promyšlený rozvrh černobílých ploch.

Próza a drama
K opravdové skutečnosti se daleko více František Gellner přiblížil ve svých povídkách. Tyto povídky typizují životní styl maloměšťáka a dobového prostředí. První sbírka jeho povídek vyšla v roce 1914 pod názvem Cesta do hor a jiné povídky. Roku 1912 vychází i jeho román Potulný národ a divadelní hra Přístav manželství, která nezaznamenala žádný větší úspěch.

Konec - válka
Přišla válka. Gellner byl již unaven životem a nemocí, která ho již dlouho doprovázela životem. Nedal na naléhání svých přátel, aby zašel k doktorovi a zařídil si oproštění od vojenské služby. Naopak sám šel a narukoval v místě svého rodiště v Mladé Boleslavě přímo do válečného pole. Po „přátelském rozhovoru“ s jedním důstojníkem byl převelen na Haličskou frontu, kde právě zuřil boj na plné obrátky.

Přišla poslední scéna života Františka Gellnera. Byl poslán na průzkumnou akci, ale jeho jednotka se ocitla pod krutou nepřátelskou palbou. Jak a kdy zemřel nikdo neví, jeho tělo se nikdy nenašlo.

Ještě několik let, čekali jeho přátelé v hospodách u piva na to, až se otevřou dveře krčmy a on tam bude stát neoholen, s jemným nadrzlým úsměvem na rtech a půjde k jejich stolu a bude s nimi diskutovat o všem možném.

Po smrti vychází ještě v roce 1919 jedna jeho básnická sbírka, kterou již za svého života nestačil vydat. Nese název Nové verše.František Ladislav Čelákovský
(1799-1852)

Narozen ve Strakonicích jako syn tesaře. Začal studovat filisofii v Praze a poté v Českých Budějovicích. Poměry v tehdejším rakouském školství dobře ilustruje Čelákovského 'přečin' pro četbu Husovy Postily byl vyloučen ze studia. Pokračoval v rakouském Linci a opět v Praze, ale studia nedokončil a stává se vychovatelem. Od roku 1834 redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Pro nepříznivou zmínku, které noviny uveřejnily o ruském carovi jako utlačovateli polského národa, byl propuštěn. Žil poté ve stístěnných existenčních poměrech, až začátkem čtyřicátých let se stal profesorem slavistiky ve Vratislavi(Polsko) a několik let před smrtí odešel do Prahy. Již v době studií se věnoval studiu slovanských jazyků a slovanské lidové slovesnosti. Sbíral a vydával lidovou poezii všech slovanských národů v původním znění i v českém překladu (Slovanské národní písně), tři svazky v letech (1822-1827), Mudrosloví národu slovanského v příslovích. Z básnické tvorby jsou nejznámější- Ohlas písní ruských(1829), Ohlas písní českých(1839). Název "ohlas" vyjadřuje, že básně byly vytvořeny v duchu lidové poezie ruské a české. Původně zamýšlel vytvořit ohlasy lidové poezie všech slovanských jazyků, ale dobové okolnosti způsobily, že se soustředil na písně ruské a později české. Zájem o ruskou lidovou slovesnost vyplýval u Čelákovského z jeho citového poměru k Rusku, v němž viděl posilu vlastního nesvobodného národa, zvláště od doby, kdy ruský lid zvítězil ve vlastenecké válce proti Napoleonovi. Naděje v Rusko jako oporu všech slovanských národů se ještě zvýšila v době, kdy ruská vojska v letech 1827-1829 vítězila ve válce proti Turecku. Po vzoru Čelákovského vytvářeli ohlasovou poezii i další básníci, mimo jiné i Mácha. U autorových současníku byly oblíbeny i básně ze sbírky- Růže stolistá (1840) a sbírka kritických epigramů-Padesátka z mé tobolky.

OHLAS PÍSNÍ RUSKÝCH

Vznikl v době národního obrození, kdy český národ usiloval o národní samostatnost. Obrozenci propagovali myšlenku slovanské vzájemnosti-všichni Slované jsou bratři a český národ, i když je malý, je součástí velké rodiny Slovanů. V ruských lidových bohatýrských zpěvech-bylinách-vystupují udatní bohatýři, přemožitelé přesily nepřátel, kteří pomáhají svou silou a odvahou utlačovaným. Málokdo tehdy u nás věděl, že Rusko je zaostalá země se středověkým nevolnictvím a tvrdým carským absolutismem.

Ilja Muromec -tři Tataři přepadli a zbyli mladíka jedoucího na koni. Když se dělili o jeho drahocenný oděv, objevil se náhle na koni bohatýr Ilja Muromec. Prvního Tatařína zabil kalenou střelou, druhého mečem. Třetí se dal na útěk, Ilja ho však dostihl a Tatařín zahynul pod kopyty jeho koně. Pak Ilja Muromec pohřbil mládence a pomodlil se za jeho duši.

Rozmluva noční - mladý ruský voják ve švédské zemi (pravděpodobně jde o válku Švédům v době Petra Velikého) vzpomíná na domov- na starého otce a mladou ženu s dětmi-prosí ruskou zemiá, aby jeho drahé pozdravovala a chránila.

Romantická láska - mladá dívka si stěžuje svému milému, že rodiče ji chtějí zasnoubit jinému ženichovi. Milý ji utěšuje, že spolu odjedou na ostrov ve velkém jezeře, kde budou spolu šťastně žít.

Odchod a příchod - dívka naříká nad odchodem svého milého, který v carských službách odjel bojovat proti Turkům. Dívka se bojí, že se jí chlapec již nevrátí. Když se však chlapec vrátí, je její radost veliká.

Veliká panichida - (panichida= smuteční obřad za zemřelé)
V roce 1812 svedla ruská vojska pod vedením Kutuzova nedaleko Moskvy krvavou bitvu s Napoleonou armádou. Celkový počet zabitých a zraněných byl asi 100 tisíc. Rusové ustoupili, Napoleonova armáda vstoupila do Moskvy, kde vypukl velký požár-panichida za mrtvé vojáky. Říká se, že Moskvu zapálili sami Rusové, aby nepadla nepříteli do rukou.

Smrt Alexandra - Nedaleko Azovského moře v městě Taganrogu zemřel ruský car Alexandr I. Oplákává ho néjen jeho matka carevna Jelizaveta, ale celý ruský pravoslavný národ. (Autor ho nazývá carem dobrým, bohumilým, otcem laskavým -vidí v něm pokořitele napoleonské armády).

Rusové na Dunaji r.1829 -ruské vojsko táhlo směrem k Dunajido války proti Turkům. Před bojem hovoří k vojákům car Nikolaj a povbuzuje je ke statečnosti. Vojáci odpovídají, že jsou ochotni položit život (-cit.. ".....turecký měsíc bude klesati, slunce jasnosti bude vzcházeti a sláva ruská z něho svítiti." )

Opuštěná - smutná dívka přemýšlí u studánky o svém osudu- je sama na světě, nemá rodiče ani sourozence a milý odešel na vojnu. Touží po tom, aby měla dvě chaloupky-jednu pro otce a matku, druhou pro sebe a svého milého.

Mládenec koně pochvaluje - mladík hovoří ke svému koni o cestě do Moskvy bělokamenné-budou tam krásné domy, zlaté věže a mnoho krásných koní, ale pro mládence je jeho kůń tím nejlepším, nejvěrnějším a nejrychlejším.

Dovtipní milý - rodiče nepřejí lásce mladých lidí, dívka hovoří s holoubkem, aby přiletěl k jejímu okénku až zajde slunce. Milý pochopí, že tato slova jsou určena jemu.

Dívčino plesání - dívka se raduje z návratu svého milého, který byl dva roky na dlouhé cestě.

Vyznání - dívka a chlapec si navzájem sdělují své pocity, které měli, když se porvé viděli a zamilovali se do sebe.

Odšedivělý -chlapec prijíždí za svou dívkou ve sněhové vánici-jeho vlasy, obočí, vousy jsou pokryty sněhem a jinovatkou. Dívka ho nepoznala, domnívá se, že přijíždí nějaký stařec, kterému starostmi zešedivěly vlasy. Když však svého milého obejme a políbí, vlasy, vousy i obočí mu opět potemní, sníh roztaje.

Udobření -v zimě se dívka pohádala se svým milým, nemluvili spolu. Na jaře o Velikonocích, kdy je v Rusku zvykem, že se lidé na důkaz radosti z Kristova vzkříšení spolu líbají, potkala svého milého, políbili se a udobřili se.

Láska nad bohatství -matka se zlobí na dceru, že má ráda chudého chlapce. Dcera ji prosí, aby nebránila jejímu štěstí, že i ona jistě měla jejího otce ráda.

Smrt milé -mládenec po smrti své milé chce opustit rodnou ves a odejít do dalekého světa, kde snad zapomene na svůj žal.

Vězěň - u řeky Donu nedaleko Azovského moře v tmavém vězení leží smrtelně zraněný kozácký ataman. Připadá mu, že měsíc na nebi se posmívá jeho utrpení. Aby nikdo neviděl jeho utrpení a slzy, strhává ze svých ran obvazy, z ran prodí krev a ataman umírá.

Výslechy -car vyslýchá mladého muže, který v lesích olupoval pocestné. Nikita Ivanovič mu vypráví o svém dětství bez rodičů. Měl velkou sílu, ale bídu touto silou nepřekonal. Stal se proto zbojníkem. Odvážně říká carovi, že kdyby se narodil v paláci, byl by dobrým carem, a naopak, kdyby se car narodil v chudobě, stal by se jistě zbojníkem. Car uznává jeho pravdu a propouští ho. Mladík se brzy stává slávným kozáckým atamanem. Veliký ptačí trh -sýkorka modřinka létala po celé ruské zemi a svolávala ptactvo na veliký ptačí trh k sinému moři. Kupci z ptačí říše přijeli za svým zbožím-sokol a krahujec prodávali kožešiny, čáp sukno, pávi, sojky žluvy drahé kamení až z Polska. Bohatá vdova sova nakoupila na trhu mnoho věcí, zaplatila hotově pět tisíc rublů. všichni kupci ji velebili a vrátili se zase do svých zemí. Jen čápa postihla pohroma- v mořské bouři se jeho koráb se zbožím rozbil o skálu. Od té doby bloudí po břehu a loví žáby a vodní plazy.

Odplata - Krásná Marja, dcera kupce Ivana si vzala za muže bojara Maxima, který ji velmi trápil žárlivostí. Když onemocněl car Boris Godunov, vymyslela Marja pomstu svému muži. Napsala dopis caru, že jedině její muž ho může vyléčit. Marně Maxim carovi vysvětloval, že se v léčení nevyzná. Car poručil, aby ho vyléčil, jinak bude o hlavu kratší. Maxim si nechal donést byliny a masti a 'lečil." Za tři dny se car zázračně uzdravil. Jako odměnu za vzpouru měl Maxim dostat tolik ran holí, kolik vydrží a jako odměnu za vyléčení dvakrát tolik dvorů. Maxim vydržel devět ran a dostal od cara osmnáct dvorů. Snad se tak vyléčil i ze své žárlivosti.

Čurila Plenkovič - bohatýr přijiždí ke Kyjevu, kde vládne velký smutek. Dozvídá se, že zemi sužuje pták Velikán Velikánovič, který všechno ničí, požírá stáda i lidi, boří města i vesnice. Čurila se vydá se dvěma statečnými bratry Vaskou a Michajlem k hoře, kde hnízdí Velikán. Zabijí krávu a do její kuže zašijí Čurilu. Pták Velikán sezobne kuži jako zrno. Čurila si zevnitř proseká cestu ostrým mečem. Pták bolestí tluče křídly, a nakonec padá mrtev k zemi nedaleko Kyjeva. Kníže Vladimír pozoruje všechno z okna paláce a na Čurilovo přání nechává Velikánovo tělo zavézt hlínou a vystavět na tomto vrchu novy palác.

Ilja Volžanín - bohatá vdova Marfa Andrejevna hledá všude svého syna Iljušku. Na břehu Volhy nachází jeho oděv a poznává, že jejího syna jí vzala řeka Volha. Mladý Iljuška zatím pobíhá pod hladinou řeky v krásných palácích a zahradách plných bohatství. Žije zde v přepychu dvanáct let a potom se mu zachce podívat se opět na zem. Volha ho nechce propustit, ale když jí pohrozí, že zničí svou velikou silou její paláce a bohatství, souhlasí. Dává mu na cestu krásného koně a drahocennou výzbroj. Ilja chce navštívit svou matku Marfu Andrejevnu, ale město zničili Tataři, pobyli obyvatele, zabili i jeho matku. Ilja chce do boje, přidává se k ruskému vojsku. Zabije tatarského chána Bajadura. Pod Iljou padá kůň a zradila ho i zbroj.,kterou mu darovala Volha, aby se mu pomstila za to, že ji opustil. Tataři se na Ilju vrhli a odvedli ho k caru Ugadaji. Ten Ilju uvěznil a mučil-chtěl, aby Ilja přijal tatarskou víru, dokonce mu chce dát za ženu vlastní dceru. Jinak mu hrozí krutá smrt. Ilja prosí o pomoc Boha. Bůh posílá hrom, který zabíjí cara Ugadaje a osvobozuje Ilju z pout. Ilja prcha z tatarského vězení a přitom pobíjí mnoho Tatarů. Pak děkuje Bohu za svou záchranu.

Autor ve své sbírce užívá prvky obvyklé v ruské lid.poezii.
a, básnické přivlástky (jasný sokol, šavle ocelová kalená střela)
b, zdrobněliny (dolinečka, matička, tatíček)
c, opakování veršů nebo jejich částí
d, ruské výrazy (denežka= drobný peníz, žitelé= obyvatelé atd.
e, přirovnání (zachvěl se po osičímu= jako osika a jiné).

Za deset let po Ohlasu písní ruských vyšel Čelákovského Ohlas písní českých (1839). Na rozdíl od ruského Ohlasu, který vznikl v krátké době za šťastné životní a umělecké pohody, rodil se český Ohlas dlouho. Čelákovský v něm vyjádřil ráz českého lidového života, obraz českého venkovského lidu z konce třicátých let.

OHLAS PÍSNÍ ČESKÝCH (Vybrané básně)

Toman a lesní panna - svatojánskou noc lidé vždy považovali za kouzelnou, věřili, že všechny zlé nadpřirozené bytosti mají nad člověkem zvláštní moc. Večer před svatým Janem odjíždí Toman za svou nevěstou do Podhájí. Sestra ho varuje, aby nejel lesem-doubravou, ale volil cestu kolem Svaté hory. Toman poslechne, ale v myslivcově příbytku ho čeká zlé překvapení. Jeho milá sláví zásnuby s jiným ženichem. Zarmoucený Toman ponechává svému koni volnost, a ten se ubírá známou cestou k doubravě. Náhle se objevuje Tomanovi po boku krásná lesní panna na jelenu - cit.. "šaty půl má zelené, půl kadeřemi černěné" - a přemlouvá Tomana, aby zapomněl na nevěrnou dívku. Pojede-li s ní domů, bude šťasten. Hovoří k němu třikrát a omámený Toman nakonec podléhá jejímu lákání - cit.. "...uzdu pouští, z koně klesá, pod skalami prostřed lesa...". Druhý den ráno se domů vrací osamělý kůň a sestra oplakává bratrovu smrt.

Jízda k milé - chlapec jedoucí na koni k milé vzpomíná na zemřelého otce, který by měl jistě radost, že do jeho domu přijde krásná hospodyňka.

Celoroční výživa - chudá dívka vysvětluje svému Jeníčkovi, jak budou spolu po svatbě po celý rok hospodařit - cit.. "...ze sněhu homolky budou nám na dolky,... kroupy a krupici najdem na ulici, ...šípků, trnek natrháme, také si Jeníčku pochutnáme."

Stasa čarodějnice - krásná dívka svýma černýma očima okouzlila mnoho mládenců - cit.. "...utopte ji, upalte ji, kantorovic Stasu, než okouzlí, očaruje všecku naši chasu..."

Pražská - ironický výsměch chudým, kteří se nechávají oslovovat jako bohatí, ale jsou tím jen pro smích.

Prokop Holý - vojevůdce čeká na zprávy o svém setřenci panu Rackovi, kterého zajal i s jeho družinou Sezima Kamenický. Vzkazuje Prokopovi, aby si pro sestřence přišel. Když se Prokopovo vojsko blíží ke Kamenici, uvidí popraveného sesřence, jehož hlava je nabodena na kůl a tělo vpleteno do kola. Pohřbili mrtvého a Prokop si ve strašném hněvu vzal s sebou z popraviště krvavý špičatý kůl. Se svým vojskem obléhá Kamenici dvě neděle, když se obležení nevzdávájí, připravuje rozhodující útok. Ze špice, na niž byla nabodena hlava pana Racka, nechává Prokop u svého šípaře ukout střelu. Druhý den, když znovu útočí na Kamenici, pozoruje je z hradeb Sezima Kamenický. Je zasažen Prokopovou střelou a jeho vojsko podléhá v boji Prokopovým husitům. Pro výstrahu naloží Prokop s tělem Sezimy stejně, jako Sezima s tělem Rackovým. Husité táhnou za zpěvu písně- Kdož jsú boží bojovníci dále směrem na Rakusice.

Dárek z pouti - milá přinesla jako dárek z pouti na Svaté hoře svému chlapci srdíčko z marcipánu. Chlapec se raduje, chce si srdéčko polepit pozlátkem a nosit je za kloboučkem jako památku od své hezké dívky.

Cikánova píš'talka - v písni je politický jinotaj- cikánova píšťalka dokázala vyhnat z domu šváby a německé myši - kdyby byl odkázal tatíček píšťalku svým dětem, mohly se mít dobře = kdyby se náš národ uměl bránit proti cizí nadvládě měl by "panský" život - žil by v blahobytu.

Nevěrný milý - dívka šla večer pro vodu ke studánce a tam uviděla svého milého, jak líbá jinou. Je nešťastná svou lásku "oželí až v hrobě."

Sňatek - dívce onemocněl a zemřel milý. Nepomohlo, že se modlila za jeho uzdravení. Když se vrátila z pohřbu, uslyšela o půlnoci hlas mrtvého milého, který ji volal, aby se ustrojila, že se spolu zasnoubí. Pak spolu odcházejí "kde ženich přebývá" - dívka zemřela žalem a nyní leží spolu s milým v jednom hrobě.

Dárek z lásky - nejmenší dárek z lásky - korálky, které ztratilo děvčátko na lávce přes potok, je nenahraditelný, protože byl darovám z lásky.

Pocestný - život chudých je jako by šli pěšky přes hory, blátem, jeden smutek střídá jiný. Páni se vezou na voze v suchu. Jediná spravedlnost je smrt - cit.. - "až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem "

Neblahé sejití - dívka, která žne u lesa trávu, spatří svého milého, který se vrací z vojny. Říká, že pro něj plakala a vzdychala, ale dostala se jinému.

Pomluva - dívka si stěžuje na sousedy, kteří pomlouvají ji a jejího milého. V závěru básně však je ráda, že si z pomluvy nemá nic dělat.

Svatební den - ( podle národní pověsti )
Ludmila, dcera rytíře Žicha z hradu Střely (nedaleko Strakonic) slaví svatbu. Ovčák, myslivec a rybář jí přinášejí dary. Dívka v duchu smutně uvažuje, že by se ráda odřekla svého šlechtického stavu, kdyby měla mladého ženicha, jako jsou gratulanti. Po svatebním veselí ji její ženich rytíř odváží do svého hradu. Nezvládne však koně a kočár se zřítí z vysoké skály do řeky. Ovčák, myslivec a rybář litují života krásné dívky. Poslední vůle - žertovná báseň - autor se vysmívá Jankovi ( Jan Nejedlý, kterému se autorovi současníci posmívali, jako představiteli jazykového a literárního zpátečnictví ), který nosí paruku s copem. Ptá se, komu odkáže svůj cop. Janek odpovídá, že chce, aby mu cop postavili na hrob jako stráž. ( Cop byl již v době Čelákovského přežitkem. )

Český sedlák - autor se vysmívá vychytralosti českého sedláka, který naoko před pány běduje nad svou nouzí, ale za vraty si výská.

Krasná Kordula - ironický popis krásné dívky Korduly - ona má - cit.. " bradu na tři facky a nos sedmihradský, tváře v roznícení, muchomorka nic není, očka popelavé, trochu naříkavé, kudrnatou hlavičku jako kapustičku, pystíčky odulé jako dvě cibule....."

Vrchní z Kozlova - vrhní přijel na křtiny do Rousova, poznal zde pannu Hejduli. Když jeli domů, převrátil se kočár do bahna u řeky, tlustý vrchní uvízl v bachně, hubená nevěsta mu "uplavala."

Odbytí - šlechtic přemlouvá hezkou venkovskou dívku, aby odjela s ním do města, kde bude žít jako paní. Dívka odpovídá, aby on raději zůstal na vsi - bude spát na peci a kdyby ho to netěšilo, mohl by pást husy.

Kalendár a ne farár - ( Po slovensku )
Farář káže, aby člověk pamatoval na smrt. Chlapec odpovídá, že se drží raději kaledáře - nejdřív bude masopust, potom teprve půst - na memento mori je času dost.

Odlišnost lidové poezie ruské a české charakterizoval Čelákovský úvodním srovnáním krajinného rázu ruské a české země. Ruskou lidovou poezii přirovnal k rozsáhlým hvozdům, mohutným řekám a jezerům ruské země, českou k drobným lesíkům, říčkám a potokům. Rozdíl mezi oběma Ohlasy je také v tom, že český Ohlas nemá hrdinské písně. Mnohem častější jsou satirické a výsměšné písně a popěvky, mířící hlavně na vrchnost a na maloměšťáka. Na rozhrání mezi lyrikou a epikou jsou básně, jimiž se snaží Čelákovský typizovat lidové postavy, zejména českého sedláka. ( Český sedlák ). Alegorické básně mají sociální a politickou tendenci, např.již zmiňováná Cikánova píšťalka - vyslovuje myšlenku svobozeného boje, vyjádřenou s ohledem na cenzuru jen náznakem. K epickým básní patří také jedna z prvních českých balad - Toman a lesní panna.

V ohlasu písní českých - vystihl Čelákovský zdařile ráz české lidové písně s její lehkostí a myšlenkovou i formální rozmanitostí, s jejím uměním charakterizace i se sklonem k satirickému zaměření.

Daleko skromnější byla Čelákovského tvorba prozaická, zaměřena, zaměřena většinou satiricky : LITERATURA KRKONOŠSKÁ ( 1824 ) a PATRNÉ DOPISY NEPATRNÝCH OSOB ( 1830 ) napadají břitkou kritikou soudobě malicherné poměry české společnosti, zejména literární.Franz Kafka je jednoznačně nejslavnější pražský spisovatel, píšící německy. Narodil se 3. Července 1883 v Praze na Starém Městě pražském. Jeho otec Hermann pocházel z jihočeské vsi Osek u Strakonic. Pak si založil v Praze obchod s galanterním zbožím.

Kafka prožil velice osamělé dětství. Jeho rodiče od rána do noci pracovali ve svém krámku a tak neměli na syna čas. Na jeho výchovu měly vliv spíše kuchařky a služebné. Kafka nejdříve vychodil obecnou německou školu a později studoval na osmiletém gymnáziu na Starém Městě. Za celý svůj život se téměř nevzdálil z okruhu Starého Města. Školu a později i práci měl vždy kousek od domu. Po gymnáziu studuje práva na univerzitě. Začal psát již kolem svého 14. a 15. Roku. Po promoci začal pracovat v „Dělnické úrazové pojišťovně pro Království České“.

Byl velice stydlivý, pořád se podceňoval. Mělo na to vliv několik věcí: Zaprvé jeho původ, stačilo říci Žid a už to bylo a něco špatného. Jeho psychika byla také velice ovlivněna otcem. Někdy ho Kafka také nazýval Tyranem. Měl permanentní pocit viny, který u něj právě on vyvolával. Měl problémy s přátelstvím , neměl moc přátel. Nejvíce se stýkal s Maxem Brodem, kterého asi považoval za svého nejlepšího přítele. I přesto, že byl velice stydlivý, tak byl 3x zasnouben. 2x s Felice Bauerovou, což byla dcera židovského obchodníka z Berlína. Zásnuby však opět on zrušil, jelikož nebyl schopen svazek uskutečnit.

Věřil, že život lze naplnit jen ve společenství, tedy v rodině, jenže toho se bál. Musel totiž psát v naprostém odloučení. Druhý nezdařený pokus o manželství se uskutečnil v roce 1919 s Julií Vohryzkovou. Proti tomu se velice tvrdě postavil jeho otec, což je také zaznamenáno v nikdy neodeslaném dopise v Dopise otci. Jeho další láskou byla Milena Jesenská. Jejich vztah se odehrával hlavně v korespondenci, dnes také pod názvem Dopisy Mileně.

Počáteční tvorba se velice liší od jeho pozdějších děl, která ho proslavila. Nejstarší dochovaná práce je z roku 1904 a je to povídka Popis jednoho zápasu, která popisuje stavy osamělého a nejistého jedince, vyřazeného společností, kterou pociťuje jako nepřátelskou sílu. Kafka pak píše do roku 1910 krátké prózy, zachycující situace ze všedního světa a jeho názory na to. Vyšly ve sbírce Rozjímání. Roku 1910 začíná psát deník, který s přestávkami píše až do roku 1923. Je velkou součástí jeho tvorby a vyšel pod názvem Deníky.

V letech 1909-1912 podnikl Kafka s Brodem prázdninovou cestu do západní Evropy ( I,D,Sw,F ) při níž společně pracovali na dohodnutých literárních tématech. Výrazným zlomem v jeho tvorbě se stal rok 1912, kdy během jedné noci napsal povídku Ortel. Po ní později následovala povídka Proměna. Ta vyšla roku 1915 a je o tom, jak se jednoho dne ráno probudí Řehoř Samsa a postupně zjišťuje, že se změnil v odporný hmyz. V díle je postupně popisováno, jak se mění vztah rodičům k němu. Nejdříve mají šok, pak mají deprese, ale nakonec to vyústí až k tomu, že vymýšlí všechno možné, jak se Řehoře zbavit. On pak však sám umírá a ani nemá sílu se bránit. Jsou tam velice popisovány pocity brouka. Řehořovi ani tak moc nevadilo to, že se změnil v brouka, ale to, že není v práci, kterou stejně tak nenávidí. Dále napsal, nebo spíše nedopsal román Nezvěstný, vydávaného doposud pod jménem Amerika. Ta je o šestnáctiletém Karlu Rossmannovi, kterého svedla služebná. On byl pak vypovězen rodiči do Ameriky. Ztrácí se ve světě a nemůže najít žádné přátele.

Kafka mnoho svých děl z mládí zničil, a jen u malé části rukopisů svolil, aby se vydaly knižně. Dokonce v závěti požádal Maxe Broda, aby beze zbytku a bez čtení vše spálil. Ten to ale naštěstí neudělal a tím vyšel najevo talent skvělého autora, který mohl jen tak zapadnout.

Dalšími povídkami, které napsal jsou na příklad Vesnický učitel, Most, Doupě atd. Tyto povídky ještě s Popisem jednoho zápasu byly vydány v díle nazvaném Obří krtek.
Dalším velice známým jeho dílem je Proces, který vyšel roku 1915 a nebyl dokončen. Skládá se z deseti kapitol. Děj je asi o tomto. V den svých třicátých narozenin je prokurista Josef K. zatčen dvěma muži. Prý je obžalován pro neznámé provinění před záhadným soudem. Josef K. je zatím ponechán na svobodě, pouze občas jde na přelíčení, jež se odehrává na zaprášené půdě odlehlého činžáku. Nejdříve považoval žalobu za nesmyslnou, cítil se nevinen a snažil se zlehčovat svůj případ. Teprve později se snaží různými prostředky soudní řízení ovlivnit. Proces končí po roce, kdy je Josef K. proboden nožem a umírá v opuštěném lomu za městem. Josef K. se v podstatě provinil tím, že zmechanizoval svůj život, což je, že zapadl do jednotvárného života. Vzdal se všeho, co dělá člověka člověkem.

Roku 1917 začal Kafka chrlit krev, jelikož měl tuberkulózu. Od této chvíle musí často přerušovat zaměstnání a léčit se. 3. června 1924 umírá. Z posledních měsíců jeho života jsou vydány Dopisy rodičům z let 1922-24.

George Orwell (1903 – 1950),
vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil 25. června 1903 v indické vesnici Motihari v nepříliš bohaté rodině britského úředníka. Po několika letech odjíždí s matkou a sestrou do Londýna, kde v roce 1916 získal stipendium na nejprestižnější střední školu Eton College. Podle svých slov už od šesti let věděl, že se musí stát spisovatelem, a tak se věnoval především četbě, nejvíce na něj působilo dílo Shakespeara, Jonathana Swifta, Jacka Londona nebo Zoly a Flauberta. Již v takto raném věku se prohlásil za socialistu a této orientaci zůstal věrný po celý život. Na rozdíl od svých spolužáků nepokračoval ve studiích na Cambridgi nebo v Oxfordu; místo toho odchází do Barmy, kde v letech 1922 – 1927 pracuje u britské policie. Zážitky z tohoto období jsou zachyceny v autorových esejích a v novele Barmské dny (1934). Znechucen svou účastí na udržování britského impéria se vrací do Evropy, v letech 28 – 30 žije ve velmi chudých poměrech v Paříži a Londýně>>Na dně v Paříži a Londýně (1933). Právě v roce 1933 se rozhodne vydat své první publikované dílo pod pseudonymem (Orwell = řeka v Souffolku ve vých. Anglii, kde žili jeho rodiče).
Od roku 1930 se věnoval zejména novinářské činnosti: psal především eseje a kritiky, nějaký čas pracoval jako učitel v soukromé škole a knihkupec. V roce 1936, kdy se oženil (novinářka, učitelka, adoptovali dítě), vypukla občanská válka ve Španělsku, ve které bojuje na straně republikánů. Byl však zraněn, a tak se vrací zpět do Anglie. V roce 1938 vstoupil do Independent Labour Party (byl v ní do zač. války). Ve svých 35i letech však onemocněl tuberkulózou, a tak se léčí v sanatoriu a později kvůli chorobě odjíždí do Maroka. Během 2. světové války (kvůli zdravot. stavu nemohl narukovat) pracuje jako redaktor BBC a současně píše Farmu zvířat, která mohla vyjít až v roce 1945, kdy také umírá jeho manželka (při operaci). Jeho zdravotní stav se však dále zhoršoval; zemřel 21. ledna 1950 (rok před svou smrtí se žení znova> >manž. novinářka).
Orwell byl tedy především novinář a je považován za jednoho z nejlepších anglických esejistů. První články psal již během studií, ty vycházely zatím ve školních časopisech. Od roku 1931, kdy napsal esej Poprava (Věšení), který vychází z autorových zážitků z Indie, publikovaly jeho díla přední britské časopisy, jako Horizon, Tribune nebo Observer. Jeho eseje se i dnes používají jako učební texty na anglických univerzitách. Orwell byl podle svých slov ovlivněn H. G. Wellsem, Hardym nebo Kiplingem, ve svých dílech se inspiroval také Joycovým Odyseem (pohled „zvenčí“ a „zevnitř“, z více úhlů). Orwell je mistrem „sang-froid“, chladnokrevného odstupu, což dodává jeho dílům důvěryhodnost. Byl novinářem, reportérem i esejistou, všechny tyto formy jsou propojeny v jeho stylu, charakteristickém smyslem pro detail, rezervovaností a jazykem bez jakýchkoliv ozdob. Tak je schopen svým nezatíženým, jednoduchým způsobem zkoumat např. v 1984 složitý společenský celek. Orwellovy eseje čerpají ze zážitků z jednotlivých období jeho života, píše i např. o Dalím, Dickensovi nebo Kiplingovi, věnuje se i sociálně-politickým tématům, jako je nacionalismus, v roce 1947 také napsal esej Proč píšu : „Píšu, protože se vyskytne nějaká lež, kterou je třeba odhalit zrakům veřejnosti, nějaká skutečnost, na niž je třeba upozornit, a mou první starostí je být slyšen.“, „Dobrá próza je jako okenní tabule.“, „Když se zpětně dívám na svou tvorbu, vidím, že jsem vždy, když mi chyběl politický úmysl, napsal knihu bez života, plnou rozvleklých pasáží, vět beze smyslu a zdobných přívlastků – prostě slátaninu.“ Orwellovy eseje vycházely např. ve výborech Střílení na slona nebo V břiše velryby, souborně potom v r. 1965 v knize Úpadek anglické vraždy a jiné eseje.
V roce 1937 vychází kniha Cesta k wiganskému molu, zčásti autobiografická, ve které autor popisuje život dělníků v severní Anglii. Její druhá část je v podstatě esej, ve kterém zároveň definuje svůj postoj k socialismu, jak jej vnímá, co socialismem myslí, přičemž kritizuje anglickou ortodoxní levici. O rok později píše Hold Katalánsku, kde pohlíží s odstupem na občanskou válku, je zde opět uplatněn novinářský postup, kniha také obsahuje citace z novin. Napsaní této knihy bral Orwell jako nutnost sdělit pravdu o poměrech ve Španělsku, anglické noviny totiž tiskly články se stejným obsahem jako španělský – cenzurovaný – tisk. Svět se podle Orwella řítil k dalšímu totalitárnímu systému, jako byl fašismus, ovšem s jiným názvem, velkým nebezpečím je podle něj SSSR. V roce 39 je publikována novela Vyjít si na vzduch, kterou napsal Orwell při pobytu v Maroku a která je předznamenáním 1984. Najdeme v ní hrůzostrašné vize období po 2. světové válce, autor „staví rovnítko“ mezi Hitlera a Stalina. Nutno dodat, že Orwell rozhodně nebyl ve svých představách daleko od pravdy.
Farma zvířat mohla vyjít až v roce 1945: v období války nebylo přijatelné vydat text, který byl ostrým útokem na spojence – Stalinův režim. Jedná se o politickou bajku, alegorii, ve které Orwell zachytil ve zkratce dějiny Sovětského svazu, a to od šíření leninské ideologie, přes říjnovou revoluci (proti panu Jonesovi) až po střet Stalina (Napoleon) s Trockým (Kuliš)+ jeho vyštvání. Zachycena je i elektrifikace (stavba mlýna) a hospodářská krize (snižování přídělů žrádla). Je psána jednoduchým jazykem, s jasnou symbolikou. Z literárního hlediska je zajímavá volba metafor: od očekávaných (psi=tajná policie, ovce jako snadno manipulovatelná masa, kůň jako stachanovský dříč, Pištík=horlivý propagátor, „přisluhovač“) k celkem překvapivým – vůdci proletariátu, diktátoři, původci zla jsou zobrazeni jako prasata (fyziognomie?!). I zde – jako v jiných realistických románech – Orwell zřejmě vytvořil autoportrét: jeho alter egem je zde zřejmě postava cynického, fatalistického osla Benjamina.
- spousta detailů: oslovení „soudruzi“, revoluč. píseň (viz Internacionála) + óda na Napoleona, ale i alkoholismus
Velmi dobře je zde zachycena proměna revoluč. nálad, uzurpace moci ze str. prasat, vývoj kolektivní paměti, upravováno je rok od roku i revoluč. „sedmero“. Příběh revoluce je jasně tragický: celé „revoluční dobrodružství“ je v podstatě návratem k výchozímu stavu. Ve finále se totiž uzurpátoři promění v ty, proti kterým původně zvířata v revoluci bojovala.
Orwellovým posledním dílem se stal jeho snad nejznámější a nejčtenější, i když podle kritiků zdaleka ne nejhodnotnější román 1984, vydaný v roce 1949. Tato kniha může být považována za vyvrcholení autorovy tvorby: základní myšlenky již byly nastíněny v předešlých dílech (zejm. Vyjít si na vzduch), což kritika Orwellovi vyčítala. Přesto se objevují v nových souvislostech, v potaz je třeba také brat autorův zdravotní stav (knihu psal v posledních měsících života, proto je také zřejmě tak naléhavá, „drsná“). Kdosi o Orwellovi napsal, že miloval minulost, nesnášel přítomnost a obával se budoucnosti. 1984 je spíše než utopií nebo „žlučovitým proroctvím“ (viz kritici) naléhavým varováním všem intelektuálům. Kniha vychází z díla ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina, My, Orwell však Z~ovu ideu mnohem více propracovává, je zde patrná i inspirace Swiftovým dílem, paralely lze najít i s Aldousem Huxleyem, Jackem Londonem nebo A. Camusem.
Děj se odehrává v Londýně, hlavním městě Územní oblasti jedna, částí Oceánie. Kromě té existují dvě další země – bloky – Eurasie a Eastasie, přičemž Oceánie je vždy ve válce proti jedné z nich; proti které z nich zrovna O. bojuje, není podstatné (navenek je to stále tatáž). V knize je vylíčen velmi detailně a se vší hrůzou chod panujícího totalitního systému = Angsoc, který poznáváme prostřednictvím hrdiny Winstona Smitha, který pracuje na jednom z ministerstev. V čele bloku stojí všemocná Strana, jejímiž hesly jsou: Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla, má pod kontrolou komplexní systém ministerstev (pravdy, míru, lásky, hojnosti) a dalších institucí, které mají za úkol cenzurovat tisk, opravovat dějiny ve prospěch Angsocu+teror. V čele Strany stojí Velký bratr (tě sleduje), jehož opozicí je údajně Emanuel Goldstein (Nepřítel lidu). Strana plně ovládá myšlenky všech lidí pomocí doublethinku(str. 37), lidé jsou pomocí speciálních obrazovek odposloucháváni a kontrolováni, na tomto základě zatýkáni a vaporizováni, čemuž předchází mučení a „vyléčení“ lids. mysli, „reintegrace“. Dalším důležitým pojmem je newspeak (thoughtcrime, vymýcení slov, skládání, zjednodušení, …), jehož princip je vysvětlen v dodatku. Jedná se v podstatě o novou řeč, která by totálně zabránila jakémukoliv myšlení („kacířskému“) odporujícímu Angsocu.
Hl. hrdina W. S. je podán v sartrovském duchu: naprosto izolovaný, trpící výčitkami svědomí, revoltující jedinec, který však končí tragicky. Prožívá milostnou aféru s Julií(tím už si koleduje o vaporizaci – kontrola všech lids. aktivit), setká se s údaj. členem opozice O´Brienem, …>> skončí v místnosti 101…
1984 se stalo Orwellovým posledním a zároveň nejpopulárnějším dílem. Je totiž nadčasové, vždy bude mít co říct, o jeho popularitě svědčí zlidovění mnoha frází (Velký bratr tě sleduje,…) – stejně jako v příp. Farmy zvířat – a používání doublethinkových slov např. v oblasti politiky. Jeho dílo stále překládáno – aktuálně Boze chran Aspidistru.

Doba posledních Přemyslovců

Začíná mocenský rozmach Českých zemí. 1212 – Zlatá bula sicilská konečně přiznává českému panovníkovi dědičný titul krále. Říše Přemysla Otakara II. sahal až k Jaderskému moři. 1306 – zavražděním krále Václava III. v Olomouci vymírá rod po meči.

Legendy
VITA MAIOR – veršovaná legenda o sv.Prokopu, ZLAT8 LEGENDA – próza.
Lyrika
OSTROVSKÁ PÍSENˇ , KUNHUTINA MODLITBA, SPOR DUŠE S TĚLEM.

Ostrovská píseň
Slovo do světa stvořenie v božství schováno,
jež pro Evino zhřešenie na svět posláno.
Dievče dřéve porozenie jest zvestováno,
z Davidova pokolenie Božsky vzchováno.
Ot něhože naše krščenie nazváno,
pro drahé naše spasenie Židom prodáno.
I pro naše vykúpenie na smrt prodáno,
jehož nám slavné vzkřiešenie vesele dáno.

ALEXANDREIS
- epos o válečném tažení Alexandra Velikého, ve kterém si podrobuje země. Nakonec je v Babylóně otráven. Epos má vysokou uměleckou hodnotu. Česky

Kroniky
ZBRASLAVSKÁ KRONIKA- klášterní kronika o událostech za vlády Václava II.
DALIMILOVA KRONIKA – kronika popisuje události od potopy světa do roku 1314. Autor je neznámý. Čerpal z Kosmovy kroniky, z legend, vyprávění a z vlastních


Lucemburkové

Po čtyřletém období svárů o trůn nastupuje roku 1310 vládu Jan Lucemburský s manželkou eliškou.
1316 se narodil Václav, pozdější císař Karel IV.. Za jeho vlády stát všeobecně rozkvétá.
1344 je povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství.
1348 založena pražská univerzita a Nové Město. Praha se stává největší metropolí Evropy. Karel zve do Prahy přední umělce a dává postavit nový hrad nad Vltavou. Sám navrhuje plány pro stavbu Nového Města, poskytuje daňové úlevy pro měšťany, kteří by zde chtěli žít. Blízko Prahy nechává postavit hrad Karlštejn jako pokladnici pro korunovační klenoty ( říšské i české ). Na Karlštejně působí mistr Theodorik – tvoří výzdobu kaple sv.Kříže. Na návštěvu do Prahy si Karel pozval i italského básníka Petrarku.
1378 Karel umírá na zápal plic. V této době se do popředí začínají dostávat měšťané.
V literatuře je výrazné postavení verše.

Karel IV.
VITA CAROLI
- životopis Karla IV., latinsky
ZLATÁ BULA KARLA IV.
- říšský zákoník, vydán 1356 do zániku říše 1806
MAJESTAS CAROLINA
- Karlův zákoník pro Čechy – šlechta ho odmítla, Karel musel říci, že nešťastnou náhodou shořel


LEGENDA O SV.PROKOPU
LEGENDA O SV.KATEŘINĚ ( oblíbená světice Karlova)
TRISTAN A IZOLDA
TROJANSKÁ KRONIKA

Světská lyrika
DŘEVO SE LISTEM ODIEVÁ
Dřěvi sě listem odievá
slavíček v keřku spievá.
Máji, žaluji tobě
a méče srdce ve mdlobě.
Zvolil jsem sobě milú,
ta tře mé srdce pilú.
Pila hřrže, ach bolí,
a tvójť budu, kdeť sem koli.
Srdéčko, divím sě tobě, j
že nechceš dbáci o sobě.
Tvá radost, veselé hyne
pro tu bejez jmene
Sociální satiry a kritika společnosti
PÍSENˇ VESELÉ CHUDINY
PODKONÍ A ŽÁK – spor studenta a podkoního o tom, kdo se má lépe.
HRADECKÝ RUKOPIS – autoři neznámí, kritika světských i církevních nedostatků, obraz měšťanského života
DESATERO KÁZANIE BOŽIE – veršované kázání, útok na hříšníky.
SATIRY O ŘEMESLNÍCÍCH A KONŠELÍCH – kritika nepoctivosti a okrádání.
O LIŠCE A DŽBÁNU – bajka, veršované exemplum.
NOVÁ RADA – autor Smil Flaška z Pardubic, alegorie, zvířata radí lvovi, jak se má chovat: lev=král, zvířata=šlechta.

Jan z Jenštejna
O PRAVÉM ŠLECHTICTVÍ – traktát, vyslovuje pozoruhodné, demokratické názory, že všichni lidé jsou si rovni, latinsky.

Divadlo

Staročeské dramatické básnictví je náboženského původu a sahá svými začátky do konce 12.století.
Zejména v klášteře u sv.Jiří se dramatizovaly latinské texty evangelií. Tyto části zpívali kněží, ale postupem doby si brali na pomoc laiky.
Postupně s k tomu také přidaly komické scénky v národním jazyce. Proto církev výstupy vykázala z kostelů na veřejné prostranství.

MASTIČKÁŘ
- divadelní hra, 3 Marie jdou nakupovat masti, aby mohly nabalzámovat Kristovo tělo, nákup těchto mastí rozvádí hra do podrobností, hlavním tématem je výsměch pochybnému léčení středověkých šarlatánů
HRA VESELÉ MAGDALÉNY
- zesměšňuje náboženská témata ( Magdaléna je představena jako prostitutka ), obsahuje lidové písně a je velice dobře zpracovaná jako divadelní hra
O KROSTOVU ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
- nezaujímá příliš uctivý postoj k náboženství



Literatura předhusitská a husitská

Vzrůstá kritika církve ( mravní život, prodej odpustků, papež, bohatství ).
V literatuře mizí duchovní a rytířská epika, drama, světská lyrika, naopak do popředí se dostává satira ( kritika ), duchovní píseň, traktát, kronika, kázání. Počešťování literatury.

PŘEDCHŮDCI HUSOVI
Matěj z Janova, Jan Milíč z Kroměříže

Tomáš Štítný ze Štítného
- laik, zeman, píše česky
KNÍŽKY ŠESTERY O OBECNÝCH VĚCECH KŘESTˇANSKÝCH
- rozpravy o zásadách křesťanského života
ŘEČI BESEDNÍ
- náročnější náboženské a filozofické otázky, např.o Bohu a stvoření světa
ŘEČI NEDĚLNÍ
- náročnější náboženské a filozofické otázky, např.o Bohu a stvoření světa
ŘEČI NEDĚLNÍ A SVÁTEČNÍ
- výklady částí evangelia, píše věcně, srozumitelně a tak zpřístupňuje vzdělanost širšímu okruhu čtenářů

Jan Hus
- narodil se v Husinci v chudé rodině. Studoval v Praze, získal titul mistra, byl vysvěcen na kněze, později se stal rektorem. Kázal v kapli Betlémské, zasloužil se o vydání Dekretu kutnohorského. Obhajoval názory Johna Vicliffa. Za svoji kritiku byl vypovězen z Prahy.
- Působil na Krakovci a Kozím Hrádku. Zabýval se češtinou, zavedl nový pravopis s diakritikou.
- Urychlil vyvrcholení odporu proti církvi. Snažil se odhalit příčiny společenských nedostatků.
- Zemřel v Kostnici 6.7.1415
DE ECCLESIA ( O CÍRKVI )
- latinsky, popírá papežovo postavení: hlavou církve je Kristus a příslušník ten, který nemá hřích. Je-li papež hříšný, pak se nemusí poslouchat. Opírá se o Vicliffovi názory..
VÝKLAD VIERY, DESATERA A PÁTEŘE
- výklad modliteb: Viery = Věřím v Boha, Desatera = přikázání a Páteře = Otče náš
- nevyhýbá se kritice společnosti, ani kritice sebe sama
- vyzývá všechny lidi, aby dbali na čistotu mateřského jazyka
KNÍŽKY O SVATOKUPECTVÍ
- kritika církve + doklady ze života ( poplatky, úplatky )

Tyto sem kniežky napsal, věda, že ani chvály, ani milosti, ani úžitka tělesného od kněží lakomých i od druhých světských neobdržím…. A potká-li mě jich hanění aneb trápenie, to sem před sě položil, že lépe jest pro pravdu smerť trpěti, než pro pochlebenství časnú odplatu vzieti.

POSTILA
- výklad částí evangelia formou kázání nebo traktátu, obraz doby a života lidí
DCERKA
- o správném životě žen a dívek
LISTY
- promluva ke čtenáři formou kázání
O PRAVOPISE ČESKÉM
- zavedl pravopis diakritický, odstranil archaismy a germanismy

Jeroným Pražský – upálen o rok později než Hus, protože ho obhajoval.
Jan Viclef – profesor oxfordské univerzity, dokázal, že církev se odchýlila od původního učení.
Jan Želivský – kněz, kázal u PM Sněžné, vůdce v Praze
Husitská literatura

JISTEBNICKÝ KANCIONÁL
- obsahuje husitské chorály, Ktož sú boží bojovníci, Povstaň, povstaň veliké město pražské a další.

Ktož jsú boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a úfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.
Nepřátel se nelekajte,
na mnežstvie nehleďte,
pána svého v srdce mějte,
proň a s ním bojujte
a před nepřáteli neutiekajte!

ROUDNICKÝ KODEX
- písně
ŽIŽKŮV VOJENSKÝ ŘÁD
- přijat v německém Brodě roku 1423.
BUDYŠINSKÝ RUKOPIS
- Žaloba Koruny české, Porok Koruny české – porok = soudní pře. Obrací se proti Zikmundovi a proti pánům, kteří si jej zvolili za krále bez souhlasu Prahy.
- Hádání Prahy s Kutnou Horou – Praha ( krásná žena ) = husitství, Kutná Hora ( nevzhledná stařena ) = církev a koncil, báseň měla získat nerozhodné na husitskou starnu.

Petr Chelčický
- zeman, samouk, kritik společnosti. Byl svědkem Husova působení, znal spisy Štítného. Obhajoval pasivitu, pokoru, chudobu, odmítal potřebu vyššího vzdělání i instituci státu. Roku 1457 vznikla na základě Chelčického myšlenek Jednota bratrská, která byly kritizována od husitů i katolíků
O TROJÍM LIDU
- traktát, odmítá dělení lidu na 3 stavy ( kněžský, rytířský a poddanský )
SIETˇ VIERY PRAVÉ
- spravedlivou společnost tvoří jen lidé tělesně pracující. Sietí viery rozumí Chelčický církev a křesťanskou víru. Jejím úkolem je zachraňovat věřící a pomáhat jim k spasení. Největšími hříšníky, kteří poškozují tuto síť, jsou podle Chelčického dvě velryby: Světský panovník a papež. V díle se zamýšlí nad světskou mocí a státem, kritizuje feudální společnost a ukazuje, jak by měla vypadat ideální církev.
POSTILA
- kázání, kritika církve i šlechty
O BOJI DUCHOVNÍM
- odmítl i spravedlivou válku a připustil jen odpor proti ďáblu.

Humanismus a renesance

V 70.letech 15.století se v Čechách objevuje nový myšlenkový proud – humanismus. Náznaky již za vlády Karla IV. – přátelství s Petrarkou, plný rozvoj v 15.-16.století v souvislosti s reformačním hnutím. V české literatuře má dvě větve : latinskou a českou.HISTORICKÁ PRÓZA V ČESKÉ LITERATUŘE

HISTORICKÁ PRÓZA DO DOBY NÁRODNÍHO OBROZENÍ

2. polovina 9. století
Život Metodějův, Život Konstantinův - životopisy, autoři pravděpodobně žáci Konstantina a Metoděje, obhajoba díla Konstantina a Metoděje

10. – 11. století
Anály = letopisy - 1. dějepisecké pokusy, předchůdce kronik, obsahovali letopočty a nejvýznamnější události, vedeny v klášterech, v pražské kapitule

12. – 13. století
KOSMAS - kanovník, později děkanem Vyšehradské kapituly (sbor kněží při biskupství), studoval v belgickém Lutychu a později jako církevní hodnostář u sv. Víta, podnikl diplomatické cesty do Uher, Itálie a Německa, vzdělaný, znal antické autory a soudobé písemnictví, píše prózu, prokládá texty anekdotami filosofickými a mravními úvahami
Kosmova kronika (Kronika česká, Česká kronika) - psána latinsky, od nejstarších dob (příchod Slovanů do naší země) až do roku 1125, kdy Kosmas zemřel, 1. dějepisecké dílo v naší literatuře, ucelený pohled na české dějiny, pokus o vyjádření filosofie dějin (smysl), píše z hlediska příslušníka církve, umělecké kvality, Kosmas dobrý vypravěč, užívá veršů, vtipů, úvahy, jde spíše o beletrii; obsahuje faktografické nepřesnosti (není věrohodná).n Kosmas čerpal z „bájivých podání starců“ - nespolehlivý pramen, „podání hodnověrných svědků“ - spolehlivý pramen - (vlastní zkušenosti, ústní výpovědi, písemných pramenů)

14. století
Alexandreis
Česky psaná, veršovaný epos o Alexandru Velikém, postava Alexandra Velikého velmi oblíbená, autor inspirován francouzskou a německou Alexandreidou, pod maskou Alexandra pravděpodobně vystupuje český král Přemysl Otakar II. - česká jména, taktika českého vojska; usuzuje se, že autor byl šlechtic

Dalimilova kronika
Česky psaná, veršovaná, zachycuje české dějiny od příchodu praotce Čecha až do roku 1314, neznámý autor, pravděpodobně DALIMIL MEZIEŘICKÝ - boleslavský kanovník, šlechtic; znaky vlastenectví (doba vzniku – nástup Lucemburků – cizí rod),
Věrohodnost: autor nerozeznává mezi skutečnými událostmi a pověstmi, vypomáhá si fantazií, méně věrohodná než Kosmova kronika; Prameny: Kosmova kronika, jiná dějepisecká díla, pověsti

Ukázka: O selské kněžně Boženě
Kníže Oldřich si vybral za manželku selku Boženu (neurozenou dívku), šlechtě se to nelíbilo. K Čechům se bude lépe chovat Češka a ne Němka - z urozených se mohou stát neurozený a naopak, všichni lidé jsou stejného původu - Přemysl - z oráče na knížete

Zbraslavská kronika
Psaná latinou, vznikla ve zbraslavském klášteře, původně psána jako dějiny kláštera, autorem PETR ŽITAVSKÝ - opat, rozšířil původní kroniku na celé české dějiny, vyprávění je do 1. poloviny 14. století, důraz na morální hodnocení událostí.

Kroniky se píší za doby Karla IV.: Pulkavova kronika
Kronika trojanská - 1. tištěná kniha

Humanismus a renesance
VÁCLAV HÁJEK Z LIBOČAN - Kronika česká (Hájkova kronika)
Zachycení českých dějin od příchodu Čechů až do roku 1526; je psána poutavě, dramaticky e velmi oblíbená - není věrohodná, napsána z pozice katolíka

Baroko
Tvorba lidová: pověsti – blanická pověst, o Daliborovi, o Bruncvíkovi, o Jánošíkovi




Národní obrození
FRANTIŠEK PALACKÝ: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě
Celoživotní dílo Františka Palackého, pětidílný spis. Psané původně německy, později česky. Od počátku do roku 1526 - nástup Habsburků na český trůn.
Palackého pojetí dějin (převzal Jirásek):
1. chápe české dějiny jako soupeření Čechů a Němců (idealizace Slovanů - jsou lepší)
2. demokratické pojetí dějin - za hybnou sílu (tvůrce dějin) jsou považovány lidové vrstvy
3. nejvýše hodnotí dobu husitskou

Vlastní rozvoj historické prózy
KAREL HYNEK MÁCHA
Kat – nedokončený román, měl být čtyřdílný (nazvaný podle hradů – Křivoklad, Valdek, Vyšehrad, Karlštejn), líčí osudy Václava IV., uvězněného odbojnými českými pány, jeho osvobození a návrat do Prahy

JOSEF KAJETÁN TYL (1808 – 1856)
Próza: povídky historické – dobrodružné a romantické, neobjevuje se zde historické poučení

Drama: Jan Žižka, Jan Hus
Kutnohorští havíři
Premiéra v roce 1848, reagovali na revoluční události roku 1848, historická alegorie
Námět převzal z historických záznamů o vzpouře Kutnohorských havířů na konci 15. století za Ladislava Jagellonského
Postavy: dvojice havířů - Vít, Opat, Anežka - Opatova dcera, Beneš z Veitmile - zloduch, královský úředník, mincmistr, Hynek - Benešův syn, dobrý, miloval Anežku, čestný, spravedlivý
Děj: nespokojení havíři se snaží řešit svoji situaci, jsou nespokojení, příčina nespokojenosti - nízké platy, okrádání ze strany úředníků; Vít - temperamentní, odhodlaný, pro radikální vzpouru; Opat - zdrženlivý, smířlivý, uznávaný, zbožný; Vít žádá Opata, aby je vedl při vzpouře, Opat odmítá, odmítá násilí, navrhoval vyjednávání s úředníky; došlo na Opatova slova, delegace chtěla jednat s Benešem, ten je nechal uvěznit, Hynek je propustil z vězení, havíři s rodinami opustili město, usadili se za městem, Beneš navrhl jednání, ale žádal rukojmí. Uvěznil rukojmí a popravil je, ale ještě předtím Vít uprchl do Prahy, kde se rozhodl prosit krále o milost havířů. Král milost udělil, ale havíři již byli popraveni. Hynek odchází do ciziny bojovat, Anežka vstupuje do kláštera.

JULIUS ZEYER: Román o věrném přátelství Amise a Amila – projevil zde svou zálibu pro rytířský středověk, byl inspirován starofrancouzskými skladbami

Kritický realismus
Historické téma se v naší literatuře objevuje znovu po více než třiceti letech, a to v 70. letech. v této době totiž nastupuje generace ruchovců, která v opozici k májovcům zaměřuje svou pozornost právě k historii. Vedle nich se objevují autoři, kteří se svou tvorbou zaměřují pouze na historii.

Zájem o historii se obnovuje po rakousko-uherském vyrovnání, a historická próza proto neslouží jen pouhému pobavení, ale právě naopak – povzbuzuje k národnímu boji.

VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ
Přístup k historické látce:
· chtěl vychovávat čtenáře k vlastenectví a působit na něj i na úkor historické věrohodnosti
· staví na 1. místa vlastenectví, na 2. místo hledisko náboženské

Je autorem historických povídek a románů:
Anežka Přemyslovna – román – líčí osudy Anežky Přemyslovny - sestry Václava I.
Bludné duše – román – příběh z doby Josefa II. popisující selské povstání
Trnová koruna - román – z pobělohorské doby, trnová koruna = symbol utrpení

JOSEF SVÁTEK
Píše hlavně o době rudolfínské nebo pobělohorské, např. Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze
ZIKMUND WINTER
Vystudovaný historik, přítel Jiráska, středoškolský profesor historie (v Pardubicích, Rakovníku a Praze). Zabýval se studií archívu v Rakovníku (15., 16., 17. stol - zajímal se o život ve městě - poměry, každodenní život)

Dílo:
a) odborné práce – odborné studie o každodenním životě
b) beletrie - přístup k historické látce:
1. velmi přesné zobrazení určité doby a prostředí (ovlivněn studiem v archivech), historik převažuje nad beletristou
2. zajímá se o individuální příběh postav, nejde mu o zachycení velkých dobových událostí a výklad dějin
3. hrdinové - váhaví, rozpolcení, zmítaní okolnostmi, vnějšími, vnitřními (city) - bývají chápání jako typické vlastnosti intelektuála z Wintrovy současnosti
Krátký jeho svět – povídka
Námětem je zpráva ze soudního jednání (z archívu), pražský kantor se pokouší napravit záletnou ženu, dostal se do podezření, že je jejím milencem, její manžel ho jako milence své ženy zavraždí.
Rozina sebranec - povídka
Sebranec = nalezenec. Hlavní postava je Rozina nalezená farářem, vyrůstala v Anežském klášteře, pak se jí ujala cizí rodina, Rozina se zamilovala do Itala, dali si slib, že se vezmou, ale jeho rodina se sňatkem nesouhlasí, Rozina byla nešťastná, uvažuje o sebevraždě, vezme si měšťana – pro peníze a postavení, je nešťastná v manželství, nestará se o domácnost. Po nějaké době potká zase Itala, který chce se svými kumpány vyloupit Anežský klášter, při loupeži chce zastřelit faráře, Rozina před něj skočí a Ital zastřelí ji.
Dobové reálie jsou pouze kulisou, nejde o vysvětlení doby. Rozina je líčena jako velmi rozpolcená postava.
Mistr Kampanus
Román, skutečná historická postava Jan Kampanus Vodňanský = rektor pražské univerzity, po Bílé hoře hrozilo, že pražská univerzita přejde do rukou jezuitů, Kampanus byl nekatolík, rozhodl se změnit víru na katolickou - velmi vážný krok pro něj - porušil všechno, čemu věřil. Univerzitu nezachránil, padla do rukou jezuitů, Kampanus spáchal sebevraždu.
ALOIS JIRÁSEK
Narodil se v Hronově, studoval gymnasium v Broumově a Hradci Králové, vystudoval historii na Universitě Karlově, nastoupil jako profesor v Litomyšli, usadil se v Praze jako středoškolský profesor.

Přístup k historické látce:
- zaměřoval se na všechna období kromě 16. - 17. století
- na prvním místě byl beletristou, na druhém historikem
- pokouší se o výklad dějin, zaměřuje se na zachycení významných dobových událostí, přebírá Palackého pojetí dějin
- demokratické pojetí dějin – za hybnou sílu jsou považovány lidové stavy
- chápe české dějiny jako soupeření Čechů a Němců
- nejvýše hodnotí dobu husitskou
- důraz na velké davové scény – bitvy
- typizované postavy
- píše rozsáhlá díla - romány, často trilogie

a) doba pravěká
Staré pověsti české

b) doba husitská
Románová trilogie:
Mezi proudy – z předhusitské doby, proudy - myšlenkové názory, vystupuje Václav IV., pražský arcibiskup Jan z Jenštejna a Jan Hus
Proti všem - počátek husitských válek (1419 – 1420) , zachycena bitva na Vítkově
Bratrstvo - život Bratříků na Slovensku – zbytky husitských bojovníků, kteří odešli na Slovensko, zachycuje bitvu u Lučence

Husitský král – z doby Jiřího z Poděbrad, doznívání husitství

trilogie tří Janů - Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé - dramata

Z Čech až na konec světa - cestopis
Vypráví o cestě pana Lva z Rožmitálu v době srážky Jiřího z Poděbrad s římskou církví, Jiří z Poděbrad chce zorganizovat světský spolek knížat proti papeži, vypravuje poselstvo v čele s jeho švagrem panem Lvem z Rožmitálu, poselstvo bylo vysláno do Belgie, Holandska, Španělska, Portugalska, Itálie, Rakouska a Anglie, konec světa v 15. století byl mys portugalského pobřeží.
Jirásek se inspiroval Deníkem panoše Jaroslava a Cestopisem Václava Šaška o této výpravě.

c) doba pobělohorská - „doba temna“
Temno – román
Největší román z doby pobělohorské, zachycuje vrchol feudalismu, náboženství a útlak v letech 1723 – 1729, zabývá se tematikou náboženství, svatořečením Jana Nepomuckého, jezuity
Psohlavci – román
Chodové (v erbu hlava psa) mají různá privilegia (neplatí daně, osvobození od roboty), protože hlídají hranice, tato privilegia jim chce Lomikar vzít, jejich vůdce je Jan Sladký Kozina, brání se proti Kozinovi
Skaláci – román, zachycuje vzpouru sedláků na Náchodsku, děj je soustředěn kolem rodiny Skalaků
Skály - román

d) doba osvícenství - 2. polovina 18. století
Poklad - odehrává se na hradě Potštejn a jeho okolí
Na dvoře vévodském - odehrává se na náchodském panství

e) národní obrození
F. L. Věk – román, 5 dílů
Inspirován životními osudy skutečné postavy – Františka Ladislava Heka z Dobrušky, děj se odehrává od roku 1761 do 1816, autor vykresluje obraz národního obrození na venkově (v Dobrušce) a v Praze, pojítkem složitých dějů a osudů je příběh F. L. Věka a jeho syna Václava, kořeny českého obrození vidí autor v lidu, a proto věnuje svou pozornost neznámým prostým lidem, které tu představují např. rychtář Vavák, sedlák Šlechta i sám Věk.
V 1. díle líčí autor Věkův život od jeho narození, přes studentská léta až po styk s pražskými vlastenci (thám, Hněvkovský). Ve 2. díle líčí smrt Josefa II. a volnější života za Leopolda II. Ve 3. díle líčí revoluční boje ve Francii a Napoleonské války viděné očima prostého lidu, který žije v bídě, cítí k tomu nechuť. Ve 4. díle se děj přesouvá na Věkova syna Václava, střediskem pražské společnosti je hospoda Stará rychta, zde se schází mladí nadšení vlastenci. V 5. díle popisuje autor vítězství Svaté aliance , český jazyk se navrací do úřadů a škol.

U nás – románová kronika, 4 díly, U nás = v Hronově a okolí, hlavní postava páter Havlovický – aktér národního obrození (skutečná historická postava)

Maloměstské historie - obsahuje 3 kratší povídky, odehrávají se v Litomyšli
· Filosofská historie - hlavní hrdinové jsou studenti, koná se zde oslava Majálesu v Nedošínském háji, v Praze se odehrává červnové povstání 1848, studenti se rozhodují, zda jít či nejít
· Dům u rytířů – líčí osudy lidí z tohoto domu (skutečný dům na náměstí v Litomyšli)
· Na staré poště – líčí osudy lidí na staré poště

1. polovina 20. století
Spíše stagnace historické prózy

KAREL NOVÝ
Železný kruh – románová trilogie
Děj se odehrává na Konopišťském panství, situována do doby před, během a po 1. světové válce.

Rytíři a lapkové – historický román
Protifašistické zaměření, situován do doby husitské - boj českých zemanů proti Rožmberkům.

Sarajevský atentát – reportážní román
Zobrazuje srbské anarchisty-atentátníky jako vlastenecké hrdiny, kteří s nasazením vlastních životů usmrtili rakouského následníka trůnu Ferdinanda d´Este.

Historická próza se rozvíjí hlavně v období okupace, nepřímé vyjadřování k současnosti = alegorie

JIŘÍ MAŘÁNEK
Volná trilogie „pětilisté růže“ - znak Rožmberků
Barbar Vok, Petr Kajícník, Romance o Závišovi - o slavných představitelích Rožmberského rodu

MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL
Osamělý rváč - román z doby Rudolfa II.
Král obléká halenu - román o Václavu IV., formou alegorie přibižuje okupační atmosféru osamění, bezmocnosti a marnosti
FRANTIŠEK KUBKA
Karlštejnské vigilie - cyklus novel
Vigilie = den před významným církevním svátkem nebo bohoslužba konající se o tomto svátku
Palečkův úsměv, Palečkův pláč - populární dvoudílný román z doby Jiřího z Poděbrad

FRANTIŠEK KOŽÍK (1909 - 1997 )
Největší z Pierotů - román
Hlavní hrdina Kašpar Deberau [debiró] se narodil v Čechách, odchází v dětství s rodiči do Francie za dob Napoleona. Má několik sourozenců, kteří jsou artisté, ale jemu to nejde, živil se jako šašek, rodina získává angažmá ve známém francouzském divadle, stává se tam z něho uznávaný mim, ožení se s Desireé, žádoucí sebevědomou ženou, opustí ho, navazuje vztah s obyčejnou dívkou Margot, která mu je věrná do jeho smrti. Jeho syn ho následuje v profesi, ale doba cirkusů už pomalu pomíjí.

JAROSLAV DURYCH (1886 – 1962)
Katolický autor, vyznavač a obdivovatel baroka (doba temna)

Bloudění
Tzv. větší valdštejnská trilogie, téma „bloudění“ střední Evropy od Bílé hory do smrti Albrechta z Valdštejna, osudy velkého množství historických postav (v popředí příběh španělské katoličky Andělky a českého nekatolíka, emigranta Jiřího, který zosobňuje „bloudění“ českých protestantů. Záchranu autor vidí v rekatolizaci (ostatní autoři naopak vidí rekatolizaci negativně, např. Jirásek).

Rekviem
Tzv. menší valdštejnská trilogie, téma třicetileté války - tři povídky z období po pádu Albrechta z Valdštejna, považováno za vrcholné dílo.

IVAN OLBRACHT (1882 – 1952)

Ze starých letopisů - převyprávěné příběhy z české historie

VLADISLAV VANČURA (1891- 1942)
Markéta Lazarová - román
Děj se odehrává ve středověku a je soustředěn na osudy dvou rodin loupeživých rytířů Kozlíka a Lazara, syn Kozlíka Mikoláš unese krásnou dceru Lazarovu Markétu, která byla zaslíbena klášteru, ale do svého únosce se zamilovala, otec se snaží svou dceru dostat zpátky. Mikoláš je popraven a Markéta nosí pod srdcem jeho dítě, Markéta se snaží oba rody usmířit.
Není to historický román, doba není přesně určena (zřejmě ve středověku).
Jazyk: archaický, velmi složitá větná stavba, autor se jako vypravěč obrací i ke čtenáři a říká mu svůj názor.

Obrazy z dějin národa českého
Napsal pouze 1. díl, měla velký politický a vlastenecký dosah, vychází ze skutečných historických událostí, zdůrazňuje slavnou českou minulost, optimismus, víra v lepší budoucnost.

2. polovina 20. století
Historická próza se stává jedním z dominantních žánrů. Autoři se nechtěli vyjadřovat přímo, ale pomocí paralel a alegorií.


MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL (1904 – 1988)
Věnoval se husitství – román Pochodeň, Mistr Jan. V 70. letech se věnoval posledním Přemyslovcům – Lásky královské, napsal sérii románů o 1. světové válce - Evropa tančila valčík, Evropa v zákopech

VÁCLAV KAPLICKÝ (1895 - 1982)
Kladivo na čarodějnice – román (1963)
Popisuje inkviziční procesy s čarodějnicemi v 17. století na Šumpersku.
Ženě nedojí kráva, podle rad potřebuje posvícenou hostii, žebračka ji slíbí, že ji sežene, je však chycena, soudce v Šumperku není, a proto je zavolán z Olomouce pan Boblig, který zatahuje do případu mnoho lidí – chce peníze a majetek po čarodějnici, kněz Lautner nenávidí Bobliga, kritizuje ho. Zapojí se církev, Lautner je zatčen a vyslýchán. Po mučení se přizná a je odsouzen a uplálen. Po osmi letech přijíždí původní soudce. Procesy byly zakázány císařem. Boblig zmizel neznámokam.
Kaplický naráží na procesy bezpráví v 50. letech (vymyšlené procesy, obvinění, výslechy)
Konflikt dobra (Lautner) a zla (Boblig). Vlivní lidé zůstávají neteční k procesu, vzniká davová psychóza (každý podezřívá každého)
VLADIMÍR NEFF (1909 – 1983)
Autor převážně historické beletrie. Do literatury vstupuje už v 30. letech, ale slavným se stal po 2. světové válce. Dějiny nelíčí jako sled velkých událostí, které by doplňoval konkrétními osudy, ale vychází z konkrétních osudů a na jejich chování, jednání vytváří dobové dějiny.

Srpnovští páni – román (50. léta – jeho vstup do literatury)
Ironicky až satiricky zaměřený román, pokouší se vysvětlit zrod lidového kacířského hnutí ve 14. století, smyšlený román.

Pentalogie: Sňatky z rozumu, Císařské fialky, zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj – (přelom 50. a 60. let)
Jedná se o rozsáhlou historickou kroniku dvou pražských měšťanských rodů: Bornovi a Nedobylovi. Na těchto rodech ukazuje vzestup a následný pád měšťanství od 18. století do 20. století. Román líčí i skutečné dobové události (1. světová válka, bitva u Hradce Králové, občanská válka ve Španělsku, vznik republiky), vystupují skutečné historické postavy.
Sňatky z rozumu – seznámení s hlavními hrdiny Martinem Nedobylem a Janem Bornem. Nedobyl je syn sedláka, začíná povozničit a kupuje pozemky v Praze, je to počtářský pragmatik, Born byl zakladatel prvního slovanského galanterního obchodu v Praze, je to velký vlastenec a idealista. Born se ožení s Lízou, dcerou bohaté vdovy. Nedobyl si bere Lízinu energickou matku Valentinu. Bornovo manželství se rozpadá. Nedobyl s Valentinou čekají potomka. Nakonec Líza s Valentinou umírají při železničním neštěstí.
Císařské fialky – seznámení s dcerami magistrálního rady Mojmíra Váchy: Bětuší a Hanou (obě staré panny). Obě se přestěhují do Prahy k tetě, Bětuše se stane účetní u Borna a Hana si Borna vezme (Born začne dovážet parfém Císařské fialky, stává se z něho boháč). Nedobyl se ožení s Marií, dcerou profesora, ta ho ovšem nenávidí. Narodí se jim synové Metoděj a Theodor. Výchova malého Míši Borna je problematická, brzy se Bornovi narodí druhý syn, Ivan.
Zlá krev – Nedobyl šidí, aby ušetřil peníze, díky tomu spadne dům, který staví. Nedobyl je souzen. U soudu proti němu svědčí Karel Pecold, syn nádeníka. Za své svědectví je vězněn, později se angažuje v dělnickém hnutí. Nedobylovi krachují plány na výstavbu Žižkova. Nešťastnou náhodou umírá při požáru – udupou ho koně. Bornův syn, Míša, ukradne Bětuši peníze a je poslán do polepšovny. Zde se seznámí s Kiesselem, který ho získá pro německé ideje. Míša začne udávat.
Veselá vdova – vylíčen sklonek 19. století, Nedobylová se snaží dopřát sobě i dětem komfort, na jaký nebyli za Nedobyla zvyklí. Metoděj Nedobyl je seznámen s Emou Kittlovou (Ema Destinová), stává se členem tajného spolku, umírá. Theodor se angažuje v kočovném divadle. Bratr Viktor Nedobyl se stává průmyslníkem, podnik však krachuje. Bornovi: Ivan se oženil, podniká s chemickou továrnou, která vyhoří; Ladislav Podniká v otcově obchodě na kuchyňské potřeby, ožení se s Babílou Nedobylovou (synové Cyril a Albert); otec Born umírá.
Královský vozataj – seznámení s Karlem Šnajberkem (stavař, vládní činitel); jeho děti = Alík (smrt při autonehodě) a Anna (sňatek s Albertem Bornem). Viktor Nedobyl krachuje a umírá. Theodor Nedobyl se ožení s židovkou Evou Roubíčkovou, díky tomu má problémy nejen v rodině. Cyril Born je redaktor, horuje pro socialismus. Popsán příběh Jindry Vaculíka, který odchází bojovat do Španělska.

Trampoty pana Humbla – konfrontační próza, čecháček převléká kabáty podle režimu (kolaboruje s fašismem)

VLADIMÍR KÖRNER (1939)
Filmový scénárista (toto uplatňuje i v literatuře), do literatury vstupuje po válce (válečné romány), píše romány historizující, historický námět je smyšlený, hlavní hrdinové stále něco hledají, jsou nerozhodní a končí tragicky.

Údolí včel – novela
Hlavní námět je otázka moci, fanatismu a násilí. Tématem je neúspěšný útěk od moci a fanatismu.
Odehrává se v 13. století. Malý Ondřej je na svatbě svého otce, který si bere novou ženu. Ondřej ji nemá rád, a tak jí dá dar – kytky s netopýry. Otec ho vyzdvihne do vzduchu a praští s ním o zem, ale Ondřej se nezvedá. Otec ho zaslíbí bohu, jestliže se probudí. Ondřej se probere, jde do kláštera, je zde svázán. Jeho kamarádem se stane Armin, který se do něj postupně zamiluje. Ondřej uteče, Arminovou povinností je ho dostihnou a zabít. Armin ho dostihne a přemlouvá ho, aby se vrátil do řádu, ale Ondřej Armina omráčí a utíká dál domů. Jeho otec zatím zemřel a je zde jenom jeho matka. Vyvine se mezi nimi milostný poměr (jsou si blízcí věkem), chystá se svatba. Když má dojít k obřadu, objeví se Armin, navštíví nevěstu Lenoru. Lenora ho políbí a Armin ji zabije. Ondřej slyší její výkřik, teď se proti Arminovi postaví, pošle na něj psy a ti ho roztrhají,
Armin – fanatik, otrok řádu, neváhá zabít pro řád X Ondřej – touží po svobodě, pohan
Novela má vytvořen rámec (z obou stran stejný) – svatba a tragedie
Část v řádu se nazývá Vlci – v řádu žijí ve společnosti a dokáží se i zabít
Část na svobodě se nazývá Včely – společenství (v jiném smyslu, tvořivost)

JIŘÍ ŠOTOLA (1924 – 1989)
Do literatury vstupuje jako básník (Květen) v 60. letech. Na konci 60. let vydává historický román Tovaryšstvo Ježíšovo. Poté se odmlčel, postavil se do opozice, vydává Kuře na rožni (1974, 1. samizdatová kniha), v 80. letech napsal sebekritiku, aby mohl dál psát.

Tovaryšstvo Ježíšovo (název pro Jezuitský řád)
Vracíme se do doby pobělohorské rekatolizace. Hlavní postavy: páter Vojtěch Had (oddaný služebník jezuitského řádu, mladý, nevzhledný, nepřemýšlí o příkazech řádu – dělá je) je poslán na Košumberk, má dělat zpovědníka hraběnce Marii Slavatovně (mladší žena, nešťastná, krásná, žádoucí, dvakrát vdaná – nešťastná manželství, zemřely ji dcery, velmi bohatá), církev přes náboženství chce z ní vymámit dary, páter tomuto nerozumí, stávají se z nich přátelé, myslí si, že jí pomáhá, kněžna propadne učení církve, oberou ji o všechen majetek, když se to kněžna dozví, zešílí a umře, páteru začíná docházet, že byl zneužit, že přivodil její smrt, umírá s vědomím, že způsobil její smrt

Kuře na rožni
Odehrává se za napoleonských válek, hlavní hrdina je dezertér a loutkař, loutky jsou jediným smyslem jeho života, nakonec mu je vojáci zničí.
Paralela: hra s loutkami - lidmi

Historický román – tematika dělnického hnutí
Autoři se vracejí do minulosti (1. republika, konec 19. století) a ukazují počátky dělnického hnutí.

ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ (1884 - 1957)
Vstanou noví bojovníci – dějiny podpůrného dělnického hnutí

Historickou literaturu dále píší: LUDMILA VAŇKOVÁ (spíše nižší literatura; Král železný, král zlatý), JARMILA LOUKOTKOVÁ (Navzdory básník zpívá), VÁCLAV ERBEN (Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad), OLDŘICH DANĚK (Vévodkyně valdštejnských vojsk), FRANTIŠEK KOŽÍK (Josef Mánes, Jsem vánočnímu stromu podoben)
Když 20. května 1799 poprvé v malém pařížském bytě zapláče dítě nikdo netuší, že se z něj stane jeden z největších spisovatelů své doby. Chlapcovi je dáno jméno Honoré Balzac (šlechtický přídomek de si Balzac vynalezne až později, aby vypadal elegantněji). Jeho otec Bernard František obyčejný a chudý obchodník si získal značné jmění na válečných dodávkách, a tak si rodina brzy po Honorého narození kupuje dům na předměstí Paříže. Jeho matka Anna Charlotta Balzacová je o dvaatřicet let mladší než Honorého otec. Celkem mu porodí čtyři děti – Honorého, Lauru, Laurenci, Henriho. Zatím co ostatní děti rozmazluje, vůči Honorému je nesmírně tvrdá a již ve velmi útlém věku ho posílá do internátní školy. Tím ničí veškeré Honorého dětství. Nesmírně v internátě trpí. Učitelé ho nemají rádi, často ho trestají, protože je pomalý. Není schopen se učit, oddává se snění. Své krušné dětství popisuje v románě Louis Lambert. Po dokončení školy odchází do Paříže a začíná pracovat jako notář. Po několika letech má od již stárnoucího ředitele převzít vedení podniku. Namísto tohoto klidného měšťanského povolání se však mladý Balzac chce stát spisovatelem. Toto rozhodnutí je pro rodinu zdrcující. Přes obrovskou nevoli ješitné matky podaří se Honoréovi získat od rodiny finance na dva roky žití. Pokud se mu do těchto dvou let nepodaří prorazit, vrátí se k notářství. Tuto výzvu přijímá. Najímá si malý byteček v pařížské chudinské čtvrti. Rozhodl se stát spisovatelem, ale neví co bude psát. Nakonec se rozhodne napsat velkolepou tragédii Cromwell a stát se novým Racinem. Pracuje dnem i nocí v tom malém krcálku, jehož jediným zařízením jsou stůl, židle, postel a svícen. Neuvěřitelně šetří na všem, co se dá. Nevychází ven, aby neušpinil šaty. K jídlu si dává pouze chléb a vodu. Po měsících usilovné práce předkládá nyní již devatenáctiletý Honoré své dílo rodině. Ta ho přijme ze značnými rozpaky. Neví co si o něm má myslet. Ve skutečnosti dílo nemá jedinou šanci na úspěch, je to fraška. Tento neúspěch však Honorého neodradí. Náhoda mu přihraje do cesty mladého spisovatele, se kterým zakládá továrnu na romány. Horace st. Aubin et co.. Oba plodí s neuvěřitelnou rychlostí nekvalitní romány. Jsou to braky ne které Balzac plýtvá svůj literární talent. Jedinou jejich výhodou je, že poměrně slušně vynášejí. To co nyní Balzacovi chybí je láska k ženě. Na částečný úvazek přijímá místo domácího učitele v šlechtické rodině de Berny, kteří jsou dlouholetými přáteli jeho rodiny. Vyučuje i neobyčejně krásnou Emanuelu de Berny. Když začíná dům de Bernyů čím dál tím více navštěvovat, vidí se již jeho matka jako zámecká paní a tchýně Emanuely de Berny. Honoré se skutečně zamiloval, ale ne do Emanuely, ale do její šestačtyřicetileté matky. Její manžel je poloslepý, a tak je její manželský život zhroucený. Svou neukojenou touhu spatřuje v třiadvacetiletém spisovateli a jeho lásku opětuje. Ze začátku mu nahrazuje matku, kterou jako malý tak silně postrádal. Ta sama vidí jakou bolest Honoréovi v dětství způsobovala. Po čase se vztah mění v milenecký. I když se paní de Berny brání zcela podlehne Honorému. Jednoho dne, když Balzac předkládá svému vydavateli nový pokleslý román, nakladatel přichází s nabídkou, aby se Honoré podílel na vydání děl klasických autorů (Moliera a Lafontaina) v jednom jediném svazku. Předpokládaný zisk má být obrovský. Od začátku jsou však s tiskem problémy. Aby se celé Molierovo dílo vešlo do jediné knihy je třeba zvolit velmi drobné, téměř nečitelné písmo. Když Balzacovi partneři vidí tyto nesnáze odstupují od podniku ještě dříve než mohou nějaké peníze ztratit. A tak v tomto riskantním podniku zůstává Balzac sám spolu s penězi paní de Berny. Knihy skončily jasným propadákem a Balzac se ocitl až po uši v dluzích. Aby smazal alespoň část pohledávek, vyměňuje své knihy za jiné stejně bezcenné na čemž prodělává další velkou sumu peněz. Tuto Balzacovu situaci krásně vystihuje pohádka o hloupém Honzovi, který vyměnil zlato za krávu, krávu za kozu, kozu za husu, husu za kámen a kámen nechal žbluňknout do vody. Namísto poučení z tohoto nezdaru vrhá se do další machinace. Rozhodne se zakoupit si tiskárnu. Důvody jsou jednoduché, když je člověk spisovatelem, snaží se ho podvést, jak vydavatel, tak tiskař. Když bude vlastnit veškeré výrobní prostředky nemůže ho nikdo ošidit. Shání potřebný kapitál. Tentokrát mu na toto spořádané povolání půjčí kromě paní de Berny i rodina. Vrhá se plnou silou do práce na tiskařských strojích, ale přesto opět krachuje. Jeho poslední nadějí je nový výrobní postup, který znamená daleko levnější tisk. Pro tento obchod se mu podaří sehnat obchodní partnery. Když se zdají být všechny překážky překonány odstupuje nejdůležitější společník. To znamená další neúspěch. Z těchto třech dobrodružství vychází Balzac s obrovskými dluhy. Jejich celková hodnota dosahuje šedesáti tisíc franků. Když si uvědomíme, že za jediný román Balzac inkasoval maximálně dva tisíce franků je nám jasné, že tento dluh nemůže za celý život splatit. Posílen předešlými nezdary vrací se do soukolí literatury. Na podstavec s Napoleonovou soškou si nalepí štítek s nápisem : „Co on začal mečem, já dokončím perem“. Po deseti letech je již daleko vyzrálejší, morálně silnější, uvědomuje si, že se musí věnovat psaní s veškerou vervou a vložit do něho všechny své síly. Před deseti lety nevěděl co psát, nyní už to ví. Volba padá na román, velkolepý historický román ve stylu Waltera Scotta, který se v té době těší obrovské popularitě. Jako námět si vybere vendejské povstání proti francouzské republice a nazve ho Le dernier Chouan ou la Bretagne en 1800. Téma pochází z nedávné historie takže má dost prostoru pro nalezení faktů. Namísto rychlého naškrábání, vrhá se Balzac do studia dobyt. K této studiu mu má posloužit dávný rodinný přítel, který se sám povstání zúčastnil a u něhož Balzac stráví dva měsíce a usilovně se věnuje práci. Tento román je vlastně prvním dílem Comédie humaine (o té však začal Balzac uvažovat až později) a také vychází již pod jménem Balzac, nikoli pod různými pseudonymy, kterými zastíral své škváry. Dílo veřejnost kladně přijme a Balzacovi se hrnou další nabídky na romány. Z jeho raných děl můžeme jmenovat např. Etude de Femme, La Femme de trente ans, román o ženě nespokojené v manželství toužící po něčem víc (téma podobné madam Bovaryové). Touto knihou si získává srdce žen, které patří k hlavním čtenářkám jeho románů. Dalším zlomovým románem je La Peau de Chagrin ve kterém poprvé zdůrazňuje svůj cíl : román jako průřez celou společností. Po těchto zdánlivých úspěších Balzac dostane nápad napsat několik desítek knih, ve kterých by se jednotlivé postavy vracely z knihy do knihy. Tomuto projektu dá název Comédie humaine. Po prvních prodaných románech z Comédie humaine se mladý spisovatel dostává do podvědomí lidí v Paříži (a jak později uvidíme jeho sláva pronikne i za hranice). Balzaca si často zvou mladé aristokratky do svých salónů. Místo toho, aby Balzac vypadal honosně je spíše lidem k smíchu. Jeho tlustá a malá postava (měří pouze pět stopy a dva palce) vypadá ve všech šatech k smíchu. Čím více se snaží vypadat jako dandy, tím více posměšných článků a karikatur se na jeho osobu objevuje v novinách. Opojen salóny bezvýznamných šlechtičen snaží se vybavit si svůj byt krásným zařízením. Žije stále ve svých románech a neuvědomuje si, že na přepychový nábytek a sluhy prostě nemá. Trpí obrovskou snahou vyšvihnout se mezi aristokracii. Každý šlechtic ho udivuje svým chováním a mocí. Snižuje se jen, aby mezi ně mohl proniknout. Nedbá upozornění svých opravdových přátel, jako byla nepatrná venkovská panička Zulma Carraudová nebo jeho věrná přítelkyně paní de Berny, že je pouze všem pro smích. Když obdrží nádherný dopis od Henrietty Marie de Castriers zdá se být jeho životní cíl a hlavně velká mužská ješitnost naplněna. Začíná u této šlechtičny, která prožila velmi nešťastný život, trávit velké množství času. Pád z koně jí upoutal na lůžko, její milenec, syn velkého Metternicha zemřel na souchotiny, a tak třicetiletá hraběnka hledá útěchu ve styku s Balzacem. Jeho tužby však nejsou ukojeny. Madame de Castriers v Balzacovi vidí pouze milého přítele a společníka a k jeho citům zůstává chladná. Čím více času tráví Balzac v salónech této šlechtičny s urozenou minulostí, tím více zahálí jeho literární tvorba. Dluhy se opět závratně navyšují, a proto Balzac ujíždí z Paříže na venkov ke svým přátelům. Jakmile unikl krásným salónům, divadelním představením, jeho tvůrčí génius začíná opět pracovat na plné obrátky. Do svého bytu posílá svou matku, která se má starat o jeho dluhy. Prodá koně, propustí přebytečný personál, ale i přes tato úsporná opatření věřitelé dnem i nocí klepou na dveře bytu ve snaze získat dlužné částky zpět. Týden co týden odesílá Balzacova matka svému synovi dopisy s žádostí peníze. Balzac však nemá ani frank, veškeré romány, i ty na kterých pracuje jsou již prodány. Nyní pracuje na svém nejvelkolepějším dílu, na Ludvíku Lambertovi. Toto dílo se má stát konkurentem Goethova Fausta. Goethe však měl na sepsání svého nejslavnějšího díla šedesát let. Takový luxus si Balzac nemůže dovolit. Román musí napsat za šest týdnů, to se projeví i na kvalitě. A tak je Ludvík Lambert torzem velké myšlenky. Po několika týdnech u svých přátel odchází Balzac hlouběji na venkov tentokrát ke Carraudovým. Celou cestu musí absolvovat pěšky, protože nemá na dostavník. Stále častěji si uvědomuje bezvýchodnost své situace. Nemá ani sou, zachránit ho může pouze sňatek s bohatou vdovou. Na jednu dokonce narazí, ale poté co za ním nepřijede se naděje na manželství rozplývá. V těchto dnech Balzac dokonce zamýšlí spáchat sebevraždu. Z této letargie ho vytrhne až psaní madame de Castriers, která ho žádá, aby si s ní vyjel na výlet do Alp. Balzac po dlouhém rozmýšlení přijímá. Madame de Castriers zamýšlí ještě okružní cestu po Itálii na níž je Balzac opět přizván. I když ví, že náklady spojené s cestou nemůže uhradit, přesto se svou láskou odjíždí a doufá, že na delší cestě by se do něj ještě mohla zamilovat. V Ženevě, ale svou milou bez nám známých důvodů opouští a vrací se do Paříže, kde mu jeho věrní přátelé půjčí deset tisíc franků na živobytí. Přestože tato suma nemůže pokrýt ani třetinu všech dluhů, vlévá Balzacovi novou krev do žil. Jako výsměch madame de Castriers píše knihu La Duchesse de Langeais a dodává k tomu, jak svou dřívější lásku nenávidí a jak je nešťastný. Pravda je však jiná. Neustále udržuje s madame de Castriers korespondenci a účinek románu zmírní v dalším románu, který jí naopak hájí. Balzac veškeré své utrpení vždy přehání. Žije šťastným životem plným práce, které se oddal a jedinou svou naději vidí v ženě, která by ho od práce svými penězi osvobodila. Při své neustálé práci málem jednoho dne zapomene otevřít obálku nadepsanou tajemným L’Etrangere. Dopis v ní uložený mu napsala ukrajinská šlechtična paní Hanská. Žije sama opuštěna v rodinném sídle na Ukrajině, kde jejím jediným rozptýlením je četba soudobých francouzských románů a novin a jejich další konzultace s přáteli, kteří žijí na usedlosti. Rodina si nechává posílat také francouzské noviny, kde se právě paní Hanská dozvídá o jistém Balzacovi. O autorovi nádherných knih, které jsou zde na druhém konci Evropy než on sám tvoří daleko více přetřásány. Ženy jsou nadšeny krásou románu La Femme de trente ans a na druhou stranu nechápou, jak Balzac mohl napsat knihu s úplně opačným námětem. A tak se paní Hanská nespokojena manželským životem rozhodne spolu s přítelkyněmi napsat tomuto velkému spisovateli dopis. Své myšlenky potom nadiktuje své služce. Takže dopis, který se octne na Balzacově stole nepochází přímo od paní Hanské, ale od její služky. Po několika dalších týdnech, kdy se společnost u Hanských sžírá nudou napíše paní Hanská (opět rukama služky) další dopis. V něm žádá Balzaca, aby pro ujištění, že dopis dostal, dal do nejznámějšího pařížského deníku Quotodienne inzerát se smluveným heslem, z něhož pozná, že byl dopis správně doručen. Jaké je potom její překvapení, když zanedlouho objeví v novinách inzerát, v němž pan B. hledá jistou neznámou ženu. Další dopis obsahuje již adresu, ale vyžaduje od pana de Balzac nesmírnou diskrétnost. Namísto jednoho dopisu přijdou hned dopisy dva. Oba však psané jinou rukou. První napsal sám Balzac, druhý mu napsala Zulma Carraudová. Jeho věrná přítelkyně totiž velmi často odpovídá na vyznání lásek a jiná psaníčka od Balzacových ctitelek, z nichž si Balzac nejednu vybírá za svou spolunocležnici. Mnoho z nich si přináší z Balzacova příbytku kromě neopakovatelných zážitků také dítě. V dalším listě adresovaném Balzacovi žádá proto vysvětlení tohoto omylu a zároveň zve Balzaca do Ženevy, kam má spolu s manželem a celou ekvipáží namířeno na letní výlet. Balzac kvapem odepisuje. Faux-pas s jiným písmem vysvětluje tím, že je mužem několika tváří, tudíž i několika druhů písma. Je to jeho první lež v dopisech s paní Hanskou. Jelikož potřebuje nutně zmizet, tak pozvání přijímá. Podaří se mu sehnat peníze potřebné na cestu a odjíždí jak nejrychleji to jde. V Ženevě si najde malý hotýlek v kterém ovšem nepřestává se svou tvorbou a pouze ve volných chvílích navštěvuje svou novou přítelkyni. Oba na sebe dělají dojem. Balzaca okouzlí především vysoké šlechtické postavení a chatrné zdraví velmi bohatého manžela. I ten si ho oblíbí, a tak Balzac platí za stálého společníka při večeřích. Baví celou rodinu svými anekdotami. Když se rodina Hanských odebere na okružní cestu po Itálii vrací se do Paříže. Slibuje paní Hanské věrnost až za hrob. Nyní se již z nich stali milenci. Jednoho jasného večera mu tato vznešená aristokratka podlehla. Místo toho, aby zachoval tuto čistou lásku, nachází si novou přítelkyni paní Quodoboni-Viscont, jejíž manžel pochází z velmi vysokých kruhů. Ona sama je měšťanka pocházející z Anglie. V ní najde po paní de Berny jejíž smrt ho po příjezdu těžce zasáhne, opravdovou přítelkyni. Na rozdíl od paní Hanské, která kvůli tomu, aby si neposkvrnila své dobré jméno, není schopna s Balzacem vyjít na ulici, která v něm hledá svého trubadura a očekává od něj platonickou lásku, se paní Quodoboni-Viscont s Balzacem ukazuje v opeře, chrání ho před věřiteli a vlévá do něj morální sílu. Paní Hanské musí Balzac opět lhát, doslechla se totiž, že Balzac má novou přítelkyni a možná k ní cítí i něco více. Veškerá obvinění jsou pravdivá, a proto si Balzac vymýšlí neobyčejně přesvědčivé lži, aby tuto ženu, tak vzdálenou jeho domovu uchlácholil. Na konci okružní cesty ještě zve Balzaca do Vídně, aby jí mohl naposledy spatřit než se vrátí zpět do své temného sídla na Ukrajině. Balzac si pořídí drahý kočár, kterým přijíždí do hlavního města rakouské monarchie, aby vzbudil údiv. Tyto peníze však vůbec nemusel vynakládat, protože cizina si Balzaca cení, ať je chudý či bohatý, otrhaný či oblečený jako dandy. Dokonce ho přijme sám kancléř Metternich. Je neustále zván na plesy, čímž sice jeho práce značně zahálí, ale to mu v této chvíli vůbec nevadí, naopak je rád, že si může na chvilku odpočinout. Málem se mu tento společenský lesk nemusel vůbec poštěstit. Kromě formálních dopisů, které byly určeny povětšinou celé rodině, poslal paní Hanské i ohnivý dopis s otevřeným vyznáním lásky, který se dostal do rukou manžela. Balzac však veškeré nesrovnalosti uklidnil další lží. Když odjíždí z Vídně opouští svou (můžeme již říci) milenku na dlouhých sedm let. Po návratu do Paříže ho nečekají div ne famfáry, jako tomu bylo ve Vídni, nýbrž ledová sprcha. Jeho vydavatel, jeden z nejmocnějších mužů literárního světa v Paříži, který má moc nad autory jako Alexander Dumas, poslal do ruských novin skicu románu, který mu Balzac nedodal včas. To znamená pro tohoto velkého literáta neslýchanou urážku. Svůj román totiž vytváří na několikrát. Mnohokrát ho přepisuje a upravuje. A skica, která byla vydána bez jeho souhlasu, byl pouze nehotový celek v prapodivném stylu. Protože je jeho ješitnost dotčena rozhodne se pro soudní spor. Ten je již předem prohrán. I když Balzacovi soud přiřkne právo, je to pouze Pyrrhovo vítězství. Nakladatel ho pomocí svých autorů ve svých novinách zesměšňuje, vytahuje na něj ty nejhorší činy, jaké kdy provedl. Do této hanebné kampaně se nezapojí pouze George Sandová a Victor Hugo. Když vidí Balzac tuto křivdu rozhodne se zakročit tím, že zakládá vlastní noviny La Chronique de Paris. Sám do nich horlivě píše, ale i přes tuto snahu končí noviny krachem. Tím jenom naskáčou dluhy na Balzacově kontě. Dokonce je i na čas uvržen do vězení, za to že odmítal vojenskou službu. Aby se skryl před věřiteli nabízí mu jeho pařížská přítelkyně paní Quodoboni-Visconti cestu po Itálii, na které by měl vyřídit za její peníze finanční záležitosti rodiny, jelikož manžel, jehož zálibou není obchod, nýbrž hudba se o to sám nehodlá a ani není schopen starat. Sama s ním však jet nemůže, čerstvě totiž porodila dítě, patrně jeden z výsledků častých Balzacových návštěv v jejím domě. V Itálii je opět Balzac přijat jako král. Nemá jediný den volný, stále je zvaný na večeře, plesy a večírky. Na své cestě se zastaví ještě v Benátkách. Toto město ho jako mnoho jiných autorů před ním dokonale okouzlí. Napíše o něm krásný román. Když ho věřitelé po přibytí do Paříže opět neúnavně pronásledují, kdy mu nepomáhá ani časté střídání bytů, rozhodne se zakoupit malý útulný domek za městem, kde by se mu spokojeně tvořilo. Vybere si Versailles a zakoupí zde parcelu. Tento zdánlivě nevinný obchůdek opět Balzacovi přeroste přes hlavu. Dozvídá se totiž, že tudy má vést železniční trať, a proto vykupuje bezcenné pozemky někdy i za neuvěřitelně vysoké ceny. Stavba jeho domu ještě nezačala a již nemá žádné peníze. On, který by si mohl vydělávat sto až dvě stě tisíc franků ročně za psaní, malicherně utrácí své peníze a stále hlouběji se propadá do dluhů. Když je domek konečně postaven začnou padat zdi, které ohraničují pozemek, protože jsou postaveny na jílovitém podloží. V tomto domě již nechce déle zůstávat. Dalším pokusem o zbohatnutí je drama. Při vytvoření dobrého dramatu se na něm dá vydělat až dvě stě tisíc franků. A on takovýchto děl může napsat desítky do roka. První drama skončí místo kasovního trháku fiaskem. Jiného by to odradilo Balzac si však nedá říct. Druhé drama se má jmenovat Vautrin. Jelikož je tato postava velmi známá z Balzacových knížek, divadelní ředitel hru přijme. Ještě den před první zkouškou nenapsal Balzac ani řádek. Na poslední noc si svolává své přátele a každému dává na napsání jedno dějství. Ani jeden neví co píše ten druhý, a tak dílo skončí dalším neúspěchem. Dokonce ho vláda zakáže, protože Vautrinova paruka náramně připomíná pokrývku hlavy krále Ludvíka Filipa. Balzacovi nabízí odškodné, ten ho ale kvůli své hrdosti odmítá. Balzac zjišťuje, že tudy cesta opravdu nevede. Svou záchranu vidí ve smělém plánu jednoho Itala, se kterým se seznámil na své druhé italské cestě, kterou podnikl se svou milenkou přestrojenou za chlapce. V této bezvýznamné dívce všichni Italové viděli George Sandovou. Podle něj se dá z vytěžených hald ze stříbrných dolů na Sardinii, které tam zanechali Římané, moderní metodou vytěžit ještě značné množství stříbra. Po půldruhém roce váhání se Balzac vydává na dobrodružnou cestu na Sardinii. Zatímco jeho hrdinové vždy uvažují racionálně, Balzac nikdy. Po nesmírně útrapné cestě, při níž je několikrát uvržen do karantény, zjišťuje na Sardinii, že již započala těžba. Další plán ztroskotal. Veškeré Balzacovy nápady byly ve skutečnosti dobré, ale byly špatně realizované. Tiskárna, vydavatelství využívající moderní technologie by skutečně mnoha lidem vynášela. Deník vedený takovým autorem, jako je Balzac, který píše články jak na běžícím pásu. Těžba z již vytěžených hald, která vynesla miliony společnosti, která tento postup zavedla. Balzac prostě nemá vlohy pro obchod. Čeká na zázrak, který by ho vytáhl z bídy. Ten přijde v podobě dopisu od paní Hanské, v němž oznamuje, že pan Hanski zemřel. Tím začíná skutečný obrat v autorově životě. I když výše popisované období je finančně nejhorším, napíše v něm ta nejslavnější díla. Napíše Cabinet des antiques, La Rabouillaise, Le Pere Goriot, dokončí Cesara Birotteau, začne psát Les Illusions perdues a Splendeurs et Miseures des Courtisanes. Dokonce jako jeden z mála autorů obhajuje Stendhala, v němž spatřuje jednoho z největších autorů doby. Stejně jako Zola hájil Dreyffuse, zastává se i Balzac svého přítele, který je obviněn ze spáchání vraždy. Zatímco Dreyffus byl rehabilitován, Balzacův přítel je popraven. Když 5. ledna 1842 otvírá dopis od paní Hanské je naplněn štěstím a zároveň se v něm probouzí rozpaky. Během několika minulých let totiž jeho korespondence s paní Hanskou značně opadla. Ani jeden již neměl co psát. Paní Hanskou přestaly bavit Balazcovy marně skrývané milostné románky. Okamžitě po přečtení tohoto dopisu Balzac posílá naléhavé psaní s žádostí o povolení k příjezdu do domu paní Hanské. Místo vytouženého ano dostává důrazné ne. Situace paní Hanské je velmi těžká. Po manželově smrti musí svést několik nepříjemných soudních sporů o manželův majetek. Potřebuje provdat svou dceru. Od sňatku s malicherným romanopiscem jí odrazuje celá rodina. Nehledě na to, že sňatek s cizincem by musel odsouhlasit car a její majetek by se opět bez carova souhlasu nemohl vyvézt přes hranice. Pro výhodnější pozici při hledání nápadníků pro svou dceru odjíždí paní Hanská do Petrohradu. Zatím Balzac opětovně zkouší štěstí v divadle. Jeho další díla jsou už daleko lepší, přesto tentokrát díky spekulaci se vstupenkami nemají úspěch. Dalším pokusem je spekulace s akciemi Severní dráhy, to je však opět neúspěch. Vysvobozením má být Balzacův nápad na vydání všech svých prací. Nabídku přijímá skupina nakladatelů. Vše se zdá být dokonáno, až na název. Nakonec tomuto souboru spisů dá Balzac název Comédie humaine. Inspiraci k názvu získal od Danteho Božské komedie. Napíše také předmluvu k tomuto dílu, které nemá v historii literatury obdoby. Tato šestnácti stránková předmluva zabere Balzacovi daleko více času než román. Můžeme jí však pokládat za manifest realismu. V roce 1843, půl druhého roku po smrti svého manžela zve paní Hanská Balzaca konečně do Petrohradu. Po několikaměsíčním pobytu v hlavním městě ruské monarchie vrací se Balzac do Paříže, kde ho již tradičně čekají problémy. Tentokrát se před odjezdem pojistil. Dal do divadla svou novou hru Paméla Giraud, která za něj měla vydělávat peníze. Kvůli politickým důvodům však nebyla uvedena. To znamená pro Balzaca další finanční tíseň. Rozhodne se z ní dostat svým tradičním způsobem, tvrdou prací od rána do noci. V pětačtyřiceti letech však již jeho organismus nepracuje naplno. Již nemůže psát celé dny. Káva nezabírá a lékaři ho nutí k tomu, aby se šetřil. Poprvé za celý svůj život nedodá román včas. Když nemůže psát, tak alespoň hledá rozkošný dům pro sebe a paní Hanskou. Ta ho na konci roku pozve na výlet do Drážďan, kam zavítala společně se svou dcerou a budoucím zetěm Mnizskem, velmi bohatým a urozeným ruským šlechticem. Společně s nimi potom cestuje do Paříže (musí zde být v přestrojení, protože car nedovoluje svým občanům pobyt v Paříži), do Neapole a do Bruselu. Po skončení této velkolepé cesty dává paní Hanská Balzacovi nějaké peníze na zakoupení domu a jeho výbavu. Balzac koupí nepříliš vkusný dům v rue Fortunée. Nyní začíná jeho nová vášeň. Začíná sbírat bezcenné obrazy, které vydává za díla Holbeina. Shání starožitný nábytek a považuje ho za nábytek Marie Medicejské. Když ustoupí tato vášeň začíná naposledy psát. Dokončuje Splendeurs et miseres des courtisnaes, les Illusions perdues. Píše jedny ze svých nejlepších děl Le Cousin Pons, La Cousine Bete. Tato díla jsou čistě realistická a je v nich vyjádřeno trpké zklamání a ztráta iluzí.
Když se dcera paní Hanské vdá za Mnizska, již nic nebrání jejich společnému sňatku. Balzac naplánuje tajnou svatbu v Métách, ale jeho budoucí choť se nakonec rozhodne svatbu opět odložit na neurčito. Znovu a znovu se paní Hanská vymlouvá a Balzac začíná chápat, že pro ní nic neznamená. Po dokončení svého nového románu je rozhodnut odjet za svou vyvolenou do jejího sídla na Ukrajině do Wierzchovně. I když mu za román již nikdo není ochoten zaplatit, shání peníze na cestu. Výlet na Ukrajinu je v té době velikým dobrodružstvím. Cesty jsou špatné a nebezpečné. Balzac překoná tuto velkou vzdálenost za neuvěřitelných deset dní, (normálně cesta trvala asi dva týdny) a dokonce předstihuje dopis, který měl rodinu zpravit o jeho příjezdu. Toto zdánlivě venkovské sídlo udělá na Balzaca velký dojem. Rodina žije v neobyčejném přepychu. Sídlo připomíná luxusní francouzský zámek. Rodina vlastní tisíce duší a území velikosti francouzského departmentu. Uprostřed nejkrutější zimy však Balzac náhle odjíždí kvůli problémům na burze. Paní Hanská zůstala na Ukrajině. Do Paříže se jí vůbec nechce. Zde je v klidu a bezpečí před jakýmikoliv Balzacovými spekulacemi. V Paříži je Balzac úplně v nejhorší finanční situaci, v jaké kdy byl, nemá ani na chléb. Nemůžeme se mu ani divit, že před dalšími nepříjemnostmi, které by ho v rodném městě určitě čekaly, prchá zpět do Wierzchovně. Místo dřívějších radovánek a bezstarostnosti zachvátí Balzaca nuda a posléze i nemoc. Nyní se mu mstí organismus za celoživotní vypětí a neprospívá mu ani ukrajinské podnebí. S předtuchou blížící se smrti píše dopisy všem svým ctitelkám. Když paní Hanská vidí, že Balzacovi již nezbývá mnoho času rozhodne se splnit jeho celoživotní sen. 14. dubna 1850 se koná v kostele Svaté Barbory v nejbližším guberniálním městě Berdičevu malá svatba.Nikdo není pozván, ani nikdo uvědoměn. Hned po svatbě se novomanželský pár vydává na cestu do Paříže. Cestou se často zastavují, a tak uplynou dva měsíce než přibudou do Paříže. Za tuto dobu se paní Hanská (nyní už Balzacová) ani jednou neobtěžovala napsat své tchýni, která zatím spravuje jejich budoucí sídlo. Balzac jí omlouvá tím, že má oteklé ruce a nemůže psát. Uvítání do domu má být pro Balzacovu choť velkolepé. Vše je přichystáno, ale místo toho, aby byly velkolepě přivítáni, musí se Balzac vloupat do svého domu jako zloděj. Jeho sluha se totiž zbláznil. V této době Balzacova nemoc již tak pokročila, že tento mistr pera nemůže číst ani psát. Teprve teď se projevuje nesmírná necitelnost paní Balzacové. Místo soucitu a lítosti píše své dceři dopisy o tom, co si ten který den koupila nového. Na začátku léta již nad Balzacem doktoři lámou hůl. Při životě ho udržují pouze pomocí tlumících léků. Balzac umírá z noci 17. na 18. srpna 1850. Jako místo posledního odpočinku mu paní Balzacová zvolí nádherný hřbitov Pere Lachaise, kam sám tak rád chodil. Místo milovaných přátel nesou jeho rakev jeho nepřátelé. Tak málo ho jeho žena znala. Velkolepou poslední řeč má Victor Hugo. Tím je završen osud jednoho z nejlepších a nejplodnějších romanopisců všech doby.
Veškeré informace jsem čerpal z knihy Stefan Zweig - Balzac
Husitství.
Osnova:
Úvod: 1. Počátky husitství
2. Jan Hus
Stať: 1. První fáze husitského hnutí
2. Křížové výpravy
3. Druhá fáze husitského hnutí
4. Mírová jednání
Závěr: 1. Význam husitského hnutí

Pro svoji slohovou práci jsem vybral výklad na téma husitství.Toto období je v historii českého národa velmi důležité,neboť se husitské hnutí snažilo vyvést český národ z krize,ve které se země ocitla kvůli nedodržování zásadních náboženských norem.
Mistr Jan Hus.
O nesprávném směru,jimž se církev vydala, diskutovali především vzdělanci na pražské univerzitě.Vůdcem této skupiny byl mistr Jan Hus,narozený v Husinci u Prachatic.Ten se později proslavil jako kazatel v Betlémské kapli.Hus brzy získal podporu panovníka Václava IV.
První reformou bylo vydání Dekretu kutnohorského v roce 1419,kterým se upravil hlasovací poměr na pražské univerzitě.Češi dostali tři hlasy a ostatní národy jeden,což pochopitelně způsobilo odchod mnoha cizinců z univerzity.
V roce 1412 Hus vystoupil proti prodávání odpustků ( odpustky umožňovaly vykoupení se z hříchů) a popudil proti sobě papeže Řehoře XII.Ten uvalil na Husa klatbu (prokletí ).Hus odešel na venkov a kázal venkovskému lidu.Za dva roky byl Hus pozván na sněm do německého města Kostnice,kde byl uvězněn a 06.07.1415 popraven jako kacíř.Tenhle čin se však pro český národ stal dalším důkazem špatnosti církve.
První fáze husitství: 1419-1421
V neděli 30.07.1419 vtrhli pražští husité,v čele s Janem Želivským,na novoměstskou radnici a zahájili povstání první pražskou defenestrací ( vyhodili katolické konšely z oken )."Hlavním městem" husitského hnutí byl Tábor.Sešla se zde chudina jižních Čech.Jejich znakem byl kalich. Husitské hnutí podpořil i král Václav IV,ale ještě v témž roce umřel.
Na český trůn měl nastoupit Zikmund Lucemburský.Aby si udržel dobré vztahy s papežem, vyhlásil Zikmund proti Čechům křížovou výpravu.První jeho útok směřoval na pražský kopec Vítkov.Třicetitisícová armáda se postavila proti husitům z celých Čech, v jejichž čele stál, známý jednooký vůdce, Jan Žižka.
Výsledek boje předznamenal neúspěchy křížových tažení.Husité zvítězili i na Vyšehradě a svoje politické postavení si upevnili na sněmu v Čáslavi,kde byla určena vláda,složená z dvaceti pánů.
Během první fáze se husiti rozdělili na několik skupin podle způsobu prosazování Husových myšlenek,ale všechny měli stejný program-tzv.čtyři pražské artikuly.Husité v nich žádali svobodu kázání,přijímání podobojí, rozdělení církevního majetku a trestání hříchů bez ohledu na původ.
Druhá fáze husitství: 1421-1434
Po několika křížových výpravách- v letech 1421 u Žatce,1422 u Kutné Hory a Havlíčkova Brodu postavilo se husitské vojsko v roce 1424 proti pánské jednotě.Byla to poslední bitva Jana Žižky,který skonal na podzim.Po něm vedl kališníky Prokop Holý a zvítězil nad křižáky v letech 1426 u Ústí nad Labem a o rok později u Tachova.Holý pozměnil taktiku boje a využil oslabeného postavení katolíků.Husité podnikali tažení do sousedních států,kde prosazovali hnutí a získávali kořist na udržení vojska.
Po těchto výpravách dorazilo do Čech 14.08.1431, již po páté,křížové tažení.U Domažlic husitské vojsko zastrašilo křižáky a ti utekli bez boje. Tato porážka ujistila Zikmunda,že jediným způsobem jak přelstít husity je mírové jednání.
Na koncilu v Basileji prosazovali husité čtyři pražské artikuly.Pražská šlechta a měšťané se spojily během jednání s katolíky ,a tím zradili kališníky.
V rozhodující bitvě došlo 30.05.1434 u Lipan.Pánská vojska porazila husity.
Církev na sněmu v Jihlavě povolila husitům přijímání podobojí a ponechání majetku získaného během hnutí.Posledním a zoufalým bojem kališníků proti Zikmundovi byl odpor Jana Roháče z Dubé.V roce 1437 byl poražen na hradě Sion a popraven.
Význam husitského hnutí.
Husitské povstání v 15.století předznamenalo důležité historické události v Evropě.Například boje poddaných proti feudálům nebo snaha o "nápravu" církve-hnutí v 16. století označované jako protestantismus.
V první fázi se kališníci dokázali sjednotit v boji proti Zikmundovi a vypracovali program,kterým se řídili.Hnutí se šíří pouze na českém území a husité úspěšně bojuji na politické scéně.
Ve druhé fázi se hnutí "vyváželo" do zahraničí,husité měli dobré vojsko a pro Zikmunda znamenali téměř nepřekonatelnou překážku v cestě na český trůn.
Husité se stali vzorem pro své potomky,kteří se zapsali do dějin jako vlastenci.IVAN OLBRACHT
Ivan Olbracht-vlastním jménem Kamil Zeman se narodil roku 1882. Díky svému rodinnému původu měl velmi blízko k literární činnosti,neboť jeho otcem byl spisovatel Antal Stašek.Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové a po nedokončených studií v Berlíně a Praze se věnoval novinářství. Jako žurnalista strávil sedm let v redakci vídeňských Dělnických listů, později v pražském Právu lidu a Rudém právu. Za svou politickou aktivitu byl dvakrát vězněn-poprvé roku 1926 ve Slezské Ostravě, což literárně zpracoval v knize ZAMŘÍŽOVANÉ ZRCADLO a podruhé roku 1928 na Pankráci

Na přelomu dvacátých a třicátých let se snažila próza zachytit člověka v jeho společenských vztazích, v jeho historické podobě a usilovala o vystižení společenského vývoje.Mezi autory takto orientovaného proudu patřil i Ivan Olbracht. Tento autor vynikal zejména výbornou schopností analyzovat stav psychiky člověka (hrdiny) a stylovou čistotu.

Do literatury vstoupil knihou O ZLÝCH SAMOTÁŘÍCH (1913). Jedná se o tři rozsáhlé povídky (JOSKA, FERKO A PAULÍNA, RASÍK A PES a BRATR ŽAK) ve kterých je popisováno prostředí společenských vyděděnců, tuláků, komediantů a cirkusáků, kteří bojují o udržení lidské důstojnosti individuální svobody protispolečenskou vzporou, obvykle v rozporu se zákonem.Olbracht tyto hrdiny, kteří v mnohdy v beznaději a lhostejnosti okolí „ upadají “ do duchovní a mravní izolace, zobrazuje jako anarchistické samotáře.Za první světové války vznikly dva Olbrachtovy psychologické romány, ŽALÁŘ NEJTEMNĚJŠÍ (1916) a PODIVNÉ PŘÁTELSTVÍ HERCE JESENIA (1919). V prvním z nich je ústřední postavou tohoto psychologického románu komisař Mach, který žije se svou mladou ženou Jarmilou v malém nejmenovaném městečku. Od počátku svého manželství na ní chorobně žárlí, sleduje každý její krok, úsměv atd. Snaží se k ní chovat přívětivě, ale jeho duše je plna pochybností. Ptá se sám sebe zda Jarmilu opravdu miluje. Žárlivost se neustále stupňuje, vrcholu však dosahuje tehdy, když komisař Mach po úrazu oka zcela oslepne. Život s ním se stává peklem. Jarmila se jej snaží vytrhnout z dosavadního prostředí, stěhují se proto do Prahy. Jarmila svého muže miluje, ale duševní týrání je čím dál horší. Mach si nechává od studenta Krále, kterého potkává na ulici, předčítat Jarmiliny dopisy. Nedůvěra v něm ho dohání k šílenství. Jeho manželství končí scénou, kdy se zavírá po celou noc se svým domnělým sokem v úplně prázdném pokoji, neustále k němu hovoří a snaží se jej lapit. Jarmila se nervově hroutí. Ujímá se jí bratr Josef a odváží ji k sobě domů.

Mach se konečně cítí volný, zbavil se manželství. Ve svých úvahách došel k názoru, že „nejtemnějším žalářem“ v životě člověka je láska, neboť je pouhým pudem k zachování lidského pokolení. Láska ničí vůli, svobodu, omezuje, oslepuje. Aby byl člověk svobodný a šťastný musí ji zabít

V Podivném přátelství herce Jesénia rozvinul autor na protichůdných osudech dvou herců naprosto odlišného charakterového založení problematiku podstaty a inspirace hereckého umění. Hlavní postavou je Jan Veselý, který je člověk nespoutaný, dobrodruh a požitkář, neohlížející se na to jakou zkázu za sebou zanechává. Proti němu stojí ukázněný, střízlivý a do krajnosti obětavý Jiří Jesénius. Román také odpovídá na otázku umělcova vztahu k národu a společnosti. Ve stejné době vznikla jediná Olbrachtova divadelní hra PÁTÝ AKT, s látkou ze středověké selské rebélie. Poté následovalo v roce 1927 vydání knihy DEVĚT POVÍDEK Z RAKOUSKA I REPUBLIKY(upravené vydání z roku 1948 má titul BEJVÁVALO)a románu ANNA PROLETÁŘKA(1928). V tomto románu popisuje zrání služky v uvědomělou revoluční pracovnici a bojovnici.

Další období Olbrachtovy tvorby bylo značně ovlivněno jeho návštěvou Podkarpatské Rusi(vesnička Kolčeva). Ivan Olbracht se v této vesničce usadil a tamní příroda a lidé mu přirostli tak srdci, že jim věnoval celou tvorbu 30. Let. Nejprve to byly kulturní, cestopisné a sociálně-kritické kapitoly ZEMĚ BEZE JMÉNA(rozšířené v roce 1935 na větší soubor pojmenovaný HORY A STALETÍ). Následoval román NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK(1933) a povídkový soubor GOLET V ÚDOLÍ(1937). V románu Nikola Šuhaj loupežník zpracoval Olbracht skutečný příběh vojenského zběha na konci 1. Světové Války. Díky umělecké fikci stává se tato postava zároveň jakýmsi ztělesněním legendárního lidového mstitele, zbojníka Olegsi Dovbuše. V povídkách knihy Golet v údolí autor přibližuje čtenáři svět prastarého židovského náboženství, které nepřipouští jakýkoliv zásah do svých zvyklostí. Židé fanaticky věří v příchod Mesiáše, Vykupitele, opovrhují jinověrci. Olbracht si všímá i sociálního rozvrstvení židovského obyvatelstva, proti rabínům a několika bohatým obchodníkům staví chudý židovský lid. Česká literatura zobrazovala až do té doby Židy pouze jako bohatce, továrníky atd... V prvních dvou povídkách(Zázrak s Julčou, Událost v mikva) převládá humor, třetí(O smutných očích Hany Karadžičové) má ladění baladické. Všechny tři povídky se odehrávají ve vesnici Polaně.

Po dílech ovlivněných prostředím Zakarpatska se Olbracht soustředil na knihy dějepisného rázu. Pro mládež upravil text ze Starého zákona v BIBLICKÝCH PŘÍBĚZÍCH(1939), a podbný smysl měla i kniha ZE STARÝCH LETOPISU(1940), vyprávějící o české minulosti. V roce 1947 vydal beletristickou adaptaci díla Wiliama Prescotta-DOBYVATEL. Pojednává o Fernandu Cortesvi, dobrodružném a násilnickém pokořiteli mexických Aztéků.

V roce 1952 tento významný český spisovatel zemřel.
F.X.ŠALDA: „Olbracht nevynalézá a nestrojí nijakých zvláštních dobrodružství, dá se unášet prostě typicky legendárními ději a příhodami o „nezranitelném loupežníku, který bohatým bral a chudým dával a který nikdy, kromě v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty, nikoho nezabil“. Proto všecka ta typická dějství, všecky ty typické situace vtékají do jeho Šuhaje tak přirozeně jako potoky a bystřiny do řeky. Tak motivy nadmyslitelné, scény čarování a zaříkávání, jsou stejnou samozřejmostí jako lstivě obchodnická mentalita Židů, neurvalé usurpátorství nových českých pánů, potměšilé spojenctví celé odbojné vsi. Láska a nenávist jsou tu podány v barvách tak nelomených a sytých, jak tomu není dávno u nás příkladu. Není tu žádné problematiky, ani citové, ani myšlenkové“.Jakub Arbes se narodil 12.června 1840 na Smíchově chudým rodičům. Neměl sourozence, protože ti mu zemřeli. Vyučil se obuvníkem, jak chtěl jeho otec, ale pak šel studovat. Zajímal se o filozofii, estetiku, matematiku, přírodní vědy, cizí jazyky a literaturu. Pracoval v několika časopisech jako redaktor. Byl to například časopis Hlas, Vesna Kutnohorská, Národní listy, Politik nebo Šotek. Byl také ve vězení a to přesně 1 rok, 3 měsíce a 1 týden. Zemřel 8.dubna 1914.
Jeho první literární dílo byla německá báseň Die Feldmanstreu, která vyšla roku 1856. Pak vydával svá díla hlavně v časopisech Rodinné kronice, Lumíru, Zlaté Praze, Květech, Světozoru a Osvětě. Navíc ještě překládal například Kolische, Obsena, Voltairea, Rosena a Sardoua. Uvedu vám několik děl, která napsal.
Lež a pravda o svatém Janu Nepomuckém, Mravokárné románky, Moderní upíři, Štrojchpudlíci, Povídky a kresby, Záhadné povahy, Dva barikádníci, Ethiopská lilie, Miniatury, Karel Hynek Mácha, Okolí Prahy, Kandidáti existence, Ukřižovaná, Mesiáš, Svatý Xavierus a Poslední dnové lidstva, kterou vám převyprávím.
Autor vešel do Kajetánského kostela, kde ho nejvíc zaujala ruka zpovídajícího u zpovědnice. Sleduje ji a setrvá i do začátku kázání. Zaujme ho způsob, kterým kazatel mluví o Posledním soudu lidstva. Najednou tam ale vběhne žena, která se zde nervově zhroutí. Po několika dnech potká znovu pátera z kostele. Ten mu řekne, že se jmenuje Ondřej Vambeřický a je bratr jeho bývalého nejlepšího přítele Filipa Vambeřického. Autor si na něj ale nevzpomene.
Řekne mu, že se zajímá o ženu, která se v kostele zhroutila. Autor se po několika dnech setkává se svým přítelem doktorem, který pracuje v ústavu pro choromyslné a autor se ho zeptá na ženu. Lékař mu případ popíše jako normální a řekne mu o páteru Vambeřickém, který ženu navštěvuje a chce s ní udělat pokus. Když se Arbes vrátil domů, začal dávat dohromady životní příběh ženy v ústavu.
Žila šťastně dokud se její manžel nerozhodl pro politickou dráhu. Ona sama ho podporovala a dosti často hostila jeho přátele. Začal k nim domů chodit také velmi inteligentní kantor Vambeřický. Jednoho dne večer zůstali sami a kantor jí vyprávěl o své lásce, která zemřela. Žena pak zapomene zamknout a kantor se vkrade do její ložnice. Ona omdlí a probudí se teprve, až když ji vzbudí služka.
Od té doby je na tom špatně psychicky a narodí se jí dítě. Jakmile se na něj podívá, pozná, že není jejího manžela, ale kantora Vambeřického. Manžel ho dá k výchově a ona o dítěti nechce ani slyšet. Začne být stále víc nábožná a doufá v poslední soud, že bude kantor potrestán. Ten ale zatím zemřel a ona se zhroutila v kostele. Arbes se snažil spolu s páterem rozluštit, jak by se dalo ženě pomoci. Páter hledá spis hraběte Buquoye, protože tam by lék mohl být. Tento hrabě byl velmi učený a bádal za své peníze. Páter ho poprvé potkal v restauraci, kde pochválil za názory jeho i jeho přátel. Pak ho poznal lépe, protože se stal jeho tajemníkem, i když už v jeho pokročilém věku. Buquoy byl později zajat a zemřel ve vězení.
Autor přesvědčil svého přítele lékaře, aby byl páterovi umožněn pokus se ženou. Ta si naštěstí také vyžádala jeho návštěvu. Lékař umožnil Arbesovi, aby se na průběh pokusu díval ze stínu druhé místnosti. Páter začal zpovědí, ale později přešel v konverzaci k bratru Filipovi. Pak jí přečetl dopis, který jí Filip napsal, ale neodeslal. Žena dopisu uvěřila, ale věděla, že teď ublížila ona Filipovi a dopustila se hříchu. Začala blouznit a lékař ji odvedl na pokoj. Tento pokus se tedy nezdařil. Arbes se ptá svého přítele lékaře, proč svolil k tomuto pokusu. Ten mu odpoví, že ho zaujal vzdělaný a inteligentní páter a metoda, kterou chtěl použít, mu je známá. Autor šel pak domů.
Lékař poslal Arbesovi Buquoův spis, ale ten ho odložil, protože byl psán velmi špatným rukopisem. Jednou pro něj přišel posel od pátera, aby za ním hned Arbes přišel. Páter umřel na zásah bleskem, ale požádal lékaře, aby napsal, že zemřel na mrtvici. Arbes po tom na Buquoův spis zapomněl skoro na 10 let. V tu dobu chtěl vydat jedno své literární dílo, ale nikdo mu nechtěl dát zálohu. Potkal pohřeb ženy, kterou se snažil páter vyléčit. Uviděl podobnost jejího manžela a jejího syna. Ten večer vzal do ruky znovu spis a udivilo ho, že rukopis je k přečtení. Po několika hodinách ale usnul únavou. Jakmile se probudil, četl rukopis ještě hravěji. Potkal redaktora, který mu dal zálohu. Jenže pak si všiml, že stromy a květiny vadnou. Jeho přátelům a bývalým spolužákům se všechno daří. Najednou se vzbudí a zjistí, že to byl naštěstí sen. Protože ten kdyby pokračoval, zmizela by vegetace a s ní i lidstvo.
Knížka se mi moc nelíbila, protože byla docela dost zdlouhavá. Je pravda, že popisoval jen to, co bylo nezbytné, ale některé pasáže jsem musela přečíst několikrát, a přesto jsem většině z nich neporozuměla. Našla jsem i dvě pasáže, které mě trochu zaujali, i když těch moc nebylo. Přečtu vám část jedné z nich. Rozhodně nikomu z nás nedoporučuji, aby četl jakoukoli knížku od tohoto autora.
(léčení šílené ženy, sen o krásném dni a umírající vegetaci)
James Joyce

James Joyce se narodil r.1882 v Dublinu v katolické rodině, studoval v jezuitských školách, ale oproti přání rodičů se nestal knězem. Odejel do Paříže a začal psát. Nikdy se už do Irska natrvalo nevrátil, avšak odehrávají se tam děje všech jeho próz. Další místo, které se v nich byť nepřímo objevuje je Terst, kde Joyce působil jako učitel řečí (mluvil patnácti jazyky). Během 1. světové války žil v Curychu, odkud později podnikal cesty po celé Evropě, a v curyšské nemocnici r. 1941 i umírá.

První Joycovou vydanou sbírkou byla Komorní hudba z r. 1907, lyrické básně, v nichž pro Joyce typicky převládají sluchové vjemy nad zrakovými. V psaní poesie Joyce pokračoval, avšak známější a rozsáhlejší je jeho tvorba prozaická.
První sbírka povídek s názvem Dubliňané vychází po delším zdráhání nakladatelů r.1914. Zde Joyce popisuje své rodné město jako „špinavoučký Dublin“ – s láskou na něj vzpomíná, ale vidí i do všech kalných zákoutí a do domovů obchodníčků a malých podnikavců ovládaných mamonem a nekompromisním katolictvím.
Dalo by se říci, že Joyce je anglickým průkopníkem nového způsobu vyjadřování pocitů – proudu vědomí (ukázky 1-2). Tuto techniku použil v autobiografickém románu Portrét umělce v jinošských letech (1916) – mladý spisovatel Štěpán Dedalus musí opustit Irsko, aby mohl žít volně a bez zábran tvořit (podoba s antickým Daidalem).

Odysseus
Poprvé byl román vydán r. 1922 v Paříži, kde tehdy Joyce žil, byl však cenzurou zakázán a označen jako pornografie (ukázka 3), anglického vydání se dočkal až r.1933 (tedy později než první český překlad).
Forma Odyssea je naprosto různorodá. Nejčastěji se objevují vnitřní monology, někdy jen v jednočlenných větách, nebo úplně zbavené interpunkce, úvahy, představy, asociace, otázky a odpovědi, v jedné epizodě i divadelní scénář. Erforma se střídá s ichformou – náhlé přechody, v desáté epizodě se dokonce děj odehrává na několika místech najednou, bez jakéhokoli upozornění se najednou objeví neočekáváná postava, pak je její příběh přerušen a po čase se k ní opět vrací (ukázka 4).
Jazyk většinou charakterizuje prostředí, ve kterém se postavy nacházejí, ale i postavy samotné. Joyce si velice často hraje se slovy, vytváří svá vlastní, slovní hříčky, kalambúry,
kontrasty, které se však navzájem nevylučují, to vše je ale hlavně záležitost překladu, ten je myslím zvládnutý výborně - Aloys Skoumal 1976 (ukázky 5-9). Například celá epizoda Sirény je prostoupena zvukomalebnými slovy, citoslovci, klade důraz na hudebnost a pocity ze slov (ukázka 14). Často se pro ucelení dojmu snaží zapůsobit na všechny smysly (ukázky10-11). Někdy pro sdělení úplně prostých skutečností používá schválně složitých kombinací (ukázky 12-13). Dále zde nalezneme cizojazyčné citáty (někdy schválně zkomolené) a citáty z klasických i současných autorů, většinou poznáme, jaký k nim měl Joyce vztah (např. Shakespeare – asi se jej snažil pochopit, ale zároveň shazoval jeho kult a uvažoval o něm jako o normálním člověku).
Kniha je rozdělena do osmnácti epizod odpovídajícím zpěvům Homérovy Odysseie. Tato kompozice pomáhá nalézat na základě příběhů z Odysseie souvislosti v jednání Joycových postav. Dalším záchytným bodem pro čtenáře jsou krátká načrtnutí každé epizody (ukázka 27), jež sice Joyce do knihy nechtěl pojmout, vydavatelé je tam však zařadili pro snazší orientaci v tak různorodém textu. Třetím význačným rysem je občasné opakování motivů (jako u Homéra).
Celý děj se odehrává během jednoho dne, 16. června 1904 na rozdíl od dlouhého bloudění skutečného Odyssea. Hlavními postavami jsou Štěpán Dedalus (Telemachos, autobiografické prvky), Leopold Bloom (Odysseus) a jeho manželka Molly (Penelopa). Každý člověk je vnímán rozličnými jedinci a popisován z různých hledisek, přesto někdy jedná tak, jak bychom dle předešlých situací neočekávali (ukázky 21-26). Nejedná se však o žádné božské hrdiny, naopak o osůbky zcela všední prožívající příhody, jež se mohou přihodit každému. Pan Bloom prochází Dublinem, kupuje snídani, navštíví novinářskou redakci, objeví se na pohřbu, pak v hospodě, na pláži je oblouzněn mladou dívkou, v noci podléhá kouzlům joycovské Kirké a nakonec se setká se Štěpánem, jehož odvede k sobě domů, nocleh však Štěpán nepřijme. Ve Štěpánovi můžeme nalézt Joyceův vztah k Irsku, které měl sice rád, ale kde kvůli nedostatečné svobodě nemohl zůstat (ukázky 15-17), ke katolictví, s nímž nesouhlasil, ale dovedl pochopit, že jiným lidem může pomáhat (ukázky 18-20), k novinářům a politikům, kteří z každé hlouposti dělají důležitttou věc, a vůbec ke všem těm učeným, hloupým, podnikavým, líným, významným, neznámým, čestným, podlézavým lidičkám.
Joyceovo dílo je nutno brát ne jako oslavu Homérovy Odysseie, ale jako její parodii. Nejznatelnější je tento záměr u věčně nevěrné Molly, která má se svou antickou předlohou společné jen čekání, ne však na navrátivšího se manžela, nýbrž na někoho úplně jiného a ani ona sama neví přesně na koho. Bloom o tom samozřejmě ví, sám není jiný, a tak si vlastně spolu rozumějí a nic jim nebrání v přátelském soužití. Ironie a satira se však týkají nejen historie, ale téměř všech oborů a odvětví, o nichž se v románu mluví.

Posledním Joyceovým dílem jsou Plačky nad Finneganem – proud snů, asociací, opět zpestřený slovními hříčkami a v lecčems navazující na Odyssea. Joyce už zcela vypustil gramatiku, míchá dohromady vícejazyčná slova, postavy se v jednom dlouhém snu různě proměňují a nad vším převládá pocit chaosu až groteskna.


Seznam použité literatury
J. Joyce, Odysseus, Argo, 1999
Z. Stříbrný, Dějiny anglické literatury, Academia Praha, 1987
Homér, Odysseia, Naše vojsko Praha, 1987

Ukázky

1. Jak mě včera v noci vzbudil, byl to stejný sen nebo ne? Počkat. Síň dokořán. Nevěstčí ulice. Vzpomínám. Hárún ar Rašíd. Už to mám nynčko nyníčko. Chlap mě vedl, mluvil. Neměl jsem strach. Ten meloun, co mi přistrčil k obličeji. Usmál se: vůně krutikvětu. Tak je to zvykem, řekl. Pojď. Před ním se táhl červený koberec. Však uvidíš kdo.
2. … z příkopů pučí petrklíče a fialky to je příroda jsou takoví co říkají Bůh není zlámanou grešli bych za jejich učenost nedala pročpak sami něco nestvoří … ano já je znám kterápak bytost byla ve vesmíru první než ještě vůbec někdo byl která ha to nevědí jen ať zkusí zabránit slunci aby zítra nevyšlo pro tebe svítí slunce řekl mi tenkrát jak jsme spolu leželi mezi rododendrony …

3. …dovolila mu to a viděla, že je vidí a ona se po celém těle třásla od toho, jak se nahýbá, takže jí úplně vidí až nad kolena, kam nikdo, ani na houpačce, ani při šplouchání, a ona se za to nestydí a on taky ne, že jí tak necudně nakukuje dovnitř, protože tomu, co se před ním podivuhodně odhaluje, neodolá a stále se dívá, dívá.

4. Kramář upustil na pult dva svazky.
– Tohle jsou dvě pěkné, řekl.
Ze zkažených úst se mu přes pult vydral cibulový dech. Nahnul se, ostatní knihy složil na hromádku, přitiskl si je na rozepjatou vestu a odnesl za špinavý závěs.
Mnoho lidí pozorovalo na O´Connellově mostě důstojné počínání i strakatý úbor pana Denise J. Maginniho, profesora tance atd.
Pan Bloom osaměl a prohlížel si nadpisy. Sličné tyranky od Jamese Metlomila. Vím, co je zač. Měla ji? Ano. Rozevřel ji. To jsem si myslel.

5. Hluchý plešatý Pat přinesl podložku nůž odnesl.
6. Bloom. Milý Bloom. Už nám blumka rozkvétá.
7. Proč ho nepřítomnost světla tolik nerušila jako nepřítomnost hluku? Protože měl v tuhé buclaté mužské ženské trpné činné ruce bezpečný hmat.
8. Švestka je masová konzerva, chráněná obchodní značka. Pozor na imitace. Kasová monzerva. Šestka. Kousavá manserva. Treska.
9. Bacilobijce (Prášek proti hmyzu). Nenínad (leštidlo na boty). Sakumpakum (Kombinovaný kapesní nožík se dvěma střenkami, vývrtkou, pilníkem na nehty a šťourákem do dýmky)

10. Pytel mrtvolného plynu, namočený v zkaženém láku. Hejno střevlí, ztloustlých z houbovité pochoutky, vyráží ze zapjatého poklopce. Bůh se stane člověkem se stane rybou se stane berneškou se stane prachovou duchnou. Mrtvý dech já živý vdechuji, po mrtvém prachu šlapu, močovou shnilotinu všech mrtvých pojídám. Mrtvolně ztuhlý vztažen přes palubní brlení vydechne vzhůru puch zeleného hrobu, malomocné nosní dírky funí ke slunci.
11. Zvolna zakrýval slunce mrak a hlubší zelení zešeřoval záliv. Za ním, Štěpánem, se prostírá, ta jímka hořkého vodstva. Fergusova píseň: sám a sám jsem ji u nás zpíval a protahoval dlouhé chmurné akordy. Ona měla dveře dokořán: chtěla slyšet, jak hraji.

12. Když za Blooma dosadíme Štěpána, vychodil Štoom školu a střední školu. Když za Štěpána dosadíme Blooma, vychodil Blepán přípravku, nižší, střední a vyšší gymnázium, po matrikulaci pak vystudoval první, druhý a třetí ročník na královské universitě a stal se bakalářem umění.
13. ? A co náš neohrožený Dick?
? Nic mezi hlavou a nebem, odpověděl Ned Lambert.

14. Prrprr
Bude to tím burg.
Fff. Ú. Rprp.
Národy země. Nikdo za mnou. Přešla. Tehdy a teprve tehdy. Tramvaj. Kran, kran, kran. Teď se to pěkně ho. Už to jde. Krandlkrankran. Bude to jistě tím burgund. Ano. Raz, dva. Na hrob ať mi. Krááá. Napíší. Já jsem.
Pprrpffrrppfff.
Hotov.

15. A občan hned spustí o irštině a o schůzi městské rady a kdesi cosi a o poangličtěných floutcích, co neznají rodný jazyk …a mele … o opilství, té věčné kletbě Irska.. … Střízlivé Irsko je Irsko svobodné. Potom zapíská nějaký stařík na dudy a všichni ti šizunci šoupou nohama podle melodie, na kterou kráva chcípla.
16. V naší zemi prodávají lidé mnohem víc, než toho ona kdy měla, a vydělávají těžké prachy.
17. ? Jenže já se domnívám, vskočil mu do řeči Štěpán, že Irsko je asi důležité, protože patří mně.

18. Apoštolské vyznání ve mši papeže Marcela, hlasy splývají a každý sám se rozléhá na potvrzení víry: za jejich prozpěvováním strážný anděl církve bojující odzbrojuje a potírá arcikacíře.
19. Otec opat, zuřivý děkan … hle, jak se s baziliščím pohledem belhá na dolní stupínek, v ruce svírá monstranci. Slez, plešatče! Chór, přisluhující u rohů oltáře, vrací hrozbu s ozvěnou, huhňavou latinu v albě se motajících flanďáků, tonzurovaných a pomazaných a vykleštěných, tučných tukem pšenice nejvýbornější.
20. Jedna osoba miluje druhou protože každý miluje někoho, zato Bůh miluje jednoho každého.

21. Pan Leopold Bloom si potrpěl na dobytčí i drůbeží vnitřnosti. Měl rád hustou polévku z husích drůbků, šťavnatý žaludek, v troubě pečené špikované srdce, s chlebem opékané játrové plátky, opékané tresčí jikry.
22. …to radš dvacetkrát umřu než bych si jiného vzala takovou která by to s ním vydržela jako já ovšem nenajde …
23. … a připadalo jí, že smutnější obličej než ten bledý a podivně napjatý, který se tam v soumraku zjevil jejímu zraku, jakživa nespatřila.
24. Hrozně se tulipány na tebe miláčku hněvám mužíček vytrestat když ne prosím chudinko pomněnka tolik toužím fialky milený růže kdypak se brzo chudobka sejdeme ty rošťáku rulík žena Martina voňavka.
25. – Já jen běžím do Bachelor´s walk, řekl pan Bloom, kvůli Clavisovu inzerátu. Chtěl by to domluvit. On prý si tam zašel k Dillonovi.
Váhavě se na ně zadíval. Šéfredaktor opřený o krb s hlavou v dlani najednou napřáhl velkolepě paži.
? Kliď se! Je před tebou celý svět.
? Hned se vrátím, řekl úslužně pan Bloom a hnal se ven.
26. Namoutěkutě, kdybys tady z té sakramentské podlahy sebral slámku a řekl Bloomovi: Koukej, Bloome. Vidíš tu slámku? Tohle je slámka. Ať jsem matěj, jestli o ní nebude hodinu povídat, taky že jo a vůbec nepřestane.28.3.1952 - Nivnice - 15.11.1670 - Amsterodam

Evropu trýznila válka. Míle prašných cest zdupaly střevíce žoldnéřů a kopyta jejich koní. Pluky táhly krajem, kruté a ničící; zápas byl jakoby bez konce, protože po všech bitvách a masakrech se vždycky našli armády, které s čerstvou silou znovu vytáhli do boje. Smlouva mezi pány v řasených i krajkových límcích ukončila válku nazvanou později jako třicetiletá, avšak děla se brzy opět ozvala. Ti, jimž zbylo více sil, se pod nějakou záminkou vrhli na slabší nepřátele. Francouzi na Španěly, Švédové na Poláky .......

Bylo jen pár míst, kde rány z mušket ještě netřeskly. Třeba polské město Lešno na jih od Poznaně, kousek cesty od habsburské moci ve Slezsku. Kromě místních obyvatel v něm žilo i tisíc Čechů. Přišli sem už před léty, když vítězové z Bílé hory donutili poraženou zemi přijmout vládu císaře a jeho nohsledů i katolickou
víru - duchovní vyjádření triumfu Habsburků. Mnozí Češi odešli raději za hranice, vystěhovali se do různých krajů v Německu i do vzdálenějších zemí, ale také do Polska - do Ostrorogu, Šamotul, Lobženice, Skoků ... A mnozí do Lešna. Vždyť v tom městě se usídlil vážený a brzy vůbec nejváženější ze člen českobratrské jednoty Jan Amos Komenský. K jeho jménu kdysi, ještě před nekonečným válčením, připojili učitelé v Přerově slovo Amos podle latinského amosus, miláček. S rozšířeným jménem Jan Amos poznala pak Komenského celá Evropa jako pedagoga, filozofa, teologa a politika.
A nejen Evropa. Stačí vzpomenout na jeho knihu lanua linguarum resereta, Brána jazyků otevřená. Šlo o dokonalou učebnici cizího jazyka. Místo únavného výkladu gramatiky a dlouhých sloupců ze souvislosti vytržených výrazů se opírala o tisíc vět s osmi tisíci slovy v latině i v češtině. Každá věta se týkala nějakého oboru lidského vědění a činnosti. Učebnice vyšla v Lešně a odborníci ji brzy začali překládat do němčiny, holandštiny, francouzštiny, švédštiny ..... V osmanské říši, v syrském Aleppu, pracoval holandský profesor Pieter Golius. Dostal z Evropy zásilku knih, mezi nimi i Bránu jazyků. Po čase napsal svému bratrovi Jakobovi do Leidenu. „Jal jsem se spis lanua linguarum reserata překládat do arabštiny. A když jsem překročil polovinu, ukázal jsem překlad a machometáni byli tak nadšeni, že si již mezi sebou rozdělili úlohy, kdo má překládat toto dílo do turečtiny, kdo do perštiny, kdo do mongolštiny.... Již se dotazují po více pracích tohoto spisovatele podobně napsaných.“
Nešlo jen o Bránu jazyků. Angličané pozvali Komenského z Lešna do Londýna, aby se pod jeho vedením připravilo veledílo Pansophia, Vševěda. Ale bojovat se začalo i za Lamanšským průlivem a práci učenců nebylo náhle dost místa...
V Holandsku se Komenský sešel s proslulým filozofem Descartem. Na jedné straně francouzský šlechtic, bohatý pán na zámečku Endeggest u Leidenu, na druhé syn měšťana z poddanského městečka Nivnice na Moravě. Oba moudří, uznávaní a silní v umění vést diskusí.
Do Paříže zval Komenského kardinál Richelieu, na sever Švédové - chtěli reformovat své školy, dát jim nové učebnice. A kdo jiný se měl k takovému úkolu hodit lépe než Komenský, autor Didaktiky velké?

Švédové. Mnozí Češi jim věřili, stovky českých vojáků sloužily pod jejich prapory. Bojovali proti císařským, snili o porážce Habsburků, o obnoveném českém státě ve středu Evropy a někteří snad i o tom, že na Karlově vysokém učení bude přednášet Jan Amos Komenský.....
„Švédsko nikdy neupustí při mírovém jednání od požadavku, aby byl v Čechách obnoven stav, jaký byl před vypuknutí války v roce 1618. Další podmínka, na které bude Švédsko trvat je, že České království musí být osvobozeno a všichni protestanti prohlášeni za rovnoprávné s katolíky.“ Tento vzkaz prý Komenský dostal v pobaltském Elblagu, kde pracoval na učebnicích pro Švédy, od jejich kanceláře Axela Oxenstjerny.
Ale všechno bylo nakonec jinak. Armády už daleko víc pustošily než bojovaly, vyslanci jednali ve vestfálských městech o míru; nakonec ho uzavřeli a s konečnou platností uzavřeli a s konečnou platností podepsali v Norimberku roku 1650. Habsburský dům ztratil ve válce mnoho, ale ne všechno - vítězství nad Čechy dokázali jeho zmocněnci při mírových jednáních uhájit. Snaha Komenského, jeho vyjednávání, korespondence, prosby byly marné, stejně jako úsilí dalších českých exulantů.
A Komenskému, který ještě před nedávném zapřísahal Oxenstjernu, aby hájil českou věc až dokonce, zbyla jen hořkost a klid pro práci v Lešně.
Toto město se od příchodu českých bratří rozrostlo. Češi měli zdatné řemeslníky, obchodníky, v Lešně už stálo šestnáct set domů s dvanácti tisíci obyvateli. Byla to idyla? Sotva. Vyhnanství nikdy nemůže být idylické a mor zasáhl svého času Lešno stejně vražedně jako kterékoliv jiné město v okolí. Ale čeští bratři tu prožili osmadvacet let bez války, léta důvěry ve švédskou velmoc, zmar a v roce 1655 opětné vzkříšení nadějí.
Seveřané přepluli Balt a jejich král Karel Gustav vstoupil s nároky na polský trůn.
A jeho tah by měl přinést úspěch, zvlášť když někteří polští magnáti - Konispaski, Opaliňski, Radziejowski, Radziwill - opustili svého slabého panovníka a otevřeli náruč příchozím, šeptalo se mezi českými bratry v Lešně. Některé provincie už přijaly novou vládu. Poměry na slezských hranicích se změní, katolického polského krále nahradí Karel Gustav. A Habsburkové v sousedství takové velmoci ? Jak dlouho se pak mohou v Čechách udržet? Vždyť za Karpaty se navíc chystá zasáhnout do sporu i sedmihradský kníže, se kterým před časem mluvil o politických otázkách i nově zvolený biskup Jednoty Jan Amos Komenský.

Žil před svým posledním návratem do Lešna (1654) v Sedmihradsku přes tři léta a získal u knížecího dvora velké jméno. Vedl školu v Sárospataku - Šarišském potoce - předsevzal si, že ji dá ráz vševědné akademie a prosadí názornou výuku, že uplatní své novodobé metody a nebude zatěžovat žáky bezduchým omíláním látky. Chtěl mladé lidi nejen učit, ale i vychovávat, utvářet jejich názory, ukazovat jim souvislosti.
„Hlavní věcí je předvádět správně smyslům věci vnímatelné tak, aby nebylo možno jich nepochopit,“ napsal ve svém díle Orbis pictus, Svět v obrazech, na kterém začal pracovat právě v Sárospratku. „ Tato zásada je základem všech ostatních . Neboť nemůžeme ani jednat, ani mluvit moudře, jestliže dřív řádně neporozumíme všemu , co máme konat a o čem máme mluvit. V rozumu není nic, leč co by bylo dříve ve smyslu. Pilně cvičit smysly ve správném chápání rozdílu věcí znamená tolik, jako klást základy veškeré moudrosti a všem moudrým úkonům životním. Poněvadž se toho ve škole napořád nedbá a žákům se ukládají k učení věci, kterých nepochopili a svými smysli řádně nepostihli, stává se, že práce učitelů a žáků postupuje obtížně a nese málo užitku.“
Dokázal při výuce využít i dětský smysl pro hru - Schola ludus, Škola hrou. Žáci v Šarišském Potoce nacvičili Komenského divadelní kus v latině; lidé v hledišti byli pak udiveni, vždyť malí herci mluvili latinsky výborně. Jistě, učili se text, který je bavil a měl od začátku do konce děj, smysl, neukládali si do paměti jen jedno slovo za druhým jako dřív aqua - voda; semper - vždy; puer - chlapec; inter - mezi .... .
... Bellum - válka. Proroctví - přání rodící myšlenku - tvrdila, že sedmihradská knížata zasadí rozhodující úder Habsburkům. Komenský, diplomat se zkušenostmi mnoha let, jednal se sedmihradským dvorem, který v minulosti, za knížete Bethlena, vysílal vojska Čechům na pomoc. Kdysi dokonce obléhala armáda českých stavů společně se sedmihradskými vojáky Vídeň a stačilo tehdy tak málo.
Určitě věřil Komenský a jeho krajané v Lešně, že zasáhne Sedmihradsko do událostí v Polsku. A jejich naděje zesílí, Habsburkové budou mít odkrytou severní hranici a za ní mocné nepřátele.

Šlo o zoufalé výpočty. Stéblo určené k tomu, aby se zlomilo. Švédové porušili sliby a jejich vojáci, většinou veteráni ze třicetileté války, zaplavili Polsko krví. Loupili, vypalovali vesnice, znásilňovali ženy. Rány dlouhých bojů je zbavily myšlenek na slitování a milosrdenství a násilí vyvolalo odpor.
Polští sedláci, ti kteří přežili, si z kos udělali prosté píky, do boje vytáhla i část šlechty, vedl ji pan Czarniecki. Na úrodnou půdu padla slova jezuitů . Krutí Švédové byli přece kacíři a luteráni.
Lešno přijalo před několika měsíci dobrovolně vládu Karla Gustava a mělo za to platit daň. Desetitisícové polské vojsko se u jeho bran ukázalo 27. dubna 1656. Dva dny nato bylo město v plamenech. V ulicích se ozýval dusot koní, vzteklý řev i nářek, svist šavlí a seker. Šlo o holý život.
Jen málokdo uznával v té chvíli nějakou jinou hodnotu, ale přesto se takoví lidé našli. Amos Komenský a jeho písař kopali prý v podlaze domu skrýš pro spisy - dílem nedokončené, dílem příliš objemném nato, aby se nesli hořícím městem na cestě za záchranou. Snad se mu podaří zachránit práci, kterou se zabýval tak dlouho ... .
Zázrakem unikl se svou rodinou z Lešna a skryl se v nedalekých blatech. Přišla noc a nebe zrudlo požárem města, kde Komenského a české bratry vítal před osmadvaceti lety snášenlivý hrabě Leszczynski.
Doba byla zlá a osud Lešna nepatřil k vyjímkám. Stejně jako pohroma sedmihradské armády, která na ústupu z opožděného tažení do Polska narazila na vojska Tatarů a byla skoro úplně zničena.
Komenského znala celá Evropa, ale přesto žil ve Slezsku jako štvanec. Uprchl do země pod vládu Habsburků a stěhoval se z místa na místo. Chtěl uniknout císařské moci; bál se i politických oddílů roztroušených podél hranic.
Pár přátel a věrný písař odjeli do spáleného Lešna a začali kopat v rozvalinách Komenského dojmu. Zjistili, že si oheň vzal mnohem víc, než jen budovu a její zařízení... .
Poklad jazyka českého a latinského - dílo, na kterém učenec pracoval třicet let - shořel; Sbírka pansophická čili poklad vševědného materiálu a definic, Úvaha o založení Pansophie, všechno se změnilo v popel. Zachránci přivezli z Lešna jen malou část toho, co Komenský před několika dny skrýval před plameny a divokostí vojáků. Byl na dně. Zoufalý, bez mnoha výsledků své práce. Snad se cítil podobně jako před léty, kdy ho nemoci , průvodci válek, připravily o první ženu a dvě děti, kdy se skrýval na žerotínském panství před zatčením , kdy se naposled díval na českou krajinu a jeho přátele ryli dýkami do půdy, aby si do vyhnanství mohli vzít trochu země z Čech. Jenže tenkrát byl mladý. Dokázal přes všechny pohromy vyučovat děti a sbírat zkušenosti, studovat a rozvíjet vědění nabyté v míru - jak je to dávno - na univerzitách v Herbornu a Heidelbergu. Bude mít na něco podobného sílu i dnes?

Komenského osud však nezůstal utajen. Zpravodajská síť českých bratří pracovala. Utečenec dostal pozvání od příznivců ze Švédska, Sedmihradska, Braniborska a Holandska. Najde prý u nich bezpečí a podmínky k práci.
„Mne po tak velkých bouřích nejvíce k sobě vábilo klidné Holandsko,“ napsal později Komenský ve svém životopise. Odjel do Amsterodamu za posledním dílem svého života a dočkal se chvíle, kdy vyšly jeho Opera didactia omnia, Veškeré spisy didaktické, zahrnující práce od Informatoria školy mateřské až po závěrečný pedagogův odkaz v podobě devíti rozprav.
„Posláním od začátku do konce budiž hledati a nalézati způsob, který by umožnil, aby učitelé méně učili, žáci se však více naučili, aby ve škole neměl místa křik, pocit ošklivosti, vědomí marné práce.“To je snad základní myšlenka jeho díla. A velikost Komenského spočívala v tom , že onen způsob nalezl.
V Amsterodamu, „nejslavnějším tržišti“ tehdejšího světa, pracoval na otázkách vševědy a vydal dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských. Vložil na jeho stránky výsledky své práce, své přesvědčení a důvěru v lidi. Vždyť ani doba plná smutku, plamenů a prolité krve nesmí v člověku udusit to nejzákladnější; odvahu samostatně myslet a schopnost vykonat čin.

( Zdeněk Čech )



Jan Amos Komenský byl český spisovatel a myslitel, zakladatel moderní pedagogiky. Po studiích na protestantských univerzitách v Německu se stal českobratrským duchovním. Když bylo poraženo české stavovské povstání na Bílé Hoře (1620) a nastalo pronásledování nekatolíků, opustil r. 1628 vlast a usadil se v polském středisku jednoty bratrské v Lešně. Tam setrval až do požáru r. 1656, při němž mu shořel materiál k velkému slovníku - českého jazyka. Lešenské působení Komenského přerušily obvykle několikaleté pobyty v Anglii, Švédsku a Uhrách, kde na pozvání přátel uplatňoval své pokrokové pedagogické názory, pro něž je dodnes s nazýván učitelem národů. Poslední léta života strávil Komenský v Amsterodamu. Jeho dílo je rozsáhlé a všestranné. Kromě pedagogických spisů, jimiž nejprve získal evropskou proslulost a které shrnul do latinských Sebraných spisů vychovatelských ( 1657 ), vytvořil i moderní názorné jazykové učebnice. Vedle toho se celý život zabýval myšlenkou zpracovat souhrn lidského vědění, tzv. pansoffi ( vševědu ), neboť byl přesvědčen, že dokonalé vzdělání může převychovat celé lidstvo, vést k tzv. všenápravě věcí lidských i k trvalému míru založenému na vzájemném porozumění. Komenský však vytvořil i nejvýznamnější dílo české prózy 17. století, satirickou - Labyrint světa a ráj srdce (1623) s postavou poutníka, který prochází městem - světem, poznává neblahé stránky různých vrstev společnosti a nakonec hledá východisko ve splynutí s Bohem. K víře se utíkal Komenský i v jiných spisech, např. v těch, jimiž chtěl povzbudit své souvěrce po zmarnění jejich nadějí vestfálským mírem na konci třicetiletí války (1648), a zejména v útěšné závěti Kšaft umírající matky jednoty bratrské (1650), kde vyjádřil i naději v lepší budoucnost českého národa.Jan Neruda - Povídky Malostranské
Jan Neruda byl vůdčí osobností májovců. Narodil se 9. 7. 1834 v Praze na Malé Straně. Jeho otec byl vojenský vysloužilec a jeho matka si vydělávala posluhou. Později si otevřeli trafiku v Nerudově ulici „U dvou Slunců“. Ve 14-ti letech (1848) začal studovat na gymnáziu a roku 1851 vstoupil na Akademické gymnázium řízené V. K. Klicperou, který mu zprostředkoval první literární styky. Maturoval roku 1853 a poté hodlal studovat práva nebo filozofii. Přijal místo na úřadě. Pracoval i jako výpomocný profesor na reálce. Od roku 1856 se věnoval žurnalistice. Začínal jako lokálkář v německých novinách (Tagensbote aus Bohmen – Denní posel z Čech, Pragen Morgenpost – Pražské ranní noviny). A později pracoval v českých novinách (Čas, Hlas) a nakonec vydává své vlastní noviny Národní listy (1865). Psal převážně fejetony, ale i kritiky divadelní, malířské a sochařské. Sám se pokusil o divadelní tvorbu (Ženich z hladu, Prodaná láska, Francesca De Rimini), ale neuspěl. Z fejetonů vznikl soubor článků Studie krátké i kratší a Žerty hravé i dravé. Podnikl mnoho cest a z nich vznikly cestopisné črty Obrazy z ciziny a Menší cesty.
Od roku 1858 se věnoval básnické tvorbě. Jeho básně jsou kritické a ironické, proto nejsou příznivě přijaty. Odráží se v nich Nerudovy bolestné zážitky, chudoba a nešťastné lásky (Anna Holinová, Terezie Macháčková a Anna Tichá). Teprve třetí sbírku básní začnou přijímat čtenáři příznivěji. První sbírka se jmenuje Hřbitovní kvítí (1858) a je věnována příteli Tolmanovi, který zemřel. Je určena pro ten mrtvý klid, který v Čechách vládne (Bachův absolutismus). Současné společnosti se nelíbila jeho ironie, vyčítala mu, že napodobuje Heinricha Heina/. Přispěl také do almanachu Máj. Roku 1868 mu vyšla Kniha veršů, kterou rozdělil je na knihy výpravné, lyrické a smíšené, časové a příležitostné. Nejznámější básně jsou: Před fortnou milosrdných a Vším jsem byl rád. Poté následovala sbírka Písně kosmické, které již byla přijata příznivěji. Dění ve vesmíru srovnává s lidským životem a sbírku využívá k povzbuzení člověka v životě osobním i národním. Obsahuje verše vážné i vtipné, ale i oslavné – hymnsy. Dále vydal Balady a romance, v nichž se snaží vidět život očima prostého člověka. Formu balady přibližuje současnému stavu společnosti – prostý styl. Nejznámější básně: Romance Helgolandská, Romance o jaru 1848, Romance o Karli IV, Romance Italská. Sbírka Prosté motivy /1833/ je poslední citovou zpovědí básníka. Líčí zde lásku k Anně Tiché, přírodě a venkovu. Je členěna podle ročních období. Po Nerudově smrti v roce 1891 vyšly Zpěvy páteční, které pomohl vydat Jaroslav Vrchlický. Zobrazují dějiny českého národa. Brání národ před pomluvami a ponižováním. Řečnicky působivý styl. Známá báseň Jen dál (– věčně aktuální báseň vyzývající k boji za pokrokem).

Nejvýznamnější prozaická díla jsou Arabesky /1864/, Báby i baby /1886/, Trhani /1888/ a hlavně Povídky Malosranské. Sbírka zobrazuje svérázný a neproměnný život na Malé Straně. Používá k tomu typických postav tehdejší společnosti, tj. buržoazie, živnostníci nebo chudina. Dále ukazuje nechuť lidí ke změnám a novinkách. Často popisuje spory a konflikty mezi obyvateli. Obsahuje 13 povídek. Neruda zde používá svých zápisků z deníku, úryvků z dopisů, ale i samostatné povídky z prostředí, které tak dobře znal.
1. Týden v tichém domě – nejrozsáhlejší a zároveň úvodní povídka celé sbírky ukazuje typický život měšťanské rodiny hokynáře a jeho syna Václava, který byl propuštěn z úřadu, protože psal články, v nichž posuzoval své spolupracovníky, dále pak rodinu domácího Ebera, která si hraje na panstvo a skrývá, že si přivydělává šitím vojenského prádla a starého mládence Loukotu. Jsou to volně spojené příběhy, v nichž kritizuje měšťanstvo a přetvářku společnosti. Nemá jednolitý děj. Charakteristický ráz je vážnější. Autor se ztotožňuje s postavou Václava Bavora.
2. Pan Ryšánek a pan Schlegl – vypráví o nepřátelský dvou bývalých přátel, kteří se pohádali kvůli lásce k jedné ženě, která již zemřela. Tito pánové se po 13 let každý den scházeli v hostinci U Štajniců, nikdy spolu nepromluvili, ani se nepozdravili. Jednoho dne pan Ryšánek těžce onemocněl, dlouho se v hostinci neukázal. Když po dlouhé době přišel nabídl mu pan Schlegl tabák, neboť zjistil, že mu chyběl. Od toho dne se spolu začali přátelit.
3. Přivedla žebráka na mizinu – povídka o nenapravitelné lidské závisti. Pan Vojtíšek žebral na Malé Straně. Každý ho znal a měl ho rád. Jednoho dne potkal „Milionovou babu“, která mu nabídla sňatek, který odmítl. Ona o něm ze závisti rozšířila pomluvu, že je bohatý a že má 2 velké domy. Od té doby mu již nikdo nedal peníze ani zbytky. Starý žebrák se musel usídlit na jiném konci Prahy a jednoho únorového dne ho našli zmrzlého.
4. O měkkém srdci paní Rusky – paní Ruska byla vdova, která žila v domě Slezkém trhu. Nechyběla na žádném pohřbu. Pomlouvala mrtvého, i když ho neznala tak dlouho, až jí policie zakázala na pohřby chodit. Asi za půl roku si najala byl u Oujezdské brány, kudy musel každý pohřeb projít a to vždy paní Ruska vyšla před dům a srdečně plakala.
5. Večerní šplechty – povídka neobsahuje děj spíše úvahy čtyř studentů, kteří se scházejí na střeše jednoho domu v Ostruhové ulici, uvažují o smyslu života, budoucnosti a svých láskách.
6. Doktor Kazisvět – vypráví o doktoru Heribertovi, který nechtěl nikoho léčit a s nikým se nestýkal. Jednou při pohřbu rady Schepelera rakev s mrtvým spadla a doktor poznal, že muž není mrtev a přivedl ho k životu. Překazil tím radost dědicům radova majetku a ti mu na oplátku dali jméno Doktor Kazisvět. Stal se slavným, ale pacienty i nadále odmítal léčit.
7. Hastrman – panu Rybářovi říkali Hastrman, protože měl zelené oblečení a toužil vidět moře. Lidé si myslí, že je bohatý a vlastní sbírku drahých kamenů, ale ve skutečnosti to byly jenom polodrahokamy. Obával se, že si ho jeho příbuzní nebudou vážit, když bude chudý. Je však zetěm ujištěn, že ho mají rádi i bez drahokamů.
8. Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku – krupař Vorel se přistěhoval na Malou Stranu o otevřel si malý krámek v místě, kde byl před tím byt. Nikdo od něj nechtěl nic kupovat, protože byl cizinec a mouka byla prý cítit kouřem. Z neúspěchu a strachu před bankrotem se nešťastný krupař oběsil.
9. U Tří lilií – romantický příběh, který prožívá sám autor. Příběh o dívce, jenž tančí v hospodě a dostává zprávu, že její matka umírá, avšak dál pokračuje v zábavě. Příběh který ukazuje otrlost, kterou nepohne ani smrt.
10. Svatováclavská mše – autor vzpomíná na mládí, kdy se nechal na noc zavřít do Svatováclavského kostela, aby se přesvědčil, jestli tam slouží vždy o půlnoci mši Svatý Václav. Byla mu zima, měl hlad a usnul. Probudil se až k ránu a uviděl uplakanou maminku, která ho hledala.
11. Jak na to přišlo, že 20. srpna 1899 i půl jedné v poledne Rakousko nebylo zbořeno – chlapci z Malé Strany se rozhodli zbořit Rakousko. Za všechny úspory koupili pistole a zbytek dali hokynáři Pohorákovi na střelný prach. Ten však peníze propil a zachránil tak Rakousko.
12. Psáno o letošních dušičkách – tlusté slečně Mary kdysi z žertu vyznali lásku kupec Cibulka a rytec Rechner, ale pak zase ustoupili, údajně ze vzájemné ohleduplnosti. Když zemřeli slečna Mary jim vozila každý rok o dušičkách na hřbitov 2 věnce. Chodila s děvčátkem, které mělo rozhodnout, ke kterému hrobu půjde jako první. Máry si koupila hrob mezi nimi a tam chce být pochována.
13. Figurky – advokátní koncipient Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku a aby mohl v klidu studovat, přestěhuje se na Malou Stranu. Ale lidé v domě, kteří jsou jako „figurky“ ho stále rozptylují. Najdeme zde například záletnou paní Konduktérku, nadporučíka chodícího za Konduktérkou, malíře Augusta a jeho šišlavou manželku, Provazníka píšícího anonymní dopisy a mnoho dalších postav. Povídka je psána v první osobě – autor se ztotožňuje se studentem Krumlovským.
Použitá literatura: Povídky Malostranské – Jan Neruda, Sešit, Školní četba na dlani, Vlastní názor: Některé povídky se mi líbily více, jiné zase méně. Celkově na mě kniha zapůsobila velmi příznivě. Myslím, že v ní Jan Neruda přesně vystihl povahové vlastnosti lidí


Tento náš velký literát a žurnalista přišel na svět 9. dne měsíce července roku 1834. Jeho rodiče, otec válečný vysloužilec s trafikou a matka posluhovačka, umožnili Janovi poznat sociální podmínky nižších vrstev. Celý život pak chápal nepříznivý život těch dole a často se jím inspiroval ve svých dílech.
Neruda jako 14 letý prožil revoluční rok 1848; i když všemu nerozuměl, vracel se často k období vzrušené atmosféry. Po gymnáziu, na kterém si tříbil národní cítění, se seznámil na univerzitě s generací, jejíž zenit byl v roce 1848. Němcová a zejména Erben se mu stali inspirací a přáteli. Na vysokém učení však dlouho nezůstal a po období krátkodobých zaměstnání se vrhl na dráhu novináře a spisovatele. Působil v časopisech Obrazy života a Rodinná kronika, později v Hlasu, Národních listech, Květech a Lumíru. Rovněž se, jako z hlavních členů májovců, podílel na vydávání almanachu Máj.

Opustíme nyní Nerudu-novináře a povšimneme si Nerudy-spisovatele. Vrcholným dílem prozaickým se stala kniha Povídky malostranské. V nich Neruda líčí život, hlavně v období 50. let, na malebné Malé Straně, kde v té době sám žil. Několik povídek má tudíž autobiografický ráz. Poodhalíme život prostých obyvatel, od tlachavých sousedek přes bankovní úředníčky až po studenty. Nerudu můžeme zpozorovat jako postavu zamaskovanou ( Václav Bavor v Týdnu v tichém domě, studenti Hovora ve Večerních šplechtech a Krumlovský ve Figurkách) nebo neskrytou v povídkách Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné odpoledne, Rakousko nebylo rozbořeno. Úsměvné části (Jak to…, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku) se střídají s tragickými ( U Tří lilií, Přivedla žebráka na mizinu). Celkově se však tyto typy prolínají. Neruda střídal dějové zápletky s vyprávěním nebo vzpomínkami. Kromě výše zmiňovaných povídek do souboru patří ještě Pan Ryšánek a pan Schlegl, O měkkém srdci paní Rusky, Doktor Kazisvět, Hastrman a Psáno o letošních dušičkách.

Neruda nám zanechal knihu zachycující věrně prostředí a život v Praze, na jednom z jejich nejkrásnějších místech. Právem mají Povídky malostranské titul nádherná klasika.

Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá "přátele", jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří paní hostinské:"Nu, já jsem snad přec měšťanka?!" Pan Ryšánek a pan Schlegl: "O věrném přátelství" bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění. Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky i Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt. Večerní šplechty: Veselné, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. Doktor Kazisvět: mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachrání radu Schepelera před pochováním zaživa! Dědici, čekatelé povýšení se bouří, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu. Hastrman: Citlivé zamyšlení nad tím, co je člověku v životě skutečným pokladem. U tří lilií: Jedna z vrcholnýćh sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. O dívce se "zlotřilou duší", která si odběhne z tancovačky a po chvíli se vrací s ledabylým vysvětlením: "Stalo se něco doma?" - "Matka právě zemřela." Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno - dvě líbezné humorné vzpomínky na klukovské představy a sny. Figurky: V rozmarném tónu líčené "slasti" studenta Krumlovského, který hledá klid - v činžovním domě. U záletné bytné,veselého malíře a škodolibého pisatele anonymů...

Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby nám ve třinácti povídkách představuje Malou Stranu v době autorova dětství a mládí – čtyřicátá a padesátá léta (žil zde do roku 1870). Jejich význam spočívá především v mistrovské charakteristice postav, prostředí a událostí. Neruda zobrazuje pouze ty osoby a prostředí, která důvěrně zná; do svého zorného pole nezahrnuje např. šlechtu, vysoké úřednictvo ani kněžstvo.

Týden v tichém domě; Pan Ryšánek a pan Schlegl; Přivedla žebráka na mizinu; O měkkém srdci paní Rusky; Večerní šplechty; Hastrman; Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku; U tří lilií; Doktor Kazisvět; Svatováclavská mše; Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno; Psáno o letošních Dušičkách; Figurky.

Úvodní (Týden v..) a také poslední (Figurky) povídka zachycují typické postavičky bez jednotně skloubeného dějového pásma, takže hlavní fabule je mozaikovitá. Některé povídky předvádějí určitou scénu (Večerní šplechty; U tří lilií), jiné zase slouží k charakterizaci lidí, jejichž zvláštnosti jsou příznačné pro mizející malostranský svět (Přivedla žebráka..; Doktor Kazisvět; Hastrman). Některé z povídek jsou osobními povídkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše; U tří lilií; Jak to přišlo, že..). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Neruda střídá v povídkách postup vážný s humorným nebo tragikomickým. Obvykle mu tyto postupy slouží k odhalování sobeckosti, omezenosti a lakoty maloměstského světa. Neruda citlivě směřuje k zobrazení postav i zdůrazněním detailu nebo vyhrocenou pointou. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu se – i s kresbou dobového prostředí – u autora učily generace spisovatelů.
Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá „přátele“, jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří hostinské: „Nu, já jsem snad přec měšťanka?!“. Pan Ryšánek a pan Schlegl: „O věrném nepřátelství“ bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění. Přivedla žebráka na mizinu; O měkkém srdci paní Rusky i Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt. Večerní šplechty: Veselé, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici. Doktor Kazisvět: Mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachránil radu Schepelera před pochováním zaživa. Dědici, čekatelé povýšení, se horší, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu. Doktorovy se hrnou nabídky ze všech stran, ale on nechce provozovat praxi za žádnou cenu. Hastrman: Citlivé zamyšlení nad tím, co je člověku v životě skutečným pokladem. U tří lilií: Jedna z vrcholných, sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. O dívce se „zlotřilou duší“, která si odběhne z tancovačky a pochvíli se vrací s ledabylým vysvětlením: „Stalo se něco doma?“ „Matka zrovna zemřela.“ Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno: Dvě líbezné, humorné vzpomínky na klukovské představy a sny. Figurky: V rozmarném tónu líčené „slasti“ studenta Krumlovského, který hledá klid – v činžovním domě. U záletné bytné, veselého malíře a škodolibého pisatele anonymů…

Přivedla žebráka na mizinu:
Pan Vojtíšek byl žebrák. Na Malé straně ho měl každý rád. Jakmile ho hospodyně uslyšela, hned mu nesla trojníček. Nežebral jen v neděli. Jednoho červnového dne, šel zrovna z kostela sv. Mikuláše, usedl u sochy sv. trojice. Hned za ním se od kostela zvedla baba „milionová“ (také žebračka). Začala dělat panu Vojtíškovi návrhy na společný život a lákala od něj jména dobrých lidí, co mu vždy něco dají. Pan Vojtíšek se však zvedl a odešel. Po Malé straně se o něm začaly nést zvěsti, že má na Františku dva domy a také dvě dcery. Nyní už skoro nikdo panu Vojtíškovi nic nedal, dokonce mu i nadávali. Usadil se na Křížovnickém plácku. Jednoho mrazivého rána, když jsem šel pro mléko jsem se doslechl, že pana Vojtíška našli načisto zmrzlého, ba ani košili prý neměl.Herec, dramatik, autor písňových textů, prozaik a překladatel.

V l. 1916-1924 studoval na pražském gymnáziu v Křemencově ulici a gymnáziu na Smíchově. Od r. 1924 studoval na právnické
fakultě KU. Od premiéry Vest Pocket Revue (divadlo Dada 19. dubna 1927), kterou napsal s J. Voskovcem, se věnoval divadelní
práci. Hry obou autorů se staly nejprve součástí repertoáru avantgardní scény Osvobozené divadlo, které vzniklo r. 1926 a
působilo v Umělecké besedě, od r. 1928 v Adrii na Václavském náměstí. Od revue Premiéra Skafandr (1928) skládal pro všechny
hry Voskovce a W. hudbu Jaroslav Ježek (1906-1942). Od října 1929 se Voskovec a W. osamostatnili v divadle U Nováků ve Vodičkově

ulici, kde zůstali do r. 1935 (podrželi si název Osvobozené divadlo). V témže roce začali hrát v menším sále Rokoko v paláci
Lucerna a přezvali svou scénu na Spoutané divadlo. Na jaře 1936 se znovu vrátili do sálu U Nováků se starým označením Osvobozené
divadlo. Po mnichovském diktátu bylo divadlo úředně zavřeno (9. listopadu 1938). V lednu 1939 přijeli Voskovec, Ježek a W.
do New Yorku. Voskovec a W. hráli nejprve pro české krajany ukázky ze svých her. První představení bylo 9. března v New Yorku,další v Baltimore, Clevelandu, Chicagu aj. V Clevelandu hráli anglicky Těžkou Barboru (1940) a Osel a stín (1940). Nahrávali desky pro české vysílání BBC v Londýně. R. 1941 měli samostatné vystoupení v Hollywoodu. Od r. 1942 se autorsky i jako herci podíleli na českém vysílání Úřadu válečných informací v New Yorku (Hlas Ameriky). V lednu 1945 začali hrát na Broadwayi v Shakespearově Bouři. V říjnu 1945 se W. vrátil do Prahy. Nejprve hrál v Realistickém divadle (r. 1946), v l. 1947-1948 spoluřídil Divadlo W a V (Pěst na oko). S Voskovcem upravil muzikál Burtona Lanea (libreto E. Y. Harburg a F. Saidy) Finnian’s Rainbow (Divotvorný hrnec); bylo to první uvedení amerického muzikálu v Evropě (březen 1948). V l. 1948-1950 hrál v Divadle Umění lidu v Praze-Karlíně, v l. 1950-1951 umělecký šéf Divadla státního filmu v Karlíně, v l. 1951-1952 ředitel Divadla hlavního města Prahy v Karlíně, v l. 1948-1955 vedoucí tvůrčího kolektivu Filmového studia Barrandov, v l. 1955-1957 ředitel Divadla satiry, v l. 1957-1961 hrál v Divadle ABC (W. partnerem v hrách Osvoboze ného divadla se místo Voskovce stal Miroslav Horníček), v l. 1962-1963 hrál v Městských divadlech pražských, v letech 1963-1968 v Hudebním divadle v Karlíně a Nuslích. R. 1968 odešel do důchodu. R. 1952 obdržel státní cenu, r. 1963 byl jmenován národním umělcem. Člen SČS, SČDU.

Publikoval v listech Gentleman, Přerod, Český filmový svět, Literární svět, ReD, Vest Pocket Revue, Lokální patriot, Erotická
revue, Kulturní politika, LN, Divadelní noviny, Divadlo, Plamen, Literární listy, Ahoj aj. Spolu s Voskovcem poskytl velké
množství interviewů v denním tisku a v týdenících. Přispěl do sborníků Jaroslav Ježek (New York 1942), Na paměť Jaroslava
Ježka (1946), Vlasta Burian (1969), do alba Osel a stín (1933) aj. Je spoluautorem námětů a scénářů filmů Peníze nebo život
(1932), Pudr a benzin (1931), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937), ve kterých hrál jednu z hlavních rolí. Hrál ve filmech
u nás v Kocourkově (1934), Byl jednou jeden král (1954), Až přijde kocour (1964), podílel se na scénáři filmu Tajemství krve
(1953) a Císařův pekař a Pekařův císař (1951), kde hrál titulní dvojroli. R. 1963 byl uveden film Večer s J. Werichem s J. Voskovcem
natočil filmové skeče Paramount Revue (1930) a Mělnická strašidla (1938). Upravil hru G. S. Kaufmana a Mosse Harta: Přišel
na večeři (1946). Hrál hlavní roli v řadě televizních filmů v šedesátých letech: Medvěd (podle A. P. Čechova), Námluvy (podle
A. P. Čechova), Kočár nejsvětější svátosti (podle Prospera Mériméea), Slzy, které svět nevidí (podle A. P. Čechova), Uspořená
libra (podle S. O’Caseye), Král a žena aj. Ježkovy písně a texty Voskovce a W. vycházely v hojném počtu v klavírní úpravě,
v letech třicátých byly také natočeny na gramofonové desky (první souborné vydání na sedmi deskách Hudba a písně OD uspořádal
Václav Holzknecht r. 1962). R. 1965 vyšla deska Klobouk ve křoví. R. 1966 vyšlo album Scény z her OD (pět předscén W. s Horníčkem).
Předscény inscenací Divadla ABC byly otištěny v Divadle 17, 1966 a téhož roku byly vydány desky. Rozhovory s dcerou Janou
vyšly na deskách Táto, povídej (1971), s Jiřím Voskovcem na desce Relativně vzato (New York 1974). V letech sedmdesátých
nesměla být vydávána W. díla, zákaz postihl i jeho filmy, hry, jeho jméno nesmělo být uváděno. Tento zákaz byl zrušen teprve
na počátku r. 1977, kdy se W. zúčastnil manifestace kulturních pracovníků v Národním divadle, která byla svolána proti Chartě
77.

Bibliografie:
(všechny dále uváděné hry psal W. s J. Voskovcem; téměř vždy jejich knižní vydání doprovázeli autoři předmluvami; inscenace
po druhé světové válce se většinou opíraly o upravené texty, uvádíme však pouze ty úpravy, na kterých se přímo nebo nepřímo
podílel W. nebo, v jednom případě, oba autoři),
Vest Pocket Revue. Tu-i cizozemské radovánky... (D 1927-1927: 2. vyd., doplněné, 1928)
Smoking revue. Vest Pocket o 16 obrazech (D 1928-1928)
Gorila ex Machina čili Leon Clifton neboli Tajemství Cliftonova kladívka (D 1928-1929; nová inscenace s názvem Leon Clifton
čili Perná noc s gorilou, 1930)
...si pořádně zařádit (podle Johanna N. Nestroye, D 1928 - v knize Hry Osvobozeného divadla 4, 1957)
Silvestr Revue (výstupy z Kostky jsou vrženy, 1928-1928r)
Kostky jsou vrženy. Revue... (D 1929-1929)
Premiéra Skafandr. Veselohra (D 1929-1929)
Líčení se odročuje. Detektivní komedie... (D 1929-1929, předmluva Václav Tille)
Fata morgana, Revue... (D 1929 - v knize Fata morgana a Jiné hry, 1967)
Babylón (montáž z výstupů, 1929-1929r)
Ostrov Dynamit (D 1930 - v knize Hry Osvobozeného divadla 3, 1956)
Sever proti jihu. Válečná revue... (D 1930-1930)
Varieté Revue (montáž výstupů, 1930-1930r)
Sanatorium doktora Hormona (silvestrovský skeč, 1933-1933r)
Don Juan et Comp. Revue... (1931 - otištěno v Divadle 17, 1966 s úvodem J. W.; v knize Fata morgana a jiné hry, 1967)
Golem. Romantická revue... (D 1932-1932; nově inscenována v úpravě P. Kopty, J. Suchého a J. Dřevikovského 1978)
Caesar. Antická féerie... (D 1932-1932; inscenace s novými předscénami 1955; př. francouzsky)
Robin zbojník. Pohádka... (D 1932 až 1932)
Svět za mřížemi. Hudební komedie... (s Adolfem Hoffmeistrem, D 1933-1933)
Děti kapitána Bublase (sestaveno z Ostrova Dynamitu a Robina zbojníka, LD-D 1933-1933r)
Rozkošná společnost. Dvouaktovka (D 1933-1933r)
Osel a stín. Deset obrazů o lidech a pro lidi (D 1933-1933; nové vyd. s dokumentací a novými komentáři autorů uspořádal a
doslov napsal Josef Träger, 1965; autoři inscenovali svou anglickou verzi v Clevelandu 1940 s hudbou H. Romea)
Slaměný klobouk (podle Labiche a Martina, D 1934 až 1934; inscenováno pod titulem Helenka je ráda aneb Slaměný klobouk, 1957)
Kat
a blázen. Satirická fantazie... (D 1934-1934; nová úprava J. W. a E. Illína 1962-1962r)
Konec starého roku. Aktovka (D 1934-1934r)
Vždy s úsměvem. Revue aktualit... (D 1935 - v knize Fata morgana a jiné hry, 1967)
Panoptikum. Revue... (D 1935 - v knize Fata morgana a jiné hry, 1967)
Balada z hadrů (D 1935-1935; nově upravil J. W. 1949r; inscenace s novými předscénami 1958)
Nebe na zemi. Osvobozené divadlo o prologu a 18 obrazech. S použitím motivu staroanglické Fletcherovy hry (D 1936- 1936;
nová úprava J. W. a F. Rachlíka 1950-1950r)
Rub a líc. Optimistická komedie... (D 1936-1937)
Panorama 1927 až 1937 (výběr scén, 1937-1937r)
Těžká Barbora. 19 obrazů o zmoudření Eidamských (D 1937-1937; autoři inscenovali svou anglickou verzi v Clevelandu 1940;
inscenace s novými předscénami 1958)
Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Příběh o divadle na divadle... (D 1938-1938; pro novou inscenaci 1947 napsali autoři nové
předscény a nové texty písní)
Hlava proti Mihuli (podle Johanna N. Nestroye, D 1938, premiéra 11. 11. 1938 byla zakázána - hra zůstala nevydána, z rukopisu
ji přetiskl V. Effenberger v díle Osvobozené divadlo, 1974xx)
Balada o Moravcovi - Nápisy na hroby (rozhlasová pásma vysílaná r. 1942, 1946)
Hry Osvobozeného divadla 1 (svazek obsahuje hry Osel a stín, Balada z hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora, 1954, doslov J. W.;
3. vyd. 1958, doslov J. Träger)
Hry Osvobozeného divadla 2 (svazek obsahuje hry Sever proti jihu, Golem, Caesar, Kat a blázen, 1955, doslov J. Träger)
Hry Osvobozeného divadla 3 (svazek obsahuje hry Vest Pocket Revue, Ostrov Dynamit, Robin zbojník, Svět za mřížemi, Pěst na
oko, 1956, doslov J. Träger)
Osvobozené divadlo 4 (svazek obsahuje hry ...si pořádně zařádit, Slaměný klobouk, Nebe na zemi, 1957, doslov J. Träger)
Drei satirische Musicals aus 30. Jahren (svazek obsahuje hry Osel a stín, Caesar, Balada z hadrů, 1964)
Fata morgana a jiné hry (svazek obsahuje hry Don Juan et Comp., Fata morgana, Vždy s úsměvem, Panoptikum, Gorila ex Machina,
Premiéra Skafandr, Líčení se odročuje, Smoking Revue, 1967, předmluva J. W.)
Klobouk ve křoví. Verše V + W 1927-1947 vybral a doprovod napsal J. Voskovec (1966)

(Další práce napsal pouze J. W.):
Italské prázdniny (Pp 1960)
Fimfárum (Pp 1960, 2. vyd., rozšířené, 1963)
Teta z Bruselu (podle J. N. Nestroye, D. 1961-1961 r)
Babí léto (na motivy hry W. Shakespeara Jindřich IV., D 1964-1964r)
Královna Koloběžka První (LD - loutková hra 1966-1966r)
Falstaffovo babí léto. Volně zpracoval J. W. podle Williama Shakespeara (1969, doslov J. Voskovec)
Lincoln 1933 (Pp 1970, předmluva J. Voskovec; převážná část nákladu byla zničena)
Bleška a veška (B 1970, převážná část nákladu byla zničena)
JAROSLAV HAŠEK
Spisovatel, novinář, voják, politik, mystifikátor, ale především humorista Jaroslav Hašek je bezesporu jednou z největších literárních postav u nás i ve světě. Velmi mě zaujal nejen pro svůj osobitý humor, jenž se uplatňuje v jeho tvorbě, nýbrž i pro svůj životní styl a vytrvalost v boji proti habsburské monarchii.
Jaroslav Hašek se narodil 30. dubna 1883 v Praze na Novém Městě č.1325. Jeho otec Josef Hašek navzdory velké inteligenci a odborné vzdělanosti dosáhl většího úspěchu až na sklonku života, kdy pracoval jako pojistný matematik banky Slávie. Tento neprůbojný, tichý muž s nepříliš velkým sebevědomím nebyl schopen zajistit své rodině více než životní minimum, a proto když ještě k malému Jaroslavovi přibyla starší osiřelá sestřenice Marie a později mladší bratr Bohuslav, byla na tom Haškova rodina finančně velmi špatně. Jeho matka Kateřina Hašková, rozená Jarešová pracovala v domácnosti a manžel na ní dokonce ponechal i většinu vyřizování a rozhodování praktického života, a tak neměla na děti příliš čas. Když se ještě později k tomu přidalo to, že otec Josef začal své deprese a pocity méněcennosti řešit alkoholem a v rodině plnil pouze funkci jakéhosi „vykonavatele trestů,” můžeme si lehce představit v jakém prostředí Jaroslav Hašek vyrůstal. V základní škole vynikal jako zakřiknutý, inteligentní chlapec s mimořádnou pamětí, a proto později navzdory rodinným poměrům nastupuje na gymnázium v Žitné ulici. Mezi spolužáky, ktěří pocházejí z dobře situovaných buržoazních či maloměšťáckých rodin si však připadá jako méněcenný. To se stává později důvodem divokých nápadů a lumpáren, kterými chce Jaroslav dokázat svou převahu. V primě a v sekundě prospívá ještě s vyznamenáním, ale v tercii se najednou stává postrachem profesorů a postoupí do vyšší třídy jen s odřenými lokty a reparátem z matematiky. V kvartě už propadá a později je pro účast na politické demonstraci vyloučen z gymnázia. A právě již v tomto období Haškova života se začína v jeho duši vytvářet odpor proti habsburské monarchii. Po delším hledání vhodného místa se dostává do učení k drogistovi Kokoškovi na Perštýně. V těchto letech se uklidňuje a později nastupuje opět na střední školu, tentokrát na obchodní akademii, kdy se ve svém volném čase kromě četby začíná zabývat vlastními literárními pokusy. V pomaturitních letech začíná Jaroslav Hašek pravidelně publikovat povídky a črty, tehdy převážně v denním tisku, a přiklání se k anarchistickému hnutí, při svých toulkách se dostává do sporu se zákonem a dokonce někdy do jisté míry propadá alkoholismu. V roce 1903 vzplane povstání makedonských a srbských rolníků proti turecké nadvládě a Jaroslav Hašek se vydává na pomoc povstaleckým oddílům. Tato výprava se však nezdaří, Jaroslav se pokusí ilegálně překročit ruské hranice a je zatčen. Po návratu do vlasti se seznámí s Jarmilou Mayerovou, s níž se později ožení. V roce 1911 se Hašek projevuje jako politický satirik a zakládá Stranu mírného pokroku v mezích zákona.
1. světová válka se stala bezpochyby důležitým mezníkem v životě a tvorbě Jaroslava Haška. Narukoval do služeb rakousko-uherské armády, kde poznal určitý idiotismus systému, ovládajícího c. k. vojenskou mašinerii, ale také hrůzu a krutost války. Jak dokonale to Hašek zažil, dosvědčuje i skutečnost, že ke konci července 1915, ztratila v Haliči jednotka nadporučíka Lukáše v níž Hašek sloužil více než polovinu mužů. Během těchto dnů se Jaroslav Hašek odhodlal přeběhnout na ruskou stranu - a také to 24. září 1915 v bitvě u Chorupan udělal, nechal se zajmout Rusy a prokázal tak velkou osobní statečnost. V ruském zajetí ho čekají další tvrdé zkoušky v jeho životě. Když v roce 1916 přichází do zajateckého tábora, kde je Jaroslav uvězněn, skupina agitátorů Svazu československých spolků na Rusi, kteří mají získávat zajatce české národnosti ke vstupu do tzv. České družiny, jež se pak stane zárodkem československých legií, je Hašek jedním z prvních kdo projeví zájem o vstup do této české vojenské formace. Následně pobývá Hašek v Kyjevě a publikuje do časopisu Čechoslovan. Po neshodách vystupuje později z legií, stěhuje se do Moskvy a 12. 3. 1918 si vyslechne Leninův projev v jízdárně Alexejevského vojenského účiliště a zapojí se do práce na přípravách časopisu českých komunistů Průkopník. 25. 7. 1918 je vydán na Haška zatykač, v němž je obviněn z opakovaného zločinu velezrady na českém národě. Je to už druhý zatykač podobného druhu, když první vydala v roce 1917 na základě jeho satirického črtu o Franci Josefovi, uveřejněném v Čechoslovanu, rakouská c. k. policie. Později cestuje po Rusku a stává se pracovníkem politického oddělení tzv. 5. armády, která se mimo jiné podílela na osvobozování Sibiře. Když je Jaroslav v roce 1920 povolán svými druhy do Československa na pomoc marxistické levici, odjíždí do staré vlasti. Později se zde shledává se svou láskou Jarmilou a synem Ríšou. Od roku 1921 je Jaroslav čím dál tím více slabší, neboť se mu začínají vracet příznaky těžkého tyfu, který prodělal v ruském zajateckém táboře. Stále však publikuje v časopisech a během toho ještě píše své nejlepší dílo Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Rok a půl před svou smrtí se odstěhuje z Prahy do Lipnice, kde už však bohužel velkolepé dílo, vyprávějící o vojáku Švejkovi dokončit nestihne. Umírá 3. ledna 1923, ve věku 40 let ve své vlastním domku v Lipnici u Havlíčkova Brodu.
Tvorba, kterou nám tento český velikán zanechal je velmi rozmanitá. Jeho prvotinou je zřejmě sbírka básní Májové výkřiky, publikovaná v roce 1903 spolu s jeho přítelem Ladislavem Hájkem-Domažlickým. Pak soubory historek, jež předtím vycházely většinou v časopisech: Trampoty pana Tenkráta, Průvodčí cizinců, Můj obchod se psy, Dva tucty povídek, Tři muži se žralokem, Pepíček Nový, Mírová konference, Paměti úctyhodné rodiny, Šťastný domov, Za války i za sovětů v Rusku, Zpověď starého mládence, Ze staré drogerie, Všivá historie, Podivuhodná dobrodružství kocoura Markuse, Když kvetou třešně a Můj přítel Hanuška. Domácí kritikou byl však Hašek po léta potlačován, a zprvu byl oceněn jen v lidových vrstvách. Po návratu z Ruska zkomponoval z knížky předválečných humoristických povídek velké dílo: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, které je výrazem lidového odporu proti válce. V tomto díle čerpal Hašek ze svých životních zjušeností a vytvořil tak vyjímečnou postavu „chytrého hlupáka” Švejka. Toto dílo se stalo velmi proslulým po celém světě, bylo přeloženo do 18 jazyků, zdramatizováno a v různých verzích zfilmováno. Mimo tuto tvorbu publikoval Jaroslav Hašek také do velkého množství časopisů, kde uplatňoval svůj humor, názory a politická přesvědčení.
Jaroslav Hašek je autorem, který je, byl a bude jením z nejuznávanějších. Byl to člověk, který vynikal svou satirou, a všeobecným humorem, který dovedl použít za každé situace. Téměř po většinu svého krátkého života se toulal po světě, mnohdy neměl kde přespat a čím platit tučný účet v hostinci, ale přesto ho neopuštěla vrozená veselost a přímost, kvůli které se nejedenkrát dostal do vězení. Je bezesporu přínosem české literatuře, už jenom tím, že stvořil tak významné dílo, které je proslulé po celém světě.
JAROSLAV HAVLÍČEK

Život

? narozen r.1896 v Jilemnici (v Podkrkonoší, ) jako druhý syn v učitelské rodině
? studoval na gymnáziu a na reálce v Jičíně
? jeho touha stát se malířem nenašla odezvu u rodičů,proto po maturitě absolvoval abiturientský kurs při obchodní akademii v Chrudimi
? důležitým mezníkem Havlíčkova života byly prázdniny r.1913 se mezi studenty v Jilemnici vytvořilo plodné kulturně společenské ovzduší, kam Havlíček přispěl spolu se svým bratrem JILEMNICKÝMI PÍSNIČKAMI a kde také poznal svoji budoucí ženu Marii Krausovou, s níž se r. 1921 oženil (peripetie milostného vztahu a jejich význam pro autorovu tvorbu přináší lyrizovaná novela Máňa, jeden z prvních Havlíčkových pokusů, který byl vydán z pozůstalosti teprve v roce 1981
? na počátku 1. světové války Havlíček krátce studoval v Praze na vysoké škole obchodní vědy, v r.1915 absolvoval důstojnickou školu v Kadani a v r. 1916 byl odvelen na ruskou frontu, již po zranění vystřídala italská
? od r.1919 úředník v Živnobance, zpočátku pracoval v účtárně, později v devizovém oddělení;úřednická práce stála v cestě jeho literární tvorbě, které se mohl věnovat až v noci
? měl syna Zbyňka, který byl surrealistický básník
? 7.4.1943, fyzicky vyčerpán, podlehl zánětu mozkových blan

Dílo
? obecně:jeden z předních představitelů české psychologické prózy 30. a 40. let; tito autoři se zaměřovali na myšlenkovou náplň, na nitro člověka a jejich začleňováním do děje; pro Havlíčkovy knihy je typická pevná dějová linie, ironické napětí, smysl pro protiklady, záliba v bizardních situacích, střet dobra a zla a významnost detailu pro výklad celku; námětově vychází Havlíček za své autobiografie a ze znalosti maloměstských poměrů rodné Jilemnice, překřtěnou někdy na Jivno, jindy na Olšino, s širším okolím potom na Vejrychnovsko; z žánrového hlediska lze rozčlenit jeho dílo do tří navzájem souvisejících a doplňujících se celků: jednak romány, vydané většinou za autorova života, dále na novely (Zánik města Olšiny, Synáček), romaneta (Jaro v domě, Smaragdový příboj) a delší povídky (Komtesa Camilla, Útěk z civilizace, Kamenný orchestr) a téměř stovku drobných próz
? přispíval do Národních listů, později do Cesty, kde otiskoval i povídky, podobně jako v Severu a východu, v Lumíru a Českém slově
? začínal milostnými příběhy dívek – NEOPATRNÉ PANY (vyd. 1941) –povídkový cyklus, vycházel v časopise; důvěřivost dívek ve styku s realitou života je přivádí k tragédiím
? v rozmezí let 1927-43 psal kratší prózy a je pro ně typický námětová cykličnost; všechny tyto prózy soustřeďuje ZÁZRAK FLAMENDRŮ (1976), zatímco částečně autobiografické povídky o drobném úředníku Janu Kalvachovi vyšly souhrnně pod titulem KALVACH (1967)
? z vyhraněného životního názoru, s patrnými vlivy Dostojevského a Arcybaševa, vyrůstá tvárně ještě nepropracované romaneto JARO V DOMĚ (naps.1927, vyd. 1973)
? napsal také delší povídky KOMTESA CAMILLA (1941) a ÚTĚK Z CIVILIZACE (1941)
? do protifašistické tvorby se Havlíček začlenil ideově jednoznačným KAMENNÝM MOSTEM ( 1944) – povídka oslavuje krásu Prahy, láska k Praze prostupuje ještě psychologickou studií zla, nedokončené romaneto SMARAGDOVÝ PŘÍBOJ (1946)
? VYPRAHLÉ TOUHY (1935), přepracováno r.1944 pod názvem PETROLEJOVÉ LAMPY – jedná se o příběh vitální Štěpánky Kiliánové, nehezké, leč po smyslovém a citovém naplnění toužící ženy, v nešťastném manželství s paralytickým bratrancem; film Petrolejové lampy natočil Juraj Herz r. 1969
? vrchol Havlíčkovy tvorby – romány NEVIDITELNÝ a TA TŘETÍ
? NEVIDITELNÝ (1937) – tento román bývá považován jako Havlíčkův umělecky nejdokonalejší; je psychologickou studií patologické úchylky rodiny Hajnů; do degenerovaného prostředí, jemuž vládne utkvělá představa blázna, že prochází domem neviděn, přichází sobecký a chladně vypočítavý muž (vypravěč), který líčí svou cestu z chudého prostředí přes sňatek k majetku, ale ani on neujde zhoubě svého osudu, když nejprve ztrácí ženu a duševně postižen je i jeho syn; zfilmováno Jiřím Svobodou jako Prokletí domu Hajnů r. 1988
? TA TŘETÍ (1939) – opět se vyskytuje motiv smrti; ústřední hrdina tohoto románu je starý mládenec, který má vztah k ke dvěma rozdílným typům žen, jedné mladé výstřední krasavici, druhé skromné a obětavé, avšak hrdina, povrchní a pokrytecký šosák, volí nakonec třetí východisko – dobrovolnou smrt; v této knize vedle negativního, povrchního a bezzásadového úředníčka usiluje Havlíček, důsledněji než v Neviditelném, o vytvoření kladné ženské postavy;co se týče názvu románu Ta třetí, kritika ho mylně vykládala, ztotožňovala ho ze smrtí, zatímco spisovatel chápal třetí možnost jako váhání mezi dvěma
? HELIMADOE (1940) – jde o nejbásnivější mnohovýznamový román,námětem jsou rodinné vztahy, nahlížené tentokrát víc optimisticky; je to příběh pěti sester (název Helimadoe je podle počátečních písmen jejich křestních jmen), pozvolna stárnoucích a ovládaných podivínským otcem lékařem
? SYNÁČEK (1942) – tato novela představuje příběh statkářského synka, rozmazlovaného ženami, jejichž nevhodná výchova způsobí, že z něho vyroste hrubec, který se svým kamarádem svými bujnými kousky pohoršuje městečko a nakonec se hrdina ožení, uklidní se a chce odčinit výstřelky mládí, končí však smrtí při autohavárii; souvisí s cyklem z rodné Jilemnice (po Petrolejových lampách do něj patří nedokončený román Vlčí kůže)
? VLČÍ KŮŽE (1967) – dílo nedokončeno, z rukopisné pozůstalosti připravil k vydání Josef Rumler s rekapitulací primárních motivů první částí cyklu a s rekonstrukcí předpokládaného závěru
? ZÁNIK MĚSTEČKA OLŠINY (1944) – povídky a romaneta, které byly vydány posmrtně; život městečka provázejí postavy maloměstských podivínů a zvláštní úkazy (autosugesce, jasnovidectví), děsivých přízraků působících na lidské smysly využívá Havlíček k tom, aby ukázal na lidskou směšnost a ubohost, tyto povídky patří k nejpůsobivějším dílům naší psychologické literatury
Jaroslav Seifert (1901 – 1986)

Úvod

Jaroslav Seifert byl českým básníkem, překladatelem, novinářem
a prozaikem, který dlouhých 6 desetiletí vytvářel literaturu nejvyšších uměleckých hodnot. Seifert byl významným představitelem
a současně příslušníkem generace wolkrovsko-nezvalovské, tedy generace básníků, kteří vstoupili do literatury začátkem dvacátých let 20. století.


Životopis

Jaroslav Seifert se narodil na Žižkově 23. září 1901. Jeho otec byl vyučený zámečník, ale prodával i obrazy a byl aktivním sociálním demokratem. Mladý Seifert absolvoval na Žižkově 6 tříd klasického gymnázia. Poté se začal věnovat žurnalistice. Roku 1920 se stává spoluzakladatelem spolku Devětsil. V roce 1921 nastupuje do Rudého práva. O rok později začíná pracovat pro brněnskou Rovnost. Téhož roku se stává odpovědným redaktorem satirického časopisu Sršatec. V letech 1923 – 1927 je Seifert zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství. V tomto období působí i v redakci avantgardního časopisu Disk. Roku 1924 cestuje přes Itálii do Francie s přítelem K. Teigem. Téhož roku se stává členem brněnské literární skupiny Host a začíná pracovat v redakci avantgardního časopisu Pásmo. O rok později se účastní československé kulturní delegace v Sovětském svazu. Od roku 1927 do roku 1929 působil jako redaktor v redakci obrázkového týdeníku Reflektor. V roce 1928 se Seifert oženil a měl 2 děti. Roku 1929 byl vyloučen z Komunistické strany a následně projevil nesouhlas s novým gottwaldovským vedením. Po další 2 léta řídí divadelní časopis Nová scéna. Roku 1930 spolu-
pracuje s časopisem Družstevní práce. O 3 roky později začíná pracovat v kulturní rubrice Ranních novin. Tuto práci vykonává po dobu 5 let. V období od 1934 do 1937 rediguje Almanach Kmene. V letech 1937 – 1939 rediguje pro Družstevní práci básnické knižnice Slunovrat a Generace. Roku 1939 začíná pracovat v redakci Národní práce. Roku 1945 a 1948 v nakladatelství Práce pořádá edici veršů Klín a řídí umělecký měsíčník Kytice. V roce 1956 ho potkala těžká choroba pohybového ústrojí, které neumožňuje tvorbu. Roku 1969 je zvolen předsedou Svazu Československých spisovatelů. O 8 let později podepisuje Chartu 77. V roce 1984 dostává Nobelovu cenu za literaturu.
10. ledna 1986 umírá v Praze.


Tvorba

Seifert překladatelem
- 20. léta: Překládal z francouzštiny (G. Apollinaire, P. Verlaine),
z ruštiny (A. A. Blok).
- 50. a 60. léta: Přeložil Šalamounovu Píseň písní a Nizámí.

Seifert novinářem
- psal literární, divadelní, filmové a výtvarné kritiky
- psal fejetony, sloupky, veršované komentáře

Seifert prozaikem
- napsal jediný soubor esejí (vzpomínek) Všecky krásy světa.

Seifert básníkem
1. Proletářská poezie
- píše o revoluci a smyslu revoluce
- píše o velkoměstu jako o symbolu pro utrpení proletáře
- způsob vyjadřování: volný verš, nepravidelný rým, hyperbola, jemný
humor, naivní až romantický pohled.

Město v slzách (1921) – Představa světa bez bídy a nenávisti.
Samá láska (1923) – Vidiny lidského štěstí.


2. Poetizmus
- píše o moderní technické civilizaci, o cestování
- píše o obyčejných věcech kolem nás, stesk nad nesplněnými
revolučními sny
- způsob vyjadřování: volná asociace, slovní hříčky, hyperbola,
nepravidelný rým, asonance, personifikace, volný verš.

Na vlnách T.S.F. (1925)
Slavík zpívá špatně (1926)
Poštovní holub (1929)


3. Čistá lyrika
- intimní lyrika: plynoucí čas, proměnlivost světa
- události 2. pol. 30. let: reakce na mnichovskou zradu,
výzvy k boji za svobodu
- 2. sv. v. + osvobození: Praha, osobnosti literatury a kultury
- úniková léta: vzpomínky na matku, obraz českého venkova a přírody
- způsob vyjadřování: pravidelný rytmus a rým, melodičnost,
přirovnání, metafory, inspirace lidovou slovesností.

Jablko z klína (1933)
Ruce Venušiny (1936)
Jaro sbohem (1937)
Zhasněte světla (1938)
Vějíř Boženy Němcové (1940)
Kamenný most (1944)
Přilba hlíny (1945)
Dokud nám neprší na rakev (1947)
Ruka a plamen (1948)
Šel malíř chudě do světa (1949)
Píseň o Viktorce (1950)
Maminka (1950)
Koulelo se koulelo (1955)
Chlapec a hvězdy (1956)
Praha (1964)


4. Reflexivní poezie
- píše o smyslu poezie v životě člověka a společnosti
- píše o muži, který má jedinou jistotu a to svou ženu
- píše o neustálém sporu mezi životem a smrtí
- způsob vyjádření: volný verš, srozumitelný, jasný a jednoduchý
jazyk, nepoužívá metafory.

Halleyova kometa (1967)
Odlévání zvonů (1967)
Prsten Třeboňské madoně (1969)
Deštník z Piccadily (1979)
Morový sloup (1981)
Býti básníkem (1983)

Narodil se v Lounech, vlastním jménem Emil Frýda. Po maturitě začal studovat theologii, přešel na filosofickou fakultu, kde se věnoval studiu románských jazyků. Po ukončení studií působil jako vychovatel v severní Itálii. Po návratu byl tajemníkem ČVUT. V této době na něj mělo vliv přátelství se spisovatelkou Sofií Podlipskou (sestra Karoliny Světlé). Oženil se s její dcerou Ludmilou. Hodně cestoval. Dostalo se poct jak v cizině, tak v Čechách. Získal čestný doktorát Karlovi university. Období slávy končí v 90. letech – neshody v manželství, kritika tvorby ze strany mladých umělců… V roce 1908 ho postihla mozková mrtvice, zbytek života strávil v ústavu pro duševně choré v Domažlicích, kde také zemřel.

Jeho dílo obsahuje na 250 svazků.

1. Lyrika

a. Intimní lyrika – je zpovědí básníka, můžeme v ní sledovat celý jeho život
- Z hlubin – první sbírka, v ní navazuje na májovce. Sbírka je naplněna mladistvím pesimismem, příbuzným Máchovi. Ve sbírce
- Rok na jihu – vyjádřil své okouzlení krásami italské přírody
- Eklogy a písně – (Ekloga je pastýřský zpěv)
- Poutí k Eldorádu – (Eldorádo je vybájená země). Je zde vyjádřena jeho zpověď opojením života.
- Hořká láska, Okna v bouři – V těchto dvou sbírkách jsou básně hořkosti nad rodinným rozvratem.
- Než zmlknu docela – vyjadřuje své pochybnosti o svém nadání a hodnotě díla.
- Strom života – znovu zde oslavuje život, nachází znovu víru v sebe, při poctách k 50-ým narozeninám.
- Meč Damoklův – vyjádřena úzkost při příchodu nemoci

b. Reflexní lyrika – vyjadřuje jeho filosofické názory. Za své nejlepší považoval sbírku
- Život a smrt – vyslovuje zde pesimistický názor na smysl lidského snažení
- Má vlast – vlastenecké motivy
Zdokonalil formu sonetu (znělky). Nejvýznačnější znělky shrnul do sbírek
- Sonety samotáře
- Nové sonety samotáře
- Poslední sonety samotáře


2. Epika
- Zlomky epopeje lidstva – Po vzoru „Legendy věků“ (Viktor Hugo) chtěl podat obraz dějin lidstva od počátku až do své doby. Kromě epických básní jsou zde básně o smyslu dějin a o kosmu. Celý cyklus zahájil sbírkou
- Duch a svět – obsahuje básně o vzniku světa, pravěku a mytologie.
- Zlomky epopeje lidstva – látky z doby antické
- Nové zlomky epopeje lidstva – renesance až po francouzskou revoluci
- Brevíř moderního člověka – zde se zamýšlí nad tím, co přineslo 19. století (Darwin, Edison, Tolstoj, Ibsen)
- Skvrny na slunci – Jsou zamyšlením nad koncem 19. století a úkolech, které přenechává budoucnu. Zatímco Hugo je optimistický Vrchlický považuje za vrcholné období dobu antickou. Ke zlomků bývají přiřazovány sbírky
- Mýty – jsou zde obsaženy básně s českými náměty (Šárka, Legenda o svatém Prokopu)
a
- Selské balady – básně: Balada o smrti Jana Koziny, Loretský ze Lkouše


3. Dramata
Mají napínavý děj, jsou psána většinou veršem. Z českého dávnověku čerpají dramata:
- Drahomíra
- Bratři
Z cizích námětů (antické – řecké)
- Hippodámie – Trilogie
a. Náměty Pelopovy
b. Smír Tantalův
c. Smrt Hippodámie
Veselohra
- V sudě Diogénově
- Midasovi uši – námět Král Lávra
- Noc na Karlštejně
Nejnadanějším představitelem proletářské poezie byl Jiří Wolker, který se narodil roku 1900 v Prostějově jako syn bankovního úředníka. Dělnickou bídu poznal zejména za pražských studií práv, kde se seznámil se Z. Nejedlým, S. K. Neumannem, K. Bieblem a V. Nezvalem. Sblížil se s brněnskou Literární skupinou, která vydával časopis Host. Díky sociálnímu reformismu se s Literární skupinou rozešel a vstoupil do revolučního seskupení komunistických umělců Devětsil, které však brzy opustil. Za studií onemocněl Wolker tuberkulózou a v předtuše smrti si napsal vlastní epitaf, který zní:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.

Za svého života vydal Wolker tři knihy, básnické sbírky Host do domu, Těžká hodina a prózou psané Tři hry. Kromě toho otiskl řadu básní, kritických statí a byl autorem tzv. moderních pohádek, z nichž nejznámější jsou pohádky O kominíkovi, O listonošovi a O milionáři, který ukradl slunce.
Knížka Host do domu je prosycena láskou k prostým věcem, ke kterým básník nachází zcela nový vztah, jako kdyby je viděl poprvé:


Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!

Proto miluji věci
a také miluji celý svět.

Tento radostný vztah k věcem je vlastně rozvíjením poválečného vitalismu. Wolker píše o věcech nejvšednějších, které všichni ostatní lidé považují za naprosto samozřejmé a přehlížejí je. Náměty jeho básní jsou např. poštovní schránka, žně, okno nebo pokojík. Básník často používá personifikaci, věci oslovuje a důvěrně s nimi mluví. Láskou, ale hlavně pokorou chce řešit rozpory života:


Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo.“


V básni Poštovní schránka Wolker přirovnává poštovní schránku k nějaké zvláštní modře kvetoucí rostlině. Schránky i květiny si lidé váží, přestože to jsou zcela běžné věci, ale schránka je zprostředkovatelem jejich myšlenek- psaníček. Autor využívá metafory- přirovnání. Psaníčka čekají na vlaky, lodě a člověka, pyl čeká na čmeláka, aby je roznesli na správná místa- tam, kde jsou blizny červené, neboli lidská srdce. Psaní může člověka potěšit, ale i zarmoutit, proto na bliznách narůstají plody sladké nebo trpké:


Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.
Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
- tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

Se světem dětství se Wolker loučí v básni Svatý Kopeček, která původně vyšla samostatně, ale podle jeho přání se v dalších vydáních otiskuje jako závěr Hosta do domu. Tato dosti rozsáhlá skladba připomíná volným řazením motivů tehdy proslulou báseň G. Apollinaira Pásmo ( přeloženo Karlem Čapkem ). Básník se nyní představuje jako
„dospělý chlapec, student a socialista“, který se setkává s kamarády z dětství na známém hanáckém výletním a poutním místě. Báseň končí odhodláním k činu, který by měl přetvořit svět:

Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svěcené,
spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,
ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!


Sbírka Těžká hodina je sbírka sociální poezie, ve které Wolker ukazuje na nutnost zničit starý svět, aby mohl být vybudován svět lepší:

Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.

Wolkerovy básně jsou psány srozumitelnou formou, jsou krátké, lehké a připomínají nám, že nemáme zapomínat ani na ty nejobyčejnější a zdánlivě všední věci, které nás dennodenně obklopují. Právě ty dotvářejí náš život a jsou jeho součástí.Johann Wolfgang Goethe
1749-1832

Johann Goethe, německý básník, spisovatel a učenec, se narodil 28. 8. 1749 v Německu ve Frankfurtu nad Mohanem jako syn císařského rady. V Lipsku a ve Štrasburku studoval práva. Od roku 1775 žil ve Výmaru.
Svůj mimořádný talent uplatňoval ve všech oblastech krásné literatury, ale také v malířství, v přírodních vědách a také se zabýval teorií umění. Přátelství s J. G. Herderem ho přivedlo k ideologii literárního hnutí Sturm und Drang (bouře a vzdor). Goethe ji umělecky ztvárnil v raných dramatech. Po příchodu do Výmaru zastával státní a hospodářsky-organizační funkce. Působil zde jako právník, císařský rada a ministr sasko-výmarského vévody Karla Augusta.
Goethe hodně cestoval, mnohokrát pobýval v Čechách, zejména v západočeských lázních. Setkával se s českými vědci (Dobrovský, Purkyně).
Dlouhotrvající tvůrčí krizi překonal během pobytu v Itálii (1786-88), kde objevil krásy antické a renesanční kultury a přiklonil se k ideálům harmonie a humanismu.
Své organizační schopnosti prokázal v mnohaletém řízení dvorního divadla ve Výmaru, kde 22. 3. 1832 zemřel.


DÍLO

J. W. Goethe vstoupil do literatury anakreotonskými básněmi ( Neue Lieder – Nové písně ). Psal přírodní, milostnou, společenskou lyriku a eposy. Ideologii hnutí Sturm und Drang ztvárnil v raných dramatech např. Götz z Birlichingu, Egmont a Clavijo, básních Prométheus, a románu Utrpení mladého Werthera, který vyvolal mimořádný ohlas. Při pobytu v Itálii vytvořil dramata Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso, básně Římské elegie. Ohlasy francouzské revoluce zpracoval v parafrázi humoristicko-satirického eposu Lišák Ferina. Nejplodnější období literární činnosti jsou léta přátelství s F. Schillerem 1794-1805, kdy napsal např. balady Král duchů, Rybář, Čarodějův učeň, idyla Heřman a Dorota, romány Viléma Meistera léta učednická, Viléma Meistera léta putovní a Spřízněni volbou. Tvorba obou spisovatelů z této doby je označován jako výmarský klasicismus. V závěru života Goethovo dílo vrcholí poezii Západovýchodní díván, Elegie z Mariánských lázní a zejména v básnickém dramatu Faust, na němž pracoval téměř šedesát let. Toto dílo inspirovalo mnohé umělce – z těch nejvýznamnějších L. van Beethoven, P.I. Čajkovskij, J. Brahms a další. Goethův význam však poezií nekončí. V oblasti přírodních věd jsou historicky cenné jeho studie o morfologii rostlin a živočichů a polemika s Newtonovou optikou ( Nauka o barvách ).


JOHANN WOLFGANG GOETHE
UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA


Dvoudílná kniha v dopisech Werthera jeho příteli Vilémovi. Werther v nich líčí svou bezmeznou a zoufalou lásku k Lottě, která je zasnoubená, a později se za snoubence Alberta provdá. 36 dopisů první knihy líčí období od května do září roku 1771, které končí rozhodnutím na čas odejít z Lottiny blízkosti. Pokračování zaznamenává dobu od konce října 1771, kdy se Werther vrátil do městečka, v němž Lotta žila, do prosince 1772, kdy se těsně před Vánoci nešťastný umělec zastřelí.
V dopisech se mladý malíř Werther svěřuje Vilémovi se svým vnímáním nového okolí, se svými pocity a myšlenkami. V novém bydlišti se seznámí s krásnou a šťastně zasnoubenou Lottou. Čím déle Werther Lottu zná a více poznává její duši, tím hlouběji se do ní zamilovává. Lotta bere Werthera jako svého přítele, s kterým ráda tráví volný čas. Spolu se prochází a dlouze debatují. Werther pak v dopisech líčí Lottinu krásu, její moudrost a dobrosrdečnost. Všechny její vlastnosti mu hluboce imponují, až se do lásky bezhlavě propadá. Stále více si uvědomuje nemožnost opětování svého citu, avšak stále více se ve svém nitru zamotává. V dopisech popisuje svá milostná přání a svou hlubokou beznaděj. Rychle ztrácí sebevědomí. Propadá v deprese, které jsou v knize barvitě vylíčené, až čtenáře strhnou, a začne přemýšlet nad sebou samým. Později Werther Lottu začne psychicky deptat. Nadbíhá jí, citově jí vidírá, slovy napadá takovým způsobem, až jsem musela přestat čist. Teror, kterému Lotta byla vystavena je popsán až v samém konci knihy, kdy jí sám Werther řekne o své ( už netajené ) lásce a o jeho úmyslu spáchat kvůli ní sebevraždu. Lotta propadá depresi. V úvahách si vyčítá svou velkou náklonnost k němu a dává si vinu za možnou Wertherovu smrt. Měla ho ráda. Její myšlenky bojují o záchranu Wertherova života, nemůže však zradit svého muže Alberta, kterého miluje. Bojí se Werthera, avšak i jeho odchodu, obává se nenávratného konce. Wertherova společnost je jí nepříjemná, Werther to ví a právě proto za ní neustále chodí a říká jí jak se zabije…
Po krizi, kdy před ním Lotta v slzách utekla ze svého domu, večer Werther požádá svého sluhu, aby mu přinesl Arthurovy pistole. Pistole manžela Lotty. V noci se Werther pistolemi, které měla naposledy v chvějících se rukou Lotta, zastřelí.
Úplný konec druhého dílu jsou strohé komentáře o posledních dnech Wertherova života včetně drsně jednoduše napsaného konstatování o Wertherově smrti a pohřbu.
Jestliže mě tato kniha nechala uvažovat o lidském životě a jeho hodnotách ještě dlouho po tom, co jsem jí přečetla, dokážu si představit, jakým ohlasem prošla, když byla napsaná. Vnější atributy ( Wertherův modrý frak, žlutá vesta a holínky, vlny sebevražd) se staly dobovou módou, citová niternost, mravní ušlechtilost a umělecká přesvědčivost díla jsou pak přitažlivými hodnotami pro další generace.John Ronald Reuel Tolkien


Spisovatel velmi známých knih (Pána Prstenů všech 3 dílů, a také Hobita malého předchůdce Pana Prstenů atd.) Po jeho smrti převzal jeho syn dokončení z filmování všech 3 dílů Pána Prstenů. Po tragické události na Ameriku chtěli přepsat název 2 dílu Dvě Věži asi všichni víme proč……

narodil se 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu
v Oranském svobodném státě, ale ve čtyřech letech ho matka, Mabel Suffieldová, i s mladím
bratrem Hilarym odvezla do Anglie na návtěvu domova.

Kdy otec zemřel na revmatickou horečku, rodina se usadila v Sarehole na jihovýchodním okraji Birminghamu.
Ronald prospíval na venkově v Sarehole.

Po smrti matky, kdy bylo Ronaldovi dvanáct
let, se s Hilarym stali schovanci laskavého kněze z birminghamské
Oratoře.
Oba chodili do školy krále Edwarda v Birminghamu.

Roland vynikal hlavně v jazycích (anglosatinou a
střední angličtinou).
Tehdy také začal rozvíjet své jazykovědné
schopnosti vynalézáním jazyků, které připisoval národu elfů. Po
úspěném absolvování studia anglického jazyka a literatury na
Exeterské koleji v Oxfordu se Tolkien ocenil s Edith Brattovou, s ní
se kdysi sblížil, kdy bili ve stejném penzionu v Birminghamu.

Dostal také důstojnický patent u Lancashirských střelců.
A zúčastnil se bitvy na Sommě, kde padli dva ze tří jeho nejbliích přátel. Po válce byl
zaměstnán v redakci Novoanglického slovníku a začal psát mytologický
a legendární cyklus, který původně nazval Kniha ztracených příběhů,
ale jen nakonec velel ve známost jako Silmarillion. V roce 1920
Tolkien jako otec dvou dětí dostal místo docenta anglického jazyka na
univerzitě v Leedsu. (Místo bylo po čtyřech letech změněno na
profesuru.) Vynikl svým poutavým vyučováním.

V roce 1925 byl zvolen profesorem anglosatiny na Oxfordské univerzitě.
Kde působil s velkou odborností mnoho let. Byl jedním z nejlepších
filozofů, jací kdy bili. Mezitím rodina, nyní se čtyřmi dětmi,
povzbuzovala Tolkiena, aby svou mytologickou představivost využíval
pro psaní knih.

Dětem psal a ilustroval Dopisy Děda Mráze a vyprávěl jim příběh Hobita.
O několik let později, v roce 1937, jej vydal Stanley Unwin a nabádal pak o pokračování. Tolkienovi se do té práce zpočátku nechtělo, brzy se ho však zmocnila inspirace a za
plánované další knihy pro děti vznikl Pán prstenů, popravdě spíš
pokračování Silmarillionu ne Hobita. Dokončování tohoto obrovského
příběhu trvalo dvanáct let,a teprve kdy se blížil Tolkienův
odchod do důchodu. Kdy byla kniha konečně uveřejněna, její mimořádná
popularita autora překvapila. Po odchodu na odpočinek žili s
manželkou nejprve v oxfordském předměstí Headingtonu, pak se
přestěhovali do Bournemouthu.

Roku 1971 Tolkienovi zemřela manželka, vrátil se do Oxfordu. Zemřel po kratičké nemoci dne 2. září 1973 a přenechal vydání svého cyklu svému synu Christopherovi.John Ernst Steinbeck
(1902 – 1968)

John Ernst Steinbeck, americký spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu, ve svém díle popsal neustálý boj o život lidí, jejichž živobytí je závislé na půdě, těžký život nižších vrstev na venkově nebo v chudých předměstích.

Steinbeck se narodil 27.února 1902 v rodině německých přistěhovalců v kalifornském městečku Salinas. Mezi lety 1920 až 1926 navštěvoval přerušovaně Stanford University v Kalifornii, nikdy však nedostudoval. Zajímal se o biologii. Než se proslavil jako spisovatel, vystřídal řadu zaměstnání. Mimo jiné pracoval jako dělník a sběrač ovoce. Později, když už se plně věnoval literatuře, skvěle zužitkoval své zkušenosti z oněch manuálních prací k věrnému vykreslení života dělníků ve svých příbězích. Většinu života strávil v kalifornském hrabství Monterey, které se později stalo dějištěm některých jeho beletrií. Hodně cestoval po celém světě, nějaký čas žil v New Yorku, kde také zemřel. Příležitostně se věnoval novinářství.
Steinbeckovou prvotinou se stal Pohár zlata (1929), který romantizuje život a činy známého welshkého piráta 17.století, Sira Henryho Morgana. V následující sbírce krátkých povídek Nebeské pastviny (1932) líčí společnost jižanských farmářů. Jde o jeho první zachycení života tvrdě pracujících lidí a sociálních problémů, které se projevily ve většině Steinbeckových děl. Mezi jeho další raná díla patří i román Neznámému bohu (1933). Jde o příběh farmáře, kterého jeho víra v pohanský kult úrody dožene po několika obdobích sucha až k obětování vlastního života. Žádné z těchto děl ale nebylo úspěšné.

Úspěchu Steinbeck poprvé dosáhl novelou Pláň Tortilla (1935). Následující sociální román V pochybné bitvě (1936) popisuje stávku česačů, kterou zosnovalo pár marxisticky smýšlejících dělníků. Novela O myších a lidech (1937) byla zdramatizována i zfilmována. Je to tragický příběh o podivném a složitém vztahu mezi dvěma přistěhovaleckými dělníky, kteří touží po vlastní malé farmě.

Románem Hrozny hněvu (1939) získal Steinbeck Pulitzerovu cenu a ocenění National Book Award. V roce 1940 podle něj vznikl pozoruhodný film. Jde o příběh zbídačené rodiny, která přišla na mizinu během krize ve 30.letech a která nyní putuje z Oklahoma Dust Bowl do úrodné Kalifornie, kde je však poté znovu vykořisťována bezohledným systémem zemědělské výroby. Tento kontroverzní román, který je nejen realistickým líčením své doby, ale také dojímavým dokladem o společenském protestu, je dnes americkou klasikou.

Po obrovském úspěchu Hroznů hněvu odjel Steinbeck do Mexika, aby nashromáždil údaje o námořnickém životě, o mořské fauně a floře a později je zužitkoval ve svém díle.

Během druhé světové války napsal pár děl v duchu vládní propagandy. Sem patří např. Měsíc padá (1942), román, který líčí Nory pod útlakem Nacistů. Krom toho psal válečné reportáže, které knižně vyšly pod názvy Svrhněte bomby (1942), Byla kdysi válka (1958) a další.

Steinbeckova bezprostřední poválečná tvorba – Na plechárně (1945), Perla (1947), Toulavý autobus (1947) – se typickými prvky navrací k jeho společenské kritice, je však uvolněnější a má sentimentálnější charakter. Pozdější poměrně malé estrádní a žurnalistické práce byly zpestřeny třemi pečlivými pokusy o návrat k původnímu postavení významného romanopisce: Žhavá zář (1950), Na východ od ráje (1952) a Zima úzkosti (1961). Podle kritiků se však ani jeden z těchto románů nevyrovnal dřívější tvorbě. Na východ od ráje, příběh o morálních vztazích mezi kalifornským farmářem a jeho dvěma syny, byl v roce 1955 zfilmován.

V roce 1962 napsal Steinbeck populární knihu Toulky s Charleym, autobiografický popis cesty přes Spojené státy v doprovodu pudla. V tomtéž roce mu byla za jeho prozaické dílo udělena Nobelova cena.

Steinbeck psal též filmové scénáře, mezi nimi vyniká Zapomenutá vesnice (1941) a Viva Zapata! (1952).

John Ernst Steinbeck zemřel 20.prosince 1968 v New Yorku. Jeho modernizace Artušových legend, Činy krále Artuše a jeho šlechetných rytířů, byla vydána posmrtně roku 1976.
Od třicátých let je Steinbeck významnou literární osobností. Jeho ústředním tématem je nenápadná hrdost, kterou viděl v chudých a utlačovaných. Přestože jeho postavy často pocházejí z nepoctivého světa, zůstávají sympatickými, čtenář je vnímá jako hrdiny.


Pláň Tortilla (Tortilla Flat, 1935)

„Toto je příběh o Dannym, o jeho přátelích a o jeho domě. Je to příběh o tom, jak trojí splynulo v jedno, takže když se na Pláni Tortille zmíníte o Dannyho domě, nemyslíte tím dřevěné stavení pokryté flekanci zastaralé omítky a zarostlé letitou kastilskou růží. Nikoliv. Když hovoříte o Dannyho domě, každý hned pochopí, že máte na mysli skupinu lidí, z nichž vyzařovala vlídnost, radost, láska k lidem a nakonec i mystický zármutek. Neboť Dannyho dům nebyl nepodoben Kulatému stolu a Dannyho přátelé rytířům, kteří kolem něho sedávali. Náš příběh vypráví o tom, jak skupina přátel vznikla, jak vzkvétala a vzkvetla ve společenství, jež slulo moudrostí a krásou, o dobrodružstvích Dannyho přátel, o dobrých skutcích, které konali, jakož i o jejich myšlenkách a tužbách. V samém závěru pak bude řeč o tom, jak talismanové pouto za své vzalo a společenství přátel se rozpadlo.“

Těmito slovy uvádí Steinbeck (v překladu Martina Hilského) novelu Pláň Tortilla. Je to úsměvný příběh odehrávající se ve 30.letech 20.století ve městě Monterey ležícím na kalifornském pobřeží.

Danny i jeho přátelé jsou paisanové. „Kdo je vlastně paisano? V jeho žilách koluje směs španělské, indiánské, mexické a kavkazské krve. Jeho předkové žili v Kalifornii už před sto či dvě stě lety. Mluví anglicky s paisanským přízvukem a španělsky s paisanským přízvukem. Když někdy přijde řeč na jeho rasu, rozhořčeně prohlašuje, že je čistokrevný Španěl, a vyhrne si rukáv, aby ukázel, že jemná kůže na vnitřní straně jeho paže je téměř bílá. Snědost své pleti, která připomene zakouřenou pěnovku, přičítá slunci. Je zkrátka paisano a bydlí na návrší nad městem Monterey, ve čtvrti, které se říká Pláň Torilla, třebaže má do skutečné pláně hodně daleko.“

Jednoho dne Danny zdědil dva domy po dědečkovi. Dříve spával po lesích, kradl nebo si příležitostně vydělával na chléb a víno, jemuž velmi holdoval. Zpráva o dědictví zastihla Dannyho, když se spolu s přítelem Pilónem navracel z vojny. Zprvu byl Danny pyšný, později na něj ale začaly doléhat „vlastnické povinnosti“. Danny tím nemyslel opravu střechy, vymalování, umytí oken nebo zkultivování zahrady. Chápal tím spíše jakousi abstraktní zodpovědnost, spojenou se ztrátou svobody. Už nemohl spát v lese, kde se mu zachtělo, neboť měl domy a vlastní postel. Už nemohl tolik krást, neboť to se na majitele domů nesluší. V té chvíli mu Pilón učinil návrh, aby v jednom domě bydlel Danny a druhý mu pronajal. Pilón pak bude Dannymu platit 25 dolarů měsíčně. Fakt, že tolik peněz pohromadě ani jeden z nich v životě neviděl, natož vydělal, je nezajímal.

Pilón ale časem začal mít špatné svědomí kvůli svému dluhu a tento problém se rozhodl vyřešil s elegancí sobě vlastní. Náhodou potkal dalšího paisana Pabla, kterému dovolil bydlet ve svém pronajatém domě, když mu Pablo zaplatí 25 dolarů měsíčně. Tím se ve své mysli zbavil zodpovědnosti, i když mu bylo jasné, že takto se Dannymu jeho nájem stejně nedostane. Stejným způsobem se k nim přistěhoval i Jesús María. Jednoho dne však v domě vypukl požár a z domu zbyla jen hromádka popela. Přátelé přemýšleli, jak tuto nemilou zprávu Dannymu sdělit. Nakoupili a vysmlouvali osm litrů vína a vydali se k Dannymu.

Přestože v duchu „společenských pravidel“ nedal Danny svůj postoj hned znát, nebyl tou zprávou vůbec roztrpčen, neboť mu tím odpadla odpovědnost za jeden dům. Všichni čtyři přátelé začali bydlet ve zbylém domě. Brzy se k nim přidal i Pirát se svými pěti psi, který chodil každý den do lesa pro klacky, které potom za čtvrtdolar prodal. Tímto způsobem střádal na zlatý svícen pro svatého Františka, díky němuž kdysi jeden jeho pes přežil těžkou nemoc (aby ho vzápětí přejelo auto). Posledním, kdo se k Dannymu nastěhoval, byl Joe Portugál, válečný vysloužilec.

Přátelé spolu prožili mnoho dobrodružství, jejich hlavním cílem většinou bylo jakýmkoli způsobem (koupí, výměnou, případně i krádeží) získat co nejvíc vína od páně Torelliho, montereyského hospodského. Dovídáme se o životě Cornelie Ruizové, o utrpení Dlouhého Boba, o zhrzené lásce starého Ravanna, o těžkém osudu věčně těhotné Teresiny Cortezové a o dalších obyvatelích Pláně Tortilly. Tím získáváme detailní a ucelený obrázek jižanské chudinské čtvrti na pozadí hospodářské krize 30.let.

Danny stále častěji vzpomínal na doby, kdy se pral, spával po lesích, kradl kuřata a opíjel se pro dobrodružství. Nakonec jednou v noci, když jeho přátelé tvrdě spali, utekl. Tři týdny se toulal, kradl, byl ve vězení a utíkal, opíjel se a pral. Přátelé si zpočátku mysleli, že se zdržuje u nějaké milenky, později se po něm začali shánět. Když jim začali mizet z domu věci (nádobí, deky), bylo jim vše jasné. Chtěli Dannymu pomoci, nevěděli ale jak.Nakonec se sám vrátil. Byl však zamlklý, celé dny jen seděl na vyhřáté verandě, z ničeho se neradoval. Zestárl. Tentokrát se přátelé rozhodli udělat veliký majdan na Dannyho počest. Celý den krájeli ryby, aby mohli nakoupit co nejvíc vína. Fakt, že všichni Dannyho přátelé pracují, byl velmi nezvyklý a brzy se roznesl po celé Pláni Tortille. Lidé byli nadšeni myšlenkou uspořádat pro Dannyho párty. Všichni nakupovali, vařili, pekli, hledali své nejlepší oblečení a nakonec se sešli v Dannyho domě.

Danny byl také nadšen. Po dlouhé době se zase bavil, pil, zpíval a tančil. Byl ale příliš unavený. Alkohol, tolik pozornosti najednou a to všechno kolem způsobily, že Danny vysílením zemřel. Byl tedy uspořádán veliký pohřeb, každý z Pláně Tortilly se ho zúčastnil. Přátelé byli velmi smutní. Cítili, že to, co je spojovalo, tu najednou není. Seděli ve ztichlé místnosti Dannyho domu, když si Pilón zapálil doutník a sirku odhodil do kouta, kde ležel štos starých novin. Ty se okamžitě vzňaly. Zprvu chtěli přátelé oheň hasit, ale brzy se zarazili. Nechali Dannyho dům lehnout popelem, protože by stejně připadl někomu cizímu, kdo by je tam nenechal bydlet.
„Když hasiči dorazili, podobal se už dům obrovské ohnivé čepeli. Stříkačky skropily stromy a keře, aby se požár nerozšířil. Mezi lidmi z Pláně Tortilly, kteří se k ohni sběhli, stáli Dannyho přátelé jako očarovaní a nespustili oči z domu tak dlouho, dokud z něj nezbyla jen hromada černého, kouřícího popela. … Tak nějak divně na sebe pohlédli a pak se znovu zadívali na spálený dům. Načež se otočili a pomalu, co noha nohu mine, se šourali pryč. Každý sám.“

Steinbeckovi bylo vyčítáno, že příliš idealizuje společenskou spodinu. Autor však pouze obdivuje jejich veselou povahu, přirozenost a komické životní příběhy. Pláň Tortilla je pěkný příběh o pozoruhodném přátelství v neobvyklém prostředí, který se dobře čte.DOBROVSKÝ Josef * 17. 8. 1753 Ďarmoty, dnes Balassagyarmat, Maďarsko† 6. 1. 1829 Brnočeský vědec, filolog, historik, zakladatel slavistikyučenci a vědci*politici a veřejně činné osoby*duchovní

Josef Dobrovský byl největší postavou českého osvícenství a počátků národního obrození, jak napsal T. G. Masaryk - ”první světový Čech nové doby”.

Vyrůstal v německém prostředí v Horšovském Týně. Česky se naučil až za gymnazijních studií v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a Klatovech. Filosofii studoval s vynikajícím prospěchem v Praze v letech 1769-71. Po ročním studiu teologie v Praze se stal novicem jezuitského řádu v Brně, po zrušení řádu (1773) studoval teologii opět v Praze. Na doporučení J. Steplinga a K. J. Seibta učil filosofii a matematiku čtyři syny hraběte F. A. Nostice (1776-87).

První vědeckou prací, kterou oslovil naši vědeckou veřejnost, byla latinsky psaná rozprava z roku 1778, v níž dokázal, že zlomek evangelia svatého Marka, který byl chován v Praze od dob Karla IV. jako vzácný rukopis, není originálem, ale jen opisem z 9. století. Vyhraněným osvícenským kriticismem jsou proniknuty i další historické studie Dobrovského z tohoto období (Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech, O stáří českého překladu biblického, O zavedení knihtiskařského umění v Čechách aj.).

Veřejnosti, tj. širším kruhům inteligence, byly určeny literární časopisy vydávané Dobrovským - v němčině - v letech 1779-87. (Název se měnil: Česká literatura na rok 1779, Česká a moravská literatura na rok 1780 a Literární magazín Čech a Moravy.) Informoval v nich čtenáře o vědeckém a kulturním ruchu a z hlediska vzdělaného josefínského osvícence v něm kriticky posuzoval veškeré veřejné, kulturní a náboženské dění v Čechách a na Moravě.
Josef Dobrovský se v tomto období představil jako důsledný obhájce svobody myšlení a vědeckého úsudku a nesmlouvavý kritik. Kritiku považoval za veřejnou záležitost, nezbytnou jak pro vědecký výzkum, tak pro ozdravění společenských poměrů. Jeho činností vrcholí v Čechách osvícenský racionalismus a kriticismus. Je přirozené, že se často dostával do nejrůznějších sporů a polemik. Výrazně zasáhl do tehdy společensky významného sporu o Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství.

Často vystupoval proti předsudkům a legendám, provázejícím tehdejší náboženský život, i proti dogmatickým názorům církevních představitelů. Vždy však zůstával hluboce věřícím člověkem.
V červenci 1787 byl ustanoven prorektorem a v srpnu 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Semináře, které měly zajišťovat státní výchovu kněží, byly po smrti císaře Josefa II. zrušeny. Dobrovský byl ve svých sedmatřiceti letech penzionován a v lednu 1791 se ”modrý abbé”, jak se mu přezdívalo, vrátil do Prahy.

Na slavnostním zasedání České společnosti nauk 25. září 1791 vystoupil Dobrovský - za účasti císaře Leopolda II. - s referátem o oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidómu rakouskému, v němž vyjádřil jazykové požadavky českých vlastenců. Na rozdíl od tehdy četných jazykových obran nebyl však Dobrovského projev poníženou prosbou či dokazováním užitečnosti češtiny pro státní úředníky. Připomněl panovníkovi, že Slované tvoří většinu jeho říše a že jsou silou, která může i v budoucnu ochránit ”rakouské panování” před nepřátelskými útoky. Dobrovského řeč vyšla tiskem (německy) a v překladu K. I. Tháma si ji mohli přečíst i čtenáři Krameriových novin. Jestliže Dobrovského činnost ovlivňovala dosud jen úzký okruh inteligence, vstoupilo nyní jeho jméno do vědomí širší české veřejnosti. Z učeného osvícence se naráz stal národní buditel.

V období nastupující politické reakce nenašel Dobrovský přiměřené zaměstnání, a tak zůstal soukromým učencem se skromnou penzí, podporován svými šlechtickými přáteli. V letech 1791-1822 napsal řadu významných prací, které rozhodujícím způsobem ovlivnily vývoj české historiografie, dějin české literatury, české jazykovědy a slavistiky.
V roce 1802-23 vydal cyklus historických pojednání pod souhrnným názvem Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů. Navazovaly na studie z 80. let a název vcelku přesně vystihuje jejich smysl.

K základním dílům Dobrovského patří Dějiny české řeči a literatury z roku 1792. V roce 1818 vydal podrobnější Dějiny české řeči a starší literatury, dovedené však, vzhledem k cenzuře, jen do roku 1526. Těmito díly a řadou dalších studií založil novodobou českou literární historii. Položil také základ k onomu pojetí českých dějin, které pak vytvořil jeho žák František Palacký.
Dobrovský patřil ke generaci, která nevěřila v uplatnění českého jazyka v náročné literatuře a vědě. Přesto se však o jeho další rozvoj zasloužil tak jako nikdo jiný. Shrnul slovní bohatství češtiny a vědecky odůvodnil a stanovil pevná mluvnická pravidla a zásady pro tvoření nových slov. Učinil tak v četných studiích, především však v dílech Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) a Česko-německý slovník (I. díl 1802, II. díl, dokončovaný A. J. Puchmajerem a V. Hankou, 1821). Svým dílem otevřel Dobrovský cestu Jungmannově generaci, pro kterou modernizace a zvelebení českého jazyka byly stěžejním programem. (Dobrovský sám byl například v názoru na tvoření nových slov poměrně konzervativní.)

Spolu s V. F. Durychem je Dobrovský zakladatelem naší slavistiky. Monumentálním dílem v tomto oboru je jeho latinsky psaná práce Základy jazyka staroslověnského z roku 1822.
Od 80. let se podílel na činnosti České společnosti nauk. Udržoval písemné i osobní kontakty s vědci z mnoha evropských zemí i se svými žáky, mezi které mj. patřili B. Kopitar, A. Puchmajer, V. Hanka a F. Palacký.
Světově proslulý a uznávaný vědec J. Dobrovský měl obrovskou autoritu i u nové generace českých vlastenců. Nicméně zůstával mimo centrum národních snah, které se od druhého desetiletí 19. století tvořilo kolem J. Jungmanna. I když nesdílel romantické nadšení a víru této generace, přesto její snahy podporoval. Do otevřeného sporu s Jungmannem a jeho druhy se Dobrovský dostal v souvislosti se sporem o pravost tzv. Rukopisu zelenohorského. Že jde o padělek, poznal Dobrovský okamžitě po jeho ”objevení” v roce 1818. Když však navzdory jeho upozornění byl rukopis po čtyřech letech otištěn v časopise Krok (a poté i v německém překladu), vystoupil veřejně a ve třech článcích dokázal nepravost rukopisu. Nepřímou odpovědí na jeho vystoupení byly články označující Dobrovského za ”superkritika”, ”nevlastence”, ”odrodilce” či ”slavizujícího Němce”. Dobrovského dílo proto bylo českými vlastenci mnoho let opomíjeno. Teprve přehodnocení pohledu na národní minulost provedené na sklonku století T. G. Masarykem a dalšími ocenilo obrovský význam Josefa Dobrovského a jeho díla.Josef Škvorecký se narodil 27.9. 1924 v Náchodě. Je to vynikající spisovatel, nakladatel, autor románů, povídek, detektivních příběhů, filmový scénárista a překladatel anglo-americké literatury.
Studoval reálné gymnázium a po maturitě v roce 1943 pracoval jako pomocný dělník v továrně. Po válce začal studovat medicínu, ale přestoupil na filosofii. Poté odešel do vojenské služby. Z tohoto prostředí napsal později román Tankový prapor.
Byl velice ovlivněn zážitky ze svého mládí, kdy tíhl ke sportu a k literatuře. Jeho velkou zálibou byl saxofon a jazz. V tomto období prožíval válku. Potom se věnoval publicistické a literární činnosti. Překládal z angličtiny.
V roce 1968 musel odejít z republiky. Odešel do Spojených států amerických a potom do kanadského Toronta, kde založil společně se svou manželkou spisovatelkou Zdenou Salivarovou exilové nakladatelství Publishers '68.
Vydávali převážně původní českou beletrii těch autorů, kteří v Československu nesměli publikovat nebo žili v emigraci.
Téměř ve všech románech se vyskytuje Danny Smiřický, což je částečná autobiografie Škvoreckého. Jeho nejznámějšími romány jsou Tankový prapor, Zbabělci, Prima sezóna, Mirákl, Příběh inženýra lidských duší a Scherzo Capriccioso. Z detektivní tvorby 60. let jsou známa díla: Lvíče, Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky a Návrat poručíka Borůvky.

Zbabělci
Tento román vyvolal velké diskuse, protože v něm autor pohlíží na válku zcela jinak, s výsměchem odkrývá rozpory mezi patetickým vlastenectvím a mezi zbabělé jednání některých prospěchářských měšťanů. Děj románu zachycuje pouze osm dní na konci okupace od 4. do 11. května 1945 a dějištěm je Kostelec.
Mladý Danny Smiřický byl v posledním roce války nasazen na práci do místní továrny a ve volném čase hraje se svými kamarády na saxofon v místní hospůdce, kteří žijí džezem a prvními láskami. I Danny poznal již několik lásek a má dojem, že všechno, co mladí muži dělají, je proto, aby se zalíbili dívkám. Nejvíce ho přitahuje Irena, která je ovšem zadaná.
Městský štáb revoluce sídlí v pivovaru, zde se odevzdávají ukořistěné zbraně jako dary a tady jsou chlapci zařazováni do hlídek. Mají ale pocit, že nikdo proti okupantům nic nedělá a že se revoluce dostává do rukou místní smetánky, která se potřebuje očistit od hříchů. Štáb se nakonec dohodne s Němci o jejich nerušeném odchodu k Američanům. Román vrcholí událostmi 9. května, když se rozšířila zpráva, že se blíží Rusové, předčasně se začíná jásat, jenže do města nečekaně ješte přijíždějí německé tanky. Dannymu se společně s kamarádem podaří těžkým kulometem zlikvidovat jeden z německých tanků. Ale netouží po slávě. Děj celého románu končí 11. května koncertem kapely.

Tankový prapor
Danny Smiřický zde tentokrát vystupuje jako rotný a velitel tanku v době své vojenské služby v roce 1951. Během dvou let, tak dlouho se děj románu odehrává, poznal, co je to zelená blbost a úřední mašinérie. Základ příběhu tvoří Dannyho neúspěšné pokusy svést Lizetku a jeho milostné hrátky s Janinkou, manželkou nadřízeného poručíka. Relativně samostatné kapitoly na sebe volně navazují a poukazují na omezenost důstojníků. Jejich naprostým opakem jsou prostí vojáci. Jednotlivé scény jsou založeny na situační komice, přesvědčivě působí i pasáže vycházející z jazykového ztvárnění.

ŠKVORECKÝ Josef * 27. 9. 1924 Náchod

český prozaik, esejista, překladatel a exilový nakladatel

Josef Škvorecký náleží k nejvýznamnějším poválečným českým prozaikům. Jeho románový epický cyklus s ústřední postavou Dannyho Smiřického je jedním z nejucelenějších prozaických svědectví o české společnosti od 40. let (dovedený až ke zkušenosti exilu po roce 1968) a o hledání nové integrity v "Novém světě."

Náchod, odkud pochází, kde vystudoval a kde byl od roku 1943 nasazen v místní fabrice, je nerozlučně spjat s řadou jeho próz. Po válce absolvoval filosofickou fakultu University Karlovy, krátce učil na střední škole v Polici a Hořicích a po vojně (1951-53) se stal nakladatelským redaktorem. V letech 1956-58 působil jako redaktor nově založené revue Světová literatura.

Škvorecký za války začal poezií, částečně ovlivněnou Whitmanem (Nezoufejte), částečně poetismem (Dívka z Chicaga). Skutečný a pamětihodně razantní vstup do literatury přišel až roku 1958, kdy vyšel jeho již skoro před 10 lety napsaný román Zbabělci. Nad tímto obrazem českého maloměsta na sklonku války, jenž je zprostředkován pohledem "jazzového hejska" Dannyho Smiřického, se rozpoutala štvavá kampaň, jejíž aktéři vlastně správně rozpoznali, že doktrína socialistického realismu se zde zachvěla v základech. Škvoreckého stál tento román místo ve Světové literatuře, nastoupil pak do nakladatelství Odeon (od roku 1963 měl svobodné povolání), nicméně v 60. letech vyšli Zbabělci ještě třikrát.

Škvorecký se pak záhy etabloval jako jeden z nejvydávanějších a také nejpopulárnějších prozaiků. Vedle "faulknerovské" lyrické novely Legenda Emöke (1963), povídkových sbírek Sedmiramenný svícen (1964) a Babylónský příběh (1967) vydal i eseje o detektivní literatuře Nápady čtenáře detektivek (1966) a sbírku detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky (1966). Škvorecký byl již tehdy vynikajícím odborníkem v oboru americké a anglické literatury, stejně jako v oblasti jazzu. Překládal a doslovy opatřoval přední moderní americké autory (Hammetta, Chandlera, Hemingwaye, Faulknera, Lewise, Jamese aj.), spolu s jazzových znalcem a publicistou Lubomírem Dorůžkou sestavil antologie Tvář jazzu (1964) a Jazzová ispirace (1966).


Roku 1968 vyšla novela, dokončená již v roce 1950, Konec nylonového věku a rok nato román z pražského literárního prostředí s detektivní zápletkou Lvíče, jenž se stal námětem pro celovečerní film (podle Škvoreckého námětu vzniklo ještě pět celovečerních snímků, z nichž nejpozoruhodnější je nejspíš Farářův konec režiséra E.Schorma). Poslední knihou uveřejněnou v Československu před nástupem normalizace byl výbor povídek z let 1964-67 Hořkej svět (1969).


Škvorecký v roce 1969 odešel se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, do USA, kde krátce pobývali v Kalifornii (ještě v roce 1969 posílal odtamtud do Listů a pak do Světa práce reportáže, které knižně vyšly jako Velká povídka o Americe v Torontu 1980. Záhy přesídlil do Toronta, kde založil nejproslulejší exilové nakladatelství 68´Publishers, které od té doby vydalo takřka 250 knižních titulů a jehož význam je pro přetrvávání české literatury v čase komunistické totality nedocenitelný.

První knihou tohoto nakladatelství byla v listopadu 1971 satirická švejkiáda ze stalinistických let Tankový prapor, vzniklá ještě v 50.letech. Je to v pořadí druhá kniha pentalogie s postavou Danny Smiřického. Danny je ústřední postavou také prvního velkého exilového románu Škvoreckého Mirákl (1972, Toronto). Poprvé zde užil techniky mozaikovitého vyprávění, v němž obsáhl dvacetileté časové období (od počátku 50.let do 1968). Mirákl byl kontroverzně přijat u domácích disidentských čtenářů, neboť poměrně deziluzívně zobrazil děje za “pražského jara”. Návratem do blaženství náchodského mládí byl soubor povídek Prima sezóna (1975, Toronto), kniha, kterou má samotný autor nejraději. Nicméně zřejmým vrcholem Škvoreckého romanopiseckého umění a shrnutím jeho pohledu na svět je rozsáhlý mnohovrstevný text Příběh inženýra lidských duší (1977). Osud Danny Smiřického je zde přenesen do prostředí americké university a celé vyprávění j neseno proudem nostalgických asociací a nesmiřitelného odporu proti nesvobodě a totalitarismu v jakékoli době. Tímto dílem se Škvorecký zřejmě rozloučil s postavou Dannyho Smiřického a přesunul svůj zájem k tématu dějin a tradic českého etnika v severní Americe. Po dlouholetém studiu historických materiálů napsal nejprve román Scherzo capriccioso (1984, Toronto), zachycující americké působení Antonína Dvořáka a složitě komponovaný román Nevěsta z Texasu, čerpající z látky americké občanské války Jihu proti Severu.Ocelové město
Děj se odehrává v druhé polovině devatenáctého století v Anglii a Francii. Ne příliš známý francouzský vědec, doktor Sarrasin, zdědí obrovské jmnění. O tyto peníze se však musí rozdělit s německým vědcem Schultzem. Doktor Sarrasin za peníze vystaví město, které je vzorem celému světu. Je čisté, bezpečné, obyvatelé jsou spokojeni. Avšak profesor Schultz naloží s penězi jinak. Vystaví za ně město, či spíše obrovskou továrnu, kde zpracovává železo a vyrábí z něho ocel. Část oceli prodává, ovšem většinu si ponechává. Nikdo však neví k jakému účelu. Doktor Sarrasin se obává nejhoršího, a tak posílá synova přítele ze studií, velmi nadaného a bystrého mladíka, Marcela Bruckmana, aby se vloudil do přízně profesora Schultze a zjistil, co zamýšlí. Marcel se svou nadaností a pílí dostane až do srdce továrny. Zjistí, že se tam vyrábí obří dělo namířené na Sarrasinovo město, schopné zničit celý svět. Z města se mu zázrakem podaří uprchnout a varovat přátele. Dělová koule však byla vystřelena takovou silou, že se ani nedotkla povrchu a vletěla na oběžnou dráhu. Dělo se roztrhlo a zabilo profesora Schultze a zničilo továrnu.

Hlavní postavy: doktor Sarrasin, Marcel Bruckman, profesor Schultz

Děti kapitána Granta
Až do Severního průlivu donesl žralok kusou zprávu o ztroskotání lodi Britania i výzvu nešťastných trosečníků o pomoc. A tak tři neúplné listiny nalezené v útrobách žraloka zavedou jachtu Duncan a její statečnou posádku, odhodlanou pomoci, na bludnou pouť kolem celého světa. Na palubě jachty jsou i Mary a Robert, děti skotského kapitána Granta, který se svou lodí Britania zmizel kdesi v neznámých oceánských pustinách, kde hledal novou vlast pro hladovějící lid své země. Jen úvahy a dohady řídí cestu dětí za otcem po neschůdných cestách, kde číhá plno nesnází, nebezpečí a nejednou i smrt. Víra obou dětí v konečný úspěch výpravy je však nezlomná a přenáší se i na jejich ochránce a přátele až do chvíle radostného setkání s kapitánem Grantem. Tato kniha se stala jednou z nejčtenějších a nejrozšířenějších Vernových knih, které byly i dramatizovány a filmovány. Verne vložil do tohoto prostého, ale napínavého příběhu mnoho zeměpisných, přírodovědných i národopisných poznatků o dalekých krajích, o Jižní Americe, Austrálii a Tichomoří, a jako dobrý znalec lidských povah vykreslil v dětech kapitána Granta opravdové malé hrdiny, kteří jsou i dnes vzorem statečnosti a odvahy.

Hlavní postavy: lord Glenarvan, Robert, Mary, Paganel

Honba za meteorem a Doktor Ox
Dvojice Honba za meteorem a Doktor Ox patří do skupiny prací, do kterých Verne vkládá mezi své dobrodružné příběhy satiristicky pichlavé epizody, či dokonce samotné příběhy ryze satiristické, v nichž nastavuje zrcadlo nejhorším chybám v soudobé společnosti, aby se jim mohl vysmát a ukázat i na jejich možné nebezpečné důsledky. V těchto dvou pracích je autorův satiristický záměr takřka shodný, a proto byly zařazeny do jednoho svazku.
Honba za meteorem, který je celý ze zlata, dokáže málem rozeštvat nejen dva dlouholeté přátele - astronomy, ale i celé státy a národy. Naštěstí vědec Xirdal dovede svým vynálezem meteor dopadlý na zem zavčas zničit, a tím oba soky i celý svět usmířit. Doktor Ox je vynálezce, který nabízí vlámskému městečku zavést zdarma do všech domácností svítiplyn. Ve skutečnosti však chce učinit vědecký pokus, a zvláštní plynovou směsí osvěžit mysl zpohodlnělých měšťáků a probudit je z letargie. To se mu skutečně podaří, ale jeho pokus má nečekaný a nežádoucí výsledek: obyvatelé města se začnou hádat, a dokonce se rozohní pro válku proti sousednímu městu. Naštěstí Oxova plynárna včas vyletí do povětří, doktor Ox zmizí a bojechtiví nadšenci se rázem změní opět ve zkostnatělé měšťáčky.

Hlavní postavy: Xirdal, doktor Ox


Dva roky prázdnin
Autor Podivuhodných cest, Jules Verne jako by znal všechny touhy mládí a snad právě proto sám napsal několik prací na Robinzonský námět. Jedna z nich, Dva roky prázdnin, patří podle mého názoru mezi jeho díla nejlepší. Verne tu zpracoval v napínavý dobrodružný román příběh patnácti chlapců, kteří si měli vyjet na krátký prázdninový výlet jachtou na moře, ale byli hroznou bouří zahnáni daleko od domova a ztroskotali na břehu pustého ostrova. Tak se z malých školáků, dětí velkoměsta, z nichž nejstaršímu je čtrnáct let, stanou naráz Robinsoni, odkázaní jen sami na sebe, na svou odvahu a statečnost. A jejich prázdniny se protáhnou na dlouhé dva roky ... Chlapci si na ostrově vybudují časem vzkvétající osadu, kde každý pracuje podle svých sil a schopností a podřizuje se nutné kázni. Jen proto mohou úspěšně čelit všem nebezpečím a překlenout i vážnou roztržku, která hrozí rozdvojit osadu na dva tábory. Po mnohých útrapách se jim s pomocí námořníka Evanse podaří vrátit se do vlasti. V této knize nám Verne vlastně ukázal, jak silný může být kolektiv, který je pevně stmelen kázní, pracovitostí a odvahou, vlastnostmi, jež mu umožňují dosáhnout takových výsledku, jakých by nikdy nemohl člověk dosáhnout sám. A pro tuto svou vnitřní myšlenkovou náplň zůstávají Dva roky prázdnin knihou dodnes živou a aktuální.

Hlavní postavy: Briant, Moko, Gordon, Evans
KAREL ČAPEK A JEHO TVORBA
(1890 – 1938)

- zakladatel moderní utopické a vědecko-fantastické prózy 20. století. Narodil se 9. Ledna 1890 v Malých Svatoňovicích u Trutnova. Téhož roku se rodina přestěhovala do Úpice. Měl dva sourozence – bratra Josefa a sestru Helenu. Otec byl venkovským lékařem.
- zahájil svá studia na gymnáziu v Hradci Králové. Z hradeckého gymnázia musel odejít, protože byl členem tajného studentského spolku. Ve studiích pokračoval na gymnáziu v Brně, pak v Praze, kde úspěšně složil maturitní zkoušku. V době studií na pražské filozofické fakultě vydal svou známou seminární práci „Pragmatismus čili Filozofie praktického života“. Filozofie motivovala také „Kritiku slov“. Po ukončení studia získal Čapek doktorát filozofie – disertační práci psal na téma „Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění“.
- Po ukončení vysoké školy pracoval krátce jako vychovatel syna hraběte Lažanského v Chýši u Žlutic na Karlovarsku. Roku 1917 nastoupil do redakce Národních listů, kde zůstal do roku 1920. Od roku 1921 až do své smrti redigoval Lidové noviny. Vydával zde své mnohé literární, publicistické i dramatické příspěvky. Vytvořil novinový sloupek. Touto literární formou pak napsal knížky „O nejbližších věcech“, „Měl jsem psa a kočku“, „O lidech“, „Kalendář“, „Obrázky z domovva“, „Sloupkový ambit“. V letech 1921 – 1923 působil jako dramaturg Vinohradského divadla.
- Osobně se znal a stýkal se s prvním českým prezidentem Tomášem Garykem Masarykem. Tak vznikly tři svazky „Hovory s T. G. Masaryke“. Roku 1935 se Čapek oženil s herečkou Olgou Scheinpflugovou. Zemřel 25. prosince 1938 ve své vinohradské vile. Karel Čapek bojoval celou dobu proti válce a fašismu. Zemřel kvůli psychickému nátlaku.
- Jeho dílo můžeme rozdělit do 5ti období.


Dílo:
I. První období
- na vzniku prvních děl se podílel i jeho bratr Josef. Vznikly tak první povídkové knihy „Zářivé hlubiny“ a „Krakonošova zahrada“. Další práce tvořil Karel Čapek sám. Povídky mají expresionistický charakter. Uvažoval o smyslu lidské existence. Civilizaci příliš nevěří.

1. „Boží muka“

2. „Trapné povídky“

3. „Slépěj“ – v této povídce autor přemýšlí odkud se vzala a kdo ji zanechal

4. „Loupežník“ – je první Čapkovou hrou uvedenou na jeviště. Její premiéra se konala v roce 1920. Podílel se na ní i Josef Čapek. Děj příběhu se odehrává na statku na samotě, kde žije mladá slečna Mimi s maminkou, otce profesorem a služebnou Fankou. Jednoho dne rodiče odjíždějí pryč a Mimi zůstává s Fankou doma sama. V tu dobu na scénu přichází Loupežník a nikdo neví, jak se jmenuje a odkud vlastně přišel. Svou odvážnou povahou si získává své okolí. Zamiluje se do Mimi a chce si ji ze statku odvést. Ta jej má sice také ráda, ale v odchodu je jim zabráněno. Mimina starší sestra Lola kdysi utekla za svou lásku, vrací se životem poučená, strhaná a zničená. Loupežníkovi vyhrožuje, že ho zastřelí, protože nechce aby Mimi udělala stejnou chybu. Loupežník předstírá, že je postřelen, ve skutečnosti mu ale nic není. Hra Loupežník oslavuje mládí, lásku a radost ze života. Děj doprovází tón lehkomyslnosti, hojnosti a bezstarostnosti. Nakonec však i autor poznává, že mládí je pomíjivé.

II. Druhé období
- v této fázi Čapkovy tvorby vznikla dramata a románové utopie spojené společnými rysy:
O zobrazuje technicky vyspělou civilizaci
O člověk přijde s převratnými vynálezy, které však mají neblahý vliv pro společnost
O vynález bývá často zneužit
O morálka lidí zůstává za technikou, ta přináší zkázu
O Čapek varuje před katastrofami
O Hlavní hrdinové symbolizují obecné principy

1. „R.U.R“ – Rossum´s Universal Robots, tato hra vznikla v roce 1920. Název vytvořil Karel Čapek společně s bratrem Josefem. Tato hra chce varovat před katastrofami, které mohou přinést nové vynálezy a rozvoj techniky. Ukazuje, jak pokrok lidstvo ovládá a jak morálka lidí zaostává za technikou. Záchranou pro svět je pak pouze čistá, ušlechtilá láska. Hra má tři dějství a předehru. Na ostrov, na kterém stojí Rossumova továrna na roboty, přijíždí mladá Helena Gloryová. Pro její krásu si ji zamilují všichni muži na ostrově. Helena na ostrově zůstává a uzavírá sňatek s Harrym Dominem – centrálním ředitelem. Po dvaceti letech, kdy je už lidská práce zbytečná, neboť všude člověka zastanou roboti, dochází k nečekaným vzpourám robotů, kteří nemají duši. Začínají vznikat výbory a organizace robotů, které tvrdí, že musí lidem vládnout, protože jsou dokonalejší. Na světě se už přestávají rodit děti. Helena ze strachu spálí postup na výrobu robotů. Ostrov je jimi obsazen a všechny, kromě Alguista, roboti zabijí. Dlouhá léta se snaží Alquist přijít na jejich výrobu, až pozná, že se mezi roboty Primem a Helenou zrodila láska – výhradně lidský cit a tak lidstvo nevyhyne.

2. „Ze života hmyzu“ – na této hře spolupracoval také jeho bratr Josef. Hra vznikla roku 1921. Špatné lidské vlastnosti ukazuje na jednání hmyzu. Tulák ležící na louce pozoruje hmyz. Motýl znamená přelétavost, mravenci boj a válku, chrobák chamtivost. V předehře hovoří tulák sám se sebou, je opilý, velmi rozzlobený na lidi. Začne si je představovat jako různé druhy hmyzu. V prvním jednání motýli. Na mýtině flirtují motýli Iris, Clythia, Felix, Viktor a Otakar. Iris touží po projevech lásky básníka Felixe. Když se jich nedočká, láká k sobě Viktora. Clythia snoubenka Otakara promlouvá s Iris a snaží se upoutat pozornost Felixe a dokonce i tuláka. Motýli si nezodpovědně zahrávají, jedná se o jakousi věčnou lež věčných milenců. Druhé dějství. Párek chrobáků valí kuličku mrvy. Zatímco hledají úkryt, sebere jim kuličku cizí chrobák. Blíží se párek cvrčků, jsou šťastní, čekají rodinu. dravý lumek je zabíjí a odnáší své žravé larvičce. Ta je zanedlouho lapena a sežrána parazitem. Tulák je velmi smutný. Vidí samou vraždu, jeden hmyz požírá druhý, těší se z cizího neštěstí. Třetí dějství – mravenci. Tulák uvažuje o sobectví a neukázněnosti hmyzu. Vyjadřuje myšlenku, že se má jedinec obětovat vyššímu celku, národu, státu. Odchází proto k mravencům, kde jedinec není ničím, celek vším, mravenci pracují v šíleném tempu, umírají. Nikomu to nevadí, jde o zájem celku. Vypukne válka černých se žlutými, černí jsou poraženi. Žlutí jásají, chválí Boha a všechny pobíjejí. Tulák nesnese jejich pokrytectví a krvežízniví vůdce žlutých zašlápne. Epilog – život a smrt. Ve světelném jasu tančí jepice. Opěvují věčnost života a v tu chvíli padají mrtví k zemi. Praská i kukla, která neustále jásala, že se zrodí něco velikého, něco co změní svět. Avšak narodila se z ní zase jen jepice, zakroužila a zahynula. Smrt přichází i k tulákovi. Jeho poslední zápas sledují dva slimáci. Těší se toho, že oni jsou živi.

3. „Adam Stvořitel“ – ironický obraz člověka, který si myslí, že když zničí starý svět, vytvoří nový a lepší. To se mu ale nepodaří a Čapek tak dokazuje že tento svět je dost dobrý a nepotřebuje měnit.

4. „Továrna na Absolutno“ – vědeckotechnický utopický román. Někdy se také považuje za fejeton či fejetonový seriál. Děj se odehrává přibližně v letech 1943 – 1853, ale je inspirován událostmi po první světové válce. Hlavní postavou románu je inženýr Marek. Vynalezne karburátor, jenž vyrábí energii a uvolňuje Absolutno. Pan G.H. Bondy začne vyrábět karburátory ve velkém množství. Ty postupně zaplatí celý svět. Absolutno se pak samo zmocnilo výroby. Nový vynález na světě působí války, hospodářskou katastrofu a nepokoje mezi národy. Nakonec je boj proti Absolutnu úspěšný. Autor se zabývá vírou člověka v Boha a jeho různé podoby. Kritizuje církev, náboženský fanatismus a nebezpečí subjektivní víry, která nepřipouští žádnou jinou.

5. „Krakatit“ – název díla je podle indonéské sopky Krakatoa. Děj se odehrává v Praze, Týnici, Balttinu a v Itálii na hranici pravdy a snu. Hlavní postavou je inženýr Prokop – vynálezce silné třaskaviny krakatit. Při práci na vynálezu je zraněn a v halucinacích bloumá Prahou. Zde potkává dávného přítele Tomše, který na Prokopovi vyláká chemický vzorec krakatitu. Když odejde, objeví se neznámá krásná dívka, která Prokopovi pro Tomše předává peníze a dopis. Prokop odjíždí na venkov k otci Tomše, který je lékařem. Zde se seznámil s jeho dcerou Anči. Na inzerát ředitele vojenské továrny v Balttinu Prokop odjíždí do Prahy. Ředitel mu sdělí, že u něho Tomeš pracoval. A Prokop tedy znovu odjíždí do Balttinu, aby jej našel. Je však uvězněn a nucen k prodeji vynálezu. Zde pozná princeznu Wille, která mu pomáhá utéct. Uprchne do Itálie, kde pozná skupinu anarchistů. Ti Tomšovi ukradnou trochu krakatitu z Prokopovy laboratoře a nyní chtějí zničit svět. Prokop spolu s neznámou dívkou a diplomatem Diamonem utíkají na jeho sídlo, odkud na dálku nechají krakatit vybuchnout. Příběh je propleten pohádkovými motivy. Takový je i konec románu, kdy Prokop potkává záhadného dědečka. Ten mu v kukátku ukáže různá místa na světě a tvrdí, že by měl člověk nést zodpovědnost za své činy.

6. „Věc Makropulos“ – nejvyšší soud řeší spor mezi rodem Gregorových a Prusových o statek Loukov. Do řízení zasahuje známá zpěvačka Emilia Marty. Upozorňuje na závěť barona Josefa Prusa z roku 1816, která je uložena v rodinném archivu. Zde baron odkazuje statek Loukov svému nemanželskému synovi Ferdinandu Gregorovi, potomku slavné vídeňské zpěvačky Ellian Mac Gregorové. Emilii velmi záleží na jakýchsi listinách této zpěvačky, které mají být přiloženy k závěti. Prus zjistil, že pravé jméno matky Ferdinanda Gregora bylo Elina Makropulos. Sděluje zpěvačce, že vedle závěti opravdu našel uzavřenou obálku, kterou jí vydá jen při osobní návštěvě. Emilia dosáhla svého, vlastní tajemnou obálku, vzbuzuje nesmírnou zvědavost svých známých. V hotelovém pokoji porovnávají její rukopis s podpisem Ellian Mac Gregorové a Eliny Makropulos. Jsou stejné. Chtějí se dozvědět pravdu, improvizují soudní proces, ve kterém se opilá Emilia dozvídá že se narodila na Krétě roku 1585 jako Elina Makropulos. Otec Hieronymus, osobní lékař Rudolfa II. opatřil svému vládci elixír života. Nedůvěřivý císař jej však nechal vyzkoušet na ní. Již po 300 let je mladá. Od té doby žije pod různými jmény. Zázračný recept „věc Makropulos“ svěřila naposled svému milenci baronu Josefu Prusovi. Nyní si pro něj přichází k jeho potomku Jaroslavovi, protože stárne a bojí se smrti. Všichni okamžitě zatouží po zázračném elixíru. Jen Emilia váhá. Léty otupěla, neumí již doufat, milovat, vnímat krásu kolem sebe. Všechno jednou omrzí. Dochází k závěru, že nejšťastnější jsou lidé smrtelní, kteří mají své zájmy, ideály a víru. Tímto poznáním ztrácejí i ostatní zájem o zázračný recept. Netouží již po nesmrtelnosti a ničí jej v ohni.

7. „Lásky hra osudná“ – divadelní hra podle vzoru italské komedie Dell´arte.

III. Třetí období (rok 1928 – 1933)
- v této době píše Čapek spíše menší práce.

1. „Povídky z jedné kapsy“, „Povídky z druhé kapsy“ – detektivní příběhy ve kterých přešel na lidovou rovinu. Představil zde typicky české figurky lidí takové, jaké opravdu jsou. Neřešitelná záhada je logicky vyřešena, zaměření na detail.

2. „Italské listy“ - cestopis

3. „Anglické listy“ - cestopis

4. „Výlet do Španěl“ – cestopisná próza. Autor zde popisuje svou cestu do Španělska. Dozvídáme se mnoho věcí o tom, co všechno člověk na cestách zažívá a jakými způsoby se sem lze dostat. Nejdříve musí přetrpět velkou nudu a pak už jen žasne, když vidí neznámou zemi. Když Karel Čapek dorazil do Španělska, nejdříve si myslel že je v Africe. Vrací se ke známým umělcům jako byli např. Miguel de Cervantes, Goya, Velásquez, Tizián, El Greco… Popisuje národní povahu Španělů, vypráví o krásných známých místech Madridu a Sevilly. V textu se objevují španělská slova, proto v knížce nechybí vysvětlivky. Z této knihy je vidět že si Čapek Španělsko velice zamiloval a chvílemi by si člověk mohl myslet že se považuje za Španěla.

5. „Obrázky z Holandska“ - cestopis

6. „Cesta na sever“ – cestopis

7. „Marsyas“ – zabýval se zde pololidovou tvorbou

8. „Zahradníkův rok“ – humorná próza, kterou napsal se svým bratrem Josefem. Autoři představují postavu zahradníka, který se neustále za něčím honí a pachtí se na svém kousku půdy ve snaze o nějakou zdravou odměnu. Autoři hledali u zahradníka to, co lidi spojuje tj. společné záliby, koníčky, lásku k tomu co člověk dělá a ke všemu živému. Věci promlouvají, jako by byly součástí živého světa. Knížka je rozdělena na kapitoly od Zahradníkova ledna až do prosince a jiné části – Jak se zakládají zahrádky, Jak vzniká zahradník atd. V textu se objevují odborné názvy.

9. „Devatero pohádek“ – pro děti

10. „Dášenka čili Život štěněte“ – pro děti

IV. Čtvrté období (rok 1933 – 1935)
- díla jsou charakteristická svou filozofickou tematikou. Slučuje je pojem tzv. noetiky – vědy o poznání. Klade si otázky, zda je možné poznat pravdu o světě, o sobě samém. Dospívání k závěru, že pravda je relativní, závisí na našich postřezích, zkušenostech a intelektu. Chce, aby se Češe postavili jednotně proti fašismu.

1. „Hordubal“, „Povětroň“, „Obyčejný život“ – 3 romány tvořící trilogii, můžeme je číst i odděleně. Vycházely samostatně. Hordubal v roce 1933 a zbylé dva romány v roce 1934. Romány nemají společné téma ani postavy ani související děj. Podle literárních vědců se liší i v uměleckém stylu. Autor nazval svou trilogii jako noetickou – snaží se nastínit způsob a rozsah lidského poznání pravdy. Tvrdí, že její poznání je relativní, závisí na každém člověku, jeho náhledu na svět a zkušenostech.

„Horduba“ – román vypráví příběh sedláka Juraje Hordubala, který se po letech vrací k ženě Polaně a dcerce Hafii. Očekává skvělé přijetí a teplo domova, ale dostává se mu pouze mlčení, odcizení a nevůle z jeho návratu. Hordubal posléze pochopí, že částečnou vinu nese také Štěpán Manya, který byl v jeho nepřítomnosti manželce více než pomocníkem na statku. Příběh vrcholí, když Manya Hordubala zavraždí a soud zkoumá jeho smrt. Kriminalisté se pak snaží zjistit pravdu, ale pouze tím zvětšují nesrovnalosti a rozpory. Pro pravdu se zapomíná na to, jaký byl vlastně Hordubal člověk. Vyšetřováním po jeho smrti mu je nejvíce ublíženo. Závěr příběhu je nevyřešený. Stejně tak ale čtenář neví, jestli byl Manya vrahem z lásky nebo pro peníze, jestli se zdála Polana krásná pouze Hordubalovi atd.

„Povětroň“ – tento příběh je úplně opačný. Do nemocnice je přivezen neznámý letec, o němž nikdo nic neví. Pouze podle vzhledu se mu lidé snaží přiřadit takový osud, který je napadá. Přestože je každé z líčení odlišné, tu a tam se aktéři románu strefí do pravdy. Záleží na tom, kdo příběh vypravuje jestli lékař, jasnovidec, básník a nebo milosrdná sestra. V každém z nich se zrcadlí kousek života a myšlenek vypravujícího.

„Obyčejný život“ – poslední část trilogie dokresluje po filozofické a psychologické stránce její problematiku. Hrdinou je člověk, který popisuje svůj život a sebe. Ale přes počáteční samozřejmost a jasnost najednou vyvstávají nejistoty a vlastní povaze a osobnosti. Stále více se do popředí dostávají pochybnosti a ukazují na neuskutečněné životní možnosti.

V. Páté období (rok 1935 – 1938)
- soustředěna pouze na boj proti fašismu.

1. „Hovory s T. G. Masarykem“

2. „Mlčení s T. G. Masarykem“

3. „Válka s mloky“ – utopický román, odehrává se v neurčené době na různých místech oceánu a světa. Příběh začíná na ostrůvku Tana Masa, kde kapitán van Toch při lovu perel objeví inteligentní tvory mloky. Naučil je lovit perly, zacházet se zbraněmi a sloužit člověku. Pomáhali lidem při stavbě přehrad a jiných pracích. Pak se ale začali bouřit. Po četných srážkách s mloky lidé litovali, že si s nimi vůbec něco začali. Vůdce mloků vyhlásí lidstvu válku. Děj končí tím, že se v Praze na Vltavě objevuje první mlok. V tomto románu se opět zaměřil proti válce, dobyvatelným snahám a rozsahu lidských hodnot. Zánik civilizace viděl v hrozícím fašismu a rasismu.

4. „Bílá nemoc“ – drama o 3 dějstvích odehrávající se na neurčitém místě a v blíže neurčené době. Nejmenovanou zemi zasáhne těžká, nevyléčitelná nemoc, při které se na lidském těle objevují necitlivé bílé skvrnky. Pouze lékař Galén zná na tuto epidemii lék. Podává jej pouze těm lidem, kteří neohrožují mír a nedělají nic ve prospěch války. Zemi vládne krutý maršál, který si chce válkou podmanit svět. Válku neodvolá ani tehdy, když je vílou nemocí napaden jeho přední zbrojař Krüg. Galén si stanovil totiž podmínku, že lék podá Krügovi tehdy, až maršál válku zastaví. Krügův život končí sebevraždou. Teprve když sám maršál onemocní, uvědomí si cenu lidského života a na naléhání své dcery a Krügova syna válku ruší. Galén se za maršálem vypráví, ale je ušlapán i s lékem fanatickým davem. Tato Čapkova hra byla zfilmována. Autor zde projevil odpor proti zbraním zabíjení a násilí. Nepřímo řekl, že válka slouží bohatým a chudí lidé se jí chtě nechtě musí podřídit.

5. „Matka“ – k tomuto dílu dala podnět hrozba fašismu. Je posledním Čapkovým dramatickým dílem. Hra má tři dějství. Hrdinkou dramatu je matka, těžce zkoušená osudem. Muže ztratila v koloniální válce, syn Jiří zemřel jako lékař v tropických krajích v boji s malárií. Ondra se zabil jako letec při zkoušení nového typu letadla, Petra zastřelili fašisté v občanské válce a Kornel padl v pouličních bojích. Matka ve vzpomínkách hovoří se svými syny jako by byli živí. Ti tak i ve hře vystupují a promlouvají. Když fašisté napadnou vlast, matka nechce nejmladšímu synovi Tonimu dovolit, aby ji šel bránit. Jakmile však z rozhlasu uslyší o ukrutnostech fašistů, změní své smýšlení a posílá Toniho do boje se slovy: „Jdi.“ Drama je výzvou k boji proti fašismu, válce a lidem, kteří válku chtějí . matka je příkladem pro ostatní matky, kdy jsou i jejich děti ohroženy jako děti její země.

6. „Život a dílo skladatele Foltýna“

7. „První parta“ – toto dílo bylo vráceno do chlapeckého prostředí. Mladý horník má poprvé pracovat ve své partě. Přijmou to, ale stane se důlní pomáhají mu dostudovat za záchranu života.


Josef Čapek (1887 – 1945)

- narodil se v Hronově, dětství prožil v Malých Svatoňovicích a v Úpici. Studoval ve Vrchlabí, pak v Praze uměleckoprůmyslovou školu. Na některých dílech spolupracoval s bratrem Karlem, sám také tvořil.

Dílo:
1. „Lélio“

2. „Stín kapradiny“ – zamýšlel se nad pohnutkami lidské duše a příčinami lidského chování. Válka v něm zanechala velké stopy projevující se v jeho dílech, jako je např. nepřirozená smrt člověka, násilí a pocit z končícího života. Při pytlačení je přistihl myslivec, na což doplatil vlastní smrtí. Vrahové Rudolf Aksamit a jeho spolupachatel Václav se rázem ocitají ve vyhnanství. Odcházejí z domovů a prchají před společností s jejími zákony. Pytláci si nejprve neuvědomují tíhu a důsledky svého činu, až později cítí význam smrti. Během děje, kdy oba vrahové utíkají na ně čtenář nepohlíží jako na zločince, ale probouzí se v něm soucit a slitování. Sami vrahové se stávají obětí svého činu, neboť všude vidí zraky svých pronásledovatelů. Už v prvním okamžiku, kdy zabili myslivce se odsoudili k smrti. Tak také končí příběh. Rudolf a Václav byli zastřeleni svými protivníky.

3. „Pro delfína“

4. „Kulhavý poutník“

5. „Povídání o pejskovi a kočičce“ – pro děti


Josefa Čapka známe díky jeho protifašistickým kresbám. Zemřel roku 1945 v koncentračním táboře v Bergen-Delsenu.Karel Havlíček Borovský čerpal inspiraci z Nestorova letopisu ruského z 10. století, odkud převzal postavu pohanského boha Peruna, kterému dal lidskou podobu.
Hlavní zápletkou je zde rozepře Peruna s knížetem Vladimírem, která je názornou ukázkou vztahu mezi nimi – církev je světské moci podřízena, jedna bez druhé nemůže fungovat. Po Perunově smrti se mnoho nezmění, prostý lid žije dál svým životem, jen církev nemá najednou uplatnění a především přišla o příjmy, prosí tedy krále o nového boha. Do Ruska se sjíždějí představitelé různých náboženství, mezi nimi i jezuité, jichž si Havlíček všímá nejvíce. Poukazuje na pravou tvář církve a její záměry. Neodpustí si však ani rýpnutí do řad chudiny, která stále jen prosí boha o pomoc a spoléhá na ni.
Báseň není dokončena, předpokládáme ale, že Vladimír byl pokřťen a přijal učení pravoslavné církve.


Styl
Havlíček zvolil formu legendy, její zvyklosti však dodržel jen částečně, spíše ji obrátil naruby – travestoval. Ve skutečnosti se jedná o parodii, o zesměšnění lehké situace za absolutismu.
Autor nám Křest předkládá v podobě ukrajinské lidové kolomyjky (obrazec čtrnáctislabičného verše). Báseň je rozdělena do deseti zpěvů. Nejzajímavějším je zpěv
devátý – Jezovitský marš, který se jako jediný skládá jen z dvojverší – verše latinského a českého.
Příběh se dovídáme z dialogů a hlavně prostřednictvím vypravěče,který o tom všem četl v Nestorově „plátku“. Nejde mu o pouhé pietní vyložení události, ale o věrohodné vylíčení svým čtenářům.


Jazyk
Karel Havlíček Borovský promlouvá jazykem blízkým lidu, využívá lidové slovesnosti, nepíše jen pro inteligenci.
Užívá slov své doby, často přejatých z jiných jazyků (špendýrovat – dopřát si – něm.), jak s keserem – rychle, grobián – hrubián, metreska- kurtizána (fr.) také latinské obraty, především z církevní liturgie ( puncto sexty- co se týče 6. přikázání,ad latus - k pomoci, pobok)
Vyskytují se zde anachronismy – moderní slova, která nemají s dobou ve které se příběh odehrává (kolem roku 988), nic společného a slouží nám k přenesení děje na poměry tehdejšího Rakouska (ministři,policajti, vojenský soud, šálek čokolády), čímž ukazuje, že se jedná o kritiku Ruského a zároveň Rakouského absolutismu, a také odkazy např. na Augsburské všeobecné – rozšířené německé noviny, Špimberg – Špilberk, - Kufstein- město v Tyrolsku, vězení. Havlíček se tímto způsobem odvážil v obraze minulosti kritizovat současnost.
Používá i vulgární slova – k úplnému vyjádření, k prohloubení satiry, zvláště z úst boha Peruna (hovno,huba,prd…)
I po stránce jazykové zde zcela vyniká devátý zpěv- Jezovitský marš. Jako něco posvátného se nám jeví liturgický latinský verš v zápětí ho shazuje verš český, který nám odhaluje pravou tvář jezuitů – jsou vzdělaní, ale nevychovaní, pokrytečtí, vypočítaví ( sicut erat in principio et nunc semper – nedávej nikomu nic, ale všem ber)


Závěr
Křest svatého Vladimíra je považován za jedno z vrcholných děl Karla Havlíčka Borovského, a to po stránce jazykové, tak i jako zakončení jeho satirické tvorby. Můžeme se dočíst, že 11. a 12.zpěv , které ještě autor zamýšlel, v díle nechybí, protože splnilo už toto torzo. Pro mě je však Křest nejen trefná a útočná satira ( ne záludně ukrytá mezi slovy, naopak velmi jednoduše vložena do příběhu) ale také příjemným čtenářským zážitkem. Je tedy škoda každého verše, který zůstal nenapsán.

V tomto krátkém medailónku bych Vám rád představil jednoho z nejvýznamnějších a možná i nejčtenějších autorů období 1.poloviny 20. století v české literatuře - Karla Poláčka, který patří do tzv. demokratického proudu literatury v české próze nebo snad podle jiných zdrojů do kriticky společenské prózy po 1. světové válce.
Své ohlédnutí za tímto autorem bych započal u jeho života, který byl předčasně ukončen v koncentračním táboře a ve zbývající části bych se obrátil hlavně k jeho vcelku rozsáhlé tvorbě a zvláště pak k souboru povídek vydaných pod názvem Hedvika a Ludvík a jiné povídky a knihám Muži v Ofsajdu, Bylo nás pět.
Tento realistický humorista a satirik 20. a 30. let, fejetonista, soudní zpravodaj, filmový libretista a scenárista, směřující k demaskování všeho odvozeného a nehumánního v životě, zejména soudobého maloměšťáka, se narodil 22. 3. 1892 v Rychnově nad Kněžnou v početné obchodnické rodině, jejíž židovství ustoupilo úplné asimilaci. Specifičnost maloměst-ského ovzduší, v němž jako by se zastavil čas, vyjádřil nejlépe v knihách své zralosti. V Rychnově studoval vyšší gymnázium, musil je však jako kvintán opustit pro „vzdorovité chování“ i pro špatný prospěch a opako-val kvintu na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze. Tam také dokončil studia maturitou r. 1912. Do dob pražských studií se datují první Poláč-kovy spisovatelské pokusy, chápané jen jako zábava. Poté začal studovat na právnické fakultě Karlovy univerzity, více než v Praze pobýval však doma; v rychnovském kulturním životě měl jedinou vášeň - studentské loutkové divadlo, pro něž psal a překládal hry, hrál v něm a de facto je ří-dil. V Praze se Poláček při studiu pokoušel též o zaměstnání, byl však vždy zakrátko propuštěn. Do studia zasáhla první světová válka. Poláček sice absolvoval důstojnickou školu, nedosáhl však nikdy vyšší hodnosti než četařské. Válku prožil zčásti na srbské, zčásti na ruské frontě. Válečné zážitky došly ztvárnění v závěru jeho tvorby.
Po převratu se Poláček ke studiím už nevrátil. Nastoupil jako úředník ve vývozní a dovozní komisi (pozdějším Úřadě pro zahraniční obchod) a na byrokratické praktiky reagoval povídkou Kolotoč, jejíž otištění v li-stu Tribuna se stalo začátkem jeho spisovatelské dráhy. V r. 1920 začal přispívat do satirických listů Štika venkova a Nebojsa, kde se seznámil s bratry Čapky; s těmi pak byla jeho žurnalistická dráha spojena v Lido-vých novinách. Od Karla Čapka přejal Poláček i jeho společenský okruh a jeho důvěru v hradní politiku, kterou během doby vystřídal hluboký skepticismus. Od r. 1921 občas, od počátku r. 1922 soustavně spolupraco-val Poláček s Lidovými novinami jako sloupkař a fejetonista a po snižování stavů v úřadu v září 1922 se stal novinářem z profese a začal se podílet na soudním zpravodajství. R. 1922 začal uveřejňovat sloupky a beletristické práce na pokračování v listě Tribuna, kde byl po odchodu z Lidových no-vin redaktorem do r. 1928; od května tohoto roku pracoval v listech kon-cernu Melantrich, především v Českém slově jako sloupkař i soudničkář, až do října 1933, kdy se natrvalo vrátil do Lidových novin.
Konec Poláčkova života byl už jen různě prodlužovaným provizóriem „neárijského“ autora. Sepisoval fondy židovských náboženských obcí pro Radu židovských starších, spolu se svou družkou neušel však trans-portu do Terezína (1943) a poté do Osvětimi, kde jeho život končí údajně v plynové komoře 19. 10. 1944. Z nejširší rodiny zůstala naživu jen jeho dcera, kterou ještě včas vypravil za hranice.
Poláčkovy rané beletristické práce střídají se s pracemi sloupkového charakteru. V prvních převládá karikatura a parodie v líčení všedních lid-ských slabosti a neřestí, připínajících se občas k postavám Židů: Povídky pana Kočkodana (1922); Na prahu neznáma, Kouzelná šunka, dvě novely z r. 1925; Bez místa (1922); a konečně kniha Pan Selichar se osvobodil (1933), která je vlastně novým vydáním knihy Bez místa s jedinou změ-nou - výměnou titulní povídky. V sloupcích uhodil Poláček na nové té-ma - na komiku tzv. živností. Tím je míněna kterákoli činnost, která těm, kdož ji provozují, vtiskuje jisté charakteristické známky. Tak vznika-jí skupinové typy, na nichž Poláček demonstruje podléhání člověka me-chanismům jeho činností. Na tomto přehodnocení charakterové komiky, jehož počátek je dán nenáročnou knížkou Mariáš a jiné živnosti (1924), závisí komický účinek, který je zpočátku - v pracích jako Čtrnáct dní na vojně(1925), 35 sloupků (1925), Život ve filmu (1927), Okolo nás (1927) - víceméně podřízen autorské svévoli ve výběru a sřetězování různorodých dobových fakt. Nicméně už v knihách zmíněných naposled je patrný jistý krok vpřed: v 35 sloupcích a v Okolo nás spojuje se komický účinek zhu-sta s kritikou frází. V knížečce Život ve filmu je kýčovité pojetí života v soudobém, hlavně americkém filmu vtipně konfrontováno s realitou. Komika skupinových typů došla však zvláštního využití i v Poláčkových syžetových pracích.
Už v r. 1926 vyšel první Poláčkův náběh na satirický román - Lehká dívka a reportér. Dějové schéma zde buduje na kontrastu dvou životních osudů: na počátku stojí proti sobě prostitutka a nadějný redaktor, na konci vzneše-ná dáma a prodavač mucholapek. Nejoriginálnější postavou je však novi-nář pan Hirsch, mistr ironického glosátorství. Předělem v Poláčkově tvor-bě je nicméně až rok 1928. Tehdy vychází závažný satirický román Dům na předměstí, zahajující řadu skladeb o životě takzvaných malých lidí. Obraz vzrůstající zvůle strážníka, jako vlastníka vilky je satirou na majetnic-ký pud, jejíž účinek je vystupňován citlivě prokomponovanou stylistic-kou výstavbou. Kniha získala Poláčkovi respekt pokrokové kritiky a stala se prvním článkem řady velkých satirických románů. Ještě před nimi vydal však Poláček trojici humoristických knih: Hráči, Hedvika a Ludvík, Muži v ofsajdu (tiskem všechny 1931). V první knize dosahuje vrcholu komika živností a to živnosti „hráčské“ .Hra v karty je představována jako jediná životní náplň řady postav a Poláček napsal tuto nejzevrubnější humoristickou studii karbanického člověka díky náklonnosti, kterou choval ke svému zamilovanému mariáši.
Hedvika a Ludvík a jiné povídky
- Soubor vtipně laděných povídek, který se vlastně skládá ze dvou knih Hedvika a Ludvík a Pan Selichar se osvobodil. Celkem se zde tedy na 219 stranách nachází 22 povídek. Dále bych se rád věnoval pouze ústřední povídce tohoto díla. Povídka Hedvika a Ludvík je sama členěna do 16 kapitol, které jsou psány v tzv. ich-formě z pohledu Hedviky.
- Děj je vztažen do Čech ,a to přímo do obce V., kde se příběh sledující osudy Hedviky, která se narodila v roce 1843, po celý její život, odehrává.
- Tato vcelku rozsáhlá povídka vypráví o živnosti „rodičovské“, kde jednotlivé po-stavy Hedviky a Ludvíka ztělesňují varianty, vesměs nezdařilé, rodičov-ského typu.
Hlavní postavy:
- Hedvika – rozumná dívka, na které se hodně odrazilo to, že se musela po celý svůj život starat o stále se rozrůstající rodinu. Nebyl pro ni čas na studia, na lásku a stejně tak na zábavu. Ale toho nelitovala a spíš ji zajímalo, jak se na její rodinu dívá okolí.
- Ludvík – bratr Hedviky, který je o dva roky starší. V jeho životě byl hlavním zlomem brzký odchod do práce, která nacházela až v Ústí nad Labem. Povahově byl velmi blízký své sestře. Po celý život se věnoval své práci a i na dálku se snažil udržet rodinu pohromadě.
- Karel Poláček zde vylíčil s jeho typickým nadhledem historii jedné rodiny, jež byla neobyčejná tím, že se v rolích matky i otce objevila pěkná řádka lidí. Všechny matky i otcové skončili smrtí, poslední pár se však zachránil odstěhováním se od dětí až do dalekého Buenos Aires. O všechny sourozence se po celou dobu starala Hedvika, která tak po celý život plnila roli matky.
- Jedná se o humoristický pohled na možnost, že by se v rodině vystřídala řada nevlastních rodičů, a z toho vyplývá hlavní myšlenka díla spočívající v tom, že rodina musí zůstat kompletní za každou cenu.
- Podle mě velmi zajímavá kniha s ještě zajímavějším námětem, ovšem zdá se mi to příliš nadnesené a v některých pasážích až nesmyslné. Dobře jsou zde zpracovány jednotlivé typy rodičů.

Muži v ofsajdu (Ze života klubových přívrženců)
- Se stali nejúspěšnější knihou z této trojice.
- Humoristický román čítající 288 stran členěných do 91 kapitol včetně doslovu byl napsán v tzv. er-formě a je, jak již z názvu vyplývá, určen pro příznivce fotbalu. Řada odborných slov z fotbalové hantýrky nemusí být pro každého srozumitelná.
- Zaměření na zobrazení „živnosti“ fotbalového fanouška zde nepotlačilo životnost po-stav, zejména židovského obchodníka pana Načeradce a otce a syna Ha-báskových.
- Děj knihy se odehrává v Praze na Žižkově s občasnými odbočkami do Nuslí a samozřejmě na Letnou. Časově nám spadá do období, kdy SK Slavie byla hrdým mistrem ligy.
Hlavní postavy:
- Eman Habásko mladší – mladý, vytáhlý a vcelku pohledný hoch, který zpočátku vedl zahálčivý a jen Viktorií Žižkov naplněný život. Až setkání s panem Načeradcem, který mu nabídl práci, z něj udělá tolerantního, rozumného a v očích svého otce váženého občana.
- Richard Načeradec – postarší, obézní Žid s rodinou vlastnící obchod na Havlíčkově třídě je zapřísáhlý a téměř fanatický fanda Slavie, který se snaží vystupovat na veřejnosti váženě a uctivě, ale pokud jde o fotbal, stává se prudkým, spontánním a bezohledným mužem.
- Eman Habásko starší – starší, pohublý, zešedivělý muž, jenž se musel starat po smrti své ženy o svého syna, je také fotbalovým fanouškem opěvující jedině Viktorku Žižkov. Snaží se být dobrým otcem i občanem a nemá zájem něco na svém životě měnit. Je pyšný na svého syna.
- Děj se odehrává po celou fotbalovou sezónu, kdy byla mistrem SK Slavie. Karel Poláček se zaměřuje především na osudy pana Habáska mladšího, který nakonec celý román zakončuje svatbou se slečnou Emilkou. Od začátku až do konce zde Poláček humorně líčí běžný život dvou fotbalových fandů, kteří náleží k rozdílným společenským vrstvám, a přesto mají něco společného.
- Muži v ofsajdu byli napsáni z dobré pohody a pro dobrou pohodu, s prostým záměrem pobavit čtenáře, ale také trochu se záměrem poznávacím. Poznat bychom zde měli blíže psychologii, zvyklosti, mravy, názory a vášnivost „fotbalového“ člověka stranícího vždy a ve všem jedině svému vyvolenému klubu.
- Poláček si jako první z autorů povšiml i lidí kolem sportu a jako se podíval do hlediště a v něm odkryl nový, samostatný svět. Je s nevírou, že člověk naprosto bez zájmu o kopanou dokázal provést tuto takřka dokonalou studii do života přívrženců této hry.
- Tuto knihu jsem musím zařadit k nejlepším knihám s fotbalovou tématikou, jaké jsem kdy četl, ale chci varovat každého, kdo nemá rád nebo dokonce nenávidí fotbal, pak by to byla ztráta času.
- Muži v ofsajdu byli i úspěšně zfilmovány v titulních rolích s Hugo Haasem a Emanem Fialou.

V r. 1932 vydal Poláček román Hlavní přelíčení, jímž chtěl dokázat své vážné literární ambice. Nepochopen soudobou kritikou, jeví se román dnes jako přesná analýza nitra člověka posedlého touhou po majetku, která ho zavede až k zločinu. Na podkladě skutečného případu vylíčil zde autor zhoubný vliv soudobého filmu na lidského primitiva, který si až do konce života není schopen uvědomit reálné dimenze svého konáni. Proti detektivní literatuře, zpodobující geniálního zločince a supergeniálního detektiva, postavil smutnou skutečnost a dokázal, že i všednost je možno vidět velce. Další Poláčkovy knihy jsou už syntézou jednotli-vých typů jeho tvorby: tak na linii komiky „živností“ navázal autor kni-hou pro děti Edudant a Francimor (1933) s rozmarnou fabulí i hlubším myšlenkovým jádrem, na kritiku frází unikátním satirickým dílem Žurnalistický slovník (1934), na typ satirického románu s vážným dopadem ro-mánem Michelup a motocykl(1935), novým příběhem o démonu majetku, tentokrát však se šťastným vyústěním.
Celoživotní úsilí o odhaleni provinciálního názoru na život s jeho ome-zeným stavovstvím, podložené v Poláčkově pojetí hlubokým skepticis-mem, došlo výrazu v tetralogii (původně pentalogii, pátý díl však zůstal v rukopise a nebyl dosud nalezen): Okresní město (1936), Hrdinové táh-nou do boje (1936), Podzemní město (1937), Vyprodáno (1939). Na osudech svých postav ve válce ukazuje Poláček, že maloměšťák nemůže rozbít svou ulitu ani působením největších dějinných otřesů. Varování před hrozící degenerací maloměšťáckého konformismu má i dnes svůj aktuál-ní podtext, trvalým dojmem však působí i slohově vytříbený obraz malo-města s jeho letargií i obrazy jednotlivých postav, v nichž empirický zá-klad ustoupil platnosti modelu. Poláček zde využívá četných publicistických prvků a také charakterizačních funkcí jazyka, jako je stereotypní opakování slov, formulí, komika s tragikou. S humoristickou tvorbou se Poláček rozloučil románem Hostinec U kamenného stolu (1941, vydáno pod vypůj-čeným jménem malíře Vlastimila Rady), motivicky navazujícím na tradič-ní českou humoristickou tvorbu, s rozsáhlou galérii postav a postaviček a s bohatým využitím jazykové komiky, posmrtně pak knihou Bylo nás pět (1946)
- Úsměvné prozaické dílo o 219 stranách, které byly rozděleny na řadu krátkých oddílů, které se od sebe odčleňují znatelnější mezerou velkým počátečním písmenem. Celý příběh je vyprávěn v ich-formě a co se týče jazyku, autor zde využívá spojení zcela spisovných, až knižních výrazů – vliv školy a řeči dospělých (pravil, jelikož, odvětil) se slovy expresivními (kulit vočadla), nářečními (nýčko, prauda) a z obecné češtiny (abysem, dolejzá).
- Kniha nám přibližuje atmosféru českého maloměsta na sklonku 30. let 20. století, které si žije vlastním, poklidným způsobem života.Příběh popisuje styk konvenčního světa dospělých(rodina obchodníka, lékárna, chudobinec…), pohybujících se v jednání i ve vyjadřování ve vymezených hranicích svého společenského postavení a povolání, s dětskou napodobivostí a hravostí.
- Hlavní hrdinové knihy se navzájem doplňují ,a jak už z názvu vyplývá, tvoří pětičlennou klukovskou partu. Hlavní hrdina a vypravěč Petr Bajza se snažil své rodiče poslouchat, na svého otce byl ve skrytu duše hodně pyšný, že je úspěšný hokynář, ale i přesto se jako každý chlapec dopouštěl řady nepřístojností. Jeho nejlepší přítel Antonín Bejval jej dobře doplňoval a snad jediný vážnější konflikt měli o slečnu Evu. „Duchovní útěchu“ všem poskytoval ministrant v kostele Čeněk Jirsák, při některých nápadech chlapců se je snažil mírnit Eda Kemlink, který byl k tomu přísně veden v rodině, a „hvězdou“ této party byl dozajista Zilvar z chudobince, který všechny převyšoval pouze výškou a stářím.
- Děj knihy je založen na velmi dobře propracované situační komice, která vystihuje množství různých dobrodružství, ”vynálezů”, klukovských bojů, střetů se sousedy a slovním humoru. Poláček vystihuje život městečka v průběhu roku z klukovského způsobu pohledu.
- I když jsme všichni nevyrostli na malém městě a svět se léty změnil, klukovská léta a klukovské party, byť nebyly zrovna pětičlenné, mají v sobě něco společného a věčného. To, co je na nich jedinečné a nejhezčí a co inspirovalo Karla Poláčka v nejtěžších chvílích na sklonku jeho života.
- Jako kniha pro mládež i pro dospělé zařadila se tato práce do základního fondu české humoristické literatury a já mohu jen konstatovat, že právem.

Poláček se několikrát pokusil i o tvorbu dramatickou, jeho hry jsou však pouze obměnami prací prozaických. Tak r. 1925 byla uveřejněna a provedena Poláčkova hra Pásky na vousy z prostředí židovských maloobchodníků, zůstalo však pouze při rozvedené anekdotě. Prozaický protějšek hry, Po-vídky izraelského vyznání (1926), působí přesvědčivěji, neboť zabírá šíře do zpytované vrstvy. Druhým takovým pokusem je posmrtně vydaná hra Otec svého syna (1946), která převádí do dramatického tvaru povídku Vše pro firmu; ta vycházela na pokračováni v beletristické příloze Lidových novin 1933 - 34, knižně byla vydána až posmrtně 1966. Povídka, zejména však hra, potírá se značným komickým nábojem různé životní stereotypy.
Vedle dvou divadelních překladů je nutno jmenovat i Poláčkovu dra-matizaci novely Dostojevského Ves Štěpančikovo, provozovanou v D 40, a scénáře k několika úspěšným filmům. Po zfilmováni Mužů v ofsajdu napsal Poláček scénář k filmu Načeradec, král kibiců, spolu s Františkem Langrem připravil libreto k filmu Ferdyš Pištora podle Langrovy hry, podílel se na přípravě filmu Dům na předměstí, nejlepší jeho prací pro film byl však námět k veselohře U nás v Kocourkově(1934), obsazené nejlepšími český-mi komiky své doby a obsahující hluboké mravní jádro. Po r. 1945 byly zfilmovány další Poláčkovy práce.
Z Poláčkovy literární a žurnalistické činnosti je třeba jmenovat ještě re-digování humoristického časopisu Dobrý den (1927 - 30), který se postup-ně do značné míry monopolizoval na příspěvky Poláčkovy; velmi vysoko stál po stránce výtvarné. Židovské anekdoty sebral Poláček ve stejnojmenném svazku r. 1933, redigoval Almanach na jaro 1937 (humoristický) a sepsal úvod ke sborníku nazvanému 1936 v politické karikatuře, který vyšel k Novému roku 1937. Je to Poláčkova práce nejbojovnější, vyšla však pouze jako neprodejný tisk nakladatelství Fr. Borový. Posmrtně vy-šel Poláčkův deník z r. 1943 pod názvem Se žlutou hvězdou (1959). Z jeho soudniček a statí byly dále uspořádány výbory O humoru v životě a v umě-ní(196l) a Doktor Munory a jiní lidé(1965). Dílo Karla Poláčka vyšlo v le-tech 1954 - 61 v jedenácti svazcích.

Poláčkův přínos pro českou literaturu je nezměrný, ale pokud bych musel vybrat jeho hlavní zásluhy, pak by to zajisté bylo
? umění zobrazit typ malého českého tyrana
? přesně odpozorované detaily chování, psychologie i jazyka maloměšťáka
? jazyková, situační a charakterová komika přecházející z humorné polohy v „pranýřující“ satiru a hlavně kritiku maloměšťáctví
Jestliže Poláčkova tvorba zapadala zpočátku docela dobře do nižších poloh humoru, ač i mezi nimi zaujala ihned význačné místo, pak se ve svém zralém období zařadila mezi vrcholnou českou prozaickou lite-rární produkci. Obrovským autokultivačním úsilím autorovým vzniklo dílo, jehož účinek nelze rozkouskovávat podle složek, neboť jazyk v něm v nejobecnějším i nejspeciálnějším smyslu slova zprostředkovává myš-lenku.
„Poláček byl příliš dítětem své doby, svého rodného prostředí a možná i svého okolí v době, kdy byl na vrcholu tvůrčích sil; proto pouze zaklepal na dveře tam, kam mohl vejít jako významná postava. Snad zde hrálo úlohu i úsilí nebýt podoben tomu, jenž předznamenal Poláčkovu éru a jenž ho předcházel v oblibě a popularitě, Jaroslavu Haškovi. Poláček vystihl sám sebe a představu, jakou měl o poslání humoristova talentu, když napsal s odvoláním na Chestertona, že touží být ne kritikem, ale patriotem života. Nebýt kritikem se mu vždy nepodařilo, byl jím tím víc, čím víc lidské malosti shledával kolem sebe, nezůstával jím však vždy a do všech důsledků, protože právě chtěl být patriotem života. Tušil, že tyto dva póly jsou nesmiřitelné.“
Vítězslav Kocourek: K. Poláček,
proměny a hodnoty. Plamen 1967.
Klasicismus, osvícenství a preromantismus
17. - 18. století

Charakter doby: - přechod od feudalismu ke kapitalismu
- buržoazní revoluce (Anglie + Francie) za cílem svobody
- sílí hospodářská a politická moc buržoazie
- vznikají občanské společnosti (všichni jsou si před zákonem rovni)
- nerovnoměrnost vývoje v Evropě


Klasicismus (2. pol. 17. st. - 18. st. )

- umělecký směr, který se odráží ve všech sférách umění
- vznikl ve Francii za vlády Ludvíka XIV.
- vzniká racionalistická filosofie
- základem člověka světa je rozum

Znaky:
- návrat k antice
- pevný řád + pevně stanovená pravidla
- rozumová kázeň
- napodobování přírody
- jednoduchost a střídmost
- pro dvorskou a aristokratickou kulturu

Žánry: - dle antického vzoru
- vysoké : óda, epos, tragédie
náměty :historie, vyšší spol. vrstva
- psáno v rýmovaných verších
- nízké : komedie, fraška, satira, bajka
náměty: ze součas. života, hl. postavy jsou ze souč. života
ŽÁNRY SE NESMĚJÍ MÍSIT

klasicistní drama
- zásada 3 jednot (viz antika)
alexandrín - typický verš pro tragédii
rezonéři - postavy vstupující do děje (mínění autora)

Francouzský klasicismus
- rozvoj tragédie

Představitelé tragédie:
PIERE CORNEILLE
JEAN RACINE

Představitel komedie
JEAN BAPTISTE POQUELIN = MOLIERE

Piere Corneille
- zakladatel moderní tragédie
CID - námět pochází ze španělské rytířské epiky
- smírný konec ? porušil pravidla klasické tragédie za což byl velmi kritizován

Jean Racine
FAIDRA - námět z antické mytologie
hl. postavy : Faidra - žena Thésea ; zamiluje se do Hippolita
Hippolit - nevlastní syn Faidry
Théseus - manžel Faidry ; odchází do ciziny

Antika X Racine
- důraz na mytologii - více propracoval psychologii postav
- tvůrce psychologické tragédie

Corneille X Racine
- smírný konec - tragický konec
- středověk - antika
- čest, povinnost - vášeň, osud

Moliere
- studuje na jezuitské koleji
- 1643 se stává hercem + zakládá „ SKVĚLÉ DIVADLO “
- asi 30 her
- 1658 návrat do Paříže + ve službách Ludvíka XIV.
- za doby jeho působení u krále vzniká baletní komedie
DON JUAN - kritika sobectví, bezcharakternosti a pokrytectví
UČENÉ ŽENY = ŠKOLA ŽEN . kritika starosvětských morálních zásad
MISANTROP = NEPŘÍTEL LIDÍ .- kritika lidské vypočítavosti
LAKOMEC
ZDRAVÝ NEMOCNÝ
- hl. hrdina: Argan -hypochondr
- kritika šarlatánství, pokrytectví a sobectví
TARTUFFE
- námět z antiky (Plautus - Komedie o hrnci)
- znalost vlastní doby
- kritika krále + poměrů v církvi
- hl. postavy : Orgon - bohatý měšťan
Tartuffe
Kleantes - Orgonův švagr
(T. se vetře do O. rodiny kde všechny zmanipuluje)

Shrnutí:
- Moliere neporušil klasicistní pravidla + zobrazoval problematiku postavení ženy ve společnosti a v rodně
- kritika: - mravní cynismus šlechty
- chorobná lakota , úlisnost
- náboženské pokrytectví
- snahy měšťanů o napodobení šlechty
? kritika záporných lidských vlastností

Jean de la Fontaine
BAJKY - záporné lidské vlastnosti


Italský klasicismus
- rozvoj žánru : commedia dell´arte
znaky: - improvizace
- stručný scénář
- masky char. různé spol. vrstvy + charakteristické postavy
(př.: Harlekýn)
- prvky pantomimy

Carlo Goldoni
- napsal více než 218 her
POPRASK NA LAGUNĚ - komedie
MIRANDOLINA - komedie
- hlavními hrdiny jsou postavy z lidových vrstev
- reforma commedie dell´arte
- zrušil masky + improvizaci

Osvícenství 18. století
- myšlenkový směr, který vznikl ve Francii a ovlivnil VFBR

Doba: - velký rozmach přír. věd
- zakládání učených společností a muzeí
- nejdříve věda a potom náboženství

Znaky: - vychází z renesance
- důraz na racionalismus, který stojí proti náboženství, předsudkům a pověrám
- optimismus
- kritika absolutismu a feudalismu
. prosazování svobody myšlení a člověka
- rovnost mezi lidmi
- spjato s filos. a liter.
- literatura zaměřená k praxi

Francouzské osvícenství
Francois Marie Arouet Voltaire
- filosof, dramatik, historik, básník, publicista
- kritika církve a absolutismu
- za své názory na parlamentarismus, rovnost a svobod byl v Bastile
CANDIDE NEBOLI OPTIMISMUS
- filosofický román
- osahuje autorův filos. postoj, úvahové pasáže + argumenty
Optimismus X Pesimismus
- Candide - okolní svět

- C. je naivní mladík, který putuje světem a hledá lidské štěstí; nakonec
nalezne východisko jak čelit světu ® v lidské tvořivé práci

Charles Louis de Montesquien
ROZPRAVA - DUCH ZÁKONŮ
PERSKÉ LISTY

Denis Diderot
- přispěl k vydání 1. ENCYKLOPEDIE
- filosof + dramatik
JEPTIŠKA
JAKUB FATALISTA (původně)
JAKUB A JEHO PÁN (přepsáno Kunderou)
Preromantismus = Sentimentalismus
polovina 18. stol.
- přechodný stupeň mezi klasicismem a romantismem

Klasicismus X Preromantismus
- slouží aristokracii -slouží měšťanstvu
- bojuje proti feudálnímu řádu a konvencím

Znaky: - návrat k přírodě, venkovu, minulosti a zájem o exotické kraje
- důraz na lidovou slovesnost a na fantazičnost
- důraz na city člověka
- požadavek tvůrčí svobody

Francouzský preromantismus
Jean Jacques Rousseau
- filosof, pedagog a spisovatel
EMIL ČILI O VÝCHOVĚ
- pedagog. dílo
- člověk je od přírody dobrý, ale kazí ho společnost
- důraz na výchovu
NOVÁ HELOISA (elojs)
- román v dopisech
- román o lásce
O PŮVODU NEROVNOSTI MEZI LIDMI
- filos. dílo
- soukromé vlastnictví je důvodem nerovnosti mezi lidmi

Antoine Francois Prévost
MANON LESCAUT
- román: peníze X láska
- V. Nezval přepracoval do dramatické podoby

Německý preromantismus
- snahy Německa vyrovnat se ostatním vyspělým evrop. národům
- hnutí Sturm und Drank
- sdružovali se v něm významní literáti
- nazýváno jako hnutí géniů
- boj proti nesvobodě, útlaku a pokrytectví ve spol.
- v jejich dílech bouřlivé city, vášně a láska

Johann Wolfgang Goethe
- psal básně, prózu i drama
- nar. se v měšťanské rodině
- rád cestuje (navštívil i Čechy)
- rád četl Shakespeara
- zamiloval se do 17 leté dívky (tato láska ovlivnila jeho tvoru)
UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA
- román v dopisech
- hlavní hrdina má problémy s láskou a vše řeší sebevraždou
FAUST
- div. hra psaná ve verších - dramatická filosofická báseň
- inspirace podle pověsti ze 16. stol.
- mezi Faustem a Mefistofelem platí smlouva stvrzená krví
- jakmile bude Faust spokojen propadne jeho duše ďáblu
- jako odměnu za pomoc v boji chce pás bažinaté krajiny, aby zde vytvořil úrodnou půdu pro lidi, kteří by zde mohli žít svobodně ; ? nachází konečný smysl života
- Faust sice fyz. umírá , ale Mefistofeles si jeho duši nevezme, protože F. je spasen
Faust: nespokojený + rebel + touha po poznání ® stává se činorodým člověkem + přetváří svět, aby lidé mohli svobodně myslet

Fridrich Schiller
- člen hnutí S+D
- proti své vůli studuje vojenskou akademii
- psal drama i lyrickou poezii
LOUPEŽNÍCI
- Fr. Moor (intrikán a prospěchář) se neprávem zmocní rodového majetku
- jeho bratr Karel Moor (hodný a svobodomyslný) je mstitel bezpráví, stává se vůdcem loupežnické bandy ; bouří se proti nesvobodě a nespravedlnosti
ÚKLADY A LÁSKA
- tragédie
- láska mezi Luisou (měšťačka) a Ferdinandem (šlechtic)
- nezáleží jim na jejich původů
- intriky proti Luise ? oba umírají
- autor naráží na nesvobodu člověka
ODA NA RADOST
- oblíbená + zhudebněná Beethovenem
G. E. Lessing
- boj proti klasicistním zásadám 3 jednot
- drama HAMBURSKÁ DRAMATURGIE
- hojně využíval satiru a epigramy
EMILLIA GALOTTI; MOUDRÝ NATHAN

Johann Gottfried Herder
- zamýšlel se nad otázkou nár. individuality , .....
MYŠLENKY K FILOSOFII DĚJIN LIDSTVA
KRITICKÝ REALISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE

Česká próza 2. poloviny 19. st.:
Próza se rozvíjí pomaleji než poezie, rozvoj prózy nebyl rovnoměrný. Nástup realismu - nový impuls rozvoji české prózy. Zařazení próz Němcové je dost složité, Havlíčkův umělecký význam tkví v poezii => průkopnická úloha v rozvoji realistické prózy je vyhrazena májovcům.
V próze dominují 3 tematické okruhy: vesnice, město a jeho obyvatelé a historie. (Některá díla je dost obtížné do jednotlivých okruhů zařadit, autor nezpracovával jen tematiku jednoho druhu.)
a) Zájem české literatury o vesnickou problematiku můžeme hledat ve společenské oblasti - Tyl, Němcová, Sabi-na, Hálek, Světlá, Stašek, Rais, Nováková.
1. => většina spisovatelů pocházela z venkova
2. => vesnický život chová v sobě víc svérázných, zajímavých uvědoměle českých typů hodných uměleckého zpravování.
b) U zrodu tématického okruhu obrazů města a jeho obyvatel stojí Jan Neruda. Nerudovo město je především Praha a také je zájmem dalších jeho následovníků.
c) Historický román a povídka se vyvíjejí v evropských literaturách již od romantismu. V české literatuře v této době náměty v próze od Máchy, Sabiny a Tyla. Česká historická próza se za romantismu plně nerozvinula - před-časná Máchova smrt. Tyl - historická próza se stala účinnou výchovnou složkou v národním zápase. Jednou slou-žila jako výstražný příklad x vzor pro současnost.
Kritický realismus našel v českém historickém románu a povídce takové místo, jako v málokteré jiné evropské literatuře především zásluhou Václava Beneše Třebízského, Aloise Jiráska a Zikmunda Wintera.

Venkovská tematika
Karel Václav Rais (1859 - 1926), kritický realista, narozen V Lázních Bělohrad v chudé rodině rolníka, vystudo-val učitelský ústav v Jičíně, učil v Trkové Kamenici, v Železných horách, v Hlinsku a v Praze, kde zůstal natrvalo. Nakonec byl ředitelem měšťanské školy na Vinohradech. Byl to jemný a citlivý člověk s hluboce lidským vztahem k rodičům a rodnému kraji, kam stále zajížděl. Měl neutuchající potřebu družnosti. V časopise Zvon spolupracoval s Jiráskem, Thomajerem, Winterem ... Napsal množství historických obrázků pro mládež a příběhů, v nichž dětští hrdinové dokáží svou oddaností a upřímností pomáhat svému okolí. Píše také výmluvné vlastenecké básně, drob-né satiry a Životopis V. B. Třebízského. V národních listech vychází třídílný obrázek Z vlasařských pamětí. Knihy: Výminkáři, Horské kořeny, Potměchuť, Rodiče a děti. Poznal těžký a tvrdý život na vesnice a dále, že lidské vztahy křiví touha po majetku a hmotná bída. Nejvíce ho vzrušovaly a dojímaly osudy dětí a starých lidí => nemohli se moc bránit. Chtěl by napravovat jejich osudy citlivějším jednáním a hlubším porozuměním. Kalilův zločin - tragický román. V polovině 90. let napsal několik idylických obrázků těžících z minulosti. Romány:
Zapadlí vlastenci - vyslovil dík všem učitelům, kteří na vesnicích šířili kulturu.
Pantáta Bezoušek - příhody starého venkovana v Praze (navštívil syna a jeho rodinu). Kritika života ve městě, mezilidské vztahy narušeny penězi a majetkem.
Západ - smutná idyla. Podle Nejedlého je to nejsmutnější český román. 90-ti letý Kalous - farář, který 50 let věr-ně sloužil farníkům stejně chudým jako on. Chtěl umřít na faře a ne v chalupě. Nastává závod s časem, zda farář bude muset odejít z fary nebo dříve zemře.
Paničkou - patří mezi poslední prózy, román srovnává život ve městě se životem na venkově. Vesnická dívka chce za každou cenu odejít z venkova. Do Prahy se jí podaří vdát. Přesto ji život ve městě neuspokojuje, cítí se nešťastná a pro vlastní potěchu si vymýšlí, že neodešla sama, ale že ji ostatní vlastně vypudili.
Stehle - román, vytváří obraz člověka, který klesá pod tíhou prohřešku, jehož se v mládí dopustil. Nevyrovnává se se svou vinou a předčasně umírá.
Tereza Nováková (1853 - 1912), pocházela z pražské poloněmecké rodiny (matka Němka, otec Čech). Znalost cizích jazyků ji umožnila seznámit se s evropskými literaturami. Vlastenecké nadšení 60. let jí přivedlo k české literatuře. V r. 1876 se provdala a odešla s manželem do Litomyšle, kde prožila 19 let. Zde ji zaujala národopisná studia, pracovala v ženském hnutí - časopis Ženský svět. Měla dva syny: předčasně zemřelý botanik Theodor a literární historik Aru. Byla vnímavá pro cizí bolest, poslední léta života měla umělecký nejplodnější, smrt ji zasti-huje v době uměleckého růstu (poslední povídka Na faře). Nejprve líčí nepříliš úspěšně maloměstské prostředí, osudy vlasteneckých s vlastním osudem nespokojených žen - v jejich problémech se často odrážely otázky autorčina života, její znechucení maloměšťáckým okolím.
Maloměstský román - líčí v beletristicky upravené podobě osudy Havlíčkovy dcery.
Později v 90. létech zaměření na umělecké ztvárnění typů vesnických osob z okolí Litomyšle - Úlomky žuly. Romány: Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Na Librově gruntě - vyjmečné přitakání pozitivním stránkám života, Děti čistého živého, Drašar. Náměty románů bere z historie Východních Čech. Všechny hlavní postavy skutečně žili, měla o jejich životě podobné informace. Všech pět románů patří k vrcholům naší realistické prózy. Realisticky vytváří postavy svých prací a krajinného prostředí. Snaží se pochopit a zachytit podstatu jevů a celkový vývoj, smysl lidského života. Její dílo tvoří přechod k novému umění 20. století. Napsala alegorické a symbolické obráz-ky a pohádky. Vkládala do nich své osobní životní problémy. Napsala oslavnou Monografii o Karolině Světlé, kterou popvažovala za svou uměleckou učitelku.

Městská tematika
Pro romantismus nemá městský život mnoho přitažlivosti. Až realismus obrátil svou pozornost k Praze a životu jejich obyvatel - průkopník Jan Neruda.
Antal Stašek (1843 - 1931), vrstevník Arbesa, pocházel ze slezské písmácké rodiny v podkrkonoší, vlastní jméno Antonín Zeman, studoval práva v Praze a v Krakově, vychovatel v Rusku. V r. 1878 si otevřel vlastní kancelář v Semilech, narodil se mu syn Ivan Olbracht. Zajímal se o společenský život. Literární tvorbu začal verši roman-tického charakteru. Ve svých dílech úspěšně překonávali kritický realismus 19. století.
Nedokončený obraz - 1. román řešící vztah lidu a integrace, některé realistické rysy
Blouznivci našich hor - cyklus povídek, tematika české vesnice, hlavním pojítkem je duchověrství
V temných vírech, Na rozhraní - typicky městská tematika
O ševci Matoušovi a jeho přátelích
Vzpomínky - obrovské množství informací o kulturním životě v druhé polovině 19. století.
Ignát Hermann (1854 - 1938), syn mlynáře, vyučil se v Praze kupcem (zkušenosti z tohoto učení mučení zapsal v 1. polovině románu U snědeného krámu. Pracoval v Otově nakladatelství, redaktor Národních listů, založil časo-pis Švanda dudák - otiskoval většinu svých próz. Byl humorista, někdy smích krutý, že až smích přestává (U snědeného krámu - historie nesmírně slabého, osamoceného člověka, který se nedokáže postavit na odpor proti nikomu a ničemu. Končí sebevraždou). Vytvořil celou řadu bystře odpozorovaných postav drobné pražské buržo-asie s jejími směšnými rysy - Otec Koudelík a ženich Vejvara - román. Psal vzpomínky na mládí, původně otis-kované v Národních listech, knižně vydané pod názvem Před padesáti lety.
Karel Matěj Čapek Chod (1860 - 1927), polemik, novinář, působil v Národních listech, v Národní politice. Naro-zen v Chodsku. Vystudoval gymnázium v Domažlicích. Práva v Praze nedokončil, věnoval se žurnalistice - realis-tické povídky, žánrové kresby, grotesky, psychologické studie.
Kašpar Lén mstitel - monografická studie o tom, jak v prostém člověku zraje myšlenka na pomstu.
Usiluje o přesnou charakteristiku pražských sociálních vrstev. Romány: Turbina, Antonín Vondreje, Jindrové - zkušenosti ze 2. světové války.
Alois Jirásek (1851 - 1930), představitel historického románu a historické povídky v naší literatuře. V 90. letech historická próza nejvýše zastoupeným literárním žánrem - čtenářský zájem o historická díla, překlady. Jirásek se věnoval3 obdobím v dějinách - husitství, doba temna (doba pobělohorská) a doba národního obrození. Narodil se v Hronově. Začal studovat německé gymnázium v Broumově, vyšší třídy absolvoval v Hradci Králové, za studií v HK poznal sílu vlasteneckého hnutí. Dobře a rád maloval - rozhodl se studovat výtvarné umění. Rodina rozhodla, že malování není to pravé povolání pro obživu. Nastoupil tedy na filosofickou fakultu - historie. Maloval dál, přátelil se s Mikolášem Alšem, který maloval do jeho vydaných knih. Odjel do Litomyšli - učil jako středoškolský profesor na gymnáziu - 14 let a přitom psal. Bylo mu nabídnuto místo v Praze na gymnáziu v Žitné ulici a přestěhoval se do Prahy. Rád cestoval, cesty spojoval s vědeckým zaměřením, hledal podklady pro svůj román. Dožil se samostatné republiky a stal se senátorem. Do konce života živ v ústraní. Jako gymnazista začal veršovat - nebyly nekvalitní, věnoval je těžkému životu lidí ve Východních Čechách. Drobné prózy věnoval životu pod Krkonošemi - Povídky z hor. Povídky ze života v Litomyšli: Poklad, Na dvoře vévodském, Filosofská historie - vrcholné dílo, příběh studentů v Litomyšli v době revolučního r. 1848.
Husitství - vycházel z důkladného prostudování určitého období a ze skutečných událostí.
Mezi proudy - trilogie, nejpodrobnější obraz tehdejší doby - počátek husitského hnutí v době, kdy ještě žil mistr Jan Hus, Jan Žižka, Václav IV.
Proti všem - román, první vrchol husitské revoluce, stavba Tábora, tažení Zikmunda do Prahy, bitva na Vítkově, na Poříčí ... Historické postavy: J. Žižka, Zikmund, J. Lucemburský a celá řada lidových postav (z větší části fiktivní - sedláci, šlechtici, rodina zemana z Hvozdova). Vyniká vykreslení válečných scén, vylíčil taktiku husitské-ho vojska.
Bratrstvo - trilogie. Jirásek psal v době, která se vyznačovala zvýšeným zájmem o Slovensko. Píše o úpadku husitského hnutí po bitvě u Lipan r. 1434. Husité si říkali Bratříci, které se zachránili z bitvy a odešli na Slovensko, bojovali v armádě uherského krále, někteří byli žoldnéři a jiní loupežníci.
Husitský král - nedokončený román ze zdravotních důvodů z doby vlády Jiřího z Poděbrad, který udržel smír mezi katolíky a nekatolíky.
Doba pobělohorská
Temno - román z doby pobělohorské, po popravení 27 českých pánů, doba příchodu jezuitského řádu, doba potlačení českého jazyka. Jirásek je autorem historického termínu temno. Historické postavy: císaři, Ferdinand, Fridrich Falcký, smyšlené postavy.
Psohlavci - román se odehrává v 18. st. v době, kdy dochází k selským bouřím - utužuje se nevolnický systém, sedláci se bouřili. Povstání Chodů vlastnící majestát, který jim zaručoval, že nejsou nevolníci, ale pouze poddaní. Poprava Jana Sladkého Koziny.
Národní obrození
Filosofská historie - události revolučního r. 1848 v Litomyšli a částečně v Praze.
F. L. Věk (František Ladislav Věk) - pětidílný román, obraz vývoje národního obrození, píše o člověku, který se podílel na rozvoji ND ve svém kraji. Postavy jsou smyšlené i opravdové.
Staré pověsti české
Jan Žižka, Jan Hus - drama z doby husitské
Lucerna - pohádková hra
Zikmund Winter (1846 - 1912), vrstevník Jiráskův, jako on absolvoval filosofickou fakultu v oboru historie, stal se profesorem, zabýval se studiem českých dějin. Stal se nejprve historikem a pak spisovatelem. Srovnání s Jiráskem:
AJ: více témat (husitství, doba pobělohorská, národní obrození), tvořil romány, nejdříve spisovatel ZW: napsal pouze jeden román, nejdříve historik, zaměřil se na pobělohorskou dobu
Mistr Kampanus - jediný román ZW., je to monografie Kampana - vědec, básník, rektor pražské university. Popisuje popravu 27 českých pánů (Kampanus byl svědek).
Rozina sebranec - próza
Děje vysokých škol pražských v letech 1409 - 1622
Kulturní obraz českých měst

České realistické drama
Rozvíjí se v 90. letech 19. st. Rozvoj souvisí se založením Národního divadla a zahraničním vývojem (Gogol, Ibsen).
Ladislav Stroupežnický (1850 - 1892)
Zvíkovský rarášek
Paní Mincmistrová
Naši furianti - jednoduchá zápletka, zachycení venkovského prostředí v Jižních Čechách, její rozvrstvení, sedláky, chalupníky. Děj se rozvíjí kvůli banálnímu sporu: Dva bohatí sedláci se hádají, komu bude svěřena funkce ponocného a vzájemně se popichují. Ponocný byl vážený občan, měl penzi i dům. Každý chtěl prosadit svého kandidáta. Hra končí dohodou. Sedláci se nemohou dohodnout, kdo zaplatí rundu. Vykresluje ducha české vesnice, její problémy, sociální prostředí, vysmívá se hlupákům, omezencům a kladně hodnotí moudré lidi. Bohaté přirovnává k hloupím a nadutým, chalupníky naopak k moudrým.
Gabriela Preissová (1862 - 1946), přivedla do českého divadla novou tvorbu - kriticko-realistickou - zachycuje ve hrách prostředí vesnic moravského slovácka.
Gazdina roba - na tento námět složil Josef Boleslav Foerster hudební skladbu Eva
Její pastorkyňa - na motivy této hry zkomponoval Leoš Janáček stejnojmennou operu.
Alois (1861 - 1952) a Vilém (1863 - 1912) Mrštíkové
Maryša - příběh ze slovácké vesnice. Realističnost podtrhuje dialekt, základ hry nalezen v soudních spisech, kritizují vynucený sňatek. Hlavními postavami jsou: sedlák a selka Lízalovi, Maryša a Francek. Hra byla hrána v Národním divadle. Touto hrou vrcholí české realistické drama.V 1. pol. 14 stol. se prohloubila krize společnosti.- mistr Jan Hus ( 1370 – 1371).
O době husitské mluvíme již dříve , mluvíme o tzv. husitských předchůdcích. V této době se nejvíce rozvíjel zájem o bibli (biblické texty),bible byla přeložena do češtiny,nemuselo se již odkazovat na kázání kněze, ale mohl každý sám posuzovat význam těchto slov.

Český kazatel – Jan Milíč z Kroměříže, německý kazatel – Konrád Waldhauser- byl úspěšný, protože kázal německy a v této době bylo na našem území spousta němců.

Matěj z Janova
Tomáš Štítný ze Štítného
Okolo roku 1333, +1401-1409
- není přesně známi datum úmrtí a narození. Vzdělaný člověk, který vytvořil české teologické a fyziologické názvosloví, tím umožnil lidem, kteří neznali latinu studium těchto otázek. Vědomě se zabýval otázkami prostého lidu.. Původně psal pouze pro své děti, později se začal obracet k širšímu publiku.
- Chtěl své vědomosti a znalosti předat venkovské šlechtě a domníval se, že ta to předá venkovanům.
- Literárně ho řadíme do poslední čtvrtiny 14. stol. Protože 1376 vyšel první slovník traktátů ( pojednání o náboženských otázkách) Knížky šestery o obecných věcech křesťanských – vytváří promyšlený celek, který pojednává o tom, jak mají venkovští lidé správně žít a co potřebují.
- Nové slovníky – několik
- Nepsal pouze traktáty napsal také dílo, které se jmenuje Řeči besední – Řeči sváteční a nedělní – pojednávaní o tématech, které se hodily např. k nedělním besedám, měli by o nich lidé uvažovat.
- Viděl, že feudální řád nefunguje (rozdíly mezi ob. Se zvětšují), domnívat se, že tento řád je neměnný. Snažil se najít jeho nápravu, ale v rámci jeho fungování. Psal česky o náboženských otázkách, aniž by byl kněz. Potýkal se s problémy, především mistři z Karlovy Univerzity byli proti němu. Můžeme ho označit za prvního spisovatele české naučné literatury.
Na konci 14 vzniklo centrum kazatelství = Kaple Betlémská
Šlo hlavně o to, aby se kultura rozšířila k prostému lidu tzv. demokratizace kultury. Tento proces vyvrcholil husitským hnutím.
Husitské hnutí zahrnuje
- přípravnou fázi
- revoluční fázi
- doznívání
Ve 14 stol. Byla natolik rozvinutá, že díla napsána latinsky se do ní nezahrnovala.


Jan Hus
(1371 – 6.7.1415)

- Narodil se v Husinci u Prachatic. Vystudoval pražskou univerzitu, r. 1393 se stal bakalářem.
- R. 1400 byl vysvěcen na kněze, už byla univerzitní profesor,
- Nejprve působil jako učitel, ale později jako kazatel. Od r. 1402 působil v kapli Betlémské.
- Velká zásluha na vydání Dekretu Kutnohorského (1409), kterým se posílil vliv Čechů na pražské univerzitě.
- Hus psal jednak pro učené publikum ( latinsky), pro lidové publikum česky.
- Nejdůležitější je spis O církvi, z latinských spisů. Kdo spáchal těžký hřích není členem církve, hlavou církve není papež, ale Ježíš Kristus. Jestliže je papežovo slovo v rozporu s Kristovým, tak ho nemusí poslouchat žádný křesťan.
- Vychází z učení ang. Reformátora Johna Wyekliffa.
- V okamžiku, kdy začal veřejně kázat se stal nebezpečným pro církev. Lidové masy v něm našli svou ideu (myšlenku). Hus byl stíhán tresty, poté byl vypovězen z Prahy.
- Kázal na venkově a pořádal tzv. tábory lidu. Začal se teprve teď obracet k lidem hlavně v podobě české tvorby = knížky o svatokupectví (ostře kritizuje církev a celou feudální společnost, nejznámější věc, kterou kritizoval byly odpustky. Hus dokazuje, že jediný kdo může odpouštět je bůh.
- Dcerka = učí ženy jak mají správně křesťansky žít
- Výklad viery, desatera a páteře = výklad bohoslužby textů
-1 text – vyznání
- 2 text – desatero božích přikázání
- 3 text – Pater Noster = otče náš, výklad základní modlitby
- O šesti bludiech – o šesti bludech (kamenech), vykládá zde své názory na poměr mezi církví a skutečným životem.
- Nejčtenější Husovo dílo se jmenuje Postila (sbírka kázání) – tato Husova kniha není sbírka kázání, ale je to lit. sbírka úvah, spíše traktát.
- Vzhledem k tom, že se Hus obracel k širokému publiku a potřeboval, aby to bylo srozumitelné, vlastně zasáhl i do vývoje češtiny. Jednak odstraňoval zastaralé mluvnické tvary a jednak zjednodušil český pravopis, když postupně tzv. pravopis spřežkový nahrazoval – některá písmena se psala spojením dvou jiných – š – ss diakritickým – čárky, tečky, háčky
cz – č
a - aa
- nabodeníčko krátké krátké – tečka
- nabodeníčko dlouhé – čárka
- Takový pravopis je zdlouhavý např. šála – ssaala
- Listy z Kostnice – dopisy, které z Kostnice psal .
V Husových stopách šla celá řada dalších kazatelů, z nichž nejvýznamnější byl
Jan Želivský ( mluvčí pražské chudiny)
a další historik Vavřinec z Březové – hlavní činnost v období husitských válek a napsal spis Píseň přeslavné koruny české ( oslavil zde vítězství husitů u Domažlic). Od r. 1419 probíhají ozbrojené boje,ve kterých nejprve vítězili husité. R. 1434 v bitvě u Lipan definitivně prohráli a od těchto chvil mluvíme o doznívání husitství. Tato doba nepřála divadlu ani románům. Zřídka kdy se objevilo pár děl.
1 dílo – Jistebnický kancionál ( jistebnice je zpěvník, u Tábora)
- obsahuje husitské bojové písně – Tož sú boží bojovníci, Povstaň, povstaň veliké město pražské.
2 dílo – Budyšínský rukopis
- slovanské město, v Německu Baucen a žijí v něm lužičtí Srbové
- obsahuje 3 části – Žaloba koruny české
- Porok koruny české
- Hádání Prahy s Kutnou Horou
3 dílo – Žižkův vojenský řád – řád husitského vojska, autor zřejmě Jan Žiška

Po porážce už lit. nemohla zasahovat přímo do bojů – změnil se její charakter.
Nastoupila literární polemika ( výměna názorů). Polemiky vedli hlavně umírnění příznivci proti radikálům ( zásadní, rázní). Jednota bratrská, nejvýzn. Tohoto období byl

Petr Chelčický
(1390 – 1460)


- největší lit. Osobnost první pol. 15. stol.
- Začal psát už v době husitské revoluce, ale definitivní podobu svým názorům dal až po porážce husitů. Zřejmě byl svobodný sedlák někde u Vodňan.
- Po určitou dobu pobýval v Praze a tam se také setkal a poznal s Janem Husem, nadchl se pro myšlenku husitství, ale nepřijímal ji bez výhrad.
- Za revolučního hnutí napsal traktát O trojím lidu – ostře odsoudil středověké dělení spol. na 3 stavy –kněžský, vojenský, lid
- Opíral se o Bibli (všichni si mají být rovni), dokazoval, že kněží a vojáci jsou si rovnější a že je to proti bibli.
- Další traktát – O boji duchovním – zamítl a odmítl hus. Války na základě Bible, tvrdil že křesťan nesmí zabíjet a jeho jediný boj je boj na základě myšlenek. Bal zásadně proti násilí. Tyto myšlenky dovedl k vrcholu ve svých hlavních dílech Postila a Sieť viery pravé – v těchto obou dílech ostře kritizoval feudalismus,ale zároveň zde prosazoval svou myšlenku, že se nemá odporovat zlu násilím. Vedle těchto hlavních děl napsal asi 50 traktátů.
- Jeho učení mělo veliký ohlas sahající až do 16 st. Jednota bratrská se k tomuto učení také hlásila. V 19 stol. Se k jeho učení hlásil Lev Nikolajevič Tolstoj.


Nový ráz kultuře dodala 2. pol. 15 stol.,protože českým králem je v r. 1458 zvolen Jiří z Poděbrad. On se snažil usmířit obě dvě znepřátelená křídla – katolíci, podobojí (kališníci) musí dělat kompromisy.
Musí potírat radikální skupiny (táborité, Jednota bratrská,) ti nechtěli přistupovat na navrhované kompromisy.
Tato doba oživovala předhusitskou kulturu a literaturu. Některá díla byla opisována, ale na druhé straně se z Evropy k nám dostal humanismus a jeho myšlenky.


Jednota Bratrská
- vznikla v 50. letech 15. stol. Jako skupina náboženských nadšenců především z řad drobných šlechticů a sedláků, která se snažila uskutečňovat učení Petra Chelčického v praxi. R. 1458 dovolil Jiří z Poděbrad usazení Jednoty bratrské ve vsi Kunvaldu. Prosazoval rovnost lidí, mezi sebou si říkali bratři a sestry.
- Úplně se oddělili od kališnictví a r. 1467 založili vlastní církev. Od počátku byli pronásledováni, protože neuznávali rozdíly a tudíž popírali stavy a tak provokovali vládnoucí kruhy.
- Byli prohlašováni za kacíře.

Baroko

Znaky:
· Vzniká v Itálii jako nový umělecký styl v pol. 16. stol. a rozvíjí se v průběhu 17. stol.
· doba silně ovlivněna třicetiletou válkou (1618 – 1648), plná rozporů, zklamání
· lidé se přiklánějí k Bohu, nesnaží se o racionální vysvětlení jevů (ne rozum, ale víra)
· lidské utrpení na světě ? vysvobození u Boha
· výrazné tajemno, duchovno, mysticismus
· místo přírody kolem sebe se lidé zabývají vlastním nitrem
· využívá se symboliky, nadsázky, vnitřního napětí
· zásada kontrastu a dramatičnosti: krutý ďábel proti dobrému Bohu
· pocit bezmocnosti a utrpení
· monumentalita, snaha ohromit člověka, důraz na citovost

Španělsko
- centrum protireformace
- žánry: básně, barokní drama
- ve 2. pol. 16. st. a v 17. st. je centrem barokní literatury

Ignác z Loyoly (1491-1556)
- šlechtic, voják, zakladatel Tovaryšstva Ježíšova = jezuitského řádu
- věnoval se také literatuře (poesii)

Tereza z Ávily = Terezie Ježíšova (1515-1582) Jan z Kříže (1549-1591)
- básníci ® mystická poesie
- názor těchto ortodoxních básníků: rozumově a citově jsme svázáni s Bohem
- protireformátoři

Luis de Góngora (1561-1627)
- silně ovlivnil tvorbu mnoha autorů ? směr gongorismus (-hodně metafor a kryptogramů=tajenka, tajemno, poselství; dokonalé zdobné básně)
- básně

Pedro Calderón de la Barca (1600-1681)
- jeho tvorba má renesanční i barokní prvky
- je na straně protireformace – převažuje víra v Boha
- psal dramata (komedie, tragédie, náboženská dramata) – motiv cti
Lékař své cti – muž požádá svého lékaře, aby usmrtil jeho ženu za nevěru
Soudce zalomejský

Itálie
Torquato Tasso
- dvorský básník
Osvobození Jeruzaléma – rozsáhlá lyricko-epická skladba se středověkými i antickými prvky
- děj se odehrává ve 12. století (křížové výpravy)

Německo
- rozvoj poesie, ale i prózy

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1622-1661)
- silně poznamenán třicetiletou válkou
- prozaik
Dobrodružný Simplicius Simplicissimus = Prosťáček nejprostší
- román nebo cyklus z 10 dílů
- hl. hr.: slušný, rovný a čestný člověk žijící ve 30tileté válce, nemající mnoho rozumu, přátelící se s Bohem

Friedrich von Spee
- básník, člen jezuitského řádu, vysoce vzdělaný
- jeho verše mají pravidelnou stavbu, básně jsou „sladké“
Vzdoroslavíček – sbírka přírodní lyriky (příroda je krásná)

Andreas Gryphius
- píše lyriku, přemýšlí o životě

Anglie
John Milton
- velmi ovlivněn angl. buržoazní revolucí
- pokoušel se prosadit moderní výchovu, svobodu tisku, manželský rozvod a další pokroky
- významné postavení v Cromwellově vládě
- právnická, teoretická literatura
O držitelském právu králů a panovníků
- oslepl ? začal psát krásnou literaturu:
Ztracený ráj – rozsáhlý epos = náboženská epopej (12 dílů)
- spor dobra a zla (- Satan)
- Satan vyhoštěn z ráje, protože se chtěl vyrovnat Bohu
- myšlenka: jsme za sebe zodpovědní

Čechy
Charakteristika
· 30tiletá válka ? hospodářský úpadek, hlad, nemoci
· bitva na Bílé hoře ? nástup Habsburků na český trůn ? silná protireformace, nástup Jezuitského řádu, šíření němčiny a úpadek češtiny, odchod většiny vzdělaných lidí ze země (? klesá vzdělanost)
· česká barokní literatura se dělí na 3 části:

1) Oficiální česká literatura
- 100%ně pod vlivem jezuitského řádu ? cenzura ? málo čtenářů
? větš. náboženské zaměření – svatí hrdinové (Jan Nepomucký, …)
- častým motivem je posmrtný život, kontrast
- žánry: agitační spisy (-vysvětlují názory jezuitů), životy svatých, životopisy, kázání, postily, lyrická poesie (náboženská X kvalitní), pastýřská poesie, …

Bedřich Bridel (1619-1680)
- příslušník JŘ ? stal se farářem
- věřil katolicismu ® chtěl ho šířit
- nejvýzn. představitel naší tehdejší poesie v Čechách
Co Bůh? Člověk? – skladba o vztahu Boha (=všechno) a člověka (=nic)
- kontrast, bohatá obraznost

Adam Michna z Otradovic
- písňové texty
- lehká, idylická poesie
- nejoblíbenějším světcem: Panna Maria
Česká mariánská muzika – sbírka
Loutna česká – sbírka

Václav Jan Rosa
- právník, měl blízko k uměleckým kruhům, měl zájem o umělecké kruhy
- ovlivněn Friedrichem von Spee
- pastýřské idyly

Bohuslav Balbín
- jezuita X vlastenec (rozpor)
- psal latinsky, ale díla byla vlastenecká, pročeská
- nauková lit.
Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého
- kritika Habsburků za vytlačování ČJ
Výtah z českých dějin – příliš vlastenecké ? JŘ ho vyhostil z Prahy do Klatov
Učené Čechy – o českých kulturních dějinách a vzdělanosti
- dnes vydáváno jako součást Rozmanitosti z dějin království českého

Tomáš Pešina z Čechorodu
- jezuita, vlastenec
- žák a následník Balbína – psal nejen latinsky, ale i česky
- zajímal se o českou historii (hl. moravskou)

Jan František Beckovský
- jezuita, vlastenec
- psal nejen latinsky, ale i česky
Poselkyně starých příběhů českých – jeho převyprávění Hájkovy Kroniky české

2) Lidová a pololidová tvorba
- psány česky
- vznikaly především na českém venkově
- tematicky spjaty s venkovem
- význam: PŘEŽITÍ ČJ ! ! !
- žánry: písně (milostné, o přírodě, o práci, sociální, vojenské, pijácké, …), přísloví, hádanky, říkadla, balady, pohádky (fantazie, nadpřirozené bytosti, dobro vítězí nad zlem, …), vtipy, lidové hry, loutkové divadlo, …
- lidová – neznáme autora
- pololidová – autory známe (ne vždy přesně), ale často se nejedná o spisovatele, ale jen „písmáky“ = vzdělaní učitelé, kronikáři

3) Literatura exilová (exulantská)
- psaná nekatolickými spisovateli, kteří odcházeli po r. 1620 a 1627 (- vydání Obnoveného zřízení zemského) ze země především tam, kam je táhla víra ( JB ® Polsko-Lešno; Lutheráni ® Sasko, Slovensko; . . .)
- přetrvává náboženský charakter děl
- historická témata, polemická díla, nauková literatura


Pavel Skála ze Zhoře
- luterán ? odešel do Saska
- většina jeho děl zůstala v rukopisech, ale některá přece vyšla:
Historie církevní – naukové historické dílo v latině
- zahrnuje křesťanské dějiny od počátku křesťanství až do jeho současnosti

Pavel Stránský
- novokališník ? odešel do Saska
- psal latinsky
O státě českém – zeměpisný, ale i historický popis českého území
- něco mezi encyklopedií a krásnou lit.
- vyzdvihováno právo Čechů volit si krále
- psáno na objednávku

Jan Ámos Komenský ( 1592 Nivnice – 1670 Naarden)
- pedagog, farář JB, poslední biskup JB, jazykovědec, kněz, učitel ve Fulneku
- brzy mu zemřeli rodiče
- klášterní škola JB ? university (Heidelberg, Heilbronn) ? vyučoval na bratrských školách
- 1621: uprchl s rodinou do Fulneku – ztratil velkou část svých spisů
- po rodinné tragédii a několika krutých nařízeních proti nekatolíkům odešel do polského Lešna ( v době švédsko-polské války přišel při požáru v Lešně o většinu svých prací)
- během života navštívil Anglii, Belgii, Holandsko, pozván byl i do Švédska
- největší přínos Komenského je v oblasti pedagogiky a jazykovědy
Listové do nebe – alegorie (protifeudální dílo)
= 5 dopisů mezi Kristem, bohatými a chudými
Labyrint světa a ráj srdce – alegorie v próze, ostrá kritika společnosti
- otázka sporu rozumu člověka s vírou
Kšaft umírající matky Jednoty bratrské – alegorická skladba (psáno formou závěti)
Poklad jazyka českého = latinsko-český a česko-latinský slovník
Všeobecná porada o nápravě věcí lidských – pansofické dílo („pansofie“ = vševědění, všemoudrost)
- myšlenka: na základě vševědy dojdeme k všenápravě
Didactica magna (= Velká didaktika) – psáno latinsky
- souhrn nejzákladnějších názorů Komenského na to, jak učit
- 4 stupně vzdělání: výchova matkou, zákl. škola, střední škola, universita
Orbis pictus (= Svět v obrazech) – příručka pro ­ (dm)
- pomocí obrázků má přiblížit život v jiných zemích (později vzor pro mnoho jazykových učebnic)
Informatorium školy mateřské – výchova v rodině
Nejnovější metoda jazyků – teoretický spis o tom, jak učit latinu
Brána jazyků otevřená – encyklopedie, učebnice k ­ (nmj)
Schola ludus (= Škola hrou)






Klasicismus

Znaky:
· v této době nerovnoměrný vývoj v jednotlivých zemích
· vychází z jednotných principů, zobrazuje lidské vlastnosti
· rozumová kázeň X baroko
· zobrazování podle přírody, napodobování přírody
· podřízení soukromých zájmů veřejným ( X renesance)
· vzorem antika ? zejména historická témata
· přesné předpisy pro umění
· literatura rozdělena na vysokou (hist. témata) a nízkou (život neurozených vrstev); vysoké žánry: óda, epos, tragédie
· nejvýraznější: drama – jednota místa, času a děje; typický verš alexandrin
· oddělena tragičnost a komičnost
· poesie: převládá báseň popisná, úvahová a satirická (epigram, satira, zábavná poema, bajka)
· nejsměrodatnější byl vývoj ve Francii

Francie
Moliére (1622-1673)
- vl. jm.: Jean Baptiste Poquelin
- syn zámožného měšťana, herec kočovného divadla, sám psal
- zemřel v církevním prokletí
- psal komedie – všechny stupně komiky
Tartuffe – velmi odvážné a zakazované
- o pokrytectví a ovlivňování lidí (proti církvi a jejím donašečským systémům)
Don Juan – hl. hr. = pokrytecký šlechtic
Misantrop – tragikomedie s autobiografickými rysy (o povrchnosti a intrikách na král. dvoře)
Lakomec – lichvář Harpagon je ochoten vše obětovat jen pro peníze
Měšťák šlechticem, Škola žen, Šibalství scapinova
Zdravý nemocný – hypochondr chce provdat dceru za lékaře jen proto, aby byl léčen zdarma

Jean de La Fontaine (1621-1695)
- autor světoznámých bajek, kritizujících intriky a pokrytectví
Bajky

Itálie
- komedie „dell arte“ – postavy byly dané, ale improvizovaly
- oblíbená u obyčejných lidí, hrála se v divadle i venku
- Kolombína (služka), Pantalon (obchodník)

Carlo Goldoni (1707-1793)
- zakladatel italské národní veselohry, navazoval na „comedii dell arte“
Sluha dvou pánů
Benátská vdovička, Chytrá vdova, Poprask na laguně

Pierre Corneille (1606-1684)
- první velký dramatik klasicismu
Cid – tragédie s celosvětovým jevištním úspěchem

Jean Racine (1639-1699)
- vytvořil psychologickou tragédii; upravoval antické náměty do současné podoby
- střety citů proti egoistickým vášním
Faidra – tragédie na Euripidův námět
Osvícenství
Znaky:
· je to kulturní a filosofické hnutí
· vrchol v 18. stol., ale rozvíjí se už v 17. stol.
· v něčem navazuje na renesanci nebo klasicismus, ale jinak se chce lišit
· zdůrazňuje (někdy až přeceňuje) úlohu rozumu a rozumového poznání, důležitost vědy
· osvícenci se věnovali filosofii, pedagogice, sociologii, humanistickým vědám, kritice, …
· významné země: Francie, Anglie

Anglie
Francis Bacon (1561-1626)
- filosof, esejista, státník, předchůdce „empirismu“ (=fil. směr vyzdvihující význam zkušenosti)

Daniel Defoe (1660-1731)
Robinson Crusoe – dobrodružný román
Moll Flandersová – sociální román

Henry Fielding (1707-1754)
- romány „silnice a hospody“
Jonathan Wild Veliký – ironické líčení zločinu
Tom Jones – mladík podstrčený do šlechtické rodiny

John Locke (1632-1704)
- filosof a pedagog, vyznavač „deismu“ = fil. názor připouštějící existenci Boha jako rozumové bytosti (ne jako nadpřirozeného působení)

Jonathan Swift (1667-1745)
Guliverovy cesty

Francie
Charles-Louis de Montesquieu (1689-1755)
Duch zákonů, Perské listy
Pravdivá historie

Voltaire (Francois Marie Arouet) (1694-1778)
Candide neboli optimismus – povídka
Zaira – drama
Brutus – oslava republikánského hrdiny

Francouzská encyklopedie – Voltaire, Rousseau, Denis Diderot
- soubor znalostí ze soudobé vědy, umění a techniky









Preromantismus

Znaky:
· někdy: „sentimentalismus“
· jako umělecký směr se projevil prakticky jen v literatuře (architektuře v této době - empír)
· vyjadřuje názory a postoje měšťanstva
· oblíbená prostředí: minulost, exotika (indiáni, …), příroda (noc, bouře, …)
· oblíbené postavy: lidé z venkova, pastýři, poustevník, vězeň, mnich, …
· příroda (lepší) kontra civilizace (horší)
· nese prvky klasicismu (zájem o antiku, řecké vzory), ale i romantismu (prvky, prostředí)
· odmítání zásady „trojí jednoty“
· vyzdvihuje a oslavuje se Shakespeare (celkově se zvyšuje zájem o angl. literaturu)
· zvyšuje se zájem o lidovou poesii ? sběratelství lidové tvorby (hl. balady)
· autoři se rádi stylizovali (např. bard = mluvčí, řečník), ale někdy zase chtěli být anonymní
· autoři zasahují třeba i do filosofie

Francie
Jean Jacques Rousseau (1712-1778)
- stojí na začátku preromantismu
- literát, filosof, pedagog, SAMOUK
- návrat k přírodě, k přírodním zákonitostem
Emil čili o výchově – pedagogické dílo
O smlouvě společenské – filosofické dílo
Julie neboli Nová Heloisa – epistolární (=psaný formou dopisů) román
- velký vliv na tehdejší mládež

Francois René de Chateaubriard (1768-1848)
Atala – exotický román o indiánské dívce, která byla vychována v křesťanství

Antoine Francois Prévost (1697-1763)
Příběh rytíře de Grieuxe a Manon Lescaut ® inspiroval Nezvala

Německo
Johann Wolfgang (von) Goethe (1749-1832)
- spisovatel, malíř, všestranný umělec, přírodovědec, politik, pedagog, …
- jezdil do českých lázní ( v 57 letech se v Mar. Lázních zamiloval do 17-tileté Ulriky)
- vychovatel Výmarského knížete, později jeho kancléř (ministr)
- 2 období tvorby:
1) Období „bouře a vzdor“ (Sturm und Drang)
= hnutí Goetha a jiných autorů
- chtěli zbourat klasicistní konvence, obdiv angl. literatury a Shakespeara
Prométheus – epos
Goetz von Berlichingen – historické drama o vzpourách v době selského povstání
Utrpení mladého Werthera – epistolární román
- velký vliv na mladou generaci ® „Wertherovská horečka“ (muži se stejně oblékali a páchali sebevraždy) ® musel to přepracovat (námět z Wetzlaru)
- toto období u Goetha končí na konci 70. let
- poč. 80. let – cesta do Itálie
- později už nechtěl bojovat s konvencemi, stává se umírněnějším ?
2) Klasické období Goethovy tvorby
- div. hry: náměty z antiky a renesance; začal je psát už v Itálii, dokončil je v Řecku
- mecenáši mu diktovali jak psát, ale on chtěl psát jinak
Ifignie na Tauridě – antický námět
Torquato Tasso – renesanční námět
Faust
- poesie: spolupráce se Schillerem
Král duchů – balada
- prózu psal nejméně
Viléma Meistera léta mučednická

Gothold Ephraim Lessing (1729-1781)
- literární teoretik, ale i spisovatel (hl. epigramy a satirické skladby)
- obdivoval Shakespeara
Mína z Barnhelmu – věnováno životu v SNS

Johann Gottfried Herder (1744-1803)
- věnoval se lidové tvořivosti a poesii (sběratelsky)
Myšlenky k filosofii dějin lidstva

Friedrich Schiller (1759-1805)
- z poměrně chudých poměrů
- psal poesii (balady, …), dramata (vždy napřed studoval prostředí hry, kterou psal; hodně vycházel z faktů)
- na pozvání Goetha odchází do Výmaru
Óda na radost – lyrická poesie
Loupežníci
Valdštejn – trilogie o Albrechtovi z Valdštejna
Úklady a láska – tragédie (on bohatý, ona chudá)
LUMÍROVCI

Lumírovci - pojmenováni dle časopisu Lumír. Lišili se od ruchovců navazováním na cizí literaturu - kosmopolité. Program: snaha povznést českou literaturu na Evropskou úroveň a dokázat její samostatnost. Lumírovci hodně překládali. Obě skupiny nebyli protikladné, dokladem toho je dílo Sládka - je spojen s oběma proudy. Nejdříve patřil mezi zakladatele ruchovců a později se stal redaktorem Lumíra. Období působení obou skupin v 70. letech se nazývá ruchovsko-lumírovské.

Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912), vlastním jménem Emil Frída. Říká se o něm, že je tvůrcem díla, které nemá v české literatuře obdoby. Narodil se v Lounech. Dětská léta prožil u strýce - farmáře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Po gymnáziu v Praze a v Klatovech vystoupil do kněžského semináře, potom na filosofickou fakultu. Po studiích strávil rok v Itálii - vychovatel ve šlechtické rodině. Po návratu byl krátce učitelem, potom tajemníkem české techniky, dále profesorem dějin literatury na pražské univerzitě. Obdržel vysoké pocty doma i za hranicemi. Byl zvolen členem České akademie věd, členem obdobných akademických institucí v cizině, člen panské sněmovny - pronesl jedinou řeč za všeobecné hlasovací právo. V r. 1908 pracovně přetížen - onemocněl těžkou nervovou chorobou a po 4 letech utrpení podlehl. Už za klatovských středoškolských studiích psal Vrchlický verše pod pseudonymem do Světozoru a do almanachu Anemónky.
Prodavač biblí - první próza
překlady veršů V. Huga
Z hlubin - první původní poezie, verše jsou plny pesimismu a melancholie
Po návratu z Itálie píše ročně 2-3 sbírky až do doby, kdy onemocněl. Potom verše jen píše, nedokáže je už přečíst. Studiem literatury si vytváří svůj velký lidský ideál, který je však v rozporu se současnou společenskou praxí. Chce vytvořit poezii, která by se vyrovnala evropskému básnictví a která by ztělesňovala harmonický ideál člověka, srovnání se skutečným stavem - vede k napětí. Verše jsou nadšeně patetické, vyjádření odstupu od společnosti, rozpornost výrazu, zvýšená reflexivnost, citová smyslovost. Sbírky intimní lyriky a epiky ovlivňuje rytmus střídání básníkovy pohody s osobním zoufalstvím.
Poutí k Eldorádu
Dojmy a rozmary - naplněny idejemi lidské družnosti a lásky k člověku
Eklogy a písně
V 90. letech dochází k prudkému zvratu. Rodinný život prochází krizí - mladá básnická generace se začíná od něho odvracet a nešetří ani ostrými výpady. V této krizi napsal sbírku Okna v bouři. Později zase dosahuje rovnováhy - sbírky Korálové ostrovy, Strom života. Přínos Vrchlického: přenesl i přinesl do české poezie odvahu k lesku a monumentálnosti, odvahu k slunečnu, které tu nebylo - Fučík.
Lyrika - intimní - citově podložená, podmíněná erotickými dojmy, plná intimní něhy
Prolog - intimní lyrika, autor zachycuje svoje city, pocity ve vztahu k lidem a přírodě. Tyto vztahy jsou kladné. První a druhá sloka je zdroj inspirace.
Ne, bože, více štěstí
Píseň o lidské touze - básně pesimistické, jsou dokladem bolesti z nepochopení, cítí se opuštěný a zdá se mu, že jeho snaha byla marná.
- reflexivní - objevuje se impresionistické líčení přírody i žánrové obrázky, obrazy se sociálním podtex tem, národní cítění projevující se vírou v budoucnost národa a láskou k mateřskému jazyku
V některých knihách dokazuje, že v českém jazyce je možno využít i nejsložitějších básnických útvarů. Pěstoval sonet: Sonety samotáře, Nové sonety samotáře, Poslední sonety samotáře. Ovládal i rondel, balatu, ritornel, sestinu, tercínu, rispet aj. Téměř všechny útvary můžeme nají v knize Moje sonáta a Hudba v duši - perský básnický útvar gazel v české podobě.
Epické náměty ve sbírkách tvořících cyklus Zlomky epopeje se po vzoru V. Huga pokusil v nesouvislých úryvcích zobrazit dějinný vývoj lidstva od prvopočátků až po současnost.
Zlomky epopeje, Nové zlomky epopeje - střídá témata předhistorická, antická, středověká, renesanční. Oslavuje především antiku, vnímání pozemského života a renesanci - svoboda myšlení. Svou dobu vnímal jako úpadkovou. Stejně jako Čech to chápal jako jenom krátkou dobu.
Básnické knihy:
Duch a svět
Mythy I, II
Selské balady - z cyklu Zlomky epopeje, věnována Jiráskovi. Touto sbírku začlenil český národ do světa dějin. Hlavní téma je statečný boj českého lidu v době temna. Báseň Hrabě Breda - utiskovatel poddaného lidu. Za neplacené daně nechával ženám stříhat vlasy, které pak prodával. Jednu dívku si nechává pro své potěšení a ta ho uškrtí => ani obyčejný člověk se nemusí dát zotročit.
Bar Kochby
V těchto epických pracích se snaží dospět k objasnění smyslu existence světa, života a jeho vůbec. Básně: Kůň, Betlém, Při bourání trestnice svatováclavské.
Překlady: překládané dílo posloužilo nejednou i jako inspirace pro vlastní tvorbu. Překládal z 18 národních literatur klasickou i moderní poezii, jeho zásluhou se v českém jazyce objevily verše Huga, Petrarky, Goethův Faust, Dantova Božská komedie.
Hippodamie - trilogie z řeckých dějin. Hudbu složil Fibich.
Kritika: jeho dílo je neobyčejné svým rozsahem a charakterem. Vedle věcné kritiky i nekritické vynášení jeho přátel. Kritika poezie - okruh spolupracovníků časopisu Osvěta - zejména Krásnohorská - vytýkali neoprávněně nečeskost témat. Kritici 90. let: Šalda, Machar - metoda jeho poezie, životní názor i vztah ke skutečnosti.
Dramata: hry se moc nehrály - psal je veršem. Noc na Karlštejně
Antologie z básní J. Vrchlického, Druhá antologie básní J. Vrchlického

Julius Zeyer (1841 - 1901), poezie a próza je téměř v rovnováze, jako básník je epikem lumírovců. Narodil se v Praze, měl převzít rodinný dřevařský závod - vyučen tesařem. Navštívil N, SCH, F, Rusko, I. Podnik nepřevzal - protivilo se mu praktické vydělávání peněz. Studoval na pražské filosofické fakultě a nakonec se věnoval jen literatuře. V r. 1889 se odstěhoval do Prahy. V historii vyhledával staré příběhy, vyjadřoval zklamání nad lidskou i národní omezeností. Dílo i jeho názory jsou plny protikladů - neobyčejná a bolestná touha po samotě a klidu x přál si účastnit se aktivního činného života; vzdaloval se od reality každodenního života x zájem o události politiky. Počáteční práce jsou humorné ironické a fantastické povídky.
Ondřej Černyšev - z prostředí ruského dvora z 18. st. Černyšev se řídí víc citem než rozumem. Vlastní poslání hledá v ideální lásce, líčí romantická prostředí a různá období dějin.
Román o věrném přátelství Amise a Amila - příběh z rytířského světa staré Francie
Vyšehrad, Čechův příchod - z české národní minulosti
Zpěv o pomstě za Igora - zpracovává lásky staroruské
Ossianův návrat - zpracovává lásky irské
Karolinská epopeja - epos, cyklus 4 veršovaných příběhů oslavujících rytířskou čest, obětavost a věrnost.
V 90. letech nastává v próze myšlenková krize - z hlubokého rozporu mezi básníkovými ideály a realitou společenského života.
Jan Maria Plojhar - román, ukazuje se Zeyerova touha po činu a současně jeho osamocenost
Dům U tonoucí hvězdy - román, hrdina Slovák Rajko, ukazuje se Zeyerova bytostná potřeba víry - nenaplněna
Zeyerovo umělecké dílo je těžko zařaditelné a Zeyer působí dojmem, jako by nepatřil do doby v níž žil. Velmi přesně reagoval na základní společenské problémy. Fučík vyzvedl jeho dílo.

Josef Václav Sládek (1845 - 1912), narozen ve Zbiroze v rodině zednického mistra, byl především lyrik, méně epik. Některé sbírky poezie věnoval dětem, byl prozaik, fejetonista, překladatel. Stal se vedoucím Lumíru. Omezuje se na základní situace lidského života, v nichž je přítomen život i smrt. Myšlenky jsou zjizveny bolestí x plny mužného vzdoru. V poezii bere náměty z oblasti dětství, domova a vesnického života => dvojpolární básník. Byl první, který viděl oceán, pralesy a prérii. Pracoval v Americe jako učitel, lovec, nádeník a tulák. Krutost hubení indiánských kmenů vylíčil na více místech ve fejetonech a v poezii v básni Na hrobech indiánských. Orientoval se na neněmecký kulturní svět, na oblast anglosaskou.
Překládal ze severských jazyků, z polštiny, ruštiny i španělštiny => Z cizích luhů. Nevětší překlad - 32 Shakespearových dramat - vyšla téměř všechna do konce jeho života. Tímto dílem si postavil pomník stejně trvalý jako ostatními svými pracemi.
Vlastenecká a politická lyrika: Je obsažena v mnoha sbírkách - stesk po domově, tvorba pro děti. Navazuje na Borovského, bojuje proti zbabělosti české politiky, která opustila boj za svobodu národa. Nevětší politické básně přesáhly rámec své doby a objevují se v dobách nebezpečných pro národ.
Rolnictvo: Zaujímá významné místo ve tvorbě. Viděl v rolnictvu jádro národa. Rolníci byli podle Sládky lidé svobodní, kteří nikoho neutiskují a ani sami nejsou utlačováni. Objevuje morální vlastnosti - pracovitost, kladný vztah k práci a přírodě, houževnatost, trpělivost.
To bylo v horách - v podtextu je zdůrazněna sociální politika
Světlou stopou, Na prahu ráje, Selské písně a české znělky, Starosvětské písničky a jiné písně, Směska, Básně, Jiskry na moři
Tráva - zachycení Sládkovy bolesti z úmrtí jeho první ženy, která zemřela nedlouho po svatbě. Vyjadřuje se jasně, jednoduše a úsporně.
Polní cestou - venkovský pohřeb, báseň vybudována na kontrastu přírody s mrtvým tělem.
Napsal několik sbírek dětské poezie a drobných popěvků:
Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky - dnes Sládek dětem
Michail Bulgakov – Mistr a Markétka

Michail Bulgakov se narodil r. 1891 v Moskvě. Jeho otec byl teologem, možná proto můžeme nalézt v Bulgakovových dílech různé biblické motivy. Bulgakov sám vystudoval medicínu, ale už po několika letech začal pracovat jako novinář a od r. 1923 jako spisovatel z povolání. Jeho tvorba však ruskému režimu příliš nevyhovovala, a tak jediným románem vydaným za autorova života byla Bílá garda vyprávějící o osudech mladých lidí zastávajících starý systém na Ukrajině ostřelované z jedné strany Němci, z druhé bolševiky (ukázka 1). Bulgakovovy povídky často nesly autobiografické rysy ( např Zápisky mladého lékaře nebo Zápisky na manžetách – ukázka 2) anebo se snažily upozornit často úsměvnou formou na problémy současného života v Moskvě a v celém Rusku. Některé z jeho povídek a novel připomínají názory Karla Čapka (Osudná vejce), Franze Kafky (Diaboliáda) či Daniela Keyese (Psí srdce) a mají být jakýmsi varováním před tím, co lidé ještě mohou dokázat.
I jeho dramata cenzura stahovala, proto se Bulgakov obrátil na Stalina a ten mu povolil působit v Moskevském uměleckém divadle. Zde Bulgakov režíroval např. Gogolovy Mrtvé duše nebo Tolstého Vojnu a mír, ale i své vlastní hry, z nichž nejvýznamnější jsou Moliere a Puškin, Poslední dny. Jednotlivé scény nejsou pevně spojovány dějem, spíš jde o myšlenkové sepětí i toho, co ani nebylo nahlas proneseno. V těchto dvou dramatech objevíme motiv z Bulgakovova života – konflikt umělce s despotickou mocí, jež se jej snaží umlčet. A tento konflikt je řešen i v Bulgakovově nejznámějším románě Mistr a Markétka.
Na tomto románě Bulgakov pracoval od r. 1928 téměř až do své smrti v r. 1940, vydání se však kniha dočkala až r. 1966. Není divu – Bulgakovův pohled na literární a asi umělecké společnosti vůbec, na uplácení některých jedinců je lehce rozpoznatelný už podle výběru jmen členů MASOLITu (Moskevské organizace literátů – Hlušec, Padělaná, Semetriková, Pavianov, Proleženěv, ukázka 3).Pro autora nebezpečný byl i jeho vztah k sovětské poesii (ukázka 4). Zřejmě ani moskevští vydavatelé si s něčím jako biblickým tématem ( ale nejen biblickým, spíš jakýmsi stále přetrvávajícím problémem viny a odpuštění) hlavu nelámali. Prohlašovali je zkrátka za útok proti autoritám hlásajícím neexistenci jakékoli vyšší moci (ukázka 5).
Text je pojat jako vyprávění pro ty, kdo je čtou, často jsou přímo oslovováni, autor asi chtěl, abychom nezapomínali, že tím, kdo vypráví, je vlastně on (ukázka 6).
Děj se odehrává během několika málo dnů v Moskvě, která je otřásána podivnými událostmi. Vše začíná objevením se tajemného cizince, záhadnou atmosféru umocňuje i ospalé vedro, a tak není divu, že dvěma mladým spisovatelům ihned nedojde, s kým mají tu čest. Vyslechnou mnoho podivných řečí, z nichž usoudí, že neznámý patrně pozbyl rozumu, přesto jsou však uchváceni jeho vyprávěním o Pilátu Pontském, jež tvoří jakýsi román v románě. Pilát je zde vylíčen jako muž, který chtěl Ježíšovi pomoci, cítil že jej nemá vlastně proč odsoudit, snad jen za jeho tvrzení, že „na světě nejsou zlí lidé“. A po pronesení rozsudku mu bleskla hlavou myšlenka: „Je ztracen! – potom:Jsme ztraceni!“
Po procitnutí z jakéhosi polosnu novinář Berlioz umírá pod koly tramvaje, zatímco jeho přítel Ivan Beprizorný se snaží podivné individuum chytit. Místo toho se však nakonec ocitne v psychiatrické léčebně. A tam se schází spousta lidí, s nimiž měl mág a jeho svita co do činění. Tak například několik zaměstnanců Varieté, kde prováděli velice zvláštní představení, které mělo podle Wolanda jediný účel – vidět moskevský lid pohromadě (ukázka 7).
Vyprávění vyznívá stále tajemně, najdeme tu i typické pohádkové motivy (ředitele, jehož odnesl čert, ranní kokrhání kohouta) a ty možná způsobují silně groteskní ráz nočních scén. Samozřejmě i postavy Wolandových průvodců – vypasený drzý kocour Kňour, zrzoun Azazelo s vyceněným tesákem, skřehotavý vytáhlý Korovjev a svůdná nahá Hela, nejpůsobivější jsou však obyčejní Moskvané se svým ješitným, zištným, prospěchářským, podlézavým chováním. Lehkého tónu docílil Bulgakov i některými svými přirovnáními , v napjaté situaci půlnočního čekání se objeví věta: „To okamžitě nastražilo Rimského, který v citlivosti mohl směle soupeřit se seismografem kterékoli vyhlášené světové stanice.“
Do vážnější polohy nás vrátí až vyprávění Mistra – nepochopeného a nepřijatého autora románu o Pilátovi. V Mistrovi nalezneme jak rysy Pilátovy (strach před vyššími autoritami, potažmo ztráta snahy dílo vydat), tak Ješuovy (nepochopení jeho myšlenek, pranýřování v novinových článcích a hlavně vyřčení konečného soudu nad Pilátem). A tak je tomu asi u každého člověka a v každé době. Mistr se svěřuje na nemocničním lůžku Bezprizornému o své lásce, kterou však nechtěl uvrhnout do bědné situace, a tak jednoho dne zmizel a teď setrvává na klinice bez vůle k dalšímu životu nebo snažení.
V druhém díle přebírá hlavní slovo Mistrova milá Markétka. Už čtyři měsíce svého Mistra neviděla, už jí „nezbývalo, než aby zapomněla, nebo zemřela. .. Jenomže zapomenout na něho nešlo, v tom byla ta tragédie.“ Ale jednoho jarního dne ucítila, že se něco stane. A taky že ano. V parku ji oslovil šeredný Azazelo a nabídl jí zprávu o Mistrovi. Markétka téměř bez uvažování přijala a ani se nezajímala, jaká bude protislužba. A to je základní bod , v němž se Bulgakovův motiv liší od Goethova Fausta. U Bulgakova se s ďáblem spojí krásná Markétka a ze všech sil se snaží najít své štěstí, kdeto Goethova Markétka je spoutávána vžitými konvencemi a nedokáže svou lásku postavit proti celé společnosti. Jedno však mají společné, obě by šly za svou láskou až do hrobu. A stejně jako se Goethova Markétka v poslední chvíli oddává Bohu, tak pevně věří naše Markétka v pomoc pekla. Ďábelský Woland chce totiž od počátku splnit to, co od něj Markétka očekává, na rozdíl od Mefistofela, jenž touží Fausta zlákat a dokázat mu, že je silnější. Diametrálně odlišné jsou i povahy obou Mistrů. Faust i po Markétčině smrti objevuje svět a snaží se mu pomoci, Bulgakovův Mistr už „nemá žádnou inspiraci, nic z okolního světa ho nezajímá, jen ona. Zlomili ho, je mu smutno.“(ukázka 6)
Markétčiným úkolem bylo pečovat o hosty na satanově plese. Této úmorné práci však předchází pohádkový let, opojení rychlostí a krásou, Markétka si počínala jako divoženka, ale zároveň v ní všichni viděli vznešenou královnu Margot. Ta bravurně zvládla celý ples (odpovídající Valpuržině noci) a poté už směla Wolandovi přednést své přání. Náhle si však vzpomněla na ženu z plesu, jíž slíbila pomoci. A její přání též vyřkla. Naštěstí Woland, chápaje lidské milosrdenství, tuto žádost nepočítal a po chvilce už Markétka padla svému Mistrovi do náruče. Už si nepřála nic jiného než vrátit se do sklepní komůrky a pečovat o společné štěstí.
Takový život se však nezdál dostatečnou odměnou Komusi, kdo si přečetl Mistrův román. A tak Mistr a Markétka, už jako nesmrtelné bytosti, podstoupili divoký let na černých ořích, již je donesli k stále klidu nenalézajícímu Pilátovi. A zde Mistr dokončil svůj román a správce Judeje si mohl konečně dopovědět s Ha-Nocrim to, co před dvěma tisíci let nestihl. Woland a jeho svita, teď ušlechtilí černí rytíři, zmizeli v propasti a Mistr s Markétkou vykročili ke svému věčnému domu pod rozkvetlými višněmi. „Všecko dobře dopadlo, na tom je založen svět.“
V epilogu se dovídáme o osudech všech lidí poznamenaných záhadnými událostmi, hlavně pak o Ivanovi, který už nikdy nepsal básně, žil pokojně jako profesor pracující v archivu a jen za úplňku hledá jako Mistrův učedník konec příběhu a Markétčin polibek.

Seznam použité literatury
M. Bulgakov, Mistr a Markétka, Odeon, 1980
J. W. Goethe, Faust, Mladá fronta, 1973
Kolektiv autorů, Slovník světových literárních děl, Odeon, 1988
Panoráma ruské literatury,
M. Bulgakov, Novely a povídky, Odeon, 1990
M. Bulgakov, Bílá garda, Lidové nakladatelství ÚV SČSP, 1989

Ukázky:

1. Začaly vycházet noviny a nejlepší pera Ruska psala fejetony a hanobila bolševiky. Drožkáři ve dne v noci rozváželi hosty po restauracích, v šantálech vyhrával šraml, z tabákového kouře prosvítaly sinalé obličeje vyčerpaných, kokainem omámených prostitutek.

„Na Rusi je možné jedině pravoslaví a samoděržaví,“ vykřikl Myšlajevskij a potácel se za stolem. (Bílá garda)

2. Když všecko kolem spí jako zabité, autor mi čte svou novou povídku. Nemá ji komu číst, a proto ji čte mně. Není, kdo by poslouchal. Noc plyne. Autor dočte šetrně svůj rukopis a položí ho pod polštář. Psací stůl tu chybí.
Špitáme si až do bledého úsvitu.
Jaká jména máme na suchých vyschlých jazycích! Jaká jména! Puškinovy verše obdivuhodně umírňují rozzlobené duše. Jen žádnou zlobu, ruští spisovatelé!
(Zápisky na manžetách)

3. Každý host Gribojedova, který nebyl právě padlý na hlavu, okamžitě vytušil, jak dobře se žije šťastlivcům – členům MASOLITu, a v srdci mu počala hlodat černá závist. Vysílal k nebi hořké výčitky, že ho při narození neobdařilo literárním nadáním. Takhle nemohl ani ve snu doufat, že někdy obdrží legitimaci MASOLITu, hnědou knížečku, která voněla drahou kůží, se širokým zlatým okrajem, legitimaci známu po celé Moskvě.

4. …a přitom se rafinovaně vydává za proletáře. Jen se podívejte na jeho vyzáblý obličej a srovnejte to s nabubřelými veršíky, které složil k Prvnímu máji … Che-che-che …,K orlím výšinám vzlétněme, prapory své rozviňme.‘ Jen mu nakoukněte do duše, co si
myslí … budete z toho paf!
A co mu přinesou verše? Slávu? Pitomost! Nesnaž se podfouknout aspoň sám sebe. Nikdy nezíská slávu ten, kdo píše špatné verše. A proč jsou moje verše špatné? Ano, měl pravdu, měl pravdu! Bičoval se v duchu nemilosrdně, nevěřím přece ani slovu z toho, co píšu!

5. Nezapomeňte, že výpady v tisku neustávaly. Prvním jsem se smál. Ale jak jich postupně přibývalo, měnil se výrazně i můj vztah k nim. Druhé stadium bych charakterizoval jako stadium údivu. Doslova z každého řádku čpělo neuvěřitelné pokrytectví a zvláštní nejistota, přes jejich výhružný a suverénní tón. Připadalo mi – a nemohl jsem se toho dojmu zbavit – že autoři nevyjadřují své mínění, a to právě v nich vyvolává zuřivost. Později nastoupilo třetí stadium – stadium strachu.

6. Čtenáři, za mnou! Kdo říká, že na světě neexistuje pravá láska, věrná až za hrob? Ať tomu lháři vyříznou jeho proradný jazyk! Čtenáři, za mnou! Neváhej a následuj mě, já ti takovou lásku ukážu.

7. „Nu což,“ odpověděl Woland zamyšleně, „lidé jsou lidé … Mají rádi peníze, ale to bylo vždycky … Lidstvo miluje peníze, ať jsou vyrobeny z čehokoliv: z kůže, papíru, z mědi nebo ze zlata. Jsou lehkomyslní … to ano … ale i milosrdenství někdy zaklepe na jejich srdce … Jsou to obyčejní lidé … Mimochodem připomínají své předky, jenomže je zkazil bytový problém …“

8. „Nemám už žádná přání ani inspiraci,“ odpověděl Mistr, „nic z okolního světa mě nezajímá, jen ona,“ a znovu položil Markétě ruku na hlavu, „zlomili mě, je mi smutno a chci zpátky do sklepa.“
„A co váš román o Pilátovi?“
„Nenávidím ho,“ vyhrkl Mistr, „příliš jsem kvůli němu trpěl.“
„Zapřísahám tě,“ prosila Markétka, „nemluv takhle. Proč mě trápíš? Víš dobře, že jsem do toho románu vložila celý život.“ Pak dodala, obrácena k mágovi: „Neposlouchejte ho, maestro, je příliš zdeptaný.“
„Mnoho věcí zasluhuje, aby se o nich psalo, nemyslíte?“ naléhal Woland.

9. Jak je krásná,“ pronesl bez závisti, teskně Ivan a hlas se mu dojatě chvěl. „Vidíte, jak vám to pěkně vyšlo. To já jsem na tom hůř.“ Zamyslel se a pak dodal: „A vlastně, možná, že ne. ..“
„Určitě ne,“ těšila ho Markétka a přiblížila svůj obličej k jeho. „Ukažte, políbím vás a všecko bude zas dobré … Uvidíte. Můžete mi věřit, já už všecko viděla a zažila …“

10. „Teď už se nikdy nerozloučíme,“ promlouval k němu ve snu otrhaný filosof a tulák, který podivným řízením osudu zkřížil cestu jezdce Zlatého kopí, „kam půjdeš ty, tam půjdu i já! Kdykoli mě vzpomenou, vzpomenou i tebe! Mě, nalezence, syna neznámých rodičů, a tebe, syna krále hvězdopravce a mlynářovy dcery Pily.“
Citát:
„Náš život je špatně organizovaný poznávací

zájezd, ubytování je blbé a jídlo nestojí za nic

-a je na nás, abychom těch čtrnáct dní nestrávili

jen nadáváním , ale v rámci možností si to

maximálně užili. Protože na jinej zájezd už holt

nepojedem.“

Michal Viewegh, 2001


Úvod

Michal Viewegh patří v současnosti k nejčtenějším a nejpřekládanějším autorům v České republice.

Nevěděla jsem o něm nic, dokud jsem v deváté třídě základní školy jednoho dne náhodou neotevřela čítanku na stránce, kde byl úryvek textu z jeho knihy.
Zaujal mě především jeho poutavý vypravěčský styl a žádá-li si to situace, i používání „drsnějších“ slov.

Jeho knihy jsou ze současnosti, vesměs oddychové a velmi dobře čtivé.

Viewegh má podle mě jeden zásadní dar- umí psát.
Je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, a proto jsem si ho vybrala pro tuto práci.

Životopis

Michal Viewegh se narodil 31. března 1962 v Praze, mládí prožil na Sázavě. Po dvou létech studií na VŠE přešel na FF UK, kde vystudoval obor český jazyk-pedagogika.V letech 89-93 působil jako učitel na ZŠ v Praze-Zbraslavi, od r. 95 byl redaktorem nakladatelství Český spisovatel. V současnosti je spisovatelem na „volné noze“.



Jeho knihy vyšly v mnoha reedicích ( v celkovém nákladu téměř půl milionu výtisků), byly přeloženy do třinácti světových jazyků a dočkaly se (prozatím) dvou filmových a dvou divadelních zpracování. Za svoji literární činnost získal r. 93 cenu J. Ortena.


Dosud vydal tyto knihy:

Názory na vraždu (1990)………………………………………………………..novela
Báječná léta pod psa (1992)…………………………………………………….román
Nápady laskavého čtenáře (1993)………………….parodie na styly známých literátů
Výchova dívek v Čechách (1994)……………………….………….…………….román
Účastníci zájezdu (1996)………………………...……………………………….román
Zapisovatelé otcovský lásky (1998)………………………………………………román
Povídky o manželství a o sexu (1999)…………………………...………sbírka povídek
Nové nápady laskavého čtenáře (2000)………….… parodie na styly známých literátů
Švédské stoly aneb Jací jsme (2000)…………………………………….sbírka fejetonů


Obecný rozbor


Do role styčného důstojníka mezi vysokým uměním a kýčem se sám a dobrovolně pasoval Michal Viewegh, patrně nejčtenější a nejpřekládanější český spisovatel devadesátých let. Parafrázovaná autocharakteristika se v důsledku častého opakování jeho obdivovateli i odpůrci stala sice poněkud zprofanovanou, což by ale nemělo nic měnit na její výstižnosti. Vieweghovy prozaické knihy Názory na vraždu (1990), Báječná léta pod psa (1992), Výchova dívek v Čechách (1994), Účastníci zájezdu (1996), Zapisovatelé otcovský lásky (1998), Povídky o manželství a o sexu (1999) a Nové nápady laskavého čtenáře se vyznačují ústředním postavením autobiografického vypravěče - někdy je autopsie maskována er-formou a je jí "prosyceno" i více postav. Nacházíme zde i prezentování různých verzí příběhů, loutkovitost postav... V mnohem menší míře u něho ale nalezneme fantaskní motivy a hlavně: příběh Viewegh vpodstatě nerozbíjí, nerezignuje na tradiční vypravěčství, zejména ne na jeho zábavnou funkci a pointování. Pro tohoto autora je také důležitá atraktivita námětů, svěžest a spád jejich podání, nepřetíženost textu významy a symboly. Což ovšem neznamená, že by jeho výpovědi byly zcela banální, bezobsažné a prvoplánové.


Ve Vieweghově debutu vyšetřování násilné smrti mladé učitelky na českém maloměstě uvozuje varování před nebezpečím snadné ovlivnitelnosti většiny z nás, před nekritickým přijímáním nepodložených názorů a předsudků; novela si všímá i mechanismů vzniku a průběhu davové psychózy. V dalších prózách jsou traktovány a reflektovány třeba příčiny a smysl sebeobětování, problémy jedincova zrání a životní orientace (bez věkového omezení, ale s důrazem na adolescentní tápání), generační střety, rodinné vztahy - vzájemná zodpovědnost, podmaňování, podvolování a unikání, přičemž permanentní ironie a sebeironie zdůrazňuje především grotesknost (tragikomičnost) lidského hemžení, a to zvláště v erotických a sexuálních souvislostech. Možná právě autorovo "podhánění", čili zprostředkovávání tzv. vážných otázek humornou, "zlehčující" formou, je zdrojem postupného nárůstu rozporů v reakcích na jeho tvorbu. Po téměř jednoznačně nadšeném kritickém přijetí Báječných let pod psa, v nichž protagonista výše naznačeným způsobem vzpomínal na dětství a dospívání v šedesátých a "normalizačních" letech, se stejná metoda, uplatněná na polistopadovou story učitelské nevěry s tragickým koncem (Výchova dívek v Čechách), stala pro některé recenzenty záminkou k totálnímu ataku. "Spor o Viewegha" se však neodehrával pouze mezi kritiky, popřípadě čtenáři, ale autor na výpady (poznamenané kritickým i filozofickým fundamentalismem, demagogií a hlavně předpojatostí) odpověděl velmi razantně sám přímo na stránkách následujícího modelového románu Účastníci zájezdu, v němž skrze mikrokosmos dovolenkářské výpravy na italské pobřeží usiloval zachytit konstanty lidského bytí.



Konkrétní rozbor

Bestsellery se staly především jeho romány Báječná léta pod psa a Výchova dívek v Čechách.Oba byly zfilmovány a přeloženy do mnoha jazyků, oba mají výrazný autobiografický podtext, stejně tak jako další romány Účastníci zájezdu či Zapisovatelé otcovský lásky.Viewegh je spoluautorem scénáře televizní adaptace Zapisovatelů otcovský lásky a autorem scénáře Účastníků zájezdu.

Mimořádná schopnost vyprávět děj, přitažlivá témata, působivé příběhy i zpracování textu, humorný pohled na svět- to vše přitahuje především mladší generaci.Kritici vyčítají Vieweghovi, že jeho knihy jsou příliš komerční, obě strany se zamýšlejí nad autobiografickými prvky.


Rozbor nejúspěšnějších románů:


Báječná léta pod psa
(Petrov,1997)

Námětem je parodický román ze života socialistické rodiny.Kniha je napsána retrospektivně z pohledu Kvida, který předčítá příběh jeho rodiny sepsaný v "er" formě knižnímu nakladateli, kterého přesvědčuje, aby mu knihu vydal. Místy je děj knihy přerušen rozhovorem mezi Kvidem a nakladatelem a místy je vyprávěn "někým dalším".

Jeho kniha začíná seznámením jeho rodičů - matky - amatérské herečky a budoucí právničky - a otce - vysokoškolsky vzdělaného ekonoma. Těhotenství Kvidovy matky je přerušeno útokem vlčáka, po kterém předčasně porodí Kvida. Ten se jakožto první vnouče v rodině stává středem veškerého dění v ní. Zvláště o jeho přízeň usilují obě babičky - Líba - matčina matka, manželka Jiřího a zasloužilá cestovatelka - a Věra, kožešnice. O něco racionálnější je přístup obou dědečků - Jiřího, který pracoval v prezidentské kanceláři, a horníka Františka. Následky této přehnané péče se projevily formou přebytečných tukových polštářů, které dodávaly brýlatému Kvidovi ten správný intelektuálský vzhled, ale které se pro něj v pubertě staly zdrojem komplexů.

Klidný život rodiny přerušil příchod Rusů v 68., který zásadně ovlivnil osudy všech jejích členů. Dědeček Jiří dostal výpověď, a tak babička Líba, která už doteď servírovala takřka jen
samou zeleninu, aby našetřila na své cesty, začala šetřit ještě víc. Dědečkovi Františkovi uletěly jeho milované andulky a Kvidovi rodiče se ze strachu před výpovědí odstěhovali z Prahy do Sázavy, kde oba nastoupili do tamějších skláren. Jelikož se pro ně nenašlo jiné bydlení, museli se spokojit s prosklenou terasou závodní vily, v létě bydleli jako ve skleníku a v zimě mrzli.

Neprůbojný podmanivý otec, který nerad vyvolával konflikty, se nebyl schopen prosadit do té míry, aby lepší bydlení dostal. Donutilo jej k tomu až manželčino druhé těhotenství a Kvidův zápal plic. Vstoupil do VUML, koupil psa od podnikového stranického lídra a začal se učit hrát fotbal, aby byl takříkajíc"vidět". Kromě těchto snah mu k získání rodinného domku dopomohly i recitační úspěchy jeho syna, který spolu se svou kamarádkou Jaruškou s neuvědomělým dětským zanícením přednášel socialistickou prózu.

Do nového domu přibyla kromě malého Paca i babička Líba, která ve strachu z možnosti vzniku nádoru z nezdravého ovzduší opustila milovanou Prahu. Její příjezd znamenal pro rodinu konec masité stravy a klidného života, neboť babička spatřovala smrtelné nebezpečí např. i v hliníkovém nádobí, kupované mrkvi... . V těchto krušných dnech se Kvidův otec uchyloval do dílny ve sklepě, kde se odreagovával při stolařině. Pak na něj po letech snažení a sebezapíraní ve prospěch režimu došla řada a on byl povýšen. Jeho znalost cizích jazyků mu umožnila účastnit se mnoha zahraničních obchodních cest a ze zamlklého introverta se rázem stal sebevědomý optimista. Jeho kariéra však skončila tak rychle a náhle, jako začala - byl s rodinou přistižen u matčina známého z divadla a zarputilého odpůrce režimu. Po tomto nešťastném incidentu byl otec kádrován a přeložen na místo podnikového vrátného, což jej úplně zlomilo a ze světáka se stal zase nenápadný zapovězený introvert, který se teď nadobro uchýlil do sebe a většinu času trávil ve své dílně, kde pracoval na své rakvi. Navíc se z něj ve strachu před kádrováním stal politický fanatik a on režimu doslova lezl do zadku. Rodina z něj byla nešťastná a dokonce mu sehnala i psychiatra, kterého se otec bál stejně jako ostatních cizích lidí, které považoval za špiony.

Poslední ránu otci zasadil Kvido, když odešel z ekonomické fakulty a přijal místo vrátného, aby mohl během služby psát své povídky. Tato literární vášeň a nadměrná inteligence jej provázely už od dětství a oba rodiče do něj vkládali veškeré naděje, které nevděčný syn takto zmařil. S otcem to šlo z kopce, a tak zoufalá matka Kvida přiměla, aby si pořídil dítě, které by podle ní mohlo otce rozptýlit. Tento nelehký úkol se Kvidovi po mnoha nezdařených pokusech podařilo splnit s jeho dlouholetou spolužačkou a kamarádkou Jaruškou, se kterou se záhy oženil. Ani Kvidova dcerka Anička však nedokázala svého dědečka přivést na jiné myšlenky. Od předčasného odpočinku v rakvi jej zachránila jen listopadová revoluce, po které on i jeho žena dostali místa, která odpovídala jejich vzdělání, a po které mohl Kvido vydat svou první necenzurovanou knihu.

Vzhledem k tomu, že je kniha pojata jako Kvidova autobiografie, nás nechává nahlédnout do nejpřísnějšího rodinného soukromí a popisuje běžné rodinné konflikty a stavy, které jsou bez ohledu na svou vážnost čtenáři předloženy zlehčenou humornou formou. Kromě humoru a skryté nadsázky jsou v knize vědomě, ale nenápadně, zvýrazněny a zesměšněny nejtypičtější prvky komunistického režimu. Rychlý spád děje je prokládán výpisky z Kvidova deníčku a některé kapitoly jsou zpracovány jako scénář divadelní hry, což knize přidává na originalitě. Jazyk byl použit vesměs hovorový, blízký hlavním hrdinům i čtenáři.

Kniha získala cenu Jiřího Ortena.

Román byl i zfilmován: Báječná léta pod psa
1997, ČR
Režie: Petr Nikolaev
Hrají: Ondřej Vetchý,Libuše Šafránková,
K.Fialová,J.Ježková a další



Výchova dívek v Čechách
(Petrov,1997)

Tento román vypráví příběh Oskara,asi třiatřicetiletého učitele českého jazyka na zbraslavské základní škole.Je psán „ich“-formou = vypráví ho on sám a to tak,že píše tento román. V knize jsou zachyceny každodenní příběhy ze školních lavic a život průměrného českého učitele, který z finančních důvodů býva leckdy postaven před zdánlivě všeřešící doplňková zaměstnání.

Nejinak je tomu i zde- Oskar jednoho dne vyndavá ze schránky zvláštní obálku,ve které- jak se později ukáže- je zajímavá nabídka. Zdejší milionář Král mu nabízí za pěknou sumu doučování jeho dvacetileté dcery Beáty. Ta od rozchodu se svým přítelem přestala komunikovat s okolím a žije jen ve svém ponurém pokoji,nemá zájem o nic-jen tak leží a spí a nechává se ničit depresemi. Její otec si vzpomněl,že kdysi ráda psala a tak za tímto účelem přizve Oskara,aby Beátu učil „tvůrčímu psaní“ a zároveň jí tím poskytl jakousi formu psychoterapie.

Po kratší poradě se svou manželkou Oskar nabídku přijímá. Beáta ovšem naprosto nekomunikuje a Oskara ignoruje a zesměšňuje. Ten zůstává jen kvůli naléhání a finančním dotacím Krále. Později však dojde k nečekanému zvratu, Beáta se vzpamatuje, dostává opět chutˇdo života a Oskar najednou zjišťuje to, čeho se nejvíce bál- že se mezi nimi vytváří vztah, který později nabyde milostného spádu.

Oskar popisuje pocity muže, který podvádí svou manželku, ačkoliv ji pořád miluje, ale zároveň má rád i tu druhou,má strach, že to skončí, má strach, že to neskončí…. Zajímavé je,že neřeší vůbec otázky viny, nebo spíše nemá čas je řešit, protože to, co teď prožívá, je krásné a strašné zároveň.

Přes veškeré Oskarovo lhaní se manželce nevěru nepodaří odhalit. Ani když Beáta nastoupí jakoby náhodou k Oskarovi do školy na místo učitelky angličtiny. Postupem času dochází k odcizení Beáty a Oskara- už ji sleduje pouze z povzdálí,jako kolegyni ve sborovně, ale už ne jako svou milenku… Za čas Beáta odchází, přidává se k Duhovým aktivistům, Oskar ji potkává na různých demonstracích, prakticky už s ní nemá nějaký pravidelnější kontakt. Kniha končí podobně jako začala- Oskar vytáhne ze schránky obálku,v níž už není žádost o vyléčení Beátiných znovu se vracejících depresí, nýbrž strohé a vše ukončující oznámení o Beátině smrti. Pod tíhou depresí najela ve svém golfu závratnou rychlostí do zdi.Sebevražda.

Kniha je velmi zajímavě napsaná, z části retrospektivně,čtenář se chvílemi sám sebe vlastně táže, co je pravda a co není, neboť Viewegh na jedné straně něco napíše, aby to mohl vzápětí o pár stránek dál zase popřít. Celý román je prokládán trefnými citáty různých literátů a politiků.

Snad nejpodivuhodnější a nejbrilantnější je však závěr celého tohoto románu, kdy Oskar dá své dílo-tento román- přečíst své manželce. Odtud i následující úryvek:

„To ses zase vyřádil,“ pravila žena ironicky, když rukopis dočetla.
Zkoumavě pozorovala, nakolik se sám tvářím provinile, aby tak odhadla rozsah a vážnost mých hříchů. Znamenalo to ovšem, že se teprve rozhoduje, zda se má či nemá naštvat.
„Možná, žes měl přece jen radši vzít tu práci,“ pravila zamyšleně.
Chtěl jsem ji obejmout, ale bránila se.
„Jdi ty,“ chlácholil jsem ji, „nesmíš tu literaturu brát tak vážně.“


Filmové zpracování:Výchova dívek v Čechách
(1997,ČR)
Režie: Petr Koliha
Scénář: Václav Šašek
Hrají: Onřej Pavelka
Anna Geislerová
Milan Lasica
Vilma Cibulková


Stručné srovnání knihy a filmu:


Báječná léta pod psa

V tomto případě je film téměř přesnou kopií knihy. Autor románu je podle svých slov „docela spokojen“, jen ho mrzí, že do filmového zpracování nebyly zahrnuty ve větší míře také vtipné scény (kterých je ale v jeho knize opravdu dostatek).

Výchova dívek v Čechách

Zde se však literární a filmová podoba z části liší. Film má odlišný konec- mladý učitel Oskar vydá „své dílo“, román „Výchova dívek v Čechách“, a na autogramiádě se setká s opravdovou Beátou Královou, která si přijde pro podpis. Její fyzická podoba je jiná, než jak si ji stvořil spisovatel ve své mysli, čímž se vlastně divákovi vyjasní,že celý příběh se odehrával pouze v představách. Film končí záběry Oskara a opravdové Beáty Králové, společně prožívajících již popsané scény z románu. Zde není zcela zřetelné, zda se to opět odehrává v Oskarově mysli, či zda je to „skutečnost“.

Osobně ale nepovažuji takto „předělaný“ konec za nejšťastnější nápad, myslím si, že to celkově narušilo a zamotalo onen „základní příběh“. Viewegh se k otázce tohoto filmového zpracování vyjadřuje velmi nerad, jak sám říká, je to pro něj osobní záležitost. Nejvíce se mu nelíbí, že celý film se „tváří“ tak, jako by ve skutečnosti ON byl Oskar a veřejně se tak přiznával k nevěře.

Závěr

Michal Viewegh je znám také tím, že si vyřizuje „účty“ s literárními kritiky přímo na stánkách svých románů:

„Jdeme do sklepa,“ oznámím mu. Vstanu a jdu do předsíně. Poslušně mě následuje. Schody jsou tmavý a vlhký. Na jednom z nich se zastavím. „Počkat,“ povídám, „vy znáte povídky Jamese Thurbera- a přesto se mnou jdete do sklepa?“
„Co to melete,člověče?“ rozčiluje se ten chlap. „Kdybyste se radši staral o ty vaše postavy! Co je to proboha za nuly?“
Začne novej monolog a zaklíná se furt nějakým Lopatkou. Žádnýho Lopatku sice neznám, ale lopata je zaplaťpánbůh na svým místě.
„Nuly? Koho máte na mysli? Mýho otce? Nebo ségru? Nebo matku?“ povídám a vezmu ho z otočky tou uhelkou přes ksicht.
Padne jako podťatej, rovnou na uhlí-aspoň ho nebudu muset stěhovat. Ale žije.
„Čítankově histerická reakce na kritiku,“ zachroptí vyčítavě.

(ukázka z románu Zapisovatelé otcovský lásky)



Jak sám uvádí ve spoustě rozhovorů, spisovatelem se chtěl stát již od svých osmnácti let: „Už tehdy jsem pochopil, že je to nejvíc muziky za nejmíň práce. Nijak se nehoním, píšu tři měsíce v roce čtyři hodiny denně.“
Podle svých slov ještě nenapsal knihu, která by byla ryzí fikcí- ale i v té zdánlivě nejautobiografičtější knize je oné fikce přibližně 60-70%.


V současné době má tedy na kontě dvě filmová zpracování svých knih, přičemž on sám není autorem ani jednoho scénáře. Jinak je tomu ale u Účastníků zájezdu, k nimž psal sám scénář pro chorvatskou televizi, a v současné době ve spolupráci s Českou televizí připravuje také zfilmování Zapisovatelů otcovský lásky.



V těchto chvílích autor již pilně pracuje na svém dalším díle, které ponese název „Román pro ženy“. Viewegh si tento často vysmívaný žánr zvolil zcela záměrně a dodává: „Chtěl bych povznést červenou knihovnu do vyšších literárních pater. To znamená pokusit se napsat to lépe než Danielle Steelová.“



Je také známo, že Vieweghovi se z části splnilo to, o čem psal ve Výchově dívek v Čechách- nyní chodí s o osmnáct let mladší přítelkyní, která byla jeho žačkou v kurzu tvůrčího psaní na Literární akademii J. Škvoreckého.




Začátkem tohoto roku se na trhu objevil nástěnný- a již nyní velmi úspěšný- kalendář aktů českých spisovatelů. Výsadní postavení zde zaujímá právě Michal Viewegh- autorka fotografií Jana Noseková rozhodla, že právě on bude na obálce. (Ona zmíněná fotografie je také použita v této práci na straně č. 2.)



Nedávno jsem se s Michalem Vieweghem setkala osobně na školní besedě- působil na mě sympaticky a upřímně.


Stejně jako jeho knihy.
MILAN KUNDERA

*1. 4. 1929 Brno

Básník, dramatik, prozaik, esejista a překladatel.


Milan Kundera se narodil 1. dubna 1929 v Brně. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl významný hudební pedagog, klavírista a rektor JAMU. Je bratrancem básníka, překladatele, dramatika a kritika Ludvíka Kundery, který ovlivnil svými kontakty se surrealismem a Skupinou 42 jeho básnické počátky. Už od chlapeckých let se učil hře na klavír u svého otce, později studoval také hudební kompozici. Maturoval v roce 1948 na brněnském gymnáziu. Po dvou semestrech na FF UK, kde studoval literární vědu a estetiku, přešel na FAMU. Studoval nejdříve filmovou režii a pak scenáristiku u M. V. Kratochvíla. Absolvoval v roce 1952 a v témže roce začal na FAMU vyučovat světovou literaturu – zprvu jako asistent, od roku 1958, po obhájení teoretické práce o V. Vančurovi, jako odborný asistent a od roku 1964 jako docent. V roce 1948 vstoupil do KSČ, odkud byl v roce 1950 společně s J. Trefulkou vyloučen pro „protistranickou činnost“. Roku 1956 mu bylo obnoveno členství a 1970 byl opět vyloučen. Z jeho veřejných vystoupení dosáhl největšího ohlasu projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde nejprve vyučoval na universitě v Rennes, pak na École des Hautes Études v Paříži. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění v roce 1979 byl zbaven státního občanství, dva roky poté získal občanství francouzské. Před svým odchodem do ciziny publikoval v českých periodikách: Blok, Kulturní politika, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Literární listy aj. Dnes žije v Paříži a v zahraničí přispívá do časopisů Nouvel Observateur, Le Débat, L’Infini, L’atelier du roman, Vuelta a Témarit.


TVORBA MILANA KUNDERY:
„Dříve, než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč.
Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.“

Poezie:
Člověk zahrada širá (1953)
Poslední máj (1955)
Monology (1957)
Drama:
Majitelé klíčů (1962)
Ptákovina (1969)
Jakub a jeho pán (1975)
Povídky:
Směšné lásky (1963)
Druhý sešit směšných lásek (1965)
Třetí sešit směšných lásek (1968)
Romány:
Žert (1967)
Život je jinde (1979)
Valčík na rozloučenou (1979)
Kniha smíchu a zapomnění (1981)
Nesnesitelná lehkost bytí (1985)
Nesmrtelnost (1990)
Pomalost (1995)
Eseje:
Umění románu. Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960)
L’art du roman = Umění románu (1986)
Les testaments trahis = Zrazené testamenty (1993)
Filmy natočené podle Kunderových předloh:
Nikdo se nebude smát (1965, r. H. Bočan)
Žert (1968, r. J. Jireš)
Já truchlivý bůh (1969, r. A. Kachlík)
Nesnesitelná lehkost bytí (USA, 1987, r. P. Kaufman a J. C. Carriere)

POEZIE:
Člověk zahrada širá (1953) – básnická prvotina, pokus o zjednodušený výklad lidské osobnosti – člověk je „košatý“, složitý a nedá se vytvarovat podle určitého vzoru
Poslední máj (1955) – dobově laděná poema o Juliu Fučíkovi
Monology (1957) – milostná poezie o kritických momentech ve vztazích mezi mužem a ženou

PIHA
Nádherná piha po tváři ti pluje!
Ach ne, ach ne . . .
To tvoje krása
zlatý talíř nad krám vyvěšuje.

MYŠLENKY
Tvé myšlenky jsou dobrodružné děti,
jež rozprchnou se bůhvíkam.
Já jak bláznivá chůva
po druhé straně plotu
za nimi marně utíkám. (Monology, 1957)

DRAMA:
Majitelé klíčů (1962) – absurdní drama z doby 2. světové války
Děj se odehrává v jedné hodině. Mladý muž Jiří žije se svou manželkou u rodičů. Jednoho dne je přijde navštívit žena, která spolupracuje s Jiřím v odboji a potřebuje pomoc. Vtom vstoupí domovník – udavač Ţ je třeba se ho zbavit, a tak ho Jiří zabije. Nastává problém, jestli má Jiří odejít, zachránit se pro odboj a tak „odepsat“ rodinu nebo se má obětovat a uchovat si možnost zachránit rodinu. Po dlouhém rozhodování nakonec zvolí první možnost.

Ptákovina (1969) – groteskní absurdní hra o moci a sexu ze školního prostředí, dva příběhy
Ředitel školy namaloval na tabuli neslušný obrazec. Komise vyšetřuje, kdo to udělal, a nakonec najde žáka, který se přizná. Vystoupí postava „předsedy“, který tlačí na ředitele, aby tělesně trestal žáky i učitele. Ředitel se „předsedovi“ přizná, ale předseda mu nevěří, protože si myslí, že ředitel má něco se žákovou matkou, a proto ho chce z toho vytáhnout.
Předseda má milou Růženu, ale není si jistý, jestli mu bude věrná. Pověří proto ředitele, který je vyhlášený sukničkář, aby Růženu „otestoval“. Ředitel to udělá, ale jen proto, že chce „předsedu“ ponížit. Růženě se to však zalíbí a vyžaduje ho i nadále (dokonce ho vydírá pomocí magnetofonového pásku, kde se nelichotivě vyjádřil o „předsedovi“).

Jakub a jeho pán (1975) – variace na Diderotův román Jakub fatalista, milostné historky sluhy Jakuba, jeho pána a Madam de la Pommeroye

POVÍDKY:
Směšné lásky (1963)
Druhý sešit směšných lásek (1965)
Třetí sešit směšných lásek (1968)
- celkem 10 povídek ve třech sešitech, příběhy o milostných vztazích, motivy nevydařených žertů, které se člověku vymknou z rukou ŕ člověk není schopen zvládnout život
- přeloženo do francouzštiny, italštiny, angličtiny a slovinštiny
Já truchlivý Bůh
Falešný autostop

ROMÁNY:
Žert (1967) – groteskní příběh o malém žertu a nevydařené pomstě
Hlavní hrdina Ludvík Jahn se po 15 letech vrací do rodného města na slavnost Jízdy králů. Ve vzpomínkách si vybavuje svůj život, bývalé lásky i nepřátele. Z městečka tehdy odjel na fakultu, kde se stal členem komunistické strany. Své dívce Markétě, idealistické svazačce, pošle na stranické školení pohlednici se slovy: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík.“ Vše napsal jen proto, aby ji ranil a šokoval. Dívka však pohled předá stranické organizaci, svazáci uspořádají soud, kde ho zradí i jeho přítel Pavel Zemánek, a Ludvík je vyloučen ze strany i z fakulty. Poté je nucen nastoupit na vojnu u PTP, kde stráví pět let nucených prací. Prožívá další lásku, tentokrát k plaché Lucii. Po čase je rehabilitován, a přestože díky svému příteli Kostkovi začne pracovat jako vědecký pracovník, neustále se probírá vlastní minulostí. Když jednoho dne zjistí, že redaktorka Helena, která s ním vede rozhovor, je žena bývalého přítele Pavla, rozhodne se mu pomstít tím, že Helenu svede. Plán se sice podaří, ale mine se účinkem, protože Pavel má už dávno milenku a chce se dát rozvést. Když Helena všechno pochopí, pokusí se o sebevraždu. Ta se však změní v trapnou frašku, protože zamění sedativa za projímadlo.

Život je jinde (1979) – román o deformaci člověka zdeformovaným revolučním ideálem (dokončen roku 1970, česky vyšel až v roce 1979 v Torontu)
Hlavním hrdinou je mladý tuctový básník Jaromil, matčin mazlíček, který se nedovede zařadit do reálného světa. Jeho lyrická naivita způsobí, že se nadšeně ztotožní se systémem - po únoru 1948 začne spolupracovat s StB a stane se bezohledným udavačem.

Valčík na rozloučenou (1979) – tzv. „lázeňský román“, který vypovídá o situaci v Československu těsně před rokem 1968, o životě plném intrik a neuvěřitelných náhod, o povrchnosti v mezilidských vztazích, vypočítavosti a sobectví
Bývalý politický vězeň Jakub se rozhodne emigrovat. Před odjezdem se zastaví v lázních, kde se léčí ženská neplodnost, aby se rozloučil se svým přítelem gynekologem Skálou. Setkává se tam s lázeňskou sestrou Růženou, která čeká dítě se slavným trumpetistou Klímou. Chtěla by se za Klímu provdat, ale ten o tom nechce ani slyšet. Jakub zamění tablety v tubě a zaviní tak její smrt. Neví o tom, a tak z Čech odjíždí z iluzí o své nevině.

Kniha smíchu a zapomnění (1981) – sedm zdánlivě samostatných příběhů, které spojuje téma smíchu a zapomnění
Česká emigrantka se usadí ve Francii a nemůže se stýkat se stýkat se svými příbuznými v komunistickém státě. Nakonec se dostane na rajský ostrov, do komunity dětí, která připomíná totalitní režim. Důraz je kladen na filozofické úvahy: problém vymazávání důležitých historických událostí z paměti národa (představiteli jsou Gustav Husák = „prezident zapomnění“ a Karel Gott = „idiot hudby“).

Nesnesitelná lehkost bytí (1985) – filozofický román o problémech vnitřní a vnější svobody, a odpovědnosti za sebe i druhé
Kniha je příběhem dvou párů: pražského neurochirurga Tomáše, jeho ženy servírky Terezy, malířky Sabiny a učitele France.
Tomáš otiskne v literárním časopise článek, v němž píše o vině komunistů na katastrofálním stavu národní existence, a proto je nucen po srpnových událostech roku 1968 opustit Československo. Emigruje se svou druhou ženou Terezou do Švýcarska, kde se mu rýsuje skvělá budoucnost. Tereza však není schopna v cizině žít, vrací se zpět do Čech a brzy jí následuje i Tomáš. V Praze odmítne odvolat své postoje v článku, je zbaven místa v nemocnici a začne pracovat jako myč oken a výkladních skříní. Společně s Terezou se přestěhují na venkov, v přesvědčení, že se vyhnou nátlaku policie, ale oba tragicky zahynou při havárii nákladního auta.
Druhý pár tvoří vysokoškolský učitel Franc a česká malířka Sabina, jedna z Tomášových intimních přítelkyň. Sabina emigruje do Curychu, ale na západě našla novou prázdnotu, protože jí nikdo nerozuměl. Po odchodu Tomáše zpět do Prahy se seznámí s Francem, ale je neschopná zbavit se vnitřního neklidu a navázat trvalý vztah, a tak od něj dochází. Odmítá Francovy politické názory. Žít pro ni znamená vidět, ale vidění je podle ní ohraničeno silným světlem a totální tmou. Franc rozchod těžce nese a později umírá v Kambodži na následky loupežného přepadení

Nesmrtelnost (1990) – postmoderní román o ohlupující povrchnosti a podstatě lidského bytí, je založen na prolínání reality a fikce; sedmidílná kompozice; v roce 1991 – cena za nejlepší literární dílo přeložené do angličtiny v r. 1990
M o l i é r e


(*1622- +1673)


Narodil se 15. ledna 1622, jako prvorozený syn do rodiny Jeana Poquelina. Původně měl převzít otcovo řemeslo a stát se tak čalouníkem a obchodníkem. Jeho otec byl velice ctižádostivý, protože roku 1631 zakoupil královskou licenci a stal se tak komorním čalouníkem. Moliérova rodina žila v Paříži v domě „U opic“.
Jako prvorozenému mu mělo mu být umožněno vzdělaní. Když mu bylo deset let umřela mu matka. Po tom co se jeho otec opět oženil stěhovala se jeho rodina do rozlehlého měšťanského domu blízko tehdy proslulé pařížské tržnice.
Zjistilo se, že na mladého Jeana-Baptista, měl patrně veliký vliv jeho dědeček, který ho vodil na přestavení Tabarina*
a jiných lidových umělců. V pozdější době ho vodil i do skutečného divadla v Burgundském paláci. Jeanův otec byl proti těmto vycházkám a Jeana posílá roku 1632 do jezuitské koleje.
Zde se Jean až do roku 1639 věnoval studiu. Studoval především latinu, historii, zeměpis, matematiku a teologii. Ve škole získal znalosti antické literatury a přišel zde do styku i s divadlem. Žáci předehrávali klasické antické autory např. Terentia. Později, když se stal dramatikem, čerpal inspiraci právě od těchto autorů. Po odchodu z College de Clermont se Moliére ještě dva roky věnoval studiu práv. Po tom, co dosáhl titulu licenciáta, se vrátil k otcovu řemeslu a stal se komorním čalouníkem. V roce 1642 se po nepříjemné zkušenosti s králem Ludvíkem XIII. Rozhodl opustit společenskou dráhu.
Nechal si vyplatit podíl dědictví po matce a o tři dny později 6.ledna 1943, se zříká funkce královského čalouníka.
V červnu téhož roku podepisuje smlouvu s herečkou M. Béjartovou o založení tak zvaného „Skvělého divadla“.
Po dlouhých a nákladných přípravách zahájilo toto divadlo svou činnost 1.ledna 1644. Zanedlouho potom shořelo známější divadlo Le Marais a část herců přešla do divadla Moliérova.
Právě na převodní listině, která byla za tímto účelem zhotovena se poprvé objevuje pseudonym Moliére (užíval ho pravděpodobně kvůli pověsti své rodiny). V té době se stal ředitelem souboru, avšak ten se po dvou letech rozpadl. Moliére se dostal do vězení pro dlužníky, ale tam dlouho nepobyl díky přátelům, kteří mu z vězení pomohli. Roku 1646 se připojil ke kočovné divadelní skupině, které hrála především na jihu Francie. Později se stal ředitelem tohoto souboru. Toto období kdy působil jako herec, ředitel, režisér a dramatik zúročil později ve své práci. Roku 1658 se Moliére vrátil se svým souborem do Paříže. Hrál zde v královském paláci v Louvru před panovníkem Ludvíkem XIV. Hrál Corneillovu tragédii Nikomedes.
Po jejím úspěch požádal krále hrát frašku Zamilovaný doktor.
Hra se nedochovala, ale byla již předtím s úspěchem hrána v jižní Francii. I panovníka zaujala a Moliérova skupina v zápětí obdržela písemné povolení hrát v paláci

Petit Bourbon.
Dále, také získala označení „Troup de Monsieur“ (pod patronací králova bratra). Úspěch jeho dalších her Směšné preciózky (1659), Sganarel (1660), Škola pro muže (1661), a zejména hra Škola pro ženy (1662) vyvolali skandály, ale produkovaly také závist a pomluvy. Pařížské publikum si Moliérovu skupinu brzy oblíbilo, panovník byl taktéž jeho velkým divákem. Roku 1663 Moliérovi Ludvík XIV. udělil dvorní penzi a o dva roky později převzal soubor do svých osobních služeb. V této době psal Moliére Nový druh her, baletní komedie (pomáhal mu hudební skladatel Lully). Ty měl král obzvlášť rád a všeobecně se těšili veliké oblibě. Roku 1664 k příležitosti versailleských slavností 12.května uvedl svoji první velkou hru Tartuffe.
Hra měla podtitul- Hra o pokrytci neboli svatoušek
a byla satirická, proticírkevní. Církev však udělala protiútok a po předpremiéře byl Ludvík XIV. donucen tuto hru dočasně zakázat. Někteří kněží Moliéra označovali za ďábla v lidské podobě. Zanedlouho po tom, následovala arcibiskupská klatba.
V této době Moliére píše celou řadu vynikajících her – především Dona Juana (1665), Misantropa(1666),Jíru Dandu (1668), Lakomce(1669),Měšťáka šlechticem(1670), Učené ženy (1672). Když roku 1673 (17.února) po představení hry Zdravý nemocný umírá na chrlení krve, nesmí mu žádný kněz udělit poslední svátost. Církev se rozhodla, že musí ze světa odejít jako ateista a to pro výstrahu budoucím buřičům. Moliérova žena Armanda a jeho přátelé žádají v největší nouzi krále, který jediný může církevní nařízení zrušit. Ale nenávist kléru jde doslova až za hrob. Moliére byl pohřben bez obřadu po setmění, ale jeho pozůstatky byly záhy na příkaz církevních hodnostářů vykopány a přeneseny do hromadného hrobu neznámo kam. Církvi se však nepodařilo tímto činem vůbec nic, Moliére se stal pýchou francouzské ho umění a divadelního světa vůbec.NÁRODNÍ DIVADLO
Výstavba

Národní divadlo je ztělesněním vůle českého národa po národní svébytnosti a samostatnosti.

Na jeho budování se sbírkami podílely široké vrstvy všeho lidu.
V roce 1845 se z podnětu F.L. Riegra a J.K. Tyla obrátilo 140 pražských měšťanů na stavovský výbor s žádostí, aby jim propůjčil divadelní privilegium a prodal stavební místo. Byla předurčena nádherná poloha divadla na vltavském břehu proti panoramatu Hradčan.

Období Bachova absolutismu zarazilo přípravy stavby a podpořilo koncepci skromné prozatímní budovy, která byla postavena na jižní části divadelního pozemku architektem Ignácem Ullmannem a otevřena 18. listopadu 1862. Budova Prozatímního divadla se pak stala součástí stavby definitivního Národního divadla; její vnější plášť je dodnes patrný ve zvýšené části zadního traktu stavby a vnitřní prostorové dispozice byly zahlazeny až při poslední rekonstrukci budovy Národního divadla v letech 1977 - 1983. V roce 1850 byl ustanoven sbor pro zřízení ND a v roce 1851 vydal mezitím ustanovený Sbor pro zřízení českého národního divadla v Praze první veřejné provolání k zahájení sbírek. Za předsedu byl zvolen F. Palacký. V roce 1985 bylo vedení změněno. Po vyhlášení soutěže na architektonický návrh ND vyhrál J.Zítek a byl jmenován hlavním architektem. V roce 1868 se začaly svážet materiál na stavbu. 16.5.1868 byl položen základní kámen této novorenesanční stavby. Od roku 1873 zároveň probíhaly soutěže na výzdobu budovy, jejichž scénář vypracovala zvláštní komise pod vedením Sladkovského: témata byla jednak v duchu novorenesanční koncepce budovy klasická, jednak se inspirovala dobovým nadšením pro slovanskou mytologii a pro děje Rukopisů - obě tyto koncepce, vycházející z mánesovské malby spojené se soudobou romantickou krajinomalbou (také navazující tématicky na české dějiny) daly ideový základ výtvarnému projevu, který dnes označujeme jako umění generace Národního divadla.

I když nebyl interiér divadla hotov a nebyla dokončena ani malířská a sochařská výzdoba bylo 11.6.1881 uvedeno první představení k poctě následníka trůnu. 12.8.1881 ND vyhořelo. Požár vypukl na střeše ( v prostoru mezi dvojím bedněním střechy ) a v provazišti nad hledištěm. Než se stačila spustit železná opona, která byla ohnivzdorná, pronikl požár do hlediště. Z ND zůstal zachován pouze vestibul, foyer, lodžie, z větší části místnost královská a kancelář ředitele. Obrazy byly přeneseny na Žofín a ještě téže noci, kdy divadlo vyhořelo se začalo sbírat na nové. Neštěstí bylo zaviněno, jak se později vyšetřilo, nedbalostí dělníků, kteří dokončovali pomocné práce při postavení hromosvodu. Ačkoliv byl požár objeven včas, shoda neuvěřitelných náhod způsobila, že se jej nepodařilo uhasit včas. Prof. arch. Josef Zítek byl odstaven a na rekonstrukční práce byl povolán jeho žák arch. Josef Schulz. Ten prosadil rozšíření budovy o nájemný dům dr. Poláka, který stál za budovou bývalého Prozatímního divadla, začlenil tuto budovu do stavby Národního divadla a zároveň poněkud pozměnil prostorové dispozice hlediště, aby zlepšil viditelnost. S velkým citem přitom respektoval styl Zítkovy budovy, a podařilo se mu tak spojit tři budovy různých autorů do absolutní stylové jednoty.
V letech 1977-83 byla provedena rekonstrukce historické budovy ND a dostavba moderního areálu s Novou scénou. Dispozičně zůstal zachován trakt historické ředitelny, která je vybavena původním stylovým nábytkem i obrazem od V. Hynaise Sv. Cecilie. Prostor hlavního jeviště byl rozšířen o zadní jeviště, které vzniklo připojením bývalého dvorku Prozatímního divadla ke stávajícímu jevišti. Prostor zadního jeviště byl oddělen od hlavního jeviště železnou oponou. Nově byl zřízen sborový a baletní sál a šatny herců se zázemím. Architektura interiéru historické budovy byla zvýrazněna použitím historických architektonických prvků, především kopií historických dveří, mříží, kování oken a dveří, prvků zábradlí atd. Architektura fasád zůstala v původním stavu. Byly pouze obnoveny omítky, kamenické a kamenné prvky fasády, krytina střechy, zlacení říms a nároží a zrestaurována umělecká výzdoba. V interiéru byla rekonstruována štuková výzdoba loží a kuloáru. V exteriéru byly obnoveny štukové části fasády, na krytině střechy bylo vyměněno 55 000 břidlicových šablon. Hlediště divadla zůstává zachováno v původní podobě. Došlo jen k některým úpravám, vyžádaným změněnými nároky na provoz divadla. V parteru byla zrušena místa k stání a na jejich místě byl zřízen technický blok kabin osvětlovače, zvukaře a promítání. Současně byla navržena pohodlnější a prostornější křesla v původním stylu. Byla také zrušena boční sedadla II.galerie se špatnou viditelností. Těmito zásahy se snížil počet míst v hledišti na 979
NÁRODNÍ OBROZENÍ

Situace před 70.lety 18.stol.:
-velký úpadek českého jazyka, kultury a vzdělanosti
-málo česky psané literatury(nekvalitní,špatná-většina vzdělanců psala latinsky a německy)
-ČJ se nevyvíjel
-malá slovní zásoba=kritický stav (1620, Bitva na Bílé hoře=doba temna,temno)
-proces trvající od 70.let 18.stol. do r.1848(někdy 1918)
-česky se tiskly jen:
1.)knížky lidového čtení
2.)kramářské písně
/výchovná literatura náboženská/

1.fáze: jazykově-literární(1770-pol.30.let.19.stol.)
2.fáze: politická (od pol.30.let 19.stol.-1848-1918 )

-NO-vzestup české společnosti, jako její znovuzrození, znovuvzkříšení
-vzestup nejen literatury, ČJ, ale i vědy, kultury, celého českého národa
=ohromný rozvoj ČJ a literatury (poezie, drama)
-vzrostla knižní produkce v ČJ
1.) revoluce 1848
2.) myšlenka slovanské vzájemnosti
3.) lidové sběratelství
4.) práce drobné venkovské inteligence
5.) lidové divadlo

Vlivy národního obrození:
1.) ovlivněno velkou franc.revolucí
2.) josefinské reformy: a.)toleranční patent(dal možnost evangelikům hlásit se ke
svému náboženství-zčásti tak zlomil ideologický útisk)
b.)zrušení jezuitského řádu
c.)zrušení nevolnictví(český venkov se stěhuje do měst-
počínající průmysl)- 1781
3.) zrušení cenzury
4.) osvícenství

Fáze podle žánrů a spisovatelů:
-rozdělení podle hist.vývoje a uměl.směru, který převládal
1.) 80.léta 18.stol. – 1805 - převládal klasicizmus
2.) 1806 – 1830 - převládá preromantismus
3.) 1830 – 1848 - romantismus
4.) 1848 – 1918 - romantismus, realismus

Jazykové obrany: - posílení českého jazyka a hlavně získání obliby tohoto jazyka
- typy jaz.obran:
1.) forma předmluv
2.) forma celé knihy
3.) forma mluveného slova(=přednáška )

BOHUSLAV BALBÍN: -“Rozprava na obranu jazyka slovanského,zvláště pak českého“
J.A.HANKA Z HANKŠTEJNA: -“Doporučení“
KAREL HYNEK THÁM: -“Obrana jazyka českého“
JAN RULÍK: -“Sláva a výbornost českého jazyka“


Počátky vědecké činnosti:
1774- Soukromá česká královská společnost nauk(měla za úkol rozkvět ČJ,lit. a vědy, vyšší úroveň)
- scházeli se různí učenci,vědci,badatelé=>debaty o českém prvku a jeho vyzvednutí
- vydávali časopis,styky s kolegy z jiných zemí
- členové: F.M.PELCL
GELASIUS DOBNER
JOSEF DOBROVSKÝ
1820- Museum král.českého – založili ho dva šlechtičtí bratři Jáchym a Kašpar Šternberkové
1831- Matice česká – založena při museu(dílčí organizace),jakési vydavatelství českých knih
pol.18.stol.- Spolek neznámých-později zanikl(celá řada vědců,organizátorů prosazujících osvícenství)

Generace Národního obrození:
1.) Generace Josefa Dobrovského-klasicizmus a osvícenství-vůdčí osobnost
cíle: a.) obnovení českého jazyka
b.) základy literatury v ČJ
2.) Generace Josefa Jungmanna- preromantismus
cíle: a.)umělecky náročná literatura v ČJ
b.)literatura vědecká,odborná díla
c.)prosazení slovanské vzájemnosti(ŠAFAŘÍK,KOLLÁR,ČELAKOVSKÝ)

Charakteristické žánry NO:
1.) poezie-časoměrná,moralistní,výchovná,ohlasová (=sbírá ohlasy,lid.folklór,a tu pak zpracovává)
2.) jazykové obrany
3.) nauková literatura(odbornější)
4.) vzdělávací próza (i forma beletrie)
5.) drama (komedie,fraška),tragedie moc ne

Časopisy:
1.) Prvotiny pěkných umění
2.) Povídatel
3.) Kratochvilník
4.) Dobroslav
5.) Čechoslav
6.) Česká včela
7.) Krok
8.) Časopis společnosti, vlasteneckého museum v Čechách
9.) Časopis národního musea











JOSEF DOBROVSKÝ (1753-1829)
- narodil se v uherském městě Raab v rodině dragonského strážmistra
-absolvoval gymnázium v Klatovech, také vysokou školu, kde vystudoval filosofii, teologii
-po studiích působil jako vychovatel ve šlechtické rodině hraběte Nostice
-žil v ústraní
-i vědecká tvorba
-psal německy a latinsky, až ke konci života česky
-podnikl cestu do Skandinávie do Švédska a do Ruska(navštěvoval tam archivy se staročeskými literárními památkami)
-považován za dokonalý prototyp osvícenského vědce (rozum,fakta, ověřené informace)
-r.1788 dokázal v latinském pojednání o zlomku evangelia sv.Marka, že rukopis, uchovávaný v Praze je podvrh (Jungmann+spisovatelé kolem něj soustředění ho za to kritizovali)
-díla:-Dějiny českého jazyka a literatury-vyšlo původně r.1791 jako časopis, teprve později knižně (r.1729). Vývoj ČJ a lit. od nejstaršího po současnost v němčině
-doba Veleslavínova:-z hlediska ČJ toto období nejvíce hodnotil
-poslední myšlenky je autorův pesimistický pohled na češtinu
-až r.1952 toto dílo přeloženo do ČJ, protože tehdy na to ještě neměla dostatek výrazových prostředků
-Zevrubná mluvnice jazyka českého-snaha o ustálení české gramatiky (systém,zákonitosti), vzorem a základem byla Veleslavínská čeština
-Základy jazyka staroslověnského-popisuje staroslověnštinu (příchod Cyrila a Metoděje –863), prý základ praslovanského jazyka (není pravda)
-toto dílo=počátky slavistiky- vědní obor zkoumající historii, jazyk a kulturu všech slovanských národů, prosazovány myšlenky slovanské vzájemnosti
-Německo-český slovník-
-O prozodii české-české básnictví, české verše-kvalitní,jistý způsob veršování
-vydával sborníky Slovan, Slovanka- kritika české literatury, rozděleno podle období
-jeho motto: Důkazy nikoliv deklamace.(deklamace=uměle řečnit)
-poslední léta života strávil na panství Černínů v Chudenicích, kde se léčil ze své duševní choroby

Almanach=sbírka básní poprvé vydaných
- slovo z arabštiny (al-manah)
- volný překlad: ročenka,sborník,výčet,kalendář
- populární od národního obrození
- vlastní názory, postoje
- některé mohou být zaměřeny jen na určité básn.období

ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER
-vlastenec, kněz, osobní přítel Dobrovského
-jazykovědné práce: 1.)Mluvnice ruštiny v NJ
2.)Pravopis rusko-český
3.)Mluvnice cikánštiny(=Romani čib)
4.)Hantýrka čili český jazyk zlodějský
5.)Slovník Argotu (odborný název pro mluvu zlodějů)
6.)Rýmovník- zásoba rýmů, veršů
-literární žánry: óda,epos(hrdinský i komický), bajka
-překlady: bajky od LaFontaina, od Montesquieua
-básně: Óda na Jana Žižku
Óda na jazyk český
Hlas Čecha
-vyšlo posmrtně: Fialky
-nejvýznamnější dílo: Sebrání básní a zpěvů(dva almanachy-1795-o lásce, ženách, víně, zpěvu, přírodě a vlastenectví)


VÁCLAV THÁM
-vystudoval právnickou fakultu, avšak nevěnoval se právničině, spíše kočovný herec a dramatik
-přes 50 divadelních her(většinou se nedochovaly, jen kusé)
-nejvýznamnější:“Básně v řeči vázané“-1785 – almanach, starší česká poezie i překlady cizích děl, autoři podílející se na tom chtěli navázat na dřívější ČJ
-ukázky od Felixe Kadlinského(baroko)
-Mikuláše Konáče z Hodiškova
-novodobá literární skupina autorů kolem něj

GELASIUS DOBNER
-hl.dějepisné knihy v latině a němčině
-kněz, řád piaristů
-vydal a analyzoval knihu Kronika česká od Hájka z Libočan
-Historické dokumenty Čech dosud dříve nevydané-vlastní dílo=>otcem českého kritického dějepisectví

FRANTIŠEK MARTIN PELCL
-vydal Balbínovu knihu Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého
-píše v ČJ a silně ji prosazuje=>1.profesor literatury na univerzitě=stolice českého jazyka=r.1793
1.)historik
2.)jazykovědec
3.)teoretik básnictví
-Nová kronika česká-vydal za účelem nahradit kroniku od Hájka, pouze fakta, přesnější, jasnější
-Základy gramatiky české-otiskl zde Dobrovského článek o prozodických zásadách


Knížky lidového čtení:
-zábavná četba především v próze
-vysoká oblíbenost po celá staletí
-jednoduchá kompozice i obsah, čtivé
-českým jazykem
-náměty hlavně z historie, mytických dob, ale i současnosti

představitelé:

VÁCLAV MATĚJ KRAMERIUS(1753-1808)
-původně soukromý vychovatel
-snaha o zájem o rozvoj ČJ
-založil si svoje vlastní noviny(celá řada ukázek z knížek lidového čtení,česky)
-Krameriovy CK pražské poštovské noviny-ck-císařsko-královské, později přejmenováno na vlastenecké
-založil svoje nakladatelství Česká expedice-české knihy-lido-výchovná próza
-v ČJ vyšly:Štilfríd a Bruncvík
Mladší Robinson
Mandevilův cestopis(X Milion-MP)
-o Krameriovi píše Jirásek ve své knize F.L.Věk

VÁCLAV RODOMIL KRAMERIUS
-zaujatý vlastenec, rozvoj ČJ
-špatný podnikatel, všechno krachlo
-vydával české knihy
-Železná košile-zčásti fantastické, knížka lid.čtení
-místnost se neustále zmenšuje a tísní ho,ale nerozmáčkne ho to

JAN RULÍK
-krátké žertovné povídky, autor tzv.humoresek
-napsal jich hodně, přes 5O
-O veselém Kubíčkovi
PROKOP ŠEDIVÝ
-autor KLČ a dramatu
VÁCLAV KLIMENT KLICPERA
-více se proslavil dramaty


JOSEF JUNGMANN
(1773-1847)
-mnohostranný, činorodý -přezdívka-„Tichý génius“
-1.) jazykovědec
2.) básník
3.) překladatel
-narodil se v Hudlicích u Berouna jako syn chudého řemeslníka
-vystudoval gymnázium a práva
-stal se profesorem na gymnáziu a vyučoval nejdříve v Litoměřicích, pak v Praze na Starém městě
-věnoval se vědecké činnosti
-Rozmlouvání o jazyku českém-1806-v tomto roce Napoleon zničil slavnou pruskou armádu-u Jeny a Auerstadtu,obsadil Berlín-vyhlásil kontinentální systém-Evropa nemohla obchodovat s Anglií
-2 statě, které vyšly v časopise, poukazuje zde na národní bezpráví, a především
poněmčování
-celá řada kulturních a politických požadavků
1.)zavedení ČJ do škol a úřadů
2.)usilovná jazykovědná práce
3.)požaduje vztahy se slovan.národy-POL.,SLOV.,RUS.
-neuznává za vlastence německy píšící “vlastenec“ a také německy mluvící, kritizuje je
překlady:-aby dokázal stejnou úroveň ČJ
-především z AJ – Pope,Th.Grey
-John Millton-Ztracený ráj
-Chateaubriand-Atala
-Goethe-Heřman a Dorota
-Schiller
-Slovo o pluku Igorově

jazykovědná díla:
Slovník česko-německý-5 svazků, vycházel 4 roky(1835_39)
-obohatil slovní zásobu ČJ nová slova:
1.) z lit.-veleslavínská čeština,z lit.nové
2.) z lid.nářečí
3.) z jiných slovan.jazyků
4.) novotvary=neologismy
-navíc ve slovníku používal latinskou terminologii,neznámá slova vysvětlil
Slovesnost(1820)-učebnice teorie literatury a čítanka,jednak z lit.české a jednak z lit.cizí, z čes.lit.-od 15.stol.-Jan Hus, snažil se tímto šířit ČJ na školách-zpočátku jako nepovinný předmět
Historie literatury české- zčásti jazykovědné dílo, hlavně dějiny české literatury, tedy historické, 2.nejvýznamnější historické dílo, těžiště viděl v době budoucí(teprve vzniknou)X Dobrovský-doba Veleslavínova
O klasičnosti literatury a důležitosti její-zdůrazňuje potřebu takové lit., která by vyjadřovala zájmy nár.společnosti
Zápisky-jeho deník, nebyly určeny veřejnosti, po smrti knižně vydány, hlásí se zde k Voltairovi-osvícenci, přestože je typickým preromantistou


RUKOPISY
-jedno z nejznámějších mystifikačních děl české literatury
-autorství se 100% nedovedlo prokázat
-jsou to jen domněnky(Václav Hanka,Josef Linda)

Rukopis královédvorský Rukopis zelenohorský
-nalezen ve Dvoře Králové r.1817 -Zelená Hora-zámek nedaleko Nepomuku
-údajně ho nalezl Václav Hanka -1818 objeven,anonymně poslán do NM
-tento rukopis obsahuje zlomky -údajně starší než ten druhý(9.-10.st.)
starobylých skladeb ze 13.stol. –obsahuje především:1.)zlomek básně
-6 epických básní (Záboj a Slavoj, o staročes.sněmu
Čestmír-z mytických dob čes.dějin, 2.)zlomek-Libušin soud
Oldřich a Boleslav,Jaroslav-
historická doba.Přemyslovci)
-6 lyrických básní(Kytice,Jahody, -význam:1.)důkaz vysoké kulturní a mravní úrovně
Skřivánek) 2.)hrdinské činy českých předků
-2 lyricko-epické básně 3.)povznášely nár.sebevědomí
-tento rukopis přijat s obrovským 4.)posilovaly vlastenectví
nadšením 5.)podpořily proces NO,urychlení
-oblíben nejen Čechy,i Slované 6.)dokazovaly vyspělost čes.minulosti
-vysoce idealizovaný obraz min.
-odpor k nepřátelům Čech-Němcům
-popisy přírody,citové stavy hrdinů
(prvky preromantismu)


Václav Hanka Josef Linda
-povoláním knihovník a archivář českého muzea -povoláním novinář a nadaný spisovatel
-vynikající chemik,jako básník podprůměrný -napsal jen jeden román
-domněnka,že materiál pochází od něj -k autorství se nepřiznali

Rukopisné boje
-nejodvážnější vlastenci a vědci prohlásili,že je to podvrh,bylo jich minimum
-to zahájilo tzv.rukopisné boje
-představitelé: 1.)T.G.M.
2.)Jan Gebauer-filolog,slova,která tam jasně neměla být
3.)Jaroslav Goll-historik,z hlediska historie nesmysl
4.)Jaroslav Vlček-lit.historik











František Palacký
-patřil mezi 3 nejvýznamnější Čechy
-celoživotní vědec (studia, bádání, věda)
-hlavně humanitní vědy
-básník, překladatel, jazykovědec, historik, politik
-narodil se v Hodslavicích na Valašsku (rodný dům=muzeum)
-studoval na zahraničních školách (Trenčín,Bratislava)
-živil se dlouho jako vychovatel ve šlecht.rodinách
-byl archivářem u hrabat Šternberků, vytvářel jim rodokmeny
-literatura: Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie
-napsal společně s Šafaříkem, obhajují časoměrný verš, namířeno proti Dobrovskému
Přehled dějin krásnovědy
Krásnověda čili o kráse a umění
-estetika literatury, estetická pravidla, globální pohled na lit.díla

-historie: Starší letopisové čeští od roku 1378 do roku 1527
-není jeho originální, starší letopisy a kroniky
-anály- hist.kniha, roční zápisy nejznámějších událostí
Dějiny českého národa v Čechách a na Moravě
-jedno z nejvýznamnějších děl, pracoval na něm několik desítek let
-prozkoumal všechny české archívy i některé v jiných zemích
-zpočátku psal v NJ, teprve od r.1848 v ČJ a paradoxně to, co napsal v NJ
přeložil do ČJ
- 5 obsáhlých dílů
-dějiny od pravěku do r.1526 (rokem 1526 skončil úmyslně, Habsburkové na trůně=
musel by o nich psát jen kriticky a to nechtěl, psát už nebude)
-vykládá dějiny podle nacionálního výkladu (idea v podání jeho je: české dějiny jsou odpradávna
konstituovány na střetávání Čechů a Němců)
-vyzdvihoval husitství
-mylně pokládal rukopisy za pravé (=vycházel z nich historicky)

-organizátor vědeckého života: -založil časopis českého muzea (ČČM, Muzejní,ČJ i NJ)
-přežil až do současnosti v ČJ
-podílel se na založení Matice české (=spolek pro vydávání české vědecké
literatury)
-funkce: sekretář učené společnosti
jednatel Národního muzea
-politik: -aktivně se účastnil, různé politické funkce
-předním členem jedné strany –„Národní liberální strany“
-1848 aktivně se účastnil revoluce
-členem národního výboru a také 1848 byl předsedou slovanského sjezdu
-1848 po porážce revoluce opustil politický život
-zastával jednu politickou myšlenku, a to austroslavismus (všech slovanské země budou
sjednoceny pod silnou Rakousko-Habsburskou říší), ale pak řekl, že by austroslavismus nikdy
nechtěl (po r.1867), protože vzniklo Rakousko-Uhersko
-Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Je obsažena v jeho politickém díle Idea státu
Rakouského








Slovanská vzájemnost

Pavel Josef Šafařík
-synem evangelického kazatele (protestant)
-studoval v Jeně v Německu
-obory: teologie, historie, filologie
-po vystudování působil jako středoškolský profesor na gymnáziu v Srbsku ve městě Nový Sad
-pak v Praze, Bratislavě
-redaktor novin a časopisů, cenzor, ředitel univerzitní knihovny – Klementina
-Tatranská múza s lýrou slovanskou – básnická sbírka
-Počátkové českého básnictví obzvláště prozodie- společně s Palackým
-překladatel: Schiller
-spisovatel, vědec, badatel (studoval slovanství) – myslel, že všichni Slované jsou příbuzní a všechny slovanské jazyky tvoří nářečí jednoho slovanského jazyka
-Slovanské starožitnosti- o slovanské minulosti,doplněno národopisnou mapou Slovanů
-redigoval časopisy – řídil je, podílel se na vedení (Světozor, čas.českého muzea)
-1848 zasáhl do politiky, předseda slovanského sjezdu

Jan Kollár
-narodil se na Slovensku
-stal se profesorem slovanských starožitností(obor archeologie)-na vídeňské univerzitě
-studoval slovanskou vzájemnost (slavista)
-chtěl,aby se všichni Slované sbližovali a vytvářeli společná pouta X Germánům
-orientován rusofilsky (nekritické uznávání Ruska jako vzoru)
-Slovanstvo nekriticky popisuje
-dílo: Nápisy- sbírka aforismů (stručná, vtipná, často ironicky zabarvená originální myšlenka či soud, výrok,
průpověď, přesný a úsečný způsob vyjadřování- např.Neruda, Vrchlický)
Slávy dcera- původně Básně Jana Kollára, vyšlo r.1824
-na studiích poznal Mínu, dceru pastora, zamiloval se do ní a oženil se s ní, o Míně v tomto
díle píše nekriticky
-Mína- dcera bohyně Slávy, kterou stvořil bůh lásky Mílek
-pojednává o slovan.minulosti, o slavných místech minulosti
-skládá se ze tří cyklů:Sála (podle řeky), Labe, Dunaj
Národní zpívánky-slovanská lidová poezie
O literární vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slovanskými
Cestopis-zachycuje autorovi dojmy z cesty po Itálii, kde prováděl archeologické vykopávky
-kde se zmýlil? –že sev.Itálii osídlili Slované
-že všichni Slované tvoří dohromady jeden národ se 4 nářečími
1.)ruské
2.)polské
3.)česko-slovanské
4.)srbsko-chorvatské













František Ladislav Čelakovský
-proslul jako autor ohlasové poezie
-pocházel z j.Čech- Strakonic
-pak odchází do Českých Budějovic na studia, ale ze studií ho vyloučili pro četbu zakázané knihy od Husa-
„Postila“
-pak odchází do Lince (studuje, ale nedokončuje) až v Praze studia dokončuje
-celý život studoval slavistiku a lidovou slovesnost
-živil se jako vychovatel a později jako redaktor u českých novin (z těch vyloučen, protože otiskl článek sympatizující s Poláky – utlačováni ruským carem)
-profesor slavistiky na UK
-dílo:Slovanské národní písně – 3 svazky a zachycuje písně jednak české, slovenské a přeložené z jiných
slovan.jazyků
Mudrosloví národů slovanských ve příslovích –obsáhlé, různá slovní pořekadla, přísloví,moudra
Ohlas písní ruských- vyšlo roku 1829) –po 1O letech vydal ohlas písní českých)
-dílo, ve kterém napodobuje ruskou epiku – byliny
-rusismy-slova.kterým Čech rozumí
Ohlas písní českých- vyšlo roku 1839) – písně převážně lyrické (milostné, žertovné, satirické,
historické)
Růže stolistá- dvoudílný soubor básní, věnována jeho první manželce, didaktická poezie
psal i epigramy: Kvítí, Padesátka z mé tobolky

časomíra:


































Obrozenecké divadlo
Pražská divadla: 1.) V Kotcích - především opery,frašky,veselohry,lidové
hry
- první hra v ČJ – 1771 – Kníže Honzyk
(velmi nízká úroveň,herci byli
Němci), velké finanční potíže
2.) Nosticovo-Stavovské-Tylovo – hrabě Nostic, vznik r.1783, 1787
poprvé uvedena Mozartova opera
Don Giovanni
- hrálo se česky, pak převládla němčina
3.) Bouda (Vlastenecké divadlo) – existovalo krátce (1786-89)
- 1.100% české divadlo
- navštívil ji JosefII.(císař)
- zhruba uprostřed Václavského nám.
- celé dřevěné
- hry vlastenecké,hist.námět(aktuálně zpr.)
4.) U Hybernů -hrálo se v ČJ

Důležitost divadla: 1.) mluvené slovo působí živěji, přesvědčivěji
2.) možnost prezentovat vlastenecké myšlenky širokému publiku
3.) snadná přístupnost
4.) vysoká oblíbenost
5.) snáze rozuměli mluvenému textu

Nejznámější divadelníci:
Prokop Šedivý (1764-1810)
- dramatik
- proslavil se především fraškami a komediemi
- 1.)Pražští sládci
- 2.)Masné krámy

Jan Nepomuk Štěpánek (1783-1844)
- autor především rytířských her,historických,kouzelných, komedií
- „Břetislav II“
- „Obležení Prahy od Švédů aneb Měšťané a studenti“-1812,činohra o 5 jednáních

Antonín Josef Zíma
- „Oldřich a Božena“
- byla to 1.zachovaná divadelní hra vlasteneckého rázu

Matěj Kopecký
- kočovné, loutkové divadlo, dramatik
- jezdil po venkově
- procestoval témě celý český venkov a česká města

Václav Thám (1765-1816)
- autor vlasteneckých her
- námět čerpal z národních dějin
- oblíbenost u diváků
- působil především v Boudě
- kolem něj skupina dramatiků,herců…umělců
- tato skupina psala divadelní hry: frašky, veselohry, rytírny
- překládali autory z NJ a AJ-Shakespeare
- byl autor mnoha divadelních her( kolem 50,ale dochovali se jen 3)
- to víme díky novinám
- „Břetislav a Jitka“
- „Vlasta a Šárka“

Václav Kliment Klicpera (1792-1859)
- nejvýznamnější obrozenecký dramatik
- narodil se v Chlumci nad Cidlinou
- vyučil se řezníkem a také se tomu věnoval
- později studoval v Praze-SŠ i VŠ vzdělání
- byl středoškolským profesorem v Hradci Králové,později v Praze ředitelem gymnázia
- už odmalička rád hrál divadlo, založil divadelní kroužek na gymnáziu-především vlastenecké hry?to se nelíbilo Vídni,rakouským úřadům?inspektoři přišli na to, že studenti vydávali časopis, který jím nebyl schválen
- jeho krédo: „Mně jest celý svět dramatická báseň“
- psal různorodé hry

1.) historické hry: SOBĚSLAV –skutečné historické prameny, starší česká knížata
BLANÍK -silné vlastenecké rysy

2.) rytířské hry: LOKETSKÝ ZVON
HADRIÁN Z ŘÍMSŮ

3.) frašky a komedie: DIVOTVORNÝ KLOBOUK, ŽIŽKŮV MEČ, VESELOHRA NA MOSTĚ
KAŽDÝ NĚCO PRO VLAST- množství zaměňujících se postav, humorné dialogy,
Je uvolněno místo starosty v jednom městečku,každý
chce místo dostat, 1.česká konverzační veselohra,
výchovné cíle
styl psaní: - princip kuklení neboli převleku (postava se vydává za někoho jiného nebo ho divák bere jinak)
-většina jeho her je vlasteneckým a výchovným cílem, kritika vad a nedostatků















Národní divadlo
- divadelní kočovné společnosti – základ
- byly to společnosti herců
- zakladatel: Tyl
- Nosticovo divadlo r.1783 – na Ovocném trhu otevřeno,trvale vše v NJ (ČJ jen v neděli a o svátcích)
- akciová společnost: Jednota pro české divadlo – patřil tam i F.L.Riegr, podpora českého divadelnictví-dala podnět k založení nár.divadla X vídeňská vláda
- Zemský výbor
- dřevěná výpravná stavba na spodku Václaváku
- František Palacký –výbor pro stavbu ND, dobročinné sbírky
- 2.návrh: Josefské nám. (ale byla tam kasárna)
- 3.návrh: Karlovo nám.
- 1852 – ND konečný návrh
- 1854 – projekční soutěž (vyhrál Fröhlich)
- 1862 – Prozatímní divadlo – na místě ND vybudováno,Riegr – předseda sboru
- 1865 – Josef Zítek – měl přednost, vypracoval návrh architektonický
- - Ignác Ulmann
- pro základ ND zasílány kameny z z významných míst české vlasti
- 1868 – symbolické položení základního kamene?Ruchova literární skupina (Josef V.Sládek, Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská, Ladislav Quis)
- úvodní představení: Libuše- Bedřich Smetana
- 1881 – požár, zničil 1/3 budovy?celonárodní sbírka
- Josef Schulz pověřen Zítkem (rivalové) návrhem
- 18.11.1883 znovu obnoveno

konec 18. – pol. 19. stol.
- Je kulturně společenské hnutí, jehož cílem je obnovení spisovného českého jazyka, rozvoj vědy a kultury a vytvoření samostatného Českého státu.
Příčiny NO :
1. Ekonomické – přechod od feudalismu ke kapitalismu ( 1781 – zrušeno nevolnictví )
2. Společenské – 1773 zrušení Jezuitského řádu, 1781 – toleranční patent

Proudy NO :
1. Lidový : novinářství – Václav Matěj Kramerius
Divadlo – Václav Thám, V. K. Klicpera
2. Odborný : jazykověda – Josef Dobrovský, Josef Jungmann
Historie – František Palacký
Literatura – Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský, J. K. Tyl

Divadlo
- Divadlo v Kotcích – 1. česká hra ( 1771 ) – stálé německé divadlo
- Stavovské divadlo ( Tylovo – 1783 ) – hrálo se česky
- Bouda ( 1786 – 1789 ) – na Václavském náměstí – první české divadlo
- Kajetánské divadlo

Jazykověda
Josef Dobrovský (1753 - 1829).
Byl Zakladatelem slavistiky, neboli vědy studující jazyk a literaturu slovanských národů.Narodil se v Ďarmotech v Uhrách, studoval na gymnáziu v Klatovech a Německém (Havlíčkově) Brodě a na pražské filosofické a teologické fakultě.Pracuje jako vychovatel v rodině hraběte Nostice.Nevěřil, že se Čeština stane jazykem umělecké a odborné literatury.Založil literární historii, zabýval se vývojem literatury v souvislosti s vývojem jazyka.
Dílo :
- Zevrubná ( Podrobná ) mluvnice –
- Dvoudílný německo-český slovník
- Základy jazyka staroslověnského – staroslověnštinu považoval za prajazyk Slovanů ( Latinsky )
- Dějiny Českého jazyka a literatury ( D )

Josef Jungmann (1773 - 1847)
Narodil se v Hudlicích u Berouna v rodině chudého řemeslníka, studuje v Praze filosofii, pak nastupuje na místo gymnazijního profesora v Litoměřicích. Do národního obrození zasahuje svými statěmi, např. Rozmlouvání o jazyku českém. Vyjadřuje v nich odmítavý postoj k poněmčování škol a úřadů a také své nové pojetí národa a vlastenectví. Nepovažuje totiž za Čechy ty, kteří sice u nás žijí a vlastenecky cítí, mluví však cizím jazykem. Tím odmítá tzv. zemské vlastenectví.
Podobně jako Dobrovský i Jungmann pracuje na rozsáhlém slovníku, tentokrát ale pro překlad opačným směrem. Jeho pětidílný Slovník česko - německý, se stal základem dalšího rozvoje české literatury a svým významem předčil úroveň polského Lindova slovníku, který mu byl zpočátku vzorem.
Nezapomíná ani na výuku češtiny na školách. Sestavuje proto učebnici literatury Slovesnost, kterou doplňuje ukázkami od Jana Husa až do současnosti.
Stejně jako Dobrovský se i Jungmann pokusil o sepsání našich literárních dějin. Narozdíl od něj se však v Historii literatury české nezaměřuje na starší tvorbu, naopak, považuje obrození za začátek nové epochy.
Překlady – Atala, Ztracený ráj, Heřmán a Dorota – těmito překlady dokázal, že čeština je natolik bohatý jazyk, že je schopný tlumočit myšlenky ze všech světových jazyků.

František Palacký (1798 - 1876)
Po studiích v Trenčíně a Bratislavě se živí jako vychovatel v šlechtických rodinách. Po příchodu do Prahy se věnuje práci historika.Poté, co vydá staročeské kroniky pod názvem Staří letopisové čeští, pokračuje v soustavné práci na českých dějinách.Své poznatky uložil do svého stěžejního díla Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě. V pěti dílech popisuje českou historii až do roku 1526, tedy nástupů Habsburků na český trůn. Dál nepokračoval proto, že by události již nemohl popisovat objektivně. Patrně pod vlivem Rukopisů zde dějiny mírně idealizuje, líčí je jako boj slovanských demokratických principů proti germánskému feudalismu. Za nejslavnější období tedy považuje husitství.Husitské tažení u Domažlic – popisuje výhru Husitů nad Křižáky u Domažlic.Podle Palackého se křižáci zalekli husitského zpěvu a utekli.Položil základní kámen ke stavbě Národního divadla.

František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852)
Tvořil tzv. ohlasovou poezií, napodobující a čerpající z lidové slovesnosti, Pocházel ze Strakonic,m ze školy v Českých Budějovicích byl vyloučen pro četbu Husovy Postily. Filosofii pak dál studuje v Linci a Praze. Když se zde uchytí jako redaktor, je opět zbaven místa, tentokrát kvůli článku proti ruskému carovi. Jinak ruský národ považoval za oporu ostatních slovanských národů, proto se nejprve soustřeďuje na ruskou lidovou tvorbu. Přestože látku pro Ohlas písní ruských čerpal z ruských bylin, některé příběhy doplňuje dle vlastních představ ( Hrdiny jsou prostí lidé bojující s nepřáteli vlasti – Turky a Tatary )
Deset let připravuje Ohlas písní českých, kde narozdíl od ruských bohatýrských bylin převládají spíše lyrické nebo žertovné skladby, charakterizující českého sedláka. Pokusil se též o baladu - Toman a lesní panna. Rozdíl mezi ruskou a českou poezií sám přirovnává k rozdílu mezi typickými krajinami obou zemí. Rozlehlé ruské hvozdy a mohutné řeky oproti českým drobným lesíkům, říčkám a potokům.

Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856)
Nedokonči filosofii a stal se členem kočovné divadelní společnosti. Jako spisovatel a novinář bojoval v letech 1848-1849 za politickou svobodu Čechů.
Novinář – redigoval Květy, Vlastimil, Pražský posel.
Dramatik – vedl Kajetánské divadlo na Malé straně. Dramaturg Stavovského divadla.
Psal Fražky – 1834 Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka. Zachytil život pražských lidových vrstev. Ve hře poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“. Hudba František Škroup.
Psal hry ze současnosti – Pražští sládci, Paličova dcera - zabýval se soc.problemy.
Historické hry – Jan Hus, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její sinové, Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři.
Je autorem báchorky – Strakonický dudák aneb hody divých žen. Děj…
Prozaik –psal povídky historické – Dekret kutnohorský (1409), Braniboři v Čechách
Ze současnosti – Chudí lidé, Matka a vlast – soc. a vlast. téma..
Rozervanec – odsoudil romantický život KHM.
Václav Matěj Kramerius
První český novinář – Založil Poštovské noviny => Krameriusovy C.K. vlastenecké noviny (C.K. – císařsko královské). Kromě aktualit v nich vysvětloval reformy Josefa II. Založil Českou expedici (nakladatelství) kulturní centrum českých umělců.
Václav Kliment Klicpera (1792-1859)
Rodák z Chlumce nad Cidlinou. Byl profesorem na gymnáziu v Hradci Králové a posléze ředitelem pražského akademického gymnázia. Na obou místech rád hrával divadlo se studenty a ochotníky. Začínal vlasteneckými hrami, jako Blaník, pak postupně přechází k veselohrám, kritizujícím lidské nedostatky - lakotu, plané vlastenectví, byrokracii a hloupost, jako je tomu ve Veselohře na mostě nebo Potopě světa. Klicperovy komedie nepostrádají vtip a optimismus, často využívají záměny osob, například v Rohovínovi Čtverrohém a Hadriánovi z Římsů, což je zároveň parodie na rytířské hry. Ptáčník líčí osud lékárníka, kterého se snaží přátelé přesvědčit, aby zanechal své záliby v lovení ptactva a věnoval se radši svému povolání. Ve svém prozaickém díle se Klicpera věnuje historickým námětům, hrdinou povídky Točník je král Václav IV..

Jan Kollár (1793 - 1852 )
Tvorbu Jana Kollára nejvíce ovlivnily roky studia v saské Jeně. Zažil zde nejenom o poznání větší svobodu pokrokových myšlenek než v Rakousko - Uhersku, ale potkává zde svojí životní lásku, kterou nazývá Mína. První sbírka sonetů jí věnovaných vyšla pod názvem Básně. Po dvou letech ale musí Mínu opustit a ta se mu postupně stává víc a víc představou a symbolem vlasti, podobně jako Dantova Beatrice. K jeho sonetům přibývají další, a v další sbírce Slávy dcera již Mínu opěvuje jako dceru bohyně Slávy. Skladbu rozdělil do částí nazvaných po řekách, podél kterých žili nebo žijí Slované - Sála, Labe a Dunaj. Další části, Lethé a Acheron věnuje přátelům a nepřátelům slovanských národů.Po r. 1968 vystoupili někteří literáti s ostrou kritikou sovětské okupace, za což byli režimem stíháni. Někteří emigrovali-Kundera, Škvorecký. Jiní zůstali-Klíma, Havel, Kohout. Literatura se poté dělí na oficiální (literáti mohli volně vydávat svá díla), exilovou (knihy vycházely v zahraničních nakladatelstvích) a samizdatovou (knihy vycházely pokoutně-přepisované, na stroji, kopírované...).
Oficiální literatura je většinou horší kvality, plná popisnosti, moralizátorské tendence, je poplatná tehdejší době, vybírá si nekonfliktní témata. Reprezentanti této méně kvalitní literatury-Stanislav Rudolf (dívčí romány), Pavel Francouz, Karel Misař. O tomto období se často hovoří jako o krizi české prózy.

Kvalitnější literaturu představují-Bohumil Hrabal, Vladimír Páral, Ladislav Fuks, Otčenášek, Körner, M.V.Kratochvíl, Šotola, Frýd a jiní. Oficiální literatura měla zúžený výběr témat:

1.Historická próza-Loukotková, Vaňková, Körner, Fuks
2.Scifi literatura-Páral, O.Neff, Nesvadba
3.Problematika "malého českého člověka"-Hrabal, Šotola
4.Venkovská próza-Otčenášek, Tomeček, Pavel, Kozák
5.Exotická próza-Frýd, Pludek
5.Psychologická próza-Fuks, Otčenášek, John

Jednotliví autoři:


Bohumil Hrabal (1914-1997)

Narozen v Brně-Židenicích, na jeho tvorbu to ale vliv nemělo. Daleko více ho inspirovalo jeho dětství strávené v Nymburce, kde jeho otec dělal správce ve zdejším pivovaru. Vystudoval práva, nikdy se jako právník neživil, pracoval jako pomocný dělník na dráze, výpravčí, v hutích, balič papíru ve sběrně. Do literatury vstoupil až ve svých 49 letech povídkovou knihou Pelička na dně (1963). Většina povídek se odehrává v Hrabalových oblíbených hospůdkách, sběrně surovin, kde se to hemží takovými obyčejnými lidmi. Ve skutečnosti nejsou obyčejní, ale pod přetvářkou se vždy skrývá nějaká ryzí vlastnost-ona perlička na dně.
Následovala kniha Pábitelé (1964). Pábitel je Hrabalův neologismus-vypravěč, lidové podání historek, mystifikace, lhaní v dobrém slova smyslu-strýc Pepin, Egon Bondy. Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) jsou napsány jako jedna nekonečná věta, patrný je vliv Jamese Joyce a jeho závěrečné kapitoly knihy Odysseus. Stárnoucí muž (pábitel-strýc pepin) zde vykládá svůj životní příběh mladé dívce, z přímé řeči se dovídáme, co se děje (termín "orální literatura").
Roku 1965 vyšla kniha Ostře sledované vlaky. Děj je pevně zakotven do doby protektorátu a kniha je věnována tematice protinacistického odboje. Do filmového přepisu byla převedena Jiřím Menzelem, kter je považován za dvorního režiséra Hrabalových děl. Snímek získal Oskara.
Další prózy-Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965) , Toto město je ve společné péči obyvatel (1965), Morytáty a legendy (1968). Pro tyto knihy je příznačná nedějovost, nemají souvislý příběh.
Vzhledem ke svým politickým postojům nesměl po r. 1968 načas publikovat. po 7 letech byl dotlačen k veřejnému ospravedlnění. Od této doby některé jeho knihy monou opět vycházet. V 70. letech se vrátil do minulosti. Vznikly:Postřižiny (1976), Městečko, kde se zastavil čas (1978). Městečko vyčlo v samizdatu, pro ofic. lit. bylo rozděleno do dvou částí-Krasosmutnění a Harlekýnovy miliony.
Další prózy-Něžný barbar, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota. Trilogie- Svatby v domě, Vita nuova, Proluky (autobiografie očima manželky Pipsi), Večerníčky pro Cassia, Listopadový uragán.
Hrabal je především vypravěč,typická je pro něho hyperbola, dlouhá souvětí, opakování slov a slovních obratů.


Vladimír Páral (1932)

Narodil se v Brně, vystudoval chemii a stal se chem. inženýrem.Toto povolání ho přivedlo do severních Čech a tamějších chem. závodů, kam umístil řadu svých próz. Do literatury vstoupil pod pseudonymem Laban, první kniha podepsaná jeho jménem je Veletrh splněných přání (64). Děj se odehrává v chem. závodě. Hrdinou je inženýr Milan Renč, který je sice inteligentní, mladý, šikovný. Jeho život je však jedna velká nuda, je zapřažen do kolotoče zbytečných prací, o kterých ví, že stejně nemají smysl. Stejně se chová i v soukromém životě, kde nedokáže opětovat lásku své manželky, ane mladé dívky, která se do něj zamilovala.
Jeho další prózy se nesou v podobném duchu-stereotyp, samoúčelné činnosti-Soukromá vichřice, Katapult, Milenci a vrazi, Profesionální žena. Těchto 5 knih tvoří Páralovu pentalogii označovanou jako "černá".
V novele Mladý muž a bílá velryba se pokusil o obrat k pozitivním hodnotám. Novela odkazuje k Mellvilově próze Bílá velryba.Stejnou linii sledují i prózy-Radost až do rána a Generální zázrak.
Pozdější knihy se považují za méně zdařilé:Pokušení A-ZZ, Romeo a Julie 2300, Válka s mnoho zvířete, Země žen, Dekameron 2000 aneb láska v Praze, Playgirls I.


Ladislav Fuks (1923-1994)

Prozaik, věnuje se především tematice 2.svět. války, píše psychologickou prózu. Debitoval ve svých 40 letech knihou Pan Theodor Mundstock. Stejně jako cyklus 6 povídek Mí černovlasí bratři a román Variace pro temnou strunu je i zde tematika židovstva za 2. sv. války. Hlavní postavou románu Spalovač mrtvol je pan Kopfrkingl, zaměstnanec pražského krematoria, vyšinutý psychopat, zatížený svým povoláním. Pod vlivem fašistické demagogie se z něho stává vrah a udavač.Povídková kniha Smrt morčete obsahuje rovněž povídky s židovskou tematikou. Román Myši natálie Mooshabrové obsahuje prvky hororu, pohádky, scifi.
Příběh kriminálního rady je vynikající román, považovaný za vrchol autorovy tvorby. Osloveni z tmy a Nebožtíci na bále ukončují první etapu spisovatelovy tvorby. Druhá je poznamenána přijetím komunistických idejí a normalizačních požadavků na literaturu-Návrat žitného pole, Pasáček z doliny, Křišťálový pantoflíček.

Ota Pavel (1930-1973)

Původním povoláním novinář a sportovní reportér. První knihy mají sportovní téma- Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského, Pohár od Pánaboha. Vrcholem jeho tvorby jsou dvě povídkové knihy- Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby. Hrdinou je autorův tatínek, dalšími postavami jsou ostatní členové rodiny, přátelé. Významnou roli v nich hraje příroda.

Jan Otčenášek (1924-1979)
V 70. a 80. letech napsal 2 prózy: Když v ráji pršelo (1972) a Pokušení Katarina (1985). První vypráví o manželském páru, který se rozhodne přestěhovat se na venkov a provozovat tam hostinec. Kniha má vyznít jako oslava vztahu mezi mužem a ženou. Druhý román zůtal nedokončen, a proto se o jeho vyznění dá pouze dohadovat.

Vladimír Körner (1939)
Debutoval v 70. letech, převážně tematika zápasu jednotlivce s demagogickým prostředím. Knihy úspěšně zfilmovány Fr. Vláčilem. Díla jsou filozoficko-psychologická, existenciální prvky-úzkost, zlo, smrt.Ze středověku čerpá Údolí včel, Lékař umírajícího času, konflikt jedince a války se odrazil v dílech Adelheid, Anděl milosrdenství.

Václav Dušek (1944)
Narodil se v Praze, prošel celou řadou povolání. Ve svém díle se zajímá především o osudy mladých lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti. Volná tetralogie Panna nebo orel, Druhý dech, Tuláci a Dny pro kočku má hlavní postavu Tadeáše Falka. Popisuje jeho osudy od problematického dětství až po pokusy začlenit se do společnosti. Lovec a štěstí je příběhem recidivisty Jana Vlka, další prózy -Kukačky, Komu nepadají hvězdy, Poslední kovboj.

Josef Nesvadba (1926)
Původním povoláním psychiatr, autor vědecko-fantastických povídek a románů. V knize Tajná zpráva z Prahy vypráví o vynálezu zhoubnějším než atomová bomba, též se vyjadřuje k sovětské invazi a české emigraci. V dalších prózách zužitkoval své zkušenosti psychiatra-Řidičský průkaz pro rodiče, Minehava podruhé, Hledám za manžela muže. Scifi povídky a romány -Tarzanova smrt, Einsteinův mozek, Dialog s doktorem Dongem. Jeho dcera Bára Nesvadbová se pokouší též prorazit jako spisovatelka (Řízkaři, Bestiář, Život nanečisto).


Radek John (1954)
Prvotina Džínový svět nevyvolala nějak velké nadšení, uznání si získal až svými scénaři k filmům Bony a klid a Proč? Proslavil se svým románem Memento varujícím před drogami, po pobytu v Americe napsal publicistickou knihu Jak jsem viděl Ameriku, kde dokládá své kritické vidění reality.

Ladislav Pecháček (1940)
Autor oblíbeného filmového přepisu jeho díla-tetralogie o "básnících" - Amatéři aneb Jak svět přichází o básníky. Scénaře k filmům Dobří holubi se vracejí a Vážení přátelé, ano.

Ondřej Neff (1945)
Syn Vladimíra Neffa, autor humorných a scifi knih. Satira se objevuje v knihách Klukoviny a tátoviny, A včera se vyrojily, scifi prvky najdeme v prózách Vejce naruby, Jádro pudla. Napsal populárně-naučné knihy o historii scifi Podivuhodný svět Julesa Verna, Něco je jinak, Tři eseje o české scifi.

Zdeněk Zapletal (1951)
Do literatury vstoupil trilogií Proč se nás srny bojí, Až přijdou plískanice a Poslední knížka o dětství. Největšího úspěchu dosáhl s románem Půlnoční běžci, kde velmi výstižně postihl krizi tehdejší doby.

Jan Kozák
Autor prózy s venkovskou tematikou. Knihy Svatý Michal (jedna z povídek inspirovala Jana Hřebejka k natočení filmu Šakalí léta) a Čapí hnízdo (ve film. podobě jako Bouřlivé víno).

Jiří Šotola vydává knihu Kuře na rožni, Svatý na mostě, Osmnáct Jeruzalémů, Malované děti, Podzim v zahradní restauraci.
Do 70. a 80. let spadá i tvorba některých autorů, kteří vstoupili do literatury již dříve -Jarmila Loukotková (Pod maskou smích, Doma lidé umírají), Ludmila Vaňková (Král železný, král zlatý), Bohumil Říha (Přede mnou poklekni, Čekání na krále, A zbyl jen meč), Josef Toman (Sokrates).
Exotické téma zpracovávají Alexej Pludek (Rádce velkých rádžů, Nepřítel z Atlantidy) a Norbert Frýd (Císařovna.Román Charlotty Mexické).Jan Neruda
(9. 7. 1834- 22. 8. 1891)
Život:
Narodil se na Malé Straně v domě U Dvou slunců otci Antonínovi, jenž byl prodavačem a vojenským vysloužilcem a matce Barboře, která posluhovala, aby pomohla uživit rodinu. Vyrůstal tak za chudých poměrů a měl i v dospělosti dostatek uznání pro chudé lidi.
Své vzdělání začal na německém malostranském gymnáziu, mimo něj však navštěvoval ještě přednášky Jana Koubka v Klementinu, aby se zdokonalil v češtině. Jeho znalost německého jazyka mu později umožnila jak působení v opozičních německých novinách, tak možnost proniknout do pokrokového odkazu německé literatury. Pro další Nerudův vývoj bylo rozhodující jeho setkání s revolucí v roce 1848., která na tehdy čtrnáctiletého mladíka udělala nezapomenutelný dojem, když mu prohloubila vlastenecké cítění i jeho ideály lidské svobody a rovnosti.
V roce 1850. přechází mladý Jeník z německých škol na Akademické gymnázium, jehož ředitelem byl tehdy Václav Klicpera, a pro které byla příznačná velká vlastenecká a kulturní aktivita. Právě zde se také setkal s Vítězslavem Hálkem. Jeho rozhodnutí stát se literárně aktivním posílila také setkání s řadou vlastenců (mj. K.J. Erbenen, či B. Němcovou). Všechna setkání se uskutečňovala v domě Františka Holiny otce dcery Anny, tehdejší Nerudovy lásky. Po ukončení gymnázia pokračoval ve studiu filozofie a práv, které však za svízelné finanční situace nedokončil.
Po krátkých pracovních zkušenostech se koncem padesátých let stal profesionálním žurnalistou, když přípravné novinářské období prodělal v německých liberálních listech sbíráním drobných zpráv a zajímavostí. Prošel několika časopisy (Čas, Hlas), natrvalo však působil od r. 1865 v redakci Národních listů. V té době se pokusil napsat také několik divadelních her, leč bez většího ohlasu, a tak se Neruda zřekl pozdější divadelní tvorby.
Nerudovo literární postavení se v šedesátých letech pevně ukotvilo, když vydal svou první sbírku povídek a cestopisných fejetonů. A protože ve všech jeho dílech vystupovala cílevědomost uměleckých záměrů a jasné společenské stanovisko, byl oficiálními kruhy úmyslně přehlížen, jeho tvorba byla nedoceněna a jeho političtí rivalové se ho snažili izolovat.
To se jim naštěstí nepodařilo, a tak Neruda až do konce svého života vydával fejetony označené symbolem rovnoramenného trojúhelníka, každodenně sledoval program Prozatímního divadla a stal se zářným příkladem novinářské poctivosti, píle, básnické čistoty a ryzího charakteru.

Dílo:
Poezie:
Hřbitovní kvítí: Tato sbírka vychází koncem roku 1857 a jedná se o prvotinové verše nesycené prožitkem stinných stránek života, zračí básníkovo znechucení z tehdejšího života. Verš je nemelodický, chudý na básnické obrazy, chladný ironický a šedivý, typické je časté využití motivu hřbitova. Tato sbírka byla ve společnosti přijata s trapným mlčením a nezájmem, což úspěšně odradilo Nerudu od básnění na 10 let.
Knihy veršů: Vyšla v r. 1868 a vznikla sloučením 3 drobnějších sbírek- Knihy veršů:
1) výpravné- epické a lyrickoepické verše, objev sociální balady
2) lyrických a smíšených- subjektivní lyrika, osobní zážitky
3) časových a příležitostních- občanská a politická poezie
Tato sbírka zčásti navazuje na Hřbitovní kvítí. Vyhýbá se nadbytku obrazných pojmenování, vybírá si slova všední a prostá, pracuje s vyhrocenými pointami, volí úsečný, zkratkovitý, ale přesto velmi plastický styl. Je přijata o poznání vlídněji než první sbírka, po jejím vydání se však básník na dalších deset let odmlčel.

Písně kosmické: Tuto sbírku vydal Neruda r. 1878 a díky svému optimismu, humoru, vyjádření dobové nálady a přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku, šla rychle na odbyt. Psal zde i o fyzických teoriích vzniku a možném zániku Sluneční soustavy. Většina básní má formu krátkého popěvku, výraznou, melodickou, hravou, ba přímo rozmarnou. Je zde též využití motivu tance a lidových písní. Odrážejí se zde jeho nejsoukromější city, vzpomínky a ohlasy jeho lásky k matce a Anně Tiché.
Balady a romance: Vydal r. 1883 a navrací se v nich k lidové tradici, užitím epických a lyrickoepických příběhů vystihl svět českých lidí, jejich mravní charakter a jejich vztah ke světu. Rýsují se zde tři hlavní námětové okruhy (lidské vztahy; národní charakter; biblické a legendární příběhy), jsou zasazeny do typicky českého prostředí, popisují české tradice s důrazem na hovorový jazyk.
Prosté motivy: I tuto sbírku vydal roku 1883 a byla to poslední sbírka, kde je patrná citová zpověď. Je zde zachycena jeho tragika osobní samoty, či rezignace nad poslední láskou. Snaží se zde zachytit koloběh přírody, a tak je celá sbírka rozdělena do čtyř pasáží, zachycujících průběh ročních období, jako sepětí lidského života s přírodou (jaro- naděje v lásku; léto- zralost; podzim- stárnutí, osamění; zima- čekání na smrt). Verše jsou psány prostým jazykem bez zdobnosti a okázalosti.
Zpěvy páteční: Vydány 1896 utříbeny Jaroslavem Vrchlickým na popud Ignáta Herrmanna. Ústředním tématem tu je láska k národu, hluboký a opravdový vlastenecký cit. Sbírka vyrůstá z hořkého zklamání nad nemožností realizovat ideály mládí, z konfrontace ideálu a reality. Neruda zde používá složitější strofickou výstavbu, ve větší míře refrény, anafory, přitom ale volí slova prostá. Klíčovým momentem interpretace Zpěvů pátečních je symbol Krista.

Próza:
Arabesky: Poprvé vydány roku 1864, do jejich druhého vydání byly připojeny i drobné fejetony, které r. 1871 vyšly pod samostatným názvem Různí lidé. Arabesky vyjadřují kritický postoj vůči skutečnosti a zachycovaly především osudy lidí, které společnost vyřadila a izolovala. Neruda se snaží zachytit jejich individualitu, ale poukazuje rovněž na postižené sociální prostředí, ve kterém vyrůstaly. Důraz tak spíš než na dějovou linii kladl na povahové drobnokresbě postav. Často tak vycházel z vlastních zkušeností.
Povídky malostranské: Uměleckého vrcholu dosáhl Neruda v těchto povídkách vydanými roku 1878. Třináct povídek odehrávajících se na Malé Straně vynikají mistrovskou charakteristikou postav, prostředí, událostí a jsou typickým obrazem života ve čtyřicátých a padesátých letech devatenáctého století. Pomineme-li okrajové povídky, můžeme celou knihu rozdělit do tří užších kompozičních okruhů.
1) První cyklus (Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky) + Večerní šplechty (intermezzo).
2) Druhý cyklus (Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku)- zobrazení podivínů + 2. intermezzo: U tří lilií.
3) Třetí cyklus (Svatováclavská mše, Jak to přišlo…, a Psáno o letošních Dušičkách) + Figurka- demystifikující epilog
Drama a ostatní tvorba:
1) almanach Máj- 1858 spoluautor, kritický náhled po vzoru Máchy
2) U NÁS- 1858 anonymní odezva na Malého kritiku almanachu Máj
3) Ženich z hladu- 1859 neúspěšný pokus o veselohru
4) Prodaná láska- 1859 neúspěšný pokus o veselohru
5) Francesca di Rimini- 1860 neúspěšný pokus o tragédii
6) Na koncílu- 1870 protináboženské verše
7) Trhani- 1872 popis stavby trati
Narodil se 1.dubna 1809 ve Velkých Soročincích u Poltavy na Ukrajině. Pocházel z rodiny drobného, národně uvědomělého šlechtice, který psal ukrajinsky básně a komedie. V letech 1821-1828 studoval na vynikajícím gymnáziu v Něžinu, kde vynikal -spíše než studijními výsledky- literárními a především hereckými výkony (hrál komické role při školních představeních).

Koncem roku 1828, kdy přišel do Petrohradu, se chtěl věnovat právnické činnosti, ale stává se pouze malým, nedůležitým úředníkem. K tomuto oboru se však už nevrátil. Později tuto zkušenost zúročil v několika svých dílech. Neúspěchem ale končí i jeho snaha dostat se k divadlu, nezaujal ho ani post docenta historie na petrohradské uni-verzitě, a tak se počínaje rokem 1835 stává již natrvalo uznávaným spisovatelem.

Po skandálu kolem premiéry komedie Revizor odjíždí v roce 1836 do zahraničí a zdržuje se především v Římě, kde pobývá téměř 12 let. Dříve, než se vrátil do Ruska, podnikl vysilující pouť do Jeruzaléma. Zbylá léta prožívá v Petrohradu, Oděse a Moskvě plný náboženských nálad, které se stupňují v duševní chorobu. Pod vlivem náboženského fanatismu pochybuje o správnosti vydání svých děl, dokonce chtěl celou svoji tvorbu úplně zavrhnout. V tomto poblouznění spálil 2. díl Mrtvých duší. Zemřel v Moskvě 4. března 1852.

Gogol při psaní čerpá z tvorby svého přítele Puškina, přičemž vyzdvihá její zárodky realismu, které doplňuje o realistické obrazy. Ve svých dílech tak s humorem charakterizuje obyčejné lidi, výborně vykresluje prostředí venkova, provinčního ma-loměsta, ale i metropole.

Po zcela neúspěšné sentimentální idylce ve verších Gans Kjuchelgarten (1829) vydává zralou povídkovou prvotinu Večery na samotě u Dikaňky (1. díl 1831, 2. díl o rok později). Jedná se o osm báchorek, stylizovaných jako vyprávění prostých ves-ničanů, kteří se scházejí u včelaře Rezatého Paňka. Ten každý díl uvádí předmluvou, kde nastiňuje situaci, v jednotlivých příbězích navazuje dialog s vypravěči i čtenářem a jednotlivé báchorky komentuje a ironizuje. V této knížce se dostává do popředí představa moudrého lidového, městem nezkaženého společenství jako nositele hlavních duševních a mravních hodnot. Zde se v podstatě uplatňuje dobové přesou-vání těžiště od jedince k masám.

Na toto dílo navazuje v r. 1835 povídková sbírka Mirhorod, v jejíchž čtyřech rozsáh-lejších prózách najdeme jednak fantastiku folklórně heroického typu, ale také hrůzo-strašné, romantické prvky. Důležité je ale zejména téma zhoubného vlivu společen-ského parazitismu.

Od všech ostatních povídek z této sbírky se liší historicko-hrdinská báje Taras Bulba. Podle tehdejšího významného kritika, Vissariona Grigorjeviče Bělinského, Gogol „štětcem mohutným a smělým“ podal „epizodu z velké epopeje života celého národa.“ Autor v tomto díle nepopisuje konkrétní, historicky doložené události, ani přes-nou dobu, kdy se odehrály. Příběh Tarase, jeho synů, Ostapa a Andreje, a jejich věrných přátel se odehrává přibližně v 16. nebo 17. století, kdy byl ukrajinský lid nucen bránit svou svobodu proti polské šlechtě, ale i krutým Tatarům. Taras a jeho synové jsou příslušníci záporožského kozáctva, kterým nejsou cizí vlastnosti jako statečnost, velkorysost, živelná veselost, silné náboženské cítění (kozáci jsou pravoslavní křes-ťané) a schopnost podřizovat se většině, ale také stavět pocit odpovědnosti ke sku-pině kamarádů-bojovníků nad rodinné a milostné svazky. Pro správného kozáka je totiž hrdost zemřít v boji proti bezpráví. Toho však není schopen pro svou citlivost Tarasův mladší syn Andrij-pravý opak Ostapa-který přebíhá kvůli milované ženě k nepříteli, za což je (podle kozáků) poprávu potrestán. Z Tarase Bulby se stane takový hrdina, o kterém si kozáci vypráví po celé zemi. Barvité líčení charakterů a bojových scén a obrazy nevázaného života v kozáckém centru Síči podpořené ukrajinismy dává dohromady dílo, které z folkloristicky laděných „Večerů“ přerůstá v národní dějinnou epopej. Ta v podstatě ukazuje lidové a národní rysy ruského chrakteru, a tak je možné ji srovnávat s takovými výtvory, jako jsou byliny.®ÚRYVEK

V tzv. petrohradských povídkách se jedná o realistická díla, i když se autor nevyhýbá fantastickým momentům. Tři z nich-Něvská třída, Bláznovy zápisky a Portrét- vyšly poprvé v Gogolově knížce Arabesky (1835). K nim se připojují ještě 3 další povídky: Nos (36), Plášť a Kočár. Kromě poslední z nich se všechny odehrávají v Petrohradě pojednaném jako tržiště a křižovatka lidských osudů. Hrdiny jednotlivých próz jsou představitelé okrajových vrstev tamní společnosti: chudí umělci a úředníčkové, z nichž každý žije sám a sám svádí marný boj o sebezáchovu. Zatímco ve své prvo-tině Gogol řešil nesoulad mezi snem a skutečností romanticky šťastným vyústěním, zde se otevírá v celé své tragické hloubce předem nutně prohraného zápasu slabého jedince s neúprosným mechanismem panujícího společenského řádu. Autorova neu-věřitelná věrnost skutečnosti tak geniálně postihuje základní problémy současnosti: velkoměstské mraveniště plné lidí pachtících se po pomíjivém zisku a štěstí, byrokra-tická netečnost k člověku (Plášť), obrovské společenské rozdíly a hlavně neschop-nost jedince vymanit se z tohoto koloběhu. Tento realistický pohled je umocněn auto-rovými vlastními zážitky z prvního setkání s Petrohradem, ve kterých hraje roli nespl-něné očekávání.

Autorova schopnost zobrazovat obyčejné lidi se díky jeho dispozicím ukázala i v dramatické tvorbě. První takový pokus představovala komedie Řád svatého Vladi-míra třetího stupně (1833), dalšími byla dramata Ráno tuze zaměstnaného člověka, Předpokoj, Úryvek a Hráči vydaná pod souhrnným titulem Dramatické zlomky a jed-notlivé aktovky (42). První Gogolova celovečerní hra je zároveň jeho nejlepší kome-die, a to Revizor (v první verzi z r. 35). Poprvé byla hrána v Petrohradě, o rok později v Moskvě. Přestože se většina publika výborně bavila, kritika hru ostře napadla a prakticky vypudila autora do ciziny. Gogol na ní zde pracoval a upravoval ji a hlavně připsal do předposlední scény větu policejního direktora: „Čemu se smějete, co? Čemu se smějete? Sami sobě se smějete! Sami sobě!“, čímž ještě více prohloubil satirický podtón celého dramatu.

Námět k této komedii pochází od Puškina, kterého při shromažďování materiálů o Pugačovově povstání považovali za revizora. Hra má 5 jednání a odehrává se bě-hem 24 hodin prakticky na jednom místě. Je v podstatě založena na problému vydí-rání. Všichni městští činitelé jednají se svými občany velmi hrubě a okrádají je. Do tohoto stavu přijede bezvýznamný úředníček Chlestakov, kterému všichni do jednoho „sednou na lep“, spojí se, předstírají a všemožně podlézají nic netušícímu Chlesta-kovovi. Ten má zprvu problém se zaplacením dluhu v hostinci, ale později zjišťuje, za koho ho obyvatelé městečka mají a rozhodne se z toho těžit. Do své nové role se vžije znamenitě a s takovou vervou, že v ni sám uvěří. Svým suverénním vystupová-ním, výmysly, lží a neskutečnou drzostí si obtočí kolem prstu celé představenstvo města. Vymámí půjčku, koketuje s direktorovou ženou i dcerou zároveň, kterou do-konce požádá o ruku (a je samozřejmě přijat). O to víc jsou všichni šokováni, když Chlestakov náhle opustí město a pošťák přinese zajímavou novinu…

Gogol v r. 1842 doplnil tuto komedii o další dílo, glosu Upozornění těm, kdo by chtěli jak se patří sehrát Revizora, kde vysvětluje, jak je třeba pojmout nejen roli Chlestakova, aby byl výsledný efekt co nejlepší. ®ÚRYVEK

Dalším známým a hraným Gogolovým dramatem je Ženitba, s podtitulkem „historka zcela neuvěřitelná o třech aktech“. Konečnou podobu mu dal v r. 1842, kdy měla hra neúspěšnou premiéru v Petrohradě- poté úspěšnou v Moskvě. Děj se odehrává v městském prostředí a točí se kolem vdavekchtivé, byť ne už nejmladší kupecké dcery Agáty Tichonovny a pěti mnohem starších uchazečů ne tak o její ruku jako o slušné dědictví po otci. Už to vypadá, že má Agáta vybráno, ale drama přesto ne-má šťastný konec. Hra stejně jako Revizor pojednává o soudobé společnosti, ale více se zaměřuje na situační a jazykovou komiku.
Daleko nejúspěšnějším a nejhodnotnějším dílem se však stal román v kritickorealistickém duchu Mrtvé duše. Gogol na něm pracoval více než 5 let a byl poprvé vydán r. 1842 po vleklých sporech s cenzurou, která si mimo jiné vynutila změnu názvu knihy v neutrálnější Příběhy Čičikova neboli Mrtvé duše. Román byl přijat pokrokovými kritiky s nadšením, jeho odpůrci však mluvili o pomluvě a výmys-lu. Autor zde- na rozdíl od předešlých děl- kritizuje ne jednu, ale všechny složky pa-nující společnosti, a proto jej ti nejmilitantnější označili za „nepřítele Ruska, který by měl být v okovech eskortován na Sibiř.“ Námět k tomuto dílu dal Gogolovi opět Puš-kin. Autor zde poukazuje na feudální vykořisťování, byrokratické vydírání a na polo-středověké počátky ruského kapitalismu, který místo aby bojoval s feudalismem, se na něm přiživuje. Dokladem toho je hlavní hrdina Čičikov, člověk na nízké společen-ské úrovni, který vymyslí prostoduše rafinovaný plán s tzv. mrtvými dušemi, což je klíčová zápletka celé knihy. Rozhodne se využít mezery v zákoně: opatří si doklady o co největším počtu nevolníků, kteří sice zemřeli nebo jsou pohřešováni, ale podle platných předpisů jsou stále registrováni do příštího sčítání a tím pádem za ně musí majitel platit daně. Poté může Čičikov své fiktivní poddané zastavit nebo za ně jiným způsobem získávat peníze. Proto přijíždí do odlehlého města, seznamuje se s honorací a pak systematicky objíždí vytipované statkáře a snaží se z nich vymámit potřebné doklady. Později však vzbudí mezi úředníci podezření, a proto rychle opouští městečko a hodlá pokračovat jinde.

Gogol tedy naráží na přežitý nevolnický systém a škodlivost provinčního feudálního panstva. Všem pěti statkářům, které navštíví, je přes různorodost povah společná lakota a lačnost po majetku, přestože s ním nejsou schopni nakládat. Jako v ostatních dílech, Gogol neukazuje psychologický vývoj svých hrdinů. Ti při-cházejí na scénu jakoby hotoví a téměř vše o nich říká popisem jejich zevnějš-ku a prostřednictvím jejich jednání. To už naznačují jména statkářů: Manilov (v někt. překladech Líbeznický), Sobakevič (Psovský), Nozdrev, Pljuškin a Korobočka. Navíc pro každou postavu volí několik výrazných rysů, a tak ve zkratce a přitom bez zjednodušování ukazuje vlastně celou její charakteristiku. Například neotesaný So-bakevič pokaždé někomu stoupne na nohu, Čičikov se neobejde bez svého „zářivě brusinkového fraku“ a vždycky se uklání „tak trochu na stranu s lehkým šoupnutím nožky vzad“, o Manilovově plytkosti vypovídá jeho sladký úsměv a „exkluzivní“ jména svých synů: Themistokles a Alkid. ® ÚRYVEK
Kontrastem k základní náplni Mrtvých duší jsou tzv. lyrické vložky, emocionální pasá-že řazené v podstatě mimo kontext a jiné odbočky, ve kterých Gogol říká, co mu prá-vě leží na srdci. ® ÚRYVEK
Po prvním, kritickém dílu tohoto románu, měl Gogol v úmyslu- v analogii s Dantovou Božskou komedií- pokračovat z „pekla“ „očistcem“ až do „ráje“, který sliboval ve třetím díle. K jeho napsání však zřejmě nikdy nedošlo. Na 2. díle pracoval od roku 1843, který byl o šest let později hotov. Jak se dočítáme z dochovaných fragmentů (Gogol značnou část 2. části v záchvatu spálil), obrat k lepšímu nenastal. Autor opět líčí negativní stránky figur a ukazuje jedny z prvních „zbytečných lidí“. Kvůli přítomnosti několika kladných hrdinů je však 2. část plná rozporů. Snad proto, že se Gogol snažil realitu trošku přikrášlit a ukazovat ji jinak, než v té době vypadala.

K nám se jeho dílo dostalo už ve 40. letech minulého století, a to díky překla-dům Karla Havlíčka Borovského, který obdivoval Gogola právě pro „mistrovské umě-ní jedním rázem vypodobnit celou věc, takže jako živá před očima stojí.“ Dalším jeho obdivovatelem byl např. Jan Neruda, který po přečtení Revizora řekl, že „Gogol je zde malířem, jenže maluje tentokráte bičem.“

Oscar Wilde
Anglický spisovatel irského původu. Pocházel z vážené rodiny. S literaturou se střetával už od útlého dětství díky své literárně činné matce. V jejich salónu se scházela smetánka tehdejších spisovatelů a básníků. Po úspěšném studiu klasické filologie na univerzitě v Dublinu pokračoval v Oxfordu. Vynikal svým myšlenkovým důvtipem, výstředností v oblékání a způsobech. Svou výřečností a zálibou v paradoxech okouzloval vyšší společnost. Jeho životní styl mu brzy přinesl oblibu a uznání od tehdejší společnosti.
Tvrdil, že člověk má udělat umělecké dílo i ze svého života – žít plně a intenzivně, vyzkoušet a poznat všechno. V pohádce Šťastný princ ze sbírky pohádek Šťastný princ a jiné pohádky se odrážejí prvky jeho života.
Pohádka vypráví o princovy, který žil nádherný život v zámku, který byl obklopen vysokými zdmi a princ se nikdy nezeptal co je za nimi. Po jeho smrti vztyčili dvořané jeho nádhernou a diamanty zdobenou sochu nad městem a on poznal bídu a utrpení které za svého života neviděl. A tak princ poprosil vlaštovku, aby vše drahé z čeho je socha vytvořena roznesla strádajícím. Vlaštovka poslechla a když si poté dvořané povšimli, jak jeho socha vypadá, dali ji roztavit.
Stal se ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. Tyto názory se nejvýrazněji obrážejí v románovém podobenství Obraz Doriana Graye o vztahu umění, morálky a skutečnosti
Malíř Basil Halward maluje obraz svého krásného a bohatého přítele Doriana Graye. Snaží se zabránit setkání Doriana se svým přítelem Henrym Wottonem. Henry Wotton je znám svou špatnou pověstí a názory. Po náhodném setkání Doriena a Henryho je však již vše zbytečné. Dorian je Henrym přímo okouzlen a nechává se velmi ovlivnit. Po dokončení obrazu Dorien z rozčílení, že dokonalý obraz bude stále krásný, zatímco on sám bude stárnout, vyřkne přání, aby stárnul obraz za něho. Dorian si vezme Henryho názory k srdci a utváří si svůj život podle zásad umění, estetický prožitek je pro něj silnější než sám život. Miluje herečku Sibylu z podřadnějšího divadla proto, že její projev na scéně vytváří nové umělecké dílo, když však pozná, že Sibylino umění je velmi průměrné, přestává ji milovat, a tím ji dožene k sebevraždě. Vrhá se do stále rafinovanějších rozkoší, až končí vraždou někdejšího přítele Malíře Basila Halwarda. Všechny stopy neřestí a posléze i zločinu se objevují na jeho portrétu, zatímco on sám je stále mladý a krásný - Wilde tak ukazuje rozpory mezi krásou a životem, mezi požitkem a morálkou. Příběh končí Dorianovou sebevraždou.
Mnoho kritiků však tento román označilo za nemorální, ale přesto měl obrovský úspěch.
Wildova největší sláva však přišla až s jeho divadelními hrami. Wilde navázal na tradici komedie mravů v konverzačních dramatech Vějíř lady Windermerové, Bezvýznamná žena, Ideální manžel a asi nejznámější je hra: Jak je důležité míti Filipa
Děj této hry se točí okolo nedorozumění způsobené dvěmi přáteli, kteří si vymyslí fiktivní postavy. Poté se za ně v různých situacích vydávají. Celý děj se stále více zamotává, až dojde na konci hry k rozuzlení, vše je vysvětleno a hra šťastně končí.
V době svého největšího úspěchu a slávy byl Wilde nejuznávanějším dramatikem a spisovatelem v Anglii. Jeho knihy udivovaly, okouzlovaly, jeho dramata se hrála denně zároveň na třech londýnských divadlech. Byl velký, bohatý a krásný, zasypávaný štěstím a poctami. Byl brilantně vzdělaný, geniálně nadaný a měl výborné společenské postavení. Jeho život však obnášel tak ohromné výdaje, že se Wilde brzy dostává do finanční krize. Snaží se jí řešit novými hrami, ale bez úspěchu. Proto se výhodně oženil, ale stejně se musí uskromňovat. Postupně poznával nespravedlnost, bídu a ponižování okolního světa a začal útočit na základní pilíře tehdejší společnosti., čímž začal ztrácet na oblibě. Jeho posledním dílem před zvratem je drama Salome
Originálně pojal zpracování této biblické látky. Salome nechá zavraždit Jana Křtitele ze msty za zhrzenou lásku, chce líbat mrtvá ústa, když nesvolil, aby mu líbala ústa živá.
Poté přišla pro Wildeho katastrofa. Již rok prosakovaly pověsti o Wildeově nezřízeném sexuálním životě. Dostal se do sporu s otcem jeho přítele Alfreda Douglase. Wilde ne něho podal žalobu za pomlouvání, ale karta se obrátila a sám Wilde byl odsouzen za homosexualitu k dvěma letům nucených prací v Redingském žaláři.
Své vězeňské utrpení a touhu po svobodě vylíčil v básni Balada z readingského žaláře. V níž Wilde s nejjemnější děsivostí přepsal žalářní deník plný tesklivosti, hrůzy a zoufalství.
Z vězení vyšel nalomený. Mezitím mu umřela matka, byly mu odňaty jeho děti a stihl ho bankrot. Brzy mu také zemřela žena. Již nebyl schopen dál psát. Odešel do Paříže, kde v bídném hotelu zemřel.
Až pět let po jeho smrti uveřejnili jeho přátelé jeho dílo De profundis. Pod dojmem z tohoto díla se změnil poměr veřejnosti k autorovi a divadla opět sáhla po jeho hrách.

A Florentine Tragedy, 1908
Balada o žaláři v Readingu (The Ballad Of Reading Gaol), 1898
Básně (Poems), 1881
Bezvýznamná žena (A Woman Of No Importance), 1893
Dům granátových jablek (The House Of Pomegranates), 1891
Ideální manžel (An Ideal Husband), 1895
Intence (Intentions), 1891
Jak důležité je míti Filipa/Přítel Bunbury (The Importance Of Being Ernest), 1895
Lidská duše za socialismu (The Soul Of Man Under Socialism), 1891
Obraz Doriana Graye (The Picture Of Dorian Gray), 1890
Poems In Prose, 1893-4
Pravda masek (The Truth Of Masks)
Ravenna, 1878
Salome (Salomé, drame en un acte/Salome: A Tragedy In One Act), 1893
Strašidlo cantervillské (The Canterville Ghost), 1887
Šťastný princ a jiné pohádky (The Happy Prince And Other Tales), 1888
The Critic As Artist, 1890
The Sphinx, 1894
Úpadek lhaní (The Decay Of The Art Of Lying), 1889
Vějíř lady Windermerové (Lady Windermere's Fan), 1892
Z hlubin/Kněz a ministrant... (De Profundis), 1895
Zločin lorda Savila (Lord Arthur Savile's Crime And Other Stories), 1891
Obsah:
1. Obsah
2. Ota Pavel – život a dílo
3. Ota Pavel: Fialový poustevník
4. Použitá literatura


OTA PAVEL
/1930 – 1973/

Prozaik a novinář. Až do konce 60. let byl znám jako vynikající sportovní
reportér; dvě povídkové autobiograficky laděné knihy z počátku 70. let,
naplněné moudrostí, steskem, ale i humorem, ho rázem vyzvedly mezi
významné současné prozaiky.

Ota Pavel (vlastním jménem Ota Popper ) se narodil 2.7.1930 v Praze jako třetí, nejmladší syn obchodního cestujícího Leo Poppera. Podle tehdejších měřítek bylo manželství rodičů smíšené, protože otec byl Žid a matka Češka. Z okolí, které Otu Pavla obklopovalo, měl na něj nejsilnější vliv tatínek. Jeho záliby se staly i zálibami synovými. Autorův vztah k přírodě, k rybaření, ke sportu a k rodné zemi se utvářel pod silným vlivem a příkladem otcovým. Příroda, to byl především Buštěhrad, křivoklátské lesy, Berounka; nejkrásnější zážitky z dětství jsou spjaty s pobyty na těchto místech, která si tatínek i on oblíbili. Harmonické dětství Oty Pavla skončilo s příchodem okupace. Oba starší bratři Hugo i Jiří a po nich i otec museli s transportem do koncentračních táborů. Ota žil sám s matkou v Buštěhradě, ve třinácti letech začal pracovat na dole Dubí u Kladna. Věnoval se také sportu ( fotbalu a hokeji ). Tragédie blízkých Lidic a zážitky z války na něj silně zapůsobily a zanechaly stopu i v jeho prózách.
Po válce žil Pavel opět v Praze. Absolvoval zde obchodní jazykovou školu, obchodu se však nevěnoval. Krátce trénoval hokejovou mládež ve Spartě Praha. V letech 1949-1956, s výjimkou let 1951-1953, kdy absolvoval dvouletou vojenskou službu, pracoval v Československém rozhlase jako sportovní redaktor, v roce 1956 v časopise Stadion, od roku 1957 v časopise Československý voják. Při zaměstnání vystudoval střední školu pro pracující a ukončil ji roku 1960 maturitou. V roce 1962 doprovázel fotbalisty pražské Dukly na jejich zájezdu do Spojených států. Navštívil také SSSR, Francii, Jugoslávii, Švýcarsko, Rakousko a další země. V únoru 1964 na zimních olympijských hrách v Innsbrucku onemocněl těžkou duševní chorobou a roku 1966 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Přes velké zdravotní potíže nepřestával literárně tvořit. Za posledních devět let života , vyplněných nemocniční a ambulantní léčbou, připravil k tisku pět nových knižních celků. Vydání dalších dvou rukopisů, které předčasně uzavřely jeho dílo, se již nedožil. Zemřel náhle 31.3.1973 na srdeční infarkt. Je pochován na židovském hřbitově v Praze – Strašnicích vedle svého otce.
U Oty Pavla je sepětí tvorby s reálnými životními osudy výraznější než u kteréhokoli jiného autora. Je to jistě dáno v prvé řadě žánry, které si zvolil. Reportáž a autobiografické prózy, tvořící dvě ústřední linie Pavlovy literární činnosti, patří k žánrům, v nichž se autorská osobnost projevuje mnohem bezprostředněji a nápadněji než v jiných literárních útvarech. Míra autenticity jeho vzpomínkových próz přesahuje hranici v autobiografiích obvyklou.
Svou tvorbou zasáhl Pavel jak do žurnalistiky, tak i do oblasti krásné prózy. K jeho prvním ucelenějším pracím lze počítat reportáže a fejetony z přípravy na I. celostátní spartakiádu v roce 1955, otiskované v časopise Stadion. Při práci v časopisech okusil téměř všechny novinářské žánry, nejsoustavněji se však věnoval reportáži. Z tematického hlediska lze jeho dílo rozdělit na dva nestejně velké celky. Větší skupinu tvoří reportáže a povídky o sportovcích, shrnuté do pěti knih – Dukla mezi mrakodrapy (1964), Plná bedna šampaňského (1967), Pohár od Pánaboha (1971), Syn celerového krále (1972), Pohádka o Raškovi (1974), které byly poctěny mnoha novinářskými a literárními cenami ( např. cenou Víta Nejedlého a Julia Fučíka ). Dvě útlé knihy vzpomínkově stylizovaných próz Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974), společně vydané v roce 1977 pod názvem Fialový poustevník, vznikly na sklonku života a tvoří druhou námětovou oblast autorova díla. Čerpá v nich tematicky z vlastního života a zejména z životních osudů svého tatínka, velkého snílka a malého dobrodruha, který nezdolně usiluje o životní úspěch. Zdánlivě prosté příběhy, v nichž se Ota Pavel projevil jako osobitý vypravěč, jsou plné nostalgického humoru a poezie, vypovídají o smyslu a krásách života a vytvářejí obraz prostředí i doby. Typické je, že dvě povídky situované do 50. let líčící otcovu deziluzi z komunismu ( Běh Prahou a Prase nebude) cenzura do souboru nepustila. Ve své celistvosti, už bez cenzurních zásahů, vyšly Pavlovy prózy až v knize Zlatí úhoři (1991).
Literární dílo Oty Pavla, nevelké rozsahem i počtem titulů, přineslo osobitý vklad do moderní české prózy. Jako reportér dokázal Pavel zachytit stoupající význam sportu v naší společnosti; jeho pohled na sport je mnohem hlubší než u většiny ostatních reportérů. Nedal se uhranout vynikajícími výsledky a rekordy, o to více jej však poutalo sportovní zákulisí, rub sportovní slávy. Tam objevuje mnoho nevyřešených problémů, na které ve svém díle upozorňuje, se zaujetím proniká k jejich kořenům a snaží se přiblížit čtenáři svět sportu takový, jaký ve skutečnosti je – bez legend a mýtů. V Pavlově pojetí tvoří sport neoddělitelnou součást života společnosti a je zároveň oblastí, v níž se prověřují nejen fyzické schopnosti, ale i povahové a mravní kvality člověka. V jeho sportovních reportážích a povídkách o sportovcích dominuje vždy jedinec se svými konflikty a těžkostmi, které mají obecnou platnost. A právě tento moment posunuje Pavlovy prózy inspirované sportem do širší společenské polohy. Vnášením etického zřetele do literatury s e sportovní tematikou a odhalováním nejpalčivějších problémů soudobého sportu je charakterizováno Pavlovo průkopnictví v této oblasti.
Mezi Pavlovými knihami o sportu a prózami vytěženými ze vzpomínek není ostrý přeryv. Vypovídají jednotně o smyslu lidské existence, kterou autor vidí v činorodém a neutuchajícím usilování, v boji za naplnění ideálů, ať jsou velkolepé či méně významné. I jimi prochází humanistický aspekt, s nímž Pavel pohlíží na lidské konání, pochopení pro lidské slabosti a chyby, soucit s každým, kdo na cestě za svým cílem prožívá okamžiky neúspěchu, zklamání a musí překonat nejednu nesnáz.
Pro vyslovení této životní filosofie, založené na lásce k lidem a na aktivním postoji k vlastnímu údělu, postačily Pavlovi jako východisko osobní zážitky a konkrétní osudy lidí, které důvěrně poznal. Filosofické poznání je skryto ve výpovědi o reálných faktech skutečnosti, jejichž autentičnost Pavel důsledně zachovává. Princip dokumentární pravdivosti, příznačný pro reportáž, prostupuje celým jeho dílem. Ze skutečných, ověřitelných faktů dokázal vytvořit umělecké obrazy působivé síly, použít je ke zdůraznění jejich jedinečnosti a neopakovatelnosti.
Pavel, vypravěč držící se pevně reality a usilující o maximálně pravdivou výpověď o ní, je zároveň básníkem faktů. V jeho veskrze reálném světě nefunguje fantazie jako prostředek fikce, ale uplatňuje se v pohledu na skutečnost, v níž je možné vnímavým zrakem objevit mnoho poezie, která běžnému vidění uniká. Pavlovo básnické vidění má některé styčné plochy s lidovou slovesností, která byla zřejmě silnou inspirátorkou jeho díla, zejména lidovou pohádkou. Básnický charakter některých Pavlových próz není samoúčelný. Má své vnitřní zdůvodnění v ideálech, které se autor snaží svým literárním dílem tlumočit – víru ve vítězství dobra, lásky a spravedlnosti.
Ota Pavel patřil k autorům, jejichž práce upoutaly brzy pozornost a byly od počátku kladně přijímány jak čtenářskou veřejností, tak literární kritikou. Některé z Pavlových povídek vzbudily zájem dramatiků Československého rozhlasu (dramatizace Omyl) i zájem filmařů a posloužily jako předloha pro scénáře filmů (např. celovečerní film Poslední etapa) a televizních inscenací ( např. televizní filmy Kladno hází, Alfréd Jindra, Pohár za první poločas, Zlatí úhoři s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem v hlavních rolích). Jejich uvedení představovalo před rokem 1989 jeden z mála skutečných zážitků.

Fialový poustevník


Společné vydání povídkových knih Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby.
Oba cykly spojuje humorně kritický obdiv syna ke svému vzácnému, ale složitému tatínkovi, láska k rybám, vodě a přírodě vůbec, vzpomínky na šťastné dětství před válkou a pozdější hořký okupační úděl smíšené židovské rodiny. Společné je i literární pojetí, kde základem mistrného vyprávění v první osobě jsou reálné vzpomínky, působivé nikoli uměleckou stylizací, ale vnímavou, velmi poetickou evokací zážitků vlastních i rodinných. Ctíme autorovu moudrost, lidskost, jemně nostalgický humor, tedy to, co v povídkách poutá i dojímá.
„Povedený tatínek“ byl dávno asimilovaný Žid se smyslem pro humor, jejž neztrácel ani v prekérních situacích. (Gestapáky uvítá hlasitým: „ No servus , Kaiser“) „Tisíciletá moudrost předků“ stojí za jeho úspěchy „fenoména na prodej vysavačů a ledniček“. Je podnikavý, nikdy se nevzdává. Ne otec ideál. Někdy „pěkný kos“, zejména pokud šlo o malá milostná dobrodružství.
Maminka, vzácně tolerantní k otcovým avantýrám, byla křesťanka, v duchu českých a křesťanských tradic se doma pěstovalo samozřejmě vlastenectví, slavily se Vánoce, neboť „tatínek měl tuhle zemi rád, a asi víc než maminka…pro ni to bylo jaksi samozřejmý, že má domov, kdežto můj táta ho hledal za pomoci předků stovky let, než ho našel“.
Třetí světlou postavou obou knih je „strejda“ Prošek z Luhu pod Bránovem, všeuměl, král pytláků, sžitý s přírodou u Křivoklátu a Berounky.
Od první ryby přes parmu ke štikám to byla škola, která se třináctiletému chlapci tolik hodila, když nejdříve oba bratři a pak i táta museli do koncentračních táborů, a on, aby maminka neusínala o hladu, překonával strach z pytlačení. Ne všichni lidé měli pochopení. Ještě před odchodem kluků do lágru si otec s odvahou a Davidovou hvězdou v kapse dojel na rozvrzaném kole oklikami pro srnce. To už se bál i kurážný Prošek. Za pytláctví a přechovávání „Žida“ byla smrt. Proškův divoký vlčák Holan měl pro vyděděnce víc porozumění než tupí rasisté. Když se bratři po válce vrátili, měl Jiří 40 kg: „Možná že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná, že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“
Jazyk prózy je živý, hovorový. Zkušený reportér neměl obavy z nespisovného výrazu či tvaru tam, kde jazyková norma „šustila papírem“.Ota Pavel byl prozaik, publicista a sportovní redaktor. V oboru tzv. sportovní beletrie vynikl v první polovině 60. let a tímto žánrem se pak zabýval až do své smrti. Později se však začal věnovat i autobiografickým a rodinným příběhům. Postupně je zpracoval do dvou knih. První z nich byla sbírka povídek Smrt krásných srnců (napsal v roce 1971) v níž se soustředil především na osobu svého otce. Druhá, která na ní navázala, byl svazek Jak jsem potkal ryby (byla vydána posmrtně v roce 1974) kde se již zaměřil hlavně na své vlastní zážitky.

Své příběhy Pavel jakožto vypravěč podává jako své osobní vzpomínky někdy včetně citů, které prožíval. Například, když vstoupí na scénu Pavlova maminka, vypravěč se neudrží v citovém odstupu a projeví svou něhu a lásku, anebo když vypráví o tragických zážitcích z války, dá najevo melancholii a smutek, ale jinak v zásadě neprojevuje bezprostřední citový vztah k tomu, o čem vypráví. Pavlovy prózy jsou přitom silně emociální, chvílemi doslova až dojemné. Velikost a síla emocionality těchto vzpomínek však nespočívá právě v tradičních prostředcích prózy vzpomínkového charakteru, ale v samotném vyprávění, v citové naléhavosti vypravěčem zvolených a podaných motivů, aspektů a situací, jednání aktérů a jejich osudů. Vypravěč se tedy jako by spoléhal především na emocionalitu vybavovaných samotných vzpomínek, nikoli na emocionalitu svého vztahu k nim. Nelze si představit vhodnější příležitost k tomu, aby se vypravěč zpříma vyslovil ze svých citů, než je konec života skrytě milovaného obdivovaného otce. Navzdory tomu Pavel pouze vylíčí sebe sama ve svérázné scéně posledního loučení s otcem u řeky Berounky a cele se spolehne pouze na dojemnost této scény a jako vypravěč k ní však zpříma nedodává citově vůbec nic.

Další typická věc pro Pavlovy povídky je, že autor přímo nehodnotí události, o kterých vypravuje. Například, pro jiného autora by se vzpomínka na pobyt jeho blízkých v koncentračním táboře stala příležitostí k morálnímu rozhorlení nad světem a k odsudku těch, kteří tuto zkušenost lidem způsobili, ale Pavel jako vypravěč tuto zkušenost svého tatínka a svých dvou bratrů pouze hole konstatuje a spoléhá se, že i tak, to je bez odsuzujícího komentáře či soudu, se ukáže její hrůznost. Ovšem stejně bez výslovného vypravěčova hodnocení se v Pavlových prózách ukazuje i půvab a krása skutečnosti a života.

Pavel - vypravěč nezdůrazňuje v příběhu svou přítomnost a stvořitelskou aktivitu, nedává najevo, že příběh vytváří, naopak stále zdůrazňuje, že jej pouze sděluje a vypravuje, co se v minulosti skutečně stalo, a co tedy má jakoby zcela objektivní charakter: vše vidí a prezentuje jako v minulosti dané. Je tomu tak i v případě, že vypravěč vypráví o sobě samém i sebe sama vidí a ukazuje jako všechno ostatní, jako součást dění, které on jakožto vypravěč neurčuje, ale naopak je jím určován.

Pro Pavlovo pojetí postav a jejich osudů je nejpříznačnější postava tatínka a jeho příběhy. Tento člověk je životní outsider, vypracuje se však na světového rekordmana v prodeji ledniček, ale pak se znovu stává outsiderem a prožívá údobí své životní degradace. Chvílemi málem hladoví a spolu s ním i celá jeho rodina a pak zase Pavlovi prožívají období blahobytu, čas chudoby se střídá s časem zisku a naopak období životního rozmachu s obdobím úpadku a jakési beznaděje, a spolu s tím se v tatínkovi střídají pocity povznášející, optimistické s depresivními a stísněnými náladami. Svůj život tatínek prožívá jako svátek, ale i jako nejpustší všednost a naopak. V jeho celkovém životním příběhu, jak jej postupně poznáváme ze souhrnu jednotlivých próz, významně také kontrastuje obdivuhodná vitalita jeho vrcholných let a dojemný životní pokles před závěrem jeho života.

Pavel život ani neharmonizuje, ani ho nedramatizuje, nezesměšňuje ho, ani ho netragizuje. Svět v něm vzbuzuje úsměv, radost i smutek. Život v jeho prózách napořád obnáší vzestup a pád, pád i vzestup, chvíle radosti, krásu i hrůzu, komiku i tragiku, faleš, nespravedlnost i průzračnost a čistotu. Život je ráj i peklo zároveň. Svět zraňuje i hojí, přináší hrůzně nezapomenutelné zážitky, ale také dává příležitost k zapomnění, člověka pošpiňuje a vzbuzuje v něm tíseň, ale umožňuje mu i čistotu a sebeosvobození, dává mu možnosti a zase mu je bere, jsou v něm důvody k optimismu, radosti, ale i k nostalgii a smutku. Pavlovy prózy představují životní realitu v její objektivitě jako smutně krásný a krásně smutný svět, nechávají nám pocítit životní tíži a zároveň nás povznášejí – v této dvojznačnosti spočívá poslední příčina, proč jsou pro nás tak přitažlivé a proč se k nim stále vracíme. Nakonec rozpoznáme, že ustavují umělecký svět, který vyznívá útěšně. Pocity štěstí jeho aktéři sice většinou vyzískávají tvrdě a poměrně výjimečně a tyto pocity jsou navíc obestírány smutkem, protože jsou čímsi chvilkovým a snadno pomíjivým, nicméně jich dosahují, a to zde působí jako útěšný i nadějeplný fakt pro člověka vůbec.

Tolik k celkové charakterizaci Pavlova díla. A teď již ke knize Zlatí úhoři. Tato kniha je prezentací jádra Pavlovy autobiograficky založené tvorby, jak ji nacházíme ve sbírce Smrt krásných srnců a svazku Jak jsem potkal ryby. Vystává z ní relativně ucelený životaběh rodiny Pavlových, zejména však je z ní patrný autorův jednotný životní názor. Povídky jsou řazeny chronologicky, do tří na sebe navzájem navazujících oddílů, a to podle tří životních období, která se v autorových rodinných příbězích zjevně rýsují (jsou to období předválečné, válečné a poválečné).

Období předválečné: V této části autor vypravuje o svém raném dětství, o tom jak společně se svým otcem nebo bratry rybařil. Dále o svém otci, který prodával vysavače a to dokonce tak dobře, že pravidelně dostával ocenění za nejvíc prodaných vysavačů. Bylo to období štěstí a pohody. Ovšem potom znenadání přišla 2. světová válka.

Období válečné: Pavlův otec byl žid. Z toho plynulo, že i všichni jeho synové byli židi a podle toho se k nim také Němci za okupace chovali. Zabavili rodině její rybník a zakázali jezdit na Křivoklátsko, kde rodina lovila ryby a jezdila na dovolenou. V třetím roce války byli posláni do koncentračního tábora Pavlovi bratři Hugo a Jirka, zanedlouho i jejich otec. Naštěstí všichni kruté podmínky koncentráku přežili a i když v ubohém stavu, přesto se vrátili domů.

Období poválečné: V této části jsou popsány některé příhody, které se opět staly tatínkovi nebo Pavlovi samotnému. Jde, podobně jako v prvním oddílu, o příběhy z rybaření nebo z tatínkova obchodování, tentokrát již však hlavně s ledničkami vyrobenými ve Švédsku.

Celá knížka vyjadřuje humorně kritický obdiv syna k svému vzácnému, ale složitému tatínkovi, lásku k rybaření, vodě a přírodě vůbec, vzpomínky na šťastné dětství před válkou a pozdější hořký okupační úděl židovské rodiny.

Knížka se mi velice líbila, jsou v ní humorně a poutavě psané povídky. Doporučil bych ji všem, ovšem s tím, že by nesměl vadit mírně depresivní, přesto však nebo právě proto výborný, obsah zejména druhého oddílu knihy. Informace jsem čerpal z doslovu, který napsal Bohumil Svozil.PAVEL KOHOUT
*20.7. 1928 Praha

Pavel Kohout patří k nejvýraznějším ale též nejkontroverznějším osobnostem naší poválečné literatury. V jeho životě i díle se velmi příznačně odrážejí proměny společnost i umění posledních padesáti let.Napsal na 40 divadelních her a 10 románů. V posledních letech se kromě své literární práce věnuje i organizaci pražského divadelního festivalu německého jazyka.
Pavel Kohout vyrůstal v rodině ekonoma.Po maturitě r. 1947 studoval na filozofické fakultě UK. V letech 1649-1950 byl kulturním přidělencem v Moskvě.Poté pracoval v Čs.rozhlase a jako redaktor v Dikobrazu-satirický časopis… a Čs. Vojáku. Od r.1956 se výhradně věnoval spisovatelské tvorbě
A spolupracoval s pražskými divadly. Byl veřejně činný a hojně cestoval. Přispíval do Rudého práva, Halo sobota, Zemědělské noviny, Mladé fronty, Tvorby, Večerní Praha, Literární noviny,ad.Spolupracoval s rozhlasem, televizí a zejména filmem, hlavně jako scénárista.V souvislosti s Chartou 77 byl šikanován úřady. Roku 1978 působil rok v Rakousku jako režisér vídeňského Burgtheater,kde mu byla udělena Velká rakouská státní cena za evropskou literaturu. V říjnu 1979 mu bylo zabráněno vrátit se do Československa.Od roku 1989 žije střídavě ve Vídni a v Praze jako spisovatel z povolání.
Pro básníka, prozaika,dramatika, překladatele, filmového scénáristu ( ZÍTRA SE BUDE TANČIT VŠUDE, LETIŠTĚ NEPŘIJÍMÁ,SMYK, SEDM ZABITÝCH,SVATBA S PODMÍNKOU, ZÁPAS S ANDĚLI , scénáristu televizního a adaptátora cizích předloh (mimořádný význam měla Kohoutova úprava Shakespearova Macbetha,inscenovaná v pražských bytech plně platí označení autor časových problémů.
Do české literatury vstoupil v první pol. 50.let jako básník politické a milostné poezie,reflektovala poněkud naivní a později překonané o dokonalém životě v socialismu.Publikační počátky souvisely s jeho aktivitou v mládežnických souborech a v armádě. Vedle didaktických pohádek psal písně a básně proklamující duchu poetiky budovatelské umění,komunistické ideály.
1952 VERŠE A PÍSNĚ-oslavují mládí a lásku
1954 ČAS LÁSKY A BOJE- viz Verše a …

Dílo:
Drama: 1952 DOBRÁ PÍSEN-hra o mladých lidech plných budovatelské entuziasmu, kteří prožívali své první lásky i manželské krize
1956 CHUDÁČEK- o nekompetentním člověku, který udělá snadnou kariéru v instituci byrokraticky,rozhodující o umění
ZÁŘIJOVÉ NOCI- poukazuje na necitlivý přístup k člověku ve vojenském prostředí
1960 ŘÍKALI MI SOUDRUHU- nezdařené drama, rozvíjela na postavě defraudanta a svůdce problém morálky a jejího místa při budování socialismu

60.léta:
dramaturg divadla na Vinohradech
1957 SBOHEM SMUTKU!-tématika manželství a relativnosti milostného citu, podřízeného sobeckým zájmům a zbabělosti
1957 TAKOVÁ LÁSKA- viz sbohem smutku
TŘETÍ SESTRA- čechovsky laděná hra-postihující každodenní spory o profil mládeže
DVANÁCT-hra o věrnosti ideálu přátelství a hereckého poslání
1967 AUGUST AUGUST, AUGUST-podobenství o věčné existenci snu konfrontuje lidský sen

Aktualizované adaptace děl české i světové literatury: VÁLKA S MLOKY, CESTA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ, JOSEF ŠVEJK uvedly autora na zahraniční scény
Později: AMERIKA
UBOHÝ VRAH
Od konce 60.let-prvky absurdního dramatu
AUGUST AUGUST, AUGUST-tragické podobenství o naivitě lidského snu a moci neuznávající a ni vlastní pravidla hry

Jednoaktovky: navázal v nich na postavu Ferdinanda Vaňka, Havlova postava disidentského intelektuála…civilně pojaté postavy jsou buď vtahováni do absurdních situací(často s prvky hororu( a postupně přiváděni k aktivní spoluprací s mocí ( aktovky ze souboru ŽIVOT V TICHÉM DOMĚ), nebo jsou nuceni čelit „přirozeným“ leč nepochopitelným situacím, jaké se nabízejí v „reálném socialismu“ (ATEST, MARAST) či v reálném kapitalismu.(SAFARI)

PRÓZA: věnoval se jí od konce 60.let

1969 Švýcarsko Z DENÍKU KONTRAREVOLUCIONÁŘE aneb Životy od tanku k tanku- léta 1945-1968, koláž deníkových zápisů a dobových materiálů ,zachycujících autobiograficky výseky ze 40.a 50.let…od roku 1969 vyšlo v řadě jazyků,první české vydání v r. 1997
1978 Toronto BÍLÁ KNIHA O KAUZE ADAM JURÁČEK- o soudním procesu s učitelem, který prakticky popřel platnost fyzikálních zákonů,..hlavní hrdina je schopen chodit po stropě, s čímž nemůže souhlasit místní představitel kom.strany
1980 Kolín n. Rýnem KATYNĚ-rozsáhlý černý román o andělské panně Lízince,která studuje nultou třídu právě zřízeného tajného institutu popravních věd, aby se stala první katyní, je nejen bizarní četba, ale také zasvěcená o dějinách, filozofii i technikách trestu smrti, a o potenciálních katech mezi námi.
1981 Toronto NÁPADY SVATÉ KLÁRY- satirický román podle stejnojmenného scénáře Jeleny Kohoutové, příběh patnáctileté dívky,která v malém českém městě začne prorokovat, a protože se její proroctví vyplňují, přivede do krizové situace social. moc i církev.
1987 Kolín n. Rýnem KDE JE ZAKOPÁN PES-„memoárromán“ o počátcích formování disentu, jeho konfliktům s politickou a policejní mocí, vzniku Charty 77
1989 HODINA TANCE A LÁSKY-milostný román odehrávající se v malé pevnosti v Terezíně mezi příslušníky panského národa, zkoumá lidské vlastnosti a soukromé chování nositelů totalitní moci
1993 SNĚŽÍM-problematika odhalování spolupracovníků Státní bezpečnosti v české polistopadové společnosti
1995 HVĚZDNÁ HODINA VRAHŮ-námět z Prahy ve dnech květnového povstání 1945 a varování před tím, jak zrůdné síly, mohou v lidech rozpoutat pocit vítězství.
1996KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN-líčí osudy emigrantů,kteří se ocitli v rakouském sběrném táboře
1998 TEN ŽENA TA MUŽ-poslední román

Jako jeden z mála českých autorů je úspěšný v zahraničí, v německy mluvících zemích měl na 600 premiér svých her.
Manželka spisovatelka Jelena Mašínová -1970
Percy Bysshe Shelley - Odpoutaný Prométheus

Percy Bysshe Shelley se narodil roku 1792 v urozené anglické rodině, za své názory byl však vyloučen ze dvou univerzit (byl ateista a toto stanovisko prosazoval) a nakonec musel odejet do Itálie. Tam žil se svou ženou M. Shellyovou, přátelil se i s Byronem a Keatsem. Jeho názory byly určitě ovlivněny napoleonskými válkami a demonstracemi i v rodné Anglii. Těmito problémy se zabývaly některé jeho básně politického a satirického charakteru. Dalšími Shelleyho díly jsou např. epos Islámská vzpoura, tragedie Cenci a různé lyrické sbírky.
Zemřel nešťastnou náhodou při mořské bouři r. 1822.

Forma

Odpoutaný Prométheus je lyrické drama z období anglického romantismu (dokoneeno 1820), a jelikož tento styl se nenechal nieím svazovat, mužeme z toho vyvodit, že zde nebude platit jednota místa, času ani děje. Tento fakt lze vyčíst i z nečetných scénických poznámek, které většinou udávají pouze stručný popis prostředí, denní hodinu a vystupující postavy.
Nerýmované verše se střídají s rýmovanými, ty většinou zaznívají z úst Oceánidek, různých duchů a bohů. Je to asi i záležitost překladatele - vydání, které jsem četla, přeložil Jiří Valja, o první český překlad se zasloužil Jaroslav Vrchlický.
Autor používá mnohé básnické prostředky, ale myslím, že nejsou pro vyznění dramatu až tak důležité. Např.: kontrast: „přes šedé kmeny skloněné,
vavřínům znovu rozkvetlým
do bledých květů perly nosí “
personifikace: Země a Měsíc jsou jednající postavy
metafora a přirovnání: „Z klenutí visí zmrzlé slzy hor
jak stříbro, sníh či jehly démantů
a vydávají neurčité světlo.“
paranomázie: „V hlubokou hlubinu
hloub, hloub!“
oxymorón: „V světě neznámém
dříme, spí hlas němý.“
přesah: „Dbám jenom, jak vy samy trpíte
svou zlobou. Krutá moc vás vyslala
na světlo v celém vašem zoufalství.“
refrén: „Ach běda, věčná, věčná moje muka!“



Obsah

Námět pro své drama čerpal Shelley z řecké báje o Prométheovi, který pomáhal lidem a vzepřel se tak bohům. Shelleyho zpracování není zdaleka první, jedním z nejranějších je např. Aischylův Spoutaný Prométheus, ale v něm se nakonec Prométheus i se skálou, na níž byl připoután, propadá do podsvětí. Avšak Shelley byl romantik a tento závěr by se mu asi nezamlouval. Ale také nechtěl, aby se jeho Prométheus nakonec s Diem smířil jako v tradičním mýtu (i Aischylos o této možnosti asi uvažoval, z jeho dramatu Osvobozený Prométheus se však dochovaly jen zlomky). Proto Shelleyův hrdina odolává až do chvíle, kdy je tyranský vládce bohů svržen.
Hlavní postavy jsou:
Titán Prométheus: „Chci se ti, sketo, pevně postavit, ať všechny tresty na mně spočinou.
Tyransky utiskuješ bohy, lid,
mne nepodrobíš, bytost jedinou.“
utěšitelka matka Země: „Já jsem Země,tvá matka.
A v mých žilách kamenných
až k horním cévám nejvyššího stromu
a tenkým listům rozechvělým v mrazu proudila radost jako tělem krev,“
vládce bohů Jupiter: „Vše se mi poddalo, jen lidská duše
jak neuhasitelný oheň plane
k nebesům s výčitkou a pochybností
či s bědováním, vzdornou modlitbou.“
tajemné božstvo Démogorgón:„Jsem věčnost.
Horší jméno nechtěj znát.
Jsem mocnější než ty a musíš se mnou přebývat v tmách. Prométheova milá Asia: „Jsi však v dálce,
Asie. Když má bytost přetékala,
bylas mi zlatou číší, bez které
by býval víno žíznivý prach vsál.“
její sestry Panthea a Iona.
- většinou jsou popsovány přímo: „Titáne, ke tvé slávě být jak ty, svobodný, dobrý, krásný, radostný,“
- anebo naopak sáhodlouze opěvovány (Asia)

Prométheus je jednoznačně kladný hrdina, který pasivně vzdoruje nadvládě krutého Jova, ale přitom ví, že nastane hodina, kdy bude vládce svržen a lidé budou zbaveni veškerého útisku. Také doufá, že s jeho přispěním dosáhnou lidé stejné rozumové úrovně jako nesmrtelní bohové. „Ale brzy
jsem spatřil trůny bez králů a lidi
navzájem rovné jako mezi duchy,
bez pochlebnictví, bez potupy.“
I když se zastává lidí a trpí za ně, je nesmrtelný a vlastně stejně silný jako Jupiter. Myslím, že by se nechal přirovnat k Ježíši Kristu, protože oba hájili prostý lid a chtěli vymýtit bezmyšlenkovité modlářství, i když Ježíš ve prospěch jediného Boha, kdežto Prométheus žádného konkrétního boha neuznával. „Chtěl bych být
tím, co je určeno mi osudem,
posilou, spásou trpícího lidstva.“
Věřil, že když se člověk vzepře, i kdyby to bylo proti celému světu, může svůj úděl změnit a být svým vlastním pánem. Nikdy se nevzdával naděje v lepší budoucnost. Tomuto směru se říká titanismus.



Drama je rozděleno na čtyři části. V prvním obraze se přeneseme do Indického Kavkazu, kde je připoután Prométheus. Jupiter jej zahrnuje stále dalšími muky, ale Prométheus neprotestuje, nechce klesnout tak hluboko jako jeho nepřítel. Čeká na chvíli, kdy zlo zničí samo sebe. Dokonce by rád odvolal kletbu, kterou nad Jovišem vyřkl.
„Matko, kéž už nic,
v čem je snad zloba, znovu nesejde
z mých rtů či nějaké mé podoby.“
Jedinou utěšitelkou v trápení je mu matka Země a Oceánidky Panthea a Iona, sestry Prométheovy lásky Asie.
S tou se setkáváme v druhé části, kdy sama čeká na zprávy o svém milém, a po návratu sester se vydává za věčným Démogorgónem otázat se, kdy už přijde ta očekávaná Hodina. Místo odpovědi ji Démogorgón svěří pod ochranu Ducha hodiny, s nímž pozoruje další události. Mezitím se Jupiter snaží vyslat na svět nové hrůzy, ale vtom se na Olympu objeví Démogorgón a všechny Jovišovy plány jsou zničeny touto mocnou silou. “Běda,
živly mě neposlouchají. Já klesám
omámen hloub a věčně, věčně hloub.“
Prométheus je odpoután a konečně se setkává se svou Asií. V té chvíli je svět zbaven všeho zlého a špatného, neboť mocnější než všechna božstva je láska.
„Lidská láska silná
skrytá za očima
promění v ráj všechno, co náš pohled vnímá.“
Lidé se už nebojí hrozných bohů a cítí se volně. Zásluhu o tuto nádhernou změnu však přisuzuje Démogorgón ne sobě, nýbrž Prométheovi. „Synovým kouzlem Zem se otevírá,
nebeskou despocii propast svírá,
aby svou kořist stáhla do temnot.
Ze svého trůnu trpělivých sil
v moudrosti srdce, z omámených chvil
svých strašných muk a z bojů o život
vítězná láska novým rozletem
léčivá křídla zvedá nad světem.“
PETR BEZRUČ
Petr Bezruč (1867 - 1958) - vlastním jménem Vladimír Vašek (Bezruč - symbolické jméno člověka bez rukou. Člověka, který chce bojovat proti nespravedlivému světu, ale nemůže. Pseudonym proto, že nechce mluvit sám za sebe).
Protispolečenský buřič, stojí mimo básnické skupiny, jeho dílo obsahuje syntézu všech prvků poezie století realistického, symbolického, impresionistického i sociálního.
Narodil se v Háji u Opavy, zemřel v Olomouci ve věku 91 let. Otec Antonín Vašek byl profesorem na gymnáziu v Opavě. Zasáhl do bojů o rukopisy. Odpůrce jejich pravosti - národní buditel. Brzy zemřel - matka zůstala s dětmi sama. Bezruč studoval na gymnáziu v Opavě a Brně a poté v Praze klasickou filologii (řečtina, latina) - nedokončil.
Poté pracuje jako poštovní úředník ve Frýdku Místku, což ovlivnilo jeho tvorbu. Poznal sociální a národnostní útlak chudých lidí pobeskydského kraje (tehdy vzniká jádro básnické sbírky Slezské písně). Asi v roce 1896 - básně: Ostrava a Maryčka Magdonova. Básník již pod pseudonymem Bezruč postupně poslal redaktoru časopisu Čas Janu Herbenovi 56 písní, který je hned začal tisknout. Měly velký ohlas. Po vyhrazení pseudonymu zakázal Bezruč publikování svých básní. Teprve v roce 1903 svolil k vydání Slezského čísla pod názvem Slezské písně. Vyšla v roce 1909. Bezruč sbírku dále upravoval a rozšiřoval. Byla přeložena do mnoha jazyků. Za 1. světové války byl Bezruč půl roku vězněn, pak odchází do výslužby a žije střídavě v Brně a Kostelci na Hané. Básně vznikaly náhle, neosobně. Bezruče provázela nemoc i milostná resignace a bál se, že se nikdo nedoví o bídě slezského lidu. Po odmlčení vzniká samostatná reflexívní skladba Stužkonoska modrá. Symbolizuje něco krásného a dobrého - básník touží celý život spatřit tohoto krásného motýla a splní se mu to až ve stáří. U příležitosti Bezručových 90. narozenin byla vydána sbírka příležitostných básní - Verše starého ještěra roku 1957. V témže roce vyšly povídky ze života. V roce 1958 byla vydána sbírka Přátelům a nepřátelům. V díle se prolínají 3 linie české poezie: 1. symbolická poezie 90. let (Březina, Sova), díky sugestivní obraznosti a volnému verši. 2. Realistické prvky (Machar) - prolíná se s symbolismem. 3. Sbližuje se s tvorbou mladých básníků (Šrámek, Gellner) - prvky písně a veršovaný pamflet.

PETR BEZRUČ - Slezské písně
Oblast Těšínska, Ostravska, Opavy, Beskyd, 2. pol. 19. stol.
Sbírka epických a lyrických básní - obraz národního a sociálního útisku slezského lidu; výzva k vzpouře a naděje na úspěch; lyrik společenská, přírodní intimní.
Dílčí vedlejší téma: antika, lidová slovesnost (Ondráš), láska, marný boj proti přesile (Léonidás), utrpení, zoufalství (Vrbice, Návrat), vzpoura, revolta (Ostrava). Autor jako poutník prochází krajem, sleduje osudy lidí - stylizuje je tak, aby vypadaly buď jako pokračování lidového mýtu, nebo jako kolektivní akce.
Tématické okruhy - epické básně - sociální balady (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar)
- lyrika intimní - autor sám vstupuje do situace, jako osamělý člověk (Jen jedenkrát, Červený květ)
- lyrika společenská - odnárodňování (70 000, Bernard Žár) = popolšťování a poněmčování, lhostejnost Prahy k osudu slezského lidu (Praga caput regni)
Postavy vykořisťovatelů - uhlobaroni a jejich pomahači: polský kostel, německá škola, odrodilci, lichváři a krčmáři ? bída chudých - havíři, beskydští horalé, ovdovělé ženy, sirotci
Báseň - Červený květen: úvodní; obraz kaktusu, v noci rozkvetl rudým květem (duše osamělé, které rozkvetly - promluvily jen jednou). Symbol - revolty, vlastního osudu (bez lásky), jediné básnické sbírky autorovy. Sociální balada, smutné ladění i konec, pravidelná čtyřveršová stopa.
Báseň - Kantor Halfar: sociální balada, příběh učitele, který vzdoroval tlaku odnárodňování a učil česky, nedostal proto stále místo, dohnán společností k sebevraždě (ironie - konečně dostal místo za hřbitovní zdí).
Báseň 70 000: výkřik hrůzy před zánikem. Tématem - národnostní útisk, nevidí východisko - alkohol.
Báseň Maryčka Magdonova: sociální balada, tragický příběh dívky, která ztratila oba rodiče a musí se starat o své sourozence; přistižena v panském lese při sbírání dřeva, vedena do Frýdku, skončila život sebevraždou - symbol osudu slezského lidu; autorova citová účast - řečnické otázky v refrénu; nový typ sociální balady - s dramatickým konfliktem - citová účast básníka na krutém osudu. Básníkova autostylizace - např. v básni Já: 3 oddíly - básník = mluvčí slezského lidu; lidový bard, toulavý šumař, bláznivý gajdoš šílený rebel; stvořen démonem pomsty (”Bůh mne jim nedal”); výsměšná ironie, zloba a vztek.
Báseň Markýz Gero: autor, lidový písničkář, útok proti útisku a bezcitným utiskovatelům, konfrontace
Báseň Ty a já: výraz pohrdání a vzdoru při setkání s uhlobaronem (”Uhni mi z cesty”), výčet všech vin a zločinů, motiv revolty - např. báseň Ostrava: těžká práce horníka, úvaha o vzpouře, obžaloba utiskovatelů, výzva: ”Přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den zúčtujem spolu!”
Báseň Oni a my: ”Až jednou, ach jednou, den odplaty vzejde, tož o své krvi oni a v jich krvi my!”
Báseň Pětvald: ”Hodina přijde, den, velký den, obzor je plameny zúžeň...”
Charakteristika kraje - báseň Zem pod horami (chudoba, útisk), báseň Slezské lesy
Báseň Jen jedenkrát: paralela - nešťastný osud země i básníka (bez lásky), prolínání lyriky sociální a osobní, intimní. Intimně laděné básně - Motýl, Labutinka
Odrodilství: báseň Bernard Žár: stydí se za rodnou řeč, zavrhne i matku, která se na pohřbu jediná modlí česky.
Forma vyjádření - hutnost výrazu, krátké, úsečné verše, kontrasty, přímá oslovení a výzvy (apostrofy), věty zvolací - sugestivnost, působivost a naléhavost zpovědi. Verš rytmický (zvl. daktyl), pravidelný rým (zvl. střídavý). Využití metafory, hyperboly, symbolů, řečnické otázky; impresionistické obrazy přírody, ironie, výsměch.
Jazyk - nářeční prvky (lašská slova - kopalna, robit, vráz), vliv polštiny, zvl. ve větné stavbě (nech je nám Petr neb Pavel). Básník používá výrazná epiteta, metafory, symboly, kontrasty, hyperbola (nadsázka), apostrofy, výrazná pojmenování, opakuje slova, patetický, náročný styl.
Motto: “Co v duších prostých lidí lká
při Olze, Odře, Ostravici
(všichni byli lepší než já!)
jsem zkusil chybným veršem říci.”

Po 2. světové válce se italská společnost a italské umění vyrovnávalo s více než dvacetiletou existencí mussoliniovského fašismu. V umění se tento fašismus projevoval hlavně důrazem na sílu a vůli, na kult nadčlověka, pompézností a symbolismem. Proto se po 2. světové válce vrátilo italské umění k obyčejnému člověku, k jeho každodennímu životu a jeho starostem. Od fašistické vyumělkovanosti se vrátilo k realistické metodě, která dala vznik výraznému uměleckému směru – neorealismu, jež se projevil nejen v literatuře, ale velice významně i v italském filmu. Obě tyto formy spojil ve své osobě představitel pozdního neorealismu Pier Paolo Pasolini.
Pasolini se narodil v roce 1922 v Bologni, ve vojenské fašisticky smýšlející rodině. Svůj mladistvý protest proti rodině i proti stávajícím poměrům v Itálii vyjádřil brzy přihlášením se k antifašistickému odboji a ke komunistické straně a veřejnou manifestací své homosexuální orientace. Svoje názory pak projevil i ve většině svých děl. Od čtyřicátých let se věnoval literární a publicistické činnosti. Zprvu psal básně s využitím nářečí, hovorového jazyka a slangu (např. sbírky Básně z Casarsy, Gramsciho popel ad.), poté společenské romány (Darmošlapové a Zběsilý život) a eseje. Od šedesátých let se věnoval filmu. Jako scénárista spolupracoval s Federico Fellinim a Bernardo Bertoluccim. Hned svými prvními filmy si zjednal mimořádnou pozornost a zařadil se mezi nejvýznačnější filmaře. Mezi jeho nejznámější snímky patří Evangelium sv.Matouše, Oidipus král a eroticky laděné Cantenburské povídky a Dekameron. Pasoliniho kontroverzní dílo pak završila „perverzní“ alegorie Saló a 120 dnů Sodomy, která však narazila na odpor veřejnosti a kritiky pro vypjaté sexuálně motivované krutosti a také pro pojetí fašismu jako zvrhlosti mocenské i sexuální. Pasoliniho život byl, díky jeho nonkonformismu, který ve svých dílech i v životě vyjadřoval, provázen řadou skandálů, které vyvrcholil v roce 1975, kdy byl Pasolini v Římě za záhadných okolností zavražděn.
Román Zběsilý život popisuje život mladých lidí, žijících v padesátých letech v chudinských čtvrtích Říma. Popisuje jejich život, plynoucí bez cíle a bez jakékoliv perspektivy do budoucnosti. Životní náplní těchto lidí jsou potulky a náhodná setkání, jejich chování je ovlivněno pouze uspokojováním materiálních potřeb, a to bez ohledu na pocit viny či na morálku.
Román o dvou částech a deseti kapitolách se odehrává převážně v prostředí římské periferie – čtvrti Pietralata. Úvodní kapitoly líčí agresivitu výrostků z nuzné barákové kolonie Malá Šanghaj. Jejich „zběsilému“ počínání, jež spočívá v krádežích, přepadávání, vzájemných bitkách a prostituci, učiní přítrž policejní razie. Výraznou postavou gangu výtržníků je syn obecního metaře Tommasino Puzzilli. Po propuštění z dvouletého vězení za těžké zranění v krvavé rvačce se Tommasův život mění. Vrací se k rodině, která dostala důstojné bydlení v panelovém domě, setkává se s jinými lidmi a citově vyzrává ve vztahu k dívce Ireně. Jeho perspektivu šťastnější budoucnosti však zmaří onemocnění tuberkulózou. V sanatoriu pozná uvědomělé bojovníky proti sociální nespravedlnosti, účastní se jejich akcí, pomáhá pronásledovaným funkcionářům a sám vstupuje do komunistické strany. Jeho přerod však není jednoznačný. Po návratu z nemocnice je znovu ovlivňován bývalými kumpány. Ovšem v rozhodujících chvílích, kdy barákovou kolonii chudiny zaplavuje povodeň, se na výzvu soudruhů zúčastní záchranných prací. Obnoví se mu stará choroba a po několika dnech umírá na chrlení krve.
Tommasův charakter se během děje proměňuje. Z fašistického výrostka bez jakéhokoliv vychování, žijícího ze dne na den, se stává – vzhledem k okolnostem – vážný mladý muž, uvědomující si svůj život, snažící se o jeho změnu a myslící na svoji budoucnost. Ovlivní ho především pobyt ve vězení, vztah k Ireně, jeho onemocnění, ale i zlepšení životní úrovně, když se jeho rodina přestěhuje do nového bytu.
V románu nalézáme některé prvky kritického realismu, např. již zmíněnou typizaci a proměnu hlavního hrdiny, nebo také realistické popisy životních podmínek chudinské čtvrti vyvolávající nejen znechucení, ale i lítost. „Zběsilosti“ děje dosahuje autor tempem vyprávění, kontrastem mezi zdlouhavým líčením okamžiku a rychlou zmínkou o řadě nakupených událostí a využitím dynamických filmových postupů, jako např. metody střihu. Hlavní motiv – Tommasův příběh - je obalen množstvím detailně popsaných situací a akcí, které nezasahují výrazně do děje, ale kterých se Tommaso sám zúčastnil, nebo se týkaly jeho přátel. Vyprávění vyniká zachycením různorodých prostředí, množstvím diferencovaných postav, ale hlavně expresivní mluvou, využívající, především v dialozích, hovorového jazyka, slangu i argotických výrazů.
Ve Zběsilém životě je patrná proměna společnosti padesátých let, kdy se proletariát přizpůsobuje maloměstskému stylu života a ztrácí své ideály, čímž podle Pasoliniho ztrácí i svou čistotu. Celým románem prostupuje Pasoliniho typická idea, která považuje dělnickou třídu a chudinu z městských periférií za nositele čisté přirozenosti a autenticky živočišné - byť i brutální – vitality. Pasolini však tuto společenskou spodinu neodsuzuje, snímá ze svých postav odpovědnost a vinu, neboť jejich zoufalá snaha o přežití přesahuje morální rozměr. Toto nekonformní řešení etického konfliktu příznačného pro celou Pasoliniho tvorbu vyvolávalo v italské společnosti bouřlivou reakci a stálo autora četná obvinění z ohrožování mravnosti.
Román byl v originále vydán v r.1959, u nás vyšel pouze v časopise Světová literatura v r.1961.
je hrdinská epika. Vznikla kolem roku 1100 ve Francii, zapsána však byla až ve 12. století. Nebyla určena k četbě, ale byla recitována s doprovodem hudby. V češtině se těm, kteří ji recitovali, říkalo žakéři. Autorem je neznámý Francouz. Skládá se ze 4002 veršů a 291 strof.

Vypráví o válce mezi Francouzi – křesťany a Araby – pohany, přesně o jejich střetu v Pyrenejích. Král Francie - Karel Veliký dobyl většinu Španělska krom města Zaragozy, kde vládne král Marsilius. Marsilius se bál porážky od Karlova vojska, radil se tedy se svými rytíři o tom, co udělají. Blancandrin mu poradil, ať na to jde lstí. Ať pošle ke Karlovi posly s mnoha dary a se zprávou, že se vzdávají, že přijmou křesťanského Boha za svého a že mu jako důkaz pošlou několik rukojmích. Karel s armádou se pak bude vracet do Cách a Marsilius na ně nepřipravené zezadu zaútočí.

Když Karel vyslechl Marsiliovy posly, nevěděl, co dělat. Hrabě Roland Arabům nevěřil a chtěl s nimi válčit. Ganelon - Rolandův otčím řekl, ať pošlou do Zaragozy posla pro rukojmí, odmítal názor, že by Marsilius lhal. Karel se nakonec rozhodnul uposlechnout Ganelonovy rady, ale nevěděl, koho poslat k Marsilovi. Nabízel se Roland i další, ale král je odmítnul, protože se o ně příliš bál. Roland navrhl, ať pošle Ganelona. Chtěl mu tak prokázat čest, ale Ganelon to pochopil jako útok na svou osobu a slíbil Rolandovi pomstu.

Rozjel se tedy s Blancadrinem ke králi Marsilovi. Pomstychtivý Ganelon poradí Saracénskému králi: ať pošle Francouzům bohaté dary a spoustu rukojmích. Pak že se Francouzi otočí a pojedou do své země a až se tak stane, ať se svým vojskem zaútočí na zadní voj, kde bude i Roland. Až zabijí Rolanda, Karel i celý zbytek armády bude tak zdrcen, že nebude problém je porazit. Marsilius nadšeně souhlasí.

Karel je šťasten, že válka končí a chystá se na cestu do své vlasti. Saracénské vojsko už v lesích a za kopci čeká, až bude moci zaútočit. Když se Karel ptá, kdo bude velet v zadním voji, Ganelon okamžitě navrhne Rolanda a ten se nebrání. Karel z toho není nadšen, ale souhlasí. Zatímco dvanáct pérů s Rolandem a vojskem hlídá soutěsku, Karel pokračuje v cestě do Francie, ale má strach o život Rolanda a ostatních, protože ho v noci trápily zlé sny.

Rolandovo vojsko už vidí blížící se Saracény. Olivier – věrný Rolandův přítel naléhá, aby zatroubil na roh a přivolal na pomoc císařovo vojsko, ale Roland nechce pošpinit čest svého rodu a nezatroubí, i když vidí, že Saracénů je mnohonásobně víc. Ze začátku se bitva jeví pro Francouze dobře. Pak přijede samotný král Marsilius s dalším vojskem. Se smrtí prvního z Karlových pérů se vše obrací. Když je jasné, že Francouzi bitvu prohrají, Roland se rozhodne zatroubit na svůj roh – Olifant, přivolat tak císařovo vojsko, aby pobyli Pohany a pomstili jejich smrt. Saracéni slyší dující polnice Karlova vracejícího se vojska a dostávají strach. Vidí, že Roland s arcibiskupem jsou poslední z Francouzů naživu a jsou zranění a bez koně. Nechají je tedy být a prchají před císařem do své země. Arcibiskup umírá. Roland těžce zraněn z posledních sil prosí Boha o milost, lituje všech svých hříchů a prosí ho, aby ochránil jeho duši. Nakonec andělé odnášejí jeho duši do ráje. Roland je mrtev.

Karel přijíždí do soutěsky, kde nachází všechny mrtvé. S armádou vyjede za Saráceny, aby pomstil smrt Rolandovu i všech ostatních. Pobije je do jednoho.

Marsilovi jde na pomoc další armáda, ale ani ta se Karlovu vojsku neubrání. Ten se vítězně vrací do Cách. Když se Rolandova snoubenka dozví o jeho smrti, okamžitě padne mrtva k zemi. Soubojem dvou baronů se rozhodne o tom, že Ganelon je vinen zradou. On a jeho příbuzní jsou přivázáni ke koním, kteří je za sebou táhnou po zemi. Ganelon je potrestán. Marsilova vdova, kterou zajali, se nechá pokřtít. Dílo končí tím, že se Karlovi zjeví anděl a přikáže mu, aby povolal svá vojska, protože křesťané opět potřebují jeho pomoc, ale Karel je znaven, trhá si vousy a zvolá: „Bože, jak trudný život je mi dopřán!“

Hlavním tématem díla je střet Arabů a Francouzů a Rolandův osud. Uspořádání v čase je chronologické. Píseň o Rolandovi patří do tzv. Královského cyklu, který vypráví o Karlu Velikém. Tento cyklus patří mezi –šanson d´žest- písně o činech. Pochází ze starofrancouzského originálu – O věrnosti pána a vazala. Píseň se inspiruje biblí, liturgickými texty tj. Rolandovo pokání a dokonce Isidorem ze Sevilly. Příběh Rolandův byl znám i ve středověkých Čechách, svědčí o tom zmínka v Dalimilově kronice z poč. 14.st. Obsahuje monology i dialogy. Autor se nesnaží posluchače překvapit – o tom, že Roland zemře se dozvídáme dřív, něž se tak stane.

Roland je statečný, čestný, věrný své víře a svému králi, příliš hrdý a nedostává se mu rozvahy. Jeho nejlepší přítel Olivier, který mu radil, aby zatroubil na Olifant je moudrý, rozvážný a ušlechtilý. Karel je statečný, miluje Francii, ale už je unavený z věčných bitev, rozmlouvá s Bohem prostřednictvím andělů.

Podle mého názoru – je to dojemná knížka o smrti hrdiny, kterého všichni milovali, děj je celkem zajímavý, ale moc zdlouhavý.Platón
(427 pr.K.-347pr.K.)


Starořecký filozof Platón představuje výchozí bod západní politické filozofie a také mnohého z našeho etického a metafyzického myšlení.Je to otec západního duchovního myšlení.
Narodil se ve vznešené athénské rodině kolem roku 427 př.K. V mládí se seznámil se Sokratem (také filozof).Ten se stal jeho přítelem a rádcem.V roce 339 př.K. byl tehdy sedmdesátiletý Sokrates souzen za to, že mládež vede k bezbožnosti a kazí ji.Byl uznán vinným, odsouzen na smrt a popraven.Tato událost zanechala v Platónovi trvalý odpor k demokratické vládě.
Platón začal cestovat, aby získával zkušenosti.Kolem roku 387 př.K. se do Atén vrátil a založil tam školu, Akadémii, která pak existovala přes devět set let.Většinu zbývajících čtyřiceti let života působil v Athénách jako učitel a spisec filozofie.Jeho nejslavnějším žákem byl Aristotelés.Platón zemřel roku 347 př.K., ve věku osmdesáti let.
Napsal třicet šest spisů, většinou o politických a etických otázkách, ale také o metafyzice a teologii.Jeho nejslavnější dílo se jmenuje Republica, které představuje jeho koncepci ideální společnosti.
Za nejlepší formu vlády považuje Platón aristokracii.Tím nemyslí dědičnou neboli monarchii, ale aristokracii elit, těch, kdo mají skutečné nebo domnělé schopnosti nebo zásluhy, tedy meritokracii.Takže by vládly nejlepší a nejmoudřejší osobnosti ve státě.Ty by občané nevolili, ale vybíraly by se kooptací.Osoby, které jsou již členy vládnoucí neboli strážní třídy, by měly přijímat další osoby do svých řad čistě na základě zásluh.
Platón se domníval, že všichni lidé, muži i ženy, by měli dostat možnost předvést, zda jsou způsobilí stát se členy této strážní třídy.-Platón byl prvním velkým fil., který hlásal zásadní rovnost obou pohlaví.Zastával se výchovy a vzdělávání dětí státem ve všech oblastech.
Nakonec pravda je, že žádná vláda v Evropě z Platónova modelu politického systému nevychází.Jeho ideje z nějaké části ovlivnily strukturu vlády ve Spojených státech.
Když ale porovnáme např. myslitele Thomase Jeffersona nebo Voltaira, můžeme říct, že jejich politická díla měla na svět vliv pouze po dvě tři století, zatímco Platónův vliv trvá přes dvacet tři století.

Aristotelés
( 384 pr.K.-322pr.K.)


Byl největší filozof a vědec starověku.Byl původcem studia formální logiky, obohatil téměř každé odvětví filozofie a bohatě přispěl k vědě.
Mnoho jeho myšlenek je dnes již zastaralých.Ale daleko významnější než jeho jednotlivé teorie je rozumový přístup, který jeho dílo protíná.Mezi řádky je v něm patrný postoj, že každý aspekt lidského života a společnosti může být příslušným předmětem myšlení a analýzy.Dále, že víra, že lidstvu stojí za to , aby systematicky zkoumalo každý aspekt přirozeného světa a přesvědčení, že bychom k vynášení závěrů měli využívat jak empirických pozorování, tak logického uvažování.Tyto postoje, které jsou v rozporu s tradicionalismem, pověrčivostí a mysticismem, hluboce ovlivnily západní civilizaci.
Aristotelés se narodil v roce 384 př. K. ve městě Stageira v Makedonii.Jeho otec byl uznávaný lékař.V sedmnácti letech odešel do Atén studovat na Platónově Akademii.Měl veliký zájem o biologii a "praktickou vědu".Později měl zájem o filozofické hloubání.
V roce 342 se vrátil do Makedonie a stal se soukr. učitelem králova syna, tehdy třináctiletého Alexandra Velikého.Roku 335, po Alexandrově nástupu na trůn, se vrátil do Atén a otevřel si tam vlastní školu, Lyceum.alexandr velice štědře Aristotela podporoval a dával mu peníze na jeho bádání.Byl to pravděpodobně první případ v dějinách, kdy vědec dostával od vlády tučné fin. podpory.Ovšem na druhé straně byl Arist. zásadně proti Alex. diktátorskému způsobu vlády, a když dobyvatel popravil jeho synovce pro podezření ze zrady, lze usuzovat, že měl v úmyslu skoncovat i s Aristotelem.Ten byl k Alex. choutkám až příliš demokratický a díky úzkému spojení s ním mu také Ateňané nedůvěřovali.Takže když po Alexandrově smrti v roce 323 př.K. získala moc v Aténách protimakedonská frakce, označila Aristotela za bezbožného člověka s nedostatkem úcty.Aristotelés si včas připomněl, jak sedmdesát šest let před tím dopadl sokratés, a proto z města uprch se slovy, že Atéňanům nedá druhou šanci, aby zhřešili proti filozofii.
Již pouhý rozsah Arist. díla je udivující.Dochovalo se čtyřicet sedm prací, starověké seznamy mu připisují dokonce 170 knih.Psal o astronomii, zoologii, embryologii, geografii, geologii, fyzice, anatomii, fyziologii, aj.Dále o etice, metafyzice, psychologii a ekonomice, o teologii, politice, rétorice a estetice.Také o výchově, poezii, barbarských zvycích a o ústavě Atéňanů.Snad nejvýznamnější ze všech jeho děl je teorie o logice.Jeho díla se překládala skoro do všech svět. jazyků.
Podle dnešních měřítek se některé jeho myšlenky zdají extrémně reakční.Například to, že podporoval otroctví, protože je prý v souladu s přirozeným právem, a že věřil v přirozenou podřízenost žen.Tyto názory samozřejmě vystihují převládající mínění oné doby.Avšsk mnoho jeho názorů je nápadně moderních.Např. to, že "chudoba je otcem revoluce a zločinu" a že "všichni, kdož hloubají o způsobu vlády nad lidstvem, jsou přesvědčeni, že osud říší závisí na výchově mládeže."(Za Arist. života pochopitelně neexistovalo veřejné vzdělávání.)Od poloviny 19. století, odvozeno od slova realita, autoři podávají pravdivý obraz skutečnosti, hrdina je typický pro určité období, objektivní přístup ke skutečnosti, kritika nedostatků společnosti.
Kritický realimus: kritizuje společnost, dobu, ale nenavrhuje řešení, díla jsou objektivní. Autor nevstupuje do děje.
Naturalismus: zvláštní druh realismu – nadrealismus. Chápe člověka jako biologického jedince, který je ovlivněn životním prostředím, dědičnými vlastnosti a proti nim se nemůže bránit.
ČESKO:
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ: narodil se- v Borové u Přibyslavi, studoval na gymnáziu v Německém Brodě, v Praze studoval na kněze – byl vyhozen, stal se vychovatelem v Rusku. Po návratu pracuje jako novinář a redaktor, psal články proti vládě, byl postaven před soud a roku 1851 byl odvezen do vyhnanství v Brixenu, po 4 letech se nemocný vrací, manželka mu zemřela a lidé se mu vyhýbají.
Překlady: z ruštiny Gogola
Epigramy: krátké, satiricky útočné básně s pointou. Jsou soustředěny do 5 částí: Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu.
Satiry: vrchol tvorby
Tyrolské elegie: popisuje zatčení, loučení s rodinou a cestu do Brixenu. Používá ironii hodně jako básnický prostředek. Satira na rakouskou vládu
Křest sv. Vladimíra: námět z takzvaného Nestorova letopisu = nejstarší ruská literární památka. Kritika absolutismu a církve, hlavní hrdina je kníže Vladimír, který přikáže utopit v Dněpru sochu boha Peruna.
Král Lávra: námět podle slavné irské pověsti, Král Lávra měl oslí uši a aby se to neprovalilo, tak každého svého holiče nechal popravit. Měl ho stříhat Kukulín, ale jeho matka krále umluvila, aby ho nechal žít. Král chce po Kukulínovi slib, že to nikomu neřekne. Ten to neunesl a svěřil se vrbě. Z této vrby si udělal muzikant Červíček kolík do basy, která všechno prozradila. Červíček byl vyhnán, ale všichni to už věděli a zalíbilo se jim to.

BOŽENA NĚMCOVÁ: narodila se ve Vídni jako nemanželské dítě, dívčím jménem Barbora Panklová, dětství prožila v Ratibořicích, kde jí ovlivnila babička Magdaléna Novotná. V 17 letech se provdala za mnohem staršího Josefa Němce, měla 4 děti, nejstarší Hynek zemřel, vrací se do Prahy, je nemocná a umírá. Psala do novin o emancipaci žen a sociálně zaměřené články. Selská politika – oslava ústavy
Národní báchorky a pověsti: např. Chytrá horákyně
Slovenské pohádky a pověsti: pohádky
Obrazy z okolí Domažlického – národopisná studie, popisuje život chodského lidu, kulturu, zvyky a kroje
povídka Karla – matka svého syna vydává od dětství za děvče, aby nemusel na vojnu. Když chlapec dospěje, zamiluje se do dívky a tím vyjde vše najevo a chlapec vojně neujde.
Divá Bára – byla podle Němcové ideální dívka-krásná, chytrá, nebojácná, uměla plavat a žila v souladu s přírodou. Báry nejlepší přítelkyně Eliška se měla vdát za muže, kterého nechtěla, tak ho Bára vystrašila. Vesničané jí zahnali do márnice, kde málem zemřela, zachránil jí myslivec
Chyže pod horami: milostný příběh chlapce z Prahy a slovenské dívky
Pohorská vesnice – odehrává se na Chodsku, příběh hraběte Hanuše, který se stará o své poddané ve vesnici. Přátelský vztah mezi poddanými a šlechtou.
V zámku a podzámčí – na zámku žije paní Skočdopolová-zbohatlice, která si koupila šlechtický titul. Je to žena zlá a sobecká, miluje jen svého psa. V podzámčí žije vdova Karásková se 2 dětmi. Zemře jí syn a poté i ona. Její starší syn Vojtěch zůstane sám. Jednou zachrání psa paní ze zámku a ona se o něj za to stará. Poté přijde do vesnice cholera a nakazí se i paní Skočdopolová. Ta slíbí bohu, že když se uzdraví, změní se. Uzdraví se, pošle Vojtěcha studovat a postaví nemocnici.
Babička: po smrti svého syna Hynka. Toto dílo je pro ní únikem z kruté reality. Je to idilické dílo, např. vztah Barunky a matky. Způsob života na venkově popisuje v průběhu 1 roku. Hlavní postavy a místa: Magdaléna Novotná, Barunka (nejstarší), bratr Jan, Vilém a nejmladší Adélka. 2 psi Sultán a Tirl. Vztah mezi bohatými a chudými:(kněžna Zaháňská)Babička radí kněžně, co s komtesou Hortenzií. Nakonec si komtesa mohla vzít italského malíře a byla šťastná. Příběh Kristy a Míly – babička docílila toho, aby se Míla vrátil z vojny. Babička umře a když se kněžna objeví na jejím pohřbu, pronese větu:“Šťastná to žena“

RUSKO:
NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL – původem z Ukrajiny, psal komedie, povídky a romány.
Taras Bulba: napsaná v mládí, romantické povídky, boj ukrajinských kozáků proti Polákům.
Revizor: komedie, satira na ruskou byrokracii, na carské úředníky a na jejich hloupost. Hlavní hrdina, petrohradský úředníček Chlesakov cestuje se svým sluhou. Zastaví se v hospodě, ale nemají čím zaplatit. Radní si myslí, že je to revizor, který má vystupovat inkognito. Chlestakov si ale myslí, že ho jdou zavřít. Brzy pochopí, že si ho úředníci spletli a využije toho-půjčí si od každého radního 300 rublů, je pozvaný ke starostovi na oběd, tam se vytahuje a pak na radu sluhy zmizí z města. Předtím napíše příteli dopis o této příhodě, ale zvědavý pošťák dopis otevře a tak to všechno vyjde najevo.
Mrtvé duše: román, doba nevolnictví v Rusku, hlavní hrdina dobrodruh Čičichov objíždí statky a za drobné vykupuje jména mrtvých nevolníků – ostrá kritika nevolnictví. Se jmény jde do banky a bere si na ně zálohu. Banka nepřijde na podvod, protože v účtech a jiných věcech nemá pořádek.
IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV – psal romány o vztazích mezi generacemi
Lovcovy zápisky: soubor povídek, obraz ruské přírody a kritika nevolnictví
LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ – šlechtic, ve stáří se rozhodl, že bude žít jako poddaní
Vojna a mír: 4 dílná epopej, popisuje zde dobu napoleonských válek (bitva u Slavkova, Napoleon x ruský vojevůdce Kutuzov) V této době hoří Moskva, aby ji nemohli Francouzi obsadit. Napoleon ustupuje.
Anna Karenina. Krásná vzdělaná žena, manželka vysokého carského úředníka, miluje jí hrabě Vronskyj. Anna se do něj zamiluje, požádá manžela o rozvod, ale ten jí to nepovolí, protože je to společensky nepřípustné. Anna odchází, žije s Vronskym na venkovské usedlosti. Anna jede za Vronskym na nádraží a spáchá sebevraždu – skočí pod vlakJ
FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKÝ – odsouzen k smrti, omilostněn, žil ve exilu
Zápisky z mrtvého domu. Psychologický román.
Idiot. Román, o zchudlém šlechtici Myškinovi, kterého jeho okolí pro jeho dobrotu označuje za idiota.
Zločin a trest. Psychologický román, o 2 části zločinu a trestu. Chudý student Raskolnikov cítí jako křivdu, že je chudý. Okrade lichvářku, ale musí zabít její sestru a jí. Šperky schová pod okap, není podezřelý, ale má výčitky svědomí. Svěří se přítelkyni prostitutce Soně a ta ho donutí, aby se přiznal.
Bratři Karamazovi – byl zavražděn otec a je hledán viník mezi 3 syny





ANTON PAVLOVIČ ČECHOV – zakladatel lyrického a psychologického dramatu. Lyrické drama – potlačena dějovost, hledání životních jistot, kritika ruské společnosti.
Racek
Strýček Váňa
Tři sestry
Višňový sad

FRANCIE:
HONORÉ DE BALZAC – zakladatel realismu
Lidská komedie – cyklus asi 100 románů a povídek, ve kterých ukazuje francouzskou společnost a různé společenské vrstvy. Kritizuje i touhu po zisku, hlavně postup k zisku a postavení.
román: Otec Goriot – bohatý kupec, který svůj majetek rozdělil svým dcerám. Domníval se, že se o něj dcery postarají, nakonec umírá opuštěný v penzionu
román: Evženie Grandetová – je to dcera bohatého, lakomého a zlého otce. Bohatě se ožení, svou ženu dožene k smrti a k dceři je krutý. Evženie se zamiluje do svého chudého bratrance, který jel do Indie podnikat. Ona mu půjčila peníze, ale ani peníze ani jeho už neuvidí. Grande umírá a Evža se stává bohatou. Najednou je okolo ní spoustu nápadníků, ale ona se provdá za starého soudce a opatruje ho až do smrti. Poté se věnuje dobročinnosti.
Další romány: Ztracené iluze
Lesk a bída kurtizán
Sestřenice Běta

GUSTAV FLAUBERT – zobrazuje citové vztahy
Paní Bovaryová – hlavní hrdinka Ema, dcera zámožného sedláka, která se provdá za venkovského lékaře. Žijí v malém městě. Ema se v manželství nudí a hledá východisko v milostných vztazích. Chce uprchnout s milencem, ale ten ji opustí. Další z nich jí zadluží a opustí ji. Vydírá ji lichvář a ona se ze zoufalství otráví. Její manžel se vše dozví až po její smrti a umírá taky.
CITOVÁ VÝCHOVA – autobiografické rysy, hlavní hrdina touží po lásce i po kariéře, ničeho nedosáhne

GUY DE MAUPASSANT – psal povídky a romány
Kulička – povídka o nevěstce, kterou zbabělí spolucestující pohrdají, ač všechny zachránila
Miláček – román, chudý novinář, který moc psát neumí. Pomůže mu jeho žena, která mu píše první články. Jeho přítel umírá a chce si vzít vdovu, ožení se sní, připraví ženu o půl majetku, způsobí pád ministra, proniká do nejvyšších kruhů, nechává si oslovovat barone. Žil počestně, všichni si ho vážili

EMIL ZOLA – představitel naturalismu
Germinal – román z prostředí hornické stávky
Zabiják – zabijákem je zde alkohol. Do Paříže přijíždí žena se 2 dětmi a přítelem. On ji opustí a ona se provdá za klempíře Coupeaou, zařídí si prádelnu a její muž spadne ze střechy a stane se z něj mrzák. Nemůže najít práci, bere peníze rodiny a pije. Ona začne také pít. Nejdříve zemře on, pak i ona. Dcera Nana se stává prostitutkou. Alkohol sejmul celou rodinu.
Nana – román, líčí život prostitutky
román: Lidská bestie – příběh mladého muže, který si uvědomuje, že když vidí nahé ženské hrdlo, chce ji zabít. Jednu dívku zabije. Líbí se jedné dívce, které se vyhýbá, aby jí neublížil. Tuto úchylku potlačuje a utíká sám před sebou. Zabije ho vlak


ANGLIE: - předchůdci realismu
DANIEL DEFOE – Robinson Crusoe
JONATAN SWIFT – Gulliverovy cesty
CHARLES DICKENS – prožil špatné a opuštěné dětství, musel si sám vydělávat, píše o osudech nešťastných dětí.
romány: Oliver Twist
David Copperfield
Malá Doritka
Kronika Pickwickova klubu – realistický, humoristický román, kritický postoj k jejím institucím. Samuel Pickwick je snob, má 3 přátele. Vydávají se na cestu po Anglii, vytvoří si svůj klub. Dostanou se do všech společ. vrstev a z Pickwicka se stává charakter.

AMERIKA:
HERMAN MELVILLE –
Bílá velryba – o kapitánovi Achatovi, jehož životním cílem je pomsta bílé velrybě (Moby Dick), kvůli které přišel o nohu a pomstě podřizuje úplně všechno. Když jí najde, v „lovu“ umírají oba, dosáhl svého cíle i za cenu života.
MARK TWAIN – novinář a humorista
Dobrodružství Toma Sawyera
Dobrodružství Huckleberryho Finna – zážitky z dětství, kritika maloměšťáckého života

POLSKO:
HENRIK SINKIEWICZ
historický román – Křižáci
trilogie – Ohněm a mečem
trilogie – Potopa
trilogie – Pan Wolodyjowski
román – Quo vadis – ze starověkého Říma

NORSKO:
HENRIK IBSEN – psal dramata ze současnosti, kritizuje měšťáckou morálku
Nora – drama ze současnosti
Nepřítel lidu – drama ze současnosti
Divoká kachna – naturalistické drama

DÁNSKO.
HANS CHRISTIAN ANDERSEN –
Pohádka mého života – popisuje vlastní osudy
Počátky české literatury
Vznik písemníctví na našem území (druhá polovina 9. století)
na území Velkomoravské Říše - příchod Cyrila a Metoděje 863 n. l., kteří šířili křesťanství. Pozval je Rastislav I. tak, že požádal bizanského císaře Michala III., aby k nám vyslal kněze, aby šířili křesťanství. To se k nám dříve dostávalo ze Západu, ale Frankové zasahovali na naše území i politicky.
Znaky: 1. texty jsou náboženské - určené pro mše jsou to hlavně modlitby, překlady Bible, náboženské písně, kázání ...
2. autoři jsou kněží - Konstantin, Metoděj a jejich žáci.
3. jazyk je staroslověnština- vznikla na základě bulharsko- makedonského nářečí poblíž Soluně. Je to první slovanský jazyk, který byl pro nás dříve srozumitelný.
4. písmo je hlaholice - je z malé řecké abecedy, později i cyrilice - z Velké řecké abecedy a je jednodušší, z cyrilice vznikla azbuka, bulharská a srbská abeceda.
5. nedochovaly se rukopisy - pouze opisy z pozdější doby

1. literární památka - PROGLAS - je to vršovaná přemluva v překladu Bible, každý má právo přijímat víru v jazyce mu srozumitelném, člověk potřebuje k životu náboženské knihy, protože jsou srozumitelné.
2. PATERIK (páter)
- knihy otců, vyprávějí o životě a osudech církevních otců nebo příslušníků církve.
3. ŽIVOT KONSTANTINŮV.
Žádost Rastislava vůči Michalu III. a on pověřil K a on vytvořil písmo z boží vůle. Styl je tu bohatší než u Život konstantinův. Konstantinovi se podařilo proslavit staroslověnštinu jako liturgický jazyk. dříve byly jen 3 litur. jazyky - latina, řečtina a hebrejština. Konstantin argumentoval rovnost lidí = právo na víru ve srozumitelném jazyce.
4. ŽIVOT METODĚJŮV
- životopisy sepsané jejich žáky, cílem je oslavit K a M, ocenit jejich zásluhu
Soupeření literatury staroslověnské a latinské (10. a 11. stol)
znaky: a) latina postupně vytlačuje staroslověnštinu
b) náboženská literatura (centry lit. a vzdělanosti jsou kláštery, při kterých vznikaly knihovny, skriptoria a školy - církevní) Kláštery: sv. Jiří (nejstarší ženský, na Pražském hradě, benediktinský klášter) v Břevnově (benedikt. , mužský)
A. Staroslověnská literatura
- po zániku VMŘ na zač. 10. stol se centrum kultury přesunulo do českého státu a působili zde žáci Konstantina a Metoděje.
Sázavský klášter - nejdéle se zde udržela staroslověnština, odtud byli vyhnáni poslední staroslov. mniši v 90. letech 11. stol.
v pol. 11. stol. se rozdělila církev na Z a V ( my na územý Z) a papež - hlava Z církve - zakázal staroslověnštinu - přestala se používat.
Píší se legendy = epické veršované nebo prozaické dílo, hrdinou je světec, příběhy z jejich života, později se náb. ráz z legend vytrácel.
LEGENDY
Život sv. Ludmily - Přemyslovna, babička sv. Václava, zahynula mučením - uškrtili ji
Život sv. Václava - Přemyslovec, vzdělaný na tehdejší dobu, zbožný a silně věřící, zavražděn bratrem Boleslavem z mocenských důvodů a především proto, že Bohusl. nesouhlasil s tím, že se V. podřídil římskému králi (platil mu daň z příjmů). Rodiče = Drahomíra a Vratislav, uměl latinu, řečtinu, staroslověnštinu, studoval v Budči, dobrý panovník - krášlil kostely, miloval chudé, mírumilovný, k vraždě došlo na Boleslavově hradě v bráně kostela před ranní mší, zázrak = 3 dny se nevsakovala Václavova krev a potom se zjevila nad mrtvím Václavem, podobnost Václava a Ježíše = oba trpěli, vražda naplánovaná
Legenda o sv. Vítu - původně to byl Německý světec.
význam legend - dříve = prostředek k šíření víry, mocenský - oslava světců Přemyslovského rodu napomáhalak upevnění moci
nyní = historický, naučný, umělecký, hodnoty
PÍSNĚ
Hospodine, pomiluj ny - původně staroslověnská,ale dochovala se jen v češtině, prosba věřících, kteří žádají Boha o zákl. životní potřeby, plnila fci státní hymny
B.Latinská literatura
- užívání latiny, podporuje církev a světskou moc (panovník), protože to sjednocovalo území a upevnění panovnické moci.
LEGENDY
Kristyánova legenda - o sv. Václavovi a sv. Ludmile, vypravuje o sv. Václavovi jako o prostém, pracovitém člověku a fantastické prvky a náboženský ráz ustupují, není znám autor, je ceněna pro svoji jazykovou úroveň, srovnávala se s Evropskou
Anály = letopisy, předchůdci kronik, stručné, v klášterech.
Rozvoj latinské tvorby a první užití českého jazyka v literatuře (latina)
literatura v rukou církve s cílem spřístupnit lidem náb. texty = proniká čeština do literatury
glosy - poznámky, české vpisky do latiny textů
bohemismy - české výrazy v lat. textu,
Legendy o dalších světcích: sv. Prokop, sv. Vojtěch- zahynul mučetnickou smrtí u Pobaltí , pražský biskup.
KRONIKY
- lit. dílo, které zachycuje historické události tak, jak se staly (chronilogicky)
Kronika česká = Kosmova kronika
Kosmas = vzdělaný, světaznalý, diplomat, velký znalec literatury.
- zachycuje české dějiny do doby příchodu čechů k nám do r. 1125, kdy Kosmas zemřel.
Význam: první dějepisecké dílo u nás, autor se snaží vyjádřit svůj názor na dějiny - zhodnotit je, Kosmas píše z pozice kněze (Západní církev), opomíjí se zde staroslověnská vzdělanost, hodnotí panovníky z hlediska církve, čerpal z různých pramenů (bájivá vypravování starců, hodnověrné zprávy svědků, co sám zažil)
ukázka: Přemysl a Libuše
L. poslala posly k Přemyslovi. Posli přišli do Stadic, kde P. ži. Vyzvali ho, aby šel s nimi, protože se měl stát knížetem. Byl předurčen bohy. Přemysl souhlasil. Zasadil proutek - vyrostly 3, ale dvy uschly = bude rodit mnoho dětí /synů, ale jen jeden bude panovník.
- znaky uměleckého díla než nauční, detailní popisy, poutavéé vyprávění, přímá řeč, umělecký jazyk, přirovnání. Kosmas byl šikovný vtipný, zábavný vypravěč.
PÍSNĚ
Svatý Václave
- prosba Václavivi, aby chránil lid, píseň plná proseb, náboženská, česká, napsána déle než Hospodine..., je rýmovaná, člení se na sloky, má pravidelný rytmus, hrála se při slavnostech.
Literatura vrcholného středověku
- upevnila se moc šlechty a měšťanstva = rozvoj feudalismu, roste vzdělání a kulturní nároky = vznik poptávky po česky psané literatuře se světskou tématikou.
Znaky: laicizace (zesvětštění) = literatura není záležitostí pouze církve, téma z běžného života
demokratizace (zlidovění)
prosazuje se český jazyk
Jsou tu oblíbené legendy - zábavnější, dobrodužnější, exotické náměty
LEGENDY
Život sv. Kateřiny - česká, princezna z exotických krajin
KRONIKY
Dalimilova Kronika
- česky psaná, veršovaná, autor neznámý - vlastenec a asi i šlechtic
- začíná stavbou Babylonské věže a končí rokem 1314, není věrohodná, čerpá z Kosmovy a z pověstí
ukázka: O selské kněžně Boženě
- sňatek Oldřicha a Boženy, on kříže a ona neurozená,
vlastenectví - důvod - v době vzniku, když Lucemburkové nastoupili na český trůn 1310, snaha autora obhájit a ospravedlnit Oldřicha.
SATIRA - nový žánr
hl. znaky - zesměšnění, kritika s použitím humoru, ironie, sarkazmus
Píseň veselé chudiny - nemají co na sebe, ale na zimu se těší, přistupují k tomu s humorem, těší se, radují se, s humorem si zpívají o vlastní chudobě
Podkoní a žák - forma dialogu a sporu - velmi častá v té době, má dvě části, přou se o své poslavení,kdo se má líp.
1. podkoní žákovi - žák nemá co na sebe, kde spát, dře se a nic z toho nemá, Podkoní nechtě přiznává, že na tom není taky dobře - pán ho mládí a spí na hnoji.
2. žák podkonímu - žák se bude mít lépe, ale podkoní se bude mít pořád špatně, žák se chce stát biskupem, vidí výhodu v budoucnosti.
Není zde zhodnocení - má si to zhodnotit čtenář sám, oba mají pravdu.
Hradecký rukopis - Satiry o řemeslnících a konšelích
- řezník zaměňuje druhy masa, namáčí maso do vody a nechá ho nasáknout a tak šidí zákazníky na váze; pekař zase dává hodně kvasnic = díry v chlebu
Desatero kázání boží
- autor ukazuje, jak se lidé prohřešují proti přikázání
DRAMA
- vznik v české literatuře: o svátcích se předváděly v kostelích biblické scény, původně byly hrány v latině, ale později se počeštili, postupně sem pronikali i světské prvky = normální život. Vykázány ven a tam je studenti hráli pro veřejnost.
Mastičkář: nejstarší české drama, velikonoční hra
- tři Marie, které nakupují vzácné masti, aby nablazámovali Kristovo tělo, Mastičkář je prodavač mastí na trhu, dochovalá je pouze zcéna, kdy nabízí své zboží, hledá místa na trhu. Jazyk je zde hovorový, nespisovný až vlugární.ů
ZÁBAVNÁ PRÓZA
Cestopisy: Milion (Marco Polo)
- Ital, kupec, dostal se do Číny, cesty jejichž cílem se staly Čína a Mongolsko
Rytířská próza: dobrodružství s milostnou tématikou.
Tristam a Izalda - původně pohádka, rytíř a irská princezna
Trojánská kronika - dobývání Tróje, první vytištěná kniha 1470
LYRICKÁ POEZIE
Náboženská - Modlitba Kunhutina
- dcera Přemysla Otakara II., byla to abatyše kláštera sv. Jiří
Světská - dvorská lyrika = milostná poezie
- původně psaná na h radech, ale později se rozšířila mezi měšťanstvo, muž zde vyznává lásku ženě - opěvuje ji a oslavuje ji, láska jako dvorská služba, muž chce ženě sloužit.
ukázka : Závišova píseň - touha, smutek, chce lásku, srdce = symbol lásky
NAUČNÁ LITERATURA
Bartoloměj z Chlumce (Klaret)
- univerzitní mistr v Praze
Slovník: cíl vytvořit českou terminologii pro obory vyučováné na artistické fakultě = 1. stupeň na UK
Ondřej z Dubé - právnická literatura
Tvorba Karla IV. - píše latinsky
díla: Korunovační řád, Zákoník Majestas Carolina, Pulkarova kronika
ukázka: VITA CAROLI - vlastní životopis, Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna = rodiče, Cesta Karla do čech, našel je zpustošené. Zapomněl češtinu,ale brzy se ji znovu naučil. Hrady byly zastaveny.Pražský Hrad byl opuštěný a zpukřelý. PObýval v měšť. domech. Jan a Karel se stali spolukrálové ´Karel dostal Moravu = Marhrabě Moravský,
- psáno v 1. os. č. mn. a tomu říkáme - Plural majestaticus - užití mn. čísla místo jedn., kdy je známa nadřazenost.Počátky písemnictví na našem území do 14. století


Staroslověnské a latinské písemnictví v raném feudalismu

Velká Morava
- význ. panovník Rastislav – chtěl šířit křesťanství, ale ne násilně a ne latinsky
- požádal Byzantského císaře o pomoc (o Konstantina a Metoděje) ? vznik staroslověnštiny (na základě jihoslovanských nářečí) a hlaholice
- literatura:
překlady – autoři: hl. Konstantin a Metoděj a jejich žáci
- před. církevní texty (modlitby, části Bible, …)
- právnické texty ( Zákon sudnyj ljudem – zákoník)
původní tvorba – Proglas – nejstarší dochovaná slovanská báseň (autor: asi Konstantin)
- předmluva k překladu evangelia
- nemá rýmy, ale má pravidelný verš
Život Konstantinův – známější, rozsáhlejší, starší, lit. zajímavější než —
Život Metodějův
= moravsko – panonské legendy (autory jsou jejich žáci)

Písemnictví v českém státě
10. – 11. stol. – existence staroslověnské a latinské literatury a jejich soupeření
- vedle sebe existují latinská i staroslověnská bohoslužba
- vznik českého státu – knížata Přemyslovci
od 11. stol. – latina postupně vítězí (západní církev byla silnější a měla podporu panovníků)
- vyhnání staroslověnských mnichů
od 12. stol. – pouze latinská literatura a bohoslužba ? jejich spojení: legendy, kázání, bohoslužebné písně, lidová slovesnost, …

Sázavský klášter – první opat: Prokop – zasloužil se o udržení staroslověnštiny

Staroslověnské památky:
Život sv. Václava = Život knížete Václava = 1. staroslověnská legenda o sv. Václavovi
– z 1. pol. 10. stol.
– autor je neznámý svědek jeho vraždy
Gumpoldova legenda = 2. staroslověnská legenda o sv. Václavovi
- vznikla jako překlad a úprava z latiny
- hodně zázraků, méně historicky věrná
Kyjevské listy – zlomky starosl. překladu mešních knih (obs. bohemismy)
Pražské hlaholské listy – překlad modliteb (obs. bohemismy)

Pozn.: bohemismy = staroslověnská slova napsaná a zkomolená češtinou (české prvky hláskové)

České památky:
Hospodine, pomiluj ny! – duchovní píseň z 10./11. st.
= nejstarší literární památka napsaná v češtině

Latinské památky:
Kristiánova legenda o sv. Václavu a sv. Ludmile

Převaha latiny a pronikání češtiny
- románská kultura, rozvoj společnosti
- centrem státu je Praha
- literatura: legendy (– v latině; i veršované; hl. o sv. Václavovi, ale i sv. Prokop a Vojtěch), duchovní písně, první kroniky, divadelní hry, právnická literatura, …
Chronica Boemorum = Kronika česká
– autor: Kosmas
- psaná latinsky, v próze (místy i verše), anekdoty, ironický nebo satirický příběh, přímá řeč, vysoká jazyková úroveň
- začíná stavbou Babylonské věže X končí rokem 1125 (smrt Kosmase)
- návaznost dalších kronik

Prosazování češtiny: a) bohemismy = hlásky
b) bohemiky = slova nebo slabiky
c) překlady ® vět, výrazů (glosy)
d) překlady celých děl – modliteb, písní
Svatý Václave – pův. 3 sloky, verše se rýmují
- básnické přívlastky (epiteta)


Vznik a rozvoj česky psané literatury

- vláda Přemyslovců a Lucemburků

Počáteční fáze
- dochází k laizaci literatury = do lit. proniká světský prvek (čtou a píší ji už nejen duchovní, píší se nejen náboženské texty)
- rozvoj hospodářství ? rozvoj školství – školy nebyly už jen při kostelích
- kolonizace pohraničí

Latinská tvorba
- kroniky, legendy

Tvorba v češtině
- lyrika – milostné a duchovní písně
- epika – legendy, eposy, kroniky
- drama
- nauková literatura
Dalimilova kronika – napsaná česky, ve verších (na poč. 14. stol.)
- autor není zcela přesně znám, je lidovější než Kosmas, vlastenecký
- od potopy světa až po nástup Jana Lucemburského na trůn (= poč. 14. st.)
- z počátku vychází z pověstí
Alexandreida – světský epos ve verších z konce 13. stol.
- cizí námět:život Alexandra Velikého (= vzor rytířských ctností)

Vrcholná fáze (2. pol. 14. stol.)
- doba vlády Karla IV. a Václava IV.
- velký dostatek financí ? rozvoj země
- stále existuje latinská lit. – nauková (latina = úřední jazyk)
- vznikají první české cestopisy
- satirické, filosofické skladby
- dochází k demokratizaci lit. – už i měšťané a hodně studenti
- začíná se více prosazovat próza
Latinská lit.:
Vita Caroli – vlastní životopis Karla IV.
- latinsko – české

Česká lit.:
a) legendy: Život svaté Kateřiny – pro intelektuály, vysoká jazyková úroveň
- Kateřina byla cizí královská dcera, která dokázala obrátit pohany na křesťanství
Život sv. Prokopa – prostší, jednodušší než ­, nemá moc zázraků
- domácí námět, leckdy hovorový jazyk
b) světská epika – navazuje na Alexandreidu
- dochází k poklesu její kvality
Tristram a Izalda – epos o milencích a nešťastné lásce
Trójanská kronika – Trója vylíčena jako středověké město
= první tištěná česky psaná kniha
c) filozofická próza: Tkadleček – vystavěna na diskusi mezi Neštěstím a mužem milencem, kterému Neštěstí vzalo milou
= filozofické úvahy o svobodě lidských činů
d) drama – oblíbené hry o Kristovi
Mastičkář – satirická hra zesměšňující podvodné lékaře (mastičkáře)
- dává obraz o životě městské chudiny
- hrála se na náměstích
e) lyrická poezie – písně – nejen lidové, ale i umělé (většinou milostné)
Závišova píseň
f) žákovská poezie – témata i autoři z univerzitního prostředí
- charakteristická satira, vtip a parodie
- makaronské písně
Píseň veselé chudiny
Podkoní a žák – parodie na učené disputace (= diskuse)
g) satira – Desatero kázanie božie
Satiry o řemeslnících a konšelích – obě nalezeny v Hradeckém rukopisu
POČÁTKY REALISMU V ČESKÉ I SVĚTOVÉ LITERATUŘE

- od 2. poloviny 19. století. Realismus – realita – skutečnost. Směr, který se opírá o rozumové, racionální pojetí světa, jeho důkladné pojednání a pochopení všech souvislostí. Spisovatelé a vědci hledají skutečnou pravdu. Autoři ji pak vnášejí do svých děl plných typických znaků doby a oproštěných od prvků emocionality, sentimentálnosti a nadpřirozených, fantaskních motivů. S počátky realismu se rozvíjí také přírodní a technické vědy. Lidé se snaží vše rozumově vysvětlit. Ve vědě vidí svou oporu a záruku lepších budoucích let.

Kritický realismus
- kriticky zachycuje nedostatky lidí i společnosti, nezná cestu k nápravě. Díla jsou objektivní – autor nevstupuje do děje.

Naturalismus
- je to zvláštní druh realismu (fr. spis. Zola). Člověk je určen svými dědičnými předpoklady a prostředím, proti nimž se nemůže bránit.

Česká literatura

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)

- narodil se v Borové u Přibyslavi, studoval v Havlíčkově Brodě (Německý Brod), zemřel v Praze. Šel studovat na kněze, ze semináře byl vyhozen (představoval si že jako kněz bude svobodný, ale zklamal se, opak byl pravdou). Šafařík mu pomohl k místu vychovatele v Moskvě, vyhodili ho. Po návratu pracuje jako novinář, redaktor Pražských novin + příloha Česká včela, redaktor Národních novin + příloha Šotek. Psal články proti vládě, šel před soud, obhájil se, ale NN byly pozastaveny. Odchází z Prahy do Kutné Hory, časopis Slovan, on sám přestává Slovan vydávat. Byl přestaven znovu před soud a znovu osvobozen. Byl tajně v noci zatčen a odvezen do vyhnanství do Brixenu v Tyrolských Alpách. Po 4 letech se vrací nemocný do Prahy. Manželku mu zemřela, lidé se mu vyhýbali.

Dílo:
1. Překlady z Ruštiny – přeložil např. Gogola

2. Epigramy – jsou soustředěny do 5ti částí
a) Církvi
b) Králi
c) Vlasti
d) Múzám
e) Světu

3. „Král Lávra“ – děj této satiry se odehrává v rakouských Čechách. Hlavní postavou je zároveň dobrý, ale i zlý prostě smýšlející král Lávka. Lávra je vládcem Irska a jako tajemství skrývá své dlouhé uši. Nechce, aby o nich někdo věděl, a tak když se jednou za rok nechává ostříhat ihned dá svého holiče popravit. Řada přijde i na mladého Kukulína, který má krále ostříhat. Za syna přijde prosit matka a slibuje králi, že Kukulín nic neřekne. Kukulín to králi odpřísáhl a stal se tak zároveň dvorním královským holičem. Tíživé tajemství už ale nemůže unést a pošeptá jej vrbě. Náhodou jde okolo ní basista Červíček a protože ztratil kolíček ze svého nástroje, vyřeže si z vrby nový. Když pak začne na basu hrát, celé království se dozví o tajemství svého panovníka. I přesto však měli lidé krále rádi. Král Lávra představuje politickou satiru na vídeňského panovníka Ferdinanda, zvaného „Dobrotivý“.

4. „Tyrolské elegie“ – toto dílo je Havlíčkovou reakcí na zatčení a převoz do tyrolského Brixenu v roce 1851. Za svou násilnou deportaci obžaloval absolutistický režim své země. Ve vstupní básni si stěžuje svůj osud měsíci, který ho po cestě provází a je tak jeho jediným společníkem. Ve druhém zpěvu líčí své noční zatčení, odchod od své rodiny a cestu do Brixenu. Ze své situace obžalovává rakouské „spící“ pány a celou absolutistickou monarchii, které dává za vinu svůj osud. Spisovatel v textu nešetří humorem, satirou i ironií.

5. „Křest svatého Vladimíra“ – hlavní postavou je šiřitel křesťanství kníže Vladimír. Skladba má deset zpěvů: Perun a Vladimír, Hospodářství, Vojenský soud, Testament Perunův, Bezbožnost v Rusích, Audience, Ministerská rada, Kamarila, Jezovitský marš a Konkurs. Havlíčkův Křest je v podstatě parodií. Má podtitul „legenda“, ale s legendou nemá mnoho společného. Hlavní postavy představuje car Vladimír a bůh Perun. Havlíček z nich dělá obyčejné lidí se všemi nectnostmi, odhaluje jejich lidskou podstatu a tím jim odebírá vše vznešené. Příběhem je spor mezi carem a bohem. Vladimír pokládá Peruna za svého sluhu a chce, aby hřměním při jeho oslavě ušetřil na dělostřelbě. Po Perunově odmítnutí jej car zatýká a odsuzuje k smrti. Nastává pak hledání a konkurs nového boha. Zesměšnil absolutistickou carskou vládu, demagogii církve, státní úřady a vojsko.

Satira – původně báseň zesměšňující lidské nedostatky, dnes za satiru považujeme každé literární dílo, které za účelem společenské kritiky využívá komična, přesto však úplně nezavrhuje realizaci společenských ideálů.


Božena Němcová (1820 – 1862)

- narodila se ve Vídni jako nemanželské dítě. Vlastním jménem Barbora Panklová. Stěhuje se do Ratibořic. Její dětství ovlivnila její babička Magdaléna Novotná. V 17 letech se provdala za Josefa Němce, který byl mnohem starší než ona. Měli 4 děti. Žila v Praze, od roku 1845 1848 žila na Chodsku v Domažlicích, potom žila v Litomyšli. V Litomyšli našla mnoho přátel, ale měšťácká společnost ji neměla ráda. Zemřel jí nejstarší syn Hynek. Vrací se do Prahy, je nemocná a v roce 1862 zemřela. Po smrti Borovského mu na rakev položila trnovou korunu – symbol mučedníka. Velký vliv na ní měl Klácel – stoupenec utopického socialismu.

Dílo:
1. Pohádky
a) „Národní báchorky a pověsti“
b) „Slovenské pohádky a pověsti“

2. Tzv. národopisné studie – zkoumá obyčeje, zvyky a život lidí.
a) „Obrazy z okolí Domažlického“ – studie života na Chodsku.

3. Publicistická činnost – články do novin o ženské emancipaci a sociálně zaměřené články. Článek „Selská politika“ – napsán v roce 1848. Povinná oslava ústavy a vyhrožování policií, když nikdo nebude jásat.

4. Povídky – vytvořila v nich typ dobrého člověka, který pochází z lidového prostředí, je nesobecký, pomáhá lidem a prosazuje dobro.
a) „Karla“ – do Stráže nedaleko Domažlic se vrátila vdova Markyta se svou malou dcerou Karlou. Muž Markyty zahynul v cizině na „domácí nemoc“ a tak se obě vrátily samy. Útočiště našly na statku u Milotů. Nikdo neměl zdání že Karla je ve skutečnosti chlapec. Matka chtěla touto lstí syna ochránit před vojnou, která lidem pouze ničila život. Nemohla ale zabránit synově lásce k rychtářově dceři Haně, družce již od mládí a pravda vyšla najevo.

b) „Divá bára“ – „obrazy venkovského života“. Jejich prostřednictví spisovatelka ukazuje bídu, starosti, nešvary, ale i lásku prostých lidí. „Divá Bára“ bylo jméno pro neohroženou mladou dívku z vesničky Vestec. Po matčině smrti žila pouze s otcem – obecním pastýřem. Mezi její přátele patřila farářovic Eliška a kostelníkův Jozífek. Ostatní lidé se Báře vyhýbali, báli se jí nebo ji nenáviděli. Spoustu času strávila na pastvě se psem Lišajem, kde poprvé spatřila mladého myslivce. Zalíbil se mu Bářin vzhled a vzal si ji za ženu. Bára byla krásná, ale měla i spoustu dobrých vlastností – nebála se práce, uměla zacházet se zvířaty a dokázala pomáhat lidem.

c) „Chýše pod horami“ – milostný příběh chlapce z Prahy a slovenské dívky.

d) „Pan učitel“ – v dřívějších dobách se na venkově děti málo vzdělávaly. Bylo to tím že musely pomáhat s prací nebo jim bránil nedostatek peněz a strach před učitelem. Ve Chvalíně ale vládla zcela odlišná situace. Děti učitele ctily a zbožňovaly. Učení jim zpříjemňoval vycházkami, při práci zábavně vyprávěl a radil. Stal se pro ně skutečným vzorem. Když dospěly a on zestárl, stále se řídily jeho radami a vesnice vzkvétala. Pan učitel ale neunesl smrt své milované ženy, chřadl a v kruhu přátel zemřel. Nad jeho smrtí se rmoutili všichni obyvatelé Chvalína.

e) „Dobrý člověk“ – po cestách od Náchoda k Vídni od nepaměti jezdíval forman Hájek, syn Jiřík se rozhodl pokračovat v otcových stopách. Všude kam přijel, si jej lidé oblíbili pro jeho dobrou povahu. Rád s nimi promlouval a v hostinci vždy nechal utržit. Na své vozy bral po cestách chlapce a děvčata trmácející se hlady do Vídně za službou. Celou dobu je živil, a dokonce jim i pomohl najít práci. Tak jednou potkal i Madlenku Zálezskou, do níž se zamiloval a která se později stala jeho ženou.

f) „Pohorská vesnice“ – příběh o osvíceném hraběti Hanušovi, který se stará o své poddané ve vesnici. Drotáři – dráteníci jsou to Slováci. Přátelský vztah mezi šlechtou a poddanými.

g) „V zámku a podzámčí“ – příběh se odehrává na zámku a v podzámčí nedaleko Nymburka v polovině 19. století. Jednou z hlavních postav povídky je Vojtěch Karásek, jemuž po smrti otce umírá i matka na nákazu cholerou. Malý Vojtěch má novou rodinu. Jeho nová rodina je chudá rodina krejčího Sýkory, který má sám kopu hladových dětí. Druhá dějová linie se odvíjí na zámku pana Skočdopole. Původně nepatřil k nejbohatším, ale podnikáním získal mnoho peněz. Své marnotratné ženě koupil zámek a dokonce i titul „von Springenfeld“. Na paní Skočdopolovou neblaze působí vliv služebné Sáry. Ta se obohacuje na její úkor, škodí kočímu Kalinovi a Klárce, kterou má rád místo ní. Společně s lokajem Jacquesem vymýšlejí léčky a intrikují. Nakonec jsou oba vyhnáni poté, co paní Skočdopolová vyslechne jejich rozhovor. Největším miláčkem zámecké paní je malý psík Joli – rozmazlovaný přepychem a drahými jídly. Vojtěch Karásek jednou Jolimu zachránil život, za což získává na zámku službu. Po uzdravení paní Skočdopolové z těžké nemoci může jít Vojtěch dokonce studovat. Neboť s novým životem paní „prohlédla“, změnila se k lepšímu a mnoha lidem pomohla. Vzala na svůj zámek nemanželského syna svého muže i s jeho matkou. Nechala zřídit nemocnici a opatrovnu, aby pomohla i ostatním lidem. Nakonec také Kalina získá zasloužené zaměstnání a může se oženit s Klárkou.

h) „Babička“ – babička vyšla roku 1855. Jedná se o stěžejní dílo Boženy Němcové. Bývá označováno jeho „obraz venkovského života“. Příběh se odehrává v Ratibořicích na Starém bělidle v první polovině 19. století. Životní předlohou Babičky se stala Magdaléna Novotná, která pro Barunku ztělesňovala čistotu, prostotu a moudrost českého venkova. Próza je však i přes realistické prvky značné zidealizovaná, z čehož promlouvá autorčina touha po troše lepšího světa a láska ke své babičce. Děj začíná příjezdem Terezy Proškové se svou matkou na Staré bělidlo. Vnoučata Barunka, Jan, Vilím a Adélka svou babičku radostně vítají. Dobré srdce vycítila i zvířata, např. psi Sultán a Tyrl, kráva Stračka atd. K Proškům často chodily návštěvy. Nejčastěji sem chodívali mlynář a myslivec s rodinami. Babičku rádi viděli také na zámku, kde sloužil pan Prošek, manžel Terezy a otec dětí. Od jara bývala na zámku komtesa se slečnou Hortenzií. Té babička pomohla ke sňatku s učitelem malířství a ke štěstí přispěla i Mílovi a Kristle. Když babička zemřela tak všichni plakali. V Babičce autorka zobrazovala více osudů venkovských lidí, z nichž snad nejvíce dojímá tragický osud bláznivé Viktorky.


Ruská literatura

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852)

- narodil se na Ukrajině, ale žil v Petrohradě, část života strávil v Itálii. V Petrohradě se pokoušel prosadit jako herec. Pracoval jako úředník a učitel historie. Roku 1836 vydal svou nejúspěšnější komedii – „Revizor“. Psal komedie, povídky a romány.

Dílo:
1. „Taras Bulba“ – povídka, boj ukrajinských kozáků proti Polákům. Povídka historická. Taras Bulba měl 2 syny, 1 z nich se zamiloval do polské šlechtičny, z lásky k ní zradil vlastní lidi, v boji jde proti kozákům – za zradu smrt (musel ho zabít vlastní otec). Nakonec umírá i otec se starším synem v zajetí Poláků.

2. „Revizor“ – komedie, satira na ruskou byrokracii, na carské úředníky, na jejich hloupost, nadutost a na úplatkářství. Hlavní hrdina Chlestakov – bezvýznamný úředník cestuje se svým sluhou, zastaví se v hospodě ale nemá čím zaplatit. Radní si myslí, že je to revizor, který má vystupovat inkognito. Chlestakov si ale myslí že ho jdou zavřít. Brzy pochopí, že si ho úředníci pletou s někým jiným, tak toho využívá – půjčí si od každého radního peníze, je pozvaný ke slavnosti na oběd, tam se vytahuje a potom zmizí z města. Před tím napíše dopis svému příteli. Popíše mu celou příhodu, ale zvědavý pošťák dopis otevře a tak vyjde vše najevo.
3. „Mrtvé duše“ – román, který popisuje dobu nevolnictví v Rusku, hlavní hrdinou je dobrodruh Čičikov, který objíždí statky a za velké peníze vykupuje jména mrtvých nevolníků (mrtvých duší). Je zde ostrá kritika nevolnictví. Se jmény jde do banky a bere si na ně zálohu. Banka na to nepřijde, protože v účtech a jiných věcech nemá pořádek.

Ivan Sergejevič Turgeněv (1818 – 1883)

- narodil se v bohaté šlechtické rodině v Orlu. Univerzitu studoval v Moskvě, Petěrburku a Německu. Seznámil se s francouzskou Paulinou Viardotovou. Přátelili se po celý život. V zahraničí se snažil propagovat ruskou literaturu.

Dílo:
1. „Lovcovy zápisky“ – cyklus 25ti povídek z ruského venkova v 19. století. Vystupují v nich postavy pracovitých, srdečných a obětavých venkovanů, dozvídáme se o přízemnosti a hrubosti statkářů a menšině místní inteligence. Jednotlivé črty spojuje postava lovce, který je současně i vypravěčem příběhů a jeho sluhy Jermolaje. Společně se vydávají v různých ročních dobách na lov, při němž zažívají zajímavé příhody. Popisuje ale zároveň i zvyky místních obyvatel, jejich zaběhlý život a ruskou zaostalost.

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910)

- byl to šlechtic – hrabě. Již v mládí se projevoval jako svérázná, nezávislá a nikoho nenapodobující osobnost. Tolstoj začal studovat práva v Kazani, ale nedokončil je. Účastnil se krymské války a začátkem 80. let 19. století u něho došlo k názorové změně. Zastával náboženské kvietistické ideje. Ve stáří se rozhodl, že bude žít jako jeho poddaní, nechtěl žít v bohatství. V románu „Vzkříšení“ kritizuje carismus.

Dílo:
1. „Vojna a mír“ – historický román. Má 4 díly zachycující historické události let 1805 – 1820, které ovlivnily vývoj evropských dějin. První dva díly líčí roky 1805 – 1807, Napoleonovo válčení v Rakousku a bitvu u Slavkova. Zbylé dvě části zachycují Napoleonovo řádění v Rusku, jeho vpád do Moskvy a bitvu u Borodina. Mezi tri hlavní hrdiny patří zahloubaný intelektuál Peirre Bezuchov, kníže Andrej Bolkonskij a Nataša Rostová. Pierre představuje vnitřně neuspokojeného člověka, který se snaží vymanit se z duševní rozkolísanosti, rozčarování a slabosti. Touží najít smysl života. Sbližuje se s filozofem Karatajevem, střetává se s různými názory na svět až končí jako člen tajného opozičního sdružení. Za manželku si bere Natašu Rostovou, u níž nachází klid a jistotu. Kníže Bolonskij se účastnil bitvy u Slavkova a po smrti ženy se snažil najít novou oporu ve vztahu s Natašou. Nakonec umírá v její náručí. Umírá však s pocitem, že naplnil své poslání, splnil všechny cíle a jeho život měl nějaký smysl. V románu vystupuji i skutečné postavy, jako např. Napoleon, Alexandr I. a Kutuzov. Jejich význam ale není ani z hlediska příběhu a historických událostí tak velký. Podle Tolstého se na vývoji podílí sám lid. Vojna a mír nese označení „román řeka“, je to z důvodu že děj tvoří pásmo událostí, situací a okamžiků. V příběhu vystupuje více než 250 postav se svými osudy. Autor se zaměřil jak na společenské, tak politické poměry. Vojna a mír je obrazem ruské společnosti v 19. století v záběru s evropskými událostmi a dějinným vývojem.

2. „Anna Kareninová“ – román, velice krásná, vzdělaná žena, všichni je obdivují, novomanželka vysokého carského úředníka. Ve společnosti se setkává se svobodným hrabětem Vranskim, který se do ní zamiluje. Nakonec docílí toho, aby se do něho Anna zamilovala. Ona žádá svého manžela o rozvod, on to odmítne. Anna odchází s Vranským na venkovskou usedlost a žijí tam spolu. Společnost ji zavrhne, k Vranskému se chová obdivně. Vranský Annu nechá na vesnici a odchází do města. Anna se snaží vrátit jeho lásku, ale končí to její sebevraždou, na nádraží skočí pod vlak.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881)

- narodil se v Moskvě, kde vyrůstal v nemocnici pro chudé. Otec zde pracoval jako lékař. Studoval v Petrohradě inženýrskou školu. Odešel do výslužby a věnoval se spisovatelství. Pro účast v hnutí petraševců jej odsoudili k smrti, ale trest byl posléze změněn na deset let nucené práce na Sibiři.

Dílo:
1. „Zločin a trest“ – děj románu se odehrává v Petrohradu v druhé polovině 19. století. Základním motivem příběhu je vražda, kterou spáchal petrohradský student Rodion Raskolnikov. Přestože patří k jeho vlastnostem dobromyslnost a čestná povaha, zcela chladnokrevně a z realistických důvodů zabije starou lichvářku kvůli penězům. Náhodou se zde objeví její sestra, které proto připravil stejný osud. Po smrti žen následuje policejní pátrání. Vyšetřovatel tuší že vrahem je Raskolnikov, ale nemůže mu vinu dokázat. Ten mezitím propadá strachu. Policie pak zatkne člověka, jenž se k činu sám přizná. Raskolnikov se seznamuje s prostitukou Soňou. Toto povolání musela vykonávat, aby uživila sebe a matku. Student jí řekne o své vině při vraždě. Soňa jej přesvědčí, aby se přiznal. Sonina láska Raskolnikova posílí a dopomůže mu k přiznání. Rodion je pak odsouzen k osmi letem práce na Sibiři, kam jej Soňa doprovází. Svou láskou z něho dokáže vytvořit nového, lepšího člověka. Dostojevského inspirovaly vlastní zkušenosti. Hrdina je zde druhým člověkem změněn a začíná v něj věřit.

2. „Bratři Karamazovi“ – nese rysy společenské, kriminální a psychologické prózy. Odehrává se v Rusku v 19. století. námět autor čerpal ze skutečnosti. Statkář Fjodor Pavlovič Karamazov disponuje těmi nejhoršími lidskými vlastnosti, a proto jej jeho vlastní synové hluboce nenávidí. Ze dvou manželství má Karamazov citlivého a duševně nestálého Dmitrije, racionalistického Ivana a hloubaného Aljošu. Zlý Smerďakov, který otce nenávidí nejvíce, pochází z nemanželského vztahu se služkou Jelizavetou Smrdutou. Tento nevlastní syn Karamazova zabije. Po svém strašném činu však dostane epileptický záchvat a z vraždy je obviněn Dmitrij. Ten se obvinění nevzpírá a odchází na Sibiř se svou milou Grušenkou, o kterou se podle něho otec také pokoušel. Smerďakov se sice přizná Ivanovi z vraždy, ale spáchá pak sebevraždu. Ivana se zmocní duševní choroba a u soudu jeho výpovědi nikdo neuvěří. V románu vystupuje ještě postava řeholníka Zosima, který duchovně působí na nábožensky založeného Aljošu. Po Zosimově smrti Aljova odchází do kláštera, aby pokračoval v jeho myšlenkách a dále je rozvíjel. Román tvoří dvanáct knih. Autor se zabývá otázkou osudu, viny, tíhy svědomí, lidské zodpovědnosti, citů a pokání.

Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904)

- narodil se v rodině kupce v Taganrogu. Po studiích medicíny se věnoval několik let lékařství. Za manželku si vzal známou herečku Olgu Knipperovou. Onemocněl tuberkulózou a 6 let poté zemřel. Snažil se procestovat spoustu evropských zemí. Zemřel v Německu.

Dílo:
1. „Strýček Váňa“ – příklad Čechovova lyrického dramatu. Má 4 jednání a odehrává se na venkově v 19. století. Strýček Váňa, vlastním jménem Vojnickij spravuje vesnický statek, kam přijíždí profesor Serebrjakov se svou ženou Jelenou. Vojnickij byl bratrem profesorovy první ženy. Z jejich manželství zůstala také Serebrjakova dcera Soňa, která se marně snaží získat lásku doktora Astrova. I jemu však učaruje Jelenina krása, přestože je jinak její povaha nezajímavá a nudná. Vojnickému po letech odříkání, kdy pouze podporoval profesora Serebrjakova, dochází jak svůj život zbytečně obětoval. Konflikt se vyhrotí ve chvíli, když se dozvídá o profesorově nápadu prodat statek po rozmíšce s Vojnickým provázané dokonce i střelbou, Serebrjakova Jelenou odjíždějí. Statek zůstává takový jako byl předtím. Vše vypadá, jako by se vůbec nic nestalo. Čechov se v tomto dramatu zabývá otázkou lidského života, jeho naplnění a obětováním se pro druhého. Odsoudil promarněný život plný nudy, který mají všechny postavy dramatu.

2. „Višňový sad“ – višňovým sadem Čechov ukončil svou dramatickou tvorbu. Děj má 4 jednání a odehrává se na venkovském sídle v Rusku. Příběh začíná příjezdem aristokratky Raněvské na její venkovské sídlo v Rusku. Po smrti syna Gríši odtud odešla do Paříže. Mezitím statek spravovala její nevlastní dcera Varja. Už ale došly peníze a jediným východiskem je prodej pozemků pro stavbu bytů. Takové řešení doporučuje i Varjin nápadník – kupec Lopachin. Raněvská k tomu ale nechce svolit, protože prodejem pozemků by musel být vykácen i višňový sad, který je rodovou tradicí. Finanční prostředky na záchranu statku však nikde neseženou. V dražbě statek získává Lopachin, který nechává sad nemilosrdně zničit. Zdá se jako by s višňovým sadem přicházel i konec starých časů. Varja se s Lopachinem rozchází a Raněvská se navrací do Paříže. Jediná Anča – vlastní dcera Raněvské – se svým chlapcem věří tomu, že se pravda ukáže a Lopachin nebude na statku dlouho. Autor zde vystihl zanikající aristokratickou společnost.

Francouzská literatura

Honoré de Balzac (1799 – 1850)

- vystudoval práva v Paříži a pak pracoval krátkou dobu jako notář. Nejprve psal tzv. gotické (černé) romány. Až do své předčasné smrti v roce 1850, kterou bezpochyby zapříčinily těžké životní podmínky a strádání, napsal 97 knih, z původně 127 zamýšlených.

Dílo:
1. „Lidská komedie“ – 100 románů a povídek ve kterých ukazuje společnost a různé společenské vrstvy, kritizuje hlavně touhu po moci a touhu po zisku.

a) „Otec Goriot“ – román z cyklu Lidská komedie. Spolu se Ztracenými iluzemi a Leskem a bídou kurtizán tvoří volnou trilogii. Děj se odehrává v první polovině 19. století v Paříži. Příběh má 2 hlavní dějové linie. V prvních z nich vystupuje pan Goriot, bohatý obchodník s nudlemi. V druhé linii je hlavní postavou poctivý mladý muž – Evžen Rastignac. Goriot je otcem dvou dcer – Anastázie a Delfíny. Snaží se pro ně udělat vše co je v jeho silách a snaží se jim zabezpečit šťastný život. Dobře provdá obě dcery, jednu za hraběte a druhou za bankéře. Ale žádná z nich mu neoplatila lásku a starosti, které s nimi měl. Zůstává sám, opuštěný, obraný o veškerý majetek a opovrhovaný společností. Starý Goriot umírá a právě v této době se o něho, místo nevděčných dcer stará dobromyslný student práv Evžen Rastignac. Je pobouřen a zklamán morálkou dcer a společnosti. Do děje však vstupuje uprchlý trestanec Vautrin oplývající všemi špatnými vlastnostmi. Z dobrého, ušlechtilého a čestného Evžena se stává vypočítavý, intrikánský a zatrpklý muž, neboť pod vlivem Vautrina pochopí že ve světe, kde žije nelze dojít štěstí, penězům a dobrému zaměstnání poctivou prací a ušlechtilými úmysly. Při svém vzestupu se nezdráhal navázat intimní styky s jednou z Goriotových dcer. Autor v tomto románu realisticky vylíčil soudobou francouzskou společnost, v níž vládne neřest, podvody, úpadek a intriky. Ve společnosti vládne pouze hodnota peněz. Tím se také stále zvětšují rozdíly mezi chudými a bohatými.

2. „Evženie Grandetová“ – román. Evženie je dcera bohatého otce, on je lakomý a zlý člověk, bohatě se ožení, ale svou manželku dožene k smrti, ke své dceři je strašně krutý, bije jí a ponižuje. Evženie se zamiluje do vzdáleného bratrance, který je chudý a má své plány a Evženie mu dává všechny peníze, které uspořila a on odjíždí do Indie, ale už se jí neozval, starý Grandet umírá a odkáže Evženii všechen majetek. Evženie má spousty nápadníků, ale už nikomu nevěří a vezme si starého soudce, žije s ním až do jeho smrti a pak se věnuje dobročinnosti.

3. „Lilie v údolí“ – děj se odehrává v první polovině 19. století na území Francie, a to na královském zámku v Paříži, ale převážně na malém zámečku poblíž Tours. Hlavním hrdinou je mladý šlechtic Felix de Vandeness, který se sice narodil v urozené aristokratické rodině, ale žádného štěstí se mu od svých nejbližších nedostalo. Od mládí se stal opovrhovaným, podceňovaným a opomínaným. Vyrůstal bez rodiny v cizích městech. Na prvním bále, kterého se zúčastní se zamiluje a vrhá se do náruče hraběnce de Mortsaufové. S ní se setkává zvou až po deseti letech na venkově. Opět se do ní zamiluje, přestože už má hraběnka dvě děti a chorobomyslného manžela. Hraběnka Henrietta dává Felixovi najevo svou lásku spíše jako mateřskou. Dopomáhá mu ke skvělé kariéře na královském dvoře a vychovává jej v pravého muže. Přestože Felix Henriettu miluje, nestačí mu již pouze duševní láska, a nachází si proto milenku. Henrietta umírá usoužena city. Felix se rozhodně pro život bez žen. Setrvává tak do té doby, než pozná Natálii. V dopise jí vylíčil celý svůj život. Ona je však zasažena jeho prvními láskami a zůstává pouze přítelkyní. Autor v tomto díle představuje lásku jako nejušlechtilejší schopnost člověka – schopnost někoho milovat. Před tělesnými touhami stojí láska duševní. Čtenář se dostává do prostředí vysoké šlechty, má možnost poznat její morálku, vztahy a zvyky.

Další romány: „Ztracená iluze“, „Lesk a bída kurtizán“, „Bratranec Pons“.


Gustav Flaubert (1821 – 1880)

- narodil se v Rouenu, jeho otec byl lékař. Flaubert nedokončil studia práv, podnikl cesty do severní Afriky a Evropy a zcela se oddal spisovatelství. Romány mají spíše psychologický charakter. Psal také prózu a dramata.

Dílo:
1. „Citová výchova“ – román, má autobiografické rysy, hlavní hrdina touží po lásce i kariéře, ale ničeho nedosáhne.

2. „Paní Bovaryová“ – námětem k tomuto dílu byl skutečný život. Ve své době dílo vzbudilo vlnu pobouření pro urážku mravů. Děj se odehrává v prostředí francouzského maloměsta v 19. století. Úvodem se dozvídáme o raných letech Karla Bovaryho, který se stává lékařem. První manželka byla bohatá a stará měšťanka, která brzy zemřela, Karel se oženil znovu. Jeho druhou ženou je dcera sedláka, rovněž bohatá Ema. Byla vychována v klášteře a z četby romantických děl sní o krásném manželství naplněném láskou a vášní. Karel však nenaplňuje žádný z jejích ideálů. Většinu času věnuje nemocným a domů přichází celý unavený až pozdě večer. Nevidí však žádné problémy a manželku vroucně miluje. Emě nestačí život s manželem ani prostředí maloměsta. Proto hledá štěstí v nemanželských milostných pletkách. Brzy ji však opouští první milenec Rudolf, právě ve chvíli kdy se sním rozhodla utéct. Další dva nevydařené vztahy (např. s advokátním koncipientem Leonem) a dluhy u lichváře Lheurexe dovedou Bovaryovi ke ztrátě peněz. Ema končí svůj život sebevraždou. Nic netušící Karel pozná skutečnost až nyní. Otřesen smrtí Emy a ztrátou majetku také umírá. Román má silné psychologické základy ve vykreslení duševního světa Emy. Autor ukazuje rozpad romantických iluzí ve společnosti, kterou ovládají lži, přetvářky, přízemnost a zkažené mravy. Hrdinka se podvolí všemu, jen aby pocítila vášeň a vysněnou touhu. Oproti pasivním romantickým hrdinům svůj život ovládá a řídí podle vlastní vůle. Dostává se jí však pouze zklamání, které není schopna unést a proto umírá.

Ema Bovaryová vytvořila v románu literární pojem tzv. bovarismus – od reality světa utíká k iluzím, představám o snu.

Émile Zola (1840 – 1902)

- zastupuje literární naturalismus. Narodil se v Paříži v rodině stavitele. Otec mu brzy zemřel a tak se musel potýkat s nástrahami života téměř sám. Studoval na lyceu, pak po neúspěšném absolvování maturitní zkoušky pracoval jako úředník. Ve své vlastní tvorbě se snažil zachytit člověka v jeho přirozeném chování, se všemi jeho pudy, vrozenými sklony a dispozicemi.

Dílo:
1. „Germinal“ – z hornického prostředí, zobrazuje stávkový boj.

2. „Zabiják“ – naturalistický román z cyklu Rougon- Macquartonvé, jeho děj se odehrává v Paříži v druhé polovině 19. století. Zabiják líčí vražedné následky alkoholismu. Autor čtenáři ukazuje špinavé hospody, začouzené putyky, úpadek a zvrhlé mravy opilých lidí. Popisuje především dělníky a spodní vrstvy francouzské společnosti, kteří alkoholem zapomínají na svou bídu, nahou chudobu, ubohé životní podmínky a těžkou dřinu. Mezi hlavní postavy patří venkovanka Gervaisa [Žervéza]. Se svými dětmi a přítelem Lentierem přišla do Paříže. Po Lentierově odchodu se provdává za klempíře Coupeaua. Pracovala jako pradlena a rodině se dařilo poměrně dobře. Jednou se stal Coupeauovi úraz. Způsobil mu dlouhodobé zdravotní potíže. Muž začal pít a uvykl si alkoholu. Vymazal tak ze života všechny své problémy, až nakonec v bídném stavu zemře. Gervaisa propadla pití také, za což mohla z části její dcera Nana, která se živila prostitucí. Autor románem varuje a upozorňuje na prostředí, ve kterém se jedinec těžko brání úpadku a životnímu rozkladu. Chudým lidem, tvořícím nuzný okraj společnosti, často nezbývalo právě nic jiného než zapomnění v alkoholu.

3. „Nana“ – román, dcera Žervézy, život prostitutky.

4. „Břicho Paříže“ – román o obrovských pařížských jatkách.
5. „Lidská bestie“ – román, příběh mladého muže, který si uvědomuje, že když vidí nahé ženské hrdlo tak že ji chce zabít. Jednu zabije a dívce, které se líbí se vyhýbá aby ji nezabil. Tuto úchylku potlačuje a utíká sám před sebou, zabije ho vlak, který jede velkou rychlostí po Paříži.

Guy de Maupassant (1850 – 1893)

- narodil se ve šlechtické rodině na zámku Mirimesnil. Vystudoval práva, byl ve válce a poté pracoval jako úředník. Mnoho cestoval a díky svému rušnému životu brzy zemřel.

Dílo:
1. „Miláček“ – společenský román z Paříže 70. let 19. století. Maupassant zde líčí vzestup pařížského publicisty pomocí žen a pokrytectví, který se jen tímto způsobem domůže dobrého postavení. Hlavní postavu představuje průměrný muž Georges Duroy, bývalý voják. V Paříži potká svého přítele Forestiera, který pracuje jako novinář. Jeho přičiněním Duroy získává práci v redakci. Články jimiž by měl do novin přispívat, mu píše Forestierova žena Madelaine. Duroy využívá jejích kontaktů a dostává se stále blíže vysoké francouzské společnosti. Nachází si zde mnoho milenek a nepřestává sledovat svůj cíl – dostat se co nejvýš. Po smrti Forestiera se žení s Madelaine. Nepřestává intrikovat a udržovat milenecké pletky s významnými ženami. Ty jej pro jeho vzhled označují jako Miláčka. Už jako Du Roy svede starší ženu, manželku svého nadřízeného paní Walterovou. Dostává peněžní podíl jejího muže a vydíráním získává i ruku Walterových dcery Suzanne. Nakonec se stává ředitelem velkého novinářského závodu, zdobí jej titul baron, stužka Čestné legie a v budoucnosti se rýsuje i vidina ministerského křesla. Příběh románu se sice odehrává v 19. století, ale svou výstižností lidské bezcharakternosti, intrik a podlých praktik získává nadčasovou platnost. Maupassant zde skutečně pravdivě vystihl francouzskou společnost a povahy lidí. Velmi dobře popsal chování žen a vztahy mezi jimi a muži.

William Makepeace Thackeray (1811 – 1863)

- je výsměšnější a ironičtější než Dickens, píše společenské satiry.

Dílo:
1. „Kniha o snobech“ – ironický útok na hloupost a omezenost.

2. „Trh marnosti“ – široký obraz anglického života 19. století, „román bez hrdiny“, bez velkých nadějí do budoucna.

Thomas Hardy (1840 – 1928)

- o generaci mladší, pesimista, autor povídkových drobnokreseb, jedinečné portréty ženských postavy.

Dílo:
1. „Tess d´Uervilles“ – román, otázka provinění a trestu hrdiny.
2. „Neblahý Juda“



Anglická literatura

- Daniel Defoe a Jonatan Swift byli předchůdci realismu, žili na přelomu 18. a 19. století.

Daniel Defoe (1660 – 1731)

- po studiích se snažil podnikat v oblasti obchodu.kromě toho je známo, že byl i agentem tajných vládních služeb. Napsal velké množství politických publikací. Zemřel ve svém rodném Londýně.

Dílo:
1. „Robinson Crusoe“ – předlohou k napsání tohoto románu, s původním názvem Život a neobyčejná dobrodružství námořníka Robinsona Crusoa z Yorku, se Defoovi stal život námořníka Alexandra Selkirka, který sám na vlastní přání strávil pět let na opuštěném ostrově uprostřed Tichého oceánu. Děj románu se odehrává v 17. století. Hlavním hrdinou románu je Robinson Crusoe, třetí syn německého obchodníka Kreutznauera. Robinson byl již od dětského věku velmi živý, rád se toulal v přístavu a nedostačoval mu poklidný měšťanský způsob života. S tím se rozhodl skoncovat a utekl z domova. Po nejrůznějších dobrodružstvích se ocitá na pustém ostrově, kam jej vynesly vlny oceánu po ztroskotání jeho lodi. Autor se pak zcela soustředil na detailní vylíčení Robinsonova pobytu na ostrově, kde jej obklopuje divá zvěř, neznámé rostliny a také nebezpeční kanibalové. Čtenář se dozvídá o stavbě jeho příbytku, obstarávání jídla, ochočení zvířat, pěstování obilí, poznávání ostrovních krás, ale také o setkání s kanibaly, z jejichž spárů zachránil před smrtí Pátka svého pozdějšího společníka a sluhu. Nakonec je zachrání anglická loď. Nyní některých činů co způsobil v minulosti lituje a ví, že se měl zachovat jinak, např. vůči rodičům. Román je příběhem člověka s velkou trpělivostí, odhodláním a důvtipem. Při překonávání stesku, strachu a osamění ukázal sílu a krásu práce člověka. Na ostrově strávil 28 let. Román Daniela Defoa přepracoval český spisovatel Josef Václav Pleva.

Jonathan Swift (1667 – 1745)

- narodil se v irském Dublinu. Swift se stal po absolvování protestantské univerzity doktorem teologie. Zastupoval anglikánskou církev. Swift se v oblasti literatury projevoval alegorickými satirami, kterými útočil a společenské a politické poměry ve Velké Británii. Některé směřovaly také v církvi a lidskou všeobecně.

Dílo:
1. „Gulliverovy cesty“ – alegorický cestopis, má 4 díly. Zachycuje putování Lemuela Gullivera po fiktivních ostrovech, trvající téměř 17 let. V prvním díle se dozvídáme o Gulliverově životu. „Cesta do Liliputu“ popisuje ztroskotání lodi a Gulliverovu záchranu na ostrově Liliputu. Proti obyvatelům tohoto ostrova vypadá Gulliver jako obr, protože všichni jsou až dvanáctkrát menší než on. V druhém díle „Cesta do Brobdingnagu“ se Gulliver dostává do země obrů. Třetí díl románu „Cesta do Laputu, Barnibarbi, Luggnaggu, Glubbdubdribu a do Japonska“ čtenáře seznamuje s létajícím ostrovem Laputem a popisuje i další země. Poslední čtvrtý díl „Cesta do země Hvajninimů“ líčí moudré počínání koní Hvajninimů a divošských poddaných lidí Jahuů. Hvajninimové a Jahuové disponují naprosto rozdílnými vlastnostmi. Proti šlechetným koňům jsou jejich poddaní úlisní, zákeřní a vypočítaví. Swift románem nepřímo napadá pořádek v Anglii. Alegoricky se dotýká její morálky, společenské nespravedlnosti a lidských nedostatků. V Gulliverových cestách se slučují prvky alegorie, parodie, satiry a utopické literatury.
Charles Dickens (1812 – 1870)

- prožil neradostné dětství v rodině úředníka. Otec musel kvůli dluhům odejít do vězení atak byl 12ti letý Charles nucen starat se o svou obživu. Pracoval v továrně, kde se vyráběla leštidla na obuv. I přes nepřízeň osudu se pak Dickens díky své píli stal advokátním písařem, v parlamentu působil jako zpravodaj a také se věnoval spisovatelství. Ve svých románech napadal sociální nespravedlnost své doby.

Dílo:
1. „Oliver Twist“

2. „David Copperfield“

3. „Malá Dorritka“

4. „Kronika Pickwickova klubu“ – děj nás zavádí do Londýna první poloviny 19. století. Tento román stojí na pomezí kritické a humoristické prózy. Má velké množství postav, z nichž v popředí vystupuje starý mládenec Samuel Pickwick zároveň zakladatel a předseda klubu. Členy klubu jsou dále Pickwickův sluha Samuel Weller, básník Augustus Snodgrass, sportovec Nathaniel Winkle a letitý neúspěšný milovník Tracy Tupman. Čtyřčlenný Pickwickův klub se vydává z města na venkov, aby jeho členové zažili něco nového, a tak lépe poznali život. Hrdinové se tak dostávají do groteskních a humorných situací, při kterých se v divu zbavují své městské izolovanosti. Zároveň se ale také mění jejich představy o staré dobré Anglii. Poznávají společenskou nerovnost, křivdy spáchané na lidech, jsou svědky podvodů a intrik, jež vrcholí odvodem pana Pickwicka do vězení pro dlužníky. Román má celkem 57 kapitol, které tvoří zážitky členů klubu ze sedmi výpravných cest podniknutých po Anglii v letech 1827 – 1828. Při poslední cestě se pan Pickwick usadil v novém sídle a členové klubu Winkle a Snodgrass uzavřeli sňatek.

Americká literatura

Herman Mellville

Dílo:
1. „Bílá velryba“ – román, kapitán Achab je kapitánem velrybářské lodi a jeho životním cílem je pomsta Bílé velrybě (Moby Dick), přišel kvůli němu o nohu. A pomstě podřizuje úplně všechno a bílou velrybu pronásleduje. Když Moby Dick najde, tak ho Achab harpunuje a končí to smrtí obou, protože se zamotal do lan harpuny. Docílil svého i za cenu svého života.

Mark Twain (1835 – 1910)

- vlastním jménem Samuel Langhorne. Pocházel z Floridy a v dětství vyrůstal ve městě Hannibal, ležícím na řece Mississippi. Vedl velmi dobrodružný život. Byl lodivodem, zlatokopem, ale i dobrým spisovatelem a novinářem.

Dílo:
1. „Dobrodružství Huckleberryho Finna“ – humorný román o osudech tuláka Hucka volně navazuje na Dobrodružství Toma Sawyera. Postavu Hucka Twain vytvořil podle skutečné předlohy. Huck byl synem věčně opilého otce a vyrůstal jako samorost v opovržení ostatními lidmi. Čtenář ale brzy pochopí, že skutečné hodnoty spočívají v chlapcově veselé povaze a dobrém srdci. Příběh je zasazen do Saint Petersburgu, ležícího podobně jako Hannibal na řece Mississippi. Huck utíká od vdovy Douglasové, protože už nechce dál snášet její převýchovu a neustálé zušlechťování. Zinscenuje vše tak, aby se zdálo, že byl zabit. Ukrývá se na Jacksonově ostrově. Potkává zde otroka paní Watsonové (Watsonová byla sestrou paní Douglasové) a spolu s ním Jimem se plaví na voru po Mississippi. Cestou se k nim přidávají další dva, kteří pak černocha Jima znovu prodají do otroctví. Huck se při pátrání po Jimovi setkává s Tomem Sawyerem. Společně pak kamaráda po různých zápletkách osvobodí. Huck, který poznal nezávislost, svobodu a volnost, chce i nadále žít svým nespoutaným životem. Velký význam má v románu i řeka Mississippi, jejíž tok také nemůže být spoután a zastaven, podobně jako Huck.

2. „Dobrodružství Toma Sawyera“

Polská literatura

Henrik Sienkiewicz (1846 – 1916)

- nositel Nobelovy ceny, píše realistické povídky, historické romány.

Dílo:
1. „Ohněm a mečem“ – trilogie, polská šlechta X kozácké prostředí

2. „Potopa“ – trilogie, obrana proti nájezdům Švédů

3. „Pan Wolodyjowski“ – trilogie, zápas s Turky

4. „Quo vadis?“ – román, který vylíčil poměry ve starém Římě za vlády krutého Nerona – pronásledování křesťanů.

5. „Křižáci“ – román

Norská literatura

Henrik Ibsen (1828 – 1906)

- narodil se ve Skienu. Zpočátku pracoval v lékárně, pak se ale trvale uchýlil k literatuře a psal své známé divadelní hry. Působil také jako divadelní režisér a řídil národní divadlo v Oslu.

Dílo:
1. „Peer Gynt“ – námět k tomuto dílu čerpal z lidového folklóru. Peer Gynt je alegorické, pohádkové drama o pěti aktech. Hlavním hrdinou je mladík Peer Gynt, který pouze nesmyslně plká, chvástá se a plýtvá slovy. Žije se svou starou matkou Áse. Příběh nás provádí Peerovým životem oproštěným od jakýchkoliv hodnot. Peer neví, co vlastně chce, a tak mnohým ubližuje. Jeho dívka Ingrid se provdala za jiného. Na její svatbě Peer zpozoruje mladou Solveigu, která v jejich kraji bydlí teprve odnedávna. Peer odchází z domu a „upíše“ se králi trolů, s jehož dcerou měl milostný vztah. Král mu slíbí vládu nad jeho říší v případě, že se vzdá lidství. Peer nejprve nabídku přijímá, pak ale pozná, že udělal chybu a v zemi pohádkových bytostí se mu nelíbí. I přes daný slib utíká pryč. Vrací se domů, kde zůstává s matkou a Solveigou do té doby, než uvidí podivnou ženu s ošklivým dítětem. Toto setkání ho upomene na dceru lesního krále a Peer opouští domov. V dalších letech se úspěšně prodírá světem a získává dobré postavení. Do rodného Norska se vrací až jako starý muž. Vyvázl ze ztroskotané lodi a ve společnosti Neznámého přemýšlí na počínáním ve svém životě. Až na jeho sklonku si uvědomuje své chyby, necitelnost jednání a omyly, kterých se dopustil. Záchranu nachází v nezištné lásce milované Solveigy, v níž celou dobu věřil. Autor se ve své divadelní hře zamýšlí nad společností, ve které určitě žije více podobných Peerů Gyntů. Vyzdvihl moc lásky, víry v ni, ale zároveň velký význam rodiny.

Dánská literatura

Hans Christian Andersen (1805 – 1875)

- narodil se v chudé rodině obuvníka v Odense. Již od dětství projevoval lásku k přírodě a umělecké touhy. Kvůli chudobě se vyučil pouze ševcem, pak mu rodiče dovolili odejít do Kodaně. S pomocí několika dobrodinců dokončil školu a procestoval několik cizích zemí – Itálie, Švýcarsko, Francie. Do své rodné Odense se už vrátil jako uznávaný umělec.

Dílo:
1. Andersenovy pohádky patří k nejoblíbenějším na celém světě. Náměty čerpal z lidové slovesnosti nebo je vytvářel ze své fantazie. Andersen za svůj život vytvořil více než 150 pohádek. Vyprávěl je velmi poutavým, ale zároveň srozumitelným způsobem. Lidé by podle něho měli umět naslouchat nejen svému okolí, ale i své duši. Vítězí především dobré mravy a vlastnosti člověka.

K nejznámějším pohádkám patří:
„Křesadlo“, „Sněhová královna“, „Statečný cínový vojáček“, „Malenka“, „Bezová matička“, „Sviňáček“, „Císařovy nové šaty“, „Malá mořská víla“, „O princezně na hrášku“, „Ošklivé kačátko“, „Děvčátko se zápalkami“, „Létající kufr“ atd.

a) „O princezně na hrášku“ – princ si chtěl vzít za manželku opravdovou princeznu. Nikdo ji ale nemohl nalézt. Zarmoucený se vrátil domů. Jednoho večera přišla velká bouře a někdo venku klepal na zámecké dveře. Stála tam dívka. Říkala, že je opravdová princezna. Stará královna se o pravdě jejích slov chtěla přesvědčit. Na dno postele, ve které měla princezna spát, položila zrnko hrachu. Na něj naskládala dvacet prachových peřin. Ráno se princezna probudila celá rozlámaná, prý ji v noci něco strašlivě tlačilo. Tak se ukázalo, že je opravdová princezna. Princ si ji pak vzal za manželku..
POČÁTKY SLOVESNÉHO UMĚNÍ, ÚSTNÍ LIDOVÁ SLOVES-
NOST, STAROVĚKÉ MIMOEVROPSKÉ LITERATURY

Ústní lidová slovesnost - FOLKLÓR
Sběratelé folklóru - B. NĚMCOVÁ, K. J. ERBEN, F. L. ČELAKOVSKÝ...

Nepsaná slovesnost předvznikem písma: závislost na přírodě - MAGICKÉ OBŘADY (zajištění lovu). Vznik SLOVA - ZAKLÍNADLA ZAŘÍKADLA, MAGICKÉ PRŮPOVĚDI, ZAŽEHNÁVÁNÍ (součást mag. obřadů, témata: nemoc, majetek..) Souvislost se zemědělstvím: PRANOSTIKY, PŘÍSLOVÍ, POŘEKADLA..

Z mag. obřadů se vyvinuly OBŘADNÍ CYKLY:výroční (vítání jara, pálení smrtky, Vánoce..) rodinné (svatby, pohřby, vítání .. Vyšší úroveň).
Cykly vycházely z jednotné soustavy názorů a představ o světě ->MÝTUS (MYTOLOGIE).
Mýtus indiánský: fantazie, ironie, přírodní jevy vysvětleny smyšlenými vyprávěními, až bludy. Hrdinové mají neobvyklé tělesné i duševní vlastnosti.

FOLKLÓR je na počátku všech literatur. Slovo ztrácí magickou funkci. Znaky: kolektivnost, ústní podání, variabilita, jednoduchost, přímá pojmenování (bez metafor), rytmičnost.
městský, vesnický
PÍSEŇ, POHÁDKA, POVĚREČNÁ POVÍDKA, POVĚST
BALADA: Původem ze Skotska. Spojuje lyriku, epiku i drama. ponurost, tragičnost, citové zaujetí, trest neúměrný vině. Klasická, sociální, moderní..
OBCHŮZKOVÉ HRY: skupiny dětí obchází rodiny, SELSKÉ DIVADLO: sousedské. Kulisy, scéna, ZPĚVOHRY(O selském povstání)

STAROVĚKÉ MIMOEVROPSKÉ LITERATURY 4000-1000 př. n. l.
Východní národy při velkých řekách, autoritativní panovník, uctívání božstev..

MEZOPOTÁMIE(Sumerské písem.): KLÍNOVÉ PÍSMO. Milostné písně, epické zpěvy, mýty
Eduard Petiška: Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie
EPOS: Nejčastější, nejstarší. Rozměrná epická veršovaná skladba, volná kompozice, epizody, další útvary (popisy, vyprávění..) Bohatý jazyk. Většinou se nedochovaly v původním znění. Hrdina je nadpřirozená bytost, dokonalá, budící úctu, statečná. témata: válka, hrdinské činy. Herojský, bohatýrský, hrdinský..
Epos o Gilgamešovi: putování krále Gilgameše, jeho hrdinské činy.

EGYPT: HIEROGLYFICKÉ PÍSMO. KNIHY MRTVÝCH (tesané nápisy na hrobkách, o životě řemeslníků, životopisy pohřbených, magický charakter) NAUČENÍ (soubory životních moudrostí a norem) Naučení Ptahhotepovo, MILOSTNÉ PÍSNĚ, HYMNY (chvalozpěvy) Achnatonův hymnus na Slunce
Mika Waltari: Egypťan Sinuhet

INDIE: nepřetržitý vývoj. VÉDY (vědění. Typ hymnu. O světě, vesmíru, bozích. Zvlášt. verš)
RGVÉDY, EPOSY: nejrozsáhlejší na světě - Mahábhárata: hrdinské souboje, tragické lásky.. Rod Bharátovců. Výklad o zákonech, politice, filozofii.. Součástí je Zpěv Vznešeného: Bhagavadgíta, a pohádkový milostný příběh Sávitrí.
Epos Rámájana (putování Rámovo): souhrn legend, filozofie. Putování krále Rámy.
Básník KÁLÍDÁSA

PERSIE: AVESTA(modlitby, mýty, texty právnické, lyrické..) Pravděpod. autorem je ZARATHUŠTRA (zakladatel staroindického nábož.)

ČÍNA: Znakové písmo (převzaly i okolní národy + kulturu, vzdělanost..) 3náboženství: konfucianismus: Konfucius - čín. filozof. Hovory konfuciovy. Buddhismus: hledání Nirvány Kniha písní -> Zpěvy staré Číny. Thaoismus.
Básníci anonymní, ve středověku navazují LI-PO, TU-FU.

JAPONSKO: starojaponské básně - oplakávání plynoucího času. Středověk: JAPONSKÁ PĚTIVERŠÍ

AFRIKA: černošské pohádky, bajky, povídky. Výchovná témata

AMERIKA (Mayské písem.): Vliv Španěl. Conquista - vyšší úroveň. Posvátná kniha Popol Vuh: vrcholná lit. památka Chilam balam, Leydenská destička, Uétlatolli

HEBREJSKÉ PÍSEMNICTVÍ: díla shrnuta v Bibli: soubor pravidel židov. víry a morálky (později nazvána Starý Zákon): TÓRA (Knihy Mojžíšovy: Genesis - potopa světa, Kain a Abel.Exodus, Levicitus, Numeri,Deuteronomium), Proroci (dějiny Izraele), SPISY (žalmy, přísloví, milostná poezie: Píseň písní připisovaná kr. ŠALAMOUNOVI)
Středověk: křesťané přidávají řecky psaný Nový zákon: život a učení Ježíše Krista. EVANGELIA, EPIŠTOLY.
Zenon Kosidowski: Příběhy mrtvého moře
Ivan Olbracht: Biblické příběhy Olbracht tímto protestoval proti odsunu Židů
Edgar Allan Poe - Havran, Jáma a kyvadlo

Slavný představitel literatury hrůzy, Edgar Allan Poe, americký básník, povídkář, spisovatel, novinář a kritik žil v letech 1809 – 1849. Vyrůstal s otčímem a už v raném věku měl odpor k disciplině a řádu, a nejspíš proto nevydržel na vojenské akademii. Po vyloučení se začal živit psaním. Roku 1845 vydal svou nejslavnější báseň – Havran. O dva roky později mu zemřela mladá milovaná manželka a to byl začátek jeho konce. Ocitl se ve velké duševní krizi a propadl alkoholu. Roku 1849 zemřel na následky hospodské rvačky v Baltimoru. V jeho dílech převažuje motiv hrůzy, hororu, strachu. Původcem strachu nejsou nadpřirozené prvky, ale lidská zloba a chování. Jako první vytvořil postavu detektiva (Dupin), který řeší případ logickým myšlením, a který byl později předlohou pro vytvoření postavy slavného Sherlocka Holmese.

HAVRAN
Baladická, ponurá, tajemná báseň autora proslavila. Podle Poea vznikla nejprve rozumovou úvahou, kdy si nejdříve stanovil konečný efekt a poté konstruoval děj. Výrazným prvkem je stále se opakující refrén „víckrát ne“, který stupňuje pocit hrůzy a zvýrazňuje beznadějnost z konečnosti lidského života.
Samotný příběh je jednoduchý: jedné noci navštíví osamoceného básníka tajemný host. Poe původně doufá, že je to jeho milovaná Lenora. Bohužel hostem je havran, který přiletěl prorokovat ponuré myšlenky a rozsudky. Nejprve působí skoro až komickým dojmem, ale refrén „víckrát ne“ stupňuje strach z jeho projevu a proroctví. Zdůrazňuje mu, že už nikdy se nesetká se svou láskou, že smrt pro něj nebude vysvobozením a že jeho život se velmi rychle krátí.

JÁMA A KYVADLO
Hlavní postavou velmi krátké povídky je sám vypravěč. Popisuje psychické i fyzické pocity člověka neprávem odsouzeného na smrt, který čeká v zatemněné cele smrti. Když se mu povede o vlásek uniknout jámě uprostřed kobky, čeká ho jiné psychické mučení. Nad jeho pevně přivázaným tělem se houpe kyvadlo, které sestupuje stále niž a níž velmi pomalu ale jistě. Po dlouhé době trýznění nakonec těsně unikne díky vychytralému nápadu. To však stále není jeho vysvobození. To přijde až tehdy, když ho francouzský generál na poslední chvíli zachrání před pádem do jámy.

Poe některé povídky uvádí latinskými nebo francouzskými citáty. Ve všech je původcem strachu sám hlavní představitel, jeho chování a myšlenkové pochody. V některých se objevují vraždy, jiné jsou detektivním případem.
Povídky se mi líbily – většina z nich je psaná srozumitelně, jsou velmi krátké a čtivé. V každé z nich je cosi tajemného, záhadného, často až morbidního a hrůzného. Autor je uměl napsat tak, že jsem se mohla vžít do myšlení vraha, šílence nebo psychicky týraného člověka.Preromantismus (sentimentalismus)
- od poloviny 18. století
- proud, který zdůrazňuje cit
- požadavek tvůrčí svobody
- obdivuje přírodu, prostý způsob života a přirozené lidské city
- rozvinul se v Francii, Německu

Francie

Jean-Jacques Rousseau (Rusó)
- zastánce návratu k přírodě
- je přesvědčen, že člověk je od přírody dobrý, zlého ho dělá civilizace
dílo: Emil
- fil. Laděný román
- o výchově, důraz na přirozenost především citu
- dětství je spánkem rozumu, do 12 let by se nemělo dítě zatěžovat vzděláním, má pečovat pouze o tělesný rozvoj, až od 12 let by se mělo vzdělávat

Nová Heloisa
- román lásky v dopisech, líčí city a přírodu

Antoine-Francois Prévost
- dílo: Manon Lescaut
- kritika touhy po majetku a penězích proti tomu stojí láska

Německo
- hnutí -> Bouře a vzdor, proti nespravedlnosti a útlaku
Herder – básník
J. W. Goethe – filosof
F. Schiller – básník a dramatik


Herder
- filosof, básník, estetik
- podporoval slovanské národy
- čerpal z lidové slovesnosti, vliv na literaturu NO

J. W. Goethe
- byl významnou všestrannou osobností
- básník, prozaik, dramatik, filosof, vědec a politik
- usiloval o všestranný a harmonický rozvoj lidské osobnosti
dílo: Utrpení mladého Werthera
- román o citové a životní krizi své generace
- nešťastná láska mladíka k ženě, která končí sebevraždou

Faust
- dvojdílná filozofická báseň
- vyjadřuje smysl lidského života
I. díl
- učený doktor, který ve snaze vše poznat zaprodá svou duši ďáblu, ten se rozhodne, že Fausta omladí a nabídne mu lásku krásné Markéty, Faust se zamiluje a přestane toužit po vědění, láska končí tragicky – Markéta umírá

II. díl
- ďábel odvádí Fausta na královský dvůr, seznamuje ho s Anti.ou a s krásnou Helenou, Faust požádá císaře o kus půdy, aby mohl vytvořit místo, kde budou žít lidé bez starosti, svobodně => tím se dostává z rukou ďábla

- smyslem života by měla být snaha člověka pomáhat lidem, přiklonit se k dobru a být prospěšný

Fridrich Schiller
- básník a dramatik
Óda na radost (je součástí 9. Beethovenovi symfonie)
Loupežníci
- drama, s tématem buřičství, boje za svobodu, čest a spravedlnost

































Romantismus (1789 – 1848)
- umělecký proud 19. století, vychází z preromantismu
- založen na citu (klasicismus = rozum), touze po svobodě
- literatura hlavně poezie, hudba, výt. Umění
- romantismus se rozvinul především v lit. Anglické, německé, ruské, české, americké a francouzské
Znaky:
- výjimečný hrdina ve výjimečných situacích
- subjektivismus (autor ústy hrdiny vyjadřuje vlastní vnitřní zkušenosti a pocity)
- základní myšlenka romantismu => na jedné straně ideál a na druhé realita
- rom. = pocit smutku, splínu
- hluboký vztah k přírodě, požadavek uměl. Svobody, hledání nových forem

Anglie
- místo zrození romantismu

George Gordon Byron (1788 – 1824)
- básník, prošel křížem krážem Evropu
- jeho tvorba zaměřena proti přetvářce a nesvobodě
dílo:
Childe Haroldova pouť
- hlavní hrdina putuje po Evropě (autobiografické rysy), objevuje krásu památek, krásu přírody, ale také nesvobodu, byronismus = spor hrdiny se světem, osamocený boj za svobodu proti tyranům, světobol (spleen)

Džaur, Korzár, Lara
- romantické básnické povídky (lyricko-epické skladby)

Manfréd, Kain
- dramatické básně

Walter Scott (1792 – 1822)
- zakladatel historické povídky a románu
dílo:
Ivanhoe
- historický román, odehrává se v dobách Richarda Lvího srdce(středověk)

Emily Brontëová
dílo:
Na větrné hůrce


Francie

Victor Hugo
- typický romantik, básník, prozaik, dramatik
- liberální názory => přiklání se k myšlence republiky, když je po 2. obnoveno císařství odchází do exilu
dílo:

- Legenda věku
sleduje vývoj lidské společnosti od nejstarších dob

Chrám matky boží v Paříži
- historický román, odehrává se v Paříži (15. století), Quasimodo, mrzák, němý, hrbatý, ale laskavý a ušlechtilý se zamiluje do cikánky, která je odsouzena, on jí zachrání, ale ona se zamiluje do jeho pěstouna – hezky, ale v nitru padouch

Bídnici
- chtěl zachytit 3 problémy 19. století
1. ponížení nemajetného člověka
2. úpadek žen
3. život dětí v bídě
- hlavní hrdina Jean Valjean – galejník (protože, pro hladové dítě ukradl kus chleba), z galejí se mu podaří dostat do malého městečka, kde mu pomůže biskup – poskytne mu přístřeší, za pár let zbohatne a stává se z něm mecenáš, pomáhá mladé matce a ujme se její dcery Kozetky, když matka zemře. Do města přijede inspektor, který bývalého galejníka pozná => Jean vezme Kozetku a utíkají do Paříže, kde je mu poskytnut úkryt, stává se zahradníkem poté je zraněn (1848) na barikádě, Kozetka ho poté opouští se svým chlapcem, Jean strádá – Kozetka ho navštíví, ale Jean umírá.

Dělníci moře, Devadesát tři - romány

Stendhal (1783 – 1842)
- prozaik řazen k romantikům
- tvorba na přechodu mezi romantismem a realismem
- jeho hrdinové prožívají vášnivé lásky, žijí v rozporu s tehdejší společností (nechtějí se podřídit morálce), navenek se přizpůsobují => stávají se z nich pokrytci
dílo:
Červený a černý
- psychologický román
- příběh Juliána Sorela, který se narodil na venkově, chudý, ale ctižádostivý, dostal se do Paříže, vzor Napoleon snaží se dostat do vyšší společnosti a na to využívá všechny prostředky (ženy a jejich lásku, vojsko, církev), prostřednictvím své vypočítavosti postupuje pomalu vpřed, když je na vrcholu, objeví se člověk, který zná jeho minulost => je uvězněn a odsouzen => odmítá pomoc a milost => je popraven

Věznice parmská
- intriky, pokrytectví

Alfred de Musset (1810 – 1857)
Dílo:
Zpověď dítěte svého věku
- román, intimní a generační román s autobiografickými rysy (jako 1. usiluje o emancipovanost ženy)

Alexandr Dumas
Dílo:
Tři mušketýři

Rusko
- prolínání romantismu a realismu

Alexandr Sergejevič Puškin (1799 – 1837)
- básník, prozaik, dramatik
- pocházel ze šlechtického rodu
- poslán do vyhnanství, ke konci života povoleno přesídlení do Petrohradu pod přísný dohled
- v souboji byl zraněn => a umírá
- ve svém díle vytvořil obraz ruské společnosti
dílo:
Evžen Oněgin
- román ve verších
- romantický hrdina, realistické zachycení prostředí šlechty
- E. O. je bohatý šlechtic, kterého omrzí život ve 27 letech a proto odjíždí na venkov, seznamuje se s Taťánou, která se do něj zamiluje, ale on její lásku odmítá, po několika letech se vrací a setkává se s Taťánou, on se do ní zamiluje, ale Taťána ho odmítá je již vdaná
- dílo sloužilo jako základ opery – Čajkovskému

Kavkazský zajatec – lyricko-epická skladba
Boris Godunov – drama

Michail Jurjevič Lermontov (1814 – 1841)
- šlechtic, zabit v souboji
- básník, prozaik, dramatik
dílo:
Hrdina naší doby
- psychologický román
- hrdina se v mnohém podobá Oněginovi => postava zbytečného člověka

Německo
- bratři Grimmové (sbírají německé lidové pohádky – Karkulka, O perníkové chaloupce)

Novalis (1772 – 1801)
Dílo:
Hymny noci
- filozoficky složitá báseň (obsahuje 6 zpěvů)
- typicky romantické motivy

Heinrich Heine
Dílo:
Kniha písní
- rozsáhlá básnická sbírka (5-ti dílná)
ústřední téma láska, zprvu tragická, v závěru ironie

USA

Edgar Allan Poe
- básník a prozaik
dílo:
Havran
- báseň, krása a láska x úzkosti ze života a smrti

Vraždy v ulici, Jáma a kyvadlo
- próza, počátky hororu, základy detektivní prózy

Polsko

Adam Mickiewicz
Dílo:
Konrád Wallenrod
- historické téma, vlastenecky laděná historická próza
- ústřední postava je šlechtic, který se obětuje, aby zachránil svou vlast

Pan Tadeáš
- o nepřátelství dvou rodů

Český romantismus
- složitější situace 30. let – hlavní úkol literatury = výchova k vlastenectví a tento požadavek zpomaluje rozvoj romantismu
- 30. léta období Metternicha (říšský kancléř), který odmítá jakékoliv svobody občanské, národní a stavovské (u nás doba NO)

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
- narodil se v Praze, vystudoval práva a filozofii
- jeho životní prožitky se promítají do jeho celé tvorba, zejména jeho citlivost, touha po kráse, chorobná žárlivost, zklamání => celé jeho díle je subjektivistické
- do svých postav v poezii i v próze promítá své vlastní pocity, úvahy a názory
- miloval přírodu, zejména romantická prostředí (psal deníky – dešifroval => Karel Sabina)
- básník, prozaik, dochovaly se zlomky dramatu
- z celé tvorby vyzařuje touha po ideální lásce, po ideálních vztazích, ale také osamělost, smutek a rozervanost
- zemřel na TBC, pochován na Vyšehradě

próza:
Obrazy ze života mého
- povídky, zachycuje zážitky z cest

Márinka
- povídka mající podobu hudební skladby
- předehra => 1. dějství => intermezzo => 2. dějství
- dílo, v němž kontrastuje krása a život se smrtí a ošklivostí, přemýšlí o pomíjivosti života a krásy

Cikáni
- román, příběh starého cikána a jeho nevlastního syna, kteří přicházejí do kraje, kde vládne kníže Waldemar, v němž starý cikán poznává svůdce své milé, ze msty knížete zabije => je uvězněn a odsouzen k smrti, nevlastní syn je přítomen popravy, dozvídá se svoji tragédii, že kníže byl jeho otec => uvědomuje si svoje osamění, a jako poutník odchází z kraje zcela sám

KAT
- pokus o historický román, původně měl mít 4 díly
- napsal pouze díl: Křivoklát (ústřední postava Karel IV.)

poezie:

Máj

· Lyricko-epická báseň (1836)
· Děj se odehrává v okolí Doks
· Námětem je osud dvou mladých lidí – Viléma a Jarmily a příroda jarní, májová, její krásy a s ní kontrastují osudy hlavních hrdinů
· Vilém zabije svůdce Jarmily, později se dozvídá, že je to jeho otec, který se ho zřekl, když byl malý
· Kompozice odpovídá typickým znakům romantismu: (zvraty, náhody, líčení přírody, subjektivismus, postavy jsou výjimečné, touha po svobodě, => vina je na jeho otci a na společnosti – původce osudu Viléma i Jarmily
· Báseň se skládá ze 4 zpěvů, 2 intermezz a věnování

1. Zpěv
v Jarmila čeká u jezera na Viléma, ale místo něj přijíždí posel se správou, že Vilém je ve vězení, protože zabil jejího svůdce. Jarmila dobrovolně končí svůj život a končí zvoláním svého jména „Jarmilo“
2. Zpěv
v Vilém čeká na svou popravu a zpětně si promítá svůj život (zabil svůdce Jarmily, stává se lesů pán, až u soudu zjistí, že to byl jeho otec), Vilém nevěří v posmrtný život
v Intermezzo => lyrický děj
v Vyjádření vztahu autora k přírodě, která je zosobněna s lidmi
v Lidé odmítají Vilémův pohřeb, proto se na něj připravují duchové a příroda
3. Zpěv
v Krásná májová příroda a jeho poprava, rozloučení se s životem a se svou rodnou zemí, která je jeho jediná jistota, kolébka, hrob, matka, vlast. Vzpomínka na dětství => nejkrásnější období života
v Intermezzo => lyrický děj
v Příroda a duchové truchlí
4. Zpěv
v Do děje vstupuje autor, od hostinského se dozvídá o Vilémovu osudu a rozhodne se, že se na jaře na toto místo vrátí a srovnává svůj osud s osudem Viléma

Metafory – bledá tvář lůny
Personifikace – o lásce šeptal tichý mech
Kontrasty – život x smrti
Oxymóron – zbortěné harfy tón

- Mácha vytváří základ novodobé poezie
- využívá ozdobných přívlastků => růžový den, temné hory
- vytváří dojem velké barevnosti => bílé obláčky
- užívá oxymóronu => spojení dvou slov, které označují protichůdné pojmy, platnost jednoho vylučuje platnost druhého, např. mrtvé milenky cit, umřelé hvězdy svit
Povznesl úroveň české poezie na evropskou úroveň. Společnost ho nepochopila nebo jí to silně pobuřovalo. Až generace 50. let plně ocenila jeho význam – májovci (Neruda).

Josef Kajetán Tyl (1803 – 1856)
- novinář, prozaik, dramatik, herec
- studoval filozofii => nedostudoval
- utekl ke kočovnému divadlu – hrál, režíroval
- 1848 poslanec říšského sněmu za české obyvatelstvo
- po porážce českého povstání se vrací ke kočovnému životu
- v roce 1856 v bídě umírá
- Čelakovský mu vyčítá, že je nihilista => nevěří v nic

1. Žurnalistika
- zakládá časopis Květy, psal do Pražského posla a Sedlských novin
- prostřednictvím novin usiloval o výchovu Čechů k vlastenectví

2. Próza
a) historická
Dekret Kutnohorský

b) ze současnosti
Rozervanec, Poslední Čech

3. Dramatická tvorba
a) hry ze současnosti
Fidlovačka
- slavnost pořádaná každoročně v Nuslích, přichází sem i slepý muzikant, který hraje a zpívá písničku, která se později stává hymnou (hudba – František Škroup)

b) báchorky
- pohádkové hry, Tvrdohlavá žena, Jiříkovo vidění a
Strakonický dudák
- dudák Švanda se zamiluje do myslivcovi Dorotky, otec mu ji nechce dát => až bude mít peníze, Švanda je jeho matkou (lesní pannou) obdařen => očarovanými dudy, aby mohl rozveselovat lidi, dostává se do Turecka => chce si ho vzít turecká princezna (Švanda očarován penězi) => nakonec ho zachrání čistá láska Dorotky

c) historické hry
Kutnohorští havíři
- divadelní hra, která nás zavádí do 15. století, vzpoura havířů a následné potlačení

Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova => revoluční motivy

Tyl a jeho činnost představuje vlastenecky zaměřenou část romantismu.

Další autoři: Karel Sabina a Josef Václav Frič (vůdce pražského studentstva)
PREROMANTISMUS

- od 18. stol.
- přechod mezi klasicismem a romantismem
- navrací se k přírodě, k lidové slovesnosti, vyjadřuje důraz na cit a obdiv k schopnému, podnikavému jedinci
- vzor – venkovský, prostý, nezkažený člověk, prostý způsob života
- literatura tohoto období zobrazuje ideální svět a ideální prostředí, odlišné od existující přítomnosti, a proto od soudobé civilizace utíká do vzdálené minulosti
- preromantikům je bližší Homér a vůbec celá řecká kultura, v níž spatřují výraz národního ducha
- preromantický básník se často stylizuje do postoje mluvčího národního kolektivu, jindy se opět skrývá do anonymity lidového pěvce, nebo konečně vystupuje v roli věštce a proroka
- témata – láska, čest, záležitosti vztahů, náboženský konflikt, cit
- typické rysy – ich-forma, osobní vyprávění, román (epistolární), novela, lit. druh – poezie, příroda
FRANCOIS RENÉ DE CHATEAUBRIAND (1768-1848)
- francouzský spisovatel uniká ze současnosti do středověku, náboženských mýtů a do exotické
americké přírody
ATALA
- povídka líčí tragický příběh lásky indiána a křesťanské dívky Ataly v prostředí americké přírody
- ukázka - novela, vyprávěcí, popisný postup, ich-forma,

PREROMANTISMUS VE FRANCII

JEAN JACQUES ROUSSEAU (1712-1778)
- ženevský rodák, vzděláním samouk utekl v šestnácti letech z rodného domu a žil skoro do třiceti let bez stálého zaměstnání
- zastánce názoru, že jen příroda zachovává člověka v jeho svobodném, přirozeném stavu, civilizace ho kazí
- závěr Rousseauova života vylíčil německý spisovatel Lion Feuchtwanger v románu Bláznova moudrost
EMIL ČILI O VÝCHOVĚ (1762)
- pedagogický román o přirozeném rozvoji člověka
O SMLOUVĚ SPOLEČENSKÉ (1762)
- rozvíjel myšlenku, že lid je jediným nositelem moci ve státě
NOVÁ HEILOSA (1761)
- hlavní představy a pocity své doby vtělil do tragického příběhu lásky, napsaného dopisovou formou
(epistolární román)
- přízračné prvky – lyrická melancholie, vypjaté citové reakce hrdinů, podmanivá líčení přírody a
kontrast mezi životem v přírodě a životem ve společnosti
- pojmenování tohoto „dopisového románu” odkazuje k dopisům, které si vyměňovali francouzský filozof a teolog Pierre Abélard a Héloisa, násilím přinucená žít v kláštere
VYZNÁNÍ (1782)
- obrana proti anonymnímu pamfletu, zlehčující autorovo dílo a jeho názory; líčí komplexy z mládí i životní prohřešky (např. odložil své děti do nalezince)

ANTOINE FRANCOIS PRÉVOST (1697-1763)
- kněz
PŘÍBĚH RYTÍŘE DES GRIEUXE A MANON LESCAUT (1731)
- rytíř des Grieux se zamiluje do Manon Lescaut, která se má stát jeptiškou; spolu vymyslí plán
na útěk do Paříže, kde se chtějí vzít
- tento román přebásnil a do dramatické podoby převedl Vítězslav Nezval – forma dialogu, báseň
veršovaná

PREROMANTISMUS V NĚMECKU

GOTTHOLD EPHRAIM LESSING (1729-1781)
- kritik, básník a dramatik, zasloužil se o obnovu Shakespearova kultu v Německu
- stal se tvůrcem německého měšťanského dramatu
MÍNA Z BARNHELMU (1767)
EMILIA GALOTTI (1772)
MOUDRÝ NATHAN (1779)
JOHANN GOTTFRIED HERDER (1744-1803)
- zamýšlel se nad otázkami národní individuality, národní kultury a poměru národa k lidstvu
- tvůrce nové preromantické estetiky
MYŠLENKY K FILOZOFII DĚJIN LIDSTVA
- dospěl k názoru, že vývoj lidstva směřuje k humanitě, že na tomto vývoji se každý národ podílí
určitým příspěvkem
- předpokládal, že v budoucnosti se stanou slovanské národy rozhodujícím dějinným činitelem
JOHANN WOLFGANG GOETHE (1749-1832)
- básník, dramatik, prozaik, vědec
- narodil se ve Frankfurtu nad Mohanem
- studoval práva a jako právník působil krátce ve Wetzlaru, později studoval přírodní vědy
- brzy se stal přední osobností skupiny spisovatelů, kteří chtěli nově chápat poslání literatury jako vyjádření umělcovy osobnosti, jeho citů a myšlenek
- přitahovala ho anglická literatura, zejména dílo Shakespearovo
- Goethe, označovaný jako „Olympan”, vytvořil spolu se Schillerem středisko pokrokové německé kultury
- literární hnutí – Sturm und Drang (Bouře a vzdor) – proti společenské nespravedlnosti, útlaku, nesvobodě, pokrytectví
- jejím uměleckým vyjádřením jsou díla Goethova mládí, např. báseň Prométheus
GOETZ VON BERLICHINGEN (1773)
- veršované drama s historickým námětem ze selského povstání
UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA (1774)
- psané formou dopisů a deníkových záznamů
- hrdina končí sebevraždou, protože ve světě, který jej zraňuje a odmítá mu možnost žít přirozeně, nenachází své místo
IFIGENIE NA TAURIDĚ (1787)
- veršovaná tragédie s námětem z okruhu starořeckých trojských bájí
TORQUATO TASSO (1789)
- o tragickém osudu italského renesančního básníka, o konfliktu umělce s intrikami panovnického dvoru
VILÉMA MEISTERA LÉTA UČEDNICKÁ (1796)
- hrdinou je kupecký syn, který se během svého kočovného života s hereckou společností seznamuje
s různými lidmi, poznává život a prožívá své milostné osudy



FAUST
- dvoudílná veršovaná tragédie (I.díl 1808, II.díl 1832)
- Faustovo životní úsilí se pohybuje mezi principy dobra a zla, zničení a vykoupení, mezi silami zmaru a mezi ušlechtilostí a dobrem
- Nespokojenému Faustovi, toužícímu stále po novém poznání, nabídne Mefistofeles, zosobňující ďábla, své služby; pokuď bude spokojen, slíbil Faust svoji duši; uvede ho do veselé společnosti, omladí jej a seznámí ho s měšťanskou dívkou Markétkou, do níž se Faust zamiluje; Markéta však zaviní smrt své matky a bratra a ze zoufalství nad svou vinou utopí své a Faustovo dítě a v žaláři očekává popravu; v druhém díle propadá Faust zoufalství z Markétčiny smrti, proto jej Mefistofeles odvede na císařský dvůr, kde má zapomenout; Faust získává císařovu důvěru, když vynálezem papírových peněz zachrání říši; vyvolá z podsvětí nejkrásnější ženu starověku, Helenu, má s ní syna Euforiona a po smrti obou se vrací ke dvoru, aby si vyžádal za odměnu bažinatou krajinu u moře, kterou chce změnit v úrodnou půdu; v uskutečnění této vidiny spatřuje konečný smysl svého života; ačkoli pocítil uspokojení a podle smlouvy s Mefistofelem by měl svou duší propadnout peklu, přece jej zachraňuje ušlechtilý záměr pomáhat lidem
FRIEDRICH SCHILLER (1759-1805)
- dramatik, lyrik (Óda na radost), překladatel
LOUPEŽNÍCI
- drama o mstě šlechtického vůdce Karla Moora za společenské křivdy
ÚKLADY A LÁSKA (1784)
- tragédie
- dcera chudého hudebníka a syn šlechtice, jejichž láska naráží na odpor a intriky
VALDŠTEJN (1800)
- dramatická trilogie o vojevůdci, kterého přivedla ctižádost k tragickému pádu

ADALBERT STIFTER (1805-1868)
- rakouský spisovatel, pocházející z Horní Plané na Šumavě
POZDNÍ LÉTO (1857)
- třídílný výchovný román vypravuje o zrání a vývoji osobnosti mladého muže, vedeného starším
zkušeným otcovským přítelem





ROMANTISMUS

- vznik – v období mezi dvěma revolucemi (1789 ve Francii a 1848 v Evropě)
- romantismus není pouze určitým uměleckým směrem, je také životním pocitem a postojem člověka k společnosti a k světu
- romantismus dostal jméno od románu, moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládaly nad rozvážnou rozumovostí
- romantismus s e obvykle vyskytuje s prvky klasicismu, preromantismu, sentimentalismu nebo realismu
- hrdina romantické literatury splývá většinou s autorem; dostává se do sporu s dobou a protože mu nikdo nerozumí, cítí se osamělý; touží po lásce, ale skutečnou lásku nenajde
- z vědních oborů přispěla k literární teorii romantismu nejvíc historie, zejména středověk
- romantičtí spisovatelé položili důraz na národnost a také zdůrazňovali jednotu národa v přítomnosti i v minulosti
- charakteristickým znakem romantismu jako zvláštní umělecké metody je to, že spisovatel tvoří nové estetické hodnoty
- proti požadavku klasické teorie, aby spisovatel zobrazoval svět v harmonickém souladu postavili romantičtí estetikové požadavek „harmonie kontrastů“
- romantický autor nezobrazuje skutečnost celou, vybírá z ní jen určité jevy, které jsou mu blízké, a které chce zdůraznit
- uplatňuje se tedy v romantickém umění autorův osobní přístup ke skutečnosti
- zkušenost jedince se stává zdrojem poznání světa
- romantismus v literatuře odstranil přehrady básnickým druhů, zbořil předpisy spoutávající umění, dal volnost rýmu i próze a obohatil jazyk lidovou mluvou i archaismy
- romantismus začal směšovat různé druhy umění : do poezie uvedl nebývalou měrou hudebnost, ale i novou vnímavost pro barvu, lyrizoval prózu i drama, dramatizoval prózu
- nejrozšířenější žánr je poezie, dále lyrickoepické útvary, veršovaná povídka a epos nebo dramatická báseň, také próza
- romantismus vytvořil literární útvar – historickou povídku a román
- méně významné bylo drama
LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770-1827)
- německý skladatel, tvůrce devíti symfonií (nejslavnější IX. obsahuje závěrečnou kantátu Óda na radost, komponovanou na text Friedricha Schillera), opery (Fidelio), koncertních skladeb a komorních písní
CARL MARIA VON WEBER (1786-1826)
- tvůrce německé raně romantické opery Čarostřelec
FRANZ SCHUBERT (1797-1828)
- vídeňský skladatel; vynikl v písňové tvorbě
ROBERT SCHUMANN (1810-1856)
- napsal klavírní cykly, koncertní a symfonické skladby
- díla se vyznačují improvizací a přítomností fantazijních prvků
GAETANO DONIZETTI (1797-1848) , GIOACCHINO ROSSINI (1792-1868)
- italští hudební romantikové; měli význam jako tvůrci operní hudby
FRYDERYK CHOPIN (1810-1849)
- polský hudební skladatel; inspiroval se lidovou písňovou kulturou
- převažují klavírní skladby (polonézy, mazurky, valčíky, nokturna, etudy a sonáty)

EUGENE DELACROIX (1798-1863)
- historické plátna Svoboda vede lid na barikády a Vraždění na ostrově Chiu
FRANCISCO GOYA (1746-1828)
- španělský malíř a grafik; slučuje romantické prvky (portréty Mají) s realistickou snahou o vystižení výrazu tváře ( portréty členů královské španělské rodiny)
- satiricky a kriticky zpodobuje výjevy ze všedního života (cyklus Caprichos)

ROMANTISMUS V ANGLII

GEORGE GORDON BYRON (1788-1824)
- většinu života strávil v cizině, zejména v Itálii
- tvůrce lyrickoepické povídky (byronská povídka) a básnických dramat, napodobovaných v době romantismu ve všech evropských literaturách
CHILDE HAROLDOVA POUŤ (1812)
- epos obsahující autobiografické prvky
- hrdina se rozchází se svou společenskou vrstvou a vydává se na cestu Evropou
- je uchvácen krásou přírody
CHILLONSKÝ VĚZEŇ (1816)
- báseň, jenž byla inspirována Byronovou návštěvou hradu Chillon u Ženevského jezera ve Švýcarsku
- základním tématem je kontrast uvěznění, nesvobody výjimečného jedince a jeho touhy po volnosti
PERCY BYSSHE SHELLEY (1792-1822)
- básník anglického romantismu
- Shelleyho spojoval s Byronem odpor proti společenským předsudkům a pokrytectví, proti státní a náboženské tyranii i proti sociální nespravedlnosti
ODPOUTANÝ PROMETHEUS (1820)
- lyrické drama
- básník ztělesnil své filozofické představy o konečném vítězství dobra nad zlem
WALTER SCOTT (1771-1832)
- sběratel skotských lidových balad; zakladatel historické povídky a historického románu
- nejdříve začal psát veršované rytířské povídky
WAVERLY (1814)
- první historický román, čerpající děj z nepříliš vzdálených skotských dějin, vydal anonymně
- měl neobyčejný ohlas
další romány IVANHOE (ze středověkých anglických dějin, z doby Richarda Lví srdce), KENIL WORTH
(z doby anglické královny Alžběty), PIRÁT, TALISMAN aj.
- jeho obrazotvornost byla schopnost vyvolat atmosféru pestrého života rytířských dob

ROMANTISMUS VE FRANCII

- zpátečnický romantismus – zaměřený k minulosti a oslavě středověkého křesťanství
- revoluční romantismus – obracejíce se s protestem proti současnosti, v níž vláda potlačila všechny ideály revoluce
ALFRED DE MUSSET (1810-1857)
- ústřední téma jeho tvorby je láska; psal romantické romány – osobní lyrika
- v básních Noc květnová, Noc prosincová, Noc srpnová a Noc říjnová vyslovil postoj k světu i názor na umění
ZPOVĚĎ DÍTĚTE SVÉHO VĚKU (1836)
- nejosobnější básníkovo vyznání citového života a myšlenkového dramatu
- hrdina Octave (Musset sám) vyrostl v atmosféře beznaděje a není schopen ani upřímné lásky; pozná vyrovnanou ženu (George Sandovou), která by ho mohla zachránit, ale svými výbuchy žárlivosti ji ztrácí a zůstává opět sám
VICTOR HUGO (1802-1885)
- největší francouzský básník 19. stol.
- literaturu svého národa obohatil o významná díla básnická, prozaická i dramatická
- ve čtyřicátých letech se aktivně zapojil do politického života; odešel do vyhnanství
CROMWELL (1827)
- úvod k tomuto dramatu se stal manifestem romantismu ve Francii
básnické sbírky VÝCHODNÍ ZPĚVY – oslava boje řeckého lidu za svobodu a ZPĚVY SOUMRAKU – oslava
dnů francouzské červencové revoluce
LEGENDA VĚKŮ (1859-1877,1883)
- rozsáhlý trojdílný cyklus básní
- básník v něm zobrazil vývoj lidstva na jeho cestě za pokrokem a humanitou
CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831)
- zachycuje život středověké společnosti
- děj se odehrává v 15. stol. za vlády Ludvíka XI.
- líčí zde pařížský život od králova dvora a prostředí vysokých církevních hodnostářů až po studenty, žebráky a cikány
- téma – nerozlučná láska, obětavost, žárlivost, krutost, kontrast krásy x ošklivosti, utrpení x výsměch
BÍDNÍCI (1862)
- rozsáhlá románová skladba
- ústřední hrdina Jean Valjean, odsouzený pro krádež chleba, stane se laskavou péčí biskupa Myriela vzorným člověkem, ochráncem osiřelé Cosetty a podnikatele, který pomocí svého jmění zmírňuje bídu chudých
- děj románu se sice soustřeďuje kolem Valjeana, ale vlastními hrdiny jsou desítky jiných postav
DĚLNÍCI MOŘE (1866)
- báseň v próze o hrdinství prostého rybáře, samotáře Gilliana v boji o lásku, proti nespravedlnosti a
proti divokým přírodním živlům, které přemáhá, aby zachránil stroj ztroskotaného parníku
DEVADESÁT TŘI (1874)
- historický román o srážce revolučních a konzervativních sil na francouzském venkově v době VFR
STENDHAL (1783-1842)
- vl. jménem Henri Beyle
- romanopisec; stoupenec revoluce
- hrdinové Stendhalových románů prožívají vášnivé lásky a jsou ve sporu s dobou
- byl na přechodu mezi realismem a romantismem
- usiluje o podání co nejvěcnější a neosobní a tím se liší od romantiků
- postavy jsou ovládány láskou a vášněmi
ČERVENÝ A ČERNÝ (1830)
- psychologický román
- červená je symbolem revoluce a černá představuje tmářství a despotismus
- Julien Sorel chce dosáhnout v životě vynikajícího postavení; potlačuje v sobě sympatie k Napoleonovi, dává se bez přesvědčení na kněžskou dráhu; Sorel je pokrytec, který předstírá nebo utajuje city a názory podle toho, jak to vyžaduje jeho vlastní zájem; postupně miluje dvě ženy, nejprve paní de Renal, později, Mathildu de la Mole; Sorel je však stále nespokojen; když postřelí paní de Renal a dostane se před soud, odmítá přijmout milost od společnosti a hyne na popravišti
KARTOUZE PARMSKÉ (v českém překladu také Parmský klášter nebo Kartuziánský klášter, 1839)
- mladý italský šlechtic Fabrizzio del Dongo nemůže dojít naplnění svých ideálů; uctívá Napoleona, zúčastní se bitvy u Waterloo, ale tady začíná jeho rozčarování, které pokračuje ve Francii; vrací se do Itálie, ale zde se musí přetvařovat a nakonec na radu vévodské příznivkyně vstupuje do kláštera




RUSKÝ ROMANTISMUS

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1799-1837)
- ruský básník, prozaik, dramatik
- pro své svobodomyslné verše musel odejít do vyhnanství na jih Ruska a později byl vypovězen na své venkovské sídlo v Michajlovském
- dvorské intriky jej dohnaly k souboji, v němž byl zabit
- psal poémy – drobná lyricko-epická skladba
- psal poezii – lyrické básně – přírodní, milostné (věnované milenkám), společenské a revoluční, alegorické, osobní, reflexivní
- typ hrdiny – malý člověk – obyčejní lidé, trpí ve společnosti, tragický život
KAVKAZSKÝ ZAJATEC (1821)
- hrdinou je mladý Rus, který se ocitne v zajetí u Čerkesů, kde se do něho zamiluje mladá dívka; zajatec však její lásku odmítá, protože nemůže zapomenout na svou první lásku; dívka jej přesto pouští na svobodu a sama hyne sebevraždou
BACHČISARAJSKÁ FONTÁNA (1822-1823)
- jde zde o vášnivou lásku v orientálním prostředí, žárlivost, pomstu a vraždu
CIKÁNI (1823)
- hrdina Aleko znamená Puškinovu kritiku byronského hrdiny
- příslušník vznešené společnosti utekl k cikánům, aby mezi nimi našel svobodný život; zamiluje se do cikánské dívky, když ta si však najde jiného muže, zavraždí Aleko oba
EVŽEN ONĚGIN (1833)
- veršovaný román
- ve venkovském sídle poznává Evžen Oněgin ušlechtilou Taťánu, vzbudí v ní lásku, sám však ji neopětuje; lehkomyslně podnítí žárlivost přítele Lenského a v souboji ho zabije; odchází do ciziny, ale ani tam nenajde klid; když se po letech vrací, setkává se s Taťánou , provdanou za staršího generála; vášnivě se do ní zamiluje, ale Taťána ho odmítne; ztrácí naději, že najde smysl života
- romantické prvky – nešťastná láska, souboj, venkov, vztah, smrt, milost. zápletka, žárlivost
- realistické prvky – přátelství v nepřátelství
- typ hrdiny – zbytečný člověk – šlechtic, má nadání ale nevyužije ho, končí nijak, zamotá svůj život, chladný, necitlivý, ztrácí smysl života
- Petr Iljič Čajkovskij
- Oněginská strofa – složení ze 14 veršů ve čtyřstopém jambu, která se uvnitř strofy ještě člení rýmem na 3 čtyřverší a závěrečné dvojverší
- ukázka – Taťána se zamilovala do Oněgina, a tak mu napsala dopis, ale on ještě není připraven na manželství, a tak ji odmítá
PIKOVÁ DÁMA (1833)
- novela ; představuje člověka, který je ochoten zaprodat se nadpřirozeným silám a dopustit se v honbě za osobním štěstím zločinu
KAPITÁNSKÁ DCERKA (1833)
- dobrodružný příběh nižšího šlechtice Griňova a jeho lásky k Marji Mironovové, dceři kapitána z pohraniční pevnosti
BORIS GODUNOV (1825)
- historické drama bojů o moskevský trůn mezi Godunovem a Lžidimitrijem na přelomu 16. a 17. stol.
- Modést Petrovič Musorgskij







MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV (1814-1841)
- básník, prozaik, dramatik
- dvakrát vypovězen na Kavkaz; zahynul předčasně v souboji
DÉMON (1841)
- básnická poéma, vyslovuje základní myšlenku celé Lermontovy tvorby a jeho životní filozofie
- démon symbolizující zlo a zavržený Bohem pro vzpouru, odsouzený k věčné samotě bez lásky, zatouží po štěstí; své prokletí chce zlomit láskou k princezně Tamaře; láskou však Tamaru zabíjí
HRDINA NAŠÍ DOBY (1840)
- hrdina Pečorin je nadaný aristokrat, který odmítá dělat běžnou kariéru; jeho výjimečná povaha se cítí povznesena nad okolní svět; marně hledá smysl života, štěstí nenachází ani v lásce, ani v přátelství; zaujat sebou zabývá se vlastním nitrem a stává se „zbytečným člověkem”
- román tvoří pět samostatných novel (Komtesa Bela, Maxim Maximyč, Tamaň, Mary, Fatalista)
- autor dává čtenářům nahlédnout do hrdinova duševního života -> počátek psychologické literatury

POLSKÝ ROMANTISMUS

- zapojila se do služeb revoluce a národního boje za svobodu
ADAM MICKIEWICZ (1798-1855)
- polský básník; pocházel ze zchudlé zemanské rodiny na Litvě
- poslán do vyhnanství v Rusku
- odjel do západní Evropy, zůstal v Paříži, kde také přednášel na College de France o slovanských literaturách
- onemocněl cholerou a zemřel
BALADY A ROMANCE (1822)
DZIADY (1832)
- starší část – sleduje básník historii své nešťastné lásky
- druhá část – spojuje intimní osud hrdiny Gustava (Mickiewiecz sám) s tragickým osudem národa po povstání a jeho proměnu v básníka a věštce Konráda
- v obou částech bojuje hrdina s Bohem o vládu nad dušemi
KONRÁD WALLENROD (1828)
- básnická povídka má schéma byronské povídky a vypravuje o Litevci, který pod maskou velmistra řádu německých rytířů, obětuje sebe, aby pomstil svůj pokořený národ
PAN TADEÁŠ (1834)
- rozsáhlý epos
- předvádí příběh dvou rodin, Hořešků a Sopliců, znesvářených starým rodovým nepřátelstvím, které usmíří teprve láska mladých příslušníků obou rodů, Tadeáše a Zošky

AMERICKÁ LITERATURA

EDGAR ALAN POE (1809-1849)
- básník a prozaik
HAVRAN (1845)
- báseň; kontrast: krása a láska x úzkost ze života a smrti
VRAŽDY V ULICI MORGUE, JÁMA A KYVADLO
- prózy, hrůzostrašný děj, počátky hororu, základy detektivní prózy
Přínos Josefa Jungmanna české literatuře
(výklad) (domácí)

Osobnost Josefa Jungmanna vstupuje do české literatury v období národního obrození, přesněji v jeho druhé fázi, kdy se stává organizovanou silou a kdy stále sílí potřeba ukojit požadavky na náročnější krásnou literaturu pro vzdělanější měšťanstvo a pokročilou českou inteligenci, která urputně bojovala za zrovnoprávnění češtiny a její zavedení do úřadů a škol. Jungmannovi je přisuzována obdobná role ve druhé generaci národního obrození jakou měl v první generaci Josef Dobrovský.
Josef Jungmann pocházel z rodiny chudého řemeslníka. Narodil se roku 1776 v Hudlicích u Berouna a zemřel v roce 1847. Během studia filozofie na pražské universitě nabyl silného vlasteneckého přesvědčení, zvláště silné vzpomínky si odnášel z četby Voltaira, který mu byl zřejmě po celý život předlohou. Po studiích působil jako pedagog na několika gymnáziích, naposledy v Praze, kde okolo sebe velmi rychle soustředil pražskou vlasteneckou společnost.
Ačkoli Jungmann začínal jako básník Puchmajerovy generace, jeho hlavní přínos spočívá v zejména v činnosti vědecké a organizační. Jungmann je charakteristický moderním pojetím národa a odmítá staré uzemní vlastenectví. Díla Josefa Jungmanna poukazují na národní bezpráví a trapné postavení češtiny v tehdejší době, vyjadřují jisté politické a kulturní požadavky, které spočívání zejména ve větší národní svobodě a hrdém postavení češtiny jako slovanského jazyka. Důraz klade především na citový vztah k národu a jeho jazyku, naproti tomu nerespektuje zemské nároky některých rádoby „vlastenců“. Krásným příkladem jeho takřka bezmezné vlastenecké lásky k národu je fakt, že jakmile roku 1816 vyšlo nařízení, které umožňovalo vyučování češtiny na gymnáziích, napsal jakousi učebnici a čítanku literatury. Zatímco Dobrovský a celá první generace obrozeneckých autorů pohlížela na studium češtiny jako na vědecký zájem, pro Jungmanna se studium a výuka mateřského jazyka stala záležitostí citů a věnoval mu převážnou část svého života.
Pokusíme-li se srovnávat práci pro národ Josefa Jungmanna a Josefa Dobrovského nutně dojdeme k závěru, že Jungmann byl přinejmenším pokrokovější a v mnohém také jistě obětavější. Jestliže Dobrovský usiloval o pozvednutí češtiny položením základů slavistiky, vytvořením podrobné mluvnice či zmapováním dějin české literatury, které by přiměly obyvatelstvo pohlédnout zpět do minulosti a uvědomit si sílu a význam státního jazyka pro vlast, Jungmann zvolil cestu zcela odlišnou. Pokoušel se své generaci vštípit jakési opravdové národní cítění, vycházející z vnitřního pocitu a srdce. Pokoušel se přeložit do češtiny co největší počet pokrokových děl zahraničních autorů jako např. Atala či Goethe a snažil se vytvořit silný a uznávaný český jazyk, který by byl veřejně používán. Mužeme tedy říci, že zatímco Dobrovský spatřuje těžiště české literatury v dávných dobách, Josef Jungmann pojal národní obrození coby počátek nové epochy.
Pravděpodobně největší a nejdůležitější Jungmannovo dílo je pětidílný slovník Česko-Německý, který vznikal v letech 1834-1839. Slovní zásobu čerpal Jungmann ze starší české literatury, z lidové slovesnosti i z ostatních slovanských jazyků. Do slovníku zařadil také vlastní novotvary a odborné výrazy různých odvětví vytvořené jinými českými autory. Slovník byl dílo vskutku velkolepé, zvláště když zvážíme dobu za jakou byl vytvořen.
Přínos Jungmanna české literatuře spočívá i v tak zvané Jungmannově škole, což byla skupina tehdejších mladých autorů, která se kolem něho sdružovala. Pro mladé nadějné autory, které osobně považoval za naději pro českou literární tvorbu nebyl pouze učitelem, vzorem a rádcem, pro všechny byl také osobním přítelem, který v srdcích mnoha mladých mužů zanechal hluboké vlastenecké city.
Jungmannově mimořádnému nadání, píli a odhodlání nepřála doba, své četné a značně pokrokové názory nemohl hlásat a stejně jako on sám, byl utlačován i celý český národ, což pro něj byla velmi smutná skutečnost, proti které celý život usilovně bojoval. Po smrti byly dokonce nalezeny Jungmannovy soukromé zápisky, které podávají přesvědčivé svědectví a o jeho názorech, názorech které mu doba neumožňovala svobodně vyslovit.
Jak uvádí známý český autor učebnic Bohuš Balajka: „Jungmann nebyl právě příliš tvůrčím básníkem, spokojil se s poezii, většinou s překladatelstvím. Šlo vesměs o díla významná a jazykově náročná.“ Přesto je však přínos Josefa Jungmanna české literatuře obrovský a nezvratný, je jedním z většího počtu lidí, kterému vděčíme za současnou podobu češtiny, národního jazyka který máme tu čest běžně používat a vyučovat se mu na školách.V zemích postižených v době napoleonských válek tuhou politickou reakcí promítaly se touhy po svobodě do minulosti. Objevování a vydávání staročeských literárních památek probouzelo zájem o starou českou literaturu. Preromantismus zdůraznil význam staré lidové poezie, zejména hrdinských písní. Někteří obrozenci trpce nesli , že se v našich zemích nedochovala hrdinská národní poezie, kterou by bylo možno postavit na úroveň německým Nibelungům, jihoslovanským hrdinským zpěvům a ruským bylinám. Přitom nepochybovali, že i u nás kdysi hrdinské zpěvy byly. Jejich ohlasy spatřovali v pověstech z českého dávno- věku ,dochovaných v kronice Hájkově, nadšeně čtené mladší obrozeneckou generací. Proto se objevila snaha vytvořit padělky, které by nahradily, oč byl národ připraven nepřízní osudu. Silně působila i představa, že tyto hrdinské básně posílí národní sebevědomí. Národní společnosti se mělo dostat takové literární památky, která by na vzorech hrdinství a ušlechtilé lásky k vlasti v minulosti podněcovala v přítomnosti ke stejným ctnostem. Přitom se měla ukázat velikost a kulturní vyspělost staré české společnosti.
V letech 1817 a 1818 se objevily dva proslulé zlomky větších básnických skladeb, Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, označované tak podle míst nálezu, Dvora Králové a Zelené Hory v jihozápadních Čechách.

RUKOPIS KRÁLOVÉDVORSKÝ, kladený do 13.století, obsahoval šest větších epických básní , dvě skladby lyrickoepické a šest lyrických písní. Epické básně, např. Záboj
a Slavoj , Čestmír, čerpají z mytického období českých dějin, Oldřich a Boleslav, Jaroslav
z doby historické. Jsou vesměs oslavou vítězných bojů nad nepřáteli vlasti. Lyrické písně jsou obsahu milostného (Kytice, Jahody, Skřivánek). Text Rukopisu je napsán jako próza, tedy bez dělení na verše, bez jakékoliv interpunkce, někde jsou předložky či spojky psány dohromady se slovy, jinde je zas spojeno slovo se slovem, takže záleželo mnoho na vydavateli, jak četl jednotlivé verše, kde dělal strofy, kde interpunkční znaménka.
Rukopis královédvorský přijala vlastenecká společnost s nezměrným nadšením. Brzy se dílo stalo slavným i v cizině, hlavně ve slovanských zemích. Současníky nejvíce přitahoval idealizovaný obraz českého dávnověku a středověku, vášnivý odpor k nepřátelům vlasti, dějová rušnost epických básní, krásná přírodní líčení i citová upřímnost lyrických písní v lidovém duchu. I Dobrovský uvěřil v pravost Rukopisu královédvorského.

RUKOPIS ZELENOHORSKÝ obsahoval krátký zlomek básně o staročeském sněmu kmetů a vladyků a další skladbu Libušin soud, o dědickém sporu dvou bratří – Chrudoše
a Šťáhlava.
Obraz nejstarší minulosti v Rukopise zelenohorském, jehož vznik kladli obhájci pravosti do 9.století, je vylíčen tak idealizovaně, že dílo vzbudilo hned pochybnosti, zejména u kritického Dobrovského. Neváhal označit za jeho původce Václava Hanku. Později se postavily za pravost obou Rukopisů svou vědeckou autoritou Palacký a Šafařík, takže se jim podařilo získat víru ve stáří obou podvržených památek. Námitky však neustaly ani později, Hanka se musel bránit nařčení, že Rukopis královédvorský padělal, i před soudem. V důsledku důkladnějšího poznávání staročeské literatury a lepší znalosti starších dějin se množily námitky proti pravosti od domácích i cizích jazykozpytců a historiků. Vědecké důkazy o podvrženosti Rukopisů shromáždili v osmdesátých letech minulého století profesoři české univerzity: jazykozpytec Jan Gebauer , T.G.Masaryk, který přispěl sociologickými důkazy , Jaroslav Goll historickými, Otakar Hostinský estetickými a Jaroslav Vlček literárně-
dějepisnými. Pečlivý rozbor jazykozpytný, historický a literárněhistorický poukázal na četné závislosti lyrických písní Rukopisu královédvorského na ruské lidové poezii , epických skladeb na některých dílech jihoslovanské epiky. Odpůrci pravosti dokazovali, že v obou Rukopisech je mnoho názorů , které byly středověku cizí (např. novodobé demokratické myšlenky). V Rukopisech se objevují podmanivá líčení přírody, pro něž nacházíme málo dokladů ve starší literatuře. Rukopis zelenohorský předpokládá sjednocení Čech již v době předhistorické a takovou úroveň kultury a právního zřízení, které jsou pro historika nepřijatelné. Nejzávažnější byly námitky jazykové. Jazyk Rukopisů neodpovídá plně češtině starých památek, shoduje se však s názory na vývoj češtiny, jak si je vytvořila při nedostatečné znalosti staročeského jazyka obrozenecká generace.
Rukopisy patří k příznačným projevům své doby , která měla obdiv pro nejstarší památky a posunovala svůj ideál do vzdálené minulosti. Posílily národní vědomí a znamenaly i velký inspirační podnět pro literární tvorbu (vliv na Máchu, Zeyera), výtvarné umění (Mánes, Aleš, Myslbek) i umění hudební (Smetana). Ovlivnily však nepříznivě názor na nej-starší české dějiny.
Ačkoli za padělatele obou Rukopisů byli mnohokrát označováni Václav Hanka a Josef Linda, jejich podíl na vzniku obou padělků nelze dosud bezpečně zjistit.
Václav Hanka (1791-1861) byl knihovník a archivář Českého muzea, vydavatel staročeských památek a slovanských lidových písní. Jako nadšený stoupenec slovanské vzájemnosti udržoval styky s nejvýznačnějšími vědci slovanského světa. Ve vlastní tvorbě byl podprůměrným básníkem. Sotva lze předpokládat, že by při své nesmírné ješitnosti a ctižádosti tlumil v sobě po celý život skutečné básnické nadání a projevil je pouze padělanými básněmi v Rukopisech.Byl žákem Dobrovského. Za své zásluhy byl později jmenován rytířem řádu sv.Vladimíra, majitel četných rakouských, ruských a jiných zlatých medailí za umění a vědu, přicházely mu diplomy s tituly z předních evropských univerzit, ještě za jeho života byly na jeho počest raženy mince. Hanka „nalezl“ 16.září 1817 v kostelním sklípku ve Dvoře Králové 12 pergamenových stránek a dva proužky. Údajně to měly být 25. –28. kapitola třetí knihy staročeských básní.

Josef Linda (1789-1834) byl novinář a talentovaný spisovatel. Žil ve stálé bídě a nedo-
statku . K některým svým dílům, např. historickému románu Záře nad pohanstvem, čerpal podle Hájkovy kroniky látku z nejstarší české minulosti. V Rukopisech se mu připisují skladby epické, ale toto podezření není dosud prokázáno. Už v roce 1816 objevil Linda – Hankou nastrčený – na deskách staré knihy takzvanou Píseň Vyšehradskou, která byla přijata bez podezření. Alespoň zpočátku, za čas ji Dobrovský prohlásil za falzum.


Jeden z posledních , kteří se zabývali pravostí Rukopisů byl Miroslav Ivanov.

Miroslav Ivanov (1929-1999) pracoval jako asistent na katedře české a slovanské literatury FF UK, pak působil jako redaktor a zástupce šéfredaktora časopisu Hlas revoluce. Od roku 1967 se věnuje literární tvorbě.
O Rukopisech napsal dvě knihy: - Tajemství RKZ (1969)
Záhada Rukopisu královédvorského (1970)

V knize Nepravděpodobné příběhy aneb jak jsem dělal literaturu faktu píše: Kdosi použil v letech 1816-1821 (masky), aby mohl vyslovit pravdu : že český národ má vynikající, nádhernou minulost a že má být na co hrdý. Aby toto konstatování tehdejší cenzura dovolila zveřejnit, podvrhl básně, které v tom smyslu hovořily, vydával je za středověké památky, neboť ty nemohly být zakázané. Doba nalezení Rukopisů byla dobou metternichovského útlaku, germanizace, bídy českého lidu . Obrození teprve začínalo, mnozí nevěřili, že by se mohlo vůbec podařit – a v této chvíli se objeví staročeská památka, která naznačovala, že Čechové byli už ve 14.století tak kulturně vyspělí, že dokázali skládat i takové básně… Hlavní myšlenka Rukopisů : bránit se proti cizím vetřelcům, především Němcům, a idea národní osobnosti (tak, jak ji vyslovovaly Rukopisy) byly proto přijaty celou veřejností s nad- šením a radostí. Uplynulo pár let – a někteří vědečtí pracovníci si začali klást otázku: není-li Rukopis královédvorský pouhý padělek. Zdálo se jim, že jsou v něm četné anachronismy, historické i jazykové chyby.
Ivanov se velice zajímal o Rukopisy a rozhodl se s pomocí moderní chemie dozvědět pravdu . Přestože chemické zkoušky Rukopisů Bělohoubka a Šafaříka z roku 1886-1887 prokázaly pravost, rozhodl se toto tvrzení vyvrátit a znovu zkoumat Rukopisy v Kriminalistickém ústavu. Rukopisy se mu podařilo získat a v roce 1967 začal nový výzkum.
Obhájce pravosti Rukopisů zastupoval u výzkumu JUDr. Jaroslav Šonka. Výzkum trval 5 let.

Při výzkumu objasnil výsledky chemických zkoušek z let 1886-1887. Zkoumal čtyři strany Rukopisů. Na každé straně bylo jedno velké červené písmeno A (na straně první)
C (na straně druhé)
V (na straně třetí)
D (na straně čtvrté)
Písmena byla různě vložena do textu a byla odlišena barvou. Po pečlivém zkoumání přišli došli odborníci k tomuto závěru: Text byl původně napsán na pergamenu text žaltáře písmem z konce 13.století. Falzátor text odstranil a ponechal pouze tyto písmena. Ty pak vložil do nového textu. Tím si chtěl falzátor pojistit pravost Rukopisů. Aby mu však tato písmena pasovala do nového textu, musel písmo před písmeny různě zhušťovat a roztahovat. Dalšími chemickými výzkumy se zjistilo rozdílné staří těchto dvou druhů písma. To vše hovořilo pro nepravost. Od tohoto výsledku se odvíjely Ivanovy další výzkumy.
Další krok k pravdě učinil Ivanov když otáčel pergamenovou stránku proti tlumenému světlu. V jednom místě pergamenu uviděl iniciálu původního odstraněného textu. To ho ještě více utvrdilo v názoru, že RKZ je palimpsest.


Dne 28.října 1971 byl sepsán závěrečný protokol, v němž se pravilo:
RK je psán na palimpsestu, z něhož bylo původní písmo odstraněno vymytím a vyškrábáním. Poté byly listy oříznuty na dnešní velikost. Řezy okrajů pergamenu byly znečištěny klihem, jehož bylo zároveň použito k zakrytí nedostatečně odstraněných zbytků původního písma spolu s roztokem železité soli.
Bělohoubkova kritéria určování stáří písma nejsou správná.
RK nebyl psán železitoduběnkovým inkoustem, nýbrž zahuštěným roztokem železité soli a jeho písmo bylo rezavé již při svém vzniku. Taková psací látka je pro středověk přinejmenším neobvyklá.
Technologie iluminátorovy práce neodpovídá středověku a použití berlínské modři pod zlatem svědčí, že iniciály nemohli vzniknout před 18.stol. Technologický postup písaře i iluminátora je podobný, jako u RZ.
Z uvedené souhrnu zjištění soudíme, že RK ve své dnešní podobě, jako památka hmotná, není původu středověkého.

O Hankovi Ivanov napsal :„Byl podvodník nečekaného formátu: padělal dokonce i některá svá vysvědčení“.
Ivanov zjistil, že přítel Hankův, malíř a chemik Horčička, zfalšoval datování starého českého obrazu - z 16. Století posunul jeho vznik do století 15., aby ukázal, že už tehdy jsme měli v Čechách vynikající malíře.
Tyto fakta ještě více potvrzují názor, že Rukopisy jsou padělky.


Tato Tabulka chce pouze připomenout několik dat, která nám umožní bezpečnou orientaci v celé problematice RKZ.(zdroj – kniha Tajemství RKZ)


1776 se narodil v Praze malíř František Horčička
1791 se narodil v Hořiněvsi Václav Hanka
1816 nalezl J.Linda, Hankův spolubydlící Píseň vyšehradskou
1817 (16. září) objevil V.Hanka ve Dvoře Králové tzv. Rukopis královédvorský
1818 (v listopadu) poslán do Národního muzea v Praze Libušin soud, později zvaný Rukopis zelenohorský
1819 nalezena J. W. Zimmermannem Milostná píseň krále Václava,na rubu pergamenu byla báseň Jelen z RK
1819 první vydání RK
1822 Hankova svatba , jako svědek jeho přítel malíř Fr. Horčička
1822 Libušin soud ( RZ ) poprvé otištěn česky v časopise Krok
1824 Dobrovský veřejně prohlašuje Libušin soud ( RZ ) za podvrh – odpovídá mu mluvčí jungmannovské generace V. A. Svoboda
1827 objeveny glosy v slovníku Mater verborum
1827 nalezen překlad žalmu 109 a začátku žalmu 145
1828 objevil Hanka český překlad zlomku evangelia sv. Jana
1829 umírá J. Dobrovský , po jeho smrti publikuje Hanka nález evangelia sv. Jana
1835 prof. Corda zkouší poprvé chemicky Libušin soud
1840 vyšlo společné dílo P. J. Šafaříka a Fr. Palackého Die altesten Denklmaler der bohmischen Sprache na obhajobu RKZ
1849 nalezl Hanka Libušino proroctví, poslední z řady „objevů“
1856 umírá malíř Fr. Horčička, kdysi Hankův nejbližší přítel
1857 zkoušena chemicky Milostná píseň krále Václava a prohlášena za padělek
1858 soudní proces Hanka – redaktor Kuh
1859 historik V. V. Tomek ověřuje, zda byl Libušin soud skutečně nalezen na zámku Zelené Hoře, od této chvíle je Libušin soud nazýván Rukopisem zelenohorským
1861 zemřel V. Hanka
1879 proti RKZ vystupuje prof. Ant. Vašek, otec Petra Bezruče
1880 byla vytvořena tzv. razurová komise, aby prozkoumala Alexandreidu a RK
1886 prof. T. G. Masaryk začíná se svými spolupracovníky v časopise Athenaeum boj proti víře v pravost RKZ
1886-1887 chemická komise v čele s prof. dr. A. Bělohoubkem a prof. V. Šafaříkem zkoumá problematické rukopisy, závěr obou chemiků: RK se chová jako památka středověká
1899 publikováno, že v RZ je kryptogram „Hanka fecit“, po letech uznáno, že běželo
o omyl – záhada nejasného řádku zůstává
1911 prof. J. L. Píč, věřící v pravost, se pokusil paleograficky obhájit Rukopisy, nakonec volí sebevraždu
1911 veřejný projev 52 vědců proti pravosti RKZ
1914 první fotografické zkoušky RKZ prof. V. Vojtěchem
1927-1928 další fotografické zkoušky RKZ prof. V. Vojtěchem, v nichž v podstatě potvrzuje pravost RKZ
1935 prohlášení pěti předních českých chemiků, klonících se k závěrům prof. dr. A. Bělohoubka
1967-1968 nové zkoušky v Kriminalistickém ústavu (viz. výše)
Projevy romantismu v české literatuře
(shody a odlišnosti ve srovnání s Evropou)

- tato doba se někdy označuje jako “3. etapa Národního obrození”
- už existuje spisovná čeština, ustálená slovní zásoba českého jazyka
- široká škála gramatických i jazykovědných děl
- existují české kulturní organizace
- spisovatel je už JEN spisovatel (max. ještě novinář)

Znaky romantismu
- rozporuplnost, výjimečnost
- subjektivnost (subjektivní přístup ke skutečnosti)
- odpor k rozumu X důraz na city, lásku, fantazii
- motiv konfliktu jedince a společnosti
hrdina – splývá s autorem
- je výjimečný
- zklamán životem ? utíká z okolního světa do vlastního
- nešťastně zamilován do ideální ženy ? osamocený
- odmítá konvence a předpisy, odmítá se přizpůsobit
autor – splývá s hrdinou
- odmítá konvence a předpisy ? hledá nové formy, jak psát
námět – minulost, příroda, exotika, fantazie, lidová slovesnost
žánry – hl. poesie: lyrické básně, balady, veršované povídky, dramatické básně (dramata), lyricko-epické žánry
- drama: velmi málo
- próza: vznik a rozvoj historického románu (autor méně splývá s hrdinou; hrdina je výjimečný člověk)

Shody a odlišnosti českého romantismu od jeho projevů ve světové literatuře
- uplatňuje se později než v jiných zemích (opožďující se hosp. vývoj v Rakousku) a za odlišné společenské situace
- hl. úkolem byla podpora vlastenectví (vlastenecké povídky – Tyl) – láska k vlasti a k rodnému jazyku
- rozporuplnost, výjimečnost
- příroda, minulost, exotika, fantasie, nadpřirozené bytosti
- hrdinové: mladí, vzdělaní a ušlechtilí lidé s překážkami a s problémy s rodiči
Karel Hanek Mácha (1810-1836)
- znal se s Jungmannem (z gymnázia)
- hrál ochotnické divadlo (setkal se s Tylem – dostal se s ním do rozporu)
- absolvoval filosofii a práva
- spjat s Litoměřicemi a s Prahou
- miloval hrady, putování (došel až do italských Alp) › odraz v tvorbě (výtvarné a literární)
- životní láska: Lóri (Eleonora Šimková)
- do literatury vstoupil jako německy píšící básník
Svatý Ivan – první česká báseň
Máj – lyricko-epická skladba (veršovaná povídka o 4 zpěvech a 2 intermezzích)
- Vilém = vůdce loupežníků
- Jarmila = milenka Viléma; svedena jeho otcem (Vilém ho zabije)
- Hynek = sám autor
- Vilém je odsouzen za vraždu, a teprve když se před popravou (smířen s posmrtným životem) loučí s přírodou, tak si uvědomuje její půvab a kouzlo (je však vinnen › rozsudek se nedá zrušit) › “matka příroda” tak ztrácí svého syna, ale neztrácí na svém půvabu a kráse
- nadpřirozené bytosti, příroda, rozervanost, ...
Kat – nedokončený románový cyklus (měl mít 4 části – stihl pouze 1 – Křivoklát)
- historická tematika ( doba Václava IV.)

Obrazy z mého života – nedokončený soubor povídek (stihl jen 2)
Márinka – o chudé dívce
Večer na Bezdězu
Cikáni – pokus o román o toulavých lidech, lásce, žárlivosti, ...

Josef Kajetán Tyl (1808-1856)
- syn vojenského hudebníka
- hradecké gymnázium (prof. Klicpera), filosofie
- spjat s divadlem: herec, dramaturg, scénárista, režisér, divadelní kritik, zakladatel realistické tradice českého dramatu
- působil u kočovného divadla (2 roky), Stavovské divadlo
- novinář, spisovatel, organizátor (bály, besedy, recitace)
- redaktor Květů, Vlastimila a Pražského posla
a) próza
Rozina Ruthardová, Dekret kutnohorský – historické povídky z české minulosti
- vlastenecké povídky
- z hudebního a divadelního světa: Bláznivý houslista, Rozervanec, Poslední Čech
b) drama
- Tylův ideál: převychovat “krutého” kapitalistu a získat jej pro věc lidu a národa
Paličova dcera – sociální kritika
Fidlovačka – veselohra zachycující život lidových vrstev
- Kde domov můj – píseň Františka Škroupa › národní hymna
Strakonický dudák – dramatická báchorka
- dudák Švanda jde poznat svět
Kutnohorští havíři, Jan Hus – historické hry

Význam J.K.Tyla
- zhodnotil historické hry z českých dějin + značně je zvelebil po stránce dramatické techniky a formy
- snažil se svou tvorbou udržovat spojení se soudobou dramatickou tvorbou v cizině
- povznesl drama po stránce jazykové i formální
- sblížil drama s lidmi
- z divadla se snažil vytvořit pravou školu života

Karel Jaromír Erben (1811-1870)
- filosofická a právnická studia (seznámil se s Palackým › celý život s ním spolupracoval)
- básník, sběratel lidové tvorby (zrekonstruoval původní podobu lidové slovesnosti), sekretář Národního muzea › sbíral studijní materiál
- redigoval časopis Obzor
Prostonárodní písně a říkadla – sbírka původní podoby lidové slovesnosti (2200 písní)
České pohádky
Kytice – jediná jeho původní básnická kniha
- jednotlivé básně vycházely nejprve časopisecky
- základem jsou české báje; vystupují zde nadpřirozené bytosti
- myšlenka viny a bezprostředního trestu
= trvalý podnět pro tvorbu jiných umělců
Mateřídouška, Vodník, Polednice, Záhořovo lože, Zlatý kolovrat, Poklad, Svatební košile,
PROLETÁŘSKÁ POEZIE
· rozvíjela se paralelně s avantgardními směry – 20. léta 20. století
· důraz na angažovanost, revoluční obsah, oslovení širokých vrstev čtenářů, důraz na pracujícího člověka ( dělníka ), optimismus
· proti individualismu je nutné postavit princip kolektivismu, třídní charakter, tendenčnost
· DEVĚTSIL – toto levicové sdružení stálo u zrodu proletářské kultury ( iniciátoři – Vančura, Teige, Seifert )
· zásady proletářů – Wolker – PROLETÁŘSKÉ UMĚNÍ v časopise Var, Neumann – O PROLETÁŘSKÉ POEZII
· hlavní představitelé – Wolker, Neumann, Hora, Hořejší

JIŘÍ WOLKER – Prostějov – gymnázium, Praha – filosofie, práva, čeština, člen Devětsilu - odchází
· první sbírka HOST DO DOMU – všeobjímající láska k celému světu, chlapecká naivita, zranitelnost – láska a harmonie
· básník miluje lidi a věci, které si personifikuje, tzv. poezie prostých věcí
· b. POŠTOVNÍ SCHRÁNKA – metafory – dopisy sladké nebo trpké, srdce = blizny červené
· b. KAMNA – vzpomínka na matku, b. VĚCI – láskyplný pohled na svět, b. ŽNĚ – opěvuje slunce a zen
· závěrečná báseň SVATÝ KOPEČEK – původně samostatná, odlišnost, změny výrazu : je bohatší, 1. báseň pásmo v naší literatuře
· TĚŽKÁ HODINA – stejnojmenná úvodní báseň věnovaná A. M. Píšovi, příteli, teoretikovi proletářského umění
· pohřbívá jinošské srdce, ale mužské mu ještě nenarostlo, sociální balady – epická šíře, sociální tematika, dramatičnost
· symboly srdce – bojující, obrazy boje, revoluce, pracujících lidí, rukou – upracovaných, mozolnatých, motiv dlaní, kontrasty, jak se rozdělen svět na chudé a bohaté, jeho cílem je tento rozpor zrušit, nastolit rovnost lidí – komunista + proletář
· b. BALADA O OČÍCH TOPIČOVÝCH – vždy hodí kousek svých očí do velké továrny, jeho oči svítí v podobě lampy – pro lidi
· BALADA O SNU – věnována Seifertovi, zdá se mu o lepším světě, sen se „ zabije “ tím, že se uskuteční, dialogy, patetický závěr
· b. UMÍRAJÍCÍ – odraz básníkovy nemoci, EPITAF – napsal si ho na hrob sám
· pohádky – O MILIONÁŘI, KTERÝ UKRADL SLUNCE, POHÁDKA O KOMINÍKOVI
· dramata HROB, NEMOCNICE, NEJVYŠŠÍ OBĚTˇ – 3 jednoaktovky

JOSEF HORA – vystudoval práva, ale věnoval se literatuře a žurnalistice – PRÁVO LIDU, RUDÉ PRÁVO
· básník přímého pojmenování, oproštěného výrazu, věcné poezie, od volného verše k pravidelnosti, spojení vnitřních prožitků s plynoucím časem a s prostorem kolem nás
· BÁSNĚ, STROM V KVĚTU – vliv civilismu a vitalismu
· SRDCE A VŘAVA, PRACUJÍCÍ DEN, BOUŘLIVÉ JARO – společenské rozpory, dělník = tvůrce hodnot ( Sládkův rolník )
· teoret. stať O PROLETÁŘSKÉ POEZII, romány SOCIALISTICKÁ NADĚJE – boje 20. let, HLADOVÝ ROK – autobiografie
· reflexivní, meditativní lyrika – ITÁLIE ( smyslovost), STRUNY VE VĚTRU (motiv plynoucího času,stesk z pomíjivosti života ), TVŮJ HLAS, TICHÉ POSELSTVÍ – intimní lyrika , TONOUCÍ STÍNY, DVĚ MINUTY TICHA, MÁCHOVSKÉ VARIACE
· DOMOV – b. ZPĚV RODNÉ ZEMI – motiv plynoucího času, žena-matka-země, básník se obrací k české zemi ( „ kosmický
básník“ ), země prochází válečným utrpením, ale vždy se budí znovu k životu
· JAN HOUSLISTA – úvaha o poslání umělce v době těžké pro národ – smrtelnost jedince x věčnost národa
· ZAHRADA POPELČINA, ZÁPISKY Z NEMOCI
· překlady z ruštiny – Puškin, Lermontov, Pasternak, Jesenin

JINDŘICH HOŘEJŠÍ – odchází do Paříže, kde vystudoval filosofickou fakultu, překladatel francouzské poezie ( J. Ricture )
· HUDBA NA NÁMĚSTÍ, KORÁLOVÝ NÁHRDELNÍK, DEN A NOC
· obraz sociální bídy velkoměstské periferie, víra ve změnu společnosti, milostná lyrika – láska spojena s občanskou aktivitou

STANISLAV KOSTKA NEUMANN – působil v časopisech VAR, ČERVEN, NOVÝ KULT
· KNIHA LESŮ, VOD A STRÁNÍ – přírodní a milostná lyrika, vliv vitalismu a naturismu
· ČERNÉ ZPĚVY, RUDÉ ZPĚVY – proletářská poezie, agitační, revoluční a politická lyrika, revoluční hesla, náboženské symboly
· proletářská poezie přerůstá v socialistický realismus – SRDCE A MRAČNA, SONÁTA HORIZONTÁLNÍHO ŽIVOTA
· okupační sbírky ZAMOŘENÁ LÉTA – obraz války, BEZEDNÝ ROK – reakce na Mnichov
· ANTI – GIDE – básnická skladba, reakce na knihu o SSSR od Andrého Gida

JAROSLAV SEIFERT
· MĚSTO V SLZÁCH – představa světa bez bídy a nenávisti, touha léčit, potěšit
· SAMÁ LÁSKA – soucit s chudými, vidiny lidského štěstí, projevuje se vliv nastupujícího poetismu

JIŘÍ HAUSMANN – satirik proletářské poezie, vtipná a nebojácná protiměšťácká veršovaná satira
· OBČANSKÁ VÁLKA – zesměšňuje českou politickou scénu

ANTONÍN MATĚJ PÍŠA – teoretik proletářského umění
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA V LITERATUŘE

Sovětská próza
Ovlivněna revolučními událostmi v Rusku - VŘSR, na tradici ruského realistického románu navazovala postupně v nových podmínkách díla prózy socialisticko-realistické.

Maxim Gorkij (1868 - 1936), psal povídky s „bosáckou“ tématikou. Je to ruský a sovětský autor, jeho hry se prezentovali v malých divadlech.
Měšťáci (1902), drama
Féma Gordějev (1899), román, osudy silných jedinců, kteří se však ve společenských poměrech předrevolučního carského Ruska nakonec stávají zbytečnými lidmi, nespokojenost se životem, ale usilování o změnu.
Matka (1906) události roků 1901-1902 (období dělnických demonstrací a soudních procesů). Hrdinové: Pavel Vlasov a jeho matka Pelageja Nikolavna - skuteční revolucionáři. Oba se vyvíjejí.
Podnik Artamonových (1925), román, historie vzestupu a pádu tří generací ruské buržoazie. Představitel 3. generace Ilja Artamonov mladší chápe smysl revolučního boje vykořisťovaných dělníků.
Život Klima Samgina (1925 - 1936), román
Referát na sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934 - významně ovlivnil snahy o socialistický realismus v sovětské literatuře, ale i v literaturách dalších evropských zemí.

Michail Šolochov (1905 - 1984), obdržel Nobelovu cena za celoživotní dílo.
Donské povídky (1925), některé zařazovány jako epizody do jeho románů
Tichý Don (1928 - 1940), líčí život kozáků před a v průběhu revoluce. Snaží se pochopit revoluci, ale přeje si zachovat staré poměry.
Rozrušená země (1932, 2. díl 1960), z prostředí kozácké vesnice v období kolektivizace. Ústřední postava -Semjo Davydov - pracovitý, čestný, zprvu dobře nerozumí životu venkovských lidí, jimž chce ukázat novou cestu => dopouští se omylů. Další postavy: komunisté Nagulov a Razmjotov.
Osud člověka (1957), humanistický smysl dal Šolochov Andreji Sokolovi. Jen o vlásek unikl smrti na frontě a v německém zajetí. Válka mu vzala nejbližší.
Bojovali za vlast - nedokončen

Světová próza demokratické orientace
Skupina mladých prozaiků, kteří v kruté realitě války ztratili někdejší své iluze a horečně proto hledali jistoty v životních hodnotách, především v lásce, životní odvaze a statečnosti bývá označována jako ztracená generace.

Henry Barbusse (1973- 1935), Francouz
Oheň (1916), zkušenosti váleného dopisovatele, válečné běsnění, jeho hrdinové zůstávají lidmi => nesmyslnost války. V příbězích jsou odhodláni ti, kteří o válečném hrdinství patetický mluví.
Clarté (jasno), přední bojovník proti fašismu v 20. - 30. létech

Romain Rolland (1866 - 1944), dramatik, autor rozsáhlých románových cyklů, po I. světové válce se stal neohro-ženým bojovníkem za nový společenský řád => Petr a Lucie (1919)
Životopisy: Ludwiga van Beethovena, Lva Tolstoje, ...
Jan Kryštof (1904 - 1912), složitá cesta geniálního umělce, nenachází porozumění
Dobrý člověk ještě žije (1919), osudy obyčejného člověka Burgunďana Colase Breugnona - dovedl si uchovat schopnost radovat se s prostých věcí navzdory náboženských válek a životním ranám.

Arnold Zweig (1887 - 1968)
Spor o seržanta Gríšu (1928), skutečné události z I. světové války, román

Erich Maria Remarque (1898 - 1970)
Na západní frontě klid (1929), generační román o osudech studentů, kteří ve válce postupně ztrácejí všechny iluze o společnosti, v níž se narodili. Svérázným humorem bojují s válkou.
Tři kamarádi (1938), román, osudy mladých lidí poznamenaných válkou.
Stíny v ráji, Cesta zpátky (1931), Vítězný oblouk (1946), Černý obelisk (1956)


Lion Feuchtwanger (1884 - 1959)
Úspěch (1930) a Oppermannové - odkrývá příčiny fašismu
Falešný Nero (1936), alegorie fašistické diktatury
Lišky na vinici (1948), Goya (1951) a Bláznova moudrost (1952) - víra ve vítězství humanistických myšlenek

Thomas Mann (1875 - 1955), zachycuje úpadek a rozklad německé měšťácké společnosti
Buddenbrookon (1901), smutek z nenávratnosti lepších dřívějších časů
Smrt v Benátkách (1913), novela
Kouzelný vrch (1924)
Doktor Faust - Život německého skladatele A. Leverkühna, vyprávěný jeho přítelem (1945), smysl umění v životě jednotlivce a celé společnosti.
Kouzelný vrch - vyrovnal se s někdejším svým mylným přesvědčením o apolitičnosti umělecké tvorby
Mario a kouzelník (1930) a Josef a bratří jeho (1933) - atmosféra hledání humanistické protiváhy
Zpověď hochštaplera Felixe Krulla (1954)

Ernest Hemingway (1899 - 1961), Američan, hrdinové tváří v tváře nejtěžším životním zkouškám, vystavení ne-bezpečí smrti, prokazují své morálně lidské kvality, osvědčují pevný charakter.
Sbohem, armádo! (1929), vlastní zážitky z I. světové války
Komu zvoní hrana (1940), zkušenosti válečného korespondenta v době občanské války ve Španělsku
Stařec a moře - lyrická novela, zápas starého kubánského rybáře Santiaga s největší rybou jeho života, se žraloky a nebezpečím moře => teskné úvahy nad marným snažením člověka, jehož život je krátký. Smyslem je oslava věčné aktivity, nezdolné lidské houževnatosti, jíž se lidský život neustále obnovuje.

William Faulkner (1897 - 1902), Američan
Divoké palmy (1939) a Neodpočívej v pokoji (1948), kritika sociálních a rasových poměrů na jihu USA

John Steinbeck (1902 - 1968)
Hrozny hněvu (1939), TV, nejtrpčí úděl tisíců drobných kalifornských farmářů, kteří za hospodářské krize přišli o půdu => stěhování na západ je líčen v osudech jedné rodiny
Pláň Tortilla, O myších a lidech, Na plechárně - nedosáhl umělecké pravdivosti

Marcel Proust (1871 - 1922)
Hledání ztraceného času (1913 - 1927), zachycuje skutečnost jako souvislý proud zážitků, dojmů a vzpomínek. Vše se odehrává ve vnitřním monologu vypravěče.

James Joyce (1882 - 1941)
Odysseus (1922), obdobná metoda jako u Marcela Prousta (Hledání ztraceného času)

Franc Kafka (1883 - 1924)
Proces, Zámek, Proměna - ovlivnění světové prózy, sugestivní líčení zoufalství, beznaděje a odcizení osamoce-ného lidského individua, které je vydáno na pospas mašinérii kapitalistické společnosti.Vznik novočeského divadla nastává v době národního obrození. (Nepomuk, Štěpánek, Klicpera, Tyl…). Na popud J.K.Tyla bylo vytvořeno nejprve prozatímní divadlo – bylo postaveno v místech, kde stojí dnešní Národní divadlo. Bylo otevřeno v roce 1862 Hálkovou hrou ze srbských dějin „Král Vukašín“. Éra prozatímního divadla neznamená žádný větší význam v divadelnictví až na to že zde působil jako kapelník Bedřich Smetana a byli zde uvedeny při příležitosti třístého výročí narození Shakespeara jeho hry.


Národní divadlo
Roku 1868 za veliké národní slavnosti byl položen základní kámen k Národnímu divadlu. Bylo postaveno v novém renesančním slohu podle architekta Zídka a na jeho vnitřní i vnější podobě se podíleli všichni umělci té doby.
Malíři – Mikoláš Aleš, Václav Brožík, František Ženíšek, Josef Mánes.
Opona – V.Hynays.
Sochaři – Josef Václav Myslbek, Bohuslav Šnyrch, Antonín Vágner.
Roku 1881 bylo slavnostně otevřeno Smetanovou Libuší, záhy neopatrností jednoho dělníka vyhořelo.
Roku 1883 – znovu otevřeno opět Smetanovou Libuší. Úroveň her byla od počátku vysoká. Autory her a oper byli především Hálek, Vrchlický, Jirásek, Smetana, Dvořák, Fibich a další.


bratři Mrštíkové
Alois (1861-1925), Vilém (1863-1912). Narodili se v Jimramově u Brna, starší Alois byl učitelem v Divácích (název vesnice) a život této vesnice jíž nazval Habrůvka sleduje v průběhu jednoho roku v románě (napsal společně s bratrem) „Rok na vsi“.
Vilém vystudoval v Praze filozofii, zpočátku se věnoval redaktorské činnosti. Brzy noviny i Prahu opustil a odstěhoval se ke svému bratrovi. Byl významným teoretikem a propagátorem kritického realismu. Vypracoval program tohoto směru pro ostatní spisovatele. Významné jsou i jeho překlady – Puškin, Tolstoj, Dostojevský …
„Pohádka máje“ - kromě povídek na nichž spolupracoval s bratrem napsal společenský román o lyrické lásce revírníkovy dcery Heleny a světáckého pražského studenta Ríši. Dílo je vloženo do krásné přírody lesů jižní Moravy.
„Santa Lucia“ – je příběh chudého proletářského chlapce, který jde studovat do Prahy a je ubíjen bídou až k smrti. (Santa Lucia – připodobnění k zvolání „Vidět Řím a zemřít“).
„Maryša“ – společné dílo, divadelní hra v nářečí se odehrává na pomezí moravského Slovenska a Hané (Klobouky u Brna). Hrdinkou je dcera bohatého sedláka Lízala, kterou nutí rodiče k sňatku se starším vdovcem mlynářem Vávrou, přestože vědí o její lásce k čeledínovi Franckovi. Když Francek musí odejít na vojnu Maryša podlehne a provdá se za Vávru. Manželství není šťastné, k nesvárům přispívá i to, že Lízal odmítá vyplatit Maryšino věno a dále to že Francek po skončení vojny veřejně prohlásí že bude dál za Maryšou docházet. Maryša nemá dost odvahy na úprk do Brna s Franckem, když však pozná po výstřelu Vávry na Francka že katastrofa je neodvratná, bere osud do svých rukou. Při snídani nasype jed do kafe Vávry ačkoli ten den je Vávra vlídný a chce se s ní usmířit. Vávra umírá a Maryša čeká na světskou spravedlnost.


Gabriela Preissová
Napsala dvě významnější divadelní hry.
„Její pastorkyňa“ – hra je situována na slovácko. Hrdá kostelnička z obavy před hanbou a výsměchem vesničanů zabijí nemanželské dítě její schovanky Jenůfky, která byla až doposud její chloubou. Toto dílo bylo zhudebněno Leošem Janáčkem.
„Gazdina roba“ – Hrdinka Eva končí sebevraždou. Odhodlala se opustit muže jehož nemiluje a odejít s tím kterého měla ráda již před svatbou. Prostředí ve kterém žije ji tento čin nemůže odpustit, nikdy pro ně nebude gazdinou (hospodyní), ale gazdinou robou (cizoložnou ženou). Skočila do Dunaje.


Ladislav Stroupežnický
„Naši furianti“ – české klasické drama, první pokus o realistickou hru. Podává obraz selských intrik při volbě ponocného ve vsi Honice na Písecku. Je vykreslen spor dvou nejbohatších sedláků – starosty Dubského (prosazuje vysloužilého vojáka Bláhu a prvního radního Buška (prosazuje krejčího Fialu). Vzájemně si dokazují čí slova na vesnici více platí. Ve hře je mistrně zpracována jak tragikomická charakteristika postav tak furiantství (typická národní vlastnost).Realismus v Evropě

Ve vývoji realismu rozlišujeme několik stupňů: Popisný realismus /podává popis/
Kritický realismus /hledá řešení/
Naturalismus /vychází
z biologického chápání člověka/

Realismus ve Francii

Honoré de Balzac (1799 – 1850)

- zakladatel realismu
- vystudoval práva a jeho snem bylo stát se spisovatelem. Deset let píše dobrodružné knihy, ale neměl velký úspěch. Pořídí si svoji tiskárnu, ale zadluží se natolik, že do konce života musel splácet dluhy.
- 1829 – přelom v jeho tvorbě
- cyklus Lidská komedie – téměř 100 románů, obraz francouzské společnosti od francouzské revoluce; důkladný opis různých prostředí i postav všech společenských vrstev; měšťácká dravost, touha po moci a zisku, pokrytectví
- např. román Otec Goriot – z prostředí měšťanského penzionu; ústřední postava – bohatý kupec, který svým dcerám rozdělil majetek a pak byl jimi opuštěn a zemřel v chudobě.
- román Eugenie Grandetová – o lakomci, který zničí štěstí své dcery, aby vyplacením věna nezmenšil své bohatství
- román Lesk a bída kurtizán
- román Ztracené iluze


Gustav Flaubert (1821 – 1880)
- román Paní Bovaryová – hlavní hrdinka Ema, dcera bohatého sedláka, trpí v zajetí nudného měšťanského prostředí, touží po přepychu, romantice, hledá smysl života, utíká před banalitou k nové lásce, ale deziluze ji zabíjí = realistický psychologický román
- román Citová výchova


Guy de Maupassant (1850 – 1893)
- povídka Kulička – z prusko-francouzské války, o nevěstce, kterou zbabělí spolucestující pohrdají, ač všechny zachránila
- román Miláček – o pařížském novináři, který k rychlému vzestup bezohledně využívá žen


Émile Zola (1840 – 1902)
- představitel naturalismu
- román Tereza Raguinová
- románový cyklus Rougon-Macquartové
- román Zabiják – z prostředí pařížských krčem, vliv alkoholu na morální svědomí
- román Germinal
- romány Nana, Lidská bestie


Realismus v Anglii

Charles Dickens (1812 – 1870)
- zakladatel anglického realismu
- žil v bídě, měl neradostné dětství, od 12 si musel sám vydělávat na živobytí, měl vyvinutý smysl pro sociální spravedlnost, románech psal o osudech dětí, které se probíjejí životem na vlastní pěst
- román Oliver Twist – setkává se s lidmi tvrdými a zlými, je potom vděčný za kousek náchylnosti. Příběh je sentimentální. Zjistí se, že Oliver je z vyšší společnosti a najdou se lidé, kteří se ho ujmou. Jsou tam vyjádřeny city dítěte, které strádá, vylíčení chudinského prostředí.
- romány David Copperfield, Malá Dorritka, Nadějné vyhlídky = autobiografické prvky, chudobince, vězení, práce malých dětí atd.
- vrcholný román Kronika Pickwikova klubu


Realismus v Rusku

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852)
- satirická komedie Revizor – kritika úplatkářství, lidské hlouposti, podlézavosti, omezenosti, pokrytectví…
- román Mrtvé duše – otřesné svědectví o nvolnickém Rusku, o statkářích; hlavní hrdina statkář Čičikov zbohatl kupováním „mrtvých duší“ (nevolníků), za něž zdarma získával půdu v méně zalidněné oblasti

Ivan Sergejevič Turgeněv (1818 – 1883)
- povídkové pásmo Lovcovy zápisky
- román Otcové a děti – střetnutí dvou generací


Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910)
- historický román Vojna a mír (4 dílný) – z doby napoleonských válek
- psychologický román Anna Karenina
- Vzkříšení

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881)
- jeho tvorbu poznamenal tragický život, za účast v pokrokovém hnutí odsouzen k smrti, omilostněn, život ve vězení, sibiřské vyhnanství; mistrná psychologie postav
- román Zločin a trest – studie o lidském svědomí; hlavní hrdina – chudý petrohradský student musí pro nedostatek prostředků přerušit studia; pro peníze zabil starou lichvářku a její sestru, po těžkém vnitřním boji se přiznal; realistický filosofický román
- romány Idiot, Hráč, Uražení a ponížení
- román Bratři Karamazovi – náročný děj, filozofický román o otci a jeho synech, otec je opilec, později zabit jedním ze synů

Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904)
- zakladatel lyrického a psychologického dramatu
- lyrické drama - potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, emocionálnost, kritika ruské společnosti
např. drama Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad
- humoristické a satirické povídky – např. Pavilon č. 6


Realismus v Polsku

Henryk Sienkiewicz (1846 – 1916)
- historické romány Křižáci (boje Poláků proti křižákům zač. 15. stol.)
- trilogie Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wolodyjowski (boje Poláků proti ukrajinským kozákům v 17. stol.)
- román Quo vadis (ze starověkého Říma, vláda Neronova, pronásledování křesťanů)

Realismus v Severské literatuře

Henrik Ibsen (1828 – 1906)
- romanticko-realistická dramatická báseň Peer Gynt
- dramata s naturalistickými rysy – Divoká kachna, Hedda Gablerová


- dramata ze současnosti – Nora, Nepřítel lidu, Opora společnosti


August Strindberg (1849 – 1912)
- švédský prozaik a dramatik
- román Červený pokoj


Hans Christian Andersen (1805 – 1875)
- dánský prozaik a pohádkář
- Pohádka mého života (vzpomínková próza, vlastní osudy)
V důsledku proměn světa a rozvoje věd se přechází od citového vnímání světa (romantismus) k realistickému pohledu -> realismus.

· Umělecký směr, který chce reflektovat okolní svět ve shodě se skutečností -> proto ztvárňuje každodennost běžného života ->
· to se projevuje i ve výběru hrdinů - nebudou už ztvárňovat postavy výjimečné, odlišné, nýbrž hledají typického každodenního hrdinu, jenž pak se pohybuje v typickém prostředí a řeší pro něj typické problémy = typizace.
· Chce analyzovat soudobou společnost
· Přichází na to, že má člověk některé věci už dané do vínku - jakési předurčení = determinismus (zvláště typické pro naturalismus - který z realismu vychází)
· Opírá se o rozumové poznání, klade důraz na poznání a pochopení všech souvislostí
· Autoři svět vnímají spíš rozumem než city

· Příklon k prozaickým žánrům - povídka
- román (historický, společenský, psychologický, ženský, venkovský)
· Romány většinou objemné, často i románové cykly (viz. Balzac) - zachycují hlavní postavu v jejím vývoji v kontextu prostředí a dalších postav (realistické romány často "zalidněné" velkým množstvím vedlejších postav, které vystihují další společenské typy), většinou i další vedlejší děje, epizody, které s hlavním dějem souvisí jen velmi volně.

· Autor - vypravěč se proměňuje. Vypravěč už se neztotožňuje se svými hrdiny, nezasahuje přímo do děje, zdržuje se komentáře, je to neosobní, neutrální člověk snažící se být maximálně objektivní - jen doplní vyprávění o fakta, která v ději nejsou zobrazena (např. vypráví retrospektivně některé události z minulosti; říká, co si hrdina právě myslí…)
· S proměnou vypravěče jako takového souvisí i odlišení jeho jazyka od jazyka postav (vypravěč se drží spisovné normy, zatímco postavy jsou charakterizovány i způsobem mluvy - tedy se tu objevují např. prvky lid. jazyka, dialektů apod.)

NATURALISMUS:
- naturalismus je odvětví realismu (hlavním reprezentantem francouzský autor Émile Zola)
- ukazuje člověka v jeho pudovosti a živočišné přízemnosti, odhaluje tabu sexu.
- hrdinové silně expresivně i impresivně laděni
- všechno popisuje velmi přesně, zachází až do detailů, které mohou v krásné literatuře působit morbidně či neestetickým dojmem
- ve společnosti se zaměřuje na patologické jevy, jako je žárlivost, nemoci, alkoholismus…
- vychází z pozitivistického determinismu (to, co jsme zdědili po svých předcích se musí určitě někdy projevit i v našem životě - např. byli-li tedy naši rodiče alkoholici, je tu velký předpoklad, že my také propadneme alkoholu. Povětšinou se tu objeví nějaký spouštěcí moment, kdy se naše předurčení projeví - většinou nemoci, vážné problémy apod.)

REALISMUS V ANGLII:
Počátky angl. realismu nelze přesně vymezit - někdy na počátku 18. Stol.




Charles Dickens
Poznamenán velmi těžkým dětstvím - otec se dostal do vězení, Dickens se musel v poměrně útlém věku naučit se o sebe sám postarat -> za hrdiny svých románů si vybírá malé děti prožívající právě takové podobné osudy.
Popisuje sociální křivdy.

Kronika Pickwickova klubu
- jeho první román
- úsměvná knížka sledující příhody několika londýnských občánků, kterým vévodí předseda klubu pan Pickwick. Humorné příhody plné mnoha zajímavých podniků, nedorozumění…
- zobrazuje Anglii spíše z humoristické stránky - v podstatě humoristický román
- není pro Dickense zrovna nejtypičtějším (co se výběru námětu týče)

Oliver Twist
David Copperfield
Malá Dorritka
Nadějné vyhlídky /někdy až trochu romantické, proniká sem smysl pro mírové řešení obtíží/
- všechny tyto romány mají společný rys - totiž všechny líčí prostředí výchovných zařízení, chudobince, sirotčince, vězení pro dlužníky - podává je jako krajně nehostinné, člověk zde trpí, neberou se ohledy na jeho duši. Také už typičtí Dickensovští hrdinové - děti či mladí lidé. Zmírňuje toto líčení svým jemným humorem.

Thomas Hardy
- V jeho dílech prvky baladické a naturalistické
- Postavy většinou podléhají v zápase s přírodními silami nebo se společenskou zaostalostí
Neblahý Juda
Starosta casterbridgeský

REALISMUS VE FRANCII
Určité realistické prvky sledujeme už v dílech např. George Sandové nebo Stendhala, kteří jsou ale pořád ještě řazeni do romantismu.

Honoré de Balzac
Vystudoval pařížskou právnickou fakultu, ale nevěnoval se tomuto povolání. Jeho spisovatelská kariéra začala u gotického (neboli černého) románu. Jde o prozaický útvar s mystickým, záhadným a tajemným dějem - spíše konzumní typ literatury, jehož psaním si vydělával na živobytí.
Dal si za úkol podrobit studiu francouzskou společnost, která se obdivuje majetku. Chce-li se tu mladý člověk bez prostředků a beze "jména" uplatnit, má složitou cestu.

Lidská komedie:
- Jeho nejznámější a nejrozsáhlejší románový cyklus, kde se stále objevují tytéž ústřední postavy, okolo nichž je pak rozvíjen děj.
- Zachycuje pravdivý obraz francouzské společnosti - obsáhla všechny vrstvy společnosti (měšťanstvo, aristokracii, i chudé).
- obsahuje jeho nejslavnější románovou trilogii:
Otec Goriot
(Otec Goriot byl bohatý obchodník, výhodně provdal své dcery, na nichž citově velmi lpí. Když ale zestárl a zchudl, dcery ho opouštějí, Goriot se snaží získat je zpět, rozprodává i poslední zbytky svého majetku, aby dcerám mohl splnit jejich nákladná přání. Dožívá osamocen, stará se o něj v tu dobu mladík Evžen, který se dvoří jedné z jeho dcer.)
Ztracené iluze
(Líčí osud venkovského básníka Luciena Rubempré, který se dostává do Paříže a poznává zde, že v umění vládne nejen talent, ale i peníze)
Lesk a bída kurtizán
(zde Lucien Rubempré hlavní postavou, autor vykresluje básníkovo životní poklesnutí, zavádí rovněž i do světa finančnictví a pař. podsvětí)

Šagrénová kůže (Oslí kůže)
Evženie Grandetová
Venkovský lékař
Plukovník Chabert
Lilie v údolí
Sestřenice Běta
Bratranec Pons
- již méně slavné romány


Gustave Flaubert
- pečlivě vykresluje lidské nitro se všemi jeho psychickými pochody, prudkými city a vášněmi.
- Jeho díla oproštěná od jakéhokoli spěchu a napětí, velmi propracované (Flaubert sám žil v dostatku a hojnosti).
- Popisy a postavy jsou plastické

Paní Bovaryová
- je román odhalující duševní strádání hlavní hrdinky Emy Bovaryové, romanticky založené snivé dívky, která očekávala splnění svých iluzí v manželství s ovdovělým Charlsem Bovarym, který je zde představen jako průměrný člověk. Krátce po uzavření manželství však zjistí, že její ideály se postupně rozpadly - manžel ji sice hluboce miluje, ale povahou to není zrovna roztoužený romantik. Ema podlehne svodům okolí a hledá uspokojení ve vztazích s jinými muži. Často zakládá své milence, kupuje jim dárky, platí společná dostaveníčka, až přivede rodinu na mizinu - závěr vyústí Eminou sebevraždou. Teprve po Emině smrti se Charles Bovary dozvídá o manželčině nevěře, v důsledku psychického vyčerpání umírá jen pár dní po své ženě.
- Díky tomuto dílu vznikl pojem tzv. bovarismu - tj. útěk od reality k iluzím
- (Pozn. Ema Bovaryová je poněkud odlišný typ nevěrné ženy, než jak nám ji představil Tolstoj ve své Anně Karenině)

Citová výchova
- rovněž motivována ztrátou iluzí
- vypráví příběh Fredericka Moreuau, který touží po všem, nicméně není trpělivý, u ničeho dlouho nevydrží, a tak nakonec nezíská nic.

Salambo
- historický román
- Dcera kartáginského vůdce Hamilkara Salambo chce osvobodit zajatce, do kterého se zamilovala. Román pak vykresluje vnitřní boj ženy zmítající se mezi láskou k druhému člověku, láskou k vlastnímu otci a láskou k vlasti. Příběh konči jak smrtí zajatcovou, tak smrtí Salambo samotné.

Pokušení sv. Antonína
Tři povídky
Bouvard a Pécuchet

Émile Zola
Uzavírá trojici významných francouzských realistů - s tím, že Zola vnáší do realismu prvky naturalismu.

Cyklus románů: Rougon-Macquartové:
- Štěstí Rougonů
Představuje hrdinku románu krátce po sňatku, na osudech hrdinů vidíme vývoj tehdejší fran. společnosti, přičemž všechny vrstvy od chudiny až po aristokracii jsou zkažené typickými lidskými neřestmi.
- Štvanice
- Zabiják
(O vlivu alkoholu na člověka)
- Nana
(O kurtizáně, která může vládnout mužů, jak se jí zachce)
- Břicho Paříže
- Germinal
(z dělnického prostředí)
- Lidská bestie
- Doktor Pascal
- U štěstí dam
jazyk odpovídá jazyku postav - někdy až vulgární výrazy


Guy de Maupassant
- Do jeho tvorby se často silně promítají vlastní zážitky. Pochází z Normandie, venkovan - má náklonnost k dobrému vínu, dále častým tématem motiv války a vojny (sám bojoval v prusko-francouzské válce), dále život úředníka (toto povolání vykonával po návratu z války), též i téma sportu, což je v té době poměrně novinka, téma žen (a zde popisuje celou škálu typů žen - jednou ženy lehké, podruhé zas ženy osudové, nedostupné, kterým je přiřčen až tragický význam), dále strach, noční můry (sám často trpěl depresemi, končí jako syfilitik).
- Nechce rozebírat dobu, chce jen vyprávět a popisovat, v čemž se s ostatními realisty rozchází.
- Odmítá teorie literatury, občas si z nich dělá legraci
- Též realista blízký k naturalismu (např. jeho popisy pitek bývají často někdy až naturalistické)
- spíše povídkář než romanopisec

proslavil povídku:
Kulička
(nevěstka svým vlastenectvím zahambuje měšťáky)
Slečna Fifi
(Odehrává se za prusko-francouzské války, líčí zvrhlost pruských vojáků, ukazuje náklonnost k užívání si života, vlastenectví)

Romány:
Miláček
(vypráví o vzestupu pařížského publicisty díky pomoci různých žen; pokrytectví)
Petr a Jan


RUSKO
Počátky ruského realismu již patrné v tvorbě Puškinově (sice romantik, ale jeho popisy prostředí jsou spíše realistické)


Nikolaj Vasiljevič Gogol
Pochází z Ukrajiny, jejíž krajina a lidové zvyky se odráží v jeho tvorbě. Obdobím tvorby by spadal ještě do období romantického, ale tvorba je už realistická.

Revizor
- jeho nejznámější komedie
- hlavní postavou je úředník Chlestakov, který se vydává za revizora (ve městě se čeká na příjezd jakéhosi revizora, tento člověk za něj začne být považován a rozhodne se toho využít) - tak se ukazují přetvářky a intriky ruské společnosti, jichž hlavní hrdina využívá. Nakonec ale odjíždí, protože se bojí vyzrazení.
Ženitba
Hráči
- Povídky:
Večery na vesnici blízko Dikaňky
- Román:
Mrtvé duše
- původně dvojdílný, dnes zachováno jen torzo
- chce podat obraz ruského venkova, ještě nevolnického. Musely se odvádět poplatky - duše, toho se rozhodne využít hlavní hrdina Čičikov - nakoupí mnoho "duší" mrtvých lidí, kteří zemřeli po posledním sčítání lidu, zaplatí za ně daně, ale dostane na to úvěr od banky, za nějž si může nakoupit nové polnosti. Satirický román.



Ivan Sergejevič Turgeněv
Dlouhou dobu pobýval v Paříži, přátelí se s Gustavem Flaubertem a jinými fran. realisty, jimiž se nechává inspirovat pro svou tvorbu. Soustřeďuje se na střední a bohatší vrstvy.

Lovcovy zápisky
- zde se staví proti nevolnictví
- řada povídek, které vypráví lovec procházející venkovem.
- Sepětí s přírodou (to je ale patrné téměř u všech ruských autorů)

Romány:
Znovu zavádí do literatury motiv "zbytečného člověka", jak ho poprvé uvedl Puškin.

Rudin
Šlechtické hnízdo
- bohatí sedláci, naproti tomu zchudlá šlechta
- Turgěňev vyjadřuje pocit, že ruská mladá generace je nespokojena se zaběhlými rituály a malými možnostmi na ruském venkově.
V předvečer
- hrdinkou žena, která se zamilovala do bulharského revolucionáře, který působí jako protiklad pasivních Rusů. Bulhar nakonec zemřel na barikádách a ona odešla do jeho vlasti.
Otcové a děti
- jeho nejúspěšnější román
- zčásti psychologický a zčásti společenský
- ústřední postavou Eugen Bazarov, který o sobě tvrdí, že je nihilista (tj., že nevěří ani v lásku, ani v pokrok, zemi, rodiče, v nic), když ale onemocní smrtelnou nemocí, pozná, že tomu tak není.



Ivan Sergejevič Gončarov

Oblomov
- představuje zde typ příliš pasivního člověka, což je špatné i přes to, že jinak je jedinec čestý a upřímný
- odtud pojem oblomovština = životní pocit člověka, který je stávající situací ubitý, chce ji změnit, ale nemá na to sílu.



Lev Nikolajevič Tolstvoj
Téměř celý život strávil na svém statku Poljana, ke konci života se stává lidovým myslitelem, filosofem, zaobírá se Chelčického myšlenkami.
Píše menší povídky, dramata, vrcholu dosáhl ve svých dvou románech Anna Karenina a Vojna a mír.

Vojna a mír
- čtyřdílný román ze začátku 19. Stol
- vykresluje stav ruské společnosti v kontextu světových událostí (Napoleonova tažení, dobývání Ruska, Moskevský požár, pozdější Napoleonova porážka)
- typ románu řeka - v ději vystupuje příliš mnoho postav, vše se odehrává jakoby v proudu - v proudu událostí)
- v centru dění rodiny Bolkonských a Rostovových
- (Andrej Bolkonskij je mladý, energický, racionálně zaměřený člověk, představitel moderního proudu myšlení. Má se oženit s Natašou Rostovovou, která je představena jako ještě mírně nevyspělá dívenka, teprve v průběhu románu najde sama sebe. Andrej umírá, Nataša, už jako smířená, vyspělá žena, se vdává za Bezuchova, který se jeví jako Bolkonského protipól - intelektuál, pomalejších způsobů, dobře finančně zabezpečený, věčně pochybuje, ale má velké morální kvality - do této postavy Tolstoj promítá své životní postoje.)
- vystupují i dobové postavy (Napoleon…)

Anna Karenina
- společenská próza
- román líčící opět duševní strádání ženské hrdinky, která řeší své manželské a mimomanželské problémy
- Neupíná se k jedinci samotnému, ale rozebírá celou skupinu lidí, jejichž životy se navzájem nějakým způsobem propojují.
- autor sleduje 2 základní dějové linie zobrazující zcela kontrastní osudy šťastného manželského páru Kitty a Konstantina Dmitriče Levinových oproti milostnému trojúhelníku vdané ženy Anny Kareniny, jejího manžela Alexandra Alexandroviče a Annina milence, hraběte Vronského. Krize vyústí v okamžiku, kdy Anna opustí svého manžela, a odchází se svým milencem, velmi však trpí ztrátou svého syna, čeká na rozvod, chce se za Vronského provdat. V té době ale se stává závislá na opiu, začne pochybovat o Vronského lásce k ní, bojí se, že jí opustí - tato milenecká krize vrcholí Anninou sebevraždou (která zde spíše než jako čin reflektující hlubokou beznaděj a snahu ukončit trápení, vyznívá coby snaha ublížit, pomstít se Vronskému - a celé společnosti - za všechnu bolest, již jí tito způsobili). Vronský se dává do armády, je zdrcen, život pro něj přestává mít smysl.
- Tento román bývá často srovnávám s Flaubertovou Paní Bovaryovou, přesto však Anna Karenina představuje diametrálně odlišný typ nevěrné ženy. Na rozdíl od romanticky založené Emy Bovaryové, která ve svých mimomanželských vztazích hledá naplnění svých romantických snů, opovrhuje vlastním manželem, a neprojevuje ani příliš mnoho lásky vlastnímu dítěti, Anna je líčena jako žena s morálními hodnotami, milující matka. Hřeší z opravdové lásky k jednomu osudovému člověku, sama sobě vyčítá své počínání, nesnáší lež, nedokáže žít v přetvářce - to jsou vlastnosti, které u Flaubertovy Emy Bovaryové nenajdeme.


Fiodor Michailovič Dostojevskij
Svým dílem položil základy moderního psychologického románu
Do děje vstupují monology
Většina děl ovlivněna vyhnanstvím na Sibiři na 10 let (původně měl být popraven za účast v hnutí petraševců)
Zaměřuje se často na patologické jevy ve společnosti, na zločiny, přičemž sleduje psychologické pochody ve svých hrdinech a snaží se zjistit, co je ke zločinu vlastně vůbec vedlo.
Uvažuje o zločinech, trestech, uvědomění si vinny…Vysvobození většinou vidí v hluboké víře.

Zločin a trest
- vypráví o přeměně zločince v dobrého člověka vlivem opravdové lásky
- používá vnitřního monologu -> rozvoj psych. Románu
- Uvažuje nad zločiny objevuje se tu představa sice zločinu, avšak zločinu, který byl spáchám s úmyslem pomoci ostatním, sledující další cíle - dobré cíle.
- Hlavní hrdina zastává myšlenku, že lidé se dělí do dvou skupin - ta jedna skupina je lepší, má tedy právo i překročit zákon, pokud jejich další úmysly jsou dobré.

Běsové
- volně navazuje na Tugeněvovy Otce a děti
- do tohoto románu včleněna náboženská legenda o Velkém inkvizitorovi.

Anton Pavlovič Čechov
Prozaik a dramatik

Pavilón č. 6
Dáma s psíčkem
Černý mnich
Step
Stihomam

Dramata:
Racek
Tři sestry
Strýček Váňa



POLSKO

Boleslaw Prus
Farao - hsitorický román
Loutka - společenský román zobrazující polskou společnost, většinou ve varšavském prostředí

Henryk Sienkiewicz
Držitel Nobelovy ceny za literaturu
- především historické romány

trilogie Ohněm a mečem: Ohněm a mečem
Potopa
Pan Wolodyjovskyj
Křižáci
Quo Vadis
- dějištěm Řím za vlády císaře Nera
Převládl v literatuře 2. pol. 19. stol. (z lat. realis = věcný, skutečný; realita = skutečnost); vliv rozvoje přírodních a technických věd, filozofie (zvl. pozitivizmus = skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně, Auguste Comte), prosazení exaktního myšlení (vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách), snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře, literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti. Rozmach přírodních věd a techniky. Anglie se stala středem všeho dění. Víra v lidský rozum a poznání. Autor musel studovat a poznat jev a teprve potom o něm mohl něco napsat.
1848 – revoluční rok, který změnil Evropu
Vzestup průmyslu, rozvoj železnic, rozmach přírodních a technických věd, pozitivizmus, evolucionismus, vznik sociologie.
Positivismus = nový filozofický směr – skutečné je jenom to, co může člověk poznat svými smysly a svou zkušeností – odrazilo se to v literatuře, tzn. autor mohl vytvořit dílo až po poznání a nastudování faktů.
Znaky:
1) pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace), přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka
2) typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné), literární hrdina se proměňuje, vyvíjí, někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem
3) objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav)
4) kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realizmus)
5) román je analýzou skutečnosti, oslabuje se sevřený děj
6) nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy, apod.
7) hrdina je typický představitel své společ. vrstvy, postavy nejsou stále stejné – jejich myšlení se mění
8) autor stojí stranou jako nezúčastněný pozorovatel.

ROMÁN = obsáhlý životní příběh více lidí, většinou vícedílný prozaický epický žánr;
- je delší, jeho fabule (dějový půdorys díla) se rozvětvuje několika směry, zachycuje různá společenská prostředí a osudy mnoha postav. Vedle hlavního děje obsahuje řadu epizod, proniká do duševního světa hrdinů, kteří se vyvíjejí, zachycuje problematiku národa či společenské (sociální) třídy.
ROMÁNOVÝ CYKLUS (EPOPEJ) = rozsáhlé prozaické dílo, široký časový a společenský záběr
= klade důraz na pravdivé a realistické zobrazení skutečnosti
= autor studuje fakta
ROMANETO = prozaický útvar menšího rozsahu než román
= dějová zápletka je často velmi složitá
= čtenář je udržován v dramatickém napětí
= vypravěč s hrdinou se ocitá ve výjimečných situacích
= záhada vypadá jako nadpřirozený jev – nakonec se vysvětluje rozumem
FEJETON= žurnalistický útvar, krátký novinový článek, vyjadřující se k aktuálním otázkám a
problémům
KRONIKÁŘSKÁ KOMPOZICE = události jsou zachyceny chronologicky
RETROSPEKTIVNÍ KOMPOZICE = vrací se k událostem které se uskutečnily dřív - vzpomíná

Realismus ve výtvarném umění
francouzští malíři: G. Coubert,
H. Daumier - francouzský malíř, grafik, sochař a karikaturista;
- předchůdce moderního realismu
- maloval výjevy z denního života, věnoval se i tvorbě plastiky (Ratapoil).
ruský malíř: I. Repin - Autor historických kompozic, realisticky podaných obrazů se sociální tematikou a
psychologicky propracovaných portrétů.
čeští malíři: Karel Purkyně - syn Jana Evangelisty Purkyně, příroda, lovecká tématika, portréty
Antonín Chitussi,
Realismus v hudbě
Francie: G. Bizet
Itálie: G. Verdi – národně osvobozenecké boje a dramatické polohy a témata sociální a pokus o vytvoření velké opery francouzského typua využívá shakespearovské náměty
G. Puccini – exotické náměty, melodika, operní a komorní díla, slavnostní mše
NATURALIZMUS
(60. léta 19. století až počátek 20. století)
Krajní směr realizmu, aplikuje teorii dědičnosti nebo determinaci prostředím na literaturu ? člověk je omezen svou biologickou podstatou, zobrazen jako výsledek vlivu prostředí a dědičnosti, lat. natura = příroda.

Émile Zola (1840 – 1902)
- otec mu brzy zemřel, a tak se v mládí potýkal s bídou
- 2x se neúspěšně pokusil o složení maturity
Zakladatelem naturalismu:
- popisuje otevřeně nejstrašnější stránky lidského života
- zobrazuje člověka jako obět společnosti a živočišných pudů – člověk je jako otrok alkoholismu
- život člověka je určován prostředím a dědičností a tak potlačují jeho vůli a snahu žít normálním životem
Dílo: Zabiják (1877) – román s podtitulem: Román pařížských mravů
venkovská dívka Gervaisa [žervéza] je pradlena živící rodinu. Žije se svým druhem
Lantierem, se kterým má 2 děti – Klaudiusa a Štěpána. Lantier ji ale obere o všechen majetek, který si vydělá v prádelně, podvede ji a opustí. Zanedlouho se o Gervaisu začne zajímat klempíř Coupeau [kupó], který se jí dvoří a nakonec ji přemluví k sňatku. Vedou šťastný život a později se jim narodí dcera Nana. Gervaisa si zřídí vlastní prádelnu, Coupeau také pracuje a všechny vydělané peníze si ukládají na horší časy. Jednou ale Coupeau spadne ze střechy a na jeho léčení v nemocnici padnou všechny peníze. Gervaisa vydělává sama, živí celou rodinu, Coupeau zahálí, nechodí do práce, ale do hospody a zde za alkohol utrácí všechny peníze a zahání v alkoholu pocit prázdnoty. Jednou se vrátí bývalý druh Lantier, vetře se do jejich rodiny, přistěhuje se k nim a dokonce podvádí Coupeaua s Gervaisou. Když jim dojdou peníze, protože Gervaisa je nepořádná a má špatnou pověst, musí prodat prádelnu, aby nezkrachovala. Lantier odejde a rodina se přestěhuje do činžáku pro chudé a žije v bídě. Gervaisa propadne jako Coupeau alkoholu, který jí umožní zapomenout na trápení a beznaděj života. Coupeau zanedlouho umírá bolestivou smrtí – upije se k smrti- má vidiny. Gervaisa také končí tragicky – zemře pod schody, ale smrt je pro ni vysvobozením. Synové Klaudius a Štěpán toho nejsou svědky, protože jsou ve škole a dcera Nana se stane prostitutkou. O jejích osudech pojednává další Zolova kniha Nana.
Gervaisa - chtěla mít šťastnou rodinu, ale stala se obětí prostředí a alkoholu, aniž by chtěla
- hrdinka se v románu rozvíjí a její život je popisován až k úpadku a tragickému konci
- proti tomuto románu byl velký protest
- román líčí zhoubný vliv alkoholu = „zabiják“ na osudy lidí
odehrává se v 19. století v nejnižší pařížské vrstvě obyvatel
V románu jsou detailní popisy dopadu alkoholismu, který je pro člověka skutečným zabijákem.
Další romány: Břicho Paříže, Peníze, Štěstí Rougonů, Germinal, Tereza Raquinová, Lidská bestie


Guy de Maupassant (1850 – 1893)
- francouzský mistr naturalistické novely a pesimistických románů
- mistr umělecké zkratky – na malé ploše novely nebo povídky dovede přiblížit čtenáři atmosféru a vystihnut psychologii svých hrdinů
- Podkladem k psychologicky zaměřené tvorbě jsou autorovy životní zkušenosti, které mají dílu zaručit objektivnost a pravdivost a zároveň zpětně působit na autora a jeho zodpovědnost za vlastní život. Romány a povídky tematicky sledují jednotlivé etapy autorova života.
- Romány a povídky se orientují zejm. na naturalisticky pojímané erotické vztahy a kritiku tehdejší francouzské společnosti.
Kulička (1880) – povídka
- o prostitutce, která za prusko-francouzské války projeví své vlastenectví a větší morální hodnoty než společnost, která jí opovrhuje
Miláček (1885) – román
- fr. voják Georges se z chudého člověka dokáže propracovat k významnému postavení ve společnosti díky své bezohlednosti, ale také s pomocí svého šarmu, kterým dokázal okouzlit zejména vlivné ženy.
Kniha je dokonalým obrazem dobových poměrů i nadčasovým popisemkariérismu. Román má autobiograficképrvky a vyniká dějovým spádem, výstižnými charakteristikamipostav, detailním líčením prostředí a natural. důrazem na biologickou stránku lidských vztahů.
Další romány: Příběh jednoho života, Mont-Oriol, Petr a Jan, Silná jako smrt, Naše srdce
PŘEDSTAVITELÉ SVĚTOVÉHO REALIZMU

Francouzský realismus


Honoré de Balzac ( 1799 – 1850 )
- pocházel z chudé venkovské rodiny
- zprvu psal dobrodružné „černé“ romány, ale později je zavrhl
- vystudoval práva, chtěl být nakladatelem a tiskařem, nakladatelství zkrachovalo, vydělával peníze psaním, aby mohl splatit dluhy, těžce onemocněl, umírá – upracoval se k smrti (kafe)
- vytvořil cyklus románů Lidská Komedie(nejrůznější postavy, kolem 100 románů a povídek), kde chtěl zobrazit fr. společnost 1. pol. 19. stol.

Základní romány : Evženie Grandetová (1833)
- děj se odehrává ve Francii v 18. st. v městečku Saumur [somýr]
- bednář Felix Grandet se ožení a získá tak velký majetek, mají jednu dceru Evženii
- přátelí se s rodinou Cruchotovou a Grassisovou = mají synové a chtějí je oženit s Evženií
- otec Grandet = je lakomý a hamižný, peníze jsou pro něj jediné štěstí, tají majetek rodiny,drží je ve vědomí, že jsou chudáci
Děj: začíná oslavou Evženiiných narozenin, kam nečekaně přijíždí její bratranec Karel, který potřebuje peníze na cestu do Indie (zemřel mu otec). Evženie se o něj stará a zamiluje se do něho. Dá mu našetřené zlato na cestu, píšou si dlouhé dopisy. Když otec zjistí, že dala zlato Karlovi, rozzlobí se na ni a poručí jí, aby se zavřela ve svém pokoji a služebné Velké Nanon přikázal, aby ji tam nosila jen chléb a vodu. Evženiina matka je těžce nemocná, umírá a prosí manžela, aby Evženii odpustil. Ten ji odpustí až po její smrti jen proto, že chce získat podíl peněz, které Evženie zdědila po matce. Když otec umírá, seznámí ji s majetkem a Evženie se stává po jeho smrti velmi bohatou. Karel ji napíše, že si bere jinou ženu (nemiluje ji – bere si ji pro peníze a postavení) a prosí za odpuštění. Evženie je nešťastná a provdá se za starého Cruchota, kterého nemiluje. Po jeho smrti se věnuje dobročinným účelům.
Kritizuje společnosti, která se přátelí podle peněz a postavení (peníze kazí lidi) a nebere na vědomí lásku a opravdové přátelství. Zhoubná moc peněz a špatný vliv na lidský charakter.
Peníze jsou vším a lidské city nehrají žádnou roli. Lidé jednají v duchu své společenské třídy.

Otec Goriot (1835)
- hl. hrdina otec Goriot žil v penzionu v chudé čtvrti Paříže. Byl to bývalý výrobce nudlí a měl velký majetek. Po smrti své manželky věnuje všechnu svou lásku svým dvěma dcerám Delfíně a Anastázii. Ty se brzy provdaly ( D- bankéře, A- hrabě) a zdědily velké jmění. Žily v lepší společnosti a otec jim začal překážet. Zeťové jim zakázali se s otcem stýkat. Otec se seznámil s chudým studentem Evženem Rastignakem [rastyňakem], který je ctižádostivý, má hodně ideálů a plánů do budoucnosti, dobrá předsevzetí, ale je jen chudý šlechtic – nemá šanci je uskutečnit. Vzdá se morálních zásad a stane se milencem Delfiny. Jejím prostřednictvím se však chtěl dostat do vyšší společnosti. Otec koupil pro Evžena byt. Dostal mozkovou mrtvici a zemřel. Pře smrtí si uvědomí, jaká byla chyba dát dcerám všechny peníze věnem a touží stále po jejich přízni: „Za peníze je všechno, i dcery.“ Pohřeb se konal ze sbírky studentů. Dcery se pohřbu nezúčastnily. Evžen nad hrobem vyhlašuje válku společnosti, ale nakonec odejde k Delfíně na večeři.
OTEC GORIOT – zbohatlík, miloval nadevše své dcery, žil skromně a později litoval toho, že
jim dal všechny peníze a ony si ho přestali vážit
DCERY – nevděčné , zkažené společností
EVŽEN RASTIGNAC – sympatický, má ideály a cíle, pocházel ze zchudlé venkovské šlechtické rodiny
odsuzuje společnost, vidí krutost peněz chce se do této společnosti dostat,
a po smrti otce Goriota jí vyhlašuje válku do vyšší vrstvy prostřednictvím
říká, že proti ní bude bojovat Delfíny
Balzac kritizuje chudobu v penzionech a opět také kritizuje společnost, její krutost a touhu po penězích.

Ztracené iluze (1837 – 1843)
- dílo sleduje souběžně historii Luciena Rubempré, venkovského básníka, který v Paříži poznává rub umělecké slávy – úspěch uměleckého díla je závislý na zájmech kliky, již umělec slouží, o talentech rozhodují nakladatelé, prodejnost vládne i v divadelním světě. Hrdina je postaven před rozhodnutí: žít čestně, ale odříkavě, nebo se zaprodat a dosáhnout úspěchu. Lucien se dává na cestu žurnalisty, má úspěchy, ale nakonec padá do léčky, kterou mu připravili nepřátelé. Jeho protikladem v románu je vynálezce David Séchard. Na rozdíl od poněkud zženštilého Luciena je Séchard rozvážný a morálně pevný. Věří, že svou prací dosáhne významného postavení. Jeho vynálezu však využije zámožný podnikatel a Séchard je nakonec rád, když zachrání holý život.




Gustav Flaubert (1821 – 1880)
- syn lékaře
- studoval práva, ale věnoval se hlavně literatuře
- zachycoval lidské vášně a citlivé vztahy
- byl obžalován a souzen za román Paní Bovaryová

Romány : Paní Bovaryová (1856)
- román má tři části
- je psán podle skutečné události – podle příběhu v novinovém článku
Karel Bovary po smrti své první ženy se zamiluje do Emy a žádá ji o ruku. Ema jeho nabídku příjme, ale ztrácí své iluze o romantické lásce. Žije nudný život, nic ji netěší. Pomocník lékárníka Homeise Justin je tajným ctitelem Emy. Ema chodí za lichvářem Lheureuxem a nakupuje u něj na dluh, aniž by o tom Karel věděl. Zamiluje se do Leona, ale ten radši odjede do Paříže, aby nerozbil její manželství. Ema se tedy zamiluje do Rudolfa, který žije mládeneckým životem, má panství a chtějí spolu utéci. Rudolf ji však opouští. Ema morálně upadá, ale opět se setkává s Leonem. Opět se do sebe zamilují, Ema si ho vydržuje. Ema propadá do spáru Lheureuxe, panství jde do exekuce a ona se otráví arzenikem. Pan Bovary se dovídá o dluzích, prodává jmění, aby je splatil a brzy vyčerpáním umírá.
Ema – romantička, určité představy, chce prožít lásku, je zklamána
Karel – lékař, má ji rád, i když se dozvídá pravdu, nepřestává ji milovat, je hodný, ale na druhé straně je nudný, mlčenlivý a život s ním je jednoduchý a nelehký.
Bovarysmus = útěk do snů od skutečnosti (podle paní Bovaryové, stává se typem literární
hrdinky), románová představa

Citová výchova (1869)
- odehrává se v pol. min. století v Paříži na venkově
- román o ztrátě iluzích
- hl. hrdinou je mladý Frederic Moreau
Frederic je bohatý a žije v přepychu, ale nepřináší mu to uspokojení. Navštěvuje své přátelé – Arnoux, kteří jsou majitelé továrny. Utrácejí spoustu peněz, dostanou se do finančních potíží a hledají pomoc u bankéře. Pí. Arnouxová navrhuje Fredericovi milostný poměr (potřebuje půjčku a aby se F. přimluvil u bankéře Dambreause [dambréze]). Dostane půjčku a Frederica opouští. Frederic zjistí , že lásku jen předstírala, a hledá útěchu v jiných milostných vztazích, přebere milenku pana Armuse – Rossanetu.
Frederik – je typ představitele, který snil a hledal uspokojení ve snech. Jednání Frederika je vedeno touhou po penězích. Bohatství mu ale nepřináší uspokojení a tak se vrhá do dalších milostných dobrodružství – bovarysmus
Další dílo: Salambo – hist. román ze života starověkého Kartága



Jules Verne
- francouzský prozaik a dramatik.
- Jeho poutavé a dobrodružné romány, v nichž vyjádřil víru v technický pokrok a uplatnil výjimečnou schopnost předvídat mnohé z později uskutečněných vynálezů, z něho záhy učinily oblíbeného a nejpřekládanějšího francouzského autora.
- Založil tradici vědecko-fantastického románu.
Cesta do středu země, Dvacet tisíc mil pod mořem
Tajemný hrad v Karpatech, Ocelové město
Dva roky prázdnin Cesta kolem světa za 80 dní
Tajuplný ostrov



Anglický realismus


Charles Dickens (1812 – 1870)
- jeho otec byl úředník, zadlužil se a z celou rodinou se dostal do vězení pro dlužníky
- Charles musel už od 12 let pracovat v továrně na výrobu leštidel bot
- chudá rodina, špatné prostředí a podmínky pro život
- ovlivnilo ho to a proto píše o osudech nešťastných dětí bez domova a rodiny, které se musejí na vlastní pěst probíjet životem
- s láskou a pochopením sleduje růst svých mladých hrdinů, do jejichž osudu nejednou promítá vlastní trpké zkušenosti (autobiografické rysy)

Oliver Twist (1838) - román
- do sirotčince se dostane zubožená žena, která porodí chlapce a dá mu jméno Oliver. Při porodu však zemře a Oliver zůstane do svých 10 let v sirotčinci, kde má neustálé problémy. Utíká do Londýna a na cestě potká Ferinu Lišáka, který ho zavede do zločinecké bandy, kterou vede Fagin. Ten ho učí krást. Při jedné z menších krádeží je zatčen, jeho vina se však neprokáže, ale muž, který byl okraden (pan Brownlow) si Olivera bere k sobě. Fagin se bojí vyzrazení, a tak posílá Sikese a Monkse, aby Olivera přivedli zpět. Jdou loupit k paní Maylieové a tam je Oliver postřelen. Paní Maylieová se ho ujme a Oliver u ní žije spokojeným životem. Nancy však vyslechne rozhovor Fagina a Monkse a zjistí, že Monks je Oliverův nevlastní bratr a chce získat jeho majetek. Sikes Nancy zabije. Na základě Nancyny pomoci Oliver zjistí, že Róza je sestra jeho matky čili teta a pan Brownlow přítel Oliverova otce. Ten ho adoptuje a Oliver se stává dědicem.
Malá Doritka - román
David Copperfield – román, měl ještě horší podmínky k životu než O. Twist
- romány o osudech dětí

Kronika Pickwickova klubu(1836 - 1837) - román
- Dickens ji začal psát na objednávku nakladatele, proslavila ho a získala mu mimořádnou popularitu
- píše o 4 bohatých gentlemanech viktoriánské Anglie:
1) pan Pickwick – bohatý, tráví čas bádáním
2) pan Sontgrass – básník, snílek
3) Tracy Tupman – sportovec
4) Nathaniel Winkler – smolař
+ Samuel Weller – Pickwickův sluha
Rámec – členové cestují po Anglii a do Londýna do klubu zasílají dopisy (listy) o svých zážitcích
ústy Pickwickovců popisuje:
kritika soudců, úřadů
idylický obraz Anglie kritika poměrů ve vězení pro dlužníky
humoristicky (Pickwick se tam dostává omylem),
kritika sociálních poměrů (práce dětí v
továrnách, bída londýnských předměstí)
O těchto věcech neměl ani jeden z nich ani tušení. O svých zážitcích posílají do Londýna zápisy – sluhovi. Např. ve vězení jsou vězni závislí na milodarech a nemají ani na zaplacení jídla – ta nejchudší
- zpočátku si mysleli, že je to země blahobytu, mocenství, šťastného života, země plná krás
Kritika je ostrá, satirická a ironická. Sžíravý humor ústy pana Wellera.
Dickens ukazuje satirický a ironický pohled na Anglii a ústy Samuela Wellera (obyčejná postava, mluví lidovým jazykem) často vyjadřuje kritiku.

Nadějné vyhlídky (1861) – román
Hl. postava Pip – sirotek, má neradostné dětství, učí se u kováře Joa, který je na něj hodný a má ho rád. Pip má jet do Londýna a Joe se s ním nerad loučí. Pip si myslí, že mu peníze chce dát bohatá paní Hawishamová. Má dceru Estell, která se Pipovi líbí a aby se k ní přiblížil, snaží se dostat do vyšší společnosti. To se mu nepodaří a zjišťuje, že peníze, které dostal byly od trestance, kterému nevědomky pomohl.
Pip představuje hrdinu, který je ochotný opustit toho, kdo ho má rád jen proto, aby získal majetek
Dickens opět ukazuje jednání lidí ovlivněné touhou po majetku a penězích.


Charlotta Brontëová
- měla hodně sourozenců (sestra Emily)
- otec byl venkovský farář, žili v záp. Yorkshiru (hrabství),
- nádherná krajina, vřesoviště – popisuje to ve svých knihách
román: Jana Eyrová
Jana vyrůstá v rodině své tety a potom je poslána do školy. V 18 si podá inzerát a stane se vychovatelkou na Thornfieldu. Zamiluje se do pana Rochestra a chtějí se vzít. V den obřadu Jana zjistí, že Rochester je již ženatý (šílená Berta Masonová). Odchází od něj a ujme se jí farář Rivers se sestrami. Taky si ji chce vzít, ale ona ho odmítne a začne hledat Rochestera. Jeo sídlo najde vyhořelé a při zachraňování manželky Rochester oslepl a přišel o ruku. I přes jeho zranění s ním Jana zůstane, vezme si ho, založí rodinu. Rochester začne za 10 let vidět na jedno oko.



Emily Brontëová
- sestra Charlotty
Na větrné hůrce (1847)
- děj zasazen do západního Yorkshiru, kde s celou rodinou žila
- hl. hrdina Heathcliff
Otec ho přivede domů jako utečence, nalezence. Vyrůstá v jeho rodině s dcerami, nejbližší si je s Kateřinou Earnshawovou. Chtějí se vzít, ale Kateřina je poslána na výchovu a když se vrátí, už Heathcliffa nechce a provdá se za jiného muže. Kateřina však při porodu umírá – narodí se jí holčička Kateřina. Heathcliff odejde do ciziny, vydělá si hodně peněz a koupí větrnou hůrku. Pak se ožení , ale svoji ženu utýrá k smrti. Za 18 let Heathcliff donutí mladou Kateřinu, aby si vzala jeho syna. Syn zemře a Heathcliff Kateřinu týrá. Po Heathcliffově smrti si Kateřina vezme svého bratrance.
Příběh je vyprávěn služebnou z panství Drozdof (panství manžela Kateřiny Earnshawové) pánovi, který tam přijel.



William Makepeace Thackeray [sekeri], * 18. 7. 1811, † 24. 12. 1863,
- anglický prozaik.
- Významný viktoriánský romanopisec a satirik, karikaturista, ilustrátor a novinář.
- Autor = satirických studií o životě a mravech londýnské společnosti - Kniha o snobech
= parodií příběhů o zločincích
= cestopisných črt a humorných povídek.
Trh marnosti - jeho první román,
- je panoramatickým portrétem vyšší anglické společnosti začátku 20. stol.
- zesměšňuje necitelnost, snobskou povýšenost a pokrytectví této společnosti



Sir Arthur Conan Doyle
- anglický spisovatel.
- Autor románů a povídek s geniálním detektivem - příběhy Sherlocka Holmese,
- který je mistrem logické dedukce, a jeho bodrý přítel dr. Watsonem,
- např. Studie v šarlatové, Pes baskervillský,
- Psal též historické romány a sci-fi



Ruský realismus

- v Rusku v této době vládne nevolnictví – nevolníci = mužíci, museli pracovat na půdě pána, nemohli se ženit, vdávat, stěhovat se bez souhlasu pána
- byli utiskováni, byli pánovým majetkem
- nevolnictví bylo v Rusku zrušeno v r. 1861 a můžeme ho přirovnávat ke zrušení otroctví v Americe v r. 1863
- bohatství šlechticů se počítalo podle počtu duší = nevolníků


Lev NikolajeviČ Tolstoj (1828 – 1910)
- pocházel ze šlechtické rodiny
- studoval jazyky a práva – nedokončil
- zúčastnil se krymské války ( Rusko Turecko)
- cestoval po Evropě
- na svém panství – Jasná Poljana – založil školu, kde vyučoval děti svých nevolníků
- sdílel názor Chelčického neprotivit se zlu násilím
Romány: Anna Karenina (1873 – 1877) - společenský román
- děj se odehrává ve 2. pol. 19. st. v Rusku ve vyšších vrstvách společnosti
Rodinná krize Štěpána a Darjy [= dolli] Oblonských. Štěpán byl Dolli nevěrný, a tak od něho chce i se svými dětmi odejít. Štěpán požádá o pomoc svojí sestru Annu. Je to velmi půvabná, mladá dáma. Dá je opět dohromady. Dolli seznámí Annu se svou sestru Kitty. Ta ji pozve na ples. Kitty doufá, že ji Vronsky požádá o ruku. Vronsky se však zamiluje do Anny. Kitty si chce vzít Levin, ale ona ho odmítá.
Alexej Vronsky – žije v Moskvě, mladý, pohledný muž. Anna má však už manžela Alexeje Alexandroviče Karenina, který je o 20 let starší a mají spolu syna Sergeje. Anna si ho nejdříve vážila, ale zjišťuje, že ho nikdy nemilovala a protože miluje Vronskeho a je s ním těhotná, manžela i syna opouští. Anna měla těžký porod (dcera), bojí se, že umře a tak prosí Vronskeho o odpuštění. Vronsky se pokusí o sebevraždu – neúspěšně. Anna se uzdraví a odjíždějí spolu do Evropy. Kitty si vezme Levina a jsou spolu šťastni. Anna žárlí na Vronskeho, jeho to mrzí. Anna je opovrhována společností, že žije s jiným mužem a má s ním nemanželské dítě. Kdyby byla jen milenkou, tajně by to tolerovali, protože každý měl milenku, ale takto ji společnost zavrhla. Anna spáchá sebevraždu – skočí pod vlak. Vronsky vstupuje do armády.
Paralela:
nešťastné manželství – Anna + Vronsky
šťastné manželství – Kitty + Levin
Postavy:
Štěpán Árkadjevič Oblonsky + Darja Alexandrovna Oblonska (Dolli) = manželé
sestra Štěpána – Anna Karenina + Alexej Alexandrovič Karenin = manželé – syn Sergej
nejmladší sestra Dolli–Kateřina Ščerbacká(Kitty) + Konstantin Dimitrijevič Levin = manželé
Román zobrazuje dva milostné a rodinné osudy: ničivý vliv vášnivé lásky provdané Anny Kareninové k Vronskému, jež skončí Anninou sebevraždou, a jako protiklad milostné štěstí manželů Levinových. Román vyniká hlubokou psychologickou analýzou citových a duševních stavů.
Tolstoj v tomto díle kritizuje dvojí morálku společnosti a pokrytectví.
Vojna a mír (1869) – románová epopej
1. a 2. díl = líčí události 1805 – 1807 – bitva u Slavkova (Bolkonský zraněn), válka Napoleona v Rakousku
3. a 4. díl = 1807 – 1820 – tažení Napoleona do Ruska, vyplenění Moskvy, líčí osudy ruské šlechty, tajné spolky proti samoděržaví (= ruskému absolutismu)
ukázka: detailní líčení bitvy u Borodina, velmi barvité, hl. postavy – Kutuzov, Andrej Bolkonský, Bolkonský byl statečný, ušlechtilý, udatný a vedl svůj pluk na steč v čele s praporem – padl
Andrej Bolkonský: prochází těžkými životními situacemi (umírá mu žena, těžce zraněn, splnil své společ. cíle)
historické postavy: Napoleon, Kutuzov
další postavy: Nataša Rostovová – mladá dívka ze šlechtické rodiny, autor u ní popisuje dobu dospívání, dozrávání (celé citové), má 3 lásky:
1) Anatolij Kuragin – velké vzplanutí, vášnivý vztah, nevdá se za něj
2) Andrej Bolkonský – vztah úcty, Nataša je zamilovaná, ale jejich sňatek jim překazí smrt Bolkonského
3) Pierre Bezuchov – starší muž, vezmi si ji, provází nás všemi díly, aristokratický intelektuál, vnitřně rozpolcený, veliké cíle – na splnění má slabou vůli, přemýšlí o tom, jak změnit postavení chudých, hledá smysl života: nesobecká práce pro druhé, chtěl pomáhat; je mluvčím autora, nachází uspokojení ve sňatku z rozumu, je spokojený i Nataša, bere si ji už jako zralou ženu
románová epopej = rozsáhlé prozaické dílo, široký časový záběr, široký společenský záběr,
důraz na (realistické) pravdivost
Další díla: Dětství, Chlapectví, Jinošství – trilogie
Sevastopolské povídky, Vzkříšení ….


Ivan SergejeviČ TurgenĚv (1818 – 1889)
- pocházel z bohaté statkářské rodiny, také pocítil krutý útlak nevolníků
Lovcovy zápisky (1852)
- soubor povídek, společné téma
- vypravěč je lovec, který prochází středoruskou krajinou
Běžinova louka
Zabloudil v lese a přidružil se k dětem, které hlídaly koně a u ohníčku si vyprávějí příhody, zážitky (o skřítkovi v továrně na papír)
- ukazuje krutý a těžký život dětí
Šafář
Vypráví o statkáři Árkadeji Pavlovičovi, který se vydal na obhlídku části svého panství, kterou spravoval šafář Sofron – žádné problémy s daněmi. Na jedné procházce se setkává se starcem, který mu poví o krutém vymáhání daní od sedláků, musejí u Sofrona pracovat jako nádeníci, protože jsou u něho zadluženi, a o velmi nešetrném zacházení s nevolníky i se sedláky.
šafář = správce určitého území – na venkovských panstvích
Turgeněv ostře kritizoval statkáře a za to byl poslán do vyhnanství
črta = je prozaický žánr menšího rozsahu s jednoduchou fabulí a uvolněnou kompozicí,
zápletka nemá dramatičnost, syžet je budován jako řetěz scén, výjevů ze života a pozorování vypravěče, u nás byla nazývána Obraz ze života


Nikolaj VasiljeviČ Gogol (1809 – 1852)
Revizor (1836) – drama
- satirická komedie o 5 jednáních
- děj se odehrává v zapadlém provinčním městečku
Gogol ukazuje ubohost maloměstských činitelů, kteří se chovají pokorně k podvodníkovi.
satira = zesměšnění, kritika humorem
Mrtvé duše (1841) - román
- vrchol Gogolova prozaického umění
- první díl vydal, druhý po několika přepracováních spálil
- velký ohlas čtenářů
Román otevřeně ukazuje prohnilost společenského zřízení, mravní úpadek statkářské vrstvy, prodejnost úřednického aparátu, všechny nemoci Ruska za carského absolutismu.
Další díla: Večery na dědince nedaleko Dikaňky – povídky, Taras Bulba – romantická povídka…


Fjodor MichajloviČ Dostojevskij (1821 – 1881)
- světový spisovatel ruského realizmu
- pocházel ze šlechtické rodiny
- začal psát asi ve 20 letech
- účastnil se pokrokového hnutí Petraševců – odsouzen k smrti, milost dostal až na popravišti
- byl ve vyhnanství na Sibiři
- ve svých dílech kriticky zobrazoval rozpory doby
PETRAŠEVCI – hnutí utopických socialistů, tajný socialistický spolek, chtěl zlepšit postavení pracujícího člověka, usilovali o nastolení rovnosti lidí (zabavit majetek podnikatelů – zestátnit ho)
Zločin a trest (1866) – psychologický román
hl. postava Radion R. Raskolnikov
Raskolnikov zavraždí lichvářku pro peníze, žije v Petrohradu, studuje práva, musí je přerušit kvůli nedostatku financí. Jeho sestra Duňa se chce provdat za P. P. Lužiňova, aby pomohla rodině. Raskolnikov se zhroutí. Navštíví ho starý přítel Ramuzichin, stará se o něho, koupí mu oblečení, zaplatí činži. Do Petrohradu přijíždí matka a Duňa, aby si vzala Lužiňova, ale zamiluje se do Ramuzichina a vezmou se. Raskolnikov je náladový, má rozpolcenou osobnost, toulá se po Petrohradě a seznámí se s Marmeladovem (notorický opilec), má dceru Sonju, která je prostitutka, se vším se dokáže vyrovnat. Sonja má na Raskolnikova veliký vliv, on se jí ke všemu přizná a svádí obrovský vnitřní boj. Nakonec jde na policii a přizná se. Je odsouzen k mírnému trestu – 8 let nucených prací za dobré skutky (pomohl topícímu se chlapci, zachránil děti z hořícího domu). Sonja s ním odjíždí na Sibiř. Chce tam také odčinit zlé skutky. Raskolnikov nachází ve vězení rovnováhu. Po propuštění chtějí začít nový život. Sonja si vezme Raskolnikova.
hl. myšlenka: za každým zločinem musí následovat trest
Raskolnikov dělí společnost na 2 skupiny:
podřízená většina – musí pracovat, plnit příkazy, poslouchat
vládnoucí menšina – má právo uskutečnit své plány a záměry i za cenu zločinu – práva do vyšší společnosti, Raskolnikov se sem počítá

ZÁPORNÉ HODNOTY KLADNÉ HODNOTY
zabil lichvářku náprava, odčinění, přizná se,
odpyká si trest, je s ním smířen,
dobré skutky
Bratři Karamazovi (1879 – 1880) – román
- poslední nedokon. román, ukončuje vývoj filozoficko-náboženských a společensko-histor. názorů
- líčí osudy rodiny Karamazovových, otce Fjodora Pavloviče a jeho čtyř synů: Dmitrije, Ivana, Aljoši a nemanželského syna Smerďakova
Starý Karamazov je člověk pochybných mravních hodnot, opilec a zhýralec. Nejstarší syn Dmitrij se mu hodně podobá, ale ještě se před ním neuzavřela možnost nápravy; Ivan představuje typ přemýšlivého člověka, který dospívá ve svém suchém racionalizmu k odmítnutí tradičního náboženství a boží existence. Nejmladší Aljoša hledá zoufale víru, která by jej zachránila před mravním úpadkem. Smerďakov, sveden Ivanovými názory, že Bůh není, a že je tudíž všechno dovoleno, zabije starého Karamazova a je dohnán výčitkami svědomí k sebevraždě. Do úst Ivanových vkládá Dostojevskij překrásnou legendu o Velkém inkvizitorovi – vyvrcholení autorových náboženských a filozofických názorů a zároveň ostrou kritikou církve.
Další díla: Chudí lidé, Zápisky z mrtvého domu, Běsi, Idiot …


Anton PavloviČ Čechov (1860 – 1904)
- stal se mistrem krátké sevřené povídky s velmi oproštěnou fabulí (Pokoj č. 6, Step)
- Čechov zobrazuje nejčastěji průměrné lidi, jejich denní, zdánlivě všední konflikty, tragiku i komiku jejich prožitků
- výsledný čtenářský dojem je melancholický smutek, který vane z jeho povídek i divadelních her, a to i ze zdánlivě veselých situací
- Čechovy divadelní hry znamenají přechod k modernímu dramatu 20. století, dotýkají se životního smyslu ruské inteligence v dusných předrevolučních poměrech Ruska
- nový dramatický výraz vyplývá z výrazného lyrizmu, potlačení vnější dějovosti a zaměření na psychologická dramata jednotlivých hrdinů
Hry: Racek (1896), Strýček Váňa (1897), Tři sestry (1900), Višňový sad (1903 - 1904), Ivanov
Povídky: Drama na lovu, Dáma s psíkem, Pavilon č. 6 …..

Polský realismus

Henryk Sienkiewicz (1846 – 1916)
- historická témata: Quo vadis (Kam kráčíš)(1896) – historický román
- období vlády Neronovy (54 – 68) – 1. st. n. l.
- období úpadku římské říše
- počátek křesťanství – pronásledování křesťanů
- Nero – krutý vládce, šílený, nechal zapálit Řím
skutečné postavy: básník Petronius, císař Neron
milostný příběh Vinicia a Lygie
konzulové – vysocí úředníci
tribunové – mluvčí lidu, (dneska poslanec, senátor)
ukázka z 3. dílu: Nero zapálil Řím a lid volá po pomstě. Vinicius pochází z vážené rodiny konzulů a zvažuje, zde se má postavit do čela povstání proti Neronovi. Rozhodne se však nejdříve zachránit Lygii, ale zjišťuje, že ulice, ve které bydlí, je již v plamenech.
hl. myšlenka: zabývá se otázkou jednotlivce v dějinách
Křižáci (1897 –1900) - román
- námět čerpán z období válek Poláků proti německým křižákům na počátku 15. století
- spanilé jízdy – do zahraničí šířili husitské myšlenky
- skutečná historická událost – bitva u Grünwaldu r. 1410
Děj: Zbyšek z Bogdaňce – mladý šlechtic - je zamilován do Danušky - dcery Juranda ze Spychova. Juranda vede boj proti křižákům. Ti, aby ho dostali, unesou dceru Danušku a nakonec ona i Juranda jejich rukou zahynou. Zbyšek se ji snaží osvobodit, po její smrti bojuje ve vítězné polsko-litevské bitvě u Grünwaldu r. 1410
ukázka: Zradou křižáka Danvelda při soudu podléhá Juranda přesile. Je zabit, ale Danvelda
zabije

Norský realismus

Henrik Ibsen (1828 – 1906)
- nejznámější norský dramatik
- syn obchodníka, ředitel městského divadla
- psal drama z ruské národní historie
norské dějiny – drama Peer Gynt, Divoká kachna
Nora (1879) – společenské drama
- zabývá se postavením hrdinů ve společnosti
- 3 aktová hra o vánočních svátcích v bytě ředitele Národní banky Tornvalda Helmera
Ibsen popisuje analýzu hl. postav, rozebírá pocity, Nora vyčítá Helmerovi, že s ní celý život zacházel jak s dítětem, kritizuje postavení žen v tehdejší společnosti, řeší nadčasovou otázku emancipace žen


Slovenský realimus

Pavol Országh Hviezdoslav (1849 –1921)
Hájnikova žena (1884) – lyrickoepická skladba
- částečně děj a částečně lyrické prvky
- popisuje krásy slovenské přírody
- oslovuje neživé předměty (přírodu) a zároveň je personifikuje – apostrofa
Mladý záletný majitel panství Artuš Villáni obtěžuje v hájovně hezkou Hanku, ženu hájnika Michala Čajky. Hanka se brání a Artuše zabije. Miško z lásky ke své ženě bere vinu na sebe. U soudu se ale Hanka přizná ke svému činu, Michal je osvobozen. Později se mu náhodou podaří zachránit život Artušovu otci a ten mu odpustí. Michal se vrátí do hájovny a začne s uzdravenou Hankou znovu šťastně žít.


Martin KukuČín (1860 – 1928)
- vlastním jménem Matej Bencúr
Drobné novely: Neprebudený (1886)
Mladé letá (1889)
V rozsáhlejších románech čerpal látku ze svých dlouholetých pobytů v Chorvatsku nebo v Jižní Americe.
Dom v stráni (1903 – 1904) – román
- zabývá se poměrem chorvatských zemanů
Mať volá (1926 – 1927) – pětisvazkový román
- dotýká se společenské a morální problematiky chorvatské emigrace v Americe




Dánský realismus

Hans Christian Andersen
- největší pohádkář všech dob. Ve svých pohádkách chtěl vyznat z veliké lásky k dětem, ke všemu dobrému a krásnému, jako by se chtěl co nejvíc přiblížit dětskému světu snů a fantazie, ale zároveň promítnout do svých příběhů něco z vlastních prožitků, ze vzpomínek na své dětství. Andersenovy pohádky jsou obestřeny zvláštní poezií, ale skrývají v sobě i hlubokou životní moudrost, vítězí zde dobro nad zlem, skromnost nad pýchou a láska nad chladnou vypočítavostí či nenávistí. Vyznává se zde nejen z lásky k lidem, ale také k přírodě, ke zvířatům, různým pohádkovým bytostem i k nejprostším věcem.
Pohádky: Sněhová královna, Pastýřka a kominíček, Sněhulák, Ošklivé kachňátko, Holčička se sirkami, Slavík …

Německý realismus

Karl May
Dílo: Vinnetou – dobrodružství indiána Vinnetoua, zbratření s bílým Old Shatterhandem.
Další postavy: Sam howgh Hawkens, Dick Stone, Will Parker …
- zfilmováno – Piere Brisse
Další dílo: Syn lovce medvědů


Americký realismus

Mark Twain: Dobrodružství Toma Sawyera

převládl v literatuře 2. pol. 19. stol. , z latinského realis = věcný, skutečný, realita = skutečnost
· vliv rozvoje přírodních a technických věd
· filosofie ( zvláště pozitivizmu : skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně, Auguste Comte )
· prosazení exaktního myšlení ( vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách )
· snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře, literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti

ZNAKY
· pravdivý obraz skutečnosti ( bez idealizace ), přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka
· typizace ( na jednotlivém je zobrazeno obecné ), literární hrdina se vyvíjí, někdy je jeden hrdina nahrazen kolektivem
· objektivní přístup ke skutečnosti ( autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav )
· kritika nedostatků ve společnosti ( odtud název kritický realismus )
· román je analýzou skutečnosti, oslabuje se sevřený děj, nové výrazové prostředky : hovorová řeč, nářečí, archaismy, …

· realismus ve výtvarném umění – architektura – nové materiály, různorodost architektonických směrů, železo, ocel
· Big Ben, Tower Bridge, Eifellova věž
· převládá černá barva, staví se výstavní haly, shromažďovací prostory
· G. Coubert – Pohřeb v Ornans, H. Daumier – Masky, I. Repin – Burlaci na Volze, C. Corot – krajinomalby
· Karel Purkyně, Antonín Chitussi, Josef Mánes
· realismus v hudbě – G. Puccini – Madamme Butterfly, G. Verdi, G. Bizet, J. Strauss – Na krásném modrém Dunaji

NATURALISMUS – krajní směr realismu, aplikuje teorii dědičnosti nebo determinaci prostředím na literaturu --- člověk je omezen svou
biologickou podstatou, zobrazen jako výsledek vlivu prostředí a dědičnosti, lat. natura = příroda


REALISMUS VE SVĚTOVÉ LITERATUŘE


FRANCIE

HONORÉ DE BALZAC – zakladatel realismu
· cyklus LIDSKÁ KOMEDIE – téměř 100 románů, obraz francouzské společnosti od francouzské revoluce, důkladný popis
různých prostředí i postav všech společenských vrstev, měšťácká dravost, mamonářství, touha po moci a zisku, pokrytectví
· román OTEC GORIOT – z prostředí měšťanského penzionu, titulní postava – bohatý kupec, který svým dcerám rozdělil majetek
a pak byl jimi opuštěn, prolínání osudů několika postav, mravní hodnoty přepočítávány na peníze,
jakýkoliv cit je považován za slabost, realistický román encyklopedický
· román EUGENIE GRANDETOVÁ – o lakomci, který zničí štěstí své dcery, aby vyplacením věna nezmenšil své bohatství
· román ZTRACENÉ ILUZE – venkovský básník Lucien Rubempré poznává v Paříži rub a líc umělecké slávy, má dilema jestli
žít čestně nebo se zaprodat
· román LESK A BÍDA KURTIZÁN – o vztazích nejvyšších vrstev s podsvětím

GUSTAV FLAUBERT – mistr zobrazování lidských vášní a citových vztahů
· román PANÍ BOVARYOVÁ – hlavní hrdinka Ema, dcera bohatého sedláka trpí v zajetí nudného měšťanského prostředí, touží
po přepychu, romantice, hledá smysl života, utíká před banalitou k nové lásce, ale deziluze ji zabíjí,
Emin manžel – venkovský lékař Karel Bovary – dobrák, ale omezený člověk, realistický román psychologický
· román CITOVÁ VÝCHOVA – příběh rozčarování z prázdného života měšťácké společnosti, autobiografické rysy

GUY DE MAUPASSANT – mistr povídky a novely, převaha popisu a vypravování
· povídka KULIČKA – z prusko-francouzské války, o nevěstce, kterou zbabělí spolucestující pohrdají, ač všechny zachránila
· román MILÁČEK – o pařížském novináři, který k rychlému vzestupu bezohledně využívá žen

ÉMILE ZOLA – představitel naturalismu
· teoretik i tvůrce, vývoj jeho tvorby od studia člověka a jeho pasivity přes kritiku společnosti až k obrazu lidské aktivity
· román TEREZA RAQUINOVÁ – hrdinka je hříčkou vlastních sklonů a vrozených chyb, výsledek vlivu prostředí a dědičnosti,
zbavena vlastní svobodné vůle
· románový cyklus ROUGON-MACQUARTOVÉ – např. román ZABIJÁK – z prostředí krčem, vliv alkoholu na morální svědomí
· román GERMINAL ( R – M ) – z prostředí hornické stávky
· romány NANA, LIDSKÁ BESTIE ( R – M ) – obraz vysoké společnosti a polosvěta

JULES VERNE – byl prozaikem a dramatikem
· zakladatel žánru moderního dobrodružného a cestopisného románu vědeckofantastického typu určeného především pro mládež
· CESTA NA MESÍC, ĚDTI KAPITÁNA GRANTA, 20000 MIL POD MOŘEM, 2 ROKY PRÁZDNIN, CETA KOLEM SVĚTA ZA 80 DNÍ, TAJUPLNÝ OSTROV, VYNÁLEZ ZKÁZY

· v divadle docházelo k rozvoji společenských her
· tendence k realismu se začala projevovat u francouzského dramatu od 60. let – ALEXANDER DUMA ML. – DÁMA S KAMÉLIEMI – a vrcholila ve skandinávském a ruském dramatu





ANGLIE

CHARLES DICKENS – kritika sociální nespravedlnosti, obraz osudů dětí bez domova a rodiny ( vlastní životní zkušenosti )
· romány OLIVER TWIST, DAVID COPPERFIELD, MALÁ DORRITKA
· vrcholný román KRONIKA PICKWICKOVA KLUBU – široký obraz soudobé Anglie, kritický postoj k jejím institucím,
úsměvný humor, realistický román humoristický

WILLIAM MAKEPEACE THACKERAY – kritičtější, výsměšnější pohled na anglickou společnost
· KNIHA O SNOBECH – o kariérismu, hlouposti
· největší dílo – román TRH MARNOSTI – celistvý obraz anglické společnosti počátku 19. století - s nemilosrdnou analýzou
honby za penězi a vlivu majetku na člověka

THOMAS HARDY – nelítostný kritik společnosti
· například v románech TESS Z D´UBERVILLŮ, NEBLAHÝ JUDA

SESTRY BRONTEOVY - obě věnovaly hlavní pozornost silným vzdělaným ženám
· Charlotta – román JANA EYROVÁ
· Emily – román NA VĚTRNÉ HŮRCE

ROBERT LOUIS STEVENSON - anglický matematik a spisovatel
· autorem příběhů o Alence, plných dětské fantazie, humoru a hravosti
· ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ – původně napsána pro Alici Liddellovou, vypráví příběh z Alenčina snu : malá holčička následuje
Bílého Králíka do vymyšleného světa, kde je možné všechno
· pokračování tvoří kniha ZA ZRCDLEM A S ČÍM SE TAM ALENKA SETKALA

SIR ARTHUR CONAN DOYLE – anglický prozaik
· jeden z nejslavnějších světových autorů detektivních povídek a románů
· PES BASKERVILLSKÝ, PŘÍBĚHY SHERLOCKA HOLMESE
· vytvořil snad nejproslulejší postavu detektiva – Sherlocka Holmese – samotářského podivína s břitkým a pronikavým myšlením, doprovázel ho nerozlučný přítel Dr. Watson – tvoří zprostředkovatele mezi géniem a čtenářem


RUSKO
· odraz carského samoděržaví, sociálních konfliktů, touhy po svobodě

NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL – realismus spjatý s romantismem
· satirická komedie REVIZOR – kritika úplatkářství, lidské hlouposti, podlézavosti, omezenosti, pokrytectví, protiklad omezeného
vládce malého města, pokrytce ( policejní direktor ) a podvodníka, vychytralého prospěcháře, který
se vydává za revizora ( Chlestakov )
· román MRTVÉ DUŠE – otřesné svědectví o nevolnickém Rusku, o statkářích, hlavní hrdina Čičikov zbohatl kupováním
„ mrtvých duší “ ( nevolníků ), za něž zdarma získal půdu v méně zalidněné oblasti

IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV
· povídkové pásmo LOVCOVY ZÁPISKY – rámcové postavy : autor-lovec a jeho průvodce Jermolaj; obrazy ruské přírody
a života na venkově, kritika nevolnictví; řetěz scén ze života statkářů a nevolníků
· román OTCOVÉ A DĚTI – střetnutí dvou generací, rozvrstvení ruské statkářské společnosti

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ
· historický román –epopej VOJNA A MÍR – 4 díly,z doby napoleonských válek, bohatá galerie postav ze všech vrstev společnosti,
bitva u Slavkova, tažení na Moskvu, Napoleonův ústup, hlavní postavy : Pierre
Bezuchov – názory autorovy, hledá smysl života x šlechtic Andrej Bolkonský;
Nataša Rostová, z historických postav Kutuzov, Napoleon
· psychologický román ANNA KARENINA – 2 milostné rodinné osudy : vášnivá láska Anny k mladému důstojníku Vronskému,
končící sebevraždou x milostné štěstí manželů Levinových; hluboká analýza citových
a duševních stavů člověka, psychologie lásky

FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ – jeho tvorbu poznamenal tragický život
· za účast v pokrokovém hnutí odsouzen k smrti, omilostněn, život ve vězení, sibiřské vyhnanství --- zájem o nejubožejší trpící lidi ve velkoměstě, zvláště v Petrohradě; filosofie pokory, soucitu a odpuštění; mistrná psychologie postav
· román ZLOČIN A TREST – studie o lidském svědomí, hlavní hrdina – chudý petrohradský student Rodion Raskolnikov musí pro
nedostatek prostředků přerušit studia; pro peníze zabil starou lichvářku a její sestru, po těžkém vnitřním
boji se přiznal ( úvaha – zda silný jedinec má právo zabít člověka, i když je to bezcenný ničema ); využití
vnitřního monologu ( výčitky, úvahy ); realistický filosofický román
· podobně i romány BRATŘI KARAMAZOVI ( otcovražda a hledání viníka mezi 3 syny ), IDIOT ( o zchudlém šlechtici Myškynovi, okolí ho pro jeho dobrotu označuje za idiota, ač svou ušlechtilostí vyniká nad ostatními ), URAŽENÍ A PONÍŽENÍ

ANTON PAVLOVIČ ČECHOV – zakladatel lyrického a psychologického dramatu
· lyrické drama – potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, patos, jemné dialogy, emocionálnost; děj nemá tradiční kompozici,
dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav; hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačeny
perspektivy šťastného života
· drama RACEK, STRÝČEK VÁNˇA, TŘI SESTRY, VIŠNˇOVÝ SAD
· autor. účast s lidským osudem, pochopení pro smutek, různé vrstvy ruské intelig. – rozčarování životem, diskuse o lepším světe
· humoristické a satirické povídky – umění zkratky a náznaku, PAVILON Č. 6

POLSKO

HENRYK SIENKIEWICZ
· historické romány KŘIŽÁCI ( boje Poláků proti křižákům začátkem 15. století, bitva u Grünwaldu )
· trilogie OHNĚM A MEČEM, POTOPA, PAN WOLODYJOWSKI ( boje Poláků proti ukrajinským kozákům v 17. století,
milostný motiv : tragická láska Zbyška z Bogdanče k Danušce, dceři Juranda ze Spychova )
· román QUO VADIS ( ze starověkého Říma, vláda Neronova, pronásledování křesťanů )

BOLESLAV PRUS
· historický román FARAO ( boj egyptského vládce Ramsese XIII.s církví o moc )
· román LOUTKA ( rozkvět a úpadek liberálního varšavského měšťanstva )


SEVERSKÁ LITERATURA

norský dramatik HENRIK IBSEN – dramata s naturalistickými rysy DIVOKÁ KACHNA, HEDDA GALEROVÁ
· dramata ze současnosti NORA, NEPŘÍTEL LIDU, OPORY SPOLEČNOSTI ( kritika měšťácké morálky )

švédský prozaik a dramatik AUGUST STRINDBERG – román ČERVENÝ POKOJ ( kritika společnosti )

švédská prozaička SELMA LAGERLOFOVÁ – Nobelova cena – 2 dílný román GOSTA BERLING o dobrém, ale lehkomyslném člověku

dánský prozaik, pohádkář HANS CHRISTIAN ANDERSEN – POHÁDKA MÉHO ŽIVOTA ( vzpomínková próza, vlastní osudy )


USA

MARK TWAIN – novinář a humorista
· romány DOBRODRUŽSTVÍ TOMA SAWYERA a DOBRODRUŽSTVÍ HUCKLEBERRYHO FINNA – zážitky z dětství,
kritika maloměstského života, využití hovorového jazyka


SLOVENSKO

MARTIN KUKUČÍN – povídky - z vesnického života RYSAVÁ JALOVICA, ze života studentů MLADÉ LETÁ ( autobiografické rysy )
· optimismus, zdravý humor, detailní záběry skutečnosti, lidový jazyk
· román DOM V STRÁNI – jihoslovanská tématika, konflikt dvou světů, střetnutí rozumu a citu

JOSEF GREGOR TAJOVSKÝ – povídkář a dramatik




REALISMUS V ČESKÉ PROZE A DRAMATU
· návaznost na počátky uměleckého realismu od 40. let 19. století ( Havlíček, Tyl. Němcová )
· rozdělení univerzity na českou a německou ( 1882 )
· realismus ve vědě – požadavek pravdy a svobody vědeckého bádání
· vliv pozitivizmu; boj o pravost RKZ, vydání Ottova slovníku naučného; časopis Čas ( redaktor Jan Herben ), vědecký časopis Athenaueum ( vydavatel T.G.Masaryk )
· vědecké osobnosti : filosof a sociolog Tomáš Garrique Masaryk ( studie Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček … )
estetik Otakar Hostinský ( studie O realismu uměleckém )
historik Jaroslav Goll
jazykovědec Jan Gebauer ( Historická mluvnice, Staročeský slovník )
literární historik Jaroslav Vlček ( Dějiny české literatury )
· kritický realismus v české próze – tendence sociální i národně osvobozenecké
· historický román ( s výchovnou tendencí národní ) – historická věrnost, typizace, vliv francouzské a ruské literatury
· venkovský román ( znalost venkova, národopisné studie, regionální charakter prózy ); návaznost na Hálka
· realismus v českém dramatu – vliv evropského dramatu ( Ibsen, Gogol ), ředitel ND Adolf Šubert, dramaturg L. Stroupežnický
· naturalismus – ve společenském románu ( = dokument doby ), záliba v negativních jevech, pesimismus

HISTORICKÁ PROZA

VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ
· témata husitství, pobělohorské doby a selských vzpour z doby Josefa II.
· román BLUDNÉ DUŠE

ALOIS JIRÁDEK
· historická próza – STARÉ POVĚSTI ČESKÉ, MEZI PROUDY a PROTI VŠEM a BRATRSTVO …( husitství ), F.L.VĚK, U NÁS ( národní obrození ), TEMNO, SKÁLY, PSOHLAVCI, SKALÁCI ( pobělohorská doba )

ZIKMUND WINTER
· profesor dějepisu, autor odborných publikací o české historii
· soubor RAKOVNICKÉ OBRÁZKY, PRAŽSKÉ OBRÁZKY, román MISTR KAMPANUS – pobělohorská doba, o českém vědci

VENKOVSKÁ PRO´ZA
· obraz vesnice i s jejími nedostatky, snaha hledat řešení, například návratem k ideálům křesťanství ( Holeček, Herben)
· regionální charakter prózy ( odraz autorova vztahu k určitému kraji ), využití dialektismů ( charakteristika postav i prostředí )

KAREL VÁCLAV RAIS
· vesnický učitel na Českomoravské vysočině; zobrazil těžký život vesničanů v horských krajích, růst bídy (pokračovatel Hálkův)
· povídkové soubory: otázka výměnkářská, vztah rodičů a dětí, touha po majetku – např. VÝMINKÁŘI, RODIČE A DĚTI
· romány: idylický obraz venkova v minulosti:
· román ZAPADLÍ VLASTENCI – z Podkrkonoší (Pozdětín); obraz náročné a obětavé práce drobné vesnické inteligence (učitelé,
kněží) v době národního obrození (farář Stehlík, řídící učitel Čížek, učitelský pomocník
Čermák); obrozenecké vlastenectví; národnostní spory na česko-německém rozhraní
· román ZÁPAD – z Českom. Vysoč. (Studenec = Kameničky --- obraz Ant.Slavíčka); vesnice 2.pol.19.st. (autorova současnost);
oslava ušlechtilosti a lidské dobroty (farář Kalous, kaplan Voříšek, vesnický učitel Pondělíček) – úsilí zmírnit
bídu lidí
· kritický pohled na skutečnost, až naturalistický obraz mravního rozkladu: román KALIBŮV ZLOČIN – tragédie dobráka dohnaného intrikami a rozvracením manželství k vraždě
· Raisův přínos: realistický obraz sociálních poměrů na vesnici; hlubší psychologická kresba postav; idylismus a naturalismus
zájem o postavy starých lidí nebo dětí (citovost, moudrost); nositelé vyšších morálních zásad, ale příliš slabí na ovlivnění osudů trpících

TEREZA NOVÁKOVÁ
· život na Českomor. vysočině; národopisné studie z východních Čech --- vliv na beletristickou tvorbu; pokračovatelka K.Světlé;
· převaha monografických románů (děj se týká jedné postavy, jejího vývoje) –
· román JIŘÍ ŠMATLÁN – příběh poličského tkalce, hledače ,,pravdy boží“ = spravedlivějšího života; jeho vývoj: od náboženské
víry (původně katolík, přestup k evangelictví) přes čtenářskou vášeň (písmácká hloubavost) až
k sociálně demokratickým
· názorům o spravedlnosti pro chudé (vliv dělníka Hamerníka); dokumentární realismus a kritika společnosti
· román DĚTI ČISTÉHO ŽIVÉHO – tragický osud příslušníků náboženské sekty abrahamitů
· román NA LIBROVĚ GRUNTĚ – východočeská vesnice v pol.19.století, útlak roboty, daní
· historické romány z venkovského prostředí: román JAN JÍLEK – tajný návrat českobratrského emigranta z Německa; vězněn,
věrnost víře
· román DRAŠAR – z doby národního obrození; tragický příběh kněze a obrozeneckého literáta Michla
· městské prostředí: MALOMĚSTSKÝ ROMÁN – o osudu dcery Karla Havlíčka Zdeňky

ANTAL STAŠEK -otec Ivana Olbrachta;
· povídkový cyklus BLOUZNIVCÍ NAŠICH HOR – život lidí v Podkrkonoší, hledání spravedlnosti a štěstí; duchověrectví
(spiritismus)
· román V TEMNÝCH VÍRECH – o životě dělníků, počátky dělnického hnutí
· román O ŠEVCI MATOUŠOVI A JEJICH PŘÁTELÍCH (původně povídka Švec Matouš) – obraz 40.let 19.století, revoluce
1848 a 50.let; švec Matouš Štěpánek, od mládí bouřlivák, sní o lepším životě (vliv utopického
socialismu) a účastní se boje proti kapitalistům

JOSEF HOLEČEK
· románová kronika NAŠI (10 dílů) – obraz jihočeské vesnice (Vodňansko, Písecko) v 1.pol.19.století; rodina sedláka Kojana a jeho syna Bartoně; sedlák = představitel národní moudrosti; podrobné prokreslení prostředí

JAN HERBEN
· zakladatel časopisu Čas; autor románové kroniky DO TŘETÍHO A ČTVRTÉHO POKOLENÍ – obraz moravského Slovácka, život tří generací rodiny Hrabcovy (obd. Od Marie Terezie do pol.19.stol.)

JINDŘICH ŠIMON BAAR
· katolický kněz; autor románové trilogie PANÍ KOMISARKA, OSMAČTYŘICÁTNÍCI, LŮSY – z prostředí Chodska 40.let 19. stol.; zachytil působení Boženy Němcové na Domažlicku (1.díl) , biogr. román JAN CIMBURA – idealizace jihočeského sedláka

KAREL KLOSTERMANN
· obraz Šumavy a jižních Čech v románech MLHY NA BLATECH a V RÁJI ŠUMAVSKÉM

IGNÁT HERRMANN
· život v Praze --- pražská tematika próz, novinář (Národní listy, literárně humoristický časopis Švanda dudák)
· prozaik humorista – drobné žánrové obrázky – zdůrazňují popisnost, hromadění drobných detailů, mistrné charakteristiky postav, nedějovost, idylizace, sentimentalismus – např. povídka Sudička, román OTEC KONDELÍK A ŽENICH VEJVARA
· román s autobiografickými rysy U SNĚDENÉHO KRÁMU – z prostředí drobné pražské buržoazie (zištnost, dravost) x postava
slabého, osamoceného člověka, neschopného odporovat

NATURALISMUS V ČESKÉ PROZE

KAREL METĚJ ČAPEK – CHOD
· román KAŠPAR LÉN MSTITEL – tragický příběh vraha – mstitele, zedníka Léno
román TURBÍNA – příběh patricijské rodiny – bankrot továrníka a životní ztroskotání jeho dcery
· romány ANTONÍN VONDREJE a JINDROVÉ – tragická osudovost milostných vztahů;
· autorův vývoj od naturalistického determinismu k úsilí o mravní obrodu; nejen objektivní registrátor jevů, ale i výraz subjektivního, soucitného vztahu k lidem (x Zola); jazyk obohacen archaismy, novotvary, vulgarismy; znalost řeči pražské periferie
Renesance a humanismus v Čechách
70. léta 15. st. - 20. léta 17. st.

Charakter doby: - vládnoucí dynastie jsou nejprve Jagellonci a později nastupují Habsburkové
- 2. pol. 15. st. - celé 16. st.
- spory mezi městy a šlechtou o politická a hospodářská privilegia
- náboženské spory mezi katolíky a nekatolíky

První projev humanismu: - již v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou)
Jan z Rabštejna ® DIALOGUS

Specifické znaky českého humanismu:
- renesance se plně neprosadila (doba reformace)
- humanismus se prosadil více
- literatura řeší náboženské a spol. otázky
- vzniká nauková literatura - určená pro měšťany
- literatura zaměřená k životní praxi
- snaha poznávat cizí literatury a vyrovnat se jim (vzory v italských a německých dílech)
- latina má vliv na spisovnou češtinu
- knihtisk ? rostoucí vzdělání

Renesanční prvky:
Hynek z Poděbrad (1452 - 1492)
- píše hlavně básně
- mil. lyrika VERŠOVÉ O MILOVNÍKU ; MÁJOVÝ SEN
- předkladatel Boccacciových novel
- zábavná próza - KNÍŽKY LIDOVÉHO ČTENÍ

Představitelé:
latinský humanismus národní humanismus
(latinská tvorba) (česká tvorba)
- Jan z Rabštejna - Viktorin Kornel ze Všehrd
- Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic - Kryštof Harant z Polžic a - Jan Campanus Vodňanský Bezdružic
- Václav Vratislav z Mitrovic
- Václav Hájek z Libočan
- Jan Blahoslav
- Jiří Melantrich
- Daniel Adam z Veleslavína

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1461 - 1510)
- vzdělaný
- básník a satirik
- písemné styky se zahraničními humanisty tehdejší doby
- studuje antiku + její spisy
ŽALOBA K SV. VÁCLAVU NA MRAVY ČECHŮ - satira
- latinský spis
- vadí mu chování současníků

Jan Campanus Vodňanský (1572 - 1622)
- básník ; profesor a později rektor na KU
- inspiroval Z. Wintra ® MISTR CAMPANUS

Viktorin Kornel ze Všehrd (1460 - 1520)
JAN ZLATOÚSTÝ, KNIHA O NAPRAVENÍ PADLÉHO
1) čeština má stejné vlastnosti a schopnosti jako latina nebo řečtina
2) vzdělání + psaní knih v češtině
3) „Chci se latině učiti, ale česky psáti a mluviti. ''

Dějepisná próza:
Václav Hájek z Libočan
KRONIKA ČESKÁ
- stranil katolické straně + vyniká vypravěčským uměním
- na konci 18. st. v počátku NO ji Pelcl Dobner přehodnotili

Cestopisná literatura:
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
- cesta do Palestiny
CESTA Z KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO DO MĚSTA BENÁTEK, ODTUD PO MOŘI DO ZEMĚ SVATÉ A DÁLE DO EGYPTA

Václav Vratislav z Mitrovic
- člen diplomatického poselstva do Cařihradu
PŘÍHODY - popis cesty
- velice oblíbené

Péče o jazyk a překlady:
Jan Blahoslav (1523 - 1571)
- biskup Jednoty bratrské
- archivář, historik, jazykovědec, překladatel, hudební teoretik
- vzdělání získal u nás i v zahraničí
Přehled tvorby:
- FILIPIKA PROTI MISOMUSŮM
- MUSICA, TO JEST KNÍŽKA ZPĚVÁKŮM, NÁLEŽITÉ ZPRÁVY V SOBĚ ZAVÍRAJÍCÍ
- GRAMATIKA ČESKÁ
- BIBLE KRALICKÁ
- ŠAMOTULSKÝ KANCIONÁL
FILIPIKA PROTI MISOMUSŮM
- obhajoba vzdělání, kultury a umění
filipika = výmluvná řeč s pádnými důkazy
misomusové = nemají rádi múzy a jsou proti vyššímu vzdělání

BIBLE KRALICKÁ
- kolektivní dílo členů Jednoty bratrské
- překlad bible; srozumitelný a živý jazyk
bibličtina = vzorový jazyk; norma spisovné češtiny


Zlatý věk českého písemnictví ( veleslavínská doba )
( od 70. l. 16. st. - 1620)
- vláda Rudolfa II.
- literatura zaměřena na praxi (právní příručky, obchodní,..)

Daniel Adam z Veleslavína (1546 - 1599)
- prostý původ
- profesor historie na KU
- spisovatel, překladatel, organizoval literární život
- píše slovníky, které se využívají ve školách
- veleslavínská čeština je vzor pro spisovnou češtinu
KALENDÁŘ HISTORICKÝ
- stručný přehled svět. dějin podle výročí
- zpopularizovaná naučná příručka
POLITICA HITORICA
- zabývá se státní a obecní správou


- také Slováci se podíleli na rozvoji českého humanismu JAN JESENIUS
Renesance a humanismus v evropských literaturách

- vznik v Itálii, Florencii 15. st.
- přiklánění k antice
- v literatuře se začíná psát národními jazyky

Literární žánry: - rozvoj naukové literatury ( životopisy, cestopisy, pedagogická díla
- rozvoj básnictví (lyrika)
- rozvoj alegorie

Hlavní nové objevy: - astronomie ( Koperník, Galileo)
- KNIHTISK ® Johanes Gutenberg
1450 - 1500 INKUNÁBULE = prvotisky

Italská renesance

Dante Alighiery (1265 - 1321)
- nar. ve Florencii
- z polit. důvodů odsouzen na doživotní vyhnanství
BOŽSKÁ KOMEDIE - duchovní epos
- shodné znaky s antikou; hrdina je sám autor
- hl. hrdinou je sám autor, který je vzdělaný; jeho cílem je touha poznávat a hledá smysl života; prochází 3 říšemi
- PEKLO
- OČISTEC
- RÁJ
- námět je z bible
- průvodci: Vergilius - pohan ; symbol lidského pozemského vědění
Beatrice - žena „anděl''
- symbol nadpozemské dokonalosti
- ve skutečnosti autorova milenka

Giovanni Boccaccio (1313 - 1375)
DEKAMERON - soubor novel

Francesco Petrarca (1304 - 1374)
- nar. ve Florencii
- odchod do Avignonu
- přítel Karla IV. - na jeho přání navštívil Čechy
- láska k ženě - Laura- ovlivnila jeho tvorbu
- píše milostnou lyriku
ZPĚVNÍK = SONETY LAUŘE
sonet = znělka = forma básně
- lyrická báseň ; 14 veršů (2x4; 2x3)
- pravidelný rým
- první verš je vyznačen a je názvem

- naše lit. : J. Kollár ; J. Vrchlický ; V. Nezval
- svět. lit. : W. Shakespeare


Francouzská renesance (15. - 16. století)
Francois Villon (1431 - 1463)
- vedl bohémský život
prokletý básník - autor nebyl ochoten smířit se se soudobou společností ; bohém
MALÝ TESTAMENT
VELKÝ TESTAMENT
- v obou TESTAMENTECH se stal vyvrhelem, omlouvá své hříchy chudobou a krutým osudem, vzpomíná na lásku
Jarmila Loukotková
- významná autorka histor. románů
NAVZDORY BÁSNÍK ZPÍVÁ


Francois Rablaise (1494 - 1553)
- píše prózu
GARGANTUA A PANTAGRUEL
- satirický román
- výsměch středověkým přežitkům (středověké církevní myšlení, zastaralé školství)
- plně renesanční autor ? důraz na zdravý rozum a svobodomyslné názory


Španělská literatura 16. a 17. století
- zlatý věk španělského písemnictví

Lope de Vega (1562 - 1635)
- dramatik, Shakespearův současník
- nejplodnější autor (asi 2000 div. her)
FUENTE OVEJUNA = OVČÍ PRAMEN nebo VZBOUŘENÍ NA VSI
- nezachovává tradiční zásady dramatu ? tragično přechází do komična

Rytířský román:
Miguel de Cervantes Saavedra (1547 - 1616)
- próza
- neměl žádné vzdělání
- po bitvě upadá do tureckého zajetí (otrok) ® výkupné a odjezd domů
DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJITE DE LA MANCHA
- velká úspěšnost, překlady do cizích jazyků
hl. postavy: Don Quijote - chudý venkovský šlechtic
- chce obnovit slávu rytířství
Dulcinea - prostá děvečka
Sancho Panza - sluha, „zbrojnoš''
- venkovan

Don Quijot X Sancho Panza
- směšný, snílek - přízemní venkovan
- idealista - realista
Závěr románu: -setkání s Dulcineou a návrat domů ® vystřízlivění ? SMRT
Význam: - parodie n rytířské romány
- satira na nedostatky tehdejší doby


Anglická renesance
Wiliam Shakespeare (1564 - 1616)
- nar. ve Stratfordu nad Avonou
- v r. 1585 odchází do Londýna, kde hrál v různých divadelních společnostech
- později spolumajitelem divadla Globe
- konec života + smrt ve Stratfordu
-napsal 37 her
Komedie .
KOMEDIE PLNÁ OMYLŮ ; ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY ; SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ ; MNOHO POVYKU PRO NIC ; KUPEC BENÁTSKÝ
Historické hry:
JINDŘICH VI. ; RICHARD III. ; JINDŘICH IV. ; JULIUS CAESAR ; TROILUS A CRESSIDA
Tragédie:
ROMEO A JULIE ; MACBETH ; HAMLET ; KRÁL LEAR ; TIMON ATHÉNSKÝ ; ANTONIUS A KLEOPATRA
Drama:
OTHELO
Veselohry:
VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ ; VEČER TŘÍKRÁLOVÝ ; KONEC VŠE NAPRAVÍ ; ZIMNÍ POHÁDKA ; BOUŘE ; CYMBELIN A CYMBELINKA

HAMLET ; kralevic dánský
- tragédie
Postavy:
Claudius - Hamletův strýc a zavraždil jeho otce, protože chtěl získat trůn
- sňatek s Hamletovo matkou
Polonius - hodný, dává Hamletovi praktické rady do života
Ofélie - zamiluje se do Hamleta, který o ní nestojí a ona zešílí a pak se utopí
Gertruda - Hamletova matka ; nestálá
- Hamlet jí v\čítá nové manželství
Char. Hamleta : - často přemýšlí o sebevraždě ? stává se z něho pesimista
- chce poterstat zlo, ale brání mu jeho nerozhodnost

OTHELLO
Othello - jasný rozum, který v průběhu děje pomine
Desdemona - Othellova manželka
Jago - nenávidí Othella ; chladnokrevný

Znaky Shakespearova dramatu:
Antika X Shakespeare
- bohové zasahují do děje - obraz pozemského života
- kladné a záporné lidské vlastnosti
- přátelství, láska, inteligence - žárlivost, nenávist
- příčiny: osud - příčiny: vztahy, vášeň, náhoda, doba
- střídá se próza a poezie
- nejčastější je veršovaná forma


Geoffrey Chancer
CANTENRBURSKÉ POVÍDKY
- inspirace z Dekameronu
- veršované
- vypráví poutníci

RENESANCE v Evropě

Renesance – znovuzrození.
- obrodil společnost podle antických vzorů. Projevovala se ve všech oblastech lidské činnosti, zejména v kultuře a umění.
- Kolébka renesance – Itálie, ve Florencii žila většina umělců v poč.15 stol.
František z Assisi – svým kultem přírody připravil živnou půdu pro renesanci.

Humanismus – nový světový názor, protikladný teologii., proti božské vědění studia Divina.
Studia humana – poznání člověka a přírody - sílu člověka.
Humanisté – průkopníci tohoto názoru, studovali antiku, komentovali díla antických autorů a snažili se je napodobovat.

Na toto období měly vliv zámořské objevy, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku(Gutenberg)

Architekt Fillippo Brunelleschi – z Florencie, Florenský chrám
Michelangelo Buanarroti – autor kopule chrámu baziliky sv.Petra v Rímě, socha Mojžíše a Davida, freskové malby Posledního soudu v kapli Sixtinské.
Leonardo da Vinci – Mona Lisa a freska Poslední večeře, Madona ve skalách, Večeře Páně.
Raffael Santi – malíř líbezných madon.Sixtinská Madona, Krásná zahradnice, Obraz tří grácií.
Tizian – z Benátek, portrétista
Humanismus mimo Itálii:
Erasmus Rotterdamský – původně Holandan, snaha o sloučení antiky s křestanstvím, kritický postoj k církvi, ostře se postavil proti německé reformaci.dílo:Chvála bláznovství
Thomas Moore – spis Utopie


Italská Renesance

Dante Alighieri (1256-1321)
Pocházel z Florencie, z městské šlechty, získal značné vzdělání, účastnil se politického života ve florenské republice. 1302 byl vypovězen pro svůj protipapežský postoj. Byl ve vyhnanství pod ochranou knížat městských států ve Veroně a Ravenně.
Hluboký zážitek, který poznamenal Dantovu tvorbu, byla láska k Beatrici, která v době, kdy vznikla Božská komedie byla již mrtvá. Miloval Itálii, toužil po sjednocení.
Dílo:
Božská komedie (duchovní epos) původně Komedie, Božský dodal Boccaccio
- hrdinové nejsou bohatýři, rytíři, ale sám básník se stává hrdinou.
3.díly:Peklo, Očistec a Ráj
- peklem a očistcem ho provázel Vergillius(symbol pozemského vědění) vyslaný zemřelou manželkou Beatris(symbol nadpozemské dokonalosti).
- rájem ho provázela Beatris, protože tam Vergilius neměl vkročit /Představa Očistce-ostrov, uprostřed hora/.
V těchto říších potkával slavné lidi, setkal se s Odysseem, básníka upoutá příběh milenců Paola a Francesky, kteří zhřešili láskou. Každý oddíl má 33 zpěvů, předzpěv je Peklo.
Trojčlennost – zpěvy založeny na terciích.




Francesco Petrarca (1304-1374) nazýván otec humanismu.
- vypovězen z Florencie do Avignonu, písemně se kontaktoval s Karlem IV. A navštívil Prahu.Byl velký vlastenec, chtěl sjednotit Itálii.
Rozhodující událostí jeho života bylo setkání se ženou, kterou pak ve svých znělkách proslavil jako Lauru.
Dílo:politická básen Má Itálie
Tvorba: lyrické, milostné básně – Zpěvník Canzoniere – 400 milostných básní, ve kterých opěvuje svou milenku Lauru./na rozdíl od Danteho,Laura je skutečná žena, Beatris zboštělá/
Jeho básně jsou psány formou sonetu.
SONET – (znělka) čtrnácti veršová, lyrická forma, složená ze dvou čtyřveršových a dvou tříveršových.
Sonety Lauře – Petrarcu provází životem láska k Lauře. Skutečný prožitek lásky, štěstí i trápení, zachycuje vlastní pocity ve znělkách. U nás vyšly Petrarkovy Sonety jako Sto sonetů Lauře.
Ovlivnil Kollára, Vrchlického, Machara a Nezvala.


Giovanni Boccaccio (1313 – 1375)
Syn florenského kupce, studoval práva, většinu života trávil ve Florencii. Psal zábavné příběhy s milostnou tématikou. Pod vlivem Petrarky se stal stoupencem humanismu. Ve stáří měl představy posmrtné odplaty, vedly ke kritice humanismu a svrhnutí jeho děl.
Byl první autor Dantova životopisu a komentáře Božská komedie.
Nejslavnější dílo: Dekameron – sbírka novel, rozvrženo do 10dnů. Milostné rozmarné i vážné příběhy charakterizují myšlení tehdejší doby Itálie.
úvodní novela – autor vypráví o morové epidemii, postihla Florencii, Příběh společnosti sedmi žen a tří šlechticů, kteří opouští město, na vesnici si krátí dlouhou chvíli vyprávěním příběhů, vzniká soubor novel.
NOVELA ( z ital. novella=novinka) – poutavý příběh s výrazným zakončením, kořeny novely jsou již v literaturách starověkých, rozvoj v renesanci. Kratší rozsah.
1. překlady Dekameronu Hynek z Poděbrad, tiskař a autor Mikuláš Konáč z Hodíškova

Pozdní renesance:

Lodovico Ariosto(1474-1533)
Dílo: epos Zuřivý Roland – příběh o rytíři z družiny Karla Velikého, zešílel z neštastné lásky ke krásné Angelice, vyléčil ho přítel, který mu z návštěvy Měsíce přivezl v lahvičce ztracený rozum.
Překlad:Vrchlický

Viccolo Machiavelli(1469-1527)
-kancléř florenské rep.
Dílo: Kníže (Vladař) – příběh vladaře, sjednotil Itálii, politickohistorický spis
Mandragora – komedie, příběh manželství starého muže a mladé ženy.


Francouzská renesance

Francois Villon (1431 – po r.1461) – básník první prokletý básník
- pocházel z nižší vrstvy, ujal se ho strýc, umožnil mu studovat, stal se písařem. Okolnosti ho svedli na cestu rváče, zloděje, tuláka,byl odsouzen k trestu smrti, dostal milost, zabil ve rvačce faráře, utekl z Paříže. Zil v Anglii (důvěrník Eduarda V.)
básen Velký testament(závět) – zamýšlí se nad svým pohnutým životem, nad hříchy, omlouvá se svou chorobou a krutým osudem, vzpomíná na své lásky: Balada o někdejších paních a Balada tlusté Margot.
Malý testament(Odkaz) – osmiveršové básně ironického i satirického obsahu.
BALADA – 8-12 veršové sloky, stejné rýmy ve všech slokách.
Poslední verš první sloky se opakuje na konci každé sloky i poslání.

Francois Rebelais (1494-1553) – prozaik
- původně mnich, vystoupil z kláštera a stal se lékařem, archeolog, filosof – touha po vzdělání, byl to humanista.
Dílo: satirický román Gargantua a Pantagruel 4.díly – historie královského rodu obrů.

Michel de Montaigne (1533-1592)
- žil samotářsky na svém hradě, psal své úvahy – eseje, stal se tvůrcem této lit.formy.
ESEJ – rozprava o otázkách filosofických, vědeckých a uměleckých, forma je na rozhraní vědy a umění, úvaha.

Spanělská renesance

Miguel de Cervantes y Saavedra(1547 – 1616)
- neměl přístup k samostatnému škol.vzdělání, byl zraněn v námořní bitvě, 5let strávil v zajetí Alžírských pirátů, výkupné= mu umožnilo návrat do vlasti, žil v bídě.
Dvoudílný román: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha
- postavy: Don Quijote, kůn Rocinante, láska k prosté děvečce Dulcinese z Tobosa, Sancho Panza – sluha.
- román se ze začátku vysmívá rytířství, ale brzy se ukáže, že je to jen pokus o lepší svět a spravedlnost, jeho bláznovství není směšné.
Vliv u nás : Viktor Dyk- Zmoudření Dona Quijota, V. Vančura.

Lope de Vega ( 1560 – 1635) - dramatik
- narozen v Madridu, pohnutý život vojáka a vyhnance, mnoho život.zkušeností.
Drama: Komedie pláště a dýky
Napsal přes 2000 her, nejznámější Fuente Ovejucha(Ovčí pramen=název vesnice)
– podle skutečné události, vzbouření lidu proti církevnímu hodnostáři(komtur Gomez).

Tirso de Malina (1584 – 1648)
Hra: Svůdce Sevillský a kamenný most – poprvé uvedena na scénu postava Don Juan




Portugalská renesance

Luis de Camoes ( 1524 – 1580)
- odsouzen na čas do vyhnanství
Dílo:Lusovci – rozsáhlý epos o mořeplavcích.


Anglická renesance

Geoffrey Chaucer (1340 – 1400) - básník
- ve svých dílech zobrazoval tehdejší dobu, pocházel z měštanské kupecké rodiny, jako mladý muž se účastnil války proti Francii, vstoupil do královských služeb, účastnil se diplomatických poselství.
- Dílo: Povídky Canterburské – veršované – vliv Boccaccia.
- pestrá společnost, drobní měštané, konají pobožnou pout, po cestě si
vypráví různé příběhy, humorné.

William Shakespeare (1564 – 1616)
- největší dramatik anglické i světové literatury.
- Neúplné informace o jeho životě (dohady, zda pod tímto jménem nebyl úplně jiný člověk), narozen ve Stratfordu nad Avonou, od r.1585 odešel do Londýna, hrál v divadlech, spolumajitel jednoho divadla.Zemřel ve Stratfordu. Napsal asi 36 her a sbírky sonetů. Blankvers - nerýmovaný pětistopý jambický verš.
- V dílech neomezený čas, kladné i záporné lidské vlastnosti, postavy žen, příčina tragédie je lidská vášen nebo náhoda, ne jak v antice neovlivnitelný osud.

I.tvůrčí období:
Od r. 1600 psal převážně komedie.
Díla: Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Mnoho povyku pro nic.
Historické hry : 1592 – první hra Jindřich IV., Richard III., Jindřich VI.
Dramata: Julius Caesar, Troilus a Cressida
1595 – první tragédie Romeo a Julie – rod Monteků a Kapuletů – boj o právo člověka na život, lásku, samostatné určení osudu.

II.tvůrčí období: od r. 1608, v jeho tvorbě se ukazuje pesimismus a zklamání.
Nejslavnější tragédie: Macbeth, Hamlet, kralevic dánský, Král Lear, Timon Athénský, Antonius a Kleopatra, Othello – označené jako tragédie žárlivosti.
Veselohra – Veselé paničky Windsorské
- nabývání vážnějšího rázu – Večer tří králový, Konec vše napraví.

III.období: přichází smířlivé vyrovnání.
Díla: Cymbelin, Zimní pohádka, Bouře

Hl. překladatel . Josef Václav Sládek
Opery z Shakespearovských her : Verdi – Othello, Fibich – Bouře.Znaky renesanční literatury

-od 14. do 17. století
- ovlivněna vědeckými objevy
- píše se v národních jazycích
- převažuje světský literatura
- hrdinou je člověk „který myslí“
- vítězí rozum nad city

žánry: novela, román, esej (Montaigne), sonet, villonská balada, drama, směšno hrdinský epos

SONET = znělka
Verše se rýmují, složena z 2 čtyřveršových nebo 2 tří veršových slok

==DANTE ALIGHIERI== 14. stol

šlechtického původu z Florenci
musel odejít do exilu
tvorba ovlivněná láskou k Beatice
napsal: BOŽSKÁ KOMEDIE

-italsky – toskánsky
- duchovní epos
- didakticko alegorický spis
- rozdělen do tří částí – PEKLO, OČISTEC, RÁJ
- hlavní postava Alighieri – ztratil se v temném lese- symbol života
- hledá spásu
- renesanční i středověké rysy

3 části
33 zpěvů
3 verše – každá sloka


==FRANCESCO PETRARKA== 14. stol

Z Florencie
Dílo ovlivněno láskou k Lauře
Napsal: SONETY LAUŘE

-soubor sonetů psaných 30 let
- vyjadřuje intenzivně svůj cit k Lauře
- Lauru líčí jako dokonalou bytost


==GIOVANI BOCCACIO== 14.stol

z Florencie
ovlivněn Dantem a Petrarkou
autor Dantova životopisu
napsal: DEKAMERON
- 100 novel, které si na venkově vypráví skupinka deseti lidí, kteří utekli před morem
- náměty – přátelství, láska, ztělesnění různých lidských char. Vlastností


==MICHELANGEO BUANARROTI== 15. stol

psal sonety, byl umělec

==LODOVICO ARIOSTO== 15. stol

napsal epos: ZUŘIVÝ ROLAND
- Roland se zamiloval do čínské princezny a zešílel láskou k ní. Francoužští rytíři mu zase přivedou rozum

==NICEOLO MACHIAVELLI== 15. stol

politik, spisovatel
napsal: VLADAŘ
- politický spis
- právo vládnout náleží tomu, kdo je jak schopný
- machiavellismus – účel světí prostředkům

MANDRAGORA
- komedie
- milostná nevěra



Francouzi

==FRANCOIS VILLON== 15.stol

řadí se mezi „prokleté básníky“
stal se univerzitním mistrem
rozmařilý život
dostal trest vyhnanství
testament = závěť

napsal: MALÝ TESTAMENT - ODKAZ
- loučí se s Paříží a přáteli

VELKÝ TESTAMENT – ZÁVĚŤ
- události jeho života, villonské balady

VILLONSKÁ BALADA = plno kontrastů, smíšení vysokých a nízkých stylových poloh


==PIERRE DE ROWSARD== 16. stol
milostné básně
napsal: SONETY HELENĚ


==FRANCOIS DE RABELAIS==
vyrůstal v klášteře

napsal: GAEGANTUA A TATAGRUA
- příběh dvou obrů, otce a syna
- satiricko parodický román
- vysmívá se středověkým přežitkům

==MICHEL DE MONTAIGNE== 16. stol
- vytvořil žánr ESEJ

ŠPANĚLÉ

==MIGUEL DE CERVANTES SAAVEDRA== 16.stol
neměl příležitost k soustavnému vzdělání
měl dluhy

napsal: DON QUIJOTE DE LA MANCHA
- dvou dílná kniha
- výsměch přežilým formám rytířství
- Don Qujite měl sluhu Panzu, koně Rosinantu a milou Dulcineu
- Nakonec sklidí cynický posměch
- Tragikomický román

==LOPE DE VEGA== 16. stol
vysoké vzdělání
napsal 2000 her
část jeho her se nazývá : PLÁŠTĚ A DÝKY

napsal: ZAHRADNÍKŮV PES

FUENTE OVEJUNA
- vzpoura vesnice proti tyranovi, vzpoura končí vítězně

ANGLIČANÉ

==GEOFFREY CHAUCER== 14. STOL

tvorba na hranici středověku a renesance

navázal na Dekameron
napsal: CANTEBURSKÉ POVÍDKY
- vyprávění poutníků z různých sociálních vrstev z Londýna do Cantebury
- povídky různého žánru: Legendy, frašky, hrdinská povídka

==CHRISTOPHER MARLOWE== 16. stol
tvořil hry, kde bylo hodně vášně
napsal: Žid z Malty


ČESKÁ RENESANČNÍ LITERATURA 15. až 17. stol

Setkání s renesancí a humanismem již dříve – za Karla IV.

Hlavně knihy poučného charakteru: herbáře, kroniky,cestopisy, slovníky

Určena hlavně měšťanům


Rozdělena do dvou větví:

LATINSKÁ LIT.

Často se napodobují starověcí autoři
Autoři z katolické šlechty

ČESKÁ LIT.

Lit. Jaz. Čeština
Látky z českého prostředí
Nauková díla
Psáno vzdělanými měšťany


LATINSKY PSANÁ HUMANISTICKÁ LITERATURA

==JAN Z RABŠTEJNA== 15.stol

vysoký církevní hodnostář
napsal: DIALOGUS
- forma dopisu
- pomyslná diskuse tří šlechticů

==BOHUSLAV HASIŠTEJNSKÝ Z LOBKOVIC== 15.stol

napsal: O LAKOMSTVÍ

==JAN CMABANUS VODŇANSKÝ== 16.stol

napsal: BRETISLAUS



ČESKY PSANÁ RENESANČNÍ LITERATURA


==ŘEHOŘ HRUBÝ Z JELENÍ==
přeložil: CHVÁLA BLÁZNOVSTVÍ

==VIKTORIN KORNEL ZE VŠEHRD== 15. STOL

napsal: KNIHY DEVATERY


==VÁCLAV BŘEZAN==

napsal: KRONIKA ROŽMBERSKÁ


==VÁCLAV HÁJEK Z HÁJKU== 16.stol

představitel katolické větve

napsal: KRONIKA ČESKÁ
- oblíbená
- nejméně přesná
- psáno jadrným jazykem
- české dějiny od nástupu Habsburků

==MIKULÁŠ DAČICKÝ Z HESLOVA==

napsal: PAMĚTI
- události z bitvy na Bílé Hoře


CESTOPISY

==JAN HAŠISTEJNSKÝ Z LOBKOVIC==

==KRYŠTOF HARANT Z POLOŽIC A BEZDRUŽIC==

==VRATISLAV Z MITROVI==

==OLDŘICH PREFÁT Z VLKANOVA==

==MARTIN KABÁTNÍK==


VYDAVATELÉ

==DANIEL ADAM Z VELESLAVÍNA== 16. stol
stal se zeťem pražského tiskaře Melantricha
získal šlechtický titul
vydával vícejazyčné slovníky

napsal: KALENDÁŘ HISTORICKÝ

DÍLA JEDNOTY BRATRSKÉ

==JAN BLAHOSLAV==
všestranný
studoval v Německu
byl biskupem jednoty bratrské
přeložil do češtiny Nový zákon

napsal: GRAMATIKA ČESKÁ
- prosazuje vytříbený a spisovný jazyk

MUZIKA
- rady hudebníkům

FILIPIKA PROTI MISOMOSŮM
- bojuje proti nevzdělanosti
- obhajuje potřebu vzdělávání se


BIBLE KRALICKÁ
Vyšla v šesti svazcích
Přeložena z hebrejštiny a řečtiny
Jazyk zde užívaný se stal vzorem

==VÁCLAV BUDOVEC Z BUDOVA==

napsal: ANTIKORÁN

ZÁBAVNÁ LITERATURA

Oblíbené byly knihy lidového čtení
PŘÍBĚHYO ENŠPÍGLOVI
O BRATROVI JANU PALEČKOVI

==HYNEK Z PODĚBRAD==
syn krále Jiřího

napsal: BOCCACIOVSKÉ ROZPRÁVKY
- 11přeložených novel
- dvanáctou přeložil sám

Petr a Lucie
Charakteristika díla

Nádherný děj vložen do strašlivé doby.Romain Rolland se rozhodl, že dá do protikladu ten nejhezčí život - lásku, období mládí, ještě čistou duši, která je zvídavá a ten nejhorší - smrt, válku, nadřazenost, moc a jednoduše lidskou blbost.
Vše se odehrává ve Francii roku 1918.Přesněji od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března.Všude kolem zuří 1. světová válka.Město vypadá tak, jak se na válečné běsnění sluší a patří.Domy, které ještě stojí, krvácí.Jeden stojí jen z poloviny, druhému chybí střecha, jiný zas nemá schodiště - to od granátu, který tam hodil voják uličník, aby způsobil utrpení, bolest a smrt.On za to, ale nemohl.Je přece v armádě, která ho nutí zabíjet.Lidé umírají.
A v tomto zmatku se setkáváme s mladým studentem Petrem Aubierem.Bydlí u rodičů nedaleko Clunyjského parku.Dobrá měšťácká rodina.Hodní a spořádaní lidé.Petrův otec je soudce.Je to muž spravedlnosti v pravém slova smyslu.Nemůže se spokojit s tím, že by mu někdo jiný, nějaká jiná vládnoucí síla diktovala rozsudky, než spravedlnost, ale nesouhlasí s tím (ostatně jako každý jiný, kdo chce přežít) pouze v duchu.Je to čestný člověk a úplně stejný je jeho syn.Paní Aubierová byla to samé.Křesťanka, vlídná a milující manželka a matka.Petr měl ještě o šest let staršího bratra.Šel na vojnu dobrovolně hned, když válka začala.
Petr byl v ročníku, který měl být odveden za několik měsíců.Neuvěřitelně se toho obával.Bál se toho okamžiku a nedokázal si ho představit.V celém ději se snažil obrnit se proti realitě, schovat se do svého "světa lásky", dělat, že neslyší a nevidí.
Jednou, při jednom silném náletu, se vracel domů metrem.Celé podzemí se třáslo.Lidé se v takovém okamžiku sjednotí, všichni jsou jeden.Bylo to jen nevinné uchopení cizí ruky, podpora v nouzi, ale právě ta změnila Petrovi Aubierovi celý život.Ustrašená dlaň, hledající oporu, patřila Lucii.Spřízněné duši.Lucie je dívka, jež z existenčních důvodů nedokončila studium malířství a je nucena živit se proti vlastnímu přesvědčení malováním kýčařských obrázků na objednávku maloměšťáckých zákazníků.Její matka pracuje v továrně na výrobu zbraní.To Petr nechápe.Proč dělá práci, která je a ne tu, která by se jí líbila?Petr se stále brání realitě.
Když nálety přestaly, lidé se rozcházejí a on na nějakou dobu svou lásku ztrácí.Ale už nyní ví, že si ji najde.Také se mu to záhy podaří.Jednou, když jde do schodů, uvidí ji znovu.Chvíli zaváhá, ona ho letmým pohledem přejde a znovu se ztrácí v davu.Petr se obrátí a spěchá za tím pohledem, co se mu vkradl do srdce a teď chce znovu uniknout.Už se mu to nepodaří.Snažíc se zakrýt rychlý dech srdce se k Lucii po boku připojí.A spojí své osudy.
Následují schůzky v parku, doprovázení, "náhodná" potkání, výměny svačin, pocitů, výměny lásky.Jejich krásný vztah zůstává skryt před veřejností.Spolu se procházejí Paříží, teď už ne zalitou prachem od výbuchů války, ale ponořenou do mlhy, prosycenou svitem měsíce.Nevnímají okolní život, proč přeci?Jsou spolu a jsou spolu šťastni.Jakoby chtěli zavřít oči a vidět krásu.Oba se bojí okamžiku, kdy bude Petr odveden, obětován válce.Naštěstí tento okamžik nikdy nenastane.Oba jsou totiž pohřbeni pod sutinami bombardovaného chrámu, spojeni před božími zraky.

Autor popisuje pravdivou situaci za válečných let.Ukazuje rozdíl mezi chudšími a bohatším měšťanstvem. Romain Rolland je zhnušen dobou, proto vznikla tato protiválečná novela, stavějící proti úpadku morálních a společenských hodnot válkou rozvráceného světa, humanistický ideál čistého milostného citu.



Kdo je Petr ?

Petr Aubier.Mladý osmnáctiletý student.Připadá mi, jakoby nesouhlasil s dobou, ve které žije.Kdybych jeho postavu mohl zhmotnit a umístit ho do dnešní doby takového, jaký je v Rollandově novele, byl by to asi ten nejlepší přítel, kterého by, kdo mohl mít.
Stále se uzavírá do svého světa.Věří v lepší zítřek, ale bojí se ho očekávat.Ví, že zklamání by ho časem zlomilo.Patří do rodiny, která je zatížena svou stavovskou příslušností, což se na něm také projevuje. Nejlépe je to vidět v okamžiku, kdy se Petr dozvídá o zaměstnání Lucie a její matky.
Často Petr návalem neštěstí doby vybouchne.Rozčiluje se nad světem.Proč?! Proč je válka?! Proč lidé umírají ?! Proč je jenom tak musí být ?!! Jsou to výkřiky samotného autora, který křičel prostřednictvím psacích potřeb a vše vylil na papír.
Je to snílek a ještě větším se stává v té době, kdy potkává Lucií…

Této noci se jim válka připomněla sama.Už leželi (vydávali v těch dnech ze svého srdce tolik, že večer bývali vždy vyčerpáni).Najednou zaslechli každý ve své městské čtvrti poplach a odmítali vstát a uchýlit se do sklepů.Zabořili hlavu do peřin, pod přikrývku jako děti, když se blíží bouře, ale vůbec ne ze strachu (byli přesvědčeni, že se jim nic zlého nestane), nýbrž jenom proto, aby mohli v klidu snít.

Kdo je Lucie ?

Dívka, která se ještě méně než Petr zajímala o budoucnost.Milovala každý den, do kterého otevřela oči.Každý okamžik dychtivě vpíjela do svého těla.Měla bláznivé nápady.Krásná optimistka.Také ovšem někdy podlehla nátlaku.Když měla Petra, měla alespoň komu.
Její matka stále pracovala, milovala svou dceru, ale už ne tak, jak dříve.Viděla v ní už samostatnou mladou ženu, a proto ji nechávala vyrovnat se se svými problémy samotnou.Ovšem matka Lucii chyběla.Ale Lucie byla tvrdá.Dokázala v sobě ten stesk udržet.
Vydělává si tím, že kreslí na objednávku.Kreslí "mazanice", jak tomu sama i Petr říká.Lucii baví život a strach z budoucnosti dostane až tehdy, kdy se dozví, že Petr bude odveden na vojnu.
Nezajímal ji posmrtný život, nepřemýšlela tím způsobem : "Tam se budu mít dobře..", žila v realitě.Tím se od svého partnera lišila.
Chtěla prostě žít, byla skromná a lidská bytost …

"Řekla jste především, především chci žít.A potom? Co ještě chcete?"
"Nevím."
"Ale ano, jistě to víte…"
"Jste všetečný."
"Ano, velice."
"Ale já se ostýchám vám to říci…"
"Pošeptejte mi to do ucha.Tak to nikdo neuslyší."
Usmála se.
"Chtěla bych (zaváhala), chtěla bych aspoň trošinku štěstí…"
(Seděli teď docela blízkou sebe.)
Mluvila dál :
"Není to přání příliš smělé? Často jsem slyšela, že je to sobecké; a já sama mnohdy přemýšlím, na co vlastně má člověk právo.Když tak kolem sebe vidí tolik bídy a tolik utrpení, opravdu se bojím dožadovat se něčeho…Ale mé srdce přece žádá a volá: Ano, mám právo, mám svaté právo na trochu, trošinku štěstí.Řekněte mi upřímně: Je to sobecké? Myslíte, že je to špatné?"
Vzrušil ho nesmírný soucit.Ten výkřik srdce, to prostinké, nesmělé přání jím hluboce otřáslo.Vyhrkly mu slzy.

………

V aleji nebyl již nikdo.Rozčepýřený vrabec dováděl v písku.Vodotrysk sypal jasné kapičky vody.Nesměle k sobě obrátily tváře; a jakmile se jejich pohledy setkaly, jejich ústa se ptačím letem spojila, bázlivě a chvatně se na sebe přitiskla a pak se zase rozlétla.Lucie vstala a odcházela.Také Petr vstal.Řekla mu: "Zůstaňte zde." Teď se již neodvážili pohlédnout na sebe.A Petr šeptal:
"Lucie … Tu trochu … Tu trošku štěstí … řekněte … teď ji máte, že?"




Romeo, Julie a tma
Charakteristika díla

Právě jsem knihu dočetl.Při čtení předposlední stránky jsem měl husí kůži.Když autor na konci děje znovu opakuje věty, kterými příběh začínal, připadalo mi to, jako bych s Pavlem a Ester prožil ten jejich úsek života.Je jasné, že vždy, když čtu knihu, tak nějak spoluprožívám děj, to je jeden z hlavních účelů četby knížky, ale Otčenášek vytvořil tento pocit prostě nějaký silnější, alespoň na mě.

… Staré domy jsou jako staří lidé: plny vzpomínek.Mají svou tvář, svou vůni.Jejich zdi jsou živé podivuhodným způsobem.Co viděly? Co slyšely? Ledacos do sebe lety vsákla jejich oprýskaná omítka.Ano, ty zdi jsou živé příběhy lidí, které se mezi nimi odehrály.Některé z nich jsou často vzpomínány, jiné upadají v zapomenutí.O některých se mlčí.Žijí beze slov, za ústy, za očima.Patří k nikdy nenapsaným, vzrušujícím dějinám starých domů. …

Opět všude kolem zuří válka.Ta Velká, Jedinečná svou krutostí, ze které se zvedá žaludek, ta Druhá.V protektorátní Praze zuří zbraně, je zde více prachu než jindy.Ty staré domy zažívají příběh, kterým nasákne každá omítka po následující staletí.
Ústřední postavou knihy je Pavel.Maturant, který si přivydělává v krejčovské dílně.Jednoho dne má jít do kina a prochází se předtím v parku, kouří levné cigarety a přemýšlí.Sedne si na lavičku.Najednou, nejdříve, než si všimne, že vedle něho kdosi sedí, ucítí divný pocit.Ohlédne se a uvidí drobnou, schoulenou siluetu dívky.Je tak potichu.Zamyšlená.Dlouho se rozhoduje, co udělat.Všimne si, že dívka pláče.Na obličej jí nevidí, má ho schovaný pod kudrnatými, už napohled hebkými vlasy.To ho ujistí na ni promluvit.Nejdříve se dívka bojí, ale postupem času Pavel získává její důvěru.Slečna z parku se jmenuje Ester.Je to židovská dívka, která se nedostavila k transportu do Terezína a je tedy hledána gestapem.Její rodiče již v Terezíně jsou.
Pavel Ester vezme k sobě do svého kamrlíku vedle krejčovské dílny.Schová ji před celým světem.Následuje dlouhý (krátký) příběh citového porozumění dvou lidí.Prožívají spolu chvíle strachu, lásky, naděje a růžového snění o budoucím společném životě.
Náš Romeo se o dívku krásně stará.Nosí jí jídlo, pití, snaží se, aby neměla dlouhé chvíle při čekání na záchranu (..ale co je záchrana? Konec války? Útěk do jiného světa? Nebo snad smrt? ..).
Postupem času se o anonymní nájemnici domu dozvídají i cizí.Když se o věcech dozvídá Pavlův otec, je mu jasné, že kdyby ji našli, postřílí i jeho rodinu, ale přesto svému synovi pomůže a nechává si to jen pro sebe.Oba to teď tají před matkou, která má chatrné zdraví a nijak by jí to nepomohlo.Skutečnost, co by se stalo, kdyby byla prozrazena, byla jasná i Ester..
Vše začíná vrcholit, když se vše dozví Rejsek (jeden z nájemníků domu, který má podivné vztahy s gestapem).Při dopadení atentátníků na Heydricha se Němci nebezpečně moc ometají kolem jejich domu.Ester, už připravená na cestu na venkov ("na záchranu"), nevydrží psychicky.Slepý strach ji vyžene do ulic.Vbíhá přímo před německé hlavně, které neminou.
Pavel nechce žít.Ztrácí smysl života.Ale asi autor, který v závěru pokládá čtenářskou otázku : …Proč se všechno vrátilo do bahnitých kolejí, ztuplo v plesnivém vzduchu protektorátu? Proč se nezřítila obloha? A srdce stejně tepe v hrudi jako dřív! …Pavla přemlouvá nebo ho ujistí v tom, že, strašně jednoduše, ŽIVOT JE KRÁSNEJ..

…Zívl.Založil ruce za hlavou, prohnul se, až mu hlasitě luplo v zádech.Zhluboka nabral do plic silný vzduch letního rána.Úzký dvorek s opuštěnou kárkou kamnáře, nad střechami modrá obloha.Tichounce svítalo.Teď! První paprsek tiše klouzl po staré střeše a uvízl kdesi v listnaté koruně kaštanu.Viděl jej a stiskl čelisti. Dál!



Kdo je Romeo?

Když psal Shakespeare Romea a Julii, asi ani nevěděl, že vytváří něco, co se stane základním kamenem literárního světa.Když psal Otčenášek příběh o Pavlovi a Ester, věděl, proč jej přirovnává k Romeovi a Julii.
Pavel je člověk, který se jako Romeo zachoval.Romeo, i přes neshody znepřátelených rodů, chodí za Jůlií a riskuje tím život a krveprolití na obou stranách.Pavel, i přes dobu (tedy tmu), která je nastolena, schovává Ester ve svém příbytku, tedy také vystavuje rodinu a svůj život nebezpečí.
Je to velký snílek, který zatím nepoznal opravdovou lásku.Je také velký samotář.Umí se postavit situaci, čelit tvrdé realitě války a řešit nelehké situace.
Má hodné rodiče.Otec pracuje jako krejčí.Má malou dílnu, vedle které se nachází Petrův kumbálek, kde se právě "celý" příběh odehrává.Otec je dobrák od kosti.Má starost o svého syna, a tak mu nenápadné krádeže jídla a pozdní Petrovy procházky dělají velké starosti.Petr poznává otcovu mateřskou starost a je mu ho opravdu líto, ale tolik mu na Ester záleží, že nic neprozrazuje.
Je to intelektuál, který miluje studování hvězdné oblohy, galaxií a vzdáleného vesmíru.Je to pohodář, který se možná až moc zabývá svými myšlenkami.Je to filozof, který rád leží ve svém pokojíku, pozoruje oblohu a kouří cigaretu..

…Leží naznak s pažemi přimknutými k tělu, otevřenýma očima civí do okna ucpaného řídkou tmou.Za oknem je už pavlač s rozviklanými dlaždičkami, které co chvíli zachřestí pod chodidly, a čtvercová studna dvorku.Nad střechami vane teplým větrem červnová noc.Tam nahoře je všechno tiché, mlčí Vega ze souhvězdí Lyry, od roztřepeného okraje mraku se odloupl měsíc a nahlíží oknem dovnitř - tvář, která ztratila výraz. …

A kdo Julie?

Ester je dívka, která už nikdy neuvidí své rodiče, odvezené do Terezína, ale nepřestává věřit.Měla krásné, idylické dětství.Vyrostla ve vesničce nedaleko Prahy.Její život byl bezstarostný a spokojený do té doby, než začalo pronásledování židů nacisty.Její otec měl jako doktor ve vesnici mnoho přátel, ale ti rodinu postupně opouštěli.Často vzpomíná na dezinfekcí zapáchající bílou místnost, kam chodívala za otcem, když pomáhal lidem.Často vzpomínala na ty cesty, když s otcem jezdila za pacienty.Často vzpomínala.
Je to zlobidlo.Křehká holka s bláznivými nápady.Miluje život.Podle mě, si uvědomovala krásu života už předtím.Už ve své vesničce.Nemusela být uvězněná do čtyř stěn, aby jí chyběla obloha.To je podle mne to nejhezčí.Bylo by to to nejhezčí na lidech, kdyby si uvědomili dříve, než se jim něco stane, že "ten hloupej" pohled na oblohu, je všechno.Většinou jim obloha chybí, až když se na ni nemohou podívat..

… Položila mu hlavu na hruď, přitiskla k ní ucho.
"Co to zase děláš?"
"Poslouchám.Tam bije.Živé srdce.Počkej, nehýbej se, ať slyším.Teď - buch, buch.Jako pumpa.Chtěla bych je políbit, kdybych mohla…"
"Jsi blázínek.Proč by nebilo, co na tom?"
"Když člověk zemře, přestane bít…"
"A co je na tom divného?" ohradil se nevrle.
"Nic, já vím.A dech se zastaví.Mne ti nejvíc děsí, že nebudu moci dýchat.Když je mi někdy těžko, tak si říkám: Ty hlupáčku, holka, vždyť dýcháš, vždyť můžeš dýchat.Je to požitek, jen si to stačit vždycky včas uvědomit.Pojď, zkusíme to spolu, chceš? Dýchat…nadechnout zhluboka, ach - vzduch, cítíš? A myslet si při tom: Dýchám - dýchám, ještě dýchám … jsem boháč…"



Spolecné rysy obou del

Myslím, že už je jasné, že porovnat tyto dvě knížky nebude žádný problém.Začátek, průběh a konec děje je založen na stejné podstatě.Oba děje se odvíjí od dvou věcí - láska na první pohled, kterou doprovází mládí a těžkost doby, která utváří osudy hlavních hrdinů.
Jak v prvním, tak ve druhém příběhu se oba páry potkají náhodně, ne na žádném večírku, ve škole, na zábavě.Možná by se dalo brát, že v Petrovi a Lucii tomu přispěl osud.Proč Petr mezi tolika lidmi uchopil právě její ruku.Také by se tomu dalo říkat náhoda, ale to se mi nelíbí..neodpovídá to romantice, kterou je vše doprovázeno.Při náletu si ustrašená Lucie najde oporu právě v Petrovi.Otčenášek dal přednost trochu klasičtějšímu způsobu - v parku, před návštěvou kina..a Terezína..Také osud! Kdyby se ke transportu dostavila, Pavel by si vykouřil svou cigaretu a měl by další filmový zážitek.A co Ester?
Průběh je postaven na trochu rozdílné bázi.Petr se s Lucií vídá docela často.Svobodně.Nikým, kromě války, neutlačováni.Není zde rozpor nějaké národnostní příslušnosti.Omezuje je budoucnost - Petr má být odveden, mají na sebe málo času.A zatím Pavel a Ester mají času dost.Ale to čekání na konec války se nedá vydržet.Budoucnost jim nijak nevadí, naopak, už aby byla.Budou si společně žít na venkově, mít hodně dětí..
Petr a Lucie na to, co bude, raději nemyslí a naplno žijí v přítomnosti.Zatímco Pavel s Ester budoucnost malují, aby v té přítomnosti, tak naplno žít nemuseli.
A konce? Neuvěřitelně dojímavé, u Rollanda nečekaný, u Otčenáška předvídatelný.Rolland závěrem vyrazí dech.On je jakoby osvobodil od údělu osudu a pomohl jim k "věčnému společnému žití." Ovšem, oba zabil a navíc - Lucie na něco posmrtného ani nevěřila.A Otčenášek - smrt je méně romantická, jde-li to tak říci..jde.Řekl bych, že zde je konec více smutný.Je to asi i tím, že jeden z milenců se musí se smrtí své poloviny srdce vyrovnat a autor se potom navíc vrací do děje, do normálního života, do krutosti života.Prostě tak, že u Rollanda si popláčeme, ale utěší nás vlastně "smrt obou", nakonec přece můžeme věřit, že budou spolu.Ulehčí nám to.U druhého autora nás to ulehčení, že život jde dál, že se obloha nezřítila, ještě více dojme.Pavel, s obrovskou ránou v srdci, žije dál.

No..už toho asi více nevymyslím.Následující kapitola bude čistě formální, bez mého citového zabarvení.Tedy, alespoň se pokusím.Jinak, nebudu končit stroze : knížka se mi moc líbila, protože.., zkusím to jinak.Když jsem obě knížky dočetl, stoprocentně jsem se ujistil..nenávidim smutný konce..




Formální porovnání


Romain Rolland - Petr a Lucie

Vystupují zde dvě hlavní postavy.Jinak je v knize jen málo aktérů.Petrovi rodiče a bratr.
A navíc se zde o jeho rodičích jen mluví, nijak více zde nevystupují.
Autor se zde hodně zabývá myšlenkovými pochody.Je zde trochu ztotožnění s Petrem.Rozčiluje se nad válkou, lidskou krutostí, tou lidskou blbostí.

Jan Otčenášek - Romeo, Julie a tma

Také zde vystupují dvě hlavní postavy.Je zde více aktérů.Pavlova rodina (matka, otec), sousedé v domě (hlavně Rejsek), krejčovský učeň Čepek, kamarádi Pavla.
Autor se ani tak nad válkou nerozčiluje.Válka je zde přirovnána ke tmě.Často toto přirovnání v ději používá.




Literatura :

Romain Rolland - Petr a Lucie, vydal Český klub-nakladatelství Josefa Šimona, Praha 2000, grafická úprava Michal Houba, přeloženo z francouzského originálu Pierre et Luce, vydaného nakladatelstvím Albin Michel, Paříž 1928, přeložil Jaroslav Zaorálek

Jan Otčenášek - Romeo, Julie a tma, vydala Práce v Praze roku 1984, ilustroval Karel Teissig
Ruchovci (škola národní)
Podle almanachu Ruch (1868 – základní kámen ND), Josef Václav Sládek (ač dirigoval Ruch, byl Lumírovec)
Chtěli osvobodit ČL od cizích vlivů. Zájem o český národ. Zájem o historii, vlastenectví. Slovanská vzájemnost.
Žánry: poezie převažovala nad prózou, rétorická poezie (patetická, vznešenost)

Svatopluk Čech (1841 – 1908)
Ostředek u Benešova, nejstarší ze 16-ti sourozenců. Právník, pracoval jako koncipient, spisovatel z povolání, 20 let byl hlavním redaktorem Květů. Domácí typ, většinou žil v Praze (Vinohrady) Obříství u Mělníka

Lyrická poezie : 3 básnické sbírky – Nové písně, Jitřní písně, Písně otroka
Písně otroka v roce 1895 vydané 24 krát, lehce alegorická, my Česi, plantáže-Čechy

Epická poezie : Husita na Baltu – příspěvek do Almanachu Ruch, spanilá jízda husitů na sever
Žižka, Adamité, Roháč na Sioně, Václav z Michalovic – malý syn, vychováván jezuity, zjistí že jeho otec byl z popravených 27 pánů =>vlastenecké myšlenky
Evropa, Slávie – obě dvě lodi, obě postihne bouře, alegorie. Evropa = různé národy, hádají se, potopí se. Slávie – Slovani = spolupráce, zachrání se
Ve stínu lípy – rámcová kompozice, na námětí lípa, scházejí se, vyprávějí si příběhy
Hanuman – opičí král, který po pobytu u lidí, se navrací domů do opičí říše. Zavádí lidské způsoby, nesmyslnost
Lešetínský kovář – cenzurou nejvíc postiženo. Hrdina, který se vzepře německému majiteli. Vzdor proti Němcům.
Dagmar – slavná dánská královna. Dcerou P.O.I. Markéta

Próza: Jestřáb kontra Hrdlička, Broučkiády - několik próz, hlavní hrdina Matěj Brouček
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. Století – pan Brouček se ocitne v Husitské Praze. Bez citů.
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

Velký rozdíl mezi poezií a prózou. Poezie je více vznešená, patetická, vlastenecká. Próza se drží více při zemi.

Eliška Krásnohorská (1847 – 1926)
Vlastní jméno Alžběta Pechová, přítelkyně Karolíny Světlé, ženské hnutí , založila první SŠ pro dívky ve střední Evropě (Minerva) Ženský výrobní spolek (dohazovala práci ženám)
Ženské listy – jeden z prvních časopisů pro ženy. Psala poezii, libreta. Intimní přírodní lyrik. Libreta = Hubička, Tajemství, Čertova stěna

Ladislav Quis (1846 – 1913)
Překladatel z němčiny, básník. Ruch






Lumírovci
Škola kosmopolitní, časopis Lumír, u kterého se všichni soustřeďovali. Registroval ho Sládek. Program: povznést českou literaturu na světovou úroveň, inspirace svět. Literaturou, hodně překládat, žádali autorskou svobodu, rozvířit výběr témat a forem.
Žánry: převahovala intimní lyrika, próza a drama

Josef Václav Sládek (1845 – 1912)
* Zbiroch,z rodiny zedníka, filozofická fakulta UK, ve 29 redigoval Ruch, pak opustil Čechy, 2 roky v Americe ( z politických důvodů) Peníze od svatoboru (pro chudé) a od Českých novin, přivydělával si vším možným. Psal fejetony. Zápisky z cest. Pomocný dělník, domácí učitel, poznal Ameriku, celou jí projel, po návratu profesor na OA angličtiny. Dvakrát ženat, první žena mu zemřela i s dítětem při porodu, druhá žena – posledních 10 let byl na vozíku, starala se o něj, zemřel ve Zbirochu, pohřben na Slavíně

Poezie : hodně sbírek
1. Jiskry na moři , po pobytu v Americe, básně. Rovina objektivní, co zažil v Americe – klady – moderní země, svoboda, zápor – útisk indiánů. Rovina subjektivní – smrt ženy a dítěte
2. Světlo stopou v životě se střídá dobro a zlo.
3. Sluncem a stínem Zlo se podaří přežít, protože opět přijde dobro
4. Selské písně – nejslavnější, inspirace Zbiroškem, základní postava – sedlák (půda, zrna, orat, brázda, rodina, lán) idyla
5. České písně – vlastenecká poezie
6. Za soumraku – konec života, bilanční, obecné rysy poezie – zpěvná, melodická, budí dojem lidové písně, střídmý, hutný

Poezie pro děti : 3 sbírky – Zlatý máj, Zvony a zvonky, Skřivánčí písně
Stal se zakladatelem české poezie pro děti. Charakteristicky zpěvná, melodická, zvířátka, dětský život, výchova dětí – mít rád přírodu, rodina pospolitost, morálka

Překlady: Z AJ, překlad 32 Shakespearových dramat. ČAV věděla, že jsou překlady staré, pověřili Vrchlického, Krásnohorskou, Sládka. Sládek za to dostal hodně peněž, překládal z polštiny, španělštiny, norštiny

Jaroslav Vrchlický(1853 –1912)
Vlastním jménem Emil Frída. * Louny, syn kupce (neúspěšného). Emil byl ve 4 letech dán k výchově ke strýci faráři – působil v Ovčárech u Kolína, říčka Vrchlice, gymnazista, kněžský seminář – 2 roky, zběhl. FF – historie a románské jazyky – 3 roky, zběhl. 1 nebo 2 roky v Itálii, učitel, ke stáru vyučoval na FF UK, tajemník ČAV, přítel – Sofie Podlipská (spisovatelka), o 20 starší než on, „přátelé“? Oženil se s její dcerou Ludmilou. Krize, konec. Vliv na tvorbu, roku 1908 mozková mrtvice. Do smrti na vozíčku. Zemřel v Domažlicích, pohřben na Vyšehradě
Tvorba – nejpracovitější autor české literatury, vykonal práci pro celou jednu generaci.
270 knih

Poezie: 80 sbírek, „kníže české poezie“ Zlomky Epopeje – cyklus sbírek (20)
Inspirace V. Hugem – Legenda věku = cyklus sbírek. Podoba :historické cykly, básnický průřez dějinami, myšlenka – lidstvo se vyvíjí směrem k pokroku.


Zlomky Epopeje – 3 typy sbírek
1. Reflexní lyrika = reakce. Zamýšlí se nad historickými událostmi. Sbírka Duch a svět. Frekvence historických a hlavně antických reálií
2. Drobná epika = náměty z historie. Sbírka Zlomky Epopeje
3. Velká epika = jedna báseň – celá kniha- Sbírka Twardowski – polská varianta Fausta

Selské Balady – sbírka obsahující básně o selských povstáních za baroka, dramatické a drastické

Sonety samotáře – lyrické portréty vyznačených světových osobností (Goethe, Shakespeare, Voltaire )

Intimní lyrika : nejotevřenější básně, souvislost s manželským životem
80. léta – manželské štěstí, radostná, optimistická, hravá. Sbírka Poutí k Eldorádu
90. léta – rozpad manželství, deprese, smutek, melancholie, strach, sbírka – Okna v bouři

Formalistní lyrika: forma = důležitá role. 4 druhy skladeb

Balata – lyrická báseň, vznikla z lidové taneční písně . 2 slohy – první 4 verše, druhá 10 veršů, poslední verše obou slok mají rým
Gazel – lyrická báseň z Orientu. Jediný rým – spíná sudé verše
Rondel – lyrická báseň, z Francie, ze středověku, uzavřená do prstenu, poslední verš je zároveň první. Jen 2 rýmy, kombinují se.
Ritornel – lyrická báseň, trojverší (několik), první a třetí verš = rým

Dramatik: velké tragické i drobné hříčky, hlavně historická témata
Noc na Karlštejně – komedie, z doby Karla IV. Domnělý zákaz vstupu žen na Karlštejn. Nejživější hra.
Tragedie Hippodamie – trilogie, na antické téma
České dějiny – Drahomíra – tragedie. Boj křesťanství a pohanství.

Překladatel: z 18 SL, nejraději měl romanské jazyky

Prozaik : Loutky , soubor písní Barevné střepy

Lepší básník a dramatik než prozaik.

Vrchlického epigoni (opisováno) = pokračovatelé - Bohdan Kaminský, Antonín Klášterský, Jaromír Borecký

Julius Zeyer (1841 – 1901)
Pražan, v bohaté rodině, otec – potomek francouzského rodu, přišli do Čech za Francouzské revoluce. Otec velkoobchodník se dřevem, matka německá židovka. Bohatý rod s uměleckou tradicí. Měl českou chůvu a vychování. Vliv na české smýšlení. 6 sourozenců. Předurčen k převzetí podniků = technické vzdělání. Reálka pak technika. Zběhl, podnikl zahraniční cesty. Švýcarsko, Německo. Odešel ze závodu. Vyděděn z rodiny, odkázán na mecenáše Josefa Hlávka. Začal psát, neoženil se,samotář, deprese, zemřel v Praze. První ze všech pohřben na Slavíně. Novoromantik.

Poezie : hlavně epická poezie, inspirován historií a mytologií.
Vyšehrad – cyklus básní na motivy českých mýtů a pověstí. (Dívčí válka)

Karolínská epopeja – podle Karla Velikého. Epos o počátku francouzských dějin.

Zpěv o pomstě za Igora – epos na námět z ruských dějin (10.století) raný středověk na Kyjevské Rusi

Prozaik: romány a povídky, historické nebo psychologické.

Ondřej Černyšev – Rusko 18.století na dvoře Karla Velikého, O.C. doplácí na své klady

Román o věrném přátelství Amisse a Amila – ze střední Francie, rytíři
Jan Maria Plojhar – román psychologický, vrcholný, autostilizace, v době depresí, po trag. vztahu, vyhoštění z vlasti.
Dům u Tonoucí hvězdy – dva přátelé, psychologický román. Čech a Slovák, ve Francii. Smrt jednoho z nich

Tři legendy o krucifixu – tři povídky, hlavní role kříž, námět ze Španělska, Slovenska a Čech
Česká – Inultus = nepomstěný
Hlavní postava Šimon Lohnický z Budče – skutečný barokní básník. Stal se žebrákem. Objeví ho španělská sochařka. Chce aby jí pózoval pro model ukřižovaného Krista. Chce, aby se tvářil bolestněji, umučí ho. I na kříži šťastný výraz

Dramatik: Radúz a Mahulena – pohádková hra, symbolistická, lyrické drama, námět od Boženy Němcové. Romeo a Julie po Slovensku, rody Tatra x Magura. Krize, pohádka – šťastný konec

Rukopis Zelenohorský

Tento rukopis byl nalezen roku 1817 Josefem Kovářem v hospodářském sklepení makulaturou (?) na Zelené Hoře u Nepomuka.
Zelenohorský rukopis se sestává ze dvou dílů. Sněm a Libušin soud.

Sněm: Je patrně koncem hrdinského zpěvu, který se nám nezachoval a který předcházel básni Libušin soud. Přesto že se nám dochovalo pouze 9 řádek je jeho význam pro české dějiny velmi významný. Zpěv totiž popisuje patriarchální způsob života našich předků, tvz. Zádruhu – což vlastně znamená soužití tří pokolení. Další nová pokolení vždy zakládala nové zádruhy, ale vědomí pospolitosti ani potom neochabovalo.

Libušin soud: vypráví o sporu dvou bratří z rodu Klenoviců. Podle tohoto zpěvu pocházeli oba bratři ze starého rodu Popelovy dynastie. Popelovci byli kdysi vládnoucí vrstvou v Polsku. Otec obou bratří sídlil a vládl na území mezi Radbuzou a Otavou. PO jeho smrti měli podle zvyklosti vládnout oba bratři zděděnému území společně. Starší Chrudoš ale nebyl spokojen s tím, že se má o svá práva dělit. Rozhodli se tedy oba bratři vydat se za Libuší, sídlící na Vyšehradě, aby o jejich při rozhodla. Na sněmu Libuše rozhodla ve prospěch Chrudošova bratra a a sní souhlasili i všichni sněmující. To se Chrudošovi velmi nelíbilo a vyzval aby Libuši nahradil muž z řady sněmujících. I poté se všichni dohodli na stejném stanovisku a z děděnému území vládli oba bratři stejně.
Viz. Internet!!!

Rukopis Královédvorský

Podle názoru některých obránců byl tento rukopis sepsán pro choť císaře Karla IV. Elišku Pomořanskou, která sídlila v Hradci Králové. Tato sbírka shrnuje zpěvy z různých krajů a dob a tím se také vysvětlují její pravopisné odchylky a i tvary, známé jen z nářečí. Tento rukopis byl nalezen roku 1817 v chrámu sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové.


Skládá se z:
I. Básně – Oldřich
Tato báseň měla zhruba 160 veršů. Děj básně je kladen asi k roku 1004. Popisuje vyhnání Poláků z Prahy, které se zmocnili pod Boleslavem Chrabrým,. Kníže Oldřich přitáhl před Prahu – na dnešní Petřín. Časně z rána sešel do pražského podhradí a vyčkával tu u brány. Když stráž otevřela přestrojenému pastýři, který vyháněl stádo na pravý břeh Vltavy, vpadl Oldřich se svými lidmi do hradu, kde přepadl spící Poláky. Podařilo se mu je vypudit. Po jeho vítězství se opětně ujal vlády Jaromír – bratr Oldřicha.

II. Beneš Heřmanov
Děj této básně je kladen do roku 1204, kdy v Čechách panoval Přemysl Otakar I. V tomto zpěvu se vypráví o zahnání Sasů pod Hrubou skalou Benešem, synem heřmana Markvartice z Ralska.

III. Báseň Jaroslav
Báseň Jaroslav má 289 veršů a nejrozsáhlejší básní celé rukopisu a její děj je kladen k roku 1241. Jsou v ní dějinné pověsti i události. V prvé časti básně se vypráví o zavraždění dcery Chána Kublaje, která vedla k bojím s Tatary. V další části se vypráví o bitvě na Kalce r 1224, kde byla Tatary poražena vojska Mstislava Kijevského a Mstislava Haličského.

IV. Zpěv Čestmír
Velká cena tohoto zpěvu je dána zj. tím že poodkrývá organizaci a vyspělost českého válečnictví . které bylo i v pozdějších dobách na znamenité výši.
V úvodu vyzývá kníže Neklan, aby se branná moc shromáždila a táhla proti Vlastislavovi, náčelníku kmene luckého, který ničil Neklanovy kraje. Velitelem byl určen Čestmír, který chtěl rychlím pochodem zasáhnout kraj Vlastislava, prostírající se v okolí Žatce. Vlastislav ale nebyl Čestmírovým jediným nepřítelem. Rozhodl se tedy nejprve vydat proti Neklanovu poddanému – Kruvoji. Brzo ráno se Čestmír dostal ke Kruvojovu hradu a zahájil útok. Hrad dobyl dalšího dne zrána a Kruvoje nechal popravit. Mezi tím však vytáhl proti Čestmírovi sám Vlastislav a utábořil se v dolině. Jeho vojsko bylo asi 5x větší než vojsko Čestmírovo. Čestmír aby zastřel
svou slabost nechal své vojsko pochodovat 9x kolem hory a tím zmátl Vojsko Vlastilava, které se domnívalo, že Čestmírovo vojsko je mnohem větší než jejich. To bylo pak také tou hlavní příčinou proč Vlastislavovo vojsko podlehlo. V rozhodném okamžiku také vyrazil na souboj s Čestmírem sám Vlastislav, ale byl opražen, zabit a jeho vojsko se dalo na zmatený útěk.

V. Báseň Ludiše a Lubor
Tato báseň vypovídá o tvz: sedání – což byl zápas na koních – na život a na smrt, při kterém byl hledán nejstatečnější soupeř.

VI. Zpěv Záboj a Slavoj
Záboj byl považován za nejkrásnější hrdinský zpěv rukopisu. Podle básně svolal Záboj hlavy rodů do černého lesa na Skálu na poradu. Na této poradě se rozhodli pro odboj proti Luďkovi. Shromáždili se Zábojova a Slavojova vojska, která se vydala na cestu k Modrému vrchu a temnému lesu. Tam se setkali s Luďkem – vojevůdcem nepřátel, který je vyzval aby se vzdali. Záboj odpověděl zamítavě a častoval Luďka nadávkami. Došlo k velké bitvě, při které byl Luděk zabit jeho vojska se dala na útěk. Muži byli pronásledováni až k Dunaji, kde jich valná číst utonula, hrstka jich byla dál pronásledována až k Alpám, kde byli zajati. S nimi se pak vítězové vrátili na bitevní pole a obětovali Bohům.

VII. Zpěvy milostné
Zbyhoň – v básni se vypráví jak ze stromu na strom poletoval holoubek a vrkal, protože mu Zbyhoň uchvátil holubici. Milenec má milou uvězněnou na hradě a holoubek ho přesvědčuje, aby ji šel vysvobodit a při tom vysvobodil i jeho holubici. Milenec ho poslechne. Ještě v noci se dostává do Zbyhoňova hradu až k loži jeho milé a Zbyhoně. Milence Zbyhoně a posádku hradu pobil a zůstává se svou milou až do rána.

Četba: Jaroslav, Beneš Heřmanov, Sněm, Jahody, Skřivánek, Čestmír,…
Drama o sedmi obrazech se odehrává na politickém pozadí imaginární země na konci druhé světové války.Avšak nelze jej označit jako hru s politickým obsahem. Hledí sice na různé ideologie, ale především na osobní přístup hlavních hrdinů k oněm revolučním myšlenkám.Máme se zde možnost setkat s mnoha lidmi, kteří svůj život zasvětili proletářské straně, avšak ze zcela odlišných důvodů.
Hlavní hrdina Hugo se jako syn ze zbohatlé rodiny nepohodl se svým otcem, dobrovolně se vzdal všeho rodinného majetku a naopak se přihlásil do strany, která takové lidi, ke kterým Hugo patřil, perzekuuje.Tento čin byl však způsoben i jistým psychologickým pohnutím hlavního hrdiny, který trpí pocitem méněcennosti a nedůvěry ze strany jeho okolí a snaží se hlavně sám sebe přesvědčit, že není pouze rozmazleným synáčkem bohatých rodičů, intelektuálem neschopným činu a oběti, a hlavně si chce dokázat, že je schopen pro dobro myšlenky i zabít či zemřít.Jednoho dne dostane svojí příležitost, když je poslán jako osobní tajemník k členovi strany Hoederovi, který chystá pro stranu zcela nepřijatelný politický kompromis s ostatními politickými seskupeními v zemi, který hraničí se zradou a zničením této proletářské organizace.
Hugo, ačkoli je ženat s krásnou Jesikou, je ochoten pro stranu i zemřít, protože ho stále dusí jeho minulost a nemožnost se ztotožnit se svou intelektuální smířlivou povahou, či možná spíš zbabělostí.Ani jeho vztah k Jesice asi není hoden pojmu láska. Odstěhuje se i se svou ženou k Hoederovi a čeká na příležitost, jak vykonat svou špinavou práci, kterou samozřejmě považuje za hrdinství, ale i jakýsi zvrat v jeho dosavadním životě.
Hoeder je názorově a ideologicky naprostým Hugovým protějškem.Do strany se dal spíše pro získání moci, či možná z vlasteneckých důvodů. Záleží mu na výsledku revolučních bojů a také na lidech samotných, ideologie je podle něj věcí vedlejší, nemá cenu aby za ni pokládaly život tisíce lidí, když lze zvolit kompromisní cestu.
Naopak Hugo je natolik zahloubán do ideologie a poslušnosti straně, že mu unikají lidé samotní. Nemá rád sám sebe a tudíž i ostatní lidi. Pro něho je ideologie spíše nástrojem vlastního psychického uspokojení. Stačí, když si jej pro ni získal jistý Ludvík- vysoký stranický funkcionář- a ostatní je jen záležitostí poslušnosti a oddanosti myšlence. Zde náš hrdina naráží na nápadný kontrast mezi tím, kým je a tím, kým chce být. Jeho přemýšlivá povaha se totiž neustále brání zfanatizovanému druhému já, které by mělo bez přemýšlení vraždit.
Ačkoli jsou si Hoeder a Hugo názorově naprosto odlišní, přesto si začne Hoeder získávat jistý respekt a možná i zrnka porozumění.Hugo svého nepřítele nedokáže zabít a naopak přijímá jeho pomoc.Zvrat nastane až tehdy, když přistihne Hoedera a Jesiku v milostném objetí, kterému se Hoeder předtím bránil.Hugo v tento okamžik dokoná svůj úkol a Hoedera zastřelí.Tento čin se později ukáže jako naprosto nešikovný, protože strana se zachová přesně podle Hoederovýh záměrů a naopak mu začne stavět mučednické pomníky.Hugo také není vnitřně uspokojen, protože nezabil chladně a ze svého přesvědčení, ale z pouhé žárlivosti a tedy v afektu, který ho jistým způsobem zbavuje odpovědnosti za tento čin.
Hugo ztrácí vše: ženu Jesiku, přítele Hoedera (nebo spíše člověka , který si u něj získal důvěru ale i obdiv k silné osobnosti), víru ve stranu, která ho teď považuje za přebytečného a hodného odstranění.
Po propuštění z vězení nalézá útočiště u své stranické kolegyně Olgy, která se mu pokouší zachránit život, kdyby byl Hugo pro stranu přeci jenom ještě užitečný. Hugo však tuto pomoc odmítá a dobrovolně se vydává stranickým zabijákům.
Kromě postav Hoedera a Huga, zde nacházíme i další dva členy strany- zabijáky či Hoederovy osobní strážce: Slika a Jiřího. Možná právě oni představují Hugův ideál. Prostoduší hromotluci, kterým zabití s klidnou hlavou nečiní žádné potíže a kteří nastoupili do strany z ryze existenčních důvodů, a to z hladu a nouze.
V první část hry se setkáváme s Hugem a Olgou, po té co jej propustili z vězení, den před tím, co Ludvíkovi zabijáci Huga zabijí. V hlavní části se vracíme do minulosti, která končí několika výstřely z Hugova revolveru na překvapeného Hoedera. Závěr je již jenom poslední chvilkou Hugova života a navazuje chronologicky na první část.
Drama využívá civilního jazyka. Setkáme se zde s laškovnými hovory manželů Huga a Jesiky, ale i s ponory do Hugových myšlenek, obsažených v jeho promluvách k Jesice, Olze či Hoederovi, rovněž se zde setkáme s Jazykem politické debaty či vyjednávání.
Existencionální téma člověka, jenž nenachází svůj smysl, který touží po činu, který by vše změnil, je hlavním motorem děje.Čin se zde dá chápat jako změna v hrdinově nitru, vztahu k okolí i z ideologického hlediska.Avšak jeho realizace žádný požadovaný efekt nepřináší.Myslím, že snad každému z nás je známý pocit, že až se nám cosi povede, až se něco změní či pomine, že svět nebo jen náš život bude lepší, šťastnější po mnoha stránkách, zatímco skutečnost je jiná- věci se změní, často k horšímu, ale naše podstata zůstává stále stejná, stejně jako neodchází naše problémy, nebo je nahrazují jiné, vyplývající z postaty v nás, okolních lidí či celé společnosti.Někdy se člověk dostává do situace, kdy je naprosto posedlý realizovat určitý svůj cíl, ale poněkud zapomíná, co bude potom.Náš záměr se stává naším vládcem a po jeho naplnění již jako bychom přestali existovat.Čin našeho hrdiny je jakoby universálním řešením všech problémů ať už psychologického, sociologického či ideologikého rázu, avšak jeho výsledek je nakonec zcela zbytečný a v mnoha ohledech spíše destruktivní.
Nabízí se otázka: má vůbec nějaký čin smysl? V každém případě- velký „všeřešící“ čin jej jistě nemá.Chceme- li změnit celý náš život jedním tahem, tak se nám to nikdy nepodaří.A když vymyslíme obrovský čin, který je tak radikální, že „už musí vše ovlivnit“, vede naše cesta do jisté zkázy.Pokud tedy chceme měnit svůj život a přispívat k lepšímu světu, měl by každý být sám sebou a dělat, co nejlépe umí, a drobnými činy se přibližovat k nikdy ne zcela splněným představám. Jako příklad by mohly posloužit noviny, které Hugo ve straně psal a kde dosahoval dobrých výsledků.Jeho touha stát se někým jiným prostřednictvím
Skupina kolem časopisu Květen

V roce 1955 byl založen časopis Květen jako publikační prostor pro začínající básníky, ale tuto funkci plnil jen krátce. Po 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956 se kolem něj vytvořila skupina básníků mladší generace – poprvé od roku 1948 se vlastně objevila skupina s vlastním estetickým programem. Vyhlášené heslo „poezie všedního dne“ obsahovalo v sobě vůli nahradit oslavnost, patetičnost a často i rétoričnost a abstraktnost dosavadní poezie střízlivým pohledem na všední realitu, civilností výrazu, zájmem o konkrétního člověka. Snažili se o obnovení bezprostředního smyslového a citového prožitku světa (Brukner, Florian), ale zároveň projevovali i zájem o poznání a vyslovení drsné pravdy o skutečnosti i s jejími rozpory. V tom můžeme vidět snahu vyrovnat se s negativními jevy, jež přineslo období kultu osobnosti. Boj proti vžitým dogmatům, iluzím, lacinému optimismu byl veden nejen v lyrice, ale i v teorii a literární kritice a dotýkal se i základních principů stranickosti, ideovosti socialistického umění. Kladli důraz na konkrétní, detailní skutečnosti viděnou zdola. Proměnila se i poetika na rozdíl od dosud běžné melodie pravidelnosti používali záměrně uvolnění veršové formy.
V červnu 1959 byl díky sílícím konzervativním silám v KSČ časopis Květen zakázán a tím oslabena skupina autorů kolem něj. Jednotliví členové skupiny však mezitím získali důležitá postavení jak ve Svazu spisovatelů a Lidových novinách, tak i v různých jiných časopisech a nakladatelstvích. V době destalinizace vzniká roku 1966 nástupnický časopis Orientace, v němž byly probojovány myšlenky vedoucí k tzv. Pražskému jaru 1968. Po událostech v srpnu 1968 bylo jen otázkou času, kdy bude Orientace zakázána. Došlo k tomu r. 1970. Tím skončily patnáctileté dějiny skupiny Května, do níž patřily např. básníci Jiří Šotola, Miroslav Holub, Karel Šiktanc a Josef Brukner. Z prozaiků, kteří nebyli tak výrazní, publikovali v Květnu např. Karel Ptáčník a Ivan Klíma, méně pak Ludvík Vaculík a Ladislav Fuchs. Program rozvíjeli Jaroslav Boček, Josef Vohryzek a Miroslav Červenka.


Jiří Šotola

Narodil se 28.5. 1924 ve Smiradech u Hradce Králové, po válce absolvoval AMU (obor divadelní režie). Pracoval jako dramaturg a režisér, redaktor, od r. 1967 se věnuje literatuře jako spisovatel z povolání.
Začínal jako básník a jako básník se také účastnil činnosti skupiny Května. První básnickou sbírku Náhrobní kámen vydal r. 1946 a ve stejném roce vyšla i druhá sbírka – Čas dovršený. Obě jsou poznamenány nedávnou válkou. Sbírky Za život a Červený květ (obě 1955) odrážejí zkušenost z mírové vojenské prezenční služby. Vlastní básnický výraz našel Šotola až ve sbírce Svět náš vezdejší (1957), kterým vstoupil do skupiny Květen. Do jeho tvorby proniká vědomí složitosti a rozpornosti světa, ukazuje na jeho špínu a bolesti a téměř okázale provádí kritickou sebeanalýzu. Přes všechna gesta vzpoury a ironického výsměchu, převažuje láska k životu, k práci člověka. Chce postihnout prodění současného světa, podat generační svědectví.

Co že jsme chtěli? – Jít kde není stop.
Nedožít konce. Nikde nemít hrob.
Navrtat mraky. Padat dolů.
Za rudým květem běžet k pólu.
A urvat aspoň metr, aspoň hrst
země, jíž dosud nedotkl se lidský prst.
Zadarmo. Mlčky. Tak jak roste strom a jako vlna pluje.
A nečekat,
až někdo poděkuje.
(Jiří Šotola: Svět náš vezdejší, 1957)

V podobně kladném duchu se rozvinula i milostná poezie v knize Venuše z Mélu (1959). Téma zápasu o společenskou přeměnu zpracovává poéma Bylo to v Evropě (1960). Básníkova tvorba, jejíž dosavadní cestu a charakter vyznačil výbor Ročník 24 (1961), vstupuje do nové fáze sbírkou Hvězda Ypsilon (1962) i Poste restante (1963). Zbavuje se osobní podrážděnosti a provokujících generačních až divadelních gest a zastavuje se u nejzákladnějších otázek života a smrti, lidského bytí, jeho smyslu.
Poslední sbírky nesou znamení deziluze, všednosti, spojení s motivem smrti, která zhodnotí lidský život. Jedná se o sbírky Co a jak (1964), Podzimníček (1967). Tím Šotola končí s poezií a věnuje se próze: Tovaryšstvo Ježíšovo (1969), Kuře na rožni, Svatý na mostě, Cesta Karla IV. do Francie a zpět.

Šotola se ve svých sbírkách pokusil navázat na tradici poetismu v české poezii a především na Nezvalův verš. Využívá prostředí poutí a jarmarků, aby se přiblížil jednak životu obyčejného člověka a zároveň poukázal na jeho radosti (sbírky Svět náš vezdejší, Venuše z Mélu). Na počátku 60. letech se v jeho poezii odráží osobní vyrovnání se se životem, je více filozofující, zabývá se tradičními otázkami lidské existence. Později se tento pohled stupňuje až k rezignaci, začíná se místo životem zabývat smrtí.
Častým prvkem v Šotolově poezii je kontrast. Všednost staví proti fantazii, sen proti realitě. Kontrastní je i jeho přístup k jednotlivým pojmům, jako je život, smrt, smysl bytí.


Karel Šiktanc

Narodil se 10.7. 1928 v Hřebči u Kladna. Vystudoval učitelský ústav v Praze, pak pracoval jako redaktor v Mladé Frontě a v Československém rozhlase. Členem redakční rady časopisu Květen byl po celou dobu jeho existence a podílel se na vzniku a činnosti literární skupiny kolem něj. Ve 2. polovině 60. let patřil do redakce časopisu Orientace. V 70. a 80. letech nemohl publikovat, proto své práce zveřejňoval v samizdatových a exilových nakladatelstvích.
Po prvních dvou slabých sbírkách Tobě živote (1951) a Pochodeň jara (1954), které se zařadily do optimistické, patetické a budovatelsky laděné tvorby první poloviny 50. let, vydal r. 1956 knihu veršů Vlnobití, čímž vstoupil do skupiny Května. K zásadnější proměně básnického obrazu světa došlo až ve sbírce Žízeň (1959), kde se uplatnila poetika všedního dne. Skladby Heinovské noci (1960) a Patetická (1961) přinášejí subjektivní pohled na významné události novodobých dějin, vývojově důležitá je především skladba Heinovské noci věnovaná tragédii Lidic, která má pro autora jako rodáka ze sousední obce, zvláštní význam.

Však naši mrtví spali ve vedlejší vsi
a ta se jmenovala Lidice
(Karel Šiktanc: Heinovské noci, 1960)

Zároveň se v ní formují charakteristické rysy Šiktancovy poetiky – metaforika, dramatičnosti, vesnické motivy, práce s lexikem apod. Sbírkou Heinovské noci začal Šiktancův vzestup. Až do vydání této sbírky zůstával v zákrytu mezi ostatními básníky Května.
Kontrast lyrických a epických pasáží a témata dějinných procesů tvoří základ sbírek z 60. let (Nebožka smrt – 1963, Zaříkávání živých – 1966, Město jménem Praha – 1966, Adam a Eva – 1968). Ve sbírce Mariášky z r. 1970 se už poezie dostává do těsné souvislosti s prózou.


Vystupoval sám.
Konečná stanice byla tiché a bez barvy, jen
žlábkem ve střechách nad táhlou čekárnou stékala
dlouze popelavá mlha.
Stál zády k městu…
(Karel Šiktanc: Mariášky, 1970)

Šiktanc odmítl okupaci r. 1968, a proto se od r. 1970 šířila jeho díla prostřednictvím Edice Petlice – má zákaz publikovat. V 1. polovině 70. let vytváří svou vrcholnou a dobově proslulou skladbou Český orloj (1974) uspořádanou do 12 básní ročního cyklu a koncipovanou jako fiktivní dialog otce se synem o příslušnosti k tradici, národu a zemi. Sbírka Jak se trhá srdce (1978) má tématiku vesnického prostředí, další sbírka Ještě pánbu neumřel (1979), Pro pět ran blázna krále (1979), Sakramenty (1980), Srdce svého nejez (1988) jsou naplněny tragickými motivy devastace světa. Od konce 80. let uvolňuje pevnou kompozici, básně jsou kratší a směřují k reflexi: Ostrov Štvanice (1991), Hrad Kost (1995), Šarlat (1999). Šiktanc se věnuje také poezii pro děti.

Šiktancova poezie se vždy znovu vracela k základním situacím a mravním hodnotám. Již od 60. let se v ní prostupují úlomky „obyčejné“ reality, klíčové vzpomínky z dětství s jakousi mytickou pamětí rodu a společenství. V tomto období se také přibližuje k tématu dějinné a rodové paměti.
V Šiktancových básních, které mívají epické jádro, se objevuje středočeská vesnice, její tradiční řád, křesťanské a ještě více předkřesťanské mytické archetypy. Zlomky lidové řeči (pořekadla, vulgarismy) se mísí s umným metaforickým jazykem, četnými kulturními narážkami a dalšími stylovými vrstvami. Složitě je komponován verš: střídá se jamb o různých délkách i trochej, rytmus je narušován členěním do řádků (řádky nebývají vždy shodné se zvukově rytmickým celkem), s netradiční dovedností jsou využity rýmy. Vzniká tak několikanásobné překrývání a vrstvení významů a zároveň i zvukově působivá báseň.
Osobitý žánr našel Šiktanc v cyklech básní, navzájem spojených mnoha nitkami i celkovým významovým zaměřením. Pět textů v Pro pět ran blázna krále (1991 ve svazku Utopenejch voči) je volně spojeno motty, odkazujícími k životu a smrti K. H. Máchy.

A to je největší trápení ducha,
že hledám to, o čem vím,
že není.
K. H. M.
Češte si mě.
Aťsi zchudnu.

Žádám jen tu jednu studnu,
kde spí krev
a střelný kvítí.
….

(Karel Šiktanc: Utopenejch voči, 1991)


Josef Brukner

Narodil se 15. 2. 1932 v Písku. Vystudoval dramaturgii a filmovou vědu na FAMU v Praze. Po absolutoriu pracoval jako dramaturg, později jako redaktor různých nakladatelství (např. Československý spisovatel) V r. 1973 byl vyškrtnut ze Svazu československých spisovatelů, protože podepsal petici žádající osvobození politických vězňů. V letech 1977 – 1985 působil jako varhaník, kostelník a topič ve sboru Československé církve husitské v Praze na Vinohradech. Od r. 1990 je šéfredaktorem časopisu Mateřídouška.
Debutoval v r. 1956 v časopise Květen. Náhodné spojení jeho básně Óda na sušení prádla a článku Miroslava Holuba Náš všední den v 1. čísle 2. ročníku bylo vlastně prvním impulsem k vyhlášení vlastního programu skupiny Května. Brukner přispíval poezií pro dospělé i děti zejména do novin a časopisů Květen, Plamen, Lidové noviny, Kultura, mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj aj. Psal také básnické texty k obrázkům leporelům, zejména k obrázkům J. Lady, a k o malovánkám. Je autorem scénáře pro film Případ lupínek (1960, rež. V. Vorlíček) a scénářů pro krátké animované filmy Nerovný souboj (1979) a S úsměvem (1981). Jako autor či spoluautor se podílel na četných televizních scénářích, např. na cyklu večerníčků Kocour Mikeš podle J. Lady.
Svým básnickým debutem Brukner spoluvytvářel tzv. poezii všedního dne tak, jak ji programově pěstovali básníci Května. Proti patosu poezie 50. let stavěl střízlivost, civilnost a humorný nadhled. Jeho písňově prostá a spontánní lyrika, volně navazující na tradice Wolkerovy básnické prvotiny, se emotivně dotýká obyčejného života. Optimistické, kladné ladění Bruknerovy poezie ještě znásobuje smysl pro hravost a poetiku nonsensu, která nalezl významné uplatnění v jeho rozsáhlé básnické tvorbě pro děti a mládež.


Miroslav Florian

Narodil se 10. 5. 1931 v Kutné Hoře a zemřel 10. 5. 1996 v Praze. Vystudoval FF UK, obor knihovnictví. Působil jako redaktor v Československém rozhlase a Československém spisovateli. Od sjezdu Svazu československých spisovatelů v r. 1972 je členem jeho výboru, v letech 1976 – 1981 byl poslancem a zastával i stranické funkce. V r. 1982 byl prohlášen národním umělcem.
Florian debutoval v r. 1948 sbírkou Snubní prsten v 17 letech. Byla ovlivněna různými básníky, oslavovala život, obracela se k rodině (např. láska k matce). Upozornil na sebe ale až sbírkou Cestou k slunci (1953), kde se ukazuje jeho obdiv k moderní české poezii od Tomana a Gellnera až k Wolkerovi a Bieblovi. Ve svírkách Blízký hlas (1955) vyzrál zvláště důvěrný tón, který Florian předurčil k psaní milostných veršů. V r. 1957 vyšla sbírka Otevřený dům a také cyklus 5 delších básní ve sbírce Závrať. Od volného verše Závrati a náběhu k žánru pásma v této sbírce se Florian v následující knize Stopy (1960) a v dalších sbírkách z 60. let (Záznam o potopě 1963, Tichá pošta 1965) dobral k útvaru nerozsáhlých lyrických básní slučujících přednosti volného verše a melodické pravidelnosti. Typická florianovská báseň vzniká nepravidelným rozčleňováním rytmicky víceméně pravidelných čtyřverší a podobných strof.

Když ve větru políbí se dva stromy,
trvá to vteřinu-
Náš polibek, ten trvá dny a léta,
a líbat budem se i přes hlínu.

(Miroslav Florian: Záznam o potopě, 1963)

Jako jediný ze skupiny Května setrval Florian u svých mladistvých společensko-politických iluzí. Bez odporu přijal okupaci v r. 1968, a proto mu nehrozilo nebezpečí zákazu publikace. Přesto vyšla v r. 1972 sbírka Iniciály. V básni Lípy najdeme slova, která svědčí o tom, že si Florian uvědomoval tragickou situaci ČSR r. 1968.

Přejte už, přejte téhle zemi klid,
aby jí všechno nepadalo z ruky,
mžením i hřměním aby mohla křtít,
a dole v studnách zelenavý třpyt
a horký vzduch nad bílou tavbou žit
aby se chvěl
o nás a naše vnuky.

(Miroslav Florian: Iniciály, 1970)

Tato i další sbírky (Jízda na luční kobylce - 1974, Zelená flétna - 1979) byly v období normalizace masově vydávány. V 90. letech se Florian dostal do ústraní.
Florian se podobně jako Šotola pokusil navázat na tradici poetismu, využití pásma, lehkosti v tvorbě. Jeho poezie má často písňový charakter s mnoha metaforami.
Tematika jeho básní zůstává poplatná tehdejším pravidlům. Oslavuje svou zemi a člověka, je loajální…

Kdyby jednou přišli
američtí páni,
všechny prosté věci
staly by se zbraní.
…

(Miroslav Florian: Vybrané spisy I, 1954)


Miroslav Holub

Narodil se 13. 9. 1923 v Plzni. Vystudoval gymnázium a do konce války pracoval jako dělník na dráze. Vystudoval medicínu, kterou ukončil v r. 1953. Byl sekundářem na patologii na Bulovce a v r. 1954 dostal místo vědeckého pracovníka v Mikrobiologickém ústavu ČSAV, od r. 1972 pracuje v Ústavu klinické a experimentální medicíny a publikuje odborné vědecké práce z oblasti biologie.
První práce otiskl v r. 1947 v časopise Ohnice, čímž se připojil k této skupině. Pak se odmlčel a knižně debutoval sbírkou Denní služba (1958), která již patří do proudu poezie všedního dne. Sám se stal v časopise Květen i jinde hlavně díky stati Náš všední den (Lidové noviny 1958) rovněž teoretikem tohoto směru. Přinášel ale do poezie i vlastní osobitou notu. Navazoval na některé české i evropské básníky (Halas, Brecht, Prévert), jeho poezie staví od začátku na intelektu a myšlence, Holub se zříká osobní subjektivní zpovědi, jeho verš je břitký, věcný a střídmý, každá báseň má racionální kompozici. Tyto rysy si Holubova poezie udržuje od první knihy až do současnosti.
Holubova poezie je tedy značně ovlivněna především jeho profesním životem, což vidíme u již zmiňované sbírky Denní služba, ale i u další jako např. Kam teče krev (1963) a Tak zvané srdce (1963). Další sbírky, které opět prokázaly jeho básnickou originalitu a působivost byly Achilles a želva (1960), Slabikář (1961), Jdi a otevři dveře (1961). Holub postoupil ze všech svých generačních druhů nejdál k depoetizaci poezie, nejdůsledněji se vyhýbá vší dojímavosti, líbivosti, všem literárním konvencím, nefunkčním ozdobám, prázdné formě. Velmi střídmě a jen funkčně užívá básnického obrazu jeho verš nechce upoutat rytmem ani melodií, je doveden až na hranici prózy. Básnická hodnota spočívá v překvapivě pronikavém pohledu na konkrétní realitu. Hlavní tvůrčí silou Holubovy poezie je tedy již zmiňovaný intelekt (viz kniha Bohumila Svozila: Vůle k intelektuální poezii – O básnické tvorbě Miroslava Holuba). Intelekt schopný vidět souvislosti a vztahy věcí a poznávat smysl lidských činů, postavení člověka v moderní civilizaci, ve věku vědy, techniky – a válek. Střízlivost a analytičnost Holubovy poezie bývají charakterizovány jako pohled vědce, lékaře, jsou však provázeny zaujatým lidským citem pro spravedlnost. Racionální jednostrannost Holubovy tvůrčí metody samozřejmě nelze zobecňovat, ale zdá se, že právě ona zprostředkovává kontakt poezie se světem vědecké a technické práce i s všedními pracovními dny obyčejných lidí. Výmluvným dokladem Holubova stylu je sbírka Ačkoli (1969) – vrcholná sbírka 60. let. Je souborem básní a lyrických mikroesejů a v jeho tvorbě je i určitým předělem, neboť zde s krajní ironií odhaluje prázdnotu reality, tj. vytrácení se smyslu věd, řeči, lidského života. Drastickými temnými metaforami a vizemi pak reaguje na posrpnovou skutečnost r. 1968. To mělo za následek zákaz publikování. Holub provedl 18. 8. 1973 v tisku veřejné pokání, ale dlouho mu to nebylo nic platné. Až r. 1981 vydal sbírku Naopak, kde se jeho poezie opět přibližuje próze.
V 80. letech je Holubova poezie prostoupena drásavostí pohledu na konfliktnost a paradoxnost situace člověka a společnosti, ukazují se i prvky zla, zmatku, absurdity, Jedná se o sbírku Interfon čili O divadle.
Tvorba počátku 90. let svědčí o návratu k výchozímu sdělnému typu poezie, reagujícímu na konkrétní společenské problémy (Syndrom mizející plíce). Vznikají také dvě beletristické knihy, čerpající z pobytu v USA – Anděl na kolečkách (1963) a Žít v New Yorku (1969).


Při srovnání poezie Miroslava Holuba a ostatních básníků Května dojdeme k zajímavým závěrům. Holub se zásadně vyjadřuje jasně,přímo a jednoznačně, a proto je jeho styl maximálně sdělný, oproti principu rozvinuté metafory Florianovy a Šotolovu oslňování výčtem detailů. Vidíme u něj tendenci ke strohému vyjádření.
Staví na substantivu a slovese, adjektiva, zvláště hodnotící potlačuje. Detailů volí raději méně, báseň směřuje k tzv. „jehlové pointě“. Jiný než u Šotoly a Floriana je u Holuba i poměr k tématům historickým - zatímco oni metaforizují, Holubovi jde o význam přímý. Velikost osobností vidí jako realizaci všednosti. Otázka lidské velikosti se stává otázkou hodnoty jejich života, tak je tomu i u obyčejných lidí (báseň Karcinom plic, Umřela včera, Doma).

Ať nikdo neslyší
ten tichý hlas zevnitř.
To pučí listí. Strom s drápy.
Sametově bílé
druhé já.
Praskot.
Roste kříž
v mezihrudí.
Otče, otče, proč jsi mne opustil.

Ať nikdo neslyší.






Ucpává ten chřtán,
obrací se ke stěně,
aby podstoupil
bez zaúpění
svůj zápas s andělem.

Ať nikdo neslyší.
Smrt není. Je rentgen,
azaserin, síla života.

Ať nikdo neslyší.
A s očima obrácenýma
jinam
dvakrát denně
táhne na Golgotu
a zpět.

(Miroslav Holub: b. Karcinom plic)


Narozdíl od ostatních básníků Holub odmítá jakoukoli subjektivitu. Např. Florian se zcela bez rozpaků zpovídá ze svým intimních zážitků, ale Holubovi není nic cizejšího. Jde o sklon tak silný, že se vyhýbá i osobně laděným formulacím. Uvědomíme si to již na pozadí autorovy první básně Večer v laboratoři. Použití infinitivního vyjádření, nahrazujícího 1. osobu, propůjčuje básni až nadosobní charakter.

Tematicky je Holubova poezie zaměřena proti myšlenkové pohodlnosti, malosti, plochosti, tuposti. Obranu je podle něj třeba hledat v etice vědy, v její preciznosti vyjadřování, v touze dobrat se pravdy a v hlubokém prožitku všech životních jevů.Život spisovatelů Karel Jaromír Erben Narodil se 7. 11. 1811 v podkrkonošském Miletíně v řemeslnické a písmácké rodině. Zemřel 2. 11.1870 v Praze. Vystudoval gymnázium v Hradci Králové, filozofii a práva v Praze. Byl redaktorem časopisů Obzor a Pražské noviny, později se stal pražským archivářem a sekretářem v Národním muzeu. Velký vliv na něj mělo přátelství s Františkem Palackým. Jeho spisovatelská činnost by se dala rozdělit do čtyř skupin. Za prvé je to sběratelská činnost, ve které se zajímal o folklór a ústní lidovou slovesnost. Napsal díla „Prostonárodní české písně a říkadla“ a „České pohádky“, které vyšly posmrtně. Za druhé překládal a to hlavně staroruské eposy. Za třetí šlo o vydávání staročeských literárních památek – Husových spisů a dalších. A za čtvrté je to vlastní tvorba, ve které vymýšlel nové metody psaní. Jeho nejvýznamnějším dílem je sbírka „Kytice“, která obsahuje úvodní báseň „Mateřídouška“ a jedenáct dalších básní. Karel Hynek Mácha Narodil se 16. 11. 1810 v Praze, umírá 6. 11. 1836 v Litoměřicích. Zemřel zřejmě na zápal plic, který si způsobil účastí na hašení požáru. Vystudoval novoměstské gymnázium, později práva, stal se praktikantem advokátní kanceláře. Velice rád cestoval, miloval historii a tajemnou přírodu. Zajímal se o divadlo, byl dokonce členem Tylovy herecké družiny. Poezii píše nejprve německy na gymnáziu, později česky pod dohledem Josefa Jungmanna. Jeho nejvýznamnějším dílem je lyricko – epická báseň „Máj“, která nebyla Máchovo součastníky přijata, ale její výjimečnost byla oceněna až další generací. Dále píše prózu „Křivoklát“ a „Cikáni“ a dva hodnotné romány „Pouť krkonošská“ a „Návrat“. Napsal také sbírku povídek „Obrazy ze života mého“. Mácha byl silným individualistou a ke znakům jeho literatury patří rozpor mezi snem a realitou, touha po absolutnu a drásavost milostného citu. Je považován za nejvýznamnějšího představitele českého básnického romantismu. Obsahy děl Záhořovo lože Krajinou se ubírá poutník. Lidé ho zvou k sobě, ale on putuje stále dál. Dojde k jedli, kde je přibitý obraz Krista Pána, jehož ruce směřují k východu, kde je nebeská brána a k západu, kde je peklo. Poutník se loučí se svojí milou a vydává se na západ. Zanedlouho přichází do lesa, kde žije zlý lesní muž Záhoř, který chce poutníka zabít. Poutník mu ale vypráví o své cestě do pekla pro úpis, kterým ho otec upsal peklu. Záhoř ho tedy nechá jít, ale poutník musí slíbit, že mu o pekle podá zprávu. Záhoř už si myslí, že ho poutník podvedl, ale on se za ním náhle objevuje a vypráví mu o pekle, jak pomocí kříže donutil Satana, který přikázal ďáblovi, aby dal poutníkovi zpět úpis. Ďábel i přes dlouhé mučení úpis vydat nechce, až pod hrozbou Záhořova lože úpis vydá. Záhoř je touto zprávou zdrcen a ptá se poutníka, co má dělat, aby nepřišel do pekla, když už zabil tolik lidí. Poutník mu řekne, aby prosil o boží smilování, nehleděl hladu ani žízně a slíbí mu, že se k němu zase jednou vrátí. Poutník také zasadí Záhořovu hůl, kterou zabíjel lidi, do skály. Zahoř tedy začne prosit o odpuštění. Za devadesát let putuje krajinou starý a mladý poutník. Starý poutník už cítí, že se jeho čas na zemi krátí a poprosí mládence o vodu. Mladík jde tedy do lesa, kde objeví krásnou jabloň, ze které chce stařečkovi utrhnout jablka, ale vždy, když chce utrhnout jablko ze stromu, tak se ozve varování, aby jablka nechal být. Hlas patří Záhořovi, který se za devadesát proměnil v obrostlý pařez a z jeho hole vyrostla ve skále jabloň. Mládenec se lekne a běží staříkovi vše říci, stařec ho poprosí, aby ho na to místo dovedl. Poutník říká Záhořovi, že oba ušli pekelnému loži díky milosti boží a že jsou připraveni společně zemřít. Záhoř se proměňuje v hromádku popela a stařec klesá mrtvý k zemi. Máj Na začátku básně je krátký předzpěv, který opěvuje české vlastenectví. V prvním zpěvu je líčena krásná jarní příroda, která jako by ožívala láskou. Jarmila čeká na svého Viléma, ale ten stále nepřichází. Nakonec se Jarmila dozvídá hroznou zprávu, její milý má být zítra popraven, protože zabil Jarmilina svůdce, o kterém netušil, že je to jeho otec. Jarmila nakonec spáchá sebevraždu. Ve druhém zpěvu je popsána Vilémova poslední noc před popravou ve vězení. Vilém se zamýšlí nad svým dětstvím, nad smrtí, ve které vidí jen věčnou prázdnotu. V prvním intermezzu se na Vilémům příchod mezi mrtvé připravují duchové a celá příroda. Ve třetím zpěvu je opět líčena krásná jarní příroda, děj se odehrává 2. května, v den, kdy se má konat poprava. Vilém je vyveden na pahorek, kde se dojemně loučí s přírodou a se životem. Poté je vykonána poprava a jeho tělo je vpleteno do kola. Ve druhém intermezzu je popsán nářek Vilémovo druhů nad ztrátou svého vůdce – strašného lesů pána. Ve čtvrtém zpěvu do děje vstupuje sám básník v roli poutníka. Poutník navštěvuje místo, kde se konala Vilémovo poprava, zamýšlí se nad lidským životem a ztotožňuje se s osudem Viléma a Jarmily. Srovnání Máje a Záhořova lože Tato dvě díla jsou si v mnohém jistě podobná. Obě jsou rýmovaná – Máj je lyricko – epická báseň, která má předzpěv, čtyři zpěvy a dvě intermezza; Záhořovo lože je spíše balada. Máj je delší než Záhořovo lože, protože zde lyrika převládá nad epikou – větší část básně je věnována líčení májové přírody a děj je zde nastíněn spíše jen v náznacích, což je oproti druhému dílu, kde popis přírody není tak častý a děj je rychleji popisován, odlišné. Básně mají stejnou hlavní myšlenku a tou je otázka viny, trestu a odpuštění. Hlavní hrdinové vyrůstají mimo společnost, lidé se jich bojí a straní se jim. V Máji je Vilém pro svůj čin, který spáchal ze žárlivosti, odsouzen k popravě, aniž by mu byla dána možnost nápravy. Zato Záhoři, který si je svých činů vědomý, je dána příležitost, aby se polepšil. Mácha se více zamýšlí nad tímto problémem a uvažuje o tom, kdo má vlastně větší vinu, jestli Vilém, který zabil ze žárlivosti, nebo jeho otec, který se o něj už od dětství nestaral. V Máji je dalším motivem láska, která dohnala Viléma k tak hroznému činu. Naopak v druhém díle převažuje nad láskou víra v Boha, který je milostivý a dokáže lidem odpouštět. Autoři se také dívají odlišně na smrt. V Máji odchází hlavní hrdina ze světe smutným způsobem, je sice už smířený se svým osudem, ale jeho životní touhy a přání nejsou naplněny. Zato Záhoř je se smrtí zcela smířen, uvědomuje si svou vinu a je rád, že mu byla dána možnost nápravy. Vilém je na své trápení sám a už mu na myšlenky o vině a odpuštění nezbývá mnoho času – pouhá jedna noc, zatímco Záhoř si díky poutníkovi uvědomuje své hrůzné činy a touží po smilování, Vilémovi však tato možnost není nabídnuta. Díla se dále liší v roli poutníka. V Máji se Mácha ztotožňuje s osudem Viléma a Jarmily a rolí poutníka, který se navrací na místo tragédie a zamýšlí se nad lidským údělem, v Záhořovo loži je poutník jednou z hlavních postav a nabízí pomoc. Další odlišností je popis krajiny, v Máji je popsána krásná jarní příroda, jejíž krása je ještě znásobena láskou, v druhé básni je příroda líčena spíše ponuře. Básně mají další rozdílnost v časovém rozpětí. V Záhořově loži se děj odehrává více než devadesát let, zatímco v druhém díle je děj líčen jen několik let. Máj mi připadá jako více realistické dílo, v Záhořově loži je naopak použito více nadpřirozených prvků. Můj názor Obě díla byla celkem náročná na čtení a pro správné pochopení děje, bylo nezbytné si básně přečíst alespoň dvakrát. Lépe se mi četlo Záhořovo lože, které mělo rychlejší děj. Myslela jsem si, že Erbenovo dílo nebude příliš záživné, ale velice mne překvapilo a dokonce se mi líbilo více než Máchova báseň. V Máji se mi příliš nelíbily časté popisy přírody, které zastínily děj celé básně. Přesto jsem ráda, že jsem si tato dvě díla přečetla, protože každého čtenáře jistě donutí zamyslet se nad osudem svým i dvou hlavních hrdinů.Životopis

*16.2. 1932
Narodil se v rodině dělníka v Jičíně, kde také vystudoval reálné gymnázium zakončené maturitou v roce 1951 a zároveň se zde vyučil i kinooperatérem (1950). Měl však ještě spoustu dalších zájmů, jako je například hudba nebo chemie. Své dětství a dospívání prožil v nedaleké vesničce Železnici. Jeho otec pracoval jako železničář a matka se později stala členkou JZD v Železnici. Neměl žádné sourozence a právě život jedináčka popsal i v jedné z jeho knih.
Po maturitě se hlásil na filmovou fakultu pražské Akademie muzických umění, avšak nebyl přijat a proto přijal nabídku do Výzkumného ústavu rozhlasové a televizní techniky v Praze, kde působil tři měsíce. Poté absolvoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích (1954) a následně přijal místo na základní škole v Písku, kde se později také oženil. Nyní je otcem dvou dětí, dcery a syna.
Své vědomosti si prohloubil na Vysoké škole pedagogické v Praze a v letech 1961-1965 přednášel na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Brandýse nad Labem českou literaturu a teorii literatury. Později se stal redaktorem Pionýrských novin. Při této práci poznal do hloubky různé pionýrské oddíly a na cestách za reportážemi poznal i různé osudy dětí, které ho později inspirovaly ke psaní knih právě pro ně. V roce 1970 se stal redaktorem časopisu Květy, kde zůstal až do roku 1977. Poté žil až do roku 1982 jako spisovatel z povolání do doby, kdy se stal vedoucím 4. dramaturgické skupiny Filmového studia Barrandov. Díky své práci, ale zároveň i cestovatelské vášni navštívil řadu cizích zemí, jako například bývalý Sovětský Svaz, Egypt, Tunisko nebo Francii.
Spisovatel napsal v rychlém sledu knihy s dívčími hrdinkami a méně často potom i s chlapeckými hrdiny. Ve svých dívčích románech zobrazuje dnešní mládež kolem patnácti let v jejich každodenním životním prostředí, v rodině, ve škole a mezi kamarády. Nezapomíná však ani na dospělé, na jejich problémy v mezilidských vztazích, v manželstvích, nebo v práci.

Popis knihy:


Operace mé dcery

Je to příběh z lékařského prostředí ze sklonku našeho století. Knihou provází čtenáře Dušan Roček, který je spořádaným člověkem, dobrým manželem a výborným otcem dvou dětí – šestnáctileté Mileny a devítiletého Aleše. Až donedávna vedl spokojený život s celou rodinou v nově postaveném domě, který dohromady stavělo několik rodin celé roky. Mezi nimi samozřejmě i Dušan. Osud byl však neúprosný a Dušan se později ocitá v nemocnici po automobilové nehodě, ve které se ne jeho vinou ocitá i celá jeho rodina, kromě malého Aleše, který tráví prázdniny u babičky a dědečka.

On po malém ošetření odchází domů, ale jeho žena a Milena zůstávají v nemocnici. Magda – (jeho žena) se pomalu zotavuje, ale Milena je na tom opravdu špatně. Potřebovala by transplantaci, na kterou se čeká i několik let, jí však zbývá 24 hodin života. Dušan se nabídne jako případný dárce, avšak jeho krev neodpovídá té Milenině a Dušan se pídí po tom, proč. Dozvídá se, že s velkou pravděpodobností není pravým otcem Mileny. Příběh je zamotán do minulosti, která pro Dušana nebyla zrovna růžová.

Jako mladík pracoval jako stavbyvedoucí na staveništi, na kterém přišli dva tehdejší pracovníci o život. Vina byla vržena právě na Dušana, který byl převezen na dva roky do věznice. V té době byl již ženat s mladinkou Magdou. Pro ni byly ty dva roky možná horší než pro Dušana, stále stejná stereotypní práce, stejní lidé a žádné využití volného času.. Pracovala v bance a jediným pobavením pro ní byla její spolupracovnice, Irena, která ji občas vytáhla do kina. Magda se zkrátka stále více uzavírala do sebe a neměla žádný zájem o okolní svět. Přemýšlela o sobě a o tom co ji potkalo.

Po dvouroční době, strávené ve vězení se Dušan konečně vrátil zpátky domů za svou ženou. Zanedlouho se jim narodila Milenka, jejich prvorozené dítě. Celých dvacet let si Dušan myslel, že je to jeho dítě, neměl také důvod myslet si něco jiného, avšak osud byl neúprosný a Dušan se nyní nachází na začátku. Nezbývá mu nic jiného, než se snažit zjistit pravdu o minulosti, zachránit Milenku a vyřešit problém s Magdou.

Zatímco je Magda a Milena v nemocnici, Dušan se potkává s bývalou Magdinou spolupracovnicí Irenou Šálkovou, nenápadně se ji vyptává na poměry mezi Magdou a muži v době, kdy byl ve vězení. Nic se nedozvídá, a tak se rozhodl navštívit, tehdejšího ředitele banky. Ten je již osm let mrtev, ale jeho žena si vzpomíná na vzniklý problém, kdy se Magdě ztratilo 18 tisíc. Vzpomněla si na náměstka ředitele, který byl při řešení zpronevěření 18-ti tisíc. Dušanovo podezření tedy padlo právě na něho.

Zanedlouho se objevil u náměstkových dveří. Vyšli ven, do temné noci a Dušan se začal vyptávat, kde potom získal těch osmnáct tisíc, které se nakonec přeci jen našli. Náměstek Burian mu vše po pravdě pověděl. Ještě týž večer se stavil za Magdou, aby ji předal ty nalezené peníze. Magda ho pozvala dál a nabídla mu kávu. Burian tam nakonec zůstal i přes noc. Nyní bylo Dušanovi jasné, že muž, který stojí před ním a s nímž se právě baví je pravým Mileniným otcem. Burian netušil, že po té předem neuvážené noci zplodil dítě, jeho vlastní krví... Dušan mu to vmetl do tváře, avšak Burian se bránil a odmítl darovat část míchy své.

Mezitím se v nemocnici lékaři připravují na připadnou transplantaci Mileniny míchy. Doktoři se snaží sehnat vhodnou míchu po celé Evropě, plánují operační postupy a připravují se na dlouhou, těžkou a v neposledním řadě velmi nebezpečnou operaci.

Magda přemýšlí na pokoji v nemohoucím stavu o zradě, kterou Dušanovi způsobila, o jedné sekundě, která změnila na dobro její život a ve které najednou přišla o manžela i o svou dceru. Vzpomněla si na to, co ji řekl doktoři, míchu můžou odebrat buď otci nebo matce.Dušan není pravým otcem a ona je na tom tak špatně, že doktoři ani nepřemýšlí nad odebráním míchy Magdě. Napadla ji tedy jediná věc. Aby žila Milenka, musí zemřít ona! Pokusila si podřezat žíly. Naštěstí doktor rychle přiběhl a Magdu zachránil.

Dušan bloudí nočním městem, přebírajíc svůj život dokola a dokola, vzpomínajíc na zážitky, které mu život přinesl. Vztek na Buriana, který ho do této doby tížil se změnil v lásku k Magdě a k Milence, byl pevně odhodlaný pomoci své ženě a „své“ dceři. Je přeci jeho! A nezáleží na tom, čí krev proudí v jejím těle. Tentokrát již znal cíl své cesty, byla jím nemocnice a Magda.

S ubíhajícím časem lékaři postupně ztrácejí naději na transplantaci míchy, zanedlouho se však na schodišti objeví doktor Bureš s tím, že našli vhodného dárce míchy někde v Africe a transplantace se může provést třeba hned.Doktoři se rozhodnou převést Milenu do pražské Motolské nemocnice, kde bude mít větší předpoklad pro úspěšnou transplantaci díky lepšímu vybavení nemocnice.

Tato krátká, ale o to víc tvrdá cesta Dušana Ročka za hledáním cíle svého života vede k zamyšlení, že objevování hloubky lidských vztahů nebude ani v budoucnu jednoduché, a že bychom si měly vážit lidí kolem sebe a především zdraví, které máme jenom jedno.






Obsah knih ve zkratce


Milionová holka

V prvním vydání zajímavé knihy od jednoho z našich nejznámějších spisovatelů máme možnost si přečíst a vlastníma očima posoudit běžný každodenní život čtrnáctiletého děvčete.

Hanka Kořínková, žákyně 9.A základní školy v Rybíně, má stejný život jako jiná děvčata v jejím věku. Zamilování, hádky s rodiči, problémy ve škole, nesnášenlivost s kamarády - a o to všechno máte možnost se podělit v této knize s její hlavní hrdinkou.

Děj začíná Hančiným udělením dvojky z chování za rezignaci na písemnou práci z matematiky. Od té doby se jí vše přestane dařit. Proto ji překvapí seznámení a později i intimnější vztah ke studentovi průmyslové školy, Petrovi. Avšak tento vztah není tak pevný, aby snesl tíhu Hančina náhlého měsíčního pobytu v nemocnici. A tak se pro Petra stává hvězdou číslo jedna plavovlasá kráska, Sylva. Teprve později si Hanka uvědomuje, jak nepodstatný je pro ni takový vztah. Vždyť se nikdy nemusí cítit osamělá, má přece sama sebe a také jsou zde její přátelé, rodiče, bráška, ...



Budu na tebe čekat, lásko

Hlavními hrdinkami jsou děvčata, která studují na integrované střední škole. Jak už to mezi kamarádkami bývá, setkávají se spolu nejen ve škole, ale i mimo školu….. Chodí spolu na hodiny aerobiku a spolu s cvičitelkou Dagmarou je čeká předtančení na plese. Setkáváme se s Terezou, dvojčaty Blážou a Arianou, kterým příroda nenadělila krásu zrovna rovnoměrně. Bláža je zrzavá a kluci o ni zrovna moc nestojí, kdežto její sestra zdobí přední stránky časopisů, jak je krásná a o kluky opravdu nouzi nemá.. Další děvčata – Veronika a Petra- přezdívaná PC (pí sí) pro svou lásku k počítačům, Ivana………... a samozřejmě spousta jejich kamarádů a kamarádek. Každá má svoje starosti i radosti. Ariana miluje Davida Baštu. Ten se zúčastnil války, ze které mu zůstaly následky a má se podrobit plastické operaci levého oka.
Petra se musí starat o domácnost a mladšího bratra, protože rodiče mají malý obchůdek a tráví veškerý čas tam. Za tuto pomoc doma jí koupili počítač s připojením k internetu. Přes internet se seznámí i s americkým přítelem Tothem. Veronika řeší problém s nechtěným těhotenstvím.
Další z vydařených dívčích románů známého autora o mládí, lásce a jejích problémech.



Nejznámější autorova tvorba

pro mládež:
· Metráček aneb Nemožně tlustá holka (1969) – jeho první, velmi úspěšný dívčí
román, byl zfilmován
· Metráček aneb Kosti jsou vrženy (1977) – pokračování slavné prvotiny
· Kopretiny pro zámeckou paní (1973) – v této knize jsou zachyceny životní
epizody z jeho pobytu v Egyptě
· Modrý déšť (1975) – předlohou pro vydání této knihy bylo jeho dětství prožité
jako jedináček, bez sourozence



pro dospělé:
· Barvoslepý (1978) – první román pro dospělé, těžil zde z předchozích
učitelských zkušeností
· V každém okně Julie (1980)
· Operace mé dcery (1980) – novela byla zfilmována
· Formule 1 (1981) – román, zachycující zkušenosti z Výzkumného ústavu
rozhlasové a televizní techniky v Praze a jeho zážitky
z pobytu ve Francii, kde navštívil festivaly v Cannes

Erich Maria Remarque
(1898-1970)

Německý spisovatel. Narodil se v Osnabrucku v rodině knihaře. Po otřesných zážitcích z první světové války, kterou prožil jako řadový voják – dobrovolník, byl postupně účetním, obchodním cestujícím, učitelem, varhaníkem, novinářem a věnoval se spisovatelské práci. Začátkem třicátých let emigroval do Švýcarska, po vypuknutí války do USA. Po válce trvale žil ve Švýcarsku, kde v Locarnu zemřel.
Vynikl jako světoznámý autor společenských románů s aktuální tematikou (Na západní frontě klid, Cesta zpátky, Tři kamarádi, aj.) Napsal i drama Poslední dějství.

Na západní frontě klid
Obsah díla

Vypravěč je zároveň hlavní postava, středoškolský student Pavel Baumer. Po vypuknutí první světové války se pod vlivem propagandy a vlasteneckého nadšení přihlásil spolu se svými přáteli z gymnázia dobrovolně do armády. Vzpomíná na to už jako voják ve chvílích odpočinku po návratu z boje, dále uvádí řadu zážitků z desetinedělního výcviku plného šikanování, z budování zákopů i z prvních bojových střetnutí. Autor pokračuje líčením válečných hrůz – bombardování, plynových útoků, krvavých bojů muže proti muži. Ukazuje však i lidskou soudržnost, přátelství na život a na smrt, obětavost vůči ostatním. Pavel postupně opouští své názory, které měl před začátkem války a uvědomuje si nesmyslnost války. Přispěje k tomu v létě 1918 smrt jeho přítele Katzinského, který ho zasvěcoval do frontového života. Po zranění se Pavel vrací zpět na frontu v době, kdy všichni tuší blízký konec války. Umírá však v době, kdy oficiální zprávy z fronty oznamovaly, že „na západní frontě klid“.


Charakteristika hlavních postav

Pavel Baumer
- když mu bylo 18 let, přihlásil se dobrovolně do armády, teprve během války si začínal dělat vlastní názor o životě, po vlastních zážitcích a zkušenostech dospěl k názoru, že je válka nesmysl

Pavlovy přátelé (Kropp, Muller, Wolf, Kemmerich, Tjaden, Katzca, aj.)
- byli spolužáci, velmi dobří přátelé, vzájemně si ve válce pomáhali

desátník Himmelstoss
- krutý velitel, který se však po příchodu na bojiště snažil omluvit za předchozí činy


Hlavní myšlenka

Myslím si že, autor chtěl lidem přiblížit hrůzu a utrpení vojáků, kteří musejí bojovat za vlast. Ten, kdo ve válce nebyl, neví co to válka je. Vojáci jsou válkou tak poznamenáni, že už později „normálním“ lidem nerozumějí.


Vlastní hodnocení

Tento román mě ze začátku moc nebavil a nezajímal, ale později jsem byl zvědavý, jak bude děj pokračovat. Myslím si, že hlavní hrdina měl štěstí, protože s ním byli opravdoví přátelé. Myslím si, že válka je něco hrozného a velmi krutého, co v člověku zanechá následky na celý život.

Charakteristiká ukázka

Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě klid.
Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.OBDOBÍ RANÉHO STŘEDOVĚKU

1. STAROSLOVĚNSKÉ OBDOBÍ

Počátky literatury v českých zemích jsou spjaty s rozvojem křesťanství a působením křesťanských duchovních. Literatura začala vznikat vedle ústní lidové slovesnosti v 9. stol. (v období Velké Moravy) a byla ovlivněna hlavně Novým Zákonem.
R. 863 pozval velkomoravský kníže Rastislav na Moravu křesťanské misionáře z Byzantské říše, ve které hledal oporu. Byli to bratři KONSTANTIN a METODĚJ. Měli za úkol zorganizovat moravské křesťanství a vytvořit základy vzdělanosti. Přinesli s sebou hotové překlady některých náboženských a bohoslužebných textů. Za jazyk si zvolili staroslověnštinu, makedonské nářečí z okolí Soluně. Vytvořili rovněž zvláštní písmo, které vystihovalo zvláštnosti slovanské řeči - hlaholici (bylo upraveno z řecké abecedy). Později vznikla v Bulharsku jednodušší cyrilice , která se stala základem azbuky.
Literatura vytvářená Konstantinem a Metodějem byla určena hlavně pro potřeby náboženských obřadů, ale objevují se zde i určité vztahy ke společenskému životu - úvahy o povinnostech vládců, vztah k poddaným a hlavně obrana slovanského jazyka a kultury.
Dílo : staroslověnský překlad Bible , liturgických textů a motliteb
PROGLAS - veršovaná předmluva k Evangeliu , připisována Konstantinovi
- program cyrilometodějské mise , upevnění státu , sjednocení
slov . kmenů
- chtějí vyjádřit myšlenky vlastním rozumem, jednoduše
ABECEDNÍ MOTLITBA
- od Konstantina
- akrostych - dvanáctislabičná báseň
NOMOKÁNON - překlad z řečtiny, popisuje právní a církevní pořádek
ZÁKON SÚDNY LJUDEM - zákoník

dílo žáků Konstantina a Metoděje - PANONSKÉ LEGENDY- Život Konstantinův a Život Metodějův. Tyto legendy si nevšímají příliš nadpřirozených úkazů a jsou zaměřeny spíše životopisně a polemicky na obranu díla Cyrila a Metoděje. Život Konstantinův vypravuje podrobně o jeho studiích, misijní činnosti v oblasti dnešního jižního Ruska, uvádí obsáhlé filozofické disputace, které Konstantin vedl s pohany, a vyznívá také jako obrana slovanského jazyka.
Život Konstantinův vznikl na půdě Velkomoravské říše, snad za přispění Metoděje. Život Metodějův byl napsán brzy po jeho smrti. Je stručnější, kompozičně prostší a svým obsahem je bližší moravskému prostředí.

Po Metodějově smrti došlo k pronásledování jeho žáků. Nabývala převahy latinská liturgie a vlivy západní kultury. Na začátku 10. století, po rozpadu Velkomoravské říše, se začala rozvíjet staroslověnská kultura a literatura v sousedních slovanských zemích, především v přemyslovských Čechách. Zde dochází k soužití staroslověnštiny a latiny. Staroslověnština je přijímána hlavně díky sv. Vojtěchu. V 11. stol. je staroslověnská kultura vytlačena latinskou vzdělaností z těchto důvodů :
1. star. nemá žádný vztah k ústní lidové slovesnosti
2.star. podporovala feudální vztahy , lidová slovesnost předfeudální
3. star. nebyla srozumitelná veřejnosti
4. měla sloužit církvi

Posledním útočištěm slovanské kultury se stal SÁZAVSKÝ KLÁŠTER ( založen r.1032 ), proslulý působením opata Prokopa. Měl styky s Kyjevskou Rusí a Byzancí.
Staroslověnské literární památky, vzniklé v Čechách, zpracovávají zejména životy českých světců, sv. Ludmily a sv. Václava. Jsou to První staroslověnská legenda o sv. Václavu, Legenda o sv. Ludmile a Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu, která vznikla patrně po světcově smrti a byla přeložená z latiny.
Kolem začátku 11. stol. vznikla i nejstarší duchovní píseň HOSPODINE , POMILUJ NY. Jejím autorem je pravděpodobně sv. Vojtěch. Tato píseň zlidověla a zpívala se při významných událostech. Ve starším středověku plnila funkci národní hymny.

2. PŘEMYSLOVSKÉ OBDOBÍ

LATINSKÁ TVORBA
Přemyslovci dávají přednost latině, z důvodů upevnění svého státu. Nositelem kultury se stává duchovenstvo.
Latinské legendy z tohoto období se neodlišují od staroslověnských, zpracovávají se staroslověnské látky a hlavním tématem jsou hlavně životy českých světců Ludmily a Václava.
KRISTIÁNOVA LEGENDA - Život a umučení sv. Václava a babičky jeho sv. Ludmily. Skladba mnicha Kristiána pochází z konce 10. stol. a je nejstarší českou kronikou. Byla objevena Balbínem. Podtrhuje svazky s Velkou Moravou a oceňuje staroslověnskou literaturu.
Dalším zpracováním života sv. Ludmily je legenda Stalo se. Mezi novější legendy patří Legenda o sv. Prokopu a sv. Vojtěchu , která vypráví o založení Sázavského kláštera.
Hrdinou této časně feudální literatury je světec. V našich nejstarších legendách psaných staroslověnsky a latinsky je světec většinou domácího původu, takže tyto skladby obsahují i cenné zprávy z naší nejstarší minulosti. Světec představuje nejen ideál náboženský, ale kult přemyslovských světců podporoval i autoritu vládnoucích knížat a státní moc.
Vzniká i první právnická literatura. Z roku 1039 pocházejí Dekrety Břetislavovy, nejstarší zákoník u nás. Dekrety jsou obsaženy v Kosmově kronice, opisy jsou v Olomouci. D. byly vydány v Hnězdně a obsahují například odmítnutí pohanských zvyků.
Hranici náboženské literatury překračovali nejčastěji autoři letopisů, které průběžně zaznamenávali významné události roku, a zejména autoři kronik, kteří už uceleněji, v chronologickém sledu, vypisovali současné i minulé události. Nejcennějším dílem tohoto období je KRONIKA ČESKÁ děkana svatovítské kapituly KOSMY (1045 - 1125). Kosmas získal značné vzdělání, hlavně v cizině. Později získával zkušenosti na cestách s diplomatickými posláními. Podnět k napsání díla vzešel z potřeb a zkušeností, které přinášel veřejný život, ze znalosti evropských poměrů a z pocitů příslušníka mladého přemyslovského státu. Kronika je psaná latinsky a Kosmas ji začal psát už v pokročilém věku. Při vyprávění o nejstarší minulosti zaznamenal Kosmas také staré kmenové pověsti, např. o příchodu Čechů, o Krokovi a jeho dcerách, o Přemyslu Oráči nebo o dívčí válce, které ovšem podle vkusu své doby upravoval podle vzorů římských klasiků. Kosmas sympatizuje s Přemyslovci, zamlčel také všechny zmínky o staroslověnské vzdělanosti a projevuje se jako věrný příslušník církve. Dílo je na vysoké umělecké úrovni a jeho poslání mělo být spíš zábavné, než historicky přesné - jsou zde chyby, jelikož vycházel ze starých pramenů. Kronika je psaná prózou s rytmickými závěry vět a s prokládáním hexametry (časoměrný verš o 6 daktylových stopách) . Kosmas rád své vyprávění zpestřuje odbočením od hlavního děje, aby uvedl vtipnou anekdoty nebo proložil text mravní a filozofickou úvahou, nebo římským citátem. Kosmas má velmi bohatý slovník, objevují se i bohemika (české výrazy - např. pojmenování). Kroniku psal sice z hlediska feudální třídy, v níž zaujímal významné postavení, neodcizil se však lidu a na nejednom místě dal promluvit vlastenectví.

Kosmova kronika nalezla řadu pokračovatelů, žádný se však nevyrovnal svému vzoru nadání, ani slovesným uměním. Blíže neznámý kronikář, označován jako Kanovník vyšehradský, zaznamenal příběhy z let 1126 - 1142 a také historii Sázavského kláštera a různé legendy. Z jiných zaslouží zmínky kanovník Vincentius, který vylíčil události ze 40.- 60. let 12 . stol. , a opat Jarloch, vyprávějící o příbězích z konce 12. stol.
Ze středověkého kronikářství se může Kosmově kronice vyrovnat pouze latinská ZBRASLAVSKÁ KRONIKA ze začátku 14. stol. Vznikala původně jako klášterní kronika v době vlády Václava II. (autor mnich Ota), ale pozdější zbraslavský opat Petr Žitavský ji rozšířil na kroniku celé země. Jsou zde sepsány Legenda o sv. Prokopu, o sv. Anežce České, dále např. Rukopisy královny Elišky Rejčky (opisy) a lyrické duchovní básně - např. O srdnatém rytíři .
Cílem místních kronik bylo vytvoření vlasteneckého díla, zachování státní jednoty, politické programy, a zvláště úcta k Přemyslovcům .
Vedle kronik vznikaly i liturgické knihy. Psaly se tzv. officia, hry, které se hrály při církevních slavnostech. Později se z nich vyvinulo drama. Zachovalo se Svatojiřské officium, popisující zmrtvýchvstání Krista. Z církevních knih se dochoval Opatovický homiliář, kde můžeme najít různé glosy (samostatné komentáře k původnímu textu - počátek slovesné tvorby) nebo bohemika.
Ve 12. stol. vznikla ze slovesné tvorby česká duchovní píseň SVATÝ VÁCLAVE, VÉVODO ČESKÉ ZEMĚ. Původní tři strofy se později rozrostly o další sloky a byla až do nové doby nejoblíbenější duchovní písní.



OBDOBÍ VRCHOLNÉHO STŘEDOVĚKU

Česky psaná literatura
Česky psaná literatura se objevuje od 1. pol. 13. stol. a počátkem 14. stol. Vzniká v mezinárodním kontextu. Je ovlivněna světovými národními literaturami, hlavně duchovními útvary, legendami a duch. lyrikou a dramatem. Souvisí také s rozvojem univerzit a žákovskými písněmi, které rozšiřovali vaganti, potulní studenti, živící se jejich zpěvem. Literatura čerpá z antických témat (romány o
Alexandrovi), anglické a francouzské kurtoazní poezie (Marie de France) a rytířské literatury (legenda o Tristanovi a Isoldě), z tvorby německých minnesaengrů,
později z děl Danteho. První česky zapsaná věta pochází z roku 1057 a je to přípisek v knize Litoměřické kapituly.

duchovní lyrika
KUNHUTINA MOTLITBA - je to oslava svátosti oltářní, jazykově velmi vyspělá
- toto téma je poprvé zpracováno česky
Ostrovská píseň - obsaženo Slovo o stvoření světa
Buoh všemohúcú, Jezukriste, ščedrý kněžě
SPOR DUŠE S TĚLEM - dialog

epika
Legendy vyprávějí většinou o životě Krista a odrážejí tehdejší život a poměry v Čechách - Legenda o sv. Jiří, Legenda o sv. Alexiovi, Apokryf o Jidášovi (Apokryf - v přeneseném smyslu -kniha , vyprávění).
Rytířská epika se objevuje na rozhraní 13. a 14. stol. Jednou z nejvýznamnějších děl je epos ALEXANDREIS, který pochází právě z tohoto období. Skladatele neznáme, avšak povýšený postoj k měšťanům a opovržení k sedlákům a znalost odborných rytířských a vojenských výrazů svědčí o tom, že byl příslušníkem vysoké šlechty. V duchu názorů této vrstvy touží po panovníkovi, který by uskutečňoval politiku svých šlechtických rádců a hájí zájmy své země. Podklad pochází od Gautiena Kastilského. Kniha byla určena pro poslech .
Epos je oslavou rytíře a antický námět o vládci Alexandrovi je přenesen do středověku. Pod maskou Alexandra vystupuje český král Přemysl Otakar II., který, podobně jako Alexandr, proniká do cizích zemí, ale na vrcholu své moci a slávy umírá. Velké sebevědomí a zrada ho nakonec zahubily. Závěr básně se tak mění v zamyšlení nad smyslem života a ve výstrahu.
Skladatel Alexandreidy projevil ve svém díle i vlastenecké cítění. Když líčí pocty, jichž se dostalo Alexandrovi v Babylonu, touží po tom, aby takového krále měli i Čechové, neboť pak by nehrozilo zemi nebezpečí z německé strany. Dílo zachycuje i české dějiny. Dochovalo se 3500 veršů z původních 9000. Na začátku je úvod a omluva spisovatele, pak následují Alexandrovy činy.
Autor rozvedl naučný a kritický prvek a zvolil k tomu zvláštní formu průpovědí , obsahujících mravní ponaučení - tzv. gnómóny. Báseň je psaná ve vysokém stylu a je zpracovaná v pravidelném osmislabičném verši, který je častý ve středověké epice .

Brzy po vzniku Alexandreidy se objevila i jiná staročeská skladba, která přímo reaguje na dobovou oblibu cizích látek a rytířské epiky v českém prostředí- DALIMILOVA KRONIKA. Vznikala v době nástupu Jana Lucemburského na trůn, asi v letech 1310 - 1314 a vyniká nad ostatní kroniky uvědomělým pojetím českých dějin. Autora neznáme, jméno jí bylo dáno od Tomáše Pešiny, který také zjistil, že Dalimil byl pražský kanovník. Skladatel vylíčil české dějiny od příchodu praotce Čecha až do r. 1314. Při vyprávění o nejstarší minulosti se přidržel Kosmovy kroniky, ale znali jiná dějepisná díla ( Legenda o sv. Prokopu ) a použil i rodových pověstí. Historicky je však blíž k pravdě než Kosmova kronika. Vlastním posláním kroniky bylo vytvořit aktuální společensko - kritické dílo, které by působilo na současníky, zvláště na postoj šlechty. Nechce idealizovat šlechtice po způsoby dvorských básníků, ani pouze bavit oblíbenými prostředky rytířské epiky. Dílo je velmi vlastenecké a hájí národní zájmy, je zaměřené proti Němcům a ostře varuje před rostoucím přílivem cizinců do Čech. Autor promlouvá a varuje prostřednictvím historie, ale vstupuje i on sám a předkládá své vlastní názory - doprovází poznámkami společenské dění a obrací se ke svým současníkům.
Skladba je psaná nízkým stylem a přístupnou formou a má verše nestejné délky (bezrozměrný verš). Díky své útočnosti a polemičnosti byla oblíbená v husitském období.

Laicizace českého jazyka
V období 14. stol. už není literatura doménou církve a šlechty - nositelem kultury se stává šlechta, která mluví česky. Vysoká šlechta mluví německy a církev používá latinu. Literatura se začíná oddělovat - vzniká vysoký a nízký styl. Také se v literatuře vytváří různé typy. Rozvíjí se písňová lyrika, lyrickoepické skladby, umělecká a próza, zábavná literatura a drama.
Literatura má kladného hrdinu, kterým je buď světec nebo rytíř, ale má také poznávací funkci a snaží se zachytit skutečný život lidí.
Literatura 14 . stol. souvisí také s rozvojem zemědělství a má na ni vliv vláda vzdělaného panovníka Karla IV. - rozvíjí se latinská i česká literatura a r. 1348 je založena Karlova univerzita. Sám panovník se pokouší psát v češtině. Jeho největším dílem je jeho latinsky psaný životopis VITA CAROLI. Líčí panovníkovo mládí a první roky vlády a později byla přeložená i do češtiny.Sepsal také Korunovační řád, zákoník Majestás carolina a Moralitátés.
Karel IV. podporoval tvorbu legend, jak veršovaných, tak prozaických. Legendy vyjadřují feudalní vztah k životu, mají beletristický ráz a nesloží pouze k náboženskému vzdělávání věřících, ale spíš jako zábavná četba . S tím souvisí , že tíhnou k umělecké výlučnosti a složitému vyjadřování pomocí symbolů a náročných přirovnání. Existoval také druhý proud, zaměřený k domácí problematice a vyjadřující se jednodušším jazykem a slohem.
LEGENDA O SV. KATEŘINĚ vypráví o lásce krásné a učené dívky z královského rodu, Kateřině Alexandrijské, ke Kristu. Odmítne ruku císaře, v disputacích získá pohanské učence pro křesťanství a zemře jako mučednice. Legenda je psaná ve vysokém stylu a jazyk svědčí o náročnosti čtenářského vkusu mezi tehdejšími vzdělanci.
LEGENDA O SV. PROKOPU líčí život prvního opata Sázavského kláštera, v němž se dlouho uchovávala staroslověnská vzdělanost. Prokopa chápe legenda v duchu starší tradice jako vlastence. Toto dílo je formálně prostší a také vylíčení zázraků je střízlivější než v Legendě o sv. Kateřině.
V legendární tvorbě se od pol. 14. stol. objevují i skladby prozaické, hlavně v souboru Pasionál ( kniha o mučednících ). Jejich látkovým základem je středověký sborník legend Legenda aurea od italského kněze Jakuba de Voragine, o který se opíraly již některé české veršované legendy z doby kolem r. 1300.





poezie
Oficiální poezií byla dvorská milostná lyrika, která se psala i česky - alba s námětem loučení milenců na úsvitu dne (odtud termín svítáníčko). Dochovaly se např. skladby Dřěvo se listem odievá, Tajná žalost, Milý jasný dni. Představují typ západní dvorské lyriky, střeží se anonymita milované paní.
Některé písně jsou i lidového původu, svědčí o tom jejich citová upřímnost. Jsou psány srozumitelně a čerpají z obyčejného života.
Umělecky nejvyspělejší z naší světské lyriky je Závišova píseň. Jejím skladatelem byl první známý český hudební skladatel Záviš ze Zap.
Rytířské eposy Karlovy doby byly plné dobrobružných příhod a milostných příběhů. Čerpaly většinou z okruhu pověstí o králi Artušovi, a byly přepisované z německých verzí. Nejznámějšími skladbami jsou Tristam a Izalda, což je nejdelší staročeská skladba vůbec, a Tandriáš a Floribella.
Dalším odvětvím poezie byla satira (ze „satura“ - mísa plná ovoce). Je to kritická báseň a její součástí může být epigram, anekdota či satir. hra.

Žákovská satira napadá většinou šlechtu nebo duchovenstvo, bývá plná rozmaru a bujného veselí a dovede se vysmát příslušníkům jiných vrstev, ale i vlastní bídě.
Většinou je tato poezie latinská nebo makarónská, psaná česko - latinsky. Rýmují se buď latinské verše s latinskými, nebo české s latinskými.
PÍSEŇ VESELÉ CHUDINY hovoří o bídě, která nutila studenty opatřovat si živobytí žebrotou. Je psaná formou monologu a chudáci se zde ironicky vysmívají sami sobě.
Skladba PODKONÍ A ŽÁK srovnává formou sporu mezi žákem a sluhou přednosti jejich postavení. Hádka připomíná bídu, starosti a osobní nedostatky obou a je zakončena hospodskou rvačkou. Skladatel se nepřiklání k žádné straně a za veselostí této satiry chtěl poukázat na chudé a utiskované.
Obě skladby jsou psané nízkým stylem a jsou namířené proti boháčům.
Studentskou skladbou je pravděpodobně i Svár vody s vínem, v němž se formou dialogických sporů, oblíbených ve středověké literatuře a vycházejících ze soudobých učených disputací, vynášejí přednosti obou nápojů.

Sociální satira líčí jiný život, než ten, který vyprávějí rytířské eposy. Připomíná spíš stinné stránky a nedostatky společnosti, aby vyvolávalo zamyšlení. Takou tendenci mají některé skladby HRADECKÉHO RUKOPISU. Byl nalezen Dobrovským a podle různé jazykové úrovně pochází od různých autorů. Obsahuje: Legendu o sv. Prokopu, Pláč sv. Marie, Umučení Páně, Desatero radostí sv. Marie, Pláč Marie Magdaleny, Zdrávas Maria, Báseň sv. Jana apoštola, bajku o lišce a džbánu, Desatero kázanie božie, a SATIRY O ŘEMESLNÍCÍCH A KONŠELÍCH. V satirách o řemeslnících a konšelích jsou humornou formou kritizovány různé záporné jevy v životě města a odsuzuje nepoctivost a nesvědomitost příslušníků některých povolání ( kovářů, ševců, pekařů ). DESATERO tento kritický pohled ještě prohlubuje. Skladatel postupně sleduje celou středověkou společnost od duchovních přes šlechtu až k sedlákům. Jeho výtkám neunikne nikdo, ale zvlášť útočí proti šlechtě a duchovenstvu.

drama
Satirické a kritické prvky se objevovaly také ve světském divadle zároveň s tím, jak do námětů pronikala snaha postihnout také soudobý život. Studentská fraška je zastoupena veršovaným MASTIČKÁŘEM z 1. pol. 14. stol. Mastičkář Kostrpál na trhu za pomoci dvou sluhů Rubína a Pustrpalka nabízí zázračnou mast. Sluhové a mastičkář představují ve hře živel komický, zatímco 3 Marie , které se tu také objevují a nakupují u Kostrpála masti, představují náboženský živel. Hra věrně ukazuje obraz středověkého trhu. Zesměšňuje středověké podvodné lékaře a vysmívá se hlupákům. Je psaná makarónsky a byla součástí náb. velikonoční hry.





próza
Stává se důležitou součástí česky psané literatury od pol. 14. stol. a vzniká jako protějšek veršovaných skladeb, přednášených ústně. Rozvíjí se hlavně díky vzestupu vzdělanosti mezi laiky, zvláště po založení university.
Nejnáročnější prozaickou skladbou staročeské literatury je TKADLEČEK. Tkadleček je alegorické označení autorova spisovatelského postavení. Skladba je psaná formou sporu mezi Tkadlečkem a personifikovaným Neštěstím, které zavinilo nevěru jeho dívky Adličky. Spor je však záminkou, aby autor mohl rozvádět filozofické úvahy o svobodě lidského jednání. Uplatňuje své literární znalosti Bible, středověké i antické literatury (Ovidia, Sokrata, Aristotela). Neštěstí reprezentuje středověké myšlení, zatímco Tkadleček už ukazuje nové, renezanční myšlení - je více citový a klade důraz ne osobu. Dílo pochází z doby kolem r. 1400, je psané ve vysokém stylu a filozoficky je velmi složité.
Dalším prozaický dílem, také dialogem, je skladba, kterou napsal JOHANNES VON SAAZ ; vznikla v Čechách a jmenuje se ORÁČ Z ČECH. V tomto díle vystupuje oráč a smrt. Předmětem jejich sporu je problém života a smrti. Je osvětlován z různých stran, z hlediska člověka - oráče, který obviňuje smrt, že mu vzala ženu, matku jeho dětí, a z hlediska věčnosti smrti, která představuje neúprosný životní řád. Spor vyniká filozofickou hloubkou, kterou přesahuje tradiční středověké spory. Líčí zápas člověka o pochopení smyslu života a smrti. Je významným přínosem do české i německé literatury.

Objevuje se i próza zábavná, např. zpracování světských i náboženských látek ve formě povídek, třeba o Štilfrídovi a Bruncvíkovi. Velký zájem je i o cestopisy - vydávají se deníky cestovatelů, i když mnohé z nich byly ve skutečnosti vymyšlené. Oblíbená byla kniha Marca Pola Milion, ale také KRONIKA TRÓJANSKÁ, vyprávějící o trojské válce a jejích hrdinech, ale líčící Troju jako středověké město. Byla to první tištěná kniha u nás ( asi 1468 ).

Rozvíjí se také nauková literatura, do které patří právnická díla Karla IV., Ondřeje z Dubé, který usiloval o právní sytém, a díla mistra CLARETA ( Bartoloměje z Chlumce ). Byl pedagogem na Karlově universitě a sepsal veršované slovníky Vokabulář gramatický, Bohemář a Glosář.
Dějepisnou literaturu podporoval sám Karel, který si přál, aby jeho kronikáři vytvořili takové dílo, jako Kosmas. Nejvíce se rozšířila Kronika česká PŘIBÍKA PŮLKAVY Z RADETÍNA. Panovník na ní přímo spolupracoval. Byla napsaná latinsky a později přeložená do češtiny. Navázala na Velkou Moravu a přemyslovské tradice a je v ní zpracováno hodně rukopisů.
Další kronikou je kronika BENEŠE KRABICE Z WEITMILE, který mimo jiné řídil výstavbu Chrámu sv. Víta. Nejcennější část je období od vlády Václava II. do vlády Karla IV. Je psaná z pozice církevního hodnostáře a straní panovníkovi.
Na příkaz Jana z Dražic byla napsaná Kronika Františka Pražského, která navazuje na Kosmovu kroniku. Podle různé úrovně, jakou je napsaná, se předpokládá více autorů.
Na obranu soudobého společenského řádu se postavil SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC, příslušník vysoké šlechty, ve svém díle NOVÁ RADA. Skladba má podobu zvířecí alegorie. Mladý král, asi Václav IV., si při své nástupu na trůn pozve 44 zvířat, která mu podle své přirozené povahy nebo podle vlastností, které se jim připisují, mají radit, jak vládnout.



Předchůdci Husovi
Společenský vývoj 14. stol. charakterizuje nástup městského stavu. Jeho příslušníci začínají pronikají do literatury, která předtím vyjadřovala pouze zájmy církve a šlechty. Spisovatelé z měšťanské vrstvy si začínají více všímat každodenního života kolem sebe. Se zájmem se soustřeďují na postavení městského lidu a společenské nesrovnalosti. Kritický tón této literatury je také ohlasem nápravných snah, které se šířily hlavně v 2. pol. 14. století ( německý mnich Konrád Waldhauser ).

JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE ( zemřel 1374 ) byl předchůdce českých kazatelů. Používal jednoduchou mluvu a zaměřil se ve svých kázáních na nižší vrstvy obyvatel.
MATĚJ Z JANOVA ( zemřel 1394 ) byl radikálnější typ. Byl velmi vzdělaný (studoval na Sorbonně) a jeho dílem jsou Pravidla Starého a Nového Zákona.

TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO ( 1333 - 1401-9 ) byl Milíčovým žákem. Studoval na univerzitě, ale nevěnovat se učenecké, ani kněžské dráze a odešel hospodařit do jižních Čech na svůj statek. Později se vrátil do Prahy, kde zemřel. Psal především pro svoje děti, ale nemají k němu dostatečný přístup. Skrz literaturu chtěl promluvit k co nejširšímu okruhu posluchačů a čtenářů, snaží se o srozumitelnost, názornost, ale zároveň o působivou formulaci výkladů - proto čerpá úsloví a přirovnání z lidové řeči. Často kritizuje společnost a soudobé poměry a hledá nápravu.
Pojednání o různých otázkách každodenního života shrnul do díla KNÍŽKY ŠESTERY O OBECNÝCH VĚCECH KŘESŤANSKÝCH - sborník traktátů ( rozprav )
1. Víra , naděje , láska
2. O stavu panském , vdovském a manželském
3. O hospodáři , hospodyni a čeledi
4. O různých lidských stavech
5. O svědomí a pokušení
6. O nápravě a pokání
V ŘEČECH BESEDNÍCH se vykládají složitější náboženské a filozofické otázky. Jsou psané formou dialogu mezi otcem a synem a poučuje například o Bohu nebo o stvoření světa. Dalšími díly jsou Knížky o šašijech, Řeči sváteční a nedělní , překlady různých románů a kompilace.
I přes výhrady zůstává štítný věrný církvi, jeho význam není v boji proti ní, ale v tom, že čeština začala pronikat i do těch druhů literatury, kde dosud vládla latina a náboženské vzdělání, které bylo pouze výsadou kněží a universitních vzdělanců, začalo pronikat i mezi laiky.Středověká Evropská literatura:
Dělí se na :
1) Hrdinská a rytířská epika (8-12)
2) Dvorská lyrika, městská literatura

Hrdinská epika:
Hlavní znaky:
- příběh z bohatým dějem
- epická šíře
- zákl. obsahem je oslava ideálního střed. šlechtice a jeho ctnosti: věrnosti panovníkovi, šíření a obhajoba křesťanství proti nevěřícím
- odvaha, čest, statečnost…
Rytířská epika:
Ústřední postavou bývá soudobí rytíř, vládce ochránce chudých a žen.
Hlavní znaky:
- nepůvodnost, veršovaná podoba( např. postava Alexandra Velikého)
Neznámější skladba: Qualter Castellionský
Rozvíjí se lidová slovesnost:
- Rusko: byliny
- Ukrajina: dummy
- Jižní Slované: junácké písně

Hrdinská epika v evropských zemích:
Rusko: ve 12.stol. vznikla Slovo o pluku Igorově
Francie: Chanson de geste /Šanso d žist/-píseň o činech, tzv.“královský cyklus“. Píseň o Rollandovi
Španělsko: v pol. 12.stol vznikla skladba: Píseň Cidovi
Německo: Píseň Nibelunzích
Anglie: v 8 stol.-Beowult
Severské země: soubor písní Edda pol. 12. stol
Finsko: Kaleuala

Rytířská epika:
Bretonský cyklus – O králi Artušovi

Dvorská lyrika:
Rytíři bojují za ženy. Typická je idealizace ženy. Vzniká od konce 12. stol. Ve Francii ji šířily od hradu k hradu Trubadúři, sev. Francii Truvéři, v Německu Minnesanři. Byli to chudí rytíře rytíři a žakléři je doprovázely na strunný nástroj.
Různé typy poezie-pastorela - pastýřská milostná píseň
- epištol-milostný list
- alba (svítáníčka)
Městská literatura:
Přiklání se k obyčejným lid. problémům, nic neidealizuje. Objevuje se zábavná literatura, kritizuje nedostatky v době, komičnost, výsměch, ironie, parodie a satyra. Veršovaná komická povídka, která vznikla 13. až 14 stol.-Faleliaux /Fable/. Oblíbené byli bajky a spojováním vznikl zvířecí epos: Román o lišákovi.
V Německu vznikla povídání o Enšpíglovi. Vznikali také cestopisy: Marco Polo, John Mandevile
(cesta do ex. zemí).

Počátky literatury na našem území:
Periodizace české literatury:
I. Starší české literatura: 9 – 60.léta 18. stol
II. Nová česká literatura: 70 léta 18.stol- současnost
a) klasická - 70 léta 18.stol- 90 léta 19. stol
b) moderní – konec 19. stol.- současnost

Hlavní znaky starověké literatury:
- anonymita
- nepůvodnost
- neúplnost
- nebyla diferencována literatura odborná a krásná
Světová barokní literatura
pol. 16.st. - 17.st.

Charakter doby: - velké množství válek v Ev ropě ; soupeření panovnických rodů ; 30. léta válka
- tlak Turků do Evropy
- roste moc katolické církve + absolutistická moc panovníka ? strach u lidí, kteří se vrací k nadpozemským bytostem

Znaky baroka: - návrat člověka k bohu
- důraz na city a víru a ne na rozum
- fantazie
- zaměření k vlastnímu nitru
- mysticizmus = víra v něco nadpřirozeného
- monumentalita
- naturalistická konkrétnost = pocit utrpení a bolesti člověka
- zveličování
- kontrast

Znaky barokní literatury: - aktualizace tradičních středověkých žánrů (epos, traktát, legenda, duchovní píseň, reflexivní lyrika)
- využití obrazných pojmenování, alegorie, kontrastu

- spíše vzniká duchovní literatura, ale světská také

Španělské baroko
Pedro Calderón de la Barca (1600 - 1681)
- 2 fáze tvorby: 1) vliv humanismu a renesance
drama ZALAMEJSKÝ RYCHTÁŘ = OVČÍ PRAMEN
2) barokní tvorba ; představitel protireformace
drama ŽIVOT JE SEN - filos. charakter

Italské baroko
Torquato Tasso (1544 - 1595)
- básník
OSVOBOZENÝ JERUZALÉM - hrdinská epopej
- téma křížových výprav

Anglické baroko
John Milton (1608 - 1674)
ZTRACENÝ RÁJ - duchovní epos
- biblické téma

Německé baroko
Hans Jakob Christoffel von Grimmelhausen
- účastník 30. leté války
DOBRODRUŽNÝ SIMPLICIUS SIMPLICISSMUS
- líčení hrůzy třicetileté války






Česká pobělohorská literatura

Charakter doby: - 1. fáze třicetileté války u nás
- 1620 Bílá hora + porážka stavů
- 1621 Staroměstské náměstí
- hospodářské rozvrácení země + utužení nevolnictví
- rekatolizace
- germanizace
- 1781 počátek NO

Rozdělení literatury:
1) Emigrantská - J.A. Komenský
- Pavel Skála ze Zhoře HISTORIE CÍRKEVNÍ
- Pavel Stránský O STÁTĚ ČESKÉM (latinsky)
2) Domácí - literatura oficiální (jezuitská)
- literatura pololidová
- ústní lidová slovesnost

Emigrantská literatura
Jan Amos Komenský (1592 - 1671)
- nar. v Nivnici
- studoval na univerzitách v Herbonu a Heidelbergu
- učil v Přerově a Fulneku
- poslední biskup Jednoty Bratrské
- 1654 mu v polském Lešně shořel podklad pro slovník POKLAD JAZYKA ČESKÉHO a další rukopisy
- 1656 umírá v Amsterodamu, pohřben v Naardenu
Tvorba: 1) nábožensko - filosofické spisy
2) pedagogické práce
3) encyklopedické práce

1) LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE
- alegorická skladba (= skrytý smysl)
- svět v 16. st.
- hl. hrdinou je sám autor v roli vzdělaného poutníka
- průvodci - Mámení = snadno se přizpůsobuje nedostatkům
- Všudybud = symbol zvědavosti ; přemlouvá poutníka, aby se spokojil s tím co vidí
- hl. hrdina se nenechává zmást
- svět je zde zobrazen jako město
- hrdina jím putuje , aby si vybral povolání ?
? hrdina (autor) poznává skutečný obraz společnosti
? autor se také seznamuje s klamem,, podvodem, touhou po penězích a bezstarostném životě
Záměr: - poukázat na nedostatky ve společnosti
- realistický obraz doby

HLUBINA BEZPEČNOSTI ( STŘED BEZPEČNOSTI )
- autor se navrací Bohu
LISTOVÉ DO NEBE
- 5 dopisů (fiktivní charakter)
- adresovány Kristovi od chudých
- rozum X náboženský cit
? Komenský je autor na rozhraní renesanční a barokní literatury


2) VELKÁ DIDAKTIKA ( DIDACTICA MAGNA )
- původně latinský spis
- teoretický charakter
- zásady moderního vyučování a výchovy
INFORMATORIUM ŠKOLY MATEŘSKÉ
- rady pro výchovu dítěte v rodině v předškolním věku
- důraz na slovesnou a hudební stránku
SVĚT V OBRAZECH ( ORBIS PICTUS )
- první obrázková učebnice na světě (učebnice latiny)
BRÁNA JAZYKŮ OTEVŘENÁ ( JANUA LINGUARUM RESERATA )
- učebnice latiny
- původně latinský spis
ŠKOLA HROU ( ŠKOLA NA JEVIŠTI ) = SCHOLA LUDUS
- soubor div. her, které se využívají ve škole

Zásady pro správnou výuku : VELKÁ DIDAKTIKA
- začít co nejdříve ( „ starého psa novým kousků nenaučíš. “ )
- vzdělání pro všechny
- všichni lidé jsou si rovni (i ženy mají právo na vzdělání)
- názorná ukázka
- probudit zájem o vzdělání
- důraz na nadání, píli a úsudek
- metoda opakování
- syntetická metoda ( = od nejjednodušších pojmů ke složitějším)
- vyučování v mateřštině
- důraz na praxi a dovednost
- důraz na tělesnou výchovu
- kázeň ve škole
4 stupně vzdělání:
1) předškolní výchova
2) obecná škola - vyučování v mateřštině
3) gymnázium - vyučování v latině
4) univerzita - doplněno o studijní pobyty

3) Štítný, Blahoslav, Veleslavín - snaha o encyklopedické práce
Pansofie = vševěda

VŠEOBECNÁ PORADA O NAPRAVENÍ VĚCÍCH LIDSKÝCH
- původně měl být slovník (nedokončil)
POKLAD JAZYKA ČESKÉHO
- slovník češtiny
- podklady shořely v Lešně
Panharmonie = věčný mír mezi národy ; spojení národů pomocí vědění





Domácí literatura 60. l. 17. st. - 80. l.

Jezuitská literatura:
- povolená a oficiální
- zaměření literatury : - náboženské
- barokní prvky
- žánry: - náboženská rozjímání
- životopisy svatých
- agitační spisy

INDEX - soubor zakázaných knih, který sestavil páter Koniáš

Bedřich Brydel (1619 - 1680)
CO BŮH ? ČLOVĚK ?
JESLIČKY - vánoční poezie

Adam Michna z Otradovic (1600 - 1676)
- psal milostné písně POD NAŠIMA OKNY
- psal ukolébavky HAJEJ DADEJ
- vánoční koledy CHTÍC, ABY SPAL
- kancionál ČESKÁ MARIÁNSKÁ MUZIKA

Bohuslav Balbín (1621 - 1688)
- jezuita, ale český vlastenec
ROZPRAVA JAZYKA SLOVANSKÉHO, ZVLÁŠTĚ ČESKÉHO
- kritika úpadku českého království
- vyšla v období NO
purismus = purus = čistý
puristé = jazykoví brusiči
- vytvářejí necitlivé novotvary ? neúspěch

Pololidová literatura:
- přechod mezi jezuitskou literaturou a lidovou slovesností
- autoři jsou měšťané a píší o lidu
- žánry: - interludium = mezihra
- krátké frašky z lidového života určené pro obyvatele měst
- původně vkládány mezi vážné hry
ve městech je hráli žáci o masopustu
- námět z běžného života

Václav Kocmánek (1607 - 1679)
- asi 7 interludií (o životě sedláků)
- využíval i vulgarismy

- kramářská a jarmareční píseň
- neznámý autor
- zpívali je potulní kramáři
- ponaučení
- zpívalo se i náladě ve společnosti
- písmácké paměti
- psány česky
- dokumenty o tehdejším životě (př.: o životě vesnice)
František Vovák rychtář z Milčic

Ústní lidová slovesnost:
- hlavní představitelka české slov. kultury v 17. a 18. st.
- rozmanitost
- bohatství žánrů a témat
- žánry: - lidová pověst
- proroctví
- pohádky
- písně
- lidové drama
- milostná poezie (nešťastná láska)

Světová literární tvorba v době 1.sv.v.

- zážitky z války byli tak velké, že vzniká nový literární útvar, 1.sv.v. byla společným zážitkem nárdů ve velkém rozsahu. Světový autoři se soustřeďují na popisování boje na frontě, Češi zobrazují spíše zázemí. Svět.aut. zobrazují hlubokou psychologickou analýzu postav
FRANCIE
- psychologická analýza – sanží se o dokument
- Henri BARBUSSE [ánri bárbi] – francouzský básník, prozaik a publicista, 1914 odešel dobrovolně do války, proslavil se románem „Oheň“ – má podtitul - Deník bojového družstva – dokumentárně přesně napsáno, ze života obyčejných vojáků ze zákopů na frontě, první umělecké svědectví, Syrový dokument
- Vypravěč je on sám, ze zákopů francouzsko-německé fronty, celé to je obžaloba války a její krutosti, román nemá hlavního hrdinu, je deníkem čety
- Jsou tady záběry z bojiště, každodenní život vojáků, jsou tam i lyrické pasáže, velký úspěch=vznikají další válečné romány. „Jasno“ – roku 1919 pod tímto názvem spolu s Romainem Rollandem založili časopis a hnutí, Jasno navazuje na Oheň. Organizoval protiválečné kongresy, známý jako publicista, psal eseje a publikace.
Romain ROLLAND [romén rolán] – francouzský prozaik a dramatik, byl nositelem Nobelovy ceny
- působil jako profesor dějin hudby, umělecký kritik a historik, obdiv k Velké francouzské revoluci – „Divadlo revoluce“
- chtěl napsat cyklus životopisů význačných hrdinů „Život Beethovenův“ „Život Michelangelův“ „Život Tolstého“ „Jan Kryštof“ – román, kde polemizuje o Beethovenově osudu.
- „Dobrý člověk ještě žije“ – příběh venkovana, který je vtipný a má rád život, obhroublý, ale dokáže pomáhat i nepřátelům(i odpouštět). Novela „Petr a Lucie“ – inspiroval se Jan Otčenášek, novela vybudována na kontrastu Hrůza, nelidkost války X ideál čisté lásky, princip mileneckých dvojic v leteratuře (Tristan a Izolda, Romeo a Julie, Ester a Pavel)něžný, citlivý vztah
„Ztracená generace“ – mladí chlapci, přímo z lavic odcházeli do války, ať dobrovolně či nedobrovolně, po návratu z války se nebyli schopni zařadit do normálního života, válka nespočívalal jenom v zabíjení lidí, ale i v tom, že psychicky nebo i fyzicky narušila jedince, těmto lidem vzala mládí, budoucnost, vzala jim lidskost.
Erich Maria REMARQUE – německý prozaik a dramatik, 1897 – 1971. Antimilitarista, v 18 letech musel odejít do války. Po návratu měnil různá povolání (učitel, pomáhal vyrábět hrobní náhrobky,automobilový závodník, po čase ukotvil jako novinář), velký úspěch měli Remarquovi romány (11 románů)
„Černý obelisk“ - zachycuje život v Německu před nástupem Hitlera a těsně po té
„Poslední dějství“ – zachycuje poslední dny, hodiny nacistické moci v Berlíně
„Na západní frontě klid“ – první a nejznámější román, o ztracené generaci, o kamarádství,které ho udržuje,ironický název, přijde o všechny přátelé, Pavel Bäumer.
„Cesta zpátky“ – líčí osudy vojáků vracejících se z prohraných bitev (1931)
„Čas žít, čas umírat“ – osudy německého vojáka, který se dostává z ruské fronty do rozbombardovaného Berlína.
„Jiskra života“ – týká se 2. svět. války, děj umístil do jednoho z koncentračních táborů
„Vítězný oblouk“ – zpodobnil život německých emigrantů
„Tři kamarádi“ – dílo vzniklo v emigraci, emigroval do Švýcarska, a potom do U.S.A.
„ Noc v Lisabonu“ – Němci kteří nechtěli někomu ublížit, emigranti, nechtěli nacismus.
„ Nebe nezná vyvolených“
Hlavní znaky próz – střídání dojímavých a drsných scén
- vždy napínavý děj, dokázal mistrně charakterizovat postavu (účinná char. postav), nekompromisní antimilitarista.
Ernest HEMINGWAY – výrazný americký publicista a spisovatel, nositel Nobelovy ceny
Téma: 1.,2. svět.v., zaměřen prtiválečně, proti fašismu. Znaky próz: mistr kratších forem v próze, úsečný jadrný styl, úsporný, použití dialogu.
Neradostné dětství,sebevražda otce, v 19. letech odjíždí jako novinář do Evropy, dobrovolný řidič sanitky v Itálii, někoho zachránil – vyznamenání, pobyt Francie, Itálie, Španělsko(kladný vztah) – etapa života, zavření kamarádů-odchází s 2. manželkou kvůli dítěti – Kuba, aby dítě se narodilo ve vlasti. Havana, Kuba – „psal, lovil ryby a pil“, často vyjíždí na moře, setkává se s Kubánskými námořníky, pije s nimi. Návrat do Španělska, Afrika.Pak se někde zastřelil. Byl první zraněný Američan na italské frontě ! , byl novinářem, který cestoval po Evropě a blízkém východě, ve volném čase píše povídky. Vzdal se pevného zaměstnání, věnoval se próze v liter.
Natočil 2 filmy o občanské válce ve Španělsku, 2.sv.v.-stal se vojenským dopisovatelem, 1954-Nobelova cena za novelu „Stařec a moře“. Veškerá díla jsou autobiografická, odešel dobrovolně na frontu, trpěl depresemi-měl vzor ve svém otci(sebevražda),psal o ztracené generaci,psal zejména povídky o válečných veteránech, vždy je hlavní hrdina v mezních situacích, často stojí tváří v tvář smrti nebo jeho blízký. Text je zbavený nadbytečností až na nás působí, že je úsečný, plný zkratek, zámlk. (tři tečky, pomlčka)
Nejdůležitější romány: - spjaty s válkou.
„Fiesta“ – (1926) – Španělské téma
„Sbohem, armádo“ 1929 – 1.sv.válka, autobiografický román, hl. hrdina dobrovolně vstupuje do bojů, stává se součástí vojenské mašinérie, dezertuje a utíká do neutrálního Švýcarska. Únik z hrůz války hledá v partner. Vztahu, touží po konci války, ich-forma, působí jako reportáž. Nepřímá charakteristika postav.
„Komu zvoní hrana“ (1940) – španělské občanská válka
„Stařec a moře“ – novela (Nob.cena), 1952, inspirace u mnoha autorů, podobenství (bible), metafora (přirovnání) o životě. Podobenství o věčném zápasu člověka s přírodou, o statečnosti se kterou jde do předem prohraného boje. Napsal to na Kubě, nadčasová a nadmístní platnost. Kubánský rybář Santiago.
„Pátá kolona“ – drama, celé o španělské obč. válce, přímo z obléhaného Madridu, hl. hrdina se neodvrací od boje, Hemingway neidealizuje hrdiny, 1938

Im Westen nichts Neues – „Tato kniha nemá být ani obžalobou,
ani vyznáním. Má být toliko
pokusem podat zprávu o generaci,
která byla zničená válkou –
i když unikla jejím granátům.“
E.R.Remarque
- zachycení boje, autor bojuje na německé straně proti Francouzům a Angličanům. Jeho celá četa se postupně ztrácí a s ní umírají i kamarádi jež jsou ve válce to nejdůležitější…
Citát z konce románu – „ Klesl tváří k zemi a ležel, jako by spal. Když ho obrátili, bylo vidět, že se nemohl dlouho trápit – výraz jeho obličeje byl tak klidný a vyrovnaný, až se zdálo, jako by byl málem spokojený, že to vzalo takový konec.“
Cesta zpátky – citát – „ Dost našich tu leží“ říká Ludvík. Ano Brandt,Muller,Katcza,Haire, Baumer, Bertinck. Jako bychom si tu byli navykli a zdomácněli tady, jako by toto byla naše hrůzná a mučivá vlast, a že prostě patříme sem. Potřásáme nad tím hlavou – ale ať už to jsou ztracená léta, která tam zůstávají, ať to jsou kamarádi, kteří tam leží, ať už to je všechno to utrpení a bída, kterou kryje tato zem,-lítost a žal nám vězí v kostech, že bychom se nejraději dali do breku. Pak se dáváme do pochodu…

Sbohem, armádo – citát

„ Podle všeho se krvácení obnovovalo znova a znova. Nemohli je zastavit. Vešel jsem do pokoje a zůstal u Catherine, dokud nezemřela. Celou tu dobu byla v bezvědomí a smrt neměla dlouhou. Připadalo mi, jako bych se loučil se sochou. Po chvilce jsem vyšel z pokoje a zavřela se za mnou nemocniční vrata a vracel jsem se do hotelu v dešti…

Oba rodiče Mabel Suffieldová a Arthur Reuel Tolkien pocházeli z Birminghamu, ale opustili rodné město, aby začali nový život v Jižní Africe.
1895 Mabel vzala své dva syny, Ronalda a Hilary, na prázdniny do Anglie, aby poprvé uviděli své prarodiče, žijící v Birminghamu na 9 Ashfield Road v Kings Heath. Tam také
obdržela telegram, že její manžel, bankovní manager, zemřel na mnohá krvácení, jimiž trpěl předchozí den.
Nyní neměli žádný důvod se vracet do Afriky a tak se usadili v Birminghamu ve vísce Sarehole.
Tolkien často tvrdil, že nejšťastnější roky jeho dětství byly ty v Sarehole. Jeho matka se sem přestěhovala krátce po dostavění domu v r. 1896, kdy byl znám jako 5 Gracewell.
Říká se, že Sarehole byla předlohou pro Kraj, domov hobitů.
Nejúžasnější věc ve vesnici byl pro malého chlapce mlýn v Cole Bank Road, Hall Green (je zde stále a sám sebe prohlašuje za poslední přežívající vodní mlýn v Birminghamu).
Ronald a jeho bratr strávili mnoho hodin jeho zkoumáním a častokrát byli zahnáni mlynářovým synem, kterému přezdívali "Bílý Obr". Pro ně to byl mlýn rozprostírající se nad
River Cole od středověku, přestože vyryté datum stavby je 1768.
Když začal mlýn upadat, Tolkien založil fond na jeho záchranu. Nyní funguje jako expozice Birminghamského městského muzea.
Roku 1900 začal Ronald chodit do školy Krále Edwarda, proto bylo pro rodinu nutné se přestěhovat blíže ke spoji do města. Po odchodu ze Sarehole žila rodina krátce na 214 Alcester Road, blízko vesnice Moseley. Kdysi to bývala požární stanice.
Později Tolkien často naříkal nad zásahem civilizace, s jejími kolejnicemi , domy a motorovými auty, na jeho dřívějším domově na venkově. Ale bylo jedno místo, které
civilizace minula, záhadný svět močálu Moseley. Toto zázračně uchované útočiště divoké přírody bylo ideální místo pro dětské hry dvou chlapců. Je připomínáno v Tolkienově popisu
Starého Lesa (Old Forest), posledního z pravěkých divokých lesů, kde žil Tom Bombadil.
Močál je nyní chráněn jako národní rezervace.
Přibližně v době, kdy začal Tolkien chodit do King Edward´s School, Mabel Tolkienová a její sestra May Incledonová se staly katoličkami. To způsobilo mnoho odporu u jejich
příbuzných, kteří byli zarytí baptisté.
Mabel a její synové začali z jejich domu v Moseley dojíždět na bohoslužby do kostela sv. Anny v Alcester Street. Kostel byl postavený teprve roku 1884, aby nahradil původní kapli
Kardinála Newmana. Tolkien zůstal katolíkem po zbytek života.
Z Moseley se vrátili do Kings Heath a žili na 86 Westfield Road. Ale brzo se opět stěhovali do domu na Oliver Road, dnes již zbořeném.
Aby ušetřili peníze, Mabel přeložila své dva chlapce na blízkou školu St. Philip´s Grammar School. Přesto Ronald následující rok znovu začal studovat na King Edward´s School, když získal stipendium.
Mabel Tolkienová hledala nový kostel, což ji zavedlo do komunity Kardinála Newmana při Oratoři na Hagley Road. V době jejich příjezdu v 1902 se tento velkolepý kostel stále
ještě stavěl. Přátelství farního kněze, Otce Francise Xaviera Morgana, poskytovalo rodině důležitý zdroj síly pro útrapy, které následovaly.
Během pobytu na Oliver Road byla Tolkienova matka diagnostikována jako diabetička, a v roce 1904, během zotavování v soukromí oratoře blízko Rednalu, zemřela. Ronald a
Hilary byli posláni k tetě Beatrice Suffieldové, na 25 Stirling Road, pryč z Hagley Road, kde bydleli po čtyři roky.
Hned u rohu v Waterworks Road byla budova, která musela na mladém Tolkienovi zanechat dojem, pozoruhodná 29ti metrová věž známá jako Perrott´s Folly. Byla postavena roku 1758 Johnem Perrottem a je nejzvláštnějším architektonickým prvkem Birminghamu.Blízko ní stojí pozdější Victorianská věž, část Eedgbaston Waterworků, a o této dvojici se říká, že dali námět k Minas Morgul a Minas Tirith, Dvoum věžím po kterých byl
pojmenován druhý svazek Pána Prstenů.
Během doby strávené v Birminghamu pomalu pronikalo do mysli budoucího novelisty mnoho dalších nápadů, aby se vynořily o mnoho let později. Tolkien se pravděpodobně inspiroval jménem místní bavlny - Gamgee tissue. Vynálezce byl Birminghamský chirurg, Dr.Joseph Sampson Gamgee, který žil ve městě ve svém domě na Broad Street až do smrti v roce 1880. Tolkien použil jméno Sam Gamgee (Křepelka) v Pánu prstenů pro Frodova
věrného společníka a posledního z nositelů Prstenu.
Ronald Tolkien se na chvíli usadil v Duchess Road, kde potkal a zamiloval se do Edith Brattové, která se později stala jeho ženou. Ale Tolkienovi bylo v té době jen 16 a jeho
opatrovník Otec Morgan, když objevil jejich milostnou pletku při tajném výletu na kolech, se snažil ukončit jejich vztah. Ronald a jeho bratr nalezli nové bydliště na 4 Highfield Road a
Ronald měl zakázáno vidět nebo mluvit s Edith do svých 21 let, ta byla přestěhována do Cheltenhamu.
Zatímco Ronal byl v Oxfordu, Edith se stala snoubenkou Warwickshireského farmáře, ale později ho pustila k vodě, když Ronald dosáhnul 21 let v lednu 1913.
Bylo to pouze dva týdny před svatbou, když si Ronald dodal kuráže napsat a říct Otci Francisovi, že si bude brát Edith. Otec Francis byl šťastný za oba a navrhl, že svatební
ceremonii provede sám v Oratoři, ale nabídka přišla příliš pozdě- svatba už byla zařízena v katolickém kostele ve Warwicku.
Ve středu 22. března 1916 byli po ranní mši oddáni otcem Murphym v římsko-katolickém kostele sv. Mary Neposkvrněné ve Warvicku a strávili líbánky v Clevendonu, Somerset.
Druhého června 1916 Ronald, nově povolán k Lancashirským střelcům (Lancashiree Fusiliers), obdržel telegram přikazující mu nalodit se do Francie. Strávili jejich poslední
společnou noc před jeho odjezdem, pravděpodobně si myslíce že to může být jejich poslední společná noc, v Plough and Harrow Hotelu na Hargley Road v Birminghamu.
Připojil se k britské armádě a ve Francii se zúčastnil bitvy u Somme jako druhý nadporučík.
Nakonec byl propuštěn poté, co strávil většinu r. 1917 v nemocnici, protože trpěl "zákopovou horečkou" - během této doby začal psát Knihu ztracených pověstí (The Book of Lost Tales).
Po válce získal práci na Oxfordském anglickém slovníku. Nejdříve se přestěhoval na 50 St. Johns Street , ale později se se svou ženou a synem přestěhoval za roh na 1 Alfred
Street(nyní Pusey Street). 1920 se přestěhoval do oddělení angličtiny Leedské university.
Stal se zde profesorem anglického jazyka (1924), ale 1925 se vrátil do Oxfordu. 1925 byl zvolen Rawlinson a Bosworthským profesorem anglosaštiny. Když se Tolkien přestěhoval
zpět do Oxfordu, koupil dům kde žil od roku 1925 do r. 1930. Poté se přestěhoval do vedlejších dveří číslo 20, kde žili 17 let. Tolkien byl oddaný katolík a proto pravidelně chodil
na Woodstock Road do kostela sv. Aloysius a sv. Gregora.
Tolkien, C. S. Lewis a ostatní přátele vytvořili skupinu "Inklings". Scházeli se pravidelně a četli si pasáže ze svých současných prací. Jejich nejoblíbenějším místem setkání byla Eagle a Child Pub, známá jako Bird and Baby.
1945 byl Tolkien zvolen Mertonským profesorem anglického jazyka a literatury, proto odešel na Merton, který měl mnohem radši než Pembroke. Poté bydlel na 5 Manor Road od 1947 do 1950 a od r. 1950 tři roky na Holywell Street. Oba domy patřily Mertonu. 15 let (1953 - 1968) obýval dům na 76 Sandfield Road v Headingtonu. Tolkien zanechal výuky (1959) a 1968 se se svou ženou přestěhovali do Bournemouth. Nakonec se Tolkien, když
zemřela jeho žena Edith (1971), odstěhoval zpět na Oxford kde žil v Mertonu, ubytovaný zde na 21 Merton Street.
28. srpna odjel na návštěvu do Bournemouthu. 30. srpna byl s bolestmi převezen do nemocnice, kde zjistli krvácející žaludeční vřed. 1. září došlo k zanícení.

Tolkien zemřel 2. září 1973 na dovolené v Bournemouth. Byl zde pohřben se svou ženou na Wolvercote Cementary v severním Oxfordu. Na náhrobním kameni stojí:

EDITH MARY TOLKIEN
LUTHIEN
1889 - 1971
JOHN RONALD
REUEL TOLKIEN
BEREN
1892 - 1973

Tolkien byl povoláním vědec. Jeho akademické posty byly: člen New English Dictionary (1918-20); posluchač, později profesor anglického jazyka v Leedsu, 1920-25; Rawlinson a Bosworth profesor anglo-saštiny na Oxfordu (1925-45); a Merton profesor anglického jazyka a literatury (1945-59). Jeho hlavní profesní zájem byla studie anglo-saštiny (staré angličtiny) a jejího vztahu k lingvisticky příbuzným jazykům (stará norština, stará němčina a gótština), s důrazem na dialekty Mercia, té části Anglie kde vyrostl a žil, ale také se zajímal o
Středověkou angličtinu, hlavně dialekt používaný v ´Ancrene Wisse´ (rukopis z 12. stoletípravděpodobně napsaný v západní Anglii). Navíc byl Tolkien expert na zachovalou literaturu
napsanou v těchto jazycích. Ovšemže jeho neobvyklá schopnost současně číst texty jako lingvistické zdroje a jako literaturu mu dala perspektivu v obou aspektech; bylo to jednou
popsáno jako "jeho jedinečný rozhled zároveň na jazyk poezie a poezii jazyka" (z Orbituary; Scholar, p. 13).
Od raného věku byl fascinován jazykem, hlavně jazyky severní Evropy, moderními i starověkými. Z jeho zaujetí jazykem se nestala pouze profese, ale také jeho soukromý koníček - vynalézání jazyků. Byl hlavně přitahován celou "Severskou tradicí", která ho inspirovala k přečtení mnoha jejích mýtů a pověstí a těch moderních autorů, kteří jí byli stejně upoutáni, jako William Morris a George MacDonald. Míra jeho znalostí nevyhnutelně vedla k rozvíjení různých názorů o mytologii, jejímu vztahu k jazyku a důležitosti vyprávění
(pohádek), zájmu který sdílel s přítelem C. S. Lewisem. Všechny tyto různé perspektivy:
jazyk, hrdinné tradice, mytologie a vyprávění (a velmi silná a hluboce zakořeněná víra a oddanost katolickému křesťanství) společně dohromady vytvořily ohromující efekt jeho
příběhů: první legendy o Dávných Dnech které sloužily jako podklad jeho vymyšleným jazykům a později jeho nejslavnějším pracím, Hobit a Pán Prstenů.

5. Hlavní téma knihy : Malý hobit Bilbo se díky lsti kouzelníka připojuje ke společnosti trpaslíků, aby jim jako zloděj pomohl dostat a zmocnit se jejich dávno ztraceného majetku, který jim byl ukraden zlým drakem Šmakem.
6. Stručný obsah knihy : Kniha přibližuje čtenáři fantasy svět, do něhož je zatažen příběh Bilba a jeho přátel, kteří se snaží získat svůj dávno ztracený poklad. Bilbo je hobit, a jak je všeobecně známo, hobiti jsou národem, který raději zůstává zalezlý ve svém Kraji a nevměšuje se do cizích věcí. Ani Bilbo netvoří výjimku, ale po malé lsti kouzelníka se přeci jen musí vydat na cestu plnou nebezpečí a různých zvratů. Potkává spoustu různých národů, dobrých i zlých, spoustu prapodivných ras, setkává se s kouzly a nakonec také s prstenem, který umožňuje svému majiteli po nasazení na prst být neviditelný. Tento prsten je záminkou i pro vytvoření pokračování těchto zvláštních příběhů, které se jmenuje Pán prstenů. Kniha končí docela šťastným koncem, to jest poražení draka a ukončení války o poklad.
7. Charakteristika postav a prostředí : Kniha je zasazena kamsi do prostředí dávných severských bájí a je napsána ve stylu fantasy. Každá z postav v této knize má jiné vlastnosti fyzické i psychické.
Elfové - jsou národ, jenž žije již od počátku věků v souladu s přírodou, dokáže se pohybovat velice neslyšně a nepřeje-li si to nedá se jen tak snadno vidět. Elfům se také pro svou krásu přezdívá Sličný lid. Radši se nevměšují do cizích záležitostí a straní se od ostatních národů. Většinou stojí na straně dobra.
Skřeti – jsou národem špinavců, který žije v uměle vyrubaných jeskyních. Jsou nejednotní a stále vyvolávají konflikty. Nesnášejí se téměř se všemi ostatními národy. Vždy stojí na straně zla.
Hobiti – národ, ze kterého pochází i hlavní hrdina knihy Bilbo. Je to národ, který žije, pokud je to možné, v norách v kopcích. Nory mají kulaté dveře, kulatá okna a povětšinou velkou spižírnu. Hobiti nejraději ze všeho jedí a pokud možno neopouštějí svůj Kraj. Jsou vysocí jako polovina člověka, a to je důvod, proč se jim občas říká půlčíci. Nenosí boty a díky tomu se mohou pohybovat velmi potichu, i když s elfi se to nedá srovnat.
Lidé – mají vlastnosti „normálních“ lidí. S ostatními národy obchodují pouze zřídka.
Trpaslíci – jsou národem, který má rád různé poklony a je velmi zdvořilý. Někdy ovšem přliš mluví a svým slibům nemusí dostát.
8. Kompozice : 1. první kapitola - seznámení s postavami a s tématem knihy 2. dalších 17 kapitol - cesta k cíly 3. Poslední dvě kapitoly - dobití cíle a cesta domů
9. Jazyk : Kniha byla napsána v angličtině, ale používá se v ní také občas smyšlený jazyk.
Každý národ má svůj vlastní jazyk, všichni ale ovládají tzv. obecnou řeč. Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků.
10. Ukázka z knihy : „Někdo je u dveří!“ prohlásil a zděšeně zamrkal. „Aspoň čtyři, podle toho zvonění,“ poznamenal Fili. „Ostatně jsme je z dálky zahlédli přicházet za námi.“ Chudák malý hobit se posadil v předsíni, sevřel si hlavu do dlaní a uvažoval, co se to vlastně stalo, a co se ještě stane, a jestli všichni zůstanou na večeři.
11. Závěrečné shrnutí : Kniha je napsána jako pohádková a v tomto směru je velice pěkná. Není to však jen knížka pohádková, rozhodně si ji může se zájmem přečíst každý dospělý. Další pokračování s názvem Pán prstenů je ovšem již mnohem propracovanější.
12. Vlastní hodnocení : Tato kniha je z mého hlediska velice zajímavá. Svět skřetů, elfů a jiných bytostí mě velice zaujal, a jelikož rád čtu, rozhodl jsem se koupit si vše, co J.R.R. Tolkien napsal. Jeho knihy totiž nestačí jen přečíst, ty musíte mít.Trojská válka


Za dávných časů, kdy v Řecku ještě řídili osudy lidí bohové sídlící na Olympu, vládl na ostrově Ithaka chytrý král Odysseus s věrnou ženou Penelopou a synkem Telemachem. Žili spokojeně až do chvíle, kdy se i k nim donesla zpráva, že trojský princ Paris zrádně unesl králi Meneláovi manželku - krásnou Helenu - a s ní i pokladnici plnou zlata.
O Helenu se svého času ucházelo mnoho nápadníků. Její otec měl strach, že dá-li ji jednomu, ostatní se mu pomstí. Na Odysseovu radu nechal dceru, aby si muže vybrala sama. Nejprve však museli všichni přísahat, že vyvolenému budou pomáhat ve všech nesnázích. Helena si zvolila Meneláa a spolu s ním vládla ve Spartě.
Tehdy panoval ve městě Trója král Priamos. Když se mu narodil syn Paris, měla královna sen: sáhla po nemluvněti, ale to se proměnilo v pochodeň, od které shořelo celé město. Podle výkladu snu měl být Paris příčinou zkázy Tróje, a tak ho rodiče s těžkým srdcem nechali odložit v horách. Chlapec však nezahynul. Ujala se ho medvědice, a když povyrostl, stal se z něho pastýř.
Za nějaký čas se konala svatba krále Pélea s mořskou vílou Thétis. Účastnili se jí i olympští bohové. Jen bohyni sváru Eris na svatbu nepozvali, o hádky nikdo nestál. Eris se jim ale za tu urážku pomstila. Uprostřed hostiny hodila na stůl jablko s nápisem "Té nejkrásnější". Hned se po něm natáhly Héra, Athéna i Afrodita a žádaly Dia, ať je rozsoudí. Zeus, aby se vyhnul mrzutostem, určil za soudce Parida.
Take měl Paris, pasoucí stáda v pohoří Ída, rozhodnout místo Dia, kdo si jablko zaslouží. Héra mu slibovala vládu nad Asií, Athéna slávu hrdiny, ale Afrodita nejkrás-
Nější ženu na světě za manželku - a tím vyhrála. Paris získal Afroditinu přízeň, zároveň si však znepřátelil Héru a Athénu. Přitom se dozvěděl, že je vlastně trojský princ.
Paris se vydal do Tróje. Dojatí rodiče rádi zapomněli na neblahou věštbu a dávno oplakaného syna s láskou přijali. Zanedlouho Afrodita splnila svůj slib. Vypravila se s Paridem do Sparty a pomohla mu unést Helenu. S ní si však Paris odvezl i plnou pokladnici.
Po únosu Heleny žádal král Meneláos o pomoc všechny účastníky přísahy a poslal i pro Odyssea. Králi se do války nechtělo, a tak předstíral šílenství. Poslové se však nenechali oklamat . Položili mu před pluh malého Telemacha, a když ho Odysseus zvedl, ukázal, že má všech pět pohromadě. Chtě nechtě se musel vypravit s ostatními. A tak došlo i na lstivého Odyssea.
Řekové se shromáždili k vyplutí do Tróje pod vedením Meneláova staršího bratra, mykénského krále Agamemnóna. Chyběl však největší z Řeků - nezranitelný Achilles. Odysseus s králem Diomédem se pro něj vypravili, ale u jeho učitele, moudrého kentaura Cheiróna, Achilla nenašli. Zato se dozvěděli, že Achilles není zcela nezranitelný, a proto ho jeho matka Thetis ukryla. Odysseus nakonec zjistil, že Achilla ukrývají na ostrově Skyros. Nemohl ho však poznat, protože byl převlečen za dívku. A tak Odysseus vymyslel léčku. Nabízel na prodej různé cetky a mezi nimi i meč. Když dal za hradbami vytroubit poplach, dívky se rozprchly, jen Achilles se chopil meče a hnal se na domnělého nepřítele. Tak byl odhalen a musel do války. Po pravdě řečeno, nebylo mu to proti mysli.
Do Tróje se prý vypravilo sto tisíc Řeků na 1086 lodích. Před vyplutím dostali od nejvyššího boha Dia znamení: velký had v koruně stromu pozřel osm ptáčat i jejich matku. Věštec Kalchás to vyložil tak, že Danajci budou 9 let Tróju obléhat a desátý rok město dobudou.
Plavbu k Tróji provázely nesnáze. Nejprve Řekové bloudili, pak při zastávce na ostrůvku kousl proslulého lučištníka Filoktéta, který zdědil luk a šípy slavného Hérakla, jedovatý had. Rána po uštknutí odporně páchla, a tak nešťastníka nakonec nechali na ostrově, protože ho nikdo nechtěl vzít na loď.
Podle věštby měl ten z Řeků, jehož noha se první dotkne trojské půdy, zahynout. Není divu, že se nikomu z Danajců na břeh nechtělo. Nepomohlo pobízení ani sliby velitelů. Už se zdálo, že se řecké vojsko nikdy nevylodí, ale Odysseus znovu osvědčil svůj důmysl. Lstivý ithacký král vyhodil na zem svůj štít a vyskočil z lodi na něj - tak se vyhnul věštbě. Ostatní vojáci ho následovali, ale ten, který se jako první dotkl země (a ne štítu jako Odysseus), také první zahynul. Odysseus tedy neoklamal věštbu, ale spíše své spolubojovníky. Řecké vojsko stálo před Trójou.
Trójané se před řeckou přesilou stáhli do opevněného města. Danajci se ještě pokusili vyřešit spor smírně. Žádali, ať Trójané vydají Helenu a uloupený poklad, že pak v míru odtáhnou. Bohové však určili pyšné Tróje pád, a tak všechny pokusy o uro- vnání vyšly naprázdno.
Po devět dlouhých let se už vlekla válka. Řekové sice měli, hlavně díky Achillovi, převahu, ale co to bylo platné, když pevné hradby Tróje zatím všem útokům snadno odolávaly. Řečtí bojovníci plenili okolní kraje a podle pověsti tu prý z dlouhé chvíle vymysleli i hru v kostky. Při jedné výpravě zajal Achilles i dvě dívky. Jednu si ponechal, druhou podle zvyku přivedl veliteli Agamemnónovi. Tu přišel její otec vykoupit, ale pyšný Agamemnón ho vyhnal. Za tak nelidský čin seslali bohové na Řeky mor. Věštec Kalchás jim vyložil, co je příčinou pohromy. Agamemnón nakonec dívku otci vydal, ale jako náhradu požadoval Achillovo děvče. To bylo pro hrdinu dvojnásob těžké: měl přijít o právoplatnou kořist, a navíc o děvče, do kterého se zamiloval. Dívky se nakonec vzdal, ale zapřisáhl se, že už nebude bojovat.
Jakmile se Achilles začal stranit boje, přiklonilo se válečné štěstí na stranu Trójanů. Tím spíše, že na prosbu Achillovy matky Thetis takto reagujíce na urážku svého syna je podporoval i Zeus. Chtěl, aby Řekové poznali, že to bez Achilla prostě nejde. Jen narychlo zbudovaná palisáda zabránila Trójanům, aby smetli Danajce do moře. Nakonec se obě strany dohodly, že jejich spor rozhodne souboj dvou vybraných bojovníků. Proti únosci Paridovi vystoupil oloupený Meneláos. Paris už byl na pokraji smrti, když zasáhla bohyně Afrodita. Pod rouškou mlhy odnesla Parida do bezpečí za trojské hradby. Paridovo zmizení pokládali Řekové za své vítězství. S tím ale Trójané nesouhlasili a boj se rozpoutal nanovo. Po Afroditě se do šarvátek zapojili i ostatní bohové a nejeden byl přitom v boji zraněn. Zeus však jejich nářky odbyl, neboť se do boje pustili bez jeho svolení.
Když město začalo obléháním už příliš strádat, rozhodl se největší trojský rek Hektor vybojovat nový souboj muže proti muži. Protože Achilles stále odmítal bojovat, nastoupil za Řeky silák Aiás. Zápas skončil nerozhodně a protivníci si na znamení vzájemné úcty vyměnili dary.
Porada řeckých náčelníků rozhodla, aby se Odysseus s Diomédem vydali v noci na výzvědy. Stejný nápad měli i Trójané, ale jejich špeha Řekové zajali. Dozvěděli se od něj, že tábor trojských spojenců Tráků není střežen, a tak do něj vnikli a způsobili tam takový zmatek, že Trákové nazítří raději odtáhli. Válečné štěstí se však přesto přiklánělo k Trójanům. Řekům nezbylo než prosit Achilla o pomoc, ale rozhněvaný hrdina odmítl. Nakonec alespoň dovolil, aby si jeho proslulou zbroj vypůjčil přítel Patroklos a Trójany zahnal na útěk. Varoval však Patrokla, aby nepřítele nepronásledoval příliš daleko od tábora. Patroklos nedbal Achillova varování a v zápalu boje pronásledoval nepřátele až k městu. Dokonce se pokusil Tróju dobýt. Tuto poctu však chystali bohové pro jiné, a tak Apollón škodolibě sestřelil Patroklovi zbroj. Trójané poznali, že to není Achilles, vzmužili se a Patrokla zabili. Boj o mrtvé tělo a zbroj končil až Achillův příchod. Achilles se přestal po smrti svého přítele stranit boje. Chtěl Patrokla pomstít. Jeho zbroj však byla v moci Trójanů. Hrdina se proto obrátil na svou matku, vílu Thetis, aby mu od božského kováře Hefaista vyprosila novou. Achilles měl jediné přání - zabít Hektora, původce Patroklovy smrti. Marně mu natka připomínala, že usmrtí-li Hektora, padne i on sám. Achilles se vrhl do bojea a když se mu po bok postavila i Athéna, dny největšího Trojského reka byly sečteny.
Ani zabitím Hektora Achilles svoji zlobu neukojil. Den co den vláčel tělo zabitého nepřítele kolem hradeb Tróje, až se jeho počínání znechutilo i bohům. Na Odysseovu přímluvu nakonec vydal Hektorovo tělo Priamovi, aby mohl syna pohřbít. Když se znovu rozhořela válka, naplnil se i Achillův čas. Nad mrtvým Achillem se rozpoutal boj. Vyšli z něj zásluhou Odyssea a Ainta vítězně Řekové. Zbroj mrtvého měla připadnout tomu, kdo si ji nejvíce zasloužil. Hlasování rozhodlo pro Odyssea, ale to rozhořčilo Ainta do té míry, že chtěl své druhy ze vzteku pobít. Naštěstí zasáhli bohové a seslali na něj šílenství. Když Aiás ráno zjistil, co napáchal, raději se sám probodl.
Ani po Achillově a Aiantově smrti se Řekové nevzdávali, vždyť nastal desátý rok, kdy Trója měla podle předpovědi padnout. Kalchás jim však řekl, že bez Filoktéta, dědice Héra-klových šípů, neuspějí. Kdo jiný měl Filoktéta přesvědčit, aby zapomněl na zradu, než Odysseus? Léčka i tentokrát pomohla a na Filoktétovu přesnou mušku doplatil původce války - Paris.
Paris byl sice mrtev, ale Trójané nadále odmítali vydat Helenu a poklad. Cítili se za hradbami bezpeční, tím spíše, že je chránila posvátná soška bohyně Pallas Athény - zázračné paládium. Odysseus a Diomédés se proto rozhodli, že se sochy zmocní. Při tajné výpravě jim pomohla i zajatá Helena.
Řekové se zmocnili paládia, a tak padla poslední překážka, kterou bohové postavili obléhatelům do cesty. Hradby Tróje přesto odolávaly a pomoci mohla jen lest. V té byl mistrem Odysseus. Dal postavit ze dřeva velkého koně, v jehož dutém nitru se ukrývali vybraní řečtí bojovníci. Ostatní předstírali odjezd a na břehu zůstal jen otrhanec Sinón. Trójané ráno nevěřili svým očím - Danajci odpluli a na pusté pláni stál podivný kůň. Otrhaný muž, který se vynořil z křoví, jim podal vysvětlení: koně tu nechali Řekové na usmíření bohů za krádež paládia. I on měl být obětován, ale uprchl.
Marně varoval Laookón Trójany, aby nevěřili nepříteli, i když přináší dary. Bohové ho umlčeli. Laookón byl mrtev a nikdo už nemohl zabránit Trójanům v pošetilé snaze vtáhnouut koně do města. Slova domnělého zběha Sinóna, že Danajci schválně postavili koně tak velkého, aby neprošel branami, je v tom jen utvrdil. Usoudili, že kdyby nechali koně venku, ztratili by přízeň bohů, a proto raději rozbořili své pevné hradby.
V hluboké noci, když Trójané zmoženi oslavou svého domnělého vítězství usnuli bezstarostným spánkem, připlížil se Sinón ke koni a pomohl bojovníkům ven. Ohněm pak dal znamení řeckým lodím číhajícím za blízkým ostrovem. Řekům už nestály v cestě hradby, a tak než se rozednilo, nezbyl v Tróji kámen na kameni.
Trója padla! Pyšné město Ilion bylo zničeno a Trójané buď zahynuli, anebo se stali otroky vítězů. Jen hrstce se podařilo uniknout. Vítězové se vraceli domů obtíženi kořistí. Ale jen málokterým se to mělo podařit bez obtíží. Někteří zahynuli již po cestě,na jiné čekala zákeřná smrt doma, další po mnoho let bloudili... ale to už je zase jiný příběh.Životopis Umberta Eca

Umberto Eco se narodil 5. ledna 1932 v malém městě východně od Turína ( 60 mil na jih od Milana), v severozápadní provincii na úpatí hor, v piedmontské Alessandrii. Hornatá oblast Piedmontese se vyznačuje spíše povahou Francouzů než vášnivých Italů. Eco často prohlašuje, že vyrůstání v této kultuře je zdrojem jeho jedinečného temperamentu v tvorbě. Tvrdí: ,,Jisté elementy zůstanou základnou pro můj svět vize. Skepticismus a nechuť k řečnictví. Nikdy nepřehánět a nedělat nabubřelá tvrzení.“

Eco je synem Giulia Eca a Giovanny Bisio. Jeho otec, účetní a veterán tří válek pochází z rodiny se třinácti dětmi. Ecův dědeček byl údajně nalezencem a příjmení Eco dostal od jednoho státního zaměstnance a je pravděpodobně akronymem ex - caelis oblatus - ,,nabízený nebesy.“

Když vypukla 2. světová válka Umberto se s matkou přestěhovali do malé vesnice v horách. Malý Eco toužil stát se jedním z partyzánů a byl nešťastný z toho, že je příliš malý.

Po maturitě na něj jeho otec začal naléhat, aby se stal právníkem, a tak mladý Eco nastoupil na universitu v Turíně. Ale jak tak bývá osudem mnoha velkých spisovatelů, i přes otcovi námitky Eco zanechal studií práv a začal se věnovat středověké filozofii a literatuře, roku 1954 získal doktorát z filozofie.

Poté vstoupil do světa tisku, stal se vydavatelem a dostal tak příležitost nahlížet na moderní kulturu skrze média.

V roce 1956 publikoval první knihu, kde zveřejnil své teze, ve stejném roce začal rozvíjet síť avantgardních spisovatelů, hudebníků a malířů. Mnoho spisovatelů se později sdružilo do skupiny 63.

V roce 1959 začal pracovat pro Il Verri, kde publikoval měsíční sloupec věnovaný avantgardním myšlenkám a lingvistickému experimentu. Během těchto let začíná Eco rozvíjet své myšlenky na ,,otevřený text.“

V září roku 1962 se oženil s německou učitelkou umění Renatou Ramge, s níž má dvě děti, syna a dceru. Ačkoliv se jeho pozice sloupkaře zdála jistá, v dalších letech nastalo v jeho životě mnoho změn. Jeho spisy se objevily v různých vydáních a v roce 1964 se Eco přestěhoval do Milana a stal se lektorem, o rok později byl ve Florencii zvolen profesorem vizuální komunikace a roku 1971 se stal profesorem nauky o znacích na universitě v Bologni. Během 70. let publikoval několik děl o nauce o znacích.

V březnu roku 1978 začal psát svůj první román Jméno růže. Román byl publikovaný v roce 1980 a téměř ihned bylo jméno Umberto Eco známé po celém světě. (Jeho nakladatelství zamýšlelo prodat 30 000 kopií tohoto titulu, dodnes jich však bylo prodáno přes devět milonů). Ihned po skončení tvorby prvního románu, Eco začal kompletovat svoji další práci – Foucaultovo kyvadlo. Další okamžitý úspěch druhého románu, zařadil Eca mezi důležité světové romanopisce. A ačkoliv Eco tvrdil, že již nemá plány psát další román, o pár let později vydal již třetí, a to Ostrov včerejšího dne.

Nyní se Eco těší z úspěšného života. V létě žije v kopcovité oblasti blízko Rimini, na panství ze sedmnáctého století, jež dříve sloužilo jako jezuitská škola a zbytek roku v Miláně a na cestách.

Umberto Eco si stále drží pozici profesora na universitě v Bologni a navštěvuje také jiné země, kde přednáší sémiologii. Prahu navštívil již dvakrát, poprvé v srpnových dnech roku 1968 a podruhé přicestoval hlavně proto, aby převzal Cenu Nadace manželů Havlových Vize 97 za svůj přínos v oblasti sémiotiky, vědy i znacích, o jejich struktuře a smyslu.

Během svého dosavadního života získal přes 27 titulů a mnoho cen prestižních světových universit, je považován za chodicí encyklopedii a mnozí by ho mohli považovat za strohého vědce, umí si však vychutnat radosti života, má rád jídlo, pití (hlavně whisky), nevyhýbá se cigaretám, miluje jazz a hraje na trumpetu.Vliv uměleckých směrů 1. pol. 20. stol. na literaturu

Počátek 20. století znamená zvrat v klasickém pojetí literatury. Umělci - nejen literáti - hledali nové cesty k zobrazení světa a přiléhavější, nápaditější a barvitější způsoby postižení reality. Ruku v ruce šlo výtvarné umění s uměním spisovatelským a básnickým.
Za jistého předchůdce moderních uměleckých směrů lze považovat Francouze Guillauma Apollinaira (1880-1918), jenž se vlastním jménem jmenoval de Kostrowicki. Samo jméno napovídá, že Apollinaire měl polský původ. Dětství strávil v Monaku, pak se však usídlil v Paříži. Po válce, kde bojoval jako dělostřelec, zemřel na nákazu španělskou chřipkou.
Apollinairova tvorba nejvíce tíhne ke kubismu a futurismu. Tvrdě se postavil proti tradičnosti literatury. Vytvořil nový přístup k textu, nový básnický jazyk. Uplatňoval hru se slovy, do kterých zapojil fantazii, a nechal tak vzniknout zcela jiným představám a kontextům. Z jeho díla jsou nejznámější básnické sbírky Kaligramy a Alkoholy, odkud pochází nejúspěšnější báseň Pásmo. Jde o nevázaný tok nálad, vzpomínek a dojmů, které utvářejí a zachycují jedinečnost lidského života. Kromě básní psal Apollinaire také drama. Jeho Prsy Tiréziovy byly zároveň programem divadelního novátorství.

a) futurismus
Futurismus vznikl roku 1909 zveřejněním Manifestu futurismu italského básníka Filippa Marinettiho. Futurismus (futurus = budoucí) se bouřil proti tradici v umění. Rychlost, proměnu a pohyb světa se futuristé snažili promítnout do výtvarnictví i literatury. Neuznávali jakékoli předchůdce, hlásali revoltu, anarchii, destrukci a věřili ve svět techniky. Pro literaturu se stala výchozí tzv. teorie osvobozených slov, která usilovala o svobodu slova a nevázanost verše. Jednalo se o odstranění interpunkce, slovesa byla užívána pouze v infinitivu. Kromě Marinettiho (Zzang tůmp tůmp, Ohnivý buben, Futurismus a fašismus) futurismus zastupoval také Rus Vladimír Majakovskij.

b) expresionismus
Vzniká v 1. pol. 20. stol. v Německu, je zde také nejvíce rozšířený. Zakladatelem je německý dramatik Bertold Brecht. U nás je to tzv. Literární skupina (tj. básníci, kteří tvořili v Brně) - Ladislav Klíma, Richard Weiner (Škleb, Lítice, Mezopotámie). Je to reakce na 1. světovou válku. Základním cílem je proniknout k podstatě věci. Klade důraz na vnitřní výraz, prožitek, sny a spíše odpudivé a děsivé představy. V malířství byl představitelem Nor Edward Munch a jeho obraz Výkřik.
Jedním z nejznámějších a nejosobitějších představitelů tohoto směru je Franz Kafka, rodák z pražského Starého Města. Pocházel z židovské rodiny a velmi trpěl vz.ájemným neporozuměním s otcem. Po studiu práv pracoval jako úředník. V této neuspokojivé práci setrval až do roku 1922, kdy byl pensionován. Zemřel v rakouském léčebném ústavu na tuberkulózu. Na Kafkovu spisovatelskou činnost měl rozhodující vliv jeho židovský původ a život v čarovné Praze. Konflikty s otcem se hluboce vryly do jeho psychiky - uzavřel se do sebe, žil ve svém vlastním světě a stále pociťoval tíhu viny. V jeho románech - Proces, Zámek, Amerika, Proměna, V trestanecké kolonii - zobrazuje odcizení člověka, jeho existenci ve zmechanizovaném světě. Ten je absurdní a nelogický. Bojuje proti odstrašujícímu byrokratickému aparátu. Mnoho Kafkových postav nemá jméno (např. zeměměřič K. v Zámku).

c) kubismus
Název „kubismus“ pochází z latinského slova „cubus“, což česky znamená „krychle“. Kubismus jako jeden z moderních uměleckých směrů začátku století vznikl roku 1907. Kubisté se snažili rozložit svět na jeho nejjednodušší části, jimiž se stávaly geometrické útvary - především krychle. Jeho vůdčímí osobnostmi se stali Pablo Picasso, Georges Braque. Z českých umělců to byli Otto Gutfreund, Bohumil Kubišta a Emil Filla.
Kubismus se promítl také do světa literatury. Umělci však nerozbíjeli realitu, ale text. Na jeho nejmenších prvcích - slovech - tvořili nový obraz světa. Kromě G. Apollinaira tvořil kubistické básně Francouz Jean Cocteau (sbírky Chorál a Rekviem). Kubismus má tendenci k mnohotématičnosti, k prolínání časů. Základním prostředkem jsou asociace (tj. spojování různorodých skutečností), osvobozená slova, nesouvislosti, výtvarné uspořádání textu.

d) dadaismus
Dadaismus jako umělecké hnutí vzniklo už za první světové války. Největšího rozkvětu však dosáhlo kolem roku 1920 ve švýcarském Curychu, kde byl roku 1916 založen literární klub Kabaret Voltaire. Jeho členem (kromě jiných emigrantů) byl i Rumun Tristan Tzara, Němec Hugo Ball atd. Hlavními principy se stala náhoda, rozbití tradic a norem, mystifikace a slovní novátorství. Výtvarné umění zastupoval tvůrce tzv. optické básně Man Ray (americký fotograf) a Němec Kurt Schwitters. Dadaismus ovlivnil surrealismus.

c) surrealismus
Surrealismus ovlivnila psychoanalýza rakouského lékaře Sigmunda Freuda, který se jako jeden z prvních zabýval lidskými podvědomými duševními pochody. Zde se objevil pojem tzv. „automatismu“, jenž je protikladem mechanického vnímání. S automatismem souvisí hlavní z motivů surrealismu - plynulý tok impulsů vycházející z lidského podvědomí. Surrealistické umění neomezoval předem zhotovený plán, logická výstavba. Texty byly spontánní, překvapivé, nepravděpodobné. Za literaturou nezůs-talo opožděné ani výtvarné umění, prezentované malíři Maxem Ernstem, Salvatorem Dalím, Joanem Miró a dalšími.
Dalšími významnými představiteli surrealismu v literatuře byl Francouz Marcel Proust a Ir James Joyce. Francouzský spisovatel Marcel Proust napsal v letech 1913-1927 sedm svazků svého nejvýznamnějšího díla Hledání ztraceného času. Podobně jako H. de Balzac popisuje mravy, morálku a chování aristokratického měšťanského obyvatelstva Paříže. Do textu však silně pronikají vlastní zážitky a úvahy o smyslu lidského bytí. Anglicky píšící Ir James Joyce začal svou spisovatelskou dráhu na poli poezie. O mnoho zajímavější se stal jeho soubor povídek Dubliňané. Joyce se pak věnoval už hlavně próze. Využíval v ní metodu proudu vědomí, osoby byly vykresleny po psychické stránce a postaveny mezi neobvyklé prostředí času a prostoru. Joyceova tvorba vyvrcholila, po Portrétu umělce v jinošských letech, v románu Odysseus. Přesně do jednoho dne zahrnul celé dění knížky, podrobně vylíčil nejdrobnější a nejniternější
stavy a podoby lidského nitra. Hlavní postavou je bloudící Odysseus. Autor tak volně navazuje na Homérovu Odysseu.
Významným představitelem surrealismu u nás byl Vítězslav Nezval. Český surrealismus se začal rozvíjet až po Nezvalově cestě do Paříže. Roku 1934 vyšel Manifest surrealismu stavící se proti třídní společnosti a usilující o individualismus. Jeho surrealistické sbírky reprezentují Žena v množném čísle, Praha s prsty deště, Absolutní hrobař.

d) poetismus
Pojem „poetismus“ se objevil v roce 1924. Jde o jediný český směr avantgardního ladění, který byl mezinárodně uznáván. U jeho zrodu stáli Vítězslav Nezval se svou sbírkou Podivuhodný kouzelník a Karel Teige.
Poetismus u nás vzniká jako reakce na 1. sv. válku a Velkou říjnovou socialistickou revoluci (1917). V r. 1920 vzniká avantgardní sdružení Devětsil, kam patřili V. Nezval, J. Seifert, K. Teige, K. Biebl. Poetismus vyznává umění života (=žít a užívat si), život by měl být jeden velký zábavní park, snaha zobrazit všechny krásy života, radost ze života, obdiv k modernímu světu a k umění (cirkus, varieté), důraz na optimismus, hravost, vtip, asociace, obraznost (=metafory), rým, libozvuk, důraz na zvukovou stránku.
Vítězslav Nezval
- narodil se v Biskoupkách u Třebíče, kde studoval na gymnáziu
- studoval vysokou školu v Brně, později však přestoupil na filosofickou fakultu do Prahy
- byl členem Devětsilu a od r. 1924 komunistické strany
- psal monografie o malířích (A. Slavíček, R. Kremlička), překládal, vytvořil paměti (Z mého života)
Tvorba: poetistické skladby Podivuhodný kouzelník
Papoušek na motocyklu
poetistické sbírky Skleněný havelok
Pět prstů
Zpáteční lístek
Snídaně v trávě
Jaroslav Seifert
- narodil se v Praze na Žižkově
- stál u zrodu Devětsilu a pracoval jako novinář v Rudém právu
- r. 1984 obdržel Nobelovu cenu za poezii
Tvorba: poetistická poezie Na vlnách TSF
Poštovní holub
Slavík zpívá špatně
sbírka Jobova noc
Konstantin Biebl
- narodil se v Lounech, kde také studoval
- za války sloužil na Balkáně, pak studoval medicínu
- navštívil mnoho exotických zemí - Alžír, Tunis, Sumatru a Jávu
- byl členem Devětsilu a Brněnské literární skupiny
Tvorba: básnické sbírky Věrný hlas, Zlom, Zloděj z Bagdádu
S lodí, jež dováží čaj a kávu, Nový Ikaros

e) proletářské umění
Po první světové válce se u mladé básnické generace projevila touha po porozumění, sblížení, citu a sbratření. Poezie, která vznikala, měla téměř výhradně společenskou funkci a k lidem se obracela formou sdělení. Jedná se o soucit s dělníkem, sociální tématiku, nenávist k válce a k vykořisťovatelům, odpor k buržoasii, víru v revoluci. Proletářská poezie měla málo obrazných pojmenování (metafory, symboly), převládá přímé pojmenování, pravidelný rým, agitace (=hesla, výkřiky).Představiteli byli J. Wolker, S. K. Neumann, J. Hora.
Jiří Wolker
- narodil se v Prostějově v rodině bankovního úředníka
- vystudoval gymnázium a poté právnickou fakultu
- nejdříve se hlásil k Brněnské literární skupině, pak se stal členem Devětsilu
- trpěl těžkou nemocí a v r. 1924 plicní chorobě podlehl
Tvorba: sbírka Host do domu (vitalismus, vyjadřuje obdiv, úžas a učarování krásami života, básně Věci, Poštovní schránka)
básnická skladba Svatý kopeček
sbírka Těžká hodina (revoluční aktivita, vzpoura a odhodlání)
sociální balady Balada o nenarozeném dítěti, Balada o očích topičových, Balada o snu, Balada o námořníku
drama Nemocnice, Hrob, Nejvyšší oběť
Stanislav Kostka Neumann
- narodil se v Praze a již v dětství osiřel
- staraly se o něj tety v „olšanské vile“ na pražském Žižkově
- účastnil se hnutí Omladina, za což byl poslán do vězení, kde vytvořil svou první básnickou sbírku Nemesis, bonorum custos (Spravedlnost, ochránkyně dobrých)
Tvorba: dekadentní sbírky Apostofy hrdé a vášnivé, Jsem apoštol nového žití, Satanova sláva mezi námi
anarchistická sbírka Sen o zástupu zoufajících
fejetony S městem za zády, Kniha lesů, vod a strání, Nové zpěvy
sbírky Rudé zpěvy, Sonáta horizontálního života, Bezedný rok
Josef Hora
- narodil se v Dobříně u Roudnice
- pracoval v Právu lidu, vystudoval právnickou fakultu, byl členem KSČ, ale r. 1929 odešel
- předsedal Obci československých spisovatelů zaměřené proti fašismu
Tvorba: sbírka Strom v květu (vitalismus)
proletářská poezie Pracující den, Srdce a vřava světa, Bouřlivé jaro
socialismus Struny ve větru
romány Socialistická naděje, Hladový rok
V 90. letech 19. století se ocitá společnost i literatura v krizi.
Realisté v čele s TGM + vědci, učitelé KU. Také vystupovali proti pravosti RKZ.
1878 sociální demokraté (převažovali dělníci) – objevuje se oportunismus – Omladina (tj. dělnická a studentská mládež) – ti co byli v sociální demokracii se chtěli dohodnout s buržoazií.
Dále se objevuje anarchismus (vedlo by to k bezvládí).

Mladí spisovatelé směřují k individualismu k požadavku na právo na svobodný projev a také literární kritiku. Sdružili se do skupiny Česká moderna: zde byli nejen literáti (široké seskupení velmi různých nárorů, také politika).
1895 Manifest České moderny (podíleli se na něm Machar, Březina, Sova, V. Mrštík, F. X. Šalda) – česká literatura se začíná diferencovat a přijímá také podněty ze západoevropských literatur (např. impresionismus, symbolismus, dekadence…).

Impresionismus
Zrodil se ve Francii v 70. létech, vznikl z výtvarného umění – malířství. Později zasáhl lidovou hudbu, literaturu.
Byli zde francouzští malíři:
Clode Monet – Imprese (dojem) – východ slunce
Eduard Monet, Paul Cézanne, August Renovir, u nás Antonín Slavíček – pastelové nejasné barvy, otevřená krajina
Literatura dává přednost smyslovým vjemům a prožitkům. Impresionistické postupy se nejlépe uplatnily v poezii, a to v lyrice. V popředí lyrické básně stojí zážitek a nálada.
Sisly, Pissaro – byli čeští impresionisté.
Impresionismus se soustředí hlavně na vnější prostředí (to co vidí). V próze a dramatu oslavuje soudružnost příběhů, nabízí nejasné postavy (většinou mladé). Důraz se kladl na lyrické scény. Próza a drama se lyrizovaly.
Renoar – založil impresionistické sochařství

Symbolismus
Vznikl jako reakce na impresionismus v 90. létech. Také vznikl ve Francii. Zobrazuje skutečnost pomocí symbolů. Symbolisté chtěli proniknout hlouběji ke skutečnosti tím, že se soustředili na vnitřní život. Vyjadřují své myšlenky zahaleně a obrazně, velkou pozornost ponechávají fantazii.
Hlavním přínosem symbolismu je rozvinutá obraznost.
Symbolismus kladl důraz na:
- básnické obrazy
- sbíral rozdíl mezi básní a prózou
- rozvíjel se volný verš
- kladl se důraz na hudebnost verše
- prováděl se básnický experiment

Hlavní představitelé: francouští – Baudelaire, Verlaine, Rimbaud; čeští – Březina, Sova, Hlaváček
Naši symbolisté se seskupili kolem časopisu Moderní revue.
V malířství se blíží symbolismu Paul Gaugin /gogón/. – maloval exotické prostředí Tahiti.
V českém malířství – Preisler, Kupka, Zrzavý

Česká dekadence
Její představitele najdeme kolem časopisu Moderní revue, kde se vyhranili v rámci symbolismu jako zvláštní skupina tzv. Česká dekadence. Hlavním představitelem je básník Karel Hlaváček.
Vlnou dekadence prošli i básníci, kteří se ve své tvorbě později ubírali odlišnými cestami např. S. K. Neumann, Karel Toman, Viktor Dyk.
Dekadentní motivy pronikly do tvorby Sovy a Březiny. Nejradikálnější byl požadavek, že život má být napodobením umění.
V méně extrémní podobě šlo o to, že si dekadenti oblíbili témata jako marnost života a všech snah. Dekadence byla projevem slabosti a společenské bezradnosti, na druhé straně však v ní byla i určitá dávka protestu proti společnosti, která nedovolovala člověku důstojně žít. Nejostřeji se projevovalo nepřátelství umělce vůči společnosti v poezii.
Básníci pociťovali odpor ke své době a měli proto společné rysy:
- Životem i tvorbou se ocitali osamoceni.
- Zdůrazňovali svobodu a nezávislost jedince na společnosti.
- Zaujímali individualistické postoje, kterými si udržovali odstup od měšťácké společnosti.
- Soustředili se na vnitřní život člověka a na jeho senzibilitu.
- Bez falešných ohledů na morálku a vkus nezaostřeně vyjadřovali své prožitky a náladu.
- Přestali respektovat uznávaná estetická pravidl.

FRANCIE:
Rozchod s životními formami dali nejvíce básníci ve Francii, často označování jako „Prokletí básníci“ (zavedl Verlaine) Svými současníky byli většinou nepochopeni.

Charles Baudelaire /šárl bodlér/
Stojí na počátku veškeré moderní poezie. Měl nepřetřžité spory s rodinou a měšťáckou společností, žil bohémským životem v Paříži.
V roce 1848 se zúčastnil bojů na barikádě proti vládnoucímu vojsku, věnuje se politické žurnalistice. Po státním převratu se stáhl do politické izolace.
S ženami prožíval trýznivé vztahy, na konci života ochrnul a ztratil řeč. Matka ho převezla z Belgie domů – umírá.
Překládal do francouštiny amerického básníka E. A. Pola – báseň Havran
Nejvýznamější je lyrická sbírka Květy zla:
Baudelaire byl za ni stíhán pro urážku náboženství a morálku a kniha byla stažena z oběhu.

Baudelairovo novátorství ve sbírce:
a) nové pojetí krásy – hledal krásu v ošklivém, měl sklon k morbiditě a hrůznosti. Opěvoval velkoměstské prostředí, přitahovaly ho temné stránky života, typická je slavná báseň Zdechlina (mršina).
b) dramatické napětí
c) formální vytříbenost
d) nová obrazotvornost – významná je báseň Vztahy, v níž B. přichází s objvem, že v poezii se domlouvají vůně, barvy a zvuky. Tato báseň bývá považována za východisko k symbolismu.

Hrůza ze života i nadšení životem je také příznačná pro pro posmrtně vydané sb. Malé básně v próze.

Paul Verlaine /pól verlén/
Životem i tvorbou se vymykal všem konvencím. Navázal důvěrné přátelství s Rimbaudem. Verlaine Rimbaua postřelil (po hádce způsobené žárlivostí) – 2 leté vězení.
Učil na soukromých školách, pil a toulal se, hodně publikoval. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, předčasně umírá, jeho pohřbu se účastnila celá umělecká Paříž.
Byl vlivný představitel symbolismu. Volně spojuje obrazy a představy.
Jeho básně vynikají hudebností, zdůrazňují rytmus a melodii. K jeho tvorbě patří báseň Básnické umění.
sbírky básní Písně beze slov, Saturnské básně
Napsal studie Prokletí básníci

Jean Artur Rimbaud /žán artýr rembo/
Byl geniálním dítětem. F. X. Šalda ho nazval božským rošťákem. Všechno co napsal, napsal mezi 15. rokem a pak už nic.
Narodil se v měšťácké rodině, matka ho vedla přísně (nábožensky) – táhlo ho to k chudým dětem.
Utekl do Paříže za Verlainem, cestují spolu, pijí, hádají se… Po rozchodu s Verlainem byl vypovězen z Anglie a cestoval (Habeš – Etiopie – překupník zbraní), obchodník, voják, cirkusák.
Když se ukázal v Marseille, měl zhoubný nádor v koleně (amputovali mu nohu). Matka ho přivezla domů a on se chtěl vrátit. Záměrně rozrušoval své smysly alkoholem a drogami, aby se stal „vidoucím“, věřil, že „já je někdo jiný“, říkal, „mluví to ve mně“.
Stal se předchůdcem symbolismu. Pro halucinační ráz některých veršů si ho privlastnili i surrealisté. Jeho básně mají překvapivé obrazy, ale napsané prostým jazykem.
báseň Spáč v úvalu:
Pojednává o zastřeleném vojákovi, který jakoby spal v trávě.
báseň Opilý koráb:
Snový obraz bouřlivé plavby a zároveň metafora básníka jako lodi divoce bouřící vichřicí, živlem je poezie, básník teskní po domově a bezpečí tj. po přístavu.
báseň Samohlásky:
Báseň experiment, samohláskám přisuzuje určitou barvu např. a – čerň…



Umělecké směry 90. let 19. století v české literatuře:
Na českou literaturu 90. let 19. století a poč. 20. století měly vliv tyto umělecké směry:
- realismus (Machar)
- impresionismus (Sova)
- symbolismus (Březina)
- dekadence (Hlaváček)

Josef Svatopluk Machar
Básník a fejetonista časopisu Čas (zakladatel Herben), navazoval na Vrchlického, Čecha a Nerudu.
Studoval gymnázium, ale přešel do Prahy na akademické gymnázium (náboženství).
V mládí začal přispívat do časopisů (brzy mu zemřel otec). Absolvoval roční vojenskou službu (přihlásil se na práva), zůstal jako úředník u vojska. Pracoval ve Vídni 30 let.
Přispíval do časopisů, měl kontakt s literaturou i politikou. Na konci 1. sv. války se vrátil se do Prahy a po vzniku republiky se stal generálním inspektorem v armádě. Postupně byl rozčarován z politického režimu a s Masarykem se rozchází.
Lyrika:
1. báseň – Zimní kosmická píseň
sb. prvotina Confiteor I, II:
Vyznávání se, část katolické mešní motlitby
sb. Čtyři knihy sonetů:
Intimní verše podle ročních období, přírodní a společenská lyrika, ladění ironické i sarkastické

Politická lyrika:
Žalozpěvy z Vídně: (Tristium Vindobona)
Zamýšlí se nad politikou, odsuzuje politikaření a vlastenčení

Epika:
básn. sbírka Zde by měly kvést růže: o osudech nešťastných žen
básn. skladba Magdaléna:
O prostitutce, která se ocitla v nevěstinci. Seznámila se s mladým mužem, který se rozhodl, že jí pomůže. Vezme ji na vesnici, ale tam se zjistilo, že byla prostitutkou – opovržení – vrací se do nevěstince.
básn. cyklus Světem věků:
Inspirován V. Hugem, chtěl zachytit vývoj lidstva od dávných časů až po současnost. Nejvýznamější části jsou:
- V záři helénského slunce
- Jed z Judey
- Kam to spěje

sb. Gothata:
Reaguje na nástup moderny a vyjadřuje své rozčarování z jejího rozpadu.

Jádro Macharovy prózy tvoří fejetony, často jsou vyhrocené i komicky a sarkasticky. Zachycoval v nich myšlenkový život své doby.

Antonín Sova
Básník, prozaik, čelný představitel generace 90. let, silně poznamenenal vývoj české moderní lyriky. Těžiště děl spočívá v přírodní a milostné lyrice a v poezii symbolistické.
Zpočátku byl inspirován Vrchlickým, ale přešel k impresionismu, pocházel z jižních Čech.
Otec vedl Sovu k umění, zejména k hudbě. Brzy mu zemřela matka, otec se znovu oženil – těžko to nesl.
Z finančních důvodů nedokončil studium práv a nakonec zakotvil v Praze jako ředitel Městské knihovny.
Začíná jako impresionistický básník, příroda rodného kraje, důvěrný vztah k hudbě, sociální problémy.
sb. Realistické sloky
sb. Květy intimních nálad
sb. Z mého kraje: Převažuje přírodní lyrika.
sb. Soucit i vzdor:
Vyrovnává se se svým pasivním vztahem k realitě a funkcí básní ve společnosti.
sb. Zlomená duše:
Intermezzo Smetanova kvarteta Z mého života.



Symbolistické období:
Setkáváme se s protikladem, smutkem a snem (také touhou po činu), komentuje dobové události a hořce uvažuje o postavení básníka v měšťácké společnosti.
Stylizuje se do postavy poutníka, smrtelně zraněného a vyštvaného společností na hory snů. Odtud sestupuje na zem, aby našel cestu k lidem a nachází:
sb. Údolí nového království:
Vyjadřuje se k budoucnosti národa, líčí harmonickou společnost.
sb. Dobrodružství odvahy:
Obraz kolektivní vzpoury, snad i pod vlivem revoluce v Rusku. Představa nového světa často vyjádřená náboženskými symboly (nový Kristus).

Souběžně se symbolistickou tvorbou Sova píši i poezii realističtější:
sb. Ještě jednou se vrátíme:
Přírodní subjektivní motivy, krajina naplněná nepohodovou láskou, přináší si ze světa hořkost a smutek, vrací se k mládí.
sb. Lyrika lásky a života: Intimní verše (zobrazuje milostné zklamání)
sb. Zpěvy domova: Básníkův vztah k vlasti
sb. Drsná láska:
Motivy usmířené se životem, reflektuje návrat ze svého rodiště

Próza:
novela Pankrác Budecius:
18. století, hlavní postava Pankrác Budecius, kvůli hudbě opomínal manželku i matku. Manželka zemřela a on pokorně přijímá trest v podobě nového manželství.

Otokar Březina
Vlastním jménem Václav Jebavý
Přední básník generace 80. let. Hlavním představitelem symbolistické poezie. Po studiích se stal učitelem.
Zpočátku psal vlastenecké lyrické básně, povídky.
sb. Tajemné dálky:
Ohlas vzpomínek na mládí, které uplynulo v chudobě. Osudeme se mu stává samota a bolest. Snaží se proniknout poznání tajemství vlastní a lidské existence.
sb. Svítání na západě:
Západ – symbolem smrti, prohlubuje se pesimismus předchozí sbírky. Smrt chápe jako vysvobození pozemských strastí.
sb. Větry od pólů:
Splývá mu minulost s budoucností, hledá tajemnou sílu, která ovládá svět.
sb. Stavitelé chrámu:
Pro něj jsou stavitelé – básníci, vůdcové, umělci apod. – budují dokonalejší chrám příštího světa.
sb. Ruce:
Každý jedinec je spojen s vesmírem, řetězcem neviditelných rukou, které obepínají svět.
eseje Hudba pramenů: O umění a kráse

Karel Hlaváček
Básník, přední představitel České dekadence a symbolistické poezie.
Sb. Pozdě k ránu:
Vytváří poezii výjimečných nevšedních pocitů a představa fantazie.
Sb. Mstivá kantiléna:
Představil obrazy společenských vyděděnců, jejich boj proti Španělům. Zachycená je soudobá úpadková generace. Ve 12 lyrických baladách převládá stesk a melancholie.

Protispolečenští buřiči:
Vystoupili v 90. létech, dospěli až na pozici anarchismu.

Petr Bezruč
Básník, vlastním jménem Vladimír Vašek.
Pocházel z Opavy, otec byl středoškolským profesorm filologie. Autor spisu o pravosti RKZ.
Bezruč chodil na slovanské gymnázium v Brně, p maturitě studoval v Praze filologii – nedokončil, odešel do Brna – byl zde poštovným.
Pracoval v Místku, poznal sociální a národnostní útisk.
Začal anonymně posílat básně do Herbenova Času (prozradil ho jeden z Mrštíků).
Ke konci života trpěl nervovou nemocí.
Za 1. sv. války byl půl roku vězněn pro podezření, že napsal protistátní báseň.
Chtěl být pěvcem (hlasem ostravského kolektivu).
sb. Slezsé písně:
Sbírka se formovala dlouhá léta, nejlepší básně vznikly před prozrazením Bezručova pseudonymu. Pseudonym zvolil proto, že chtěl být pěvcem, mluvčím porobeného ostravského lidu.
Sbírka se poprvé objevila jako slezské číslo. Jako slezské písně se dílo objevilo až v roce 1909 (obsahovala 51 básní), které dále je rozšiřoval.
Ve sbírce můžeme rozlišit trojí okruh: intimní, sociální a národnostní.
V intimním okruhu – vyjadřuje např. stesk po rodinném krbu b. Jen jedenkrát, povzdech nad ženinou zradou
b. Labuťenka, Papírový mojšl, symbolicky zpodobňuje svůj osud b. Červený květ.
V sociálním a národnostním okruhu problémy rodného kraje – třídní boj s vykořisťovateli.
Pro Slezsko je typický boj německých uhlobaronů: b. Ostrava, Markýz Gero, Bernard Žár, Maryčka Magdónová…

Teprve na prahu 30. let vydal Bezruč další samostatnou báseň Stuškonoska modrá:
Symbolizuje básníkův smutný a zahořklý život, naplněný i zklamáním z veřejných poměrů v osvobozeném státě. Básník nalezl vzácnou můru, po které celý život toužil a kterou našel až ve stáří.
b. Kantor Halfar: (ze Slezských písní)
Kantor, nechtěl se učit polsky , nechtěli mu dát stálé místo. Za 10 let ho opustila dívka a potom se oběsil na jabloni.
b. Ty a já

Fráňa Šrámek
Básník, prozaik, dramatik, měl úzký vztah k Sobotce (jeho rodiště).
Studoval na gymnáziu v Písku, dále nastoupil do vojenské služby – vyhranil si antimilitaristické myšlení. Účastnil se též v 1. sv. válce v Itálii, v Haliči i v Rumunsku. Měl silně vyhraněný vztah k rodnému kraji.
Poezie:
sb. Života bído, přec tě mám rád:
Protispolečensky laděná sbírka, zamýšlí se nad životem bídou, bouřliváctví, b. Svatební
sb. Modrý a rudý:
Bouřliváctví, rudá barva anarchistů, modrá barva rezervistů. Sbírka je anarchistickým útokem na rakouský militarismus.
sb. Splav:
Napsaná kolem roku 1916, je zde obsažená 1. sv. válka. Přírodní lyrika, milostné verše, vitalistická oslava života, ale na druhé straně je odraz válečných hrůz a oslava rodného kraje a země. B. Raport, Splav.

Poválečné období:
sb. Básně, nové básně
sb. Ještě zní: věčný antimilitarista b. Věčný voják
sb. Rány růže: Reaguje na 1. republiku.

Próza:
Také nese pečeť impresionismu, zaměřená na smyslový prožitek. Zachycoval pudový základ lidské bytosti.
rom. Stříbrný vítr:
Zachycuje roztoužené mládí. Hlavní postavou je dospívající Jan Ratkin, který byl omezován rodinným prostředím maloměsta.
rom. Tělo:
Na osudu hrdinky ukazuje jak se její citový a manželský život zhroutil pod nárazem války.
pov. kniha Žasnoucí voják:
Je psána věcným tónem, dokumentární záznam zachycuje zážitky vojáka, jenž trpně nese válečné hrůzy na frontě a nemá sílu než žasnout. Je vděčný za každý projev štěstí.

František Gelner:
Básník, prozaik, kreslíř a karikaturista (brněnské lidové noviny).
Prošel obdobím anarchistického buřičství, vedl bohémský život, neukázněný student. Ve Vídni se účastnil anarchistických schůzí. Postupný věk, ale přinášel uklidnění.
sb. Po nás ať přijde potopa:
Vystupuje proti měšťáckým ideálům a morálce.
sb. Radosti života:
Ironický postoj, snaží se zapomenout na milostné zklamání.

Vikor Dyk
Básník, prozaik, dramatik, publicista, jeden z mála dokončil práva.
Prošel anarchistickým obdobím, za 1. sv. války byl vězněn.
sb. Milá sedmi loupežníků:
Hlavní postavou je dívka, která měla milého. Zavraždili ho loupežníci, ona chtěla pomstít jeho smrt.
Anarchismus zde spočívá v síle vášně a radosti ze zla.

Umělecky nejhodnotnější je jeho válečná tetralogie Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok
Ve sb. Okno je báseň Země mluví – vlastenecky laděná.
(Opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne zahyneš).

sb. Devátá vlna:
Motivy smrti, moře, loučení a vzpomínek na mrtvé. Básník jako by tušil svůj přečasný konec. (Utopil se v Jadranu).
nov. Krysař:
Děj je založen na staroněmecké pověsti o krysaři z Hamelu.
Krysaři nezaplatili – pomstil se, odvedl lidi a zahubil je, nechal naživu pouze Jürgena a malé dítě.

Stanislav Kostka Neumann
Narodil se v Praze v rodině advokáta, vystudoval gymnázium, OA… Byl vtažen do politického dění.
Byl souzen v procesu s omladinou, odsouzen a vězněn.
Poté pracoval s moderní revue. Koncem 90. let se přiklonil k anarchistickému hnutí Čas, Nový kult.
1905 – 1915 bydlel v Řečkovicích, byl vyštván veřejným pohoršením a odstěhoval se do Bílovic nad Svitavou. V roce 1915 byl povolán na vojnu. Vrátil se koncem roku 1917 a začal vydávat časopisy.
Začátek 20. let.
Rok 1921 založená KSČ, vystupuje tam.
Propagoval časopis Proletkult.
V roce 1929 – 5. sjezd KSČ – začátek konce (Gotwald)
1. Období:
Ranné, dekadentně symbolistické ladění.
sb. Satanova sláva mezi námi:
sb. Jsem apoštol nového žití:

2. Období:
Když pobýval na Moravě.
Sb. Kniha lesů, vod a strání:
Přírodní lyrika, básník použil pro splynutí s přírodou, oslavuje Zemi, Slunce, život…

V této době psal také fejetony a úvahy o umění.
polemiky a umění Ať žije život
báseň Nové zpěvy: civilistická poezie

3. Období:
Po 1. světové válce, Neumann je průkopníkem proletářského umění.
sb. Rudé zpěvy:
Chtěl vyvolat nenávist ke starému světu buržoasie a probudit revoluční aktivitu dělnické masy, reaguje na válku.

4. Období:
Koncem 30. let se zostřuje politický boj a společenská atmosféra.
sb. Srdce a mračna

Mnichov 1939 – reakcí na Mnichov je bezedný rok
Okupace – reakce na okupaci – sb. Zamořená léta




Umělecké směry počátku 20. století
Vitalismus:
Bezprostřední reakcí na válku, vyjádřoval radost z nejprostších maličkostí, z pouhé existence, jednoduchost. Pro mladé básníky byl svět okouzlující podívanou, vyjadřují víru, že na světě opět zavládne láska, kamarádství a porozumění.
Hl.přestavitelé: F. Šrámek, K. Čapek, J. Wolker

Civilismus:
Obraz technických vymožeností moderního života a světa, oslava všedních věcí, lidské práce
Hl. představitelé: W. Whitman, S. K. Neumann

Expresionismus:
Je umělecký směr první třetiny 20. století, rozšířený hlavně v Německu. Reagoval na pocity nejistoty, úzkosti člověka vydaného napospas životním útrapám a strádání hlavně v průběhu 1. sv. války. Přikládá značný význam uplatnění fantastických představ a snů, v nichž negativní stránky života nabývají na přízračnosti a odpudivosti. Útočí na čtenářovy smylsy a psychické prožívání, na vědomí i podvědomí
V české literatuře: Lev Blatný, L. Klíma, J. Weis, R. Weiner

Futurismus:
Do umění přítomnosti a budoucnosti proniká moderní život, obraz světa v pohybu. Dopad teorie relativity.
Majakovskij:
Zakladatel soc. realistické sovětské poezie, chtěl vynést umění na ulici.
poema V. I. Lenin
Válka a svět
Oblaka v kalhotech

Filippo Tommaso Marinetti – autor manifestů

Kubismus:
Vznikl v malířství (Pablo Picasso), rozklad skutečnosti na jednotlivé prvky (geometrické tvary), mnohopohledovost.

Kubofuturismus:
Spojení futuristického dynamismu a kubistické mnohopohledovosti, zachycení skutečnosti z mnoha úhlů pohledu, polytematyčnost, zdůraznění grafické podoby básně.
Guillaume Apollinaire
Básník, prozaik, dramatik, představitel kubofuturismu,
Zakladatel Pásma = polytematická báseň
sb. Kaligramy:
text spojen s grafickým uspořádáním v optický celek.

Dadaismus:
Vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života. Jedním ze zdrojů absurdického dramatu (dada = hračka).
Vliv na český poetismus.
Hl. představitel: Tristan Tzara

Poetismus:
Výlučně český avantgardní směr, prosadil se ve všech druzích uměnní, nejvíce však v literatuře. Je reakcí na úzce vymezené proletářské umění.
Karel Teige – autor manifestů poetismu, stať Poetismus: (chtěl být uměním života, uměním žít a užívat, metodou jak nazírat na svět, aby byl básní).
Skupina Devětsil: Vznikla v r. 1920, sdružovala literáty, hudebníky, kritiky, výtvarníky, dramatiky.
V roce 1924 vychází první Manifest poetismu.
- inspirace hravosti dadaismu, využití obraznosti, fantazie a citovosti.
- metoda volné asociace (narušena logická stavba básně, řetězení představ, odstraněna interpunkce
- inspiračním zdrojem je lidová zábava (cirkus, kino, varieté), technický pokrok, velkoměsto, cestování
- odmítnutí tendenčního (agitačního) umění naopak obraz dělníka uprostřed zábavy, přání poznat krásy světa
- experimenty se slovy

Surrealismus:
Zakladatel byl André Breton
Využití obraznosti, fantazie, asociace, představy, vliv Freudovy psychoanalýzy. Vyjádření bezprostředních dojmů, snu a fantazie, obohacení citové stránky poezie.

Existencionalismus:
Zabývá se bytím, vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného a odcizeného jedince. Obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami. Život je chápán jako směřování k smrti.

Secese:
Umělecký styl i móda na přelomu století – 90. léta 19. stol. až rok 1910.
Vystupuje proti historismu a akademismu. Toto období je nazýváno krásnou epochou. Secese zrušila hranici mezi tzv. vysokým a užitným uměním, tj. pronikla do keramiky, sklářství, kovářství, šperkařství, módy, architektury, obohatila knižní grafiku (secesní písmo), ilustraci a scénografii.
Byl vytvořen nový typ umění – plakát (Alfons Mucha).
Hlavní znaky – ornamentálnost, dekorativnost a exotické motivy. Najdeme zde rostliny i živočichy (lilie, orchidej, růže, mák, kosatec…), tlumené barvy.
Centra secese: Paříž, Londýn, Mnichov, Vídeň, Praha
Alfons Mucha
Určitou dobu žil v Paříži, maloval výtvarné plakáty pro divadlo Sarah Bernardtové. Jeden motiv ženy slovanského typu (bohaté vlasy).
6 let pobýval v Americe, pak se usadil na zámku Zbiroz, kde vytvořil cyklus Slovanská epopej (umístěna v Moravském Krumlově).




12. maturitní otázka – CJL: Umělecké směry 90. let 19. století a přelomu století

V 90. letech 19. století se ocitá společnost i literatura v krizi.
Realisté v čele s TGM + vědci, učitelé KU. Také vystupovali proti pravosti RKZ.
1878 sociální demokraté (převažovali dělníci) – objevuje se oportunismus – Omladina (tj. dělnická a studentská mládež) – ti co byli v sociální demokracii se chtěli dohodnout s buržoazií.
Dále se objevuje anarchismus (vedlo by to k bezvládí).

Mladí spisovatelé směřují k individualismu k požadavku na právo na svobodný projev a také literární kritiku. Sdružili se do skupiny Česká moderna: zde byli nejen literáti (široké seskupení velmi různých nárorů, také politika).
1895 Manifest České moderny (podíleli se na něm Machar, Březina, Sova, V. Mrštík, F. X. Šalda) – česká literatura se začíná diferencovat a přijímá také podněty ze západoevropských literatur (např. impresionismus, symbolismus, dekadence…).

Impresionismus
Zrodil se ve Francii v 70. létech, vznikl z výtvarného umění – malířství. Později zasáhl lidovou hudbu, literaturu.
Byli zde francouzští malíři:
Clode Monet – Imprese (dojem) – východ slunce
Eduard Monet, Paul Cézanne, August Renovir, u nás Antonín Slavíček – pastelové nejasné barvy, otevřená krajina
Literatura dává přednost smyslovým vjemům a prožitkům. Impresionistické postupy se nejlépe uplatnily v poezii, a to v lyrice. V popředí lyrické básně stojí zážitek a nálada.
Sisly, Pissaro – byli čeští impresionisté.
Impresionismus se soustředí hlavně na vnější prostředí (to co vidí). V próze a dramatu oslavuje soudružnost příběhů, nabízí nejasné postavy (většinou mladé). Důraz se kladl na lyrické scény. Próza a drama se lyrizovaly.
Renoar – založil impresionistické sochařství

Symbolismus
Vznikl jako reakce na impresionismus v 90. létech. Také vznikl ve Francii. Zobrazuje skutečnost pomocí symbolů. Symbolisté chtěli proniknout hlouběji ke skutečnosti tím, že se soustředili na vnitřní život. Vyjadřují své myšlenky zahaleně a obrazně, velkou pozornost ponechávají fantazii.
Hlavním přínosem symbolismu je rozvinutá obraznost.
Symbolismus kladl důraz na:
- básnické obrazy
- sbíral rozdíl mezi básní a prózou
- rozvíjel se volný verš
- kladl se důraz na hudebnost verše
- prováděl se básnický experiment

Hlavní představitelé: francouští – Baudelaire, Verlaine, Rimbaud; čeští – Březina, Sova, Hlaváček
Naši symbolisté se seskupili kolem časopisu Moderní revue.
V malířství se blíží symbolismu Paul Gaugin /gogón/. – maloval exotické prostředí Tahiti.
V českém malířství – Preisler, Kupka, Zrzavý

Česká dekadence
Její představitele najdeme kolem časopisu Moderní revue, kde se vyhranili v rámci symbolismu jako zvláštní skupina tzv. Česká dekadence. Hlavním představitelem je básník Karel Hlaváček.
Vlnou dekadence prošli i básníci, kteří se ve své tvorbě později ubírali odlišnými cestami např. S. K. Neumann, Karel Toman, Viktor Dyk.
Dekadentní motivy pronikly do tvorby Sovy a Březiny. Nejradikálnější byl požadavek, že život má být napodobením umění.
V méně extrémní podobě šlo o to, že si dekadenti oblíbili témata jako marnost života a všech snah. Dekadence byla projevem slabosti a společenské bezradnosti, na druhé straně však v ní byla i určitá dávka protestu proti společnosti, která nedovolovala člověku důstojně žít. Nejostřeji se projevovalo nepřátelství umělce vůči společnosti v poezii.
Básníci pociťovali odpor ke své době a měli proto společné rysy:
- Životem i tvorbou se ocitali osamoceni.
- Zdůrazňovali svobodu a nezávislost jedince na společnosti.
- Zaujímali individualistické postoje, kterými si udržovali odstup od měšťácké společnosti.
- Soustředili se na vnitřní život člověka a na jeho senzibilitu.
- Bez falešných ohledů na morálku a vkus nezaostřeně vyjadřovali své prožitky a náladu.
- Přestali respektovat uznávaná estetická pravidl.

FRANCIE:
Rozchod s životními formami dali nejvíce básníci ve Francii, často označování jako „Prokletí básníci“ (zavedl Verlaine) Svými současníky byli většinou nepochopeni.

Charles Baudelaire /šárl bodlér/
Stojí na počátku veškeré moderní poezie. Měl nepřetřžité spory s rodinou a měšťáckou společností, žil bohémským životem v Paříži.
V roce 1848 se zúčastnil bojů na barikádě proti vládnoucímu vojsku, věnuje se politické žurnalistice. Po státním převratu se stáhl do politické izolace.
S ženami prožíval trýznivé vztahy, na konci života ochrnul a ztratil řeč. Matka ho převezla z Belgie domů – umírá.
Překládal do francouštiny amerického básníka E. A. Pola – báseň Havran
Nejvýznamější je lyrická sbírka Květy zla:
Baudelaire byl za ni stíhán pro urážku náboženství a morálku a kniha byla stažena z oběhu.

Baudelairovo novátorství ve sbírce:
a) nové pojetí krásy – hledal krásu v ošklivém, měl sklon k morbiditě a hrůznosti. Opěvoval velkoměstské prostředí, přitahovaly ho temné stránky života, typická je slavná báseň Zdechlina (mršina).
b) dramatické napětí
c) formální vytříbenost
d) nová obrazotvornost – významná je báseň Vztahy, v níž B. přichází s objvem, že v poezii se domlouvají vůně, barvy a zvuky. Tato báseň bývá považována za východisko k symbolismu.

Hrůza ze života i nadšení životem je také příznačná pro pro posmrtně vydané sb. Malé básně v próze.

Paul Verlaine /pól verlén/
Životem i tvorbou se vymykal všem konvencím. Navázal důvěrné přátelství s Rimbaudem. Verlaine Rimbaua postřelil (po hádce způsobené žárlivostí) – 2 leté vězení.
Učil na soukromých školách, pil a toulal se, hodně publikoval. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, předčasně umírá, jeho pohřbu se účastnila celá umělecká Paříž.
Byl vlivný představitel symbolismu. Volně spojuje obrazy a představy.
Jeho básně vynikají hudebností, zdůrazňují rytmus a melodii. K jeho tvorbě patří báseň Básnické umění.
sbírky básní Písně beze slov, Saturnské básně
Napsal studie Prokletí básníci

Jean Artur Rimbaud /žán artýr rembo/
Byl geniálním dítětem. F. X. Šalda ho nazval božským rošťákem. Všechno co napsal, napsal mezi 15. rokem a pak už nic.
Narodil se v měšťácké rodině, matka ho vedla přísně (nábožensky) – táhlo ho to k chudým dětem.
Utekl do Paříže za Verlainem, cestují spolu, pijí, hádají se… Po rozchodu s Verlainem byl vypovězen z Anglie a cestoval (Habeš – Etiopie – překupník zbraní), obchodník, voják, cirkusák.
Když se ukázal v Marseille, měl zhoubný nádor v koleně (amputovali mu nohu). Matka ho přivezla domů a on se chtěl vrátit. Záměrně rozrušoval své smysly alkoholem a drogami, aby se stal „vidoucím“, věřil, že „já je někdo jiný“, říkal, „mluví to ve mně“.
Stal se předchůdcem symbolismu. Pro halucinační ráz některých veršů si ho privlastnili i surrealisté. Jeho básně mají překvapivé obrazy, ale napsané prostým jazykem.
báseň Spáč v úvalu:
Pojednává o zastřeleném vojákovi, který jakoby spal v trávě.
báseň Opilý koráb:
Snový obraz bouřlivé plavby a zároveň metafora básníka jako lodi divoce bouřící vichřicí, živlem je poezie, básník teskní po domově a bezpečí tj. po přístavu.
báseň Samohlásky:
Báseň experiment, samohláskám přisuzuje určitou barvu např. a – čerň…



Umělecké směry 90. let 19. století v české literatuře:
Na českou literaturu 90. let 19. století a poč. 20. století měly vliv tyto umělecké směry:
- realismus (Machar)
- impresionismus (Sova)
- symbolismus (Březina)
- dekadence (Hlaváček)

Josef Svatopluk Machar
Básník a fejetonista časopisu Čas (zakladatel Herben), navazoval na Vrchlického, Čecha a Nerudu.
Studoval gymnázium, ale přešel do Prahy na akademické gymnázium (náboženství).
V mládí začal přispívat do časopisů (brzy mu zemřel otec). Absolvoval roční vojenskou službu (přihlásil se na práva), zůstal jako úředník u vojska. Pracoval ve Vídni 30 let.
Přispíval do časopisů, měl kontakt s literaturou i politikou. Na konci 1. sv. války se vrátil se do Prahy a po vzniku republiky se stal generálním inspektorem v armádě. Postupně byl rozčarován z politického režimu a s Masarykem se rozchází.
Lyrika:
1. báseň – Zimní kosmická píseň
sb. prvotina Confiteor I, II:
Vyznávání se, část katolické mešní motlitby
sb. Čtyři knihy sonetů:
Intimní verše podle ročních období, přírodní a společenská lyrika, ladění ironické i sarkastické

Politická lyrika:
Žalozpěvy z Vídně: (Tristium Vindobona)
Zamýšlí se nad politikou, odsuzuje politikaření a vlastenčení

Epika:
básn. sbírka Zde by měly kvést růže: o osudech nešťastných žen
básn. skladba Magdaléna:
O prostitutce, která se ocitla v nevěstinci. Seznámila se s mladým mužem, který se rozhodl, že jí pomůže. Vezme ji na vesnici, ale tam se zjistilo, že byla prostitutkou – opovržení – vrací se do nevěstince.
básn. cyklus Světem věků:
Inspirován V. Hugem, chtěl zachytit vývoj lidstva od dávných časů až po současnost. Nejvýznamější části jsou:
- V záři helénského slunce
- Jed z Judey
- Kam to spěje

sb. Gothata:
Reaguje na nástup moderny a vyjadřuje své rozčarování z jejího rozpadu.

Jádro Macharovy prózy tvoří fejetony, často jsou vyhrocené i komicky a sarkasticky. Zachycoval v nich myšlenkový život své doby.

Antonín Sova
Básník, prozaik, čelný představitel generace 90. let, silně poznamenenal vývoj české moderní lyriky. Těžiště děl spočívá v přírodní a milostné lyrice a v poezii symbolistické.
Zpočátku byl inspirován Vrchlickým, ale přešel k impresionismu, pocházel z jižních Čech.
Otec vedl Sovu k umění, zejména k hudbě. Brzy mu zemřela matka, otec se znovu oženil – těžko to nesl.
Z finančních důvodů nedokončil studium práv a nakonec zakotvil v Praze jako ředitel Městské knihovny.
Začíná jako impresionistický básník, příroda rodného kraje, důvěrný vztah k hudbě, sociální problémy.
sb. Realistické sloky
sb. Květy intimních nálad
sb. Z mého kraje: Převažuje přírodní lyrika.
sb. Soucit i vzdor:
Vyrovnává se se svým pasivním vztahem k realitě a funkcí básní ve společnosti.
sb. Zlomená duše:
Intermezzo Smetanova kvarteta Z mého života.



Symbolistické období:
Setkáváme se s protikladem, smutkem a snem (také touhou po činu), komentuje dobové události a hořce uvažuje o postavení básníka v měšťácké společnosti.
Stylizuje se do postavy poutníka, smrtelně zraněného a vyštvaného společností na hory snů. Odtud sestupuje na zem, aby našel cestu k lidem a nachází:
sb. Údolí nového království:
Vyjadřuje se k budoucnosti národa, líčí harmonickou společnost.
sb. Dobrodružství odvahy:
Obraz kolektivní vzpoury, snad i pod vlivem revoluce v Rusku. Představa nového světa často vyjádřená náboženskými symboly (nový Kristus).

Souběžně se symbolistickou tvorbou Sova píši i poezii realističtější:
sb. Ještě jednou se vrátíme:
Přírodní subjektivní motivy, krajina naplněná nepohodovou láskou, přináší si ze světa hořkost a smutek, vrací se k mládí.
sb. Lyrika lásky a života: Intimní verše (zobrazuje milostné zklamání)
sb. Zpěvy domova: Básníkův vztah k vlasti
sb. Drsná láska:
Motivy usmířené se životem, reflektuje návrat ze svého rodiště

Próza:
novela Pankrác Budecius:
18. století, hlavní postava Pankrác Budecius, kvůli hudbě opomínal manželku i matku. Manželka zemřela a on pokorně přijímá trest v podobě nového manželství.

Otokar Březina
Vlastním jménem Václav Jebavý
Přední básník generace 80. let. Hlavním představitelem symbolistické poezie. Po studiích se stal učitelem.
Zpočátku psal vlastenecké lyrické básně, povídky.
sb. Tajemné dálky:
Ohlas vzpomínek na mládí, které uplynulo v chudobě. Osudeme se mu stává samota a bolest. Snaží se proniknout poznání tajemství vlastní a lidské existence.
sb. Svítání na západě:
Západ – symbolem smrti, prohlubuje se pesimismus předchozí sbírky. Smrt chápe jako vysvobození pozemských strastí.
sb. Větry od pólů:
Splývá mu minulost s budoucností, hledá tajemnou sílu, která ovládá svět.
sb. Stavitelé chrámu:
Pro něj jsou stavitelé – básníci, vůdcové, umělci apod. – budují dokonalejší chrám příštího světa.
sb. Ruce:
Každý jedinec je spojen s vesmírem, řetězcem neviditelných rukou, které obepínají svět.
eseje Hudba pramenů: O umění a kráse

Karel Hlaváček
Básník, přední představitel České dekadence a symbolistické poezie.
Sb. Pozdě k ránu:
Vytváří poezii výjimečných nevšedních pocitů a představa fantazie.
Sb. Mstivá kantiléna:
Představil obrazy společenských vyděděnců, jejich boj proti Španělům. Zachycená je soudobá úpadková generace. Ve 12 lyrických baladách převládá stesk a melancholie.

Protispolečenští buřiči:
Vystoupili v 90. létech, dospěli až na pozici anarchismu.

Petr Bezruč
Básník, vlastním jménem Vladimír Vašek.
Pocházel z Opavy, otec byl středoškolským profesorm filologie. Autor spisu o pravosti RKZ.
Bezruč chodil na slovanské gymnázium v Brně, p maturitě studoval v Praze filologii – nedokončil, odešel do Brna – byl zde poštovným.
Pracoval v Místku, poznal sociální a národnostní útisk.
Začal anonymně posílat básně do Herbenova Času (prozradil ho jeden z Mrštíků).
Ke konci života trpěl nervovou nemocí.
Za 1. sv. války byl půl roku vězněn pro podezření, že napsal protistátní báseň.
Chtěl být pěvcem (hlasem ostravského kolektivu).
sb. Slezsé písně:
Sbírka se formovala dlouhá léta, nejlepší básně vznikly před prozrazením Bezručova pseudonymu. Pseudonym zvolil proto, že chtěl být pěvcem, mluvčím porobeného ostravského lidu.
Sbírka se poprvé objevila jako slezské číslo. Jako slezské písně se dílo objevilo až v roce 1909 (obsahovala 51 básní), které dále je rozšiřoval.
Ve sbírce můžeme rozlišit trojí okruh: intimní, sociální a národnostní.
V intimním okruhu – vyjadřuje např. stesk po rodinném krbu b. Jen jedenkrát, povzdech nad ženinou zradou
b. Labuťenka, Papírový mojšl, symbolicky zpodobňuje svůj osud b. Červený květ.
V sociálním a národnostním okruhu problémy rodného kraje – třídní boj s vykořisťovateli.
Pro Slezsko je typický boj německých uhlobaronů: b. Ostrava, Markýz Gero, Bernard Žár, Maryčka Magdónová…

Teprve na prahu 30. let vydal Bezruč další samostatnou báseň Stuškonoska modrá:
Symbolizuje básníkův smutný a zahořklý život, naplněný i zklamáním z veřejných poměrů v osvobozeném státě. Básník nalezl vzácnou můru, po které celý život toužil a kterou našel až ve stáří.
b. Kantor Halfar: (ze Slezských písní)
Kantor, nechtěl se učit polsky , nechtěli mu dát stálé místo. Za 10 let ho opustila dívka a potom se oběsil na jabloni.
b. Ty a já

Fráňa Šrámek
Básník, prozaik, dramatik, měl úzký vztah k Sobotce (jeho rodiště).
Studoval na gymnáziu v Písku, dále nastoupil do vojenské služby – vyhranil si antimilitaristické myšlení. Účastnil se též v 1. sv. válce v Itálii, v Haliči i v Rumunsku. Měl silně vyhraněný vztah k rodnému kraji.
Poezie:
sb. Života bído, přec tě mám rád:
Protispolečensky laděná sbírka, zamýšlí se nad životem bídou, bouřliváctví, b. Svatební
sb. Modrý a rudý:
Bouřliváctví, rudá barva anarchistů, modrá barva rezervistů. Sbírka je anarchistickým útokem na rakouský militarismus.
sb. Splav:
Napsaná kolem roku 1916, je zde obsažená 1. sv. válka. Přírodní lyrika, milostné verše, vitalistická oslava života, ale na druhé straně je odraz válečných hrůz a oslava rodného kraje a země. B. Raport, Splav.

Poválečné období:
sb. Básně, nové básně
sb. Ještě zní: věčný antimilitarista b. Věčný voják
sb. Rány růže: Reaguje na 1. republiku.

Próza:
Také nese pečeť impresionismu, zaměřená na smyslový prožitek. Zachycoval pudový základ lidské bytosti.
rom. Stříbrný vítr:
Zachycuje roztoužené mládí. Hlavní postavou je dospívající Jan Ratkin, který byl omezován rodinným prostředím maloměsta.
rom. Tělo:
Na osudu hrdinky ukazuje jak se její citový a manželský život zhroutil pod nárazem války.
pov. kniha Žasnoucí voják:
Je psána věcným tónem, dokumentární záznam zachycuje zážitky vojáka, jenž trpně nese válečné hrůzy na frontě a nemá sílu než žasnout. Je vděčný za každý projev štěstí.

František Gelner:
Básník, prozaik, kreslíř a karikaturista (brněnské lidové noviny).
Prošel obdobím anarchistického buřičství, vedl bohémský život, neukázněný student. Ve Vídni se účastnil anarchistických schůzí. Postupný věk, ale přinášel uklidnění.
sb. Po nás ať přijde potopa:
Vystupuje proti měšťáckým ideálům a morálce.
sb. Radosti života:
Ironický postoj, snaží se zapomenout na milostné zklamání.

Vikor Dyk
Básník, prozaik, dramatik, publicista, jeden z mála dokončil práva.
Prošel anarchistickým obdobím, za 1. sv. války byl vězněn.
sb. Milá sedmi loupežníků:
Hlavní postavou je dívka, která měla milého. Zavraždili ho loupežníci, ona chtěla pomstít jeho smrt.
Anarchismus zde spočívá v síle vášně a radosti ze zla.

Umělecky nejhodnotnější je jeho válečná tetralogie Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok
Ve sb. Okno je báseň Země mluví – vlastenecky laděná.
(Opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne zahyneš).

sb. Devátá vlna:
Motivy smrti, moře, loučení a vzpomínek na mrtvé. Básník jako by tušil svůj přečasný konec. (Utopil se v Jadranu).
nov. Krysař:
Děj je založen na staroněmecké pověsti o krysaři z Hamelu.
Krysaři nezaplatili – pomstil se, odvedl lidi a zahubil je, nechal naživu pouze Jürgena a malé dítě.

Stanislav Kostka Neumann
Narodil se v Praze v rodině advokáta, vystudoval gymnázium, OA… Byl vtažen do politického dění.
Byl souzen v procesu s omladinou, odsouzen a vězněn.
Poté pracoval s moderní revue. Koncem 90. let se přiklonil k anarchistickému hnutí Čas, Nový kult.
1905 – 1915 bydlel v Řečkovicích, byl vyštván veřejným pohoršením a odstěhoval se do Bílovic nad Svitavou. V roce 1915 byl povolán na vojnu. Vrátil se koncem roku 1917 a začal vydávat časopisy.
Začátek 20. let.
Rok 1921 založená KSČ, vystupuje tam.
Propagoval časopis Proletkult.
V roce 1929 – 5. sjezd KSČ – začátek konce (Gotwald)
1. Období:
Ranné, dekadentně symbolistické ladění.
sb. Satanova sláva mezi námi:
sb. Jsem apoštol nového žití:

2. Období:
Když pobýval na Moravě.
Sb. Kniha lesů, vod a strání:
Přírodní lyrika, básník použil pro splynutí s přírodou, oslavuje Zemi, Slunce, život…

V této době psal také fejetony a úvahy o umění.
polemiky a umění Ať žije život
báseň Nové zpěvy: civilistická poezie

3. Období:
Po 1. světové válce, Neumann je průkopníkem proletářského umění.
sb. Rudé zpěvy:
Chtěl vyvolat nenávist ke starému světu buržoasie a probudit revoluční aktivitu dělnické masy, reaguje na válku.

4. Období:
Koncem 30. let se zostřuje politický boj a společenská atmosféra.
sb. Srdce a mračna

Mnichov 1939 – reakcí na Mnichov je bezedný rok
Okupace – reakce na okupaci – sb. Zamořená léta




Umělecké směry počátku 20. století
Vitalismus:
Bezprostřední reakcí na válku, vyjádřoval radost z nejprostších maličkostí, z pouhé existence, jednoduchost. Pro mladé básníky byl svět okouzlující podívanou, vyjadřují víru, že na světě opět zavládne láska, kamarádství a porozumění.
Hl.přestavitelé: F. Šrámek, K. Čapek, J. Wolker

Civilismus:
Obraz technických vymožeností moderního života a světa, oslava všedních věcí, lidské práce
Hl. představitelé: W. Whitman, S. K. Neumann

Expresionismus:
Je umělecký směr první třetiny 20. století, rozšířený hlavně v Německu. Reagoval na pocity nejistoty, úzkosti člověka vydaného napospas životním útrapám a strádání hlavně v průběhu 1. sv. války. Přikládá značný význam uplatnění fantastických představ a snů, v nichž negativní stránky života nabývají na přízračnosti a odpudivosti. Útočí na čtenářovy smylsy a psychické prožívání, na vědomí i podvědomí
V české literatuře: Lev Blatný, L. Klíma, J. Weis, R. Weiner

Futurismus:
Do umění přítomnosti a budoucnosti proniká moderní život, obraz světa v pohybu. Dopad teorie relativity.
Majakovskij:
Zakladatel soc. realistické sovětské poezie, chtěl vynést umění na ulici.
poema V. I. Lenin
Válka a svět
Oblaka v kalhotech

Filippo Tommaso Marinetti – autor manifestů

Kubismus:
Vznikl v malířství (Pablo Picasso), rozklad skutečnosti na jednotlivé prvky (geometrické tvary), mnohopohledovost.

Kubofuturismus:
Spojení futuristického dynamismu a kubistické mnohopohledovosti, zachycení skutečnosti z mnoha úhlů pohledu, polytematyčnost, zdůraznění grafické podoby básně.
Guillaume Apollinaire
Básník, prozaik, dramatik, představitel kubofuturismu,
Zakladatel Pásma = polytematická báseň
sb. Kaligramy:
text spojen s grafickým uspořádáním v optický celek.

Dadaismus:
Vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života. Jedním ze zdrojů absurdického dramatu (dada = hračka).
Vliv na český poetismus.
Hl. představitel: Tristan Tzara

Poetismus:
Výlučně český avantgardní směr, prosadil se ve všech druzích uměnní, nejvíce však v literatuře. Je reakcí na úzce vymezené proletářské umění.
Karel Teige – autor manifestů poetismu, stať Poetismus: (chtěl být uměním života, uměním žít a užívat, metodou jak nazírat na svět, aby byl básní).
Skupina Devětsil: Vznikla v r. 1920, sdružovala literáty, hudebníky, kritiky, výtvarníky, dramatiky.
V roce 1924 vychází první Manifest poetismu.
- inspirace hravosti dadaismu, využití obraznosti, fantazie a citovosti.
- metoda volné asociace (narušena logická stavba básně, řetězení představ, odstraněna interpunkce
- inspiračním zdrojem je lidová zábava (cirkus, kino, varieté), technický pokrok, velkoměsto, cestování
- odmítnutí tendenčního (agitačního) umění naopak obraz dělníka uprostřed zábavy, přání poznat krásy světa
- experimenty se slovy

Surrealismus:
Zakladatel byl André Breton
Využití obraznosti, fantazie, asociace, představy, vliv Freudovy psychoanalýzy. Vyjádření bezprostředních dojmů, snu a fantazie, obohacení citové stránky poezie.

Existencionalismus:
Zabývá se bytím, vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného a odcizeného jedince. Obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami. Život je chápán jako směřování k smrti.

Secese:
Umělecký styl i móda na přelomu století – 90. léta 19. stol. až rok 1910.
Vystupuje proti historismu a akademismu. Toto období je nazýváno krásnou epochou. Secese zrušila hranici mezi tzv. vysokým a užitným uměním, tj. pronikla do keramiky, sklářství, kovářství, šperkařství, módy, architektury, obohatila knižní grafiku (secesní písmo), ilustraci a scénografii.
Byl vytvořen nový typ umění – plakát (Alfons Mucha).
Hlavní znaky – ornamentálnost, dekorativnost a exotické motivy. Najdeme zde rostliny i živočichy (lilie, orchidej, růže, mák, kosatec…), tlumené barvy.
Centra secese: Paříž, Londýn, Mnichov, Vídeň, Praha
Alfons Mucha
Určitou dobu žil v Paříži, maloval výtvarné plakáty pro divadlo Sarah Bernardtové. Jeden motiv ženy slovanského typu (bohaté vlasy).
6 let pobýval v Americe, pak se usadil na zámku Zbiroz, kde vytvořil cyklus Slovanská epopej (umístěna v Moravském Krumlově).Řezáč Václav

* 5.5. 1901 v Praze
† 22.6. 1956 v Praze

vlastním jménem V.Voňavka – pseudonym a poté vl. jméno – dívčí příjmení manželky Emy, používal pseudonym R.Nový a šifry V.Ř. a vř
jeho otec: malíř na porcelán, kočí, syn: Tomáš? literárně činný, syn Ivan: hudební skladatel
jeho otec † když byly V. 2 roky, matka se znovu provdala, špatné vztahy s otčímem – materiální i citová chudoba. 1. svět. válka – otčím na frontě, žili s matkou jen z jejích příjmů ( pradlena a domovnice )
vystudoval reálku v Ječné, poté abiturientský kurz při obchod. akademii a do roku 1940 pracoval u Státního statistického úřadu.
poté redaktorem Lidových novin, ( dříve řídil dětskou rubriku ), 45 – deník Práce, 47-48 vedl filmovou skupinu na Barrandově, 48 národní správce nakladatelství Fr.Borový, ELK, Máj, později sloučeny pod Československý spisovatel – 49 jmenován jeho ředitelem a zůstal jím do smrti.


v 21 letech publikoval první básně v Lumíru, v 27 letech otiskl svou prvotinu Knír ve Světozoru, celkem publikoval v 18 časopisech a novinách, redigoval časopis Život a knižnici Omnia ( byla věnovaná drobným pracím významných světových i domácích autorů.
autor námětů, resp. společně s režiséry spoluautorem scénářů k filmům: Rukavička, Rozina sebranec ( podle Z.Wintra ), Až se vrátíš, Zelená knížka ( podle Ř. prózy Poplach v Kovářské uličce ), Vzbouření na vsi
zfilmovány jeho prózy: Nástup, Bitva ( 2* - Kronika žhavého léta 1-2, a Bitva ), Čarovné dědictví,Černé světlo ( film Rytmus 1934 , TV adaptace Č.S. ), Dietl – dle Ř. předlohy natočil TV inscenaci Hodina před únorem.
televizní adaptace: Bitva, Větrná setba, Slepá ulička, Kluci, hurá za ním!


Řezáč je prozaik, racionalista, své estetické zásady si ujasňoval v divadelní kritice a úvahách o spisovatelské práci – O pravdě umění a pravdě života, jeho psychologické romány se přímo nebo nepřímo dotýkají tématu umění a umělecké tvorby.
Svoje poslání spatřoval v hledání řádu schovaném v nahodilostech.
Proto svá díla tvořil jako stavbu a různými paralelami, staví na konfrontaci jedince s okolím, dramaticky rozvíjí děj.
Odkrývá pluralitu povahy postav.


Dech na skle – rukopisná sbírka básní, zatím ještě roztěkaná, první stupeň k humoristickým povídkám otiskovaným v časopisech
Větrná setba – román, ovlivněný Šrámkovou tvorbou, z autobiografického pohledu si stěžuje na citovou vyprahlost generace vyrůstající v mravním rozvratu světové války. Později se však tohoto lyrismu a subjektivnosti vzdal, další tvorba byla méně (snad) otevřená, přesto se později v tvorbě vrací k jednomu druhu postav – ke člověku, který své handicapy kompenzuje snahou o manipulaci s životy svého okolí
30.léta – přispívá k dětské tvorbě prózami, ve kterých spojuje sociální nespravedlnost a útisk s dobrodružnou výstavbou děje ( Kluci, hurá za ním!, Poplach v Kovářské uličce )
Slepá ulička – spojuje psychologickou prózu a životní osudovost, společenský román a sociální determinaci. Konfrontuje průmyslnické a dělnické prostředí s generačními střety, ústí v obraz krize společnosti, rodinných a citových vztahů.
Situace po Mnichovu donutila Ř. aby opustil příběhy s výrazným politickým charakterem. Vrací se tak k jinotajným dílům, díky kterým má možnost mnohoznačnosti, skrytých narážek a pod.
Sepsal 3 psychologické romány: Černé světlo: soustřeďuje se na osoby, které postrádají osobnost, parazitují na citově a intelektuálně bohatších lidech, studuje sociální komplex, který vede k počtářství ve věcech majetku, ale i lásky.
Svědek: je maloměstský román, který má hlavní, ale i mnoho vedlejších postav, hlavní postava probouzí v obyvatelích malého městečka ty nejnižší potlačované možnosti, bouří se proti nezaujatému a jen jakoby svědeckému, pozorovatelskému životu.
Rozhraní – pozitivní hodnoty lidského života jako láska a porozumění klade do souvislosti s rozvratem charakteru
další etapa začíná po skončení války, hledá předpoklady lidské družnosti ve vědomí i podvědomí psychicky složitých jedinců, nahrazuje lidovost.
Svým románem Nástup vytvořil českou podobu budovatelského románu, jeho vzor.
Nástup i Bitva jsou ovládnuty konstrukčností, realitu vidí pod politickou zástěrkou, všímá si střetů pokroku a reakce na něj, to je hlavní východisko pro tvorbu postav, více si všímá průměrného, než jedinečného člověka. Zabývá se de facto historickým románem -líčí tyto události jako historické.
Píseň o věrnosti a zradě – dochovalo se jen torzo, ale ukazuje se, že se snažil vrátit se k psychologické próze.Zikmund Winter (1846 – 1912)

Profesor historie na gymnáziu v Rakovníku. Každé jeho dílo vzniklo na základě studia archívů, kronik a historických pramenů.
Povídky:
- Rakovické obrázky
Novela:
- Rozina sebranec
Román:
- Mistr Kampanus (Vodňanský)
Román je situován do 15. – 16. století do doby po bitvě na Bílé Hoře (1620). Vypráví zde osudy posledního rektora Karlovy univerzity před její germanizací a pokatolidštěním Ferdinandem II.Ukázal zde historicky přesné všechny události nejen na Karlově univerzitě, ale i v Praze a na celém uzemí těsně před bitvou na Bílé Hoře a po ní. Zobrazuje zde hlavní události – vzpouru českých stavů, defenestraci, vlastní bitvu na BH, drancování v Praze a popravu českých pánů na Staroměstském náměstí. Zvlášť živé je vyobrazení popravy, kterou Mistr Kampanus spolu s ostatními studenty a profesory sleduje z věže Týnského kostela a po ní následuje vydání univerzity jezuitům, kterému nezabránilo ani přestoupení Kampana ke katolické víře, v naději, že touto svou obětí univerzitu zachrání. Jeho sebevražda je tedy nutným vyústěním jeho životní tragédie.
Venkovská próza. Ke zpracování obrazu venkova si spisovatelé v 90. letech vybraly vždy ten kraj, kde prožili většinu života


Karel Václav Rais (1859 - 1926)

Narodil se v Bělohradu v Podkrkonoší. V jeho povídkách a románech můžeme rozeznat dva základní motivy, které vychází z jeho působení jako učitele na vesnických školách v podkrkonoší a na Českomoravské vrchovině.
1) Podobně jako V. Hálek ukazuje jak se mění život na venkově vlivem pronikajícího kapitalismu. Upozorňuje na neblahý vliv peněz, touhu po majetku, která rozděluje vesnici do několika tříd(sedláci a bezzemci). Bohatství narušuje vztahy mezi rodiči a dětmi, zaviňuje tvrdé zacházení s výminkáři a také vztahy mezi sourozenci. To jsou náměty jeho povídek ve SBÍRKÁCH:
- Horské kořeny
- Rodiče a děti
- Výminkáři
- Lopota
Ukazuje také jak se lidé mění, když opustí půdu a přichází do města:
- Na lepším
2) Autor se snaží ukázat, jak by bylo možno mezi lidmi sjednat nápravu. Dochází k přesvědčení, že je možno lidi převychovat prací těch lidí, kteří mezi vesnickým lidem žijí a mají k němu nejblíže učitelé a kněží, kteří se snaží obětavě vysvětlovat, jak nést bídu.
- Západ – Dějištěm je vesnice Studenec (jedná se o kameničky, které proslavil malíř Antonín Slavíček). Je zde ukázána nesmírná bída v rodinách na českomoravské vysočině, vedle obětavosti stařičkého faráře Kalouse a učitele Pondělníčka.
- Zapadlí vlastenci – vypracovává námět z doby národního obrození,, děj se odehrává na úpatí Krkonoš, kde je zachycena práce vesnického kněze Stehlíka a učitelů Čížka a Čermáka, kteří v tomto zapadlém kraji věnují veškeré úsilí o probuzení národního uvědomění a s nadšením pečují o rozvoj vzdělanosti.


Antal Stašek ( 1843 – 1931 )

Vlastním jménem Antonín Zeman, byl otcem spisovatele Kamila Zemena nebo-li Ivana Olbrachta. Narodil se v Semilech, původním povoláním byl advokát. Celé svoje dílo věnuje zobrazení života na vesnici.
CYKLUS POVÍDEK:
- Blouznivci našich hor – vypráví zde osudy jednotlivých členů spiritistického kroužku.
ROMÁN:
- O ševci Matoušovi a jeho přátelích. Román je kronikou života vesničanů v podkrkonoší na pozadí sociálních problémů v textilních továrnách. Hrdinou je švec Matouš Štěpánek, který se nechce smířit s bídou, ale ani vykořisťováním dělníků.
- V temných vírech – Je zde vylíčena svárovská stávka, při níž dal továrník Liebich poprvé střílet do dělníků.
- Na rozhraní – upozorňuje na poměry a zápas mezi českým a německým živlem v malém pohraničním městečku.


Tereza Nováková (1853 – 1912)
Jako jediná nepocházela z vesnice – narodila se v Praze. Největší část svého života však prožila v Litomyšli, která byla rodištěm jejího manžela. Studovala kroje, zvyky lidí, obyčeje. Do literatury vstoupila národopisnými studiemi. Hrdiny jejich děl jsou hloubaví, přemýšliví venkované, kteří se snaží najít svou cestou svoje lidské štěstí.
Nejspíš bude součástí a doplňující otázka na nějaké dílo – je v tom chlap
- Jan Jílek – hrdinou je skutečná postava – český bratr z doby pobělohorské. Osudy autorka zpracovává podle jeho vlastních zápisků. Hrdina se nemůže smířit s náboženským útiskem a utíká do evangelického Pruska.
- Na Librově gruntě - jsou vykresleny myšlenky roku 1848 (selské bouře). Silně se odráží zrušení roboty, které zasahuje do soukromého života rodiny sedláka Libry.
- Jiří Šmatlán – je prostý tkadlec, který po celý život hledá svou „praudu bóží“. Nejdříve se ji snaží najít v náboženství, po zklamání v životě ve městě. Nakonec ji nachází v náboženské pravdě.
- Děti čistého Živého – je zde ukázán život příslušníků blouznivé sekty, v níž zbídačení venkované hledají únik z těžkého života.
- Drašár – formou životopisu jsou vykresleny osudy vlasteneckého kněze Josefa Justina Michala, nazývaného Drašár. Ukazuje osvětové působení mezi lidmi.


Karel Klosterman ( 1868 – 1923)

Zaměřil se na oblast Šumavy a Jižních Čech.
- Mlhy na blatech
- Ze světa lesních samot
- Pošumavské rapsodie
- V ráji šumavském

Josef Holeček ( 1853 – 1929 )

Písecko, Táborsko. Napsal románovou kroniku Naši, která má 10 dílů a psal ji 20 let.

Jindřich Šimon Baar ( 1869 – 1925 )

Zobrazuje Chodsko v trilogii
- Paní komisárka – ( život Boženy Němcové na Chodsku kolem roku 1848 )
- Osmatřicátníci – obraz Chodska v letech 1848
- Lůsy – 1848 – 1849 (zrušení roboty), rozdělování částí panských lesů
- Jan Cimbura – život katolického kněze

Soubor literárních tvůrců vyznačujících se především působností krajovou. Popisují kraj ve kterém žijí, žili, nebo je jim jiným způsobem blízký.

Zikmund Winter (1846 – 1912)
Profesor historie na gymnáziu v Rakovníku. Každé jeho dílo vzniklo na základě studia archívů, kronik a historických pramenů.
POVÍDKY:
„Rakovnické obrázky“
NOVELA:
„Rozina sebranec“
ROMÁNY:
„Mistr Kampanus (Vodňanský)“ – román je situován do 15.-16.století do doby po bitvě na Bílé Hoře (1620). Vypráví zde osudy posledního rektora Karlovy univerzity před její germanizací a pokatolidštěním Ferdinandem II. Ukázal zde historicky přesně všechny události nejen na Karlově univerzitě, ale i v Praze a na celém území těsně před bitvou na Bílé Hoře a po ní. Zobrazuje zde hlavní události – vzpouru českých stavů, defenestraci, vlastní bitvu na Bílé Hoře, drancování v Praze a popravu českých pánů na Staroměstském náměstí. Zvlášť živé je vyobrazení popravy, kterou Mistr Kampanus spolu s ostatními studenty a profesory sleduje z věže Týnského kostela a po ní následuje vydání university jezuitům, kterému nezabránilo ani přestoupení Kampana ke katolické víře, v naději, že touto svou obětí univerzitu zachrání. Jeho sebevražda je tedy nutným vyústěním jeho životní tragédie.


Karel Václav Rais (1859 – 1926)

Narodil se v Bělohradu v podkrkonoší. V jeho povídkách a románech můžeme rozeznat dva základní motivy, které vychází z jeho působení jako učitele na vesnických školách v podkrkonoší a na českomoravské vrchovině.

Podobně jako Vítězslav Hálek ukazuje jak se mění život na venkově vlivem pronikajícího kapitalismu. Upozorňuje na neblahý vliv peněz, touhu po majetku, která rozděluje vesnici do několika tříd (sedláci a bezzemci). Bohatství narušuje vztahy mezi rodiči a dětmi, zaviňuje tvrdé zacházení s výminkáři a také vztahy mezi sourozenci. To jsou stěžejní náměty jeho povídek.
SBÍRKY POVÍDEK:
„Horské kořeny“
„Rodiče a děti“
„Výminkáři“
„Lopota“
„Na lepším“ – ukazuje jak se lidé mění, když opustí půdu a přichází do města.

Autor se snaží ukázat, jak by bylo možné mezi lidmi sjednat nápravu. Dochází k přesvědčení, že je možno lidi převychovat prací těch, kteří mezi vesnickým lidem žijí a mají k němu nejblíže – učitelé a kněží, kteří se snaží obětavě vysvětlovat, jak nést bídu.

„Západ“ – dějištěm je vesnice Studenec (jedná se o Kameničky, které proslavil malíř Antonín Slavíček). Je zde ukázána nesmírná bída v rodinách na českomoravské vysočině vedle obětavosti stařičkého faráře Kalouse a učitele Pondělníčka.

„Zapadlí vlastenci“ – vypracovává námět z doby národního obrození, děj se odehravá na úpatí Krkonoš, kde je zachycena práce vesnického kněze Stehlíka a učitelů Čížka a Čermáka, kteří v tomto zapadlém kraji věnují veškeré úsilí o probuzení národního uvědomění a s nadšením pečují o rozvoj vzdělanosti.


Antal Stašek (1843 – 1931)
Vlastním jménem Antonín Zeman, byl otcem spisovatele Kamila Zemana, nebo-li Ivana Olbrachta. Narodil se v Semilech, původním povoláním byl advokát. Celé svoje dílo věnuje zobrazení života na vesnici.

CIKLUS POVÍDEK:
„Blouznivci našich hor“ – vypráví zde osudy jednotlivých členů spiritistického kroužku.

ROMÁNY:
„O ševci Matoušovi a jeho přátelích“ – je kronikou života vesničanů v podkrkonoší na pozadí sociálních problémů v textilních továrnách. Hrdinou je švec Matouš Štěpánek, který se nechce smířit s bídou, ale ani vykořisťováním dělníků.
„V temných vírech“ – vylíčení svárovské stávky, při níž dal továrník Liebich poprvé střílet do dělníků.
„Na rozhraní“ – upozorňuje na poměry a zápas mezi českým a německým živlem v malém pohraničním městečku.


Tereza Nováková (1853 – 1912)

Jako jediná nepocházela z vesnice – narodila se v Praze. Největší část svého života však prožila v Litomyšli, která byla rodištěm jejího manžela. Studovala kroje, zvyky lidí, obyčeje. Do literatury vstoupila národopisnými studiemi. Hrdiny jejích děl jsou hloubaví, přemýšliví venkované, kteří se snaží najít svou cestou své lidské štěstí. (napsala pět chlapů)
„Jan Jílek“ – hrdinou je skutečná postava – český bratr z doby pobělohorské. Osudy autorka zpracovává podle jeho vlastních zápisků. Hrdina se nemůže smířit s náboženským útiskem, utíká do evangelického Pruska.

„Na Librově gruntě“ – (statku), jsou zde vykresleny myšlenky r.1848 (selské bouře). Silně se odráží zrušení roboty, které zasahuje do soukromého života rodiny sedláka Libry.
„Jiří Šmatlán“ – je prostý tkadlec, který po celý život hledá svou „praudu boží“. Nejdříve se ji snaží najít v náboženství a po zklamání, v životě ve městě.

„Děti čistého, živého“ – je zde ukázán život příslušníků blouznivé sekty, v níž zbídačení venkované hledají únik z těžkého života.

„Drašár“ – formou životopisu jsou vykresleny osudy vlasteneckého kněze Josefa Justina, lidem nazývaného Drašár. Ukazuje osvětové působení mezi lidmi.


Karel Klosterman (1868 – 1923)
Zaměřil se na oblast Šumavy a jižních čech.
„Mlhy na blatech“
„Ze světa lesních samot“
„Pošumavské rapsodie“
„V ráji šumavském“


Josef Holeček (1853 – 1929)
Jižní čechy – písecko a táborsko.
„Naši“ – románová kronika o 10.dílech. Vznikala 20.let


Jindřich Šimon Bár (1869 – 1925)
Zobrazuje Chodsko – v trilogii:
„Paní komisárka“ – život B.Němcové na chodsku kolem r.1948.Victor Hugo (1802 - 1885)

Victor Hugo se narodil 26.2.1802 v Besanonu. Otec byl generálem císařských vojsk Napoleonových a matka pocházela z bretaňské provincie Vendée. Byl vychováván jen svou matkou, která se ho snažila naučit nenávidět Napoleona. Hugo si však brzy vytvořil svůj vlastní názor.
Již velmi mladý začal psát básně. V patnácti letech získal uznání v básnické soutěži Francouzské akademie. Tehdy se rozhodl pro spisovatelské povolání. Roku 1819 založil Victor s dvěma bratry vlastní časopis "Conservateur littéraire", kam psal kritiky, recenze, úvahy o cizích literaturách, reportáže a samozřejmě básně. Hugo je jediným z francouzských romantiků, který si musel literaturou vydělávat na živobytí. Roku 1822 vydává první básnickou sbírku Ódy, věnovanou Adéle Foucherové, své pozdější manželce. Brzy nato vycházejí Nové ódy, dva pokusy o román Han z Islandu a Bug Jargal, a 1827 první drama Cormwell s předmluvou, jež se stala teoretickým manifestem romantické školy.
Rok 1829 znamená pro Huga všestranný úspěch: Hugo vydává slavnou sbírku básní Orientály, filosofický traktát Poslední den odsouzenců a napíše i romantické drama Marion Delorme.
Roku 1830 uvedl svou divadelní hru Hernani, která znamenala konec klasicismu. Hra vyjadřovala nové tužby francouzské mládeže a pochopitelně vyvolala polemiky mezi kritiky i příslušníky různých generací. Roku 1831 vychází slavný román Chrám Matky Boží v Paříži a současně sbírka intimní lyriky Podzimní listy.
Od roku 1835 podnikl několik cest po Evropě. V téže době napsal několik romantických divadelních her (Král se baví, Lukrecie Borgia, Marie Tudorovna a Ruy Blas) a trojici lyricko-reflexivních sbírek (Zpěvy soumraku, Paprsky a stíny, Vnitřní hlasy).
V roce 1841 byl zvolen členem Francouzské akademie a vstoupil do politiky. Roku 1845 jej král Ludvík Filip jmenoval pairem, tedy členem Panské sněmovny. Únorovou revolucí 1848 nebyl proto nikterak nadšen, nicméně byl v doplňovacích volbách zvolen do republikánského parlamentu (poslancem). Z Huga se stává přesvědčený republikán. Zpočátku podporoval kandidaturu Ludvíka Napoleona na presidenta, ale když prohlédl jeho záměry, ostře proti němu vystoupil v parlamentě i v tisku. Při státním převratu 2.12.1851 bojoval Hugo na barikádách, a když se pak "Napoleon Malý" (takto nazval Napoleona ve sbírce satirických básní Tresty) stal císařem, musel opustit zemi. Hugo je pak vypovězen i belgickou vládou z Bruselu, kam se uchýlil, a odjíždí na normanské ostrovy, nejprve na Jersey, pak na Guernesey, kde napsal ostré pamflety proti císařskému režimu.
Devatenáct let ve vyhnanství představuje v Hugově životní dráze období největšího tvůrčího rozpětí a přineslo řadu vynikajících děl. V prvních letech vyhnanství vytvořil básně, později zařazené do sbírek Kontemplace, Legenda věků, Čtyři větry ducha, Celá lyra. A zde též napsal své nejslavnější romány: Bídníky, Dělníky moře a Muže, který se směje. Hugův osobní život je neradostný, jelikož mu umírá žena i dítě.
V roce 1859 odmítl nabízenou amnestii a do vlasti se vrací až v roce 1870, kdy Francie po porážce Napoleona III. u Sedanu byla opět prohlášena republikou. V obležené Paříži se chová velmi statečně a na důkaz nesouhlasu s Thiersovou vládou se vzdá poslaneckého mandátu. Po krvavém potlačení Pařížské komuny otevřeným listem v belgických novinách nabídl uprchlým komunardům azyl ve svém bruselském domě. A po návratu do Paříže soustavně a neúnavně žádal pro komunardy amnestii.
Roku 1872 vydává Strašlivý rok (verše o Komuně) a roku 1874 svůj poslední román Devadesát tři. Když 15.5.1885 zemřel, uspořádala mu republika národní pohřeb a pochovala ho v Pantheonu.
Odešel jeden z největších géniů francouzského jazyka. Hugo vzbudil ohromné lidové nadšení a vtiskl originální pečeť literatuře celého 19. století.

DEVADESÁT TŘI

Tato knížka vypráví o francouzské revoluci v letech 1789 - 1794. Tehdy se dostal k moci Konvent, který zrušil království, prohlásil Francii za republiku a 17. ledna 1793 dokonce odsoudil Ludvíka XVI (Ludvíka Capeta) k trestu smrti (byl popraven gilotinou).
Avšak s touto situací se nedokázali smířit někteří přívrženci krále (království) a proto hledali podporu v zahraničí, hlavně v Anglii.
Velká Británie jim pomohla a vyslala proti Francii válečnou loď v čele s markýzem Lantenacem (Francouzem). Loď byla vybavena několika děli a velkou válečnou posádkou, která měla za úkol připravit vstup Angličanům do Francie.
Loď by měla šanci na úspěch, kdyby se však v podpalubí neutrhlo jedno špatně přivázané dělo, které se v dolní části lodi pohybovalo jako rozzuřený býk a ničilo vše ve své blízkosti (ostatní děla, proráželo trámy a tím dělalo vchod pro vodu). Bylo velmi nebezpečné dělo zastavit, ale když se to podařilo, loď byla natolik zničená, že nedokázala dojet zpátky do Anglie. Proto se rozhodli zaútočit na loďstvo Francie a neumřít tak úplně zbytečně.
Jediný kdo se zachránil byl markýz Lantenac, kterého posádka posadila do zahraného člunu, aby dál vedl válku proti republikánské Francii. Lantenac do vesloval k břehům Francie, kde se vylodil a s pomocí královských přívrženců (většinou to byli zchudlí rolníci, chudina) začal organizovat povstání proti Konventu a Komuně. Jeho hlavním cílem bylo obsadit pobřeží a tím uvolnit cestu, k vstupu Angličanů, do Francie.
To se mu však nepodařilo, neboť Konvent proti němu a jeho přívržencům vyslal vojsko v čele s Gauvainem (jeho vnukem). Gauvain byl velmi chytrý a vynalézavý, avšak jeho dobrotivost, v období revoluce, znepokojovala Konvent, který za ním pro jistotu poslal Cimourdaina (jeho vychovatele), aby na něho dohlížel.
Protikladem Gauvaina bylo Lantenac, neboť jeho heslem bylo: "Nikoho nešetřete", což se výrazně projevilo i v jeho zacházení se zajatci. V jedné své vyhrané bitvě nechal dokonce zastřelit ženu, která měla tři děti (které si vzal jako rukojmí).
Osudnou bitvou byla bitva v provincii Vednée. Lantenac se ukryl i se svými zajatci (dětmi) do Tourgue (hrad-pevnost), kterou začal Gauvain okamžitě obléhat. Když už se mu zdálo, že markýze konečně chytí nastal, ve vývoji událostí, náhlý zvrat.
Lantenac, totiž uprchl tajnou chodbou. Jeho přítel mezitím zdržoval obléhatelé, ale když viděl, že už nemá šanci na záchranu, zapálil alespoň pokoj, ve kterém byly zamčeny tři děti. Gauvain se proto místo pronásledování Lantenace zaměřil na vysvobození dětí.
Mezitím už byl Lantenac ukryt v lese, když tu náhle zaslechl křik ženy: "Ach, můj Bože, mé děti! Vždyť to jsou moje děti! Pomoc! Hoří! Hoří! Hoří! Copak jste lupiči? Cožpak tu nikdo není? Mé děti uhoří! To je hrůza! Georgetto! Děti! Gros-Alaine! René-Jeane! Co se tu děje? Kdo tam dal mé děti? Vždyť ony spí! Já se zblázním! To přece není možné! Pomoc!" Byla to jejich matka, kterou dal Lantenac zastřelit (zachránil jí jeden stařec).
Když markýz viděl, jak se Gauvain marně snaží vypáčit zamčené železné dveře od komnaty, kde spali děti, vrátil se zpátky tajnou chodbou do Tourgue, vytáhl z kapsy velký klíč od dveří, komnatu s dětmi odemkl a zachránil je (vynesl je z ohně).
Hned potom byl zatčen Cimourdainem, který Gauvaina doprovázel na všech jeho válečných výpravách, proti Lantenacovi, a stal se vlastně soudním vykonavatelem (soudcem).
Gauvain věděl, že podle dekretu Konventu bude každý, kdo se postaví proti republice zabit, ale už si nebyl jistý jeho správností a začal přemýšlet o Lantenacovi: "Zosnoval zločin a pak před ním couvl! Sám se ho zděsil. Matčin výkřik probudil v něm onen pravěký základ lidského soucitu, onen pramen všeho života, který je v duši každého člověka i toho nejhoršího. Při tomto výkřiku se vzpamatoval. Z temnoty, do níž se ponořil, nastoupil cestu k světlu. Spáchal zločin a napravil jej. Celá jeho zásluha spočívala v tom, že nezůstal padouchem až do konce."
Gauvain lstí osvobodil ze žaláře svého předka (markýze) a tím se sám odsoudil, podle dekretu, k trestu smrti, který však musel nejdříve potvrdit Cimourdain, jeho přítel, vychovatel a zachránce (nejednou mu zachránil život). Když pak Gauvaina gilotinovali, Cimourdain se zastřelil. "V téže chvíli se ozvala druhá rána. sekeře odpověděla pistole. Cimourdain uchopil jednu z pistolí, jež měl za pasem,a ve chvíli, kdy se hlava Gauvainova skutálela do koše, prohnal si srdce kulí. Proud krve mu vyrazil z úst, klesl mrtev. A obě duše, tragické sestry, odletěly spolu. Stín jedné splynul se světlem druhé."
Čeští spisovatelé z přelomu 19. a 20. století; Z.Pešata; Praha 1972

VIKTOR DYK

/1877 – 1931/
Básník, prozaik,dramatik a publicista, jenž vyšel z mladší vlny symbolistně dekadentní školy 90. let.

Viktor Dyk se narodil 31. 12. 1877 v Pšovce u Mělníka jako syn hospodářského úředníka. V letech 1888–96 studoval v Praze na gymnáziu, poté v letech 1896–1900 na právnické fakultě; po ukončení studií se věnoval literární a novinářské dráze. Už od studentských let byl politický činný; patřil ke generaci, která vstupovala do literatury pod silným tlakem pokrokového hnutí 90. let.

Literárně začínal publikovat v okruhu moderním revue ( první verše publikoval ve Světozoru r. 1895 pod pseudonymem Viktor Souček). Později spolupracoval s Lumírem ( od roku 1907 jako redaktor) a současně redakčně působil v Pokrokovém revue a v Lidových novinách. Od r. 1910 se aktivně účastnil politické v řadách státoprávně pokrokové strany. Byl dlouholetým redaktorem jejího státního orgánu Samostatnost a v roce 1911 za ni neúspěšně kandidoval do říšské rady. Od počátky války byl zapojen do domácího odboje; účastnil se jednání představitelů českých stran na podporu zahraniční akce za vytvoření samostatné republiky a spolu s dalšími politiky byl ( mimo jiné za otiskování jinotajné protirakouské satiry dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova) v letech 1916-1917 zatčen a vězněn. Od roku 1918, kdy došlo ke sloučení státoprávně pokrokové strany s mladočechy, byla jeho politická aktivita spojena s národně demokratickou stranou. Stal se poslancem a později senátorem za tuto stranu. Sblížením s nacionalistickou pravicí a jejími vyhraněnými názory nejen proti socialistickým stranám, ale i proti Masarykově politické orientaci poznamenalo celé poslední období Dykovy činnosti politické i novinářské. Zahynul tragicky 14.5. 1931 u ostrova Lopudu v Jaderském moři.
Dykovi první básnické sbírky (A porta inferi, 1987; Síla života, 1898) jsou – jako je u většiny generace nastupující na přelomu století – průsečíkem dvojího směřování poezie 90. let; umdlelá nálada z konce století tlumočena typickými prostředky symbolismu se prolíná s macharovskou útočností, ironií a sebe ironií, jež s postupně stává Dykovou základní polohou. Pro Dykovu rannou poezii, jsou příznačné dva rysy. Základní motivy prvních sbírek, motivy únavy, zoufalství, zklamání, zrady jsou tlumočeny jednak symbolistickými obrazy krajiny, jednak motivy rytířského středověku. Pracuje s myšlenkovým i výrazovým kontrastem a politikou, často zdůrazňovanou refrénem, jeho účinným prostředkem je rým, překvapivý významovými i zvukovými konfrontacemi slov. Tyto prostředky se ustalují už ve třetí Dykově sbírce Marnost (1900), jež uzavírá jeho ranou tvorbu.
Odtud se Dykova poezie – jako ostatně celá Dykova tvorba rozbíhá dvojím směrem. První představuje časová poezie příležitostná, satira politická lyrika, pro niž měl Dykův básnický typ mimořádně předpoklady. (Satiry a sarkasmy, 1905; Pohádky naší vesnice, 1910;Prohrané kampaně, 1914). Dyk, ostře komentující jednotlivé polické události, prodejnost a bezpáteřnost politiků, pohodlnictví a zradu. Politická lyrika byla jednou z cest, na niž hledal cestu k epice. V předválečném desetiletí, kdy Dyk dosahuje vrcholu ve všech oblastech své tvorby vzniká několik rozsáhlejších skladeb na romantické motivy, jimž dává básník baladické ladění a symbolický dosah. V nejstarším z těchto básnických cyklů Milá sedmi loupežníků (1906)je to motiv lásky a zrady; ve skladbě Giuseppe Moro (1911) symbolický motiv poutníka nesoucí poselství jiné zemi a konečně poslední z nich nazvané Zápas Jiřího Macka (1916), se objevuje zápas se smrtí.

Válka zatlačuje do pozadí tento základní problém Dykovy osobnosti. Dramaticky pohnutá doba, kdy byl Dyk zbaven novinářské práce, dává vzniknout nejlepším dílům jeho politické poezie, lyrické tetralogii Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno (1921) a Poslední rok (1922). Realita poválečného vývoje jen potvrzuje iluzívnost básníkova nacionálního absolutismu. Poválečné sbírky Dykovy (Domy, 1926) navazující tak bezprostředně na problematiku jeho díla předválečného. K skutečnému vyrovnání dospívá Dyk teprve v poslední své básnické knize, ve sbírce elegické intimní a meditativní poezie Devátá vlna (1930), jejíž ústřední osu tvoří motivy moře, smrti, loučení a vzpomínek na mrtvé.

V rozsáhlém prozaickém díle Dykově převažují romány, dokonce rozběhy k velkým románovým cyklům; jeho básnická osobnost se však realizovala spíše v útvaru krátké povídky. Předválečné povídkové knihy ( Stud, 1900; Hučí jez a jiné prózy, 1903; Píseň o vrbě, 1908) se soustřeďují k teskným a ironickým příběhům marných a nevyžitých lásek, osudných nedorozumění a cizoty. Grotesky a satiry Příhody (1911) s příznačným podtitulem Ironie a smutky. Zvláštní místo v Dykově prozaické tvorbě má novela Krysař (1915), časově spadající do vrcholného období jeho tvorby. Staroněmeckou pověst obměňuje Dyk příznačně romantickým motivem milostné deziluze a dává jí obecnější, symbolickou platnost. Románové kroniky jeho studentských let: Konec Hackensmidův (1904) a Prosinec (1906). Poválečné Prsty Habakukovy (1925). Politické pozadí mají i ostatní práce Dykovy: Tajemné dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, 1923; Můj přítel Čehona, 1925; Soykovy děti, 1929.

Dykova dramatika zahrnuje vedle drobných divadelních děl z doby mladosti různé dramatické žánry, od historického dramatu (hra Posel, 1907) až k pohádkové veselohře se satirickým vyzněním (Ondřej a drak, prem. 1919). K nejvýraznějším dílům českého divadelního symbolismu patří nejlepší Dykovo drama s typickým motivem tragické deziluze Zmoudření dona Quijota (1913).Victor Hugo nebyl jako dramatik zdaleka tak úspěšný jako lyrik či prozaik. Přesto však bez něho nelze světové drama dost dobře představit. Způsobily to zejména dva činy, jimiž podstatně zasáhl do formování romantického divadelního programu, a tím i do vývoje světové dramatiky. První z nich byla předmluva k dramatu Cromwell z roku 1827. Byl to jeden z manifestů, které formovaly náhled 19. století na drama a silně zapůsobily na tvůrčí praxi. Hugo v něm odmítl klasicismus s jeho jednotami, žádal míšení žánrů a stylů, velké myšlenky chtěl filozoficko-historickým výkladem povznést na úroveň všeobecné estetické platnosti, požadoval nikoliv přímočarý a jednoduchý děj, ale mohutnou fresku s mnoha odbočkami shakespearovského typu. Podruhé Hugo ovlivnil vývoj divadla premiérou hry Hernani v roce 1830. Skandál, který tehdy Comédie Française zažila, byl jeden z největších v jejích dějinách. A měl vskutku historický význam: v nejpevnější baště klasicismu bylo uvedeno romantické drama, jež zcela rozbíjelo klasicistické normy. Úspěch byl nesporný – alespoň u části publika. Hra odpovídala vzrušené době ve Francii a také principy romantického dramatu prokázala svou životnost. Hugo stanul v čele francouzského romantického hnutí, kam se samozřejmě dostal i díky svým úspěchům básnickým a prozaickým. Když v roce 1843 propadla jeho poslední hra, byl to konec romantismu „hugovského" ražení v dramatu; romantismu, který tíhl k extrémním a bizarním situacím, výjimečným postavám, jejichž jednání řídil a motivoval především nezkrotný cit.

Chrám Matky boží v Paříži

Tento román pojednává o Paříži za vlády Ludvíky XI. (15. století). V chrámu žije hrbáč Quasimodo a kněz Claudius Frollo, který ho vychoval. Frollo se zamiluje do tanečnice Esmeraldy a posílá Quasimoda, aby ji unesl. Esmeralda je však zachráněna vojáky, jimž velí Phoebus. Ten se do Esmeraldy zamiluje a sjedná si schůzku, ale Frollo ho zavraždí. Esmeraldě je přičítána vina za smrt Phoeba a má být popravena. Avšak Quasimodo, který ji miluje, se rozhodne ji ukrýt ve chrámu. Frollo se jí snaží zmocnit, neboť je trýzněn velkou láskou k ní. Quasimodo ho svrhne z věže chrámu a tím na chvíli Esmeraldu ochrání, ale ta je nakonec davem lidí, kteří hledají obětního beránka unešena a popravena. Příběh končí tím, že Quasimodo umírá u hrobky Esmeraldy. V tomto díle Viktor Hugo vyobrazuje tehdejší pařížskou společnost a do svého díla zakomponoval řadu protikladů: krása (Esmeralda) x ošklivost (Quasimodo). Tím se autor snaží vyobrazit, jak pokrytecká tehdejší společnost byla. Quasimodu byl sice ošklivý a každý ho za to nenávidě, ale ve skutečnosti byl šlechetný ochránce neprávem obviněné ženy.Vilém Závada


Málokteré básnické dílo je tak srostlé s krajem , z něhož vyšel jeho
tvůrce, jako dílo Viléma Závady. Závada se narodil r. 1905 v Hra-
bové u Ostravy. „Je to vesnice s perspektivou kraje na sever prů-
myslového , na jih a západ selského a podhorského.“ Hrabová, dnes
součas velké Ostravy , byla tehdy vesnice ležíci skutečně na roz-
hraní dvou světů. „Směrem k Ostravě je krajina zprvu napolo holá
a udupaná, pokrytá škvárou a struskami. Kaňonem hald protéká
bahnitá řeka s dlouhými poli po dehtu a oleji.Kde tato síra peri-
ferní krajina se končí, strmě z ní vyrůstá město těžních klecí a žele-
záren , chrlící ve dne mračna dýmu a v noci soptící oheň…Cestou
k Frýdku se prostírá krajina mírně zvlněná zelenými lukami, bram-
bořišti a plavými lány obilními…“ Oba tyto světy zanechaly své
stopy v Závadově lidské i básnické osobnosti.Je v něm rozvážnost a
pevnost venkovana i jeho důvěrný vztah k přírodě, a je znepokojo-
ván , zraňován a drážděn k odporu světem moderní civilizace a de-
formacemi lidského života, které má tento svět na svědomí.
Jeho otec pracoval jako dělník ve Vítkovických železárnách. Zá-
vadovi bylo deset let, když ho ve škole zasáhla zpráva o otcově vá-
lečné smrti. Na ovdovělé mamince leželo pak břemeno starostí o tři
děti.Přesto Závada vystudoval klasické gymnázium v Ostravě.Měl
štěstí na češtináře , byl jim spisovatel Vojtěch Martínek.Ten v něm
probudil svými výklady zájem o českou literaturu a touhu věnovat
se studiu literární vědy. A tak po maturitě v r. 1923 vstoupil Vilém
Závada na filozofickou fakultu Karlovy university v Praze.“Zářivý
úsměv mladí , štěstí a odvahy nás vyzbrojují na první cestu do Prahy
Žíznivé oči sají vše jak čerpadla a nedosytí se pestrého divad-
la…“ Nesmělý venkovan vzhlížel s úctou k představitelům mladé
povalečné poezie, jen o několik roků starším než on , jejichž báseně
na stranách literárních časopisů ho vzrušovaly už jako ostravského
studentíka.Časem se s nimi seznámil i osobně a po prvních otiště-
ných básničkách se stal jedním z nich . „K ránu se touláme po Praze
s básniky/ V mlze se třese plyn a na rtech veršíky ..“Svá vy-
sokoškolská studia Závada později zaměřil na knihovnictví , ale
knihovníkem se stal až po letech působení v redakcích literárních
časopisů a nakladatelství. Po válce byl ředitelem Národní a Univer-
sitní knihovny.
Své první pokusy píše Závada v době , kdy naši poezii lákají “vše
chny krásy světa”, v době vrcholného úspěchů poetismu. Ani Závada
se neubrání jeho sugestivnímu vlivu. Učí se od peotistů umění meta-
fory , příjma jejich kult poezie. Ale nemůže příjmout lehoučký roz-
mar jejich veršů jeho svět není barvitý a roztočený lunapark. Nikdy
se nezbaví tíže zážitků, jimiž poznamenala jeho dětství válečná
Ostrava. „Má zem si mě vždy přitáhla jako elektromagnet/Nacho-
vá zář se nad ní ve dne v noci třepotá/Do konce dnů už budu fárat
do šachet/než se má lačná ústa zalknou hlínou/než zavalí se vy-
vyrubané sloje života…“ Svým vstupem do naší poezie r.1927 se Zá-
vada zařadí do tzv.mezigenerace, spolu s Halasem a Holanem
První dvě Závadový sbírky Panychida a Siréna přinašejí poezii
bolavou ošklivostí a krutostí světa. Mladý básník jako by bral na
svoje ramena všechu tíži doby.Místy se až zalyká ošklivostí a hrů-
zou ze života, vyjadřovanou prostřednictvím fyziologických pocitů:
„Pod plynovými lucernami se dívaš a zvracíš jedovaté peklo,/jedo
vaté peklo nestraveného světa a všeho, co se v tobě vzteklo./Však
nakonec, jaká to bída!/Útroby vyvržené/a nemožno už zvráceti.“
Hlavním zdrojem básnických představ je Závadovi jeho rodný kraj,
svět hornické a hutnické práce. S tím souvisí i převládající zvuková
kvalita jeho veršů: jsou záměrně metodické,kupí nelibozvučné
souhláskové skupiny , rytmus je těžkopádný , klopýtavý , rým často
nahrazen asonancí . Jen tu a tam zasvítí obraz oné druhé, světlé tvá-
ře rodného kráje: „Plavovlasá země/ se vzdouvá, se vzdouvá.//Slu-
nečními řetězy zavěšena/ se houpá, se houpá.//V modré ohradě hor
/pokojně jen ovečky se pasou…“Erotická nota tu má dvojí podobu:
lyrické portréty dívek a žen, plné vroucí něhy , a obrazy pudové smy-
slnosti, které jsou součástí apokaptylitického vidění světa v rozkladu.
Tragičnost životního pocitu není vyvažována revoluční perspektivou .
Závada trpí pocitem společenské izolovanosti, neschopnosti dobrat
se podstaty společenských jevů a tím i neschopnosti činu: „Hornické
děti jdou si hrát / a já jsem slep a já je nevidím/pro své oči zavši-
vené viděním.//Bolestí tisíckrát přeorán/zůstávám nedooraný lán,
/ než aby ze mne mohl vypučeti zlatý klas.“
Ve sbírce cesta pěšky dostaly Závadový apokalyptické obrazy kon-
kretní tvář světa postiženého hospodářskou krizí: „Hle, má drahá
rodná země-/spáleniště opuštěné./ Jenom jeden havíř – hlad –
/neustává dolovat.“ Ozývá se tu pocit úzkosti z blížících se spole-
členských otřesů a katastrof, pocit, ,,…jak by země zbídačelá/tou-
žila se osvobodit zcela/ ve strašlivé explozi.“ Závada již nachází své
místo ve společenských zápasech. „S vámi chci svůj osud hnísit/ jako
chleba pod kopistí“ říká svým chudým a zápasicím bratřím. Tu mu
umožňuje překonávat hlubokou skepsi prvních dvou sbírek , to dává
i nové poslání jeho poezii a dá to sbírce vyznít dvojverším „Dujem
na roh důvěry//v zemi s podmračnými večery.“
Ve sbírce Hradní věž, vydané v r. 1940, je Závadová poezie znovu
zavelená bolestí vyvolanou národní katastrofou. I tato Závadová sbír-
ka se podílí na oné konspiritivní notě protektorátní poezie. „Nazý-
vali tě srdcem Evropy,/má truchlivá…Nešťastnější oč hrdější,/
nešťastnější oč věrnější! /… Už není dálek v obzoru tvém, jen hlu-
biny, jen výšiny.//Však my je prošlehneme plamenem zeleným,/pla-
menem ohnivým,/plamenem zlatým.“V některých básních sbírky
uniká Závada nenormalnosti doby od svého nitra a hledá oporu v nej-
základnějších hodnotách lidského života, v lásce milenecké i mateř-
ské, v pevné soudržnosti rodinné. Jsou tu verše hlubokého vcítění
do světa dětství a pubertálního mládí , čteme tu básnické oslavy žen-
ství a mateřství. V básní Matka je vysloven odvěký konflikt , který
je i ústředním konfliktem Čapkova stejnojmenného dramatu: „Vám
krajiny se otevřou/ a oblaka a dálky/ jak květy pře včelou.// Já
na stůl prostírám , / postele ustýlám/ a rány vymívám.// Proč jen
třísečký z prstů / jsem vám vydírala?// Trn chiméry z vás vytrh-
nout!“
Sbírky vydané po osvobození přinášejí sice nové světy myšlen-
kové, umělecký však nepřekračují vrcholy , jichž dosáhl Závada ve
svém dosavadním vývoji. Ve sbírce povstání z mrtvých , shrnující
básně z protektorovaného období a první básně z doby po osvobození,
jsou obrazy válečné zkázy vystřídány poněkud deklarativními obra-
zy osvobození a osvoboditelů. Sympatickým rysem sbírky Město
světla je , že nad optimistickými perspektivami v ní převládají verše
závadovské starostlivé, naplněné vědomím, že „stále cos na duši
tlačí“, že nepřítel nakladl v nás miny./Neopatrný krok a výbuch-
nou.“ Touží po světě, v němž by se člověk nemocný válkou co nej-
dříve vyléčil v ozónu lásky a bratrství, v němž by lidé konečně za-
čali těžit „z vlastních svých šachet slunečných.“ Vidí socialismus jako
„město světla“, jež kontrastuje s „městem zla“.
Sbírka Polní kvítí, kdysi slavná , je Závadovým tvůrčím omylem,
příliš ochotným podlehnutím dobovým receptům na socialistickou
poezii. Rozumné myšlenky o socialistických vztazích mezi lidmi jsou
tu podávaný s nebásnickou rozšafností, čítankovou instruktivností a
veršem , který připomíná politickou lyriku Svatopluka Čecha aj.V.
Sládka. Teprve v poslední sbírce Jeden život se Závada vrací k ně-
kterým rysům své vlastní poetiky. Ale spíš než otevřením nové cesty
je sbírka uzavřením jedné vývojové etapy. Většina básní , zejména
nejrozsáhlejší báseň titulní, má retrospektivní charakter.
Monografie o Vilému Závadovi od Jana Petrmichla vyšla v edici
Profily. Vítězslav Hálek (1835-1874)

Život

Vítězslav Hálek, vlastním jménem Vincenc Hálek, se narodil 5. dubna 1835 v Dolínku u Mělníka. Jeho otec měl v Dolinku pronajatou hospodu, a proto si vychovával Vítězslava jako svého nástupce - dal ho učit německy a když prospíval, měl být na přání rodičů knězem.
Během studií na akademickém gymnáziu (1847-1855) ho ovlivnil vlastenecký ruch a nově vznikající literární spolky, které Hálka pravděpodobně uvedly na spisovatelskou dráhu. Zanedlouho se účastnil jako redaktor vydávání ručně psaného studentského časopisu a při práci si zamiloval Shakespeara a básníky období romantismu, především pak Byrona a Heina. Literaturu si oblíbil natolik, že proti přání rodičů začal studovat filosofii a filologii, aby mohl být profesorem. Hálkovi se však nepodařilo dostudovat a díky tomu se ocitl na dráze literární.
Šťastnou náhodou začal působit v rodině bohatého advokáta jako domácí učitel jeho dcery Dorotky, která se také stala jeho múzou. Dobré sociální poměry v rodině a dostatek volného času podporovaly jeho literární činnost; začal psát povídky, dramata, kritiky a hlavně básně. Jeho první báseň - Nekřtěncova dušička vyšla v Lumíru již na konci roku 1854. V roce 1858 vyšla také Hálkova první básnická sbírka Večerní písně, obsahující většinou milostnou poesii. Účinek básní byl neobyčejný a Hálek se tak společně s Nerudou stali "vůdci" mladé literatury.
Na začátku 60. let začíná působit také jako divadelní kritik, což ho vedlo k napsání některých dramat - např. Carevič Alexej, Král Vukašín nebo Záviš z Falkenštejna.
V polovině 60. let vykonal Hálek cestu na jih a východ. Dojmy z cest jsou obsahem básní Děvče z Tater, Černý prapor a mnoha cestopisů.
V roce 1872 vyšla sbírka lyrických básní V přírodě, která je jednou z jeho nejznámějších.
Hálek zemřel 8. října 1874 v Praze při nedožitých 40ti letech. Pochován je na Vyšehradě.


Dílo

Večerní písně (1859)
Tato sbírka vyjadřuje Hálkův optimismus a radost ze života. Její jazyk je lehký, zpěvný - inspiraci mu dodala šťastná láska k Dorotce.

V přírodě (1872)
V této sbírce popisuje Hálek obrazy z rodného kraje a je v ní patrný rozpor mezi venkovským klidem a městem plným rozporů.

Pohádky z naší vesnice (1874)
Pohádky z naší vesnice jsou epickou sbírkou obsahující výjevy z české vesnice. Nechybí jak básně humorné (Husar, Šotek…), tak tragické (Dražba, V lomech…).

Povídky
Mezi nejznámější patří Na statku a v chaloupce (1871), Pod pustým kopcem (1874) nebo Na vejminku (1873). Témata povídek jsou si podobná - zobrazují rozpory na vesnicích mezi mladší a starší generací.

Novinářské aktivity
V roce 1861 byly založeny Národní listy a Hálek se zde stal fejetonistou, o dva roky později začal působit jako redaktor ve vzniknuvší Zlaté Praze. Na začátku 70. let (1872) vznikl časopis Lumír a Hálek se v něm společně s Nerudou stal hlavním redaktorem.

Na statku a v chaloupce (1871)

Na břehu Vltavy na příkrém svahu stála opuštěná chatrč. V ní se usadil neznámý muž se synkem Jírou. Otec se živil pytláctvím. Ulovenou zvěř prodával překupníkům, kteří ji prodávali dále. Jedné noci se otec z lesa nevrátil. Jíra ho našel v lese zastřeleného. V nedaleké vsi pak byl Jíra přijat ve statku u Lísků za pasáka. Zanedlouho byl Lískův dobytek nejlepší ve vsi. Lískova žena zemřela a sedlák se znovu oženil. Nová hospodyně však neměla ráda Jíru, ani Lenku, dceru hospodáře. Když Lenka dorůstala, bála se selka její krásy, ukládala Lence těžké práce, vykázala ji do čeledníku a jinak ji ponižovala. Selka měla na hospodáře velký vliv, a když se mu narodil chlapeček, jako by zapomněl, že je Lenka také jeho krev. Jednou Jíra zašel do opuštěné chatrče a našel tam staré modlitby a v nich zápis, že jeho předkové žili kdysi na Lískově statku a že museli statek po dlouhých válkách pro velkou nouzi opustit. Jíra se tedy stal zvláštní náhodou pasákem na statku, kde jeho předkové hospodařili. I lesy, ve kterých jeho otec pytlačil, náležely kdysi jeho rodu. Když se hospodyně dozvěděla, čeho se Jíra v chatrči dočetl, vyhnala ho. Jíra se nastěhoval do opuštěné chatrče. Tam za ním prchla i Lenka, která nemohla vystát macechu. Když si hospodář uvědomil, jak na svou dceru zapomněl, že Lenka po krutém zacházení prchla z domu, trápil se, až z toho onemocněl. Selka ze strachu o sebe utekla. Lenka se dozvěděla, že otec je nemocný, a tak šla otce ošetřovat, než se selka vrátí. Sedlák se jen pomalu dostával z těžké nemoci. Za selčiny nepřítomnosti hospodařil na statku Jíra s Lenkou. Líska chtěl dát Jírovi statek, ale Jíra odmítl, i když Líska poukazoval, že statek kdysi patřil Jírovým předkům. Jíra chtěl jenom chaloupku. Pak si vzal Lenku a měli spolu děti. Uplynul rok a selka se ještě nevrátila. Jednou přišla selka na statek, a když tam nikoho nezastihla, připlížila se až pod okna chaloupky, kde spatřila šťastného Lísku, Jíru, Lenku a vnouče. Když ji spatřili, začala prchat, zřítila se ze svahu až k Vltavě a zahynula. Pes Vořech, který ji chtěl zachránit, zahynul s ní.
Příběh ukazuje sociální nerovnost, vztahy mezi venkovskými lidmi a setkává se zde bohatý sedlák a člověk z chaloupky.


Poldík Rumař (1873)

Poldík Rumař je psychologická povídka o tom, jak muž miluje ženu, která jeho lásku neopětuje a on se po její smrti stará o její dítě. Příběh se odehrává blízko Prahy. Lidé, pískaři, sbírají písek z koryta řeky a jiní lidé "ledaři" sbírají ze zamrzlé řeky led. K řece chodí dívka, která se zamiluje do ledaře, kterého si pak vezme. Poldík je pískař. Ledař zemře a dívka zůstane sama s dítětem. Poldík jí navrhne, že se o ni a o dítě bude starat.




Díla (nejdůležitější jsou červeně)

- Alfréd, 1858
- Amnon a Tamar, 1866
- Básně, 1940
- Carevič Alexej, 1860
- Černý prapor, 1867
- Dědicové Bílé hory, 1869
- Děvče z Tater, 1871
- Dramatické spisy, 1907 (6 dílů)
- Epištoly k našemu studenstvu, 1879
- Goar, 1864
- Gogola hledám!, 1872
- Hálkova čítanka, 1925
- Jiné tři povídky
- Na vejminku, 1873
- Pod dutým stromem, 1872
- Poldík rumař, 1873
- Komediant, 1861
- Kovářovic Kačenka a jiné povídky, 1942
- Král Jiří z Poděbrad, 1874
- Král Rudolf, 1862
- Král Vukašín, 1862
- Mejrima a Husejn, 1859
- Muzikantská Liduška, 1861
- Na statku a v chaloupce, 1871
- O umění, 1954
- Pět povídek, 1882
- Písně slavíkovy, 1885
- Pod pustým kopcem, 1874
- Pohádky z naší vesnice, 1874
- Sebrané spisy, 1905-20 (11 dílů)
- Sergius Catilina, 1863
- Spisy, 1924-25 (10 dílů)
- Spisy Hálkovy, 1878-87 (11 dílů)
- Spisy prózou, 1862
- Tři povídky
- Domácí učitel, 1870
- Náš dědeček, 1870
- U panských dveří, 1870
- V přírodě, 1872-74 (3 díly)
- Večerní písně, 1859
- Vesnické povídky, 1912
- Výbor z básní, 1904
- Výbor z fejetonů, 1898
- Výbor z poezie, 1905
- Výbor z povídek, 1918
- Výbor ze spisů, 1904-05 (11 dílů)
- Vybrané básně, 1912
- Z cest, 1887
- Záviš z Falkenštejna, 1860
- Žeň z díla, 1942
Ze života Nezvala:

Vítězslav Nezval narodil se roku 1900 pocházel z Biskoupek u Třebíče, kde byl jeho otec učitelem.

Vystudoval gymnázium v Třebíči a poté se zapsal na Právnickou fakultu v Brně, ale již po prvním semestru přestoupil na filozofii do Prahy.

Zde na něj velmi působilo přátelství s Nejedlým a Wolkrem.

Od roku 1924 se stal členem KSČ.

Většinu svého života prožil jako spisovatel z povolání v Praze, zajížděl však o prázdninách pravidelně na rodnou Moravu a od počátku třicátých let do Brna.

Za těchto zájezdů vznikla velká část jeho děl.

Pozoruhodná byla Nezvalova organizační činnost v Devětsilu

/ Devětsil byla surealistická skupina, která propagovala poetismus.

Nezvalovo dílo Pantomima bylo považováno za vzor poetismu a poetismus je český specifický směr. Podstatou poetismu bylo umět žít a užívat života./

Nezval byl básník, dramatik a publicista, byl to typ extrovertního umělce vynikajícího v mnoha oborech, lehce a překotně tvořícího, což výrazně jeho rozsáhlé a různorodé dílo poznamenalo. Psal sociálně angažovanou moderní poezii, tvořil v duchu poetismu, byl hlavou již zmíněné surealistické skupiny a psal i dobově poplatné oslavné básně.

Nezval zemřel v roce 1958 v Praze.



Je nutné se zmínit, že Nezvalovy začátky byly ryze poetistické.Z domácích autorů měl velký vliv na Nezvala Mahen, který jej ocenil už na samém počátku Nezvalovy poetické dráhy jeho výtečnou fantazii.Nezval mu pak dedikoval Podivuhodného kouzelníka.



Časopisecky publikoval Nezval od roku 1919.

Knižně debutoval básnickou sbírku MOST roku 1922, po níž následovalo několik několik svazečků poetistických veršů, v nichž rozpoutal svou nevázanou fantazii.

Již koncem dvacátých let si Nezval uvědomuje plochost poetistické doktríny, dosvědčují to básně AKROBAT a EDISON. Po poetistické hravosti se zde objevuje pocit těžkosti života, proti nevázané hravosti oslava práce, proti roztěkané skladbě pravidelný verš a umění kompozičně zvládnout větší celky. Tento přerod nejlépe ztělesňují BÁSNĚ NOCI, které zahajují novou Nezvalovu vývojovou etapu a představují nám podobu, ve které nejvíc žije mladý básník ve čtenářském povědomí.

Ukázka z Nezvalova díla EDISON:

Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou k večeru šel z herny mladý hráč

Venku sněžilo nad monstrancemi barů

Vzduch byl vlhký neboť se chýlilo k jaru

Avšak noc se chvěla jako prérie

Pod údery hvězdné artilerie

Které naslouchali u politých stolů

Pijáci nad sklenicemi alkoholů

Polonahé ženy v šatě z pavích per

Malancholikové jako v pod večer



Bylo tu však něco těžkého co drtí

Smutek, stesk a úzkost z života i smrti



Vracel jsem se domu přes most Legií

Zpívaje si v duchu malou arii

Piják světel nočních bárek na Vltavě

Z Hradčanského dómu bylo dvanáct právě

Půlnoc smrti hvězda mého obzoru

V této vlahé moci z konce únoru



Bylo tu však něco těžkého co drtí

Smutek stesk a úzkost z života i smrti



Sklánějě se z mostu uviděl jsem stín

Sebevrahův stín jež padal do hlubin

Bylo tu však něco těžkého co pláče

Byl to stín a smutek hazardního hráče

Řekl jsem mu probůh pane co jste zač

Odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč

Bylo tu však něco smutného co mlčí

Byl to stín jenž jako šibenice trčí

Stín jenž padal z mostu: vykřikl jsem ACH!

Ne vy nejste hráč!vy jste sebevrah!







Nezval měl vřelý vztah k pracujícímu lidu a toužil po sociální spravedlnosti.

Ale i přesto rozhodovalo jeho neobyčejné nadání.

Nezval je básník spontánní, výbušný, nadaný neobyčejnou fantazií, kterého i nejobyčejnější věc inspiruje k básni, protože z ní dovede vykřesat novým pohledem poetično.

Tvořil snadno a spontánně, tak jako kdysi Vrchlický.



Nezvalův přínos:

O Byl přední představitel avangardy i sociální literatury

O Bohatství fantazie, obrazotvornosti, převládající pocit radosti ze života, optimismu

O Teoretické stati o moderním umění, překlady

O Různorodost tvorby







Nezvalovy nejvýznamnější sbírky:

Most, Pantomima, Podivuhodný kouzelník, Básně noci, Sbohem a šáteček, Absolutní hrobař a mnoho dalších



Nejúspěšnější dramata:

Milenci z kiosku, Manon Lescaut, tři Mušketýři, Schovávaná na schodech a další



Na závěr bych Vám ráda přečetla ukázku Manon Lescaut.



MANON LESCAUT



Manon je můj osud. Manon je můj osud.

Manon je všecko, co neznal jsem dosud.

Manon je první a poslední můj hřích,

Nepoznat Manon, nemiloval bych.

Manon je motýl. Manon je včela.

Manon je růže hozená do kostela.

Manon je všecko co neztratí svůj pel.

Manon je rozum, který mi uletěl.

Manon je dítě. Manon je plavovláska.

Manon je první a poslední má láska.

Manon ach Manon, Manon z Arrasu.

Manon je moje umřít pro krásu.Po roce 1968 se v próze opět začíná prosazovat styl z let padesátých, tzv. budovatelský román. Zkreslování a nevěrohodnost námětu se tu však již neobjevuje v takové míře. Jedním z autorů, kteří se přizpůsobili novým požadavkům režimu, byl Vladimír Páral. Ten ovšem svůj dosavadní kritický přístup neodmítl, jen jeho vyjádření učinil obtížněji rozpoznatelné.
Vladimír Páral ( ] 1932)
Vladimír Páral se narodil v Praze, studoval ale v Brně a pak v Pardubicích na inženýra chemie. V dílech počátku své tvorby (1964 –71) zachycuje morální úpadek a bezvýchodnost moderní společnosti, zvláště socialistické. Těchto pět próz tvoří “černou pentalogii”.
Novela Veletrh splněných přání líčí osudy Milana Renče, chemika z Ústí nad Labem ( Páral tam také pracoval ). Prožívá svůj život mechanicky, v zaměstnání tupě plní úkoly, v jejichž význam nevěří. Stejný pocit skepse ho zachvacuje i v soukromém životě, bezduchý stereotyp ale proniká i do milostných vztahů. Tento stereotyp Páral vyjadřuje věcným popisem, přesností v časových údajích a stručnou stavbou vět.
Nedostatečná hloubka prožívání lásky je námětem i další novely, Soukromá vichřice. Dvě manželské a dvě mladé milenecké dvojice se tu snaží uniknout z každodenního koloběhu života nevěrou, ta však posléze končí také v nudě konzumního stylu života.
Podobně hrdina novely Katapult (opět chemik, Jacek Jošt) řeší stereotyp ve vlastní rodině seznamováním se ženami pomocí inzerátu na svých služebních cestách (mezi Ústím a Brnem). Své ženě se naopak snaží získat nápadníka také inzerátem. Když si uvědomí, že právě ona s jejich dítětem je naplněním jeho života, rozhodne se k nim vrátit. Na zpáteční cestě letadlem ho ovšem zastihne smrt při nepatrné nehodě (je “katapultován” uličkou mezi sedadly).
Nejvýznamnějším Páralovým dílem je román Milenci a vrazi, který je filosofickým zobecněním života. Svět tu představuje dům čp. 2000, v jehož přízemí bydlí zaměstnanci chemičky Kotex, nahoře pak vedoucí a ředitelé. Naráží tak na třídní rozdíly ve společnosti, které podle oficiální propagandy už neměla existovat. Symbolem chudých je tu červená barva, barva mládí a revoluce. Ve snaze dostat se nahoru, na místa bohatých modrých, se dopouštějí nejrůznějších intrik a podvodů. Třídní rozpor se tu prolíná také s generačním. Za úspěch ve snaze dostat se ve společnosti (“přeměnou barvy”) výš ovšem člověk zaplatí ztrátou ideálů – poté, co získal výhodné místo, musí čelit útokům dalších “červených”, kteří ho o něj chtějí připravit. Touto změnou prochází i hlavní hrdina inženýr Borek Trojan. Páral se snaží upozornit na tento stav v socialistické společnosti – proto používá přesných datových údajů (ze současnosti i minulosti - 2.sv.války, Února, …) a přes obecnost děje jeho podobnosti s konkrétní skutečností. Použití barev jako symbolů, i podobnost tématu a hlavních hrdinů, jsou parafrází na Stendhalův román Červená a černá.
Poslední dílo pentalogie je román Profesionální žena. Příběh krásné a naivní Soni je parodií na pokleslé literární žánry – na dívčí romány “Červené knihovny” a “romantické” seriály (v té době uváděná Angelika). Přes fakt, že jde o parodii, však byla dílu vytýkána umělecká nedokonalost.
Po roce 1968 se Páral obrací k většímu optimismu. Doba jednak neměla ráda záporné hrdiny, jednak autor sám chce pro své postavy najít řešení.
Prvním dílem “bílé řady” je novela Mladý muž a bílá velryba. Hlavním hrdinou je tu mladý a nezkažený Břetislav Laboutka (opět chemik v Ústí), kterému se jeho zápal pro tvůrčí práci stane osudným (bílá velryba = velký životní cíl). Můžeme to chápat jako jeho oslavu, ale také jako potvrzení skeptického názoru jeho kolegy (Viktor Panc).
Román Radost až do rána začíná ve stylu “černé série”, posléze se však dvojice vagabundů promění v řádné občany. Opět je těžké rozhodnout, zda jde o parodii či úbytek kritiky. V dalším románě dospívá k neoriginální myšlence lásky jako “Generálního zázraku”. Silně autobiografickým románem jsou Muka obraznosti, líčí zde svou cestu ke spisovatelství, samozřejmě, jako je tomu v mnoha Páralových dílech, se zaměřením na erotiku.
V 80.letech se Páral zaměřil na oblast sci-fi (Romeo a Julie 2300, Pokušení A-ZZ (co všechno člověk obětuje pro materiální požitky), Válka s mnohozvířetem ( jako Válka s Mloky ), Země žen). Přes nespornou jazykovou řemeslnou kvalitu však těmito díly neuspěl.
Po roce 1989 se Páral snažil zaujmout nepříliš výjimečnými prózami (Dekameron 2000 aneb Láska v Praze, Kniha rozkoší, smíchu a radosti, Playgirls), převážně otevřeně eroticky zaměřenými.Vladimír Páral


Výklad

Osnova:
2. strana: úvod, životopis
3. strana: tvorba
4. strana: rozbor díla Válka s Mnohozvířetem, závěr
Úvod:
Pro svoji práci jsem si vybrala Vladimíra Párala. Nejprve se budu zabývat jeho životopisem, poté podrobněji rozeberu jeho tvorbu a na závěr jsem se zaměřila na dílo Válka s Mnohozvířetem.

Životopis:
Vladimír Páral je nejvýznamnějším představitelem novodobé české sociologické a civilizační satiry. Ve svých nejlepších dílech tíhl k žánru společenského románu. Spisovatel pochází z Prahy. Narodil se roku 1932. Na studia, která úspěšně zakončil maturitní zkouškou, šel do Brna. Poté pokračoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích, kde získal titul inženýr. Třináct let pracoval ve východočeských a severočeských průmyslových závodech, od roku 1967 – s výjimkou několikaletého působení v Severočeském nakladatelství v Ústí nad Labem – se stal spisovatelem z povolání. Mistr Páral, jak mu přezdívají, má pod záštitou firmy BRADNA PRESS svoji LISTOVNU na internetu. Jeho fanoušci a nejen ti mu mohou přes tuhle stránku poslat jakýkoliv dotaz a za měsíc se těšit na odpověď. Páralovou knižní prvotinou je téměř neznámá próza Šest pekelných nocí, již vydal roku 1964 v Havlíčkově Brodu pod pseudonymem Jan Laban. Širokou čtenářskou veřejnost si však získal hned neobyčejně úspěšnou prozaickou pentalogií o “pěti způsobech ukájení”. Určující ráz jí vtiskla již úvodní novela celého cyklu – Veletrh splněných přání (1964). Po něm následovaly - Soukromá vichřice (1966) a Katapult (1967). Nejambicióznějším románem z prvního umělcova období jsou Milenci a vrazi (1969) a pentalogii uzavřela - Profesionální žena (1971). Na tyto prózy měla navázat tzv. bílá série, hledající smysluplnou realizaci přirozené lidské aktivity v moderní době - Mladý muž a bílá velryba (1973), Radost až do rána (1975) a Muka obraznosti (1980). Páralovým vrcholným dílem sedmdesátých let je však “román naděje” - Generální zázrak (1977). V dalším desetiletí se Páral věnoval žánru antiutopicky laděné science fiction v dílech Pokušení A-ZZ (1982), Válka s Mnohozvířetem (1982), Romeo a Julie 2300 (1982) a Země žen (1982). A co dělá nyní? Spisovatel je už sedm let patronem záchrany objektů zničených vichřicí v roce 1990. Dne 19. 10. 2000 otevřel další rekonstruovanou dřevěnou stavbu v lázeňských lesích nad Karlovými Vary. Stejný projekt začal realizovat také v Mariánských Lázních, kde v současné době žije. V jeho rámci už byla obnovena dvě vyhlídková místa a dokončují se práce na rekonstrukci prvního altánu.

Tvorba:
-Šest pekelných nocí (1964) – próza, jeho prvotina
Pětidílný cyklus (3 novely a 2 romány):
-Veletrh splněných přání (1964) – hlavním hrdinou je Milan Renč. Pracuje jako vedoucí chemické laboratoře. Je ústeckým technikem s pokleslými aktivitami. Žije stereotypním životem. Nevadí mu hlášení, neúčelná činnost, zbytečné porady, hazardování s časem a energií. Naopak vyhovuje mu to. Bez iniciativy mechanicky plní úkoly. Autor v díle zachytil nový styl: opakování slov, vět, odstavců = opakování životních úkonů, zhušťování výrazu (heslovitost, náznakovost).
-Soukromá vichřice (1966) - vyjadřuje sarkastický obraz sociálních a citových hranic všedního manželství, pohlíží na skupinu 8 pracovníků chemického závodu. Ukazuje na měšťáctví, zautomatizovaný život a lásku degradovanou na sex.
-Katapult (1967) - satirický pokus o groteskní férii - ženatý inženýr, si pomocí seznamovacích inzerátů pořídil sedmero dalších životních družek v duchu ideje “jízdní řád do ráje”. Spokojenosti však nedosáhl. Dílo je jistým druhem vzpoury proti nudě manželského života.
-Milenci a vrazi (1969) - spisovatel zde načrtl fatalisticko-biologický, ale sugestivní nárys vývoje lidstva. Ukázal život jako bezvýchodný kruh, boj o vliv, o moc.
-Profesionální žena (1971) - dílo ve kterém realistická satira vyústila v parodii na dobrodružnou a brakovou literaturu, na seriály o nezdolných ženách. Opět ukazuje maloměšťácky konzumní život.

Tzv. bílá pentalogie:
-Mladý muž a bílá velryba (1973) –zde byla odsouzena životní lhostejnost, kalkulování, vypočítavost a prospěchářství v postavě Edity. Břeťa chtěl zase něco dokázat, ulovit „bílou velrybu“, umocnit život láskou a prací, obětoval tomu svůj život. Zato Viktor nebyl schopný plně žít.
-Radost až do rána (1975) – autor zde ukazuje tzv. socialistický životní ideál, spokojenost s průměrností a prospěchářství.
-Generální zázrak (1977) – byl to sice „román naděje“, ale marně se snažil vymknout se stereotypu a prospěchářství.
-Muka obraznosti (1980) – autobiografické prvky, ironie místo kritiky, hlavním hrdinou je inženýr chemik, který ztroskotává na pracovišti, protože se touží stát spisovatelem.
Žánrová oblast sci-fi:
-Pokušení A-ZZ (1982) – stalo se varovným románem. Zobrazuje lidstvo v 21. století. Mimozemská civilizace nabízí lidem luxusní život, ovšem za cenu zrady.
-Romeo a Julie 2300 (1982)
-Země žen (1982) – politickoideologická alegorie o násilí totalitní společnosti
-Válka s Mnohozvířetem (1982) – popsáno podrobně níže
Romány:
-Playgirls I, II – erotická tematika, otevřenost výpovědi, degradace lásky
Válka s Mnohozvířetem
V tomto románu se na pozadí sci-fi snaží autor apelovat na stále se zhoršující stav životního prostředí. Životním prostředím není myšlena jen příroda, ale i vztahy mezi lidmi. Jak je u Párala obvyklé, odehrává se děj v naší zemi v neurčitém, ale současném období. Hladina znečištění přerostla jistou hranici a ze smogu se začínají tvořit hnědá mračna, ze kterých prší hnědá hmota. Tato katastrofa se děje na pozadí příběhů několika osob z jednoho bytu v Ústí nad Labem. Vztahy mezi postavami jsou poměrně komplikované, proto se zde nebudu pokoušet tyto vztahy osvětlit.
Hnědá hmota neboli „masit“ se poté co spadla v podobě deště, začne formovat do jakýchsi pohybujících se útvarů. Příběh je prokládán, podobně jako v Čapkově Válce s mloky, novinovými články, televizními a rozhlasovými zprávami, popřípadě vědeckými přednáškami. Vše samozřejmě na téma „masit”. Z těchto útržků se čtenář dozvídá podstatu vzniku „masitu”, později i jak proti němu bojovat. „Masit” vzniká z kouře továren i cigaret, výfukových plynů, odpadků, skládek, špinavých řek a všech ostatních forem znečištění. Ženy, které měly děti, byly evakuovány do hor, které jsou „masitem” nedotčeny. Zbylé obyvatelstvo se v rámci energetických úspor schází pouze ve společných bytech tzv. spolbytech. Ty jsou místem, kde se střetávají různí lidé různých povah a to dává příležitost pro vznik rozličných konfliktů a pro psychologické prokreslení postav.
„Masit” se začne formovat do postav podobných lidem (potažmo mlokům), kteří jsou již vůči zbylým obyvatelům velmi agresivní. Je nutno se sjednotit a bojovat proti nim. Zde se opět ukáže povaha jednotlivých hrdinů. Po zažehnání tohoto vnějšího nebezpečí přichází nebezpečí druhé – vnitřní.
Na člověku se začnou objevovat hnědé výrůstky – jiná forma „masitu” zvaná MZV – mnohozvíře. Postižení tímto mnohozvířetem sní obrovské množství jídla a vypijí spoustu vody – tím mnohozvíře živí a to nad nimi získává kontrolu. Začnou v nich převažovat špatné lidské vlastnosti. Jsou sobečtí, snaží se sehnat další jídlo, jsou agresivní atd. Zbavit se tohoto parazita je možno tělesným cvičením, později vědci vynaleznou i duševní metodu založenou na meditaci.
Děj končí vítězstvím nad mnohozvířetem, ale lidé se nepoučili a továrny dál vypouští jedovaté plyny, cigarety jsou opět v módě, auty se jezdí zase zbytečně…
Autor používá zvláštní vyprávěcí styl, kdy je příběh vyprávěn vypravěčem a najednou jej vypráví nějaká z postav. Zprvu je to neobvyklé, ale časem si na to člověk zvykne, dává to větší možnosti prokreslení postav. V textu je často používaná přímá řeč, rozhovory jsou vedeny hovorovou češtinou. Autor používá zkratky, které označují jevy specifické pro děj. Např. ZAM – stav zamoření,
AM - reflektory, vrtule – antimasitová technika, zambyty – byty opuštěné po vyhlášení ZAM…
V mnohozvířeti se koncentruje všechno špatné na člověku, od pasivity při sledování televize, přes náruživý sex, až po agresivitu. Páral se snaží na tyto neduhy společnosti upozornit. Na druhou stranu organizování lidí při ohrožení probíhá hladce a vede k úspěšnému konci, je tu tedy patrná i síla kolektivu.

Závěr:
Spisovatelka Heda Bartíková o něm napsala knihu Profesionální muž. Přestože by její kniha byla dobrým zdrojem pro moji práci, jsem se rozhodla použít veškeré zbývající prameny. Prvním z nich jsem já. Páral patří k mým oblíbeným autorům a přečetla jsem tři z jeho knih. Dále jsem využila služeb internetu a pokusila se zjistit co se dalo. No a chybějící data doplnila Marie Sochrová a její publikace Literatura v kostce.Vladislav Vančura, spisovatel, publicista, dramatik, filmový scénárista a režisér, příslušník české meziválečné avantgardy a levicové inteligence, svým dílem významně obohatil moderní českou prózu.

Život

Narodil se 23. 6. 1891 v Háji u Opavy, kde jeho otec působil jako hospodářský správce cukrovaru. Mezi jeho rozsáhlé příbuzenstvo, čítající také čtyři sestry, patřil i básník Jiří Mahen. Rodina si uchovávala kulturní vědomí starého protestantského rodu. Dětství strávil na několika místech, hlavně v Davli u Prahy a později v Praze. Studoval na gymnáziích v Benešově a Praze, studia však na čas přerušil. V těch několika letech se např. učil knihkupcem, studoval na uměleckoprůmyslové škole a pokoušel se o přijetí na pražskou Akademii výtvarných umění. V roce 1915 nakonec odmaturoval na malostranském gymnáziu. Krátce pracoval jako úředník a jeden semestr studoval právnickou fakultu Karlovy univerzity, z níž přestoupil na fakultu lékařskou, kterou dokončil v r.1921. Ve stejném roce se oženil a začal provozovat lékařskou praxi na Zbraslavi, kde se natrvalo usadil. Jeho manželka Ludmila byla rovněž lékařkou, její vzpomínková kniha Dvacet šest krásných let (1967) představuje důležitý pramen, umožňující poznat Vančurovu osobnost a dílo. Po několika letech Vančura s profesí skončil, aby se mohl naplno věnovat literatuře, veřejné kulturněpolitické činnosti a filmu. Podnikl též několik cest do zahraničí ( Francie, Egypt, Sovětský svaz ).
Vančura stál u zrodu avantgardního sdružení Devětsil (zal. na konci r.1920), stal se i jeho prvním předsedou. Od roku 1921 byl členem KSČ a podílel se na akcích levicové inteligence ( např. Levé fronty ), namířených proti sociálním rozporům, příznačným pro dobu, a později i proti fašismu. V roce 1929 byl v souvislosti se změnami ve vedení a prohlášením sedmi spisovatelů z KSČ vyloučen. Jeho smýšlení a jeho politická aktivita se však nezměnila. Ve 30. letech pracoval v nakladatelství Družstevní práce. Měl mnoho přátel mezi osobnostmi tehdejšího kulturního života ( I. Olbracht, K. Nový, V. Nezval, J. Seifert, F. Halas, atd.). Za okupace se zapojil do odbojové činnosti; stal se předsedou spisovatelské sekce Výboru inteligence, součásti Národního revolučního výboru. Po atentátu na Heydricha byl Vančura 12.5. 1942 zatčen gestapem a 1.6. 1942 v Praze - Kobylisích popraven.

Dílo

První Vančurovy literární pokusy jsou známy již od dob jeho studií na gymnáziu, významnější práce však pocházejí až z konce druhého desetiletí 20.stol., tedy zhruba r.1919. Jeho krátké prozaické příspěvky se objevily v mnoha časopisech - mj. Neumannův Červen, Rudé právo, Kmen, Proletkult, Nebojsa, atd. Drobné povídky již představily Vančuru jako názorově i umělecky vyhraněného autora, mnohé z nich byly zařazeny do pozdějších souborů.
V souvislosti s Vančurovým úmyslem dát se na výtvarnou dráhu i zálibou pro divadlo se setkáváme s jeho výtvarněkritickou a divadelněkritickou činností - České slovo (1919-21), Národní osvobození (1924). Často se též vyjadřoval k různým kulturněpolitickým a literárním otázkám - psal eseje (shrnuto ve výborech Vědomí souvislostí (1958), Řád nové tvorby (1972). Tyto eseje rovněž publikoval v časopisech, kde se také objevovaly ukázky z jeho prací - Host, ReD, Tvar, Panorama, Listy pro umění a kritiku. Podobné literární stati se vyskytovaly v různých publikacích - např. významná předmluva ke sbírce J.Seiferta Město v slzách (1921), Revoluční sborník Devětsil (1922), 10 let osvobozeného divadla (1937).
Knižní debut v podobě souboru čtrnácti drobných, žánrově nepříliš vyhraněných próz přišel v r. 1923 pod názvem Amazonský proud. Svým charakterem - lyrizmem, uvolněnou fantazií, snovým rázem - se tato kniha hlásila k avantgardnímu Devětsilu. Je v ní odhalena poezie a velikost prosté lidské existence, autor pracuje s prvky grotesky, parodie a satiry. Již zde se projevuje typický a nenapodobitelný Vančurův styl, který spočívá v lyrizaci epiky, obrazném vidění jednotlivých událostí, oslabení časové a dějové souvislosti, častý výskyt metafor, hyperbolizace reality a monumentalita, umocněná složitou jazykovou složkou díla. Právě osobitý jazyk, vzniklý sloučením několika jazykových vrstev od argotu až po vzletné archaismy, užitím komplikované větné periody, to vše dodává jeho dílům nový výraz, o který usiloval. Rovněž hrdinové, příznační pro Vančurova díla, se objevují v jeho prvotině - jednak tiší a mírní lidé s dobrým srdcem, dále „renesanční uživatelé“ krás tohoto světa, kteří jsou šťastni i přes jeho nedostatky, nakonec věční nespokojenci a rebelové.
Dlouhý, Široký a Bystrozraký (1924) je druhou Vančurovou knihou. Zahrnuje tři povídky, které vyšly již dříve časopisecky - Cesta do světa, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, F.C.Ball. Tyto povídky odrážejí dobovou realitu a jsou i reakcí na literární dění. Znovu je užita poetistická imaginace, satira, groteska, někdy až dadaistická absurdnost.
První román V. Vančury - Pekař Jan Marhoul (1924) - vyjadřuje myšlenky období proletářské literatury. Tragický životní příběh drobného živnostníka - pekaře Marhoula - je obžalobou společnosti, která zaviní pád čestného, ale příliš dobrosrdečného člověka. Děj je opět podán patetickou básnickou prózou, aktivní pozici zaujímá vypravěč, promlouvající ke čtenáři výzvami a komentáři. Nejde o realistický či naturalistický obraz skutečnosti, ale spíše o podobenství spojující jazykové novátorství a avantgardní umělecké postupy se společenskokritickým námětem, napadajícím sociální nespravedlnost.
Podobný ráz má má i další román - Pole orná a válečná (1925). Zaměření je tentokrát protiválečné. Válka je zobrazována v celé své absurdnosti, ironii, tragické grotesknosti. Svět ve Vančurově podání je chaotickou změtí špíny a zmaru, která je odsouzena k zániku a revoluční přeměně ( viz. autorovo levicové přesvědčení ). Představiteli „starého“ světa jsou zde příslušníci degenerované šlechtické rodiny Danowitzů i slabomyslný pohůnek na jejich statku, František Řeka, jenž je shodou náhod pochován s poctami jako symbolický neznámý voják. Významný je opět postoj vypravěče, který naznačuje nové perspektivy. Formální stránka románu koresponduje s tématem. Autor opět narušuje běžné normy epiky a dílo tím získává sugestivní atmosféru. Asociativní lyrické obrazy a experimentální jazyk - to jsou již zmíněné typické prvky. Román lze pokládat za odezvu českého básnického poetismu.
Rozdílná od předchozích tragických děl je krátká humoreska Rozmarné léto (1926). Podtitulem tohoto dílka je „humoristický románek“, což vystihuje jeho charakter. Opravdu z něj dýchá rozmarná, lehce ironická atmosféra. Autor se opět nechal ovlivnit rozvíjejícím se básnickým poetismem.
Nepříliš rozsáhlý děj se odehrává v měsíci červnu, v malém lázeňském městečku Krokovy Vary, ležícím na řece Orši. Na jejím břehu se nacházejí „říční lázně“, jež provozuje jistý Antonín Důra. Zde se i schází se svými přáteli - kanovníkem Rochem a majorem Hugem - aby trávili čas rozsáhlými a poněkud malichernými debatami. Do města přijíždí potulný kouzelník Arnoštek se svou krásnou asistentkou Annou, což přináší do ospalé atmosféry vzruch. Všichni přátelé navštěvují kouzelníkovo představení a nalézají zalíbení v Anně. Nejprve se ji snaží získat Antonín. Jeho manželka Kateřina je přistihuje na plovárně a na oplátku odchází z domu do Arnoštkova vozu. I abbé se pokusí o bližší seznámení s Annou a navštíví ji v kouzelníkově voze. V noci je však napaden bandou opilců a zraněn. Při třetím představení je zraněn i kouzelník Arnoštek a Anna uspořádá „náhradní představení“. Své příležitosti se chopí i major. Druhý den jsou ale překvapeni vzmátořeným kouzelníkem a Hugo je „sešvihán španělkou“. Mezitím se Kateřina navrací k Antonínovi. Nakonec se všichni tři přátelé scházejí na plovárně a opět klidně rozjímají, zatímco kouzelník s Annou odjíždějí.
Podstatou díla není jen vyjádření filosofie životní pohody a optimismu, ale také jemná satira maloměšťáckého života. Rozmarné léto je dalším důkazem Vančurovy jazykové originality - bez archaického, hyperkorektního jazyka by dílo ztratilo svůj půvab. Filmová podoba v režii J.Menzela pochází z r.1968.
Román Poslední soud (1929) přináší konfrontaci dvou rozdílných prostředí - Prahy a Zakarpatské Rusi. Téma této oblasti využili později i Ivan Olbracht a Karel Čapek. Civilizací téměř nedotčená krajina a svět jejích obyvatel se střetává s moderním věkem. Řešen je zde problém viny a trestu. Po formální stránce je to dílo kompozičně velmi složité, slohově neobvyklé, lyrizace způsobuje subjektivitu pohledu. V r.1935 jej autor na základě příklonu k realismu přepracoval.
Poněkud odlehčený je román Hrdelní pře anebo Přísloví (1930). Vančura zde použil žánr, který právě přicházel do módy - detektivní příběh. Nevyřešená otázka, kdo je vrahem, je pouze pozadím pro jazykový experiment, užívající velkého množství lidových rčení a přísloví. Dílo obsahuje rovněž kritické postoje vůči společnosti, závěr ale vyznívá jako oslava života a humoru.
Na počátku 30.let došlo ve Vančurově tvorbě ke změně. Šlo hlavně o zesílení epičnosti, většímu důrazu na realitu oproti dřívějším pracem. Projevilo se to i v pohádkové knížce pro děti - Kubula a Kuba Kubikula (1931). Vančura ji psal v době dětství své dcery Aleny. Příběh vypráví o medvědáři, jeho medvědovi, strašidle Barbuchovi a mnoha dalších groteskních postavách.
Jeden z vrcholů tvorby V. Vančury představuje baladický román Markéta Lazarová (1931). Autor se poprvé věnuje historickému námětu, který je dokonce inspirován rodovou kronikou Vančurů z Řehnic. Přesto nejde o historický román v pravém slova smyslu, prostředí, které mimochodem není přesně určeno, je pouze kulisou příběhu s hlubším významem.
Jak již bylo řečeno, děj se odehrává „v kraji mladoboleslavském“, v dobách středověkých lapků. Jedním z nich je i muž zvaný Kozlík z Roháčku. Autor nás seznamuje s jeho rodinnou tlupou a jejím životem. Vzápětí jsme svědky roztržky Kozlíkova rodu s rodem Lazara z Obořiště a Kozlíkovy odvety v podobě zničení Lazarova sídla. To vše se děje v době, kdy jsou na blízku královi vojáci pod vedením hejtmana Piva, kteří mají za úkol vypořádat se s tlupou loupežníků. Je nutno opustit Roháček a vydat se na cestu. Ještě předtím však Kozlíkovi muži zajímají zbloudilého Kristiána, syna německého hraběte. Kozlíkův syn Mikuláš se mstí Lazarovi únosem jeho dcery Markéty. Paralelně se rozvíjejí dva vztahy, v nichž záměrně kontrastují charaktery i životní postavení jednotlivých postav - Kristiánova láska k divošské Alexandře, Kozlíkově dceři, a vztah Mikuláše a Markéty, která byla od mládí zaslíbena Bohu. Markéta prožívá po celý čas vnitřní rozpor, obviňuje se ze spáchání smrtelného hříchu, ale běh událostí nedokáže ovlivnit. Loupežníci se opevní kdesi v Šerpinském hvozdě, dojde k setkání Markéty s otcem, který je rovněž zajat a vzápětí propuštěn. Stejnětak je zajat Kristiánův otec, starý hrabě, který se setkává se synem. Ležení loupežníků je napadeno Pivovým vojskem a dobyto, Kozlík je zajat, Mikuláš s Markétou, Alexandra a další stěží uniknou, Kristián nenajde odvahu je následovat. Zanedlouho nato zešílí a bloudí lesem. Alexandra ho nalézá a probodává ho dýkou. Mikuláš posílá Markétu za Lazarem na Obořiště, aby se sám pokusil osvobodit Kozlíka. Markéta se po mnoha útrapách ocitá znovu před otcem, který ji odmítá, poté se na čas uchyluje do kláštera. Mikuláš shromáždí tlupu chlapů a podniká útok na Boleslav, je ale poražen a uvržen do vězení a stejně jako Kozlík čeká na popravu. Na závěr se všichni setkávají, Kozlík i Mikuláš jsou popraveni, Alexandra zanedlouho porodí syna, spáchá sebevraždu a osiřelého dítěte se ujímá Markéta, která se rovněž stane matkou.
Hlavní téma - nespoutatelná láska, rozmanitost a plnost života - je záměrně zasazeno do světa středověkých lapků, postav schopných velkých činů i skutků, kteří výrazně kontrastují s moderním člověkem, kterého analyzuje psychologický román. Z tohoto pohledu jde i o polemiku se soudobou literaturou a životním stylem. Tato polemika je obsažena především ve způsobu uměleckého ztvárnění. Autor využívá prvků dobrodružného románu k vykreslení střetu charakterů s realitou. Postavou vypravěče, vstupujícího do děje, zdůrazněnou již v dřívějších dílech, navazuje Vančura na renesanční a preromantickou tradici. Dramatičnost a autentičnost je zvyšována dynamickým jazykem ( opět je využito různých jazykových vrstev ), častá jsou metaforická vyjádření i dialogy hlavních postav či hodnotící a komentující promluvy vypravěče, děj je převáděn do přítomného času. Časová posloupnost událostí není opět zcela respektována. Vše spojeno dohromady tvoří toto unikátní dílo, vyjadřující Vančurův vztah k životu, jeho snahu o nový přístup k němu. Je to jedna z trvalých hodnot naší literatury. Filmové zpracování z r.1967 režíroval F. Vláčil.
Milostný příběh je rovněž námětem románu Útěk do Budína (1932). V příběhu tragické lásky Češky a Slováka autor konfrontuje českou a slovenskou povahu i dobové měšťácké prostředí. Rovněž zde je rozvedena myšlenka nového životního stylu. Stejně tak je patrná snaha o zachycení soudobé společnosti.
V souboru povídek Luk královny Dorotky (1932) se projevuje další posun ve Vančurově tvorbě směrem k realismu - je opět posílena dějovost, příběhy jsou po kompoziční i jazykové stránce vyváženější. Povídky připomínají renesanční novely a spojuje je motiv lásky. Mají většinou humorné ladění, ale ozývá se v nich i soudobá hospodářská krize a společenská kritika.
Román Konec starých časů (1934), vzniklý přepracováním nerealizovaného filmového scénáře, představuje autorovu snahu o sdělnost a sociální dosah své tvorby. Dominuje hlavní postava ruského emigranta knížete Megalrogova s rysy barona Prášila a Dona Quijota. Ten se ocitá na jihu Čech a střetává se s maloměšťáckou společností. Román nemá souvislou epickou linii. Byl zfilmován J.Menzelem r.1991.
V románu Tři řeky (1936) se Vančura vrací k tématu války. Dějištěm jsou východní Čechy a Rusko v letech 1889 - 1918. Hlavní postava Jan Kostka, syn sedláka a filosof, prochází nelehkým životem a mění se v uvědomělého člověka, snažícího se o revoluční změnu. Děj je bohatý a dramatický, objevují se prvky pohádkového podobenství i protiválečný postoj.
Po několika povídkách, které byly reakcí na vzrůstající nebezpečí fašismu, se Vančura věnuje práci na rozsáhlé románové trilogii Koně a vůz, jež měla zachytit vývoj české společnosti od poloviny 19. století až po přítomnost. Napsal ale jen první díl - Rodina Horvatova (1938). Sleduje v něm osudy postav z různých společenských vrstev, hlavně však příslušníků statkářské rodiny, těsně před 1.sv.válkou. Na rozdíl od předchozích děl je charakter vyprávění klidný, převládá střízlivé realistické podání.
Dovršením Vančurova celoživotního díla jsou Obrazy z dějin národa českého (1939,1940, torzo 3.dílu vyšlo až r.1948). Jejich vznik souvisel s ohrožením našeho národa, měly posílit národní vědomí. Původně byly rozvrženy do osmi dílů a měly být prací autorského kolektivu. Nakonec je psal Vančura sám, dospěl do let posledních Přemyslovců. Obrazy obsahují obecné pasáže i řadu konkrétních příběhů. Postupně se v nich autor odpoutával od historických podkladů. Významná je novela o kronikáři Kosmovi. V celém monumentálním nedokončeném díle se prolíná tragika s humorem, rozmar s patosem, věda s poezií. Ústřední myšlenkou je touha lidí po svobodě, ozývající se z českých dějin i pomíjivost všech událostí.

Vančura však nebyl pouze spisovatelem. Z jeho dramatické tvorby připomeňme několik děl. Z druhé poloviny dvacátých let pocházejí dvě hry - Učitel a žák (1927), Nemocná dívka (1928). Jde o experimentální scénické básně, plné lyrických pasáží, úzce spjaté s avantgardním uměním. Z r.1932 pochází drama Alchymista, odehrávající se v rudolfínské Praze. Zhruba v r.1935 zdramatizoval Vančura Stevensonův Poklad na ostrově, přepracoval hru J. J. Kolára Pražský žid a napsal vlastní drama Jezero Ukereve, v němž oslavuje vědeckou práci, protestuje proti kolonialismu a rasismu a potažmo i proti fašismu. Jeho poslední dramatická práce - Josefína (premiéra 1947) - je rozmarnou hrou o mládí, námětem připomínající Pygmalion. Projevuje se zde autorův zájem o nespisovný jazyk.
Význačné místo ve Vančurově tvůrčím snažení zaujímal film. Nejprve šlo o teoretické stati v časopisech, později začal psát scénáře, stal se režisérem, dokonce i předsedou pokrokové Československé filmové společnosti. Ve své práci využíval podnětů soudobé filmové avantgardy. Podílel se na vzniku filmů Před maturitou (1932) a Na sluneční straně (1933). Poté spolu s Ivanem Olbrachtem a Karlem Novým natočil na Zakarpatské Ukrajině nekonvenční filmovou baladu Marijka nevěrnice (1934). Ještě v r.1937 se zúčastnil natáčení filmu Láska a lidé a přepisu hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti.

Závěr

Vladislav Vančura byl bezesporu unikátním umělcem. Jeho hledání a snaha o novou podobu společnosti i uměleckého díla znamenala veliký přínos české kultuře. Jeho význam z hlediska moderní světové literatury je poněkud nedoceněn. Lze to přičíst, ve srovnání s jinými autory, obtížnému překladu jeho děl. Pro nás však znamená jeho stále živý odkaz trvale působivou a inspirující hodnotu.

Další vzrůst hospodářské moci českého měšťanstva a spory o českou národní orientaci mezi staročechy a mladočechy.

1) POEZIE
Formování dvou literárních skupin nové generace, které navazují na Májovce.
a) RUCHOVCI – tzv. škola národní, 1868 – Almanach Ruch – na počest položení základního kamene k Národnímu divadlu, ruchovci se nazvali podle tohoto almanachu. Měli zájem o českou minulost, zdůrazňovali tradice, vlastenectví a slovanství, lyrika národni a vlastenecká.

SVATOPLUK ČECH - Pocházel z Benešovska, zemřel v Praze, vystudoval práva, byl ovlivněn vlastenectvím svého otce.
1) EPIKA
-hystorické eposy
Adamité - příběh náboženské sekty uvnitř husitského vojska, kterou Žižka vyhnal a nakonec rozprášil. Sympatie Čecha jsou na straně adamitů – zdůrazňuje náboženskou snášenlivost.
Jan Žižka - Žižka uvažuje o zničení Prahy, má věštecký sen a uvědomuje si, že Praha je symbolem národa.
Václav z Michalovic - odehráva se v době pobělohorské, syn jednoho z popravených českých pánů byl dán na vychování k Jezuitům a má se stát jezuitským knězem. Zamiluje se do Ignácie, ale nemůže si ji vzít, dozvídá se o svém původu a ve svém kázání obviňuje jezuity. Nakonec skokem z věže spáchá sebevraždu. J
-alegorické básně
Evropa – revoluce by mohla zničet Evropu
Slavie – myšlenka všeslovanství, ukazuje rozpor mezi Slovany (Rus x Polák). Vše končí smírem a vidinou šťasné budoucnosti slovanstva.
-satira
Hanuman – zvířecí epos, satira na bezduché přejímaní cizích vzorů. Hanuman je syn opičího krále, který se dostává s námořníkem do Evropy. Na ostrově, kde vládl jeho otec ztroskotá loď a opice jsou nucené chovat se jako lidé.
-venkovská témata
Ve stínu lípy – Z příběhů, které se vyprávějí sousedé pod košatou lípou. Oslava českého kraje, rodné země
= IDILICKÝ EPOS.
Leštínský kovář – venkovský kovář Václav a jeho dcera Lidunka brání svůj majetek proti němcům.
Sekáči – o ževotě venkovských dělníků, odpor k útlaku.
2) LYRIKA -píše politickou, národní a vlasteneckou lyriku
sb. Jitřní písně – báseň Dosti nás – výzva k národnímu sebevědomí, ukazuje na slavnou českou minulost
sb. Nové písně – myšlenka slovanství, báseň Geronův smích – vyhladitel slovanů. I mezi slovany se najde zrádce, který se postaví na stranu nepřítele.
Skladba Písně otroka – 1/2 90 let, myšlenka svobody, má 3 oddíly skladby:
a) lyrické verše - (vzpomínky na dávnověk)
b) epické jádro - (romanticko-exotický příběh lásky otroka k otrokyni Zajmě, tragicky závěr
c) vrchol – závěr (básníkova vize budoucnosti naděje na svobodu = pohled dopředu, ale ještě řinčení okovů = pohled zpět)
-satirická próza – Broučkiády
Pravý výlet pana Broučka do měsíce – pan Brouček se dostane se na měsíc, je z toho nešťastný, seznamuje se s mědíčňany ale dostáva hlad (měsíčňanům stačí k jídlu vůně květin a k pití kapky rosy). Měsíčňani jsou odtrženi od reality.
Nový epochální vylet pana Broučka, tentokráte do XV. století – ostrá kritika maloměšťáctví, zvláště staročechů. Pan Brouček se ocitl uprostřed husitské Prahy a prchal z bitvi na Vítkově – jeho zbabělost, národní lhostejnost, bezcharakternost, prospěchářství a falešné vlastenectví v kontrastu ze statečnosti a odhodláním husitů.

ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ - Literární kritička (proti lumírovcům a kosmopolitismu Vrchlického), překládala Puškina, Mickiewitze a Byrona. Napsala liberto k Smetanovým operám Hubička, Tajemství, Čertova stěna.
Sb. Z máje žití
Sb. K slovanskému jitru
b) LUMÍROVCI – tzv. škola kosmopolitní, časopis Lumír od roku 1877 redigovaný Sládkem. Chtěli povznést českou literaturu na Evropskou úroveň, požadují tvůrčí svobodu, přejímali cizí vzory a překládali nejlepší díla Evropské literatury.Polemika mezi ruchovci a lumírovci probihala v časopisech Osvěta, Světozor a Květy. Rozhodné slovo měl Jan Neruda, který řekl, že oba směry jsou býborné a vykonali mnoho práce.


JOSEF VÁCLAV SLÁDEK – !PŔEŠEL OD RUCHOVCŮ K LUMÍROVCŮM! narodil se ve Zbirohu, pochován je na Vyšehradě, studoval na K. U. filosofii a jazyky. Odjel na 2 roky do Ameriky (cítil se zde nesvobodně), byl dělníkem na trati a na farmě, učitel českých menšin atd., nejtěžší pro něj bylo vydělat na cestu zpět, v Praze se stal profesorem angličtiny, řídil časopis Lumír, 2x ženaty, 1. Žena mu brzo zemřela, z druhého manželství měl dceru Helenu, onemocněl nervovou chorobou.
a) osobní lyrika – zachycuje základní situace života, lidskou bolest, stesk po vlasti, žal nad ztrátou první ženy
Sb. Básně – báseň Na hrobech indiánských – o penězích a rasovém útisku, báseň Papů – bílá matka pomáhá zachránit život indiánského dítěte.
Sb. Jiskry na moři
Sb. Světlou stopou
Sb. Sluncem a stínem
b) sociální a vlastenecká lyrika
Sb. Na prahu ráje – báseň – Role chudých
Sb. České písně – o dělnících
c) oslava venkova – rolník = základ národa, je hrdý a nezlomný, dovede vzdorovat i útlaku
Sb. Selské písně a české znělky – obraz české vesnice, báseň Velké, širé, rodné lány – letní příroda před žněmi
d) pro děti
Sb. Zlatý máj
Sb. Skřivánčí písně
Sb. Zvony a zvonky
e) překlady - překládal zvláště z angličtiny – Longfellow, Byron, Burns, 33 Shakespearových dramat

JAROSLAV VRCHLICKÝ – vlastním jménem Emil Frýda, studoval gymnázium v Klatoveh, v Praze studoval jazyky, historii a filosofii, profesor srovnávacích literur na K. U., onemocněl duševní chorobou, člen panské sněmovny, oženil se z velké lásky, ale jeho žena mu gyla negěrná, pochován je na Vyšehradě. Vytvořil nejbohatší a nejvšestrannější dílo (80 básnických sbírek, celkem 270 knih)
1) POEZIE – asi 4 tisíce básní
-intimní lyrika
Láska k ženě, dětem a rodině, pocit štěstí, ranné období = Sb. Dojmy a rozmary, Sb. Ekology a písně
Sb. Okna v bouři – pozdní lyrika, po rozpadu manelství, obrat od vyznavače lásky k rezignaci a samotě
Báseň Za trochu lásky šel bych světa kraj – vyjádrění smutku, protikladnost – odmítá lásku, ale touží po ní.
Báseň Ne bože více štěstí – má zraněné city, přeje si klid a nic víc.
Sb. Hořká jádra
-přírodní lyrika – obrazy přírody splývají s obrazy básníkových šťastných chvil života = Sb. Strom života
-vlastenecká lyrika – o budoucnosti národa, láska k českému jazyku
Sb. Má vlast
Sb. Hlasy v poušti – básně Co chceme, Naší řeči
-sonety
Sb. Dojmy a rozmary
Sb. Moje sonáta
Sb. Sonety samotáře
Sb. Nové sonety samotáře
Sb. Poslední sonety samotáře
2)EPIKA – pod vlivem Legndy věků, chtěl zpracovat dějiny celého lidstva od pravěku do současnosti tak, že průřez každé doby podává na významé události nebo osobnosti. Z toho vyplývá tzv. MOZAIKA LIDSTVA
= cyklus Zlomky epopeje
Sb. Duch a svět – 4 oddíly – úvahy o vstahu člověka a vesmíru, o otázkách mravních, oslava řecké antiky, křesťanství. = Báseň Spartakus – vzpoura římských otroků.
Sb. Selské balady – vlastenecká a sociální tématika, obraz selských bojů proti panskému útisku
Báseň Lorecký ze Lkouše – podle skutečné události. Sedláci v čele s Petrem se vzbouřili, protože Loretský byl zlý a nechtěl snížit daně a desátky. Petr mu říká, aby na ně byl milostivý jako Bůh, který mu dal 2 syny, ale Loretský řekne, že jeho synové budou ještě horší a tak jeho i oba 2 syny sedláci s Petrem zabijí.
Básen Balada vánoční – sedlácké povstání kdy byli zajatí sedláci pověšeni bez soudu na nejbližší stromy.
Báseň Hrabě Greda – jeden z největších utiskovatelů poddaných – byl potrestán za své násilí
3) DRAMA – více neý 30 her, také hry historické.
Veselohra Noc na Karlštejně – zápletky vyplívají ze zákazu přístupu žen na hrad
Antická trilogie Hippodamie – hudbu složil Zdeněk Fibich, má 3 části – Námluvy Peloposy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie.
4) PŘEKLADY – z 18 světových literatur (francouzština, angličtina, portugalština), poezie i drama např. Hugo, Bandelaire, Dante Alighiry, Byron,Ibsen, Goethe, Schiller, Bickiewicz aj.

JULIUS ZEYER – narodil se v Praze, básník, prozaik a dramatik, byl vychovatelem v Rusku, hodně cestoval – Německo, Švédsko, Itálie, Řecko, Turecko, Španělsko, Tunis = kontakt se světovou literaturou, měl zájem o historii.
1) POEZIE
Básnická skladba z českých dějin, inspirace pověstmi = Vyšehrad, Čechův příchod
Karolínská epopej – z cizích dějin o rytířské družině Karla Velikého
2) PRÓZA
r. Ondřej Černyšev – z prostředí carského dvora
r. Román o věrném přátelství Amise a Amila – věnován staré francouzské historii, nápodoba historických románů.
r. Jan Maria Plojhar – psichologický román s autobiografickými prvky
r. Dům U tonoucí hvězdy – příběh českého medika a jeho slovenského přítele
r. Tří legendy o krucifixu – náboženská tématika
3) DRAMA
Radůz a Mahulena – romantická pohádka podle slovenského námětu. Radúz přicházi z Magury do sousední země, kde se mu líbí královská dcera Mahulena. Zde vládne král Slojmír se svou ženou Runau. Slojmír stojí v cestě Radúzovi a Mahuleně. Runa nechá Radúze přikovat ke skále, Mahulena ho osvobodí, ale Runau je oba prokleje. Láska nakonec zvítězí.
2) PRÓZA
HISTORICKÁ PRÓZA: s výchovnou tendencí národní historická věrnost, vliv francouzské a ruské literatury

VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ – kněz, uznával právo utlačovaných lidí na odpor, sympatizoval s husitstvím
r. Bludné duše – vzbouření sedláků
cykly povídek : Pod doškovými střechmi
Pobělohorské elegie
V červáncích kalicha

ALOIS JIRÁSEK – narodil se v Hronově, zemřel v Praze, na K. U. studoval historii, působil jako profesor na gymnáziu v Litomyšli a v Praze, angažoval se v politice = senátor za stranu národně demokratickou, pochován je v Hronově.
1) PRÓZA
-nejstarší období dějin
Staré pověsti české – prameny – Kosmos, Dalimil
-husitství – vycházi z Palackého díla a chápe tuto dobu jako vrcho českých dějin
r. Mezi ploty – 3 díly, obraz narůstání společenských rozporů za Václava IV, počeštění K. U. dekretem Kutnohorským, již zde se oběvuje jan Žižka a jeho osudy
r. Proti všem – 3 díly, po Husově smrti, počátky Husitského hnutí, popisován vznik města Tábora, ve 3 části popisuje osudy sekty Adamitů, bitvy o Tábor u Benešova, na Vítkově
r. Bratrstvo – 3 díly, doznívání husitských válek na Slovensku
r. Husitský král - 2 díly, nedokončený, o vládě Jiřího z Poděbrad po vzniku jednoty bratrské
r. V cizích službách – bývalí husité se nechávaji najímat za žold do služeb Bavorského krále.
r. Z Čech až na konec světa – podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova – mírové poselství Jiřího z Poděbrad do západní Evropy.
NÁRODNÍ OBROZENÍ:
r. F.L.Věk – 5 dílů, vychází z pamětí kronikáře F.V.Heka, obraz počátků národního obrození, divadla, básnictví a vědy.
1. díl – začíná v poslední třetině 18. Stol., popsáno dětství v Dobrušce, otec má krám, on se učí v klášterní škole a páterovy pomáhá chránit knihy. Později odjíždí studovat do Prahy, kde se setká s Thámem a úplně propadne divadlu. Zamiluje se do Pavly, ale ona je němá a miluje Tháma. Věk je zoufalý, jeho otec se dozvídá, že nestuduje a jezdí s kočovnou společností, přijíždí za ním a odváží ho zpět do Dobrušky. Věk se s tím nakonec smíří, Pavla se vdá za Tháma a začne mluvit.
2. díl – smrt Josefa II., nastupuje Leopold II., začáttky národního obrození. Věk žije obyčejný život, vede obchod a jezdí do Prahy, kde se setkává s Thámem a vlastencema. V České expedici si půjčuje knihy a nechává je kolovat po vesnici. Zamiluje se do dívky z Dobrušky, prožívá šťastné období, ale Thámovo manželství umírá a on ze zoufalství začíná pít.
3. díl – na přelomu 18. a 19. stol., doba francouzké revoluce. Pro Věka je to těžké období, protože vyhořel a má dluhy. Thámovo manželství skončilo, protože ona má jiného.
4. díl – 1. desetiletí 19. Století, začíná válka Napoleona s Ruskem. Věkovi se podařilo přes velké dluhy znovu otevřít obchod a narodil se mu syn. Dozvídá se, že Thám už nehraje a jen pije.
5. díl – asi do roku 1816, Napoleonova porážka v Rusku, děj je soustředěn kolem Vašíka a končí tím, že Vašík odchází studovat do Prahy a Thám se upije k smrti. J
r. U nás – 4 díly, kronika, zachycuje pronikání myšlenek N.O. na venkov. Odehrává se v Hronově. Začátek je vylíčením poměrů na českém venkově (stav je velice neutěšený – pověrčivost atd) Lidé jsou nevzdělaní a toho panstvo využívá a okrádá je, čemuž pomáhá i fara. Přijíždí nový kněz páter Regner Havlonický. Ten začíná lidem pomáhat, učí je, přiváží knihy a studuje s nimi. Učí je novým způsobům hospodaření a jak mají své plodiny prodávat. Uvědomuje si, že nejsou na panstvu závislí. V mladých jsou zakotveny osvícenské myšlenky pátera Havlonického, ikdyž je přesunut jinam.
novela Filozofská historie – Litomyšl, 4 hlavní hrdinové Frýhort, Vavřena, Zelenka a Špína. Popisuje jejich lásky a přípravy na majáles. Pak se děj přesouvá do Prahy, kde probíhá revoluce a Špína je zabit na barikádách. Revoluce je potlačena.
DOBA POBĚLOHORSKÁ:
r. Temno – charakterizace doby, pronásledování nekatolíků, působení jezuitů – páter Koniáš, nevolnictví, ustředními postavami jsou děti tajného evangelíka Machovce
r. Skály – selská vzpoura na Čáslavsku, evangelický kněz Matyáš Ulický
r. Psohlavci – povstání Chodů koncem 17. Století proti Lamingerovi. Chodové chrání hranice a za to měli odpuštěno robotovat. Když nastoupil Laminger, nutil Chody robotovat. Jan Sladký Kozina byl zvolen za mluvčího, ale nakonec byl popraven. Před popravou vyzval Lamingera na boží soud: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne“ A tak se také stalo.
2) DRAMA
-historická témata
Husitská trilogie: Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – symbolizují věrnost pravdě, boj za ni a vytrvalost v boji.
-pohádková témata
Lucerna – Mlynář je svobodný, ale má povinnost doprovázet kněžnu s lucernou na zámek. Má u sebe schovanku Haničku, po které touží správce statku a vodník. Mlynář jde s kněžnou na zámek a Hanička se schová do lípy.
-téma současnosti
Otec – člověk krutý a lakomí, dává přednost penězům před rodinou. Je ochoten za peníze zničit celou rodinu
Vojnarka – Vdova po Vojnarovi zůstala sama se synem a zůstal jí statek. Do vesnice se vrací její dávná láska, chudý čeledín Antonín. Když si je Antonín jistý, že si ho Vojnarka vezme, začne být hrubý na ní i jejího syna. Vojnarka dává přednost synovi a s Antonínem se rozchází, ale ten jí vyhružuje sebevraždou. Ona neustoupí a on se zabijeJ

ZIKMUND WINTER – profesor dějepisu, autor odborných publikací o české historii, mistr krátkých gistorických a humoristických próz.
Dějiny řemesel a obchodu v Čechách od 14. století – odborná publikace o české historii
Rozina sebranec – psychologické povídky. Dívka, sirotek, kterého vychovali jako nalezence v klášteře nemá ani původ. Zamiluje se do Itala, který když zjistí její původ, opustí ji. Vezme si zednického mistra ale mstí se na něm všem mužům. Její manžel si na ní najme vraha, ona je zabita a její manžel nepotrestán.
Mistr Kampanus – historický román z doby pobělohorské, Jan Kampanus Vodňanský, rektor KÚ, básník a vědec je svědkem popravy českých pánů. Chtěl uchránit universitu pro Čechy, a proto přestoupil od protestantů ke katolíkům, ale universitu nezachránil. Protože přestupem k protestantům zradil sám sebe, spáchá sebevraždu.
VENKOVSKÁ PRÓZA
Obraz vesnice i s jejími nedostatky, snaha hledat řešení, návrat k ideálům křesťanství, odraz autorova vztahu k určitému místu = REGIONÁLNÍ CHARAKTER PRÓZY, charakteristika postav i prostředí = využití dialektismů.

KAREL VÁCLAV RAIS – pocházel z Lázní Bělohrad, působil jako učitel na českomoravské vysočině, později v Praze, ředitel měšťanské školy na Vinohradech, zobrazoval život venkovanů v horských krajích a růst bídy
povídkové soubory: Výminkáři
Rodiče a děti – problematické vztahy mezi generacemi, kvůli majetku proti sobě stojí členové rodiny.
r. Pantáta Bezoušek – starý pán přijíždí za synem do Prahy,kde se mu líbí, ale nelíbí se mu vztahy mezi lidmi, proto odjíždí domů.
r. Kalibův zločin – hodný Kalita uvěří slovům o lásce a vezme si ženu selku. Je dohnán až k její vraždě a to je jeho zločin. Manželství bylo založeno na podvodu.
r. O ztraceném Ševci – na česko něme chce být Čechem a jeho žena Němkou. Švec onemocní a jeho žena ho prohlásí za němce, z čehož on zemře.
r. Zapadlí vlastenci – v době národního obrození v Podkrkonoší na zapadlé vesničce Pozdětín. Učitel Čížek, farář stehlík a učitelský pomocník Čermák a provazují myšlenky národního obrození.
r. Západ – Z Českomoravské vrsočiny, v Raisově současnoní .. Farář Kalous pomáhá lidem, kteří zde žijí v těžkých podmínkách. Je chudý, ale i přesto vše co má dá lidem a chrání je před úřady. Umírá, ale je mezi svými. Pomáhá mu učitel, který je tam z trestu.

TEREZA NOVÁKOVÁ – narodila se v Praze v poloněmecké bohaté rodině, provdala se za profesora, odchází do Litomyšle, seznamuje se s vlastenci, navazuje na Světlou, chrání zájmy žen, zakládá časopis Ženský svět, píše národopisné studie o východních Čechách, převaha monografických románů = děj se týká jedné jediné postavy, jejího vývoje
r. Jiří Šmatlán – východní Čechy, venkov. Předlák (vyráběl látky) sní o spravedlivém světě, hledá pravdu v církvi, ale žádná církev nemá odpověď. Koncem 70. Let 19. Století se setká s dělníkem z textilky, přivádí ho mezi dělníky a v 1. dělnické straně nachází odpověď
r. Děti čistého živého – osudy náboženské sekty poblíž města Skuteč, hlásali, že Bůh je v člověku a přírodě. Díky tomu jsou pronásledováni, někteří spáchali sebevraždu a zbytek sekty byl rozprášen.
r. Na Librově gruntě – popis roboty, diferenciace a poměrů ne vsi mezi bohatými sedláky a bezzemky.
HISTORICKÉ ROMÁNY Z VENKOVSKÉHO PROSTŘEDÍ
r. Jan Jelínek – vrací se do doby pobělohorské, útisk, robota a pronásledování protestantů = Jelínek odchází do ciziny z donucení, pašuje do Čech „Špalíčkovou literaturu“
r. Drašar – přezdívka obrozeneckého buditele buditele kněze Josefa justýna Michala, kterého církev pro jeho pokrokové názory uštvala k smrti.
MĚSTSKÉ PROSTŘEDÍ
r. Maloměstský román – o osudech dcery Karla havlíčka Borovského Zdeňky Havlíčkové

ANTAL STAŠEK – pochází z podkrkonoší, vlastním jménem Antonín zeman, otec Ivana Olbrachta, žil v Semilech, kde působil jako „advokát chudých“
povídkový cyklus: Blouznivci našich hor – o životě lidí v Podkrkonoší, všichni hrdinové se sejdou ve spiritistickém kroužku a nacházejí v něm útěk
r. V temných vírech – o životě dělníků, počátky dělnického hnutí, popisuje zde stávku na Svárově, dělníci se bouří proti nízkým platům a německý majitel továrny Liebig nechá četníky do nich střílet. Zapsal do díla osudy bratra, který je mezi raněnými
r. O ševci Matoušovi a jeho přátelích – polovina 19. Století, nástup Bachova absolutismu, švec Matouš Štěpánek, bouřlivák, vyzívá k odporu proti kapitálu, sní o lepším životě, je pronásledován policií a proto utěče za hranice

JAN HOLEČEK
románová kronika Naši – 10 dílů, obraz jihočeské vesnice v 1. polovině 19. století. Rodina sedláka kojana a jeho syna Bartoně; sedlák = představitel národní moudrosti

JAN HERBEN – zakladatel časopisu Čas
románová kronika Do třetího a čtvrtého pokolení – obraz moravského Slovácka

JINDŘICH ŠIMON BAAR – katolický kněz
románová trilogie: Paní komisárka; Osmačtyřicátníci; Lůsy
r. Jan Cimbura – autobiografický román

60. léta
· Reakce na 50. léta, postupné uvolňování v politice i kultuře, události v roce 68 proces uvolňování zastavili
· Hrdina obyčejný člověk, běžný život, běžné vztahy
· Romány, povídky a novely
· Autoři často využívají ich formu, dialog se čtenářem, velká důležitost někdy kladena na vypravěče
· Nové postupy v oblasti formy jazyka = více hovorovosti, slang, nářečí
· Stereotypnost života, ztráta smyslu životu (Páral – Milenci a vrazi)

Pábitelská linie
· Pábitel = člověk, který vykročí se stereotypu, důraz na fantazii, komično
· Autoři se vracejí k tématu války (židovská otázka)

Experimentální próza – na konci 60. let
· Míšení žánrů i jazyka
· Věra Linhartová

Absurdní próza
· Ivan Vyskočil

Bohumil Hrabal (1914 – 1997)
· Píše povídky, lyrizované prózy, novely
· Inspiraci k námětům svých knih čerpal z rodinného prostředí, dětství (Nymburk), 2. světové války, okupace, z míst, kde pracoval a také jeho chalupy v Kersku
· Vedl bohémský způsob života
· Zajímá se o obyčejného člověka, spíše ztroskotance, vyděděnce
· Absurdní vyprávění, formou hospodských historek, potlačení interpunkce, slang, argot, nespisovná čeština
· Některé jeho knihy zfilmoval – Jiří Menzel (Postřižiny, Slavnosti sněženek, Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti)

60. léta

soubor povídek:
Perlička na dně

prózy:
Pábitelé
Taneční hodiny pro starší a pokročilé
- jedno souvětí = celá kniha, tečka až na konci
- strýc Pepin vypraví historky, fantazie

přelom:
Ostře sledované vlaky
- blíží se k realismu
Morytáty a legendy
- soubor hrůzostrašných historek, forma jarmarečních písní
70. léta
- údajný vrchol
- knihy vychází v samizdatu, exilu, některé oficiálně

Postřižiny
- příběh se odehrává v malém městečku v jihozápadních Čechách
- Francin, ředitel pivovaru, si spokojeně žije se svou ženou a snaží se prosazovat některé moderní prvky do provozu pivovaru
- do jejich spokojeného života však zasáhne strýc Pepin, který svým neustálým vyřváváním a jednáním vůbec způsobí Francinovi mnoho potíží (v práci)
- strýc původně přijel na čtrnáctidenní návštěvu, ale nakonec tam zůstává na trvalo

Městečko, kde se zastavil čas
- navazuje na Postřižiny, sleduje osudy až do domova důchodců

Kralosmutnění
Harlekýnovy miliony

Obsluhoval jsem anglického krále
- hlavní hrdina číšník Dítě, vynikající ve svém oboru, jeho snem je obsluhovat anglického krále, doba mu ale nepřeje, končí v ústraní se zvířaty a zklamán

Příliš hlučná samota
- pravděpodobně nejlepší Hrabalovo dílo vůbec
- je to příběh lisovače starých knih Haňti
- směs dílčích příběhů, vzpomínek a úvah, míst, osudů a pocitů člověka epochy v níž se vše mění, vře a klokotá
- očima hlavního hrdiny sledujeme příběh člověka, který se nemůže smířit s tím, že svou prací posílá do nebytí řadu nádherných myšlenek
- záchranou a studiem některých z těchto knih obohacuje svoji prostou, ale i vnímavou duši
- renesanční přístup k životu ho nakonec přivede ke konfliktu s nadřízeným a k přeřazením na jinou práci
- starý lis je nahrazen moderní obludou, jež bere pocit bezprostřednosti a profesního citu
- zoufalý rozpor ho dovede, byť jen v opilém snu, k rozhodnutí spáchat sebevraždy právě v tom hydraulickém lisu, na němž 35 let pracoval

Slavnosti sněženek
- z oblasti Kerska, rázovitý venkovský život

Skřivánci na niti
- z prostředí sběrných surovin

80. a 90. léta

trilogie:
Svatby v domě
Vita Wuova
Proluky
= vypravěčkou je manželka Eliška

Josef Škvorecký (* 1924 v Náchodě)
· Žije v Kanadě od roku 1969
· Prozaik, esejista, překladatel, vydavatel – je vlastníkem nakladatelství 68 Publishers = nejznámější exilové vydavatelství

román
Zbabělci (1. díl pentalogie)
- odsouzen ve své době za páskovský slang = nespisovné vyjadřování

70. léta
Tankový Prapor (další díl pentalogie)
- byl vydán v Torontském nakladatelství, osudy Dannyho na vojně, jeho kamarádi, vztah k veliteli, odchod z vojny
- nadhled, humor

Mirákl (3. dil)
- období 50. let až do Pražského jara 1968, prolínání časových rovin formou vzpomínek, Danny se snaží objasnit politickou vraždu

Prima sezóna (4. díl)
- Danny líčen, jako mladík lovící dívky, touhy, jazz, kamarádi

Příběh inženýra lidských duší (5. díl)
- román, Danny se nachází v Kostelci, pak v Torontu jako emigrant, stává se profesorem na univerzitě => autobiografické prvky

= v této pentalogii zachytil Škvorecký život své generace

další próza:
Lvíče
- detektivní román
- zfilmováno – Flirt se slečnou Stříbrnou
- dívka chce pomstít smrt starší sestry, ta nastoupila do židovského transportu, její přítel se od ní odvrátí, dívka po letech zjistí, kde se nachází tento přítel, vyzve ho na projížďku lodí, kde ho utopí

Emöke
- novela, příběh židovské dívky Emöke (Maďarka z Košic), do ní se zamiluje na chatě ROH mladý pražský redaktor, vyzpovídává se o koncentračním táboře, jejich se rozejdou

Sedmiramenný svícen
- rámcová novela
- 7 příběhu o tragických osudech židů, vypraví si je Danny s židovskou dívkou Rebekou

Smutek poručíka Borůvky
- cyklus detektivních povídek

Samožerbuch
- soubor dokumentů o nakladatelství, jeho dílech

Ludvík Vaculík (* 1926)
· prozaik a publicista
· od konce 60. let výrazně zasahoval do společenského života
· velký ohlas mělo jeho redaktorské působení v Literárních novinách
· populární byly jeho fejetony z totalitního období
· některá z nich se pro svou závažnost šířily v opisech po celé zemi
· v roce 1972 založil samizdatovou edici PETLICE
· 2000 slov

Jaro je tady
- soubor fejetonů, období (1981 – 87)

Srpnový rok
- soubor fejetonů

Rušný dům
- první větší próza, na rozhraní literatury faktu a beletrie
- vložil do ní své zkušenosti vychovatele
- protestuje proti formalismu ve výchově, politické demagogii a ideologické hlouposti

Sekyra
- román z poválečného období (po 2.SV)
- z období nástupu komunismu
- děj se odehrává na valašské vesnici, která se mění v městečko (činžáky)
- řada epizod se odehrává v různých časových rovinách
- nejvýznamnější dějová linie je konfrontace s otcem, který se angažuje v KSČ, což z něj udělá jiného člověka - odcizuje s e světu, který si ho dříve vážil

Český snář
- vrcholné Vaculíkovo dílo
- jádro tvoří deníkové záznamy od 22.1979 - 2.2.1980
- o vzniku knihy nám napovídá jeden z deníkových záznamů autora: "Když nemůžeš psát, tak piš člověče o tom, proč nemůžeš psát! Zapisuj co vidíš, slyšíš a co ti napadá. Vypracoval sis na to už svůj styl ve fejetonech, který jsou přece báječný." - když prý to budu dělat rok, budu mít knížku

Milan Kundera (1929)
· žije v Paříži (emigroval po r. 1968)
· roku 1979 zbaven čs. občanství
· syn muzikologa z Moravy
· vystudoval filmovou fakultu AMU, semestry filozofie a hudební skladby
· přednášel světovou literaturu na AMU
· začínal jako básník každé jeho dílo vzbudilo značný ohlas a mělo velký úspěch
· od roku 1970 nesměl doma publikovat a v zahraničí se stal naším nejúspěšnějším spisovatelem
· světovou slávu mu získaly hlavně jeho román
· je dokonalým vypravěčem, který pokouší odhalit neznámé aspekty lidské existence

50. léta
básně:
Člověk, zahrada širá
- sbírka, člověk jako vzrostlý košatý strom, který je ostříháván nůžkami ideologie

Poslední máj (1955)
- poéma věnovaná Fučíkovi
- autorovi získala velké uznání doma i v celém "táboru míru"

Monology
- sbírka, téma lásky

próza:
Směšné lásky
- soubor povídek, které byly kritikou hodnoceny velmi vysoko
60. léta
Žert

70. léta
- v exilu, knihy vydávány 68 Publishers

Valčík na rozloučenou
Život je jinde

80. léta

Nesnesitelná lehkost bytí (1985)
- před hlavním hrdinou lékařem Tomášem se otvírá skvělá budoucnost chirurga ve Švýcarsku, kam odjel v roce 1969
- je obletován ženami, za manželku si však bere servírku Terezu, kvůli níž se vrací spět do Prahy
- Tomáš odmítá odvolat názory, které v roce 1968 napsal o vině komunistů - musí opustit zaměstnání a pracuje jako myč oken
- spolu s Terezou se nakonec octnou na vesnici kde končí svůj život při autohavárii
- na osud této dvojice je napojen příběh další dvojice - Tomášovy milenky Sabiny a jejího milence Franze ve Švýcarsku

Kniha smutku a zapomnění

90.léta
Nesmrtelnost
- francouzsky, román, vystupuje zde Goethe s Hemingwayem, velká fantazie, děj je neurčitý snový

drama:

Majitelé klíčů
- dramatická prvotina, která měla velký úspěch
- Kundera o ní napsal, že je mýtem o lidské malosti, která se dala na pochod a každého kdo jí vstoupí do cesty se snaží uvláčet ve svém strašném boji o nic
- děj se odehrává během války
- hrdina dramatu (bývalý člen komunistické skupinu) chce přežít válku v klidu, přižení se maloměšťácké rodiny na Moravě, což se mu nedaří
- ukryje u sebe bývalou lásku, která pracuje v ilegalitě
- je odhalen
- musí se rozhodnout mezi zlikvidováním gestapem s celou rodinou, nebo se zachránit sám
- zvolí druhou varianty, i když ztíží své svědomí smrt tří lidí

Jakub a pán
Ptákovina

Vladimír Neff (1909 - 1983)
· Romanopisec, dramatik a filmový scenarista
· autor parodií na detektivky, psychologických studií měšťácké malosti, pseudohistorických románů a dobrodružných příběhů
· jeho prózy vynikají neobyčejnou fabulační dovedností, psychologickou hloubkou, humorem a především dějovou poutavostí


Třináctá komnata
- autor vložil do postavy malého chlapce Kosti snad nejvíce autobiografických prvků
- autor popisuje uzavřený svět pražské Kampy, v němž hoch sní a fabuluje z nevýznamných fakt neuvěřitelné příhody
- tento román je jediným Neffovým dílem, kde je možné najít i významné prvky lyriky, které dokreslují opar záhadnosti prostředí a křehkost dětské duše

Tajemství krve
- filmový scénář
- příběh o oběviteli krevních skupin Janu Janském

Sňatky z rozumu
- románová pentalogie (Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova a Královský vozataj)
- líčí vzestup a úpadek ideálů, činů i majetku měšťanské třídy, zde reprezentované rodem Bornů a Nedobylů
- na pozadí jejich osudů autor líčí téměř stoletý vývoj české společnosti, od 50.let 19. století do roku 1945
- děj je naplněn exkursy do dějin českého národa, epizodami s Antonínem Dvořákem a Emou Destinovou, děj je zasazen i do mezinárodního kontextu, dozvídáme s o zákulisí politiky Francie a Německa, ale vždy v souvislosti s osudy hrdinů

- tajemství Neffova úspěchu tkví v tom, že psal o lidech a teprve skrz jejich osudy o společnosti, historii, politice, filosofii a morálce - nikoliv však naopak
Vladimír Páral (*1932)
· Původné povolání chemik, pracoval a zil v Ústí nad Labem
· Prozaik, oficiálně vydáván
· V románech (první série) = černá “pentalogie” = 60 léta = stereotypnost lidského života => bezvýchodnost, pesimismus

60. léta
Veletrh splněných přání
- postava chemika, do jisté míry autobiografické prvky, stereotyp, má milující dívku, chce ho vymanit ze stereotypu, ona je odmítnuta a znásilněna

Soukromá vichřice
- 2 manželské páry, stereotyp, hledají únik v sexu, navázání mimomanželských aktivit, nakonec se, ale vrátí ke stereotypu

Katapult
- mladý chemik, ženatý, dcera, hledá únik v 7 známostech z inzerátů => všechny se chtějí vdát => návrat k rodině, zvrat = umírá při katapultu z havarovaného letadla (služební cesta)

Milenci a vrazi
Profesionální žena
- parodie na Ameriku, hl. Hrdinka chce být emancipovanou ženou

70. léta
- píše optimističtěji, sepsal „bílou tetralogii“ – sanží se dát hrdinům smysl života

Mladý muž a bílá velryba
- chemik Břéťa, mladý muž, snaží se vyniknout, hledá lásku, vztah s chemičkou Editou, která ho potřebuje pro ověření pokusu, když předtím byla odmítnutá jeho kamarádem Viktorem a soupeří o Břéťu s pomocnicí Naďou, => při pokusu Břéťa umírá

Radost až do rána
- způsob života lidí v paneláku, citové problémy apod.

Generální zázrak
- roman

80. léta
- tíhne ke scifi, obdivuje jej s politickou alegorií

Pokušení A-ZZ
- novella, jak hluboko člověk klesne, pokud se mu na úkor morálky splní přání

Romeo a Julie roku 2003
- roman, ovlivňování lidských vztahů technikou

Země žen


Ladislav Fuks (1923-1994)
- autor zabývající se židovskou tematikou
- do literatury vstoupil až v 60. letech
dílo:
Mí černovlasí bratři
- bratry jsou míněni jeho židovští spolužáci a kamarádi
- najednou jsou označeni žid. hvězdou a on se zabývá jejich
osudy

Spalovač mrtvol
- zfilmováno (hlavní role Rudolf Hrušínský)
- užívá hovorovou češtinu
- hl. hrdina - Roman (Karl) Koprfingl
- nejprve se zdá, že je laskavý a dobtý, během války
se mění, stává se ředitelem
- dokonce si i změní křestní jména sobě a manželce
- hlásí se k Němcům
- jeho žena je položidovka, on to řeší po svém, oběsí
ji a nakonec zabíjí i syna

Pan Theodor Mundstock
- hl. hrdina je obyčejný úředník, Žid
- poté, co jsou Židé deportováni do koncentračních tábo
rů se z toho zblázní, aby se připravil na hrůzy, které
ho tam čekají chce na sobě provádět různá masochistic
ká mučení
- nakonec ho ale přejede auto
VÝVOJ LITERATURY V DOBĚ NÁRODNÍHO OBROZENÍ, KLASICISMUS

Klasicismus
(2 pol. 17. století – pol. 18. století)

- vznikl ve Francii za Ludvíka XIV., u nás doba Pobělohorská, vychází z rozumové kázně – váha na rozumovou stránku a potlačuje se cit. Je proti církvi, vzorem je mu Antika a Renesance. Ideálem je stát.

Charakteristika:
- střídmost, rozvaha, pravda, rozumnost a vyrovnanost.

Hrdina:
- pozitivní rysy – absolutně kladný, je idolem, dokonalý. Postava veřejná, musí se obětovat vyšším hodnotám a také ideálu, nejedná přirozeně – řídí se společnými řády a pravidly – přivozen k morálce.

Postavy:
- jsou vyšší společenských vrstev, fyzicky krásné, morálně založené.

Klasicismus vypracoval „tragično“ – hrdina se obětuje a nenaplní se jeho touha. Hrdina komentuje své city, neobejme ženu – vyznává lásku jen ve vsi. Prvek nadčasovosti – čas neplyne.

Malířství a architektura:
- geometrické tvary. Poznání je možné rozumem – Racionalismus – představitel je René Descourtes [Dechart].

V klasicismu se objevují dva styly:
1. Styl vysoký – hrdina je šlechtic. Postavy z Antické mytologie a dějin. Psáno rýmovaným veršem – óda, epos, tragédie.
2. Styl nízký – je psán prózou, pro nižší společenské vrstvy, satira, hrdinové z prostého lidu, měšťanské prostředí. Náměty ze současnosti. Často bývá kritika. Psán komedií, fraška, satira.

Francouzské drama

Jean Racine (1639 – 1699)

- autor tragédií. Po smrti svých rodičů byl dán na výchovu do kláštera. Vyrůstal podle pravidel římskokatolické církve. Pak odešel do Paříže a začal se věnovat literární činnosti. Roku 1677 byl jmenován do funkce královského historiografa, smířil se s církví a začal psát biblické tragédie.

Dílo:
1. „Faidra“ – antická tragédie. Má 5 aktů. Hlavní postavou je řecká královna Faidra, která se zamiluje do svého nevlastního syna Hippolyta. Manžel Faidry – král Théseus – je už dlouhou dobu pryč, proto se královna domnívá, že je mrtvý a vyzná Hippolytovi své city. Hippolytus ale miluje jinou ženu, proto Faidru odmítne. Zanedlouho se v království objevuje Théseus. Faidra se cítí zhrzená a ponížená. Obviňuje Hippolyta, že se jí sám nabízel. Théseus se na syna rozzlobí a posílá jej pro trest k bohu Okeánovi. Faidře celou dobu pomáhala služka Oinona. Hippolytos jejich vinou zemře, proto Oinona spáchá sebevraždu. Faidra také neunese tíhu svědomí, přizná Théseovi pravdu a otráví se. Náplní dramatu není jen antické drama, ale především konflikt lásky, rozumu a citu.
2. „Berenika“

Pierre Corneille (1606 – 1684)

- vystudoval právnickou fakultu, pracoval jako obhájce a královský advokát. Během svého života se nejvíce věnoval literatuře.

Dílo:
1. „Cid“ – drama, má 5 dějství. Odehrává se v 11. století v Seville. Don Rodrigo a dona Ximena se chtějí vzít. Don Diego (otec Rodriga) se nepohodne s otcem Ximeny – donem Gomezem. Gomez Diega urazí a uhodí ho. Rodrigo pak mstí otcovu potupu tím že v souboji Gomeze zabije. Ximena Rodriga stále miluje, ale musí hájit a pomstít čest svého otce. Rodrigo si je svého činu vědom a svůj život odevzdává do rukou Ximeny. Ta ho ale nedokáže zabít. Rodrigo odchází a v boji vítězí nad Maury. Král mu jako výraz vděku uděluje čestný titul – Cid (pán). Spor mezi Rodrigem a Ximenou se má vyřešit jeho soubojem s rytířem Sanchem. Vítěz si pak vezme Ximenu za manželku. Rodrigo v souboji vítězí a tak obhájil lásku a čest. Do děje zasahuje král svým rozhodnutím, že sňatek může být uzavřen rok po smrti Gomeze a novém tažení Rodriga proti Maurům. Drama Cid bylo psáno původně jako komedie, ale autor ji později změnil v tragédii. Základní konflikt nepředstavuje pouze rozpor mezi otci, ale problém nenaplněného vztahu.

Jean Baptiste Moliére (1622 – 1673)

- vlastním jménem Jean Baptiste Poquelin. Pocházel z rodiny pařížského královského čalouníka. Otec chtěl aby Moliére pokračoval v jeho zaměstnání, ale on si změnil jméno aby nedělal ostudu své rodině a dává přednost kočovnému životu. Působil u hereckých kočovných společností jako herec, režisér frašek, komedií. Později ředitel královského divadla Paříži, měl nepříjemnosti s církví. Působil také jako organizátor slavností a byl chráněncem Ludvíka XIV. Roku 1673 onemocněl tuberkulózou a zemřel.

Postavy – typické a ze své doby.
Vysmívá se – chorobné lakomosti, úlisnosti, náboženskému pokrytectví, snahám měšťanů o napodobení šlechty, mravní cynizmus feudálů, postavení ženy v rodině.

Dílo:
1. „Tartuffe“ – divadelní hra, je psána veršem, odehrává se ve Francii v 17. století. Tartuffe je úlisný, vypočítavý a přetváří se. Pod maskou zbožnosti se dostává do rodiny bohatého měšťana Orgona. Orgon se nechal ošálit a Tartuffovi uvěřil. Dokonce se rozhodl že za Tartuffa provdá svou dceru Marianu, i když ona miluje jiného (Valéra). Celá rodina, až na Orgona brzy poznala lhářovu pravou povahu. Tartuffe dokonce sváděl Orgonovu druhou ženu Elmíru. Orgon vše nakonec poznal a Tartuffa chtěl vyhnat. Tartuffe chtěl sám rodinu vyhnat z domu, protože mu Orgon ve své zaslepenosti odepsal dům. Do děje však zasahuje král. Uchrání čest Orgona, vrátí mu jeho majetek a Tartuffe je spravedlivě potrestán.
2. „Lakomec“ – děj se odehrává v druhé pol. 17. stol. v Paříži. Hl. hrdinou je vdovec Harpagon, je neskutečně lakomý. Harpagon jedná pouze v zájmu svého majetku, nebere ohledy ani na své děti – dceru Elisu a syna Kleanta, nebo na služebné. Bezohledně chce Elisu provdat za bohatého starce Anselma a Kleanta chce oženit s vdovou. Sám má spadeno na mladou dívku Marianu, která miluje Kleanta. Příběh se začíná vyvíjet od okamžiku kdy se Harpagonovi ztratí 300.000 dukátů, které schoval služebník Čipera. Harpagon svolí ke svatbám Elisy s Valérem a Kleanta s Marianou (Mariana a Valér jsou děti Anselma). Lakomec se spokojil s tím že nemusí platit svatbu a nemusí dávat ani věno. Svůj majetek miluje více než rodinu. Hra působí vesele, přestože má být kritikou a výsměchem lidem kteří se chovají jako Harpagon.

3. „Škola žen“

4. „Misantrop“ – o nenávisti k lidem

5. „Měšťan šlechticem“ – snaha měšťanů vyrovnat se šlechtě, lačnost po dědictví.

6. „Šibalství Skapinovo“

7. „Zdravý nemocný“ – hypochondr Argon chce provdat svoji dceru za lékaře, aby měl léčbu zadarmo, je lakomý.

8. „Don Juan“ – pokrytecký šlechtic, kritika rozmařilosti.


Bajka:
Jean de La Fontaine (1621 – 1695)
- napsal 12 knih „Bajek“ – kritizuje morálku své doby.

Bajka – krátký, prozaický nebo veršovaný příběh, alegorií dochází ke všeobecně platnému poučení – mravnímu či praktickému; za zakladatele považujeme Aisópa – tvůrce zvířecí bajky.

Osvícenství 2. pol. 18. stol.

- prosazuje se vláda rozumu a pravdy. Racionalizace – rozumovost. Kritika církve, měšťanstva, feudální absolutismus, tradice, konservatismus. Navazuje na myšlenky renesance. Osvícenská doba podporovala vědu, zakládání učených společností, knihovny, muzea. Věda a bádání nastoupily místo náboženství. Cílem ? zrovnoprávnění všech občanů. Spisovatelé, vědci, historikové.


Francouzská literatura

Francois Voltaire (1694 – 1778)

- historik, filosof, dramatik, básník, prozaik, publicista. Jízlivý kritik absolutismu, církevního fanatismu, despocie.


Dílo:
1. „Candide aneb Optimismus“ – filosofický román s cestopisnými a dobrodružnými prvky. Hl. hrdina je Candide, který vyrůstal na zámku šlechtice Thundera-den-troncka. Byl ovlivněn názory filozofa Panglose a považoval zdejší svět za nejlepší. Tomuto názoru zůstal věrný jen do doby než ho baron ze zámku vyhnal. Příčinou byla jeho láska k baronově dceři Kunigundě. Candide se vydal do světa. S armádou bulharského krále poznal násilí válek, vyvázl ze zemětřesení v Portugalsku, neustále bojoval o zachování své existence. V Eldorádu získal velké bohatství, ze které v Cařihradě vykoupil z otroctví Kunigundu a Panglose. Román popisuje hrdinovo bloudění světem, které jej postupně zbavuje všech ideálů o spravedlnosti, lásce, kráse, míru a šlechetnosti. Candide končí svůj život přízemní prací a společnicí mu je pouze stará a ošklivá žena.

Charles de Montesquieu

- kritik doby, kritizuje satirickou formu společenské a politické poměry své současnosti.

Dílo:
1. „Perské listy“

Encyklopedisté
- mladší generace osvícenců ve Francii shrnuli dosavadní vědění o světě – „Velká encyklopedie“ – tj. první pokus a vědecký výklad světa – shrnutí všech poznání o světě – matematik d´ Alembert.

Denis Diderot (1713 – 1784)

- filozof, kritik společnosti. Odstoupil od kněžské dráhy a stal se mistrem svobodných umění. Zajímal se o chemii, fyziku, lékařství, matematiku a další vědní obory. Podílel se na vypracování Encyklopedie aneb Rozumového slovníku věd, umění a řemesel.

Dílo:
1. „Jakub fatalista a jeho pán“ – román z Francie 18. století. Dílo tvoří soubor příběhů, anekdot a vyprávění, které Diderot používá jako satiru na francouzskou společnost. Román je vlastně sporem o tom, má-li člověk možnost svobodného rozhodování a zda může svůj život nějak ovlivnit. Jako hlavní postavy vystupují Jakub a jeho pán. Jakub se ptá svého pána na spoustu věcí. Pán hájí idealistický názor na lidskou svobodu. Oba si musí uvědomit že život je pouhým provazcem náhod měnících naše plány a rozhodnutí. Lidský osud představuje řada drobných dění a příhod, které ho činí skutečně rozmanitým a mnohotvárným. Diderot ve svém románu řešil spoustu filozofických otázek, které provázel humorný nadhled.

2. „Jeptiška“ – děj nás zavádí do Francie v 18. století, do prostředí klášterů. Hl. postavou románu je nemanželská měšťanská dívka Zuzana Simoninová. Aby se matka vyvarovala pomluv, dává Zuzanu na výchovu do kláštera. O tom všem se dozvídáme ze Zuzaniných dopisů adresovaných markýzi Croismarovi. Zuzana byla v kláštera velice nešťastná. Nemohla odejít a zabránit tak neshodám s ostatními jeptiškami a představenou kláštera. Úplně jiná situace nastává po jejím příchodu do kláštera svatého Eutropa. Zde se stane oblíbenkyní lesbické představené, která nakonec zešílí a pak umírá. Zuzana za pomoci mnicha utíká z kláštera pryč, ale nakonec umírá v ulicích Paříže. Základem románu je zčásti skutečný příběh, zčásti mystifikace.
Anglická literatura

Daniel Defoe (1660 – 1731)

- po studiích se snažil podnikat v oblasti obchodu. Kromě toho byl i agentem tajných služeb. Napsal mimo jiné velké množství politických publikací. Narodil se a zemřel v Londýně.

Dílo:
1. „Robinson Crusoe“ – hl. hrdinou je syn německého obchodníka Kreutznauera. Angličané mu jeho příjmení zkrátili na Crusoe. Robinson byl již jako dítě velice živý, rád se toulal po přístavu a nestačil mu jeho poklidný způsob života. S tím se snažil skončit a utekl z domova. Po nejrůznějších dobrodružstvích se ocitá na pustém ostrově, kam jej vynesly vlny oceánu když ztroskotala jeho loď. Dále se autor soustřeďuje na detailní vylíčení Robinsonova pobytu na ostrově, na jeho obydlí, na ochočení zvířat, pěstování obilí, poznávání krás ostrova, setkání s kanibaly, z jejichž spárů zachránil před smrtí Pátka – svého pozdějšího společníka a sluhu. Nakonec jej zachrání anglická loď. Po 28 let strávených na ostrově přemýšlel o své minulosti a některých svých rozhodnutí lituje a ví že nyní by se zachoval jinak, zejména vůči svým rodičům. Román je příběh člověka s velkou trpělivostí, odhodláním a důvtipem. Po překonání stesku, strachu a osamění ukázal sílu a krásu práce člověka. Román Daniela Defoa přepracoval český spisovatel Josef Václav Pleva.


Jonathan Swift (1667 – 1745)

- narodil se v irském Dublinu. Swift se stal po absolvování protestantské univerzity doktorem teologie. Zastupoval anglikánskou církev. Swift se v oblasti literatury projevoval alegorickými satirami, kterými útočil na společenské a politické poměry ve Velké Británii. Některé směřovaly také k církvi a lidstvu všeobecně.

Dílo:
1. „Gulliverovy cesty“ – čtyřdílní alegorický cestopis, který zachycuje putování Lemuela Gullivera po fiktivních ostrovech, putování trvá téměř 17 let. V prvním díle se dozvídáme o Gulliverově životě. „Cesta do Liliputu“ popisuje ztroskotání lodi a Gulliverovu záchranu na ostrově Liliputu. Proti obyvatelům tohoto ostrova vypadá Gulliver jako obr, protože všichni jsou až dvanáctkrát menší než on. V druhém díle – „Cesta do Brobdingnagu“ – se Gulliver dostává do země obrů. Třetí díl románu – „Cesta do Laputu, Barnibarbi, Luggnaggu, Glubdbubdribu a do Japonska“ – nás seznamuje s létajícím ostrovem Laputem a popisuje i další země. Poslední díl „Cesta do země Hvajninimů“ líčí moudré počínání koní Hvajninimů a divošských poddaných – lidí Jahuů. Hvajninimové a Jahuové disponují naprosto rozdílnými vlastnostmi. Proti šlechetným koňům jsou jejich poddaní úlisní, zákeřní a vypočítaví. Swift románem nepřímo napadá pořádek v Anglii. Alegoricky se dotýká její morálky, společenské nespravedlnosti a lidských nedostatků.






Národní obrození (konec 18. století – pol. 19. století)

- poslední třetina 18. století až do roku 1840, národní a osvobozenecké hnutí. Rozvoj byl umožněn osvícenskými reformami např. zrušení nevolnictví, vydání tzv. tolerančního patentu r. 1781 – náboženská snášenlivost.

Hlavní úkoly „NO“
- vytvořit český jazyk
- seznámit národ s jeho vlastní historií
- myšlenka slovanské vzájemnosti (myšlenka sjednocení slovanských národů a jejich kultur na obranu). Cílem bylo proniknout do národního sebevědomí.

Fáze „NO“
1. obraná – konec 18. stol. - počátek 19. století
2. ofenzivní – poč. 19. stol. – 20. léta 19. století
3. vrchol obrozeneckých snad 30. – 40. Léta

1. Fáze obranná – lidový proud – počátky českého divadla. Cílem bylo čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk.

Václav Thám

- hry „Vlasta a Šárka“ a „Břetislav a Jitka“ – byly hrány v českém divadle Bouda. Václav Thám byl dramatik. Almanach (sborník) „Básně v řeči vázané“.

Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)

- pocházel z Chlumce nad Cidlinou. Je považován za dramatického předchůdce Josefa Kajetána Tyla. V Praze učil na gymnáziu např. Nerudu, Hálka, Friče.

Dílo:
1. „Hadrián z Římsů“ – děj dramatu se odehrává roku 1329 na hradu Čelákově. Pán na Čelákově rytíř Světislav chce provdat svou jedinou dceru Ruměnu za Hadriána z Římsů. Ruměna miluje Želmíra, který má strach se o ni ucházet protože není urozeného původu. Do příběhu vstupuje Želmírův přítel Soběbor a chce Želmírovi a Ruměně pomoci. Převléká se za falešného Hadriána. Skutečný Hadrián zatím sedí ve vězení, kde se mu zjeví duch, který mu řekne že by jej sňatek s Ruměnou stál život. Ruměnu si nakonec vezme Želmír a Hadrián se ožení se Světislavovou sestrou Jenovéfou.

2. „Zlý jelen“

3. „Divotvorný klobouk“

4. „Veselohra na mostě“

Prokop Šedivý (1764 – 1810)

- psal veselohry, které se hrály v Boudě např.: „Masné krámy“, „Pražští sládci“.
Hry se hrály ve vlasteneckém divadle Bouda v 80. letech 18. století a také ve Stavovském divadle (hrálo se česky). Loutkové divadlo Matěje Kopeckého. Vznik tzv. České expedice – majitel Václav Matěj Kramerius ? vydává první noviny, které se jmenovaly „Krameriovy pražské poštovní noviny“. Počátky básnictví.

Antonín Jaroslav Puchmajer

- sestavil 5 almanachů „Sebrání básní a zpěvů“, „Óda na Jana Žižku“, „Hlas Čecha“, „Vlk a jehně“ – bajka.

Vzniká tzv. „První novočeská básnická škola“ – program vlastenecký i formální.

František Martin Pelcl

– dějepisec, první profesor českého jazyka na pražské univerzitě.

Dílo:
1. „Nová kronika Česká“

Josef Dobrovský (1753 – 1829)

- pochází z Uher, studoval na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě a v Klatovech. V Praze studoval filozofii a teologii, ale kněžské povolání nevykonával. Stal se vychovatelem ve šlechtických rodinách např. u hraběte Nostice. Podnikl několik studijních cest do Ruska a Švédska. Byl to první významný jazykovědec, první kritik rukopisů.

Dílo:
1. „Podrobná mluvnice jazyka českého“ – je psána německy, první vědecká mluvnice, byl skeptický k znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka. Stanovil tzv. jazykovou normu a pravidla českého pravopisu (analogickou opravu pravopisu – platí dodnes).

2. „Německo – Český slovník“ – dvou dílný

3. „Dějiny české řeči a literatury“ – psaná německy, ukazuje vývoj jazyka a literatury.

4. „Základy jazyka staroslověnského“ – psáno latinsky, první vědecká mluvnice staroslověnštiny na základě dochovaných památek.

Dobrovský položil základy novočeského spisovného jazyka, ustálil jazykovou normu, založil české moderní vědy, odmítl pravost Rukopisů a dokázal nesprávnost zlomku evangelia sv. Marka.



2. Fáze ofenzivní – vliv napoleonských válek, rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby, pokusy o zavedení časomíry a vzkříšení epiky.




Josef Jungmann (1773 – 1847)

- pocházel z Hudlic u Berouna, byl to významný jazykovědec, básník, překladatel a organizátor druhé fáze „NO“. Působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích, byl ředitelem akademického gymnázia v Praze.

Dílo:
1. „Slovník Česko – Německý“ – má 5 dílů, je v něm asi 120.000 slov, vytvořil novodobou slovní zásobu, včetně odborného názvosloví, obnovil zastaralá slova, přejímal slova ze slovanských jazyků, vytvářel slova nová – novotvary.

2. „Historie literatury české“ – knihopis – zařadil sem dosavadní literární památky, podle jednoho období. Pokusil se zde nastínit postupný vývoj české literatury.

3. „Slovesnost“ – učebnice češtiny na gymnáziích, tím reagoval na povolení vyučovat český jazyk na gymnáziích. Jsou zde základy slohu, doplněné o literární ukázky.

4. „Oldřich a Božena“ – báseň, romance

5. „Rozmlouvání o jazyce českém“ – jsou to dvě rozmluvy, které uveřejnil v prvním ročníku časopisu „Hlasatel český“ vydávaném Janem Nejedlým. Hlavní postavy jsou Protiva a Slavomil. Protiva představuje příslušníky české inteligence, kteří nevěřili ve vznik vyšší české literatury. Oponuje jí Slavomil, zástupce nové, pokrokově smýšlející inteligence. Věřil ve zdar „NO“ toto dílo je důkazem.

6. „Zápisky“ – nebyly vytvořené pro veřejnost.

7. Překládal z němčiny, angličtiny, francouzštiny a ruštiny. Přeložil a obohatil novými myšlenkami Chateaubriandovu „Atalu“ a „Ztracený ráj“ Johna Miltona. Snažil se dokázat že čeština je schopna vyjádřit náročná umělecká díla.


Představitelé historické prózy „NO“

František Palacký (1798 – 1876)

- narodil se v Hodslavicích na Moravě, politik – stoupenec austroslavizmu = požadoval, aby češi byli autonomií (v rámci Rakouska). Byl organizátorem založení časopisu Společnosti, Vlasteneckého muzea v Čechách a Matice České (vydání českých knih). Byl to přítel Šafaříka.

Dílo:
1. „Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě“ – má 5 dílů, původně psáno německy od roku 1836 a od roku 1848 psáno česky. Zpracoval dějiny českého národa od nejstarších dob osídlení až do roku 1526. Poprvé vědecky zpracoval dobu husitskou. Dějiny zobrazil jako boj doba a zla (zápas němectví a slovanství).

2. „Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie“ – toto dílo napsal společně se Šafaříkem. Tento spis vyšel původně anonymně roku 1818 na Slovensku, se opět vracel k teorii verše. Prosazovali časoměrnou prozódii – způsob tvorby veršů.
3. „Krásověda“ – teoretické základy estetiky

Založil vlastní muzeum v Čechách a tzv. Matici Českou – vydávaly se zde české knihy.

Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861)

- původem Slovák, ale psal Česky, zakladatel slovanské archeologie.

Dílo:
1. „Slovanské starožitnosti“ – zpracoval dějiny Slovanů, jejich kulturu a zvyky od počátků osídlení až do konce 10. století. tímto dílem prokázal, že Slované jsou v Evropě starousedlíky jsou tedy spolutvůrci evropské kultury.

2. „Dějiny Slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích“ – psáno německy, vidí slovanské národy jako celek.)

3. „Tatranská múza s lýrou slovanskou“ – básnická sbírka


Rukopisy RKZ

V roce 1817 objevil Václav Hanka tzv. „Rukopis Královedvorský“ měl pocházet ze 13. Století a obsahoval 6 epických a 6 lyrických a 2 lyricko-epické básně.
V roce 1818 objevil Josef Linda „Rukopis Zelenohorský“ z 9. – 10. století, obsahoval jakoby zlomek z obsáhlé epické skladby.
Boje o rukopisy byly až do 20. Století – Masaryk a Gebauer dokázali že jsou to falsa. Psali to na starý papír, setřeli původní text a přes to psali básně. Posílili národní sebevědomí. Inspirací pro další umělce (Smetana, Aleš, Fibich). I na 19. století to bylo vynikající básnické dílo.


Umělecká literatura

Jan Kollár (1793 – 1852)

- původem Slovák, psal převážně česky. Studoval na Slovensku a Německém městě Jena. Zamiloval se do německé dívky Vilemíny Schmidtové (Mína). Po 16ti letech se vzali a odešli do Budapešti a poté do Vídně, kde zemřel. Měl obavy z německé rozpínavosti, našel Slovanská jména, ale Slované už tam nežili.

Dílo:
1. „O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými“ - Slované by měli vytvořit jednotnou Slovanskou kulturu, každý Slovan by měl mluvit 4 Slovanskými jazyky.

2. „Národnie zpievanky“ – soubor sebraných slovenských lidových písní

3. „Slávy dcera“ – za pobytu v Jeně se Kollár seznámil se svou životní láskou Velimínou, lásku k ní vyjádřil právě v tomto díle. Jeho srdce se rozdělilo na dvě části, jednu část své velké lásky věnuje Míně a druhou část dává vlasti. První vydání „Slávy dcery“ vyšlo roku 1824 a obsahovalo 151 sonetů. V rozšířeném vydání z roku 1832 jich bylo 645. Původní tři části sbírky – Sála, Labe, Dunaj tedy Kollár rozšířil o Léthé a Acheron. Slávy dcera začíná Předzpěvem, který je psán elegickým distichem. Zavádí nás do okolí německé Jeny, která byla původně slovanská. Zamýšlí se nad osudy Slovanů a naději vidí ve „velikém dubisku“ – Rusku. Vyjádřil zde tak myšlenku slovanské vzájemnosti, která má zaručit budoucnost. V následujících pěti zpěvech Kollár přesně dodržuje schéma čtyř a čtyř stejných rýmů. Děj Slávy dcery tvoří obžaloba bohyně Slávy radě slovanských bohů. Z rozkvetlé lípy pak bůh lásky Mílek vytvořil krásnou Mínu. S Mílkem básník prochází významnými slovanskými územími. Navštěvují sídla vyvražděných Polabských Slovanů, Říp, Vyšehrad, hrob Komenského i Bílou horu. Do děje vstupují mnohé významné osobnosti jako např. Libuše, Jan Hus, Jan Žižka, Josef Jungmann atd. Některé sonety vyznávají lásku Míně a některé vlasti. Když Mína zemřel, posílá mu zprávy ze Slovanského nebe a pekla. Obě lásky básník spojuje např. ve znělce Ode Babigory v tomto rouše stínu. Velmi známá je také báseň Vlastenec, která se měla stát závěrem Slávy dcery. Původně vyšel Vlastenec časopisecky, jako i spousta dalších básní tohoto Kollárova díla. Obhajoval nárok Slovanů a národa na svobodu. Zároveň ale vyzýval k aktivitě a boji. Chtěl povzbudit národní cítění a kulturu Slovanů.

Kollár byl ovlivněn Dantovou Božskou komedií.

Léthé – Slovanské nebe
Acheron – Slovanské peklo

Znělka – Sonet; častá forma lyrické poezie vyznačující se pevně danými pravidly – 14 veršů je rozděleno do dvou kvartet (sloky o čtyřech verších) a drou tercet (trojverší); kvarteta uplatňují obkročný rým, závěrečná terceta mívají různé rýmové schéma; pevné je také významové členění – teze, antiteze, synteze (otázka, problém, odpověď). Zakladatelem je Petrarca.

„Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou …“

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)

- narodil se ve Strakonicích, zemřel v Praze. Za studií na univerzitě v Českých Budějovicích byl vyloučen pro četbu Husovy Postily. Studoval dále v Praze a v Linci. Vystudoval filozofii. Pracoval jako vychovatel, knihovník, redaktor Pražských novin, později jako profesor Slavistiky ve Vratislavy. Od roku 1849 vyučoval také na univerzitě v Praze – převzal zde místo po Šafaříkovi.

Dílo:
1. Sběratelská činnost
a) „Slovanské národní písně“ – 3 díly, sběr slovanské lidové tvorby

b) „Mudrosloví národa Slovanského v příslovích“ – jde o dílo naučné, s vědeckým, historickým, folklórním významem. Můžeme nahlédnout do jisté relativně uzavřené části národního života. Knihu tvoří 16 tematicky rozdělených částí. První obsahuje moudra o náboženství a bohu, poslední je motivovaná národopisem a zeměpisem.
Příklad:
„Zlé znáti není zlé, ale zlé poznati a tak činiti zlé jest.“
„Krásný jak makový květ, a hloupý jak vyhořelý pařez.“

2. Překladatelská činnost - překládal z němčiny, angličtiny a z latiny. Jako první přeložil Puškinovo dílo.

3. Vlastní tvorba
a) „Růže stolistá“ – básnická sbírka, má 100 básní

b) „Ohlasová poezie“ – napodobení lidové slovesnosti

c) „Ohlas písní Ruských“ – soubor 26ti básní, převážně epických. Čelakovský vyzdvihuje slavnou ruskou historii, chrabrost, udatnost a nebojácnost ruských hrdinů. Jejich statečností chce posílit nesvobodné slovanské národy, aby byly stejně odvážné jako činy Rusů. Téměř v každé básni se objevuje udatný hrdina, který bojuje proti nepřátelům např. Turkům a chrání slabší a chudší. Některé básně jsou smyšlené, jiné mají skutečný historický základ. Taková je i báseň „Ilja Muromec“ – mstí se za zavraždění nevinného chlapce třemi Turky. Čelakovský viděl v soudobých událostech pokračování ruských bylin. Chtěl dodat národu novou sílu do dalšího boje za svobodu. V Ohlasu písní ruských autor nápadně užívá hyperboly.
Básně:
„Romantická láska“, „Veliká panychida, „Smrt Alexandrova“, „Rusové na Dunaji“, „Čurila Plenkovič“, „Veliký ptačí trh“, „Ilja Volžanín“ atd.

Bylina – epická báseň, má hrdinský charakter, hl. hrdina je bohatýr, je silný, statečný, bojuje za spravedlnost a za vlast.

Hyperbola – česky nadsázka; zvýrazňuje a zveličuje určitý rys; hyperboly užívala folklórní literatura, romantismus a klasicismus.

Jazykové prostředky:
1. Opakování – používá se ke zpomalení děje, zvýraznění. (př. epanastrofa – opakování) na začátku a konči verše.
2. Epiteton – constans – stálý přívlastek. Např. dobrý mládenec
3. Rusismy – ruský výraz, přiblížení k jazyku (sobaka – pes), (do smrti ubili).

d) „Ohlas písní českých“ – v úvodu Čelakovský charakterizuje odlišnost české lidové poezie od ruské. České poezii chybí hrdinské písně. České verše jsou spíše lyricky laděné a žertovné. Lidový básník, na jehož místo se Čelakovský postavil, si satirou stěžuje na maloměšťáka a urozené pány. V Ohlasech se Čelakovský pokusil vytvořit písně a básně podobné původní lidé tvorbě. Čelakovský se snaží ukázat sílu českého národa ve venkovském jádru a upřímné, vesele a hravé české povaze. Obává se o jeho osud, kritizuje nerovnost mezi lidmi, satirickým tónem útočí na zbytky feudalismu. Nejčastějším tématem básní je láska – šťastná, nenaplněná i nevěrná. Nejvíce se proslavila první báseň Ohlasu písní českých – „Toman a lesní panna“ – Toman se o Svatojánské noci vydává za svou milou, ta je ale zaslíbena jinému. Zklamaný jede zpět domů Doubravou i přes varování své sestry. Zde ho svádí spanilá lesní panna na jeleni a vláká jej na skálu, odtud se Toman zřítí do propasti. V této básni Čelakovský využil prostředků balady a lidového rčení. Často užívá archaismy, metafory a alegorická slova. Opakováním některých slov a i celých odstavců dociluje většího zesílení.


Básně:
„Stasa čarodějnice“, „Prokop Holý“, „Cikánova píšťalka“ – nesměla být zařazena do Ohlasů. Satira 1848, je proti Němcům a šířila se v opisech. „Dárek z lásky“, „Pocestný“, „Vrchní z Kozlova“, „Krásná Kordula“ atd.

3. Vyvrcholení obrozeneckých snah

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)

- narodil se v Kutné Hoře a zemřel v Plzni. Byl žákem V. K. Klicpery a proto již od mládí miloval divadlo. Stal se členem několika kočovných divadelních společností. Řídil česká představení ve Stavovském divadle. Přispíval do Sedlských novin, Pražského posla a Květů, které od roku 1834 pod názvem Květy české řídil. Byl to prozaik, dramatik. Po revoluci byl vypovězen z Prahy.

Dílo:
1. Povídky ze současnosti
a) „Poslední Čech“

b) „Rozervanec“ – proti Máchovi

2. Povídky historické
a) „Dekret kutnohorský“

3. Divadelní hry ze současnosti
a) „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“ – fraška – jde o ševcovskou slavnost, kde poprvé zazněla píseň „Kde domov můj“ (slova František Škroup), slepý houslista Mareš.

b) „Paličova dcera“ – příběh dívky, která se stará o sourozence, protože jejího otce zavřeli za žhářství.

c) „Pražský flamendr“

4. Historické hry – nejsou historicky věrné
a) „Jan Hus“ – drama, děj se odehrává na přelomu 14. a 15. století. Děj se odehrává v Praze v Kapli betlémské, na hradě a jiných pražských zákoutí a v Kostnici. Tyl zachytil poslední Husova léta do doby jeho upálení. Kromě kazatele Jana Husa ve hře vystupují i jiné skutečné postavy – Husův přítel Jeroným Pražský, Pan Hanuš z Chlumu, Jan Žižka z Trocnova, pan Vok z Valdštýna, Václav IV. se ženou Žofií, Husova matka Markéta. Za církev jedná např. Jan XXIII. Mistra Jana zradil Štěpán Páleč a nepříliš pozitivně působí také postava císaře Zikmunda. Drama přibližuje životní osud Jana Husa, který se svým kázáním postavil proti české církvi a jejímu morálnímu úpadku. Církev nechtěla Husovu kritiku snášet a tak dosáhla jeho vyhnání z Prahy. On sám se ale nebojácně postavil před koncil v Kostnici. Zde jej lstí a zradou odsoudili k upálení. Tyl ukázal tímto zpracováním historického námětu Husovu statečnost, odhodlanost bojovat pro dobro věci. Hus měl představovat vzor člověka, který měl vzbudit mezi lidmi aktivitu a činorodost.

b) „Kutnohorští havíři“ – příběh zasazen do Kutné Hory na konec 15. století. autor námětem vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století. Autor vycházel ze skutečných událostí – havířských stávek z 19. století (rok 1844). Horníci musí bojovat za svá práva proti šlechtickým a měšťanským vykořisťovatelům. Předák kutnohorských havířů Opat se snaží hájit legálními metodami práva havířů. Pro svou důvěřivost končí na popravišti. Ve hře vystupuje mladý a statečný havíř Vít, který je zamilovaný do Opatovy dcery Anežky. Anežka ale miluje mincmistrova syna Hynka. Drama končí krvavým soudem, při kterém je zabit mincmistr Beneš z Veitmile – je to zlý, nenávistivý a proradný muž. Tyl řeší otázku lidských práv a nároku na svobodu. Staví se proti útlaku, zneužívání moci a lhostejnosti člověka.

5. Báchorky – vystupují v ní lidové postavy a nadpřirozené bytosti.
a) „Jiříkovo vidění“ – dramatická báchorka. Obraz skutečnosti autor nevytváří na základě historických událostí, ale dobu zobrazuje z hlediska jejích morálních vlastností. Divadelní hra popisuje lásku Jiříka a jeho Kačenky. Jiříkovi se zdají tři sny. Vystupuje v nich ale pod jiným jménem. I Kačenka se ve snu nazývá Kristinou. Ve snech to s Jiříkem špatně dopadá, ale neustále jej provází, vede a ochraňuje Kačenčina láska. Nakonec se probouzí a je rád, že je opravdový a správný muž, jak se sluší. Ve snu vystupuje kromě Jiříka a Kačenky také duch z Blatníku – Severin.

b) „Tvrdohlavá žena“

c) „Strakonický dudák“ – dramatická báchorka. Zavádí nás do jihočeských Strakonic v první polovině 19. století. Hra je příběhem o hledání štěstí, o lásce k domovu, k vlasti a národu, ale i oslavou pravé české povahy a jejích předností. Tyl rovněž vyzdvihuje sílu mateřského citu a pevného vztahu dvou lidí. Příběh vypráví o dudákovi Švandovi, který se kvůli své chudobě nesmí oženit se svoji milovanou Dorotkou. Švanda proto musí odejít do světa. Začíná být po cestě unavený a tak v lese usne. Mezitím mu jeho matka, víla Rosava očaruje dudy. Švandovy dudy pak hrály tak čarovně, že brzy získal spoustu peněz. Švandovo bohatství ale přilákalo i vypočítavého sekretáře Vocilku. Vetřel se do Švandovy přízně a když za dudákem přišla Dorotka s muzikantem Kalafunou tak už neměl nic. Švanda s Vocilkou se také dostali do neznámé země. U dvora princezny Zuliky málem Švanda padl do nástrah a vzal si ji za ženu. Zavřeli ho do vězení, z něhož mu pomohla matka Rosava. Protože se synovi ukázala, stala se za trest divoženku. Vysvobodila by ji pouze láska, která by Švandu opět osvobodila ze všech nástrah a uvedla jej na správnou cestu. Nakonec vše dobře dopadlo. Dorotka zachránila Švandu i Rosavu, kterou královna Lesana opět proměnila ve vílu. Strakonický dudák je nejznámějším a nejúspěšnějším dílem J. K. Tyla.

d) „Lesní panna“ – celý název zní – Lesní panna aneb cesta do Ameriky. V popředí stojí opět láska a nárok člověka na ni podle toho, zda si ji zaslouží. Kovář Jakub Závora nechce dát svou Terezku učitelovi Isidorovi Slovíčkovi. Isidor se proto i s některými dalšími obyvateli obce vypraví do Ameriky za bohatstvím. Terezka dala své tři vlasy lesní panně, aby Isidora po cestě ochránila. Panna na sebe vzala třikrát lidskou podobu a přesvědčila se o velikosti Isidorovy lásky. Za své tři vlasy Terezka zaplatila třemi dny ze svého života. Z Ameriky se ale nakonec všichni ve zdraví vracejí zpět.Znaky realismu
objektivismus = autor stojí nad dílem a pouze ho co nejobjektivněji popisuje – nikdy není hrdinou !
analýza skutečnosti – oslabuje se tím sevřený děj románu
typizace = hrdina je obyčejný, průměrný, typický pro danou skupinu lidí; prostředí je typické
vývoj hrdiny – vliv prostředí, ve kterém žije
témata – převažují současná, běžná
„kritický realismus“ – kritika špatné, zkažené společnosti a jejích nedostatků

a) konvenční próza
Ignát Herrmann (1854-1935)
- ve své době velmi čtený
- hl. hrdinové jsou ze střední vrstvy
Otec Kondelík a ženich Vejvara – komedie o námluvách nesmělého mladíka (zfilmováno)
U snědeného krámu – zfilmováno

František Herites
- prozaik; přítel Julia Zeyera
Vodňanské vzpomínky

b) historická próza
Sofie Podlipská
- romány věnované osudům žen

Josef Svátek
Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze – román z období po Bílé hoře
Sedláci u Chlumce

Václav Beneš Třebízský (1849-1884)
- témata: období husitství, selské vzpoury za Josefa II., rok 1848
- žánr: povídky
Bludné duše – román

Alois Jirásek (1851-1930)
- vrchol české historické prózy 19. stol.
- žil v Hronově, česko – německá studia, filosofie, profesor v Litomyšli
- měl velice rád divadlo (psal i divadelní hry) › “Jiráskův Hronov” = každoroční přehlídka amatérských divadelních souborů
- jazyk v románech se snažil přizpůsobit lidem, aby byly čtivé
a) husitská tematika
- velice rozsáhlé romány
Mezi proudy – třídílný román z období před husitskými válkami
Proti všem – trilogie o období husitských válek v letech 1419-1420
- rodiny zemanů z Hvozdna
Bratrstvo -románová trilogie (umělecky nejucelenější) ze slovenského prostředí
- vyniká Mária – krásná zrádkyně
b) téma Národního obrození (-celkem 2 romány a 1 kratší dílo)
Filosofická historie – kratší próza z prostředí studentů v Litomyšli
F. L. Věk – rozsáhlé pětidílné dílo – bylo zfilmováno
- podle skutečné historické postavy – obrozenec Františka Vladislava Heka, Václav Thám, V. M. Kramerius
- počátky národního obrození, divadla, básnictví a vědy
U nás – 20.-50. léta 19. st. v Hronově
- původně dílo nemělo mít ústřední postavu, ale nakonec vyniká postava osvíceného faráře
- významné lyrické pasáže
c) téma pobělohorské doby
- velké množství románů, ale už méně rozsáhlých
Skály, Skaláci, Psohlavci – náměty selských povstání a různých bouří v různých českých oblastech
- chodové mají ve znaku hlavu psa
- Kozina X Lomikar
Temno – o něco rozsáhlejší než ty 3 ^
- odtud pochází označení pobělohorské doby jako “doby temna”
- Koniáš, myslivec Machovec s rodinou
- doba svatořečení Jana Nepomuckého
d) díla pro mládež
Staré pověsti české
Z Čech až na konec světa – navazuje na renesanční cestopisy
e) divadelní hry
I – historické: Jan Hus
Jan Žižka
Jan Roháč
II – český venkov: Vojnarka – o vztazích na venkově
Lucerna – dramatická báchorka = divadelní hra pojatá jako pohádka
f) Jiráskův přínos
- nejrozsáhlejší, nejucelenější umělecký obraz českých dějin
- význam pro upevnění vlastenectví
- tvůrce realistického historického románu – důkladné studium hist. pramenů, snaha o objektivitu
- kolektivní hrdina – postavy vyjadřují názory širší společnosti
- Jiráskův jazyk – prostý, srozumitelný, použití historismů a archaismů

Zikmund Winter (1846-1912)
- z pražské měšťanské rodiny
- gymnázium › studium dějepisu (fil. Fak.) › učitel na gymnáziu, práce v archivu
- vynikající psycholog – studie rozvrácených duší, dokonalá povahokresba, ...
- mistr krátkých historických (historická realistická novela) a humoristických próz
a) odborné spisy
- hl. z období 17. a 18. stol.
- vědecká, ale velmi čtivá díla
b) historická beletrie
- nenapsal toho tolik jako Jirásek; řada kratších útvarů (novely, povídky)
Nezbedný bakalář – děj se odehrává v Rakovníku v 15. stol.
Rozina sebranec – novela
Mistr Kampanus – z doby Pobělohorské
- mistr Jan Kampanus Vodňanský = český vědec, básník a rektor KU; očitý svědek stavovského povstání

c) vesnický román a povídka
Karel Václav Rais (1859-1926)
- zpočátku psal vlastenecké verše a satirickou lyriku, později knihy pro mládež a teprve potom vesnické téma
Výminkáři – smutná (až tragická) pohádková kniha
- vztahy mezi starými lidmi a jejich dětmi
Horské kořeny, Potměchuť, Rodiče a děti – stejné téma jako u Výminkářů
Kalibův zločin – tragický román o muži, kterého dvě ženy přivedly až k zločinu
- až naturalistický obraz mravního rozkladu
Pantáta Bezoušek – ideální obraz venkovského sedláka, který si všechny získá svou dobrou povahou
Zapadlí vlastenci – idealizace venkovských vlastenců v Podkrkonoší (Pozdětín) při Nár. Obr.
Západ – románová kronika; psychologický popis sklonku života faráře Kalouska
O ztraceném ševci – román psaný za 1. sv. války
- hl. hr.: chudý švec, kt. se brání germanizaci, ale nakonec stejně podlehne

Antal Stašek (1843-1931)
- vl. jm. Antonín Zeman = otec Ivana Olbrachta
Blouznivci našich hor – román o životě podkrkonošského lidu zasaženého duchařstvím
O ševci Matoušovi a jeho přátelích – román odehrávající se v r. 1848 a v 50. letech 18. stol.
- hl. hr.: Matouš Štěpánek
V temných vírech – rozsáhlý román o sociálním a národním útlaku dělníků německými továrníky

Teréza Nováková (1853-1912)
- dějištěm jejích románů byl východočeský venkov
- sledovala před. myšlenkový vývoj společnosti
- zpočátku národopisné studie a drobnější prózy s reformní tendencí (práva žen)
Maloměstský román – beletristické vylíčení životních osudů Havlíčkovy (K.H. Bor.) dcery Zdeňky
Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Na Librově gruntě – monografické romány
Drašar – mon. román o knězi, který si sliboval hodně od revoluce v r. 1848, ale byl zklamán
Děti čistého živého – o náboženské sektě ve 2. pol. 19. stol.

Karel Klostermann (1848-1923)
- z německé rodiny › začínal německými povídkami, pak přešel k češtině
Ze světa lesních samot, Skláři – život šumavských dřevorubců, sklářů, volařů a pytláků
Mlhy na blatech – jihočeská selská kronika
Suplent – román o překážkách moderního učitele

Josef Holeček (1853-1929)
- dostal se jako válečný dopisovatel na Balkán › zamiloval si srbskou a bulharskou epiku › překlady
Sokolovič – epos o srbském odrodilci
Naši – 10-dílná románová kronika o vývoji českého lidu ve 2.pol. 19. stol.
- obraz jihočeské vesnice - dokumentární význam (je to dovedeno do detailů)
- hl. postavy: Kojan, Králenec, Skoba, kníže Egon, ...
Pero - “román – paměti”
- obsahuje výstižné charakteristiky autorových současníků

Jan Herben (1857-1936)
- zakladatel a dlouhodobý redaktor realistického časopisu Čas
- patřil do blízkého okruhu Masaryka
Do třetího a čtvrtého pokolení – románová kronika o rodině Hrabců
- přípravou bylo důkladné studium venkovského lidu na Slovácku

Jindřich Šimon Baar (1869-1925)
- katolický kněz, stoupenec reformního hnutí
Jan Cimbura – autobiografický román o katolickém knězi – opak Holečkova Kojana”
Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy – historická trilogie o Chodsku ve 40. letech 19. stol.

František Xaver Šalda (1860-1943)
- neobyčejně plodný autor; manžel Růženy Svobodové
Básně I, Básně II, ... - přírodní lyrika
Rozkvět – šestidílná románová kronika o 3 generacích venkovského rodu
Řeka – čtyřdílný román
Na boušínské samotě, Čekanky, Poslední muž – veselohry

d) vědecký realismus
- spjat hl. s 80. léty
- nové časopisy. Atheneum
Čas – v čele s Janem Herbenem
- odmítal Lumírovce; umění mělo být spjato se společností, s realitou
- 1890 – vzniká Česká akademie věd
- 1886 – znovu vypuká spor o rukopisy

- J. Gebauer uveřejnil v Atheneu článek, ve kterém otevřeně prohlásil rukopisy za podvrh
- 2 názorové tábory – podvrh: mladá generace
- pravost: stará konzervativní generace (spojovali to s politikou)

Jaroslav Goll
- historický rozbor rukopisů

Jaroslav Vlček
– literární a jazykový rozbor rukopisů
- literární historik
Dějiny české literatury

Tomáš Garique Masaryk
- filosof a sociolog
Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček, ... - studie

Jan Gebauer
- jazykovědec
Historická mluvnice
Staročeský slovník

Otakar Hostinský
- estetik, literární teoretik
O realismu uměleckém - studie

VÝVOJ ČESKÉ SATIRY

SATIRA = báseň, próza nebo drama vysmívající se nedostatkům ve společnosti nebo lidským pokleskům a chybám; tvorba kriticky hodnotící a odsuzující dané nedostatky.
HUMOR = jedna z forem komična, úsměvné, chápající a laskavé hodnocení směšných jevů, osob a věcí.
- jako umělecká realizace směšného se nejvíce rozvíjel v komedii, humoresce humoristickém románu.
- odlišuje se od satiry, ironie, parodie, sarkasmu (které vyjadřují odmítavý postoj k zobrazovaným jevům)
tím, že je výrazně emocionální formou úsměvného vztahu ke skutečnosti, v níž vedle „smíchu“ je
nevyhnutelně přítomen i „pláč“; slučování komična s určitými vážnými prvky tragična se projevuje v
individuálním zabarvení humoru.
- původní latinské slovo humores (šťávy v lidském těle, které určují individuální temperament - sangvinický,
cholerický, flegmatický a melancholický); z toho se v renesančním dramatu vyvinula humorální teorie,
podle níž mají postavy jednat ve shodě se svým temperamentem.
IRONIE = jemný výsměch, posměšné vtipné vyjádření, zpravidla užitím slov v opačném významu;
SARKASMUS = ironie nebo sebeironie vystupňovaná do jízlivého, někdy až nenávistného posměšku.
- sarkasticky vyostřeny bývají zejm. aforismy (=, stručný vtipný výrok; krátká literární forma úvahového,
nebo satirického, tj. kriticky hodnotícího rázu, většinou s využitím antiteze,tj. přirovnání nebo spojení dvou
protikladů, paradoxu, tj. tvrzení, které se zdá být současně pravdivé i nepravdivé, ironie.
NADSÁZKA = druh tropu, tj. výraz založený na významových posunech;
- pojmenování expresívně zveličující určitý rys nebo jeho vlastnost.
- v satirické literatuře (J. Hašek: To bych mohl inzerovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let!);


1) 14. STOLETÍ

SATIRA - nový žánr s hl. znaky - zesměšnění, kritika s použitím humoru, ironie, sarkasmus
Mastičkář : nejstarší české drama, velikonoční hra - staročeská veršovaná scéna satirického obsahu
- tři Marie, které nakupují vzácné masti, aby nabalzamovali Kristovo tělo. Mastičkář je prodavač mastí na trhu. Dochovala je pouze scéna, kdy nabízí své zboží, hledá místa na trhu. Jazyk je zde hovorový, nespisovný až vulgární.
Zesměšnění středověkých podvodných lékařů a chudiny a sloužili pro pobavení obecenstva
Ukázka: Mastičkář se svými sluhy – Rubínem a Pustrpalkem - hledají místo na trhu.
Potom ho schválí – přehnaně a zároveň ho zesměšňují, aby přilákali zákazníky.
„ kromě žeť perdí neskrovně …“ (prdí)
„…každý mastičkáře pacient musí duše zbíti … „ (zemře)
Jsou známy dva zápisy: jeden tvoří vložku latinsko-české hry Tří Marií, druhý je obsažen ve zlomcích
rukopisu několika latinsko-českých náboženských her. Děj se odehrává v prostředí středověkého trhu; -
Žákovská poezie - Plná rozmaru, veselí, výsměch příslušníkům jiných vrstev, vlastní bídě a nouzi,
Píseň veselé chudiny - nemají co na sebe, ale na zimu se těší, přistupují k tomu s humorem, těší se, radují se, s humorem si zpívají o vlastní chudobě
Podkoní a žák - česká veršovaná satira neznámého autora z konce 14. stol.
- hádka žáka a panského sluhy (vychloubání a vzájemné hanění stavu žákovského a dvorských úředníků)
- umělecky vyspělé dílo žákovské poezie.
- forma dialogu a sporu - velmi častá v té době, má dvě části, přou se o své postavení,kdo se má líp
1.řeč podkoní žákovi - žák nemá co na sebe, kde spát, dře se a nic z toho nemá. Podkoní nechtě přiznává, že na tom není taky dobře - pán ho mládí a spí na hnoji.
2.řeč žák podkonímu - žák se bude mít lépe, ale podkoní se bude mít pořád špatně, žák se chce stát biskupem, vidí výhodu v budoucnosti. On bude bohatý, ale podkoní bude stále chudý a hloupý.
Není zde zhodnocení od autora - má si to zhodnotit čtenář sám, oba mají pravdu.

Hradecký rukopis - soubor 11 veršovaných skladeb z 2. poloviny 14. stol.,
- objevený J. Dobrovským v Hradci Králové
- jsou dílem neznámého autora;
- střídají se v nich nábožensky i světsky zahrocené kritické pointy.
1. část - Satiry o řemeslnících a konšelích
- „ŘEZNÍK“ – kritika řezníka - řezník zaměňuje druhy masa, namáčí maso do vody a nechá ho nasáknout a tak šidí zákazníky na váze;
-kritika pekařů - pekař zase dává hodně kvasnic = díry v chlebu
2. část - Desatero kázání boží
- autor ukazuje, jak se lidé prohřešují proti přikázání
- autor často vyhrožuje, že na to lidé doplatí, protože se prohřešují pro Bohu – lidé od šlechty, podkoní, žáci, jeptišky, kanovníci i kněží a chudí poddaní.
O lišce a o džbánu – významná bajka (slovesný útvar velmi oblíbený ve všech literaturách středověku),
- u nás se ale uplatňují jenom ojediněle
- spojováním jednotlivých bajek, často až antického původu, vznikl tzv. „zvířecí epos“ – rozšíření hlavně ve Francii a v Německu.

SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC - (asi 1350 - 13. 8. 1403)
- český básník; nejvyšší zemský písař, příslušník vysoké šlechty,
- postavil se na obranu soudobého společenského zřízení
Nová rada - didakticko-satirické básnické alegorie
- napsaná v duchu stavovské kritiky vlády Václava IV.
- hájí zájmy vysoké šlechty a otřesené pozice církve
- rozsáhlá skladba má podobu zvířecí alegorie – mladý král lev (míněn asi Václav IV.) si pozve při
svém nastoupení na trůn různá zvířata, která mu mají radit, jak vládnout, a zvířata radí podle své
přirozené povahy nebo podle vlastností, které se jim připisují
- Flaškovi nebo tzv. Smilově škole bývají připisována i další díla, např. Rada otce synovi, Svár vody s vínem


2) HUMANISMUS A RENESANCE

BOHUSLAV HASIŠTEJNSKÝ Z LOBKOVIC (asi 1461- 1510)
- český básník a prozaik, hlavní představitel humanismu jagellonské doby.
- Studoval na univerzitě v Boloni a ve Ferraře, kde r. 1482 získal doktorát církevního práva.
- 1483 -král Vladislav II. Jagellonský ho jmenoval proboštem vyšehradským.
- 1490–91 podnikl cestu do Středomoří a do Palestiny, pak se bezúspěšně pokoušel o církevní kariéru;
- 1503 - odešel na hrad Hasištejn a věnoval se především literatuře a matematice.
- Psal podle klasických antických vzorů.
- Zabýval se a) soudobým politickým děním
Žaloba k sv. Václavu - káral mravy předků a obyvatelů své vlasti a vytýká šlechtě rozmařilý život
b) filozofickými otázkami – O lidské ubohosti, O lakotě, O štěstí


3) BAROKO
- soubor lit. projevů existujících mimo oficiální proud literárního vývoje a spjatých s lidovým prostředím.
- Pololidová tvorba se uplatnila zejména v 17. a 18. stol., kdy oficiální literatura stagnovala.
- Rozvinulo se více žánrů, např. tzv. sousedské hry s náměty náboženskými, historickými, současnými a
komediálními, lidové zpěvohry, loutkové divadlo,
kramářské (jarmareční) písně– žánr pololidové literatury -v Čechách od 17. do 19. stol.
- zpívali je na trzích potulní zpěváci, kteří rozdávali za peníze slova písní v sešitkových vydáních, které měly funkci novin, zpívali se i nápěvy jiných písní, které byly známé a měly aktuální témata.
- předvádění písní bylo spjato s výjevy na obrázcích
- písně byly velmi dlouhé, 1. sloka byla úvodní formule a jejím cílem bylo přilákat posluchače
- tematika náboženská i světská (zločiny, pověry, zázraky, přírodní katastrofy, milostné vztahy).
- jazyk vycházel z barokní poetiky (mnohomluvnost, kontrasty, naturalismus, apostrofy, řečnické otázky).
- na tradice kramářských písní navázala obrozenská poezie (Š. Hněvkovský).
- poetika kramářské písně imitována a parodována např. v písních Osvobozeného divadla (Píseň strašlivá o Golemovi).
- Oblíbené byly i knížky tzv. lidového čtení, tj. německy Volksbücher – prozaický žánr německé literatury
16. – 18. stol., který dosáhl masového rozšíření.
- Většinou anonymní díla, z nichž některá se stala látkovým pramenem pro novější německou i světovou literaturu (např. History o životu D. Jana Fausta, Fortunatus).
- Pololidová tvorba někdy napodobovala oficiální literární tvorbu, jindy vycházela z lidové tradice.
Interludia = frašky hrané o přestávkách, ale později se osamostatnily, hrálo se při masopustech, posvícení,
v hospodě, po chalupách, hráli kantoři se svými žáky
- téma: sedlák – výsměch jim
- velmi jednoduché, vulgární, hrubé a primitivní


4) NÁRODNÍ OBROZENÍ

JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK (19. 5. 1783 - 12. 2. 1844)
- český dramatik, herec, režisér a 1824 – 34 ředitel Stavovského divadla v Praze
veselohry: Čech a Němec, Pivovar v Sojkově

VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (23. 11. 1792 - 15. 9. 1859)
- český dramatik, prozaik a básník.
- hodnotné jsou především jeho frašky, navazující na tradici plautovské komedie - Rohovín čtverrohý,
Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast
- Rozvoj českého divadelnictví podporoval vydáváním her -edice Divadlo Klicperovo
- Almanach dramatických her

FRAŠKA = komediální žánr dramatické literatury, jehož námětem je anekdotická zápletka zdůrazňující
situační komiku a zveličující komické rysy schématicky vykreslených postav.
- Vznikla již v antice, rozvíjela se zejm. ve středověku (např. Fraška o kádi); v 19. stol. byla rozšířena fraška z maloměstského prostředí.


JOSEF KAJETÁN TYL (1808 – 1856)
A.) Drama ze současnosti
Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka (1834) – veselohra z pražského lidového prostředí
- drobní živnostníci, o lásce dvou mladých lidí, kteří se nakonec vezmou
- poprvé se objevila píseň – „Kde domov můj“, kterou zpívá slepý houslista Mareš, hudbu k hymně složil Václav Škroup
B) Dramatické báchorky –historicky ohraničený žánr s pohádkovými motivy, který vykrystalizoval na přelomu 18. a 19. stol. Je tam dvojí svět – svět lidí a svět pohádkových, nadpřirozených bytostí. Jde o spojení romantického pojetí lásky s realistickými záběry životní skutečnosti ve formě přístupné širokým lidovým vrstvám obecenstva.
Strakonický dudák– vesnické – hospodské prostředí, veseloherní prvky
- děj: Švanda odejde do světa a má velký úspěch. Seznámí se s Vocilkou – podvodník – chtěl mu dělat tajemníka a manažera, šlo mu jenom o peníze, chtěl se jenom přiživit, žvanil, odrodilec – nemá vlastenecké cítění. Dostali se do Turecka k princezně Zulice – namyšlená a rozmazlená, marnivá, vzteklá. Chce si Švandu vzít za muže, ale její snoubenec to zjistí a Švandu uvězní. Dorotka s Kalafunou jedou za Švandou. Švandovi pomohla matka – pomocí kouzel – osvobodila ho. Matky je za trest vrhnuta mezi divoženky. Divoženky chtějí Švandu utancovat k smrti, může ho zachránit jenom dívka, která ho má ráda – věrná láska. Dorotka se dověděla, že ho může zachránit, ale byla na něj rozzlobená. Švandu popadnou divé ženy na popravišti do kola, Dorotka ho zachrání.
- kladné postavy – Dorotka, Švanda – skoro kladná, Kalafuna - záporné postavy – Zulica, Vocilka
Švanda – dudák z Pošumaví – „Strakonický dudák“ – usne v lese a víla Rosava mu očarovala dudy
- důvěřivý, nezkušený, naivní, tvrdohlavý, citlivý a podnikavý, syn polednice Rosavy, touží
po rychlém zbohatnutí, nejen kvůli sobě, ale i kvůli Dorotce, aby si ji mohl vzít za ženu.
Kalafuna – starší a moudřejší přítel Švandy, dobrák, který hraje na housle zadarmo nebo za nějaké jídlo, snaží se Švandovi vysvětlit, že peníze nejsou nejdůležitější
Šavlička – chvástal – „všechno ví a všechno zná“, peníze jsou pro něj to nejdůležitější
Dorotka – obětavá, věrná, upřímná


5) REALISMUS

KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ
- gymnázium v Německém Brodě; filosofie; kněžský seminář; vychovatel v Moskvě
- kritika formou SATIR – hlavní a nejdůležitější část Havlíčkovi činnosti, ostrá kritika – zesměšněním
Epigramy – jako včelí žihadla, útočné, kritické, výsměšné, krátké, stručné, básně, rýmované – jako lidové popěvky,
- jsou určeny – CÍRKVI, VLASTI, MÚZÁM, KRÁLI, SVĚTU
- „Králi“ – „Ruská konstitucí“ – ústava - „Múzám“ – „Z historie literatury české“ - doba pobělohorská
Odjakživa dovoluje Českých knížek hubitelé lítí: - pálení knih jezuity
ruský car velmožům – statkáři, šlechta plesnivina, moli, jezoviti. (tzv. doba temna)
míti třeba tisíc duší,
jenom žádný rozum.

- „Církvi“ – „Selský“ - „Vlasti“ – „Etymologický“ - kritizuje zastaralost
Farář dělá z chleba a vína Odkud vzalo – zkouším žáky - rakouské vlády –
pro duše selské jméno Rakous počátek? - zpátečnictví
tělo a krev - hostie a mešní víno „Od raků, neb oni taky ETYMOLOGIE – součástí
sedlák dělá tělem a krví chodí pořád nazpátek! jazykovědy
pro tělo kněžské -nauka o původu jazyka
víno a chléb.

- „Světu“ – „Versus memoriales“ - „Demokratický“ – Nechoď Vašku s pány na led,
Chceš-li v strachu, v nepokoji žít, mnohý příklad máme,
musíš k tomu vtip a rozum mít. že pán sklouzne a sedlák si
Chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, za něj nohu zláme.
bývej hloupým, kde je toho třeba. – určíme ho vlasti nebo světu
- Epigramy dle autora: „malinké nádobky, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežralo“
Tyrolské elegie – básnická skladba, elegie = žalozpěv (rozmluvy s měsícem), ironie, paradoxy
- vypráví o Havlíčkovu zatčení a deportaci do Brixenu a o životě ve vyhnanství
děj: Žandar (policejní hlídka) ho vytáhne z postele, donutí ho nastoupit do vozu - odvoz do vyhnanství
- odehrává se v noci – skutečný popis zatčení. Po cestě se koně splaší, Havlíček řídí sám kočár a dojede do hostince, kde se nají a počká na hlídku – stráž. Ti ho odvezou do Brixenu. Když se vrátil zpět domů, zjistí, že je jeho žena 2 týdny mrtvá – zanedlouho umře také na tuberkulózu – díky tvrdé a kruté přírodě v Brixenu.
- v zajetí nejčastěji mluví s měsícem
- jednoduché verše, satira, sarkasmus
hl. myšlenka = kritika absolutismu a policie – odehrává se v období „bachovského absolutismu“ –
- Bacha zde líčí satiricky, jako hodného pána, který má starost o Havlíčkovo zdraví.
- Dedera – policejní komisař, který pro Hav. přijel – popisován také satiricky, že má strach o jeho zdraví
INTERNACE – nucený pobyt, trvá 4 roky, má malý kontakt s lidmi – motiv vlastního zážitku
OBTROJÍRKA – obtrojovaná – nucená ústava. To, co byla vnuceno, ale neplnilo se.
Král Lávra (1854) – otištěn až 1870
- psán v Brixenu, na motivy irské pohádky – o slaboduchosti krále Ferdinanda „dobrotivého“ – zasazeno do českého prostředí
děj: Starý irský král zanevřel na holiče. Holiči ho chodili stříhat a za odměnu byli dáni katovi. Až jednou vše změnil holič Kukubín. Když krále ostříhal, přišla jeho matka, který ztratila svého muže (také holič krále), aby jejího syna ušetřil, a také chtěla vědět, proč to všechno dělá. Král nakonec dal Kukubínovi milost, ale musel mu slíbit, že si tajemství, které zjistil, nechá pro sebe. Kukubín se ale trápil a jeho matka to poznala a ho poslala do lesa za poustevníčkem, který mu poradí. Ten mu řekl, že má tajemství našeptat vrbě (na soutoku řek). K. to udělal a ulevilo se mu. Zanedlouho pořádal král bál – spousta hostů. Šel tam také muzikant Černíček, který ztratil po cestě kolíček do basy a tak si udělal náhradní právě z oné vrby. Když pak začal na bále hrát, basa zazpívala,že má král oslí uši. Král chtěl nejdříve dát basu pověsti = nesmysl.
Národ se nakonec shodl, že králi oslí uši sluší, ale nikdo nevěděl, jak se tajemství do basy dostalo.
- nejdříve je král krutý, ale nakonec z toho všeho vyjde jako král hodný
- král je osel, protože má oslí uši
- hl. myšlenka – zesměšnění krále
Křest sv. Vladimíra – rozsáhlé dílo, směšnohrdinský epos o zániku pohanství v Rusku
- vznikal v letech 1852 – 1855, napsáno jen 10 zpěvů – skladba nedokončena a vydána asi v r. 1876
děj: císař Vladimír chce, aby mu bůh Perun – pohanský, zahřměl na jeho svátek. Perun si ale stěžuje na těžkou službu u cara a přijít nechce. Car se rozzlobí a dá Peruna utopit v Dněpru. Vše zůstalo při starém, jen církev byla nespokojená (stěžovali si i feudálové) k carovi, že jim opatřit nového boha. Car vyhlásí konkurz na nového boha. Přichází hodně zájemců z různých církví, předvádějí se a každý říká, že právě jeho církev je nejcírkvovatější. Tímto zpěvem nazvaným „Konkurz“ kniha končí
- autor si poznamenal názvy dalších zpěvů – „Bitva rozhodující mezi katolíky a Řeky“ a „Křest. Konec. Veselost“
- hl. myšlenkou – výsměch carovi a církvi = satira a satira absolutismu

JAN NERUDA
- bydlel v domě „U dvou slunců“, redaktor časopisu „ČAS“, „HLAS“, „Národní listy“, cestoval, svobodný, bez rodiny,
Hřbitovní kvítí – sbírka má ironický tón, pochmurná nálada,
hl. myšlenka = nabádal lid, aby se snažil v životě něco dokázat a zlepšit, aby po něm něco růstalo pro
následující generace. Aby člověk nezanechával své problémy pro následující generace.
děj: autor prochází hřbitovem a někde usne. Ve snu vidí postavu chlapce, který je krásný, nadaný, mění barvu šatů – „rouše“
- vyjádření životního pesimismu
pocity – vyčerpání, znavení životem, v hrobě ho už nic nebude trápit, pomýšlel na smrt jako na vysvobození, vše je pomíjivé a nic není navždy
bás. prostředek – PARALELA – vedle sebe postavená stejná myšlenka, která je vyslovena několikrát (6x). Podobná paralela je u K. H. Máchy v „Máji“
- sbírka byla přijata nepříznivě, kritika mu vytýkala pesimismus – odmlčel se na proto na delší dobu.
Balady a romance - vrátil k obrozenské tradici lidových balad, křesťanských mýtů a historických romancí, aby je přiblížil současnému vnímání
- BALADA – vážný a pochmurný tón, často tragický konec
- ROMANCE – menší lyricko-epická báseň, milostná nebo romantická, lehčí tón, vyznívá optimisticky
„Balada česká“ – lehce ironická tón, nemá pochmurný děj, ale vtipný, nemá asi tragický konec
děj: rytíř Paleček – ochránce spravedlnosti a českého národa, snažil se pomáhat slabým a českému národu
- Vesna – v pohanské mytologii je to bohyně jara, Paleček se probouzí na jaře a jen na 8 dní.
Má vždy souvislost s revolucí v roce 1848 na jaře, kdy byla optimistická nálada jen krátká – vzbuzené naděje se vzbudí jen asi na 8 dní.
„Romance helgolandská“ – ostrov Helgoland je v Severním moři u Velké Británie. Je to příběh strážce majáku Johna, který se snaží loupeží získat věno pro svou dceru – ze ztroskotané lodi, chce ukrást zlato. Při tom činu ale nevědomky zabije svého nastávajícího zetě – když chtěl udělat do hřbetu díru, uslyšel někoho křičet o pomoc. On ale odešel a druhý den díru vysekal a z pod lodi vyplavala mrtvola jeho nastávajícího zetě.
- užívá opačná označení pro své básně – to, co je ve skutečnosti balada označil jako romanci a naopak.

SVATOPLUK ČECH – patří ke generaci ruchovců
- POEZIE – Hanuman – básnická skladba, Hanuman je opičák, s námořníkem se dostane do cirkusu a do lidského světa, pak se vrátí zpět do pralesa a zavádí tam lidské způsoby a zaměstnání.
- forma bajky, vysmívá se lidské společnosti, satira na polický aparát, vládu a zaměstnání, lids.spol.
- PRÓZA – romány – hrdinou je Matěj Brouček, říká se jim „Broučkiády“
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století – Brouček je pražský měšťan, chodil do hospůdky „Na Vikárce.“ Jednou, když se opilý vracel domů, spletl si cestu a šel na dvůr a dál se mu všechno zdálo. Propadl se do tajné chodby – poklad Václava IV. – stiskl pero na obraze a objevil se v Praze. Seznámil se s Jankem od zvonu – Domšíkem. Dověděl se, že je v roce 1420 a Husité bojují proti Zikmundovi – Praha je obléhána a hrozí bitva na Vítkově – šli později k Jankovi domů a potom na obhlídku Prahy – najednou je přepadli Zikmundovi vojáci. Brouček zakopl a upadl – vojáci si mysleli, že je mrtvý a on se odplížil pryč. Pak narazil na vojáky Jana Žižky, kteří ho vzali sebou do tábora na Vítkov. Jednoho dne je přepadl Zikmund – boj – Brouček toho využil a utekl. Jeli za ním křižáci a on začal mluvit německy – oni mu řekli, proč se vzdává, když to jsou češi. On tedy řekl, že je také Čech, nevěřili mu, křičel ať se zeptají Janka od Zvonu, ale on právě padl za Prahu. Odsoudili ho na smrt, chtěli ho upálit u sudu. Najednou se probudil a byl na dvoře hospody.
- Brouček – obtloustlý, líný a lakomý, moc se bál, bezzásadový
- Husité – nebojácní, ochotní a stateční, bojující na obranu Prahy a proti byl Brouček.
- Brouček se seznámil s mnoha lidmi – když byl s Husity, pokládal se za Husitu a když byl s Křižáky tak za Křižáka
- porovnání malosti a zbabělosti měšťáka z 19. stol. s hrdinstvím a obětavostí husitů.
Pravý výlet pana Broučka do měsíce – vydán už jako první
děj. „Na Vikárce“ se opije a vleze na zídku – vznáší se a zdá se mu, že se dostal na Měsíc. Dříve vedl řeči o tom, zda je Měsíc obydlen. Později se na Měsíci setkává hlavně s básníky, malíři, hudebníky –neuznávají potravu – žijí jen z umění – pokládají ho za přízemního člověka – jsou upjatí a přejemnělí a přecitlivělí. Brouček jim nerozumí a ten jejich život nemá nic společného s reálným životem.
- satira na pozemské umění, které je nepravdivé a nepřesvědčivé, falešné a nemá co dělat se skutečným životem, na politiky – satira jejich politického chování

JAROSLAV VRCHLICKÝ
- Emil Frída, 270 knih, překládal z 18 jazyků,
drama: Noc na Karlštejně (zfilmováno)
- Karel IV. jako velký panovník a milující manžel Alžběty (Eliška), která porušuje jeho zákaz vstupu ženám na Karlštejn a hlavně ne do nejposvátnějšího místa – kaple sv. Kříže.Byla o hodně mladší –o 24 let a dala mu 6 dětí. Je zde zaznamenána podobnost Karla s Vrchlickým – milující manžel. Napsáno k 500. výročí úmrtí Karla IV. Tématem je ukázat velkou sílu lásky.
- další postavy: Alena, Pešek, Arnošt z Pardubic ….

JOSEF VÁCLAV RAIS
- venkovský učitel, jeho vzory Neruda a Čech, próza
román: Pantáta Bezoušek
Děj v Podkrkonoší – 40. léta 19. stol.
- hrdinou je starý venkovský výminkář Bezoušek -prostý venkovský člověk – jede na návštěvu syna do Prahy. Synova rodina ho má ráda. Prahu vidí poprvé – je unešený. I lidé se k němu chovají dobře. Synova žena má sestru – žije s nimi, má ráda studenta medicíny. Pantáta je uznávaný a vážený, a proto přemluví syna, aby sestru dali milovanému chlapci.
- postava ze zidealizovaná – Bezoušek je moudrý, všichni ho mají rádi, jeho rady jsou přijímány

IGNÁT HERMANN
- píše městskou prózu
- popisuje jednotlivé pražské postavičky – s humorem a satirou
U snědeného krámu, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Tchán Kondelík a zeť Vejvara

LADISLAV STROUPEŽNICKÝ
- Největšího úspěchu dosáhl veselohrou Naši furianti (1887)
děj: V jihočeské vesničce Honice na Písecku se má rada rozhodnout, kdo bude ponocným, který dostává 130 zlotých ročně. Rada má dva kandidáty:
1) vysloužilý voják Bláha – chudý, čestný, zkušení – 12 let na vojně ve světě
2) místní krejčí Fiala – chudý, podvodník, nepoctivý, vychytralý, podlézavý
Starosta Filip Dubský má 2 grunty, nejvyšší postavení a pocit nadřazenosti a moci, do věcí mu ale mluví jeho žena. Má syna Václava, který se má oženit s Verunkou, dcerou prvního radní Buška, který má jenom 1 grunt a s Dubským se předhánějí. Bušek má slabost pro vášnivé pytláctví. Tito dva se přou o věno.
Habršperk je také v radě, je to místní švec. Je zkušený – byl dlouho ve světe. Dubský chce Bláhu a Bušek Fialu. Fiala pomlouvá Bláhu a jeho dcera Kristýna vylepí dopis, že když nebude Bláha pomocným, vznikne požár. Na švindl se přijde a ponocným je zvolen Bláha. Bušek jde pytlačit, vidí ho Habršperk, ale při vyšetřování ho neprozradí. Verunka s Václavem se nakonec vezmou.
Furianti = sedláci, kteří mají pocit nadřazenosti. Ironický pohled, výsměch hlouposti českých boháčů, jihočeské nářečí a dialekty .
- tato hra předznamenala novou vlnu realistického divadla.
ukázka: Odehrává se při ujednávání výše věna. Spor se odehrává mezi Dubským a Buškem. Nakonec se
dohodnout, že Dubský zaplatí punč, o který se dohadovali a Bušek přidá – zvýší Verunce věno ze 7000 na 8000.
- vysmívá se hlouposti venkovských sedláků

VIKTOR DYK
- gymnázium, práva, novinařina, za 1. svět. války vězněn za polit. názory – obhájce samostatnosti ČSR
Dílo: Satiry a Sarkasmy
Pohádky z naší vesnice – úročí na politický život, nehybnost
Prohrané kampaně - kriticky a ironicky glosoval politický a kulturní život národa.
Milá sedmi loupežníků
- lyricko-epická skladba. Dívka se dostává do bandy loupežníků a stává se dívkou všech.
- všichni loupežníci jsou nakonec chyceni, protože ona je zradila.
- skladba velice zkratkovitá


FRANTIŠEK GELLNER
- básník, karikaturista, ilustrátor, žurnalista, z rodiny žid. obchodníka, „Lidové noviny“, zemřel v 1. sv. válce?
- ironické a sebeironické básně, inspirovány pražskou pololidovou písní – vycházeli z nich, zpívali se v hospodách.
- ve verších vystupuje sám autor – je naprosto upřímný – až provokace, pracuje s hovorovým jazykem a vulgarismy
- ačkoli se vysmívá druhým i sám sobě, prožívá osobně deziluzi – rozčarování
Po nás ať přijde potopa – „Po nás ať přijde potopa“ – píseň na rozloučenou přátelům
- „Přetékající pohár“ – symbol srdce na dlani, chce se rozdat
- „Perspektiva“ – sarkasmus, výhled do budoucnosti, užít si tenhle moment,
- pravidelný verš, rým střídavý, forma popěvku nebo písně – často refrén, blíží se
hovorovému jazyku a prozaickému sdělení – vyjadřování přímé, bez obrazů, jako próza
- často obraz velkoměsta – hospody, kabarety, noční podniky
- vše provokující – zaměřeny na měšťáky, kteří si hrají na moralisty
- zakrývá to touhu po lásce (provokace a ironie), vyjadřují bolest a zklamání ze života
Radosti života – tématicky i formálně podobná, většina básní nemá vlastní název
- psána jako rozloučení s bohémským životem ve Vídni, kde byl na studentském pobytu, ale on nestudoval, ale užíval si a chodil do kaváren, také zatčen za anarchistické projevy,
- píše na sklonku života – z pozice zmoudřelého muže se loučí s životem, který zaplnil jeho mládí



6) PRVNÍ POLOVINA 20. STOLETÍ

JAROSLAV HAŠEK
- povídky a fejetony, 1. sv. válka, Rudá armáda, novinář, cestoval, bohémský život, zemřel náhle
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – cílem díla bylo ukázat 1. svět. válku ve válečné mašinérii – z úhlu podřízených a nadřízených, humoristicko-satirický román – prostřednictvím Švejka
1. díl – „V zázemí“ – Švejk odchází do války, je vojenským sluhou polního kuráta, a potom nadporučíka Lukáše. Na konci díku přeloženi k 91. pluku do Českých Budějovic.
2. díl–„Na frontě“ –při cestě do Budějovic nestihne vlak a jde pěšky. Stává se vojenským ordonancem–vyšší sluha
3. díl – „Slavný výprask“ – prožívá konflikt s Dubem – podezírán z velezrady
- Švejk má s Haškem společného – oba majitelé psince, pijani a výtržníci, sloužili u stejného „91. budějovického pluku“
- 2 skupiny postav = nadřízení lidé – vládnoucí – nadporučík Lukáš, poručík Dub, plukovník Kraus, Baloun (rozporuplná postava). Reprezentují starý konzervativní svět – před nimi si Švejk nasazuje masku blba.
- postavy vesměs záporné
= postavy lidí – hostinský Palivec, pí bytná Milerová,obyčejní vojáci, někdy Baloun, spoluhráči Švejka - když je s nimi – je to lidový mudrc – oni k němu vzhlížejí
význam románu – odsuzuje válku, popis je realistický až naturalistický
forma – kompozice – nesouvislá, skládá se z volně navazujících epizod, dialogy – hodně retrospektivy
jazyk – hovorovou až lidovou češtinou, nespisovná slova a vulgarismy, hodně germanismů, doplněn novinovými články, doslovnými vojenskými rozkazy, slova z latiny a maďarštiny,
- napsán formou literární koláže
- novým uměleckým prostředkem je groteska
překlady – skoro do všech svět. jazyků
- několikrát zfilmováno i zdramatizováno v divadle E. F. Buriana

VLADISLAV VANČURA
- člen KSČ, proti nacismu, zatčen gestapem, popraven, prozaik, dramatik, publicista, scénárista, režisér, bohatý slovník, osobité postupy – z pověstí, usiloval o vnitřní umělecký řád
Rozmarné léto – humoreska je napsaná ve znamení poetismu – novela
- odehrává se na malém městě Krokovy Vary, kde Antonín Důra vlastní se svou ženou Kateřinou
lázně na řece Orši. Je první červnová neděle,ale počasí není ke koupání, na plovárně se sejdou kanovník Roch, milovník klasiků a poezie major Hugo a lázeňský mistr Antonín a povídají si. Poklidný a stereotypní život maloměsta naruší příjezd potulného kouzelníka Arnoštka a jeho krásné pomocnice Anny. Tři dny strávené v přítomnosti komediantů prožívá městečko jako ve snu. První se pokusí získat Anninu přízeň Antonín, ale je přistižen Kateřinou, která se uražená odstěhuje k Arnoštkovi. Další večer se o ni pokouší Roch, ale místní ochmelkové mu natrhnou ucho a Antonín mu ho přišívá háčkem z udice. Třetí noc se snaží major, ale dostává výprask od samotného Arnoštka. Kateřina se rozhodne pro návrat domů, z čehož má kouzelník velkou radost, zatímco Antonín to nese s nelibostí. Teprve, když vetřelci zmizí, nastává v městečku dřívější nerušený klid.
- je to jako parodie na maloměšťácké způsoby, jak lidí žijících stereotypně, jak se předvádějí
- Kateřina je výřečná a hubatá, vidí více chyby a někdy to přehání
- Antonín – spáč, pijan

KAREL ČAPEK
Loupežník – drama, hra vyznívá jako oslava mládí, odvahy, proti pokrytectví a konservatismus starých
- loupežník – symbol mládí – chlapec, chce získat lásku Mimi z rodiny profesora, který se o ni po
špatné zkušenosti se starší dcerou – nemanželské dítě – velmi bojí
- loupežník se dostane do domu a získá Mimi, ale nakonec z domu odejde za jinými výboji a opět
pokračuje v lámání dívčích srdcí
Povídky z jedné kapsy
Povídky z druhé kapsy – povídky pro noviny, jsou napsány v 1. os. a každá má svého vypravěče
- zůstává skeptický vůči možnostem lidského poznání

KAREL POLÁČEK
Muži v ofsajdu – hlavními postavami jsou židovský obchodník s konfekcí Načeradec a otec Habásko se svým synem, lidé ze židovské periferie, autor v díle zesměšňuje živnostníky. Tyto postavy kritizují fotbalové fandovství, je zde ukázáno klubové prostředí a psychologie sportovních diváků
- zvláštním způsobem používá sportovní slang v hovorové mluvě mimo sportovní oblast
- otec a syn fandí Viktorii Žižkov X Načeradec je stoupenec Slavie, stále se škorpí a jsou v konfliktu
Bylo nás pět – povídka určená pro mládež, lyricky humorný příběh o dětství rychnovských kluků
- staví do protikladů – konvenční svět dospělých, kteří se pohybují při vyjadřování i jednání ve
vyznačených hranicích společenského postavení a polování X dětská napodobivost a hravost s neodolatelnou výrazovou a situační komikou
- autor – Petr Bajza - popisuje své dětství, které prožil se svými kamarády Antonínem, Čeňkem, Edou a Pepkem
- je to autobiografie – podkladem vzpomínky z dětství, vzpomínání mu přináší radost, svět bez zla,
oddech, pohoda a humor
VOSKOVEC A WERICH A OSVOBOZENÉ DIVADLO
- V a W vystoupili v hospodě s „Malou revue“ – viděl je režisér a najal je do divadla
- ve 20. letech uvedli tzv. „Revue“ - Vest pocket revue a po nich Smoking revue
- revue – pásmo, složené z různých výstupů, založeny na jakékoli komice – zesměšňovaly pohodlné myšlení a přežité životní formy
1) hry 20. letech – nejdříve měly hry pobavit a zesměšňovat
2) hry ve 30. letech – hry mají charakter politické satiry,
- 1927 – 1938 napsali 27 inscenací
- navazovali na tradici improvizovaného herectví
- proslavili se „vor Bühne“ – forbínami – před oponou bavili obecenstvo
= reagovali v nich na současnou politickou a společenskou situaci
= navazovali drobný kontakt s posluchači
VOSKOVEC A WERICH – se zaměřovali na hloupost, nadutost a bařtipánství českého maloměsta
- používali podobnou zbraň jako J. Hašek ve Švejkovi
- zamíchali dosavadními hodnotami i historií, protože byli přesvědčeni, že to opravdové se začíná dít
v přítomnosti e převraceli dosavadní divadlo. Hry:
1. komické adaptace dobrodružných románů
2. dramata a poetické hry z exotického prostředí jazzové fantazie
Sever proti jihu Golem Don Juan & Comp Ostrov Dynamit Fata Morgána
- na těchto hrách se hudebně podílel skladatel JAROSLAV JEŽEK (1906 – 1942)
Revue Caesar (1932) – bojovně satirické hry proti sociální nespravedlnosti, nezaměstnanosti, fašistickým diktátům a válečným hrozbám, vystupují zde antické postavy
- politická satira na současné poměry v Evropě
- alegorie na morální rozklad buržoazní společnosti
Kat a blázen (1934)
Osel a stín (1933)
- hýkající ose je symbolem diktatury – výtržnosti fašistů při představeních, protesty německého vyslanectví
Balada z hadrů (1935) – lyrická
- hrála se v nouzových podmínkách, když V + W na krátký čas odešli ze svého divadla a vystupovali pod protestním názvem „Spoutané divadlo“
- hlavní hrdina je středověký básník Villon – mluvčí trpícího lidu
- obměny skutečných textů básníka tak, aby mířily do přítomnosti
Rub a líc – námět pro film Hej rup !
Těžká Barbora (1937)
Pěst na oko (1938) – touto hrou chtěli dát sbohem dávné i současné historii, kdy lid doplácel na zvůli bohatých a mocných
- dovršily V + W boj proti válce, proti lživlastenectví a za jednotu všech sil pokroku
- záchranu společenských hodnot nacházeli v lidu, který poctivě pracuje hlavou a rukama
- až do posledních chvil před uzavřením „Osvobozeného divadla“ vyzívali V + W k odvaze, pozvedali bojovou náladu a varovali před skepsí
- V + W uměli pracovat s češtinou

ZDENĚK JIROTKA
- vstupuje do literatury během okupace
Saturnin – kritika maloměšťáctví
- vypráví o trochu potřeštěné rodině, která se skládá z tety Kateřiny, jejího syna Milouše, z dědečka a z vypravěče knihy (dědečkův vnuk) a ještě ze Saturnina, to je velice bláznivý, ale i docela dobrý sluha vnuka. Dědeček bydlí v horách a ve své chaloupce s ním žijí jeho 2 služebné a zároveň kuchařky. Vnuk přijme Saturnina a ten je hned přestěhuje do najaté lodi – houseboatu. Nakonec se ukáže, že loď je vlastně Saturninova. Jednou se všichni rozhodnou, že pojedou na dovolenou k dědečkovi. Všichni se tam sejdou i s tetou a Miloušem, které nemá nikdo rád. Přijede i pan doktor Vlach, který má nedaleko chatu, kde teď je na dovolené slečna Barbora, do které se zamiluje Milouš i vnuk. Barbora se zamiluje do vnuka a Milouš je velmi rozzloben. Zažijí spolu mnohá dobrodružství, z nichž některé vyústí do komických situací. Například, když dědeček předvádí, že se zbláznil, jenom kvůli tomu, aby si teta nemyslela, že jí odkáže celé své jmění. Ale některá už nejsou tak komická. Jako např. když se jim utrhne most při povodni a jim v chatě docházejí potraviny. Vydají se na cestu do chaty doktora Vlacha. Odtamtud se vypraví na cestu do města. Když dojdou na území odkud je vidět na dědečkovu chatu, s hrůzou zjistí, že most je na svém místě a kuchařky, které povodeň odřízla od chaty i se zásobami potravin ve městě, sedí na prahu a čekají až se vrátí. Nakonec dovolená končí tak, že Saturnin zůstává u dědečka a zakládají spolu dramatický spolek. Vnuk začíná chodit se slečnou Barborou a teta Kateřina se znovu bohatě vdá „už se nemusí starat o zabezpečení Milouše“




7) PO ROCE 1945

JIŘÍ ŽÁČEK
- představitel lit. 70. a 80. let oficiální proud, liší se od ostatních tím, že má velký smysl pro humor, satira
- vystudoval ČVÚT – stavební inženýr
- pracoval jako úředník a pak se jen věnoval literatuře
Česká paní – vysmívá se emancipovaným ženám a dívá se na ně z pohledu muže e je to stanovisko velké většiny
mužů – názor: žena by se měla chovat jako víla e značí to mužskou ješitnost
Máj aneb Moderní lovestory– znaky – smysl pro humor, satira, paradox
- jazyk – hovorový až slangový – z běžného života – báseň je odpoetizovaná – rým je však zachovaný
- témata – z běžného života – snaží se o zcivilnění poezie
Ráno modřejší večera – nejvýznamnější, aktualizace v názvu – něco jiného, než čtenář čeká
Anonymní múza
Okurková sezóna 80. léta – 1976, sbírky
Tvorba pro děti:
Aprílová škola
Slabikář
Ukázka: „Písnička o škaredých holkách“ – přesně vystihl pocity dívek – především v období dospívání,
- závěr – žádná žena není škaredá – ony si to jen namlouvají


IVAN VYSKOČIL* 27. 4. 1929
- český dramatik, prozaik a herec, Vystudoval herectví a psychologii, profesor na DAMU
- autorem groteskních povídek a her
- V 50. a v 60. letech patřil k významným iniciátorům hnutí malých divadel.
- Uváděl literárně divadelní pořady čtených textů, zv. text-appealy,
- podílel se na založení (1958 – 62 umělecký vedoucí) Divadla Na zábradlí – umělecký vedoucí
- Od 60. let uvádí autorské pořady se souborem Nedivadlo – dříve Reduta
- osobitých nonsensových próz - Vždyť přece létat je snadné


Próza

BOHUMIL HRABAL * 28. 3. 1914, † 3. 2. 1997
- dětství v Nymburce, jeho otec správce pivovaru, strýc Pepin, mnoho zaměstnání – během okupace znemožněno studium na VŠ, přišel do styku s mna lidmi, o kterých potom psal
- po válce vystudoval práva – obchodní agent a pojišťovák
- jeden z nejvýznamnějších prozaiků současnosti.
- V díle čerpal z bohatých prožitků autentické životní zkušenosti, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična,
- někdy poznamenaných i skepsí a sardonickým černým humorem

Postřižiny
Krasosmutnění


MIROSLAV HORNÍČEK * 10. 11. 1918
- český herec, režisér, prozaik a dramatik.
- Významné bylo zejména jeho působení v Divadle satiry (1946 – 49), v Divadle ABC (scéna Městských divadel pražských 1955 – 61) a v Semaforu (1965 – 68).
- Mistr improvizovaného, partnersky inspirativního dialogu;
- schopností jemného intelektuálního nadhledu obohacuje svou uměleckou výpověď o světě.
- Působí v rozhlase, ve filmu (Kam čert nemůže) i v televizi (Hovory H, Kabaret U dobré pohody).
- Autor dramatických děl (Tvrďák Pokušitel, Dobře utajené housle, Malá noční inventura aj.)
- prozaických prací (Dobrý den, socho, Jablko je vinno, Javorové listy, Hovory s Janem Werichem,
S paní ve spaní).

Exil a samizdat

KOHOUT



MILAN KUNDERA



Drama

VÁCLAV HAVEL
Zahradní slavnost – komedie, odehrává se v ČSR za totalitního režimu,
- hl. postavou je rodina Plutkových a 2 synové – typická rodina, která na sebe nechce upozorňovat v těžké době a vyčkává, až přijde vhodná situace
- Při zahradní slavnosti se snaží jeden syn Hugo získat výhodnější společenské postavení. Ale Hugo se odcizí sám sobě – dostává se do společnosti povrchních lidí – tato společnosti je úzkoprsá a prázdná.
- nic se neříkalo upřímně a přímo
- kritika – kariérismu a přizpůsobivosti lidí


IVAN VYSKOČIL
- dramatik, dramaturg, režisér a herec, autorem groteskních povídek a her
- nejdříve v Divadle Na Zábradlí – umělecký vedoucí – v divadle Reduta – místo toho je nyní Nedivadlo
- Autor divadelních her Kdyby tisíc klarinetů – s J. Suchým – 50. léta
Haprdáns – 60. léta – experimentuje v divadle
- dramatická hra je otevřená – dává možnost hercům i divákům, aby se do ní zapojili
- vychází ze Shakespearovy tragedie – „Hamlet“
- hraj e pojata humorně – až klaunská podoba – hl. postavy mají pozměněný cha-
rakter – Claudius, Hamlet – přezdívka Hami, oidipovský komplex, vystupuje jako
rozmazlené princátko
- konec je smírný
– je to kritika společnosti, která aby neměla problémy, uzavírá kompromisy

DIVALDLA MALÝCH FOREM
- do roku 1955 – nastává zlatá éra našeho divadla – vzniká velké množství těchto divadel v Praze, Brně i jinde

REDUTA - pracovalo s tzv. text-appealy = pořady, které se skládaly ze čtených povídek, komentářů, písniček
- působili zde Jiří Suchý a Ivan Vyskočil

DIVADLO NA ZÁBRADLÍ – předvádělo činohru a pantomimu
- „Kdyby tisíc klarinetů“ – nejslavnější
- „Haprdáns“

SEMAFOR – SEdum MAlých FORem
- hudebně zábavné divadlo původní autorské dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr
= poslech: „Jonáš a ting-tangl“ – části: - „Milano“ – Jonáš se představuje – vypravuje o svém dědovi, který
do láhve od rumu dělá koráby
„Koráb v Lahvi“
„Písně“
- po smrtí Šlitra spolupráce s Miroslavem Horníčkem a Jitkou Molavcovou
- písně – „Klementain“ „Klokočí“ „Proč se lidi nemaj rádi“
- jsou melodické,
- texty – hluboké myšlenkové úrovně, dokáže posluchači něco dát
- „Zuzana je sama doma“ – 1960
- i hudební komedie – Suchý texty
- Suchý je i prozaik a básník – „Klokočí“ – nejznámější sbírka
- divadlo lehčího rázu – kabaretního typu tzn. sloužilo k uvolnění nálady, odpočinku
- od roku 1968 – Jiří Grosmann a Miroslav Šimek
PARAVÁN

ROKOKO – zaměřeno na satiricko-hudební komedie

VEČERNÍ BRNO

DIVADLO JÁRY CIMRMANA – 1966
- vznik v roce 1967 na základě rozhlasového pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka
- založili ho: Ladislav Smoljak, Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák, Miloš Čepelka
- herci hráli divadlo ochotnicky, bez žen – i ženské role hrají muži
- první polovinu večera tvoří série přednášek – vědecké sympozium a teprve po přestávce účinkující předvedou některou ze svých her
- nikdo z účinkujících neabsolvoval hereckou školu a všichni stále vykonávali svá civilní povolání
- divadlo nestahuje své hry z repertoáru – nejstarší je hrána téměř 30 let
- od roku 1992 – sídlí divadlo v Žižkovském divadle
- hry: „Dobytí severního pólu“ – nesměli myslet na nic jiného než na zimu
„Vyšetřování ztráty přídní knihy“
„Akt“
„Blaník“
„Dlouhý, široký a krátkozraký“



Písničkáři
- psali texty ve formě básniček, zpívali za doprovodu kytary

JAROMÍR NOHAVICA – „Dokud se zpívá“
IVO JAHELKA
KAREL KRYL – „Bratříčku zavírej vrátka“ – nejznámější
VÝVOJ ČESKÉHO DIVADLA

1) Staročeské drama

- staroč. drama saha svými počátky do konce 12. stol. – v klášterech se dramatizují latinské texty evangelií, hlavně Kristova smrt a vzkříšení; později vypomáhají s hraním také učité a žáci => čeština, různé komické scény- vykázání na volné prostranství
MASTIČKÁŘ (pol. 14. stol.) – původně vložená část do velik. hry- 3 Marie, mastičkář Kostrpál a pomocní Rubín- vychvalují zboží
- obraz střed. tržiště, satira proti hloupým lidem a šarlatánům, vtipy, jazyk až vulgární; makarónismy – střídání latiny a češtiny

2) Humanismus a renesance

PAVEL KYRMEZER – Banská Štiavnica
- drama má výchovnou funkci; zpracovává bibl. příběhy, zaměřené k aktuálním problémům života
- uvažuje o nespravedlnosti, bídě a útlaku
- dram dialogy, živý jazyk, vykreslené charaktery
Komedia česká o bohatci Lazarovi, Komedia nová o vdově (sociální rozdíly)

3) Národní obrození

a) 1. fáze – generace Dobrovského
- počátky obrozeneckého divadla – působivost mluveného slova, lidové divadlo (Matěj Kopecký – loutky, Kašpárek), herecké kočovné společnosti

Úkol:
- zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce
- vytvořit české hry
- vliv na nár. uvědomování lidu
První scény:
- Kamenné divadlo – Nosticovo, Tylovo, později Stavovské – pro něm. aristokracii, česky jen vyjímečně; 1784 – Lessingova „Emilia Gallotti“
- Thunovký palác (čes.), U Hybernů (něm.)
- Vlastenecké divadlo (Bouda) – 1786-9; na Václavském nám., české hry – bratři Thámové, klasické hry (Moliére, Shakespeare), veselohry

KAREL IGNÁC THÁM (1763-1816) – organizátor Boudy, překlad Macbetha, loupežníků
VÁCLAV THÁM (1765-?) - +. česká hra – Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka, př. Dona Juana a Kouzelnou flétnu






b) 2. fáze – generace Jungmanna

VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1769-1859)
- dramata s živými dialogy – Hadrián z Římsu, Divotvorný klobouk, Rohovín čtverrohý (nemá ženskou postavu), Každý něco pro vlast (výsměch měšťáctví a falešnému vlastenectví), Na mostě (zhud. Martinů)

JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK
- organizátor – nedělní představení
- Obležení Prahy od Švejdů, Čech a Němec


c) 3. fáze – vyvrcholení nár. obrození
- rozkvět divadla
-
JOSEF KAJETÁN TYL (1808-1856) – tvůrce čes. realistického dramatu, organizátor spol. života – bály, besedy, recitace, časopis Květy
Dramata – usiluje o výchovu národa
· ze současného života (Pražský flamendr, Paličova dcera, Fidlovačka, Poslední Čech – zkritizován Havlíčkem za sentimentalitu)
· historické hry (Jan Hus, Kutnohorští havíři )
· dramatické báchorky (Strakonický dudák, Tvrdohlavá žena)

Fidlovačka – fraška s písněmi, Píseň Kde domov můj (zpívá slepý houslista- melodie F. Škroupa)
Kutnohorští havíři – bouře havířů v Kutné hoře 15. stol., 1. soc. drama v naší literatuře, chtějí lepší život; hry vyjadřují ideály r. 1848
Strakonický dudák – láska Švandy a Dorotky, cesta do světa, peníze; lidové i pohádkové postavy; oslava č. lidu – vlastenectví, lásky; varování před touhou po penězích


4) Realistická tvorba posl. třetiny 19. stol.

- 1881 – otevření Národního divadla (1862 – Prozatimní divadlo) – 1. ředitel FRANTIŠEK ADOLF ŠUBERT – Drama 4 chudých stěn – svárovská stávka

LADISLAV STROUPEŽNICKÝ (1850-1892)
- veselohra Naši furianti – jihočes. vesnice, spor o to, kdo bude ponocným; ironický a kritický pohled na vztahy mezi lidmi na vesnici; furiantství - myslí si, že jsou všeznalí (starosta, švec a voják), soupeřivost, vytahují se mezi sebou

GABRIELA PREISSOVÁ (1862 – 1946)
- tragédie ze slovácké vesnice – Gazdina roba – Eva páchá sebevraždu kvůli matce svého milého
- Její pastorkyňa – Jenůfa, schovanka Kostelničky, otěhotní, K. dítě utopí a Jenůfa odchází s jiným
- lidé ovládáni majetkem, pokrytectví; prokreslené charaktery


ALOIS (1861-1925) a VILÉM MRŠTÍKOVÉ
- real. tragédie Maryša – slovácká vesnice; soc. rozdíly a úloha peněz na vesnici, předsudky
- Maryša je donucena na vzít si bohatého, ale starého sedláka, kterého nemiluje, nakonec ho otráví – vzor z antické tragédie; slovácké nářečí

JAROSLAV VRCHLICKÝ (1853-1912)
- snaha o dramata, spíš průměrný – trilogie Hippodamie (zhud. Fibich), Noc na Karlštejně, Drahomíra (1. drama v ND)

ALOIS JIRÁSEK (1851-1930)
- historická dramata – husitská trilogie – Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – symbolizují věrnost pravdě a boj ze ní
- pohádkové drama Lucerna – lidové a humorné prvky, dobrý konec



5) drama 1. pol. 20. stol.

a) OFICIÁLNÍ DIVADLO – Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech (režisérské divadlo)
· linie impresionistická, vitalistická, poetická náladovost
- divadlo je um. celek – (+ světlo, hudba, scéna) – vliv rus. režiséra Stanislavského – 1909 – Strýček Váňa
JAROSLAV KVAPIL (1868 – 1950) – rež. ND, manž. Heleny Kvapilové; poetičnost – Princezna Pampeliška – jde hlavně o prostředí, ne o děj; Rusalka – libreto k Dvoř. opeře

FRÁŇA ŠRÁMEK
- Léto – lyrická oslava mládí a lásky proti měšť.světu
- Měsíc nad řekou – lyrické drama, stesk stárnoucí generace – sjezd abiturientů, naproti tomu nadšení jejich dětí; zachycení nálady v okamžiku, působivost přírody na člověka
- Šrámkův přínos – smyslová obraznost, impresionismus a vitalismus, oslava prostých hodnot
· prohloubení psychologie postav, omezení zápletek (vliv Ibsena) – JAROSLAV HILBERT – Vina – mravní problém svedené dívky; 5 postav, 1 odpoledne
· historické drama – realistické (Jirásek), nebo s prvky symbolismu a fil. reflexe - Hilbert – Falkenštejn; Mahen – Jánošík
· vážné drama – Fr. Langer – Periférie (o lidech na okraji společnosti, hledání spravedlnosti)









b) NEOFICIÁLNÍ LIDOVÉ DIVADLO – zábavní scény, šantána, kabarety
- Červená sedma (Bass), Revoluční scéna (Longen)
- lidová komika – Ferenc Futurista, Saša Rašilov, Vlasta Burian


c) AVANTGARDNÍ SCÉNY – od pol. 20. let (protějšek tzv. kamenných divadel)
- vliv poetismu, inspirace lid. zábavou, tvůrčí divadlo (spojení s diváky)
· Osvobozené divadlo – zal. ve 20. letech, režiséři Honzl, Frejka, autorská a herecká dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich (divadlo autorské)
- první představení – Vest Pocket revue – vliv poetismu (uvolněná stavba, sled dram., hud. a tanečních čísel = parodie na tradiční postupy); písně, zábava, recese, smích – východisko z chaosu poválečné doby;
- jazyk – komické novotvary (napnelismus), cizí jazyky, slang
- 30. léta – od dadaistického humoru k politické satiře (hosp. krize, fašismus); spolupráce s džezovým skladatelem Jaroslavem Ježkem
- zčásti improvizované vysoce intelektuální dialogy na předscéně – reakce na akt. události
hry:Caesar (proti fašismu, nedostatky demokracie), Osel a stín, Kat a blázen (původ diktátora), Balada z hadrů (F. Villon jako tribun lidu), Rub a líc (krize a fašismus), Nebe na zemi, Tmavomodrý svět, Těžká Barbora, Pěst na oko
- součástí textů – moderní písně (Hej rup, David a Goliáš)
- 1938 – divadlo zavřeno, V+W – USA, Werich – po válce divadlo ABC

· D34-41 - avantgardní experimentální scéna založena 1933/34 – režisér a dramaturg
E. FRANTIŠEK BURIAN (1904-1959) – spis., skladatel, herec a výtvarník
- moderní lyrický div. styl – propojení všech složek (text, hudba, mimika, světlo…), kritický pohled na spol. dění; využití rytmizované sborové recitace – voiceband

repertoár: Klicpera, Shakespeare, Moliére; dramatizace Švejka, Krysaře, Máje, lidová dramata, Brecht, Nezval (Milenci z kiosku, Manon Lescaut)
- r. 1941 – zavřeno gestapem, Burian – konc. tábor, po B. smrti – Divadlo E. F. Buriana


d) PROTIFAŠISTICKÁ DIVADELNÍ FRONTA – konec 30. let a okupace
- sblížení oficiálního a avantgardního proudu – Čapek – Matka, Bílá nemoc; Vančura – Jezero Ukereve
- za okupace většina divadel zavřena

V Řecku vznikly základní žánry antického divadla na oslavách boha Dionýsa. Nejstarší česká dochovaná tvorba je představována hrou MASTIČKÁŘ. V období vrcholného feudalismu nalézáme českou hru HRA VESELÉ MAGDALÉNY. Oficiální drama v období baroka je představována jezuitskými hrami, převážně latinskými s biblickou tématikou – KAREL KOČVARA
V literatuře pololidové se odráží měšťanská tvorba frašky – FRANTIŠEK KOCMÁNEK – zachováno 7 her
Náboženské hry, zejména velikonoční SALIČKA
Soudobá tématika – KOMEDIE O TURECKÝ VOJNĚ

Od 2. Poloviny 17. Století se objevuje LOUTKOVÉ DIVADLO
Prvotním úkolem OBROZENECKÉHO DIVADLA bylo zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce a také vytvořit původní české hry. První scéna vznikla v Kotcích, později ve STAVOVSKÉM DIVADLE. V letech 1786 – 1789 fungovalo VLASTENECKÉ DIVADLO – BOUDA. V Boudě byly provozovány jednak hry klasiků v předkladech – Moliére, Shakespeare, Schiller… a jednak původní veselohry PROKOP ŠEDIVÝ – MASTNÉ KRÁMY, PRAŽŠTÍ SEDLÁCI

VÁCLAV KLIMENT KLICPERA – ROHAVÍN ČTVERROHÝ
DIVOTVORNÝ KLOBOUK
HADRIÁN Z ŘÍMSU

JAN NEPOMUK ŠŤĚPÁNEK – autor řady veseloher a frašek
- ČECH A NĚMEC … TINTILI VANTILI

JOSEF KAJETÁN TYL – tvůrce českého realistického dramatu
- PRAŽSKÝ FLAMENDR … PALIČOVA DCERA … FIDLOVAČKA ANEB ŽÁDNÝ…
Historické hry: KUTNOHORŠTÍ HAVÍŘI … JAN HUS
Dramatické hry: STRAKONICKÝ DUDÁK … JIŘÍKOVO VIDĚNÍ

VÁCLAV THÁM – překlady her,
BŘETISLAV A JITKA
VLASTA A ŠÁRKA ANEB DÍVČÍ RÁJ U PRAHY

NÁRODNÍ DIVADLO
Po roce 1848 se lid vrací ke kulturním hodnotám. V 50. Letech funguje Sbor zřízení českého ND
1862 – otevřeno PROZATIMNÍ DIVADLO, které se programově přihlásilo k Shakespearovi – kolektivní překlady jeho her.
1868 – položení základního kamene – architekt Zítek, opona Hynajs, malíři Aleš, Ženýšek, Brožík, sochař Myslbek.
1881 – zahájeno Smetanovo Libuší … téhož roku budova vyhořela, definitivně ND bylo otevřeno v roce 1883. Prvním ředitelem byl F.A.Šubert

Na scéně 90. let se objevuje realismus s venkovskou tématikou:
JOSEF HOLEČEK – NAŠI
GABRIELA PREISOVÁ – GAZDINA ROBA
ALOJS A VILÉM MRŠTÍKOVI – MARYŠA … ROK NA VSI
JAROSLAV HILBERT – VINA – mravní problém svedené dívky, která se nemůže zbavit společenských předsudků
JAROSLAV KVAPIL – PRINCEZNA PAMPELIŠKA … RUSALKA
FRÁŇA ŠRÁMEK – LÉTO … MĚSÍC NAD ŘEKOU
JIŘÍ MAHEN – mladší autor, hojně čerpá své náměty z historie – JÁNOŠÍK
VIKTOR DYK – ZMOUDŘENÍ DONA QUIJOTA – tragický příběh o neřešitelnosti rozporu mezi snem a skutečností
ALOJS JIRÁSEK – historická trilogie JAN HUS, JAN ŽIŠKA, JAN ROHÁČ – symbolizují věrnost pravdě, boj za ni a vytrvalost v boji až do smrti

KABARET – u jeho vzniku stál bohém E.A.Longen – herec, dramatický autor, malíř, se svými výstupy se prosazoval nejdříve po hospodách a začal spolupracovat s význačnými komiky své doby – F.Futurista, F. Burian. Kabaret nebyl pouhým zpestřením, ale měl i hlubší dopad, byl často ostrým útokem proti šosáctví, byl dobrou hereckou školou

OSVOBOZENÉ DIVADLO
Stalo se hlavním zástupcem české divadelní avangardy, kdy student filosofie Jiří Frejka spolu s přáteli z konzervatoře uvedl Moliérovu frašku CIRKUS DANDIN.
Brzy přišla dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich. Přidal se k nim jazzový komponista Jaroslav Ježek.
1927 – první představení – WEST POCKET REVUE – volně konponovaná hra se zpěvy. I v dalších hrách se projevoval nezávazný humor a slovní hříčky. Charakteristickými znaky představení této dvojice byly početné improvizace.
Další hry: KOSTKY JSOU VRŽENY
OSEL A STÍN
KAT A BLÁZEN
RUB A LÍC
BALADA Z HADRŮ
PĚST NA OKO – po tomto představení měli zákaz = emigrace do USA. V emigraci pokračovali v divadelní práci. Museli hrát anglicky


D 34
Avangardní experimentální scéna založená v sezóně 1933/34 (další číselné indexy označují vždy konec sezóny)
- režisérem a dramaturgem se stal Emil František Burian
- reakce na společenské dění, využití sborobé recitace, adaptace děl klasiků, dramatizace prózy
hry součastníků:
BRETON BRECHT – ŽEBRÁCKÁ OPERA
VÍTĚZSLAV NEZVAL – MILENCI Z KIOSKU … MANON LESCAUT
- v roce 1941 bylo divadlo gestapem uzavřeno
- uvádí díla Moliéra, Shakespeara, Puškina, Goetha, Klicpery, Haška


Drama v letech 1945 – 1948
Po 2.WW nastává nakrátko i rozkvět dramatické tvorby
Alegorie, pohádka, historie – první česky psanou kvalitní poválečnou hrou byla humorná pohádka
JANA DRDY – HRÁTKY S ČERTEM, divadelní hra DALSKABÁTY, HŘÍŠNÁ VES
FRANK TETAUER – VLAJKY V PLAMENECH – historický námět
FERDINAND PEROUTKA – OBLAK A VALČÍK – alegorie
JOSEF KAINAR, VRATISLAV BLAŽEK – psali satiry




drama od roku 1948 do pol. 50. Let
Rok 1948 znamená začátek úpadku, který můžeme sledovat po řadu let, skutečná satira je nahrazena komickým zesměšňováním „třídních nepřátel“
JAROSLAV KLÍMA – ŠTĚSTÍ NEPADÁ Z NEBE
VAŠKA KÁNI
Socialistický realismus:
MIROSLAV STEHLÍK – MORDOVÁ ROKLE – o 2.WW
VOJTĚCH CACH – DUCHCOVSKÝ VIADUKT
PANÍ KALAFOVÁ – o dělnické historii
MILAN JARIŠ – BOLESLAV I. – o historii vůbec
Budovatelské drama:
VAŠEK KÁŇA - PARTA BRUSIČE KARHANA
MILOSLAV STEHLÍK - NOSITELÉ ŘÁDU


Drama v 2. polovině 50. let a 60. let
Drama tohoto obdoví tvoří zlatou kapitolu českého dramatu.
Divadla malých forem:
SEMAFOR (sedm malých forem) – Jiří Suchý, Ivan Vyskočil
RETUNDA – Jaroslav Jakoubek, Pavel Kopta, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Ivan Vyskočil, Jan Vodňanský
NA ZÁBRADLÍ – Václav Havel


IVAN VYSKOČIL – dramatik, dramaturg, prozaik a autor absurdních a groteskních povídek a her, režisér a herec
KDYBY TISÍC KLARINETŮ – napsal společně se Suchým
FAUST A MARKÉTA, SLUŽKA A JÁ – napsal společně se Suchým

JIŘÍ SUCHÝ – básník, prozaik, dramatik, autor písňových textů ČLOVĚK Z PŮDY
- k mnoha hudebním komediím napsal texty: TAKOVÁ ZTRÁTA KRVE
- KABARET: JONÁŠ A TINGL-TANGL
ZUZANA JE SAMA DOMA
- Studio YPSILON, HA – divadlo, HUSA NA PROVÁZKU, divadlo JÁRY CIMRMANA, divadlo NA OKRAJI, ROKOKO

Drama 70. a 80. Let
Množství autorů nesmí publikovat, někteří jsou vězněni, jiní odcházejí do zahraničí

OLDŘICH DANĚK – autor historických a současných děl o etice člověka. Psal hry a romány, ve kterých odkrýval rozpory mezi individuálním a společenským pojetím morálky:
UMĚNÍ ODEJÍT
POHLED DO OČÍ
SVATBA SŇATKOVÉHO PODVODNÍKA
DVA NA KONI, JEDEN NA OSLU

JAROSLAV DIETL – autor českých mnoha dílných seriálů, psal převážně komedie a veselohry:
NEPOKOJNÉ HODY SVATÉ KATEŘINY… NEHODA … MUŽ NA TALÍŘI
TŘI CHLAPI V CHALUPĚ … NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ … MUŽ NA RADNICI
ŽENA ZA PULTEM

Exilové a samizdatové drama
VÁCLAV HAVEL – absolvoval AMU, stal se mluvčím charty 77, byl několikrát vězněn
Hra ZAHRADNÍ SLAVNOST
Hra VYROZUMĚNÍ – proti komunistické byrokracii
Hra ZTÍŽENÁ MOŽNOST DOROZUMĚNÍ – neschopnost člověka uskutečnit záměr, rozhodnout se
- další hry nesměly být provozovány: - SPIKLENCI
AUDIENCE
VERNISÁŽ
PROTEST
LARGO DESOLATO

MILAN UHDE – redaktor časopisu Host do domu
Hra KRÁL LÁVRA
Kniha OBLOHA SAMEJ CVOK – soubor textů pro brněnské divadlo X
V samizdatu: HRA NA HOLUBA … ZUBAŽOVO POKUŠENÍ … PÁN PLAMÍNKŮ

Domácí divadlo VLASTY CHRAMOSTOVÉ a soukromé inscenace na Havlově Hrádečku
Vývoj českého divadla a dramatu

1) Počátky českého dramatu (středověké drama)
- vznik v české literatuře: o svátcích se předváděly v kostelech biblické scény, původně byly hrány v latině, ale později se počeštili, postupně sem pronikali i světské prvky = normální život.
- Liturgická dramata jsou ve 13. stol. překládány do češtiny a hry přijímají nové scény, které se již vzdalují původnímu záměru her, a proto jsou hry brzy vykázány z kostela ven. V této podobě byly hry stíhány a zakazovány. Studenti je hráli pro veřejnost.
Mastičkář: nejstarší české drama, velikonoční hra
- tři Marie, které nakupují vzácné masti, aby nabalzamovali Kristovo tělo, Mastičkář je prodavač mastí na trhu, dochovala je pouze scéna, kdy nabízí své zboží, hledá místa na trhu. Jazyk je zde hovorový, nespisovný až vulgární.

2) 20. léta 17. stol – 70 léta 18.stol.
Jezuitské drama
- hrálo se ve školách, hráli žáci pro rodiče, jezuité měli kvalitní školy (na výstavách pro návštěvy, hráli se v latině, čeština i v němčině
náměty: náboženské = biblické příběhy, historické, o slavných postavách
cíl her: vzdělávat, vychovávat, vystupování, nestyděli se, propagační
velmi bohaté kostýmy, výprava = chtěli ohromit diváka

Lidové drama – hry se zpěvy, velmi jednoduché o běžném životě.
Pololidové drama
Interludia = frašky hrané o přestávkách, ale později se osamostatnily, hrálo se při masopustech, posvícení, v hospodě, po chalupách
- hráli kantoři se svými žáky
téma: sedlák – výsměch jim
- velmi jednoduché, vulgární, hrubé a primitivní

3) Národní obrození
- vznik počátků českého divadla
- divadlo velmi účinně působilo na široké vrstvy lidí
od r. 1738 – stále německé divadlo V Kotcích v Praze
Od. r. 1783 – německé Stavovské divadlo (kamenné, hrála se zde italská opera, německá činohra a postupně se začala objevovat i česká představení)
1786 – 1789 – první české divadlo Bouda – dřevěné na Václavském náměstí, kde se vytvořila první generace českých dramatiků a herců
1771 – první česká hra Kníže Honzík
PROKOP ŠEDIVÝ – frašky: Fraščí sládci, masné krámy ….
VÁCLAV THÁM – divadlu zasvětil celý život, herec, dramatik, překladatel
- hry: Vlasta a Šárka, Břetislav a Jitka

JOSEF KAJETÁN TYL (1808 – 1856)
- narodil se v Kutné hoře - chudá rodina, studoval v Praze a HK – zde ho ovlivnil Václav K. Klicpera – vzbudil lásku k divadlu
- úředník – ochotnické divadlo, spisovatelská a novinářská činnost
- vedlejší scéna Stavovského divadla – řídil česká představení
- politik - poslancem říšského sněmu za české země – prožíval rok 1848 –revoluce, ale pro nás se nic nezměnilo, a proto politiku opustil
- politik, novinář, spisovatel, dramatik
- po roce 1848 kritizován pro vlastenecké názory – žil v bídě, musel přestat s divadlem, novinami a politikou
- kočovná herecká společnost – přidal se k nim
- na jedné za štací umírá v Plzni v 1856- díky těžkému životu a fyzickému a duševnímu vyčerpání
- novinář - velice nadaný, položil základy českým novinám , založil časopis Květy, příspěvky autorů – mladých, současný český život a aktuální problémy – psal o nich
- cíl – bojoval za samostatnost národa a podporoval lidové vrstvy – OSVĚTA
- po roce 1848 ztratil Květy
- i jiné noviny – „Pražský posel“, „Sedlské noviny“ – zaměřeny na venkov– rady pro zemědělce
- propagace pojišťování, které v té době vznikalo
- boj proti alkoholismu

Dramatická činnost – velmi významná
A.) DRAMA ZE SOUČASNOSTI
Paličova dcera (1846) – odehrává se na menším městě, hl. hrdinkou je mladá dívka Rozárka Valentová. Otec je zadlužení a obviněn z paličství (odmítá sňatek pro peníze) a také i Rozárka. Dokáže se, že to neudělala on, ale její otec. Společnost jí ale jako paličovu dceru zavrhne a tak odejde se svým chudým chlapcem do ciziny.
Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka (1834) – veselohra z pražského lidového prostředí
- drobní živnostníci, o lásce dvou mladých lidí, kteří se nakonec vezmou
- poprvé se objevila píseň – „Kde domov můj“, kterou zpívá slepý houslista Mareš, hudbu k hymně složil Václav Škroup
B.) HISTORICKÉ HRY – hrdinové známé české osobnosti
Jan Hus (1848) – o kázání a hájení pravdy
- připomíná Husa jako hrdinu, když českému národu svitne naděje na samostatnost
- aktualizace – na námětu z minulosti se vyjádřil nejžhavější problém ze současnosti
Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři -(1848)-1493 povstání havířů za zlepšení platu a pracovních podmínek–soc. bouře
- skutečné historické události
Jan Žižka z Trocnova a Krvavé křtiny
C.) DRAMATICKÉ BÁCHORKY – je to historicky ohraničený žánr s pohádkovými motivy, který vykrystalizoval na přelomu 18. a 19. stol. Je tam dvojí svět – svět lidí a svět pohádkových, nadpřirozených bytostí. Jde o spojení romantického pojetí lásky s realistickými záběry životní skutečnosti ve formě přístupné širokým lidovým vrstvám obecenstva.
Strakonický dudák– vesnické – hospodské prostředí, veseloherní prvky
- děj: Švanda odejde do světa a má velký úspěch. Seznámí se s Vocilkou – podvodník – chtěl mu dělat tajemníka a manažera, šlo mu jenom o peníze, chtěl se jenom přiživit, žvanil, odrodilec – nemá vlastenecké cítění. Dostali se do Turecka k princezně Zulice – namyšlená a rozmazlená, marnivá, vzteklá. Chce si Švandu vzít za muže, ale její snoubenec to zjistí a Švandu uvězní. Dorotka s Kalafunou jedou za Švandou. Švandovi pomohla matka – pomocí kouzel – osvobodila ho. Matky je za trest vrhnuta mezi divoženky. Divoženky chtějí Švandu utancovat k smrti, může ho zachránit jenom dívka, která ho má ráda – věrná láska. Dorotka se dověděla, že ho může zachránit, ale byla na něj rozzlobená. Švandu popadnou divé ženy na popravišti do kola, Dorotka ho zachrání.
- kladné postavy – Dorotka, Švanda – skoro kladná, Kalafuna - záporné postavy – Zulica, Vocilka
Švanda – dudák z Pošumaví – „Strakonický dudák“ – usne v lese a víla Rosava mu očarovala dudy
- důvěřivý, nezkušený, naivní, tvrdohlavý, citlivý a podnikavý, syn polednice Rosavy, touží
po rychlém zbohatnutí, nejen kvůli sobě, ale i kvůli Dorotce, aby si ji mohl vzít za ženu.
Kalafuna – starší a moudřejší přítel Švandy, dobrák, který hraje na housle zadarmo nebo za nějaké jídlo, snaží se Švandovi vysvětlit, že peníze nejsou nejdůležitější
Šavlička – chvástal – „všechno ví a všechno zná“, peníze jsou pro něj to nejdůležitější
Dorotka – obětavá, věrná, upřímná
- autor popisuje svět nadpřirozených bytostí, kteří ovlivňují svět lidí, romantické pojetí lásky, realistické záběry – odrodilosti, vidina snadného zisku, naivnost
„Jiříkovo vidění“a „Tvrdohlavá žena“a „Lesní panna“



4) NÁRODNÍ DIVADLO
1868 – základní kámen v době renesance – Josef Zítek
1881 - divadlo vyhořelo a díky sbírce „Národ sobě“ bylo za dva roky (1883) definitivně otevřeno.
Výtvarná výzdoba: Mikoláš Aleš: Lunety s českou historií umístěné ve foiér
Vojtěch Hinais – Železná opona
František Ženíšek
Max Švabinský – sochař, busty
Josef Václav Myslbek – sochař, busty herců, režisérů….
Herci: Josef Jiří Kolář a jeho synovec František Kolář
Jindřich Mošna – komik (Harpagon)
Karel Šimanovský
Otýlie Sklenářová Malá
Hana Kvapilová – její manžel Jaroslav byl režisér ND
- Princezna Pampeliška
Marie Hübnerová
Eduard Vojan – tragik
= generace z Prozatímního divadla
- měla zde premiéru všechna dramata
DRAMA
a) vnější stavba dramatu:
- dějství = jednání, akt
obraz = mění se scéna, popř. i kostýmy herců
výstupy = mění se osoby na jevišti, které pronášení monolog nebo dialog
b) vnitřní stavba dramatu:
1. EXPOZICE = úvod, 1. jednání
- uvádí do děje, do doby, seznámení s hl. postavami
2. KOLIZE = zápletka, 2. jednání
3. KRIZE = vyvrcholení děje, 3. jednání
4. PERIPETIE = obrat ve vývoji děje, 4. jednání
5. KATASTROFA = závěr, 5. jednání
Portál = zadní opona
Zvláštní prostředky = kostýmy, hudba, zpěv, prostředí, rekvizity ……

Karel SABINA – byl dramatik Prozatímního divadla v 60. letech( poté, co byl propuštěn)
drama: Inzerát (1866)
- vtipná veselohra ze studentského prostředí

Vítězslav HÁLEK – jako dramatik nebyl moc úspěšný, ale jeho historické hry se hrají i teď
drama: Záviš z Falkenštejna, Král Rudolf, Carevič Alexej, Král Vukašín

Jaroslav VRCHLICKÝ – zaměřil se na řeckou Antiku
drama: trilogie Hippodamie(Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie)
- téma viny a trestu, melodram z české historie
Noc na Karlštejně (zfilmováno)
- Karel IV. jako velký panovník a milující manžel Alžběty (Eliška), která porušuje jeho zákaz vstupu ženám na Karlštejn. Byla o hodně mladší a dala mu 6 dětí. Je zde zaznamenána podobnost Karla s Vrchlickým – milující manžel. Napsáno k 500. výročí úmrtí Karla IV. Tématem je ukázat velkou sílu lásky.
- další postavy: Alena, Pešek, Arnošt z Pardubic ….
Julius Zeyer – generace lumírovců, hodně cestoval, zemřel znechucený měš. společností
drama: Radúz a Mahulena (Slovenská pohádka)
- Radúz je bohatý král – zabije bílého jelena v sousedním království, kde je princeznou Mahulena. Radúz je zajat, ale Mahulena ho zachrání. Její matka je proklela. Mladí spolu utečou do Radúzova království. Radúzův otec umírá a jeho matka je také prokleje tak, ze Radúz nesmí políbit jinou ženu než Mahulenu a jestliže tak učiní, na Mahulenu zapomene. Radúz ale políbí svou matku a Mahulena se stane topolem, protože na ni zapomněl. Radúz ale k stromu chodí. Matka ten strom chce nechat porazit. Sama do něho sekne a ze stromu začne téct krev a zraněná Mahulena vystoupí ze stromu. Radúz si vzpomíná. Mahulena se brzy uzdraví a brzy je svatba.
- hudba: Josef Suk
Alois Jirásek – výtvarně nadaný, ale kvůli penězům se věnoval literatuře, prozaik a dramatik
drama: Vojnarka (1890)
- hl. hrdinkou je mladá vdova, která žije pouze se svým synem na statku. Chce se vdát za Antonína Havla. On svou lásku ale pouze předstírá. Když Vojnarová zjistí, že chce jenom peníze, nevezme si ho a on se před ní zastřelí na jejím dvorku.
- tragický příběh ze tehdejší doby = pronikání peněz a touhy po majetku do lidských vztahů.
Otec (1894)
- děj se odehrává na Litomyšlsku, kde lakomý sedlák Divíšek obětuje štěstí svých dětí pro majetek souseda Kopeckého (Dívíšek byl věřitel při dražbě a tak získal ten majetek). Zaplatí smrtí syna, který měl na statku pracovat.
- je to tragický pravdivý příběh o zhoubné nemoci peněz, lakoty, bezcitnosti a touhy po majetku
Lucerna (pohádka)
- lehčí námět, návaznost na Tyla
- děj se odehrává ve starém mlýně uprostřed lesů. Mlynář musí svítit panstvu na cestu přes les na zámek. Paní kněžna má správce, kteří jsou proti mlynáři. Správce chce schovanku Haničku, kterou miluje také jeden z vodníků. Lípa, který stojí u mlýna, je symbolem práv lidu. Správce ji chce porazit, ale Hanička se tam schová = lípa se neporazí. Šťastný konec.
- práva lidu v době zrušení roboty

5) ČESKÉ REALISTICKÉ DRAMA
Ladislav STROUPEŽNICKÝ: Naši furianti (1887)
- v jihočeské vesničce Honice na Písecku se má rada rozhodnout, kdo bude ponocným, který dostává 130 zlotých ročně. Rada má dva kandidáty: 1) vysloužilý voják Bláha – chudý, čestný, zkušení – 12 let na vojně ve světě
2) místní krejčí Fiala – chudý, podvodník, nepoctivý, vychytralý, podlézavý
Starosta Filip Dubský má 2 grunty, nejvyšší postavení a pocit nadřazenosti a moci, do věcí mu ale mluví jeho žena. Má syna Václava, který se má oženit s Verunkou, dcerou prvního radní Buška, který má jenom 1 grunt a s Dubským se předhánějí. Bušek má slabost pro vášnivé pytláctví. Tito dva se přou o věno.
Habršperk je také v radě, je to místní švec. Je zkušený – byl dlouho ve světe. Dubský chce Bláhu a Bušek Fialu. Fiala pomlouvá Bláhu a jeho dcera Kristýna vylepí dopis, že když nebude Bláha pomocným, vznikne požár. Na švindl se přijde a ponocným je zvolen Bláha. Bušek jde pytlačit, vidí ho Habršperk, ale při vyšetřování ho neprozradí. Verunka s Václavem se nakonec vezmou.
Furiantí = sedláci, kteří mají pocit nadřazenosti. Ironický pohled, výsměch hlouposti českých boháčů, jihočeské nářečí a dialekty .

Gabriela PREISSOVÁ: Gazdina Roba (1889)
- Mánek (katolík) ze statku a Evička (evangelička) se mají rádi. Jeho matka je ale proti. Má pro něho bohatou nevěstu Maryšu Kotlibovou, kterou si nakonec stejně Mánek vezme. Eva se provdá za kožešníka Samka. Evě se narodí dcera, která zemře. Oba jsou v manželství nešťastní a utečou spolu do Uher. Mánek dělá na žních, kde si všichni myslí, že jsou manželé. Na Dožínkové slavnosti se dozví, že tomu tak není a že je Eva evangelička. Mánek ji poví, že si jí vzít nemůže. Nešťastná Eva skočí do Dunaje a umírá.
- tragedie ženy, která opustí svou rodinu a pak je společností zavrhnuta
Její pastorkyňa (1890)
- tragédie z venkovského prostředí slovácké vesnice, kde žije Jenůfa, schovanka vychovaná mlynářkou Kostelničkou. Jenůfa se zamiluje do Štefa. Ten má bratra Lácu. Janůfa se Štefanem dítě, ale on jí zavrhne. Jenůfa tajně porodí. Kostelnička lže, že je Jenůfa ve Vídni. Kostelnička ji opije odvarem z makovic a dítě utopí. Udělala to proto, aby ji lidé neodvrhli. Jenůfě nic neřekla. Láca miluje Jenůfu a chce si jí vzít. Při slavnostech najde rybář mrtvé dítě. Kostelnička se ke všemu přizná a je zatčena. Jenůfa Lácu odmítne.
- Odsouzení společnosti, která dohnala Kostelničku k tak hroznému činu.
- Leoš Janáček: opera Její pastorkyňa

Alois a Vilém MRŠTÍKOVÉ: Maryša (1894)
- Vávra má o Maryšu zájem. Její otec Lízal mu ji nechce zprvu dát. Maryša ale miluje Francka, který nemá ani mlýn (Vávra ano). Vávra přijde na námluvy a tak se Maryša na nátlak rodičů (hlavně matky) s Vávrou ožení. Za dva roky se Francek vrací z vojny a dovídá se o sňatku. Lízal uznává, že ji špatně provdal a chce Maryšu zpátky domů. Francek chce, aby s ním M. odešla do Brna, ale ona z morálního hlediska odmítne. Vávra chce Francka zabít. Maryša se ale odhodlá k činu a Vávru otráví, protože má o Francka strach.
- Hl. myšlenka: provdání z donucení – kvůli penězům. Po sňatku byly spory o věno. Lízal ho chtěl dát jen Maryše, protože by ho Vávra prohospodařil.
- drama má klasickou vnitřní stavbu dramatu

ZÁKLADNÍ POJMY
Drama = divadelní hra určená k předvádění na jevišti, je založeno na přímé řeči
Monolog – promluva jedné osoby
Dialog – rozhovor dvou nebo více postav
Umělecké prostředky představeni:
a) přímá řeč a text samotný
b) hra herců – herecký projev herců
c) dekorace (scéna) – kostýmy, výtvarné složky
d) hudební složka
Scénické poznámky:
- poznámky vložené do textu (píší se v závorkách)
- vyjadřují zevnějšek postavy, způsob řeči, chování postavy a místo děje
Jednání = dějství = akt
- bývá jich 1 – 5
jednoaktovka = hra o 1 dějství
Výstupy – změna postav
Obrazy – změna kulis (scény)
Trilogie = 3 hry tvořící celek
Tetralogie = 4
Dramatické formy (druhy div. děl):
o tragédie – vážná hra, která končí tragicky záhubou hlavního hrdiny
o komedie – hra s humorem zachycující méně závažnou problematiku
o fraška – komedie s přehnanou komikou, značnou nadsázkou, hrubé až vulgární
o činohra – až v 19. století, vážná hra zabývající se současnou tématikou
o libreto – text k opeře
o scénář – text k filmu, inscenaci hry
o scénický melodram – text doprovázený hudbou
o melodrama – dojemný příběh
VÝVOJ LITERATURY V DOBĚ NÁRODNÍHO OBROZENÍ
(2. pol. 17. stol. až 18. stol.)

Klasicismus:
Vznikl ve Francii. Vychází z rozumové kázně, vzorem je antika a renesance. Charakteristická je střídmost, rozvaha, pravda, vyrovnanost a rozumovost. V klasicismu má hrdina kladné rysy a musí být vzorem. Hrdina je postava veřejná, obětuje se vyšším ideálům, nejedná přirozeně, ale řídí se společenskými řády. Jsou to postavy z vyšších vrstev, prosazují dobro a charakter.
Vysoký: - tragédie, óda, epos – o životě vysokých vrstev psáno rýmovaným veršem.
Nízký: - komedie, bajka, satira, fraška – postavy jsou neurozené, náměty ze současnosti, psaný veršem i prózou.
Francie: Tragédie: -
Jean Racine – Faidra – žena athénského krále miluje svého nevlastního syna.
Pierre Corneile – Cid – Rodrigo a Xiména se milují a jejich rodiče počítají se sňatkem. Otcové se pohádají, Ximénin otec je zabit a Xiména je i přes lásku k Rodrigovi nucena pomstít smrt svého otce. Vše nakonec řeší král.
Komedie: Jean Baptiste Moliére: vlastním jménem J.B.Poquelin, působil u kočovných hereckých společností jako herec, režisér a spisovatel, vysmívá se lakomosti, úlisnosti, náboženskému pokrytectví, snaze měšťanů napodobit šlechtu. Jeho hrdinové jsou pojati satiricky i humorně.
Tartuffe – Tartuffe si získal důvěru měšťana Orgona, zcela ho ovládá a nabývá vlivu nad jeho rodinou. Usiluje o jeho ženu a má si vzít jeho dceru, ale členové rodiny se tomu snaží zabránit. Orgon Tartuffovi připisuje i svůj majetek a jen králův zásah zabrání úplnému rozpadu rodiny. Je to politická satirická hra.
Lakomec – lichvář Harpagon je pro peníze ochoten obětovat vše a ztráta pokladu pro něj znamená životní tragédii.= nenávidí lidi a je z něj poloviční šílenec.
Don Juan – pokrytecký šlechtic, kritika rozmařilosti
Misantrop – nepřítel lidí, kritika vypočítavosti šlechty
Zdravý nemocný – útok na šarlatánství, sobectví a pokrytectví lékařů
Bajka: Jean de la Fontaine – napsal 12 knih bajek, kritizuje morálku své doby.

Osvícenství: (18. století)
Myšlenkový proud, který prosazuje vládu rozumu, kritizuje církev, měšťanstvo a konzervatizmus. Odmítá tradice a opírá se o vědecké poznatky. Osvícenství navazuje na myšlenky renesance. Osvícenská doba podporovala vědu, zakládaly se knihovny a musea, věda a bádání zaujaly místo náboženství. Cílen osvícenství bylo zrovnoprávnění všech občanů. Spisovatelé byli zároveň vědci, filozofy, historiky a publicisty.
Francie:
Francois Voltaire – historik, filozof, dramatik, básník, prozaik a publicista, kritik absolutismu a církevního fanatismu
Candide neboli Optimismus – filozof. román, hlavní hrdina a jeho sluha putují světem a hledají štěstí. Odhalují loupežnost válek, úplatnost v soudnictví, lidskou pověrčivost.
Charles de Montesquien - kritizuje satirickou formou společenské a politické poměry.
Perské listy – cesta do Evropy za vzděláním
Denis Diderot – filozof,
Jeptiška – román v dopisech, autobiografie dívky, která byla přinucena vstoupit do kláštera
Jakub fatalista dialog sluhy a jeho pána o otázkách morálních
Anglie:
Daniel Defoe: Robinson Crusoe – dobrodružný román pojednávající o člověku, který ztroskotal na pustém ostrově. Román je oslavou práce, o vztahu člověka k přírodě.
Jonathan Swift: Gulliverovy cesty – filozofický, satirický a utopický román. Kritika poměrů v Anglii a představa ideální společnosti.

NÁRODNÍ OBROZENÍ
(70. léta 18. stol. – 40. léta 19. stol.)
V době, kdy v Evropě vrcholí osvícenství se zdá být český kulturní život odsouzen k zániku.
Od konce 18. stol. však knižní produkce v českém jazyce vzrůstá. Zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu – tolerance víry. Hlavní úkoly NO byly:péče o český jazyk, seznámit národ s jeho vlastní historií. Myšlenka slovanské vzájemnosti = idea sjednocení slovanských národů na obranu, cílem bylo posilovat národní sebevědomí. Poezie byla inspirována lidovou slovesností.
Fáze NO:- 1) fáze obranná – do počátku 19. století
2) fáze ofenzivní – do konce 20. let 19. století
3) vyvrcholení obrozeneckých snah – 30. – 50. léta 19. století

1) FÁZE OBRANNÁ:
- cílem bylo čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk.
Václav Thám: - psal historické hry – Břetislav a Jitka
V.K.Klicpera: - psal veselohry – Divotvorný klobouk, Zlý jelen
-1. vlastenecké divadlo – Bouda – 80. léta 18. století, Matěj Kopecký-loutkové divadlo Vznik tzv. České expedice . Václav Matěj Kramérius vydává Kramériovy c.k. pražské poštovní noviny
Josef Dobrovský: pochází z Uher, studoval na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě a v Klatovech. V Praze studoval filozofii a teologii, ale kněžské povolání nevykonával. Stal se vychovatelem v rodině hraběte Nostice. Podnikl několik studijních cest do Ruska a Švédska.
Podrobná mluvnice češtiny – psaná německy, 1. vědecká mluvnice, byl skeptický k možnosti znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka, ustálil takzvanou jazykovou normu a navrhl analogickou opravu pravopisu ( platí dodnes)
Německo – český slovník – 2 dílný
Základy jazyka staroslověnského – psáno latinsky, 1. vědecká mluvnice staroslověnštiny na základě dochovaných památek.
Dějiny českého jazyka a literatury – psaná německy, vývoj jazyka a literatury.
-Dobrovský položil základy novočeského spisovného jazyka, ustálení jazykové normy, základy české moderní vědy, odmítl pravost Rukopisů a dokázal nepravost zlomku evangelia sv. Marka.

2) FÁZE OFENZIVNÍ:
- vliv napoleonských válek, rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby, pokusy o zavedení časomíry a vzkříšení epiky.
Josef Jungmann: jazykovědec, překladatel a básník. Pochází z Berounska, působil na gymnáziu v Litoměřicích a na gymplu v Praze Překládal z francouzštiny, angličtiny, němčiny a ruštiny.Snažil se dokázat, že čeština je schopna vyjádřit náročná umělecká díla
Slovník česko-německý – má 5 dílů, čerpal z literárních památek, vyráběl novotvary (rostlina, nerost, dusík, čtverec), vznik českého odborného názvosloví – vliv na rozvoj přírodních a humanitárních věd.
Rozmlouvání o jazyce českém – obraz nízké úrovně češtiny počátku 19. stol.
Slovesnost – učebnice literární teorie a poetiky+čítanka pro gymnázia
Historie literatury české – přehled dějin české literatury, knihopis rozdělený do 7 oddílů (každý oddíl obsahoval historickou situaci, vzdělanost doby a seznam literárních prací)
Oldřich a Božena – 1. česká básnická romance



František Palacký:- narodil se v Hodslavicích na Moravě, politik-stoupenec austroslavismu = požadavek, aby češi byli autonomní v rámci Rakouska. Byl organizátorem založení časopisu Společnosti, vlasteneckého muzea v Čechách a Matice české (vydávání českých knih)
Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě – 5ti dílné dílo psané od roku 1836 německy a od roku 1848 česky. Zpracoval dějiny českého národa od nejstarších dob až do roku 1526, poprvé zpracoval vědecky dobu husitskou, dějiny zobrazil jako boj dobra a zla (zápas němectví X slovanství)
Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodie – napsal společně se Šafaříkem

Pavel Josef Šafařík:- původem slovák,ale psal česky, zakladatel slovanské archeologie
Slovanské starožitnosti – nejstarší dějiny Slovanů, kultura a zvyky až do konce 10. stol.Tímto dílem prokázal, že Slované jsou v Evropě starousedlíky a jsou spolutvůrce evropské kultury.
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích – psáno německy, slovanstvo považuje za jeden národ, vidí ho jako celek.

Jan Kollár – původem slovák, ale psal česky, studoval na Slovensku a v Německu, tvůrce myšlenky slovanské vzájemnosti. Seznámil se s Mínou a odešli do Budapešti, poté do Vídně, kde i zemřel.
Slávy dcera – základem byla sbírka Básně – elegie, ódy, epigramy a milostná lyrika Míně. Mína splývá s dcerou bohyně Slávy, je symbolem budoucího Slovanstva, provází básníka po slovanské pravlasti. Skladba obsahuje předzpěv a 5 zpěvů nazvaných podle řek protékajícím slovanským územím: Sála, Labe, Dunaj, Léthé (nebe) a Acheron (peklo). Předzpěv – záhuba Polabských slovanů a žal nad jejich zánikem, slovanská vzájemnost, odsouzení germanizace, víra ve slavnou budoucnost Slovanstva.
O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými – slované by měli vytvořit jednotnou kulturu.
Národnie zpievanky – soubor sebraných slovenských lidových písní

František Ladislav Čelakovský: - pracoval jako vychovatel, redaktor pražských novin a profesor na universitě ve Vratislavi, poté převzal po Šafaříkovi místo profesora v Praze, překládal z NJ, AJ a latiny
Ohlas písní ruských – inspiruje se ruskou lidovou slovesností a přetváří ruské byliny. Básně vyprávějí o dobách boje s Turky a Tatary, život lidu v nejrůznějších podobách a vítězství nad Napoleonem. Převládá epika nad lyrikou, obsahuje 26 básní
Ohlas písní českých - napsána o 10 let později, obsahuje 57 básní, zachycuje ráz českého lidového života. Převládá lyrika, která je satiricky a posměšně zaměřená. Vyjadřuje nenávist k útisku, oslavuje husitského vojevůdce a píše i balady v lidovém tónu (báseň Toman a lesní panna)
3) VYVRCHOLENÍ OBROZENECKÝCH SNAH:
Josef Kajetán Tyl: - kočovný herec, dramatik, novinář (založil časopis Květy), prozaik, byl pronásledován a vyhnán z Prahy. Psal povídky o obrazu bídy lidu (povídka Chudí lidé), těžkém životě umělců (povídka Rozervanec – o Máchovi) a o historii (povídka Dekret kutnohorský). Psal divadelní hry ze současnosti
Paličova dcera – příběh dívky, která se stará o své sourozence, protože otce zavřeli
Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka – fraška s písněmi. Zachycuje život pražských lidových vrstev (vlastenecký švec Kroutil a jeho syn Jeník. Proti lásce Jeníka k jeho dívce je jeho teta, která zastupuje zpanštělé měšťáky. Děj vrcholí na lidové slavnosti ševců,kde zazní poprvé píseň kde domov můj od F. Škroupa, kterou zpívá slepý houslista Mareš.
Kutnohorští havíři - skutečná vzpoura havířů v 16. stol. Minomistr okrádá horníky i krále a ti se vzbouří – potlačeno. Vůdci v čele s havířským opatem jsou popraveni.
Jan Hus – setkání Husa a Žižky – není pravdivé, jakoby hus předával své názory Žižkovi.
Strakonický dudák – oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti a vlastenectví. Varování před přílišnou touhou po penězích. Švanda je chudý chlapec, který miluje dceru hajného Dorotku. Švanda si musí vydělat peníze, kvůli Dorotce, jeho matka víla Rosava mu očaruje dudy. Vocilka – prospěchář a zběhlý student se na Švandu přilepí a okrádá ho. Švanda se dostane na zámek, kde je princezna Zulika a zůstane tam. Dorotce umře otec a ona se s Kalafundou vydá hledat Švandu. Najde ho, ale on už ji nechce. Švanda se dostane do vězení a z něj mu pomůže opět matka. Švanda se rozhodne vydat hledat kořen lásky, který by mu vrátil Dorotku. Švanda dudy prokleje a ty ztratí svou moc. Po třetí a naposledy mu pomáhá Rosava. Hlavní myšlenkou je, že peníze špatně ovlivňují člověka.


Rukopisy RKZ - padělky
V roce 1817 „nalezl“ Václav Hanka tzv. Rukopis královédvorský – měl pocházet ze 13. století a obsahoval 6 epických, 6 lyrických a 2 lyrickoepické básně.

V roce 1818 „nalezl“ Josef Linda Rukopis Zelenohorský, který měl pocházet z 10. století a obsahoval zlomek z velké epické skladby.

Palacký a Šafařík dokázali nepravost rukopisů, ale boj o ně trval až do 80. let 19. století, kdy byly definitivně prohlášeny za padělky. Měly dokázat starobylost naší kultury a posílit národní sebevědomí. Staly se inspirací pro další umělce (Smetana, Zeyer, Mánes)
VÝVOJ SVĚTOVÉHO DRAMATU

Drama – jeden z literárních žánrů
- tragédie (nerovný zápas hrdiny končí smrtí)
- komedie – nadsázka, výsměch chybám a nedostatkům
- činohra – vážný spor mezi postavami o současných spol. problémech, psychologické prokreslení postav
- monology, dialogy,
- frašky, círk. hry, pohádky, loutkové divadlo, lid. hry


1) Antické drama
- klasické období – vznik dramatu
antické drama- z oslav boha Dionýsa, herci 1-3, + sbor, pouze muži, témata mytologická, vztah k bohům

Řecko
· tragédie
AISCHYLOS
- zakladatel řec. tragédie, zavedl 2. herce
- konflikt člověka a bohů, provinění – trest
Oresteia, Peršané, Sedm proti Thébám

SOFOKLES
- jednoduchý jazyk a přirozená mluva, zavedl 3. herce, ostré kontrasty, bohové se mýlí, humanista
Antigone, Elektra, Král Oidipus, Oidipus na klonu, Trachíňanky

EURIPIDES
- objevil ženskou hrdinku, psychologie ženy, skuteční lidé
Medeia, Elektra, Faidra


Znaky antického dramatu:
· čerpá z mytologie, hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí
· konflikt se silnějšími končí tragicky, hrdina však mravně vítězí
· forma verše, chór, jednota času, děje a místa, nečlení se na dějství
· spojení mluveného slova, zpěvu a tance

· komedie
ARISTOFANÉS
- řeší aktuální problémy, kritika přetvářky a podlosti
Jezdci, Žáby

MENANDROS
- helénista, žák Aristotela, ironie
Zmýlená neplatí, Je libo svatbu nebo pohřeb

Znaky antické komedie
· dialog, nevázaný žert, útok na politické poměry a morálku
· šťastný, smírný konec


Řím
komedie – podobná řecké, nejsou pevné povahy postav, vtipy pro pobavení
TITUS MACCIUS PLAUTUS
- otroci, vojáci, milenci
Amfitryon (Komedie o hrnci) – Moliere – Lakomec

TERENTIUS
- ovlivnil renesanci
Tchýně

2) Renesance, humanismus
Itálie
- ve 13. stol. vzniká comedia del arte – typ divadla, neměli stálé scénáře, jen hlavní děj a improvizovali
- vytvořili typy lidí – bohatý pán Pantalon, svůdce Arlekin, vychytralý sluha Brighela, pedant Dottore, Kolombína a Pierot
- na dvorech šlechty – comedia erudita – ant. dramata

Anglie
Alžbětinské divadlo – soukromé, na dvorech; profesionální, autor, ne náb. témata, kritika nectností a krále (cenzura)

WILLIAM SHAKESPEARE (1564 – 1616)
- světový dramatik a básník, 36 dramat a sbírka sonetů
· Hry historické: Jindřich VI., Richard III:, Richard II., Král Jan, Jindřich IV. a Jindřich VIII.
· Hry komediální: Sen noci Svatojánské, Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Dva šlechtici Veronští, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské, Konec vše napraví, Kupec benátský
· Hry tragické: Král Lear, Macbeth, Romeo a Julie, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Antonius a Kleopatra
· Hry pohádkové: Periklés, Zimní pohádka, Bouře a Cymbelín

Shakespearovské drama
· neomezenost látky, času a prostoru, obraz kladných i záporných vlastností, postavy samostatných žen
· příčinou tragédie je lidská vášeň nebo náhoda, řecké motivy a sbor
· komické a tragické prvky nejsou ostře odděleny, střídají se verše a próza, verš blankvers

Postavy:
Hamlet – rozpor mezi ideály a povinností potrestat zlo, touha po činu, ale nerozhodnost, smysl života a existence
Othello – žárlivost
Macbeth – touha po moci
Romeo a Julie – boj člověka o lásku a život

Španělsko
LOPE DE VEGA (1562 – 1635)
- napsal prý stovky her – historické a náboženské, statečnost přemůže neštěstí
Král je nejlepší soudce, Fuente Ovejuna – vzbouření vesničanů proti zločinu, odboj, statečnost

3) Baroko

Španělsko
PEDRO CALDERON BARCA (1600-1681)
- většinou komedie a náb. hry, na rozdíl od Vegy hledá konflikty a vnáší je do života (Vega – naopak), čest, vztah církve a lidí

4) Klasicismus
- navazuje na antické drama, dodržuje jednou místa, času a děje (Aristoteles), pevný řád – komedie – nízký styl, tragédie – vysoký styl

Francie
PIERRE CORNEILLE (1606-1684)
Cid – základní konflikt mezi citem, láskou a povinností a ctí
- moderní tragédie, pravdivost děje, nedodržuje 3 jednoty, neexistuje osud

JEAN RACINE (1639-1699)
Faidra – cit a egoismus, osudová nebezpečná vášeň, konflikty mezi ženami

MOLIÉRE (1622 – 1673), vl. j. Jean Baptista Poquelin
- kritický pohled , satira na nedostatky a výsměch lidským slabostem; smírné řešení konfliktu, i humorní hrdinové – komedie

Tartuffe – kritika pokrytectví a církve
Lakomec – Harpagon, schopný pro peníze obětovat všechno
Misantrop – nepřítel lidí
Zdravý nemocný – pokrytectví lékařů
Don Juan, Měšťák šlechticem, Směšné preciózky

5) Osvícenectví

Francie
PIERRE AUGUSTIN CARONN DE BEAU – MARCHAIS (1732 – 1799)
- měšťanské drama – komedie, vychytralý Figaro, napadá společnost
Lazebník sevillský, Bláznivý den aneb Figarova svatba

Itálie
CARLO GOLDONI (1707 – 1793)
Sluha dvou pánů, Řádná holka (žargon gondoliérů), Poprask na laguně


Německo
EPHRAIM GOTTFRIED LESSING
- klasicista a osvícenec, kritik
- pracoval v Hamburském divadle, kde psal postřehy z divadla a jak má divadlo vypadat - recenze
Mína z Barnhelmu aneb Vojácké štěstí, Emilia Gallotti

6) Preromantismus

Německo
KLINGER – drama Sturm und Drang (Bouře a vzdor) – podle toho název německého hnutí, prosazujícího jedince a svobodu

JOHANN WOLFGANG GOETHE (1749-1832) - dramata: Götz z Berlichingenu (německý rytíř, ideály), Spřízněni volbou

JOHANN FRIEDRICH SCHILLER (1759-1805) – div. hra Loupežníci, kt. ho proslavila – proti tyranství; Don Carlos, Luisa Millerin-Úklady a láska (ant. tragédie), trilogie Valdštejn – psych. drama generála Valdštejna, na čí stranu se dát

7) Romantismus

Anglie
GEORGE GORDON BYRON (1788-1824) – romantická dramata Manfred, Sardanapalova smrt (rom. hrdina, vyjímečný , boj za svobodu, fantazie a tajemno)

Francie
VIKTOR HUGO (1802 – 1885) – Hernani aneb Kastilská čest – záporná postava s kladnými vlastnostmi

Rusko
ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1799 – 1837) – drama Boris Godunov – hist. událost, boj o moc

8) Realismus
Znaky real. dramatu:
· publikum je nespokojeno s obl. schématem, hlavní náplň je drama ze života
· vznikají nová divadla v Paříži, Berlíně, Londýně)
· nic neřeší, jen ukazují problémy, člověk a jeho vztahy ve společnosti
· subjektivní forma, problémy své země

Rusko
NIKOLAJ VASILIJEVIČ GOGOL (1809-1852)
- satirická komedie Revizor – kritika úplatkářství, hlouposti a omezenosti; protiklad omezeného policisty a vychytralého prospěcháře – revizora- podvodníka





ANTON PAVLOVIČ ČECHOV (1860-1904)
- zakladatel lyrického a psychologického románu – potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, emoce; děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost a tragičnost vyrůstá z nitra postav; hledání životních jistot, kritika ruské společnosti
- účast s lidským osudem, pochopení pro smutek, rozčarování nad životem
Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad

Skandinávie
HENRIK IBSEN (1828-1902) – Norsko
- hry z intimního života, manželství, na straně ženy; lidé tomu rozuměli
Domov loutek (Nora) – manželka pozná, že je jen loutka manžela, odchází z domova
Divoká kachna, Stavitel Solness, Peer Gynt – dram báseň, hlavní hrdina je postava z pohádek, dobrodruh a rváč Peer Gynt, promarní celý život i lásku Solvejži


AUGUST STRINBERG (1849-1912) – Švédsko
- bohémský život, popisuje vlastní manželství, které se mu nevyvedlo
Inferno, Legendy, Scény z manželského života, Slečna Julie


9) Symbolismus
- symb. drama – náladové, plné tajemství, podivných tušení a pochmurné
MAURICE MAETERLINCK (1862-1949)
- drama Modrý pták, Slepci
- postavy jsou jen stíny, probuzení ze snu, člověk vydán napospas osudu – lásce a smrti


10) Moderní směry 20. stol
Surrealismus
GUILLAUME APOLLINAIRE (1880-1918)
- Prsy Tireziovy aneb Surrealistické drama (1918) – programové dílo div. avantgardy, jde spíše o scénář nebo libreto, pomíjí všechny stavební prvky tradičního dramatu (děj, konflikt, charaktery)
- žádné logické uspořádání, výplody fantazie a parodie trad. dramatu
- předchůdce absurdního dramatu – Beckett, Ionesco
- děj se odehrává v Zanzibaru, feministka Terezie se zbavuje prsů a stává se Tiréziem, její manžel zplodí za den 40 tis. dětí

Klasické drama
GEORGE BERNARD SHAW (1856-1950), 1925 Nobelova cena, Irsko
- ovl. Ibsenem, ironik a sarkasta
- hry „neutěšené“ – Domy pana Sartoria, „utěšené“ – Candida, „pro puritány“ – Caesar a Kleopatra, tragédie Svatá Jana – o Johance z Arku – prostá dívka bez hist. patosu, střet jedince a moci, trochu parodicky strhává svatozář
- Pygmalion – ženská emancipace, lidské předsudky a spol. konvence, komika (My fair lady); Zpět k Methusalemovi

FRANZ WERFEL (1890-1945), Německo
- drama Jakobowski a plukovník – o problému moci
Drama ELEKTRA nese jméno po Oresteově sestře, kterou Sofokles postavil do středu děje. Elektra žije se svou matkou Klytaimestrou a jejím milencem, avšak stále zachovává věrnost mrtvému otci a vzdor vůči jeho vrahům. Celý její život je příprava na pomstu proti nim. Její jedinou oporou je naděje na příchod bratra a pomstu. Ta se ztratí ve chvíli, kdy dostane mylnou zprávu o jeho smrti. Rozhodne se, že vykoná trest sama, avšak Orestés se vrací v přestrojení , dává se jí poznat a trestá vrahy svého otce.
Největší slávu si ve starověku získal Sofoklův KRÁL OIDIPUS. Oidipův otec, thébský král Laia, se po narození syna dozvídá, že ho syn zavraždí a ožení se se svou matkou. Oidipus je rodiči zavrhnut a vyrůstá v cizí zemi. Na cestě do Théb potká cizince a v hádce ho zabije. Netuší, že zabil vlastního otce. Théby zachrání od pohromy a stává se manželem královny Iokasty. Po létech postihne město mor a podle Apollóna nepřestane, dokud bude v zemi žít vrah Laiův. Oidipus po vrahovi pátrá a nakonec se od věštce dozvídá, že on zavraždil Laia, který byl jeho otcem, a Iokasta jeho matkou. V zoufalství si vypíchne oči a odchází do vyhnanství na Kolón.

Tragedie ANTIGONE zobrazuje konflikt mezi proměnlivými zákony vládců a věčnými příkazy morálky. Hrdinka tragédie, Oidipova dcera Antigone je nositelkou a obětí tohoto rozporu. Když Oidipus odešel do vyhnanství, dostali se jeho synové Eteoklés a Polyneikés do sporů o vládu. Polyneikés si najde spojence v cizině a vypraví se s vojskem proti rodnému městu. O sporu obou bratrů vypráví Aischylova hra SEDM PROTI THÉBÁM. Bratři ve vzájemném boji zahynou a králem se stává Kreón. Přikáže, aby Polyneikova mrtvola nebyla pohřbena, protože se dopustil vlastizrady. Antigone ho však přesto podle nepsaných zákonů tajně pohřbí. Na příkaz Kreónta má být tedy potrestána a zaživa zazděna do hrobky. Bohové však žádají, aby byl trest odvolán. Kreón chce vrátit Antigoně svobodu, ale najde už ji oběšenou. Kreóntův syn Haimon, Antigonin snoubenec, spáchá sebevraždu, stejně jako jeho matka. Kreón nakonec žádá bohy, aby ho zbavili života.
Hra OIDIPUS NA KOLÓNU je pokračováním Krále Oidipa, kdy Oidipus a Antigone odcházejí na Kolón, ostrov bohyň pomsty, a dozvídají se o sporu obou bratrů.


K Euripidovým nejlepším hrám patří MEDEIA, jejíž děj zpracovává pověsti o mytologických Argonautech a zlatém rounu. Kouzelnice Medeia pomohla vůdci Argonautů Iásonovi zmocnit se zlatého rouna. Oklamala otce a utekla s Iásonem, do kterého se zamilovala. Ožení se s ní, avšak v Korintu se zamiluje do Glauky, dcery krále Kreónta. Chce si ji vzít za ženu a opustit Medeiu, ta se mu však pomstí. Zavraždí Glauku a pak i děti, které měla s Iásonem. K tomuto činu se Medeia odhodlává až v krajním zoufalství po těžkých vnitřních konfliktech, jako trpící žena, zrazená ve své velké lásce.Význam Národního obrození – snahy jazykovědné a historické

Národní obrození je společenské hnutí projevující se především národně osvobozeneckým bojem. Národním a demokratickým uvědoměním lidových i městských vrstev. Národní obrození je umožněno díky ekonomickým změnám (konec éry feudalismu, ústup kapitalismu).
Dochází k významným reformám. Josef II zrušil v roce 1781 nevolnictví, zavedl toleranční patent. Podpořil vzdělání odnětím škol církvi. Zakládal vědecké společnosti.V 70. letech 18. stol byla založena Soukromá česká společnost nauk. Později, v roce 1790 se přejmenovala na KČSN (Královská české společnost nauk).
Negativní důsledky vlády Josefa II byly centralismus a generalizace.
Národní obrození má čtyři fáze:
1. „fáze obranná“ (je spjata s osvícenectvím) 70 – 80 léta 18. stol. Hlavní představitel by Josef Dobrovský.
2. „fáze ofenzivní“ 10 – 20 léta 19 stol. Hlavní umělecký směr Preromantismus. Hl. představitelé druhého období u nás Josef Jungman, František Palcký, P. J. Šafařík.
3. fáze je spjata s Romantismem. 30 – 40. léta 19. stol. Hl. směr – romantismus. Představitelé K. H. Mácha a K. J. Erben.
4. fáze – završení obrozeneckého hnutí. 40 – 50 léta 19 stol. Hl. představitelé B. Němcová, K. H. Borovský.

Klíčovou roli v 1. fázi NO sehrála jazykověda. Na jazyk – jako na jeden z hlavních znaků vznikajícího novodobého národa – se soustředila pozornost mnohých obrozeneckých vědců a spisovatelů. V boji proti němčině vznikly nejprve jazykové obrany. Bohuslav Balbín (1621 – 1688) vydal nejstarší z nich. Vyšla v roce 1775.
Prvním významným jazykovědcem byl Josef Dobrovský. Význam v této době měli i studie historické, které posilují národní vědomí.

Význam v této době měli i studie historické, které posilují národní vědomí. Gelasius Dobner (1719 – 1790) byl propagátor historické metody v dějinách. Vydal Hájkovu kroniku v latinském překladu.
František Martin Pelcl (1734 – 1801), první profesor českého jazyka na Karlově univerzitě. Vydal Novou kroniku českou (1791 – 96), nahradil starou kroniku Hájkovu.

Pro šíření knih mezi nejširší vrstvy, bylo založeno v Praze nakladatelství s názvem „Česká expedice“ Řídil ji Václav Matěj Kramérius (1753 – 1808). Byl to i první český novinář, vydával „Kramériusivy c.k. vlastenecké noviny“. První pochopil význam novin a snažil se jejich prostřednictvím výchovně působit na nejširší vrstvy.
Velký vliv na utváření národního vědomí mělo české divadlo. Praha měla dvě divadla ve kterých se česky hrálo jen výjimečně, divadlo v Kotcích a Stavovské divadlo. Proto čeští vlastenci usilovali o zřízení českého divadla, v roce 1786 vzniklo divadlo zvané „Bouda“, jeho oficiální název byl „Vlastenecké divadlo“. Stálo na Koňském trhu (Václavské náměstí).
Významný dramatik byl Václav Thám (1765 – 1816), autor vážných, vlasteneckých a historických her (např. Břetislav a Jitka) a také byl překladatel.
Prokop Šedivý (1764 – 1810) psal hlavně zábavné frašky. (Pražští sedláci).
Poezie byla považována ze nejvyšší druh literatury, vydávali se takzvané almanachy (sborníky děl různých autorů). K prvním novočeským básníkům patřil např. Václav Thám, který je autorem „Básně v řeči vázané“, chtěl na hodnoty starší poezie. Antonín Jaroslav Puchmajer (1769 – 1820) vydal pět almanachů, do kterých přispěli básnící z Čech a Moravy.

Druhá fáze „ofenzivní“ Cílem bylo získat nové oblasti pro českou literaturu. Vznikala hlavně díla vědecká a umělecky náročná. Přestavitelé druhé fáze NO
Josef Jungmann (1773 – 1847)
Josef Jungmann kolem sebe sdružoval básnickou a vědeckou školu, jejímiž členy byly například vědci Jan Evangelista Purkyně, Jan Svatopluk Presl a další.
Narodil se v Hudlicích u Berouna, v rodině chudého řemeslníka. Studoval filozofii v Praze. Zde na něho silně působil vlastenecký profesor Stanislav Vydra. Potom působil jako profesor na gymnáziu v Litoměřicích a později v Praze. Tam kolem sebe brzy soustředil pražskou vlasteneckou společnost.
Šíře Jungmannových zájmů byla rozsáhlá. V poezii byly jeho doménou zejména překlady významných a jazykově náročných děl (povídka francouzského preromantika Francoise René de Chateaubrianda Atala, rozsáhlý náboženský epos anglického básníka Johna Miltona Ztracený ráj, z němčiny Goethův idylický epos Heřman a Dorota)
V jazykové oblasti bylo impulsem pro jeho významný literární čin vládní nařízení z roku 1816, které umožňovalo vyučovat češtině na gymnáziích. Tehdy se dal Jungmann do psaní Slovesnosti (vyšla 1820), která měla být teorií literatury a slohovou čítankou.
Stejně jako Dobrovský, i on se pokusil podat souhrný obraz vývoje české literatury – v knize Historie literatury české (1825). Téměř souběžně vzniklo i největší Jungmannovo dílo z oblasti slovníkářství – pětidílný Slovník česko-německý (1834 – 1839)

Ve druhé fázi NO dochází rovněž k rozvoji dějepisectví, historikové se snaží o zkoumání historických pramenů, snaží se o kritičnost. Zásluhu na tom měli zejména František Martin Pelcl – profesor Karlovy univerzity, napsal Novou kroniku českou, která měla nahradit už nevyhovující Kroniku Hájkovu.
František Palacký byl nejvýznamnějším historikem, pocházel z Moravy, z Valašska, studoval na Slovensku, pak žil v Praze. Byl také činný politik. Hlavní dílo Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě (5 dílů) české dějiny zachycuje až do roku 1526 (po nástup Habsburků). Vrchol našich dějin viděl v Husitství.
Politický program Palackého byl austroslavismus (potřeba přetvoření Rakouské monarchie ve Federaci rovnoprávných i slovanských národností)
Josef Šafařík byl spolupracovníkem Palackého. Původem Slovák, v Bratislavě se seznámil s Palackým. Studoval i v Německu, pak odešel do Srbska, kde žil 15 let a dobře poznal historii Jižních Srbů, po návratu žil v Praze.
Jeho celoživotní dílem jsou Slovanské starožitnosti jsou psané česky, zabývá se zde minulostí Slovanů, jejich prehistorií. Dokazuje, že Slované jsou vedle Řeků, Římanů a Germánů spolutvůrci Evropské kultury.

Obraz české minulosti
Pod vlivem myšlenek evropského preromantismu se také čeští obrozenci prvního desetiletí 19. stol. obraceli do české minulosti. Jako velký nedostatek někteří z nich pociťovali absenci českých hrdinských zpěvů.
Tuto touhu po starých českých hrdinských zpěvech naplnily nálezy dvou zlomků větších básnických skladeb z let 1817 a 1818 – Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského, označovaných podle míst svého nálezu: Dvora Králové a Zelené Hory v jižních Čechách. RK byl kladen do 13. stol. a obsahoval šest větších skladeb epických básní (např. Čestmír, Oldřich, Boleslav), dvě skladby lyrickoepické a šest lyrických písní (např. Kytice, Jahody). RZ obsahoval krátký zlomek básně o staročeském sněmu kmetů a vladyků a skladbu Libušin soud o dědickém sporu dvou bratří – Chrudoše a Štáhlava.
Později s o pravosti obou rukopisů vedly spory. A dodnes není jasné jestli jsou pravé nebo jestli se jedná o padělky.Jiří Voskovec
(1905-1981)
Jiří Voskovec je český herec a spisovatel neodlučitelně spjatý s osobností Jana Werich . Studoval střední školu v Praze a ve francouzském Dijonu. Roku 1925 společně s Werichem založili Osvobozené divadlo, které se
po dvou letech definitivně změnilo v jevištní centrum českého klaunství, reagující na aktuální politické a společenské problémy.
Od roku 1938 žil Voskovec převážně ve Spojených státech. Pouze v letech 1948-1948 pobýval v Československu a v letech 1948-1950 ve Francii. Literárně tvořil především s Werichem; sám napsal Klobouk ve křoví a hrál ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.

Jan Werich (1905-1980)
Pražský rodák Jan Werich původně studoval práva, pak se zabýval literaturou, divadlem a kulturou. Podílel se na vzniku Osvobozeného divadla, na jehož scénu spolu s Voskovcem uváděl poetistické hry i ostré politické satiry. Léta 1939-1945 strávil v Americe, kam emigroval. Po návratu pracoval v divadle ABC a v Divadle satiry s Miroslavem Horníčkem.
S Jiřím Voskovcem a Janem Werichem spolu pracoval hudební skladatel Jaroslav Ježek (1906-1942). Werich a Voskovec společně napsali Vest Pocket Revue, Baladu s hadrů, Pěst na oko, rub a líc, Těžkou Barboru, Caesara, Osla a stín, Golema, Kata a blázna, Svět za mřížemi. Kromě her také vytvořili filmy Pudr a benzín, Hej rup, Svět patří nám, Peníze nebo život.
Jan Werich ztělesnil hlavní role ve filmech Až přijde kocour, Císařův pekař a Pekařův císař. Je autorem Italských prázdnin a pohádek Famfárum.

Jaroslav Ježek (1906-1942)
Narodil se 25.9.1906 Praha - + 1.1.1942 New York, český hudební skladatel, klavírista a džezový kapelník. - Od dětství byl postižen vážnou oční chorobou. Přes tuto indispozici studoval v letech 1924-27 na pražské konzervatoři . Pokračování na mistrovské škole pražské konzervatoře v letech 1927-29 přerušil studijním pobytem v Paříži , kde se seznámil s evropskou hudební modernou. Ježek se přiřadil ke skladatelům využívajícím v symfonické a komorní hudbě prvky džezu. Džezové prvky v koncertní tvorbě ovšem Ježek uplatnil ještě před pařížským pobytem, roku 1927 v absolventské práci Koncert pro klavír (věty: Fox. Tango. Charleston). - Po návratu do Prahy zahájil Ježek trvalou spolupráci (1928-38) s Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha jako skladatel, hudební dramaturg a dirigent. Seznamoval českou veřejnost s džezem, který tvůrčím způsobem přetvářel, a vytvořil tak vzor české moderní džezové a taneční hudby. Ježkovo důkladné hudební vzdělání a nesmírná invence znamenaly jistotu, že česká moderní populární hudba dosáhla už na začátku svého vývoje vysoký standard, na který mohly navázat další generace. - Pro Osvobozené divadlo komponoval Ježek orchestrální skladby . Písně sice byly součástí revuálních her , ale brzy se staly nesmírně populární a vstoupily samostatně do dějin české populární hudby. V roce 1939 Ježek emigroval před nacisty do USA. Nějaký čas žil v Pensylvánii, v New Yorku potom vyučoval klavírní hře a řídil Československý pěvecký sbor. Krajané se o něj pečlivě starali, ale i tak snášel Ježek emigraci těžce; s Amerikou se nesžil. Zemřel ve věku 36 let na selhání ledvin v městské nemocnici v New Yorku. Po konci války byly jeho ostatky převezeny do Československa a uloženy na Olšanském hřbitově v Praze.

Osvobozené divadlo
? vzniká ve 20. letech v souvislosti s rozvojem poetismu. Využívá prostředků lidové zábavy. Odstraňuje klasickou dramatickou jednotu místa, času a děje. Vede přímý dialog s divákem, což vede k aktivní spoluúčasti. Součástí her jsou forbíny- mezivýstupy k pobavení diváků o pauzách (např.Kam svět míří roku 1934) .Bere si příklad ze současného evropského divadelnictví
? Jiří Voskovec a Jan Werich
? vystupovali ještě jako studenti práv
? jejich prvním představením byla Vest pocket revue (Malá kapesní reví) - uvolněný dramatický žánr plný humoru a komiky, který parodoval postupy tradičního dramatu a opery. Novinkou byly dialogy na předscéně zčásti připravené, zčásti improvizované, kde mezi sebou konverzovali oba herci a obecenstvo.
? Jaroslav Ježek
? k V a W se přidal ve 30. letech, aby spolu vytvořili množství osobitých her, jejichž obsah postupně s rostoucím nebezpečím fašismu nabýval na společenské odpovědnosti a politické angažovanosti
? Osel a stín, Kat a blázen, Rub a líc - zfilmováno jako Hej rup!, Těžká Barbora, Pěst na oko
? významným prvkem jejich tvorby jsou písně jejichž popularita byla obrovská (Svět naruby, David a Goliáš, Proti větru, Hej rup, Svět patří nám, Tmavomodrý svět, Babička Mary, ...)
Faulkner William

New Albany (Mississippi) 25. 9. 1897 – 6. 7. 1962 Oxford (Mississippi)

Romanopisec a povídkář. Pocházel ze staré jižanské rodiny, jeho praděd, plantážník a plukovník William Falkner, bojující v obč. válce, proslul i jako au-tor tehdy populárního r. Bílá růže z Memphisu. Živá rodinná tradice, vyprávění o osudech prarodičů a nejrůznějších příbuzných i o minulosti rodného Missis-sippi se staly základními faktory Faulknerovy inspirace. Zchudlá rodina Faulk-nerů se přestěhovala do Oxfordu, když bylo Williamovi pět let. Tam také chodil do školy, kde prý prohlásil, že se stane spisovatelem jako jeho praděd. Rok strá-vil na Mississippské univ.; to bylo již po 1. svět. válce, kdy po leteckém výcviku v Kanadě byl roku 1918 poslán s Královským letectvem do Francie. Při cvičném letu byl raněn. Od mládí byl vášnivý čtenář a samouk a už v těchto letech se za-číná zabývat literaturou, třebaže je nucen život se nejrůznějším způsobem. Např. pracuje jako natěrač, prodavač, je zaměstnán na poště atd.
Píše už také verše – vydává sb. Mramorový faun – i prózu. První uveřej-něný román Vojákův žold dokládá, že i Faulknerovy lit. začátky jsou plodem válečných zkušeností a blízké pocitům „ztracené generace“.Druhý román Mos-kyti je satirická historie jednoho výletu neworleanské bohémské společnosti na zábavní jachtě. Většina života a díla je však spjata s rodným státem Mississippi a s městem Oxfordem. Roku 1929 se oženil s Estelle Oldhamovou a měl s ní dvě děti, syna, který zemřel v dětství, a dceru Jill. Od poloviny 30. let pobýval ně-kolikrát v Hollywoodu, kde pracoval jak scenárista. Po 2. svět. válce, už jako nositel Nobelovy ceny (získal ji r. 1949), podnikl několik oficiálních cest do za-hraničí, zvl. do Japonska. V letech 1957 – 1958 působil na Virginské univ. Po-slední léta života trávil v Charlottesvillu ve Virgínii, kde žila jeho provdaná dce-ra, a v Oxfordu. Celý život hájil právo umělce na soukromí, vytýkal žurnalistům a kritikům, že ocenění umělcova díla, které veřejnosti jistě patří, spojují se zve-řejňováním, až pitváním autorova soukromého života. Napsal také esej – O soukromí – Americký sen, a co se s ním stalo. Pravou autorskou doménu ob-jevuje až ve svém třetím r. Sartoris. obrací se vněm k příběhu ze severního Mis-sissippi, kraje, z kterého postupně ve svých prózách vytvářel výrazné vlastní smyšlené dějiště „Yoknapatawphský kraj“ a kde našel své pravé hrdiny. Život amer. Jihu, jeho historie, tradice i současnost se od té doby stává hlavní sférou Faulknerova uměleckého zájmu. Usiluje proniknout do psychologie tamních li-dí, chce na individuálních lidských osudech analyzovat život amer. Jihu, k ně-muž ho váže směs lásky, obdivu, ale i nenávisti a hněvu. Faulknerovy vyprávěcí postupy, často značně komplikované, byly asi příčinou, že teprve až během 30. let výrazněji pronikl k amer. čtenářům, když byl již předtím oceněn např. ve Francii. Nikdy se nevyhýbal složitosti výrazu; aby vyjádřil vědomé i podvědomé motivy jednání a asociace svého příběhu, hledá nové stylistické cesty, protože cítí, že dosavadními postupy nelze vyjádřit složitost a mnohovýznamnost osudů a událostí. V jeho prózách je realistický příběh umocňován v jakési širší podo-benství. V kompozici děl je patrno, že svým naturelem byl povídkář.
Sartoris, první r. „yoknapatawphské řady“, líčí návrat mladého Bayarda Sartorise z 1. svět. války a poslední rok jeho nevyrovnaného života. Román se však nesoustřeďuje jen na osudy mladého veterána, slepě a sebevražedně hleda-jícího smysl svého života, ale na historii celé upadající aristokratické rodiny Satorisů. Roku 1929 vyšel román, který přinesl Faulknerovi první závažné uz-nání, Hluk a zuřivost, otřesný, až hrůzný portrét duševní a morální degradace jižanské rodiny Compsonů v prvních desetiletích našeho století. Část příběhu poslední generace Compsonů vypráví syn idiot, seznamuje čtenáře se světem čtyř dětí alkoholika a cynika Jasona Copsona a jeho neurotické ženy.
Ve 30. letech pracuje na dalších „yoknapatawphských“ románech. Román Když jsem umírala je groteskně tragický, otřesný příběh ze života bílé chudiny: líčí odhodlání Burdenovy rodiny splnit přes všechny překážky slib daný umírající matce, že její tělo odvezou a pochovají ve městě, kde leží její příbuzní. Román Svatyně, o jehož hodnotě sám autor zapochyboval a jehož první verzi přepraco-val, je snad nejděsivější Faulknerova próza, čerpající námět z jeffersonského podsvětí. Vypráví o znásilnění mladičké Temple Drakeové a vraždě prosťáčka Tommyho a o marném úsilí právníka Horace Benbowa prosadit spravedlnost. Myšlenkově hlubším a vyváženějším je r. Srpnové světlo. Vypráví o cestě na-ivní a důvěřivé těhotné dívky za zmizelým milencem. její historie je spíš rám-cem k dalšímu základnímu dějovému plánu, líčícímu dramaticky otřesný život Joea Christmace, který je nemanželským dítětem údajně s podílem černošské krve. Složitý, ale mistrný román Absolone, Absolone! – rodinné drama plantáž-níka Thomase Sutpena. K historii Sartorisů se Faulkner vrátil v r. Nepřemožení; vypráví o mládí Bayarda Sartorise a jeho babičce Millardové v 60. letech a 70. letech 19. století, v době obč. války a éře rekonstrukce Jihu. K tvorbě 30. let pat-ří i svazky povídek a dva romány s tematikou, která se neváže k yoknapatawhs-ké sáze: román Pylon z leteckého prostředí je slabší autorovou prózou. Román Divoké palmy – zde autor spojil dvě samostatné osudové historie, tragický pří-běh nesmlouvavé a nakonec sebevražedné lásky dvou milenců (Divoké palmy) a groteskně tragický osud trestance za velké povodně na Mississippi, nazvaný Sta-řec Mississippi. Následující Faulknerova díla svědší o dalším uměleckém vyzrá-vání. Klasickými díly se staly jednotlivé romány jeho trilogie, vycházející v roz-pětí 20 let: Vesnice, Město a Panské sídlo. Do nich Faulkner uložil své celoži-votní pozorování a úvahy o charakteru Yoknapatawphského kraje, o jeho oby-vatelích. Od konce 19. stol. až do roku 1946 sleduje ústřední postavu Flema Snopese, jeho „cestu“ z vesnice do města a nakonec do panského sídla. Jedineč-nosti dodává trilogii její široký, syntezující kronikářský záběr, snažící se po-stihnout nezadržitelný běh času a vývoj přerůstající v třetí části rámec kraje a dotýkající se až celospolečenských aspektů.
V době mezi jednotlivými svazky trilogie vycházela další díla. Sestup a Mojžíši představuje soubor povídek vázaných tematický v jakousi volnou rodinnou kro-niku. Jednají o různých generacích bílých i černých potomků Lucia McCaslina. K nejslavnějším patří povídka Medvěd se silným filosofickým podtextem. Ro-mán Neodpočívej v pokoji zpracovává z jiného úhlu černou tématiku. Hrdý Lu-cas Beauchamp je obžalován z vraždy bílého člověka. V příběhu až detektivním se právníku Gavinu Stevensovi a Chickovi Mallisovoni podaří prokázat jeho nevinu, zachránit ho před lynčem a objevit skutečného vraha. Chick tak splácí Beauchampovi starý dluh – černoch ho kdysi jako chlapce zachránil, když spadl do zamrzlého potoka. Královský gambit je souborem detektivních povídek, vázaných dohromady postavami Gavina Stevensa a jeho přítele Charlese Mallisona. V dalším díle Rekviem za jeptišku dějově navázal na Svatyni. Stylizova-né drama líčí Temple Drakeovou po osmi letech jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Černá chůva, kterou si Temple vybrala ze svých starých přítelkyň z nevěstince je odsouzena k smrti za vraždu Templina dítěte. Byl to akt zoufalé snahy zachránit temple před novou zkázou. Ohlas vzbudil r. Báj, na kterém pracoval už od konce války. Vrací se do 1. svět. války, kdy na jejím samém konce se vzbouří jeden fr. pěší pluk. Vzpourou se cítí ohroženo velení na obou stranách a odtud se rozvíjí celé drama. Příběh desátníka, vůdce vzpoury, který je popraven, přerůstá v alegorické podobenství s osudem Kristovým. Za tuto knihu byl od-měněn Pulitzerovou cenou a Národní knižní cenou. Posledním Faulknerovým dílem, které vyšlo krátce před jeho smrtí, byla úsměvná „reminiscence“ z mládí Pobertové, dměněná rovněž Pulitzerovou cenou. Odehrává se v době před 1. svět. válkou, hrdinou je jedenáctiletý chlapec. Líčí, co se všechno seběhlo kolem ukradeného automobilu. Kniha představuje jakýsi moudrý a vyzrálý úsměvný epilog Faulknerova celoživotního díla. Po celý život psal a vydával povídky, vyšlo jich v různých časopisech na 70, řadu však později zpracovával do svých romá-nů. Do díla Sebrané povídky zahrnul 42 povídek. U nás toto dílo vyšlo pod ná-zvem Růže pro Emílii. Výrazně osobité dílo silně zapůsobilo nejen na čtenáře, ale i na nové generace spisovatelů. Nový pohled na skutečnost, usilující o netradičně širší a pravdivější postižení rozpornosti světa.
ÚVODEM

Ve 14. století byla odstartována v Itálii nová etapa ve vývoji lidstva. V měst-ských státech, do kterých byla země rozdrobena, docházelo k prudkému obchodnímu a hospodářskému rozvoji, který podnítil také vědecký a umělecký život. Lidé více cestovali a zjišťovali, že jsou odkázáni pouze sami na sebe, a tak začali objevovat své schopnosti. Rozvíjeli svůj rozum a hledali své vlastní kvality a hodnoty. Už nadále odmítali věřit oné církví šířené myšlence, že lidé jsou pouze hloupé ovce ve velikém stádě, jehož pastýřem je Bůh.
Objevil se nový názor - humanismus, který se na člověka dívá jako na inteligentní, rozumnou a chápavou bytost. Směr, který člověka oslavuje namísto jeho dřívějšího zatracování. Tento směr měl i svůj odraz v umění. Zrodil se tak nový umělecký styl - renesance. Renesance se projevila ve výtvarném umění, malířství a sochařství, v architektuře i literatuře. Zde je snad největší přínos renesance umožněn zaváděním národních jazyků do písemnictví namísto staré latiny (To ovšem neznamená konec užívání latiny, ta se rozvíjí nadále, ale spíše latina Vergiliova než ona středověká.), což vedlo později ke vzniku jednotlivých národních literatur.
Nová epocha neproběhla jen v Itálii, ale i v jiných evropských zemích. Renesance pronikla i za kanál La Manche, kde je nejvíce spjata s nástupem Tudorovců na anglický trůn, s osobou Jindřicha VIII. a jeho církevní reformací a s obrovským rozmachem moci buržoazie za jeho vlády. Rozpadly se staré feudální vazby středověku a místo nich vznikly nové kapitalistické vazby. K tomu došlo i v jiných zemích ale v Anglii nejdříve.
Ale snad nejznámějším mužem anglické renesance se nestal politik, nýbrž umělec. Byl to muž, který významně zasáhl do vývoje anglického ale i světového dramatu. Muž, jehož jméno slyšel v současné době snad každý, i když ne každý ví, jak toto jméno správně napsat. Muž, který ve svém rozsáhlém díle odrážel svět kolem sebe - William Shakespeare.


ŽIVOT

William Shakespeare se narodil ve městečku Stratford nad Avonou ve střední Anglii a byl pokřtěn 26. dubna 1564 v místním kostele. Jeho otec, John Shakespeare, byl dobře situovaný měšťan, rukavičkář a jirchář, působil v městské samosprávě, krátce byl i rychtářem. Jeho matka Mary Ardenová byla původem ze selského, kdysi zemanského rodu. William se narodil jako třetí dítě a nejmladší syn svých rodičů.
O Shakespearově mládí se nedochovaly žádné dokumenty, proto je toto období vykládáno na základě hypotéz. Předpokládá se, že osm let navštěvoval "scholu gramaticalis" ve svém rodišti. Dokumentován je jeho sňatek v roce 1582, kdy se -v pouhých osmnácti letech- Shakespeare oženil a Annou Hathawayovou, o osm let starší dívkou ze sousední vesnice. Roku 1583, šest měsíců po svatbě, se mu narodila dcera Zuzana a roku 1585 dvojčata - dcera Judita a syn Hamnet. Ten však roku 1596 zemřel. Kromě těchto zadokumentovaných událostí je tato doba autorova života neznámá. Neví se, kde pracoval v tomto období, ani kdy a proč odešel do Londýna. Některé domněnky tvrdí, že Shakespeare pracoval v rukavičkářské dílně svého otce, jiné zase, že pracoval jako venkovský učitel. Jiná historka vypráví, že Shakespeare utekl, protože bylo odhaleno jeho pytláctví.
V roce 1592 vydal Robert Green pamflet Za halíř vtipu, ve kterém útočí na Shakespearovo herecké a spisovatelské působení v Londýně. Tou dobou byl Shakespeare už zabydlený a uznávaný herec a dramatik. V letech 1593-1594 byly vytištěny jeho básnické prvotiny Venuše a Adónis a Znásilnění Lukrécie, které byly věnovány hraběti za Southamptonu, k jehož kruhu se Shakespeare připojil. Pod patronátem hraběte měl mladý dramatik a člen významných hereckých společností přístup do londýnských právnických fakult i ke dvoru královny Alžběty I., kde se s úspěchem hrály jeho hry. Tím je vysvětleno, jak nevzdělaný a neurozený napůl venkovan mohl poznat život velkoměsta, královského dvora a celé tehdejší vládnoucí společnosti. Kromě toho si tímto způsobem osvojil humanistickou vzdělanost a renesanční kulturu.
V roce 1599 postavila společnost Lord Chamberlain's Men ("Služebníci lorda komořího"), ve které byl Shakespeare hercem, dramatikem a podílníkem, novou divadelní arénu na Bankside na jižním břehu Temže - The Globe ("Zeměkoule"). v níž se hrály jeho vrcholné tragédie i komedie s Richardem Burbagem v hlavních rolích. Prestiž společnosti výrazně stoupla, když ji nový král Jakub I. převzal v roce 1603 pod svůj patronát. Tak vznikla nová společnost King's Men ("Královi služebníci").


O sedm let později otevřeli "Královi služebníci" menší krytou scénu v budově bývalého dominikánského kláštera Blakfriars ("U černých bratří"), kde se hrálo hlavně v zimě.
Roku 1613 vyhořelo při představení Jindřicha VII., jedné z posledních autorových her, divadlo The Globe, ale bylo opět postaveno. Ale tímto požárem symbolicky i prakticky skončila Shakespearova dráha dramatika.
Tou dobou žil Shakespeare se svou rodinou zpátky ve Stratfordu, kde už v roce 1597 zakoupil z prostředků, které vydělal s hereckou společností, prostorný dům se zahradou. Zde tento velikán anglické renesanční literatury zemřel 23. dubna 1616 ve věku pouhých 52 let. Stalo se tak shodou okolností ve stejný den, kdy v Madridu zesnul jiný renesanční umělec, muž, který měl pro španělskou literaturu nemenší význam než Shakespeare pro anglickou, Miguel de Cervantes.


TVORBA

William Shakespeare byl významným dramatikem anglické i světové renesance, jehož dílo je zakořeněno v tradicích anglického divadla a stejně tak i v lidové fantazii, řeči a venkovské přírodě. Od období romantismu se vyskytovaly četné spekulace a hypotézy, které přiřazovaly Shakespearovo dílo jiným autorům, buď urozenějším (např. Francis Bacon), nebo alespoň s univerzitním vzděláním (např. Christopher Marlowe), a které se opíraly o tvrzení, že je nemožné, aby venkovan bez jakéhokoli vyššího vzdělání mohl dosáhnout vrcholu dramatické tvorby a dramatické poezie, ale na základě dobových dokumentů a solidních svědectví nezbývá než říci, že nemožné se stalo možným a onen prostý venkovan, který jako málo vzdělaný utekl k her-cům do Londýna, tohoto pomyslného vrcholu opravdu dosáhl.
Hlavním tématem všech jeho her - bez rozdílu žánru - je člověk, který je zde zachycován současně jako součást společnosti i jako individuum
ve sváru všech osobních i společenských protikladů. Co se týče témat jeho jednotlivých her, nesnažil se Shakespeare vynalézat nové náměty, nýbrž dokonaleji zpracovávat ony staré (čím starší, tím žádanější) ale v novém renesančním duchu, což přesně vyhovovalo dobovým estetickým normám. Námět ke každé hře čerpal Shakespeare z mnoha pramenů, hlavně ze starých básní, pověstí, románů, kronik historických a naučných děl. Například náměty ke svým antickým dramatům čerpal Shakespeare z díla životopisce Plutarcha, z Holinshedovy "Kroniky Anglie, Skotska a Irska" se inspiroval nejen pro dramata s náměty z his-
torie Anglie, ale i pro některé tragédie.
Shakespearův jazyk je plný slovných hříček, originálních podobenství, personifikací, obrazných přirovnání, jasných a svěžích metafor, dvoj-smyslných narážek, lidového humoru a hlavně mistrných vykreslení různých lidských citů a vášní přecházejících někdy až v afekty. Jeho hry tím získaly nejen výbornou dramatickou stránku ale i stránku estetickou. Ve svých hrách Shakespeare používá jako způsob vyjadřování často dialogy (monology méně) ať už ve formě prózy nebo pomocí blankversu - nerýmovaného jambického střídavě desetisla-bičného a jedenáctislabičného verše, kterým jsou napsány i jeho Sonety.
Shakespeare je autorem 37 divadelních her, sbírky lyrických Sonetů a tří epických básní.





DRAMATA:

a) podle žánru

Komedie: Benátský kupec
Dobrý konec vše spraví
Dva šlechtici veronští
Jak se vám líbí
Komedie omylů
Marná lásky snaha
Mnoho povyku pro nic
Půjčka za oplátku
Sen noci svatojánské
Troilus a Kressida
Večer tříkrálový
Veselé paničky windsorské
Zkrocení zlé ženy

Tragédie: Hamlet
Král Lear
Mackbeth
Othello
Romeo a Julie,

Historické
hry: Antonius a Kleopatra
Jindřich IV. (2 díly)
Jindřich V.
Jindřich VI.(3 díly)
Jindřich VIII.
Julius Caesar
Koriolanus
Král Jan
Richard II.
Richard III.
Timon Athénský
Titus Andronicus,

Dramatické
romance: Bouře
Cymbelín
Perikles
Zimní pohádka,

b) podle období vzniku

Raná a střední tvorba (1588-1600)
Charakter her je z větší části plný optimismu opírajícího se o renesanční sebevědomí. Zejména v komediích plných optimis-tického humoru se autor drží tradice a používá jakékoliv prostředky vyvolávající komický efekt, slovním vtipem počínaje a tempera-mentním jednáním postav ve vypjatých situacích konče. V his-torických hrách z tohoto období se rodí nový lepší společenský řád na troskách staré chaotické doby. V této době byly sepsány tyto hry: Benátský kupec, Dva šlechtici veronští, Jak se vám líbí, Jindřich IV. (2 díly), Jindřich V., Jindřich VI. (3 díly), Komedie omylů, Král Jan, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, RichardII., Richard III., jediná tragédie tohoto období Romeo a Julie, Sen noci svatojánské, Titus Andronicus, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské a Zkrocení zlé ženy. Kromě her napsal tehdy básně Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie.

Vrcholná tvorba (1600-1608)
V autorově díle dochází ke zlomu, který byl reakcí na dobovou společenskou krizi hodnot, která měla původ v neplněných ideálech, jež sebou přinášel nový společenský řád. Z her už nevyzařuje optimismus, naopak se zostřuje dramatikův pohled do rozporů světa a šťastný konec, tak typický pro hry z rané doby, nahradila ponurá bezvýchodnost a pesimistická pochybovačnost. Z komedií zmizel veškerý laskavý humor, zůstala jen hořká místy až krutá ironie. V tomto období napsal autor komedie Dobrý konec vše spraví, Půjčka za oplátku a Troillus a Kressida, historické hry Antonius a Kleo-patra, Julius Caesar, Koriolanus a Timón Athénský, ale hlavně své nejznámější tragédie Hamlet, Král Lear, Mackbeth a Othello, které zkoumají možnosti existenci člověka v rozporuplném světě a její smysl. Kromě her byla v roce 1601 vytištěna báseň Fénix a hrdlička a roku 1609 Sonety.

Pozdní tvorba (1608-1613)
Toto období je charakteristické smířlivým tónem, který prostupuje
všemi hrami v této době napsanými. Shakespeare se snažil v nich
vytvořit vizi jiného alternativního světa, ve kterém existuje šance
vyhrát nad zlem a dosáhnout štěstí. Autor tvoří hlavně dramatické
romance, což jsou hry s pohádkovými a bájeslovnými náměty, kde
je setřen rozdíl mezi realitou a utopií. Mezi ně patří dramata Bouře,
Cymbelín , Perikles a Zimní pohádka. Kromě nich v této době
vznikla autorova poslední historická hra o životě nejznámějšího
anglického krále Jindřicha VIII.






Na poslední části své seminární práce bych se chtěl pokusit rozebrat tři Shakespearova dramata - jednu tragédie, jednu komedie a jednu historickou hru.
Z komedií jsem původně chtěl zvolit snad nejznámější mezi laickou veřejností - Sen noci svatojánské, ale nakonec jsem si vybral sice méně známější ale neméně kvalitní veselohru Večer tříkrálový.
Při volbě tragédie jsem dlouho váhal, mezi dvěmi nejznámějšími - Hamletem a Romeem a Julií. Nakonec jsem však vybral Hamleta, protože je to hra, kde z tragédie pomsty vyrůstá drama s velkou nadčasovou platností. Podobně jako ve společnosti okolo Hamleta,
i v současné společnosti může dojít ke krizi hodnot. Hamlet je velké varování, kam až daleko taková krize může dojít.
Z historických her jsem zvolil Julia Caesara ,protože se týká života muže, který se významně zapsal do historie ať už dobytím Británie a Egypta, milostným vztahem s egyptskou královnou Kleopatrou, literárním dílem "Zápisky o válce galské" nebo svým výrokem: "Alea iacta est!" (Kostky jsou vrženy!)


Hamlet, princ dánský

Hned vedle Romea a Julie je tato tragédie autorova nejznámější. Kromě toho má nejdelší text a navíc je hrou, nad níž vedou badatelé nejvíce diskusí, snažíc se odpovědět na otázku "co tím chtěl básník říci." Přestože ne každý člověk toto drama, napsané podle staré dánské pověsti, viděl nebo četl, najde se jen málo lidí, kteří nevědí, kdo pronesl ten známý výrok: "Být či nebýt, to je, oč tu běží!"
Děj se odehrává v Dánsku, kde na hradě Elsinor (asi dnešní Helsingör) se v noci zjevuje duch, který vypadá jako starý král, Hamletův otec. Přítel Horacio na to upozorní prince Hamleta. Ten se rozhodne hlídat v noci a setkat se s duchem svého otce, od něhož se dozvídá, že byl zbaběle zavražděn svým bratrem Klaudiem, Hamletovým strýcem, nynějším králem a svůdcem královny Gertrudy, Hamletovy matky,
s níž se záhy oženil.
Hamlet se rozhodne otcovu smrt pomstít a proto předstírá šílenství, aby mohl snadněji svůj úkol splnit. Král Klaudius a jeho nejvyšší komoří Polonius se snaží zjistit příčinu princovy pomatenosti, protože za ní tuší ohrožení svých mocenských pozic. Proto využijí Poloniovu dceru Ofélii, kterou Hamlet miluje. Když tomu však princ přijde na kloub, Oféliinu lásku odmítne. Proto král povolává na hrad Rozenkrantze a Guildensterna, bývalé Hamletovy spolužáky, aby oni zjistili, co se s princem děje. V té době přicházejí na Elsinor kočovní herci. Toho Hamlet využije a zinscenuje s nimi drama o vraždě krále a obsazení jeho trůnu vrahem, aby získal důkazy o vině strýce Klaudia. Jeho svědomím hra natolik otřásla, že Hamlet váhá ho zabít. Nakonec ho nechává žít s tím, že život je pro Klaudia větším utrpením než smrt.
V ložnici matky však Hamlet nevědomky zabije Polonia, který naslouchal jejich rozhovoru skryt za čalounem. Klaudius posílá Hamleta do Anglie, kde má být zavražděn. Hamlet však unikne a místo něho jsou popraveni Rozenkrantz a Guildenstern, v nichž Hamlet odhalil strýcovy špehy. Během Hamletovy cesty do Anglie Ofélie zešílela a utopila se z nešťastné lásky. Hamlet se setkává s Horaciem na hřbitově, kde hrobníci kopou Ofélii hrob. Její bratr Laertes, jenž se vrá-til z Paříže, viní ze smrti otce a setry Klaudia, proti němuž se postaví. Klaudius obviní ze smrti obou Hamleta a využije Laerta jako nástroj k princově likvidaci. Nechá otrávit Laertův rapír, s nímž bude Laertes bojovat s Hamletem. Ten v souboji zvítězí, ale sám je smrtelně zraněn. Před svou smrtí ještě zabije Klaudia. Umírá i královna Gertuda, která se napije z číše otráveného vína, původně určené pro Hamleta.


Horacio, který vidí, co se stalo, se chce otrávit zbytkem vína, ale umírající Hamlet mu v tom zabrání, aby Horacio vyprávěl ostatním Hamletův příběh a objasnil všem, co vedlo prince k takovým činům. Než umře navždy, dává Hamlet svůj hlas ke zvolení nového dánského krále mladému úspěšnému norskému vojevůdci Fortinbrasovi, který se vrací přes Dánsko, jež se dříve chystal dobýt, domů z vítězného tažení proti Polsku. Fortinbras, aby dokázal, jak je tím poctěn, dává Hamleta pohřbít se všemi královskými a vojenskými poctami.
V této tragédi autor mistrně vyjádřil idealistický, ale marný, boj jednotlivce proti společnosti, ve které přestaly platit jakákoliv stará pravidla, staré hodnoty. Autor se zamýšlí nad možností existence v tak-to mravně prohnilé společnosti i nad smyslem této existence a mož-nostech boje proti zlu a zkaženosti. Snad nejvíce je to vyjádřeno
v onom známém Hamletově monologu:

"Žít nebo nežít - to je, oč tu běží,
zda je to duch důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát-
nic víc - a vědět, že tím spánek skončí
to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to by byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít-spát-
Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
To jaké sny by se nám mohly zdát
v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
to, to nás zaráží. To je ten ohled,
jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
(III,1, přel. E A. Saudek)

Toto dílo vyvolalo v uměleckém světě mohutnou odezvu jako snad žádné jiné, jak u světových umělců (Goethe, Delacroix, Turgeněv,
Shaw, Rolland aj.), tak i u českých např. sbírky básníka Vladimíra Holana Noc s Hamletem a Noc s Ofélií nebo nedávno zinscenovaný muzikál Janka Ledeckého s hvězdným obsazením Hamlet.
V souvislosti s Hamletem nelze nevzpomenout na muže, který proslul právě svým vnikajícím ztvárněním Hamleta (ale i jiných shakespearov-ských), jak na divadelních prknech, tak i ve filmu z roku 1948, sira Lawrence Oliviera.



Večer tříkrálový
aneb Ať si to každý přebere, jak chce

Podobně jako Sen noci svatojánské je i Večer tříkrálový komedií o lásce, jejích peripetiích a vítězstvích. Název je odvozen od svátku, který se slavil v Anglii bujně a okázale.
Děj se odehrává v romantické krajině v Irýrii (Dalmácie, část Chorvat-ska), kde vládne spravedlivý kníže Orsino. U tamního pobřeží ztroskotá koráb. Několik lidí, mezi nimi i krásná a cílevědomá Viola, nehodu přežijí. Tu přežilo i Violino dvojče, bratr Sebastian, ale oba sourozenci nevědí o tom, že přežil i ten druhý.Viola hodlá vstoupit do Orsinových služeb, vydávající se v mužském přestrojení za eunucha Cesaria. Kníže Cesaria přijme a posílá ho s milostnou zprávou k hraběnce Olívii. Ta Orsinovo dvoření odmítá, protože ještě nepřekonala smrt svého bratra, a odmítá i přijmout poselstvo. Viola přestrojená za Cesaria si svou neústupností však vymůže audienci u hraběnky. Ta nadále odmítá Orsinovy návrhy, ale zamiluje se do domnělého Cesaria. Orsino je ale neústupný a posílá poselstvo znovu, aby si hraběnku naklonil. Mezitím chystají Tobiáš a Chrudoš, rytíři na Olíviině dvoře, společně se sluhou Fabiánem, klaunem Masopustem a Marií, hraběnčinou důvěrnicí, boudu na puritánského, pyšného a namyšleného správce hraběnčina dvoru Malvolia. Napíšou falešný milostný dopis, ve kterém naznačuje hraběn-ka Malvoliovi svou lásku. Ten okamžitě naletí, protože Mariin rukopis, kterým je podvrh napsán, je k nerozeznání od hraběnčina.
Cesario (Viola) přichází podruhé s poselstvím za Olívií a prosí ji, aby opětovala lásku knížete Orsina. Olívie odmítá a sama vyznává lásku domnělému Cesariovi. Přitom je spatří rytíř Chrudoš, tlučhuba mající rád různé pitky a snažící se neúspěšně získat srdce hraběnky Olívie. Mezitím se ve městě, kam dorazili po týdnech bloudění od ztroskotání lodi, dočasně od sebe odlučují Sebastian a jeho přítel a zachránce Anto-nio, kterému zde hrozí zatčení kvůli dávnému konfliktu. Zatím se na hraběnčině dvoře snaží Malvolio, napálený falešným dopisem, zapůso-bit na Olívíi takovým způsobem, že ta se obává Malvoliovy posedlosti ďáblem. Proto ho nechá zavřít do kobky k veliké radosti aktérů tohoto šprýmu. Žárlivý Chrudoš vyzve Cesaria na souboj, do kterého však zasáhne Antonio, aby zachránil Sebastiana, za kterého do mužských šatů oblečenou Violu považuje. Antonia na ulici zatkne hlídka. Když se hlídka Cesaria (Violy) zeptá, zda zná Antonia, dívka odpoví po pravdě, že ne, ale Antonio si to vykládá jako Sebastianovu zradu a dá to najevo.

Tak se Viola dozví, že její bratr žije. Později potká Chrudoš na ulici Sebastiana a vyzývá ho na souboj, protože si ho spletl (statně jako jiní) s Cesariem. Do souboje zasáhne Olívie a pozve Sebastiana, o němž se domnívá, že je to Cesario, k sobě. Ten se do ní zamiluje.
Poté co k hraběnce poslal dvakrát posly, přichází Orsino k Olívii osob-ně. Člene jeho doprovodné družiny je i Cesario (Viola). Olívie odmítá Orsina s tím, že už má s Cesariem uzavřenu zásnubní smlovu. Šokován je Orsino i sama Viola, která je vším kolem zmatena. V tu chvíli při-běhnou rytíři Tobiáš a Chrudoš a tvrdí, že je Cesario napadl. Za nimi vyběhne Sebastian a všichni zúčastnění stojí v úžasu, když vidí dva stejné, od sebe nerozeznatelné mládence. Při chvíli vysvětlování Cesario odhalí svou pravou dívčí tvář. Viola se radostně setkává s bratrem, ten nachází přítele Antonia, dokonce je propuštěn Malvolio,
když se vysvětlí žert rytířů a Marie.
Orsino je ohromen a za dobré služby, které dívka konala výborně a
s dobrým předstírání,že je hoch, propouští Violu ze služeb a nabízí jí sňatek. Ta souhlasí, protože knížete miluje od doby, kdy ho poprvé vi-děla, ale nemohla mu to dát kvůli mužskému oblečení na sobě najevo.
Komedie končí přípravou na dvojnásobnou svatbu (Violinou s Orsi-nem a Oliviinou se Sebastianem) na Olíviině hradě a jediné, co na šťastný konec, při němž zpívá klaun Masopust svou píseň, vrhá stín, je odchod naštvaného Malvolia se slovy: "Já se vám pomstím, bando! Všem!"
K vyvolání komického efektu použil Shakespeare motiv dívky převlečené za muže a motiv dvojčat podobných si k nerozeznání.
Kromě toho v této hře dokonale spojil svět romantických citů, hudby a vášně, reprezentovaný Olívií a Violou, a svět frašky a charakterové satiry, který je reprezentován rytíři Tobiášem a Chrudošem, klaunem Masopustem a správcem Malvoliem.
Na motivy této komedie složil Bedřich Smetana operu, která zůstal nedokončena, a jejíž libreto pojmenovala jeho autorka Eliška Krásnohorská po hlavní hrdince - Viola.



Julius Caesar

Tato historická hra o 5 dějstvích vypráví o tragédii jednotlivce, který se snaží bojovat proti samovládě, ale nemá šanci vzhledem ke společenským změnám, které probíhají kolem něj. Kromě tragédie jednotlivce je to zároveň tragédie římské aristokratické republiky.
Děj se odehrává převážně v Římě, kromě posledních dvou dějství, kdy se děj přenáší na bitevní pole u Sard a Filipp.
Na začátku jde Římem triumfální Caesarův průvod, v něm i Brutus a Kassius, který odkrývá Brutovi svůj nepřátelský pohled na Caesara a snaží se ho získat pro svůj plán. Brutus souhlasí s jeho argumenty, obává se Caesarovy pýchy, panovačnosti a jeho neomezené moci nad Římem, ale zatím váhá. Mezitím Caesar třikrát odmítne korunu, kterou mu v průvodu nabízejí a omdlí. To vše jsou však pouhá teatrální gesta.
Kassius chce pro svůj plán získat i Kasku, od něhož se dozvěděl o Cae-sarovo jednání. Apeluje na něj vlasteneckými idejemi v zájmu Říma a nakonec ho získá. Společně s ním a dalšími spiklenci jdou za Brutem s cílem získat i jeho. Po dlouhém přemlouvání a váhání se k nim nakonec Brutus přidá. Společně se dohodnou, že Caesara zabijí hned druhý den v Senátu, aby zabránili jeho samovládě.
Druhý den Caesar váhá, zda má jít do Senátu, protože dostal několik špatných znamení. Po chvíli přemlouvání ze strany Decia a ostatních spiklenců, kteří se pro něj stavili, nakonec odchází, protože v Senátu má obdržet císařskou korunu. I na cestě je Caesar varován před vstupem do Senátu, ale neposlouchá. Když vstupuje do budovy Kapitolu, je už jeho osud zpečetěn. Uvnitř se mu spiklenci nejdříve klaní a prosí ho, aby se dva vyhnanci mohli vrátit do Říma. Když na opakovanou prosbu Caesar zareaguje hněvem, na dané znamení je ubodán dýkami, které měli vzbouřenci ukryty pod plášti, a okamžitě umírá. Skupina sdružená kolem Kassia nevidí v zavraždění Caesara zločin, ale osvobození Říma od imperátorské nadvlády a záchranu demokracie před diktaturou. Takto svůj čin vysvětlují na Foru (náměstí) i občanům, kteří chtějí vědět důvod Caesarovy smrti. Brutus ve svém proslovu mluví o Caesarových zásluhách vůči Římu, ale zdůrazňuje jeho panovačnost a ctižádost až lid uvěří v Caesarovu špatnost a souhlasí s Brutem. Po Bru-tovi je na řadě Markus Antonius, který Caesara velebí a přečte jeho závět, v níž Caesar odkazuje svůj majetek městu a jeho občanům. Lid procitne a pozná, že byl Brutem oklamán.

Obrovský zfanatizovaný dav se dává na pochod, aby pomstil Caesara. Přitom roztrhá básníka Gaia Helvia Cinnu, protože si ho lidé spletli se spiklencem Luciem Korneliem Cinnou.
Mezitím jedná Antonius v Caesarově domě s Oktáviem a Lepidem, kteří přijeli před krátkým časem do města, o postupu proti spiklencům Brutusovi a Kassiovi, kteří proti těmto třem Caesarovým nástupcům (triumvirům) sbírají vojska a připravují je u Sard. Mezi Brutem a Kas-siem propukne hádka, protože Brutus obvinil Kassia z úplatkářství a mravní zkaženosti, ale po zásahu básníka se oba smíří. Když zjistí, co se děje v Římě, rozhodnou se postavit vojskům triumvirů u Filipp. Když celý tábor usne, zjeví se Brutovi Caesarův duch a prorokuje mu brzké setkání na bitevním poli.
Na rovině u Filipp se ráno schyluje k boji. Ještě před ním se Caesarovi nástupci pokoušejí se spiklenci vyjednávat, ale bez úspěchu, protože obě strany jsou neústupné. Antonius nazval Bruta a Kassia zrádci Říma a s tím se obě strany rozcházejí. Kassius před bitvou pochybuje o vítěz-ství, protože viděl špatné znamení, krkavce přelétávající nad jejich táborem. Brutus je odhodlán v případě prohry zemřít, než aby se nechal zajmout, a proto se předem loučí s Kassiem. Po začátku bitvy triumfuje Brutus nad Oktáviovými vojsky, zatímco Kassia poráží Antonius. Než být zajmutý, volí Kassius raději smrt a nechá se od svého sluhy Pindara probodnout mečem, jímž bodl Caesara. Tím samým mečem zemře i Ti-tinius, Kassiův přítel. Druhý den bitvy zatknou Antoniovi vojáci Brutova přítele Lucilia, který odmítá prozradit, kde je Brutus. Ten se rozhoduje ukončit svůj život, protože si uvědomuje, že už je sám s hrst-kou věrných, a nemá šanci. Brutus se ještě před smrtí, k níž mu pomohl jeho sluha Strato, omlouvá Caesarovi za svůj čin, a jako jediný ze spik-
lenců tak umírá čestně.
Po bitvě přikazuje Oktavius pohřbít Bruta se všemi poctami, protože on jediný nezabil Caesara ze závisti, ale s dobrými úmysly, že tím zachrání Řím od neomezené tyranie. Protože kladl obecné blaho nad své vlastní zájmy, prohlašuje ho Oktavius za nejryzejšího Římana
ze všech spiklenců.
V této hře autor mistrně skloubil tradici jednotného místa a děje, typic-kou pro antické drama, a domácí dramatickou tradici volného místa
a děje, díky čemuž zachytil historické události tří let na různých místech v krátkém časovém rozmezí. S psychologickou přesností je zde vykresleno jednání aktérů i jejich motivace, která k tomuto jednání vedla.Julius Caesar představuje vrchol v autorově historicko-dramatic-ké tvorbě.



Závěrem
Na téma Shakespeare bylo napsáno mnoho knih, encyklopedií, brožur a jiných odborných publikací a lze toho napsat určitě mnohem více.
Cílem této seminární práce bylo pouze se krátce zmínit o životě a díle muže, který chápal drama jako zrcadlo doby, a jeho třech dramatech, jež na mě z těch, které jsem četl, zapůsobila nejvíce. Zapůsobila na mě hlavně svou platností, která je ekvivalentní pro každé místo i pro každou dobu, a tím jak ukazují člověka na jeho pomyslných vrcholech, kterých dosáhl, i na pomyslných dnech, na která v průběhu své exis-tence spadl.
William Shakespeare

Největší anglický dramatik, který výrazně obohatil světové divadlo, významný básník a herec.Narodil se 23. 4. 1564 ve Stratfordu nad Avonou jako syn rukavičkáře.
Roku 1592 byl Shakespeare uznávaným londýnským hercem a dramatikem. Roku 1593 vychází jeho první tištěné dílo, báseň Venuše a Adonis. Roku 1597 se úspěšný herec a spisovatel stává podílníkem divadelní společnosti lorda komořího, jež si staví roku 1599 nové divadlo Globe. Roku 1613 divadlo vyhoří, je sice do roka obnoveno, avšak stárnoucí Shakespeare už pomalu odchází ze scény. Těsně po sňatku své dcery umírá 23. 4. 1616 ve Stratfordu.
Shakespeare psal zejména historické hry, zobrazující krutost politické mašinerie ve státě právě překračujícím práh kapitalistiké společnosti. Kolem roku 1600 vznikají jeho vrcholné tragédie ( Julius Caesar, Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear...) a tzv. "hořké komedie" ( Troilus a Krisida, Konec vše napraví...).
Shakespeare je tvůrcem skvělých realistických typů, objevitelem člověka - nositele lidové moudrosti a humanistické morálky. Jeho dílo se záhy stalo vzácným majetkem všeho lidstva.
HRY: Jindřich Iv., Richard III., Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Romeo a Julie, Mnoho povyku pro nic, Večer tříkrálový, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Macbeth...


Romeo a Julie

Příběh velké lásky mezi Julií Kapuletovou a Romeem Montekem se odehrává v italském městě Verona v 16. století.
Mezi rody Monteků a Kapuletů vládla odjakživa nenávist.
U Kapuletů se vše připravovalo na večerní ples, kam pozvali nejvznešenější veronskou společnost, a Paris přišel požádat o ruku Julii.
U Monteků bylo pochmurněji. Romeo byl zamilovaný do Rozaliny, a proto byl velice smutný, že ji ztratil Náhle je zastavil mladík, který nesl dopis. Neuměl číst, a proto poprosil Romea, aby mu ho přečetl. Byl to seznam hostů, kteří přijdou na ples Kapuletových. Mezi nimi byla i Rozalina. Romeo se tedy rozhodl, že se na ten ples půjde podívat, aby uviděl Rozalinu. Vzal si masku a šel se na tento ples podívat.
Na plese se mu zalíbila Julie Kapuletová a zamilovali se do sebe. Než však Romeo odešel, Julie mu řekla, že za ním zítra někoho pošle a on po něm vzkáže, kdy a kde se bude konat jejich tajná svatba.
Romeo šel hned domluvit svatbu k mnichu vavřinci.
Ráno poslala Julie svou chůvu k Romeovi. On vzkázal, že se sejdou kolem poledne v cele bratra Vavřince. O tomto tajném sňatku věděl pouze mnich Vavřinec, který je oddal, a Juliina chůva.
Merkucio a Benvolio přišli k Montekovým na oběd. Benvolio vyprávěl Merkuciovi, že Tybalt poslal Romeovi dopis, ve kterém ho asi vyzývá k boji.
Merkucio a Benvolio se vraceli z oběda, a když došli na náměstí, z postraní uličky přicházel Tybalt s několika příbuznými. Tu se objevil Romeo. Došlo k boji mezi Romeem a Tybaltem. Romeovi v boji pomáhal Merkucio. V boji Tybalt probodl Merkucia a Romeo ho za to zabil.
Poté byl Romeo vyhnán z Verony do Mantovy.
Mezi tím otec Julie připravoval svatbu Julie s Parisem. Ona mu však řekla, že si Parise nevezme, že si vezme raději Romea.
Utekla k mnichu Vavřinci, aby jí poradil, co má dělat. On jí nabídl uspávací lék, který způsobí její zdánlivou smrt.
Vavřinec poslal Romeovi dopis, ve kterém vše vysvětluje. Dopis mu však nebyl doručen.
Romeo se dozvěděl od svého sluhy Baltazara o Juliině "smrti" a hned se vydal za ní.
Po cestě si koupil lahvičku s jedem.
Když došel k hrobu Julie, vypil jed.
Jakmile se Julie probudila a uviděla vedle sebe mrtvého Romea s lahvičkou od jedu v ruce, nejprve ho políbila, a pak si probodla srdce dýkou.
Nad jejich hrobem pak oba otcové uzavřeli smír.

Hlavní postavy: Romeo, Julie, chůva, Vavřinec, Tybalt, Benvolio, Merkucio

VLASTNÍ NÁZOR:Tato kniha se mi líbila. Dobře se mi četla a líbily se mi ilustrace.

Charleville - Dětství

Roku 1852, rok po bonapartistickém převratu, padla v Charleville u muziky do oka osmatřicetiletého Frédérica Rimbauda sedmadvacetiletá Vitalie Cuifová a jelikož se oběma chtělo do manželství, tak spolu 8.února 1853 uzavřeli sňatek Frédéric Rimbaud byl kapitánem dělostřelectva a stěhoval se svou jednotkou z místa na místo. Nutno říci že se ke své hodnosti tvrdě vypracoval z prostého vojína. Manželé spolu měli děti, ale to hlavní – společný život – jim bylo odepřeno. První z dětí se narodilo 2.listopadu 1853 a byl to chlapec který dostal jméno po otci - Frédéric. Frédéric nebyl příliš inteligentní. Život měl na rozdíl od bratra velice průměrný a skončil jako průvodčí omnibusu. Na podzim 20.října 1854 v šest hodin ráno se narodilo druhé dítě – Jean Nicolas Arthur Rimbaud. Po něm přišla na svět Vitalii a dcera která brzy po narození zemřela. Po narození třetí dcery Isabely v roce 1860, dal majitel jejich domu v Chrleville Rimbaudovým z domu výpověď. To už otec Frédéric u rodiny nebyl. Do roku 1862 bydleli v Bourbonské ulici. Poté našla paní Rimbaudová konečně slušný byt na dlouhé třídě která spojuje Charleville a Mézierés.
V říjnu nastoupili oba chlapci jako externisté do devítky Rossatova ústavu v rue de ´lArquebuse. Informace o jejich prospěchu nejsou známi, ale Arthur jistě vinikal, protože se našlo několik knižních cen, které mu byli uděleny. Protože matka nebyla s Rossatovým ústavem spokojená, dala chlapce na vhodnější gymnázium. Arthur byl skvělý žák a dokonce přeskočil jednu třídu, zatímco Frédéric jednou opakoval.
Roku 1867 se seznámil s Ernestem Delahayem – méziérským externistou, který se stal jeho přítelem a který Arthura velice obdivoval. Už tehdy Arthur během chvilky „spíchl“ několik porcí nejen francouzských, ale i latinských veršů. . Ve svých 14-ti letech se ve své školní úloze (rozvedení úryvku Horatia) ztotožňuje s Horatiovou představou a dokáže improvizovat latinské verše. Budeš básníkem, píše o sobě. Tato úloha byla zveřejněna v roce 1869 - první Rimbaudův text. Nejednou za své verše vyhrál školní cenu.
Roku 1870 přichází do charlevillské gymnázia dvaadvacetiletý profesor rétoriky Georges Izambard, který byl Rimbaudem doslova ohromen. Brzy se stali s Arthurem blízkými přáteli.
S Izambardem dělal veké pokroky k buřičství. Jeho texty do školské soutěže v latinských verších byli přehlíženy, což Arthura velice pobouřilo a v jeho rebelství stále více utvrzovalo, což je na jeho básních a sonetech z této doby na první pohled zřejmé.



Útěky

V létě 1870 odjíždí Izambard s přítelem Deverriérem na prázdniny do Douai, odkud pocházel. Arthur dostává k disposici jeho byt s rozsáhlou knihovnou. Přečetl si knihu Paula Verlaina Galantní slavnosti, která ho více než uchvátila.
Kvůli necnášenlivosti ke svému rodnému městu, odjíždí Arthur přes Brusel do Paříže. Protože neměl dostatek peněz na lístek, koupil si jízdenku jen do Saint-Quentinu. Po příjezdu do Paříže o zatýká pařížská policie. Arthur je umístěn do vyšetřovací vazby, odkud píše Izambardovi a své matce. Izambard se za svého žáka v dopise zaručil a poslal také třináct fraků. Asi 8.září přijíždí Arthur za svým učitelem do Douai, ale21.září dostává Izambard dopis od paní Rimbaudové, ve kterém ho matka žádá o navrácení syna. Učitel odvezl svého žáka do Charleville matce. Rimbaud se v té době přátelí stále více s Ernestem Delahayem. Další útěk na sebe nenechal dlouho čekat. Arthurova se zastavila za Izambardem a poprosila ho aby se vydal Arthura hledat do Belgie. Rimbaud se mezitím dostal do Charleroi. Ač byl na ulici směle veršoval o svém putování. Cesta jej inspirovala k napsání řady obdivuhodných básní a sonetů. Kdo by neznal Mou bohému, malé veledílo hořké něhy. Izambard mu šel stále v patách ale neuspěl. Nakonec se Arthur objevil u Izambarda doma v Douai. Po několika dnech ho na přání Rimbaudovy matky odevzdává policii. Gymnázium mělo být znovu otevřeno což Arthura příliš nepotěšilo. Na rozdíl od Delahayeho neměl do studia vůbec chuť. Kvůli matce, která ho nutila vrátit se do školy, se vydává do Paříže. Po návratu je chvilku v Charleville ale po 18.březnu 1871 kdy byla vyhlášena Komuna a zákonná vláda uprchla do Versaille, Rimbaud opět odjíždí do Paříže. Nejdříve vstoupil do partyzánské armády, ale brzy ho to omrzelo a vrátil se pěšky domů. Následné rozdrcení komuny jej inspirovalo k několika básním. V rodném městě se pár měsíců jen tak potuloval. Do práce se mu nechtělo. Jednoho dne získává od Bretagnea adresu Paula Verlaina a ihned mu posílá dopis i s několika ukázkami ze svého díla (Vyjevené děti, Dřepění, Seďáci, Opilý koráb aj.) – dohromady šest básní. Verlainova odpověď přišla 9.září 1871. Byla nadšená a obdivná. Verlaine žádá aby za ním Arthur přijel do Paříže. Rimbaud je nadšený. V den kdy odjížděl s ním na nádraží šel i Delahaye. A Před vlakem mu předpověděl velkou budoucnost.





Paříž – setkání s Verlainem

Verlainovi bylo roku 1871 šestadvacet let. Rok před tím si vzal za ženu šestnáctiletou Matyldu Mautéovou, nevlastní sestru jednoho ze svých dobrých přátel. Verlainovi žili s rodiči Matyldy v jednom domě číslo 14 rue Nicolet. Manželství pro něj bylo vysvobozením z bouřlivého mládí a náklonosti k alkoholu. Sbírky Saturnské básně a Galantní slavnosti ho proslavily, takže byl na předním místě mezi mladými nadějemi parnasistické školy. Jeho přátelé sdíleli jeho úžas při čtení Rimbaudových veršů, které jim poskytl. Paul byl v té době zaneprázdněn hledáním bytu, zaměstnáním, chováním se jako otec rodiny, protože se zanedlouho očekávalo první dítě. A právě teď do jeho života vstoupil mladý básník Arthur Rimbaud. Verlaine mu šel v den jeho příjezdu naproti, ale na nádraží ho nenašel. Když se vrátil domů, viděl Arthura u nich v jídelně, jak se baví s Matyldou a její matkou. Rimbaudovo chování ho více než zaskočilo, stejně jako jeho přítele Charlese Crose. Byl značně nepřívětivý, bez jakéhokoli zájmu ke konverzaci. Ale i Arthur byl Verlainovým rodinným životem nepříjemně překvapen. Mladý básník se rozhodl že Verlaina svede z vyšlapané cestičky a ukáže mu skutečnou velikost světa.
Chodili spolu na dlouhé procházky a Paul se směle opájel Arthurovými představami o povalení rodiny, vlasti a společnosti. Společná závrať se začala.
Paul zavedl Arthura na schůzku parnasiastů, kteří si u kávy četli verše. Mladý básník tu přečetl svou mistrovskou báseň „Opilý koráb“. Všichni byli doslova unešeni nejen jeho básní, ale hlavně jeho vzhledem – špinavý tulák s tváří dítěte.
Protože se Verlainovi vracel tchán z lovu a v domě by jistě nerad našel mladého bouřlivého básníka, musel Paul Arthura ubytovávat postupně u svých přátel. Rimbaud toto žití moc dlouho netrpěl a dobrovolně žil jako tulák v ulicích Paříže. Verlaine trávil hodně času se svým mladým přítelem a rodinu zanedbával. Domů se vracel opilý a jednou těhotnou Matyldu dokonce fyzicky napadl. Nicméně mu přinesla na svět syna Georgese. Jednoho dne Rimbaud zmizel. Verlain, který jím byl úplně posedlý, ho jel okamžitě hledat. Našel ho jako zbídačeného tuláka. Na Verlainovo přání ho u sebe ubytoval tehdejší básník Théodore de Banville. Verlaine byl teď se svým přítelem víc než často. Dával mu okázale najevo své přátelství. To stačilo k tomu aby se začalo šuškat o intimních stycích mezi nimi. Bůhví co na tom bylo pravdy. Každopádně novinář a Verlainův přítel Edmond Lepelletier na to několikrát narážel a to dokonce i ve svých článcích. Tím se stal u Rimbauda značně neoblíbeným. nepřátelství to ale bylo vzájemné. Tou dobou byl založen “Kroužek cifiks“ kam oba básníci docházeli. Ale Rimbaud psal málo. Za zmínku stojí snad jen slavný sonet „Samohlásky“.




Verlaine rozházel za dva měsíce dva tisíce franků a to vše kvůli Arthurovi. Bylo to více než co předtím vydělával na radnici. Podnikl tedy cestu do Belgie aby si trochu přilepšil z dědictví po tetě. Cestou zpátky se zastavil v Charleville, aby se setkal s Delahayem kterého poznal, když se Delahaye stavil u Rimbauda v Paříži.
Rimbaud v té době bydlel v malé mansardě naproti montparnasskému hřbitovu. Verlaine opět fyzicky napadl nejen svou manželku, ale dokonce i malého syna. Mathylda poté na přání svých rodičů odchází do Périgueux, odkud pocházel její otec. Paul prosí o její návrat, ale ona mu odepíše že buď ona, nebo Rimbaud, ale Varlaine jí sdělí, že to není v jeho moci, poslat přítele pryč. Matylda na přání své matky zažádala o rozvod, protože to byl jediný způsob, jak dostat Paula z moci mladého bouřliváka. Verlaine padl do hlubokého zoufalství. Rimbaud, který byl velice rozzuřený na Paula, ale hlavně na Matyldu, konečně odjíždí do Charleville. Matylda se se synem vrací zpět k manželovi.
Rimbaud chodil v Charleville na procházky s Delahayem. Dává se znovu do práce a stále více se věnuje próze (Iluminace). Stále si však s Verlainem dopisuje. Verlaine opět propadá alkoholu a koná na ženě další násilí. To byl signál změny – Arthurův návrat do Paříže. Psal se květen 1872. Rimbaud trávil dny po pařížských hospodách. Verlaine si našel místo u pojišťovací agentury. Jednoho dne, když bylo jeho manželce zle, odešel pro doktora. Už se nevrátil. Potkal totiž Rimbauda. Ten ho udolal, aby s ním odešel do Belgie.

Belgie

Odjeli večerním vlakem do Arrasu. Dorazili sem 8.července 1872, ale hned večer uháněli vlakem na Charleville a Givet. Zastavili se i u Bretagne, který jim zajistil kočár. Nakonec dojeli do Bruselu, kde si najali pokoj v hotelu naproti Severnímu nádraží. Matylda mezitím hledala svého manžela po celé Paříži, ale neúspěšně. Ale Verlaine ji brzy poslal psaní. Netrvalo dlouho a Matylda pochopila že se její muž vrátil k Arthurovi. Rozhodla se tedy vydat s matkou do Bruselu a Paula vyrvat ze sporů „démona“. Verlaine byl ale ostražitý a ihned se přestěhoval do jiného hotelu. Nakonec se však se ženou sešel. Ta ho udolala, aby se s ní vrátil do Paříže. Na celnici však zmizel z vlaku. Nastoupil do jiného vlaku, ve kterém na něj čekal Rimbaud.
Arthurova matka požádala policii o pomoc při hledání svého syna a Matylda uvedla do pohybu rozvodové řízení. Oba „psanci“ trávili léto na belgickém venkově. V sobotu 7.září nastoupili na loď do Doveru. Po příjezdu do Anglie hned uháněli do Londýna. Nutno říci že si Londýna opravdu užívali a sbírali inspirace pro svá další díla. Žili z podpor Verlainovy matky a to nestačilo na slušné živobytí. Paní Rimbaudová doporučuje synovi, aby se vrátil do Charleville. Arthur nakonec svolí. Zanedlouho mu však přijde od Paula dopis, že je nemocný. Odjíždí tedy zpět do Londýna, je květen 1973. Verlaine po jeho příjezdu doslova „ožívá“. Kvůli problémům s policií odjíždějí do bezpečné Belgie. Na Velký pátek se Arthur objevil u Rimbaudů na statku v Roche. Na statku se spíše nudil, než aby pracoval. Snažil se hlavně psát. Nakonec se s Paulem dohodli, že se vrátí do Londýna. Aleh hádky mezi nimi byly stále častější. Třetího července kalich přetekl a po hádce Verlaine odjíždí z Londýna s tím, že se vrací k manželce a že Rimbauda nechce už v životě vidět. Netrvalo to však dlouho. Po krátkém odloučení přijíždí Arthur za Paulem do Bruselu. Verlaine však připouští že by se rád vrátil k manželce do ulice Nicolet v Paříži. Ale Rimbaud chtěl také do Paříže. To Verlaina rozzuřilo tak že si šel koupit revolver. Po další hádce nemilosrdně vytáhl na Rimbauda pistoli a vystřelil. U incidentu byla přítomná též Verlainova matka. Nakonec všichni tři odešli do nemocnice, kde byl Arthur ošetřen. Mluvili přirozeně o nehodě. Matka Verlaina nakonec přemluví, aby poslal mladíka pryč. Paulovi se to nelíbí a znovu vytáhne zbraň. Arthur ho nakonec udává policii. Verlaine je zatčen a obviněn. Rimbaud je propuštěn z nemocnice. Podepisuje, že nemá na žalobě zájem a odjíždí k rodině do Roche.
Jeho sestra udává že padal do hlubokých depresí a měl výčitky svědomí, ale prý dál tvořil. Napsal svou autobiografii „Sezóna v pekle“. První vydání této knihy mělo 500 výtisků a stálo 1 frank. Jednu knihu dokonce poslal Verlainovi do vězení. Kvůli prezentaci své knihy odjel do Paříže, ale pobyl zde jen krátkou dobu a nakonec se vrátil do Roche. Po chvílích strávených na rodinném statku Rimbaud opět odjíždí, tentokráte se svým přítelem Germaniem Nouveauem do Londýna, kde žili z Germaniových úspor. Arthurův přítel však zanedlouho odjíždí a on zůstává zase sám. Odhodlal se že bude cestovat po Británii. Nakonec se na Vánoce 1974 vrací do Roche.


Cesty

16.ledna 1875 vychází Paul Verlaine z vězení. Žil osamělý na okraji Paříže. Rimbaud měl touhu, naučit se německy, a tak se vydává do Stuttgartu. Verlaine žádá na Arthurových přátelích, aby mu dali jeho adresu.Přijel za Rimbaudem do Německa, ale jejich setkání skončilo pěstním soubojem. Po incidentu Paul odjíždí do Anglie. Pro Rimbauda bylo přátelství s Verlainem uzavřené. Živil se jako učitel v bohatších rodinách, chvíli putoval po Itállii a Španělsku. 6.října se vrátil do Charleville. Se svým přítelem Dalehayem chodil na procházky a začal se učit hrát na klavír. Začal se učit i nejobtížnější cizí jazyky (arabština ruština, amharština). Na Verlainovy dopisy neodpovídal. Po smrti sestry Vitalie si dal oholit lebku. Začíná znovu cestovat, tentokrát do Vídně. Chvíli se tu živil jako kamelot, ale moc dlouho u toho nevydržel. Rozhodl se, že se stane žoldnéřem na Jávě. 19.července 1876 přistál na Sumatře. Po několika týdnech však zběhl a nastoupil na loď zpět do Evropy. Po krátkých cestách po Skandinávii, se vrací do Roche. Delahaye průběžně informoval Verlaina o Arthurových cestách, ale oba básníci se už nikdy nesetkali. Po krátké návštěvě Švýcarska se Rimbaud vydává 29.listopadu 1878 do Alexandrie. Chvíli pracoval jako vedoucí na stavbě na Kypru, ale onemocněl tyfem a vrátil se do Roche. Rok poté se vrátil na Kypr, a roku 1880 odjel do Afriky.

Afrika – Život obchodníka

Najít práci v Africe nebylo pro Arthura vůbec snadné. V Adenu získal práci písaře, která mu příliš nevyhovovala. Brzy byl však povýšen, a tak získal práci v Hararu, jako zástupce firmy Viannay-Bradley. Vinou nepříjemných tahanic s ředitelstvím, dává v září 1881 výpověď. V Adenu získává zpět práci písaře. Nakonec se vrací k jednatelství firmy Viannay-Bradley v Hararu. Měl nového koníčka – fotografování. Firma však brzo došla k likvidaci a Rimbaud se byl počátkem dubna 1884 nucen vrátit do Adenu. Dál pracoval u Alfreda Bradleyho a dokonce si našel dívku – neznámou Habešanku. Počátkem října 1885 se dovídá, že se dá zbohatnout na dovozu zbraní do Šoa a ihned se do toho vrhá. Avšak je to podnikání více než riskantní, které si žádá hodně trpělivosti. Problémy s dodávkami ho provázeli od začátku do konce. V roce 1888 začal podnikat s Césarem Tianem, ale stále více se nudil. Mnoho se psalo o Rimbaudově obchodu s otroky, jsou to spíše legendy. Svým přátelům psal, že tvoří, ale pokud to byla pravda, zůstaly rukopisy v Africe. Žádné se totiž neobjevily.

Nemoc

20.února 1891 rodině prozradil že je nemocen. Zpočátku si myslel že se jedná o křečové žíly a revmatismus, ale později se objevil na koleni nádor. Nejdříve vyúčtoval s Tianem, a poté se rozhodl, že se vrátí do Francie. Nechal si postavit speciální nosítka, na kterých ho nosiči odnesli do Adenu odkud pokračoval lodí. Po prohlídce v nemocnici Početí v Marseille se dovídá šokující zprávu: nohu je nutno okamžitě amputovat. Ihned píše matce, která za ním přijíždí. K operaci došlo 25.května 1891. Necelý měsíc po operaci je „oficiálně“ zdráv. Stále však naříká na bolesti, které ho sužují. V červenci se rozhodne vrátit se do Roche. Sestra Isabela o něj usilovně pečovala, ale jeho stav byl stále horší a horší. Jeho přání bylo vrátit se do nemocnice v Marseille. 23.srpna tedy se sestrou vyrazili. Byla to pro něj ukrutná cesta plná bolesti. Po měsíci se lékaři shodli že je s Arthurem konec. Nedožije se konce roku. Každý den mu bylo hůř. Padal do bezvědomí. Jeho sestra Isabela s ním byla do poslední vteřiny. V úterý 10.listopadu vydechl Jean-Nicolas Arthur Rimbaud naposledy. Bylo mu sedmatřicet let.
Autor:Honoré de Balzac

Název:Bratranec Pons
Překladatel: Věra Smetanová
Nakladatelství: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964

Honoré de Balzac (1799 - 1850)
Představuje nejpronikavější postavu francouzské literatury minulého století. Řada jeho románů, nejprůkaznější ilustrace na stránkách dějin, je zařazena do obsáhlého cyklu "lidská komedie", které na podkladě vlastní autorovy koncepce má vykreslit soudobou společnost v jejich komplexních vztazích. Začínal umělecky bezcennými tajuplnými dobrodružnými romány a vydavatelskými podniky a spekulacemi. Romány později zavrhl a spekulace mu vynesly pouze dluhy na celý život. Splácel je svým dílem a zemřel "na 30 tisíc šálků kávy", uštván úmornou noční prací. Balzac dovedl mistrně vytvářet postavy ovládané nějakou vášní; k nejlepším patří lichvář Gobsek ve stejnojmeném románě a lakomec Grandet v románě Evženie Grandetová. Kromě lidské komedie a několika dramat napsal Balzac ještě renesančně rozpustilé žertovné povídky.

Bratranec Pons byl starý opuštěný mládenec, hudební skladatel a dirigent a vášnivým sběratelem uměleckých památek. Byla to jeho jediná radost a vynahrazovala mu vše ostatní, které ani nepoznal. Měl pouze jediného oddaného přítele, němce Schmuckého. Spolu se procházeli městem, obývali jednu místnost a Schmucke dělal vše, co viděl ponsovi na očích. Jedna věc Smuckého zlobila. Pons jěště i po své zašlé slávě byl zvyklý obědvávat velmi vybíravě. Když měl peníze a přátele, navštěvoval nejednu luxusní restauraci. Postupem času, kdy plamínek jeho slávyuhasínal, tím pádem neměl žádné peníze a přátele, mu zbývala pouzejedna rodina, ke které mohlchodit na obědy a uspokojovat své choutky. K ministerskému předsedovi pánovi de Marville. Ale ani tam už nebyl příliš vítaný. Paní de Marville a její dcera Cecíllie si vždynašly nějakou záminku, aby bratrance ponse vystrnadili z domuco možná nejdřív a bez obědu. Už i ti služební ho pomlouvali, jak mohli. Ponse, který právě vyslechl jeden z rozhovorů služebnictva, se to velice dotklo. Rodina jím opovrhovala a nakonec ho úplně vyhostila ze svého středu. Ochuravěl a mino Schmuckého se o něho stará do nedávna poctivá a hodná ženská paní Cibotová. Tu, když zjistila jakou má ponsova sbírka hodnotu, chytla přímo nemožná chamtivost. Spolu se svýma dvěma komplicemi, advokátem Fraisierem a Rémonencqoveem, se dohodla, že po Ponsově smrti, za pomocí dalších šibeničníků, získají celou sbírku pro sebe. Pons zničený nespravedlivým světem a chorobnou chamtivostí zemřel. Drama končí nejzběsilejší honbou za penězi na základě komplikovaných právnických transakcí, kdy se rafinovanými zásahy ruší závěť, podle níž mělo dědictví připadnout Ponsovu věrnému příteli a stěhuje se do rukou těch, kdo nejsou ani hodni na umělecké dílo pohlédnout.

Ukázka: V návštěvě sleěny Héloisy Brisetuotové, která přišla o půl jedenácté večer, neviděla cibotovánic podezřelého. Měla však takový strach, aby tanečnice nemluvila o tisícovce od Gaudissorta, že ji sama doprovodila až nahoru a zahrnula ji poklonami a lichotkami jako nějakou královnu.

Hodnocení díla: Je to krásná kniha, i když poněkud smutná. Drama hrdinů se totiž v Balzacových románech vždycky skládá z finančního vzestupuna jedné stranéě a pádu na straně druhé. Nejvíce mě zaujalo to, že autor obnažuje bez jakýchkolivpředsudků, bez jakýchkoliv přimyšlení zde popisuje dobu, ve které žil.HONORÉ DE BALZAC
LESK A BÍDA KURTIZÁN

Tento čtyřdílný román je přímým pokračováním díla Ztracené iluze a zároveň je třetím dílem Lidské komedie. Než začnu vyprávět děj této knihy, chci se vrátit ke konci předešlého románu. Lucien zcela zoufalý situací své sestry se rozhodne spáchat sebevraždu a potkává jistého kněze Carlose Herreru. Tím není nikdo jiný než uprchlý galejník Jacques Collin, který poté co byl v Otci Goriotovi uvržen do vězení pod jménem Vautrin , vzápětí uprchl a odešel do Španělska. Zde se mu díky intrikám jemu vlastním podařilo ožebračit barcelonskou vdovu. Zabil také skutečného kněze Herreru a různými chemikáliemi pozměnil svůj vzhled. Zaujal postavení Herrery, který měl odjet k francouzskému dvoru. Falešný Herrera je rozhodnut vyšvihnout se ve společnosti a když mu náhoda přihraje do cesty Luciena, je nadšen. Z Luciena udělá svého chráněnce, kterému sponzoruje veškeré výlohy v Paříži. Lucienova sestra Eva zdědila veškerý majetek po otci svého manžela Davida Sécharda a jelikož bylo otcovo jmění obrovské, z kdysi chudé rodiny se stávají přes noc milionáři. To také zvyšuje Lucienovu prestiž. Již se nemusí stydět za svou matku a sestru. První díl nazvaný „Jak milují lehké holky“ začíná na plese v Paříži, kde Lucien stále stejně krásný, v novém šviháckém obleku vzbuzuje neskonalý údiv. Jeho novou vyvolenou se stává Ester, mladá sotva plnoletá kurtizána, která se topí v pařížském bahně. Na plese se víceméně skrývá, přesto jí hosté poznají. Toto nečekané odhalení v ní vzbudí absolutní beznaděj, který se rozhodne řešit sebevraždou. V poslední chvíli však přichází abbé Herrera a dívku zachraňuje. Kněz chce udělat z kurtizány slušnou dívku. K tomu použije klášter, v kterém má dívka žít v naprosté izolaci od vnějšího světa, včetně Luciena. Po několika měsících chřadnutí se kněz rozhodne dívku z kláštera odvézt na světlo boží. Najímá jí byt v Paříži a obstarává jí dvě oddané služky, Evropu a Asii. Lucien, kterému byl díky Herrerově přímluvě vrácen šlechtický titul jeho matky, se zatím má ženit s Klotyldou de Grandlieu. Tento sňatek mu má vynést titul markýze a posléze i vlivné zaměstnání ve státních službách. Jediným problémem je však milión franků, které rodina požaduje po Lucienovi při vstupu do manželství. I když Herrerova moc je zdánlivě obrovská (podaří se mu zavázat Rastignaca, který ho kdysi tak podle udal) tolik peněz nemůže sehnat, a tak se pro tuto nerozlučnou intrikánskou dvojici situace značně komplikuje a jejich společný cíl se vzdaluje. Vyřešení situace přijde jako blesk z čistého nebe. Jednoho dne se baron de Nucingen projíždí ve svém kočáře, když na chvilku zahlédne Ester. Muž, který nebyl schopný lásky, jehož jediným smyslem života byly peníze, se poprvé na stará kolena zamiloval do ubohé kurtizány. Když Herrera vidí, jak je Nucingen zamilovaný, rozhodne se, že bohatého bankéře na jeho lásce k Ester trošku oškube. Baron ztrácí hlavu a najímá si pro hledání své neznámé policejní detektivy. Velí jim Corentin, muž velmi schopný a vysoce postavený. Dalším je Peyard, zasloužilý špicl za Napoleona, později vyhozený od policie. I když jeho stáří výrazně pokročilo, vykonává dál svou práci jako nenápadný špeh v civilu, aby mohl zaopatřit svou mladou a krásnou dceru Lydii. Jeho poskokem je Contenson, schopný jakýchkoli úskoků. Ti však neznamenají nic proti Herrerově úskočnosti. Kněz odváží Ester do venkovské chaty a na její místo nasazuje mladou krásnou Angličanku, která musela kvůli hrozícímu odsouzení uprchnout ze své vlasti. Nucingenovi špiclové si spletou Angličanku s Ester. Hrabě podplatí komornou, která ho za to zavede do pokoje Angličanky. Zde však Nucingen s hrůzou zjišťuje, že se stal obětí podvodu, protože žena, kterou v pokoji spatří je přesným opakem jeho vytoužené lásky. Dalšími intrikami se podaří Herrerovi postavit proti sobě Nucingena a jeho špehy od policie. Ti jsou však rozhořčeni svými neúspěchy a chtějí udělat vše pro to, aby se tomu neznámému intrikánovi dostali na kobylku. Herrera falšuje směnky na Esterčino jméno. Tento úskok je však typickým způsobem, jak získat v Paříži peníze, takže tyto nemohou díky prohnilému francouzskému soudnictví přinést Ester jakékoliv nebezpečí. Tím končí první část.
Druhý díl nazvaný „Nač přijde láska staré pány“ začíná příjezdem Ester z jejího nuceného vyhnanství do Paříže. Nyní se vydává za holandskou šlechtičnu Ester Van Gobseck. Pomocí Evropy, kterou si Herrera zavázal tím, že zlikvidoval galejníka proti kterému Evropa svědčila, na smrt věrného komorníka Paccarda a Asie, která se vydává za starou hraběnku, se Herrera rozhodne z Nucingena vymámit kýžený milión nutný pro sňatek se slečnou de Grandlieu. Využívá k tomu různé rafinované nástrahy, do nichž se Nucingen často chytá. Jeho bezmezná láska nezná hranic, a proto když mu Ester ve svém citovém pomatení pošle bolestný dopis, barona div nestihne smrt. Za zásluhy, které Evropa pro Herreru vykonala jí slibuje volnost, aby si mohla vzít Paccarda a svobodně s ním žít. Herrerovi se podařila úžasná proměna Ester. Při každém představení v opeře Ester září jako květ, na který všichni s radostí hledí. Nucingen své lásce zakoupí nádherný dům. Zatím Lucien má již téměř shromážděné peníze a zbytek mu přislíbí sestra, která je sice nemá, ale to je pouze obratná lež, jak získat Klotyldinu ruku. Peyard se přestrojuje za anglického boháče, aby získal přístup do Esteřina obydlí. Herrera to okamžitě prohlédne, má možnost Peyarda zabít, avšak jeho předsevzetí, že nikdy již nikoho nezabije vlastní rukou nad ním vítězí, a tak naplánuje jeho zničení jiným způsobem. Ve stejný den přijde Peyard za Lucienem s výhružkou, že pokud nedostane sto tisíc franků, dozví se o jeho nekalém podnikání otec jeho vyvolené. Lucien této zdánlivě bezvýznamné výhružce nevěnuje sebemenší pozornost. Peyard však své předsevzetí dodrží díky Corentinovi, kterému se podaří nevídaná věc. Pošle anonymní dopis panu de Grandlieu o tom, že Lucien získal peníze nečistým způsobem. Pan de Grandlieu, který byl vždy proti sňatku své dcery s mladým prostopášníkem, této hanebné pomluvě uvěří. Když jde Lucien za Klotyldou oznámí mu komorník, že paní není doma. Toto znamená v pařížské společnosti hluboký výraz odmítnutí a téměř navždy zavřené dveře do domu. Lucien je proto právem nešťastný. Pan de Grandlieu se chce o celé situaci raději přesvědčit. Vysílá proto za Lucienovou sestrou svého advokáta spolu s obratným Corentinem. V Marsacu, kde manželský pár žije šťastným životem vymyslí Corentin dokonalou léčku, jak zjistit výši Séchardova majetku. Vydává se za advokáta Davidova nevlastního bratra, kterému má připadnout část dědictví. Tím zjistí hodnotu jmění. Na odjezdu s úsměškem vyzradí rodině smysl své léčky. Zatím v Paříži se v Corentinově nepřítomnosti dějí velké věci. Na jednom z Esteřiných večírků je Peyardovi alias anglickému lordovi předložena zpráva, že jeho dcera byla unesena a jestliže do pěti dnů nezajistí, aby se Lucien vrátil do své pozice u Grandlieů, nebude již jeho dcera nikdy spatřena. Tato novinka jím hluboce otřese, představa ztráty svého jediného štěstí mu nahání hrůzu. Při sháňce po Corentinovi však nemá úspěch, protože ten právě vyřizuje v Marsacu situaci pro pana Grandlieu. Po vypršení ultimáta je Peyardovi doručen další lísteček tentokrát se sdělením, že jeho dcera umírá u něj doma. Jakmile přibíhá domů, umírá Peyard na otravu jedem, který mu do jídla těsně před odchodem nasypali Herrerovi lidé. Pohled na jeho dceru je zoufalý. Byla brutálně znásilněna. Z této jemné a krásné dívky se rázem stala lidská troska bez jediného smyslu bytí. Když to vidí Corentin, který se vrátil ze své cesty, slibuje spolu s Contensonem pomstu těmto hanebným ničitelům lidského štěstí. Den po inauguraci nového honosného domu, se Nucingen dozvídá, že Esteřin holandský strýc odkázal své neteři veškeré jmění. Když se to dozvídá Evropa okamžitě zchladí barona tím, že když je madam teď bohatá, již ho nepotřebuje. Teprve teď si Nucingen uvědomuje vyumělkovanost Esteřiny lásky a její touhu po penězích. Když však Evropa vstoupí do ložnice své paní, naskýtá se jí zdrcující obraz. Ester je mrtvá. Pod polštářem nalézá balíček se sedmi sty padesáti tisíci franky, které jí dal Nucingen jako rentu. Tyto peníze určené pro Luciena Evropa hanebně ukradne a utíká spolu s Paccardem ze služeb abbé Herrery. Ten se skrývá v Esteřině příbytku, a proto když přijde policie musí okamžitě uprchnout. Na střeše domu ho spatří Contenson, který v něm pozná uprchlého galejníka. Své tajemství si však bere do hrobu. Když Herrera vidí bezvýchodnost situace vrací se do domu. Tam ho také policie pod vedením Corentina zatkne a uvrhne do vězení. Lucien si dopřává svou poslední schůzku s Klotyldou, když za ním přijde strážník a odvádí ho stejným směrem jako před pár hodinami jeho kumpána. Tato situace pouze zvětší Klotyldino zoufalství. Tak končí druhý díl.
Velká část třetího dílu nazvaného „Kdo se dá cestou nepravou“ se zabývá popisem vězení do kterého jsou oba hrdinové uvězněni. Věznice se nazývá Conciergerie. Byla zde vězněna např. Marie Antoinetta. Tato část se hodí spíše do románu Victora Huga a čtenáře značně nudí. Při převozu do vězení narazí Herrera na věrnou Asii, která mu jakousi hatmatilkou, kterou se mezi sebou dorozumívají sdělí, že spolu s ním byl zatčen i Lucien. Abbé si uvědomuje, jak může zatčení postihnout mladého básníka a jak také může uškodit jemu samému. Vyšetřovacím soudcem je jmenován Camusot (následuje dlouhý popis francouzského soudnictví, kritika soudobého systému, kdy zatčený člověk pozbývá jakékoli společenské prestiže). Tento soudce je synem bývalého milence Coralie Camusota. Tato kurtizána byla dlouhou dobu Lucienovou milenkou a opustila kvůli němu právě Camusota. Z celé soudní praxe vyplývá, že vyšetřující soudce má faktickou moc nad tím, zda vězně propustit či poslat ho před soudní tribunál. Této moci se snaží využít nejprve odvěká Lucienova nepřítelkyně markýza d’Espard a posléze také paní de Sérizy, která Luciena miluje. Camusot se tak ocitá mezi dvěma mlýny. Herrerovi je jasné, že pokud Lucien půjde k výslechu jako první, je celá situace beznadějná. S obratností jemu vlastní napíše krátký dopis, jak pro Luciena, tak pro Asii. Ty umně zabalí do kuličky, kterou pak vhodí Asii až se na něj přijde podívat. Asie oplývá nesmírným důvtipem, vydává se za mocnou hraběnku. Tím se dostane do vězení, kde se jí podaří sebrat dopis od abbého a zároveň odevzdat psaní určené mladému elegánovi. Herrerovy tužby se naplní a k výslechu ho soudce povolává jako prvního. Důvodem je abbého zhoršený zdravotní stav. Abbé se totiž před zatčením přiotrávil. Při výslechu je Herrera ledově klidný a soudce nemůže pozorovat ani jediný záchvěv na galejníkově tváři. Vypálené znamení na zádech, jaké se dává trestancům nelze přečíst, protože kůže je zničená, jak tvrdí Herrera – od kulek. Sám se poté odkazuje na španělské velvyslanectví i na samotného krále Španělska, Ferdinanda VII.. Soudce ho nechytí do žádné nastražené léčky a pomalu začíná pochybovat o jeho vině. Svědci s kterými žil u madam Vaquerové před svým posledním zatčením ho nedokážou identifikovat podle zničeného obličeje, nýbrž pouze po hlase, to samo o sobě nestačí pro odsouzení. Camusot neuspěje ani při posledním pokusu a to když vmete Herrerovi celý jeho život do očí. V této chvíli se dovídáme, že Asie je Herreova (Collinova) teta vlastním jménem Jacquelina Collinová a Paccard bývalým trestancem, kterého kdysi Herrera (Collin) zachránil. Camusotovy poslední pochyby jsou smazány dopisem od Ester, který byl nalezen v Lucienově bytě. V něm odkazuje Ester veškerý majetek Lucienovi i sedm set padesát tisíc franků ukrytých pod polštářem. Dopis je psaný těsně před smrtí a dojímá až k pláči. S Herrerou soudce končí výslech a posílá ho do daleko lepší cely, než jakou měl dosud. Při odchodu však Herrera udělá nepatrnou chybu, jde neobvykle zdravým dojmem, tím vzbudí u Camusota opětovné podezření. Poté předvolává soudce Luciena. Po přečtení Esteřina dopisu a chvilkovém naléhání se Lucien úplně sesype. Na každou otázku odpovídá pravdivě a jeho výslech je přesným opakem Herrerova. Lucien přizná pravé jméno svého ochránce. Tím ho sprostě zradí. Soudce ho utěšuje, že bude propuštěn.Po výslechu odchází Camusot za generálním prokurátorem, aby se s ním poradil ve věci odsouzení těchto dvou již jasných zločinců. Oběma je jasné, že společnost nemá zájem na odsouzení Luciena. Jejich rozhovor přeruší paní de Sérizy, která se vydala osvobodit svého miláčka. Podaří se jí spálit protokol. Jak soudce, tak prokurátor se zatím dohodli na okamžitém propuštění Luciena a chtějí napsat do novin, že jeho zatčení bylo pouze politickým omylem. Současně má být propuštěn i Jacques Collin (budu již nyní používat pouze jeho pravé jméno, protože již nevystupuje jako kněz), ale toho má dále sledovat Corentin. Zatímco soudci jednají, uvědomuje si Lucien beznadějnost své situace. Zradil svého chlebodárce, jeho společenská prestiž je nenávratně ztracena. Uvažuje podobně jako Villon před svou popravou. Na rozdíl od největšího francouzského básníka středního věku Lucienův příběh končí tragicky. Jediné možné řešení vidí v sebevraždě. V poblouznění vlastní lidem odhodlaným vzít si život píše dopis Collinovi, ve kterém mu líčí svou zradu. Odvolává svou výpověď. Svůj veškerý majetek odkazuje (kromě menších částek určených dobročinným organizacím) dětem své sestry Evy. Hodnota majetku činí asi šest miliónů franků. Sám se pak oběsí na vázance. Když se to dozvídá paní de Sérizy je zoufalá a musí k ní být zavolán lékař. Prokurátor s Camusotem se rozhodnou Lucienovi poskytnout poslední poctu, a to aby jeho jméno zůstalo bez poskvrny. V novinách popisují jeho sebejisté vystupování při výslechu a samozřejmě přiznávají svůj omyl. Jako třešničku na dortu uvedou, že Lucien zemřel na prasknutí akutní tepenné výduti. Takto smutně končí třetí díl.
V posledním díle, který dostal název „Vautrinovo poslední převtělení“ již nevystupuje Lucien de Rubempré a autor v něm pouze dokončuje příběh Jacquese Collina. Když se Collin dozvídá, že Lucien zemřel je zničen. Chlapec pro kterého žil, jako by to byl jeho vlastní syn. Prožíval s ním veškeré vášně, poučoval ho, jak se chovat ve společnosti, řešil jeho trápení. Na požádání s ním stráví poslední noc než bude jeho miláček pohřben. Celou noc u něj pláče – umývá ho vlastními slzami. Policie na Collina nastražila léčku. Collin byl na galejích tzv. dábem. Zabýval se správou majetků jednotlivých vězňů, rozděloval dědictví po zemřelých trestancích. Collin byl jedním z nejuznávanějších a nejpoctivějších dábů. Když se však galejníci dozvěděli, že jim jejich vůdce peníze prošustroval za jakéhosi Luciena, zmocnila se jich nesmírná zlost. A právě toho chtěla policie využít. Přemístila tři z nich do Conciergerie a očekávala, že svého dába zadupou do země. Po probdělé noci u Lucienova těla se Collin rozhodne trochu projít. Přestává se přetvařovat a jde přímo na dvůr, jako starý známý všech poměrů ve věznicích. Strážím je hned jasné, že jde o tzv. návratného koně (recidivistu). Na první pohled v něm ostatní vězni nepoznávají svého kumpána, ale pouze návratného koně, protože Collin tzv. zanáší doprava (naklání se na jednu stranu). Tato vada vznikne u každého vězně, který je spoután s jiným vězněm řetězy. Nakonec je poznán. Místo tvrdé odplaty, kterou i sám Collin čekal následuje sbratření. Pouhými dvěma slovy rozptýlí nedůvěru vězňů, takovou má v tomto světě moc. Zatímco se Collin prochází po dvoře v Conciergerii, paní Camusotová, jakožto velmi ctižádostivá žena obíhá všechny panské domy, do kterých případ zasáhl. Vzhledem k tomu, že Collin má celou korespondenci paní de Sérizy, která je před nervovým zhroucením, dále dopisy paní de Mafrigneuse a Klotyldy de Grandlieu, všichni se shodnou na tom, že Collina musí co nejdříve odstranit. Když se Collin od svých přátel dozvídá, že jeho nejlepší přítel Teodor Calvi, mladý temperamentní Korsičan s kterým strávil několik let na jednom řetězu, byl zatčen, okamžitě se rozhodne ho osvobodit. Vymůže si poslední rozhřešení odsouzeného před popravou. Prokurátor se však pojistí a jako stráž nasadí obávaného zvěda Bibi-Lupina, Collinova úhlavního nepřítele, který ho zatknul u Vaquerové a posléze ho poslal na nucené práce do Rochefortu. Collin ho však pozná a také dokonale převeze. Baví se totiž s Calvim italsky. Případ je značně složitý a nejsou k němu téměř žádné přímé důkazy. Vautrin se rozhodne Calviho osvobodit tím, že hodí jeho zločin na jiného vězně, který bude stejně odsouzen, pouze mu k tomu přibude další rest. Při jedné schůzi generálního prokurátora s vyšetřujícím soudcem náhle přichází Herrera a přiznává, že je Jacques Collin. Oba muže spravedlnosti toto nečekané doznání nesmírně překvapí. Sám Collin to odůvodní tím, že ztratil smysl života, už ho nebaví žít jako štvaná zvěř ze dne na den, z hodiny na hodinu, chtěl by začít normální život. Nyní začíná tvrdé vyjednávání co se týče milostných psaní obou žen, propuštění Calviho a dalších věcí. Calvi je osvobozen od zločinu. Dopisy skrývala mladá žena, kterou si Collin získal tím, že jí proplatil sumu jejího bývalého milence, který ve vězení zemřel. Ty jsou také doručeny jejich majitelkám. Předávce je přítomen Corentin, viník Lucienovvi smrti a tím pádem největší nepřítel Jacquese Collina. Přesto se s ním baví jako s přítelem. Corentin mu dokonce nabídne zaměstnání, které do své smrti vykonával Bibi-Lupin, jehož se mu podařilo zničit tím, že na jednoho z jeho lidí hodil vraždu. Evropa a Paccard vracejí peníze a Collin jim zařizuje slušné bydlení a živobytí. Tím získává peníze vynaložené do Luciena zpět (bylo mu totiž ještě v závěti přiřčeno tři sta tisíc franků) a nemusí se již obávat nenávisti svých kumpánů. Podaří se mu zázračně uzdravit paní de Sérizy. Díky těmto zásluhám dostává místo u policie. Začíná žít spořádaným životem. Místo toho, aby byl štvanou zvěří, stává se lovcem. Toto povolání vykonává až do roku 1845, kdy odchází do důchodu. Pro sebe si rezervuje hrobku hned vedle Luciena do které se také za několik let vydává na svou poslední cestu.
Tento román mi připadá jako nejhorší z celé trilogie Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Je spíše dobrodružný, přechází od jednotlivých dějů a je nesmírně napínavý. Celý příběh trochu předčasně vrcholí smrtí hlavního hrdiny v půlce knihy, to podtrhuje tradičně silnou prostřední část. Konec je už pouhým dokončením Collinova osudu. Můžeme zde nalézt neuvěřitelných sto padesát pět postav, které se objevily už i v jiných příbězích, to dokládá velikost Lidské komedie, ale zároveň si čtenář připadá nezasvěcený do děje. Některá jednání postav jsou totiž dána vlastnostmi v jiných knihách. Na knize byla kritizována nepravděpodobnost některých dějů (konkrétně poslední část). Tím chtěl dle mého názoru autor zdůraznit moc intrik ve společnosti. V soudnictví totiž nevítězí spravedlivý trest, nýbrž moc jednotlivých obžalovaných a celkový přínos rozsudku pro společnost. Kdyby byl Collin (Herrera) odsouzen, zveřejnil by veškerou korespondenci urozených dam a za to si soudce nemůže vzít zodpovědnost. Jako se ve Ztracených iluzích zabývá kritikou bankovnictví, v této knize kritizuje nejenom celou společenskou morálku, ale hlavně francouzský soudní systém. Jeho neschopnost vypořádat se jednou provždy s delikventy, kteří utíkají z věznic a páchají dál nové zločiny. Autor tuto knihu začal psát ještě než dokončil Ztracené iluze, to dokládá jeho nesmírnou obrazotvornost a promyšlenost jednotlivých knih. I když je dílo Lesk a bída kurtizán velmi čtivé a názorově jasně podané, nedoporučoval bych ho. Daleko zajímavější knihou je pro mě předchozí díl, a to Ztracené iluze.Honoré de Balzac – Otec Goriot

- rok vydání: 1835
- francouzský realistický román – součástí volné trilogie (Otec Goriot, Ztracené iluze, Lesk a bída kurtizán) z cyklu Lidská komedie

- Děj se odehrává v Paříži 1. pol. 19. stol. na pozadí měšťanského penzionu Vauquer).

- Autor zobrazil tragiku otcovské lásky schopné největší oběti pro dcery, aby se vmísili do vznešené pařížské společnosti, věrně zachytil dva zdánlivě protichůdné lidské osudy (bohatého obchodníka s nudlemi Goriota a životní cestu mladého studenta práv Rastignace, kteří se setkali v penzionu vdovy Vauquerové).

- obsah:
Goriot pracoval jako dělník v závodě na výrobu nudlí, ale svou velkou pílí a šetrností se domohl značného majetku a později se stal dokonce i majitelem celého závodu. Velice brzy mu zemřela žena, a tak zůstal sám na výchovu svých dcer Anastázie a Delfiny. Nesmírně je miloval, zahrnoval dary a vyhovoval jejich nákladným rozmarům. Obě dobře provdal, Anastázii za hraběte de Restand a Delfinu za bankéře Nucingena. Přestože o dcery po celý svůj těžký život obětavě pečoval a velký majetek rozdělil mezi ně, dcery se za něho ve společnosti styděly kvůli nuzným poměrům, ze kterých ne vlastní vinou pocházel, a nerady se spolu s ním ukazovaly na veřejnosti. Postupem času ho připravily o všechny peníze a Goriot strávil zbytek života zcela opuštěn a v chudobě, z níž vzešel, v ústraní penzionu paní Vaquerové.
Zde se Goriot setkává se studentem práv Rastignacem, poctivým a čestným mužem, jehož chování Goriotových nevděčných dcer velmi pobuřovalo. Rastignac však též záhy poznal, že soudobá francouzská společenská smetánka je hustě protkána intrikami a přetvářkou, pramálo si cení poctivosti a ušlechtilosti a uznává jen opojnou moc peněz. V honbě za kariérou zvolna začal opouštět své někdejší pevné morální zásady. Vyhledal vzdálenou sestřenku, paní de Beauséant, jíž se nechal zavést do vyšších kruhů. Seznámil se i s Goriotovými dcerami, pro svůj vzestup příliš neváhal využít tajného, intimního poměru s Delfinou, choval se vypočítově a intrikánsky, což ještě dříve tvrdě odsuzoval. Podíl na pokřivení Rastignacova charakteru nesl zejména uprchlý trestanec Vautrin, bydlící rovněž v penzionu, jenž neustále nabádal Rastignaca ke špatnostem, přiživujíce se částečně na úspěších svého ochotně naslouchajícího pána, v rámci svých nekalých záměrů se dopustil i vraždy.
Rastignacovo srdce se ale úplně nezatvrdilo, staral se o Goriota až do posledních chvil strastiplného života ubohého starce. Se svým kamarádem medikem se na vlastní náklady podíleli na Goriotovu pohřbu, kterého se ani jedna z dcer neobtěžovala účastnit.

- postavy typické, v jejich charakterech se výrazně projevuje rys silného individulismu, svými činy vystihují dobovou atmosféru, pokleslou morálku měšťácké aristokracie, negativní jevy a poměry ve společnosti, pojí se s prostředím tehdejší Paříže
- realistický obraz soudobé francouzské společnosti, kde převládají intriky a podvody, kde není místo pro poctivou práci, šlechetnost, lidskou čest a kde se i láska získává pomocí finančních prostředků -autor ironizuje měšťanské prostředí, odhaluje úpadek citů a mravnosti (na jednotlivých osudech postav) – ztráta iluzí a zkáza charakterů
- kritika společnosti, v níž se neuplatňuje cit a poctivost – jakýkoli cit, je-li upřímný a otevřený, je považován za slabost; mezilidské vztahy i mravní hodnoty se přepočítávají na majetek a peníze; život prostých lidí kontrastuje životu bohatých


- mistrovská kompozice díla: zápletka, konflikt, narůstá dramatičnost děje; podrobné popisy prostředí – důkladnost, smysl pro detail (budovy s okolím, ulice, zařízení bytu); množství postav důkladně propracovaných, prolínání osudů postav románu; výrazné charakteristiky hrdinů
- encyklopedický realistický román


- jazyk: Balzac charakterizuje postavy z různých prostředí (zvláště v dialozích) – jazyk spisovný i výrazy z obecné mluvy, využívá přirovnání, vysoký podíl tvoří přídavná jména

- citace:

„Ach, moji andílkové!“
Dvě slova, dvojí šepot vytrysklý z duše, jež po těch slovech odletěla.
„Ubohý, milý člověk!“ řekla Sylvie, dojata tímto zvoláním, v němž se odrážel nejvyšší cit, jejž vyvolala naposled nejhroznější a nejméně úmyslná lež ze všech lží.
Poslední vzdech tohoto otce byl tedy vzdechem radosti. Tento vzdech byl výrazem celého jeho života, klamal se i teď. Otec Goriot byl pietně uložen na své bídné lože. Od tohoto okamžiku jeho výraz si uchoval bolestný stín zápasu, jenž se odehrával mezi životem a smrtí v lidském stroji, který nebyl již ovládán rozumným vědomím, z něhož vyvěrá u člověka pocit radosti nebo bolesti. Úplný zmar byl už jen otázkou času.
„Takto vydrží ještě několik hodin a zemře, aniž si toho kdo všimne; ani nezachroptí. Mozek je jistě úplně zasažen.“Giovanni Boccaccio
– známý italský renesanční spisovatel, zakladatel italského básnického jazyka a některých poetických forem (tzv. stance) i realistické povídky.Narodil se roku 1313. Bydlel v Itálii v období renesance, byl nemanželským synem italského kupce a Francouzky, studoval církevní právo a klasické jazyky. Věnoval se diplomacii, ale především literární činnosti. Byl mimořádně vzdělaným humanistou, v latinsky psaných spisech poprvé souhrnně zpracoval antickou mytologii a pokusil se o první zeměpisný slovník. Byl rovněž prvním a nejzasvěcenějším vykladačem Dantovy Božské komedie.Také se přátelil s Petrarcou. Napsal několik básnických skladeb, např. Teseidu, přepracovával antické a středověké skladby a také se jimi inspiroval. V roce 1348 začal psát novely. Jsou to kratší prozaické útvary s překvapivým obratem v závěru, nezabírají dlouhý časový úsek, vystupuje zde omezený počet postav. Tyto novely sloučil a zasadil je do děje tak, že postavy, které v ději vystupují, tyto novely vyprávějí. Toto dílo nazval Dekameron. Zemřel 21. 12. 1375


Dekameron

Dekameron (z ře. Déka = deset a hémerá = den) je jedním ze zakladatelských děl italské a světové renesance. Tvoří jej cyklus sta povídek spojených s rámcovým příběhem.
Jednotlivé historky vypráví v deseti dnech sedm žen a tři muži. Pobývají na venkovském sídle, kam roku 1348 uprchli z Florencie před morovou nákazou. Příběhy různých námětů jim poskytují zábavu a krátí čas.

První den zvolili volné téma, druhý den si vyprávěli o lidech, které postihla nějaká nehoda, ale přesto vše dobře dopadlo. Tématem třetího dne se staly příběhy lidí, kteří svou šikovností, dovedností dosáhli svého cíle. Čtvrtého dne hovořili o láskách s nešťastným koncem, pátého dne o milencích, jejichž láska byla po mnohých strastech naplněna. Šestý den přišli na řadu ti, kteří se stali terčem nějakého vtipu, dokázali se mu však obratně vyhnout. Sedmý den patři ženám, jež svou chytrostí vyzrály nad manžely, osmý den každodenním vzájemným šprýmům mezi muži a ženami. Devátý den přinesl opět volné téma a povídky posledního dne se týkali lidí, kteří konali něco pozoruhodného či šlechetného ve věcech lásky.
Většinu námětů pro své povídky převzal autor ze zdrojů latinských, starofrancouzských (př. Rytířské romány), italských a z lidové slovesnosti, zpracoval je však výhradně svým osobitým stylem. Jeho postavy a figurky nesou rysy soudobého člověka, který je již silně ovlivněn renesančním duchem a který chce uchopit osud do svých rukou. Z příběhů vyzařuje optimismus, sebevědomí, radost ze života, lásky.
Postavy i prostředí jsou charakterizovány s nesmírnou obrazotvorností, působí velmi pravdivě. Lidé mají své klady i zápory, jsou čestní i falešní, milují i nenávidí, jsou schopni čisté lásky, ale i vypočítavosti atd.

Každá z povídek je ukončena pointou s poučením, ale autor nikoho nekárá, preferuje soulad s rozumem a přirozenými zákony přírody.

Autorova italština, jíž byl Dekameron napsán, se ve své době stala vzorem spisovného jazyka.

Názor: Doporučila bych knihu každému, koho zajímají příběhy jiných lidí, ať jsou vtipné nebo ne. Je zajímavé číst tyto, příběhy, protože se člověk i možná ponaučí z chyb nebo zážitků jiných jako právě v této knizeAutor: Roy Boehm
Název knihy: První SEAL
Rok vydání: 1997
Překladatel: Jiří Gojda

Stručný obsah: Roy Boehm vstoupil do armády už v 17 letech. Rok po svém nástupu k armádě vypukla 2. Světová válka a Roy byl ihned poslán do války. Během ní sloužil na třech lodích, kde se také setkal s prvními potápěči (tehdy ještě Speciální jednotka pro ničení pod vodou). Od té doby nosil v hlavě sen, vybudovat nejtvrdší a nejlepší nekonvenční jednotku.

Později se dostala jeho loď Duncan do přímé námořní bitvy a byla potopena. Roy se zachránil spolu se svým přítelem Dubielem, který však utrpěl zranění a nebyl schopen sám plavat. Roy ho vzal do vleku a snažil se sním doplavat k ostrovu vzdáleném asi 30 mil. Jenže třetí den je napadly žraloci. Roy se ubránil, ale Dubiela sežrali. Roye asi dvě hodiny po této tragédii zachránila hlídka. Jenže ani Roy nevyšel z této bitvy bez zranění. Střepina od dělostřeleckého granátu ho trefila do hlavy a tlačila na mozek.

Po skončení války se Roy snažil dostat k obojživelným jednotkám UDT (Unterwater destruction team – podvodní destrukční team). Po roce snažení se mu to konečně povedlo, a tak v věku 30 let absolvoval základní kurz.

Po dvou letech služby u UDT se Royovi konečně splnil jeho dlouholetý sen. Kontraadmirál Whitey Taylor ho pověřil vytvoření první nekonvenční jednotky, která ponese název SEAL (tuleň). Rok trvalo Royovi sestavit výcvikový program a vybrat si do jednotky ty správné lidi. Jednotku se mu podařilo zformovat výborně, měl sice drobné problémy s vyzbrojením, ale všechno vyřešil J. F. Kennedy.

Když měla jednotka SEAL 1 jít poprvé do akce, byl Roy vlivem neschopných kolenovrtů (vojenští úředníci), kteří ho nenáviděli převelen do na Floridu jako instruktor UDT.

Když začala válka ve Vietnamu, byl Roy díky Taylorovy převelen přímo do akce jako vojenský zmocněnec. Tam byl přidělen k jednotce LDNN (jednotka složená z Vietnamců). z nich Roy bezmála za dva měsíce udělal Vietnamskou SEAL. Jednotka měla nejlepší výsledky a také měla na svém kontě mnoho mrtvých Vietkongů. Během pobytu ve Vietnamu se Roy spřátelil s Vietkongským generálem Nimhem, který byl sice jeho úhlavní nepřítel, ale díky podobné mentalitě se byli velice blízcí. Po roce válčení byl Roy odvelen zpět do států, za což děkoval svému nemocnému kolenu, které mu znemožňovalo zúčastňovat se akcí.

Po návratu Států byl Roy přidělen do střediska pro výcvik UDT jako profesor.

Do výslužby odešel Roy Henry Boehm jako korvetní kapitán v roce 1971.

Hlavní postavy: Roy Henry Boehm – praotec zvláštních jednotek
U. S. NAVY SEAL. Vydupal ze země přes odpor všech vojenských byrokratů ( jak sám říká kolenovrtů) nejneohroženější, nejskvělejší a nejhrozivější komando na světě.

Vedlejší postavy: Dubiel, Harry Dick zvaný „Vazoun“, Whitey Taylor, generál Minh, Khe

Hlavní myšlenka knihy: Autor se snaží vylíčit jaké útrapy byly spojené s vytvořením speciálního komanda, a jak sním pak úředníci zametli.

Můj názor na knihu: Tato kniha je velice podařená. Je velice podobná knihám Richarda Marcinka. Tento žánr mám velice rád a osobně to považuji za klasiku.

Úryvek z knihy: Tento úryvek se týká jednoho modelu dýchacího přístroje, který se snažil Royovy Boehmovi vnutit jistý inženýrský idiot: „Nedá se s tím plavat a my to nehodláme používat. Je to jako plavat pod vodou a tlačit před sebou lednici.“
„Ale dá“ namítal inženýr.
„Tenhle krám není o nic lepší než znovunabírač dechu Mark I, Mod 0 Hypoduchenator!“ odvětil Roy.
„Co je to Hypoduchenator?“ na to inženýr.
„Je to takové zařízení s uzavřeným obvodem. Zmáčknete si nos kolíčkem na prádlo, pak vezmete kus gumové hadice, jeden konec si strčíte do řiti, druhý do pusy a dýcháte.“ uzavřel Roy debatu a milého inženýra popadl za krk o hodil ho do bazénu.Král Lávra
autor: Karek Havlíček Borovský

Havlíček Borovský Karel, * 31. 10. 1821, † 29. 7. 1856, český novinář, spisovatel a politik. Studoval filozofii na univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl v roce 1841 vyloučen. 1843 – 44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu (přeložil dílo N. V. Gogola) a napsal 78 epigramů. Výběr z nich vydal 1845 v pěti částech (Církvi, Královi, Vlasti, Múzám, Světu). Kriticky hodnotil ruské společenské poměry (dojmy vylíčil v Obrazech z Rusi). V roce 1846 převzal redakci Pražských novin a přílohu Česká včela. V kritice Tylovy novely Poslední Čech napadl neplodné a sebeuspokojující vlastenčení, publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky Slovan a Čech a o obecním životě Co jest obec? Založil Národní noviny, publicistickou platformu českého liberalismu. V roce 1849 byl soudně vyšetřován. Po zastavení Národních novin 1850 vydával v Kutné Hoře týdeník Slovan. V roce 1851 publikoval soubor článků Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. Za novinářskou činnost 1851 – 55 internován v Brixenu, kde napsal satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. V nich napadal absolutismus a světskou i církevní reakci. Havlíček Borovský je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky, usilující logickými argumenty i ostrou satirou oprostit skutečnost od dogmat, mýtů a iluzí.


Irská pohádka s českými motivy vypráví o podivuhodném králi, který k sobě jednou do roka zavolal holiče, na kterého padl los, nechal se oholit, a pak dal lazebníka popravit. Lid se velmi divil tomu, že slušně vypadající král může být takový tyran. Jednou padl los na mladého Kukulína, staré vdovy syna. Vdova, ale šla za králem a hezky mu pověděla, co si o něm myslí. Král se velmi zastyděl, a tak k sobě zavolal Kukulína. Kukulín musel přísahat, že nikomu nepoví, co viděl. Kukulín přísahal a stal se pak dvorním holičem. Za nějaký čas však Kukulína tajemství velmi tížilo. Matka to na něm poznala a poradila mu, aby zašel za poustevníkem do pustého lesa. Poustevník mu poradil, aby tajemství pošeptal do vykotlaného vrby. Kukulín tak učinil a velmi se mu ulevilo. Po králově ,,uzdravení“ byl uspořádán bál. Na bál šel hrát také pan Červíček, který však cestou ztratil kolíček z basy. Uřízl si tedy větev z vrby a vyřezal si nový kolíček. Nevěděl však, do tím způsobí. Když pak začal v paláci hrát, tu řve basa: ,,Král Lávra má oslí uši, král je ušatec!“ Král dal Červíčka okamžitě vyhodit. Basu však nebylo možno pověsit, a tak král nechal svoje vlasy úplně ostříhat a nosil své dlouhé uši bez futrálu.Literární kritika je součást litaratury. V antice se projevovala jako reflexe a reakce na díla, často přímo v ději. Ve středověku byla chápána jako výklad filosofických a náboženských textů. V humanismu se objevily první náznaky vědeckého bádání a polemiky (J.Blahoslav:Filipika proti musomusům). V době klasicismu se objevuje „salónová kritika“ ale pouze u vyšších vrstev – jsou to eseje, satiry a parodie. V osvícenství je součástí kritiky i kritika sociální (Voltaire,Diderot). V 18. století je kritika založena na vědeckých postupech, autoři si často kritizují díla navzájem. V 19. století se kritika stává samostatným literárním i publicistickým útvarem – recenze, referát, kritická studie, polemika a kritický esej.

Obsah

Námět Havlíček převzal z nestorova Letopisu ruského, jedné z nejstarších slovanských literárních památek. Jedná se o satiru ostře zaměřenou proti absolustické moci – panovníkovi a církvi, ale také proti soudnictví. Na první pohled vypadá Havlíčkův text jako parodie původního rukopisu, ale objevuje se zde ostrá kritika tehdejší rakouské monarchie a absolutismu. Křest sv. Vladimíra se skládá z 10 zpěvů, Havlíček jej pravděpodobně nestihl dokončit, nebo se zbývající část nedochovala. Slovanský bůh hromu a blesku Perun se vzbouří proti caru Vladimírovi a nechce zahřmět na carův svátek. Car ho nechá soudit, ale obyčejný soud si neví rady (nenajde žádný paragraf, podle kterého by mohl boha soudit). Car pošle Peruna před vojenský soud. Ten rozhodne, že jej utopí v Dněpru. Společně s ním odsoudí i jakéhosi žurnalistu (autor). Poddaní však po Perunově smrti odmítli platit daně, protože se nemají ke komu modlit. Nemohou tak prokazovat svoji poslušnost a zbožnost, což církvi nevyhovuje. Proto k carovi přichází delegáti všech církví. Na prázdné místo je vyhlášen konkurz. Skladba končí zpěvem popisujícím rozhodující bitvu mezi jednotlivými cirkvemi a závěrečné Vladimírovo pokřtění. Další kritici: khborovský: kapitola o kritice, fxšalda: časopis šaldův zápisník, Mácha snivec a buřič, v.černý: časopis kritický měsíčník, o českém baroku, anovák: kritika literární, jmukařovský: máchův máj (strukturalismus), j.durych: cesta umění, naděje katolictví v českých zemích (katolická kritika), marxistická k: z.nejedlý: stati o Jiráskovi, o němcové, jfučík: božena němcová bojující, nemarxistická k: kteige: surrealismus proti proudu, m.jungmann: objevení tróje. Současní kritici: j.pelc, j.lukeš.

Autor

Klasik české básnické satiry, musel odejít z kněžského semináře, protože se bouřil proti kasárenskému způsobu života. Pochopil, že Kollárův všeslovanský sen je iluzí za carského absolutismu. Svou krátkou činnost zaměřil Havlíček proti všemu, co lid ohlupuje a udržuje v područí: církev, policie, státní moc.Ve vyhnanství v Tyrolsku vytvořil své největší satirické skladby.Bukowski se narodil 16 srpna 1920 v Adernachu v Německu, ve třech letech se odstěhoval do L.A. USA, našel si domov v San Pedru. Vyrůstal v bídě místní přistěhovalecké čtvrti. Jeho nelehká finanční situace urychlila jeho literární tvobu - psát začal ve 24 letech, v 35 letech se začal věnovat poezii. Známý se stal díky příspěvkům do časopisu Underground. Velice známé se staly romány Poštovní úřad (Post Office), Šunkový nářez (Ham on rye), Kapitán (The captain is out to lunch and the sailors have taken over the ship) atd. Nejznámější sbírkou poezie je Básně Factotum (Factotum). Jeho styl se v průběhu života mění - zatímco první romány odpovídají formě beat generation, do které je taky řazen, Kapitán je dílem naprosto odlišným - znázorňuje znechucení tímto světem. Jeho označení "beat writer" mu vyneslo zájem čtenářů, kteří chtěli vědět o těchto spisovatelích více, když se objevil Jack Kerouac a Allen Ginsberg a nabídli naprosto nový způsob literatury, ale tzv. lidé na úrovni a lidé z massmédií na něj hleděli přezíravě hlavně díky spojování beat generation s drogami. Proto se také Bukowski (a ostatní beat writers) v TV neobjevovali, zčásti proto, že byli příliš kontroverzní, a z části proto, že ani sami nechtěli. Bukowski měl přímo odpor k reportérům. Náměty na svá díla čerpal ze svého života: život na ulici, klasická hudba, dostihy, charakterové typy lidí které potkával se odráží jako postavy v jeho románech. Jeho způsob vyjadřování byl také často kritizován - jeho ignorace společenských a literárních konvencí při používání vulgárních a expresivních výrazů mu vysloužila označení jako spisovatele, kterého buď milujete, nebo nenávidíte - žádná střední cesta neexistuje. K tomuto názoru se ale osobně nepříkláním. Bukowski zemřel 9 března 1994 v San Pedru - jeho milované čtvrti.

· Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení: jedná se o autobiografický román formou deníku. Začal být psán roku 1991 a končí roku 1993 - zdaleka však nepopisuje všechny dny. Podává jakousi odpověd na dotazy čtenářů ohledně jeho stylu života, toho jak píše, toho co dělá, toho co si myslí. Poměrně detailně popisuje působení vážné hudby na jeho psaní, naopak stranou zůstavají zmínky o jeho ženě. Velkou inspirací mu jsou dostihy, na kterých potkává různé lidi - každá postava reprezentuje určitý okruh lidí, určitý charakterový typ lidí - z nich si poté dělá legraci nebo je otevřeně kritizuje. Naopak v románu není jediná osoba mimo jeho samého, kterou by chválil či obhajoval. Cítí se nepochopený a znechucený, když jeho kritika s tímto světem nic neprovedla. Postavy reprezentují vlastnosti jako například hloupost, soutěživost, hamižnost, exibicionismus atd. Jedna postava je popisována jako chorobný hráč, který má neuvěřitelné štěstí, když se za ta léta co chodí na závodiště pokaždé strefí do koně, který nevyhraje - takový člověk musí mít neuvěřitelné štěstí, protože kdyby sázel stále na stejné číslo, tak se zaručeně jenou trefí - ale on se ještě nestrefil ani jednou. Navíc to ví sám a přesto chodí na závodiště prohrát. Snaží se také odpovědět na dopisy, které ho zaujaly nabo které mu přišli vícekrát. Když byla vydána malá knížečka rozhovorů s Bukowskim, uvedl že nemá rád Shakespeara, že se nedá číst. "Jednou jsem dostal strašně rozzlobenej dopis od někoho, kdo říkal, že nemám právo psát že se mi nelíbí Shakespeare. Hodně mladejch lidí by tomu mohlo uvěřit, a nechtěli by číst Shakespeara. Nemám právo říkat něco takovýho. A tak pokračoval. Neodepsal jsem mu. Ale teď mu odpovím. Jdi do prdele, kamaráde. A nelíbí se mi ani Tolstoj!"CHARLES BUKOWSKI
Všechny řitě světa i ta má

Ch.B. se narodil roku 16.8.1920 v Andernachu v Německu jako Heinrich Karl Bukowski, ale ve třech letech se kvůli zhroucení německé ekonomiky jeho rodina přestěhovala do USA, do Los Angeles, kterému zůstal věrný víc jak padesát let. Po příjezdu se z malého Heinricha stal američtější Henry. Dětství bylo velmi problematické, zejména vztah s otcem, který ho často bil. V roce 1936 nastoupil na vyšší střední školu, začal navštěvovat místní knihovnu, ale hlavně také místní bary a restaurační zařízení. Během svého života se aktivně věnoval pití piva, vína a podobného alkoholu, sázení na koňské dostihy a souložení se ženami. Kromě toho prošel velký kus Států a vystřídal spoustu zaměstnání před tím, než se stal alespoň trochu slavným coby spisovatel hlavně poezie, ale i povídek.
Časově sice patří ke generaci beatníků, ale ve skutečnosti s nimi neměl nic společného. Jeho přístup k životu a cíle byly zcela odlišné a do podvědomí veřejnosti se jako spisovatel výrazně zapsal až v osmdesátých letech.
U nás jeho dílo vydává nakladatelství Pragma, přičemž mezi přeloženými texty převládají povídky. Téměř všechny jeho básně, povídky i romány vycházejí ze skutečného života, autor se v nich ukrývá pod pseudonymem Henry Chinaski. Jeho asi nejslavnější kniha je Poštovní úřad, v které celé autobiografické. Popisuje zde období, kdy pracoval na poštovním úřadě. Dalším dílem je Hollywood, u nás velice známé. Nějaká další díla jsou například Paměti starého chlapáka, Ženy, Tvrdí hoši píšou básně a Všechny řitě světa i ta má. Bukowski začal být více znám až po promítání filmu Štamgast(Barfly), o kterém bohužel u nás není vidu ani slechu. Sám autor se podílel na scénáři.
Charles Bukowski zemřel 9.3.1994 v San Pedru v Kalifornii, krátce potom co dokončil svoji poslední novelu. Na to jaký vedl život, plný alkoholu i drog, žil poměrně dlouho 74 let.

Kniha Všechny řitě světa i ta má byla vydána roku 1973 nakladatelstvím Black Sparrow Press v Kalifornii v originále pod názvem South of No North. U nás byla kniha vydána nakladatelstvím Pragma. Kniha se skládá z 27 povídek, jejímž hlavním hrdinou, jako ve většině Bukowského knížkách, je Henry Chinaski. Henry nežije na výslunní a umožňuje nám zahlédnout Ameriku i z její druhé, stinné a spodní stránky. Také tato jeho kniha je o lidech dole a ukazuje nám jejich běžný rutinní život, který se tolik liší od neustále proklamovaného „Amerického snu“. Kniha se jmenuje podle stejnojmenné povídky.
Charakteristika povídek v této knize je podobná jako u jeho ostatních děl. Vše je psané jednoduše a téměř na každé druhé řádce najdeme nějaké nespisovné, spíše vulgární slova. Povídky se týkají denního rutinního života hlavního hrdiny, který se setkává se stejně pochybnými a stejně se bavícími lidmi. Zasazení


povídek je většinou do bytu samotného Chinaskiho, nějaké jeho „přítelkyně“, které sám nazýval svými „kurvičkami“ nebo do nějaké hospody, restaurace, nočního baru či klubu. Dá se říci, že třetinu života Chinaski prospal, třetinu prosouložil a poslední třetinu propil a prozvracel. Takto krátkým způsobem se dá krátce charakterizovat hlavní postava. Jeho známí, z kterými se stýkal, byli dosti podobní. Chinaski také rád vsázel na koně, čímž si občas velice vydělával, peníze však stejně skončily někde v obchodě za lahve vína a krabičky cigaret.
V jedné z povídek se dokonce objevuje Ernest Hemingway, s kterým Henry zápasí v ringu. Povídka se nazývá Klasa.
Jedna ze zajímavějších povídek se jmenovala Tudy se nejde do ráje a byla o mladé atraktivní ženě, které si za velký peníz pořídila malé živé figurky, které se chovali uplně stejně jako lidé. V baru se seznámila s Chinaskim a kde jinde by skončil příběh než u ní doma.
UK (str.27)
Ukončení většiny povídek je uděláno zvláštním způsobem. Většinou nějakou hláškou, která jednoduchá a vystihující.
Kniha se mi celkem líbila i když ze začátku jsem měla problémy se čtením vulgárních slov, která člověk jen tak někde napsané nevidí. Povídky měli děj a celkem i zajímavé zápletky i když se vlastně všude jednalo o sex a alkohol.Autor: Michail Bulgakov ( na motivy románu Miguella Cervantese )
Název knihy: Don Quijote
Rok vydání: 1962
Překladatel: Alena Morávková

Stručný obsah: Tento příběh se odehrává ve Španělsku koncem 16. století. Jeden kupec si po přečtení knížky o rytířích představoval, že je potulný rytíř. Ve všech věcech si představoval nepřítele. A tak není divu, že se rozhodl vydat se na křížovou výpravu, která by osvobodila svět ode zla.

Jednoho dne si Don Quijote zavolal svého přítele Sancha a sdělil mu, že se rozhodl vydat na křížovou výpravu. Sancho se zajímal, zda může jet s ním. Ale Don Quijote rozhodl, že sním nemůže jet žádný civilista. A tak Sancha pasoval na svého zbrojnoše.

Následující den už byli na cestě. Don Quijite jel na svém koni a Sancho na svém oslu. Po nějaké době Quijote spatřil v dáli dva mlýny, které považoval za strašlivé draky. Když se s mlýny popral, Sancho ho naložil na koně a putovali dál. Asi po hodině se Quijote sebral a mohli pokračovat v jízdě. Další den po ránu si rytíř spletl vozky jedoucí z trhu za skupinu nepřátelských rytířů. Hned se na ně s Sanchem vrhly a začali je mlátit hlava nehlava. Vozkové se však nenechali a začali se bránit. Tentokrát však byl zmlácen Sancha. Quijote ho naložil na osla a zamířil s ním k hostinci. Zde se také pokusili uvařit lektvar, který by je prý vyléčil.

Hned jak nápoj dovařili, přišli všichni, kteří ve zmíněném hostinci přebývali, pro léčiví nápoj.

Druhý den ráno byli tito dva tuláci vyhozeni z hostince s velkým výpraskem, protože neměli na zaplacení.

Když se Samson Carraso dověděl, že se Alonso Quijano pomátl na duši, rozhodl se, že ho vyléčí. Rozjel se do nedalekého hradu, kde byli tito tuláci na návštěvě, kde se s Donem Quijotem utkal v souboji a porazil ho. S toho důvodu musel Quijote přistoupit na podmínku Samsona.

A tak byl rytíř Don Quijote vyléčen na dobro , vrátil se domů a žil dále poklidný život.

Hlavní postavy - charakteristika:
Alonso Quijano ( Don Quijote de La Mancha ) - pomatený kupec, který si myslel, že je potulný rytíř.
Sancho Panza - Quikotův zbrojnoš, kterého Don Quijote též pobláznil.

Vedlejší postavy: Antonie, Klíčnice, Pero Peréz, Nicolas, Aldonza Lorenzová, Samson Carrasco, Palomeque, Maritornes, Mezkař, Ternorio Hernandez, Pedro Martinez, Vévoda, Vévodkyně, Zpovědník, Doktor Aguero, Dueňa Rodriguenzová.

Hlavní myšlenka knihy: I pomatený člověk se dá vyléčit.Michail Afanasjevič Bulgakov se narodil 15. března 1891 v Kyjevě. V roce 1901 byl Michail přijat do primy Prvního kyjevského gymnázia, kde si oblíbil především literaturu, divadlo a operu. Jeho oblíbenci se stali Puškin, Saltykov-Ščedřin a pozdější velký učitel Gogol. V roce 1909 úspěšně složil maturitní zkoušku a dal se zapsat na lékařskou fakultu kyjevské univerzity. Studia přerušil a v patnáctém roce se přihlásil jako dobrovolník do vojenských lazaretů na frontě. Koncem léta 1916 mu byl vystaven diplom a odjel jako lékař do vesnice Nikolskoje.
V únoru 1918 je demobilizován a vrací se do Kyjeva. Tam je však opět mobilizován - do Bílé armády a později převelen jako vojenský lékař na Kavkaz a do Vladivostoku. Ve Vladivostoku onemocní břišním tyfem.
Na konci roku 1928 píše první verzi Mistra a Markétky pod názvem Inženýrovo kopyto. Poslední úpravy románu Mistr a Markétka dokončil pět dní před svou smrtí. Poslední kapitoly diktoval.
Michail Afanasjevič Bulgakov zemřel 20. března 1940 v Moskvě.

§ Život pana Moliera
§ Novely a povídky
§ Poslední dny (výběr her: Zojčin byt, Purpurový ostrov, Bunša, Moliér, Poslední dny),


Vše začíná na lavičce u Partriarchových rybníků, kde je Ivan Nikolajevič Potápka, píšící pod pseudonymem Bezprizorný, kritizován nakladatelem Berliozem za svůj článek o Kristovi a Pilátu Pontském. Do jejich rozhovoru se vloží profesor Woland (ďábel) a všichni tři začnou přemýšlet o tom, jak to tenkrát s Kristem (Ježuou Ha-Nocrim) bylo.
Woland Berliozovi předpoví, že ten den večer přijde o život. Samozřejmě mu nikdo nevěří, ale vše se nakonec stane tak, jak Woland předpověděl - tramvaj uřízne Berliozovi hlavu.
Nyní se Woland se svými pomocníky Azazelem, Korovjevem alias Fagotem a mluvícím kocourem Kňourem pokouší zničit všechny, kteří měli něco společného s bytem č. 50 na Sadové 302b, ve kterém Berlioz bydlel. Milice zatkne domovníka Bosého, majitele kabaretu Lotrova přemístí na Jaltu a administrátor Varenucha je zbit ošuntělým Korovjevem a kýčovitým Azazelem na veřejných záchodcích. Teď už Wolandovi a jeho kumpánům nemůže nikdo zabránit v nastěhování do bytu č. 50 a ani zamýšleným vylomeninám, které mají v úmyslu provádět po celé Moskvě.
Woland s Korovjevem a kocourem dělají při divadelním představení černé magie (oficiální důvod, proč Woland přijel do Moskvy) zkrátka zázraky. Divákům padají do kapes bankovky, chtivým dámám nabídne nové modely, které za několik okamžiků odčaruje, takže ty nejchtivější se ocitnou tak jak je pánbůh stvořil; konferenciérovi Bengálskému utrhne hlavu kocour Kňour a o několik chvil později mu ji vrátí zpátky. Z toho se také Bengálský zblázní a je odvezen do blázince.
Mezitím Bezprizornému dojde, co je Woland zač. Běží na milici - je označen za duševně chorého a jako takový je poslán také do blázince. Tam se setká s Mistrem, autorem knihy o Pilátu Pontském, který ho definitivně utvrdí v názoru, že Woland je ďábel. Mistr rovněž povídá o Markétce a také o tom, proč nemohl být zveřejněn jeho román. Poznáváme, jak v blázinci přibývají ti, kteří už měli s Wolandem tu čest.
V Alexandrijském parku se setká Markétka, která na Mistra neustále myslí, s Azazelem, který jí nabídne návštěvu u Wolanda. Markétka souhlasí, protože doufá, že se dozví něco o Mistrovi. Ještě než se dostaví k Wolandovi má si své tělo potřít speciální mastí, kterou obdržela od Azazela. Díky tomu se promění v divoženku. Nahá si poletuje nad Moskvou než nastane hodina, kdy se má dostavit do bytu č. 50 v Sadové ulici 302b. Nic netušící Markétka je pozvána na ples u samotného satana. Za to, že se Markétka celý večer chová vlídně ke všem vrahům a kriminálníkům, kteří se na ples dostavili ze svých hrobů, jí Woland nabídne jedno přání. Chce samozřejmě vědět, co je s Mistrem a žádá, aby ho Woland z blázince vysvobodil.
Do případu se konečně vloží policie a milice. Nyní už všichni věří, že je Woland ďábel. Díky práci milice jsou kocour s Azazelem nuceni byt č. 50 zapálit a uletět oknem. Než Moskvu opustí definitivně jsou připraveni vyvést ještě pár vylomenin. Podpálí obchodní dům, ve kterém jsou stovky zákazníků a po jejich návštěvě domu literátů, zbude jen popel. Na lavičce, o níž byla zmínka na začátku, se setká Matouš s Wolandem a řekne mu, že Ježua četl Mistrův román a žádá, aby Woland dopřál Mistrovi a Markétce věčný klid. Woland souhlasí. Pošle Azazela, aby to s Mistrem a Markétou ukončil. Ten se dostaví do jejich bytu a dá jim napít doušku otráveného vína. Když oba leží mrtví na zemi, Azazelo naleje kapku toho stejného vína Markétě do úst a ana se probere. Nic nechápe, pak si všimne mrtvého Mistra. Azazelo brobere i jeho. Mistr si uvědomí, že jsou mrtví a jsou Wolandovi vděční, protože jejich budoucnost neměla smysl. Neměli práci a nebyli by schopni obstarávat si jídlo a platit nájem. Všichni tři nasednou na koně a letí vzduchem za Wolandem. Woland, kocour Kňour, Azazelo, Korovjev, Mistr a Markétka opustí Moskvu. Mistr a Markéta naleznou konečně svůj vytoužený klid.
Možná ještě zajímavější než obsah je forma díla. Spojuje totiž v sobě tři roviny - filozofickou (co všechno je člověk schopný kvůli štěstí udělat), historickou (příběh Piláta a Ježíše Krista) a realistickou (popis Moskvy 20. a 30. let).

Mor
Albert Camus se narodil roku1930 a zemřel 1960 při autohavárii. Byl to francouzský novinář a filozof. Jeho tvorbu můžeme řadit k existencionalismu (filozofický a literární směr zabývající se bytím člověka, je to vyrovnání s pocitem prázdnoty, zaviněným ztrátou Boha a dvěma světovýma válkami). Ve svých dílech řeší otázku, jak má člověk překonat ztrátu Boha a žít dál „morálně“. Mimo románu Mor napsal dále román Cizinec, povídku Exil a království, dramata Caligula, Nedorozumění, filozofické eseje Mýtus o Sisyfovi, Člověk revoltující …

Camův Mor (ve francouzském originálu La Peste) můžeme řadit k alegorickým románům, vyšel těsně po válce 1947 a mor zde symbolizuje fašismus a německou okupaci. Více než samotnou nemocí se zde autor zabývá tím, co se děje v hlavách jednotlivých hrdinů a ukazuje jak je někdy těžké dodržovat morální pravidla.

Mor je psán jako zpětná kronika, popisující události zhruba jednoho roku.Hned v úvodu nám vypravěč sděluje, že bude používat různé prameny a svědectví, které se mu dostali do ruky. Můžeme sledovat dvě linie vyprávění, krátké úryvky ze života hlavní postavy doktora Bernarda proložené citacemi (několika stránkovými) z deníku Jeana Tarroua. Druhou linii tvoří popisy stavů obyvatel pomocí jich autor skáče o kus dál v ději. V díle se neobjevují žádné náznaky toho, co se stane. Vypravěč se snaží o objektivnost až na úkor toho, že sám sebe necharakterizuje. Na závěr vyprávění se dovídáme, že pisatelem je doktor Bernard Rieux.

Hlavní postavou je doktor Bernard Rieux, který celkem úspěšně provozuje lékařskou praxi v 200 000 vém městě. Jako jedem z prvních si povšimne příznaků moru a snaží se přimět ostatní, vyhlásili izolaci, z obavy před snížením obchodů se tak neděje. Bez obav z nemoci léčí nemocné, Má v sobě dost morálky (spíše lékařské etiky) ( str. 61 Rambert: „Je to otázka lidslosti, přísahám.Třeba si sám nedovedete představit, co takové rozloučení znamená pro dva lidi, kteří si rozumějí.“ Rieux hned neodpověděl. Potom řekl, že si myslí, že si to dovede představit.Z celé duše si přeje,aby se Rambert zas vrátil ke své ženě a aby všichni, kdo se milují byli zase spolu, ale jsou zde výnosy a zákony, je zde mor a jeho – Rieuxovým -úkolem je dělat, co je třeba) , aby nenapsal propustku Rambertovi, ale ani mu nebrání hledat cestu k útěku, spíše ho povzbuzuje. Aby se nezbláznil z nekonečného umírání, postupně ztrácí city, nakonec s ním neotřese ani smrt jeho ženy.

Další významnou postavou je novinář Raymond Rambet, mladý inteligentní muž , který je po vyhlášení izolace přinucen zůstat ve městě, nejdříve se snaží dostat ven legální cestou, chodí po úřadech a podobně. Později to zkouší pomocí pašeráků, těsně před odchodem se rozhodne zůstat a pomoci doktorovi a Tarrouovi (str. 175 „Doktore,“ řekl Rambet, „neodjedu, chci zůstat s vámi“…Ano, ale člověku může být hanba, že má zůstat sám.) Po otevření města pochopí, že ho mor změnil a nic už nebude jako dřív.

Cottard, muž, který v minulosti spáchal nějaký zločin a má strach z trestu. Nejdříve se chce oběsit, to se mu nezdaří. Po vypuknutí moru se vyšetřování musí odložit a on si začne užívat života, začne být ke každému servilní a úslužný. Jeho jedinou starostí je, že epidemie by mohla skončit. (svůj prospěch nadřazuje nad obecným). ( str. 57 „Ano, daří se mi dobře“,řekl mužíček. „Poslyšte, doktore, ten zatracený mor začíná být vážný,co?“ Doktor to přiznal. Cottard jaksi vesele konstatoval: „Není důvodu, proč by teď měl přestat. Bude z toho pěkná mela. ,Str. 231 Myslíte, že by epidemie mohla skončit?)…..Nakonec to psychicky nevydrží a po otevření města a začne střílet na všechny kolem.

Román začíná popisem města Oranu a ujištěním, že tento příběh je psaný podle skutečných událostí. Nejdříve onemocněli morem krysy a začali umírat na ulici po tisícovkách, pak se objevil první nemocný a postupně další, někteří doktoři z obavy z paniky se odmítali připustit, že se jedná o mor. Po delším váhání bylo celé město uzavřeno. Všichni obyvatelé byli najednou propojeni, ale nejdříve si to neuvědomují a každý vidí pouze své neštěstí. Epidemie postupně vrcholí, zakládají se dobročinné spolky, někteří lidé začínají chápat, že proti moru se musí bojovat (např. kněz Paneloux, který znovu hledá svého Boha a snaží se pochopit proč umírají nevinné děti). Po skončení lidé oslavují, ale ne všichni se sešli a v závěru je varování, že mor může být kdekoliv ukryt.

Kniha má 5 kapitol. Některé události jsou zde popsány z více pohledů např. objevení krys. Vždy je zde určitý příběh trvající pár dní a pak následuje zamyšlení nad tím, co dělo a děje. Objevuje se zde také jedno retrospektivní vyprávění a to o životě Tarroua. Střídá se vyprávění detailů s celkovým pohledem.

Celý příběh se odehrává v alžírském městě v Oranu (toto město ve skutečnosti existuje), který je popsán hned v úvodu. Z popisu nevyplývá, že by bylo něčím zvláštní a pro děj to není zas tak podstatné. Prostě město, kde je v létě nedýchatelně, v zimě docela teplo. (str.8 Bylo hlavně nutné zdůraznit banálnost města i života )

Román je vyprávěn v minulém čase, a pisatel píše v době relativně blízké událostem, které popisuje. Jak už jsem psala výše autor vylíčí některé události velmi podrobně a pak se rychle pár větami přenese o měsíc dál. Ze začátku se všem čas hrozně vleče a je odměřován hlášeními o počtu mrtvých v jednom týdnu, po nějaké době se všichni stávají apatickými. Posledních 14 dní se všem už tak hrozně vleče, že uteče více lidí než za celé období trvání moru.

Román je psán spisovně a celý text je zhuštěn, připadlo mi, že každé slovo má tady svůj význam a nelze přeskakovat jednotlivé stránky.

Jak už bylo v úvodu řečeno, jedná se o alegorický román, a mor zde symbolizuje fašismus. Camus ukazuje jak jsou někteří lidé lhostejní vůči cizímu utrpení a jak ani nedokáží bojovat, aby uchránili sami sebe. V této knize není vůbec podstatné, že se jedná o mor, mohla by to být jakákoliv nemoc, ohrožující lidské životy. Podstatná je reakce doktorů, kněží, úředníků … Jak ti se zachovají v tváří tvář nebezpečí. Kniha vyšla v roce 1947, tedy v době, kdy se svět vzpamatovával z druhé světové války a je to jakési varování. Camus píše, jak je snadné sklouznout a jak každý v sobě nosí svůj mor. (Str. 213 „Vím jasně, že každý v sobě nosí mor, protože nikdo na světě není proti němu chráněn.“….).Myslím, že tím říká, že v každém z nás je sobectví a i „slušní“ lidé se mohou změnit, snad tak vysvětluje, proč celý německý národ uvěřil Hitlerovi. V závěru je varování před spící hrozbou moru a potažmo i fašismu, protože stejně jako mor se může po letech opět vynořit.

Nemůžu říct, že by to bylo to nejlepší, co jsem kdy četla. Z celé knihy na mě nejvíc zapůsobila scéna, kde se popisuje spalování mrtvol,(str.151 K ránu se pak vznášela nad východní čtvrtí města hustá a odporná pára. Podle názoru všech lékařů …) připomnělo mi to popis z Merleho knihy Smrt je mým řemeslem. Moc se mi nelíbí ani styl, jakým je to psáno.HLAVNÍ OSOBY: Harry Domin: centrální ředitel Rossumových Univerzálních Robotů
Ing. Fabry: generální technický ředitel R.U.R.
Dr. Gall: přednosta fyziologického a výzkumného oddělení R.U.R.
Dr. Hallemeier: přednosta ústavu pro psychologii a výchovu Robotů
Konzul Busman: generální komerční ředitel R.U.R.
Helena: velmi elegantní

ROBOTI



Hra o třech dějstvích.
R.U.R. – premiéra 1921
Fantasticko – utopické dílo z 20. Let.
Poprvé pronikl na světová jeviště.Hra byla přeložena do více než 30 jazyků a již samo pojmenování „robot“ se stalo běžnou součástí mezinárodního slovníku.

Východiskem děje je objev uměle sestrojených bytostí, podobných člověku – tedy myšlenka, která je zajímavá a má dlouhou tradici. Nová látka pomocí které vznikli roboti má podobné vlastnosti jako živá hmota – je počátkem, prvním článkem neúprosného řetězu událostí, jež podstatně promění tvářnost lidské civilizace a nakonec přivodí i její zánik. Vynález robotů se totiž stane obchodním artiklem – společnost Rosssum’s Universal Robots začne vyrábět a prodávat toto „zboží“ ve velkém. Roboti, myslící stroje, jimž chybí jakýkoli náznak duševního života nebo lidského citu, se osvědčují jako mimořádně levná, nenáročná a výkonná pracovní síla. Milióny Robotů postupně nahrazují všechnu lidskou práci – a společnost R.U.R. získává jejich vzrůstajícím odbytem miliardy. „Člověk je vlastně přežitek,“ říká přednosta výzkumného oddělení na výrobu Robotů.
Lidé, odsouzeni k nečinnosti a zahálce, zpohodlněli a stali se zbytečnými. Celé lidstvo rychle upadá, přestává mít schopnost dál se vyvíjet, nerodí se už ani nové děti. A nakonec i sami Roboti se vzbouří proti svým pánům – lidem – a ujmou se vlády nad světem. Zkáza je dovršena, osud civilizace se naplnil.

„Roboti světa, nařizujeme vám, abyste vyvraždili lidstvo. Nešetřte mužů. Nešetřte žen. Uchovejte továrny, dráhy, stroje, doly a suroviny. Ostatní zničte. Pak se vraťte do práce. Práce se nesmí zastavit.“

Čapkovi nešlo o Roboty, ale o poměr člověka ke světu a o vztahy mezi lidmi především. Dvacáté století se stalo věkem techniky. Právě na technice se může člověk stát závislým. Může dokonce sama ovládnout člověka a proměnit živou bytost v mašinu, zbavenou tvořivosti i všech ostatních vlastností.

Jestliže zapomeneme na to, čemu se říká lidské srdce a lidský cit, můžeme se stát otroky svých důmyslných vymožeností.

Ve chvíli, kdy na celé zemi zůstane jen jeden člověk – muž, nachází, Primus a Helena_Roboti, nesměle a s úžasem lidský cit, úsměv, pláč i schopnost obětovat se pro druhého. Rodí se znovu láska, zázrak života vítězí nad zkázou a rozvratem.HLAVNÍ OSOBY: Dvorní rada prof. Dr. Sigelius
Doktor Galén
Maršál
Jeho dcera
Mladý Krüg


Hra o třech dějstvích.
Uvedena na scénu 1937. Světem obcházel hrozivý přízrak, fašismus.
Země, kde se děj Bílé nemoci odehrává, zčásti připomíná tehdejší Německo nebo Itálii, Španělsko nebo i jiné státy. Vládne zde bezohledný a tvrdohlavý diktátor, Maršál, který připravuje svou zemi na dobyvačnou válku. Všechno se podžizuje tomuto “nejvyššímu cíli”, vydávanému za blaho a mravní poslání celého národa, Horečně se zbrojí, lidé jsou poblázněni vidinou příštího vítězství, s fanatickým nadšením provolávají slávu svému vůdci.

Doktor Galém jehož hlavním rysem je laskavost a šlechetná obětavost, vypadá trochu bezbranně, naivně; říká se mu doktor „Dětina“. Prokazuje však neobyčejnou charakterovou pevnost a statečnost, která vrcholí ve střetu s Maršálem.

Galén se osamocen pouští do boje proti válce a zkáze. Má v rukou velkou zbraň: prostředek na vyléčení bílé nemoci. Je ochoten dát jej pouze těm zemím, které se zřeknou útočných válek. Považuje za svou přirozenou povinnost lékaře bránit lidský život a mír. Odmítá proto léčit nejen barona Krüga, ale i matku, skromnou a jistě hodnou ženu účetního zbrojařských závodů. Dalo by se říci, že se tím prohřešuje proti lékařské etiketě, že násilně, třeba i za cenu lidského života, prosazuje svou myšlenku. Může však s klidem plnit svou práce a vystavit lidstvo hrůzám války?

Bílou nemocí onemocní nakonec sám Maršál. Je tedy postaven před neřešitelnou situaci: bez jeho vedení nebude možné ve válce pokračovat a nebude tak naplněno „poslání“, které je jediným smyslem jeho života. LA tehdy pocítí také otřásající strach ze smrti, stejně jako všichni ostatní lidé. Rozhodne se nakonec pro mír: „Bůh chce, abych dělal mír…“

Maršál se rozhodne pro mír a v té chvíli třeštící dav ubije doktora Galéna a rozšlape jeho léky. Tím vlastně odsuzuje k smrti také Maršála – jemuž provolává slávu.Karel Čapek-Krakatit

- dílo s řadí mezi utopické romány a bylo vydáno v roce 1924

Karel Čapek - narodil se 9.1.1890 v Malých Svatoňovicích a zemřel 25.12.1938 v Praze
- syn venkovského lékaře, bratr malíře Josefa Čapka, manžel herečky Olgy Scheinpflugové, osobní přítel T.G.Masaryka
- dosáhl doktorátu filozofie a potom se plně věnoval literární činnosti
- působil v redakci Národních listů, od roku 1921 až do své smrti v redakci Lidových novin
- podnikl mnoho cest do zahraničí (Itálie, Španělsko, Holandsko, Skandinávie)
- jeho tvorba spadá převážně do dvacátých a třicátých let
díla: romány : Továrna na absolutno, Krakatit, Hordubal, Povětroň, Obyčejný život,
Válka s mloky, První parta, Život a dílo skladatele Foltýna
(nedokončeno)
dramata: Loupežník, R.U.R, Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka, Ze života
hmyzu (napsané společně s bratrem Josefem)
tvorba pro děti: Devatero pohádek, Dášenka čili život štěněte
povídky: Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy
cestopisné črty: Italské listy, Anglické listy, Obrázky z Holandska, Výlet do
Španěl, Cesta na sever
K.Čapek byl také autorem mnoha fejetonů a překladatelem ( Appollinairovo
pásmo)

Děj

Hlavní hrdina románu je inženýr Prokop , který vynalezl nesmírně účinnou třaskavinu – Krakatit (název odvozen od indonéské sopky Krakatoa). Při práci na tomto vynálezu je raněn, bloudí Prahou a potkává svého dávného přítele Tomše. S ním pak jde k němu domů, kde mu ve vysokých horečkách vyzrazuje chemickou formuli Krakatitu. Tomeš, který je v neustálé peněžní tísni, chce vynálezu využít, ponechá přítele svému osudu a odcestuje. Zanedlouho do bytu přichází krásná dívka, kterou je Prokop okouzlen, a předává mu balíček určený Tomšovi.
Prokop se tedy vydává do Týnice k Tomšovi otci-lékaři, zde Tomše nenajde,ale upadne do mdloby na šest týdnů (má zánět mozkových blan, otravu krve). Stará se o něj lékařova dcera Anča, která se do Prokopa zamiluje. On její city opětuje, ale brzy najde v novinách inzerát, kde ho hledá jakýsi pan Carson kvůli Krakatitu. Jedná se o ředitele vojenské továrny v Balttinu. Prokop se tedy za ním vydává do Prahy. Carson mu vyzradí, že u něho Tomeš pracoval. To je pro Prokopa podnět k tomu, aby se do Balttinu vydal, i když to původně neměl v plánu (potřebuje mu odevzdat balíček a zjistit adresu té dívky, která mu ho posílá, neboť na ni stále myslí). Nechce totiž vynález vydat, protože si uvědomuje, že by to mohla být zkáza pro celé lidstvo.
V Balttinu je tu na něj vyvíjen nátlak, aby prozradil výrobu Krakatitu. Prokop stále odmítá a tak chtějí jeho pozornost upoutat princeznou. Ta se však do něj opravdu zamiluje a pomůže mu dostat se pryč. Prokop tedy prchá do Itálie, kde potká diplomata d’Hemona (Daimona) a ten ho seznámí se zdejšími anarchisty. Ti mají trochu Krakatitu (ukradli z Balttinu, kam se dostal díky Carsonovi, jenž ho odcizil z Prokopova bytu) a snaží se jím zničit svět.
Po dlouhém putování se Prokop setkává s Tomšem, kterému se právě podaří vyrobit Krakatit. Snaží se jej varovat, neboť anarchistická stanice vysílá vlny vedoucí s samovolnému výbuchu Krakatitu. Ten ho však neposlouchá a Krakatit exploduje. Výbuch zasáhne i Prokopa. Když procitne setkává se se stařečkem, který mu pomocí kukátka ukazuje nejrůznější místa světa. Poznává, jak hluboce se mýlil, když toužil po ohromných objevech a hnal se slepě za neznámým cílem. Zapomene vzorec své třaskaviny a uvědomí si, že s ním mluvil sám Bůh .

Osobní shrnutí

- myslím, že autor chtěl varovat před zneužitím techniky proti lidstvu a vlastně je tu vidět, že i když vynález vytvořil jen jedinec, který si uvědomoval možné následky a snažil se zabránit jeho zneužití, tak se mu to nepovedlo => nové myšlenky jednoho člověka ovlivňují celé lidstvo
- prolíná se zde hodně skutečnost s jeho sny a halucinacemi, takže bylo někdy obtížné se v tomto zorientovat
- přišlo mi, že Prokop byl pouze zamilován do neznámé dívky, kterou poznal tenkrát v Tomšově bytě a tuto lásku se snažil nalézt v Anče a princezně Wille, ale marně. Ony do něj byly zamilovány, ale u něj to byla spíš touha po ženě než láska-můj názor
- Prokop byl silná osobnost, dovedl jít za svými cíli i přes všechny nesnáze, které ho obklopovaly (např. když byl těžce nemocný dokázal jet do Týnice, našel nakonec i Tomše a pro nalezení krásné neznámé byl dokonce ochoten obejít všechny pražské banky)


Ukázky

Tato ukázka zachycuje Prokopovu touhu po té jeho krásné neznámé:
Bezpočtukráte hnal se Prokop za mladými ženami, jež mu z dálky bůhvíčím připomínaly tu, již viděl jen dvakráte; běžel za nimi s divně tlukoucím srdcem: což kdyby to byla ona! A kdo nám poví, jaká to byla divinace nebo čich: vždy to byly ženy neznámé sice, ale krásné a smutné, uzavřené v sebe a zaštítěné nevímjakou nedostupností. Jednou pak už si byl skoro jist, že to je ona; hrdlo se mu sevřelo tak, že musel stanout, aby vydechl; tu ta dotyčná vstoupila do tramvaje a ujela. Po tři dny potom hlídkoval u oné stanice, ale už ji neuviděl.
Nejhorší pak byly večery, kdy na smrt unaven tiskl ruce mezi koleny a namáhal se zkombinovat nějaká nový detektivní plán. Bože, nikdy se nevzdám toho. Nalézt ji jsem posedlý, budiž jsem blázen, blbec a maniak ale nikdy se toho nevzdám. Čím víc mi uniká, tím je to silnější; prostě… je to… osud či co.

Rozhovor Prokopa a princezny; Prokop si uvědomuje sílu zbraní a krutost války:
„Kdo vůbec jste?“ drtil Prokop. „Jste princezna? Kdo vás zjednal? Považ, ničemná, žes chtěla povraždit tisíce tisíců; žes pomáhala tomu, aby byla rozmetena města a aby náš svět, náš, a ne váš, svět nás lidí byl robit! Rozbit, roztříštěn, zavražděn! Proč jsi to učinila?“ křičel a svezl se na kolena plaze se k ní. „Co jsi chtěla učinit?“
Zvedla se s tváří plnou hrůzy a odporu a couvla před ním. Položil tvář na místo, kde seděla, a rozplakal se těžkým, hrubým, chlapským vzlykáním. Užuž by klekla vedle něho; ale přemohla se a ustoupila ještě dál, tisknouc k prsoum ruce zkřivené křečí. „Tedy tohle,“ šeptala, „tohle si myslíš!“
Prokop se dusil lítou bolestí. „Víš ty,“ křičel, „co je to válka? Víš, co je to Krakatit? Nikdy tě nenapadlo, že já jsem člověk? A – a – já vás nenávidím! Proto tedy jsem vám byl dobrý! A kdybych byl Krakatit vydal, bylo by najednou po všem; princezna by ujela a já, já -“ vyskočil tluka se pěstmi do hlavy. „A já už to chtěl udělat! Milión životů za – za – za – za – Co, ještě málo? Dva milióny mrtvých! to – to – to už je i partie i pro princeznu, že? To už stojí za to se trochu zahodit! Já blázen! Aaá,“ zavyl, „fuj! Já se vás děsím!“

Rozhovor Prokopa a stařečka; zamyšlení nad tím, zda někdy nejsou skromnější činy lepší a užitečnější než gigantický vynález:
„Koukej, načpak je ten tvůj – jak říkáš tomu vynálezu?“
Prokop zvedl hlavu. „Já… jsem už zapomněl.“
„To je jedno,“ těšil ho starý, „Přijdeš zas na jiné věci. Počkej, co jsem chtěl říci? Aha. Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš …no třeba takové pf pf pf,“ ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, „víš? Aby to dělalo jenom puf puf … a pohánělo nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?“
„Vy myslíte,“ mručel Prokop, „nějaký laciný pohon, ne?“
„Laciný, laciný,“ souhlasil starý radostně. „Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo, a hřálo, víš?“
„Počkejte,“ přemýšlel Prokop, „já nevím – To by se muselo zkusit … z jiného konce.“
„No právě. Zkusit to z jiného konce, a je to. Nu tak vidíš, hned máš co dělat. Ale teď toho nech, zítra je taky den. Já ti ustelu.“Obyčejný život
Autor: Karel Čapek

Obsah: Kniha je zpětnou analýzou jednoho takového obyčejného života pohledem samotného hlavního hrdiny. Těsně před smrtí si řekl, že ještě nikdo nikdy nezpracoval takový normální život, tak se do toho pustil sám.

Syn truhláře popisuje své dětství, jak byl hýčkán svou matkou a obdivoval svého obrovského otce. Sám byl to takové dítě vzadu, které není moc vidět. Tvořil si svůj vlastní svět, schován mezi fošnami vytvářel svou ohradu z třísek a krmil své malé „slepičky“. Kamarádil se s dívkou od železnice, která ovšem jak pokračovala železnice odešla. Když byl starší odešel na školu, kde se před světem a samotou schoval v učení a díky skvělým výsledkům pokračoval dále do Prahy na Universitu. V podnájmu byl s tzv. básníkem, chuligánem a chlapcem z ulice. Byl velmi ovlivněn a začal žít život podle básníkova příkladu na okraji společnosti. Školy brzy ponechal a prožil další část svého života. Když to zjistil jeho otec, odmítl mu dále posílat peníze. Syn chtěl dokázat svou samostatnost, zanechal hýření a našel si práci u železnice. Díky nezdravé práci brzy onemocněl a byl přeložen do stanice „na samém kraji světa“. Zdravé prostředí ho brzy postavilo na nohy a byl dále přeložen na úhlednou stanici dobráckého pana přednosty a jeho milých zaměstnanců. Dlouhá idyla a krásný kus jeho života končí jeho svatbou s přednostovou dcerou a následným přeložením. Díky své píli se stal přednostou na docela velkém nádraží, které přetvořil k obrazu svému. Získal vážnost a obdiv u lidí, dokonce i jeho tchán mu nádraží pochválil. Jeho manželství se postupně změnilo od čiré lásky v každodenní rutinu plnou zaběhnutých pravidel (jeho zvyků), doprovázené starostlivým opatrováním jeho manželkou. Poté přišla válka. Válka udělala z jeho úhledného nádraží černou a zaneřáděnou díru. V jeho nitru, znechuceném válkou a ženiným opačným názorem na válku, se vynořilo něco nového a on se stal záškodníkem. Podával válečné informace nepřátelům a později se stal aktérem v ochromování železnic. Po válce se stal za své služby úředníkem a ještě se mu podařilo to dotáhnout docela dost vysoko.

Na závěru knihy hodnotí svůj život z mnoha různých hledisek. Formou dialogu se v jeho nitru hádají různé formy jeho já, hodnotí jeho životopis a dávají mu úplně jiný nádech. Autor se zpovídá ze svých činů. Vycházejí najevo skutky, které do svého příběhu nezaznamenal. Hodnotí různá hlediska různých skutků.

Na závěr dochází k myšlence, že v lidském nitru žije mnoho typů mého „já“ podle kterých by mohl vypadat. Tyto já se ale podle situace střídají ve vůdčím postavení a člověk se tedy stále mění a lidský život obsahuje spoustu překvapení a změn.Karel Čapek se narodil v roce 1890 v Malých Svatoňovicích. Vyrůstal v rodině venkovského lékaře v Úpici se svými dvěma sourozenci (bratr Josef, sestra Helena). Po středoškolských studiích v Hradci Králové a v Brně maturoval na gymnáziu v Praze, kam se s rodiči roku 1907 přestěhovali. Vysokou školu navštěvoval v Praze, Berlíně a Paříži a roku 1915 ukončil studia doktorátem filozofie.
Jeho talent se rozvíjel už od ranných let. Jako středoškolák psal verše a v době univerzitních studií přispíval pravidelnými články do různých časopisů. Po předchozích zaměstnání knihovníka a soukromého vychovatele se stal žurnalistou. Později byl výtvarný a literární kritik Národních listů, a až do své smrti kulturním a politickým redaktorem Lidových novin.
Během svého života vytvořil rozsáhlá díla rozmanitých žánrů a literárních útvarů, od osobitých literárních sloupků přes povídku, cestopis, román až po dramatickou literární tvorbu. V jeho dílech se kromě filozofické podstaty výrazně prosazuje i autor humanismus, který nebyl jen porozuměním a hlubokým citem pro člověka, nýbrž podstatou Čapkova životního a světového názoru, měřítkem všech otázek, hodnot a jevů, které se stávaly centrem jeho tvůrčího myšlení a literární tvorby. Hluboké prožitky veškerých událostí a úvah o současném a budoucím světě, které byly nedílnou součástí literárních představ vedly k tomu, že byl označován za životního pesimistu, ale Čapek se tomuto nařčení bránil.
Čapkovo mnohotvárné a bohaté dílo přerušila náhlá smrt. Jemný organismus nahlodaný dlouholetou chorobou, podlehl stupňujícímu se tlaku tragických událostí v době Mnichova a hrubým osobním útokům. Pohřeb Karla Čapka roku 1938 na vyšehradském hřbitově se stal manifestací věrnosti ideálům demokracie národní a lidské svobody.

Toto fantasticko utopické dílo se odehrává na ostrově, kdesi uprostřed moře. Jádrem tohoto ostrova je rozlehlá továrna, která vyrábí lidi bez duše a citu, vyrábí Rossumovy Univerzální Roboty. Tito Roboti jsou prodávání do celého světa jako levná pracovní síla. Příběh začíná příjezdem Helen, dcery jednoho velkoprůmyslníka, která přijela na prohlídku továrny. Helen se po čase stane manželkou ředitele továrny, který ji jako všichni zaměstnanci továrny na ostrově neskutečně miluje. Helen přiměje vrchního inženýra výroby Robotů Dr. Galla, aby dal robotům duši a tím jim umožnil rozhodovat se jako lidé. Poté co si roboti uvědomí svoji fyzickou I psychickou nadváhu nad lidmi, vyhlásí lidem válku a všechny se snaží vyhubit. Helena, domnívaje se, že tím sebe a ostatní lidi na ostrově zachrání, spálí recept na výrobu robotů. Všichni na ostrově kromě vrchního stavitele Alquista, který proti robotům nebojoval, padnou. Roboti, kteří byli vyrobeni bez pohlavních ústrojí a umírají po dvaceti letech opotřebováním, se snaží přimět Alquista, aby znovu napsal recept výroby. Ten jim vyčítá jejich šílený plán vyvraždit všechny lidi a když se dozví, že on je jediným člověkem, který zůstal na světě, propadně v zoufalství. Ale pak se objeví dva roboti kteří jsou jako lidé, protože na rozdíl od ostatních robotu pociťují lásku, něhu a vše ostatní, co předtím mohli cítit jenom lidi. Alquist je nadšeně posílá do světa jako nového Adama a Evu, aby stvořili nové pokolení.

V tomto díle Čapek jasně dává na jevo jaký má vztah k technice a pokroku, na který se ne vždy díval nadšeně. Čapek měl vždy v živé paměti hrůzy I. Světové války, ve které byla v tak hojně míře zneužita technika proti lidstvu a moc dobře věděl, že veškerá technika může být lidstvu k ničemu, pokud ji nedokáže využít. Čapek si také všímá toho, že my jsme občas sami roboty a že máme svoje zautomatizované a naučené kroky a výrazy, které neustále omíláme a že ubíjíme svůj život stereotypem. A naopak stroje, které my jsme stvořili,abychom nemuseli vykonávat stereotypní práci,jsou občas vynalézavější než my. Čapek se dále také zaobírá důležitým aspektem našeho života a prací. Proti mínění mnohých je práce nedílnou součástí našeho života a je to naše bytostná potřeba. Bez práce bychom zakrněli, protože by nebylo proč se o cokoli zajímat. A i závěr je typicky Čapkovský. Každý není úplně bez viny a nikdo není vinen ze všeho. Domin, ředitel továrny chtěl přeci dobro pro všechny. Nechtěl, aby lidi museli pro někoho procovat, aby museli dřít od slunce do slunce. Ale v tom se právě mýlil, protože lidé musí dřít, aby se nezbláznili. A roboti vlastně chtěli jenom to, co si právem zasluhovali, možnost rozhodování, i když toho nemuseli dosáhnou takovými prostředky jakými toho dosáhli a vlastně tím zničit i sami sebe.Továrna na Absolutno původně neměla být románem. To také bylo jejímu autorovi kritiky často vyčítáno. Karel Čapek v předmluvě k této knize přiznává, že nejprve začal psát obyčejný fejeton. ‘Jednoho jarního dne o čtyřech hodinách odpoledne jsem dopsal R.U.R; načež jsem s úlevou odhodil péro a šel se projít na Nebozízek. Nejprve mi bylo pěkně volno, že jsem se zbavil dřiny; z toho se vyvinul jakýsi pocit prázdnoty a posléze jsem shledal, že se nesnesitelně nudím. I řekl jsem si, že mám den beztoho zkažený a že tedy půjdu raději domů a napíši do novin fejeton... Když jsem byl na třetí čtvrtce, že je toho na fejeton moc a že by z toho mohlo být šest fejetonů... Toto jest pravý děj románu, jenž ve skutečnosti není románem, nýbrž fejetonovým seriálem : kterýžto název na něj dodatečně připichuji.’ Jednotlivé kapitoly byly postupně otiskovány v novinovém Pondělníku a teprve při pozdějším knižním vydání doplnil autor podtitul ‘Román fejeton’.

Čapek přichází s vizí stroje, jakéhosi zázračného karburátoru, který je schopen spálit veškerou hmotu, pročež je nesmírně výhodný a hospodárný a rázem je po něm obrovská poptávka z celého světa. Ukazuje se, že tento stroj kolem sebe vytváří něco velice zvláštního, co nikdo nedokáže přesně pojmenovat. Je to neviditelné, rychle se to šíří po okolí a především to dělá zázraky. Silně a ušlechtile to působí na lidi, má to na ně blahodárný vliv. ‘...najednou se mě v prsou rozlilo takový teplo. Víte, tak to ve mně luplo, a já jsem začal dýchat, jako bych lítal na nebi.’ Lidé pohybující se v okolí těchto zázračných karburátorů začnou prožívat velmi intenzívní spirituální chvíle, počnou se k sobě chovat slušně a navzájem si sdělovat své prožitky. Problémy ovšem začínají přesně v tu chvíli, kdy se jejich názory liší. Karburátory se rozšíří po celém světě, ‘vyrábějí’ stále více a více té neurčité substance, kterou se lidé rozhodnou zvát Absolutno, a mezi lidmi i v médiích se stanou rázem tématem číslo jedna. Jednoho dne ale začnou přerůstat závodům na jejich výrobu - a posléze i celé společnosti - přes hlavu. S karburátory dosahují továrny neuvěřitelného nárůstu výroby a nezastavují se - svět je doslova zaplaven nejrůznějšími produkty, které není nikdo schopen využít. Podobné je to též s Absolutnem - všude je ho spousta a různé kultury ho chápou jinak. Brzy zjistíme, že ruské absolutno není stejné jako italské, nýbrž že je lepší, ortodoxnější a fundamentálnější... Záhy je jasné, že přemíra ‘absolutní dobroty’ nutně povede k velkému konfliktu.

Čapek vše líčí velmi srozumitelně, přehledně a jasně, nebojí se dát prostor obyčejnému hovorovému jazyku svých tradičně malých a často bezvýznamných postav. Jazyk, pomocí něhož sděluje čtenářovy své myšlenky, je velice bohatý a zároveň prostý; nic neskrývá. Čapek nepoužívá mnoho cizích slov ani se nesnaží nic předstírat, spíše se věnuje velice poetickému popisu některých postav, jenž ovšem působí velmi jednoduše a přímočaře. Čapek dobře rozumí lidským povahám, má lidi ze svých knih upřímně rád a někdy dá ve vztahu k nim prostor i parodii a satiře. ‘Druhý největší Čech dvacátého století’ je znamenitým vypravěčem, píše velice barvitě a dokáže upoutat pozornost.

Karel Čapek řeší v této knize podobné problémy jako ve svých jiných textech. Oblíbeným tématem je relativizace hodnot, zpochybňování existence nějakých nadčasových a kategoricky platných pravd. Čapek s oblibou navazuje na staré sofistické přesvědčení, že člověk je měrou všech věcí. Různí lidé podle něj vnímají stejné věci naprosto odlišně a neexistuje žádné objektivně pravdivé stanovisko. Stěžejní otázkou díla pak je, co dělat když se naše názory liší. V oblasti víry, které se Čapek svou knihou dotýká, bylo vždy velice těžké nalézt respekt k odlišnému cítění. Není nutné hledat konsensus, neboť jsou věci, na nichž se jednoduše nelze shodnout, nýbrž stačí ctít druhého přesvědčení a naučit se vedle něj žít. Čapek nabádá k tomu, abychom si nemysleli, že máme se svými čistě hodnotovými soudy patent na pravdu. Máme se naopak snažit respektovat nebo aspoň tolerovat názory druhých a navzájem se kvůli hodnotám, které zastáváme, neohrožovat. Nebylo by to ku prospěchu nikoho z nás, což si velký pragmatik Čapek, jehož některé myšlenky se přibližují základním postmoderním ideám, dobře uvědomoval a také se tím řídil. Úcta, respekt, tolerance a pluralita - toto poselství je dnes stále velice aktuální a při současných problémech ve vztahu k menšinám i velice poučné. Nejsem si ale jist, zda někdy nastane doba, kdy se lidé přestanou vraždit jen třeba kvůli svému vyznání. Čapek není v tomto směru velkým optimistou.

“Na Moravě,” ozval se pan Brych, “dělají zéli jako kaši. Já tam byl jako tovaryš. Zrovna vám teče,” “ Ale jděte,” divil se páter Jošt. “Zelí se musí přece procedit. Ale nepovídejte, to ani nemůže být k jídlu.” “No, a jedí to tam. Lžicema to jedí.” “To je hrůza,” trnul kanovník. “Lidi, to je divný národ. Vždyť přece zelí se musí jen omastit, že, pane Binder? To já nechápu, jak to může dělat někdo jináč.” “Víte,” řekl pan Brych zamyšleně, “ ono je to asi jako s tou vírou. Taky člověk nepochopí, že jinej může věřit něco jiného.” “Dejte pokoj,” bránil se páter Jošt. “ A to bych spíš věřil v Mohameda, nežli bych jed jinačí zelí. To přece dá rozum, že se má zelí jen omastit.” “ A víru , tu nedá rozum?” “ Naši víru jo,” řekl rozhodně pan kanovník, “ ale ty ostatní nedá rozum.” “ Tak jsme zase tam, kde jsme byli před tou válkou,” vzdychl si pan Brych.

Na konci celé knihy se Čapek obrací ke svým typickým malým postavám a s jejich pomocí se mu daří převést své abstraktní a možná i nadosobní myšlenky do řeči, která je svou srozumitelností, nepatetičností a především pravdivostí schopna oslovit širokou veřejnost. Řídí se tak starou existencialistickou pravdou, že všechno filozofické poznání je opravdu důležité až tehdy, týká-li se bezprostředně lidského života.

Velkou otázkou po přečtení knihy zůstává, zda existuje nějaká nadčasová hodnota, která by byla všeobecně platná pro všechny národy, etnika a jednotlivce.
Kapitola I. Adrias Scheuchzeri

= mlok
Kapitán van Toch objeví na jistém ostrově podivná zvířátka. Jsou docela ošklivá a později dostanou název mloci nebo-li salamandři.
Kapitán dodává těmto mlokům nástroje a harpuny a oni, protože žijí v mělkém moři, mu za to přinášejí perly z mořského dna.
Kapitána napadne, že by to mohl výt výborný obchod a svůj návrh přednese české firmě. Ta souhlasí. Dlouhou dobu dostávají mloci zbraně a přinášejí za ně perly.
Po smrti kapitána van Tocha firma zjistí, že obchod již neprosperuje, tudíž začne pěstovat mloky jako výbornou podmořskou pracovní sílu.
A tak se zrodí nápad rozšiřovat mořské břehy a tím také pevninu.

Kapitola II. Po stupních civilizace

Mloci se úspěšně množí a lidem začínají přerůstat přes hlavu. Lidstva je 2 mld. a „mloctva“ pětkrát tolik.Lidé se zasloužili o to, aby mloci dostali řádného lidského vzdělání.
A tak se stane, že mnozí mloci se poučí z lidské historie a protože mají již dost zbraní a jsou přemnoženi, pomalu začínají bořit vystavěné pevniny, aby vznikly zálivy s mělčinami, protože mloci nemohou v hluboké vodě žít.

Kapitola III. Válka s mloky

„Hallo, vy lidé! Litujeme lidských životů. Nechceme vám působit zbytečné ztráty. Chceme jenom, abyste vyklidili mořské břehy na místech, která vám předem označíme. Uděláte-li to, vyhnete se politování hodným nehodám. Dosud jsem konali jenom technické zkoušky. Vaše třaskaviny se osvědčily. Dekujeme vám!“

„Hallo, vy lidé! Zachovejte klid. Nemáme vůči vám nepřátelských úmyslů. Potřebujeme jenom víc vody, víc břehů, víc mělčin pro svůj život. Je nás příliš mnoho. Už pro nás není dost místa na vašich březích. Proto musíme odbourat vaše pevniny. Uděláme z nich samé zálivy a ostrovy. Tím se dá délka světových břehů zpětinásobit. Budeme stavět nové mělčiny. Nemůžeme žít v hlubokém moři. Budeme potřebovat vašich pevnin jako materiálu k zasypání hlubin. Nemáme proti vám nic, ale je nás příliš mnoho.
Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. Budete nám dodávat třaskaviny. Budete nám dodávat torpéda. Budete pro nás pracovat.
Hallo, vy lidé, Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám!“

V případě, že dotyčné státy neuposlechly výzvu, aby se nijak nesnažily mloky zastavit, byly útoky provedeny bez předběžného varování. V budoucnu se bude za kolébku civilizace označovat jakási Velká Británie, Německo či Francie. Ale už nikdo nebude vědět, kde se tyto země rozkládali, protože bude vše pod vodou.

Kniha je zakončena objevem mloka ve vltavské vodě v Praze.




Autor mluví sám se sebou

Přece to takhle nemůžeš nechat! Snad nechceš nechat zahubit lidstvo? Ať nějak zařídím, aby mloci vymřeli???

„Copak má pořád Příroda napravovat, co si lidé nadrobili?

Víš, kdo ještě teď, když už je 1/5 Evropy potopena, dodává Mlokům třaskaviny a torpéda a vrtačky? Víš, kdo horečně dnem i nocí pracuje v laboratořích, aby našel ještě účinnější mašiny a látky na rozmetání světa? Víš, kdo půjčuje Mlokům peníze? Víš, kdo financuje tenhle Konec Světa, tu celou novou Potopu?“

„Vím! Všechny továrny. Všechny banky. Všechny státy.“

„Tak vidíš! Kdyby byli jenom Mloci proti lidem, tak by se snad dalo něco udělat, ale lidi proti lidem, to se, člověče, nedá zastavit!“


Nakonec autora přece jen napadne řešení:

Kdyby však bojovali mloci proti mlokům… Co kdyby začali válčit o mělčiny? Mloci se dělí na dvě skupiny. Ti, kteří žijí v místech původního objevení, nejsou vzdělaní. Takoví polodivocí mloci. Ale ti kolem Evropských břehů a Ameriky jsou mimořádně dobře vybaveni všemi možnými zbraněmi a vědomostmi.
No a když ti „hloupější“ nevybavení mloci podniknou útok na ty druhé, začnou se „chytřejší“ mstít. A protože jsou chytří (ale ne dost) vypustí do mořské oblasti protivníků jedy a chemické zbraně. Nepočítají však s tím, že se tyto hubící látky roznesou do všech oceánů a moří. Za několik dní budou na hladinách plavat mrtvá těla miliónů mloků a moře začne pozvolna ustupovat.


ZÁVĚR:

Válka s mloky je satirická alegorie. Spisovatel, kterému bylo vždycky základní hodnotou člověčenství a který ve svých utopických dílech varoval před zneužíváním techniky a vědeckých objevů,okamžitě reagoval na hrozící nebezpečí rasismu a fašismu.

Čapka ovlivnil objev kosterních pozůstatků vymřelého velemloka Andrias scheuchzeri, o němž se někteří domnívali, že se jedná o nějakého našeho předka.KAREL ČAPEK : ŽIVOT A DÍLO SKLADATELE FOLTÝNA

Toto dílo je nedokončené a je soustředěno k individuálnímu osudu. Je psána formou několika svědectví různých lidí, kteří se s panem Foltýnem setkali za různých okolností a v různých časových odstupech. Zároveň všechna potvrzují pravdu, jaký Bedřich Foltýn byl.

První svědectví je psáno Foltýnovým spolužákem Šimonem ze střední školy. Foltýn byl v té době rozpačitý, vytáhlý sextán s drobně vlnitými zlatohnědými vlasy, na kterých si hodně zakládal. Ve třídě neměl žádné kamarády a tak vzniklo zvláštní přátelství. Pocházel z chudé rodiny a žil u tetičky. Byl to přecitlivělý, zhýčkaný chlapec, který měl hudební nadání. Tvrdil o sobě, že je umělec. Hrál na piano. Dal si pseudonym Beda Folten. Šimon psal verše. Vzniklo z toho přátelství na život a na smrt. Nakonec přátelství skončilo,protože Foltýn si půjčil Šimonovi verše a nevrátil mu je.

Druhé svědectví je psáno jeho první dívkou Jitkou. Seznámili se v tanečních hodinách. Byl to rozpačitý vztah, ale Jitka byla ráda, že má svého chlapce. Neměla ráda hudbu, ale předstírala, že ji zbožňuje nejvíc na světě. Beda neustále chtěl Jitce zahrát svou skladbu a když k tomu dostal příležitost nedokázal to. Rozešli se právě ten večer, když chtěl Jitku nemotorně políbit.

Další svědectví je od jeho manželky. Seznámili se na plese. Tehdy byla slušná dívka vychovávaná tak, že se musela zamilovat do prvního, kdo se o ni ucházel, a než ho poznala měla vdavky dávno za sebou. Bedřich studoval práva a začal se Karle hned dvořit. Proti byl jen tatínek, protože Foltýn nic nevlastnil a naopak jejich rodina byla zámožná. Svatba byla zanedlouho a Foltýn se místo studia začal věnovat hudbě. Každý týden pořádal umělecké dýchánky a nechával si říkat Mistr. Předstíral, že pracuje na opeře jménem Judita. Nakonec utekl s nějakou zpěvačkou, ale za pár dní se vrátil, že prý v ní našel inspiraci pro Juditu.Karla ho u sebe nechala, ale o svůj majetek se starala sama. Foltýn se začal stýkat s pochybnými umělci, mizel neznámo kam a zase se vracel Stále Karlu různými způsoby obíral o majetek a nakonec se nechali rozvést.Foltýna po pár dnech odvezli do Bohnic, kde brzy zemřel.

Další svědectví je od divadelního kritika, kterého Foltýn pozval na jeden z jeho dýchánků. Tam ho přesvědčil, jestli by si přečetl libreto k jeho chystané opeře Juditě. Ten kritik zjistil, že je to slátanina několika místních umělců, kteří si nechali od Foltýna zaplatit, aby mu to napsali. Kritik mu řekl pravdu a Foltýn se urazil.

Předposlední svědectví je od tří nadějných, chudých hudebníků, kterým Foltýn dělal mecenáše. Dával jim peníze, aby se jim lépe žilo. Oni byli vděční a psali zajímavé skladby, které pak Foltýn vydával za svoje. Nakonec se rozešli kvůli tomu, že on je příliš omezoval a na dýchánku se mu pomstili, že zahráli naprosto strašně.

Poslední svědectví je od operního korepetitora pana Trojana. Foltýn za ním přišel, jestli by se podíval na jeho chystanou operu Juditu a trochu mu pomohl. Pan Trojan odmítl, ale domluvili se, že si Juditu přijde poslechnout. Foltýn zahrál předehru, jelikož víc neměl, pořád o tom však obšírně mluvil. Pan Trojan to celé zkritizoval a řekl, že může začít znovu. Byli tam úryvky jiných slavných skladatelů a části do sebe nezapadaly. Zde končí text Karla Čapka.

Pan Foltýn se považoval za skutečného umělce, kterého nechápe okolí. Měl sice hudební nadání, ale nedokázal tvořit sám za sebe. Podváděl, kde se dalo. Byl však posedlý touhou napsat operu. Zemřel sám.Generace ruchovců a lumírovců navazuje na tvorbu májovců v letech 1870-1880. Tyto generace se však již nezabývají pouze průkopnickou tvorbou, ale snaží se literaturu zdokonalit. Rakousko-Uhersko již není úplně feudální, V Čechách je mnoho podnikatelů, ale málo vlastenců. V tomto období se rozšiřuje mnoho časopisů a novin. Ty sehráli důležitou roli v politickém i společenském životě. Ruchovci se nazývá seskupení kolem almanachu Ruch, který vychází roku 1868 na počest položení základního kamene Národního divadla. Je to pourd literárně národní, v popředí jsou ideje národního obrození, vlastenectví, slovanství, zájem o venkov. Dominantní postavení poezie.

Obsah

Pražský měšťan Matěj Brouček popíjí v hradčanské hospůdce pana Würfla Na Vikárce, až je posledním hostem Při odchodu se najednou propadá do podzemní chodby. Cestou sklepením, kde je velké množství pokladů, má za to, že je v klenotnici krále Václava IV. Po stisku tajného pera na obraze Václava IV. se ocitá na ulici. Brouček je udiven tmou a podivným vzezřením průčelí domů. Potká člověka s lucernou, který mluví zvláštní češtinou a tvrdí, že je rok 1420. Brouček se seznámí s měšťanem Jankem od Zvonu, řečeným Domšíkem, který ho pozve do svého domu. Tam se převleče do tehdejšího šatu, ozbrojí halapartnou a odejde k husitskému vojsku. Cestou se zastaví s Domšíkem v hospodě, popije medoviny a po zprávě o útoku křižáků, když spolu s ostatními vychází z krčmy, upadne. Hejtmanu Chvalovi a knězi Korandovi se chvástá svými hrdinskými činy a je jimi doveden až k Žižkovi na vrch Vítkov. V průběhu památné bitvy na Vítkově se mu podaří proniknout do Prahy, kde se vydává za Žižkova posla. U Domšíků se převlékne do svých moderních šatů, je však zajat, předveden k Žižkovi a má být jako zběh upálen. Je strčen do sudu, který je zapálen. Celý zděšený volá Domšíkovu dceru Kunhutu, kterou si oblíbil. V tom otevře oči a spatří pana Würfla, který zjišťuje co se ze sudu ozývá. Hostinský pomůže Broučkovi ze sudu, kam večer podnapilý host spadl. Matěj Brouček vypráví o svých domnělých dobrodružstvích. Mezi Ruchovce kromě Svatopluka Čecha řadíme:e.krásnohorská: Z máje žití, k slovanskému jihu, hubička, tajemství, j.v.sládek: patřil k Ruchovcům pouze dočasně.

Autor

Básník i prozaik, satirik i fejetonista, také novinář. V jeho díle dochází k oživení vlastenectví a slovanství. Narodil se v Ostředku u Benešova, v rodině správce panství. Vystudoval gymnázium v Litoměřicích a následně práva v Praze. Brzy se však začal zajímat jen o literaturu. Stal se redaktorem Květů, psal do Národních listů, Světozoru u Lumíru. Roku 1868 organizoval vydání almanachu Ruch, do kterého přispěl epickou básní Husita na Baltu. Další tvorba: 1.epika historická: Husita na Baltu, Žižka, Adamité, epika venkovská: Ve stínu lípy, Lešetínský kovář, Sekáč, epika alegorická: Evropa, Slávie, 2.satira: Hanuman, 3.lyrika: Jitřní písně, Nové písně, Písně otroka, 4.próza: Nový výlet pana Broučka do Měsíce, Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do XV.století.
Anton Pavlovič Čechov
Černý mnich

Hlavní postavou této poetické novely je vědec Korvin. Z jeho tragického osudu vyplívá, že nenormální je norma života rozporuplné měšťácké společnosti. Nenormální je svět, v němž je schopen nadšení jen duševně narušený člověk, oproti lidem psychicky zdravým, jež jsou deptáni nepozorovatelnou nemocí všednosti.

Celý tento příběh začíná ve městě, odkud ale Korvin na radu doktora, který mu říká, že je přepracovaný, odjíždí na venkov ke svému poručníkovi Jegoru Semenyčovi, aby tam načerpal síly. Rodina Pesockých vlastní krásný a rozlehlý sad, jehož plody jsou známé svou chutí po celém Rusku. Jegor sad pečlivě hlídal a opečovával, miloval ho a staral se o něj s láskou, bál se, že po jeho smrtise o sad už nikdo nebude starat tak, jako on. Korvin zde chtěl sice nabrat síly, ale celé dny a noci se buď procházel sadem a hovořil s Jegorem nebo jeho dcerou Taňou, nebo četl a pracoval. Když si dlouze povídal s Taňou, zjišťoval, že by jí mohl milovat. Jednou, když takhle spolu hovořili zmínil se jí o legendě o černém mnichovi, který byl kdysi před dávnými časy spatřen jako přelud, či fata-morgana na několika místech najednou. Taňu sice tato legenda moc nezaujala, ale Korvin začal přemýšlet, kdeže ji četl, nebo slyšel. Při nějaké další procházce sadem si sedl na lavičku a znenadání se u něj objevila, nebo snad přiletěla postava, byl to mnich v černém šatě a s šedivým obočím, jeho bosé nohy se nedotýkaly země. Nejdřív byl Korvin ohromen, ale pak si s mnichem začal povídat a časem si i zvykl ho v zahradě vídat a dlouze s ním rozprávět. Projevil i své city k Taně a požádal jí o ruku. Taňa už od dětství jakoby tušila, že se za Korvina vdá a přece s překvapením, souhlasila a tak se brzo poté konala svatba, která byla velkolepá, jak to Jegor pro svoji dceru plánoval. Nedlouho po svatbě Korvin s Taňou odjel zpět do města, což Jegora ničilo, neboť mu nikdo nepomáhal starat se o sad, krom jeho dělníků, jimž ale moc práce nesvěřil, neboť se o sad bál. Korvin i ve městě nadále vídal černého mnicha a dlouho s ním rozprávěl o životě, světě a jeho podstatě. Viděl, že mu mnich rozumí a hodně co říká, jako by mu četl v mysli. Bál se ale toho faktu, že jakoby normálně mluví s touto svojí halucinací a tudíž, že je možná duševně chorý, ale nebránil se tomu příliš, neboť si myslel, že lidé žijící ve stereotypu žijí nudné životy a nevidí to co on. Mnich mu také naznačil, že je vyvolencem a tato myšlenka se mu líbila, myšlenka, že právě on je ten jeden z mnoha. Jednou v noci když takhle hovořil s mnichem, vzbudila se jeho žena Taňa a začala se ho s obavami ptát, jestli není duševně nemocen, že už ho ona i otec slyšeli mluvit se sebou samým. Po nějaké době ho odvezla za doktorem a on začal pít mléko, přestal i kouřit a pít a načas zase odjel na venkov. Velmi se změnil, už nebyl tak klidný, moudrý a přemýšlivý, ale většinou podrážděný, zatrpklý a nepříjemný. Často se se svou ženou i tchánem hádal a už nevídal mnicha. Jednou se s Taňou velmi pohádal a zjišťoval, že takto není spokojený a tak se rozhodl opustit ji a žít jinak. Korvin dostal samostatnou univerzitní stolici, ale na univerzitu nenastoupil, neboť se u něj objevila nemoc a chrlila plival krev.

Nežil už s Taňou ale se svou druhou ženou Varvanou Nikolajevnou, která byla o dva roky starší než on a starala se o něj jak o dítě. Když se nemoc nezlepšovala, navrhla mu Varvana, že ho odveze na Krym, aby si odpočinul. Souhlasil a u moře skutečně nabíral síly, čas od času se napil vína a kouřil. Přišel mu dopis od Taňi a i přes obyvy ho otevřel a dočetl se, že Jegor umřel a ona viní a proklíná, jeho, neboť on ho zničil. Korvin dopis roztrhal a zapřemýšlel se, pod okny pokoje slyšel píseň, která ho velmi zaujala svým příběhem a zjevil se před ním znovu po dlouhém čase černý mnich.

Korvin pochopil, jak se ty roky choval k Taně a Jegorovi a uvěřil tomu, že je vyvolenec, i když už bylo nejspíš pozdě. Při rozmluvě s mnichem začal zase kašlat krev a padl k zemi. Chtěl volat na svou ženu, která spala za španělskou stěnou, ale nezmohl se na nic víc, než na tiché „Taňo, Taňo“, volal Taňu, velký sad s voňavými květinami, své mládí, vědu, odvahu, radost, volal život, který byl tak krásný. Dole pod balkónem hráli serenádu a mnich mu do ucha šeptal, že je génius a že umírá jen proto, že jeho lidské tělo už ztratilo rovnováhu a nemůže být schránkou génia. Další den ho už jeho žena našla mrtvého, s blaženým úsměvem.ANTON PAVLOVIČ ČECHOV
Tragikomedie o tom, jak čas mění lidi a jejich sny

A.P.Č. začal svou dramatikou dráhu aktovkami v komicko sentimentálním duchu. Až potom se pustil do celovečerních her. Racek (Čajka, 1896) při své první inscenaci propadl, protože herci své role nepochopili a ani se je nenamáhali naučit nazpaměť. Po tomto debaklu se Čechov rozhodl přestat psát pro divadlo. Až po dlouhém naléhání svolil k obnovení Racka v Moskevském uměleckém divadle. Později pro ně napsal další tři hry: Strýčka Váňu (Ďaďa Vaňa, 1899), Tři sestry (Tri sestry, 1901) a Višňový sad (Višňovyj sad,1904). Čechovova pověst je založena především na těchto čtyřech hrách.
Všechny hlavní hry APČ, včetně Tří sester, se odehrávají na ruském venkově a zobrazují monotónní a frustrující život statkářské vrstvy. Všechny jeho postavy touží po lepším životě, ale nejsou schopny svých cílů dosáhnout, nebo k tomu nemají sílu. Hry jsou složeny z nekonečného množství detailů, jejich vzájemné spojitosti nejsou vždy zřejmé. A přece se postupně vytvoří jednotná atmosféra, jasně vykreslené postavy i úplný a prostý děj. Čechov vytváří realistickou tkáň prostředí a dialogu, v němž povrchové jednání a řeči jsou pouhými úhybnými manévry anebo maskují hlubší konflikty a nejistoty. Čas zde působí jako ničitel nadějí a iluzí.
Toto téma samozřejmě ani s plynoucím časem neztrácí na aktuálnosti. I v dnešní době má obyčejný člověk mnoho snů, o jejichž naplnění se však přestává snažit, protože se domnívá, že nemá šanci na úspěch. Po "dospění" tedy zavrhuje svoje cíle jako naivní a nereálné.
Celou hrou se proplétá jedna velká touha všech tří sester - vrátit se do rodné Moskvy. Domnívají se, že právě tam na ně čeká lepší život. Stále však odjezd odkládají
Vzhledem k tomu, že dialogy pouze naznačují skutečné vnitřní rozpoložení postav, a velkému množství symbolů, je potřeba přikládat velkou váhu hereckému provedení, jinak diváci hru nepochopí a dojde ke stejnému neúspěchu jako při prvním uvedení Racka. Také na režii spočívá velká zodpovědnost, neboť hlavně ve třetím a čtvrtém jednání text mírně ztrácí na spádu a je potřeba divákovu pozornost udržet jinými způsoby.
Tři sestry u náš vyšly v několikerém překladu, přičemž moje volba padla na ten od Leoše Suchařípy, který je dle mého názoru nejživější a nejhravější.

O S O B Y

ANDREJ PROZOROV
NATÁLIE, jeho milá, později žena
OLGA, MÁŠA, IRINA, jeho sestry
FJODOR KULYGIN, profesor gymnázia, Mášin muž
ALEXANDR VERŠININ, podplukovník, velitel baterie
NIKOLAJ TUZENBACH, baron, poručík
VASILIJ SOLENÝ, štábní kapitán
IVAN ČEBUTYKIN, vojenský lékař
ALEXEJ FEDOTÍK, podporučík
VLADIMÍR RODE, podporučík
FERAPONT, vrátný u krajské správy, stařec
ANFISA, chůva, osmdesátiletá žena
PROTOPOPOV, předseda místní správy

ANDREJ PROZOROV
Dle otcova přání by z něj měl být profesor, je však pouhým členem krajské správy (v prvním dějství tajemníkem), a ví, že cesta výš už není. Každou noc sní o tom, že bude slavný vědec, na kterého bude celé Rusko hrdé. Vroucně miluje Natašu, kterou si vezme za ženu. Ta se ale v postupně mění v panovačnou fúrii. Andrej si její chování uvědomuje, i to, že je „tupé hovádko“, ale stále ji miluje, i když už nechápe proč. O svých snech nemá s kým hovořit - manželka ho nechápe, sester se bojí, že se mu vysmějí. Proto se svěřuje napůl hluchému Ferapontovi. Hraje karty a často prohrává velké částky, což ho nakonec donutí zastavit dům. Ví o tom, že ho žena podvádí, ale není schopen s tím nic udělat. Vidí budoucnost velmi růžově.

NATÁLIE, jeho milá, později žena
V prvním dějství nevinné mladé děvče, které chodí trochu nevkusně oblečené. Po svatbě s Andrejem se ale změní, stává se z ní sobecká fúrie, která se do všeho vrtá, organizuje všem život, je ta nejchytřejší, ví, co je pro všechny nejlepší, a vždy musí být po jejím. Nadevše ale zbožňuje své děti. Začne svého manžela podvádět s Protopopovem.

OLGA, nejstarší ze sester
Je učitelkou (později ředitelkou) na gymnáziu. Její práce ji ubíjí a touží jen po jediném - odjet zpátky do rodného města, do Moskvy. Chodí v modrém učitelském plášti. Touží po svatbě, milovala by svého muže, zůstává však sama. V Irině stále vidí malou holčičku a dělá si srandu z toho, jak si Irina myslí, že je dospělá. Naopak Mášu a její jednání chápe. Bratru Andrejovi tak trochu poroučí.

MÁŠA
Stále chodí v černém a často si hvízdá. Nese v sobě mnoho smutku i hoře. Vdala se v osmnácti, kdy jí profesor Kulygin připadal nejchytřejší na světě, nyní už o něm smýšlí trochu jinak. Je zádumčivá a nemá ráda Soleného. Umí tři řeči, je velmi chytrá a vzdělaná, ale myslí si, že na krajském městě jí to je k ničemu. Začne svého manžela podvádět s Veršininem. Po přesunu vojsk z města i s Veršininem se však poslušně vrací k manželovi.

IRINA, nejmladší ze sester
Nosí bílé šaty a stejně jako sestry chce se vším skoncovat a odjet do Moskvy. Chce pracovat, vidí v tom jediný smysl a cíl života. Své starší sestry moc nechápe, ještě stále nepřestala věřit svým snům. Nemá ráda Soleného. Na naléhání své sestry souhlasí s Tuzenbachovou nabídkou k sňatku, kterého ale nemiluje. Těší se, jak s ním začne nový život, ovšem baron je zabit ještě před svatbou.

FJODOR KULYGIN, profesor gymnázia, Mášin muž
Je typickým učitelem, mírně roztržitým, trochu odtrženým od reality. Často mluví latinsky a svou ženu má moc rád, i přes její nevěru, kterou jí okamžitě odpouští.

ALEXANDR VERŠININ, podplukovník, velitel baterie
Čtyřicátník, fajn chlapík. Není hloupý, ale trochu moc mluví. Je docela zajímavý a podruhé ženatý. Jeho žena čas od času spáchá sebevraždu, nosí dlouhý cop jako dívka, mluví jenom o vznešených věcech, o filozofii. Mají spolu dvě holčičky a Veršinin si vyčítá, jakou hroznou mají matku.
Znal sestry jako malé holky a jejich otce. Tenkrát byl poručík a do někoho se zamiloval. Ostatní ho "povýšili" a škádlili ho oslovením "zamilovaný major" Je z Moskvy a tvrdí, že „neexistuje město tak nudné a bezútěšné, aby v něm nebyl zapotřebí chytrý a vzdělaný člověk" Stále má své sny, nenechá se ubít životem. Zamiluje se do Máši, která jeho lásku opětuje. Na konci hry je společně se svou baterií odvelen do Polska.

NIKOLAJ TUZENBACH, baron, poručík
Chtěl by pracovat, stejně jako Irina, do které se zamiluje. Touží po cihelně. Chce si Irinu vzít, ovšem nakonec je zastřelen při souboji se Soleným.

VASILIJ SOLENÝ, štábní kapitán
Je šovinista a nemá rád Tuzenbacha. Ve společnosti je hrubý a sprostý, ale když je s někým sám, je vtipný a laskavý. Už v prvním jednání říká, že Tuzenbachovi prožene kulku hlavou, což na konci splní.

IVAN ČEBUTYKIN, vojenský lékař
Nikdy nepracoval a pracovat nehodlá. Z medicíny už všechno zapomněl, jeho vinou tak zemřela pacientka. Má sestry moc rád, říká, že jsou to jediné, co mu na světě zůstalo. Vroucně miloval jejich matku. Jeho nejčastější replikou je „prašť jako uhoď“, už nemá žádné sny ani touhy.

ANFISA, chůva, osmdesátiletá žena
Je u Prozorových už třicet let. Nataša ji nemá ráda a chtěla by ji vyhodit. Když se Máša stane ředitelkou gymnázia a dostane erární byt, stěhuje se s ní a na sklonku života je šťastná.

ALEXEJ FEDOTÍK, podporučík

VLADIMÍR RODE, porporučík

FERAPONT, vrátný u krajské správy, stařec

PROTOPOPOV - Michal nebo Ivan
Je předsedou místní správy a milencem Nataši. Ačkoliv se o něm často mluví, nikdy ho neuvidíme.

D Ě J
V první jednání se u Prozorovových slaví Irinin svátek. Uplynul rok od smrti otce. Sestry mluví o tom, jak se již brzy budou stěhovat do Moskvy. V druhém dějství je Andrej již ženatý, má malého chlapce. Veršinin začíná jevit zájem o Mášu, která ho zpočátku odmítá. Podobně je to s Tuzenbachem a Irinou. Olga zastupuje nemocnou ředitelku školy, ale nezvládá to. Nataša začíná Andreje podvádět s Protopopovem. Znovu se mluví o brzkém přestěhování do hlavního města. Ve třetím jednání vypukne ve městě požár, Prozorovovi pomáhají obětem. Čtvrté dějství je ve znamení přesunu vojska z města. Odchází Veršinin a Máša se vrací ke svému muži. Tuzenbach je zastřelen v souboji se Soleným. Všechny tři sestry docházejí k závěru, že veškeré utrpení v životě má nějaký smysl a smiřují se s ním, každá jinak. Máša začíná život znovu, s tím, že se musí žít. Irina vidí dál smysl života v práci. A Olga dojde k závěru, že jejich utrpení se jednou změní ve štěstí lidí, kteří přijdou po nich.Autor: František Ladislav Čelakovský
Ohlas písní českých
-kniha ohlasových básní Čelakovského, navazující na českou lidovou slovesnost. Odlišná od Ohlasů písní ruských hlavně náměty-v ruských bývají často hrdinové a nadsazené bohatýrské písně, ale pro české jsou mnohem typičtější balady, v básních spíše vítězí chytrost a prohnanost malého českého človíčka než statečnost a hrubá síla. Také ve struktuře básní se Čelakovský motivoval lidovou tvorbou.
-Čelakovský zde vyjádřil ráz českého lidového života, obraz venkovského lidu z konce let třicátých
-vychází po deseti letech po Ohlasu písní ruských
-na rozdíl od Ohlasu písní Ruských se zde nevyskytují písně hrdinské
-časté jsou písně satirické, výsměšné a popěvky, mířící hlavně na vrchnost a maloměšťáka

Děj:
Toman a lesní panna
Toman chce jet na koni za svou dívkou. Jeho sestra ho varuje, aby nejezdil lesem. Toman ji poslechne, ale když dojede k myslivně (obydlí své dívky), uvidí tam v blízkosti stát nově postavený dům. Nahlédne oknem dovnitř a vidí, že tam otec jeho dívky domlouvá svatbu. Dívka vypadá šťastně a zamilovaně. Když uvidí Tomana za oknem, nechá mu vzkázat, že už ho nemá ráda a vezme si jiného. Nechává koni vlonost a ten se vydává na známou cestu lesem. Dostává se mu do cesty lesní panna na jelenu a říká mu, aby na dívku zapomněl.Omámený Toman podléhá lákání lesní panny, která mu slibovala, že bude štastný, když s ní pojede. Ráno se kůň vrcí domů sám a sestra oplakává bratrovu smrt.

Pražská
Ironický výsměch chudým, kteří se nechávají oslavovat jako velmi bohatí lidé, ale jsou tím jen pro smích.

Prokop Holý
Pan Rock byl uvězněn i se svou družinou Slezimou Biskupským. Jeho bratranec vojevůdce čeká na zprávy o nich.Prokop podle Slezimova vzkazu si jel pro bratrance. Před Kamenicí však uvidí hlavu svého bratrance napíchnutou na kůlu a tělo zamotané do kola. Tělo pohřbili. Prokop si s sebou z popraviště vzal krvavý kůl.Dvě nedělě před rozhodujícím úderem obléhá Kamenici.Ze špice kůlu si nechal Prokop lít střelu. Tou byl druhý den zasažen Sezima, když pozoroval útok z hradeb. Sezimovo vojsko podléhá Prokopovým husitům. Pro výstrahu udělá Prokop se Sezimovým tělem to samá, co on udělal jeho bratranci. Za zpěvu písně Ktož jsú boží bojoníci husité pokračují dale na roudnici.

Dárek z pouti
Jako dárek ze svaté poutě přinesla dívka svému chlapci srdíčko z marcipánu. Chlapec má radost. Chce si srdíčko polepit pozlátkem a nosit jej za kloboukem jako památku.

Cikánova píšťala
Objevuje se zde politický jinotaj-cikánova píšťal dokázala vhnat z domu šváby a myši-kdyby otec odkázal píšťalku svým dětem, mohly se mít dobře = kdyby se náš národ uměl bránit proti nadvládě, měl by “panský” život-žil by v blahobytu.

Sňatek
I přesto, že se dívka modlila za uzdravení svého milého zemřel. Po pohřbu slyšela v noci hlas milého. Zanedlouho po něm zemřela i ona, ale žalem. Nyní leží spolu v jednom hrobě.

Dárek z lásky
Děvčátko ztratilo na lávce přes potok nejmenší dárek- korálky. Jsou nenahraditelné, protože byli darované z lásky.

Pocestný
Život chudých je jako život pocestných.Stále jdou blátem, přes hory, jeden smutek střídá jiný. Páni se vedou na voze v suchu. Jedinou spravedlností je smrt.

,, Až na své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem”

Svatební den
-podle národní pověsti
Ludmila slaví svatbu. Je dcerou rytíře Žicha z hradu Střely( blízko Strakonic).Ovčák, myslivec a rybář jí nesou dary. Dívka uvažuje o tom, že by se ráda zřekla šlechtického stavu, kdyby měla mladého ženicha jako jsou tito tři muži. Po svatebním veselí si ji ženich odváží do svého hradu. Cestou však nezvládne koně a kočár a zřítí se z vysoké scaly do řeky. Tři gratulanti litují života krásné dívky.

Poslední vůle
-žertovná báseň-autor se vysmívá Janu Nejedlému(Jankovi-.kterému vysmívali autorovi součastníci, jako představiteli jazykového a literárního zpátečnictví), který nosí paruku s copem. Ptá se janka komu odkáže po smrti svůj cop. Janek však chce, aby cop byl postaven an jeho hrobě jako stráž.(v době Čelakovského byl cop již přežitek)

Český sedlák
Autor se vysmívá vychytralosti čekého sedláka, který běduje před pány nad svou nouzí, ale za vraty si výská.

Krásná Kordula
Ironický popis krásy dívky Korduly- má bradu na tři facky…pistíčky odulé jak dvě cibule

Vrchní z Kozlova
Do rousova přijel vrchní na křtiny. Poznal zde pannu Hejduli. Na cestě domů se kočár převrátil. Vrchní uvízl v bahně a hubená nevěsta mu uplavala.

Kalendár a ne farár(slovensky)
Farář káže lidu, aby pamatovali na smrt.Chlapec mu odpovídá, že se drží raději kalendáře.Nejdrříve bede masopust, potom teprve půst. Na memento je ještě času dost.Za obrozenské nesvobody sílilo vlastenecké vědomí příbuznosti Slovanů. Upínaly naděje k Rusku, které dokázalo porazit Napoleona i Turky na Balkáně. Z nadšení vytryskla v několika týdnech sbírka jako skrytý dík. Proto mnohé z 26 básní oslavily udatnost ruských bojovníků v minulosti dávné i nedávné. Nejaktuálnější, Rusové na Dunaji v roce 1829, neprošla zprvu cenzurou. Jako hold ale vyznívají i písně Veliká panychida, Smrt Alexandra, Vězeň, Rozmluva noční ... Básník vidí v soudobých činech pokračování hrdinské tradice růských starobylích zpěvů - bylin. Už první básenň věnoval slavnému Ilju Muromcovi. Bohatýr mstí smrt "dobrého mládce ", kterého zákeřně ubili tři " zbojci ", tři "sobaky tatarské ".Osobité atmosféry bylin se autor dobírá užitím jejich básnických prostředků. Zpestřuje verš ruskými slovy, obraty, ale i básnickými " ozdobami " u nás neběžnými. Patří k nim zejména nadsázka, hyperbola. Je častá v hrdinslých eposech jiných národů, např. u Homéra, ale ruská nadsázka je zvlášť silná. V původní bylině Muromec " prvním skokem na patnáct verst doskočil, druhým skokem doskočil - studnu vyhloubil ". (versta = 1066 m) Čelakovský je umírněnější : "On prvním skokem - do půl pole, on druhým skokem - do Tatařína, on třetím skokem - Tataru přes hlavu ".S náměty nakládá tvořivě, jeho bohatýr Čurila Plenkovič má jiné rysy i činy než jeho pravzor, statečného Ilju Volžanína dokonce byliny neznají, ale má rysy jejich hrdinů.
Čelakovský zdůrazňuje epický ráz ruské lidové písně. Zařadil však i lyriku - milostnou, rodinnou, náladové ruské dumky: Romantická láska, Dovtipný milý, Dvě slovíčka, Odšedivělý, Udobření, Svatební ... Dýchá z nich láska ke vzdálené milé, k matičce, k domovině, verš má naivitu lidových předloh, osvěžuje ho dialog. Rým jako v ruských zpěvech častěji chybí nebo se blíží asonanci. Básnických rusismů znal básník řadu. Např. přirovnání záporem: "Nepokryla se podzimním listím dolina, dolinečka, a posunula se ruským vojskem krajina krajinečka ". (Srovnejme z bylin: " Nesklání se to k zemi sirý dub - to syn se prostírá před svým tatíčkem.") - Častá je anafora - opakování slov na začátku veršů, též opakování předložek : " Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými ... " Nápadná je i záliba v ustálených zdobných přívlastcích : bujný kůň, kalená střela, jasné slunéčko Vladimír...Renesance z francouzštiny znovuzrození, počátky 13. a 14. století v Itálii. Obrací se k antickému ideálu krásy a dobra, proti představě božího státu si vytváří představy o lidské formě vlády, proti křesťanskému ideálu pokory hlásá kult smyslů a příklon kradostem pozemského života. Hlavní revoluční ideou se stává uvědomělý individualismus proti středověkému univerzalismu.

Obsah

Světoznámý španělský renesanční román, jenž uvedl do literatury typ postavy komicky vyjadřující rozpor mezi skutečností a iluzí. Hrdinou románu je šlechtic (hidalgo, zeman), poblázněný četbou rytířských románů, který se vydá na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. S romantickým ideálem však kontrastuje vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře i jeho ubohá herka Rocinante. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Děj dvojdílného románu se člení v mnohá komická rozhodnutí, která zažije šlechetný don Quijote se svým přízemním sluhou, sedlákem Sanchem Panzou: boj s větrnými mlýny, setkání s mezkaři, příhoda s kupci, zápas s měchy vína aj. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti (příhoda s galejníky); jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti, poznání. Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve 2. díle Sanchovy vlády nad ostrovem", v níž se odráží tradiční motiv utopický. Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha byl opatřen dedikací vévodovi de Béjar (I) a hraběti de Lemos (II), Předmluvami ke čtenářům (I,II) a úvodní parodickou kratičkou básnickou antologií ke slávě knihy a jeho hrdiny. Cervantes zachytil celý žánrový rejstřík dosavadního románu: boří babylónskou věž" rytířských románů, paroduje román a novelu pastýřskou, román utopický a dobrodružný, vstřebává podněty románu pikareskního. Don Quijote je tedy komický i tragický zároveň. Literaturu dělíme podle zemí na itálskou: dante alighieri: božská komedie, nový život, giovanni boccacio: dekameron, francesco petrarca: zpěvník (sonety pro Lauru). Ve francii působil francois villion: malý a velký testament, odkaz a závěť. Ve španělsku Lope de Vega: král je nejlepší soudce, fuente ovejuna, zahradníkův pes a nakonec Saavedra: důmyslný rytíř Don Quichote de la Mancha. V anglii půspbil William Shakespeare. Mezi české humanisty řadíme bahuslav hasištejnský z lobkovic: žaloba k svatému václavu, jan blahoslav: filipika proti misomusům, bible kralická a václav hájek z libočan: kronika česká.

Autor

Španělský prozaik, dramatik i básník, vrcholný představitel renesančního období tzv. zlatého věku španělské literatury a jeden z největších světových spisovatelů vůbec.Prořil pohnutý život plný strádání: zranění v námořní bitvě ho připravilo o ruku, zajetí tureckými piráty skončilo pětiletým otroctvím v Alžírsku a i v osobním a podnikatelském životě se projevil jako beznadějný smolař. Nedokázal se uživit ani literaturou, ačkoliv tento dvoudílný román se hned po vydání setkal s velikým ohlasem.Miguel de Cervantes Y Saavedra
-nejvýznamnější postava šp.renesanční literatury
-narodil se roku 1547 v chudé rodině ranhojiče
-zemřel 23.4.1616
-měl nedostačující vzdělání
-roku 1570 vstoupil do armády a bojoval námořní bitvě u Lepanta .Zde ztratil svou levou ruku.Za svoji statečnost si vysloužil povýšení.
-když se vracel do Španělska pro důstojnickou hodnost,byl zajat piráty na 5let vězněn v Alžíru jako otrok.Roku 1580 byl vykoupen svou rodinou
-ani další život mu nepřinesl mnoho štěstí:nenašel zaměstnání;manželství s mladou dívkou ztroskotalo
.-nějaký čas obchodoval,byl však obžalován pro podezření z vraždy a dokonce uvězněn
-umřel sice znám svým Donem Quijotem,ale chudý,nepochopený a zbídačený

díla: romány-Galatea,Důmyslný rytíř Don Quijote de la Macha,Příkladné novely
dramata-Život v Alžíru,Lišák Pedro,Numancia


Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha
Vrcholné dílo šp.renesanční prózy;Dvojdílný román
D.Q.- tragikomická postava ztělesňující rozpor mezi realitou a snem
Postavy:-Don Quijote de la Macha-Ve směšné postavě se ukrývá ryzí charakter ušlechtilého a mravně silného člověka
-Rocinante
-Sancho Panza –realný pohled na svět;netouží po hrdinství;usiluje o bezstarostný život
-Dulcinea z Tobosa [:Dulsinea z Tobosa:] – zidealizovaná(sladká,něžná)
-Lazebník a farář
-Gines de Pasamonte [:Chines de Pasamonte:]
-Dorotea alias Micomicona
-don Fernando


Zchudlý zeman Don Quijote(vlastním jménem don Quijano),pohublý“rytíř smutné postavy“,pomatený četbou rytířských románů.Don Q. se vypravil do světa na svém vyzáblém koni jménem Rocinante,aby obnovil slávu a pověst potulného rytířstva.
Své skutky se rozhodl dělat ve jménu dámy svého srdce Dulcineji z Tobosa,což byla
prostá vesnická selka.Donu Q. vadí,že stále ještě nebyl pasován na rytíře,a tak se vypravil
k hospodě o níž se domníval,že je to hrad.Vychytralý hostinský poznal,že Don Q. není
zcela v pořádku.Pasoval proto Don Q. na rytíře s úmyslem vydělat si nějaké peníze.
Při toulkách konal dobrodiní,alespoň z jeho pohledu.Jednou však Rocinante klopýtl
a Don Q. se svalil na zem, byl celý potlučený.Chudák Don Q.se kvůli své zbroji nemohl
postavit.Naštěstí kolem jel sedlák a přítel Don Q.Ten dopravil potlučeného rytíře do
rodné vesnice.Přátelé Don Q. farář a lazebník vidouc stav svého známého dopěli k názoru,že musí spálit rytířské knihy Don Q.,aby nekonali ještě větší zlo.Po uzdravení Don Q. hledal své knihy,ale bez výsledně.Pomyslel si tedy,že je nejspíš odnesl zlý čaroděj ve snaze uškodit našemu hrdinovi.
Touha po dobrodružství nedala Don Q. pokoje.Proto se do světa vypral znovu,tentokrát
jej doprovázel Sancho Panza. Don Q. mu slíbil ostrov,až porazí nějakého obra.
Don Quijote bojoval s větrnými mlýny,i když jej Sancho Panza upozorňoval,že se nejedná o obry,bojoval se stádem ovcí,jež měl za nepřátelské vojsko.Osvobodil trestance,kteří šli do galeí. Nakonec uprchl do hor Sierra Morena.Zde se schovával před Svatým bratrstvem.Odtud poslal Sanchu Panzu,aby zajel za paní Dulcineou z Tobosa
a vzkázal jí,že zde je ho pán činí pokání v jejím jménu.Dojel však pouze k hostinci,kde potkal faráře a lazebníka.Když jim odvyprávěl příběhy,které zažili,rozhodli se přátelé
Don Q.,že ho musí dostat domů za každou cenu.Cestou za Don Q.potkali mladé děvče,
které plakalo u cesty.Dorotea,tak se jmenovala,jim vyprávěla,že je zde,aby zapomněla na zradu svého milého.Přemluvili Doroteu,aby se snimi vydala pro Don Q.
Dorotea,převlečená za princeznu Micomiconu,přišla žádat Don Q. o pomoc,neboť její
královaství ovládá zlý obr. Don Q. hned souhlasil.Vydali se tedy na cestu a na noc se ubytovali hospodě.Ovšem do téže hospody přijel i don Fernando,Dorotein milý.Jak radostné bylo jejich shledání.Farář seznámil dona Fernanda s úlohou,kterou má Dorotea
v jejich snaze dostat Don Q. domů.Ten souhlasil,aby svou roli dohrála,až do konce.
Po rvačce,která se strhla v hostinci,dali do na Quijota do klece.A dopravili ho domů.
A Don Quijote se nepřestával divit proč čaroděj zvolil takovýto způsob dopravy…



Román se stal inspirací pro mnohé umělce a filozofy z českých autorů:Dykovo Zmoudření Dona Quijota,Příběhy do Quijota od Jaromíra Johna

„Bohatý se od chudého liší tím,že mu scházejí větší částky.“ –Miguel de Cervantes Motýlek
Henri Charriére

Henri Charriére se narodil roku 1906 ve Francii. Patřil k pařížskému podsvětí, kde mu pro jeho zálibu v oblecích a vázankách začali říkat Motýlek.
Prožil mimořádný život, který vypráví ve svém autobiografickém románu.

V jeho 25 letech ho zatknou za vraždu, kterou nespáchal. I když proti němu není jediný důkaz, je odsouzen na doživotní nucené práce v trestanecké kolonii na ostrovech ve Francouzské Guayaně. Mezi vězni si ihned získává respekt a přátele. Neztrácí naději a začíná plánovat útěk a pomstu.
V trestanecké kolonii se seznámí s bývalým vězněm Ježíšem. Ten mu má sehnat loď, na níž se chtějí dostat na ostrov jiného státu. Motýlek chce uprchnout ještě se dvěma přáteli, z nichž jeden je homosexuál. Ten si domlouvá na každý večer schůzku s arabským poskokem, který je má hlídat. Při jedné z takových schůzek Araba omráčí železnou tyčí od postele. Stejným způsobem odstraní i stráže, přelezou zeď věznice, který jim poradí, aby si sehnali lepší loď. Pošle je na Holubí ostrov, kde žijí malomocní. Od těch dostanou také jídlo, pití a oblečení. S pomocí odlivu pak odplují na volné moře.
Tak se v pořádku dopraví až na Trinidad, odkud ale musí po pár dnech znovu odjet. Při této další cestě je chytí a zatknou v Kolumbii.
Tentokrát uprchne Moty sám s jedním místním vězněm, který se vyzná v okolí. Ten ho dovede až na hranice Kolumbie a Venezuely, kde žijí Indiáni. Tam Moty zůstane asi 7 měsíců spolu s jedním z tamních kmenů. Dostane za ženu jednu dívku, jménem Lali a později i její sestru Zoraimu. I když se tam Henrimu líbí, nemůže přestat myslet na pomstu a odejde.
V Kolumbii ho opět zatknou a -po dvou neúspěšných pokusech o útěk- znovu vrátí do trestnice ve Fr. Guayaně.
Tam je odsouzen na 2 roky do káznice, kde je každý na cele sám, kde nikdo nesmí mluvit a kde se dveře cely smí otevřít jen na rozkaz velitele káznice.
Když po dvou letech vyjde Motýlek ven (také díky pomoci jeho přátel, kteří mu tajně nosili jídlo) a trochu se zotaví, začne připravovat další útěk. Jeden z vězňů ho ale prozradí veliteli a ten ho chytne při činu a odsoudí na 8 let opět do káznice (také za zabití svého udavače-nechal ho, aby vytáhl nůž první, a tak mohl Moty říct, že se bránil).
Po roce a půl se změní ošetřující lékař. Není mu jedno, jak s vězni zacházejí a vymůže pro ně procházky na slunci a později i koupání v moři. Tak může Moty ukázat, že si káznici nezaslouží. Když se totiž topila velitelova dcera, skočil pro ni do vody, i když bylo kolem hodně žraloků. Za tento čin mu doktor vymohl zrušení trestu v káznici "ze zdravotních důvodů".
Tak se tedy dostal po dvou letech znovu ven do tábora.
Po nějaké době se snažil utéct z blázince, do kterého se nejdřív pracně dostával, a když útěk nevyšel, tak se z něj ještě pracněji snažil dostat ven. Ale podařilo se mu to.
Venku si našel místo na nehlídané straně ostrova, kde narážely na skály veliké vlny, které byly schopny odnést člověka daleko do moře. Motýlek po pár pokusech zjistil, že po šesti menších, přichází sedmá, největší vlna, která by ho nevrátila zpět a neroztříštila by ho o skálu.
Na té později uteče na pytli naplněném kokosovými ořechy). Po dvou dnech se dostane k pevnině, pak do džungle a odtud až do Anglické Guayany…..


životopisný román - touha po svobodě
francouzská společnost - krutá, nezajímá se o odsouzené vězně, je nespravedlivá (každý se může změnit)
zmiňuje se o válce - pro vězně znamená jen zpřísněné tresty a pravidla
popisuje společenství vězňů - 2 skupiny - paďouři = práskači, podrazáci
- těžcí = drží při sobě, nikdy na nikoho nic neřeknou, …Dětská literatura má za úkol rozvíjet fantazii, vytvářet morální kritéria a uvést děti do světa dospělých a mezilidských vztahů. Podle věkových struktur ji dělíme na předškolní věk (leporela, říkadla), mladší školní věk (pohádkové příběhy, poezie, comics), starší školní věk (dobrodružství, sci-fi, fantasy, dívčí romány). Literatura pro děti vznikla na přelomu 18. a 19. století ve formě lidového folklóru. Pohádka je prozaický žánr, který podává objektivní realitu jako nadpřirozenou. Netýká se žádné konkrétní historické události.. Standartizované prostředky: byl jednou jeden, za devatero horami, a jestli neumřeli, hrdina plní tři úkoly, 3 synové, 3 pany… Kouzelné pohádky, zvířecí pohádky, legendární pohádky, realistické pohádky. Pověst je konkrétněji vázána s místem i časem, činí si nárojk na věrohodnost, má jednotný děj. Pověst místní, historická, etiologická, legendární, erbová, rodová, démonická.

Obsah

Život a zvláštní dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku. Fiktivní autobiografie, světově proslulý román představitele měšťanské kultury zlatého věku anglického klasicismu.

V 1. osobě vyprávěný příběh trosečníka, který po 28 let obývá pustý ostrov. Robinson Crusoe (vlastním jménem Kreutznauer) prožije po odchodu z domova motivovaném touhou po dobrodružství řadu příhod na moři, upadne do otroctví, po útěku se v Brazílii věnuje plantážnictví a obchodu s otroky. Při plavbě do Afriky jeho loď ztroskotá a Robinson, který se jediný zachránil na pustém ostrově, začíná vlastníma rukama s minimem prostředků zajišťovat svou existenci. Postupně se rozvíjející civilizovanost Robinsonova života na ostrově vyvrcholí v 25. roce pobytu, kdy se objektem hrdinova civilizačního úsilí stává i lidská bytost (vzdělávání zachráněného divocha Pátka). Do vlasti se Robinson vrací po 35 letech na anglickém korábu, jehož kapitánovi pomůže potlačit vzpouru. Po 7 letech pobytu v Anglii shledává při opětovné návštěvě ostrova, na němž byli zanecháni vůdci vzbouřenců, že tu civilizace pokročila do stadia soukromého vlastnictví půdy.

Českou verzi tohoto díla převyprávěl Josef Věromír Pleva, který upravil některé části knihy. Například dobu pobytu o samotě zkrátil na deset let, protože při delší době by podle nových poznatků, které Defoe neměl, došlo k zešílení nebo ke zdivočení Robinsona. Rovněž při návratu se shledává s matkou, o které Pleva předpokládal, že byla poměrně mladá a mohla se dožít návratu syna. O Robinsonově obchodu s otroky Plea nemluví a nepíše, protože podle jeho překladu byl Robinson Velice civilizovaným a humánním moderním člověkem, který neuznával otroctví a věřil v rovnost mezi lidmi. Představitelé pohádkové litreratury: fnepil: já baryk, bříha: honzíkova cesta, o letadélku káněti, vítek, nikolaj nosov: neználkovy příhody. Carlo collodi: pinocchiova dobrodružství. Kčapek: devatero pohádek, dášeňka, josef čapek povídání o pejskovi a kočičce. Eštorch: lovci mamutů, alindgrenová pipi dlouhá punčocha, děti z bulerbinu. Kjerben: o třech přadlenách, dobře tak že je smrt na světě, tři vlasy děda vševěda. Bněmcová: devět křížů, o dvanácti měsíčkách, jkarafiát: broučci, eliška krásnohorská: svéhlavička, kvrais: cestrička k domovu, doma.

Autor

Velice plodný anglický spisovatel, chtěl se stát knězem, ale raději se oženil a věnoval se obchodu. Horlivě se účastnil politického života, navrhoval různé reformy a brojil proti náboženské nesnášenlivosti. Za jeden z pamfletů se dostal na pranýř, ale Londýňané ho sasyúpali květinami. Světovou proslulost si získal románem Robinson Crusoe.
Charles Dickens - překlad: Emanuel a Emanuela Milschovi
Ilustrace: Antonín Beran, František Muzika
vydáno v Londýně r. 1887/ Praha r. 1955
nakl. Krásná literatura

David se narodil jako pohrobek mladičké matce a zesnulému o mnoho let staršímu otci. Po smrti Davidova otce je navštívila teta Betsy Trotwoodová. Těšila se, že se narodí holčička a bude ji společně s mladou maminkou vychovávat. Když zjistila, že se narodil chlapec, bez rozloučení ihned odjela. Matka s malým Davidem žili na zámku zvaném Vraní hnízdo společně se služebnou Peggotkou.
Po několika letech se Davidova matka znovu vdala. Vzala si pana Murdstona, který si do domu ihned přivedl i svou sestru. Byl tak zlý, a fyzicky Davida trestal. Nakonec řekl, že David je nezvladatelný a měl by jít do školy. Poslali ho do Salemského ústavu, který patřil panu Creaklovi. Pan Creakl byl ostatní chlapce někdy i bezdůvodně a David si to okusil na vlastní kůži. Na škole měl David rád pana učitele Mella, byl hodný a laskavý a dokonce odporoval panu Creaklovi. Nakonec byl vyhozen.
David dostával od Peggotky dopisy a jednou za ním přijel její bratr rybář a synovec Ham. O pololetních prázdninách jel David domů, a čekalo ho překvapení. Jeho matka měla dalšího syna. Po prázdninách jel David opět do školy a po čase dostal dopis, že jeho maminka a bratříček zemřeli. Po pohřbu byla Peggotka propuštěna a vdala se za povozníka, který se o ni ucházel již dlouho. David jel s Peggotkou k jejímu bratrovi, kde se potkal se svou kamarádkou z dětství Emilkou.
Po svatbě pan Mudrston Davida ne poslal do školy, ale do práce. David pracoval ve skladě, kde umíval láhve a lepil etikety. David se ubytoval jako podnájemník u rodiny Micawberových. Pan Micawber byl zadlužen a nakonec ho uvěznili. Jeho žena a dvojčata se za ním přestěhovali do vězení pro dlužníky.
David si našel jiný pokoj, ale rozhodl se, že už nebude pracovat ve skladišti. Chtěl najít tetu Betsy o které mu vyprávěla maminka. Po dlouhé době a útrapách se mu to podařilo. Ze začátku mu teta připadá jako nepřístupná a rázná žena, ale David zjistí, že má laskavé a dobré srdce. Ujala se pana Dicka, vzdáleného příbuzného, jehož měli umístil do ústavu. Betsy napsala panu Mudrstounovi, ten hned přijel i se svojí sestrou a chtěli si Davida odvézt. David nechtěl a teta Mudrstouna se sestrou poslala pryč. Koupila Davidovi nové šaty a dala mu nové jméno - Trotwood. Pro Trotwooda začal nový a šťastný život.

David je malý chlapec, zmatený. Po smrti maminky nemá nikoho, mimo pana Mudrstouna, který ho ale nemá rád. Je to velmi hodný chlapec, kterého v životě potká zlé i dobré. Pan Mudrston ho fyzicky týrá, i když David je hodný.
Peggotka je velmi hodná stará žena, která se od narození o Davida stará. I po smrti jeho maminky na něj dohlíží.
Pan Mudrston je velmi zlý muž, Davidovu matku si bere kvůli penězům. Chce David akorát využívat ve svůj prospěch.

Citace: „Hezký je, kdo hezky jedná“
„tu jsem spatřil jizvu vyvstat jako biblické písmo na zdi“

Jazyk: v knize, je autor samotným Davidem. Když chce autor na něco poukázat, napíše to kurzívou. Občas se objevují básnické výrazy, slova převzatá z jiného jazyka. Např. z latiny (orakulum - věštba), z hebrejštiny (kabala - židovská mystika), z italštiny (filigránská - drobounká), z francouzštiny (bean ideál - představa dokonalé krásy), z němčiny (šnurbart - dlouhé kníry) a samozřejmě z angličtiny, protože je to anglický originál.

Názor: Kniha se mi líbila. David je malý, ale přesto proplouvá tím strastiplným životem statečně. Nelíbí se mi postava pana Mudrstona, krutého a chamtivého. Jeho sestra je stejná, bude Davidovi dál bránit v jeho štěstí. Smutné je velmi rychlé úmrtí jeho matky a dokonce bratra. Pěkné je, že Peggotka ač není příliš bohatá a nemá velké možnosti se o něj stále stará.Údaje o životě a tvorbě autora
Charles Dickens se narodil 7.února 1812 v Portsmounthu. Neměl příliš šťastné dětství. V 5-ti letech se s rodinou přestěhoval do Kentu, o dalších 5 let později do Londýna. Jeho otec byl úředník, který se dokonce ocitl ve vězení pro dlužníky. Charles si musel sám vydělávat na živobytí - pracoval v dílně na výrobu leštidel na boty. Roku 1836 se oženil s Catherine Hogarthovou, dcerou svého přítele George Hogartha. Stejného roku začíná na objednávku nakladatele psát Kroniku Pickwickova klubu, svoje první dílo, které ho proslavilo. K dalším jeho dílům patří: David Copperfield(1850), Malá Doritka (11857), Nadějné vyhlídky (1860) a bezpočet krátkých příběhů a článků.
Charles Dickens zemřel na mrtvici ve svém domě v Kentu roku 1870.


Charakteristika díla
Jeden z prvních sociálních románů, stylově zařaditelné do realismu. Dílo je ohlasem na negativní důsledky novelizaci chudinského zákona (1834), která zrušila starý systém starobinců, založených na jednotlivých farnostech, v nichž byli chovanci, jakkoli degradovaní sociálně, přece jen součástí společenství, a nahradila jej novým, centralisticky organizovaným, který se v určitých rysech podobal vězení.
Autor zavádí čtenáře mezi příslušníky londýnského podsvětí, kde se hlavní hrdina Oliver Twist ocitá zcela náhodně bez vlastního přičinění. Dickens chtěl nejspíše konstatovat, že dítě žijící tehdy na ulici ani nemělo jinou možnost - buďto se přidalo k nějaké zločinecké partě nebo zemřelo v bídě a hladu. Inspiroval se i vlastními zážitky z dětství. Život a poměry v tehdejší společnosti jsou zde vykresleny zcela realisticky.
Jednotlivá prostředí - chudobinec, zlodějský úkryt mají všechny své tehdejší znaky, nejedná se tedy o konkrétní chudobinec v konkrétním městě, ale o jakýsi modelový, typický. To samé platí o postavách. Někteří jsou plni přetvářek, předstíraného zájmu o chudé a přehnané hrdosti, jak dobře o chudinu pečují a jakou o ně mají starost.
Odlišnost děje ve dne a v noci. Zatímco v noci se odehrávají chladnější - negativnější scény ve zločinecké partě, krádeže a vloupání, děj ve dne se odehrává v hezkém prostředí v domech šlechetných lidí.
Hlavní motivy - motiv tajemného původu a závěrečné rozuzlení pomocí neznámých příbuzenských svazků.
Autor není účastníkem děje.
Děj je napínavý, často se stane něco, co by čtenář nikdy neočekával
Román členěn na 53 kapitol, v záhlaví každé kapitoly autor stručně nastínil, co se odehraje.

Román je napsán převážně ve 3.osobě v přítomném čase.
Vyprávění zaměřeno spíše na děj a vylíčení mezilidských vztahů.
Popis prostředí slouží jen k lepšímu dotvoření charakteru postav k názornějšímu pochopení jejich jednání.
Je dodržována časová posloupnost, jen ke konci jsou zařazovány epizody vypravované retrospektivně. Na začátku je časový skok zhruba 8-9let, který je vzhledem k dalšímu časovému rozložení docela velký. O ději v tomto období se nic napsáno.
Objevuje se kontrast mezi přístupem jednotlivých postav k životu - postavy plné optimismu, radosti ze života a žijící v harmonickém prostředí / postavy žijící v bídných podmínkách s nečistými úmysly, snahou škodit druhým a na jejich úkor se obohacovat / postavy žijící celkem v blahobytu, ale přesto nepřejícné a pohrdavé.
Vypravěč do děje zas tak moc nezasahuje - dovoluje si však menší ironické poznámky, zvláště na začátku vypravování.

Hlavní postava
Oliver Twist
Sirotek - matka mu zemřela hned po jeho příchodu na svět. Jméno mu je určeno obcí. Vyrůstá v chudobinci. Trpělivě snáší nelidské zacházení a poznámky, že je všem akorát na obtíž a že by bylo lepší, kdyby raději zemřel. Přesto všechno v něm nepropuká nenávist k lidem, naopak se snaží každému vyhovět a být nekonfliktní. Je dosti naivní, až příliš moc důvěřuje lidem. Nedokáže rozpoznat zda mu někdo nechce ublížit.
Jinak se toho moc o jeho osobnosti nedozvídáme, autor ho využívá jako postavu pomocí níž popisuje poměry ve společnosti a popohání děj.
Oliver se moc nezasluhuje o svůj další osud. Nemá žádné ambice - proto když se dostává mezi londýnské zloději, nesnaží se uprchnout - je rád, že má kde spát a co jíst.
Vlastně celý jeho život je až příliš naplněn náhodnými událostmi, které by se asi ve skutečném životě nestaly, nebo alespoň ne v tak velkém počtu.
Má velkou vůli k životu, která mu pomáhá překonávat i kritické stavy v blízkosti smrti. Věnovanou lásku a péči dokáže skvěle oplácet.


Další postavy
Pan Bumble
Obecní sluha, nelidským způsobem vede obecní chudobinec, je mu všeho, co zde musí investovat, nejraději by všechny chovance nechal zemřít. Je typický pokrytecký obecní úředník plný přetvářek sarkastického humoru. Egoista. Nečiní nic více než mu káží předpisy a když přece jenom , tak se náležitě vychvaluje.

Pan Brownlow
Dobrotivý starý pán, který se jako první ujímá Olivera a zachraňuje ho před smrtí. Bere ho do svého domu, kde se o něj nezištně stará. Nenechává se ovlivňovat názory ostatních. Do Olivera vkládá hodně nadějí a plně mu důvěřuje.

John Dawkins - Ferina Lišák
Mladý kapsář, zaučuje Olivera ve zlodějském řemesle. Nezáleží mu na nikom.

Fagin
Prohnaný starý Žid. Šéf zlodějské bandy, organizuje krádeže a vloupání, přechovává kradené věci. Za patřičné služby poskytuje útočiště ostatním zlodějíčkům.

Paní Maylieová
Šlechetná starší dáma. Pečuje o Olivera poté, co byl v jejím domě při krádeži postřelen . Má dobré srdce a Olivera si brzy oblíbí.


Róza Maylieová
Adoptovaná dcera paní Maylieové, Oliverova teta. Má podíl na zjištění Oliverova původu. Nezaleká se přitom žádných překážek.

Nancy
Zlodějka ve službách Fagina. Trochu rozporuplná postava. V jádru je dobrosrdečná, ale na druhé straně se nedokáže vymanit z vlivu svého přítele Sikes a tím pádem z celé zlodějské bandy.
I když se podílela na únosu Olivera od pana Brownlowa, později mu velmi pomůže. Po vyslechnutí rozhovoru 2 členů zlodějské bandy kontaktuje slečnu Rózu a vyzradí jí tajemství o Oliverově původu. Stojí jí to hodně sil, protože musí zdůvodňovat své noční odchody. Vše jí nakonec stojí život.

Sikes, Monks
Zloději. Není zde zmíněn jejich předchozí osud ani důvod, proč se zloději stali. Nevíme ani nic podstatného, co by je charakterizovalo.


Stručný děj
Román vypráví příběh chlapce, syna neznámých rodičů, vychovávaného v chudobinci a nuceného zde ( i později v učení u pohřebníka) snášet bezpráví, ústrky, krutost a hlad. Po zdařilém útěku do Londýna se Oliver nevědomky dostává do zločinecké bandy, kterou vede prohnaný Žid Fagin a v níž vynikají zvláště Oliverův učitel zlodějských dovedností Ferina Lišák (Artful Dogher) a lupič Bill Sikes se svou společnicí Nancy. Při jedné z drobných krádeží je omylem zadržen jako pachatel nevinný Oliver, jenž se jinak všemi silami bránil tomu, aby vstoupil na dráhu zločinu. Před rozsudkem smírčího soudce jej zachraňuje ušlechtilý pan Brownlow. Ten mu na krátký čas poskytuje střechu nad hlavou, ovšem Oliver je znovu unesen někdejšími kumpány. Při nezdařilém loupežném přepadení domu Maylieových je Oliver postřelen, schovanka paní Maylieové Róza však o něj pečuje, za což se jí Oliver dostatečně odměňujme. Oliver vychutnává život v láskyplném, idylickém prostředí. Jeho skutečný původ odhaluje Nancy - doplácí však na to životem - zavraždí jí její někdejší druh Sikes. Do případu je zapleten i obecní sluha Bumble, je odsouzen a dožívá v témže chudobinci, kterému kdysi tak krutě vládl a ve kterém žil i Oliver. Sikes hyne na útěku před pronásledovateli a Fagin je popraven.
Rozuzlení Oliverovy minulosti: Oliver je spřízněn s Rózou - je to jeho teta a padouch ze zlodějské bandy Monsk je jeho nevlastní bratr. Oliver se stává Brownlovým adoptivním synem a dědicem.

Charakteristika prostoru
Jedná se o reálný prostor. Děj se odehrává ve dvou městech - název prvního autor z jistých důvodů odmítl sdělit, druhé město je Londýn. Popisuje kontrasty mezi jednotlivými prostředími - městský chudobinec / londýnské podsvětí - svět zlodějů / domy občanů na vyšší úrovni.


Jazyk díla
V díle se objevují slangové výrazy, zlodějský argot. Hlavní hrdina Oliver mluví výhradně spisovně.


Vlastní dojem
Román se mi celkem líbil, mohla jsem si udělat vlastní názor na život v tehdejší době.JEPTIŠKA
Denis Diderot

Denis Diderot napsal významný osvícenský román –JEPTIŠKA. Originál byl v Paříží poprvé vydán v oce 1875.
Kniha začíná vzpomínkami mladého sedmnáctiletého děvčete - Zuzany Simoniové na své dětství. Měla dvě sestry, které na ní žárlily. Byly totiž o moc ošklivější než ona, ale přesto je měli rodiče radši než Zuzanu. Kniha je psána ve formě dopisu, ve kterém se Zuzana svěřuje markýzi de Croismare se svými problémy.
Rodiče jí daly do kláštera, neboť za ní chodil chlapec, kterého přisuzovaly její starší sestře. O pár dní později Zuzana nastoupila do kláštera Marie Panna. Mezitím se její sestry šťastně provdaly. Zuzana měla vstoupit do řeholního stavu, ale nesouhlasila. Chtěla z kláštera odejít, ale pod tíhou a slovy představené zůstala. Rodiče se jí z nepochopitelného finančního důvodu zřekly. V klášteře se z ní stala tzv. novicka.
Matka představená na ní pořád naléhala, aby vstoupila do řeholnického stavu. Přede všemi protestovala proti obřadu, s nímž naoko souhlasila. Za tento čin jí odvezli z kláštera domů, kde ale trpěla stejně, ba i možná více. Dozvěděla se, že není dcerou pana Simonina-jejího dosavadního otce. A tak už pochopila, proč se k ní rodiče chovaly tak odtažitě. Zjistila, že její pravý otec je mrtvý.
Vešla opětovně do kláštera, kde na ní čekalo překvapení v podobě nové matky představené- De Mony. A tak se stala řeholnicí. Ale sotva se nadála, její nová matka představená zemřela a na její místo nastoupila sestra Kristýna a s ní i nový režim. Zuzana svým ostrým a cílevědomým jednáním pomalu ztrácela své přítelkyně. V klášteře jí nenáviděli, psychicky ji týrali. Zuzana žila jen proto, že si jeptišky přály její smrt. Napsala žádost o zrušení jejího postavení v klášteře. Sestra Uršula jí pomáhala s dodáním žádosti advokátovi.
Najednou se stane, že jí všichni začínají mít rádi, přispěl k tomu určitě její hudební talent a oddanost pro boha. Ale mezitím se už začíná vyvíjet proces, o kterém jeptišky nic netuší. Dostala povolení z Říma, žádat o zrušení slibu. Dostala zpět svou celu a setkala se s advokátem. Představená se už dozvěděla, že chce Zuzana shodit řeholní roucho. Všichni se za ní pomodlili, aby dostala rozum a setrvala v klášteře. Nic nepomáhalo, tak jí začali omezovat jídlo, nedostávalo se jí dostatečného přísunu tekutin, v její cele byl jen slamník, jinak žila vlastně mezi čtyřmi zdmi. Mladé řeholnice se jí bály, představená nařídila, že se nesmí ničeho dotknout a ani to, čeho se dotkla ona, se nesmí dotknout ostatní.
Násilím ji odvlekly do kláštera a nutily jí říkat věci, které si ona sama nikdy nemyslela. Neustále chtěla prokázat svou nevinu, a tak řekla knězi, který jí zpovídal, všechnu pravdu o tom, jak se k ní jeptišky chovají. Zakázaly jí chodit ke zpovědi, nedávaly jí vodu, rušily jí, aby nemohla spát,vzaly jí růženec a breviář, aby se nemohla modlit, nedaly jí boty, měla už tři měsíce stejné šaty, na lůžku neměla ani deku a ani polštář.
Celým jejím hříchem bylo, že neměla lásku k duchovnímu stavu a že žádala o zrušení slibu, který nesložila z vlastní vůle. A tak se kněz rozhodl všechno vyřešit. Když vše zvážil, rozhodl se, že bude velebná matka ze svého úřadu sesazena, a tak poslal stížnost arcibiskupovi a nařídil pro Zuzanu lepší celu, aby měla vše jako ostatní.
O několik měsíců později je jí oznámeno, že bude přeložena do jiného kláštera a to ke svému příteli panu Manorianu do Sainte-Eutrope a tak se taky stalo. Tam pozná zase jinou tvář klášterů, také ji tam čeká nová představená, která na ní bylo hodná a milá. Matka jí měla ráda možná až moc, pořád jí hladila, objímala a líbala ji. Ostatní jeptišky jí za to nenáviděly a žarlily na ní,nejvíce asi sestra Terezie. Jednou si matka představená zavolala Zuzanu k sobě do cely a zde s ní prožívala vášnivé milostné chvíle. Cítila k ní touhu a vzrušení a naléhala na ni, ale Zuzana byla pořád vůči ní nesmělá. Ale přišlo jí to přirozené.
Také chtěla vymáhat na bývalém klášteře, ve kterém dříve tak trpéla ,peníze, které jí dlužili, a tak se vlekl dlouhý soud, který se jí ale nakonec podařilo vyhrát. Když je u důležité zpovědi u otce Lemoine, tak je jím varována před jedovatými něžnostmi matky představené. A tak se Zuzana začne od matky odvracet, matce se přitíží a nakonec se zcela pomátne a zešílí. Zemře a po ní také sestra Terezie.
Ale to už se Zuzana připravuje na útěk z kláštera.Ten se jí podaří a prchá do Paříže. Tam vstoupí do služby k majitelce prádelny. Při útěku se ale zraní při přelézání zdi a uhodí se do zad. Toto zranění je jí nakonec osudné. Podlehne mu a zemře.
Autor v knize odhaluje nelidskost a pokrytectví, jež se neblaze zahnízdily v tehdejší církvi. Kritizuje právě tu skupinu francouzské společnosti, pro niž je majetek nedotknutelnou svátostí.Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Rusku. Stal se světově proslulým novelistou, romanopiscem a publicistou. Jeho tvorbu poznamenal tragický život. Z existenčních důvodů byl poslán na vojenskou ženijní školu a rok po jejím ukončení nastoupil dráhu profesionálního literáta.
Ve 28 letech byl ale za účast v pokrokovém hnutí odsouzen k trestu smrti, později omilostněn, krátce život ve vězení a ke konci 50.let musel odejít do vyhnanství na Sibiři đ zájem o nejubožejší trpící lidi ve velkoměstě, zvl. v Petrohradě. Od 60.let představitelem tzv. počveničestva, které hlásalo návrat k patriarchálním základům národního života jako záchraně před důsledky moderních civilizačních procesů.V té době byl spoluvydavatelem listů Epocha a Vremja. Již v raných prózách Chudí lidé, Bílé noci
a Nětočka Nězvanovová prokázal cit pro psychologické vypravěčství, na něž po návratu z vyhnanství navázal v románové novelách Ves Stěpančikovo a její obyvatelé, Uražení a ponížení a v autobiografické dokumentární próze Zápisky z mrtvého domu. Vynikl i jako autor novelistických próz jako byli Zápisky z podzemí, Hráč, Strýčkův sen, Věčný manžel, Něžná, Fantastické povídky a Setmělé obrazy. V pozdějším věku proslul spíše jako romanopisec: realistický filozofický román Zločin a trest (úvaha zda silný jedinec má právo zabít člověka, i když je to bezcenný ničema), román Idiot (o zchudlém šlechtici Myškinovi, kterého okolí pro jeho dobrotu označuje za idiota, ač svou ušlechtilostí vyniká nad ostatními) a prorocký románový společenský pamflet Běsi (zachycuje soudobé hnutí anarchistických teroristů a obsahuje také univerzální morální a existenciální problematiku). Z publicistické tvorby je nejvýznamnější Deník spisovatele (v duchu pozdního slavjanofilství zde obhajuje konzervativní a militantní koncepci ruského nacionalismu). V jeho díle se projevuje filozofie pokory, soucitu i odpuštění a mistrně zvládá psychologii postav.

Kniha Bratři Karamazovi u nás poprvé vyšla v překladu J. Hrubého v Ruské knihovně roku 1894 a další vydání
a překlady jsou z let 1923, 1926 (St. Minařík), 1928 (Vl. Ryba), 1929 a 1938 (B.Hůla). Dramatizaci pro vinohradskou scénu provedl roku 1931 Jan Bora v překladu St. Minaříka.
Dostojevskij člení román do čtyř dílů obsahujících dvanáct knih s celkovým počtem 91 kapitol se závěrečným epilogem rozděleného do tří kapitol. Ke konci obou svazků autor dodává vysvětlivky, které objasňují výroky slavných, odkazy na jiné autory či úryvky z knih. Na úplný závěr byl přidán doslov sepsaný Václavem Běhounkem.
Celé dílo je psáno z pohledu nezaujatého pozorovatele. Autor zde užívá velmi bohatého vyjadřování i mnoho cizích slov. Také se mu daří měnit jazykové prostředky u jednotlivých postav. Nachází se zde velká spousta přímých řečí.
Dostojevskij chtěl v románu vystihnout život v ruském maloměstě, kde se vše řídí podle předem určeného řádu
a každá odlišnost je hned nápadná. Jeho dílo obsahuje řadu „odboček“, popisů různých typů postav, ale i hluboká filosofická zamyšlení a jeho vlastní názory na společnost. Samotné postavy zde jednají většinou v prudkém pohnutí mysli či afektech a jsou unášeni vášněmi, city, ať už láskou nebo strachem. Z díla jde proto cítit opravdová dynamičnost a v některých pasážích prudký spád událostí. V díle se také promítají autorovo smýšlení o církvi a pravoslavném křesťanství. Boj mezi atheismem a křesťanstvím symbolizují jednotlivé postavy. Atheismus a materialismus zastupuje hlavně Ivan s Koljou Krasotkinem, který je však ve svém ranném věku ovlivněn spíše názory jiných lidí, a křesťanství a boha zde znázorňuje hlavně nejmladší bratr Alexej. Vzpoura proti církvi vrcholí v prozaické básni Velký inkvisitor, která zazněla z Ivanových úst.
Tato rozsáhlá románová epopej tedy obsahuje mnoho odkazů a myšlenek. Za jedny z hlavních bych označil poukázání na nedokonalost soudního systému, kde člověka mohou odsoudit za něco, co nespáchal, a také to, že za každou vinu následuje potrestání. Příkladem byl starý Karamazov, jenž byl celý svůj život beznadějným sobcem, který lidi kolem sebe jen využíval, jemuž „odměnou“ bylo zavraždění od svého nemanželského syna.
Děj knihy je zasazen do 60.let v jednom ruském maloměstě, o kterém se autor zmiňuje jen jednou v celém díle

Při představování postav tohoto díla musím zákonitě začít u „hlavy“ rodiny Karamazů-otce Fjodora Pavloviče. Fjodor Pavlovič byl ve své době známý statkář, takže byl finančně dobře zajištěn. Byl dvakrát ženatý, ale první žena, která mu dala syna mu utekla a druhá, jež mu porodila dokonce dva syny zemřela. Fjodor Pavlovič je zde líčen jako prostopášník, trochu šašek, ale hlavně velký sobec, který se na své syny doslova vykašlal a věnoval se zábavám.
Za hlavní postavu bych ale označil nejmladšího ze tří respektive ze čtyř bratrů Alexeje „Aljošu“ Fjodoroviče Karamazova, kterému bylo teprve dvacet let. Z jeho postavy zde přímo vyzařuje dobro, vyrovnanost, láska
a pochopení,ale i pokora a schopnost vždy pomoci sociálně i duševně slabším. Jeho názory na svět a lid byly hodně ovlivněny pobytem v klášteře, kde velmi přilnul k místnímu starci Zosimovi. Právě on mu svou životní moudrostí a svým neutuchajícím entuziasmem velmi pomohl v době, kdy se trápil pro svého otce potažmo matku.
Dále bych chtěl přiblížit Aljošovy bratry. Začnu od nejstaršího. Dmitrij „Míťa“ Fjodorovič Karamazov jako by zdědil otcovu bezuzdnost s jeho lhostejností k dobru a zlu. Jeho hýřivost a zamilovanost v zábavách však spíše vyplívá z jeho důstojnického stavu. Nechybí mu ale také citlivé srdce a vášnivost, kterou prokázal svou láskou k další významné postavě této knihy Grušeňce. Tato láska se mu stává osudnou.
Prostřední syn Ivan Fjodorovič Karamazov je ze všech synů nejchytřejší a snad právě to jej na konci knihy nejvíc potrápilo. Nevěří v boha, byl to velký skeptik a pesimista, který stál oběma nohama na této zemi. Na svém otci, který jej také opustil byl naprosto nezávislý a i přesto se v něm v závěru díla vše bouřilo, protože cítil největší vinu na jeho smrti.
Posledním „synem“ je lokaj Fjodora Pavloviče-Smerďakov. Nikdo přesně nevěděl čí je to syn, ale většina lidí zde tvrdila, že to musí být nemanželské dítě právě Fjodora Pavloviče. O Smerďakovi se musím zmínit, protože zde hraje jednu z „klíčových“ rolí. Podle všech je typický duševní chudák a primitiv, ale prokázal, že vždy ví co činí. Jeho čestnost, kterou tak uchvátil svého pána bývá potlačena cynismem a nenávistí vůči všem a všemu. Po celý život trpí epilepsií (padoucnicí),
končí sebevraždou.
Z dalších postav se zmíním jen krátce hlavně o Agafje Ivanovně Světlovové (Grušeňce), která byla mladou, rozvernou ženou, jež tak uchvátila otce s Dmitrijem ani ne tak svou krásou, jakožto spíše svým entuziasmem. Dále Kateřině Ivanovně, která byla Míťovou snoubenkou. Povahově silná, hrdá žena, která je velmi krásná.


Na počátku díla nám Dostojevskij přibližuje rodinu Karamazovu a až poté se vrhá do samotného děje, který začíná ve chvíli, kdy jsou snad poprvé všichni bratři pohromadě. Mezi Dmitrijem a jeho otcem tehdy vrcholil spor o dědictví po Míťově matce, a tak Fjodor Pavlovič navrhl, aby se spor urovnal u starce Zosimy,který byl pro místní lidi zázračným mužem. Zde se tedy konalo setkání celé rodiny a právě zde došlo k první velké hádce mezi už zmíněnými Dmitrijem a jeho otcem. Později u něj v domě dokonce dostal starý Karamazov dokonce výprask od Míťi. Před odjezdem z kláštera zavolal ještě otec na Aljošu, aby se sbalil a přestěhoval k němu.
Ještě téhož večera tak učinil s vědomím, že se brzy vrátí a bude dál pečovat o starce Zosimu, jehož život už pomalu končil. Domů se dostal právě po onom výprasku a tak si musel promluvit s Dmitrijem. V rozhovoru se Aljošovi svěřil se vším co ho trápilo, ať už soupeření s otcem o Grušeňku, či zasnoubení s Kateřinou Ivanovnou. Ve městě pak Aljoša vyřídil některé nutné záležitosti a vrátil se zpět do kláštera, kde starci Zosimovi slíbil, že ještě den bude něco vyřizovat a pak se vrátí a vydrží s ním až do konce.
Nejprve navštívil Alexej otce, kterého se byl zeptat, jak se mu vede. Pak chtěl jít do domu paní Chochlakové, jež byla statkářkou a měla mladou dceru Lise, která byla zamilovaná do Aljoši, cestou však došlo k velmi nečekané události. U lávky házeli asi jedenáctiletí chlapci kamení po jednom chlapci, když chtěl Aljoša zasáhnout, začal chlapec házet kamení po něm a nakonec jej také kousnul. Aljoša se později dozvěděl, že to způsobil Dmitrij, který zbil a zneuctil otce právě zmíněného chlapce. U Chochlakovů se potkal s Kateřinou Ivanovnou, se kterou mluvil o Dmitrijovi a o penězích, které měl zanést jistému štábnímu generálovi. Tomu následně peníze donesl a zjistil, že jeho syn Iljuša je ten, který jej pokousal. Po dlouhém hovoru nakonec generál, ač velmi chudobný, peníze odmítnul.
Poté se vydal zpět ke Kateřině Ivanovně, ale zastavil se ještě opět u Chochlakovů, kde si s Lise vzájemně vyznali lásku a slíbili si, že až dosáhne Lise plnoletosti (Lise bylo 16let), tak se vezmou. Ke Kateřině Ivanovně se toho večera už nedostal, ale potkal se s Ivanem. Šli spolu do hostince, kde si povídali a „seznamovali se“ dlouho do noci.
Právě v tomto rozhovoru zazněla z Ivanových úst báseň Velký Inkvizitor, která je vyvrcholením Dostojevského náboženských a filosofických názorů a zároveň ostrou kritikou církve. Ve španělské Seville se zjeví Kristus a koná zázraky. Kardinál = inkvizitor jej dá zatknout a uvěznit.Dokazuje Kristovi, že církev jeho učení „opravila“.
Při rozloučení sděluje Ivan Aljošovi, že zítra odjíždí do Moskvy. Aljoša se pak vrátil do kláštera za starcem a Ivan se šel rozloučit s otcem.
V cele u starce naslouchal Aljoša spolu s dalšími třemi mnichy jeho životním moudrostem, poznatkům a příběhům. Jejich naslouchání přerušila až náhlá starcova smrt. I přestože ji všichni čekali, byla náhlá. Ten večer se totiž Zosima jevil velmi zdravě.
Druhý den pak bylo jeho tělo vystaveno v cele a lidé se mu chodili klanět. Ovšem po několika hodinách se pomalu začal šířit zřetelný hnilobný zápach a to způsobilo obrovský rozruch. Všichni, co věřili, že Zosima je svatý muž, začali věřit, že určitě nebyl tak svatý a že bůh ho nechce přijmout do nebe. Aljoša to nesl velmi těžce, ale i přesto nepodlehl „pokušení“ a stále věřil v jeho svatost. Aljoša v ten den už nadobro odešel z kláštera.
Jeho první cesta vedla za Grušeňkou, která ho pozvala, protože se bála o Míťu. Během hovoru se jí dostal do rukou dopis od jejího bývalého milence, který ji před pěti lety opustil, ale ona jej stále milovala. Polák (její „bývalý“ byl polského původu) ji v něm žádá, aby nasedla do přistavené trojky a přijela za ním do Mokrého. Grušeňka za ním odjela.
Po jejím odjezdu Aljoša už opravdu naposledy navštívil klášter, kde se pomodlil za starce Zosimu, a Dostojevskij se pak věnuje hlavně Dmitriji Fjodorovičovi. Autor se vrací k posledním dvěma dnům Míťi. Ten je strávil ve velkém zmatku, sháněl totiž neúspěšné po lidech tři tisíce rublů. Byl u Kuzmy Samsonova, což byl místní lichvář, u paní Chochlakové, která mu doporučila zlaté doly pro zisk peněz a nakonec asi dvacet verst za jistým opilým obchodníkem, u kterého též nepochodil.
V den smrti starce a odjezdu Grušeňky ji Dmitrij hledal. Nakonec ho napadlo, že určitě bude u jeho chlípného otce, což byl podle mne jeho nejhorší nápad v životě. Vydal se tedy k domu starého Karamazova. I když oba sluhové Fjodorovovi byli nemocni, Smerďakov „měl záchvat padoucnice“ a druhý Grigorij ležel s vysokými horečkami, přelezl plot. Zaklepal na okno starého signál značící příchod Grušeňky, který mu pověděl Smerďakov, aby se dozvěděl zda u něj doopravdy je. Když Fjodor Pavlovič otevřel okno, pochopil, že u něj Gruša není, a i přestože měl velkou chuť jej zabít, to neudělal a dal se na útěk. Při útěku ještě těžce poranil Grigorije, kterého rámus probudil.
Později se Míťa dozvěděl, kde je Grušeňka, nakoupil zásoby za tajně skryté peníze a jako už jednou se vydal na pořádný flám do Mokrého, který chtěl zakončit sebevraždou v domnění, že zabil Grigorije, který jej vychovával. V Mokrém se mu však podařilo získat zpět srdce Grušeňky a jeho plánovaná sebevražda „padla“.
Ovšem k ránu do hostince, kde Míťa flámoval vrazil prokurátor s pomocníky a Dmitrij Fjodorovič Karamazov byl obviněn z vraždy svého otce. Následoval výslech ještě na místě, a pak už byl odvezen přímo do vazby. Tak končí první svazek Bratrů Karamazových.
V druhém svazku Dostojevskij začíná asi o měsíc později, den před soudem s Míťou, ale na úplný počátek je zde vylíčen život malého chlapce Kolji Krasotkina. Kolja byl jedináček a byl na svůj věk velmi vzdělaný, sečtělý a také trochu přidrzlý. Dlouhou dobu byli s Iljušou, o kterém jsem se již dříve zmiňoval, velkými kamarády, ale jedna příhoda se psem je rozdělila. Iljuša byl ale už asi měsíc velmi těžce nemocný a všichni, včetně Aljoši, který jej navštěvoval, věřili, že právě smíření s Koljou může pro něj být záchranou. Kolja se s ním opravdu smířil a dokonce se i seznámil s Aljošou, což vždycky chtěl, ale Iljušovi to už moc nepomohlo.
Ještě večer před soudem se Ivan, který se samozřejmě již vrátil z Moskvy, zastavil u Smerďakova, který mu řekl celou pravdu o onom večeru. O tom, že celý záchvat jen předstíral, o tom, jak zavraždil starého Karamazova a také o tom, jak to celé nachystal, aby byl obviněn Dmitrij. Myšlenku zabít Fjodora Pavloviče mu vnutil prý sám Ivan. Téhož večera se Smerďakov oběsil a u Ivana začínala těžká duševní choroba.
V den soudu všechno svědčilo proti Dmitrijovi, a i když měl nejlepšího obhájce v Rusku, zabránit rozsudku byl takřka nemožné. Já jsem si právě z této části vybral úryvek. Jedná se o závěrečnou prokurátorovu řeč :


VI. Prokurátorova řeč.
Když Hipolit Kirilovič svou obžalovací řeč začínal, celý se otřásal nervózním chvěním, na čele a spáncích mu vystupoval studený pot a po celém těle ho polévalo střídavě horko a zima. Sám to pak říkal. Považoval tuto řeč za svůj chef d’oeuvre, za chef d’oevre celého svého života, za svou labutí píseň. Když pak za devět měsíců opravdu zemřel na rychlé souchotiny, ukázalo se, že jestli svůj konec předem tušil, měl skutečně právo přirovnávat se k labuti pějící svou poslední píseň. Vložil do této řeči celé srdce a všechen rozum, který měl, a nečekaně dokázal, že mu není cizí občanské cítění a že má smysl i pro prokleté otázky – aspoň pokud je náš nebohý Hipolit Kirilovič dovedl obsáhnout. Jeho řeč působila především svou upřímností. Věřil upřímně, že obžalovaný je vinen; neobžalovával ho jen z úřední povinnosti nebo na rozkaz, a když volal po pomstění zločinu, opravdu se zachvíval touhou zachránit společnost. Dokonce naše dámy v obecenstvu, ač byly Hipolitu Kirilovičovi celkem nepřátelské, uznávaly mocný dojem jeho řeči. Začal nalomeným, selhávajícím hlasem, který však brzy zesílil, rozezněl se po celé síni a zůstal takový až do konce. Ale sotva domluvil, divže neupadl do mdlob.
”Páni porotci,” začal veřejný žalobce, ”věc, kterou projednáváme, způsobila rozruch v celém Rusku. Ale čemu se vlastně máme tak divit a čeho se tolik lekat? Právě my, zvlášť my? Přece jsme si na to všechno už tak zvykli! V tom je právě naše hrůza, že tak temné skutky nás už skoro přestaly děsit! Hrozit se musíme právě toho našeho návyku, a ne toho či onoho ojedinělého zločinu. A jaké jsou příčiny naší lhostejnosti, našeho takřka vlažného vztahu k takovým skutkům, k takovým znamením doby, znamením, která nám slibují nedobrou budoucnost? Je to náš cynismus, je to předčasné vyčerpání rozumové a obrazivé síly v naší společnosti, která přes své mládí už chřadne? Je to rozkolísanost našich mravních zásad až do základů nebo snad dokonce to, že takové zásady vůbec nemáme? Nedovedu odpovědět na tyto otázky, ale proto nejsou méně trýznivé a každý občan nejenže má, ale je povinen zabývat se jimi. Náš nový, ještě nesmělý tisk už prokázal společnosti jisté služby, neboť bez něho bychom se nikdy tak důkladně nedozvěděli o hrůzách rozpoutaného násilí a mravního úpadku, o nichž neustále píše už pro každého, tedy nejen pro návštěvníky nových veřejných přelíčení, poskytnutých nám za nynějšího panování. A co tedy skoro každý den čteme? Čteme o věcech, vedle nichž i náš dnešní případ bledne a vypadá takřka docela obyčejně. Ale to nejdůležitější je to, že množství našich ruských, našich národních trestních případů má právě cosi společného, svědčí o jakémsi obecném zlu, které se u nás tak vžilo, že už je těžko s ním bojovat.
Jednou vidíme skvělého mladého důstojníka z nejlepší společnosti, sotva začínajícího život a kariéru, zbaběle a úkladně, bez jakýchkoli výčitek svědomí zavraždit drobného úředníka, který byl jeho dobrodincem, a jeho služku, aby se zmocnil svého dlužního úpisu a hned také úředníkových peněz: ‚Mohu je dobře potřebovat na své elegantní zábavy a při své budoucí kariéře.‘ Když je oba zavraždí, dá mrtvolám pod hlavy polštáře a odejde. Jindy zas mladý hrdina, ověšený řády za statečnost, po loupežnicku sprovodí na silnici ze světa matku svého představeného a dobrodince a ujišťuje své druhy, když je svádí k účasti na zločinu, že ona ho má ráda jako vlastního syna, takže ho ve všem poslechne a nebude nijak opatrná. Ať to tedy byl vyvrhel, ale teď, v naší době si už netroufám říct, že to byl jen ojedinělý vyvrhel. Někdo jiný třeba nikoho nezavraždí, ale smýšlí a cítí právě tak jako on a je v duši zrovna tak bezectný. V klidu, o samotě se svým svědomím se možná sám sebe ptá: Co je to vlastně čest, a zakazuje-li se prolévání krve, není to jen předsudek?
Snad se na mne někdo oboří a řekne, že mám chorobné, hysterické názory, že hrozně pomlouvám, vymýšlím si a přeháním. Buď si, ať je to tak – a Bože můj, jak bych byl sám rád! Ó, jen mi nevěřte, považujte mě za chorobného, ale přece jen pamatujte na má slova, protože i když je pravdivá jen desetina, jen dvacetina toho, co říkám, i pak je to hrozné! Podívejte se jen, pánové, jak naši mladí lidé páchají sebevraždy, a bez jakýchkoli hamletovských otázek co bude tam?, ba beze stopy po takových otázkách, jako by všechno, co se týká naší duše a co nás čeká po smrti, v nich bylo už odedávna smazáno, pohřbeno a zasypáno pískem. Podívejte se také na naše neřesti, na naše chlípníky. Fjodor Pavlovič, nešťastná oběť zločinu, který projednáváme, byl vedle některých z nich skoro neviňátko. A přece jsme ho všichni znali, on mezi námi žil ...
Ano, psychologii ruského zločinu budou snad jednou studovat naše a evropské nejlepší hlavy, neboť to téma si to zaslouží. Ale k tomu dojde někdy později, v klidu, až celý tragický zmatek našeho dneška ustoupí dále do pozadí, takže bude možno zkoumat jej rozumověji a nestranněji, než dovedu kupříkladu já. Prozatím se ho buď děsíme, nebo předstíráme, že se ho děsíme, ačkoliv si ve skutečnosti libujeme v té podívané, protože máme rádi silné a výstřední dojmy, lechtající naši cynickou lenošnost. Nebo se také jako malé děti oháníme rukama, abychom zahnali ty hrozné přízraky, a schováváme hlavu do polštáře, až se děsivá vidina ztratí, abychom na ni hned nato zapomněli v zábavě a hrách. Ale jednou přece musíme i my začít žít střízlivě a s rozmyslem, i my na sebe musíme pohlédnout jako na společnost, i my si musíme aspoň něco v našem společném životě uvědomit nebo se svým uvědomováním aspoň začít.
Velký spisovatel minulého období v závěru svého největšího díla přirovnává Rusko k ohnivé ruské trojce, uhánějící k neznámému cíli, a volá: ”Ach trojko, ptáku trojko, kdo tě vymyslel!” V hrdém nadšení pak dodává, že před šíleně uhánějící trojkou s úctou uhýbají všechny národy. To je možné, pánové, ať tedy uhýbají s úctou nebo bez úcty, ale podle mého hříšného mínění to náš geniální spisovatel napsal buď v záchvatu dětinsky nevinného krasomilství, nebo prostě proto, že se bál tehdejší cenzury. Poněvadž kdyby zapřáhl do té trojky jen své vlastní hrdiny Sobakeviče, Nozdrjova a Čičikova, nedojel by s takovými koňmi vůbec nikam, ať by udělal vozkou kohokoli! A to by byli ještě dřívější koně, což tedy teprve s dnešními, my máme teď jinší ...!
Na tomto místě byla řeč Hipolita Kiriloviče přerušena potleskem. Svobodomyslné podání ruské trojky se líbilo. Pravda, zatleskalo se jen asi dvakrát třikrát, takže předseda neuznal ani za nutné pohrozit, že ”dá vyklidit sál”, a jen se přísně podíval do obecenstva. Ale Hipolita Kiriloviče to povzbudilo, vždyť mu lidé dosud ještě nikdy nezatleskali! Tolik let ho nechtěli poslouchat a najednou může promluvit před celým Ruskem!
”Co vlastně je ta rodina Karamazových,” pokračoval, ”která se najednou tak smutně proslavila po celém Rusku? Snad přeháním, ale zdá se mi, že v obraze této rodinky probleskují některé obecné základní rysy naší dnešní vzdělané společnosti – ovšem ne všechny rysy, a probleskují jen v miniatuře jako slunce v malé kapce vody, ale něco se přece odráží, něco se přece projevuje. Podívejte se na toho nešťastného zpustlého a neřestného starce, na toho otce rodiny, který se dočkal tak smutného konce. Rodem šlechtic, začal jako chudobný příživník a potom náhodným a nenadálým sňatkem vyženil menší hotovost. Tento zpočátku drobný taškář a podlízavý šašek má slušné, i když omezené rozumové schopnosti a je především lichvář. Během let, to jest jak jeho kapitálek roste, se osměluje. Poníženost a podlízavost zmizí, zbude jen posměvačný, zlý cynik a chlípník. Jeho duševní život je úplně zakrnělý, ale má neobyčejnou touhu po životě. Nakonec kromě smyslných požitků v životě nic nevidí a vede k tomu i své děti. Nějaké otcovské mravní povinnosti prostě nezná a směje se jim. Své malé děti nechá žít v čeledníku a je rád, když si je někdo odveze. Dokonce na ně vůbec zapomíná. Jeho jediná mravní zásada je: Apr s moi le déluge. Všechno, co je pravý opak občanského cítění, naprosté, až nepřátelské odloučení od společnosti. ‚Ať celý svět třeba hoří plamenem, jen když mně samotnému je dobře.‘ A dobře mu je, je úplně spokojen, chce se mu žít ještě nějakých dvacet třicet let. Šidí vlastního syna a snaží se mu za jeho, synovy peníze, za dědictví po jeho matce, které mu zadržuje, odloudit milou. Ne, nechci přenechat obhajobu obžalovaného vysoce nadanému obhájci z Petrohradu. Také já povím pravdu, také já chápu tu spoustu rozhořčení, kterou nahromadil v srdci svého syna.”

A tak byl ještě téhož dne pozdě v noci Dmitrij Fjodorovič Karamazov odsouzen k dvaceti letům prací na Sibiři. Tento krutý rozsudek opravdu nikdo nečekal. Míťa byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Během přelíčení se navíc zhroutil Ivan a den po rozsudku dostal ještě Dmitrij nervovou horečku.
V epilogu už dochází jen k usmíření Kateřiny Ivanovny s Grušeňkou, které zapříčinilo Míťovo neštěstí. Kateřina Ivanovna totiž pomáhá Ivanovi, který je indisponován, plánovat útěk Dmitrije. A na úplný závěr se dostáváme na pohřeb Iljuši, chlapce, o kterém jsem už několikrát mluvil, kde pak Aljoša promluvil k jeho kamarádům včetně Kolji. Aljoša upozorňuje na to, aby nezapomněli Iljušenkův obličej, a aby se z nich stali dobří lidé.


A můj osobní názor? Jedná se opravdu o celosvětový vrchol realistické tvorby, který jen poukazuje na autorovu genialitu. Sám jsem knihu kvůli její rozsáhlost a krátké době přečetl pouze jednou, ale i tak to mohu tvrdit. Nejvíce na mne zapůsobilo celkové podání dokladu o životě v té době, který nebyl o moc jiný než dnes. U tohoto románu se člověk , nebo aspoň já, prostě nemůže nikdy nudit, vždyť i vraha jsem odhalil až se sám přiznal ke svému zločinu Opravdu se mi líbila a do budoucna doufám, že se mi ještě nějaká kniha od Dostojevského podaří přečíst.ANTIHRDINA
(Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zápisky z podzemí)

Musím říct, že než jsem začala číst Zápisky z podzemí, netušila jsem, co bude tento antihrdina zač. Pod tímto názvem jsem si snad představovala nějakého obyčejného záporného hrdinu. Ten sice obvykle nemá kladné vlastnosti, většinou si to však moc neuvědomuje. A to je právě to, čím se Dostojevského antihrdina tak výrazně liší. Hned po přečtení začátku knihy jsem si jasně uvědomovala, co je on asi zač...

Jsem člověk chorobný. Jsem zlý člověk. Jsem nevzhledný. Myslím, že mám nemocná játra......

Co to? Tak žádná kniha snad nezačíná? Dostojevskij se však nebál svého antihrdinu řádně představit již začátku a to pěkně „od podlahy“.

V první části knihy, nazvané PODZEMÍ, se tato bezejmenná osoba představuje a vykládá své názory. Snaží se nám vysvětlit, proč se zde vyskytla. V druhé části (ZÁPISKY Z PODZEMÍ) si již můžeme přečíst zápisky oné osoby, které líčí některé události svého antiživota. Pro co největší působivost se autor rozhodl psát své dílo v ich-formě.

Podzemí – to je jeho vnitřní svět. Úmyslná nečinnost.Tvrdí, že nejcennější a nejdůležitější, co si člověk uchovává, je jeho osobnost a individualita. Člověka považuje za komického tvora, který miluje pouze cestu k cíli, ale nikoliv cíl sám..Nemá rád lidské ideály blahobytu, vše, co lidé považují za normální a pozitivní. Proč by někdo nemohl mít rád chudobu a utrpení? Vždyť právě utrpení považuje za příčinu poznávání, které člověk nade vše miluje.

A antihrdina normálnímu člověku sice závidí, ale přitom nechce být za žádnou cenu na jeho místě. Ale stejně není spokojený, protože je přesvědčen, že existuje něco naprosto jiného – a mnohem lepšího, než je podzemí. Nikde to ale nenachází a proto se necítí šťastný. Není ale to „něco“ právě ten obyčejný lidský život, kam se z podzemí antihrdina neumí a ani nechce dostat? Snad se to bojí odhalit sám před sebou, a proto cesta z podzemí pro něj neexistuje. Jako vzdělaný a schopný člověk devatenáctého století (za kterého on sám sebe považuje) cítí morální povinnost být tvorem bez výrazného charakteru.

Člověk, který má charakter, člověk činorodý, bývá především tvor omezený. Takové je ve čtyřiceti mé přesvědčení.

Proč by měl být náš hrdina krásný a charakterní, konající jen dobro? Kde jsou všichni ti krásní princové a urození rytíři? Kde je Mirek Dušín a Kája Mařík? Nechtěli bychom všichni žít v křišťálových palácích? Ale ano, buďte omezení jako všichni ti ostatní, tvrdí antihrdina, který se cítí povinen být zlý a ošklivý.

Slušný intelektuální člověk nemůže být ctižádostivý, aniž je k sobě bezmezně náročný a aniž sebou chvílemi pohrdá až k nenávisti. ... Každý slušný člověk je nutně zbabělec a otrok.

Až teď, když už jsme my ( my - obyčejní a bezcharakterní čtenáři) dostatečně pronikli do antihrdinova vnitřního světa, můžeme číst dál a v jeho podzemí s ním prožít kus jeho života.

Představuje se nám jako čtyřiadvacetiletý Rus žijící v Petrohradu. Vede smutný a nepořádný život. Je samotář, který se s nikým moc nestýká a lidem se snaží velkým obloukem vyhýbat. Nenávidí sám sebe i svou úřednickou činnost. Považuje se za ošklivého a hloupého. Trápí ho však, že v tomto se nepodobá nikomu jinému. Pokud se mu snad stane, že se s někým spřátelí, hned si to začne vyčítat.

Proč je ale právě takový, jaký je? On sám je přesvědčen, že to je tím, že vyrůstal bez rodiny. Že se neměl na koho obrátit. Na někoho, koho by si vážil. Tak mu nakonec zůstaly jen knihy. Ani ty ho však nedokázaly uspokojit a proto se začal oddávat potají různým neřestem a postupně scházel až do toho úplně nejnižšího patra svého podzemí. Začal žít ve světě, kde všechny (včetně sebe) nenávidí a ostatní nenávidí zase jeho.

Jednou potká své bývalé spolužáky Simonova, Ferfičkina a Trudoljubova. Diví se, jak je možné, že mu nevěnují pozornost, ačkoliv ho již léta neviděli. Už ve škole je nenáviděl, protože to byli hezcí a čilí chlapci, kteří se dobře učili. Doslechne se, že pořádají oběd na rozloučenou jednomu svému kamarádovi, Zvěrkovovi. Uraženě se tedy na ten oběd vetře, přesto, že je mu dáno důrazně najevo, že ho spolužáci mezi sebou nechtějí. Na obědě v nóbl restauraci Hôtel de Paris se přiznává k svému nízkému platu i ke své chudobě. Kamarádi jím pohrdají ale náš antihrdina se za to rozhodně nestydí – spíš naopak.

Potom potká Lízu – mladou dívku, kterou rodiče prodali do Petrohradu. Vysvětluje jí, že život prodejné dívky za mnoho nestojí a je mu jí líto. V dlouhém rozhovoru se jí snaží vysvětlit, co je to láska a proč by již neměla takhle dál žít. Nakonec ji vybídne, aby k němu přišla a dá jí svou adresu. Líza však pořád stále nepřicházela. Ačkoli ji měl stále před očima, neví, jestli opravdu chce, aby se u něj v domě objevila. Najednou se stydí za svoji chudobu. Není si jist, jestli ji náhodou nemiluje. A poslední trpělivosti ho zbavoval jeho sluha Apollon.

Jednoho dne Líza skutečně přišla. Antihrdina je v rozpacích, ale říká jí, jak je na svou chudobu pyšný, ale přitom je urozený. Ona je pochopitelně poněkud zaskočena. Apollon je poslán pro čaj, ale jeho pán se na něj zbytečně zlobí a propadá hysterii. Začne v slzách nadávat nejen sobě, ale i Líze. Ta řekne sbohem a odejde.

Tak si antihrdina uvědomuje, že nedokáže milovat. Protože milovat pro něj znamená tyranizovat jiného člověka. Láska je zápas nenávisti. Nemohl udělat nic jiného než se Líze vysmívat, protože si odvykl žít normálním životem. Z podzemí již nenalezl cestu ven. Kniha končí konstatováním, že zápisky onoho paradoxisty ještě nekončí. Nevydržel to a psal dál a dál.

Tato kniha se mi zdá velice působivá. Autor se rozhodl ztvárnit jiný typ hrdiny, než bývá zvykem – tedy žádného dokonalého romantika. A myslím, že se mu to povedlo velice dobře, protože zápornějšího hrdinu si já ani nedovedu představit. Podle mě byl velice dobrý nápad použít slovo podzemí, který symbolizuje svět antihrdiny, který už nemůže být níž a odkud není úniku. V knize se úmyslně nevyskytuje jeho jméno, což mi připomíná jiné knihy (např. Remarque - Jiskra života) , kde je hrdina uzavřen v okolním světě a na tom, jak se jmenuje, vůbec nezáleží. Nakonec se musím přiznat, že ke konci knihy jsem čekala, že Dostojevskij vyvede svého hrdinu z podzemí ven pomocí Líziny lásky, ale nebylo mu přáno.
Uražení a ponížení

Děj se odehrává v Rusku, v Petrohradě, v první polovině 19. století. Autor sám je jednou z hlavních postav – mladým nadějným spisovatelem Ivanem Petrovičem. Příběh začíná ve chvíli, kdy Ivan Petrovič pro sebe hledá bydlení. V deštivém počasí zavítá do kavárny, ve které se zrovna hosté hádají kvůli žebrákovi ohřívajícímu se u kamen, jemuž u nohou leží právě zemřelý pes. Stařec ve spěchu a zkroušen psovou smrtí odchází a když se za ním Ivan vydá, stařec na ulici umírá. Pomocí lidí z okolí se zjistí kde stařec bydlel, Ivan se tam vydá a byt si pronajme.

Poté se seznamujeme s rodinou Nikolaje Sergejiče Ichmeňeva, u kterého Ivan vyrůstal a jež je pro něj otcem. Ichmeňěvovi bydleli na rozlehlém statku, kde si spokojeně žili až do té doby, než tam přijel hrabě Valkovskij, který v tamějším panství potřeboval zdatného správce za kterého si vybral Ichmeňeva. Ich. měli dceru Natašu, mladou, krásnou a citlivou dívku, do které se Ivan zamiloval, ale Nikolaj Sergejič mu ve vztahu s ní bránil, protože jako spisovatel měl nestálé zaměstnání a málo peněz. V té době poprosil hrabě Valkovskij Ichm. o výchovu svého syna Aljoši, který se mu na jeho vkus zdál příliš dětinský a citlivý, což se mu nehodilo pro jeho plány, jak získávat stále větší vliv na okolí a zvláště na osoby z vyšších kruhů. Za ten čas, co by A. u Ichm., v okolí začali kolovat zvěsti, že Ichm. navádějí svou dceru Natašu, aby přinutila Aljošu se do ní zamilovat a získat tím Valkovského peníze. Hrabě se to dozvěděl, a protože v té době se už Aljoša a Nataša měli doopravdy rádi, v jeho očích se tyto zvěsti potvrdili a on v tom okamžení na Ichm. zanevřel, také z důvodu, že si pro Aljošu představoval jinou, bohatou nevěstu.

Tak na Ichm. podá žalobu za zpronevěřené peníze, soud se táhne dlouhou dobu, a Ichm. se pro finanční nákladnost sporu a náhlou nedůvěru svého okolí i s celou rodinou přestěhuje do Petrohradu, kde je blíž soudu. Nikolaj Sergejič, ač začal považovat Aljošu také za člena rodiny, přetrhá s ním veškeré styky, aby zamezil hraběti v šíření dalším pomluv, které si začal sám vymýšlet.

Nataša se proto rozhodne s Aljošou utéct, za což ji otec nemilosrdně prokleje a zavrhne. Žije tak s Aljošou v chudobě, protože Valkovskij mu přestal dávat výživné, mají pronajatý skromný byteček a z nedostatku peněz byli nuceni i nějaké věci prodat. Ivana Petroviče oba využívali jako svého zpovědníka a rádce, protože Aljoša byl ve svých citech nestálý, snadno se pro nějakou věc nadchl a z jiné znudil. Tak připravil Nataše těžké chvíle v podobě častých záletů a popíjení s kamarády. Tyto problémy řešili mlčením a pláčem, prosbami o odpuštění, protože Aljoša vždy chtěl ulehčit svému svědomí a tak to Nataše hned vše řekl. Tyto spory jim pomáhal řešit také Ivan, ačkoliv ho to bolelo, protože Natašu stále miloval.

Jednoho dne za Ivanem do bytu přijde malá, špinavá a dotrhaná dívka, která si přišla pro knihy, které tam zanechal onen mrtvý stařec. Ivana se zalekne, ale následující den tam přijde znovu a Ivanovi se podaří zjistit, že stařec byl její dědeček. Přes její obrovskou nedůvěru a strach z cizích lidí se s ním spřátelí, i když mu nechce říci o sobě nic bližšího. Jednou ji tajně sledoval a když zjistil, že ji využívá stará odporná paní Bubnovová, rozhodl se malou Nelly s pomocí svého známého zachránit a odvede si ji k sobě domů. Nelly neví, jak se k němu má chovat, protože před ním na ni nikdo hodný nebyl a pořád mu nabízí, že mu bude pomáhat v domácnosti za to, že se o ni stará. Navíc byla Nelly nemocná padoucnicí, trpěla záchvaty a horečkou, které trvaly i několik dní. Volal k ní staršího doktora, se kterým se Nelly skamarádila. Za Ivanem nyní často přicházeli návštěvy, od kterých stejně jako od Ivana se dozvídala o osudech Nataši, se kterou zatím z neznámého důvodu soucítila, a nenáviděla za to také Ichm. a hraběte Valkovského.


Po nějaké době, co Natašou a Aljošou hrabě opovrhoval, totiž opět začal Aljošovi platil, začal s ním rozmlouvat o jeho životě, a jednou, zcela nečekaně, přijel do jejich bytu aby si s nimi promluvil. Začal je prosit o odpuštění za to, že se s nimi nestýkal, mluvil v okrasných, dlouhých větách a ujišťoval Natašu, že ji uznává a přeje jim brzkou svatbu. Tím ovšem nesledoval nic jiného, než že Aljoša podiven nad otcovým chováním, začal se s ním opět stýkat a jezdit s ním na návštěvy do vyšších kruhů společnosti. Čím dál více si získával Aljošu na svou stranu, seznámil ho s bohatou a ušlechtilou Káťou. Od té doby Al. srdce kolísalo mezi dvěma ženami. Aljoša si jeho záměry odpoutat ho od Nataši neuvědomoval, a i když Ivan upozorňoval, že za náhlou změnou jeho chování se bude něco skrývat, Aljoša ho neposlouchal a Nataša se to snažila přehlížet.

Jenže Aljoša stále více mluvil o Kátě a přál si, aby se spolu s Natašou seznámily. V té době si už Nataša uvědomovala, že Aljošu ztrácí, protože byl plně okouzlen novým, neokoukaným vztahem ke Kátě. S tou si Aljoša plánoval odjezd do Moskvy, ale sliboval si, že se co nejdříve potom vrátí podívat se k Nataše. Nataša si vše řádně promyslela a rozhodla se Aljošu přenechat Kátě, protože jí bylo jasné, že se za ní z Moskvy už nevrátí. Když k ní přišla na návštěvu Káťa, obě dvě si rozuměli i beze slov, a domluvili se, že pro Al. bude lepší zůstat s Káťou. Po tom, co Káťa odešla, se s ní Aljoša loučil jakoby jen na pár dní a Nataša na sobě nedala nic znát, nechtěla ho zbytečně rozrušovat.

Když takhle sklíčená a sama zůstala Nataša v prázdném bytě, přišel Valkovskij, který ji nesl peníze, které soudně vyhrál na Ichm., protože chtěl udělat velké gesto, aby odpoutal pozornost od Aljoši a věděl, že by ji Ichm. nikdy nepřijal zpět. Když mu Nataša řekla, že vše o jeho intrikách ví, že ví o tom jak je oklamal a že jím opovrhuje, hrabě, ač překvapen se jí do očí vysmál a i s penězi odešel. V té chvíli přišel Ivan utěšit Natašu, a když zjistil, co se stalo, rozběhl se domů za Nelly.

Jak se mu totiž podařilo zjistit, Nelly s její matkou procházeli podobným osudem: Nellyina matka se zamilovala do nějakého muže, s nímž odjela do ciziny a kde ji obral o veškerý jejich majetek, který patřil jejímu otci. Ten ji za to proklel a i když se Nellyina matka v největší chudobě vrátila do Petrohradu, aby prosila otce za odpuštění, otce hledala a nakonec ho podle jeho psa poznala, on jí neodpustil a tak se snažila o to, aby měl rád aspoň její dceru. Byla totiž smrtelně nemocná a tak chtěla dceru zabezpečit. Až když Nellyina matka umírá, vystrašená Nelly donutí otce aby se s ní šel rozloučit, avšak přicházejí pozdě, ona je už mrtvá. To bydlely v bytě u Bubnovové, která pak stejně jako její dědeček nutili Nelly žebrat peníze.

Tímto pohnutým osudem se Ivan chystal obměkčit Ichm. srdce. I když se Nelly zdráhala, nakonec k Ichm. šla a vše jim vypověděla. Ichm. který už dříve chtěl Nataši odpustit, si najednou uvědomil následky a rozhodl se k Nataše zajít. V tom se však otevřeli dveře a Nataša, celá rozčílená a unavená vběhla dovnitř. Všichni se usmířili a do rodiny přijali i Nelly. Po tak velkém citovém vypětí, kdy Nelly musela vzpomínat a všechny zlé časy, se Nelly roznemohla a dlouhou dobu stonala. Doktorovi i Ivanu Petroviči bylo jasné, že umírá na slabé srdce, ale ona se to před Ichm., který si ji nejvíc oblíbil snažila zlehčovat a tajit. Za několik měsíců, kdy se Ichm. stěhují do většího bytu, Nelly umírá. Ivan Petrovič od svého známého,který mu dříve pomohl Nelly zachránit, se dozvídá, že pro hraběte kdysi hledal nějakou ženu s dítětem, která ho mohla usvědčit z otcovství a tím mu znemožnit chystaný sňatek s mladou a bohatou šlechtičnou. Tou ženou byla Nellyina matka a dítětem Nelly. I když Nelly měla možnost za hrabětem jít a dát mu dopis od její matky a snad z toho mít nějaké výhody, pro svou nenávist k němu ho proklela a raději žila v chudobě, než aby se s ním setkala.

Po Nellyině smrti si v zahradě Nataša čte dopis od Káti, která ji ubezpečuje o Aljošově štěstí a spokojenosti. Když si dopis přečte Ivan, shodnou se na tom, jak by vše mohlo být krásné a jednoduché, kdyby bývali mohli být spolu…




Fjodor Michailovič Dostojevskij

byl ve svých 28 letech odsouzen k smrti za účast v Pokrokovém hnutí, které usilovalo o reformy v Rusku. Tento trest byl změněn v dlouholeté vězení na Sibiři. Zde žil mezi zločinci a náboženskými sektáři. Tyto otřesné životní zkušenosti vedly autora ke snaze pochopit lidské utrpení, lidské povahy s různými poruchami. Zahájil novou etapu v literatuře, psal psychologické romány v nichž se nezaměřil na vnější okolnosti, ale na vnitřní život svých postav. Dostojevskij viděl zlo soudobého zřízení, ale bál se radikálního převratu a proto vyzýval k morální obraně v duchu křesťanských ideálů. Ve svých esejích silně podporoval směřování Ruska na Západ a jeho modernizace. Demonstroval krizové příznaky v psychologii současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy, zachytil soudobé hnutí anarchistických teroristů i morální a existenciální problematiku. Celý svůj život byl epileptikem, kvůli čemuž i zemřel. Paradoxně až těsně před smrtí národ pochopil, jak velkým je spisovatelem.
Románovou novelu Uražení a ponížení napsal po svém návratu z vyhnanství a vyvolala rozporuplné reakce (kvůli kostrbatosti zápletky). Silně v ní zaznívají humanistické motivy.Děj této knihy se odehrává v devatenáctém století v Rusku. Hlavním hrdinou je kníže Lev Nikolajevič Myškin, který se vrací po čtyřech letech zpět do vlasti. Tato léta strávil ve Švýcarsku, kde se léčil z padoucnice. I když už netrpěl záchvaty tak často, přece na něm bylo znát, že není zcela zdráv, jak píše autor :

„Oči měl veliké, jasně modré; jejich utkvělý pohled byl mírný, ale těžkomyslný, s oním zvláštním výrazem, podle něhož někteří lidé na první pohled usuzují, že jde o nemocného, stiženého padoucnicí. Mladíkova tvář byla sice příjemná, hubená a jemná, ale bezbarvá a v tu chvíli do modra prokřehlá.“
str. 9, odstavec 2.

A také bylo vidět, že nemá zrovna moc peněz na rozhazování. Opět použiji slova autora :

„V rukou se mu houpal hubený uzlíček z vetchého vybledlého hedvábí, podle všeho obsahující celou jeho cestovní výbavu. Na nohou měl střevíce s tlustými podešvemi a kamašemi …“
str. 9, odstavec 2.

Ve vlaku se seznámil se dvěma lidmi. Prvním byl, později jeho dobrý přítel, Parfen Semjonyč Rogožin. Druhým byl úředník Lukjan Timofejevič Lebeděv (byl podlézavý a každou chvíli lhal, jen aby se zavděčil).

Kníže se rozhodl navštívit svou vzdálenou příbuznou Lizavetu Prokofjevnu Jepančinovou, a to jednak proto, že byla jedinou osobou, kterou v Petrohradu znal, ale také proto, že potřeboval poradit v jisté záležitosti. Nejdříve však knížete přijal její manžel generál Jepančin. Ten pomůže knížeti tak, že mu najde místo a nocleh (u svého zaměstnance Gavrily Ardalionoviče Ivolgina) a půjčí mu 25 rublů. Poté ho přivede k manželce, ale nezapomene jí upozornit, že není zcela zdráv:

„Je to učiněné děcko, a dokonce takový nějaký chudáček; mívá jakési chorobné záchvaty; přijel právě ze Švýcar a přišel sem rovnou z vlaku, nějak divně oblečený, po německu, a ještě ke všemu dočista bez groše; div nepláče …“
str. 40, odstavec 4.

Po této návštěvě se odebere ke Gavrilovi, aby se ubytoval. Seznámí se s Gaňovou rodinou (otcem - generál Ivolgin, matkou - Nina Alexandrovna, sestrou - Varja Alexandrovna a bratrem - Kolja) a dalším podnájemníkem Ferdyščenkem. Znenadání přijde na návštěvu Nastasja Filippovna. Ta se nechová zrovna hezky ke Gavrilově rodině. Vlastně všechny uráží. Kníže o ní už dvakrát slyšel. Poprvé od Rogožina, podruhé od Gani - u něho dokonce viděl její podobenku. Poté se přihrne Rogožin se svou bandou a nabídne Nastasje 100 000 rublů, jen když si ho vezme. Nakonec se dohodnou, že přinese peníze v půl dvanácté večer k Nastasje na oslavu jejích narozenin. Mimochodem Gaňovi slíbila, že mu na této oslavě řekne, zda si ho vezme.

Kníže se rozhodne Nastasje sdělit, aby si Gavrilu nebrala, protože jde jen po penězích (Nastasja má dostat věnem 75 000). Jde na její oslavu a opravdu dostane příležitost se k tomu vyjádřit. Nastasja tedy říká Gavrilovi, že si ho nevezme. Pak přijde Rogožin se slíbenými penězi, ale Nastasja se rozhodne vzít si knížete, i když je chudý. Poté se ale dostanou k tomu, proč vlastně kníže do Ruska přijel - dostal dopis, který mu sděluje, že dostane velké dědictví. Nakonec ale odchází s Rogožinem. Prý není knížete hodna.

Kníže odjel do Moskvy pro své dědictví a zůstává tam půl roku. Pak přijíždí zpět do Petrohradu a vypadá úplně jinak, než když tu byl před těmi šesti měsíci,i když ne tak docela, jak říká autor :
„Kdyby ho teď viděl někdo z těch, co ho znali před půl rokem za jeho prvního pobytu v Petrohradě, snad by na první pohled usoudil, že se zevnějšek knížete nepoměrně zlepšil k lepšímu. Ale sotva tomu tak bylo. Pouze jeho oblečení se změnilo; všechno bylo teď jiné, ušité dobrým moskevským krejčím; i jeho oděv měl však své chyby; byl střižen příliš moderně, což svědomití, ale nevynalézaví krejčí rádi dělávají, a ke všemu na člověka, který o to pramálo dbal, takže by se každý smíšek při pozornějším pohledu na knížete asi měl čemu smát …“
str. 136, odstavec 3.

Myškin se vrací, protože dostal zprávu od Lebeděva, že Nastasja přijela do Petrohradu (ta se za Rogožina ještě nevdala, utíkala od něho, a dokonce nějaký čas strávila s knížetem v Moskvě). Lebeděv knížeti sdělil, že Nastasja odjela do Pavlovska a nabídl mu podnájem na svém letním sídle tamtéž. Kníže samozřejmě jeho nabídku přijal. Ještě před tím než odjel navštíví Rogožina a také se rozhodne navštívit Nastasju (není jisté, že už odjela do Pavlovska), ale tu doma nezastihne (už odjela do Pavlovska). Rogožin ho celou dobu sledoval, a když se kníže vracel do hotelu počkal si na něj ve výklenku chodby hotelu s nožem. Knížete od útoku zachrání jen to, že dostal záchvat.

Kromě jeho starých známých ho přišel navštívit Antip Burdovskij - prý Pavliščevův syn spolu s Lebeděvovým synovcem, Ippolit (přítel Kolji umírající na souchotiny) a Keller (bývalý člen Rogožinovy party). Tento Burdovskij si dělal nárok na Myškinovo dědictví. Kníže tuto záležitost svěřil Gavrilovi a ten vypátral, že Burdovskij vůbec není syn Pavliščeva, takže nemá na žádné peníze nárok.

Za několik dnů potkal kníže Nastasju, a to na koncertě, kam se vypravil s Jepančinovými. Vlastně ji viděl v Pavlovsku už podruhé. Poprvé to bylo, když u něj byla ta společnost (výše zmiňovaná), tak Nastasja volala něco na jednoho Myškinova známého. To, co volala, bylo podle onoho návštěvníka úplný výmysl a Nastasju prohlásil za šílenou. (To, že je šílená si kníže myslel už dřív, a to na její oslavě narozenin, když hodila do ohně těch Rogožinových 100 000 a řekla Gaňovi, že když je vytáhne, budou jeho.)

Na koncertě Nastasja šlehla holí důstojníka, který měl jakousi poznámku na její chování. Důstojník se na ní vrhl, ale kníže ho zadržel. On se vyprostil, ale to už Nastasja odcházela za doprovodu Rogožina, který se tam náhle objevil.

Když se vrátili zpět, kníže seděl sám na terase u Jepančinových. Přišla k němu Aglaja, bavila se s ním o souboji (který by mohl být kvůli tomu, že popadl toho důstojníka na kolonádě za ruce (souboj se nekonal)), a když se s ním loučila, dala mu vzkaz, na kterém, když si ho kníže později přečetl, stálo, aby přišel příští den v 7 hodin ráno na zelenou lavičku v parku, kterou mu večer ukázala.

Když se kníže vrátil do Lebeděvovy vily čekalo už na něj několik lidí, protože se dozvěděli, že má narozeniny. Mezi jinými tam byl i Ippolit, který se k Lebeděvovi přistěhoval. Ten asi hodinu před rozedněním začal číst své „nezbytné vysvětlení“. Vysvětloval v něm, proč chce spáchat sebevraždu, i když mu do konce života zbývá jen pár týdnů. Když se rozednívá, Ippolit dočítá „vysvětlení“ a opravdu se pokusí zastřelit, o čemž hodně z přítomných pochybovalo. Bohužel (nebo bohudík?) zapomene vložit do pistole kapsli a ona tedy nevystřelí. Po této události se jde Myškin projít do parku a usne na lavičce, na které měl smluvenou schůzku s Aglajou. Aglaja mu na této schůzce sdělí, že chce utéct z domova, ale vyruší je její matka a Aglaja svůj plán neuskuteční.

Kníže je do Aglaji zamilovaný, což jí sdělí, ale ona si z něj pořád tropí jen žerty, i když ho ve skutečnosti také miluje, ale bojí se to dát najevo.

Po několika dnech Aglaja spolu s knížetem navštíví Nastasju. Aglaja se s Nastasjou pohádá a uteče odtamtud. Kníže chce jít za ní, ale zůstává, protože mu Nastasja brání v odchodu a nakonec omdlívá. Kníže se rozhodne vzít si Nastasju. V den svatby ale Nastasja utíká s Rogožinem do Petrohradu.
Myškin odjíždí do Petrohradu a zjišťuje, že Rogožin Nastasju zavraždil. Tady se ukazuje, jak byl kníže předvídavý, protože, když se ho Gavrila, při jejich prvním setkání, zeptal, jestli si myslí, že by si Rogožin vzal Nastasju, kníže mu odpověděl :
„Nu, myslím, že by si ji vzal třebas hned zítra, ale za týden by ji možná zavraždil.“
str. 31, odstavec 6.

Rogožin byl odsouzen na 15 let na Sibiř. Kníže odjel na léčení zpět do Švýcarska. Poslal ho tam jeden jeho přítel. Z knížete se zase stal idiot. (Nepoznává své známé a nejspíš ani nechápe, co se kolem něho děje.)

Myslím si, že kdyby o knížeti Myškinovi nikdo nevěděl, že je nemocný, že má jakési chorobné záchvaty, a kdyby jim on sám neříkal, že byl ze své nemoci skoro idiot, brali by ho jako obyčejného člověka. I když on tak obyčejný nebyl. Byl sice tak trochu naivní, ale to bylo proto, že dlouho nebyl v Rusku a neznal tamější způsoby, ale jinak byl velmi rozumný a uměl naslouchat i poradit. A také mi chvílemi přišlo, že všichni jsou blázni, jen Myškin byl normální.bývalý student Rodion Raskolnikov, původem z vesnice, nyní žije v Petrohradu a kvůli nedostatku peněz odešel ze studia práva, bydlí v podnájmu v malém pokojíčku

- zastavuje věci u lichvářky Aleny Ivanovny, která vlastní velké bohatství

- přijde na myšlenku zabít ji, aby pomohl sobě a jiným lidem žijícím v bídě - tím zdůvodňuje, že taková vražda je etická

- jde za ní si prohlédnout její byt, kam dává zastavené věci a kam peníze

- v hospodě se seznámí s bývalým úředníkem, který mu vypráví o svém životě, že byl úředníkem, ale kvůli pití ztratil práci, jeho dcera Soňa se musela stát prostitutkou, aby uživila rodinu

- druhý den dostane dopis od matky- jeho sestra Duňa si bude brát bohatého právníka Lužina a obě se přestěhují do Petrohradu, Raskolnikov se svatbou zásadně nesouhlasí

- na tržišti se doslechne, že sestra Aleny Ivanovny Lizaveta nebude zítra v 7 doma a na tu dobu naplánuje vraždu

- kousek dřeva a plíšek zabalí do papíru a zaváže, aby jej Alena Ivanovna musela dlouho rozbalovat, udělá si poutko na sekeru ve svrchníku, sekeru vezme domovníkovi

- Alenu zabije sekyrou, když rozbaluje jeho balíček, začne prohledávat její truhlu, v tom přijde její sestra Lizaveta, tu zabije taky, v šoku se začne umývat od krve, umyje i sekyru

- ke dveřím přijdou 2 lidé, začnou zvonit a lomcovat dveřmi, nikdo neotvírá, ale poznají, že je zamčeno zevnitř petlicí, jeden odejde pro domovníka, druhý jde za chvíli za ním

- Raskolnikov uteče s několika věcmi z bytu, na schodech slyší hlasy domovníka a 2 mužů, skryje se ve vyklizeném bytě, kde před chvílí byli malíři, poté vyšel z bytu, šel domů a vrátil sekyru

- z toho co udělal onemocněl a dostal horečku, blouzní

- druhý den dostal obsílku od policie a dostal strach, v horečkách tam šel, bylo to kvůli dluhu bytné na nájmu, slyšel rozhovor policistů Petardy a Zametova o vraždě Aleny Ivanovny a na stanici omdlel

- odešel do svého bytu, vzal ukradené věci a ukryl je u jednoho domu pod kamenem

- vyšetřovatel Porifirij obvinil jednoho z malířů Nikolaje, který našel jeden předmět po Raskolnikovovi na chodbě a zaplatí jím v hospodě

- jde ke svému bývalému spolustudentovi Razumichinovi, nabízí mu práci na překladu knihy, ale Raskolnikov náhle odmítne a odejde

- doma ho navštíví Lužin, který si má brát jeho sestru, pohádají se a Lužin se urazí

- navštíví ho i Razumichin a začíná se o něho v nemoci starat

- Raskolnikov odjde z bytu a vidí na ulici, jak úředníka, kterého znal z hospody Marmeladova přejede kočár, odnese ho domů, potká jeho dceru Soňu, matce dá peníze na pohřeb, vše vidí i Lužin

- přijede jeho matka a sestra Duňa, které 3 roky neviděl, dostali dopis od Lužina, že se s Raskolnikovem nechce už nikdy setkat

- navštíví ho Soňa pozvat ho na pohřební hostinu, zamilují se

- přijede statkář Svidrigajlov, jeho žena Duni odkázala 3000 rublů

- Raskolnikov, jeho matka i sestra, Razumichin a Lužin se sejdou a mluví o Svidrigajlovovi, pohádají se s Lužinem a rozejdou se sním

- Je vyslíchán na komisařství Porifirijem, ví že se ptal v bytě na krev, ví o článku, který napsal do novin a kde omlouvá vraždu, která pomůže jiným lidem, pohrává si s ním, má pro něho prý překvapení, v tom přijde malíř Nikolaj a přizná se k vraždě, Raskolniov odejde do bytu

- přijde k němu muž, který slyšel jak se ptá v bytě Aleny Ivanovny na krev, šel ho udat a měl být to překvapení, teď se omlouvá

- Lužin dá Soni před pohřební hostinou ve svém bytě 10 rublů a přitom jí podstrčí 100 rublů do kapsy, na hostině ji obviní že je ukradla a najde je v její kapsa- chtěl tím ukázat, že se Raskolnikov stýká se zlodějkou a lhářkou a zapříčinit jeho rozchod s rodinou a aby se k němu Duňa vrátila, jeho spolubydlící však vše viděl a řekl to, že jí peníze podstrčil

- Soni řekne o tom, že zabil Alenu a Lizavetu, chce aby se přiznal, slibuje že sním půjde do výkonu trestu, ale Raskolnikov se nechce přiznat

- Sonina matka dostane výpověď z bytu a zblázní se, začne s dětmi žebrat a téhož dne umírá na souchotiny

- Za Raskolnikovem přijde Porifirij- nevěří Nikolajovi, chce aby se přiznal kvůli polehčujícím okolnostem, nepřiznal se, dostal 2 dny na rozmyšlení

- Svidrigajlov slyšel přiznání Raskolnikova Soně a vydírá Duňu, chce ji znásilnit ale ta ho postřelí, prohlásí že chce odjet do Ameriky, ale spáchá sebevraždu

- Raskolnikov se pod tíhou svědomí a kvůli Soni rozhodne přiznat, rozloučí se s matkou,Duňou a Soňou, matka neví o vraždě, ale tuší že spáchal něco špatného

- jde se udat, ale ne Porifirijovi, ale Petardovi, protože Porifirije nanávidí

- pro polehčující okolnosti (nemoc, uloupené věci neprodal, sám se přiznal) dostal jen 8 let nucených prací na Sibiři

- Soňa odjela s ním, Duňa a Razumichin se vezmou, matka zemře, Raskolnikov a Soňa společně čekají na konec trestu

-----------------------
Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Postavy:
Raskolnikov
Soňa
Porifirij

Znaky realismu:
Přesné zobrazení skutečnosti, vývoj hrdiny, člověk v životním prostředí.

Děj stručně:
Bývalý studen Raskolnikov zabije lichvářku a oloupí ji, zamiluje se do prostitutky Soni, pod tíhou svědomí se
přizná a společně odcházejí na Sibiř.Městečko na dlani / Jan Drda

ÚRYVEK : „ Má sličná Rukapáni, líbezné městečko, kvočničko načepýřená nad kuřaty, napůl jsem si tě vysnil, napůl vymyslil a napůl o tobě slyšel od lidí, kteří v tobě stejně jako já nikdy nebyli. Poutníče, jenž přijdeš do Rukapáně, pomni, že tento kout stvořil Hospodin v rozmarné chvíli. Položil svou dobrotivou pravici doprostřed hlubokých knížecích lesů a svými božskými prsty naznačil pět údolních ramen, do nichž se rozběhne Rukapáň. Tam, kde položil palec, vzniklo Zářící. Ukazovák vytlačil rýhu v lesnatém úvalu a je tu Perlov. Třetí prst Hospodinův spočinul pak docela na západě. Na tomto místě vznikl Cabrik. Barborka vznikla na místě prsteníku. A teď už přijde na pátou čtvrť, které je jméno Kocanda. Kocanda, to je havířská čtvrť.

Milá třído, pane učiteli, právě jste slyšeli sestřih toho, jak si vysnil a popsal své město český spisovatel Jan Drda v románu Městečko na Dlani.
Městečko na dlani- Rukapáň je svou zajímavou polohou v krajině podobné dlani pravé ruky. Leží údajně kdesi uprostřed středočeské krajiny a obývají ho svérázní sedláci, dřevaři, řemeslníci, havíři, vinaři, ochmelkové, bláznové, zkrátka v něm žijí rozlišní lidé, ostatně jako v každém městě. Co je však pro ně charakteristické je bohatá a výrazně plná čeština, fantazie a humor, který Jan Drda využil v celém příběhu. Ve skutečnosti však má symbolizovat jeho rodnou Příbram. Za hlavní osu příběhu zvolil každodenní strasti a slasti Rukapáňských v průběhu několika týdnů před vypuknutí první světové války.
Ústřední postavou je starosta František Buzek, který vyniká svojí komičností v jednání, rozkazech a vlastní slabosti odolávat síle přitažlivosti alkoholických nápojů. Červené rukapáňské víno mu zachutnalo natolik, že se mu v jeho časté opilosti zjevuje anděl a Buzek mu podepisuje úpis, ve kterém se zavazuje, že denně nevypije více jak tři skleničky. Přesto je však starosta správnou hlavou obce, neboť je moudrý a spravedlivý. Dále zde žije havíř Matěj, který je zavalen ve štole společně s radou Zimmerheimem. Oba spojuje především silná pytlácká vášeň, oblíbený les a flinta.Matějovi se podaří po strastiplných chvílích odpálit zával a vynést radu, který má zlomenou nohu, starou štolou ven. Je to však místo, kde se před lidmi a jejich posměchem ukrývá blázen Mrvík, zvaný Janek Poděs, bývalý pracovitý havíř, kterého jeho vlastní žena připravila o rozum. Ten při jednom z jeho záchvatů rozhoupe zvony na kostelní věži a při pádu z ní umírá na městském náměstí. Dalším občanem je Václav Tratinec, syn bohatého sedláka. Miluje krásnou Aničku, dceru chudého voraře. Marně žádá u faráře Volmana, aby je oddal. Nechce uzavřít sňatek bez souhlasu rodičů. A jak už to bývá v takovýchto situacích zvykem, bohatý sedlák svému synu chudou nevěstu nepřeje a se synem se rozcházejí ve zlé. Nakonec se přeci jenom svatba Václava a Anny koná. Krom toho všeho je život lidí v městečku na dlani velice poklidný. Probíhá v letech před první světovou válkou a všichni tu přijímají nemoc a smrt jako přirozenost, neboť jejich osudy jsou řízeny Pánem Bohem, a ten to s nimi myslí dobře. V den vyhlášení války všichni zapomněli na každodenní hádky, majetkové či sociální rozdíly. Vše se zastavilo a Rukapánští se spojili v jeden celek se společným záměrem, postavit se proti válce. Mimo již zmíněné dějové linii, které se sjednotili v okamžiku vypuknutí války, autor popisuje zvyky, mravy, obyčeje a hodnoty měšťáků.
Drdův román je charakteristický jeho vypravěčstvím, které dosáhl zpřeházeným slovosledem, neobvyklými slovy, přechodníky a dlouhými souvětími. Ukázka str.13. Také se zde vykytují přirovnání, metafory, dynamická slovesa aj.. Mluví se jazykem spisovným i s lidovými podobami. Najdeme pásmo vypravěče, které zde převažuje nad pásmem postav či přechodu. Drda si potrpí také na popisných pasáží, které velmi zpomalují děj. Dlouze popisuje, jak Rukapáň vznikala i určité charaktery lidí. Konfliktem v knize je střet života v míru s válkou. Myslím, že bez omylu můžeme mluvit o využití typizace. Všechny popisované postavy jsou v podstatě typy šťastných lidí, neboť jde o lidi opravdové, přímé a aktivní ve věcích svých i společenských. Jan Drda zvolil hrdiny jednoduché, které procházejí určitým vývojem. Mění se k lepšímu.
V díle se Jan Drda staví k předválečnému období jako k době největšího sbratření, klidu a míru.Chápe život jako něco konečného, ke kterému patří smrt, která neznamená konec, ale začátek. Jeho ideový záměr i styl psaní směřuje k harmonii. Řešení sociálních problémů vidí Drda ve vzájemném porozumění mezi lidmi. Když se tato kniha ve čtyřicátých letech, v období strachu nejen o sebe, ale i o celý národ , objevila, získala si velkou popularitu. Román dokázal vtáhnout čtenáře do osudů postav a tím je nechat zapomenout na tíživou dobu fašistické okupace. Drda psal o vysněném městě, neboť on sám klidné mládí neprožil, protože byl chudým sirotkem. Domnívám se, že v dnešní době je toto dílo vnímáno jako neuvěřitelná vzpomínka na období války. Já sama jsem se do hrdinů moc nevcítila, asi proto, že tato atmosféra mně byla podávána jen zprostředkovaně. I když se jistě Drda snažil zaujmout všechny čtenáře, tak u mě se to nepovedlo. Na můj vkus zde bylo hodně nezáživného popisu. Román Městečko na dlani bych doporučila všem, kdo se rád nudí. Knížka vaše touhy stoprocentně vyplní. A na závěr mi dovolte ještě malou vzpomínku na román v ukázce z úplného závěru knihy. Společně se naposledy podívejte do městečka, ve kterém občané stojí ostře proti válce a nenechají se jí úplně zničit. Str. 292.Alexandre Dumas - překlad Jaroslav Janů
Ilustrace: Milada Mikulová
vydáno v Paříži, nakl. Nelson /Praha r. 1987, nakl. Albatros
Francouzský originál

Historický román se odehrává ve Francii v době panování Ludvíka XIII. Z malého města v Gaskoňsku posílá chudý šlechtic svého syna d´Artagnana do Paříže. Na cestu dostává nejen rady, ale i dopis pro pana de Tréville. Cestou je o dopis okraden. V Paříži se mu podaří navštívit pana de Tréville, který mu dá doporučující dopis pro ředitele vojenské akademie, aby se mohl stát mušketýrem.
Cestou z paláce se mu podaří urazit tři mušketýry - Athose, Porthose a Aramise. D´Artagnan si s mušketýry dohodne souboj. V té době byli souboje zakázány a tak když má dojít k prvnímu souboji, přicházejí vojáci z gardy kardinála Richeliuea D´Artagnan se postaví po bok mušketýrů a společně nad gardou zvítězí.
Král, který neměl rád kardinálovu gardu, pozval mušketýry, d´Artagnana a pana de Tréville do Louvru a tam je naoko káral, ale také za statečnost odměnil d´Artagnana hrstí pistolí. D´Artagnan se svým sluhou Planchetem se ubytovali u pana Bonacieuxe a jeho ženy Constance, která tam dělala služebnou a byla také důvěrnicí královny Anny Rakouské.
Jednoho dne za d´Artagnanem přišel pan Bonacieux prosit o pomoc. Constanc unesli kardinálovi lidé a chtějí aby prozradila královnino tajemství a stala se jejich špiónkou. D´Artagnan vysvobodí Constanc a dozví se od ní, že královně hrozí nebezpečí.
Královnu v Louvru tajně navštívil vévoda z Buckinghamu. Královna na důkaz své přízně mu věnovala na památku skříňku s diamantovými přívěsky, které dostala od krále. Kardinál se vše dozvěděl od svého špeha Rocheforta, který byl oním mužem co ukradl d´Artagnanovi dopis cestou do Paříže. Rochefort posílá svou intrikánskou přítelkyni mylady de Winter, aby ukradla dva přívěsky z dvanácti vévodovi.
Na radu kardinála si král přeje aby si královna vzala přívěsky na ples pořádaný na radnici. Constanc poprosí d´Artagnana, aby jel do Londýna a přivezl přívěsky zpět. S královniným dopisem a svými přáteli se vydává na nebezpečnou cestu. Cestou ho kvůli problémům opouští postupně i mušketýři, ale d´Artagnan i přesto přijede do Londýna. Vévoda zjistí, že dva přívěsky chybí a nechá zhotovit na rychlo kopie. Na poslední chvíli d´Artagna doručí přívěsky královně.
D´Artagnan od královny dostane prsten s diamantem. Má mít schůzku s Constanc, ale ta se nedostaví, protože je unesena Rochefortem. Vydává se hledat své přátele. Kniha končí vyprávěním Athose o jeho nešťastném manželství s krásnou dívkou, u níž objevil vypálenou lilii, kterou měli jen zlodějky. Po návratu do Paříže mušketýři shánějí výstroj a chystají se do války.

D´Artagnan je nebojácný a prchlivý mladík. Přeje si stát se mušketýrem a bojovat pro krále. Nesnáší urážky a vyvolává nechtěné konflikty. Zamiluje se do Constanc.
Mušketýři jsou čestní, dodržují dané slovo, jsou stateční, jsou šetrní a mají úctu k chudšímu lidu. A hlavně jsou věrni svým přátelům, svému povolání a svému králi.

Citace: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“
„Všechno je bída, samá bída“ - Athos
„Co jsou to dějiny?“ „Je to hřebík, na který zavěšuji své romány“ - Dumas

Jazyk: je z doby vlády Ludvíka XIII. Občas jsou použitá neznámá slova nebo přezdívky - např. Narcis - jinoch, který se zamiloval do vlastního obrazu.Alexandre Dumas ml.
Dáma s kaméliemi

Dáma s kaméliemi je autobiograficky založený román nešťastné lásky s příběhem vrcholně romantickým. Autor tento román původně napsal, aby vyjádřil lásku k Marii Duplessiové a později jej přepracoval v drama.
Děj se odehrává v Paříži v první polovině 19. století. Příběh je zprvu vypravován autorem, ale později se změní na vyprávění mladíka a na čtení z dopisů a deníku.
Hlavní hrdinka se v románu nejmenuje Marie Duplessiová, ale Markéta Gautierová. Markéta je krásná pařížská kurtizána s pověstí velké dámy. Každý večer se nechává vidět v pařížských divadlech v lóžích, většinou se svými milenci. Vždy je ozdobena bílými kaméliemi, jen pětkrát do měsíce kaméliemi červenými. Pro tento zvyk a rozmar se jí začalo říkat Dáma s kaméliemi.
Příběh začíná upoutáním pozornosti spisovatele na vyhlášku, která upozorňovala na dražbu a prohlídku bytu zemřelého majitele. Druhého dne se tam šel podívat, zjistil, že je to byt slečny Gautierové, kterou znal jen od vidění. Postupně se začal o jejím životním příběhu dozvídat víc, byl velmi zvědavý, proto se dostavil i na dražbu. Zde si koupil knihu Manon Lascaut jen proto, aby zjistil text, který byl do ní vepsán. Na první stránce byla napsáno- „Manon Markétě. Pokora.“ A podepsán Armand Duval. Nerozuměl tomu textu a chtěl se dovědět víc. To mu zajistil právě pan Duval, který se vrátil z ciziny, doslechl se o Markétině smrti, nedostavil se na dražbu, ale zjistil, kdo koupil tu knihu, která mu byla později autorem darována. Stali se z nich přátelé, autor byl přítomen otevření Markétina hrobu, když chtěl její rakev Armand přemístit. Armand onemocněl a začal mladému spisovateli vypravovat svůj příběh. Pan Duval poprvé spatřil Markétu když vstupovala do obchodu, byl jí tak okouzlen, že se mu zaryla do paměti. Později měl tu čest jí být představen svým přítelem v opeře. Markéta ale nebyla na tak zdvořilé chování zvyklá a mladíka jen zesměšnila. Markéta pak onemocněla a on se každého rána chodil ptát na její stav, ale ona nevěděla, kdo to je. Další setkání bylo už v jejím bytě. Armand se svým přítelem donutili známou Markéty Prudence, aby je k ní zavedla. Tam se opět seznámili, protože Markéta se první setkání nepamatovala. Od Armanda se dozvěděla, že to byl on, kdo se chodil na ní ptát. Po náhlém záchvatu kašle, Markéta měla tuberkulózu, se ocitli sami. Armand jí vyznal lásku, ona svolila, aby se stal jejím milencem tak rychle jen proto, že jí už nezbývalo tolik života. Armand byl šťasten, i když Markéta žila se starým vévodou, který ji živil. Poznala ho v lázních, on si ji zamiloval pro její podobu s vévodovou zemřelou dcerou. Markéta si nechala vévodou pronajmout dům v Bougivalu, kde začala žít šťastný život s Armandem. Odmítá hraběte i vévodu, ale tím se dostává do finanční tísně. Armand nemá takové jmění, a proto Markéta začne rozprodávat a zastavovat svůj majetek. Armandův otec se dozvídá o synově lásce a rozjíždí se do Paříže synovi domluvit, aby jí opustil. Ten Markétu ale natolik miluje, že odmítne. Otec tedy přijede za Markétou a chce, aby opustila ona jeho, jestli Armanda miluje. Markéta ho velmi miluje, a proto otce poslechne. Odchází do Paříže a Armand se to dozví až z dopisu. Markéta začíná žít svým starým životem jen proto, aby splatila sluhy. Armand nejprve odjede s otcem, ale zanedlouho se vrátí a působí Markétě velké zlo prostřednictvím kurtizány Olympie, která je jeho milenkou. Jednoho dne to ale Markéta nevydrží, přichází v horečce za Armandem a stráví s ním poslední noc ve svém životě. Armand poté odjíždí na cestu do dalekých zemí. Ona pomalu umírá upoutaná na lůžko jen v přítomnosti své přítelkyně Julie Dupratové. Začne psát Armandovi dopisy s vysvětlením svých činů, píše i deník svých posledních dní života. 20. února 1847 umírá. Deník dokončuje Julie a pak ho předá Armandovi. Ten až po přečtení dopisů a deníku poznává, jak hodně ho milovala a že její odchod byl vlastně vysvobozením. Vzdala se přepychu a peněz jen pro lásku Armanda a pak i této lásky ve prospěch jeho rodiny a budoucnosti.
Příběh končí úvahou autora nad životem kurtizán a vydržovaných žen. Usuzuje, že když takováto dívka pozná pravou lásku a chce se změnit, nemělo by jí tomu být bráněno. Neměla by trpět za svou minulost až do konce života, který byl v případě Markéty příliš krátký.
Tento Dumasův román ukazuje velikost lidské lásky, která se pro štěstí svého milého vzdává veškerých idejí a sama nachází tragický konec. Román je ale také naplněn intrikami a žárlivostí. Námět tragické lásky románu zaručuje velikou oblibu čtenáře.Viktor Dyk
Krysař

Ve městě Hammeln se přemnožily krysy, a proto radní uvítali příchod krysaře. Nabídli mu velkou odměnu za to, že vyžene z města všechny krysy. Usedlí měšťané měli z krysaře strach, protože se báli všeho neznámého a tajemného. Fascinovala je ale jeho moc nad krysami. Ty, jakmile jen slabounce zapískal na svou zázračnou píšťalku, za ním šly kamkoliv. Radní s krysařem nepodepsali žádnou písemnou smlouvu, pouze se s ním ústně dohodli. Krysař v tu chvíli na peníze příliš nemyslel. Ihned po příchodu se totiž zamiloval do krásné Agnes. Dokonce natolik, že se s ním scházel, i když mu řekla, že má ještě jednoho milence. Krysařova láska k Agnes den ode dne rostla. Sám tím byl docela překvapen, protože si myslela, že už tohoto citu ani není schopen. Ženy ho obletovali v každém městě, protože byl pohledný a tajemný, ale až teprve Agnes miloval. Druhý milenec Agnes byl také velmi pohledný a jmenoval se Kristián. Mohl by z něj být ideální manžel. Pocházel z uznávané rodiny, měl jistou práci u svého strýce Ondřeje a Agnes měl opravdu rád. Ta ho měla také ráda, jenže se čím dál tím víc zamilovávala do krysaře. Ten zůstával ve městě hlavně kvůli ní, ačkoliv v Hammeln už žádné krysy nebyly. Druhým, ale zanedbatelným, důvodem bylo také to, že mu radní odmítli zaplatit. Vymlouvali se například na to, že si nejsou jisti, zda je to právě krysař, s kým dohodli smlouvu. Nebo také na to, že není tak těžké pískat na píšťalku a vyhánět krysy. Je daleko složitější a úslužnější vyrobit postel či ušít oblek. Krysaře to samozřejmě rozzlobilo, ale i když konšelům pohrozil, oni se mu jen vysmívali. Na tuto hádku musel myslet i večer, když už byl s Agnes. Nejdřív chtěl ze vzteku celé město zničit, ale kvůli Agnes si to rozmyslel.
„Bůh žádal deset spravedlivých, aby ušetřil Sodomu a Gomoru. Chci býti skromnější Boha.
Stačí mi jediná žena.
Ušetřím Hammeln pro tebe, Agnes.“
Ve městě žil ještě jeden člověk, který mezi početně měšťany úplně nezapadal. Byl to rybář Sepp Jörgen. Žil v malém domku u řeky a vedl velmi obyčejný a chudý život. Všichni lidé z Hammeln se mu posmívali, protože mu všechno docházelo až mnohem později. Například když se mu posmívali krásné dívky z vesnice, uvědomil si to až druhého dne. To ale nijak nemírnilo bolest, kterou z posměchu cítil. Jediný, kdo ho měl rád a kdo mu nikdy neublížil, byl jeho společník drozd. Dokázal Seppa vždy potěšit a rozveselit.
Jednoho dne šel krysař navštívit Agnes, ale neustále musel myslet na to, jak zde potka ráno při odchodu Kristiána, který šel za Agnes. Jakmile ji ale nyní uviděl, všechny tyto myšlenky se rozplynuly. Neuvítala ho totiž ta rozesmátá, krásná dívka, ale jen jakýsi stín. Až za dlouhou chvíli se mu svěřila, že čeká s Kristiánem dítě, které nechtěla. Řekla také krysaři, ať na ni zapomene a odejde, ale on řekl, že sice nyní odejde, ale brzy se vrátí. Jenže Agnes v tom to hrozném zármutku začala vzpomínat na pohádku, kterou jí v dětství vyprávěla matka, a kterou znali v Hammeln všichni. Byl to příběh o zemi sedmihradské, zemi zaslíbené. Nad městem Hammeln se totiž tyčí vrch Koppel, který je pýchou všech obyvatel, kteří sem chodí každou neděli a kochají se pohledem na celý kraj. Na samotném vrcholu je obrovská propast. A právě ona je podle pověsti cestou do země sedmihradské. Nyní však bývá bohužel nejčastěji cílem pro sebevrahy. A právě k této propasti šla uplakaná Agnes. Vydala se se svým ještě nenarozeným dítětem hledat zemi sedmihradskou. Později ji hledali Kristián i krysař matky, ale ta se z toho, že ztratila jediné dítě, zbláznila. Před krysařem pouze tiše zpívala píseň o zemi sedmihradské a on vše pochopil. Mísil se v něm pocit smutku s pocitem obrovského vzteku. Rozhodl se tedy všem obyvatelům města pomstít a učinit to, co po něm chtěla Agnes hned první večer. Zapískat do své píšťalky naplno. Všichni lidé šli za zvukem té píšťalky jako omámení. Podlehli iluzi o zemi sedmihradské a následovali krysaře až k propasti na Koppelu. Před ní se nikdo z nich nezastavil a všichni, i s krysařem, odešli hledat zemi sedmihradskou. Celý tento průvod sledoval Sepp Jörgen a jako obvykle nechápal. K němu totiž píšťalka nemluvila a vše si začal uvědomovat až druhý den. Už se chystal za ostatními k propasti, ale když uslyšel ještě nějaký jiný zvuk. Byl to křik malého nemluvněte, které matka opustila. Ačkoliv Sepp nesmírně toužil vydat se do země sedmihradské, nakonec se rozhodl zůstat s dítětem a najít mu matku.

Umberto Eco – Jméno růže (Il nome della rosa)

- 1965 : Italský historický román – detektivka
- děj : Italské opatství, konec listopadu 1327
- forma : vzpomínky starého mnicha na mládí
- obsah : Mladý novic benediktýnského kláštera v Melku Adso doprovází učeného františkánského mnicha Viléma z Baskervillu na cestě po italských opatstvích. Na své cestě dorazí do opatství, kde má proběhnout schůzka zástupců císaře a papeže. Hned po příjezdu je Vilém požádán místním opatem Abbem aby vyšetřil záhadnou smrt mladého mnicha a skvělého iluminátora Adelma z Otranta. Vilém, který byl dříve inkvizitorem, se ihned pustí do pátrání. Mrtvých ale stále přibývá, za jeden týden je v opatství nalezeno pět mrtvých, mimo Adelma z Otranta přijde o život za záhadných okolností také znalec Řecka a řečtiny Venantius ze Salmeku, mnich Berengar z Arundelu, bratr herbarista Severin ze Sankt Emmeramu a knihovník Malachiáš z Hildesheimu. V pozadí těchto událostí se bez jakéhokoliv úspěchu sejde schůzka zástupců papeže a císaře, která má pojednávat o koncepci světské vlády, Adso ze zamiluje do vesnické dívky a inkvizitor Bernard Gui si odvede z opatství do Avignonu cellararia Remigia, mnicha Salvátora a dívku, do které se Adso zamiloval aby je zde usvědčili… Vilém při rozhovorech s mnichy a služebnictvem odhaluje stále nové skutečnosti o životě v opatství a o historii mnichů. Celý příběh má rozřešení labyrintu knihovny, kde se starý a slepý mnich Jorge schová se ztracenou Aristotelovou knihou smíchu. On je rozřešením celého případu, podle něj se všechny vraždy řídily „rukou boží“ protože řada zločinů sledovala „rytmus sedmi polnic z Apokalypsy : kroupy pro Adelma, a byla to sebevražda. Krev pro Venantia, a byl to jen podivný nápad Berengarův, Voda pro Berengara a byla to jen náhoda. Třetina nebes pro Severina, a Malachiáš ho udeřil astrolábem, protože neměl nic jiného po ruce. Nakonec škorpióni pro Malachiáše… Proč jsi mu ale řekl, že ta kniha má v sobě sílu tisíce škorpiónů?“ Knihu, kterou chtěli mniši číst, napustil velice nebezpečným jedem. Když Vilém zjistí pravdu, Jorge začne pojídat otrávené stránky knihy, aby se naplnilo i poselství sedmé polnice. „Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění, a nic nepiš. Vezmi knihu a sněz ji, v žaludku ti zhořkne, ačkoli v tvých ústech sladká jako med.“ Jorge se pokusí Viléma a Adsa uvěznit v tajné místnosti labyrintu. Nepodaří se mu to a když ho Vilém s Adsem doženou, zapálí celou knihovnu. Množstvím knih a příčinou větru se oheň rozšíří na celé opatství, ze kterého nakonec zbudou jen trosky.
- jazyk : velice učený jazyk, hodný vzdělaných mnichů, množství cizích slov – hodně latinismů, odborné výrazy, hodně rozmluv o náboženství a církvi
- podrobné popisy prostředí i osob sloužící k názorné představě situace
- živé vyprávění
- dějový spád – s počtem zločinů narůstá dramatičnost
- výrazné charakteristiky : „Bytost za námi vypadala jako mnich, i když špinavou a potrhanou kutnou připomínala spíše tuláka a třebaže se jeho tvář nijak nelišila od tváří stvůr, které jsem viděl na hlavicích sloupů. V životě se mi nikdy nestalo, na rozdíl od mnoha mých spolubratří, že by mě navštívil ďábel, kdyby však tomu došlo, tu jakkoliv by se chtěl podobat člověku, neschopen z úradku božího utajit zcela svou přirozenost, nevypadal by jinak než jako muž, kterého jsem tu právě viděl. Hlavu měl dohola, ne však z pokání, vlasy mu slezly po nějaké mokvavé vyrážce, čelo nízké…mezi horním pyskem, který nebyl skoro znát, a dolním, který byl plný a vystouplý, se cenily zuby, nestejné, černé a špičaté jako v psí tlamě.“
- kritika církve : církev by neměla mít žádnou světskou moc, měla by se vzdát všeho majetku
- množství postav : mniši, jejichž osudy se prolínají
- hodnocení knihy : Ecovi se podařilo napsat historickou detektivku, v níž využil své hluboké teoretické a odborné znalosti: Čtenář, fascinován srozumitelnou hloubkou jeho pohledu, proniká po jeho boku do tajů teologie, filozofie i středověké politiky, do milostných vytržení, do víru hlubinných duchovních prozření i smyslné rozkoše, tajů Aristotelovy Knihy smíchu, středověkých léčivých herbářů i jedů, uhranutí mladého teologa mladičkou láskou, kterou – aniž zná alespoň její jméno – si nese životem až na dno svých dnů. Napsla knihu vášnivou, magickou, sdělnou i hlubokou. Ve své filmové podobě pak oslovila nejširší světovou veřejnost.Něžná je noc
Hlavní postavy: Richard „Dick" Diver, Nicole Warrenová-Diverová
Další postavy: Baby Warrenová, Franz Gregoroviuse
Místo děje: Curych, Riviera, Paříž


Stručný děj:
26-letý Američan,psychiatr Dick Diver přijíždí roku 1917 do Curychu. Posléze odvolán na francouzskou frontu,kde dělá administrativní práce. Pak opět odjíždí do Curychu, navštíví kolegu Franze Gregoriouse, patologa pracujícího v sanatoriu na Curyšském jezeře. Zde chce také navštívit dívku, se kterou se seznámil ještě předtím, než odjel do Francie a se kterou si celou dobu dopisoval. Chce se o ní něco dozvědět. Franz mu povídá, že se jmenuje Nicole Warrenová, je velmi bohatá a do sanatoria ji přivezl její otec Američan, který nejprve tajil skutečný důvod jejího vážného stavu, nakonec se ale zhroutil a přiznal, že po smrti své ženy měl s Nicole milostný vztah. Nicole se nervově zhroutila, trpěla častými záchvaty. Lékaři u ní diagnostikovali schizofrenii.

Díky dopisování si s Dickem se stav Nicole začal zlepšovat. Dick trávil s Nicole stále více času, zamilovali se do sebe, a i přes varování kolegů doktorů se s ní oženil. Nějaký čas žili v Curychu, pak odjíždí do Francie na Riviéru. Tam žijí bezstarostným životem obklopeni přepychem, ve společnosti amerických boháčů. Pořádají různé večírky,výlety. Mají spolu 2 děti - syna Laniera a dceru Topsy. Na Rivieru přijíždí mladá herečka Rosemary Hoytová se svou matkou. Zamiluje se do Dicka, a tak narušuje vztah Nicole a Dicka. Dick ale říká, že Rosemary nemůže milovat, protože by to ublížilo Nicole. Objevují se první recidivy Nicoliny nemoci.

Nicole a Dick jedou do Paříže, kam za Dickem přijíždí Franz Gregoriouse, má pro Dicka nabídku - koupit staré sanatorium u Curychu. Musí ale investovat 200 000 dolarů. Dick neví, ale pak díky finanční investici Nicole souhlasí a odjíždějí do Curychu. Jejich život už není tak idylický jako předtím, Dick začíná pít. Během cesty na lékařský kongres se dozvídá, že mu umřel otec, jede mu domů do Ameriky na pohřeb. Na zpáteční cestě se v Římě setkává s Rosemary, tráví s ní několik dní. Jeden večer se opije a po rvačce s taxikářem a detektivem se dostává do vězení, odkud ho zachraňuje sestra Nicole.

Po návratu domů se ponořuje do práce. Kvůli svému problému s pitím se pohádá s Franzem a opouští sanatorium. S Nicole a dětmi cestují po Evropě. Manželství Dicka a Nicole se pomalu rozpadá. Kniha končí jejich rozchodem, Nicole se znovu provdala a Dick odjíždí do Ameriky. Po nějaký čas si ještě dopisují.


Charakteristika hlavních postav

Dick Diver
Jako mladý plný optimismu, sebedůvěry, chuti do práce; je plný iluzí o věčné síle a zdraví; věří že lidé jsou v zásadě dobří; naplno zamilovaný do Nicole. Díky jejím penězům se dostává do vyšší společnosti. Je uznávaný pro svou čestnost a naprostou oddanost Nicole. Postupně ale ztrácí své iluze, poznává že i bohatí lidé mohou být špatní. Propadá depresím z toho, že v podstatě patřil své ženě, ačkoli nechce, aby ho někdo vlastnil.

Nicole Warrenová
Zcela psychicky závislá na svém manželovi, jemuž vděčí za své uzdravení. Bezmezně mu důvěřuje a přebírá i jeho názory, on je smyslem jejího života. Ze své nemoci ale není zcela vyléčena. Snaží se i osamostatnit, což se jí nakonec povede.


· mnoho autobiografický prvků, sám sebe promítá do postavy Dicka, vzorem pro postavu Nicole byla jeho žena Zelda
· rozděleno do 5 knih, každá postihuje určitý časový úsek od roku 1917 do 1930, knihy ještě dále děleny na různě dlouhé kapitoly
· popisuje život americké smetánky ve 20. a 30.letech 20.století
· hlavní děj doplňován vedlejšími, často nepodstatnými příhodami
· vypravováno ve 3.osobě, vypravěč je neurčitý
· ve vypravování různé odbočky, časové skoky
· objevují se i dialogy napsané v cizím jazyce - německy, francouzsky, italsky (překlad pod čarou)Referát

Jméno autora: Jaroslav Foglar
Název díla: Hoši od Bobří řeky
Rok vydání: 1995
Nakladatelství: Olympia, a. s., Praha

Jaroslav Foglar
(1907 – 1999)

Jaroslav Foglar se narodil 6.7.1907 v Praze. Vždycky chtěl být spisovatelem. Už ve škole vynikal ve slohu a klukům psal sloháky, každému samozřejmě jinak, aby se nepoznalo, kdo to psal. Psaní podědil po rodičích. V roce 1930 napsal knížku do literární soutěže o nejlepší knížku pro mládež. Ještě se dvěma autory získal první cenu, kterou bylo Kč 10 000,--. Knížka dostala název Přístav volá. – A tak to začalo. Napsal 25 knížek a než zemřel, tak měl rozepsanou další, s názvem Stínadla se budou bourat?.
Jeho známé „foglarovky“ jsou především: Hoši od Bobří řeky, Strach nad Bobří řekou, Tábor smůly, Chata v Jezerní kotlině, Pod junáckou vlajkou, Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství velkého Vonta, Jestřábe vypravuj, Tábor ve Sluneční zátoce, Dobrodružství v zemi nikoho a další.
Jeho díla v 70. a 80. letech nesměla vycházet.
Působil ve skautském hnutí, byl redaktorem časopisu Mladý hlasatel, v letech 1954 – 1964 byl vychovatelem v domovech mládeže. Skautský oddíl „Devadesátka“ byl za okupace a za komunistů zakázán. Sledovali ho a zvali na výslechy.
Rodinu neměl. V pětadvaceti letech se rozešel s Boženkou Oldřichovou, ale její fotku měl pořád. Známost mu vadila, měl své plány s knížkama.
Od července 1995 byl v nemocnici. Měl střevní potíže, byl po operaci. Cítil se však na čtyřicet. Říkal, že jeho mamince bylo sto let a že on se sta dožije jistě také. Avšak 23.1.1999 zemřel – v nedožitých devadesátidvou letech.


Hoši od Bobří řeky
Knížka vypráví o dvanácti chlapcích a o jejich vedoucím Rikitanovi. Hoši ze sebe společně udělali silné hochy. Dva měsíce prázdnin strávili v přírodě, kterou vybral Rikitan. Museli si postavit ze dřeva stany, vařit si. Za dva měsíce byli mrštní, odvážní, zruční, silní, ušlechtilí a také dobře plavali. Po návratu do své čtvrti byli úplně odlišní. Také měli spoustu vzpomínek na hezká místa a dobrodružství. Ale spoustu jich měli ještě před sebou.



Charakteristika hlavních postav:
Hlavní postavou je Rikitan (Jaroslav Foglar), který se stane věrným přítelem dvánácti chlapcům.
Rikitan je mladý, vysoký, usměvavý a hrozně zvědavý muž. Je odvážný, silný, ušlechtilý, zodpovědný. Nemá ve zvyku se prát, ale nějak to vymluvit i tomu druhému. Má rád legraci a nebojí se práce.
Dále je zde dvanáct mladých chlapců, kteří jsou ze začátku neohební a nešikovní. Ale s pomocí Rikitana se z nich stanou zruční, mrštní, odvážní, silní ušlechtilý, nebojácní a pravdomluvní hoši. Umí se o sebe postarat a pomáhají si.

Zhodnocení:
Knížka se mi moc líbila. Autor popisuje okolní krajinu „živě“. Lehce se dá vžít do příběhu, který je plný dobrodružství, napětí. Přímé řeči to napětí ještě zvyšují. Za kapitolami, ve kterých Rikitan chlapcům zadává bobříky, jsou ještě jednou zadány pro čtenáře. Na konci knihy je souhrn bobříků a rady, jak správně postupovat při jejich získávání.
Jazyk je jednoduchý.
Sigmund Freud ( 1856-1939 )
Narodil se v Příboře na Moravě dne 6 května. V sedmnácti letech ukončil střední školu a pod vlivem Goethovy básně "Příroda " - se rozhodl zprvu věnovat vědě. Pro vídeňského žida bylo však studium "čisté" vědy vyloučeno. Tehdy byly židům otevřeny pouze tyto možnosti: obchod, práva a medicína. Rozhodl se pro medicínu a na podzim roku 1873 vstoupil na vídeňskou universitu. Většinu času strávil ve fyziologické laboratoři pod vlivem profesora Ernsta Brücka.Zájem doby o fyziologii byl těsně spjat s evoluční orientací. Vědci se snažili vyplnit mezery v poznání fylogenetického vývoje od jednobuněčných organismů k vyšším živočichům, včetně člověka. Zvláštní důraz kladli na fyzikální energie, příčiny a následky a zcela vylučovali nehmotné, antropomorfní plány a božské účely. Darwin byl pro toto hnutí hvězdou. Freud co by mladý vědec se tohoto hnutí zúčastnil a stal se na nějakou dobu materialistou.
V roce 1876 byl přijat do Brückova Fyziologického ústavu jako vědecký pracovník. Zde zkoumal histologii nervových buněk a za pět let shromáždil důležité poznatky, které shrnul v řadě statí. V roce 1881 konečně dosáhl doktorátu, jeho život se tím však prozatím nezměnil, neboť nespěchal se zahájením lékařské praxe a pracoval dále ve vědecké činnosti na Fyziologickém ústavě. Po zasnoubení s Martou Bernaysovou se v červenci roku 1882 rozhodl nastoupit tříletou praxi ve vídeňské všeobecné nemocnici. Zde přešel z oddělení interních chorob na psychiatrickou kliniku Theodora Meynerta, kde nasbíral psychiatrickou praxi léčením pacientů, ať už trpěli vnitřními či duševními chorobami. Později se chtěl alespoň částečně vrátit k vědecké práci a byl přijat do laboratoře, kde se zabýval zkoumáním ontogenetického vývoje mozku, zvláště prodloužené míchy, od dětství až po dospělost. Díky publikovaným článkům si získal pověst významného neurologa. Roku 1885 splnil požadavky na místo soukromého docenta neurologie a přednesl veřejnou přednášku na téma "Medulární dráhy mozku". Nějaký čas strávil v Charcotově laboratoři v Salpetriere v Paříži, kde se studoval hysterii, zvláště ochrnutí, které tuto chorobu v některých případech doprovází. Do té doby znal příčinu organického poranění, ale co způsobuje hysterické ochrnutí ? Profesor Jean Martin Charcot , jeden z nejvýznamnějších neurologů devatenáctého století, mu odpověděl , že příčinou je nějaké dynamické trauma , o kterém mohl říci jen to, že je to trauma, které není možno vidět. Od této chvíle Freud dále pokračoval ve své neurologické práci a jednak pátral po významu neviděného, dynamického traumatu jako po příčině funkční duševní choroby, tomuto pátrání zasvětil čtyřicet let. Před odjezdem do Paříže nastoupil jako ředitel neurologické kliniky v novém ústavu pro dětské choroby ve Vídni. Zde pobyl řadu let, publikoval zprávu o hemianopsii u dětí, zajímal se o problém afázie a v dalších letech uveřejnil osm článků a monografii o mozkové paralýze u dětí. V této době se již hluboce zabýval zkoumáním dynamického traumatu, které Charcot označil za příčinu neuróz.
Na jaře roku 1886 se oženil s Martou Bernaysovou a otevřel si ve Vídni ordinaci, kde chtěl Freud léčit nemocné pacienty. Věděl, že většina pacientů, kteří budou přicházet, jsou ambulantní případy té či oné neurózy a jen málo z nich trpí organickou poruchou. Jak je má léčit, když povahu neorganické choroby nezná ani on, ani nikdo jiný ? Jak to, že lidé onemocní bez skutečného poranění nebo nemoci? Freud musel pragmaticky zkoušet to či ono bez teoretického základu. V této době si Freud znepřátelil lékařské kruhy ve Vídni, když v přednášce hájil Charcotův názor, že hysterie se neomezuje jen na ženy. Jako ve většině zemí světa se pokládala za výlučně ženskou chorobu a hájila se teze, že muži nemůžou být hysteričtí. Freudovi posluchači prohlašovali, že snad hysterií trpí Francouzi, Rakušané však nikdy. Freud nakonec dokázal své tvrzení ukázkou hysterika přímo v lékařské nemocnici a způsobil si tak srážku s Lékařskou společností. Po mnoha nezdarech při léčení si Freud přečetl knihu dr. Hypplota Bernheima "Sugesce a její použití jako terapie", bývalého studenta prof.Charcota . Dr. Bernheim podrobně popisoval použití hypnotické sugesce jako formu terapie a byl přesvědčen o efektivnosti této metody. Freud tuto metodu ihned vyzkoušel na svých pacientech s překvapujícími výsledky, když v prvních týdnech zaznamenal několik rychle vyléčených případů. Do ordinace se hrnuli neurotikové a Freud ve svém životopise píše:" ... A tak se samozřejmě stalo, že v prvních letech mé lékařské praxe mým hlavním pracovním nástrojem - vedle náhodných a nesoustavných psychoterapeutickývh metod - byla hypnotická sugesce. Znamenalo to ovšem , že jsem se vzdal léčení org. nervových chorob; to však nebylo důležité. Neboť v soukromé praxi lékaře, který pracuje ve velkém městě, množství takových pacientů není ničím ve srovnáním se zástupy neurotiků, jejichž počet se zdánlivě zvyšuje tím, jak běhají od jednoho lékaře ke druhému - aniž odstraní jejich potíže - a kromě toho bylo v práci s hypnózou něco svůdného. Po prvé jsem cítil, že jsem překonal vlastní nemohoucnost; ..." . Později zjistil, že některé pacienty nelze vůbec hypnotisovat nebo jen velmi povrchně, proto strávil několik týdnů roku 1889 v Nancy a pozoroval dr. Liébaulta a dr. Bernheima při práci. Jejich pacienti byli hypnotizováni, dosáhli somnambilismu s amnézií a pak jim lékař pověděl nebo i nařídil, že již nikdy nebudou cítit příznaky choroby. Freud se nadšen vrátil do Vídně, ale jak sám říká : " získal jsem dojem, že snad existují mocné psychické procesy, které však zůstávají pro lidské vědomí skryty " . Nabýval dále přesvědčení, že jde ve skutečnosti o podvádění pacienta a vědecký průzkum neuróz zůstává utajen, spolu s objevem dynamického traumatu. Co je to dynamické trauma, které způsobuje "bezpříčinné choroby"? Freud si vzpomněl na rozhovor s dr. Josefem Breuerem, který mu vyprávěl o případu hysterie mladé ženy, jenž onemocněla při ošetřování umírajícího otce. Byla ochrnutá a trpěla stavy psychické pomatenosti, která mizela, jakmile byla schopna vyslovit určitou fantastickou představu, jenž v daný okamžik měla na mysli. Breuer ji přiměl ve stavu hluboké hypnosy, aby mu sdělila, co tíží její mysl. Tímto způsobem postupně rozptýlil různá ochrnutí a útlum, jimiž nemocná trpěla. To byl slavný případ Anny O. Breuer sdělil Freudovi, že pacientka nebyla v bdělém stavu naprosto schopna uvést souvislost příznaků se svými životními zážitky. V hypnotickém stavu je však sdělila a Breuer zjistil, že všechny souvisí s událostmi umírajícího otce a vzpomínkami na něj. Breuerova teorie spočívala v tom, že příznak nahradil hnutí, které se nemohlo uskutečnit v situaci, kdy pacientka musela ošetřovat svého otce. Freud cítil, že našel dynamické trauma, které hledal. Nutnost potlačit silný impuls vyvolala duševní poruchu a fyzické příznaky byly náhražky jednání, které by odpovídalo danému impulsu. Dále Breuer tvrdil, že když pacientka prožila všechny emoce příslušejícímu potlačenému psychickému hnutí, příznaky zmizely a již se nevrátily. Tento způsob nazval "katarze". Freud použil tuto metodu na léčení hysteriků a po dvou letech připojil čtyři vlastní případy a oba lékaři napsali knihu "Studie o hysterii", která vyšla v roce 1895. Zde již šlo o významný krok k psychoanalýze, jelikož tato teorie zdůrazňovala význam emocí a rozlišování mezi vědomými a nevědomými psychickými činy. U člověka existuje konstantní množství tzv."psychické energie", která nenajde-li ventil,je-li zadržena, projeví se jako patologický příznak. Cílem je vytvořit podmínky na usměrnění do normálního stavu. Ještě v témže roce Freud napsal spis "Projekt" v němž hlavní úlohu přidělil vzrušivému a útlumovému procesu. Freud se snažil vybudovat celou teoretickou stavbu lidské psychiky z hlediska fyziologie, od počitků a vjemů až k myšlení a emocím.
Od roku 1895 se Freud stal dualistou, jelikož nebyla v té době prozkoumána fyziologie mozku a nemohl studovat psychologii jako vědu závislou na této fyziologii a sám píše: "Naprosto se nedomnívám, že oblast psychologického se vznáší ve vzduchu, bez jakéhokoli org. základu. Avšak kromě tohoto přesvědčení nemám ani teoretické ani terapeutické poznatky "








antropomorfní, archeologie malby, rytiny, plastiky, různé ozdoby, předměty i nádoby, které zjednodušeně znázorňují lidskou postavu nebo její části.

materialismus, novověký filozofický názor (od 18. stol.; tendence již od počátků filozofického vývoje), že všechna skutečnost je hmotné povahy a poznatelná smysly. Veškeré duchovno je chápáno jako odvozené, popř. dokonce i jako redukovatelné na látkovou povahu. S materialismem obvykle souvisí i gnozeologický optimismus; jsou-li všechny oblasti bytí podřízeny týmž zákonům a opírají se o jediný princip, lze předpokládat jejich poznatelnost. Významní představitelé materialistické orientace: indická filozofická škola LÓKAJÁTA, řecký filozof Démokritos a Epikúros, římský Lucretius, francouzští osvícenci (La Mettrie, H.-D. Holbach, C. A. Helvétius aj.), britští empirici (F. Bacon, T. Hobbes), MARXISMUS. Z latinského materia (hmota). Opak IDEALISMU. Význam rozporu mezi idealismem a materialismem v dějinách filozofie často přeceňován a neoprávněně schematizován (zejména v marxismu).

afázie, ztráta jazykových schopností; existuje řada typů afázie, např. agrafie (neschopnost psát), alexie (neschopnost číst), anomie (neschopnost operovat s vlastními jmény, popř. omezená schopnost vybavovat si slova), agramatismus (neschopnost používat gramatická slova, druhy slov a vnímat gramatické struktury), Wernickeho afázie (neschopnost rozumět mluvenému a psanému projevu, provázená rychlým a ne zcela smysluplným mluvením v kruzích).

paralýza a) úplné ochrnutí svalů b) progresivní paralýza, pozdní forma syfilis. Dostavuje se po 10 – 25 letech trvání infekce. Postižena je zejména mozková kůra; dochází k rozvoji těžkých psychických poruch, které bez léčení vedou k rozpadu duševních i tělesných funkcí; c) paralýza agitans

somnambulismus, náměsíčnost – stav podobný hypnóze, při kterém spící člověk vykonává různé pohyby a úkony, na které si po probuzení nevzpomíná. Postihuje nejčastěji děti mezi 4. – 6. rokem.

katarze, očištění; uvolnění či snížení emocionálního napětí a přetlaku; může probíhat spontánně, pomocí mentálního i fyzického cvičení nebo psychofarmak. V psychoanalýze stav odreagování po znovuprožití negativních emociálních zážitků, které byly potlačeny do nevědomí a vyvolávaly chorobné stavy.

psychoanalýza a) psychologický směr založený na přesvědčení, že sexuální pud má rozhodující vliv na vývoj jedince; b) metoda léčby psychických poruch; vychází z teorie podvědomě potlačených konfliktů (zejména sexuálních) a jejich vlivu na duševní stav a chování. Psychoterapie založená na odhalování a uvědomování podvědomých konfliktů pomocí produkce volných asociací pacientem a jejich interpretací navozovaných psychoterapeutem; jejím zakladatelem byl S. Freud.

dualismus, dvojitost, podvojnost – nauka, jež vykládá a odvozuje svět ze dvou rovnocenných a oddělených principů, např. ducha a hmoty, nebo dobra a zla.

sen, duševní aktivita během SPÁNKU; periodicky se opakující psychosomaticky podmíněná neurofyziologická aktivita (ve fázi tzv. REM spánku) za předpokladu částečného útlumu mozkové kůry. Spontánní imaginace tvořící sled obrazů, událostí, symbolů a pocitů, které nelze plně reprodukovat v bdělém stavu. Na jeho vzniku se podílejí zevní podněty (např. zážitky z minulosti), podněty vnímané během spánku a vnitřní podněty přicházející z organismu, projekce podvědomých stavů mysli. Snová realita má svůj vlastní vnitřní řád, který nepodléhá kauzálním zákonitostem. Od snu vázaného na spánek se odlišuje SNĚNÍ (denní snění). Obsah a složitost snu souvisí s osobností snícího, s jeho prožitky, vztahy, hodnotami atd. – Sen není pouhou kombinací vzpomínek či zážitků snícího. Většina psychologických teorií přikládá snovému “textu” hlubší význam, který lze odhalit a interpretovat: a) podle původních názorů S. Freuda je sen halucinačním uspokojením vytěsněného přání, jež bylo pro vědomé ego nepřijatelné, a proto musí být snem zamaskováno. Sny mají buď manifestní obsah, který se předvádí na povrchu, je zřetelný a zapamatovaný, nebo latentní obsah, který je hluboký, nevědomý, se skrytým smyslem a odkrývá se interpretací. Freud také formuloval základní prvky snové práce (zhuštění, přesunutí, symbolizace). V klasické PSYCHOANALÝZE existují standardní vysvětlení pro snové symboly falické či vaginální aj.; b) proti mechanicko-přírodovědnému Freudovu názoru chápe C. G. Jung sen jako svébytnou symbolickou mluvu lidské duše, jež je celistvější než vědomí. Sen obrazně ukazuje snícímu, co ve svém životě opomíjí. Protože individuace člověka směřuje podle Junga k plnosti života v souladu s jednotným prazákladem světa, stává se sen prostředníkem duše člověka a duše světa. Ve snu se často objevují obsahy individuálního i kolektivního nevědomí, individuální prožitky se spojují se symbolikou ARCHETYPŮ a sen tak uvádí člověka do smysluplně celistvějšího vztahu k životu. Tímto směrem se ubírá interpretace snu v analytické či hlubinné psychologii. Sen mnohdy souvisí s předtuchou a předvídáním (INTUICE). Okolnosti, funkce a druhy snu jsou rozmanité. Švýcarský psycholog Ernst Aeppli (1892 – 1954), spolupracovník C. G. Junga, třídil sny např. na kompenzační, situační, běžné, dětské, pubertální, individuační, velké, na prahu smrti aj.; c) v opozici proti hlubinně psychologickým teoriím existuje stanovisko, že sen je nesymbolický, zkreslený, vlastně bezvýznamný psychický produkt. – Tematika snu zásadně ovlivnila surrealismus, který chápe sen jako projev přirozených, nelogických, skrytých lidských pravd.

METODA VÝKLADU SNŮ

ANALÝZA SNOVÉHO VZORU

Freud předpokládá, že je možné vyložit sen, neboť „vyložit sen“ znamená stanovit jeho „smysl“, nahradit ho něčím, co se plnohodnotně zapojuje do řetězce našich duševních pochodů. Vědecké teorie ale pro problém výkladu snů neponechávají žádný prostor, protože je pro ně somatickým procesem. Laický svět se ale odjakživa pokoušel sen „vyložit“ a snažil se přitom uplatnit dvojí, v zásadě odlišnou metodu : symbolická metoda a šifrovací metoda.

METODA SYMBOLICKÁ

Ztroskotává na těch snech, které jsou nesrozumitelné a zmatené.
Příkladem je například tento výklad snu: Sedm tučných krav, po nichž přichází sedm krav hubených, které ony tučné pohltí, tu symbolicky nahrazuje předpověď sedmi hladových roků v egyptské zemi, let, která pohltí nadbytek, který vytvořilo sedm let úrodných.

METODA ŠIFROVACÍ

Se snem zachází s jakýmsi tajným písmem.
Zdálo se mi např. o nějakém dopise, ale také o nějakém pohřbu apod. Podívám se tedy do snáře a tam zjistím, že „dopis“ je třeba přeložit jako „mrzutost“ a „pohřeb“ jako „zasnoubení“. Například ale ve spise do Artemidorosa z Daldisu můžeme naleznout, že týž snový prvek může znamenat pro boháče, pro ženatého muže či řečníka jiný význam než pro člověka chudého, svobodného nebo třeba pro kupce.
Výkladová práce se zde hlavně zaměřuje na každou část snového obsahu a ne na sen v jeho celku.


Freud se domnívá, že sen se dá začlenit do psychického procesu a pro výklad snů musí aplikovat metodu, která byl vypracována pro symptomy neboli příznaky. Při uplatňování tohoto postupu se naší pozorností nesmí stát sen jakožto celek, ale jen jednotlivé části jeho obsahu. Tato metoda se tedy odchyluje od metody výkladu pomocí symboliky a blíží se k metodě šifrovací.

Freud pro osvětlení způsobu, jímž při výkladu postupuje vybral jeden ze svých vlastních snů.
Každý takový sen vyžaduje jistou předběžnou zprávu a podrobnou analýzu.

PŘEDBĚŽNÁ ZPRÁVA

V létě 1895 jsem psychoanalyticky léčil jistou mladou dámu, která byla ke mně i k mé rodině ve velmi blízkém přátelském vztahu. Je pochopitelné, že pro lékaře, a obzvlášť pro psychoterapeuta, se takové směšování vztahů může stát zdrojem nejrozmanitějších rozčilujících okolností. Osobní zájem lékaře je tu větší, jeho autorita menší. Nemá-li úspěch, hrozí, že se tím naruší staré přátelství s rodinou nemocného. Léčba skončila částečným úspěchem; pacientka se zbavila své hysterické úzkosti, ale nikoli veškerých somatických symptomů. V té době jsem si dosud nebyl úplně jist, pokud šlo o kritéria, která svědčí o definitivním vyřízení hysterického chorobopisu, a od pacientky jsem očekával, že přijme řešení, jež se jí nezdálo přijatelné. V této neshodě jsme léčbu přerušili, protože přišlo léto. Jednoho dne mě navštívil můj mladší kolega, jeden z mých nejbližších přátel, který onu pacientku - Irmu - a její rodinu navštívil na letním bytě. Otázal jsem se ho, v jakém stavu ji nalezl, a on mi odpověděl: Daří se jí lépe, ale úplně dobře jí není. Vím, že mě slova mého přítele Otty či tón, jímž je pronesl, rozladila. Zdálo se mi, jako by v sobě skrývala jistou výčitku, snad že jsem pacientce pří1iš mnoho sliboval, a Ottovo domnělé zaujetí proti sobě jsem si vysvětloval - ať už právem či neprávem - vlivem pacientčiných příbuzných, kteří,jak jsem se domníval, moji léčbu nikdy neviděli rádi. Můj trapný pocit mi ostatně nebyl jasný, a také jsem ho nijak nevyjádřil. Ještě téhož večera jsem sepsal Irmin chorobopis, který jsem hodlal, jakoby pro své ospravedlnění, předat Dr. M., našemu společnému příteli, jehož osobnost tehdy v našem kroužku udávala tón. V noci (či spíš ráno) po tomto večeru jsem měl následující sen, který jsem bezprostředně po procitnutí zaznamenal.

SEN ZE 23. NA 24. ČERVENCE

Jakási velká hala - mnoho hostí, jež vítáme. - Mezi nimi i Irma, kterou okamžitě odvádím stranou, jako bych chtěl odpovědět na její dopis, jako bych jí chtěl vyčíst, že dosud nepřistoupila na „řešení". Říkám jí: Jestli máš ještě bolesti, je to skutečně jen tvoje vina. - Ona odpovídá: Kdybys jen věděl, jaké bolesti mám teď v krku, v žaludku a v břiše, svírá mě to. - Jsem polekán a dívám se na ni. Vypadá bledá a odulá; pomyslím si, že nakonec mi přece jen uniká něco organického. Vedu ji k oknu a dívám se jí do krku. Trochu se přitom zdráhá, jako ženy, které mají umělý chrup. Myslím si, že toho přece nemá zapotřebí. - Ústa se pak skutečně dobře otevírají a vpravo objevuji velkou bílou skvrnu, a jinde zas vidím rozsáhlé bělošedé povlaky na podivně zřásněných útvarech, které jsou zřejmě napodobeninou nosních mušlí. - Přivolávám rychle Dr. M., jenž vyšetření opakuje a potvrzuje. Dr. M. vyhlíží úplně jinak než obvykle; je velice bledý, kulhá, na bradě nemá vous. Teď vedle ní stojí také můj přítel Otto, a přítel Leopold ji přes živůtek proklepává a říká: Má ztemnění vlevo dole; poukazuje také na infiltrovanou část pokožky na levém rameni (což bez ohledu na oděv cítím stejně jako on)...
M. říká: Není pochyby, je to infekce, ale to nevadí; přistoupí k ní ještě dysenterie a jed se vyloučí... Bezprostředně také víme, co je zdrojem infekce. Přítel Otto jí nedávno, když se necítila dobře, dal injekci obsahující jakýsi propylový preparát, propylen... kyselinu propionovou ...t r i m e t h y l a m i n (jehož tučně vy tištěný vzorec vidím před sebou)... Takové injekce se nedávají tak lehkovážně... Ani stříkačka nebyla pravděpodobně čistá.

ANALÝZA

Sen splňuje několik přání, která se ve Freudovi ozvala po událostech posledního včera (Ottova zpráva, sepsání chorobopisu). Výsledkem snu je totiž to, že na Irmině dosud trvající chorobě nesnese vinu on, a že vinen je Otto. Otto ho totiž svou poznámkou o Irmině nedokonalém vyléčení rozhněval, sen se mu za něho mstí tím, že tuto výtku obrací proti němu samotnému. Obsahem snu je tudíž splnění určitého přání. Pro Freuda se teď stávají srozumitelné jednotlivé části snu. Když například Ottovi podsunuje ukvapený lékařský zákrok (onu injekci), nemstí se mu jen za to, že se ukvapeně postavil proti němu, ale také za onen špatný likér a ve snu nalézá výraz, který v sobě obě výtky spojuje: injekci obsahující propylenový preparát. Ale ani to ho neuspokojuje, a proto ve své mstě pokračuje tím, že ho srovnává s jeho spolehlivějším soupeřem. Například se Freud snaží zbavit výtek tím, že se to Irma zaviňuje sama, protože se zdráhá přijmout jeho řešení, že se Irminy útrapy dostatečně vysvětlují jejím vdovstvím a on na to přece nemůže nic změnit apod.
Freud se tedy spokojil s jedním nově získaným poznatkem: když se přidržíme metody výkladu snů, kterou jsem se tu pokusila naznačit, zjistíme, že sen skutečně má smysl a že vůbec není výrazem jakési rozložené činnosti, jak se nás jistí autoři snaží přesvědčit. Takže po dokončení výkladové práce se ukazuje, že sen je splněním určitého přání.





Sigmund Freud řekl:

Člověk, který jako první použil místo oštěpu nadávku, se stal zakladatelem civilizace.
~~~~~~~~~~
Když milujeme, nejsme vášniví, a když jste vášniví, nemilujete.
~~~~~~~~~~
Rozum a zkušenost nemohou být v opozici natrvalo.
~~~~~~~~~~
Když se dva lidé milují, jsou přitom vždy aspoň čtyři lidé - dva, kteří jsou v posteli, a dva, kteří při tom myslí.
~~~~~~~~~~
Surrealisty považuji za stoprocentní blázny.
~~~~~~~~~~
Rozkoš je prémie přírody za námahu plození a rození.
~~~~~~~~~~
V malých věcech důvěřuj, mysli ve velkých srdci.
~~~~~~~~~~
Amerika je omyl, obrovský omyl!
ERICH FROMM
STRACH ZE SVOBODY
( reflexe )
Při postupné četbě knihy Ericha Fromma jsem často podléhala pocitu, že vůbec nevím, o čem kniha pojednává a kterým směrem se ubírá. Některé odstavce, ale i stránky jsem četla vícekrát za sebou, protože jsem nemohla oddělit jednotlivé myšlenky a názory od sebe. Zjistila jsem, že to není jako poslouchat napínavý příběh nebo se dívat na zajímavý film v televizi, bylo to jako bych seděla s autorem sama v jedné místnosti.
On se mi snažil vysvětlit, proč se tomuto tématu věnoval s takovou obšírností, co chtěl lidem ukázat, aby pochopili význam a váhu svobody, naproti tomu já jsem byla nezúčastněným posluchačem. Chtěla bych však zmínit názory, které mě nejvíce zaujaly, oponovat jim a případně i připojit své myšlenky, protože si myslím, že kniha Bojíme se svobody může být užitečná nám všem, kteří chceme být opravdu svobodní a ne si myslet, že tací již jsme, protože „ nikdo není dokonalý “.
Svoboda - už podle toho jak těžce se nabývá, jak je složitá, jak pracně se musí udržovat a jak lehce se naopak ztrácí – nedá se definovat několika slovy, protože část z ní je v myšlení každého z nás a také proto, že všichni si pod pojmem svoboda představujeme něco jiného. Mnohdy ani nechápeme co znamená a že ne vždy obnáší jen radost, ale že pravá svoboda musí umět překonat i víru v sebe sama a ve vlastní existenci.
Autor sám knihu charakterizoval jako analýzu významu svobody pro moderního člověka na základě její historie a postupného vývoje. Základní myšlenkou knihy se stal člověk, který dostal možnost se osvobodit a přesto se ještě více izoloval a nedokázal se realizovat a stal se vůči svobodě bezmocným. Z tohoto vyplývá, že se člověk vědomě vyhýbal tvoření svého světa a začal hledat vyšší autority, které mu umožnily nenést váhu za vlastní jedinečnost a osobní individualitu a daly mu pocit bezpečnosti.

V každé době se objevila jiná moc, která se zdála jedinci přijatelnější než nejistota svobody - a tady bych řekla, že každý z nás v kritickou chvíli potřebuje někoho nebo něco čemu věří, pro někoho je to Bůh, pro někoho silná autorita jako byl král, panovník, prezident, diktátor a jen málokdo dokáže unést pravdu, že člověk je ve všem, co dělá, jen sám sebou a neexistuje žádná autorita, která by dávala jeho životu smysl, protože tím smyslem je člověk sám.

Individualizační proces
Dějiny lidské společnosti mají svůj počátek ve vyčlenění člověka ze stavu jednoty s přírodním světem a uvědoměním si sebe sama jako oddělené části. V okamžiku narození jedince dítě přestane být ve spojení se svou matkou a stává se biologicky nezávislým jedincem, ovšem nezanedbatelnou dobu dítě funkčně s matkou v jednotě zůstává. Znamená to, že ještě nemá absolutní svobodu, protože je na matku poutáno skrze primární vazby, které poskytují bezpečí a pocit sounáležitosti. Dítě fyzicky roste, jde o růst vlastního JÁ, zároveň se však zvyšuje osamělost jedince, který si náhle uvědomuje, že je bytost oddělená od ostatních a to přináší bezmoc a úzkost. Automaticky vyvstanou popudy vzdát se vlastní individuality a překonat tyto pocity úplným podřízením se okolnímu světu.

Stručný vývoj svobody v jednotlivých údobích vývoje lidské společnosti

Středověk – v moderním smyslu nebyl člověk svobodný, protože měl od narození ve společnosti své určité nezaměnitelné a nesporné místo, tím pádem měl jeho život význam, o němž se nedalo pochybovat. Přinášelo to výhody, nikdo netrpěl osamělostí a izolovaností, společenský řád dával pocit bezpečí a sounáležitosti. Jedinec si sebe uvědomoval jen jako člena rasy, národa, skupiny nebo rodiny, pouze prostřednictvím obecné kategorie ( neuvědomoval si svoji jedinečnost, ale bral, že všichni jsou si podobní a neliší se ).

Reformace – v tomto bodě vývoje se objevila nová náboženství přiklánějící se spíše ke střední třídě a chudině. Oslovila je, protože vyjadřovala jejich nový pocit svobody a nezávislosti, ale i bezmocnosti. Středověká církev zdůrazňovala důstojnost člověka, svobodu jeho vůle a fakt, že jeho snažení a skutky mu budou ku prospěchu. Člověk také mohl snadno dosáhnout odpuštění, tím, že kupoval odpustky od církve, a tím se lehce zbavoval pocitů úzkosti. Pojetí víry a spásy je subjektivní, individuální zkušeností, za niž je plně zodpovědný jedinec. Nutkavé hledání jistoty není výrazem pravé víry, ale je zakořeněno v potřebě zvítězit nad nesnesitelnou nejistotou. I přese všechno je svoboda opět relativní, protože člověk se odevzdal do rukou Boha, který za něj převzal odpovědnost, ale podřídil ho svým potřebám.

Renesance a nástup kapitalismu – bylo to období vlády bohaté a mocné vyšší třídy, která si užívala všech radovánek. Naproti tomu masy, které se na bohatství a moci vládnoucí skupiny nepodílely, ztratily jistotu svého dřívějšího společenského postavení a staly se beztvarým davem, jemuž se lichotilo nebo vyhrožovalo. Na jedné straně se projevoval despotismus, ale stále více sílila myšlenka na potřebu individualismu. Ve středověku byli řemeslníci spojeni v cechy, které byly založeny na vzájemné spolupráci a poskytovaly svým členům přiměřenou jistotu. Nástup kapitalismu však nastolil obrovskou konkurenci, trh, na němž se kupující a prodávající osobně znali se náhle odosobnil a rozšířil. Tím bylo člověku umožněno postavit se na vlastní nohy - najednou byl osvobozen od omezujících ekonomických a politických pout a zároveň ho přepadla nejistota týkající se jeho samého a smyslu jeho existence. Kapitál a trh představují neosobní síly, které ho neustále ohrožují a vytváří hluboký pocit nejistoty, bezmocnosti, osamocenosti a úzkosti.
Nacismus – na začátku 20. století přišel ekonomický úpadek a inflace zničila veškeré úspory, střední třída byla skupinou nejbezmocnější, a proto velice tvrdě postiženou. Této situace využil Hitler, který se postavil do čela těchto beztvarých mas prostých lidí a vnutil jim myšlenku, že to, co chtějí, je vítězství silnějšího a zničení nebo bezpodmínečná kapitulace slabšího. Své počínání vysvětloval tím, že lidé nechtějí nic jiného, než být slušně ovládáni, přirovnával se k sochaři, který tvaruje kámen – „vůdce a masy, to je tak malý problém asi jako malíř a barva“. Nacismus nebyl nijak vnucovanou ideologií, ke svému šíření pouze využil touhy lidí mít moc nad svobodou a zároveň plnil přání každého jednotlivce, který se chtěl podřídit velmi silné nadřazené moci. Masám se opakovalo stále totéž: jedinec není nic a nic neznamená, měl by tuto osobní bezvýznamnost akceptovat, rozplynout se ve vyšší moci a s pýchou se podílet na její síle. Hierarchie - v níž měl každý nad sebou někoho, aby se mu podřizoval a zároveň někoho pod sebou, aby měl nad ním pocit moci – dávala smysl života a člověk se nebál svobody, ale byl ochoten za ni bojovat. Přičemž si asi jen málokdo uvědomil, že Hitler využil toho, že moderní člověk je stále v pokušení odevzdat svou svobodu a přetvořit se v malý šroubek velkého stroje.

Příčiny útěku před svobodou
Každý z nás se dříve nebo později ocitne v situaci, kterou nedokáže sám řešit a proto se raději vzdá své svobody, než by zůstával v trvalé nejistotě budoucích událostí. Většina z nás si však svou bezmocnost nepřipouští, překrýváme ji rutinou každodenních činností, jež nám přináší sebedůvěru a uznání. Osamělost, strach a zmatek ale zůstávají a natrvalo je tento stav neudržitelný, břemeno svobody je neúnosné a pokud se člověku nepodaří dospět od negativní svobody k pozitivní, snaží se svobodě uniknout. Nejsnadnějšími společenskými cestami úniku naší doby je podřízení se nějakému vůdci ( fašismus, komunismus ), konformita v demokratických zemích a v neposlední řadě i destruktivita ( sebezničení ).

Autoritářství - představuje tendenci, kdy se člověk snaží sloučit své vlastní Já s něčím mimo sebe za účelem získání síly, která vlastnímu Já chybí. Tito lidé vykazují tendence podceňovat se, stavět se slabými, neschopnými zvládat své věci, jsou závislými na vnějších silách, na jiných lidech, institucích či přírodě.

Destruktivita - je mechanismem úniku před svobodou, který je také zakořeněn v nesnesitelné bezmocnosti a osamocení jednotlivce. Pocitu své vlastní zoufalosti vůči okolnímu světu mohu uniknout tím, že ho zničím. Destrukce světa je posledním, většinou zoufalým pokusem zachránit se před nebezpečím, že jím budu rozdrcen. Sebevražda nebo to, že nějakým prostředkem ublížím svému okolí, je snahou vyrovnat se s osobní nejistotou.
Automat konformity – většina lidí v moderní společnosti vyhledává tento způsob, jak se vyrovnat s vlastní identitou. Jedinec přestane být sám sebou, vnitřně si osvojí model osobnosti, který mu nabízejí kulturní vzory, a proto se stane přesně takový, jako jsou ostatní a jak to od něho očekávají. Rozpor mezi Já a světem zmizí a s ním vědomý strach z osamělosti a bezmocnosti. Člověk, který se vzdá své individuality a stává se automatem, totožným s milióny jiných automatů kolem sebe, se nemusí cítit osaměle, natož pociťovat úzkost.“Pokud se neliším od ostatních, necítím bezmoc“. Cenou za to všechno je ale ztráta vlastního Já.

Svoboda a spontánnost
Nevím jestli někoho napadne stejná otázka jako mě, ale existuje nevyhnutelný kruh vedoucí od svobody k nové závislosti? Zdá se mi , že osvobození člověka od vazeb, jež ho dříve poutaly, ho učiní natolik izolovaným, že chce nevyhnutelně utéci pod jinou nadvládu. Přesto by měla ale existovat jakási pozitivní svoboda, kdy by jedinec byl sjednocený se světem, s druhými lidmi anebo přírodou, aniž by ztratil zájem o vlastní seberealizaci. Řekla bych, že pozitivní svoboda spočívá ve spontánnosti, ve svobodné aktivitě vlastního Já ( sponte = kořen latinského slova z vlastní svobodné vůle ). Podmínkou však je souhlas celé osobnosti a vyloučení rozštěpení na rozum a přirozenost ( takový příklad bychom asi nejspíše našli u dětí, jejichž myšlení a cítění je výrazem jich samých ).

Lidská svoboda
Na závěr bychom si měli uvědomit, že cestu ke svobodě si musí člověk protrpět že k ní vedou krize a katastrofy, které si člověk dobrovolně nevolí, a že svobodou se člověk nemůže stát, protože ona je prostředek, skrze nějž je každý sám sebou. Svoboda každého z nás je opravdu jednou z největších hodnot, jež máme. Je i předpokladem k našemu nejplnějšímu rozvoj a patří bezesporu k našim nezcizitelným právům. Je otázkou nakolik si to vše uvědomujeme, protože můj osobní názor je ten, že uvědomění si sebe sama a vlastní identity je základním krokem na cestě k opravdové svobodě.

„ Svoboda není jen dar, ale i umění. Nevzdat se jí ani v situaci vydírání vyžaduje dlouho sebekultivaci. “
„ SVOBODA JE VĚC, U NÍŽ NEEXISTUJE NÁVOD K POUŽITÍ “

Mafie po listopadu aneb ryba páchne od hlavy
Zdena Frýbová
Kniha Mafie po listopadu je druhé pokračování psychologicko-politického románu Mafie po česku . Tento román s kriminální zápletkou se dotýká téměř všech míst tehdejší krize,ať to byla oblast ekonomiky , sociálních věcí nebo věcích právních . Frýbová také poukazuje ne skutečnost , že mladí lidé , kteří demonstrovali 17.listopadu 1989 v ulicích , se pak měli ještě hůř než ti , kteří se váleli doma a všem se smáli . Vyskytovali se tu též lidé , kteří hrdě za dob nejtvrdšího komunismu nosili placky s označením KSČ , avšak záhy , kdy bylo zřetelně vidět , že režim upadá , přehodili nápis KSČ za Občanské fórum a opět se vyhoupli na vrchol společenského žebříčku . Na každé stránky knihy se potkáváme s různými úvahami a bystrými postřehy z politických afér a také se spoustou nezodpovězených otázek , na které si čtenář musí najít odpověď sám. Frýbová také píše , že polistopadová republika , byla republikou kamarádů a že za malý úplatek se z přátelství promíjelo a dovolovalo vše.Některé její názory mi připadají poněkud zfanatizované a smyšlené .
Takže román Mafie po listopadu pojednává o skupině rozdílných lidí , s kterými si osud pohrál a jejich další šťastné i tragické osudy propletl dohromady . Celý příběh se odehrává v hotelu Star a motá se kolem jedné video kazety s dětskou pornografií … Ředitelem tohoto napůl hotelu a napůl veřejného domu byl Karel Panenka a jeho žena Božena . Panenka byl starší muž kolem 60ti let a komunisti ho zavřeli na 11 let za rozkrádání socialistického majetku . Spoluvlastníkem hotelu se stal Erik Molnár a jeho žena Marlen . Erik pracoval v jedné zahraniční firmě a tenkrát tajně souložil s milenkou svého nadřízeného Oženílka . Renáta ale omylem otěhotněla a vyhrožovala Erikovi , že pokud si ho nevezme , tak Oženílkovi řekne jak okrádá firmu . Erik tento problém jednoduše vyřešil : Renátu jednoho večera opil a strčil ji hlavu do trouby a pustil plyn…Vše svedl na Oženílka a ten musel na pár let odcestovat do Alžíru.Marlen byla již jeho čtvrtá žena,která byla o 15 let madší a kterou přebral svému synovi Vladimírovi .V hotelu Star ještě pracoval Rudolf Pěkný , byl zaměstnán jako obchodní náměstek spolu s manželkou Elou. Pěkný pracoval jako ředitel hotelové školy a byl zavřen na 4 roky za výkon mimomanželské soulože se žákyněmi školy a za navádění k prostituci nezletilých osob . Po Listopadové revoluci se Erik díky přehození placky KSČ za OF stal z prostého podnikatele poradcem ministerstva hospodářství . Do práce těchto tří rodinek se bohužel připletou dvě mladě holky a to : Anděla Procházková , která je omentálně bez práce,přestože je právě vystudovaná psycholožka a Monika Králová , která je také bez zaměstnání a také s titulem z vysoké školy, avšak je inženýrka .Tyto dívky se dozvědí o možnosti práce v hotelu Star,jenže nevědí jaká práce je bude čekat.Když si domluví schůzku s Erikem zjistí, že je čeká práce tzv. Call-girls,dívek,které pro uspokojení klientů hotelu budou na zavolání provádět různé až perverzní služby zákazníkům.Obě dívky kvůli nedostatku peněz práci příjmou.U Moniky,která měla sexy postavu a svůdnější vystupování by se dalo očekávat,že bude úspěšnější , ale opak byl pravdou.Dětštější Andělka,kterou perverzním zákazníkům představovali jako 14tiletou dívenku, měla úspěch mnohem větší.Jednou do hotelu přijel hrabě Franz Klein a ten si Andělu velmi oblíbil,že žádnou jinou dívku nepožadoval.Ale když se Klein nabažil i Anděli,požadoval mladší dívky k sexuálním službám a poprosil Molnára a Pěkného,aby mu natočili dětské porno.Jim se moc nechtělo,ale nakonec sehnali byt v Pařížské ulici a porno tam natočili.Klein byl spokojen a všichni si mysleli,že zas bude klid.Jenomže nebyl.Jednoho dne přijel do hotelu hrabě Stumpkopf a požadoval Andělu,ale že ji bude potřebovat dopravit do nějakého bytu,protože tu je s manželkou.Erik souhlasil a propůjčil jim byt v Pařížské ulici.Anděla tam přišla dřív a našla tam videokazetu s dětským pornem a vše šla říct řediteli hotelu Panenkovi.Ten i manželka byli šokováni,ale usnesli se,že Anděla musí mlčet jinak potopí pověst hotelu a i je samotné.Panenkovi se dohodli s Erikem,ať to nějak zařídí.Molnár zahrál na Andělu divadlo a potom použil stejný způsob umlčení,jako před mnoha lety u Renáty,avšak s tím rozdílem,že Andělu uškrtil.Pak se táhl proces vyšetřování.A aby ta vražda na Erika nepraskla tak zabil i Moniku,která Anděle volala před její smrtí a věděla , že ji ještě ten večer navštíví Molnár.Po Moničině smrti paní Procházkové povolili nervy a Erika Molnára i jeho právníka Josefa Cipru zastřelila . Ale proti ní bylo po šesti týdnech zastaveno trestní stíhání kvůli hospitaci na psychiatrické klinice.Julius Fučík – Reportáž psaná na oprátce

O autorovi: Julius Fučík( narozen 23.2.1903) působil jako překladatel, literární a divadelní kritik, politický činitel a spisovatel. Od roku 1921 byl členem Komunistické strany Československa. Od roku 1929 spolupracoval s Rudým právem. Mezi jeho díla patří reportáže o Sovětském svazu( např. dílo V zemi, kde zítra již znamená včera, V zemi milované,…). Psal také literární eseje( např. Božena Němcová bojující, O Sabinově zradě,…). Od roku 1939 byl aktivním členem komunistického odboje proti fašismu. V letech 1941-1942 působil v druhém ilegálním ÚV KSČ. Kvůli tomu byl v roce 1942 zatčen a o rok později odsouzen a popraven. Právě z pankrácké věznice pochází velmi zvláštní dílo Reportáž psaná na oprátce. O něm níže.

O díle: Reportáž psaná na oprátce je próza krátkého rozsahu. Na tomto díle obdivuji už jenom to, že vůbec vzniklo. Těžko si představuji sám sebe v situaci podobné té Fučíkově. Jakákoliv literární tvorba by byla v tu chvíli to poslední, na co bych měl odvahu a chuť. Už jen proto velice obdivuji Fučíka. Nyní něco konkrétnějšího o díle. Prvním kritériem při hodnocení každé knihy je jazyk
a styl. Ať už byl Fučík jakýkoliv, jeho styl psaní je unikátem mezi styly. V těžké psychické situaci být schopen napsat dílo na takové literární úrovni je počin, který je hoden uznání. Kniha je velmi čtivá a každá část knihy zaujme něčím trochu jiným. Někdy je to velmi obratná popisnost, kterou obdivuji, v jiné kapitole jde zase popisnost stranou a Fučík se věnuje prokreslení psychologických profilů jednotlivých lidí, kteří jsou nebo byli s ním ve styku.
Fučík líčí odboj, zatčení, velmi obratně a chladně líčí své vlastní mučení, popisuje svého spoluvězně( nazývá ho Otcem), líčí výslechové praktiky odporných SS-mannů, jejich stupiditu, jindy zase jejich inteligenci, vypravuje o své ženě, rodině, přátelích. Velmi často vyzvedává svoji úlohu: nic neprozradit, být vzorným komunistou.
Kniha končí velmi náhle. Fučík najednou zjistil, že jeho čas se blíží, zanechal rozepsaných textů a napsal kratičký závěr. Ten končí zvoláním: „ Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!“

Vlastní názor: Není vůbec snadné vyjádřit svůj názor na tuto knihu. Jako kdybych měl na tuto knihu názory hned dva. Nejdřív ten první. Je mi jedno, kdo psal tuto knihu, jestli komunista, nebo někdo jiný. Vůbec to není to podstatné. Podstatná je jedna věc. Fučík ukazuje, že člověk, který něčemu věří a žije pro to, musí svou víru chránit a hájit za jakoukoliv cenu. To, že byl Fučík komunistou, ho zcela jasně nutí ke konfrontaci s fašismem. Fučík nenachází podstatu svého života v politických cílech jeho komunistické kariéry. Jeho cíl života je jasný. Ztotožnit se s komunistickou ideologií a bránit prapůvodní hodnoty, které komunismus na samém počátku vyzdvihoval. Lidství, solidaritu, mír, blaho…
Všichni víme, jak to s těmito ideami nakonec dopadlo. Ale Fučík je důkazem toho, že myšlenka dobra nemůže být nikdy špatná, byť by byla sebenaivnější.
Kdyby byli všichni členové KSČ takoví, jako Fučík, panovala by v zemích českých naprosto jiná situace. Jenže to už se pohybujeme v rovinách snů.
S tím totiž souvisí můj druhý názor. Fučík touto knihou vlastně dokazuje, že jakákoliv ideologie hlásající rovnost všech lidí je utopická. Fučík si to možná ani neuvědomuje. Ale toto vlastně nechtěně vyjádřil například v postavě svého kolegy Mirka, který zradí nejen své kolegy tím, že je vyzradí při brutálním výslechu, ale zradí také sám sebe a svou ideologii. Tím Fučík paradoxně klade odpor sám sobě. Jak je vidět, všichni lidé prostě nemohou být stejní, bylo by to nepřirozené, umělé, špatné.
Zajímala by mě jedna věc. Kdyby Fučík přežil válku, byl by v roce 1948 na straně koho? Komunistů, nebo těch druhých? Jak víme, po roce 1948 se z Julia Fučíka stal nedotknutelný kult, něco, co šlo vzorem socialistickému lidu. Jenže kdo si uvědomoval, že Fučík byl jiný než stupidové a senilní pitomečkové jako například Klement Gottwald, Vasil Biľak, Milouš Jakeš či novodobý populista Miroslav Grebeníček. Tito uslintaní neinteligentní kariéristé nemají s inteligentním a charakterním Fučíkem vůbec nic společného a kdyby byli chytří, došlo by jim, že Fučík je vlastně přesně jejich opakem.
Je nefér ohánět se komunismem jako ideologií, která spasí svět. Komunismus by měl být brán jako určité životní krédo, naše etická nadhodnota. Kdybychom se podle ní řídili, šťastně bychom prožili svoje životy. Dnešní pojetí komunismu je doslova tragické. Komunistické způsoby řízení ekonomiky, způsoby rozvržení politické či územněsprávní moci, to všechno jsou pojmy, s nimiž slovo komunismus nemá co dělat. Nepleťme prosím komunismus se socialismem. Ten socialismus, ten nechutný, nepružný, nedemokratický a zatuchlý socialismus, který trápil naši zem po čtyřicet let, je něco, s čímž by se Julius Fučík jakožto morální autorita nikdy neztotožnil a proti čemuž by bojoval stejně vytrvale
a odhodlaně jako proti fašismu. O tom jsem skálopevně přesvědčen.
Jak vidno, obrovský odkaz knihy nespatřuji jen v jejím obsahu, ale hlavně v její dovednosti donutit čtenáře po přečtení k takovým zamyšlením, jako málokterá kniha. Fučík mě vlastně donutil sledovat, jak v mých myšlenkách bojuje komunismus proti socialismu a fašismu. Bylo velmi zajímavé sledovat tento zápas…Prostředí,v němž se tato velice podivná historka odehrává připomíná fašistický stát,kde občanská práva jsou zastřena závoji lží a vymyšlených obvinění.Určit přesnou dobu,v jaké se děj odvíjí je téměř nemožné,,autor použil popis prostředí i osob z doby počátku dvacátého století,ale to se překvapivě mísí s pasážemi cestování metrem a životem lidí na Měsíci.Fuks se snaží poukázat na genialitu lidí,jenž dokázali vytvořit betonové silnice,stavět domy,přežít ve vesmíru,avšak na druhou stranu je až groteskní,že si nedokáží poradit s vyhubením myší.Musím říct,že obsah knihy na mě působil velice zvláštním dojmem,nebyl vlastně ani nijak extrémě zajímavý a jen některé odstavce mě dokázaly vtáhnout do děje naplno,každopádně za přečtení určitě stojí,protože závěr je jedním slovem"šokující".Nebudu však předbíhat a obsah ve stručnosti nastíním chronologicky,jak jej i autor uvedl.
Hrdinkou je,jak je patrno z názvu knihy-Natálie Mooshabrová,čtyřiasedmdesátiletá vdova po kočím z pivovaru,žijící dlouhá léta ve schátralém činžovním domě,kde je její nejlepší přítelkyní správcová.Vše začíná na svatební hostině Natáliiny dcery a okamžitě nás seznamuje s děsivým vztahem paní Mooshabrové a jejích dětí- dvacetileté Nabule a pětadvacetiletého Wezra.Oba dva ji neustále ponižují,,nešetří ani vulgaritou,jsou to lidé bez soucitu,úcty a je kolem nich opředena spousta záhadných situací spojených s krádežemi,věznicí a neustálými podvody.Důležitý fakt hraje v životě hlavní hrdinky způsob,kterým si přivydělává ke svému nízkém důchodu.Pracuje dvacet let pro"PÉČI",což je něco jako sociální úřad,bere svoji práci jako velice důležité poslání a proto se také ve vyprávění téměř v každé kapitole setkáváme se situací,kdy ukazuje svůj identifikační průkaz,který dostala v péči a hrdě vypráví,jak se za dva groše měsíčně stará o tři hroby.Tento úřad ji také díky její obětavosti a oddanosti občas pověří zjišťováním rodinných situací u problematických dětí.Tím se dostáváme k větě,týkající se její vlastní rodiny ,kterou právě těmto neposlušným dětem vypráví jako odstrašující případ-je to:
"Když zlobíš,víš,co z tebe bude,,přijdeš do pomocný školy a do polepšovny,bude z tebe pomocnej dělník,nádeník a nakonec skončíš v krimi"
Důležitou úlohu hraje v povídce i předseda Albín Rappelschlund,který nespravedlivě a jen pro svůj vlastní prospěch zemi vládne po boku kněžny Augusty thálské,ale kněžnu nikdo již skoro padesát let neviděl,proto se v městech jak lavina šíří pověry,že ji předseda vězní,nebo ji už dávno zabil.Trochu záhadně a nevysvětlitelně na čtenáře působí dvojice policistů neustále navštěvujících paní Mooshabrovou,vyptávající se na její dětství,rodinu a spousty pro nás zbytečných detailů.Děj se v průběhu nijak výrazně nemění.Skoro se zdá,že je to jen popis identicky strávených dní jedné obyčejné ženy,která neměla snadný život.
Dostáváme se k poslední zlomové části knihy.Paní Mooshabrová přijímá pracovní nabídku dohlížet tři dni v týdnu na čtrnáctiletého Oberona-syna bohatého kupce Felsacha,který byl neustále na pracovních cestách na Měsíci,kde prodával televize a rádia.Právě tento chlapec se ke konci knihy projeví jako nejdůležitější zdroj řešení všech nevysvětlitelných situací.Již samotný jeho popis je nezapomenutelný.Takhle nás s ním seznamuje již zmiňovaná správcová:
"Představte si,že má dlouhý černý vlasy,černý oči,dlouhý nehty,na malíčku se mu kroutí a je i mlsný.Do školy se neučí,protože už všechno zná.Bere si černý plášť a toulá se.Studuje i nějaký záhadný vědy".
Pani Mooshabrová nastupuje do domu kupce Felsacha právě v den státního svátku,tedy v den kněžniných pětasedmdesátých narozenin.Ve městě začínají nepokoje,protože lidé chtějí vidět kněžnu.Brzy se v rádiu ozývá informace,že předseda Albín Rappelschlund byl zajat a odsouzen k smrti,spolu s ním i jeho dlouholetí komplicové Nabule a Wezr Mooshabrovi,kteří pracovali jako strážní ve věznicích,kde krutě zabíjeli vězně a okrádali je.V tu chvíli se ozve malý Oberon a začíná objasňovat situaci paní Mooshabrové:
"Váš muž nebyl Medard Mooshabr,kočí v pivovaře.Váš muž nikdy nebyl pochován v Drozdově u Etlich.Kočí Medard Mooshaber nebyl váš muž,byl to cizí člověk,který u vás později žil a převzal vaše přisvojené jméno.Nikdy jste s ním nebyla oddána na radnici,protože jste už tehdy byla vdova a nechtěla jste se vdát podruhé,měla jste to za hřích.A neměla jste tedy po něm ani penzi,neměla jste ani tu penzi po kočím v pivovaře.Žila jste celá ta předlouhá léta jen ze svých grošů ze hřbitova.Mooshaber padl ve válce a je pohřben v Drozdově,měl vás rád,ale váš muž to nebyl.A Wezr a Nabule Mooshabrovi nebyli vaše děti,nikdy jste žádné děti neměla.Byli adoptivní,úplně cizí lidé,a vy jste na ně strašlivě doplatila."
Když paní Mooshabrová,klidná a s úsměvem,jakoby ji Oberonovo vypravování ani nepřekvapilo,položí otázku:
"A kdo byl tedy můj muž?"
Chlapec s jistotou odpoví:
"Váš muž zemřel za týden po svatbě,byl prasynovcem Karla Napoleona a je pohřben v knížecím paláci."
Jen,co to dořekne vchází do dveří dav lidí,klaní se a venku je připraven zlatý kočár,aby odvezl kněžnu na zámek.Paní Mooshabrová dojídá koláč,který sama upekla,stoupá si před lid a oznámí:
"Nařizuji a uděluji.Pro Albína Rappelschlunda milost.Milost pro Wezra a Nabuli Mooshabrovy"
Poté požádá Oberona,aby zničil koláče,které přinesla,protože do nich namíchala jed.Pár vteřin na to padá k zemi mrtvá.
Poslední větu v knize určil spisovatel správcové:
"Jak strašné nervy musila ta ubohá žena mít,jak velkou byla nucena být herečkou."
Tento velice nápaditý utopický příběh je Fuksovou šestou knihou,sepsanou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století.Autor,jak už bylo jednou řečeno psal chronologicky a jakoby vyjadřoval bolest nad slabostí člověka vůči hrůzám a nelidskosti fašismu.Spojování nejvšednějších věcí s tajuplnými a fiktivními patří k příznačným rysům všech jeho dosavadních knih.Vnímáme-li jeho styl psaní,je nutné upozornit na jeho umění popisu nejen postav,ale i okolí a situací,počasí nevyjímaje.Dokázal dokonce nastínit i pocity,které právě hrdina knihy prožívá,takže má někdy čtenář pocit,že jimi prochází také.Dílo je psáno velmi jednoduchou literární formou a dialogy jsou v hovorové češtině,s občasnými vulgarismy.Kupodivu se vůbec nesetkáváme s přirovnáním,což jen pomáhá Fuksově srozumitelné interpretaci.Pan Theodor Mundstock je osamělý pražský Žid. Oba rodiče zemřeli, když mu bylo 13 let. V mládí měl sice vztah s Ruth Krausovou. Ona však byla velmi zvláštní a mladého pana Mundstocka si k sobě skoro vůbec nepustila. Ve své garsonce bydlí pouze se svým domácím mazlíčkem, malou slepičkou. Pracuje třicet let ve firmě pana Samuela Vorjahrena – Menache Löwy, konopí, provazy a nitě. Jednou však šel do práce a tam našel všechno rozházené a rozbité. Nad tím vším stál německý voják, který mu velmi hrubě oznámil, že je propuštěn. STR.54
Trvalo velmi dlouho, než se pan Mundstock z toho všeho vzpamatoval. Nyní pracoval pouze jako pouliční zametač. Několikrát týdně musel uklidit ulice, které mu přidělili. Každý den se třásl strachem při pohledu na schránku. Jen aby se v ní neobjevilo to bílé psaní, které by mu oznámilo odjezd do koncentračního tábora. Se svými přáteli už se také skoro nestýkal, jedinou výjimkou byl rodina Šternova, ale i ty navštívil jen několikrát. Ještě před válkou k nim chodil každý týden na sváteční oběd. Nyní měl z návštěv u nich hrůzu, protože se bál, že se budou ptát jak je to s transporty. Nechtěl jim říkat pravdu, aby nebyli zbytečně vyděšení a tak si raději vymýšlel, že válka určitě na jaře skončí. Také jim vykládal karty, ale i ty přizpůsoboval tomu, co chtěli slyšet. Nejvíce mu věřil malý Šimon, pro kterého byl pan Mundstock velký vzor. Vždy mu nosil známky, chodil s ním do ZOO a přál malému chlapci co nejvíce pomoci například na studiích, jenže nyní Šimon nemohl kvůli tomu, že je Žid, chodit do školy. V podvědomí ale asi všichni tušili, že se pan Mundstock snaží pouze ulehčit situaci, která byla pro něho samotného velmi obtížná. Od začátku okupace, kdy s ním začal chodit Mon, začal totiž velmi hubnout a být na tom psychicky velmi špatně. Ven chodil jen minimálně a neustále vedl dlouhé rozhovory s Monem. To vše se změnilo až jednoho dne, kdy opět zametal ulice. Když přijel se svým vozíkem do Mečířské ulice, udělalo se mu až špatně. Jako by se proti němu všichni lidé z této ulice domluvili a zrovna v ten den uklízeli. Před každým domem bylo neskutečné množství nepořádku, který měl pan Mundstock uklidit do svého vozíku. Už přemýšlel, jak ho odsoudí k smrti, protože nesplnil příkaz. V tom si však vzpomněl na pana Vorjahrena, jak ho vždy chválil, že je praktický člověk. Najednou se v něm něco zlomilo. Kbelíky, ve kterých byl nepořádek nevysypával, ale věšel po stranách vozíku a cihly do vozíku skládal, aby ušetřil místo. Uvědomil si, proč by se měl koncentračního tábora bát, když je tak praktický člověk. Vždyť se na něj může dostatečně připravit a určitě potom přežije. Jen musí pořád myslet jako v Mečířské ulici. Chtěl si o tom promluvit s Monem, ale ten zmizel. Tak tedy začal s přísně metodickou přípravou.
Stál v pokoji a vše si představoval a nápady se jen hrnuly. Věděl, že váha kufru smí být pouze 50kg a to je příliš. On si ho sbalil lehčí, ale i to bylo pro něj hodně. Proto si musí kufr předávat do druhé ruky každých 10 krocích a asi 40 kroků před cílem se interval sníží na 5 kroků. Druhou ruku si musí protřepávat, protože se tak rychleji prokrví a nebude ho bolet. Držadlo kufru má držet pořádně celou rukou a má být obaleno kouskem nenápadného flanelu. Také zjistil, že má levou ruku slabší, tak se rozhodl že ji bude 1 hodinu denně posilovat. Ve vlaku bude určitě málo místa, a tak aby se mohl najít, dá si do kapsy chleba a bude ho po kouskách ulamovat. Při vystupování z vlaku se musí držet uprostřed zástupu, protože ti krajní dostávají od vojáků nejvíce ran. Kdyby ho přece jen nějaký praštil, musí mít v puse několik umělých zubů, které vyplivne a voják mu dá pokoj. Také se rozhodl zvykat si spát na tvrdém, a tak od toho večera začal spát na žehlícím prkně a vstávat v 5h. Metodické přípravy dokončil a byl připraven. Ještě jednou zašel navštívit Šternovi a to bylo také naposledy co je viděl. Pak mu už jen od nich přišel dopis, že odjíždějí do Terezína. Prosili ho v něm, aby se postaral o Šimona, který jediný pojede až v příštím transportu. Pan Mundstock se tedy snažil připravit Šimona stejně, jako to dělal u sebe, ale měl na to málo času. Za pár dní přišlo psaní i jemu, takže měli odjet společně se Šimonem.
Pan Mundstock už spěchal s kufrem k nádraží, počítal si kroky a neustále nad vším musel přemýšlet. Už si všimnul Šimona, který na něj před nádražím čekal. Neustále přemýšlel a málem by zapomněl, že už je velmi blízko nádraží a že musí změnit interval a přehazovat už po pěti krocích. Zastavil se tedy, jenže si neuvědomil, že je uprostřed rušné silnice. Vzápětí však do něj narazilo velké vojenské auto a pan Mundstock po chvíli umírá.Tess Gerritsenová - Gravitace

Hlavní hrdinkou této sci-fi je Emma Watsonová, která je úspěšná lékařka a astronautka, mimo jiné se právě domlouvá se svým manželem, Dr. Jackem McCallumem, na rozvodovém řízení. Nyní se pilně připravuje se svým týmem na cestu do vesmíru, která má přijít za několik měsíců. V těchto přípravách ji však Úřad pro letectví a vesmír (NASA) pošle na Mezinárodní kosmickou stanici ISS za kolegu, kterému tragicky zemřela manželka, a proto se musí vrátit zpět na Zemi.

Emma pokračuje v jeho započatých experimentech s pokusnými zvířaty, buněčnými kulturami a preventivně se stará o zdraví posádky. U jednoho vzorku z buněčných kultur – Archaeonů (které si tam nechal vyvézt výzkumný ústav SeaScience, na zkoumání těchto organismů v microgravitaci) – však dojde k nadměrnému nárůstu hmotnosti a změně konzistence. Při provádění zkoušek s touto želatinovou hmotou, přilne část ke stěně ochranného boxu v bezprostřední blízkosti komory s pokusnými zvířaty. V zápětí se začnou dít na ISS nevysvětlitelné věci. Pokusné myši hynou, jeden z členů posádky náhle umírá a v beztížných prostorách stanice poletují zelenomodré želatinové kuličky.

NASA vysílá raketoplán Discovery, aby dopravil část posádky a ostatky astronauta na Zemi. Během návratu však kosmonauty, kteří prišli do přímého styku s posádkou stanice ISS a pak mezi sebou, postihnou stejné zdravotní problémy, jakými trpěl jejich zemřelý kolega. Řídícímu středisku NASA se podaří téměř neovladatelný stroj navést na přistání, ale nikdo z členů posádky nepřežije.

Po přistání Discovery, se začnou kolem shlukovat helikoptéry a z nich vystoupí několik desítek vojáků. Nikdo z NASA nechápe co se děje. Když se Emmin manžel, Jack-jako lékař NASA, snaží dostat k raketoplánu, setká se s odporem vojáků a je zastaven násilím. Pouze mohl sledovat jak cizí lidé v oranžových vzduchotěsných kombinézách mizí v trupu lodi. A jak kamsi odváží těla v igelitových pytlích. „Teď už nezjistím, s čím přichází má Emma do styku a čím by se mohla nakazit!!!“ pomyslel si Jack a už si byl naprosto jistý, že svou ženu pořád miluje, i když to věděl vždycky, ale nechtěl si to příliš připustit(ostatně stejně jako Emma!).

Po tomto incidentu, kdy se všichni snaží zjistit, co to bylo za vojáky, vystane na povrch, že to byli lidé z USAMRID(U.S.Army Medical Research Institute of Infectious Diseases – Výzkumný lékařský ústav armády USA pro infekční choroby). Z této instituce moc informací nezískali, ale vymohli si právo, aby jeden z lékařů NASA mohl být u pitev. Je jasné, že to byl právě Jack, kdo byl vybrán.

Po příjezdu na zjevně opuštěnou základnu, kdesi uprostřed pouště, byl Jack zaveden někam do podzemí, kde viděl obrovskou a skvěle vybavenou výzkumnou stanici. A bylo mu jasné, že neviděl ani desetinu tohoto podzemního komplexu. Po tomto zážitku hned věděl, že to není jen obyčejná infekce, která ohrožuje jeho kolegy a kamarády.

Při pitvě těla jednoho z astronautů, se po otevření lebky vylila na zem želatinová hmota plná zelenomodrých kuliček. „Proto nemohli sami přistát-muselo to strašně bolet!“ pomyslel si Jack. Ale to ho už táhli ven, protože nechtěli, aby se někdo z veřejnosti dozvěděl o co jde. To se Jackovi samozřejmě nelíbilo a jednoho z přítomných doktorů, kteří se ho snažili silou vyhodit, přehodil přes stolek s lékařským nářadím a on si rozřízl ochranou kombinézu o skalpel a spadl přímo do té hmoty na zemi – po pár dnech v karanténě umírá ve strašných bolestech a křečích.

V tu dobu, už Emma věděla, že to pochází z Archaeonů, které měli na ISS a tak jejich původní teorii o teroristicko-ekologickém útoku zavrhli. Její kolegové na Zemi se vydali hledat společnost, která Archaeony vyslala na pokusy do podmínek microgravitace.

Po několika dalších nepříjemných situacích a i trocha vydírání a vyhrožování Jack zjistil, že to nejsou Archaeony(člověku bezpečné organismy z hlubin moře, které dokáží existovat za extrémních podmínek), ale jakási nová forma života, která se našla v hlubinách moře na zbytcích asteroidu. V NASA to vyvolalo zděšení – neznámá mimozemská kultura ohrožuje lidstvo!!

Když už to Jack věděl, spojí se s USAMRID, která mu všechno, co zatím věděla, řekla. Nejdůležitější však bylo, že tento organismus po napadení hostitele přijímá jeho DNA za svoji vlastní a tak u něj dochází k evoluci. Z jeho DNA bylo zjištěno, že obsahuje DNA žab, myší a člověka!!! Plus nějaké další seskupení DNA, které nikdo ještě neviděl a ani nemohl, protože přišlo z vesmíru.

DNA myši bylo jasné-dostalo se tam, při pokusech na stanici ISS. Lidské DNA při napadení členů posádky a neznáme DNA je tu od začátku. Avšak záhadou bylo proč je zde i DNA žabí. Ukázalo se, že společnost, která nechala tuto buněčnou kulturu vynést do kosmu, věděla co je to zač a pouze chtěla vědět, jak se tyto organismy budou vyvíjet v microgravitaci. Nepředpokládali však, že dojde k takovéto katastrofě. Proto nechali, aby tento nový organismus napadl žáby a přijal jejich DNA, protože žáby jsou velice citlivé a náchylné na různé nečistoty a viry v jejich okolí.

To je už, ale Emma nakažená a začíná hra o čas. Když už ani nedoufá ve svojí záchranu, objeví, že jedna pokusná myška stále žije. Po bližší prohlídce zjistí, že ona myška je těhotná. Po konzultaci se Zemí se rozhodne vzít si nějaké hormony(podobné jako kdyby byla těhotná), které byly určeny na testování ve vesmíru. Po pár hodinách zjistí, že její nákaza ustupuje a drží se na přijatelné úrovni. Bohužel má hormony na tři dny, ale pak dojdou.

Jack se domluví s jednou soukromou firmou, která právě provádí zkušební let do vesmíru, že až se jejich testovací loď dostane na oběžnou dráhu do blízkosti k ISS, Jack vystoupí do kosmu a vstoupí na stanici ke své Emmě. Které pak aplikuje ranavirus, což je docela pro člověka neškodný virus, ale na žabí DNA působí destruktivně a tak by mohli tuto nákazu zahubit.

To se však nelíbí lidem z USAMRID, kteří se bojí nakažení celé populace lidstva. Naštěstí se to dovídají pozdě a to už je Jack v kosmu. Konečně se mu splnil sen(taky byl astronaut, ale těsně než měl vzlétnout mu našli ledvinové kameny a on už nikdy nesměl do microgravitace), ale za těchto podmínek tím nebyl vůbec nadšen. NASA přesvědčilo USAMRID, aby oba objekty na oběžné dráze nesestřelili, že Jack se nechce vrátit na Zem, ale že chce jen záchránit svou ženu a počkat s ní na palubě ISS než se najde lék.

Když Jack dorazil na stanici, našel Emminino tělo, jek se bezvládně kroutí v křečích v beztížných prostorách. Po aplikaci ranaviru Jack pozoroval, že to působí a že se jeho milovaná žena opravdu vyléčí. Emma ještě v polobezvědomí vynadala Jackovi, že takle hloupě riskuje svůj život a že ho stále miluje a nechce se s ním nechat rozvést. Jack jí její slova oplatil…

Po návratu na Zem, si oba pobyli v karanténích prostorách ještě několik měsíců, pak je oba pustili na svobodu. Když spolu pluli na moři na Jackově jachtě a pozorovali hvězdy, tak se oba svěřili, že by se přes to všechno stejně ještě rádi vrátili do vesmíru, avšak to nešlo, protože nikdo nevěděl zda jsou zcela vyléčeni a co by se stalo kdyby se vrátili do podmínek microgravitace.


Můj názor na knihu:

Asi prvních 100 stran ze skoro 400 bylo strašně nudných a nevěděl jsem jestli knížku vůbec chci dočíst. Ale když se na palubě lodi začali dít divné věci, začalo to být napínavé a docela záživné. A posledních cca 150stran jsem už jenom „hltal“ protože se staly strašně napínavými a tak dobře napsanými, že mě vtáhly do děje.

Autorka této knihy byla sestřička v nemocnici a tak tato knížka byla plná lékařských slov a různé věci jako pitvy, zranění a konzultace o problémech byly až moc odborné, což trochu brzdilo čtení.

Avšak nelituji, že jsem si tuto knížku koupil a přečet, protože byla opravdu dobrá.JOHANN WOLFGANG GOETHE
UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA

Johann Wolfgang Goethe narodil 28.8.1749 ve Frankfurtu n./M. Vystudoval práva ve Štrasburku a v Lipsku, poté krátce praktikoval u říšského kamerálního soudu ve Wetzlaru. Vstoupil také do vévodských služeb ve Výmaru, kde až do smrti působil jako tajný rada a ministr.Hodně cestoval, několikrát navštívil i západní Čechy, stýkal se s významnými obrozeneckými osobnostmi domácími i cizími, hl. s Friedrichem Schillerem. Zemřel ve Výmaru 22.3.1832. Mezi jeho nejhlavnější díla patří bezesporu URFAUST, dramata TORQUATO TASSO, IFIGENIE V TAURIDĚ, dvoudílný FAUST, ZÁPADOVÝCHODNÍ DIVÁN a jiné, ale především je to epistolární román UTRPENÍ MLADÉHO WERTHERA z období preromantismu.

Utrpení mladého Werthera je tragický milostný román v dopisech, které píše Werther svému příteli Vilémovi. Werther přijíždí do města krátce poté, co opustil další ženu, jakousi Leonoru. Usazuje se v dědině, které místní říkají Wahlheim, zde si často nechává vynést z hospody židli a stůl a čte si ve svém Homérovi. Jednoho dne potká a vášnivě se zamiluje do Lotty, která je však již zadána Albertovi. Přesto však se Werther stane jejím přítelem, denně se s ní schází a pomáhá jí s jejími sourozenci. Den ode dne víc a víc ho však ničí pomyšlení, že nikdy nebude jeho. Odjíždí proto daleko do cizího města na pozvání velvyslance a stává se členem dvora. Píše referáty na právě vydané knihy. Později na slavnostním plese ho hrabě vypovídá ze dvora. Werther, který se právě dozvěděl o svatbě Lotty a Alberta, žádá o propuštění ze dvora a odjíždí do svého rodiště. Zde začíná jeho pouť světem. Projíždí různá místa, ale nakonec se vrací zpátky do města ke své milované Lottě. Čím více času s ní tráví, tím hlubší je jeho trhlina v srdci. Werther dokonce přemýšlí o tom, jaké by to bylo, kdyby Albert zemřel a Lotta by byla jeho. Jeho dopisy jsou plné utrpení, bolesti a touhy po lásce. V této době se prohlubují spory mezi Albertem a Wertherem. Zmatená Lotta upadá v jakousi trudnomyslnost, Albert si její chování vykládá jako rostoucí vášeň a možné nebezpečí, kdežto Werther jako hlubokou rozmrzelost nad změněným chováním manželovým. A v tuto chvíli se v duši ubohého Werthera vyhranilo rozhodnutí opustit tento svět. Neměl to však být ukvapený, zbrklý čin; chtěl podniknout tento krok s co nejlepším přesvědčením, s nejklidnější rozhodností. A tak přesně o půlnoci o několik týdnů později se mladý Werther zastřelil ve svém pokoji. Albert byl zděšen, Lotta v šoku a celé město na nohou. Tak tragicky skončil tento příběh zamilovaného mladíka.

Tiskem vyšel román Utrpení mladého Werthera, po rousseauovsku a richardsonovsku složený v dopisech a záznamech r.1774, pouhá dvě léta po Goethově odchodu z Wetzlaru. Ohlas, s jakým se Werther napoprvé setkal, vyvolal nejen módu á la Werther v oblékání a oblibu wertherovských motivů v uměleckém řemesle, ale také psychózu sebevražd mladých lidí, jakou z odstupu dvou století jen těžko pochopíme. Goethe v tomto románě používá dlouhá, mnohdy složitá souvětí, často se zde objevují metafory, hyperboly a přirovnání.

Utrpení mladého Werthera je určitě jedním z nejvýznamnějších Goethových děl, a zároveň je to vrcholné dílo preromantismu.JOHANN WOLFGANG GOETHE

(1749 – 1832) Johann Wolfgang von Goethe se narodil 28. 8. 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho otec /císařský rada/ se velmi svědomitě staral o výchovu a vzdělání svého syna. Mladý Goethe se učil řecky, latinsky, hebrejsky, francouzsky, anglicky, a italsky. Dobře znal i lteraturu v těchto jazycích psanou.

V letech 1765-68 studoval v Lipsku práva. Věnoval se hojně studentskému životu, navazoval nová přátelství a prožíval své první lásky.V devatenácti letech u něj propuká tuberkulosní onemocněnía Goethe se bez valných studijních výsledků vrací domů.Ve studiu pak pokračuje ve Štrasburku až do roku 1771. Poté krátce působí jako právník /ve Frankfurtu nad Mohanem a ve Wetzlaru.

Ve svých 25 letech slaví svůj první literární ůspěch románem utrpení mladého Werthera, který silně zapůsobil na celou kulturní Evropu. Sám Napoleon tento román údajně vezl sebou do Egypta. Rok nato se Goethe zasnoubí s Lili Shonemannovou, dcerou bankéře. Záhy však poznává, že se dopustil omylu a roschází se sní. Odjíždí na cesty do Švícarska a do Štrasburku.

V říjnu roku 1775 zve vévoda Karel August Goetha do Výmaru. Goethe pozvání přijímá a zůstává zde ve státních službách plných padesát sedm let. Stává se přítelem a rádcem vévodovým. Stará se o výmarské finance, doly a lomy a armádu.
Nachází zde intimní přítelkyni Charlottu von Stein

FAUST

První část této dvoudílné knihy vyšla roku 1808 a druhá část se objevila až v roce 1832.
První díl se odehrává někdy v 16. století. Doktor Faust se nemůže nasytit vzdělání, touží poznat více. Jednou v noci k němu do ložnice přijde ďábel Mefistofeles a uzavře s Fauste smlouvu podepsanou Faustovou krví. Ďábel získá Fasutovu duší až tehdy, když mu ukáže věci, které ještě neviděl. Vrátí mu ztracené mládí a Faust zažívá nové příběhy. Seznámí se s Markétkou, do které se zamiluje. Markéta měla dítě, které zabila a proto musela být souzena. Jenže na tomto činu nesl svoji vinu Faust a snažil se ji obhájit. Ale zrádný Mefistofeles mu našeptává, aby Markétku nechal být a Faust u přes svoji ohromnou láskuk ní, ji nechá. Ale přece jen ji nakonec zachrání boží vůle.
Ve druhém dílu je Faust zničen smrtí Markétky, dostává se do cizokrajných končin. Vynalezne papírové peníze a stane se tak oblíbeným u císařského dvora a tím pádem zemi zachrání. S umělým člověkem homonkulem a Mefistofelem se vydává do mýtického Řecka, kde se ožení s Helenou a má syna Euforiona, jenže ten umírá.
Ke konci je Faust představen jako starý vladař. Za pomoc císaři, dostal u moře bažiny, které se snažil zúrodnit. Mefistofeles tak ztrácí Faustovu duši, protože Faust chtěl svými činy pomoci lidem a tak je po smrti jeho duše spasena.

Goethe se snaží řešit ve Faustovi otázku dobra a zla. Věří ve vítězství lidské solidárnosti. V celé knize se Faust změní z vědce, který měl nenasytnou touhu po vědění v člověka toužícího po poznání, ale ne už v takové nenasytné podobě.

Kniha Faust je psána veršem se známkami střídavého rýmu. Goethe toto dílo pojal spíše jako tragickou epiku. V díle jsou rozsáhle rozhovory hlavně mezi Faustem a Mefistofelem.



UKÁZKA:

Faust:

Zaříkán zvířecí buď tvor
elementárním quattuor:

Salamandr ať hoří,
nechť nymfa se vine,
sylfa v prostor ať vplyne,
gnóm ať se moří!

Kdo nezná živlů znaky,
kdo neví, který je jaký,
jakých sil,
jaký má cíl,
nemá v své moci,
říši duchů zmoci.

V plamenech, mloku,
v plamenech ztrať se!

Splyň v proudu a toku,
ty nymfo!
vzplaň krásou meteorů,
ó sylfo!
Nechť pomáhá domu a dvoru
incubus, incubus!
vystup, ať nemusím užít hrůz!
... Mefistofeles:

Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?

Faust:

Tak tohle bylo jádro pudlíka! Potulný scholár? Šprým to podařený.

Mefistofeles:

Klanět se vám, čest pro mne veliká.
Vy jste mi zatopil, můj pane přeučený.

Faust:

Tvé jméno?

Mefistofeles:

Na to by se neměl ptát,
kdo k slovu chová pohrdání,
kdo chce podsttu věcí znát,
na hony vzdálen jalového zdání.

Faust:

U vás, vy páni, zvukem jména
též tvářnost duše bývá vyjádřena;
a je to vaše pravá tvář,
ať zní Belzebub či škůdce nebo lhář.

Nu dobrá, a kdos ty?

Mefistofeles:

Té síly díl jsem já
jež chtíc, vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.


FAUST: přeložil – Fischer Otakar, Odeon, Praha 1982, 1. vyd., 479 stranpřeklad:Ervína Moisejenková a Prokop Voskovec

?????? ?? ?????? ???? ????????

Odeon,1975

N.V.Gogol:1809 – 1852
Zakladatel ruského realismu a dramatik světového významu. původem z Ukrajiny, absolvent něžinského gymnázia, který se uplatnil sice jako ministerský úředník i jako universitní profesor v Petrohradě, avšak nesmrtelnost mu zajistila jeho tvorba dramatická, novelistická a romanopisecká. Gogol od nejútlejšího dětství jevil hluboké herecké nadání, vynikal neobyčejnou pamětí a oblíbil si upřímně jak ruskou lidovou slovesnost, tak i malířství. Koncem dvacátých let minulého století sbíral za součinnosti své matky, která měla na něho po celý jeho život největší vliv, lidové náměty z ukrajinské folklórní tvorby, Jeho prvé povídky, otištěné v časopise Literaturnaja gazeta (patřil mezi ně např. Soročinský trh), mu přinesly známost se Žukovským, s Pletněvem a rovněž s Puškinem.Nejplodnějším obdobím jeho tvorby jsou třicátá léta 19. století.Vydal několik souborů povídek situovaných do míst jeho dětství.Pracoval velice intenzivně astýkal ses přednímy osobnostmi tehdejšího Ruska.Náměty pro svá největší díla čerpal hlavně z anekdot od Puškina.Od roku 1836 žil v cizině především v Itálii, v Německu, v belgickém Ostende i v českých zemích. Do Ruska přichází na podzim roku 1839 a vrací se v roce 1841 zpět do ciziny. Na definitivní návrat domů pomýšlí až ke konci svého života v r. 1852. Gogol se stal břitkým kritikem vládnoucího systému, odsuzuje nevolnictví, lidskou bídu, utrpení a zoufalství, napadá skoupé, bezohledné, sadistické posměšky, probouzí celé Rusko k zamyšlení nad bezútěšnou skutečností. Je zajímavé, že některé Gogolovy práce vznikaly na české půdě. Tak např. nejznámější Gogolova povídka Plášť i mnoho postav Gogolových Mrtvých duší bylo koncipováno u nás v Mariánských Lázních. V souvislosti s Gogolovým mariánskolázeňským pobytem v roce 1839 je spisovatelův zájem o Jeseník, někdejší Gräfenberg,kde pobýval dvakrát za sebou v rove 1845,1846. První jesenický pobyt Gogola psychicky velmi povzbudil, tak dalece, že hned v následujícím roce 1846 vydal knihu Korespondence s přáteli, která však byla ostře odsouzena známým veřejným listem Bělinského Gogolovi. Gogol se z této kritiky literárně již nevzpamatoval. Ani jeho rozepsané Mrtvé duše nemohly být ukončeny. Teprve v r. 1949 byla Gogolovi odhalena pamětní deska na domě, v němž bydlel v r. 1845 (dnes je zde bronzová busta).
DÍLO:sbírky povídek:Večery na samotě u Dikaňky
Mirhorod
Arabesky
Petrohradskě povídky
Taras Bulba
Plášť-povídka
Drama:Revizor-komedie
Ženitba
Hráči
Román:Mrtvé duše-nedokončen

DĚJ:Úvodem povídek z Dikaňky je vždy předmluva jejího fiktivního autora-vypravěče včelaře Reazatého Paňka.Ten si ve své předmluvě stěžuje,jak ho jeho knihy proslavili a že na malé vesnici na Ukrajině je to spíše pro vztek než ku štěstí.Dále se dovídáme,že knihy povídek vznikaly vlastně sepisováním příběhů vyprávěných u včelaře při přástkách či jiných tehdejších svátcích..Nejoblíbenějším vypravěčem na Dikaňce byl farář místního kostela Foma Grigorjevič.Ten se díky svým vyprávěním často dostával do sporu s posluchači,kteří mu kolikrát nechtěli uvěřit pravdivost jeho povídek.Nakonec vše vždy zachraňovala manželka včelaře se svými vyhlášenými plackami.Vždy když se objevili na stole všichni zapomněli na svoje sváry.Děj samotných povídek se točí především okolo jarmarku a s ním spojených pověr a radovánek.Gogol poukazuje především na tehdejší mládež a jejich bezstarostnost a také nepochopení ze strany dospělých a starších pověrčivých lidí.Hezky je zde také vidět jak do každé postavy autor vložil určitou vlastnost,které se vysmívá.Za zmínku stojí rychtář místní vesničky,který v kařdém rozhovoru nezapomene připomenout,že kdysi doprovázel carevnu,když projížděla jejich krajem.Samozřejmě,že ostatní,především mládenci,si z něj dělají legraci,kdykoliv o tom začne.Samozřejmě zde nechybí pohádkové postavy jako ježibaba a čert,který v jedné povídce ukradl měsíc.

Vlastní názor:
Kniha povídek od gogola se mi líbila.Když jsem knihy poprvé vzala do roku byla jsem psychicky připravena na realistické dílo.Ale překvapil mě už začátek…Povídky si nezadají s pohádkami.Nechybí v nich menší kouzla,pověry,legendy a také typické pohádkové postavy.A přesto je to realistické dílo.Postavy jsou obyčejní lidé,někdy až moc hloupý.Gogol s vtipem,ale přesto důrazem poukazuje na nedostatky tehdejších sedláků a vesničanů.ale na druhé straně vyzdvihuje klady,hlavně přírody,v místě jeho dětství.Povídkám nechybí napětí a humor.Opravdu mě toto dílo velice mile překvapilo a doporučila bych ho všem,ktěří mají rádi pohádky,protože tyto povídky se někdy až nápadně podobají našim českých pohádkám.Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852)
Geniální romanopisec a dramatik. Nejslavnějším jeho románem je trilogie Mrtvé duše. Mrtvé duše se staly jednou z nejproslulejších knih světové literatury, ačkoli jejich umělecký výraz a myšlenková stavba dlouho vyvolávaly polemiky a nesouhlas.


Hlavním hrdinou je Pavel Ivanovič Čičikov. Čičikov není tlustý ani štíhlý, prostě takový starý mládenec. A co je vlastně zač? Čím se živil a živí? První jeho zaměstnání bylo na guberniálním finančním úřadě. Po té pracoval na celnici. Byl nejobávanějším celníkem, měl na to prostě čich a tak pašerákům nezbylo nic jiného něž jej podplácet. K Čičikovovi se ještě přidal druhý celník. Po nějakém čase se vše zjistilo a oba byli zatčeni. Čičikov je ale vychytralý a stačil podplatit ještě několik úředníků, takže nešel do vězení a vůbec nepředstoupil před soud. Nezabránil ovšem zkonfiskování veškerého svého majetku. A tak byl zcela na mizině. Zbylo mu asi deset tisíc rublů, které si schovával pro nejhorší časy, na dva tucty holandských košil, pomenší bryčka, dva nevolníci – kočí Selifan a sluha Petrýsek. Velkým snem Čičikova bylo stát se bohatým. A tak to nevzdal, začal pracovat jako právní zmocněnec. Toto povolání nebylo v té době zrovna populární. Jednou při rozhovoru se sekretářem jej napadlo, co nikoho ještě jaktěživ nenapadlo. "Když skoupím nevolníky, co umřeli, než dojde k novému sčítání, řekněme tisíc duší, a poručenská rada mi půjčí, řekněme po dvou stech rublech na hlavu, získám dvě stě tisíc kapitálu. Teď je zrovna vhodná doba, nedávno byla epidemie a pomřelo chvála bohu spousta lidí. Rok od roku se hůř shání na daně, a tak mi každý mrtvé duše s radostí přenechá, už jen proto, aby za ně nemusel platit. Je to sice těžké shánění, a ten strach aby to neprasklo, ale nač nám dal pánbůh rozum? Když budou chtít ověřit nevolníky, prosím, beze všeho, dodám potvrzení s vlastnoručním podpisem policejního kapitána". No a díky tomuto vznikl vlastně tento román, jak píše sám autor.
Čičikovovi první koupě "mrtvých duší" jsou popsány v prvním díle Mrtvých duší, o kterém bude tento referát.

Příběh začíná příjezdem hlavního hrdiny do gubernského města N. se dvěma svými nevolníky -kočím Selifanem a sluhou Petrýskem. Když se Čičikov ubytoval v zájezdní hospodě, začal se sklepníka vyptávat na to, kdo je ve městě gubernátorem, kdo přednostou guberniálního úřadu, kdo prokurátorem – nevynechal zkrátka jediného významnějšího úředníka. Dále se vyptával na každého významnějšího statkáře. Chtěl vědět, kolik má kdo nevolnických duší, jak daleko odtud žije, jakou má povahu a jak často jezdí do města. Zajímali ho místní poměry, zdali se v jejich gubernii nevyskytovaly nějaké nemoci – hromadné epidemie, smrtelné zimnice, neštovice a podobně. Sklepníkovi se představil jako koležský rada Pavel Ivanovič Čičikov, statkář v soukromé záležitosti.
Celý následující den byl zasvěcen návštěvám. Nejprve šel složit poklonu gubernátorovi, který podobně jako Čičikov nebyl ani tlustý ani hubený. Byl to dobrák od kosti. Potom se Čičikov vypravil k zástupci gubernátora, předsedovi guberniálního úřadu, vrchnímu policejnímu komisaři, prostě navštívil všechny význačné hodnostáře města. V rozhovoru s těmito vznešenými lidmi dovedl velmi obratně každému polichotit. Výsledkem toho bylo, že ho gubernátor pozval ještě týž den na domácí večírek a ani ostatní úředníci se nedali zahanbit. Některý ho pozval na oběd, jiný na partičku karet nebo jen na šálek čaje.
Na večírku u gubernátora se Čičikov seznámil s uctivým statkářem Líbeznickým a na pohled poněkud neohrabaným Psovským. Čičikov si s pány natolik rozuměl, že před odchodem ho Líbeznický i Psovský poprosili o návštěvu v jejich vsích. Čičikov nabídku samozřejmě přijal.
Nazítří se Čičikov vypravil k vrchnímu policejnímu inspektorovi. Tam se také seznámil se statkářem Nozdrevem. Následující večer strávil Čičikov u přednosty guberniálního úřadu, potom na večeři u gubernátorova zástupce, v podstatě navštívil všechny, kteří ho pozvali.
Po týdnu plném večírků a obědů se Čičikov rozhodl vyjet za město, navštívit statkáře Líbeznického a Psovského. Když dorazil společně s kočím Selifanem k Líbeznickému, statkář je s nadšením přijal a ihned Čičikova pohostil. Líbeznický ho seznámil se svojí ženou Lízou a svými dvěmi dětmi Themistoklusem a Alkidem. Po té poobědvali a začali se bavit o životě na vesnici. Čičikov se zeptal, zda-li mu letos umřelo hodně nevolníků a jestli by mu některé mrtvé duše neprodal, že by nemusel zbytečně platit daně za mrtvé. Líbeznický z toho byl v šoku a nemohl si stále uvědomit, co po něm Čičikov chce. Líbeznický mu na konec porozuměl a dal mu všechny mrtvé duše zadarmo. Potom se Čičikov jenom zeptal na cestu k Psovskému a vyrazili. Když odjeli, Líbeznickému stále vrtalo v hlavě, co bude Čičikov dělat s těmi mrtvými dušemi. Ať si to převracel jak chtěl, nedovedl si to vysvětlit.
Na cestě k Psovskému začalo strašně pršet a navíc se ztratili. Nakonec se dostali do jakési malé vesničky. Ubytovali se u staré statkářky Nastasji Petrovny. Na druhý den Čičikov statkářce poděkoval a samozřejmě u příležitosti se zeptal, kolik jí umřelo nevolníků a že jejich "duše" odkoupí. No, bylo to těžké přesvědčování, ale nakonec se mu to přeci jen podařilo a mohl jet dál ke statkáři Psovskému.
Po cestě se zastavili v hospodě, ve které čirou náhodou potkal Nozdreva. Samozřejmě, že Nozdrev ihned Čičikova pozval k sobě, ale Čičikov odmítal a snažil se Nozdrevovi vysvětlit, aby toho nechal, protože slíbil Psovskému jeho návštěvu. Jakmile Nozdrev uslyšel jméno Psovský, začal ho pomlouvat. Nozdrev ale Čičikova přemluvil a jeli tedy k němu. Nozdrev se velice vychvaloval. Až ho nechal Čičikov vymluvit, tak řekl svůj známý dotaz: "máš asi dost mrtvých nevolníků, co ještě nebyli vyškrtnuti z revizního seznamu?" Nozdrev odpověděl kladně. Čičikov mu navrhl, jak se již mohlo předpokládat, že mrtvé duše odkoupí, ale to netušil, co je Nozdrev zač. Začal se pořád vyptávat, na co bude potřebovat mrtvé duše, k čemu a proč. Potom se tedy Nozdrev rozhodl mu je dát i zdarma, ale musí si koupit od něho koně. S tím ovšem Čičikov nesouhlasil a tak mu Nozdrev nabízel psy, atd. Vše Čičikov odmítl, chtěl prostě jen mrtvé duše a nic víc a nic míň. Nakonec se tak pohádali, že šli oba dva spát. Ale na druhý den začalo něco podobného. První chtěl Nozdrev hrát karty o mrtvé duše, ale to Čičikov nepřipustil. To již ale došla Nozdrevovi trpělivost a zavolal své dva nevolníky a už to s naším hrdinou vypadalo zle, ale jako na zavolanou vstoupil do místnosti policejní kapitán. Nozdrev byl tak zmaten, že si ani nevšiml, jak Čičikov utekl. Rychle naskočil do bryčky, kde už čekal Selifan a uháněli jak jen to bylo možné.
Konečně se dostavili k Psovskému, statkář je uvítal. Čičikov byl překvapen tím, jak každého Psovský pomlouvá. K jediným lidem, ke kterým měl asi respekt, byla jeho žena a sám náš hrdina Čičikov. Po té co se Čičikov dozví od Psovského o statkáři Plesnivci, který nechal poumírat skoro celý svůj statek, zeptá se Čičikov na mrtvé duše. Psovský není nějak překvapen a prodává Čičikovi mrtvé duše za vyšší cenu než obvykle je Čičikov koupil, ale přeci jenom. Po tomto "nákupu" jede ještě k Plesnivci. Po zjištění, že Plesnivec pomalu, ale jistě krachuje, navrhuje mu výpomoc a tou je odkoupení mrtvých duší. Plesnivec je nadšen a souhlasí s prodejem.
Ve městě se začíná proslýchat, že Čičikov je milionář, protože si všichni mysleli, že nevolníci, které nakoupil, jsou živí. Ani ve snu je nenapadlo, že by mohli být mrtví. Začínají se o něho zajímat stále více ženy. Nějaká mu dokonce napsala milostný dopis. A tak jeho přátelé uspořádali bál, na kterém si měl vybrat tu pravou. Čičikovův příchod na bál vyvolal ticho, ale v zápětí velké ovace. Hned se kolem něj každý vrhl, líbali ho, objímali, byl to prostě úplný fanatismus. Když se již vše uklidnilo, všiml si mladé blondýnky, která Čičikova očividně okouzlila. Hned si k ní přisedl a začal rozmlouvat, ale dívku vůbec nezajímalo, co povídá a stejně tomu ani nerozuměla. Náhle se, ale zjevil Nozdrev. "Tak co? Kolik jsi skoupil mrtvol? Vy nevíte, Vaše Excelence," halekal na gubernátora, "že kupuje mrtvé duše? Přísahám! Poslechni, Čičikove! Ty jsi – říkám ti to jako kamarád, my všichni, jak tu stojíme, jsme tvoji kamarádi, i tuhle Jeho Excelence – s chutí bych tě oběsil, namouduši!" Čičikov se v tu chvíli sbalil a odešel, jak nejrychleji to jen šlo.
Další něčí bujná fantazie přišla na to, že se plánuje únos gubernátorovy dcery, té, která se tak zalíbila Čičikovovy. A kdo má být ten únosce? No, přece Čičikov, ale že prý ještě i Nozdrev. A to představení s těmi mrtvými dušemi, co se odehrálo na bále, bylo naplánované,že je nějaké heslo. Tento výmysl již věděl snad každý, ale Čičikov nic netušil. Jezdil na návštěvy ke gubernátorovi, Líbeznickému a prostě k těm, kteří ho měli rádi, ale vždy, když k někomu přijel, vyhodili jej. Čičikov neměl nejmenší potuchy, co se se všemi děje. Až jednou se náhodou ukázal Nozdrev, který mu vše l o tom výmyslu pověděl. Čičikov byl tak vylekán, že ihned nařídil Selifanovi, aby vše připravil, že na druhý den odjedou. Ale na druhý den nebylo tak, jak by si Čičikov přál. Selifan musel zajít ke kováři, aby nasadil koňům nové podkovy. Bylo potřeba nové kolo na bryčku. Nakonec se ale z města bez větších problémů přeci jen dostanou. A tím končí první díl románu Mrtvých duší.N. V. Gogol
* 1. 4. 1809 na Ukrajině † 4. 3. 1852 v Moskvě

Mezi nejvýznamnější spisovatele 19. století ve světovém měřítku patří Nikolaj Vasiljevič Gogol, původem z Ukrajiny, absolvent něžinského gymnázia. Uplatnil se sice jako ministerský úředník a univerzitní profesor v Petrohradě, avšak nesmrtelnost mu zajistila jeho tvorba dramatická, novelistická a romanopisecká.
Od nejútlejšího dětství jevil herecké nadání, vynikal neobyčejnou pamětí a oblíbil si jak ruskou lidovou slovesnost, tak i malířství. Koncem 20. let minulého století sbíral
za součinnosti své matky, která měla na něho po celý jeho život největší vliv, lidové náměty z ukrajinské folklórní tvorby. Když zjišťuje, že o tuto tematiku je v hlavním městě říše zájem, přistupuje k jejímu literárnímu zpracování. Jeho první povídky, otištěné v časopise Literaturnaja gazeta (patřil mezi ně např. Soročinský trh), mu přinesly známost se Žukovským, s Pletněvem a rovněž s Puškinem.
Nejplodnější dobou Gogolova života je počátek 30. let, kdy vydává rychle za sebou několik souborů povídek s maloruskou tematikou, regionálně přesně lokalizovaných do kraje jeho dětství. Jeho literární slávu ustálily teprve dva sborníky z r. 1835 - Arabesky a Mirhorod, v nichž se vyskytují příběhy s motivy jednak ukrajinskými, jednak petrohradskými - Gogol je literárním objevitelem úřednického sídelního města, stává se mistrem realistické povídky tragicky vyhrocené, lékařem duchovního světa malých lidí velkoměsta.
Pracuje velmi intenzívně a stýká se s předními představiteli kulturního Ruska své doby v petrohradských literárních salonech. A.S. Puškin v něm viděl jednoho ze svých nejsilnějších pokračovatelů, je zajímavé, že látky obou svých hlavních děl získal Gogol z dějů anekdot, které vyprávěl právě Puškin v kroužku svých přátel (byly to náměty pro drama Revizor a pro poému Mrtvé duše).
V satiře Revizor, jež byla hrána poprvé v Petrohradě r. 1836, zobrazuje Gogol život provinčního města se všemi jeho zápornými stránkami i s lidskými typy: ostře bičuje podlézavost, maloměšťáctví, podplácení, vypočítavost, ale především lidskou hloupost a strach. Mnozí z hrdinů Gogolova Revizora se stali literárními typy, především postava Chlestakova, chvastouna, žvanila a příživnického zchytralce.
Od roku 1836 žije Gogol převážně v cizině, a to v Římě, Německu, v belgickém Ostende i v českých zemích. Do Ruska přichází na podzim roku 1839 a vrací se v roce 1841 zpět do ciziny. Na definitivní návrat domů pomýšlí až ke konci svého života v r. 1852.
Závěr 30. let a zejména 40. léta jsou vyplněna Gogolovou usilovnou prací na jeho nesmrtelných Mrtvých duších. Ve svých Mrtvých duších chtěl autor realisticky zobrazit ruskou současnost své doby – statkářsko-pomeščickou společnost se všemi zápornými stránkami společenského řádu. (Toto dílo bývá strukturou přirovnáváno k Donu Quijotovi od de Cervantese.)
Gogol se stává břitkým kritikem vládnoucího systému, odsuzuje nevolnictví, lidskou bídu, utrpení a zoufalství, napadá skoupé, bezohledné, sadistické poměščiky, probouzí celé Rusko k zamyšlení nad bezútěšnou skutečností.
Je zajímavé, že některé Gogolovy práce vznikaly na české půdě. Tak např. nejznámější Gogolova povídka Plášť i mnoho postav Gogolových Mrtvých duší bylo koncipováno u nás v Mariánských Lázních.
Gogol trpěl od poloviny 30. let těžkými depresemi, mučivými stavy, hypochondrií spojenou s bolestnými pochybnostmi, splnil-li svoje historické literární poslání adekvátně svému nadání.
Ve 40.letech se sblížil se slavjanofily; to se projevilo ideovým konzervatizmem v díle Vybraná místa z korespondence s přáteli.
Na Gogolovo dílo navázala skupina ruských kritických realistů 40.let, tzv. naturální škola. Prvým českým překladatelem Gogola byl Karel Havlíček.
Další díla:
Taras Bulba – historická povídka o kozáckém vůdci a jeho dvou synech s tragickým koncem.
Ženitba – groteska
Večery na samotě u Dikaňky – 1831-2


Petrohradské povídky

Nikoliv náhodou má tato kniha obsahující šest povídek v názvu město ležící na severu Ruska. Petrohrad je společným tématem téměř všech povídek, je zde vlastně ústředním hrdinou a autor ho zachytil z hlediska ryze subjektivního. Z hlediska vlastní zkušenosti, kdy do města přichází jako mladík, snaží se tu uplatnit své schopnosti a ne vždy se mu to daří, několikrát dokonce marně hledá práci.
V knize Gogol popisuje vliv, jaký má město na své obyvatele, jak je deformuje a mění jejich život a povahu. Vzhledem ke svému silnému sociálnímu cítění velmi dobře vidí i věci, které jsou pod povrchem, bídu lidí, kteří nepatří k vyšší vrstvě, vnímá ostrý rozdíl, který mezi lidmi dělají peníze a také postavení.
S pomocí jedinečné postavy se snaží dojít k zobecnění zákonů, které platí v lidské společnosti. Honba za penězi nevede ke štěstí, ale ke zmaření talentu (Portrét), oslnění a snaha o hodnosti a tituly, i když je to kvůli touze získat milovanou ženu, pak dokonce k zešílení (Bláznovy zápisky). Člověk se mění ve stroj jako důsledek striktní dělby práce a striktního rozdělení pozic (Plášť) a kruté životní podmínky ve městě donutí krásnou a na pohled čistou dívku k prostituci (Něvská třída).
Celou knihou pak jako nit prochází snaha hrdiny přemoci nepříznivý osud, snaha žít podle svých ideálů, ale šance, že se mu to podaří je velmi nepatrná, autor své postavě nedává příliš šancí a tato většinou končí tragicky.
Společně pro některé povídky jsou také až fantastické prvky, které pomáhají k vykreslení reality a vtahují čtenáře do děje (Nos, Portrét, Plášť).
Z této koncepce podle mě vybočuje povídka Kočár, kde už je spíše naznačeno další Gogolovo směřování, které vyústilo v knize Mrtvé duše.

Něvská třída - začíná rozsáhlým líčením hlavní petrohradské tepny – Něvské třídy – a lidí, kteří po ní během celého dne procházejí. Zastihneme zde dva přátele – romantického snílka malíře Piskareva a vyžilého důstojníka Pigorova. Mladý umělec před sebou spatří nádhernou dívku, sleduje ji a ke svému zděšení zjišťuje, že to je prostitutka. Následující dny úplně vypadává z normálního života, jen sní o tom, že se s dívkou ožení a tím ji zachrání od mravní zkázy. Odhodlá se jí navštívit, ale je jí spíše pro smích, zjistí, že naprosto neodpovídá jeho vysněnému ideálu a páchá sebevraždu. Poté sledujeme jeho přítele, který se pokouší svést manželku jistého klempíře. Ten ho nachytá a zbije. Důstojník si své ego vyléčí na večírku ve společnosti sobě podobných přátel.
V závěru je zamyšlení autora – člověk nikdy nedostane to, k čemu se upíná a má to, po čem vůbec netouží.

Nos – poněkud absurdní vyprávění, v kterém se přísedící Kovaljov jednoho dne probudí a zjistí, ze nemá nos. Vydá se po něm pátrat, vidí ho v převlečení za státního radu a nakonec je tato část jeho těla dopadena, ale nedrží na svém místě. Nakonec ji Kovaljov najde opět v pořádku na svém místě. Autorův záměr jsem v této povídce příliš nepochopila, v doslovu se píše: „Výsledkem ničivé činnosti démonických fetišů, jejichž prostřednictvím se v mystifikované, nepravé, falešné podobě jeví člověku jeho svět i on sám sobě, je hromadná produkce majorů Kovaljovů, zároveň obětí i rozmnožitelů říše pokleslé všednosti, redukovaných na automatické reakce nižších tělesných orgánů, které je mohou nejen nahradit, ale i ovládnout.“ Tak nevím, možná nějaká souvislost se sexuálním pudem?

Portrét – hlavním hrdinou mladý a velice talentovaný malíř, který však své nadaní promarní, protože se kvůli vidině snadného zbohatnutí stane tzv. módním malířem. Svoji chybu zjišťuje po několika letech při pohledu na dokonalé dílo svého kolegy, které vzniklo dlouhým a pokorným studiem techniky a děl starých mistrů. Snaží se vrátit k poctivé a kvalitní práci, ale po tolika letech malování podle jednoho schématu to není možné. Pomstí se tak, že skupuje stará cenná díla a ničí je. Je zde ještě jedna dějová linka – osud jednoho portrétu, který svým majitelům přináší jenom zkázu – malíř ho taky po určitý čas vlastní.

Plášť – příběh prostého a zcela obyčejného úředníčka, který velmi dlouho šetří na nový kvalitní plášť a když si ho poprvé vezme na sebe, tak mu ho ukradnou. Jde za svým nadřízeným žádat o pomoc, ten ho vyžene, úředník za pár dní umře na těžké nachlazení. Po smrti se mstí tak, že v noci přepadává lidi a strhává z nich jejich pláště. Nakonec přijde řada i na nadřízeného, který mu odmítl pomoc.

Kočár - povídka, která se vymyká konceptu knihy. Krátké vyprávění o neúspěšném prodeji kočáru.

Bláznovy zápisky – deník psychicky nemocného člověka, nevýznamného úředníka, který se zamiluje do dcery svého nadřízeného. Vzhledem ke svému postavení nemá samozřejmě na úspěch sebemenší nárok. Zjišťuje, že jeho vyvolená se má vdát za důstojníka a také se v novinách dočte, že ve Španělsku nemají krále. Nakonec ho napadne, že tím králem je on, zcela tomu uvěří a končí v blázinci.-Autor

Zakladatel ruského realismu a dramatik světového významu. Pocházel z drobné venkovské ukrajinské šlechty a životu na venkově věnoval své první dvě díla. V dílech používá groteskní pohled spojený se satirickou hyperbolou.

-komedie ( drama ) o pěti aktech

OSOBY:
Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovskij – policejní direktor
Anna Andrejevna – jeho žena
Marja Antonovna – jeho dcera
Luka Lukič Chlopov - školní inspektor + jeho žena
Ámos Fjodorovič Ljapkin-Ťapkin – sudí
Artěmij Filipovič Zemljanika – kurátor chudinských ústavů
Ivan Kuzmič Špekin – poštmistr
Petr Ivanovič Dobčinskij + Petr Ivanovič Bobčinskij – statkáři žijící ve městě
Ivan Alexandrovič Chlestakov – úředník z Petěrburgu
Osip – jeho sluha ….

CHARAKTERISTIKA OSOB:
Chlestakov – je sám o sobě osobností nevýznamnou, všeobecný strach ho však povýšil na vynikající komickou figuru. Chlestakov, který se tak dlouho musel ve všem omezovat, byl stále zatlačován do pozadí, nesměl se ani flákat po Něvském prospektu jako velký pán, se mohl nyní naplno rozvinout. Je mu nesmírně dobře, když pozoruje, že ho pozorně poslouchají, chtějí se mu zavděčit … Najednou se vžije do role člověka, který může něco dokázat v literatuře, který ani na plesech není poslední, a taky,který je státníkem. Rozohňuje se stále více a vžívá se celou duší do toho, co vypravuje. Sám zcela zapomíná, že lže. Když se probudí, je oním Chlestakovem, kterým byl dříve. Ani si nevzpomene, čím nahnal všem tolik strachu. Jako dříve nemá dar kombinace a je pošetilý jako obyčejně. Zamiluje se do matky i dcery zároveň….Žádá o peníze, poněvadž hned první, kterého o ně požádá, mu nanejvýš ochotně vyhoví. Až ke konci aktu ho napadne, že ho pokládají za nejvýznamnější osobu jejich stavu.Kdyby se Osipovi nepovedlo včas mu vysvětlit, že se takový podvod dlouho neudrží, byl by klidně čekal, až by ho s hanbou a nadávkami vyhodili.

Policejní ředitel – Je to člověk, který se především stará, aby mu neušlo nic z toho, co patří do jeho kapsy. Stal se utiskovatelem. Vyniká nenasytným kořistnictvým. Nestačí mu jen úplatky, jež mu nosí všichni, kdo od něho něco potřebují, ale svévolně bere kupcům zboží, které se mu zalíbilo a ponechá si i peníze poukázané na stavbu kostela. Občas ale cítí, jaký je hříšník;pak se modlí, navštěvuje kostely a chce se v budoucnu kát. Zpráva o příjezdu revizora ho udiví, ale ještě víc ho znepokojuje, že revizor cestuje inkognito a že není známo, kdy a odkud přijde. Jakmile zpozoruje, že má revizora v hrsti, že je neškodný, a když se dokonce chce přiženit do rodiny, oddá se bezuzdné radosti už při pomyšlení, jak jeho život bude od nynějška jedinou slavností a hostinou…Proto taky náhlá zpráva o příjezdu pravého revizora je ubíjející a jeho situace se stává opravdu tragickou.

Osip – ruský sluha, jak ho každý zná: v letech, rád se dívá trochu shora, se svým pánem jedná hrubě, poněvadž vypozoroval, že je to jelimánek a velká nula, rád káže sám sobě, je to mazaný chlapík a umí chytit příležitost za pačesy, může-li při tom vklouznout něco do jeho kapsy


OBSAH:
Děj: malé ruské městečko na počátku třicátých letech 19. století, v prvních letech vlády cara Mikuláše I. Zlořády, jež Gogol svou satirickou hrou kritizoval, však zdaleka nebyly domovem jen v malých venkovských městech. Vyplývaly ze samé podstaty mikulášovského režimu a v portrétech úředníků Gogolova městečka spatřila jako v zrcadle svou podobu celá vládnoucí třída carského Ruska. Autor chtěl ukázat, jací lidé zaujímají v mikulášovském Rusku významná úřednická místa, upozornit, jak nízká je kulturní a mravní úroveň těchto úředníků, kteří hlavní smysl svého života vidí v braní úplatků …

Třiadvacetiletý petrohradský účetní Ivan Alexandrovič Chlestakov přijíždí se svým sluhou do malého městečka v jakési gubernii. Zde žije 14 dní na dluh. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman dostane dopis od přítele z Petrohradu, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Svým chováním se náš účetní,dostává do povědomí městečka, které je prolezlé korupcí a různými jinými neřestmi. Obyvatelé se snaží udělat hotové divy. Nejdříve opraví snadno zahlédnutelné a do oka bijící nedostatky a nato provádějí hlavního hrdinu všemi trhy, institucemi a nakonec ho ubytují v domě hejtmana. Protože je na mizině, rád přijímá úplatky, které mu vysoce postavené osoby nabízejí. Vyjde najevo, že městečko není takové, jaké se zdá, ale i to, že Ivan Alexandrovič není revizor. Ten však na poslední chvíli uniká a do rozčarovaného městečka přijíždí pravý revizor.

vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze r. 1996


Stručná charakteristika děje:

Lok, Fa, Ha, Nil, Liku, Mal, stařena a ten nový, ti všichni tvoří tlupu, jež opustila zimoviště
u moře a na léto se vrací do jeskyně nad vodopádem. Ze začátku se zdá, že vše je v naprostém pořádku. Zanedlouho však Lok narazí na „nové lidi“. Jejich kouzlo ho mocně přitahuje, oni bohužel nejsou příliš vstřícní…

Vlastní hodnocení knihy:

Děj se odehrává v období vývinu člověka. Díky odlišným životním podmínkám se na různých místech lidé vyvíjeli jinak. To posloužilo Goldingovi jako námět románu. Inspirací se mu také stala díla H.G.Wellse Historie světa a Chlupatci.

Kniha je psána spisovnou, někdy až knižní češtinou. Autor se velice dopodrobna zabývá popisem krajiny, atmosféry…Oproti jiným autorům to ovšem popisuje tak zajímavě a odlišně ba tajuplně, že nemohu říct, že by to knihu činilo méně napínavou a zdaleka ne nudnou.
Každá kapitola končí jakoby otevřeně a většinou tragicky, což nutí otočit list a rychle přečíst další kapitolu, která je ovšem znovu ukončena podobně, jako kapitola předešlá. Díky tomu jsem knihu přečetla takřka na jeden zátah. Zde je příklad. Lok zjistí, že Ha je pravděpodobně mrtev:
„…O skálu se opíral jeho kyj s trny. Dolní konec byl ohlazený od horkého stisku jeho dlaně. Kámen, na němž vždycky seděl, tu na něj čekal a na zemi, kde lehával, zůstal otisk, který tam vytlačilo jeho tělo. Všechny ty obrazy se Lokovi v hlavě najednou spojily dohromady. Srdce se mu rozbušilo a zaplavil ho pocit, že by stačilo si jen přát, a dokázal by jim Ha přivolat zpátky.
Nil promluvila. ‚Ha už není.’ “
V knize jsou zachyceny dvě odlišné tendence.
Na jedné straně skupinka neandertálců, která se každoročně s probouzejícím se jarem stěhuje pod skalní převis u řeky a na zimu zase zpět na jih.
Ani o jednom z členů tlupy se nedá říct, že by byl vůdcem. Každý má vlastní úlohu podle svých vlastností - po smrti Mala, který byl ze všech nejstarší a nejrozumnější, přebírá úlohu myslitele Ha. Když zmizí Ha, je na Lokovi, aby se postaral o zbytek tlupy. Do té doby je spíše šaškem
a bavičem díky svým omezenějším rozumovým schopnostem. Je zvláštní, že od ženy se zdaleka neočekávalo, že by mohla myslet. Nebo spíše vidět „obrazy ve své mysli“, jak tento jev sami nazývají.
Zárodky jejich náboženství vycházejí z poznání biologických zákonů – původcem všeho života je ženská plodivá síla Oa. Žena vůbec hraje významnou roli ochrany a péče, zatímco muži náleží praktičtější vůdcovství. To je vidět i z výroku Stařeny poté, co zmizí Ha : „Žena musí být jako Oa a muž vidí mnoho v hlavě. Rozhodne Lok.“
Naproti tomu život nových lidí je cestou do neznáma. Mají přesně určeného vůdce kmene. Vztahy mezi nimi jsou nerovné a práce je často vynucována bičem.
Neandertálci jsou pro ně odpudivá stvoření, proto se je snaží co nejrychleji zneškodnit. Nepřemýšlí o tom, že jsou to také lidé se svým životním systémem.
Líbí se mi, že nejde o klasický příběh se šťastným koncem. Děj je zprvu poklidný a idylický, postupně se však začínají objevovat nepříjemnosti a kniha končí naprostým vyhlazením celé tlupy.
Je zajímavé, že ač je děj hlavně zaměřen na život neandertálců, setkání mezi nimi a novými lidmi je popisováno spíše z pohledu nových lidí. Golding si při této příležitosti všímá odpudivosti neandertálců, ostatně ta je popsána i v úryvku z díla H.G.Wellse Dějiny světa:

„O vzhledu člověka neandertálského toho víme jen velice málo, ale zdá se, že byl nadměrně chlupatý, ošklivý ba odpudivý, a vyznačoval se nízkým čelem, vystouplým obočím, opičím krkem a nahrbeným postojem. Jak píše Sir Harry Johnson ve svém přehledu vývoje novodobého člověka nazvaném Pohledy a zpětná ohlédnutí: ‚Matná kolektivní vzpomínka na tyto gorilám podobné myslící tvory s šouravou chůzí, chlupatým tělem, silnými zuby
a pravděpodobně i kanibalistickými sklony mohla v lidové slovesnosti dát zrod představě strašidel…‘ “Ivan Alexandrovič Gončarov

Narodil se 18.června 1812 a žil do 27.září 1891. Gončarov byl ruský spisovatel, významný romanopisec, memoárista a nejortodoxnější stoupenec zásad kritického realismu v ruské literatuře. Funkce tajemníka námořní výpravy kolem světa mu poskytla po dva a půl roku možnost tříbit si pozorovatelské nadání i realistický popis. Po této cestě napsal r. 1858 cestopis Fregata Pallada. Společensko-psychologickým románem Všední příběh o ztrátě mladických iluzí, napsaným jako polemika s žánrem salónně romantické historie, se připojil k literárním kruhům spjatým s tzv. ruskou naturální školou. Cit pro vytváření univerzálních lidských typů se symbolickou platností uplatnil v románu Oblomov, v němž vylíčil agónii ruské statkářské vrstvy, propadlé patriarchálnímu životnímu stylu a nevraživě odmítající evropské humanistické ideály. V románu Strž zvěčnil mladou ruskou radikální a volnomyšlenkářskou generaci. Konzervativním postojem ke společenským problémům , osvědčeným mimo jiné několikaletou činností cenzzorskou a radigováním oficiálního časopisu Severnaja počta , dal strhnout ke kritice generace 60. let. V literárních kritikách obhajoval filozofické vyznění svých románů. Gončarov je jedním ze zakladelů ruského klasického románu. Za své literární učitele považoval V.G. Bělinského a T.N. Grnovského

Oblomov : Gončarov psal všechna svá díla delší dobu. Román Oblomov byl napsán v letech 1847-1859. Zabral tedy Gončarovovi přes 10 let práce a života.
Dej knihy se odehrává v ruském Petrohradě pravděpodobně na přelomu 19. století.

Charakteristika postav :

Hlavní postavou tohoto románu je asi 35 letý muž Ilja Iljič Oblomov, pocházející z majetné statkářské rodiny. Po studiích působil jako státní úředník, ale svojí úřednickou službu opustní, aby se oddal svému flegmatickému životu a nečinnému snění. Oblomov je člověk dobrosrdečný, čestný a upřímný, ale součastně také nerozhodný, lenivý a velmi lehce ovlivnitelný. Od všeho co kdy musel udělat a není schopen vyřešit jeho sluha Zachar hledá všemožné cestičky, kterými by mohl uniknout.

Další postavou je Štolc : Jeho nejlepší přítel z dětství je mu absolutním protikladem. Vzdělaný to muž, který se praktický nezabývá rozebíráním svých vnitřních procitů a neustálým přemýšlením jako Oblomov. Jeho život je neustálé honění se za něčím což právě Oblomovi přijde velmi nelogické a marnivé.

Jedinou důležitou ženskou postavou tohoto díla je Olga. Už její mládí a výchova jí předurčuje k tomu, aby nebyla zasažena „zpovrchněním“ života. Její city ( a tedy i láska k Oblomovovi ) jsou tudíž ještě nezkažené a plně procítěné. Jejím životním partnerem se však stane její a Oblomovův dlouholetý přítel Štolc.

Zachar je dlouholetým sluhou Oblomových. Je to jediný blízký člověk Ilji Iljiče po celý román. Kritizuje svého pána za neustálé výmysly, vše je pro něj moc komplikované, aby to pro něho udělal. V závěru knihy, však vyjadřuje nelítostný stesk po svém pánovy.

Děj :

Děj románu začíná, když německý přítel Štolc s ruským přízvukem navštíví Ilju Iljiče. Vidí jak jeho dávný přítel žije v prachu a stále leží ve své postely. Na začátku knihy přicházejí k Oblomovi jeho nejrůznější přátele a většinu z nich vítá „Nepřibližujte se, jdete ze zimy!“ Štol mu chce pomoci od tohoto lenivého života a probudit v něm jejich společné touhy z mládí. Do této doby jsou Oblomovo myšlenky rozděleny pouze na (co bych měl udělat, co jsem dnes nestihl udělat atd.) Později odveze Štolc Ilju ze svého domova na letní byt, kde ho seznámí s novou společností a hlavně mladou a velmi temperamentní Olgou. Olga v Iljovi probudí jeho odumírající život ale i láskyplné city. I přes jejich vzplanutí vášní nakonec i tato láska ztroskotá na nedostatku Oblomova nasazení, který je pro takovýto cit nezbytný. Plánovali dokonce i sňatek, ale Ilja má stále z něčeho strach a myslí si, že by pro Olgu nemusel být dost dobrý. Později se vrací znovu do svého zaprášeného bytu, ale musí se odstěhovat. Jeho známý přítel Taranťjev mu najde byt nový. Domovnicí toho bytu je vdova Pšenycinová, která přesně splňuje jeho představy oddané manželky, jež se o něj postará. Na Olgu se snaží zapomenout a ta se v průběhu dalších let provdá za Štolce. Oblomov se také ožení se svou domácí a vrací se ke svému starému lenivému životu. Velkou roli v jeho lenivém životě hráli sny, ve kterých se vracel do svého dětského života. Z věčného nicnedělání ke konci příběhu umírá. Příčinu které Oblomov podléhá nazval štolc „Oblomovštinou“.

Vlastní názor:

Román Oblomov jsem si vybral, protože jsem dříve četl knihu A bude hůř … od Pelce. Hrdina této knihy jenž byl zrovna v nemocnici, se s Oblomovem ztotožňoval a tak jsem chtěl zjistit proč? Oblomov jako lenivý nic nedělající člověk, je téma velmi zajímavé a i přes občas zdlouhavé pasáže a v některých chvílích dokola probíhající děj byla tato kniha velmi zábavná a až budu mít čas, tak si jí někdy přečtu znova, abych jí mohl podrobněji analyzovat.Já, Claudius
Autor: Robert Graves
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 1971
Hlavní postavy: Claudius, Germanicus, Augustus, Oktavia, Livia, Marcus Antonius, Marcellus, Julia, Antonia, Gaius, Livilla, Agrippina, Postumus, Tiberius, Drusus, Urgulanilla, Castor, Agrippa, Nero, Caligula, Agrippinila…

O autorovi:
Robert graves se narodil 26. července 1895 v Londýně jako syn irského básníka a. P. Gravese. Vyrůstal v početné rodině, v neobyčejně svobodomyslném ovzduší. Vystudoval střední školu a byl přijat na oxfordskou univerzitu. Ale ještě než mohl započít svá studia, vypukla první světová válka a Graves odešel na frontu. Tehdy začal psát verše. Vydal tři zbírky : Goliáš a david, Nad železným kotlíkem a Víly a střelci. Po válce vystudoval Graves v Oxfordu a r. 1926 přijal na rok místo profesora anglické literatury v Káhiře. Později se usadil ve Španělsku na Majorce, odkud ho vypudila občanská válka. Po sruhé světové válce se však na Majorku vrátil. Roku 1961 se stal profesorem poezie v Oxfordu. Třebaže Graves napsal četné básnické sbírky a sám sebe považoval především za básníka, je znám hlavně jako prozaik. Slávu a uznání mu získaly romány: Já, Claudius a Claudius bůh i Hrabě Belisaris. Úspěšné byly i jeho další romány: Zlaté rouno a Homérova dcera. Z Gravesových literárně historických prací je nejvýznamnější studie O anglické poezii a eseje Pouhý asfodel.
Z anglického originálu přeložila Alena Jindrová – Špilarová.




Kniha vypráví fiktivní životopis prasynovce Augustava, vnuka Marca Antonia, synovce Tiberiova, strýce Caligulova, syna Drusova a adoptivního otce Neronova - tedy životopis Tiberia Claudia Drusa Nera Germanica. Neobyčejně poutavě a poučně vypráví o celé galerii známých i méně známých hostorických postav se vší spletitostí jejich vzájemných vztahů, o Římě, hostinách i válkách, triumfech i popravách, o zápasech gladiátorů a intrikách členů císařské rodiny.
Claudius (Tiberius Claudius Drusus Nero Germanicus), vládnoucí v letech 41 - 54 n. l. byl členem julsko-claudijské dynastie. Narodil se 1.srpna r.10 př.n.l. Jeho otec Drusus byl synem Livie (ale ne s Augustem), která se za Augusta provdala až v šestém měsíci těhotenství. Tento Drusus byl ženat s Antonií (příbuznou Marca Antonia), s níž měl několik dětí. Přežili ho jen tři:Germanicus, Livilla a Claudius. Germanicus se proslavil jako skvělý vojevůdce, samozřejmě v Germánii. Claudius už od dětství trpěl vrozenou vadou či částečným ochrnutím, proto nebyl považován za způsobilého pro výkon státních funkcí. Díky své ať už vědomé, či nevědomé hamletovské taktice přežil spoustu příbuzných, kteří byli z rozmanitých příčin odstraněni, většinou jeho synovcem Caligulou, a dočkal se funkce nejvyšší. Působil jako podivín, ale řadil se k nejvýznamnějším vzdělanců m své doby. Jeho strýc Tiberius mu nepřidělil žádný úřad, jen konzulské odznaky. Až za Caliguly, jehož byl strýcem, dosáhl konzulátu, ale ten samý Caligula ho málem zabil, když se rozzlobil, že mu do Germánie přijel blahopřát k jeho prapodivným vojenským vítězstvím právě strýc a dal ho bez rozpaků okamžitě hodit do řeky.
Kvůli svým indispozicím vyrůstal v ústraní a tento čas vyplnil pilným studiem historie - věnoval se římským dějinám, přičemž po jemném varování rodiny vynechal choulostivé období občanských válek po smrti Caesara, napsal etruské dějiny a dějiny Kartága. Byl autorem svého vlastního životopisu, sepsal pojednání o hře v kostkách a studie o římské abecedě, kterou navrhoval rozšířit o tři písmena. Když nastoupil trůn, pokusil se tento návrh uvést do praxe, ale neúspěšně. Ve své vědecké a literární činnosti pokračoval i jako císař.
V osobním životě moc šťastný nebyl. Ženatý byl čtyřikrát, na poměry ve starém Římě, kde byly sňatky hlavně politické. První jeho sňatek se neuskutečnil, protože mu v den svatby nevěsta Medulina Camilla zemřela. Jeho první ženou se tak stala Plautia Urgulanilla, se kterou se rozvedl kvůli podezření z vraždy, a druhou ženou se mu stala Aelia Paetina, se kterou se rovněž rozvedl. Jeho třetí manželka a první císařovna Valeria Messalina proslula značně promiskuitním životem, s posledním milencem Gaiem Siliem dokonce plánovala Claudiovo svržení. Díky bdělosti věrných propuštěnců, zvláště Narcissa, byli oba milenci zlikvidováni. Z této rány se císař nikdy úplně nevzpamatoval, prohlásil dokonce, že se už nikdy neožení. Navzdory této zkušenosti se ale oženil opět a vzal si svoji neteř (dceru Germanicovu) Agrippinu (nazývanou Agrippina mladší, Germanicova dcera), panovačnou a krutou ženu. Ta si prosadila na stárnoucím a unaveném císaři, aby v následnictví upřednostnil jejího syna Lucia Domitia, pozdějšího císaře Nerona před Britannikem, kterého měl s Messalinou.Halas František,
* 3. 10. 1901, † 27. 10. 1949, český básník, esejista a publicista.
V jeho tvorbě převládaly motivy proletářské poezie a poetistická témata


Kohout plaší smrt

Básnická sbírka je plná existencialismu, motivů smrti, konce a deziluze a k básnickému ztělesnění tragického pocitu života. Vyjadřuje též úpadkové nálady části inteligence, což nezůstalo bez vlivu. Ve sbírce se odrážejí hrůzy první světové války i třídní rozpory, k nimž se Halas i přes svou věrnou sympatii s chudými a přes vědomí nutného zániku starého světa staví pasivně. Používá drsného, neharmonického verše, děsivých obrazů hrůzy, zániku a smrti a složité až nesrozumitelné metafory. Docházel až k deformaci jazyka. Iinklinoval k existencialismu, k motivům smrti, konce a deziluze a k básnickému ztělesnění tragického pocitu života. Používal drsné a nelibozvučné, záměrně násilné přerušované verše složité struktury. Často sám vytvářel vlastní slova (neologismy) nebo neobvyklou větnou vazbu.


Rozbor: Evropa

Vy všichni kdož umíte ještě plakat usmějte se
nad padajícím listím s krvavím podpisem času Během válečných útrap si musíme
a proměňte přepych svých pochyb za naději udržet naději na lepší zítřky

Řeknu vám něco smutného
Pod žlutým srdcem černého slunce V ohni a dýmu už je Evropa podobná
objevila se skvrna podobná mapě Evropy sobe samé je dík tvaru K nepoznání

Za říhání děl
krevnatý text žalmů stoupal z měst Pod dělostřeleckou palbou se lidi snaží
a v jejích útrobách hryzáno krysami leželo najít útěchu v modlitbách, Ale … malé dítě přítomnosti

Jen svistotem bludných želez války znící smích
mužů Některým mužům válka sedí a dík nim
jak bodlák pln pýchy odolával mizí krása, moudrost, historie mizí ve
a Evropa vycházející do nebezpečných let válce
ztrácela historii

V měsíci růží a zločinu zářila koruna její tváře
bradavky ňader po kojení smrti lehli popelem Láska to nemá moc ve válečném období
zčernalá spáleniště lásky moc lehké

Smáčená krví marných dobrodružství
stydí se světelné krasy mrtvých vojáků ptáků Mnoho mladých berou válku jako
bez hlav dobrodružství a doplácejí na to
obrací se stále vzad


Rozpomíná se na růžové dny
kdy na svých cestách ztrácela poblázněné básníky Tolik naděje a bezstarostnosti To už jsou
jako znamení cesty zpáteční jen vzpomínky

Smrt je sezobala a cesty roubí jen houkání sýčků
krajkoví vrásek pokrylo štít její krásy Smrt je všude a ovlivňuje, dík válce, vše
flór stínu padl na svět

Teď běží úprkem mává slovy jako thyrsem
dáví se hořkými vzpomínkami Viz. Nahoře + včetně psiché lidí
pudruje se žíznivou hlínou

Miluje noc torzo černé Venuše zlatem pihovaté
s mírným žalem dětí se s ní o lásku Tma je úkrytem, řečí útěchou, otupělost
v přílivu hlasů odliv citů nastává citů a jejich nedostatek Taková je válka

Tma smrk bleskem rozčísnutý
padá s šuměním ranních hejn ptáků Velmi mnoho černých vzpomínek, příliš
baterie poezie vybuchuje živých, často podobných příběhů, básní

Dupejte umrlost květů vyčnívajících z hlíny
jak klouby kostlivců Popisuje snahu zapomenout a hledání
křičte chléb a křičte hry radosti Každé začátky jsou těžké Kord
Milujíce její marnost která je víc než naše srdce ty poválečné


Závěr:

Když se mi dostala do rukou tato Halasova sbírečka, byla jsem zaskočena a pobouřena. Přece nemůže básník tak bez obalu psát o tom, co je nám (skoro) všem blízké a přitom to neumíme jako on popsat a pojmenovat! Dnes, když, se nám svobodně a demokraticky dostává do rukou kdejaké svinstvo, nemohu než si milovaného básníka ještě více vážit. Nejen pro jeho upřímnost a otevřenost, ale zejména pro jeho poesii. Poesií tu míním nikoli literární druh, formu či útvar, poesií tu míním životní postoj. Tedy onu moc, která dělá ze svinstva lyriku, z banality báseň, z reality skutečnost. A prudernost? To je pocit, který nás normální smrtelníky jímá, když si myslíme, že jsme svědky něčeho, co se nemá, nesmí a nesluší, něčeho nepatřičného. Je ten termín tak trochu pejorativní, ale upřímně přiznávám: sám jsem prudérní. Tváří v tvář pornografii rozhodně a bez výjimky. Tváří v tvář poezii dosud nikdy...


František Halas napsal básnické sbírky: Sépie, Kohout plaší smrt, Tvář,
Tiše, Thyrsos, Hořec, Staré ženy, Dokořán, Torzo naděje, Časy. Toto byl
Václav Havel - Hry

O autorovi: Václav Havel se narodil 5.10. roku 1936. Patří mezi světově nejvýraznější tvůrce absurdního dramatu a zároveň k nejvýraznějším osobnostem české poválečné literatury. Jeho díla jako Zahradní slavnost, Pokoušení, Vyrozumění, či Largo desolato patří k nejkvalitnějším kusům české literatury.

Zahradní slavnost:
Hlavní postavy: Hugo Pludek, Oldřich Pludek( jeho otec), Božena Pludková ( jeho matka), Petr Pludek( jeho bratr), Amálka, Ferda Plzák( zahajovač), Likvidační úředník a úřednice, ředitel zahajovačské služby.
O díle: Zahradní slavnost byla napsána roku 1963 a patří tak k prvním dílům Václava Havla na poli absurdního dramatu. Je to hra o čtyřech dějstvích. Celá hra začíná dialogem Huga s oběma rodiči. Hugo hraje šachy sám se sebou a mezi tím střídavě chválí svůj výkon před matkou a kritizuje svůj výkon před otcem. Je poslán na zahradní slavnost pořádanou likvidačním úřadem. U vchodu na zahradní slavnost se Hugo setkává s tajemníkem a tajemnicí, kteří jsou pořadatelé. Nastává spor týkající se velikosti jednotlivých parketů, do něhož Hugo zasahuje. Přitom se ptá na přítomnost pana Kalabise. Po dlouhých rozhovorech přichází Plzák, přednese několik dlouhých monologů a spokojeně odchází. V obraze třetím nastává likvidace Zahajovačské služby, kterou provádí tajemnice a ředitel Likvidačního úřadu. Nakonec dochází k likvidaci nejen Zahajovačské služby, ale i Likvidačního úřadu. Samozřejmě po dlouhých sporech, například: kdo by měl zahájit likvidaci Zahajovačské služby, likvidační úředník, či zahajovač. Zahajovač přeci nemůže začít likvidovat.. Ale likvidační úředník zase nemůže zahajovat… Celá hra je plná nesmyslných dialogů a naprosto nesmyslných frází. Zvláštní je i konec celé hry. Plzák se obrátí k publiku a prohlásí: „ No nic - a teď se tak nějak bez zbytečných diskusí rozejděte.“
Postava Huga je vlastně tragikomická. Hugo na konci dramatu nedokáže už ani pořádně definovat sám sebe. Jeho stupidní a hlavně dlouhá odpověď na otázku, kým je, je důkazem jeho zoufalého stavu.
Zahradní slavnost je skvělý dramatický kousek, zdála se mi ze všech přečtených Havlových her nejabsurdnější.

Audience:
Hlavní postavy: Vaněk, Sládek
O díle: Audience je jednoaktová hra odehrávající se v kanceláři sládka. Vaněk pracuje jako přikulovač sudů v pivovaře. Je spisovatelem, který píše drama. Sládek je opilý a navrhuje Vaňkovi vyšší postavení, pokud bude donášet sám na sebe. Vaněk odmítá.
Celý dialog je rozdělen jen několika odchody Sládka na záchod. Typickým znakem všech Havlových her( tedy i Audience) je několikanásobné opakování stejných frází. Sládek je postavou tragikomickou a paradoxně má vyšší postavení než Vaněk, jež je na mnohem vyšší intelektuální úrovni a jež jen koulí sudy v trutnovském pivovaře. Tato hra má spolu s několika dalšími značné autobiografické rysy( Vaněk je spisovatelem a přikulovačem sudů stejně jako sám Havel. Postava Vaňka se objevuje ještě v dalších hrách. Tyto hry se tedy nazývají vaňkovské. V této hře je však Vaněk jiný než v ostatních vaňkovských. V ostatních hrách totiž působí Vaněk usedle, až ostýchavě.
Audience je hra o morálce, není jediná. Her o morálce napsal Havel více (o dalších hrách později).

Chyba:
Hlavní postavy: Xiboj, King, první, druhý a třetí vězeň
O díle: Hlavní zápletkou této velmi krátké jednoaktové hry je kouření Xiboje po budíčku ve vězení. King a jeho tři poskoci dlouho vysvětluje Xibojovi jeho prohřešek. Xiboj jen nechápavě kouká. To rozzuří Kinga a ostatní primitivy natolik, že ho zbijí. Třetí vězeň, který je celou hru zticha, náhle prohlásí:
„ Vždyť je to nějakej Maďar nebo co.“ King reaguje: „ Jeho chyba.“ Všichni obstoupí Xiboje a zřejmě ho znovu zbijí.
Chyba je podle mého názoru hra o lidské stupidnosti. Ta se projevuje v postavě Kinga a dalších třech vězňů opravdu hodně.

Largo desolato:
Hlavní postavy: doktor Leopold Kopřiva( filosof), Olda( jeho přítel), Zuzana( jeho družka), první a druhý Láďa, Lucy( jeho přítelkyně), Olbram( jeho přítel), první a druhý chlapík, první a druhý muž, Markéta( studentka filosofie)
O díle: Largo desolato je hra o sedmi obrazech z roku 1984. Tato hra spolu s Pokoušením patří mezi ty, které upozorňují a nejvíc zdůrazňují krizi lidské identity. Hlavní hrdina Leopold má být zatčen a vězněn za autorství určitého díla. Přichází za ním první a druhý Láďa, kteří ho za jeho autorství obdivují a nabízejí mu svoje služby. Vzápětí ale přichází první a druhý chlapík, kteří mu sdělí, že jestli nepodepíše dokument, který by popřel autorství onoho kontroverzního textu, bude zatčen. Leopold jakožto filosof začne jejich návrh rozebírat. Zjistí, že jestli odmítne, zradí sám sebe, zřekne se svého já, zradí i své příznivce( v tomto případě prvního a druhého Láďu). Svými „ přáteli“ je navíc velmi znejistěn, jejich argumenty jsou k ničemu. Leopold váhá, spíš ale nechce podepsat. Nakonec je v hluboké psychické krizi. Dozvídá se, že dostal odklad. Že tedy jeho text není vlastně jeho. Že tedy on není vlastně on. Do rozpaků ho uvede i Markéta, studentka filosofie, jeho obdivovatelka. Na konci dramatu dokonce Leopold žádá vězení( prosazení svého já), je však odmítnut.
Hra má nezvykle mnoho postav. Jejich význam a především význam jejich dialogů je ale malý. Jedná se o zbytečné postavičky, které tajemně komunikují a žijí zvláštní život.
Largo desolato nutí čtenáře k hlubokému zamyšlení a to podle mě nejvíce ze všech her. Largo desolato je velmi zajímavá hra, dosáhla i mnoha úspěchů v zahraničí( např. uvedení v Yale Repertory Theatre Los Angeles roku 1990).
Vřele doporučuji.

Vernisáž:
Hlavní postavy: Věra, Michal, Bedřich
O díle: Vernisáž je jednoaktová hra z roku 1975. Dějištěm celé hry je byt Věry a Michala. Na začátku této krátké hry přichází Bedřich do bytu Věry a Michala. Byt je nově zařízený, na což velmi intenzivně a po celou hru Michal s Věrou upozorňují. Jejich upozornění je naprosto nechutné, vychloubání se však později zvrtne v odpornou kritiku Bedřicha a jeho poměrů. Bedřich za celou hru pronese jen pár slov. Čtenáři je jasné, že Bedřich má navrch oproti slabomyslné Věře a Michalovi. Jejich neustálé vychloubání Bedřich neunese a chce odejít. Nastává trapný alibismus ze strany Věry a Michala, kterým se však Bedřich nechá oslepit. Usedá zpět do sedačky, Věra a Michal jsou opět spokojeni.
Celá hra je velmi zajímavá. Čtenář jasně sympatizuje s Bedřichem, na konci dramatu je však nucen to změnit. Bedřichovo opětovné usednutí mě překvapilo.
Věřino a Michalovo vychloubání, sebechvála a alibismus mi připomněly dobu komunismu, kdy majetek lidí byl hlavním tématem nechutných diskusí. Pro mě tato hra znamená upozornění na problémy ve společnosti, které od dob komunismu přetrvávají. Další Havlova hra o morálce. Krátká, ale velice zajímavá a varující.Synáček
Dědic venkovského statku mladý Skála se oženil s Annou Drábkovou, jedinou dcerou majitelky cihelny. Vypadalo to spíš na bohaté než na šťastné manželství, ale nakonec bylo hlavně krátké. Dřív než se stačil narodit syn Antonín, spadl jeho otec nešťastnou náhodou z lomu a zemřel. A tak je chlapec vychováván v cihelně a to hlavě energickou babičkou a služkou Amálkou. Jeho matka byla až příliš citlivá, tichá a zakřiknutá. Velmi často též chodil navštěvovat druhou "Hořejší" babičku na statek. Vyrůstal v dobré péči a blahobytu, ale bez výraznějších projevů lásky. Měli ho všichni moc rádi i věčně odměřená babička, která to ale vyjadřovala spíš dary, než úsměvy a pohlazením. Do školy se Toník netěšil. Nebyl hloupý, ale nebavilo ho to tam. Nebyl zvyklý na ostatní děti, ale protože byl větší a silnější, vydobil si snadno respekt. Při jedné bitce se zastal slabšího spolužáka Punčochářova syna Věkoslava Xavera. Od té chvíle bylo mezi nimi navázáno veliké přátelství. Stala se z nich nerozlučná dvojice a kam se hnuli prováděli samé lumpárny. Dokonce byla jeho matka jednoho dne přivolána do školy a když se dozvěděla, co všechno její chlapec natropil, začala na celou třídu bědovat: Synáčku, ó synáčku. Odté doby už Toníkovi neřekl nikdo jinak než Synáček. Byli s Xaverem posláni dokonce na studie, ale tam se jim moc nevedlo, a tak se vrátili domů. Po městě byli velmi oblíbení. Kam se hnuli byla zábava. Vymýšleli si plesy, divadla, nejrůznější představení a taškařice pro pobavení celého městečka a náramě se jim to vedlo. I dívek se okolo nich točilo mnoho, hlavně kolem pohledného Synáčka. Oni si ale slíbili, že se nikdy neožení a zůstanou do smrti kamarády. Když Synáčkovi umřela babička z cihelny, přestěhoval se k druhé na statek, kam ho to už od mala víc přtahovalo. Babička mu trpěla jeho dovádění i noční pitky, kterých nebylo zrovna málo a ochotně mu vše platila. Jeho nejlepší přítel ale jednoho dne zradil jejjich dávnou přísahu a oženil se. Synáček se urazil a nemluvil s ním. Odmítl mu jít za svědka a vůbec se na svadbě neukázal. Nenavštívil přítele ani když mu žena zemřela na souchotiny a on zůstal sám s dvouletou Markétkou. Synáček mezitím velmi rozšířil svůj majetek. Nechal postavit pilu, přestal tolik flámovat. Po smrti jeho matky se k nim přistěhovala služebná Amálka. Synáček Markétku poprvé spatřil, když jí bylo deset let na pohřbu své babičky. Byla velmi podobná otci, když byl v jejím věku. Jednou ji odveze domu automobilem domu a tím je obnoveno dávné přátelství s jejím otcem. Od té doby Synáček často navštěvuje Xaverovy. Velmi si oblíbí malou Markétku a kupuje jí vše po čem zatouží. Stane se jejím strýčkem a ona jeho i tetu Amálku často navštěvuje na statku. Děvčátko je ale velmi slabé a mívá kašel a teploty. Několikrát navštíví různá sanatoria ale to má vždy jen krátkodobý účinek. Když je jí osmnáct let, onemocní Xaver rakovinou žaludku a pomalu umírá. Jeho posledním přáním je, aby se Synáček s Markétkou oženil. Mají se velmi rádi, Synáček dbá především o její ohrožené zdraví. V horách nechá postavit hotel, kde tráví mnoho času. Markétka jakoby byla smířená s tím, že nebude žít dlouho. Pečlivě se o sebe stará, ale kašel se vrcí znovu a znovu. Jednu zimu, když pomáhá malé holčičce s vyvrknutým kotníkem, tak se nachladí a dostane těžký zápal plic. Po dlouhém stonání je vyléčena, ale začínají se u ní objevovat chrlení krve a netrvá dlouho a Markétka umírá. Synáček se uzavře do sebe a málo chodí mezi lidi. Často vůbec nevnímá, když na něho někdo mluví. Markétka mu moc chybí. Je smutný, málo jí a chřadne. Pak ale dojde ve změně v jeho chování. Začíná se mu zdát, že se Markétka vrátila. Mluví s ní a je zase šťastný, jako byl s ní a mezi lidmi se povídá, že se zbláznil. Často se divoce prohání autem, tak jak to měla Markétka ráda. Zrovna jedna takováhle cesta se mu stane osudnou. Narazí velikou rychlostí do patníku a zabije se. Když ho najdou má ruce semknuté na prsou, jakoby chtěl někoho schovat a ochránit před srážkou

Citát:
Žili si po svém ti dva, netoužili po společnosti, stačili si sami. Zvykli si na seba, ale ilidé si naně zvykli, již se jim to nezdál být tak nerovný pár. Byli si teď tak blízcí, jako by k sobě byli odedávna patřili. Hlavní zásluhu měla ovšem Markétka. Ku podivu, nikdy si neposteskla, ani v skrytu svého srdečka, že její mládí bylo obdařeno jen tímto starým milencem. Vyrostla v chorobě, neměla valnou důvěru v budoucnost, byla ochotna brát od života to jediné, co nabízel. Konečně, nebylo toho ani tak málo, co dával. Markétka si nenavykla pohrdat láskou. Můj bože, taková věrná, nezištná láska, není-li pak to ten největší dar, jaký může člověku život dát?
str. 105
Vydalo nakladatelství Československý spisovatel v roce 1959.
Dílčí závěr
Tato realistická novela popisuje život Toníka Skály, momenty,které ho ovlivnily. Na to, že byl Synáček už od dětství tak rozmazlován a hýčkán, nevyrostl z něho skrblík a sobec. Naopak byl rád, když mohl dávat a přinášet radost. Důležitým zlomem bylo setkání s málým Xaverem, jenž mu pomohl poznat sílu a důležitost přátelství. Když se s ním po čase, po jejich dlouhodobé odmlce v přátelství, opět shledal, byl rád, mohl-li mu opět pomoci. Rád dával dary jeho dceři. Neměl v životě nikoho, koho by obdarovával, a to mu nejvíce scházelo. Našel smysl života v lásce k Markétce a proto jejím odchodem tak ochabla jeho touha žít. Jakoby ho mrtvá vábila k sobě, a tak uposlechl výzvy k rychlé jízdě. Kniha rozdělená do pěti kapitol je protkaná smrtí. Začíná smrtí Toníkova otce, pak následuje smrt dolení babičky. V druhém díle umírá Xaverova žena a Synáčkova matka, v třetím jeho hoření babička a Xaver. Nejtěžší ztrátu mu však přinesla smrt Markétky. Jakoby předznamenala jeho vlastní zkázu. Jmění, statek, cihelna ani hotel, nic ho nedokázalo udržet na světě.
Děj se odehrává v podobném prostředí, jako Petrolejové lampy, kde je dokonce zmínka o Xaverovy a Synáčkovy ve spojitosti s jimi pořádanými slavnostmi. Zde však není místo ani děj důležitý. Dozvídáme se, že to bylo nedaleko Jilemnice, že chlapci studovali v Jičíně a Markétka musela s cestou do léčebny čekat na skončení světové války. A právě tím se liší od Petrolejových lamp. Jde hlavně o děj samotný, o psychologii Synáčkova nitra a dobové vymezení zde nehraje tak velikou roli.Autor:
Americký prozaik a publicista, nositel Nobelovy ceny. Po návratu z první světové války, kde byl jako dobrovolník těžce raněn, vstoupil do literatury jako příslušník ztracené generace. Své hrdiny stavěl tváří tvář smrti, aby se museli projevit beze zbytku a prokázat míru své odvahy a cti. Dílo:Sbohem armádo, Komu zvoní hrana, Stařec a moře.
Většina jeho hrdinů nese stopy autora samého, jsou to hrdinové intelektuální, vyhraněné individuality, postavy obdařené nefalšovanou věrohodností, jaká tryská jen z bezprostředních zkušeností. Nejdelší H-ův román For Whom the Bell Tolls (1940, Komu zvoní hrana).

Místo a doba děje:
horská krajina Segovie, krátké rozmezí 3 dnů v období španělské občanské války

Děj:
Děj románu, uvozený mottem anglického básníka J. Donna ("Žádný člověk není ostrov sám pro sebe;... smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě"), je soustředěn na tři dny života lektora španělštiny Roberta Jordana, který jako dobrovolník vstoupil do občanské války, aby bojoval proti fašismu.
Do španělských hor přichází s posláním nebo spíše bojovým úkolem od svého nadřízeného. Jeho posláním je zničit most, aby tak znemožnil přísun nepřátelských posil v době chystaného republikánského útoku. Je pevně odhodlán vytyčený úkol za každou cenu splnit. Cestou do hor jej doprovází starý průvodce Anselmo - jeden z členů Pablovy party.
Při příchodu do tábora, který je dobře postavený a krytý přirozenými přírodními jevy se Robert setkává s Pablem a celou jeho partou. Všichni nazývají Roberta podle jeho původu Inglés. Postupně poznává, že pouze malý zlomek ze všech patří mezi lidi spolehlivé, rozumné a odhodlané. A jedině takoví lidé mohou být ve válce jako partyzáni užiteční.
Po příchodu se setkává s dívkou Marií, která se postupně také stává jedním z členů party. Již od začátku cítí Robert obrovské napětí mezi ním a Marií. Dívka se mu líbí i přes její krátké vlasy a na první pohled se do ní zamiluje. Prožívá s ní krásné chvíle a poznává, že chce splnit úkol a zároveň také zůstat na živu a žít normální život plný všedních starostí.
V plnění jeho poslání se mu snaží zabránit Pablo, který odcizí Robertovi věci. Pablo se však vrátí a snaží se pomoci Robertovi, který o zdaru útoku pochybuje, velení jej však neodvolá včas. Místo rozbušek použijí granáty a most se jim podaří zneškodnit, při čemž však přijde o život Anselmo.
Robert nemůže uvěřit, že on sám celou akci přežil. Během ústupu mu však zlomí kůň stehenní kost a nemůže pokračovat v útěku před pronásledovateli. Marie s ním chce zůstat
avšak Robert ji přesvědčí, aby odešla. Sám poté čeká na nepřítele, aby je alespoň chvíli pozdržel …

Hlavní postavy:
Robert Jordan - profesor španělštiny v americké Montaně, který se vydá bojovat do španělské občanské války za svobodu země, přichází do partyzánského tábora, aby zničil strategický most přes řeku. Mezi španělskými republikány pozná podstatu zkoušeného národa, nesmyslnost i nutnost války a zabíjení i pravou lásku. Svým cizím původem působí hned jako nepochopitelný, hned jako nechápající cizinec, hned jako nestranný soudce.
Během tří dnů musí rozplést složité předivo vztahů v partyzánském oddíle, naplánovat celou akci, prozkoumat terén i most, vyškolit bojovníky a získat si jejich důvěru.
V nejistém úspěchu celé akce hledá smysl boje a oběti.


Marie - Mladá španělská dívka, která se s Pablovou partou setkává při přepadení vlaku. Tuto akci řídil kamarád Roberta a vlastně jeho předchůdce. Před cestou vlakem, který byl později přepaden bydlela Marie v jedné španělské vesnici se svou rodinou. Její rodiče byli zavražděni fašisty za jejich víru a titéž lidé ostříhali Marii dohola. Po vyhození vlaku je Marie omráčena a Pablova žena Pilar se ji ujme a organizuje to, aby Marii vždy někdo nesl. Tak se Marie i přes nebezpečný ústup před fašisty a vyčerpanost všech přítomných dostala do tábora, aniž by o něčem věděla. Pilar se jí ujala a Marie se v její péči rychle zotavovala. Při Robertově příchodu byla Marie již úplně v pořádku a díky němu začala zářit štěstím a spokojeností. Do
Roberta se také zamilovala.

Pilar - je Pablova žena. Její mohutná až zavalitá postava je pro ni typická, a proto když Pablova odvaha selže, nebojí se vzít velení do svých rukou. To všichni s klidem a samozřejmostí přijali. Pilar je velice hodná a srdnatá žena, ale když se jí něco nelíbí, dokáže být také nepříjemná a hrubá. Je proslulá věšteckými schopnostmi. Robert žádá, aby mu přečetla budoucnost z ruky, ale když se Pilar do budoucnosti podívá, mlčí a tvrdí, že nic neviděla. Před počátkem akce však Robertovi řekne, aby si z toho co tam viděla nic nedělal. Robert si samozřejmě domyslel, že co viděla, byla jeho smrt, ale snažil se mít neustále na
mysli, že nejpřednější je splnit úkol.

Pablo - je vedoucím celé skupiny. Dříve se jevil jako odvážný a schopný muž, ale po tom co se dozvěděl o Robertově úkolu, začíná odvahu ztrácet. Ví, že akce je nebezpečná, a že by mohli všichni přijít o život. Přestává uvažovat jako člověk , který je ochoten pro svou vlast zahynout a stává se až příliš realisticky myslícím mužem. Mezi Robertem a Pablem se několikrát strhne potyčka, ale Robert nechce Pabla zabít, i když mu to všichni schvalují a ještě jej k tomu nabádají. V noci před akcí však Pablo ukradne Robertovi věci, a to pytel obsahující většinu dynamitu a rozbušku. Všichni jsou potom překvapeni, když se Pablo ráno vrátil a přivedl s sebou muže z okolí, kteří mají pomoci při plnění úkolu.

Anselmo - měl strach, že nevydrží psychický nátlak a uteče, což se mu již jednou stalo. Také se obával své nervozity a měl komplex, že by nebyl dobrým pomocníkem. Díky Robertovi snáší vše v klidu, ale nakonec se dvěma muži zaplatí za tuto akci životem.

Sordo - je vedoucím skupiny, která sousedí se skupinou Pabla. Sordo je ochoten Pilar a Ro- bertovi pomoci, ale při shánění koní jsou Sordovi lidé odhaleni. Na kopcích leží sníh, a proto jsou stopy čitelné a Sordův tábor je nepřáteli nalezen. Po odvážném počínání všech mužů, ale přiletí letadla a zbytek Sordovy party je zničen.


Motto románu ukazuje na hlubší významové pozadí "milostného válečného románku", jehož idealizované a romantizované vztahy mezi Robertem a Marií byly nepochybně příčinou čtenářského úspěchu této knihy. Mezní životní situace, do níž je Robert, typický hemingwayovský hrdina vybavený mužností, přemýšlivostí, odporem k sentimentalitě, touhou po pravdě, snahou žít důstojně a svobodně ve světě násilí, zla a smrti, postaven, je totiž situací, která je vědomím smrti jednoznačně určena.



Co si o tomto románu myslí lidé?


Teď už je to dobré - teď jsem dokonce schopen se o tom rozepsat. Ale když jsem tu knihu dočetl, nechápal jsem a nevěřil... musel jsem něco dozajista přehlédnout - četl jsem posledních 40 stran snad pětkrát... Ale není zbytí: Robert Jordan na konci musí umřít. Jakkoliv mi jeho smrt přijde nepochopitelná, strašlivá a krutá, má i svojí logiku. Není to logika nutné smrti, ale logika možné smrti - jsou věci, pro které má smysl riskovat i svůj vlastní život. Nikdy si takovou věcí nebudeme jisti, nikdy nebude zcela naše (tak jako si Robert Jordan není jist španělskou komunistickou republikou), boj se nakonec stane profesionálním plněním jednotlivých rozkazů, jejichž smysl nám uniká, ale v jejichž celistvou logiku věříme.

Komu zvoní hrana je v podstatě apoteózou vojáctví: intelektuál Jordan, vysokoškolský učitel, se pro myšlenku podřídí vojenské subordinaci a nakonec jako voják padne při plnění rozkazu, u kterého do konce není jisté, jestli nebyl vydán omylem.

Četl jsem "Komu zvoní hrana" v čase náletů NATO na Kosovo, v době, kdy se nedaleko nás bojovalo za svobodu a demokracii (o nichž tvrdíme, že na ně věříme...) - v tom čase šedesát let starý příběh Roberta Jordana promlouval naléhavě a aktuálně. Tak se pozná velký autor...Zimní pohádka
Rozloučení s Paříží

Adie, drahá Paříži,
nastal čas rozloučení,
zanechávám tě kvetoucí
slastmi a rozkošemi.

Německé srdce v hrudi mi
náhle tak choře bije,
jen lékař doma na severu
jediný vyléčí je.

V krátké době je vyhojí,
svou léčbou je slavný všude,
však přiznám, že se děsím již,
jeho lék těžký mi bude.

Adie, veselí Francouzi,
mí bratři, adie zatím,
tak bláznivá touha mě žene pryč,
však zakrátko se vrátím.

Hle, po vůni rašelin bolestně
jsem roztoužený celý,
po lüneburských ovcích a po řípě7
a po kyselém zelí.

Kouř z dýmek, hófráti, ponocní -
stesk po nich mi nejde z hlavy,
i plattdeutsch,8 černý chléb, hrubosti 
a pastorských dcer vlas plavý.

I po matce často mě trápí stesk,
přiznám to bez váhání,
po třináct let jsem nespatřil
tu milou starou paní.

Adie, krásná ženo má,
nevíš, jak mučí mne osud,
tisknu tě pevně na srdce,
a přece musím odsud.

Pro žíznivá muka k nejsladší
lásce se obracím zády -
musím zas dýchat německý vzduch,
jinak se udusím tady.

Muka a strach a nepokoj
až do křečí stupňuje se,
má noha chce šlapat v Německu,
nedočkavostí se třese.

Před koncem roku jsem nazpátek
z Německa a zdráv zcela,
novoroční dárky ti nakoupím,
nejhezčí jakés kdy měla.
I

Byl právě měsíc listopad,
den za dnem smutně míjel,
se stromů vítr listí rval,
tehdy jsem do Němec vyjel.

A když jsem přišel k hranicím,
tu začlo srdce mi tlouci
tak silně, ba z očí, myslím, že
vytryskly slzičky vroucí.

A když jsem zaslechl německou řeč -
cit podivný v hruď se vrací -
myslil jsem nejinak, že srdce mi
blaženě vykrvácí.

Dívenka k harfě tam zpívala,
zpívala opravdu vřele
a falešně, přec však jsem byl
dojat tím zpěvem cele.

Zpívala o hoři milostném
o obětech, o setkání
tam v lepším světě nahoře,
kde už nic neporaní.

Zpívala o slzavém údolí,
o slastech, jež záhy minou,
o věčnosti, kde v rozkoších
duši dny slavně plynou.

Zpívala starý zpěv o zřeknutí,
to hajej nynej o ráji;
když národ, ten klacek, zavrní,
tímhle ho ukolébají.

Znám onu píseň a znám onen text,
vím, jakého bývá rodu;
kdo psal jej, tajně víno pil
a veřejně kázal vodu.

Ó přátelé, nový, lepší zpěv
mé pero pro vás složí:
my chceme už zde na zemi
vytvořit království boží.

Chceme být štastni na zemi,
bez hladu, bez strádání;
promrhat nemá líný břich,
co vyšlo z pilných dlaní.

Roste tu chleba dost a dost9
pro všechny lidské ptáky,
i růže, myrta, krása a slast,
a cukrový hrášek taky.

Ať všem, až lusky rozpuknou,
zachutná hrášek sladce,
nebe pak klidně necháme
pro anděly a vrabce.

Když dostanem křídla po smrti,
pak navštívíme, my zdejší,
nahoře vás a s vámi tam
sníme ten koláč nejblaženější.

Hle nová píseň a lepší též,
jak housle s flétnou by zněly,
miserere a umíráček
se náhle odmlčely.

Genius Svobody s pannou Evropou
jsou spolu zasnoubeni,
leží si v náručí, vnořeni
do prvního políbení.

A schází-li kněžské požehnání,
sňatek je stejně platný -
ať žije ženich a nevěsta
a budoucí jejich rod zdatný!

Svatební básní je píseň má,
lepší, nová se klene,
v mé duši hvězdy vzcházejí
nejvýše posvěcené -

nadšené hvězdy divouce žhnou,
potoky plápolání -
jak divem mi síla narůstá,
duby bych lámal v dlani.

Co vkročil jsem na zem německou,
kouzlo mi tryská v žíly.
Matky se dotkl obr zas
a znovu v něm vyrostly síly.10
II

Zatím co děvče o ráji
trylkovalo a hrálo,
několik pruských celníků
kufr mi visitovalo.

Čmuchají, hrabou se v košilích,
v šátcích a kalhotách, pane,
hledají krajky a klenoty
i knihy zakázané.

Vy blázni, v kufrech není nic,
jen tvařte se prozíravě,
kontraband, co se mnou cestuje,
ten vozím s sebou v hlavě.

Zde nosím krajky, i malinská
s bruselskou má v nich příklad,
až jednou své krajky vybalím,
budou vás šimrat a píchat.

V hlavě mám poklad příštích dnů
a korunní démanty z něho,
pro nového boha chrámový šperk,
pro velkého Neznámého.

A mnoho knih v hlavě také mám,
o tom vás ujišťuji,
má hlava je jediné hnízdo knih,
které se konfiskují.

Věřte, že satanská knihovna
horších knih vskutku už nemá,
jsou nebezpečnější dokonce
než ty od Fallerslebena.11

Cestující, jenž vedle stál,
poznamenal mi zkrátka,
že přede mnou celní spolek je,12
ta pruských celnic řádka.

"Ten celní spolek," podotkl,
"má pro národnost cenu,
tím roztříštěnou otčinu
budem mít sjednocenu.

Zaručí vnější jednotu,
tak zvanou materiální,
duševní dá nám censura
jednotu ideální -

ta dá nám vnitřní jednotu
pro názor, pro myšlenku,
jednotné Německo potřebujem,
jednotné zevnitř i zvenku."
III

V Cáchách spí Karel Veliký,13
tam v dómu pohřbený je -
s Karlem Mayerem ho nepleťte,14
neboť ten v Švábsku žije.

Nechtěl bych zemřít a pohřben být
jak císař v cášském dómu,
radši jak nejmenší básník bych žil
a třebas v Stuttgartě k tomu.

V Cáchách se nudí psi v ulicích
a prosí vás poníženě:
"Laskavý cizinče, kopni nás, snad
se pobavíme dík změně."

V tom nudném hnízdě jsem chodil sem tam,
bavil se chytáním lelků,
zas viděl jsem pruské vojáky,
nezměnili se vcelku.

Ještě jsou v šedivých kabátech,
krk rudý límec hřeje -
("Červená znamená francouzskou krev",
tak Körner v básni pěje).15

Ještě jsou pedanty ze dřeva
a pohyb je pravoúhlý,
ve tváři rysy nadutců,
jež, zdá se, tam navždy ztuhly.

Jak svíčky chodí škrobeně,
takhle se vyfintili,
jako by spolkli tlustou hůl,
kterou je kdysi bili.

Nu, karabáč zcela nezmizel,
teď mají jej uvnitř v hrudi
a důvěrné tykání přece jen
staré "on" nevypudí.

A dlouhé kníry vlastně jsou
v copařství novou fází,
cop, který kdysi vzadu byl,
se nyní pod nosy sází.

Ne špatný je nový kroj jezdecký,
ten chválit je zapotřebí,
nejvíce ze všeho přilbu však,
jež míří svou špicí k nebi.16

To připomíná rytíře,
čas, kdy kvetla romantika,
a hradní paní de Montfaucon,17
Fouquého, Uhlanda, Tiecka.18

Toť krásná vzpomínka na středověk,
na zbrojnoše zápasící,
ti v srdci svém věrnost nosili
a erby na zadnici.

Toť vzpomínka na turnaj, křižáctví,
na trubadurů zpěv vřelý,
na dobu víry bez tisku,
kdy noviny nevycházely.

Ba, přilba se mi zamlouvá,
vidím v ní vtipnou hříčku,
královský nápad to vskutku byl,
i pointu má, špičku.

Jen při myšlence na bouřku
mám strach, že špice lehce
nejmodernější blesk přivolá
k té romantické lebce.

Také když válka vypukne,
pokryjte lehčeji čela,
ta stará těžká přilbice
by v běhu vám překážela. - -

V Cáchách ve štítu na poště
ptáka si člověk zas všimne.
Jak toho ptáka proklínám!
Pln jedu měřil si mne.

Ty hnusný ptáku, jestli tě19
mé ruce někdy lapí,
všechno peří ti vyškubu
a usekám ti drápy.

Pak vysadím tě na bidlo
a připoutám tě k němu,
zavolám střelce z Porýní
k střílení veselému.

A ten, kdo ptáka sestřelí,
hle, koruna s žezlem je jeho,
"Ať žije král," zatrubte tuš
pro muže tak udatného.
IV

Kolín jsem spatřil až za noci,
tu slyšel jsem šumění Rýna,
tu ovíval mne už německý vzduch,
tu jeho vliv začíná -

na mou chuť k jídlu. A tak jsem
tam jedl šunku s vejci,
a že byla velmi solená,
já rýnského popíjel si.

Ještě tu v zelené sklenici
rýnské jak zlato svítí,
a vypiješ-li víc žejdlíků,
do nosu vystoupí ti.

V nose tě sladce zalechtá,
žes rozkoší bez sebe zcela,
ven hnalo mě to v šerou noc,
kde ozvěna v uličkách zněla.

Kamenné domy mne měřily,
jak by mi vyprávět chtěly
legendy svatého Kolína,
jež za dávných let se děly.

Ano, před časy panoval
tu pobožný kuten,
zde vládli tehdy muži tmy,
jež popsal Ulrich von Hutten.20

Zde středověký kankán mnich
s jeptiškou tančil kdysi,
zde Hochstraaten, Menzel z Kolína,21
psal jedovaté spisy.

Zde plameny hranic hltaly,
knihy i lidská těla,
k tomu jim zvony zvonily
a Kyrie eleison zněla.

Hloupost a zloba se spářily
jako psi na ulici,
ještě dnes vnuky poznáš co rod
pro víru nenávidící.

Však hle! Ten velkolepý brach
tamhle při měsíčním svitu!
Toť kolínský dóm, jenž po čertech22
černě k obloze ční tu.

Měl být pro ducha Bastilou,
tak myslili Římané lstiví:23
"Z tak velkého vězení nevyjdeš
už, německý rozume, živý!"

Tu přišel Luther a zavolal24
"Zadržte!", co měl síly -
od oné chvíle práci hned
na dómu přerušili.

Dokončen nebyl - a dobře tak,
vždyť právě to neskončení
jej v pomník protestantského poslání
a německé síly mění.

Vy taškáři z chrámové jednoty,
vy bědní ubožáci,
chcete tu pevnost dokončit,
vy chcete začít s prací?

Jak šílený budERR! A nadarmo 
nosíte almužní měšce,
u židů žebráte, kacířů,
nikdo vám přispět nechce.

Nadarmo bude veliký Liszt25
pro tohle koncertovati
a nadaný král nadarmo
bude tu deklamovati.

Nebude dokončen kolínský dóm,
ač na jeho dokončení
odeslali loď s kamením
ti blázni ve švábské zemi.

Nebude dokončen, ať havrani
a sovy o překot křičí,
tak rády sní ve věžích chrámových
a novoty se jim příčí.

Ba přijde dokonce jednou čas,
kdy místo dokončení
se prostorný vnitřek chrámový
na koňské stáje změní.

"A bude-li z chrámu koňská stáj,
co bude s třemi svatými králi,
jež v tabernakulu ze svůj sen26
po léta klidně spali?"

Tak slyším ptát se. Leč jaképak
okolky dneska s nimi?
Tři svatí králové z východu
mohou mít nocleh jiný.

Poslechněte mou radu jen:
kde svatý Lambert pne se,27
ať každý z tří košů na věži
jednoho krále nese.

A chybí-li jeden z trojspolku,
poslyšte moji radu,
dosaďte za krále z Východu
jiného ze Západu.
V

Když k rýnskému mostu přišel jsem,
obrácen k přístavu tváří,
viděl jsem, jak teče otec Rýn
v tiché měsíční záři.

"Otče Rýne, buď pozdraven,
jak ses měl po čas dlouhý?
Často jsem na tebe myslíval,
pln žádosti a touhy."

To řka, jsem z hloubi vln uslyšel
podivně mrzuté tóny,
jak pokašlávání starcovo,
bručení, měkké stony:

"Buď vítán, chlapče, jsem věru rád,
žes na mne nezapomněl,
už třináct let jsem tě nespatřil,
v tom čase zle jsem se poměl.

Kameny spolkl jsem v Bieberichu,28
ty nebyly lahodné vskutku,
však verše, jež Mikuláš Becker psal,29
mě tlačí víc v žaludku.

Opěval mne jak nejčistší
pannu, co země hostí,
jež nikým si nedá uloupit,
věneček poctivosti.

Když slyším tu hloupou písničku,
rád bych se viděl v hrobě,
chtěl bych si rvát svůj bílý vous
a utopit se sám v sobě.

Francouzi vědí mnohem líp,
že nejsem už čistá panna,
častokrát s jejich vítěznou
má voda pomíchána.

Ta hloupá píseň a hloupý chlap,
co na mne snesl hany,
zčásti i politicky jsem
zle kompromitovaný.

Vždyť jestli se vrátí Francouzi,
abych se rděl před nimi,
já, jenž se modlil k nebesům,
ať Francouze navrátí mi.

Já jsem je vždycky miloval,
ty malé Francouze milé -
zpívají, hopsají ještě jak dřív?
Nosí kalhotky bílé?

Rád bych je zase uviděl,
mám však strach z persifláže,
to pro tu píseň prokletou,
to pro tyhlety blamáže.

Alfred de Musset, ten uličník,30
jak tambor jde přede všemi,
všechny své vtipy ničemné
do uší zabubnuje mi."

Tak naříkal ubohý otec Rýn,
nešlo jej upokojit,
ač mnohým slovem útěšným
jsem mu chtěl srdce hojit:

"Ó, neměj, otče Rýne, strach,
francouzský posměch tě mine,
to nejsou ti staří Francouzi,
i kalhoty nosí jiné.

Rudé jsou kalhoty, ne bílé už,
i knoflíky vyměnili,
nepějí už a neskáčou,
v myšlenkách hlavy chýlí.

O Kantovi, Fichtovi, Heglovi31
se učeně teď baví,
kouří tabák a pivo pijí,
mnozí i kuželky staví.

Filistry jsou už jako my,
vedou v tom i před námi,
hengstenbergovci se stávají z nich,32
už nejsou voltairiány.33

Alfred de Musset opravdu
je ještě uličníkem,
však my mu jazyk spoutáme,
až začne utrhat s křikem.

A zabubnuje-li ti špatný vtip,
dáme se do pískání
o tom všem, co ho potkává
u hezkých dívek a paní.

Už, otče Rýne, se upokoj,
dej špatné písně stranou,
zaslechneš brzy lepší zpěv -
buď zdráv a na shledanou."
VI

Paganiniho stále doprovázel34
spiritus familiaris,35
někdy co pes a někdy zas
co nebožtík Georg Harrys. 

Rudého muže zřel Napoleon,36
než vážné děly se věci,
Sokrates měl svého démona,37
jenž nebyl výmyslem přeci.

Já, když sedal jsem za noci
u psacího stolu, jsem vídal
děsného hosta za sebou,
jenž zakuklen mě hlídal.

Pod pláštěm cosi schovával,
co podivným leskem hrálo,
když plášť se rozhalil, co sekyrou
popravčí být se zdálo.

Byl zavalité postavy,
oči, dvě hvězdy, planou,
nikdy mě v psaní nerušil,
zůstal stát klidně stranou.

Už léta jsem ho nespatřil,
zvláštního tovaryše,
v Kolíně jsem ho našel zas,
když měsíc zářil tiše.

Zamyšlen v ulicích loudám se,
tu vidím, že v patách jde mi,
když zastavím se, stojí též,
tak jako stín můj němý.

Stál, jak by čekal na něco,
sotva jsem vykročil dále,
šel za mnou. A tak přišli jsme
až na rynk ke katedrále.

Nesnesl jsem to, vzchopím se
a řeknu: "Teď mluvit počni,
proč za mnou jdeš cestou necestou
a v této pustině noční?

Nalézám tě vždy v hodinu,
kdy hruď mám otevřenou
celému světu a mozkem mým
se blesky ducha ženou.

Hledíš na mne tak ztrnule,
mluv: nač to ukrývání,
co svítí skrytě pod pláštěm?
Kdo jsi, jaké máš přání?"

On mi však suše odpověděl,
ba, trochu flegmaticky:
"Prosím tě, jen mě nezaklínej
a nebuď emfatický!

Já nejsem strašidlo dávných dob,
jež uteklo ze hřbitova,
filosofie mě nenadchla
a nemám rád rétorská slova.

Jsem od přírody praktický,
vždy klidný a vždy němý,
přec věz, co v duchu jsi vymyslil,
to provést úkolem je mi.

Ať přejde třeba i řada let,
nestanu, dokud svět nám
nezměním, jak tys vymyslel,
ty myslíš, a já jednám.

Jsi soudcem, já jsem biřicem
a poslušně služebnicky
rozsudek splním, jejž vyneseš,
ať dobrý či špatný, vždycky.

Před konsulem nosili sekyru38
za dnů starého Říma,
ty také máš svého liktora, leč
sekyru za tebou třímá.

Já jsem tvůj liktor a já jdu39
za tebou bez ustání,
jsem s třpytnou popravčí sekyrou čin
za tvými myšlenkami."
VII

Šel jsem domů a spal, jak by
mě andělé kolíbali.
V německých duchnách se měkce spí,
vždyť prachovým peřím je cpali.

Jak často jsem toužil po sladké
podušce rodného domu,
když ležel jsem na tvrdých matracích
beze snu, exulant k tomu.

V našich duchnách se krásně spí
a sny jsou nejpěknější,
zde německá duše odhodí
všechna pouta vezdejší.

Cítí se volna a vznáší se
vysoko k nebeské báni,
ó německá duše, jak hrdý je let
tvých snů za nočního spaní.

Bohové blednou, když blížíš se,
a na cestách v tom snění
mnohou hvězdičku vyleštila
jsi svými perutěmi.

Francouzům, Rusům patří zem,40
a moře Britům zase,
nám vzdušná říše bez pochyb -
toho, co v noci zdá se.

To naše hegemonie je,
zde nejsme roztrženi,
ostatní národy vyrostly
prostě na ploché zemi.

A když jsem usnul, tu jsem měl sen,
že chodím zas v měsíčním svitu
po starém Kolíně a že můj krok
v ulicích ozvěnou zní tu.

A za mnou můj černý průvodce
zakuklen kráčel stále,
nohy mi únavou klesaly,
přece však jsme šli dále.

Tak šli jsme dál. Já srdce měl
hluboce probodané
a ze zlé rány na srdci
v krůpějích krev mi kane.

Často jsem do ní vnořil prst
a často stalo se mi,
že potřel jsem veřeje domovní
svou krví při procházení.

A po každé, když jsem označil dům
krví své zející rány,
tiše a bolestně zdaleka
zazněly žalostné hrany.

Na nebi bledl měsíc však
stále víc zakaboněn,
jak černí oři hnaly se
divoké mraky po něm.

Za mnou šla dál temná postava,
jež sekyru do pláště halí,
a jistě pěknou chvíli už
jsme pospolu putovali.

Jdeme a jdeme až konečně
jsem zase u katedrály,
a že byly dveře dokořán,
tak jsme se dovnitř brali.

Jen smrt a noc a mlčení
zná prostor obrovitý,
aby tma byla temnější,
tu a tam lampička svítí.

Dlouho jsem kráčel sloupovím,
jen krok průvodce slyšel,
krok za krokem mě sledoval,
i sem teď za mnou přišel.

Konečně došli jsme na místo,
z něhož se záře svěc lila,
kde blyštělo zlato a drahokam,
kaple tří králů to byla.

Avšak svatí tři králové,
z nichž každý tu věčný sen dřímá,
div divoucí! teď seděli
na hrobkách pěkně zpříma.

Tři kostlivci v divné parádě
nesli na zažloutlé skráni
korunu, také třímali
žezlo v kostnaté dlani.

Jak tahací panáci zvedali
své dávno mrtvé kosti,
po kadidlu páchli a zároveň
také po trouchnivosti.

I ústy jeden z nich zahýbal
a dlouhou řeč tu skládá,
vysvětluje mi zevrubně,
proč si můj respekt žádá.

Za prvé, poněvadž mrtvý je,
za druhé, že jde o krále,
za třetí, poněvadž světcem je -
tím vším mne nedojal ale.

Dal jsem mu odpověď s úsměvem:
"Těch marných slov už dosti!
Vidím, že v každém směru už
patříš jen minulosti.

Pryč odtud, pryč, v hrobě hluboko,
tam váš byt po právu je,
poklady této kaple však
život teď zabavuje.

Veselé jezdectvo budoucna
má ve vašem chrámu bydlit,
a nepůjdete-li po dobrém,
dám do vás pažbami mydlit."

Tak mluvil jsem; když jsem se otočil,
tu viděl jsem, jak děsně září
strašlivá sekyra průvodce,
vyčetl pokyn v mé tváři.

Přistoupil blíž a sekyrou
roztříštil staré kosti
ubohé pověry, srazil je
do prachu bez milosti.

Ozvěna ran v klenbách hučela
a strašná se vracela na zem! -
Proud krve z mé hrudi vytryskl
a já se probudil rázem.
VIII

Do Hagenu z Kolína poště dáš
pět tolarů, šest grošů pruských.
Žel, dostavník byl už obsazen,
zadní vůz pomoh mi z úzkých.

Podzimní ráno, vlhká šeď,
vůz supí blátem cesty,
navzdory cestě a nečasu
cítil jsem sladké štěstí.

Vždyť je to vzduch mého domova!
Cítím jej v žhnoucí líci!
a toto je špína otčiny,
to bláto na silnici!

Koně vrtěli ocasy
jak známí důvěrní milí
a jejich koblížky jablky
Atalantinými mi byly.41

Jeli jsme Mühlheimem, pěkný je,
lidé se pilní zdají.
Byl jsem tu v roce jednatřicet42
naposled, tuším, v máji.

Tenkrát tu bylo vše samý květ,
paprsky slunce se smály,
ptáci zpívali toužebně
a lidé zadoufali -

myslili: "Vychrtlé rytířstvo43
přípravy k odjezdu činí,
na rozloučenou jim nalijem
z železných lahvic nyní.

Tančící svoboda přinese
prapor, jenž bílý, modrý a rudý,
snad dokonce z hrobu mrtvého
Bonaparta nám vzbudí."

Ach Bože! Rytíři ještě jsou zde
a mnozí lstiví kosi,
již přišli vyzáblí do země,
teď tlustá břicha nosí.

Ta bledá holota měla vzhled
jak naděje, láska a víra,
teď víno z vinic německých
se v červených nosech jí sbírá.

Svoboda nohu vymkla si,44
už neskáče, nepoběží,
a trikolora v Paříži
v zármutku shlíží s věží.

Císař od těch dob z mrtvých vstal,
leč červi z anglické půdy45
v tichého muže jej změnili,
do hrobu složil zas údy.

Sám jeho pohřeb spatřil jsem,
vůz, rakev jak zlato celá,
nesly ji bohyně vítězství,
každá se zlatem skvěla.

Po elysejských polích jel,46
pod obloukem triumfálním47
a zvolna mlhou po sněhu
se táhl průvod za ním.

Hudba děsná a nelibá.
Hudebníci jsou zimou
zkřehlí. Žalostně se standart
orli mi na pozdrav kynou.

Lidé podobni přízrakům
ve vzpomínkách dál se brali,
pohádku, sen o imperiu
zas z hrobu vyvolali.

Plakal jsem toho dne. Do očí
se tiché slzy vnutí,
když zaslechl jsem "Vive l´Empereur!",48
křik lásky už zapomenutý.
IX

Ráno ve tři čtvrti na osm
jsme z Kolína odcestovali,
v Hagenu byli jsme ku třetí,
tam jsme si oběd dali.

Prostřeli stůl. Zde vaří zas,
jak staří Germáni kdysi.
Kyselé zelí, zdrávo buď,
jak voníš mi tu z mísy!

Dušené kaštany v kapustě!
Jak u matky v čase už zašlém!
Vy domácí tresky, vítám vás!
Jak moudře plujete máslem!

Ten, kdo má srdce citlivé
svou vlast si vždycky cení -
I vejce s uzenáči mám rád,
když pěkně jsou vysmažení.

Jak v tuku výskaly uzenky
a kvíčaly, ti zbožní malí
pečení andílci s jablečníkem,
"Buď vítán!" mi cvrlikaly.

Cvrlikaly: "Byls dlouho pryč,
krajane, vítáme tě,
dlouhý čas s ptáky cizími
ses potloukal v širém světě!"

Na stole husa ležela,
pták pohodlný a milý,
snad kdysi milovala mne, 
když oba jsme mladí byli.

Vrhala významné pohledy,
věrné a vroucí jak plamen,
překrásnou duši musila mít,
maso však bylo jak kámen.

Na cínové míse vepřovou
hlavu mi přinesli pak,
ještě se u nás prasatům
vavřínem zdobí rypák.
X

Těsně za Hagenem přišla noc
a já měl ve střevech pocit,
jak by mě mrazilo. Já zahřál se,
když v Unně jsem v krčmě se ocit.

Tam potkal jsem hezkou dívenku,
punčem mě napájela,
jak žluté hedvábí byl její vlas,
v očích svit měsíce měla.

Šeplavý přízvuk vestfálský
jsem s rozkoší zase vnímal,
sladké vzpomínky dýmal punč,
já na bratra zavzpomínal,

na milé Vestfálce, v Gotinkách49
tak často jsme pili spolu,
až dojati v náruč jsme padli si,
ba také pod desku stolu.

Milé a dobré Vestfálce
jsem miloval vždycky z hloubi,
pevný a jistý, věrný lid,
jenž nezná pýchy a chlouby.

Jak skvěle se drželi v mensuře,
lví srdce měli věru,
kvarty a terce padaly
poctivě v každém směru.

Šermují dobře a dovedou pít,
však pláč jim roztřese zuby,
když k přátelství ruku ti podají;
jsou sentimentální duby.

Můj bodrý lide, nebe ti přej,
tvé setbě dej požehnání,
ať před slávou, válkami, hrdiny
i jejich činy tě chrání.

Ať synům tvým vždycky daruje
jen velmi mírné examen
a dcery tvé nechť přivede
pěkně pod čepec - amen!
XI

Toť Teutoburský les, jejž popsaly
nám Tacitovy spisy,50
to je ten močál klasický,
v němž Varus uvízl kdysi.51

Zde vyhrál kníže Cherusků,
Hermann, rek ušlechtilý;
německé city národní
v tom bahně zde zvítězily.

Kdyby s plavými hordami
Hermann byl nevyhrál půtku,
veta po německé svobodě, z nás
byli by Římani vskutku.

Římská řeč, římský mrav ve vlasti
zmocnil by se tu vlády,
i v Mnichově byly by vestálky,52
quirity byli by Švábi.53

Hengstenberg, haruspex, dumal by54
nad střevy volů, co značí,
Neander byl by augurem,55
sledoval by let ptačí.

Birch-Pfeifferová by terpentýn56
pila jak římské dámy -
(po něm jim zvlášť pěkně voněla moč,
což výsledek prý je známý).

Raumer by nebyl německý lump,57
leč římský lumpacius,
Freiligrath básnil by bez rýmu58
jak nebožtík Horatius.59

A hrubý žebrák, otec Jahn,60
byl by teď Grobianus.
Me Hercule! latinsky Massmann by znal61
co Marcus Tullius Massmanus.

Přátelé pravdy s hyenami,
se lvy a se šakaly,
ne se psy v malých žurnálech,
v aréně by se rvali.

Jediný Nero by vládl nám,62
ne tři tucty panovníků,
kdo z otroctví chtěl by uniknout,
do tepny vedl by dýku.

Schelling by mohl být Senecou,63
což vedlo by ke konfliktům.
Náš Cornelius by uslyšel:64
"Cacatum non est pictum."65

Bohudík, Hermann zvítězil
nad římskými ozbrojenci,
Varus byl s vojskem poražen
a my zůstali Němci!

Tak Němci jsme, německy mluvíme
jako už v dávném čase,
osel je osel, ne asinus,
Švábi jsou Švábi zase.

Raumer je pouze německý lump,
řád orla bude mu předán,
Freiligrath básně rýmuje;
Horacem nestal se nám.

Massmann nemluví latinsky,
Birch-Pfeifferka píše jen drama,
nepije mrzký terpentýn
jak galantní římská dáma.

Ó Hermanne, tobě patří dík!
A za to, jak ses choval,
v Detmoldu pomník ti postaví;
sám jsem jej subskriboval.
XII

Za noci belhá se lesem vůz,
náhle to zapraská v tichu,
kolo je rozbité. Stojíme,
není to právě k smíchu.

Postilion do vsi pospíchá
a já tu osaměl jsem,
okolo vytí slyšet je,
zaznívá půlnočním lesem.

Vlci jsou vyhladovělí,
poznáš to z jejich vytí,
podobny světlům v temnotách,
ohnivé oči jim svítí.

Ty bestie ví o mém příjezdu
a na mou počest jistě
zažehly světla po lese
a zpívají na tomhle místě.

Hle, dostaveníčko hrají mi,
přišly mě oslavovat.
Ihned jsem postoj zaujal
a promluvil k nim dojat:

"Souvlci! Ve vašem středu jsem,
kdo nade mne šťastnější je,
když tolik myslí šlechetných
mně s láskou vstříc tady vyje.

V tom okamžiku věru mám
nepopsatelný pocit,
ach, tuhle krásnou hodinu
věčně chci v srdci nosit.

Děkuji vám za důvěru,
jíž jste mě uctívali,
a že jste v každé zkoušce zlé
vždy věrně při mně stáli.

Souvlci! Nevěřili jste,
co lhal lecjaký šibal,
jenž o mně vám tu vyprávěl,
že ke psům jsem se přidal.

Že odpadlík jsem a ovčinec
prý titulem rady mě poctí,
takové řeči vyvracet
je pod mou důstojností.

A ovčí kožich, který jste
občas mě viděli nésti,
byl pro zahřátí, nikdy mne
nenadchl pro ovčí štěstí.

Já nejsem ovce ani pes
či dvorní rada či treska,
zůstal jsem vlkem, vlčí mám
srdce i zuby dneska.

Jsem vlk a budu s vlky výt,
já nejsem všelijaký,
spolehněte se a pomozte si,
pak vám Bůh pomůže taky!

Tuhletu řeč jsem proslovil
bez přípravy a hbitě,
Kolb ji pak ve svých novinách66
zkomolil náležitě.
XIII

Slunce pak vyšlo u Paderbornu,
zvlášť mrzutým zdálo se mi,
má vskutku na starost nudnou věc -
osvítit hloupou zemi.

Když jednu stranu osvětlí,
na druhou se světlem běží,
mezitím ale první z nich
v temnotě zas už leží.

Sisyfus ztratí kámen vždy,67
Danaidkám se nepodaří
naplnit vědro a nadarmo
slunce tu na zem září.

A když se mlha protrhla,
tu v červánku při silnici
viděl jsem obraz muže, jenž
přibitý na kříži visí.

Můj ubohý bratránku, když tě zřím,
vždy rozlítostněn jsem celý,
ty, jenž jsi svět chtěl vykoupit,
ty blázne, ty spasiteli!

Pěkný ti kousek provedli
páni z vysoké rady,
proč bezohledně však káral jsi
církev a státní vady.

K tvé škodě ještě v oněch dnech
se tiskem nic nešířilo,
jinak o nebeských otázkách
býval bys napsal dílo.

Censor by ze spisu vyškrtal,
co urážkou na zemi bývá,
chránila by tě před křížem
censura přepečlivá.

Ach, věru sis mohl jiný text
ke kázání na hoře najít,
měl jsi přec ducha i nadání
a mohls klid zbožných hájit.

Směnárníky i bankéře
tvůj bič uměl z chrámu vyhnat,
nešťastný snílku, teď na kříži
visíš, co varovný příklad!
XIV

Vlhký je vítr, holý je kraj,
v bahně vůz kymácející,
a přece v srdci zní mi zpěv:
"Slunce, plameni žalující!"

Toť prastaré písně poslední verš,
od chůvy mám tu píseň -
"Slunce, plameni žalující!"
Jak z lesních rohů to zní sem.

V té písni žije vražedník
v rozkoších, radostech světa,
nakonec najdou ho na vrbě,
provaz mu ukončí léta.

Rozsudek vrahův přibit byl
na vrbě šedivějící,
to tajných mstitelů fémy byl čin -68
"Slunce, plameni žalující!"

Slunce je žalobce, spěchalo
o vrahovi všechno říci.
Otylka zvolala zmírajíc:
"Slunce, plameni žalující!"

Při písni na chůvu vzpomínám,69
stařenku plnou lásky,
vidím zas její snědou tvář
a všechny rýhy a vrásky.

Narodila se v Münstersku
a nespočetl bych ani,
co znala pohádek, písniček
a strašlivých povídání.

Jak bilo mi srdce, když stařena
o princezně vyprávěla,
co zlaté vlasy ve vřesu
česala osamělá.

Husy tam hlídat musila
jak husopaska malá,
když hnala je zpátky zvečera,
v bráně vždy smutně stála.

Přibita nahoře nad branou,
tam koňská hlava čněla,
byla to hlava koníčka,
na němž do ciziny jela.

Princezna vzdychla hluboce:
"Ó Falado, zlé máš časy!"
Hlava nahoře zvolala:
"Ó běda, že odešla jsi!"

Princezna vzdychla hluboce:
"Kéž matka by věděla o mně!"
Hlava nahoře zvolala:
"Srdce by puklo královně!"

Se ztajeným dechem jsem naslouchal,
když stařena vážnými slovy
o tajném císaři šeptala,
o našem Rudovousovi.

Tvrdila mi, že nezemřel,
to jenom pro učence,
v jisté hoře se ukrývá
a má tam své ozbrojence.

Kyffhäuser hora se jmenuje
a uvnitř prý jsou sluje;
klenuté sály přízračně
řada lamp osvětluje.

A první sál je konírna,
jaká to podívaná,
tisíce koní u jeslí
a výstroj nablýskaná.

Ač osedláni, s uzdami,
žádný z nich neožije
a nezařehtá, nedusá,
jak z kovu ulil by je.

Do druhého sálu na slámu
vojáci ulehli si,
tisíce bradatých vojáků
s bojovně vzdornými rysy.

Od hlavy k patě jsou samá zbroj,
nikdo se nehne ani,
leží a leží nehybně,
tak tvrdé mají spaní.

Meči, kopími, mlaty je
třetí sál navršený,
pancíři ze stříbra, z oceli,
přilbami, ručnicemi.

Jen málo děl, jak trofej však
přírůstek je to cenný,
prapor černo-červeno-zlatý ční
z těch zbraní vystrčený.

Císař obývá čtvrtý sál,
už staletí sedí dole
v kamenném křesle a hlavu má
v dlaních na kamenném stole.

Jak plamen červený jeho vous
až na zem prostírá se,
chvílemi okem zamžourá,
tu obočí vraští zase.

Spí snad, anebo přemýšlí?
Odpověď není přesná;
až přijde pravá hodina,
mocně se vzbudí ze sna.

Svůj dobrý prapor uchopí.
"Na koně! Na koně!" velí,
s chřestěním se země vyskočí
toulavý národ celý.

Každý se vyhoupne na oře,
jenž řehtá a hrabe nohou,
s troubením cválají v řinčící svět,
nejrychleji jak mohou.

Jsou vyspalí, cválají výtečně,
bijí se jako kati.
Císař dnes koná přísný soud,
vrahy chce potrestati -

vrahy, již zavraždili lstně
drahou a okouzlující
tu plavou pannu Germanii -
"Slunce, plameni žalující!"

Leckteré stvoření na zámku
smějíc se myslelo si:
jsme v bezpečí; každý však ucítí
mstící hněv Barbarossy! -

Vy pohádky chůvy stařičké,
tak mile a sladce znící!
Pověrčivé srdce mi zajásá:
"Slunce, plameni žalující!"
XV

Jak jehly bodá jemný déšť,
mží s nebe ledovatě,
koně smutně hýbají ocasy,
brodí se zpoceni v blátě.

Postilion na trubku zatroubí,
znám tohle zatroubení -
"Tři rytíři jedou z hradních bran",70
a v duši stmívá se mi.

Jak jsem byl ospalý, usnul jsem,
a hle, tu zdálo se mi,
že jsem před císařem Rudovousem,
v kouzelné hoře, v zemi.

Neseděl soše podoben
u stolce s kamenným křeslem
a nevypadal tak ctihodně,
jak bývá obvykle kreslen.

Rozmile tlachal po sálech
a krok měl batolivý,
ukazoval jak antikvář
své poklady a divy.

Ve zbrojnici mi vysvětlil,
kterak se zachází s mlatem,
s některých mečů setřel rez
hermelínovým šatem.

Oprašovačkou z pavích per
pak oprašoval mnohý
šišák a mnohé brnění
a krunýř ocelový.

Když prapor oprášil, povídá:
"Toť moje potěšení,
že hedvábí moly netknuto
a žádný červ v dřevě není."

A když jsme přišli do sálu,
kde spalo roztroušeně
tisíce vojáků ve zbroji,
řekl mi spokojeně:

"Ať nevzbudí se, tiše jdi,
i dech musíme hlídat;
století zas už minulo
a žold mám dneska vydat."

Hle! Císař se sehnul k vojákům,
a jak jich tu spí řada,
nepozorovaně každému
do kapsy dukát vkládá.

Když jsem se díval udiven,
smích začal mu ve tváři cukat.
"To je můj žold, vždy za sto let
na muže jeden dukát."

V sále, kde v řadách koně jsou
mlčící, zkamenělí,
tu zamnul císař rukama,
zazářil štěstím celý.

Počítá koně, kus a kus,
žebra jim popleská tu,
sčítá a sčítá, s úzkostí
rty pohybuje v chvatu.

"Počet je nesprávný,"
řekl mi rozmrzelý -
"koně mi chybějí, vojáky
a zbraně bychom měli.

Nákupčí vyslal jsem do světa,
ať skoupí ve všech krajích
nejlepší koně, co kde jsou,
už pěkný houfec mám jich.

Počkám, až počet doplněn,
pak dobudu svobodná práva
vlasti své, národu Německa,
jenž věrně mne očekává."

Tak pravil císař, já však vzkřik:
"Jen udeř, brachu milý,
jen udeř, a nemáš-li koní dost,
i osli by postačili."

Rudovous řekl s úsměvem:
"Spěch bývá leckdy vada,
Řím nebyl za den postaven,
dobrá věc čas si žádá.

Kdo dnes nejde, přijde nazítří,
dub zvolna rose k výši,
a "chi va piano, va sano" je71
přísloví v římské říši.
XVI

Jak se vůz kymácel, vzbudil mne,
brzy však zavřela se
má víčka opět a já snil
o Rudovousu zase.

Šel se mnou tlachaje sály zas,
v nichž ozvěna krok ti vrátí,
ptal se mne na to i na ono,
měl jsem mu vypravovati.

Už mnohá léta, přemnohá,
neví o pozemském světě,
neví, kdo zemřel na zemi
snad od války sedmileté.72

Na Mojžíše Mendelssohna se ptal,73
na Karschovou a dále74
ptal se na hraběnku Dubarry,75
milenku Ludvíka krále.76

"Ó císaři," vzkřik jsem, "jaks pozadu!
Mojžíš už pohřbený je,
i Rebeka jeho, syn Abraham,
všechny už hlína kryje.

Chlapce měl s Leou Abraham,
Felix, tak se mu říká,
daleko přived to v křesťanství,
už dělá kapelníka.

Stará Karschka už zemřela
a dcera Klencke šla za ní,
Helmina Chézy, vnučka, však
jediná je mezi námi.

Dubarrka žila si vesele, 
dokud král Ludvík vládl,
nůž guillotiny jí teprve
ve stáří na hrdlo spadl.

Král Ludvík Patnáctý v posteli
umřel, když uběhla léta -
Šestnáctý však pod guillotinou
a s ním i Antoinetta.

Královna byla odvážná,
jak sluší jejímu stavu,
Dubarrka s pláčem a voláním
ztratila svou hlavu. - -"

Císař se náhle zastavil
a očima ztrnulýma
pohlédl na mne: "Pro Boha,
co je to guillotina?"

"Guillotinovat," - vysvětluji -
"je způsob nový zcela,
kterak bez ohledu na něčí stav
se z živého mrtvý dělá.

Při tomto způsobu slouží nám
rovněž stroj zcela nový,
po vynálezci jméno má,
po panu Guillotinovi.

Tady tě připnou na prkno,
to klesne - rychle tě vstrčí
mezi dvě fošny - nahoře
trojhranná sekyra trčí -

zatáhnou za šňůru, sekyra
střelhbitě vesele sletí -
současně hlava upadne
a v pytli uvízne ti."

Císař mi skočil do řeči:
"Už mlč o tom zařízení,
chraň Bůh, abych je použil,
nic věru mi do toho není.

Král s královnou! Spoutáni na prkně!
Kdo kdy to slyšel v světě!
Vždyť je to proti respektu
a proti vší etiketě!

A kdo jsi ty, jenž ses odvážil
tak důvěrně mi tykat?
Však já ti křídla přistřihnu,
za drzost budeš pykat!

V člověku žluč se rozlévá,
když ti tak naslouchá tu,
už dech tvůj velezradou je
a urážkou majestátu!"

Když se tak stařec rozhorlil
a řval na mne jak lítý,
tu také ve mně vybuchly
mé nejtajnější city.

"Pane Rudovous," - zvolal jsem -
"ty žiješ jen pohádkami,
jdi spat, však my i bez tebe
se osvobodíme sami.

Republikáni se budou smát,
až uvidí u nás v čele
strašidlo s žezlem a korunou -
ty vtipy hloupé a smělé!

I prapor tvůj se mi nelíbí,
staroněmečtí blázni to byli,
kteří už v spolku buršáckém
tvé barvy mi znechutili.

Uděláš nejlíp, když v Kyffhäuseru
zůstaneš uzamčený. -
Když si to dobře rozmyslím,
císaře třeba nám není."
XVII

Ve snu jsem hádku měl s císařem,
ve snu, toť každý cítí,
ve bdělém stavu se nesmíme tak
knížatům protiviti.

Němec jen v ideálním snu
odvážně rozhodne se
říci jim německé mínění,
jež hluboko v srdci nese.

Když jsem se probudil, míjel jsem les
a pohled na ty stromy,
na nahou dřevěnou skutečnost,
to vše sny zaplašilo mi.

Duby mi vážně kynuly,
varovně břízy se chvěly -
já zvolal: "Můj drahý císaři,
odpusť mi útok můj smělý!

Vím, že jsi moudřejší než já,
jsem ukvapený a drzý,
odpusť mi, že nemám strpení,
můj císaři, přijď brzy!

Když guillotinu nemáš rád,
ať soudy se po staru řídí:
meč pro šlechtice, provaz zas
pro měšťáky a selské lidi.

Pak změň to a věšet dej šlechtice,
ať je to ale jen zřídka,
a postínej trošku ostatní lid,
vždyť všichni jsme boží dítka.

Ať Karla Pátého hrdelní77
právo zas triumf slaví
a rozděl národ poznovu
na gildy, cechy a stavy.78

A Svatou římskou říši zas
nám postav pěkně tady,
nejpráchnivější krámy nám vrať
a všechny maškarády.

Přece jen středověk, tak jak byl,
pravý a nefalšovaný,79
snesu rád, jen nás osvoboď
od těch, kdož jsou na dvě strany,

od oněch rytířů v kamaších,80
již jsou směs málo libá
gotických bludů a moderní lži,
ani rak, ani ryba.

Vyžeň tu komediantskou sběř,
divadla zavři, kde příliš
se paroduje minulost -
ó císaři, jen přijď již!"
XVIII

Minden je dobrý pevný hrad,81
má zbraně i válečníky!
S pruskými pevnostmi nechci mít
však žádné zvláštní styky.

Přijeli jsme tam zvečera.
Když most jsme přejížděli,
děsivě sténaly fošny v něm
a tmavé příkopy zely.

Vysoká hradba tak výhružně,
tak mrzutě měřit mě zdá se,
brána se otevře s praskotem,
s praskotem zavře se zase.

Ach! Duše má byla smutna tak
jak Odysseova asi,82
když uslyšel, že Polyfem
sluj balvanem zatarasí.

Jsem Nikdo - je má odpověď,
když kaprál u vozu je.
Jsem oční lékař, jenž obrům vždy
zákaly operuje.

V hostinci bylo mi ještě hůř,
jídlo mi chutnat nechce,
hned jsem šel spát, však nespal jsem,
pokrývky tlačí mě těžce.

Široká postel, rudý damašek
záclon tu vrhá stíny,
vybledlá zlatá nebesa
a střapec plný špíny.

Prokletý střapec! Trápil mne
celou noc do svítání.
Hrozivě jak meč Damoklův83 
visel tu nad mou skrání. 

Občas se hlavou hada stal
a syčel potichu na mě:
"V pevnosti jsi a zůstaneš tu,
na únik myslíš marně!"

"Ó, kéž bych," vzdychnu, "doma byl
- žal u srdce mě bere -
u milé své ženy v Paříži
na Faubourg Poissoniere!"84

Podivný pocit na čele
cítil jsem některou chvíli
jak chladnou ruku censora,
myšlenky ty tam hned byly -

četníci v rubáše zahaleni,
bílá směsice duchů,
obstoupli postel a příšerně
pouta mi řinčí v sluchu.

Ach! Duchové mě odvlekli
až k příkré stěně skály,
sotva jsme u ní stanuli,
hned mě k ní připoutali.

Špinavý zlý střapec nad lůžkem
opět si mne tu měří,
vyhlíží teď však jako sup,
má drápy a černé peří.

Pruskému orlu byl podoben,
sevřel mě s každé strany,
užíral játra v trupu mém,85
dal jsem se do sténání.

Dlouho jsem úpěl - vtom kokrhá
kohout. Sen na ústup dá se,
já ležím propocen v posteli,
z orla je střapec zase.

Zvláštní poštou jsem odejel
a volně dýchalo se mi
až venku ve volné přírodě,
až v bückeburské zemi.
XIX

Ó Dantone, velmi mýlil ses86
a pykals za svůj omyl.
Vlast lze vzít s sebou na patách,87
k tomu bych se dnes klonil.

Půl bückeburského knížectví
k střevícům přílíplo se mi,
tak blátivé cesty jsem neviděl,
co žiji, a snad jich víc není.

V Bückeburku jsem vyhledal
rodinná místa milá,88
kde narodil se můj dědeček;
babička z Hamburku byla.

V Hannoveru už v poledne
mám boty vyčištěné,
město si jdu hned prohlédnout,
za vzděláním mě to žene.

Můj Bože! Ulice bez bláta,
každá jen čistotou hrála!
Co skvělých budov spatřil jsem,
ta spousta mi imponovala.

Zvlášť se mi líbilo náměstí,
statné domy je věnčí,
tam bydlí král, tam palác má,
vypadá krásně zvenčí,

(totiž ten palác). - Před portálem
po stranách jsou strážní budky,
stráž v červených kabátech, s puškami,
má výraz výhružný, prudký.

"Zde bydlí," řekl můj ciceron,
"Arnošt Augustus, stařec,89
veliký tory, šlechtic a lord,
je čilý, ač už je stár přec.

Idylicky si bydlí tu,
vždyť líp než drabanti drazí
chrání ho známých odvaha,90
odvaha, jež jim schází.

Vidím ho občas, jak naříká
na úřad nudný věru,
na úřad královský, do něhož
je zaklet tu v Hannoveru.

Zvyk velkobritskému životu,
zde tíseň má v patách všady,
mučí ho spleen a dočista
snad se nám oběsí tady.

Předvčírem jsem ho uviděl,
jak zrána zarmoucený
sám ráčil vařit klystýrek
pro svoje nemocné feny."
XX

Z Harburku byl jsem v Hamburku
v hodině. Večer byl záhy.
Hvězdy mě na nebi zdravily,
vzduch lahodný byl a vlahý.

Když k paní matce přišel jsem,
lekla se radostí, prudce
zvolala: "Milé dítě mé!"
a spráskla obě ruce.

"Mé milé dítě, už třináct let
uprchlo od té chvíle!
Máš jistě hlad, jen řekni si -
co by ti bylo milé?

Mám rybu, husu pečenou
a krásné pomeranče."
"Tak rybu, husu pečenou
a krásné pomeranče."

A když jsem se s chutí dal do jídla,
matka se šťastně dívá,
na to a na ono ptá se mne,
věc někdy choulostivá.

"Mé milé dítě, máš v cizině
pořádné živobytí?
Umí tvá žena vést domácnost,91
zda punčochy vyspraví ti?"

"Ryba je dobrá, má maminko,
mlčet však musím při ní,
tak lehko uvízne v krku kost,
nesmíš mě rušit nyní."

A když jsem milou rybu sněd,
matka se ptá jak dříve,
husu mi ihned předkládá
i otázky choulostivé.

"Mé milé dítě, řekni mi,
kde lepší život, kde je,
zde či ve Francii? Kterému 
národu srdce tvé přeje?"

"Německá husa, maminko,
je dobrá, však ve Francii
vykrmí husu líp než my,
též o lepších omáčkách žijí."

A když se husa zas poroučela,
tu přišly mi poklonu složit
pomeranče, já nevěřil,
že takovou sladkost lze prožít.

Matka je šťastna, má však zas
otázku připravenou
na tisíc věcí, mezi tím
i na to, co na pováženou.

"Mé milé dítě, zda láskou tvou
ještě je politika?
U které strany nyní jsi,
co přesvědčení tvé říká?"

"Na pomerančích, má maminko,
si vskutku rád pochutnávám,
polykám sladkou šťávu z nich
a slupky stranou dávám."
XXI

Město do půlky spálené92
se zvolna znovu staví,
jak pudl, jenž napůl ostříhán,
Hamburk mě smutně zdraví.

Přemnohé ulice chybí mi,
shledání milé to není -
kdepak je dům, v němž po prvé
jsem z lásky dal políbení?

Kdepak je tiskárna, která mi
"Obrazy z cest" tiskla kdysi?93
Kdepak je sklep, kam po prvé
jsem zašel na ústřici?

A Dreckwall, Dreckwall také byl,94
dnes už ho nespatříte!
Kdepak je Pavilon, v němž jsem jed95
koláčky znamenité?

Kde radnice je, v níž trůníval
senát a měšťanstvo zdejší?
Padla v plen ohni! Neušetřil
ani to nejsvětější.

Lidé tu ještě vzdychali
a s tváří plnou smutku
řekli mi o velkém požáru
strašlivý příběh vskutku:

"Hořelo se všech stran zároveň,
vše v dýmu a pod plameny!
Kostelní věže vzplanuly,
s rachotem řítí se k zemi.

Shořela stará bursa, kam
předkové chodívali
a staletí spolu poctivě,
jak možno jen, obchodovali.

Banka, stříbrná duše města, ta,
i knihy, v nichž zanešena
bankovní hodnota občanů,
je bohudík ušetřena.

Bohudík, do sbírek daly se národy
vzdálené na tisíc honů -
obchůdek dobrý - vybraly
na osm milionů.

Správa podpůrné pokladny
se zbožným křesťanům dala,
levice nikdy se nedoví,
kolik si pravice vzala.

Odevšad proudily peníze
do našich vztažených dlaní,
i potraviny brali jsme
a to vše bez pohrdání.

Šatstvo nám poslali, peřiny
i polévku, maso a chleba,
pruský král by byl dokonce
poslal své oddíly třeba.

Za hmotné škody je náhrada,
to odhadnout těžké není,
ale náš úlek, kdopak nám
dá za úlek odškodnění?"

Abych je povzbudil, řekl jsem:
"Jaképak s nářkem fraky,
vždyť Troja byla lepší přec96
a vyhořela taky.

Vysušte pěkně kaluže,
postavte řady domů,
lepší si opatřte zákony
a lepší stříkačky k tomu.

Své želví polévky kořeňte
ne příliš, není to zdravé,
i kapr v šupinách vařený
škodí, když v tuku plave.

Kalkutky, ty vám neškodí,97
leč chraňte se lstivé zloby
ptáka, jenž snesl vejce své
do paruky purkmistrovy.

Kdo tím osudným ptákem je,98
uhádnout práci vám nedá -
myslím-li na něj, tu se mi
žaludek točí a zvedá."
XXII

Víc nežli město, lidé tu
mají vzhled docela jiný,
chodí tak smutně a zlomeně
jak bloudící zříceniny.

Hubení zhubli ještě víc,
tlustým se větší břich dělá,
děti jsou staré, ze starců
většina zdětinštěla.

Co telátka mnohé jsem opustil,
co voly je nalézám zase,
přemnohá malá husička
teď pyšnou husou být zdá se.

Jak Siréna stará Gudelka99
se líčí a fintí čile,
sehnala černé lokýnky
i zuby skvostně bílé.

Nejlépe se tu uchoval
papírník, můj starý přítel,100
bujné vlasy mu zežloutly,
vyhlíží jako Jan Křtitel.

Pana *** jen z dálky jsem uviděl,101
jen se tak kmitl v mém směru,
prý shořel mu rozum, na který
byl pojištěn u Bieberů.

I svého starého censora zas102
viděl jsem na Husím trhu,
vypadal sešle a shrbený
kráčel skrz hustou mlhu.

Rukama jsme si potřásli
a radost konce nemá,
mužné oko mu slzelo,
dojemná bylo to scéna. -

Se všemi jsem se neshledal,
mnozí se stali už stínem.
Nesetkal jsem se dokonce,
ach, se svým Gumpelinem.103

Šlechetný muž tu vydechl
velikou duši právě.
U trůnu Jehovy vznáší se teď
jak seraf v nebeské slávě.

Nadarmo hledal jsem, kdepak se
teď křivý Adonis plazí,104
jenž prodával v hamburských ulicích
šálky a noční vázy.

Opravdu nevím, zda po malém
Meyerovi je veta,105
chyběl mi, leč já zapomněl
ptát se naň u Corneta.106

A Sarras, věrný pudl, mrtev je,107
jak velkou jsme zažili ztrátu!
Jistě by Campe ztratil radš1
i kopu literátů. - -

Od pradávna v státě hamburském
lid ze dvou částí se skládá:
z židů a z křesťanů, žádná z nich
nic nerozdává ráda.

Křesťané celkem dobří jsou
a dobře v poledne jedí,
své směnky promptně zaplatí
vždy den před výpovědí.

Židé se dál dělí do dvou stran,
řeknu to krátce radši,
do synagogy staří jdou
a do templu chodí mladší.

Kdo mladý, je vzpurný, jí vepřovou,
demokraty jsou mladí,
staří jsou zase naopak
spíše aristokradi.

Při věčném Bohu přísahám,
že srdce mám pro ty i pro ty,
radši však mám jisté rybičky,
totiž uzené šproty.
XXIII

Hamburk menší je zajisté
než Benátky, Florencie,
přec nejlepší ústřice Hamburk má,
u Lorenze předloží ti je.

Byl krásný večer, když jsme šli
s Campem do toho sklípku,
v ústřicích, v rýnském si zahýřit,
na pěknou společnou pitku.

I dobrou společnost našel jsem tam,
mé oko radostně patří
na staré druhy, tak na Chaufepié,108
a byli tu i noví bratři.

Tady byl Wille, jehož tvář109
je památník, samé rány,
kde akademičtí sokové
jsou čitelně podepsáni.

Tady byl Fucks, pohan zavilý,110
osobní sok Jehovy, 
věří jen na Hegla, ještě snad
na Venuši od Canovy.111

Můj Campe měl tvář jak Amfitrion112
a šťastný úsměv dětí,
z očí mu zářila blaženost
jak Madoně při Nanebevzetí.

S chutí jsem jedl, s chutí jsem pil
a musím na to myslet:
"Campe je vskutku velký muž,
všech nakladatelů výkvět.

Jiný by hladem mě utrápil,
kdežto já pěkně si jdu s tím,
dokonce mne i napájí,
jakživ ho neopustím.

Děkuji Tvůrci tam nahoře
že šťávy v révě vřele
a také, že Campeho Julia
mi určil za nakladatele.

Děkuji Tvůrci tam nahoře,
jenž velkým "staň se" rázem
do moře dal nám ústřice
a rýnské víno na zem.

Jenž rose ústřic v citronech
dal blahodárné zrání -
teď přej mi, Otče, tuto noc
jen dobré zažívání."

Rýnské mě ladí vždy na měkko,
zmizí mi rozpory v hrudi,
potřebu lásky k lidem všem
vroucně v mém nitru budí.

Ven žene mě to z pokoje
do ulic mezi lidi,
kde duše duši hledá si
a po něžné bělosti slídí.

Tehdy se téměř rozplývám
žalostně roztoužený,
každá kočka se šedá mi zdá,
Helenou všechny ženy - -113

A když jsem přišel na Drehbahn,114
spatřil jsem při měsíci
ženský zjev s ňadry plnými,
nádhernou krasavici.

Tvář měla zdravou a kulatou,
v očích modř tyrkysů hraje,
líce jak růže, jak třešně rty,
nos trochu do ruda je.

Škrobená plátěná čepička
na hlavě se jí bělá,
tak skládaná je v záhyby,
že věže a cimbuří dělá.

Měla bělostnou tuniku,
sahala jí až k lýtku.
A jaké lýtko! Dorský sloup!
Marně bys hledal výtku.

Přirozenost nejsvětštější
z podoby její čiší,
avšak nadlidská zadnice
svědčí o bytosti vyšší.

Přistoupí ke mně a praví mi:
"Buď vítán na Labi tady,
ač třináct let jsi žil v cizině,
stále jsi stejně mladý.

Snad našel bys krásné duše rád,
jež tak často potkával jsi,
jež s tebou blouznily po celou noc
v té končině plné krásy.

Stohlavá hydra života
je polkla, už nejsou více,
staré časy už nenajdeš
ani své vrstevnice.

Nenajdeš rozmilé květinky
zbožňované za mlada,
zde kvetly - nyní uvadly,
ve vichru listí s nich padá.

Uvadlé, bez listů, krok osudu
je surově pošlapal asi,
můj příteli, to je pozemský los
vší sladkosti a krásy!"

"Kdo jsi, že hledíš jak dávný sen?" -
vzkřikl jsem rozčilený -
"Kde bydlíš, smím tě doprovodit,
ty velký zjeve ženy?"

Tu usmála se a pravila:
"Mýlíš se, já jsem ctěná,
poctivá osoba s morálkou,
já nejsem lecjaká žena.

Já nepřivandrovala odněkud
jak Loretka z Vlach, mamselka,115
věz: jsem bohyně Hammonia,
Hamburku ochranitelka.

Tys, pěvče, zaražen, polekán,
vždyť jindy si vedeš směle!
Chceš ještě stále se mnou jít?
Tak kupředu, neváhej déle."

Já se však zasmál a zvolal jsem:
"Následuji tě ihned -
jen kráčej napřed, jdu za tebou
třeba na pekelný výlet!"
XXIV

Jak jsem po úzkém schodišti
vystoupil, nevím ani,
snad peruť duchů průzračných
nahoru pomohla mi.

Zde u Hammonie v komůrce
hodiny rychle míjí.
Bohyně řekla, že míval jsem
vždy její sympatii.

"Vidíš," pravila, "dříve mi byl
pěvec nade vše dražší,
který ke zbožné lýře pěl
o našem Mesiáši.

Poprsí milého Klopstocka116
na skříni stojí mi sice,
po léta však už z něho mám
podstavec na čepice.

Tys teď můj miláček, obraz tvůj
visí mi nad postelí,
a pohleď, čerstvým vavřínem
je ověnčený celý.

Jen, žes mi do synů často ryl,
přiznám se, ty tvé snahy
mě občas v hloubi zranily,
to nesmíš už, můj drahý!

Doufejme, že tě čas vyléčil
jak mnohé už nezdvořáky
a že snášíš nyní líp
dokonce s blázny taky.

Mluv však, proč jsi jel na sever,
jak napadlo tě to asi,
v roční době, kdy venku už
zima se ke slovu hlásí."

"Ó bohyně," - tak jsem promluvil -
"vždy hluboko v lidech byly
myšlenky spící, jež obvykle
se probudí v nepravou chvíli.

Navenek jsem se dobře měl
uvnitř však sklíčen byl jsem,
toužil jsem po vlasti, den ze dne víc
vzrůstala moje tíseň.

Jinak tak lehký francouzský vzduch
začal mi tížit plíce,
já musil do Němec, nabrat dech,
když nechtěl jsem udusit se.

Toužil jsem po vůni rašelin,
po tabákovém dýmu,
noha se chvěla, už aby jen
šlapala německou hlínu.

Vzdychal jsem v noci a toužil jsem
zas vidět starou paní,117
u hráze bydlí; Lotynka118
několik ulic za ní.

Také po starci šlechetném,119
jenž často huboval mě
a velkomyslně opatroval,
stýskalo se mi valně.

Chtěl jsem z jeho úst zaslechnout
zase: "Ty kluku hloupá!",
tohleto vždycky znělo mi
jak hudba, jež k srdci stoupá.

Toužil jsem po modrých dýmech, jež
z německých komínů vlají,
po dolnosaských slavících,
po tichém bukovém háji.

Toužil jsem i po místech muk,
jichž jsem byl kdysi plný,
kde na mladé šíji jsem nosil kříž120
a na čele korunu s trny.

Plakat jsem chtěl, kde plakal jsem
nejtrpčí slzy kdysi,
toť láska k vlasti, když bláhově
člověk tak zateskní si.

Rád o tom nemluvím, je to jen
nemoc. A stydím se za ni,
před publikem stále ukrývám
hloubku téhle své rány.

Protivná je mi holota,
jež dojmout chce srdce lidská
a vlastenectvím i se vředy
ráda se před lidmi blýská.

Jsou to nestoudní prašivci,
almužnu z lidí vábí -
grešličku popularity
pro Menzla a jeho Šváby.121

Ó bohyně má, tys našla mne
dneska v náladě měkké,
jsem trochu nemocen, léčím se však,
brzy mi bude lépe.

Ano, mám duši churavou,
osvěž mi znavený rozum,
šálek dobrého čaje mi dej,
nezapomeň však na rum."
XXV

Bohyně čaj s rumem uvaří,
už číše nalita je,
sama však pije jenom rum,
a to bez všeho čaje.

O moje rámě opřela
hlavu v zubaté čapce,
trochu si čapku tím zmačkala -
a pravila mi sladce:

"Často jsem s hrůzou myslila,
jak žiješ v nestoudném středu
frivolních Francouzů v Paříži
a zcela bez dohledu.

Touláš se tam tak dokola,
jaképak vedení tu je,
když věrný německý nakladatel
tě mentorsky nevaruje.

Co jenom svůdných nástrah tam je,
hned narazíš na sylfidu,122
jež nezdravá, a přesnadno
pozbudeš vnitřního klidu.

Zůstaň u nás a nevracej se,
zde jsme ještě dobrých mravů,
i u nás tiše rozkvétá
leccos ti pro zábavu.

Zůstaň zde u nás v Německu,
půjde ti líp než dřív k duhu,
jdeme vpřed, poznal jsi zajisté
sám pokrok v našem kruhu.

I censura není tak přísná už,
Hoffmann stárne, je milý,
Obrazy z cest už v mladistvém
hněvu ti nevybílí.

Ty sám jsi starší a mírnější,
do mnohého vpravíš se asi
a v lepším světle uvidíš
dokonce minulé časy.

Kdo říká, že u nás bylo zle,
přehání neupřímně,
otroctví mohls přec uniknout
sebevraždou jak v Římě.

Svobodu myšlení měl všechen lid,
svobodu nesmírné šířky,
omezit musilo se jen těch pár,
co dávali tisknout své knížky.

Soudcovská svévole nevládla,
i demagogovi vskutku,
byť nejhoršímu, se nestalo
nikdy nic bez rozsudku.

Tak zle ještě v Německu nebylo
přes svízele i vady -
věř, nikdo ještě nezemřel
v německém vězení hlady.

V minulých časech leckterý
krásný zjev kvetl lehce,
ve víře, také v pohodlí,
dnes vládne jen zoufalství, skepse.

Praktická vnější svoboda
nám jednou ideál zruší,
který jako sen lilií
čistý jsme nesli v duši.

I naše krásné básnictví
hasne, už je trochu v stínu,
s jinými králi zemře též
Freiligrathův král mouřenínů.123

Vnuk bude dosti jíst a pít,
však nepozná klidné chvíle,
blíží se fraška s rámusem
a bude po idyle.

Ó, jen kdybys mlčel, pečeť bych
s té knihy osudu sňala
a v kouzelných zrcadlech bych ti hned,
co přijít má, ukázala.

Co smrtelník nikdy nespatřil,
tobě bych vyjevila.
Budoucnost vlasti - tobě však, ach,
k mlčení schází síla."

"Můj Bože, bohyně!" - nadšen jsem vzkřik -
"jaké to štěstí pro mě,
ukaž mi příští Německo,
jak muž chci mlčet skromně.

Jakoukoliv si vyžádáš
přísahu, složit chci ti,
řekni jen, jakou přísahu mám
své mlčení zaručiti?"

Řekla mi: "Jako Eliezer124
tak přísahej mi dnes tu,
jak Abrahamovi přísahal,
než vydal se na dlouhou cestu.

Zvedni mi roucho a pod bedra
mi polož ruku čile
a mlčenlivost mi přísahej
v hovoru i ve svém díle!"

Slavnostní chvíle! Jako dech
pravěku zavál by tu,
když skládal jsem svou přísahu
jak předci po prastarém ritu.125

Zvedl jsem roucho bohyně,
dlaň vložil pod bedra čile
a mlčenlivost jsem přísahal
v hovoru i ve svém díle.
XXVI

Do ruda plála tvář bohyně,
(myslím, že do koruny
jí stoupl rum) - a řekla mi
hlasem, jenž žalu plný:

"Stárnu. Když Hamburk byl založen,
tu jsem se narodila.
Má matka v labském ústí zde
královnou tresek byla.

Můj otec byl velký monarcha,126
Carolus Magnus zvaný,
chytřejší než Friedrich Veliký127
i mocnější na všechny strany.

V Cáchách je stolice, na které
seděl v den korunovace,
stolice, na níž za noci bděl,
připadla po smrti matce.

Mně odkázala ji matka zas,
ten kus vypadá skromně,
byť by však Rotschild mi vše chtěl dát,
je k nezaplacení pro mě.

Vidíš tam v koutě židlici,
kůže jí z lenochu visí,
polštáře jsou též děravé,
moli je zničili kdysi.

Přistup však blíž a poduškou
na židli trochu pohni,
kulatou díru uvidíš
a kotel, jenž je pod ní -

Toť kotel čarodějný, v němž
magické síly se vaří,
a strčíš-li hlavu do díry,
budoucnost máš před tváří -

Budoucnost Německa spatříš zde
jak fantom, jenž se houpá,
neděs se, že z toho neřádu
morový výpar stoupá!"

Řekla a smála se podivně,
já nedal se přivést z míry,
zvědavě spěchal jsem hlavu dát
do oné strašlivé díry.

Co uviděl jsem, nezradím,
vždyť slib můj jazyk střeží,
co čichal jsem, mohu povědět,
ó Bože, jenom stěží! - - -

S odporem na pachy vzpomínám,
jež všemu předcházely,
na mrzkou, prokletou směsici
juchty a starého zelí.

Jak děsné zápachy, Bože můj,
ke mně pak vzhůru letí,
jak by se začal vybírat hnůj
z žump aspoň šestatřiceti. - - -128

Vím sice, co pravil Saint-Just129
ve výboru pro blaho lidu:
že růžový olej s mošusem
není lék pro velkou bídu -

leč budoucnost Německa voněla,
že předčila představy smělé,
které kdy mohl mít můj nos -
nesnesl jsem to déle - - -

ztratil jsem smysly, a když jsem
otevřel oči zase,
o širokou hruď bohyně
má hlava opírá se.

Její zrak blýskal, ret jí žhnul
a chřípím běželo chvění,
jak bakchantka objala básníka130
a zpívá u vytržení:

"Je v Thule král, jenž pohár má,131
nade vše si ho cení,
když z poháru se napije,
hned tone v opojení.

Pak se mu vynoří myšlenky,
jež sotva nasnadě jsou,
pak také chápe a rozkáže,
ať po tobě, dítě, pasou.

Na sever nechoď a krále se chraň,
jenž v Thule má plné stoly,
žandárů střez se a strážníků
i historické školy.

V Hamburku zůstaň, miluji tě,
pij tu a hoduj se mnou
víno a ústřice přítomnosti,
zapomeň budoucnost temnou.

Víko sem! Ať naše radost je
zápachem nezkalena -
ráda tě mám, jak žádného
poetu v Německu žena.

Líbám tě, při tom cítím, jak
tvůj genius ve mně plane,
mé duše se kouzlo zmocňuje
nádherné, nepoznané.

Jako by zpívali ponocní
v ulicích, tak u srdce mi je,
toť hymen, má sladká rozkoši,132
toť svatební melodie.

Teď přijedou sluhové na koních,
pochodně nesou skvělé,
v důstojném tanci pochodní
vedou si mile a směle.

I slavný a moudrý senát jde
a přijdou i mistři cechu!
Pan starosta si odkašlá
a nabírá k řeči dechu.

V zářících uniformách jde sbor
všech cizích diplomatů,
gratulují nám s výhradou
ve jménu sousedních států.

Jdou deputace duchovních,
rabíni s pastory v šiku -
Ach! S censorskými nůžkami
Hoffmann hned za nimi tu!

Nůžky mu v ruce zařinčí,
divoký druh - toť jisto -
po těle pase - střih do masa -
bylo to nejlepší místo."
XXVII

S čím ještě v noci zázračné
seznámil jsem se novým,
raději v teplých letních dnech
vám někdy jindy povím.

Rod pokrytců dnes zaniká,
buď za to Bohu chvála,
na lživou nemoc zachází,
ta nemoc život ho stála.

Vyrůstá nám už nový rod,
je bez šminky a bludů,
svobodně myslí a raduje se,
tomu vše zvěstovat budu.

Už hrdost i dobrotu básníka
chápe mládež, jež pučí
a na jeho srdci hřeje se,
na jeho slunné duši.

Mé srdce je světlo milostné
a čisté a cudné jak plamen;
nejušlechtilejšími Graciemi133
byl hlas mé lyry sladěn.

Je to táž lyra, již otec můj
před časy rozezníval,
pan Aristofanes, nebožtík,
co miláček Camén býval.134

Je to táž lýra, na níž pěl
o Paistheterovi tady,
jenž o Basileu se ucházel
a s ní se zmocnil vlády.

Poslední zpěv jsem se pokusil
jak závěr "Ptáků" skládat,135
ti zajisté jsou nejlepší
ze všech otcových dramat.

"Žáby" jsou také výborné.
V překladu do němčiny,
aby se pan král pobavil,
hrají je v Berlíně nyní.

Král tu hru miluje. Svědčí tím,
že antický vkus nemá slabý.
Starého bavil však mnohem víc
moderní kvákot žabí.

Král tu hru miluje. Kdyby však
autor žil ještě pln zpěvu,
neradil bych mu, aby šel
do Pruska na návštěvu.

Ten pravý Aristofanes
zdráv vyšel by chudák stěží,
spatřili bychom brzy, jak
chór žandarmů jej střeží.

Hned nadávat, místo být způsobná,
by svolení dostala chátra,
na policii by rozkaz šel,136
ať po šlechetném se pátrá.

Ó králi! Dobrou radu znám,
mám tě rád, pošlu ti ji,
jen uctívej mrtvé básníky,
však šetři těch, co žijí.

Živoucí básníky neurážej,
plamenné mají zbraně,
horší než blesky Joviše,
vždyť básník připad i na ně.

Starý či nový Bůh, urážej
celého Olympu kliku,
a navrch velkého Jehovu,
zastav však u básníků.

Bohové tvrdě sic trestají
člověka za zlé věci,
pekelný oheň je horký dost,
tam musíš se smažit a péci -

však svatí jsou, jež ze žáru
hříšníka vymodlí si,
dar kostelům, mše zádušní,
toť přímluva polehčující.

V soudný den Kristus sestoupí,
rozrazí pekelné brány,
ač bude soudit s přísností,
uklouzne leckterý známý.

Pekla jsou však, z nichž zajatý
neujde dozajista,
zde marna modlitba, bez moci
je odpuštění Krista.

Zda neznáš peklo Dantovo137
s děsnými tercinami?
Koho zde básník uzamkne,
žádný Bůh nezachrání -

Na přímluvu Boha či Ježíše
pějící plamen nedbá!
Pozor, ať do toho pekla tě
nepošle naše kletba!

Jedním z typických autorů francouzského realismu je Guy de Maupassant. Narodil se ve šlechtické rodině na zámku Miromesnil. Vystudoval práva, vyzkoušel si válečnou uniformu vojáka a pracoval i jako úředník. V Paříži se pohyboval také v kruhu literátů, seznámil se s nimi zejména při návštěvách u Flauberta, kde poznal Turgeněva a Zolu. Rád cestoval a díky svému rušnému životu brzy zemřel ve 34 letech. Maupassant nechtěl analyzovat svou dobu, pouze popisoval a vyprávěl.
První dílo, kterým pronikl Maupassant na veřejnost byla povídka Kulička. V desetiletí mezi roky 1880a 1891 napsal tři sta novel a povídek, mezi nimi Mládenec paní Hussonové, Yvetta, Slečna Fifi aj., šest románů (Příběh jednoho života, Miláček, Mont Oriol, Petr a Jan, Silná jako smrt, Naše srdce), tři knihy cestopisů, literární studie i velké množství novinářských článků.

Ráda bych vám teď představila jednu z jeho povídek Yvetta, na kterou se často zapomíná, i když je to dílo stejně zajímavé jako ostatní autorovy práce, ať už dokonalým vylíčením postav, ale i skutečně pravdivým vystižení francouzské společnosti a povahy lidí v druhé polovině 19. století.. Velmi dobře se Maupassantovi podařilo v knize popsat chování žen a vztahy mezi jimi a muži.

Hlavní postavou této knížky, je Yvetta, dcera paní Obardiové, které je 18 let. Paní Obardiová je proslavená tím, že je kurtizánou a vodí si do domu různé pány, které si chtějí užít. Bohužel si všichni myslí, že Yvetta je stejná, jako její matka. Jednoho dne zavítají k nim do domu vévoda Jan de Servigny a jeho dobrý přítel Leon Saval
.
Jan de Servigny byl malý, štíhlý avšak velmi elegantní Pařížan, který byl známý svým bohatstvím a společenskou galantností. Měl prořídlé vlasy, nakroucené kníry, jasné oči a úzké rty. Patřil k těm nočním ptáčkům, kteří jako by se narodili a vyrostli na bulvárech. Jeho společník Leon Saval byl také boháč. Byl to muž, za kterým se ženy otáčely na ulici. Byl příliš hezký, velký, mohutný a silný, měl trochu příliš všeho až příliš předností.

Yvetta bydlí se svojí matkou ve čtvrti kolem Étoile v Paříži. Zde si její matka založila salón, do kterého se sjíždějí různí muži ze všech světadílů. Pravidelně se u ní konaly zábavy, hraly se karty, tančilo se, prostě všecko, co patří ke společenským radovánkám. Markýza Obradiová představovala typ elegantních kurtizánek. Byla to zralá a stále krásná žena, která okouzlovala mnoho můžu.Pod bohatou hřívou černých vlasů, které z ní dělaly tajemně toužebnou ženu, se otvíraly velké, také černé oči. Nos měla trochu drobný, ústa velká a nesmírně svůdná, zkrátka taková, aby mluvila a dobývala. Nejvýraznější své kouzlo měla ostatně v hlase. Pro všechny bylo potěšením poslouchat její slova, plynoucí půvabně jako potůček. Byla to jedna z žen, stvořených pro to aby milovaly a byly milovány. Z lásky si udělala povolání, peníze přijímala přirozeně jako přijímala polibky.Mnoho můžů prošlo její náručí, aniž k nim pocítila sebemenší něhu.

Avšak nejvíce nápadníků přitahovala její dcera. Světlovlasá osmnáctiletá dívka. Byla povahou přirozeně důvěřivá, nehledala na lidech nic, neměla čich pro lidi, jako ho měla matka. Žila klidně až v příliš velké radosti ze života. Všichni muži si pokládali pouze jednu jedinou otázku, kdo ji bude mít. Nikdo netušil co v ní je a co si myslí.

Jedním z obdivovatelů Yvetty je právě i vévoda Jan de Servigny. Toho má Yvetta i trochu ráda. Matka Yvetty se zase zamiluje do Leona Savala. Pozve ho tedy i jeho přítele Jana k sobě na chatu. Všichni se zde skvěle baví. Asi po dvou dnech vyzná Jan de Servigni, Yvettě lásku a oznámí ji, že ji miluje. Ta se jeho vyznání lekne a uteče. Yvetta si pak naivně myslí, že si ji Jan chce vzít za ženu. Když se Yvetta svěří matce, vysměje se jí, že to tak pan Servigny jistě nemyslel. Ani Jan sám netušil, co si o tom má myslet.Yvetta jedné noci zjistí, že matka má se Savalem intimní poměr. Chce ji to vymluvit, ale matka se nedá a řekne Yvettě, že je kurtizánou.

Úryvek z knížky str.73

Yvetta se s tím nedokáže smířit. Nechce být stejná jako její matka. Rozhodne se proto pro smrt, pro něco rázného, velkého a opravdu silného, aby to jednou sloužilo za příklad. Vzdala se dýky a revolveru, které by ji třeba jen poranily, vzdala se provazu nebo utopení. Zbývalo pouze jen jedno jediné jed. Ale který? Téměř po všech se zvrací nebo trpí a to ona nechtěla. Nakonec zvítězil chloroform. Ještě ale napsala dopis na rozloučenou, ve kterém stálo:


Bougival, dnes v neděli, devět hodin večer.
Umírám, abych se nestala vydržovanou ženou. Yvetta.

Potom připsala: Sbohem, drahá maminko, odpusť.

Naštěstí se jí ale její pokus o sebevraždu nepodaří, protože společnosti je divné, že se Yvetta neozývá z pokoje, a snaží se dostat k ní. Jako první se k Yvettě dostane Jan, který najde Yvettin dopis na rozloučenou a schová ho na přání Yvetty. Ta se ho potom zeptá, jestli ji bude mít rád a jeho odpověd zní: Zbožňuji vás.

Podle mého názoru, Yvetta je jedním z děl, na kterém se dá dobře vystihnout realismus. Autor zde ztvárnil Yvettu jako typ postavy, která nesouhlasí se společností v níž žije. Na jedné straně bohatí lidé a na druhé straně chudí. A pokud se člověk nechtěl ocitnout na okraji své společnosti jako chudák, musel si najít i sebehorší povolání, jako vykonával například paní Obardiová. Kniha končí tím, že se Yvetta pokouší spáchat sebevraždu. Maupasant úmyslně zvolil takovýto konec. Chtěl totiž aby Yvettin čin jednou sloužil jako rázný příklad.

Nakonec snad už jen mé osobní shrnutí. Myslím si, že pochopit tehdejší společnost nemůžeme pouhým nasloucháním druhých, ale pokud ji chce člověk dobře porozumět, musí si o tom také něco přečíst. I když jsem tuto knížku začínala číst s nechutí, protože dávám raději přednost českým autorům, řekla bych, že mi hodně pomohla ve vysvětlení, o čem je vlastně realismus.

Robert Merle
Smrt je mým řemeslem
Román je psán v ich formě. Autor v něm neklade důraz na místo…vsechna města a vesnice označuje písmenkem. Zaobírá se převážně rozborem psychologických pochodů hlavního hrdiny, člověka který nejspíše trpěl menší duševní poruchou avšak byl velice práceschopný a díky své až chorobné důslednosti schopný dosáhnout maximálních výsledků. Tento člověk ztratil víru v boha a našel novou: v Německo. Jeho příbeh je líčen od utlého dětství de fakto deníkovou formou.

Roku 1913 bylo Rudolfovi Langovi 14let. Byl studentem základní školy. Pocházel z pětičlenné rodiny. Jeho otec který byl silně nábožensky založený snil o tom že Rudolf bude jednou knězem. Vodil jej proto každé ráno do kostela, před každým jídlem nutil celou rodinu se modlit a vůbec je vystavoval nesmyslným požadavkům a pověrám. To nejspíš na chlapci zanechalo následky. Trpel záchvaty když měl pocit že nečiní věci tak jak by měl nebo když do sebe něco nezapadalo se železnou pravidelností. Jednoho dne kdy se pečlivě věnoval dokončení svého každodenního rituálu(přejít cestu od kaple ke kreslírně 152 kroky při 151 nebo 153 krocích cesta neplatila a Rudolf musel jít znovu) jej vyrušil o rok maldší spolužák Hans Werner. Rudolf do nej za trest strčil a chlapec si zlomil nohu. Rudolf se bál trestusvého otce tak Werner všem vykládal,že uklouzl. Jediný komu o tom Rudolf řekl, doufaje v zpovědní tajemství, byl farář. Přesto se o jeho činu dozvěděl i pan Lang nutil jej modlit se celé hodiny, ale to už Rudolf přestával věřit v boha protože se domníval že jej prozradil farář. Ještě ten den těžce onemocněl. Po¨rožíval těžké stavy neschopen pohnout se a soustředit se všemi smysly na svět kolem sebe(což se mu stalo pozdeji ještě vícekrát) Po uzdravení potkal Hanse Wernera, který mu zdělil, že ten kdo ho udal nebyl farář ale starý Werner. Rudolf však svou víru více nenašel. Roku 1914 zemřel mu otec. Stále však rodina zachovávala stejné ritualy. Nastěhoval se k nim strýc Franz-poddústojník u něm. armády. jeho vlivem se Rudolf pokusil dvakrát utéct na frontu-byl však moc mladý. Roku 1916 začal pracovat v nemocnici jako brigádnik. Oblíbil si jej rytmistr Gunther, který v něm vyhladil poslední zbytky nábožensých zvyků. Moje církev je Německo bylo Rudolfovo nové heslo a s tím také zrušil domácí rituály a přestal chodit do kostela. V necelých 16 letech utekl z domova potřetí ,pomocí Guntera se dostal k 23. pluku. Absolvoval vojenský výcvik a byl nasazen do Iráku. Důsledně dodržoval každý rozkaz, navzdory nebezpečí které hrozilo jemu i jeho spolubojovníkům. Po zranění povýšil na poddůstojníka. Roku 1918 válka skončila. Rudolfa netrápila smrt jeho kamárádů padlých ve válce. Nejvíce se děsil ztráty denního režimu. Odjel do svého města a setkal se se sestrami které jej obvinili,že nepřímo způsobil matčinu smrt a chtely aby převzal obchod. Rodolf odmítl. Pomocí kamaráda Schradera sehnal práci v továrně. Svou horlivostí si však mezi ostatními dělníky nadělal nepřátele a byl donucen odejít. Měl však štěstí a krátce na to se nechal naverbovat do Freikorpsu. Bojoval v Lotyšsku i po podepsání Verseileské smlouvy a v Horním Slezku. Po rozpuštění Freikorpsu často měnil práci a žil v chudobě. Jeho oslabený organismus byl náchylnější k záchvatům. Chtel se dokonce i zabít. Na poslední chvíli jej zachránil jeho přítel Siebert a dal mu novou energii-německý člověk se přece nevzdává. Na jeho popud se též odhlásil z církve aby mohl vstoupit do strany SA. Cítil se štasten když se každý večer mohl převléci do stranické uniformy a vést rvačky s komunisty. Poté co utloukl francouzského udavače byl odsouzen na 10 let vězění. Za vzornost mu zpráva věznice v Dachau zkrátila trest na polovinu. Roku 1929 jej strana poslala na venkov do hřebčince barona von Jerezitz. Ten mu přislíbil staré zničené hospodářství když si jej obnoví. Rudolf tak vykonal, po roce byl statek opět zúrodněn. Baron v rámci zachování rasy vybral Rudolfovi partnerku Elsu. Přestože si Rudolf vztah k ženám nikdy neosvojil, oženil se s ní. První rok na statku byl velice krutý Elsa musela pomáhat Rudolfovis prací i když byla těhotná. V jeho průběhu Rodolf vstoupil do Artmanského svazu(pol. org. jejímž cílem byla obroda selského stavu v D.) a přijal funkci tajemníka rolnického sdružení ve vesnici a zorganizoval na svém území bojovou četu svazu. Krátce po narození svého prvního syna byl pověřen příslušníkem SS zformovat jízdní eskadronu. Učinil tak a bal navzdory svým fyzickým nedostatkům(měřil pouze 180cm) přijat do SS. Roku 1934 strana zvítězila. Himmler pověřil Rudolfa zřízením koncentračního táboru pro krininálníky a odpůrce strany,které je měly převychovávat prací. Přijal. Roku 1936 bal povýšen na untersturmfruhera.(podporučík) 1938 na obermsturmfruhra(nadporučík) a 1939 na hauptsturmfruhera(kapitán) 1940 dostal rozkaz zřídit koncentrační tábor z bývalých kasáren v polském Osvětimi. Osvetim-Birkenau byl kus podmokřené a téměř neobydlené země. V rekordním čase jej zprovoznil čímž si vysloužil titul sturmbannfruhera(major). Pro své skvelé výsledky jej samotný fuhrer pověřil úkolem vypracovat plán na konečné vyřesení židovské otázky v Evropě. Jsou mu předloženy předběžné propočty kolik lidí by mělo zažízění zlikvidovat za jeden den. Pojímá tento úkol čiste mechanicky bez ohledu na lidi a svou důsledností dosahuje úspěchú. V jedné komoře může být zplynováno až 2000 lidí jejichž těla jsou následně kremována. Roku 1943 byl jmenován inspektorem táborů a odstehovalse s rodinou do Berlína. Ropku 1945 vykonal poslední inspekční cestu s rozkazem zastavit zabíjení židů. Poté se dává nma útěk. Po podepsání mírového poměru v Remeši začal pracovat na statku Georga Putzlera, bývalého člena SA. Krátce potom co se dozví že Himmel který před soudem spáchal sebevraždu je zatčen také. Jezdí od soudu k souzdu. Na dotazy zda mu někdy nebylo líto židů, které posílá na smrt odpovídá pouze, že plnil rozkazy. V březnu 1947 je vydán Polskému soudu který nad ním vysloví verdikt smrti-oběšením v jeho vlastním táboře.Montesquieu, celým jménem Charles-Luis de Secondat, baron de Montesquieu, se nejvíce proslavil jako historik, filozof, sociální myslitel a především jako spisovatel. Tento představitel francouzského osvícenství se narodil 18.1.1689 v La Brede za vlády
Ludvíka XIV.
Montesquieu se nejprve vzdělával u oratoriánů v Juilly, potom studoval právo v Bordeaux, kde byl v letech 1715-1726 i předsedou soudního dvora. Mezi lety 1728-1731 navštívil řadu zemí: Rakousko, Maďarsko, Itálii, Německo a Holandsko. Velký dojem v něm zanechal pobyt v Anglii.Po návratu žil střídavě v Bordeaux( případně La Brede) a v Paříži, kde byl vítaným hostem v předních pařížských salónech. V pozdějších letech se marně snažil o diplomatickou kariéru.
Úkol filozofie spatřoval v poznávání příčinných souvislostí materiálního světa, který (ač Bohem stvořen) se pohybuje nezávisle na Bohu podle zákonů mechaniky-tzv. deismus. Byl odpůrcem feudálního despotismu. To se projevilo nejvíce v dílech O duchu zákonů, Úvaha o příčinách velikosti a pádu Říma. Základní politickou hodnotou byla podle něho občanská svoboda, jejíž záruku viděl v rozdělení moci na zákonodárnou, soudní a výkonnou. Tímto, v současnosti v demokracii všeobecně přijatým, názorem ovlivnil ústavné akty Velké francouzské revoluce a i ústavu USA z roku 1787. Byl stoupencem geografické koncepce, podle níž závisí charakter společnosti na přírodních podmínkách. Je autorem dalších děl: Cestopisy- Les Voyages, Úvahy- Penseés.
V Perských listech popisuje poměry ve Francii z hlediska dvou perských cestovatelů a nastavil tak zrcadlo francouzskému absolutismu. Celý příběh se odehrává v průběhu deseti roků, v letech 1711-1720. Peršan Uzbek a jeho přítel Riza opustí Persii cestují po Evropě, aby se dále vzdělávali. Nejvíce času stráví v Paříži. Kniha není cestopisem, ale tvoří ji 161 dopisů, které si vyměňují jednak Uzbek a Riza, ale posílají je i svým perským přátelům, eunuchům a ženám. Oba si všímají toho, co je pro ně exotické: koloritu měst a jejich ulic, pařížských divadel, oblékání žen, francouzské společnosti…
Bohatý Uzbek zanechal v Persii všechny své manželky střežené černými otroky. Považuje za samozřejmé, že po dobu jeho nepřítomnosti budou dodržovat všechna přikázání mohamedánského náboženství. Budou chodit zahalené, budou se vyhýbat mužům a neopustí harém bez doprovodu strážců. Uzbek pomocí dopisů řídí svůj harém, dává příkazy otrokům i svým ženám.V listech se Uzbek a Riza zmiňují o odlišnostech života mohamedánské Persie a křesťanské Evropy. Zajímavý je dopis, který píše Riza Ibbenovi ve Smyrně:

„Papež je hlavou křesťanů. Je to starý idol, kterému podkuřují ze zvyku. Kdysi se ho děsili sami panovníci, neboť je sesazoval právě tak snadno, jako naši nádherní sultánové sesazují krále inzertské a gruzínské. Ale už se ho nebojí. Tvrdí, že je následníkem jednoho z prvních křesťanů, kterého nazývají svatým Petrem, a je to jistě bohaté dědictví, neboť má nesmírné poklady a velkou zemi pod svou vládou.“



V 63. dopisu píše Riza Uzbekovi toto:
Mohu říci, že znám ženy teprve od doby, co jsem zde. Zvěděl jsem o nich za měsíc víc, než bych se byl dozvěděl v seráji za třicet let. U nás jsou povahy jednotvárné, protože jsou vynucené: nevidíme lidi takovými , jací jsou, nýbrž takovými, jakými jsou nuceni být.Přetvářka, toto umění u nás tak pěstěné a tak nutné, není tu známa, vše mluví, vše vidí, vše se slyší, srdce se ukazuje jako tvář, v mravech, v ctnosti i v hříchu lze pozorovat vždycky něco přirozeného.

Z dopisů poznáváme pravou příčinu Uzbekovy cesty. Je to nejen touha po poznání, ale hlavně útěk před úklady nepřátel. Uzbek si zvyká na život v Evropě. Ve vztahu ke svým otrokům a ženám v Isfahánu však zůstává takovým, jakým byl při svém odjezdu- krutým orientálním tyranem. Vztahy mezi Uzbekem a harémem se s plynoucím časem komplikují. Nakonec v harému dochází ke tragédii. Roxana, jedna z Uzbekových žen, je přistižena s mužem. Muž v souboji se strážemi umírá. Roxana napíše Uzbekovi dopis, ve kterém mu poprvé sdělí, co si o něm myslí. Aby unikla Uzbekově pomstě, polkne jed. Dopisem Roxany Perské listy končí.
Na pozadí mravů, zvyků a institucí je řád, který vládne v Evropě a především ve Francii, zbavován domnělé samozřejmosti a všeobecné platnosti. Problematizace a demystifikace světa čtenářovy běžné životní zkušenosti je dána neustálým střetem Evropy a Persie, a to i v době , kdy se uzbek s Rizou zabydlovali v novém prostředí. Není přitom tak důležité, že jejich konfrontace vyznívá jasně ve prospěch Evropy jako v případě postavení žen. Prvotní naivní údiv nad objevovanou skutečností jako výška domů v Paříži nebo zvláštnosti francouzských mravů postupně vedl k odkrývání hlubších rozporů, předsudků a zlořádů, jež je především Uzbekovou doménou.
Kritérium kritického pohledu je dáno hned na začátku příběhy Troglodytů. Troglodyti jsou africký národ, jehož vývoj dospěl od vlády egoismu a zvláštních zájmů k harmonické a rozumné vládě, jejíž základní charakteristikou je užitečnost. Šlo o filozofický mýtus podávající model dějin lidstva jako procesu směřujícího od individuální vlády až k obecné říši. Je jím vytvořen předpoklad pro takové pojetí světa, v němž je přítomnost zbavena samostatné platnosti a je ztvárněna jako nestabilní mezistupeň mezi harmonickou budoucností a neracionální egoistickou minulostí, která je předmětem autorovy kritiky.
Perské listy vyšly v roce 1721 jako anonymní dílo. O jejich oblíbenosti svědčil i neobyčejný dobový čtenářský úspěch a na třicet vydání mezi lety 1721-1734.
Perské listy jsou prvním francouzským osvícenským románem, který si zachoval jistou živelnost pohledu, neschematičnost i psychologickou věrohodnost postav.
Roku 1755 10.2. Montesquieu umírá, ale my všichni ho známe dodnes jako představitele francouzského osvícenství skrze jeho světová díla, mezi která patří i Perské listy.Vilém Mrštík - Pohádka máje

Vilém Mrštík, 14. 5. 1863 – 2. 3. 1912.
Český prozaik, dramatik, literární kritik (Moje sny), překladatel (L. N. Tolstoj, F. M. Dostojevskij). Bratr Aloise Mrštíka. Autor impresionistického románu Pohádka máje, povídkových knih Stíny, Obrázky, Kniha cest a studentského románu Santa Lucia. V dramatech Paní Urbanová, Maryša (s bratrem Aloisem) a Anežka realisticky zachytil tragické, citové a morální konflikty lidí v měšťanském a venkovském prostředí. V románu Zumři ze studentského prostředí se snažil překonat impresionismus návratem k objektivizující charakteristice hrdinů a jejich životů.

Na začátku února r. 187* přijel z Brna do Ostravačic hezký mladý hoch, jménem Ríša. Jmenoval se vlastně Richard Gregor, ale nikde mu neřekli jinak než Ríša, Ríšo. Studoval v Praze práva, rodiče se přestěhovali z Ostravačic do Brna; rozhodl se navštívit svůj rodný kraj. V tu dobu se v Ostravačicích konal bál. Tam, kde se před jedenadvaceti lety narodil, přišel po jedenadvaceti letech tančit. Všechnu tu krásu si pamatoval. Ustrojen do černých šatů obdivoval krásné, dlouhé pletence doktorovy slečny z Rosic, u slečny Ludmily z pošty si nejvíc liboval jeho živý zrak a na titul královny plesu se mu zdála Cilka. K překvapení všech přijel i revírník s dcerou Helenkou. Ríša z ní nemohl spustit oči. Měla na sobě modré šaty, kolem boků spjaté atlasovým pásem. Předstírala, že ho nezná. Ale moc dobře si vzpomínala, jak si se Stanislavem (jejím bratrem) hrával pod Komorou v lesích na vojáky. Chtěl s ní tančit. Ona však nechtěla, že by ji všichni sledovali. Nakonec se ale v jeho náručí vznášela jako pták. Poté se ale nechtěla dívat, jak Ríša tančí i s jinými, proto donutila tatínka jet domů. Několik hostů se vyhrnulo za nimi na návsí, mezi nimi i Ríša. A ještě naposled ji přivolal v duchu k sobě, tu krásnou bílou tvář ponořenou do zlatých vlasů, to její mladé tělo v blankytných šatech. "Stará paní" z pošty se ho optala, zda-li se do Helenky nezamiloval? Jen se hlasitě zasmál. Jako by se jí přede všemi dvořil jen na truc, z nudy. Zkrátka se projevily jeho pražské a studentské manýry.
V Praze vedl Ríša velice bohaprázdný život. Mnoho pil, mnoho jedl, pozdě ráno vstával, pozdě chodil spát, po šest dní si hověl, sedmý den odpočíval. Před kostely nesmekal, doma se nemodlil, peklo pro něj neexistovalo a nebe už po jedenadvacet let svého života hledal zde, na této zemi. Už na nádraží ho neobyčejně vřela přivítala jedna známá osoba z mladších let, jež mu zůstala až do smrti věrna. Mladá žena ho zavedla do Žitné ulice č.15, kde už měl připravený tichý, vzdušný byt. Starala se o něj, jinak by nikdy nebyl v pořádku. Do devíti hodin spal, do desíti se převaloval, čtvrt hodiny otvíral oči, čtvrt hodiny lezl z postele, do jedenácti se oblékal a po revizi v kuchyni vyšel na procházku. Poobědval, zaplatil, nebo zůstal dlužen a šel na večeři k uzenáři. Poté šel buď do divadla, nebo se prošel po Příkopech. Nejednou přišel domů až za bílého rána. Po takové noci býval velice smutný, sentimentální a s mladou paní při čaji pohovořil o půvabech domácího, čistě rodinného života. Rozhodl se, že začne něco podobného. Sestavil PROGRAM NOVÉHO ŽIVOTA. Dlouho mu to vydržet nemohlo. A také, že nevydrželo. Znovu se zadlužil, vstával po deváté, na přednášky nechodil. Jednou však jeho rodičům přišlo několik dopisů, ve kterých bylo alespoň jedno slůvko o dluzích. Otec se rozhodl, že povedeného synáčka pošle ke strýci na venkov. Velebníček souhlasil, viděl, že s Ríšou je opravdu zle. Chlapec už nebyl jaksi mezi živými, přátelé ho nezajímali, Praha ho omrzela, vzpomněl si na Helenku. To škvrně ho ale přeci nepřipraví o rozum!?
A tak přišel Ríšovi dopis, jehož smyslem bylo: "Seber svých 5 švestek a přijeď ke mně. Otec a matka se na tebe zlobí. Strýc."To znamenalo jediné, rozloučit se s Prahou, s mladou paní... Bylo to zvláštní loučení.
Den po Květné neděli byl už Ríša v Ostravačicích. Myšlenky ho hnaly na známá místa, svůj venkovský život zahájil dost poeticky. Hlavu plnou fantazie, život bez programu, čas rozměřený jen tak. V prvním patře fary měl vykázaný malý, starosvětský pokojík. Se strýčkem toho moc nenamluvil. Jednou, když přesycen vnějšími dojmy překročil práh své světničky, si opět vzpomněl na Helenku. Copak asi dělá? Zašel tedy na poštu na besedu. Mluvili o ní asi půl hodiny.
Až jednou ji Ríša zahlédl v průvodu Marty, jak šly z kostela. Jen ho pozdravila, ani známky po překvapení, ale ty pichlavé oči ji pronásledovaly ještě dlouho. Zrovna na něj vzpomínala ve svém pokoji, když někdo zaklepal. Podruhé. Ríša. Vlastní matka by ho nepoznala, jak byl popleten. Chtěl pozvat revírníka na oslavu sedmdesátých narozenin svého strýce.
To bylo přemlouvání, než si dala Helenka říci a šla s nimi na Ostravačickou faru. Když se po černé kávě staří páni zdvihli, osaměli. Ríša začal vyprávět o Praze a chtěl se také pochlubit květinami, které Helenka neznala, proto ji zavedl na zahradu. Procházeli se mezi hyacinty, narcisy, liliemi, když vtom si před ni klekl a políbil její ruku. Vysmekla se mu a utekla. Nenechala ani tatínka dohrát žida, jak spěchala pryč, domů.
Kde byly ty časy, kdy Helenka uléhala s příjemnou myšlenkou, vstávala s překrásným snem. Od slavnosti na faře ji noci mučily, bála se dne. Před Ríšou utíkala do lesa. Až když se jednou odpoledne vrátila, našla psaníčko. Bylo pro ni. Na konci stálo "Podobně jako vy na mne, budu hledět zapomenout já na Vás. Podaří-li se mi to nevím, ale s Vaším přičiněním snad se mně to i podaří.R." Celá popletená z toho byla. Utíkala se schoulit k Martě do klína, aby ji utěšila. V noci si na něho vzpomněla "Co se mu asi zdá a nespí-li, o čem přemýšlí, nač vzpomíná?" To Ríša Helenku ignoroval. Spíše si myslím, že se o to jen snažil, protože se s hanbou přiznal ke svém porážce, že mu popletla hlavu. Šestnáctiletá žába. ...Ale marně obcházel kolem myslivny. Helenka jako by to věděla, nevycházela ven z domu ani na krok. Nepoznal doposud nic podobného - a teď už ji znal, tu lásku. V noci nemohl spát, proto odpoledne Helence napsal. Napsal jí všechno, úplně všechno. "Mám Vás rád - tak rád! - o tom vy nemáte ani tušení..." Tu noc se mu zdál překrásný sen. Bylo to v Helenčině zahrádce, byl tam sám, když vtom přišla ona, ta, kterou hledal. A tím sen skončil. Musel na to neustále myslet. Helenka ani do kostela nepřišla, aby ho nemusela vidět. Několik dní na to ji potkal v lese. Seděla u studánky, chtěla prchnout, když ho zahlédla, ale to už seděl vedle ní. Rozplakala se... a těmi vzlyky jako by se prolomila poslední hráz mezi nimi. Už se mu nebránila, nechala se líbat na ruce i na tvář. Vtom se mu vytrhla, že už musí jít. Snad se ještě uvidí.
Ta noc byla krásná, Helenka nechtěla ani oči otevřít, aby nezaplašila poslední okamžiky ranního snění... Otevřela je a šla do zahrádky. Stála uprostřed všeho toho ráje a v radostném vzrušení nevěděla, kam dřív obrátit oči. Třešňovou alejí vystupovala k lesu, sladká úzkost jí svírala útroby. Ríša zatím seděl ve svém úkrytu a s napětím sledoval každý pohyb lesa. Bylo asi jedenáct hodin, když se ozvala jasné volání "Brok!". Helenka zvolna sestupovala lesními stíny, tolik se mu líbila. Má ho ráda? "Já nevím", řekla tak tiše, že to mohl slyšet jen Ríšův vybroušený sluch. Stále mu neodpovídala, a tak ji políbil a odešel. Se slzami v očích zvolala "Bože můj!" a položila hlavu do trávy.
Myšlenky na něho, to byla její každodenní modlitba. Scházeli se spolu, dával jí číst různé knihy, dokonce vlastní báseň jí přečetl. Moc se jí líbila. Ráda poslouchala, když vyprávěl o sobě, ale protivil se jí, když ji poučoval. Přepadaly ji pocity, že by ji chtěl lepší. On - student z Prahy, ona - životem jí byla zahrádka a myslivna. Brzo ji to přešlo, tudíž se znovu scházeli v lese, procházeli se, sedávali na trávě, povídali si. Líbilo se jí nechat se unášet těmi pocity, tou vášní. Jeho však začaly pronásledovat myšlenky na to, jaká byla předtím a jaká je nyní, nedovedl se ubránit vědomí, že je škoda toho dítěte i pro něho. Jako by se díval na utržený květ. Má ji vůbec rád?
Odpoledne s ní ho začínala nudit. Přestal být pozorný, nelíbil se jí. Nazítří se usmířili, ale několik dní poté mezi nimi došlo k nové šarvátce, a to už takové, že nebylo naděje na usmíření. Helenka před ním utekla stinnou chodbičkou pryč z lesa k myslivně. Už ho nechtěla vidět.
Ríša vinu toho všeho jako vždy hledal mimo sebe. V nedostatku společnosti, v klášterní samotě fary. Začalo se mu stýskat po Praze. Ani před Helenkou se s tím netajil. Snažila se v sobě všechno skrýt, ale on nepřestával, vyprávěl o bílých lasičkách, o brunetách, o mladé paní, co u ní bydlí. Jako by v tu chvíli vrazil Helence do srdce nůž. Zakazoval mu u ní být, neposlouchal. Utekla.
Ríša jí napsal smutný dopis, plný lítosti a krásných slov, kterým ji zapřísahal, aby se nezlobila. Posel se však vrátil s roztrhaným psaním a navíc nesl i knihy, které měla vypůjčené. Ríša nyní zas marně chodil okolo myslivny. Jednoho dne ho navštívila postava zahalená do černé. Svědomí! Mluvili dlouho, především o tom, že lže hlavně sám sobě, že se mu nedá věřit ani to, že dostuduje. Šel se raději projít do polí.
Helenka proplakala několik nocí, měla ho stále ráda a chtěla, aby jej tu někdo před ní ospravedlnil, očistil, smyl hříchy. Marta domluvila s tatínkem, aby s Ríšou promluvil. Hned ten den se spolu procházeli po lesích, starý se mu snažil domluvit, ať má rozum aspoň on, když už ho nemá to děcko (teď chodí po domě jak polomrtvá). Doma Ríša také nenašel pochopení. Strýc ho vyhodil. Ať nejdřív dostuduje, a stojí--li o Helenku, ať si pro ni pak přijede.
Ještě se chtěl rozloučit s nejmilejším místem, kde se scházeli s Helenkou. Bylo mu velice teskno. ...Jako by do něj kladivem uhodil! Ona tam seděla, hlavu sehnutou, šaty rozleženy křídlem stranou. Přistoupil až k ní, aby se s ní rozloučil. Ale přeci na ni nemůže zapomenout. Proč ho neposlouchá? Prosil ji. Nic, nemluví. Uklonil se a zamířil pryč. "Ríšo!" vykřikla za ním a zakryla si lokty obličej. Sundala je až když stál před ní. Dala se mu napít jako z poháru nejsladšího vína.
Ríša odjel. Helenka sama chodila lesem a vzpomínala na první idylu své lásky. Mnoho tenkrát nasliboval, celý program nového života před ní rozhrnul; nedostál mu hned a nedostál mu zcela, ale na Helenku už nezapomněl, při Helence setrval až do smrti, díky ní se změnil ve spořádaného, vesnického právníka. Eh, marné vzpomínání, i princezny mají děti!


Ríša (Richard Gregor) – 21letý pražský student, málo vytrvalý, bez pevné vůle, pohodlný, lehkovážný; v Praze dluhy a hýřivý život
Helenka – 16letá dcera revírníka, plachá, upřímná, opravdová, půvabná, citlivá, vychovaná přírodou
-kontrastní povahy hlavních hrdinů

Je zde vyobrazen idylický obraz života (viz titul), krása ostrovačické přírody v máji – její proměnlivost (=paralela ke vztahu Ríši a Helenky). Děj je lyrizován, přesně tak, jak si to žádal impresionismus.
V tehdejší době román vyvolal vlnu kritiky, jelikož pod pojmem Pohádka máje si téměř každý představí romantický příběh dvou lidí, který ovšem nebude zakončen obrazem vztahu po čase (z Helenky se stane korpulentní dáma a Ríša pracuje jako milý, venkovsky právník). Proto byl epilog přepsán, v závěru zbyla už jen věta "I princezny mají děti!"

Praha měla již od poloviny 18. století stálé německé divadlo s činohrou i operou. První pokus o českou hru se datuje k roku 1771, kdy se v divadle v Kotcích předváděla hra Kníže Honzík. Později se hrálo česky ve Stavovském divadle. Představení měla úspěch, a proto vlastenci zbudovali dřevěnou divadelní stavbu Bouda na dnešním Václavském náměstí.

Obsah

Sociální drama ze života jihomoravské vesnice o pěti dějstvích znamená vrchol české realistické dramatiky.

I. S moravskou dědinou se loučí rekruti. Rukuje i Francek. Má "enem tu chajdu nad hlavó", a přece miluje selskou dceru Maryšu a te nade vše jeho. Otec Lízal - "chytré nad chytrého" - s ní má jiné plány. Dohaduje její vdavky s vdovcem nechvalné pověst, mlynářem Vávrou. Jako by šlo o nějakou věc či o krávu. Maryši se nikdo neptá. I rozloučení Lízal zakáže Franckovi, který je jen "žebrota žebrácká".

II. Maryša Vávru rozhodně odmítá. Ženu bil, tři děti má. Rodiče naléhají po dobrém, po zlém, za úlisné pomoci tetky Strouhalky. Nečekají, sami zařídí ohlášky. Lízalovi jí už začíná být trochu líto, když "živó móco se brání". Ale Lízalka jen křičí, vyčítá a přikazuje ctít rodiče - jako by to matka nebyla. Ani Vávra se nedá obměkčit. Maryša ustoupí s hrdým vzdorem.

III. Dva roky později se vrací Francek z vojny, v hospodě se setká s Maryšou. Doprovodí ji, ač se brání, jí i vynucený sňatek je hříchem rozloučit...Vávrovi Francek do očí poví: "U mléna jsem byl...Já budó za tvó ženó chodit..." - I Lízal se střetá s Vávrou, vidí, jak Maryša střádá - a hodí se mu to, aby nemusel platit věno, Vávra chce zažalovat. Lízal: "Radši jsem ju Franckovi měl dát, a ne tobě."

IV.,V. Lízal chce vzít Maryšu domů, ale ta odmítá. Francek se odváží do mlýna, má v Brně práci pro ni i pro sebe, ale to Maryše nedovolí její víra: "Nešťastná su, ale špatná nebudu." Setkání se neutají, Vávra řádí, hrozí karabáčem jí i služce - a posléze po Franckovi vystřelí. Strach o Francka rozhodne. Maryša nemůže jinak: "Budeš mět nachystáno, cos eště jakživ nejedl." Vsype mu do kávy otrušík. "Sám temu chtěl." ("Děvčico neščastná - tys jé otrávila?!" Vávrova dítě: "Otrávila." - Opona spadne). Osobnosti českého divadla jsou: v.thám: vlasta a šárka, p.šedivý: masné krámy, v.k.klicpera: divotvorný klobouk, blaník, každý něco pro vlast, božena, j.n.štěpánek: čech a němec, obležení prahy od švédů, český achilles, j.j.Kolár: pražský žid, smiřičí, j.k.tyl: rozina ruthardová, dekret kutnohorský, jan žižka z trocnova, pouť českých umělců, pražský flamendr, paličova dcera, tvrdohlavá žena, fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, strakonický dudák, j.zeyer: bratři, libušin hněv, radúz a mahulena, Mrštíkové: maryša, bavlnkovy ženy a jiné povídky

Autor

Venkovští realisté, především dramatici. Narozeni v Jimramově přožili dětství na Moravě a většinu života v Brně. Jejich drama Maryša je vyvrcholení snah o české realistické drama.
Historický Román

Královny nemají nohy – Vladimír Neff
Tato knížka je o Petrovi Kukani z Kukaně-syna alchymisty a výrobce různých vodiček a mastí Janka Kukaně z Kukaně.Janek žil se svým synem a manželkou v Praze.Janek pracoval na svém velkém dílu který se jmenoval Kámen mudrců.Šlo a malé třpytivé kamínky které když se smíchaly s olovem a zahřály se vzniklo zlato.Janek chtěl aby se Petr stal také alchymistou ale Petra to vůbec nebavilo a nechtěl se jim stát.Proto Petrova matka vzala Petra k Hraběti Odoritu Gambarini který hledal společníka pro svého syna Giovanniho .Petr byl přijat jako společník Giovanniho Petr byl velmi chytrý chlapec rychle se učil, uměl latinsky a byl velmi výřečný.Když bylo Petrovi čtrnáct a Giovannimu dvanáct uvedl je hrabě k císařskému dvoru jako společníky.Jednou když Petr dělal společníka kde jeden rytíř vyprávěl příhodu jak jeden vyslanec daroval královně hedvábné punčochy a královna prý málem omdlela.A na to se Petr zeptal „Co je špatného na tom že daroval královně punčochy“?Rytíř mu na to řekl že královny nemají nohy že prý královny nechodí královny se ubírají nebo odebírají do svých komnat.Ale Petr tvrdil že je to nesmysl a že královny nohy mají .Jejich roztržka vypukla v souboj v kterém Petr bodnul rytíře do stehna.A protože byly souboje přísně zakázány zavřeli Petra do vězení.Hrabě Gambarinni mu chtěl pomoct a tak řekl Petrovi že když přizná že královny mají nohy tak bude propuštěn.Ale Petr si stál za svým a nepřiznal to.Tak zůstal ve vězení kde potom potkal svého otce který tam byl protože chtěl pomoct Petrovi z vězení a využil k tomu Kámen Mudrců aby měl hodě zlata na podplacení.Ale jakmile se císař dozvěděl o Kameni Mudrců tak ho po Jankovi chtěl.Ale ten mu ho nedal a schoval ho,Proto císař zavřel Janka do vězení.Janek nechtěl ani Petrovi prozradit kam Kámen schoval.Když byli oba Janek i Petr povoláni k císaři který chtěl aby mu Janek pověděl kam kámen schoval ale Janek radši než aby to prozradil nebo se nechal mučit tak se sám zabil.A Petr byl převezen do věznice Srpno.Mezitím císař rozebral cely Jankův dům ale nic nenašel.Byl tím Kamenem posedlý až se z toho zbláznil a proto přijel do Prahy jeho bratr aby vládl za něj.A ten dal všechny vězně které jeho bratr uvěznil propustit i Petra.Petr se vydal na cestu a potkal Giovanniho a Odorica kteří prchali z Prahy.Petr se k nim připojil.Cestou potkali lupiče kteří je přepadli , Petrovi, Giovannimu a Odoricovi se podařilo je přemoct.Ale lupiči zranili Odorica a když umíral tak Petrovi a Giovanimu kladl na srdce a se nevracejí do jeho rodné země do Stramby že by je tam zabili, prý se pokusil otrávit svého bratra ,vévodu ve Strabě a proto Giovanni a Odorico utekli do Prahy, a potom co to Odorico dořekl tak zemřel.Giovany tomu nechtěl věřit a do Stramby se vydal i s Petrem.Když tam přijeli Petr Giovannimu poradil aby neříkal kdo ve skutečnosti je.Ubytovali se v jednom hostinci ale hostinskému se zdál Giovanni podezřelý a proto na něj zavolal vévodu Giovanniho strýčka Tankreda.Ten když Giovanniho uviděl tak se rozčílil a hrozně mu nadával a nakonec ho nechal zavřít.Další den potom se měla konat Giovanniho poprava.Giovanni měl být uvězněn do velké klece se lvem který ho měl sežrat.Když se tato chvíle blížila Petr byl v jednom z pokojů v hostinci v kterém předešlý den kdy byl Giovanni zavřen strávil noc s manželkou hospodského s Finettou.Petr měl u sebe pušku kterou mu kdysi dávno daroval otec a když na velké podium na náměstí kde se měla poprava konat vešel velice mocný a krutý pán ve Strambě capitano di giustizia aby vynesl rozsudek a potom nechal Giovanniho sežrat lvem.Tak Petr vzal pušku a capitana di giutizia zastřelil.Když tato rána zazněla lev který měl Giovanniho sežrat se hrozně lek a začal vyskakovat tak vysoko že málem přeskočil klec v které byl s Giovannim zavřen,nepřeskočil ji ale nabodl se na konce tyčí z kterých byla klec zhotovena.Celá Stramba byla Petrovi vděčná i vévoda za to že je zbavil capitana di giustizia .Vévoda pozval Petra na ples který kvůli němu uspořádal pozval i Giovanniho kterému odpustil to co udělal jeho otec.Na plese se Petr zamiloval do vévodovi dcery Issoty a ona se zamilovala do něj a proto musela hned další den po plesu odjet se svou matkou do Říma protože se neslušelo aby si dcera vévody vzala syna alchymisty.Vévoda si mezitím Petra oblíbil a jmenoval ho generálem aby si mohl vzít jeho dceru Issotu.Petr si našel nového kamaráda kapitána d’Auberée.Petr se s Giovannim oddálili proto se jednoho dne sešli Petr si myslel že Giovanni se mu chce znovu přiblížit ale mýlil se.Giovanni ho začal urážet a nakonec mu řekl že právě když spolu muví tak vévoda je mrtev že ho otrávil a narafičil to tak aby to vypadalo že ho zabil Petr.Potom ho nechal Giovanni zavřít ale Petrovi z vězení pomohla Finneta.A tak se Petr vydal do Říma za královnou a Issotou, když vyjížděl z města potkal kapitana d’Auberée a ten jel s ním.Mezitím nechal Giovanni Finnetu popravit protože pomohla Petrovi.V Římě se sešel s Královnou a s její malou a ošklivou společnicí Biancou Matta.Petr vylíčil královně vše co se stalo, královna neměla Petra moc ráda proto ho jen vyplatila a poslala ho pryč.Ale papež Petrovi slíbil že když přemůže Giovanniho a sesadí ho že se stane vévodou a může si vzít Issotu.Proto se Petr vydal na cestu i s kapitánem Petr mezitím objevil že jeho otec schoval kámen mudrců do jeho prstenu který Petr nosí na ruce bylo tam jen pár malých lesklých kamínků z kterých Petr udělal zlato.Když se Petr vracel společně s kapitánem do Stramby jeli přes město Pergia kde chtěli vytvořit vojsko když tam sehnali dostatek mužů tak se vydali na cestu asi tak za dva dny co byli na cestě chtěli vojáci peníze ale když jim je chtěl Petr dát zjistil že žádné peníze nemá protože ztratil zbylé kamínky z kterých chtěl udělat zalto.A proto se vojáci naštvali a opustili ho až na pár mužů kteří zabili kapitána d’Auberéeho a Petra svázali a chtěli ho dovést do Stramby Giovannimu.Ale jak mile došly ke Strambě tak zjistili že Giovanni uprchl protože si myslel že se na něj řítí Petr s armádou.A lidé ve Strambě byli šťastni že Petra zase vidí tak ho osvobodili.Další den Papež jmenoval Petra vévodou a slíbil mu že si může vzít Issotu která měla za pár dní přijet.Petr dal ty kluky kteří ho zajali a zabili kapitána popravit. Ale to se nelíbilo lidem v Pergii a proto Petra vydírali a chtěli po něm peníze ale Petr si z toho nic nedělal.Mezitím změnil ve Strambě mnoho zákonů a kvůli těmto změnám ho lidé přestali mít rádi.Petr utratil všechny peníze co měl za přípravy na svatbu.V den kdy se měla Issota vrátit přišel Petrovi dopis z Pergie ve kterém bylo že mají Issotu a že když jim nezaplatí ty peníze takže zůstane u nich ve vězení.Mezitím se královna vrátila a protože Petr neměl peníze aby zaplatil výkupné za Issotu zaplatila jej královna.Když se Issota vrátila nechtěla si ho vzít protože mu dávala za vinu všechno co se stalo taky královna na něj nadávala ani lidé ho už neměli rádi.Ale Petr se nechtěl vzdát Když šel jednou za královnou aby si s ní promluvil, královna mu nechala hodit černou kuklu přes hlavu a chtěla aby ho kat uškrtil ale Petr ho přemohl, vytáhl meč ze svého opasku ale nic neviděl protože si nemohl stáhnout kuklu kterou měl pevně uvázanou.Proto se snažil kata probodnout podle sluchu když se kat pohnul tak se Petr rozmáchnul a bodnul ho a když pak sundal kuklu tak zjistil že sice zabil kata ale probodnul i Issotu která se tohoto boje zúčastnila.Petr rychle odešel do své komnaty a přemýšlel co bude dál najednou k němu do pokoje vešla Bianco Matta a řekla že mu pomůže ať jde za ní že prý už se na něj chystají a chtějí ho popravit.A tak ji Petr poslechl a šel Bianca ho vyvedla tajným vchodem kde na konci na něj čekal kůň Bianca chtěla jet sním a tak ji tedy vzal s sebou protože nechtěl aby se ji stalo to samé co Finnetě.A tak se spolu vydali do Petrovi rodné země do Prahy.A ve Strambě vládl Giovanni který se královně omluvil a odprosil ji.Babička bydlela ve slezských hranicích ve skromné chaloupce.Jednou jí přišel dopis,že se její nejstarší dcera Terezka s jejím německým manželem(dobrým to člověkem) a dětma budou stěhovat do Čech,protože muž prý bude pracovat u kněžny na zámku.V dopisu jí moc prosila,aby se k ní odstěhovala,že se jí tam jistě bude moc líbit.Babička byla to moc hodná žena,sic byla už docela stařičká,ale na tom zdaleka nezáleželo.Měla vlastně jen chaloupku,pár věcí a vrstevnici-věrnou Bětku.Byla na rozpacích,srdce měla k puknutí.Rozhodla se,že si vezme pár svých věcí a spánembohem odjela.Na Starém bělidle byli už všickni plně očekávali,zda už nejede Václav,který měl Babičku přivézt.Rodina Proškova se moc těšila na Babičku.Děti:nejstarší Barunka,druhý nejstarší Jan,prostřední Vilém a nejmladší Adélka.Pořád vybíhaly na cestu a dívaly se,jestli už Babička nejede.Konečně slyšely dupot koní a uviděly poprvé svou dosud neznámou Babičku.Hned se k ní seběhly,všechno lidstvo vyšlo z domu a šly přivítat Babičku.Barunka,Adelka,Jan a Vilém vykřikovali úžasem a obdivem,když slezla z vozu,hned se na ní vrhli,objímali jí a pusinkovali.Babička je také objímala a povídala,jak děti vyrostly.Všichni šli do světnice a děti nespustiv oči z Babičky se celý ten den pořád Babičky na něco vyptávaly.Pan Prošek a dcera Terezka Prošková ji velice mile přivítali,že přijela.Babička s sebou přivezla plno krásných věcí:almaru,marcipán,růženec,kudlu,dvě panenky a ještě něco navíc.Byla to májová koťátka a kuřátka.Proškovic měli sice psy Tyryla a Sultána,ale ty si na ně brzo zvykli.Celá rodina si spokojeně žila na Starém bělidle.Babička byla dětem velice dobrým příkladem,doprovázela děti do školy.Chodili do lesa na jahody,borůvky,do kostela atd.Každý rok chodila z Krkonoš babka kořenářka.Navštěvovala i mlynářovou rodinu.Babička a děti se poznaly s kněžnou,která měla dobré srdce a s její služebnou Hortensií.Babička si vnoučata výborně vychovávala,učila je starým zvykům.Proškovic,mlynářovic a pan myslivec se sešli ve mlejně a povídali si o Viktorce.Viktorka byla moc chytré a hezké to děvče,ale hlavu jí zmátl jeden voják,jenž za ní potají chodil a sledoval jí.Jednou se stalo,že když se její sestra probudila(spala s Viktorkou ve světničce),viděla že Viktorka je pryč.Jedna sousedka šla k sedlákům a pověděla jim o vojákovi,že se pro něj moc trápila.Začali hledat Viktorku.Dlouho ji nikdo neviděl,už myslili,že je mrtvá.Uplynul rok.Prý zahlédli nějací ovčáci v lese postavu.Byla to Viktorka.Vypadala strašidelně,vlasy rozcuchané,šaty otrhané,umouněné tváře a hlasitě se smála.Utekla jim.Její rodina se moc rmoutila,že jejich dcera se zbláznila.Léta plynula a její otec umíral.Viktorka se na něj přišla podívat ke smrtelné posteli a za chvíli,když ji otec zpokojiv se,že svoji dceru vidí,zavřel navždy oči.Viktorka byla nešťastná,ale stále bylo všechno po starém.Lidé ji nosili jídlo k noře,kde přespávala.A tak je to dodnes.Její matka je taky už po smrti.Dětem bylo Viktorky líto.Čas utíkal.V létě,když byla ukrutná bouře,šel myslivec domů a viděl u břízek stát Viktorku,volal na ní,ať pod stromem nestojí,ale ona se jen vysmála.Když bylo po bouřce,tak šel myslivec prohlídnout les,jestli bouřka nezpůsobila v lese žádné škody a viděl pod stromem ležet mrtvou bláznivou Viktorku.Bylo mu jí líto.Ubohé děvče,pomyslel si.Šel tu smutnou zprávu oznámit na Staré bělidlo.Byli smutní,jak špatně dopadla.Paní myslivcová ustrojila nebohou Viktorku do krásných šatů.Dali jí do dřevěné rakve.Paní Prošková se bála vidět mrtvolu,a tak poprosila Babičku,aby jí za ní pokřížovala.Babička s dětmi se šly rozloučit s Viktorkou.Krátce na to se ve vesnici slavila překrásná svatba Kristly a Míly,oba byli moc šťastní manželé.Čas plynul jako voda.Barunka odjela študovat,když tu jí poslali ze Starého bělidla zprávu,aby ihned přijela domů,poněvadž s Babičkou je zle.Asi za týden přijela.Přišla jí uvítat sestra Adélka,pěkná to děvečka-to říkávala Babička.Když přišli do světničky,kde ležela Babička,okolo ní bylo plno známejch tváří.Barunka se rozplakala,jak jí tatínek řekl,že už nemá moc času.Babička byla ráda,ještě před svým odchodem ze světa vidí svji milovanou vnučku.Svůj majetek rozdělila svým milým.S každým si vlídně promluvila.Příští den předříkávala Barunka modlitbu umírajícíh,když tu Babička promluvila,že si pro ní přijde nebožtík Jiří.Barunka předříkávala dál,Babička s ní,až najednou se jí dech zatajil.Lidé plakali,byli zarmouceni babiččiným úmrtím.Byl pohřeb.Všechen lid se přišel s Babičkou rozloučit,neboť věděli,jaké měla Babička dobré srdce.Kněžna uviděla z okna smutně vláčející se průvod lidí okolo zámku.Sklonila hlavu a slzy jí zalily oči.Povzdechla si a řekla: „Šťastná to žena!“1. Týden v tichém domě
Povídka má sociální ráz, přibližuje všechny obyvatele domu.
Žena večer šije. Probudí jednoho ze spáčů, který si stěžuje na světlo. Ráno nájemníci zjistili, že slečna Žanynka zemřela. Co nejrychleji ji dopravili do kaple, aby nebyla dlouho v
domě.

2.Pan Ryšánek a pan Schlégl
Stejnou hospodu navštěvuje pravidelně pan Ryšánek a pan Schlégl. Ovšem ani jednou za jedenáct let na sebe nepromluvili. Oba měli rádi stejnou ženu.
Pan Ryšánek dostal zápal plic a po dlouhé době se uzdravil. Nakonec došlo ke smíření obou nepřátel.

3. Přivedla žebráka na mizinu
Žebrák pan Vojtíšek, pro svou milou povahu byl vždy štědře obdarován. Závistivá žebračka„milionová baba" si chtěla vzít Vojtíška za manžela. Ten ji však odmítl. Rozzlobená
pak o panu Vojtíškovi rozhlásila, že je ve skutečnosti velmi bohatý. Proto pana Vojtíška už nikdo neobdaroval a neměl k němu důvěru. Nešťastný pan Vojtíšek z hladu a zimy zemřel
- zmrzl.

4. O měkkém srdci paní Rusky
Paní Ruska, vdova, se zúčastňovala všech pohřbů, které na Malé Straně byly. Vždy nebožtíka pomluvila, a proto nesměla na pohřby chodit. Proto se přestěhovala k bráně,
kterou každý pohřeb musel projít.

5. Večerní šplechty
Na střechách malostranských domů se scházeli čtyři muži. Povídali si a rozjímali o životě. Zde měli klid.

6. Doktor Kazisvět
Doktor Herbert, zvaný Kazisvět, nikoho neléčil. Byl zahloubaný do knih a sám do sebe. Na pohřbu pana rady zjistil, že údajný nebožtík není mrtvý. Tím si získal pověst, ale
zase ji ztratil.

7. Hastrman
Rybář se domnívá, že jeho příbuzní si ho předcházejí pro vzácnou sbírku kamenů, ale doopravdy ho rádi nemají. Když poznal bezcennost sbírky, ubezpečil se o pravé lásce
celé rodiny.

8. Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Pan Vorel - cizinec na Malé straně - si otevřel krámek. Nedůvěřiví sousedé však u něho nenakupovali. Slečna Poldinka rozhlásila, že mouka, kterou si u pan Vorla nakoupila
páchla po tabáku z jeho pěnovky. Z pomluv se zoufalý pan Vorel oběsil.

9. U tří lilií
Neruda v malém hostinci U tří lilií je svědkem lásky dvou lidí, která kontrastuje se smrtí dívčiny matky.

10. Svatováclavská mše
Malý Neruda věří, že v kostele slouží na svátek mši sám svatý Václav. Proto se v chrámu nechá zavřít. Únavou a strachem usne. Když se probudí, vidí plačící maminku a tetu,
které se o něho strachovaly.

11. Jak to přišlo
Neruda vymyslí plán jak rozbořit Rakousko. V dětských hrách si mezi sebou rozdělili postavy a úkoly. Nakonec se plán neuskuteční, kvůli jednomu, který nesplnil svůj úkol -
obstarat střelný prach.

12. Psáno o letošních dušičkách
Starší slečna Mary dostane dva dopisy od dvou ctitelů. Netuší, že je to jen špatný žert. Když se konečně rozhodne, oba ctitelé spadli do Vltavy a utonuli. Obětavá slečna Mary
chodí každý den na oba hroby.

13. Figurky
Třicetiletý Jan Neruda se stěhuje do domu v jiném místě Malé Strany, aby našel klid na zkoušky. Po čase zjistí, že toto klidné místo není, a tak se stěhuje zpět.MANON LESCAUT
Vítězslav Nezval (1900-1958)
1)Vítězslav Nezval se narodil r.1900-představitel poetismu a surrealismu,básník,prozaik a dramatik.Inspiroval se zážitky z dětství,četbou a vlastním malířským a hudebním nadáním.Nazvalův přínos:přední představitel avantgardy(poetismus a surrealismus) i sociální(a socialistické)literatury.Bohatství fantazie,obrazotvornosti,převládající pocit radosti ze života,optimismu.Teoretické stati o moderním umění,překlady.Různorodost tvorby,rozmanitost žánrová,formální.Manon Lescaut napsal za války pro divadlo E.F.Buriana jako poetickou adaptaci románu Abbé Prévosta.Z jeho dalších děl stojí za zmínku Most,Pantomima,Edison,Žena v množném čísle,Pět minut za městem,Historický obraz,Z mého života.Zemřel v 58 letech.

2)Napsal za války.Kouzlo básnického jazyka,lyrické verše v románu.Příběh lásky dvou lidí odehrávající se ve Francii.Přítomnost filosofických prvků.Další zpracování-divadelní hra,předtím napsal Abbé Prévost.

3)Vyprávění jako přímá řeč,v přítomném čase.Vypravěč není.Popsány pouze jednotlivé obrazy a scény pozorovatelem.Zaměření na děj a na dialog postav.

4)Manon Lescaut-mladá,krásná a všemi obdivovaná.I když Des Grieuxe miluje,nechce se vzdát přepychu a šperků,které miluje.Nepomýšlí na budoucnost.
Rytíř Des Grieux-mladý šlechtic,velmi naivní.Před poznáním Manon ochoten zasvětit život církvi.Přesvědčený o Manonině nevinnosti.
Tiberge-kněz,milující Des Grieuxe.Páru pomáhá,protože má Des Grieuxe rád,ale také škodí,protože chce,aby se Des Grieux stal knězem též.
Vedlejší důležité postavy-Pan Duval,muž toužící po Manon,obklopuje ji šperky.Duvalův syn.Slepý žebrák,zpívající o řece Mississippi.

5)Rytíř Des Greux a jeho učitel,kněz Tiberge přijíždí do města Amiensu,kde potkávají krásku Manon,která se má již onu noc stát na přání rodičů jeptiškou.Des Grieux se do ní na první pohled zamiluje,a tak se dohodnou,že spolu v noci utečou do Paříže.Tiberge Des Grieuxovi domlouvá,ale ten je příliš zamilovaný na to,aby zvážil následky svého rozhodnutí.Mezitím Manon dostává od tajemného Duvala náhrdelník.V Paříži se Manon a Duval setkávají.Des Grieux to zjistí a uteče do kláštera.Manon jde Des Grieuxe odprosit a ten jí odpustí.Dohodnou se,že Des Grieux bude Duvalovi představen jako Manonin bratr.Jdou k Duvalovi na večeři,kam přijde i Tiberge,který Des Grieuxe odhalí.Duval slíbí pomstu.Tiberge,chtíc urovnat spor,domluví oběma schůzku s Duvalovým synem.Duval syn pozve Manon na operu,ale zůstávají u Duvala.Manon pošle po Duvalově snoubence Des Grieuxovi dopis,v němž píše,aby se poveselil se snoubenkou místo ní.Ten je rozzlobený,jede k Duvalovi,domluví se se služebnou,aby pozdržela Duvala syna,aby Des Grieux mohl být s Manon o samotě.Přátelé služebné Duvala syna zbijí a ukryjí.Do bytu ml.Duvala vtrhne otec,najde oba a nechá je zatknout.Manon převáží do kolonií v Mississippi jako vězeňkyni a na lodi je též Des Grieux a tajně i Tiberge.Podplatí velitele,aby mohli být milenci spolu.Manon má být provdána za Syneleta,syna velitele lodi.Ale křehká Manon,zesláblá cestou a špatným zacházením,umírá.Pocit neukončenosti děje:neví se,co se pak stalo s Des Grieuxem.Členění na jednotlivé obrazy,které jsou rozděleny na scény.Chronologické vyprávění.Vyprávění rozvláčné.
6)Prostor reálný,omezenost:vždy jen určitý obraz,ve kterém se odehrávají různé scény.

7)Čas jde chronologicky po sobě.

8)Jazyk díla:spisovnost,archaičnost,využití:výstavba vět.Básnické prostředky:přirovnání,hyperbola,anafora,epizeuxis,epanastrofa,metafora.

9)Symbol národní nezdolnosti,úspěch autora velký,volba názvu knihy-podle hlavní hrdinky.Na čtenáře působí bohatý děj,způsob komunikace postav(jazyk díla),nejsou působivé scény,ve kterých mluví např.Manon a Des Grieux-pořád dokola mluví o své lásce.

10)Kniha má možná zajímavý děj a někomu se líbí,ale mně přišla nudná a do jejího čtení jsem se vysloveně nutila.Ale myslím,že to za přečtení stálo,abych,když se řekne Manon Lescaut,věděla o čem je řeč.Ukázka:Pierre,Pierre
Ještě košík
Ještě jeden košíček
Ten malovaný
S uchem
Jsou tam mé...
A mé...
A mé...
Pierre!
Tato ukázka zdůrazňuje Manoninu roztomilost a nevinnost,kvůli které ji Des Grieux tak miluje.
11)Vydání šestnácté.Vydal a vytiskl roku 1948 Melantrich v Praze.Prameny-internetové stránky o autorovi.Děj tohoto díla se odehrává ve vesnici Koločava na Podkarpatské Rusi ve dvacátých letech dvacátého století. V době nesmírné chudoby a oprávněných, leč často neefektivních bouří lidu proti panstvu.
Styl : Kniha je psána velmi popisně, dostává se nám z ní ucelený obraz hor a lesů verchovinského kraje. Zabývá se také některými lidovými zvyky této oblasti (svadba, ze které přečtu ukázku). Autor do díla často vkládá legendy, propletené s reálnými příběhy a pohádkovými motivy. Zobrazuje zde tři světy rusínský, židovský a český, jejich kontakty i izolovanost vykreslil autor s psychologickou dokonalostí.
Téma : Olbracht se k napsání tohoto díla nechal inspirovat historickou postavou Oleksy Dovbuše, lidového zbojníka, který žil na Podkarpatské Rusi v 18. Století.
Obsah díla : Nikola Šuhaj zběhl během první světové války z uherského pluku v Ďarmotech a vrátil se do své rodné vsi. Byl pochopitelně pronásledován, ale ukryla jej čarodějnice, která mu posléze přikouzlila odolnost vůči kulkám. Když přišel do Koločavy, nemohl se smířit s obrovskou bídou prostého lidu a blahobytem bohatých. Proto se vydává do hor, aby okrádal bohaté a dával chudým. Nocuje v opuštěných kolibách a jídlo si buď zastřelí, ukradne, nebo mu jej přinesou přátelé.
Nikola měl milou, Eržiku, kterou si později i přes nesouhlas její rodiny (hlavně jejího bratra Juraje Drače) vzal. Byl psancem a proto žila Eržika ve vesnici pod neustálým dohledem četníků. I přesto se vídali. Celá ves i okolí Nikolu zapírali a chránili, byl pro ně zachráncem, dokud nebyla na jeho hlavu vypsána odměna, která zlákala jeho kamarády. Když mu nesli jídlo do koliby, jeden z přátel mu rozťal hlavu sekerou a zabili i jeho patnáctiletého bratra Juraje, který mu ve zbojničině pomáhal. Zradili tím lid a hlavně svou čest.
Charakteristika postav :
Nikola Šuhaj – rozvážný, moudrý, spravedlivý, dobrosrdečný , nebojácný. Nenáviděl bohaté, co nedbají bídy chudých.
Eržika – Nikolova milá, statečná, nemluvná, pracovitá, rozhodná, obětavá. I když byla zatčena a bita odmítla prozradit Nikolovu skrýš.
Juraj Šuhaj – Nikolův bratr, nerozvážné patnáctileté dítě, které chtělo být jako bratr.
Leonard Běla – strážmist, který považoval dopadení Nikoly za otázku své cti.
Herš Leib Wolf – bohatý velekněz, křesťan, měl nesmírný majetek, lhostejný k lidu.
Abraam Beer – Žid, dobrý obchodník, lichvář. Hajzlík.
Derbak Derbačok, Adam – zradili Nikolu
Již před druhou světovou válkou se v Evropě i ve Spojených státech začal hojně používat pojem totalitarismus. Zprvu se objevoval zejména mezi sociálními vědci, ale postupně se šířil i do jiných společenských sfér a stával se stále populárnějším. S oblibou jej užívali kdekdo, a tak například Joan Crawford hovoří ve filmu Mimo podezření o nacistickém mučení jako o “totalitní” manikúře. O totalitarismu, k němuž neodmyslitelně patří neúcta k jednotlivci, totalitní teror, vláda jedné strany prosazující svou totalitní ideologii, hegemonie tajné policie a monopol vlády nad hospodářskou, kulturní a informační strukturou, bylo napsáno mnoho skvělých teoretických pojednání. V beletrii se až na ohromující vizi Aldouse Huxleyho v knize Konec civilizace již z roku 1932 (!!!) k hrozbě totalitarismu nikdo příliš nevyjadřoval.

Přesvědčený socialista Orwell si byl nebezpečí totalitarismu dobře vědom a to i proto, že byl obeznámen s vývojem událostí v Rusku. Dění v Sovětském Svazu působivě parafrázoval už ve Farmě zvířat a již tehdy projevil nebývalou schopnost odhalit jeho význam a dopad. Tamější poměry podrobně analyzoval a nebál se vyslovit překvapivé závěry. S podobnou tendencí se setkáváme i v Orwellově vrcholném díle, románu 1984, psaném v roce 1948 a vydaném ve čtyřicátém devátém, rok před autorovou smrtí. Název knihy rozhodně není náhodný, symbolická symetrie dvou dat byla zvolena záměrně. Orwell vypráví příběh Wintona Smithe, obyvatele jedné ze tří světových velmocí, Oceánie, kde vládne jediná ‘státostrana’ v čele s údajným Velkým Bratrem. Ta používá obdobné praktiky jako skutečný totalitní režim, s nímž se obeznámili obyvatelé této země. V Orwellově podání je však neúprosné chování režimu dovedené ad absurdum. Winton Smith je schopen individuálního kritického myšlení a stávajícímu zřízení přestává důvěřovat. Záhy odmítá jeho ideologii, nemůže se smířit s životem v ‘policejním státě’, s přísnou cenzurou a věčným sledováním. Začne si vést deník, zamiluje se a počíná proti režimu vést nenápadný odboj. Jeho jednání se mu ovšem nedaří dlouhodobě utajit, a tak je kvůli závažným prohřeškům typu nezávislého myšlení nebo údajného osnovování převratu zatčen a vězněn. Těžkému a zákeřnému mučení podléhá a stává se ‘spořádaným’ pohodlným člověkem, jenž už o ničem nepřemýšlí, vše přijímá bez výhrad, nepožaduje již svobodu a jen se těší z už tak dosti pochybného materiálního pohodlí.

Orwell také mnohdy velmi přesně předpovídá technické vymoženosti moderní společnosti let osmdesátých, dobře si uvědomuje roli, jež vrámci totalitního zřízení sehraje propaganda, policejní represe a zpřetrhání všech původních sociálních vazeb. Oceánie je klasickým případem uzavřené společnosti odmítající jakékoliv vlivy zvenčí, jak jí líčí K.R. Popper. Orwell byl také patrně obeznámen s režimy jako je nacistické Německo, stalinské Rusko, fašistická Itálie, sandinovská Nikaragua, Indie v období maurjské dynastie, Římská říše za Diokleciána, Ženeva za Kalvína, antická Sparta či Spojené státy v šedesátých letech minulého století. V mnohém mohla Orwella inspirovat i Platónova Ústava, jistý vliv lze přisoudit i známé Moorově, Baconově či Campanelově utopii.

Je obdivuhodné, s jakou přesností a přesvědčivostí dokázal Orwell předpovědět budoucí dění. Nutně se musíme ptát, jak se mu to povedlo. Odmítneme-li scestné historicistické teorie o ‘vědeckém’ předpovídání budoucnosti pomocí odkrytí jakýchsi neměnných dějinných zákonů a vyloučíme-li také možnost, že Orwell byl prorok, jenž zázrakem uzřel budoucí události, zbývá jen názor, že si byl tento anglický prozaik dobře vědom už tehdy sílících celosvětových totalitárních tendencí a zároveň pochopil jejich dosah. Popis v knize obsažený je natolik výstižný, že českoslovenští občané stejně jako jejich ‘přátelé’ z jiných zemí sovětského bloku chápali dílo jako zcela nepokrytou a adresnou kritiku tehdejšího tolik nenáviděného komunistického režimu. Poselství knihy je ovšem nadčasovější - vyzývá člověka k nezávislému myšlení a jednání, znovu mu ukazuje význam lidských práv, které má dnešní občan často za samozřejmé, nutí ho k zamyšlení nad obrovskou cenou svobody a nabádá jej bránění všech těchto hodnot, když je tomu třeba.

Orwell odhadl též jeden z příznačných trendů 20. století - zjednodušování, které se projevuje samozřejmě i v myšlení a tím pádem také v řeči. Odborníci vytvářejí svérázné druhy slov, většinu ‘nepotřebných’ vypouštějí a podstatně tím omezují slovní zásobu. Nový jazyk - takzvaný Newspeak - je pak velmi strohý, až strojový, nicméně praktický v záležitostech úřednických či vojenských. Nakonec proniká i do sfér mezilidských. Forma zde výborně slouží obsahu díla, Orwell se ukazuje jako skvělý stylista vyžívající se v některých nových jazykových (pa)tvarech.

Přál bych si, aby tato kniha byla čtena i nadále. Předpoklady pro to má, neboť hlavní myšlenky, jež nám Orwell sděluje, po letech patrně na síle neztratí. Nebezpečí totalitarismu, despocie a potlačení svobody jedince zřejmě hned tak nezmizí. Román 1984 může sloužit jako určitá výstraha a může snad také připomenout význam hodnot, jichž si ve zvykové otupělosti každodenního života nejsme schopni vážit.George Orwell
Farma zvířat


George Orwell, narozený 1903 v Indii, patří k nejvýznamnějším literárním osobám 20. Století. Spolu s Huxleyem a Kafkou je označován za „proroka našeho věku“. Původně literát, editor a žurnalista se zúčastnil občanské války ve Španělsku, ze které čerpal náměty pro některá svá díla.
DÍLO: Pocta Katalánsku, Trosečníkem v Paříži a Londýně, Farma zvířat (1984)

Román farma zvířat je napsán formou bajky a vychází z Bible z Ježíšova „podobenství“. Svou podstatou předpověděl události pár let dopředu. Orwell s naprostou přesností popsal komunismus – systém, kde jsou si zprvu všichni rovni, ale postupně je většina rovných ovládána několika ještě „rovnějšími“, což má za následek vývoj až k totalitarismu.
Farma je zde jakýmsi symbolem pro stát. Nejdříve jediné místo, kde je člověk svobodný, ale pomalu se stává vězením.
Původně dobrá myšlenka se promění ve zlo páchané na nebohých zvířatech, která nejsou schopna se svými zkušenostmi a dovednostmi se sama bránit. Slepě následují své vůdce a poslouchají je na slovo. Nejprve starý kanec Mojžíš naučí své přátele píseň „Zvířata Anglie“ a tím položí základy tzv. animalismu. Hlavními znaky je nepřátelství ku člověku a naopak láska ke zvířatům. Mojžíš připraví půdu pro revoluci, ve které dojde k vyhnání pána farmy Jonese a převzetí moci zvířaty. Je sepsáno sedmero přikázání a každé zvíře je povinno je dodržovat v zájmu svém i společnosti. Spravováním farmy se pověří sama prasata. Zprvu farma opravdu dobře prosperuje. Díky tomu si zvířata ani nepovšimnou, že podmínky pro život se nezměnili a příděl jídla se ani o píď nezvýšil.
Postupně dochází k upravování sedmera ve prospěch prasat. Při jakékoliv snaze proti něčemu protestovat, je jim vše odůvodněno pomocí inteligentních argumentů, kterým údajně oni nemohou rozumět, jelikož jsou hloupá a nevzdělaná. Všechno, co se jim zdá špatné, je pro jejich život vlastně nejlepší.
Když se nakonec prasata nastěhují do Jonesova domu, kde si užívají luxusu, poruší tím několik pravidel najednou. Dokonce pozvou na večeři několik lidských farmářů ze sousedství. Při pohledu do oken zvířata nepoznávají rozdíl mezi člověkem a prasetem. Uvědomují se, jak byla využívána.
V díle je mnoho postav, které stojí za povšimnutí.Asi nejvýznamnější je prase Napoleon = diktátor. Nejprve vládne se svým přítelem Kulišem, ale již od začátku usiluje o samostatnou vládu. Při vhodné příležitosti poštve všechna zvířata proti němu a sám, za pomoci svých sedmi zlých psů se určí „Velkým vůdcem“. Má vše perfektně promyšleno. Příliš nemluví, ale za svým názorem si stojí a dokáže ho mistrně obhájit a logicky zdůvodnit. Hloupým zvířatům nezbývá tedy nic jiného, než se vším souhlasi
Ilustroval Karel Teissig, nakladatelství ROH , Praha 1984 , 168 stran

Z období 2. světové války-květen až červen 1942 (heydrichiáda)

Obsah:
Jednoho dne už pozdě večer si Pavel v parku sedl na lavičku, zapálil si cigaretu a nevšímal si nikoho kolem sebe. Po chvilce si Pavel všiml, že na druhém konci lavičky sedí dívka a pláče. Snažil se zjistit co se jí stalo a proč pláče. Dívka mu nechtěla odpovědět a odmítala ho. Nakonec se mu svěřila, že neměla odvahu nastoupit do terezínského transportu. Pavel ji nabídl svou pomoc a schoval ji do místnosti za otcovou krejčovskou dílnou ve starém činžovním domě.

Byl to malý pokoj s jednou místností a oknem. Umyvadlo bylo za dveřmi v krejčovské dílně. Pavel nosil Ester každý den jídlo a snažil se ji přes večer nějak zabavit.(hrál s ní různé hry a povídal jí o všem co ho napadlo). Postupem času mezi nimi vznikla veliká láska a Pavel za ní chodil, jakmile měl chvilku čas. Pavel se začal velice bát, protože v rádiu uslyšel, že přechovávání nehlášených osob se trestá smrtí celé rodiny. Jeho rodiče začali tušit nebezpečí a pak se dozvědí o Pavlově činu. Začali mu to rozmlouvat, ale byl odhodlán, že dělá správnou věc.

V domě kde se ukrývala Ester bydlel muž, který se jmenoval Rejsek. Rejsek byl udavač, neustále byl opilý a jeho rodinu zabili Němci. Ester začínala mít podezření, že je sledována a nechtěla ohrozit Pavla i jeho rodinu. Vyběhla z domu a na ulici byla zastřelena.


Charakteristika hlavních postav:
Pavel: student posledního ročníku gymnázia; nenápadný, ale statečný, silný, citlivý, obětavý, cílevědomý, čestný; dokázal pomoct Ester v nouzi a starat se o ni; měl hodné rodiče, kteří ho podporovali a mohl se na ně vždy spolehnout.

Ester: židovská dívka; dcera lékaře,odvlečeného do Terezína; romantická, citlivá,ohleduplná a skromná; žila ve strachu, cítila se osamocená; z lásky k Pavlovi byla ochotna obětovat i vlastní život.

Pavlovi rodiče: schopni přemoci strach a neklid; obětaví a stateční; starostliví

Tovaryš Čepek: pomocník v krejčovské dílně; pomáhá Pavlovi; projev lidskosti

Soused Rejsek: udavač; kolaborant; odrodilec
Ve starověkém Římě se velké oblibě těšily milostné elegické verše v duchu alexandrijských básníků.Řečnické umění začalo po skončení živého politického boje rychle upadat a nadaní lidé se začali více obracet k literatuře.Na podporu toho i sám Augustus začal budovat veřejné knihovny a organizoval veřejná vystoupení básníků a spisovatelů.

Proslulými básníky byli například Tibullus,Propertius.Dále pak Vergilius,Horatius a třetí člen „hvězdné trojice“ – Ovidius (celým jménem Publius Ovidius Naso).

Ovidius se narodil roku 43 př. Kr.v městečku Sulmoně.Pocházel z dobře situované rodiny,studoval v Římě a v Athénách.Získal značné vědomosti ze všech oborů tehdejšího vědění.

Byl nezávislý a opovážlivý.V době,kdy se Augustus bezúspěšně pokoušel povznést upadající morálku římských obyvatel a vydával zákony proti cizoložství,Ovidius vyhledával v dílech řeckých a římských autorů předpisy a příklady „ s prospěchem použitelné ve veřejném i soukromém životě.“Dokonce zašel až tak daleko,že je dával opisovat a následně rozesílat po celé říši úředním a vojenským činitelům.

Ovidius ve svých básních ignoruje všechny ideály a pohrdá kariérou.Roku 8 po Kr.byl vypovězen z Říma císařem Augustem do černomořské Tomidy mezi „barbary“.K vyhnanství vedla pravděpodobně báseň Umění milovat,ačkoli mezi vydáním této sbírky a Ovidiovým odchodem z Říma leží dobrých osm let.Těchto osm let paradoxně Ovidius strávil prací nad největšími a nejserioznějšími díly - Kalendář a monumentální Proměny.Ani ve vyhnanství však Ovidiův talent nepohasl.Básník nikdy nepřestal toužit po návratu do milovaného Říma,který mu však nikdy nebyl povolen.Svůj stesk tedy marně ukládal do prosebné korespondence do Říma a Žalozpěvů (Trista).Tyto dopisy patří k nejlepším dílům světové poezie.

Vyvrcholením jeho milostné poezie je nepochybně Umění milovat a nemilovat,Poměny (Metamorfoses) poukazují na Ovidiovu uměleckou zralost.

Tato sbírka obsahuje 250 bájí,jejichž jednotícím motivem je láska. I zde byly milostné epizody zpracovány zvláště mistrně.Tyto verše se staly velmi populárními mezi aristokratickou mládeží v Římě.

Ovidius čerpal z řecké mytologie,helénistických sbírek učených básníků a samozřejmě i z římské poezie Ennia nebo Vergilia.

Proměna je patrná v každém příběhu,i když někde vystupuje jako ústřední jev,což je zřetelné například v bájích Aktaion,Apollon a Dafne,zatímco v jiných básních - jako jsou třeba Faethon,Daidalos a Ikaros - působí pouze jako okrajový doplněk.

Proměna se nám rovněž představuje v různých obměnách.Často jde o proměnu člověka ve zvíře,rostlinu či dokonce kámen,ale též bývá vyjádřena v rovině filosofické(Pythagorova nauka o stěhování duší)nebo pojednává o vzniku světa a člověka,kdy se chaos mění v pořádek.

Za zmínku stojí i rozličná technika spojování mnoha drobných básní do jednolitého celku vystupujícího jako rozsáhlá epická báseň,zároveň je to však seskupení drobných helénistických epických medailónků (epillyemů).

Od vzniku světa vylíčeném hned na začátku a stvoření člověka,přes mýtus o čtyřech věcích lidstva – v nichž popisuje stále více přibývající lidskou zkaženost,přes následný trest seslaný na lidstvo bohy,o čemž pojednává
Potopa a vznik nového lidského rodu (Deukalion a Pyrrha),přechází ke zrození pokolení hérou.Následují cykly o zakladatelých měst a osudech jejich rodů v bájích Kadmos a Théby,Perseus a Argolis,poté se děj přesouvá na pověsti thesalské (Iason,Médea) a athénské – zosobněné Théseovým příběhem,které v zápětí vystřídají báje Minos,Minotauros,Daidalos a Ikaros oplývající pro změnu krétskou tématikou,poté přechází k příběhům héroů Melearga –pojednávající o slavném honu na kalydonského kance, Thésea a Harakla.Další cyklus – nyní již desátá kniha Proměn – je cyklus příběhů seskupených okolo postavy pěvce Orfea.Mezi nejznámější z nich patří Orfeus a Euridiké.Navazuje jedenáctá kniha a její drobnější příběhy krále Midáse,Peleusea,Kéýxe,Sen Alkyonin a pověsti trojského okruhu.Ty slouží jako odrazový můstek pro přechod k římské tematice reprezentované básněmi Aeneas,Pomona a Vertumnus,Romulus,Numa a Pythagoras,Aselepius.V závěrečné patnácté knize celé dílo vyvrcholí přeměnou Julia Caesara v kometu.

Tato časová posloupnost je dalším jednotícím faktorem a i čas je představen jako neustálá proměna.

Ke zpestření děje Ovidius využívá množství charakteristik postav,míst a výkladu místních jmen,které buď klade zcela volně vedle sebe nebo je naopak vkládá do útvarů rámcového vyprávění.Nepostradatelná je i básníkova nevysychající básnická obraznost.

Sám styl vyjadřování je velmi proměnlivý.Místy se podobá prosté všednodenní řeči,jež následně přejde k didakticky složitému výkladu,rétoricky vybroušené pasáži a nakonec se přemění v religiózně hymnickou mluvu.

Do barevného toku střídajících se scenérií čtenáře vtahují i naznačená gesta a bleskové „sestřihy“.Důležitou úlohu zaujímají kategorie pohybu a klidu,vystupování dynamiky vášně,sugesce časového sledu i zdůraznění pocitů jednotlivých hrdinů.

To vše tvoří dokonale zkomponovaný celek oplývající vynikající kulturou slova a gejzíry metafor.

Po rozpačitých reakcích raného středověku Ovidiovo dílo znovu ožilo v 11. a 12. století,kdy podle medievisty Traubeho nastává „Ovidiův věk“.Následně se Ovidius díky svým nezapomenutelným básnickým sbírkám stal předmětem školní výuky a dříve se dokonce studenti klasických gymnázií už od primy povinně učili recitovat verše prologu Ovidiových Proměn:

IN NOVA FERT ANIMUS MUTATAS DICERE FORMAS
CORPORA:DI,COEPTIS (NAM VOS MUTASTIS ET ILLIAS )
ADSPIRATE MEIS PRIMAQUE AB ORIGINE MUNDI
AD MEA PERPETUUM DEDUCITE TEMPORA CARMEN.

Což v překladu znamená:
Těla jak v podoby nové se změnila ,vyprávět hodlám.
Bohové mocní,vás prosím,vždyť vy jste strůjci těch proměn,
Přejte úmyslu mému a od prvopočátku světa
postupně do našich dnů mou báseň veďte svou přízní!

Ovidius sám ve svém epilogu správně předpověděl,je jeho veledílo nezničí ani Iovův hněv,ani oheň,meč nebo čas,ale že přežije staletí a že jeho autor se skrze svou tvorbu vznese ke hvězdám a dávno po své smrti bude mít lidem stále co říct.Smrt krásných srnců (Ota Pavel)


Životopis:Ota Pavel(1930-1973), vlastním jménem Popper
Prozaik a publicista.Byl sportovním redaktorem.
Vynikl v žánru sportovní reportáže a povídky
(Dukla mezi mrakodrapy, Plná bedna šampaňského,
Pohár od Pánaboha, Syn celerového krále, Pohádka o
Raškovi).Vrchol jeho tvorby tvoří autobiografické povídky
(Smrt krásných srnců,Jak jsem potkal ryby).



Hlavní postavy:Leo Popper, strejda Prošek a pes Holan.



Je to kniha povídek, ve kterých Ota Pavel vzpomíná na šťastné dětství před válkou i během ní.Hlavní postavou je autorův povedený otec Leo Popper se smyslem pro humor a láskou k rybám a vodě.Další postavou je tolerantní maminka.Další z postav je strejda Prošek z Luhu pod Bánovem, král pytláků v přírodě u Křivoklátu a Berounky.V první povídce ´Nejdražší ve střední Evropě´ tatínek naletěl a koupil rybník pouze s jednou rybou.Když to zjistil, nelíbilo se mu to a pomstil se tím,že bývalému majiteli rybníka prodal tu nejdražší bednu na králíky v celé Evropě.Druhá povídka ´Ve službách Švédska´ ukazuje tatínkovu podnikavost u firmy Elektrolux.V prodeji vysavačů a ledniček se stal mistrem světa, hlavně díky paní Irmě, do které byl tajně zamilován.Povídka ´Smrt krásných srnců´ je asi nejznámější a byla zfilmována.Vypráví o tom, jak si odvážný otec dojel s Davidovou hvězdou na rozvrzaném kole pro srnce, aby jím nasytil své syny, kteří měli odejít do koncentračního tábora.Povídka ´Kapři pro Wehrmacht´ byla také zfilmována a odehrává se za války.Tatínkovi seberou jeho milovaný rybník, on to nemůže přenést přes srdce.Až do výlovu chodí své kapříky krmit.Jednou v noci je pak tajně všechny vyloví.Pak přijedou ten rybník lovit sítěmi rybáři v uniformách.Zpočátku velká sláva, ale v rybníce kupodivu nic není a nikdo si to nedokáže vysvětlit.Otec s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.´Jak jsme se střetli s Vlky´ je krátká povídka o tom, jak Vlkové převezli Oty Pavla i s jeho tatínkem.Šestou povídkou je ´Otázka hmyzu vyřešena´ a vypráví o tatínkových poválečných obchodech.Začne s prodejem mucholapek Bomba-chemik.Do svých obchodů zapojí také svého syna.Ale jak rychle uspěl, stejně tak rychle o svou slávu přišel.O pár let později tu samou mucholapku začali vyrábět Holanďané a zaplavili tím Evropu.V poslední povídce ´Králíci s moudrýma očima´, prodali Popperovi chatu a koupili si domeček U Radotína.Byla to jejich poslední štace a byla šťastná.Tatínek si zavedl zvláštní chov králíků šampanů a maminka zatím úspěšně pěstovala krocany, slepice a prodávala vajíčka.Takhle to táhli skoro deset let.Tatínek své králíky bral na výlety a jednou i na výstavu.Z té jel dotčený, že nevyhrál.Pak je všechny pustil na pasece.Domů se vrátil až ráno v tak hrozném stavu, že se maminka lekla a zavolala sanitku.Před odjezdem ještě pověsil na vrátka cedulku s nápisem PŘIJDU HNED a už nikdy nepřišel.


Ukázka z děje:,,Holane, pojď se mnou.Ty se přece pamatuješ na ty
buřtíky, co jsem ti vozil. Pojď, kamaráde”
Jedná se o výběr z Pavlových próz, který čerpá ze dvou autobiograficky laděných knížek drobných příběhů „Smrt krásných srnců“ a „ Jak jsem potkal ryby“, tvořící jádro autorovy tvorby, a z několika próz z autorovy pozůstalosti.
Povídky jsou chronologicky rozčleněny do tří částí na příběhy předválečné, z let války a poválečné.

V prvním oddíle vyobrazují povídky šťastný život rodiny českého žida Lea Poppra, Otova otce, velkého snílka a malého dobrodruha nadšeného pro rybolov, obdivovatele ženské krásy a příležitostného záletníka. Kromě této svérázné postavy zde vystupuje i milá a tolerantní maminka, malý Oto a jeho dva bratři Hugo a Jiří. Autor zde vzpomíná na šťastné dny svého dětství, které Popprovi trávili na chalupě u Prošků v Luhu pod Bránovem, nádherné krajině u řeky Berounky. Dozvídáme se o prvních rybářských úspěších malého Oty a poetických dobrodružstvích, neodmyslitelně spjatých právě s rybolovem.
Otův otec pracuje v Praze jako podomní obchodník vysavačů a ledniček švédské firmy Elektrolux a díky osobnímu kouzlu a šarmu se stává mistrem světa v prodeji elektrospotřebičů (pov. Ve službách Švédska). Je tajně zamilován do krásné Irmy, manželky svého šéfa pana Korálka. Snaží se přesvědčit světově uznávaného, ale podivínského umělce Nechlebu, kterému prodal ledničku, aby paní Irmu namaloval. Veškerá snaha však nakonec skončí fiaskem, když umělec prohlásí, že „takovouhle paničku malovat nebude“ a na tatínkovu hlavu se snese nejenom hněv paní Irmy, ale i jejího manžela, který se již všem svým přátelům chlubil, že Nechleba bude malovat jeho ženu.
V závěrečné povídce první části nasbírají Popprovi obrovské množství bílých hřibů. Oto najde maminku, jak nad přinesenými houbami pláče: „Když je hodně hub, bude válka!“ Příští rok zabrali Československo Němci.

Druhá část knihy se odehrává za okupace. Před odchodem Huga a Jirky do koncentračního tábora (Smrt krásných srnců) tatínek rozhodne, že se hoši potřebují pořádně najíst masa. S Davidovou hvězdou v kapse opouští na kole domov v Buštěhradě a vydává se k Proškům nachytat v Berounce nějaké ryby. Protože se mu to však nepodaří, odhodlá se k nebezpečnému podniku: za pomoci Proškova vlčáka Holana, se kterým jeho majitel chodil před válkou na pytlačení srnců, uloví a po velkých nesnázích doveze domů jedno z těch krásných zvířat, jehož masem se kluci naposledy řádně posilní před odchodem do koncentráku. Jirka, který se vrátil z Mauthausenu na pokraji svých sil, Otovi jednou řekl: „Možná že ten srnec mi zachránil zrovna život. Možná že ty poslední kusy pořádného masa mi vystačily akorát do konce.“
Mistrovský kousek svého otce popisuje Pavel v povídce Kapři pro wehrmacht. O vánocích, před svým odchodem do koncentráku, tatínek za Otovy pomoci během noci vyloví rybník, který mu Němci zabavili. Rok nato je pořádán slavnostní výlov tohoto buštěhradského rybníka, kde ovšem není ani jediný kapr, což si nikdo nedokáže vysvětlit. „.....A já tenkrát myslel na to, že ta muzika vlastně hraje už jenom na počest mýmu tátovi, který s Davidovou hvězdou na kabátě vypálil Němcům rybník.“

Poválečné povídky jsou opět klidnější a spíše nostalgické. Otovy rodiče se stěhují na Vranskou přehradu za Prahou, kde si staví chatu. Tatínek stárne, už není mistrem v rybolovu a začíná chovat králíky (pov. Králíci s moudrýma očima), které poté, co jsou odmítnuti na výstavě, vypustí do přírody. Jde celou noc pěšky, domů dorazí vyčerpán, drží se za srdce.
„......Maminka zvolala sanitku. Přijeli, vedli ho ven, že ho povezou do nemocnice. Nadával jim, u vrátek se jim vytrhl, něco si zapomněl. Nevracel se pro malý tranzistor, jak si ho lidi boru. Dal si jednou namalovat krásnou cedulku, na kterou byl pyšný. Teď ji pověsil na vrátka, aby si to mohl každý přečíst. Stálo na ní: PŘIJDU HNED. A už nikdy nepřišel.“
V poslední povídce Zlatí úhoři Oto za bouřky nachytá jedenáct úhořů. U řezníka Franciho Janoucha je nechá vyudit a daruje je otci k narozeninám. Řezník ryby ale přesolí a nejsou proto vůbec k jídlu.
Tatínek se znova pustí do rybolovu a pravidelně zve Otu do své chatičky, kde mu předkládá pokrmy podle vlastnoručního jídelního lístku se 42 jídly z úhořů. Poté, co Otovi takto splatí toho posledního, jedenáctého zlatého úhoře, může bez dluhů zemřít. Ota vysype trochu jeho popela do Berounky : „......Přál jsem si , aby ho řeka zanesla do krásných a teplých moří, aby mu nikdy nebyla zima, tak jako je někdy zima lidem na této planetě, která se točí jak barevný kolotoč pořád dokola.“

Z Pavlova vyprávění vyzařuje silný vztah k přírodě, k rybaření a k rodné zemi, který se utvářel pod otcovým vlivem; střídá se zde humorná nota s trpkou vážností, povídky jsou silně emocionální, až dojemné, a to i přesto, že ve většině z nich neprojevuje autor bezprostřední citový vztah k tomu, o čem vypráví. Je zřejmé, že se spoléhá na citovou podmanivost vykreslených situací jako takových.
Jazyk próz je prostý a hovorový, autor zde vhodně využívá vulgarismy. Eduard Petiška
Odysseovy cesty

Po skončení Trojské války, ve které se ithacký král Odysseus vyznamenal svou chytrostí, od trójských břehů vyplulo dvanáct lodí, aby se s králem vrátili do své rodné Ithaky. Bohužel jim ale osud nepřál, a proto se Odysseus potloukal po moři celých deset let, než zase spatřil svoji ženu a syna.
Nejdříve vítr zahnal lodě ke Kikonům, nevlídným a nehostinným lidem. Řekové město dobyli, ale Kikoni mezitím zavolali pomoc sousedů. Byla jich přesila, a tak se Odysseus a jeho muži zachránili útěkem. Bohužel se to všem nepodařilo.
Ošklivá bouře je pak zahnala do země Lotofagů. Ti je vlídně přijali a nabídli jim sladký lotos. Kdo ho ochutnal, nikdy už nechtěl odejít. Ostatní je museli násilím odvléci zpět na loď a přivázat je.
Navečer dorazili k ostrovu, kde žili jednoocí obři Kyklopové. Odysseus a jeho dvanáct druhů se vydalo do jeskyně, kde čekali, jak je uvítají. Ale obr Polyfémus nestál o žádné přátele, záleželo mu jen na jeho ovcích. K večeří si dal dva Řeky a usnul. Rozhořčený Odysseus vymyslel lest. Nejdříve obra opil, a pak mu rozžhavenou olivovou větévkou vypíchl oko. Když rozzuřený slepý obr hnal ovce na pastvu, Řekové přivázaní pod ovcemi proklouzli ven a ještě se obrovi vysmáli. To ale nevěděli, že Polyfémus je synem boha moře Poseidóna. Nešťastný Kyklóp ho poprosil, aby Odysseus doplul domů až po velmi dlouhém putování sám a zatracen.
Řekové potom poklidně připluli k ostrovu krále větrů Aiolosa. Ten je měsíc hostil a když ho poprosili, aby jim pomohl se poklidně navrátit do vlasti, daroval Odysseovi veliký měch, kde byly zavřeny všechny nepříznivé větry. Za deset dnů již lodě spatřili svůj vytoužený cíl. Odysseus se šel poprvé vyspat. Ale to neměl dělat. Jeho zvědaví druhové otevřeli měch aby se do něj podívali a v tu ránu se rozpoutala divoká bouře a oni se ocitli zase daleko na širém moři až v zemi Laistrygonů.
Jedenáct lodí zastavilo v přístavu, jen prozíravý Odysseus raději zůstal se svou lodí na moři. A udělal dobře. Laistrygoné byli totiž odporní kanibalové a všechny lodě v přístavu sežrali.
A tak poslední loď odplula dál k ostrovu Aiaia, kde vládla kouzelnice Kirké. Proměnila Řeky ve vepře. Jen Odysseus dostal kouzelnou bylinku od Hermesa, která ho ochránila před kouzly. Kirké se ho lekla, proto mu vrátila všechny jeho druhy a navíc mu pomohla sestoupit do podsvětí, kde se od Teirésiáse dozvěděl o všech nástrahách, které ho čekají.
Pak se vydal ke krajině Sirén. Věděl, že vábí cizince svým překrásným zpěvem a ti se pak roztříští o skály. Proto všem zalepil uši voskem a sám se nechal přivázat ke stožáru. Tak bezpečně propluli, ale neradovali se dlouho.
To už se totiž blížili k území Skylly a Charibdy. Poseidónova dcera Charibda třikrát denně pohlcovala a chrlila vodu a obluda Skylla měla šest psích hlav. Pluli tak, jak jim radil Teirésiás, ale přesto Skylla sežrala šest Řeků.
Dorazili k břehům Thrinakie, kde se pásla stáda boha Hélia. Rozpoutala se bouře, a proto byli nuceni zde zastavit. Odysseus je varoval, aby se nedotkli ani jednoho kusu dobytka, jinak je stihne hrozný trest. Bohužel smršť trvala velice dlouho a Řekové pomalu umírali hladem. Z posledních sil zabili pár kusů z Héliova stáda. Hélius si stěžoval u Dia. Ten, když Řekové zase vypluli na moře roztříštil loď.
Přežil jen Odysseus, jenž se masa nedotkl. Na troskách lodi doplul k Ogygii. Zde pobývala nymfa Kalypsó. Sedm let ho zdržovala na ostrově, dokud se za Odyssea nepřimluvila bohyně Athéna. Pak ho nymfa musela pustit. Na voru se snažil doplout konečně domů, ale Poseidón mu to nedopřál roztříštil jeho vor a nechal Odyssea napospas vlnám.
Našla ho dcera krále Fajáků. Tomu se zalíbilo jeho vyprávění a zapůjčil mu loď s posádkou. Po deseti strastiplných letech na moři spatřil Odysseus konečně rodnou Ithaku.
Tím ale jeho dobrodružství nekončilo. Odyssea všichni považují za mrtvého a navíc se za Penelopou sjeli nápadníci, kteří rozhazovali jeho majetek, protože se Penelopa nechtěla pro žádného rozhodnout. Athéna mu ale pomohla. Poslala pro jeho syna Télemacha. Radostně se spolu objali. Odysseus se převlékl za žebráka a vplížil se do paláce.
Právě včas. Penelopa se na naléhání svých nápadníků konečně rozhodla. Její ruku dostane ten, kdo prostřelí otvory všech dvanácti sekyr umístěných za sebou. Nikomu se to nepodařilo. Pak to zkusil Odysseus a jeho šíp hravě proklouzl všemi oky. Potom se synem zabili všechny opovážlivé uchazeče o královský trůn. Penelopa svého manžela konečně poznala. Poté se vypravili všichni společně na venkov za Odysseovým otcem Laertem.
Od té doby se na Ithaku vrátil blahobyt a pokoj. Penelopa, Télemachos i Odysseus se těší přízni bohů a jejich království opět vzkvétá.Staré řecké báje a pověsti
Napsal Eduard Petiška.
Výdalo nakladatelstvý Albatros Praha roku 1969.
Ilustroval Zdeněk Sklenář.

Prométheus
Tato báje vypráví o potomku Titánů Prométheovi,který stvořil prvního člověka z hlíny a bohyně jasného rozumu a moudrosti Pallas Athéna mu vdechla duši.Ale lidé neuměli rozumu užívat,a tak je Prométheus učil číst,psát,stavět domy a různým dovednostem třeba k životu.Pak si jednoho dne zavolal Prométhea,Zeus vládce bohů a řekl mu,aby naučil lidi uctívat bohy.Prométheus souhlasil,ale řekl,ať si přijde vybrat,co mají obětovat.

Prométheus zabil býka,maso ukryl do kůže a kosti obalil tukem.Zeus si vybral schválně kosti obalené tukem,tak lidem zbylo lepší maso,ale Zeus lidi potrestal tak,že lidem vzal oheň,a tak lidé museli jíst syrové maso.Oheň uhasl všude jenom na Olympu hořel,a tak Prométheus se vplížil do Diova paláce a tam oheň ukradl a donesl ho zpátky lidem.Zeus na to přišel a nechal u boha kovářství Héfaista stvořit nádhernou dívku Pandoru,které dal Zeus skříňku a poslal jí na zem k bratru Prométhea Epimétheovi,který skříňku otevřel a vrhl tak na zem nemoci,bolesti,bídu a strasti.Zeus pak nechal přikovat Prométhea na vysokou skálu na Kavkaze,kam každý den přilétal orel a vyklobával mu játra,která mu každou noc dorůstala.
Po staletích,které prožil v mukách,ho osvobodil Hérakles,syn Dia,který orla šípem zabil.
Prométheus musel nosit k usmíření boha Dia prsten,v kterém byl kus skály z Kavkazu.Do dnes lidé nosí na památku prsteny.


Faethón
Tato báje vypráví o malém chlapci Faethónovi,kterému ostatní chlapci nevěřily,že jeho otec je bůh a posmívali se mu.Faethón řekl matce,že chce navštívit svého otce,který je bůh slunce Hélios.Matka chlapci nezabraňovala,a tak se chlapec vydal na cestu,která vedla na vysokou skálu,na jejichž vrcholu se tyčil hrad.Faethón v hradu potkal svého otce Hélia,který ho přivítal a potvrdil mu,že je jeho synem a řekl,ať si něco přeje a on mu to přání splní.Faethón si přál řídit vůz,kterým Hélios prolétá oblohou a začíná tak nový den.Hélios litoval svého slibu a pokoušel se přání Faethónovi rozmluvit,jenže Faethón si za svým přáním stojí. Než Faethón vyrazí s vozem se spřežením s ohnivými koňmi,Hélios mu řekl,aby letěl v jeho stopách,ale musíš letět uprostřed oblohy,jestli poletíš moc vysoko,spálíš oblohu,jestli moc nízko,sežehneš zemi.Faethón letěl,jenže koně poznaly nepevnou ruku a splašily se a vůz s Faethónem se řítí k zemi,země praská,vysychá a tam,kde Faethón proletí se všechno mění v popel.Země prosí Dia,aby jí zbavil toho utrpení,Zeus tak srazí Faethóna bleskem k zemi.
Hélios truchlí do dnes pro svého syna.Večer při západu slunce kanou z hvězd, ze stříbrných očí noční oblohy, slzy.Lidé jim říkají rosa.


Tantalos
V Lídii,v dnešním Turecku,panoval král Tantalos.Nebylo bohatšího krále.Hora Sipylos mu dávala zlato,měl úrodnější půdu než ostatní království i více dobytku na pastvinách.Bohové Tantala obdařili svou přízní,mohl s nimi zasedat na Olympu a účastnit se tak jejich hostin a zasedání.Přesto byl Tantalos obyčejný smrtelník,ale myslil si o sobě,že je také bohem,ale svědomí mu říkalo,že není vševědoucí.Řekl si,že vyzkouší bohy,jestli jenom nepředstírají,že jsou vševědoucí.
Tehdy právě ukradl v Diově chrámu nějaký zloděj sošku zlatého psa.Přinesl ho Tantalovi proto,že věděl,že se bohů nebojí.Zanedlouho přichvátal rozhořčený kněz a pobídl Tantala,aby sošku vrátil zpátky.Jenže Tantalos dělal,že o ničem neví a tvrdil,kdybych byl provedl něco zlého, bohové by jistě mě potrestaly.Tantalos si byl o dost jistější,že bohové se doopravdy jen tak přetvařují svou vševědoucností,ale bohové věděli dobře,čeho se Tantalos dopustil.Tantalova zpupnost rostla a rostla.

Jednou pozval bohy k sobě do paláce na hostinu,ale ne na obyčejnou,místo masa z dobytku dal bohům maso ze svého syna Pelopa.Deméter,bohyně rolnictví,snědla v zamyšlení kus předloženého pokrmu,ale ostatní bohové poznaly lidské maso.Zeus za tento opovážlivý čin nechal Tantala uvrhnout do nejhlubšího podsvětí tartaru,kde trpěl trojími mukami.Pozůstatky Tantalova syna Pelopa vhodili bohové do kotle.Sudička Klótho vyňala Pelopa ještě krásnějšího,ale chybějicí kus lopatky,který snědla Deméter,nahradily sloní kostí,a tak všichni z toho rodu mají bílou skvrnu na lopatce.


Bohové
Deméter-bohyně rolnictví
Zeus-vládce bohů
Áres-bůh války
Pallas Athéna-bohyně rozumu a moudrosti
Dionýsos-bůh vína
Héfaistos-bůh kovářství
Hélios-bůh slunce
Afrodita-bohyně lásky
Hádes-bůh podsvětí
Poseidón-bůh vod
Plautus patří mezi nejvýznamnější tvůrce římské komedie (asi 254-184 př.n.l.). Pocházel z neurozeného rodu, pracoval jako nádeník, zabýval se i obchodem, ale většinu života strávil v Římě u divadla. Nevíme, kde zemřel. Je autorem asi 130 her, ale dochovalo se jich pouze 19. Náměty přebíral z řeckých předloh, ale obohatil je důmyslnými zápletkami. K oblíbenosti jeho her přispíval i hovorový jazyk, kterým hovořili postavy her (vulgární latina).

Postavy Plautových komedií jsou ustálené lidské typy (např. pán je lakomý a hloupý, otrok je chytrý, chlubivý mluvka…). Jeho komedie se staly inspirací pro pozdější dramatiky Shakespeara či Moliéra.

Komedie o hrnci je Plautovou nejznámější komedií. Je o pěti jednáních, odehrává se v Římě, v blíže neurčené době. Pravděpodobným autorem řecké předlohy, kterou Plautus přepracoval, je Menandros. Konec Plautovy hry se bohužel nedochoval a tak jsme odkázáni pouze na dohady, jak hra skutečně skončila.

Hra začíná prologem, v kterém nám Lár, bůh domu, ve kterém bydlí lakotný Euklio se svou dcerou Fédrií, vysvětluje, jak děd Euklia uschoval své zlaťáky do hrnce, který ukryl někde v domě. Jediný Lár ví, kde se zlaťáky nacházejí. Tajemství nakonec vyzradí právě Eukliovi, jelikož přeje štěstí Fédrii, která čeká dítě s Lykonidem, synem Megadora, který je do Fédrie zamilován.

První jednání začíná v okamžiku, kdy Euklio chce vyhodit z domu Stafylu, svoji služku, protože se domnívá, že mu chce ukrást jeho hrnec s penězi. Stafyla navíc ví, že Fédrie čeká dítě s Lykonidem. Euklio se nakonec uklidní a služku zve zpátky do domu.

Ve druhém jednání se koná rozprava Eunomie, sestry Megadora a matky Lykonida a právě Megadora. Přesvědčuje svého bratra, aby se konečně oženil a měl děti. Megadorus se rozhodne oženit s Fédrií. Proto přichází za Eukliem, aby mu dal svoji dceru za ženu. Euklio svolí, ale pod podmínkou, že nemusí dceři dávat žádné věno. Dohodnou se tedy, že svatba bude už tentýž den.

Ve třetím jednání přerozděluje Strobilus, otrok Megadora a Lykonida, jídlo na svatbu s kuchaři a flétnistkami do domů Euklia a Megadora. Kuchaři Anthrax a Kongrio zjišťují, jaký je Euklio lakotný. Kuchaři v Euliově domě připravují jídlo, když v tom přichází na scénu sám Euklio, který kuchaře zbije, protože se domnívá, že mu chtějí ukrást jeho hrnec. Rozhodne se tedy, že zlaťáky ukryje v chrámu Důvěry.

Ve čtvrtém jednání přichází ke chrámu Důvěry Strobilus, který tajně vyslechne modlitbu Euklia k Důvěře. Zjistí, že ve chrámu ukryl svůj hrnec a začne jej hledat. Euklio se ovšem vrací a Strobila zbije a podrobí výslechu. Vezme svůj hrnec a odchází do Silvanova háje, kde peníze ukryje. Strobilus jej ovšem sledoval a hrnec s penězi mu ukradne. Mezitím porodí Fédrie chlapce, což se dozví Lykonides, který přemluví svého strýce Megadora, aby se dívky vzdal v prospěch Lykonida. Euklio přichází na to, že mu ukradli zlaťáky a začne naříkat a hledat viníka. Potká se s Lykonidem, který mu chce povědět o dítěti, které se narodilo Fédrii. Euklio nejprve považuje Lykonida za toho, kdo mu ukradl jeho hrnec, nakonec se ale vše vysvětlí a Lykonides poví Eukliovi o svém záměru vzít si Fédrii.

V posledním pátém jednání se setkávají Lykonides se Strobilem, který mu poví o zlaťácích, které našel. Lykonides slíbí Strobilovi svobodu, jestliže zlaťáky vrátí zpět Eukliovi. Poté rychle utíká za Stafylou, aby domluvil poslední přípravy ke svatbě. Strobilus vrací zlaťáky Eukliovi, který je ale dává nevěstě Fédrii a ženichovi Lykonidovi jako svatební dar. Sám v závěru říká, že když měl peníze, měl akorát strach, aby mu je nikdo neukradl, či aby si o něm lidé nemysleli, že je bohatý a tak bude radši chudákem, aby se nemusel o nic bát. Hra končí svatbou a veselkou.

Černý kocour
Autor : Edgar Allan Poe
Překladatel: Josef Schwarz
Vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze roku 1988


Povídky jsou žánrově velmi rozmanité. V knize se vyskytují kriminální příběhy; ve kterých si Poeova racionální dedukce nezadá s rafinovaností moderní detektivky.Dále jsou zde fantastické příběhy s prvky science fiction. Svými groteskami přispěl k zrození absurdní povídky. Nejhojněji jsou v Černém kocourovi zastoupeny povídky (tzn. arabesky), jež se dnes nazývají hororem.

Většina povídek je pouze zaznamenaným vnitřním monologem. Ve vyprávěných dějích se vyskytuje jen málo postav (např. hlavní vypravěč, jeho přítel a dvě tři další osoby). Autor hodně používá rozmanitých přirovnání jako např. : Můj zrak padl na sedm vysokých svící na stole. Zdálo se mi,že mi přinášejí milost, že je to sedm útlých andělů. Či hubeného šprýmaře přirovnává k bílé vráně, protože vtipálci prý bývají tlustí. Poe se příliš nezabývá popisem hlavní postavy, a tak se čtenář většinou nedozví nejen kde a kdy postava žije, ale ani jak se jmenuje. Společným znakem všech příběhů je šťastný či jen spravedlivý konec. Příběhy začínají bez jakéhokoliv úvodu (popisu situace), čímž je čtenář ihned vtažen do děje, přičemž si postupně uvědomuje, jak a proč řešený problém vznikl.

Zaujalo mne několik myšlenek a charakteristik, které velmi dobře ukazují (filosofickou) atmosféru a typy postav Poeových povídek:

Z povídky Jáma a kyvadlo (Je v inkvizičním vězení, kde má čekat na smrt. Právě se probudil a je velmi otupělý.) „Pak znenadání myšlenka a v ní úděsný strach i úmorná snaha pochopit vlastní skutečný stav.“

Z povídky Zrádné srdce ( Irituje jej uhrančivé oko strace, a proto si skvěle naplánuje, jak ho zabít.)
„Až do této noci jsemn si plně neuvědomil rozsah svých schopností, svého důvtipu. Teď jsem sotva ovládal pocity triumfu.“

Typickou postavou Poeových povídek je Legrand z povídky Zlatý brouk:
„Poznal jsem, že je velmi vzdělaný, že má mimořádné duševní schopnosti, ale že je to chorobný misantrop a podléhá náladovým rozmarům střídavého nadšení a zasmušilosti.

Poe skrz své postavy mnohokrát filosofuje o šílenství a šílencích :
„Lidé o mně říkají, že jsem šílený; ale ještě zdaleka není dořešeno, zda šílenství není vlastně vrcholovou inteligencí, zda mnohé skvělé hodnoty a všechno, co má nitěrnou hloubku, nevyvěrá z chorobné, vyšinuté mysli, která je tak povznesena, že zatlačuje běžný intelekt.


Vlastní názor:

Na začátku každé povídky byl uveden citát či báseň, kteří měly povídku nějak charakterizovat. Obzvlášť se mi zalíbil jeden citát od Senecy:

Nil sapientiae odiosius acumine nimio. Nic se moudrosti tolik neprotivý jako přespřílišná vtipnost.

Ztotožňuji se též s myšlenkou, že matematika je věda nelogická, protože matematické myšlení je jen logikou používanou ke studiu formy a kvantity.Autor: Karel Poláček
Ilustrace: Antonín Palec
Upravil: Zdenek Seidl
Roku: 1960
Redaktorka: Blažena Quaiserová
Vytiskl: Mír
Vydání: sedmé
Výtisků: 33 000

Téma: C I R K U S B U D E

Hl. postavy: Petr Bajza, Bejval Antonín, Éda Kemplink, Jirsák Čeněk, Zilvar z chudobince, Véna, rodinní příbuzní všech kluků

Obsah: Tato kniha nemá kapitoly, ale má části.Vybral jsem si tu nejpěknější a tu vám teď povyprávím.

Bylo jednou pěkné odpoledne a parta kluků se šla projít po městě.Najednou uviděli jednoho pána, který věšel různé plakáty.Kluci šli za ním a všechny je četli.Na jednom plakátě bylo napsáno:



Kluci tomu nevěřili a pro jistotu to přečetli ještě jednou.Petr Bajza, jeden z kluků co spolu mluví, se na tento cirkus těšil tak moc, že: pomáhal v krámu s tatínkem, uctíval boha, každého nahlas zdravil, když ho maminka s tatínkem pro něco poslali tak vůbec nebreptal apod.Jednou takhle u večeře tatínek řekl: „Matko, ten náš Péťa se mě nechce líbit.Není nějak marodný, že ho nejde slyšet?“ “Mě se zdá, že něco proved“ řekla maminka.Petr naopak odvětil: „Ale ne, já jsem nic neproved a ani neprovedu“.Na druhý den se Petr u večeře tatínka zeptal, jestli bych mohl jít s klukama do cirkusu.Tatínek řekl , že to nepřipadá v žádném případě.Petr se během chviličky rozbrečel a šel do svého pokoje.Potom maminka zašeptala tatínkovi něco do ouška.Tatínek si zavolal Petra a řekl mu že tedy do cirkusu muže jít, ale s rodiči.Petrovi to bylo docela jedno jestli s klukama nebo s rodiči, hlavně, že tam bude.Tak se tedy Petr s maminkou a tatínkem jednou večer vydali do cirkusu.



Jakmile byli v cirkuse, byl Petr jako vyměněný.Tatínkovi a mamince pořád ukazoval, který kluk chodí s Petrem do třídy.Dalo by se říct , že byl na to docela hrdý a pořád se opakoval.V cirkuse lidé představovali takové cviky, na které se paní Bajzová občas ani nemohla dívat, ale pan Bajza ji uklidnil, protože ji řekl, že takový lidé jsou na tohle zvyklí.A měl pravdu.Jakmile se cirkus táhnul ke konci, Petrův kamarád vybíral peníze.Tatínek řekl , že to je vyděračství, ale paní Bajzová řekla, že bysme mohli přispět.Když Bajzová rodina vycházela z cirkusu, tak Petr uviděl Zilvara z chudobince.Petr se ho zeptal, kde vzal tolik peněz, že je tady v cirkuse.A on řekl, že mi to řekne, ale že to nesmím nikomu říct, já jsem souhlasil a on mi řekl, že jak jde každý den ze školy, tak vypomáhá v cirkuse, tím že vynáší vodu.Tím pádem má vstup zadarmo.Zilvar také řekl, že jestli chci, tak můžu vypomáhat také.Já naprosto souhlasil.Před cirkusem si tatínek koupil pohlednici krásné krasojezdkyně.Ten večer Petr neuměl spát a pořád si připomínal dnešní večer.Přál si aby se takové dny opakovaly a opakovaly.Na druhý den, šel po škole Petr vypomáhat do cirkusu.Jakmile přicházel k cirkusu, tak tam stáli všichni kluci co spolu mluvíme.Jak tak Petr nesl tu vodu uviděl krasojezdkyni a málem tu vodu upustil.Na druhý den jak šel Petr do školy tak na náměstí už nebyl cirkus, ale utržené vstupenky a milion odpadků.Petrovi nebylo ráno už nějak dobře, ale řekl, že do školy, půjde.Po nějaké době jej museli Petrovi kamarádi doprovodit až k domu.Petr si hned lehl do postele a vzpomínal jak to bylo super, když tady byl cirkus.Tatínek si sedl vedle Petra a mamince povídá, že ten náš kluk nějak moc hřeje.Za Petrem potom přišel pan doktor a řekl, že má tatínek přinést francovku.Petr na to potom usnul a zdál se mu takový sen, který vám už nemohu říct, protože bych vyprávěl další kapitolu.




Citát:
Jednou tatínek pil kafe, a když dopil kafe, tak postavil hrnek na své místo a pravil: „Matko, ten náš Péťa se mně nechce líbit.Není nějak marodný, že ho není slyšet?“
Maminka odvětila: „Že by mu něco bylo, to mu zas ní, vždyť mu dobře šmakuje.“
„Mně se zdá, že něco provedl a teď se bojí, že to práskne,“ pravil tatínek.
Ale já jsem nic neprovedl a ani neprovedu, ačkoli bych toho mohl provést habaděj.

(To, co je v obsahu napsáno písmem kurzívou, je citováno v hodnocení.)

Hodnocení:

Kniha se mi velice líbila, protože mě takové knížky zajímají a proto, že v této knize je spousta výrazů, kterým rozumí pouze kluci.Tato kniha byla napsána tzv. klukovským jazykem, např. Já jsem pravil: Rumperpurdo, ty bídnice atd.V této knize také bylo hodněkrát řeknuto: nýbrž a tudíž.V této knize byli např. slova knižní (pravit), hovorová (habaděj), obecná čeština (abysem), nářečí (prauda)

Charakteristika postav:

Štverák: namlouvá Andulu
Bejval Antonín: nejlepší Petrův kamarád
Éda Kemplink: který se zabývá o vojnou
Jirsák Čeňek: který je pobožný
Zilvar z chudobince: který zachrání v jedné kapitole tonoucího Vénu
Maminka a tatínek: kteří jsou velice hodní k svému synu Petrovi
Gabriela Preissová, rozená Sekerová, se narodila roku 1862 v Kutné Hoře. Spisovatelstvím se zabývala déle než padesát let, avšak její nejvýznamnější díla vznikala v jejím prvním tvůrčím údobí do roku 1890. Stala se představitelkou českého realistického dramatu. Ve svých knihách se zaměřovala především na venkovské postavy z Moravy a Slovácka. Preissová je autorkou dvou velice známých dramat: Gazdina roba a Její pastorkyňa, které později zhudebnili Josef Bohuslav Foerster a Leoš Janáček. Jedním z hlavních témat, které se snažila ve svých knihách vystihnout, byla láska dvou mladých lidí..

Tak je tomu i v knize Její pastorkyňa, kterou původně napsala jako divadelní hru, která však dostala prozaickou formu. Hlavním cílem této autorky, bylo upoutat čtenáře a zobrazit svět a lidovou skutečnost volbou nové látky. Tou se pro ni stal život korutanských Slovinců.

Děj se odehrává na sklonu 19. století v malé dědině Bystrance. Hlavní postavu této knihy představuje Petrona Buryjovka, zvaná kostelnička. Za mlada se provdala za vdovce Tómu Buryju, který už měl malou dcerku Jenůfku. Petrona se tak stala její pěstounkou a Jenůfka je nazývána její pastorkyní.. Později se ale ukázalo, že manželství s Tómou nebylo zrovna to nejšťastnější. Tóma byl lehkomyslný a bezcharakterní mladík, který všechny své peníze prohrával v kartách a o domov se už vůbec nestaral. Po tom, co Tóma zemře, Buryjovka zůstává sama a rozhodne se tak Jenůfce všechno vynahradit a stát se tou nejlepší matkou. To se jí i daří a ve vesnici je velice obdivována.

Tak jak Jenůfka rostla a dospívala stávalo se z ní velmi pohledné a veselé děvče. Nedaleko od jejich chalupy, žijí v mlýně dva nevlastní bratři Laco a Štefa. Jenůfka zde pracovala jako služebná a oba chlapci se do ní zamilují. Jenůfce se zprvu více zamlouvá Laco, ale po té co je odveden na vojnu, Jenůfa se zamiluje do Štefy. Po dvou letech se Laco vrací z vojny a zjišťuje, že Jenůfka už ho nemá ráda. Má proto na Štefu obrovskou zlost. Zná ho totiž až moc dobře a ví, že to s Jenůfou nemyslí vážně a že na ní obdivuje jenom její krásu. Úmyslně proto zraní Jenůfku na tváři a jí zůstává jizva.

Štefovi se Jenůfa nezdála už tak hezká a přestává ji milovat. Lacovi se vyplnilo přesně to, co předpovídal. Po čase Jenůfa zjistí, že čeká se Štefem dítě. Ona i matka se to snaží na vesnici utajit, a tak se Jenůfa schovává v komoře, aby lidé nevěděli, že je těhotná. Matka kostelnička tak všem říká, že Jenůfa odjela za prací do Vídně. Když Jenůfka porodí chlapečka je velmi šťastná, ale kostelnička v něm vidí překážku v Jenůfčině životu. Rozhodne se ještě promluvit se Štefou a přesvědčit ho, aby si Jenůfku vzal. Ten však odmítne.

Laco se stále o Jenůfku zajímá a dokonce ji přijde i znovu navštívit. Jenůfa ho přesto nechce. Kostelnička mu řekne pravdu i když ne úplně celou. Po té co Laca zjistí, že Jenůfa čeká se Štefou dítě, ulekne se, a kostelnička zjišťuje, že by se to mezi nimi tím dítětem celé pokazilo. Namluví mu proto, že dítě již zemřelo.

Protože však chce, aby Jenůfka byla ve svém životě šťastná a provdala se za Lacu, rozhodne se k hroznému činu. Uspí Jenůfku a její narozené dítě odnese do lesa a hodí ho pod led. Jenůfě pak sdělí, že dítě v době, co spala, zemřelo, a že ho pochovala na hřbitově. Jenůfa je z toho velmi nešťastná, ale zase tak trochu cítí jistou naději ve svém životě.

Časem se Jenůfa opět zamiluje do Laca a chystají spolu svatbu. Na jejich svatbě, ale vyjde vina kostelničky najevo. Celá vesnice se tak dozví pravdu a kostelnička je odsouzena na tři roky do vězení. Nakonec se ale Jenůfa s Lacem vezmou a chystají se na příchod jejich společného dítěte. Po té, co se kostelnička vrátí z vězení, všichni tři odjedou pryč, založit nový domov.

Myslím si, že Gabriela Preissová v této knize dokázala velice dobře vystihnout chování a povahy hlavních postav. Ať už to byl Laca, kterému šlo o upřímnou lásku k Jenufě, nebo Štefa, který na ní viděl pouze její krásu. Postava Petrony Buryjovky měla ztvárnit láskyplnou matku, která pro svojí nešťastnou dceru byla schopná udělat cokoli, jen aby byla ve svém životě spokojená.

Tato kniha se mi velice líbila, ať už svým dějem ale i malým napětím, které se v něm vyskytlo. Všem vám ji můžu jen vřele doporučit.Karel Poláček 1892-1944

Žurnalista, humorista a prozaik Karel Poláček se narodil 22.3.1892 v Rychnově nad Kněžnou.V Rychnově studoval vyšší gymnázium, pro špatný prospěch musel opustit kvintu a opakoval ji na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze.Tam také dokončil studia maturitou r.1912.Poté začal studovat na právnické fakultě Karlovy univerzity.Více času však pobýval doma v Rychnově.Tam řídil studentské loutkové divadlo, hrál v něm, psal a překládal hry.V Praze se Poláček při studiu pokoušel též o zaměstnání, byl však vždy zakrátko propuštěn.Do studia mu zasáhla 1.světová válka.Poláček sice absolvoval důstojnickou školu, nedosáhl však nikdy vyšší hodnosti než četařské.Válku prožil zčásti na srbské,zčásti na ruské frontě.Po převratu se Poláček ke studiím už nevrátil.Nastoupil jako úředník ve vývozní a dovozní komisi a na byrokratické praktiky reagoval povídkou Kolotoč,jejíž otištění v listu Tribuna se stalo začátkem jeho spisovatelské dráhy.V r.1920 začal přispívat do satiristických listů Štika venkova a Nebojsa, kde se seznámil s bratry Čapky.Od r.1922 soustavně spolupracoval s Lidovými novinami jako sloupkař a fejetonista a po vyhození z úřadu v září 1922 se stal novinářem z profese-podílel se na soudním zpravodajství.V r.1922 začal uveřejňovat sloupky a beletrické práce na pokračování v listě Tribuna, kde byl po odchodu z Lidových novin redaktorem do r.1928.Od května tohoto roku pracoval v listech koncernu Melantrich, především v Českém slově jako sloupkař i soudničkář až do října 1933, kdy se natrvalo vrátil do Lidových novin.Zemřel údajně v plynové komoře v nacistickém koncentračním táboru v Osvětimi 19.10.1944.



Autor v knize popisuje a kritizuje život v Rychnově nad Kněžnou v prvním desetiletí minulého století,kdy život ve městě byl klidný a plynulý.Hlavními hrdiny jsou členové rodiny židovského kupce Gustava Štědrého ; tj. synové Viktor , Kamil , Jaroslav ;kupec a jeho žena.Dále jsou v knize popisovány osoby , na nichž autor vykreslil jejich charakter a povahu celé vrstvy.Např. žebráci Chleboun,Majorek.Příslušníci měšťanské vrstvy zasilatel Julius Wachtl ,poštovní správce pan Pecián,správce Wagenknecht ; poslanec národní strany svobodomyslné dr.Alois Fábera.
Děj knihy začíná příjezdem syna Kamila do města. Kamil studoval v Olomouci práva,a přijel jakoby na dovolenou.Ukázalo se však ale ,že byl ze studií vyloučen za pobuřování a provokaci.Začal tedy pracovat jako příručí svého otce.Syn Viktor se učil na úředníka ,ale zběhl z učení ,a dal se k dělníkům.Lákaly ho ale technické vynálezy.Chodil se dívat na vodní elektrárnu,a když elektrikáři ve městě instalovali veřejné osvětlení,tak byl u toho a díval se,jak elektrikáři rozsvícejí jednu lampu po druhé.Netrval dlouho a byl jmenován správcem zdejší elektrárny.Otec tomu nejprve nechtěl věřit,že jeho syn má být úředníkem.Když byl dřív jen dělník,tak si ho rodiče vážili méně než Kamila,ale teď ,o povýšení mohl jíst se všemi u společné tabule a rozmlouvat s otcem politice . Jednoho dne dostal Kamil dopis,že vynikající firma ve velkém městě ho přijímá do zaměstnání. Začne si po domě prozpěvovat,a tu už přibíhá jeho otec,který ho chce potrestat.Uvidí ale dopis,a okamžitě se jeho postoj k Viktorovi změní,Už s otcem mohl opět mluvit politice;byl zastíněn správce elektrárny i Jaroslav .Za několik dnů Viktor vlakem odjíždí.
Do města se vplížil podzim a s ním i oddíl vojáků.Vojáci byli ubytováni v domech měšťanů.Přijeli,aby ve městě uspřádali cvičení.Lidé ve městě tedy diskutují,jak to je s bezpečností v Rakousku-Uhersku,a sudí,že když je tady stařičký císař pán,tak že se nemůže nic stát. Otcové přivážení do města také mnoho studentů gymnázia.Přebírají si je paní bytné se slovy,že je nebudou šetřit na jídle,a že je budou udržovat v čistotě Před knihkupectvím pana Oktávce se konala burza s knihami.Prodávající rozhazovali rukama,a hlučeli.
I v rodině pana Štědrého chystali nejmladšího syna Jaroslava na cestu do Prahy na studie práv.Otec mu dával poslední rady na cestu,maminka nabalila buchty a bábovku,a pak se šlo na vlak.
Jednoho dne před vánočními svátky přinesl pošťák dopis od Kamila,ve kterém posílal fotku své budoucí ženy,a krátký popis snoubenky Psal,že se vyzná se ve dvou světových jazycích,a má vybrané chování.S jejími rodiči se už poznal,a když zjistili,že mám ty nejlepší preference,tak dali k sňatku souhlas .Zároveň přál krásné prožití svátků.Na Silvestra se v národním domě konalo veselí.Divadelní program,ve kterém zářil holič Sedmidubský,byl doprovázen líbivými melodiemi místní kapely.Do nového roku si všichni popřáli vše nejlepší…
Asi za dva měsíce přijel do domu kupce štědrého syn se svou snoubenku Klárou.Paní obchodníková nevěstu shlédla ,a když si ji v duchu zvážila na pouhých 65 kg , tak pravila,že se na vdanou ženu sluší,aby byla vypadala malinko k světu.
V Rychnově se měla konat hospodářská výstava spojená s přehlídkou zdejšího gymnasia,a oslavu staletého narazení neznámého básníka.Přijel také poslanec za národní stranu svobodomyslnou dr. Alois Fábera.Na nádraží byl přivítán i se svou chotí i dvěma syny početným davem měšťanů.Ti ho měli ve velké vážnosti.Měl v politických kruzích velké slovo.Zařídil například ve městě vodovod,zpevnění břehů řeky,místní dráhu.Po slavnostní uvítání si poslanec projel v kočáře město.Když projížděl kolem dřevěných domků,kynul pravicí z kočáru,zatímco ve městě se z kočáru vykláněl zdravil více,protože za měšťany tušil voliče .Při jízdě městem uviděl poslanec starou paní Kuncovou.I vzpomněl si,že když šel ze zkoušky dospělosti,koupil si u ní máčenou okurku.Kázal tedy zastavit.Chce ukázat .jak poslanec mluví s ženou z lidu .Hbitě pokynul na fotografa. „Zdráva paní Kuncová ,zdráva“,zeptal se poslanec.Paní Kuncová chtěla vyjádřit vděčnost za to,jak vymohl místo jejímu synovi u okresního sudu V Krakově.Chtěla se rozpovídat více,ale jakmile byl fotograf hotov, zdvihl poslanec ruku na znamení,že slyšení je u konce a odjel.
Pak nastaly samotné oslavy.Městem procházeli jednotlivé maturitní ročníky,ale nejvýraznější pozornost budil ročník1885,neboť za tímto letopočtem pochodoval poslanec národní strany svobodomyslné dr.Alois Fábera.V rámci slavností se také konala ve městě hospodářsko řemeslnická výstava.Uvítací výbor uvítal poslance.Na to poslanec pravil,jak je český řemeslník nejrázovitější projev našeho národa, pak šel od stánku ke stánku,vychvalujíc výrobky a práci českého řemeslníka.
O svátku Petra a Pavla bylo v lese připraveno divadlo.Vypravili se na něj spolu s mnoha měšťany i venkovany i všichni bratři.Viktor vyprávěl o kultuře ve větších městech, že se to s tímto nedá vůbec srovnávat.Konečně dorazil i poslanec a jeho paní.Představení mohl začít.Všichni uznale pokyvovali hlavami,a čekali na výstup holiče Sedmidubského. Obecenstvo se rozesmálo.
Kniha končí oznámením publiku,že byl v Sarajevu zavražděn následník královského trůnu.K.V. Rais věnoval tento "pohorský obraz" památce učitelů a kněží, buditelů národních. O oblibě románu svědčí přes třicet jeho vydání. Za své pedagogické praxe na vysočině autor poznal, co pro zapadlou vesničku znamená obětavá činnost vlastenecké inteligence. Pro případ začínajícím učitelům i kněžím se vrátil k podnětnému národnímu obrození čtyřicátých let minulého století. hlavním pramenem mu byly jedinečné zápisky Věnceslava Metelky, doporučitele krkonošských Pasekách nad Jizerou (Pozdětín) u Vysokého nad Jizerou (Větrov), kam situoval své dílo.
Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně.(Zde studoval i Rais.) Přijat je však srdečně od sousedů i učitele Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která " preceptora " překvapuje i získává. Jsou pilnými čtenárí, mají spojení s Prahou - české knihy, časopisy - pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku. Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův plat je hubený - a podučitel není placen vůbec, učí za stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu, kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této činnosti se pozná a sblíží Karel s farsou Albínkou, farářovou neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna. Ta nakonec aspoň ostouzí, Albínčinu otci, který o dcerině lásce neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský, že se pan ženich "vyspal v kopřivách" ... Pohoršený otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra, nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když zjistí, že jde o syna (Karel má jméno po matce). Výtečně dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti na faře moc chutná ... A tak později za mladého preceptora ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů - a Karel se vidí s Albínkou. otec pak ustoupí, když se Čermák stane kantorem v Milově.Děj této divadelní hry se začíná odehrávat před kostelem sv. Petra v Londýně. Hlavní postava – pouliční květinářka Líza Doolittlová je zde zavlečena do rozhovoru s profesorem fonetiky Henry Higginsem. Dozví se, že tento člověk je neobyčejně chytrý a vzdělaný a dokáže z každého „méně cenného“ či příliš obyčejného člověka udělat člověka na úrovni. Pan Higgins označí Lízu jako tvora s angličtinou hrubou jako dlažební kámen – angličtinou, která děvče po celičký život uvězní ve stoce. Líza se i přes všechny její nářky a vzlyky nakonec dozví, že by se z ní během 6 a možná i 3 měsíců mohla stát vévodkyně či komorná nebo slečna z obchodu s květinami. Avšak Líza je paličatá a poslouchá ho jen jedním uchem. Před kostelem se ještě stihne vzepřít paní Hillové a její dceři Kláře a synovi Freddymu.
Druhý den nato přijíždí taxíkem vkusně a upraven oblečená Líza do domu profesora Higginse. Zde se po drobné potyčce s profesorem a jeho přítelem plukovníkem Pickeringem dohodne na výuce fonetiky. Líza se přestěhuje do tohoto domu a ještě tentýž den se začne učit fonetiku. Plukovník Pickering se vsadí s profesorem fonetiky, že zaplatí všechny její výdaje, když se z Lízy do půl roku stane vévodkyně a bude představena královně. A tak prozatím platí všechny Líziny náklady plukovník – Líza dostává nové šaty, jídlo, peníze na taxíky a hodiny výuky. Večer se za panem Higginsem zastaví otec lízy – popelář Alfred Doolittle a „prodá“ svoji dceru profesorovi za 5 liber.
Po půl roce je Líza představena matce profesora – paní Higginsové. Zde se Líza prokouše přes všechny naučené fráze – jako je pozdravení, uvítání, počasí a zdraví a když se po chvíli začne bavit i s návštěvou paní Higginsové – s paní Hillovou, její dcerou Klárou a se synem Freddym (tyto lidi Líza poznala už před kostelem sv. Petra), Líza se neovládne a začne nespisovně vyslovovat a chrlit ze sebe její patvary a smyšleniny. A tak po této návštěvě Líza odchází poněkud smutná, protože si je vědoma čeho se dopustila. Ještě téhož dne se Líza účastní zahradní slavnosti v Buckhinghamském paláci. Líza si vede skvěle a nestropí žádnou hloupost. Nakonec je označena jako vévodkyně. Po příchodu do domu pana Higginse si lízy nikdo nevšímá, všichni jdou spát. Líza je dotčená – nedostalo se jí žádného poděkování a navíc pan Higgins označil celý večer za nudný a Líza se tolik snažila a všechno jí vyšlo! A tak si Líza sbalí věci a odchází. Druhý den ráno se začnou všichni o Lízu bát a hledat jí. Nakonec jí najdou u matky pana Higginse. Líza je rozhořčená a zde po krátké promluvě s panem Higginsem mu vyčte všechny jeho chyby např. že se k ní vždycky strašně choval, že se k ní nechoval slušně a zdvořile jako panem Pickering, nevážil si jí a že se k němu do domu nevrátí atd.
Nakonec se Líza vdá za syna paní Hillové – za Freddyho a za finanční podpory od plukovníka Pickeringa si otevře spolu s Freddym obchod s květinami. Lízin otec se stane dědicem velké částky peněz díky profesoru Higginsovi a ožení se.Děj románu Čas žít, čas umírat je zasazen do období druhé světové války. Odehrává se zčásti na ruské frontě a zčásti v Německu.
S hrdinou románu Ernstem Graeberem a s jeho kamarády se setkáváme na ruské frontě začátkem jara. V době, kdy jsou německá vojska nucena ustupovat zpět do vlasti, dostává Graeber tolik očekávanou dovolenou. Avšak věci se neodehrávaly tak, jak očekával. Brzy po příjezdu do svého rodného města Werdenu zjišťuje, že celé Německo je bombardováno. Místo domu svých rodičů v Obloukové ulici nachází jen ruiny. Věří, že jeho rodiče se zachránili a snaží se proto ujistit, jestli jsou naživu. Nikdo mu však není schopen poskytnout tuto informaci. Seznamuje se s poddůstojníkem Bottcherem, kterého potkal podobný osud - ztratila se mu žena. Domluvili se, že tam, kde se bude Bottcher ptát na ženu, se zeptá i na Graeberovy rodiče a naopak. Během svého pátrání po svých nezvěstných rodičích se shledává se svou spolužačkou z gymnázia Alžbětou Kruseovou, jejíž otec musel do koncentračního tábora. Nalézá v ní svou přítelkyni a člověka, který mu pomáhá odpoutat se od strašlivé reality války. Graeber se ubytoval v kasárnách na světnici číslo 48, na marodce pro lehčí nemocné, jak mu poradil Bottcher. Tam se setkává s kamarádem ze školy Alfonsem Bindingem, toho času okresním velitelem. Binding nechal poslat do koncentračního tábora svého učitele matematiky Burmeistera, který před lety způsobil, že Binding nedokončil školu. Alžběta a Graeber se pod tlakem končící Graeberovy dovolené vezmou. O několik dní později musel Graeber opět na frontu. Svůj pluk našel o sto dvacet kilometrů dál na západ. Znamenalo to, že ustupování pokračuje. Zjišťuje, že několik jeho kamarádů je již po smrti. Jejich pluk dostává posilu nováčků, kteří jsou však nezkušení, a proto rychle umírají. Byli donuceni se stáhnout až k druhé linii. Později přišel rozkaz stáhnout se ještě dál. O pár dnů později přivedli čtyři ruské partyzány, dva muže a dvě ženy. Graeber je měl přes noc hlídat, aby je mohli následujícího dne popravit. Ale tomu, že jsou to partyzáni, moc nevěřil. Během jeho hlídky se nejstarší z vězňů pokoušel přemluvit ho, aby je pustil a aby odešel s nimi. Graeber o tom přemýšlel, uvažoval, že kdyby je pustil, zachránil by pár nevinných lidí. Druhý den ráno, když se probudil, zjistil, že fronta se valí přes zbytky vesnice, z které se stal jejich tábor. Musel zastřelit kamaráda Steinbrennera, který se pokoušel bez povolení Rusy popravit. Poté, co se vzpamatoval, viděl, že už je všechno ztraceno. Nechal Rusy odejít, ti ho však zabili, protože to skutečně byli partyzáni.pro zajímavost uvádím označení vězňů koncentračního tábora : političtí vězni - červený trojúhelník, trestanci – zelený trojúhelník, Židé – Davidova hvězda

Příběh se odehrává v době 2. světové války, v koncentračním táboře MELLERN. V tomto táboře jsou vězni, kteří již nejsou schopni práce, jelikož jsou vyčerpaní, podvyživení a jsou na pokraji svých sil. Říká se jim musulmani. Hlavním hrdinou románu je vězeň číslo 509, který měří 180 cm a váží jen něco málo přes 30 kg, v táboře je přes 12 let. Původním zaměstnáním byl redaktor.
Nejmladším vězněm tábora je jedenáctiletý Karel z Československa a nejstarším je 82 letý Žid. Další, neméně významné postavy příběhu, jsou Bucher, Ruth, Goldstein, Sheller, Berger, který byl původně lékařem, v táboře je přidělen do krematoria na vyndávání zlatých zubů, Lewinsky, Lebenthal, který úspěšně „obchoduje“ a shání jídlo za různé věci, či peníze,…Sulzbacher, Werner, Rosen, Dreyer,… Vězni „žijí“ v dřevěných boudách, které jsou očíslované. Hlavní postavy románu žijí v baráku č. 22, jsou v táboře nejdéle ze všech vězňů, navzájem si pomáhají a podporují se v těžkých okamžicích. Dali by jeden za druhého i svůj život, proto si říkají veteráni. Opatrují u sebe niklové hodinky, které se tam podařilo propašovat jednomu Polákovi. Je to jejich veliké bohatství, nespustí z nich oči.
Dalšími důležitými postavami jsou esesáci Breuer, Weber a Neubauer, jeho soukromý život je vložen v kapitolách, mezi kapitolami vyprávějícími příběhy krutého koncentračního tábora, je to asi nejmírnější postava ze všech ostatních esesáků. Další zajímavou postavou je Handke, velitel baráku 22, původně zločinec. Vždy se opije a vybíjí si svou špatnou náladu na vězních .
Neubauer má za manželku Selmu, obtloustlejší citlivku, která však není hloupá a vidí nespravedlnost a krutost, kterou páší Němci na bezbranných lidech. Mají spolu již dospělou dceru Freyu. Bydlí v přepychové vile, mají všeho dostatek, jen nesmějí chodit za Neubauerem nahoru do tábora. Neubauer má také velkou zálibu v zahradničení, má svou velkou zahradu, kde si nechal vysázet hyacinty, aby se mu dobře relaxovalo. Dalším jeho koníčkem je chov angorských králíků, chová je na této zahradě, strašně je miluje.

Příběh začíná popisem apelplacu a vězně číslo 509, který je zrovna na čerstvém vzduchu. Tak si veteráni určili pravidlo, že každý musí jít na půl hodiny ven před barák, aby se udržovali při životě. Navzájem si půjčují blůzu, aby venku nenastydli a berou si s sebou hodinky. První kapitola popisuje bombardování města, v okamžiku, kdy se již 509 vrací zpět do baráku. Musí si lehnout do prohlubně a hodit na sebe blůzu, aby na něj nestříleli, v domnění, že chce využít situace k uprchnutí.. Takto vypadá jako mrtvola, kterých tam není zrovna nejméně. Po skončení bombardování pozoruje město zpoza plotu. Vidí hořící město, padající věž, vše vypadá jako ve zpomaleném filmu.
Na apelplacu jsou přivázaní vězni za ruce, visí ve vzduchu již v bezvědomí s vykloubenými rameny, jsou pro esesáky pouhou hračkou, ne lidskou bytostí. Vedle brány si sedí spokojeně SS scharführer Breuer, který si tam nechal vynést židli se stolečkem a vychutnává si kávu, ke které přikusuje bábovku s rozinkami, všem vězňům na očích. Náramně si v tom libuje, bezcitně, jakoby neměl srdce, mozek ani duši.
Po bombardování nebylo neobvyklé, že vězni nedostali najíst, bylo to pro ně „za trest“. Jeden z vězňů, Lohman, věděl, že již dlouho nevydrží na živu, protože byl již delší dobu těžce nemocen. Do tábora se mu podařilo propašovat zlatou stoličku, ta se buď zapisovala, nebo ji rovnou vězňům vyrazili. U něho na ní však nějakým zázrakem nepřišli. On chtěl, aby mu ji veteráni vytrhli, aby si za to sehnali jídlo,oni na to nechtěli přistoupit, tak si jí vydloubl rezatým hřebíkem.
Na stěnách dřevěných baráků byly vyryty nápisy od předchozích vězňů, často i jména celých rodin.
Celá třetí kapitola je věnována Neubauerovi. Popisuje cestu Mercedeskou s osobním řidičem domů, jede se strachem jestli jeho dům je v pořádku po předešlém bombardování města. Po příjezdu nemůže naleznout svou rodinu, jsou obě, manželka s dcerou, schované ve sklepě. Selma mu udělá hysterickou scénu, že on je v táboře v bezpečí, protože tábor nikdy nebude bombardován. Neubauer je rozhořčen, že jeho vlastní rodina nestojí při něm.
V další kapitole se popisuje situace po předešlém bombardování, ztráta některých vězňů,…nesouhlasí počet živých s počtem mrtvol, které byly vyproštěny zpod trosek. Velice působícím je popis, jak se vězni perou o kusy mrtvol, aby jim souhlasil počet končetin, hlav, aby nikdo nechyběl z jejich baráku.Vězni proto museli běhat tak dlouho, dokud jim esesáci nařídili. Pár vězňů, kteří již byli na pokraji svých sil, už toto nepřežili. Když nějaký z nich upadl, ostatní mu nesměli pomoci, byli by dokopáni a zastřeleni. Pak se museli seřadit, Sheller ležel na zemi, měl ošklivě zraněnou nohu, obvaz mu spadl a on značně krvácel.Zahlédl to Goldstein, udělal omdlelého a pokusil se obvaz natáhnout zpět. Sheller ho prosil, ať kvůli němu neriskuje život, ale on neposlouchal. Jeden z esesáků to zpozoroval, nakopl ho, ale vydržel předstírat, že omdlel. Zachránil tak život kamaráda. Protože se vězni nenašli, nedostal tábor dva dny jídlo.
V páté kapitole si vyměňují své neshodné názory Lebenthal s 509. 509 považuje hořící město za blížící se konec války, Leo si o něm myslí své. Pak dostanou od dvou dívek, které chodí bavit esesáky, trochu jídla.. Hodily jim za peníze přes ostnaté dráty kousek chleba a brambory.
V šesté kapitole řeší Neubauer se štábním lékařem Wiesem, jak to udělat, aby si Wies mohl vzít pár vězňů na pokusy. Dříve to bylo pod záminkou, že je potřebuje na lehkou práci., teď seženou dobrovolníky pod nějakou záminkou. Mezitím vězni nakládají na auto mrtvoly, povede se jim sundat jednomu docela zachovalé boty. Mezi mrtvými je už i Lohman. Následuje nástup, kde se lékař ptá po dobrovolnících. Každému to je hned jasné, že je chtějí na pokusy pro doktora, proto se nikdo nehlásí. Tak se začne slibovat polévka, maso, postel,..Vězeň stojící vedle 509 chce jít. 509 mu naznačí, že to je podvod, ale všimne si ho Weber a zkope ho za to. Vezmou ho i s Bucherem. Z vedlejšího tábora to pozorně sleduje vězeň Stanislav Lewinsky, položí vězni 509 ruku na rameno a slíbí, že na ně nezapomene.
V kanceláři mají podepsat prohlášení, že jdou dobrovolně, ale 509 to odmítne, odmítne i Bucher. Ostatní podepíší. Oba jsou šíleným způsobem zmláceni až do bezvědomí, zázrakem to přežijí. Neubauer se pak zeptá znovu, jestli podepíší, řeknou, že chtějí zůstat v táboře. Neubauer nemá lékaře rád, proto mu řekne, že mu je nemůže vydat, když se jim v táboře líbí. Oba čekají pověšení, to bylo obvyklé v takovýchto situacích, ale Neubauer si všimne nízkého čísla 509, k tomu navíc nesnáší svého „kolegu“ Webera, který nařídil vězně pověsit. Proto jim Neubauer nařídí dva dny bunkru, nic víc. Sami tomu nemohou uvěřit, že vyvázli.
V sedmé kapitole se vypráví doba, kdy mají být 509 a Bucher vyvedeni z bunkru zpět do tábora. Jsou v bezvědomí, chtějí je převést do krematoria, vypadají mrtví. 509 sevře pěst a jeden esesák si toho všimne, a proto jsou přeneseni do tábora. V táboře to způsobí rozruch, jsou jediní, kterým se toto kdy podařilo. Veteráni je musí krmit a opatrovat, jelikož jsou velice zesláblí. Pomalu se z toho dostávají, přijde za nimi Lewinsky, přináší vatu, aspirin. jód, balíček gázy a kysličník vodičitý. Je to kradené z nemocnice. Oni mají větší šanci se tam dostat, Lewinsky je z pracovního tábora a zná jednoho vězně, který v nemocnici uklízí. Donese ještě později cukr, cigarety a kousek sýra, poslal to jiný vězeň po Lewinském.
Dostane se jim do rukou kus starších novin, kde se dozvídají, že Američani se již dostali do Německa. Je to šokující zpráva, mysleli si, že Němci mají ještě stále Francii.
V osmé kapitole Lebenthal obchoduje s Bethkem, který je od dopravního komanda. Chce vyměnit zlatý zub za jídlo. Domluví se na pěkném, tučném, pečeném vlčákovi, chlebu a k tomu chce i nůž.
Handke se znovu opil, jde si vybít zlost na vězních. Zkope, před očima všech vězňů, Westhofa až do bezvědomí, který nakonec do rána zemře.
V deváté kapitole se líčí atmosféra, kdy nevyjdou noviny,…..Selma chce do tábora, do bezpečí. Neubauer jede na zahradu, dozvídá se, že šoférova matka byla zavražděna. Je v rozpacích, připadá mu, že všichni jsou proti němu, do toho ještě hoří stará města.
V desáté kapitole řeší Neubauer s Weberem problém, co udělají s politickými vězni, jelikož přišlo nařízení. Rozhodnou se ještě více ubrat jídlo vězňům. Pak dá Neubauer Weberovi válečný kříž za zásluhy i s potvrzením. Neubauer se rozhodne, že si koupí pozemek, poradil mu to jeho právník, že je výhodné koupit vybombardovaný pozemek, že je laciný a hodnotu bude mít vždy.
Vězni jdou uklízet vybombardované části města. Werner a Lewinsky najdou část zbraně, poslední chybějící kousek. Nalézali části zbraně vždy na samém místě, zřejmě jim měl v úmyslu pomoci nějaký dělník. Domlouvají se, jak se toho zbavit v případě prohlídky. Goldstein má nemocné srdce, chce to vzít k sobě, je si jistý, že ho prohledávat nebudou, když spadne na zem. Cestou míjejí skupinku Němců, jdou s kufry, mají vybombardované domy. V tu ránu nabírají vězni energii, dochází jim, že krize dopadá už i na Němce.
Před branou se Goldstein skácí, má u sebe součástku do zbraně. Steinbrenner ho nakopne, ale on se nezvedá., z úst mu teče pěna, oči má v sloup. Pustili je a Goldstein to přenesl. Vše hrál, kdysi chtěl být hercem. Vězni se nemohli vzpamatovat, mysleli si, že je to doopravdy.
V jedenácté kapitole přijíždí do tábora nový transport, je to asi 1500 lidí. Všichni, kteří už nemohou vysílením chodit, jsou zastřeleni ranou do týla., proto se vězni hrnou jeden přes druhého branou do tábora, esesáci z toho mají náramnou zábavu a sází si na vězně, kteří se už jen plazí, jako na dostihové koně. Transport je celý den bez vody, dva vězni ze šestého bloku se jim pokusí donést vědro, a proto jsou za trest pověšeni u krematoria na křížích, visí všem na očích s vyvrácenými klouby. Vězni mají být vykoupáni, aby nezavlekli tyfus, mají strach, aby to nebyla jen záminka, a aby nešli do plynové komory, to se již předtím stávalo dost často. Dva z nových vězňů, Rosen a Sulzbacher, se musí urychleně rozhodnout, zda se složit, nebo to risknout. Ale v posledních vteřinách zahlédnou vězně, kteří šli před nimi. Jsou opravdu umytí, proto jdou také.
Další poplach, město zažívá nálety, esesáci mají strach, že tábor bude považován za vojenskou jednotku. Ale nálet se nekoná.
Avšak do tábora přichází vystrašená Selma s dcerou, je zděšená při pohledu na vychrtlé a zubožené vězně. Lituje je nahlas před ostatními esesáky, Neubauer je rozzlobený a snaží se jí nějak obelhat. Vymlouvá se na to, že tito teprve teď přišli, že jsou zde na zotavení, na výkrm, že oni za toto nenesou zodpovědnost.
Vězni jsou rozděleni do baráků, je jich mnoho a musí se mezi sebou mačkat. Veteráni těm „svým novým spolubydlícím“ přinesou vodu, ale jak se na to vrhnou, všechnu vylijí. Podruhé už jim to dávají postupně, musí se seřadit do řady, aby se dostalo na všechny. Jídlo dostanou jen staří původní vězni, pro nové nic nepřišlo. Veteráni se však rozdělí i s tou jejich troškou., nechají si chléb a jim dají polévku, protože noví vězni jsou silnější. Esesáci nevědí co s tolika vězni, tak ty nové nechají běhat po apelplacu, ti co omdlí budou převezeni do krematoria jako mrtvoly. Pár vězňů je odvezeno do bloku, kde má jeden z esesáků, Niemann, místnost pro své pokusy s benzínovou injekcí. Strašně se v tom vyžívá. Handke si náhodou všimne, že 509 je stále živ, tentokrát jde do tuhého. Vězni 509 hrozí, že ho zabijí, veteráni vymýšlí, jak se Handkeho zbavit. Padají návrhy, jako například, že ho opijí, že musí zemřít,.. ale nejsou dostatečně silní na to, aby ho zabili. Nakonec mu 509 slíbí, že mu podepíše smlouvu, ve které na něj přenechá jeho veškeré úspory, řekne mu o nemalé částce, která má být ve švýcarské bance. Handke je netrpělivý, denně za ním chodí, chce peníze, ale 509 mu je nedá. a ani nic nepodepíše. Handke mu vyhrožuje mučením, udáním,… ale 509 mu říká, že esesáci mu nic udělat nemohou, protože mrtev jim nic nepodepíše. Nakonec mu napíše prohlášení, 509 má čas asi den, než si to Handke ověří a zjistí, že lže. Když Berger svléká mrtvoly a hlásí jejich čísla na zapsaní, nahlásí i 509, doufá, že to projde. Prošlo.
Jednou, v mlhavém ránu, zabijí vězni Handkeho, 509 se už nemusí schovávat se strachem, že ho pozná, že má falešné číslo. Byly nálety, ze kterých je zničena část esesáckých kasáren. Postupem času je vidět, jak mají esesáci strach.
Selma chce nechat přepsat pozemky na dceru, aby o ně nepřišly. Do tábora je nepatrně občas slyšet bombardování. Blíží se pomoc, Němci prohrávají.
Zbytek knihy líčí, jak se esesáci snaží vše ututlat, aby se jim nic nestalo, jak se mstí některým vězňům, kteří by mohli promluvit, raději je zabijí. Niemann mučí pár svých vězňů třeba tím, že je má připoutané železy k topení, dává jim pít jen slanou vodu a k jídlu slanečky. Pak je třeba umlátí kladivem, jelikož to jsou svědci, mohli by ho usvědčit.
Vězni nedostávají jídlo, ale Neubauer nařídí, aby dostali najíst, čisté oblečení, myslí si, že mu to přilepší. Při příchodu na svou zahrádku je zdrcen, králíci již nejsou mezi živými, někdo si na nich zřejmě pochutnal Do toho ho navíc opustila žena s dcerou. Teď už je sám.
Přicházejí Američané, esesáci před tím stihnou zapálit tábor. 509 se podaří zachránit život jednoho veterána, zastřelí Webera, ale pistole mu vybuchne v ruce a tak umírá také. Než však umře, dívá se Weberovi do očí, nakonec, na samém konci války, zemřou oba. Američani pochytají esesáky a zatknou je. Mezi zatčenými je i Neubauer, ten je zatčen doma, není ani oblečen, vše je nečekané a velice rychlé. Oblékne si na sebe uniformu, snaží se obhajovat, ale nic nemá cenu. Němci jsou nenáviděni za veškerou jimi spáchanou krutost.
Vězni mají být umyti, převlečeni, má se jim dát najíst, ale oni ničemu zezačátku nerozumí, mají strach.Ještě nějakou dobu jsou v táboře, kde se o ně Američani starají, protože jsou zesláblí, nemají kam jít, většina z nich nemá ani rodinu. Příběh končí popisem dvou vězňů, Ruth a Bucher, kteří spolu odešli do domečku, na který bylo vidět z tábora. Vypadal osamoceně a netknutě, ale z druhé strany byl zbořený, ale ne natolik, že by se tam nedalo spát.


Vřele bych doporučila tuto knížku každému, bez ohledu na to, jaký žánr je jeho oblíbený, či neoblíbený. Podle mého názoru zaujme každého čtenáře, i když je pravda, že asi ne každý čtenář jí vydrží dočíst až do konce, díky dosti realistickému popisu všech krutostí, které Němci páchali na všech negermánských rasách, které nazývali podlidmi. Co mě ještě více zarmoutilo, byla smrt hlavního hrdiny, vězně 509, když už vlastně bylo po všem. Čtenář by jistě očekával, že se stane i on svobodným.Erich Maria Remarque
Na západní frontě klid

Naše vojsko, Praha 1988

Erich Maria Remarque (vlastním jménem Erich Paul Remark) se narodil 22. 6. 1898 v Osnabrücku, zemřel 25. 9. 1970 v Locarnu. Patřil ke „ztracené generaci“ mladých Němců, kteří se dobrovolně nechali naverbovat do první světové války a po návratu se nemohli začlenit do normální společnosti. Vystřídal mnoho povolání, byl účetním, úředníkem, obchodním příručím, varhaníkem, učitelem, redaktorem. V roce 1928 vyšel časopisecky jeho první román Na západní frontě klid, který se stal světovým úspěchem. Volně na něj navazuje Cesta zpátky. 1939 emigroval do Spojených států, do své vlasti se už nevrátil a zemřel ve Švýcarsku. Další díla: Tři kamarádi, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Jiskra života, Čas žít, čas umírat, Černý obelisk a jiná.

Příběh se odehrává v Německu za první světové války v letech 1917-1918.
Mladý devatenáctiletý Pavel Bäumer přeruší svá studia na gymnáziu a spolu se svými spolužáky nastoupí dobrovolně do výcvikového vojenského tábora, kde jsou pod vedením krutého Himmelstosse připravováni na boje na frontě. 7 spolužáků se nakonec dostane k druhé rotě, která je často vysunuta až na čelo fronty a bojuje v zákopech. Pavel si zde nachází přátele nejen mezi svými spolužáky – vojáky mezi sebou společný úděl spojuje. Nejlepším přítelem se pro něj stává mazaný čtyřicátník Stanislav Katczinsky- Katcza, díle Albert Kropp,Müller a Leer- spolužáci a ostatní – Haie Westhus. Tjaden, Deterding. Každý je jiný a má na válku svůj názor, ale přesto si spolu výborně rozumí. Válka je krutá a skupina se postupně zmenšuje. Pavel dostává během bojů dovolenou. Po příjezdu domů zjišťuje, jak moc člověka válka změní, vůbec si nerozumí se svými rodiči ani známými, jejich problémy mu připadají malicherné. Na frontě si vytvořil odlišný názor na život. Tím, že odešel ze školy a ne ze zaměstnání, se naučil v životě jen zabíjet a neví vůbec, co by dělal, kdyby válka skončila. Nemá žádné morální hodnoty, všechno mu oproti pobytu na frontě připadá bezvýznamné. Po návratu na frontu je spolu s Albertem Kroppem zraněný a dostane se do vojenské nemocnice, kde na vlastní kůži zažijí chování doktorů, vidí beznadějné případy a všechnu bolest, kterou válka způsobuje. Po uzdravení mu umírá jeho nejlepší přítel Katcza, kterého se Pavel marně pokouší zachránit. Zůstává sám, ne však nadlouho, protože nakonec je zabit i on.

Pavel Bäumer je mladý student, který se pod rouškou vlastenectví nechává dobrovolně naverbovat na frontu. Jeho normální civilní život vlastně ještě ani nezačal, a proto si nevytvořil žádné morální hodnoty, nemá zázemí, kam by se po válce mohl vrátit a veškeré své přátele poznal a zároveň ztratil během krutých bojů na frontě. Za svůj krátký život získal pouze schopnost zabíjet ostatní lidi a udržet se pokud možno sám naživu. Tím se vyčlenil ze společnosti normálních lidí, do které se už nebyl schopen zpět zařadit.

Autor podává realistický obraz „všedního“ života na válečné frontě, krutost bojů, pevnost lidských vztahů vojáků, kteří zároveň berou smrt jako něco přirozeného,a proto jim nevadí zabíjet. Zabývá se také mladou generací, která se v životě nic jiného než zabíjení nestihla naučit, otázkou zůstává, co s ní bude dál. Zobrazuje stav ve vojenských nemocnicích, přístup lékařů, jejichž hlavním úkolem je vojáky v pokud možno slušném stavu vrátit v co možná nejkratší době zpět na frontu, ale i pacientů – někteří už nebyli schopni dále žít s amputovanými končetinami, atd. Zabývá se také šikanou a krutostí ve výcvikových táborech.
Vypravování je v ich formě, vlastní zážitky popisuje Pavel Bäumer. Kniha je rozdělena na kapitoly.

Knížka se mi velmi líbila. Zachycuje první světovou válku opravdu realisticky, zážitky jsou popsány do nejmenších detailů a podrobností a čtenář si tak může vytvořit reálnou představu o životě na frontě. Remarque je navíc výborným vypravěčem, kniha je velmi čtivá.Erich Maria Remarque – Stíny v ráji

Německý spisovatel a dramatik, vlastním jménem Erich Paul Remark se narodil v Osnabrűcku, v rodině knihvazače. V osmnácti letech narukoval jako dobrovolník do armády, kde byl v roce 1918 zraněn. Nejen díky tomu je celé jeho dílo poznamenáno odporem k válce a antimilitarismem. Přestože se narodil v 'kolébce fašismu', popisuje ho jako "rakovinu tohoto století".
Po demobilizaci vystřídal řadu různých povolání, například působil jako redaktor v berlínském plátku "Sport im Bild", pracoval jako učitel, agent firmy s náhrobními kameny, účetní, obchodní příručí, automobilový závodník, reklamní agent a v neposlední řadě se stal světoznámým spisovatelem.
Po nástupu nacismu v r. 1933 byly jeho knihy vyhlášeny za "zvrhlé umění" a veřejně páleny, on sám byl vroce 1938 zbaven německého občanství.
V roce 1939 emigroval do USA. (V následujících letech žil střídavě v Americe a ve Švýcarsku.)
Po 2.světové válce se vrátil do Švýcarska a usadil se v Porto Roncu na jezeře Maggiore.

Po vydání svého románu Na západní frontě klid se rázem stal jedním z nejčtenějších autorů 20. století. Kniha se již rok po jejím vydání dočkala filmového zpracování režisérem Lewisem Milestonem. Volným pokračováním je román Cesta zpátky. Období inflace v poválečném Německu působivě zachytil román Černý obelisk. Čtenářsky velmi úspěšné, umělecky však méně zdařilé jsou další romány, např. Stíny v ráji, Brána vítězství, Čas žít, čas umírat, Tři kamarádi, Miluj svého bližního, Noc v Lisabonu, Nebe nezná vyvolených.

Hrdinou románu(vypravěčem) je novinář a antifašista Robert Ross, který prožil mnohá utrpení ve vězeních a lágrech západní Evropy. Nakonec se octne v Americe ( v New Yorku, městě emigrantů ), kde nachází pomoc u emigrantů.
Celý život byl na útěku, skrýval se také v bruselském museu, kde se přiučil mnohému v umění. Nyní je, ač se mu to zdá neskutečné, volný. Svých získaných poznatků využívá a stává se pomocníkem Silverse, ´parazitního´ obchodníka s obrazy. V New Yorku se mimo jiné setkává i se svou osudovou láskou, modelkou Natašou Petrovnou. Jejich vztah však není nijak závazný.
Silvers se spolu s Robertem vydává do Hollywoodu, samozřejmě za účelem prodeje cenných děl. Právě zde na Roberta doléhá věčná honba za penězi, tak typická pro Američany. Setkává se s lidmi od filmu a je pozván na natáčení protinacistického filmu. Poznává, že Amerika není schopna pochopit zrůdnost fašistického pekla rozpoutaného v Evropě. Na základě svých zkušeností z Evropy se stává poradcem režiséra filmu. Získává zde množství přátel, vydělává peníze, jimiž pokrývá dluhy u New Yorkských imigračních úřadů.
Vyvrcholení příběhu se odehrává po hrdinově návratu do Německa, kde prožívá nové psychické trauma. Valná část německého národa je dosud poznamenána nacismem. Robertovi postupně dochází, že válka vlastně neskončila a fašismus zapustil kořeny tak hluboko, že boj proti jeho metodám musí pokračovat i po válce.
„Ne. Nikdo mě nechtěl. Tady jsem jako nepřátelský cizinec a musím být rád, že mě nešoupnou do internační tábora. Máš pravdu, nejsem ani ryba ani rak, ale takhle tomu bylo i v Evropě tady to je úplný ráj. Ráj stínů, chceš-li, oddělený od všeho, co je pro ostatní lidi důležité a pro mě ještě důležitější. Něco jako ráj, kde lze přečkat zimu. Ráj nedobrovolného diváka. Ale mluvme raději o tom, co nám zbylo, Natašo. O noci, o hvězdách, o jiskře života, která v nás ještě plápolá, ale ne o vzpomínkách. Podívej se na měsíc! Z osobních lodí luxusních linek se staly vojenské transportní lodě. My však stojíme za železným zábradlím něčeho, čemu se říká světové dějiny, a musíme jen bezmocně a marně čekat a číst v novinách o vítězstvích a ztrátách a rozbombardovaných zemích, a dál čekat a znovu každého rána vstávat a pít kafe a čekat u Silverů nebo Whymperových, zatímco svět zaplavuje krev a záplava stoupá každým dnem o centimetr. Ano máš pravdu, je to ubohá přehlídka stínů.“
Remarque nepochybně chtěl ukázat, jak lidé kteří osobně nezažili peklo nacistického Německa, nemohou pochopit, jaké to vlastně bylo. A u některých lidí i lhostejnost k událostem v Evropě.Zobrazuje i nezodpovědnost německého národa, ke skutkům, které se staly.A alibistiské názory některých Němců.
V knížce ‘Stíny v ráji‘ ukazuje hlavně mezilidské vztahy, které prochází velkými zkouškami - k toku využívá mnoho přímých řečí a prostřednictvím hlavního hrdiny i úvahy.
Přes nesmírnou popularitu Remarquova díla, nelze pominout i jeho zřejmé nedostatky. Někdy až příliš vycházel vstříc vkusu průměrného čtenáře: využíval postupu triviální literatury, často opakoval motivy, uměle konstruoval dějové konflikty a nevyhnul se ani laciné sentimentalitě.Erich Maria Remarque
Tři kamarádi

Děj románu známého spisovatele se odehrává v Německu ve 20. letech 20. století. Hlavními postavami jsou tři nerozluční kamarádi. Vypravěč příběhu je právě třicetiletý Robert Lohkamp, který přežil statečně první světovou válku a poté pracoval všemi různými způsoby. Má rád rum, bydlí sám a občas chodí zahrát na klavír do místního Internationalu, kde kdysi pracoval a má zde mnoho přátel, hlavně mezi prostitutkami. Se svými válečnými kamarády Gottfriedem Lenzem a Ottem Kosterem se nyní živí jako automechanik. Jejich nejcenějším majetkem je závodní vůz jménem Karel, který se nezdá, ale trhá rekordy na závodních okruzích. Při jednom neoficiálním pouličním závodu se všichni tři seznámí s mladou, trochu zvláštní, ale milou dívkou. jen Robert se o ni začne zajímat a brzy je tento starý mládenec zamilován až po uši. Jeho láska se jmenuje Patricie Hollmannová a brzy spolu jedou na dovolenou k moři. Tam však po pár dnech dostane Patricie záchvat chrlení krve. Robert, který nevěděl o Patriciině nemoci, přemýšlí, jak by mohl své lásce pomoci. Jedinou nutnou možností, podle Patriciina lékaře je léčba v sanatorium a to co nejdříve. A tak Robert odváží křehkou Pat den poté, co se nastěhovala do domu, kde sám bydlí. Příštích několik měsíců má zůstat v horském středisku podobnému nemocnici. Zatím se Robert snaží žít bez bytosti, která mu první ukázala, co je to láska. Pečlivě pracuje a shání potřebné peníze, které není lehké vydělat. je hospodářská krize a lidé pracují kdekoliv a za cokoliv. Chudá společnost je nespokojena s celkovou ekomomickou situací. Pořádají se politické protesty a revoluční odboje. Při jednom takovém shromáždění je Lenz zastřelen jedním z mladých revolucionářů. Policie nemůže proti útočníkovi zakročit. Nezná jeho jméno ani popis. Avšak Robert a Otto ho znají moc dobře. Pár dní po Gottfriedově pohřbu je pomstěna jeho zbytečná smrt. Mstitelem je jeho přítel Alfons. Majitel baru, kde tři kamarádi vždy rádi vysedávali a popíjeli. Mezitím se blíží konec zimy a Robert dostává telegram od Pat. Má hned přijet za ní do sanatoria. Robert a Otto sednou do Karla a šíleným tempem se řítí do 1000 kilometrů vzdáleného horského městečka. Robert má zlou předtuchu, že něco není v pořádku. A opravdu primář sanatoria mu potvrdí jeho největší obavy. Patin stav se velmi zhoršil a od smrti ji může zachránit jen zázrak. Robert se před stále útlejší pat snaží zakrýt pravdu, ale ona moc dobře ví, že jí zbývá málo času. Místo aby šetřila svou tělesnou schránku, snaží si těch pár šťastných okamžiků s Robertem užít na plno. Koster se zatím vrací a posílá Robertovi peníze a ampuli morfia. S nimi se Robert cítí méně bezmocně. V nejhorším případě chce Pat alespoň trochu ulevit od bolestného umírání. To skončí v dobu, které se Pat nejvíce bála. Zemře na přelomu černé noci a bílého dne s rukou pevně svírající Robertovu dlaň. Poprvé mu neopoví…

Tragický příběh zasazen do ještě tragičtější doby. Je protkán třemi druhy neštěstí. První je zoufalá sebevražda Robertova souseda, následuje náhodná vražda jednoho z kamarádů. Vzniklou trhlinu rozšíří nemoc mladé ženy, vzniklá bídným válečným strádáním za dob dospívání. Člověk, který našel šťestí svého života v milující bytosti, ztrácí nemilosrdnou ranou osudu smysl života. Ideou díla se pak stává sám život. Může být jakékoliv – v bohatství, chudobě, jen ne promarněný hledáním něčeho neexistující
Vítězný oblouk
E. M. Remarque

Ilustrace: -
Překlad: Eva Pátková
Vydalo: Odeon
Vydání: páté
Náklad: 50 000 výtisků
Lit. žánr: román


Děj této knihy se odehrává v Paříži těsně před 2. světovou válkou. Hlavním hrdinou je německý lékař pod jménem Ravic, které si vymyslel, když emigroval do Francie. Jelikož je Ravic v Paříží ilegálně nesmí provozovat svoji lékařskou praxi, proto pracuje na „černo“ na soukromé klinice svého přítele Vebra. Operace provádí za jiné doktory, kteří bych jich sami nebyli schopni, ale za svoji činnost dostává nepatrnou částku. Kromě operací na klinice si přivydělává prohlídkami v nočních klubech, kde si našel mnoho přátel. Ravic bydlí v hotelu, který je výlučně pro emigranty jako je on, protože majitelka nevyžaduje pas ani jiné doklady.
Jednou, když se procházel po pařížských ulicích, potkal neznámou ženu, kterou nejprve považoval za prostitutku. Přivedl ji do svého hotelu a nechal ji u sebe přespat. Představila se mu jako Joan Madouvá a prozradila mu o smrti svého milence, který ještě stále ležel v posteli hotelového pokoje. Jelikož se stále z toho nemohla vzpamatovat Ravic ji pomohl vše potřebné zařídit s hoteliérem i pohřební službou. Také ji sehnal ubytování v jiném hotelu, Osirisu, který dobře znal a tímto to pro něj skončilo. Už netoužil po dalším shledání se záhadnou ženou, ale přesto si vzal lístek s jejím jménem a telefonním číslem. Brzy na tuto příhodu zapomněl a žil dál svým životem. Jednou mu ale přišel od ní balíček se soškou Madony. Morozov, jeho dobrý přítel, mu poradil, že by se s ní měl setkat. Ravic mu slíbil, že ji brzy navštíví. Zdála se mu něčím zvláštní a také měli něco společného. Každý z nich byl sám. Začali se stýkat častěji, Ravic ji zval do různých restaurací a „putyk,“ kde ji učí pít calvados, což je jablečná kořalka z Normandie, a jiný alkohol. Ravic ji sehnal s pomocí Morozova práci v nočním podniku, Šeherezádě, kde Morozov pracuje jako vrátný. Po nějaké době se do sebe zamilují a zvláště Joan považuje Ravika za svou životní lásku a nehodlá ho jen tak opustit. Neví však příliš o jeho minulosti, protože Ravic nerad mluví o sobě a jeho životě, ani o tom, že pokud by ho zatkla policie, byl by zavřen a následně vyhoštěn. Oba spolu tráví dlouhé noci, i když Ravic má na jejich vztah zvláštní názor. Mezitím se setkal se svou dávnou přítelkyní Kate Hegströmovou, kterou měl operovat, ale zjistil, že je smrtelně nemocná. Ze soucitu ji nechtěl říct pravdu. Když se Ravic znal už delší dobu s Joan odjeli spolu na riviéru. Krátce po návratu z riviéry jde Ravic po ulici, kde se stane neštěstí. Z lešení spadne dělník a má vážná zranění. Padající lešení zasáhne také kolemjdoucí ženu a rovněž ji vážně poraní. Ravic oběma poskytne první pomoc, ale zatím přijedou novináři a policie. Policie s ním chce vyplnit protokol a i přes jeho námitky ho odvedou na stanici. Zde jeden ze zvídavých policistů zjistí, že nemá žádné papíry a je v Paříži ilegálně. Ravic i přes pomoc Vebra, který kontaktuje doktora Duranta, aby využil svých vlivných přátel, je vyhoštěn do Švýcarska. Před převozem telefonuje ještě Joan, že musí odjet, ale nechce ji říct nic bližšího. Ale nevzdává se a po třech měsících se vrací do Švýcarska. První navštíví hotel Internacional, kde má stále svůj pokoj i věci, o které se mu postaral Morozov. Ten Ravikovi vylíčil, co vše se přihodilo za ty tři měsíce, co byl pryč. Ravic mu vypověděl, jak bylo ve Švýcarsku a nakonec se zeptal i na Joan. Morozov ale o ní už dlouho nic neslyšel. Zjistil jen, že už nějakou dobu nepracuje v Šeherezádě. Nečekal, že se s ní ještě někdy setká. Až jednou ji potkal v jednom baru v doprovodu cizích mužů. Setkali se, ale nic už nebylo jako dřív. I když se spolu začali zase vídat, Ravic ji podezíral, že ho podvádí. Nejednou to s ní chtěl skončit. Joan ho pozvala do svého nového bytu a přiznala mu, že má muže. Nechtěla ho kvůli Ravikovi opustit. Tvrdila, že pro ni toho hodně udělal, sehnal ji práci a pomáhal ji v dobách, kdy tu Ravic nebyl. Nechtěla se ale vzdát ani Ravika, protože ho stále milovala a dále za ním vytrvale chodila do jeho hotelového pokoje. Ravic, aby vzbudil v Joan žárlivost, se stále častěji setkával s Kate Hegströmovou. Kate věděla, že umírá. Jednou když Ravic jako obvykle kouřil své oblíbené cigarety a pil calvados v kavárně pod Vítězným oblokem, spatřil Haakeho, nacistu, který ho za 1. světové války, z mnoha dalšími obětmi, vyslýchal a mučil. Sledoval ho, ale znenadání přišla Joan a přisedla si k němu. Aby se neprozradil musel ji hrubě odmítnout. Znenadání si k němu von Haake přisedl a začal se vyptávat na různé věci. Ravic se obával, že ho poznal, ale z jejich rozhovoru brzy vyplynulo, že Haake nemá ani tušení s kým mluví. Oba se dohodli, že se setkají za dva týdny, neboť Haake musel odjet zpět do Německa. Ravic se schůzkou souhlasil, protože to byla dobrá příležitost k pomstě. Následujících 14 dní je snad nejdelších v jeho životě. Setkal se ještě několikrát s Joan, protože si myslel, že to může být i naposled, co se vidí, ale před ní mlčel. Celou dobu s Morozovem plánoval Haakeho vraždu. Několik dní před jeho příjezdem z Německa se Ravic přestěhoval do honosnějšího hotelu, který mu udal jako svoji adresu. Den, kdy měl Haake přijet, strávil Ravic celý v hotelu a nedočkavě čekal na jeho telefon. Ten se ale neozval ani během dvou dalších dní. Když už ztrácel naději, zašel do jednoho nočního klubu a k jeho obrovskému údivu tam spatřil Haakeho. Opatrně mluvil s majitelkou a pak, aby ho neviděl, vyšel ven. Po nějaké době čekání Haake konečně vyšel před klub. Chtěl si vzít taxíka, ale Ravic byl rychlejší a zastavil těsně před ním. Nabídl mu, že ho sveze. Cestou se ale domluvili, že navštíví ještě jeden prvotřídní klub. Ravic ale konečně využil situace a zavezl ho do Bouloňského lesíka. Cestou ale Haake usnul, a když se probudil, chtěl jet zpátky. Ravic ho i přesto zavezl do lesíka. Tam ho omráčil několika ranami těžkým klíčem. Na zem spadl revolver. Haakův revolver. Ravic ho hodil na zadní sedačku. Uchopil Haaka a s velkou námahou ho naložil do kufru. Odvezl ho do lesa za Paříž, kde otevřel kufr, podíval se na jeho stále žijící tělo, stiskl prsty silně kolem jeho hrdla a bylo po všem. Tělo nejprve zohavil, aby nebyla možná identifikace a zahrabal. Zničil všechny jeho doklady a vrátil se do Paříže. Tam vše oznámil Morozovi. Ravic však necítil velkou úlevu, a to proto, že si jeho smrt představoval jinak. Chtěl, aby Haake trpěl, aby trpěl jako všichni ostatní, které mučil. Namísto toho Haake nevěděl ani kdo a proč ho zabil. Po několika dnech zazvonil uprostřed noci telefon. Ravic ho s nechutí zvedl. Ozval se tichý hlas Joan. Žádala ho, aby rychle přišel. Stačil jen říct, že to mezi nimi skončilo a rychle zavěsil. Ihned poté telefon zvonil ještě několikrát, ale marně, Ravic se ani neobtěžoval zvednout z křesla. Potom někdo zaklepal na dveře pokoje. Byl to muž, s kterým Joan žila. Potřeboval nutně Ravika jako doktora, protože nešťastnou náhodou postřelil Joan. Ravic ze sebe rychle shodil koupací plášť a nasedl s ním do auta. Celou cestu ho nabádal, aby jel rychleji a rychleji. To ve tmě a bez reflektorů nebylo možné. Když konečně přijeli do Joanina hotelu, spatřil ji, jak leží na pohovce s prostřeleným krkem. Volala ho a prosila, jak ji pomůže. Nechtěla cítit žádnou bolest. Ravic ji prohlédl a jen konstatoval, že ji musí převést na kliniku. Po komplikovaném převozu ji společně s doktorem Vebrem operoval, ale nedalo se nic dělat. Joan několikrát probrala, ale sama věděla, že její smrt se nemilosrdně blíží. Před její smrtí si oba řekli, že se stále milují. Poté dostala velké křeče a prosila Ravika, jak vše ukončí. Ten jí píchl injekci, kterou už měl dopředu připravenou. Joan zemřela. Když šel oznámit smrt Joan Vebrovi, uviděl ranní noviny, ve kterých byl tučným písmem vytištěn titulek „Německo napadlo Polsko.“ Nebylo pochyb. Druhá světová válka právě začala. Ravic se vrátil do svého hotelu, který již byl plný policistů, kteří dostali anonymní udání, že zde majitelka hotelu skrývá uprchlíky. Ravic to tušil a nejnutnější věci měl už sbalené. Všichni nájemníci, včetně Ravika, byli odvezeni na neznámé místo.

Román Černé světlo je příběhem touhy po moci, síle, manipulování s lidmi a dobrém postavení, ale zároveň příběhem intrik, zbabělosti, neupřímnosti a slabosti.Hlavní hrdina Karel Kukla byl již od nejranějších dětských let slabý, neduživý hoch, který hledal své útočiště před okolním světem u své matky. A právě jeho slabost a zdánlivá bezmocnost se stala zdrojem touhy ovládat silné- nenápadně stát v pozadí, zdánlivě do ničeho nezasahovat a zároveň vše řídit. Nejprve se v jeho moci ocitla hrubá síla jeho spolužáka Frantíka Munzara, později se pokusil zmanipulovat rodinu svého strýce- prestižního hudebního vydavatele a získat tím celý tento výhodný podnik a zároveň i jeho krásnou dceru Markétku. Rozehrává se špinavá hra pomluv a přetvařování, která Karla vynese až téměř na vrchol ve strýcově nakladatelství, a stačí jen krok k tomu, aby mu strýc dal i Markétčinu ruku. Avšak těsně před „korunovací“ Karlova díla je všechno odhaleno. Ještě nedávno pán svého okolí přichází o všechno a pokusí se vzít si i život, ale nakonec skončí jako invalida, kterému je největším trestem pokračující život.
Otázka by mohla znít: „Kde se v tomto člověku takovéhle zlo vzalo?“
Autorský subjekt nabízí řešení, které hledá příčinu Karlovy povahy v příhodě s potkanem, kterého rozmáčkla paže řezníka Hordy- tedy v traumatu citlivého člověka v dětství, nebo také v bezpečném náručí jeho přecitlivělé matky, která mu vyprávěla příběhy o Davidovi a Goliáši, o tom, jak lze vyzrát nad silnými a mocnými, ale současně poněkud vynechávala morální stránku boje o život a místo na světě.
Dalším důvodem by mohla být jakási obranná reakce slabocha, který se bojí svého okolí a musí mít vše pod kontrolou, aby mohl přežít.Ani jeho otec neměl na své dítě příliš pozitivní vliv, který by v Karlovi vytvořil nějaké morální zábrany. Starý Kukla, stále zabraný do své živnosti, nespatřoval ve světě jiný řád než obchodnické zákony. Pochopitelně lze původ Karlovy prospěchářské bezohlednosti a morální prázdnoty připisovat samotné podstatě člověka a ne působení jeho okolí.Ale výsledný charakter je podle mého názoru určen spolupůsobením všech těchto činitelů, které možná nepříliš čistou Karlovu duševní podstatu jen podporovaly.
Zajímavé jsou momenty, kdy hrdina přemýšlející o lidech pouze jako o šachových figurkách ve své partii myslí na lásku.Existuje v takovémhle člověku místo pro ni ? Lásku k matce myslím nikdy nepopřel. Ačkoli své matce přičítal jistou vinu za mnohé špatné rysy své povahy, nikdy ji nepřestal milovat. A pak tu zbývá jen Markétka. Možná že to byla spíše láska k dokonalosti a hlavně k jemu samému.Markétka by byla jeho oporou, ozdobou, jeho cestou ke štěstí a úspěchu…jeho. I toto slovo je značně zabarveno egoismem, který může být ve svém láskychtivém působení podpořen navíc přirozenou biologickou touhou.
Jak vidíme, je román zaměřen na psychologii hlavního hrdiny, nehledá žádnou sociální, majetkovou či jinou předurčenost, a ani není otevřenou kritikou bezohledného jednání. Autor vidí tento problém vážněji, než aby jej mohl odsoudit jako nemorální a společensky nepřijatelný. Hledá zde jisté pochopení svého hrdiny. Každý člověk je nějaký a má právo na existenci.Karel se však jeví jako duševně naprosto prázdný, jako člověk, který své okolí nemůže ničím obohatit, který šíří pouze destrukci. Ačkoli je nakonec odhalen a sám se i potrestá, je jeho okolí natolik rozvrácené, že již nic nelze vrátit.
Hlavní hrdina by se dal možná přirovnat k postavě Adolfa Hitlera, který byl již mnohokrát označen za člověka trpícího pocitem méněcennosti a chorobnou touhou ovládat lidi.
Ze stylového hlediska leží jádro románu ve vnitřním monologu hlavního hrdiny, v jeho představách o záludných plánech o vnitřním rozhodování o dalších činech a jejich ospravedlňování. Kromě racionálních úvah zde nalézáme i vyjádření pocitů a stavů mysli. Nejlepším příkladem je rozpor v Karlových myšlenkách a pocitech, které se zmítají v nenávisti a žárlivosti k hudebníku Klenkovi a zároveň v okouzlení líbeznými a duši lahodícími tóny Klenkovi hudby.
O mnoho méně je zde přímé řeči, hlavně z úst hlavního hrdiny, který spíše váží slova, zatímco je každá jeho vyslovená hláska podložena důkladné vnitřní úvaze.Jako by nás chtěl autor varovat před člověkem, který nic neříká a nemá k věci zdánlivě žádný vážný postoj, ale jehož myšlenky mohou být spolu s následnými nenápadnými činy velice nebezpečné.Přečtení takového románu ve mně vyvolává trochu pocit, že mnoho věcí ovládá nějaký nenápadný skrytý člověk v pozadí.
Celý román je vyprávěn v první osobě jako vzpomínky hlavního hrdiny. Autor poněkud zdůrazňuje , že čas, který uběhl od dob příběhu, mohl tyto vzpomínky značně pozměnit, hlavně pokud se jedná o myšlenky, které si hrdina-vypravěč tehdy přemítal v hlavě. A také může být pro dospělého člověka možná obtížné pochopit a popsat myšlenkové pochody z dob, kdy ještě nenavštěvoval základní školu. Zde autor použil zajímavou vzpomínku na jakousi bránu do života- vzpomínku na událost, před níž jako by nic nebylo, na první vzpomínku v životě člověka.Jak by ji vylíčil její hlavní aktér řezník Horda?

Na dvoře se ozval hlasitý křik. Vyběhl jsem přímo od rozříznutého prasete ze dveří. Na dvorku pobíhala zoufale nějaká krysa a za ní asi půlka domu. Když ji všichni kolektivně zahnali do kouta, odkud nebylo již úniku, tak se samozřejmě nikdo ani neodvážil na tu potvoru ani sáhnout- hezky košťaty- to jo, ale hlavně být od ní co nejdále! Zbabělci. Je jich deset na jednoho bezmocného chlupáče, který je svou velikostí tak na rozšlápnutí.
I když na druhou stranu, přeci jenom je to odporná havěť.Rozrazil jsem tedy onen zbabělý dav a chystám se tu krysu rozšlápnout. No, nepovedlo se. Trochu jsem se nenápadně ohlédl po sousedech. Připadal jsem si totiž poněkud trapně a nemotorně. Ale v tom se mi něco zahryzlo do prsou. Ta krysa mi teď visela přímo z hrudníku.No počkej- takováhle ostuda- to ti jen tak nedaruju! Chytil jsem ji do levé ruky a zlostně jsem sevřel pěst, až tomu chudákovi vytekla krev z jeho ohyzdné tlamky. Ale přece ji nebudu ještě litovat- bestii jednu.
Najednou se do mě opět něco zakouslo, tentokrát do nohy.S udivením jsem zjistil, že to už není žádná krysa, ale Kuklovic Karlík-čert ho vem, co si to jen dovoluje! Chvíli jsem nevěděl, jestli mám být víc naštvaný na tu krysu nebo na toho kluka.Vzal jsem ho do druhé ruky a zvedl do stejné výšky, ve které jsem držel krvácející krysu. „Tady jí máš, kamaráda!,“ vykřikl jsem.
Ale to už mě Karlík asi nevnímal, padl totiž do bezvědomí.
Zastyděl jsem se a raději jsem se ani neohlédl po ostatních, bylo příliš velké ticho.Z davu se náhle vynořila stará Kuklová a vyrvala mi Karlíka z ruky. Vyčítavě se na mě podívala, jako bych nerozmáčkl krysu, ale kluka. Zbledl jsem. Potichu, ale ne bez povšimnutí jsem se odebral zpět k rozkuchanému praseti, ale sám jsem věděl, že dneska již nebudu schopen jediného říznutí.Tato kniha je životopis Marie Terezie. Zachycuje její život od narození roku 1717 až po její smrt 1780. Protože vládla habsburskému soustátí, odehrává se děj většinou ve Vídni a v okolních sídlech.
Kniha začíná Mariiným narozením a bezstarostným dětstvím. Dále pokračuje její první a věčnou láskou ke Štěpánu Lotryskému, kterého si nakonec vzala za manžela. Poté ji čekalo velmi těžké období. Císař Karel VI. neměl mužského potomka a tak Marie musela nastoupit na trůn a vypořádat se s nepřátelstvím sousedních státu. Ti si mysleli, že mladou panovnici snadno přemohou, ale přepočítali se. Sice ji připravili o Slezsko, s čímž se do smrti nevyrovnala, ale jinak nedosáhli žádných významných úspěchů. Byla velmi dobrou diplomatkou a organizátorkou. Snažila se provést mnoho reforem, aby pozvedla upadající význam monarchie. To se jí opravdu podařilo a tím se nezapomenutelně zapsala do dějin. Je obdivuhodné, že při vládnutí ještě zvládla porodit a vychovat 16 dětí. Všechny velmi milovala, ale při uzavírání jejich manželství byla velmi neústupná až přímo bezohledná. Obětovala své děti pro dobro státu a nebrala moc ohledů na jejich štěstí. Její manželství však bylo velmi harmonické. Štěpán neměl chuť podílet se na vládnutí a stačila mu císařská koruna. V ekonomice však byl velkým odborníkem, a tak Marii v tomto oboru byl velmi nápomocen. I když byl císař velkým záletníkem, Marie to velkoryse přehlížela. Po jeho smrti se velmi změnila. Smutek už nikdy neodložila a dokonce měla spočteny všechny roky, měsíce, týdny a dny, které spolu
strávili v manželství. Zemřela nakonec těžkou smrtí, ale vyrovnaná a v kruhu svých přátel a rodiny.
Doba její vlády trvala čtyřicet let. Lidé na ni vzpomínali a budou ještě hodně dlouho vzpomínat nejen pro její dobrá nebo špatná rozhodnutí, ale i pro ni jako takovou. Slouží jako vzor ženy, která se ničeho nezalekne a snaží se se vším poprat, i když se na první pohled zdá, že je to nemožné. Tento životopis chce Marii Terezii přiblížit jako normální ženu se svými radostmi i strastmi. Ukazuje, že pevná vůle a vytrvalost je základem úspěchu.II. Romain Rolland (1866 – 1944): Francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik. Byl synem notáře. 1886 – 89 studoval historii nejprve na Ecole Normale Supérieure, potom v Římě, kde uveřejnil svou první historickou esej Dernier Proces de Louis de Berquin (Poslední proces Louisa de Berquin, 1892). 1893 – 1912 byl profesorem dějin umění na Ecole Normale a přednášel dějiny hudby na Sorbonně. Současně byl hudebním kritikem a psal hudební monografie. Rolland začal psát již za svých studií v Taliansku, ale známé jsou až trilogie z přelomu století: Les tragédies de la foi (Tragédie viery, 1913) s dramaty Saint-Louis (Sv. Ludvík, 1897), le Triomphe de la raison (Vítězství rozumu, 1899) a trilogie le Théätre de la révolution (Divadlo revoluce. 1899).
Postupně napsal dramata: Le Temps viendra (Přijde čas, 1903), Le Jeu de l´amour et la mort (Hra o lásce a smrti, 1925, 1962), Robespierre (1939) a lyrickou frašku Liluli (1919).
Významné jsou i jeho bibliografie: Vie de Beethoven (Beethovenův život, 1903, 1956, 1968), Souvenirs sur Richard Strauss (Vzpomínky na Richarda Strausse, 1948), Vie de Michel Ange (Michelangelo, 1911), Vie de Tolsto¨i (život Tolstoje, 1911) a Mahatma Gandhi (1923).
Pak odešel do Švýcarska. 1915 dostal Nobelovu cenu.

III. Hlavní postavy: Petr – mladý student.
Lucie – ne příliš nadaná výtvarnice, které nebylo umožněno vystudovat.

IV. Tematika: Děj začíná ve středu večer 30. ledna a trvá do Velkého pátku 29. března 1918. Jejich příběh se odehrává v Paříži v posledním roce 1. světové války, kdy vrcholí nálety německých letadel. Při jednom z mnoha takových náletů se Petr ukryje v metru, kde se náhodně setkává s Lucií. Jen ten okamžik, po který se drží za ruce, v nich stačí vyvolat vzájemnou náklonnost. Petr několik dní hledá Lucii ve městě, až ji konečně uvidí v parku, kde proti vlastnímu přesvědčení kreslí podobizny kolemjdoucím lidem. Petr považuje její obrazy za kýčovité. Od té doby se spolu setkávají stále častěji, protože Petr musí za několik měsíců odejít na frontu. Tam už armáda povolala jeho bratra Filipa, který býval Petrovi velkým vzorem. Ale od té doby, co se Petr seznámil s Lucií, spolu oba bratři tráví stále méně času. Už nemají mnoho společného, protože Filipa do jisté míry poznamenala válka a Petr stále myslí jen na Lucii. Petr ani Lucie si nechtějí připomínat válku, která ovládá svět kolem nich, a prožívají naplno okamžiky plné vřelých citů. Několik dnů před Petrovým odjezdem na frontu oba milenci společně navštíví chrám sv. Gervasia. Při neočekávaném náletu na Paříž je však tento kostel zasažen a oba milenci ve společném objetí umírají v jeho troskách.

V. Kompozice: Dílo - syžetové
Děj – chronologický
Er-forma
Závěr – uzavřený děj

VI. Jazyk: Dílo je psáno jazykem spisovným.

Protiválečná novela.

VII. Ukázka: str.117

„Klást od rána do večera vajíčka jako strojní puška nebo piplat se od rána do noci s vajíčky cizími … to pěkně děkuji!“ smála se Lucie.
„Ale, Lucie, ty zlá, jak ošklivě to mluvíš!“ řekl Petr a smál se.
„Ano, vím, že mluvím špatně. Nejsem dobrá na nic. Ani ty, můj milý, nejsi na nic. Na vraždění nebo na mrzačení lidí ve válce máš schopnosti stejně malé jako já na to, abych je sešívala (jako ty ubohé koně rozpárané při býčích zápasech), aby mohli posloužit při nejbližší řeži. Jsme tvorové zbyteční, nebezpeční, mající směšné a zločinné přání žít jenom proto, abychom milovali ty, jež milujeme, svého drahého miláčka, své přátele, dobré lidi a malé děti, krásné denní světlo a také dobrý bílý chléb a vůbec všechno, co je krásné a dobré na zub. To je hanba, hrozná hanba! Styď se za mne, Petře! Ale budeme důkladně potrestáni! Nebude pro nás místa v té pilné, bez oddechu pracující státní továrně, kterou se brzy stane celá země … Ještě štěstí, že pak zde již nebudeme!“
„Ano, to je opravdu štěstí!“ řekl Petr…

Spokojen a rád skonám, vzácná paní má,
padne-li na mne v tvé náruči smrti stín;
vždyť největší ctí by bylo líbat tě
a přitom duši vydechnout v tvůj klín.

„Tak ty takhle, miláčku! To jsou mi pěkné způsoby!“
„A přece jsou to způsoby čistě francouzské, protože ty verše napsal Ronsard,“ řekl Petr a recitoval dále:

… žádám si pouze
po stu let prožitých neslavně, líně,
klidně, Kasandro, skonat v tvém klíně.

„Po stu let!“ povzdychla si Lucie. „Ten věru není skromný!“

Vždyť míti takovou rozkošnou smrt
Je jistě víc než vše, nač býval hrd
Takový César nebo Alexander.

„Zlý, zlý, zlý nestydo“ V dnešní hrdinské době! Že se nestydíš!“
„Hrdinů je dnes příliš mnoho,“ řekl Petr. „Raději chci být hošíčkem, takovým malým, milujícím človíčkem.“
„Maminčiným mazlíčkem, který má ještě na bradě mléko z mého prsu,“ řekla Lucie, tisknouc ho k sobě. „Ty můj zlatý chlapečku!“

VIII. Vlastní názor:Vylíčením lásky dvou mladých lidí v působivém kontrastu s válečnými událostmi autor odsuzuje nesmyslnost války. Kniha je obrazem života obyčejných lidí zasažených válkou, která jim od základu změnila pohled na svět. Naprosto s touto knihou i s autorovým pohledem na tuto problematiku souhlasím. Líbí se mi i verše (viz. Ukázka), které autor mistrně vybral vzhledem k tomuto tématu a pocitům, které oba milenci prožívali. Líbí se mi i propojení těchto veršů s textem knihy.Antoine de Saint-Exupery se narodil 29.6. 1890 v Lyonu a tragicky zahynul 31.7. 1944, patrně sestřelen německým letadlem v prostoru Korsiky, anebo nad Alpami. Jeho život i tvorba jsou mimořádně sourodé, obojí určuje Saint-Exuperyho povoláni letce, ale i psychické založeni hluboce citlivého a ušlechtilého člověka. Po vypuknuti 2. světové války si doslova vynutil vstup do řad válečných pilotů, který mu byl pro jeho věk odpírán. Jeho dvacetiletou leteckou dráhu završila tragická smrt, která jeho život i dílo korunovala hrdinskou slávou. Po novele Letec (1928) vydal romány Kurýr na jih (1929), Noční let (1931), Země lidi (1939) s ústředním motivem ztroskotání nad pouští, které zažil na vlastní kůži. Dále básnickou pohádku Malý princ (1943), novelu Válečný pilot (1942). Některá díla vyšla až po autorově smrti, jako například nedokončena Citadela (1948), Dopis rukojmímu (1944), deníky, korespondence atd.
(čerpáno z Všeobecné encyklopedie DIDEROT 2001)

Myslím si, že pohádky podmiňují dětskou představivost, kterou později dospělí ztrácejí. Proto jsou obrázky v pohádkových knihách tak nepostradatelné. Malý princ je jím názorným příkladem. Hned ze začátku se v knize objevuje porovnání dětské a „dospělácké“ představivosti. Šestiletý chlapeček namaluje hroznýše, jak tráví slona. A to proto, že v jedné knize zahlédl zase jiný obrázek, jak hroznýš polyká šelmu. Dověděl se, že jí pouze polkne a další půl rok jí tráví... a to ho zaujalo. Svůj obrázek jakožto uměleckou tvorbu ukázal dospělým a ptal se jich, co si myslí, že to je. Ti však bez váhání odpověděli, že je to samozřejmě klobouk. A ještě k tomu mu vynadali, ať se raději učí zeměpis a podobné předměty. Dospělí totiž nad takovými věcmi nepřemýšlejí a připadá jim to jako hloupost a zbytečnost. To nad čím děti přemýšlejí a snaží se přijít na to, proč to tak je, dospělí berou jako samozřejmost a nezajímá je to.

Pak už tedy nekreslil a ani se kreslit nenaučil. Musel si najít něco jiného na práci, a tak se naučil řídit letadlo. Jak si tak létal po světě, porouchal se mu na Sahaře motor. Byl daleko od obydlené oblasti. Unavený usnul uprostřed pouště. Později ho probudil tenký hlásek : „Prosím pěkně...nakresli mi beránka...“ . Protože kreslit neuměl, jen svého trávícího hroznýše, namaloval mu ho. Byl velmi překvapený, že chlapeček jeho dílo poznal. Já jsem toto zkoušela také s jednou pětiletou holčičkou a ta mi na tentýž obrázek odpověděla, že je to ucho. Tudíž všechny děti nevidí jeden obrázek stejně, ale každý v tom vidí něco jiného. A tak mu po několika pokusech nakreslil bedničku, ve které je prý beránek. Malý princ se strachoval jestli pro něj bude mít dost trávy, protože je jeho planetka velmi malá, ... - měl velmi dobrou fantazii. Malý princ pilota naučil, že se musí velmi dobře starat o baobaby, aby přiliž nevyrostly. Pak by se jeho kořeny mohli příliš rozrůst a zahubit všechny rostliny kolem sebe. Tím chtěl asi naznačit, že by se lidé měli starat o své povinnosti dřív, než bude pozdě.

Malý princ mu vyprávěl o tom, jak má strašně rád západy slunce. Je to krása, když žlutooranžová koule s rudými paprsky pomalu zapadá za obzorem. Jakoby dávalo příkaz přírodě, aby ztichla. Dále o své květince, byla jediná na jeho malé planetce, byla tak krásná a na sebe pyšná. Vždy, když vyšlo zas slunce se její okvětní lístky rozevřely a nasávaly sluneční paprsky. Snažila jsem se pochopit, proč ji měl tak rád a nebylo to tak těžké. Považoval ji za svou opravdovou a jedinou přítelkyni. S vyhaslými sopkami si moc nepopovídal. A ona byla úplně jiná, ani nenamyšlená. Myslela si, že je jedinečná a chtěla být jedinečnou. Ona jediná začínala mluvit jako první.

Když ze své planetky odešel, chtěl poznat i ostatní asteroidy.

Na tom prvním bydlel král s hermelínovým pláštěm. Ten strašně rád pořád něco přikazoval. Byl na své planetce sám, a tak byl rád, když uviděl malého prince. Měl takovou rozumnou úvahu, věděl, že když bude žádat po svých služebnících, i když žádné neměl, něco nemožného a oni to neprovedou, bude to jeho chyba. Což je logické, ale tento pán se spíše vymlouval z toho, že nemůže vládnout všemu i hvězdám.

Druhá patřila domýšlivci. Byl rád, když ho někdo obdivoval, na to nosil také veliký klobouk, to aby mohl smekat. Když byl na své planetě sám, tak ho nikdo ani obdivovat nemohl a to mi je ho líto, protože pro domýšlivce je společnost velmi důležitá. Domýšlivcem se člověk nestává z ničeho nic, ale dělají to peníze. A tam, kde jsou peníze, jsou i lidé. Tento domýšlivec měl bohužel jen ten svůj klobouk.

Třetí planetka patří pijanovi. Jeho malá planetka byla pokrytá pouze láhvemi alkoholu. A proč tolik pil? Protože se styděl za to, že pije. Ovšem nedává to smysl, ale když vám něco tvrdí lidé pod vlivem alkoholu, tak to také nedává smysl. To je ovšem velice smutné...

Byznysmen bydlel na té čtvrté. Ten jen a jen počítal svůj majetek. Patřilo mu to, čeho bylo kolem něj nejvíce - hvězdy. A jak ho tak pořád přepočítával, připadal si přitom strašně vážným člověkem. Byznysmenů je v dnešní době spousty. Možná, že někomu připadá humorné, že byznysmeni dávají svůj majetek do banky a pak ho zase vybírají, že to stále opakují dokola a baví je to. Svým způsobem to je pravda.

Na páté planetce byl lampář se svou svítilnou. Jako jediný připadal malému princi směšný. Stále rozsvěcoval a uhasínal svou svítilnu. Alespoň se nestaral jen o sebe. Sice to je nudná práce, ale je to práce, jsou tím někomu užiteční, starají se o něco, dodržují řád a spoustu jiných věcí, které sebou přináší zaměstnání.

Šestá byla největší z těch ostatních. Starý zeměpisec na ní spisoval své obrovské knihy. Tam se malý princ dověděl, že jsou květiny pomíjivé a to ho zamrzelo. Byl velmi nešťastný, nechtěl, aby se jeho květince něco zlého přihodilo. Byla jeho přítelkyní!

Na všech planetkách malý princ poznával, jací jsou lidé a moc se mu nelíbilo jejich chování, přišlo mu velmi zvláštní, skoro až sobecké. Vůbec nechápal, proč se tak lidé chovají, přišlo mu to nesmyslné, jakož přišlo nesmyslné pilotovo malování dospělým.

Poslední planeta, kterou malý princ navštívil, byla Země. Tu mu doporučil zeměpisec. Spadl zrovna do Afriky, kde nebylo ani živáčka. Jen had se mu proplazil okolo nohy. Pověděl mu, že na Zemi je velmi mnoho lidí, ale i mezi nimi se člověk může cítit sám. Had byl velmi chytrý a mluvil v hádankách.

Malý princ se na poušti setkal jen s jednou květinou. Byla taková obyčejná, ne jako jeho pyšná, krásná květinka. Když pak vstoupil na jednu horu a chtěl se skamarádit s lidmi, opakovala mu ozvěna jeho slova. Tím došel k závěru, že lidé nemají žádnou představivost.

Šel dlouho, až došel k zahradě plné růží, plné květinek, jako byla ta jeho. A to pro něho byl veliký šok. Uvědomil si, že má jen obyčejnou růži a pár malinkých sopek, uvědomil si, že není veliký princ. Tu k němu přišla liška a chtěla, aby si ji ochočil. Řekla: "Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světe a já zase pro tebe jedinou na světe." Tak si ji malý princ začal pomalu ochočovat, ale nesměl mluvit, protože liška mu pověděla: "Řeč je pramenem nedorozuměni." A když už si ji ochočil a musel odejít, tak mu liška sdělila: "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobe připoutal." Malý princ si uvědomil, že takto to je s ním a s jeho růží. Musel být velmi smutný. Když odejdeme od svého přítele, je smutný nejenom on, ale i my.

Vydal se tedy na cestu a spatřil výhybkáře sedícího na lavici. Stále tam jezdily vlaky - hned tam, hned sem. Malého prince to udivilo. Dozvěděl se, že lidé nejsou nikdy spokojeni tam, kde jsou, proto jezdí na nová místa. Dále potkal obchodníka s pilulkami, které utiší žízeň. Tím ušetří člověku týdně padesát tři minut. Přemýšlela jsem, co bych dělala já. Vybavila jsem si, co mě dělá v životě šťastnou - jsou to moji blízcí a přátelé. Asi bych ty chvíle strávila s nimi nebo bych chtěla udělat něco výjimečného, co by se v mém životě zaznamenalo. Něco, na co nyní nemám právě ten čas.

Pilot se zamyslel nad chlapcovým vyprávěním, co by dělal s tím časem? ... šel by ke studánce. Protože byl na poušti už osmý den a docházela mu zásoba vody. A tak se oba vydali hledat nějakou studnu. Povídali si o tom co dělá věci krásné. Pak malý princ usnul a pilot ho nesl v náručí, v tu chvíli spatřil studánku. Bylo to krásné, když se rumpál rozezněl jakoby zpíval a oba dva konečně spatřili kapky vody.

Malý princ měl stále starost o svou květinu, a tak poprosil pilota, aby beránkovi nakreslil náhubek. Pilot šel opravit své letadlo, a když se vracel, spatřil chlapce jak sedí na okraji kamenné zdi a domlouvá se s hadem. Chtěl se vrátit na svou planetku, za svou květinkou, byl za ni přeci zodpovědný. Tak se domluvil, aby ho had uštkl na tom samém místě, kde spadl na Zem, a tak na Zemi nechá jen své tělo a vrátí se na tu svou hvězdičku. Povídali si celý den, pilot byl z toho velmi nešťastný. A tak šel malého prince doprovodit k hadovi. Kolem jeho nohy se mihlo cosi žlutého a po chvíli spadl mrtvý do písku.

Pilot se tedy vrátil domů, nikomu nikdy svou příhodu nevyprávěl. Jen se stále trápí s beránkovým náhubkem, zapomněl mu totiž přikreslit k němu řemínek. Doufá, že mu beránek nespase růžičku.

A tak prosí, jestli by někdy někdo spatřil v Africe na poušti chlapce se zlatěžlutými vlásky a žlutou šálou kolem krku, který nikdy neodpovídá na otázky a také od nich nikdy neodpustí, ať mu rychle dá vědět: „Malý princ vrátil!“.

Tato kniha se mi strašně moc líbí, už jen proto, že je to pohádka, která není tak prostá a musí se nad ní trošku popřemýšlet, každý si představuje věci jinak. Nějaké postavy měli velmi zajímavé a chytré výroky. Hlavně tedy malý princ, líbilo se mi, jak nad věcmi přemýšlel, dále liška, její dojemná prosba o jejím ochočení a kamarádství, a ještě bych přiřadila postavu hada, který vychytal lakomství a bezohlednost mnoha lidí. Ale narozdíl od ostatních pohádek, které většinou (téměř vždy) šťastně končí, tato pohádka končí, dá se na jednu stranu říci tragicky a na druhou s dobrým pocitem, že se malý princ vrátil domů. Velmi smutné je úmrtí prince, který byl schopen udělat ke konci příběhu vše pro to, aby jeho růžička nebyla osamělá a nezahynula. Uvědomil si, jak je důležitá. Je zde ukázáno jak dospělí lidé ztrácí dětskou představivost a pochopení pro malichernosti. Tuto knihu čtu asi po třetí a přečtu si ji třeba zase za pět let, abych to „dětské kouzlo“ neztratil
JEROME DAVID SALINGER

Americký prozaik.
Narodil se 1. 1. 1919 v New Yorku, žije ve Westportu ve státě Connecticut.

Studoval na třech vysokých školách, ale studia nedokončil. Absolvoval vojenskou akademii. Za druhé světové války bojoval na evropské západní frontě. Po válce se plně věnoval literární činnosti. Proslavil se jako autor psychologických povídek a románů (Devět povídek, Kdo chytá v žitě, Vzhůru …).

KDO CHYTÁ V ŽITĚ

Psychologický román, (z r. 1951), , který patří k autorovým nejúspěšnějším dílům. Zachycuje problematické období dospívání. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je sedmnáctiletý Holden Caulfield, který pobývá v sanatoriu (asi nervovém).Vzpomíná na události, které se odehrály před rokem během několika předvánočních dnů.

Holdena vyloučili ze školy v Pencey, nebyla to ovšem první škola, z které odešel. Jeho chování i jednání bylo rozporuplné. Své učitele i kamarády měl vcelku rád, ale zároveň je nenáviděl a pohrdal jimi. Po opuštění přípravky odjel vlakem do New Yorku. Tři dny se potuloval městem, nechtělo se mu domů, protože se bál reakce rodičů. Během svého putování se setkal s řadou lidí, ani jedno setkání mu však nepřineslo pravé uspokojení. S bývalou přítelkyní Sally Hayesovou navštívil divadlo a kluziště, zažil trapné okamžiky s prostitutkou a jejím pasákem, snídal s jeptiškami v nádražním bufetu. Nesmírně miloval svoji malou sestřičku Phoebe. Rozjel se domů, aby si s ní popovídal. Ač byla Phoebe malá, okamžitě pochopila, že je Holden v nesnázích. Půjčila mu peníze, které měla na vánoční dárky, a Holden opět tajně odešel, stále se bál setkání s rodiči. Po telefonické domluvě odjel nocovat ke svému bývalému učiteli Antolinimu. K ránu jej probudily mazlivé doteky. Jejich původcem byl Antolini. Zhnusený Holden okamžitě opustil byt. Rozhodl se, že opustí město. Phoebe, kterou požádal o schůzku, se rozhodla,odjet s ním. Holden nechtěl dostat sestřičku do nesnází, a proto se svého plánu vzdal. Společně s Phoebe strávil odpoledne v zologické zahradě na kolotoči.

Hlavní hrdina považoval dospělé za lháře a náfuky. Opravdové mu připadaly jen děti.Scott, Walter: Ivanhoe


Postavy:
· Ivanhoe
· Richard Lví Srdce
· lady Rowena
· Sas Cedrik
· Athelstane
· Brian de Bois-Guilbert
· Maurice de Bracy
· Reginald Front-de-Boeuf
· Wamba
· Gurth
· Izák
· Rebeka
· Locksley
· velmistr templářů Lucas de Beaumanoir


Albatros, Praha 1989
Překlad: Jaroslav Kraus
Ilustrace: M. Lix, Adrien Narie, Riou a H. Scott
Náklad: 94 000
Počet stran: 460
4. vydání


Děj knihy se odehrává v Anglii ve 12. století. V zemi vládne král Richard Lví Srdce. Ten se však účastní Třetí křížové výpravy do Svaté země a správu země převzal jeho bratr Jan. Není však tak oblíbený, jako Richard. Rád by však svou moc udržel trvale a snaží se Richardův návrat co nejvíce pozdržet.
Šašek Wamba a pasák sviní Gurth, dva poddaní sasského šlechtice Cedrika, se vrací večer lesem domů. Setkají se s družinou Normanů, které dělá průvodce převor blízkého kláštera Aymer. Normané se ptají na cestu k Cedrikovu sídlu. Sluhové nejsou potěšeni tímto záměrem a proto jim poradí, aby se vydali opačným směrem. Po příchodu do hradu jsou nemile překvapeni, když uvidí Normany sedět u stolu. Ty zde dovedl neznámý poutník, jenž rovněž mířil na Cedrikovo sídlo. Cedrik Normany ze srdce nenávidí, přesto jim však nabízí jídlo a nechává je přenocovat na svém sídle, neboť mu tak velí anglosaská tradice. Členem družiny Normanů je i templářský rytíř Brian de Bois-Guilbert, který se právě vrací ze Svaté země. Ten, i když je pouze hostem, si začíná velmi všímat Cedrikovy schovanky lady Roweny, a až po důrazném napomenutí a odchodu této dámy se začíná znovu slušně chovat. Cedrik je značně rozzloben. Rád by totiž provdal Rowenu za svého přítele Athelstana, čímž by upevnil moc Anglosasů. Vždyť i svého syna Wilfreda z Ivanhoe vyhnal z domu, protože se do Roweny zamiloval. Hostem Cedrika je rovněž žid Izák. Jako žid se stává terčem posměchu Bois-Guilberta a protože je bohatý, usiluje templář o jeho peníze. Záchranou pro žida je tajemný poutník, který druhého dne vyvede žida z hradu ven. Ten svým bystrým okem zpozoruje, že poutník je převlečený rytíř. Není nevděčný a nabízí mu koně a brnění. Poté se oba rozloučí a vydají se svými směry.
Za několik dní pořádá ve městě Ashby princ Jan rytířské zápasy, jež mají pozvednout jeho oblíbenost u prostého obyvatelstva. První den se má utkat jeho pět rytířů s kýmkoli, kdo se odváží je vyzvat na souboj. Mezi rytíři prince Jana je i Bois-Guilbert, dále jsou zde princovi přátelé Malvoisin a Front-de-Boeuf. Vyzyvatelé jsou vždy jasně poraženi a diváci v tribunách, mezi nimiž je i Cedrik s Rowenou, dále také žid Izák se svou dcerou Rebekou, se začínají nudit. Náhle však do kolbiště přijíždí neznámý rytíř. Na štítu má nápis VYDĚDĚNÝ a jako soupeře si volí toho nejtěžšího - Bois-Guilberta. Boj mezi nimi je napínavý, diváci poznávají, že se jedná o rovnocenné soupeře. Nakonec však vyhrává Vyděděný rytíř a stává se vítězem prvního dne, a tudíž musí rozhodnout o královně lásky a krásy. Zvolí Rowenu. Princ Jan jej vyzve, aby odhalil svou tvář. Ten odmítá a přeje si zůstat nikým nepoznán.
Dalšího dne se koná druhá část turnaje, velká bitva mezi všemi rytíři. Proti sobě nastupují dvě skupiny, čítající asi 50 mužů. Jedna je vedena templářem a druhá Vyděděným rytířem. Když už vypadá, že Vyděděný rytíř bude poražen, přispěchá mu na pomoc nová tajemná osoba - Černý rytíř. Ten se podle soudu prince Jana má stát vítězem druhého dne. Není však nikde k nalezení a tak se vítězem znovu stává Vyděděný rytíř. Ten je však těžce raněn a padá u Roweniných nohou do bezvědomí. Jeho totožnost je prozrazena. Je to Ivanhoe.
Cedrik se o raněného Ivanhoa odmítá starat a péči o něj přebírá Židova dcera Rebeka. Ta má, stejně jako mnoho židovských dívek té doby, velké znalosti v oblasti medicíny. Spolu s otcem nakládají raněného Ivanhoa na nosítka a vydávají se s ním na cestu. Při převozu raněného zastihne Žida noc a všichni najatí služebníci utečou. Náhodou jede kolem Sas Cedrik se svou družinou. Izák s Rebekou se uchýlí pod jeho ochranu. Náhle jsou však všichni přepadeni Mauricem de Braceym. Ten je převáží do hradu rytíře Reginalda Front-de-Boeufa. Šašku Wambovi se však podaří uprchnout a společně s Gurthem se vydají hledat pomoc. Tu najdou v Lockslyovi, zbojníkovi ze Sherwoodského lesa. S pomocí jeho lidí obklíčí hrad. Přidává se k nim i Černý rytíř. De Bracy se zatím v hradě snaží získat srdce lady Roweny. Templář, který se nemůže nezúčastnit žádné lotroviny zase dělá návrhy Rebece. Zatímco se templář a de Bracy zdržují s dámami, mučí majitel hradu, Front-de-Boeuf, ve sklepení žida Izáka, aby z něj dostal všechny jeho peníze. Ve věži hradu je však také zavřena Ulrika, poslední potomek původních sasských majitelů hradu. Ta se setkává se zajatým Cedrikem a chce mu dokázat, že nenávidí Normany, protože vyvraždili její rodinu a zmocnili se hradu. Proto zapaluje hrad a v jeho plamech sama umírá. Je rozpoutána bitva mezi dobyvateli hradu a jeho osadníky. Po úspěšné zteči je hrad dobyt. Černý rytíř vynáší z hradu Ivanhoea. Front de Bouf je smrtelně raněn a z hořícího hradu, se již živ nedostane. Maurice de Bracy je zajat. Mezitím se vydá Černý rytíř spolu s Šaškem Wambou na cestu, během níž jsou přepadeni kancléřem prince Jana - Waldemarem Fitzursem. Toho zabijí na pomoc přivolaní Locksleyho lidé a Černý rytíř se jim dává konečně poznat. Je Richard Lví Srdce, pravý král Anglie.
Jediný, komu se z hradu podaří uniknout, je templář. Při svém úniku unáší Rebeku, a prchá s ní do kláštera v Templestowe, které si za své sídlo zvolili templáři. I když templáři mají zakázáno žít s ženami, navíc Rebeka je židovka a pro křesťany je nemožné žít s lidmi tohoto vyznání, Bois-Guilbert se neobává, že by mu za porušení předpisu hrozil trest. Sám totiž patřil mezi důležité templářské bojovníky. Ve Svaté zemi skolil tři sta Saracénů a to se jen tak každému nepovedlo. Po příjezdu do kláštera jej však čeká nemilé překvapení. V klášteře se v té době nachází velmistr Lucas de Beaumanoir. Tento muž se ještě snaží o nápravu zkažených mravů příslušníků řádu. Když zjišťuje, že se v klášteře nachází židovka, zajme ji. Protože však nechce ztratit významného rytíře, snaží se všechnu vinu shodit na Rebeku. Uspořádá nad ní soud pro čarodějnictví, díky kterému měla poblouznit templáře. Bois-Guilbert ji přesvědčuje, aby s ním uprchla do Svaté země. Rebeka odmítá, přestože je odsouzena k smrti. Zůstává jí však poslední naděje. Tou je rytířský souboj mezi Bois-Guilbertem a rytířem, který by byl ochoten hájit její čest. Ten se však musí dostavit na souboj do tří dnů. Rebeka proto píše vzkaz Ivanhoovi. Ten, i když není ještě zcela zdráv, se vydává neprodleně do kláštera. V souboji vítězí a Brian de Bois-Guilbert padá mrtev k zemi. Do kláštera přijíždí král Richard Lví Srdce. Ten se ujímá znovu vlády nad Anglií a usmiřuje se s bratrem Janem. Rovněž Ivanhoe se usmiřuje se svým otcem Cedrikem. Athelstane se vzdává nároku na Rowenu a tak se může konat svatba Roweny s Ivanhoem.



Walter Scott


Walter Scott se narodil v rodině edinburského advokáta. V útlém dětství vážně onemocněl, a jelikož sychravé a mlhavé podnebí Edinburghu jeho zdraví nijak neprospívalo, posílali ho rodiče často k dědečkovi na venkov. Malý chlapec jako by se tu octl v pravém ráji: lesíky, háje, chlumy, zelená pastviska s chundelatými ovečkami a všechny ty čarovné půvaby pomezí Anglie a Skotska, kde se v Scottově dětství ještě rozléhaly písně pastevců a kde žili lidé, kteří dosud hrdě vzpomínali na slavnou a pohnutou minulost země. Chlapec se brzy dověděl, že Skotsko bylo kdysi samostatným královstvím a že Angličané na počátku 18. století potlačili skotskou samostatnost a rozrušili osobité skotské zřízení, organizované ještě podle starých rodů. Byl vnímavý a babiččina i maminčina vyprávění jejdojímala a brzy v něm zažehla jeho celoživotní lásku - lásku k líčení starých zvyků a obyčejů, k minulosti rodné země.
Dalo by se říci, že v Scottově době chlapci vyspívali dříve než dnes, neboť již v osmi letech se hochu dostávalo středoškolského vzdělání a velmi záhy začínal pod matčiným vedením s nadšením číst Shakespeara a Homéra. stal se vášnivým čtenářem. Ale stejně brzy začal otec Scotta připravovat na jeho celoživotní kariéru. Walter se měl stát právníkem a již od šestnácti let jej otec připoutal k pernému učení ve své kanceláři. Po studiích v Edinburghu se Scott skutečně stal advokátem. Čas strávený studiemi nebyl ztracený, protože anglické právo vychází ze staré tradice a Scott se tak dopodrobna seznámil nejen s faktickými dějinami Skotska a angloskotského pomezí, ale dobře pronikl i cítěním, životními radostmi a stesky svých předků. Dějiny pro něho neznamenaly pouze přehled králů, viděl v nich napínavý příběh skotského lidu. Poznával jeho prostotu i velikost a dal se okouzlit jímavou krásou lidového umění. Stal se horlivým sběratelem skotských balad a lidových písní. Dík jeho zanícené a obětavé práci se uchoval Skotům celý poklad jejich lidové tvorby. Původní motivy začal Scott volně zpracovávat ve svých prvních výpravných básních. Jeho básnická tvorba se velmi líbila, ale oslnivé hvězdy romantismu, básníci Byron a Shelly, jeho slávu začas zastínily. Scott využíval svých nepřeberných znalostí, které načerpal při studiu skotských dějin, a zkusil štěstí coby historický romanopisec. První historický román Waverly (1814), který vypráví o skotském povstání proti anglickému královskému rodu v 18. století, dobyl autorovi obrovský úspěch. Od té doby vycházel ze Scottova pera každoročně jeden nebo i více románů. Jeho tvůrčí úsilí vybičovala ještě jedna nešťastná životní událost. Scott byl společníkem velké nakladatelské firmy, která roku 1826 zkrachovala. Cítil morální povinnost vyrovnat se s věřiteli. A skutečně se ze všech sil snažil svému čestnému předsevzetí dostát; s nadlidským vypětím sil chrlil na svém starobylém sídle v Abbotsfordu román za románem. Vyčerpávající práce však vážně podlomila jeho zdraví. Těžkou chorobu již neodvrátila ani cesta do Itálie. zemřel záhy po návratu do vlasti, 21. září 1832.
Svým dílem se stal Walter Scott v pravém slova smyslu zakladatelem historického románu. Nebyl sice první, kdo se v Anglii pokusil o umělecké ztvárnění minulosti, avšak okouzloval čtenáře jedinečným a vskutku novým uměním vyvolávat překvapivě věrohodnou atmosféru minulých dob. Jeho romány nebyly nekonečnými výčty suchých historických faktů, ale žili tu, dýchali, bojovali, smáli se a trpěli skuteční lidé.Námořník
Na lodi Olympic se plaví kapitán se svými dvanácti námořníky. Křižují svět už hodně dlouho a skoro každé dva měsíce zastupují v přístavech. Tam si jedenáct námořníků zajde vždy do hospody na grog, ale ten dvanáctý nikdy. Je velmi pohlední a je si toho vědom. Nosí modrou čepici, má černý lesklý knír a kouří dýmku. Nejraději si zajde na procházku po městě, protože tuší, že jedna z dívek, které za ten večer potká, se do něj zamiluje. Takto si už našel milenku na každém světadíle. Každá z jeho pěti milenek vždy pláče, když ji opouští. On však není smutný ani trošičku. Ví, že po prvním přístavu přijde druhý, po druhém třetí, a tak až do posledního pátého. Až teprve když opustí pátou milenku, rozesmutní se, protože to bude trvat dlouho, než se zase loď objeví v prvním přístavu u první milenky. V této době se vždy večer dívá na nebe, a souhvězdí Kasiopej. Těchto pět hvězd mu stále připomíná jeho pět krásných milenek.

Verše o lásce, vraždě a šibenici
Básník obdivuje starobylé město Jičín. Zvláště kouzelné je podle něj v noci. Jednou, až umře, tak by chtěl, aby mu postavili pomník za městem, na konci Lipové aleje. Tam totiž obvykle chodí krásné dívky a všechny zamilované páry. Ti si ani neuvědomují, jak může být láska zvláštní a komplikovaná. Vzpomíná si také na jeden smutný příběh, který se v Jičíně před lety odehrál.
Krejčí Trnka byl velmi šťastný se svou ženou, ale od bláznivého zamilování uběhla už spousta let, která se na obou podepsala. Zvláště na jeho manželce, která celou svou krásu rozdělila mezi něho a své děti. Ale on ji i přes to všechno měl stále rád. Jenže když si k němu přišla nechat ušít šaty mladá a krásná dcera mydláře, tak neodolal. Bezhlavě se do ní zamiloval a nedokázal myslet na nic jiného. Ve dne skoro nic nedělal, jen se těšil na noc, až se setká se svou překrásnou milenkou. Právě v této době si krejčí začal uvědomovat, že tato situace už je dále neúnosná. Žena jeho nevěru objevila, ale jemu to nijak zvlášť nevadilo. Litoval pouze svých pěti dětí, které tím také trpěly. Došel k závěru, že má pouze dvě možnosti. Buď zabít sebe nebo svou manželku. Druhá možnost se mu zdála daleko schůdnější a také by se potom rád oženil se svou milou. Všem by potom mohl říkat, že žena neunesla tíhu jeho nevěry a skončila se životem. Přistoupil tedy k manželce, která byla skloněná nad kolébkou jejich nejmladšího dítěte. Začal ji objímat a prosit o odpuštění. Ženě bylo do pláče, usmívala se a snad by mu i odpustila, ale v tu chvíli ji on začal škrtit. Nepodlehl ani jejím nataženým rukám, ani vypouleným očím. Ještě když odcházel, tak se na něj ty uplakané oči stále dívaly. Celou dobu, než ho zatkli četníci, o všem přemýšlel a snad toho i trochu litoval. Na svatbu s milenkou už se krejčí Trnka nedostal, protože jediné, co ho čekalo byla konopná oprátka.
„ – Ze samé lásky zplodil jsem dětí pět,
ze samé lásky musel jsem zabíjet.
Pět sirotků pláče a tak smutno je mně
lidé, lidé, nesuďte mě.“

Jeho dílo:

historické hry: Jindřich IV, Jindřich V, Jindřich VI, Král Jan, Richard II, Richard III.
tragédie: Romeo a Julie, Othello, Hamlet, Macbeth, Král Lear, Julius Caesar.
komedie: Sen noci svatojánské, Veselé paničky windsorské, Benátský kupec.
dramata: Bouře, Zimní pohádka, Perikles a Cymbelín.

Tolik Shakespeare a jeho dílo. Teď bude následovat stručný popis Shakespearovi komedie BENÁTSKÝ KUPEC.

VYSTUPUJÍ TYTO OSOBY:

BENÁTSKÝ DOŽE
PRINC MAROCKÝ nápadníci Porciini
PRINC ARAGONSKÝ

ANTONIO benátský kupec
BOSSANIO jeho přítel
LEONARDO Bossaniův sluha

SOLANIO
GRAZIANO přátelé Antonia a Bossania
LORENZO

ŠAJLOK bohatý žid
TUBAL jiný žid, jeho přítel
LANCELOT GOBBO Šajlokův sluha
STARÝ GOBBO Lancelotův otec
JESSIKA Šajlokova dcera

PORCIE bohatá dědička
NERISSA její společnice
BALTAZAR Porciini sluhové
STEFANO


Benátští velmožové, senátoři a úředníci při soudním dvoře, žalářník,
služebnictvo Porciino a jiné družiny

Místo děje: Benátky a Belmont

Nepochybně problémy nejobtíženější a pro naše divadlo snad nejobtížnější ze všech Shakespearových komedií je Benátský kupec. Na nitce visí nejen jeho umělecká rovnováha, ale i jeho rovnováha mravní.

Pro svou benátskou komedii si Shakespeare zvolil látku nadmíru populární a široko daleko už známou, jak bylo často jeho zvykem. Když nehledíme k několika vedlejším epizodám, můžeme v ní sledovat dvě hlavní dějové osnovy, původně samostatné
a ve hře příhodně skloubené, buď Shakespearem nebo už před ním autorem starší hry Žid z které Shakespeare zřejmě čerpal.

První z nich je vypravování o volbě skříněk, z nichž jedna pod všedním či ošklivým povrchem skrývá drahocenný obsah a jejímž zvolením nápadník - původně nápadnice- osvědčí svou cenu. Tento motiv byl mnohokrát zpracován ve středověké literatuře řecké, italské (Boccacciem) i anglické (Johnem Gowerem). Shakespeare jej mohl nejspíše znát ze středověké sbírky Gesta romanorum, která byla v Anglii velmi oblíbená.

Druhý hlavní příběh o dlužním úpisu, opravňujícím věřitele k vyříznutí libry masa z těla dlužníkova, má rovněž dlouhou literární historii. (jedna libra = 0,453 kg)
Je prastarého původu, pravděpodobně orientálního, ale byl rozšířen po celé středověké Evropě, včetně Anglie.
Shakespeare sám čerpal přímo z italského pramene. Byla to jedna z povídek renesančního spisovatele Giovanniho Fiorentina (Hlupák). Povídka vypravuje o belmontské dámě, která v převlečení za právníka vysvobodila při soudním přelíčení benátského kupce a obětavého přítele svého manžela ze spárů lichvářského žida právnickým důkazem, že úpis sice opravňuje věřitele k vyříznutí masa, ale nikoli k prolití jediné kapky krve.
A právě tento citát jak se domlouvá žid Šajlok s kupcem Antoniem o dlužním úpisu jsem vybral z této komedie:


ŠAJLOK:
Zajděte se mnou k notáři a prostý mi podepište úpis!
A jen tak, jen špásem, kdybyste mi tam a tam, ten a ten den tu částku nebo částky,
jak smlouva ustanoví, nezaplatil, buď za pokutu jmína rovná libra ctěného vašnostina masa, k vzetí a uříznutí z těla odkudkoli.

ANTONIO:
Výborně! Platí! To ti podepíši! A budu říkat: Tenhle žid má cit.

BASSANIO:
Nic takového pro mne nestvrzujte! To raději v tísni pobudu si dál.

ANTONIO:
Jaképak strachy! Copak zmeškám lhůtu? Za měsíc za dva, aspoň měsíc dříve než úpis vyprší, mám třikrát trojmoty částky doma, na něž bude znít.

ŠAJLOK:
Praotče Abrahame, jací jsou ti křesťané, jež vlastní krutost učí nevěřit druhým!
Řekněte mi sám, když přitáhne svůj den, co já bych získal, kdybych tu pokutu i na něm vymohl?
Vždyť libra člověčího, marná věc, tak cenná není ani užitečná, jak libra z vola nebo skopce. Jářku!
Chci se mu zavděčit svou ochotou. Když ji chce přijmout , dobrá! Ne-li, sbohem!
Ať za svou lásku nejsem ještě bit.

ATONIO:
Ba, Šajloku, ten úpis podepíši.

ŠAJLOK:
Tak jděte k notáři a žertovný ten úpiseček dejte vyhotovit.
Já běžím pro dukáty, skočím domů-kde nikdo nehlídá než, trnu strachy, nanicovatý kluk - a v okamžení vás dohoním.

ANTONIO:
Pospěš si, hodný žide!
Odejde ŠAJLOK.
Že se dá pokřtít! Vždyť je láska sama.
Předmluva k vydání z r. 1854

Kristof Harant pocházel ze staročeské rodiny rytířův Harantův Polžických. Pamětní knížka rodu Harantovského z polovice XVII. věku v českém Museum 1 vede tento rod od nějakého Haranta z Polžic a na Polžicích 2, kterýž zemřel prý léta 1346. Na jakých pramenech rodopis tento se zakládá a má-li skutečnou podstatu, toho nelze nám jest vyšetřovati a také k účelu našemu nic na tom nezáleží; a však jisté jest, že Kristof Harant, maje do stavu panského přijat býti, před nejvyššími úředníky zemskými a jinými osobami panského stavu k tomu zřízenými prokázal, že čtyři předkové jeho po sobě postupně, po meči i po přeslici, byli stavu rytířského.

Děd Kristofa Haranta byl dle téhož rodopisu Jindřich Harant z Polžic a na Dlouhém Derflíně (zemř. 1541), tohoto pak manželkou jmenuje se tu Brigida z Háje (zemř. 1542). Syn jejich a Krištofův otec, Jiří Harant z Polžic, vstoupiv brzy po smrti otce svého ve služby zemské, nalézá se potom léta 1578 hejtmanem kraje Plzenského, a pak léta 1583 císaře Rudolfa II. radou a přísedícím soudu zemského. Týž Jiří koupil léta 1553 v pátek před sv. Martinem, 10. Listop., od Adama ze Šternberka, nejvyššího sudího dvorského, tvrz a statek Klenovský blíž Klatov, za 3325 kop gr. česk. (D. Z. 51. D. 25.), odkudž se potom psával "na Klenovém"; z kteréhožto statku pak něco odprodav, potom zase léta 1568, v pátek po sv. Martinu, 12. Listop., koupil od Sylvestra Mlazovského z Těšnic vsi Chřepice a Němčice, za 787 kop gr. Praž. (D. Z. 60. F. 9.). Zemřel roku 1584 v sobotu před sv. Trojicí, 26. Května, v 62 letech věku svého. Týž Jiří Harant byl čtyrykráte ženat. S první manželkou, Annou z Útova (zemř. 1552), měl syny Bohuslava Jindřicha a Jana Bořivoje, pak dcery Brigidu, Johanku, Reginu a Lidmilu. Podruhé oženil se s Johankou Černínovou z Chuděnic (zemř. 1556) a potřetí s Marjannou z Předenic (zemř. 1561). Od těchto dvou manželek nepozůstalo dítek žádných. Čtvrtou pak manželku měl Marjannu z Janovic, kteráž mu byla matkou tří synův : Kristofa, Adama a Jana Jiřího.

Nejstarší syn z tohoto posléze řečeného manželství; Kristof Harant z Polžic, spisovatel knihy této, narodil se léta 1564. Prvního vzdělání svého literního nabyl doma ve vlasti své, kdež tehdáž byly školy vůbec výtečné, vynikajíce důkladností a spořádaností svou nad jiné zemí okolních. Zde naučil se starým jazykům, řeckému a latinskému, i přisvojil si nejpotřebnější toho času nové jazyky, německý a vlaský; zde také seznámil se s vědami, ježto se toho času vůbec pěstovaly, a dán jemu dobrý základ v pěkných uměních, ze jmena pak v umění hudebním, jehož potom byl ctitelem velikým, až do smrti své.

Ve dvanáctém roce věku svého, totiž léta 1576, dostal se Kristof Harant v osobní službu k arciknížeti Ferdinandovi H. Tyrolskému, jehož dvůr a sídlo bývalo v Inspruku: Byl pak týž Ferdinand bratr Maximiliana II. císaře a Českého krále; a protož se podobá, že se měl Kristof Harant zde na dvoře arciknížecím k týmž úřadům přispůsobiti a vzdělati, ve kterýchž tehdáž i otec jeho byl postaven a potom i zemřel. A jakož Kristofovi ani na schopnostech ani na náklonnosti k vědám a k pěknému umění nescházelo, i nalezl na dvoře arciknížecím dobrou příležitost, vědomosti své rozšířiti a nad to nových nabyti, jmenovitě co se dotýče staré řecké a latinské literatury, dějepisu, zeměpisu a véd politických. Arcikníže Ferdinand byl k němu pro přirozený jeho vtip, a spolu příjemnou jeho postavu i ušlechtilé chování; zvláštní milostí nakloněn, tak že Harant na všech jeho kratších i delších cestách, v Němcích i v zemi Vlaské, býval jeho průvodčím. S potěšením rozpomíná se ještě Harant v cestopise svém na to, jak za času svého při dvoře a v službě arciknížecí se zdržování skoro každé dvě neděle s Jeho Milostí do Hallu jezdíval, a jak si tam železným lisem sám několik tolarův vyrazil a okrojil; jak tu také dosti často vídával slavného kuchaře, totiž arciknížete Ferdinanda samého, prostě a bez velkého nákladu ryby, ryky i vejce v pánvi vřelé vody slané strojiti, jež potom tak za tepla sám jídal, a ostatek svým komorníkům rozdával; a jali s arciknížetem i s jinými mnohými knížaty zbrojnici v Benátkách naskrze spatřil. (Díl I. kap. 1.)

Ztráviv při dvoře arciknížecím, jak sám praví, drahně let, vrátil se, bez pochyby okolo téhož času, když otec jeho zemřel (1584), zase do vlasti své. A když potom léta 1587 i také matka jeho Marjanna, rozená Janovská, odebrala se na věčnost, oženil se Kryštof Harant okolo l. 1588 s Evou Černínovou z Chuděnic, kteráž jemu, jak se podobá, věnem přinesla nějaký podíl na statku Touškově nade Mží 3, odkudž potom Harant podlé rodového jmena svého užíval přídavku "v Touškově nade Mží". Tak nalézáme jej, mimo jiné, v Tituláři léta 1589. Z tohoto manželství měl Harant, pokud se ví, dvě děti : dcerku Lidmilu Kateřinu, narozenou okolo l. 1589 a synáčka Viléma Humprechta, jenž se narodil l. 1592.

Zatím léta 1591 vypukla válka s Turky, kteří vpadše do Uher, zmocnili se tu některých měst a pevností. Léta 1593 a následujících let vypravil proti nim císař Rudolf II. z Čech vojska veliká, a mnoho pánův i rytířův českých táhlo s nimi do Uher bojovat proti úhlavnímu nepříteli křesťanstva; neb bylo tehdáž s potupou seděti doma na statku svém, kdež bylo nebezpečenství obecné, a kdež jiní krajané krváceli pod meči nevěřících. Tu také rozloučiv se Harant se svou chotí, odebral se do Prahy a přijal velitelství nad jistým dílem vojska českého. I bojoval potom v Uhřích, dle svědectví Jonaty Bohutského, udatně a platně několik let, což i tím se potvrzuje, že mu císař Rudolf II. po skončeném tažení (1597) za jeho udatnost a prospěšné služby v Uhřích z obzvláštní milosti a vděčnosti své povolil 700 zl. ročního platu z důchodů zemských.

Vrátiv se Kristof Harant domů, potkal se s zármutkem, že mu téhož času, léta 1597, milá jeho manželka Eva z Chuděnic zemřela. Hned po smrti její odevzdal dvé dítek svých ku příbuzné paní Lidmile Markvartové z Hrádku, rozené Černínové z Chuděnic, ježto sídlila v Plzni, maje úmysl, vydati se na cestu do Jerusaléma i jiných míst východních, dílem snad proto, aby se v zármutku svém vyrazil, dílem pak chtěje v tom následovati jiné krajany své, kteří túž cestu i jiné daleké cesty nedávno před ním byli ' vykonali, jakož o tom v předmluvě své k prvnímu dílu obšírněji mluví; a snad jej také pudila zvědavost, poznati a na své oči viděti znamenitosti zemí východních.

Rozžehnav se s dětmi svými v Plzni i s jinými přátely, vyjel dne 2. Dubna 1598 z Čech s panem Heřmanem Černínem z Chuděnic, tovaryšem pouti své, a s jedním služebníkem. Dne 19. Dubna dostali se do Benátek; ale že tu dlouho žádné lodí nebylo k odplutí pohotově, projeli se zatím vůkol po pevné zemi a navštívili města Padui a Ferraru. Potom spravivše sobě na cestu potřeby, převlekli se v oděv poutnický, podobný oděvu bratří řádu Františkánského, aby Turkům nepřišli v podezření, a vstoupivše na lodí, vyjeli ještě s jinými pěti poutníky dne 12. Července z Benátek. Dne 25. t. m. připlouti k ostrovu Zante, potom dne 31. k ostrovu Kandii a dne 19. Srpna k Cypru. Na každém tom ostrově pozdrželi se některý čas, a ušedše tu v Cypru na jinou lodí, dostali se konečně dne 31. Srpna, po některých nesnázích na moři, šťastné do přístavu Jopenského v Zemi svaté, a odtud dne 3. Září do Jerusaléma. A poněvadž válka císaře s Turky vždy ještě trvala, z té příčiny nesměli se prozraditi; nébrž tázáni byvše jak prvé v Cypru, tak i tu v Jerusalémě od úředníkův tureckých, kdo jsou a odkud jedou, odpovídali krátce, že někteří jich jsou Francouzové a někteří Benátčané; zvláště pak o sobě sám vypravuje Harant, že ku panství pánův Benátčanův se přiznávati, a časem i za Poláka vydávati musil; neb s těmito státy měli Turci tehdáž pokoj.

V Jerusalémě zdrželi se Harant a Černín až do dne 19. Září a navštívili v tom čase všecko místa svatá, jak v městě samém, tak i w okolí jeho až k Jerichu a k Jordanu, pokud byla křesťanům přístupná, kdež i také dne 16. Září oba na rytíře hrobu božího pasovati se dali. Majíce pak úmysl, podívati se také do Egypta a na horu Sinai, vzali z Jerusaléma cestu do Gazy, města přímořského, a tu vsedše dne 23. na lodí, dostali se dne 28. do města Damiaty a odtud dne 4. Října do Kairu, kdež byli hospodou u francouského konsula. Dne 8. téhož . měsíce vydali se odtud dále na cestu k Rudému moři přes úžinu Suezskou do pusté Arabie, a přijeli dne 16. do kláštera sv. Kateřiny pod horou Sinai. Z kláštera vyšli si na horu Oreb, Sinai a na horu sv. Kateřiny, a pak dne 19. obrátili se odtud zase do Kairu. V noci na to přepadli je na cestě v poušti loupežní Arabové, oloupili je ze všeho, co měli při sobě i na sobě, a Haranta svlékli do naha; leč jeho zvláštní přítomnost ducha zachovala mu při té příhodě předce 22 dukátův, které v plátěném pásku měl zašité, jakož o tom v dílu II. v kap. 13. obšírně vypravuje. Načež dne 26. dostali se bez další nehody do Kairu do hospody své. Ku pyramidám Harant nepřišel, proto že řeka Nil, tehdáž rozvodněná, některé mosty byla pobrala; i musil se tedy spokojiti, dívaje se na pyramidy jen z daleka.

Odtud vydali se na cestu zpátkem do vlasti své. Zjednavše sobě místa na lodí Nilské, odplouti z Kairu dne 31. Října, a dostali se dne 2. Listopadu do Rolety, a odtud po zemi dne 3. do Alexandrie. Tu pobyvše až do 12. téhož měsíce plavili se potom zase na lodí kupecké do Benátek. Harantova nesnáz veliká na této daleké plavbě byla ta, že po nakoupení v Alexandrii na cestu potřeb, nic více z peněz mu nezbylo, než jediný široký tolar. K tomu roznemohl se na moři těžce na zimnici, tak že tovaryšové jeho již o něm pochybovali; ale pevná povaha těla jeho i z toho nebezpečenství mu pomohla, tak že dne 26. Prosince téhož roku, ač s nouzí, však předce šťastně do Benátek se navrátil. Podali jsme tento výtah z Harantova cestopisu proto, aby čtenář měl kratičký přehled obšírného toho díla.

Po návratu svém z této pouti bydlil Harant v Plzni se svými dítkami, kteréžto ale již druhého roku na to, totiž l. 1599, obě v šesti nedělích jedno po druhém k jeho veliké žalosti zemřely.

Téhož léta 1599 přistěhoval se také do Plzně císař Rudolf II. s celým dvorem svým, pro přímoří, ježto tehdáž v Praze panovalo. Tu poznav lépe Haranta, velice si jej oblíbil, a jsa pamětliv služeb jeho vojenských, před několika lety v Uhřích prokázaných, učinil jej dne 1. Května 1601 svým komorníkem i radou, a čím dále tím více milostí svou k němu se nakloňoval.

Harant, přišed se dvorem císařským, když příměří pominulo, do Prahy, nalezl zde, mimo své služby dvorské, dosti příležitosti a času, obírati se s vědami, jež od mladostí miloval. Toho času složil také některé básně latinské, které sice tiskem nevyšly, ale v rukopisích kolujíce, tehdáž pochvaly znamenité docházely. Eliáš Nysselius nazívá jej proto ve svém Trophaeo Christi resurgentis podporou klesající literatury, totiž středověké latinské. Na to také vztahuje se epigram, kterýž Jiří Carolides, dvorský básník císaře Rudolfa II., na podobenství rodového znaku Harantův Kristofovi ke cti složil:

    Gallus Haranteae gentis decus exprimit ales,
    Tempora definit voce, vigilque cubat:
    Christophorus magno dum servit adestque Rudolpho,
    Advigilat, reliquo tempore carmen amat.

Znak rodu Harantův z Polžic byl totiž v červeném poli bílý kohout s černým ocasem. Že mu v takových okolnostech nescházelo také na pochlebnících, kteří jeho i bez toho ctižádostivého ducha ještě více podněcovali, úžitek od něho majíce aneb jeho se nadějíce, dá se snadno pomysliti. A protož netřeba se tomu diviti, že Harant, nemaje toho času dosti na stavu svém rytířském, na to mysliti počal, aby do stavu panského byl povýšen. I obrátil se v té věci k císaři samému, a vyžádal sobě od něho list přímluvný k stavu panskému do sněmu, kterýž takto zní :

"Rudolf atd. Vysoce urození, urození, věrní naši milí! Vznesl jest na nás poníženě statečný Kristof Harant z Polžic, komorník náš, věrný milý, že toho úmyslu jest, tohoto nynějšího sněmu při stavu vašem panském podlé starobylého spuosobu a pořádku s náležitou uctivostí vyhledávati, aby do téhož stavu panského přijat býti mohl; kdež aby takové žádosti své tím snázeji užil a toho od vás dosáhl, těšíce se velice milostivé přímluvě naší císařské, nás jest za toto k vám připsání s ponížeností prosil. I poněvadž rod jeho rytířský starožitný a s vzácnými předními oběma stavy království tohoto netoliko spřízněn, ale také všem vuobec dobře známý jest, a Jich Milostem králuom, předkuom našim, též od předkuov jeho mnohé platné věrné služby prokazovány byly, jakž pak také on Kristof sám nám tolikéž věrně a pilně sloužiti se snaží : k vám se za něho a k stavu vašemu milostivě přimlouvati a žádati ráčíme, když toho tak při vás s náležitou uctivostí hledati bude, abyšte ho podlé starobylého spuosobu, pořádku a svobod stavu našeho panského mezi sebe a do téhož stavu přijali a této naší milostivé přímluvy, kteréž se on nemálo těší, užiti dali. A my vám to milostivě spomínati ráčíme. Dán na hradě našem Pražském v středu po památce svatých tří králův (8. Ledna), léta páně 1603."

Stav panský zachoval se v tom dle žádosti císařovy, a přijal Haranta, prohlédaje k starobylosti rodu jeho rytířského, i s jeho potomky mezi sebe, však tak, aby předky své rytířské prokázal. (D.Z. 52. B. 18.) Což když potom po některém čase učinil a průkaz jeho byl schválen, vykonal Harant dle vysvědčení panského, ježto léta 1607 v sobotu po ochtábě těla božího, 23. Června, do desk zemských vloženo, jest, obyčejný stavu panského slib. (D.Z. 138. N. 8.)

Toho času, okolo léta 1603, oženil se Kristof Harant podruhé, vzav sobě za manželku Barboru Mířkovskou z Tropčic, vdovu po Karlovi Škopkovi z Bílých Otradovic a na Pecce; a v sobotu po sv. Voršile, 25. Října léta 1603, vzdali sobě vespolek oba tito manželé dskami zemskými veškeré jmění své pro případ smrti, při čemž Barbora Mířkovská 1000 kop gr. česk. sobě vymínila, aby mohla s nimi svobodně naložiti: (D. Z. 236. N. 5. 6.)

Potom léta následujícího 1604 v pondělí po sv. Janu Křtiteli, 28. Června, koupila táž manželka jeho po prvním muži svém Karlovi Škopkovi pozůstalou polovici hradu Pecky, s polovicí městečkem Peckou, s podacím kostelním tamtéž, se zlatými doly a s vesnicemi jmenem Stupná, Stikov, Vidochov, Vidochovec, s dílem vsí jmenem Nedařice, Uhlířov a Nováves, za 29.000 kop grošů míšenských. (D. Z. 179. A. 18.) Ale nezdá se, žeby se byl Harant hned již potom na koupeném statku stáleji zdržoval, dílem proto, že služba dvorská jemu toho nedopouštěla, dílem pak také že v Praze více po své chuti živ býti mohl, nežli na statku venkovském, kterýž jemu nad to ještě jen odpoly náležel.

Téhož léta 1604, dne 26. Srpna, narodila se Harantovi dcerka, a pokřtěna byla dne 30. t. m. vodou Jordanskou, kterouž byl s sebou přivezl z pouti své, i nazvána Rozina Alžběta.

Jaké vážnosti Harant toho času vůbec požíval, poznává se z toho, že Jonata Bohutský, měštěnín Starého města Pražského, jemu a spolu Vilémovovi Slavatovi z Chlumu etc. léta 1606 dne 6. Června, věnoval druhé vydání Veleslavínova spisu: Politia historica, kteréžto cti tehdáž jen osobám nejvznešenějším se dostávalo 4. Týž přípis Bohutského jest i také proto zvláště pamětihodný, že se v něm zachovalo hodnověrné svědectví o výtečnosti Kristofa Haranta v umění hudebním, i proslulosti, kterouž proto měl za svého času netoliko v Čechách, ale i v Říši. "Při těch všech slavných V. Msti prácech" - dí Bohutský v nadřečeném přípisu - "netoliko artes neb umění literní exotericas, ale i acromaticas, z nichž obzvláštně musicam vocalem a instrumentalem pominouti jste neráčili." Kteréhožto zřídka důkladně známého "umění hudebního jakým milovníkem býti ráčíte, skutkové nemalí ve skladbách V. Mti to netoliko zde při Jeho Mti Císařské kaple, ale i při jiných Jich Mtí arciknížat a knížat Říšských dvořích rozhlašují a ukazují, tak že ráčivše býti v Alexandrii, městě Egyptském, kdež nad jiné země všech časův hudba vzácná byla, vidí se, jakobyste všecku jich chválu a umění s sebou do vlasti převesti a novou Alexandrii při dvoře Jeho Mti Císařské Vaší Milosti vzácným příkladem a podporováním téhož umění založiti začili." I sám Harant zmiňuje se v cestopisu svém na konci prvního dílu, že když v Jerusalémě po svých chůzech v klášteře ' odpočívali, často u večer s mnichy, jichž někteří dobří hudebníci a zpěváci byli, na altáně všelijaké pěkné kusy čtyr i pěti hlasů zpíval; a že tu také v klášteře sám jeden zpěv složil na text žalmu 124: Qui confidunt in domino; kterážto skladba šestihlasá k témuž dílu prvního vydání na konci také přiložená se nalézá, jakožto na důkaz Harantovy v tom umění dokonalosti. A však i on sám také nemálo sobě na této své proslulosti pro to umění zakládal; neboť heslo, ježto sobě položiti dal pod vyobrazení své, k prvnímu vydání cestopisu připojené, totiž : "Virtus ut sol micat," dílem známkami hudebními vyznačeno jest, kteréžto známky, čteny jsouce spůsobem onoho věku, doplňují slabik ut sol mi 5.

Zatím blaženost Harantova, které toho času požíval, zkalila. se nemálo nenadálou smrtí druhé jeho manželky Barbory, rozené Mířkovské z Tropčic, ježto dne 10. Července léta 1607 zemřela v Praze po děťátku. S ní, jak se podobá, pochováno bylo z velkého dílu také štěstí jeho domácí; neb ačkoli se potom zase a potřetí oženil, pojav, sobě Annu Salomenu Hradištskou z Hořovic, šlechtičnu vznešenou a bohatou, však nezdá se, žeby jemu byla předešlé ztráty nahradila; alespoň sám o ní vysvědčuje před smrtí svou, že byla vrtkavá a nestálá, a nad to hrdá, s poddanými nemírně nakládajíc.

Léta 1608, v sobotu po neděli Invocavit, 1. Března, učinil Kristof Harant s bratry svými Adamem na Klenovém a Janem Jiřím na Velkých Hošticích dskami zemskými rozdíl o společný po otci i po matce jim pozůstalý statek. (D. Z. 134. B. 18.)

Téhož také léta vydal popsání cesty své tiskem, nemoha v tom odepříti žádosti nejedněch pánův a přátel. svých, kteří naň o to neustále nastupovali; mezi nimiž byli také někteří, však menší počtem i méně podstatní, usilujíce o to, aby je sepsal v jazyku německém. Ve spisu tomto vypravuje obšírně, netoliko co se jemu a jeho tovaryšům kde přihodilo, nébrž popisuje i krajiny a místa, která viděl, líčí jejich příběhy a znamenitosti, pak tehdejší obyvatelův obyčeje a řády, vše s důkladností velikou, a pokud na onen čas bylo možné, i s kritičností, dokládaje se přitom všude starých i novějších spisovatelův, jak řeckých a latinských, tak i vlaských, francouských, španělských a německých, tak že při této práci, jakož seznam na konci druhého dílu připojený ukazuje, bez mála do šesti set rozličných spisův užil. I ačkoli na nejednom místě přivádí tu také důklady takové a zvláště přísloví, ježto méně se hodí, takořka s násilím přivlečeny jsouce, v čemž opět patrně se jeví jeho ctižádost, aby byl jmín za muže nad jiné učeného; však nedá se nikoliv upříti, že byl v dějepisu starých i novějších časů, v přírodopisu i v jiných vědách toho věku pěstovaných znamenité zběhlý, tak že v tom skutečně i nad učené současníky své vynikati mohl. Již prvé poznali jsme ho co výtečného znalce hudby; i nebude tu od místa doložiti, že byl také výborný kreslič. Neb všecky obrazce, k prvnímu vydání připojené, kreslil sám, a mnohé jen po pamněti; a v skutku jsou mezi nimi výkresové někteří ve spůsobu svém tak správní a dokonalí; že se i nejlepším toho času výkresům v Říši čestně po bok postaviti mohou. Krom toho shledá ho čtenář i co znamenitého plavce kterýž se nehrozil s paluby veliké lodí kupecké u prostřed moře skočiti, aby se vykoupal, a řeku Jordanskou nebezpečnou a tak hlubokou, že u prostřed se pod vodu pustiv, do dna dostačiti nemohl, šestkráte po sobě přeplavati. Nad to pak dává jemu Gotfried Steegh, císaře Rudolfa II. komorník, ve své latinské básni, kteráž k Harantovu cestopisu prvního vydání za úvod připojena jest, vysvědčení takové, že výborně uměl zacházeti se zbraní všelikou a jak s koněm tak i pěšky turnovati, a že jemu během i skokem sotva kdo vyrovnati se mohl; že byl výtečný v lovu kancův i jelenův, a že nikdo takovou sílou míč povětrný zhůru vymrštiti, ani tak obratně s malým míčem hráti nedovedl, jako on, neb těmito posléze řečenými hrami tehdáž ještě i osoby vznešené rády se bavívaly 6.

Co se pak jeho charakteru dotýče, spatřuje se všude, že byl muž přímý a srdce nad míru dobrého, u něhož dobré slovo všecko vymohlo. Neb ačkoli sobě časem a při dobré příležitosti rád nějaký vtip a žertík dovolil, však nikomu tím nechtěl ublížiti a hned napraviti hleděl, vida, žeby z toho co povážlivého pojíti mohlo. Jeden toho příklad najde čtenář na spolupoutníku jeho Nizozemci Lampertovi, jehož Harant spolu s Černínem z Benátek až do Egypta na svůj náklad vychovávali, ačkoli snad s právem měli jej v podezření, že byl šibal. A tolikéž sám také vysvědčuje o sobě ve spisu svém, kdež dí : "Lásky a přízně, leč pravdou a upřímnou věrností, dosáhnouti se nestrojím." A dále : "Abych komu svým spisem ubližovati chtěl, toho se jako poctivý pán snažně vystříhám." A však právě tato jeho úslužnost k jiným, že se dal snadně přemluviti, a spolu také jeho ctižádost, byly potom hlavní příčinou jeho nešťastného skončení.

Léta 1612 v pondělí po sv. Alžbětě, 19. Listop., koupila manželka Harantova Anna Salomena Hradišťská z Hořovic od Adama Škopka z Bílých Otradovic druhou polovici hradu i městečka Pecky s doly zlatými a s vesnicemi jmenem Lhota, Staňkov, Vidonice, Velká Borovnice, Bělá, Rádkyně a Rašín, za 36.000 kop gr. míš. (D. Z. 236, juxta k 6 a 189, J. 8.), tak že nyní Harantovi a manželce jeho celý ten statek náležel. Od té doby, jak se podobá, zdržoval se Harant s rodinou

svou častěji a stáleji na statku svém nežli v Praze; památku jeho zvěstují zde potud ještě některé mdlé stopy maleb na zdi v nádvoří zámeckém, mezi nimiž také jeho znak se spatřuje, a pak zvonek na věži kostelní v městečku Pecce 7.

Potom l. 1619, v sobotu po sv. Martinu, 16. Listop., koupil Harant od bratří Gabriele Kristofa a Václava z Sebuzína dům nárožní v Menším městě Pražském v ulici, kudy se jde na Újezd, kteréhož ale zas léta následujícího v úterý po sv. Bartoloměji, 25. Srpna, své manželce postoupil. (D. Z. 237, list 11-26.)

Po smrti císaře Rudolfa II. (zemř. 1612, 20. Ledna) bratr a nástupce jeho císař Matyáš II. Haranta neméně si oblíbil, což z toho se souditi může, že ho povýšil k hodnosti svého dvorského rady. Ale právě za tohoto mocnáře vznikly v Čechách ony nešťastné rozbroje mezi katolíky a stranou pod obojí, kteréž po jeho smrti (zemř. 1619, 20. Března) stupně nejvyššího dosáhše, zemi Českou uvedly v záhubu. Již před tím, však neví se zajisté kdy, ani čím puzením, byl přestoupil Harant, ač potud horlivý katolík, i se svou rodinou k straně pod obojí; ale zdá se, že ho k tomu okolo l. 1618 přivedla rada přátel a i také jeho vlastní ctižádost, aby spolu s jinými pány a rytíři mohl účasten býti všelikých hodností, ježto sněm zemský, . kde tehdáž strana pod obojí výhradně vládla, svým přívržencům rozdával; neb až do l. 1619 nenalézáme Haranta v žádných takových hodnostech ani kommissích od sněmu zemského zřízených.

Když pak léta 1619 na sjezdu, kterýž držán byl na hradě Pražském od 18. až do 23. Března, stavové po všem království nařídili veřejnost a výpravu proti lidu císařskému, zvolivše k lidu svému jízdnému i pěšímu za kommissaře po krajích po jedné osobě panské a druhé rytířské, tu také spatřujeme již Kristofa Haranta, z pánův, a s ním Odolena Pětipeského z Chyš, z rytířstva, jakožto kommissary nad lidem z krajův Boleslavského, Hradeckého a Kouřimského, s nařízením, aby při témž lidu stavovském jak v ležení, tak i tehdáž, kdeby koli táhl, zůstávali, nad důstojníky jako velení měli, a na to pilný pozor dali, aby se obyvatelům království Českého od téhož lidu žadné škody nedály.

Na to v měsíci Červnu téhož léta stál Harant s Matyášem hrabětem z Turnu, vůdcem vojska stavovského, nepřátelsky před Vídní, maje velení nad dělostřelbou; a jeho řízení střelby připisuje se, že koule z děl až i do oken hradu císařského lítaly, tak že král Ferdinand H. byl skutečně v nemalém nebezpečenství života.

A potom zase, když stavové na sjezdu, obecném, jenž držán byl na hradě Pražském od 23. Července až do 31. Srpna t. l., zřídili kommissí k odhadání odjatých statkův a domův klášterských i jiných duchovních osob katolických, totiž v každém kraji, kdež se ti kteří statkové nacházeli, po třech osobách, z každého stavu jednu, tu také ustanoven byl za kommissaře do kraje Hradeckého Kristof Harant, ze stavu panského, a spolu s ním Mikuláš Klusák z Kostelce, ze stavu rytířského, a Jan Tobolecius ze stavu městského.

A když konečně stavové téhož léta v Srpnu proti císaři Ferdinandovi H. byli za krále Českého zvolili Fridricha, falckrabě na Rýnu, učinil tento Haranta potom svým radou a komorníkem, a pak i presidentem komory české; kteréžto úřady Harant také na sebe přijal, vykonav přísahu ku presidentství v jazyku německém před Kristianem knížetem Anhaltským a před tehdejším nejvyšším kancléřem Václavem Vilémem z Roupova, a uveden byv na ten úřad od nejvyššího písaře zemského Kašpara Kaplíře ze Sulevic. V úřadě tomto dává se jemu vůbec vysvědčení, že jej řídil spravedlivě, nečině žádného rozdílu mezi osobami strany pod obojí a mezi katolíky, a že kněžím katolickým zúplna poroučel vydávati platy jejich, cožby, jak sám také se zmiňuje, žádný jiný na jeho místě nebyl učinil. Patrné jest, že nyní Harant litoval kroku svého, vida že zle učinil, přidržev se strany Fridrichovy; ano jsou i zprávy, že již prvé v jednom shromáždění ještě s některými jinými pány byl radil stavům, aby se císaři Ferdinandovi podrobili a za krále jej přijali, ale že nebyl slyšán; a nyní byl již příliš daleko zašel, než aby byl mohl odstoupiti a v milost doufati.

A však Harant nepožíval dlouho této své hodnosti presidentské; neb brzy na to, jakož povědomé jest, učinila bitva Bělohorská (1620, 8. Listopadu) panování Fridrichovu a jeho strany jednou ranou smutný konec. Harant odejel z Prahy na svůj statek a zámek Pecku. Nezbývalo mu nic jiného, než aby se, jako mnoho jiných pánův a rytířův českých strany jeho, ze země vystěhoval a v cizině u některého mocnáře nekatolického příchrany hledal; ale prvé, nežli mu možné bylo shledati k tomu potřebné peníze, přijelo pro něj, asi na počátku měsíce Března l. 1621, silné oddělení vojska císařského a jali jej. I vypravuje se tu na místě v někdejším poddaném jeho městečku Pecce, že když s nimi z brány zámecké vyjel na zdvihací most, strhl se vítr veliký a vzal jemu s hlavy klobouk. Tu prý řekl Harant, jako předvídaje svůj konec, tato slova : "Kdybych byl Římanem, i hned bych se vrátil a dnes bych nešel z domu ani krok." Byť i zpráva tato byla smyšlená, však zajisté charakteristická jest, že i tu ještě Harant svou učeností zablesknouti se chtěl.

Do Prahy jsa přivezen, opatřen byl, spolu s jinými, vězením na hradě Pražském v pokojích při úřadě purkrabském. Ve vyšetřování pak dáno mu za vinu, že byl při obležení Vídně a do, hradu císařského stříleti dal; že byv zavázán králi Ferdinandovi přísahou zrušil a Fridrichovi falckraběti přisahal, a že úřad presidenství komory české na sebe vzav, důchody království Českého obracel ku prospěchu buřičův. A poněvadž omluvy Harantovy nepostačovaly, aby se z viny vyvedl, odsouzen byl dne 19. Června l. 1621 k smrti mečem, však aby hlava jeho při těle zůstala, a veškeré jmění jeho propadlo císaři v pokutě, vyjmouc věno jeho manželky.

Na to připravoval ho k smrti Jan Rosacius Hořovský, toho času správce církevní u sv. Mikuláše v Menším městě Pražském, assessor konsistoře pod obojí. Dle zprávy buď téhož kněze Jana, jenž s osobami nejonačejšími tehdáž na smrt odsouzenými pracoval, aneb kohokoli jiného, kdo tu s ním byl přítomen, (kteroužto zprávu, svého času tištěnou, Pavel Skála ze Zhoře celou do spisu svého pojal,) byl Kristof Harant v posledních dobách života svého mysli velmi zarmoucené a sklíčené. Sedě ve vězení při purkrabství s Vilémem Konecchlumským a Divišem Černínem, dožádal se téhož kněze Jana, aby i jim bylo poslouženo velebnou svátostí. "I kdež jsme přišli mezi ně," vypravuje dotčený spisovatel, "pan Harant k knězi Janovi řeč svou učinil s velikou žalostí ducha, řka: Ach můj milý otče! i já mám umříti a nevím proč. Ty dvě příčiny proti mně čelí: jedna, že jsem k Vídni s jinými táhl, u ní ležel a do oken, kde císař byl, stříleti dal; druhá, že byv prvé přísahou zavázán, presidentství komory české na sebe jsem vzal : ješto co se první věci dotýče, to od direktorův pod ztracením cti, hrdla i statku na mne vzloženo bylo, a ne jen na mne, ale i na jiné, kteříž také, jako i já, táhnouti musili; a že jsem k sobě ten úřad přijal, komuž bylo lépeji, jako kněžím pod jednou? nebo jim jejich deputáty zúplna jsem vydávati poroučel, čehožby žádný sice jiný byl neučinil!"

Druhý den na to, totiž v neděli dne 20. Června, před večerem byli všickni odsouzení páni s hradu Pražského dovezeni na radnici Staroměstskou a tu rozdílnými vězeními a strážemi silnými opatřeni. V pondělí pak, dne 21., v 5 hodin ráno, udeřeno bylo na hradě Pražském z kusu. A v tu chvíli císařští richtářové přišli mezi ně, oznamujíce, že jest hodina exekucí; protož aby hotovi byli, a na koho voláno bude, ten aby šel. Jakož pak hned za nimi přišli městští richtáři, a volali nejprvé na hrabě Šlika a za ním na Václava z Budova. "A mezi tím Kristof Harant pro kněze Jana poslal, aby k němu šel, že již na něho pořádek přichází. A když přišli jsme k němu, naříkal na svou nevinu, že se mu křivda děje. A mezi tím prosil a zavázal kněze Jana, aby oznámil manželce jeho věci tyto : předně, že ji napomíná, aby při náboženství byla stálá; nebo já, prý, vím tak mnoho, že jest velmi vrtkavá a nestálá; a dokud Vy budete na Malé straně, ať se Vámi spravuje. Připomeňte jí to, že jsem já mnohé země projel, a i v náboženství mnoho přehlídl a zkusil, a naposledy jsem nic jiného nenašel, než to, že v samém milosrdenství božím a v zásluhách dostatečných jediného spasitele Krista Ježíš hříchův odpuštění i života věčného docházíme : a v té víře hotov jsem umříti, a jsem jist, že dnes mého milého spasitele tváří v tvář viděti a s ním i se všemi svatými toho života požívati budu. Druhé řekněte jí, prosím, ať s poddanými nakládá mírněji, robot jim nepřivětšuje, ale raději chudým poddaným ať pomáhá a jim platy a roboty odpoušti." Třetí s strany svých dětí jí tolikéž poroučel a svou poslední vůli oznamoval, aby je vychovati dala v náboženství pod obojí; i jiné některé věci jí přikazoval, jakby své děti vésti a jaké jim naučení, kdyžby dorostly, dáti měla. "A co Vás tu prosím," doložil, "to také jsem jí napsal; ale víceji snad na Vaše předložení, než na mé psaní učiní 8. To kněz Jan potom skutkem vykonal: ale jináč se děje" - poznamenal týž spisovatel.

"Potom s vzdycháním pan Harant doložil i toho: Ach můj milý bože! jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje; pískem jsem se jednou zasypal, a ze všeho mi můj milý pán bůh pomohl: a nyní v své milé vlasti nevinně umříti musím! Odpustiž pane bože mým nepřátelům! A v tom zavolali na něho. Pročež rozžehnavše se, šli jsme až na to zarmoucené lešení. Kristof Harant, jda ze světnice, řekl: V tebeť jsem, pane bože můj, od mladosti mé doufal, nedejž mi na věky zahanbenu býti! A za tím s knězem Janem říkal modlitbu, až přišli na lešení; a tu hledě do nebe, zvolal: V ruce tvé, pane Ježíši Kriste, poroučím duši mou! A svlekv se z kabátu, klekl, a opět po knězi Janovi hlasitě, do nebe hledě, volal: V tebeť jsem, pane bože můj! od mladosti mé doufal, a protož v ruce tvé, bože, poroučím duši mou! a v tom sťat byl."

Potom tělo Harantovo i s hlavou vloženo bylo do truhly k tomu již přihotovené a propuštěno jeho manželce, kterážto je dala do domu svého přenesti, pěkně obmyti a přistrojiti, načež téhož dne večer tiše a beze vší slávy v zemi posvátné pochováno jest.

A poněvadž Harant, kromě cti a hrdla, byl i statku odsouzen, proto také propadla císaři v pokutě ona první polovice hradu i statku Peckovského se vším příslušenstvím, ježto Harantovi podlé svrchu řečené smlouvy náležela po jeho druhé manželce Barboře Mířkovské z Tropčic. Potom ale léta 1622, v pondělí po sv. Šimonu a Judě, 31. Října, tato polovice propuštěna byla vdově Harantově, Anně Salomeně z Hořovic, v ceně odhadní 21.289 kop 34 gr. a 2 pen. míš. (D.Z.194. L. 20.) 9, kteráž pak ten celý statek Peckovský se vším jeho příslušenstvím l. 1624 v pondělí po sv. Jakubu, 29. Července, prodala Albrechtovi Václavovi vladaří domu Valdšteinského, knížeti Fridlandskému, za 130.000 kop gr. míš., k čemuž od něho ještě přidáno darem 1000 tol. říšských dceři její Sybile. (D. Z. 239. B. 13.) Valdštein pak léta 1627, dne 8. Prosince, daroval to celé panství, totiž zámek a městečko Pecku s jedenácti vesnicemi, klášteru kartouskému ve Valdicích blíž Jičína.

Vdova Harantova nezachovala se podlé jeho posledního nařízení, písemně i ústně jí zůstaveného, nébrž přestoupila nejen sama k víře katolické, ale dala také všecky děti své, s Kristofem Harantem splozené, v ní vychovati. Léta 1625 vdala se za téhož Heřmana Černína z Chuděnic, kterýž byl druhdy tovaryšem pouti Harantovy v zemích východních. Mimochodem budiž o něm zde poznamenáno, že na témž sjezdu l. 1619, kdež Kristof Harant ustanoven byl kommissařem stavovského lidu válečného, týž Černín, tehdáž hejtman Starého města Pražského, spolu s jinými zbaven byl svého úřadu, jakožto osoba stavům odporná; potom ale l. 1644 povýšen do stavu hraběcího.

Téhož léta 1625 v sobotu po proměnění Krista pána, 9. Srpna, odkázala Anna Salomena, někdy Harantová, veškeré jmění své nynějšímu svému manželu Heřmanovi Černínovi, a dítkám svým, po Kristofovi Harantovi pozůstalým, totiž Janovi Vilémovi, Leopoldovi Jiřímu, Rudolfovi Václavovi a svrchu dotčené dceři Sybile, v sumě 100.006 kop míš. na rovné díly. (D. Z. 142. E. 15.) Zemřela l. 1637.

Synové Harantovi Jan Vilém a Leopold Jiří zvolili sobě stav vojenský. Jan Vilém byl léta 1631 setníkem, a oženil se l. 1634 s Barborou Křineckou z Ronova, kterážto jemu spolu se svou sestrou Helenou Eustachií, provdanou Šternberkovou, potom l. 1637 dne 2. Května prodala statek Jilemnici s jeho příslušenstvím i se zámkem Roketnickým, za 64.000 kop míš. (D. Z. 314. C. 30.) Zemřel okolo léta 1643. Heslo jeho, v pamětní knížce rodu Harantova vlastní rukou zaznamenané, zní takto : Wer mich lobt in praesentia, und sehändet in absentia, den hol die pestilentia.

Druhý syn, Leopold Jiří, byl dle Tituláře l. 1652 vydaného tehdáž ještě živ. Padl v souboji, kterýž byl vznikl proto, že mu odpůrce jeho vyčítal potupnou smrt otcovu. Třetí syn, Václav Rudolf, stal se mnichem řádu bosáckého sv. Augustina, přijav jmeno klášterské Augustinus a S. Clara de Monte Falco. Týž odkázal léta 1632, 17. Srpna veškeré jmění své dvěma klášterům svého řádu, totiž ve Vídni a v Praze u sv. Václava v Novém městě, každému polovicí, a zemřel léta 1664 dne 18. Září co převor posléze řečeného kláštera u sv. Václava v Praze.

O dceři Sybile nic více se neví, nežli že l. 1632 již na živě nebyla. Krom toho zůstala také po Kristofovi Harantovi z druhého manželství ještě dcera Rozina Alžběta, kteráž se potom provdala za nějakého svobodného pána z Puchheimu.

Bratří Kristofa Haranta, jakož na počátku již řečeno, byli dílem jeho vlastní rodní, z téhož otce i matky, dílem pak poloubratří, matkou rozdílní. Vlastní a mladší bratr jeho, Adam Harant z Polžic a z Bezdružic a na Klenovém, zemřel již léta 1617 dne 12. Prosince, maje věku svého 52 let, a pochován jest ve farním kostele v Klatovech. Manželka jeho, Eva z Malovic, zemřela l. 1600 dne 11. Května.

Druhý a nejmladší jeho vlastní bratr, Jan Jiří (starší Harant z Polžic a z Bezdružic, na Velkých Hošticích a v Habarticích, vystěhoval se po bitvě Bělohorské i se svou manželkou Lidmilou z Příchovic (zemř. 1631) do Sas, kdež potom l. 1638 popsání cesty bratra svého Kristofa z češtiny na německý jazyk vyložil. Kdy a kde zemřel, neví se. Heslo jeho bylo : Vive deo et proximo.

Tohoto pak Jana Jiřího syn byl Kristof Vilém Harant z Polžic a z Bezdružic, jenž se narodil l. 1617 dne 10. Dubna. Léta 1642 vstoupil ve služby vojska císařského a setrval v nich až do smrti své. Léta 1648 píše se již plukovníkem a potom léta 1678 cís. skutečným komorníkem, generálním strážmistrem polním a plukovníkem pluku kyrysnického. Týž vydal nadřečený převod německý Harantova cestopisu v Norimberce tiskem, a věnoval to dílo přípisem, jehož datum jest v Norimberce dne 10. Dubna 1678, císaři Leopoldovi L, jakož v předmluvě praví, proto, že původce toho cestopisu, jeho v pánu zesnulý strýc Kristof Harant, jej v jazyku českém tehdáž panujícímu císaři Rudolfovi II. podati a přivlastniti zamýšlel. Týž Vilém Harant byl za svého času známý co náruživý a šťastný soubojník, pročež jej také vůbec nazívali duellatorem. Zemřel v Praze co generál jízdy a velitel posádky téhož města i nejvyšší velitel vojenský v zemi České, dne 25. Února léta 1691, a pochován v hlavním chrámu páně u sv. Víta 10. Heslo jeho vyznačuje zřetelně jeho k boji vybízející povahu: Frische, frische Feigen vor alle die, die mich neiden!

Z bratří Kristofa Haranta polourodých, po matce Anně z Útova, byl nejstarší Bohuslav Harant z Polžic a na Tisovém, kterýž ale zemřel již před rokem 1584. Druhý poloubratr, Jindřich Harant z Polžic a z Bezdružic a v Klatovech, zemřel léta 1603 dne 15. Prosince, v 61 letech věku svého, a tu v Klatovech ve farním kostele pohřben. První manželka tohoto byla Anna z Janovic, a druhá Anežka z Lažan, kterážto zemřela l. 1628 dne 18. Listopadu v městě Hofu ve Vogtlandě. Třetí poloubratr, Jan Bořivoj Harant z Polžic a ve Vrchavči, jakož se v Tituláři léta 1589 jmenuje, zahynul potom v bitvě mořské, ježto svedena byla s Turky. O polousestrách Kristofa Haranta z též Anny z Útova, totiž Brigitě, Johance, Regině a Lidmile, neví se dále nic.

O jiných dalších příbuzných a potomcích rodu Harantovského, komu na tom záleží, najde zprávy důkladné ve spisu od sboru numismatického v Praze vydaném: "Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Privatmünzen und Medaillen." V témž spisu také vyobrazen jest peníz oblý, na památku Kristofa Haranta z Polžic, však ale již v časích pozdějších, jak ze stříbra tak i ze zlata ražený (Tab. XV. 120.); na jehož jedné straně spatřuje se obraz Harantův, a na druhé rodu jeho znak s poznamenáním roku 1618 a počátečních písmen jmena jeho : K. H. Z P.

Kristofovi Harantovi propůjčovalo se každého času čestné místo v životopisích a vyobrazeních mužův učených země České. První počátek životopisu jeho učinil Bohuslav Balbín. v "Bohemia docta", Tract. I. pag. 54. Obšírnější životopis podal potom Pelcl v "Biographien böhmischer Gelehrten", III. str. 86; ale zprávy jeho jsou tak matné a nedůkladné, že se zdá, jakoby byl Pelcl ani Harantova cestopisu sám nečetl, jinakby se aspoň s tímto pramenem shodovati musel, čehož nikterak není. Pelclovu práci potom spůsobem svým vzdělal Schiffner, v "Gallerie der interessantesten und merkwürdigsten Personen Böhmens", V. str. 64, jalovým přemítáním a nechutnými smyšlénkami na spůsob povídky ji rozšířiv. Pešek v "Geschichte der Gegenreformation in Böhmen", I. str. 435 až 441, ku práci Pelclově přidal jen některé zprávy z Persekucí církve o posledních dobách života Harantova. Heber, v "Böhmens Burgen" atd. II. 1. str. 15-19, o Harantovi již mnoho nového a dobrého na světlo vynesl z desk zemských, v ostatním ale také zúplna spoléhal na Pelcla. Nejzevrubnější a spolu i nejdůkladnější zprávy o Harantovi, ovšem hlavně v účelu rodopisném, přináší spis málo výše jmenovaný sboru numismatického v Praze. Kterých pramenů zde v tomto životopisu jsme užili, větším dílem již na svých místech poznamenáno jest. Přitom však nemůžeme nevzdati díkův slovútným pánům, panu Antonínovi Rybičkovi ve Vídni za laskavé přidání výpisův z pramenů některých, jichž zde v místě není, a panu Václavovi Hankovi, bibliotékáři českého Museum, za ochotnou pomoc při vyhledání pramenův, ježto se v témž Museum chovají.

Nejstarší a prvotní vyobrazení Kristofa Haranta, od slovutného císařského rytce Jiljího Sadelera pocházejíc, jest ono, ježto Harant sám k cestopisu svému připojil; dle něhož pak učiněno bylo Norimberské k německému vydání téhož spisu, a potom Balzerovo v "87 Abbildungen böhm. und mähr. Gelehrten und Künstler"; a i toto zde přiložené vyobrazení dle onoho původního spůsobeno jest.

Již nahoře učinila se zmínka, že do textu prvního vydání pojati jsou také dřevotiskové, od Haranta samého kreslení, jichž v obou dílech vesměs do padesáti se počítá. Příznivou náhodou zachovalo se nám až potud patero týchž desk dřevěných, jimiž se první vydání tisklo, totiž dvě k prvnímu dílu a dvě k druhému; mezi kterýmiž jedna, představujíc nové město Jerusalém, jak obsahem nejdůležitější, tak i nejzachovalejší jest, kdežto se čísla zúplna shodují s vypsáním přednějších míst téhož města, jež se nalézá na str. 238 a 239 vydání tohoto.

Sbor Matice české, umíniv vydati zanímavý i úžitečný, a v prvním vydáni svém již velmi vzácný cestopis Harantův tiskem, snesl se z hodných příčin na tom, aby dřevotiskové v něm, nemajíce nyní vůbec leč jen cenu archeologickou, byli pominuti, a jen ono vyobrazení nového Jerusaléma, touž prvotní deskou je spůsobíc, aby se přiložilo jako na ukázku; dále také ustanoveno, aby některé méně podstatné texty latinské i řecké, jako zpěvy a modlitby, statuta i listiny, a zvláště takové, ježto i krom toho v jazyku českém tu se přinášejí, z tohoto vydání se vymezily, však obojí tak, aby se spisu v podstatě jeho nikoli neublížilo; a poněvadž Harant dle obyčeje spisovatelův tehdejších ve spisu svém zhusta užívá také slov cizích, sluchu našemu neobyčejných a jej urážejících, taková slova aby se v textu jinými vhodnými a správnými nahradila, ale aby vždy předce dole pod sloupcem byla poznamenána.

Co se pak jazyka samého ve spisu tomto dotýče, nemůžeme ho nikoli naskrze a bez vyjímky za vzor správnosti a dokonalosti schvalovati. Neb toho času spisovný jazyk český vůbec již velmi byl pokažen, zvláště v užívání příčestí tak řečených; na čež již Melantrich léta 1580 stěžoval, uznav za potřebné tiskem vydati "Krátkou správu pravého mluveni, jak vlastně mužskému a jak vlastně ženskému pohlaví mluviti náleží; item jak mnohu a jak jednomu; čehož nyní, prý, mnohý nešetře a nové zvyklosti užívaje, ledakdys v řeči své, aneb ve psaní svém, udělá z muže ženu a z ženy muže, z jednoho mnoho a z mnoha jednoho, a to nejvíce in participiis." Táž vada nalézá se i u Haranta; a však nechtíce ve spisu jeho mnoho rýpati, opravili jsme jen nejhrubší takové poklésky, jiných, a zvláště užívání ženského příčestí -íc místo mužského -e v časoslovech takových, kdež mužské příčestí s třetí osobou jednotného počtu času přítomného se shoduje, ku př. milujíc místo miluje, radujíc místo raduje atd., tak zanechavše. Jiná vada Harantova ve spisu tomto jest, že pravidelného genitivu ve rčení negativním a při jistých složených časoslovech všude důsledně nešetří; tak ku př. píše: dobyti město, zanechati něco a j.; a také v zájmenech osobních užívá všude instrumentalu ním, ní, nimi bez předložky, místo správnějšího jím, jí, jimi. Přes to však přese všecko může se mnohý ze spisu Harantova vždy ještě mnohému dobrému jak v jazyku tak i v pravopisu přiučiti; i dotkneme ku př. jen toho, že Harant při vší nesprávnosti tehdejšího psání spůsobu vždy předce píše dvoustran-ý, čtverhran-ý, kdež nyní v obyčej vešlo psáti dvoustran-ný, čtverhran-ný, ač toto složené přídavné právě tak utvořeno jest, jako dvouhlav-ý (orel), čtyrnoh-ý (stůl), a nikoli dvouhlav-ný, čtyrnož-ný. Protičeské satiry spálené v Praze 1622

(Zvon, 1917.)

Roku 1622 sbíhal se lid pražský na divnou podívanou. Z rozkazu královských místodržících, na popud knížete Karla z Liechtensteina, byl předčítán patent, kterým se zabavují všecky výtisky knihy, vydané pod názvem "Petri Ribaldi Peruani Satyrarum liber prior et Reinoldi Gvisco de Goa Americani Elegiarum et epigramatum cum miscellaneis liber posterior, Indiarum occidentalium poetarum cum rubco ense, Impressum Utopiae apud Raphaelem Atabalida, cum licentia Moschovitarum, anno MM. DD. XL. IoI." Tedy byla tajně vydána tato spalovaná knížka v Utopii (v Praze) a obsahovala satiry a epigramy, složené prý od básníků indianských, západoindických, s červeným mečem, Peruance Petra Ribalda (rybalt tulák, nezbeda) a Amerikana Reinolda Gviska de Goa.

Přichystali hromadu dříví, naházeli tam knížky, sebrané po krámech knihařských i po domácnostech, zapálili... Komu se podařilo knížku zachytiti z plamenů nebo jinak jí získati, nedůvěřivě hlavou pokyvoval, proč byla odsouzena od místodržících vládnoucích. Nebyla to kniha protikatolická, nebyla prosycena odbojným duchem proti změnám tehdejším. Naopak, rozplývala se oslavou knížete Liechtensteina, Pavla Michny z Vacínova, Viléma Slavaty a jiných. Tupila památku Jesenského, Budovcovu, Harantovu a jiných. Bodavými úštěpky a kousavými vtipy sršel tento zlomyslný hanopis proti minulosti české, proti Čechům, "jedovatým bestiím, drakům, kancům, škorpionům, hadům, zmijím, divokým nezkroceným lvům, medvědům, rohatému skotu, rakům" atd. Celá literatura stará i nová nemůže se vykázati horšími tištěnými,surovými urážkami, jedovatými klepy a hnusným osočováním národa českého, se zájmem až příliš jasně prozíravým. Jméno pravé skladatele této nestoudné pohany jména českého bylo tajeno a zamlčováno. Znalci ovšem hned uhodli, soudíce podle shody některých lichotivých podpisů a urážlivých satir na letácích, vydávaných v dobách posledních (rytiny G. Doomse) se začátečnými písmeny M(ichal) P(ěčka) S(mržický) z R(adostic), jakož i proto, že tyto hanopisy a letáky v malém formátě byly jako přílohy obrázkové připojeny do knížky Ribaldovy, že pod obojím smyšleným jménem skrývá se dosti neprozřetelně jmenovaný zámožný měšťan Pěček (Pěčka), jehož Skála ve své Historii české podle tehdejšího názviska jmenuje "pochlebník veliký jesuitský a knížete z Liechtensteina". Muž neobyčejně vzdělaný. sečtělý, neodolatelný prokurator (řečník), bystrý znalec a vtipkář vad a nedostatků mezi jednotlivými stavy, obratný básník latinský. Všech těchto vlasností využil nečestně proti české vlasti, proti Čechům, v této knize ohyzdné, jejíž obsah vyvolal takovou bouři v Praze i po Čechách, že se snažil kníže Liechtenstein s královskými místodržícími utišiti nevoli rostoucí i při tehdejších stísněných poměrech aspoň veřejným upálením známých a sebraných výtisků knihy Pěčkovy. Zní to jako hořká ironie, kdy v době visitací a přehlídání všechněch knihařských krámů, sklepů, skladů přísně zinventovaných, se zákazem, cokoli odtud prodávati, upalují veřejně knížku člena této visitační komise, vydanou pod pseudonynem, pod smyšlenými názvy Peruance Ribalda a Amerikana Gviska de Goa, jejichž vyobrazení v některých výtiscích (mědirytiny) jsou připojena, s odporným výsměchem. kterým si oba karatelé českého národa, Ribaldus i Gvisko, tropí nemilosrdně s neslýchanou odvahou z národa českého kruté smíšky, škodolibé úšklebky.

Autorství Pěčkovo zaručeno jest bezpečným svědectvím šlechetneho jesuity Bohuslava Balbina. Pátral prý dlouho, kdo se mohl dopustiti tak ohavného provinění proti Čechům. Doktor Wencelius, kterýž prý znal Pěčku osobně, dosvědčil Balbínovi, že to byl muž svrchovaně nestálý, vychytralý, který uměl podle prospěchu svého pouštěti plášť podle příznlvého větru a složil a vydal, řídě se touto nečestnou zásadou, aby se zalichotil, ony satiry. Poctivý Balbín, ač jesuita, neváhal zvěčniti smutnou postavu udavače a pomlouvače Pěčky zdařilým epigramem (volný překlad z latiny): Když, Petře Čechu, všecky Čechy rozsápáváš, na hlavu spisovatelovu všecky urážky padají. Jméno Ribalda se na tebe hodí i Peruana, protože barbarská mysl spatřuje se na každé stránce. A jiný epigram použivá básnických obrazů Pěčkových ku výsměchu, napodobenému ve slohu Ribaldových satir: Pěčka smývá svoje viny v pekle, zaviněné skladbou svých satlr. Co doporučuješ, sám jsi hoden, kousavý básníku, totiž sám zasloužíš si meče a provazu a nejhorší pekelné louže. Pověz, zlosynu, trápený v pekelných mukách, jak se ti líbí tvůj pobyt u satanáše? Radují se v nebesích po zemské pouti duše zbožných, ale tvoje hříšná duše škvaří se v pekelném plameni. Tak ať zhynou všichni, jako zhynul zlosyn ten, kteří rvou vlasť a znamenité muže! -

Kdo byl Michal Pěčka? Syn chrudimského rychtáře Jana Pěčky, povýšeného r. 1571 do šlechtictví. Studoval v Praze a záhy skládal latinské básně (viz jejich výčet u Jirečka v Rukověti). Byly to doby, kdy Pěčka lísal se nedůstojně k mužům, jichž potřeboval k dosažení svých záměrů, kdy dral se v přetvářené poníženosti mezi kruhy básnické a vědecké. Muže ty pak po roce 1620 tupil a k jejich přátelství a stykům s nimi znáti se nechtěl, aby mu to neuškodilo v nových proudech politických událostí. Roku 1609 velebí s patolízalskou vtíravostí lékařské vzácné umění Jesenského, prý šlechetného, bedlivého učence. V knížce r. 1622 vedle nejapných poznámek o prostořekém jazyku Jesenského přímo ve zvláštní básni posmívá se bývalému příteli svému Jesenskému, jak byl právem odsouzen, aby byl před usmrcením katovou rukou přibit za zloradný jazyk na šibenici. Roku 1609 skládá na znak Martina Fruveina z Podolí verše lichometné: jako prý drahokam ve zlatém prstenu září nad zlato, tak Fruvein vyniká dokonalostí nad slavné muže. Uplynulo 11 let a Pěčka na několika místech a ve zvláštních skladbách v satírách, překypujících hnusnou radostí, vysmívá se neblahému osudu tragickému, jak Fruvein ze strachu před popravou vyšplhal se z Bílé věža na Hradě Pražském komínem na střechu a v zoufalosti se vrhl do příkopu. Mrtvola roztřískaná byla v pytli odvlečena za bránu a tam rozčtvrcena; hlava vystrčena na postrach a výstrahu v železném koši na Koňském trhu. Tomu všemu s neurvalostí více než zvířecí posmívá se posupně Pěčka v několika básních...

Není divu, že zvrhlá povaha Pěčkova, odstrašující zjev podlého nevděku k mužům, jejichž přízni a podpoře nedávno ještě se těšil, se sobeckým zapřením bývalé horující lásky k vlasti, s odporným, hanebným poslintáním veškeré minulosti české, kterou třísní jedovatým kalem prodejné vypočítavosti, - hodila se Zikmundovi Wintrovi do knihy o Mistru Kampanovi. Líčí úžas Kampanův na pavlači Týnského kostela, kdy vinu a ortel odsouzencům čte "červená vyprejštěná tvář", Peček (tak píše Winter, uživaje tohoto jména místo Pěčka). Nazývají ho v pásmu Wintrova líčení vrstevníci: "osutý, narudlý lotr a šelma", jak vztekle "hází rukama, tvář maje zsinalou", jak jemu "z vyprejštělé, nechutné tváře svítily dvě chytrácké oči pod huňatým obočím našedivělým". Winter popisuje poradu u Michny, kde velikomocný příznivec Pěčkův opatrně radí, aby Ribaldovy satiry nebyly tiskem vydány, "aby se nerozdmychoval oheň utuchlý". Patrně s plným vědomím pozměnil si Winter v povídkovém rámci, jak potřeboval, skladatelovu osobu a onen Balbínův pozdější epigram proti Pěčkovi dává skládati rozechvěnému Kampanovi. "Onomu Indianovi čili Peruanu, onomu rybaltovi, čili tulákovi, nemravovi, jejž v kleté chvíli zrodila česká matka, musí Kampanus kárný epigram napsati a dáti vytisknouti odvetou". Uvádí pak Balbínův epigram.

Kde měla zdroj zapřisáhlá zášť Pěčkova? Místo jiných výkladů stačí uvésti doslova ze Skálovy Historie české, jak Pěčka, obávaje se pro své chování a přesvědčení roku 1618 o své hrdlo, uprchl do ciziny: "Direktoři (15. a 21. února 1619), dostavše toho konečnou zprávu, že by někteří měšťané a obyvatelé Měst Pražských, kteříž jsou se bezé vší jim od stavův k tomu dané příčiny nad povinnostmi a závazky svými zapomenuli, z Měst Pražských, od statečkův a jmění, též manželek a dětí svých zběhli, a dokonce ven ze země království českého jinam do cizích zemí se odebrali a tam proti stavům se rotili a puntovali, všecko zlé o království českém a stavích pod obojí obmýšlejíce, nyní zase tajně a skrze divné praktiky do Měst Pražských se navracovati měli, z nichžto jeden Staroměstský obyvatel Michal Peček... že by se i s jinými mnohými, jim rovnými, nepochybně tolikéž tajně v Praze zdržovali: i nechtěli se slušných. hodných a dobře uvážených příčin takových již jednou nad povinností měšťanskou se zapomenulých a ven z království českého zběhlých lidi netoliko v Městech Pražských, ale ani také v celém království na ten čas trpěti. A aby to všem vůbec bylo známé, učinili o ně zvláštní dekret, nařídivše, aby (Pražané, úřad Starého a Nového Města) dotčených Michala Pečka... a jiných všech jim rovných a v té věci podobných (an by se jich. že jsou se zase v tom do Měst Pražských jakýmkoli způsobem navrátili a v nich se buď tajně neb zjevně přechovávají a zdržují, uptati mohli) před sebe povolajíc, při nich i při jiných to skutečně nařídili a opatřili, aby ihned ven z Měst Pražských, ano i dokonce z království českého se odebrali, s tím při tom doložením dalším, aby takových lidí, vlasti zpronevěřelých, žádný tajně neb zjevně v království českém přechovávati ani žádným jiným způsobem fedrovati nemohl a nesměl."

Pěčka dlouho v cizině nemeškal. Ještě před sklonkem roku 1620 zasedá v Praze ve výnosném úřadě jako perkmistr hor viničných. Roku 1622 byl jmenován s pověstným Mollerem, opatrovníkem a inspektorem koleje veliké Karla IV. Dekret poroučí: "Poněvadž Jeho Milost... ráčil by býti té celé a milostivé vůle, paterovi rektorovi a celé kolleji bratrstva jesuitského u sv. Klimenta v Starém Městě Pražském akademii Pražskou, jinak kollej velikou císaře Karla IV., jížto oni dosavsd v držení a opatrování svém zůstávali, se vším a všelijakým k ní příslušenstvím k mocnému držení, vládnutí a užívání odevzdati: protož aby jmenovaní opatrovníci dotčené akademie ihned beze všech odporův a rozmyslův dalších tak poslušně vedle dekretu tohoto se zachovali a se všelijakými registry svými listovními a summou se všemi statky a grunty, kteříž by koli k akademii Pražské od starodávna přináleželi, výš jmenovanému paterovi rektorovi s popisem a inventářem všech těch věcí a příslušenství k ní hodnověrným a skutečným odvedli a postoupili, z opatrování svého počet náležitý učinili a podtud více akademie a věcí jejích v ničemž nejmenším se neujímali, ale jí prázdni byli na konec." Předtím již v únoru přebírá vedle hejtmana Starého Města Heřmana Černina z Chuděnic Pečka zakládací zlatou bullu Karla IV., všecka "privilegia, status a k tomu jiné všecky věci k vysazení. nadání a fundací učení Pražského na onen čas dané" a odevzdává všecky tyto památné kusy "na kancelář Jeho Milosti Císařské českou". Dojemný tento výjev kreslí podle Tomkových pamětí kollegiatů kolleje Karlovy Winter v Mistru Kampanu, případně charakterisuje při tom činnost úskočného Pěčky, kterýž timto úřadem nabyl odvahy k tomu. že v Ribaldových satirách dotýká se ve zvláštním epigramu úštěpačným vtipem rozprávek z ovzduší tehdejších krčemních rozprávek i zakladele vysokého učení pražského Karla IV. Za to zpívali o Pečkovi po Praze posměšně: "Pěčka z Radostic odpadlec, tento štěbetavý vrabec, bylť jest někdy bakalářem, učiněn poběhlcem, lhářem."

Divíme se s Drem J. Volfem (Čas. Č. Mus., 1909, 148), jak mohl Gebauer ve své studii o českém povstání nazvati spisovatele pamfletů, sebraných potom v Ribaldově knížce, vážným, umírněným katolickým autorem. Jako výsměch zní báseň latinská Kampanova na počest Pěčkovu roku 1612 ve vydání sbírky latinských básní složených od otčima Pěčkova, Duchoslava Tugurina, kde Kampanus těší se přátelství Pěčkovu, velebí jeho nadšenou lásku k otčině! V bibliothece Musea království Českého chová se pěkně zachovalý výtisk této knihy, se znakem a nápisem Pěčkovým na přední a zadní desce. Nevěříme očím, čtouce v příležitostných básních na oslavu Pěčkova jména v jeho starších spisech chvalozpěvy, složené od Jiřího Karolida z Karlsperka, Jana Kampana, Jana Kherna Plzeňského. Krištofa Mathebaea. Prokopa Paeonia, a co nejvíce překvapuje, divíme se jeho přátelství s učenou Angličankou, básnířkou Alžbětou Johannou Vestonií.

Nikdo neupře Pěčkovi bystrého vtipu, jakým zejména oplývá ve svém spise, napodobeném podle Beroaldova latinského spisu "Declamationes philosophi, medici et oratoris, qui praestet", pod názvem "Akcí a rozepře mezi filosofem, v lékařství doktorem a orátorem aneb prokurátorem, třemi vlastními bratry, který by z nich obci a vlasti své nejplatnější a nejužitečnější býti a tak vedle kšaftu otcovského dvou dílů statků po něm dostati měl."

Zasluhuje tato kniha Pěčkova aspoň běžného povšimnutí, abychom poznali způsob, jak Pěčka psal v dobách starších. Filosof hájí svého vědění a umění proti lékaři a právníkovi: "Ačkoli pak těchto časův převrácených to slovo filosof k nemalé potupě přišlo, takže když který neučený laik spatří muže učeného, hned mu filosofů naspílá, byť pak, co to filosof jest, sám nevěděl. Tak se děje s filosofií z níž všecka jiná umění pocházejí. l lékař i právník čerpá podklad svých vědomostí, základ své činnosti z nauk filosofických. Podobá se tu filosof javoru, pod který lidé v čas pršky se schovávají a když pak slunce svítí, listí z něho trhají, škubají aneb kamením na něj házejí. Dobré jméno filosofů pravých pokazili ti, kdož pyšně a mimo hodnost svou stále jen oděv filosofský na sobě nosí a moudrost svou i umění všecko v dlouhé reverendě a nepřičesané bradě složené mají.

Nejdříve podle Pěčkova líčení vyčítá filosof na svou obranu lékařům tehdejší nedostatky a vady jejich umění, vyčítá ostře a bodavě: A nejprve doktor, čím ten dobrým lidem posluhuje? Léky. Léky? Jakými? Takovými, jichž se sama přirozenost lidská děsí a straší. A z čeho je strojí? Ze zelin, bylin, z ledajakýchs zrostlin, z kvítí, z větví, z kůr a z rozličných koření. Oupravné krmě a velmi chutné vůně, jichž zvířata nejvíce požívají. Z čeho víc? Z nehtů a pazourů kozlat a smrdutých neřezaných kozlů a z oslů, z jeleních a volových rohů, ze svinských kostí, z vlčího tvarohu. Vidím. že sobě ráčíte z toho bráti nechutenství, ale to všecko nic není proti tomu, co víc povím. Přicházejí do apatek jejich i moče a l.... psí, vlčí, slepičí, kobylí, kravská, svinská, koňská a jiné nesčíslné nečistoty, kteréž pohodlní přeměstští lidé ven za město vyvážejí a z ulic vyklízejí, oni to pak k svým potřebám obracejí a tím lidem poctivým a šlechetným, když se roznemohou, posluhují. Aby se tím dřívěji nemocní v prach a popel obrátili, prachu a popele užívají. Jakého to? Hadího, žabího, ještěrčího a z jiných jedovatých žížal, o nichž tuto více vypravovati stud brání a bojím se, abych vyčítaje je všecky, pořád, k ošklivosti někoho neřivedl.

Hrozně vyčítá Péčka anatomům jejich vědecké snažení. Co pak dále dím o té pekelné těl lidských katovce, anatomii, kterouž se doktoři nad nebohými mrtvými katany dělají? Vlk vlka nežere, ani pes psa, lev se lvem se nepotýká, ani drak s drakem. had s hadem se dobře srovná, ano i ta zvířata mršinám odpouštějí, koňové, divocí vepřové, nedvědi těl bezdušných netrhají. Medikové tehdejší směli pitvati toliko popravence. Proto Pěčka vyčítá necitům doktorům tehdejším: Co v rukou katané měli, to oni po nich do svých rukou berou a což jsou oni provazem, mečem, kolem a jinými instrumenty odpravovali, takže ti ubozí hříšníci, vezmouce za své skutky spravedlivé odplaty, již aspoň po smrti odpočinutí měli, to tito na své práce berou, jinými instrumeny kunstu svého dokazují, až s nimi tak zacházejí že těla jejich na drobné kousky zdrobí, všecky žíly z nich vysoukají, žádných kostí ani žeber, ani kloubů v nich nenechají, dvě stě a devatenácte kostí v člověku nacházejí a tři sta a padesáte žil počítají. Ani zubů s pokojem nenechají, než tlukouce je z nich ven i s kořenem, aby se na ně podívali, je dobývají a třicet dva zuby z člověka vytahují. Potom pak kdvž to všecko porůznu rozkladou a rozdvojí, teprv zase v hromadu je spojují, na struny strkají a jako na háky zavěšují.

Zle se osopuje Pěčka na zdravotní předpisy doktorů, na dietu předepsanou lidem zdravým. Víno jest od Pána Boha dar nejdražší, zahání smutek, starost. Kde se pije, radost nastává: kde nepije, tu přestává. Ale co praví doktoři? Vína prý nepij. Proč? Červené zatvrzuje, draslavé hrdlo činí a hlasu škodí. Bílé nehrubě, jen málo obživuje. Nové vzbuzuje v životě koliku, plodí nemoc v játrách a uvodí bouřlivý sen. Staré víno prý zklíčí oudy a spíše člověka usuší, nežli jaké živnosti jemu přidá, Čisté překáží mozku, s vodou smíchané škodí žaludku. Co pak pivo? Doktoři praví, že některé parami hustými hlavu naplňuje, některé v člověku život zacpává, některé prašivinu vydává, některé ledvinám a nervům překáží, některé žaludek tíží, některé nerado pronikuje.

Přistupuje dále Pěčka k doktorským předpisům o pokrmech. Těžce se prý zažívají ryby, nerady ven vynikají a kdvž v člověku shnijí, žízeň plodí a činí lidi melancholické. Raci se též těžce v žaludku proměňují. Ptactvo domácí není dobré. Pávi rozmáhají kalokrevnost. Křepelky skrčují žíly. Holuby kdo často jídá, málomocný bývá. Kačerové jsou žaludku obtížní. Husy dávají tvrdou, hustou a zlou potravu. Kapouni uvozují podagru. Zaječina. která lidi pěknější činí, když jim bledost odnímá a vlhkosti vysušuje, podle doktorů vzbuzuje melancholii, urodí smutnou krev, škodí játrám a plícem. Doktoři ani jeleniny nechválí že se po ní lidé třesou, že zacpává játry, plodí hustou vlhkost; že neprospívá zdraví lidskému, když jeleni jedí hady, ještěrky a jedovaté žížaly. Divokou vepřovinu prý žaludek těžce zažívá. Hovězí maso prý rodí smutnou krev v člověku a plodí vodnatelnost. Telecí jest vozhřivé. Kravské má zlou vlhkost. Vepřové jest flusovité a nezáživné.

Zelí v hlávkách, drobně rozsekané a opepřené, podle mediků jest zlé vůně, parami hlavu nadýmá, činí sen nepokojný a zraku škodí. Šošovice prý uvozuje padúcí nemoc. Hrách bouří v břiše. Řepa těží život. Cibule překáží hlavě, česnek smrdí a řetkev očím škodí. Sýr prý žaludku ubližuje a kámen vzbuzuje. Kaštany jsou nezážívné. Jablka překážejí nervům. Hrušky činí zlou krev, působí bolesti v břiše, buďto že jsou muškatelky. pergametky aneb jakékoli jiné. Ořechy že jsou hořké a suché, proto škodí hlavě a žaludku. Víno v hrozních působí syrovou vlhkost. Nyšpule dávají suchý pokrm. Břeskve se hnedky v člověku kazí. Švestky příliš prý chladí. Vždycky jest doktorům něco trpko a neslano. Hodni by byli, aby za to borové šišky nebo žaludy jedli. Kdo po doktorsku živ jest, živ jest po žebrácku a po otrocku.

Oratorům neb prokuratorům (advokátům) vyčítá Pěčka, že zakládaji výmluvnost svou toliko na vrtkavém jazyku, mnoho slov šperkovných, lahodných a šlehovaných z úst vypouštějí a když toliko některou notuli napsati, v soudě a při právě nestydatě křičeti a celým tělem co kejklíři hýbati, škaredě hleděti a jináče se přetvářeti umějí, že hned na tom dosti jest, se domnívají. Čím řeč prokuratorův bývá ozdobnější a lahodnější, tím také od pravdy vzdálenější... Šťastná prý jest naše země česká, ježto ona ne jednoho, ani dva, výmluvné prokuratory má, ale všudy v každém městyse a skoro ve všech koutech více řečníků (advokátů) počítá nežli řemeslníků aneb skotáků. Mnozí prokuratoři takového fortele a práva užívají, že všecko samou lží a šibalstvím přikrývají, mezi lidmi různice tropí. práva a nálezy, divně je natahujíce, ruší, pře zedrané zastávají, proti spravedlnosti a zápovědi radí, rady dobré převracují soudy zdravé zatemňují, úlisnými řečmi soudcům více, nežli ti, kteří je dary a penězy porušiti, usilují, škodí, obce, města, chudé lidi k záhubě přiivozují. Když se prokuratoři spolu svadí a do radní aneb soudné světnice uvalí, hlediž, anť na sebe tak pěkně vrčí, jako by se hned v okamžení, nevím kam, pod sebou propadnouti a po sobě všecko zbouřiti měli; po malé pak chvíli uzříš, anť na sebe tak libě fochrují, jako by se s paní Favorinou po nitce do nebe vsoukati chtěli, mozek svůj ne v hlavě ale na jazyku nosí. Žádného není skřivánka, aby na jeho hlavě nebyla chocholka, to jest: žádný prokurator není tak příznivý, aby při tom nebyl i závistivý. Jest prokurator jako onen Protheus obmyslný a chytrý, ve všecko všudy se promění, ve všecky hambalky tepe, v holuby střílí a pod každé, jak říkáme, sedlo se trefí. Jednak se do rady vplete, jednak po rathouzích sebou vleče a jako ta housenka po stromích, tak on po lidech se zavěšuje. Pochlebováním, řečmi oulisnými, dobré, poctivé lidi přetřepáváním, slovy ulíčenými z prostých lidí rozumy i peníze a jako rybáři na udice ryby, čihaři na lep ptáky, lovci do tenat zvěř táhne, tak on pěknými a lahodnými řečmi lidi lapá, po své vůli má, a mezi tím chtěje za nejpokojnějšího držán býti, jako by doma seděl, vždycky po rathouzích běží, z jednoho místa na druhé sebou přenáší v legátství, komisi, ve smlouvách atd., všudy vládnouti chce. všecky nakažuje a pohoršuje, jazykem svým co fochrem z malé jiskřičky veliký oheň rozfouká, sváry, roztržitosti a různice tropí a pozdvižení mezi sousedy i domácí války vzbuzuje a všeckno zlé kuje. Nijakž to býti nemůže, aby ten, kdož se o pěkná a ozdobná slova toliko stará, měl. se též o podstatné a platné věci starati...

V knize hájí Pěčka domácích krojů, mravů, práv, svobod. zvyklostí a všelikých dobrých, starých způsobů českých. Brojí proti nesvárům v "naší milé vlasti", kde druh druha svými řečmi katu vydává. "Sebe sami škubáme, sedláme, dřeme, kazíme a hubíme." Uvozuje Pěčka pohrůžkou ve vlastenecké rozhorlenosti proroka Isaiáše: "Protož země vaše zpustne, města spálena budou ohněm, krajinou vaší cizozemci vládnouti a zžíhati budou před očima vašima a zpustošena bude jako pohubením nepřátelským."

Opak všech těchto projevů o lásce k vlasti, o úctě ku předkům, starým Čechům a jejich řádům, hlásá pak Pěčka ve svém hanopisu na Čechy. Přes to, .že byla kniha zakázána a veřejně na potupu spálena, zachovalo se několik výtisků. Měl jsem v rukou tři výtisky, odchylné mezi sebou, jeden toliko s obrázky Ribalda a Gviska. O knize často se u nás psalo, ale podrobného obsahu nikdo neuvedl. snad proto, že výtisk v rukou neměl. Zdá se, že ani Jireček, řídě se Balbínovou zprávou, při popisu činnosti Pěčkovy v Rukověti neviděl knihy, když rozlišuje od knihy této deklamaci Pěčkovu, která od předu jsouc čtena, vynášela Čechy a na obrat od konce přednášena, oplývala na ně úštěpky a útržkami. Jak seznáme, tato skladba jest připojena ve druhé části hanopisu pode jménem Reinolda Gviska de Goa a samostatně nebyla vydána.

V úvodních básních surově vykládá Pěčka s bezpříkladnou sveřepostí o vlastnostech věrolomných Čechů, Moravanů, Slezanů a Lužičanů, vzývaje rouhačně Krista, aby je zdrtil trestem. Ptá se Pěčka: Co jest horšího nad nepřítele? Vítěz. Nad vítěze? Tyran. Nad něho? Šibenice atd. až ve stupnlci zhoršované přijde Čech. Nad Čecha? Tresty. Jaké? Meč a provaz.

Porozumíme, dnes čtouce sprosté urážky a neslýchaně hrubé potupy všech Čechů v minulosti i přítomnosti tehdejší, proč světské i církevní úřady tenkráte snažily se potlačiti strašný dojem hnusné knihy veřejným spálením a zápovědí její na věčné časy. Nynější Čech s lítostí a rozhořčením obrací její listy a diví se, kde se mohlo nabrati tolik zvrhlosti mravní, tolik jízlivosti a škodolibosti, tolik ničemnosti, že by se byl ani úhlavní nepřítel (neřku-li rozený Čech) nikdy neodvážil ještě před třemi lety tisknouti podobné výlevy podlého odrodilce, jehož lichometné lísavosti odkopli i ti, kterým svoje jedovaté lichotky věnoval. Bouří se dnes ještě hněvem čtoucí Čech, kdv místo věcných námitek a odůvodněného nesouhlasu spílá Pěčka Bohuchvalovi Berkovi sprostě jmen: vlašťovičí pískle, medvěd, kanec, vlk, posmívaje se neurvale jeho šedlnám. Viléma staršího Popela z Lobkovic nazývá: líný vepř, piják, břichopásek, který umí dívnýmí ranami udatně bouchati. Pavloví z Říčan hrozí šibenicí, výpraskem, vypálením znaku hanby a výhostu. U Petra ze Švamberka vtipkuje o labuti, jeho rodinném znaku, jásá radostí, jak z velmože boháče stal by se žebrák, jak šťastně unikl zasloužené popravě smrtí, ale neunikl proklaté pověsti. Václav Vilém z Roupova zasloužil, aby byl rozčtvrcen, roztrhán na čtyři kusy od koní, když před tím jeho zpupnou šíji zkrotil učený mistr ostrého meče (kat). S nelidskou krvežíznivostí libuje si Pěčka v radosti, jak Joachim Ondřej Šlik nenašel náhrobku v zemi, jak mu krkavec vykloval mozek. Z řídké kštice Budovcovy tropí si úšklebky Pěčka: Budovec ztratil vlasy na čele, na temeni, což mu zbývá, než aby ztratil také hlavu docela. Jízlivě ho chválí pro jeho svatost, spravedlivost, nábožnost, pro jeho činnost spisovatelskou (Antialkoran). Albert Jan Smiřický jest hoden, aby buď upečen nebo za živa byl předhozen k snědku lidožroutům. Z šedin a požehnaného věku Kaplíře ze Sulevic, z Prokopa Dvořeckého a jiných tropí si šašky s pohrůžkami o provazu,o šibenici,o vztyčení lebek na věži. Mansfelda jmenuje lotrem, zlodějem, pankhartem,sebrancem, tarmanem. Sova v noci houká: Tu, tu, tu, Turne, zločinec jsi. Tu, tu, Turne zhyň! Osopuje se Pěčka dále na "štěkající" prokuratory direktorské. Primátorům a konšelům měst Pražských vyčítá selský původ, z hnojiště venkovského. Dlouhá jest řada básniček na Čechy, kteří uvykli v jednom roce přísahati věrnost dvakráte i třikráte. Mezi čtvernožci náleží první chvála Čechům, mezi dvojnožci vyniká prvním útěkem zaječí povaha. Asi Haranta (narážka na jméno Krištof) týká se náhrobní nápis o věrolomném, tlustém vepři, úskočném závistníku, nestálém hrubantovi. V básni zvláštní omlouvá se Ribald Pěčka, že si Čechové vyvolali svou činností zlořečenou sami tyto kousavé satiry a že jistě jim dobře prospějí, aby zlepšili svoje mravy a zařídili slušné řády.

Druhý oddíl knížky obsahuje skladby Gviska de Goa. Pod tímto jménem Pěčka otiskuje báseň lichotivou, podanou v Římě 4. července 1618 papeži Pavlovi V. Radí ku potrestání a vyhoštění odbojných Čechů, rohatých po zkrocení lvů českých. Zlomyslným výsměchem oslovuje Pěčka malomocnou Prahu, tuto stoku nečistot, Sodomu, Gomorru, chátru, která ho vypudila do vyhnanství. Otiskuje slátaniny, jak ho trápila podagra v cizině, jak vzpomínal na své přátele v nevděčné Praze. Země, připojené k Čechám, přirovnává k nevěstinci. Oslavuje Pavla Michnu a jeho rodinu v několika básních. Podkuřuje s dotíravou úslužností znaky pánů Slavatů, Martiniců, Waldštýnů, Michnů a neopomíjí velebiti také znak svůj. Čechům se vysmívá. Magnetická jehla přitahuje železo. Přidáš-li k ní rozetřený česnek, pozbude své síly a moci. Dej česnek, setřený s železem, Čechům. Uvidíš, že ustanou ve svých snahách. Takovouto protidávkou vzbudíš Čechům pročištění (purgací) a usedneš nad nimi bezpečně. Třemi básněmi raduje se, jak vánkové snesli písaře Fabricia z okna do příkopu. Stejně lichotí Vilémovi Slavatovi a jeho rodině. Na obrázku s veršíky Pěčkovými naznačena míra, kterou když změříš podle předpisu udaného, dostaneš výšku, s jaké sletěl, zázračně zachráněn, Slavata. Rovněž obšírně chválí a lichotí se Pěčka knížeti Karlovi z Liechtensteina a jeho rodině. Mezi tyto básně vplétá verše na sebe a o sobě. Smíchem prý pláče a pláčem se směje. Čeho prý by se obával? Nenávisti? Pro smích! Nestydí se, že jest krutý, bodavý básník. Štítí se krokodílských slzí českých. Sestavuje pak hříčky, jak proti oslavě kalichu husitského obdobně postupuje obrana katolíků. Těší Bořitu z Martinic pochlebným věnováním. Vedle jiných básní otiskuje na závěr Pěčka prosu, chválu Čechů, Encomium Bohemorum. Na několika stranách rozplývá se s přetvářeným nadšením, jaké dobré vlastnosti měli a mají Čechové, jak se jim daří poctivé jejich snahy a vlastenecké záměry, jakou věrnost vždy osvědčili, slova nezrušili, aby jim žehnal Bůh v jejich tužbách a chránil jich od zkázy atd. Na konci této chvály vyobrazen jest rak ve věnci, na označenou, že dlužno čísti tuto chválu račím krokem, nazpátek. Čtoucí pak vyrozumí, že se tomu všemu Pěčka posmívá a tak skládá chválu na počest Čechův, aby čtena pozpátku chrlila na Čechy potupu nejhanebnější, jakou nikdo a nikdy si. netroufal uveřejnlti, ani v dobách nejvášnivějších půtek letákových v časech tehdejších a nikdy potom až do nové doby. Na př. začátek: Bohemi semper fideles in facto et re suis regibus tuerunt... Čechové vždy věrní skutkem a věcí svým králům byli... Překládá-li se latina nazpátek, zní tato chvála: Byli králům svým věcí a skutkem nevěrní vždy Čechové. Konec: Dii vos salvent non perdant recte fecisti: non erravistis Bohemi. Překlad: Bohové ať vás zachrání, ne zničí, dobře jste učinili, ne chybili jste, Čechové! Laskavý čtoucí přečte chválu račím směrcm a chvála obrátí se v pravý opak. Po tomto prosaickém račím chvalozpěvu Čechů připojil Pěčka také račí verše na oslavu národa českého, kde s podobnými hříčkami tupí svoje krajany a zahrnuje jako onen nehodný pták v bájce svoje rodné hnízdo mrzkými urážkami a malomocným vzdorem i pošetilým vztekem mstivého, až nepříčetného odrodilce, jenž svou knížkou pojistil si v českých dějinách žalostnou památku. Škoda, že se nepodařilo tehdejším úřadům zničiti všecky výtisky, aby aspoň byla zahlazena tato neblahá památka i se jménem Pěčkovým, úplně pak zapadlým a vymazaným z činnosti veřejné, posavad mu svěřované. O událostech, jichž se Pěčka dotýká, psali tenkráte v polemikách také jiní a důrazněji postupovali proti Čechům, hájíce svého stanoviska důstojně, nebo vtipnými paskvily a karikaturami, ale k tak nízké úrovni nesnížil se ani jediný, aby souhlasně s vládnoucím knížetem z Liechtensteina všichni upřímní Čechové se zhrozili, za jaké meze může zablouditi bezpříkladná zloba zrádného zbabělce, který v domnělém bezpečí odhalil všechen hnus a kal svojí ubohé duše! Adolf Heyduk
Cigánské melodie (1859)
Průvodem k "Básním z roku 1859"

V básních z roku 1859, které nyní vyšly v třetím vydávání, obsaženy jsou též první "Cigánské melodie", jež ondy velice příznivě byly přijaty, jak řekl jsem už v průvodu k "Novým Cigánským melodiím", s nimiž vyjíti měly souborně. Než pan nakladatel přál si, aby "Nové Cigánské melodie" vyšly o sobě, staré pak aby zůstaly oddílem knihy básní z roku 1859, jak bylo dříve, a tak se též stalo; učiněny v nich jen některé formální opravy a připojeny čtyři, ondy založené. Co bych k novému vydání ještě připomenouti chtěl, obsaženo jest už v průvodu k "Novým Cigánským melodiím".

A. H.

"Básně z roku 1859" obsahují kromě Cigánských melodií ještě oddíly "Písně", "Básně smíšené" a "Růže povážská". Tato elektronická verze obsahuje kompletní oddíl první - všech 59 cigánských melodií.

L. B.
I.


    Hoj, hoši! píseň divokou,
    tu rodnou píseň hrejte
    a všecku žárnou vášeň svou
    i lásku v píseň dejte.


    Tak divokou, jak jestřáb ten,
    jenž nad Tatry se nese,
    jak bouře hněv a bouře sten,
    jež duby kácí v lese.


    Myšlenku, jíž se zakotvil
    hněv v duši, ve hru dejte
    i lítost, když jsem sklamán byl -
    hoj, hoši, hrejte, hrejte!

II.


    Aj, Dunaji bystrý, jarý,
    jaký tebe smutek tíží,
    že tvé jindy modré oko
    kalně v širou dál pohlíží?


    Snad že se ti šedé mlhy
    na zvlněná ňadra kladly,
    či cigánů trpké slzy
    do těkavých vln ti padly.


    Či se písek nízkých břehů
    na tvé plaché srdce skácel,
    když se cigán kletbou hnaný
    po nich dál a dál potácel.

III.


    Jedna kapka vody
    z Nilu pro mne vzata
    byla by mi nad číš
    tokajského zlata.


    Kapka svaté vody
    s upřímností dána,
    přijata by jinak
    byla od cigána.


    Ale zlatá číše,
    záští naplněna,
    bývá zas jen v zášti
    námi vyprázdněna.

IV.


    Ej, co stále těkám
    v mysli k Nilu blíže?
    Zřím-li kolem sebe,
    vše mne stejně víže.


    Jeť přátelství lidí
    jak ta voda v Nilu,
    a ty jejich slzy -
    slzy krokodilů.

V.


    Hoj, ten bystrý orel
    vylétl nad Tatry
    jakoby myšlenka -
    myslím-li na bratry.


    Jen že on své zraky
    v zlaté slunce noří,
    ale mou myšlenku
    hněv a závist moří.

VI.


    Struna naladěna,
    hochu, toč se v kole -
    dnes snad převysoko,
    zejtra budeš dole.


    Pozejtřku u Nilu
    za posvátným stolem -
    struna naladěna,
    hochu, toč se kolem!

VII.


    Největší to smutek
    mezi smutky všemi,
    stále v kletbě šlapat -
    půdu cizích zemí.


    Zle ta stará kletba
    nahé nohy pálí -
    aj může-li cigán
    v cizině být stálý.


    Ani žhavá slza,
    která z očí kane,
    země neochladí,
    v níž ta kletba plane.

VIII.


    Letí Dunaj divoký,
    zmučen v moře sedá,
    jenom cigán nadarmo
    místa klidu hledá.


    Klidné místo, místečko,
    kde by odpočinul,
    za něž rád by život dal,
    kde by žil a zhynul.

IX.


    Ten Bůh, jenž světy objímá
    a hvězdám zářit káže,
    jenž květům perly rozdává
    a děsná moře váže;


    ten Bůh, jenž lásku vytvořil
    a bludné blesky vodí,
    kdy nás ten velký králů král
    as domů doprovodí!?

X.


    Poušť kde nedozírná
    pískem ňadra zvedá,
    pramateře naší
    duch své děti hledá


    Hledá, nenachází,
    žalostně se troudí:
    Pánbůh ví, kde její
    pokolení bloudí.


    Všady rozprášeno!
    Máti, milá máti,
    koho místo tebe
    máme milovati?

XI.


    A les je klidný kolem kol,
    jen srdce klid ten ruší,
    a černý kouř, jenž spěchá v dol,
    mé slzy v lících suší.


    Však nemusí jich usušit,
    nechť jiné tváře kryje,
    kdo v smutku může zazpívat,
    ten nezhynul - ten žije! -

XII.


    Když zemře srdce bratrovo,
    tu dálná pusta snivá
    i s jezerem a rákosím
    nám sdílně písně zpívá.


    Ej, podivná to žena jest,
    my za matku ji máme,
    a když se ona klade spat,
    zas my jí zazpíváme.

XIII.


    Mé žití je tak divoké,
    jak v bouři moře hluboké,
    jak s ním by v jedno splývalo
    i plakalo a zpívalo.


    Kam - vše ač vůkol mělko je -
    kam z hloupých tužeb příboje?
    má mysl spousta rozvalin,
    a vlast má - rodné matky klín.

XIV.


    Aj, vy Tatry, v širou dál
    smutně pohlédáte,
    ačtě stálý domov svůj
    v milé zemi máte.


    Ale já! Což říci mám?
    šťasten-li se cítím?
    Zpěv a husle žalují
    nad ztraceným žitím.

XV.


    Zvuč, jen zvuč, cymbále,
    vždyť to lidi blaží,
    a po divých zvucích
    krotcí lidé baží.


    Neznají těch zvuků,
    v cymbálu jež leží,
    vždyť jsou to jich slova:
    "Tulák, tulák běží."


    Tulák, tulák běží
    hledat rodné kraje -
    aj, což lidé vědí,
    co jim cigán hraje! -

XVI.


    Černý les si mraky
    na brnění shání,
    cigánu však vstoupit
    přece nezabrání.


    Otupíť on meče
    rodných písní pěním,
    a brnění pukne
    zvuků rozvlněním.


    Les bude naslouchat,
    v ňadra se mi dívat;
    by při nové bouři
    nový zpěv moh´ zpívat.

XVII.


    Hoj! - Košilka černá
    u černého pána,
    jak přátelská láska
    ziskem pošlapána.


    Při ohni kdo lehá,
    páchne čoudem kúře,
    leč u mnohých přátel
    daří se mu hůře. -

XVIII.


    Tisa stále pláče -
    rozmazlené děcko -
    cigán zapomene
    za chvilečku všecko.


    Leč kdy divý smutek
    v hlučném tanci zdusil,
    pláče, že v té chvilce
    zapomenout musil.

XIX.


    Dejte klec jestřábu
    ze zlata drahého,
    nedá za ni věru
    hnízda trnitého.


    Koníku bujnému,
    jenž se pustou žene,
    nikdy nepřipnete
    uzdy a třemene.


    Hoj, též cigánovi
    příroda cos dala:
    k volnosti ho čárným
    poutem připoutala.

XX.


    Veselé a volné
    je to naše žití!
    Ej, může-li v světě
    nad cigána býti!


    A když píseň hraje,
    řkou: "Toť píseň živá!"
    Věru, mrtvý cigán
    živé písně zpívá! -

XXI.


    Junák tiše leží,
    oheň praská, víří,
    plamen k nebi šlehá,
    a kouř v dálku míří.


    Jenom někdy jiskra
    v kouři tom se třese,
    snad to jiskra lásky ...
    Bůh ví, kam se nese.

XXII.


    Když mne stará matka
    zpívat učívala,
    podivno, že často,
    často slzívala.


    A teď také slzou
    snědé líce mučím,
    když cigánské děti
    hrát a zpívat učím.

XXIII.


    Síně osvětlena,
    v síni slavné hody;
    u mne černá bída -
    hoj, jaké to shody?


    Kdož pak z jasné síně
    černou bídu vidí?
    vždyť i půlnoc někdy
    za hvězdy se stydí.

XXIV.


    Už mi zima kmentem
    lože přiodívá,
    bouře, věrná chůva,
    kolébavku zpívá.


    Hoj, v takovém loži
    mnohý cigán spával,
    když ho bratr huslař
    na věčnost uspával.

XXV.


    Už z lože vstává měsíček.
    Snad cigánem je taky,
    že vše, když dole usnulo,
    on protírá si zraky?


    Ba ne! Vždyť on tu sirou zem,
    by mile zkvetla, hlídá,
    a kdyby cigán hlídal zem,
    to vzrostla by jen bída.

XXVI.


    V jasné noci voda
    červená se Nilu,
    naši krev-li nese,
    slzy-li, či sílu?


    Nebo-li se studem
    rdí ta voda snivá,
    že cigán, rob bídy,
    výská si a zpívá?

XXVII.


    Každičký prý cigán
    tak hluboko stojí,
    že naň denní světlo
    pohlížet se bojí.


    Leč z mých bratrů mnozí
    přišli tak vysoko,
    že jim draví ptáci
    záviděli oko.

XXVIII.


    Hradba rozpadnuta! -
    Já byl také králem,
    netřeba mi hradu,
    spokojím se málem.


    Lepšíť je má stavba,
    kdo ví, kdy se zboří:
    země - volné dvéře -
    nebe - okno tvoří.

XXIX.


    Nový palác hotov,
    z hlíny jen a slámy,
    pojechej, cigánko,
    do paláce s námi.


    Já mám staré husle,
    a ty cymbál nový,
    pojď! kdož lepší život
    nad cigánský poví!?

XXX.


    Drsnou cestou světem
    dál nás život nese;
    dnes píseň na pustě,
    zítra píseň v lese
    stesky s duše třese.


    Dnes táhneme sami,
    zítra koník ladný,
    pozejtří jen herka,
    anebo pražádný:
    ej, to život vnadný!


    Dnes můžeme plakat,
    zítra zazpíváme;
    po zejtřku při ohni
    všecko pochováme,
    co ve světě máme.


    Dnes pro nás žid starou
    borovičku chová,
    zítra se napijem
    vína magnátova
    a zpíváme znova.

XXXI.


    Ej, při hudbě, zpěvu,
    žínce černozraké,
    zapomene cigán
    tužby ňader všaké.


    K čemu tedy toužit?
    Do větru s myšlenkou!
    Líbej se a laskej
    s černobrvou ženkou!

XXXII.


    Dnes vítr časně ulehá;
    jdi, věčný tuláku, jen spat;
    vždyť bude cigán celou noc
    na stráži místo tebe stát.


    Jdi! Od moře tě vášnivě
    bouř, kyprá žena v lože zve,
    a v dobrou noc ti zazpívá
    cigán své písně měnivé.

XXXIII.


    Při smrti cigánu
    píseň zazpívejte,
    a k volnosti lásku
    pod hlavu mu dejte.


    Pak proražte srdce
    kůlem jasanovým,
    by nemusil zpívat,
    straše, bratrům novým.

XXXIV.


    Pozdravuj hluboko
    ty uherské pány;
    majíť velkou starost
    o nás, o cigány.


    Mají velkou starost,
    velkou šibeničku;
    zrubnou-li ti hlavu,
    přijdeš o čepičku.

XXXV.


    Široké rukávy
    a široké gatě
    volnější cigánu
    nežli dolman v zlatě!


    Dolman a to zlato
    bujná prsa svírá;
    pod ním volná píseň
    násilně umírá.


    A kdo raduješ se,
    tvá kdy píseň zkvetá,
    přej si, aby zniklo
    zlato všeho světa.

XXXVI.


    Udeř v cymbál, hochu, hrej,
    dnes mi umřel baťka;
    rád jsem, že ho minula
    konopná opraťka.


    Udeř v cymbál, hochu, hrej,
    a já budu skákat;
    rád jsem, že jsem nemusil
    nad svým baťkou plakat.

XXXVII.


    Slyšíš? cymbál zvučí,
    pěkná skočná hrána,
    a já v pozlacených
    botkách dělám pána.


    Jsou to švarné botky,
    botky od magnáta,
    je při smrti v lese
    odkázal mi táta.


    Chtěl ho magnát řadit
    k otroků svých davu,
    chytal ho, a ztratil
    botečky - a hlavu.

XXXVIII.


    Košilečku bílou,
    červené mám spodky,
    vyšívaný šátek,
    pás a černé botky.


    Než zčervení botky,
    budou spodky černé,
    za šáteček děvče
    týden bude věrné.


    Za košilku bílou,
    lulku já dostanu;
    pánem jsem, ej pánem!
    což schází cigánu?

XXXIX.


    Hoj, divoký jen cigán jsem
    a snědé moje čelo,
    jen hrubou z plátna halenu
    mé tělo za šat mělo!


    A les mou vlastí, nebem mým,
    a chvoj jen čapku zdobí,
    a hrubé sobě ruka jen
    ku zpěvu husle robí.


    A hebký mech je lože mé,
    a hrom mi boží slovo;
    a přec se láska vedrala
    v to srdce cigánovo. -

XL.


    Má píseň vroucně láskou zní,
    když tklivě den umírá,
    a mech chudobný ozdobou
    skvost rosných perel sbírá.


    Má píseň vroucně láskou zní,
    když bouře běží plání;
    když těším se, že bídy prost
    dlí bratr v umírání. -

XLI.


    Ba cigán také srdce má,
    co div, že má v něm děvu;
    a nosí-li v něm lásku svou,
    co div, že má se k zpěvu?


    A také touhu cigán má
    a citů vroucích množství;
    a kolem trůnů bratry má -
    a krále bez království. -

XLII.


    Mně vůle slunný paprsek
    dost často v mozek vjede,
    leč v choré hlavě myšlenka
    to na květ nepřivede.


    Vždyť jako rozbouřená noc
    jsou ňadra bez pokoje,
    v nich bojácně se kmitá jen
    mdlá hvězda - láska moje.

XLIII.


    Když se kolem ohně
    s děvčetem proháním,
    bývá mi ta bída
    mého rodu zdáním.


    A když v živém letu
    v oči se mi dívá,
    pokaždé má duše
    hvězdné písně zpívá.


    A když ústa vřelá
    tisknu k ústům vřelým,
    myslím si, že v lásce
    vládnu světem celým!

XLIV.


    Ej, ta vlna skáče
    jako cigán černý,
    když mu v cymbál tluče
    k tanci bratr věrný.


    Snad v té hnědé vlně
    také plamen dřímá,
    jak cigánu v krvi,
    děvče když objímá.

XLV.


    Jak často símě myšlenky
    mi v lebce náhle klíčí,
    leč v bejlí žití divokém
    jen zřídka stonek týčí;
    a nasadí-li poupětem
    tu písnička, tam zkázka,
    hned udusí je líbáním
    má snědá černovláska.

XLVI.


    Aj, ten bledý měsíc,
    slunce cigánovo,
    nad útulné lesy
    vyploužil se v novo.


    Hledí na nás - vábí -
    rychle, děvče, k boku!
    Noc nám okamžikem,
    den nám za sto roků.

XLVII.


    Zemanka jsem věru,
    kam jen noha kročí,
    vyhnou se mi lidé,
    jakmile mě zočí.


    Ukazujou na mne
    jako na velmožku,
    a přec je můj palác
    z hlíny jen a došku. -

XLVIII.


    Krásný pás mi dneska
    dal můj milovaný,
    pás, jenž býval ondy
    švarně zlatem tkaný.


    Nosila ho někdy
    Uherská královna,
    Uherská královna,
    a teď jsem jí rovna!


    Dřív slušel královně,
    teď cigánské ženě,
    jí o božím hodě,
    a mně každodenně.

XLIX.


    Hoch ať v cymbál tluče,
    děvče ať mi zpívá,
    dnes ta mrtvá radost
    zas je ve mně živá.


    Nuže v kolo, v kolo!
    Děvče kolem pasu! -
    Co je smutnějšího
    nad cigánskou chasu?

L.


    Zelená se voda
    na jezeře houpá,
    a po břehu vody
    snědé děvče stoupá.


    "Kdybys všecko znala,
    vodičko zelená,
    po čem skrvácené
    srdce moje stená.


    Kdybys všecko znala,
    co se s námi děje,
    nenosila bys ty
    skvostný šat naděje.


    Kdybys všecko znala,
    co se kmenu stalo,
    tvoje rákosí by
    věru nezpívalo.


    Ale křičelo by
    k živoucímu Bohu ...
    proklel nás; zda k němu
    modliti se mohu?!

LI.


    Ty má růže tmavá,
    jak jsem ondy plakal,
    když tě hrdý magnát
    za Dunaj vylákal!


    Ty má hvězdo jasná,
    jak´s mi drahou byla,
    dokud jsi mu prázdná
    prsa nezdobila!

LII.


    Už dávno tomu, dávno je,
    co s jinou tlupou táhla,
    a mně ta bolest divoká
    až k středu srdce sáhla.


    Nechť třeba bolest divoká
    ty snědé líce zmoří,
    přec vzdorem svým a hněvem svým
    mi duši neumoří! -

LIII.


    Jen hrejte a pějte a v číše si lejte,
    vždyť srdce mi beztoho pláče,
    a veselí dbejte a k žertu se smějte,
    že láska mi do hlavy skáče.


    Ňadra se moří, v slzách zrak noří,
    víno mi na rty jen dejte,
    lásky chrám hoří, v trosky se boří -
    hrejte! ne - smějte se, smějte! -

LIV.


    Hoj! víno dejte červené,
    já divoce chci víno pít,
    jen víno - nechť bych poslední
    měl do hrdla juž pohár lít!


    Že není pohár srdce tvé!
    Krev lakotně bych z něho pil,
    tak zničil bych tě pojednou,
    a krví tvou se otrávil.

LV.


    Vyskoč si, cigáne,
    vyskoč ještě jednou;
    východ zvolna rudne
    a ty hvězdy blednou.


    Den o stříbro zase
    les i pláň okrádá,
    a pěnivá řeka
    bez popěvků strádá.


    Ba juž divý jestřáb
    vylít na výzvědy -
    vyskoč ještě jednou,
    snad to naposledy!

LVI.


    Mně nejspíš buran otcem byl
    a matkou šírá pusta,
    že nechtí mého jména znát
    nižádná lidská ústa.


    Leč duch můj vzlétá sokolem
    a mračny k slunci krouží
    a noří peruť v světla zdroj,
    a v záři umřít touží.

LVII.


    Kterak ten můj trojhran
    přepodivně zvoní,
    jak bratrova píseň,
    jenž se k hrobu kloní.


    Když se k hrobu kloní,
    trojhran mu vyzvání:
    "Konec písní, tanci,
    lásce - bědování!" -

LVIII.


    Jen, děvče, přilož na oheň
    a zas si tiše sedni;
    vždyť noc už jaksi umdlévá
    a není dlouho ke dni.


    A věčně přec tam nebude,
    a ráno, až se vrátí,
    pak vše to dlouhé čekání
    ti novou písní splatí.


    Ty pláčeš? - Jdu ho vyhledat,
    chci nahlédnout i k městu,
    a stal-li se ti nevěrným,
    pak první jsem tvých zvěstů.


    Ba není skryt, ej, zrádce je;
    on dvorskou přijal službu,
    však znal jsem jeho panskou chuť
    a panskou jeho tužbu.


    Tam šel jsem mimo návrší
    a potají jsem zvídal -
    má nyní palác dřevěný,
    by krkavce v něm hlídal.


    Já hvizd´, a slítli krkavci,
    pak naši jsem mu zpíval;
    leč slova bál se promluvit´,
    jen bojácně mi kýval.


    Tu jeden z dravců upustil
    věc lesklou v plachém zmatku,
    já skryl ji; jeho oko jest, -
    zde máš je na památku!

LIX.


    Ukovej mi, baťko,
    takové ostruhy,
    jakých nemá ještě
    na světě kdos druhý.


    Zítra bude hlučno
    kolem dubu v lese;
    pak cigánské děvče
    Maďar mi odnese.


    Kuj, by při sobaši -
    musil-li bych plakat -
    ostruhy ty mohly
    vzdechy mé přecvakat!


    Ukovej mi, baťko,
    takové ostruhy,
    jakých nemá ještě
    na tom světě druhý.


    Ukovej, baťuško,
    koňovi třemeny,
    uvidět chci líčka
    Maďarovy ženy.


    K Dunaji pojechám
    po pustě a pláni,
    poznati chci, věru,
    panské milování.


    Ukovej to rychle,
    slunce již se níží,
    kovej třemen lehký,
    dosti žal juž tíží.


    Ukovej, baťuško,
    koňovi třemeny,
    chci uvidět oči
    Maďarovy ženy.


    Ukovej, baťuško,
    z ocele šavličku,
    chci jí ruče srubnout
    maďarskou hlavičku. -


    Byl jsem u Dunaje;
    dvorci blíž se kradu -
    zlosyn ženu vyhnal
    a vzal jinou z hradu.


    Vyhnal ji, cigánku!
    Do vody skočila,
    snad aby ty vlny
    plakat naučila.


    Ukovej, baťuško,
    z ocele šavličku,
    chci jí ruče srubnout
    maďarskou hlavičku! -

Svatopluk Čech
Ve stínu lípy

Vydání devatenácté. Tiskem "Unie" v Praze 1919.
Nakladatel F. Topič knihkupec.
S vysvětlivkami od prof. Ferdinanda Strejčka.

Tento cyklus malých povídek veršem napsán byl r. 1879 a vyšel pak v "Nové sbírce veršovaných prací" r. 1880, naposled v sedmém samostatném vydání r. 1894.

S. Č.

Slova tato napsána básníkem r. 1902, od té doby vychází cyklus opět již po osmé samostatně.

F. S.


    Jak vlny osením, po tobě hrají
    mé vzpomínky a touhy, rodný kraji!
    Když za večera v dusných města zdích,
    kol čela starostí se věsí příze,
    jak často náhle písmeny v mé knize
    se měnívají v roje kvítků tvých!
    Jak často, v podušku když sirou klesá
    pod nízký strop má hlava zemdlená,
    mně zdává se, že větev zelená
    zas nade mnou se sklání tvého lesa,
    že nade mnou zas hudba jeho dumná
    svůj vede nápěv - mlkne - z vršků dálných
    blíž opět šumí, vod jak příboj valných -
    tajemná hvozdu báje, nevýzkumná.
    I snívám, zkolébán té písně vděkem,
    jak druhdy pod břízami, v mechu měkkém.

        Mně nevolno je v mravenčím tom ruchu,
    v té hluchá vřavě požitků a muk.
    Mě neláká v ten šumný turnaj duchů
    diváků potlesk, trub a kotlů zvuk.
    Pryč, písni má! Zde mdloby tíha sklání
    tvá křídla povypjatá k zemi zpět.
    Snad osvěží je vánků lesních vlání,
    snad rozepnou se lehce v nový let,
    až perlami v nich ranní rosa vzplane
    a kadeř ovinou ti růže plané.

        Buď zdrávo, údolí mé tiché, skromné!
    Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv!
    Jak hejno křepelek tu vzlétá pro mne
    z každičké brázdy upomínek dav.
    Ty jabloně nad mořem zlatých klasů
    mi šeptají o blahu zašlých časů,
    ta bílá stezka, vinoucí se v bor,
    mne vábí k místu, kde tak často vítal
    mladého samotáře jedlí sbor
    a z nízkých větví poustevnu mu splítal.
    Tam jiná cesta pod horou se vine -
    teď mizí kdes - a z dálky znovu kyne -
    Ó, nekývej! Vždyť onen dvorec bílý,
    kam bývala´s mi dlouhou, ach! tak dlouhou,
    již nevábí mne okem sladké víly,
    a první láska - báchorkou mi pouhou.
    Z oblaků vížka třpytivá se vine
    jak z minulosti šerých závojů;
    zřím broskví špalír, žaluzie stinné,
    a duch můj řadou známých pokojů
    s pocitem blaha teskného se chvěje;
    leč darmo hledá milé obličeje
    a známý nábytek - nic nezří tam,
    co družilo se k dětským snům a hrám,
    ni skříně, o jichž tajemství jsem sníval,
    ni Číňana, jenž na nich čelem kýval.
    Vše jiné kol a cizích lidí pata
    sen mého mládí šlape přeblahý,
    jenž v každé pídi této podlahy
    hrá jako slunce arabeska zlatá.
    Ven z těchto míst! Zde ducha mého tísní
    stesk nevýslovný - jinam zaleť, písni!

        Jak vábně hledí onde na stráni
    štít šedý z révy malebného kroje
    a kyne věncem opentlené chvoje!
    Košatá lípa před ním rozklání
    stín větví kolébavých na stůl prostý -
    dnes nedělními obklopen je hosty.

        Šedivou hlavu soused bohabojný
    tu na dlaň ukládá. Zdroj potu hojný,
    letního slunce vzbuzen plápolem,
    pod mocným prstem ruky zmozolené
    osmáhlé tváře mnohým výmolem
    se perlí k bradě, hladce oholené.
    Však přece vesta, plná libých kvítků,
    upjata k hrdlu, kabát důkladný
    v záhybech těžkých uklání se k lýtku,
    a "nebes klíč", jenž dobývá se z šosu,
    vám svědectvím, že muž ten bezvadný
    před zemskou vláhou rajskou čerpal rosu.

        Po boku jeho krejčík pohyblivý,
    politik obce, sporým vrtí tělem;
    pod bradou suchou vous mu vlaje divý
    jak pocuchaná přástva pod kuželem.
    A kabát zelený, jejž mistr nosí,
    s životem krátkým, předlouhými šosy,
    kobylky luční podoben jsa hávu,
    výmluvně hlásá tvůrce svého slávu.

        Obstárlý kantor následuje v ředě.
    Ten k tabatěrce zřetel všeliký
    obrací na pohled, tu víčko hladě,
    v němž vyobrazen Mozart veliký,
    jak napolo již objat spánkem věčným
    své skladby kouzlo vnímá naposledy, -
    tu noře prsty v obsah její hnědý,
    tu s klepnutím ji zavíraje vděčným.

        Však péro vzletnější ať raděj líčí
    teď bohatýrskou hlavu v divné čapce,
    s níž visí zdoba kosmatého střapce,
    ten bílý knír, jenž bojovně se týčí
    na svrasklé tváři, k obočí až vzhůru,
    jež k očí bleskům sivou sklání chmuru,
    tu starou dýmku, jejíž valný dým
    skráň lysou halí věncem oblačným,
    tu nohu dřevěnou a berli k tomu,
    tu celou postať, sešlou v bitev hromu!

        Pan pojezdný svůj rozložitý břich
    v ten spolek nižších blahosklonně mísí.
    Od brady laloch růžový mu visí,
    nos rudý trůní v lících plamenných.
    Jak hrbolatý vrch, když oko dne
    zhasíná za ním, nádherně se nítí,
    že rubínem se sterý balvan třpytí
    na sklonech jeho v záři purpurné,
    a fialový stín je obetkává -:
    tak na pohled je nosu jeho sláva.
    I zdá se, ve rtů plných úsměvu
    že tisíc vilných diblíků se míhá,
    že satyr s dechem utajeným číhá
    v bělavé řasy každém záchvěvu.
    Hle! právě lehounkou s ním končí půtku
    vládkyně krčmy, ctihodná to vdova,
    leč satyr se smíchem zlou přijal důtku,
    a než se nadá, obejme ji znova.

        A mlynář u něho, muž v plné síle,
    náleží hochů oněch do rodu,
    s mohutným vousem, pyšnou hřívou v týle,
    jichž ruka za osvětu, svobodu
    a jiné krásky, nedosti tam známé,
    nám po venkově břitký oštěp láme.

        Jak do prstenu kámen lahodný,
    tak nakonec ve kruh ten ctihodný
    myslivce mladého má píseň šine.
    Jak ladně k tělu svižnému se vine
    ta štíhlá puška, malebný ten šat,
    v němž lesa barvy rozkošně se snoubí -
    šeď jeho kmenů, zeleň jeho loubí!
    Za šňůrou zelenou, jíž klobouk spjat,
    z níž zlatý žalud padá do kadeří,
    jak hrdě pestré vypíná se peří!
    U nohou jeho v písek žhavý sklání
    okraje svislých pysků Flóra snivá
    a za ním volně koroptev se kývá
    na hnědé brašny zdobném vyšívání.
    Ta svislá střecha klobouku ať mýlí
    zrak nezkušený! Vímť já dobře, vím,
    po jaké kořisti syn lesa střílí
    z té stinné skrýše okem plamenným.
    Však důstojna je věru všimnutí
    ta dcerka paní hospodské - ba právě!
    Teď šátek hedvábný na rusé hlavě
    ji odpoutalo vánku zadutí,
    že jako pláštík purpurový báje
    se volně vzduchem rozstýlá a vlaje
    nad jasným vlasem, šíjí labutí
    a mladá Hebe nevěrný cíp loví,
    jej vrací v ňader sladké vězení
    a v rozpacích se směje; červánkový
    dech studu líčko lehce rumění.
    Tak pintu staví před houslistu stranou,
    na víčku oblém pestře malovanou.
    Však divno mi, že pohled její slunný
    šumaři chmury na čele jen zmnožil.
    On mlčky housle na lavici složil
    a kostnatými prsty přejel struny,
    že zasténaly jako divým bolem.
    Po stole chvíli rázný prstů tep
    ruch duše věstil - plaše pohléď kolem
    a do vyzáblých rukou sklání leb.

        Toť výčet povinný mých prostých reků.
    Nuž, větvemi teď, lípo, zakývej
    a družný jejich hovor, chudých vděků,
    svým tichým, sladkým dechem provívej!

I.

        Řeč první soused, hladě vlasy šedé,
    s kužele paměti své volně přede:

        Když pohlížím v tu letní krásu kol,
    na zlaté snopy, v polích narovnané,
    jež bohdá zítra svezem do stodol,
    minulý příběh na mysli mně tane.
    Z vás nikomu as není zcela novým;
    než v lidských řečech vše se divněj' tváří,
    než lesní stromy při měsíční záři:
    jak věc se sběhla, teď vám věrně povím.

        Pět roků tomu. Právě jako dnes.
    kraj celý smál se v žatvy zlatém šatě.
    Jak našinci se dává srdce v ples,
    když těká okem po tom šumném zlatě,
    když před ním zevšad usmívá se, klaní
    plnými klasy boží požehnání!
    Vím, že v tom světě božím širokém
    bezpočtu vábných rozkoší se skrývá,
    o nichž nám prosťákům se jedva snívá,
    že Adamovo celé nesem´ hoře,
    an pot nám řine s čela potokem
    v tu černou brázdu, jež nás živí spoře:
    však, milí páni, když z té tvrdé země
    nám zlatým zrním vzejde každé sémě,
    a každá krůpěj prolitého potu
    se třpytí rosou na bohatém klase, -
    tu zapomínám všechnu na lopotu
    a jako král ty drobné stébel voje
    obhlížím s pýchou. Rád pak vlažím zase
    svým potem horkým rodnou tuto půdu,
    z níž děd i praděd živili se v trudu,
    v níž s jejich popelem i můj se smíchá!
    Nad palác je mi světnička ta tichá,
    ten milý kout, s obrazy svatých v kole,
    s žehnaným chlebem na prostičkém stole,
    kde zvečera mne pilná žena vítá
    a z očí dcer mi nové jaro svítá.
    Ač jsou ty naše radosti snad chudé,
    jak mezi klasy onde na poli
    chrp očka modrá, máku líce rudé,
    přec duch můj, věru, za ně nevolí
    ten panský los, byť rozkoší jen šuměl,
    a cizí kraj, byť zlato rostit uměl!
    (Již vězte však, že rek ten zpěvu mého
    rád předivo své řeči rozvláčí
    a kolem cívky rozumu je svého
    rád navinuje, volně zatáčí,
    že leccos v šedivé si mate hlavě, -
    nuž prosím, páni, suďte shovívavě!)

        Nuž, - ano - tedy - právě jako dnes
    úrodou zlatou kraj se pyšnil celý.
    Za hájem dovázal jsem před nedělí
    a chasu poseď obžinkový běs.
    Co při tom činit? Těš se nebo zlob,
    povříslem svážou tě po dávném právě.
    Již poslední si ověnčili snop
    koukolem, chrpou, mákem v plné slávě
    a v jeho stínu, namanuv se v čas,
    toulavý šumař k houslím bradu kloní -
    již jako větrem kol se párky honí.
    Kam hledíš krajem, všude zlatý klas
    vláčejí zuby hrabic - srpů blýskot -
    vrzání vozů, hudba, tanec, výskot!

        Vtom skvostný povoz silnicí se blíží
    a staví teď. Na pole mého mez
    pán jakýs nohu se stupátka níží
    a hledí vážně na mé chasy ples.
    Šat jeho nápadný má střih i tvar
    a v houšti kadeří a vousů tmavých,
    předčasným bělem hustě prokvětavých,
    tvář zatmělá, již rozryl času spár,
    dalekých končin prudší věstí žár.
    Víc k podivu mne její výraz nutí
    a cizincovo konání. Jak duch
    tam zakletý dlel stále bez pohnutí
    a hleděl mlčky v obžinkový ruch,
    dřív jakby upjatě v něm hledal, bádal,
    pak jakby myšlének síť nad ním spřádal,
    pak jakby ssál ten obraz v duši chtivě,
    a posléz vážně, smutně, zádumčivě.

        Zvědavě kráčím k podivnému hosti.
    On vznesl ke mně zraky zadumané.
    "To pole Bártovo?" děl. - "Moje, pane,
    já s Bártovou je koupil usedlostí."
    Tvář svěsil s dumou ve sklopeném zraku.
    Snad - myslím si - pán s mapou, zákonem,
    z té družiny, co železnému draku
    s křídloma páry, vozů ohonem,
    přes hory, doly krajem cestu razí
    a pánům formanům jen živnost kazí.


    "A pravda-li, že pochovali Bártu?"


    "Tři leta již ho černá země kryje."


    "A Bártová?" - zrak jeho lpí mi na rtu.


    "Ta u mne, pane, na výminku žije."

        Zrak jeho zasviť, rozjasnil se skorem.
    Že pěšky půjde - znám-li stezku borem?
    Svůj průvod pánu nabídl jsem pak
    a záhy větví zastínil nás mrak.

        Po chvilce stanul. Naslouchá - tak zdá se
    zrak jeho sklopen, skráně plny dum.
    Sluch bystřím též. Však slyším pouze šum,
    šept vrcholků, v nichž vánek kolébá se,
    bzučení v mechu, listí veselé -
    a ticho jinak jako v kostele.
    Než on tu stojí, v mech se mlčky dívá,
    jak naslouchal by hlasům s vysoka,
    neb hudbě jakés divné - hlavou kývá,
    dlaň k srdci vine, vzdychá zhluboka.

        Ba, hádankou čím dále byl mi víc.
    Hle, zbytečným jsem vůdcem v šeru háje,
    co stezek tam a skrýší - všechny zná je.
    Zná jeho tajemství všech rub a líc:
    ví o balvanu, pod jasany skrytém,
    ví o stoletém dubu rozložitém,
    ví o místě, jež krásné chová ryzce,
    ví o potůčku, jenž se tají v blízce,
    zná samovrahův smutný, pustý hrob,
    kde větev jedle pošmourná se sklání
    a jako krev se kopec jahod chrání,
    pomíjen lidmi, ptáčků jenom zob ...
    Zná lidi ve vsi živé, dávno tlící,
    jak byl by rodákem. A přece jen
    češtinu bídnou mluví, divně znící,
    vždy brkotá, z paměti slovce loví -
    hůř´ nežli okresní náš hejtman nový.
    K mým otázkám vždy mlčí zamyšlen.
    Tu na mysl mi přišel Bártův syn.
    Dán do škol z prvu po vědách se honil,
    však pozděj´ duši k ničemnostem sklonil,
    čím dále horších dopouštěl se vin
    a hlouběj´ klesal do hříchů a dluhů -
    že s hněvem Bárta povolal jej k pluhu.
    Leč Václav s hrůzou, pohrdáním hleděl
    na život ve vsi hluchý, lopotný
    a poslušenství otci vypověděl.
    I vzlét´, kam chtíč ho vábil nezkrotný -
    v široký svět, kde tolik štěstí květů
    mu kynulo, by uchvátil je v letu.

        Po čase z Ameriky matce psal -
    list putoval vám tehdáž z ruky v ruku -
    jak lehce s Evropou se rozžehnal,
    o plavbě na korábě, mořském hluku,
    o žití za mořem, že líp tam rýti
    hrud zlatých lán, než doma orat, síti,
    o mravu tamějším a zákonu,
    o stromech, vyšších téměř našich věží,
    jež deset lidí opnout může stěží,
    o hruškách zvíci našich melonů,
    o Číňanu, jenž pere mu a vaří -
    nu, zkrátka: čtení jako v kalendáři.
    Aj, vida! Není zle v tom světě novém!
    jsme říkali. Jen Bárta mlčel zcela -
    onť syna nikdy nedotkl se slovem.
    Po letech Bártová sousedkám řadou
    list nový k nahlédnuti přinášela,
    že Václav zbohat, žínku pojal mladou,
    i podobiznou snachy pyšnila se.
    Však byla divné krásy! Pod závojem,
    jenž v lehkých záhybech po temném vlase
    pol průzračný, jak mlha sněhobílá,
    jí kanul v čelo, líc tak vábně milá
    a velké oko s takým žáru znojem
    nám kynuly, že každý divák něm
    v ten obraz hleděl s čirým obdivem.

        Dva listy ještě došly staré matky,
    i peníze v nich - více ani řádky.
    Nadarmo psala, ždala za odvět,
    sám starý Bárta stránku připsal plnou -
    list každý nerozbalen letěl zpět -
    syn zmizel, zanik´, jakby spláchnut vlnou.

        Ach bože! - přemýšlel jsem - zdaž to nyní
    s pokleslou šíjí, v prvním vlasů jíní
    po letech dvaceti svou vrací dráhu
    syn pobloudilý k otcovskému práhu?!

        Vtom rozhrnul pán větví clonu stinnou,
    jež s obou stran se spjala nad pěšinou,
    a stanul, podepřev se o kmen šedý.
    Dol tento rodný s tichou dědinou
    objaly z nenadání naše hledy.
    I byl v tu chvíli krásou jedinou -
    mně nikdy v také nezjevil se vnadě!
    Plamenný kotouč slunce na západě
    ohnivé šípy svoje po něm metal,
    že vznímala se v plápol stromů čela
    a mech na nízkých střechách zlatem zkvétal.
    Zámečku okna plamenem se skvěla
    a kolem báně kostela rej ptáčků
    v kruh míhal se jak věnec ohniváčků.
    Pod mlýnem rybník v rákosí se blýská
    a nad ním každý lístek topolů
    se v třepetavém kmitá plápolu.
    V dým večera se tichá halí víska
    a z polí polosžatých, z luk a borů
    vše k sobě vábí. Plným za vozem
    při hlučných písních, šumném rozhovoru
    dav ženců chvátá stinným úvozem;
    kytice klasů dítek zástup vláčí
    tam po mezi; za stádem pastýř kráčí
    v kosmaté houně těžkém příkrovu -
    vše navrací se, spěchá k domovu.

        Na věži kostelní v tom zazněl zvon.
    A rázem ve vsi, na polích se tají
    zvuk srpů, výskot, šumný ruch i shon.
    Již proudy slavnými se rozlévají
    po snivých stráních, zmlklém údolu
    posvátné zvuky v mocném hlaholu.

        Tu náhle cizinec, obnaživ hlavu,
    rozpřáhl ruce, na kolena kles´
    a zaryl divě prsty v lesní trávu
    a vtiskl obličej u vonný vřes.

        I mněl jsem, že se pomátly mu smysly,
    jak počínal si: líbal zemi, štkal,
    a volat chtěl, však hlahol nesouvislý
    se z prsou jeho pouze dobýval.

        Když posléz obličej od země zdvih´,
    tu hrály perly v lících zbrázděných,
    a tam, kde tváře své byl tiskl na ni,
    též tráva leskla se jak rosou ranní.

        I pravil ke mně pak:
        "Jsem Bártův syn!
    Kdys opustil jsem této vísky klín,
    a za přeludem štěstí jsem se honil.
    čas mnohý v klamných paprscích jsem slonil
    skráň bujnou, hrdou - pak ji objal stín.
    Překrásné oko, jež mi lásku lhalo,
    jak dýka skvoucí hruď mi probodalo,
    ochladli druzi, minul štěstí klam
    a v mrazu cizoty jsem zůstal sám.

        Tu poznal jsem, že chudá rodná ves,
    otcovská střecha vetchá, šindelová,
    jasnější blaho, sladší kryje ples,
    než celý svět ho v loktech šírých chová.

        Tu poznal jsem, podušky zlatý lem
    a hedvábí že žalost neodnímá;
    jen na tom drahém srdci mateřském
    i neštěstí a vina sladce dřímá."

        Tak vzdychal, volal; já pak neodhalil
    v té chvíli trpké neštěstí mu všecko,
    že matčin zrak i duch se stářím zkalil,
    že nespatří a nepozná své děcko.

        Jdem´ ke vsi. Ó, jak zdravil šedou střechu
    v úponkách révy, v zelenavém mechu,
    ty steré známé milé předměty,
    jež dvorcem, chatou byly rozsety!

        A hle i tam na lavičce podle stěny,
    berličkou ruce majíc podepřeny,
    uprostřed slunečnic a slezu květů
    stařenka sedí, odumřelá světu.
    A je tak malá, schoulená a sivá -
    víc páry stín, než lidská bytost živá.
    Den hasnoucí jí zlatí tváře vrásky
    a zraků navždy uzamčená víčka -
    tak sedává tu z lidí cizích lásky
    bez duše příbuzné, bez přítelíčka.

        Však nyní před ní klesá drahý syn,
    skráň chorou ukládá na její klín,
    na její roucho lkavé tiskne rety
    a rosí okem bledé jeho květy.

        Tu třesavé, hle! ruce vine ona
    kol kadeří, jež první sníh mu schvátil,
    i protrhla se šerá ducha clona:
    "Můj Václav!" šepce, "Václav můj se vrátil."

        Což vypravovat dále? Krátce choval
    ji v loktech syn, co klenot opatroval,
    až pohrobil ji v lůno rodné půdy
    a sám k ní zemdlené pak složil údy.

        Hrob jediný, jak víte, oba jímá
    a lehka dojista mu černá zem;
    vždyť na tom drahém srdci mateřském
    i neštěstí a vina sladce dřímá!

II.

        Po chvíli mlčení teď řeči nitě
    vyzáblý krejčík uchopil se hbitě:

        A přece dím, že v cizím jenom kraji
    poznání vzácná jablka nám zrají.
    Kdo za pecí se dočkal šedé hlavy,
    jen polovičním zůstal člověkem;
    jemnější mrav a názor žití pravý
    lze ve světě jen získat dalekém.

        Květ mnohý doba v novot ostrém vání
    s haluzí krejčoviny odnesla;
    však nejvíc, páni, želím cestování -
    té krásné, vonné růže řemesla.
    Jak vesele se tovaryš bral z domu
    s ranečkem lehkým, lehkou myslí k tomu!
    Jak nad ním obláček po nebes báni,
    putoval volně luhem, doubravou;
    kam pohlédl, svět šírý v usmívání
    vstříc rozpínal mu náruč modravou.
    Tak putovat - rty časem sklonit žhavé
    na džbánu lem, jejž bílá dlaň ti skýtá,
    a s díky vzhlédnout ve dvě hvězdy tmavé,
    nad nimiž mák se v černou kadeř vplítá,
    pak ulehnout si v trávu pod jabloní,
    jež stinnou větev s vonným poupětem
    na víčka lehce přivřená ti kloní,
    a čekati, až v písku rozjetém
    s plechovou zdobou, pestrým řešetem
    vůz formanův se přikolébá líně
    a pohostí tě v šíré plachty stíně,
    navečer posléz branou zčernalou
    v cizího města pestrou, šumnou vřavu
    se pohřížiti, k tovaryšů davu
    bez péče sklonit hlavu ospalou
    na kůpu odstřižků, za družných řečí - -
    nad cesty takové zda rozkoš větší?

        Když vzpomínám na mladá svoje léta -
    co zemí viděl jsem, kus jaký světa!

        Byl ve Vídni jsem. - Tam jen život pravý!
    Kostelů mračno, lázně, divadla,
    že Praha celá v paláců těch davy
    co krůpěj do moře by zapadla,
    a deset chrámů svatovítských stěží
    by štěpánské jen po šíj´ sáhlo věži.

        Mnich uherský mne blíže Tokaje
    náprstkem vína prastarého hostil -
    sám svatý Štěpán révy k němu rostil -
    na šírém světě také nezraje!
    Toť byla vůně jako z nebes květů
    a prška perel nádherného vznětu,
    kypící oheň, purpurové blesky -
    a každá krůpěj v ceně granát český.

        Ba, v Benátkách až byl jsem, páni, v díle.
    Ó, což bych mohl vyprávěti vám
    o svatém Marku, slavné Campanile!
    To město plyne na moři jak prám,
    jsouc k Italie břehům připoutáno
    řetězy tlustšími než lodní lano.
    Tak dláždění si spoří vláda obce;
    v ulicích čluny, gondolemi zvané,
    dvojzubé na sáh vypínají zobce
    jak černé noty, dvakrát čárkované.
    Uprostřed města dávné slávy zjev,
    ohromný palác dožů, k nebi strmí,
    kde křídlatý svatého Marka lev
    na zbožné obce útraty se krmí.
    A vzdechů most - leč týden sotva dost
    na vypsání všech města pamětností.

        Než jeden příběh snad vás pobaví.
    Byl tehda hoch jsem švarné postavy,
    líc broskve nach, na bradě lehké chmýří,
    a s očima, z nichž lásky bůže míří
    nechybným šípem v dívčí útrobu, -
    nu, slovem; krasavec.
    (Tu s paty k hlavě
    kruh posluchačů jeho podobu
    pohledem plachým přelét´ ostýchavě.)
    Když při okně jsem sedal na stole
    s těkavou jehlou, křížem štíhlé nohy,
    tu stíhával mne sladký pohled mnohý
    z hedvábných záclon pyšné gondole.
    Však pohled můj, nedbaje skvostných člunů,
    dvou jenom záclon hlídal řasný běl,
    jenž v okně za lagunou propouštěl
    tvář časem sladkou, jako oblak lunu.
    Ba, slunka jarního byl bratrem spíš
    ten svěží obličej, pln záře smavé,
    v němž pod lehkým jen křídlem řasy tmavé,
    skloněným snivě, stinnou měli skrýš
    a v důlku brady, důlkách smavých lící
    bůžkové lásky, něžně laškující.

        Zakrátko seznal jsem, že oko její
    též na mně dlívá plno záliby,
    že drobné prsty častěj´ odslánějí
    bělostných záclon skoupé záhyby,
    a brzy mluvou zraků blahou, bolnou
    jsme vyznali si lásku obapolnou.
    Však princeznu mou čaroděje zlého
    hlídaly mračné, bdělé pohledy;
    byl strýc to přísný, vzrůstu obrovského,
    pochmurný titan, morous škaredý.
    Jak rozvalená mračna v horském kraji,
    v nichž stále bouřka hrozebná se tají,
    obočí husté v krabatou mu tvář
    posupně visí; - než se zasní komu,
    jízlivých blesků osvítí je zář
    a z úst mu rachot zaburácí hromu.
    Než na nejvyšší vrchol všeho pychu
    to v očích mých jej věru povzneslo:
    že s takou tváří muž ten bez ostychu -
    cukrářství tropil sladké řemeslo.
    Bělostné čapky naškrobené řasy
    mu objímaly pusté černé vlasy;
    nad hlavou časem sběračky se mih´
    nevinný znak a plátna čistý sníh
    kol údů obrovských se vlnil k patě -
    divoký dravec v nevinnosti šatě!

        Nebylo pochybnosti, - hrozný strýc
    uhodl srdci našich tajnou shodu
    a všechen zřetel soustředil v tom bodu;
    jak přízrak těkavý se jeho líc
    kol mého andílka vždy v okně tměla
    a hněvné oči po mně obracela.
    Když pomeranč pak mocnou proklál ranou,
    s úšklebkem hledě, jak se nože hranou
    krůpěje perlí šťávy zardělé,
    a při tom na mne zrakem pozasvítil,
    tu bylo mi, jak ve vlastní bych cítil
    útrobě ostří toho čepele.

        Než lásky zápal neustoupil zlobě.
    0 brance zadní, nad lagunou snivou,
    jsem zvěděl posléz´, v příhodné kam době
    gondoli možno řídit mlčenlivou.
    Den umluvené schůze málo hbitě,
    při marné práci k večeru se krad´-
    každičkou chvíli přetrhl jsem nitě
    neb knoflík přišil do prostředu zad.
    Zřím oknem však, že škaredému strýci
    též nejapnou dnes dívka pomocnicí.
    Dort chystají tam, ajhle! převeliký,
    že člověk z nouze usedl by v něm,
    v podobě divné jakés basiliky
    se sloupem mnohým, římsou, obloukem.
    Již nad cukrovou, okrouhlou mu stěnou
    třesavá sličné stavitelky dlaň
    bojácně lepou umisťuje báň,
    figurkou, květem hojně ozdobenou.
    Však pod prstem jí s květy, poupaty
    nejeden bůžek smavý, křídlatý,
    jenž měl se vznášet nad lahodným sídlem,
    poklesá k zemi s porouchaným křídlem.
    Teď krov již hrdý nad římsou se klene -
    a k obdivu zve dílo dokončené.

        Strýc vyšel z domu, - rychle, rychle k činu!
    K princezně zakleté tichounce plynu,
    již v cukru, oranžů a cibéb říši
    mne klečícího v náruč povznáší
    a sladký žár, jimž rtové její dýší,
    je lahůdek všech soubor nejdražší...

        V tom klíče chřest - ó, běda, strýcův krok!
    Pryč odtud, pryč! Ku dveřím divý skok
    a klopýtnutí - střemhlav do kádě,
    tam zadělané v půdu teď se kácím
    a s omáčkou se syrobovou vracím
    jak postní kapr v temné parádě.
    Jak tekutá, hle! říza po mně plyne
    mok sladce přítulný a z cípů všech
    kol kolem hustou krůpějí se řine,
    lpí na rtu, líci, bradě, ve vlasech,
    slzami sladkými má víčka klíží -
    a z venčí nepřítelův krok se blíží.
    V rozhodný okamžik však dívčí dlaň
    pozdvihla dortu obrovského báň,
    mé tělo do prázdného nitra vklouzlo,
    krov poklopil se - s bohem, lásky kouzlo!
    Ach, uvěříte, mučírnou že pravou
    mi byla sladká, cukrová ta skrýše;
    na bobku v ní se choulím, sotva dýše,
    v kolena přitažená skloněn hlavou
    a chvím se bázní, nezdvihne-li maní
    krov její mstitel zkázonosnou dlaní,
    i čekám teskně chvíle příhodné,
    kdy narovnám zas tělo svobodné.

        Však slyším jen, jak tyran dívku plísní,
    že plýtvá syrobem; by klidila se, velí
    a do práce se dává s hlučnou písní.
    I slyším, jak nůž brousí otupělý
    a blíž se bere; v duchu zírám již,
    jak dortu víko lehounce se zdvíhá,
    zrak slídivý se noří v moji skrýš
    a tygří zlobou jiskřivě se zžíhá,
    jak na skloněný, ubohý můj vaz
    ocele skvoucího se nese ráz.
    Však ruka vražedná můj žalář míjí.
    Dál tiše naslouchám a každý zvuk
    jak baňka mučivá v mou skráň se vpíjí:
    tu do hmoždíře obrovského tluk
    předtuchou traplivou mi v duši hostí
    zdeptaných údů, rozdrcených kostí,
    tu pánev syčící mne tušit učí
    cit raků živých, nad ohněm kdy bzučí,
    tu pod válcem, jenž těsto hladí chutě,
    se v duchu tenčím, šířím dál a dál
    a naposledy v kotouč svíjím dutě:
    tak bez konce s mou úzkostí si hrál
    vrah nevědomky, stále kol se šina,
    šukaje vůkol, to neb ono kutě,
    stokráte k dortu hrozivě se vina, -
    odstíny smrti všaké, tvary různé
    tak maloval mi v bohatosti hrůzné.

        Kdes četl jsem, že jakýs patron sobě
    smrt sladkou zvolil v sudě malvazu:
    mně ustýlala v sladším ještě hrobě
    obava trapná, v krasším obrazu.
    Jak Jidáš natřen syrobovou mastí
    v cukrové strachem umíral jsem pasti
    pod libým věncovím cukrových květů,
    motýlů, holoubátek, amorettů,
    zadýchán sladkou parou, v nozdry ssaje
    lahůdek nesčíslných vonný vánek;
    tak hodiny jsem dlel - až v jiné kraje
    mě znenadání unes´ pevný spánek.

        Jak dlouho spal jsem, nemohu vám říci.
    Procitnuv, s kolenou jsem zdvihl skráň
    a promnul oči; syrob na nich lpící
    a dotknuvší se lebi dortu báň
    mi hlásaly, že nebyl pouhým snem
    žalostný konec lásky cukrování,
    že zdřevěnělé údy dosud chrání
    klec nevídaná v nitru lahodném.
    Snad možno vyklouznout, snad prázdna dílna!
    mi čelem problesklo - i bystřím sluch.
    Však uprchla mi naděje ta mylná:
    kolkolem podivný se hlásí ruch,
    zmatený hovor, nožů, číší znění, -
    mráz nové hrůzy po zádech mi jde;
    snad ani dílna cukrářská to není,
    snad potloukám se s dortem bůhvíkde!

        Ba jistě, jistě - hostiny to zvuky:
    neznámých vřava hlasů, sklenic ťuky.
    Snad hody svatební, snad křtiny šumné,
    snad banket veřejný neb dvorní kvas,
    neb rozkoš bujnou pitky nerozumné
    tu s dortem okrašluju - zpral to ďas!

        Již není pochyby, že mezi spánkem
    jsem přenesen byl s místa bůh ví kam,
    - co slepý pasažér - s cukrovým stánkem
    kams na tabuli ve kruh pánů, dam,
    již sotva tuší, že v té stolu zdobě
    jich veselosti klnu v marné zlobě.

        Na vrchol svého vězení se v duchu
    bázlivě nořím, rozesílám hled
    po vlnícím se pestře šumném ruchu,
    v němž strmí žalář můj co slavný střed.
    Korunou bílou, purpurnou i sinou
    z váz drahých pyšné kytice zde kynou,
    a plodů jižních mnohobarvý pych
    z mis usmívá se zlatých, stříbrných;
    kol tabule pak mezi hrdé muže
    ve slavné černi, rukaviček sněhu
    ženštiny v blesků démantových šlehů
    jsou vpleteny jak pyšné, smavé růže.
    Vybrané žerty, duchaplné vtipy
    kol kmitají se jako lesklé šípy,
    až náhle něčí ruka k posledu
    po dortu sáhne - jeho krov se zboří -
    a zjev můj žalostný se povynoří
    vznešené společnosti pohledu
    a před ni stane v syrobovém hávu -
    dík za takého představeni slávu!

        Či chasa mravů méně vybíravých
    zde žertem rozbije mou křehkou skrýš
    a já z ní vyskočím, jak bídná myš
    do chumle kocourů a koček dravých?!

        Však naslouchejme! Jak to mlaská, srká
    kol do kola, co hlad mne tuto rmoutí!
    Jak bujně židle o židlici trká,
    a já zde nemohu ni prstem hnouti!
    Uprostřed cukru vězím v samé žluči -
    Kol všechno veselím a smíchem zvučí,
    ohnivá v lících plane révy krev
    a slyš! teď bujný rozléhá se zpěv:

        Do sklepa přišel milý host
    a vzbudil čirou veselost.
    Okýnko jeví oknu v záři
    a za ním květu šeptá květ,
    tvář jasná jasně hlásá tváři,
    co porosený výská ret,
    vše učí se jen sladkým tónům:
    Vinum bonum! Vinum bonum!
    I zvony hlaholí to zvonům:
    Vinum bonum! Vinum bonum!

        Snad studentů hod bujný, duch můj hádá.
    Však zpěv ten hrdla nevýskají mladá.
    To svatba, tuším. Slyším žerty bujné,
    jež slýchají se, k hostiny když sklonu
    k ložnici šilhá ženich za oponu
    a v hostí spánky víno tepe rujné.
    Však nejsou hosté stydliví to zvláště,
    jich povídačce, vtipu, hovoru
    je valně třeba Martinova pláště -
    ba, sněm to mistrů v tomto oboru.
    Tu volný šprým smích budí neskonalý,
    hned za ním jiný s chechtotem se valí,
    tak v nevázané stíhají se mele
    lehtavé žerty, šašky, paboňky -
    buď dámy uprchly neb rdí se cele
    jak nejkrásnější světa pivoňky.

        Teď nohou šelestění, číší znění,
    obecné těžkých křesel šramocení -
    hlas pronik´ z družiny, na chvilku němé:
    "Nejprve tobě, otče, připijeme!"

        Přec tedy křtiny! Nač bych meškal dále?
    Již nesnesu tu hroznou polohu.
    Ven mezi hosty vínem rozháralé -
    snad zástěrou si žertu pomohu.

        Přemítám chvílí - sahám po záklopu.
    Však on teď připevněn. Tu rázný vzmach -
    proraziv čelem liché vzdory stropu,
    v žaláře svého stojím sutinách,
    rozbité cukru stěny, zdoby něžné
    mne pokrývají kol jak chumle sněžné.

        Nic nevidím. Jen slyším, jak se kolem
    vše bouří, prchá, učiněný Babel,
    poháry, vázy kácejí se stolem
    a výkřik ozývá se: Ďábel! Ďábel!

        Než já tu k řeči zdobné slova strojím:

        Promiňte, dámy, páni, ctění hosté,
    že nezván k vaší besedě se pojím.
    Zdráv buď, ty šťastný otče, s dítkem svojím!
    Nech plémě tvé jak Izákovo vzroste!

        Smích ryčný zavzněl. Prohlédl jsem nyní -
    Nastojte! Spousta kápí, lysých hlav,
    rozprchlý mnichů různolících dav
    kolkolem chumelí se šírou síní.
    Ten žehná se, ten zraky na mne poulí,
    ten v křesle smíchem nezbedným se choulí.

        A otec domnělý je starý mnich
    s kulatou tváří jako slunce rudé,
    když v západě poslední mráčky chudé
    mu bělavě se chvějí na skráních;
    o palec palcem nad břichem zde točí
    a slzy smíchu splývají mu z očí.

        Vše vysvětleno. V cukrovém, hle! stanu
    tak zchromlé údy mé se octnuly
    zde v refektáři otců františkánů,
    slavících šumně Porciunkuli.
    Na konec, spláchnuv syrobový brod,
    jsem tamo zapěl s nimi o závod:

        V klášteře mešká dobrý host
    a budí čirou veselost.
    Okénko jeví oknu v záři
    a za nim květu šeptá květ,
    ač nestojí to v breviáři,
    přec na chóře to mumlá ret,
    i k varhan se to druží tónům:
        Vinum bonum! Vinum bonum!
    A zvony hlaholí to zvonům;
        Vinum bonum! Vinum bonum!

III.


    Dík, pane mistře,
    - s pousmáním děl
    mládeže pěstoun, štíhlé prsty noře
    lehounce v tabatěrky hnědý pel,
    jak ptáče letem perutě své v moře -


    dík za příběh, jenž bajce roven smělé,
    ač znak má pravdy bezúhonné v čele.

        Zejména věřím rád, že v bujném pychu
    vévodil humor při besedě mnichů.
    Květ veselosti bují v stínu kápí,
    když vinná rosa lupeny mu skrápí.
    Nesvědčíť duši lidské věčný smutek,
    v ní stále mraky střídají se s jasem,
    a veselost jen výš se vzepne časem
    pod žíní drsnou, pod ranami dutek.
    Kdys nahlédl jsem v žaltář z dávných věků
    mnich pobožný jej na pergamen psal -
    a hle! květ mnohý barvitého vděku
    kajícných žalmů verše proplétal:
    i mnohý rarach, z asketova štětce
    vyklouznuv drze na posvátnou blánu,
    jak opíče tam vhoup´ se k nohám světce
    gotických liter zlatou na lianu
    a šklebnou lící hlásal v časů příval,
    že mnich již dávno slabé chvíle míval. - -
    Než čekal jsem, že z příhody té divé
    snu vyloupne se finta škádlivá.
    Vždyť spánek útvary své proměnlivé
    v kroj skutečnosti časem odívá.

        Zpomínám noci jedné, noci žalné.
    Mráz ovíval mne za varhany v kůru
    a pod nohami zbožných davy valné
    se v beztvárnou mi rozplývaly chmuru,
    v níž svíce oltářní tak divně plály
    jak bludičky, když mlhou tančí v dáli.
    A bezvýznamně, jako vody ruch,
    pastýřské písně šuměly mi v sluch,
    ty starodávné prostoněžné zpěvy,
    že vzešla hvězda nad betlémský lán,
    že narodil se, narodil se z děvy,
    z nebeské růže kvítko, Kristus Pán.

        Jen zvykem prsty po klávesách spěly -
    však myšlénky mé v minulosti dlely.

        Dům nízký vidím, v hojné révy zdobě.
    Na prahu jeho něžná postava,
    půl děva vesnická, půl města robě,
    drůbeže davy pestré svolává.
    Jeť popelka to, zapomněvší skrýti
    za rána dárek blahopřejných víl:
    klobouček slaměný, jenž plný kvítí
    na stuhách hedvábných jí klesl v týl.
    Vlas prostý vlnou bohatou se lije
    na pružná ramena, po jemnou hruď,
    dlaň bělostná kol zrní zlaté sije
    a lahodný rtík vábí: puť puť puť!
    Mrak perutí se hemží v šumném plese
    u nohou jejích, v jasném zápraží -
    tak nejprv jsem ji spatřil, vraceje se
    z vycházky ranní, s knihou pod paží
    a líbezný ten obraz prostých vděků
    nesmaže s paměti mé ruka věků.

        Pak viděl jsem ji v jizbě polotmavé,
    jak ve závoje lehké, bílé stíny
    přede mnou stoudně líčko vila smavé,
    na skráních majíc vínek rozmariny.
    Však posléz rozptýlil ty skoupé sněhy
    prst její laškovný a zpod závoje
    dvě hvězdy májové, tak plné něhy,
    plesaly němě: Tvoje! Navždy tvoje!
    Pak viděl jsem ji, klonící se tiše
    nad stinný oblouk prosté kolíbky,
    v níž uneseny do snů divné říše
    houpáním jejím, písní, polibky
    dvě hlavičky lnou k sobě v růžném znoji
    jak pod ochranným listem poupě dvojí.
    Mé rámě k srdci blahou vine matku
    a ret můj na jejích teď hoří rtech.
    Kolíbky šelest - vrkot kolovrátku -
    praskání ohně - dítek jemný dech -
    bouř zimní oknem v liché řinčí zlosti -
    ó, božský půvab šťastné domácnosti!

        A teď? Mým dítkám v lůžka zasněžená
    ukolébavku zimní vichr sténá
    a ženuška má v pusté jizbě leží.
    Jak nevěstě jí opět závoj střeží
    bělostnou mlhou vděkuplné líce -
    však chladné prsty nezdvihnou jej více.

        Kol hosana! i alleluja! pěli,
    zvon kovovým se v ples ten mísil rtem,
    varhany jasně pod rukou mi zněly -
    však duší válo temné rekviem.
    Poslední smutně sestupuji s kůru
    a potácím se sněhem k domovu -
    tisíce světel hraje po azuru
    i po bělostném země příkrovu.

        Má jizba plná stříbrného jasu,
    že paprsků mi jeví klidný ples
    list myrty každý ve drahém tam vlasu
    i svatých obrázků těch pestrou směs,
    jež snesla soustrast na tu mrtvou vnadu,
    jak suché lupení dech listopadu.

        K mrtvole sličné v kolena jsem klesl
    a ruku jeji chladnou ke rtům vznesl.
    Nadarmo žhoucí vláha na ni padla -
    již neokřeje lilie ta zvadlá!

        Což na věky již spjata ledným chladem
    ta miloteplá druhdy, hebká pleť?
    Ni jeden ještě stisk? - A ruka pádem
    zazněla temně v žalnou odpověď.

        Jen jednou, ještě jednou vzbuď se, milá,
    tvůj druh tu zoufá - a ty klidně spíš -
    vždyť jsi mi věrnou těšitelkou byla -
    zda žalostné mé prosby oslyšíš?!
    Ať kdekoli tě tají duchů sídla,
    té prosbě neodoláš, buď kde buď:
    jen jednou ještě odlož hvězdná křídla
    a vrať se v tuto mramorovou hruď,
    jen jednou ještě v tichém, krátkém vzdechu
    otevři pro mne oči blankytné
    a libým rtem mi šeptni pro potěchu
    jediné slůvko lásky soucitné!

        Tak volal jsem - leč stínů jenom roje
    po tváři její v tajném hrály chvění
    a na rtech usmání, v němž zastihlo je
    anděla smrti chladné políbení.

        Za rána teprv dovedli mne k loži -
    toť byl můj Štědrý večer, hod můj Boží.

        Míjeli dnové líným, hluchým krokem,
    bez cíle, vděku rok se střídal s rokem.
    Jak báje rek, mdlým okem touže k rovu,
    jsem přikován pněl k žití pusté skále,
    vzpomínek dravci obletován stále,
    již ránu mou vždy rozdírali znovu,
    mé síly chably, skrovný statek hynul,
    květ každý uvádal, kam krok se šinul,
    pošmourných asketů jsem přijal mravy,
    hled lidský míjel, řeči souzvuk jarý
    a skrytě pěstoval jen bol ten dravý,
    jenž v srdce moje zatínal své spáry.
    Později v knihách úlevu jsem hledal.
    Zejména rád jsem vědy perutí
    v nesmírné světů prostory se zvedal,
    v zářící slávu nebes klenutí,
    nad tento svět, jenž ve kvítí svém hluchém
    i s mravenčím kol něho lidstva ruchem
    mou hruď jen steskem plnil, nechutí.
    Leč kdy jsem bádavými vědy zraky
    rej světů známých vyměřil a sčet´
    až po nejzazší bledé stálic mraky,
    kam ducha lidského se vznáší let,
    kam v závratných se čísel vine šiku,
    let myriády měře v okamžiku,
    a když jsem představil si sbor ten celý,
    tušených světů spoustu veškeru,
    jak nespočetný písek zlatoskvělý
    v nesmírném velemoři étheru
    i jiných světů myriády k tomu
    co pouhý prášek v kosmu šírém dómu:
    přec bez potěchy vracel jsem se k zemi -
    vždyť v obrovském tom hmoty pantheonu
    jsem darmo hledal, kde tam perutěmi
    můj anděl kývá v toužném hlavy sklonu.
    Ze spousty knih jsem těžké zdvíhal skráně
    a raděj pod oblohu živou spěl,
    kde často s milosrdné nebes báně
    útěcha, jíž jsem v knihách nenašel,
    v podobě luzné sechvěla se ke mně
    po mostě stříbroskvoucím, mléčnou dráhou -
    tu kolena jsem nížil k prachu země
    a srdce pookřálo zraků vláhou.

        Byl Štědrý opět večer. Z jizby pusté
    mne vypudil roj temných myšlének
    do spousty sněhu, metelice husté.
    Jí kmitala zář jasných okének
    pod bílých krovů ledovatým svahem
    jak očka dětská, jiskřící se blahem.
    Ples šuměl po vsi - chvíli zazněl náhle
    přeletem saní zvonec, dívčí smích -
    a do hlaholu zvonů zněly táhle
    radostně zvuky rohů pastýřských.

        Leč já jsem prchal z radostného ruchu
    bez cíle sněhem ve kraj zatmělý,
    až hlahol zvonů zasínal mi v uchu
    jak andělských jen křídel ševely,
    nesoucích pokoj dobré vůle lidem;
    též má se hruď tu naplnila klidem.
    Zrak vlhký s tichým pozoroval sněním
    hvězdiček bílých dovádivý rej,
    jenž nesčíslným jemným políbením
    mi rozpálený chladil obličej.
    Sníh padal houšť. Však přál jsem si té chvíle,
    by bez ustání takto padaly
    na hlavu mou ty chladné hvězdky bílé,
    by pozvolna se v rubáš spřádaly
    a pochovaly jemně pod závějí
    hruď sirou bez potěchy, bez nadějí.

        Vtom náhle sněhu tanec třepetavý
    lehkého stínu chmuru tajemnou
    objevil zraku; jemný obrys hlavy
    pak zřetelně se mihl přede mnou.
    A jasněji se jevil, určitěji,
    až rázem hlavinku jsem poznal - její.
    Těch kadeří jsem poznal světlé vlny,
    milostné tílko, lehkou chůzi víl,
    klobouček slaměný, jenž květů plný
    na stuhách růžových se svezl v týl,
    tu dívku půvabnou, jak první jitro,
    když ozlatilo rajských palem sbor. - -
    Nesmírným blahem zachvělo se nitro,
    až slzou trysklo vlnění to v zor.

        V tu chvíli zapomněl jsem, že to robě
    v mou paní rozkvetlo a zvadlo v hrobě.
    Vše prchlo z paměti a v blahém zdání
    jsem za dívenkou spěl, jak v dávný den,
    kdy po prvé jsem stezkou chvátal za ní
    a dostihnout ji váhal roztoužen.
    Ta stezka tehdáž v olší ranním stínu
    k tichému luhem vlnila se mlýnu.

        A vše tak nyní. Vánice ta krutá
    v zelený kolem změnila se luh,
    v němž nesčíslná září očka žlutá
    a sněžných motýlů se hemží ruch,
    jímž pěšina se vine do dálky
    pod lehkou nohou vábné rusálky.
    Však běda! V mihotavém nyní chvění
    podoba něžná bledne, rozplývá se.
    I spěchám blíže - sahám v roztoužení
    po roucha prchavého siné řase -
    tu ke mně obrací se ladná víla -
    ne dívka již - zjev paní vděkuplný;
    kol údů ztepilých jí sněžné vlny
    vlající závoj lehce rozestýlá
    a s tváře bledé, jež se ke mně kloní
    zář očí krásných těšivě se roní.
    I roste, roste ve hvězdné až kraje
    postava vzdušná, hasnouc pojednou,
    jak mlha závoj třepetavě vlaje
    v oblasti šíré vlnou průhlednou -
    již jen ty oči v rozplynulé tváři
    od nebes ke mně sklánějí se v zem -
    teď hvězdy dvě tam vysoko jen září
    nad bílé střechy chudým obrysem.

        Okénka světlého se chytám rámu,
    do sněhu klesnuv před neznámým krovem,
    jenž nade mnou hrá kmitem jasných plamů
    v ledových ostnů věnci křišťálovém.
    Tu poznal jsem, že k cizí kamsi chatě
    jsem polospánkem objat zabloudil
    sněživou nocí - jiný řek´ by svatě,
    že choti duch jej tamo přiloudil
    z úmyslů tajných, lásky puzen plamem,
    přioděv těla vzdušného se klamem.

        V okénko hledím. Jizba nízká, skrovná,
    a přec tak vábná, plná drobné zdoby,
    již ruka pilná schraňuje a rovná, -
    mi připomíná zašlé s chotí doby.
    Nádobí čínské, lože povlak sněžný,
    mech v okně kyprý, na něm Betlém něžný,
    na skříni jablek uzardělých řada -
    vše, jak to mívala choť moje ráda!
    Strom vánoční se hvězdičkami kmitá
    a zlatý ořech kývá s každé snítky,
    do stínu jeho milostné dvě dítky
    peřestá vábí hříčka rozmanitá.
    Stařenka šedovlasá scvrklou dlaní
    v krabice sahá tajuplnou skrýš
    a před lesklá jich očka v usmívání
    báječnou Liliputu kouzlí říš
    z nizounkých postav, obydlí a stromů, -
    máť sličná opodál se těší tomu.
    Přec není bez chmury ten obraz jasný:
    postavu paní mladé ovívá
    truchlivou vlnou černý hedváb řasný
    a její hled se nyní zarývá
    nad lože v obraz, obestřený flórem,
    v uvadlých nezabudek vínku sporém,
    rty, řasy paniny se jemně chvějí
    a slza vytryskla teď v líce její.

        Jí zajisté též schází bytost milá
    k vánoční besedě - a křeslo páté,
    jež nyní slzíc k stolu přistavila,
    vzpomínce jistě zasvěceno svaté.
    I prostřeno má vedle krásné paní
    před židlí tou neviditelný host,
    jenž duchem jistě z nadzemí se sklání
    v tu svatonoční tichou společnost.

        Pojednou vstala paní, vztáhla ruku,
    hled zakotvila v okno ztrnulý,
    vskočily dítky obě v plesném hluku
    a z jizby o překot se hrnuly.
    Jásavé "tatínek!" se v cupot mísí
    a již ti šotci na šíji mně visí.
    Máť sličná za nimi se kloní s práhu. -
    Což činit? Do teploučké vcházím koby
    a dím, kdo jsem a co té svaté doby
    sem hustou vánicí mou vedlo dráhu.
    I slyším navzájem, že v blízkou ves
    jsem zbloudil k chudé po lékaři vdově.
    K večeři zvou mě. Díky! Zvou mě nově,
    bych zhrdavě jim spaní neodnes´,
    a na obrat již ruka švarné ženy
    plášť s ramenou mi snímá posněžený.

        Na křeslo u stolu mě nutí prázdné.
    I přisedám - ves odpor na rtu vázne.
    Polévka vonná přede mnou se kouří,
    bych poohřál se po sněhové bouři.
    A musím vyznat, po drahné že době
    lahodná prósa dobré kuchyně
    mne opět jednou podmanila sobě.
    A brzy jak ve vlastní rodině
    jsem seděl v lidiček těch cizích středu
    u kamen praskavých. Jak stříbro ledu,
    jež drobnou perlou ve vlasech mi tálo,
    i srdce mé se zvolna rozehřálo.
    Já o choti, o mrtvém ona muži
    jsme mluvili, v hovoru svěží vínek
    jsme natrhali s keře upomínek,
    tak mnohou bělostnou i černou růži.
    I žertů pak jsme rozzvučeli zvonce,
    na rubu šachovnice hráli mlýnek,
    ořechy louskali a konec konce
    punč zakouřil se z útlobokých sklínek.
    V má ramena se kloní s obou stran
    hlavinky dítek jak dvé klasů váním.
    Spí stařena. Již čas, bych s děkováním
    opustil vděkuplný tento stan.

        K domovu kráčím. Čisto září nyní
    hvězdnatá obloha a řízou sněhu
    na spící krajině se klenot jíní
    v bezčetných jisker jasném blýská žehu.
    Však také v duši mojí hravý jas
    teď rozptyloval těžkou žalů chmuru,
    a když jsem o půlnoční seděl zas
    nad zbožným davem za varhany v kůru,
    tu zasáhl jsem jaře do kláves,
    že chrámem zvučný rozlehl se ples
    a slavně hlásal s pastýřskými zpěvy;
    že hvězda vzešla nad betlémský lán,
    že narodil se, narodil se z děvy,
    z nebeské růže kvítko, Kristus Pán.

        A konec víte. Za rok na sanici
    od vísky nedaleké v naši ves
    s rolniček smíchem, sněžnou plískanicí
    jsem štěstí bývalé si domů vez´.

IV.

        V tom vojínova berle ranou silnou
    dopadla na stůl, pozor budíc všech.
    Leč naznačiv tak náladu svou sdílnou,
    rek jednonohý dlouho pestrý měch
    před sebou rovnal, plnil dýmku líně,
    očima koulel v husté brvy stíně,
    ssál dýmky vonný dech, ssál volně znova,
    než s dýmu mrakem vypustil ta slova:

        Hle, jak pan učitel nás pěkně bavil
    příhodou zimní, prostým věcí sběhem,
    jak na katedře slovo k slovu stavil
    a mluvil dél, než tehda bloudil sněhem!
    Pa - naše zima! Směšné! Páni drazí,
    konejte pochod, jak náš konal pluk,
    Tyrolskem k jihu, dolů za Inšpruk,
    v italskou stranu přes Alp sněžné vazy -
    pak teprv zvíte, co jsou zimní mrazy!

        Až laviny se budou kolem řítit
    a ledovce vám cestou rudě svítit,
    až spatříte, jak v ustrnutí sklenném
    umrzlý vodopád se skály visí
    a ledu škraloup naleznete kdysi
    na polévce své v kotli nad plamenem,
    až ruka přimrzne vám k pušky kovu,
    nad kámen komisárek ztuhne v pěsti,
    a zpláčete-li touhou po domovu,
    jen hrachy ledu lícem pozachřestí:
    pak teprv nosy vaše fialové
    skutečné zimy zvětří rodný stánek
    a naše mrazy noční tříkrálové
    vám promění se v teplý jara vánek.

        Však za to dole na lombardské pláni
    plamenná obloha nad smavý kraj
    jak žhavá klenba safíru se sklání:
    kam pohled sahá, zemský vidíš ráj,
    od stromu k stromu réva věnec vine,
    s oranžů zlatem snoubí hrozny siné.
    Jen jedno vzpomínku naň sladí málo:
    že podívání to mne - nohu stálo.
    Jak vše se přihodilo, povím hned,
    ač s pravdy pouze vděkem, bez ozdoby.

        Rád myslí zalétám v ty krásné doby,
    když otec Radecký nás k slávě ved´.
    Maršálek taký nezrodí se zas!
    Když před bitvou tak vstoupil mezi nás
    a laskavě jen začal: "Dítky moje -"
    hned rty se třásly, zrak nám slzou tál,
    od pluku k pluku valným mračnem voje
    vzdychání, slza šířily se dál,
    až naposled se kolem v jednu notu
    armáda celá dala do vzlykotu.

        Však za to - huj! - když kynem jeho dlaně
    armáda naše v plném lesku zbraně
    za polnic vřesku, bubnů víření
    rozpjala křídla k vítěznému letu:
    tu dychtil každý po krvavém střetu
    jak po veselém plesu hýření.
    Tu mohli šumaři ti vlašští znáti,
    jak má se na válečnou basu hráti,
    jen jednou vesele jsme břinkli v strunu -
    hned Carlo Alberto se skácel s trůnu.

        Šestkrátstotisíc čekalo nás Vlachů
    v lombardské pláni - málo bylo strachu.
    Našinců vojsko spatřilo je rádo
    jak hejno lačných vlků jehňat stádo.
    Však tři dni plné bitva burácela,
    děl hudbou hřímavou se chvěla zem,
    po kopách mrtvá padala tam těla
    jak ve žní době klasy pod srpem.

        V den třetí poklesl též smrtnou kulí
    náš plukovník, všem drahý. Na mém klíně
    umíral tiše, v libém révy stíně.
    Chtěl ještě poslední svou napsat vůli -
    přinesli buben, papír, péro vraní -
    za inkoust posloužila rudá krev:
    tak sepsal závěť třesoucí se dlaní
    a naposled rtem bledým pozachvěv,
    hasnoucím okem projevil mi přání,
    bych pečoval o kšaftu vykonání.
    K přísaze zdvih´ jsem ruku. List pak v botu
    jsem zatím schoval větší pro jistotu.
    Hned na to bitvy vlna v prudkém toku
    k nám přikvapila - všechno couvlo v zad -
    jen já jsem po jednoho druha boku
    příboji nepřátel zlý odpor klad´.

        Vůz žebřinový, s klisnou v předu statnou,
    od něhož pán před bitvou prchl v dáli,
    nám tuto chvíli službu konal platnou.
    V něm s puškami jsme za žebřinou stáli
    a tak se vznítil bojovný náš zápal,
    že záhy řady útočního sboru
    se proměnily v mrtvol děsnou horu,
    po níž se zadní pracně vzhůru drápal.

        Nadarmo spousta velkých, malých kulí
    nám kmitala se bzučíc kolem zraků
    jak chroustů roje v létě za soumraku,
    a děla hřměla - stáli jsme jak z žuly.
    Již již nám vítěznou den kynul slávou,
    tu náhle kůň se boje splašil vřavou
    a tryskem - běda! - unášel nás z místa,
    kde vítězství se smála čáka jistá.
    Než zkrotili jsme prokletého koně,
    vůz nazad odnesl nás tisíc sáhů
    a nepřátel roj, volnou spatřiv dráhu,
    v před za námi se valil v prudkém honě.

        Náhodou soudruh ke mně shlédl stranou
    a náhle vykřikl: "Chval duše boha!
    Mně zdá se, hochu, že ti schází noha!"
    Přihlédnu. - Ďáble! - Nemluvil řeč planou.
    Ta tam je noha! Levá chybí v páru,
    dělovou koulí v letu odňata.
    Já necítil to v boje prudkém žáru -
    teď teprv hlodá bolesť proklatá.
    ďas měj si nohu! Hůř mi srdce bije,
    že v botě na ní testament se kryje.

        Tam kdesi zůstal v nepřátelském roji,
    jenž hučí blíž, jak moře ve příboji.
    Přec nohu z něho vyloviti musím -
    s odvážnou myslí podnik slavný zkusím.
    Druh udatný a věrný k mému přání
    na záda silná mne vzal bez váhání
    a takto dýmu mračnem, deštěm střel,
    levicí hrdlo jeho objímaje,
    pravicí ocel z pochvy vynímaje,
    v nejhustší zástup nepřátel jsem vjel.
    Sem tam se v jejich mrak můj palaš hřížil,
    a jako blesk se s jejich zbraní křížil,
    již nohu svoji na zemi jsem shled´
    a pod paždí ji bleskurychle zved´.
    Však tu - ó běda! - druh můj k mrtvol řadu
    pode mnou klesl, objat smrti nocí,
    a já tu s šavlí, přelomenou v pádu,
    na trupu jeho ležím bez pomoci.
    Již odevšad se nad mou holou skrání
    palašů smrtná blýskavice sklání.

        Však náhle v poucouvlém vrahu roji
    sám - Carlo Alberto přede mnou stojí
    se štábem svým. Náš kousek zoufalý
    mu dalekohled jevil z povzdálí,
    i přicválal, by za mou chrabrost skvělou
    zpět propustil mě k našim se ctí celou.

        Tak o jedné jsem ze slavného boje -
    pod paždím nohu - k našim připutoval
    špalírem všeho Albertova voje,
    jenž přede mnou ves řadou salutoval.

        Kšaft odevzdal jsem. Ale noha moje
    s vojenskou slávou byla pohrobena
    na místě samém hrdinného boje.

        Mramoru deskou hrdě ozdobena
    mohyla tamo zlatým písmem věstí,
    jak uměl Čech tam hrdinně si vésti.

        Nechť cizí hrouda nohu mou tam víže!
    Však shledám se s ní, páni, jednou svatě,
    až přehlížeti bude světa kníže
    armádu velkou v dolu Josafatě.

V.

        Teď hostinská, v kruh zasedajíc hostí,
    pustila uzdu bystré výmluvnosti:

        Což, strýčku, schází vám - krom této nohy?
    Hůř´ skončil žití běh váš soudruh mnohý.

        Když zájezdní jsme měli hospodu
    na říšské silnici, tu povoz bídný,
    jak snědých cigánů byt nepoklidný,
    nám přiklepal se kdysi ku vchodu.
    Pod jeho nápravou se kolébala
    svítilna vetchá s žerdí strakatou,
    nad polámanou obručí se pjala
    děravá plachta s hojnou záplatou
    a vpředu budil váhavými kroky
    chraptivý zvonec koník chudoboký.

        U našich vrat se ztajil skřipot kol,
    však nikdo s vozu nešinul se v dol.
    Jen malá ručka okraj plachty zdvihla
    a pod ní, s cetkou v čele bezcennou,
    bělavá dětská hlavinka se mihla
    pod rozedranou čapkou červenou,
    jak pod lupením sprchlých růží planých,
    ve věnci cůpků polorozpoutaných.

        Můj posléz´ k vozu přistoupil. Ó, běda!
    Ztrnulým okem hleděla mu vstříc
    ze stínu plachty nehnutá a bledá,
    šediny stříbrem ověnčená líc -
    tak leželo tam na peřesté truhle
    v hulánském plášti tělo kmeta ztuhlé.

        Až slzou polil nás ten obraz bídy!
    Tvář poznali jsme starce invalidy,
    jenž jedním létem ztrativ za moru
    své syny oba, stáří podporu,
    i manželku svou, příbuzenstvo celé
    až na jediné vnouče nedospělé,
    umělou rukou, zdětinštělý kmet,
    dřevěných loutek urobil si sbor -
    až podiv byl, jak pěkný měly vzhled,
    hýbaly rtoma, otáčely zor -
    a povoz přikoupiv za jmění trosku,
    s hezounkou vnučkou protloukal se světem,
    hrál Fausta s ďábly, Horiu a Glosku,
    k úsměvu starým, k vytržení dětem.

        Však nyní Pán, jenž v tomto zemském důle
    s vysosti nebes na nitkách své vůle
    náš loutek chabých řídí životy,
    ukončil rázem jeho trampoty:
    kmet ke svým loutkám cestou sklonil šíji
    a žití dohrál smutnou komedii.

        Starcovo tělo složili jsme v síni
    a v jizbu vzali děcko. Leč co nyní?
    Z večera u nás tlupa sousedů
    se shromáždila v hlučnou besedu
    a pronášela za džbánkem své zdání -
    co moudrých rad tu bylo na vybrání!
    A často spěly hledy přítomných
    za kamna v kout - jak věž tam stála věru
    zelených kachlů, hladkých, ohromných -
    kde na lavičce podezděné, v šeru,
    sukénkou přioděna pestrou, kusou,
    hlavinku na klín pochylujíc rusou,
    sirota po loutkáři - ubožáček! -
    seděla schoulena jak v bouři ptáček.

        Jen můj si mlčky v hostí kruhu jarém
    s čepičkou zahrával, jak způsob měl -
    tu čepičku jsem ušila mu darem,
    když o námluvách k našim docházel:
    z modrého sametu vám byla celá,
    na vrchu hvězda z perliček se skvěla
    a zlatý třapec splýval do předu -
    tak chodil mlčky vřavou sousedů,
    až náhle čepičku svých prstů zbavil
    a způsobem svým drsným klidně pravil:
    "Eh, jaké řeči! Pohřeb vezmu na se
    a pro vyžle pás můj se neukrátí.
    Snad najdou kupce kůň a harampátí,
    pak s nebožtíkem účet vyrovná se."

        A tak se stalo. Přivykalo robě
    Lidušce mojí. Podobna si v líci
    ta dítka obě, zdravím jen se rdící,
    jak spářené dvě třešně lnula k sobě.
    I zdomácněla u nás sirota,
    za krátko uschly slzy pro dědečka
    a z toulavého při něm života
    jen dvě jí věci nesly ze srdéčka.

        Z těch první byla klisna vyzáblá,
    zmořená tahem, stářím ochablá;
    dívenka sirá ubohé to zvíře
    kochala něhou, nepodobnou k víře.
    K ní do stáje se kradla každé chvíle,
    pamlsky různé schovávala pro ni,
    svou "princeznou" ji nazývala mile -
    snad přezdívka, již loutkář dával koni.
    I byl to pohled zvláštních půvabů,
    když siré děcko, vlezši do žlabu,
    objalo ručkou klisny hlavu sivou
    a pohrávalo s chudou její hřívou,
    ji tisklo, hladilo a celovalo,
    svá tajemství s ní šeptem sdělovalo,
    a když kůň starý okem velkým, tmavým
    pod řasou bělavou k ní tiše zřel,
    jak rozuměl by slovům jejím žvavým,
    a lásku láskou němě oplácel.

        A vedle koně láskou výstřednou
    v ní kotví loutky, v truhle okované
    na půdě naší zatím uschované.
    Tam přistihli jsme děcko nejednou,
    jak za truhlicí sedíc otevřenou,
    společnost pestrou z její útroby
    v sukénku stěhovalo rozestřenou,
    jak hýčkalo ty němé podoby
    na loktech svojich, jak si s nimi hrálo,
    jak těšilo se z jejich skvoucích tret,
    k nim rozmlouvalo, jich se vyptávalo,
    pak odpověď jim kladlo v němý ret
    té každé loutky přiměřeným hlasem,
    Kašpárka sopránem a Fausta basem.

        Tak prošla zima. V kraj se díval smavý
    hor slavný zástup, bílých čapek prost,
    však s jejich boků přivalil se dravý
    se zlobným hlukem do nížiny host:
    potůček tichý vzkypěl jarní vodou
    a na řeku si zahrál s naší škodou.

        Leč za to na dvorek mi plnou dlaní
    rok tento sypal boží požehnání.
    Jak fazolí se z vajec vyklobalo
    kuřátek pestrých na pět ošatek
    a mračnu zlatému se podobalo
    kol matek bílých plémě housátek,
    že pouhá vzpomínka mi radost činí -
    vždyť nejkrasší to pohled hospodyni!

        I dětem ples byl z toho nemalý.
    s housátky po lukách se toulaly
    a s písněmi si v kadeř pletly vínek
    z měsíčků žlutých, bílých konvalinek.

        V tu dobu chlapík divné postavy
    k nám zavítal. Pod čapkou s dlouhým perem
    vlas divoký se snoubil s vousů šerem
    a z boty palec dral se zvědavý.
    Byl poběhlý to školák, hanba rodu,
    jenž s tuláky a cigány měl shodu,
    žil jako ptactvo, kvítí v písmě svatém -
    ač polních lilií se neskvěl šatem.
    Když časem v sousedů se octnul davu
    a chmeloviny duch mu vznítil hlavu,
    tu vesele mu temné oči hrály
    a v líci snědém smál se každý sval,
    tu žití svému hlučné vzdával chvály
    a šťastným sebe filosofem zval.
    Tu v rozedraných pantalonech hledal
    groš poslední a říkal v pustém smíchu,
    že za všechnu by jmění, slávy pýchu
    a všechnu světa učenost jej nedal;
    svět knihou nazýval a lidstvo moly,
    co prý se živí z plísně její blány,
    však liter neznají, jež na ní psány -
    nu, zkrátka: řeči, jak je blázen volí.
    Latinská slova vplítal do těch šplechů,
    až čelo pokleslo na vlhký stůl:
    rád býval proto viděn v mokrém cechu
    a bosým filosofem v kraji slul.

        Však nedávno mu po zemřelém strýci
    dědictví jakés malé připadlo.
    I přicházel k nám, vážnost čirou v líci,
    by koupil sobě loutek divadlo.
    Můj smál se, svolil. Litkup s hosty pili -
    co žertů, šprýmů tehdáž natropili!
    Filosof bosý v koutě za kamny
    hned první hostům dával představení.
    Smích otřásal tu jizbou náramný!
    Co blázen tropil, není k vypravení:
    ty šprýmy divoké a změny hlasu,
    rej pestrých loutek v šumném poplachu -
    nu právě, jakby tuto drobnou chasu
    byl náhle posed´ zástup rarachů.

        Pak truhlu s loutkami na vozík snesli,
    vyvedli starou klisnu ze stáje -
    nerada kráčela od plných jeslí! -
    a nový loutkář vyjel do kraje.

        Po chvilce Lidka sama do vrátek
    vehnala zlaté mračno housátek
    a hlásala, že běží s pláčem, křikem
    silnicí družka její za vozíkem.

        Můj hned se vypravil, zlou tuchou jat,
    bláhové děcko nazpět přivolat.
    Již nad silnicí křídlem hnědým, jemným
    vypudil soumrak zlatou záplavu.
    I spatřil na ní za povozem temným
    letící v dáli drobnou postavu.
    A právě tulák s chechtem koně švihl,
    že daleko vůz odnes´ jeho cval,
    sirotek a nářkem ručky za ním zdvihl,
    upadl, povstal, plačky běžel dál.

        Můj darmo volá. Děcko chvátá dále,
    ač hrkot vozu ve tmě usíná,
    klopýtá v běhu, padá neustále,
    a vstává opět, náruč rozpíná,
    za vozem volá, daleko se tmícím:
    "Ach, princezno! Mé loutky! Princezno!"
    žalostným hlasem, srdce zrývajícím:
    "Ach, princezno! Má zlatá princezno!"

        Již soumraku ji halí křídlo sivé.
    Jen "princezno!" zní temnem, "princezno!"
    volání táhlé, žalné, úpěnlivé:
    "Ach, princezno, ach, princezno - o -o!"

        Můj dal se v běh. Štve zlá ho myšlénka:
    Vod rozpoutaných šumy k němu vanou -
    tam urván most - vůz jistě dal se stranou -
    leč ku předu snad letí dívenka.
    Teď rázem ztichlo volání to žalné -
    jen vody pod nohou mu šumí valné.

        Děs ve zraku, bled jako mrtvý v hrobě
    se posléz´ vrátil, svolal chasu k sobě,
    lucerny, bidla vzali ku pomoci
    a vydali se za ním v temno noci.
    A přinesli ji. Ležela v mém klíně,
    stín věčné noci majíc na víčku
    a v čele věnec žlutých měsíčků,
    jež uvila si předtím na lučině.
    Však smrti okamžik jí blahočinně
    zanechal úsměv sladký na líčku:
    Snad myslila, když v hloubnou vodu divou
    vnořila prsty, že se probírá
    milého koně plavou chudou hřívou;
    snad viděla, když vod ji semkla tůně,
    jak známá truhlice se otvírá
    a loutek dav se schází v jejím lůně.

        Však nebožtík můj často s těchto chvil
    zasléchal v noci, sen když míjel řasy,
    hlas děcka volající, táhlý kvil,
    jak tehdy v srdce hluboko se ryl,
    a já, když někdy pozdějšími časy
    filosof s loutkami k nám zabloudil,
    těch loutek vrtění a třepotu
    a šibřinkám jsem nemohla se smáti;
    neb vždy jsem v duchu malou sirotu
    v nevinnou náruč viděla je bráti.

        I teď ji vidím, úsměv na líčku,
    v kadeři věnec žlutých měsíčků
    a řku: Můj bože, kolik divných bájí
    i v malém dětském srdečku se tají.

VI.

        Pojezdný kadeř v purpurové skráni
    si zlatou, podezřelou opravil
    a nad mohutnou břicha svého bání
    k tichému mlýnku palce sestavil,
    mžouraje smavým okem v řase bílé,
    rty potom otevřel. - Leč této chvíle
    ctihodná krčmy paní s lepou dceří
    od stolu prchla za ochranu dveří,
    a pojezdný, tam vztáhnuv ruce obě,
    v žertovné káral uprchlice zlobě:

        Ženštiny zbrklé! Dávají se v let,
    jak hýkadlo by sedělo jim v týle,
    a já chtěl historku jen vyprávět
    tak nevinnou, jak poupě růže bílé.

        Či nevinnou tak historie není
    prvního dívčích ústek políbení?

        Jest ovšem dávno tomu. Byl jsem švarný
    let sedmnácti mladík lepotvárný.

        Tu jednou otec - pojezdným byl taky -
    s vážnými ke mně zahovořil zraky:
    Můj synu, rosteš jako bujný chmel;
    již věru čas, by úponky tvé zpupné
    postříhal kolkol umný pěstitel
    a meze vykázal jim nepřestupné,
    bys těsně uvázán na kázně kůl
    k zdárnému cíli snaživě se pnul.
    A proto v zámku po včerejším honě
    jsem zmohl mocí přímluvného slova,
    že lipovský tě vrchní blahosklonně
    do praxe přijme. Nuže, do Lipova!

        I jel jsem zvolna na pryčce tam panské,
    přímluvné v kapse psaní velikanské,
    z nankýnu maje krásné pantalony,
    s knoflíky zářivými siný frak
    a kolem čela rusý, libovonný
    kadeří pálených se vlnil mrak.

        Pan vrchní - tehda byl to kníže pravý -
    mne přijal vlídným ukloněním hlavy
    a důstojně se za obšírný stůl
    v lenošky spustiv hedbáv zlatotkaný,
    bych usadil se v křeslo s druhé strany,
    mně blahosklonně rukou pokynul.

        Však zdálo se, že mdloby jakés tíže
    mu pohyby a sdílný jazyk víže.
    Mnul sobě čelo, uzarděné temně,
    a mnohokrát mu prudké kývnutí
    malátné hlavy, náhlé zívnutí
    řeč přetrhlo, již takto bručel ke mně:

        Ó, hospodářství, drahý muži mladý,
    má mnohé vzácné, utěšené vnady.
    Však třeba při něm pilné činnosti -
    horlivé - nikdy neumdléva - jící -
    a především se spolků, pitek stříci,
    jež hubí pružnost, vodí k lenosti -
    poslední v lože - první k práci denní -
    spát maličko - -


    Tu zvolna hlavu nížil
    a k podpoře jí na stůl ruce skřížil,
    jak by se nořil v němé přemýšlení.

        Ba v myšlení byl zabrán přehlubokém.
    Já marně čekal, hledě teskným okem,
    kdy pozdvihne svou hlavu z dumy clon,
    až poučil mne harašivý ton,
    jak pila, kmenem vesele kdy bzučí,
    že sen ho pojal pevně do náručí.

        Což nyní počnu? Marné zakašlání
    a jinak vzbuditi jej, úcta brání.

        Tak dlouhý čas tu sedím v rozpaku,
    mačkaje bílé rukavičky sňaté
    a na spícího zřím, na květy zlaté,
    jež za ním na hedvábném povlaku
    lenošky modré ozdobně se vinou,
    na bílé třapečky, jež kol ní kynou.

        Tu dveřmi za lenoškou znenáhla
    zvědavá hlavinka se protáhla
    a párek očí, smavě blýskající
    pod temnou řasou lehce vypjatou
    v dívčiny něžné filigránském líci,
    těkavě bloudil tichou komnatou.

        Dál, dál se klonila tvář zvědavá,
    až posléz, plna mladistvého kouzla,
    lehounkým krokem do komnaty vklouzla
    v obleku zdobném útlá postava.
    Jak na zjev, o němž bdícímu se sní,
    jsem na ni hleděl, ana přichvěla se
    k lenošce modré, shýbla líčko k ní
    a s úžasem je směšným zdvihla zase,
    jak něžný prst pak majíc na rtíku
    na špičky tělo lehce povypjala
    v růžových trepkách, zlatých špalíků,
    a ke mně srnky půvabem se brala.

        Bych odpustil, mne poprosila tiše.
    Že otec kvasil po včerejším honu,
    dnes na oběd též mnohé požil číše.
    Tak šeptala mi v jemném hlavy sklonu,
    s laškovné tváře odhrnujíc v zad
    volného vlasu kaštanovou clonu.
    Pak vedle mne - jak hostitelka snad
    chtíc otce nahraditi po dřímotu -
    si přistavila křeslo bez šramotu.
    I byla tě to malá koketa,
    jež tvářila se, jak by nohou celou
    již byla vyhoupla se do světa
    a dámou byla na vše vychytřelou,
    ač sotva patnáct jsem jí hádal jar.
    Však má též mysl snažila se všecka,
    bych kavalíra přijal celý tvar.
    Tak nevinné dvě duše, polou děcka,
    jak pastýřský pár malý na obrázku
    jsme dvorně bavili se na vzájem
    slov lichotných a vtipů turnajem.

        Tak šeptali jsme spolu mnohou zkazku
    až div, jak náhle jsme se spřátelili! -
    tak smíchem tajeným jsme ševelili
    a v přitlumené mele rozpustilé
    jsme tiše hráli, jak dvě myšky čilé.
    Dívčina roztomilá k posledu
    přinesla šachy v naši besedu.
    Byl pravý div to řezbářského díla:
    Figurky nesla ze slonové kosti
    vonného dříví plocha černobílá
    a práce figur plna umělosti.
    Tak loudivě a svůdně ke hře zval,
    jak vábí k tanci vyzdobený sál.
    Však ruka má vždy bez rozmyslu hmátla
    v těch figur dav, já pramálo jsem dbal,
    že královnu mi bujný koník vzal -
    vždyť jiná královna mi hlavu mátla.

        Můj zrak se toulá po hlavince její,
    postavě něžné, vábném obličeji.
    Obzírám kadeř, v jejíž hnědé vlně
    nad skrání měkké ustlala si lůže
    skropena rosou plná bílá růže -
    jak tento květ jí sluší čaruplně!
    Zřím ouška lem, jenž rdí se pod kadeří
    jak skromná jahoda pod větve šeří.
    Zřím s povzdechem na bílou, pružnou šíji,
    na čela nezkalený slunný běl,
    na očí třpyt, jež z pola řasy kryjí,
    na rtů a líce červánkový pel,
    jenž do žertu mne nepřestává zváti
    svým jarým úsměvem. Však já jsem ztich´
    a jí též na rtu zanik´ šepot, smích
    a nevím, jak jsme přestali pak hráti.

        Ó, bože můj, když srdce mladé schvátí
    sladkého pudu první zaplání,
    jak v růžné mlze svět se oku tratí
    a krev se perlí vínem do skrání,
    jak čarovná to hudba v uchu zvoní
    a z oka slza rozkoše se roní!

        Co vyváží tu číši blaha plnou,
    když poprvé se ke rtu skloní ret
    a duše v duši splývá snažnou vlnou!
    Ten se rtů dívčích utržený květ
    s líbezným pelem čisté poesie,
    v němž rosa jitra lidského se třpytí,
    je králem všeho pozemského kvítí
    a krásnější též nebe sotva kryje.

        Nuž, přestali jsme hráti. Ruka moje
    jí na šíji se octla, nevím jak,
    a náhle úchvat milostného znoje
    mi tělem zachvěl, mlhou zastřel zrak
    a ret můj hořel v příštím okamžiku
    na jejím drobném, chvějícím se rtíku.

        Než v této blahé zapomnění noci
    nás šramot probudil. A ve hrůze
    do hněvných lící procitlému otci
    jsem tupě zřel, jak ve tvář Meduse.

        Dívčina prchla. Na můj kleslý znak
    však hrom svůj vychrlil ten hněvu mrak.

        Taková praxe - zvolal vrchní v zlobě -
    by nešla k duhu mně ni mojí dceři.
    Zpět domů putujte a v prvním keři
    hned metlu notnou uřízněte sobě!

        Tak žalostivé na konec má znění
    ta historka o prvním políbení.
    Přec v paměti ji budím mnohokrát;
    vždyť jara člověk vzpomene si rád,
    když po strništi hvizdne chladné vání
    a listy žluté s větví padat počnou -
    Však zbytečného nechme rozjímání
    a vy tam, šumaři, zahrajte skočnou!

VII.

        Ach, pane, - šumař zasmušilý děl -
    mně ze strun, žalnou rozladěných sudbou,
    duch veselosti na vždy uletěl.

        Byl čas, kdy jarou zvonívaly hudbou,
    kdy smutek duši mé byl řídký host.
    Ač otce svého nepoznal jsem jméno,
    ač sirotek, vesnici za břemeno,
    jak planý chmel jsem nevázaně rost´;
    ač osud uplétal již dětské skráni
    ostnatý věnec zloby, pohrdání
    a jediný mne těšil vlídný zjev -
    stařičký učitel, jenž ze soustrasti
    naučil hocha pérem, smyčcem vlásti;
    ač v době jinošské, kdy mladá krev
    za břehy kázně vykypěla žhavě,
    ničemou mladým zval mne pohrdavě
    vesnických mravokárců svatý hněv:
    přec veselou jen znaly housle moje
    a bez závisti jasný stíhal zor
    vířící plesně pod věncovím chvoje
    děv, hochů vyfintěných šumný sbor,
    ať s hůry na houslistu v koutku zřeli -
    já byl jsem sobě víc než dav ten celý.

        Tu jednou ve sboru těch dívčích lící
    sokyně nové zjevila se tvář,
    nad všechny zdobou, půvabem se skvící
    jak v roji hvězd jitřenky libá zář.
    Zrak blankytný se v temné řasy kmitě
    k dukátům ňader klopil rozpačitě,
    ruměnce dech se po líčku jí střel,
    jak na ovoci sladkém růžný pel.
    Tak stála v dívek závistivých davě,
    po prvé tance ždajíc ostýchavě.
    Však brzy sotva tanečníkům stačí -
    vždyť nevěsta to vísky nejbohatší!
    Tu nejprve jsem ve svém životě
    těm hochům záviděl, když ručku malou
    objali směle dlaní neurvalou
    a kroužili s ní v bujném výskotě,
    a po prvé jsem k houslím hlavu zpupnou
    hluboko sklonil ve své nicotě
    před něžnou vnadou, pro mne nepřístupnou.

        Však splnil se můj nejsmělejší sen:
    když hledával ji zrak můj v plesném reji,
    tu nalézal, že také pohled její
    zalétá ke mně, touhou naplněn.

        A netušil ten dav, že naše duše
    přes hlavy jejich v tajné blaha tuše
    neviditelné vinou úponky;
    úsměvy, hledy, čela příklonky,
    že jak dva družné kmeny v lesa hloubi
    vždy houšť a houšť se lásky poutem snoubí; -
    až jednou hudec, skřipky hodiv stranou,
    uchvátil v náruč dívku milovanou
    a všechna sudby pouta odhodiv,
    s ní kolem zavířil, všem na odiv;
    tu všemu světu zjevila se jasně,
    planoucím písmem psána divukrásně
    pod její řasou, na rtu, na tváři,
    k bídnému tajná láska šumaři.

        Pak poznali jsme lásky smutné trýzeň:
    rodičů hněvy, soků nástrahy,
    útrapy stálé, řídkou blaha přízeň,
    shledání tajná, vroucí přísahy
    a blíž a blíže chvíle hrozná spěla,
    kdy Anna s jiným zasnoubit se měla.

        V tu dobu roznesl se krajem hlas,
    že chystají se mnozí k družné pouti
    v dalekou Rus, až kamsi pod Kavkaz,
    kde půdou panenskou jen třeba hnouti,
    by proměnil se divopustý kraj
    a sad jeden čarokrásný, zemský ráj.
    Tam v slovanské prý zemi, mezi braty
    můž´ vykvésti jim nový domov zlatý.

        Když zvěsti ty v můj sluch se dostaly,
    úmysl čelem kmit´ zoufalý.
    A stal se skutkem. V jeden večer tmavý
    jsem chvěl se na poli u božích muk,
    zrak upíral jsem ve tmu nedočkavý
    a vnímal úzkostlivě každý zvuk.
    Až stín se přichvěl - klesl v náruč moji -
    v mou ruku sklouzla teplá ručka malá
    a drahá hlavinka v slz horkém zdroji
    na prsou mojich hořce pozaštkala.
    Ač pudila ji v dálku láska ke mně,
    přec loučení jí probodalo hruď
    od otce, matky, milé rodné země,
    bez křížku v čelo, slůvka: Zdráva buď!
    Pak slíbal jsem té žalné rosy vděk
    jí s růže líčka, rtíků poupátek
    a šli jsme, těsně přivinuti k sobě.
    A znenáhla nám nebe nad hlavou
    zaplálo v plné hvězdiček svých zdobě;
    jich drobné oči září kmitavou
    nás vyhostěnce těšiti se zdály:
    že s naší láskou zůstanou nám v dáli.

        Klopotný dech teď zavanul nám v sluch.
    Hle! třetí na cestu nám přibyl druh;
    přítulný Lesoň, věren milé paní,
    v dalekou cizinu se plížil za ní.

        Neždejte, páni, bych vám vyprávěl,
    co na cestě té daleké jsem zřel!
    Jak ve snu střídaly se, splývaly
    obrazy kolem divné pestrou změnou;
    leč k duši mé jen bledou hrály pěnou
    těch různobarvých zjevů přívaly.
    Ba, právě jako ze sna stíhal jsem
    u davy hor, jež zlatě sluncem plály
    a modrým stínem tratily se v dáli,
    tam koní dlouhohřívých valný sněm
    na stepi pusté, s nebem splývající,
    tam opět ptactvo, nad vln safírem
    bílými křídly zvolna kývající;
    jak ze sna zasléchal jsem hlahol měst,
    zpěv šumný moře, lodě hlasný ruch:
    bylť zrak můj otrokem dvou jasných hvězd
    a na rtu krásném ukován můj sluch.

        Pak objevil nám Kavkaz mlhy krovem
    kamennou hruď, zeleně huňatou;
    v zátoky krásné klíně azurovém
    náručí hor nás objal rozpjatou.
    Krajané moji pod horami v blízku
    na skromné říčce, v lesa okraji
    se rozložili v tábor - příští vísku.

        Však já jsem od nich oddělil svůj krok;
    v kozácké vsi za cenu koupiv malou
    dvoukolou káru, klisnu sestaralou,
    jsem s Annou vystupoval v hory bok.
    Pryč od lidí! V jich pohrdavém hledu
    i zde jsem četl zašlou svoji bědu.

        Když hory vysoké jsme přešli vaz
    a kraj pak liduprázdný, krásy divé,
    hlubokým slavným tichem objal nás,
    když panenských jen lesů stromy snivé
    nás vítaly svých temen ševely -
    tu rozkoší se rty mé zachvěly.

        I byla slavná, úchvatná to pouť!
    Před námi spousta vrchů mnohohlavá,
    les všechno dřímavý a zeleň smavá,
    co žasnoucí můž´ pohled obepnout.
    A když se noříš v lesa toho hloubi,
    tu zdá se ti, že tajemný kýs div
    ty stromy žhavým lásky dechem snoubí.
    Kmen každý v roztoužení, jakby živ,
    ke kmenu tulí se a vzpíná, sklání
    v zelených větví vroucím objímání.
    Tak peň se ku pni vášnivě tam tiskne
    v lupenů hustém, stinném oblaku,
    jen časem lístek osamělý blýskne
    jak zlatý peníz v tomto soumraku.
    A jak by milostné těch stromů plesy
    věncovím vhodně ozdobiti chtěl,
    úponky malebné jim v čela věsí
    had révy divoké a planý chmel.

        Pak prořídlými lesa vrcholy
    s povzdechem rozkoše tvůj hled se níží
    pojednou v tiché vábné údolí,
    kde traviny zelený samet svíží
    povléká stráň, kde stromů skupení,
    řetězy spjata rostlin povíjivých,
    malebně mísí různé lupení;
    kvetoucí keře, různých barev živých,
    rozvívajíce dech svůj ambrový
    zde břehy tvoří, jinde ostrovy
    té zelené trav libodechých tůně -
    vše krása jediná, opojná vůně.
    A ves ten půvab krásný jarní sen
    tu zdá se dřímat od stvoření svého
    nižádným krokem lidským nerušen;
    jen časem laňka z houští dřímavého
    vychází v luhu kvetoucího klín
    lehounkým krokem, šíji táhlou níží
    a ve zrcadle jasné vody shlíží
    lahodným okem ztepilý svůj stín.

        Teď stoupá chodec slunnou strání žhavou
    oděnou chrastím nízkým, řídkou travou.
    Píď každá divným životem tu žije.
    Hemžení, šustot budí každý krok:
    zde bleskorychle prchající zmije
    jak stuha pestrá písčinou se vije;
    tu mračno kobylek se dává v skok;
    tam ještěrka co smaragdový blesk
    se po kamení míhá na útěku;
    s lupenu pádem onde v divném vděku
    vzácného brouka září zlatolesk.
    Jen želva mrtvý napodobí klid:
    své nohy vtáhši, přikrčujíc hlavu,
    divákům všetečným až po únavu
    jen oblý, hrubý nastavuje štít.
    Vše v barev čarovných tam plane pychu:
    květ lepotvárný nad vysokým stvolem
    i motýl, jenž mu klesá do kalichu,
    i moucha veliká, jež bzučí kolem;
    ba i ten pavouk velký, břichatý,
    oděný v samet pestrý, huňatý,
    jenž na ni spřádá lehké bílé nitě
    pod větví svislou v přeumělé sítě.

        Posléze dospěli jsme úvalu,
    kde stála pustá víska horalů,
    již kladše Rusům dlouho marné vzdory,
    s cizinou rodné zaměnili hory.
    Teď byla spoustou kamení ta ves
    a nad ní časem kmenů mladých davy,
    křoviny ostnaté, vysoké trávy,
    kapradí nádherné a bujný vřes
    v divokou srostly neprostupnou směs.
    Jen sekyrou jsem našel cestu do ní
    a ze zřícenin pracně upravil
    útulek nám, chlév zmořenému koni.
    Pak hranici jsem z klestí sestavil
    a s ubitou na cestě drobnou zvěří
    chléb černavý nám sloužil za večeři.

        Noc první v tomto neútěšném stánku
    nám prošla bez poklidu, beze spánku.

        Kolkolem po horách, tu blíž tu dál
    ston šakalů a vlků hrozný, táhlý
    se v ustavičné zlobě ozýval,
    tu jednotlivé vytí, sbor tak náhlý;
    a časem, jak by těsný vilo kruh
    kol naší skrýše hladové to plémě,
    nám blizounko jich vytí znělo v sluch -
    pak Anna s hrůzou tulila se ke mně.

        Však druhý den, kdy v nové opět kráse
    dol rozkošný se zaskvěl kolem nás
    v zeleném stromoví a květné řase
    a kosů se stráně jen zvučel hlas,
    jsme s chutí jarou do díla se dali,
    potřebné sháněli, kraj ohlédali.
    A když jsme seděli pak s večera
    pod lipou kvetoucí a v posled kolem
    hor slavný zástup, vrchol za vrcholem
    oděla divná barev nádhera,
    když halily své velkolepé tvary
    v brunátné, zlaté, fialové páry
    a sám ten Ošten, sněžný jejich král,
    v pozadí hávem purpurovým vzplál,
    tu v obdiv zaníceni těmi zjevy
    jsme vyznali si, že ten pustý kraj
    je s láskou naší přece jenom ráj,
    a já jsem zulíbal ret svojí Evy.

        Pak záhy novému jsem přivyk´ žití.
    Chýš upravil jsem, za ní dvorek čistý,
    tam na tyč fazole se počly víti
    a tabák rozkláněl své širé listy.
    Za vískou pustou zdivočilý sad
    schyloval větve pod ovoce tíží
    do houští révy, jíž byl obepjat,
    a studánka v něm prýštila se svíží.
    Hvozd okolní zvěř hojnou pro nás měl
    a ve pních kotlavých med lesních včel.

        Tak moh´ jsem žíti šťastně, spokojeně;
    však jedno kalilo mé duše jas:
    že družce mojí v ponenáhlé změně
    stín temný klad´ se do čela i řas.
    Ni kraje půvaby, ni láska moje
    nemohly zahnati těch stínů roje,
    to stálé vzpomínání strastiplodné
    zašlého života a země rodné,
    a trapné výčitky zub hlodavý,
    že rodiče své v hoři zůstavila,
    že na věky snad již se připravila
    o matky, otce pohled laskavý.

        Napsala otci list. Co úpěnlivých
    tam proseb vložila, do řádků těch,
    skropených slzou, splynulých a křivých!
    Jak čekala ve mnohých na to dnech
    na kozáka, jejž vodila sem cesta,
    když nosil psaní z přímořského města.
    A přinesl jí odvět. Však, ó běda!
    List upustila k zemi, na smrt bleda:
    hněvivý otec neznal dcery více
    a navždy odřekl se poběhlice!

        Z té doby vůčihledě bledla, chřadla,
    až ruka má ji chorou v lože kladla.
    A jednou nad hasnoucí jsem se shýbal.
    Byl den to hrozný. Mračen temných pluk
    do úvalu se těžce přikolíbal
    a vzbudil bouře neslýchaný hluk.
    Jak rozbíti by chtěla hromu mlatem
    velebný horstva prestol kamenný,
    tak burácela v kraji, děsně vzňatém
    sterými žhoucích blesků plameny.
    A když řev bouře mlčel na chvíli,
    tu slyšel jsem, jak rtové družky mojí
    za odpuštění k bohu kvílili,
    jak vzlykali, než smrt ji ve hrob sklátí,
    že v náruč nepojme ji otec, máti.
    Oslepná blesků nesčíslných zář
    mi jevila jen sesinalou tvář
    s bolestným okem, vytřeštěným divě -
    Déšť v okno bil - pes kňučel žalostivě.

        Však bouře minula. Jas plnil chatu,
    kraj znovu skvěl se v libém slunka zlatu.

        Tu koně klus, krok lidské nohy chvatný
    před chatou zavzněl. Hle! teď do dveří
    vstupuje snědolící kozák statný.
    Z mohutných vousů, hustých kadeří,
    z huňaté burky, hnědé, pocuchané
    perlami vláha zašlé bouřky kane.

        List promoklý nám z torby podává.
    Nemocná zdvihá skráň, vztahuje ruku,
    však má jej otvírá dlaň třesavá,
    zrak přelétá jej v bouřném srdce tluku,
    a čtu již nahlas prostičké to psaní,
    jež slova neváží a neměří,
    tak nezdobné, přec vůni božskou schrání -
    tu sladkou, čistou doušku mateří.
    I čtu, že všechno matka prominula,
    též otcův tuhý odpor pošinula,
    ať přijde, přijde zlatá Anička,
    by v náručí ji opět přivinula
    a zlíbala ji s plesem na líčka,
    že vstříc ji letí touhy perutěmi.
    Co trpěla as v divné cizí zemi!

        Zrak nemocné se plní svitem, vláhou.
    Vztahuje ruku zas - list kladu do ní
    a dcera líbá každou řádku drahou,
    čte, líbá znovu, slzy v písmo roní,
    je na hruď tiskne v blahém úsměvu
    a pod ním cítí divnou úlevu.

        Pak přála si, bych vynesl ji ven
    pod jasné nebe. Ustlal jsem ji v trávě
    na plášti svém. Kraj ve sváteční slávě
    kol usmíval se bouří osvěžen.
    Pod každým listem kvetoucího křoví,
    na každém stéblu husté traviny
    se houpal klenot vláhy démantový -
    vše v slzách blaha, úsměv jediný.
    Hor zástup zelená se, modrá v šíru,
    z nich pára vlá, jak mirrhy vonný dým,
    a nad nimi znak nebeského smíru
    obloukem září pestrým, velebným -
    v ten obraz její tichý zrak se hřížil,
    než anděl smrti na věky jej sklížil.

        Já opustil však chatu, krásný dol
    a všechno, co jsem pro ni tamo stvořil,
    nač pro sebe bych potu krůpěj nořil?
    Co mně ta záře, krása, vůně kol,
    když jenom pro ni všemu jsem se těšil
    a vše se táže: Zdas jí nepohřešil?

        Však nyní pohání mne touha zpět
    tam na hrob její ještě pohledět.
    V něm netkví pyšná deska mramoru,
    však za to cypřiš chví se zádumčivá
    a zelených jak třáseň praporů
    jí břečťan s vršku skloněného splývá
    a pod ní do kraje mé družky stín
    tkaninou zdobnou bujných kapradin
    dvou modrých květů kalichy se dívá.

VIII.

        A na to mlynář:
    Bolestnou vás ranou
    zasáhl osud zlý. Však, příteli,
    jak jícen hrobový nad vaši Annou,
    i vaše hruď se časem zacelí.
    Jak na tom rově zelenými vínky
    nad hrobním kvítím břečťan povívá,
    i v duši vaší smutné upomínky
    naději nových zeleň zakývá.

        Hle, tak jste všichni v naši besedu
    květ zapletli, ten světlý, onen černý;
    než kde nám vězí lesník pronevěrný,
    by zavinul v ten věnec k posledu
    peřestý kvítek šumavého boru?
    Aj hleďme! šibal tamo v besídce
    s Lidunkou krásnou dal se do hovoru
    a mní, že skryt je naši vyhlídce.
    Jak líc jí rozpaluje žhavým okem!
    Oč, hubinku že v posled uloví,
    oč, že nám nebude již příštím rokem
    nalévat dívka nektar chmelový.

        Nuž, zbývám já a snad vám bude vděk,
    že besedu můj končí přípitek:

        Nechť kraj náš rodný stále štěstím dýše,
    nechť usmívá se květů zdobou svíží,
    nechť plných klasů zlatem šustí v pýše
    a větve shýbá pod ovoce tíží!

        Ať hrozen z kadeřavé révy kštice
    jak safír náušnic mu visí dále,
    ať jeho jablko i dítek líce
    ruměncem svěžím zardívá se stále!

        Ať jeho chmel kol tyčí převysokých,
    jak půvab jeho dívek útlobokých
    kol statných jinochů, se družně vine
    a z plných číší k veselosti kyne!

        Nechť jeho skalám rovna mužů čela,
    v nich myšlénka, jak skal těch jedle smělá,
    nechť z jeho ňader stříbra poklad ryzí
    a paní jeho něha nevymizí!

        Ať z jeho brázdy stále k nebi tryská
    skřivánčí jásot, slavík jeho pěje,
    ať lidu jeho zpěv dál teskní, výská
    a básníka mu píseň prsa hřeje!

        Nechť jako hvězd na nebes jeho báni,
    jak jiskřiček po jeho sněžné pláni,
    bezpočtu po něm krásných vznětů kyne,
    však duchů noc i mráz ho navždy mine!

        Nechť uhájí se před nepřátel zlostí
    svých synů láskou, ramenem a krví!
    Nechť duchů našich plod, prach našich kostí
    jej vnukům našim k žatvě zlaté mrví!

        Tak, rodný kraji náš, buď zdráv nám stále!
    K pyšnému květu rozvíjej se dále!
    Shrň v sebe vděky, půvaby všech zemí
    a jako hvězda skvěj se nade všemi!

        Buď hrdým klenotem na klínu země,
    buď růží čarokrásnou v její kštici,
    staň korunou se slávy v její témě
    a perlou nadšení na jejím líci!

Vysvětlivky.

PŘEDZPĚV. Svatopluk Čech vzpomíná, roztoužen a rozteskněn nedávnou smrtí otce svého, ve vinohradském bytu svém blažených dob, které strávil většinou o prázdninách jako studující pražského novoměstského gymnasia a později jako právník ve Vraném, městečku nedaleko Slaného, kde býval otec jeho od jara r. 1856 do roku 1873 ředitelem kapitulních statků. Básník oblíbil si milou tu obec tak, že ji nazývá "rodným krajem", ač v pravdě narodil se r. 1846 v Ostředku na Benešovsku a pobyl s rodiči ještě na jiných místech Čech, zejména v Litni u Berouna, která se mu rovněž zlatým písmem do paměti vepsala.

K Litni také zalétá vzpomínkami, chtěje zapuditi "stesk nevýslovný". Tam scházívali se v dobách, kdy otec Čechův na liteňském panství správcoval (1853-56), na útulném prostranství před zámkem ve stínu košaté lípy někteří sousedé litenští a hovořili o ledačems. Někdy se k nim přidružil také pan správce Čech, pan farář Hamous a pan učitel Pacovský a tak staly se liteňské besedy pro básníka tím památnějšími.

Ale tehdejších besedníků liteňských ani jejich rozhovorů S. Čech v básni neuvádí, nepamatovalť jich také, nýbrž rozesadil kolem stolu postavy, jež mu v mládí nějak silněji na mysli utkvěly, všelijak je třeba ještě přetvořil a vložil jim do úst vypravování, která jsou většinou jeho vlastními smyšlenkami a jen tu a tam měla skutečné podklady v jeho upomínkách.

Tak hned prvnímu besedníku, "sousedu bohabojnému", propůjčil básník vzhled a zvyky svého dědečka s otcovy strany, který býval rychtářem v památné Peruci, půl hodiny od Vraného vzdálené, a častěji se synem i vnoučaty se stýkal. K dojemné události, o níž soused vypravuje, poskytlo básníkovi látky časté vypravování otcovo o jakémsi bohatém ruském jenerálu, který za pobytu Čechovic v Litni přijel se z ciziny podívat na své rodiště a hluboce dojat pohlížel s vršku na "jeviště svých dětských her, zářící v paprscích zapadajícího slunce".

Postava směšného krejčíka utkvěla básníkovi z pobytu vranského. Žertovně zosnovaná povídka jest přizpůsobena křejčíkově povaze a vystřídává předcházející látku vážnou, jakž vůbec v celém kruhu básní se děje.

V obstárlém kantoru zvěčnil S. Čech milý zjev vranského učitele Trykara, který i jej krátký čas učil a s jehož synem byl důvěrně spřátelen. Ponurý děj vnukl básníkovi neblahý skon choti páně učitelovy v mladém poměrně věku.

Sebevědomého vysloužilce vojenského s jeho přepínáním a chvástavostí, nezbytnou to tehdy součástku každé společnosti hostinské, pomáhal tvořiti básníkovi Hálkův "Kfrajtr Kalina", kterážto báseň na studentských besedách přečasto se přednášívala.

Hostinskou a život v zájezdním hostinci starších časů líčil S. Čech podle vzpomínek na vypravování otcovy vzdálené příbuzné "tety Syřišťové", která opatrovala malé sourozence Svatoplukovy v Litni a místo pohádkami bavila je příhodami ze svého života. Rovněž loutkové divadlo a zajímavé jeho majitele oblíbil si Čech již v Litni, kde často se na cestě z Berouna do Prahy zastavovali.

Pan pojezdný je zástupcem žertu milovných úředníků vrchnostenských, které poznal S. Čech hlavně z vypravování rodičů. Také příhoda pana pojezdného zakládá se na vzpomínkách otcových na někdejší jeho představené. Zevnějškem podobá se pan pojezdný "panu inspektoru" liteňského pivovaru, který býval postrachem zámeckého parku a často na mladé provinilce žalovával.

Zasmušilý šumař měl také svůj živý vzor v Litni a to v podivuhodném houslistovi, který hrával vždy tutéž tklivou písničku a dojímal snivého Svatopluka bolestným vzezřením tichého trpitele. K dějišti smyšleného příběhu zavdala podnět básníkova cesta na Kavkaz r. 1874, na níž shlédl také české přistěhovalce.

Postavu uvědomělého mlynáře vsunul Svatopluk Čech do básně na zdůraznění vlasteneckého nadšení, kterým ovzduší českého života let padesátých a šedesátých minulého století hojně bylo prosyceno. Svatopluk Čech
Lešetínský kovář

(In: Sebrané spisy Svatopluka Čecha: Díl II. Lešetínský kovář a menší básně. Čtvrté vydání. V Praze nakladatel F.Topič knihkupec 1908.)

LEŠETÍNSKÝ KOVÁŘ vyšel roku 1883 v "Poetických Besedách" a byl za krátko konfiskován. Za změněných poměrů podávám jej v Sebraných spisech - ale přece bylo potřebí některých změn, které však nezasahují ve vlastní osnovu básně. Pozměnilť jsem v II. oddíle první dva řádky 13. odstavce a poslední čtyři řádky 15. odstavce; v III. oddíle vynechány jsou dva řádky (20. a 21.) druhé odpovědi kovářovy; v VIII. oddíle vynechal jsem dva řádky na konci 3. odstavce a po několika řádcích na místech označených ležatými čárkami v odstavcích 4., 5. a 6., v kterýchžto odstavcích jsem též ve 4 řádcích provedl nepatrné záměny slov; ve XII. oddíle vynechána je sloka na místě vyznačeném ležatými čárkami; a konečně v XVI. oddíle pozměnil jsem první čtyři řádky posledního odstavce.

S. Č.
I.

        Lešetínský kovář
    chlapík jak se sluší:
    Ocel rukou láme,
    pěstí kámen kruší,
    hračkou zvedne statný strom,
    jeho perlík jako hrom
    v kovadlinu buší.

        Když mu v rukou dílo
    jiskří, kouří, syčí
    a mrak sazí tváře
    na černo mu líčí,
    vlaje temný vous a vlas:
    v rudé záři jako ďas
    do stropu se týčí.

        Ku kovárně zděné
    zubovatým štítem
    chaloupka se tulí
    s došků sivých krytem;
    v ní je pěkná světnička,
    čistá jako kaplička,
    a v té anděl bytem.

        Panenka tam švarná
    jako jarní kvítí
    v pošívané zlatem
    kordulce se třpytí,
    bílá jako kalina,
    červená jak malina,
    modrým očkem svítí.

        Pěkně na hlavičce
    rdí se na vše strany
    šátku hedbáv řasný,
    v babku zavázaný,
    rusým vlasem prokvetá,
    jako hoří za léta
    v obilí mák planý.

        S její tváře v jizbu
    štěstí záře splývá,
    z jejích očí radost
    nevinná se dívá,
    z jitra v pozdní červánek
    jako v modru skřivánek
    vesele si zpívá.

        V kovárně je živo
    z rána do večera,
    hřímavě tam duní
    kladiv rána sterá
    a když chvilkou oněmí,
    vystřídá je písněmi
    kovářova dcera.

II.

        Krásně bylo v Lešetíně:
    Vesnička ta prostomilá
    jak robátko v matky klíně,
    utajena světu, snila
    ve hvozdnatém údolí.
    Vížkou rděl se nad dědinou
    kostel mezi topoly,
    a kol něho v zeleň stinnou
    třešní, jabloní a hruší
    tísnila se chatek tlupa
    jako slípky, když je vzruší
    na blankytu přelet supa.

        Měly štíty z prken sbité,
    výstupky v nich kruhovité
    jako kazatelen krovy, -
    s holubičkou mnohdy také.
    Koberec tkal sametový
    v pěkné barvě všelijaké,
    do zelena, ruda, hněda,
    mech na došků rouna šedá.

        Pode střechou bílé pruhy
    propínaly hnědé trámce,
    z bílého pak oken rámce
    zřelo kvítí v barvách duhy.
    Pod oknem též sádek něžný
    odíval se pestrým šatem:
    Mák tu ruměný a sněžný
    s plamenným se družil zlatem
    kněžek slunce štíhlounkých,
    růžemi se obeskvíval
    pyšný sléz, an oměj kýval
    modrem přílbic drobounkých.
    Tu se chata ukrývala
    z pola v jasnolistém víně,
    tamo dotěravá dýně
    na nízkou se střechu vzpjala,
    stelouc jí své květy zlaté
    a své plody boubelaté.

        Tichá říčka vinula se
    oklikou od vísky sterou,
    tu vrb, olší tlupou šerou,
    lučinou tam kyprou zase,
    onde pokraj lesní skály,
    kde tak mnohý do ní vnořen
    spletitý se černal kořen,
    kde se do vln hroužit zdály
    obráceny dolů hlavou
    dříny, jedle chvojí tmavou;
    zřel jsi ve průhledném jase
    každou rybku, škeble misku,
    až i na dně v bílém písku
    míhavé ty kroužky stínu,
    jež tam kreslí drobní honci
    v bystrém běhu přes hladinu
    nožek niťovitých konci.

        Úval tento v borů taji
    uchránil si způsob ryzí
    zašlých let, kdy příval cizí
    zakypěl po našem kraji.
    Jak mys úzký trčel pevně
    v okeán, jenž drahné doby
    tu v mez naši bouří hněvně,
    tam ji v míru klamném drobí,
    že zrak žalem kalný zírá
    teskně v příboj hltavý -
    však jen práce, v sebe víra
    vzdornou mez mu postaví.

        Jako v tajné skrýši tady
    uchránil se odkaz dědů,
    mnoho prostovábných sledů
    v žití, kroji z prchlé vnady,
    kterou kdysi země kvetla
    jako čerstvým vděkem jara,
    než jej chladným vichrem smetla
    přítomnosti jeseň chará,
    v nížto teskně křídla věsí
    vlaštovička poesie,
    vidouc, jak pláň holou, lesy
    sežloutlé stín mutný kryje;
    zachvěje se mrazným dechem,
    náhle peruť vzepne k letu,
    zpět se nese toužným spěchem
    v teplé kraje bájných květů ...

        Jarní sny když slétly k dolu,
    nad vesnicí štíhlou jedli
    s pestrou zdobou na vrcholu
    jako Vesny berlu shlédly.
    Chasa v jasných barvách stuh
    hrála jako kvítím luh,
    a vsí jaré zpěvy zněly;
    s vískou jásal úval celý
    písněmi, jež z dola, s hůry,
    z luk a hvozdů splývaly
    s teskným plesem píšťaly,
    urobené z vrbí kůry.

        Píseň z léta do jeseni
    provázela mladou chasu
    polem v kos a srpů znění;
    při večerních zvonů hlasu
    vracela se s nimi lesem,
    kde tak svůdně v polotemně
    šarlat jahod svítil vřesem
    a hub různotvárné plémě
    zvalo ruku v úkryt stinný
    pod vějíře kapradiny;
    bděla s nimi chvíli mnohou
    v komůrce i v sadě tichém
    pod hvězdnatou pod oblohou,
    zněla pláčem, zněla smíchem,
    slavičí jak písenka
    vůní květů ku měsíci
    rokotala z okénka,
    ze rtů děvy milující.

        Hospodáři o neděli
    s rozkoší si poseděli
    ve stařičké lípy stínu.
    Zvonila tu víčka z cínu,
    modraly se mráčky kouře,
    hovor volně plynul kruhem;
    bradu hladě, oči mhouře
    druh si zanotoval s druhem
    o žních, daních, o počasí,
    o tom, co se děje světem.
    Ba, sám farář bělovlasý
    mnohdy s usmívavým retem
    usedal si mezi nimi;
    jinak vážný duší rádce,
    miloval zde žert a šprýmy
    dobrý pastýř toho stádce.

        Když však zimní čepec bílý
    řásně pokryl každou chatu,
    znělo v podvečerní chvíli
    u vrčících kolovratů
    hojně starodávných bájí,
    zkazek divných, zasmušilých,
    na peci až v teskné tísni
    tlum se schoulil dítek čilých,
    bázlivými zraky měně
    žen a přeslic stíny hravé,
    vlající po bílé stěně,
    ve obrysy přelétavé
    děsných příšer, kouzelníků,
    ježibab a pekelníků ...

        Takto klidně v lesu stíně
    žil ten vábný horský luh,
    až kdys náhle divný ruch
    rozvlnil se v jeho klíně:
    Od strany, kde v sosen bráně
    dav se jeví zamodralý
    hor těch nevěrných, jimž stráně
    moře cizoty již halí,
    valil se v ten tichý kout
    postav nevídaný proud,
    v nuzném kroji, nad rameny
    s lopatou a toporem;
    plnily dol omámený
    dřevěných bud táborem,
    vřavou řečí pomíchanou,
    směsí zvuků neslýchanou.
    Řinčí špičák, boře skály,
    duní topor, kmeny tříště,
    vše kol hemžení, hyb stálý,
    obrovské jak mraveniště.

        Hledí úval postrašený,
    hledí teskně družné chýše,
    jak z těch ruchů širé stěny
    chvatné rostou výš a výše,
    jak se otvory v nich šklebí
    oken nesčetných, jak vedle
    komín titán vzrůstá k nebi,
    nad nejvyšší horské jedle,
    teď již nad kostelní kříž
    a dál u závratnou výš´.

        Věž to vzpíná pod oblohu
    nový chrám, kde v obětisku
    dýmavém se slouží bohu
    našich časů, bohu zisku;
    kde mu oltář divný spleten
    z koles, řemenů a vřeten,
    kde za hudbu varhan, zvony
    hlučí strojů píle kvačná
    a kde mirrhy oblak vonný
    zastupují páry mračna,
    od jitra kde do soumraku
    v komžích bídy, z cárů tkaných,
    slouží jemu volní rabi:
    muži rysů potrhaných,
    bledé ženy kalných zraků,
    i sval chorých dítek slabý.
    V potu, slzách, trudu, hladu
    slouží tam až do úpadu
    zlaté modle, kteráž ryje
    těžkou nohou jejich šije
    krev a mízu jejich ssajíc,
    v pýše chladné pozírajíc
    na ty stíny lidí matné;
    a když některé z kol hřmících,
    ku slávě ji vznášejících,
    zub svůj rabu v srdce zatne,
    rozerve mu mroucí líci:
    bůh ten s tváří odvrácenou
    hodí grešli zkrvácenou
    do siroty bědující!

        Dobyvatel v naše strany
    přikvačil ve voze zlatém -
    vše se vzdalo bez obrany.
    Jeho tvrz se věží chvatem,
    roste, sotva dol jí stačí,
    do vísky se zpupně tlačí.
    Některé tu z chatek záhy
    pod mohutné její valy
    skromný vděk svůj pochovaly.
    Ostatním za tiché prahy
    jeho žoldáctvo se vtírá,
    mění jejich prosté tahy,
    v úsměšku jim s lící stírá
    skromný půvab starosvětský,
    vyhání z nich skřítky bdělé,
    pohádky a písně všecky.
    Staří jejich bydlitelé
    s rodnými se loučí krovy;
    zlata hrsť si nesou za to.
    Jedni jinde domov nový
    hledají si; jiným zlato
    kulaté se rozkutálí,
    novému pak vísky pánu
    bídně slouží aneb v dáli
    za peřeje oceánu
    v nový svět je svádějí
    hvězdy klamných nadějí.

        A jak vábný dol se mění!
    Jedle statné, sekyr třeskem
    z dávného procitše snění,
    shůry sklánějí se bleskem
    za smrtelných těžkých vzdechů
    na zedraný samet mechu.
    Ve skal hrudi obnažené
    prach se znímá s řevem hromu,
    v jejich pleci rozražené
    zejí děsné rány lomu.
    Kde se luka smála svěží
    květů šperkem líbezným,
    po vysokém náspu běží
    kolej pásmem železným,
    páry oř tu letí mrakem
    a plá v temnu rudým zrakem.
    Proměnil se v kalné tůně
    říčky křišťálový proud,
    místo dechů čerstvé vůně
    šíří morný puch a čmoud,
    bažinou se vleče rmutně,
    temnou pěnou šeptá smutně
    sežloutlému rákosí
    o vrbách, jichž klesly řady,
    o děvách, jimž boků vnady
    za šera již nerosí,
    o povadlých květech milých,
    o zhynulých rybkách čilých.

        Zpěv se ztajil v údolí
    rozrušeném, rozervaném:
    nejásá již se skřivanem
    nad lukami, nad rolí,
    nezní v luhu k dětským plesům,
    nesvěřuje tichým lesům
    milujících srdcí chvění -
    novým pánům rozmar kalí
    naší řeči zvuk a pění -
    jenom tuhé naše svaly
    hodí se jim k tuhé práci.

        Zpěvy, báje oněměly;
    zdá se, že tu sami ptáci
    sladkou notu zapomněli.

III.

        Do kovárny přišel jednou z rána
    správce na rozmluvu, tahy lstivé
    ladě v usmívání přívětivé.
    Kovář do světnice vedl pána.
    V úklidu již vzorném jizba celá
    v ranním jase čistotou se skvěla.
    Liduška tam klonila se právě
    nad truhlicí pestrou, jižto plnil
    plátna sníh, kde různý šat se vlnil
    v hojných varhánků a třásní slávě.
    Třesklo víko chvatně přiklopené,
    na němž obrázky vnitř nalepené
    zamihly se v barev, zlata třpytě.
    Vyplašená dívka vstala spěšně,
    pozdravila hosta rozpačitě,
    v líci zardělá jak čerstvá třešně.
    V zalíbení hleděl správce na ni,
    na zjev milý, zářně stojící
    před ním v čistém blesku záře ranní,
    jenž sem jasných oken dvojicí
    vnikal směsí listů průsvitných,
    květů ruměnných a blankytných;
    a květ jiný, ze zahrádky venku,
    - rosy sled mu svítil na lupénku -
    zdobil ňadra vábně porozvilá
    té, jež sama jitřním květem byla.
    Hleděl ještě na postavu švarnou,
    lehounce když světlým fěrtochem
    otřela mu židli hrubotvárnou
    s vykrojeným v srdce lenochem,
    a spěl za ní ještě třpytným okem,
    do síně když vyšla švižným krokem.

        Jizbou pak se rozhled´ usmívavě.
    Od stěn sněhobílých řadou trámů
    nízký strop se odstiňuje tmavě.
    Na všech stranách z úzkých, černých rámů
    vyzírají pestří svatí, svaté,
    v rukách nástroje muk, palmy zlaté;
    za největším zatknuta se bělá
    haluz kočiček. Však mistra Jana
    též tu visí malba neumělá
    a s ní hrdinská tvář Trocnovana
    z pod přílbice hledí zamračeně
    po biskupech na protější stěně.
    V rohu postel vypíná se, plna
    peřin kyprých s růžovými pruhy,
    na truhlách čar pestrých mnohá vlna
    září s divným kvítím v barvách duhy.
    A nad kamny z kachlů hladkých, tmavých
    visí, různou cetkou ozdobena,
    holubička z vejce urobená
    pestroskvoucích křídel mihotavých.

        S úsměvem se rozhled´ po všem správce,
    na židlici sednuv. Proti němu
    kovář usedl na prosté lávce,
    tulící se k širých kamen lemu.
    Volně sedí tu, jak nechal díla:
    V předu tělo, mužně ztepilé,
    z kůže zástěra mu obestýlá;
    pod rukávem režné košile,
    vykasaným vzhůru, mocné svaly
    jeví rámě, stmělé žárem, čmoudem;
    obličej pak divě počernalý
    pod havraních vlasů volným proudem
    na hosta pne jiskrnatý zor.

Takový byl obou rozhovor:

Správce.

        Vzrůstá úžasně, jak obr báje
    mladý závod náš. Skráň vypínaje
    nad údolí, každým krokem ničí
    některou vám chatu trpasličí.
    Ale za vše, co teď nohou hněte,
    záhy hojné požehnání zkvete.
    Za ty pošlapané hříčky dětské,
    za prostičké žití starosvětské
    doba slavnější těm horám vstane:
    Rozepne tu průmyslný duch
    perutě své zlaté, požehnané,
    probudí tu čilý dělný ruch,
    proudem veselým se rozehrají
    blahobyt a pokrok po všem kraji. -
    Než, jak pravil jsem, náš obr mladý
    vyrůstá, že ves vám celou zdolá,
    pravý Otesánek, už ji zpola
    pohltil a ještě zmírá hlady.
    Avšak žerty stranou. Vaše jmění
    kovárna, k ní chaloupka ta sivá -
    rozmilé v ní kouzlí ovšem dlení
    dcery vaší ručka přičinlivá,
    ale přece - pravda nezabolí -
    přec to úhrnem jen trochu slámy
    obemšené nad vetchými trámy -
    na dlaň zahrádka, pak něco rolí.
    Nám je třeba místa. Nuže, mistře!
    Shodnem´-li se na rozumnou cenu,
    zakoupím to všechno v pána jménu -
    Železo to žhavé kujte bystře!

Kovář.

        Vím, že mnoho nemám. Tato chata
    sivá, slaměná jak hnízdo ptačí
    proti domům vašim. Mně však stačí,
    ba mně milejší než koba zlatá.
    Pohled váš tu vidí ovšem leda
    kupu dřev. Než jinak moje zraky:
    Za stolem tam dvojí hlava šedá
    prosvítá jim zašlých časů mraky,
    jim tu zevšad usmívá se vstříc
    ženy milované tichá líc,
    odevšad se noří milé tahy,
    chví se kolem nejen stín drahý -
    jsem tu doma - jsem tu mezi svými,
    třeba v památce jen živoucími.
    Tato světnička se obrážela
    s první jitřenkou v mém dětském oku,
    tolik výjevů mně drahých zřela,
    radosti a žaly mnohých roků -
    Rcete mi, jak všechno toto cenit?
    Mám-li teplé toto hnízdo směnit
    za krov cizí, vanoucí jen mrazem?
    Zdá se mi, žeť srostlé sterým svazem
    srdce moje, spjaté poutem sterým
    s těmi stěnami, s tím stropem šerým.

Správce.

        Jste muž citu. Zápal váš je chvalný,
    ale ze slov nekyne zisk valný.
    Věřím, že jste poután k otců domu
    mnohou vnadnou, jiným utajenou,
    a chci slušný zřetel míti k tomu
    jakous částí nad skutečnou cenou.
    Ale s mírou! Nedojdem´-li cíle
    u vás, jinam zanesem´ své zlato -
    Nuže, chutě! - Kdož vám ručí za to,
    vrátí-li se příhodná tak chvíle?!
    Za peníze pučí blaho všude;
    zřídíte se pěkně v domku novém,
    snad vám krásněj´, tepleji tam bude
    nežli pod tím starým, vetchým krovem.
    Stejně milou, přívětivou síňku
    dcerušky tam vkouzlí ruce čilé -
    snad si do ní švarnou hospodyňku
    uvedete - jste muž v plné síle -,
    štěstí nového zář tam se vhostí,
    vábnější než stíny minulosti.
    Kovárnu si pořídíte větší -
    ... jinde snad. - Hm - ... Pocítíte v mále,
    že náš závod nehrubě vám svědčí, -
    počet sousedů se tenčí stále,
    nám pak vašich kladiv třeba není -
    Všechno to je hodno uvážení.

Kovář.

        Znám tu zlata řeč! Tak svůdně cinká,
    takto zpupně na chuďasa břinká!
    "Já jsem všemohoucím světa pánem!"
    pyšně volá. "Já jsem bohem doby!
    Skloňte se, vy lesků mojich robi!
    Odkoupím vám rodný krb i s lánem,
    domov, předků památky i hroby.
    Co vy jste, vy lidé holých dlaní,
    v jařmu práce bičem nouze štvaní,
    co jest vaše vůle, krtčí snaha
    proti mé, jež odpor každý zmáhá?!
    Vaše duše, myšlenky a city,
    všechno moje zaplatí vám třpyty."
    Znám tu řeč; tak z vašich slov mi zvoní -
    však má šíj´ se před ní neukloní.
    Nechať pán váš zaplaví vše kol
    zlatem svým, ať skoupí celý dol,
    všem, kdož bývali tu domovem,
    odloudí krov otců, rodnou zem´:
    já tu pevně setrvám jak z žuly!
    On má zlato své - já mám svou vůli -
    zde chci být, chci podržet, co mám,
    a tím jeho zlatem pohrdám!

Správce.

        Proč ty hněvy?! Máte vůli svou.
    Nechcete - nuž dobrá! Půjdu dále.
    Však-tě vaši zlobu svéhlavou
    ukrotí as rozum lepší v mále,
    až vám pavouk hustým předivem
    otká kovadlinu s kladivem -
    a snad pozdě bude. S bohem tedy!

Kovář.

        S bohem, pane! A nechť naposledy
    překročil jste práh můj s takým vzkazem!
    Nechť mi pustá výheň fičí mrazem,
    ať ni hřebu nezbude mi kouti,
    spíš ta chatrč nade mnou se shroutí,
    než bych postoupil z ní třísky jedné!
    Zde mí předci žili, zde mi svit´
    oka nebeského první třpyt,
    zde jsem prožil roky šťastné, bědné,
    zde chci dále žít, ať v nouzi, trudě,
    a kde stojím, na té zemru půdě!

IV.

        Srší jiskry, srší,
        s kovadliny prší,
    perlík buší vesele,
        do stropu si poskakuje,
        pro dvě srdce pouto kuje
    ze železa, z ocele.

        Co nám oko vlaží,
        co nám duši blaží,
    nikdo neví z dědiny,
        že se dávno rádi máme,
        věrnost sobě přísaháme, -
    ví jen měsíc jediný.

        Slunéčko se chýlí,
        vzchází měsíc bílý,
    hvězdy svítí do šera -
        mezi nimi nejskvělejší
        oči mojí znejmilejší,
    když mě čeká z večera.

        Čeká mezi vrátky
        dole u zahrádky
    pod košatou jabloní;
        tisíc květů s hůry letí,
        když mi padne do objetí,
    když se ke mně přikloní.

        Tvoje ústa malá,
        jako třešně zralá,
    voní nad jabloně květ;
        tvoje sladká, čerstvá líčka
        krásnější jsou nad jablíčka,
    co jich rodí širý svět.

        Liduško má milá,
        dívko roztomilá,
    jsi-li z ranních červánků?
        Na srdce když vinu tebe,
        nade mnou hned plno nebe
    jásajících skřivánků.

        Pověz, moje zlato,
        odpověz mi na to:
    Máš-li křídla ukrytá?
        Když se ke mně tulíš jemně,
        pod nohou mi klesá země,
    boží ráj mi zasvitá ...

        Buší perlík, buší,
        tvrdý ocel kruší,
    jiskry srší do kola -
    ale pouto, které pojí
    duši mou a duši tvoji,
    žádná síla nezdolá.

V.

        Rány buší ráz na ráz -
    každá od milého vzkaz,
        od Vašíka mého:
    že mne věrně miluje,
    že mi prsten ukuje
        ze zlata čistého.

        Když ho vidím pozdálí,
    oko se mi zakalí,
        všecko vůkol mizí,
    když se na mne usměje,
    srdce mé se zachvěje,
        jako lístek břízy!

        Láska naše celý den
    jak fialka pod lupen
        pečlivě se kryje;
    vzchází jen, když nad hlavou
    noc nám rolí modravou,
        zlaté zrní seje.

        Dvě tam jasné hvězdičky
    oči jsou mé matičky -
        ta k nám hledí mile,
    k mateřskému žehnání
    s výsosti se uklání
        v šatce z oblak bílé.

        Proč, ach! matko milená,
    proč se tráva zelená
        na tvém časném hrobě?
    S pláčem bych tě objala,
    všechno bych ti vyznala,
        ulevila sobě.

        Tatíček nic netuší;
    jemu, co mám na duši,
        vyjevit se bojím -
    a tak sama bdím a sním
    se svým štěstím velikým,
        s velkým steskem svojím.

        Však dá bůh, čas přispíší,
    že nás otec vyslyší,
        ruku s rukou složí;
    pak nám bude celý svět
    jedna píseň jeden květ,
        na zemi ráj boží ...

        Jen tam hřímej, hochu můj,
    statně dále buš a kuj -
        hleď si díla svého!
    Stále věrnost zachovej,
    prstýnek mi ukovej
        ze zlata čistého!

VI.

        Václave, slož perlík - pojď sem, hochu -
    rád bych s tebou pohovořil trochu.

        Nebožtík tvůj otec ze soudruhů
    byl mi nejbližší. Rád mám i tebe.
    Ale vidíš sám: Co z našich luhů
    prokletý ten komín trčí v nebe,
    moje kovárna, den ke dni hlušší,
    záhubu svou blízkou teskně tuší.
    Soused za sousedem ze vsi mizí,
    všude rozkládá se panstvo cizí
    a s té strany nekyne mi čáka;
    tam se spíše sterá léčka chystá,
    jak by vytiskly mne z místa.
    Mne však nevyhrozí, nevyláká
    odtud nikdo. Ať mi perlík třeba
    zrezaví, ať na té špetce rolí
    sklízím kamení jen místo chleba -
    Lešetínský kovář nepovolí!
    Duše moje nerozlomným poutem
    spjata je s tím rodným země koutem.
    Ale pro tebe zde bydla není -
    ladem ležela by mladá síla -
    těžké mi, věř, slov těch pronesení:
    Hledej sobě, hochu, jinde díla."

        Zachvěl se jak mrazu dotknutím
    štíhlý jonák, jako větrem jedle,
    vytřeštiv na mistra leknutím
    temné oči z líce poubledlé.
    Pochýlil pak ve snu truchlivém
    hlavu s černým kučeravým vlasem,
    mlčky hrabal v půdě kladivem,
    až pak řekl chvějícím se hlasem:
    "S bolestí bych, mistře, kráčel ztad -
    I mně nejlíp na tom u vás místě -
    Zdarma chci vám pracovati rád -
    Časy lepší navrátí se jistě."

        "Bohužel! V to naděje jsou malé,"
    kovář povzdech´. "Jdi jen, hochu milý,
    v jiný kraj! Věc uvážil jsem zrale.
    Jenom k posměchu by lidem byli
    dělníci dva u ohniště toho,
    kde je sotva díla pro jednoho.
    K čemu snít nad prázdnou kovadlinou?
    Jinde lepší žně tvé píli kynou.
    Jdi jen, Václave! Líp takto bude.
    Zdar a štěstí provázej tě všude!
    Vzplane-li má výheň v zašlém jase,
    veselej´ se u ní sejdem zase."

        Umlknuli oba. Klid zas rušil
    perlík jen, jímž do žhavého kovu
    mistr zasmušilý prudce bušil.
    Také Václav k výhni zašel znovu;
    ale stál tam bez hnutí a zíral
    zakaleným okem do plápolu,
    jenž mu rudým svitem obestíral
    pěkné líce, pohřížené v bolu.
    Mněl, že v mukách ohnivých tam plane
    vlastní jeho srdce rozervané.

        Náhle ke kováři přistoup´ zas
    a když kladiva se ztišil třesk,
    oslovil ho tiše. Žal a stesk
    zněl tou řečí; zachvíval se hlas
    přitlumený, vzduchem přerývaný;
    ret se třás´ jak lupen bouří rvaný.

        "Půjdu; ale prve, mistře, vám
    všechno, co mou duší zmítá, sdělím:
    že zde drahý poklad zanechám
    se svým srdcem, se svým štěstím celým.
    A chci vědět, zda ten klenot drahý
    do návratu zachováte pro mne.
    Až vám řeknu: Dobyly mé snahy
    tiché hnízdo pro dvě duše skromné,
    Lidušku si teď pod střechu vlastní
    uvedu, tam žíti budem´ šťastni - -
    zdali zvoláte: Buď vítán, synu!?"

        Mistr schýlený nad kovadlinu
    z rukou, spjatých nad kladiva dřevem,
    prudce hlavu čupřinatou zvedl,
    v ustrnutí na jinocha vzhledl
    a pak zaduněl hlas jeho hněvem:
    "Jakže? Liduška? Že tajné svazky
    s tebou má?"

        "To svazek čisté lásky,"
    junák zvolal, "jež nám v duše vlétla
    jako paprsk nebeského světla.
    Požehnejte jí. Ta naděj´ se mnou
    půjde v jiný kraj a hvězdou všude
    zářiti mi bude v cestu temnou.
    Ona rameno mé sílit bude
    k píli klopotné, bych záhy dobyl
    krovu vlastního a šťastně zrobil
    hnízdo pro hrdličku svoji zlatou.
    Přetnete-li však tu pásku svatou
    našich srdcí, zvadne štěstí obou,
    dceru svoji zasvětíte hoři
    a já, tulák štvaný sudby zlobou,
    v dálce zapadnu jak troska v moři - -"

        Ale neslyší ho mistr již.
    Kloně tvář, jež zlověstně se chmouří,
    po kovárně širé kříž na kříž
    v zamyšlení hřmotným chodem bouří.
    V pozadí teď polotemné spěl,
    na prahu tam stanul nízkých dveří,
    "Ludmilo!" hlas jeho mocný zněl
    a dál pádným krokem prostor měří.

        Síní ozvaly se kroky jemné.
    V kovárně se zjevil milý vděk
    Liduščin, jak svit´ by paprsek
    jarní zoře do jeskyně temné.
    Prostora ta šerá černých stěn,
    jíž se střela chmura čadivá,
    špalek, dláta, kleště, kladiva,
    rudá výheň, muž, jenž zamračen
    u ní stanul, jinoch, který vedle
    teskně zíral z tváře poubledlé:
    celek ten tak divou tvářnost měl,
    že se od těch zjevů odrážel
    jako v říši temna smavý jas
    svěží půvab štíhlé dívčiny,
    modrojasné oko, světlý vlas,
    obličej ten krásný, nevinný,
    ač teď bledší sněhu, plný tísně.

        Kovář dívky otázal se přísně:
    "Pravda-li, že jemu zadala´s
    srdce svoje?"

        Děvče polekané
    schýlilo se jako bouří klas
    a pak jako třpytem rosy ranné
    slzí vláhou oči srdcejemné
    vznesla k otci, jemuž výhně lesky
    právě vletly pod brv mráčky temné -
    vzhledla tam - to nejsou hněvu blesky!
    Skok - a lehká jako mlhy dech
    visí na tom statném, strmém kmenu,
    hlavu krásnou majíc přitulenu
    k jeho srdci, v černých záhybech
    hrubé zástěry. I jeho hlava
    k ní se kloní, blíž ji rámě vine
    a z pod brvy, tam kde řasy stinné
    výhně barví záře červenavá,
    do zcuchané brady kmitlo cosi
    jako jiskra rubínové rosy.

        "Nehřešila´s," vece s láskou dceři.
    "Dívčí srdce rádo jen se svěří
    té, jíž nemáš více ... Konec hněvu!"
    Přejel rukou tvář. Pak lehce děvu
    pustil z náručí a volně kráčel
    k oknu kovárny. Zřel kalným sklem,
    jak den, loučící se, v nachu mdlém
    kostela věž nedalekou smáčel;
    jeden kříž tam nad hřbitovní zeď
    truchle čněl a naposledy teď
    pozaskvěl se bledou září zlatou ...
    Co as táhne hlavu čupřinatou,
    tisknoucí se na rezavé mříže?
    Snad se k němu vrací živa, mláda
    ta, jež onde spí ve stínu kříže,
    snad mu vzpomínka ten večer spřádá
    z vůně květů, ze slavičích písní,
    kdy si políbení nekonečné
    vtiskli ponejprv a v blahé tísni
    přísahali milování věčné.

        A v tom s vížky nad utichlým krajem
    zazněl svatvečerní hlahol zvonů,
    rozlily se vlny tklivých tonů
    prochvívané nadehvězdným tajem
    a ty vlny zvučné uchvátily
    šumně duši jeho, proudem valným
    sladkých vzpomínek ho navrátily
    uplynulým krásným časům dálným,
    unesly jej v dětství zlaté kraje,
    v žití máj a sladké kouzlo ranní ...
    Nevím, zda se modlil šepotaje,
    až pak tvář si přejel drsnou dlaní.

        Obrátil se. Odlesk třepetavý
    na dvě k sobě přitulené hlavy
    jako svatozář tkal výhně žár;
    když jich pohled s mistrovým se střetl,
    odtrhly se, jakby plaše vzletl
    holubiček cukrujících pár.

        Ale kovář dceru k sobě vine
    a vstříc jinochovi ruku šine:

        "Tobě zůstane. Měj ruku na to!
    Dobré srdce máš a pilné dlaně -
    to mi vítanější nade zlato.
    Do světa již kráčej odhodlaně,
    vysluž si ji perlíkem svým pádným,
    jako dobývá své princezny
    rytíř báje mečem čarovládným.
    Tebe ovšem za boj vítězný
    chudobná jen čeká odplata -
    však ať v žebráckém ji spatříš kroji,
    vždycky, bohdá, v ňadrech Lídky mojí
    poklad najdeš: srdce ze zlata!"

VII.

        Ještě jen dále pojď,
    k lesu mne vyprovoď,
    přitul se ke mně blíž,
    Liduško má!
    Ztratíš mě za krátko,
    mé zlaté poupátko,
    najdeš až po letech,
    když pán bůh dá.

        Ruku svou podej mi,
    ještě mne obejmi -
    už tebe v náručí
    nebudu brát.
    Ještě dnes naposled
    slaďoučká jako med
    ústa dej zulíbat
    na tisíckrát!

        S bohem, ty údolí,
    vesničko s topoly,
    ty stará kovárno
    pod jabloní!
    Zvonil tam vesele
    do želez, ocele
    perlík můj - nikdy už
    nezazvoní!

        Krásný květ uvadne,
    s jabloně opadne,
    kde jsem tě, Liduško,
    míval tak rád.
    Až vyjdou hvězdičky
    jak z oulu včeličky,
    budu kdes v cizině
    pro tebe lkát.

        Po řece, po stráni
    soumrak se uklání,
    do smutku šatí se
    louka i les.
    Nikdy mi nezněly,
    Lešetský kosteli,
    zvony tvé truchlivě
    tak jako dnes!

        Smutně šumí vítr
    do zelené chvoje,
    že mi s bohem dává
    potěšení moje.
    Srdéčka dvě ryju
    s pláčem na kmen buku -
    a žežulka z dálí
    volá: kuku, kuku!

        Pověz, žežulinko,
    zdali v brzkém čase
    srdce tady k srdci
    přitulí se zase?
    Kdy tu opět blaze
    ruka stiskne ruku?
    A žežulka z dálí
    volá: kuku, kuku!

        Dost již, milý ptáčku!
    Roků dvou je dosti
    v hoři pro miláčka,
    v těžké toužebnosti.
    Ach, ty jistě neznáš
    rozloučení muka -
    A žežulka z dálí
    kuká jen a kuká.

        Léta, dlouhá léta
    čítám s těžkým vzdechem -
    dřív ta srdce v buku
    obalí se mechem.
    Ustaň! Srdce v ňadrech
    žalostí mi puká -
    A žežulka z dálí
    kuká jen, ach! kuká.

        Neplačte, vy modré oči,
        však se brzy vrátím k vám!
    Kam jen moje noha vkročí,
        tichý lesk váš uhlídám;
    pozdraví mne chrpou v žitě,
    jitřní hvězdou na blankytě,
        bude sílit ruce mé,
    by den celý
    kuly, hřměly
        pro ty hvězdy překrásné.

        Zjasněte se, krásné líce,
        však vás brzy zlíbám zas!
    Ať mil přejdu na tisíce,
        všude uvidím jen vás;
    vzejdete mi růží v sadě
    a červánkem na západě
        posilníte ruce mé,
    by den celý
    kuly, hřměly
        pro ty růže rozkošné.

        Setři slzu, ruko měkká,
        však zas brzy stiskneš mou!
    Ať nás dělí sterá řeka,
        všude spatřím krásu tvou;
    svitneš sněhem v zimním vání,
    konvalinkou v jarním tání,
        budeš sílit ruce mé,
    by den celý
    kuly, hřměly
        pro to kvítko bělostné.

        Rozbalím uzlíček
        v bílém šátku,
    dám ti ten prstýnek
        na památku!
    Když se ti zaleskne,
    srdce si zasteskne
        po děvčátku.

        Zlatý ten prstýnek,
        perlička v něm,
    slzu ti připomeň
        na líčku mém,
    smutnou tu perličku,
    hořkou tu slzičku
        před rozchodem.

        Půjdu sem každý den
        v zelený les,
    usednu pod bukem
        na hustý vřes,
    vzpomenu, můj milý,
    jak jsme se loučili
        s žalostí dnes.

        Vyhlednu z doubravy
        jak smutná laň,
    povzdechnu: Bože můj,
        chraň mi ho, chraň
    kraj světa širého,
    ať nosí měkce ho
        jak Tvoje dlaň.

        Zlatý, ach! prstýnek,
        perlička v něm -
    vrať se s ním, hochu můj,
        brzičko sem!
    Jasně pak zasvítí,
    krásně se zatřpytí
        před oltářem!


    Nuže, s bohem! Není pomoci -


    Ještě chvilku jen! Mně těžko tak!



    Hvězdičky už svítí do noci -


    A má hvězda zajde v temný mrak.

        Jednou z mraku jasně vyskočí.
    Ještě políbení -


    Drahý můj!

        Ještě jedno - v čelo - na oči -
    s bohem buď!


    Ach s bohem, pamatuj!

*
VIII.

        Tak už tedy, Liduško,
    moje zlatá dceruško,
    tak jsme tedy sami spolu
    ve vsi milé, v rodném dolu.

        Všichni přátelé a známí
    již se rozloučili s námi,
    opustili starý dům,
    a co zbylo ve vsi, slouží
    bídně pyšným cizincům.
    I mně osidlo se ouží
    zkázonosné kolem šíje:
    kladivo mé odpočívá,
    v pusté výhni pavouk tyje,
    nouze hrozebně se dívá
    v jizbu naši ubohou.
    Ještě rolí žatva zbývá -
    ale zdaž ty pomohou?!

        Odevšad se na nás tlačí,
    šklebí potupně a mračí
    cizota; jim ku posměchu
    chatrč tato starosvětská,
    sivá střecha v rouně mechu,
    kroj a správa žití všecka,
    i to kouzlo tvého zpěvu -
    vše jim k potupě a hněvu.

        S hněvem rodné naše zvuky
    slyší z davů, jejichž ruky
    potřebují k robotě.
    Za to dítkám jejich ruší
    odkaz dědů v útlé duši,
    ubohé té drobotě!
    se rtů loupí mluvu ryzí,
    v ústka nutí hlahol cizí.

        Zdaliž Otec v nebes výši,
    pod nímž klidně očka mhouří
    ptačí mlád´ ve stébel skrýši,
    na vysoké sosně v bouři,
    který různou píseň vkládá
    v hrdélka té vzdušné chasy
    a vděk pestrý světu spřádá
    sterými kol květy, hlasy -:
    Zda Bůh klidně může zříti,
    jak tu dravčí spáry derou
    dětských myslí něžné kvítí,
    jak mu rosu, vůni berou,
    již On vdechl v duší kalich,
    do poupátka rtíků malých?!

        Odebral se z tiché fary
    na věčnost kněz dobrý, starý,
    a teď odrodil se nám
    i ten starý šedý chrám.
    Cizí řeč tam ucho slyší
    s kazatelny, z žáčků řady,
    z lavic, kůru - odevšady
    cizota jen mrazem čiší;
    zdá se, že i z varhan šumí
    hra, jíž srdce nerozumí,
    že své ryzí, tklivé tóny
    ztratily též staré zvony.
    Zdá se, že ti dávní páni,
    na náhrobcích vytesaní,
    v sešlé tváři hněvem planou,
    a že svatý Václav stranou
    poukrývá smutnou líci
    do korouhve, pod orlici.
    Krev se mi tam v čelo žene -
    přes ty práhy odcizené
    nevšinu již nikdy nohu;
    raděj´ pod tím starým krovem
    pomodlím se svému bohu
    od srdce svým rodným slovem!

        Celou ves již obetkal
    svojí sítí pavouk cizí -
    marně prosil jsem i lál -
    všechny lapil v zlaté přízi,
    již kraj celý zove svým.
    Jenom já té dědiny
    troska chudičká zde tkvím
    a chci zůstat do posledu
    památník co jediný
    zhynulého ducha dědů.

        Aspoň hrstku rodné země
    chci z těch jícnů vytrhnout!
    Neopustím drahý kout,
    jenž tak mnoho mluví ke mně,
    luka zprahlá, zřídlé bory,
    plné milých vzpomínek,
    řeku, role, stráně, hory,
    kde jsem prožil celý věk.
    Nech tu aspoň dvojí duši
    kraj ten sirý šeptá, šumí
    svoje zkazky v cizí hluši,
    jež té řeči nerozumí.
    A byť nebyla tak spjata
    duše s nimi - lesku zlata
    nepoddám se; proti chtíči
    jiného má vůle týčí
    hrdou hlavu s pevnou lebí.
    Splním, co jsem přisáh´ nebi.

        Kovárna s tou chýší chudou,
    země píď, již zovu svojí,
    jak ostrůvek trčet budou
    dále cizím ve příboji.

        Třeba s trochou kůrky suché
    budeme tu po svém žíti,
    bude zvuk náš rodný zníti
    v nepřátelské vlny hluché.

        A nechť jim všem ku posměchu,
    mně tu sladce pro útěchu
    písněmi zvoň, Liduško,
    moje zlatá dceruško!

IX.

        Louky, háje už se stměly,
    měsíček, můj tichý druh,
    pouští z oulu zlaté včely
    na nebeský modrý luh;
    jedna vyletěla tady ...
    druhá tam ... a třetí tam ...
    už jich svítí celé řady,
    že je těžko spočítám,
    a teď, hoj!
    celé nebe jeden třpytný roj.

        Tolik je vás, oček zlatých,
    přehlížíte celou zem;
    které z vás mi, světel svatých,
    poví o miláčku mém?
    Zda k vám, hvězdy, s tichým steskem
    hledí mlhou vzpomínek?
    Či mu zraky slibným leskem
    jasní zlatý prstýnek?
    Či mu sen
    návratu přináší šťastný den?

        Potěšte ho svojí září,
    povězte mu, hvězdičky,
    že tu smutná s bledých tváří
    stírám horké slzičky,
    že z komůrky osamělá
    hledím na horu a les,
    tam, kde širá dálka stmělá
    miláčka mi kryje kdes,
    tam, ach! tam,
    kde své blaho, štěstí všechno mám.

X.

(Daleko za horami.)

        Lešetínské zvony slyšet valné hony,
    přes pole, háje zní ten svatý hlas,
    hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně -
    Lešetínské zvony rád bych slyšel zas!

        Chaloupka tam sivá, shrbená a křivá
    pod mechem a slamou, chudým krovem svým,
    hejno dětí kryla, kuřátka jak čilá
    ukrývá si kvočna křídlem šedivým.

        Všichni pod večerem na zápraží šerém
    sedali jsme s matkou, otcem pospolu,
    ve blaženém snění k sobě přituleni
    při slavících zvonů jasném hlaholu.

        Dětské moje čelo nejraděj´ tu dlelo
    na rameně sestry, nejmilejší všech,
    v její duši bájí pučelo jak v máji
    zlatoušků se shlíží v jasných pramenech.

        Když ty zvony zněly, tu jsme spolu jeli
    v oblakovém voze v divný, krásný svět,
    kde jsou zámky zlaté, princezny v nich jaté,
    k tanci lesním ženkám zvoní zvonků květ.

        Truchlily jste se mnou, zvony, hudbou temnou,
    když jsem otci lůžko v černé zemi stlal,
    a když stlali k němu srdci mateřskému,
    se sirotkem smutným hlas váš naříkal.

        Milé sestry není, bratři rozptýleni,
    jak podzimní vítr listí rozsívá,
    kopřivy jen husté kryjou místo pusté,
    kde chaloupka naše stála šedivá.

        Mně však jinde štěstí počalo zas kvésti,
    rodná ves mi jiné hnízdo ustlala;
    vesele jsem koval, v srdci lásku choval,
    kryla se jak v houští vonná fiala.

        Kladiv rána ztichla, prsa blahem vzdychla,
    když mě k milé volal večerní váš zvuk.
    Smutně však to znění lkalo při loučení,
    když jsme srdéčka dvě ryli v šedý buk.

        Lešetínské zvony slyšet valné hony,
    přes pole a háje zní ten svatý hlas.
    Srdce touhou hyne, z prsou vzdech se vine:
    Kdy vás uslyším, ach! milé zvony, zas?!

XI.

        Léta přeletěla nad kovárnou,
    naplnila chladem výheň žárnou,
    utišila kladiv zvučný ruch;
    kol do kola pavouk sítě husté
    upřádá; na kovadlině pusté
    kovář sedá samoten jak duch.

        Truchlivo tu, mrtvé ticho všude.
    Jenom vítr do komína hude
    pronikavě žalné noty své,
    oknem lomcuje, krov sešlý rve.
    Sama píseň Liduščina juž
    zřídka jen se perlí v tesknou hluš,
    jako mlkne skřivánek, an sviští
    podzimku dech ostrý po strništi.
    Skřípnou časem vetché stěžeje
    dveří děravých a vítr kvíle
    sněhu přehršli sem navěje.
    Zdává se tu, jak by hvězdy bílé
    byly zalétly též na vous tmavý,
    v černou kadeř kovářovy hlavy.
    Však bouř´ jiná na bradu a kštice
    navála ty první vločky sněhu,
    jiná bouř´, jež také v ostrém šlehu
    zbrázdila mu čelo, skráň i líce.
    Spoustou črt se zapsal kováři
    hluboko boj vnitra do tváři,
    mnohý nezdar, mnohá naděj´ marná,
    mnohá péče těžká, vášeň žárná.

        Zpustla dílna. Skrovných rolí plody
    chřadly žhavým dechem neúrody.
    Poznal drápy dluhů, bídy zub;
    poznal, že je mocný soused chtivý
    chuďasovi jako šírý dub,
    strmící na mezi žitné nivy:
    kamo padá hustých větví chlad,
    útlé stéblo marně čelo šine
    k živným paprskům a chřadne, hyne.
    Bylo brániti se odevšad
    soka velmocného svévoli:
    zde mu zpustošili setby líchu,
    tam zas jabloň, sadu skromnou pýchu,
    zde mu svedli vodu do rolí,
    porušili meze lánu jeho - -
    Mistr hájil práva zkráceného, -
    rostly spory jak po dešti hřiby,
    rozvlékly se v dálky nedohledné -
    křiví svědci - úskoky a chyby -
    útrat moře - soudů honce bědné.
    Ale kovář vypínal vždy znova
    tuhou lebku nad nezdary všemi;
    zuby skřípaje jen šeptal slova:
    "Zvím, zda spravedlnost na té zemi!"

        A kol kolem nenávist dech
    ovíval jej žhavě; "kovář český"
    davu cizinců byl pro posměch;
    potupné jich posuňky a vřesky
    v duši bodaly ho sterým ostnem.
    Leckdy nové panstvo v pyšné zdobě,
    jedouc kolem na povoze skvostném,
    na dům jeho ukázalo sobě,
    na kovárnu pustou, nízkou chatu,
    na střechu, kde bujel netřesk, mech,
    na Lidušku v starosvětském šatu,
    s rudou třásní šátku na vlasech;
    vídal tu, jak panstvo pohrdavě
    k úsměvu ret pyšný stahuje,
    slýchal posměch, jenž ho bodal žhavě:
    "Hle, tu kovář, který nekuje!"

        Jako divous v temnu jeskyně
    sedal v pusté kovárně a zíral
    do mohutné knihy na klíně.
    Desky tlusté hrubou rukou svíral
    a když obracel jí vetchý list,
    oko zamlžené časem zdvihal
    k oknu kalnému, jímž sníh se mihal,
    za nímž ozýval se vichrů svist.
    Ale někdy také prostřed čtení
    pozdvihl se v prudkém rozčilení,
    pádným krokem po kovárně vztáh´
    pěstě zaťaté, jak by tam vrah
    neviditelný se temnem plížil.

        Jeho duch byl jako horská řeka,
    k nížto z jara z tajícího sněhu
    na sta potůčků a bystřin stéká;
    proud se čeří, zdýmá v prudkém běhu,
    vzrůstá, bujně řečištěm se šíří,
    s hukotem se pění, kypí, víří,
    avšak sepjat ještě poutem břehů,
    ač snad zítra všechno strhne, zkácí
    a jak orkán krajem zaburácí:
    tak ty steré strasti, svízele,
    ústrky a rozepře a hany
    v duši jeho mračně ztemnělé
    zdýmaly proud vášní rozháraný,
    hněv mu bouřně útrobami zmítal,
    bušil v skráň a bleskem z očí svítal,
    že tím stálým vnitřním rozruchem
    přeplněna byla ňader schrána -
    ještě mžik - ta bouře upoutaná
    prolomí se strašným výbuchem ...

        Jako v temné přízi pavouk šerý
    sám tak mistr ve svých dumách dlel.
    Ale po čase host ledakterý
    do kovárny pusté přicházel.
    Soused Brázda nejednou tu sedal.
    Statek prodalť on a v kraji kdes
    poblízku si nové bydlo hledal.
    Ale za nedlouho v rodnou ves
    navrátil se v neodbytné touze.
    Doma byl, však mezi cizím lidem,
    doma byl, však s ním tu byla nouze.
    Jako vlaštovice s nepoklidem
    při návratu obletuje štít,
    kde pněl teplý, něžný její byt,
    však teď očím teskným trámec hnědý
    nejeví leč matné jeho sledy:
    takto zamyšlen se ubírával
    vůkol míst, kde barák jeho stával,
    obcházel jak druhdy v lepší časy
    známý lán, kde cizím zrály klasy.
    Jinak Brázda nezměnil se hrubě:
    Beranici měl, jen s řidší srstí,
    kožich svůj, ač s chudou jenom hrstí
    rozptýlených čupřin po obrubě,
    s odkvetlými tulipány vzadu.
    Ledabylo oholenou bradu
    měl jak prve; v širé líci stejný
    prostoduchý výraz blahopřejný
    a kol přimhouřených oček sivých
    stejné shluky vrásek přívětivých.
    Mluvil také jako před lety
    o setí a sklizni, o počasí,
    o významu loňské komety
    a co potentáti kujou asi
    a že časy podivné jsou teď.
    A rád vpletl milou průpověď
    šoupnuv beranici s ucha k uchu:
    "Jsou to věci, na mou milou duchu!"

        Také z Ameriky v rodné strany
    navrátil se hlouček obervaný,
    Józa vůdcem byl té chudiny.
    Neveselý příběh jeho byl:
    Když se s otcem starým z dědiny
    za "veliký rybník" vypravil,
    zůstavil tu děvče, duší celou
    tulící se k miláčkovi svému;
    avšak otčím s myslí zatvrzelou
    odpíral ji mládci chudobnému.
    Byla Baruška jak štíhlá srnka,
    bílá, ruměnná jak máku květ
    a z řas černých oko jako trnka
    radostně se smálo v boží svět.
    Naposled si věrnost přísahali,
    a hoch těšil se, že skrovné jmění
    snadno získá tam, že za čas malý
    vrátí se a s dívkou prsten smění.

        Ale zámky, které štěstí lačná
    duše viděla v par mořských lesku,
    rozprchly se jak ta jitřní mračna.
    Čas mu plynul v bídě jen a stesku,
    a když otce pohřbil v cizí půdu,
    v tlupě rodáků, s ním stejně štvaných
    bídou všady, trpce oklamaných,
    do vlasti se vrátil v těžkém trudu.
    Chud se vracel. V myšlence však jedné
    sladce okříval: že opětně shledne
    krásnou růžičku, již po čas celý
    v duši nosil na své bludné dráze,
    že snad přece rozvalí ty hráze,
    jimiž osud srdce jejich dělí.
    Ale našel v bolném zděšení
    hrob jen pustý v nesvěcené prsti,
    na němž chladný vítr jeseni
    pohrával si s rudých lístků hrstí,
    šeptaje tu starou, smutnou zvěst
    o dívčici zchudlé, která v píli
    boháči své věnovala síly
    a jíž boháč za to urval čest.
    Šeptal o strašlivé noci jedné,
    kdy se rozleh´ stonem vichřice
    naposledy výkřik dívky bědné,
    až pak v tůni shledla dennice
    jako leknínu květ s poupětem -
    mrtvou matku s mrtvým dítětem.

        Józa na tom hrobě dlouho lkal;
    pěstí zaťatou pak zamáv´ směrem,
    kde jak stožár obrovský se pjal
    k nebi komín temný nočním šerem.
    Jako zvěř pak těkal hvozdem, nivou,
    kol továrny jak vlk se plížil;
    kadeř pustá clonila tvář divou,
    děsný blesk se vpadným okem křížil.
    Časem zašel v kovárnu a tupě
    hleděl k zemi, sedě mlčky stranou.
    Také dělník Prokop v malé tlupě
    soudruhů svých s lící utýranou
    někdy sedal zde, když věčně čilý
    továrny ruch přál jim klidu chvíli.
    Toužili na život, horší smrti,
    kde jen břímě lopoty je drtí,
    líčili svou bídu, děsné byty,
    kam slunéčka nezabloudí svity,
    kam jen zima fičí sterou skoulí
    a kde pokryt cárů pavučinou
    s očkem zapadlým a tváří sinou
    chomáč dětí hladových se choulí ...
    Takto vše, co s nenávistí zřelo
    k panstvu cizímu a hněvem vřelo,
    všechen vzdor, jenž proti nim se zdvihal,
    ponenáhlu v kovárně se sbíhal.

        Kovář rozmluv účastnil se málo.
    Za to leckdy ze své kroniky
    přečítal jim příběh všeliký.
    Mocně hlas tu zníval, oko plálo,
    čet´-li nejmilejší kapitoly,
    kterak lid náš vznícen dechem Páně
    zanechal svých příbytků a rolí,
    proměnil své cepy v děsné zbraně,
    proměnil své vozy v pevné valy
    a vše drtil hněvů záplavou,
    že se národové zachvívali
    před kalicha září krvavou. -

        Dleli tu zas jednou neveselo.
    Kovář víc, než jindy, vraštil čelo
    pod kadeří svislých pustou změtí.
    U kovadliny stál zasmušile,
    ruce nad kladiva rukojetí
    maje složeny, zrak v půdu chýle.

        Vešel Brázda, husté sněhu vločky
    vytřás´ z kožichové třásně chudé,
    mžoural dlouho zavlhlými očky
    a pak pravil, mna si dlaně rudé:
    "Hu! dnes člověk sotva oči protře -
    sníh a déšť - a vítr k tomu sviští -
    věru neškodil by u vás, kmotře,
    pěkný plamínek zde na ohništi! -
    Avšak - víte-li, že správec klatý
    vychloubá se, že jste procesy
    všechny prohrál, že vám pro útraty
    exekuci na krk zavěsí -
    že je konec s vámi - že prý také
    jiné dloužky hrozí všelijaké -
    zkrátka, že prý na blízku již den,
    kdy vám všechno dají na buben?
    Vaši chalupu prý továrna
    dražbou koupí, zboří všechno všudy
    a, kde stála vaše kovárna,
    hladká cesta povine se tudy
    a vám nezbude než perlík sebrat,
    jinde kout´ neb - jeho slova! - žebrat! -"

        Mistr hleděl temně na souseda,
    jenom tvář se chvěla mrtvě bledá.
    Však teď oko zasvitlo mu bleskem,
    zaskříp´ zuby v jeku zuřivém,
    vzkočil divoce a kladivem
    v kovadlinu mrštil prudkým třeskem,
    že se půda zachvěla, že všici
    coufli leknutím a Brázda klesl
    na lávku, tam pustiv beranici,
    na kováře oči poděšené
    vypoulil a potichu jen hlesl:
    "Jsou to věci - jsou to - svatý Jene!"

        V celé výši své se mistr zdvihá,
    těžce dýchá hruď a ret se chví,
    okem zákmit podivný se míhá
    jako bludná jiskra šílenství.
    "Pravda," vykřikl, "že křivda čirá
    zvítězila na pozemském soudu;
    však nechť celý svět se na mne sbírá,
    já své půdy nevydám ni hroudu!
    Neustoupím! Přísahám to k bohu,
    který vidí spraved´nou věc moji,
    nechť se s nimi peklo samo spojí,
    nepošinou odtud moji nohu!"

        Mlčky ostatní naň chvilku zřeli,
    až se Prokop ozval: "Právo svaté
    na své straně máš; to víme, brate!
    Ale moc je při tvém nepříteli.
    A moc platí! Zablýsknou se zbraně
    a co pak tvé právo holé dlaně?"

        "Nechť se zablýsknou!" řek´ mistr pevně.
    "Vím jen, že má noha neustoupí
    s této půdy - vím, zač si ji koupí -
    přisám bůh, že neprodám ji levně!
    Živého mne nikdo nezdolá.
    Přes jediný práh se v místa tato
    dostanou - tři prsty zdvihám na to -
    prahem tím jen - moje mrtvola!"

        "Zde má ruka!" zvolal Józa divý,
    "Budu při vás, dojde-li to k pěsti,
    mne tu dříve musí bodák smésti,
    nežli vlasu jednoho vám zkřiví!
    A snad jinam padne též mé paže -
    mám zde vrub, jenž krví jen se smaže - -"

        "Nu což -" řekl Prokop. "Možno
    že i já se přidám k této mele.
    Líbíš se mi, kováři! Ty´s pravý
    věru muž! Jen takých mějme více,
    a hněv lidu vyvstane jak lvice,
    jedním skokem tyrany své zdáví -
    moře bodáku ho nezastaví!
    Než my baby! Každý jen se třese
    o ten život bídný, horší skonu,
    a dál těžké, po´upné jho nese.
    Možná, kováři, že při tom shonu
    najdeš také mne ... Což ztratit mohu?
    Žalář míň, než volnost taká, hněte -
    smrt - ba lepší než to žití kleté -
    žena, děti - poroučím je bohu!
    Což je čeká? - - Aspoň jednou sobě
    ulevím! Té bouři, jež mi hlučí
    spoutaná již dávno ve útrobě,
    lačné zlobě, kypící té žluči;
    aspoň jednou duše má si nahne
    z číše pomsty, po níž dávno prahne!"

        "Ba, z nás každému vře stejně vpleci.
    Dupněme si na ně také jednou -
    Jaký strach! - Líp okovy, než vléci
    žití takového tíhu bědnou!"

        Takto odevšad bouř´ vášně kypí.
    Jenom Brázda vrtí šedou hlavou,
    na kolena poklidně tou vřavou
    kožichu si skládá sešlé cípy,
    hladí vyšité tam pestré zvonce:
    "Nevím, braši, jaké budou konce!"

XII.

        Div divoucí! V rudém jase
    kovárna se svítí zase,
    kladiv buch
    probouzí tam dávný ruch.
    Jarý plamen vyšlehává
    na ohništi čadivém,
    v jeho svitu kovář mává
    vysoko svým kladivem;
    perlík buší,
    padá bleskem,
    rádlo kruší
    temným třeskem
    v dešti jisker ohnivém.

        Padá perlík ranou hromu,
    kovář notuje si k tomu:
    Jasně zvuč,
    perlíku můj, buš a tluč!
    Překovej mi toto rádlo,
    překovej mi tento hřeb,
    aby rámě ostřím vládlo,
    aby svištěl smrtný tep;
    v záři rudé
    lítej bleskem
    zle až bude,
    padni třeskem
    v nepřítele kletou leb!

        Na mém právu, půdě mojí
    žulou noha moje stojí,
    od těch dvou
    mrtvého jen odervou!
    Nech svět celý: Vzdej se! volá,
    kovář hlavou zavrtí,
    ďábel sám jej neudolá -
    Zde jsem, budu do smrti!
    Kdyby mdlelo
    chabým steskem,
    spíš to čelo
    rázným třeskem
    kladivo mé rozdrtí!

        Užil´s dosti dlouho klidu
    v posměch cizáckému lidu -
    chutě zas,
    perlíku můj, ráz na ráz!
    Jiného-li nemáš, zbraně
    na odvetu aspoň kuj!
    Snad se najdou k nim též dlaně -
    Ne-li, ty jen při mně stůj!
    Bij v tu rotu
    božím bleskem,
    pomsty notu
    smrtným třeskem
    naposled mi zahromuj!

XIII.

        "Vzdoru konec, mistře! Vari ztad!
    Hle! tu listina, jež mocí práva
    pánu mému všechno odevzdává:
    kovárnu i chatu, role, sad;
    jeho již ten práh i tyto stěny.
    Soudu vyslance po boku mám,
    k ochraně i průvod ozbrojený -
    Zmoudřete a dejte průchod nám!"

        Mistr, stoje před kovárny prahem,
    vyslal na správce dva blesky zlobné
    z temných řas a náhlým ruky vzpřahem
    list mu vyškub´, trhal v kousky drobné,
    že kol něho útržky té běli
    jak roj bělásků se větrem chvěly.
    A hlas jeho duněl: "Hle! tu dává
    ruka moje větrům vaše práva,
    mrzce zakoupená lesklým kovem,
    spečetěná křivých svědků slovem.
    Mou jest tato půda! pravím vám.
    Mějte si těch cárů na tisíce,
    bodáků než jehel v boru více,
    já své právo čisté, svaté mám,
    zapsané v tu půdu péčí hrotem,
    rukou mozolnou a čela potem,
    mám ta prsa, pevné srdce v nich,
    touhou tuto leb, tu ruku zdravou,
    mám ten perlík svůj a nade hlavou
    nejvyššího soudce v nebesích!"

        "Jménem zákona!"

        "Co po zákonu!"
    zvolal Prokop, vyšed odhodlaně
    z postav bědných hlučivého shonu.
    "Právo na mistrově stojí straně.
    Kovárny té zachtělo se pánu -
    to váš zákon. Má-li jediný
    hltoun všechno mít?! Je vládcem lánů,
    luk a lesů, celé dědiny,
    jemu všecka dolina již patří,
    jemu slouží bídně za podnoží
    na sta otroků nás - Blesky boží!"

        "Vari, chlape!"


    "Zůstanu! Hej, bratři!"

        A v mih příští viděti jen kupu
    lidí zmotanou, kde všechno s jekem
    strká se a sráží, sálá vztekem -
    Tu: "Jsem raněn!" výkřik ze zástupu -
    "Krev!" hřmí Prokop, "naše krev již teče!
    Krev tu pomstíme! Ať zahynou!"
    Zděšen prchá správce s družinou,
    za nimi dav pádí, zlobou ječe.
    S lící mrtvoly a s okem běsa
    Józa z kovárny se řítí, nesa
    plnou náruč zbraní rozmanitých
    podivného nestvůrného zjevu,
    z okovaných dřev a hřebů vbitých,
    jež kul mistr v šíleném svém hněvu.
    Józa v dav je metá na vše strany
    a hlas jeho řičí: "Bijme, palme!
    Vzhůru do továrny! na tyrany!
    Všechno do prachu a trosek svalme!"

        Takto někdy přichází bouř´ náhlá;
    niva teskně dřímá, vedrem zprahlá,
    když tu vítr na vzduchovém oři
    rázem přicválá a po všem kraji
    vztekle burácí, že pod ním hrají
    klasy zmítané jak vlny v moři,
    šumně tetelí se vršky stromů,
    prach a lístí prohání se vírem
    v mocných kotoučích, tma v luhu šírém,
    kmitne blesk a třeskne rachot hromu:
    Tak zde vášeň ztýraného lidu, -
    lidu s otčinou a řečí různou,
    spjatého běd stejných páskou hrůznou -
    šlehla rázem z ponurého klidu,
    vyvřela tu v děsném pomsty jeku
    výheň dlouho utlumených vzteků
    a vše naplnila kolkolem
    třeskem, rykem, kletbami a stony,
    vřavou pustou, do níž chrámu zvony
    v poplach bily kvilným hlaholem.

        Na práh kovárny zář divná padá:
    zlatem řeřavým a nachem spolu
    barví jej a růžnou aureolu
    Lidunce kol jasných vlasů spřádá,
    kteráž k otci úskostně se tulí
    noříc pohled, hrůzou ustrnulý,
    v oněch svitů děsný zdroj. To svítí
    stavba ohromná, v luh září dálný,
    z lítých žárů, jakby koráb valný
    ve plamenném tonul vlnobití,
    jisker déšť jak prašná pěna žhavá
    srší v dýmu mračna červenavá
    a z té spousty divě trčí vzhůru,
    všecek záře nachovými svity,
    komín titán v oblak zrudlou chmuru
    jako zářný maják obrovitý.

        Kovář zašeptal: "To jejich dílo!
    Já jen ubránil, co moje bylo!"

XIV.

        Buben duní, bodáky se blyští,
    pušky rachotí, vzdor slabý tříští, -
    padli, prchli, ostatek se vzdává -
    soudci kyne čas a hrobaři -
    Zdeptala vše vítězná moc práva -
    pouta řinčí - - Vzdej se, kováři!

        Kovář sedí na své kovadlině,
    čelo v ruce, perlík chová v klíně,
    bez pohnutí jakby tesán z žuly.
    Marně Liduška se k němu tulí
    s úpěnlivou prosbou, soused kárá,
    že čas příhodný se promaří -
    tudy oknem! - hustá jitřní pára
    ukryje tě - Prchni, kováři!

        Mistr vstává, ku práhu se bere:
    bodáky již svítí v mlze šeré,
    slyšeti již povel, řinkot zbraně ...
    Kovář jímá perlík v obě dlaně,
    povznáší jej s jiskřícím se okem,
    smrtí pohrdu má na tváři - -
    Vojska řad již odměřeným krokem
    míří k němu: "Vzdej se, kováři!"

        Střásl dívku, jež kol něho vila
    s nářkem ruce, odstrčil ji mocí.
    Postat obrovská se vytýčila,
    bleskly oči svislých vlasů nocí -
    "Nepoddám se!" křik´ ... "to půda moje!
    Nikdo tu mé právo nezmaří!"
    Napřáhl jak děsný démon boje
    kladivo své - - Běda, kováři!

        Rozlehl se náhle výstřel hromný,
    pád a dívčí výkřik srdcelomný;
    dýmu oblak modravý se vznesl -
    perlík padl, kovář k němu klesl,
    krev mu z prsou valem vyřinula,
    nazad obličej se sklonil siný
    a jak na podušce spočinula
    mroucí hlava v lemu kovadliny.

XV.

        Lešetínské zvony slyšet valné hony,
    přes pole a háje zní ten svatý hlas,
    hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně -
    Brzy uslyším vás, milé zvony, zas!

        Když jsem v cizí straně do ztýrané dlaně
    skládal čelo, péčí těžkou schýlené,
    často k duši zprahlé zavanul mi náhle
    stříbrný váš hlahol, zvony milené!

        A ten vanot sladký zanesl mne zpátky
    mezi rodné hory, v tiché údolí,
    kde mi věží rudou nad vesnicí chudou
    kynul známý kostel mezi topoly.

        Zjevila se letem pod jabloně květem
    kovárna ta stará, chaty okénka, -
    křišťálem se třpytí, v nich se směje kvítí,
    vyhlédá jak růže krásná dívenka ...

        Tu vždy nová síla do paží se vlila,
    vzchopily se opět, ráz tu stíhal ráz,
    a v tom kladiv hřmotu jako rajskou notu
    s nadějí jsem sladkou, zvony, slýchal vás!

        Konec krušné píle, dosáhl jsem cíle,
    brzy rodnou vísku opět pozdravím.
    Bystře noha kráčí - kéž mám křídla ptačí,
    abych doletěl k těm horám modravým!

        Zda jsi pro mne lkala, věrnost zachovala,
    kterous pod jabloní tenkrát slíbila?
    V radosti a plesu prstýnek ti nesu,
    choval jsem ho věrně, dívko rozmilá.

        Na ruku prstýnek, z rozmariny vínek
    přináším ti, drahá, na heboučký vlas;
    šťastnou ruku dvojí na čas věčný spojí
    Lešetínských zvonů jasný, krásný hlas!

XVI.

        Leží kovář, zůstaven již skonu,
    v kovárně pod výhní plápolavou,
    o kovadla podnož opřen hlavou
    jako král o pelesť svého trónu.
    V dílně své, kde dlíval nejraději,
    v záři veselé z dob slávy její
    přál si zemřít - vůli jemu dali;
    měkké mu jen lože podestlali.

        Kolem prsou mohutných se vine
    šírý obvazek; jej slza smáčí,
    která z oček Lidunčiných řine
    k němu bez ustání v hořkém pláči.
    Časem dívka usedavě štkajíc,
    k šíjí mroucího svou tulí ruku
    a líc k jeho prsům, naslouchajíc
    v posled srdce laskavého tluku.

        Stranou Brázda s pochýlenou hlavou
    mžiká oček řasou třepetavou,
    z nížto chvilkou krůpěj vláhy třpytné
    sprchne na kožich a tam se kmitne
    lemu kosmatinou řídkou, plavou
    jako perla rosy suchou travou.

        Slyš! tu kroky - zaskřípnuly dvéře - -

        "Václav!"

        K ňadru příštím okamžikem
    tulila mu hlavu s tichým vzlykem,
    a on dívku líbal na kadeře.

        Takto chvilku dleli. K loži pak
    děva klekla zas; po druhé straně
    Václav klesl; kovář matný zrak
    upjal naň a zdvihal těžké dlaně
    k vítání; leč Václav zlíbal vřele
    ruce chladnoucí, a srdce celé
    zachvělo se v žalném jeho hlase:
    "Mistře, tak - tak spatřujem´ se zase!"

        Mistr slabě usmál se i vece:
    "Zdráv buď, hochu! Hle! přec tebe mohu
    vítat - ve své kovárně - dík bohu! -
    krev to stálo - ale jsem tu přece."

        "Ach, vím všechno!" Václav pravil s bolem.
    "Ve vsi slyšel jsem, ký strastí roj
    za ni podnik´ jste, jak těžký boj!
    Viděl jsem, jak v poutech vedli kolem
    Prokopa i jiné vzpoury vůdce,
    Józu viděl jsem, jenž klesl v půtce -
    strašně pomstiv dívku milovanou!
    Mrtev zpupný svůdce. - Jeho syn
    nevzkřísí ruch zašlý ze ssutin,
    rozloučí se navždy s touto stranou,
    rozprodá prý dědictví to celé.
    Zeman blízký kupcem poloviny,
    z naší krve, k lidu lnoucí vřele -
    Tak tu brzy život zkvete jiný!
    A já - zdatné práce usilovné
    ovoce si nesu, jmění skrovné;
    koupím tuto kovárnu i s chatou -
    krví svou jste posvětil tu půdu,
    zlatem vzpomínek s mým srdcem spjatou.
    S Liduškou zde v lásce žíti budu
    a zdar bohdá ruce přičinlivé
    pokvete - - Proč nepřišel jsem dříve?!"

        Ještě jednou zasvit´ mistrův zor,
    skráň se vzpjala hynoucí už silou:
    "Hle, přec uchoval jsem naposled
    svému rodu tuto půdu milou! -
    Však ne sám - tvá práce, drahý synu,
    zásluhy má lepší polovinu.
    Spoj to dvoje: Pracuj statně dál
    a stůj pevně, jako já jsem stál!
    A teď, milé dítky, spojte dlaně
    na mých prsou, přichylte se níže -
    oh! mé ruce! - železná v nich tíže! -
    jak jim daleko na vaše skráně! -
    Tak - mé požehnání na vás plyne,
    drazí! A k mým rukám jiných dvé
    neviditelných se tajně vine.
    Cítím blízkost drahé Anny své -
    dobré oko hvězdou v šeru kyne -
    za chvilku s ní navždy duch můj splyne!
    Buďte požehnány, hlavy drahé!
    Pod tím krovem, jenž boj spatřil můj,
    v tiché práci plyňte vám dni blahé,
    a duch lásky vždy vás obletuj!
    Ó! - vše zaniká mi v pustém víru -
    vidím slunce jen - tam vzchází rudě -
    a já hasnu navždy - hasnu v míru -
    neb kde žil jsem, na té zmírám půdě!"

William Shakespeare: Romeo a Julie
Hl. postavy: Romeo, Julie
Vedl. postavy: kněz Vavřinec, Tybatt, rodiny Monteků a Kapuletů

    Tragédie mládí a mladé lásky ve společnosti postavené na starých tradicích a vzájemné nenávisti. 
    Kdysi dáno žily ve Veroně dva proslulé rody: Kapuletové a Montekové. Tyto rody se nenáviděly po celé generace a neustále mezi nimi vznikaly sváry, a to jak mezi pány, tak mezi jejich služebnictvem. Jejich spory dospěly tak daleko, že do nich musel zasáhnout samotný vévoda, který jim pod pohrůžkou smrti přikázal dodržovat nadále mezi sebou mír. Montekův syn Romeo byl nešťastně zamilován do jisté Rosaliny, která byla k jeho citům naprosto slepá. Pro Romea tato nešťastná láska znamenala konec žití a byl by se kvůli ní při své jemné poetické duši usoužil. Jeho přátelé Benvolio a Merkucio jej chtěli trochu rozveselit v jeho zoufalství, a tak jej vzali s sebou na maškarní ples ke Kapuletům. Na tomto plese, kde byli díky maskám všichni tři na půdě nepřátel v bezpečí, Romeo poprvé spatřil svou osudovou lásku Julii a okamžitě zapomněl na chladnou Rosalinu a jeho srdce začalo hořet jen pro Julii. Ani Julii nebyl Romeo lhostejný, avšak mezi nimi zela bezedná propast zášti mezi jejich rody. Po skončení plesu se Romeo vkradl do zahrady Kapuletů, a tu spatřil Julii na balkóně, kterak vzdychá pro svou lásku k němu. Romeo tajně vyslechl vyznání jejích citů a pak, když si byl jist její láskou, vyšel ze tmy a vyznal jí lásku on. Přestože mu v zahradě Kapuletových hrozila smrt, nedokázal se od své Julie odtrhnout a ještě té noci se oba domluvili na tajné svatbě, která se měla konat příštího dne. Ještě té noci zašel Romeo za svým dlouholetým důvěrným přítelem – bratrem Vavřince, ke kterému se chodil vyplakávat ze své neopětované lásky k Rosalině. Nyní však jej žádal, aby jej oddal s Julií. Bratr Vavřinec byl šokován takovým zvratem jeho citů a nepředpovídal jeho lásce k Julii dlouhého trvání. Avšak Romeo jej přesvědčil, že nejde o žádné chvilkové vzplanutí, a tak kněz přislíbil, že je následujícího dne oddá. Hned ráno Julie poslala za Romeem svou věrnou důvěrnici chůvu, která jí přinesla radostnou novinu, že se ještě toho dne stane Romeovou ženou, jak se také s požehnáním bratra Vavřince stalo. Avšak byl to sňatek tajný, o kterém věděla jen chůva, Vavřinec a oba novomanželé. Téhož dne se strhne šarvátka mezi Merkuciem, Benvoliem a Tybyltem – synovcem paní Kapuletové. Romeo se stane náhodným svědkem této šarvátky. Merkucio začne s Tybaltem šermovat. Romeo se je snaží zadržet, ale Tybalt využije jeho zásahu a propíchne Merkucia. Romeo se rozhodne kamaráda pomstít a zabije Tybalta. Po tomto činu se schovává u bratra Vavřince, avšak záhy musí z Verony utéci, neboť vévoda jej potrestal vyhnanstvím. Vavřinec přislíbí, že bude zprostředkovávat spojení mezi ním a julií. Ta zatím naoko oplakává svého bratrance Tybalta, ale ve skutečnosti pláče pro vyhoštěného Romea. Krátce po Tybaltově smrti se ji její otec rozhodne provdat za mladého šlechtice a vévodova příbuzného Parise. Julie je zoufalá, a tak jde pro radu k bratru Vavřinci. Ten jí dá lektvar, po jehož vypití se bude jevit jako mrtvá. Julie tento lektvar vypije v předvečer svého svatebního dne s Parisem, a tak ji druhého dne nacházejí mrtvou a všichni se domnívají, že zemřela steskem po bratranci a místo do kostela ke svatbě ji odnesou do rodinné hrobky. Vavřinec poslal po druhém bratru zprávu Romeovi. Na základě tohoto dopisu měl Romeo co nejdříve přijet do Verony a unést probouzející se Julii z hrobky. Avšak tento jeho dopis k Romeovi nešťastnou náhodou nedorazí, a místo toho mu jeho věrný sluha přináší zprávu, že Julie je mrtva. Romeo si koupí smrtící jed a vydá se ihned do Verony. Na hřbitově se střetne s Parisem, který tam oplakává Julii a při potyčce jej zabije. Potom vstoupí do hrobky k Julii a vypije smrtící jed. Nato se Julie probudí a vida vedle sebe mrtvého Romea, probodne se jeho dýkou. To už na hřbitov ve snaze zabránit katastrofě přichází Vavřinec, avšak pozdě. Po něm dorazí městské stráže s vévodou, Kapuletem a Montekem, kterému zármutkem po vyhnaném synovi zemřela žena. Zdrcený bratr vavřinec si plně uvědomuje svou vinu na vzniklém neštěstí a začne všem přítomným vypravovat celou historii nešťastné lásky jejich dětí. Montek s Kapuletem si uvědomí malichernost svých sporů a nad hrobem svých dětí se udobří. Romeo a Julie je jedna z tragédií, která patří k vrcholným Shakespearovým dílům. Celý příběh vyhází z legendární středověké pověsti, kterou Shakespeare sladil s estetikou tehdejší renesanční doby. V lyricky zpracovaném díle se pod vlivem antických tragédií objevuje osudovost. Děj probíhá ve Veroně 16. století, je uspořádán chronologicky. Postavy jsou popsány a charakterizovány objektivně, realisticky a jejich činy mnohdy hraničí s morálkou tehdejší doby. Celé dílo je napsáno krásným bohatým jazykem s mnoha metaforami a přirovnáními.Ota Pavel: Smrt krásných srnců
    Soubor sedmi povídek, které jsou soustředěny především okolo postavy Pavlova tatínka. Pavel je mistrný lidový vypravěč. Jeho povídky mají jednoduchou dějovou osnovu, ale díky jadrnému podání a původu ve skutečnosti jsou velice oblíbené. Dominantní úlohu ve všech povídkách sehrává řeka Berounka, její okolí a Křivoklátsko, tamní příroda, kterou ostatně celá Pavlova rodina tolik milovala. 
    Úvodní povídky knihy se jmenuje Nejdražší ve střední Evropě. Tatínkova láska k přírodě a to hlavně k rybářství vyvrcholí tím, že se rozhodne koupit rybník údajně plný kaprů. Netrvalo mu to dlouho, než se mu podařilo najít rybník, který by k prodeji byl, a to za deset tisíc korun. Prodal mu jej jakýsi doktor Václavík, který působil velmi seriózním dojmem. Tatínek chvíli ještě s nákupem otálel, neboť tenkrát deset tisíc bylo docela hodně. Doktor, aby ho přesvědčil, jak výhodná je to koupě, hodil do vody kus housky. Z hloubky se najednou vynořila velká kapří tlama a houska nenávratně zmizela kdesi v rybníce. Tatínek byl šťastný, jak výhodná je to koupě. Veden láskou k rybám si nedovedl představit, že by se mohlo jednat o podvod. Blížila se doba výlovu a šťastný tatínek pozval všechny známé, zkrátka se slavilo a všichni se těšili na bohatý výlov. Rybáři zahájili výlov, jehož výsledkem však byl jediný kapr. Tatínek samozřejmě poznal rybu, byla to ta, která s vervou zhltla onu housku. Všichni se smáli, jen Pavlovi rodiče z toho byli nešťastní. 
    Uplynula řada let. Pavlův tatínek se živil prodejem ledniček a vysavačů. Jednoho dne za ním přišel i pan Václavík, který sháněl ledničku. Tatínek pookřál a okamžitě myslel na odplatu. Samozřejmě však nedal na sobě nic znát a tvářil se tak, jako by na vše už dávno zapomněl. Sehnal panu doktorovi přenádhernou ledničku, s mramorovou deskou navrch. Byla velmi drahá, stála deset tisíc tři sta, ale tatínkovi se podařilo přesvědčit Václavíka, že člověk na jeho úrovni by měl mít jen to nejkvalitnější. Tatínkova odplata však byla sladká. Lednička navenek působila opravdu dokonale, ale chyběl jí chladící mechanismus. A tak stejně, jako kdysi tatínek koupil rybník bez ryb, koupit nyní pan doktor vlastně jen hezčí bednu. 
    Ve stejnojmenné povídce Smrt krásných srnců se tatínek vypraví za protektorátu do svého milovaného lesa, aby sehnal nějaké vydatné jídlo pro své syny, kteří odcházejí do koncentračních táborů. Vůbec ho však nenapadne, že vlastně riskuje svůj vlastní život. Zpočátku mu ale štěstí nepřeje a na jeho háček se ne a ne nějaká ta ryby chytit. Rozhodne se tedy, že si půjčí od strýčka Proška psa a uloví srnce. Přes různé útrapy se mu to podaří a dopraví srnce domů. Právě toto poslední vydatné jídlo před nuceným odchodem do koncentračních táborů pravděpodobně zachránilo jeho kamarádům život, který za války byl plný utrpení a skomírání. Další povídky jsou Ve službách Švédska, Kapři pro wehrmacht, Otázka hmyzu vyřešena, Králící s moudrýma očima. 
    Ota Pavel dokázal v jedné jediné knížce zachytit komické příběhy a zároveň strastiplné a bolestné. Je jedním z mála autorů, který se dokázal věnovat jak útrapám války, tak i době veselí a štěstí. To jen svědčí o jeho uměleckých kvalitách.Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid
    Autor v tomto díle popisuje Ich – formou zážitky mladého (18.ti letého) Pavla Bräumera, který bojoval se svými přáteli Františkem Kemmerichem, Haie Westhusem, Tjadenem, Detringem, Albertem Kroppem, Stanislavem Katczinskym, a dalšími bývalými spolužáky na západní frontě v 1.světové válce. Autor dopodrobna popisuje hrůzy války, popisuje, jak ranění umírali, jak při útoku lidé padali, a oni přes ně museli běhat, a podobně. Autor v díle popisuje, jak se z nich museli stát doslova roboti, aby přežili. První z jeho přátel zemřel František Kemmerich, který dostal ránu do nohy, a museli mu jí amputovat. Několik dní po amputaci zemřel. Odtud se dostali do odpočinkového tábora, kde se Pavel dozvěděl, že dostane na měsíc dovolenou. Doma se dozvěděl, že jeho matka má pravděpodobně rakovinu. Většinu dovolené strávil přemýšlením o válce a o tom, zda bude po válce schopen se zapojit do běžného života. Ke konci dovolené zajde za Kemmerichovou matkou, a odpřísáhne jí, že František zemřel rychle, a že netrpěl. Po skončení dovolené byl Pavel ještě asi týden ve výcvikovém táboře, kde se setkal s jedním svým přítelem, který tam cvičil tzv. ”domobrance”, mezi kterými byl i jejich bývalý třídní profesor a školník. Ve výcvikovém táboře se Pavel setká s Ruskými zajatci, kteří v zajateckém táboře umírají hlady. Když se Pavel vrátí na frontu, cítí se úplně jinak. Má o sebe větší strach než dříve, a vůbec si nemůže zvyknout na vojenský režim. Nakonec se dobrovolně přihlásí na průzkum. Má strach, dělá začátečnické chyby, a nakonec straní po tmě směr. Je dezorientován, a musí se schovat, do kráteru od granátu. Přes den se rozpoutá šílená střelba, a on tam musí počkat do noci. Do kráteru však skočí jeden Francouz, a Pavel ho bez váhání zabije. Pak si uvědomí, že on je taky jenom člověk, a kdyby nemusel, taky by do války nešel. Začne ho léčit, a snaží se ho zachránit. Francouz však zemře, a Pavel celé odpoledne přemýšlí o tom, kdo to byl, a že mohl klidně ještě spoustu let žít. Večer se proplíží zpět na frontu. Celý zbytek večera stále přemýšlí o onom Francouzovi. Druhý den dostává Pavel se zbytkem roty příkaz jít hlídat sklad potravin. Ve skladě se mají dobře. Jídlo mohou sníst klidně všechno, protože tyto pozice opouštějí, a pro jídlo se stejně nikdo vracet nebude. Při odjezdu ze skladu na ně Francouzi zaútočí granáty, a Pavel s Albertem utečou. Oba mají poraněnou nohu, Albert víc. u cesty je naloží auto s raněnými, a jedou do polní nemocnice. Tam je ošetří, vyjmou jim z nohou střepiny, a dají nohy do sádry. Za několik dní jsou transportováni na nádraží, a odtamtud pokračují vlakem červeného kříže do Německa. cestou se Albertovi přitíží, a sestřičky mu oznámí, že ho v příští stanici vyloží. Pavel nechce zůstat sám, tak nasimuluje horečku, a ve stanici je vyloží oba. Dostanou se do klášterní nemocnice, kde se setkávají znovu s hrůzami války – vidí muže bez nohou, bez rukou, s prostřeleným břichem, slepé, s roztrhaným obličejem, muže zasažené bojovým plynem, kteří se v jednou kuse dusili nedostatkem kyslíku, a spoustu jiných. Albertova situace se den ode dne horší, až mu nakonec nohu musí amputovat. Albert sice tvrdí, že jakmile to bude možné, zabije se, ale nakonec se začne pomalu přizpůsobovat. Pavlovi sundají po nějakém čase sádru, a když jí rozchodí, jde zpět do boje. V prví bitvě po návratu zemře Müler na přímý průstřel břicha světlicí. Protože se šířily zvěsti, že válka má skončit, začínal Pavel nanovo přemýšlet, zda bude schopen zapojit se zpět do normálního života. V jedné bitvě poraní střepina do nohy Katczu, a on utíká s ním na zádech do polní nemocnice. Cestou však dostane Katcza do hlavy střepinou z granátu, a do nemocnice už ho donese mrtvého. Pavla dále trápí myšlenky o hrůzách války, vzpomíná si, jak viděl muže bez dolní čelisti, který ani nemohl křičet o pomoc, muže který se snažil po pahýlech dobelhat do díry po granátu, jak jeden nováček brzy sundal plynovou masku, a v nemocnici doslova vyzvracel plíce, a spoustu jiných otřesných zážitků. Z těchto myšlenek ho nakonec vyvedla “spásná” smrt. Zemřel v říjnu 1918.Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky
    Děj novely se odehrává v zimě roku 1945 na nádraží v západních Čechách blízko německých hranic a popisuje události jediného dne s tím, že hlavní hrdina, dvaadvacetiletý zaučující se výpravčí Miloš Hrma, uvažuje o svých problémech a vrací se tak k jejich kořenům do minulosti. 
    Cestou do práce vzpomíná, jak si nedávno podřezal žíly, a uvažuje o tom, proč to vlastně udělal. Bylo to kvůli jeho dívce Máši, před kterou se coby muž naprosto znemožnil, a na základě tohoto selhání si připadal jako muž méněcenný a neschopný. Na Mášu během dne myslí ještě několikrát, vzpomíná hlavně na to, jak spolu natírali plot. 
    Jeho stanicí projíždějí ostře sledované německé transporty a posádka jednoho transportu jej zajme, což znamená jistou smrt. Velitel německých vojáků si ale všimne jeho jizev po nezdařeném pokusu o vraždu, a tak jej propouští a on se vrací na stanici. 
    Tam zatím doráží i delegace z vedení, která má za úkol vyšetřit mravní přestupek známého „Donchuana“, výpravčího Hrdličky, který minulou noc potiskl razítky zadek telegrafistce Zdeničce Svaté. Delegace překvapí stanici v tu nejnevhodnější dobu - přistihne Hrdličku s Hrmou v ospalé náladě a pana přednostu v jeho holubníku, který jej připraví o povýšení. Delegace shledá Hrdličku nevinným a odjíždí. Pan přednosta se vydává na večeři k hrabatům Kinským, kteří mají sídlo a panství naproti jeho stanice. 
    Hrdlička tajně sdělí Hrmovi, že jejich stanicí po půlnoci projede transport německých zbraní, který se budou snažit zničit. Aniž o tom Hrma dlouho uvažuje, zapojí se do spiknutí a rozhodne se vhodit do vlaku z ukazatele bombu sám. K večeru přichází na stanici krásná žena s tajnými informacemi pro Hrdličku a Hrma s ní vyzkouší přednostovo kanape. Dokáže si, že je schopný muž a s pocitem úlevy a hrdosti se vydává splnit svůj úkol. Podaří se mu vhodit do vlaku bombu, je při tom ale zpozorován německým vojákem, po kterém vystřelí a stejně tak voják vystřelí po něm. 
    Oba spadnou do příkopu vedle trati, kde ruku v ruce umírají. Němec v hrozných bolestech a Hrma s pocitem hrdosti z dobře vykonané práce. Přes tento pocit myslí kromě svých nejbližších také na mrtvého Němce a na jeho rodinu a uvědomuje si z zbytečnost jejich smrti a zbytečnost války. 
    Novela je psána v ich formě retrospektivně s tím, že se hlavní hrdina ve svých myšlenkách vrací do minulosti a osvětluje tak příčiny současné situace. Je napsána osobitým způsobem s nezvyklou větnou skladbou a její myšlenky (tzn. Myšlenky hlavního hrdiny) jsou koncipovány tak, aby zahrnuly problémy průměrného občana té dané doby a situace.

    ÚRYVKY Z KNIHY:

    Povídám si, Němci stejně jsou blázni. Nebezpeční blázni. Já jsem byl taky tak trochu blázen, ale na útraty sebe, kdežto Němci pořád na útraty těch druhých. (29)

    A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí těšil na ten pohled, ležel jsme vedle německého vojáka dál, natáhl jsem ruku a otevřel jsem jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco za krajiny vyrůstal do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety, která přivezla ta zbědované Němcem od Drážďan: „Měli jste zůstat sedět doma, na prdeli…“Victor Hugo: Chrám Matky boží v Paříži
    Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže. 
    Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získat za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy. 
    Tematická výstavba knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky. Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu - samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly: Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a bídy, ve kterém žije.

Nejznámější, nejrozšířenější a také jednou z nejstarších knih na světě je Bible svatá. Skládá se z knih Starého zákona, která začíná líčením o stvoření světa, a to pěti knihami Mojžíšovými - Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. Pak pokračuje jednotlivými knihami svatých a proroctvím proroků. Druhá část - Nový zákon začíná knihy evangelií , po kterých následují v jednotlivých kapitolách epištoly, což jsou listy apoštolů, nebo třeba jen části z takových listů a končí zjevením sv. Jana.

5. kniha Mojžíšova - 5/1-21 + 6/1-9

V této kapitole Bible je tu Bůh představován v tom nejleším světle. Čtení to bylo poněkud krátké asi dvacet mini řádků. On si totiž nárokuje jejich víru a říká, že právě on je vyvedl jako otroky z Egypta. Je to zvláštní, Bůh taková čistá osoba a dělá takové, dalo by se říci, „obchody“. Dnes „zadarmo ani kuře nehrabe“ a tak se rozhodl, že jim nabídne tuto službu. Věřící musí na základě tohoto dodržovat šest sabatních dní a poslední den, tj. sedmý, musí odpočívat i jejich rodiny, hosté a dobytek jako jejich Hospodin. Jako když byli otroci. Ještě mu přikazuje, aby neudělal žádnou podobiznu a nebral jeho jméno na lehkou váhu.
1) „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (str. 164) Tady Bůh říká, aby oni věřili v něj, protože on je vyvedl z otroctví. 2) „Aby se bál Hospodina, svého boha, a bedlivě dbal na všechna jeho nařízení.“ (str. 165) Strach, ten nás doprovází na každém rohu.

Job

Job bydlel v zemi Uz. Byl věrný Bohu a ten ho za to miloval. Satan je však nenáviděl a dělal spoustu věci proto aby tomu tak nebylo a Job od něj odešel. Bůh pak Satanovi vysvětlil, že mu může dělat všechno zlo na světě, ale zabít ho nesmí. Satan nejdříve Jobovi ukradl dobytek, pak zabil jeho deset dětí a nakonec na Joba poslal strašlivou nemoc. Manželka mu na to odpověděla, že se má zlořečit bohu a zemře. Jenomže on to neudělal. Boha to potěšilo a byl šťastný, že to neudělal. Tak mu navrátil dobytek, děti a zpět ho uzdravil.
1) „Člověk se rozpadá jako něco zetlelého, jako přikrývka rozežraná moly.“ (str. 427) Tak, to mi nepřipadá jako téma konverzace u nedělního oběda.
2) „Nahltal se majetku, ale vyvrátí jej, Bůh mu jej vyžene z břicha.“(str. 431)

Evangelium podle Lukáše

Toto v pořadí třetí evangelium napsal Lukáš, pocházel ze syrské Antiochie. Lukáš evangelium psal zřejmě pro vznešeného Theofila. Je napsané tak, že má i pokračování - Skutky apoštolů. Evangelium silně zdůrazňuje vzkříšení Krista. Lukáš svoje psaní obohatil o řadu vyprávění. Jako prameny jsou zde použity části Markova evangelia. V tomto evangeliu mi připadá, že je zde veliký zájem o prosté lidi, kteří nemají mnoho možností a bohatí taky moc nejsou. To by se nemělo zahazovat. O tyto lidi by měl být veliký zájem.
1) „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mě je dána, a komu chci, tomu ji dám : Budeš se mi klanět, bude všechno tvé.“ (str. 64) V této větě bych místo klanět napsala - mě rád nebo mi pomáhat - . Ale co je psáno to je dáno.
2) „Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo a oděv.“ (str. 76) Ano, život je důležitější než to co máme na sobě. Vždyť peníze (za které si oděv kupujeme) nám nemohou nahradit zdraví.

Evangelium podle Matouše - 5.kapitola „Kázání na hoře“

V tomto evangeliu vystoupí Matouš na horu a vyučuje své učedníky o tom jak se mají chovat, aby byli např. šťastní, protože vidí Boha, že nemají zavraždit nebo opovrhovat svým bratrem. Je to tedy posel boží, který hlásá jak se mají věřící chovat. V této části je několik kapitol, v každé z nich oznamuje, co dělat a jak reagovat. Aspoň v této kapitole mi to přijde, že to vykládá nenásilně. Nebo si to aspoň neuvědomuji.
1) „Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ (str. ? ) Bůh si myslí, že šťastní lidé zůstanou, protože konfliktní lidé se vyvraždí.
2) „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (str. 16) Přesně, to je hezky řečeno. Tím chtěl asi říct, že to, co děláte zlého jiným, to se vám jednoho dne vrátí a možná i s „úroky“.

Epištola Římanům

Neboli list Římanům. V této epištole je popsána poprava Ježíše Krista. Právě smrt je zde popisována jako veliký hřích a život po smrti vzhledem k Bohu. Věřící se nemusejí bát tohoto je po smrti čeká, následuje totiž další posmrtná etapa. Klade se tu důraz na další část desatera „Odpusť bližnímu svému.“ V závěru je popsáno loučení s bohem.
1) „Těm, kteří vytrvalostí dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný. Ty však, kteří prosazují sebe, odpírají pravdě a podléhají nepravosti, očekává hněv a trest.“ (str. 145)
2) „Jestliže však její manžel zemře, je svobodná od zákona, takže nebude cizoložnicí, když se oddá jinému muži.“ (str. 149) No ano, to je pravda. Jednou mu na začátku manželství dala slib, tak by ho měla dodržet.

Hodnocení:

Bible, toto slovo nemusím takový dobrý měsíc slyšet. Víte, mě kniha baví pokud jí čtu z vlastní vůle. Když si zajdu do knihovny, tam strávím tak odpoledne. Tak si vyberu to, co mě baví. Tím ovšem nechci říct, že učitelův výběr je špatný. Jenom chci říct, že kdybych Bibli četla z vlastní - prostě sama od sebe, jako že se to asi nikdy nestane, tak bych jí možná četla s větší chutí. Jenomže teď vím, co říká a co obsahuje. Tak vám můžu jednoduše sdělit, že se to prostě nedá číst (tedy podle mě). Musela sem se několikrát hodně namáhat, abych to celé přečetla. K některým pasážím jsem se několikrát musela vracet, abych pochopila podstatu (jestli jsem to vůbec správně pochopila). A dalším důvod je ten, proč mě to nebaví, že jsem sice pokřtěná, ale v kostele jsem byla dohromady dvakrát a to ještě jestli vůbec. Ovšem nikomu víru nezakazuji, ať si každý dělá co chce. Victor Hugo: Bídníci
    Ústřední postavou knihy skládající se z celkem pěti částí (Fantina, Cosetta, Marius, Idyla ulice Plumet a epopej ulice Saint-Denis, Jean Valjean), kdy každá část má několik kniha a v nich množství kapitol, a zároveň jedním z pojítek časově i obsahově rozsáhlé struktury díla je bývalý trestanec, galejník Jean Valjean, odsouzen za krádež chleba a následně dlouhá léta vězněn za pokusy o útěk. Při propuštění na svobodu se setkává s biskupem z Digne, panem Myriele, řečeným Lidumilem. Tento skrznaskrz dobrý člověk se silným sociálním cítěním, bezbřehou vírou v Boha a nekonečnou láskou k bližním trestance ovlivnil natolik, že se J.V. rozhodl potlačit v sobě nenávist ke společnosti, která jej zavrhla, a po vzoru Myrielovu nastoupil cestu dobra. Pod přezdívkou pan Madelaine se usadil v městečku Montreuil-sur-Mer, kde zmodernizoval výrobu černého skla, vybudoval mohutné průmyslové závody, zaměstnával spousty lidí, pečoval o chudé a nemocné a tuto péči uskutečňoval hlavně díky svým obrovským výdělkům. Svou činností zvelebil celý kraj, odmítl mnohá čestná vyznamenání a na přání lidu se stal starostou městečka. Náhodou se seznámí s ubohou Fantinou, prostitutkou, která byla bez jeho vědomí vyhozena z jeho podniku. Příčinou bylo její nemanželské dítě, které ukrývala v městečku Montfermeil u manželů Thénardiérových, a na které musela platit. Madelaine vyslechl příběh na smrt nemocné ženy, jejíž jediné uklouznutí spočívalo v lásce k nezodpovědnému studentu. M. se jí ujal, a protože si před smrtí přála jediné – spatřit ještě jedinkrát své milované dítě, které několik let neviděla, rozhodl se jí M. vyhovět i v tomto směru. Krčmář Thénardiér ale, jakmile zjistil, že je o dítě zájem, vymýšlel si stále nové a nové záminky, proč nemůže dítě poslat a proč musí matka poslat další peníze. V Paříži byl zatím zajat muž, který byl považován za J.V, a který byl souzen za krádež, jíž se J.V. dopustil po propuštění z galejí. V pravém J.V., tedy Madelainovi, se ozvalo svědomí a dobrovolně se jel do Paříže udat, aby ušetřil nevinného. Tímto odhalením získal navrch policejní strážník Javert, který něco podobného dávno tušil. Přese všechny své dobré skutky a snahu po nápravě předešlých činů byl J.V. znovu vězněn a Fantina zemřela aniž své dítě spatřila. Před zatknutím si J.V. své poctivě vydělané peníze zakopal v lese u Montfermeil. Šťastnou náhodou se J.V. podařilo z galejí uprchnout a byl považován za mrtvého. Ihned se vydal do Montfermeil, kde našel Fantinino dítě – ubohou šestiletou Cosettu (Eufrasii), ze které si Thénardiérovi udělali služku pro všechno. J.V. dítě vyplatil a odešel s ním do Paříže. Tam žil nějakou dobu v ústraní, ale protože se nechtěně zviditelňoval svými dobrými skutky, vypátral jej Javert a J.V. s Cosettou museli uprchnout do kláštera Petit Picpus, kde byl zahradníkem muž, kterému J.V. zachránil život. V klášteře zůstali devět let. Z Cosetty vyrostlo krásné mladé děvče které nadevše milovalo svého tatínka (J.V.), a které bylo tomuto člověku na oplátku předmětem lásky i oporou. Cosetta se zamilovala do Maria. Byl to mladý student žijící se svým dědečkem – panem Gillenormandem. Jeho matka byla mrtvá a otci, bývalému buonapartovu plukovníku, zakázal dědeček, zarputilý roajalista, se s dítětem vídat, a tak jej Marius viděl jen v den jeho smrti. Shodou náhod se dozvěděl o hrdinství a zásluhách svého otce a o tom, jak mu děd bránil Maria vídat. Všechno se v něm obrátí a po vzoru otce se stane zastáncem Napoleona a republiky. Pohádá se s dědečkem a odchází z domu. Stále studuje práva, živí se překládáním textů a zamiluje se do Cosetty. Thénardierovi zkrachují a odchází do Paříže, kde spadnou úplně na dno. Stane se, že jim J. V., vystupující pod přezdívkou, přinese almužnu. Th. jej pozná a zosnovuje na něj úklad, protože tuší jeho bohatství. Úklad nakonec nevyjde, ale Marius, soused Th., opět přijde na ztracenou stoupu Cosetty a začnu se tajně scházet v zahradě Cosettina domu. Atmosféra v Paříži houstne a J.V. se rozhodne odjet s Cosettou do Anglie. Oba milenci ztratí smysl života a Marius se rozhodne zemřít na barikádě, odkud jej polomrtvého zachrání J.V., který se o jeho lásce ke Cosettě dozví náhodou. J.V. Maria nenávidí, protože mu odčerpává lásku jediné blízké osoby, zároveň ale chce Cosettino štěstí. Odnese Maria k dědečkovi, který před znovunalezeným vnukem rozežene všechny své předsudky, a který mu dovolí si Cosettu vzít. Oba mladí lidé jsou v sedmém nebi. J. V. odhaluje Cosettino netušené dědictví, neboť až dosud byla považována za velmi chudou. C. a M. se vezmou. J.V svede už několikátý souboj se svým svědomím a přizná Mariovi svůj původ. Ten jím začne opovrhovat a snaží se od něj Cosettu, jediný smysl Valjeanova života, oddělit. Thénardier, jemuž byl Marius vděčný za záchranu svého otce, se domnívá, že Marius o Valjeanově minulosti nic neví. Přijde Maria vydírat a ten se tak náhodou doví i o všech Valjeanových dobrých skutcích i o tom, že to on tajně s nasazením vlastního života zachránil Maria z barikády, a že daroval barikádníky k smrti odsouzenému špehu Javertovi život, přestože žil celý život s jeho stínem za patami. Marius okamžitě přehodnotí svůj pohled na J.V. a jedou jej s Cosettou navštívit. Najdou jej však již umírajícího, a tak jej alespoň v posledních chvílích života zahrnou láskou, obdivem a vděčností za jeho mučednický život. 
    Rozsáhlý román se sociálním podtextem zachycuje osudy několika generací a několika společenských vrstev. Na ústřední postavě a dalších hlavních postavách je demonstrován útlak, bída, nedostatky právního uspořádání a organizace společnosti a celková nespravedlnost světa. 
    Nejvýraznější postavou je J.V., v podstatě dobrý člověk, který je bídou donucen ke krádeži. Téměř dvacet let galejí mu „vymyje mozek“, který je znovu nastartován dobrotou biskupa Myriela. V knize jsou na několika místech podrobně popisovány jeho myšlenkové pochody a duševní zápasy, ve kterých mu svědomí velí obětovat vlastní pozemské pohodlí vyšším morálním hodnotám. Přijímá všechna příkoří osudu a v postatě od života nic nečeká. Jediným smyslem jeho života je péče o milovanou Cosettu a péče o druhé všeobecně. 
    Další výraznou osobností je Javer – policejní strážník, který to díky své naprosté a někdy až slepé víře v zákon a následný trest za jeho překročení dotáhne ve svém oboru hodně vysoko. Jeho tvrdost a neúprosnost z něj dělají člověka nelidského. Celý život slídí po stopách J.V., který se mu po dvakráte vydá do rukou a nechá se dobrovolně zatknout. Poprvé jej Javert skutečně zatkne, podruhé, poté, co mu na barikádě zachrání život, jej nechá jít a sám po rozsáhlém vnitřním souboji s vlastním svědomím a smyslem pro povinnost spáchá sebevraždu. Děj sám, který je umístěn do Francie a později konkrétně Paříže konce 18. a začátku 19. století, je v několika nejnapínavějších místech záměrně zpomalován kapitolami čistě historicky popisnými nebo filozofickými.

    ÚRYVKY Z KNIHY: Tato kniha je drama, v níž hlavní úlohu má nekonečno.
    Člověk hraje úlohu vedlejší. (511)

    Paní Magloirová ho ráda oslovovala Vaše Výsosti. Jednou vstal ze svého křesla a šel ke knihovně, aby vyhledal jakousi knihu. Byla v jedné z hořejších přihrádek. Protože byl malý, nemohl tam dosáhnout. „Paní Magloirová,“ řekl, „přineste mi židli. Moje Výsost nesahá ani k tomu prknu.“ (20)

    Když byl (Myriel) na návštěvě u jednoho ze svých nejurozenějších kolegů, uklouzla mu prý mezi jinými podivnůstkami slova: „Nádherné hodiny! Krásné koberce! Skvělé livreje! To musí být velmi nepohodlné!Och! Nechtěl bych všechny ty zbytečnosti, které by na mě neustále křičely: jsou lidé, kteří mají hlad! Jsou lidé, kterým je zima! Jsou chudí! Jsou chudí!“ (56-7)

    Milujeme boj, pokud hrozí nebezpečí a jenom ti, kdo bojovali od první chvíle, mají právo trestat, když boj skončil. Kdo nebyl neústupným žalobcem v době rozkvětu, nechť mlčí, když se všechno hroutí. Jen ten, kdo kritizuje úspěchy, je zákonným soudcem pádu. (58)

    Dospěje-li láska k opravdové vroucnosti, dokáže umlčet i samu ctnost. Ale jakému nebezpečí se vydáváte, vy duše vznešené! Často dáváte duši, a my bereme tělo. Srdce vám zůstává a vy, chvějíce se, ve stínu si je prohlížíte. Láska nezná střední cestu; buď zničí, nebo spasí. V tomto dilematu je celý lidský osud. Žádná osudovost neklade tak neúprosně otázku zatracení nebo spásy jako láska. Láska znamená život, neznamená-li smrt. Kolébku; a také rakev. Stejný cit říká v lidském srdci ano nebo ne. Ze všech věcí, které Bůh stvořil, je lidské srdce způsobilé vydat ze sebe nejvíce světla, ale bohužel také nejvíce tmy. (291)

    Láska téměř nahrazuje myšlení. Láska je horoucí zapomenutí na všechno ostatní. A potom žádejte, aby vášeň byla logická. V lidském srdci není naprosto logické spojitosti, jako není dokonalé geometrické figury v nebeském ústrojí. (296)

    Občanská válka? Co to znamená? Je nějaká válka s cizinci? Copak není každá válka mezi muži válkou mezi bratry? Válka se hodnotí podle svého cíle. Není válka s cizinci ani válka občanská; je válka nespravedlivá a spravedlivá. Až do dne, kdy bude sjednán vznešený konkordát lidstva, může být nezbytná jen ta válka, kterou povede úsilí budoucnosti proti váhající minulosti. Co můžeme vytýkat této válce? Válka se mění v hanbu a meč se mění v dýku jenom tehdy, když zabíjíme právo, pokrok, rozum, civilizaci, pravdu. Tehdy je válka – ať už občanská nebo zahraniční – věcí nespravedlivou: jmenuje se zločin. (409)

    Někdy se vnitru člověka všechno hroutí. Zoufalá nejistota se ho zmocní teprve tehdy, když rozdrtil a vymýtil hlubinné prvky, které jsou často jeho vlastní podstatou. Dojde-li bolest až sem, všechny síly svědomí se splaší a dají se na útěk. To jsou osudové krize. Málokdo z nich vyjde podoben sám sobě a pevně odhodlán plnit svou povinnost. Je-li hranice utrpení překročena, poruší se i nejneotřesitelnější ctnost. (437)

    Sebranka napadá veřejné právo; ochlokracie povstává proti demokracii. To pak jsou chmurné dny, neboť v šílení je jistá část práva a v souboji kus sebevraždy, a slova, která chtějí být nadávkou, jako sebranka, chátra, ochlokracie, lůza, bohužel spíše potvrzují chybu těch, kdo vládnou, než chybu těch, kdo trpí.; spíše chybu výsadami obdařených než chybu vyděděnců. ......Není myslitele, který by se občas nezamyslil nad velebností spodiny. (453-4)

    Každá svrchovanost postupuje něco ze sebe samotné, aby bylo vytvořeno právo. Ta část je pro všechny stejná. Rovnoměrnost ústupků, které každý činí pro všechny, se jmenuje Rovnost. Všeobecné právo není nic jiného než ochrana práv jednotlivce, za nimiž stojí všichni. Je-li každý pod ochranou všech, říkáme tomu Bratrství. Průsečík všech těchto svrchovaností, jež se sdružují, se jmenuje společnost. Protože protínání spojuje, bod je uzel. Z něho pochází to, čemu říkáme „společenská svazek.“ (474)

    Filozofie je drobnohled myšlenky. Všechno jí chce uniknout, ale nic jí neujde. Vykrucování je zbytečné. Kterou svou stránku ukazujeme, vykrucujeme-li se? Ostudnou. Filozofie sleduje svýma poctivýma očima zlo a nedovoluje mu, aby uniklo do nicoty. Rozpoznává všechno v pomíjivosti věcí, které zanikají, a v zmenšování věcí, které se tratí. Znovu vytváří nach podle hadru a ženu podle cárů. Ze stoky kreslí obraz města, z bláta znovu vytváří mravy. Ze střepu soudí na vázu nebo na džbán. .... V tom, co zbylo, nachází to, co bylo, dobro, zlo, faleš, pravdu, krvavou skvrnu paláce, ztuhlou kaňku doupěte, lojovou kapku nevěstince, přestálé zkoušky, vítaná pokušení, vyzvracené orgie, vrásku, kterou vrývá podlézavá odvaha, stopu prodejnosti v dostatečně hrubých duších, a na oděvu římských nosičů stop, kde do nich šťouchla loktem Messalina. Karel Čapek: Bílá nemoc
    „Čapkovo dílo je dobrodružnou výpravou za hledáním smyslu všedního života - je to výprava, která objevuje i v nejobyčejnějším lidském živote nekonečnou krásu a veliké možnosti. Najdeme v něm planoucí uchvácení i tiché zamyšlení, ustavičný nepokoj i líbeznou pokojnost, závratné nadšení i niterné odevzdání.

    Jistou zemi napadla nákaza podobná malomocenství, bílá nemoc. Doktor Galén najde lék, ale prozrazení receptury podmiňuje uzavřením míru mezi všemi zeměmi. Zde vlastně dochází ke střetnutí dvou životních postojů, dvou nesmiřitelných stanovisek: Maršál ztělesňuje úsilí o moc a nadvládu, zatímco doktor Galén je obráncem lidství, svobody, humanity a míru. (Tyto hodnoty Čapek hájil celým svým dílem.) Bílou nemocí je napaden i hlavní zbrojař země baron Krug. Galén ho odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Baron žádá Maršála, aby uzavřel mír, ten se mu však jen vysměje, že to není možné. Brzy si také na těle objeví bílou skvrnu, ale ze začátku i on odmítá zrušit zbrojení. Nakonec ho jeho dcera a mladý Krug přemluví. Doktor je však těsně před domem Maršála davem ušlapán a jeho lék rozdupán. Tím vlastně lidé zabíjí i Maršála, kterému provolávali slávu. Celý spor lékaře a vládce se tím stává zbytečným. Galénovi se sice podařilo přesvědčit člověka, který je strůjcem a vůdcem válečné posedlosti, ale nakonec sám nesmyslně umírá ušlapán těmi, za jejichž životy po celou dobu bojoval. Národ se tak žene do války, ve které už nezvítězí, a lidstvo zůstává ohroženo tou hroznou bílou nemocí, proti níž není léku.

    Galén (Galénos byl slavný antický lékař) - na jeho postavě je patrný působivý protiklad mezi nenápadnou skromností až rozpačitostí na jedné straně a mimořádnou důsledností i neústupností na straně druhé. Je to nepatetický, prostý, skrznaskrz civilní hrdina, který se obejde bez sentimentality i velkých gest, hrdina rozměru všedního dne. Lék proti bílé nemoci je ochoten dát pouze těm zemím, které se zřeknou útočných válek. Považuje za svou přirozenou povinnost lékaře bránit lidský život a mír. Odmítá proto léčit nejen barona Kruga, ale i matku, skromnou a jistě hodnou ženu účetního zbrojařských podniku. Dalo by se říci, ze se tím prohřešuje proti lékařské etiketě, že násilně, třeba i za cenu lidského života, prosazuje svou myšlenku. Může však s klidem plnit svou práci a vystavit lidstvo hrůzám války?

    Maršál - je jistě v prvé řade nositelem moci, nadvlády, násilí potlačující svobodu a úctu k člověku. Nezdráhá se zmařit tisíce lidských životů k prosazení „vyšších“ cílů, jimiž je podrobení sousedních zemí. Je bezohledný, ale rozhodně není zbabělý, není mu zcela odepřena velikost, je to člověk, který žije až fanatickou vírou ve svoje poslání a dokáže strhnou i ostatní (podobnost ne náhodná s fašismem a jeho hlavním protagonistou Adolfem Hitlerem). Nemá úzce osobní, sobecké pohnutky, obětuje svého jediného přítele Kruga a je schopen bez váhání obětovat i sebe. Když se však dovídá, že sám má bílou nemoc, ocitá se v neřešitelné situaci: bez jeho vedení nebude možné ve válce pokračovat a nebude tak naplněno „poslání“, které je jediným smyslem jeho života. A tehdy pocítí také otřásající strach ze smrti, stejně jako všichni ostatní lidé. Rozhodne se nakonec pro mír: „Bůh chce, abych dělal mír... To by bylo ohromné vítězství, že ? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi...“

    „Ale je také ještě jeden Čapek: ten, který zvedá varovně svůj hlas a klade svými díly veliké otázky, s nimiž se musí vyrovnávat společnost a lidstvo jako celek. Ten, který předvídavě upozorňuje na osudové problémy, na nichž závisí další vývoj a snad i sama existence naší země. Ukazuje na osobní odpovědnost každého z nás lidí za budoucnost lidského společenství.“ Jan Karafiát: Broučci
První pohádková knížka českého spisovatele a evangelického faráře Jana Karafiáta byla vydaná v roce 1876 jeho vlastním nákladem – za finanční podpory jeho mecenášky lady Jane Beaukenen, se kterou se seznámil v době, kdy byl domácím učitelem ve skotském Edinburgu. Kniha byla od té doby přeložena do mnoha světových jazyků a jen u nás se dočkala v roce 1994 87. vydání, nadto byla zhudebněna a byla podkladem pro televizní a rozhlasovou tvorbu.
    Karafiát vydal knihu v době, kdy začal působit jako evangelický farář na Valašsku. Kniha pojednává o rodině svatojánským broučků – mamince, tatínkovi a Broučkovi, který byl ale neposlušný – neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkají. Své neposlušnosti se nezbavil ani v dospělosti, i když na ni mnohokrát doplatil. 
    Broučci žili v souladu s přírodou a Biblí. Před jídlem se modlili, konali dobro a věřili, že vše, co je čeká, je z rukou Božích. 
    Nejmoudřejší postavou je Janinka – stará panna, která se nevdala proto, že si o ni žádný brouček nepřišel říct. Postava Janinky podle jména a svého charakteru odpovídá lady Beaukenen, která byla po celý život přítelkyní a, jak už bylo napsáno, mecenáškou Karafiáta. Jakmile se Brouček narodil, již ho zajímalo jen létání a nemohl se dočkat dne, kdy poletí s tatínkem a kmotříčkem poprvé svítit lidem.
    Den pro broučky začínal západem slunce, to maminka připravila snídani, tatínek s Broučkem se nasnídali a letěli s kmotříčkem svítit. Takto svítili celou noc a jakmile kohout zakokrhal, přiletěli domů, dali si večeři a s prvními paprsky slunce šli spát. 
    Brouček nelítal tam co tatínek, zajímal ho dům, kde bydlela paní s kučeravými vlasy se svými syny Frédou a Pavlíčkem a holčičkou Elou. Pavlíček byl darebný jako Brouček a jednou se stalo, že po Broučkovi hodil klobouk a utrhl mu křídlo. 
    Brouček byl velmi nemocný, ošetřovala ho Janinka a dlouho musel čekat, než mu křídlo znovu naroste. Před příchodem zimy broučci zabednili chaloupku a celou zimu si topili dřevem, aby nezmrzli. 
    Příští jaro byl už Brouček zdravý, mohl letět s tatínkem a kmotříčkem, ale Fréda již byl velký, byl vojákem, i ostatní děti vyrostly. Brouček se již o ně nestaral, měl jiné starosti, zamiloval se do berušky z křoví.
    Za beruškou ale chodil jiný Verunek, ten si na Broučka počkal a zbil ho. A Brouček byl zase nemocný, styděl se, že opět neposlechl, tak zalhal, že si zranil nohu o kořen. Janinka mu nohu opět vyléčila a na podzim, když opět vylétl a letěl za beruškou, zjistil, že má svatbu s Verunkem. Moc plakal a přiznal se, že s nemocnou nohou lhal. Janinka usoudila, že je čas, aby se Brouček oženil. 
    A opět byla zima a po zimě jaro a Brouček si šel říct ke kmotříčkovi o jeho Berušku. Ale kmotříček mu ji nechtěl dát, protože Brouček neposlouchá a Beruška by se s ním neměla dobře. Broučkovi to bylo líto a sliboval, že už poslouchat bude. Když se i Berušce líbil, byla svatba. Do rodiny však přišla Smrt a nejprve zemřela maminka, která již delší dobu byla nemocná, potom žluna sezobla kmotříčka, potom zemřel i tatínek. 
    Opět po zimě přišlo jaro a Brouček viděl, že ten Verunek, co ho zbil, chodí již s malým synáčkem, bylo mu to líto a vinu sváděl na berušku. Ta plakala a zase to musela být Janinka, která Broučkovi vyčinila. To se Brouček moc styděl a již nikdy nezlobil. Postupně se Broučkovi a Berušce narodilo 7 broučků a 3 berušky. Jedna beruška byla nemocná, měla chromou nožičku a ostatní sourozenci ji nosili. Mladí se seznámili s mladými od Verunků a vzájemně se zvali na návštěvy a nosili si dárky – např. fíky nebo med. 
    Po další zimě vylétl Brouček se svými sedmi syny poprvé svítit lidem a viděli kostel a kázání Pavlíčka, který říkal, že jako malý měl sen, jak poranil Broučka a maminka mu říkala, že neudělal dobře, že nyní nedostane milosrdenství. Když se vzbudil, zjistil, že to sen nebyl. Brouček si také na to vzpomněl a moc plakal. Když za nějakou dobu zase letěli kolem toho domu, viděli svatbu Elinky. 
    Před příchodem zimy bylo již s Janinkou zle, citila, že přichází její konec a se všemi se rozloučila. 
    Přišla zima, byla moc krutá a dlouhá a jakmile se ukázalo jaro, pod domečkem broučků se objevilo 12 chudobek.Erich Maria Remarque: Cesta zpátky
    Jeden z Remarquových válečných románů, který volně navazuje na "Na západní frontě klid" a dovypravuje příběh vojáků po návratu domů. 
    Jde o příběh skupinky vojáků, pocházejících z jednoho města, jež se po skončení I. světové války vracejí zpět do svých domovů. Jsou plni optimismu a doufají, že vše bude tak, jak si představují. Cestou z bojišť potkávají americké vojáky a vidí, že válka byla dopředu rozhodnuta, neboť Američané mají dokonalé vybavení, dostatek jídla atd. a oni zatím nemají co jíst a jejich šaty se na nich doslova rozpadají. 
    Posledními, zcela zbytečnými, obětmi války jsou vojáci, kteří se tak těší domů, že se snaží dostat do přeplněného vlaku a cestou z něho spadnou, či je něco srazí a zabije. Všichni vojáci se tak těší domů, že ani neregistrují nepohodlí vlaku. 
    Když konečně dojedou domů, připadá jim celá válka zbytečná a vojákům se vybavují staré vzpomínky a vše příjemné, co zde prožili. Byla tato válka opravdu nutná? Zabíjet mnoho lidí, přijít o mnoho přátel, vidět utrpení raněných - vše to nemuselo být, kdyby jen lidé se snažili dohodnout. 
    V jejich domovech je čeká veliké překvapení. Zjistí, že se hodně za dobu války změnili, nemůžou si kdekoliv vzít to co chtějí, jak to ve válce dělali. Též se nedokáží chovat jako ostatní, neboť válka je tak silně poznamenala, že na ni nemohou za krátkou chvíli zapomenout. Nezáleží, zda někdo v afektu někoho zabije, či se někdo zblázní nebo spáchá sebevraždu, všechny tyto činy jsou v dozníváni války, kruté a zbytečné. 
    V poválečném Německu se rozmachuje šmelinářství a všelijaké “černé" obchody. Ve válce si byli všichni vojáci rovni a také díky tomu si perfektně rozuměli a domnívali se, že jejich přátelství je skálopevné. Po ní se ale začíná dbát na sociální postavení, což vede k nenávisti, nepřátelství a častým sporům. Nejkrutější je zklamání některých vojáků, kteří se celou válku těší domů, ale po jejich návratu zjistí, že je manželky opustily s někým jiným. Normálním se také stává hlad, který snad nepociťují jen ti bohatí a lidé venkova. Také proto jezdí mnoho lidí z měst na venkov doslova žebrat o trochu jídla, což je ovšem nelegální a tak se stává, že jídlo, které vezou své rodině jim zabaví četníci. Proto se také mnoho vojáků uchyluje na venkov, kde zastávají různé práce, závislé především na jejich vzdělání. Posledním ránou je sebevražda bývalých přátel z války, kteří psychicky nezvládnou tíhu celé doby a spáchají sebevraždu. 
    Celá kniha je vlastně zamyšlením nad válkou a době následující. Zda se opravdu bojovalo za “dobrou věc" či snad jen z rozmaru generálů. Giovanni Boccaccio: Dekameron - 1.den
    Obsah tvoří sto novel, které jsou vyprávěny na venkově nedaleko Florencie roku 1348. Společnost deseti mladých lidí - sedmi žen a tří mužů - utíká z Florencie před morem. Zůstávají na venkovském sídle, kde během deseti dnů vypráví každý člen skupiny příběh na dané téma. Celkem tedy vzniká sto novel.

    První příběh – Pamfilo
    První den začne Pamfilo s příběhem sira Ciappelletta. Musciatto Franzesi byl velmi bohatý a jednou se rozhodl vyhledat pomoc Ciappelletta, aby vymáhal dluhy v Burgundii. Ciappelletti bydlel u dvou Florenčanů, když jednoho dne onemocněl a vypadalo to, že brzy zemře, přivedli za ním mnicha a sir se mu vyzpovídal. Mnich mu uvěřil, že je velice zbožný a bez hříchů. Věřil mu a ještě dlouho po jeho smrti byl přesvědčen o tom, že byl svatý.

    Druhý příběh – Neifile
    Giannotta di Civigni byl veliký kupec, který vyznává křesťanskou víru. Jeho společník Abrahám neuznává křesťanství, neboť si myslí, že je to víra prosperující a ta nehojen upadá. Abrahám se tedy rozhodne vydat do Říma, aby se zjistil více. Gianotta se mu v tom snažil zabránit, protože si byl více než jistý, že zjistí, že ve skutečnosti to není tak růžové.Díky jeho radám, aby cestu zružil, se stal křesťanem.

    Třetí příběh – Filomena
    Jednou si sultán Saladin potřeboval půjčit hodně peněz. Dlouho přemýšlel, až ho nakonec napadl žid Melchisedech, který byl zároveň i lakomý. Našel záminku, jak nad židem vyzrát. Zavolal žida k sobě a položil mu otázku, jestli je lepší víra křesťanská, židovská nebo saracénská. Žid nebyl hloupý a místo otázky mu vyprávěl příběh o prstenu. Sultán se i přes to stal nakonec jeho dobrým přítelem.

    Čtvrtý příběh – Dioneo
    Mladý mnich se procházel kolem kláštera a spatřil mladou pohlednou dívku. Dlouho si povídali v jeho cele. V tom šel kolem opat a slyšel dívčin hlas. Mnich si ho všiml také a odešel. Předal opatovi klíče a tvrdil, že jde do lesa, ve skutečnosti ho sledoval. Opat do cely nahlédl a s dívkou si také dlouho povídal a pojal k ní náklonnost. Nakonec pochopil, že je nesmyl mnicha trestat za to co sám udělal.

    Pátý příběh – Fiammetta
    Příběh pátý vypráví o králi Filipovi Jednookém. Jeden rytíř mu kdysi začal vyprávět o své ženě, jak je velice krásná a počestná. Král se do ní okamžitě zamiloval, aniž by ji viděl. Rytířova žena na jeho uvítání nechala vystrojit hostinu, kde byly jen samé slepice. Když se jí král zeptal proč, odpověděla mu, že ženy se tady možná liší oblekem, ale jinak jsou úplně stejné jako všude jinde. Král ihned odjel.

    Sedmý příběh – Filostrato
    Cana della Scala je velmi bohatý muž. Jednou uspořádal velikou slavnost, ale netrvalo dlouho a zrušil jí. Všichni odjeli, ale jen Bergamino zůstal. Jednoho dne se octl velmi zarmoucen před Canem. Aby ho trochu pozlobil, hned se ho zeptal, co se mu stalo. Bergamin mu začal vyprávět příběh o jednom muži, kterému se dostalo pomoci i přes všechna nedorozumění.

    Osmý příběh – Lauretta
    V Janově žil velmi urozený a bohatý muž jménem Ermino de´Grimaldi. Kvůli jeho velké lakotě se mu začalo přezdívat Ermino Lakota. Kdysi ho navštívil nějaký muž, který slyšel o jeho nedobrých vlastnostech. De´Grimaldi ho provedl po celém jeho domě. Když se ho zeptal co si má nechat vymalovat v sále. Odpověděl, že štědrost. A tak se z něho stal ten nejhodnější muž v celém jeho okolí.

    Devátý příběh – Elisa
    Kdysi putovala jedna gaskoňská paní ke Svatému hrobu, na cestě zpět jí však potupilo několik mužů. Tak se rozhodla, že si půjde stěžovat králi. Avšak kdosi jí pravil, že to nemá cenu. Tak si umínila, že se mu tedy vysměje. Zeptala se ho tedy jak snáší křivdy, které na něm byly spáchány. Král si uvědomil svoje chyby a velice přísně pak stíhal každého, kdo se nějak prohřešil.

    Desátý příběh – Pampinea
    V Bologni žil kdysi sedmdesátiletý lékař Alberto. I přes vysoký věk se zamiloval do jedné vdovy. Ta zanedlouho zjistila, že je do ní zamilovaný a tak se mu vysmívala. Když se ho zeptala, proč tomu tak je odpověděl jí, že když svačí pojídají vlčí boby a pórek, a i když pórek není nijak dobrý, pořád je lepší než hlavička pórku. Ale ona, že pojídá nať, která není dobrá, ani k ničemu není. Nakonec se jí zeptal jestli by si při vybírání milenců počínala stejně. Kdyby tomu tak bylo, vybrala by si jeho a ostatní by zapudila. Poté přiznala svojí chybu.

    Hodnocení:
    Kniha se mi líbila, byla velmi čtivá. Líbily se mi jednotlivé příběhy a nenudila jsem se u nich. Z těchto příběhu většinou plyne nějaké ponaučení. Tato vyprávění se vždy týkala lidí, kteří na konci změnili svůj postoj k určitým věcem. Objevují se zde témata jako láska, lakota, důvěra atd. Námět: Cesta za uskutečněním životního ideálu.
    Zchudlý šlechtic Alonzo Quijano byl po celý svůj dosavadní život vášnivým čtenářem a milovníkem rytířských románů, které jej na stará kolena připravily o rozum a Quijano, který si začal říkat don Quijote de la Mancha (z kraje Mancha, kde žil), se ve starých cárech, s pochybnou zbrojí a spousty ideály v hlavě vydal na svém stařičkém koni Rocinantovi na slavnou cestu za obnovením a pozvednutím zapadlé slávy a cti potulného rytířstva. Tento chvályhodný záměr chtěl uskutečnit skrze nesčetná dobrodružství, do nichž doufal, že se dostane, a v nichž doufal pomocí své “mocné paže“ zvítězit. Jeho první výprava, během které se nechal hospodským pasovat na rytíře, byla dosti krátká a neúspěšná a zbitý don Q. se po ní octl znovu doma v posteli. Jeho neteř, hospodyně, farář a další blízcí jej chtěli od neblahého vlivu rytířských knih ubránit, a proto mu, poté, co spálili většinu knih, zazdili dveře do knihovny. Jakmile se d.Q. zotavil a zjistil, že mu „čaroděj nechal zmizet knihovnu“, vydal se okamžitě na výpravu další. Tentokráte jej ale doprovázel vesničan Sancho Panza, pasovaný na zbrojnoše. 
    D.Q. chtěl dobrodružství za každou cenu, a tak, ačkoli si to neuvědomoval, sváry neřešil ale vyvolával. Druhá výprava začala bojem s větrnými mlýny a pokračovala konfliktem s mezkáři, po kterém se musel d.Q. opět zotavovat, tentokráte v hospodě, kterou považoval za hrad, a kde se navíc zapletl do noční bitky. Po odjezdu z hospody začal d.Q. bojovat se stádem ovcí, které bylo v jeho očích nepřátelskou armádou. Jelikož vyvázl poražen i z této potyčky, překřtil jej Sancho na rytíře Smutné podoby. Při svém dalším putování pak napadl duchovní nesoucí tělo mrtvého rytíře, protože je považoval za jeho únosce. Po incidentu, kdy jeho i Sancha vylekaly mandly, propustil na svobodu zločince a musel pak se Sanchem uprchnout před Svatým bratrstvem (policií)do hor. Tam narazili na osamělého poustevníka Cardenia, kterého od civilizace vyhnala nešťastná láska. Don Quijote se rozhodl oplakávat po vzoru svých románových hrdinů v horách svou nevyslyšenou lásku k Dulcinei z Tobosa (Aldonze). Poslal za ní Sancha se vzkazem, ten však cestou v hospodě narazil na faráře a lazebníka z jejich vesnice a ti se rozhodli, že musejí dostat nemocného d.Q. domů. Pomohla jim k tomu dívka jménem Dorotea, která v horách také hledala vykoupení z milostné zrady. Vydávala se za princeznu Micomiconu a požádala d.Q., který viděl, jen co vidět chtěl, a slyšel, jen co slyšet chtěl, aby jí pomohl získat zpět její království držené obrem. D.Q. jí to slíbil a všichni, včetně Cardenia, se vydali na cestu. V hostinci se setkali s donem Fernandem a krásnou Luscinou. Fernando kdysi podvedl Doroteu, které slíbil sňatek, a vyfoukl příteli Cardeniovi Luscindu, která si jej ale odmítla vzít. Oba páry se tedy v hostinci našly a vyřešily své milostné problémy. Dále přijel do hostince Ruy Peréz (do jehož příběhu Cervantes promítl vlastní osud), který se právě vracel z alžírského zajetí se svou budoucí ženou – krásnou Zorajdou toužící přejít na křesťanskou víru. Ruy se v hostinci shledá se svým bratrem, jehož dcera miluje mladého bohatého šlechtice, který ji a jejího otce pronásleduje na všech cestách, ale až v hostinci mu její otec dá naději na brzký sňatek. Poté, co d.Q. ve snu bojuje s vinnými měch, domnělými obry, zatímco si zbylá společnost čte novelu o Lotarovi, Kamile a Anselmovi, je d.Q., (podle něj přízraky, neboť za vším, co se mu nedaří, vidí tajemné síly a černokněžníky), svázán a odvezen v kleci domů. 
    Don Quijote a Sancho Panza jsou prvními literárními typy světové literatury. 
    Don Quijote, poblázněn smyšlenými příhodami bájných rytířů, se sám začne za rytíře považovat a doufá, že s pomocí svých rytířských ctností a zásad změní svět k lepšímu, odstraní z něj bezpráví a nespravedlnost a zapíše se tak do dějin. Stojí si pevně za svou ideou a trval by na svém, kdyby proti němu stál celý svět, neboť vidí, slyší a věří jen tomu, čemu uvěřit chce a žádný protiargument pro něj neexistuje – věří prostě tomu, co si vsugeruje.. Autor v něm paroduje rytířství, ale zároveň jej charakterizuje pevnou vůlí a odhodláním, které by bylo záslužné, kdyby se zaměřilo na jiný cíl než na dobývání bájných světů. Navenek směšný blázen skrývá ušlechtilá charakter a dobré záměry, které se však díky jeho přebujelé fantazii často zvrhnou v pravý opak cíle. 
    Sancho Panza, poněkud přízemní vesničan s průměrnou inteligencí a objektivní vizí reality je představitelem toužícím po zvýhodnění své životní úrovně a tato materiální touha je podstatou smyslu jeho života. Jeho soudnost však uvadá úměrně intenzitě a lákavosti slibů dona Quijota, který mu slíbil první království, nejlépe ostrov, který si svými chrabrými činy vydobyde. 
    Kniha je typická dlouhými a složitými renesančními souvětími, širokou rozvláčností a málo živými dialogy s dlouhými proslovy po vzoru starých rytířských románů. Je doplněna mnoha znělkami, sonety, písněmi a básněmi a v některých pasážích se objevují latinské vsuvky a citáty. Autor sám se vydává za pouhého zprostředkovatele příběhu a za jeho autora považuje jakéhosi Araba.Stendhal (Henry Beyle): Červený a černý
    Tento román vypráví o rozporu ctižádostivého hlavního hrdiny mezi vojenskou kariérou, podle vzoru Napoleona, a úspěších v duchovní kariéře. Právě to osvětluje název knihy: barva kněžské sutany proti barvě francouzské vojenské uniformy. Děj se odehrává ve Francii v době po napoleonslkých válkách, tedy 18.století. 
    Náš hrdina Julián Sorel je synem Tesaře ve městečku Verries. Rodina jím opovrhuje, protože je fyzicky slabší než jeho bratři. Ale ctižádostivý Julián se nemíní nechal ušlapat a tak se začne stavět velice zbožným, naučí se Písmo svaté nazpaměť a také často chodí do kostela. Po čase zjišťuje nejbohatší podnikatel města, pan de Renal, že by pro své syny potřeboval vychovatele. Jediným důvodem k tomuto jeho činu je, že se snaží, aby vypadal před konkurenčními podnikateli města , že na to má. A tak si najme Juliána. Ten je velmi schopný, ale po čase se začne rozvíjet milostný vztah mezi ním a krásnou paní de Renal. Jenže se to začíná stával velice nebezpečné, a když se to provalí, prchá Julián do Bourges, města ve kterém mu byl nabídnut seminář. Po nedlouhých studiích konečně dostává příležitost o jaké dávno snil. Stane se tajemníkem markýze de la Mole. Brzy prokáže zde v Paříži své výjimečné schopnosti a začíná být v jeho domě významnou osobou. Ale i zde mu úspěchy začíná znepříjemňovat láska. Markýzova dcera Matylda je velice krásná a chytrá a tak Juliána brzy dostává tam, kde ho chce mít. Po různém střídání pocitů nakonec nacházejí jeden druhého a už se chystá svatba. Julián od svého budoucího tchána dostává vojenskou hodnost a tak se mu plní jeho sen. Ale krátce před svatbou dostává markýz dopis od paní de Renal, kdy je popsáno, jak se věci měly ve Verries. Když o tom uslyší Julián nevidí neslyší, tryskem jede do Verries s myšlenou zabít paní de Renal. Napadne ji v kostele a postřelí. Za to je uvězněn a čeká na rozsudek smrti. Při pobytu ve vazbě zjišťuje, že pro něj vlastně paní de Renal znamenala více než Matylda, které se nyní snaží vším svým vlivem a schopnostmi dosáhnout Juliánovi svobodu. To se jí ale nezdaří, a tak nakonec Juliána popraví. 
    Tato kniha je psána velice poutavě a autor v vystihl dobu, i lidi pro které byla životem.    Hlavní postavy:

    Faust - Jde o postavu skutečnou, jejíž existence je historický doložena. V příběhu se jedná o lékaře, který se chce stát nemrtelným, a proto se věnuje nejen medicíně, ale také hledá ve světě duchů a kouzel. Během příběhu se zamiluje do sličné dívky Markétky.

    Mefistofeles - je ďábel. Spojil se s Faustem prostřednictvím proměny v psa, protože chce získat jeho duši, ale musí Faustovi vyplnit jeho prání. Putují spolu po světě, a když Faust pozná Markétu musí Mefistofeles přiloži ruku k dílu, aby ji pomohl získat

    Markétka - chudá, ale velice pěkná dívka, do níž se Faust zamiluje. V přítomnosti Mefistofela cítí ve vzduchu zlo, ale přesto lásku opětuje

    "Teal" Faust si přivedl domů malého psa, aniž by tušil, že jde o ďábla Mefistofela. Ten se promění ve svou pravou podobu a rozmlouvá s Faustem, který se jej ani nezalekne, protože již dávno bylo jeho přáním věnovat se magii a dostat se do spojení s duchy. Při příští návštěvě Mefisto- fela mu Faust upíše svou duši a vše zpečetí krví. Mefistofeles provádí Fausta světem, ukazuje mu svou čarovnou moc a slouží svému pánovi. Mefistofeles chce Faustovi splnit jeho velké přání, sen o nesmrtelnosti. Dovede jej ke staré čarodejnici, která mu uvaří nápoj nesmrtelnosti. Jednoho dne potkají Faust a Mefistofeles na ulici hezkou dívku Markétku, do níž se Faust na první pohled zamiluje a chce získat její srdce. Proto podstrčí Mefistofeles do truhly v Mar- kétčině světnici skříňku s různými šperky. Ale matka Markétky hned pozná čertovinu a skříň- ku daruje církvi. Když zde Mefistofeles zanechal druhou skříňku, kterou našla Markétka, již se to matka nedozvěděla. Faust se přes Markétčinu sousedku Marii ke své vytoužené lásce dostane a získává její lásku. Faust a Mefistofeles jdou ulicí za Markétkou, ale potkají jejího bratra, který nesouhlasí s jejich vztahem. Faust s Valentinem se dostávájí do sporu a Valentin probodnut umírá. Když se Faust později dozví, že Markétka je v žaláři a má zemřít, chce ji osvobodit. Ta však nechce z vězení odejít a připadá si jako ve snu. Je velice nešťastná neboť zabila své dítě. Faust ji zanechává v žaláři a Markétka je popravena. Faust je zdrcen, ale čas mu pomáhá, aby trochu zapomněl. Musí něco podniknout, a proto se vydává s Mefistofelem do vzdálené země. Zde společně zachrání zdejšího pano- vníka. Ten daruje Faustovi kus své země. Faust si začne stavět své město. Bohužel oslepne. Když se již blíží smrt, řekne Faust tato slova: "Tehdy bych snad poprvé v životě řekl. Okamžiku jsi tolik krásný neprchej!" Faust umírá. Mefistofeles čeká na jeho duši. Jelikož ji však získal podvodem a protože Markétka se přimluvila u andělů, je Faustova duše zachrá- něna a Faust může žít v klidu v nebi.Alois Jirásek: F.L.Věk
    F. L.Věk je největší pětisvazkové dílo a také umělecky hodnotné a vrcholné Jiráskovo dílo o našem národním obrození. Jirásek dokázal, že jedinec, ale celý lid tvoří dějiny. Líčí život prostého lidu. Všímá si vesnice, venkovského města i Prahy. Události nejsou vymyšlené, autor čerpá z autobiografie dobružského kupce Heka, který popisoval své mládí v Benediktínském klášteře v Praze. Nemluví abstraktně o té či oné vrstvě, ale ztělesňuje ji na osobách. F. L. Věk je veliké klasické a historické dílo naší literatury.

    I. díl 
    Nejmladším synem kupce Věka byl hodný a hezký František. Měl velmi rád hudbu a vynikal výborným hlasem. Díky němu se dostal na doporučení svého kmotra Havránka do benediktinského kláštera ke studiu a zpěvu ve sboru. Tam získává přítele, pátera Matyáše, který se stává knihovníkem a umožní mu navštěvovat klášterní knihovnu. Nachází tam i knihy označené: " Hibri prohibiti " ( kacířské ) a mezi nimi i Bibli Kralickou, která dříve patřila sousedovi Žalmanovi. Když císař Josef zrušil klášter i knihovnu, skoupí všechny knihy za hodnotu papíru. František vrací Žalmanovi bibli a ten se stává jeho přítelem. Po skončení středoškolských studií, které si hradí penězi, které získal za prodej knih. Po střední škole se dal František zapsat na filosofii a seznamuje se s hereckou rodinou Butteaových, kde dává němé dceři Paule kondice ve hře na housle. Poznává i její sestry Lotty a Betty. Obě působí v divadle, kde se František seznamuje s vlastencem Václavem Thámem. František se zamiluje do Pauly, ale ta má ráda Václava a stává se jeho manželkou. Díky lásce k českému jazyku a české historii se František seznamuje s uznávaným matematikem, vlastencem páterem Vydrou a jeho spolužákem Hněvkovským. Věk vypomáhá v Mozartově premiéře opery " Don Giovanni ", která se stala velmi významnou kulturní událostí. Otec se dozví, že František účinkuje v divadle a odjíždí z Dobrušky do Prahy. S Františkem se pohádá. Ten stále vzpomíná na svou milovanou matku. Dozvídá se o Paulině lásce k Thámovi a dostává zprávu o matčině nemoci. Odjíždí z Prahy a vrací se do Dobrušky. S jeho příjezdem se matka uzdravuje a odpouští mu. Otec si přeje, aby se František stal obchodníkem, ale František chce do Prahy. Na jedné obchodní cestě se setkává s Paulou, které se narodil syn a při porodu se jí vrátil hlas. Thám mu vypráví o trampotách, které zažily a radí mu, aby zůstal v Dobrušce a nejezdil nikam.

    II. díl 
    V druhém díle se opět vracíme do Prahy. Tam se seznamujeme s vlastenci okolo Krameriovy expedice, jimiž jsou páter Vrba, Šedivý i sám Kramerius. Páter Vrba vyjíždí každé jaro na venkov, aby prodával Krameriovy knihy a časopisy, čímž podporoval vlastenectví. Do děje se dostává příběh chudé vdovy Terezie Mattennové. Když přichází do Prahy, je to obyčejná česká dívka, která se ve společnosti svých přátel velmi změnila. Za svůj mateřský jazyk se stydí a mluví pouze německy. Po smrti svého strýce utíká s italským hercem. Také v Dobrušce se mnoho změnilo. Starý Věk zemřel a František se stal principálem. Stal se z něj velmi obratný obchodník a dobrý kupec. Všude si ho vážili. Odjíždí za obchodem do Prahy a tam se setkává s bývalými přáteli. Seznamuje se s páterem Vrbou a ostatními vlastenci. Setkává se i s Betty Butteaovou, která by si Františka ráda přivlastnila jen a jen pro sebe. Ne proto, že by po něm tolik toužila, ale líbí se jí jeho majetek. Ten ji však odhalí, a s ní i s rodinou Butteaových se rozchází. František se vrací domů a zanedlouho se zamiluje do krásné vlastenky Márinky Smíškové, V Praze se mezitím chystá velká událost. Má být za českého krále korunován Leopold II. I z Dobrušky, jako z mnoha jiných měst vyjíždí vlastenci ku Praze. Samozřejmě s Františkem a Márinkou. Při plese jí vyzná lásku a po návratu do Dobrušky si ji bere za manželku.Potom, co se Lemuel Gulliver oženil, se vydal na svou první plavbu. Neměl štěstí, a tak ztroskotal. Doplaval na pevninu do země Liliputánů, což byli velmi malí lidé. Nejdříve ke Gulliverovi neměli důvěru, a proto ho připoutali. Ale protože se choval velmi dobře, brzy ho pustili. On jim pak prokazoval nejrůznější služby. (Např. jim pomohl porazit nepřátele z ostrova Blefusku.) Ale i přesto musel odejít. A tak, když našel člun, vydal se na cestu domů. Ale doma se nezdržel dlouho a vydal se na svou druhou plavbu. Při ní musel plout člunem pro vodu na blízkou pevninu. Ostatní z lodě se lekli obra a odpluli. Gulliver proto musel zůstat u obrů na ostrově Brobdingrag. Žil u sedláka a pečovala o něho sedlákova dcera. Protože ho sedlák za peníze ukazoval, procestoval Gulliver zemí obrů. Jednoho dne Gullivera unesl orel a pustil ho do moře, kde ho našli lidé, a vzali ho s sebou do Anglie. V Anglii Gulliver nevydržel dlouho a vydal se na svou třetí plavbu. Na ní byl zajat piráty, kteří mu dali člun a trochu jídla - slíbili mu totiž, že ho nezabijí. Doplul na ostrov, odkud uviděl létající ostrov - Laputa. Lapuťané ho vzali na ostrov a Gulliver poznal, že znají jen matematiku a hudbu. Gulliver byl vysazen v Balnibarbi, kde navštívil akademii plnou bláznivých vědců. Potom se dostal na ostrov Glubbdubdrib - ostrov čarodějníků a kouzelníků, kde měl možnost mluvit s duchy. Pak se Gulliver plavil do Lugnaggu, kde poznal několik nesmrtelných lidí. Pak do Japonska, Holandska až do Anglie. Dlouho se nezdržel a odplul jako kapitán lodě na svou čtvrtou, poslední plavbu. Na moři se proti němu spiklo mužstvo a vysadilo ho na pevnině. Gulliver tam poznal Jahuy - zvířata podobná lidem s příšerným chováním. Gulliver je neměl rád, protože v nich stále víc a víc poznával sebe a své krajany. Dále na pevnině poznal Hvajninimy - moudré mluvící koně. Gulliver bydlel u jednoho Hvajninima a vyprávěl mu o Anglii. Hvajninimovi se Anglie nelíbila. Gulliver musel odplout, protože měli být Hvajninimové vyhubeni, ale nechtělo se mu. Doplul do Nového Holandska, kde ho našli Portugalci. Gulliver s nimi nechtěl odplout, protože nechtěl žít s Jahuy (lidmi). Nakonec Portugalci Gullivera přesvědčili a on s nimi odplul do Anglie. Musel se smířit s tím, že bude žít s Jahuy.    Po smrti krále Hamleta se jeho bratr Klaudius ujímá trůnu. Zároveň slaví svatbu s královnou, vdovou, matkou prince Hamleta. Na veselé svatbě truchlí jen Hamlet, jenž tolik miloval svého otce. Hamletovi se zjevil duch jeho otce a z poselství se dozvěděl, že jeho otec byl Klaudiem úkladně zavražděn. Duch krále Hamleta žádá prince, aby jej pomstil. Princ Hamlet pomstu slíbí. Pro svůj záměr msty, a proto, aby si ověřil pravdu, se rozhodne hrát pomateného. Když přijedou na hrad herci, Hamlet je požádá, aby zahráli hru o zavraždění krále a chce ji pozměnit tak, aby přesně odpovídala tomu, jak Klaudius zavraždil jeho otce. Hamlet se setká s ofélií, dcerou královského komořího Polania. Schůzku ale tajně zorganizoval a sleduje Klaudius, aby si ověřil, zda Hamletovo šílenství vzniklo z lásky k Ofélii, jak se na dvoře vypráví, či zda to není součástí nějakého Hamletova plánu proti Klaudiovi. Pro jistotu se rozhodne poslat Hamleta raději pryč z Dánska, do Anglie. Herci sehrají hru a při scéně vraždy překvapený Klaudius přeruší představení a odejde. Hamlet si ověřil, že Klaudius je skutečný vrah, a Klaudius nabyl jistoty, že Hamlet ví o jeho činu. Královna chce domluvit Hamletovi, aby zanechal ztřeštěných kousků a pošle pro něho Polonia. Hamlet sdělí královně, že Klaudius je vrah a žádá ji,aby se ho zřekla. Královna v hádce volá o pomoc. Za závěsem je schovaný Polonius, který chtěl vyslechnout rozmluvu v představě, že půjde o vztah Hamleta k Ofélii. Hamlet v domnění, že za závěsem je schovaný král, bodne a Polonia zabije. Nad mrtvým Poloniem se královna s Hamletem usmíří a Hamlet uprchne. Hamlet je dopaden. Král slíbil královně, že jej zachrání. Vraždu Polonia svede na Hamletovo šílenství a pošle ho do Anglie. Hamletovým průvodcům dá však dopis anglickému králi s žádostí, aby byl v Anglii popraven. Loď s Hamletem ztroskotala a Hamlet se vrací do Dánska. Ofélie mezitím v žalu nad ztrátou svého otce i nad ztrátou Hamleta zešílela a utonula. Její bratr Laertes se rozhodne svého otce i Ofélii pomstít. 
    Král Klaudius navrhne Laertovi, aby vyzval Hamleta na sportovní souboj, ale sám aby si vzal ostrý rapír a jeho špici namočil v jedu. Kdyby Laertes náhodou Hamleta nezasáhl a Hamlet souboj vyhrál, připraví mu jako vítězi pohár vína, v němž bude jed. Hamlet zraněn v souboji se rapíru zmocní a zasáhne otrávenou špicí Laerta. Královna, která vypila otrávené víno připravené pro Hamleta, umírá. Laertes prozradí před svojí smrtí intriky krále a smíří se s Hamletem. Ten využije zbytku svých sil a dříve než zemře, vykoná pomstu – zabije Klaudia.Narcissa Malfoyová a Bellatrix Lestrangeová navštíví dům Severuse Snapea. Narcissa ho chce požádat, aby chránil jejího syna, Draca, který má splnit jistý Voldemortův příkaz. Snape souhlasí a aby měla jistotu, potvrzuje tento slib Nezrušitelnou přísahou, což je kouzlo, které způsobí, že když svůj slib poruší, zemře.
    Harry Potter je jako obvykle na prázdninách u svých jediných příbuzných, Dursleyových. Nestráví tam ale mnoho času. Přijde pro něj Albus Brumbál. Oznámí mu, že mu jeho kmotr, Sirius Black, odkázal vše, co vlastnil, včetně domu, který sloužil jako ústředí Fénixova řádu, organizace bojující proti Lordu Voldemortovi, a skřítka Krátury. Společně s Brumbálem Harry navštíví Horace ,Slughorna´, kterého přesvědčí, aby šel učit do Bradavic. Poté Potter odchází do domu svého nejlepšího kamaráda, Rona, aby tam strávil zbytek prázdnin. 
    Společně s Ronem a kamarádkou Hermionou se vypraví na Příčnou ulici, kde uvidí Draca Malfoye. Sledují ho do Obrtlé ulice. Tam Draco vstoupí do obchodu s věcmi souvisejícími s černou magií a žádá po prodavači pomoc. Harryho poprvé napadá, že by Draco mohl být Smrtijed, ale jeho přátelé tuto myšlenku odmítají. Harryho to ale neodradí, a při cestě do Bradavic sleduje pod neviditelným pláštěm Malfoye v jeho vlakovém kupé. Nedozví se, co se Draco chystá udělat a navíc je odhalen a zraněn. 
    Ve škole všechny čeká velké překvapení, Snape se stává učitelem obrany proti černé magii a nový profesor, Slughorn, začíná učit lektvary. Díky tomu může i Harry studovat lektvary, přestože neměl ze zkoušek známku, kterou požadoval Snape. S tím ale Potter nepočítal, a proto je mu školou zapůjčena jedna starší učebnice. Díky ní se Harry stane v tomto předmětu nejlepším z celé třídy, protože v knize jsou různé vpisky, které mu pomáhají. A na přední straně je napsané, že tato kniha patří Polovičnímu Princi. Hned v první hodině lektvarů díky ní vyhrál Felix Felicis, který když někdo vypije, tak se mu všechno podaří. 
    Harry chodí také na soukromé hodiny k Brumbálovi, který ho postupně bere do vzpomínek různých lidí, aby ho seznámil s Voldemortovou minulostí. Voldemortův otec jeho matku Merope nemiloval a oženil se s ní proto, že použila lektvar lásky, který ovšem později přestal působit, a on ji opustil. Její syn se narodil v sirotčinci a tam také vyrůstal. Jednoho dne k Tomovi přišel Albus Brumbál a oznámil mu, že je čaroděj a že může studovat v Bradavicích. Tom nabídku přijal. 
    Po šesti letech se vypravil do domu svého otce, kterého zabil a spolu s ním i jeho rodiče. Vše naaranžoval tak, aby to vypadalo, že vraždy spáchal Morfin, Tomův strýc, který nenáviděl mudly. Ten byl pak poslán do Azkabanu. 
    Svého profesora lektvarů, ,Slughorna´, se Tom zeptal, jestli ví něco o Vitálech, ale vzpomínka byla pozměněna, takže se to Harry hned nedozvěděl. Po ukončení studia v Bradavicích Tom požádal ředitele Dippeta o místo učitele obrany proti černé magii, ale Dippet to odmítl s tím, že v sedmnácti letech je ještě brzy stát se učitelem. Proto Tom začal pracovat jako asistent v jednom obchodě v Obrtlé ulici. V rámci své práce navštívil starší dámu, která vlastnila dvě vzácné věci. Medailon Salazara Zmijozela a pohár Helgy z Mrzimoru. Několik dní po této návštěvě byla tato dáma zavražděna a medailon i pohár zmizely. 
    O nějaký čas později se Tom vrátil do Bradavic, aby znovu požádal o místo učitele. Tehdy už byl ředitelem Brumbál a ten ho znovu odmítl. Od té doby Bradavice neměly jednoho profesora obrany proti černé magii déle než jeden rok. 
    Harry dostane od Brumbála úkol získat nezměněnou vzpomínku o Vitálech od profesora ,Slughorna´. Podaří se mu to s pomocí lektvaru Felix Felicis po pohřbu Aragoga, velkého pavouka, který byl Hagridovým přítelem, a kterého Harry poznal ve druhém ročníku. 
    Harry si společně s Brumbálem prohlédne tuto vzpomínku. Z této vzpomínky je patrné, že Voldemort rozdělil svoji duši na sedm dílů. Použil k tomu většinou nějaký velmi cenný předmět. Jedním z Vitálů byl i deník, prostřednictvím kterého byla otevřena Tajemná komnata, a který byl zničen. Druhý zničil Brumbál. Byl to prsten Salazara Zmijozela, ale Brumbál si při tom zranil ruku. Další by měli být pohár Helgy z Mrzimoru, v medailonku Salazara Zmijozela, v něčem od Godrika Nebelvíra a ve Voldemortově hadu Naghinim. 
    Zanedlouho Brumbál zjistí, kde se nachází další Vitál a dovolí Harrymu, aby pro něj šel s ním. Společně se přemístí do jeskyně na místě, kde byl Tom kdysi na výletě s ostatními dětmi ze sirotčince. Dostanou se k jezeru, v jehož středu je malý ostrůvek a loďkou se na něj přepraví. Brumbál je nucen vypít neznámý lektvar, jinak se k Vitálu nedá dostat. Po získání tohoto předmětu se Harry s Brumbálem přemístí zpět k Bradavicím. Tam na ně čeká ještě mnoho problémů. Vražda Brumbála, kterou spáchá Snape. Harry se dozvídá, kdo je Princem dvojí krve Snape. Také pokousání jednoho člena Fénixova řádu vlkodlakem v lidské podobě. 
    Po pohřbu Brumbála se Harry rozchází s Ginny a oznamuje, že do sedmého ročníku nenastoupí a půjde hledat Voldemorta. Ron a Hermiona slibují, že půjdou s ním.    Harryho, jednoho dne o prázdninách po probuzení ze strašného snu, začne pálit jizva a je z toho celý nesvůj a pošledopis svému kmotrovi Siriusi Blackovi, který je neoprávněně stíhán. 
    Harry je pozván do Doupěte, obydlí Ronovy rodiny, aby zde strávil zbytek prázdnin a jel s nimi na MS ve famfrpálu. 
    Dostanou se tam pomocí přenášedla a zhlédnou zajímavé finále. Avšak večer v tento den v kempu, kde jsou Weasleyovi, Harry, Hermiona a další kouzelníci ubytováni zaútočí Smrtijedi na správce kempu a jeho rodinu. V lese někdo vykouzlí Znamení zla. To způsobí na ministerstvu pořádný poprask. 
    Jakmile žáci Bradavic dorazí do školy, dozví se od ředitele Albuse Brumbála, že místo Famfrpálového turnaje proběhne Turnaj tří kouzelnických škol.
    Novým učitelem obrany proti černé magii je „Pošuk“ Alastor Moody. Tento ošklivě vypadající člověk - bystrozor s čarodějným okem - je zde kvůli Brumbálovi, který si jej sem pozval zároveň jako hlídače.
    Do Turnaje tří kouzelnických škol se smí přihlásit jen studenti, kteří dovršili alespoň sedmnácti let. Brumbál provede opatření, aby se nikdo mladší nemohl přihlásit, avšak pohár vybere kromě tří šampiónů ještě Harryho, který své jméno do poháru ovšem nehodil. A tak musí Harry absolvovat podle pravidel tři úkoly pro šampióny.
    Nejprve se utká s drakem v boji o zlaté vejce. Tento úkol Harry úspěšně splní, s pomocí Hagrida, který ho na draky upozornil a může si oddychnout, první úkol přežil. 
    S pomocí svých přátel a Siriuse totiž zjistí, že ho někdo přihlásil, aby při turnaji zemřel. V dalším úkolu má zachránit Rona od jezerních lidí. Nakonec však i tento úkol s pomocí skřítka Dobbyho zvládne a navíc je v průběžném pořadí, spolu s Cedrikem Diggorim, na prvním místě.
    Následuje několik událostí, mimo jiné ples, na kterém má Harry tančit, a také se před Zapovězeným lesem objeví pohřešovaný pan Skrk. Nakonec se však opět někde ztratí a Brumbál se nedozví, co mu pan Skrk chtěl důležitého říct. 
    Třetí úkol se má odehrávat v bludišti, které roste na famfrpálovém hřišti. Do něj budou šampióni podle dosažených bodových výsledků postupně vpouštěni, a kdo se první dotkne poháru pro vítěze, se jím také stane.
    Avšak když se Harry spolu s druhým šampiónem Bradavic, Cedrikem Diggorym, dotknou poháru (oba zároveň, protože ani jeden se nechce poháru dotknout jako první), zjistí, že z něj někdo udělal přenášedlo.
    Náhle se objeví na hřbitově a Cedrika Diggoryho čeká smrt kouzlem Avada Kedavra. Červíček (Peter Pettigrew) Harryho odvleče a přiváže k jednomu z náhrobků. Poté umožní Voldemortovi vrátit se.
    Vzápětí se Harry s Voldemortem utká a podaří se mu uprchnout, díky tomu že s Voldemortem mají sesterské hůlky. Vezme s sebou také Cedrikovo tělo.
    Probere se na zemi zpět v Bradavicích a vše, co se stalo oznámí Brumbálovi. Moody Harryho vezme zpět do hradu, snaží se vyzvědět, co se stalo a neopatrně mu vyzradí, že není „Pošuk“, ale syn Bartyho Skrka a služebník Lorda Voldemorta a chce Harryho zabít.
    Naštěstí dříve než stihne Harryho odstranit se zde objeví Brumbál a rázně zakročí. Pomocí veritaséra se podaří Brumbálovi od něj zjistit mnoho o návratu Voldemorta. 
    Školní rok skončí a Harry se má vrátit zpět k Dursleyovým, s příslibem, že tam nebude celé prázdniny.    Sirotek Harry Potter vyrůstá od malička v nepřátelském prostředí u strýce Vernona, tety Petunie a bratránka Dudleyho Dursleyových, kteří mu při každé příležitosti dávají najevo, jak je jim na obtíž. Harry je malý, velice hubený kluk se zelenýma očima a rozcuchanými vlasy, které za žádnou cenu (navzdory všem pokusům Petunie) nejdou učesat ani ostříhat. 
    Když je Harrymu jedenáct let, přichází podivný zapečetěný dopis psaný zeleným inkoustem. Dopis i všechny ostatní, které neustále přicházejí, ničí zarputile Vernon, když toho má dost odjíždějí do starého majáku v rozbouřeném moři. Tam přichází obr Hagrid a od něj se Harry dozví pravdu o tom, že je čaroděj a že jeho rodiče byli zabiti strašlivým lordem Voldemortem. 
    Přes protest strýce a tety se mladý Potter vydává do školy čar a kouzel v Bradavicích. Nejdřív však musí do Příčné ulice nakoupit potřebné kouzelnické věci. V bance Gringottových Harry zjistí, že má menší jmění. Hagrid s sebou bere něco malého z trezoru, který patří škole. Nakonec se Potter rozjíždí vlakem, kde se seznámí s Ronem Weasleym a Hermionou Grangerovou, do Bradavic. 
    Tam Moudrý klobouk rozřazuje prváky do kolejí (jsou 4: Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel). Původně chtěl Klobouk přiřadit Harryho do Zmijozelu,ale Harry si přál Nebelvír, a tak ho tam Klobouk poslal. Učení mu jde jako průměrnému žákovi a jeho nejneoblíbenějším předmětem jsou lektvary, které učí profesor Snape. Harry o něm ví, že už dlouho usiluje o místo učitele obrany proti černé magii. Tu učí profesor Quirrell, mladý muž s tajemným turbanem na hlavě. 
    Harry se, díky konfliktu s Malfoyem na hodině létání, stává famfrpálovým chytačem Nebelvíru. Když v jednom ze zápasů začne Harrymu bláznit koště, hned Rona a Hermionu napadne, že za tím stojí Snape. 
    Harry se dozvídá stále víc věcí o tom, co Hagrid vzal do Bradavic. Také je v knížce kapitola o draku Norbertovi a je delší a jiná než ve filmu (doporučuji přečíst)…díky tomu ztratí Nebelvír během jedné noci 150 bodů a Harry, Ron, Hermiona, Draco a Neville dostávají školní trest. Už ví, že je to Kámen mudrců a že ho chce Voldemort. Harry je přesvědčen, že Snape pro Voldemorta pracuje. 
    Když Brumbál, ředitel Bradavic a velice moudrý kouzelník odlétá, Harry už ví, co má dělat. Musí ten večer jít ke Kameni mudrců dřív než Snape. Nyní na Harryho čeká velký tříhlavý pes Chloupek, velice nebezpečná rostlina, létající klíče, kouzelnické šachy větší než on sám, při kterých se Ron musí obětovat. Nakonec jsou před ním lektvary. Hermoina si bere lektvar, kterým se dostane zpátky k Ronovi. Harry si bere jiný, který ho zavede ke Kameni mudrců. Tam však neuvidí Snapea, ale Quirrella, který je zcela ovládán Voldemortem, jehož obličej je ukrytý pod učitelovým turbanem. Harry ho sice poráží, ale boj ještě nekončí. Neforemný Voldemort odletěl. 
    Všechno zatím dobře dopadlo a Kámen mudrců byl zničen. Nebelvír dostal od Brumbála ztracených 150 bodů plus deset navíc a vyhrává tak školní pohár. Školní rok končí a všichni se vracejí domů.Harry opět tráví prázdniny u Dursleyů. Ron a Hermiona mu píší nic neříkající vzkazy. Při sporu s Dudleyem se objeví dva mozkomorové a Harry je kouzlem Patrona oba zachrání. Od paní Figgové, motačky, se Harry dozvídá, že ho vlastně pořád někdo nenápadně hlídá. Protože Harry nedovoleně kouzlil, hrozí mu vyloučení z Bradavic, zničení hůlky a navíc se má dostavit na slyšení na ministerstvo kouzel.
    Pak pro něj přiletí celá delegace čarodějů - později se dozvídá, že jsou to členové "Fénixova řádu" – spolku odpůrců lorda Voldemorta. Řád vede Brumbál a jsou v něm mimo jiné Lupin, Moody, Weasleyovi, Sirius Black a také Snape. Řád sídlí ve starém domě v Londýně, který patřil rodině Blacka. 
    Harry je pořád naštvaný: zase toho moc neví, a v domě Řádu má za úkol (on, ale i Hermiona, Ron, Fred, George a Ginny) jen uklízet staletou špínu. Harry absolvuje slyšení na ministerstvu kouzel, kde díky Brumbálově účinné obhajobě a díky svědectví paní Figgové je Harry nakonec osvobozen.
    Ron a Hermiona dostávají prefektské odznaky. Po příjezdu do Bradavic není nic takové jako dřív. Hagrid ve škole není – místo něho učí profesorka Červotočková. Obranu proti černé magii učí profesorka Umbridgeová delegovaná do školy přímo samotným ministrem Korneliem Popletalem. 
    Umbridgeová trvá na tom, že praktické ukázky nejsou potřeba. Harry se proti tomu bouří (dostává bolestivé školní tresty). Umbridgeová udělá peklo ze života nejenom Harrymu, ale převrátí zavedený pořádek školy. S Popletalem postupně vymýšlí další a další omezení a ministerské oběžníky. Je jmenována vrchní inspektorkou s právem odvolávat učitele. 
    V Nebelvírském famfrpálovém mužstvu je Ron novým brankářem a kapitánkou Angelina. Nebelvír vítězí nad Zmijozelem díky Harrymu. Malfoy vyprovokuje Harryho a Freda s Geogem, kteří od Umbridgeové dostanou doživotní zákaz hrát famfrpál. Harryho nahradí Ginny, Harryho Kulový blesk je zamčen na řetěz u Umbridgeové, která dělá inspekce v hodinách, nenávidí ji studenti i učitelé. 
    Hermiona po předchozí domluvě s Ronem a Harrym zorganizuje účast asi 20 studentů různých ročníků v Prasinkách "U tří košťat" - a domluví se, že založí spolek pro výuku obrany proti černé magii, který povede Harry – Brumbálovu armádu (BA). Studenti spolek založí tajně. Pomůže jim Dobby, který pro ně najde tajnou místnost největší potřeby. 
    Harry se potýká s prvním milostným vztahem - s Cho Changovou. Před Vánocemi se mu zdá živý sen, Naghini (had Voldemorta) - napadl Artura Weasleye. Zmobilizuje Brumbála a ukáže se, že je to pravda: díky rychlému zákroku se podaří Arturovo zraněné tělo najít a včas dopravit do nemocnice sv. Munga. To mu zřejmě zachrání život. Harry, Ron i Hermiona jsou ještě tu noc dopraveni do domu Siriuse, kde pak stráví i celé Vánoce.
    Během svátků několikrát navštíví v nemocnici Artura Weasleye. Jednou potkají na chodbě Zlatoslava Lockharta - je pořád zmatený. Potkají tam Nevillovy rodiče, a Nevilla s babičkou, kteří je zrovna přišli navštívit. 
    Těsně před začátkem druhého pololetí si ho zavolá Snape a řekne mu, že ho bude individuálně učit "Nitrobranul" - uzavírat mysl. Jeho to moc netěší, ale že je to Brubmálovo přání. Ale Harrymu to nejde... Zdává se mu o místnosti v Oddělení záhad na ministerstvu. Ale pořád se nemůže dostat úplně dovnitř... Snape si vždycky před začátkem lekce ale některé myšlenky odloží do Myslánky, pro případ, že by se Harrymu podařilo Snapovi nějaké myšlenky přečíst – což se Harrymu podařilo. Viděl v ní svého otce a Siriuse, jak jako studenti pátého ročníku v Bradavicích Snapa ponižovali a posmívali se mu. Harry je v šoku: považoval svého otce téměř za svatého, ale teď vidí, že se jeho otec choval dost hrozně. 
    Hermiona se s Harrym sejde v Prasinkách, kde Ritu Holoubková napíše článek, o Harrym a jeho setkání s Voldemortem. Článek opravdu vyjde, k velkému zděšení Umbridgeové, která ještě přitvrdí. Brumbál Umbridgeové nedovolí vyhnat profesorku jasnovidectví Trelawneyovou, která bude nadále v Bradavicích jako soukromá osoba. Také jí znemožní jmenovat nového učitele jasnovidectví, a sám jmenuje - kentaura Firenzeho. 
    Studenti vymýšlejí kulišárny proti Umbridgeové, a učitelé tomu ani moc nebrání. Nejaktivnější je Fred a George; po poslední kulišárně, kdy je chce Umbridgeová vyloučit, si sami přivolají zamčená košťata a před zraky celé školy odletí na Příčnou ulici, kde si z Harryho peněz zřídili krámek.
    Ginny je dobrá, Nebelvír prohrál druhý zápas jen těsně. - Vrací se Hagrid. Neochotně vykládá Harrymu, Ronovi a Hermioně o zážitcích s obry, které měl získat proti Voldemortovi. 
    Studentům pátého ročníku radí s výběrem povolání. Harry chce být bystrozorem. Nastává třetí nebelvírský famfrpálový zápas - proti Havraspáru. Harry se těší, že se aspoň jako divák podívá, ale Hagrid chce, aby využili toho, že všichni sledují famfrpál, a šli s ním nenápadně do lesa. Tam se objeví obr Dráp. Hagridův nevlastní bratr, kterého s sebou Hagrid přivedl. Teď chce, aby se o něj starali, pokud jej Umbridgeová zbaví místa. To se totiž zdá jako pravděpodobné. 
    Brumbálova armáda je prozrazena, objevuje se delegace z ministerstva, ale nikomu nic nedokážou. Nakonec to vezme na sebe Brumbál. Chtějí tedy odvést jeho; ale on se ubrání a pak zmizí neznámo kam. Umbridgeová se stává ředitelkou. 
    Probíhají zkoušky NKÚ. Nezkoušejí je ti, kteří je učili - jsou to učitelé, které nikdy neviděli. Harry zná velice dobře obranu proti černé magii, ale zvládá i lektvary. Známky se doví až v červenci (přiletí sova). Při úplně poslední písemné části zkoušky se mu zdá sen - rozbolí ho jizva a zdá se mu, že Sirius je v místnosti v Oddělení záhad Ministerstva kouzel, a že ho tam Voldemort mučí. Harry mu chce pomoci. 
    Jediný krb, odkud se dá Letaxem dostat do Siriusova domu, je ale u Umbridgeové. Harry tam s pomocí Rona, Hermiony a dalších vnikne a opravdu se dostane do domu Blackových. Sirius tam není. Mezitím se ale vrátila Umbridgeová (kterou se ostatní snažili odlákat) a pomocníci Malfoy, Crabb a Goyl (a kteří mají víc pravomocí, než prefekti), kteří Harryho a jeho přátele drží v šachu. Harry si náhle vzpomene, že na hradě přece jen zbyl jeden člen Řádu Fénixe - Snape. Trikem mu prozradí, o co mu jde. 
    Hermiona Umbridgeové navykládá, že ona a Harry ví o tajné zbrani (proti ministerstvu kouzel) a nabízí jí, že ji k ní zavedou. Umbridgeová se nechá vlákat do zapovězeného lesa. Tam nyní není bezpečno: po odchodu Firenzeho na hrad ostatní kentauři zanevřeli na lidi. Kentauři odvlečou Umbridgovou, objeví se obr Dráp, kentauři se rozprchnou a Hermiona s Harrym uteče. Na kraji lesa potká Harry a Hermiona Rona, Nevilla (který byl v BA jeden z nejlepších), Ginny a Lenku. Mají s sebou i hůlky, které Harrymu a Hermioně Umbridgeová vzala. Přemohli totiž Malfoye a ostatní pomocí toho, co se naučili v BA. 
    Jak se dostat do Londýna: na thestrálských okřídlených "koních"! Harry se s přáteli přes různé komnaty v Oddělení záhad dostává až do místnosti ze svého snu. Ale Sirius tu není. Je tu jen předmět - proroctví, na kterém je napsáno Voldemortovo a Harryho jméno. 
    Náhle se za nimi objeví přesila Smrtijedů (mezi nimi je i Lucius Malfoy), včetně těch, kteří před nedávnem uprchli z Azkabanu. Chtějí, aby pro ně Harry vzal ten předmět - jen Harry to totiž může udělat. 
    Šestice utíká a bojuje statečně se Smrtijedy. Náhle se objeví Sirius, Lupin a další členové Řádu, a Smrtijedi jsou téměř přemoženi. Harry při boji rozbije proroctví. Pak se objevuje Brumbál. Při boji zemře Sirius.
    Ve vstupní hale ministerstva Brumbál porazí Voldemorta, ten ale není zabit. Snaží se proniknout do Harryho těla, ale Harry se za cenu šílené bolesti ubrání. Přichází ministr Popletal a uznává, že Voldemort se doopravdy vrátil – že měli Harry s Brumbálem celou dobu pravdu. 
    V Bradavicích se Harry od Brumbála dozvídá, jak je to s proroctvím - kdysi dávno ho vyvěštila profesorka Trelawneyová. Proroctví říká, že buďto Harry s Voldemortem zemřou společně, nebo musí jeden zabít toho druhého. Ale Voldemort neví, co v proroctví přesně je. Mimoto se Harry dozvídá, že musí být každé léto u Dursleyů, protože je tam chráněn rodinnou krví - díky tetě Petunii. Harry je šokován proroctvím, a zdrcen Siriusovou smrtí. Neshodnou se v názoru na Snapa. Brumbál tvrdí, že je věrný člen Řádu, a že právě on zařídil, že členové Řádu přišli Harrymu a ostatním na pomoc. Ale Harry nevěří, nebo spíš nechce věřit. Je naštvaný až do konce. Nejde ani na slavnost na konci roku, vyhýbá se všem, i Ronovi a Hermioně. 
    Po příjezdu bradavického expresu na nádraží v Londýně, obklopuje Moody, Lupin a další členové Řádu Dursleyovy a varují je, aby si netroufli Harryho přes prázdniny šikanovat. Harrymu pak slibují, že budou v kontaktu.    Třináctiletý Harry Potter znovu nerad tráví své další prázdniny u rodiny Dursleyových, letos navíc se zlou tetou Marge. I přes přísný zákaz používání kouzel jí Harry promění v obrovský balón a v noci uteče, se štěstím zastaví třípatrový záchranný autobus, který ho doveze k Děravému kotly. 
    Zde se setká s ministrem kouzel Korneliem Popletalem, který ho překvapivě za jeho provinění nepotrestá. Je to proto, že z vězení v Azkabanu uprchl nebezpečný čaroděj Sirius Black, který podle legend přivedl lorda Voldemorta k Harryho rodičům a je tak zodpovědný za jejich smrt. 
    Nyní Sirius Black usiluje také o zabití Harryho. A aby nebyl všem hrůzám konec, hostí Bradavická škola hrozivé azkabanské strážné, zvané mozkomoři. Ti mají za úkol ochraňovat studenty před obávaným čarodějem. Ty ovšem na Harryho působí hůř nežna jiné a díky hrůzným vzpomínkám omdlévá a díky tomu prohráli důležitý famfrpálový zápas a vítr odnesl jeho milované koště k Vrbě mlátičce, která ho zničila. Požádá tedy profesora Lupina, aby ho naučil Patronovo zaklínadlo, které jediné proti mozkomorům zabírá. 
    Před dalším zápasem dostane nejnovější koště Kulový blesk, kterému ovšem sebere, kvůli kontrole proti zlým zaklínadlům, profesorka McGonagallová, ale s tím že je v pořádku, ho zase vrátí. Střetnutí mezi Harrym a záhadným vězněm Siriusem se zdá být nevyhnutelné. Harry Potter bude potřebovat veškerou možnou kuráž, kouzla a podporu, aby dokázal odhalit pravdu a vazby na tajemnou minulost. Jedné noci se Sirius vloupe do nebelvírské věže a sápe se po Ronovi. Později se ukáže, že jeho krysa Prašivka, která tento rok vypadá ještě hůřnež obvykle, není opravdová krysa, ale zvěromág Peter Petigrew (bývalý kamarád Jamese Pottera, Remuse Lupina a Siriuse Blacka - spolužáků z Bradavic). 
    Sirius Harrymu vysvětlí, ačkoliv Harry nechce nic pochopit, že on rodiče nezradil,ale byl to právě Peter, kterému chyběl jeden prst - byl tím jediným, co z něj zbylo, když ho údajně zabil s tuctem mudlů. Ukáže se, že Sirius má pravdu a chvíli se zdá, že Siriuse sprostí obvinění aHarry se k němu nastěhuje, ale Peter uteče... Je tu i jiná událost - hipogryf Klofan má být popraven za to, že napadl Draca Malfoye (protože ho provokoval), ale také Harry musí zachránit svého kmotra Siriuse, který je zavřený v Bradavicích a čeká na polibek od mozkomorů. Pomocí obraceče času, který celý rok používala Hermiona, aby stihla všechny školní hodiny, se mu to podaří: Harry vysvobodí Klofana i Siriuse. Ten pak na hipogryfovi odlétá a skrývá se. Ale prázdniny bohužel se opět blíží, a tak Harry musí opět dva měsíce přečkat u Dursleyových, má ovšem skvělý plán, aby ho Dusleyovi moc neobtěžovali…mít kmotra hledaného vraha se přece vyplatíJ. Ještě ve vlaku do Londýna dostane vzkaz a Ron malou sovičku.Karel Poláček: Hostinec U Kamenného stolu
    Hostinskému a majiteli hotelu v jedné osobě odešla žena s hercem, který v hotelu vařil. Majitel hotelu vše vzdal. Proto jeho synovci vzali hospodaření do svých rukou. Jeden týden byl majitelem jeden z nich a druhý vrchním, po týdnu si role vyměnili. Majitel truchlí a hraje na harmoniku. V hotelu je ubytována rodina pana rady se dvěma dcerami. Snaží se vypátrat, kam odešla paní domácí. Paní radová se za paní hostinskou vydala a přesvědčila ji, aby se vrátila, že z hostinského se stává poustevník a synovci přivedou hotel na mizinu. Umělec svede na paní hostinskou všechen svůj neúspěch a tak ji nic nebrání k návratu domů.

    Tento humoristický román vypráví příběh hostince (hotelu) U kamenného stolu. Hlavními hrdiny jsou: soudní rada Dyndera, jeho manželka, syn Lubomír a také jejich dvě dvojčata - Alena a Věra. Rodina Dynderových jezdí každý rok v létě do lázní Džbery pod Skálou a jsou ubytováni v hotelu U kamenného stolu. Vždy jsou srdečně vítáni paní hostinskou a panem hostinským, se kterými jsou dobří přátelé. Syn Lubomír (přezdívaný Pohlavár cherokésů, Náčelník Cherokésů, Kvartán, Reparát) navštěvoval kvartu B reálného gymnázia a o prázdninách se musí doučovat matematiku, protože bude dělat reparát. Dvojčata Alena a Věra mají zrzavé vlasy a je jim dvacet let. V lázeňském městečku vždy budí rozruch svou krásou. O jejich náklonnost bojují dva mládenci, kteří si řákají Gaston a percy. Pan hostinský Šimon Tatrmuž má dva synovce - Spytihněva a Tomáše. Jsou to páni inženýři, ale od mala spolu nemluví, protože se pohádali při hraní kuliček. Také se jim líbí dvojčata, ale nedovedou jim to dát najevo. Do města přijela kočovná divadelní společnost pana Bóži J. Kolbaby - Lipského a všichni se hrnuli za kulturním zářitkem. Herec z této společnosti, pan Benno Martens, se dostal do hostince a začal v kuchyni vařit. To se paní hostinské velmi líbilo, protože se do něho zamilovala. Mezitím už skončily prázdniny a Dynderovi se vrátili zpět domů. Divadelní společnost se chystala také k odjezdu a paní hostinská Božena s ní utekla kvůli svému herci. Pan Tatrmuž musel hospodařit sám. Přestalo se mu na světě líbit. Rychle zestárl, zeslábl a brzy nato zemřel. Hotel U kamenného stolu odkázal svým dvěma synovcům. Ti se přestěhovali do Džberů pod Skálou a začali se o hostinec starat. Rozhodli se, že jeden týden bude dělat jeden hoteliéra a druhý vrchního číšníka a potom zase naopak. Každý týden byl tedy hostinec pod "vládou" někoho jiného a podle toho to také vypadalo. To už bylo ale zase léto a Dynderovi opět přijeli. Hostinec zatím chátral, měl plno dluhů a hosté pomalu docházeli. Bratři Spytihněv a Tomáš si začali namlouvat slečny Věru a Alenu. 
    Zanedlouho se do městečka přijela podívat bývalá paní hostinská se svým mužem, panem Mertensem. Když uviděla tu spoušť, vzala vše do svých rukou. Nakonec tam zůstala, protože její synovci se měli brzy ženit se slečnami Dynderovými. Dvojčata dokonce přiměla oba bratry, aby se zase udobřili a začali spolu mluvit. V hostinci se připravovala velkolepá svatba a dva bývalí nápadníci - Gaston Badalec a Percy Netrefený pukali závistí. Krasavec Gaston se dal na psaní novel a přítel Percy se začal dvořit jisté vdově s menší tělesnou vadou, která vlastnila mlýn. A tak skončil příběh hostince U kamenného stolu. Karel Poláček používá takový zvláštní, trochu zastaralý jazyk. Například paní Dynderová svému muži pouze "onká". Přesto se ale kniha dobře čte. Autor dokáže popsat prostředí i postavy tak, že se do nich čtenář může dobře vcítit. Vysmívá se různým lidským vlastnostem. Např. paní radová se snaží být velmi moderní, pan rada nejprve drží kvůli svým nemocem různé diety, ale nakonec se stejně rozhodne pro normální stravu a svých nemocí si přestane všímat. Nebo také přehnaně ukázal, kam až může zajít lidská tvrdohlavost a neústupnost (Spytihněv a Tomáš spolu nemluvili několik let). Tato kniha je autorovou předposlední, ale již ji nesměl vydat. Naštěstí mu ji byl předstíraným autorstvím Vlastimil Rada, jinak bychom přišli o další skvělý humoristický román.

    Ukázka:

    Paní Dynderová hluboce vdechla a pak počala: "Jak víte, milé dítky, jest všecko v přírodě velmi účelně zařízeno. Vezměte si například květinu. Každý květ, děťátka, obsahuje tyčinky a bliznu. Nyní dávejte dobrý pozor..." "Aha," přerušila ji Věra. "Jak to povím svému dítěti?" "Zbytečně se namáháš, mami," pravila Alena, "přišlas pozdě." "Jak to?" znepokojila se matka. "My víme všechno," prohlásila Věra. "Co...co...víte?" zakoktala paní Dynderová. "Že děti nosí čáp," vysvětlila Věra. Alena zdvihla prst. "Anebo také vrána, nezapomeň. Chlapečky nosí čáp, děvčátka přináší vrána. Ovšem," připojila vážně, "musí se jim za okno nasypat máku. Junak nedají ani ránu." "Stává se ovšem při tom," podotkla Věra, "že vrána nebo čáp při tom matku štípne a to pak musí ležet. Tomu se vědecky říká šestinedělí."Celý děj knihy se točí kolem rodiny Joadů. Tu tvoří dědeček, babička, tátá, máma, dcera Róza, její manžel Connie, bratři Al, Noe, Tom, který se zrovna vrátil na podmínku z vězení pro vraždu, dále pak děti Winfiela, Futhie a bývalý kazatel Casy. Autor ukazuje těžké podmínky, ve kterých musí tito lidé žít. Pole, která mají pronajata, jsou jim zabírána. Přichází technika v podobě traktorů, které zvládnou daleko více práce za mnohem kratší dobu. Pro malé zemědělce již zde není místo. Desetitisíce se jich proto stěhují na západ do Kalifor- nie, kde chtějí najít práci. Letáky hlásají, že na plantážích je plno práce a lidé si představují nový krásný život. A právě k těmto lidem patří i Joadovi. Všechny své věci, které nutně potřebovali k životu naložili na nákladní auto a vyrazili. Museli ujet dva tisíce mil. Již při této cestě za novým životem jsou krutě zkoušeni. Nejprve umírá dědeček, později babička. Přesto však přijíždějí do Kalifornie. Rodina se ale dále rozpadá. Vládu nad členy rodiny přebírá máma Joadová, která nechce připustit, aby se její rodina rozešla. Bydlí v otřesných táborech, jedí otřesné jídlo. Místní lidé je navíc nenávidí, protože jim berou jejich práci. Všichni přistěhovalci jsou totiž ochotni pracovat levněji než ostatní, protože nutně potřebují alespoň něco k jídlu. Při jedné potyčce se musí Tom schovat a šerifové místo něj odvádějí kazatele, který vzal vinu dobrovolně na sebe. Ztrácí se i Connie, který si pravděpodobně myslí, že se mu bude lépe žít, když se najde nějákou práci sám. Ne- chává zde klidně samotnou Rózu, která je již v pokročileém stádiu těhotenství. Rodina tak přichází o další dva členy. Naštěstí se dostává do vládního tábora, kde je klid, protože zde nejsou šerifové. Ano právě oni vytvářejí konflikty, aby měli práci a dostávali nějáký výdělek. V táboře však zůstávají jen chvíli, protože není moc práce. Pokračují dále. Přijíždějí na farmu, kde se češou broskve. Zde nabírá děj nové ortátky. Při příjezdu si všichni všímají kříčícího davu, který stojí kolem brány. Všude jsou také policisté. Až do večera pracují. Vydělají si, ale jen na malou večeři. Tom uteče v noci nenápadně z tábora a zjistí, že ten dav jsou stávkující česači, kteří byli na farmě před nimi. Mezi nimi je i Casy, který je jejich vůdcem. Právě před Tomem je ale zabit. Tom při tomto souboji také zabíjí jednoho muže a je zraněn. Podaří se mu ale utéct. Celá rodina musí odejít, protože všude hledají neznámého vraha a chtějí ho lynčovat. Rodina přijíždí na novou farmu, kde se češe bavlna. Tom se ale musí schovávat v křovinách u vody. Máma mu tam nosí každý den něco k jídlu. Zbytek rodiny zatím přežívá ve starém vagónu. Pak se ale Ruthie prořekne před dětmi o Tomově vraždě a on musí úplně zmizet. Rodina se posouvá o několik mil dál, kde je další malá farma s bavlnou. Ta je ovšem hned očesána. Při zpátčení cestě začíná pršet a tento krutý déšť pokračuje. Nakonec zatopí celou planinu, kde jsou vagóny. Mezi tím Róza porodí mrtvé dítě. Voda z deště stoupá a rodině nezbude nic jiného, než se v děšti přesunou někam jinam. Na výšině nacházejí starou boudu. Zde příchází krásný okamžik, kdy Róza zachraňuje svým mateřským mlékem umírajícího muže.Alexandre Dumas: Hrabě Monte Christo
    Román se dělí do šesti dílů a tří knih – v každé knize jsou dva díly. Příběh se odehrává v první polovině 19. století ve Francii.

    Knihy vypráví o mladíkovi jménem Edmond Dantes. Žije v Marseille, je námořníkem a čekají ho zásnuby s jeho milovanou Mercedes. Je docela oblíbený, ale najdou se i tací, kteří mu štěstí zrovna nepřejí. Mezi ně patří Danglars – účetní na lodi Faraon, na které se měl Edmond stát brzy kapitánem. S Danglarem se spojil také Fernand – mladý Katalánec, který Mercedes miloval, ale ona ho nechtěla.
    Danglars napsal udavačský dopis a Edmond byl v den svého zasnoubení zatčen. Byl označen za bonapartistu, protože vlastnil dopis od zesnulého kapitána lodi, který měl doručit jakémusi Noirtierovi. Dostal se k panu návladnímu Villefortovi, který byl zprvu vstřícný, ale potom nechal Edmonda, i přesto že obsah dopisu neznal, odvést do ifské pevnosti. Pan Noirtier byl totiž Villefortův otec a kvůli dopisu by se mohlo zhoršit Villefortovo postavení.
    Čtrnáct let Edmond trpěl v ifské věznici, kde se seznámil s abbé Fariou – vězněm z jiné cely, který se k němu omylem prokopal. Abbé se stal pro Edmonda velkým přítelem. Všechno ho naučil, dokonce mu pomohl rozluštit důvod, proč je Edmond zde. Když se Edmond dozvěděl, díky komu je uvězněn, pořád toužil po pomstě. Jednoho dne abbé Faria sdělí Edmondovi, že je nemocen a že umírá. Předá mu plánek ostrova Monte Cristo, na kterém se údajně skrývá poklad. Když abbé Faria umře, Edmond se zašije do pytle místo něho. Vhodí ho jako mrtvého do moře , on se rozváže a uplave. Vyčerpaného ho vytáhnou na palubu své lodi dva mladíci, dají ho do pořádku a odvezou ho na ostrov Monte Cristo. Edmond poklad opravdu objeví a stane se z něj boháč. Jako Hrabě Monte Cristo se postupně pomstí všem svým nepřátelům.    Hlavní postavy: Kníže Lev Nikolajevič Myškin – psychicky ne úplně zdravý člověk – idiot; velmi upřímný, čestný. Parfen Rogožin – dědic po otci kupci. Lebeděv – kecal; ziskuchtivý. Nastasja Filippovna – kráska; bývalá milenka Tockého. Afanasij Ivanovič Tockij – Petrohradský boháč. Generál Ivan Fjodorovič Jepančin – otec tří hezkých dcer. Lizaveta Prokofjevna Jepančinová – žena generála; původně Myškinová – poslední příslušnice rodu Myškinů (spolu s knížetem). Gavrila Ardalionovič Ivolgin – ziskuchtivý; despota; živitel rodiny. Ferdyščenko – podnájemník u Ivolginů. Nikolaj Ardalionovič Ivolgin – bratr Gaňi; přítel knížete. Ardalion Alexandrovič Ivolgin – otec Gaňi; opilec. Nina Alexandrovna Ivolginová – matka Varji, Kolji, Gaňi. Varvara Ardalionovna Ivolginová – sestra Kolji a Gaňi. Alexandra, Adeleida, Agaja – dcery Jepančinových. Jevgenij Pavlovič Radomskij – přítel Jepančinů. Antip Burdovskij – nepravý Pavliščevův syn. Vladimír Doktorenko – Lebeděvův synovec. Keller – poručík ve výslužbě. Ippolit Těrenťjev – mladík umírající na souchotiny.

    Díl první

    Kníže cestuje ze Švýcarska, kde byl na léčení se svou psychickou chorobou. Po cestě do Petrohradu potkal ve vlaku Rogožina a Lebeděva. V Petrohradu se šel seznámit se svými velmi vzdálenými příbuznými – generálovými. Celkem si ho oblíbili. Bydlení si zajistil u Ganě. Ten na něho několikrát vyjel. Ke Gaňovi přišla znenadání Nastasja. Nikdo v jeho rodině ji neměl rád a proto se strhla pořádná mela. Do toho ještě přišel Rogožin s dalšími napitými kamarády. Gaňa chtěl vrazit sestře, ale kníže mu zabránil. Na večer šel kníže na večírek k Nastasji (nepozván). Byli tam: Nastasja, Tockij, generál, kníže, nějaký starý učitel, nějaká ctěná žena, hloupá Němka, Ferdyščenko, a další. Na závěru požádal kníže Nastasju o ruku, ona ho ze srandy přijala. Oto krutější bylo odmítnutí. Zatím se přihnal i Rogožin se 100 000, které slíbil. Prachy hodila Nastasja do ohně, aby je Gaňa vytáhl. Nakonec je dostal, ale stejně jí je vrátil. Nastasja odjela s Rogožinem do Jekatěrinhofu. Kníže zdědil po nějaké tetičce v Moskvě – na večírku se tomu všichni divili.

    Díl druhý

    Kníže se po půl roce vrací do Petrohradu (jinak pobýval v Moskvě a staral se o věci ohledně dědictví). Ubytoval se v hotelu. Jel za Lebeděvem (zemřela mu žena). Stěžuje si, jak je náročné žít bez ženy, starat se o děti. Ještě se mu do domu připletl synovec. Dohodli se, že jim bude dělat podnájemníka v Pavlovsku. Pak se zastavil u Rogožina. Celkem přátelsky si pokecali; i o Nastasji, která utekla Rogožinovi od oltáře. Kníže se pak šel podívat po Nastasji, i když slíbil Rogožinovi, že ne. Stejně ji nenašel u její přítelkyně – byla v Pavlovsku. Ješte chtěl zrovna odjet do Pavlovska, ale nakonec nejel. Bloumal po městě. Zakoušel podobné stavy jako dávno, když byl nemocen. Zde konečně autor řekl, jakou chorobou trpěl – epilepsijí (padoucnicí). Vešel do hotelu. Ve výklenku na něj čekal Rogožin s nožem a chtěl ho zabít. Jak ho kníže uviděl, dostal záchvat. Spadl ze schodů. Rogožin zatím utekl. Zanedlouho se seběhli lidé. Mezi nimi i Kolja. Zavolali doktora. Nebylo to nic vážného. Za několik dní se přestěhovali do Pavlovska. Knížete přišla navštívit spousta lidí (Jepančinovi, Ivolginovi, a další). Povídali si celkem hezky. Přihnali se tam čtyři mladíci (Burdovskij, Doktorenko, Keller, Ippolit). Burdovskij si dělal nároky na dědictví po Pavliščevovi – myslel, že je jeho syn. Kníže s Gaňou mu to vyvrátili. Ippolit byl velmi litován paní Jepančinovou; řekl také, že knížete nenávidí. Jak se rozcházeli, projížděla okolo Nastasja a křikla na Pavloviče něco o směnkách. Všichni nad tím přemýšleli. Aglaja mu napsala, že se sním nebaví. Jepančinová na něj byla také naštvaná, ale nakonec přišla. Stejně odcházela naštvaná, ale vzala kníže sebou domů.

    Díl třetí

    Kníže jde s přáteli k hudbě. Potkají tam Nastasju. Ta se s někým pohádala a vrazila mu rákoskou přes tvář. Ten jí to chtěl vrátit, ale kníže mu ruku ze zadu zastavil. Pak si ještě s Aglajou večer popovídal. Ptala se ho na to zda umí střílet – ne – popisovala mu to. Dlouho do noci bloumal po parku. Vrátil se domů – tam na něho čekali přátelé – popřáli mu k narozeninám. Oslavili to šampaňským. Ippolit jim pak dlouze předčítal své zápisky. Zmínil se tam i o tom, že chce spáchat sebevraždu. Jak dočetl, ještě se o jeho sešitku hovořilo. Vyšlo slunce. Ippolit rychle vstal z pohovky. Doběhl na schody terasy. Vytáhl pistoli, dal si ji ke spánku a zmáčkl spoušť. Zapomněl však dát do pistolky kapsli, takže nezemřel. Šli ho uložit. Kníže zase bloumal po parku a nakonec usedl na lavičku, kterou mu včerejšího dne ukázala Aglaja (měl se sní na ní sejít). Usnul. Ze strašných snů o Nastasji ho probudila Aglaja. Povídali si spolu. Řekla mu, že chce, aby byl jejím přítelem. Také, že chce utéct z domova – ptala se ho, jaké je to v zahraničí. Kníže si šel lehnout domů. Potkal ještě Kolju – ten ho upozornil na Ferdyščenka. Poté přiběhl Lebeděv – ukradli mu 400 rublů. Obvinil Ferdyščenka. Kníže si přečetl dopisy, které poslala Nastasja Filippovana Aglaji – chtěla je donutit k sňatku. Večer se šel kníže opět procházet po parku. Potkal Nastasju a Rogiožina – rozloučili se s knížetem (Nastasja ho chtěla naposledy vidět).

    Díl čtvrtý

    Ippolit se přestěhoval k Pticynovi. Pohádal se s generálem a Gaňou. Generál vyběhl na ulici naštvaný. Doprovázel ho Kolja. Postihla ho mrvička. Za osm dní zemřel. Kníže chodil dál k Jepančinovým. Jednoho dne večer vyznal před všemi Aglaji lásku – požádal o její ruku. Na jeho počest uspořádali malý večírek na uvedení knížete do společnosti. Překotně vyprávěl hodně pochybné názory a ještě k tomu rozbil starou čínskou vázu. Udělal si pořádný trapas. S Aglajou šel další večer k Nastasjině přítelkyni Darje Alexejevně. Aglaja se s Nastasjou šíleně pohádala. Kníže se měl rozhodnout kterou chce. Sám nevěděl – miloval obě – kačdou trochu jinak. Nastasja to nevydržela a omdlela – kníže ji chytil a Aglaja s pláčem utekla. Měla být svatba – kníže + Nastasja. Nastasja však při svatbě utekla s Rogožinem. Další den se ji kníže vydal hledat. U Rogožina se nemohl dozvonit. Nakonec ho potkal večer. Spolu přišli a kníže se dozvěděl,že ji Rogožin zavraždil. Pak dostal zánět mozkových blan. Za vraždu byl odsouzen na 15 let na Sibiř. Kníže byl odvezen do Švýcarska za profesorem Steinerem na léčení. Aglaja se vdala za nějakého pochybného knížete.

    Hlavní myšlenka díla: Nejde vždy posuzovat jen podle vzhledu a prvního dojmu. Člověk by si měl ujasnit o co mu vlastně jde.    Tento historický román byl vydán v r. 1980, a založil autorovu světovou proslulost. Děj se odehrává ve 14. století v období teologických a náboženských sporů. Starý benediktinský mnich Adso z Melku sepisuje události, jichž se stal jako osmnáctiletý novic svědkem v hornoitalském benediktinském opatství. V Prologu o 7 kapitolách (První až Sedmý den), dále rozčleněných na podkapitoly, vypráví, jak spolu se svým mistrem, františkánem z Baskervillu, narazili na sérii záhadných vražd mnichů, k nimž docházelo den po dni. Pátrání po stopách těchto vražd vede mistra a jeho žáka do opatské knihovny, podobající se labyrintu. Odhalování záhady probíhá velmi pomalu a složitě. Adso po boku svého učitele postupně proniká do tajů nejrůznějších věd a pokouší se vyznat v dalších jevech, které s případem souvisejí. Klíčem k řešení se stane tajemný rukopis, který je ukrýván v knihovně. Během pátrání je Adso svědkem setkání císařské legace s papežovými vyslanci, při němž má být prostředníkem Vilém z Baskervillu. Setkání, jež se neskončí dohodou v teologických a filozofických otázkách, vyvrcholí procesem s bývalými členy heretické Dolcinovy sekty. Z čarodějnictví je obviněna vesnická dívka, s kterou Adso prožil milostný vztah. Inkvizitor ji odváží spolu s odsouzeným představitelem sekty Salvatorem. Tajemným rukopisem je neznámý druhý díl Aristotelovy Poetiky, pojednávající o smíchu. Starý a slepý knihovník Jorge jej považuje za nebezpečnou výzvu k pravdivému poznání. Ukáže se však, že Jorge je strůjcem všech zločinů. Očekává příchod Antikrista, a aby zabránil rozpadu světa, pozře manuskript napuštěný jedem. Při požáru, který zachvátí knihovnu, zahyne on i opat a požár se rozšíří na celé opatství. 
    Příběh hledání pravdy tak končí. Složitá cesta za poznáním, plná zákrutů a nikdy nekončící, je sama o sobě přínosem, i když nepřináší hmatatelné výsledky, ale vede k pochybnostem a k prozření.    Tento historický román byl vydán v r. 1980, a založil autorovu světovou proslulost. Děj se odehrává ve 14. století v období teologických a náboženských sporů. Starý benediktinský mnich Adso z Melku sepisuje události, jichž se stal jako osmnáctiletý novic svědkem v hornoitalském benediktinském opatství. V Prologu o 7 kapitolách (První až Sedmý den), dále rozčleněných na podkapitoly, vypráví, jak spolu se svým mistrem, františkánem z Baskervillu, narazili na sérii záhadných vražd mnichů, k nimž docházelo den po dni. Pátrání po stopách těchto vražd vede mistra a jeho žáka do opatské knihovny, podobající se labyrintu. Odhalování záhady probíhá velmi pomalu a složitě. Adso po boku svého učitele postupně proniká do tajů nejrůznějších věd a pokouší se vyznat v dalších jevech, které s případem souvisejí. Klíčem k řešení se stane tajemný rukopis, který je ukrýván v knihovně. Během pátrání je Adso svědkem setkání císařské legace s papežovými vyslanci, při němž má být prostředníkem Vilém z Baskervillu. Setkání, jež se neskončí dohodou v teologických a filozofických otázkách, vyvrcholí procesem s bývalými členy heretické Dolcinovy sekty. Z čarodějnictví je obviněna vesnická dívka, s kterou Adso prožil milostný vztah. Inkvizitor ji odváží spolu s odsouzeným představitelem sekty Salvatorem. Tajemným rukopisem je neznámý druhý díl Aristotelovy Poetiky, pojednávající o smíchu. Starý a slepý knihovník Jorge jej považuje za nebezpečnou výzvu k pravdivému poznání. Ukáže se však, že Jorge je strůjcem všech zločinů. Očekává příchod Antikrista, a aby zabránil rozpadu světa, pozře manuskript napuštěný jedem. Při požáru, který zachvátí knihovnu, zahyne on i opat a požár se rozšíří na celé opatství. 
    Příběh hledání pravdy tak končí. Složitá cesta za poznáním, plná zákrutů a nikdy nekončící, je sama o sobě přínosem, i když nepřináší hmatatelné výsledky, ale vede k pochybnostem a k prozření.Vladimír Páral: Katapult
    Čtenářsky poutavá novela Vl. Párala patří k cyklu románů a novel, souhrnně nazvanému Pět způsobů ukájení. 
    Podtitul příběhu - "jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje" - nepatří jen našemu hrdinovi. - Je jím Jacek Jošt ("33/175, obličej oválný, oči a vlasy hnědé, zvláštní znamení žádné"). Tragikomický obraz úředníčka ústecké chemičky, který dík známým poměrům stále něco pro závod shání po republice ve směru Brno - Ústí. Jaká příležitost pořídit si postupně ve světě harém, fungující dle jízdního řádu! Jeho Lenka v automatismu života zná už jen dcerku Leničku a muži důvěřuje jen naivně, že jí Jacek občas sám nastražuje suvenýry svých nevěr, ale marně. Ve vlaku se domluví s mladičkou, hezkou Naďou, která ho nemíní "uhánět", inzerce pomůže k řádce dalších dívčích a dámských adres, na každé čeká něco pěkného : Hanička - dítě čisté, učitelka bezmezně oddaná, Lída - půvabná vdovička z hájovny uprostřed lesa se dvěma rozmilými dětmi, Anna - vlivná zaměstnankyně velkého podniku, která pomáhá shánět - i báječné místo pro Jacka. Tina je dolarová sexbomba, "zlatopomerančová", kterou to brzy omrzí, ale nabídne Jackovi šikovnou benzínovou pumpu, u níž stačí nedotočit nějaký ten litr benzínu a za chvilku je pěkný kapitál ... Jenže i ta švarná Naďa z vlaku se zařizuje a chce své ... Jak se zbavit manželky ? Jacek jí marně hledí přivést na stopu svých milostných avantýr, dokonce sežene na inzerát muže, kterým ženu dohazuje ještě před rozvodem. Většina zájemců se zděsí, ale jistý "trpaslík" ne. A od něho se všecko doví milá Lenla, za kterou během Jackových omlouvaných absencí pilně dolézal soused Trošt. Joštovi se to nakonec všecko přejí a zhnusí, rozešle svým "nadějím" upřímné vysvětlující listy - ale shodou okolností v době, kdy he sám svou zmoudřelou Lenkou "katapultován" a na jeho místečko si sedá soused. Tedy žádný filmový Happy-End. V návratu navíc našemu Casanovovi zabrání náhodná smrt. 
    K Páralovým černě humorným pasážím patří i jeho parodický humor stylistický a jazykový, s užitím telegrafické řeči inzerátů, úředních formulí, vět jmenných anebo neslovesných.Karel Čapek: Krakatit
Hl. postava: ing. Prokop
    Vedl. postavy: p. Tomeš, p. Carson, princezna Wille, kouzelný dědeček 
    Inženýr Prokop vynalezl třaskavinu hrozivé síly - krakatit (název vytvořil Čapek podle jména indiánské sopky Krakatoa). Při vynálezu je zraněn a v horečce bloudí Prahou. Setká se s přítelem ze studií Tomšem, který ho ošetří a vyzví od něho chemické složení krakatitu. Neznámá krasavice v závoji předá Prokopovi pro Tomše, který mezitím odešel, balíček peněz a dopis. Prokop v mrákotách jede k Tomšovu otci, venkovskému lékaři a je ošetřován jeho dcerou Anči, kterou si oblíbí. Ředitel vojenské továrny na třeskavinu v Balttinu Carson vyláká Prokopa do Prahy a chce koupit jeho vynález. Prozradí Prokopovi, že Tomeš u něho pracoval. Prokop odjíždí do Balttinu, tam je však uvězněn a donucován k prodeji vynálezu. Vzdoruje nátlaku a zamiluje se do nemocné princezny Wille, která mu umožní útěk do Itálie. Tam potká diplomata d´Hemona - Daimona, který ho uvede mezi anarchisty. Ti ukradli Tomšovi trochu krakatitu, kterého se zmocnil v Prokopově laboratoři, a chtějí zničit svět. Prokop, Daimon a krásná dívka pochybné minulosti prchají na Daimonovo sídlo. Odtud Daimon pomocí vlnového záření přivede krakatit k výbuchu. Předtím ještě Tomeš, který pracuje v blízké továrně na třaskaviny, odmítne Prokopovu návštěvu a nedbá jeho varování, že krakatit může být na dálku přiveden k výbuchu. To se stane a Prokop je z bezpečné vzdálenosti svědkem mohutné šestinásobné exploze. Prokop, prchající z Itálie, potká tajemného dědečka - symbol Pánaboha který mu v kukátku ukáže nejrůznější místa na světě a naznačí mu, že člověk má více myslet než cítit a být odpovědný za své činy. Prokop si nakonec uvědomuje, že drobný užitečný čin, prospívající lidem, je prospěšnější než gigantický vynález, který může lidstvu uškodit.

William Shakespeare: Král Lear
    Lear, král britanský, byl vladař milovaný, ale stáří ho nutilo, aby se zanedlouho své vlády vzdal. Nebál se těch chvílí, kdy opustí trůn, protože měl tři dcery, kterým mohl své vladařské povinnosti s klidnou duší předat. Nejmladší Kordelii miloval nejvíce, ale při dělení království zachoval svou spravedlnost. Když se svých dcer ptal, jak by vyjádřily lásku ke svému otci proslovem, byl překvapen mile krásnou řečí dvou starších dcer Goneril a Regan, ale nemile řečí Kordelie, v kterou nejvíce doufal. Nejmladší dcra však nemilovala velkou řeč a nikdy nevyjádřila slovem tolik, co duší. To si v té chvíli otec neuvědomil a překvapivě dceru vyhnal ze země. Kordelie odešla s francouzským králem, kterého si následně vzala za muže, velmi nešťastná. Starší dcery hovořili tak krásně jen pro svoje blaho. To se poznalo hned, jak získaly vládu. Byly na otce tak hrubé, že ho dohnaly k šílenství. Stejnou křivdu, jako Lear na Kordelii, udělal přítel krále Gloster na starším synovi Edgarovi. Mladší Egmund chtěl získat dědictví a tak otce falší donutil, aby Edgara nenáviděl a vyhnal. Edgar se musel převléci za chudého blázna. Tak se ukrýval nebezpečí, které mu hrozilo, kdyby měl vlastní zjev. Šílený Lear bloudil se svým kašparem a Kentem po smutném světě až se setkal s Edgarem a společně dočkávali lepšího zítřka. Zatím královy dcery soupeřily mezi sebou a zpráva o nešťastném otci se donesla k jeho milující dceři do Francie, která se rozhodla přijet otce zachránit před smrtí. Vstup Francouzů na britskou půdu rozhořčilo dvě sestry natolik, že začaly připravovat vojenské střetnutí mezi těmito dvěma státy. Z boje vyšli vítězně Britové, ale Kordelie se s otcem přece jenom setkala. Otec ji sice poznal, ale brzy vyšel rozkaz oba pověsit. Dceru oběsili, ale otec s ní v náručí uprchl a ze zármuku zemřel. I Edgar se se svým otcem setkal a odpustil mu. Před bitvou zemřel usmířený otec v náručí syna. Goneril a Regan se vzájemně zabili, jen Edgar zůstal naživu.    Baudelairovy Květy zla vyšly sice v knižním vydání souborně teprve roku 1857, vznikaly však ve skutečnosti ve značném časovém rozmezí. Jejich největší část byla napsána v letech 1840 – 1850, některé z nich vycházely časopisecky již od roku 1845. Květy zla jsou rozsáhlou básnickou sbírkou, mající šest oddílů, z nichž nejrozsáhlejší je oddíl první – Spleen a ideál. Sbírka začíná předmluvou. Kniha se stala předmětem chvály i horlivých polemik i největších spisovatelů své doby. Sbírka se ocitá na hranici mezi romantismem a symbolismem. Hlavní idea – člověk nemůže dosáhnout štěstí. Z toho plyne bolest, zklamání, rozčarování. Ukazuje svět tak, jak ho vidí. Bolest je o to silnější, oč se vzpomínce, snu objevuje více štěstí. Sbírka vyjadřuje rozpolcenost básníka mezi zlem a potěšením, splínem a ideálem. Jedinou možností, jak uniknout ze zajetí nudy, bolesti, je nalézt krásu v oblasti zla. Baudelaire je i v erotice rozdvojený, ženy zbožňuje i proklíná. Podle něj krása a láska v tomto světě přetvářky, koupené lásky prostě nemůže existovat.

    I. oddíl – SPLEEN A IDEÁL

    Albatros – básník se srovnává s albatrosem a ukazuje na něm, jak ve svém prostředí – na obloze, v nekonečném prostoru se cítí dobře, ale když se dostane na zem, do skutečného světa, žije se mu těžko, je zklamaný.
    Hymna na Krásu – báseň, kde vyzvedává ženu. Je mu jedno, zda přichází od ďábla, či od boha, hlavně že činí svět krásnějším.
    Touha po nicotě – básník již netouží po ničem a ví, že jedinou jistotou mu je smrt, čas prostě nelze zastavit.
    Modlitba pohanova – modlitba člověka, jehož jedinou bohyní je rozkoš, opěvuje ji.
    Mršina – jedna z nejznámějších básní sbírky. Básník a jeho milenka narazí po cestě na rozkládající se mršinu, kterou hýbou červi. Připomíná, že jednou i ona, jeho milenka přes věškerou svou krásu takhle skončí. V hrobě ji budou hryzat červi.
    Nepřítel – báseň vyjadřuje básníkovu obavu, že s odcházejícím mládím, které bylo trpké už nyní, ve stáří nenalezne žádnou další radost a jen ten čas se nedá zastavit!!
    Ona celá – básníka pokouší Ďas a chce odpověď, co je na ženě nejkrásnější. Básník odpovídá, že právě ten soulad, který v těle ženy vládne je nejkrásnější.
    Ty, ženo nečistá – básník proklíná ženu, pokládá ji za strůjce všech hříchů a neřestí.
    Jedné kreolské dámě – tady zase básník krásu žen obdivuje.

    2. oddíl PAŘÍŽSKÉ OBRAZY – to je oddíl, který byl do sbírky zařazen až při druhém vydání a týká se městského života.

    Slunce – podává obraz toho, jak působí slunce na siluetu města a na lidi ve městě vůbec. Vyzvedává jeho léčebné účinky na tělo i na duši.
    Stařenky – jedna z básní věnovaných Victoru Hugovi. Ukazuje, jak žijí staré žebračky. Jak jsou shrbené, nikdo o ně nestojí a nikdo neví, co s nimi hned zítra bude. Připomíná, že i ony byly kdysi mladé a krásné a teď se jim smrt stále více přibližuje.
    Soumrak – báseň ukazuje, jak příchod noci působí na životy lidí. Soumrak totiž přináší smutek, prodejné ženy, otvírají se hospody, je to čas jako stvořený pro zloděje, šejdíře, všechno špatné.

    3. oddíl VÍNO

    Duše vína – báseň má formu monologu uskladněného vína. Které ví, jak obtížné bylo jej vyrobit. Nehodlá být nevděčné a lidem se zato sladce odmění. Přináší jim do života radost, sílu, zdraví.
    Víno vrahovo – báseň, kde básník víno spíše odsuzuje. Muž se stal chladnokrevným vrahem své ženy, která mu bránila v pití. Nyní může pít kolik chce. V opilosti se vysměje kruté realitě světa.

    4. oddíl KVĚTY ZLA

    Epigraf na odsouzenou knihu – tady básník reaguje na odsouzení knihy a připomíná, že kdo hledá krásnou, radostnou, bude zklamaný, ale ten, kdo se dokáže vžít do autorových pocitů, možná bude mít básníka rád.
    Mučednice – tragická báseň. Žena chtěla zkusit jen kousek rozkoše, zatím co manžel byl v cizině a to se jí krutě vymstilo. Milenci totiž nestačilo se s ní milovat, ale musel ji zabít.
    Prokleté ženy I – báseň týkající se lesbické lásky. Žena touží milovat jinou ženu, ale proti tomu stojí morálka a přesvědčení. Básník odmítá jejich lásku, protože toto milování je neplodné.

    5. oddíl VZPOURA – rozsahem nejkratší oddíl sbírky, obsahující 3 básně, kde zcela zpochybňuje některé biblické události a dokonce se přiklání k satanismu.

    Litanie k Satanovi – báseň, má formu modlitby, vyznání satanovi. Vyzvedává jeho spravedlnost. Pokládá ho za ochránce všech těch, kteří se nějak proti bohu provinili. Báseň uzavírá modlitba.

    6. oddíl SMRT

    Smrt chudých – chápe smrt jako vysvobození pro ty, kteří celý život trpěli chudobou.
    Cesta – báseň, která celou sbírku uzavírá. Je nejrozsáhlejší básní sbírky a básník se v ní zamýšlí nad touhou člověka po poznání, po nových prožitcích a ukazuje, že lidé na celém světě jsou si velmi podobní. Všude na světě nalezneme zlo a opět se zde setkáváme s motivem smrti, které všichni plujeme vstříc, nezáleží na tom, zda nás povede do pekla, či do ráje, ale že opět s sebou přináší objev něčeho nového.
Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce
    Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci - Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích "brýle mámení" se "skly domnění" a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily "křivě jaksi", může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a "ryňky", jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní". Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, "zvláštnější" lidé dosáhnou hradu Štěstí. Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Všezvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství "sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající se "do přetržení" mohou "svým pachtěním chleba sotva obhájiti". Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Soudí jejíž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními "exámeny", chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství, které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví. Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů... A stav soldátskorytířský? "Šlapati dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží..." Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!" A tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.    Hlavní postavy: Harpagon (Lakomec), jeho syn Kleant a dcera Eliška, Pan Anselm, jeho syn Valér a dcera Mariana

    Moliere v této hře ukazuje vlastnosti lakomého a závistivého Harpagona a život jeho již dospělých dětí. Starý lakomec Harpagon žije se svými dospělými dětmi Eliškou a Kleankem. Chce jim zařídit život podle svého. Protože je to lakomec, který nedá peníze ani svým dětem, chce vydělat nějaké peníze a nehledí přitom na city svých dětí. Eliška se zamilovala do Valéra, který pracuje v jejich domě a snaží se zalíbit Harpago- novi. Valér nemá rodiče a žádné peníze. Harpagon již našel své dceří Elišce bohatého starého pána Anselma, který si ji chce vzít bez věna. Bratr Elišky Kleant se rovněž zamiluje do krásné mladé Mariány. Mariána žije se svou nemocnou matkou. Sestra i bratr se chtějí navzájem požádat, aby se přimluvil ten druhý u otce. Eliška i Kleant si řeknou o svých láskách. Otec je však překvapí svými již naplánovanými úmysly, kterých by měly jako slušné děti poslechnout. Kleantovi navrhne, aby si vzal za ženu starší bohatou vdovu a Elišce dohazuje pana Anselma. Sám jim oznámí, že se ožení s mladou Mariánou. Mariánina matka s tímto sňatkem souhlasí. Stará dohazovačka Frasína jde za Harpagonem sjednat návštěvu Mariány. Za dohazovač- skou službu žádá na Harpagonovi peníze, ale ten je odmítne dát. Pak přichází Mariána a spatří Kleanta, starý Harpagon se jí zdá odporný. Frasína chce napravit co zkazila a chce dát dohromady mladý pár. Starý Harpagon chce poslat Mariánu a Elišku na trh v kočáře, musí jít proto ke koním. Kleant s Mariánou odcházejí do zahrady a tam si vyznají lásku. Ten večer se má konat svatba Elišky s panem Anselmem. Eliška je zoufalá, vždyť miluje Valéra. Ten jí poradí, aby dělala nemocnou. Čipera, Kleantův sluha, ukradne Harpagonovi truhlu s penízi. Starý lakomec, šílený vztekem, jde žalovat na komisařství. Za svědka je povolán Jakub, který všechno svede na Valéra, chce se mu tak pomstít. Ten se přiznává k lásce k Elišce, neví však, že jde o peníze. U soudu, kde jsou přítomni Eliška, Valér, Kleant, Mariána, Harpagon a Jakub, přichází pan Anselm. Smíří se s tím, že Elišku nedostane za ženu. V menší hádce Valéra s Anselmem se ukáže, že Valér je synem šlechtice, který se pravděpodobně utopil v moři. Pan Anselm jim vypráví celou historku o ztroskotání lodi a že sám již několik let hledá svou manželku a děti. Pozná, že Valér a Mariána jsou jeho děti a jejich matka je jeho manželka. Toto nečekané setkání je oslaveno dvěma svatbami - Elišky s Valérem a Mariány s Kleantem. Starý Harpagon žádá na Anselmovi, aby zaplatil obě svatby a dá mu ušít oblek na svatbu.Marie Pujmanová: Lidé na křižovatce
    Román Lidé na křižovatce, je jedním z prvních našich velkých knih socialistického realismu. Marie Pujmanová seznamuje čtenáře v prvním díle triologie Lidé na křižovatce ( Hra s ohněm, Život proti smrti) s životem Ondřeje Urbana v 1. republice. Po smrti otce se rodina Urbanova přestěhovala do Prahy. Bydleli ve stejném domě jako rodina dělnického advokáta Gamzy. Strávili u nich vánoce, a tu Ondra poznal poprvé sociální rozdíl mezi oběma rodinami. Ondřej si začíná věcí kolem sebe více všímat a vážit a chce se ve svém životě uplatnit. Odjíždí do Úl, kde je velká továrna na oděvy. Zde se učí za velmi těžkých podmínek, ale i přesto je tam rád. Je tiché povahy, pilný a pracovitý. Zde také pracuje. Jednou, když továrna začala hořet, pomáhá Ondřej hasit po boku vedoucího továrny. Ten vedoucí je jeho vzor. Jeho snem bylo mít jednou také vlastní továrnu. Při požáru utrpěl zranění a leží v nemocnici. Na 1. máje za ním přijede jeho sestra Růžena, kterou už delší dobu nenáviděl. Je vyučená kosmetičkou. V Úlech se seznámila s advokátem Haüslerem, který jí zajistí místo manekýnky. Ukončí své manželství a nakonec se s Růženou ožení. Při Ondřejově dovolené se seznamuje s podmínkami dělníků v továrně. Stává se svědkem stávky a střetnutí dělníků s policií, která zabíjí i bezbranné děti. Z továrny se začnou propouštět dělníci. Když chtějí propusti i dlouholetou pracovnici, tak se jí Ondřej zastane a vyhodí ho také. Rozhodne se odjet do SSSR. Při cestě vlakem se setká s paní Gamzovou, která jede za svou dcerou Helenou. Helena byla velmi těžce nemocná a po svém vyléčení se provdala do SSSR, kde se jí narodil syn. 
    Marie Pujmanová líčí ve svém románu problémy mladých lidí v kapitalistické společnosti a ukazuje na příčinu boje mladých proti kapitalistickému vykořisťování. Ukazuje zde na příkladu lidí z továrny, kteří jsou za peníze schopni zradit společnost a třídu, která je vychovala a jsou ochotni i proti ní bojovat.Vítězslav Nezval: Manon Lescaut
    Kniha je napsána ve verších jako divadelní hra o 7 obrazech. Je napsána podle obrazu románu Abbého Prívóda. Studenti se rozjíždějí na prázdniny. Mezi nimi jsou i dva přátelé des Grieux a Tiberga. Oba se chtějí stát biskupy. Cestou si jde des Grieux vyzvednout šperk k hodináři, u kterého si ho nechal opravit a staví se v hostinci. Zde se seznámí s krásnou a něžnou Manon, která sem přijela, aby se stala proti své vůli jeptiškou. On se do ní zamiluje a slíbí ji, že ji osvobodí. Na druhý den přijíždí do hostince druhý host, pan Duval. Manon do kláštera neodjela a chystá s des Grieuxem na cestu do Paříže. Těsně před odjezdem se seznámí s Duvalem, ten jí skládá poklony a přitom jí půjčí vzácný náhrdelník. Po příjezdu do Paříže se des Grieux ubytuje s Manon v jednom bytě a napíše svému otci dopis, že se již nechce stát knězem a chce se s ním smířit. Prosí ho, aby mu dovolil oženit se s Manon. V Paříži navštíví Manon pan Duval. Znovu jí skládá poklony a prosí ji, aby mu šperk nadále opatrovala. Mezitím se Tiburga snaží svého přítele zachránit. Navštíví ho v jeho bytě a tvrdí, že Manon ho už nemiluje, ale že miluje Duvala. Des Grieux je velice zklamán a vstoupí k radosti Tiburgově do kláštera, aby se stal knězem. Manon vyhledá v semináři des Grieuxe a podaří se jí, aby se k ní vrátil zpátky. Pan Duval pozval Manon na venkov do svého bytu. Manon mu napovídala, že des Grieux je její bratr. Také slíbí, že mu bude splácet 40 linů na měsíc. Manon přijíždí i se svým milencem za Duvalem. Ten jí daruje naušnice. Za nimi přijede také Tiberga a prozradí tajemství Duvalovi. Duval se rozzlobí a sebere Manon všechny šperky a vyhrožuje jí policií. Tiburga navrhuje, že jediné slovo Duvalova syna by mohlo odvrátit nebezpečí, které jim hrozí. Do Manon se mezitím zamiluje italský kníže. Manon mu však před des Grieuxem řekne, že ho nemiluje. Des Grieux a Manon navštíví Duvalova syna a on slibuje, že se vynasnaží Duvalův hněv odvrátit a pozve Manon do divadla. Tiberga navštíví des Grieux a svěří mu, že schválně ji seznámil s Divalovým synem, aby ji svedl. Opět získal přítele na svou stranu. Mezitím mu pošle Manon poslužce dopis, že je v bytě Duvala a jako náhradu mu posílá pěknou služku. Des Grieux přijede do Duvalova bytu za Manon. Tiberga zatím spatřuje venku mladého Duvala. Přátelé od Manoniny služky zatknou mladého Duvala. Policisté, Tiberga a starý Duval přistihnou Manon v pokoji syna s des Grieuxem. Manon je zatčena a odvedena do věznice. Pak Manon odvezou na lodi trestankyň do Mississippi. Des Grieux ji doprovází. Manon umírá v jeho náručí.William Shakespeare: Marná lásky snaha
Král Navarry Ferdinand se spolu se svými třemi přáteli Longavillem, Dumainem a Berownem dohodli na paktu, že se po tři roky budou věnovat pouze studiu filosofie, a při tom nepohlédnou na jedinou ženu. Všichni vřele souhlasí s přísnou dohodou až na Berowna, který si plně uvědomuje její nesplnitelnost. Na dvůr krále totiž přijíždí princezna Francie se svými dvorními dámami, aby vyřídila finanční nesrovnalosti mezi oběma státy. Protože král úmluvu podepsal, nesmí princeznu pustit na půdu zámku, a proto ji nechá bydlet na poli. Ta tedy využije příležitosti k malé pomstě, když se všichni pánové zamilují do přítomných dam.
    Ve stejné době musí pánové řešit problém s dvorním šaškem a služkou Jacquenettou. Byl s ní totiž přistižen, ačkoli se zákaz týká všech. Všichni přítomní nad jeho věrolomností moralizují a zapřísahají se, že by se jim to určitě nestalo včetně španělského maršálka, který případ nahlásil, ale jejich pravé úmysly se brzy osvětlí. Berowne pošle jedné z dvorních dam milostný dopis, ke své smůle jej však dostane Jacquenetta, jíž byl určen jiný dopis od maršálka. Při jedné příležitosti se stane, že nejdříve Berowne vyslechne milostnou zpověď krále, zatímco je skryt. Pak přijde Longaville a vyzná se před schovaným králem a poslední Dumain taktéž. 
    Jediný Berowne se jim směje, protože porušili slib, ale nakonec je také usvědčen dopisem, který přinese Jacquenetta. Poté, co všichni čtyři poznali, že jsou na tom stejně, rozhodli se dvořit dámám společně. Převléknou se za Rusy, ale dámy se jim pouze vysmějí a udělají z nich dokonalé hlupáky. Mladíci poznají, že princezna je měla pouze na pobavení. Atmosféra se mezi nimi celkem uklidní, tudíž si při následné hře, v níž účinkují dvořané Navarry ve směšných rolích, mohou dělat z herců srandu a přitom se i sblížit. 
    Idylu večera však přeruší zpráva o smrti francouzského krále. Král s přáteli by rád měl princeznu a její dámy u sebe, ale ony musí odjet zpět kvůli smutku. Jejich snahy se zdají marné, dokud jim dívky nezadají práci, jíž se mají po celý rok věnovat, aby se konečně poučili a své paní si zasloužili.    Od roku 1929 pracoval na svém živ. díle, dokončil ho těsně před smrtí, téměř slepý a smrtelně nemocný. Inspirační zdroje : Goethe – Faust – shrnutí starého sporu „rozumu a citu“ o lidskou duši,kterou je člověk rozhodnut obětovat za cenu nejvyššího poznání;Gogol – Arabesky, Petrohradské povídky, Večerů na Dikance – za starší „mytologizující“ část = fantasticko-humoristická část F.M.Dostojevský – kladení otázek lidského života lásky a smrti, zdůraznění učení o nesmrtelnosti jako předpokladu každé etiky a Kristova příkladu jako vodítka při uspořádání lidského soužití.
    Dílo se vyznačuje svým magickým realismem ( reálné místo a prostředí, vystupují nadpřirozené postay, autor využívá mýty, legendy, báje, není poznat hranice mezi snem a skutečností ).

    Hlavní dějovou linií je milostný příběh Mistra a Markétky, o kterém je nepatrná zmínka na začátku, ale až na konci se začíná rozehrávat. Další dějovou linií je příběh kouzelníka Wolanda se svojí družinou ( Korovjev, Azazelo, kocour Kňour ), který odhaluje v lidech jejich skryté vlastnosti tím, že splňuje návštěvníkům svých fantastických představeních jejich tajné sny o blahobytu. Je tzv. katalyzátorem, urychluje děj. Poslední dějová linie se snaží postihnout evangelický konflikt pravdy a práva v dialogu římského místodržícího Judeje Piláta Pontského s Ješuou-Ježíšem, jehož má Pilát proti svému přesvědčení vydat na smrt zaujatému starozákonnímu soudu. Pilát je ješitný, špatně se rozhoduje, myslí jen na sebe a své pohodlí.

    V díle se odehrávají dva konflikty. Prvním je Mistrův román – zda bude uznán nebo ne. Druhým je kouzelník Woland – reálno / nadpřirozenost. Sny zde velmi často prolínají se skutečností, a to tím, že Woland vsugerovává lidem to, co mají ukryto ve svém myšlení.

    Kniha začíná procházkou M.A.Berlioze – předseda a I.N.Potápky ( pseudonym Bezprizorný ) – básník po parku, kde potkávají tajemného cizince. Cizinec – Woland jim vypráví o existenci Ježíše Krista, převypráví jim příběh Piláta Pontského a nakonec předpoví Berliozovi smrt na Patriarchových rybnících. Má ji zavinit Anuška, rozlitý slunečnicový olej a zasedání se nebude konat. Opravdu se tak stane, když si Berlioz běží zavolat, uklouzne na rozlitém slunečnicovém oleji a tramvaj mu uřízne hlavu.
    Tento cizinec se objevuje objevuje na různých místech města Moskvy, vždy ho doprovází černý kocour, který se chová jako člověk. Způsobují v Moskvě zděšení a nechávají umírat lidi ( Varieté a její následná šílenost, Nikanor Ivanovič Bosý = předseda domovní správy v čísle 302b v Sadové ulici, kde bydlel nebožtík Berlioz v bytě číslo 50 = narafičená past s úplatkem a následná smrt……).
    Ke konci se začíná odvíjet příběh s Mistrem a Markétkou. V blázinci se Bosý ( umístěn po žalostném tvrzení, že ty peníze nikdy od nikoho nevzal ) setkává se sousedem z vedlejšího pokoje, který mu vypráví svůj smutný příběh o životní lásce Markétě Nikolajevně. Markétka je vdaná žena. K Mistrovi chodila každé odpoledne. Jednoho dne ji dal peníze, aby koupila letenky. Markétka se však už nevrátila. Mistr tedy spálil svoje celoživotní dílo – román o Pilátu Pontském.
    Markétka je jednoho večera po natřené omlazujícím krémem unesena na koštěti Azazelem do jejich světa, kde se koná ples všech zavražděných. Neplánově odletí i její služka Nataša na praseti s jejím milencem. Za účast na plese a vzorné chování si Markétka může něco přát. Přeje si vidět opět svého milovaného Mistra. Ten se najednou před ní objevuje a za zaslíbení svých duší Azazelovi si mohou vrátit čas a pokračovat dále ve svých spokojených životech před rozloučením. Nastěhovali se opět do bytu Mistra, kde se nic nezměnilo, jako kdyby ho nikdy neopustili. Azazelo mu vrátil i jeho dílo, které měl schované v evidenci. Druhého rána po probuzení si pro ně oba přijde a polibkem je usmrcuje, s jejich dušemi pak létá nad městem, navštíví i Bezprizorného v pokoji, který si myslí, že jeho soused říkající si Mistr („pacient ze 118“) je mrtvý. Azazelo tvrdí, že teď mohou žít nekonečný život. Markétka políbí smrtelným polibkem i Bezprizorného, ale ten se nakonec probouzí ze snu
Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
    Jedna z nejznámějších povídek Arnošta Lustiga, autora židovského původ, který sám jen o vlas unikl smrti útěkem z transportu smrti. 
    Kniha líčí strastiplný osud dvaceti židovských podnikatelů a obchodníků vracejících se z Ameriky, kam uprchli před válkou. Jsou chyceni v Itálii roku 1943, v době, kdy německá armáda obsadila větší část země a Řím. Jsou převezeni do tábora, kde se jich zištně “ujímá” pan Bedřcih Brenske, velitel tajného oddělení. Tem má totiž za úkol vymámit od nich peníze z jejich švýcarských kont. Herman Cohen, jeden ze skupiny, se slituje nad krásnou polskou tanečnicí Kateřinou Horovitzovou, a ta se za sto tisíc zlatých franků smí ke skupině připojit. Pod záminkou, že budou vyměněni za důležité německé důstojníky, opouští skupina tábor a vydává se vlakem do Hamburku, kde mám být přistavena loď “Německo”. Brenske předstírá různé potíže a neustále neúnavně mámí na židech další peníze. Protože byl velmi zdvořilý a vzdělaný, byli zpočátku všichni ochotni neuvěřitelně vysoké sumy vyplácet a důvěřovat mu. Jednou z potíží byla i Kateřina, neboť neměla americký pas. Aby mohla vycestovat s ostatními, byl Cohen ochoten se s ní oženit. To ovšem znamenalo, že se všichni museli vrátit do tábora, kde byli Kateřina a Cohen oddáni rabínem Dajemem z Lodže. To vše ale znamenalo jen další peníze. Na podruhé dojeli skutečně až do Hamburku, kde Brenske vymáhal další peníze, tentokráte však i od příbuzných židů. Vlak se vrací zpět do tábora s tím, že se mění jejich trasa, pojedou přes Švýcarsko. Protože už Brenske dosáhl svého cíle, a to dostat z židů peníze, byli všichni nahnáni do plynové komory. Jediná Kateřina, která již delší dobu tušila podvod, se vzchopí k nějakému odvážnému činu. V okamžiku, kdy jde nahá do plynu, vytrhne zbraň přihlížejícímu vojákovi a společně s jeho kolegou ho zastřelí. Přesto vše jí je jasné, že její boj se smrtí je prohnaný. 
    Ve svém díle Lustig zachycuje naivitu, která je imanentní každému člověku, který se snaží bojovat o holý život. Tonoucí se také chytá všeho, stejně tak tomu bylo i v jeho díle. Snaha zachránit si život zamezila logickému myšlení. Na druhou stranu Lustig nabádá čtenáře, aby bojovali svůj boj, ačkoli vědí, že je již prohraný, neboť odpor, cesta za vysněným cílem je to, co se počítá.    Nana, román kurtizány, je volné pokračování naturalistického Zabijáka. V tomto díle autor zachycuje životní osudy dcery Coupeaových Nany. Nana uteče už v patnácti letech z domova a začne žít na vlastní pěst. Je si dobře vědoma svojí výjimečné krásy a dokáže toho využít. Má možnost volby - buď se bude, stejně jako její matka Gervaisa, celý život dřít někde v prádelně, nebo se z ní stane kurtizána. Zvolí si druhou, pohodlnější a více vynášející možnost.
    Životního úspěchu se jí dostane tím, že získá hlavní roli - božské Venuše - v pařížském divadle. Není sice nadaná ani pro herectví a neumí ani zpívat, ale to není podstatné, protože dokáže na všechny zapůsobit svou krásou.
    Díky ní si získá obrovskou slávu po celém městě a postupně si také doslova omotá kolem prstu všechny významné muže Paříže. Když si to umane, dokáže bez problémů svést jakéhokoliv muže. Každý je ochoten položit za ni svůj život, přestože ji podvádí s jinými a je si dobře vědom toho, že není zdaleka jejím jediným milencem. Když Nana potřebuje peníze, nechá si za své služby zaplatit. Postupně touží po více a více věcech, kdykoliv se jí něco zalíbí, vymámí si to na některém ze svých nápadníků. Věc potom doma odloží mezi tisíce jiných zbytečností a už si jí nikdy nevšimne.
    Přízní mužů si samozřejmě znepřátelí drtivou většinu žen. Věrnou společnicí je jí její komorná Zoe, která dokáže vždycky obratně rozstrkat a poschovávat všechny pánské návštěvy do různých pokojů tak, aby se v bytě nepotkávaly.
    Je také důležité, že z dřívějších let má Nana už malého syna - Ludvíčka - kterého vychovává její teta Leratová. Později ještě nešťastně potratí. 

    Nana se vlastně postupně stává symbolem zla. Vše, co se dostane do její blízkosti, nebo dokonce do jejích rukou, je zničeno. A to nejen cenné věci a obyčejné potřeby, ale i muži.
    Dokáže je dokonale využít, vymýšlí si stále nové rozmary, a když už některého milence v podstatě úplně vycucne, jednoduše se ho zbaví.
    Nejprve si ochočí Daguenetta, který se však nakonec dostane z jejích spárů a vezme si dceru hraběte Muffata. Ten je Naninou další obětí, doslova se do ní zblázní a její výmysly ho po nějaké době přivedou prakticky na mizinu. Stejně tak dopadne i Steiner, úspěšný pařížský podnikatel. Majitel dostihů Vandeuvrese, jehož koně nevyhrají závod, zbankrotuje též a uhoří i se svými koňmi ve stáji. Nanin Zizi , Jiří Hugon, mladíček, který ji bezhlavě miluje, se pokusí o sebevraždu.
    Nana sama si ani v nejmenším nepřipouští, co svým chováním se způsobuje. Naopak se považuje za velice hodnou a obětavou - vždyť všichni ti muži za ní běhali jako pejsci dobrovolně a ona vždycky byla ten, kdo s nimi soucítil. To jen dobré srdce jí přece nikdy nedovolilo poslat je pryč od jejích dveří.
    Do jednoho muže se Nana ale opravdu zamiluje. Je to herec Fontan, se kterým se pokusí žít v jedné domácnosti. Ten ji však začne bít a tak je nucena od něj utéct a začít opět život kurtizány, tentokrát však „v rukavičkách".
    Právě tehdy se odstěhuje do venkovské vily, kterou jí koupí jeden z jejích milenců a tam si zve neustále spoustu pánských návštěv. Už ani Zoe nedokáže zabránit tomu, aby se v domě všichni vzájemně nepotkávali. Bydlí tam i Nanina přítelkyně z dob jejích začátků, přezdívaná Sametka, a projevuje se i Nanino lesbické zaměření.
    Nanin syn Ludvíček nakonec umírá na neštovice. Když se Nana dozví, že na následky svého zranění zemřel i Zizi, uspořádá dražbu, všechno prodá a odjede neznámo kam. Nějakou dobu koluje domněnka, že do Káhiry, ale protože o ní nikdo nemá žádné zprávy, společnost na ní po několika měsících zapomene. Nana se do Paříže nakonec vrátí, propukly u ní však také, stejně jako u Ludvíčka, neštovice a ona jim podléhá.


    Známý životní příběh pařížské kurtizány Nany je součástí dvacetidílného románového cyklu „Rougon-Macquart". Děj se odehrává v letech 1852-1870, tedy za vlády Napoleona III. Zola chtěl tímto přírodním a sociálním příběhem ukázat důsledky biologických předpokladů a sociálních podmínek obyčejné rodiny za druhého císařství.

    Pro autora nebyly určující lidské představy ideálů ani jejich soužití. Zola chtěl co nejdůkladněji prozkoumat materiály a sociální okolnosti té doby, chtěl přenést do literatury současnou vědeckou představu o zákonitostech v evoluci a nauce o dědičnosti, ale i využít pozitivních společenských teorií. Naprosto bez obalu popisuje nuzné poměry, ve kterých žila velká část francouzského obyvatelstva. Rovněž zřetelně odhaluje neméně katastrofální duševní stav lidí, který předvedl člen rodiny Rougon-Macquart. Aby se víc přiblížil době i okolí, používá jazyk odpovídající prostředí. Ukázal zde veškerou špínu a bahno společnosti. Po vydání Nany v roce 1880 se čtenáři velmi bouřili nad její skandálností. Dcera Gervaisy Maquarte a alkoholika Coupeaua , která se prodala za předpokládaný společenský vzestup, se stala literárním symbolem zkázy.

    Současně odhaluje Zola domnělou počestnost svobodných i milenců z vládnoucí třídy jako hru na dvě strany. Ve svém románu nevyjadřuje pouze kritiku společnosti, ale rozebírá i politickou situaci té doby a zabývá se i aktuálními politickými otázkami.

    Tato sporná kniha se stejně jako Zabiják stala bestsellerem.

    Zola byl kvůli očerňování armády odsouzen, ale před výkonem trestu stačil uprchnout do Anglie. Zpět se vrátil až o rok později a zde také roku 1902 zemřel. V roce 1908 obdržel místo v Panthéonu. Jeho dílo patří k nezapomenutelnému dědictví světové literatury.Františkovi rodiče utekli z válkou zpustošeného venkova do Paříže. Doufali, že tam najdou snadnější způsob obživy, ale opak byl pravdou. Navíc Paříž v té době sužoval mor, kterému Františkův otec podlehl. Truchlící matka s čerstvě narozeným synkem šla hledat pomoc do kláštera. Tam se jich ujal dobrosrdečný páter Vilém, dal Františkově matce, do níž byl tajně zamilovaný, práci a částečně se ujal výchovy jejího syna. Díky strýci Vilému, po kterém František rozený Montcorbier převzal jméno Villon (Šibeničník), mohl Villon studovat na Sorboně a stát se mistrem svobodných umění. Děj knihy začíná právě posledními Františkovými studijními léty, ve kterých útržkovitě vzpomíná na epizody ze svého dětství. František má vrozený básnický talent. Jeho básně jsou živelné, pobuřující a bodavě pravdivé, čímž se zcela odlišují od vyumělkovaného a uhlazeného stylu jeho doby, tedy 15.století. Jeho život byl plný útrap a paradoxů; narodil se do chudé rodiny, přesto v bohatém domě, do kterého se jeho rodiče vloupali. Bylo mu souzeno ztotožnit se s pařížskou spodinou a umřít hlady, a místo toho se jej ujal páter Vilém a udělal z něj učence. Pro svou veselou povahu a bystrý vtip byl vítaný mezi svými vrstevníky. Stejně tak jej vítala pařížská šlechta, do jejíž společnosti Františka uvedl páter. Přímo on sám se neustále zmítal mezi absolutní bídou a nejvybranějším životem, mezi spodinou a smetánkou. Dokázal se chovat velmi okázale a zodpovědně, ale při všemožných lumpárnách a nepravostech a pitkách byl ve svém živlu. V jeho básních se tyto paradoxy a strasti odrážely; poukazoval na útisk chudých a bezohlednost mocných. Psal jadrným hovorovým jazykem. Jeho básně se zpívali lidé na ulici, kteří chápali jejich obsah, ale četli je také urození pánové a dámy, pro které byly verše nepochopitelné, pobuřující, někdy nemyslitelné. Jiskru jeho básním dávala jeho osobnost. Byl vysoký, snědé pleti a tmavých kučeravých vlasů. Avšak nejpůsobivější byly jeho černé sugestivní oči, které dokázaly jeho slova náležitě zdramatizovat. Díky vlivu pátera mohl mít František pohodlný život, avšak tato představa se rozplynula, když ve rvačce zabil kněze Filipa Charmoye. Ten na něj zaútočil, protože miloval dívku, která toužila po Villonovi. Po tomto činu musel František utéci z města, prostřednictvím kamarádů se zapojil do tajné sítě organizovaného zločinu - do Ulity. Filip Charmoye ale před smrtí nechtěl udat jméno svého vraha, a tak se František vrátil do Paříže a chtěl skoncovat s dřívějším nevázaným životem plným strachu před zákonem a před šibenicí. Našel si řádnou práci písaře a začal si namlouvat krásnou avšak poněkud povýšenou a arogantní Kateřinu, pro kterou jej chtěl zabít Charmoye. Na Kateřinu měl ovšem zálusk také malíř Noel Joliz, jeden z Villonových nejzarytějších odpůrců. Zjistil pravdu o smrti Charmoye a prozradil vše nic netušící Kateřině. Ta Villona okamžitě zavrhla a vzala si Jolize. Pro Vvillona toto období znamenalo ztrátu životní lásky, práce a smyslu života. Zapletl se opět s zločineckými kamarády a pomohl jim vykrást teologickou fakultu. Po tomto činu musel opět utéct z Paříže. Toulal se jako žebrák a jeho tuberkulóza, kterou trpěl již od studentských let, se prohlubovala a ničila jej. Šťastnou náhodou se dostal na důr Karla Orleánského, bratra vládnoucího Karla VII., kde se stal jeho nejoblíbenějším básníkem. Byl křivě obviněn z vraždy své milenky, a tak se musel vzdát knížecího blahobytu a toulat se dál. Znova se zaplete do Ulity, přestože většinu jeho kamarád stál tento spolek život. Dostane se na dvůr vévody Jana Bourbonského, kde se setká s biskupem Tybaltem d´Aussignym z Meungu, který jej chce zadržet za vykradení teologické fakulty. Villon jej napadne a uteče. Je znova zadržen za znásilnění a vraždu a odsouzen k smrti, následně je propuštěn díky královské milosti. Tu jej ale konečně lapí d´Aussigny, uvrhne jej do podzemní kobky, kde jej několik měsíců týrá. Během jeho uvěznění zemře král a nastoupí nový a František je znovu omilostněn. Vrací se do Paříže k páteru, ten jej posílá na venkov, než se ujasní poslední zbytky vyšetřování okolo teologické fakulty. Na venkově se Villon věnuje tvorbě. Když se může vrátit do Paříže, chce opět začít s poklidným životem. Najde si nové slušné kamarády a pracuje u strýčka. Nešťastnou náhodou se připlete do rvačky a je neprávem obviněn z pokusu o vraždu, načež je potřetí odsouzen k trestu smrti. Jeho zkušený právník jej ale zachrání a Villon nakonec dostane jen deset let vyhnanství z Paříže, a to v době, kdy se jeho život začal ubírat tou spránou cestou - kdy měl řádnou práci a hodlal si vzít Kateřinu, která po smrti Jolize ovdověla. Vydá se tedy na svou poslední cestu, protože se díky pochroumanému zdraví do Paříže už nikdy nevrátí, ačkoli v to v den svého odchodu pevně věří. Autorka použila velmi bohatou slovní zásobu, objevují se slova spisovná i hovorová, široké popisy, přívlastky a mnohá přirovnání. Děj je řazen chronologicky, jen zpočátku se hlavní hrdina vrací několika epizodami do svého dětství. Kniha má tři části:Žák, Psanec, Šibeničník a je doplněna verši Francoise Villona a útržky středověké studentské poezie, které přebásnila sama autorka.

ÚRYVKY Z KNIHY:

Báseň, co je to vlastně báseň? Když se to říká nahlas, je to, jako když déšť bubnuje do římsy na okně. Tak jako by to samo plynulo, a hezky se to poslouchá. Ani bych nemusel dávat pozor na to, co se tram povídá. Mohl bych jen poslouchat, jak to šumí. (42)

…."Jenomže dnes mi to nestačí! Šumět - to je málo! Ať si šumí to, co básní všichni ostatní, kdo se chtějí líbit. To moje musí bubnovat na poplach nebo zvonit hrany!"vykřikuje bakalář Villon na profesora Parlana.
"Zvoní-li básník hrany, tedy obvykle sám sobě,,"chmurně odvětí učenec.(45)

"Ale to hlavní si pamatuj: je určeno, abys svítil, nedovol, aby tě nechali jen blikat. Slyším píseň, znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život tepe křídloma do času, syrový život, a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, žhnou, poletují, a potom už nic, potom už nic - !" (77)

Kam vlastně patřím? Tam - nebo sem? Tleskali mi tam a tleskají mi zde. Vítali mě tam a od zítřka mě budou vítat i tady. Kam tedy náležím? K oněm či k těmto? Přece není možně, aby moje místo bylo na obou koncích dlouhého provazu, po kterém tancuje život. Musím si vybrat: tam nebo zde. A vlastně proč bych si měl vybírat? Proč bych se měl rozhodnout pro jedno, když mě zahrnují přízní v paláci i v brlohu? (80)

V palácích mě vítali a těšili se na mne - ale proč? Čekali někoho kdo je pobaví, kdo jim vtipně odpoví, kdo slepí pár duchaplných strof, ačkoli je mladší než oni, bědnější než oni, chudý proti nim. Čekali šaška, a když vykonal svůj úkol, chtěli ho odměnit plným talířem. Chtěli zaplatit svému služebníkovi. Kdežto zde mě vítají ¨jako jednoho ze svého kruhu, rozumějí mi a mají mě rádi, protože k nim patřím, protože jsem jeden z nich. (81)

Od chvíle, kdy spatřil bezbranné studenty zbité policií, kdy uzřel bezpráví a krev a bolest svých spolužák, tak mladých a bujarých, kdy viděl hošíka v hořících šatech, zběsile tancujícího tmou jako hrozná pochodeň, jako by se velká část Františkova nitra ztratila, jako by vytekla s několika krůpějemi krve, které ušly při jeho zranění na skráni, a na tom místě jako by se zrodil nový kus jeho nitra. Dosud, ačkoli byl rázný, ba divoký, v něm bylo hodně shovívavosti, vštípené vlídnou moudrostí pátera Viléma. Ale nyní je shovívavost ta tam. Dosud, ačkoli byl břitký a rád se napil a rád si zadováděl, ve společnosti univerzitánů nočních putykách, byla v něm svědomitost. Vědomí odpovědnosti za vše, co činí, a hlavně víra v dobro a idealismus básníka , vypěstovaný přísným klášterním prostředím, kde od útlého věku žil. Leč nyní jeho svědomitost, víra v dobro a idealismus, mnohdy přemrštěný, nadobro zmizely. Život je tak krátký a svět tak veliký. Člověk je tak nepatrný a lidé kolem tolik zlí. Bylinka žití je tak křehká a životní podmínky tak kruté. (119)

Mě však chutná popel skutečnosti. A skutečnost je věru šedivá a třísní mě+ špínou jako závěje přilnavého popela. A přece o ní zpívám. Sen by arciť byl žádanější, příjemněji by se deklamoval šlechticům při jejich sedánkách, vždyť kdo z nich si odříkává Villona? Jenomže já ve svých básních snít neumím. Jak by to bylo pěkné. Ale já umím jen vidět, co jest. Jak rád bych se podvolil měkké náruči snění, jak by mi bylo lehce, moje duše by se vznášela v průzračném modru a já bych se dával unášet dál a dál a možná, že bych byl šťasten.(131)

…Jsem šťasten, že se mohu podílet na kráse, kterou vytvořili, jsem šťasten, jsem nesmírně šťasten, že život je tak nekonečný a moudrý, že uchovává po dlouhé věky díla všech prostých, chudých a utlačovaných taková, jaká je vykonali, hmotná a ohromující, kdežto činy mocných a bohatých a urozených mizejí kdesi v propadlišti času a rozplynou se v báchorku, které můžeš a nemusíš věřit. Jak je to moudré a spravedlivé!(206)

Celičká citlivá a vnímavá duše umělcova vyvrhuje v tom pláči svůj žal a hnus a tíseň a strach a omývá se a očišťuje pro dny, které přijdou a budou vyžadovat muže jako z kalené oceli. (211)

Jsem básník všedních dnů a takzvaného společenského odpadu. (300)

"Snažím se nalézt poezii ve všech jevech kolem nás," na to vévoda. "Já ji v ničem nehledám. Nebť ona ve všem je. (351)

"Nic od vás neočekávám,"řekne mu odevzdaně.
"Nejlepší cesta, jak všecko získat," odpoví jí vesele. (362)

Znám všecko, jenom sebe ne. (375)

"dospěl jsi,"řekne mu "k poznání, že smyslem života je smrt. A toto poznání ti cestu do věčnosti ulehčí."(432)

Tma, čas a myšlenky splývají v jediné, splývají v tiché zoufalství.(442)

Postěžuj si, poplač si, ale vytrvej.
Lidé přejí a straní toliko sami sobě, protože není nikoho, kdo by jim přál mezi mocnými.
…všichni umírají, tuto strast si nevypijí do dna pouze chudí, tato jediná je pro všechny.
…Neboť lítost je marnost.
"Říkal jste, že se píše taky o hrdinství! Že jste to říkal? Tak to je přece o bídě, ne?"
Moc nemizí - jen se stěhuje.
Závist jde ruku v ruce s hloupostí a zlobou.
…"Poněvadž kláštery berou lidem to nejhezčí, co jim Pán Bůh dal. Berou jim lásku."
…"jen se hezky učte, ať máte hlavu plnou a v srdci prázdno."
Největší potupa je, když člověka pochválí blbec.
Mladí mají vždycky pravdu, i když to staří neuznají
Září a radují se, jak se dovede radovat jen mládí: celou bytostí a vlastně z ničeho. (145)

"Oč v sobě se tolik bojíte, že váš hovor klouže tak na povrchu?"
Dnes však je už ráno. Jitro otevřelo oči do jasu a do vůně jasmínu a ospalý přídech oroseného kamene bloudí v lehké páře nad zemí.
Jsem krásná.
Jaké to vědomí pro ženu.
Jak může pomoci Bůh, když žena rozhodla?
Myšlenka dělá umělce.
Boj hmoty a ducha. Teď ukaž, jsi-li tvůrcem a zvládneš-li mlčenlivou vzpouru hmoty. (304)

Člověk často hyne žízní u samotného pramene.
Svou cítím moc, leč síly neznám v ní.
Mládí si libuje v zdánlivě hlubokých paradoxech.
Nikoli, není vinen svým osudem, je článkem řetězu.(414)

Můj strach je moje největší naděje.
Jsi pánem svého osudu, leč ty si vedeš jako jeho panoš.
Nikdo neslyší jeho úpění. Ticho slova vsákne, do ticha se vejdou miliardy slov a zapadnou bez ohlasu, ani necinknou, ani nezanechají kruhů na hladině, ticho je vzduchoprázdná věčnost.
Odsoudit je laciné a pohodlné a ješitné.
Člověk udělá to nejhorší ve snaze učinit co nejlépe.
…nelze žít věčně, přestože se v bídě život věčný zdá.
…z nesplněné touhy člověk nejvíc dokáže.
..ba zeptali se mě, proč je žena od přírody horší než muž, a já jim dokázal, že muž není o nic lepší, vždyť z čeho Bůh stvořil ženu? Z žebra Adamova ji stvořil, z muže samého. (131)

…vlezte mi všichni na záda, jak jste ve své složitosti prázdní a ve své učenosti ustrnulí. (131)

Ztratil jsem radost a naději a úctu, ztratil jsem vše, co podpírá lidský život. Už se mohu jen zhroutit. (182)

Co mže člověku dát učenost? Co víra v Boha? Co odříkání? Hle, před sebou máš život a vše, co ti může poskytnout pěkného i zlého: ber si plnými hrstmi, co se ti líbí, rvi to nenasytně a užívej toho k své potěše a nečekej, až přijde to zlé a učiní konec všemu. Zmocni se všeho, čeho lze dosáhnout, a nesmiřitelně pronásleduj každého, kdo ti v tom brání, a nejvíc soč proti těm, kdo jsou příčinou tolika zlého v životě, příčinou toho zla, jež nepřináší příroda sama. (120)

Bylas můj život a jsi má smrt.
Nikdy jsi nebyla zcela mou. Nestrpělas, abych se tě zmocnil jako tvůj pán a stal se tak tvým otrokem. Já jsem tak učinil ve svých myšlenkách tolikrát, že zbytečnou se stala skutečnost.Román je prolnutím reálného příběhu a zbojnické legendy. Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světoné války utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a lesích rodného Verchovinského kraje a živil se zbojnictvím. Bída válečných let trvala i za rumunské nadvlády, i po připojení k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví nebylo na Verchovině ani v minulosti něčím neobvyklým. Nikola sám i s tlupou a nakonec se svým mladším bratrem Jurou se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na Poloninš četníky chycen, po několika denním vězení na koločavské stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna. Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbrach se drží tohoto autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh barvitými epizodami. Kořeny zbojnické tradice osvětluje v kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustále střetávání a prolínání dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických činů k bouducnosti. ("Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem : dlouho. " - Závěr románu.) Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost, projevená v činech Nikolových a v milostném vztahu Nikoly, Ržiky a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové motivy. Tři světy : rusínský, židovský i český, jejich kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem se stal román jeho nejpřekládanější knihou.Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně
    Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena. Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata. Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna. Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí. Císařovna se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi. Arnošt jí chce dokázat nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu ložnici místo Peška. Ten má předstírat nemoc. Na zámku jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti žen nelíbí. Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě. Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává jeho svědectví pro Alenina otce. Alena s Peškem jsou ve strážnici. Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům, ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi, že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby, ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze, aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti. Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním.

Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále
    Děj této novely začíná před a končí po válce. Hlavním hrdinou a vypravěčem je číšník Jan Dítě. Vypráví o svém dětství, o komplexu z malé výuky i svého jména Dítě. Jeho celoživotním cílem je stát se úspěšným, uznávaným a bohatým. Na začátku své "kariéry" je prodavačem párků na nádraží, kde už jaksi nestihne vyhrabat drobné, aby je vrátil za bankovky...šetří. Jeho dalším stanovištěm se stává průměrný hotel, ve kterém pracuje. Své vydělané a pečlivě nahromaděné peníze utrácí pak jednou týdně v místním veřejném domě "U Rajských". Seznamuje se tu s mnoha obchodními cestujícímí a získává mezi nimi i jednoho dobrého přítele. Po nešťastné události, kdy polil jednu slečnu od Rajských, která za nim přišla na návštěvu. A právě ten pan cestující mu napíše doporučení do jiného hotelu. A tak se Jan vydává na své nové pracovní místo. Je udiven pompézností a noblesou hotelu, který vypadá, že ani není skutečný. Jak se později dovídá, hotel pracuje hlavně v noci, kdy tajně přijíždí auta vysokých státních uředníků - mezi nimi i prezidenti, velvyslanci a obchodníci. Hostinský, obézní muž na kolečkovém křeske s " očima všude", zaměstnává i jednoho bývalého trestance - vraha, ze kterého dostane strach, a proto raději odchází do jiného hotelu. Tam nejdříve zastává podřadné funkce, ale po neštěstí s číšníkem se stavá hlavním číšníkem. Velice si váží vrchního Skřivánka, který se neustále chlubí tím, že obsluhoval anglického krále. V tomto významném hotelu se konala významná slavnost a byla tu delegace z Habeše a jemu se poštěstilo obsluhovat habešského císaře, za což dostal řád. Po slavnosti byl obviněn z krádeže zlaté lžičky. Pociťuje i nelibost vůči své osobě, protože se začal učit německý jazyk. Seznamuje se s německou učitelkou telocviku a zamilovává se. Je propuštěn z hotelu. Jeho přítelkyně se stává aktivní ve fašistickém hnutí a on je pouze trpěn jako její "přívěšek". Je vyšetřován komisí pro čistotu rasy, zda je schopen počít dítě s "čistou arijskou ženou". Později si své chování velmi vyčítá a snaží se nějakým způsobem zapojit do odboje. Po omylu, kdy byl považován za špiona, je uvězněn a týrán v táboře. Nebyl tam, ale dlouho a byl propuštěn. S ženou, která později umírá ve válec, se jim narodí retardované dítě. Před smrtí mu jeho žena (Líza) předá kufřík se zabavenými cennými známkami. Po konci války je prodává a stává se milionářem. Zdálo by se, že se jeho sen už splnil a dosáhl všeho co si přál, ale nebylo tomu tak. Přál si být nejenom bohatý, ale i uznávaný. Kupuje si starý lom, ve kterém si zřizuje unikátní hotel. Doba se ale mění. Je vydán patent na milionářskou daň. Později jsou majetky milionářům zabaveny a ti jsou posláni do speciálních táborů. Jan se mohl tomuto táboru vyhnout a být i nadále milionářem - díky svému příteli z mládí, ale nechce. Dobrovolně se přihlašuje do tábora, kde zažívá humorné situace a setkává se se všemi dřívějšími hoteliery, kteří jím opovrhují. Je nešťastný, když je jeho pobyt u konce. Dostává listinu, ve které je povolán na Šumavu na údržbu silnic. V této vzdálené osadě je sám - jen s koněm, kozou, kočkou a psem. Medituje a přemýšlí o svém životě a o tom, čeho chtěl dosáhnout, dosáhl a ztratil. Dívá se na zrcadla a nepoznává toho kdysi důvěrně známého Jana Dítěte.    Námět: Příběh sirotka v 19.stol, který musí ubránit svou bezúhonnost vůči londýnskému podsvětí. 
    Do nejmenovaného anglického městečka se jednoho dne z posledních sil připotácela mladá těhotná žena. Několik minut po porodu zdravého chlapečka zemřela. „Díky dobrodiní“ tamějších radních bylo dítě umístěno v obecním sirotčinci, jehož jediná vychovatelka Mannová se velmi svědomitě starala, aby své svěřence dobře připravila na útrapy pozdějšího života a nenechala je zhýčkat nějakými požitky. Na pokraji hladu, bez zájmu a lásky vyrůstal sirotek Oliver Twist do svých devíti let. Pak radní zhodnotili, že Olivera hýčkali již dost dlouho a poslali obecního serbusa Bumbleho, aby jej dovedl na práci zpět do špitálu, kde se narodil. Když jeho zoufalství z nedostatku jídla dostoupilo vrcholu, šel jednou požádat o přidání trochy šlichty vydávané za ovesnou kaši. Radní otřeseni jeho neuvěřitelnou nenasytností se rozhodli dát jej někomu jako pacholka do učení. Vzal si jej místní pohřebník Sowerbery. Sám na něj zlý nebyl, ale neustálé šikanování od Noa Claypola, jeho staršího učedníka, Olivera skličovalo. Po tvrdé urážce a následné rvačce Oliver utekl. Nemaje ke komu jít, zamířil do Londýna. Po cestě se jej ujal starší výrostek John Dawkins, známý spíše jako Lišák Ferina. Odvedl ho ke svému „ochránci“, starému Židovi Faginovi. který poskytnul prostředky i Oliverovi. Při první procházce s Lišákem Ferinou Oliver zjistil, že Lišák a jeho kamarádi jsou profi kapesní zloději pracující pro Fagina. Snažil se utéct a vývojem událostí se dostal právě k panu Brownlowovi, kterého Lišák okradl. Oliver těžce onemocněl, ale díky láskyplné péči pana Brownlowa se uzdravil. Při první pochůzce, kterou jej jeho dobrodinec pověřil, byl zavlečen Faginovými kumpány zpět do jejich doupěte. Chtěli jej namočit do nějakého zločinu, aby už pak byl doopravdy jeden z nich a měli nad ním moc. Vybrali akci vedenou Billem Sikesem, bezcharakterním surovcem a násilníkem. Plánovali vyloupit dům a Olivera použít jako otevírače dveří. Nancy, Sikesova milenka, která Olivera vypravovala, mu projevila sympatie, několikrát se jej zastala, ale zadržela jej od útěku. Oliver se proto vydal s Billem. Podnik se však nezdařil a Oliver byl při vlézání do domu postřelen bdělými obyvateli. Sikes s kumpány Olivera odtáhli kousek od místa loupeže a sami utekli. Zraněnému Oliverovi nezbylo než se dovléct zpátky do domu, jež se před chvílí pokusili vyloupit. Majitelka paní Maylieová se jej laskavě ujala, uložila ho na lůžko a zavolala lékaře losberneho. S ním později malého Olivera vyslechla a rozhodla se uchránit jej před trestem podle zákona. Dokonce mu umožnila žít s ní a její nevlastní dcerou Rózou jako další člen rodiny. Po čase se vypravili navštívit pana Brownlowa, aby se konečně dozvěděl, proč Oliver najednou tak zmizel. Již několik dní pobývali v Londýně, když za Rózou přišla Nancy, aby ji sdělila informace, které se dozvěděla o Oliverovi. Zjistila totiž, že jeho nevlastní bratr Edward Leeford přezdívaný Monks se rozhodl Olivera zničit a spolčil se za tímto účelem s Faginem. Po další schůzce s Rózou se Bill Sikes dozvěděl, že Nancy „zradila“ a v návalu vzteku ji zavraždil. Róza celou záležitost sdělila panu Brownloowi. Jak později vyšlo najevo, tento muž si kdysi měl brát sestru Leeforda, otce Olivera a Edwarda, která zemřela v mladém věku. Brownlow pak stále udržoval spojení s jejím bratrem. Ten byl donucen oženit se ženou, kterou nemiloval. Z jejich svazku vzešel syn, Edward. Když už nebyli schopni spolu žít, rozešli se. Leeford pobýval v rodině starého námořníka Fleminga se dvěma dcerami. Starší Agnes se do něj zamilovala. Z jejich lásky se narodil Oliver Twist. Jeden bohatý příbuzný Leeforda mu odkázal svůj majetek., který po Leefordově smrti přešel na jeho dva syny, Edwarda a Olivera. Monks nyní usiloval o to, aby zlikvidoval Olivera a celé dědictví tak přešlo na něj. Avšak pan Brownlow svým odhalením jeho plány nadobro zhatil. Poslední překvapivá informace se týkala Rózy. Byla totiž mladší sestrou Agnes Flemingové, Oliverovy matky. Kniha končí vítězstvím dobrých a spravedlivých lidí. Bill Sikes zemřel při pokusu o útěk před policisty, Fagin byl oběšen, a Monksův život ukončila ve vězení stará nemoc. Pan Brownlow adoptoval Olivera Twista a Róza se vdala za Harryho Mayliea. Autor se v této knize pozastavuje nad morální úrovní jednotlivých postav příběhu. V některých odhalí dobrého člověka a některé v průběhu děje nechá prokázat se jako naprosté lidské zmetky.    Gandalf zjistí, že prsten má kromě schopnosti učinit člověka neviditelným mnohem větší moc. Je to totiž Jeden hlavní kouzelný prsten, který vyrobil sám pán temné země Mordoru - Sauron. Tento prsten měl vůdčí moc nad všemi ostatními kouzelnými prsteny ve Středozemi. Kromě toho působil jistým kouzlem na svého majitele, který se na něm stával závislým a čím déle ho měl, tím větší moc nad ním prsten získával. Gandalf se se svými obavami svěřil Bilbovi, který přemohl moc prstenu a věnoval ho svému synovci Frodovi a sám odešel z Hobitína, aby zbytek života strávil u Elronda půlelfa v Roklince. Sauron, který se domníval, že hlavní prsten byl ztracen, se o něm dozví a začne o něj usilovat. Pošle do Hobitína své Prstenové přízraky, které na sebe berou podobu devíti Černých jezdců. Gandalf Froda před mocí prstenu a Sauronem včas informuje, a proto Frodo stačí z Hobitína odejít dříve, než do něj dorazí Devítka. Doprovázejí ho jeho přátelé Sam, Smíšek a Pipin. Jejich stopy směřují do Roklinky. 
    Už po cestě tam je několikrát ohrozí Devítka, dostanou se do Starého hvozdu, kde se spřátelí s jeho pánem Tomem Bombadilem, zajme je duch Mohylových vrchů. V hostinci U Skákavého poníka se spřátelí s hraničářem, který se jmenuje Chodec, a který jim nabídne svou pomoc. S jeho znalostmi tajných stezek a cest se dostanou bez úhony až do Roklinky, kde se shledají s Bilbem. Elrond svolá Radu, která má rozhodnout o dalším osudu prstenu, který se nesmí dostat do Sauronoých rukou, protože Sauron by jej zneužil k ovládnutí světa. Jediná možnost, jak Prsten definitivně zničit, je hodit jej do srdce Hory osudu v Mordoru, kde byl zkut. Je sestavena devítičlenná výprava, společenstvo prstenu, která jej tam má donést a zachránit svět před zhoubou. Členy Společenstva jsou Frodo, Pipin, Smíšek, Chodec, trpaslík Gimli, elf Legolas a rytíř Boromir, který pochází z města Minas Tirith, které hraničí se Sauronovou říší Mordor a brání se před jeho vpády. Posledním členem společenstva je Gandalf, který ale spadne do hlubin propasti při souboji s barlogem. Osmičlenná výprava postupuje dále přes kouzelný elfí les Lothlórien, kterému vévodí sličná Paní Galadriel, která jim dá na další cestu spoustu elfy vyrobených maličkostí, které jim mnohokráte zachrání život. Z Lothlórienu pokračují po řece ke svému cíli. Musí se ale rozhodnout, zdali půjdou na pomoc Minas Tirith, nebo zdali se vydají přímo do Mordoru. Frodo se rozhodne odejít do Mordoru sám a tajně ze Společenstva uteče, jeho věrný sluha Sam ale jeho útěk odhalí a rozhodne se odejít s ním. Jakmile se odtrhnou, je společenstvo napadeno tlupou skřetů, kteří zabijí Boromira a unesou Smíška s Pipinem. Tímto je Společenstvo definitivně rozbito. Chodec, který se ve skutečnosti jmenuje Aragorn a který je dědicem trůnu v zemi Gondor, jejímž hlavním městem je Minas Tirith, se spolu s Gimlim a Legolasem vydá zachránit hobity ze skřetího zajetí, zatímco Frodo se Samem nastupují na cestu k Mordoru. 
    Děj knihy je řazen chronologicky, probíhá v jedné dějové linii, až na konci se linie rozdvojuje zároveň s rozbitím Společenstva. Jazyk byl použit spisovný a autor ho opět obohatil o libozvučná pojmenování osob, míst a událostí. Děj se odehrává ve vybájené Středozemi obývané bájnými tvory, kteří jsou všichni dílem autorovy nevyčerpatelné fantazie. Propracovanost detailů a přesvědčivost, s jakou je příběh sepsán, jej činí téměř skutečným a čtenáři se zdá, jako by se vše opravdu stalo. V tomto zdání čtenáře utvrzuje i přesné letopočtové zařazení, propracovanost složitých rodokmenů hlavních hrdinů a kompletnost dějin Středozemě. Próza je doplněna a zpestřena o písně a básně, ve kterých si hlavní hrdinové libují a opěvují nich své činy či činy druhých. Na základě těchto písní se činy slaných šíří z generace na generaci, ze země do země a písně nakonec plní funkci historických pramenů.

    ÚRYVKY Z KNIHY:

    Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
    Sedm vládců trpaslíků v síních z kamene,
    Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
    Jeden pro temného Pána na trůně
    v zemi Mordor, kde se snoubí šero s šerem.
    Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
    Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
    v zemi Mordor, kde se snoubí šero s šerem.
    (5)

    Ať ten, kdo neviděl padat noc, ještě neslibuje kráčet tmou. Myšlenku na to, co milujeme, vkládáme do všeho, o děláme. Ne každé zlato třpytívá se, ne každý, kdo bloudí, je ztracený. (166)

    „Zoufalství nebo bláznovství?“ řekl Gandalf. „Zoufalství to není, protože zoufat si mohou jen ti, kdo vidí neodvratný konec. My jej nevidíme. Moudré je uznat nutnost, když byly zváženy všechny ostatní cesty ačkoli se může zdát bláznovství těm, kdo lpí na falešné naději. Dobrá, ať je bláznovství pláštěm, závojem před očima nepřítele. Vždyť on má velké poznání a vyžaduje všechny věci přesně na vahách své zloby. Jediná míra, kterou zná, je však touha, touha po moci; a podle ní soudí všechna srdce. Do jeho srdce nevstoupí myšlenka, že někdo mže odmítnout, že může Prsten mít a chtít jej zničit. ..“ (254)

    Světlo vidí až do srdce temnoty, kdežto jeho vlastní tajemství nebylo odhaleno. Zatím. (330)Kniha je stejně jako dva předchozí díly Pána prstenů rozdělena na dvě dějové linie, na dvě knihy (pátou a šestou). Kniha pátá sleduje osud Gandalfa, Legolase, Gimliho,Smíška a Pipina, kteří se s vojskem Rohanu vydají na pomoc zemi Gondor, kde se má odehrát rozhodující bitva mezi Sarumanem a ostatním světem. Na pomoc přijedou ze severu hraničáři , Aragornovi příbuzní, kteří se s ním vydají přes Hory mrtvých, kteří jsou pod kletbou, kterou na ně kdysi uvalil Gondorský král, protože mu nepomohli v boji. Aragorn je vezme s sebou do Minas Tirith a jakožto budoucí král jim slíbí zrušení kletby. Gondor, do kterého zatím dorazili Gandalf se Smíškem, je obléhán mordorskými skřety. Když už to vypadá na porážku a správce města Denethor se chce zabít a zabít i svého syna Faramira, přijedou na pomoc rohanští a spousta posil z jihu pod vedením Aragorna. Minas Tirith je nakonec ubráněna, ale Denethor se zabijí. V bitvě zahyne také rohanský král a jeho neteř, sličná Éowyn, je zraněna. Zbylá vojska Rohanu a Gondoru se vydávají k Černé bráně do Mordoru. V tomto okamžiku začíná kniha šestá, která sleduje osudy Sama a Froda. Sam si myslel, že je Frodo mrtev, a proto jej opustil a šel s Prstenem dál sám. Ještě než se stačil od Froda vzdálit, objevily se dvě tlupy skřetů. Sam si navlékl prsten aby byl neviditelný, a tak zjistil, že Frodo není mrtev, ale jen uspán, a že ho skřeti táhnou do své věže. Sam se ho vydal zachránit. Dvě tlupy skřetů se mezi sebou nepohodly a vyvraždily se navzájem, takže měl Sam o to lehčí práci a Froda vysvobodil. Společně se v přestrojení za skřety vydali na poslední a nejnebezpečnější část cesty, o které byli oba přesvědčeni, že je v jejich životech úplně poslední, protože z Černé země nebylo návratu. Sílu jim dodávala povinnost splnit poslání a zachránit svět. Přes veškeré strasti, hlad a únavu se dostali až k Hoře osudu, do jejíž pukliny měli prsten vhodit. Když to však měl Frodo udělat, získal nad ním prsten veškerou moc a Frodo se ho nehodlal vzdát. Vtom se ale objevil Sméagol (Glum), ukousnul Frodovi prst s prstenem a spadl s ním do Hory osudu, což otřáslo samotnými základy Sauronovy říše a moci. Skřeti ztratili sílu, která je motivovala a muži ze západu je s pomocí orlů pobili a Gandalf se s orly vydal zachránit hobity. Celá válka tedy dopadla dobře a všichni se vrátili do svých domovů. Aragorn si vzal Arwen, dceru Elronda půlelfa, a stal se králem Gondoru, Faramir si vzal Éowyn, hobiti se vrátili do Kraje, který museli zachránit před nadvládou zlých velkých mužů, které tam po jejich odchodu poslal Saruman,a stali se z nich velice vážení a uznávaní hobiti. Sam Křepelka se oženil a nastěhoval se s Frodovým svolením do Dna pytle. Zničením hlavního Prstenu pohasla ale i síla ostatních kouzelných prstenů ve Středozemi, a tak všichni, kdo prsteny nosili, anebo žili pod silou jejich moci, museli odejít ze Středozemě skrz Šedé přístavy přes moře do země nesmrtelných, a tak se se Středozemí nadobro rozloučili všichni elfové, Elrond a jeho synové, Galadriel a její manžel, Bilbo, Frodo a Gandalf , a ve Středozemi, která byla nadále pod pevnou rukou gondorského krále Aragorna, po nich zůstaly jen pohádky o jejich skutcích. Děj knihy se odehrával v bájné neskutečné zemi Středozemi. Rozdvojené dějové linie se na konci příběhu opět sjednocují. Děj je i nadále řazen v rámci jednotlivých linií chronologicky. Jazyk byl použit spisovný s občasným úryvkem nespisovné skřetí řeči. Celá kniha byla, stejně jako dvě předchozí, pečlivě naplánována, aby všechny údaje seděly, a autor tak navodil jakousi atmosféru skutečnosti, jako by ona Středozemě skutečně existovala. Tuto atmosféru podnítil svými dodatky, které zahrnují celé dějiny Středozemě, jazyky a národy Středozemě, písma, rodokmeny hlavních i vedlejších hrdinů a bájných králů, které dohromady vytvářejí jakousi „Středozemskou mytologii“.Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock
    Jde o psychologický román s prvky imaginativními a filosofickými, 
    2.vlna válečné prózy. 
    1.vydání vyšlo roku 1963. 
    Jde o obraz úděsné reality, která vyznívá až tragikomicky. Dílo je psáno v er-formě, i když postava vypravěče je v pozadí, důraz je kladen na vnitřní život hrdiny. 
    Má 2 linie: 
    1) tragická, melancholická - do 10. Kapitoly, rozštěpené druhé já - stín Mon 
    2) tragikomická, akční - od 0.kapitoly - příprava Mundstocka na koncentrák, bez Mona, končí baladicky 
    Postavy: Hlavní - Theodor Mundtsock : starý osamělý žid, velmi senzibilní, válkou a čekáním na předvolání do koncentračního tábora psychicky narušený, schizofrenní 
    Stín Mon - fiktivní postava: existuje jen v Mundstockově mysli, Mundstockovo druhé já, představuje racionální složku, je korektorem paniky. Jemu se Mundstock zpovídá ze svých myšlenek, prožitků, obav i představ. Objevuje se u něj po vyhození ze zaměstnání státního bezvýznamného úředníčka a kdy mu drzý esesák co ho vyhazoval vynadal do svobodné židovské svině a mizí, když nachází trochu vnitřního klidu a naději. Tento zlom přichází v 10. kapitole, od které se začíná systematicky připravovat na transport a pobyt v koncentračním táboře. 
    Kropenatá Slepice: jeho domácí mazlíček, kterému vaří, kvůli které i hladoví, hlavně aby bylo jídlo pro ni, od které se nechává ozobávat a mazlí se s ní jako se psem, nebo kočkou. Najednou slepice mizí a objevuje se zraněný holub, který umírá a Mundstock ho pohřbívá 
    Rodina Šternů: židé, manželé, stará matka, dcera Frýda a syn Šimon. K těm chodí Mundstock na návštěvu a snaží se je vytrhnout z deprese do které upadli. Vykládá jim karty a obelhává je, že bude lépe a že už Němci prohrávají a že jistě nepřijdou do koncentráku. Ukázka str.54: „Věděl, že dnes půjdou spát klidněji, chudáci, u nichž pravda pláče v koutě. Bylo mu jich líto. A přece, i on sám se teď cítil nezvykle povznesen.“ 
    Sousedé Čížkovi: neodsuzují židy, pana Mundstocka mají rádi, nevadí jim jeho původ 
    Mundstockovi židovští známí: Steckerovi, Haus, Kohn, bývalá láska Ruth Krausová, Pan Vohrjahren - nesetkává se s nimi, pouze na ně vzpomíná 
    - obžaloba fašismu - ukázka str.64: „Ten pan Mundstock, který tu sedí na pohovce, má rozvázané boty a počítá, kdo už ano a kdo ještě ne, který má šedou tvář, krk mu propadá, v noci nespí, zestárl o věk za 3 roky, když přišli nacisté a všechno pokryli svým hnědým šerem.“ 
    - Mundstock má panický strach a to už i při všedních činnostech, všude vidí spiklence gestapa: ukázka str.35: “Kdyby šel parkem, zkrátil by si cestu, ale je mlha, šero a kdyby potkal kočky, ještě by ho zastavily. Ještě by ho v tom šeru a mlze obvinili ze sabotáže.“ 
    - některé jeho myšlenky dosahují až absurdity, někdy si až odporuje 
    - střídání se skutečnosti s fantazií psychicky narušených postav, př.: pan Mundstock mluví se svým druhým já, stínem Monem, či prožívá rozhovory s jinými lidmi jako je Rabí, podobného rázu jsou i jeho představy o transportu, které vypadají, jako by se opravdu děly. Pan Mundstock zde „hovoří“ s Panem Vohrjahrenem, “pozoruje ho“ a poučuje se z jeho nedostatků jako je těžký kufr bez omotaného držadla, upozorňování na sebe, nebezpečná pozice na kraji zástupu, kde jej můžou dozorci napadat apod. Pan Theodor Mundstock si komunikačně docela vystačí sám. Komunikuje jen se Štěrnovými a komunikaci s ostatními lidmy redukuje na nejnutnější minimum. 
    - složitá metaforičnost a symboliku, která se v díle několikráte navrací a opakuje: 1. motiv Kolumbovy plachetnice na otáčivém stínidle lampy 2. motiv prachu, dlažby, smetí ulice 3. motiv hvězdy, osudu, smrti 4. motiv stínu, tmy, šera mlhy 
Karel Václav Rais: Pantáta Bezoušek
    Pantáta Bezoušek je výminkář z Nové Vsi pod Zvičinou. Před pár lety zemřela jeho žena, a on cítí, že jeho konec už také není daleko, a tak se chce ještě podívat k synovi do Prahy. V Praze ho všichni přijmou s nadšením, hlavně vnučky Míci a Fíninka. Pantáta jel do Prahy především aby zkontroloval, jak jeho syn hospodaří. Zprvu se mu zdá, že je strašně nešetrný, a že vůbec nešetří, například že propálí za den tolik petroleje, co oni za měsíc, a podobně. Postupem času se podaří synovi otce přesvědčit, že je to v Praze normální, a že tomu zde odpovídají i příjmy, ba naopak, že je ještě mezi svojí vrstvou pomlouván – právník a šetří kde to jde. V Praze pantáta chodí každé ráno do kostela a pak na dopolední procházku po Praze, sám, nebo s panem berním panem radou - otcem synovy manželky. Odpoledne chodí pantáta na procházky se snachou a vnučkami. Největší “starosti” s pantátou má služka Fána, protože se pantáta rozhodl za každou cenu po ránu něco udělat. Nakonec si vydobyl “právo” každý den leštit boty, a občas zaskočí i na nějaký ten nákup. Fána se obává hněvu paní doktorové, že nechává pantátu dělat své povinnosti. Když se to paní doktorová dozví, pantáta se Fány zastane a vysvětlí, že si to vymohl sám. Při pobytu také zjistí, že rada brání své druhé dceři Melance, aby se stýkala se svým chlapcem. Pantáta se do toho pustí. Zjistí, že Krališ je hodný chlapec, a že to s Melankou myslí dobře, ale protože mu zemřel otec, má se co ohánět, aby uživil sebe a svou starou matku, a na dokončení doktorátu mu nezbývají prostředky. Radní si myslí, že je Králiš jen mizera, který se chce dostat do bohaté rodiny, aby pak mohl utrácet. Pantáta ho chápe, ale snaží se ho přesvědčit, že si všechno vysvětluje moc tmavě. Nakonec mu poví o jednom člověku od nich, který mu byl chováním podobný, že mu zemřela žena, rok nato dcera, a dva roky na to druhá dcera. Třetí začal hýčkat, a začal jí i tolerovat návštěvy, ale to ho po čase omrzelo, a tak jí to zase začal zakazovat, až dcera spáchala sebevraždu. Radní si začal uvědomovat, že se chová stejně, začal mít o Melanku strach, a nakonec jí začal s Králišem pouštět. Po pár dnech se začal pantáta vyptávat, jestli mu nepřišlo psaní, a každé ráno byl zklamaný, že nic. Myslel, že na něj nemyslí. Začal už i mluvit o návratu, že je jaro a musí jít dohlížet na setí. Po pár dnech psaní opravdu přišlo. Psal mu přítel Antonín Kabelák. Psal mu všechno možné, že jsou všichni zdrávi, že na něj vzpomínají a těší se jek bude vyprávět o Praze, o tom co se za jeho nepřítomnosti stalo, kdo zemřel a podobně. Mimo jiné mu napsal i že jim přišli přeměřit pole, a že jim ho o tři brázdy zúžili. Od té doby byl pantáta jako na trní, že už musí opravdu domů. Poradil se se synem co mají s tím polem dělat, a udrželi ho v Praze jen dva dny. Na nádraží se s ním přišli rozloučit všichni – pan rada, pan berní, Melanka s Králišem, Syn s manželkou, vnučkami a Fánou. Všichni byli smutní že je pantáta opouští a nepotlačili slzy – Skupina na perroně se ani nehnula, jen hlavy se zvolna točily za odjíždějícím vlakem. Ztrácel se jim v slzách
Bohumil Hrabal: Postřižiny
    Celý příběh se točí okolo Maryši, manželky Francina, který je správcem pivovaru. Je velmi krásná mladá energická žena, která když si něco usmyslí, tak to prostě udělá. Obvykle vezme své kolo a projíždí se po městě - její dlouhé vlasy za ní vždy krásně vlají. Nejen muži ale dokonce i ženy se za ní otáčí a můžou na ní nechat oči. Vlastní čtyři prasata. Zabíjačku má Maryša opravdu ráda a nenechá si ji nikým zkazit, a proto nedá dopustit na oblíbeného řezníka, pana Myclíka. Nakonec pozve na zabíjačku celou správní radu, (doktor Gruntorád a kominický mistr pan de Giorgi) všichni členové odcházejí domů až pozdě večer a libují si, až na Francina, který zabíjačku nesnáší - raději pije bílou kávu a přikusuje suchý chleba (ostatně to je jeho nejoblíbenější jídlo). Druhý den, když se Maryša probudí, usmaží si dva přírodní řízky a zapijí je pivem (její oblíbený nápoj). Francin se na ni vyčítavě podívá. Z jeho pohledu je zřejmé, co si myslí: "Už zase jí tak, jak neslušná a nespořádaná žena." Opatrovníkem, který se stará o její krásné vlasy, je kadeřník Boďa Červinka. Maryša si vždycky uvaří heřmánkový odvar a v bandasce si ho odveze do oficíny, kde jí v něm Boďa vykoupe vlasy. Její vlasy ozáří kadeřnictví a zvědavci koukají do výlohy a čekají až ta překrásná žena vyjde ven. Když Maryša nasedá na kolo, Boďa jí přidržuje vlasy, aby se jí nedostaly do kola a když se rozjíždí, vyhodí je jemně do vzduchu. Všichni cyklisté a kolemjdoucí jsou okouzleni, dokonce i manžel, kterého potká. Veškerý obdiv jí dělá dobře. Projede ještě jednou náměstím a u Grandu vidí Francina s Orionem. Francin je z jejích vlasů úplně mimo. Orion je jeho motocykl, se kterým jezdí do Prahy a většinou se mu porouchá. Jednou ho domů dokonce odtáhne i kravský povoz. Vždycky jí přiveze z Prahy dárek. Jednoho dne přijede Francinův bratr Pepin, který je roztržitý, co si myslí, řekne na rovinu, nemluví, ale křičí a je trochu blázen, povoláním švec. Francin z něho dvakrát nadšený není. Pepin sice říká, že přijel pouze na dva týdny, ale Francin ví, že se jeho návštěva protáhne tak na dva měsíce. Maryša si v bláznivém švagrovi najde zalíbení a často se s ním vybavuje a dělá s ním psí kusy. Nejednou se stane, že Pepinovo hlasité bavení přeruší jednání správní rady a utrápený Francin přiběhne a okřikne ho. Jednou se si sedne Francin na židli, na které bylo ševcovské lepidlo. Členové rady mu pomáhají se odlepit tak vehementně, až se také přilepí a jednání musí být přerušeno. Po čase jede Francin opět do Prahy, tentokrát jí nepřiveze žádný malinkatý dáreček. Vždy prohledává jeho kapsy a když se jí zeptá: "Kdo ti dal dárek?", vždy odpoví: "Přece můj milovaný manžel." Tentokrát by se to však do kapsy nevešlo. Je to přístroj, který se skládá ze skleněných trubic, různých nástavců a elektrod, které jsou naplněny neónem. Přístroj slouží na uklidnění migrény, na srdce, na nervy, na jaterní skvrny, na natržené svaly a na další. Součástí přístroje je i skleněný neónový hřeben, pomocí kterého Francin pročesává její vlasy. Jednou byl Pepin s Maryšou v zahradě a na kusu klacku jí hlučně vysvětloval kolik částí má vojenská puška. Opět přiběhne z kanceláře rozčílený Francin a ptá se, co v zahradě dělají. Na Pepinovu otázku "Kam si mají jako jít hrát?" rozzuřeně odpoví - třeba na komín! Tak Pepin s Maryšou vylezou na komín. Pepin na komíně usne. Maryša vidí, jak se k pivovaru řítí hasiči. Jedou samozřejmě pro ně, aby je sundali. Pepin pracuje už tři týdny v pivovaře u bednářů. Do města se dostane novinka - rádio. Občané přicházejí do hotelu Na Knížecí, aby si mohli prohlédnout a poslechnout tu zázračnou věc. I Maryša je ohromena rádiem, které teď zkracuje vzdálenost mezi Prahou a jejich městečkem. Díky této myšlence jí napadlo, že si taky něco zkrátí - sukni. Rychle pospíchá do pivovaru s ustřihnutou sukní přímo u kolen. Je tím nadšená a připadá si hned o 10 let mladší. Nasedá na své oblíbené kolo a vyjíždí si do městečka. Okolí (hlavně muži) padají úžasem do kolen. Maryša je tak posedlá módou zkracování, že jejich psovi Muckovi zkrátí sekyrkou ocásek. Doktor Gruntorád mu ocas zaváže. Pes ale stejně bolestí celou noc vil, že Francin popadl pušku a zastřelil ho. Potom s Pepinem vezmou pilku a zkracují nohy u stolu o 10 centimetrů. Pak se jim to zdá hodně, a tak nohy u stolu podloží knihami. Francin se vrací z Prahy a tentokrát přiváží gramofon. Pustí hudbu a požádá manželku o tanec – snaží se tancovat tango. Potom Maryšu požádá o tanec Pepin, bláznivě s ní tancuje a dokonce si jí přehodí i přes záda. Maryša najednou zakopne o špalek, který byl uříznutý od stolu, zvrtne si kotník a noha musí do sádry. Teď má Francin ženu jakou si vždy přál. Nosí jí snídani, oběd z restaurace, stále ji obletuje. Takto jí chce dokázat, jak moc ji má rád. Jeho snem bylo, aby Maryša dostávala každý rok angínu, chřipku nebo zápal plic, aby o ni mohl pečovat. Konečně jí doktor sundává sádru. Maryša dostane další bláznivý nápad. Jede k Boďovi, že chce nový postřih (sestřih) – ovlivnil ji doktor Gruntorád, který nechal koňům zkrátit hřívy a ohony a nový sestřih jí doporučil kvůli lupům. Boďa ji však ostříhat nechce. Musí tedy podepsat revers jako před operací, že si dobrovolně při svém plném vědomí nechává ostříhat vlasy a k tomu mu ještě mu přislíbí basu ležáků. Když jede městečkem s novým krátkým sestřihem do pivovaru, nikdo ji vůbec nemůže poznat. Ti, co ji poznali, vykřikli: "Ustřihla si vlasy!" a rozhořčeně se za ní vydali do pivovaru. Francin, když vidí tu pohromu, vezme pumpičku od kola, přehne Maryšu přes koleno a před všemi cyklisty jí našvihá pumpičkou.Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy
    Obsah díla: Kniha obsahuje 25 povídek, pokusím se nastínit děj několika z nich.

    Případ dr. Mejzlíka

    Policejní úředník dr. Mejzlík navštívil pana kouzelníka Dastycha. Svěřuje se mu s případem. Chytil kasaře - podle bot od popela si ho pod lampou všiml. Sledoval ho a poté na něj udělali zátah. Chce vědět, čím to bylo, že šel večer právě tou ulicí, když tam jít nepotřeboval. Byla to intuice, předtucha, mechanická rutina, náhoda? Chce to zjistit, aby věděl, čeho se má v budoucnu chytit - co když přijde velký případ? Povídka končí tím, že dostane telefonát - musí vyřešit vraždu.

    Modrá chryzantéma

    Hrabě byl velký milovník květin, měl nádhernou zahradu. Jednoho dne autorovi (který byl také znalcem květin) přinesla velmi retardovaná dívka Klára vzácné modré chryzantémy. Hned zavolal hraběte, vzal Kláru do kočáru a jeli hledat chryzantémy. Klára měla radost z toho, že jede vozem a chtěla cestovat dál a dál - nechápala, že je má dovést ke květinám. Nakonec zapojili do hledání i četnictvo, pročesali celé okolí, ale nic nenašli. Zdeptaný autor se vydal vlakem domů. Najednou vidí u trati u hlídačova domku něco modrého. Intuitivně zatáhne za záchrannou brzdu, zaplatí pokutu a jde se na tu modrou krásu podívat. Jsou to přesně ty modré chryzantémy, které mu donesla Klára. Hlídač ho ihned začal vyhazovat - nikdo zde podle úředního zákazu nesmí být, hned musí odejít - chce tedy jít po trati, ale to se přeci nesmí. Hlídač nakonec svolil, že půjde na pochůzku a on může tedy odejít. Jakmile hlídač zmizel, autor vyryl kytičky a valil pryč. Jak odjížděl vlakem, viděl u trati rozčilujícího se hlídače. Proč chryzantémy předtím nenašli? Nikoho nenapadlo jít za zákaz - jen Kláru, která neuměla číst.

    Věštkyně

    Příběh se odehrává v Anglii. Věštkyně Edith Myersová prý provádí něco nekalého. Proto k ní pošle policejní komisař Mac Leary svou ženu. Ta se vydává za mladou svobodnou slečnu. Věštkyně jí řekne, že ji čeká hodně cestování a peněz, do roka si ji vezme nějaký boháč. Někdo starší jí prý bude bránit. Pan sudí Kelley si věštkyni předvolal a obvinil ji ze špatného věštění - zelená desítka neznamená cesty, ale naději. Věštkyně je vyhoštěna. Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho a zeptal se ho, co dělá jeho paní. Odpovídá mu, že se rozvedli. Vzal si ji nějaký obchodník z Austrálie - před týdnem spolu odjeli do Melbourne.

    Jasnovidec

    Žid Janowitz vypráví panu státnímu zástupci dr. Klapkovi o jasnovidci, který dokáže podle písma charakterizovat člověka, aniž by to písmo viděl - pouze hmatem. Prý má každé písmo své vlastní fluidum. Státní zástupce mu nevěří, i když mu řekl nádherný případ - prý dokázal daného člověka popsat dokonale. Slíbí mu tedy, že se na něj zajde podívat. Pan Karadagh (orientální jasnovidec) dostal od státního zástupce obálku s dopisem Hugo Müllera -továrníka a několikanásobného vraha. Jasnovidec ho dokonale popsal - z toho člověka sálá velká síla - nedokáže říct jaká (nenachází slova); je schopen téměř čehokoli; když je na lovu, vidí v lidech jen kořist; zabije-li, je to jako kdyby dal na šachovnici mat; má přesné mravní pojmy; zabíjí chladnokrevně; jasnovidec by nechtěl být jeho nepřítelem. Večer pan státní zástupce zjistil, že jasnovidci nedal dopis obžalovaného, nýbrž své poznámky. Státní zástupce vyhrál tento soudní proces díky dokonalé charakteristice obžalovaného. Poté se o něm baví dva kolegové a popíší ho téměř stejnými slovy jako jasnovidec (viz úryvek).

    Myšlenky: Život člověku připravuje pořád nové překvapení - je nevyzpytatelný. Dokonale se baví na lidský účet.

    Jazykové zpracování: Psáno velmi stručným a svěžím jazykem (až na nějaké drobné popisy). Autor používá humorných a sarkastických prvků - zpestřuje tím celé vyprávění.

    Ukázka: "Nebo to," pravil pan votant, "jak říkal: Tenhle vrah si jistě nic nevyčítá; je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou, - nemusí se bát svého svědomí." "Nebo zas ten psychologický postřeh," pokračoval předseda soudu utíraje si ručníkem ruce, "že je to komediant a pozér, který by chtěl ohromit svět svými činy-" "Copak Klapka," řekl pan votant uznale. "To je nebezpečný odpůrce." "Hugo Müller vinen dvanácti hlasy," podivoval se předseda, "kdo by to byl řekl! Tak ho Klapka přece jen do toho dostal. Pro něj to je jako ha v šachy nebo lov. On se tak do každého procesu zažere - Pane kolego, já bych ho nechtěl mít svým nepřítelem." "Jemu," děl pan votant, "to dělá radost, když se ho lidé bojí." "Trochu samolibý, to on je," řekl zamyšleně ctihodný předseda. "Ale má úžasnou vůli… hlavně k úspěchu. Veliká síla, pane kolego, ale -" Pana předsedu nenapadlo vhodné slovo. "Nu, pojďme se navečeřet."Josef Škvorecký: Prima sezóna
Kniha byla vydána poprvé v Torontu v roce 1975, v Praze až o mnoho let později, a to v roce 1990. Nese podtitul Text o nejdůležitějších věcech života, je rozdělena do šesti částí se samostatnými názvy. Každá část jakoby separátně tvořila autonomní povídku. (Můžeme zde nalézt prvky rámcové povídky, jakou například byl Decameron).
    Děj příběhů se odehrává v průběhu jednoho válečného roku od zimy do podzimu v malém městečku Kostelci. Hlavním hrdinou je gymnazista Danny Smiřický (ostatně jako v mnoha dalších autorových dílech), který se v každé povídce snaží rozličnými způsoby získat přízeň nějaké dívky. Jeho pokusy však vždy skončí hlubokým nezdarem. 
    Danny chodí nejen do školy, ale také docela dobře hraje na flexatón, v kostele vypomáhá při mších jako ministrant a též se pokouší o štěstí na prknech ochotnického divadla. To, po čem nejvíc touží, se mu nedostává, jsou to právě kostelecké dívky. Do mnohé se už hluboce zamiloval, ale stále se mu nepodařilo žádnou si získat. 
    Když už se mu podaří oblomit spolužačku Irenu, aby ho pozvala domů, přichází její otec, pan rada. Dannyho v danou chvíli nenapadne nic lepšího, než ho přesvědčit o tom, že Irenu přišel doučovat matematiku. Pan rada tomu tedy uvěří a oběma dá vypočítat velký počet příkladů. Komičnost celé situace se skrývá v tom, že právě z matematiky mu hrozil reparát. 
    Veliký šok zažije s dvojčaty, pohlednými sestrami Weberovými. Díky své takřka nerozeznatelné podobě se střídají na schůzkách a ohromně se tím baví nejen ony, ale i další Dannyho ctitelky. 
    Na zkoušku ochotnického divadla přijíždí z blízkého města slečna Kristýna, která Dannyho okamžitě uchvátí. K Dannyho smůle překazí jim jejich první rande velebný pán, který ho poprosí o pomoc. A tak namísto schůzky musí přepisovat takřka celou noc matriku, aby zamaskoval sňatek kamaráda Tondy s židovskou dívkou, protože má následující den přijít na faru kontrola z gestapa, a tenkrát byly Němci zakázány sňatky neárijského původu. 
    Ke kontrole pak ale vůbec nedošlo, neboť německému úředníkovi zachutnalo nabízené mešní víno natolik, že se k ověření správnosti zápisů ani nemohl dostat. 
    Nadějný se zprvu jeví začínající vztah s Ireninou sestrou Alenou. Dokonce se Dannymu podaří vylákat Alenu na dvoudenní výlet. Noc měl Danny naplánovanou v jednom z hotelů. Ale ani tentokrát nebyl úspěšný, neboť v jejich pokoji se náhle objevil pan rada a došlo jen k dalším komplikacím, ostatně jako ve všech Dannyho vztazích. 
    Léto uplynulo jako voda a s ním skončila i „prima sezóna“. Opět začala škola, Danny chodí hrát s kamarády a vzpomíná na léto a je mu teskně smutno. 
    Celý příběh se odehrává během druhé světové války. Škvorecký se netradičním způsobem zhostil této látky a namísto utrpení z bojů zachycuje vnitřní smutek z nenaplněných přání. Dannyho touha po lásce, porozumění a podpoře je tím, co ve svém životě hledá. Nedokáže mu jí nahradit ani jeho různorodá činnost. Přesto je věrný základním lidským hodnotám, a tak namísto svého potěšení, s úmyslem zachránit svého kamaráda od krutého trestu, se dobrovolně vzdává dohodnuté schůzky s vysněnou dívkou a celou noc pracuje na matrice. 
    Škvorecký tak chtěl ukázat na mravního, sociálně smýšlejícího hrdinu, který je pro dobro druhých ochoten obětovat vlastní štěstí.Frantz Kafka: Proces
    Posmrtně vydaný román pražského německého spisovatele, jenž hluboce ovlivnil literaturu zejména po 2. světové válce.

    Nedokončený román se skládá z 10 poměrně samostatných kapitol, jejichž pořadí není zcela jednoznačné. Josef K., prokurista banky v nejmenovaném městě (ale s jistými pražskými znaky), je v den svých 30. narozenin zatčen. Nikdo mu nesdělí důvod zatčení ani obvinění, které je zřejmě vážné, a které proti němu vznesl neznámý soud. Zatím je ponechán na svobodě a jen občas je předvolán k podrobnému vyšetřování, jež se koná na zaprášené půdě odlehlého činžáku, kde panuje křiklavý nepořádek. Josef K. zpočátku považuje obžalobu (jíž sám nezná) za nesmyslnou, cítí se nevinen a snaží se zlehčovat svůj případ. Později se snaží různými prostředky soudní řízení ovlivnit. Vyhledává pomoc advokáta, malíře, který má styky se soudem, i různých žen. Dozvídá se, že soud opírající se o široce rozvětvenou a neprůhlednou organizaci, neuznává hmatatelné důvody neviny, je vždy přesvědčen o vině obžalovaného a žádá doznání. Přitom se přizná. Při náhodné návštěvě v chrámu se Josef K. setkává s knězem, který mu vykládá příběh o člověku, který po celý život čekal před dveřmi zákona, aniž by vstoupil. Josef K. nikdy nespatří své soudce, ani neslyší rozsudek. V předvečer svých 31. narozenin ho dva muži odvádějí z bytu a v opuštěném lomu nad ním vykonají ortel ranou nožem do srdce. Umírá "jako pes". Proces je psán v er-formě. Události jsou však představovány z perspektivy hlavního hrdiny, prostředí i postavy jsou jen mlhavě charakterizovány. Otřesné situace jsou líčeny nevzrušeně, chladně registrujícím monotónním a věcným stylem, s banálními detaily. Josef K., který se domníval, že přehledně líčí svůj život, se náhle ocitá v postavení člověka osaměle a beznadějně bloudícího v labyrintu, v nemilosrdně se zužujícím kruhu.Jan Neruda: Povídky Malostranské
    Tato kniha patří k největším Nerudovým dílům. Jsou v ní obsaženy povídky z Prahy na Malé Straně. Vystupují v nich různé postavy a mají různorodý děj. Na příklad:

    Pan Ryšánek a pan Schlegel

    pojednává o hospodě na Malé Straně do které chodili jen vážení pánové a obchodníci. Do této hospody chodili také pánové Ryšánek a Schlegel. Seděli u jednoho stolu, ale nikdy spolu nepromluvili slova. Nemluvili spolu, protože když bývali ještě mladí líbila se jim stejná žena, kterou si nakonec vzal pan Schlegel. Od té doby spolu stále nemluví, ale přesto sedí v hospodě vždy u jednoho stolu, obráceni k sobě boky. Jednoho dne pan Ryšánek do hospody nepřišel a proslýchalo se, že je vážně nemocen. Pan Schlegel z toho měl očividně velkou radost a potěšení. Asi po půl roce přišel pan Ryšánek opět do hospody, hodně poznamenaný svou nemocí. Chtěl si zapálit fajfku, ale neměl tabák a tak poslal sklepníka pro svůj tabák domů. Tu náhle pan Schlegel podal panu Ryšánkovi svůj tabák a pobídl ho, aby si vzal a tak spolu začli opět pomalu mluvit.

    Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

    povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.

    Přivedla žebráka na mizinu

    Pojednává o jednom člověku, který byl žebrák, ale byl to hodný žebrák a lidé mu vždy něco dali, on vždy poděkoval a byl stále veselý. Ale jednou se o něm začalo říkat, že mí vilku na druhé straně Vltavy a že žebrat chodí pro radost. A tak už mu lidé přestávali dávat různé zbytky od oběda apod. začali mu říkat že už nic nezbylo nebo že se nemají zrovna dobře a tak už nechodil tak spokojený a potom ho dlouho neviděli až jednou ho našli umrzlého.

    Doktor Kazisvět

    Pojednává o muži, který se jmenuje pan Herribert a je to syn slavného lékaře, který byl znám po celé Malé straně. Jeho otec ale brzy zemřel a od syna se čekalo že bude v otcově povolání pokračovat, protože měl i školu. Ale mladý Herribert se uzavřel do sebe a kdyby kdokoliv i umíral tak mu by to bylo jedno, a tak ještě párkrát si k němu někdo přisedl a zkoušel s ním na vázat řeč, pan Herribert ale vždy odešel a tak si ho lidé přestali všímat, on vždy sedal na nejvzdálenější lavičku a všem se vyhýbal. Až jednou na jednom pohřbu, najednou rakev spadla ze stolku a její víko odletělo. Pan Herribert stál vedle a všechno viděl, viděl i nebožtíka. A najednou prohlásil: „On není mrtvý!“ A všichni se na něj podívali, protože ho do teď neslyšeli mluvit. A pan Herribert řekl dále: „On je jen v bezvědomí.“ A v tu chvíli ho druhý nevěřící doktor nazval Doktorem Kazisvětem, ale protože nebožtíkova manželka byla z manželovy smrti tak zhroucená, že nakonec dovolila panu Herribertovi aby nebožtíka léčil, a opravdu, večer už byl nebožtík znovu mezi živými! A tak si ho lidé začali vážit a obdivovat ho. Ale pan Herribert nezačal léčit, ale zase se uzavřel. A i když si ho lidé vážili, jeho přezdívka už mu nezmizela.

    Hastrman

    Pojednává o panu Rybářovi, kterému se říkalo hastrman pro jeho zelený fráček a pro "moře" ("Ďjó, moře! Proč nebydlíme u moře."), jenž říkal cizincům na Petřínské vyhlídce. Říkalo se o něm, že je bohatý - má drahokamy. jenže to nebyly drahokamy, ale obyčejné kamínky, jak se později dozvěděl i pan Rybář. Byl velice zklamaný, proto se ho pan Šajvl pokusil přesvědčit, že nezáleží na tom, jestli je bohatý. Oni jsou bohatší o něho. Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy
    Obsah díla: Kniha obsahuje 25 povídek, pokusím se nastínit děj několika z nich.

    Případ dr. Mejzlíka

    Policejní úředník dr. Mejzlík navštívil pana kouzelníka Dastycha. Svěřuje se mu s případem. Chytil kasaře - podle bot od popela si ho pod lampou všiml. Sledoval ho a poté na něj udělali zátah. Chce vědět, čím to bylo, že šel večer právě tou ulicí, když tam jít nepotřeboval. Byla to intuice, předtucha, mechanická rutina, náhoda? Chce to zjistit, aby věděl, čeho se má v budoucnu chytit - co když přijde velký případ? Povídka končí tím, že dostane telefonát - musí vyřešit vraždu.

    Modrá chryzantéma

    Hrabě byl velký milovník květin, měl nádhernou zahradu. Jednoho dne autorovi (který byl také znalcem květin) přinesla velmi retardovaná dívka Klára vzácné modré chryzantémy. Hned zavolal hraběte, vzal Kláru do kočáru a jeli hledat chryzantémy. Klára měla radost z toho, že jede vozem a chtěla cestovat dál a dál - nechápala, že je má dovést ke květinám. Nakonec zapojili do hledání i četnictvo, pročesali celé okolí, ale nic nenašli. Zdeptaný autor se vydal vlakem domů. Najednou vidí u trati u hlídačova domku něco modrého. Intuitivně zatáhne za záchrannou brzdu, zaplatí pokutu a jde se na tu modrou krásu podívat. Jsou to přesně ty modré chryzantémy, které mu donesla Klára. Hlídač ho ihned začal vyhazovat - nikdo zde podle úředního zákazu nesmí být, hned musí odejít - chce tedy jít po trati, ale to se přeci nesmí. Hlídač nakonec svolil, že půjde na pochůzku a on může tedy odejít. Jakmile hlídač zmizel, autor vyryl kytičky a valil pryč. Jak odjížděl vlakem, viděl u trati rozčilujícího se hlídače. Proč chryzantémy předtím nenašli? Nikoho nenapadlo jít za zákaz - jen Kláru, která neuměla číst.

    Věštkyně

    Příběh se odehrává v Anglii. Věštkyně Edith Myersová prý provádí něco nekalého. Proto k ní pošle policejní komisař Mac Leary svou ženu. Ta se vydává za mladou svobodnou slečnu. Věštkyně jí řekne, že ji čeká hodně cestování a peněz, do roka si ji vezme nějaký boháč. Někdo starší jí prý bude bránit. Pan sudí Kelley si věštkyni předvolal a obvinil ji ze špatného věštění - zelená desítka neznamená cesty, ale naději. Věštkyně je vyhoštěna. Asi za rok potkal soudce Kelley komisaře Mac Learyho a zeptal se ho, co dělá jeho paní. Odpovídá mu, že se rozvedli. Vzal si ji nějaký obchodník z Austrálie - před týdnem spolu odjeli do Melbourne.

    Jasnovidec

    Žid Janowitz vypráví panu státnímu zástupci dr. Klapkovi o jasnovidci, který dokáže podle písma charakterizovat člověka, aniž by to písmo viděl - pouze hmatem. Prý má každé písmo své vlastní fluidum. Státní zástupce mu nevěří, i když mu řekl nádherný případ - prý dokázal daného člověka popsat dokonale. Slíbí mu tedy, že se na něj zajde podívat. Pan Karadagh (orientální jasnovidec) dostal od státního zástupce obálku s dopisem Hugo Müllera -továrníka a několikanásobného vraha. Jasnovidec ho dokonale popsal - z toho člověka sálá velká síla - nedokáže říct jaká (nenachází slova); je schopen téměř čehokoli; když je na lovu, vidí v lidech jen kořist; zabije-li, je to jako kdyby dal na šachovnici mat; má přesné mravní pojmy; zabíjí chladnokrevně; jasnovidec by nechtěl být jeho nepřítelem. Večer pan státní zástupce zjistil, že jasnovidci nedal dopis obžalovaného, nýbrž své poznámky. Státní zástupce vyhrál tento soudní proces díky dokonalé charakteristice obžalovaného. Poté se o něm baví dva kolegové a popíší ho téměř stejnými slovy jako jasnovidec (viz úryvek).

    Myšlenky: Život člověku připravuje pořád nové překvapení - je nevyzpytatelný. Dokonale se baví na lidský účet.

    Jazykové zpracování: Psáno velmi stručným a svěžím jazykem (až na nějaké drobné popisy). Autor používá humorných a sarkastických prvků - zpestřuje tím celé vyprávění.

    Ukázka: "Nebo to," pravil pan votant, "jak říkal: Tenhle vrah si jistě nic nevyčítá; je tak sebejistý, tak bezpečný sám před sebou, - nemusí se bát svého svědomí." "Nebo zas ten psychologický postřeh," pokračoval předseda soudu utíraje si ručníkem ruce, "že je to komediant a pozér, který by chtěl ohromit svět svými činy-" "Copak Klapka," řekl pan votant uznale. "To je nebezpečný odpůrce." "Hugo Müller vinen dvanácti hlasy," podivoval se předseda, "kdo by to byl řekl! Tak ho Klapka přece jen do toho dostal. Pro něj to je jako ha v šachy nebo lov. On se tak do každého procesu zažere - Pane kolego, já bych ho nechtěl mít svým nepřítelem." "Jemu," děl pan votant, "to dělá radost, když se ho lidé bojí." "Trochu samolibý, to on je," řekl zamyšleně ctihodný předseda. "Ale má úžasnou vůli… hlavně k úspěchu. Veliká síla, pane kolego, ale -" Pana předsedu nenapadlo vhodné slovo. "Nu, pojďme se navečeřet."Jarmila Loukotková: Pro koho krev
    Vše začíná na trhu, kde Lukullus z rozmaru kupuje otroka Athénióna, jež je velice podobný jeho bratru Licíniu. Athénión se zamiluje do otrokyně Manéy a má s ní dceru Idanu. Doba je velice zlá, velké množství otroků vyvolává nejen ne Sicílii, ale v celé Itálii nepokoje. Lidé, kteří nemají peníze o práci ani nezavadí a jsou odkázáni na pomoc státu. Místodržící Nerva má za úkol propustit na svobodu otroky, jež pocházejí ze svobodných rodin. Propuštěno je na tisíce otroků. Athénión se však obává ztráty rodiny. 
    Na pobřeží Sicílie se shromáždilo vojsko otroků, kteří hodlají porazit Římany a obsadit ostrov. Athénión prorokuje otrokům v Lukullově domě, získává je na svou stranu. Do města přijíždí Lukullův přítel, který zvrátí jejich názory. Licínius zmaří Nervovu snahu propustit otroky. Athénión prchá z Morgantiny za pomocí Nigera. Manéa a Idana se ukrývají. Athénión putuje do Lilybéa, kde vyhledává přítele Dióna, se kterým kdysi sloužil. Společně získají několik tisíc otroků a vydávají se na pomoc Salviovu vojsku. Ze Salvia, bývalého otroka se však stal velmi panovačný vůdce, který pohrdá jak Athéniónem, tak Diónem. Nakonec přecejenom najdou společnou řeč. Salvius zůstane králem a Athénión se stává vůdcem obrovského vojska. Nejprve poráží Římany a poté táhnou na Morgantinu, která po určitých obtížích taktéž padne. Athénión v rozvráceném městě objevuje Rosciuse, který proti němu kdysi tak tvrdě řečnil. Nyní ho pověřuje pronesením uvítací řeči k novému králi otroků. Přihlásil se zraněný Niger. Z jeho zamlklého chování Athénión pochopí, že Manéa sklidila za svého muže veškerou zášť, ale Idana je stále na živu. 
    V Římě nastoupil nový místodržící Licínius, ten který započal tuto válku. Poznal svou dceru. Vojsko táhne na Triokalu. Po cestě se bez boje otrokům vzdává město Herbess. V bitvách se otroci mstí svým bývalým pánům. Pověst o síle otrockých vojsk je taková, že se sicilská města sama podvolují vzbouřencům. Po dobytí Triokaly všichni bláhoví otroci oslavují, pouhý Athénión má čistou mysl. Ví, že dobytí tohoto města byl jejich vrchol a nyní musí nutně přijít porážka. Zrádný Salvius uvrhl Athénióna do vězení, cítí blízký konec. 
    Licínius v Římě nechal postavit ohromné vojsko, aby navždy potlačil povstání. Otroci se před hradbami Triokaly střetnou s římským vojskem. Zmateni a vystrašeni však prchají. V čele Římanů totiž spatřují Athéniónovi tak podobného Licínia. Athénión je propuštěn z vězení. Vyhublý Salvius se hodlá vzdát Římu. Athénión se však rozhodne jít do boje. Je těžce raněn. Otroci sice bitvu vyhrají. Athénión se rozhodne i přes svůj stav odplížit z bojiště a už nikdy se nevrátit do města, do spárů Salviových. 
    Řím vzkvétá. Salvius podlehl následkům války a novým místodržícím je jmenován Aquílius. Ten se dostává i do čela římského vojska. Z další bitvy vyjdou otroci najisto poraženi ( padl Missela, Žid Ellazar i Kartháginec Nuharbal ). Zbytky vojska otroků jsou nahnány do soutěsky, kde bez přičinění Římanů umírají hlady. 
    Takto skončil boj otroků za dobrou věc.Karel Čapek: První parta
    Hlavní postavou je Stanislav Půlpán. Standa je sirotek, a stará se o něj jeho teta. Ta však umře, a tak musí Standa zanechat školu a jít pracovat. Je zaměstnán jako vozač v dole Kristina. Jednoho dne se stane na dole havárie – zasype se jedna šachta. Tři lidi to zraní, a tři tam zůstanou uvězněni (Josef Máldr, otec tří dětí, Jan Ramas, otec jednoho dítěte, a Antonín Kudla, otec sedmi dětí). Vedoucí dolu oznámí horníkům, že za pár dní to přijede vyšetřit bezpečnostní komise, ale že tak dlouho čekat nemůžou, ale že je tam taky poslat nemůžou, protože je to tam nebezpečné. Oznámí jim, že do záchranných prací může jít jen ten, kdo podepíše, že jde dobrovolně. Nikomu z horníků se moc nechce, všichni stojí a čekají, co se bude dít, když v tom najednou vystoupí z davu Standa, a přihlásí se jako první. Starší horníci se cítí trapně, že se jako první přihlásil sedmnáctiletý kluk. Pak se již začínají hlásit jeden za druhým, a mnoho z nich zapře že má děti. Do první party se přihlásí: Stanislav Půlpán, vozač, Suchánek Antonín, lamač, Martínek Jan, důlní tesař, Falta Josef, mladolamač, Adam Josef, lamač, Andres Jan, palní dozorce a Matula František, zedník. Když fárají dolů, začíná být Standovi nějak divně, a když se prodírají jednou zasypanou šachtou, má Standa strach, ale ví, že teď už odejít nemůže, obzvlášť, když se přihlásil jako první. Když projdou chodbou, dostanou se na místo, kde na ně už čeká ing. Hansen. Hansen je Švéd, který zde pracuje na nějakém novém důlním patentu. Rozděluje jim práci a dohlíží na bezpečnost. Z místa kde jsou, začnou prokopávat cestu jinou zasypanou šachtou, kterou by se měli dostat k těm třem zasypaným. Standa dostane za úkol jen odnášet vydolované uhlí a hlušinu, po chvíli je již udřený jako p---e, a začíná si uvědomovat, že zachraňování těch horníků není žádné velké hrdinství, jen ohromná dřina. Postupem času však začíná měnit názor, práce ho začíná bavit, protože od Anderse místo očekávané kritiky obdrží pochvalu, a starý Suchánek mu přijde sám od sebe pomoc. Jednou pošle Anders Standu do šachty za Pepkem, ať mu vyřídí, že už má jít ven se nechat vystřídat. Když se tam Standa doplazí, Dá mu Pepek kladívko, Ať si zkusí zaťukat. Po chvíli poslouchání slyší Standa slabý zvuk, něco jako tikot hodinek. Pepek mu vysvětlí, že to je signál od těch zasypaných. Od té doby je Standa strašně hrdý na to co dělá, a když je přijde vystřídat druhá parta, ani se mu nechce odejít, protože se bojí že ta tři vykopou oni, a slíznou si všechnu slávu. Večer se sejdou všichni v hospodě, a postupně se z nich stane opravdový kolektiv, Standovi už taky přestanou vyčítat, že je zesměšnil tím že se přihlásil jako první. Když Standa v noci dojde s Adamem domů, bydlí u nich totiž v podnájmu, ani se mu nechce spát, a myslí na to, jestli se jim je podaří vytáhnout, jestli ještě odpovídají na ťukání, a podobně, pak chvíli myslí na Adamovu ženu Marii, do které je zamilován, až nakonec usne. Teď chvíli o Adamovi. Ten má s Marií velmi nepovedený život. Neustále před ní klopí zrak, nikdy na ní kloudně nepromluví. Standa si toho všímá, a přesto že Marii miluje se je snaží dát dohromady. Druhý den si jde pro noviny, a je strašně hrdý na to, že se tam dočte o té havárii na Kristině, a že je tam i jeho jméno. Celý den se pan nemůže dočkat, až zase sfárají dolů a budou pracovat na záchraně těch tří. Konečně přijde pátá hodina, a první parta zase nastoupí na záchrannou akci. Standovi se jde mnohem lépe a ta zbořená šachta, kterou musí projít, mu přijde mnohem kratší. Tuto směnu se již musí pracovat s plynovými maskami, protože se v dole objevily plyny. Směna probíhá celkem bez komplikací, ale najednou praskne strop, a Standa vidí, jak se to sypa na pana Hansena. Vrhne se pod strop a snaží se ho zadržet rukama, což je samozřejmě nesmysl. Pan Hansen jen tak stačí uskočit ke stěně, a Standovi to zavalí ruku. Když se probere, stojí nad ním celá parta. Pak si pro něj přijde ambulance a odveze ho do nemocnice. Tam mu amputují na jedné ruce několik článků od několika prstů. Do nemocnice ho přijde navštívit i paní Hansenová, která mu děkuje, co pro jejího muže chtěl udělat. Standa se brání, že si žádnou chválu nezaslouží, spíše naopak, protože mu jenom skočil do cesty, a on byl rád, že se mu na poslední chvíli podařilo změnit směr a uskočit ke stěně. Paní Hansenová mu jeho názor vymluví, že to je sice pravda, ale že to dělal s dobrým úmyslem, a že toho si cení více. Pak ho přijde navštívit i Martínek, povídá si s ním o tom jak pokračují práce, a Martínek mu odpovídá na všechno, co Standu zajímá. Další den má Standa nový převaz, a primář ho večer pustí ven, že se může jít podívat k dolu na konec směny. Když Standa dojde k dolu, žádná manželka tam na žádného horníka nečeká, a v celém areálu je nějak divný klid. Když se Standa zeptá správce, co se stalo, dozví se, že to někoho zasypalo a místo jména se jen dozví, že jim chybí číslo 192. Standa váhá, za kým má jít, aby se dozvěděl podrobnosti. Neví, kdo zůstal dole zasypaný, a tak nechce nikde zažít trapnou scénu. Nakonec se vydá k Pepkovi, a když ho vidí sedět u dveří, oddychne si. Pepek mu všechno poví, jak to bylo: Už byla chodby podepřená až do konce, a začali probíjet poslední část, sbíječka už vydávala dutý zvuk, což znamenalo, že jsou už u konce, a že tenhle finiš dodělával Adam, kterého to tam taky zasypalo. Adam byl vždycky blázen, a všude rubal do poslední chvíle, Standa sám mnohokrát viděl (při normálním dolování, ještě před závalem), jak Adam vytěžil ze sondy ještě x metráků uhlí, a že se chodby bořily, sotva z nich vylezl. Téměř každý, kdo ho znal mu nepředpovídal šťastný konec. Je jisté, že jako horník už Standa pracovat nemůže, a důl ho asi zaměstná jako nějakého administrativního pracovníka. Standovi svítá možnost, že si bude moci dodělat školu, a možná si udělat i nějakou maturitu.Alois Jirásek: Psohlavci
    Tato kniha vypráví o chodech po 30. leté válce, kdy východní pohraničí státu získal svobodný pán z Albenreuthu, mezi lidmi Lomikar. Ten po Chodech, kteří byli zvyklí na svou volnost a majestáty od jiných králů chce, aby robotovali, úplně se mu podřídili a vydali mu všechny majestáty, které už stejně prý neplatí. To se chodům nelíbí a posílají své vyslance do Vídně k císaři, aby jejich práva uznal. Ovšem Lomikar má kontakty a tak na soudu ve Vídni jen vydělá a poté svolává chody na svůj Trhanovský zámek, aby jim přečetl jejich práva. Chodové ovšem od svých velvyslanců slyšeli, že soud je na dobré cestě (Lomikar jejich dopisy zabavil) a že určitě vyhrají. A tak se proti tomu ozval jeden sedlák Kozina, že tomu nevěří a že si to vymyslel. A tak vyslali posla do Vídně a tam se dozvěděli, že se proti tomu mohou odvolat u soudu v Plzni. A tak poslali Kozinu, protože byl dobrý řečník, a ještě pět lidí do Prahy na odvolání. Ovšem i tam Lomikar zkorumpoval soudce a tak byli všichni uvrhnuti do žaláře. V tuto dobu na Chodsku vypukají bouře a teprve několik stovek vojáků je částečně uklidnilo (Chodů bylo asi čtyři sta). Potom ovšem proběhla jedna bitva, kdy hlavní buřič povstání zahynul a zbytek utekl do lesů a do Bavor. Ti se ale postupně začali vracet a v okovech robotovali skoro celý den. Zatím v Praze pět ze sedmi lidí slíbilo poslušnost Lomikarovi a šli také v okovech robotovat. Jen dva neodvolali. Jan Sladký Kozina a jeho strýc postřekovský Brychta. 
    Po tomto bylo na Chodsku ticho. Všichni poslušně robotovali, ale mnohem více a déle než kdysi. Ale ani s tímto se Lomikar neuspokojil. Podal svou stížnost k soudu hrdelnímu a tam dospěli k rozhodnutí. Poté toto rozhodnutí bylo posláno císaři do Vídně a ten trest zmírnil na jednu smrt a dále deset a osm let ve věznici, potom po dvou a jednom, nebo vyhostění ze země. Tento upravený rozsudek byl poslán posly přímo na Chodsko, tam tento rozsudek vyhlásili, jak se manželka Koziny dozvěděla, že má být popraven, popadly jí mdloby. Poté Lomikar nařídil, že z každé vesnice se musí jet určitý počet lidí podívat na popravu do Plzně. Zatím Kozinu i s Brychtou převezli do Plzně a tam je poprvé od uvěznění dali do společné cely proto, že Brychta umíral. Brychta nakonec asi čtyři dny před popravou zemřel a v tu dobu ke Kozini byly poprvé puštěny manželka a matka Koziny. Ty přivedly Kozinovy děti a přišel s nimi i Jiskra Řehůřek, Kozinův největší přítel. Poté už byli puštěni jednou denně a den před popravou dvakrát. V den popravy přišel do cely kněz, ať aspoň teď odvolá to co řekl Lomikarovi. Kozina ale neodvolal a tak mu kněz řekl ať to nechá na Bohu. A tak potom šel Kozina na popravu. Šel vzpřímeně a jak lezl na žebřík po všech se otočil a jak už měl hlavu na špalku zvolal: „Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás­—“. A potom už Kozina nebyl mezi živými. To bylo 28. listopadu. Chodové byli potichu, ale Lomikar měl muka, jak se blížil listopad, měl noční můry, byl stále tak nějak nemocný. Potom za ním přijela vdaná dcera a Lomikar se trochu rozveselil. Blízko 29. listopadu jeli na hon, když přijeli započal hovor a Lomikar potom v řeči, když narazili na Kozinovu výzvu říká: ,,-oprátku má již na krku a ještě si troufá mne zváti na boží soud. Ó kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu –“. A zemřel. A tak byl na Chodsku klid, ale byla zde také volnost.Eva Kantůrková: Přítelkyně z domu smutku
    Kniha nás zavádí do ponurého prostředí neosobní ruzyňské věznice. Každá kapitola není jen částí knihy, ale také novou osobou, známou, s kterou nás autorka seznamuje. Některé se jí staly přítelkyněmi, ale k jiným naopak cítila odpor, ačkoli všechny byly stejně jako ona vězeňkyněmi.
    Detailně popisuje charakter každé ženy na pozadí jejich jednání. S psychologickou šíří rozebírá krok po kroku každý jejich čin, který je přivedl do tohoto nevlídného prostředí, do prostředí vzdáleného nejen zrakům, ale i citům lidí - do věznice. Stěží by dokázali takovéto utrpení snést emocionálně chladnější muži, natož pak ženy. Líčí, jak se prostředí negativně odrazilo na jejích „přítelkyních“, jak psychicky strádají, až na hranici mentální retardace. 
    Pregnantně zachycuje vztahy na cele, ale také i v celé věznici a vliv takovéhoto prostředí na člověka. Uvědomuje si nutnost mít poblíž někoho spřízněného. Přehlížela-li některé hodnoty na svobodě, zjišťuje v tomto drsném prostředí, že se její hodnotový žebříček radikálně změnil, pokládá za důležité zcela jiné hodnoty, než které pokládala za hlavní v době, kdy mohla prožívat plnost svobody. 
    Je-li každý člověk jiný, má jiné potřeby a touhy, pak právě psychický nátlak a nelidské prostředí vykoná své. Všechny vězeňkyně měly velikou společnou touhu, dostat se opět na svobodu. Každému podlamuje toto prostředí nohy, na každého působí krutě, ale jen někteří mu dokáží vzdorovat. Zatímco z jedněch se stávají díky krutostem a životním strastem egoisté, druzí jsou schopni myslet i na jiné, kteří možná zažili větší krutosti, nebo to tak alespoň vnímají. Snaží se jim zpříjemnit pobyt, ačkoli je to nadlidský úkol, ale vlídné slovo mnohdy udělá více, než esteticky krásné prostředí. 
    Ve svém díle je věrna psychologické próze a vedle své vlastní situace disidentky se soustřeďuje především na vykreslení pocitů a emocí svých spoluvězeňkyň. Zachycením jejich povahových a charakterových rysů dosahuje hlubokých portrétů lidí stojících na okraji společnosti a zároveň utváří analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. Tak veliký vliv měl vězeňský pobyt autorky na její dílo, ačkoli strávila ve vězení jen rok, a to v letech, kdy zacházení s vězni bylo mnohem vlídnější než kdysi.    Děj se odehrává v Římě počátku našeho století, v Římě, který byl pestrou směsicí národů, názorů a náboženství, v Římě císaře Nera. Tento císař pověstný svou krutostí, samolibostí a brutalitou, byl v podstatě osobnost velmi slabá a jednoduchá, která sice hlásala, jak je velká a jakou má moc, ale ve skutečnosti si uvědomovala svou malost, a proto si neustále přála být jen oceňována a nesnesla žádnou kritiku. Někteří vlivní občané tehdejšího Říma si tuto její malost uvědomovali a naučili se s její pomocí císařem manipulovat. Mezi tyto vlivné osobnosti patřil augustián Gaius Petronius, jeden z císařových oblíbenců, vzdělaný, sečtělý člověk, proslulý estét a hbitý rétor, který svými vhodnými poznámkami většinou dokázal césara dokonale zmanipulovat. Petroniův synovec Marus Vinicius se zamiluje do Lygie (Kaliny), dcery krále Lygů, která byla jako batole zastavena Římanům jako rukojmí. Po skončení válek na ni Lygové zapomněli, a tak byla se sou umírající matkou a služebnictvem převezena do Říma, kde si ji vzala na starost rodina Aulů, která si ji oblíbila jako vlastní dceru. Do této nádherné Lygie se Vinicius zamiloval a šel k Petronioi pro radu, jak si vydobýt její srdce. Petronius přes svůj pokročilejší věk dosud nepoznal skutečnou lásku, uznával jen chvilkové milenecké aférky, styky s krásnými otrokyněmi a césarské orgie, nepochopil tedy mladého Vinicia, který se chtěl s Lygií oženit. Přimluvil se u césara, aby byla Lygie jakožto rukojmí, a tady majetek státu, Aulům odebrána a přestěhována na Palatin, odkud ji měl císař věnovat Viniciovi. Nero, který nenáviděl bezúhonnou Aulovu rodinu, splnil Petroniovu žádost, a tak se Lygie¨, která vyrůstala v čisté,nezkažené a spořádané společnosti, přestěhovala s hrstkou svých otroků a věrným služebníkem Ursem na Palatin, který byl ohniskem neřesti, obžerství a špatnosti. Pro mladou dívku znamenal tento přechod obrovský šok. Jediní, koho u dvora znala, byl právě Petronius a Vinicius, v jejichž pomoc doufala (doufala, že ji vrátí Aulům). Na hostině jí ale opilý Vinicius prozradil, že právě díky něm dvěma byla Aulům odebrána. Lygie, které byl Viniius do té doby sympatický, jej od této chvíle začala nenávidět a v den, kdy měla odjet z Palatinu do jeho domu, zorganizovala svůj únos, zprostředkovaný Ursem a bratry křesťany. Pomponie Graceina, žena, která Lygii vychovala, byla totiž jednu z prvních křesťanů, kteří svou víru tajili, a Pomponie tuto víru štípila mladé Lygii, která se do ní plně pohroužila. Křesťané ji tedy unesli a schovali mezi sebou. Vinicius zuřil vzteky i neukojenou touhou, mísil se něm vztek s nekonečnou láskou a s pomocí Petronia se pustil do jejího hledání. Najali si rádoby filozofa Chilóna, který zjistil, že Lygie je křesťanka, a proto se začal vydávat za křesťana a nakonec Lygii skutečně objevil. Neuvážlivý a vznětlivý Vvinicius se ji vydal unést s Krotónem, nejsilnějším gladiátorem tehdejší doby. Ašak Ursus, Lygiin ochránce byl ještě statnější a Krotóna zabil. Byl by zabil i Vinicia, kdyby mu v tom Lgyie dbající Kristových přikázání nezabránila. Přesto Ursus Vincia zranil. Křesťané vzali Vinicia mezi sebe a snažili se jej uzdravit, jak jim kázala jejich víra. Vinicius jejich chování zprvu nemohl pochopit, ale čím delší dobu mezi nimi trávil, tím hlouběji pronikal do hlubin jejich víry a tím více s ní souhlasil, a protože si uvědomil že stát se křesťanem je jediná cesta, jak získat Lgyii nebránil se jí. Lygie, která ho ošetřovala, si všimla změn, které se udály s jeho poahou a začínala si jej znovu zamilovávat. Zalekla se ale této lásky a utekla. Vinicius tedy opět rozběhl pátrání, ale když mu ji Chilón zase našel, netoužil už zmocnit se jí násilím jako prve, ale chtěl se zmocnit její duše. Navštívil ji tedy a shledal se se starými známými, kteří o něj po zranění Ursem pečovali, mimo jiné i s apoštoly Petrem a Palem. Vyznal se Lygii ze své lásky a poté, co jim apoštolové požehnali, rozhodl se Vinicius, že se dá pokřtít a pak se dá s Lygií oddat. Na přání Nera musel ale odjet s celým dvorem do Antia, kde chtěl Nero dokončit svůj epos o Tróji. Protože si ale nedokázal představit hořící město, dal zapálit Řím, který nenáviděl a hodlal na jeho místě vystavět nové, lepší město Neronia. Řím hořel několik dní a shořel prakticky do základů, obyvatelstvo se bouřilo, bylo málo jídla a téměř všichni se octli bez střechy nad hlavou. Aby se obyvatelé nevzbouřili proti němu, svalil Nero inspirován svou manželkou Poppaeou a praefektem praetoriánů Tigellinem, vinu za požár na křesťany. Prodejný Chilón se sám nabídl a vyzradil Nerovi všechna křesťanská shromaždiště a v Římě začal hon na křesťany. Ti byli zavíráni do přeplněných vězení, kde čekali na blížící se hry, které caesar pořádal, aby si naklonil obyvatelstvo. I Lygie byla zajata a uvězněna a přes všechny Viniciovy a Petroniovy snahy, kterými si Petronius pod sebou před caesarem podřezával větev, nebyla pro ni naděje na vysvobození. Na následujících hrách byly nelidskými způsoby postupně vražděny tisíce nevinných křesťanů. Zpočátku her se obecenstvo dobře bavilo, když klidní křesťané podléhali dravé zvěři, později však diváky začal udivovat klid, s jakým umírali, překvapovalo je, že se nijak nebránili na některých obličejích bylo dokonce vidět, že jsou za mučednickou smrt vděčni a Římané začali pochybovat o jejich vině. Lygie ve vězení onemocněla, a protože k hrám vybírali halně zdravé křesťany, měla připadnout až k jedné z posledních várek. Viniciovi, který už vyzkoušel všechny lsti k jejímu osvobození, se podařilo dostat se alespoň do vězení, kde spolu dlouho rozmlouvali o příštím životě, kde se oba shledají, a kde budou žít navěky spolu. Nevnímali už krutou skutečnost a těšili se na společnou smrt. Zákeřný Nero, který chtěl Viniciovi způsobit co největší bolest, dal Lygii připoutat k rohům obrovského býka. Býka dal vpustit do arény, do níž dal předtím vpustil Ursa. Ursus, vida svou božskou paní nebezpečí, soustředil veškerou svou sílu a býka zabil. Římský lid byl ohromen a nadšen a žádal pro oba milost a Nero, který byl závislý na přízni lidu, jim dal život. Ochromený Viniius, který už téměř zemřel žalem vzal Lygii k sobě, vyléčil ji a odjeli společně na Viniciovy statky na Sicílii, kde upadli v milosrdné zapomnění a nemuseli se už bát nevole caesara. Petronius který konečně ve vztahu ke své otrokyni Euniké nalezl opravdovou lásku, upadl v caesarovu nemilost, a protože tušil, že mu Nero co nevidět pošle rozsudek smrti, vzal si sám život a caesar sám byl záhy sesazen. V průběhu po pronásledování křesťanů byli zadrženi i oba apoštolové. Petr, který měl možnost z Říma utéci, měl cestě vidění Krista, který se jej zeptal “Quo vadis, domine?“. Po tomto vidění se Petr vrátil do Říma, kde byl stejně jako Pavel ukřižován. 
    Román je velmi dějový, i když v některých pasážích je děj záměrně zpomalován a dramatizován obsáhlými popisy dušeních stavů, situací či prostředí. Jazyk byl použit spisovný, výrazově velmi bohatý. V rozhovorech i v ději jsou časté narážky vztahující se k řecké a římské mytologii. Aby čtenář mohl knize plně porozumět, jsou mu k dispozici rozsáhlé vysvětlivky. Zhledem k tomu, že byl román sepsán na základě historických faktů, může se stát studijní látkou, pomocí níž si čtenář nenásilnou formou získá představu o římském způsobu života a o struktuře tehdejší společnosti. Vlivem toho, že sám autor byl silně věřící křesťan, je v knize křesťanství vyzdvihováno způsobem, který ,myslím, v dnešní době už mnoho lidí neuznává nebo jej nedokáže pochopit.

    ÚRYVKY Z KNIHY:

    Pomoc má člověk očekávat jen odtud, odkud může přijít. (99)

    Láska se dává, láska se nebere. (113)

    Nejsou malé mé zásluhy, nýbrž malá je lidská vděčnost. (130)

    Svět nese na ramenou nikoli Atlas, ale žena a někdy si s ním pohrává jako s míčem (139)

    U Herkula! Zachovej jenom klid; jinak ovládne on tebe, a ne ty jeho. (140)

    A pamatuj vždy, že mramor, byť sebevzácnější, není sám o sobě ničím a že skutečnou hodnotu dostává teprve tenkrát, jakmile ho sochařova ruka promění ve veledílo. Buď takovým sochařem i ty, carissime! Milovat, to ještě nestačí, člověk musí umět milovat a musí umět lásce naučit. Vždyť rozkoš pociťuje i plebs, ba dokonce i zvířata, ale skutečný člověk se od nich liší právě tím, že tu rozkoš mění v jakési ušlechtilé umění a kochaje se jí, ví o tom, uvědomuje si v mysli celou její božskou cenu a ukájí tak nejen tělo, nýbrž i duši.(146)

    A nestačí milovat jen dobré, je třeba milovat i špatné, protože jen láskou lze z nich vyhnat zlo. (187)

    Hleděl na její profil, na sklopené řasy, na ruce sepjaté na kolenou a v jeho pohanské hlavě se začala s námahou klubat myšlenka, že kromě nahé, sebejisté a na své tvary hrdé řecké a římské krásy je na světě ještě jakási jiná, nová, nesmírně čistá krása, v níž je obsažena duše. (236)

    „Co bude dále, toho nedbám. A to je moje nejnovější filozofie.“
    „Vyznával jsi ji vždycky. Není v ní nic nového!“
    „Je v ní obsah, který dřív neměla.“ (272)

    Tobě změnila láska čich, máš tedy raději fialky než verbenu, mně však změnila duši, a tak tedy přes svou ubohost a touhu dávám přednost tomu, aby Lygie byla taková, jaká je, než aby se podobala ostatním. (274)

    „já se domnívám, pane, že deset tisíc nahých panen působí menším dojmem než jedna.“ (285)

    „Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím moc. Kdepak je ta naše moc?“292)

    A pojednou pocítil, že mu nestačí mít ji ve svém domě, že u nestačí obejmout ji násilím a že jeho láska chce už něco více, totiž její souhlas, její lásku a její duši. (297)

    Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však kdybych neměl, byl bych jako zvučící měď (303)

    Štěstí je vždycky tam, kde je člověk vidí. (314)

    A v tomto okamžiku se oba cítili nesmírně šťastni, neboť pochopili, že kromě lásky je spojuje ještě jakási jiná síla, sladká a nepřemožitelná zároveň, síla, pod jejímž vlivem se láska mění v něco nezničitelného, co nepodléhá změnám, zklamáním, zradě, ba ani smrti. Jejich srdce naplnila naprostá jistota, že ať se stane cokoli, oni se nepřestanou milovat a navzájem si patřit. A to vědomí způsobilo, že do jejich duší proudil nevýslovný klid. Vinicius při tom cítil, že je to láska nejen čistá a hluboká, nýbrž i docela nová, taková, jakou svět dosud nepoznal a ani nemohl dát. Vytvářelo ji v jeho duši vše: i Lygie, i Kristovo učení, i světlo měsíce, spící tiše na cypřiších, i krásná noc, takže se mu zdálo, že celý vesmír je jí plný. (336)

    Jen velcí umělci si mohou ve srovnání s uměním připadat malí. (350)

    Kdo uměl žít, ten musí umět zemřít. (427)

    Hovořilo se o tom nejednou i mezi augustiány, ale Petronius si dosud nikdy neuvědomil tak pronikavě tu skutečnost, že onen ověnčený vůz, na němž stojí Řím jako triumfátor a leče za sebou spoutané stádo národů, že onen vůz spěje do propasti. Život světové metropole mu připadal jako jakýsi bláznivý tanec, jako orgie, která musí přece skončit. (436)

    Aniž si to uvědomovali, oba se ve svých myšlenkách a rozmluvách, ba i v touhách a nadějích vzdalovali stále více od života, přestávali jej jakoby vnímat. Oba se podobali lidem, kteří odrazili od pevniny, nevidí už břeh a hrouží se pomalu do nekonečna. Oba se pozvolna měnili ve dvě smutné duše, zamilované do sebe a do Krista a připravené odletět. (522)

    Vězení a nemoc setřely poněkud její krásu.Tenkrát, když ji vídal u Aulů, i později, když ji přišel unést do Miriamina domu, byla krásná jako socha a jako květ zároveň. Teď byla její tvář téměř průsvitná, paže zhubly, tělo působením nemoci vychrtlo, rty zbledly, a dokonce i oči se zdály méně modré než kdysi. Zlatovlasá Euniké, která jí přinesla květiny a drahocenné tkaniny na přikrytí nohou, vypadala vedle ní jako kyperská bohyně.
    Estét Petronius se marně nutil, aby na ní našel bývaly půvab, a krče rameny, myslil si v duchu, že tento stín z elysijských niv věru nestál za všechno to úsilí, za ty bolesti a za to utrpení, které z Vinicia div život nevysálo. Avšak Vinicius, který teď miloval její duši, miloval ji tím více, a když bděl nad spící Lygií, zdálo se mu, že bdí nad celým světem. (562)

    Víš, lidé neznali dosud Boha, kterého by mohli milovat, proto se nemilovali ani navzájem a z toho pramenil jejich neutěšený úděl., protože tak jako světlo pramení ze slunce, tak pramení štěstí z lásky. (579)

    …A to proto, že ji miluji nesmrtelnou duší a že se oba milujeme v Kristu a že taková láska nezná ani rozloučení, ani zradu, ani změny, ani stáří, ani smrt. Protože až mine mládí a krása, až povadnou naše těla a přijde smrt, láska přetrvá, protože přetrvá duše. (580)

    Kdo miluje krásu, nemůže už jen proto milovat ošklivost. (583)

    Není skeptika, který by se nedíval toužebným okem na mučedníka a nezáviděl mu nejvyšší štěstí, které je v tom, že je o něčem přesvědčen. (607)Karel Čapek: R.U.R.
    Geniální vědec Rossum vynalezne robota. Jeho nástupci jej dále zdokonalí a společnost Rossum´s Universal Robots začne produkovat roboty ve velkém. Roboti, myslící stroje, jimž chybí jakýkoliv náznak duševního života nebo lidského citu, se osvědčují jako mimořádně levná, nenáročná a výkonná pracovní síla. Miliony Robotů postupně nahrazují všechnu lidskou práci - a společnost R.U.R. získává jejich vzrůstajícím odbytem miliardy. „Člověk je vlastně přežitek“, říká přednosta výzkumného oddělení na výrobu Robotů. Lidé, odsouzeni k nečinnosti a zahálce, zpohodlněli a stali se zbytečnými. Celé lidstvo rychle upadá, přestává mít schopnost dál se vyvíjet, nerodí se už ani nové děti. Roboti vedou války a nakonec se vzbouří proti svým pánům - lidem. Jejich heslem je zabít všechny lidi, protože Roboti jsou mnohem dokonalejší a nechtějí si od lidí nechat poroučet.

    Domin - ředitel R.U.R. má svou velkou a možno říci i vznešenou myšlenku: osvobodit a povznést člověka, aby se nemusel zabývat pozemskými věcmi, ale duchovnem a uměním. Domnívá se, že toho dokáže jen, když budou Roboti zastávat práci lidí. A tuto svou myšlenku chce prosadit za každou cenu (dominus- pán). Jeho postoj je k přírodě i ostatním lidem útočný a dobyvatelský. Chce ovládat svět a vnutit mu, třeba i násilím, svou vlastní pravdu. Čapek však Domina zcela nezavrhuje, vždyť pokusit se vytvořit nový svět, jako zázrakem vše změnit - není v tom něco provokujícího a vzrušujícího? Není odvěkou touhou lidstva objevovat a dobývat nepoznané?

    Alquist - (Alkyoné byla podle bájí královna, proměněná po smrti se svým manželem v ledňáčky, a alkyónské dny znamenají blažený a klidný čas) - nemá důvěru k velkým myšlenkám a projektům, které by mohly rázem změnit celý svět. V R.U.R. je šéfem staveb. Když se cítí smutný nebo sklíčený jde klidně pracovat jako řadový zedník na lešení. Váží si práce a lidský život staví na ten nejvyšší stupínek hodnot. Nedůvěřuje těm, kteří berou lidský život jako pouhý prostředek, materiál vhodný ke zpracování a vymodelování k dokonalosti. Je zjevné, že jeho ústy mluví samotný autor. V jedné ze svých knih Karel Čapek napsal: „Důležité je, aby budoucnost byla zlepšována v myšlenkách a plánech, ale ještě důležitejší je, aby přítomnost byla zlepšována ve skutcích a živote.“ Alquist pozorně naslouchá hlasu věcí a života, který všichni přechází bez povšimnutí.

    Helena - je ve svém cítění k lidem podobná Alquistovi. Je ztělesněním ženského, citového a laskavého přístupu k lidem i Robotům. Hájí práva Robotů, nechápe, proč se sebou nechají manipulovat. Umírá jako manželka Dominova.

    Autora nezajímá až tak převratný technický objev (i když ten je důmyslně a věrohodně motivován), ale spíše jeho společenské a lidské důsledky. Myslím si, že Karlu Čapkovi nešlo o Roboty, ale o poměr člověka ke světu a především o vztahy mezi lidmi. Dvacáté století nám sice přineslo obrovský pokrok ve vědě a v technice, úplnou samozřejmostí je televize, computer, telefon, auto, vlak, letadlo. Ano, společnost je v mnohém dál, ale snad si přitom ani neuvědomujeme, o co všechno se ochuzujeme a co všechno ztrácíme. Z našeho života se vytrácí svébytnost, různotvárnost, činorodost, vlastní iniciativa, bezprostřední vztah k přírodě a k lidem. Zdá se to možná staromódní, ale uznejte sami, jaký je rozdíl, když jedete autem po dálnici, než když se projdete jarní přírodou, rozkvetlou loukou a posloucháte zpívání ptáčků, než hučení motoru, i když i to má pro některé své kouzlo. Člověk by se neměl stát na technice a různých vymoženostech závislý, i když to většina z nás už je. Jestliže zapomeneme na to, čemu se říká lidské srdce a lidský cit, můžeme se stát otroky svých vlastních výtvorů.    Král Marc, kterého jeho rádci nutí, aby se oženil a dal zemi dědice, stále váhá, koho by si měl vzít. Pak ale jednoho dne přinesou dvě vlaštovky zlatý vlas… Král se proto rozhodne: pokud mu přivedou dívku, které vlas patří, ožení se s ní. Nečeká však, že jeho milovaný synovec Tristan se skutečně pro dívku vydá. 
    Tristan totiž zná jedinou ženu, která by mohla mít takové vlasy - Isoldu Zlatovlasou, dceru jejich úhlavního nepřítele. Tristan kdysi zabil Isoldina strýce Morholta a Isolda se naučila jeho jméno nenávidět. Tristan se přesto vypraví v přestrojení do Irska a zabije zde strašlivého draka. V močálu ale upadne do bezvědomí. Nalezne ho Isolda a protože ho nepoznává, ošetří jeho rány. Zamiluje se do něj a očekává, že se stane jeho ženou, neboť za smrt obludy byla jako odměna vypsána její ruka. Jaké je však její zklamání, když se dozví, že Tristan přišel, aby ji odvedl do neznámé země a dal ji jakémusi starému králi. Isoldina matka vidí její trápení a připraví čarovný nápoj. Je tak mocný, že nic na světě nemohlo rozdělit muže a ženu, když se ho napili. Poručí komorné, aby ze vzácné lahvičky dala o svatební noci napít novomanželům. Avšak osudný omyl způsobí, že při cestě zpět se Tristan a Isolda chtějí osvěžit a omylem spolu vypijí nápoj lásky. Od té doby jejich lásku nemohlo nic rozdělit. 
    Z toho prokletého poháru jste vypili lásku a smrt. Tristan však musí splnit svůj slib strýci a Isolda se provdá za krále Marca. Milenci se scházejí potají, ale zrádní šlechtici je pozorují a pomlouvají u krále. Jsou nuceni uprchnout do hlubokého lesa. Po třech letech král Marc jejich úkryt přeci jen nalezne. Když vidí dvě bytosti, které on sám miluje nadevše, zželí se mu jich a odpustí jim - pokud Tristan odjede do jiné země. 
    Tristan a Isolda se stále velmi milují, avšak dlouhá doba odloučení vnese do jejich srdce pochybnost o lásce toho druhého. Tristan se snaží zapomenout a ožení se s Isoldou zvanou Bělorukou. Ta nemá tušení, že její manžel už miluje jinou. Isolda Zlatovlasá se o tom dozví a na Tristana zanevře. 
    Tristan je zraněn v boji a pomalu umírá na otravu. Nechá si zavolat svou milovanou Isoldu Zlatovlasou, neboť ta jediná ho může vyléčit. Isolda se přesvědčí, že Tristan ji stále miluje a vyplouvá mu na pomoc. Tristanův švagr má za úkol vyvěsit bílou vlajku, pokud bude Isolda na palubě a černou pokud ne. Tristanova manželka však tajnou rozmluvu vyslechne a v záchvatu zuřivé žárlivosti se jí v hlavě zrodí strašlivý plán. Ženský hněv je věc strašlivá a každý mějž se před ním na pozoru! Kde žena nejvíc miluje, tam se i nejkrutěji pomstí. Rychle přichází u žen láska a rychle nenávist. Dovedou mírnit svou lásku, ne však svou zášť. 
    Při připlouvání lodi s Isoldou Zlatovlasou na palubě, řekne už příliš zesláblému Tristanovi, že v dohledu je loď s černými plachtami. Tristan si myslí, že ho jeho milá opustila, a žalem umírá. Když zlatovlasá Isolda spatří mrtvého Tristana, padne k zemi a vydechne naposled. Král Marc je nechá pochovat u sebe. Přes noc vyroste na jejich hrobě zelený keř s vonnými květy a proplete jejich těla dohromady. 
    Stará skotská pověst inspirovala koncem 12.století řadu spisovatelů. Knihu složil Bédier ze zachovaných úlomků jejich děl.František Hrubín: Romance pro Křídlovku
    Vrcholné básnické dílo Fr. Hrubína má oři své lyričnosti výrazný základ epický, který umožnil i citlivé zfilmování. Volné verše bez rýmů se blíží básni v próze, básník překročil padesátý rok, přicházel čas účtování. Živá zůstala vzpomínka na první citové vzplanutí, která s léty rostla do romantické krásy. Křehká reminiscence nás vrací k " noci všech nocí ", kdy poprvé nesl jako chlapec " břímě lásky a smrti ", z něhož vytryskl jeho zpěv. Příběh nesleduje chronologii, i když jsou jednotlivé části přesně datovány ( např. 28. srpen 1930 ). Jde o poetické blýskání vzpomínek a reflexí mezi daty tří posázavských poutí. 
    Mladičká Terina, která rozžehla básníkovu imaginaci, byla děvčátkem z maringotky. Dvacetiletý František jí má plné oči po deset dní na netvořickém náměstí, kde se spolu vznášejí na řetízkovém kolotoči při hudbě aristonu. Jsou žárlivě sledováni značně starším Viktorem od střelnice, který má s Terkou své úmysly. O to víc voní kradmé úniky nesmělých milenců a děvče nezmámí ani stříbrný hlas Viktorovy křídlovky s motivem Herkulových lázní. Když si před odjezdem hoch ukradne malé, neumělé políbení, chce se mu zpívat : " Jsem k zbláznění živý, / má křídla, zřasená v krvi žil a cév, / šíleně tepají. " Tatam je přízemní smyslnost přízemní Tonky, líčící na mládence. Těch dvacet let, "těch dvacet zlatoploutvých ryb", má i svůj protipól, trpělivě se vnuk stará o dědečka po mozkovém záchvatu, který stále blouzní o domově své mladosti, a znovu a znovu prosí Františka, jehož už nepoznává : " Pane Sýkoro ... Pane Berko, doveďte mě domů. " V jediné noci se v srdci tak mladém setkává tíha lásky a smrti. ("Až před skokem stařec na chvilku procitá : " To jsi ty, Františku ?! ") Po třech necelých letech se na lešanské pouti znovu sejdou oba milenci. Je to jako závrať a příslib, touží spolu zlatě shořet v janovcích : " Což kdybychom se vzali ? " - " Proč by ne ! " - A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda zelená, " jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila. " Ale zažárlí i František, když Terina přijde s Viktorovou čepicí. " Do smrti neuvidím udivenější oči. - Už nikdy nepřijdeš ... " 
    A uplyne rok : " Poletím k Lešanům ... Poběžím rovnou na náves."- Tam ho omráčí nevyžádané Viktorovo sdělená : " Není s námi ! " " Kdo ? " zeptám se, jako bych nerozuměl. " Umřela na záškrt. V zimě." ... Až po dlouhých letech se s Viktorem setkali : " Ty mě neznáš ? " " Ne." " Já jsem Viktor." Obejmeme se kolem ramen a vyjdeme na spící náměstí. " Jeďme tam !" Kdysi dva sokové - navštíví spolu v noci hřbitůvek v Netvořicích a její už dvakrát vykopaný hrob. Zde - v tichu hluboké noci - "konec žalostné romance " odtroubí naposled píseň Viktorovy "flíghorny".Doba a místo děje: Závěrečná fáze druhé světové války a první měsíce po osvobození (1944 - 1945) v moravsko-slovenském pohraničí (Vsetín, Vizovice, Zlín a nedaleké hory).

Hlavní postavy:
Voloďa - hlavní postava celého díla - vypravěč; původně student, výborná znalost němčiny
sestra Eliška - mladá, příjemná, milá sestra v nemocnici ve Vsetíně
Doktor Brázda - dobrý vsetínský doktor
sestra Helena - stará panna; vsetínská sestra
pan Kroupa - kolaborant
Marta - hezká, vzdělaná židovka pracující pro gestapo; děvka; Voloďova milá
Nikolaj - příslušník Rudé armády; vedoucí partyzánské skupiny
Petr - Srb; partyzán
Griško - příslušník Rudé armády; partyzán
Fred - partyzán; syn kolaboranta Kubise
Wilczik - šéf zlínského gestapa
Skorzeny - generál SS, Oberguppenführer SS

Obsah díla:
    Kniha je koncipována jako vyprávění a vzpomínky partyzána Volodi, který toho času leží v nemocnici ve Vsetíně s nehybnýma nohama. Při vyhánění Němců ze Vsetína dostal totiž zásah do zad. Byl přenesen svými soudruhy do sklepa, kde se setkal s panem Kroupou, který mu dal napít dobré pálenky - jako hrdinovi. Když ho potom vezl(i) do nemocnice, pyšnil se tím, že je to on, kdo tohoto hrdinu zachránil. Lidé ho však znali jako kolaboranta a těžce ho vypískali.
    Z počátku není vůbec rád, že žije - leží nad ním stín Ploštiny a ztráta mobility. Otravuje hodného doktora Brázdu a setry, kteří se o něj perfektně starají. Postupem času se zamiluje do sestry Elišky. V nemocnici ho navštěvují různí lidé - jeho matka, soudruzi partyzáni, pan Kroupa, Fred, Marta, soudruh z KSČ (nabízí mu členství). 
    Dostal se na kopanici k partyzánům dobrovolně. Stal se z něj dobrý a spolehlivý partyzán. Zamiloval se do Marty a byl celý šťastný, že ji může doprovázet do Brodu, kde měl za úkol výslech jednoho člověka. Marta ho pozvala do nádherného bytu, kde se s ní (jako svou prvou ženou) poprvé vyspal. Jednou Martu hrubě zmlátil nějaký generál. Nikolaj souhlasil s pomstou. Zatarasili cestu, všechny esesáky postříleli, generála zkopala Marta. Při té příležitosti zabavili důležité dokumenty, které poté předali příslušníkům Rudé armády, a nějaké zbraně. 
    Jednou načapali při procházce dva Němce - důstojníky. Jednoho zabili na místě, druhého až po tom, co je dovedl ke svému vojsku, které partyzáni odzbrojili a nechali odejít živé (konec války se blížil). Byl to velmi kontroverzní a riskantní čin. 
    Voloďa měl jet do Kubisovy vily se dřevem a při tom splnit další úkoly ve Zlíně. Tam zjistil, že přijelo Jagdkommano se svým šéfem Skorzenym a jeho pobočníkem Engelchenem. Tito měli za úkol zlikvidovat partyzány, aby byl umožněn ústup německých vojsk ze Slovenska. Ve vile se zase potkal s Martou. 
    Do oddílu se k nim přihlásili Baťa a Machů. Vypadali jako provokatéři od gestapa, ale Nikolajovi a Voloďovi chyběly důkazy. Nechtěli je zastřelit - nechali je s nim v oddílu na zkoušku. O několik dní později se stala strašná nehoda. Petr donesl nové pancéřové pěsti, které ukořistil a Nikolaj si je prohlížel ve stavení. Řídil se podle návodu, který mu Voloďa překládal, a nechtě mu to vystřelilo. Celá chalupa byla ihned v plamenech. Nikolaj se tím zmrzačil a jako přísný šéf se ihned zastřelil. Voloďa vyvázl živý. Tím přišli o vedoucím oddílu a ještě díky nedbalosti Freda využili Baťa a Machů zmatku a utekli. Novým šéfem byl zvolen Griška. Fred přežil jen díky tomu, že všichni byli měcí na něm vykonat rozsudek partyzánského soudu. Rozhodli se opustit Ploštinu. Rozdělili se do tří skupin. Petrova, ve které byl i Voloďa, měla za úkol odlákat Němce, aby se ostatní mohli usídlit v průsmycích a konat svou práci. Petrova skupina zachránila dva Němce, kteří dezertovali a honila je německá policie. Přidali se k nim a osvědčili se hned večer při přepadení konvoje, protože uměli dobře zacházet s kulometem. Chtěli se vrátit na ploštinu, ale našli ji už vypálenou Němci. Celá vesnice byla spálená a 27 mužů upálených. Partyzáni byli naprosto zničeni. Rozhodli se však pokračovat v práci. Petrova skupina provokovala Němce a utíkala před nimi po celých Beskydech. Na Pulčinách postříleli část Jagdkommanda. Z původně třiatřicetičlenné skupiny jich zbylo jen dvacet, ale utekli Němcům, resp. Němci to zabalili. 
    Potom se přidali k ostatním partyzánům, doprovázeli Rudou armádu horami a nakonec skončili na Vsetíně, kde vyháněli Němce. 
    Za dobu strávenou v nemocnici se začal Voloďovi vracet do nohou život - mohl nakonec i chodit. Navštívil ho bratr Marty a řekl mu, že spáchala sebevraždu a chce, aby mu o ním vše pověděl - málo tomu rozuměl. Kniha končí rozloučením s doktorem Brázdou a hlavně Eliškou, kdy se Voloďa se slibem, že se vrátí, vydává hledat Engelchena, protože to byl on, kdo nesl vinu za vypálení Ploštiny (o Skorzenyho se postarají spojenecké tajné služby). 

    Myšlenky: Každý, kdo tam byl, nese vinu na vypálení Ploštiny a nejde na to zapomenout. Válka je strašná. 

    Jazykové zpracování: Psáno ich-formou - vypravěč Voloďa. Velmi živý jazyk. Vyprávění mělo velmi hektický spád.Babička vyprávěla dětem pohádku o zlém zrcadlu a o střípkách zla. Než šli děti - Gerda a Káj - spát, uviděl Káj za oknem nějakou paní. Gerda ji však neviděla. V noci Káj volal, ať se mu ukáže ten, kdo má v oku střípek ze zlého zrcadla. Později šli Káj a Gerda na sjezdovku, kde Kájovi vletěl do oka střípek ze zlého zrcadla. Hned na to si pro Káje přišla paní, kterou viděl za oknem. Káj s ní odjel. Gerda z toho byla nešťastná a šla Káje hledat. Gerda cestou potkala ženu, která na ní byla velmi milá. Měla však od Sněhové královny za úkol Gerdu zastavit. Pokusila se Gerdu přimět hřebenem zapomnění, aby na Káje zapomněla a zůstala u ní. Gerda ale nezapomněla a pokračovala v cestě. Podruhé se ji pokusil zastavit muž s jablky. Chtěl po Gerdě, aby mu pomohla očesat jablka. Gerda je očesala, ale pokračovala dál. Dále Sněhová královna poslala medvěda a šaška, aby Gerdu zastavili. Šašek s medvědem řekli Gerdě, že je Káj ve zlatém zámku. Gerda se tam tedy vydala. Když tam přišla, tak se tam prý konala svatba Káje a princezny. Gerda poznala, že svatba je falešná a vydala se na místo, kde byl doopravdy Káj. Naštěstí ho stačila najít do konce sedmého dne, a tak ho vysvobodila. Sněhová královna proto odešla, byla poražena. Najednou se Káj a Gerda ocitli doma. Zjistili, že babička o tom všem vůbec nevěděla. Byl to snad jen sen?Alois Jirásek: Staré pověsti české
    O ČECHOVI

    V charvátské zemi, kde žil Čech a jeho bratr Lech, se strhly krvavé boje. Čech a Lech se dohodli, že opustí svou rodnou zem a vyhledají si nová sídla. U hory Říp se usadili. Tuto zemi nazvali podle Čecha. Když měl Čech osmdesát šest let, zemřel. Všichni lidé ho oplakávali a po jeho úpálení vzali kosti a popel, uložili do popelnice a dali ji do jeho hrobu.

    O KROKOVI A JEHO DCERÁCH

    Krok byl soudce, starosta mocného rodu. Měl tři dcery – Kazi, Tetu a Libuši. Kazi znala různé koření a jeho moc. Teta se bála bohů a proto jim dávala oběti a modlila se k nim. Libuše byla chytrá a po Krokově smrti se stala kněžnou, sídlila na Vyšehradě a lidu vladála moudře a spravedlivě.

    O BIVOJOVI

    Jednou přijela Kazi na Vyšehrad, aby navštívila svou sestru Libuši. Když si prohlížely zahradu, uslyšely ryk a křik mužů. V průvodu kráčel Bivoj a držel divokého, živého kance. Kanec dělal velké škody a Bivoj ho zabil. Vladař Bivoje pozval do podhradí na hostinu. Kněžna Libuše mu dala odměnou krásný mužský pás z pokladu jejího otce, který vybrala sama Kazi. Když Kazi jela na hrad, Bivoj ji doprovodil. Kazi si ho oblíbila a pojala za svého manžela.

    O LIBUŠI

    Jednou Libuše soudila dva sousedy. Oba byli starostové rodu. Přeli se o pole a meze. Libuše je vyslechla a uvážila to. Potom řekla, že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou pole a meze. Starším zalomcoval hněv a chtěl, aby jim vládl muž. Libuše jim řekla, že si mají vybrat vejvodu, že si ho vezme za manžela. Poradila jim, aby si zvolili Přemysla.

    O PŘEMYSLOVI

    Když poslové přijeli do Stadice, spatřili muže opodál kráčet za pluhem. Vzali knížecí roucho, přistoupili k Přemyslovi a pozdravili ho. Řekli mu, že si ho lidé zvolili za knížete a za soudce. Přemysl řekl: „Žel, že jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad.“ Potom Přemysl pojedl na železném stole a odjel s posly na Vyšehrad, kde oslavil sňatek s Libuší.

    Citát: "Železo však u vážnosti mějte! Jím v čas pokoje role orejte, v čas zlý se jím proti nepříteli chraňte! Dokud Čechové budou míti takový stůl, nepřátelé své přemohou. Když pak cizozemci ten stůl jim odejmou Čechové pozbudou své svobody."

    DÍVČÍ VÁLKA

    Po Libušině smrti dívky poznaly, že už nejsou u takové vážnosti jako za živobytí své paní. Muži se jim posmívali a dívky z touhy po vládě se chopili meče a luku a vedly boj proti všem mužům. Postavily si hrad Děvín. Všechno vedla Vlasta. Dívky bily každého, ať to byl otec nebo bratr. Tři sta mužů padlo v první bitvě. Lest dívek zahubila i vladyku Ctirada s jeho čeledí. Vlasta jednou zapadla mezi muže a pozdě zjistila, že její družky nestačily. Muži Vlastu zabili a ostatní dívky neušly zkáze.Hlavním hrdinou této knihy je stařičký Santiago. Byl to vynikající rybář. V poslední době ho však opouštějí nejen síly, ale i štěstí. Už osmdesát dní neulovil žádnou větší rybu. Taky proto ho musel na příkaz rodičů opustit jeho mladý pomocník a přítel. Ten s ním nejen jezdil na ryby, ale nosil mu i jídlo a staral se o toho dobrosrdečného vyzáblého staříka, jehož ruce byly zjizvené hlubokými zářezy od toho, jak se lopotil s těžkými rybami na šňůrách. Žádná z těch jizev ale nebyla čerstvá. Všechno na něm bylo staré, až na jeho oči. Ty měly stejnou barvu jako moře a hleděly vesele a nezkroušeně. Když měl oči zavřené, byla jeho tvář jako bez života. Jednoho dne brzy zrána se stařec vypraví na břeh daleko od břehu a doufá, že konečně prolomí svou smůlu. A skutečně. Na udici mu zabere kousek, který sice nevidí, ale tuší, že půjde o jeho největší úlovek. Ryba ho však překvapí a táhne ho i s loďkou na širé moře. Santiago je po několika hodinách velice vyčerpán, ruce má rozedřené, hrdlo vyschlé. Ryba má ale výdrž a vytrvale pluje dál. Mezitím se zešeří a přichází večer. Loďka stále šplouchá černou vodou. Santiago probdí velice nezvyklou a fyzicky náročnou noc. Ryba se ale ani ráno nevzdá. Starci pomalu docházejí síly a chvilkami nemá daleko k mdlobám, přesto se mu nakonec podaří rybu, po dlouhém a namáhavém boji, hlavně díky svým dlouholetým zkušenostem a vytrvalosti zabít. Je mu jí velice líto, protože byla mimořádně klidná, sebevědomá a nebojácná a on ji za to obdivoval. Přiváže ji k loďce a vydává se k domovu. Po cestě mu ji však přes všecko jeho úsilí sežerou žraloci. Stařec nadobro vyčerpán se tedy vátí do své prosté chatrče z bambusu a usne. Ránu u moře postává skupinka lidí a nevěřícně a obdivně hledí na obrovitou kostru, přivázanou ke starcově loďce.Stařec a moře je symbolická novela. Zachycuje hluboce lidský příběh prostého starce, který vedl statečný ač beznadějný boj s mořem a žraloky o svůj úlovek a stala se obrazem nikdy nekončícího zápasu člověka s přírodou. Jejím smyslem je poukázat na obrovskou lidskou statečnost nezdolnou duševní sílu. Novela, která je zároveň autorovým životním krédem, plným právem přispěla k k tomu, že se Ernest Hemingway stal největší postavou americké literatury první poloviny 20. století. Knihy je napsána pro Hemingwaye charakteristickým novátorským stylem, který se vyznačuje hlavně skrytou dramatičností zdánlivě střízlivých popisů a strohostí výpovědí. Jeho hrdinové prokazují mimořádně lidské kvality. Je napsána poutavým úsporným stylem, který doprovází určitá dynamika. Autor použil chronologický kompoziční postup. Ze stylistických postupů je ve velké míře zastoupen hlavně úvahový a popisný. Jazyk je spisovný, objevuje se zde spousta cizích slov – převážně z rybářského prostředí.    Hrdinou románu je novinář a antifašista Robert Ross, který prožil mnohá utrpení ve vězeních a lágrech západní Evropy. Nakonec se octne v Americe ( v New Yorku, městě emigrantů ), kde nachází pomoc u emigrantů. 
    Celý život byl na útěku, skrýval se také v bruselském museu, kde se přiučil mnohému v umění. Nyní je, ač se mu to zdá neskutečné, volný. Svých získaných poznatků využívá a stává se pomocníkem Silverse, ´parazitního´ obchodníka s obrazy. V New Yorku se mimo jiné setkává i se svou osudovou láskou, modelkou Natašou Petrovnou. Jejich vztah však není nijak závazný. 
    Silvers se spolu s Robertem vydává do Hollywoodu, samozřejmě za účelem prodeje cenných děl. Právě zde na Roberta doléhá věčná honba za penězi, tak typická pro Američany. Setkává se s lidmi od filmu a je pozván na natáčení protinacistického filmu. Poznává, že Amerika není schopna pochopit zrůdnost fašistického pekla rozpoutaného v Evropě. Na základě svých zkušeností z Evropy se stává poradcem režiséra filmu. Získává zde množství přátel, vydělává peníze, jimiž pokrývá dluhy u New Yorkských imigračních úřadů. 
    Vyvrcholení příběhu se odehrává po hrdinově návratu do Německa, kde prožívá nové psychické trauma. Valná část německého národa je dosud poznamenána nacismem. Robertovi postupně dochází, že válka vlastně neskončila a fašismus zapustil kořeny tak hluboko, že boj proti jeho metodám musí pokračovat i po válce.Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti
    PROMÉTHEUS

    Prométheovi bylo na opuštěné zemi smutno, a tak z hlíny a dešťové vody, které dávaly život rostlinám, vymodeloval člověka, kterému bohyně Athéna vdechla duši. Prométheus začal lidi učit stavět domy, zapřahat zvířata, léčit nemoci, stavět lodě, zpracovávat kovové rudy… . Zeus, nejvyšší z bohů, který sledoval Prométheovy lidi z posvátné hory Olympu, Prométheovi poručil, aby lidi donutil k uctívání bohů a přinášení obětí, sic je stihne jejich hněv. Prométheovou lstí musel Zeus přistoupit na to, aby si lidé nechali maso a obětovali pouze tuk a kosti. Vzal proto lidem oheň, aby si maso nemohli uvařit, a aby se jim zprotivilo, ale Prométheus ukradl oheň pro lidi přímo z krbu v Diově zlatém chrámě. Tu se Zeus opět rozhněval, povolal k sobě chromého boha Héfaista, který byl vyhlášeným umělcem. Héfaistos pro Dia zhotovil nadpozemsky krásnou a dokonalou sochu ženy, které Zeus vdechl život, Athéna ji oděla, Afrodita ji obdařila krásou a Hermes, posel bohů, ji naučil řečnickému umění. Zeus ji nazval Pandorou - vším obdařenou, dal jí zlatou truhličku a poslal ji s Hermem na zemi, kde měla skříňku předat Prométheovu bratru Epimétheovi jako dar od bohů. Když však Epimétheus skříňku otevřel, vyletěly z ní všechny nemoci, hlad, bída, bolest, starosti, které se rozletěly do celého světa. Jen naděje zůstala zavřena na dně skříňky, kterou polekaná Pandora spěšně zavřela. Zeus poslal Héfaista, aby přikoval Prométhea ke skále na Kavkazu, kam mu každého dne přilétal orel ožírat játra. Prométhea vysvobodil až Herákles, který zabil orla svým šípem a jeho samotného odpoutal. Avšak od té doby musel Prométheus nosit železný prsten s kamenem z kavkazské skály, aby k ní byl stále připoután, jak Zeus určil.

    POTOPA

    Diovi se nelíbilo, jak klesala lidská morálka a sestoupil na zemi, aby se přesvědčil o špatnosti lidských činů. Na zemi zjistil, že lidé jsou ještě zkaženější, než si kdy myslel. Na své cestě byl hoštěn arkadským králem Lykáónem, který nevěřil v jeho božský původ a předložil mu k jídlu lidské maso. Za trest Zeus blesky zničil celé jeho království a proměnil jej ve vlka. Rozhořčený tím, co spatřil na zemi, vrátil se Zeus na Olymp a po poradě s ostatními bohy zavřel do jeskyní severák a všechny větry, které rozhánějí mraky, a vypustil jižní větry, které přinesly obrovskou průtrž. Diův bratr Poseidón nechal všechny řeky vystoupit z jejich řečišť, takže zbouraly hráze a zničily lidské příbytky, a tak se stalo, že všichni lidé zahynuli. Zachránil se jen Prométheův syn Deukalión s manželkou Pyrrhou na hoře Parnas v krajině Fókis, kteří byli spravedliví, poctiví a zbožní , a které Zeus ušetřil smrti. Deukalión a Pyrrha prosili Prométheovu matku Themis, aby jim pomohla stvořit nové lidi. Bohyně jim poradila, aby vyšli před její chrám a házeli tam za sebe kosti velké matky země- kameny. Kameny hozené Pyrrhou se proměnily v ženy a z kamenů vržených Deukaliónem vznikli muži, a tak vznikl i nový lidský rod, který byl tvrdý jako skála a odolával všem nástrahám osudu.

    FAETHÓN

    Faethón byl synem boha slunce Hélia, ale jeho matka byla obyčejnou smrtelnicí. Otec se během dne proháněl po obloze na svém slunečním voze, a tak Faethónovi nikdo nevěřil, že je skutečně synem boha, a to mladíka velmi trápilo. Vypravil se tedy za otcem do jeho slunečního hradu, který stál na vysoké hoře na východě. Jeho otec seděl na svém trůnu obklopen Dny, hodinami, Roky, Staletími, u jeho trůnu stálo i Jaro, Léto, Podzim a Zima. Hélios svého syna vroucně přijal a Faetón se mu svěřil se svým trápením a chtěl po otci, aby lidem dokázal, že je skutečně jeho synem. Chtěl po otci, aby jej nechal alespoň jednou řídit jeho zlatý sluneční vůz. Hélios se zdráhal, protože měl strach, že Faetón neudrží otěže zázračných koní, ale nakonec musel synovi vyhovět, protože mu slíbil splnit jakékoli přání. Hélios synovi radil, aby s vozem nejezdil příliš vysoko, aby nespálil nebe, a aby nejezdil ani moc nízko, protože by sežehl zemi. Faetón ale příliš nedbal rad svého otce a koně se mu cestou vymkli z rukou. Vyděšený Faetón se přes otcův zákaz podíval dolů a dostal z té výšky závrať. Splašení koně naráželi do hvězd a záhy se snesli těsně k zemi, která začala jejich žárem hořet. V Africe, kde se sluneční vůz přiklonil k zemi, lidem zčernala kůže a vznikly tam obrovské pouště. Celá země spoléhala na zásah mocného Dia, který Faetóna bleskem srazil ze slunečního vozu a zachránil tak svět před naprostou zkázou. Mrtvého Faetóna našly vodní víly, které jej také pohřbily. Hélios se ve svém smutku celý zahalil a na zemi nastala ve dne noc. Faetónova matka po zbytek života hledala hrob svého syna a jeho bědující sestry se proměnily v olše. Hélios se nikdy nevyléčil ze zármutku nad ztrátou syna a podnes padají z hvězd na zemi jeho slzy, kterým lidé začali říkat rosa.

    ORFEUS

    Orfeus z krajiny nazývané Thákie byl vyhlášeným pěvcem, jehož zpěvu nedokázal nikdo odolat, všichni mu naslouchali a nechali se jeho písněmi obměkčit. I bohové sestupovali na zem po Mléčné dráze, aby si mohli vyslechnout jeho zpěv. I vodní víly najády vystupovaly při jeho zpěvu z vln a do jedné z nich, která se jmenovala Eurydika, se Orfeus zamiloval. Žili spolu šťastně, avšak jednoho dne nechal Orfeus Eurydiku samotnou doma a té se zastesklo po jejích družkách, a tak se je vydala navštívit. Cestou ji ale uštkl jedovatý had a Eurydika zemřela. S Eurydikou pohřbil Orfeusve svém zármutku všechny veselé písně. Vydal se do podsvětní říše boha Háda a jeho manželky Persefony aby je požádal , aby porušili zákon smrti a navrátili Eurydiku mezi živé. Obměkčil svým zpěvem i trojhlavého psa Kerberose, který hlídal vstup do podsvětí a převozníka Chárona, který vozil duše mrtvých přes řeku Styx do podsvětí. Stejně tak byli jeho zpěvy dojati Hádes a Persefona, kteří byli ochotní propustit Eurydiku zpět mezi živé, pokud se po ní Orfeus cestou z podsvětí neohlédne. To ale Orfeus nevydržel, protože ho zneklidňovalo, když za sebou neslyšel její kroky, a protože se bál , že zabloudila. Ohlédl se a před očima se mu rozplynul obraz Eurydiky, která teď podruhé zemřela. Zdrcený Orfeus se pokoušel dostat zpět do podsvětí, ale už se mu to nepodařilo. A tak bloudil krajinou a zpíval smutné písně. Tu ho uslyšely opilé pološílené bakchantky, ctitelky boha vína a veselí Bakcha, a protože jim jeho smutné písně kazily náladu, začaly po něm házet révou ovinuté tyče thyrsos a kameny, avšak všechny tyto prostředky minuly cíl sraženy mocí Orfeova zpěvu. Rozzuřené bakchantky po něm nepřestávaly házet kameny, a tak jeho zpěv postupně zanikal a kameny jej ubíjely a s jeho písní utichal i jeho život. Orfeovu smrt oplakávali lidé i příroda, ale jeho duše se dostala do podsvětí k milované Eurydice. Bakchos za trest proměnil zdivočelé ženy ve stromy. Orfeovo tělo pohřbily Múzy, bohyně umění a moudrosti, a jeho hlava, kterou mu bakchantky urvaly, plula s lyrou po hladině řeky Hebru a doplula až do moře k ostrovu Lesbos a na tom pak ptáci zpívali krásněji než kde jinde a rodili se tam nejvyhlášenější řečtí pěvci, jako nejslavnější řecká básnířka Sapfó. A všechny řeky od té doby zpívají útržky Orfeových písní.

    ZALOŽENÍ THÉB

    Zeus v podobě bílého býka s křišťálovýma rohama unesl překrásnou Europu, dceru krále foinického Sidonu Agénora. Agénor vyslal svého syna Kadma, aby svou sestru našel a přivedl domů. Kadmos se na svém putování dostal až do proslulé věštírny v Delfách, kde mu Pýthie předpověděla, že má zanechat pátrání po sestře a následovat osamělou jalovici a na místě, na kterém se jalovice zastaví k odpočinku, má založit nové město zvané Théby. Kadmos udělal vše, jak věštba vyžadovala, ale v místě, kde měl založit nové město, narazil na strašného draka, syna boha války Área, který zabil všechny jeho druhy. Kadmovi se nakonec podařilo draka zabít a na popud bohyně Athény zasadil všechny dračí zuby, z kterých vyrostli noví válečníci. Ti se pozabíjeli navzájem, kromě pěti nejstatnějších. S těmi pak Kadmos založil Théby.

    PENTHEUS

    Pentheus, syn Kadmovy dcery a jednoho z pěti bojovníků, rostlých z dračích zubů, znal jen válku a boj a neuznával bohy, veselí a bezstarostný život, a tak musel jeho lid neustále válčit a dobývat nová území. Do jeho země plné násilí a bolesti zavítal jednoho dne Bakchos, neboli Dionýsos, bůh radosti, vína a veselí, se svou družinou. Lidé se s ním začali veselit a zapomínali na své válečné povinnosti, což se Pentheovi vůbec nelíbilo, a tak dal přes varování slepého věštce Teiresia uvěznit Akoita, jednoho ze členů Dionýsovy družiny. Ten kdysi chránil Dionýsa v podobě chlapce před lstivými námořníky, kteří jej chtěli prodat do otroctví. Ony námořníky pak Dionýsos proměnil v delfíny a jejich loď obrostla břečťanem. Dionýsos osvobodil uvězněného Akoita a všechen Pentheův lid stál na jeho straně. Dokonce i celá královská rodina se přidala k Dionýsovi. Pentheus chtěl vlastní rukou potrestat své nevěrné poddané, a tak se vydal hledat do polí Dionýsův průvod. Cestou ho ale stihlo šílenství a on viděl vše dvakrát. Vyšplhal na vysokou sosnu, aby měl lepší rozhled. Opilí lidé jej měli za dravé zvíře, proto jej shodili ze stromu a zabili a od té doby žili klidným životem a bojovali jen v obraně.

    MIDAS

    Král Midas, vládce Frýgie, který si o sobě myslel, že je nejchytřejší, nejrozumnější a vůbec nejlepší ze všech, byl zapřísáhlým přívržencem boha veselí Dionýsa. Proto, když před něj předvedli strace Siléna, Dionýsova vychovatele, který kradl v královském sadu hrozny, uvítal starce se vší pompou a dlouze jej hostil. Dionýsos se mu chtěl za jeho štědrost odvděčit, a proto mu slíbil splnit jedno přání. Král Midas neváhal a přál si, aby se pod jeho rukama vše změnilo ve zlato. Dionýsos mu přání splnil, ale tu nastaly králi kruté časy, protože se mu i všechno jídlo pod rukama měnilo ve zlato, a tak pomalu scházel hlady a nakonec musel Dionýsa odprosit, aby kouzlo zrušil. Ten mu nařídil, aby ze sebe kouzlo smyl v řece Paktolu, ve které pak lidé nacházeli zlatý písek. Od té doby král nemohl zlato ani vidět a nejraději chodil na dlouhé procházky do přírody, kde naslouchal písním rohatého kozonohého boha Pana, ochránce pastvin a stád, který hrával na rákosovou píšťalu syrinx. A tak se stalo, že Midas vyslechl spor mezi Panem a Apollónem, vůdcem a bratrem Múz, kteří se přeli o to, kdo z nich hraje lépe. Pohoří Tmólos rozhodlo, že Apollón je větším umělcem než Pan, avšak s tím Midas nesouhlasil a přivrátil se na Panovu stranu, což Apollóna velmi rozhněvalo a přičaroval králi oslí uši, aby lépe slyšel. Midas schovával uši pod velkým turbanem, ale zanedlouho mu narostly tak dlouhé vlasy, že už se pod turban nevešly, a tak k sobě král musel povolat služebníka, aby mu je ostříhal. Služebník musel slíbit, že královo tajemství nikomu neprozradí, sic to zaplatí životem. Nakonec však tíhu tajemství neunesl, šel k řece, kde vyhrabal do hlíny malou jamku a pošeptal do ní: "Král Midas má oslí uši." Jamku zase zahrabal v domnění, že tak tajemství navždy pohřbil. Avšak do roka na tom místě vyrostlo husté rákosí, které při každém závanu větru šeptalo: "Král Midas má oslí uši." Pravda tedy vyšla najevo a bylo to vůbec poprvé, co bohové označili hloupost viditelným znamením.

    TANTALOS

    Král Lýdie Tantalos byl neobyčejně bohatý; hora Sipylos mu dávala zlato a jeho rozsáhlá pole rodila dvakrát více než pole v jiných zemích a stáda jeho dobytka byla nespočetná. Král Tantalos byl velmi oblíben mezi bohy, kteří mu dovolili zasedat s nimi na Olympu, dovolili mu pít božský nektar a jíst božskou ambrózii, a tak se král stával namyšleným a začal dokonce krást. Zapomněl na to, že je pouhým smrtelníkem, kterému sudička Klóthó přede nit života, kterou sudička Lachesis rozvíjí a Atropos přestřihne, a začal se rovnat s bohy a začal pochybovat o jejich vševědoucnosti. Aby je vyzkoušel, předložil jim na hostině maso svého syna Pelopa. Deméter, bohyně rolnictví, v roztržitosti pozřela kousek masa, avšak ostatní bohové Tantalovu lest prokoukli a rozzuřili se. Zeus svrhl Tantala do nejhlubšího podsvětí - do tartaru, a odsoudil ho věčnému trápení. V říši mrtvých stojí Tantalos v průzračné vodě, ale napít se nemůže, a proto je sužován žízní. Na dosah ruky mu zraje skvělé ovoce, avšak on jej nemůže utrhnout, a tak se trápí hladem. Nad jeho hlavou visí balvan, který se může každou chvíli zřítit. Zbytky Tantalova syna Pelopa vhodili bohové do kotle a probudili jej opět k životu. Jen na lopatce je jeho kůže nahrazena kouskem slonové kosti, protože tam chybí právě ten kousíček, který snědla Deméter. A od té doby má celý Tantalův rod na lopatce znamení.

    NIOBA

    Thébská královna Nioba, dcera krále Tantala, která žila šťastným životem, a která měla vše, co si jen žena může přát, včetně milujícího manžela Amfióna, jehož umění hrát na lyru bylo vyhlášeno po celém Řecku a sedmi statných synů a sedmi krásných dcer, se začala ve své opovážlivosti srovnávat s bohyní Létó a nabádala Thébanky, aby obětovaly jí místo Létě. Létó to vše viděla a velmi se rozhněvala. Zavolala si na pomoc své děti Apollóna a Artemis, kteří jí slíbili, že se Niobě za její opovážlivost pomstí. Slétli nad Théby a zahaleni mračnými závoji a začali vražit nejprve Niobiny syny a pak i dcery. Truchlící Nioba se proměnila ve skálu, kterou vítr odvál až do Niobiny rodné Lýdie a dodnes se tam lidé podivují skále tvaru ženy, které neustále kanou z očí dva mohutné proudy slz.

    PELOPS

    Pelops nastoupil na Lýdský trůn po svém otci Tantalovi, ale zanedlouho byl vyhnán králem sousední země, který toužil po jeho bohatství. Bloudil proto se svým sluhou cizími zeměmi, až došel do Pisy. Tamnímu králi Oinomaovi Pýthie předpověděla, že muž, který si vezme za ženu jeho překrásnou dceru Hippodamii, zaviní jeho smrt. Aby oddálil svou smrt, závodil král se všemi Hippodaminými nápadníky na vozech tažených koňmi. Ten, který by dojel do cíle před králem, se měl stát Hippodaminým mužem, avšak to se ještě nikomu nepodařilo, protože králi věnoval bůh války Árés kouzelné koně, kteří předstihli vždy všechny ostatní. Když král nápadníka dohonil, měl právo jej probodnout oštěpem. I Pelops se rozhodl soupeřit s králem o ruku jeho dcery a vyprosil si před závodem kouzelné okřídlené koně od boha vod a moří Poseidóna. Král, vida jeho koně, zapomněl před závodem obětovat Diovi a nenechal mu ani takový náskok, jaký obvykle nápadníkům nechával. Za chvíli jej dostihl, avšak když jej chtěl probodnout oštěpem, vjel jeho vůz na kámen a král spadl a zabil se. Na počest Pelopova vítězství se poloostrov, na kterém se závod konal, jmenuje Peloponnésos a v Olympii se na jeho počest začaly konat olympijské hry. Po vítězném závodě prohlásil králův služebník Myrtilos, že to on uvolnil králi kolo před závodem, a že má tudíž nárok na odměnu. Pelops byl jeho řečmi znechucen a nechal jej svrhnout do propasti, avšak než Myrtilos zemřel, proklel Pelopa, a tak byl Tantalův rod stižen novou kletbou.

    O ZLATÉM ROUNU

    Řecký král si vzal za manželku bohyni a měl sní dvě děti - Frixa a Hellé. Po čase jej ale božská manželka omrzela a on se s ní rozvedl a přivedl dětem zlou macechu, která je nenáviděla a popuzovala proti nim i jejich vlastního otce. Ještě horší časy dětem nastaly, když se maceše narodili dva synové, pro které chtěla jejich matka získat králův trůn. Lstí donutila macecha krále, aby Hellé a Frixa obětoval bohům a zachránil tak svou zemi před hladem. Z obětního oltáře zachránila své děti jejich božská matka, která pro ně poslala zlatého berana. Beran s dětmi letěl přes moře a neopatrná Hellé do něj spadla a utopila se a moře, do kterého spadla, se od té doby nazývá mořem Helliným - Hellespontem. Frixa donesl beran až ke králi Aiétovi, kde Frixos berana obětoval Diovi za svou záchranu a zlaté rouno věnoval králi. Král odnesl zlaté rouno do háje zasvěceného bohu války Áreovi, kde je zlatými hřeby přibil k dubu, a jeho dcera Médea, která se vyznala v čarodějnickém umění, přivolala draka, aby rouno strážil.

    IÁSÓN A MÉDEA

    Lstivý Pelias připravil neprávem svého bratra Aisóna o trůn a vyhnal jej ze země. Aisón měl syna Iásóna, kterého poslal na výchovu ke vzdělanému kentaurovi, aby jej uchránil smrti z rukou Peliase. Když bylo Iásónovi dvacet let, vydal se za Peliasem, aby od něj získal trůn zpět. Po cestě Iásón pomohl bohyni Héře, a ta pak při něm stála po zbytek jeho života. Pelias slíbil synovci navrácení trůnu, pokud mu za něj přinese zlaté rouno, a tak se pro něj Iásón a všichni tehdejší řečtí hrdinové, kterým se přezdívalo argonauti, vydali do Kolchidy. Cestoval s nimi i Orfeus, Théseus a Herákles.Na ostrově v moři argonauti vysvobodili starého věštce Fínea ze spárů Harpyjí, které mu braly jídlo z rukou. Fíneus jim za svou záchranu prozradil, jak mohou bezpečně proplout mezi Symplegády - skalisky, která se k sobě přibližovala a oddalovala, a která již rozdrtila mnoho lodí. Cestou se jim ještě podařilo zachránit čtyři Frixovy syny, Aiétovy vnuky. Král byl ochoten plavcům rouno vydal pod podmínkou, že Iásón zkrotí dva býky, se kterými zorá pole, na které zasadí dračí zuby, z nichž vyrostou bojovníci, které musí zabít. Médea se do Iásona zamilovala a dala mu kouzelnou mast, díky jejíž ochranné moci Iásón splnil všechny královy požadavky. Král ale tušil, že mu Médea pomohla a nechtěl mu rouno vydat. Iásón tedy rouno s Médeinou pomocí ukrade a společně uplouvají. Král za nimi pošle svého syna, aby je pronásledoval, avšak Médea z lásky k Iásónovi zradí vlastního bratra Absyrta, a ten zemře Iásonovou rukou. Médea pomocí svých kouzel zabila i nepravého krále Peliase a Iásón konečně dosedl na trůn. Zapomněl však na svůj slib vzít si Médeu a být jí navždy věrný a vzal si jinou ženu. Zrazené Médei dojde, že za zlo, které vykonala, ač z lásky, nemůže čekat nic dobrého. Zabije Iásonovu nevěstu a uteče od Iásóna na voze taženém draky.

    HERÁKLES

    Herkules, syn boha Dia a smrtelné ženy Alkmény,byl dobře vychovaný a vzdělaný všeuměl s nadlidskou silou a vznětlivou povahou. Jeho síla byla už od narození tak veliká, že když žárlivá Héra poslala dva hady, aby jej jako novorozeně uškrtili, zabil je. Jednoho dne použil svou sílu proti svému učiteli a musel pak za trest odejít do hor k pastevcům, kde si musel vybrat mezi Rozkoší a Ctností. Rozhodl se pro Ctnost a vyšel z hor do Théb, které sužovaly vysoké daně vypsané králem Minyů. Herákles Thébanům pomohl zvítězit nad chamtivým králem, a toto vítězství mu zajistilo věhlas po celém Řecku i mezi bohy. Apollón mu daroval luk a šípy, Héfaistos toulec a Hermes meč. Takto vyzbrojen se dostal do Mykén, kde vládl Herkulův starší příbuzný Eurystheus, který mu záviděl jeho slávu a sílu a chtěl jej pokořit. Podle práva staršího k němu musel Herkules vstoupit do služby a vykonat pro něj deset prací a jej král zahrnoval mnoha nesmyslnými a zdánlivě nevykonatelnými úkoly. Herkules musel skolit nemejského lva, kterého neporanila žádná zbraň, potom musel zabít desetihlavou saň hydru, která pustošila krajinu nedaleko Lerny, zabít obrovského divokého kance, chytit laň bohyně Artemidy, vyhnal z Řecka stymfalské ptáky s kovovými drápy a s šípy místo per, vyčistit chlévy krále Augiáše, získat pás královny Amazonek a jeho posledním úkolem bylo přivést králi stáda obra Géryóna, který měl tři těla, šest rukou a šest nohou a dvouhlavého hlídacího psa. Géryónova říše ležela Africe. Cestou do Afriky musel Herkules u Gibraltaru zabít obra Antaiose, syna matky země. Na znamení vítězství pak postavil po obou stranách úžiny obrovské sloupy, které Řekové podnes nazývají Heráklovými sloupy. Šípem omočeným v jedu hydry zabil Herkules i Géryóna a přivedl Eurystheovi jeho stáda. Eurystheus chtěl Herkula znemožnit, a proto pro něj vymyslel další dva úkoly; Herkules mu musel přinést zlatá jablka Hesperidek. Při hledání zahrady Hesperidek vysvobodil Prométhea, který mu poradil, kudy se má dát. Cestou se Herkules setkal s trpaslíky Pygmaiy a došel až k obru Atlantovi, který držel nebeskou klenbu. Podržel klenbu za něj a obr pro něj zatím získal vytoužená jablka. Posledním Herkulovým úkolem bylo přivést tříhlavého psa Kerberose, který hlídal vstup do podsvětí. Herákles psa přivedl a král se ho velmi polekal a propustil Herkula ze svých služeb. Ten putoval dál světem a vyhrál v lukostřelbě ruku krásné Ioly, ale její otec mu ji nakonec odmítl dát za ženu. Ukřivděný Herkules se vydal na návštěvu ke svému příteli králi Admétovi, a získal od boha podsvětí Háda duši jeho mrtvé ženy Alkéstidy. Vydal se opět na cestu a tu jej dohonil bratr Ioly a řekl mu, že o něm král mluví jako o lupiči. Herkula se zmocnila zlost a chlapce zabil. Za tento čin jej Zeus potrestal horečkou, která ho učinila slabým. Věštkyně mu předpověděla, že si bohy usmíří, jedině když vstoupí na tři roky do otroctví. Po třech letech služby u královny Omfalé se Herkules začal ucházet o ruku krásné Deianeiry, o kterou musel soupeřit s říčním bohem Achelóosem. Herkules se s Deianeirou oženil a narodil se jim syn Hyllos. Zanedlouho po jejich svatbě se Herkules vydal do války proti otci Ioly. Deianeira na něj žárlila a proto potřela jeho oděv krví kentaura, jež jí podle jeho slov měla zajistit Herkulovu věrnost. Kentaur ale Deianeiru obelstil a krví potřený oděv začal z Herkula vysávat život. Umírající Herákles se nechal donést na vrchol hory a poprosil svého přítele Filoktéta, aby jej upálil na hranici, za což mu odkázal své zbraně. Avšak když se hranice rozhořela, povolal Zeus svého syna na božský Olymp.

    DAIDALOS A IKAROS

    V dávných dobách nebylo v Aténách ani v celém Řecku většího umělce nad Daidala. Byl stavitelem i sochařem a dovedl podivuhodně zpracovávat kov i dřevo. K Daidalovi se chodilo vzdělávat mnoho učedníků z nejvýznamnějších aténských rodin. Nejnadanější z nich však byl chudý Tálos. Tálos už ve dvanácti letech vynalezl hrnčířský kruh nebo podle páteře ryb zhotovil první pilu. Jednou si Daidalos prohlížel stavbu nového paláce a uslyšel, jak si dělníci povídají o Tálovi, že až vyroste, bude větší umělec než on. Ta rozmluva ho velmi roztrpčila, protože byl zvyklý, že o jeho prvním místě mezi umělci nikdo nezapochyboval. Proto ho jednou večer vyzval na procházku na aténský hrad. Tam ho v houstnoucí tmě srazil dolů z hradeb. Daidalův čin ale nezůstal utajen, protože nějaký pozdní chodec uviděl, co se stalo a udal pachatele. Proto Daidalos i se svým synkem uprchl na ostrov Krétu. Tam ho s radostí přivítal král Mínos, neboť právě hledal stavitele, který by mu postavil zvláštní vězení pro obludu Minotaura. Daidalos vymyslel pro Minotaura "bludiště". I když se mu dostalo velké slávy, pořád myslel na svou vlast. A tak si opatřil pera různých velikostí, která potom svázal k sobě. Vyrobil jedna větší křídla pro sebe a jedna menší pro syna Ikara. Druhého dne naučil Ikara létat a také ho poučil o tom, že nesmí létat ani vysoko ,ani nízko, protože by mohl spadnout do moře (slunce by roztavilo vosk mezi pery). Pak se vznesli a dali se na cestu zpět do vlasti. Ikara ale nebavilo letět stále ve stejné výšce, a tak se vznesl výš a výš, až se mu začal vosk mezi křídli roztavovat. Ikaros se zřítil do moře. Zdrcený otec se otočil a odletěl daleko od své vlasti, na Sicílii. Tam vybudoval ještě mnoho podivuhodných staveb.

    TROJSKÁ VÁLKA

    Trojskému králi se narodil syn, který měl podle věštby přinést městu zkázu. Proto bylo dítě odneseno do lesa, kde ho vychovávala medvědice a později pastýř, který ho tam našel. Dal mu jméno Paris. Když se z chlapce stal urostlý muž, objevily se před ním tři bohyně, které mu slibovaly vládu, silného vůdce a lásku k nejhezčí dívce. Paris se rozhodl pro lásku. Jablko, které mělo ukázat jeho rozhodnutí, daroval Afroditě, bohyni lásky. Afrodita doprovodila Parise k Heleně, krásné manželce krále Meneála, do Řecka. Paris Helenu unesl do Tróji a tak se rozpoutala desetiletá trojská válka. Soupeři byli tak vyrovnaní, že o vítězství mohla rozhodnout jedině lest, které Řekové použili. Předstírali útěk, ale skryli se nedaleko za skalami a velké hrdiny ukryli do dřevěného koně před hradbami Tróje. Trójané po velkých oslavách vítězství ulehli ke spánku, který znamenal zkázu Tróje. Řekové vtrhli do města a obyvatele pobili a některé odvezli do otroctví. Ale ani vítězům válka nepřivezla dobro. Za tolik let se domů vraceli starci a nacházeli tam stařenky či hroby.

    SISYFOS

    Sisyfos byl král, který se nebál ani bohů, ani smrti. Založil město Korint a postavil korintský hrad. Hrad neměl pramen, a proto přemýšlel jak přimět bohy, aby hradu pramen darovali. Sisyfos měl štěstí, protože se říční bůh Asópos dostal do sporu s vládcem bohů Diem. Ásopos hledal Dia, ale nemohl vypátrat, kam se Zeus skryl. Sisyfos se doslechl o sporu a rychle pospíšil k Ásopovi, aby mu řekl, kde je Zeus. Měl ale podmínku. Chtěl, aby mu za radu vytvořil pramena. Ásopos souhlasil. Rozhorlený Ásopos začal Dia pronásledovat. Zapomněl však, že Zeus rozkazuje bleskům. Zeus mrštil bleskem pro Ásopovi a sežehl ho. Potom se Zeus naštval i na Sisyfa. Poslal mu na hrad Smrt. Když Sisyfos viděl jak se k němu blíží Smrt, vzal provaz a jakmile Smrt vstoupila do místnosti, zavázal ji a hodil ji do komory. Když Zeus zjistil jak Smrt skončila, pozval si k sobě Área, boha války. Ten rozrazil dveře komory a osvobodil Smrt. Sotva byla na svobodě, chopila se Sisyfa a odvlekla ho do podsvětí. Tam musí válet do kopce ohromný balvan mramoru, a když jej konečně dovalí, kámen mu uklouzne a spadne dolů.

    GÝGES A PRSTEN

    Chudý pastýř Gýges našel po jedné bouři vchod do jeskyně, z které se vracel s kouzelným prstenem, patřícím jednomu mrtvému. Kouzlo spočívalo v tom, že prsten otočený kamenem do dlaně učinil majitele neviditelným. Gýges tak o všem věděl, protože se jako neviditelný mohl dostat všude, kam viditelný nemohl. Gýges odhaloval zločince a získal tak slávu a stal se královým rádcem. Odhalil i vraha krále a sám nastoupil na jeho volné místo jako manžel královny.

    ODYSSEOVY CESTY

    Odysseus se po trojské porážce vracel zpět do vlasti. Ale cesta byla tak dlouhá a namáhavá, že ithacký hrdina spatřil svou zemi až po 20 letech. Při putování zažil Odysseus se svými druhy mnoho dobrodružství, která znamenala smrt pro celou výpravu kromě něho. Na ostrově obrů ztratilo život 6 kamarádů. Oslepení obra Polyféma, syna boha Poseidona, naznačovalo, že cesta domů nebude nijak jednoduchá. Poseidon, bůh mořských vod, chystal řeckým lodím nástrahy na každém kroku, ale Odysseus jim se ztrátami, ale přece odolával. Projeli šťastěn kolem lákavých pěvkyní - Sirén, kolem saně s psími hlavami, i kolem Poseidonovy dcery chrlící vodu. Ale to již z 12 lodí plula jen jedna. Ostatní potopili obrovití lidé na jednom ostrově i s druhy. Ale ani poslední přátelé z Odysseovy lodě se domů nevrátili. Nechali se zlákat božským dobytkem, a tak byli potrestáni smrtí. Tak zůstal Odysseus sám a po dlouhém putování konečně spatřil břehy své Ithaky. Musel však ještě pobít nápadníky své ženy a pak teprve se dočkal šťastného a klidného stáří.

    EROS A PSYCHÉ

    Pověst vypráví o princezně Psyché, která byla velmi krásná.Lidé se o ní domnívali,že je krásnějsí než sama bohyně krásy Afrodita,což se samozřejmě Afroditě nelíbilo. Proto zavolala syna Erose, aby Psyché zasáhl šípem, aby jí šíp nepřinesl lásku a štěstí, ale neštěstí a starosti. Eros poslechl a rozletěl se za Psyché. Když jí ale spatřil, okamžitě se do ní zamiloval a poprvé svoji matku neposlechl. Psyché nebyla štastná,protože její sestry se vdaly a odešly se svými manželi do jejich zemí a ona jediná zůstala sama. Všiml si toho i její otec král . Proto se jednoho dne vydal do věštírny, aby s etam poradil. Ve věštírně mu poradili, aby Psyché oblékl do černého roucha a odvedl ji na skály za městem. Tam si pro ni přijde její manžel, který není z lidskéo rodu a dovede prý hrozné věci. Král se sice zhrozil, ale bál se odporovat bohům, proto vystrojil smuteční obřad a všichni lidé Psyché dovedli k vrcholku, odkud ji snesl vítr .Když se Psyché vzpamatovala, spatřila krásný zámek. Odvážila se do něj vstoupit a uviděla tolik bohatství, jako nikdy v životě. Najednou na ni začal mluvit příjemný hlas. Hlas se jí představil jako její manžel, oznámil jí, že vše kolem je její a všechno jí vyplní, al enikdy ho nespatří a povídat si mohou jenom večer. Tak si Psyché večer povídala se svým manželem. Jednoho dne se manžel vrátil domů, ale jeho hlas mluvil smutně. Zítra přijdou na skálu tvoje sestry, budou tě volat a naříkat, ty jim, ale nesmíš odpovědět. Prosila Psyché manžela, aby si sestry mohla pozvat. Druhý den opravdu sestry přišly, začaly bědovat. Psyché obě sestry pozvala do svého paláce, obdarovala je drahokamy. Sestry Psyché velmi záviděly a chtěly vidět jejího muže. Psyché se vymlouvala a raději sestry poslala domů. To sestry neodradilo a přišly zase. Sestry vymyslely lest. Když opět přisly a předstíraly smutek a řekly Psyché konec věštby, kterou si vymyslely. Řekly Psyché, že její muž je obludný drak. Toho se Psyché lekla. Sestry jí poradily, aby si schovala světlo a nůž a až drak usně, aby si na něj posvítila a uřízla mu hlavu. Psyché sestry poslechla. Když se její muž vrátil a usnul, vytáhla svíčku,posvítila a zjistila, že její muž je Afroditin krásný syn Eros. V překvapení jí ukáplo trochu vosku, který Erose probudil, zvedl se a odletěl pryč. Marně se snažile Psyché zavolat ho zpět, proto se ho vydala hledat. Na zenmi jí hledaly služky Afrodity, která je pověřila,aby Psyché našly. Psyché se ani moc nebránila a doufala, ze se u Afrodity setká se svým manželem. Jak jí dovedly k Afroditě, ta se na ní zle podívala. Sdělila jí, že Eros má velkou horeku a že ho před ní ukryla. Dala jí úkol. Musela přebrat hromadu s pšenicí, boby, hrachem mákem, ječmenem a prosem. Věděla, že to nemůže splnit. Najednou kolem běžel mravenec, zavolal svoje kamarády a hromady spolu přebrali. Když se Afrodita vrátila a viděla, že Psyché svůj úkol splnila, dala jí další. Měla sebrat chomáče ovčí vlny. Psyché se hned hnala na louku, aby mohla chomáče posbírat. Nad Psyché se smiloval rákos. Poradil Psyché, aby na louku šla až po poledni, když ovce spí, protože ráno by ji roztrhaly svými rohy. Počkala tedy až ovce usnou a posbírala chomáče vlny a pospíchala za Afroditou. Po splnění úkolu k ní Afrodita cítila jěště větší nenávist a dala Psyché další úkol, ale i ten s pomocí orla Psyché zvládla. jěště poručila Psyché, aby jí přiněsla vzácný lék od Persefony, která vládla podsvětí. Psyché věděla, že do říše mrtvých mohou jenom mrtví. Proto se rozhodla, že vyleze ne věž, skočí dolů a Smrt si jí odvede do podsvětí. Nyní se nad Psyché slitovala kamenná zeď a poradila jí co všechno má udělat, aby se dostala do podsvětí,ale i ven. Vše se podařilo a Psyché pospíchala k Afroditě. Jěště se chtěla podívat na mast, nadzvedla víčko a vylil se spánek smrti a Psyché okamžitě spadla k zemi mrtvá. Tou dobou již ji hledal Eros a konečně ji našel mrtvou. Sklonil se k Psyché, sejmul jí spánek z víček, rychle letěl zpět k matce,aby tam byl dřív než Psyché.Když Psyché dorazila začal Eros i s pomocí Zeuse přemlouvat svoji matku,aby Psyché odpustila. Afrodita se nechala uprosit a na Olympu se konala svatba. Zeus nechal vypít Psyché pohár nesrmtelnosti, aby mohla s Erosem zůstat navždy.

    FILOMEN A BAUCIS

    Za strarých časů se stávalo, ze vládce bohů Zeus sestupoval na zem v podobě pozemšťana, aby se přesvědčil,jestli jsou lidé dobří. Nejsou-li zlí a chamtivý. Na jeho cestách ho doprovázel posel bohů Hermes. Jednoho dne takhle dorazili až do velmi pěkného údolí s bohatými statky. Protože se začalo stmívat, požádal Zeus Hermese, aby se šel zeptat, jestli je někdě vezmou na noc. Proto procházeli celou vesnicí, ale nikde je nevzali. Až došli k poslední velice chudé chaloupce. Hned si jich všimnul stařeček Filomen. Pozval je dovnitř a řekl své ženě Baucis, aby připravila něco k jídlu. Baucis začala hned připravovat maso. Filomen nosil různé pochutiny a snažil se hostům ve všem vyhovět. Když dojedli, začal jim Filomen nalévat víno. Všichni si povídali jenomže po chvíli si stařeček, že víno ve džbánku vůbec neubývá. Svěřils e Baucis, ta hned poznala, že jejich dům navštívili bohové. Hned se začali omlouvat bohům za skromné pohoštění. Zeus se zvedl a vyšel z chaloupky a místo ni vyčaroval nádherný zámek ze zlata a stříbra. \"A co by jste si jěště přáli?\" ptal se Zeus Filomena i Baucis. Stařeček mu tedy odpověděl:\"Bohové dovolte nám stát se strážci tohoto krásného zámku a až se naplní náš čas, kéž bychom zemřeli ve stejnou chvíli. Celý život jsme spolu žili ve svornosti a věrně jsme spolu stáli při sobě. Ať nikdy nespatřím hrob své ženy a mně ať nikdy nemusí pohřbívat ona\" \"Dobře\", pravil Zeus ai s Hermesem zmizeli. Tak tedy střežili Baucis a Filomen palác. Jednoho dne si však Filomen všiml,že Baucis obrůstá listím. I Baucis viděla jak Filomen se ztrácí v záplavě listí. Oba dva se začali měnit ve stromy, naposledy si řekli sbohem. Oba dva se promeěnili ve stromy. Filomen se proměnil v dub a Baucis v lípu. Tak jsou navěky spolu a vždy když zafouká vítr, dotýkají se jeden druhého. Tato kniha popisuje životní příběh Michaela Henchorda. Ve svých 21 letech se se svou manželkou a malou dcerkou vydal hledat práci. V opilosti svou manželky i s dítětem prodal za pět quineí námořníkovi Newsonovi. Ráno, když vystřízlivěl, svého činu litoval, ale svou manželku již nenašel. Složil slib, že dalších 21 let se nenapije alkoholu. Za dvacet let se vypracoval na starostu města Casterbridge a váženého obchodníka se senem a obilím. Po dvaceti letech se v tomto městě objevuje jeho žena s dcerou. Henchard, aby zachránil svou pověst a pověst své manželky si ji vezme znovu za ženu. I když v té době si měl brát svou milenku Luccetu. Tu opouští a věnuje se své manželce. Ta však po nějaké době umírá a před smrtí napsala dopis, ve kterém sděluje svému muži, že Elisabeth-Jane není jeho dcera. Jejich společná dcera zemřela několik málo měsíců potom co ji prodal. Elisabeth je dcerou námořníka Newsona. To však Henchard Elisabeth neřekl pouze ji začal nenávidět. Lucceta, jeho bývalá milenka, se přistěhovala do města, aby si znovu získala jeho přízeň. Avšak zamilovala se do mladého Forfraea. To byl mladý správce Henchardových statků. Za Luccetu ho začal Henchard nenávidět a vyhnal ho. On si však založil konkurenční firmu. Zatímco jeho firma prosperuje, Henchardovi se podnikání nedaří a bankrotuje. Je nucen se všeho vzdát a prodat všechny své statky. Forfrae si vzal za ženu Luccetu odkoupil všechny Henchardovy statky. Lucceta však záhy umírá a Forfrae je opět sám. Henchard se odstěhoval i s Elisabeth do malého domku a je šťasten, že má u sebe aspoň svou dceru, i když je nevlastní. Po nějaké době se objevuje Elisabethin pravý otec, ale Henchard ho přesvědčí, že jeho dcera je mrtvá. Forfrae projeví zájem o Elisabeth-Jane a požádá ji o ruku. To však Henchard nesnese a proto odchází z města. Mezitím se Newton vrací a konečně se setkává s Elisabeth. Slaví se svatba, je skvělá, jenom jedna příhoda ji narušila. Henchard chce naposledy vidět svou dceru a proto přichází a nese jí svatební dar. Elisabeth-Jane však k němu zahořkla a odmítla ho. Po svatbě toho lituje a vydává se ho hledat. Ale už je pozdě. Henchard umřel sám v bídě, od všech opuštěn.John Irving: Svět podle Garpa
    Jenny Fieldsová už od útlého mládí opovrhuje muži a systémem běhu světa, kterému podle ní muži vládnou. Přes nevoli zámožných rodičů se odmítá vdát, vezme svůj život do vlastních rukou a stane se zdravotní sestrou. Po čase začne toužit po dítěti, ale styk s mužem pro ni nepřipadá v úvahu. Proto se otcem jejího syna stane zraněný seržant Garp, který záhy po splození dítěte umírá. Jenny svého syna pojmenuje T.(=technik) S. (=seržant) Garp, přijme práci sestry na Steeringské chlapecké střední škole, kde svého syna vychovává v prostředí spekulací o jeho původu a otci. Po dosažení patřičného věku začne Garp sám tuto školu navštěvovat a na návrh Jenny začne navštěvovat také kroužek zápasu vedený Erniem Holmem. Seznámí se s jeho krásnou, chytrou a sečtělou dcerou Helenou. Helena je rozhodnuta vzít si za manžela pouze spisovatele, a tak se Garp rozhodne, že se stane spisovatelem. Po vyjití Steeingu s Jennny odjíždějí do Vídně, kde Jenny sepíše svůj životní příběh, který později vydá pod názvem Sexuálně podezřelá. Tato kniha, která se díky svému svéráznému pohledu na svět a muže stane feministickou biblí, Jenny navěky proslaví. Garp ve Vídni napíše svou první povídku Penzion Grillparzer. Kromě ní si z Vídně odváží bohaté zkušenosti s prostitutkami. Po návratu do států se Garp s Helenou vezmou a pořídí si syna Duncana. Helena dostuduje a začne vyučovat na dívčí fakultě angličtinu, Garp se stará o dítě a píše svůj první a nepříliš výrazný román Otálení. Kromě pasní a domácích prací se stále věnuje zápasu. Několikrát Helenu podvede s dívkami na hlídání dětí. Garpovi se seznámí s manžely Flatcherovými a na určitou dobu se oba páry promíchají. Díky zkušenostem z tohoto vztahu vzniká Garpova druhá kniha, velký propadák. Garp je ohledně svého synka i ženy přehnaně úzkostlivý, a aby svoje obavy trochu zředil, požaduje po H. další dítě. Narodí se jim syn Walt, ale ani s jeho příchodem se Garpovy obavy o rodinu nezmenší. Ve všem vidí číhající nebezpečí, dokonce si v duchu přehrává všelijaké katastrofické události a trápí jej noční můry. Svému pocitu strachu a bezmocnosti s H. říkají Spodní Výr. Jeho vášeň k hlídačkám dětí pomalu pohasíná, zato H. vzplane vášní k mladému studentu Michaeli Miltonovi. Garp se o vztahu doví a H. chce vztah okamžitě ukončit. Poslední schůzka s Miltonem se změní v drama, při němž Garpovi přijdou a o Wlata, Duncan o oko a Michaela o penis. Zbytek rodiny se z ošklivé nehody léčí u babičky Jenny v jejím sídle v Dog’s Head Harboru, které se stalo pevností žen zklamaných a zneužitých muži, které Jenny považují za svou velkou vůdkyni. Garp všechny ty ženy nenávidí, protože ví, že jeho matku jen zneužívají. Jen s jednou se sblíží natolik, že se stane jeho i Heleninou nejlepší přítelkyní. S Robertou Muldoonovou, bývalým Robertem Muldoonem, hráčem rugby. V Jennine domě se Garpovým narodí dcera Jenny a G. napíše svůj další román – Svět podle Bensenhavera, do kterého alegoricky promítne všechny své pocity strachu a bezmocnosti v brutálním a nebezpečném světě. Přestože Jenny zazlíval, že ve své knize odkrývá ze svého soukromí až příliš, sám to nevědomky dělal také. Jeho kniha, přestože o její umělecké hodnotě sám oprávněně pochyboval, se stala bestsellerem a udělala Garpa bohatým a známým. Na doporuční svého vydavatele, dobrého přítele, se v době vydání své knihy se svou rodinou vydává opět do Vídně. Během jeho nepřítomnosti je Jenny zabita při jedné z kampaní, které probíhaly pod její záštitou. Krátce nato umírá i Helenin otec. Garpovi se vrací do Steeringu, kde se usazují ve zdejším sídle. G. Unikne pokusu o vraždu, ale nakonec se stejně stane obětí dívky, která s ním vyrůstala od dětství. 
    Děj knihy je zasazen do poválečné Ameriky a naráží na nejožehavější témata té doby (válečné oběti, homosexualita, sex, feministická a jiná hnutí, brutalita . Kniha je unikátní svým stylem, kdy autor jen jakoby povrchně konstatuje, naprosto překvapivé situace jsou popsány ledabyle, jakoby to prostě bylo něco úplně normálního. Toto poněkud zlehčené pojetí je ještě umocněno tím, že autor na mnoha místech (nejčastěji na konci kapitol,kdy citace jakoby shrne obsah celé kapitoly) používá citace, které o svém životě napsala Jenny a Garp. Kniha je napsána zprostředkovaně – autor do příběhu nevstupuje. 
    V několika bodech autor rozvádí Garpovo rozhořčení nad tím, že jej čtenáři nechápou. Domnívám se, že v těchto momentech autor vyjadřoval hlavně své vlastní pocity a obavy a z tohoto hlediska považuji Svět podle Garpa za „knihu o knize“.    Hlavní postavy: Autor – Stefan Zweig – žid. Dále se zde vyskytuje spousta umělců, vědců a politiků tehdejší doby – Sigmund Freud (vědec), Hugo von Hofmannsthal (spisovatel), Josef Kainz (herec), Walter Rathenau (spisovatel, politik, podnikatel), Reiner Maria Rilke (spisovatel), Romain Rolland (spisovatel), Richard Strauss (hudební skladatel), Émile Verhaeren (spisovatel), a další.

    Stefan Zweig se narodil 28. 11. 1881 ve Vídni v židovské rodině. Jeho rodiče pocházeli ze střední vrstvy, proto měl celkem zajištěné mládí. Nejprve studoval 5 let na “základce”, potom 8 let gymnáziu a vysokoškolské “učení” zakončil doktorským titulem. Na gymnáziu se začal zajímat o literaturu a umění. Spolu se svými spolužáky četl básně, sbíral autografy, chodil do divadla. Na universitě “studoval” ve Vídni a v Berlíně. Čtyři a půl roku psal básně, knihy, hry, cestoval, seznamoval se se spisovateli, překládal. Poslední půlrok se dnem i nocí učil, aby získal titul. Bylo to umožněno tím, že studoval filosofii. Po studiích se vydal na cesty. Chvíli žil v Paříži, kde se seznámil s francouzskými spisovateli. Navštívil také Belgii, kde potkal Verhaerena. Nějakou dobu pobýval také v Anglii, ale tam se mu moc nelíbilo. Na radu svého přítele Rathenaua opustil Evropu. Navštívil Indii, kde poznal kastovní a rasové rozdělení, a USA. V Americe se mu líbila svoboda, rychle si zde našel práci, ale ne literární přátele. Navštívil také Itálii, Španělsko. V této předválečné době byl již celkem slavný. Svět byl klidný a optimistický – naprostá idyla. 28. června 1914 byl zavražděn následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este. Bylo to nádherné léto a téměř nikdo pro “budoucího” císaře netruchlil. Lid měl raději korunního prince Rudolfa. O měsíc později vyhlásilo Rakousko Srbsku válku. Autor se právě nacházel v Belgii a myslel si, že Německo neporuší smlouvy a nevpadne do Belgie. Opak byl pravdou. Rychle se vracel do Rakouska a cestou již potkával německé konvoje. Za války tvořili spisovatelé v Rakousku hlavně knihy, které ji podporovaly. Obyvatelstvo po dlouhém míru ani nevědělo, jaká válka je. Proto davy mužů táhly radostně do boje. Autorovi se podařilo nejít do války. Díky známostem dostal práci ve vojenském archivu. Vydal se do Polska sbírat vyhlášky zbylé po Rusech. Nebyla to pro něj příliš namáhavá práce, stíhal pozorovat okolní krajinu, lidi, mravy. Pomáhal také záchranářům s raněnými. Napsal hru Jeremiáš. Nepočítal s jejím uvedením (byla protiválečná) – vydal ji jen jako knihu. Dostal nabídky od německých divadel na uvedení v době míru. Velkým překvapením však bylo, že mu divadlo v Curychu nabídlo okamžité provedení. Kupodivu získal celkem hladce povolení k cestě do Švýcarska. Zde se setkal se svými starými přáteli (Rolland). Zanedlouho skončila válka. Autor se kupodivu vrátil do Rakouska. Pozoroval zde bídu, inflaci, šmelinářství a psal knihy. Rakousko se celkem rychle vzpamatovalo. Jeho hry a knihy se stávaly oblíbenější a prodávanější. Jel do Itálie a zjistil, že Italové už nemají k Rakušanům takový odpor jako dříve. Poprvé uviděl pochodující agresivní nacionalisty a uvědomil si budoucí nebezpečí pro Evropu a svět. Později vídával podobné věci i od Hitlerovy mládeže v Německu. Cestoval ještě do Belgie, Francie a poprvé také do Ruska. Přednášel zde na vzpomínkové akci za L. N. Tolstého. Všichni se k němu chovali slušně, vypadalo to, že socialismus = idyla. Dostlal však anonymní dopis, že vše není tak růžové a je stále sledován. Jak se Hitler chopil moci, začali mu zakazovat knihy, hry. Naposledy se podařila opera tvořená spolu s Richardem Straussem. Cestoval do Anglie. Těsně před válkou se vrátil do Rakouska, aby se rozloučil. Nikdo nebral jeho varování vážně. Hitlerova taktika postupně přidávat se osvědčila. V Anglii sledoval Chamberleinovu snahu o mír za každou cenu. Britové byli celí šťastní z Mnichovské dohody – odvrátili přece válku – obrovské nadšení! 1. září 1939 se vydal na úřad s žádostí o uzavření sňatku se svou druhou ženou – zrovna přiběhl úředník, že Němci vpadli do Polska – válka. Sňatek musel počkat. Tímto kniha končí.František Kožík: Světlo v temnotách
    Tato kniha popisuje život J.A.Komenského od doby, kdy se vrací do vlasti v roce 1614. Vzpomíná si na dobu, kdy musel opustit vlast. V této době mu bylo 21 let. Rozhodl se, že začne vyučovat novými metodami. Vyzkou-šel je v Přerově, kde se stal učitelem. V roce 1616 byl vysvěcen na kněze a přidělen na školu ve Fulneku, kde také začal vyučovat. Zde se seznámil s Magdalenou, se kterou se brzy oženil. Mezitím se zvětšovalo napětí mezi jezuity a evangelíky. Král Ferdinand podporoval jezuity, a proto byl českým sněmem zbaven koruny. Za nového krále byl zvolen Fridrich Falcký. Jan Ámos bojoval pro Fr. Falckého. Ve Fulneku byli proti evangelíkům a začali pronásledovat Komenského. Byl nucen opustit Fulnek a ukrývat se. Dospěl do Brandýsa nad Orlicí, kde našel úkryt a od posla se dověděl, že ve Fulneku podlehla moru Magdalena i jeho dvě děti. V té době napsal spis a nazval ho Jan Amos Truchlivý. Začal psát Labyrint světa, aby ukázal marnost veškeré práce na zemi. Totoo dílo dokončil roku 1623 a věnoval je Pánu ze Žerotína. V Brandýse se seznámil s Dorotou, se kterou se oženil. Krátce na to odjel na tajný sjezd bratrských kněží do Doubravice pod Krkonošemi. Byl pověřen převést bratry z Čech do Polska. Dospěli až do polského města Lešna. Začal pracovat na rozvrhu Didaktiky, v níž žádal školu pro všechnu mládež. Přijal místo na gymnáziu v lešně, aby mohl uživit svou rodinu. Napsal Dveře jazyka otevřené a vyšel Labyrint světa. Mezitím zemřel král Fridrich Falcký. Českých zemí se zmocnil Ferdinand II. Komenský napsal knihu Předehry Komenského snah a spis Cesta pokoje, v němž obhajuje svou církev. Odjel do Anglie na pozvání Hartliba, aby vyjasnil zásady vševědy. Když se chtěl vrátit, vypukly v Irsku nepokoje. Byl nucen zůstat v Anglii, napsal rukopis Cesta světla. Odjel odtud až v roce 1642 do Holandska a později do Švédska a Ebblangu. Roku 1646 se znovu vypravil do Švédska, kde napsal počátek díla Nejnovější jazyková metoda. Po smrti biskupa Justina si zvolila Jednota Bratrská za jeho nástupce Komenského. Měl se znovu přestěhovat do Lešna. Po návratu zemřela Dorota. Také svůj spis napsaný v té době nazývá Kšaft umírající matky Jednoty Bratrské. Odešel do Blatného Potoka, kde měl vybudovat novodobou školu. Napsal svět v obrazech a po naléhání na kněžnu Zuzanu, která ho nechtěla pustit, odešel z Blatného Potoka. Vracel se opět do Lešna. Lešno bylo v nebezpečí, že bude zničeno nekatolickými vojsky. Rozbouřené vojsko Lešno zapálilo a s ním zhořely všechny Komenského knihy. Odjel do Amsterodamu a zde vydal svazek her Škola na jevišti, vyšel i Svět v obrazech a spis Odevzdání pochodně a Světlo z temnot. 25. listopadu roku 1670 J.A. Komenský zemřel v Amsterodamu. Pochován je v Nardenu.    Hlavními postavami jsou cestující a lidé, jejichž cesty se střetnou v kalifornském zájezdním hostinci "Na křižovatce rebelantů". Místu, kde se tento hostinec nachází se říká "Nároží povstalců." Tito lidé, kteří žijí ve zmechanizované a odhumanizované společnosti prožívají dvojí život: skutečný, který neberou na vědomí a pohybují se v něm jako ve snu a život snů, kterému věnují všechny své myšlenky. Příběh začíná příjezdem autobusu, jehož cestující by měli pokračovat v cestě, a to autobusem Juana Chicoye. Autobus je ale v hrozném technickém stavu, a proto musí cestující strávit jednu noc na "Nároží povstalců". Druhý den ráno Juan a jeho pomocník Puchejř opraví autobus a jízda začíná. Jeden z cestujících předpovídá průtrž mračen, a i když ho nebere nikdo vážně, ukáže se, že měl pravdu. Cestující se vlastní volbou vyhnou mostu, jenž byl ohrožen vodou a volí dlouho nepoužívanou a neznámou cestu. Juan prožívá vnitřní souboj a rozhoduje se zda se má ještě vrátit k ženě, o které ví, že se nachází v opilém stavu. Autobus se zaboří do bahna a nelze pokračovat v cestě. Tato událost je znamením pro Juana, který se rozhoduje pro odchod a opouští autobus. Mildred jej po hádce s rodiči následuje. Po jejich setkání již Juan netouží po divokém životě a vrací se k ostatním. Po spolupráci všech přítomných může autobus pokračovat v cestě.

    Juan Chicoy - jediná skutečně aktivní postava, majitel hostince a řidič místního autobusu. Člověk horké mexicko-irské krve. Je jedním z posledních lidí, kteří odmítají podlehnout normalizaci. (např. používá starý autobus narozdíl od ostatních, kteří používají nový, atd.). Je sebejistý, originální, budí respekt a obdiv. Ale i on, stejně jako většina lidí v té době měl sen. Chtěl utéct od své manželky, ale když odpadlo fyzické vypětí, sen nenavracejícího se rebelanta mizí a Juan se vrací.

    Pan Pritchard - je obchodník, který má pocit jistoty pouze, když je obklopen svými kolegy. Zajímá se o Ernesta Hortona, který je obchodním cestujícím. Hortona zku- šenosti z války naučili vidět skutečnou tvář svého okolí i zaměstnání. Panu Pritchardovi se líbí to, že Horton prodává věci pro oklamání (z umělé hmoty vyrobené nasázovací zkrvavené nohy, k tomu lahvičku umělé krve) a pobavení lidí. Nakonec jej ale odradí agentova otevřenost a reálnost jeho hodnocení. Horton i Pritchard jsou nástroji obchodnické civilizace.

    Paní Pritchardová - manželka pana Pritcharda. Zajímá se výhradně o svoji vlastní osobu. Je přesvědčena o tom, že její manželství je naprosto dokonalé a bezchybné a pravdu si nepřipuští. Oba manželé jsou cestujícími v autobusu Juana Chicoye.

    Mildred - jejich dcera, vysokoškolačka a také cestující v autobusu. Je jednou ze dvou postav (ona a Juan Chicoy), která není ovlivněna davem a jsou schopni samostatného úsudku. Mildred obdivuje postavu Juana Chicoye a touží po něm. Když se Juan rozhodne utéct od zapadnutého autobusu, Mildred jej následuje až do starého opu- štěného domu, kde je uspokojena jejich oboustranná touha po fyzickém kontaktu.

    Kamila - jedna z cestujících. Jméno, kterým je cestujícími nazývána není její pravé. Nechce totiž před ostatními odhalit svoji pravou tvář. Tvář mladé ženy, jejímž zaměst- náním je tanec a obveselování pánů, toužících po dobrodružství v barech a tančírnách. I přes její špatné umístění ve společnosti je velmi sebevědomá a hlavně velmi hezká. Svým vzhledem k sobě přitahuje zraky všech přítomných mužů. Stává se také díky jejímu dokonalému profilu idolem a vzorem Normy. Její přízeň se Kamile může hodit, neboť je skrýší před dotěrností mužů.

    Norma - číšnice na "Nároží povstalců". Vžívá se do představy, že je filmovou hvězdou a mi- lenkou slavného herce Clarka Gabla. Manželka Juana Chicoye však porušuje její minimální soukromí, a proto se Norma rozhodne opustit místo a stává se jednou z cestujících. Díky Kamile nalézá konečně svou vlastní tvář a sebevědomí.Karel Čapek: Továrna na absolutno
    Inženýr Marek vynalezl po dvacetileté práci stroj, kterým se absolutně spálí, naprosto stráví a zničí hmota. Tímto absolutním spalováním se využije úplně všech tepelných kalorií, a tak například půl kilogramu uhlí může hnát celou továrnu třeba několik hodin. V každé hmotě však je obsažen Bůh, nebo, nechceme-li to zvát Bohem, absolutno. Toto absolutno se dokonalým zníčením hmoty uvolní a prchá do prostoru. Vzbuzuje v každém, kdo příjde do jeho okolí, náboženské nadšení. Inženýr Marek se toho obává. Svůj vynález - karburátor - má zavřený ve sklepě své továrny v Mixově ulici za pancéřovými dveřmi. Inzerátem oznamuje prodej vynálezu. Jeho bývalý spolužák Bondy, prezident závodu Meas, si přečte inzerát. Navštíví Marka, a ten mu odevzdá vynález. Bondy sice zakusí ve sklepě také záchvat nadšení, nicméně je to člověk praktický a začne vyrábět karburátory ve velkém. V Mixově ulici jsou lidé zasaženi náboženským fanatismem, konají zázraky, ulice je pak policejně uzavřena a hlídána. Bondym sestrojené karburátory vyrábějí čím dál více absolutna. Bagr na Vltavě způsobí nadšení plavců Kuzendy a Brychta. Kuzenda pořádá večerní náboženské seance, při nichž každého pohostí kávou. Absolutno způsobuje i levitaci => Kuzenda se vznáší nad bagrem. Jeden karburátor má opatřit energii pro osvětlení celé Prahy. Při slavnosti otevření však absolutno začne působit na všechny přítomné, včetně prezidenta republiky. Co se tam stalo, se dovídáme jen z novin. Majitel kolotoče Binder si připevní nalezený karburátorek na svůj kolotoč a stane se rovněž apoštolem, dojde však mezi ním a Kuzendou k hádce - žádný z nich nechce uznat vyznání druhého. Soukromý docent Blahouš píše učené pojednání o šířícím se náboženském hnutí. Srovnává je se všemi religiosními jevy u všech národů, když však přemítá o efektivním závěru, je sám nakažen absolutnem a skončí u víry k Bohu. Páter Jošt nemá dost ostrých slov, aby v klerikálních novinách vynadal šiřiteli nového vyznání. Absolutno se šíří po celém světě, každá strana si je chce přisvojit, a tak i nakonec dokonce katolická církev. Dojde ke kanonisaci Absolutna, papež je slavnostně prohlásí za Boha. Absolutno však nepůsobí jen náboženské nadšení. Jako kdysi z přemíry své energie stvořilo svět, tak i teď se dává zase do práce: ne sice tvůrčí, ale obrovsky výkonné. Pracuje zázračně v továrnách. Např. v továrně na cvočky chrlí jeden cvoček za druhým tak, až cvočky nemají žádnou cenu. V přádelnách vyrábí tkaninu i z písku a vůbec z jakéhokoli materiálu. Tím nastane znehodnocení všech produktů, což však nemá za následek blahobyt, nýbrž naopak nouzi. Jen sedlák "zachraňuje" situaci, protože on naopak prodává své produkty nesmírně draze (je to zřejmá satira na válečné poměry). Protože však je absolutno nekonečné, a lidé jsou omezeni konečnem, chápe je každý jen po svém. Tím vznikají konflikty a nakonec se rozpoutá celosvětová obrovská válka. Prezident Bondy, který to tušil, se skryl před působením absolutna mezi divochy. Ale i tam se dostal karburátor. Francouzský prostý voják Bobinet se chce stát moderním Napoleonem. Má nápad rozstřílet všechny karburátory a daří se mu to snadno. Dobude postupně celou Francii a stane se francouzským císařem. Pak jdou Francouzi dobývat zbytek světa. Válka je tak dlouhá, že už nikdo neví ani proč. Úplným vyčerpáním všech národů skončí. Zbude totiž nakonec ze všech vojsk jen třináct vojáků (každý z jiného národa). Ti si řeknou, že si dají pokoj, a jdou domů. V poslední kapitole, když už je dlouho mír, sejdou se u bývalého majitele kolotoče Bindra, který má teď hospodu, Brych s páterem Joštem. Vysvětlí si tehdejší náboženskou nesnášenlivost při jitrnicích se zelím. Příchodem policajta se změní jejich rozhovor. Vykládají si pak, že při policejní šťáře na Žižkově se objevil a zabavil poslední karburátor.Josef Kajetán Tyl: Tvrdohlavá žena
    Děj knihy se odehrává v Krkonoších, a kniha samotná je o tvrdohlavé mlynářce Jahelkové, která brání svůj mlýn před jakýmikoliv muži, protože se bojí, že by si namluvili její dceru Terezku. Mlynářka je “z vlastní zkušenosti” přesvědčena, že muži jsou nestálí, a že by byla Terezka nešťastná, kdyby jí opustili. O Terezku se však vážně zajímá školní pomocník Pěnkava, a Terezce Pěnkava také není lhostejný. Zlatohlav, kníže krkonošských duchů, si řekne, že Terezce a Pěnkavovi pomůže. Nejdříve zajistí jejich setkání. Když na to mlynářka přijde, vlítne k nim a začne se hrozit, že Terezka snad nemá rozum, když si začíná s mužským. Pěnkava se snaží mlynářce marně vysvětlit, že Terezku miluje. Mlynářka mu řekne, že mu Terezku dá, pokud jí dokáže, že ji opravdu miluje. Zlatohlav nahrává Pěnkavovi různé situace, aby mohl mlynářce dokázat, že si Terezku opravdu zaslouží. Zlatohlav zařídí, že se Hrdopyška, majitel panství pod Krkonošemi, nabídne Pěnkavovi místo učitele, po kterém Pěnkava prahne. Jelikož mu však klade podmínku, že si musí vzít jeho komornou, Pěnkava odmítne. To však mlynářce nestačí, a odůvodní to tím, že ji mohl odmítnout, protože se mu nelíbila. Zlatohlav se naštve, a poručí svým duchům, aby zapálili mlýn. Pěnkava při požáru zachrání Terezce život, ale i to je mlynářce málo, že prý to byla jeho křesťanská povinnost, a že to žádnou lásku nedokazuje. S dcerou se sbalí a odejdou pryč. Pěnkava jde s nimi, aby měl příležitost mlynářce jakkoliv dokázat, že Terezku opravdu miluje. V lese, když sbírá jahody, ho opět potká Zlatohlávek, ale tentokráte ho zmate, aby netrefil zpět k mlynářce. Mlynářka se mezitím dostane se svou dcerou do jedné hospody, kde se shledá se svým bývalým sluhou Kubou a služkou Madlenkou, kteří se vzali a hospodu si pronajali. Tam si mlynářka Madlence postěžuje, jak už byla téměř rozhodnutá Terezku Pěnkavovi dát, a že on ji utekl s nejhodnotnější krosnou, kterou měli. Madlenka mlynářku ujistí, že zloděj není, protože krosnu k nim do hospody přinesl jeden žid, že prý jí našel v lese. Po chvíli přijde nic netušící Pěnkava, a chce nalít pití. Vtom si všimne Terezky s mlynářkou, ale než stačí něco říct, do hospody přijde Nožejček, a v Mlynářce pozná ženu, od které musel pro její nemožné chování utéct. Mlynářka ho také pozná, nakonec se usmíří, mlynářka dovolí Pěnkavovi, aby si vzal Terezku, a Zlatohlávek zařídí, že duchové vystaví mlýn do původní podoby.Erich Maria Remarque: Tři kamarádi
    Robby, Otto a Gottfried se stali přáteli na život a na smrt za první světové války, kterou přestáli společně v blátě zákopů a ohních bubnové palby. Přežili, ale všechny iluze mladého věku se rozplynuly kdesi na bojištích. Zůstal jim jen holý život, který v poválečném rozvráceném a vyhladovělém Německu není lehký. Jejich kamarádství jim však pomůže obstát v boji o holé živobytí, dokáže pomoci i v chvílích nejtragičtějších. To kamarádství, které spolu s láskou, obyčejnou, ale nemocí poznamenanou láskou tvoří jedinou hodnotu, jež dává jejich životu smysl. 
    Kniha popisuje práci v autodílně, kterou tito tři vlastnili, večery, které trávili většinou v baru s láhví nějakého alkoholu. Jejich obvyklou zábavou bylo, že se svým na pohled starým, opotřebovaným vozem Karlem, (ale s motorem závodního auta) předjížděli nové a výkonné značky. 
    Jednou, když jeli slavit Robbovy narozeniny, laškovali s krásným cadillacem a jejich velkým a umíněným řidičem. Až dojeli k hostinci přiřítil se také tento pán a vyklubal se z něj velký nadšenec do aut. Vystoupila také dívka, které si předtím nevšimli. Po společné večeři a vypitých sklenkách se Robby domluvil, že dívce zavolá, aby věděl, zda se dobře vrátila. 
    Robby ji pak několikrát pozval do cukrárny nebo do baru. Pat se vždy velmi dobře přizpůsobila atmosféře podniku. Jedenkrát potkali Gottfrieda a šli společně na kolotoče, kde také vyhráli mnoho věcí střelbou. Věci pak rozdali. Robby dovolil Pat, aby řídila cadillac. Pat bydlela v pěkném bytě v podnájmu a nepracovala, protože si chtěla užít po své nemoci, i když doba byla nejistá a peníze mohly dojít. Pak u ní byl Robby i na návštěvě. Paní Zalewská u které bydlel Robby v penzionu ho varovala, že Pat potřebuje bohatého muže. 
    Pak odjeli s Pat na dovolenou. Ubytovali se u staré dámy Müllerové. Užívali si moře , dobrého jídla, pití. Jak si ale Robby všiml, Pat se i přes svoji živost vždy rychle unavila; byl opatrnější. Jednou začala Pat chrlit krev a Robby musel urychleně poslat pro jejího lékaře. Otto jej Karlem přivezl ďábelskou rychlostí. Za dva týdny se Pat zotavila natolik, že mohli odjet. Doktor pak Robbymu bezpodmínečně sdělil, že Pat musí jít tuto zimu do sanatoria, jako už tam byla šest měsíců před dvěma rokama. Pat už také bydlela v penzionu paní Zalewské a Robby jí daroval psa. Ti tři na silnici pomohli zraněnému páru po autonehodě. Tak měli zakázku na opravu poškozeného auta. 
    Za deštivého počasí Pat vzala Robbyho do muzea. Robby před Pat tajil oběšení pana Hasse z penzionu; byl to nešťastný člověk s nejistou prací a nepochopený ženou. 
    V polovině října doktor Roberta zavolal, že by měla Pat kvůli počasí okamžitě odjet. Pat už ve vlaku potkala dívku ze stejného sanatoria; Robby jel s ní a týden zůstal. 
    Ti tři se zúčastnili určité politické schůze(hlavně kvůli Gootfriedovi), a pak když utíkali před policií, nějaký chlápek Gottfrieda zastřelil. Nakonec museli Robby s Ottem v únoru dílnu prodat. Vrah byl nakonec zastřelen. 
    Robby i Otto odjeli do sanatoria za Pat. Otto se pak vrátil, aby sehnal nějaké peníze ještě pro pobyt Pat a Robbyho. Pat dokonce "vyhnala" Robbyho na lyže. Přišly peníze od Otta spolu s morfiem. Šli spolu na večírek, i když by Pat správně neměla. Zhoršilo se počasí a Pat už ležela. Robby nemohl být přímo v její blízkosti, protože byl nachlazený. Pat za několik dní zemřela v bolestech, aniž by Robbyho již poznávala.Příběh tří mušketýrů se odehrává okolo roku 1625. Francii vládne král Ludvík XIII a královna Anna rakouská. V čele církve stojí kardinál Richelieu. Samotný děj knihy začíná v jedné vesničce v Gaskoňsku, kde se chystá mladý d´Artagnan na cestu do Paříže a hodlá se stát královským mušketýrem. Od otce dostal na cestu 15 tolarů, doporučovací dopis pro pana de Tréville, velitele mušketýrů jeho veličenstva, několik dobrých rad, a žlutou herku (koně), který je na jeho cestě nejednou středem pozornosti, a zdrojem mnoha problémů. V jedné vesnici se kvůli urážení koně pustil do rvačky, ale přidali se i jiní vesničané a zbili ho. Probudil se až druhý den, v hospodském pokoji. Když se oblékl, zjistil, že mu někdo ukradl doporučovací dopis, z měšce mu zmizely dva tolary, a jeho kord je na dvě části. Hostinskému nadiktoval spoustu bylin, které mu má sehnat, a potom si z nich uvařil mast, kterou ho naučila matka. Namazal si rány a druhý den již byl schopný jízdy, čímž udělal čáru přes rozpočet hostinskému, který už měl spočítáno, jak dlouho se bude zotavovat, a že z něj vymámí zbylé peníze. Když dorazil do Paříže, podařilo se mu jakoby zázrakem prodat svého koně, o něhož jevil zájem jeden kovář jen kvůli jeho nažloutlému zbarvení. Pak si sehnal podnájem a vydal se za panem de Tréville. Když se však dozvěděl podmínky přijetí mezi mušketýry, byl přesvědčen, že je to pro něj nedosažitelný cíl. Najednou uviděl na ulici muže, který začal ono provokování vůči jeho koni, a následnou prohru proti vesničanům a bez rozloučení se za ním rozběhl. Štěstí mu však nepřálo a na schodech se srazil s tenkrát pro něj ještě neznámým Athosem, kterému pouhá omluva nestačila: Byl vyzván na souboj na klášterním dvoře ve dvanáct hodin. U dveří však opět narazí do mušketýra, tentokrát do Porthose kterého tím nechtě urazil, protože odhalil že jeho krásný zlatý pás je pozlacený jen z jedné strany. Je opět vyzván na souboj. Tentokrát v jednu, na stejném místě jako s Athosem. Když se konečně dostal na ulici, byl již onen muž dávno pryč, ale spatřil další houfek mušketýrů, mezi nimiž byl i Aramis, který si zakládal na tom, že si nikdy nezačal s žádnou ženou. D´Artagnan uviděl jak mu z kapsy vypadl dámský kapesníček, hned ho sebral, podal mu ho, nevědouc že ho tím kompromitoval. Byl vyzván k souboji na tomž místě jako v předchozích případech, ale ve dvě. Když se dostavil, byli tam všichni tři, protože nic netušící Athos oba přizval jako svědky. Když mělo vše začít, přišla hlídka kardinálových mušketýrů, kteří je ihned vyzvou ať bojují, nebo ať se rovnou vzdají. D´Artagnan přesvědčil Athose, Porthose i Aramise že je na jejich straně a nakonec vyhráli. Ze souboje tak vzniklo přátelství ještě před chvílí znepřátelených stran. Kardinálovi lidé již delší dobu připravovali plán, který měl v nejbližší době dojít ke konci. Do Francie byl falešným zvacím dopisem s padělaným podpisem Anny rakouské přizván anglický šlechtic vévoda z Buckinghamu, za účelem vraždy. Vévoda Buckingham Annu rakouskou bezmezně miluje, a vůbec ho nenapadlo, že by dopis mohl být padělaný. Mušketýři s d´Artagnanem to však zjistili včas, vévodu zachránili, a setkání s královnou mu zprostředkovali. Anna se své city také nesnažila skrývat, ale oběma bylo jasné, že jejich vztah nemá budoucnost. Když se loučili, dala Anna vévodovi na památku diamantový náhrdelník, který dostala od krále. Vévoda poté odjel zpět do Anglie. O náhrdelníku se však dozvěděl všudypřítomný kardinál Richelieu. Vnuknul králi, který se zrovna s královnou pohádal, aby na usmířenou uspořádal ples, na kterém by se mu mohla ukázat v náhrdelníku. Nic netušící král ples opravdu uspořádal, a ohlásil královně termín, a že si přeje, aby si vzala na sebe ten náhrdelník, co jí daroval k narozeninám. Královna v zoufalství požádá mušketýry, aby pro šperk do Anglie dojeli. Ti bez meškání vyrazili. hned v první hospodě však padli do léčky, a Porthose tam museli nechat. Do druhé léčky padl Aramis, a do další i Athos, takže do Anglie se dostal jen d´Artagnan. Vévoda mu hned šperk dal, jenže s hrůzou zjistil, že dva přívěsky chybí. Přivolal nejlepšího klenotníka, který do rána šperky doplnil k nerozeznání od ostatních. Druhý den před polednem se d´Artagnan vydal na cestu do Paříže, a cestou už měl na Buckinghamův příkaz přichystané čtyři čerstvé koně, takže do Paříže dorazil včas. Královně zachránil čest, reputaci i jméno. za odměnu byl přijat mezi mušketýry, což byl vlastně účel jeho cesty do Paříže.    Dílo je psáno ve formě deníku, v němž mladý Werther se zpovídá ze svých citů Vilémovi.

    Wether přijíždí za vesnici, kde maluje hlavně v přírodě. Prochází vesnicí a vidí na zemi sedět chlapce s batoletem v náručí. Namaluje obraz chlapců s rozmanitým pozadím. Zapřísáne se, že bude malovat jen přírodu, která mu dává mnoho námětů. Přichází matka dvou dětí. Byla ve městě s nejstarším synem. Vyrpáví Wertherovi svůj životní osud. Má 3 syny, její muž odjel pro nějaké dědictví, o které měl být okraden. Werther dává ženě a dětem několik peněz na přilepšenou.Werther jede na ples v kočáře s několika přítelkyněmi. S nimi jede také Lotka. Stará se o otce a mladší sourozence. Matka ji žádala na smrtelné posteli, aby se dobře starala o své mladší sourozence. Lotka se má provdat za Alberta, dobrého a poc- tivého úředníka, který se nyní nachází na cestách. Na plese tančila s Wetherem, který se do Lotky zamiloval. Od tohoto dne navštěvoval skoro denně Lottina otce. Jeho oblíbeným místem byla zahrada na Wahlheimu. Uprostřed zahrady byl altán, ze kterého byl krásný pohled do celého kraje. Werther chodil na procházky a četl svou oblíbenou Homerovu Odysseu. Poté přijel Albert. Werther vstupuje na žádost své matky do služeb na velvyslanectví. Mezi ním a úředníky dochází k neshodám. Místo opouští. Dopisuje si s Lotty, která je již provdána za Alberta. Seznámil se s dívkou, která mu připomíná svým zjevem Lottu. Před vánocemi se vrací Werther na venkov, stýká se s Lottou. Albert začíná žárlit a zakazuje Lottě styk s Wertherem. Werther se setkává se ženou, jejíž chlapce maloval. Dozví se, že nejmladší chlapec zemřel a muž, že žádné dědictví nepřivezl. Před vánocemi odjel Albert navštívit známé, Werther se opět schází s Lotty. Vyznává ji svou lásku. Ta poznává, že Alberta nenávidí, ale její počestnost ji nepřipouští, manžela klamat. Werther odchází domů, napíše dlouhý dopis Lottě a pošle si k nim pro zbraně. Svůj život ukončuje o půlnoci zastřelením. Ráno je nalezen sluhou, který jde neštěstí oznámit otci Lotty. Před polednem Werther umírá i se svými nesplněnými city. Je pohřben v noci na místě, které si sám určil.Božena Němcová: V zámku a v podzámčí
    Kniha obsahuje povídky: V zámku a podzámčí, Chudí lidé, Dobrý člověk, Chýše pod horami. Děj této povídky se odehrává na Nymbursku, ale spisovatelka do ní umístila i sociální poměry z jiných oblastí. Na zámku vládne velký shon a ruch, neboť má přijet hraběnka Skočdopolová. Ve skutečnosti není urozená hraběnka, ale za peníze si mohla tento titul koupit. Myslí si, že vychází vstříc lidu, který žije v podzámčí, ale ve skutečnosti nahrává jen sobě a druhým jejich život jen ztěžuje. Na zámku se žije ve velkém přepychu a bohatství, v podzámčí, vedle zámožných pánů příslušníci chudiny živoří v temných těsných komorách. K chudině patří i vdova Karásková, jejíž muž spadl z lešení a zabil se. Zůstali jí dvě děti, v nichž hledala svou útěchu. Šestiletý Vojta a jednoroční Josífek. Vdova nechce být závislá na pánech a odchází przč. Josífek brzy umírá na choleru a jeho matka se po jeho smrti zhroutila. Vojta našel příbytek u Sýkory, kde matka později zemřela. Vojta u nich zůstává, neboť ho přijali jako vlastního syna. Také do zámku se donesla zvěst o choleře. Hraběnka těžce onemocněla. Velmi často ji navštěvuje lékař, který ji léčí a zároveň vysvětluje příčiny této nemoci a jejího šíření. Hraběnka slibuje, že se postará o lepší život svých poddaných. Jakmile se však cítí lépe, na své sliby zapomíná. Velkým trnem v oku jsou hraběnce Klárka a Kalina, neboť pán na ně velmi drží. Jejím největším rozmarem je psík Jolínek, který je chován jako ve vatě. Jednou v zahradě honil Jolínka vzteklý pes. Vojta Jolínka chytil a nesl ho ukázat Sýkorům. Zatím se strhla po Jolínkovi velká sháňka, a když jej Vojta donesl, dostal v zámku místo hlídat pejska. Na doporučení lékaře odjíždí celá rodina do slunné Itálie, kde se hodlají usadit na delší dobu. To proto, aby se hraběnka vyléčila. Vojta zatím hodně četl a studoval, protože se chtěl stát dobrým lékařem. Chtěl hodně znát a pomáhat lidem v jejich těžkém životě. Zůstal věrný svým rodičům, chodíval s Jolínkem na hřbitov, kde se modli a děkoval lidem, že se postarali o jeho dobro. Také rodina krejčího se odstěhovala na zámek a paní Sýkorová dostala místo klíčnice. Kalina dostal místo pojezdného a oženil se s Klárkou. Než paní odjela, určila částku, která se měla vydávat na Vojtěchova studia, s pánem položili základní listinu k založení opatrovny pro malé děti a nemocnici. Z hraběnky se stala dobrá lidumilná paní.František Langer: Velbloud uchem jehly
    V tomto díle Autor poukazuje na rozdílné společenské vrstvy - na svět chudých a svět bohatých. Humornou až parodickou formou zaplétá oba dva světy do sebe a pomocí lásky dvou mladých lidí ukazuje, že nejen bohatstvím, je člověk ve svém životě spokojený. Příběh začíná zásnubami dcery a syna majitelů dvou konkurenčních podniků na čokoládu. Rodiče se rozhodli pro spojení dvou továren a jako záminku použili zásnuby svých ratolestí. Ti ovšem přistupují k zásnubám velmi sporadicky a i nadále žijí každý svůj vlastní život. Syn továrníka Vilíma, Alík, si libuje ve svém klidném a lenošivém životě a dcera majitelky konkurenčního podniku, slečna Štěpánová, naopak hýří návštěvami zábávních podniků. Paní Štěpánová se těší, že si odpočine od náročné práce, řízení podniku, a začne se věnovat dobročinným účelům, což ji dělá velmi dobře, neboť ji to zviditelňuje na veřejnosti. Na opačném konci sociálního světa stojí rodina Peštova. Oba rodiče i dospívající dcera jsou bez práce. Starý Pešta, trpící revmatismem, chodí do ulic a snaží se nalákat bohaté lidi na svůj špatný zdravotní stav. Jednou se mu poštěstí obelstít procházející se oba majitele společností na čokoládu. Ti ho dovedou domů a když paní Štěpánová uvidí bídu, kterou zatím stará Peštová na- aranžovala podle románového příběhu, slituje se a nabídne Peštům finanční pomoc. Se starými rodiči se procházel také Alík, syn Vilímův. Při návštěvě u Peštů spatří Zuzanu, Peštovu dceru, do které se zamiluje. Začíná ji navštěvovat a ukazuje ji život vyšších sociálních vrstev. Alík nabídne Zuzaně práci sekretářky ve svém úřadu. Ta ovšem zpočátku nemá co na práci, neboť Alík nebyl zvyklý pracovat. Po čase začne vést učitnictví a částečně tím zajišťuje chod pod- niku. Nalezne však oznámení o zásnubách a odchází od Alíka. Vytýká mu jeho nerozhodnost a lenost. Alík se snaží o zlepšení svých vlastností, což se mu daří velmi pomalu. Brzy se vztah mezi Zuzkou a Alíkem opět urovná. Překážkou je nyní otec Alíka, který nepřeje jejich lásce. Alík ho proto opouští a spolu s Peštovými otevírají mlékařský krámek, což je životní sen staré Peštové. Obchody jdou velmi slušně a otec slyší na tento podnik jen samou chválu. Nedá mu to a navštíví podnik svého syna. Chovají se k sobě jako cizí k cizímu. Alíkův otec si však po sléze svou zarputilost uvědomuje, navštěvuje syna a dává mu požehnání ke vztahu jeho syna a Zuzky Peštové.Karel Čapek: Válka s mloky
Jan van Toch - objevitel mloků
Andrias Scheuchzer - mlok obecný
C. H. Bondy - miliardář a předseda společnosti Meal

    Jednoho památného dne zakotvila u ostrůvku Tana Masa holandská loď Kondong Ban- dong. Kapitán van Toch vystoupil na břeh, aby projednal s míšeneckým správcem některé obchodní věci, hlavně obchod s perlami. Dozví se, že mušle jsou pouze v Devil Bay, ale tam se žádný Batak nepotopí, protože tam jsou Tapa, mořští čerty, jak jim říkají, mají z nich strach. 
    Kapitán navštívil vesnici Bataků /domorodci/ a požádal náčelníka o několik silných chlapíků, kteří by šli s ním na lov. Náčelník řekl, že celá vesnice půjde na lov s Tuanem kapitánem kamkoli. Když se dozvěděli, že by šli do Devil Bay, odmítli. Nakonec se kapitánovi podařilo pomocí starého zapalovače /dal ho náčelníkovi/ přemluvit je. 
    Ráno vyplul kapitán se dvěmi singalskými lovci perel. Ti, když viděli Topa, kteří hlídali perly, odmítli se potápět. Od toho dne se datuje podivné chování kapitána. Den co den od- plouval do zátoky a rozmlouval tam s mloky. Pak náhle Kondong Bondong odplula. 
    V Amsterodamu odevzdal kapitán úlovek perel a požádal o roční dovolenou. Potom se potloukal po Padangu, až našel osobu, kterou hledal, lovce žraloků Dajaka - divocha z Bor- nea, jež měl přezdívku Shark, a kterého si najímali turisté pro jeho zabíjení postaru, ozbrojen pouze dlouhým nožem. Shark začal učit mloky, jak zabít žraloka a kapitán pozoroval mloky při práci a zábavě, stavbě vlnolamů a rituálních tancích. Začal je postupně učit růným praktickým věcem, např. práci s nožem. Mloci byli velmi chápaví. 
    Kapitán odcestoval do Evropy, aby pomocí vlivných a majetných lidí realizoval svůj plán na využití mloků. Setká se s Bondym a poví mu o Tapa - boys a o tom, že by se dali převést k jiným ostrovům, kde by hledali perly, a oni by jim za to dali harpuny proti žralokům. Dalšími lidmi, kteří se s mloky setkali, byl Abbe Loeb, syn filmového magnáta a začínající hvězdička, Miss Lily Valley. Ta se vylekala, ale zjistila, že jí přinesli perly. Byl podle toho natočen film, že ji unesou tritoni, mořští bohové, že se stane jejich královnou, zamiluje se do ní rybář ... Film měl velkou publicitu i v tisku. 
    Učený Salamander Andrias Scheuchzer, mlok ze ZOO, kterého naučil číst a mluvit Greggs, který uklízel jeho klec, byl podroben výslechu věhlasných učenců. 
    Kapitán zemřel a Bondy zjišťuje, že mloci by se mohli přemnožit. Zakládá jednu z největ- ších hospodářských organizací, Mločí syndikát. Mloci jsou levná pracovní síla. Prodávají se podle výkonosti - rozděleni do čtyř skupin skupin. Díky panu Povondrymu, vrátnému u Bondyho, máme dnes ucelený obraz o událostech, které následovaly. Mloci začali používat zbraně, které měli k obraně proti žralokům, i na lidi. Proto musely být osady na Kokosových ostrovech zničeny křizníkem Fireball. I přes to se dále obchod s mloky rozvíjel a dokonce studovali a měli vlastní módu. Další konflikt byl v Normandii, kde mlok chodil na jablka a ručním granátem zabil tři chlapce i sebe /oni po něm házeli kameny/. V kanálu Kolona se setkali britští mloci s francouzskými salamandry a nedorozumění řešili ručními granáty a torpédy. Díky tomu byla řada podmořských explozí. Státy se nakonec dohodli na 5 kilometrovém neutrálním pásmu. Další problémy byly díky německému badateli dr. Hansu Thüringovi, který rozdělil mloky do ras. Dalším neštěstím byl výbuch a zatopení 11. 11. v 1 hod. ráno New Orleansu s mnoha lidskými oběťmi. Další zemětřesení na celém světě 20. 11. mloci se omluvili, ale musí rozšířit moře /s lidmi zvětšovali pevninu/. Vyvolají válku. Byla to podivná válka, lze-li to vůbec nazvat válkou, neboť žádného mločího státu, žádné uznané mločí vlády nebylo. První stát, který se octl ve válečném stavu s mloky, byla Velká Británie a během šesti neděl ztratila čtyři pětiny své veškeré lodní tonáže. Miniaturní mločí ponorky systematicky vyhledávaly a ničily pýchu britského impéria. Po několika týdnech se na britských ostrovech projevil zoufalý nedostatek potravin. Vůdce konzervativní strany pro- hlásil v parlamentu: Přineseme všechny, i ty největší oběti, ale britské cti se nevzdáme! Válečné loďstvo bylo vyřazeno, takže vojenské operace proti mlokům se konaly pouze na souši a ze vzduchu. Střelba z pušek a kulometů jim však nenadělal větších ztrát. Mloci bombardovali z podmořských děl britské přístavy a obrátili je na hromadu sutin. Armádní velení učinilo pokus otrávit salamandry jedy, vylévanými do ústí Temže a některých mořských zátok. Mloci vypustili odvetou po celém anglickém pobřeží závoj válečných plynů. Britská vláda prohlásila v parlamentu, že s mloky i nadále vyjednávat nehodlá. Obyvatelé u zákoky Wash a Lynn Deep byli evakuováni. Odešly většinou jen ženy a děti. Muži odmítli opustit svou půdu. Přesně minutu po uplynutí třídenního příměří vypálil Poyal North Lancashire regiment šrapnel do temných mořských hlubin, hraje k tomu Plukovní pochod Červená Růže. Hned nato zaburácel nesmírný výbuch. Ústí řeky Nene se potopilo až po Wisbech a bylo zaplaveno mořem. Ztráty byly obrovské. Několik neděl nato se sešla ve Vaduzu konference všech zúčastněných států s mloky. Chief Salamander vyslal delegaci, složenou výhradně z ... lidí! Mloky zde zastupovali : profesor Van Dott z Haagu, advokát Rosso Castelli z Paříže, dr. Manoel Carvelho z Lisabonu. Nakonec byla za účasti čtyř velmocí dohoda podepsána. Státy se dohodly podstoupit mločí říši některá evropská území. 
    Pan Povondra, vrátný u milionáře Bondyho, nyní důchodce, čte po letech se synem novi- ny ... Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa ...! Kdepak, na mloky ani Němec nestačí .. !! Dohadují se, jestli by mohli přijít až do Čech třeba po Labi a potom dál, podle Vtavy do Prahy. Pan Povondra říká, že je báječná výhoda, že nemáme žádné mořské břehy a navíc jsme neutrální, tak že na nás nemůžou, ale najednou jeho syn Frantík vidí jednoho ve Vltavě pod Karlovým mostem. Nejdříve si myslí, že je to sumec, ale otec mu to řekne. Vyčítá si, že neměl tenkrát k panu Bondrymu toho kapitána pouštět, že to vlasně všechno zavinil a přeje si, aby mu to děti odpustily. Autor a jeho vnitřní hlas. "Poslechni, chceš opravdu nechat zahynout celé lidstvo?... Neptej se mne, co já chci! Myslíš, že z mé vůle přichází konec světa? Říkal jsem, nedávejte mlokům zbraně! Zastavte ten ohavný kšeft ... A vidíš, jak to dopadlo! ... A není ti lidstva líto? ... Počkej, pomalu! Vždyť nemusí vyhynout celé lidstvo! Lidé budou pracovat dál jako teď, budou mít jen jiné pány! Zkrátka budou sloužit mlokům ... A ještě ti něco řeknu! Víš, kdo ještě teď, když je polovina Evropy pod vodou, dodává mlokům třaskaviny a podporuje tak totální rozmetání světá? Kdo financuje tenhle konec lidské civilizace? ... Vím, státy, továrny, banky. Zas jenom lidé!... A víš, jak to nakonec s mloky dopadne? Jedni bydlí na východním břehu, jedni na západním. Začnou se navzájem potírat ... A nakonec dojde k válce! Ve jménu kultury a práva, ve jménu pravého mloctví, ve jménu národní slávy a velikosti! A to je konec !! Mloci vyhynou !!! ... A co lidé? ... Ach pravda, lidé! Ti se pomalu vrátí z hor na břehy toho, co zůstalo z jejich domovů. Pevniny zas pomalu porostou nánosem řek, moře zvolna krok za krokem ustoupí a všechno bude jako dřív. Jen moře bude ještě dlouho smrdět rozkladem mloků ... Vznikne nová legenda o potopě světa, kterou seslal bůh za hříchy lidí, bude se bájit o potopených kolébkách lidské kultury: třeba o nějáké Anglii nebo Francii, nebo ... A potom? ... A potom? .... Dál už to nevím!"

    V době vzestupu mezinárodního fašismu se Čapkova idealizace tzv. malého člověka a ne- nápadných hodnot života stala východiskem humanistického odporu k hrozbě války. Je to alegorie fašismu, utopický román. Polidštění mloci, obdoba robotů = hrozba lidstva, zneužitelné mechanické bytosti. V podtextu je přítomná naděje - spočívá v odvaze podívat se pravdě tváří v tvář. Právě v souvislosti s dílem Válka s Mloky Karel Čapek řekl, že "literatura, která se nestará o skutečnosti, o to, co se opravdu děje se světem... není můj případ."Jarmila Glazarová: Vlčí jáma
    Kniha "Vlčí jáma" je rozdělena do čtyř dílů.

    Jana - hlavní, osmnáctiletá hrdinka přichází do nového prostředí. Je sirotek a jako schovanky se jí ujme maloměstská rodina. V jejích prvních dojmech můžeme pozorovat, jak je rá- da, že zde, v prostředí plném hojnosti a dostatku, nachází nový domov. Jana je velice citlivé a hodné děvče, které si snad právě pro nedostatek lásky zamiluje svého otčíma, neboť ten jí tento cit dává.
    Robert Rýdl - Janin otčím, je zvěrolékař. Ale zastává úřad starosty, takže na svou původní profesi nemá příliš času. Jako chytrý, nadaný a citlivý člověk je Janou velice obdivován. Líbí se jí jeho vystupování, jeho zpěv. Jana si o něm myslí, že je krásný člověk.
    Teta Klára - má Janě nahradit její již dávno zesnulou matku. Zpočátku jí má Jana ráda, ale hned při první procházce mezi lidmi si všimne, že lidé nemají tetu vůbec rádi pro její úskočnou, sobeckou a lakomou povahu. Klára je člověkem, který je veli- ce nesamostatný a je závislá na svém muži. Také Jana postupem času poznává, jak hrozná teta ve skutečnosti je. Život s ní je pro Janu hotovým peklem.

    "První díl"

    Kromě svých adoptivních rodičů se Jana setkává také se služkou Paulou, děvečkou Marti- nou a starou služkou Petronilou. Dále poznává také tetku Karolínku. Ta je velice stará a žije sama, ale obě si jsou navzájem sympatické. Je jaro a Jana se setkává s prací na zahrádce. Každá maličkost ji teď těší. Když Jana poprvé vešla do domu, byla bledá a zkroušená starost- mi a bídou. Teď, když jí zčervenaly tváře a vypadá již lépe, jde poprvé mimo dům, a to do kostela. Při povinné procházce si všímá, že lidé nemají tetu rádi. Paula má na starosti koně a všechnu práci kolem nich. Jinak je tichá, zamlklá. Má rádá zvířata. Se starou Petronilou se stále hádá. Petronila bývala hezké děvče, ale cítila velký odpor k mužům, a vždy nějakému fyzicky ublížila, proto zůstala sama. Martina je velmi zbožná. Trpí astmatickými záchvaty, a má proto strach o své místo. Janina teta, která sama nezná starosti, žije klepy o celém městě. Z toho, jak mluví k Janě, je vidět, že je velice závislá na svém muži. Otčím má možnost dostat nové místo jako šéf veteri- nářské služby v Opavě, která je od Rozvadova, kde rodinka žije dosti vzdálená. Celá rodina by se musela přestěhovat, pole by se musely pronajmout a další starosti. Nakonec ale teta Klára souhlasí. Robert odjíždí na půl roku do Opavy. Klára zatím vše zařídí a otčím bude jezdit na víkendy domů. Teta si nedokáže představit, jak to bez svého Roberta vydrží. V rámci příprav teta s Janou navštěvují Robertovu matku. Chtějí všem příbuzným sdělit novinu o Robertově povýšení a jejich stěhování. Ve vzpomínkách Robertovi matky, ale především sestry, se dovídáme o otčímově dětství a jeho chudé minulosti. Při stěhování se vždy narazí na nějáké staré nepotřebné věci. Vzpomíná také teta. Jak bohaté a bezstarostné dětství měla a hrozné manželství. To trvalo celkem 7 let. Zpočátku bylo šťastné, ale manžel pomalu umírá na rakovinu jater. Klidný život teď v létě probíhá pouze o sobotách, kdy je otčím s rodinou. Teta a Jana jedou v červenci do Opavy na Matiční den, starou tradiční slavnost. Obě se těší na otčíma. Teta se ale velice nevkusně a staromódně oblékla. Je o dost starší než otčím - o 16 let. V jejím hrozném oděvu tento rozdíl ještě více vyniká. Kolemjdoucí lidé se tetě posmívají a ukazují si na ni. Otčím je velice zdrcen. Snad již dále neunese to přetěžké břemeno až příliš bezmezné tetiny lásky. Když otčím přijíždí po 14 dnech opět domů, oznamuje, že odjíždí do jara do Prahy jako odborový přednosta ministerstva zemědělství. Jana si uvědomuje, že se tak rozhodl již v Opavě v Matiční den.

    "Druhý díl"

    Teta se teď nudí ještě více a stále se zlobí. Žije pouze dopisy. Janu potká velká svízel. Rozbolel jí zub. Teta má ale velký odpor k cizí bolesti, která je viditelná. Místo toho, aby děvče těšila, nadává jí. Nepochopené chudince Janě naštěstí pomůže zubař. Je podzim - doba sklizní brambor a ořechů. Jana nalézá novou zábavu a útěchu v četbě knih. Koně jsou prodány a Paula odchází. Posledními pracemi jsou sklizeň řepy a nakládání zelí. Otčím přestal psát a teta je z toho velice nervózní. Jana se jí snaží všemožně utěšovat, ale zdá se jí to čím dál horší. Náhle otčím bez oznámení přijíždí. Jana se na něho s velikou radostí vrhá. Pociťuje, že žárlí na tetu, která může být s otčímem stále. Snad své city ani pořádně nechápe, ale je z nich zmatená. Otčím opět odjíždí. Dalším rozptýlením je svátek Všech svatých. Teta mrtvé a hřbitov přímo nesnáší. Ale to, že se snaží mít hrob její rodiny co nejlépe vyzdobený, je otázkou prestiže a majetku. Velkou radost Janě přináší rozhovory a doučování s hochy, kteří přes zimu pobývají u tet- ky Karolínky. Tak plyne rychle a klidně zima. V myšlení otčímově probíhá spor mezi odpovědnými závazky k jeho ženě a touhou po mladé a krásné Janě. U tety se objevuje divná věc. Nemoc. Velmi nepravidelný a chvílemi ustávající tep srdce. Před zimou se zabijačkou doplňují zásoby masa. Blíží se vánoce, a proto otčím přijíždí domů. Konečně je zase trochu klid. Nastává štědrý den. Všude se peče, vaří a Jana si vynutila vánoční stromek. Ve vzduchu je báječná atmosféra. Otčím vzhlíží k Janě, jako ke krásné bohyni. Otčím a Jana neudrží své city, padnou si do náručí a jejich rty se setkají. Jana je tak nešťastná z těch nezadržitelných citů. Neví co má dělat.

    "Třetí díl"

    Když se teta doví, že otčím se zase chystá na cestu přijde na ní opět "srdcetřas" (jak tuto nemoc sama nazvala). Otčím jde pro doktora. Ten zjišťuje, že je to stářím. Doktor dochází na pravidelné kontroly. I Jana pozoruje na tetě znaky stáří a všelijachých chorob. Už brzy při- jde jaro. Jana s tetou čekají na otčímův povel, aby se začaly všechny přípravy na stěhování. Pak dostane teta dopis s nějakým hrozným obsahem, po němž dostává srdeční záchvat. Když si Jana dopis přečtě, zjišťuje, že stěhovat se budou až na podzim, a to kvůli otčímovím povinnostem. Tetu ničilo to věčné čekání a jeho prodloužení bylo tak hroznou ranou. Za několik dní je teta docela v pořádku. Nemůže sice chodit, ale mluví a myslí již zcela normálně. Velice se zlobí na Roberta. Ten náhle opět přijíždí. Když jsou s Janou sami, vysvětluje jí ten odsun. Otčím má těžkou srdeční chorobu. Dokteří mu dávají maximálně 6 - 7 měsíců. Jana je otřesena.

    "Čtvrtý díl"

    A opět je jaro, blíží se velikonoce. Jana často utíká do ticha a klidu chaloupky tetky Karo- linky. Teta Klára má strach, aby si doktor, který za ní dochází, nemyslel na Janu. Vždyť by pak mohla zůstat sama, a to přece nejde. Odhání jej proto do ústraní. Doktor má však nějaké podezření, ale musí čekat "v záloze". Aby Janě nebylo smutno, donese jí Vojta - jeden z hochů od tetky Karolinky, malé štěňátko. Teta naštěstí toho malého příživníka povolí. Jana mu dává jméno Cvoček. V létě přijíždí otčím domů. Teta opět žije pouze stěhováním a vůbec si nevšimla, že jiskra Robertova života již vyhasla. Klára velice naléhá, a proto všichni jedou do Opavy, podívat se na staveniště jejich budoucího domova. Za nedlouhou dobu otčím odjíždí do Prahy. Jana se za ním dívá s velkým smutkem v očích a obavami neboť ví, že 7 měsíců již uplynulo. Stará Petronila ubližuje Cvočkovi a nejraději by jej zabila. Jana je z ní a toho dusivého prostředí, plného nepřátelství, nešťastná a nemohoucí. Na procházce se Cvočkem potkává spřízněnou duši, která s ní cítí - doktora. Ten se jí svěřuje, jak moc jí má rád. Nabízí ji sňatek. Jana se ale cítí být zavázána. Věci se již balí do krabic, ale teta znatelně chřadne. Málo jí a často spí. Martina je vyhozena kvůli astmatickému záchvatu. Cvoček cestuje pryč ke známým, protože teta jej již dále nesnese. Otčím ještě přijíždí domů. Je překvapen všudypřítomným zmatkem. S ostudou se omlouvá Janě, že musí toto vše snášet. Teta je v hrozném stavu, ale tím, že oble- čená a obutá sedí, od sebe odhání smrt. Ministerstvo povolává otčíma kvůli moru a jiným ne- mocem zvířat, které se šíří. Teta stále jen sedí a snad již ani nic nevnímá. Pak náhle jednoho dne zazvoní telefon. Otčím je mrtev. Jana nechce, aby se teta něco dozvěděla. Když přichází k ní, zjišťuje, že je také mrtvá. Umřeli pravděpodobně zhruba ve stejnou dobu. Jana se zhrou- tila. Když se probere, ocitá se v příjemném prostředí, kde je také její psík Cvoček. Doktor jí slibuje, že se vynasnaží, aby byla šťastná.Karolína Světlá: Vesnický román
    Antošovi zemřel otec v lomu, když mu byl asi rok. Jeho matka si však nechtěla vzít jiného muže, i když o ni byl zájem, protože chtěla zůstat svému muži věrna i za hrob. Antoš šel dělat k rychtářům. Rychle se učil a vydobyl si slušného postavení, i vojnu mu odvrátili. Rychtářovi měli jenom jednu dceru – nebyla moc rozumná. Rychtářka ji provdala za zlého mlynáře. Rychtář zemřel. Mlynář převzal statek a drancoval ho. Antoš se začal bát více vojny, protože ho mlynář nesnášel. Rychtářka byla také naštvaná – vzala si Antoše – aby nemusel jít na vojnu – i přes odpor Jirovcové. Statek vzkvétal a Antoš byl celkem šťastný. Narodili se mu dva synové. Rychtářka do něho byla velmi zamilovaná a chtěla aby se k ní choval stejně – hodně žárlila. Z nudy a zlomyslnosti mu začala provádět ze začátku malé a později i velké lumpárny. Antoše to přestalo bavit a jednou jí málem zmlátil. Poté odešel do světa a začal obchodovat s koňmi. První dělal konkurenci koňařům, ale později se spojili. Měl z toho celkem slušné peníze. Statek navštěvoval jen zřídka. Ještě než odjel stihl se znepřátelit se Sylvou – porazila všechny při popravách kohouta a vynadala všem hochům. Utíkala před nimi. Antoš ji chytil, ale ona ho pořezala nožem. Rychtářka si ji vzala na statek – protože věděla, že se to nebude Antošovi líbit. Sylva pomáhala rychtářce nejen s domácností, ale i proti Antošovi. Jednou jak špehovala, tak ji Antoš málem rozbil hlavu dveřmi. Pověděl jí co má vzkázat rychtářce a vylil jí z části své srdce. Od té doby se Sylva změnila. Stala se z ní konečně žena. Již nepomáhala rychtářce proti Antošovi. Starala se o Antošovy děti, které rychtářka zanedbávala, a navštěvovala jeho matku v horách. Jednou o Vánocích se dostal Antoš domů. Šel za matkou. Překvapilo ho, že tam potkal i Sylvu s jeho chlapci. Byl na ni naštvaný, ale matka mu vysvětlila, že se změnila. Hezky si popovídali. Jak se vrátil příště domů, vyznala mu Sylva lásku. Zjistil, že jeho děti mají neštovice. Vyhnal Sylvu – nechtěl aby je ošetřovala. Málem odešla, ale Antoš se zhroutil a dostal je taky. Pečlivě je spolu s Jirovcovou ošetřovala, zatímco rychtářka odjela pryč – aby se nenakazila. Antoš se chtěl dát s rychtářkou rozvést a vzít si Sylvu – s kterou by šel do Ruska (pod Ochranov) i se svými syny a popř. i matkou. Jak se dozvěděl o rozvodu hospodský – zavolal si Jirovcovou, aby to šla synovi rozmluvit. Po dlouhém rozhovoru ve městě se jí to podařilo. Jak se tuto zprávu dozvěděla rychtářka, šíleně zuřila. Hospodský to řekl i Sylvě, která šla pro Jirovcovou (bydlela u ní). Čekala na ní u rozcestí. Stál zde kříž. Sem přišla rychtářka a zaklínala Antoše a všechny jeho příbuzné. Nakonec se Sylva probrala a běžela za ní. Ta na ní skočila. Tak je polomrtvé našla Jirovcová vracejíc se z města od Antoše. Rychtářka brzy zemřela. Sylva se uzdravila a šla do Prahy dělat sestru do kláštera. Statek dostala první dcera s mlynářem. Antoš nechal podnikání a koupil si k matčině chalupě pole, o které se se svými syny staral. Matka zemřela v pokoji a brzy po ní i Antoš.

    Myšlenky díla: Ctít všechny lidské i mravní zákony; nemusí to však hned být ke prospěchu věci. Štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů (Jirovcová).    Román vychází ze skutečných událostí, které se odehrály v autorově životě počátkem devadesátých let, tedy v době, kdy naše země doznala značných politických a společenských změn. Příběh má mnohostranný záběr. Vypráví o životní tragédii dvacetileté dívky Beáty, zároveň však podává humorný až groteskní obraz poměrů v českém školství. 
    Neméně významná je i sonda do osobního života a pocitů hlavního hrdiny a do myšlení podnikatele, jenž se domnívá, že za peníze lze koupit vše (člověka, šestí, lásku,...) Dílem prostupují citáty různých osobností (politiků, spisovatelů,...) a úryvky z novin. Do textu jsou také včleněny dvě samostatné povídky (Beátina Táta a já, autorova Intelektuálka). 
    Viewegh učil několik let na Základní škole Vladislava Vančury v Praze-Zbraslavi. Z finančních důvodů přijal nabídku bohatého zbraslavského podnikatele Krále na „doučování“ jeho starší dcery Beáty. Požadoval jakýsi kurs tvůrčího psaní, který by dceři pomohl v jejích literárních začátcích. Práce s Beátou nebyla snadná. Při prvních lekcích nepromluvila ani slovo, později chrlila pouze vulgární urážky. Zanedlouho se pravá příčina jejího chování objasnila. Nešťastná láska. 
    Viewegh vedl nekonečné monology o smyslu života, o literatuře, psaní,... Postupem času přece jen bariéru mlčení prolomil. Stal se dívce kamarádem, společníkem při nákupech atd. Přátelství vztah ale brzy přerostl v lásku. Cítil odpovědnost vůči své ženě a dceři, šílel však touhou po Beátě. 
    Aby mohli být více spolu, přijala Beáta místo učitelky na Zbraslavské škole. Zde poznala lektora angličtiny a vztah s Vieweghem ukončila. Nadchla se pro všechno americké, ale přišlo opět zklamání. Steve se po vánocích ze Států nevrátil. Viewegh přijal místo redaktora v nakladatelství Český spisovatel a Beáta se mu na nějaký čas ztratila z očí.
    Znovu ji zahlédl při akci ekologického hnutí Duha. Ani v této činnosti nenalezla smysl života. Začala koketovat s náboženskými sektami. Seznámila se s mormony, stoupenci hnutí Hare Kršna, nakonec zakotvila u jehovistů. Její neustálé deprese ji nakonec vehnaly do náruči smrti. Spáchala sebevraždu. V rychlosti sto osmdesát kilometrů za hodinu najela do betonového přemostění silnice. 
    Po návratu z Dánska čekalo na Viewegha ve schránce smuteční oznámení. Vedle ústřední dějové linie líčí autor s úsměvným nadhledem atmosféru školy, výchovné koncerty, zkostnatělé (učitelka hudby - povinné členství v pěveckém sboru), ale i moderní (učitelka sexuální výchovy) způsoby vyučování, někdy příliš uvolněné chování dětí atd. K daným situacím vtipně přikládá citáty významných politiků. „Já myslím, že se naše školství pěkně probouzí.“Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa
    Příběh vypráví o jednom dědovi, který žije na mezihorské tvrzi a má již rozrostlou rodinu. Tento děd začne jednou vyprávět o svých zážitcích z mládí svým vnukům a vnučce. Těm se to velmi zalíbí a chtějí po dědovi aby vyprávěl dále a tak děda jednou začne jak cestoval z Čech až na konec světa...Děd je na to sám pyšný, protože v jeho době (za krále Jiřího z Poděbrad) se toto podařilo jen málokomu. Děda začíná tím jak se mu to vůbec povedlo, protože se znal s jedním šlechticem, který byl příbuzný právě krále Jiřího. Ten mu nabídl, ať s ním jede a děd se dlouho nerozmýšlel. Ten šlechtic se jmenoval pan Lev a aby takto mohl cestovat, musel dostat od krále povolení přejít hranice. Dále je v knize popsána celá jejich cesta : Z Prahy do Bruselu, dále přes kanál La Manche do Anglie a dále do Francie přes Bordeaux a ještě dále do Španělska až do města Finiserre, kterému se v té době říkalo konec světa, v té době proto, že to bylo ještě před Kolumbusovým objevením Ameriky, i když v době kdy stařec vykládá povídku klukům tak již měl Kolumbus Ameriku objevenou. A poté už v podstatě zpět ale ještě níže do Šp. Kde jeli nehostinnou zemí po skalách, kde se čas od času objevili piráti a někoho sebrali a prodali jako otroka daleko na východ. A tam právě přišel stařec Šašek (jeho jméno) málem o život. Jednou, když byl ještě Šašek mladý projížděli s panem Lvem touto nehostinnou krajinou, když si Šašek vzpomněl, že něco nechal v hotelu ve městě kde nocovali. Naštěstí hotel ještě nebyl tak daleko a tak se mohl vrátit. Na zpáteční cestě z hotelu poměrně spěchal, aby dohonil své krajany. V tom ho ale najednou přepadli piráti a naštěstí jeden z družiny se již kousek vracel aby na něj počkal a zaslechl jeho volání o pomoc. Vytáhl meč a piráty zahnal. Později přispěchali i ostatní z družiny ale jak se vraceli tak zjistili, že jeden muž, který jel napřed je pryč a zůstal tam jen mrtvý kůň. Naštěstí poměrně rychle z této krajiny zmizeli a jeli v podstatě podél S pobřeží Středozemního moře a pak přes Vídeň zpátky domů do Prahy. Šašek už byl velmi rád, protože byli skoro rok a půl na cestách a za tu dobu se mu mnohokrát zastesklo po rodině a po vlasti. Starý Šašek na závěr svým vnukům říká: ,,Viděl jsem kraje rozkošné, vpravdě rajské, města překrásná, hrady výstavné, poklady a všeliká umění lidská, ale věřte, že nejkrásněji je ve vlasti.“Hlavní hrdinkou je mladá žena Gervaisa, která má ve svých 22 letech dvě děti. Její druh Lantiger, se kterým žije v Paříži ve starém hotelu, začíná jí být nevěrný a i přes její prosby a nářky odchází k jiné. O Gervaisu se začíná zajímat klempíř Coupeau, dobrý, poctivý a pracovitý člověk, stále ji přemlouvá, aby si ho vzala. Nakonec se však stává jeho ženou. Má částé rozpory s rodinou, do které se dostala, hlavně se švagrovou. Dobře vychází s jeho matkou. Narodila se jim dcera. Manželství se zpočátku vyvíjí slibně. Coupeau vydělává hodně peněz, Gervaisa dobře hospodaří, a tak si chtějí koupit krám. Naneštěstí se však stal Coupeauovi při opravě domu úraz. Dlouho se léčil a tím zlenivěl a ještě se utratili všechny úspory. Kovář Goujet, který Gervaisu stále tajně miluje, jí nabídne, že ji půjčí částku, aby si mohla najmout krávu. Po dlouhém přemýšlení nakonec přijala. Najala si prádelnu, opravila ji a začala prát pro stálé zákazníky. Všichni jsou s její prací spokojeni, a proto jich má stále více. Také paní Goujetová si u ní nechává prádlo, takže jí umožňuje platit dluh. Gervaisa si najímá dvě spolupracovnice, protože už na práci sama nestačí. I když pracuje stále dobře, není schopna splatit dluh. Manžel do zaměstnání nechodí, takže ho sama živí. Největší ranou je pro ni, když manžel přivede domů jejího bývalého druha, aby u nich bydlel. A tak ubohá žena musí živit oba muže. Její muž začíná stále více pít, nepracuje, je protivný, druhý muž pečuje o svou postavu, takže si vybírá v jídle. Gervaisa musí prádelnu prodat a s mužem musí odejít do starého pokojíčku v 6. patře. Žena opět úporně vydělává jako dělnice v prádelně. Do práce ji mnohdy nepustí její muž, který chodí domů stále opilý. Nakonec jim dochází peníze, on, protože už nemá za co pít, se zbláznil. Dcera Nana utekla z domova, protože si chtěla užívat života. Gervaisa odešla vydělávat si na ulici, sama upadla do vášně alkoholu a nakonec umírá v hrozných podmínkách hladem. Alkohol – zabiják.Václav Havel: Zahradní slavnost
    Hra Zahradní slavnost z roku 1963 zahájila etapu českého absurdního divadla. Autor poučen na dílech světového absurdního dramatu ( Ionesco, Beckett ) vyjádřil velmi otevřeně společenské klima v Československu na počátku šedesátých let. Jednoduchý děj vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jedož zásadami je : do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosti - manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem jsou těmito typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v postavách zdánlivě o něčem rozhodujících ( pracovník Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný muž " v pozadí " Kalabis ). Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na život. Strach o své postavení, znemožňují normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity a obludná podřízenost fungování byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr - hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají. 
    Autor volí pro vyjádření absurdity života specifické výrazové prostředky. Jedná se zejména o vršení a opakování nic neříkajících frází, vycházejících z dobového funkcionářského slovníku, používá výroky a slogany z tradičního kulturního povědomí v ironickém vyznění, některé repliky jsou ve slovenštině a ruštině. Hrdinové se nemohou dorozumět, myšlenky, které pronášejí, se stávají bezobsažnými, neboť nikdo je nechce naplnit skutkem. Hra, která kriticky odhalovala prohlubující se morální úpadek československé společnosti v šedesátých letech, má ve své typizaci nadčasovou platnost, neboť odkrývá absurdotu každého života, který se zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci.

Karel Čapek: Zahradníkův rok
    Karel čapek nás ve své knize seznamuje s celoroční prací aktivního zahradníka, s jeho pocity, povinnostmi, radostmi i zklamáními. Když se člověk rozhodne založit si zahrádku, obyčejně si přizve ku pomoci zkušeného zahradníka, který mu poskytne své drahocenné rady. V lednu je obyčejně zima a plno sněhu a všichni zahrádkáři se děsí, neumrzne-li jim nějaká rostlinka. Nejraději by ve své oddanosti rostlinky přikryli vlastními svršky, jen kdyby to trošičku pomohlo. V únoru obvykle přicházejí oblevy, studené deště a smrště se silnými větry, jež bezmocným zahradníkům drásají nervy. V březnu začínají kypřit půdu a nakupovat nová semínka a sazenice. V dubnu už zahradníci pilně pracují v terénu, načež zjistí, že pro polovinu zakoupených sazenic na zahradě nemají místo. V květnu jim pak některé giganty přerostou přes hlavu, nebo naopak ani nevzklíčí. Červen je ten pravý měsíc pro sečení trávy a při červencovém kypření půdy zahradník obyčejně v půdě nalézá ztracené předměty, které tam omylem zakopal na jaře. V srpnu odjíždějí zahradníci s těžkým srdcem na letní byt a své zahrádky svěřují do péče přátel. V září opět nakoupí nové sazenice. Listopad je měsícem věčného přesazování. V říjnu zarmouceně sledují, jak rostlinky přestávají růst, ale zato pekelně rozšiřují své kořínky. No, a v prosinci zahradníkům nezbyde než si založit malou zimní zahradu ve své ložnici a těšit se na další jaro. Kniha je napsána s nadsázkou a autor v ní zúročuje své letité zkušenosti z oblasti zahrádkaření.Karel Václav Rais: Zapadlí vlastenci
    K.V. Rais věnoval tento "pohorský obraz" památce učitelů a kněží, buditelů národních. O oblibě románu svědčí přes třicet jeho vydání. Za své pedagogické praxe na vysočině autor poznal, co pro zapadlou vesničku znamená obětavá činnost vlastenecké inteligence. Pro případ začínajícím učitelům i kněžím se vrátil k podnětnému národnímu obrození čtyřicátých let minulého století. hlavním pramenem mu byly jedinečné zápisky Věnceslava Metelky, doporučitele krkonošských Pasekách nad Jizerou (Pozdětín) u Vysokého nad Jizerou (Větrov), kam situoval své dílo. 
    Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně.(Zde studoval i Rais.) Přijat je však srdečně od sousedů i učitele Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která " preceptora " překvapuje i získává. Jsou pilnými čtenáři, mají spojení s Prahou - české knihy, časopisy - pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku. Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův plat je hubený - a podučitel není placen vůbec, učí za stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu, kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této činnosti se pozná a sblíží Karel s farskou Albínkou, farářovou neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna. Ta nakonec aspoň ostouzí, Albínčinu otci, který o dcerině lásce neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský, že se pan ženich "vyspal v kopřivách" ... Pohoršený otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra, nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když zjistí, že jde o syna (Karel má jméno po matce). Výtečně dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti na faře moc chutná ... A tak později za mladého preceptora ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů - a Karel se vidí s Albínkou. otec pak ustoupí, když se Čermák stane kantorem v Milově.

    Námět: Realistické dílo odehrávající se v druhé polovině 19.stol v ruském Petrohradě. 
    Hlavní hrdina Rodion Romanyč Raskolnikov opustil z nedostatku peněz právnickou univerzitu. Pobývá v pronajatém zatuchlém pokojíku nedaleko centra města. Jeho jediný příjem jsou peníze občasně zasílané od jeho matky, Pulcheriji Raskolnikové, která je pro něj šetří ze své nuzné penze. 
    Raskolnikov již několik dní hladověl. Přesto neměl zájem najít si nějakou poctivou práci. Začala v něm klíčit zrůdná myšlenka, jak přijít k penězům. Uvažoval o jakémsi „nadčlověku“, na nějž by se nevztahovaly obecně platné morální zásady. Všechno jeho jednání by totiž bylo v zájmu dosažení vyšších cílů než je kdokoli jiný schopen, a proto by mohl být ospravedlněn z téměř jakýchkoli přečinů. Jako příklad viděl Napoleona. Protože se považoval sám za jednoho z takových nadlidí, nepokládal za špatné zabít někoho bohatého, ale pro společnost „neužitečného“, aby on získal majetek potřebný pro život. Jednu takovou osobu znal. Alena Ivanovna, stará lichvářka, u které již několikrát cosi zastavoval. Žila se svou sestrou Lizavetou sama v činžovním domě. Raskolnikov náhodou zjistil, že Lizaveta v určitou dobu nebude doma. Po pečlivých přípravách a plánech si půjčil od domovníka sekyru, šel k Aleně Lizavetě a když se snažila otevřít balíček v němž měla být další zástava, umlátil ji tupou stranou sekyry. Několik minut nato se vrátila její sestra Lizaveta. Aby jej neusvědčila, rozťal lebku i jí. Jen s velkým štěstím se mu podařilo nepozorovaně vyváznout s několika cetkami místo plánovaných tisíc. Lup schoval daleko od svého bydliště. Následkem stresu, strachu a nedostatečné výživy dostal horečku a několik dní blouznil. Jeho přítel Razumichin ( Dmitrij Prokofjič Vrazumichin), mu sehnal pomoc a staral se o něj. Krátce po probuzení za ním přišel Petr Petrovič Lužin, bohatý muž, který si měl vzít jeho sestru Duňu (Avdoťju Romanovnu). Raskolnikov jej vyhodil, neboť považoval Petra Lužina za bezcharakterního domýšlivého sobce. Sestře i matce řekl, ať se rozhodnou mezi ním a Lužinem, protože nechce, aby se Duňa za něj provdávala jen proto, aby mohla finančně podporovat svého bratra. K rozchodu opravdu došlo a do Duňy se zamiloval Razumichin. Raskolnikov se seznámil s Porfijem Petrovičem, neobyčejně bystrým policejním vyšetřovatelem. Po několika přátelských setkáních za ním Porfij přišel a mezi čtyřma očima jej označil jako vraha. Raskolnikov dlouho otálel s přiznáním svého činu tísněn strachem z neznáma spíše než vinou. Až silné pobídnutí prostitutky Soňy (Sofjy Semjonovny Marmeladové), do které se zamiloval, jej podnítilo k činu. Šel na komisařství a udal se. Byl odsouzen k 8 letům vyhnanství na Sibiři. Soňa tam odjela s ním. Pulcherija Raskolniková mezitím umřela, sestra Duňa se provdala za Razumichina. Sonina láska Raskolnikovovi pomohla dostat se ze životní skepse, přesto však nikdy nepocítil výčitky svědomí nad zločinem, který spáchal.Zmoudření dona Quichota je tragedie o pěti dějstvích, zpracovaná podle humoristického Cervantesova románu z počátku 17. století. Šlechtic don Quichote de la Mancha žije v zapadlé španělské vsi. Přečetl mnoho rytířských románů a ty mu pomátly hlavu. Don Quichote zatouží také po činech. Sní o krásné paní Dulcinei, jejíž zjev jej za sebou vábí. Vezme zrezavělý meč a vypraví se k severu. S ním jde také zbrojnoš sedlák Sancha Panzu, jenž jede na oslovi. Jedou hledat Dulcineu. V pustinách Sierry Moreny vyslechne don Quichote nářek zrazeného milence a ženy zklamané láskou. Oba neštastní se sejdou a doufají v nové společné štěstí. Don Quichote cítí, že jeho srdce touží po Dulcinei. Za pusté noci se setká don Quichote s poustevníkem, který býval galejníkem, a s jeho pomocníkem. S nimi je mladá cikánka Dolores. Ta se vydává za Dulcinei. Cikánka mu řekla, že ho čeká ještě tři roky bloudění, než najde Dulcineu. Řekla mu to za polibek. Při polibku však Dolores pocítila čistou lásku dona Quichota. Když pak don Quichote odjede a její zpustlý společník ji chce objat, zhnusí se jí jeho mazlení a probodne ho. Don Quichote se chce v Barceloně účastniti zápasů pro slávu Dulcinei. Magister Carrasco, jenž ho marně zdržoval před odjezdem z domova, v přestrojení za rytíře Jasného Měsíce dona Quichota přemůže. Don Quichote musí nyní podle podmínky zápasu zanechat rok dobrodružného potulování světem a odjet domů. Dolores, která přišla za ním do Barcelony a sledovala zápas. Chystala se ověnčit dona Quichota za vítězství snítkou vavřínů. Jenže při zápase se don Quichote ohlédl po Dolores a to se mu stalo osudným. Jeho láska k Dulcinei zeslábla => i on zeslábl. Kůň pod ním klopýtl a don Quichote podlehl. Dolores pak odešla s jedním z diváků. Nyní nastává zmoudření dona Quichota. Vrátil se domů, pověsil meč. Ale život bez slávy je pro něj nezajímavý a tak onemocní. Magister ho léčí hudbou - marně. Konečně se odhodlává vyléčit ho skutečnou Dulcineou. Je to venkovanka, drsná, nehezká, už hodně stará. Don Quichote vystřízlivý. "Představoval jsem si vše jinak," pravil slábnoucím hlasem a umřel. Neměl sil, aby viděl svět reálně.Hlavní postavy: Autor – Edward Marriot – píše v ich – formě; šikovný Angličan; asi čtyřicátník. Ignatius Likiti – předseda výboru pro průzkum džungle – nepovolil autorovi cestu za Liawepy. Peter Yasaro – objevitel Liawepů. Jack – náčelník (mladý) Liawepů, který se setkal s Yasarem. James, Dison, Dunstan, Miniza, Andrew – nosiči. Herod – kněz; ne zrovna vlídný člověk.

    Autor se roku 1993 dočetl o objevení, do té doby neznámého kmene Liawepů. Rozhodl se, že jej navštíví a něco víc o něm zjistí, pak napíše knihu. Napsal dopis objeviteli Liawepů – Yasarovi, jsetli by ho nemohl vzít při další cestě s sebou. Odpověď – nezáleží to na něm, ale na úřadech – Likiti. Na jeho žádost mu neodepsali. Odjel tedy na Papuu – Novou Guineu. Zažádal úředníky osobně, ale návštěvu Liawepů mu nedovolili. Setkal se i s Petrem Yasarem, ale ten mu také moc nepomohl ukázal mu pouze fotky, které sám nafotil (nevalné kvality) – byl na ně mimořádně hrdý. Edward Marriot se rozhodl navštívit Liawepy i bez požehnání úřadů. Vydal se tedy na cestu.Seznámil se se spoustou lidí, kteří se mu snažili pomáhat. Jejich autobus přepadli zloději (běžná záležitost). Nakonec dorazilido Wanakipy. Zde sehnal nosiče a vydal se džunglí k Lawepům. Při cestě měl hodně problémů hlavně s chůzí v džungli. Po šesti dnech náročné cesty pralesem se ocitli u Liawepů. Nečekalo je tu však žádné nádherné uvítání. Domorodci se před nimi schovali. Bydlel u jejich pastora – Heroda. Ten se snažil přesvědčit Liawepy o víře v Boha, ale oni si klidně uctívali dál svoji horu. Nejochotnější z Liawepů byl Fioluana – chodil do kostela a komunikoval i s pastorem. Měl k tomu taky důvod – chtěl, aby jeho děti byly vzdělané – šly do školy. Den před odchodem se bojovníci vypravili na lov. Fioluana dal děti do vesnice, dvě dcerky a nemluvně, spolu s matkou. Ty se schovaly před bouřkou do prvního domu na kraji vesnice. V noci uhodil do domu blesk a 5 lidí včetně dcerek zemřelo. Přežila Fioluanova žena, nemluvně a jeden starý pán (s roztrženými zády). Tato věc urychlila odchod autora z vesnice – vyrazili hodinu před svítáním. Po cestě potkali liawepské bojovníky – ještě o blesku nevěděli, proto se s nimi přátelsky rozloučili. Výprava dorazila do Wanakipy, kde mohli chytit letadlo, ale Dunstan nechtěl, proto zůstali. Přišli Liawepové – mezi nimi Jack a Fioluana – chtěli odškodné. Nakonec se dohodli, že se Edward Marriot přimluví u úřadů za zřízení nemocnice a letiště – předem však věděl, že úřady jeho prosby nevyslyší. Odletěl do vlasti.

    Hlavní myšlenka díla: Takzvaný neznámý kmen není nikdy neznámý. Domorodci o něm vědí, ale úřady ne. Domorodým kmenům nelze násilně vnucovat bělošské názory, náboženství, způsoby života.Ludmila Vaňková: Žena pro třetího krále
Na své dětství strávené v Polsku má dědička Polska, dcera Přemyslava Velkopolského, Richenza jen dvě vzpomínky. Jak otec zardousil matku, švédskou královnu Luidgardu, a jak otce zabili Zarembové. Tu noc vyprávěl opilý Přemyslav osmileté Richenze o rozkoši a slasti. Dítě sice ničemu nerozumělo, ale vše si doslova zapamatovalo.
    Druhý den odváží Richenzu mladý český rytíř Jindřich z Lipé do Branibor. Vypráví jí pohádku o princezně a třech králích. V Braniborech stráví Richenza čtyři roky jako budoucí nevěsta Otty Braniborského. Otík je zlý a Richenza se před ním zavírá do věže. Když Otík náhle zemře, přijede pro Richenzu Jindřich z Lipé podruhé. Tentokrát jako pro budoucí českou královnu. 29tiletý Václav II. náhle ovdověl a má slibné vyhlídky na získání polské koruny. Sňatek se koná okamžitě. Po něm odjíždí Richenza ve společnosti tety Griffiny na Budyň, kde stráví tři roky. 
    Roku 1303 přichází změna. Richenza je korunována na českou královnu a přijímá jméno Eliška. Král je jejím zjevem překvapen, protože je velmi krásná. Stále by se chtěla líbat. Václavovy děti však Rejčku nemají rády. Nejvíce na ni žárlí 12tiletá Eliška. Václav je nemocný, trápí ho souchotiny. Zima je pro něho nebezpečná. Eliška Rejčka čeká dítě. Václav se těší na syna, ale narodí se dcera Anežka. Václav je slabý, kašle, jen leží, brzy umírá. 
    Královna vdova žádá pana Jindřicha z Lipé, aby ji a dítě vzal s sebou do Polska. Mladý král Václav III. to však zakazuje, žení se s dcerou těšínského knížete Violou a brzy po něm se vdává jeho sestra Anna za Jindřicha Korutanského. Polsko se zmítá v nepokojích. Václav se chystá na válečné tažení, ale v Olomouci je zavražděn. Římský král Albrecht se s mohutným vojskem blížil k českým hranicím, nabízel českému království svého syna Rudolfa, kterého doprovázel mladší bratr Filip Sličný. 
    Richenza se po smrti mladého krále ocitá v nebezpečí ze strany Přemysloven a vydá se do vojenského tábora prosit Rudolfa o pomoc. Ten je natolik okouzlen její krásou, že si místo Elišky bere Rejčku. Brzy po svatbě čeká Richenza dítě, ale chůva Přemysloven jí dá vypít odvar, po kterém královna potratí. Rudolf Habsburský náhle umírá. Richenza vzkáže Fridrichovi, aby ji a Anežku odvezl tajně z Prahy. 19tiletý Fridrich Richenzu miluje a na útěku se s ní vyspí. Chce si ji vzít za ženu i přes zákaz otce, ubytuje ji přes zimu v rakouském klášteře. 
    Roku 1308 je Albrecht Habsburský zavražděn. Richenza se stěhuje do svého města Hradce a odmítá se za Fridricha provdat. Jejím hostem v novém domě se stává Richenzin rytíř, nyní vdovec, Jindřich z Lipé. Dostane se mu pozvání na večeři, ale je vyhozen, když Richenza zjistí, že dal zatknout v Hradci kupce, kteří pašovali stříbro. Setkají se spolu až po roce, znovu v Hradci, ve společnosti Oty z Löbdaburku a pana Kökeritze. 
    Richenza vyznamenává přízní Jindřicha a ostatní pány dá opít. Pan z Lipé musí okamžitě odjet do Prahy. Vrací se až skoro po roce, aby královnu unesl do Kolína. Nocují v hostinci, Jindřich hledá královské vojsko, které se zatím přesunulo. Richenza chce utéci, udeří Jindřicha a ten omdlí. Teprve teď Richenza zjistí, že je raněn a volá ranhojiče. 
    Druhý den nocovali spolu v Nymburce a ráno se vydali ku Praze za Janem Lucemburským, aby mu Richenza nabídla svých pět věnných měst jako prozatímní přístřeší. 
    Po deseti dnech se Richenza vrací sama do Hradce k Anežce. Za dva měsíce, po korunovaci, jede pan z Lipé do Hradce za ženou, kterou miluje. Je slavnostně uvítán a tentokrát se z nich stávají skuteční milenci. Richenze je dvacet dva let a s Jindřichem prožije dvacet milostných let v Brně, které vymění s králem za svých pět věnných měst.Milan Kundera: Žert
    Knížka Žert vypráví o tom, jak nevinný vtip může mít v totalitním režimu nedozírné následky, ztrátu všeho, co jsme měli. Knížka začíná návratem Ludvíka Jána do svého rodného městečka na Moravě, které mu díky dlouhé separaci již nic neříká. Veškeré emoce, láska k rodnému městu, vzpomínky jsou zapomenuty. Teprve později se seznamujeme s jeho charakterem a příkořími, kterými musel projít. V celém příběhu se střídají vzpomínky s krutou realitou. 
    Jednoho dne přijde za Ludvíkem Jánem redaktorka z rozhlasové stanice, aby s ním jako s vědeckým pracovníkem nahrála rozhovor. Po té, co se představí jako Helena Zemánková, manželka profesora přednášejícího marxismus na univerzitě, dojde mu, že je to manželka jeho bývalého spolužáka a jednoho z čelních lidí, kteří zapříčinili jeho utrpení. Vypráví o lásce, kterou měl na univerzitě, o Markétce. Ta byla nedobytná, ale ideologicky velice agilní. Strana, komunismus byl pro ní vším, více než jejím vlastním životem. Odmítala chtíč, zajímala se jen o ideologii. Jednou Ludvíkovi řekla, že má pro něj překvapení. Hádal, že snad její rodiče odjeli a tak budou moci býti společně na chatě, kterou si Ludvík půjčil na týden od svého kamaráda. Tím překvapením však bylo, že Markéta měla jet na přednášky o marxismu. On neskrýval své zklamání a ona jej považovala za krutého a sobeckého, bez cítění pro stranu, národ a politické myšlení. Jeho přístup k těmto věcem byl spíše odmítavý. Nebyl žádným hrdinou, který by se proti dění bouřil, ale rozhodně ho nechtěl podporovat, ani se přetvářet. 
    Z přednášek mu napsala pohled, který byl velice politicky laděn. On aby, ukázal svůj nezájem a jako žert odepsal jí také pohled přibližně následujícího znění: “Optimismus je opiem lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij ...”. Tento text jasně vypovídá, jaký byl Ludvíkův pohled na socialismus. Markéta však tuto pohlednici jako žert nebrala a odevzdala ji stranickým kolegům. Ludvík byl prověřován, vyslýchán a podezírán ze spiknutí. Nejdříve byl zbaven funkce ve svazu studentů na univerzitě a posléze hlavně díky svému domnělému kamarádovi Zemánkovi vyloučen z KSČ a univerzity. Zajímavé bylo hlasování o jeho vyloučení, na kterém se všichni shodli a to především z obav, co by mohlo být, pokud by byli proti. 
    Když se Markéty ptal, proč pohled předala, řekla mu, že Strana má právo vědět všechno, a že by se to stejně jednou dozvěděla. Slíbila mu, že ho nikdy neopustí, i když jí k tomu Zemánek nabádal. Když ale zjistila, že Ludvíkovy politické názory a aktivita není taková, jakou považovala za adekvátní, tak se s ním rozešla. 
    Protože byl vyloučen z fakulty a byl údajným nepřítelem strany, musel nastoupit na vojnu k “pétépákům”. Tam se seznámil s mnoha charakterově rozličnými lidmi, které pojal za své kamarády. Zmiňme například Jindřicha, který neustále posílal manifesty Stalinovi a Trumanovi; Matloch uměl nádherně zpívat a nadávat, nebo takový Čeněk, který studoval na výtvarné škole, kde za své kubistické dílo byl vyloučen. Vedle těchto byl u pétépáků také syn údajného špióna. Ten věřil v ideály komunismu, byl členem Strany, ale jakožto synovi údajného kolaboranta mu nikdo nevěřil. Poslal stížnost, že zde nejsou vychováváni, ale trýzněni. Domníval se, že to celou situaci vylepší. Jeho dopis však neměl předpokládaný úspěch, ba naopak. Byl vyloučen z KSČ, což považoval za osobní prohru. Proto se také otrávil léky. Celý tento děj jen nastiňuje tehdejší skutečnost v pravém světle a utrpení, které museli neloajální lidé během totalitního režimu prožívat. Po kruté a úmorné dvouleté vojně byl přinucen nastoupit do dolů. 
    Ludvík se rozhovoru s redaktorkou takřka neúčastní a počne s ní navazovat kontakt. Klaní se jejímu mladému vzhledu a kráse, ne však z opravdové náklonnosti, ale z důvodu pomsty kamarádovi, který ho kdysi zradil. 
    Od svého evangelického přítele si půjčí byt v rodném městě. Ten ho zrazuje od pomsty, která nic neřeší a jen ze života dělá peklo na Zemi. Ludvík se však nenechá od svého plánu odradit. Sejde se s Helenou, která se mu svěřuje o své lásce k lidovému prostředí. Vypráví, jak se seznámila se svým mužem na manifestaci. Vypráví o jeho životě, především o působení ve folklórním souboru ap. Pod vlivem alkoholu se odeberou do půjčeného bytu, kde se s ní Ludvík vyspí. Takto si Ludvík představoval svoji pomstu na jejím muži a měl ze svého činu radost.. Záhy se však dozvídá, že ona se svým manželem již 3 roky nežije. Helena se domnívá, že ji Ludvík miluje stejně, jako ona jeho. 
    S bývalým spolužákem Zemánkem se Ludvík o něco později sejde na folklorních slavnostech. Chová se jakoby se nic nestalo, jakoby byli kamarádi. Ludvík na tuto hru přistoupí, i když s ní vnitřně nesouhlasí. Helena vše o vztahu k Ludvíkovi už svému manželovi řekla. On Ludvíkovi jen popřeje mnoho štěstí, protože již má o mnoho mladší přítelkyni. Helena se chce vzdát Jindry, který se o ni již dlouho uchází. Když však zjistí, že ji Ludvík nemiluje, snaží se otrávit prášky, ale místo toho sní omylem jen projímadlo. Jindra se chce Ludvíkovi pomstít, ale to se mu nepovede. Ludvík si nechtě všechen svůj vztek a nenávist vylije na něm, na nevinném. 
    Ludvík společně se svým kamarádem, který založil folklórní skupinu, hraje na zábavě. Nikdo však jejich hudbě nevěnuje pozornost, což v nich vyvolává negativní pocity. Ludvík jen cítí, že je opět mezi svými, mezi těmi, od nichž byl kdysi násilně vytrhnut. 
    Je zbytečné dodávat, že Milan Kundera bravurně zachytil dění tehdejší doby; neštěstí, ke kterému se člověk může dostat i díky pouhému vtipu. Otázkou je, zda totéž by se mohlo stát v demokratické zemi. Odpověď je ne, proto také nebylo toto dílo tehdejším režimem přijato.Jean-Nicolas-Arthur Rimbaud se narodil 20. října 1854 v Charleville (Ardeny) jako druhorozený syn. V dětství nesměl mít kamarády, protože nu to matka zakazovala. Mme Rimbaudová měla špatnou pověst – pořád se s někým hádala. Roku 1862 dala Arthura spolu s Fredéricem do školy. Po velikonocích roku 1865 je dán do lycea. Ve škole se učí velmi dobře. Jedinou jeho slabostí je matematika. Kamarády téměř nemá. Ve čtvrté třídě (1867) studuje latinskou prozodii a zbožňuje Vergilia. Ve druhé třídě (1868) píše latinské a francouzské verše. Roku 1869 vyhrává soutěže v psaní latinských veršů. Po prázdninách postupuje Rimbaud do rétoriky (1869 – 1870). Zde potkává mladého učitele George Izambarda, který se stává jeho dobrým přítelem. Půjčuje mu knížky. Arthur již píše hodně veršů a nabízí je do různých časopisů, ale nikdo je nepublikuje. Roku 1870 poprvé utíká z domova do Paříže, protože však neměl jízdenku, skončil ve vězení. Posílá dopis Izambardovi a ten za něho zaplatí a vezme ho na chvíli k sobě – pak ho zase posílá matce. Zanedlouho odchází pěšky do Bruselu, ale zase se vrací domů. Spřátelí se s Delahayem. Píše článek do novin, ale nepotřebují ho. Roku 1871 přišla německá okupace, ale i ve zbořeném městě si nachází Arthur čas na čtení. Prodal hodinky a opět uprchl do Paříže. Potlouká se po městě, chvíli je vojákem, ale v květnu se vrací domů (hlavně pěšky). Seznámil se s několika dívkami, ale jejich vztahy nebyly dlouhé. Zase cestuje do Paříže – tentokrát za Paulem Verlainem. Chvíli u něho žil, ale potom se zase toulal po Paříži. Seznámil se zde se spoustou umělců – mimo jiné se jeho známými (ne zrovna přáteli) stali V. Hugo, S. Mallrmé, E. Bonnier, T. Gautier, J. Aicard, Carjat, … . V dubnu 1872 se vrátil domů a za měsíc znovu odjel do Paříže. Za chvíli se dostal do Bruselu, poté do Londýna (s Verlainem), kde se naučil dobře anglicky a poznal Anglii. Roku 1873 dokončil Iluminace. Pohádal se s Verlainem, s kterým se rozváděla žena. Verlain onemocněl a Arthur se za ním vrátil. Jak se začal uzdravovat, vrátil se do Arden a pomáhal matce opravovat statek. Poté se opět setkal s Verlainem a žili spolu v Bruselu s jeho matkou. Zde postřelil Verlain Rimbauda a šel za to na dva roky sedět. O této události existuje několik verzí (mimo jiné dvě různé od Rimbauda). Verlain se obrátil ve vězení na víru a Rimbaud si myslel, že tam chudák zešílel. Arthura přestala bavit poezie a litoval toho, co napsal – bral to za mladistvé šílenství. Začátkem roku 1874 odjel do Londýna, kde pracoval v továrně. Za rok se musel vrátit k odvodu, ale byl zase propuštěn (jeho bratr ještě sloužil). Setkal se zase s Verlainem a poté se rozešli smírně. Na začátku roku 1874 vyučoval francouzštinu ve Stuttgartě, kde se naučil asi za čtyři měsíce německy. Poté se vydal pěšky přes Švýcarsko do Itálie. Chvíli se zotavoval u jedné paní v Miláně a učil se italštinu. V létě pracoval po přístavech (Brindisi, Marseille) a na podzim a zimu se vrátil domů, kde studoval další jazyky. Na jaře se vydal do Vídně, kde chvíli živoří, ale poté je vyhoštěn, protože zjistili, že je cizinec. Vrací se domů, ale matka ho vypudí. Jde do Rotterdamu a nastupuje jako voják na loď, která jede na Jávu. Od vojáků uteče a vrací se do Evropy jako námořník. Z Bordeaux jde domů, poté do Belgie, Nizozemí, Hamburku. Potom cestuje po Skandinávii s cirkusem. Na podzim 1877 se vydává z Marseille do Alexandrie, ale po cestě onemocní a je vysazen v Itálii. Přezimuje zase doma – studuje. Přes léto 1878 je v Hamburku. Následuje další cesta přes Alpy do Itálie. Vydal se do Alexandrie, kde si nenašel práci, a pak na Kypr, kde dělal dozorčího v lomu. V červnu 1879 se dostává domů. Na jaře 1880 vidí naposledy své přátele, vypravuje se na cestu do Alexandrie. Nenachází práci a dostává se opět na Kypr – dělá dozorce na stavbě. V červnu definitivně opustí Kypr. V Adenu nachází práci u obchodníka s kávou. Jako schopný spolupracovník je poslán do Hararu (1881). Získá si zde dobrou pověst a obchody mu jdou skvěle. Prodává všechno možné a učí se domorodá nářečí. Když začaly jít obchody v Hararu špatně, rozhodl se obchodovat se slonovinou (1884) – taky mu to šlo skvěle. Roku 1885 začal být v Paříži obdivován, dozvěděl se o tom, ale kašlal na to. Roku 1886 podniká výpravu do centra Habeše (dnešní Etiopie), kde veze dodávku zbraní a dalších zajímavých věcí. Dalo se na tom skvěle vydělat, ale panovník Habeše byl šejdíř a dal mu za to jen zlomek ceny. Dále cestoval a obchodoval. Roku 1887 se dostal do Alexandrie a publikoval zde svoji studii o Habeši, cestách, kmenech, panovnících. Roku 1888 opět začíná obchodovat, ale roku 1891 se začíná projevovat stále více revmatismus a je donucen se vrátit do Francie. Pravou nohu mu amputují v Marseille. Chvíli ještě pobývá doma, ale nakonec zase skončí v nemocnici.Arthur Rimbaud zemřel v “Hospital de la Conception” v Marseille 10. listopadu 1891, v 10 hodin ráno, ve věku třiceti sedmi let. Posmrtný nález: povšechná carcinosis.Barbara Nesvadbová: Život nanečisto
    Kniha ze současnosti vypráví o mladé studující novinářce Karle a je napsána formou vnitřního monologu. 
    Karlu po dvouměsíční známosti opustí přítel Marek, muž, o kterém si myslela, že je tím pravým. Karla se naprosto psychicky zhroutí a propadá alkoholu. Navíc zjistí, že s Markem otěhotněla. Přestože ví, že to nechce, jde na potrat. Jedinou spřízněnou duší je jí kromě rodičů přítelkyně Sabina, se kterou navzájem sdílejí svá milostná ztroskotání. Navzdory depresi z rozchodu se Karla nevyhýbá styku s jinými muži, spíše je vyhledává. Potřebuje sex a alespoň chvilkový pocit lásky a bezpečí. Hledání ideálního partnera ji naprosto vyčerpává a ona postupně ztrácí naději. Na veřejnosti se tváří a chová, jako by byla nad věcí, je vtipná a oblíbená. Za jejími sarkasmy se ale skrývají hluboká životní traumata. Navenek se jeví jako úspěšná žena spokojená sama se sebou, uvnitř se skrývá několikanásobně zklamaná smutná a opuštěná duše. Karla se nenávidí, protože si uvědomuje, že nejvíce si ubližuje sama a že všechny problémy a zklamání si sama zavinila. Ačkoli žije maximálně promiskuitním bohémským životem, touží ve skrytu duše po dětech, milujícím manželi a klidném domově, představuje si samu sebe jako vyrovnanou ženu v domácnosti. Přese všechny špatnosti, kterých se dopustila na sobě či na druhých, se v ní ještě stále ozývá svědomí a morálka. Její chování, pověst a minulost ale její touhu po spořádaném životě naprosto vylučují. 
    Sabina Karlu seznámí s Kamilem, pohádkově bohatým padesátiletým podnikatelem, který ke svému majetku přijde tunelováním během privatizace. Karle Je Kamil nesympatický, ale rozhodne se, že je to právě ten typ muže, který by mohl naplnit její sny. Překoná sama sebe a na Kamila se upne. Pod vlivem alkoholu jej dokáže snášet. Během vztahu s Kamilem vystřídá ještě mnoho dalších mužů, ale žádný vztah ji plně neuspokojí. Její kamarádka Sabina, sama rozvedená se synem Tomáškem, ji od plánů na svatbu odrazuje, ale doporučuje jí mateřství. Za její radou se skrývá láska překračující meze přátelství, která mezi oběma ženami existuje. Karla si několikrát uvědomí, že právě její vztah se Sabinou je, přestože nezasahuje do oblasti sexu, právě tou překážkou, která oběma brání nalézt ideální partnery. Karla je nápadem nadšená. Uvědomuje si totiž, že s narůstajícím věkem bude ubývat příležitostí k seznámení a protože už teď se cítila strašně osamělá, chtěla alespoň dítě, které by její samotu vyplnilo. Když ale Kamilovi oznámí, že je těhotná, vysměje se jí a vyhodí ji. To Karlu nijak nepřekvapí, protože od něj ani nic jiného nečekala. Během svého pobytu ve Francii předčasně porodí holčičku čokoládové pleti. Netuší, kdo je jejím otcem, ale to je pro ni vedlejší.